Buddhismus - P. Robert Bergman, osobní web

Buddhismus - P. Robert Bergman, osobní web

3.2.2 Buddhismus
V období náboţenského rozkvětu, v 6. stol. př. Kr., vznikaly v Indii nové myšlenkové směry více
méně jako reakce namířená proti ritualismu bráhmanů. Mezi těmito směry byl i buddhismus. Na rozdíl od
hinduismu zná svého zakladatele.
3.2.2.1 Osobnost zakladatele
Zakladatelem buddhismu je Siddhárta Gautama z kmene Šákja - odtud jméno Šákjamuni = mudrc
z kmene Šákja (kolem 560-480 př. Kr.). Narodil se na hranicích Indie a Nepálu ve šlechtické rodině.
Podle legendy mu byla předpovězena velká vladařská nebo duchovní „kariéra“. Krátkou dobu ţil u dvora.
Oţenil se, měl syna. Kdyţ mu bylo asi třicet, setkal se údajně poprvé s utrpením (setkání s nemocným, se
starým ţebrákem a s pohřebním průvodem) a vydal se od rodiny hledat Pravdu, kterou nenacházel v učení
hinduismu. Po několika letech asketického ţivota a studia pod vedením moudrých učitelů dosáhl svého
cíle meditací: pod posvátným stromem v Bodhagajá dosáhl osvícení - pravého vhledu. Od té doby nese
přízvisko Buddha (probuzený, osvícený). Zbytek ţivota (asi čtyřicet let) kázal a vyučoval své ţáky. Pro
nejbliţší ţáky zaloţil mnišské společenství zvané Sangha. Zemřel (dosáhl úplné nirvány) asi v osmdesáti
letech ve vesničce na severu Indie na nákazu úplavice.
3.2.2.2 Buddhovo učení
V úvodu je dobré poznamenat, ţe Buddha se ve svém ţivotě nevydává za boţího vyslance nebo
prostředníka spásy mezi bohem a lidmi, ale vystupuje pouze jako příkladný člověk. Výslovně nepopírá ve
svých kázáních svět boha či bohů, ale ani o něm nemluví - z toho důvodu je buddhismu někdy upírán
charakter náboţenství a je mu vytýkán ateismus. Pro jeho učení je charakteristické, ţe cesta k osvobození
vede přes praktické úsilí kaţdého jednotlivce bez ohledu na jeho příslušnost k určité kastě.
Jádrem Buddhovy nauky jsou tzv. Čtyři vznešené pravdy:
1. Všechno v našem ţivotě je utrpení.
2. Příčinou tohoto utrpení je ţízeň po ţivotě, touha po okamţitém potěšení.
3. Utrpení lze odstranit tím, ţe odstraníme ţízeň (touhu) po ţivotě.
4. Existuje cesta jak to udělat, tzv. osmidílná stezka. Části této stezky jsou pravý názor, pravé
rozhodování, pravá řeč, pravé jednání, pravé ţití, pravá snaţení, pravá bdělost, pravé soustředění
mysli. (Morálka tedy spočívá ve vykonávání těchto osmi ctností: lásky k pravdě, sebeúctě, cudnosti,
pokoře, dobrotivé lásce, soucitu, asketismu, radostnému podřízení se bolesti a všem nepříjemnostem.)
Cílem náboţenského ţivota je vysvobození z koloběhu ţivotů a utrpení, dosáhnout tzv. nirvány.
Buddha je proti teoretickým spekulacím o nirváně, zajímá ho více cesta, která k ní vede, neţ mluvení o ní
(nirvána se nedá postihnout kaţdodenním jazykem). Definice nirvány se objevuje aţ později v tzv.
mahájánovém buddhismu (viz níţe): znamená mír, blaţenost, moudrost (bódhi), stav bez ţádosti,
nenávisti a zklamání. Nirváně brání náš omyl, ţe naše „já“ je patero faktorů existence (skandh): tělesnost,
cítění, vnímání a pojmy, charakterové vlastnosti, uvědomování. Pokusem o vyjádření jádra člověka je
termín anátman („nejá“).
Kaţdý buddhista shledává své útočiště v tzv. třech klenotech buddhismu. Tvoří je Buddha,
dharma (buddhistický zákon: univerzální pořádek, řád světa, ale také souhrn Buddhova učení,
osvobozující pravda) a sangha (všichni, kdo se utíkají k Buddhovi, v uţším smyslu mnišské
společenství).
Pozn.: Mnišský stav je chápán jako nejjistější cesta k dosažení nirvány. Komunita věřících zahrnuje
mnichy i laiky. Povinností i ctí laiků je mnichy živit. Povinností mnichů vůči laikům je náboženské
vyučování. V dnešní době žijí mniši v klášterech. Vykonávají sliby - cudnosti, chudoby, nenásilí. Mniši
jsou pověřeni pěstovat kult, který nezahrnuje žádnou oběť, ani svátosti, ale jednoduché dary kadidla,
květin, svící, znamení úcty k Buddhovi, poutě na místa, která jsou mu zasvěcena, i když zakladatel vyloučil
každou formu kultu a prohlásil neužitečnost zbožňování. Kláštery jsou místa klidu, studia, meditací, četby
posvátných textů, kázání, učení.
3.2.2.3 Obřady a svátky
Náboţenské svátky a obřady se liší podle historických období, škol a jednotlivých zemí. Svátek
slavený všemi buddhisty je památka Buddhova narození 8. dubna. Parinirvána (smrt) Buddhy je rovněţ
všeobecně rozšířeným svátkem, připadá na 15. den sedmé luny (červenec). V ten den se slaví památka
zemřelých, při níţ se zapalují malá světla, která se pouštějí po vodě řek, aby provázela zemřelé na jejich
cestě do ráje. Kaţdý velký bódhisattva a kaţdé boţstvo mahájánového buddhismu jsou uctíváni ve
spojitosti s místními slavnosti a svátky. Nad veškerými činnostmi bdí Buddha a boţstva, která jsou s ním
spojena.
3.2.2.4 Literatura a historický vývoj
Buddhovo učení není náboţenstvím v pravém slova smyslu. Je spíše filozofií směřující k
vnitřnímu osvobození. Buddhova kázání byla sepsána jeho ţáky kolem 2.-3. stol. př. Kr. V této době
vznikl i Buddhův ţivotopis zpestřený legendárními prvky.
Nauky připisované Buddhovi se uchovávají v sútrách. Některé z nich, sepsané ve staroindickém
jazyce pálí, tvoří sbírku Tripitakam (Tři koše). Tento pálijský kánon byl dokončen asi v 5. stol. po Kr. a
obsahuje Buddhovy výroky a soupis jeho učení. Nejdůleţitější nauky jsou obsaţeny v Rozpravě o
roztočení kola zákona (jsou zde uvedeny i čtyři vznešené pravdy).
Po spisech v jazyce pálí se objevují i sútry napsané ve starém indickém jazyce sanskrtu. Mají
poněkud jiný charakter. Doplňují a rozvíjejí původně zaznamenanou nauku.
V souvislosti s výše uvedenou literaturou můţeme buddhismus rozdělit na dva směry:
 théraváda (staré vědění), směr označovaný téţ jako hínajána (malé vozidlo)
Striktně se drţí pálijského kánona. Představuje původní buddhismus. Je střízlivější, neteistický,
elitářský (nirvány mohou dosáhnout jedině mniši), individualistický (nelze nikomu pomoci k cíli jinak
neţ poučením). Hínajána je někdy označována téţ jako jiţní buddhismus. Je rozšířena v Thajsku, Srí
Lance, Barmě, Kambodţi, Vietnamu a v Laosu.
 mahájána (velké vozidlo)
Odděluje se asi ve 3. stol. po Kr. a opírá se spíše o sútry psané v sanskrtu. Je volnější ve výkladu
písem, je nesena „lidovou zboţností“. Potírá egoistickou svatost, zaměřenou výhradně na osobní spásu,
vštěpuje velkou misionářskou lásku k ostatním lidem. Obsahuje teistické prvky, zboţštila Buddhovu
osobu, přejala většinu boţstev z hinduismu a učinila z nich stráţce buddhistického Zákona. Nově chápe
vysvobození: kaţdý se můţe stát Buddhou, osvíceným, osvobozeným. Ti, kteří jsou blízko cíle,
bódhisattvové, se však mohou dobrovolně ze soucitu (bodhicitta) zříci vstupu do nirvány a pomoci všemu
ostatnímu stvoření na cestě k vysvobození. Mohou si určit kde a v jaké podobě se vtělí ve svém příštím
ţivotě, dokud nebudou osvobozeni od strasti všichni tvorové (např. bódhisattva Avalókitešvara ztělesňuje nekonečný soucit).
3.2.2.4 Další buddhistické směry
Z mahájánového buddhismu vychází i tzv. tantrický buddhismus. Občas bývá chápán jako
samostatná větev pod názvem vadžrajána („vozidlo hromoklínu“). Je rozšířen hlavně v Tibetu a mezi
Mongoly a v této podobě je znám běţně jako lámaismus (láma - dosl. „nemající nad sebe vyššího“).
Přišel sem asi v 7. stol. a prolnul zde s původním náboţenstvím bön. Klade důraz na tantrické prvky v
nauce (ezoterické praktiky, magie, magické formule - mantry). Pro vysvobození je kromě pozemského
ţivota důleţitá i doba bezprostředně po smrti (bardo - „mezi dvojím“, stav mezi smrtí a znovuvtělením).
Pomocí předříkávaných textů knih mrtvých (Tibetská kniha mrtvých byla sepsána indickým mistrem
Padmasambhavou, který v Tibetu zaloţil v roce 749 první klášter.) se můţe „duše“ ubránit svodům
podsvětí k dalšímu vtělení a dojít osvobození. Koncem 16. stol. zavedli v Tibetu Mongolové teokracii:
dalajláma (dalai = oceán) je zde povaţován za vtělení bódhisattvy nekonečného milosrdenství,
Avalókitešvary. Od roku 1642 je dalajláma světským i duchovním panovníkem Tibetu, i kdyţ od roku
1959, kdy Tibet obsadili Číňané, ţije v indickém vyhnanství.
Od prvních století po Kr. proniká (později mahájánový) buddhismus do Číny, kde se také směšuje
s domácím náboţenstvím. Číňané dávají přednost uctívání projevu Buddhy zvaného Amitábha (čínsky Omi-tchuo-fo), o němţ se říkalo, ţe vládne v Západním ráji. Sliboval spásu všem, kdo litují svých činů a
vzývají jeho jméno. Stavu blaţenosti tak mohlo být dosaţeno spíše vírou neţ pouhým asketismem, proto
byla více otevřena lidem. Silně se zdůrazňují cesty bódhisattvů. Jejich soucit a slib spásy uvedl do
čínského náboţenského ţivota nový a lidský prvek. Např. Avalókitešvara v Číně ztělesňoval mateřské
ctnosti slitování a změnil se časem z muţského bódhisattvy v ţenskou podobu (Kuan-jin).
Vliv taoismu dává od 5. do 7. stol. vzniknout svébytnému směru Čchan (japonsky zen = meditace
jako čistá koncentrace, dokonalá duševní prázdnota; od sanskrtského džňána = intuitivní vhled; rozjímání,
intenzívní a rozjímavé myšlení).
Z Číny se buddhismus dostává do Koreje a potom v roce 538 do Japonska. Zde se rychle ujal
především mezi lidmi vzdělaných vrstev. Musel zpočátku tvrdě bojovat s odporem šintoismu, ale
postupně se oba směry sobě navzájem přizpůsobovaly, aţ dostaly v 9. stol. označení Rjóbu-Šintó. Teprve
ve 12. stol. však do Japonska přinesli čínští mniši teorie čchanu, z něhoţ spolu s vlivy starších domácích
náboţenských směrů vznikl japonský buddhismus zen. Inspiruje nejrozmanitější umění, od střelby z luku,
květinového umění (ikebana), čajové ceremonie, zápasů judo nebo karate, aţ k malířství a poezii haiku.
V zenu jako v józe je meditace otázkou polohy. Existuje zde však jen jedna poloha: tradiční
poloha lotosu, nazvaná zazen, poloha vsedě. Meditace se provádí v této nehybné poloze se zkříţenýma
nohama, se vzpřímeným tělem, oči upřené na zem do vzdálenosti jednoho metru, ruce zkříţené dole na
břiše, s palci proti sobě; vytváří se tak prostor ve vlastním duchu a věřící dosahuje satori (nirvány),
probuzení.
V současné době je na světě přibliţně 320 miliónů buddhistů. Ţijí v 86 zemích světa hlavně v
Asii, v Latinské Americe, Severní Americe, v Evropě, v Africe. Více neţ 320 000 jich ţije na území
bývalého Sovětského svazu. Jedním z nejcharakterističtějších rysů současného buddhismu je jeho stále
větší účast v politických hnutích, poţadujících svobodu a rovnoprávnost.
V některých zemích se hlásí lidé sympatizující s buddhismem i k jiné víře, neboť z buddhistického
hlediska není neslučitelné být např. křesťanem a přitom ţít podle Buddhových zásad.
____________________________________________________________________________________________
Balta, P. a kol.: Kniha o náboţenstvích, Albatros, Praha 1993.
Elser, M. a kol.: Encyklopedie náboţenství, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1997.
Fojtíček, M.: Světová náboţenství a sekty, Plzeň 1997.
Lacourt, J.: Odvaha k víře - Proč dnes věřit v boha, Portál, Praha 1991.
Langleyová, M.; Butterwoth, J.; Allan, J.: Víry a vyznání, Slovart, Bratislava 1993.
Štampach, O. I., OP: Malý přehled náboţenství, SPN, Praha 1992.
Waldenfels, H.: Světová náboţenství jako odpovědi na otázku po smyslu ţivota a světa, Zvon, Praha 1992.
Willis, R.: Mytologie světa, Slovart, Praha 1997.