Co z vás (ne)dělá buddhistu

Dzongsar Jamyang Khyentse
Co z vás (ne)dělá
buddhistu
Co z vás (ne)dělá buddhistu
DharmaGaia
Dzongsar Jamyang Khyentse
Co z vás
(ne)dělá
buddhistu
DharmaGaia 2010
Přeložili Martin a Vladimír Vimrovi
KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR
Khyentse, Jamyang
Co z vás (ne)dělá buddhistu / Dzongsar Jamyang Khyentse ;
[z anglického originálu ... přeložili Martin a Vladimír Vimrovi].
-- Praha : DharmaGaia, 2010. -- 131 s. -- (Mangalam)
Název originálu: What makes You not a Buddhist
ISBN 978-80-7436-008-4
24-1/-9 * 24-584.5 * 165.322 * 24-4 * 17.02 * 24 * 2-31 * (34)
- Buddha, ca 563-ca 483 př. Kr.
- učení buddhismu
- duchovní cesta -- buddhistické pojetí
- duchovní poznání -- buddhistické pojetí
- náboženský život -- buddhistické pojetí
- smysl života -- buddhistické pojetí
- náboženští zakladatelé -- Indie -- 6.-5. stol. př. Kr.
- populárně-naučné publikace
22/24 - Náboženství Dálného východu. Indická náboženství.
Hinduismus. Buddhismus [5]
Copyright © by Dzongsar Jamyang Khyentse, 2007
Translation © by Martin and Vladimír Vimr, 2010
Czech edition © by DharmaGaia, 2010
ISBN 978-80-7436-008-4
Úvod
Seděl jsem v letadle vznášejícím se nad Atlantikem, pohodlně
uvelebený na prostředním sedadle, a sympatický muž, který si sedl vedle mě, se pokusil navázat se mnou přátelský rozhovor. Podle
mojí oholené hlavy a červenohnědého roucha usoudil, že jsem buddhista. Při servírování jídla mi ohleduplně nabídl, že pro mě objedná vegetariánské menu. Předpokládal, že jako buddhista nejím
maso. Tím náš rozhovor začal. Let byl dlouhý, a abychom zahnali
nudu, povídali jsme si o buddhismu. Postupem času jsem si uvědomil, že si lidé často buddhismus
a buddhisty spojují s mírem, meditací a nenásilím. Buddhistu z vás
podle mínění mnoha lidí dělá šafránové nebo červenohnědé roucho a klidný úsměv. Jako pravověrný buddhista musím být hrdý na
takovou pověst, zejména na aspekt nenásilí. V naší době plné válek
a zejména nábožensky motivovaného násilí to je něco velmi vzácného. Zdá se, že náboženství bylo v historii lidstva často příčinou
brutality. Dokonce i dnes v televizním zpravodajství dominuje násilí páchané náboženskými extremisty. Ale myslím, že mohu směle
prohlásit, že my buddhisté jsme se takovým chováním neposkvrnili. Násilí nikdy nebylo součástí šíření buddhismu. Nicméně jako
vzdělaný buddhista cítím určitou nespokojenost, když je buddhismus spojován jen s vegetariánstvím, nenásilím, mírem a meditací.
Úvod 7
Princ Siddhártha, který se vydal hledat osvícení a obětoval všechno pohodlí a požitky života v paláci, určitě neusiloval jen o pasivní život a o to, aby mohl pečovat o keříky na zahrádce. Přestože je buddhismus ve své podstatě velmi prostý, není
snadné ho vysvětlit. Je téměř nepředstavitelně rozsáhlý, hluboký
a komplexní. Ačkoli je nenáboženský a neteistický, je obtížné
o něm hovořit tak, aby to neznělo teoreticky a nábožensky. Během svého šíření do různých částí světa v sobě nashromáždil
rozmanité kulturní znaky, které jeho pochopení ještě více zkomplikovaly. Náboženské příkrasy v podobě kadidla, zvonků a barevných čapek mohou lidi zaujmout, ale zároveň se mohou stát
překážkou. Lidé si myslí, že to je to hlavní, o co v buddhismu
jde, a odvádí je to od pochopení jeho podstaty.
Z pocitu marnosti nad tím, že Siddhárthovo učení neoslovuje tak, jak bych si představoval, nebo díky vlastním ambicím, se
občas zabývám myšlenkami na reformu buddhismu. Uvažuji
o tom, jak to udělat, aby byl přístupnější – přímočarý a puritánský. Představovat si (jako občas já) buddhismus zjednodušený na
předepsanou a jasně definovanou praxi, například třikrát denně
meditovat, dodržovat určitá pravidla oblékání nebo zastávat jisté
ideologické přesvědčení, třeba takové, že celý svět musí konvertovat k buddhismu, je chybné a zavádějící. Myslím, že kdybychom mohli zaručit, že podobné praktiky přinesou okamžité,
hmatatelné výsledky, bylo by na světě buddhistů víc. Když se ale
z podobných fantazií proberu (což se mi stává jen vzácně), moje
střízlivá mysl mě varuje, že by svět plný lidí, kteří si budou říkat
buddhisté, nebyl nezbytně lepší.
Hodně lidí se mylně domnívá, že Buddha je „bůh“ buddhismu.
Dokonce i někteří lidé ze zemí považovaných za buddhistické –
z Koreje, Japonska nebo Bhútánu – mají k Buddhovi a buddhismu
teistický přístup. Proto v této knize používám jmen Siddhártha
a Buddha zaměnitelně, abych připomněl, že Buddha byl jen člověk,
který se Buddhou stal. 8 Úvod
Je pochopitelné, že někteří lidé považují buddhisty za následovníky konkrétního muže, kterého nazýváme Buddhou. Nicméně Buddha sám zdůrazňoval, že bychom neměli uctívat osobu, ale
především moudrost, které učí. Obecně se předpokládá, že základní pilíře buddhismu tvoří reinkarnace a karma. Setkáváme se
s celou řadou dalších hrubých omylů, například tibetskému buddhismu se někdy říká lamaismus a zen není občas považován za
buddhismus vůbec. Lidé, kteří mají o trochu víc informací, používají termíny jako prázdnota nebo nirvána, a nechápou přitom jejich význam.
Když začnete s někým mluvit, jako já se sousedem v letadle,
může se stát, že se vás jako „nebuddhista“ zeptá: „Co z vás dělá
buddhistu?“ To je ta nejtěžší otázka, jakou můžete dostat. Pokud
má dotyčný opravdový zájem, není možné mu v úplnosti odpovědět během nezávazné konverzace a zobecňování může snadno
vést k nedorozumění. Předpokládejme, že dotyčnému dáte přesnou odpověď, odpověď směřující k samému jádru této 2 500 let
staré tradice.
Buddhistou jste, pokud přijímáte následující čtyři pravdy:
Všechny složené věci jsou nestálé. Všechny emoce jsou bolestné.
Žádná věc neexistuje nezávisle.
Nirvána je mimo koncepty.
Tyto čtyři výroky, vyřčené samotným Buddhou, jsou obecně
známé jako „čtyři pečeti“. Pečeť je obvykle považována za určitý
znak stvrzující pravost. V zájmu jednoduchosti a plynulosti budeme těmto čtyřem tvrzením říkat buď pečeti, nebo „pravdy“, ale je
třeba, abychom tyto „pravdy“ nezaměňovali za čtyři vznešené
pravdy buddhismu, které se zabývají výhradně utrpením. Ačkoli
se říká, že ve čtyřech pečetích je obsažen celý buddhismus, zdá se,
že se o ně lidé příliš nezajímají. Bez dalšího vysvětlení poslouží jen
Úvod 9
ke zchlazení nadšení a větší zájem často nevzbudí. Rozhovor se
stočí jinam, a je konec.
Význam čtyř pečetí bychom měli chápat doslovně, ne metaforicky nebo mysticky – a měli bychom je brát vážně. Pečeti ale nejsou nařízení, nějaké výnosy nebo přikázání. Pokud o nich trochu
uvažujeme, zjistíme, že nemají nic společného s morálkou nebo rituálem. Není v nich ani zmínka o dobrém nebo špatném chování.
Jsou to světské pravdy založené na moudrosti a moudrost je pro
buddhistu to nejpodstatnější. Morálka a etika jsou až na druhém
místě. Když si někdo párkrát potáhne z cigarety a trochu se poflakuje, nebrání mu to v tom, aby byl buddhistou. To ale neznamená,
že máme právo být zlí nebo nemorální. Obecně je možné říci, že moudrost má původ v mysli, která
obsahuje to, čemu buddhisté říkají „správný náhled“. Ale nemusíte se ani považovat za buddhistu, a přesto můžete mít správný náhled. Náhled je tím podstatným, co určuje naši motivaci i naše činy a co nás na buddhistické cestě vede. Pokud čtyři pečeti spojíme
s prospěšným chováním, stanou se z nás ještě lepší buddhisté. Kdy
ale buddhistou nejste?
Buddhistou nejste, pokud nesouhlasíte s tím, že všechny složené nebo vytvořené věci jsou nestálé, pokud věříte, že existuje nějaká základní substance nebo koncept, který je stálý.
Buddhistou nejste, pokud nejste schopni přijmout, že vše­
chny emoce jsou bolestné, pokud věříte, že některé emoce jsou skutečně zcela bezbolestné.
Buddhistou nejste, pokud nejste schopni přijmout, že všechny jevy jsou iluzorní a prázdné, pokud věříte, že některé věci
existují samostatně a nezávisle.
A buddhistou nejste, pokud si myslíte, že osvícení existuje
v rámci času, prostoru a úsilí.
10 Úvod
Co z vás tedy dělá buddhistu? Nenarodili jste se v buddhistické
zemi nebo buddhistické rodině, nenosíte mnišské roucho a neholíte si hlavu, jíte maso a vašimi idoly jsou třeba Eminem a Paris
Hilton. To neznamená, že nemůžete být buddhistou. Abyste byli
buddhistou, musíte pochopit, že všechny složené věci jsou nestálé, všechny emoce jsou bolestné, nic neexistuje nezávisle a osvícení je mimo koncepty.
Není nezbytné si tyto čtyři pravdy bez přestání donekonečna
uvědomovat, ale je třeba, aby se ve vaší mysli usadily. Během dne
si také neustále nepřipomínáte svoje jméno, ale když se vás na něj
někdo zeptá, okamžitě si ho vybavíte. Nepochybujete o něm ani
chvíli. Každý, kdo uznává tyto čtyři pečeti, třeba i nezávisle na
Buddhově učení a aniž kdy slyšel jméno Buddha Šákjamuni, je na
stejné cestě jako on.
Po chvíli, kdy jsem se pokoušel vysvětlit to všechno svému sousedovi v letadle, jsem zaslechl tiché chrápání a uvědomil jsem si, že
tvrdě spí. Náš rozhovor jeho nudu očividně nezahnal.
S oblibou zobecňuji, a během čtení této knihy se s tím setkáte mnohokrát. Omluvou mi může být skutečnost, že zobecňování je jeden z mála způsobů, pomocí kterých můžeme my lidé
komunikovat. Ale i to je samozřejmě jenom zobecnění.
Při psaní této knihy není mým cílem přesvědčit lidi, aby následovali Buddhu Šákjamuniho, stali se buddhisty a praktikovali dharmu. Záměrně neuvádím žádné meditační techniky, praxi nebo
mantry. Mým hlavním záměrem je poukázat na jedinečnou část
buddhismu, která ho odlišuje od ostatních pohledů na skutečnost.
Co řekl tento indický princ, že si vysloužil tolik úcty a obdivu dokonce i od některých moderních skeptických vědců, například od
Alberta Einsteina? Co řekl, že přiměl tisíce poutníků, aby se klaněli
celou cestu z Tibetu až do Bódhgaji? Čím se buddhismus liší od
ostatních světových náboženství? Věřím, že jsou to právě čtyři pečeti, a já jsem se pokusil tyto složité koncepty vyjádřit v rámci svých
možností co nejsrozumitelněji.
Úvod 11
Siddhártha se chtěl především dostat k jádru problému. Buddhismus není vymezený určitou kulturou. Prospěch, který z něj
plyne, není omezený na určitou společnost ani nikterak spojený
s vládou nebo politikou. Siddhárthu nezajímala akademická pojednání a vědecky prokazatelné teorie. Nestaral se o to, zdali je
svět kulatý nebo plochý. Šlo mu o něco jiného. Chtěl se dostat
k základům utrpení. Rád bych ukázal, že jeho učení není grandiózní intelektuální filosofií, o které si přečteme a dále ji nenásledujeme, ale funkčním, logickým náhledem, který může v praxi užít
úplně každý. Proto jsem se pokusil používat příklady z nejrůznějších oblastí života – od milostného poblouznění až po vznik nám
známé civilizace. Tyto příklady se liší od příkladů používaných
Siddhárthou, poselství jeho učení je ale platné dodnes.
Siddhártha však také řekl, že jeho učení by nemělo být přijímáno bezmyšlenkovitě, takže slova někoho tak obyčejného, jako
jsem já, by měla být určitě pečlivě prozkoumána, a proto vás vybízím, abyste důkladně analyzovali obsah následujících stran.
12 Úvod
K apitola I
Vznikání a nestálost
Buddha nebyl bůh, ale obyčejný člověk. Nebyl ale tak úplně
obyčejný, protože pocházel z královského rodu. Jmenoval se Siddhártha Gautama a mohl mít všechno, na co si jen vzpomenul. Ve
městě Kapilavastu měl nádherný palác, milující ženu a syna, rodiče, kteří ho zbožňovali, věrné poddané, kvetoucí zahrady plné pávů a zástupy vnadných kurtizán. Když byl Siddhártha ještě malý
chlapec, jeden astrolog předpověděl, že by se princ mohl v dospělosti stát poustevníkem. Siddhárthův otec Suddhódana byl ale
pevně rozhodnut, že po něm princ nastoupí na královský trůn,
a tak dbal na to, aby byl ve zdech paláce splněn každý princův požadavek a každé jeho přání. Život v paláci byl pohodlný, plynul
bez námahy a vcelku pokojně. Siddhártha svou rodinu velmi miloval, nikdy se svými příbuznými neměl rozepře a s láskou se o ně
staral. Kromě občasných neshod s jedním z bratranců byl vždy se
všemi zadobře. Jak Siddhártha dospíval, začal se zajímat o svoji zem i svět za
jejími hranicemi. Král nakonec podlehl synovým prosbám a dovolil mu vypravit se na projížďku za zdi paláce, ale vozataji Čannovi nařídil, aby princi ukázal pouze to, co je krásné a zdravé. Siddhártha spatřil hory, řeky i ostatní krásy přírody a byl velmi
šťastný. Na zpáteční cestě ale narazili na venkovana sténajícího při
kraji cesty, zničeného bolestí, kterou mu působila trýznivá choroba. Po celý svůj život byl Siddhártha obklopen statnými strážci
a udržovanými dvorními dámami. Sténání a pohled na tělo zmučené nemocí jím silně otřásly. Poznání zranitelnosti lidského těla
na něj hluboce zapůsobilo a do paláce se vrátil s těžkým srdcem.
Vznikání a nestálost 13
Po nějaké době se zdálo, že princův život bude stejný jako dřív, ale
Siddhártha zatoužil vydat za zdi paláce znovu a Suddhódana s tím nakonec zdráhavě souhlasil. Tentokrát princ spatřil bezzubou stařenu,
belhající se podél cesty, a okamžitě Čannovi přikázal, aby zastavil.
Zeptal se ho: „Proč jde ta žena tak podivně?“
„Je stará, můj pane,“ odpověděl Čanna.
„Co to je stará?“ zeptal se Siddhártha.
„Její tělo bylo po dlouhou dobu používané a opotřebovávané,“
řekl Čanna. Siddhártha, šokovaný takovým pohledem, nechal
Čannu, aby ho dovezl domů.
Siddhárthovu zvědavost už nebylo možné utišit. Co všechno
se ještě skrývá za zdmi? A tak se s Čannou vydali na třetí cestu. Princ
se znovu těšil z krásy krajiny, hor a řek. Když se ale vraceli zpět,
potkali čtyři pohřební nosiče vlekoucí na nosítkách bezvládné tělo. Princ nikdy v životě nic takového neviděl. Čanna mu vysvětlil,
že to ochablé tělo je mrtvé.
Siddhártha se zeptal: „Zemřou i ostatní lidé?“ Čanna odpověděl: „Ano, pane, všichni zemřou.“
„I můj otec? Dokonce i můj syn?“
„Ano, každý. Ať jsi bohatý či chudý, ať pocházíš z kasty vysoké
nebo nízké, smrti uniknout nemůžeš. To je úděl všech, kdo se zrodí na této zemi.“
Když poprvé slyšíme příběh o počátcích Siddhárthova poznávání, může se nám zdát, že byl mimořádně prostoduchý. Připadá nám podivné, že princ, který má jednou vládnout celému
království, pokládá tak jednoduché a naivní otázky. Ve skutečnosti jsme ale naivní my. Dnešní doba je přeplněna informacemi
a obrazy smrti a zániku na nás dorážejí ze všech stran: stínání
hlav, býčí zápasy i krvavé vraždy. Tato podívaná slouží zisku a zábavě, a ani v nejmenším nám nepřipomíná náš úděl. Smrt se stala
spotřebním produktem. Většina z nás o povaze smrti hlouběji
neuvažuje. Neuvědomujeme si, že naše tělo a vše kolem se skládá
z nestabilních částí, které se mohou rozpadnout kvůli tomu nej-
14 Vznikání a nestálost
nepatrnějšímu impulsu. Samozřejmě víme, že jednoho dne zemřeme, ale pokud nezjistíme, že trpíme nevyléčitelnou chorobou, žijeme většinou v domnění, že jsme pro tuto chvíli mimo
nebezpečí. Ve vzácných okamžicích, kdy na smrt pomyslíme, nás
napadá: „Kolik asi zdědím?“, nebo: „Kde rozpráší můj popel?“
V tomto směru jsme velmi prostoduší. Po třetí cestě byl Siddhártha hluboce sklíčený, trápil se, že není
schopen ochránit své poddané, svou rodinu a především svou milovanou ženu Jašódharu a syna Ráhulu před neodvratnou smrtí.
Mohl je zabezpečit před chudobou, hladem a ztrátou domova, ale
stárnutí a smrt zastavit nemohl. Stravován těmito myšlenkami se
Siddhártha pokusil hovořit o smrtelnosti s otcem. Král byl pochopitelně bezradný, když viděl, že princ je tolik zaujatý problémy,
které on sám považoval jen za teoretické. Také v něm vzrůstala
obava, že se vyplní proroctví a jeho syn si zvolí cestu askety, místo
aby usedl na trůn jako jeho právoplatný dědic. V těch časech nebylo nijak výjimečné, aby se bohatý, vysoce postavený hinduista stal
asketou. Navenek Suddhódana Siddhárthovo zaujetí přehlížel,
ale na proroctví ve skutečnosti nikdy nezapomněl.
Siddhárthu nesužovala pouze nějaká přechodná deprese, byl
doslova jako posedlý. Suddhódana chtěl prince uchránit dalšího
trápení, a tak mu řekl, aby palác už neopouštěl a sloužícím tajně
přikázal prince bedlivě sledovat. Jako každý starostlivý otec zatím
dělal, co mohl, aby princ na své trápení zapomněl a odstranil z jeho dohledu všechny známky smrti a zániku. Dětská chrastítka a jiná rozptýlení
V mnoha ohledech jsme jako Suddhódana. Pokoušíme se chránit
sebe i ostatní před pravdou a očividných známek zániku si nevšímáme. Snažíme se sami sebe povzbuzovat; říkáme si, že bychom
Vznikání a nestálost 15
to „neměli brát tak vážně“, a ujišťujeme se, že nakonec všechno
dobře dopadne. Narozeniny oslavujeme sfouknutím svíček, a ani
nás nenapadne, že právě zhasnuté svíčky mohou být také připomínkou faktu, že jsme smrti zase o rok blíž. Nový rok vítáme šampaňským a ohňostrojem a odvádíme tím svou pozornost od skutečnosti, že starý rok se už nikdy nevrátí a nový je plný nejistot,
protože stát se může cokoli.
Když se pak přihodí něco nepříjemného, svoji pozornost od
­toho záměrně odvádíme, stejně jako maminka rozptyluje dítě chrastítky a hračkami. Když nejsme ve své kůži, jdeme nakupovat, dopřejeme si nějaké potěšení nebo vyrazíme do kina. Sníme o dosažení svých celoživotních cílů: o domech na pobřeží, pamětních
deskách a trofejích, brzkém odchodu do důchodu, krásných autech, laskavých přátelích a rodině, slávě, o tom, že se zapíšeme do
Guinessovy knihy rekordů. V dospělém věku toužíme po věrném
partnerovi, se kterým bychom se mohli plavit po moři nebo chovat
čistokrevné pudlíky. Časopisy a televize vytvářejí a dál posilují
podobné modely štěstí a úspěchu, a aby nás upoutaly, vynalézají
další a další iluze. Tyto iluze jsou jako naše dětská chrastítka pro
přestárlé. Téměř nic z toho, co celé dny děláme nebo o čem uvažujeme, nenaznačuje, že si jsme vědomi křehkosti života. Čas trávíme
v multikině, kde čekáme na začátek špatného filmu, nebo spěcháme domů, abychom se mohli podívat na televizní reality show. Sedíme, díváme se na reklamy… a život nám zatím uniká mezi prsty. Jediný letmý pohled na stáří a smrt vzbudil v Siddhárthovi touhu
odhalit pravdu v její úplnosti. Po návratu ze třetí cesty se několikrát pokusil z paláce uprchnout, ale jeho útěk byl pokaždé odhalen. Avšak jedné pozoruhodné noci, po večeru naplněném jako
obvykle oslavami a veselím, obestřelo královský dvůr tajemné
kouzlo a přemohlo všechny kromě Siddhárthy. Princ bloudil komnatami paláce a zjistil, že všichni, králem Suddhódanou počínaje
a nejnižším služebníkem konče, upadli do hlubokého spánku.
16 Vznikání a nestálost
Buddhisté věří, že celý palác usnul díky společným zásluhám celého lidstva, protože tento spánek byl počátečním podnětem ke
zrodu velké bytosti.
Kurtizány, které nemusely oblažovat dvořany, chrápaly s ústy
otevřenými dokořán, ruce bezvládně svěšeny, s prsty ozdobenými prsteny namočenými v miskách kari. Ztratily všechen půvab
jako uschlé květiny. Siddhártha se nesnažil dát všechno do pořádku, jak bychom se možná pokoušeli my. Ta podívaná jen posílila
jeho odhodlání. To, že kurtizány přišly o svoji krásu, bylo jen dalším důkazem pomíjivosti. Zatímco všichni spali, mohl princ konečně nepozorovaně opustit palác. Naposledy pohlédl na Jašódharu a Ráhulu a vytratil se do noci.
V mnoha ohledech se Siddhárthovi podobáme. Nejsme sice princové a nemáme pávy, máme ale svoji kariéru, domácí kočky
a spoustu povinností. Máme i svoje „paláce“: jednu místnost někde ve slumu, mezonetový byt na předměstí nebo podkrovní byt
v Paříži; a máme i svoje Jašódhary a Ráhuly. Neustále se objevují
další a další problémy, domácí spotřebiče nefungují, sousedé se
hádají a do střechy zatéká. Naši blízcí umírají, možná že ráno
před probuzením oddechují s pokleslými čelistmi stejně jako Siddhárthovy kurtizány a vypadají jako mrtví. Nebo páchnou po vyčpělých cigaretách a česnečce z předešlého večera. Komandují
nás, a přitom přežvykují s otevřenou pusou. Takový život většinou vedeme dobrovolně a nijak se nesnažíme jej změnit. Někdy
se ale rozzlobíme, pomyslíme si, že toho už bylo dost, a se svým partnerem se rozejdeme. Jenže za chvíli si začneme znovu to samé
s někým jiným. Ten koloběh nás nikdy neomrzí, protože věříme
a doufáme, že tam „někde“ na nás čeká naprosto dokonalý partner nebo Shangri-la bez jediného kazu. Myslíme si, že každodenní problémy můžeme vyřešit, že jsme schopni „dát vše do pořádku“. Všechno je možné napravit, zuby je možné vyčistit, a můžeme
být zase šťastní.
Vznikání a nestálost 17
Možná si myslíme, že jednoho dne díky našim životním zkušenostem dosáhneme úplné zralosti. Předpokládáme, že budeme
dokonalými mudrci jako mistr Yoda z Hvězdných válek, ale neuvědomujeme si, že zralost je jen dalším příznakem rozkladu. Podvědomě nás přitahuje představa, že jednou přijde čas, kdy už nebudeme muset nic řešit. Jednoho dne dosáhneme „věčného štěstí“.
O možnosti nalezení „konečného řešení“ jsme skálopevně přesvědčeni. Jako by vše, co jsme dosud prožili, celý náš život, byl jen
generálkou. Věříme, že naše „velká chvíle“ teprve přijde, a tak nežijeme současností.
Pro většinu lidí jsou nekonečná řešení, předělávání a vylepšování definicí „života“. Ve skutečnosti vlastně čekáme na to, až život začne. Pokud se nás někdo zeptá na to, oč usilujeme, většina
z nás připustí, že naše úsilí je zaměřeno na dosažení nějaké dokonalé budoucnosti: důchodu, který budeme trávit ve srubu na pobřeží nebo v chýši na Kostarice. Možná sníme o tom, že svoje stáří
prožijeme v idealizované lesní krajině, jakou známe z čínských
maleb, v poklidné meditaci v čajovém pavilonu s výhledem na vodopád s jezírkem, ve kterém budou plavat exotické rybky.
Často si také myslíme, že po naší smrti bude svět pokračovat
dál. Bude vycházet stejné slunce a kolem něj budou kroužit ty samé planety právě tak, jak tomu podle našich představ bylo od počátku věků, a naše děti tuto zemi zdědí. To prozrazuje, jak málo
toho víme o neustalých proměnách tohoto světa i všech jevů. Děti
vždy nežijí déle než rodiče, a pokud jsou naživu, nemusejí nutně
odpovídat ideálům svých rodičů. Naše malinké, roztomilé, dobře
vychované děti se mohou změnit ve výtržníky šňupající kokain,
kteří si domů vodí pochybné milence. I nejspořádanější rodiče
mohou zplodit výstředního homosexuála, a naopak nejbezstarostnější hippies mohou mít nakonec ty nejkonzervativnější děti.
Přesto dál lpíme na archetypu rodiny a sníme o svých rodokmenech, charakteristických rodových rysech, příjmeních a tradicích,
ve kterých musí pokračovat naši potomci.
18 Vznikání a nestálost
Hledání pravdy může vypadat jako
něco špatného
Je třeba si uvědomit, že princ neutíkal před svými rodinnými
povinnostmi, nesnažil se vyhnout odvodu, aby se mohl přidat ke
komunitě hospodařící na biofarmě nebo jít za jakýmsi romantickým snem. Opouštěl rodinu s odhodláním muže, který obětuje
své pohodlí, aby rodině mohl darovat cosi nesmírně cenného,
i když z pohledu ostatních to tak možná nevypadalo. Jen těžko si
můžeme představit Suddhódanův zármutek a zklamání příštího
rána. Asi se cítil podobně jako rodiče, kteří zjistí, že jejich dospívající děti, v honbě za nějakými utopickými, idealistickými vizemi,
utekly do Káthmándú nebo na Ibizu podobně jako květinové děti
v šedesátých letech. (Z nichž mnoho pocházelo z dobře situovaných bohatých rodin.) Siddhártha se vzbouřil, ale místo kalhot do
zvonu, piercingu, fialových vlasů a tetování spočívala jeho vzpoura v tom, že odložil svoje nádherné šaty a šperky. Odhodil věci,
podle kterých bylo možné poznat, že je vzdělaný aristokrat. Oblékl se do odhozené látky a stal se žebrákem bez domova.
Tato společnost zvyklá posuzovat lidi spíš podle toho, co mají,
než podle toho, jací jsou, by od Siddhárthy očekávala, že zůstane
v paláci, povede život plný radovánek a naváže na rodinnou tradici. Naším vzorem úspěchu je Bill Gates, Gándhího si s úspěchem
spojujeme jen výjimečně. V určitých vrstvách asijské společnosti, a občas i na Západě,
nutí rodiče děti k úspěchu ve škole daleko víc, než by bylo možné
považovat za rozumné. Děti musejí mít dobré známky, aby se dostaly na výběrové školy, a diplomy z těchto škol zase potřebují k tomu, aby mohly zaujmout vysoké posty v bankách. A to všechno jen
proto, aby zůstala sláva rodinné dynastie navždy zachována.
Zkuste si představit, že se váš syn zničehonic vzdá skvělé, lukrativní kariéry, protože si náhle uvědomí nevyhnutelnost stáří
a smrti. Najednou mu přijde nesmyslné pracovat čtrnáct hodin
Vznikání a nestálost 19
denně, pochlebovat nadřízeným, neúprosně likvidovat konkurenci, devastovat životní prostředí, přispívat k využívání dětské prácea žít v neustálém stresu jen kvůli několika týdnům dovolené v roce. Řekne vám, že chce v hotovosti vyplatit svoje akcie, dát všechno
sirotčinci a stát se tulákem. Co byste dělali? Dali byste mu požehnání a známým se pak chlubili tím, že váš syn konečně přišel k rozumu? Nebo byste mu řekli, že je naprosto nezodpovědný, a poslali ho k psychiatrovi?
Pouhý odpor vůči stáří a smrti nebyl pro prince dostatečným
důvodem k tomu, aby dal sbohem svému životu v paláci a vykročil
do neznáma. K takovému drastickému kroku ho vedla skutečnost,
že si nebyl schopen logicky vysvětlit fakt, že stáří a smrt jsou osudem všech lidí, kteří se kdy narodili a kteří se v budoucnu narodí.
Pokud je vše, co se zrodí, předurčeno k rozkladu a smrti, pak všichni ti pávi v zahradách, klenoty, baldachýny, kadidla a hudba, zlatý
podnos na jeho trepky, karafy z dalekých zemí, jeho láska k Jašódhaře a Ráhulovi, jeho rodina a země nemají žádný smysl. Jaký je
účel toho všeho? Proč by měl soudný člověk prolévat krev a slzy
pro něco, o čem předem ví, že to nakonec zmizí nebo to bude muset opustit? Proč by si měl dál v paláci užívat falešného štěstí?
Možná nás napadne otázka, kam se Siddhártha mohl vydat.
Ani uvnitř, ani vně paláce nemohl najít místo, kde by se vyhnul
smrti. Dlouhý život by si nemohl koupit ani za celé své královské
bohatství. Vydal se pátrat po nesmrtelnosti? Dobře víme, že ji nikde nalézt nemohl. Fantastické mýty o řeckých bozích, příběhy
o svatém grálu a nápoji nesmrtelnosti i příběh Ponce Leona, vedoucího conquistadory na bezvýslednou výpravu za pramenem
věčného mládí, nám slouží spíše k pobavení. Čínský císař Čchin
Š’-chuang-ti, který vyslal panice a panny do vzdálených krajů hledat elixír dlouhého života, nám je k smíchu. A možná že si myslíme, že Siddhárthovi šlo o něco podobného. Pravda, jeho odchod
z paláce byl svým způsobem naivní, věčný život by své ženě a synovi nedokázal zajistit nikdy. Jeho pátrání však nebylo marné.
20 Vznikání a nestálost
Co Buddha zjistil
Bez jakýchkoli vědeckých prostředků (a pomůcek) usedl princ
­Sidd­hártha na trávu kuša pod posvátnou smokvoň ( ficus religiosa)
a zkoumal lidskou přirozenost. Po dlouhé kontemplaci došel k poznání, že vše, co má formu, včetně našeho masa a kostí, všech emocí a veškerého vnímání, je složené – vše vzniká spojením dvou nebo
více prvků. Když se spojí jakékoli dvě nebo více složek, vzniká něco
nového – z hřebíků a dřeva se stane stůl, z vody a listí čaj a ze strachu,
z oddanosti a spasitele se stává Bůh. Výsledný jev ale nemůže existovat nezávisle na jednotlivých částech. Věřit, že jev existuje skutečně nezávisle, je ten největší omyl. Jednotlivé součásti se mezitím
změnily. Jejich vlastnosti se proměnily jen tím, že se spojily s jinými
částmi, a společně se tak staly něčím jiným – něčím „složeným“.
Poznal, že to platí nejen pro lidskou zkušenost, ale i pro vše­
chno hmotné, celý svět a vesmír, protože to vše je vzájemně závislé, všechno to podléhá změně. Ani jediná věc v celém vesmíru neexistuje v autonomním, stálém, čistém stavu. Ani kniha, kterou
držíte v rukou, ani atomy, dokonce ani bohové. Znamená to, že
vše, co může naše mysl obsáhnout, včetně našich představ, například člověka se čtyřma rukama, je závislé na existenci něčeho jiného. Tak Siddhártha objevil, že pomíjivost neznamená smrt, jak
si obvykle myslíme, znamená změnu. Vše, co se ve vztahu k něčemu jinému třeba jen nepatrně mění, podléhá zákonu nestálosti.
Díky tomuto poznání Siddhártha nakonec našel způsob, jak
se vymanit z područí utrpení smrtelnosti. Přijal skutečnost, že
změna je nevyhnutelná a smrt je jen částí celého cyklu. Uvědomil
si, že neexistuje žádná všemocná síla, která by mohla zvrátit cestu
ke smrti, a díky tomu se nemohl dát oklamat falešnými nadějemi.
Pokud nepodléháme marným nadějím, nejsme ani zklamáni. Ve
chvíli, kdy víme, že je všechno pomíjivé, na ničem nelpíme, a když
na ničem nelpíme, neomezuje nás pocit, že něco máme nebo že
něco postrádáme, a žijeme proto plně.
Vznikání a nestálost 21
Siddhárthu nazýváme Buddhou nebo Probuzeným, protože
se probudil z iluze stálosti. Dnes, po dvou a půl tisících letech, vidíme, že jeho objev a jeho učení jsou nesmírně cennými poklady
inspirující miliony lidí, vzdělané i negramotné, bohaté i chudé, od
krále Ašóky po Allena Ginsberga, od Kublaj-chána po Gándhího,
od Jeho Svatosti dalajlamy až po Beastie Boys. Na druhé straně,
kdyby tu byl Siddhártha dnes, asi by byl poněkud zklamaný, protože většina jeho objevů zůstává bez povšimnutí. Ne proto, že by
moderní technologie byla tak skvělá a jeho objevy zastaralé. Nesmrtelným se nikdo nestal. Všichni musí jednou zemřít, každý
den umírá okolo 250 tisíc lidí. Lidé, kteří jsou nám blízcí, umírají
a budou umírat, a i když jsme otřeseni a zarmouceni jejich odchodem, přece stále hledáme pramen mládí nebo návod k dlouhému
životu. Naše cesty do obchodů se zdravou výživou, lahvičky retinolu a deanolu, korejský ženšen, power jóga, plastická chirurgie,
kolagenové injekce a zvlhčující pleťové vody jsou jasným důkazem, že s císařem Čchinem tajně sdílíme touhu po nesmrtelnosti. Princ Siddhártha už nepotřeboval elixír věčného života nebo
ho nechtěl. Poznáním, že všechny věci jsou složené, že jejich přetváření je nekonečné a že žádný z jednotlivých komponentů ne­
existuje nezávisle, trvale a v čistém stavu, dosáhl osvobození. Všechny složené věci (a tím máme na mysli naprosto všechno) a jejich
nestálá povaha jsou spojeny v jedno, stejně jako voda s kostkou ledu. Když vhodíme kostku ledu do sklenice, dáme do ní současně
led i vodu. Stejně tak když Siddhártha někoho uviděl, a mohl to
být docela zdravý člověk, viděl současně, jak žije i jak se rozpadá.
Možná se vám zdá, že to není zrovna veselý pohled na život, ale
vidět obě stránky současně může být úžasné. Takový pohled může být zdrojem hluboké spokojenosti. Ani v nejmenším se to nepodobá horské dráze naděje a zklamání, která bez přestání uhání
hned nahoru a hned zas dolů. Pokud se na věci díváme tímto způsobem, začnou se rozpouštět. Budeme svět vnímat jinak a v určitém ohledu jasněji. Snadno pochopíme, proč lidé nedokáží se-
22 Vznikání a nestálost
stoupit z horské dráhy, a budeme s nimi soucítit. Jednou z příčin,
proč pocítíme k lidem soucit, je skutečnost, že pomíjivost je přímo
před jejich očima, ale oni ji přesto nevidí.
Dočasnost
Proces skládání je přirozeně vymezený časem, má počátek, střed
a konec. Tato kniha dříve neexistovala, momentálně zdánlivě
existuje, a nakonec se rozpadne. Podobně je i naše včerejší „já“ jiné než „já“ dnes. Naše špatná nálada se změnila v dobrou, možná
jsme se něco naučili, máme nové vzpomínky a oděrka na našem
koleni se trošku zahojila. Naše zdánlivě nepřetržitá existence je
sérií časem vázaných začátků a konců. Dokonce i samotný akt
vznikání je podmíněný časem: dobou před počátkem existence,
dobou vznikání a ukončením vznikání.
Lidé, kteří věří ve všemocného Boha, své pojetí času často neanalyzují, protože se obecně má za to, že Bůh je na čase ne­závislý.
Avšak abychom ve všeovládajícího, všemocného Stvořitele mohli
uvěřit, musíme faktor času brát v úvahu. Kdyby svět existoval odjakživa, nebylo by třeba ho stvořit. Nemohl proto existovat v době před stvořením a existuje proto v rámci vymezeného časového
úseku. Protože se Stvořitel, řekněme Bůh, musí nevyhnutelně řídit zákony času, musí i on sám podléhat změnám, i kdyby tou jedinou změnou bylo stvoření tohoto světa. Všemocný a věčný Bůh
není schopen změny, a je tedy lepší mít Boha, který věčný není,
který je schopen vyslyšet naše modlitby a měnit počasí. Pokud
jsou boží činy tvořeny souborem začátků a konců, pak je Bůh nestálý, jinak řečeno, je zdrojem nejistoty, a není spolehlivý.
Pokud není papír, není ani kniha. Pokud není voda, není ani led.
Pokud není začátek, není ani konec. Existence jednoho je do značné míry závislá na existenci druhého, skutečná nezávislost proto není možná. Pokud se jen maličko promění nebo pohne jediná sou-
Vznikání a nestálost 23
část, řekněme noha stolu, pak je v důsledku vzájemné závislosti
integrita celku narušena. Přestože máme dojem, že jsme schopni
změny ovládat, není to většinou možné díky nesčetným okolnostem, kterých si vůbec nejsme vědomi. V důsledku vzájemné propojenosti (závislosti) je zánik všech věcí neodvratný. Jakákoli změna
v sobě obsahuje prvek smrti. Dnešek je smrtí včerejška.
Většina lidí uznává, že všechno, co se zrodí, musí nakonec zemřít. Avšak způsob, jakým definujeme pojmy „všechno“ a „smrt“,
se může lišit. Pokud Siddhártha mluví o zrození, má na mysli jakékoli vznikání, nejen vznik květin, hub a lidských bytostí, ale všeho,
co se jakýmkoli způsobem zrodí nebo co je složené. A smrtí nazývá
jakoukoli formu rozpadu nebo rozkladu. Siddhártha neměl k dispozici žádné studijní granty ani asistenty, jen rozpálený indický
prach a za svědky několik buvolů, kteří procházeli kolem. S těmito
prostředky dosáhl hlubokého pochopení pravdy o pomíjivosti. Jeho poznání nebylo velkolepé jako objev nové hvězdy, nemělo za cíl
morálně lidi soudit, zakládat sociální hnutí nebo náboženství a nebylo ani proroctvím. Pomíjivost je prostý světský fakt. Je vysoce nepravděpodobné, že se jednoho krásného dne nějaká zlomyslná složená věc stane stálou. A ještě méně pravděpodobné by bylo, že
bychom byli schopni takovou věc prokázat. Dnes ale Buddhu považujeme buď za boha, nebo se na něj snažíme vyzrát pomocí rozvinuté technologie.
A přesto to dál ignorujeme
Dva tisíce pět set třicet osm let poté, co Siddhártha vyšel z bran
paláce, v době, kdy miliony lidí oslavují a s radostí očekávají začátek nového roku, kdy si jedni připomínají Boha a jiní využívají
slev v obchodech, světem otřásla strašlivá vlna tsunami. I ti nejbezcitnější zalapali v hrůze po dechu. Někteří z nás si při sledování událostí v televizi přáli, aby Orson Welles přerušil vysílání
24 Vznikání a nestálost
a oznámil, že to všechno byl jen žert, nebo aby se shůry snesl Spiderman a všechny zachránil.
Při pohledu na oběti, které tsunami spláchla ze břehu, by
princ Siddhártha nepochybně pociťoval hluboký zármutek. Ještě víc by ho ale rmoutilo naše překvapení – důkaz vytrvalého
odmítání pomíjivosti. Tato planeta je vytvořena z nestabilního
magmatu. Všechny pevniny – Austrálie, Tchaj-wan i oba americké kontinenty – jsou jako kapky rosy chystající se sklouznout ze
stébla trávy. Přes to všechno se budování tunelů a mrakodrapů
nikdy nezastaví. Kvůli výrobě čínských hůlek na jídlo na jedno
použití a tunám reklamních letáků nenasytně ničíme lesy a pomíjivost tím vlastně ještě urychlujeme. Nemělo by nás překvapit,
když vidíme známky blížícího se zániku nějakého jevu, ale přesvědčit nás je velmi obtížné.
Dokonce i smrt a ničivé následky tak strašlivé připomínky pomíjivosti, jakou byla tsunami, budou brzy zakryté a zapomenuté. Na
místech, kam lidé přicházeli identifikovat těla svých blízkých, budou stát přepychová rekreační střediska. Lidé na celém světě se
budou dál zaplétat do skládání a vytváření svých verzí reality a budou doufat v trvalé štěstí. Touha být „věčně šťastný“ není ničím
jiným než projevem skryté touhy po stálosti. Vytváření konceptů
jako „věčná láska“, „trvalé štěstí“ a „spása“ je jen dalším důkazem
pomíjivosti. Naše záměry a výsledky našich činů se liší. Pokoušíme se sebe a svůj život zajistit, a přitom zapomínáme, že rozklad
začíná zároveň se stvořením. Nesnažíme se zániku dosáhnout, ale
naše činy nás k němu neodvratně vedou.
Přinejmenším bychom se podle Buddhy měli snažit mít pomíjivost na mysli a nesnažit se ji vědomě skrývat. Když budeme mít na
paměti složenost jevů, začneme si uvědomovat vzájemnou závislost. Díky poznání vzájemné závislosti pochopíme také pomíjivost.
Když si budeme uvědomovat, že věci jsou pomíjivé, sníží se pravděpodobnost, že nás budou ovládat naše domněnky (předpoklady),
Vznikání a nestálost 25
zkostnatělé představy (jak světské, tak náboženské), žebříčky hodnot a slepá víra. Toto uvědomění nám pomůže, abychom neupadali
do zajetí nejrůznějších dramat v osobním, politickém i rodinném
životě. Postupně si začneme uvědomovat, že věci nemáme a nikdy
nebudeme mít tak docela pod kontrolou, a přestaneme očekávat, že
se všechno musí vyvíjet podle našich nadějí či obav. Když se něco
pokazí, nebudeme na nikoho svalovat vinu, protože vzniklá situace
bude důsledkem nesčetných příčin a podmínek. Toto poznání lze
aplikovat na nejzazší oblasti naší představivosti (mysli), stejně jako
na subatomární úroveň. Dokonce ani atomům nelze „důvěřovat“.
Nestabilita
Planeta Země, na které se při čtení této knihy nacházíte, bude nakonec, pokud ji dřív nezničí meteorit, bez života stejně jako Mars.
Možné je i to, že výbuch obřího vulkánu zakryje Slunce a všechen
život na Zemi zanikne. Mnohé z hvězd, na které zasněně hledíme,
už dávno neexistují – díváme se na světlo hvězd, které vyhasly
před miliony světelných let. Kontinenty na povrchu naší křehké
Země se bez přestání posouvají. Oba americké kontinenty, jak je
dnes známe, byly před třemi sty miliony let součástí jediné rozlehlé pevniny, kterou geologové nazvali Pangea.
K tomu, abychom mohli vidět změny, ale není nutné čekat tři
sta milionů let. I v průběhu našeho života jsme svědky toho, jak se
velkolepé plány na vytvoření říší vypařují jako vlhká skvrna
na rozpáleném písku. Například Indie; vládla jí královna žijící
v Anglii, v zemi, jejíž prapor vlál nad mnoha zeměmi po celém
světě. Ve většině těchto zemí se dnes už britská vlajka netřepetá.
To, co označujeme za národnosti a rasy a s čím se tak silně identifikujeme, prochází neustálou proměnou. Bojovné kmeny Maorů
a Navahů po staletí ovládaly svá území, dnes však žijí natěsnány
v rezervacích a vládnou jim imigranti, kteří přišli z Evropy v prů-
26 Vznikání a nestálost
běhu posledních dvou set padesáti let. Čínští Chanové byli zvyklí říkat Mandžuům „oni“, pak ale čínská vláda rozhodla, že Čína
je republika složená z mnoha etnických skupin, takže dnes jsou
Mandžuové „my“. Navzdory neustálým změnám dál však obětujeme své životy a zdraví v zájmu vytvoření mocných národů, hranic a společenství. Kolik krve bylo ve jménu politických systémů
v průběhu staletí prolito? Každý systém se skládá a vytváří z nes­
četných nestabilních faktorů – ekonomiky, úrody, osobních ambicí, kardiovaskulárních potíží vůdce, chtivosti, chtíče a štěstí.
Ani legendární vůdci nejsou stálí, někteří upadnou v nemilost,
protože kouří, ale kouř nevdechují, jiní se zas dostanou k moci
díky podvodům s volebními lístky.
V oblasti mezinárodních vztahů se spletitost pomíjivosti a nestability všeho složeného zvětšuje ještě víc, protože definice toho, kdo je nepřítel a kdo spojenec, se neustále mění. Před ne­
dávnem Američané bez váhání útočili na nepřítele jménem
ko­mu­nismus. Dokonce i Che Guevara, hrdina bojující za sociální
spravedlnost, byl odsuzován jako terorista, protože patřil k nepřátelské straně a nosil baret s červenou hvězdou. Ale kdo ví, jestli byl Che Guevara tak dokonalým komunistou, jak si dnes myslíme. O několik desetiletí později si pak Bílý dům namlouvá Čínu
– největší komunistickou zemi světa – označuje ji za zemi nejvyšší důležitosti a přehlíží nepravosti, kvůli kterým Američané dřív
vyhlašovali války.
To, že Siddhártha odmítl Čannu, když ho prosil, aby ho směl
doprovázet na cestě za pravdou, způsobila jistě prchavost přátelství a nepřátelství. Dokonce i přátelství s nejbližším důvěrníkem
a přítelem podléhalo změně. V osobních vztazích se často z přátel
stávají nepřátelé a naopak. Nejlepší přítel, se kterým jste sdíleli svá
nejdůvěrnější tajemství, se může snadno stát vaším úhlavním nepřítelem, protože má možnost obrátit vaše tajemství proti vám.
Prezident Bush, Usáma Bin Ládin a Saddám Husajn se veřejně velmi bouřlivě rozkmotřili. Toto trio, které mezi sebou mělo po dlou-
Vznikání a nestálost 27
hou dobu úzké přátelské vztahy, je dnes prototypem zapřisáhlých
nepřátel. Kvůli touze prosadit svá rozdílná pojetí „morálky“ proti
sobě zahájili krvavé tažení, které stálo mnoho tisíc životů, a využívali přitom toho, že se navzájem důvěrně znali.
Koncept morálky si zachovává alespoň minimální hodnotu
jen proto, že jsme pyšní na své zásady a často je vnucujeme druhým. Definice „morálky“ se ale v průběhu historie lidstva měnila
podle hodnot různých období. Nad tím, jak se v naší společnosti
neustále pohybuje barometr toho, co je a co není politicky přijatelné, nám zůstává rozum stát. I když se snažíme hovořit o jednotlivých rasách a kulturách co nejkorektněji, někoho vždycky zákonitě urazíme. Pravidla se neustále mění. Jeden den pozveme na večeři
kamaráda, který je zapřísáhlý vegetarián, a musíme kvůli němu
upravit jídelníček. Když k nám ale přijde příště, diví se, kde je maso, protože se z něj stal fanatický zastánce proteinové diety. Nebo
se člověk, který byl před svatbou horlivým obhájcem pohlavní zdrženlivosti, poté co si to jednou vyzkoušel, najednou stane velmi
promiskuitním.
Starověké asijské umění zobrazuje kráčející ženy s odhaleným
poprsím. Ještě v nedávné době některé asijské národy považovaly
za přípustné, aby se ženy ukazovaly s obnaženými ňadry. Pak ale
přišly složené jevy televize a západní žebříček hodnot a přinesly
novou etiku. Najednou je morálně nepřípustné vyjít na ulici s nezakrytými ňadry. Žena, která si nezahalí poprsí, je považována za
vulgární a může skončit ve vězení. Země, které byly dříve svobodomyslné, se teď předhánějí v přijímání všemožných mravnostních norem, nařizují nošení podprsenky a zakrývání všeho, co je
možné zakrýt, dokonce i v horkém období monzunu. Na ňadrech
není ve své podstatě nic špatného a nijak se nezměnila, změnila se
morálka. Ňadra byla přeměněna v něco hříšného a americká Federální komise pro komunikaci neváhala uložit televizní stanici pokutu ve výši 550 tisíc dolarů za to, že Janet Jackson při vysílání odhalila na tři vteřiny jednu prsní bradavku.
28 Vznikání a nestálost
Příčiny a podmínky: Vejce je uvařené
a nic s tím nenaděláte
Když Siddhártha mluvil o „všech složených věcech“, měl na mysli víc než jen jevy, které je možné snadno vnímat: DNA, vašeho
psa, Eiffelovu věž, vajíčka nebo spermie. Mysl, čas, paměť a Bůh
jsou také složené jevy. A každá z částí, ze kterých se něco skládá,
je sama také vytvořena ze složených částí. Siddhárthovo učení
o pomíjivosti jde za hranice obvyklého uvažování o „konci“, za hranice představy, že jednou nastane smrt a bude po všem. Smrt probíhá nepřetržitě od okamžiku zrození, od chvíle stvoření. Každá
změna je určitou formou smrti, a když se jedna věc rodí, jiná zároveň umírá. Bez neustále probíhající změny by se slepičí vejce
nikdy neuvařilo. Abyste mohli uvařit vejce, potřebujete určité
příčiny a podmínky. Musíte mít samozřejmě vejce, hrnec s vodou
a nějaký zdroj tepla. Potom máte ještě některé méně důležité příčiny a podmínky: kuchyni, světlo, hodiny a ruku, která dá vejce do
vody. Další důležitou podmínkou je, aby vaření vejce nic nepřerušilo, aby nevypadla elektřina nebo aby dovnitř nevkráčela koza
a hrnec s vejcem nepřevrhla. Mimoto každá z podmínek, například slepice, vyžaduje další soubor příčin a podmínek. Potřebuje
jinou slepici, která snese vejce, aby se mohla narodit, bezpečné
místo, kde k tomu může dojít, a potravu, aby mohla růst. Krmení
pro kuře je třeba někde vypěstovat a kuře ho musí sezobat. A tak
bychom mohli pokračovat v analyzování postradatelných a nepostradatelných podmínek až na subatomární úroveň s neustále
se rozšiřujícím počtem forem, tvarů, funkcí a označení.
Pokud se sejdou všechny příčiny a podmínky a neobjeví se překážky nebo nedojde k přerušení procesu, jsou následky neodvratné. Mnozí to mylně považují za osud nebo za štěstí. Přinejmenším
zpočátku však máme možnost příčiny a podmínky ovlivnit. V jistém okamžiku se ale vejce uvaří, i kdybychom se sebevíc modlili,
aby se neuvařilo. Vznikání a nestálost 29
Všechny jevy jsou stejně jako vejce produktem složeným z nespočetných součástí, a jsou tudíž proměnlivé. Naprostou většinu
z těchto nespočetných součástí nemůžeme ovládat, a proto se nechovají podle našich očekávání. Je možné, že nejméně slibný kandidát na prezidenta vyhraje volby a zemi povede k rozkvětu a prosperitě. Kandidát, kterého jste si vybrali, může zvítězit, dovést zemi
k ekonomickému a sociálnímu úpadku a zničit vám život. Liberální
levicoví politici se vám mohou zdát osvícení, ve skutečnosti však
mohou být příčinou šíření fašismu a hnutí skinheads, protože jsou
samolibí, prosazují toleranci vůči netolerantním lidem, případně
chrání lidská práva jedinců, jejichž jediným cílem je zničit práva
ostatních lidí. Stejně nepředvídatelné jsou všechny hmotné věci,
pocity, vnímání, tradice, láska, důvěra, nedůvěra, skepticismus, dokonce i vztah mezi duchovním mistrem a žákem a mezi lidmi a jejich bohy.
Všechny tyto jevy jsou pomíjivé. Vezměme si například skepticismus. Jeden Kanaďan byl naprostým zosobněním skeptika. S oblibou se účastnil buddhistických setkání, aby se mohl přít s učiteli. Byl
poměrně zběhlý v buddhistické filosofii a jeho argumenty byly díky
tomu přesvědčivé. S velkým potěšením citoval buddhistické učení,
které říká, že Buddhova slova je třeba zkoumat, a ne přijímat jako
dogma. Uběhlo pár let a z tohoto muže je oddaný stoupenec proslulého psychického média. Ten největší skeptik teď sedí před svým
prozpěvujícím guruem, z očí se mu řinou proudy slz a je naprosto
oddaný někomu, kdo nenabízí ani tolik logiky, co by se za nehet vešlo. Víra či oddanost jsou obecně považovány za neochvějné, ale jsou
pomíjivé stejně jako skepticismus a všechny ostatní složené jevy. Ať už se pyšníme svým náboženstvím nebo tím, že žádné nevyznáváme, hraje v našem životě víra důležitou úlohu. I „nevěřit“
vyžaduje víru, naprosto slepou víru v platnost naší vlastní logiky
a v důvody, které jsou závislé na našich neustále se měnících pocitech. Není proto nijak překvapivé, když najednou přestaneme
důvěřovat něčemu, co jsme dříve považovali za naprosto přesvěd-
30 Vznikání a nestálost
čivé. Nelogičnost víry není nic záhadného. Víra ve skutečnosti patří mezi jevy, které vznikají díky největšímu množství složených
a vzájemně provázaných částí. Je možné začít věřit díky jedinému správnému pohledu na správném místě a ve správný čas. Naše víra může být závislá na povrchní podobnosti. Dejme tomu,
že jsme misogyn a setkáme se s člověkem, který veřejně propaguje nenávist k ženám. Bude se nám zdát přesvědčivý, budeme
s ním souhlasit a budeme mu do určité míry věřit. Oddanost může posílit i něco tak bezvýznamného, jako je společná obliba sardinek. Možné je i to, že člověk nebo instituce dokáží zmenšit náš
strach z neznáma. Další faktory, jako rodina, země nebo společnost, ve které jsme se narodili, se spojují v to, čemu říkáme víra.
Obyvatelé mnoha zemí, kde převládá buddhismus, například Bhútánu, Koreje, Japonska nebo Thajska, jsou buddhistické
doktríně slepě oddáni. Na druhé straně mnozí mladí lidé z těchto zemí jsou buddhismem rozčarováni, protože nemají dostatek
informací, mají kolem sebe příliš mnoho rušivých podnětů, a tak
v nich tradiční víra nemůže zapustit kořeny. Proto nakonec následují jinou víru nebo svůj vlastní rozum.
Pomíjivost pracuje pro nás
Pochopení procesu skládání – toho, že uvaření jediného vejce vyžaduje tak ohromné množství fenoménů – nám přinese velký užitek. Pokud se naučíme vidět složenost všech věcí a situací, naučíme
se rozvíjet i svoji schopnost odpouštět, chápat, být otevření a odvážní. Někteří lidé například považují Marka Chapmana za jediného viníka v případu vraždy Johna Lennona. Kdybychom ale tolik
neuctívali celebrity, Marka Chapmana by možná nikdy nenapadlo
Johna Lennona zabít. Po dvaceti letech Chapman připustil, že
když Lennona zastřelil, nevnímal ho jako skutečnou lidskou bytost. Chapmanova mentální nevyrovnanost byla zapříčiněna celou
Vznikání a nestálost 31
řadou složených faktorů (chemickými procesy v mozku, výchovou, systémem péče o mentálně postižené ve Spojených státech).
Když budeme schopni pochopit proces utváření nemocné a trýzněné mysli a rozpoznat, za jakých podmínek funguje, budeme snáze odpouštět lidem podobným Marku Chapmanovi. S vraždou je
to stejné jako s uvařením vejce, i kdybychom se sebevíc modlili,
aby k vraždě nedošlo, v určité chvíli jí už zabránit nelze.
Ale možná že i když tohle všechno pochopíme, budeme se
Marka Chapmana kvůli jeho nevypočitatelnosti dál bát. Strach
a úzkost jsou dominantní psychologické síly ovládající lidskou
mysl. Za strachem se skrývá neustálá touha po dosažení jistoty.
Neznámého se bojíme. Touha mysli po jistotě má své kořeny ve
strachu z pomíjivosti.
Odvážnými se stáváte, když dovedete ocenit nejistotu, když
máte pevnou víru v to, že navzájem provázané součásti nemohou
zůstat nehybné a věčné. Pak v pravém slova smyslu najdete sami
sebe, budete připraveni na nejhorší, a zároveň otevřeni tomu nejlepšímu. Budete důstojní a vznešení. Tyto vlastnosti umocní naši
schopnost pracovat, bojovat, přinášet mír, zakládat rodinu a mít
radost z lásky a osobních vztahů. Pokud víme, že na nás může něco čekat hned za dalším rohem, pokud přijímáme nespočet možností, které od tohoto okamžiku existují, získáme schopnost pronikavé pozornosti a předvídavosti jako zkušený generál, který
nepodléhá paranoii, ale je připravený.
Pokud by neexistovala pomíjivost, nebyla by podle Siddhárthy
ani možnost vývoje nebo změny k lepšímu. Pochopil to i létající
slon Dumbo. Když byl malý, všichni se mu smáli kvůli jeho ohromným uším. Byl osamělý, sklíčený a bál se, že ho z cirkusu vyhodí.
Pak ale zjistil, že jeho znetvoření je jedinečné a cenné, protože mu
umožňuje létat, a nakonec ho všichni měli rádi. Kdyby od začátku
věřil v pomíjivost, nebyl by v mládí tolik trpěl. Rozpoznání pomíjivosti je klíčem k osvobození od strachu, že jsme navždy uvízli
v nějaké situaci, zvyku nebo náladě. 32 Vznikání a nestálost
Osobní vztahy jsou nejdokonalejším příkladem nevypočitatelnosti složených jevů a pomíjivosti. Některé páry jsou přesvědčené, že vzájemný vztah udrží, „dokud je smrt nerozdělí“, pomocí četby knih a návštěvami manželské poradny. Poznání, že muži
jsou z Marsu a ženy z Venuše, je klíčem jen k pár očividným příčinám a podmínkám způsobujícím disharmonii. Tyto malé pravdy
mohou do určité míry pomoci uchovat dočasné příměří, ale spousta skrytých faktorů, ze kterých se vztah skládá, zůstává nepovšimnuta. Kdybychom dokázali vidět neviděné, možná bychom žili
v dokonalém vztahu, nebo bychom třeba ani žádný vztah nepotřebovali. Aplikování Siddhárthova porozumění pomíjivosti na milostný vztah nás vede k rozkoši vyjádřené v dojemných slovech, která
říká Julie Romeovi: „Loučení je tak sladké trápení…“ Chvíle loučení jsou často tím nejhlubším okamžikem celého vztahu. Každý
vztah musí jednou skončit, nejpozději v okamžiku smrti. Pokud si
to uvědomujeme, dokážeme spíše ocenit příčiny a okolnosti, které
vztah umožnily. Zvlášť zjevné to je v případech, kdy jeden z partnerů nevyléčitelně onemocní. Naše iluze „navždy“ zmizí, a tento
fakt je překvapivě osvobozující. Naše péče a náklonnost přestane
být podmíněná a naše radost je daleko více spjata s prožíváním
přítomného okamžiku. Dát najevo lásku a podporu je pro nás daleko snazší a přináší to i větší uspokojení, když jsou dny našeho
partnera „sečtené“.
Zapomínáme ale, že naše dny jsou vždy sečtené. I když intelektuálně chápeme, že všechno, co se narodilo, musí zemřít a vše,
co je složené, se nakonec rozpadne, pocitově neustále sklouzáváme zpátky k jednání, které je založené na víře v trvalost a na vzájemnou závislost úplně zapomínáme. Tento zvyk může být příčinou nejrůznějších negativních stavů: paranoi, pocitu osamělosti
nebo provinilosti. Může se nám zdát, že nás někdo pronásle­
duje, ohrožuje, zneužívá, zanedbává – jako kdyby byl celý svět
proti nám.
Vznikání a nestálost 33
Krása je v očích pozorovatele
Siddhártha neopustil Kapilavastu sám. Ještě před rozbřeskem, když
jeho rodina i sloužící spali, šel do stájí, kde spal vozataj a princův
nejbližší přítel Čanna. Čanna úžasem oněměl, když před sebou
zčistajasna spatřil Siddhárthu. Osedlal ale podle pokynů svého pána jeho nejoblíbenějšího koně Kanthaku a společně projeli městskými branami, aniž by je kdokoli spatřil. Když měli město daleko
za zády, Siddhártha sesedl z koně, sundal si všechny náramky, nákotníky a svlékl i drahocenné roucho, předal je Čannovi a přikázal
mu, aby vzal Khathanku a vrátil se zpátky do města. Čanna prosil
Siddhárthu, aby mu dovolil ho doprovázet, ale princ byl neoblomný.
A tak se musel Čanna nakonec vrátit a dál sloužit královské rodině. Princ Čannu požádal, aby královské rodině řekl, že se o něj nemají strachovat, protože se vydává na velmi důležitou pouť. Již předtím dal princ Čannovi všechny své ozdoby s výjimkou jediné, překrásných dlouhých vlasů, nejvyššího symbolu vznešenosti, kasty
a odznaku královského majestátu. Sám si je odřízl, podal je Čannovi a sám se vypravil na cestu. Vydal se na výpravu za poznáním pomíjivosti. Věnovat kráse a marnivosti tolik úsilí se mu zdálo nesmyslné. Neodsuzoval upravený zevnějšek ani krásu jako takovou, jen
víru v jejich stálost.
Často se říkává: „Krása je v očích pozorovatele.“ Tento výrok
má hlubší smysl, než by se mohlo na první pohled zdát. Koncept
krásy je proměnlivý. Příčiny a podmínky ovlivňující módní trendy
se neustále mění, stejně jako ti, kteří se o módu zajímají. Až do poloviny 20. století se mladým dívkám v Číně ovazovala chodidla na
nohách, aby se zamezilo jejich růstu a nebyla větší než osm až deset
centimetrů. Výsledek tohoto mučení byl považován za krásu. Pach
látky, kterou se nohy ovazovaly, dokonce v mužích vzbuzoval erotickou rozkoš. V současnosti podstupují čínské ženy jiná utrpení,
nechávají si například prodlužovat holenní kosti, aby vypadaly jako
modelky na stránkách Vogue. Indické dívky se zase mučí hladem,
34 Vznikání a nestálost
aby zredukovaly smyslné tvary svých postav, jejichž plnost a půvab
jsou tak dobře patrné na malbách v Adžantě, a aby se podo­baly vyhublým pařížským modelkám. Hvězdy němého filmu byly na Západě obdivovány pro rty menší než jejich oči, dnes jsou ale v módě
široká ústa se rty tlustými jako párek. Možná že příští charismatické celebrity budou mít ústa jako ještěrky a papouščí oči a všechny
ženy s plnými rty budou nuceny platit za jejich zmenšení.
Pomíjivost je dobrá zpráva
Buddha nebyl pesimista, nebyl katastrofista, nebyl poslem špatných zpráv. Buddha byl realista, zatímco my máme často sklon před
skutečností utíkat. Když prohlásil, že všechny složené jevy jsou
­nestálé, nebylo jeho záměrem nás deprimovat, nestálost je prostý
vědecký fakt. Pochopení této skutečnosti a náš přístup k ní může
být klíčem k naději, inspiraci, slávě a úspěchu. Takové jevy, jako je
například globální oteplování či chudoba způsobená nenasytným
kapitalismem, je možné zvrátit díky nestálé povaze všech složených jevů. Místo toho, abychom se spoléhali na nadpřirozenou boží vůli, stačí pochopit pomíjivou podstatu složených jevů. Když
jevům porozumíme, můžeme je měnit, a ovlivňovat tak příčiny
a okolnosti. Možná by nás překvapilo, do jaké míry by jeden malý
krok, například ukončení výroby plastových tašek, mohl zpomalit
globální oteplování.
Pochopení nestálosti příčin a podmínek nám umožňuje pochopit naši schopnost překonávat překážky a nemožné měnit na
možné. Platí to ve všech oblastech života. Když nemáme Ferrari,
máme možnost vytvořit takové podmínky, abychom si ho mohli
koupit. Dokud Ferrari existuje, máme šanci ho získat. Stejně tak,
pokud chceme žít déle, můžeme přestat kouřit a začít cvičit. Máme pak vcelku opodstatněnou naději. Beznaděj – stejně jako její
protiklad – slepá naděje, je důsledkem víry ve stálost. Vznikání a nestálost 35
Máme možnost přetvářet nejen hmotný svět, ale i svět emocionální. Můžeme se například vzdát své ctižádosti, a vnitřní zmatek tak proměnit v klid mysli, nebo můžeme začít jednat laskavě
a altruisticky, a nedostatek sebedůvěry tak přeměnit v jistotu a odvahu. Kdybychom se všichni dokázali vžít do pocitů druhých, pozitivně by to ovlivnilo vztahy v našich domovech, mezi sousedy
i mezi státy. Tyto příklady nám ukazují, že složené jevy je možné ovlivnit
i v běžném životě. Siddhártha přišel také na to, že i nejděsivější
úrovně pekel a zatracení jsou pomíjivé, protože jsou také složené.
Peklo není neměnné místo někde v podzemí, kde zatracenci zakoušejí nekonečná muka. Spíš se podobá noční můře. Sen, ve kterém nás rozdupe slon, se nám zdá z mnoha různých příčin: především proto, že spíme, a možná také proto, že máme se slony
nějakou špatnou zkušenost. Nezáleží na tom, jak dlouho noční
můra trvá. Dokud sen probíhá, jsme v pekle. Nakonec se díky určitým příčinám a podmínkám – zapnutému budíku nebo proto,
že jsme se už dostatečně vyspali – probudíme. Sen je dočasné peklo a podobá se naší představě „opravdového pekla“.
Stejně tak prožíváme peklo, když někoho nenávidíme a chováme se k němu agresivně nebo se mu snažíme pomstít. Příčinami
pekla na zemi jsou nenávist, politická manipulace a touha po pomstě. Když si malý chlapec, menší, hubenější a lehčí než AK 47,
který drží v ruce, nemůže ani jediný den hrát nebo oslavit narozeniny, protože z něj udělali vojáka, je vlastně v pekle. Všechna tato
pekla existují díky určitým příčinám a podmínkám, a můžeme je
proto ukončit pomocí lásky a soucitu, které použijeme jako protilátky vůči hněvu a nenávisti, tak jak to řekl Buddha.
Koncept pomíjivosti nevěstí armageddon nebo apokalypsu ani
to není trest za naše hříchy. Ve své podstatě není ani pozitivní, ani
negativní, je jen součástí procesu skládání jevů. Obyčejně jsme
schopni akceptovat jen jednu stranu pomíjivosti. Přijímáme zrození, ale ne smrt, přijímáme zisk, ne ztrátu, konec zkouškového ob-
36 Vznikání a nestálost
dobí, ale ne jeho začátek. Skutečné osvobození spočívá v ocenění
celého cyklu, bez ulpívání na tom, co považujeme za příjemné.
Uvědomujeme-li si proměnlivost a nestálost jak pozitivních, tak
negativních příčin a podmínek, můžeme je využít ke svému prospěchu. Bohatství, zdraví, mír a sláva jsou stejně dočasné jako jejich
protiklady. Siddhártha samozřejmě nedával přednost prožitkům
nebe nebo ráje, protože jsou pomíjivé stejně jako všechno ostatní.
Možná se ptáte, proč Siddhártha řekl: „Všechny složené věci jsou
pomíjivé.“ Nestačilo by jenom: „Všechno je pomíjivé?“ Říci, že
všechny věci jsou pomíjivé, bez použití upřesňujícího pojmu složené, by nebylo chybné. Ale abychom podpořili logičnost celého výroku, je třeba si první fázi, skládání, neustále připomínat. „Skládání“ je v zásadě velmi prostý koncept, obsahuje ale mnoho vrstev,
a abychom ho důkladně pochopili, potřebujeme tuto neustálou
připomínku.
Nic z toho, co existuje, žádný výtvor naší představivosti, nic
procházejícího naší myslí, ani mysl sama, nezůstane navždy beze
změny. Některé věci mohou přetrvat po celý náš život nebo i po
další generace, ale mohou také zaniknout rychleji, než bychom
čekali. V každém případě je změna nakonec neodvratná a pravděpodobnost (míra pravděpodobnosti) ani náhoda v tom nehrají roli. Až někdy budeme zoufalí, připomeňme si tento fakt a uvědomme si, že nemáme důvod si zoufat, protože příčina našeho
zoufalství je také pomíjivá. Všechno se musí změnit. Nelze vyloučit, že se Austrálie stane součástí Číny nebo Holandsko částí
Turecka. Nelze vyloučit, že zapříčiníme smrt druhého člověka
nebo že budeme upoutáni na invalidní vozík. Možná se staneme
milionářem, zachráncem celého lidstva, laureátem Nobelovy ceny míru nebo osvícenou bytostí.
Vznikání a nestálost 37
Dzongsar Khyentse věnuje veškerý zisk z této knihy neziskové
organizaci Khyentse Foundation, založené v roce 2002 na podporu institucí a jedinců věnujících se studiu Buddhovy vize
moudrosti a soucitu. Své poslání nadace naplňuje prostřednictvím řady projektů, které mimo jiné zahrnují studijní fond na
podporu klášterního vzdělání, publikační fond, podporu při
zavádění buddhistických studií na hlavních universitách a zakládání buddhistických škol pro děti.
Více informací najdete na: www.khyentsefoundation.org. Bližší informace o autorovi knihy
a jeho aktivitách najdete na:
www.siddharthasintent.org
a siddharthasintent.cz
Obsah
Úvod / 7
K apitola I
Vznikání a nestálost / 13
K apitola druhá
Emoce a bolest / 38
K apitola třetí
Všechno je prázdnota / 60
K apitola čtvrtá
Nirvána je mimo koncepty / 86
Závěr / 109
DODATEK O PŘEKLADU POJMŮ / 127
PODĚKOVÁNÍ / 129
poznámka Překladatel ů /
13 0
„Co z vás tedy dělá buddhistu? Nenarodili
jste se v buddhistické zemi nebo buddhistické
rodině, nenosíte mnišské roucho a neholíte si
hlavu, jíte maso a vašimi idoly jsou třeba Eminem
a Paris Hilton. To neznamená, že nemůžete být
buddhistou. Abyste byli buddhistou, musíte po­
chopit, že všechny složené věci jsou nestálé, všech­
ny emoce jsou bolestné, nic neexistuje nezávisle
a u to r o va V la stn í p o d o b i z na
a osvícení je mimo koncepty.“
Dzongsar Jamyang Khyentse, provokující učitel, významný filmař, umělec
a spisovatel, je jedním z nejkreativnějších a nejinovativnějších tibetských buddhistic­
kých učitelů naší doby. Jeho kniha Co z vás (ne)dělá buddhistu nás vybízí ke zkoumání
našich základních předpokladů a vžitých představ. S neobvyklou intenzitou a originali­
tou čtenáři pře­dkládá esenci buddhismu formulovanou do čtyř bodů – čtyř pečetí bud­
dhismu – a základní principy buddhismu vysvětluje přístupnou formou, které může
porozumět každý.
Dzongsar Jamyang Khyentse se narodil v roce 1961 v Bhútánu. Jeho hlavním
guruem byl Dilgo Khyentse Rinpočhe. Studoval u více než pětadvaceti dalších vý­
znamných lamů ze všech čtyř škol tibetského buddhismu.
Již v mládí se zasloužil o publikování řady vzácných buddhistických textů, u nichž
hrozilo, že budou navždy ztraceny. V roce 1980 zahájil obnovu kláštera Dzongsar v Ti­
betu. Založil mnoho buddhistických škol a retreatových center v Indii a Bhútánu a je
hlavou proslulého kláštera Dzongsar a klášterní university Dzongsar v Tibetu. Stará se
o vý­chovu a vzdělání zhruba šestnácti set mnichů žijících v šesti klášterech a institutech
v Asii. Dohlíží na chod organizace Siddhartha’s Intent, spravující šest center, zaměře­
ných na učení a praxi dharmy, v různých částech světa, a také na neziskové organizace
Khyentse Fundation a Lotus Outreach. Napsal a režíroval dva filmy: The Cup (Pohár) a Travellers and Magicians (Poutníci
a kouzelníci).