Geologická expozice pod Klokoty

SK RI PTA
KE GEOLOG I C KÉ E XPO ZI CI
POD KLO KOTY
GEOLOGICKÁ EXPOZICE POD KLOKOTY
Záměrem geologické expozice Pod
Klokoty v Táboře je předvést široké veřejnosti vybrané druhy hornin,
které nás obklopují a jsou součástí
neživé přírody našeho okolí. Expozice je koncipována tak, že návštěvníkům představuje exponáty hornin regionu Jihozápad
a doplňuje je o vzorky reprezentující oblast Táborska
s jednotlivými popisy ke každému vystavenému exempláři,
s geologickou mapkou, zákresem lokality výskytu a fotografiemi z místa sběru. V zájmu prezentace struktury
vybraných vzorků byly provedeny maloplošné výbrusy.
Nově vybudovaná expozice navazuje na síť již zřízených environmentálních prvků a zařízení v údolí řeky
Lužnice pod Táborem. Na geologickou expozici vás
navedou směrovky a značení Klubu českých turistů.
Expozici tematicky doplňují skulptury prehistorických
ještěrů.
V infocentrech města Tábora jsou vám k dispozici dřevěné turistické známky, pamětní razítko a samolepky
s logem expozice.
Motto:
„Lidé si myslí, že kameny jsou němé. A přitom je tak
snadné přimět kámen k řeči.“
(Hans Arp, sochař)
POZNÁMKY
Kámen, obyčejný kámen, pro mnohé poněkud neatraktivní prvek neživé přírody, ale... Kámen má mnoho podob a vlastností, které lidé od doby, kdy
se svými kulturními projevy začali odlišovat
od ostatních živočišných druhů, využíva-
2
li. Před půl milionem let byl kámen jedním z prvních
nástrojů použitých opočlověkem v boji o přežití. Byla
to jedna z fundamentálních materií, která člověka obklopovala, kterou využíval ke vtiskování svých
představ o okolním světě. Svým způsobem to platí
stále, i když v dnešní době je kámen v mnoha oborech
nahrazován materiály alternativními. Kámen nás provází od nepaměti (megalitické hroby, velké balvany
se stávaly pohanskými kultovními místy, ve středověku
byl kámen výhradním materiálem pro stavby kostelů,
hradů, opevnění – používal se neopracovaný, hrubě
či kamenicky tvarovaný; z dalších jeho využití: dlažba
– kočičí hlavy, dlažební kostky, mlýnské kameny, dělové koule, hraniční kameny, milníky, pomníky, památníky, v průběhu 2. světové války se používal i na protitankové překážky). Dnes přichází využití přírodního
kamene opět do módy. Těžařské společnosti prodávají přímo z lomu žádané kamenné solitéry, pokud
se zabývají současně i hrubou kamenickou výrobou,
pak i mnohé zpracované výrobky – kostky, štípanou
dlažbu na chodníčky či pergoly, hrubě opracovaný
materiál na plotové zdi… Kamenické firmy mají zase
ve svém programu nejeden výrobek – fontánky, kašny, pítka, zahradní stoly, lavice, venkovní krby, opěrné a okrasné zídky a další produkty. Nelze zapomenout na kámen jakožto nenahraditelnou surovinu pro
řadu průmyslových odvětví (energetiku, stavebnictví,
hutnictví, sklářství atd.) a i pro zemědělství (hnojiva).
A nakonec je nutné připomenout, že působením přírodních procesů a vlivů na podkladní horniny dochází
k přeměně na podklad, který se stává živným prostředím pro rostlinný kryt, v němž nacházejí podmínky pro svoji existenci rostliny a živočichové. Výsledný
přírodní útvar, který vzniká z povrchových zvětralin
a ústrojných zbytků, je půda.
GEOLOGICKÁ EXPOZICE POD KLOKOTY
Horniny rozlišujeme:
• jednoduché, které jsou tvořeny v podstatě jedinci
téhož nerostného druhu (např. vápenec z krystalů
kalcitu)
• složené, jež se skládají z několika nerostných
druhů např. žuly, složené horniny převládají
Zemská kůra je tvořena velkým množstvím rozmanitých
hornin.
Podle způsobu vzniku horniny dělíme na:
• magmatické (vyvřelé)
• sedimentární (usazené)
• metamorfované (přeměněné)
Horniny magmatické (vyvřelé)
Původními horninami byly horniny vyvřelé, utuhlé na
povrchu kdysi žhavé Země. Vyvřelé horniny vznikly
krystalizací nebo i sklovitým tuhnutím magmatu. Vznik
struktury magmatické horniny závisí na posloupnosti
krystalizace, která je spojena s postupným klesáním
teploty taveniny.
Podle místa tuhnutí magmatitů dělíme vyvřelé horniny
na hlubinné, žilné a výlevné.
• Vyvřeliny hlubinné = krystalizovaly v hlubinách
zemské kůry. Magma se vlivem své vysoké viskozity
není schopno pohybovat. To vede ke vzniku hlubinných
těles několik kilometrů pod povrchem země. Vzniklá
tělesa mohou dosahovat značných velikostí. Těleso
v podzemí může krystalizovat až několik milionů let.
Sloh hlubinných vyvřelin je zpravidla stejnoměrně
zrnitý. Podle velikosti součástek ještě rozlišujeme
jemně, středně a hrubě stejnoměrně zrnitý sloh.
• Vyvřeliny žilné = někdy označované jako
podpovrchové, představují tělesa o mocnosti od
několika decimetrů po stovky metrů a s délkou až
několik kilometrů. Žilné vyvřeliny jsou obrovskými
tlaky vtlačovány do puklin, prasklin a elastických
částí zemské kůry nedaleko povrchu, což zapříčiňuje
rychlejší chladnutí taveniny a zjemňování struktury.
Struktura žilné horniny je jemnozrnnější.
• Vyvřeliny výlevné = to jsou horniny, které jsou
díky nízké viskozitě dobře pohyblivé a rychle dosáhnou
zemského povrchu, kde se rozlévají v podobě lávy. Je
pro ně typické rychlé chladnutí, způsobené okolním
chladným prostředím (např. vzduch, voda...). Horniny
jsou jemnozrnné až sklovité struktury.
Vznik vyvřelých hornin:
Magma, které proniklo do vyšších poloh zemské kůry
nebo se rozlilo na povrchu Země, přicházelo do styku s chladnějšími horninami nebo s ovzduším, a tím
ztrácelo teplo. Postupné chladnutí magmatu vyvolalo krystalizaci nerostů. Na povrchu lávových proudů
POZNÁMKY
A co je hornina?
Hornina je heterogenní směs tvořená z minerálů, organických složek či případně vulkanického skla. Výjimku tvoří jen monominerální horniny, které jsou tvořeny
pouze jedním minerálem (mramor, apod.). Horniny,
kupř. žula, rula, vápenec, pískovec, jsou směsi horninotvorných nerostů, jež skládají jakožto samostatná tělesa zemskou kůru. Jejich složení je proměnlivé a nedá
se vyjádřit chemickým vzorcem.
3
GEOLOGICKÁ EXPOZICE POD KLOKOTY
při velmi rychlém chladnutí docházelo i ke sklovitému
tuhnutí magmatu. Krystalizace probíhala v rozmezí
teplot 600 až 1100 °C. Nejdříve se zpravidla vyloučily nerosty, které tvoří ve vyvřelých horninách jen
malý podíl, jsou to zejména apatit, magnetit a pyrit.
Po nich krystalizovaly z magmatu hlavní nerosty,
které jsou zastoupeny podstatným podílem. Jednu
řadu tvoří tmavé nerosty (křemičitany hořčíku, vápníku a železa), druhou světlé nerosty (plagioklasy,
křemičitany sodíku a vápníku). Ve společné řadě
pak následovaly draselné živce, muskovit a křemen.
Pro posouzení upotřebitelnosti vyvřelých hornin jsou
významné hustota, pevnost v tlaku, nasáklivost, odolnost vůči otluku a obrusnost, barva a leštitelnost.
V naší expozici najdete spilit, amfibol-biotitickou porfyrickou žulu, amfibolicko-biotitický granodiorit, olivínický
nefelinit, syenit – táborský masiv, ortopyroxenit, žilnou
leukokratní žulu, hrubozrnnou porfyrickou žulu.
Horniny sedimentární (usazené)
POZNÁMKY
První fází vzniku usazených hornin je zvětrávání starších vyvřelých, usazených a přeměněných hornin. Podle
účinku vnějších geologických činitelů rozlišujeme zvětrávání mechanické (horniny se drolí bez chemické změny
vlivem vnějších geologických činitelů), chemické (hlavními činiteli jsou voda, vzdušný kyslík a oxid uhličitý)
a biologické (při rozkladu nerostů spolupůsobí účinně
i organismy – mechanicky rozrušují horniny např. rostliny svými kořeny, důležitými chemickými činidly jsou také
látky, které vznikají rozkladem organických zbytků,
kupř. oxid uhličitý, sirovodík, amoniak, kyseliny).
Zplodiny zvětrávání zpravidla nezůstávají
na místě vzniku. Pevné látky se přemisťují
4
gravitací, ledovci, tekoucí vodou a větrem. Tam, kde
tento účinek slábne nebo zaniká, se zvětraliny usazují
a tvoří vrstvy nových, druhotných hornin. Vrstvy usazených hornin vznikají také usazováním zbytků organismů
nebo nerostů vyloučených z vodních roztoků. Vrstva je
deskovité až čočkovité těleso usazené horniny, které
vzniká nepřerušeným ukládáním materiálu za stejných
sedimentačních podmínek. Při změně podmínek se začne tvořit nová vrstva. Každá vrstva je ohraničena od
podložní a nadložní vrstvy podložní a nadložní vrstevní
plochou. Kolmá vzdálenost mezi oběma vrstevními plochami se nazývá mocnost vrstvy. Když se často střídaly
odlišné podmínky, vzniklo mnohonásobné střídání vrstev. Při nepodstatné změně podmínek sedimentace se
nad sebou vytvářely vrstvy přibližně stejného složení,
např. pískovců, tomuto souboru vrstev říkáme souvrství.
Vrstva odlišné horniny v souvrství se nazývá vložka. Ze
složení, slohu a stavby usazených hornin i ze zkamenělin lze vyčíst, kde se usazovaly, jaké bylo členění okolní
krajiny, jaké bylo podnebí, jaké rostlinstvo a živočišstvo
oživovaly okolí v době vzniku vrstvy nebo souvrství,
i kdy se to vše událo. Proto poskytují usazené horniny
nejcennější dokumentární materiál pro sestavování historického vývoje zemské kůry.
Usazené horniny dělíme na:
•
úlomkovité (klasické) neboli mechanické
usazeniny – vznikají přenesením a usazením
pevných zvětralin, tj. úlomků hornin, a původních
nebo druhotných nerostů
•
chemické (chemogenní) usazeniny – vznikly
vyloučením, usazením z minerální, mořské, jezerní
a vzácně i říční vody
GEOLOGICKÁ EXPOZICE POD KLOKOTY
usazené horniny ústrojného původu (sedimenty organogenní) – ty se skládají jednak z neústrojných částí živočichů a rostlin (schránky, kosti),
jednak ze zplodin rozkladu organických látek
rostlin a živočichů
V současné době organogenní horniny tvoří několik
procent povrchové části zemské kůry. Organogenní
horniny patří k hospodářsky nejvýznamnějším
horninám.
V naší expozici najdete silicit – buližník, krystalický
vápenec, slepenec, pískovec.
Horniny metamorfované (přeměněné)
Ve starých, odnosem rozrušených pohořích, někdy
i v sopečných oblastech se hojně nacházejí horniny,
které vznikly v hlubinách zemské kůry přeměnou (překrystalizováním) usazených nebo vyvřelých hornin,
POZNÁMKY
aniž by se změnilo jejich skupenství. Příčinou přeměny
jsou zvýšená teplota, zvýšený tlak nebo i přesun velkých hmot odjinud.
Metamorfóza hornin probíhá v pevném stavu a v hornině vznikají nové, metamorfní minerály.
Podle stupně intenzity metamorfózy rozlišujeme metamorfózu slabou, střední a silnou.
Podle rozsahu se dělí na regionální (oblasti tisíce
kilometrů a trvání miliony let) a lokální (menší území
a kratší časová období).
Podle příčin přeměny rozlišujeme přeměnu:
•
•
•
tlakovou (dynamickou)
tepelnou neboli dotykovou (kontaktní)
oblastní (regionální)
V naší expozici najdete granulit, amfibolit, kordieriticko-biotitickou
rulu, hadec, svor, ortorula, skarn, krystalickýc vápenec, kvarcit.
POZNÁMKY
POZNÁMKY
•
5
Region jihozápad
Horniny metamorfované (přeměněné)
1
Migmatitizovaná dvojslídná
pararula (SZ od Chotovin)
Vzorek horniny patří mezi regionálně přeměněné (metamorfované) horniny ze skupiny krystalických břidlic. Vznikl regionální
přeměnou převážně z písčitohlinitých usazenin. Je to světle šedá až
šedá hornina, drobně až středně zrnitá, tvořená především křemenem, biotitem a plagioklasem. V nepatrném množství se vyskytují muskovit, sillimanit, granát, draselný živec, apatit, zirkon, rutil, grafit a ruda.
Struktura horniny je granoblastická, textura horniny
je paralelní.
Migmatitizované dvojslídné pararuly z oblasti Chotovin, severně od Tábora, náleží z regionálního hlediska do pestré série moldanubika. Horniny pestré
série, východně a severně od Tábora, tvoří pruh, který lemuje středočeský pluton. Jedná se o různé typy
pararul s vložkami amfibolitů, kvarcitů, grafitických
hornin a méně pak erlanů a vápenců. Stáří hornin je
asi 360 milionů let.
Hornina byla v minulosti využívána jako stavební
kámen k výstavbě domů, hospodářských objektů,
ochranných zdí a soklů. Dále je tento typ horniny
využíván k výrobě drceného kameniva pro potřeby
stavebnictví.
POZNÁMKY
1
6
2
Silně migmatitizovaná
kordieriticko - biotitická rula
nebulitického charakteru
(lokalita Nemojov)
Vzorek představuje silně přeměněnou (metamorfovanou) horninu,
jejíž vznik je geneticky spjat s kontaktní metamorfózou. Jedná se
o šedou, až tmavě šedou, středně
zrnitou horninu s nevýrazně paralelním až všesměrným uspořádáním horninových minerálů. Hornina se skládá převážně z plagioklasu, biotitu, křemene a kordieritu, podřadně jsou zastoupeny
sillimanit, draselný živec a v nepatrném množství rudní
minerály zirkon, apatit, granát a rutil. Místy se vyskytují shluky kordieritu až několik centimetrů veliké.
Oblast lomu Nemojov náleží do střední části české
větve moldanubika, které je tvořeno převážně biotiticko-sillimanitickými kordieritickými rulami a místy
rulami až perlového vzhledu. Tato větev je vtěsnána mezi středočeský pluton a centrální žulový masiv.
Výchozím materiálem, ze kterého uvedené ruly vznikly, byly sedimentární horniny metamorfované během
několika horotvorných pochodů. Podstatnou část hornin lze zařadit do variského orogénu (před 320 až
300 mil. let), na který je vázána i migmatitizace.
Hornina je pro své vynikající fyzikálně-mechanické
vlastnosti využívána k výrobě kvalitního drceného
kameniva na přípravu betonových směsí, k výstavbě
silnic a kolejových loží železnic. V menším množství
se lomový kámen využívá ve stavebnictví na soklové
podezdívky a kamenné dlažby.
2
Region jihozápad
Horniny metamorfované (přeměněné)
Granulit je jemnozrnná, zpravidla
světlá (bílá, bělošedá, nažloutlá)
hornina, složená ze živců (ortoklasu a plagioklasu), křemene, granátu a menšího množství slídy; někdy
bývají přítomny i další minerály.
Vznikl silnou metamorfózou kyselých vyvřelin, jedná
se tedy o horninu přeměněnou (metamorfovanou).
Granulity mají málo chemicky vázané vody, takže ani
při tak vysokých teplotách, kterým byly podrobeny,
nedošlo k jejich natavení. Je to poměrně vzácná hornina, která vytváří tři větší tělesa v jižních Čechách
mezi Českým Krumlovem, Prachaticemi a Volary, a na
západní Moravě mezi Náměští a Moravským Krumlovem.
Granulit je v expozici zastoupen exponátem z lokality
Plešovice, která je součástí jihočeského granulitového
komplexu, konkrétně masivu Blanského lesa. Masiv je
velký několik desítek kilometrů čtverečních.
Granulit se nehodí pro ušlechtilejší kamenické využití kvůli značné rozpukanosti, používá se převážně
k výrobě drceného kameniva využívaného při výrobě
betonu, na výstavbu silnic a na kolejová lože železničních tratí.
4
HADEC – serpentinit
(ložisko Šebířov)
Hadec patří do skupiny metamorfovaných (přeměněných) hornin.
Vznikl přeměnou ultrabazických
hlubinných vyvřelin procesem zvaným serpentinizace. Působením
horkých roztoků vznikl z původních minerálů olivínu (křemičitan hořečnato-železnatý),
pyroxenu aj. Z původní horniny často zbývají vedle
nepřeměněných zbytků olivínu a pyroxenů ještě granáty (pyrop) a spinely. Hadec vyniká charakteristickou šedozelenou barvou. Jeho zabarvení je zpestřeno
tmavými skvrnkami, žilkami a celkově působí dojmem
hadí kůže. Od toho byl odvozen český i mezinárodní
název horniny serpentinit (lat. serpes = had), česky
nazývaný hadec.
Ložisko Šebířov je součástí Šelmberského serpentinitového masivku o rozloze asi 0,4 km2, který se nachází
na styku jednotvárné a pestré série jihočeského moldanubika. Je rozdělen Blanickým potokem na dvě
nestejné části – západní a východní část.
Hornina je pro své dobré fyzikálně-mechanické vlastnosti vhodná k výrobě kvalitního drceného kameniva
na přípravu betonových směsí, výstavbu silnic a kolejových loží železnic. Pro osobité zbarvení je hadec
vyhledávaným ozdobným kamenem. Používá se jako
kámen obkladový nebo se zpracovává na drobné
umělecké předměty.
3
4
POZNÁMKY
3
GRANULIT
(lokalita Plešovice)
7
Region jihozápad
Horniny metamorfované (přeměněné)
5
SVOR
(lom Chýnov-Pacova hora)
Svor se řadí mezi regionálně
metamorfované horniny ze skupiny krystalických břidlic. Vznikl
regionální přeměnou převážně
z písčitohlinitých usazenin. Je to
hnědá až šedá hornina drobně až
středně zrnitá, tvořená především
křemenem, slídami a plagioklasem. Přibýváním obsahu plagioklasu přechází svor do svorových rul. Vysoký
obsah slíd propůjčuje hornině hedvábný lesk, typická
je paralelní textura.
Horniny z oblasti ložiska Chýnov-Pacova hora náleží
z regionálního hlediska do pestré části chýnovské svorové zóny (V. Čech, 1932), vystupující v okolní jednotvárné sérii české větve moldanubika. Z druhotných
přeměn jsou typické krasové jevy ve vložkách čistých
vápenců (Chýnovská jeskyně).
Hornina vykazuje horší fyzikálně-mechanické vlastnosti a je nevhodná k výrobě kvalitního drceného
kameniva. Pro svou dobrou štípatelnost podél foliačních ploch je využívána pro dlažby chodníčků a cest
u rekreačních chalup.
6
AMFIBOLIT
(lom Chýnov-Pacova hora)
Amfibolity vznikají přeměnou
(metamorfózou) bazických vyvřelin, hlavně hornin ze skupiny gabra. Jedná se o horninu tmavě šedozelenou, jemnozrnnou až drobně
zrnitou, se zřetelnou texturou.
V nerostném složení převládá amfibol a plagioklas
(andezin); v nepodstatném množství se vyskytuje biotit
a diopsid, v nepatrném množství i další minerály.
Amfibolity jsou běžnou horninou v krystaliniku Českomoravské vrchoviny a Krušných hor, v jižních Čechách
a v Hrubém Jeseníku.
Horniny z oblasti ložiska Chýnov-Pacova hora náleží
z regionálního hlediska do pestré části chýnovské svorové zóny (V. Čech, 1932), vystupující v okolní jednotvárné sérii české větve moldanubika. Z druhotných
přeměn jsou typické krasové jevy ve vložkách čistých
vápenců (Chýnovská jeskyně). Hornina je pro své
vynikající fyzikálně-mechanické vlastnosti využívána
k výrobě kvalitního drceného kameniva na přípravu
betonových směsí, výstavbu silnic a kolejových loží
železnic. V menším množství byl lomový kámen používán ve stavebnictví na soklové podezdívky a kamenné dlažby.
6
POZNÁMKY
5
8
Region jihozápad
Horniny metamorfované (přeměněné)
Jako nerost se nazývá kalcit. Čistý vápenec je v přírodě výjimkou.
Bývá přimísen nejčastěji dolomitem (uhličitan hořečnato-vápenatý), jinými nerosty, oxidy kovů
nebo organickými součástmi. Podle příměsi členíme vápence na dolomitické, křemité,
jílovité a jiné. V blízkosti těles vyvřelých hornin vznikl
regionální tepelnou přeměnou z vápence krystalický
vápenec a mramor. Krystalické vápence v lomu Chýnov-Pacova hora jsou bílé až šedobílé, středně až
hrubě zrnité. Jsou tvořeny hlavně kalcitem, méně pak
křemenem, v nepatrném množství se vyskytují další
minerály. Krystalické dolomity jsou béžově bělošedé,
jemnozrnné až celistvé. Převládá dolomit, běžný je
křemen, v nepatrném množství se vyskytují další minerály jako u krystalického vápence.
Horniny z oblasti ložiska Chýnov-Pacova hora náleží
z regionálního hlediska do pestré části chýnovské
svorové zóny (V. Čech, 1932). Z druhotných přeměn
jsou typické krasové jevy ve vložkách čistých vápenců
(Chýnovská jeskyně).
Hornina byla užívána k výrobě vzdušného páleného vápna. Na okraji lomu byla v minulosti vystavena
kruhová pec. Drcené kamenivo bylo dříve využíváno
do omítek a v papírnickém průmyslu. Pro své dobré
fyzikálně-mechanické vlastnosti byla hornina používána k výrobě drceného kameniva na přípravu betonových směsí, výstavbu silnic a kolejových loží železnic.
V menším množství byl lomový kámen využíván ve stavebnictví na soklové podezdívky a kamenné dlažby.
7
8
KVARCIT
(Bonkovice,
vrch Krkáček 623 m n. m.)
Vzorek horniny patří mezi regionálně metamorfované horniny
ze skupiny krystalických břidlic,
vzniklých přeměnou (metamorfózou) pískovců nebo sedimentárních
křemenců. Kvarcit je bílý, našedlý,
místy mléčný, jemnozrnný až celistvý, tvořen především křemenem. Dále může být přítomen muskovit, živce, granáty a řada dalších minerálů. Textura horniny
je všesměrná.
Kvarcit z oblasti jižně od Bonkovic tvoří několik metrů
až desítek metrů mocnou vložku v biotitických a sillimaniticko-biotitických rulách. Z regionálního hlediska
náleží do pestré série moldanubika. Horniny pestré
série, východně a severně od Tábora, tvoří pruh, který lemuje středočeský pluton. Jedná se o různé typy
pararul s vložkami amfibolitů, kvarcitů, grafitických
hornin a méně pak erlanů a vápenců.
Stáří horniny je asi 351 milionů let. Kvarcity se využívají jako stavební kámen, na sokly, zdi a také jako
kamenná dlažba.
9
KVARCIT (SZ od Chotovin)
Tato hornina se řadí mezi regionálně
metamorfované horniny ze skupiny
krystalických břidlic. Kvarcit vznikl přeměnou klastických sedimentů (pískovců)
bohatých na křemen. Je bílý, našedlý,
místy mléčný, na puklinách červenohnědě zbarvený, jemnozrnný až celistvý.
8
9
POZNÁMKY
7
KRYSTALICKÝ VÁPENEC
(lom Chýnov-Pacova hora)
9
Region jihozápad
Horniny sedimentární (usazené)
1
SILICIT – BULIŽNÍK
(okolí Radyně)
Buližník je sedimentární hornina
jemnozrnná až celistvá, černé
nebo černošedé barvy, složená
prakticky výhradně z křemene.
Křemenná zrna jsou do sebe velmi
pevně zapojena, což způsobuje
značnou houževnatost kamene. Jako příměs je častý
grafit, který je u některých buližníků jemně vyvločkován.
Buližník bývá proniknut bílými křemennými žilkami,
u jemných žilek je křemen velký asi 0,5 až 0,25 mm,
u hrubších žilek a ok dosahují zrna velikosti 0,5 až
1,00 mm. Buližník je chemicky velmi odolná hornina
a při zvětrávání vyčnívá nad ostatní horniny. Buližníkové „suky“ v okolí Radyně jsou součástí algonkické
sedimentární série tzv. spilitového stupně. Hornina
byla pro vysoký obsah křemene využívána pro výrobu dinasu (žáruvzdorný materiál). V bývalém blízkém
kamenolomu pod Radyní bylo z buližníků vyráběno
kvalitní drcené kamenivo pro stavební účely.
2
SLEPENEC (lokalita Nová Ves)
Vzorek reprezentuje hnědočervený
a šedozelený slepenec. Jedná se
o klastickou, psefitickou (obsahuje
valouny nad 2 mm) zpevněnou sedimentární horninu s písčitým a železitojílovitým tmelem. Je tvořen dobře
až špatně opracovanými valounky
POZNÁMKY
1
10
2
křemene velikosti až 6cm. Hornina je lavicovitě odlučná.
Chýnovský permokarbon v okolí Nové Vsi, odkud vzorek pochází, je monotónní souvrství hnědočervených až
rudých pískovců, arkózových pískovců až arkóz, které se
střídají s jílovci, jíly a prachovci. V červenavém souvrství se nepravidelně vyskytují polohy šedé a šedozelené.
Zejména ve spodnějších partiích se objevují drobnozrnné
až středně zrnité slepence většinou s arkózovou základní
hmotou. Maximální mocnost byla zjištěna vrtem u Nové
Vsi (278 m), který však nedosáhl krystalinického podloží.
Hornina byla využívána jako soklový stavební kámen
v místě i širším okolí.
3
SLEPENEC (lokalita Nová Ves)
Jako pískovce se označují středně
zrnité usazené horniny vznikající
stmelením drobných úlomků nerostů a hornin. Vzorek reprezentuje
hnědočervený středně zrnitý pískovec. Jedná se o klastickou, pískovou
zpevněnou sedimentární horninu
s železitojílovitým tmelem. Je tvořen dobře opracovanými zrnky křemene, velkými 0,5–2,0 mm. Hornina je
lavicovitě odlučná. Stáří horniny je 230–270 milionů let.
Chýnovský permokarbon v okolí Nové Vsi, ze kterého
vzorek pochází, je monotónní souvrství hnědočervených
až rudých pískovců, arkózových pískovců až arkóz, které
se střídají s jílovci, jíly a prachovci. V červenavém souvrství se nepravidelně vyskytují polohy šedé a šedozelené. Maximální mocnost byla zjištěna vrtem u Nové Vsi
(278 m), který však nedosáhl krystalinického podloží.
3
Region jihozápad
Horniny magmatické (vyvřelé)
Biotit-pyroxenový syenit
Syenit je hlubinná vyvřelá hornina,
stejnoměrně zrnitá, jemnozrnná až
hrubozrnná, podobná žule. Barva je nejčastěji šedá, někdy i dost
tmavá, často červená nebo růžová.
Skládá se převážně z živců, hlavně draselných, z tmavých součástek obsahuje hojně biotit a někdy amfibol.
Ložisko Slapy je v táborském masivu, který je součástí
středočeského plutonu. Jedná se o 320 až 300 milionů
let starou horninu. Táborský masiv tvoří hlubinné jazykovité těleso západně od Tábora. Zaujímá plochu asi
70 km2. Jedná se o šedou až modrošedou, převážně
středně zrnitou horninu. Je tvořena draselným živcem,
plagioklasem, křemenem, pyroxenem nebo amfibolem, biotitem a malým množstvím tmavých minerálů.
Hornina má všesměrnou texturu a nevýrazně porfyrickou strukturu (velká zrna jednoho minerálu uzavírají
menší zrna jiného minerálu).
Hornina je vhodná k výrobě kvalitního drceného kameniva využívaného pro výrobu betonových směsí, na
výstavbu silnic a kolejových svršků železnic. V malém
množství se v lomu vybírá lomový kámen dále využívaný ve stavebnictví (sokly, dlažby apod.) Rovněž je
využíván k ochraně břehů vodních toků proti erozi.
1
2
Amfibol-biotitická porfyrická
žula, typ Čertovo břemeno
(lokalita Vepice)
Žula (granit) patří mezi nejrozšířenější hlubinné horniny. V lokalitě
Vepice je reprezentována tmavě
šedou amfibol-biotitickou porfyrickou žulou s bílými tabulovitými
vyrostlicemi živce. Ve středně zrnité základní hmotě je méně hojný plagioklas a křemen.
Z tmavých součástek je přítomen amfibol a biotit. Stopově se vyskytuje apatit, zirkon a ruda, respektive
pyrit. Struktura horniny je porfyrická, v základní hmotě jsou zrna nepravidelně omezena.
Ložisko je součástí středočeského plutonu. Přísluší k většímu tělesu amfibolicko-biotitického granitu tmavého
typu až porfyrického syenodioritu Čertova břemene,
které vystupuje mezi Zvíkovem, Milevskem a Jistebnicí
(na ploše asi 220 km2) ve směru Z–V.
Hornina je využívána jako surovina pro čistou a hrubou kamenickou výrobu. Velké bloky horniny se řežou
na desky, které se dále leští a využívají na obklady
stěn, dlažební desky a pomníky. Dále se z nich vyrábějí koryta, zahradní kamenné stoly, vázy a další
architektonické prvky. Menší bloky horniny se využívají k výrobě dlažebních kostek, soklového kamene
a masivních prvků.
2
POZNÁMKY
1
SYENIT – táborský masiv
(lokalita Slapy u Tábora)
11
Region jihozápad
Horniny magmatické (vyvřelé)
3
A M F I B O L I C KO - B IOTITI C K Á Ž U L A
(ložisko Chlum u Blatné)
Jedná se o hlubinnou vyvřelou horninu s křemenem, která je součástí
středočeského žulového masivu.
Vzorek reprezentuje středně zrnitý
biotitický granit blatenského typu
s malým množstvím amfibolu, místy přecházející do granodioritu. V čerstvém stavu má
světle šedou barvu, zvětráváním nebo slabou hydrotermální přeměnou pak získává zabarvení narůžovělé
nebo nahnědlé (hlavně podél puklin). Biotitický granit
je často tmavě kropenatý od poměrně stejnoměrně
rozptýlených lupínků biotitu. Tmavé uzavřeniny jsou
vzácné. Ze součástek je možné makroskopicky pozorovat bílé, narůžovělé nebo nahnědlé živce. Podstatné
součásti horniny tvoří plagioklas, živec draselný, křemen a biotit. V malém množství se vyskytuje amfibol
a další příměsi. Širší okolí ložiska je budováno poměrně monotónními granitoidními horninami centrální části
středočeského plutonu. Amfibolicko-biotitický granodiorit (blatenského typu) je využíván jako zdroj suroviny pro čistou a hrubou kamenickou výrobu. Z velkých
bloků se řežou a leští kamenné desky využívané ve
stavebnictví k obkladům stavebních prvků, dále jako
dlažební desky a prvky na výrobu náhrobních
desek a pomníků. Menší kamenné bloky jsou
využívány k výrobě dlažebních kostek, soklového kamene a masivních prvků.
POZNÁMKY
3
12
4
OLIVÍNICKÝ NEFELINIT
(ložisko Libá)
Olivínický nefelinit je černošedá jemnozrnná čedičová výlevná
hornina, jež je masivní a sloupcovitě odlučná. Z velmi jemnozrnné
základní hmoty vynikají vyrostlice
olivínu a augitu. Ložisko Libá je
nejzápadnějším vulkanickým tělesem na našem území. Vulkanity této významné vulkanické zóny Českého
masivu lze sledovat od Žitavské pánve na východě,
přes vulkanity Českého středohoří a Doupovských
hor a výskyty čedičových hornin v Sokolovské pánvi až na Chebsko, kde se nachází i kvartérní sopky
Komorní a Železná hůrka. Vulkanická zóna pokračuje
dále k západu do Bavorska. Čedičové těleso ložiska
Libá je vylito na podložních žulách. Čedič v ložisku je
charakteristický svou sloupcovitou odlučností. Sloupce
o velikosti 0,2-1,5 m jsou pěti a šestiboké, převážně
svisle orientované. Pouze v místech tufových „hnízd“ se
projevuje vějířovité uspořádání sloupců.
Hornina je pro své vynikající fyzikálně mechanické vlastnosti využvána k výrobě kvalitního drceného
kameniva na přípravu betonových směsí, k výstavbě.
4
Region jihozápad
Horniny magmatické (vyvřelé)
Vzorek reprezentuje hlubinnou vyvřelou horninu. Diorit je modrošedý, má
všesměrně zrnitou texturu a obsahuje
lištovitý plagioklas (výrazně zonální
bazický andezin až labradorit), tmavě
červenohnědý biotit, slabě nazelenalý
nebo narůžovělý jednoklonný pyroxen a hojné shluky druhotných minerálů (chlorit, uralický amfibol, kalcit a rudu). Kromě
toho se v nepatrném množství vyskytuje křemen a draselné
živce. Hornina ojediněle obsahuje živcové vyrostlice (2x4 cm)
a uzavřeniny křemene (10x4 cm). Jsou to nejspíše části starší
křemenné žíly, která byla na tektonické poruše zahlcena při
proniknutí mladšího dioritu. Chemickým složením odpovídá
dioritu a zcela zapadá do diferenciační řady dioritů známých z rakouské části moldanubického plutonu. Na vzorku
jsou patrné zbytky otvorů vyplněné cevamitem – přípravkem, který při tvrdnutí expanduje a rozlamuje kámen. Stáří
horniny je přibližně 350 milionů let. Výskyt dioritu Štěpánovice náleží k variským vyvřelinám moldanubického plutonu.
Z geologického hlediska lze říci, že se jedná o žílu pyroxen-biotitického dioritu s amfibolem a křemenem, strmě uloženou
v biotitické pyroxenické rule, granulitu a amfibolitech. Hornina
je do hloubky asi 3–5 m zvětralá, nepravidelně rozpukaná,
místy s kulovitým zvětráváním. Hornina byla využívána jako
surovina pro čistou a hrubou kamenickou výrobu. Velké bloky
horniny byly řezány na desky, které se dále leštily a využívaly na obklady stěn,
dlažební desky
a pomníky.
6
SPILIT (ložisko Dubová hora)
Jako spility se označují bazické
výlevné horniny algonkického stáří. Vznikly často jako podmořské
výlevy. Hornina je šedá, zelenošedá až šedozelená. Je celistvá až
velmi jemnozrnná, místy zřetelně
mandlovcovitá nebo brekciovitá. Poměrně četná je síť
drobných kalcitových žilek, místy jsou pozorovatelná
zrna pyritu. Běžnými podstatnými součástmi spilitů jsou
amfibol, chlorit, nepodstatné příměsi jsou pyroxen,
křemen. Jako součást výplní žilek se vyskytuje kalcit,
křemen, muskovit, místy pyrit. Struktura horniny je nejčastěji spilitická, ale mnohdy je zastřena krystalizací
amfibolu.
Ložisko Dubová hora je tvořeno mohutným, přes 1 km
dlouhým tělesem, uloženým v komplexu okolních proterozoických hornin. Toto spilitové těleso je součástí
pruhu spilitových vyvřelin vystupujících mezi Dobřany
a Plzní. V ložisku Dubová hora se jedná o celou řadu
typů hornin lišících se strukturně i texturně.
Hornina je pro své výborné mechanicko-fyzikální
vlastnosti vhodná na výrobu vysoce kvalitního drceného kameniva, využívaného k výrobě betonových směsí, výstavbě silnic a na kolejová lože železnic.
6
5
POZNÁMKY
5
PYROXEN-BIOTITICKÝ
DIORIT (lokalita Štěpánovice)
13
Region jihozápad
Horniny magmatické (vyvřelé)
7
SYENIT – táborský masiv
(lom pod Klokoty)
POZNÁMKY
Lom Klokoty je založen na pravém
břehu Lužnice ve strmém skalnatém svahu. Stěnový lom s jedním
těžebním řezem se nachází těsně
vedle místní asfaltové komunikace
a má zhruba rozměry: 70 m délka, 30 m šířka, výška lomové stěny asi 25–30 m. Dno
lomu je několik metrů nad hladinou Lužnice. V horních
2
/3 výšky je hladká lomová stěna porušena skalními
výstupky z předchozího dobývání. V lomových stěnách podkovitého tvaru je zastižen čerstvý, středně
zrnitý biotiticko-pyroxenový syenit ve svrchních partiích poněkud navětralý. Jedná se o hlubinnou vyvřelou
horninu bez křemene, která je součástí středočeského
žulového plutonu. Barva horniny je tmavě šedá. Skládá se hlavně z draselných živců, z tmavých součástek
obsahuje hojně biotit a někdy amfibol. Křemen neob-
14
sahuje vůbec nebo jen nepatrné množství. Stavba
horniny je všesměrně zrnitá. Syenit je ve směru SV-JZ
prostoupen několika žilami světlého pegmatitu o mocnosti v řádech decimetrů, skloněnými 60o k JV. Žíly
jsou patrné v SZ rohu lomu a v západní boční stěně
lomu. Přímo v čelní lomové stěně jsou zřejmé drobné, několik centimetrů mocné žilky aplitu světlé barvy.
Čelní stěna lomu je skloněná pod úhlem 70o k JV. Na
stěně jsou patrné ohlazy po pohybu bloků horniny při
horotvorných procesech. Táborský masiv tvoří hlubinné
jazykovité těleso západně od Tábora, které upadá
k severovýchodu a vyplňuje brachysynklinálu (koryto)
v pararulách moldanubika. Zaujímá plochu asi 70 km2.
Patří k němu i izolovaná apofýza (výběžek) u Malšic.
Horniny jsou pozdně variského stáří (320–300 milionů
let). Při předchozím dobývání byla hornina využívána
na silniční štěrk a štět.
POZNÁMKY
oblast Táborska
Horniny přeměněné
1
Skarn
(granáticko – pyroxenický
rohovec) – lom Mladá Vožice
Skarn je hornina vzniklá regionální
přeměnou, většinou jemně zrnitá,
nepatrně břidličnatá, šedozelená, zelené až zelenočerné barvy.
Typická je přítomnost červeného granátu. Velmi těžká hornina
(obsahuje magnetit). Má granoblastickou strukturu,
místy typicky dlažební. Je to hornina páskovaná od
temných součástí (amfibolu a pyroxenu), světlé součásti
jsou křemen a plagioklasy (albit až albit- oligoklas).
Název skarn je starý švédský výraz pro označení jaloviny na železnorudných ložiskách.
Horniny z okolí lomu Mladá Vožice náleží z regionálního hlediska k pestré sérii české větve moldanubika.
Skarn zde tvoří poměrně mohutné těleso v biotitickomuskovitických svorových rulách, které se na západě
dotýká tělesa ortoruly.
POZNÁMKY
1
16
2
Amfibolit
(lom Debrník)
Amfibolity vznikají přeměnou
(metamorfózou) bazických vyvřelin, hlavně hornin ze skupiny gabra. Jedná se o horninu tmavě šedozelenou, jemnozrnnou až drobně
zrnitou, se zřetelnou paralelní
stavbou. V nerostném složení převládá amfibol, plagioklas (andezin) a pyroxen. V nepatrném množství
titanit, rutil, apatit a rudní minerál. Amfibolity jsou
běžnou horninou v krystaliniku Českomoravské vrchoviny a Krušných hor, v Jižních Čechách a v Hrubém
Jeseníku.
Horniny z oblasti lomu Debrník náleží z regionálního
hlediska k jednotvárné sérii české větve moldanubika.
Amfibolity zde tvoří souhlasně uložené vložky v biotitických migmatitizovaných pararulách. Jejich mocnost
se pohybuje v řádu několika metrů až desítek metrů.
Strukturní směry těchto hornin probíhají ve směru Z-V
s úklony k severu. Hornina byla, pro své vynikající fyzikálně mechanické vlastnosti, využívána ve stavebnictví
na zdivo, soklové podezdívky a kamenné dlažby.
2
oblast Táborska
Horniny přeměněné
4
Ortorula
(lůmek severně obce Cetoraz)
Ortoruly vznikají regionální přeměnou (metamorfózou) hlubinných
vyvřelin, hlavně hornin ze skupin
žul. Jedná se o horninu světlé barvy, střednězrnitou, se zřetelnou
paralelní stavbou. Základní hmota
je složena z křemene, draselného živce, plagioklasu,
biotitu a muskovitu. Ortoruly jsou na táborském okrese
rozšířeny v oblasti Cetoraze, Mladé Vožice, Chotovin,
Nové Vsi, Choustníku a za severní hranici okresu u Louňovic – vrch Blaník.
Ortoruly vznikají regionální přeměnou (metamorfózou) hlubinných
vyvřelin, hlavně hornin ze skupin
žul. Jedná se o horninu světlé barvy, střednězrnitou, se zřetelnou
paralelní stavbou. Základní hmota
je složena z křemene, draselného živce, plagioklasu,
biotitu a muskovitu. Ortoruly jsou na táborském okrese
dále rozšířeny v oblastech Mladé Vožice, Chotovin,
Nové Vsi, Choustníku a za severní hranicí okresu u Louňovic – vrch Blaník.
Horniny z oblasti vrchu Blaník náleží z regionálního
hlediska pestré sérii české větve moldanubika. Území východně od Blaníku je budováno biotitickými
a silimanitickými migmatitizovanými pararulami. Na
západě pak biotitickomuskovitickými svorovými rulami a chýnovskými svory.
Horniny z oblasti Cetorazu náleží z regionálního hlediska pestré sérii české větve moldanubika. Území
východně, severně a západně od Cetorazu je budováno biotitickými a silimanit-biotitickými migmatitizovanými pararulami. Na jihu pak muskoviticko-biotitickými svorovými rulami.
3
4
POZNÁMKY
3
Ortorula (vrch Blaník)
17
oblast Táborska
Horniny přeměněné
5
Skarn (pyroxenicko-granátický
rohovec) (lom Kameník u Hutí)
Skarn vznikl kontaktní přeměnou
dolomitického vápence znečištěného jílovitou příměsí. Hornina je
šedočerná jemně zrnitá, složená
z granátu, jednoklonného pyroxenu a nahnědlého amfibolitu. Jako
nepodstatné součásti se vyskytují pyrhotin, magnetit
a rutil.
Horniny z okolí lomu Kameník náleží z regionálního
hlediska k pestré sérii české větve moldanubika. Skarn
zde tvoří drobné tělísko v biotitických migmatitizovaných pararulách mezi tělesy bechyňské ortoruly.
Hornina byla, pro své vynikající fyzikálně mechanické
vlastnosti, využívána ve stavebnictví na zdivo, soklové
podezdívky a na silniční drcené kamenivo
6
Ortorula
(úbočí vrchu Choustník)
Ortoruly vznikají regionální přeměnou (metamorfózou) hlubinných
vyvřelin, hlavně hornin ze skupin žul. Jedná se o horninu světlé
barvy, hrubozrnnou, se zřetelnou
pararelní stavbou.Základní hmota
je složena z křemene, draselného živce, plagioklasu,
biotitu a muskovitu. Ortoruly jsou na táborském okrese
dále rozšířeny v oblastech Cetoraze, Mladé Vožice,
Chotovin, Nové Vsi a za severní hranicí okresu u Louňovic – vrch Blaník.
Horniny z oblasti Choustníku náleží z regionálního hlediska k pestré sérii české větve moldanubika. Území
jižně, severně a západně od Choustníku je budováno
biotiticko-muskovitickými svorovými pararulami a na
severovýchodě pak silimaniticko-biotitickými pararulami.
6
POZNÁMKY
5
18
oblast Táborska
Horniny vyvřelé
Granodiorit patří mezi hlubinné
vyvřelé horniny. Vznikl utuhnutím
magmatu (silikátové taveniny)
v hlubších částech zemské kůry.
Spolu se žulami vytváří mohutná
tělesa – plutony. Vzorek představuje našedlou, středně zrnitou horninu. Stavba je všesměrně zrnitá. Základní hmotu granodioritu tvoří křemen, alkalický živec, plagioklasy,
biotit, amfibol a pyroxen. Z nepodstatných minerálů
obsahuje titanit, apatit a rudu. Granodiorit „dehetnického typu“ tvoří v podstatě východní lem tělesa
středočeského plutonu a místně vytváří apofýzy do
okolních pararul.
Granodiority jsou využívány ve stavebnictví jako zdící materiál, do zdiva, na podezdívky plotů, dlažby
a po vyleštění jako obkladové a dlažební materiály
do exteriérů staveb.
2
Žilná leukokratní žula
(lom Padařov)
Žula patří mezi hlubinné vyvřelé
horniny. Vznikla utuhnutím magmatu (silikátové taveniny) v hlubších
částech zemské kůry. Žula z lomu
jižně od obce Padařov vytváří žilné těleso o mocnosti několika metrů až desítek metrů, které vyplňuje trhlinu v mohutném tělese táborského syenitového
masivu. Žula je světlé barvy drobnozrnná. Stavba
horniny je všesměrně zrnitá.
Základní hmotu žuly tvoří křemen, živce (ortoklas
a plagioklasy). Z ostatních minerálů je přítomen muskovit (světlá slída), v nepatrném množství biotit (tmavá
slída). Žilná žula patří ke skupině žilných hornin jako
jsou aplity, pegmatity a jejich přechodné formy. Tyto
horniny vyplňují trhliny v mohutných tělesech vyvřelých
hornin a místně i v metamorfovaných horninách jejich
pláště.
Žula z lůmku, odkud byl odebrán vzorek, byla využívána ve stavebnictví jako zdící materiál, do zdiva, na
podezdívky plotů a dlažby.
Hornina byla, pro své vynikající fyzikálně mechanické
vlastnosti, využívána ve stavebnictví na zdivo, soklové
podezdívky a na silniční drcené kamenivo.
1
2
POZNÁMKY
1
Amfibolicko – biotitický
granodiorit (vrh Dehetník)
19
oblast Táborska
Horniny vyvřelé
3
Hrubozrnná porfyrická žula
(vrch Choustník)
Žula patří mezi hlubinné vyvřelé
horniny. Vznikla utuhnutím magmatu (silikátové taveniny) v hlubších částech zemské kůry. Vytváří
mohutná tělesa – plutony. Žuly jsou
převážně světlejších barev a často
mají porfyrickou strukturu (velké krystaly v jemnozrnější základní hmotě). Vyrostlice draselného živce jsou
až několik cm velké. Základní hmotu žuly tvoří křemen,
živce (ortoklas a plagioklasy). Z ostatních minerálů
bývá nejhojněji přítomen biotit (tmavá slída), muskovit
(světlá slída), nebo amfibol, někdy turmalin.
Horniny z oblasti vrchu Choustník náleží z regionálního
hlediska k jednotvárné sérii české větve moldanubika.
Jsou zde zastoupeny dvojslídné hrubozrnné ortoruly,
místy porfyrické (choustnický typ) a biotitické a silimaniticko – biotitické pararuly, místy migmatitické.
Odebraný vzorek hrubozrnné porfyrické žuly ze
západního úbočí vrchu Choustník představuje zřejmě
část drobného žulového tělesa, nebo žíly, které patří
k centrálnímu moldanubickému plutonu.
Žuly jsou využívány ve stavebnictví jako zdící materiál,
do zdiva, na podezdívky plotů, dlažby a po vyleštění jako obkladové a dlažební materiály do exteriérů
a interiérů staveb.
POZNÁMKY
3
20
4
Ortopyroxenit
(lůmek v lesíku cca 1 km
od Mezna)
Ortopyroxenity jsou hlubinné vyvřelé horniny, vznikající diferenciací magmatu v okolí bazických
vyvřelin, hlavně hornin ze skupiny
gabra. Většinou vytváří drobná
tělesa zpravidla ostře oddělená
od okolních hornin. Jedná se o horninu tmavě hnědou, střednězrnitou, se zřetelnou všesměrnou stavbou.
V nerostném složení převládá ortopyroxen, flogopit
a amfibol. Jako nepodstatné součásti jsou obsaženy
plagioklas a apatit.
Vlastní vzorek a gabro z oblasti zářezu železnice,
náleží z regionálního hlediska k vyvřelým horninám
středočeského plutonu. Tvoří zde samostatné tělísko
uložené ve směru sever-jih v přeměněných horninách
pestré série sušicko-votické reprezentovaných biotitickými migmatitickými pararulami s vložkami erlánů,
kvarcitů a kvarcitických rul.
4
oblast Táborska
Horniny vyvřelé
5
Žilná leukokratní žula
(kopec Chlum u Sepekova)
POZNÁMKY
Žula patří mezi hlubinné vyvřelé
horniny. Vznikla utuhnutím magmatu (silikátové taveniny) v hlubších částech zemské kůry. Vzorek
z vrcholu kopce Chlum u Sepekova
je součástí většího tělesa drobnozrnné leukokratní žuly, která tvoří intruzi v mohutném
tělese biotitických a silimaniticko-biotitických pararul.
Drobnozrnná žula je světlé barvy. Stavba horniny je
všesměrně zrnitá. Základní hmotou žuly tvoří křemen,
živce (ortoklas a plagioklasy). Z ostatních minerálů je
přítomen muskovit (světlá slída), v nepatrném množství
biotit (tmavá slída). Žilná žula patří ke skupině žilných
hornin jako jsou aplity, pegmatity a jejich přechodné
formy. Tyto horniny vyplňují trhliny v mohutných tělesech vyvřelých hornin a místně i v metamorfovaných
horninách jejich pláště.
POZNÁMKY
5
21
kvartér
- geologické procesy v kvartéru můžeme srovnávat se současnými
- charakteristické je střídání dob ledových a meziledových
- probíhá tělesný a duševní rozvoj člověka
neogén
- rozdělení kontinentů se blíží současnému stavu
- v důsledku příznivého klimatu dochází k masovému rozvoji vegetace a k tvorbě hnědého uhlí
- rozvoj prvních primátů rodu Homo - Homo habilis.
- flóra je podobná paleogénu
paleogén
2
křída
65
135
miliony let
570
500
22
trias
195
225
perm
430 395
345
jura
280
225
195
135
65
2
HISTORIE ZEMĚ
280
- rozdělení kontinentálních desek zhruba souhlasí s dnešním, pouze vzdálenost mezi
nimi je menší
- pokračuje alpínsko-himalájské vrásnění
- na kontinentech se bouřlivě rozvíjí savci
- flóra je poznamenána prudkým rozvojem krytosemenných rostlin
- koncem křídy vznikají dlouhá pásemná pohoří jdoucí od Alp k Himalájím
- celkovým rozdrobením kontinentů na menší celky se vytváří jednotlivá klimatická pásma
- koncem křídy dochází sice k přechodnému, ale k zásadnímu zvratu klimatu, při kterém
vymírá velká část tehdejšího živočišného světa
- už počátkem křídy se objevují praví ptáci, drobní savci, žijící ve stínu velkých dinosaurů, čekají na vhodnou příležitost, aby se ujali vlády nad světem
- v průběhu spodní a hlavně ve svrchní křídě se stále více prosazují zástupci krytosemenných rostlin
- koncem jury se začíná projevovat další fáze alpínsko-himalájského vrásnění (mladokimerská fáze) a vzniká pacifický pruh pásemných pohoří
- země je osídlena už velice rozrůzněnou faunou plazů, na kontinentech kralují známí
dinosauři, vzdušný prostor ovládli pterosauři
- ve stínu obrovských dinosaurů žijí první nenápadní savci
- superkontinent Pangea se začíná rozpadat na menší celky
- na konci triasu dochází k prvním projevům alpínsko-himalájského vrásnění
- začínají se vyvíjet velice úspěšné skupiny plazů nazývané dinosauři
- počátkem triasu jsou kontinenty pokryty porosty pravých přesliček, ale stále více se
prosazují i pokročilejší jehličnaté, ginkgovité a cykasovité rostliny
- kontinenty se v porovnání s karbonem výrazně nemění
- po vzniku horstev v karbonu následují v permu četné výlevy láv (např. melafyry, které
se nachází i v ČR např. na Kozákově).
- vedle primitivnějších plazů se rozvíjí plazi s některými savčími znaky
- flóra v permu se úplně mění, zatímco ve spodním permu ještě převládají výtrusné
a kapraďonosné rostliny, tak ve svrchním permu již převládají nahosemenné rostliny
HISTORIE ZEMĚ
345
- poloha kontinentů je podobná jako v siluru
- v moři se velmi daří živočichům i rostlinám, poprvé se objevují moderní ryby, daří se
i suchozemským rostlinám, bezobratlí živočichové úspěšně kolonizují Zemi a objevují
se první obojživelníci
395
- silur je z hlediska vzniku horstev v některých oblastech obdobím významných zdvihů.
Už na hranici ordovik - silur vzniká v oblasti srážky nejvýchodnější části Severní Ameriky a Evropy pohoří
- v siluru se sice neobjevuje žádná z hlavních skupin organismů, ale původním skupinám
se daří
- v siluru se také poprvé objevuje suchozemská květena
430
- rozložení hlavních kontinentálních bloků je podobné jako v kambriu
- na počátku ordoviku je většina živočichů primitivní, ale na jeho konci už existují všechny důležité skupiny bezobratlých živočichů a objevují se první obratlovci
500
- na Zemi se nachází mohutný kontinent Gondwana a několik menších bloků. Většina ze
současných pobřežních horstev dosud neexistuje
- nejdůležitější a nejběžnější skupinou kambria jsou trilobiti. Tvoří asi 60 % všech živočichů na mořském dně
- terestrický (suchozemský) život téměř jistě není vyvinut. Pro organismus smrtelné ultrafialové záření zřejmě ještě ozónová vrstva nezachycuje
570
135
195
225
280
345
430 395
500
570
miliony let
devon
silur
ordovik
kambrium
mil. let prekambrium
- země vznikla před 4,7 mld. let; nejstarší horniny jsou 3,8 mld. let staré
- prekambrium trvalo asi 4 mld. let, tj. přibližně 88 % stáří Země
- od nejstaršího prekambria vznikala postupně horstva
- organismy jsou podobné dnešním bakteriím
- první organismy si asi vystačí s živinami rozpuštěnými ve vodě, jejich přísun se ale
postupně snižuje, a proto jsou organismy nuceny si začít vyrábět vlastní potravu, začínají využívat fotosyntézu
- slučují oxid uhličitý a vodu a za použití slunečního záření jako zdroje energie vyrábí
cukry - stejně jako moderní rostliny
65
- v karbonu vzniká velká část žul na našem území
- křídlatý hmyz dosahuje během karbonu první maximum svého rozvoje
- na suchou zem vystupují různorodí obojživelníci, ze kterých se ve svrchním karbonu
vyvíjejí první plazi
- v karbonu jsou poprvé v historii Země pokryty části kontinentů bylinnou a stromovitou
flórou
- na Zemi vznikají v močálech a zarostlých pánvích obrovská ložiska uhlí
2
karbon
- v karbonu se velké pevninské bloky pohybují proti sobě, sráží se a vzniká variské
(hercynské) pohoří v Evropě a část appalačského pohoří v USA
23
HORNINY V PROMĚNÁCH
těstovitá vrstva
800 km
1800 km
kůra
spodní plášť
2500 km
3000 km
5 – 60 km
100 km
700 km
1000 km
litosféra
svrchní plášť
2900 km
tekuté vnější jádro
3000 – 5000 km
pevné kovové
vnitřní jádro
5150 km
6371 km
Co je pod povrchem Země?
Naše Země se skládá z několika soustředných vrstev,
které mají rozdílné složení a odlišné fyzikální vlastnosti.
Vzdálenost od povrchu do středu Země měří 6371 km.
Směrem do středu stoupá teplota a tlak, v důsledku toho
se mění skupenství hmoty a několikrát skokově i její měrná hmotnost.
Vulkanická činnost
Pohled do nitra Země
Zemské jádro
Se dělí na vnější, tekuté a od hloubky 5150 km na
vnitřní, kovové z niklu a železa. Teplota v nitru země
je odhadována na 3000 – 5000 °C a hustota hmoty
na 12 - 13 g/cm3. Jádro tvoří pouhých 16 % objemu
Země, jeho hmotnost činí 32 %.
Zemský plášť
Se skládá z pevné části, sahající do hloubky asi 100 km.
Ta tvoří s nadložní kůrou litosféru. Litosféra se dělí na
desky, které se pohybují na těstovité vrstvě natavených hornin. Svrchní plášť sahá do hloubky 700 km.
Tam přechází ve spodní plášť, sahající do hloubky
2900 km. Na rozhraní s vnějším jádrem dosahuje teplota 2500 °C a hustota hmoty vzrůstá na 5,5 g/cm .
Zemská kůra
Zaujímá pouhých 1,5 % objemu Země. Pod oceány sahá
do hloubky 5 km a pod kontinenty až do 0 - 70 km.
Horniny jsou v pevném krystalickém stavu, jejich průměrná hustota je 2,7 g /cm3. S hloubkou stoupá teplota o 20 - 30 °C na každý 1 km a na každých 4,5 m
tlak o 0,1 MPa.
Zemské nitro - zdroj energie
POZNÁMKY
Roztavené horniny, horká voda a plyny pronikají z hloubi Země k povrchu dnes, stejně jako v dávných geologických epochách. Stále svědčí o mohutné
energii v jejích hlubinách. Rotující hmota Země vytváří
kolem planety mocné magnetické a gravitační pole.
24
Vyvřelé horniny
Vyvřelé horniny byly vytvořeny utuhnutím zemského
magmatu. Dělí se na výlevné (extruzivní) a podpovrchové (intruzivní).
Výlevné horniny byly vyvrženy sopkami a na zemském
povrchu utuhly jako lávy.
Podpovrchové útvary vznikly vtlačením magmatu do
uvolněných podzemních prostor.
Mohou vytvářet různě velké útvary nazývané plutony či
batolity nebo blíže povrchu prorážet uvolněné prostory
jako žíly.
Rozdílné vlastnosti
Chemické složení magmatu se liší podle původního složení
hornin a hloubek, z nichž pochází. Stupeň kyselosti, zde
obsah SIO, stejně jako hloubka, ve které došlo k utuhnutí,
spoluurčují pojmenování horniny. Rychlost tuhnutí, rozhoduje o velikosti krystalů. Při pomalém tuhnutí je struktura
hrubozrnná, při rychlém, naopak jemnozrnná.
Horninový cyklus
Horninový cyklus
Rozdělení hornin na vyvřeliny, sedimenty a metamorfity
v přírodních podmínkách neznamená, že se v této podo-
HORNINY V PROMĚNÁCH
bě budou nacházet v daném místě
provždy. Sluneční
energie dopadající na zemský
povrch a energie
směřující k povrchu ze zemského
nitra představují
obrovské energetické potenciály.
Spolu s působením vody, klimatu a gravitace uvádějí do
pohybu proces jejich neustávajících dalších přeměn. Ty
mohou být u sedimentárních a metamorfovaných pozvolné, evoluční, v časových dimenzích geologických epoch
nebo u vyvřelých hornin náhlé, revoluční v krátkých časových údobích.
30 m o 1°C. Při teplotách okolo 300 °C, odpovídající
hloubce asi 15 km, se začínají původní sedimentární
horniny proměňovat (metamorfovat).
Vznikly nové horniny
Metamorfóza způsobuje krystalizaci nových minerálů, které nahrazují starší, původní minerály. Nové
horniny (metamorfity), vzniklé z písčito-jílovitých
usazenin, nesou souhrnný název krystalické břidlice.
Výjimky z pravidla
Erozí vyvřelých hornin na zemském povrchu,
odnos rozpadlých částic do moře, jejich stmelením a další proměnu tlakem a teplem až po přetavení a vyvržení sopkou na povrch nebo pouze
vtlačení pod povrch nemusí horniny vždy prodělat v tomto sledu. Sedimenty mohou být při horotvorných pochodech (orogenezí) vyzdviženy na
povrch, stejně jako horniny metamorfované, aniž
by prodělaly stadium přetavení a vulkanických
či plutonických pochodů. Tomu odpovídá stav,
že na zemském povrchu se setkáme s čedičem
vyvrženým sopkou, stejně jako s pískovcem, mramorem vyzdviženými ze dna dávných moří nebo
svorem, rulou, stejně tak se žulou či gabrem, které obnažily (denudovaly) starší vrstvy.
Podle stupně přeměny jsou tyto metamorfity pojmenovány fylit, svor, rula či migmatit.
Sopečný popel a láva jsou metamorfovány v zelenou břidlici a amfibolit. Vápenec se proměňuje na
krystalický vápenec (mramor).
Teplo vyvřelých hornin mění horniny ve svém okolí
Reakcí magmatu natavením a proniknutím (injikováním)
do okolních sedimentární či metamorfovaných hornin, vznikají smíšené horniny. Tepelná přeměna okol-
Teploty a tlaky přeměňují horniny
Nové podmínky proměňují horniny
POZNÁMKY
Nově usazované sedimenty zatlačují svoji tíhou starší
vrstvy sedimentárních hornin do hlubších částí zemské kůry. S narůstající hloubkou v průměru vzrůstá
tlak s každým 4,5m o 0,1 MPa a teplota na každých
25
HORNINY V PROMĚNÁCH
ních hornin může být kontaktního - lokálního rozsahu.
Je-li magma pouze žilou, je tepelný účinek na okolí
v řádech decimetrů nebo metrů. Je-li magma větším
plutonickým tělesem, může svým teplem ovlivnit okolí
horniny do vzdálenosti i několika kilometrů. Regionální metamorfóza je přeměna okolních hornin v rozsahu
desítek až stovek km, způsobená velkým přístupem
tepla ze zemského nitra v době svého vzniku.
Eroze, transport, sedimentace
Na počátku jsou eroze, transport a sedimentace
(usazování)
Horniny se na zemském povrchu působením klimatických
podmínek rozpadají - zvětrávají. Vzniká štěrk, písek
a prach.
Voda tyto částice rozrušených hornin odnáší řekami.
Unášené částice se usazují v dolních částech toku a nebo
jsou odnášeny až do moře.
Usazováním dalšího materiálu na původní vrstvy dochází tlakem k jejich zpevňování (diagenezi)
a vzniku nových sedimentárních hornin. Při diagenezi si nově vznikající sedimentární horniny ponechávají
své původní mineralogické složení.
Nové vrstvy mohou být tvořeny jak minerálními, tak
i organickými částicemi.
Rozdílný původ nových hornin
POZNÁMKY
Sedimentární horniny se člení na tři typy. Klasické
sedimenty jsou tvořeny úlomky starších hornin. Na
mořském dnu a v deltách velkých řek vznikají slepence, pískovce a jíly.
26
Organické sedimenty se skládají ze zbytků rostlin
a živočichů. Usazováním a pozdější přeměnou rostlinných zbytků vznikají uhlí, ropa.
Zbytky vápenitých koster živočichů tvoří křídu,
vápenec.
Chemické sedimenty vznikají při vypařování
vysrážením nerostů a solí z vody.
POZNÁMKY
NEROSTY – STAVEBNÍ KAMENY HORNIN
Nerosty vznikají rozdílným způsobem
Vykrystalizováním z tuhnoucího magmatu např. živec,
v němž se slučují sodík, vápník, draslík a hliník.
Vykrystalizováním z odpařujících se roztoků sedimentárních hornin např. chlorid sodný, sádrovec.
Krystalizováním při metamorfóze hornin měnícím se
tlakem a teplotou např. kyanit či granát ve svorech.
V přírodě je známo kolem 4300 minerálů a každým
rokem bývá objeveno kolem 5 dalších. Častý výskyt se
dá přiřknout jen cca 300 minerálům a pro tvorbu hornin
je významných jen několik desítek.
Zastoupení nerostů v hornině rozhoduje
o jejím pojmenování
Křemen a živce jsou podstatnými složkami ve vyvře-
lých horninách. Vedlejšími součástmi mohou být slídy
(biotit a muskovit). Ve vyvřelinách se mohou vyskytovat i přídatné (akcesorické) součásti např. granát
nebo rudní minerály. Pro klasifikaci horniny do určité
skupiny vyvřelin je rozhodující jaké podstatné složky
obsahuje. Součástí vedlejší, např. biotit naopak odlišují jednotlivé druhy uvnitř skupiny. Obě skupiny rozhodují o pojmenování horniny. Např. biotitická žula.
Někdy se v názvu může objevit i jméno přídatné součásti, např. biotitická žula s granátem.
Křemen, hojně rozšířený nerost, je čistý
Křemen
oxid křemičitý. Se
svými
sloučeninami tvoří přes 12%
zemské kůry. Je přítomen v horninách
vyvřelých, metamorfovaných, i v usazeninách. Nezřídka tvoří samostatné horniny (křemence,
kvarcity) nebo mocné žíly v různých horninách. Často
je hlavní složkou jaloviny rudných žil. Vykrystalizoval
buď z magmatu nebo z horkých roztoků. Sám je odolný vůči zvětrávání. Zvětráváním hornin se dostává
do sutí, štěrků a náplavů. Jeho krystaly mají bělavé
až šedobílé zbarvení. Často bývá zabarven příměsí
kovů. Podle toho nese různé názvy (např. fialový ametyst). Nejčistší odrůdou je čirý křišťál.
Křemen
- nerost, který dnes uplatněním prvku křemíku v elektronice mění svět
POZNÁMKY
POZNÁMKY
Minerál (nerost) je prvek nebo chemická sloučenina,
která je za normálních podmínek krystalická a která
vznikla jako produkt geologických procesů.
27
ROZDĚLENÍ HORNIN
Hornina je heterogenní směs tvořená z minerálů, organických složek, či případně z vulkanického skla. Výjimku
tvoří pouze monominerální horniny, které jsou tvořené
pouze jedním minerálem (například hornina mramor je
tvořena pouze minerálem kalcitem).
Vyvřelá hornina nebo též
magmatická hornina je termín,
který se používá pro označení
horniny, která vzniká krystalizací z magmatu. Vznik struktuŽula
ry magmatické horniny se řídí
posloupností krystalizace, která je spojena s postupným klesáním teploty taveniny, což vyúsťuje ve vznik
zárodečných krystalů pevné fáze
vyvřelé horniny: žula, granodiorit, diorit, gabro
Usazená hornina (zvaná též
sedimentární hornina) je hornina, která vzniká usazováním minerálů, či erodovaných
a následně transportovaných
hornin. Tyto horniny vznikají
exogenními procesy na zemském povrchu nebo nehluboko pod ním, a to za běžných, relativně nízkých teplot. Základními procesy
vzniku sedimentárních hornin jsou zvětrávání, transport materiálů, sedimentace (usazování) a diageneze,
která mimo jiné zahrnuje zpevňování sedimentu.
usazené horniny: buližník, slepenec, pískovec, vápenec
Slepenec
POZNÁMKY
Metamorfované
(přeměněné) horniny vznikají ze všech
druhů hornin v důsledku vysokých teplot, tlaků a chemizmu
prostředí, kterým jsou horniny
v zemské kůře vystaveny. StavPararula
ba hornin se přizpůsobuje novým podmínkám, které jsou odlišné od podmínek, za
kterých vznikaly. Výsledný stupeň přeměny závisí na
délce působení a velikosti těchto činitelů.
28
Všechny tři skupiny hornin jsou v neustálem koloběhu
mezi sebou v závislosti na tlakově-teplotních podmíkách (tzv. PT podmínky), kdy vlivem změny jedné či
obou složek dochází k přeměně jednoho druhu v druhý
a naopak.
POZNÁMKY
GEOLOGICKÁ STAVBA TÁBORSKA
ty v podobě tektonicky zaklesnuté kry u Turovce. Tato
pánvička je z větší části překryta neogenními uloženinami, které pak tvoří pruh v jižním pokračování tektonické linie podél řeky Lužnice až po Frahelž. Od jihu
zasahuje do oblasti Táborska severní výběžek Třeboňské pánve. Pánev vyplňují mocné svrchnokřídové
sedimenty klikovského souvrství a na nich zde vznikly
rozsáhlé plochy rašelinných ložisek (Borkovická blata,
Horusická blata). Na tercierních uloženinách u Veselí
nad Lužnicí jsou vyvinuty ve značných mocnostech kvartérní říční terasy řek Lužnice a Nežárky. Jemný písek
vyvátý z povrchu teras vytvořil místy písečné duny,
z nichž se typicky zachovala jediná přírodní rezervace
Písečný přesyp u Vlkova.
POZNÁMKY
POZNÁMKY
Převážnou část území okresu Tábor budují přeměněné
horniny moldanubika. Jsou zde široce rozšířeny migmatitizované pararuly jednotvárné skupiny, biotitické
pararuly s hojnými vložkami krystalických vápenců,
erlánů, kvarcitů a grafitických břidlic pestré skupiny
a chýnovské svorové ruly flyšoidní skupiny s polohami amfibolitù a krystalických vápenců. Již v 19. století
se krystalický vápenec na Chýnovsku lámal pro pálení vápna a přitom došlo k objevu Chýnovské jeskyně, tehdy největší známé krasové podzemní prostory
v Čechách. Na jihozápadě okresu je vyvinuto rozsáhlé těleso bechyňské ortoruly. V severozápadním cípu
Táborska vystupují vyvřeliny středočeského plutonu.
Samostatný masiv zde tvoří melanokratní křemenný
syenit (tzv.táborský syenit), rozšířený v západním okolí
Tábora až k Oltyni. O něco severněji, při samém okraji
okresu, vystupuje granodiorit až křemenný diorit červenského typu a porfyrický syenodiorit typu čertova
břemene.
Přibližně středem okresu probíhá ve směru SSV-JJZ
prvořadá tektonická linie Blanické brázdy. Podél
této linie došlo k hlubinné rudní mineralizaci, ale také
k povrchové sedimentaci permokarbonských i mladších uloženin. V dalším pokračování Blanické brázdy
k jihozápadu nacházíme permokarbonské sedimen-
29
GEOMORFOLOGIE TÁBORSKA
Táborsko v plném rozsahu spadá do Česko-moravské
soustavy, je součástí tří geomorfologických podsoustav
(Středočeské pahorkatiny, Jihočeských pánví, Českomoravské vrchoviny) a čtyř celků (Vlašimské pahorkatiny,
Táborské pahorkatiny, Třeboňské pánve a Křemešnické
vrchoviny).
Z Vlašimské pahorkatiny patří
do okresu na západě podcelek
Votická vrchovina
s okrskem Jistebnická vrchovina
s nejvyšším vrcholem
Javorová
skála (722,6 m n. m.), která leží na hranici s okresem
Benešov. Na východě se nachází podcelek Mladovožická pahorkatina s nejvyšším vrcholem Karlovkou
(614,5 m n. m.) u Nemyšle, Blanická brázda, kterou
protéká Blanice, a malou částí zasahuje do táborského okresu okrsek Načeradská vrchovina - východně od Mladé Vožice.
POZNÁMKY
Z Táborské pahorkatiny se v okrese nachází celá
Soběslavská
pahorkatina, ležící v povodí střední a dolní Lužnice.
V její východní
ploché části, okrsku Sezimoústecká pahorkatina, a nejvyšším bodem
Hůrka (517,9 m n. m.) u Radimovic a poněkud členitější
západní části, okrsku Malšická pahorkatina, jsou nejvyššími body kóta 535,2 m n. m. u Skrýchova severně od Opařan a kóta Vrchy (532,4 m n. m.) u Želče.
Na západě zasahuje Táborsko do členité Písecké
pahorkatiny, z níž se v okrese nacházejí východní
část okrsku Bechyňská pahorkatina s nejvyššími vrcholy výjimečně přesahujícími 500 m n. m. a nepatrná
30
část okrsku Týnská pahorkatina
v okolí Březnice
u Bechyně.
Z Třeboňské pánve do jižní části
okresu zasahuje
severní výběžek
podcelku Lomnická pánev okrsek Borkovická pánev, vyplněná mocnými svrchnokřídovými sedimenty klikovského souvrství
a na nich zde vznikly rozsáhlé plochy rašelinných ložisek (Borkovická blata, Horusická blata). Na tercierních uloženinách u Veselí nad Lužnicí jsou vyvinuty ve
značných mocnostech kvartérní říční terasy. V podcelku Kardašořečická pahorkatina vystupují nad úroveň
450 m n. m. zalesněná Klobasná (470,2 m n. m) u Zlukova a Strážka (456,6 m n. m.) u Řípce.
Z Křemešnické
vrchoviny do Táborského okresu
spadá její západní část, podcelek Pacovská
pahorkatina.
Směrem od severu k jihu jsou
součástí Táborska její okrsky Řísnická vrchovina,
podél neotektonické li-nie se severně od Chýnova zvedají Dubské vrchy s nejvyššími body Batkovy
(721,1 m n. m.) v severní části a Dubským vrchem
(602,2 m n.m.) v jižní části. Východně od Dubských
vrchů patří do okresu malá část Cetorazské pahorkatiny. Jižně od Dubských vrchů se rozkládá Chýnovská
kotlina s několika výraznými vápencovými pahorky,
dále k jihu navazuje výběžek Svidnické vrchoviny,
v níž vystupuje výrazná hrásť Choustníku (689,2 m
n. m.) se středověkým hradem, na jihu se rozkládá
poměrně malý okrsek Tučapská pahorkatina s největšími vrchy Strážištěm (604,7 m n. m.) u Tříklasovic
a Budislavskou horou (559,4 m n. m.) u Budislavi.
VÝVOJ GEORELIÉFU
Modelace říčních údolí Lužnice, Blanice byla
završena v širokém časovém období od svrchního
pliocénu po dnešek tvorbou různě mocných štěrkových akumulací, vytvářejících více či méně zřetelné terasové stupně.
Krasové jevy jsou v okrese vyvinuty poměrně
řídce. V masivu Pacovy hory se nachází rozsáhlý
systém Chýnovské jeskyně, jehož spodními patry
protéká Chotčinský potok.
Georeliéf krajiny dotváří stále intenzivněji člověk.
Jedná se o rozsáhlou výstavbu měst, inženýrských
sítí, přehrad a pod.
Český masiv
Český masiv je geologická jednotka, ve které
se vyskytují nejrůznější typy usazených, přeměněných a vyvřelých hornin.
Území se téměř kryje s hranicí České republiky.
Jeho jižní část se nazývá moldanubikum (latinské názvy řek Vltavy a Dunaje), které se roz-
kládá zhruba mezi Vltavou a Dunajem. Vývoj
moldanubika započal na dně prahorního moře,
jehož písčito-hlinité usazeniny byly později silně přeměněné do podoby krystalických břidlic,
které vytvořily nejspodnější patro.
Ke starým geologickým útvarům řadíme rovněž
tepelsko-barandienskou jednotku (bohemikum)
s unikátními fosiliemi trilobitů.
V jiných částech českého masivu jsou zastoupeny i horniny mladší. Mezi ně patří například
křídové (druhohorní) pískovcové skály v soutěsce Labe a vyvřelé třetihorní horniny v Českém
středohoří či třetihorní sedimenty v jihočeských
pánvích.
POZNÁMKY
Vývoj georeliéfu Táborska
Dnešní vzhled georeliéfu Táborského okresu je
výsledkem dlouhého vývoje, který probíhal v různých fyzickogeografických podmínkách. Podstatně jej ovlivnily pohyby zemské kůry a geologická
stavba. Dále se při modelaci krajiny uplatňoval
vliv klimatu (teplo, mráz, voda, vítr). Horninovým podkladem jsou opakovaně metamorfované
předprvohorní mořské sedimenty, silně zvrásněné a jako celek vyzdvižené při variské orogenezi, kdy byly zároveň rozlámány a prostoupeny
rozsáhlými hlubinnými granitoidními tělesy středočeského a částečně moldanubického plutonu.
Na počátku třetihor začíná působit neotektonika vedoucí k vývoji vlnovitých prohybů zemského povrchu o velké amplitudě, megaantiklinál
a megasynklinál. Vývoj těchto morfostruktur byl
současně provázen vznikem podélných a příčných kerných struktur (jihočeské pánve). Jako
příklad příčných kerných morfostruktur je možno
uvést výraznou blanickou brázdu, pokračující od
sníženiny Kaplické brázdy severním směrem přes
klínovou kru Lišovského prahu a sníženinou severovýchodní části Lomnické pánve až ke zlomovému svahu (tzv.načeradský sráz), který tvoří část
hranice mezi Českomoravskou vrchovinou a Středočeskou pahorkatinou.
31
VÝVOJ GEORELIÉFU
Horotvorné pochody utvářely Český masiv
Jeho podstatnou část utvářely, hlavně v dávných geologických dobách, horotvorné pochody. Od konce variské orogeneze se stal český
masiv pevným kontinentálním blokem. Kadomské
(cca 550 mil. let) a variské horotvorné pochody (450250 mil. let) se podílely na utváření českého masivu
především. V závěru variské orogeneze (340-250 mil.
let) do šumavského moldanubika pronikly žulové masivy a žilné horniny. Některé jeho části již zůstali souší,
přes jiné se přelévala mělká moře nebo se udržovala
voda v pánvích jako jezera. Na dně některých pánví
za tropického klimatu vznikly dnešní zásoby karbonského (černého), či třetihorního (hnědého) uhlí.
Následkem alpinského vrásnění došlo k prolomení severočeských pánví. Český masiv má dnes podobu kotliny,
lemované na jihozápadě, severozápadě a severovýchodě pohraničními pohořími.
Jihovýchodní část českého masivu se pozvolna noří pod
čela karpatských příkrovů.
Třetihorní sopečná činnost vymodelovala krajinu Českého
středohoří a zanechala termální prameny v západočeských lázních. Ve čtvrtohorách došlo k zalednění některých
hraničních vrcholů a další modelaci krajiny. Geologická
pestrost dala vzniknout rozmanité krajině a následně
i rozmanitost živé přírody - rostlinstvu a živočišstvu.
POZNÁMKY
Stavební kameny Evropy
Nejstarším geologickým útvarem na evropském kontinentu je baltský štít, překrytý usazenými horninami
ruské platformy.
Velkou část západní a střední Evropy, včetně našeho území, tvoří útvary, vzniklé při variském vrásnění
od počátku až do konce prvohor (asi před 450 až
250 mil. let).
Nejmladší geologické útvary vznikly při alpinském
vrásnění v třetihorách asi před 60 až 25 miliony let.
Patří sem vznik alpské a karpatské soustavy jižně
a jihovýchodně od našeho území.
32
Doba ledová v Evropě
Kontinentální ledovce Grónska a Antarktidy jsou dnes
posledními svědky minulé doby ledové (pleistocénu),
která v Evropě skončila asi před 12 000 lety.
V Evropě pokrýval kontinentální ledovec území Skandinávie, Baltu, severní části Německa, Velké Británie,
Polska a Ruska. Do nižších poloh sestoupily i alpské
horské ledovce.
V posledních dvou milionech let došlo k pěti velkým
ledovcovým postupům a ústupům, zvaným doby ledové a meziledové.
Radikální změny klimatu ve čtvrtohorách nutně vyvolaly změny ve veškeré živé i neživé přírodě.
S projevy dávného zalednění se v reliéfu krajiny
setkáváme dodnes.
PEDOLOGIE – A PŮDNÍ POMĚRY TÁBORSKA
PŮDOTVORNÝ PROCES
PŮDNÍ HORIZONTY
- zvětráváním zemské kůry (matečné horniny) vzniká půdotvorný substrát, který se postupně mění
půdotvornými procesy v půdu.
půdotvorní činitelé
1) podnebí – ovlivňuje rychlost chem. reakcí (déšť,
teplota …)
2) živé organismy – hlavní význam mikroorganismy
3) matečná hornina – určuje zásobu živin, vlastnosti,
barvu...
4) podzemní voda – umožňuje pohyb složek půdy
5) čas
6) reliéf – nadm. výška (tlak, teplota)
7) člověk – zvyšuje úrodnost (např. hnojením) nebo
půdu degraduje
= vrstvy půdy; vznikly půdotvorným procesem z matečného substrátu
A- svrchní pásmo půdního profilu; dokonale zvětralé
částice,
vysoký podíl humusu
- subhorizont A0 – surový humus
- subhorizont A1 – humózní
- subhorizont A2 - eluviální = ochuzený prolínající
vodou
PŮDNÍ DRUHY
1) písčité (lehké) - snadno obdělávatelné, vzdušné,
dobře pro pouští vodu; málo jílu a humusu
2) hlinité (středně těžké) - stejný podíl písku a jílu;
nejúrodnější
3) jílovité (těžké) - špatně obdělávatelné, na horách
váží vodu - dlouho ji drží, málo vzduchu
B - iluviální - obohacený o látky vyplavené
z A - barva podle hromadících se látek
(šedá až černá)
C - půdotvorný substrát
D - rozrušená matečná hornina
- speciální typy
G - glejový horizont; vzniká vlivem nadměrné
ho množství podzemní vody nedostatek kyslíku - redukční děje v podmáčené půdě = glejový proces, gleje a pseudogleje
Ca - karbonový horizont vzniká ve vápencích a dolomitech, rendziny (vápenatky)
POZNÁMKY
SLOŽKY PŮDY
1) pevná složka - zvětralé nerosty a horniny
(90 - 99% půdy)
2) kapalná složka (půdní voda) - rozpuštěné minerální a organické látky půdní roztok
3) plyny (půdní vzduch – N2 , O2 , CO2)
4) neživá organická složka (humus) - zbytky odumřelých organismů
5) živá organická složka
- edafon - fytoedafon, zooedafon
- kořenový systém
33
PEDOLOGIE TÁBORSKA
Pedologicky se okres řadí jednak k regionu semi
a hydromorfních půd se subregiony, kde jako doprovod převažují pseudogleje a výrazně hydromorfní půdy, jednak k regionu kambizemí nasycených
a kyselých (místy až silně kyselých) se subregiony, ve
kterých jsou doprovázeny hlavně pseudogleji a kambizeměmi pseudoglejovými.
Z hnědých půd se na celém území (vyjma severního
výběžku Třeboňské pánve) vyvinuly převážně pod
lesními porosty rozsáhlé areály kyselé kambizemě
typické na svahovinách kyselých vyvřelých hornin,
rul, svorů a fylitů v asociacích s doprovodnými pseudogleji.
V severovýchodním výběžku okresu se nachází kyselá
kambizem pseudoglejová. Na svahovinách rul, místy kyselých a neutrálních intruzív se vytvořila také
nasycená kambizem typická, zaujímající velké plochy zemědělské půdy po obou stranách Lužnice od
Bechyně přes Tábor a dále až k východní hranici
okresu (po obou stranách silnice Tábor – Pelhřimov)
a nachází se i jižně od Tábora po Veselí nad Lužnicí, kde je vázána na písčitojílovité a jílovitopísčité
předkvartérní sedimenty.
Silně kyselé hnědé půdy reprezentované kambizemí
dystrickou vznikly na svahovinách kyselých vyvřelých a metamorfovaných hornin v oblasti Pacovské
a Táborské pahorkatiny při východní hranici okresu (jižně od Hůrky 686 m n. m.), okolí Horní a Dolní
Světlé a Vlčevsi). V asociacích s ní zde okolo skalních výchozů a na sutích ojediněle nalezneme mělké
rankery (kambický a typický) s litozeměmi. Luvizem
typická leží na polygenetických, někde i na sprašových hlínách severozápadně od Tábora a Bechyně
a jihozápadně od Sezimova Ústí, doprovázena pseudogleji. Jižně od Bechyně zasahuje menší ostrůvek
hnědozemě luvizemní s luvizemí pseudoglejovou.
POZNÁMKY
Po hnědých půdách zaujímají největší rozlohu Táborka hydromorfní půdy. Glej typický (pseudoglejový)
34
se vytvořil v okolí velkého počtu rybníků (Horusický,
Nový, Jezero, Jordán aj.) a vodních toků (Dírenský,
Maršovský, a Mlýnský potok, Blanice aj.) na polygenetických hlínách a nevápnitých deluviofluviálních
sedimentech a deluviích. V okolí Zálší a Borkovic
(jihozápadně od Soběslavi) se nacházejí větší areály
gleje organozemního (pelického) na písčitojílovitých
a jílovitopísčitých předkvartérních sedimentech.
Tento půdní typ obklopuje velké a známé rašeliniště (Borkovická blata) s mocnými pokryvy organozemě typické (glejové), zčásti již vytěžené. V této části
okresu a jihovýchodně od Bechyně, severně a jižně
od Tábora a v širokém okolí Sezimova Ústí vznikly na
polygenetických hlínách a těžkých předkvartérních
sedimentech samostatné celky pseudogleje typickéKrajinný pokryv
PEDOLOGIE TÁBORSKA
Půdní typy
POZNÁMKY
POZNÁMKY
ho (glejového, stagnoglejového). Západně od Veselí
nad Lužnicí se na sprašových překryvech vápnitých
jílů vyvinul v menším rozsahu pseudoglej luvizemní,
v okolí uvedených rašelinišť také pseudoglej organozemní. Pseudogleje jsou v hojné míře doprovázeny
kambizeměmi.
Severozápadně od Veselí nad Lužnicí (v blízkosti
Borkovických blat) se na bezkarbonátových píscích
nachází menší lokalita podzolu arenického. Podél
Lužnice (v úseku Bechyně – Tábor a Planá nad Lužnicí
– Veselí nad Lužnicí) se na nevápnitých nivních sedimentech vytvořila fluvizem glejová (ojediněle také
fluvizem typická).
35
Autoři námětu – pracovníci OŽP MěÚ Tábor • Foto – Roman Růžička
Generální projektant – Ing. arch. Martin Jirovský, Ph. D., ateliér M. A. T. T. Tábor
Odborný garant – Ing. Josef Lehečka, Báňské a měřičské služby Blatná, v. o. s.
Odborně technické práce – Pavel Klimeš, HANSON ČR, a. s., Veselí nad Lužnicí
Dodavatel – Ing. Jiří Slepička, Zahradní architektura Tábor, s. r. o.
Finanční partneři – Krajský úřad Jihočeského kraje – HANSON ČR, a. s., Veselí nad Lužnicí