Vladimir Petkevic_127-135 - Časopis pro moderní filologii

ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 97, 2015, Č. 2, S. 127–135
Slovnědruhová a morfologická homonymie,
homofonie a homografie v současné češtině1
Vladimír Petkevič (Praha)
PART-OF-SPEECH AND MORPHOLOGICAL AMBIGUITY,
HOMOPHONY AND HOMOGRAPHY IN CONTEMPORARY CZECH
The paper presents a classification of the types of morphological ambiguity and the types of homophony and homography in contemporary Czech occurring in the material of the SYN and
SYN2013PUB corpora of the Czech National Corpus. The classification of homonymy and homography constitutes a data base for the rule-based automatic morphological disambiguation of written
Czech performed in the Institute of Theoretical and Computational Linguistics at the Faculty of Arts,
Charles University. As for homophony, the types presented in the paper and mainly the sets of word
forms associated with these types, can be used for the disambiguation of spoken texts.
KEYWORDS
part-of-speech and morphological ambiguity, homophony, homography, contemporary Czech,
­language corpora
KLÍČOVÁ SLOVA
slovnědruhová a morfologická homonymie, homofonie, homografie, současná čeština, jazykové korpusy
1. ÚVOD
V tomto příspěvku se zaměříme na morfologickou homonymii, homofonii a homografii v současné češtině reprezentované korpusy současné češtiny SYN a SYN2013PUB
(srov. Křen et al., 2013 a 2014). Studium homonymie včetně homonymie morfologické
a polysémie ve světové lingvistice (srov. např. Lyons, 1975; Deane, 1988; Langacker,
1987, 1991a, 1991b; Tuggy, 1993; Chierchia — McConnell-Ginet, 1993) i lingvistice bohemistické (srov. Těšitelová, 1966; Filipec, 1970; Filipec — Čermák, 1985; Horalík, 1967,
1968; Horálek, 2005; Čermák, 2010), poměrně zanedbávané v jazykovědě před nástupem matematické a obzvláště korpusové lingvistiky, se ukazuje jako nesmírně důležité v souvislosti s počítačovým zpracováním češtiny, konkrétně s automatickou
gramatickou anotací korpusových textů. Aby se korpusy daly kvalitně morfologicky,
syntakticky i sémanticky anotovat, musí se řešit řada problémů spjatých s homonymií slovních tvarů, syntaktických struktur a lexémů. Problematika automatické
morfologické anotace, která se řeší stochasticky a/nebo pomocí lingvistických pravidel, již byla popsána ve velkém množství publikací ve světě i u nás (Church, 1988;
DeRose, 1988; Charniak, 1997; Garside et al., 1997; Brill, 1992; Hajič, 2004; Petkevič,
1
Tento příspěvek byl podpořen z grantu GAČR Treebank češtiny na základě gramatiky,
reg. č. 13–27184S.
OPEN ACCESS
128ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 97, 2015, Č. 2
2006). Obecně platí, že morfologii využívá syntax a syntax zase slouží sémantice. Při
počítačovém zpracování jazyka slouží správná morfologická analýza a disambiguace
(zjednoznačnění) automatické syntaktické analýze a ta zase případné analýze sémantické. Přitom jedna fáze zpracování jazyka zásadně ovlivňuje další: je-li vstupní věta
nesprávně morfologicky analyzována nebo disambiguována, je nanejvýš pravděpodobné, že následná syntaktická analýza bude chybná, a pokud bude syntaktická analýza chybná, negativně to ovlivní analýzu sémantickou. Aby se věty obsahující homonymní, homofonní2 či homografní tvary analyzovaly správně zvláště v systému
využívajícím lingvistických disambiguačních pravidel, je nutno tyto tvary nejprve
náležitě klasifikovat z hlediska gramatického systému češtiny, přičemž taková klasifikace nemá zdaleka jen praktický význam pro korpusovou anotaci, ale přispívá
i k teoretickému obohacení poznatků o studovaném a zpracovávaném jazyce, v našem případě češtiny.
Příspěvek dále tvoří čtyři části. Ve druhé části nejprve definujeme základní pojmy:
homonymii a polysémii, dále pak rozlišíme jednak pravá a nepravá homonyma, jednak plně homonymní a částečně homonymní lexémy. V hlavní, třetí části zavedeme
pojem morfologické homonymie, uvedeme jej do vztahu k předchozím pojmům a popíšeme druhy morfologické homonymie.3 Ve čtvrté části pak pojednáme o druzích
homofonie a homografie; v páté, závěrečné části celý příspěvek shrneme.
2. DEFINICE HOMONYMIE A POLYSÉMIE
V této části budeme definovat základní pojmy.
Definice 1. Homonymum „je lexém, který je synchronně zcela formálně podobný
jinému a tato naprosto náhodná plná formální shoda dvou, popř. více lexémů nemá
sémanticky ani funkčně v sobě nic příčinného, nemá žádný společný základ, který by
oba výrazy sdílely“ (Čermák, 2010, s. 261).
Jako příklad můžeme uvést lexém travička (žena, jež někoho otrávila, vs. mladá
tráva; tamtéž).
Definice 2. Polysémie „[je] vedle homonymie případ víceznačnosti izolované jazykové, především slovní formy. […] Od lexikální homonymie se liší tím, že jednotlivá
významová užití (lexie) polysémního lexému (hyperlexému) spolu sémanticky i geneticky souvisejí“ (Karlík et al., 2002, s. 320–321, autor ZH — Zdeňka Hladká).
Jako příklad se uvádí lexém jazyk: 1. svalnatý orgán v dutině ústní, 2. co se podobá jazyku živočichů, např. součást boty, 3. soustava vyjadřovacích prostředků
(tamtéž).
Obě definice jsou lexikologické: týkají se lexémů, nikoli slovních tvarů, kterými
se v tomto příspěvku zabýváme především.
2
3
Homofonii je nutno studovat mj. s ohledem na automatické zpracování mluveného jazyka.
Nebudeme se tu zabývat homonymií lexikální, jež je důležitá zvláště při automatické disambiguaci lexikálních významů.
vladimír petkevič129
Z hlediska protikladu psaného a mluveného jazyka lze homonyma dále dělit na
pravá a nepravá.
Definice 3a. Pravá homonyma jsou lexémy, které mají různý význam a přitom stejnou zvukovou i grafickou podobu, tj. vyslovují se a píší stejně.
Definice 3b. Nepravá homonyma jsou lexémy, které mají různý význam a
— buď mají stejnou zvukovou podobu a odlišnou podobu grafickou — taková nepravá
homonyma se nazývají homofona (srov. heslo homonymie v ESČ, Karlík et al.,
2002, s. 169–170, autor rovněž ZH — Zdeňka Hladká)
— nebo mají stejnou grafickou podobu a odlišnou podobu zvukovou — taková nepravá homonyma se nazývají homografa (tamtéž).
Příklady pravých homonym jsou lexémy travička či role. Mezi nepravá homonyma lze
zařadit homofonní tvar [plot], který lze psát jako plot nebo plod.
Definice 3a a 3b lze upravit tak, aby se vztahovaly na slovní tvary: slovo lexémy
v nich nahraďme výrazem slovní tvary. V tomto případě můžeme jako příklady pravých homonym uvést slovní tvary okouním, smyčce, pracovně, již.4 Mezi nepravá homonyma lze zařadit homofonní tvar [objetí], který lze psát jako obětí a objetí,5 nebo
homofonní tvar [stesky], jejž lze psát jako stezky či stesky. Mezi nepočetná homografa
v češtině patří třeba tvar divizně (vyslovuje se [ďivizně], je-li tvarem substantivního
lexému divizna, a [dyvizně], je-li to příslovce odvozené od adjektiva divizní).
Homonyma se dále rozlišují na základě rozsahu formálních shod homonym.
Definice 4a. Plně homonymní lexémy se shodují v celých svých paradigmatech.
Definice 4b. Částečně homonymní lexémy se neshodují v celých svých paradigmatech, jenom v jejich částech (srov. Karlík et al., 2002, s. 170).
Plně homonymními lexémy jsou např. travička, kynout, cenit, raketa, topit, zahýbat.
Částečně homonymní lexémy, tj. homonyma neúplná/částečná, se v některých tvarech svých paradigmat liší. Existují tedy slovní tvary, které vykazují totožnost formy
v rámci paradigmat alespoň dvou lexémů (tvarových systémů). Příkladem lexémů
částečně homonymních je dvojice tvořená femininem noc a neživotným maskulinem
nok: v průniku jejich paradigmat, tj. tvarových systémů, je homonymní tvar Lpl no­
cích. Jiným z mnoha příkladů budiž tvar vezme, jenž patří jak do tvarového systému
slovesa vézt jakožto 1. os. pl. imperativu slovesa vézt, tak do tvarového systému slovesa
vzít jako 3. os. sg. prézentu.
okouním je tvarem adjektiva okouní i slovesa okounět, tvar smyčce je tvarem substantivního lexému smyčka i smyčec, tvar pracovně je tvarem substantivního lexému pracovna
i příslovečného lexému pracovně, tvar již je příslovce/částice i tvar vztažného osobního zájmena jenž, přičemž v obou interpretacích se čte jako [jiš], je to tedy pravé homonymum.
5Tvar objetí je sám homonymní: je tvarem slovesného substantiva odvozeného od slovesa
objet i obejmout.
4Tvar
130ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 97, 2015, Č. 2
3. MORFOLOGICKÁ HOMONYMIE V ČEŠTINĚ A JEJÍ TYPY
Morfologickou homonymii definujeme stejně jako Těšitelová (1966, s. 8).
Definice 5. Morfologická homonymie je jakákoli totožnost formy při funkčním rozrůznění v rámci: (a) jednoho tvarového systému, nebo (b) více tvarových systémů. Se
zřetelem k této okolnosti můžeme rozlišit homonymii vlastní a nevlastní.
Definice 5a. (Morfologická) homonymie vlastní je totožnost formy při funkčním
rozrůznění v rámci tvarového systému jednoho lexému.
Definice 5b. (Morfologická) homonymie nevlastní je totožnost formy v rámci alespoň dvou tvarových systémů:
(a)buď jednoho lexému, který má tvary rozlišené vzhledem ke jmennému rodu,6
(b)nebo více lexémů patřících buď k jednomu slovnímu druhu, nebo k více slovním
druhům.
Morfologickou homonymii tedy chápeme jako homonymii celých tvarů, nikoli menších jednotek, např. morfů. Definice 5 přitom zahrnuje jak (a) tvary, jejichž odlišné
interpretace spolu vůbec nesouvisí, a jde tedy o náhodnou tvarovou identitu, tedy
homonymii podle definice 1 vztažené ovšem na tvary, tak (b) tvary, jejichž odlišné interpretace spolu naopak úzce souvisí, a vyhovují tedy vymezení polysémie v definici
2. Při takovémto chápání je vlastní homonymie příkladem polysémie tvarů, zato nevlastní homonymie je buď případem homonymie ve smyslu definice 1, nebo polysémie ve smyslu definice 2, nebo tvar není víceznačný významově, ale pouze formálně,
jak nyní ukážeme.
Obecně je v systému jmen (= substantiva, adjektiva, zájmena, číslovky) klíčový
pro rozlišení vlastní a nevlastní homonymie slovní druh, slovní poddruh (např. různé
druhy zájmen nebo číslovek), jmenný rod a lexém, jejichž odlišnost v interpretacích
slovního tvaru zakládá u jmen homonymii nevlastní. Pokud nějaký tvar má v paradigmatu jednoho lexému různé morfematické interpretace jakožto pouze kombinace
pádu a čísla, nikoli jmenného rodu, jde o homonymii vlastní (srov. Těšitelová, 1966,
s. 8). Například tvar soudce vyjadřuje Nsg, Gsg, Asg, Vsg, Npl, Apl a Vpl lexému soudce;
tvar hradu vyjadřuje Gsg, Dsg a Lsg lexému hrad — jsou to příklady homonymie vlastní:
tvar hradu má tři různé interpretace, ale v každé z nich patří k paradigmatu lexému
hrad, takže je to z hlediska definice 2 tvar polysémní. V obdobném smyslu chápeme
homonymii vlastní i u adjektiv, zájmen a číslovek. Ostatní typy homonymie, v nichž
figuruje tvar jména, jsou typy homonymie nevlastní. Jsou to obecně tyto typy:
—forma jména patří k více tvarovým systémům téhož slovního druhu, ale různého
jmenného rodu: např. substantivní tvar prestiž je tvarem Nsg a Asg jak maskulina
neživotného, tak feminina, význam je však stejný a víceznačnost je tak jen for6
Rozlišujeme čtyři hodnoty jmenného rodu: maskulinum životné a neživotné, femininum
a neutrum.
vladimír petkevič131
málně morfologická; substantivní tvar model je tvarem Nsg lexému model (mask.
živ.) a zároveň i tvarem Nsg, Asg lexému model (mask. neživ.) a také tvarem Gpl
lexému modla (fem.) — jasná homonymie druhého a třetího lexému ve smyslu
definice 1 a polysémie prvního a druhého lexému; substantivní tvar soudcích je
tvarem Lpl lexému soudce (mask. živ.) i soudek (mask. neživ.) — jasná homonymie;
tvar snížení je tvarem adjektiva snížený i tvarem substantiva snížení — polysémie
ve smyslu definice 2; adjektivní tvar neschopnými vyjadřuje Ipl všech čtyř jmenných rodů — víceznačnost je tu jen formálně morfologická; tvar zavřete vyjadřuje
imperativ i indikativ prézentu 2. osoby plurálu téhož lexému zavřít — příklad polysémie (dále už nebudeme uvádět vztahy k definici 1 a 2);
—forma jména patří k tvarovým systémům lexémů různých slovních druhů: např.
tvar smlouvám je jak Dpl substantiva smlouva, tak 1. os. sg. prézentu slovesa smlou­
vat; tvar interně je jak tvarem pozitivu adverbia, tak Dsg a Lsg substantiva interna;
tvar žeň je Nsg a Asg substantivního lexému žeň i imperativ sg. dokonce dvou
lexémů slovesných: ženit i hnát; tvar je je Asg neut. zájmena ono, Apl zájmen on,
ona, ono i 3. os. sg. prézentu slovesa být;
—forma jména patří k více tvarovým systémům téhož slovního druhu, téhož jmenného rodu, ale odlišného lexému: např. tancích je tvarem Lpl jak substantivního
lexému tank, tak tanec.
Pádový synkretismus jmen je tedy případem vlastní i nevlastní homonymie, vyskytuje se ve všech jmenných paradigmatech, tj. v každém paradigmatu se nachází aspoň
jeden tvar mající více morfologických interpretací.
Příkladem vlastní homonymie v systému slovesném je homonymie tvarů 3. os. sg.
a pl. prézentu sloves patřících ke 4. konjugační třídě a časovaných podle vzoru prosí
a trpí a dnes už i sází, zvláště v mluvě. Ostatní typy slovesné homonymie představují
homonymii nevlastní, přičemž tu rozlišujeme čtyři typy. Forma slovesa:
— patří k různým tvarovým slovesným systémům téhož lexému: např. několik sloves
má tvar infinitivu shodný s pasivním příčestím životného i neživotného maskulina singuláru, např.
(1a) Ten dokáže na ošetřené cesty opět navát (Inf) mnoho sněhu. vs.
(1b) Prach tedy nemůže být navát (PassPart) zvenčí.;
kde tvar navát patří k různým tvarovým systémům (infinitiv vs. pasivní participium) v rámci tvarů téhož lexému. Za tvarové slovesné (pod)systémy totiž považujeme u sloves systém prézentu, syntetického futura, tvarů kondicionálu,
imperativu, infinitivu, systém l-ových a pasivních příčestí, systém přítomného
a minulého přechodníku a infinitiv;
— patří k témuž tvarovému slovesnému systému odlišných slovesných lexémů: tvar
tají je tvarem 3. os. prézentu sg. i pl. slovesa tajit a zároveň tvarem 3. os. prézentu
pl. slovesa tát;
— patří k odlišným tvarovým slovesným systémům různých slovesných lexémů:
např. tvar bil je jak tvarem imperativu sg. lexému bílit, tak tvarem l-ového pří-
132ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 97, 2015, Č. 2
čestí životného i neživotného maskulina sg. lexému bít; podobně tvar vzdal je jak
tvarem imperativu sg. lexému vzdálit, tak tvarem l-ového příčestí životného i neživotného maskulina sg. lexému vzdát;
— patří k tvarovým systémům odlišných slovních druhů: např. tvar znám je tvarem
1. os. sg. prézentu slovesa znát a zároveň jmenným tvarem adjektiva známý v životném i neživotném maskulinu sg.; tvar děl je tvarem l-ového příčestí životného
i neživotného maskulina sg. slovesných lexémů dít se i dít, dále tvarem imperativu
sg. lexému dělit, ale i tvarem Gpl substantivních lexémů dělo a dílo!
4. KLASIFIKOVANÉ TYPY MORFOLOGICKÉ HOMONYMIE
Autor na základě morfologické analýzy korpusu SYN2013PUB roztřídil typy vlastní
a nevlastní morfologické homonymie, přičemž každému typu je přiřazena skupina
příslušných homonymních tvarů.7 Ukazuje se, že v češtině existují stovky tříd nevlastní morfologické homonymie dané kombinací:
— hodnot morfologických kategorií vč. slovního druhu a poddruhu a
— lexému reprezentovaného lemmatem.
Příkladem takové třídy je homonymie mezi tvary 1. os. sg. prézentu slovesa a zároveň Dpl substantiva ve femininu; patří sem mimo jiné tvary párám, smlouvám, tížím,
zdržím, srov.:
(2a) Už se s ní párám (sloveso) patnáct let. (SYN)
(2b) Kvůli nebezpečným párám (substantivum) museli evakuovat obyvatele nejbliž­
ších domů. (SYN)
Nejvíce typů homonymie je:
— mezi substantivy navzájem
— mezi substantivy a dalšími slovními druhy, hlavně slovesy
— mezi slovesy a dalšími slovními druhy.
Skupina homonymních tvarů náležící jistému typu může obsahovat jediný tvar (srov.
pozn. 9 níže), nebo tvarů několik, nebo několik desítek či stovek tvarů, ba dokonce
tisíce tvarů. Skupinu obsahující několik desítek tvarů představuje typ homonymie
mezi Dsg a Lsg substantiva ve femininu a pozitivu adverbia: herně, interně, ploše, ře­
ditelně, služebně, úhlopříčně a další. Velmi početnou skupinu s tisíci tvary představuje
typ homonymie mezi slovesnými substantivy v Nsg, Gsg, Dsg, Asg, Vsg, Lsg, Npl, Gpl,
Apl, Vpl neutra a slovesnými adjektivy v Npl a Vpl mask. živ. odvozenými od pasivního příčestí: ohrožení, políbení, snížení…
7
Použil přitom však i původní manuální klasifikaci homonymních slovních tvarů, kterou
vytvořil K. Oliva.
vladimír petkevič133
Může se stát, že hned několik tvarů v paradigmatu určitého lexému vykazuje nevlastní homonymii různých typů, tyto tvary tedy patří k různým třídám homonymie.
K lexémům, jejichž několik tvarů vykazuje nevlastní homonymii a homonymní jsou
i některé jejich deriváty, patří např. slovesné lexémy jíst a sníst:
—jíst má tyto homonymní tvary: jí, jím, jedli, jeden, jed, jez;
—sníst má tyto homonymní tvary: sním, sníš, sní, sníme, sníte, snědí.
Tvary jí a jím jsou homonymní se zájmennými tvary osobního zájmena ona; jedle
je tvarem adverbia i tvarem substantiva jedle; i tvar jedli je homonymní s jedním
z tvarů substantivního lexému jedle; tvar jeden je homonymní se základní číslovkou; jed je jak tvarem substantivním, tak l-ovým příčestím maskulina sg. v obecné
češtině (jed’, tj. jedl)8 a konečně jez je tvarem imperativním i substantivním. Tvary
sním, sníš, sní, sníme, sníte jsou homonymní se svými protějšky v paradigmatu slovesného lexému snít, tvar snědí je jak tvarem 3. os. pl. slovesa sníst, tak Npl i Vpl adjektiva snědý.9
Je typické, že jeden homonymní tvar náleží paradigmatům lexémů dvou slovních
druhů, a naopak výjimečné, náleží-li paradigmatům lexémů tří, popř. více slovních
druhů. Jedním z nich je například tvar vesel: Gpl substantivního lexému veslo, jmenný
tvar adjektiva veselý v maskulinu sg. i imperativ sg. slovesného lexému veselit se.
5. DRUHY HOMOFONIE A HOMOGRAFIE
Vedle homonym vyznačujících se totožností formy v mluveném i psaném jazyce jsou
v češtině také homofona a homografa (viz definici 3b). Homofona představují problém pro analýzu mluveného jazyka a lze je rozdělit na tyto hlavní typy:
(a)progresivní a regresivní asimilace různých druhů: např. pře[s]káče10 (tento tvar
se vlivem regresivní asimilace znělosti zk → [sk] čte jednoznačně jako pře[s]­
káče, píše se však různě: jako přeskáče (3. os. sg. prézentu slovesného lexému
přeskákat), nebo jako přezkáče (Gsg, Npl, Apl a Vpl substantivního lexému přez­
káč). Dalšími příklady jsou třeba jich / jih, světci / svědci, schod / shod;
(b)neutralizace znělosti různého druhu na konci slov: pokut / pokud, stech / steh,
střet / střed, touš / touž, vás / váz;
(c)opozice ě / je po některých obojetných konsonantech: obětí / objetí, vět / vjet;
(d)opozice mě / mně;
(e)opozice i / y, í / ý: mil / myl, bili / bily / byli / byly, vír / výr, vískat / výskat;
(f)opozice ú / ů: kúra / kůra;
(g)gemináty (nn, šš a další) vyslovované jako jedna hláska: cenou / cennou, trůní /
trůnní, tiší / tišší;
8Tvar jed a jed’ je navíc homofonní s tvarem jet.
9
10
Typ homonymie, který vykazuje tvar snědí, je zastoupen jen tímto jediným tvarem.
Příklad K. Olivy.
134ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 97, 2015, Č. 2
(h)jednou souhláskou vyslovované konsonantické shluky: praští / pražští, řidší / řičí;
(i)nevyslovované j před s v některých slovech: jsem / sem, jsi / si;
(j) různá cizí slova, jejichž výslovnost je shodná s nějakým českým slovem nebo
s jiným cizím: gól / Gaulle.
Dále mohou existovat kombinace různých typů v témže tvaru: vížka / výška, věd / vět / vjet.
Homograf je v češtině velmi málo a dají se přiřadit ke třem hlavním typům:
(i) slova cizího původu, která se vyslovují jinak než jejich české, stejně psané
protějšky: jsou to slova obsahující slabiku di, ti, nebo ni. Příkladem homografa tohoto typu je slovní tvar unikáte (Vsg substantivního lexému un[y]kát
a zároveň 2. os. pl. prézentu slovesného lexému u[ň]ikat). Podobně tvar panice
(Gsg, Asg a Apl substantivního lexému panic a zároveň Dsg a Lsg substantivního lexému panika), či postila (pasivní příčestí feminina sg. či neutra pl.
slovesa postit se a zároveň Nsg substantivního lexému postila, čteme post[y]la);
(ii) slova obsahující s mezi vokály a čtená jako [s] nebo [z]: nasála (Nsg substantivního lexému nasála (nosovka), vyslovujeme na[z]ála, a zároveň tvar l-ového
příčestí feminina sg. / neutra pl. slovesného lexému nasát, vyslovujeme
na[s]ála);
(iii) cizí slova stejně psaná, ale vyslovovaná s odlišnou kvantitou: balkon: balk[o]n
/ balk[ó]n;
(iv) odlišná morfematická segmentace slova, srov. proudit ([proud-it] / [pro-udit]),
neurologický ([neu-rologický] / [ne-urologický]).
6. ZÁVĚR
V příspěvku jsme se zaměřili zejména na klasifikaci typů morfologické homonymie
a dále pak homofonie a homografie v současné češtině. Klasifikace jednotlivých druhů
morfologické homonymie a také homografie je vedle předpokládaného přínosu k teoretickému popisu češtiny i východiskem pro zkvalitnění automatické morfologické disambiguace českých textů v korpusech řady SYN Českého národního korpusu. Třídy
homofonie se zase dají využít k řešení problémů disambiguace mluveného jazyka.
POUŽITÉ KORPUSY
Křen, M. — Čermák, F. — Hlaváčová, J. —
Hnátková, M. — Jelínek, T. — Kocek, J. —
Kopřivová, M. — Novotná, R. — Petkevič, V.
— Procházka, P. — Schmiedtová, V. —
Skoumalová, H. — Šulc, M. (2014): Korpus
SYN, verze 3 z 27. 1. 2014. Praha: Ústav Českého
národního korpusu FF UK. Dostupný z WWW:
<http://www.korpus.cz>
Křen, M. — Hnátková, M. —
Jelínek, T. — Petkevič, V. —
Procházka, P. — Skoumalová, H. (2013):
SYN2013PUB: korpus psané publicistiky.
Praha: Ústav Českého národního
korpusu FF UK. Dostupný z:
< http://www.korpus.cz>
vladimír petkevič135
LITERATURA
Brill E. (1992): A Simple Rule-Based Part-ofSpeech Tagger. In: Proceedings of the Third
Conference on Applied Natural Language
Processing. Trento.
Čermák, F. (2010): Lexikon a sémantika. Praha:
Nakladatelství Lidové noviny.
Deane, P. (1988): Polysemy and Cognition.
Lingua, 75.
DeRose, S. J. (1988): Grammatical category
disambiguation by statistical optimization.
Computational Linguistics, 14, s. 31–39.
Filipec, J. (1970): K otázce invariantu a variant
v lexikální sémantice. Slavica Slovaca, 5,
s. 272–280.
Filipec, J. — Čermák, F. (1985): Česká lexikologie.
Praha: Academia.
Garside, R. — Leech, G. — McEnery, A. (1997):
Corpus Annotation. Linguistic Information from
Computer Text Corpora. London — New York:
Longman.
Hajič, J. (2004): Disambiguation of Rich Inflection
(Computational Morphology of Czech). Praha:
Univerzita Karlova v Praze.
Horálek, J. (2005): Přechod homonymie
v polysémii a pragmatický význam.
In: P. Nejedlý — M. Vajdlová — B. Lehečka
(eds.), Verba et historia: Igoru Němcovi
k 80. narozeninám. Praha: Ústav pro jazyk
český AV ČR, s. 137–140.
Horalík, L. (1967): O univerbizaci a homonymii
z hlediska principu ekonomie. Československá
rusistika, 12, s. 140–143.
Horalík, L. (1968): K problematice homonymie.
Olomouc.
Charniak, E. (1997): Statistical Techniques for
Natural Language Parsing. AI Magazine, 18,
s. 33–44.
Chierchia, G. — McConnell-Ginet, S. (1993):
Meaning and Grammar: An Introduction to Se­
man­tics. Cambridge, Massachusetts: MIT Press.
Church, K. W. (1988). A stochastic parts
program and noun phrase parser for
unrestricted text. In: ANLC 1988: Proceedings of
the second conference on Applied natural language
processing. Association for Computational
Linguistics Stroudsburg, PA.
Karlík, P. — Nekula, M. — Pleskalová, J.
(eds.) (2002): Encyklopedický slovník češtiny.
Praha: Nakladatelství Lidové noviny.
Langacker, R. W. (1987): Foundations of Cognitive
Grammar. Vol. I. Theoretical Prerequisites.
Stanford, California: Stanford University Press.
Langacker, R. W. (1991a): Foundations of
Cognitive Grammar. Vol. II. Descriptive
Application. Stanford, California: Stanford
University Press.
Langacker, R. W. (1991b): Concept, Image, and
Symbol: The Cognitive Basis of Grammar. Berlin:
Mouton de Gruyter.
Lyons, J. (1975): Introduction to Theoretical
Linguistics. Cambridge: Cambridge University
Press.
Panevová, J. (1980): Formy a funkce ve stavbě
české věty. Praha: Academia.
Petkevič, V. (2006): Reliable Morphological
Disambiguation of Czech: Rule-Based
Approach is Necessary. In: M. Šimková
(ed.), Insight into the Slovak and Czech Corpus
Linguistics. Bratislava: Veda, s. 26–44.
Těšitelová, M. (1966): O morfologické homonymii
v češtině. Praha: Academia.
Tuggy, D. (1993): Ambiguity, polysemy, and
vagueness. Cognitive Linguistics, 4–3.
Vladimír Petkevič | Ústav teoretické a komputační lingvistiky, FF UK | Celetná 13, 110 00 Praha 1
[email protected]