SC08/3 - Náboženská společnost českých unitářů

SVOBODNÁ CESTA
Č A S O P I S O B C E U N I TÁ Ř Ů V P L Z N I
číslo
3
červenec–září
2008
ročník iv
******************************************
Obsah čísla 3:
LOVČÍ, Radovan: Úvodník k číslu 3 .......................... s. 1–2
ČAPKOVÁ-HAŠPLOVÁ, Bohdana: Zářící aura člověka …
…………………………………………………….… s. 3–11
MIKEŠ, Otakar: Jak jsem se stal unitářem? ….…. s. 12–20
PALKA, Jiří: Co je to mystická škola? II ………... s. 20–24
SCHWARZ, Jan: Okatý …………..……………… s. 25–26
HAŠPL, Karel: Je možno poznávat Boha? ……… s. 26–32
SCHWARZ, Jan: Marie Terezie …………….…… s. 33–34
******************************************
Úvodník k číslu 3:
Vážení a milí čtenáři,
také ve třetím čísle letošní Svobodné cesty naleznete výběr rozmanitých příspěvků. Začátek čísla tvoří přednáška Rev. Bc. Bohdany
Čapkové-Hašplové, jejíž obsah je věnován auře. Přednášku, poprvé
publikovanou v roce 1983 ústředím čs. unitářů v Praze, do časopisu vybral Rev. ThMgr. Luděk Pivoňka. Její součástí je oproti prvému vydání
i foto autorky, které pro redakci SC zajistila dcera Bohdany ČapkovéHašplové Rev. ThMgr. Livie Dvořáková. Po dvojím hledání v ústředním unitářském archivu v Karlově ulici se totiž zjistilo, že se zde nevyskytuje ani jediné Bohdanino foto!!! Tento stav je bohužel důsledkem
toho, že v české Unitarii nikdy (až podnes) nepůsobil alespoň jeden plnohodnotný archivář, který by systematicky třídil a doplňoval ústřední
archiv, zajišťoval pozůstalosti po předních zesnulých členech našeho
hnutí a coby historik posléze přicházel i s publikačními výstupy. V daném ohledu má dnešní Unitarie ve srovnání s jinými církvemi a náboženskými společnostmi působícími v ČR bohužel velmi silný deficit, který
se projevil jak při tvorbě 3. čísla Svobodné cesty, tak čísel dalších (do již
minule avizovaného článku bratra Mikeše o českých necírkevních učitelích, mezi nimiž nechybějí ani unitáři, už totiž delší dobu marně sháním
některá fota čelných představitelů NSČU a nemohu vyloučit, že daný
1
fakt způsobí pozdější vydání letošního čtvrtého čísla SC. Velmi proto uvítám, když někdo z pamětníků bude moci redakci zapůjčit fotografie dr. Dušana Kafky, Václava Žižky, Ireny Kellnerové či Jiřího Scheuflera.) Na
okamžik bych se také ještě rád vrátil k výše zmiňované fotografii Bohdany Čapkové-Hašplové, dodané redakci Livií Dvořákovou. Snímek byl naneštěstí na vícero místech poškozen a k jeho publikaci bylo zapotřebí provést velmi pečlivou retušérskou práci. Té se ve svém volném čase zdarma zhostil můj přítel a kolega z plzeňského Nakladatelství Fraus pan
Bohdan Štěrba, jinak vedoucí grafického oddělení NF, za což mu tímto
velice děkuji. Fotografie byla následně rozeslána českým unitářským
obcím a pražskému ústředí pro případné další použití.
Své vzpomínky na duchovní působení na české půdě, především
pak v české unitářské společnosti, sepsal do druhého čísla SC na mou
žádost bratr Ing. Dr. Otakar Mikeš, Dr.Sc. Za tuto práci mu velice děkuji, už proto, že jsem s podobnou žádostí oslovil i některé další unitáře, ti však nic nenapsali. Zároveň bratr Mikeš vytvořil pro Svobodnou
cestu pojednání o duchovním učiteli dr. Paulu Bruntonovi, které by mělo
být publikováno v průběhu následujícího roku. Druhý díl svého článku o klášterní mystické škole v USA nám dále do redakce poslal bratr Jiří Palka
z Jablonce nad Nisou. Vrací se v něm k některým dříve uvedeným skutečnostem a hlouběji je rozvádí. V časopisu tradičně nechybějí ani fejetony z pera bratra dr. Jana Schwarze. Jejich názvy jsou: Okatý a Marie Terezie. Dalším příspěvkem 3. čísla SC je potom zamyšlení zakladatele české Unitarie
dr. Karla Hašpla na téma: Je možno poznávat Boha? Tento text k vydání připravil br. Luděk Pivoňka.
V neposlední řadě bych chtěl zmínit ještě jednu věc, na niž jsem
byl opakovaně tázán především při svých návštěvách Prahy a Brna. „Kdo
Vám vytvořil tak hezkou obálku časopisu?“ Autorem obálky, která se i podle názoru redaktorů Svobodné cesty opravdu velmi vydařila, je plzeňský grafik pan Vladimír Pelíšek ze studia Euroverlag. Právě Euroverlagu jsme před třemi lety zadali formou komerční zakázky požadavek
na zpracování návrhu obálky SC, která tehdy vznikla transformací měsíčníku „Oznamovatel OUP“. Šťastnou ruku při výběru studia měl tehdy bratr Pivoňka!
Za redakci Svobodné cesty se pro tentokráte loučí
Radovan Lovčí
2
**********************************
Zářící aura
člověka
Bohdana Čapková-Hašplová
**********************************
Pohled na hvězdné nebe udivoval člověka od pradávna. Světla
na nebeské klenbě jej vedla k nesčetným myšlenkám a domněnkám. Dlouho se domníval, že jsou to jakási okna do nebeských prostor, takže na
obloze vidíme část nebeské záře. Potom přišla věda se spektrální analýzou, čili s rozborem této nebeské záře, a zjistila, že tajemná světla hvězd
nám mohou poskytovat obraz prvků, z nichž jsou složena ona vzdálená
zářící slunce, která vidíme jako hvězdy na noční obloze.
Průzkum záření patří k nejzajímavějším vědním oborům tohoto století. 1 Bylo zjištěno, že existuje mnoho druhů záření. K nejobyčejnějším
patřilo záření sluneční, u něhož bylo po prozkoumání zjištěno, že tvoří celý souhrn různého záření. Některé je hřejivé, jiné je chladné, jedno se šíří
pomaleji, kdežto jiné mnohem rychleji, některé proniká do značných hlubin jiné hmoty a opět jiné je zachycováno i nejslabším prostředím. Leckteré sluneční paprsky jsou našemu organismu velmi blahodárné, kdežto
jiné mu škodí. Bez některých paprsků slunečních by nebylo života, ale
jiné paprsky téhož slunce život ničí. Týká se to zejména nejmenších životních útvarů, jako jsou viry a bacily. Jsou záření viditelná i neviditelná.
Rentgenovy paprsky naše oko nepostřehují, avšak pronikají naším tělem, mohou způsobit v organismu četné změny a dobře víme, na co všechno tyto tajemné paprsky již posvítily.
Velký unitářský astrofysik Robert Millikan (1868–1953), jemuž byla roku 1923 udělena Nobelova cena, pověděl světu mnoho zajímavostí
o kosmickém záření přicházejícím z nesmírných kosmických dálav. To
je tak průbojné, že může prostoupit i olověnou desku jeden metr sil1
Přednáška vyšla tiskem roku 1983. Tehdy bylo Bohdaně Čapkové-Hašplové 84 let. Text
neprošel zásadní jazykovou úpravou a respektuje dobový jazykový úzus.
3
nou, proniká do hlubin oceánu až do hloubky 3 tisíc metrů. Toto záření
je stále předmětem vědeckého zkoumání a nebylo o něm řečeno ještě poslední slovo.
V soustavě prvků, z nichž je složen celý tento vesmír, je řada
těch, kterým říkáme radioaktivní. Doslovně to znamená, že mají schopnost vyzařování. Neustále z nich odletují částice, které se projevují jako záření. Touto schopností prozrazují ony prvky své určité vlastnosti,
které jsou v našem atomovém věku neobyčejně důležité. Manželům
Joliot-Curieovým se podařilo ve třicátých letech vytvořit tzv. umělou radioaktivitu, takže takové prvky, které až dosud nezářily, se pojednou rozsvítily a vydávaly radioaktivní záření. To má nesmírný význam, jehož dosah si zdaleka ještě nedovedeme představit. Takový zářící prvek začne
mít určité nové vlastnosti, které mohou mít nesmírný význam nejen pro
lidský život, ale též pro životy ostatních živočichů a rostlin. Dnes vděčíme stále více tomuto epochálnímu objevu manželů Joliot-Curieovým,
neboť jím otevřeli bránu do světa izotopů, které v oboru lékařství i jiných věd znamenají počátek nových, velkých překvapení a úspěchů.
Japonský fysik Hideki Yukawa (1907–1981), nositel Nobelovy
ceny, se zabýval zářením, které se šíří rychlostí větší než světlo, což uvádí v údiv celou vědeckou společnost. 2 Kdo ví, jaká záření ještě existují,
nebo jaká budeme schopni vytvořit?
Co nám vlastně tato fakta dokazují? – Co je takové záření? –
Každý světelný paprsek a každé sebe záhadnější záření dokazuje, jak
neobyčejně složitou a tajemnou je hmota, stavivo tohoto vesmíru, co
všechno se v ní skrývá a co z ní může vzejít. Nepopsatelné bohatství je
skryto v každém atomu. Kdysi se vědci domnívali, že atom je poslední
nedělitelnou částí hmoty. Dnes víme, že každý atom je velmi složitým
systémem. Každá částice atomu znamená další složitý systém. Kde je
konec? Kde počátek? – Kde je plán těchto systémů, kdo je určuje a k čemu to všechno je?
Pro nás, duchovně založené a nábožensky smýšlející lidi, je to všechno důkazem o jsoucnosti prazákladny všehobytí, kterou nazýváme Duší Veškerenstva, nebo Bohem. – Neříkáme, že náš výklad je jedině
správný a také jej nikomu nevnucujeme. Je zatím pomůckou, abychom
2
Dr. Mikeš redakci upozornil, že dané tvrzení odporuje Einsteinově teorii relativity
a je vědecky překonané.
4
lépe rozuměli jevům, které nám naše lidská mysl objevuje. To nám napomáhá uvědomovat si posvátný základ všehobytí, čímž vytváříme takový vztah k Veškerenstvu, který nám umožňuje žít radostně, tvořivě,
optimisticky, s vírou, že člověk je povolán k velkému životu a netušenému vývoji.
Robert Andrews Millikan
(na fotografii z r. 1923)
Jestliže dnes víme, že atom je složitá soustava, ve které jsou další
soustavy, a jestliže si dále uvědomujeme, že každá ta soustava je zdrojem energie a velkých možností, klademe si oprávněně otázku: Co je
potom člověk? Když tuto otázku důkladně promyslíme, je možné, aby
nám byl člověk lhostejný? Můžeme se od něho odvracet? – Můžeme
lhostejně přihlížet k jeho vykořisťování, bídě a starostem? Můžeme zůstávat neteční k hrozbám úplného vyhlazení lidského života na Zemi?
– Jsme si tak jisti, že by se nic nestalo? Vždyť lidský život je „SNAD“
jedinečným zjevem celého vesmíru, že člověkem prozařuje do světa času
a prostoru věčná a nekonečná moc a moudrost, která má dalekosáhlé
plány v tomto vesmíru a která propůjčila člověku schopnost svobodného
rozhodování.
5
Má člověk užít, anebo zneužít tohoto daru svobodné volby? –
Tyto problémy nás nemohou nechat lhostejnými. Je na čase, aby hodnota lidské osobnosti byla stále připomínána a posvátnost lidského života zdůrazňována, aby se nikdo nemohl opovážit ničit lidský život a působit mu všelijaká utrpení.
Z hlediska toho, co bylo shora uvedeno, je člověk nesmírně složitým světem, je soustavou mnoha soustav a jeho bytí prozrazuje, kam
až dospěl vývoj ve hmotném světě, od řídkých a téměř nepostihnutelných silových polí, plynů a mlhovin. Nyní, když si člověk uvědomuje
svou složitou soustavu, není to jistě nadarmo, ale z této soustavy vyzařuje navenek náznak dalších plánů a dalších stupňů. – Jaké jsou to náznaky?
Ještě jednu skutečnost je nutno si připomenout. Nejenže celý vesmír je z téže látky, ale celý vesmír je založen na jednotném plánu. Existuje nápadná podobnost mezi slunečními soustavami prvků, mezi zářením vzdálených hvězd a zářením atomů. Velké se zračí i v tom nejmenším a to nejmenší je ukazatelem největšího.
Z každého slunečního paprsku „mluví“ Slunce o proměnách, které tam probíhají, z každého hvězdného třpytu zachycujeme, co se odehrává v oněch dálavách, ale také z každého odletujícího elektronu čteme, co se děje v atomové soustavě. Všechno, co existuje, projevuje nějak navenek své nitro a svou tajemnost. Každý kamínek vydává o sobě
nějaké svědectví svými zevními projevy. Každá travička nějak září a ukazuje navenek, co v ní je. – Nejen svatojánské mušky svítí, ale do jisté
míry každý živočich vydává určité záření, více či méně viditelné. Každý
živočich zanechává za sebou stopu, z níž je možno poznat i mnohé jeho vlastnosti. A totéž platí i o lidech.
Jsou někteří jedinci, kteří tvrdí, že mají schopnost postřehovat
obyčejným zrakem vyzařování lidských bytostí. Lidé se jim jeví, jakoby byli obaleni ve světelném hávu, jakoby byli jadérkem, kolem něhož je světelná dužina. Tento světelný obal se jim jeví v několika barvách a tyto barvy se mění podle toho, co v duši člověka probíhá. Tyto
úkazy nejsou ještě sdostatek prozkoumány, ale vědci se jimi zabývají.
Je dokázáno, že každé živé tělo září a tedy i lidské. My již máme možnosti toto záření zachycovat a měřit. Nevíme, co všechno se v tomto záření skrývá, ale jisté je, že nese stopy toho, co je v nitru člověka. Je proto
6
možno říci, že je to zářící aura člověka. Toto záření je schopno ovlivňovat zevní prostředí, působí na záření druhých lidí, a to buď rušivě,
anebo blahodárně.
Každému je známo, že v přítomnosti některých lidí se nám volně dýchá, jsme nadšeni, máme blahý pocit radosti a chuti do práce, všechno se nám jeví snadné a krásné. Ale na druhé straně v přítomnosti jiných jakoby na nás všechno padalo, všechno se nám jeví chmurné, před
námi vyvstávají hory překážek, zdá se nám, jako bychom byli přikováni či měli olověné boty, ani nejsme schopni obyčejných slov, natož nějakých smělejších myšlenek, jsme prostě jako ubití. A přece na nás nemusí ten druhý ani promluvit. Stačí jen jeho přítomnost. Toto záření nazývají jedni magnetismem, jiní aurou, nebo éterickým tělem, i fluidálním obalem. – Nezáleží na pojmenování, ale není možno přezírat skutečnost, že to, co tvoří naše nejvnitřnější nitro, projevuje se navenek i mimo nás, zasahuje do prostředí, má jistý vliv na atmosféru tohoto prostředí ve smyslu psychickém, a my se ptáme, jaký to má význam a co
nám to napovídá.
Ta zářící aura, která nás obestírá, má nejen fysickou základnu,
ale i duševní a duchovní. Po fysické stránce nám to napovídá, že v tomto
záření máme odlesk fysické situace, v jaké je naše tělo. Dnes může být
člověk např. nebezpečně nemocen, ale nemá o tom ani tušení, protože
nemá nejmenších potíží. Když se potíže dostaví, je obyčejně pozdě. Naše
aura ponese stopy těchto nebezpečných změn ihned, jakmile v těle nastanou.
Z rozboru osobního záření budou jednou vědci číst, co se v nás
odehrává po stránce fyziologické, zda je v pořádku výměna látková,
zda máme krev, nervy, svaly, kosti v pořádku a zda někde nevznikají nežádoucí poruchy. – Tak jako si dnes stoupneme před zrcadlo, abychom
se podívali, zda-li jsme v pořádku, tak si jednou stoupneme před zvláštní stínítko, v němž se bude moci rozložit naše osobní záření a bude tam
vidět všechno, co se v nás odehrává.
Ale to je pouze jedna stránka. Je zde ona druhá, psychická. Naše nejvnitřnější stavy duše se odrážejí, jak již bylo naznačeno, v našem
záření. Proto bude možno zjišťovat, co nám brání v našem rozletu, co
nás sráží, kde je příčina našich smutků, obav, neúspěchů, v čem se dopouštíme chyb, proč nejsme plně šťastni a spokojeni, proč naše výkony
7
neodpovídají naší námaze apod. I celý náš duševní a náš duchovní stav
bude možno zjistit z takového rozboru. To nám umožní, abychom snadněji takové závady odstraňovali. To také povede k novému, vědomému
utváření osobnosti a tím ku změně celého lidského soužití.
Mnoho psychiků studuje lidskou auru. Mnozí věří, že je vizuální manifestaci jejího silového pole. Jiní tvrdí, že jsou to manifestace
YIN a YANG, v jejichž silovém poli je zdraví nebo nemoc. Ať je zdroj
této manifestace síly jakýkoli, psychikové po staletí popisují auru jako barevný obal kolem člověka, který je zářivě pulsující.
Většina se shoduje v tom, že AURA má tři vrstvy:
I.
První vrstva je přímo na těle a má tmavý obal, modrý, nebo
průhledný, asi půl centimetru silný.
II.
Druhá vrstva je komplikovanější, může být 5 až 10 cm silná, šedomodré barvy, je jako chvějící se obal kolem člověka.
III.
Třetí vrstva má bleděmodrý obal. Ten působí poněkud houbovitě a může být i několik metrů silný.
Aura zdravých lidí je jasně zbarvena, při nemoci barva tmavne.
Barva aury se mění dle toho, v jaké situaci se člověk nalézá.
Jako ilustraci uvádím Kirilianovy zkušenosti. Sovětský vědec arménského původu Semjon Davidovič Kirilian (čti: kiri1jan; 1898–1978) pracoval v nemocnici u elektroterapie. U přístroje pozoroval, že se vždy objevují jiskry mezi elektrodou a pacientovou kůží. Počal to zkoumat, chtěl
si to vyfotografovat, tak to zkusil na sobě. Vsunul do přístroje fotografickou desku a svou ruku mezi elektrody a zapnul přístroj. A co se stalo? Obdržel 2 věci: na ruce vážnou popáleninu a na desce podivné – až příšerné světelné paprsky, které vycházely z jeho prstů.
Po tři desítky let se zabýval tímto problémem spolu se svou
manželkou v sovětském vědeckém ústavu. Dělal zkoušky s rostlinami a mohl určit na krásných, zdravě vypadajících rostlinách, která je opravdu nemocná. Pak to zkoušel s lidmi a naučil se určovat, který člověk v sobě
chová zárodky vážné choroby, i když navenek oplýval zdravím.
Dnes se mnoho vědců zabývá Kirilianovým fotografováním. Mnozí v tom vidí auru člověka a také se dle toho řídí ku prospěchu pacientů. Tato aura se mění při duševních a tělesných změnách. Např. při
latentní chřipce se ukážou na desce červené skvrny.
8
Každý člověk prožívá dny kladu, kdy se všechno daří, všechno
je snadné. Takové dny se mají využít k vážné práci. – Pak přicházejí
dny negace, práce se nedaří, ať děláš, co děláš. Proto je velmi důležité
sledovat svůj biorytmus (životní rytmus), zvláště před důležitým, životním rozhodováním. Vědci zdůrazňují, že zde by měli především lékaři brát v úvahu své kritické dny a nepodnikat žádná vážná rozhodnutí,
jakými jsou chirurgické zákroky apod. Rovněž pacienti by se měli vyvarovat operací v takové dny.
Bohdana Čapková-Hašplová
Vše co se děje v naší duši, zachycuje naše aura. Zář naší duše prozrazuje, že v nás je mnohem více dobrých schopností než uplatňujeme,
jen je zapotřebí je přivést na povrch k dobru vlastnímu i svých bližních. – Všechno ukazuje, že jsme skutečně stvořeni k obrazu Božímu.
To jistě je podáno jen obrazně, ale pravdivé je, že jsme vesmírem v malém, že naše duše je velmi podobna duši Veškerenstva, že máme v sobě nesmírné tvůrčí síly, a všechno, co lidstvo dokázalo, potvrzuje, jak
velké jsou síly lidského ducha. Těchto sil zdaleka neužíváme, protože
je ani neznáme, jen se často mylně domýšlíme, že jsme nemohoucími tvory odsouzenými k malému životu.
9
Kdybychom znali záření své duše, byly bychom přesvědčeni,
že v této záři se odráží nesmírná bohatost vlastností, které by z nás mohly učinit génia osvícených charakterů; kdybychom je ovšem dovedli
využívat. Proto jako pokrokoví náboženští lidé se zabýváme těmito otázkami. Ne, abychom mluvili o nějakých senzacích, ale naopak, abychom přiváděli člověka k bedlivějšímu a důkladnějšímu zkoumání sama sebe. Vždyť v oboru duchovním jsme nepokročili nad objevy myslitelů, kteří hloubali o lidské duši před 5 tisíci lety. Je pravda, že v mnohém tápeme, právě tak jako tápali fysikové, chemikové, biologové, ale
kdo hledá, nalézá. Alchymisté hledali zlato v obyčejných kovech. Strávili mnoho času a námahy v pokusech, které se nakonec ukázaly mylnými, ale přece jen ta pozornost a zaměření lidského ducha ke hmotě pomohly objevit mnohem důležitější hodnoty než zlato. Totéž čeká na oblast ducha. Nestačí říci, že žádná duše není. Je zapotřebí se zamýšlet
nad zjevy lidských bytostí, které patří do oblasti, kterou nazýváme duševno.
Nemůžeme dnes ještě říci, co všechno tam je, anebo není, ale tolik
víme, že tam je inteligentní síla, která v oboru techniky udělala divy.
Proč by neudělala divy v každém jiném oboru, i v tom, aby nám pomohla
zbavit se toho, co nám škodí, aby nám umožnila být lidmi v tomto údobí atomového věku, abychom byli lidmi v tom nejkrásnějším slova
smyslu.
„Gnose, ton auton“ – poznej sama sebe, bylo příkazem dávných
řeckých mudrců. Tušili, že v člověku je nesmírné bohatství, které lze
odhalit a proměnit pro denní potřebu. To jsme se dosud nenaučili. Proto živoříme, proto strádáme, proto se bojíme, proto hledáme kolem sebe, co máme v sobě.
V nás jsou síly, které dovedou proměňovat v živou tkáň obyčejné těsto, síly, které dovedou hojit rány, síly, které dovedou překonávat smrt. My však naříkáme nad sebou a namlouváme si, že jsme
byli Bohem zatraceni. A to je veliký omyl. My jsme povoláni a stále
jsme voláni, abychom si dobře prohlédli, co do našeho nitra vložil, abychom si uvědomovali, co od nás žádá, k jakému vznešenému úkolu nás
povolal, co všechno je před námi, k jakým výšinám můžeme dospět.
Na co člověk soustředí svou pozornost, to oživuje, to podněcuje, s tím se začne něco dít. Když člověk obrátil svou pozornost k to10
muto světu, poznával, co všechno se skrývá v jeho hlubinách, a odkryl
nejedno tajemství a zapřáhnul nejednu sílu ke svému pluhu. – Kdyby si
opakoval to, co mu namluvili skeptikové dávné minulosti, že tento svět
je špatný, protože je výplodem ďábla, nebyl by si všímal světa, utíkal by
od něho a do dneška by žil jako primitiv. Zvídavá mysl mu však naznačovala, že hmotný svět může být nesmírně bohatý a důležitý pro lidský
život. Tento zájem jej vedl k bádání a bádáním našel člověk nejednu
pravdu a nejeden přírodní zákon, a tak dospěl k pravdě i k sobě.
Někteří náboženští lidé si stále opakují, že člověk je tvor špatný, neschopný stát se lepším, že z jeho nitra se ozývá stále ono malé a zkažené, živočišné a primitivní. Bude-li tomu člověk stále věřit, nepovšimne si ničeho jiného, protože je pravda, že v sobě máme stále ještě mnoho primitivního. Ale nemáme jen to primitivní. Z naší bytosti vyzařuje
přímo božskost, naše zářící aura prozrazuje, že máme v sobě tvůrčí schopnosti, které nám mohou dopomáhat přestavovat tento svět i sebe.
Určité projevy lidského ducha naznačují, že bychom mohli dělat téměř divy. Stačí se jen podívat na některé parapsychické (neboli
psychotronické) úkazy nebo na umění jógínů. Mnoho je skryto v lidské
duši a čeká na nás, abychom si té duše všímali, abychom zaostřili na ni
svou pozornost, abychom této oblasti své bytosti věnovali určitý čas a hledali, jak se dostat do jejích hlubin, jak se zmocnit onoho tajemství a pokladů.
Tento zájem a tato snaha, bedlivé pátrání a hledání patří k našemu náboženství. Neslibujeme nic, protože sami nevíme, co všechno
je v hlubinách naší duše, ale jsme hledači pravdy v oblasti ducha a víme jen, že poklady tam jsou a že jsou pro člověka, aby jeho život byl
krásnější a radostnější. Proto si všímejme sebe, abychom poznali svoji
auru, abychom dobře věděli, co vyzařuje, jak působíme ve svém okolí,
co přitahujeme, co odpuzujeme, jaké jsou naše nálady, jaké jsou stavy naší duše, abychom podle toho si mohli postupně dělat rozbor sama sebe
a učili se vládnout ve svém království. – Z každého z nás mluví Bůh. U každého se projevuje něčím zvláštním, je zapotřebí to poznávat a pomáhat, aby se námi projevoval vlastnostmi, které jsou pro dnešní náš život
a svět nejžádoucnější, aby naše aura vyzařovala světlo, které by ukazovalo, že z naší duše září láska, vzájemné porozumění pro radostné
soužití mezi všemi lidmi této Země.
11
**********************************
Proč a jak jsem se stal
unitářem?
Otakar Mikeš
**********************************
1. Úvod
Čas neúprosně ubíhá a blíží se doba 87. výročí mého vstupu do
tohoto světa (psáno na přelomu roku 2007/2008). Negativní gerontologické příznaky toho se zřetelně stupňují. Je zřejmé, že doba mého pobytu v tomto „slzavém údolí“ bude v dohledné době ukončena (i když termín mi není znám). Z těchto důvodů jsem přijal nabídku PhDr. Radovana Lovčího, redaktora plzeňského unitářského časopisu „Svobodná cesta“, abych napsal nějaký článek o mém vztahu k Unitarii, zejména proč
a jak jsem se stal unitářem. Tato stať je pokusem, jak tomuto požadavku vyhovět. K jejímu hlubšímu porozumění však považuji za nutné se
stručně zmínit o mých životopisných přístupech k této duchovní oblasti.
2. Náboženská a antináboženská
výchova v dětství
Ve velmi raném věku na mne působily dva protichůdné vlivy:
náboženská výchova matky a babičky a antináboženská výchova mého
otce. Matka a babička se mne snažily vychovávat v katolickém duchu.
Pamatuji se, jak jsem se jako malé dítě modlil modlitbičky nejenom za
tatínka, maminku, babičku a dědečka, ale také za psa Alíka. S rostoucím
věkem však v mé výchově začal převažovat antináboženský vliv mého
otce. Ten – ze vzdoru proti násilné katolizaci v době habsburského
mocnářství – choval velký odpor k římskokatolické církvi, její kněze nazýval „flanďáky“ a smýšlel téměř ateisticky. Tento rozpor mne stále méně uspokojoval a trval asi do 14 –15 let mého věku.
12
Z tohoto období se živě pamatuji na zcela zvláštní zážitek. Jako
malý kluk jsem kráčel pod jižním plotem zahrady bývalého Pomologického ústavu v Tróji (kde byl můj otec zaměstnán), když jsem náhle
spatřil, jak směrem ode mne od země na jihu zahrady stoupá na sever
až k nebi jakási oblačná zářivá cesta. To se stalo ve dne za úplného světla a při plném vědomí. Tehdy jako malý hoch jsem tomuto výraznému
a zajímavému jevu (který dodnes chovám v živé paměti) neporozuměl.
Jeho význam jsem pochopil až v dospělosti.
3. První vlastní duchovní názor
Ve věku začínajícího vlastního uvažování (bylo mi asi 14–15
let) jsem jednou šel v Praze na Letné se spolužákem po Belcrediho třídě (dnes nese jméno Milady Horákové) a zastavili jsme se u výkladní
skříně jednoho knihkupectví, kde jsme spatřili dvě knihy, které nás zaujaly. Jedna pojednávala o spiritismu (jméno autora jsem již zapomněl),
druhá byla českým překladem pojednání Svámí Vivékánandy „Karmajóga – cesta k dokonalosti skutky“.
Řekli jsme si, že obě knihy koupíme (kamarád tu o spiritismu
a já o karma-józe) a až je přečteme, že si je vyměníme. Zatímco jsme
se před výkladem dohadovali, přistoupil k nám nějaký dospělý pán a řekl
nám, abychom vyšli až na vrchol „Belkredky“ na Letenské náměstí, kde
nalezneme velké knihkupectví a nakladatelství „Zmatlík a Palička“, které
vystavuje množství duchovně orientované literatury. Ukázalo se, že můj spolužák nemá velký zájem o toto zaměření, avšak já sám – ač jsem Vivékánandově knize moc nerozuměl – jsem uposlechl rady toho neznámého
pána a na doporučené knihkupectví jsem se šel podívat. Později jsem je
často navštěvoval a – pokud mi to mé omezené finanční prostředky dovolovaly – jsem si zde kupoval řadu knížek.
4. Mystika, Paul Brunton
a vstup do Unitarie
Ve zmíněném knihkupectví jsem si mimo jiné zakoupil i knihu
známého duchovního učitele a okultisty Karla Weinfurtera „Ohnivý
keř – odhalená cesta mystická“. Tato kniha na mne velmi silně zapůsobila a podle jejího návodu jsem začal cvičit necírkevní křesťanskou
13
mystiku. Tu jsem aktivně pěstoval více let a prožil jsem řadu duchovních zážitků, které jsou při takové snaze obvyklé. Karla Weinfurtera
jsem tak začal považovat za svého prvého duchovního učitele.
Změna nastala, až když se na trhu objevily překlady knih dr.
Paula Bruntona (na což mne upozornila má rodná sestra Zdeňka /provdaná Kotašková/), které rovněž orientovaly čtenáře duchovním směrem.
Tyto nauky podle mne jevily hlubší přístup než knihy Karla Weinfurtera, a tak jsem se rozloučil s necírkevní křesťanskou mystikou a zahájil
jsem duchovní cvičení podle nauk Paula Bruntona, kterého jsem začal považovat za svého druhého duchovního učitele.
Svámí Vivékánanda
A právě Bruntonova nauka mne poměrně brzy dovedla ke vstupu do pražské Unitarie. Jeho knihy jsem totiž podrobně studoval a diskutoval se svým přítelem Milošem Buckem, který byl přibližně mým
věkovým vrstevníkem. Ukázalo se, že jeho rodina byla unitářská, a tak mne
můj přítel zavedl i na unitářské shromáždění v Praze a poskytl mi úvodní
unitářskou literaturu.
Shledal jsem, že mi tyto přístupy zcela vyhovují. A když jsem
zjistil, že mezi unitáři je i dost stoupenců učení dr. Paula Bruntona,
napsal jsem vedení Unitarie dopis, že mne jejich duchovní zaměření
pozitivně oslovilo a zda bych proto mohl být přijat za člena NSČSU? Brzy
14
jsem dostal velmi přátelskou pozitivní odpověď, a tak jsem se stal unitářem.
5. Mé aktivity v Unitarii
Rozhodně jsem nebyl jen pasivním členem. Snažil jsem se pomáhat, kde jsem mohl, a brzy jsem získal důvěru a byl pověřován stále
významnějšími úkoly. Přednášel jsem krátké unitářské promluvy, pracoval v různých komisích, sepisoval jsem různá unitářská skripta, byl jsem
zvolen i do správního sboru pražské obce, pak jsem se stal i jeho předsedou, posléze jsem byl zvolen i do ústředního správního sboru NSČSU
a nakonec též do jeho řídícího výboru. Jeden čas mi byla nabídnuta kandidatura i na funkci předsedy ústředního správního sboru, což jsem
však musil odmítnout, neboť jsem v letním období dlel dlouho mimo
Prahu a předseda zde musil být trvale přítomen pro podpisování důležitých dokumentů a pro významná aktuální jednání a rozhodování. Tehdy všechny tyto volené funkce byly považovány za čestné a byly vykonávány bezplatně. Ze všech aktivit v pražské Unitarii mne však nejvíce
bavila funkce vedoucího sádhan (duchovních cvičení), které se odehrávaly v „kapličce“ Unitarie – v Arkoně. Touto aktivitou mne pověřil duchovní správce dr. Dušan Kafka, s nímž jsem si dobře rozuměl. Nakladatelství Unitaria mi také v roce 1992 vydalo i takto orientovanou knihu s názvem „Sádhaná – duchovní cesta“ (kniha je stále v prodeji na
ústředí NSČU, poznámka redakce!).
Po „Sametové revoluci“ jsem byl pověřen spolu se sestrou Ludmilou Odehnalovou a Ing. Věrou Kopalovou zřízením „Rehabilitační komise“, která se zabývala poskytováním zadostiučinění těm unitářům, kteří byli za totalitního režimu třeba nechtěně (nuceně) od svého působení
v Unitarii zatlačováni či křivě obviňováni, anebo naopak, kteří byli minulým režimem natolik kompromitováni, že už nemohli svou funkci zastávat. V této ožehavé pozici jsem se snažil být maximálně spravedlivý
a tolerantní.
6. Vznik Náboženství Moudrosti
Při líčení svých aktivit na půdě Unitarie nemohu opomenout
dost výraznou brázdu, kterou jsem tam vyoral svým „Náboženstvím
Moudrosti“, jehož název byl odvozen od termínu „Nejvyšší Mou15
drost“, užívaného zakladatelem NSČSU dr. Norbertem Fabiánem Čapkem a dr. Karlem Hašplem jako výraz pro neosobního Boha. Jak k tomu došlo? Řekl jsem, že jsem aktivně sledoval duchovní učení dr. Paula
Bruntona. Jeho čeští stoupenci se scházeli na různých místech a také pravidelně vždy ve čtvrtek v bytě vedoucí unitářských žen sestry Milady
Michalové, která bydlila v Praze-Bubenči na Podbabské ulici, asi 200 m
od mého bydliště. Mezi tyto „čtvrtkaře“ jsem chodil i já.
Arkona v pražském
Paláci Unitaria
Dr. Paul Brunton se ve svých spisech s určitostí vyjadřoval tak,
že své duchovní učení nechce vydávat za nějaké nové náboženství. Proto
mne ani ve snu nenapadlo, že bych snad já měl o něco takového usilovat. Při jednom ze svých diskusních příspěvků u sestry Milady má řeč
však byla něčím náhle zastavena, nemohl jsem mluvit a v nastalém tichu mi byla vštípena myšlenka, kterou lze formulovat asi takto: „Je třeba
vytvořit nové vědě blízké postmoderní duchovní učení budoucnosti a ty
16
máš za sebou jak dlouhou dobu duchovního vývoje od dětství na straně
jedné, tak i dostatečnou profesionální vědeckou kvalifikaci na straně druhé, a proto by ses měl tohoto úkolu ujmout“. Tato myšlenka (i když byla jednorázová a ne takto slovně formulovaná) se mi hluboce vryla do mysli a pak
jsem již opět mohl mluvit, ale v trochu jiném duchu.
Po této příhodě jsem začal takto orientované myšlenky formulovat, rozvíjet a formou promluv šířit. Tyto formulace bývaly překvapivě
snadné, ochotně se mi vybavovaly v mysli a někdy jsem se po přečtení
napsaného divil, jak jsem k těmto poznatkům vlastně přišel. Byl jsem
velmi plodný, v období krátce před „Sametovou revolucí“ a hned po
ní jsem na půdě pražské Unitarie přednesl 22 promluv. Kromě unitářských idejí jsem do svých úvah zahrnoval i duchovní odkaz geniálního
Alberta Einsteina, což jim dodávalo moderní a vědečtější ráz. Později
– po „Sametové revoluci“ – jsem své aktivity rozšířil i do mimopražských obcí NSČSU (promluvil jsem několikrát v Jičíně a v Olomouci,
také v Plzni a jednou i v Brně a Liberci) a rovněž do jiných institucí, jakými
byly například Společnost Nového Města pražského – Beseda měšťanská, Gymnázium Jana Palacha, Humanistické hnutí na Smíchově a posléze Lidová univerzita v Městské knihovně pražské na Mariánském náměstí. Podrobné informace o tom – kromě letáčků – bylo možno nalézt i na
internetu na adrese http://sweb.cz/mikes.otakar. Nyní je vhodné se
v případě zájmu obracet na stále aktualizovanou internetovou adresu
www.nabozenstvimoudrosti.cz. Rád bych též podotkl, že jsem vedl první
„porevoluční“ ášram Unitarie v Hubenově na Slapské přehradě.
7. Smutné období a rozpad NSČU
Po „Sametové revoluci“ si všichni pražští unitáři přáli návrat
Vladimíra Strejčka, který v totalitním režimu emigroval do USA. K tomu skutečně došlo, Strejček i se svou ženou Alicí (a přítulnou černou
kočkou) byli srdečně uvítáni a ubytování v paláci Unitaria. Časem se bohužel ukázalo, že Strejček má přílišné ambice a rád by suverénně ovládal celou NSČSU. Po druhém sněmu po „Sametové revoluci“ došlo k jasné polarizaci v pražské Unitarii: na jedné straně stál V. Strejček a jeho stoupenci, na druhé straně br. dr. Antropius a Strejčkovi odpůrci. Protiklady se
přiostřovaly a nebylo naděje na nějaké usmíření, naopak, hrozil rozpad
NSČSU. Na tom jsem se však nechtěl „podepsat“, a proto jsem se roz17
hodl ze všech svých funkcí v Praze i v celé NSČSU odstoupit. Nechtěl
jsem to však udělat nějakou radikální formou „prásknutí dveřmi za
sebou“.
Svolal jsem proto do kanceláře sekretariátu v I. patře, kde je
k disposici dlouhý stůl, přátelskou besedu obou znepřátelených stran,
koupil jsem nějaké lahve vína a dost chlebíčků, sekretariát dodal číše,
a tak jsme přátelsky besedovali o duchovním zaměření naší náboženské
společnosti a o aktuální situaci. Ze slušnosti jsem svou abdikaci nechtěl
svádět jen na nepřátelství obou přítomných stran, a proto jsem ji důvodňoval i zdravotními ohledy. Skutečně se tehdy k mé zakřivené páteři s vyhřezlou ploténkou přidružily i problémy se srdcem.
Seděl jsem tam přímo vedle Vladimíra Strejčka. Ten se však asi
v polovině rušného sezení omluvil, že si musí odskočit. Nevěděl jsem,
že není zdráv a mívá záchvaty. Strejček se však už do místnosti nevrátil. Dodatečně jsem se dozvěděl, že přijela sanitka, Strejčkovi nasadili
kapačku a odnesli ho do auta. Nevím, zda ten záchvat byl vyvolán tou
sice přátelskou besedou, která však skrývala vážné protiklady. Další osudy Unitarie jsem už nemohl ovlivnit a před svým svědomím jsem se
zbavil zodpovědnosti za její očekávaný rozpad.
V tomto smutném období mi také byl z nakladatelství Unitaria
vrácen již smluvně odevzdaný text mé knížky „Náboženství Moudrosti“ s tím, že ji nelze v současnosti vydat. Nechal jsem proto na své náklady vytisknout asi 100 xeroxových preprintů, které jsem rozdal zájemcům. Taktéž má další větší kniha, „Filozofie Náboženství Moudrosti“, zde
za těchto okolností nemohla vyjít, a proto jsem opět za své prostředky
dal vytisknout několik preprintů, které jsem rozeslal všem tehdy existujícím unitářským náboženským obcím.
Nebudu líčit smutné záležitosti s tzv. plzeňskou ústavou a tzv.
přeregistrací části členstva. Považuji za nutné jen poznamenat, že jsem
s V. Strejčkem a odpadlými obcemi (např. v Jičíně a v Olomouci) nepřerušil všechny kontakty (i když jsem jejich přístup kritizoval a distancoval se od něj ústně i písemně), neboť jsem si chtěl nechat otevřené pozice pro pozdější možné sblížení a opětné sjednocení NSČU.
Proto jsem také pracoval v samozvané iniciativní skupině, která o něco
takového usilovala – bohužel marně. Ještě ani dnes, 8 let po vrácení Paláce Unitaria původním zákonným majitelům, nejsou náznaky nějakého
18
smíření či snah po sjednocení. Proti vhodné formě sjednocení se sice
z žádné strany nemluví, ale také se proto nic nedělá. Naděje v tomto směru jsou tedy mizivé.
8. Mé aktivity po navrácení Paláce Unitaria
Po navrácení paláce Unitaria jsem o žádné funkce ve volených orgánech neusiloval. Jsem tam stále bez funkce, ale nikoliv bez aktivity.
Pronesl jsem řadu promluv, při jejichž přednesu mi velmi často pomáhala Rev. ThMgr. Livie Dvořáková, rozená Hašplová. Přitom jsme zavítali i do Plzně a já se svou sestrou Zdeňkou i do Liberce.
Br. Otakar Mikeš a s. Livie Dvořáková během promluvy
v pražské Unitarii
Poslední promluva, při níž mi sestra Livie pomáhala, se uskutečnila v Praze na téma „Je mystika tou pravou cestou k poznání Nejvyšší
Pravdy?“. Přitom jsem sestře Livii poděkoval za víceletou spolupráci. Poslední má samostatná promluva byla přednesena v pražské Unitarii a pojednávala o fyzikálních teoriích a duchovním přínosu Alberta Einsteina. Tím
jsem všechny promluvy definitivně ukončil, neboť jejich příprava mne
již začínala unavovat.
19
V současné době se omezuji již jen na literární příspěvky do unitářských časopisů v Praze, v Brně a v Plzni, které jsou současně zveřejňovány na internetu na adrese www.nabozenstvimoudrosti.cz. Odtud si
je zájemce může bezplatně stáhnout, ale jen pro svou osobu. Pro jiné účely je nutná konzultace s autorem.
9. Závěr
Pokusil jsem se vylíčit, jaký duchovní vývoj jsem od svého mládí
prodělal, jak jsem se dostal k unitářství a o co jsem na této platformě
usiloval. Dosud se snažím navštěvovat nedělní a úterní akce v pražské
Unitarii, i když mne cesta na ně již dost namáhá. Je proto možné, že tyto své návštěvy budu nucen brzy ukončit. Přesto však ve svém srdci chci
unitářem stále zůstat a v duchu být se všemi sestrami a bratry a přát jim
vše nejlepší.
**********************************
Co je to mystická
škola? II
Jiří Palka
**********************************
Ve svém minulém článku jsem se pokusil odpovědět na otázku,
co je to mystická škola. K některým bodům se mezitím vyskytly další
otázky, na které nyní reaguji.
Do školy nebyli přijímáni lidé, kteří kouří, pijí alkohol, berou drogy
či jedí maso. Tyto látky otupují a dodávají tělu hrubou nárazovou energii, která je pro meditaci a modlitby nevýhodná. Pouze lidé těžce fyzicky
pracující mohli jednou týdně volit bílé maso. Chceme-li zachytit „paprsek
Ducha svatého“, pokud bychom použili katolickou terminologii, potřebujeme být klidní a sensitivní. Ne útoční jako lev, ale poklidní jako
slon, vegetarián.
Všechny druhy jóg mají za cíl uklidnit tělo a mysl. Zpomalit tok
myšlenek a představ až téměř k jejich zastavení a nakonec k zastavení úpl20
nému. Pokoušel jsem se meditovat celý život, ale teprve v tom klášteře
jsem po několika týdnech zažil, jak se myšlenky samy zastavily úplně.
Lidé si většinou myslí, že kdyby se jejich myšlení zastavilo, že by byli
v bezvědomí, anebo mrtví. Nikdy to nezažili. Opak je pravdou. Jste naprosto bdělí, soustředění, mysl je křišťálově čistá a bdělá. Vnímáte dokonale své okolí, ale mysl na ně nereaguje. Stojí. Stáváte se pouhým divákem. Jedná se o stav velkého odpočinku, usebrání. Je to velmi osvěžující.
Při prvním kurzu jsem tohoto stavu dosáhl asi po šesti týdnech
na několik dnů, a to vlivem cvičení manter a klášterního prostředí. Dva
roky nato, při druhém běhu, se to opakovalo. Po návratu domů, když
jsem se mantrám věnoval další dva roky, jsem tohoto stavu dosáhl
sám. Byl to tedy jeden z výsledků po čtyřech letech používání manter.
Ptáte se, proč je k dosažení duchovního zážitku třeba ztišení? Představte si malou místnost, kde někdo hraje na housle, třeba „Ave Maria“. Vedle je sál s dechovkou, která hraje „Kolíne, Kolíne“. Hluk toho
Kolína housle úplně přehluší. Tak je to i s našimi myšlenkami. Jsou
příliš hlučné. I ta nejsvětější myšlenka je ve srovnání s pocitem Přítomnosti Boží příliš hlučná.
Do mystické školy nebyli rovněž přijímáni lidé, kteří se věnují
automatickému psaní, magii a podobným praktikám. Mantry se nesměl
učit nikdo, kdo choval nenávist nebo i jen mírnou nesympatii k jakékoli formě projeveného života. Zda měl někdo v sobě jakoukoli nenávist, anebo ne, zjišťovala „matka představená“ z jeho aury.
Jako nováček v Americe jsem se samozřejmě setkal s několika problémy čistě praktického charakteru. Snad se příliš neprohřeším, když některé krátce uvedu. Ve státě, kde jsem bydlel, bylo neslušné, aby muž chodil bez ponožek, i když bylo vedro. Pokládalo se za nepřípustné, aby
nosil evropské plavky, na nichž se rýsují tvary jeho těla. V klášteře byl
obchod s velkým sortimentem, kde jsem měl ze začátku dojem, že mne
okrádají. Na účtence se vždy nacházela položka, kterou jsem nekoupil.
Později jsem se dozvěděl, že to je zvláštní daň, z níž se financují opravy dálnic.
Jednou týdně nás zavezli do veřejné prádelny s velkým počtem
pracích automatů a sušiček, kde jsme mohli dát svoje věci do pořádku.
V klášteře nebylo místo pro ubytování účastníků kurzů. Odváželi nás
21
školním autobusem do motelu na okraji Los Angeles, takže jsme nějakou chvíli mohli poznat život i mimo zdi kláštera. Jestliže se dotknete
cizího dítěte, budete automaticky obviněn, že mu chcete ublížit. Musíte
být stále připraveni, že kdekoli na ulici nebo na chodbě hotelu Vás za
bílého dne přepadne několik výrostků a okrade. Je třeba dodržovat určité zásady: nechodit nikdy sám; neotvírat nikomu, koho neznáte. Američané to pociťují jako normální. Po návratu do vlasti jsem si vážil mnoha věcí, které tady pokládáme za samozřejmé.
Jiří Palka
V hodinách angličtiny nás tady učili, že „mně je to jedno“ se řekne
„I do not care“. Když jsem to v klášteře řekl, lidé se tvářili pohoršeně.
Pak jsem zjistil, že to znamená: „Já na to kašlu.“ Takto se v klášteře nemluví. Správné je: „I do not mind.“ A tak i pobyt v klášterním prostředí může být malým dobrodružstvím.
Proč byly i v klášteře manželské páry s dětmi? Matka představená je přesvědčena, že lidstvo se nebude lépe vyvíjet, jestliže se děti
budou rodit jen do rodin materialistických. Právě manželé, kteří jdou duchovní cestou, by měli mít co nejvíce dětí a vychovávat je v tom smyslu.
Poslední okruh dotazů se týkal manter samotných. Zpívání „ÓM“
nebo „ÓM MANI PADME HÚM“ mi nikdy moc nedávalo. Myslím,
22
že vnímání a intelekt lidí před stovkami či tisíci lety byl poněkud jiný
než dnes, odlišné byly i zájmy. Mantry byly zakladatelům kláštera nadiktovány jejich Mistry na začátku minulého století a při správném odříkávání umožňují – mimo jiné – rozkmitat čakru srdeční a hrdelní a čakru
třetího oka.
Obálka knihy Jiřího Palky
„Jak zažít Boha. Zážitky
nevěřících“ z r. 2000
Jsou napsány v běžné, srozumitelné řeči a některé z nich můžeme vnímat jako říkánky, modlitby nebo apely na toho kterého Mistra.
Byly nadiktovány v americké angličtině. Proč? Možná i proto, že Spojené státy jsou jedinou zemí, kde existují snad všechny význačnější církve, co jich na Zemi je, aniž by se jejich členové „ve jménu Boha všemocného, slitovného“ navzájem vybíjeli. 3
3
Ačkoliv je možné říci, že Spojené státy jsou proslulé svou náboženskou tolerancí,
přece jen není tento obraz prostý výjimek. Také zde po dlouhou dobu fungovala inkvizice a docházelo k upalování čarodějnic. V počátcích mormonského hnutí potom došlo k vraždám prvních mormonů, což vedlo k tomu, že se mormoni přesunuli ze svých
23
Dvě nejlehčí mantry jsem se učil tři měsíce. Pochopíte, že těžko
zde mohu vysvětlit, jak to probíhá. Ale byli studenti, kteří se během té
doby nenaučili ani jedno, prostě vůbec nepřišli na to, jak to funguje.
Když jsem podával po dvou letech přihlášku do druhého běhu, měl jsem
odpovědět na otázku, co jsem udělal se zkušenostmi, které jsem v tomto směru nabyl. Podle pravdy jsem napsal, že jsem během těch dvou let
navštívil všechny osoby, o kterých jsem věděl, že jdou vážně duchovní
cestou. Bylo jich 49. Z nich se jen 9 mantry naučilo.
Byl jsem na rozpacích, co tomu v klášteře řeknou. Při přijímacím pohovoru ale učitel zachoval naprosto vážnou tvář a řekl, že je to
velmi vysoké procento /a very high percentage/. Zda se někdo tyto mantry naučí, anebo ne, není znamením, zda jde správně duchovní cestou.
My všichni máme hlas, ale jen někdo se naučí zpívat. Není to ukazatel,
jaký je to člověk. Stejné je to s mantrami.
Těch manter je asi 200. Během let jsem se jich naučil tak 20.
V denním životě jsem jich používal 5. Každá mantra má jinou vibraci a jiný účinek. Některé jsou proti pocitu osamělosti, neštěstí, smutku, depresi, jiné proti zlosti, další mají ochranný význam proti napadení psychickému /slovnímu/ či fyzickému, jiné mají napomáhat duchovnímu růstu. Mimoto nám dávají to, co by věřícímu křesťanovi měla dát modlitba, pokud se modlit umí, anebo účast na mši svaté, kdy v okamžiku pozdvihování monstrance se otevíráme paprsku Ducha svatého. Má-li
nám dát modlitba pocit, že jsme se přiblížili k Bohu, musí mít náš hlas
určité parametry4 S těmi mantrami je ten rozdíl, že to není paprsek, ale
vodopád paprsků.
Je mi 86 let a už léta mantra neodříkávám. Nedokážu to, jako
bych nedokázal třeba zpívat árii z Prodané nevěsty. Je to v mém věku
již nad mé síly. Ale podle možností s mantrami i nadále seznamuji vážné duchovní zájemce.
Více příspěvků autora lze nalézt na stránkách:
http://www.spirala.cz/reinkarnace/, kde lze i stáhnout obě autorovy knihy:
„Jak zažít Boha“ a „Důkazy o existenci převtělování a karmy“.
původních domovských států do Utahu, který je dnes americkým státem s jasnou
převahou mormonské náboženské komunity.
4
K tématu viz např. článek dr. Larryho Dosseye: The Science of Prayer. Otištěno
v časopisu Natural Health v San Franciscu v březnu 1994 (poznámka autora článku).
24
**********************************
Okatý
Jan Schwarz
**********************************
Objevil jsem u přítele v knihovně starou, na stroji psanou a ručně vázanou knihu. Slibovala poznání charakteru, povahy a osudu – pohledem do očí. Právě do zraku je prý vepsána každá vlastnost člověka.
Ať je dobrá či špatná, nosíme ji ve svém pohledu a nedokážeme nic
skrýt.
Požádal jsem o zapůjčení díla a odnesl si objemný svazek domů. Studoval jsem dlouho do noci druhy očí. Dnes už například vím,
že odlišný pohled má veřejný pracovník, žena v jiném stavu, politik,
technický inženýr, kněz, sochař, zlatník, horník nebo umělec. To samozřejmě vůbec neznamená, že by dva sochaři nebo malíři měli mít stejné oči. V našich pohledech jsou ke čtení celé romány, máme v nich zaznamenány skryté i zjevné choroby, lásku, lež i nenávist, strach, soucit
a obavu, vychytralost, lstivost, obětavost a milosrdenství, to vše prý nesou oči ve své barvě, ve tvaru duhovky, velikosti zřítelnice, v poloze
víček, temných bodů a skvrnek, čistotě bělma a v křivolakých žilkách.
Tak například oči zelené vynikají bohatou představivostí, lidé,
kteří skrze ně pozorují svět, jsou vyrovnaní, spravedliví k druhým a milí. Patří k osvědčeným vedoucím osobnostem, jsou vytrvalí a schopní maximálního soustředění. Šedé oči mají lidé houževnatí a úspěšní v duševní práci, jsou to dobří matematici a fyzici, k povinnostem přistupují
s rozhodností. Modré oči znamenají pro jejich nositele dar citlivosti a někdy až nepatřičného sentimentu. Ten se také potom projevuje nežádoucím výkyvem v hladině energie a v náladovosti. Vše se dá ale napravit
něžností. Oči černé – to je signál mimořádné vytrvalosti a pevné vůle.
Ale také přemíry prchlivosti. Jednají rychle a přesně. Hnědookým dominuje v povaze věrnost, při řešení problémů se stavějí do čela, proto
podléhají často depresím. Vítězí v nich ale nakonec optimismus.
Myslím, že studovat oči druhých lidí znamená vyjít na cestu
pochopení druhého člověka, opustit sobecký recept na život a uznat
25
diagnózu lékaře duší Mahathmá Gándhího – Pokud ty budeš žádat oko
za oko, bude celý svět již brzo slepý. A my přece chceme, aby náš svět
viděl, přátelé. 5
Bratr Schwarz (vpravo) na oficiálním křtu své
knihy „Dobré jitro přátelé“ ve společnosti herce
Miroslava Donutila a zpěvačky Hany Hegerové
(Praha, Palác Unitaria 7. 5. 2008)
**********************************
Je možno poznávat
Boha?
Karel Hašpl
**********************************
Člověk stojí před třemi velkými problémy, které hledí zkoumat.
Jsou to: člověk sám a vše, co s lidským životem souvisí, dále je to svět
se svým velkým tajemstvím a problémy a konečně je to podstata všeho
5
Více příspěvků autora lze nalézt na stránkách www.pastorschwarz.cz.
26
bytí, kterou nazýváme nejrůznějšími jmény a kterou my jmenujeme
Bohem. Tyto tři problémy zaměstnávají mysl člověka, ty chce uspokojivě řešit, tu se ptá na důkazy a ověřuje si své domněnky a přichází
k pravdě. Po celý život budeme se jimi zabývati. Každý z nás jinak, jeden bude spíše zdůrazňovati viditelný vesmír a popírat neviditelného Boha, druhý obrátí více pozornosti k podstatě bytí a bude přehlížeti viditelné projevy jsoucnosti.
Jsou lidé, kteří, pokud před nimi vyřknete pouhé slovo Bůh,
už se uzavírají každému dalšímu přemýšlení a ještě se na vás podívají
jako na někoho, kdo je neobyčejně zpozdilým a nemoderním. Jsou jiní,
kteří, aniž by mysleli a domýšleli, řeknou, že Boha není, a to proto, že
ještě nikdo Boha neviděl, neslyšel, nikdo se jej nedotknul a nikdo jej
krátce smysly lidskými nepostřehnul. Jaké tedy další důkazy uvádět,
když ty nejběžnější způsoby, kterých se užívá ve zkoumání i těch nejjednodušších problémů, selhávají. Co tedy může býti jasnějšího, než že
Boha není?
Většina těchto lidí protestuje vlastně proti něčemu docela jinému, než se domnívá. Stavějí si a zavrhují vlastně představu Boha, která
jim byla vštěpována jako dětem v prvních hodinách ortodoxního náboženství. Protestují proti starému vousatému pánu, který sídlí někde nad
hvězdami, jenž chce býti obdivován, uctíván a chválen. Protestují proti
Bohu, o němž slyšeli, že chodil po zemi, zlobil se, nechal lidi zabíjet, žádal si obětí apod.
Ano, takový Bůh neexistuje, nikdy neexistoval a pro takového Boha nikde není těch nejmenších důkazů, takového Boha opravdu není. Kdo
ještě v něho věří, udělá nejlépe, když se co nejdříve z podobné pověry dostane, aby mohl poznati Boha skutečného.
Je to snad nesnadné upustiti od staré představy Boha, která se
tak hluboko vryla do naší mysli, ale chceme-li poznati pravého Boha, je
to nutné. Bůh není starcem, který sedí na nebesích, přísný soudce a partyzán, nemůžeme o něm přemýšleti jako o osobě s určitou podobou, ale
spíše jako o síle, která je za každým děním, jako o moudrosti, která je
pramenem veškeré moudrosti, jako o nejvyšším dobru, lásce, pravdě
a spravedlnosti a jako o podstatě všeho, co existuje.
Ovšem tato představa Boha je pro mnohé těžko představitelná,
a proto ti, kteří zastávají, že Boha není, tvrdí, že pro takového Boha jsou
27
stejně tak nepatrné důkazy jako pro Boha-starce, sedícího nad oblaky.
Pravda, naše smysly nemohou nám bezprostředně říci o existenci Boha, ale spoléháme v hledání a ověřování důkazů vždy jen na bezprostřední postřeh oka, ucha a ostatních smyslů?
Výřez z Michelangelovy fresky
„Stvoření Slunce a Měsíce“
ze Sixtinské kaple z r. 1512
Kdo z žijících lidí se může pochlubiti, že viděl lásku? Kdo se jí
dotknul, kdo ji slyšel? Lásku, pro kterou na světě již tolik lidí trpělo,
tolik lidí pro ni dalo život. Kdo ji smysly bezprostředně poznal? Nikdo.
A kdo by se odvážil popírat, že láska existuje? Víme zcela určitě, když
nás má někdo rád. Víme, že nás má ráda matka a její lásku spatřujeme,
abych tak řekl na každém kousku šatu, který pro nás ušila nebo spravila, poznáváme ji z doteku její ruky, kterou nás hladí nebo stírá slzy z naší tváře.
Kdo viděl, anebo slyšel rozum? Mozek, nervy, žlázy, tělo, to není
rozum, a přece poznáme, kde rozum je a kde chybí. Nikdo ještě neviděl život a nikdo bezpečně neví, co život je. Ačkoliv každé rozvíjející
se kvítečko, každý hlásek ptačí a každý pohled člověka denně o životě
28
tolik mluví. V každé vteřině celý vesmír mluví o životě, který jsme však
nebyli s to dáti pod drobnohled, zvážit nebo preparovat. Konečně kdo
viděl, anebo zaslechnul elektřinu? Nikdo. Do dneška nikdo neví, co elektřina vlastně je. Máme celou řadu teorií, máme nesčetné definice, ale ty
jsou právě tak nedostačující jako definice o Bohu. Z účinků elektřiny
poznáváme, že ona tu je, vše ostatní zůstává tajemstvím.
Mohli bychom uvésti celou řadu dalších věcí, ale všechny by
ukazovaly na jednu pravdu a poznatek, že je v tomto vesmíru plno záležitostí, které nemůžeme nijak jinak poznávat než z jejich účinků, projevů. Do této kategorie patří také ono velké tajemství, kterému z nedostatku lepšího pojmenování říkáme Bůh.
Jsou však námitky, že není třeba hledati hned Boha, inteligenci,
vědomí apod. za tajemnými zjevy vesmíru. Proč by po dlouhých milionech let stálým kombinováním a nevědomým pohybem nemohly se prvky neživé hmoty seskupiti tak, aby povstal život, proč by z počátečního
chaosu nemohl povstati pořádek a zákonitost? Tyto námitky se zdají opodstatnělé, avšak při bližším zkoumání vidíme naopak, že pořádek a uspořádání vesmíru je důkazem toho, že se tímto pořádkem a pravidelností
projevuje nezměrná inteligence a moudrost.
Jednoduchý pokus nás může přesvědčiti. Všechny naše české knihy jsou vlastně sestaveny zhruba z 42 písmenek, z nichž jsou složena
slova, věty a tak i celé spisy. Je to jistě nepatrný počet jednotek. Oč mnohem více je velkých sluncí a soustav, z nichž složen je vesmír. Vezměme si jen krátký článeček a pozorně oddělme každé písmenko celého článku a dejme třeba do sáčku. Za kolik tisíc let se nám samo od sebe
složí těch několik písmenek v původní článek? I když s tím budeme pohybovat, nedočkáme se článku, dokud nevezmeme na pomoc inteligenci člověka.
Naše Země je složena z nějakých 92 prvků6. Nevěřím, že by se
těchto několik prvků samo od sebe mohlo splétati a z toho se vytvořil např. člověk, který dovede myslet, tvořit a mít rád. Jen když pohlédneme
na oko člověka, jaké mistrovské je to dílo, jak dokonalou chemickou laboratoří je každý z nás. Je mnohem těžší věřit, že by toto vše povstalo
samo sebou než se domnívati, že je to výtvor nezměrné inteligence
6
Tento počet už pochopitelně s odstupem desítek let neodpovídá, pozn. redaktora.
29
Boží. Někteří popírači Boha se však drží stanoviska, že jsou to přírodní
zákony, které jsou onou hnací silou všech dějů a tajemnou inteligencí. Domnívají se, že jsou to přírodní zákony, jimiž jsou udržována nebeská
tělesa ve věčném koloběhu a že tyto zákony pronikají až k posledním
částečkám hmoty.
I tato námitka, ač se zdá velkolepou, nevyvrací fakt, že vesmír
je naplněn a spravován Bohem. Není to přírodní zákon, který pohybuje
nezměrnými tělesy nebeskými, protože přírodní zákon není silou. Co je
tedy přírodní zákon? Je to pouhé popsání pravidelností, je to popsání
cesty, jak se věci dějí. Žádný zákon, ať přírodní, ať lidský a jakýkoliv, nemůže pozdvihnouti jediným atomem, natož aby zákonem byl držen a pohybován svět. Tak jako v lidské společnosti např. ještě nikdy trestní zákon nikomu nic neudělal, protože nemůže, ale lidé byli schopni podle
tohoto zákona trestat, tak i v přírodě je to něco, co tyto vesmírné zákony jednak dalo, něco, co se jimi řídí, a to je ona tajemná síla, a nikoliv
popsání dějů, o nichž mnozí mysleli, že jsou oním hledaným Bohem. Zákonitost světa svědčí o zákonodárci.
I největší materialista nebude popírat, že jsme všichni částí tohoto světa. Naše tělo je skutečně z prachu této země, což znamená z prvků této země. Kdybychom najednou našli ve svém těle nějaký neznámý dosud prvek, usoudili bychom logicky, že je to prvek, který se nalézá v tomto vesmíru. Je tedy naše tělo jakýmsi indexem, ukazatelem
toho, co v hmotném světě existuje. Jestliže hmota našeho těla jest ukazatelem větší hmoty vesmíru, není také naše lidské vědomí ukazatelem
většího vědomí, naše inteligence indexem vyšší inteligence, lidská vůle
a láska ukazatelem vyšší vůle a největší lásky? Jsem přesvědčen, že duše člověka je odrazem duše všehomíra.
Pozorujeme-li cokoliv v tomto světě, vidíme, že všechno sleduje jistý cíl. Každá nepatrná travička roste pro něco, i když sama neví
pro co. Neví to, ale ani člověk přesně neví, pro jaký účel se na světě
objevil, jen cítíme, že někam náš život směřuje. Nemůžeme zastavit
svůj vývoj úplně, i když jej často zdržujeme. Když však ani člověku,
tak inteligentnímu tvoru, není znám účel bytí, komu je znám? Komu
byl znám význam nepatrných živočichů, prvních obyvatelů této země,
jimž dnes musíme vděčit za svůj život? Kdo viděl v prvních projevech
života praobyvatelů Země cesty, po nichž kráčíme my? Zastávám ná30
zor, že musel být plán známý a musela býti známa i cesta, známa oné
vesmírné moudrosti, kterou nazýváme Bohem. Ale i když přesvědčíme
někoho o jsoucnosti Boží, přece se můžeme setkati s námitkou – co je
mi to platné, jestli Bůh je, anebo není? Nestaral jsem se o něho dříve,
proč bych se o něho staral nyní. Co z toho mám? Nic.
Boží Trojice v podobě, v jaké si ji představovali
raně novověcí křesťané, vpravo Bůh-Otec
(obraz Heinricha van Balena z r. 1620)
Není tomu tak. Všichni dobře víme, jak svět trpí tím, že je v něm
tak málo odpovědnosti. Lidé se necítí býti odpovědnými nikomu, a proto
jsou schopni páchat i největší zlo. Jakmile si však člověk uvědomuje,
že své činy koná před tváří něčeho vyššího, jinak jedná. Je tedy vědomí Boha a vědomí, že žijeme před tváří Nejvyššího, velkou ochranou
a podporou v dobách, kdy se nám zdá, že padáme. Ale dále, jestliže si
uvědomíme, že jsme částí Boha, můžeme jásat nevýslovným štěstím,
31
neboť to znamená, že to co je v Bohu, je také v nás a může býti v našem životě uplatněno, jestliže chceme. Je-li v Bohu síla, která světy
otáčí a světy přeměňuje, může tato síla býti také v nás uplatněna k přeměně našeho světa a života. Je-li Bůh největší moudrostí, potom z této
studnice moudrosti může čerpati každý, kdo se k ní umí přiblížit. Je-li
Bůh nejvyšší a největší láskou, potom nemůže naše srdce stonat nedostatkem lásky, když tuto lásku jsme okusili a jí naplnili svá srdce.
Konečně bychom se mohli ptát, co říká moderní věda o jsoucnosti boží? Ještě do nedávna vyslovovala se věda tak, že k vysvětlení dějů světa není zapotřebí bráti v úvahu Boha. Dnešní vědci jsou mnohem
opatrnější. Největší z nich tvrdí, že každý objev vědy je vlastně poznáváním cest, jak Bůh pracuje. A tak poctivý vědec vidí Boha při práci,
když zaměřuje svůj dalekohled ke vzdáleným mlhovinám, nebo když
zaostřuje drobnohled, aby sledoval tajemnou hru života.
Kde Boha hledat? Je plno cest. Naznačili jsme, kde se Bůh projevuje. Není místečka myslitelného, kde by jeho projev nebyl. Je pravda, že všeho si člověk hned nevšimne. Po miliony let obíhala krev v žilách člověka a teprve nedávno si toho všimnul. Po miliony let bylo nitro člověka naplněno Bohem, ale ještě to všichni neobjevili. Od věčnosti naplněn je vesmír jeho jsoucností, od věčnosti v něm žijeme, hýbeme
se a máme své trvání, ale dosud ne všichni lidé si toho všimli, a tak bezmyšlenkovitě říkají, že nic nepozorovali.
Kdo hledá, nalézá. Kdo jej bude hledat v přírodě, najde jej v každém vánku, v každém krystalku, travičce, lupínku, v perličce rosy, v ranních červáncích, v soumraku, v bouři i v klidu. A kdo by jej nemohl najíti v přírodě, nechť se obrátí do sebe a tam jej každý najde, kdo hledá,
neboť v nás končí ona linka z hlavní centrály. V každé poctivé snaze
o lepší bytí, v každé radosti, že jsme někomu radost udělali, v každém
obětování se pro druhé, v zápalu pro spravedlnost, pravdu a dobro je to
Bůh v nás, který se takto projevuje. On nás nutí jíti stále výš a dál k cílům, které nám určil. On je tím, kdo nás vede po cestách spravedlnosti
a pravdy k nezměrným hodnotám. Kdo oči své otevřel a nitro své připravil k poznání, ten stojí u pramene života životů, u zdrojů všech krás,
kde sídlí největší mír a nejvyšší Láska.7
7
Tento článek byl vybrán z unitářského časopisu Cesty a cíle, ročník XIV, duben
1936, číslo 3, s. 33–37.
32
**********************************
Marie Terezie
Jan Schwarz
**********************************
Komu jsem to ještě neřekl, kdo nečetl o té velké události, tomu
musím říci, že trpasličí jezevčice Marie Terezie má štěňata. Ze psí slečny
se stala opravdová máma.
Obálka knihy s výběrem
fejetonů J. Schwarze
(vydala Mladá fronta r. 2008 v Praze)
Já nevím, jak se taková proměna může přihodit, ale Pán Bůh to
vymyslel moc dobře, protože Marie Terezie vždycky dbala především
na důstojné vzezření, z misky si vybírala pokaždé jen ty nejlepší kousky masa, a to velmi opatrně, aby s tím masem nespolkla ani zrnko rýže
33
nebo vlasovou nudli. Hlavní ovšem byla vycházka, Marie Terezie si potrpěla na vycházky do lesů, daleko od města. Už podle mých kalhot poznala, kam se chystám. A když jsem si vzal tesilky s ostrým pukem, zklamaně se za mnou šourala, protože chodit po ulicích, to je jen taková z nouze ctnost.
A teď se to přihodilo, v pelíšku se batolí čtyři jezevčí miminka
a hrdá maminka je stále s nimi, opatruje, kojí a olizuje ten mrňousí poklad, na krok se nehne, jen si odběhne na dvorek k misce a vylíže všecičko do posledního drobku, vyvenčí se a šup zpátky. Ať si vezmu kalhoty, jaké chci, a do ruky vodítko, jen se otočí a vysvětluje mi – Teď
budeš muset chodit do lesa beze mne. Já vím, vyrazily václavky a zajíci se vyhřívají za poledne na stráních, aby si nabrali před zimou zásobu
slunka do kožíšku, ale já jsem máma a musím se postarat o tyhle breberky, to dá přeci rozum.
A já jen žasnu nad tou moudrostí. Kdo si myslí, že pes neumí mluvit, je na omylu a hned je poznat, že v životě psa neměl, pes dokáže
říct očima úplně všechno, a to ještě mluví ocáskem a ušima, panečku,
kampak se hrabe člověk. A tak přicházím domů z podzimních toulek a Marie Terezie si mne zvědavě prohlíží a nenápadně chodí nabrat pachy z mých
urousaných bot, a pak se zase vrací k písklatům v pelechu, která už hledají mámu a kroutí hlavičkami – kdepak se touláš, ty naše živitelko?
Kdo nevěří na zázraky, ten nepoznal proměnu v mateřství. Já
jsem ovšem muž a my páni tvorstva nikdy neokusíme tyhle mateřské záležitosti, můžeme je jen pozorovat; a tak se dívám a smekám před silou lásky, která proměňuje srdce i životy všech tvorů, aby byl svět aspoň na chvíli krásnější.
**********************************
34
Osvícený rozum a probuzené svědomí
jsou naší nejvyšší autoritou,
veškerá pravda a jen pravda je naší Biblí,
všichni dobří lidé jsou našimi svatými,
celá příroda je naším chrámem
a láska ideálem každodenního života.
SVOBODNÁ CESTA
časopis Obce unitářů v Plzni
odpovědný redaktor: PhDr. Radovan Lovčí
redakční rada: Mgr. Luděk Pivoňka, Libuše Volfová
adresa: Obec unitářů v Plzni, Tomanova 3, 301 00 Plzeň
tel: 377 44 26 38, e-mail: [email protected]
internet: www.unitaria.cz/plzen