V PR ODEJI OD 29. BŘEZNA 2 0 11
Transkript
V PR ODEJI OD 29. BŘEZNA 2 0 11
KUPUJTE JEN OD PRODEJCŮ, KTEŘÍ STOJÍ NA SVÉM PRODEJNÍM MÍSTĚ A MAJÍ PLATNÝ PRŮKAZ! 372 V PRODEJI OD 29. BŘEZNA 2011 OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ŽIVOT DÍL ZA DÍLEM | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR EDITORIAL Vážené čtenářky, vážení čtenáři! Co by byl svět tištěných médií bez televizních seriálů. Nebylo by s kým dělat rozhovory ani koho dávat na obálky. Vděčné bývají i zprávy o zákulisí natáčení, intrikách a nevraživostech mezi představiteli jednotlivých hrdinů i spekulace nad budoucím vývojem děje. K informacím z umělého seriálového světa se mnohdy přistupuje s větší vážností než k těm ze skutečného. Není tedy divu, že ani my jsme nemohli nechat téma seriálů stranou. A to přesto, že nikdo z redakce nemluví klingonsky, nejezdí na žádné fanouškovské Kony, ani nesleduje Ordinaci v růžové zahradě. Jeden nejmenovaný redaktor mi dokonce přiznal, že nezná Futuramu! Neradi bychom ale vyvolali dojem, že na seriály shlížíme pohrdavě z nějaké intelektuální slonovinové věže. Právě naopak! Potřebujeme je všichni, každý si najde ten svůj a i bez televize k nám pronikají. Nezbývá než doufat v rozvoj a kultivaci naší seriálové kultury. Nebude to ovšem snadné, jsme malý trh, takže v nějaký původní, specificky či dokonce menšinově zaměřený seriál u nás nelze doufat. Tím spíše, že vývoj televize je u nás stále tak o deset let pozadu za světem. Trendy se u nás bohužel nejen nerodí, ale už ani nenapodobují. O mnohých se už ani nedozvíme, snad krom úzce zaměřené internetové komunity. Potřeba užít si seriálu hezky česky je však neodbytná a nejsou-li k dispozici subkulturní lahůdky, nezbývá vzít zavděk spotřebním masovým produktem. A tak už mě dávno nepřekvapuje, když zastihnu při diskrétním sledování Ulice z laptopu někoho, u koho bych to opravdu nečekal. Ostatně i profesor Machovec při svých přednáškách nadšeně líčil, s jakým potěšením pravidelně sleduje Komisaře Rexe. Samostatnou kapitolou jsou seriály dětské. Děti prostě potřebují růst se svým hrdinou a dělá mi velkou radost, že i ty staré dobré čtyřicet let staré fungují na mé děti stejně dobře, jako druhdy na mě. Mohu jen tiše závidět, že dnes už děti nejsou odkázány na skoupé dávkování po jednotlivém dílu a nezažívají mučivé týdenní čekání, když Arabela skončila vždy v nejlepším. OBSAH fejeton: SMRT PŘEKVAPENÍ ŽIVOT DÍL ZA DÍLEM ŽIVOT V PŘÍBĚZÍCH /Stern/ /Černý/ ŽIVOT DÍL ZA DÍLEM LETEM SERIÁLOVÝM SVĚTEM ŽIVOT DÍL ZA DÍLEM AMERICKÁ KRÁSA /Havlín/ Pošli to dál 4–5 6–7 reportáž: KDO ROZLIL TEN BENZÍN referát: REFORMA ZDRAVOTNICTVÍ – S OTAZNÍKEM dějiny přítomnosti: BISKUP VYDĚDĚNÝCH /Trojan/ /Kuřík/ /Novotná, Křížková/ 12 – 13 ~: ALFA SAMCI (VERZE BETA) 8–9 10 – 11 rozhovor: VOJNA /Pavlova/ 14 – 15 16 – 17 18 – 20 komiks: ONE MAN BAND kultura: VÝTVARNÉ UMĚNÍ kultura: LITERATURA /Šeda/ /Ptáček/ /Mareš/ /Hajdáková, Děd/ křížovka 21 22 kultura: HUDBA kultura: DIVADLO /Veselý/ /Harasimowicz/ 23 24 uličníci: HC KOMETA UMÍÍÍ! světozor: JAPAN: WE ARE NOT DEFEATED /Paceltová/ /The Big Issue Japan/ FILM /Prejdová/ 25 26 – 27 sms a e-maily: 28 – 29 Alexandr Budka Ilustrace na obálce: Vojta Šeda SPOJENÍ VÁBNIČKA NA PŘÍŠTĚ Redakce Nový Prostor Řeznická 14 Praha 1 – Nové Město, 128 00 tel.: 222 233 309 sms: +420 774 789 079 e-mail: [email protected] www.novyprostor.cz Graffiti už dávno není módní novinkou, ale o jeho přežití není třeba se bát. Z ilegálních ploch už úspěšně proniklo do reklamy i galerií. Před téměř třemi lety jsme se věnovali streetartu, nyní je načase se podívat, kdo a kam posouvá tuto jeho vlivnou odnož. 30 3 OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ŽIVOT DÍL ZA DÍLEM | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR Autor: Jan Stern SMRT PŘEKVAPENÍ 4 kde sejít, že si potřebuje v Karlíně nechat umýt auto. Tak jsem zapnul mapy.cz a zjistil jsem, že naproti té myčce je pizzerie. Kamarád si taky zapnul mapy.cz, kliknul na odkaz té pizzerie, kliknul na jídelní lístek a prej že ne, že tam se nesejdeme, že tam nemaj bifteky. Tak jsem taky kliknul na odkaz pizzerie, prohlídnul jsem si fotogalerii a povídám, že to tam ale vypadá docela hezky a navíc po dalším kliknutí jsem zjistil, že tam mají bramboráky, což rozhodlo. Vyvstala ovšem otázka, jak se na místo dostanu. Na mapách jsem si rozklikal tramvaje, co tam jezděj, a na serveru spojů si naplánoval trasu. Zbývalo už jen vyladit cestu od tramvajové zastávky přes několik rohů k pizzerii. Nic jsem neriskoval: na googlemaps.com jsem si celou cestu prošel metr po metru v 3D. Když jsem pak šel na místo schůzky, už jsem o ničem nepřemýšlel a psal jsem esemesky. Všechno už mi totiž bylo povědomé, všechno už jsem znal a jen tak očkem registroval. Ani ten jídelák už jsme si od číšníka nevzali a z fleku jsme si objednali! Teprve v té chvíli mi došlo, jaká je to hrůza a jak jsme si nechali zdevastovat svět poznáním. Už ani za městem dneska nezabloudíte! S tím samým kamarádem, co jsem s ním kdysi nezapomenutelně tak dlouho bloudil na Kokořínsku, až se před námi objevila cedule „Plzeň“, jsme nedávno jeli do Bučovic. Já tam nikdy nebyl, on taky ne. Myslíte, že se dostavilo nějaké cestovatelské rozechvění? Ale kdeže. Celou cestu nám jakýsi vivisekční hlas říkal „zahněte vlevo“ a „po sto metrech odbočte vpravo“. Jako by nás z nějaké GPS družice pozorovala jakási Bohyně Zmapovaného v bílém plášti. A běda, když jsme zaimprovizovali. „Jedete špatně!“ oznamovala nám důrazně, a jelikož můj kamarád nevěděl, jak tu navigační krabičku vypnout, oznamovala nám to tak dlouho, až jsme se radši vrátili na standardizovanou trasu, abychom měli klid. Až do Bučovic jsme se raději drželi antiseptických pokynů. Jediné zavytí, které jsme tentokrát uslyšeli, ze sebe vydal můj kamarád, to když nám na rychlostní silnici GPS bohyně asi podesáté přikázala „Jeďte rovně“. Nejhorší příkazy jsou ty, které musíte poslechnout, i kdybyste nechtěli. Anebo mi tudle napsala jedna čtenářka mých knih. Prej, jak jsem hluboký, úžasný, a že by mne chtěla vidět. Jo, dostat takový dopis jakožto Vláďa Páral v sedmdesátých letech, to by bylo vzrůšo! Celý týden bych si představoval, jakpak obdivovatelka asi vypadá, jak by mohla vypadat naše první schůzka, možná bych i vygruntoval ve své garsonce, aby mohla mít první schůzka tu správnou spisovatelskou dynamiku… A dneska? Stačilo hodit „obdivovatelčino“ jméno do googlu a už to jelo: zjistil jsem, kam chodila na střední, na jaký téma psala bakalářskou práci, prošmejdil jsem si pár jejích fotogalerií a nakonec jsem zjistil i jméno té multi-level marketingové firmy, pro niž pracuje a do níž mě chtěla na naší schůzce navařit. Jo, jo, kdeže jsou ty vlahé časy bloudění, vytí a sexu. Dneska nám už zbyly jen 3D mapy, neuklizené garsonky a Amway… ILUSTRACE: NP Svět už není, co býval. Je v něm děsná nuda. Se slzami v očích vzpomínám na dny svého dětství, kdy na každém kroku na vás číhalo nějaké to dobrodružství, překvapení a nový objev. Třeba jen takový můj první výlet ze sídliště Chodov do Holešovic, to byla takřka verneovská výprava do neznáma! Vstupoval jsem do tajuplného kraje, netušil jsem, co bude za rohem, v každé chvíli hrozilo, že se ztratím a budu muset dožít svůj život mezi záhadnými domorodci. Nebo později, když už jsem byl významným intelektuálem – ano, míním onu slavnou epochu, kdy mně bylo patnáct a četl jsem Kafku – chodíval jsem občas nazdařbůh s Kafkou v batůžku porevoluční Prahou, v naději, že najdu nazdařbůh nějakou tu kavárničku, vyndám tam významně Kafku a strávím s ním jedno existenciální odpoledne s pohledem zasvěcence. Je fakt, že jsem nazdařbůh tehdy nacházel jen banky, sekáče a fit-centra, takže jsem se s klasikem vracel poněkud zklamán na sídliště a nezbylo mi, než si udělat malou Paříž v čínské restauraci Hau Gong, u cappuccina z pytlíku, s nerozmíchatelnými hrudkami, ale přeci jen ten pocit objevování neznáma byl skoro lepší než ty Kafkovo plky. Anebo jak jsme se onehdá ztratili při automobilovém výletu kdesi na Kokořínsku! Ty napjaté chvíle, kdy jsme studovali mapu, venku se setmělo a my zaslechli z dáli zlověstné zavytí… Tohle je všechno pryč. Překvapení je mrtvé. Tuhle mi volal kamarád, že bychom se mohli ně- OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ŽIVOT DÍL ZA DÍLEM | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR Politika dělových člunů byla oblíbená až do počátku 20. století. Velmoci tehdy v diplomatických jednáních s východoasijskými zeměmi využívaly své námořní převahy – máloco tak urychlí vyjednávání, jako nedaleko zakotvený křižník s děly namířenými na palác, ve kterém je sjednána schůzka. Doba pokročila a námořní převaha byla nahrazena převahou ve vzduchu. Od první války v Perském zálivu jsme na poli vojenství svědky nového způsobu vedení úderů. Masivní nasazení letectva, které je díky technologické převaze téměř zcela bezpečné před protiletadlovou palbou protivníka. Že válku rozhoduje vzdušná převaha, je známo už od třicátých let, ale ještě nikdy nebyly letecké údery pro útočníka tak snadné a bezpečné. Žádné sestřelené stroje, žádní v boji ztracení piloti, jejichž výcvik stojí tolik peněz a času, žádná pobouřená veřejnost znepokojená ztrátami svých blízkých. Není tedy divu, že tak účinný nástroj je často používán. Nejnověji v Libyi. Časy, kdy se diktátoři svrhávali na barikádách, jsou pryč, ke slovu přišel opět vzdušný úder. Tentokrát s posvěcením OSN, což je samozřejmě mnohem lepší než jednostranný zásah nějaké velmoci. Přesto pohled na výbuchy a k nebi stoupající dým vyvolává rozpaky i u těch, kteří v žádném případě nelze označit za Kaddáfího fanoušky. Opravdu lze vybudovat fungující demokratickou společnost na troskách a kráterech po náletech? Jak se asi cítí libyjští vlastenci, byť i odpůrci diktátora, když vidí dopadat bomby na svou zem? Nelze se ubránit dojmu, že je tu něco špatně. Výbuchy pum nějak nezapadají do dnešního světa. Opravdu celý pokrok za více ILUSTRACE: VOJTA ŠEDA MÍSTO DĚLOVÝCH ČLUNŮ BOMBARDÉRY než sto let spočívá v tom, že se dělové čluny přestěhují do vzduchu? Nešlo to jinak? Ještě větší rozpaky nastávají, pomyslíme-li na to, co bude následovat. Dělové čluny připluly alespoň s jasným zadáním, velmoc, která je vyslala, měla jasno v tom, co a koho jimi chce prosadit. Ví to dnes někdo z evropských politiků? Má někdo nějakou představu, komu vlastně letadla čistí cestu k moci? Těžko říci, jaká demokratická opozice může být v zemi po desítkách let vlády diktátora tak schopného a výkonného, jako je Kaddáfí. Relevantní informace nám bolestně chybí, navzdory rozvinuté informační společnosti. Jediné, co je nepochybné, je další humanitární bombardování, o kterém není zcela jasné, kolik životů zachránilo, zato půjde přesně spočítat, jaké způsobí „kolaterální škody“. Světová veřejnost ale není jediná, kdo je zmaten. Neméně zaskočený a rozhořčený se zdá být i libyjský vládce. I jeho jistě překvapilo, že ho teď bombardují nedávní přátelé a spojenci. Nejspíš došlo k nějakému diplomatickému nedorozumění, jako již tolikrát. Jak jinak vysvětlit, že se už zase ostřeluje vládce, pro kterého se ještě nedávno roztahoval rudý koberec? Alexandr Budka JARNÍ POTĚŠENÍ V DOBĚ POSTNÍ Slovy Ludvíka Vaculíka, jaro je tady. A to doslova astronomicky přesně. Letošní jarní rovnodennost se vydařila, jako už dlouho ne. Teplý a slunečný první jarní den vynikl tím více, že mu předcházelo několik dnů kromobyčejně studených a vlhkých. Člověka to naplňuje radostným uspokojením, když věci takhle fungují, jak mají. Zvláště v časech, kdy jakoby už nebylo spolehnutí ani na to počasí a roční období, kdy i povětrnost podléhá dobové rozkolísanosti. Skončil únor, indiánský měsíc smrti a hladu, jehož statisticky nejvyšší počet úmrtí se projevil i na stránkách Nového Prostoru zvýšeným počtem oznámení o prodejcích, kteří nás navždy opustili. Teď už však bude lépe, život se stane zas na nějakou dobu snazším a radostnějším. Všichni si ulevíme od zimníků a tíživých vrstev oblečení, ti, co jimi disponují, odhalí své půvaby. Rodiče malých dětí ocení rychlejší vypravování ratolestí z domova a uleví se jim od střežení stále záhadněji mizejících čepic a rukavic. Někdo přezuje pneumatiky, jinému bude stačit oprášit sandály. A my, provozovatelé historických dieselů, si odpočineme od náročných zimních startů pomocí éteru. Ubude ranního vstávání do tmy a skončí topná sezona. Také se sníží nezaměstnanost a přibude sezónních prací. Sezóna je vůbec slovo, v jehož duchu se nese celé jaro. Začne turistům, vodákům, motorkářům, zahrádkářům, stavbařům, milovníkům čerstvé zeleniny, milovníkům obecně, i návštěvníkům zahradních restaurací. Také alergikům. A tím se dostávám k faktu, který nelze popřít. I jaro má své stinné stránky. Vylézá obtížný hmyz a podél cest se opět začínají objevovat policisté, dosud ukrytí v teple služeben. Dostavují se jarní povodně, znovu se objevuje špína milosrdně přikrytá sněhem a chodníky jsou pokryty celou zimu konzervovanými psími lejny. Také jarní úklid nepatří k nejpříjemnějším stránkám tohoto období. Celkově lze ale říci, že zatímco někdo dává přednost zimním, někdo letním radovánkám a najdou se i ti, co preferují podzimní melancholii, nikdo nic nenamítá proti jaru. Pro samý jarní jásot bychom ale neměli zapomínat, že je také doba postní, čas dušezpytu a přípravy na Velikonoce, které jsou letos nejpozději, jak jen možno. Snad o to více vynikne, že to nejsou svátky jara, jak se traduje, ale radosti nad vzkříšením. Filip Malý 5 OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ŽIVOT DÍL ZA DÍLEM | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR ZIVOT V PRÍBEZÍCH INTERNET A NOVÁ MÉDIA EMANCIPUJÍ MLADOU GENERACI ZE ZAJETÍ TELEVIZNÍ OBRAZOVKY. STÁLE VŠAK PLATÍ MOUDROST MEDIÁLNÍHO TEORETIKA MARSHALLA MCLUHANA : „STARÉ MÉDIUM JE VŽDY OBSAHEM NOVÉHO.“ TELEVIZE JE OBSAHEM INTERNETU A SERIÁL JAKO VELMI ÚSPĚŠNÁ JEDNOTKA TELEVIZNÍ PRODUKCE ZAŽÍVÁ ZLATÁ LÉTA. ČÍM SI NÁS TAK ZÍSKÁVÁ? 6 OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ŽIVOT DÍL ZA DÍLEM | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR Autor: Jakub Černý Svět člověka je tvarován příběhy. Realita je uchopitelná až ve chvíli, kdy ji ztvárníme pomocí nějaké kulturně přijatelné formy. Americký psycholog Kenneth Gergen uvádí následující příklad. Když se dospělý člověk zeptá pětiletého dítěte, jak bylo ve školce, dostane se mu možná popisu toho, jakou měl kamarád tužku, co paní učitelka zazpívala a že na procházce došlo k setkání s chundelatým pejskem. Dospělý se třeba zasměje, třeba si pomyslí cosi o dětském světě, ale uspokojivá odpověď to pro něj nebude. Jedna událost tu nenavazuje na druhou, vývoj nemá směr a chybí i zápletka či vyústění, které by vyprávění dalo smysl. Písnička přece se psem na procházce nijak nesouvisí. Popsané charakteristiky jsou přitom spíše než obrazem reality jako takové vlastnostmi dobrého příběhu v naší kultuře. A svět, který nabízejí seriály, je utvářen právě takovými jasně strukturovanými příběhy, které navíc nekončí po dvou hodinách v kině, ale jsou trvalé, opakují se a setkáváme se v nich se stále stejnými hrdiny. Jak už taky mnoho seriálových tvůrců zjistilo, vyvrcholení zápletky těsně před koncem dílu zajistí s velkou pravděpodobností to, že divák bude chtít vidět další díl hned. „Dám si ještě jeden, přece nenechám své hrdiny trčet uprostřed útoku vesmírné flotily“ řekne si seriálový fanoušek a pocit neukončeného příběhu s hlavním hrdinou ve štychu hravě trumfne vědomí, že zítřejší den bude po probdělé noci bolet. JSEM TADY ALE I TAM Student biologie dopisující diplomovou práci vyplňuje přestávky ve své odborné a osamělé cestě koukáním na internetové streamy seriálu Přátelé. Otec spořádané rodiny, který tráví večery doma si každý týden vyhrazuje pravidelný čas u televize na sitcom Hospoda. Důchodkyně v domácnosti zase tráví čas sledováním telenovel, aby nejnovější vývoj následně probírala se sousedkami… Každý z těchto lidí má možnost být jednou nohou v trochu jiném příběhu, v trochu jiné realitě. Student, který je po hlavu zahrabaný v knížkách, má na chvíli možnost být mezi Přáteli. Otec, který je silně spjat s rodinným životem má zase možnost se alespoň na chvíli vydat do hospodského prostředí… Rozsah naší reality, který byl dříve určen pouze rodinným kruhem nebo sousedskou komunitou, se rozšířil už s příchodem televize. Seriály, které jsou se svou pravidelností a kontinuitou postav či příběhů zase o něco blíž žitému životu, znamenaly v tomto vývoji další výrazný krok. Otevřely totiž možnost vytvořit si s hrdiny jiných realit dlouhodobý vztah. Tato možnost pak získala zcela odlišné kontury s příchodem internetu, který umožňuje vybírat aktéry a příběhy, se kterými se chceme identifikovat, takřka bez omezení. Naše fantazie mohou ožít přímo na monitoru počítače. Jak k tomu výstižně dodává Berta, terapeutka a pedagožka, která občas sleduje seriál True Blood: „Když se dívám, úplně mě to pohltí – zůstává jenom ten svět tam a já.“ NOVÉ VZTAHY Kdyby seriály nabízely jenom možnost kdykoli se vyskytnout na starém známém místě, moc by se nelišily třeba od prohlížení fotek. „Tady ti ale do obýváků chodí stále ti stejní lidé. Zvykneš si na ně a nejenom to - máš je rád,“ poznamenává celkem trefně sociální pracovník Pavel, který vzpomíná na pubertální sledování seriálu Beverly Hills. Otec spořádané rodiny, který se rád dívá na sitcom Hospoda se tak může nechat ukonejšit bodrým přístupem pana vrchního, který mu navíc třeba připomíná toho, ke kterému dřív sám chodil. V seriálech si budujeme dlouhodobé vztahy s lidmi, kteří jsou pro nás v něčem důležití, blízcí, nebo naopak nedosažitelní. Ocitáme se po dlouhý čas – vlastně kdykoliv si zamaneme – v jejich intimní blízkosti. Známe z jejich osobního života mnohdy více než ze života vlastního souseda. Kritik by mohl říci, že vztahy, ve kterých nedochází ke vzájemné interakci, přece nejsou reálné. Záleží ovšem na tom, jak chápeme realitu. Když mohou milióny lidí navázat velmi intenzivní a intimní vztah s náboženskými bytostmi, které taky nikdy tváří v tvář nepotkali, proč by to nešlo s televizními hrdiny? Americká psycholožka Mary Gergen realizovala v osmdesátých letech výzkum, jehož cílem bylo zmapovat vnitřní dialog, který vedeme s ostatními lidmi. Ptala se proto, komu patří hlasy těch, se kterými si v duchu rozprávíme. Ukázalo se, že mnoho z těchto vnitřních hlasů náleží popkulturním, sportovním nebo jiným postavám, se kterými se dotyční nikdy osobně nesetkali. Proč by taky měli – nepotřebují s nimi být naživo, stačí, když znají jejich obraz. Výmluvně to ilustrují třeba retrospektivní komentáře fandů populárního seriálu Báječná léta: „Vzpomínky na mé vysedávání před seriálem bez pořádného tempa, smyslu a hereckých hvězd, za doprovodu tradičního dabingu České televize jsou pro mě částečně záhadou a částečně perlou mého dětství. Kevin byl pro mě ideální hrdina. Nic nevyhazoval do vzduchu, nechtěl změnit svět, jen dospíval, sledoval svou rodinu, kamarády a celou obyčejnou ulici. Po závěru seriálu jsem měl chuť pustit slzy, ne kvůli tomu, že se zastavil svět, ale že z něj něco důležitého odešlo. Vážně jsem se v Kevinovi někdy úplně viděl.“ Pokud tedy pro vytvoření blízkých vztahů není důležitá fyzická přítomnost, mohou to být právě seriáloví hrdinové, kteří některé z nás provází určitými životními obdobími. Ve vypjatých chvílích mohou napovědět, co udělat, ukázat možnosti. V důsledku se pak může otázka po reálnosti vztahů otočit. Místo toho, abychom se ptali, zda se dlouhodobé vztahy s hrdiny seriálů blíží těm běžným ve své důležitosti, můžeme se ptát, zdali se běžné vztahy dokážou vyrovnat těm „umělým“. Není přece výjimkou, že místo společné večeře nasměrují různé televizní preference členy jedné domácnosti po úplně odlišných trajektoriích – jsou fyzicky spolu, ale každý v jiném příběhu, s jinými lidmi. PODDEJ SE VYKOŘENĚNÍ! Podstatou seriálové tvorby je postupné dávkování jednoho nebo více pokračujících příběhů. Historie zná tuto formu zábavy už v podobě komixových zpracování, která se postupně přenesla do formy televizní produkce. Oproti filmu, který začne a skončí, se v seriálu setkáváme s určitou kontinuitou. Tu utváří buď stejní hrdinové a jejich životní prostředí, nebo rozvíjející se děj. Tím se od sebe liší tradiční – epizodické seriály a nové flexibilní formy seriálových příběhů. V prvním případě se setkáváme se stejnými postavami, ale jednotlivé díly seriálu mají svůj ukončený příběh (např. Colombo, Simpsonovi apod). V druhém případě jsme svědky jedné nebo více dějových linek, které se táhnou napříč sériemi nebo celým seriálem (např. Dexter). Mezi těmito formami mohou samozřejmě existovat nejrůznější hybridy, které v sobě mají jednotlivé podpříběhy (jako třeba ve Star Trek), které jsou dílkem jednoho velkého vyústění celé série. Každý seriál má také své opakující se nebo rozvíjející žánry. Mezi ty hlavní patří komedie, romance, tragédie nebo tzv. hrdinná sága. Ty se mohou mísit, nebo se s železnou pravidelností opakovat v každém dílu nebo sérii. Všechny uvedené situace by mohly sloužit jako modelové příklady úpadku přirozené komunity. Sousedské vztahy skomírají, protože každý kouká na „bednu“ nebo na monitor. Rodina spolu nekomunikuje jako dřív, protože všichni sledují svůj oblíbený pořad či seriál, studenti chronicky odkládají úkoly a sají cool příběhy z internetových televizí. Přirozené vazby skomírají a společnost se rozpadá. Otázkou je, do jaké míry a zda už opravdu není nic za tím. Pokud připustíme, že seriáloví hrdinové jsou součástí naší komunity, mohou to být i oni, kdo se stanou jejím sociálním lepidlem. Podobně jako imaginární starší paní plkají o telenovelách, vedou mladí lidé sáhodlouhé debaty o nových seriálech na internetových fórech. To, co je z kritického pohledu oddělovalo, je může také spojit. Už to nejsou tolik fyzické vazby jejich nukleární rodiny nebo sousedství, ale přináležitost k vesmírné lodi Battle Star Galactica nebo k tajemnému kouzlu městečka Twin Peaks. Ve chvíli uznáni jejich reálnosti také můžeme za jejich produkci nést část své zodpovědnosti a možná tak ovlivňovat i to jak a kým jsou utváření. Ne je jen konzumovat. Autor je psycholog a člen skupiny Narativ (www.narativ.cz) 7 OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ŽIVOT DÍL ZA DÍLEM | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR LETEM SERIÁLOVÝM SVETEM FOTO: ARCHIV / NP Teorie v kostce Stručný úvod do studia médií o seriálech praví více méně následující. Jsou to mediální produkty, jež jsou důležitými zdroji kulturních významů, zároveň ovšem fungují jako průmyslové komodity vyráběné za účelem zisku. Tím pádem mají značnou moc k ovlivnění divákovi duše, kterou se ovšem snaží prodat inzerentům. Čím větší počet či přesnější zacílení, tím lépe. Vznik seriálů se podobá výrobní lince. Než se produkt pustí ven, je nutné prozkoumat trh, přičemž výrobek se neustále zkouší, upravuje a vyvíjí. Ve hře jsou obvykle velké peníze (potencionální zisky i ztráty). Bez ohledu na „kulturní rozměr“ své produkce se proto výrobci (mediální společnosti) snaží minimalizovat obchodní rizika a co nejvíce zhodnotit vynaložené prostředky na vývoj nových produktů. Seriály pak vyhovují maximálně, neboť jednou úspěšně zvolený vzorec (již vyvinutý produkt) se v nich dá opakovat do omrzení. Ať již jde o nekonečná pokračování výdělečných filmových sérií či skutečné soap opery. Tento způsob výroby a potřeba širšího publika (kvůli prodeji reklamy) vede nutně k větší než menší míře standardizace a stereotypizace výsledného produktu. Vzhledem i k všeobecnému sklonu médií posilovat společenský status quo, je jasné, že od seberafinovanějšího seriálu se společenské inovace čekat nedají. Byť z hlediska kultury příběhy na pokračování tento potenciál v sobě zakódovaný rozhodně mají. Normalizační seriály často vnímáme jako propagandistická díla komunistického režimu, překlad revoluční ideologie do jazyka seriálu. Ideologii v seriálech jako Třicet případů majora Zemana či Okres na severu skutečně najdeme snadno. Při bližším pohledu ale zjistíme, že to je spíše ideologie řádu, stability, onoho příslovečného „klidu na práci“. Nejde o revoluci a hlavní postavy nejsou postavami rebelů. Jsou to patriarchální otcové, strážci řádu jako major Zeman nebo jeho garanti jako soudruh Pláteník z Okresu na severu. Především prostá lidská moudrost, ne nějaká ideologie, odvrací všechny hrozby řádu – kombinací lásky a přísnosti krotí potenciálně podvratnou energii žen, odstraňuje nešvary, případně stíhá narušitele. Kdepak revoluce, i řeči o socialismu jsou jen slupkou a potvrzením poslušnosti vůči pořádku. Podstatná je poslušnost, znalost svého místa. Kde jsme to už viděli? Normalizace má předobraz v dlouhém období Rakouska-Uherska, „stařičký mocnář“ jedné i druhé doby ztělesňoval řád, jehož hlavní a pro mnohé jedinou ctností bylo právě to, že je řádem. Není náhoda, že představitel majora Zemana si poprvé zavyslýchal v uniformě rakouského policejního komisaře ve filmu Lupič Legenda, ani že ve stejné době byla nejpopulárnější historickou knihou Osud trůnu habsburského. Řád má paměť – a v normalizačních seriálech se vrátil vytěsněný řád rakousko-uherského bezčasí. 8 FOTO: ARCHIV Návrat řádu OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ŽIVOT DÍL ZA DÍLEM | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR FOTO: ARCHIV Autoři: Martina Křížková, Alexandr Budka Britská škola sci-fi seriálu Nikoho jistě nepřekvapí, že u nás byl a je seriálový život oproti „vyspělé cizině“ notně opožděn, některé trendy se k nám dostaly se značným zpožděním a jiné, třebas v anglosaském světě velmi vlivné, sem nepronikly vůbec. Za nejvýznamnější seriál, který na české obrazovky nikdy nepronikl, lze jistě považovat britský Doctor Who, který je nejdéle vysílaným sci-fi seriálem všech dob. Vysílání začalo v roce 1963, běželo až do roku 1989 a bylo obnoveno novou sérií, která vznikla roku 2005 a pokračuje dodnes. Seriál by v Británii vyhlášen nejlepším seriálem všech dob, má značný kulturní vliv a silnou fanouškovskou základnu, včetně Česka, kde je znám pod jménem Pán času a dostupný na internetu včetně kompletních titulků. V průběhu let se na kultovní dílo nabalilo mnoho tzv. spin-off, tedy odvozených seriálů, které samostatně pojednávají o jednotlivých vedlejších postavách, případně dále rozvíjejí některé zápletky. Na téma Doctora Who také vzniklo nesčetné množství komiksů a her, podle jednotlivých epizod bylo napsáno více než sto padesát románů. Nadhled a s láskou využívaná klišé jsou typická i pro další sci-fi seriálovou produkci BBC. Asi největší proslulosti a obliby dosáhl parodický Červený trpaslík, jehož vzniklo padesát pět dílů v devíti sériích. To je jistě úctyhodný výkon, uvědomíme-li si, že mezi hrdiny celého seriálu se vyskytuje jen jeden jediný živý člověk. Seriál obsahuje mnoho odkazů na Star Trek a Hvězdné války i narážek na dobové britské kulturní a společenské poměry, které mnohdy není snadné odhalit, to mu však nic neubírá na zábavnosti. Jako každé velké dílo funguje na mnoha úrovních. Knižní zpracování seriálu se předlohy drží jen volně a funguje jako plnohodnotné samostatné dílo. Zapomenout jistě nelze ani na Stopařův průvodce po Galaxii. Podle tohoto původně rozhlasového seriálu vznikla knižní pentalogie, na jejím základě televizní seriál a nakonec i nepříliš povedený film. V šerých počátcích české seriálové kultury byl účinek na společnost z dnešního pohledu už zcela nepředstavitelný. Sledování stmelovalo všechny, od dětí po kmety, a neexistence záznamové techniky nutila podřídit úspěšnému shlédnutí dalšího dílu doslova vše. Jelikož se nechci zapojovat do sporů o ten opravdu nejpůvodnější a nejstarší český seriál, spolehl jsem se na selektivní vzpomínky pamětníků. Z nich jednoznačně vyplývá, že první skutečně vlivný seriál byl Tři chlapi v chalupě, prvotina Jaroslava Dieta z roku 1962. Peripetie okolo vesnického života a fungování JZD byly na svou dobu osvěživě kriticky podané a ačkoli se v archivu dochovaly jen poslední dva díly, v kolektivní paměti zvláště venkovského obyvatelstva seriál přežívá dodnes, včetně kultovní hlášky: „Jaká je naše strategie na vesnici? No, aby všichni měli všechno. Jakou taktikou se k tomu dostaneme? Tím, že nikdo nebude mít nic.“ Ovšem to byla jen předehra pro opravdu celospolečenský kult, který vyvolala Sága rodu Forsytů. Zkuste se zeptat nějakého pamětníka a uvidíte sami, jak se mu zalesknou oči a začne sypat historky spojené s uváděním seriálu, který lidem oslazoval počínající normalizaci. Spory mezi příznivci Soamse či naopak Heleny rozdělovaly rodiny i pracoviště, v době vysílání se vylidňovaly ulice i hospody a zamilované páry mu přizpůsobovaly časy schůzek. Vyslechl jsem i vzpomínku na zběsilou jízdu zájezdového autobusu, jehož řidič se pod tlakem pasažérů snažil stihnout začátek dalšího dílu. Britský originál podle Galsworthyho knižní předlohy z roku 1967 se dočkal v roce 2003 opětovného natočení, to už však byl jen stín byvší slávy, stejně jako repríza původního díla TV Prima v devadesátých letech. REPRO: JAROSLAV FIŠER Když seriál hýbe společností 9 OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ŽIVOT DÍL ZA DÍLEM | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR AMERICKÁ KRÁSA KDO SE NECHCE NECHAT BIČOVAT ČESKÝMI NEBO TURECKÝMI SOAP OPERAMI, STAHUJE NEJČASTĚJI Z INTERNETU AMERICKOU SERIÁLOVOU PRODUKCI. CO K NÁM PŘICHÁZÍ ZPOZA OCEÁNU? 10 OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ŽIVOT DÍL ZA DÍLEM | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR Autor: Tomáš Havlín Je 12. září 1999 a David Chase vystupuje na pódium losangeleského Shrine Auditoria, konferenčního centra a sídla zednářského řádu Al Malaikah, vystavěného v marockém stylu. Pětapadesátiletému Italoameričanovi, jehož rodné příjmení zní DeCesare a jenž vyrůstal na východním pobřeží, patří tento rok cena Emmy. Je to on, kdo stojí za Sopranovými, kultovním seriálem o italské gangsterské rodině z New Jersey. Chase je autorem pilotního dílu a napsal také několik pokračování. Ostatně za pátou epizodu první sezóny s názvem College si ten den odnáší zmíněnou televizní cenu. Díl, ve kterém hlava rodiny Tony Soprano přesvědčuje svou dceru Meadow cestou z výletu na univerzitu, že žádná mafie ve skutečnosti neexistuje a jde jen o stereotyp, aby ale zároveň připustil, že část jeho peněz pochází z nelegálního byznysu, ocenila porota za výjimečný výkon v oblasti seriálové scenáristiky. Chase může být spokojený i nadále, všem dnům totiž ještě není konec. Pořad, jenž mu předtím postupně odmítly všechny velké americké televize, se bude na HBO vysílat dalších pět sezón a dosáhne úctyhodného počtu osmdesáti šesti epizod. Každá z nich přitáhne k televizorům kolem devíti milionů diváků. Konečně přijdou i další ceny (jako třeba cena britské televize za nejlepší americký import) a kritici budou Sopranovi vynášet do nebes jako seriál, který vrátil zábavu pro dospělé na televizní obrazovku, filmovými kvalitami se vyrovnal evropské kinematografii a stylem vyprávění dickensovským novelám. VYSTŘEL A BĚŽ Seriálová éra samozřejmě nezačala Sopranovými. Například v roce, kdy se Chase ocitl na pódiu Shrine Auditoria, kralovala cenám Emmy slavná Ally McBealová. Mafiánská sága je nepochybně jen jedním z kroků k televizi, která je buď televizí hledání superstar nebo televizí seriálů. Tvorba programu dnes není taková alchymie, jak by se mohlo zdát. Časopis Time například tvrdí, že pokud americké televize chtějí přitáhnout široké publikum (a s ním i inzerenty), mají jen dvě možnosti. Buďto vysílat v zásadě sportovní soutěže, jako jsou Superstar nebo StarDance, tedy programy, jejichž sledování je nenáročné a jimž je cizí jakákoli otevřenost nebo ambivalence, anebo se zaměřit na zmenšující se, ale stále významnou část divácké obce, která chce prostě přijít domů z práce, pustit televizi a v určenou hodinu se podívat na svůj seriál tak, jak zamýšlel Bůh. Výsledkem je dynamický trh. Americké televize každoročně nakupují scénáře, které chtějí realizovat, anebo jen zabránit jejich odvysílání na jiné stanici. U vybraných se točí pilotní díl a seriál je vyslán na svou hvězdnou cestu. Ne pokaždé je dráha tak dlouhá jako u soap opery Guiding Light. Ta se vysílala na CBS od roku 1952 až do předloňska, čímž si vydobyla zápis do Guinessovy knihy rekordů jako nejdéle vysílaná televizní show v dějinách lidstva. Pokud naopak publikum seriál nepřijme, může „potupně“ skončit hned v první sezóně a po pár dílech. PYTEL PLNÝ BLECH? Zkoušet za takových okolností ujednotit seriálovou produkci dává jen omezený smysl. S ohledem na vytčenou cílovou skupinu se ale nelze divit, pokud budou seriály mířit spíše na konzervativní publikum. Březnové Nielsenovy žebříčky sledovanosti například prozrazují, že nejpopulárnějšímu pořadu v USA American Idol (Fox), jehož premiéra se umístila na prvním a repríza na druhém místě v tabulce, se z odstupu dívá na záda seriál Mentalista (CBS), v Česku vysílaný televizí Nova. Příběh Patricka Janea, nasazujícího své paranormální schopnosti do služeb policejního oddělení v kalifornském Sacramentu, proto nemusí být nijak výjimečný. Svou nekomplikovaností, jasností a předvídatelností je Mentalista v zásadě to samé, co televizní divák viděl již stokrát. Patrick Jane v každém dílu chodí, mluví s lidmi a řeší jednoduché případy. Od starého inspektora Columba se tak liší snad jen sexy lookem a zmíněnými schopnostmi psychotronika. Umění „vposlechnout se“ do myšlení druhých lidí prý oceňují především ženy. Ty také tvoří asi 60 % z patnácti milionů diváků, již usedají před televizi každý týden. Na děleném osmém místě téhož žebříčku pak najdeme seriál Glee (Fox), který v Česku od podzimu nabízí Prima Cool, a jemuž na začátku března pokřtila knihu v jednom z pražských klubů známá zpěvačka Leona Machálková. Glee je příběh středoškolského pěveckého sboru z Ohia, jenž však svými různými zápletkami cílí na vícegenerační publikum. Televize Fox navíc zjevně pohlédla na úspěšnost svého American Idol a prosadila do seriálu i prvky muzikálu. Zřejmá je ale i další inspirace. Úspěšnost pořadů, jako je zmíněná hudební soutěž, se zakládá na tom, že představují kontrapunkt k problémům všedního světa. Ani v lyricky středoškolském Glee neběhají v záběrech ozbrojení lidé, vampýři nebo právníci. „Je to čirý eskapismus,“ říká otevřeně jeden z autorů seriálu Ryan Murphy. Těmito dvěma příklady ale nelze mít současnou americkou seriálovou produkci za popsanou. Útěk z reality není absolutním pravidlem. Takový seriál Hung (HBO) je sice především stravitelným kouskem s komediálními rysy, ale jeho hlavním hrdinou zůstává Ray Drecker, středoškolský učitel z chřadnoucího Detroitu, jenž se svírán hypotékou a ohrožen ztrátou zaměstnání vydává na dráhu prostituta. Ukazuje se také, že seriál nemusí nutně cílit na co nejširší diváckou obec. Příkladem může být The Wire (HBO, 2002–2008), jehož dějištěm je marylandský Baltimore, většinově černošské město, jež se v USA stále ještě řadí k těm bohatším, ale doby průmyslové slávy má již dávno za sebou. Scenárista a někdejší novinář David Simon zde na podkladě života policejního oddělení zapouští sondy do různých stránek rodného města. V jednotlivých sezonách postupně zobrazuje nelegální obchod s drogami v chudinských čtvrtích, dělníky v docích, politiky a úředníky na radnici a fungování (či spíše dysfunkci) veřejného systému vzdělávání a tištěných médií. Pochmurný pohled, jenž je zároveň jistým sociálním komentářem (autor chápe Baltimore jako produkt „nespoutaného kapitalismu“, v němž honba za ziskem vytlačila sociální politiku a boj s drogami se proměnil v nástroj války proti americké chudině), si masovou oblibu v žádném případě nezískal. The Wire, k jehož velkým fanouškům se počítal i americký prezident Barack Obama, se však mohl opřít o poměrně malou, nicméně loajální vrstvu převážně bílých a vzdělanějších Američanů. Jejich přízeň dotáhla seriál až k poslední šedesáté epizodě – podle Nielsenovy agentury ji sledovalo něco pod jeden milion diváků. VĚTŠÍ MENŠÍ NÁVYK Pro pozornost, cvrkot a rezonanci, jakou se té které věci podaří ve společnosti vybudit, používá angličtina slovo „buzz“. S ním stojí i padá životnost zábavních seriálů. Jakmile začnou diváci zakládat fankluby a fanouškovské webové stránky, přít se vycizelovanými argumenty na webových fórech o smyslu posledních dílů a odhadovaném obsahu těch nadcházejících nebo obchodovat s předměty, které nějak upomínají na hlavní hrdiny, má seriál vyhráno. Za poslední léta dotáhl tento průnik asi nejdál seriál Lost, jehož sledovanost během šesti let na ABC neklesla pod deset milionů diváků. Fanoušci hrdinů, ztracených na opuštěném ostrově po pádu letadla, si začali říkat Losties a leckdy neváhali jezdit na mezinárodní srazy organizované samotnou televizní stanicí. Seriál pronikl do popkultury a stal se široce citovaným artefaktem. Například rocková skupina Weezer neváhala nazvat své album po jedné ze seriálových postav. Přestože novější programy se v tomto ohledu mohou jevit jako slabší odvar Lost, americké televizní seriály zůstávají návykovou látkou napříč kulturami. Kdo dnes nechce čekat, zda se ten „jeho“ seriál dostane do nabídky českých televizí, anebo se nezajímá o český dabing, může si stáhnout starší série i nové díly hned druhý den po americké premiéře a spoléhat přitom na zdejší komunitu nadšených překladatelů, která ho promptně vybaví odpovídajícími titulky. Jelikož epizoda volá po epizodě a seriál po seriálu, není složité propadnout „hříšnému“ klikání. Proto ale není třeba hned zaklapávat notebook na doživotí a ordinovat si ponor do Hledání ztraceného času. Vždyť koho by nechala zcela chladným čerstvá zpráva, že smlouvu s kabelovou televizí Showtime uzavřel a scénář k seriálu Next People o proměnách americké kultury se rozhodl napsat nikdo menší než Salman Rushdie? 11 OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ŽIVOT DÍL ZA DÍLEM | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR KDO ROZLIL TEN BENZÍN NEONACISTÉ SI O ZAVEDENÍ RASISTICKÉ DIKTATURY MOHOU NECHAT JEN ZDÁT. POCHOPILI ALE, KDE JE JEJICH ŠANCE. TŘESKUTÁ SMĚS PROBLÉMŮ SOUŽITÍ A POPULISTICKÉHO RASISMU LOKÁLNÍCH POLITIKŮ JE MÍSTEM, KDE MOHOU PŘEDSTAVOVAT ZÁPALKU HOZENOU DO BENZÍNU. NAPOSLEDY SE VYDALI DO NOVÉHO BYDŽOVA. Pátek večer. Přijíždíme do setmělého města plného policejních hlídek. V restauraci, z níž se stal hlavní stan místních Romů, čekáme nervozitu. Tváře místních jsou ale klidné. V těch mužích středního věku skoro není poznat manžely a otce, kteří se na dva dny rozloučili s manželkami a dětmi, o něž se báli a raději je poslali jinam. Romové, kteří zůstali, se ale nebojí. Emoce propuknou až při sledování večerních zpráv. Není snadné vidět vlastní město jako bojiště očekávaného konfliktu – a sebe jako jeho účastníky. BITVA V ZASTOUPENÍ Sobota ráno. Do města přijíždějí neonacisté z „Dělnické strany sociální spravedlnosti“. Na černě oblečených mládežnících je vidět, jak rádi by si zopakovali podzim 2008. Tehdy za potlesku místních obyvatel demonstrovali proti Romům v litvínovském Janově a bojovali s policií. Dnes jsou ale tváře místních spíše rozpačité. Na největší bydžovské náměstí sice přicházejí, ale spíš jako diváci. Místní Romy sice rádi nemají, ale přidat se k neonacistům, to je moc. Dokonce je vidět skupinka mladých s transparentem proti ultrapravici. To už ale následuje projev předsedy strany Vandase. Není příliš radikální – místo rasistických teorií mluví o údajném zvýhodnění Romů podobně jako mnozí štamgasti českých 12 hospod. Vandas ovšem na rozdíl od nich nespojuje tyto názory s pivem, ale se stovkami násilníků v černém. Ti se po projevech mohou dát na pochod. Přesněji řečeno, na trase je ještě jedna překážka – odpůrci neonacistů. Před třemi lety v Janově jich bylo pomálu, stovku Romů přišlo podpořit jen asi deset bílých. To v Novém Bydžově se ke zhruba stovce místních i přespolních Romů přidalo na sto padesát odpůrců rasismu – lidskoprávních aktivistů, zelených i autonomů a anarchistů. Aby se vůbec dostali do trasy neonacistického průvodu, využili válečnou lest – své shromáždění označili za náboženské procesí, které má ze zákona přednost. „Jsme nenásilné shromáždění, přišli jsme se pomodlit a vyjádřit tak svůj nesouhlas s neonacisty,“ hřímala do tlampače husitská farářka, k jistým rozpakům vesměs ateistických účastníků. V úzké ulici Na Šarlejích, kde má dům i jedna romská rodina, se z procesí stává živá blokáda, proti níž o chvíli později vznikne kordon policistů v protiúderové zbroji. Policie několikrát vyzve demonstranty, aby přestali překážet neonacistům. Vystoupí předseda Strany zelených. Ten demonstrantům řekne, že mají pravdu – a také oznámí, že blokádu opouští předat podnět k rozpuštění neonacistů. Asi dvě minuty po odchodu Lišky a dalších prominentů policie začne zákrok, a to nečekaným způsobem. Demonstranti se chytají za ruce. Jsou připraveni stát v cestě neonacistům a riskovat policejní bití. Blokádu smete nájezd koní. Šokovaní lidé ustupují kopytům, lidský řetěz je prolomen. Následují obrázky známé z jiných demonstrací: bití obušky, lítání rozbušek (nezkušeným demonstrantům může jejich zvuk připomínat střelbu), zatýkání. Lidé jsou tlačeni ke zdi, policie je vyzývá k ústupu, přestože není kam. Zhruba do čtvrt hodiny je po všem, trasa neonacistů je volná. Neonacisté skandují staré známé „Čechy Čechům“ a „Nic než národ“. Výkřiky „Češi pojďte s námi“, které se ozývají také, ale naznačují zklamání. Někteří Bydžovští je podporují, nedávají to ale moc hlasitě najevo. Město spíše pozoruje situaci. Ještě než neonacisté odjedou, dají výmluvně najevo, proč vlastně měli do Bydžova namířeno. Rom, kterého po demonstraci přepadlo třináct násilníků, se probere až v nemocnici. ZA NAŠE PENÍZE Středa, dopoledne. „Všechno je to přehnané,“ reaguje v bydžovské cukrárně starší paní na otázku, co se ve městě vlastně děje. Od pochodu uplynulo jen pár dnů. Nyní je příjemně slunečné dopoledne a živé náměstí, které křižuje tah na Hradec, působí i přes nápor aut skoro malebně. Lidé procházejí kolem výloh OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ŽIVOT DÍL ZA DÍLEM | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR Autorky: Andrea Novotná a Martina Křížková PETICE VERSUS REFERENDUM Nepříliš oblíbený starosta Louda, místními podezřívaný, že Romy do města zve, aby získal nové voliče nebo peníze ze státní kasy do městského rozpočtu, odpověděl na webu radnice den po vzniku petice. Snažil se hájit především sám sebe proti tichému nařčení ze zvyšování počtu bydžovských Romů. Vysvětluje, že Romové ve městě přibyli kvůli většímu množství „výkopových a zemních prací“, ale ve městě nezůstanou. Starousedlí Romové jsou prý navíc hluční a mají více dětí, takže jsou „opticky“ více vidět. Popisuje, proč je nelze vystěhovat z města, a nabízí relativně rozumná řešení v podobě větší kontroly, omezení heren a vybudování hřiště pro děti. Pod peticí ovšem rychle přibývaly podpisy. Nakonec se jich v emocionálně vyhrocené atmosféře po znásilnění sešlo více než tři tisíce. I když někteří, jako osmadvacetiletý výtvarník Václav Tauš, petici chápali spíše jako protest a podepsali ji hlavně proto, aby se vedení Bydžova konečně začalo problémy Bydžova zabývat. „Přestože byl starosta ve volbách na podzim vykroužkován, nepomohlo to a spolustraníci ho zvolili zas,“ říká Tauš s tím, že petici jako jakési protestní referendum pojalo ve městě více lidí. „Pro mladé lidi tu už dlouho opravdu není žádná budoucnost. Není práce, chybí možnost zajímavě trávit čas, na divadlo se muselo vybrat a jediný festival, který dostával Nový Bydžov do médií dlouhodobě jinak než s negativní publicitou, starosta odmítl podporovat.“ S NOVOU VIZÍ Ať již ale Bydžovští podepsali petici kvůli čemukoliv, Pavel Louda do týdne přitvrdil. A vyhrál. Na webových stránkách se objevil text, který začíná slovy: „Poslední kapka nenávisti občanů k cikánům přetekla.“ A končí: „…cukrování života cikánům už bylo dost.“ Mezi útoky na Romy se vejde již jen žalování na stát, který se jich prý zastává na úkor slušných lidí. Veřejné mínění ve městě se rázem přiklonilo na Loudovu stranu. Vedle starosty je jako autorka textu podepsána i vedoucí sociálního odboru v Novém Bydžově Daniela Lusková. Podle ní lidem nejvíce vadí, když vidí, jak Romové sedí přes den na lavičce na náměstí, zatímco oni musí do práce. Sama ovšem přiznává, že se zaměstnáváním Romů to není jen tak. „Po telefonu místo je, když přijdou osobně, je najednou obsazené,“ vysvětluje s tím, že zaměstnavatelé mají prostě špatné zkušenosti. Zaměstnávání Romů by podle ní měl podporovat stát, jinak se to nezmění. Ona na soukromé firmy tlačit nemůže, i když se snaží. A snaží se i jinak. Pod městem funguje i díky ní terénní pracovnice a po pěti letech se jí podařilo prosadit u zastupitelů nízkoprahové centrum pro děti ze sociálně slabých rodin. Zároveň si ovšem pochvaluje setkání starostů z letošního února, kdy se do Bydžova sjely osobnosti typu Ivany Řápkové, Liany Janáčkové nebo Jiřího Čunka. Diskutovali například exekuce majetku a dávek. Podle Václava Tauše se starostovi povedlo zvrátit klesající popularitu hlavně proto, že dal lidem vizi, která jim do té doby chyběla. Ve městě v devadesátých letech zkrachovalo několik podniků a Nový Bydžov dlouhá léta patřil s největší nezaměstnaností ke smutným šampionům východočeského kraje. Kdo mohl, z města odešel. I výtvarník Tauš se chystá odejít, jen co jeho přítelkyně dostuduje. SEJDE Z OČÍ Nedůvěra vůči Romům je v městě hluboce zakořeněná. Mladého romského muže například nedávno nechtěli pustit do divadla, protože si mysleli, že lístek na představení ukradl. Stejně jako kolegové dostal od zaměstnavatele volňásek s razítkem firmy. Nikdo z personálu divadla mu však neuvěřil, že by mohl pracovat. A to je další věc, která se vedení města daří: alespoň dočasně ničit křehké vazby, které fungovaly léta. „Náš kluk chodí do osmičky, kde je jediný Rom a normálně přespával u kamarádů ze třídy a oni u nás. Loni na podzim to ale přestalo,“ vypráví Josef Čureja, který se stal jakýmsi mluvčím místní romské komunity. Tento vedoucí směny ve firmě na ekologickou likvidaci pneumatik je vývojem v Bydžově zaskočen. „Žiju tu třicet let a se sousedy jsem nikdy neměl žádné potíže. Nyní vyjdu ven, a když potkám někoho známého, jen přemýšlím, jestli byl na náměstí s těmi nácky také,“ říká Čureja. Přesto věří, že vše dobře dopadne. Bydžovští Romové se podle něj minulý měsíc dvakrát sešli a dohodli se, že začnou dodržovat určitá pravidla. Mimo jiné, že dobrovolně omezí vstup do „bílých“ heren a restaurací a budou chodit jen do „romské“. Taky si zakázali pohyb vlastních dětí večer po městě. Chtějí být prostě „opticky“ méně na očích. Doufají, že to pomůže. 3X FOTO: DAVID KUMERMANN obchodů, cukrárna s našlehanými větrníky je plná a parkoviště uprostřed lemují lavičky se spokojeně vyhlížejícími pány v důchodovém věku. Na první pohled chybí napětí, které tu má panovat. Neonacisté ale nepřijeli náhodou. Svezli se na vlně populismu namířeného vůči místním Romům. Vyrukovala s ním radnice za nepřehlédnutelné podpory bydžovských občanů. Podobný příběh se přitom neodehrál v Česku posledních let poprvé. „Že by byl ve městě nějaký zásadní problém k řešení, nevím,“ říká starosta Pavel Louda a pokračuje: „kromě cikánské otázky.“ Muž, který Novému Bydžovu vládne již třináct let, vypadá, že je o tom bytostně přesvědčen. A chce být razantní. Kvůli chování spoluobčanů, které důsledně nazývá nepřizpůsobiví, cikáni nebo „ti více opálení“, chce posílit policejní hlídky a najmout bezpečnostní agenturu. Na úkor investic do nových chodníků, jak sám říká. Argumentuje zvýšenou kriminalitou a ukradenými nákupy. Hlavně mu ale vadí, že „cikáni“ nechodí do práce: „Vyrostla tu generace lidí, kteří dělat nepůjdou a demonstrativně se vysmívají lidem, kteří něco dělají a zneužívají toho takovou měrou, že to musí naštvat každého pracujícího, protože to jsou naše peníze,“ vysvětluje trochu zmateně. Dále prohlašuje, že se válejí po hospodách, neposílají děti do školy, nedodržují noční klid a děti jsou do noci venku. Svá tvrzení nedokáže o nic opřít. Policejní statistiky mu také nedávají za pravdu, faktem ovšem je, že by s ním souhlasila asi většina Bydžovských. Temné pověsti kolují městem jako podrážděný roj sršňů. Přestože to podle starosty všechno trvá už moc dlouho, osobně se do problémů vložil až loni na podzim. Tehdy v sedmitisícovém městečku, kde prakticky každý zná každého, došlo k výjimečnému zločinu – znásilnění. Pachatel byl rychle zatčen a nyní je ve vazbě. Byl to Rom. Otec napadené dívky sepsal petici o dvou odstavcích, která je namířena vůči Romům obecně a nekonající radnici konkrétně. Zdůrazňuje se v ní, že mladí už nechtějí ve městě žít a zároveň že se počet Romů ve městě zvyšuje. Pro mladé tu není budoucnost. 13 REPRO: ALAN ALDRIDGE / NP REFORMA ZDRAVOTNICTVÍ – S OTAZNÍKEM 14 OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ŽIVOT DÍL ZA DÍLEM | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR Autor: Václav Trojan ZA KAŽDOU REFORMOU – DŘÍVE, NEŽ JI PŘIJMEME – JE DOBRÉ UDĚLAT OTAZNÍK. ZEJMÉNA V POSLEDNÍ DOBĚ, KDY JE FREKVENCE TOHOTO SLOVA VE SLOVNÍKU POLITIKŮ PODEZŘELE VYSOKÁ. CO UDĚLÁ REFORMA SE ZDRAVOTNICTVÍM – A CO JE POTŘEBA REFORMOVAT? Nedávné návrhy vlády na penzijní reformu se staly předmětem tuhých bojů uvnitř vládní koalice, své pochyby vyjádřil i prezident. O zdravotní reformě se po nátlakové akci lékařů mluví jako o samozřejmé, ba hotové věci – ministr Leoš Heger veřejně prohlásil, že přistoupil na všech třináct bodů odborového svazu lékařů. O nich mimochodem skoro nikdo veřejně nedebatoval, média se soustředila pouze na požadavek zvýšení platů lékařů. To, že požadavky obsahovaly komerční připojištění, se už příliš nerozebíralo. A tak je nasnadě otázka: o jakou reformu se vlastně jedná a jaké bude mít důsledky? VZDORUJÍCÍ DOSTUPNOST Neustále slyšíme, že reforma zdravotnictví je nutná. Nejčastějším argumentem je neudržitelnost současného stavu, nemožnost financovat současný systém, hrozba jeho úplného kolapsu v budoucnosti atd. Často se mluví o „bezplatném zdravotnictví“, které prý je neblahým pozůstatkem minulosti, se kterým je třeba skoncovat, a teprve pak jaksi automaticky zmizí všechny potíže. Jak to tedy vlastně se současným stavem zdravotnictví je? Systém veřejného zdravotnictví se v českých zemích vyvíjel od 17. století. Z původních chudinských špitálů postupně vznikl ještě za habsburské monarchie propracovaný systém, který zahrnoval prevenci i osvětu a úspěšně bojoval s různými tehdy vážnými nemocemi. V období tzv. první republiky byl tento systém dále propracováván a Československo mělo mezi válkami jeden z nejlepších systémů veřejné zdravotní služby na světě: byli jsme státem, který dosáhl celosvětového primátu v léčbě tuberkulózy a pravých neštovic, velmi nízké kojenecké úmrtnosti atd. Po druhé světové válce se pokračovalo v rozsáhlých preventivních i osvětových programech. Tento kvalitní systém, v mnohých parametrech lepší než v řadě „vyspělých“ západních států, utrpěl – zejména v oblasti prevence – některé škody, ale komplex institucí, který zahrnuje hygienické stanice, specializované ústavy a další, v zásadě přežil. Kvalita našeho zdravotnictví byla velmi rezistentní – přežila válku, komunismus i některé nedávné pokusy o její likvidaci. Důležitým faktorem zůstala dostupnost péče prakticky všem vrstvám obyvatel. 30 KČ JAKO ZAVÁDĚCÍ CENA Teprve nedávno – za ministra Tomáše Julínka – došlo k vážným pokusům zasadit tomuto systému těžkou ránu. Nejdříve byly zavedeny tzv. regulační poplatky. Navenek měly omezit zneužívání zdravotní péče, zároveň ale byly prvním opatřením, které mělo lidi naučit, aby si do ordinací nezapomněli vzít peněženku. Tento krok však představoval pouhý začátek. Následovaly návrhy zákonů, které měly nahradit dosud platný zákon o zdraví lidu mnohasetstránkovou džunglí sedmi zákonů, ve kterých se například skrýval paragraf, nahrazující původní pojem „lege artis“ (označení postupu, který je v souladu s obvyklými, obecně uznávanými metodami určitého oboru vědy) formulací, že pacient má z veřejného zdravotního pojištění nárok na ekonomicky nejlacinější postup, který vede k cíli (tedy: místo narkózy rána palicí?). Univerzitní nemocnice se měly stát akciovými společnostmi (mohou a z povahy věci mají generovat zisk), pojišťovny se měly privatizovat a měly mít rovněž možnost tvořit zisk. Zdá se tedy, že cílem bylo vyvádět peníze z veřejného zdravotního pojištění do soukromých rukou. Vliv lékařské komory měl být minimalizován, měla být zavedena možnost připojištění a vytvořen seznam „standardů“, které pojišťovna bude hradit ze základního pojištění. Na to, co v seznamu není, se připojisti, nebo zaplať. Vulgární populistické náměty zahrnovaly možnost zaplatit nejen lepší péči, lepší stravu, pokoj, ale dokonce za peníze předbíhat ty, kdo na to nemají nebo si volit lepšího lékaře. Odůvodnění, že tento nešvar stejně existuje, se podobá argumentu, že když neumíme zabránit krádežím, tak je legalizujme. Zkrátka, cílem této „reformy“ bylo otevřít zdravotnictví jako oblast „bílého byznysu“. Naštěstí se to Tomáši Julínkovi nepovedlo. BÍLÝ BYZNYS Z dosavadních výroků ministra Leoše Hegera lze usoudit, že chce pokračovat v tom, co začal tým Tomáše Julínka, pouze opatrněji a snad i s mírnějším bezprostředním sociálním dopadem. Ministr nepokračoval ve válčení s lékařskou komorou, naopak, využívá její zájmy k postupnému prosazení reforem. Ukázkou je např. nedávno podaný návrh novely zákona o tkáňových bankách, který otevírá možnost s odebranými orgány dále obchodovat a dovoluje privatizaci těchto bank. Leoš Heger otevřeně hovoří o zavedení „připojištění“, o zavedení standardů, které omezí objem péče hrazené z veřejného pojištění. Za „nadstandard“ si bude pacient muset připlatit. Možná, že bude usilovat o to, aby standard zahrnoval potřebnou základní péči, ale cesta k rozevření nůžek mezi základní péčí a péčí za příplatek byla započata. Je pak otázkou, jak se tento proces bude dále vyvíjet, zda nesměřuje k „chudinské“ medicíně a medicíně pro bohaté. Musíme se zeptat, kdo bude za ty chudší schopen bojovat proti mocné lobby podnikatelů, připravených obchodovat se zdravím, a jaké můžeme očekávat záruky pro solidní objem péče v budoucnosti. Také tvrzení, že současný systém je neudržitelný a je nutné jej z tohoto důvodu reformovat, je účelový argument, který podporuje prosazení reforem v zájmu vyvádění zisku z veřejného zdravotního pojištění. Je zdraví člověka obchodní artikl jako každý jiný? Opravdu chceme, aby do dosud poměrně dobře fungujícího systému veřejného zdravotnictví dostupného prakticky každému byly pomocí reforem zavedeny tržní principy? Je dobře si připomenout, že ještě v roce 2009 bylo na společném rezervním účtu zdravotních pojišťoven přes 42 miliard korun. Přesto, že tyto peníze byly z velké části spotřebovány (opravdu na zdravotnictví?), je otázka, jaké rezervy v současném systému máme, pokud se nám podaří omezit velké úniky peněz pomocí různých zprostředkovatelských firem, jestliže dokážeme efektivně bojovat s lobby farmaceutických firem a vyvážit tlaky různých zájmových skupin. Vždyť zdravotnictví představuje celkově položku 250 miliard korun ročně! Je otázka, zda je pravda, že náklady na zdravotnictví tak dramaticky rostou s prodlužováním průměrného věku – podle některých statistických analýz je tento růst podstatně nižší, než tvrdí ti, kdo prosazují reformu. Proč téměř nemluvíme o prevenci, o osvětě, o péči o mládež? Připomeňme, že už za císaře Františka Josefa v předminulém století navštěvovali lékaři základní školy a prováděli lékařskou prohlídku žáků – dnes se tyto prohlídky odbourávají, respektive přenechávají zodpovědnosti rodičů. Zeptejme se, zda opravdu dlouhodobě rostou náklady na léčbu tak, jak tvrdí reformátoři – kromě nákladů, o kterých se hodně mluví, přinášejí nové technologie také úspory. Jsou tato tvrzení jen součástí propagandy? Chceme se skutečně smířit s tím, že „stejná“ lékařská péče pro všechny občany je minulostí? Pokud máte pocit, že ano, můžete si za reformou zdravotnictví škrtnout otazník. Autor je programátor a signatář Charty 77. V roce 2008 byl spoluautorem dopisu chartistů proti tehdy připravované reformě zdravotnictví. 15 OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ŽIVOT DÍL ZA DÍLEM | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR BISKUP VYDĚDĚNÝCH LATINSKÁ AMERIKA A ZEJMÉNA JIHOMEXICKÝ CHIAPAS, ZNÁMÝ POVSTÁNÍM MAYSKÝCH ZAPATISTŮ, OPLAKÁVÁ SMRT VÝZNAMNÉHO KNĚZE SAMUELA RUIZE. TEN PŘIROSTL K SRDCI MÍSTNÍCH INDIÁNŮ PROTO, ŽE SE POSTAVIL NA JEJICH STRANU. ZNELÍBIL SE TÍM MNOHA DALŠÍM – VČETNĚ MEXICKÉ VLÁDY A STÁTU ČI PAPEŽSKÉHO NUNCIA. Jako každé ráno je vrchovina středního Chiapasu zahalená do mlhy. Borovicové lesy se ve dvou kilometrech nad mořem proměnily v jednolitou bílou plochu. S přibývajícím časem slunce mlhou pomalu prostupuje a začíná osvětlovat blízké, horami obklopené město San Cristóbal de las Casas. V Chiapasu – v jednom z nejchudších států Mexika s nadpolovičním počtem obyvatel indiánského původu a rovněž místě otevřeného povstání domorodých rolníků, tzv. zapatistů – začíná další den, již čtyřiadvacátý v roce 2011. Lidé, kteří se probouzejí, ještě nevědí, že dnešek vstoupí do mexických dějin jako den, kdy odešel jeden ze symbolů boje za důstojný život tamních indiánů – kněz Samuel Ruiz García. EL TATIC UMŘEL… Brzy ráno vstávám a spolu s Andrésem vyrážíme do ulic San Cristóbalu, hlavního města podpory zapatistů, kteří v roce 1994 povstali v okolních vesnicích dožadujíce se pitné vody, škol, dostupné lékařské péče, půdy k obhospodařovávání a střechy nad hlavou. Máme domluvený rozhovor v nejstarší místní nevládní organizaci DESMI. Dopolední slunce máme v zádech. Jdeme najisto – dva bloky rovně a pak pořád doleva. V kolmých ulicích koloniálního města se téměř nelze ztratit. Brzy zvoníme na zvonek a čekáme na usměvavý obličej čtyřicetileté Carly. Ta nás ihned vpouští dovnitř a odvádí nás do jejich knihovny. Je jakási vážná, zaražená, tichá. Neznáme ji takovou. „Už jste slyšeli tu novinu?“ ptá se nás. Andrés hned kontruje otázkou: „Jakou novi- 16 nu?“ zatímco já se s ranní rozmrzelostí sám sebe ptám: „Jak jsme asi něco mohli slyšet, když jsme vstávali před patnácti minutami. Copak jsme…“ „Don Samuel dnes v brzkých ranních hodinách umřel,“ slyšíme tlumený hlas Carly, kterým razantně přetíná naši ranní rozespalost. Jako by nás někdo vnitřně profackoval. Ujišťujeme se sborovým: „Don Samuel, … bývalý biskup Samuel Ruiz García umřel?“ „Ano,“ odvětí Carla a klopí oči. Nevíme co říct. Je to šok pro všechny. Nastává neformální minuta ticha. Takových minut dnes probíhá po celém San Cristóbalu, Chiapasu, Mexiku i světě na tisíce. Rozhovor s Carlou nějak zvládneme, byť jsme všichni tři myšlenkami tak trochu jinde. Pak se vracíme zpátky do rozpálených ulic města. „Už jste to slyšeli?“ ptá se nás skupinka lidskoprávních dobrovolníků z Německa, které potkáváme v kavárně. Podobně se ptáme známých my. Tak jako když narazíme na zapatistu Josého, který do města s celou svou rodinou pravidelně sjíždí ze zapatistické vesnice vzdálené dvě hodiny autobusem od San Cristóbalu. „Tatic Ruiz že je po smrti?“ odpovídá mi zděšeně José, pro kterého je Samuel Ruiz, tak jako pro ostatní zapatisty, jakýmsi duchovním otcem. „To se budeme muset co nejdříve vrátit domů, do vesnice a říct to všem ostatním,“ otáčí se José ke své ženě Isabel. V poledne začnou dlouze zvonit kostelní zvony. Na tento den nelze zapomenout. Indiáni a nejen oni přišli o muže, kterého sami označovali jako otce – Tatica, jak se říká v jednom z mayských jazyků, v tzotzilštině. SPRAVEDLNOST NA ZEMI Samuel Ruiz zasvětil většinu svého života Chiapasu a jeho neviditelným obyvatelům – mayským a zoqueským indiánům. Byl biskupem sancristóbalské diecéze přes čtyřicet let, do důchodu odešel s příchodem nového milénia. V mnoha otázkách zůstal konzervativcem (názory na homosexualitu, potraty atp.). Důležitější ale bylo, že se profiloval jako zastánce indiánských práv. Působil rovněž v čele Komise mexických biskupů pro indiánské záležitosti. El caminante – chodec, jak se rád nazýval, trávil v Chiapasu mnoho času putováním po indiánských komunitách – od guatemalské hranice až po nejizolovanější a nejnepřístupnější vesnice v Lakandonské džungli a v chiapaské vysočině. Chudoba a sociální vyloučení indiánů, na kterou při svých cestách soustavně narážel, způsobila, že se rozhodl „kráčet“ po boku chudých a nikoli po boku vlády, státu, městských ladinos – potomků španělských kolonizátorů či bohatých velkostatkářů. Na prvním kongresu chiapaských indiánů v roce 1974, který Ruiz zaštiťoval, prohlásil: „Mou přednostní volbou se stali chudí.“ Samuel Ruiz přijal za svou tzv. teologii osvobození neboli teologii chudých, která se rozvinula v Latinské Americe, zejména po konferenci biskupů v kolumbijském Medellínu v roce 1968. Teologie osvobození činí ze soustavného vykořisťování chudých obyvatel „třetího světa“ náboženskou zkušenost. Křesťanství je zde nazíráno optikou chudých, jejich utrpení, naděje a bojů. Osvobození vychází z uvědomění si vlastních nedůstojných podmínek života a ze OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ŽIVOT DÍL ZA DÍLEM | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR Autor: Bob Kuřík zprostředkovatel mírového jednání mezi rebely a armádou a podle mnohých to byl právě on, který zabránil masivnímu krveprolévaní ve vzbouřeném Chiapasu. Chiapaskému státu, mexické vládě, obchodnímu sektoru, konzervativní části mexického arcibiskupství i Vatikánu, tradičním velkostatkářům, chiapaským i celomexickým médiím v rukou státu a bohatých byznysmenů ležel díky své činnosti v žaludku. Přežil diskreditační kampaně vykreslující ho jako „zrádce země“, výzvy k lynčování i pokus o atentát, které vůči němu a jeho spolupracovníkům s utajenou podporou mamštině, cholštině, jazyku zoque. Tak jako například zástupci z nedaleké vesnice Acteal, kteří ve svém proslovu přesně věděli, kam Tatic odešel – za jejich pětačtyřiceti sousedy, kteří byli během prosincové mše v roce 1997 zmasakrováni polovojenskou skupinou s nepřímými vazbami na mexický stát. Na mše přicházeli i lidé, které by člověk jindy v kostele rozhodně nepotkal, včetně mladých evropských neznabohů – anarchistů. Ti na chvíli zapomněli na své proticírkevní smýšlení a přišli vzdát poslední hold člověku, kterého uznávali za jeho práci pro chudé rolníky. Samuel Ruiz García se stal vedle Gustava Gutiérreze z Peru, Leonarda Boffa z Brazílie, Jona Sobrina z El Salvadoru a Juana Luise Secundy z Uruguaye jednou z klíčových postav latinskoamerické tradice teologie osvobození. Zasloužil se o vznik indiánské teologie v Chiapasu, kterou rozvinuli náboženští představitelé indiánů a která z teologie osvobození vychází. Jeho působení v Chiapasu mělo vliv na rostoucí organizovanost a povědomí o lidských právech, právech na kulturu a sebeurčení mezi indiány, které přichází od konce šedesátých let 20. století. To, že desetitisíce indiánů přijaly teologii osvobození za svou a začaly svůj život chápat jako život v civitas christi (v křesťanském společenství) na cestě k osvobození, bylo podle mexického sociologa Marca Estrady Saavedry nezbytným předpokladem pro to, aby později přijali za svou filozofii povstaleckého zapatismu. V současném zapatismu lze vysledovat přímé podněty z teologie osvobození – ať už v důrazu na utrpení člověka, v boji za autonomii chápanou jako proces osvobozování se či v morálce revoluce, která má člověku umožnit žít důstojně. Přestože stál Ruiz na straně chudých indiánů a nepřímo ovlivnil jejich radikalizaci, s ozbrojeným povstáním zapatistů nesouhlasil. Tato skutečnost nezabránila mediální hysterii, která se po povstání snažila ukázat, že v čele zapatistů stojí kněží teologie osvobození a že skutečným vůdcem povstalců je Samuel Ruiz. Byť Ruiz s užitím ozbrojeného násilí nesouhlasil, povstání respektoval. Když v roce 1994 zapatisté povstali, působil Ruiz jako mexické vlády iniciovaly po roce 1994 tradiční mocenské struktury a rozsáhlé rodinné klany Chiapasu. Přetrpěl pomluvy, hrozby zatčení a uvěznění i zásadní spory s Vatikánem, jehož apoštolský nuncius (vyslanec) v Mexiku Girolamo Prigione usiloval dlouhodobě – podle novinářů za akutního naléhání šéfa poradců tehdejšího mexického prezidenta Salinase de Gortariho – o sesazení Ruize z pozice biskupa sancristóbalské diecéze. Pozice nuncia ale s postupem času oslabovala, Ruize se mu odvolat nepodařilo a v polovině devadesátých let získal Ruiz pro zprostředkování mírových debat mezi zapatisty a vládou oficiální podporu mexických biskupů. Do kostela zavítali i jejich protihráči – představitelé moci včetně chiapaského guvernéra Juana Sabínese a mexického prezidenta Felipe Calderóna. Jejich kondolence chápali mnozí jako ryzí pokrytectví. Calderón i Sabínes ztělesňují v očích Ruizových stoupenců moc, která proti němu systematicky bojovala a snažila se ho před veřejností zdiskreditovat. Představitelé zapatistů, kteří kvůli smrti Tatica přerušili dvouleté mlčení před veřejností, sarkasticky poznamenali: „Groteskní defilé místních i federálních politiků před rakví pana Samuela neprobíhá proto, aby ho uctili, nýbrž proto, aby se s patřičnou úlevou ujistili, že skutečně umřel; a lokální média předstírají nářek nad tím, co ve skutečnosti oslavují.“ FOTO: ARCHIV snahy kolektivně se organizovat s cílem tyto podmínky zlepšit. Odpůrci teologie osvobození, mezi něž patří také konzervativní část katolické církve, o ní hovoří jako o marxistické variaci křesťanství. V jejím základu stojí interpretace Nového zákona, podle které by člověk neměl čekat na posmrtnou spravedlnost v království nebeském, nýbrž jít spravedlnosti naproti již v životě na Zemi. Teologie osvobození tak odmítla církevní tradici utěšování chudých slibem spásy v posmrtném životě a učinila ze spásy aktuální téma. S ANARCHISTY V KOSTELE EPILOG Ruizova smrt v brzkých ranních hodinách 24. ledna zasáhla desetitisíce lidí v Chiapasu, Mexiku i po celém světě. Některé chiapaské nevládky vyhlásily smutek. V případě Centra lidských práv FRAYBA, které v roce 1989 zakládal, se dokonce jednalo o devítidenní truchlení doprovázené zvažováním vlastní činnosti po smrti „otce zakladatele“. Hlavní sancristóbalský kostel pořádal první týden každý den několik mší, kterých se účastnily stovky lidí, víc, než byl kostel schopen pojmout. Řada z nich tak sledovala mše z velkoplošné obrazovky na náměstí před kostelem. Do města přijížděli zástupci indiánských vesnic z celého Chiapasu, aby řekli poslední sbohem jejich Taticovi. Psali mu vzkazy na zdi, četli připravené texty, zpívali, hráli na tradiční nástroje a děkovali mu ve svých rodných jazycích – tzotzilštině, tzeltalštině, tojolabalštině, Samuel Ruiz umřel ve věku 86 let. Posledních deset let již v Chiapasu nepůsobil ani nežil. Přesto se jeho smrt stala důležitou událostí pro Chiapas a zaplňovala několik dnů přední stránky mexických novin. Chudí indiáni přišli o svého dlouholetého zastánce a zapatisté o jediného člověka, kterého byli ochotni respektovat jako zprostředkovatele jednání mezi nimi a vládou – a to i přesto, že sice souhlasil s důvody povstání, ale byl proti použití zbraní. Nyní lze jen spekulovat, zda jeho smrt rozšíří možnosti razantnějších protipovstaleckých strategií ze strany mexické vlády. Lze rovněž očekávat, že se nyní začne k Ruizovi hlásit kdejaká politická síla a začne jej vykládat ve svůj prospěch. Není proto od věci si připomínat, o čí prospěch se zasazoval sám Samuel Ruiz. Autor je doktorand antropologie na FHS UK. 17 OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ŽIVOT DÍL ZA DÍLEM | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI 2X FOTO: VLADIMIR TELEGIN ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR Kozlík Vor VOJNA V DNEŠNÍM RUSKU JIŽ ČTYŘI ROKY ROZDMÝCHÁVÁ UMĚLECKO-AKTIVISTICKÁ SKUPINA VOJNA RUSKÉ VEŘEJNÉ MÍNĚNÍ. SOULOŽ V MUZEU, KUŘE VE VAGÍNĚ NEBO OBŘÍ PYJ NA MOSTĚ NECHÁVÁ ZCELA CHLADNÝM JEN MÁLOKOHO. CO SI MYSLÍ NÁROD? A JAK REAGUJE STÁT? Říkáte si Vojna. Proč jste zvolili právě takový název – jste snad ve válce? S kým, proboha? derním umělcům, pak jsme šli do ulic a začali s akcemi pro národ. Kozlík: Zakladatel skupiny Vor (Zloděj – pozn. red.), který název navrhl, říká, že naše akce jsou hlavně válkou proti zvůli a nespravedlnosti, proti jednání vlády ve věci praní špinavých ropodolarů. A zároveň nezapomeňme, že v hrůzostrašných podmínkách ruského vězení hnijí nevinní a nešťastní lidé, že v dětských domovech hladovějí děti. Poměrně spektakulárními. Jsou pro vás akce adrenalin, zábava, vyjádření názoru nebo všechno dohromady? NOVÝ JAZYK NESPOKOJENÝCH Co dalo impuls k založení skupiny? Veliký: Prostě se potkali lidé, kteří už toho měli plný zuby… Kozlík: Ano, Veliký má pravdu. Jsme mladí a štvala nás apatie, která nás obklopovala. Hodně jsme chodili na výstavy moderního umění, i když už jsme měli po krk toho nesmyslného bohémského dění bez obsahu. Nejdřív jsme začali dělat performance kritické k mo- 18 Bílý: Pro každého člena skupiny je to jinak. Někdo má rád to vzrušení, někdo chce veřejně vyjádřit svůj názor a někdo zas mít něco, na co si vzpomene v stáří. Nejdůležitější ale je, že poctivý člověk nemá šanci změnit ruskou realitu. Poctiví lidé mají dvě možnosti: popadnout zbraň a zabít všechny do jednoho, anebo spáchat sebevraždu, pokud ten svět berou vážně – přibližně takové emoce jsou cítit. My se to ale snažíme zvládat bez násilí. Veliký: I pro mě jsou akce Vojny způsob, jak v sobě uklidnit nepřízeň, kterou cítím k dnešní realitě. Jak vybíráte téma nebo událost, k níž se chcete vyjádřit? Kozlík: Vystihujeme náladu ve společnosti, často ji jen vytušíme. Nemusíme nic volit, musíme jen umět výrazně reagovat. V čem je přednost uměleckého aktivismu před běžnými pouličními demonstracemi? Bílý: Vytváříme nový jazyk politického vyjádření. Vláda stále krade umělecký jazyk, například docela obstojně kopíruje pouliční akce některých opozičních hnutí. Umělec musí být o krok napřed. Nemáme tolik finančních a lidských zdrojů, ale naše akce jsou o stupeň účinnější a hlubší. Za deset let pravděpodobně vláda přijme i tuto zkušenost, ale pak vymyslíme něco nového. KOČKY, PÉRO, PŘEVRAT Během čtyř let jste provedli velký počet akcí. Probírat každou zvlášť nedává smysl, čtenářům NP je přiblížíme v samostatném boxu. Kterou z nich ale považujete za nejúspěšnější? OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ŽIVOT DÍL ZA DÍLEM | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR Autorka: Olga Pavlova Veliký: Zastrkování kuřete do vagíny je jednou z nejúspěšnějších. Během dvou dnů na internetu ji zkouklo kolem sto tisíc lidí. Bílý: Všechny naše akce jsou úspěšné. Už proto, že se na ně pečlivě připravujeme. Probíhají pak jako po másle… Kozlík: Já bych řekl, že nejúspěšnější bylo Péro v zajetí KGB. To jsme namalovali ohromné péro na Litějný most v Petrohradě. V určitou hodinu, kdy se most zvedá, se postavilo přímo proti budově bezpečnostní služby FSB. Její pracovníci ho sledovali z oken s velkou bázní a chvěním. Později se ukázalo, že jsme je touto akcí velmi urazili. Vráželi do našich bytů, vytrhávali počítače a pevné disky, zatkli aktivisty Zloděje a Jebnutého a mluvili o tom, že jsme jim takové velké péro neměli posílat. Ale to si nemyslíme. Vyjádřili jsme názor celého národa na zkorumpovanou vládu a federální pracovníky, kteří jí napomáhají. Liší se způsob, jakým jsou vaše performance vnímány v Rusku a jinde ve světě? Mluvili jste o akcích pro národ. Vaše zásilky nemají konkrétního adresáta, mluvíte „ke všem“? Sledujete naopak i vy tvorbu zahraničních umělecko-aktivistických skupin? V Česku například před časem zarezonoval počin skupiny Ztohoven, která vstoupila do přímého televizního přenosu a simulovala atomový výbuch v krajině. Dolehl až k vám? Veliký: Oslovujeme celý svět. Umění bez slov je globální! Bílý: Jsou to akce pro obyčejné lidi, nemusíte být na úrovni kunsthistorika a mít základní filozofické vzdělání, abyste je pochopila. Stačí být jen zdravě rozzlobená na nespravedlnost a nesmyslnost, jež se děje okolo, a mít minimální smysl pro humor. Jestli se ale přeci jen na někoho speciálně obracíme, tak jsou to intelektuálové. Myslíme si, že právě oni jsou schopni změnit historický vývoj v konkrétním státě a že jejich dnešním úkolem v Rusku je odstranit od moci jednotky rychlého nasazení. Je přitom smutné sledovat, jak dnešní ruští intelektuálové často nepovažují za ponižující jezdit na setkání prokremelských hnutí, pracovat ve státních médiích a tak dále. Jak vás přijímají „obyčejní“ lidé? Veliký: Ta přemýšlející část tleská vestoje. Kozlík: Akce jsou efektivní. Lidé si nás začali všímat, rozhořčovat se, kritizovat, přehodnocovat svůj vztah k vládě i nespravedlivosti kolem a jednat. Obrodili jsme politický aktivismus v Rusku. Bílý: Jistě, to je dáno rozdílným společenskopolitickým kontextem. Například házení koček do McDonaldu nevyvolalo u našich spoluobčanů zas tak silné emoce, jako jiné akce. U západních diváků je ale skoro na prvním místě. Naopak Palácový převrat bral na Západě málokdo vážně, ale v Rusku vyvolal kypění internetových žump. Na Západě je zřejmě aktuální řešit problém moci nadnárodních společností a ochrany zvířat, zatímco v Rusku jsou aktuálnější politické problémy a umělé „dodržování“ zákona. V Asii je to všechno ještě úplně jinak. Zatímco v Rusku se všichni styděli ji rozebírat, Číňanům se velice líbila akce Jak ztopit kuře. V internetových diskusích k ní byly stovky komentářů, četli jsme je pomoci Google Translatoru. Vymysleli si dokonce legrační epitet – „Velká tygřice vs. Velikánské kuře“. Veliký: Neslyšel jsem, ale podle vašich slov jsou velmi šikovní. Bílý: Ano, často nás porovnávají se Ztohoven a ještě s newyorskými Yesmen. Nevnímáte, s ohledem na podmínky v Rusku, akce západních kolegů jako dětskou hru? Bílý: Opět jde o jiný kontext. Možná, že v Rusku nevidíme některé problémy západní společnosti. Na jaře jsme byli v New Yorku a udělali si určitou představu… Kozlík: Amerika nás ohromila svou pozorností k jednotlivci. Získali jsme dojem, že vše je uděláno pro člověka, který má volbu a mnoho svobod. Ale de facto má méně, pod maskou vnějšího blahobytu a svobody se skrývá totální kontrola nade vším a nade všemi. Porušování zákona by tam asi neprošlo. Bílý: V Rusku je prostě méně překážek a všechen hnůj se na tebe vyvalí najednou a pohltí tě. Je možné, že na Západě člověk nasbírá tolik negativních zkušeností až v důchodu, kdy už je pozdě začít něco podnikat. V Rusku hned stojíš před volbou: fízlové mohou beztrestně zavraždit tvé kamarády, zrušit tvůj podnik a ty půjdeš sedět a nevydáš hlásku. Ale my chceme mluvit. PAUZA V AKČNÍM FILMU Svými akcemi se často dostáváte do rozporu se zákonem. Jaký to má význam? Takzvané „problémy se zákonem“ nejsou vysvědčením, ale vedlejším produktem umělecké činnosti. Jestli je pro umělecké vyjádření zapotřebí jednání, které porušuje zákon, umělce to nesmí zastavit (i když jsme proti mrzačení a vraždám). Je možné, že umělec bude chtít vypočítat důsledky svého vyjádření, tehdy musí být zákon jednoznačný. Dám příklad: Naše akce Palácový převrat by měla spadat pod paragraf vandalství, ale v Rusku se ji pokoušeli soudit jako výtržnictví, což se běžně aplikuje pouze v případě násilí vůči fyzické osobě. A absurdní paragraf o extremismu, to už je úplný výmysl ruského „soudnictví“, sloužící zatýkání všech jinak smýšlejících. Kromě toho, skoro vždy porušujeme zákon. V Rusku je potřeba mít na všechno povolení od vlády: když chceš svolat kamarády na ulici a připravit vystoupení, když chceš udělat demonstraci a tak dále. Kdybychom o ně prosili, popřeli bychom umělecké gesto. A samozřejmě, kdybychom to povolení dostali, hodnota vystoupení by byla minimální. Je zřejmé, že kdyby Péro na Litějném namalovalo prokremelské hnutí a před tím si sehnalo požehnání radnice a strany, dostalo by maximálně „ředitelskou důtku“. Setkali jste se s pochybnostmi a spekulacemi o svých motivacích? Něco ve stylu, že jste američtí špióni v žoldu Západu? Veliký: O tom mluví menšina, která stojí opodál těch tleskajících. Bílý: Ale samozřejmě každý druhý ví, že každý upřímný čin je zaplacený. Hlavně pochopit kým a pak si udělat názor na daný čin. Je to neuvěřitelná logika, která vyplývá z nedůvěry ke všemu a nevíry ve vlastní síly. V Rusku většina volí Puťku, bojí se odporovat milicionáři, i když porušuje zákon, nechodí k volbám, nepovažuje za důležité vyjít do ulic a hájit svá práva. Skupina Vojna 19 OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ŽIVOT DÍL ZA DÍLEM | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR Do zatím nejvážnějšího křížku se státní mocí jste se ale dostali až kvůli akci Palácový převrat, během níž jste na ulici v Petrohradě převraceli policejní auta… Kozlík: Ano, dva naši aktivisti jsou dnes ve federálním zajetí. Již tři měsíce je drží v cele předběžného zadržení. Podmínky tam jsou příšerné: v celách neteče teplá voda, vězňům neposkytují lékařskou péči, nemění povlečení, nutí je stravovat se vstoje a podle pořadí, nevydávají jim zásilky a je tam spousta dalších problémů. Oleg Vorotnikov a Ljenja Nikolajev jsou obviněni podle paragrafu o výtržnictví, hrozí jim odnětí svobody od dvou do pěti let. Na soud čekáme. Vyšetřovatel nemá žádné důkazy, řídí se jen videomateriály z internetu a články z Wikipedie, proto jsou kluci drženi nezákonně. Během řízení ohledně prodloužení vazby tlačí vyšetřovatelé na soud a žádné rozumné argumenty, proč Olega s Ljenjou propustit na kauci, neberou v potaz. Protože je porušován zákon, vzniká dojem, že to, co se odehrává, je nějaká osobní pomsta pracovníků centra E (Centrum pro boj s extremismem – pozn. red.) vůči aktivistům Vojny. Přesto, dalo se čekat, že systém zareaguje jinak, když začnete materiálně poškozovat jeho bezpečnostní složky a zdůvodňovat to tím, že jste pod policejními auty hledali ztracený míček? Kozlík: Jsme vždy připraveni zodpovídat za své činy, ale nemysleli jsme si, že zákon a lidská práva se v Rusku porušují tak hrubě. Zdá se mi, že povinností a cílem centra E je potlačení a ponížení každého, kdo přemýšlí jinak, a každého odvážného člověka. Takové je zapotřebí zrušit a jeho spolupracovníky poslat zametat ulice. Jste v kontaktu se svými vězněnými kamarády? Kozlík: Pouze prostřednictvím advokátů. Kdybych tam přišel sám, hned mě chytnou, začnou vyslýchat a obviňovat z účasti v kriminální skupině. A to udělat nemůžu, už proto, že mi před třemi měsíci zabavili pas. Žiju bez dokladů, což je porušení mých práv a svobod. Podařilo se státu Vojnu definitivně ukončit, anebo jde jen o dočasné bezvětří? Bílý: I když se dnes f ízli radují a plácají se po zádech, jak se jim podařilo nás „rozdrtit“, Vojna je akční f ilm se životní délkou. Veliký: Stát ještě sám nedokázal pochopit, jakou udělal chybu. Oleg Vorotnikov a Ljenja Nikolajev byli po uzavření rozhovoru propuštěni z vězení na kauci. Autorka je spolupracovnice redakce. 20 Vojna Radikální uměleckou skupinu Vojna založili v lednu 2007 tehdejší studenti moskevské Lomonosovy univerzity Vor (Oleg Vorotnikov) a Kozlík (Natalia Sokolova). Umělecky vychází Vojna z odkazu básníka Dmitrije Prigova nebo ruských konceptualistů (Andrej Monastyrskij), politicky se hlásí k levici a svými veřejnými akcemi protestuje proti poměrům v dnešním Rusku. „Náš manifest je Žij a nebuď kurva, ponižuj fízly, nekamaraď se s prodejnými umělci a novináři. Nikam ho nenahráváme, nemáme blog, twitter, ani svou stránku. Všechno, co chceme sdělit, lze vyčíst z našich akcí,“ říká další člen skupiny, Bílý. Za čtyři roky existence jich Vojna stihla celou řadu – a vždy tnula do živého. Následuje základní popis alespoň těch nejvýraznějších akcí. Na památku Děkabristů – dárek pro Jurije Lužkova (září 2008) – K oslavám Dne Moskvy přispěla Vojna oběšením ruského homosexuála, židovského LGBT-aktivisty a tří ilegálních imigrantských dělníků v největším moskevském supermarketu Auchan. Skupina označila akci za dárek moskevskému starostovi, jenž podle ní prosazuje politiku homofobie, xenofobie a otroctví. Zároveň jí připomněla osud P. I. Pestela, jednoho z popravených vůdců ruských děkabristů. Péro v zajetí KGB (červen 2010) – Namalo- Kočky v McDonaldu (květen 2007) – Na Mezinárodní den práce házeli členové Vojny přes přepážku občerstvení McDonald´s v Moskvě toulavé kočky. Skupina prohlásila akci za dárek špatně placeným zaměstnancům fast-foodu a zároveň za upozornění na totální absenci spontaneity v Rusku. Mrdej za nástupnické medvídě! (únor 2008) – V předvečer prezidentských voleb, jež měly dosadit do čela státu Dmitrije Medveděva, souložili aktivisté Vojny v budově Národního biologického muzea v Moskvě. Během veřejné kopulace vyzýval Oleg Vorotnikov k ochraně medvědí populace a zdůrazňoval totemický význam tohoto živočicha pro kmen Slovanů. vat v den Che Guevarových narozenin šedesát metrů vysoký a dvacet sedm metrů široký falus na Litějný most v Petrohradě trvalo umělcům Vojny necelou půlminutu. Až pak se obří úd vztyčil přímo naproti budově FSB… Podle Vojny nepatřilo péro jen bezpečnostní službě, ale celé mocenské hierarchii v Rusku. Akce byla zároveň protestem proti zostřeným bezpečnostním opatřením před nadcházejícím Mezinárodním ekonomickým fórem. Jak ztopit kuře (červenec 2010) – Akce, při níž si členka Vojny zastrkávala v petrohradském supermarketu kuře do vagíny, je skutečně kulturně nepřeložitelná. Zmiňme alespoň, že „ztopit“ se rusky může říct „zpizdit“ a že akt doprovázel slogan „Bezblyadno!“, tedy „Bez kurvení!“. Cílem akce, jež se odehrála v den 182. narozenin ruského revolucionáře a spisovatele Nikolaje Černyševského a jež nepostrádala odkazy na Tolstého či Charmse, bylo znovu zasáhnout „zkurvené“ ruské poměry. Fízl v kněžském rouše (červenec 2008) – Člen skupiny Vojna s policejní čapkou, v černé sutaně a s masivním křížem na krku odnesl z luxusních moskevských supermarketů pět tašek delikates a výběrového alkoholu. Samozřejmě bez placení, neboť kněžskému stavu a policii náleží v Rusku beztrestnost – alespoň podle Vojny. Palácový převrat (září 2010) - Členové Vojny obrátili v centru Petrohradu na střechu sedm policejních aut. Akce se odehrála v bezprostřední blízkosti kostela sv. Michala a odkazovala k soudnému dni. Tehdy budou muset podle Vojny policisté pokleknout a prosit za odpuštění svých hříchů. OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ŽIVOT DÍL ZA DÍLEM | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR Autoři: Iveta Hajdáková a Michal Děd ALFA SAMCI (VERZE BETA) DŘÍVĚJŠÍ FILMOVÝ HRDINA V PODOBĚ ŠVARNÉHO JINOCHA, KTERÝ KOSÍ NEPŘÁTELE JEN SVÝM POHLEDEM, POMALU MIZÍ Z OBRAZOVEK A PŘENECHÁVÁ SVÉ MÍSTO ANTIHRDINŮM – ZKRACHOVALÝM MACHŮM A DĚTINŮM, KTEŘÍ MARNĚ HLEDAJÍ SVÉ MÍSTO V POLITICKY KOREKTNÍ FEMINIZOVANÉ SPOLEČNOSTI. Pokud současní muži pociťují stále větší obtíže dostát tradiční představě o mužské roli, jejich filmové protějšky je v tom věrně následují. Hrdinové nových amerických seriálů již u diváků nevzbuzují jen čiré sympatie a obdiv, ale někdy spíše lítost, posměch nebo touhu vlepit jim facku. Dokonalým příkladem je hlavní postava seriálu Californication, spisovatel Hank Moody. Hýří sice talentem a šarmem, ale místo toho, aby zachraňoval svět a brázdil krajinu v mluvícím autě, snaží se ukormidlovat svůj sexuální apetit mezi desítkami krátkodobých vztahů. Z většiny situací vychází s cejchem dětinského rozmazlence, jemuž vlastní náctiletá dcera udílí lekce životní moudrosti. NOVÝ MACHO „Skutečný“ chlap po léta tradičně definovaný kombinací síly, odvahy, úspěchu a smyslu pro spravedlnost se pomalu vytrácí z obrazovek. A pokud zůstává, tak už jen coby parodie sebe sama, jako Chuck Norris v televizní reklamě. Místo něj můžeme někdy vidět tzv. nového muže vyznačujícího se větší citovou otevřeností a kultivovaným vzhledem. I tento typ filmových postav však na obrazovkách přenechává místo „novému machovi“, který se nevyžívá v emocionálních výlevech ani v ohleduplnosti k ostatním lidem. Diváky oslovuje jednak odvahou a intelektem, skutečnou fascinaci v nich však vzbuzuje hlavně díky své okázalé netečnosti k firemní kultuře, politické korektnosti a pravidlům slušného chování, jež ho neustále přivádí do problémů. Takové charakteristice odpovídá například Dr. House ze stejnojmenného populárního seriálu. Má se snad „nový macho“ stát dnešním vzorem maskulinity, v souvislosti s níž se od 90. let minulého století hovoří o stále hlubší krizi? Britský psychiatr Anthony Clare spatřuje kořeny úpadku maskulinity ve změnách souvisejících se zaměstnaností žen. Muži si podle něj vytvářeli identitu na základě svého zaměstnání a úlohy živitele rodiny. Většina současných žen však pracuje a mohou v případě potřeby zastat roli chlebodárkyň místo nich. Sexuální revoluce a feminismus navíc přinesly částečné nabou- rání tradiční patriarchální rodiny a muži tak mohou za určitých okolností, zvlášť pokud se porovnávají s generacemi svých otců a dědečků, pociťovat pokles autority a připadat si možná i zbyteční. „MUŽCESE“ V České republice převažují mezi studujícími na vysokých školách ženy. Podobná situace panuje i v rychle se rozvíjejících ekonomikách jako Indie, Čína a Brazílie, kde podle časopisu Newsweek vzdělání žen výrazně ovlivňuje hospodářství. Ženy z těchto zemí jsou obecně velmi ambiciózní a většina z nich si plánuje vrcholovou kariéru. Zdá se, že muži ztrácí náskok, k čemuž údajně přispívá současná ekonomická krize, jež postihla zejména mužskou zaměstnanost. Proto se také někdy v souvislosti s recesí mluví o mancession. Slovenská feministka Oľga Pietruchová však upozorňuje, že krize zasáhla ženy i muže stejně, ale „ztráta pracovních míst žen neměla v médiích takové prominentní místo.“ Krizi mužství nelze svádět na ženy a jejich ekonomickou samostatnost. Její příčiny je možné hledat v proměně charakteru samotné práce. Od 70. let 20. století se západní kapitalismus vyznačuje zásadním důrazem na terciární sektor, v němž prudce roste počet zaměstnanců. Oproti ostatním oborům má však práce ve službách femininnější charakter a vyžaduje submisivnost a poslušnost. Podle profesorky humánní geografie Lindy McDowell jsou britským chlapcům při socializaci stále vštěpovány tradiční mužské hodnoty, které je však později znevýhodňují na trhu práce. Toto se týká zejména příslušníků pracující třídy, jelikož postupně ubývá příležitostí uplatnit se v tradičních maskulinních průmyslových oborech. Mladí muži pak kvůli potížím se zaměstnáním zažívají pocity frustrace, na které reagují násilím a dalšími typy asociálního chování. Takoví jedinci si asi sotva dokáží představit sami sebe jako úslužného číšníka, protože, jak upozorňuje Mc Dowell: „servilní přístup nutný v práci ve službách považuje mnoho těchto mladých mužů za nemaskulinní a ponižující.“ BUSINESS PUNK Muži z jiných tříd na tom nejsou o nic lépe. Intelektuálové, úředníci, lékaři, podnikatelé… ti všichni se potýkají s větší konkurencí žen a se ztrátou kontroly nad vlastní prací ve prospěch spokojenosti zákazníka, který je pro konzumní společnost nejdůležitější. (Za zmínku stojí, že ženy dominují i jako spotřebitelky.) Úspěch, peníze a auto už nejsou zaručenými recepty, jak „dát svému životu koule“ – je třeba začít zlobit! Jeden z návodů pro kancelářské „krysy“ toužící po trochu mužné image nabízí německý časopis Business Punk. Pod heslem „Pracuj t vrdě, hraj si t vrdě“ se je pokouší umělým způsobem „pochlapit“ něčím, co je f iremnímu prostředí naprosto prot ikladné – odkazy na hudební styl proslavený svou divokostí, nespoutaností a hlavně anti-establishmentovým postojem. Autorka je doktorandkou antropologie na FHS UK Autor je novinář. 21 OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ŽIVOT DÍL ZA DÍLEM | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR Tajenkou křížovky je citát Charlie Chaplina. Vyluštění tajenky z čísla 371: ... nejroztomilejší, když se bojí, proto se bojí tak rády. Vítězové z čísla 371 jsou: Dana Bendová, Tomáš Slánský, Pavla Hofmeistrová. Tajenku zasílejte do 4. 4. na e-mail: [email protected] Soutěží se o: 3x CD/MP3 Waltari – Egypťan Sinuhet. Ceny poskytl Radioservis, a.s. – vydavatel CD, DVD, knih a Týdeníku Rozhlas. Internetový obchod: www.radioservis-as.cz, tel. objednávky: 222 713 037, mob. 724 819 319 nebo e-mailem: [email protected]. Firemní prodejna – Reprezentační prodejna Českého rozhlasu sídlí na Vinohradské ul. č. 12, Praha 2. Pište si o katalog na rok 2011, vyjde již v březnu. Zasíláme ZDARMA. 22 OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ŽIVOT DÍL ZA DÍLEM | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR Autor: Jiří Ptáček FOTOGRAFICKÁ VÝSTAVA K POSLECHU UŽ 123. PARTICIP, JAK ČESKÝ VÝTVARNÝ UMĚLEC TOMÁŠ VANĚK SOUHRNNĚ NAZÝVÁ SVÉ PRÁCE, VYSTAVILA PRAŽSKÁ GALERIE HUNT KASTNER ARTWORKS. JE VŠAK TŘEBA DODAT, ŽE TO JE VÝSTAVA FOTOGRAFIÍ CIZÍCH AUTORŮ A ŽE FOTKY ZDE LZE TAKÉ POSLOUCHAT. Tomáše Vaňka (1966) si česká veřejnost nejčastěji spojuje s doplňováním architektonických interiérů a exteriérů iluzivním mobiliářem sprejovaným přes šablony na stěny, případně si rozvzpomene na jeho opletačky s dědici práv na dílo Josefa Lady, když ve finále Ceny Jindřicha Chalupeckého zopakoval několik Ladových výjevů a přidal jim erotické atributy. V Novém Prostoru jsme pak loni psali o obyvatelích jednoho domu v pražských Holešovicích, kteří Vaňka požádali, aby jim odpomohl od sprejery zaneřáděné fasády a sám ji posprejoval imitací keramického obkladu. Je samozřejmě pravda, že Vaněk po plechovce se sprejem ještě někdy sáhne. Už delší dobu se ale věnuje něčemu jinému: zvuku. Particip 123 / Prezentakce v Hunt Kastner Artworks rozvíjí jeho koncept audiosoch a audiosituací – prostorových nahrávek, u kterých se sluchátky na uších propadáte dojmu, že se kolem vás právě cosi děje. Na webových stránkách kutnohorského GASKu můžete dvě takové slyšet. Vznikly pro dlouhé chodby barokní budovy galerie a v první se jimi prohání motorka, ve druhé kůň (www.gask.cz). Particip 123 se od nich liší v tom, že kombinuje zvuk s obrazem. BALÍČEK FOTOGRAFIÍ Obrazová část Participu 123 je prezentací fotografií od několika různých autorů, uspořádaných do krátkých slideshow s prvky animace. Jak výstava probíhá, k prvnímu slideshow ze snímků Ivarse Gravlejse a Avděje Ter-Oganjana přibývají další. Ke konci výstavy zde budou celkem čtyři (Gravlejse s Ter-Oganjanem, Aleny Kotzmannové, Jiřího Thýna a Francescy Woodman). Ke každé slideshow patří jiná zvuková nahrávka. Například projekci s Gravlejsem s Ter-Oganjanem doprovází zvuky zatloukání hřebíků, cvakání sponkovačky, fičení větráku a fénu. Zvuky konverzují s obrazem, parafrázují a rozvíjejí rytmus projekce. Už druhé slide-show má jinou zvukovou stopu. U Aleny Kotzmannové chtěl Vaněk postihnout vztah k místu, odkud autorka fotografovala. Rozjel se tedy nahrávat tam. Ve vlastním textu k výstavě se ptá: „Dá se rozšifrovat prvotní impuls samotného rozhodnutí něco vyfotit? Jakou důležitost má místo, z nějž fotograf fotí zvolený motiv a v jakém vztahu je k místu, ze kterého se divák na tuto fotku dívá? Má každá fotografie charakteristický zvuk, který jen není dočasně slyšet?“ Vaněk přirovnává „prezentakce“ k prohlížení balíčku fotografií, který si pokaždé prohlédnete jinak. Jeho Particip 123 proto můžeme chápat jako návrhy, jak fotografické umění uvidět odlišně, než když jen visí v galerii. A Vaňkovým závazkem je, aby se pokaždé pokusil vystihnout některé důležité rysy zvolených fotografií. účastníme. Výstřely sponkovačky a tlukot kladiva do hřebíků proto nejsou pouze zvukové paralely k promítaným obrazům. Donutí nás zpozornět k tomu, kde jsme. Vaněk do galerie umístil klecovou konstrukci, v jejíchž rámech je vypnutá jemná, tmavá textilní síť. A zvuky nástrojů nahrál, když ji stavěl. Můžeme tak zažít pocit, někomu možná až nepříjemný, že v přítmí galerie jsme nejen diváky, ale zvenku klece také objekty pozorování a logická součást instalace. I my jsme „prezentakce“. Vaňkova výstava je velmi konceptuální a přitom nestrádá absencí smyslových a emotivních podnětů. Hostitelské Hunt Kastner Artworks lze jen poděkovat, že umělcům, o něž se jako komerční galerie stará především z obchodního hlediska, dává prostor uskutečnit díla bez ohledu na prodejnost. Po zkušenostech s mnohými českými hokynářstvími s uměním je to přístup k nezaplacení. K MÍSTU A V SITUACI Tomáš Vaněk: Particip 123 / Prezentakce. Hunt Kastner Artworks, Kamenická 22, Praha 7 (www.huntkastner.com). Výstava potrvá do 7. května. V práci Tomáše Vaňka hrají velkou úlohu pojmy „místo“ a „situace“. Snaží se o to, abychom pocítili, že se někde nalézáme a něčeho se EROTICKÁ REVUE PETR PÍSAŘÍK Když už v článku o Tomáši Vaňkovi padlo cosi o erotice a GASKu, pak je vhodné navázat výstavou Erotická revue. Umělci si vypůjčili slavný surrealistický titul, pod stejným názvem vydali vlastní a na dané téma uspořádali výstavu. S necudnostmi je to dnes těžké, kdekdo jimi chce upoutat, a proto zní přitažlivě, že chtějí „prověřit, zda lze ‚nutkání pudů´ zahrnout do současné umělecké praxe jinak než jako pouhou senzaci.“ Petr Písařík (1968) je výborný malíř, který umí abstrakci i klasické téma (třeba zátiší s kyticí) „nastavit“ netradiční materiálovou skladbou. Zůstává i vynalézavým tvůrcem objektů z recyklovaných materiálů a každou výstavu dokáže povýšit nápaditými instalačními figurami. Přesto jeho Portfoliu 2011 chybí nějaký ten „špek“, kterým dřív vyvolával užaslé „… ááách“. Erotická revue. GASK, Barborská 53/24, Kutná Hora (www.gask.cz). Výstava potrvá do 25. května. Petr Písařík: Portfolio 2011. Galerie 5. patro, Myslíkova 9, Praha 1 (www.artkunst.cz). Výstava potrvá do 9. dubna. 23 OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ŽIVOT DÍL ZA DÍLEM | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR Autor: Dan Mareš NADVLÁDA PAMĚTI JAKÝM ZPŮSOBEM VZPOMÍNAT NA GENOCIDU? CO ZNAMENÁ NACISTICKÝ POKUS VYVRAŽDIT ŽIDY PRO DNEŠEK? Pokud někdo řekne, že holocaust vznikl v šedesátých letech v důsledku dobových potřeb různých aktérů západního světa, je na místě si v lepším případě poklepat na čelo. Vzhledem k tomu, o jaký zločin se jedná, je nicméně poklepání na čelo spíše nedostatečnou reakcí. Na místě je pobouření a obvinění – popírat smrt šesti milionů lidí je nejen nemístným výsměchem jejich památce, ale navíc vylepšováním obrazu hnutí, které zločin spáchalo a jehož pohrobci by jistě rádi opět měli dostatek moci ke spáchání něčeho podobného. ZÁHADA JMÉNEM PAMĚŤ Kniha Pavla Barši může vyvolat pohoršení, protože se slovem holocaust zachází kriticky. I ona tvrdí, že to, co známe jako holocaust, vzniklo v šedesátých letech z dobových potřeb a že jsou to zase dobové potřeby různých aktérů západního světa, co dává holocaustu jeho současnou podobu. Je tu ale podstatný rozdíl. Kniha nepopírá nacistickou genocidu, jen ukazuje, jak se postupně proměňovalo její vnímání. Zatímco bezprostředně po válce přeživší o svém traumatu často mlčeli a veřejný prostor byl otevřený především bojovníkům, od šedesátých let se pozornost mnohem více soustředí na nacistický zločin a jeho oběti. Zatímco zpočátku byl holocaust jedním z mnoha válečných zločinů, postupně se začalo hovořit o jeho jedinečnosti. Na jedné straně představuje největší zločin dějin, na straně druhé zločin, k němuž se připodobňují mnohé další. A tak můžeme ve veřejném prostoru slyšet o holocaustu Palestinců, koloniálních holocaustech či o holocaustu zvířat. Může nám to přijít nepřípadné, jenže v situaci, kdy se holocaust stal paradigmatem, základním vzorcem politicky způsobeného utrpení, je logické, že každý, kdo chce zvýraznit jiné trauma či jinou tragédii, tak či onak k holocaustu odkazuje. Potlačení holocaustu a jeho návrat do centra společenské diskuse si lze vysvětlovat s odkazem na individuální trauma přeživších. Podle Pavla Barši se ale jedná jen o část pravdy. Jeho kniha se nezaměřuje na paměť jednotlivců či jejich rodin, ale na „paměť“ společností, formovanou médii, politickou diskusí i „místy paměti“ – muzei, památníky apod. Tato paměť není tolik formována reálnou, fyzickou pamětí lidí, ale spíše jejich aktuálními zájmy a potřebou orientace. Proto se v Česku nejvíce vzpomínalo na bitvu na Bílé hoře v 19. a na počátku 20. století (kdy se do ní promítal aktuální vztah k Habsburkům) a proto se s takovou naléhavostí objevil holocaust v šedesátých letech. MOŽNOST V KAŽDÉM Z NÁS Právě tehdy hledal svůj nový smysl Izrael – a našel jej během procesu s Eichmannem jako ochránce všech Židů z celého světa před dalším holocaustem. Nový význam získal holocaust během šestidenní války. Odkaz k holocaustu je argumentem v diskusi o podpoře Izraele, v Evropě obhájci tohoto státu připomínají holocaust jako selhání, které Evropu zavazuje, v USA je odkaz k masakru dalším potvrzením výjimečnosti Ameriky oproti Starému světu. Odkaz k holocaustu zde překrývá křivdy na původních obyvatelích a černošských otrocích. „Na washingtonském mallu není muzeum otroctví. (Je to, jako kdyby Němci řekli, že holocaust byl sice strašná věc, ale skutečně důležitou věcí je, aby v Berlíně byl památník černošskému otroctví.),“ cituje Pavel Barša Petera Novicka. Baršův popis paměti holocaustu se nevyčerpává politikou, věnuje se také uměleckému zpodobňování holocaustu či práci historiků. Právě v politických pasážích ale nejnápadněji vynikne autorova kritičnost. Různé podoby paměti holocaustu rozebírá a ukazuje jejich zakotvení v potřebách doby jejich vzniku. Tím nás vrací zpět k faktu nacistické genocidy Židů a nabádá nás k jiným formám vzpomínání. Zatímco hlavní proud nás nabádá k tomu, abychom se morálně pohodlně ztotožnili s oběťmi, upozorňuje Pavel Barša podobně jako např. Zygmunt Bauman, že každý z nás má možnost stát se pachatelem podobných zločinů. Nacisté totiž nebyli bezkrvými zrůdami, ale realizací jedné z možností člověka obecně a moderní společnosti zvláště. Právě možnosti společností, jako je ta naše, daly vzniknout koncentračním táborům. „Chceme-li zabránit jejich opakování,“ končí Pavel Barša svou knihu, „musíme dbát na to, aby naše usedlá civilizace neztratila napojení na své pouštní počátky. Vždyť tam se člověk poprvé setkal s druhým jako s jiným, k němuž ho – navzdory jeho jinakosti – váže příkaz ‚Nezabiješ!‘“ Pavel Barša: Paměť a genocida Argo 2010 NOVÉ AUDIOKNIHY RADIOSERVISU: 24 Josef Kainar, Ubu se vrací Mika Waltari, Egypťan Sinuhet Dramatická variace na téma Alfreda Jarryho. Rozhlasová nahrávka z roku 1999. V titulní roli Leoš Suchařípa, dále hrají Jan Vondráček, lenka Vychodilová, Ivan Řezáč, David Prachař. Na CD vydává Radioservis. Ačkoli popisoval život egyptského lékaře doby největších faraonů, vypovídal především o válečných traumatech současníků. Četba z jednoho z nejvýznamnějších románů 20. století v podání Josefa Červinky. Rozhlasová nahrávka z roku 1983. CD mp3, délka: 5 hodin 43 minut. Vydává Radioservis. OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ŽIVOT DÍL ZA DÍLEM | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR Autor: Karel Veselý SYNTEZÁTOREM MEZI OČI ELECTROPUNKOVÍ TERORISTÉ I LOVE 69 POPGEJŮ NA SVÉM DEBUTU LET’S GOLD CORRIDOR STVOŘILI JEDNU Z NEJORIGINÁLNĚJŠÍCH DOMÁCÍCH DESEK ZA POSLEDNÍ DOBU. JE ALE CELKEM PRAVDĚPODOBNÉ, ŽE PRVNÍ SETKÁNÍ S NÍ BY MOHLO NEPŘIPRAVENÉMU POSLUCHAČI PŘIVODIT MENŠÍ DUŠEVNÍ ŠOK. Na přehlídku domácího hudebního establišmentu při předávání letošních cen Anděl byl opravdu tristní pohled. Kdo u televizního přenosu ze zvláštních perverzních choutek vydržel, mohl spatřit, jak se u nás muzika zanořila do bláta recyklovaného bezčasí bez zápachu a chuti. Domácí pop (a potažmo celá česká kultura) má bohužel jeden velký handicap – narozdíl od jiných zemí u nás muzikanti jen výjimečně reprezentují společensky vyčleněné skupiny. A tak místo aby posluchačům předávali životní zkušenost „jiného“, zůstává jejich hudba pouhou zábavou. Z českého popového provozu tak dávno vymizela dynamika, inovace a moment překvapení. Místo bojiště názorů a pohledů na svět se domácí pop stal jednoduše místem, ve kterém se hraje jedna a tatáž písnička pořád dokola. Nedávno jsem se bavil s Martinou Overstreet, autorkou knihy Zde jsou psi, která pojednává o vizuální kultuře domácí hudební nezávislé scény, a ona si postěžovala, že mladé „indie“ kapely z Prahy na ni při focení působily odevzdaně a jako bez života. Když ale do fotografického ateliéru nastoupili muzikanti z periférie (Ostrava, Brno), všechno se rázem změnilo – přímo z nich stříkal testosteron i energie a fotograf sotva stačil zaznamenávat všechny jejich báječné nápady. Měla na mysli aktuální severomoravskou elektronickou scénu, do které vedle projektů jako Like She či Schwarzprior patří i slezsko-valašská dvojice I Love 69 Popgejů. Jakub Adamec a Pavel Pernický (také člen projektu Marius Konvoj) dokázali na své regulérní debutové desce Let‘s Gold Corridor přetavit svoji – nekorektně řečeno – geograf ickou i sexuální odlišnost do maximálně originálního koktejlu, který v domácím popu nemá (co paměť sahá) obdobu. WE ARE BIZZAR! Jak směšné je analyzovat podobným způsobem hudbu I Love 69 Popgejů, se ukáže v okamžiku, kdy se objeví na pódiu a spustí svůj nekompromisně syrový electro-punk s ujetými texty jako Strážná Věž / Drž pec / Kecy v peci / Mozek utek (Strážná věž). Jejich styl v sobě má trochu ze zběsilého německého electroclashe (Peaches) nebo třeba třeštění osmibitových šílenců, jako je Dan Deacon, aniž by ale někoho přímo napodobovali. Jejich refrény zní jako vypůjčené z toho nejbrakovějšího popu, ale umí je podat s intenzitou, ze které mrazí v zádech. Je to parodie, exploatace, ironie, záměrná amatérskost, anebo pop v nejčistší podobě? Připravte se na hudbu, která vás bude znejišťovat a konfrontovat vaše zajeté koleje vkusu. A jaké bude rozhřešení? Poslední skladba nabízí bezelstně skandovaný refrén: „We are bizzar!“ I Love 69 Popgejů se poučeně pohybují ve vodách konceptuálního umění (ostatně jednou nohou stojí v současné výtvarné avantgardě), zároveň ale z jejich hudby stříká surová energie, kterou by snad ani nemohli hrát. Jejich syntezátorový punk bez kytar má všechno, co domácí hudbě chybí – energii, názor a odhodlání jít vlastní cestou. Jistěže to není hudba pro každého a dost lidí Let‘s Gold Corridor vypne po prvních skladbách, stejně jako dost lidí odejde z jejich koncer tu v okamžiku, kdy se vysvléknou do spodního prádla. Nakonec vztyčený prostředníček na obalu desky je jasným poselstvím: milujte nás, nebo si… I Love 69 Popgejů – Let‘s Gold Corridor (Vole Love Production / Malária Records, 2011) RVÁČ S UMĚLECKÝMI SKLONY Eugene S. Robinson se proslavil jako zpěvák experimentálních metalistů Oxbow, s nimiž už Prahu několikrát navštívil. V polovině dubna se v knihkupectví Rekomando objeví v roli spisovatele a přečte ukázky ze svého nového kriminálního románu A Long Slow Screw. V Robinsonově případě ale rozhodně nepůjde o nudné předčítání, slova atakuje stejně nekompromisně, jako to dělá, když stojí na pódiu se svojí kapelou – což je vlastně důvod, proč se jeho návštěva v Praze objevuje v této koncertní rubrice. Nezapomeňte, že jde o chlapíka, který svoji předchozí knihu věnoval umění rvaček. O doprovod se postará domácí mistr volného slova Aran Satan neboli Adam z Gnu a Aran Epochal. Eugene S. Robinson (US), Aran Satan, 13. 4. 2011, Rekomando, Praha. 25 OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ŽIVOT DÍL ZA DÍLEM | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR Autorka: Marta Harasimowicz MODLITBA PRO MECH A KAPRADÍ MOHLI ZA UDÁLOSTI ROKU 1968 SKŘÍTCI NEBO PTÁČKOVÉ? Poznámka o vstřícném vztahu polských umělců a milovníků kultury k Česku se již – přinejmenším od vydání Szczygiełova Gottlandu – nedá prodat jako překvapivá informace. Zajímavé je však to, že se i některá „čechofilská“ díla (jelikož se Szczygieł sám s nálepkou čechofila ztotožňuje, snad si můžeme toto slovíčko dovolit i zde) stávají inspirací pro další tvorbu. Małgorzata Sikorska-Miszczuk patří k nejčastěji oceňovaným osobnostem mladé polské dramatiky. Jejím prvním velkým úspěchem bylo drama Smrt Člověka-Veverky o Ulrike Meinhof, které vyhrálo dvě dramatické soutěže a dočkalo se několika divadelních i jedné rozhlasové inscenace. Mezi další úspěšná díla této autorky patří hry Kateřina Medicejská, Kufr či Železná opona. Nyní můžeme v podání herců Divadla v Dlouhé vidět adaptaci jejího Zmizelého Československa. Podnětem k napsání hry byla pro SikorskouMiszczuk právě četba Gottlandu, konkrétněji kapitola o osudech Marty Kubišové. JÁ NEMÁM ORGASMUS Představení začíná dosti nenápadně. Celé dění se koncentruje do malé části jeviště. Naproti Magdaleně Zimové, ťukající do notebooku v roli autorčina alter ega, vidíme další postavy dramatu. Je zde Vyšetřovatelka v botách na vysokých podpatcích, žena v ošklivých šatech a jeden muž. Dlouhovlasá, smutná Hrdinka sedí trochu stranou, na židli. Vzápětí budeme zasvěceni do složitého děje. Ve scénách, které náramně připomínají čtenou zkoušku, uvidíme příběh teploušů Křemílka a Vochomůrky, kteří se třásli zimou, a tak se spolu nemohli milovat. Proto si zavolali Ptáčka Zpěváčka, aby jim osvobodil jaro tím, že zapěje magickou formulku „Já nemám, nemám orgasmus“. Pro chudáka Ptáčka to ovšem odstartovalo policejní výslechy, šikanu a mnohé další problémy. A konec konců ani pro teploušské skřítky nebylo příjemné sledovat z balkonu na Václaváku sovětské tanky. Svou roli hrají i paní Krtečková, která nás provádí muzeem mučících nástrojů, a Autorka prožívající krizi osobnosti. Překvapení? Čekali jste snad biografickou nalejvárnu? Inu, to jste asi přehlédli podtitul představení – „malý náčrtek velké show s mučením, zpěvy a zázraky“. Svým způsobem je sledování všech autorčiných asociací, které se na Zmizelé Československo skládají, fascinující. Urývky z tragického příběhu Kubišové a obrazy moderních československých dějin se zde prolínají s ukázkami polských stereotypů o Češích a narážkami na zcela současné turistické „atrakce“ Prahy (jako zmíněné muzeum). Vše okořeněno notnou dávkou ironie a absurdního humoru, nechybí ale ani patos. ZMIZELÉ TEPLOUŠSTVÍ Navzdory své zdánlivé strohosti je inscenace Karla Krále a herců z Dlouhé velmi propracovaná. Scénografické a rekvizitářské nápady působí neotřelým dojmem, těžko také upřeme důvtipnost výběru použitých melodií a nahrávek (kdo by si všiml, že Modlitba pro Martu a znělka k Pohádkám z mechu a kapradí začínají stejnými tóny?). Hlavní hodnotou představení TĚLOVNÍK OBECNÝ 26 jsou však brilantní herecké výkony – především Pavla Tesaře (pan Krteček a ostatní) a Lenky Veliké (paní Krtečková). Je zjevné (a poněkud symptomatické), že bez skvělého herectví by se Zmizelé Československo jen těžce ubránilo kritice. Samotný text Sikorské-Miszczuk se totiž zdá být, i přes svou originalitu a humor, velice nekonzistentní. Bláznivá variace na téma Pražského jara má jistý půvab, ovšem vedlejší motiv autorčiny krize a konfrontace s Maskou působí zbytečným a zčásti nepochopitelným dojmem. Stejně tak není jasná pointa dramatu a konečně i rádoby intelektuální motiv pátrání po důvodech zmizení Československa (zdá se, že se zde autorka snaží naroubovat jakýsi identitní problém, který ve skutečnosti pro československé dějiny příliš neplatí). Večer strávený s Křemílkem, Vochomůrkou a Kubišovou není ztracený, ovšem jedině tehdy, nečeká-li divák od Zmizelého Československa víc než zábavnou podívanou. Małgorzata Sikorska-Miszczuk: Zmizelé Československo, česká premiéra 22. října 2010 Královská společnost herců z Divadla v Dlouhé SYNCHRONICITY Autorské představení je vyvrcholením dvouletého projektu MÍT TĚLO, BÝT TĚLEM. Projekt zahrnuje zkušenosti lidí, kteří žijí s různými druhy zdravotních či sociálních handicapů, a také lidí, jejichž vztah k tělu je ovlivněn jejich profesí a věkem. Tito lidé jsou zároveň spolutvůrci a účinkujícími představení. Věci se navenek jeví jinak, než ve skutečnosti jsou. Chování lidí je často nepředvídatelné, reakce nečekané až zvrácené. Zdánlivě neodpovídají situaci. Ponoříme-li se ale hlouběji do lidského nevědomí, možná nalezneme motivy chování – skryté souvislosti. Derniéra úspěšného představení souboru NANOHACH. Studio Alt@ – Hala 30, U Výstaviště 21, Praha 7 6. a 7. 4. od 19 h. Divadlo Ponec, Husitská 24a, Praha 3 4. 4. ve 20 h. OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ŽIVOT DÍL ZA DÍLEM | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR Autorka: Dominika Prejdová RODINNÝ RING THE FIGHTER, PRÁVĚ OCENĚNÝ DVĚMA OSCARY ZA VEDLEJŠÍ HERECKÉ ROLE PRO CHRISTIANA BALEA A MELISSU LEO, ZNOVU OPRAŠUJE ŽÁNR BOXERSKÉHO FILMU. Snímek The Fighter nepřináší v rámci svého žánru nic radikálně nového a ani jako příběh amerického snu nevybočuje z melodramatu se šťastným koncem, přesto stojí za pozornost. Paradoxně právě tím, jak přesouvá dynamiku filmu mimo boxerský ring. VÝCHOZÍ PODMÍNKY Scénář vznikl podle skutečného příběhu massachusettského boxera Mickyho Warda, který se po zdánlivě neúspěšné kariéře v 90. letech, lemované sérií proher, dokázal vzchopit a získat titul mistra světa v lehké váze. Mark Wahlberg, představitel filmového Warda, stál za snímkem i producentsky a prostředky na natáčení sháněl sedm let. Režie se nakonec ujal David O. Russel (Mám rád Huckebee), jeden z nejzajímavějších režisérů generace okolo Paula Thomase Andersona nebo Davida Finchera. Film, i když se scénám boxování nevyhýbá a ukazuje je realisticky, se soustředí hlavně na pozadí Wardova úspěchu. Micky se nejdřív musí srovnat se svojí bláznivou rodinou, jež má na jeho kariéru negativní vliv. Manažeruje ho posesivní matka, které jde spíš o peníze, a posílá tak syna i na nevyrovnané a předem prohrané zápasy. Trénuje ho nepříliš spolehlivý bratr narkoman a do toho je ještě obklopen sedmi potrhlými sestrami, které se rády do věci vloží. Irské prostředí chudé looserovské rodiny, jež řeší své nenaplněné ambice skrze druhé, je někdy znázorněno až příliš karikaturně, ale do příběhu se tak dostává hlavní konflikt. Mickův úspěch závisí na tom, jak se s těmito výchozími podmínkami srovná, což neznamená jen odmítnutí rodiny, které je v určitém okamžiku nutností, ale postupné uvědomění si jejich skutečného místa i významu pro sebe a svou kariéru. Jeho úspěch, možná až příliš ideálně, ale pro příběh logicky, přichází ve chvíli, kdy je tento proces naplněn a každý má v Mickově kariéře a životě svoje přesné místo – bratr, matka, přítelkyně, trenér a Micky je nakonec dokáže uvést do symbiózy se sebou samým. NIKOLIV EPOS The Fighter se cíleně zaměřuje na portrét prostředí a proletářské rodiny. Klíčovou roli Mickova bratra a trenéra Dicka, závislého na cracku, hraje výborný Christian Bale. Dickovi propůjčil vysátou vyhublou fyziognomii i nervní, roztěkanou psychologii člověka, jenž balancuje na hraně, kdy se pořád ještě snaží svůj život uhrát, i když je všem jasné, že to nejde. Dickova postava působí často jako parodie sebe sama, ale zároveň v sobě nese tragédii promarněného osudu. Přirozeně tak ve filmu strhává hlavní pozornost. Vedle něj vypadá Micky jako pasivní, nepříliš průbojný mladší bratr, který se snadno nechává manipulovat. Nakonec je to ale možná blízko skutečné realitě a navíc to vytváří ve filmu zajímavý moment. Vzniká tak pomyslná polemika s prototypem boxera bojovníka, který si nedá nic líbit v ringu i mimo něj. Pro nevýrazného Micka, který si jen obtížně hledá cestu k sebeprosazení, je boxování kompenzací i potvrzováním svého jiného já – vytrvalosti, odvahy, houževnatosti. Vyústěním se film příliš neliší od jiných boxerských příběhů. Osobní triumf chudého kluka, který se vypracuje a prosadí všemu navzdory, jej nakonec přesahuje, a stává se zároveň triumfem jeho rodiny, společenské třídy. The Fighter nenabízí na první pohled silné sdělení a gesto, ale zato detailně popisuje a rozkrývá rodinnou dynamiku. Přitom rovnocenně a poctivě zobrazuje všechny stránky příběhu, jenž není nikdy hrdinským eposem, ale poctivým civilním příběhem rozporuplných osobností. NOVINKY V KINECH 24. 3.–1. 4. proběhne v Praze další ročník mezinárodního filmového festivalu Febiofest, následně se přehlídka přesune do regionů. Letošní program nabídne sekce rozdělené tradičně geograficky a podle profilů osobností. Mezi významné hosty, jejichž retrospektivy zároveň festival nabídne, patří francouzský režisér Olivier Assayas (Irma Vep, Sentimentální osudy, Carlos) a islandský autor Fridrik Thór Fridriksson, který představí distribuční novinku Mama Gogo. Rozsáhlá retrospektiva tentokrát přiblíží švédskou kinematografii včetně klasických děl Ingmara Bergmana. Za pozornost stojí i uvedení jedinečného projektu Raula Ruize, čtyřhodinového opusu Tajemství Lisabonu, který loni získal několik prestižních filmových cen. Více informací na www.febiofest.cz 27 OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ŽIVOT DÍL ZA DÍLEM | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR Autorka: Lucie Paceltová FOTO: LUCIE PACELTOVÁ HC KOMETA UMÍÍÍ! Je mi líto, že se setkáváte i s tak ubohými reakcemi kolemjdoucích. Copak nevidí, že stát hodiny na ulici a prodávat je taky práce a ne jednoduchá? Ale naštěstí nejsou zdaleka všichni takoví, že… Rozhovor s Ivanou Minsterovou Určitě ne, často mě lidé pochválí, povzbudí mě, nebo se se mnou baví o článcích v čísle. DROBNÁ A USMĚVAVÁ PANÍ IVANA PRODÁVÁ NOVÝ PROSTOR NA MALINOVSKÉHO NÁMĚSTÍ V BRNĚ. ZDE JSEM SE S NÍ TAKÉ SEŠLA, ABYCH SE JÍ ZEPTALA NA ZAJÍMAVOSTI Z JEJÍHO ŽIVOTA A NA TO, JAK VIDÍ VŠE KOLEM PRODEJE. Paní Ivano, jak byste se představila čtenářům NP? Trochu se stydím, mluvit sama o sobě (směje se). Jsem obyčejná žena, která má ráda svého muže a svých pět dětí. Žijeme v garsonce, kterou jsme si hezky upravili, a děti nás navštěvují. Nejsem vyučená, ale dříve jsem pracovala jako prodavačka ve smíšeném zboží, pak v oddělení maso-ryby. Také jsem prodávala v ulicích Brna noviny a knížky. Teď žádná práce není. Posílám životopisy, ale nikdo mi na ně neodpovídá a po absolvovaných pohovorech se mi zaměstnavatelé neozvou. Tak prodávám Nový Prostor, abych si vydělala. A jaké máte koníčky? Starám se o pejska. A z celého srdce fandím našim hokejistům v Kometě! Máme je strašně rádi, úplně celá rodina. Chodívám na zápasy s mužem nebo s mojí maminkou, a když nemůžou, jdu sama. Hlavně poslední dva roky jsem hokeji úplně propadla. Přešila jsem si na míru i modrou fanouškovskou šálu. Letos se od poloviny prosince našim klukům na ledě moc nedařilo a nepostoupili do play-off, ale to nevadí. Stejně jsou lístky na ně většinou vyprodané. A poslední dobou zase vítězíme, Mladou Boleslav jsme porazili 5 : 1, Spartu 4 : 1! Atmosféra v Rondu se nedá vypovědět, to se musí zažít! Krásný je už program před zápasem – světla zhasnou a na led 28 se jim. Já se držím už dlouho a je na mě celkem spolehnutí. Ale i když se snažím, celkově jdou časopisy na odbyt o něco hůř, než dříve. Stále od lidí slyším: ,,Nemáme peníze, nemáme peníze.“ Líbilo by se mi, kdybych prodala tak patnáct kusů denně, ale prodám průměrně tři až sedm. Naopak když jich jednou za čas prodám moc, tak se dlouho neraduji, protože sociálka mi ubere na podpoře. S motivací je to zapeklité. Taky lidé, které oslovuji na ulici, jsou různí. Jednou se mi dokonce stalo, že přede mě pán plivnul a nadal mi, ať jdu dělat. Co jsem mu měla říct? Těším se, až budu mít zase normální práci, ale zatím mně ji nikdo nechce dát. vjedou děti s prapory a tradiční maskot – modrý krokodýl, někdy se objeví i roztleskávačky. Pak nastoupí naši hokejisti a jsem v sedmém nebi! Mým nejoblíbenějším hokejistou je brankář Sasu Hovi, taky útočník Dopita dává dobré góly. V Rondu bývají i soutěže pro diváky, ale zatím mě nevylosovali. Chtěla bych si jednou zkusit trefit branku, jsem pro každou legraci. Držím Vám tedy palce, ať Vás vylosují. Vraťme se teď ale k časopisům, které prodáváte. Všimla jsem si, že kusy, které držíte v rukou, jsou ve folii a k nim jsou přidána balení pastelek pro děti. Přišla snad redakce s novinkou? Dárky k časopisům přidávám jen já s mojí maminkou, ta prodává v Brně Vinohrady. Kupuji je sama, abych se nějak odlišila a potěšila lidi, kteří si ode mne Nový Prostor kupují. Jak vidíte, nejsem moc průrazná, ani bych nedokázala celý den hlasitě vyvolávat, o čem se píše. A přece chci být v prodeji dobrá, někomu snad i milá. Nápad s dárky mi schválila i paní ředitelka Nového prostoru. Jak se Vám v poslední době prodává? Na Maliňáku jsem teprve chvíli a je to dobré místo. Dostala jsem je po komsi nezodpovědném, kdo musel s prodejem skončit. Někteří prodejci si totiž pomoci NP vůbec neváží, divím A jak hodnotí články? Jedni je chválí, druhým se moc nelíbí nebo říkají, že je časopis příliš drahý. Často u mě nakupují maminky s kočárky, tak mi přijde, že by se mohly některé stránky věnovat zájmům dětí a receptům. Lidé mají taky rádi křížovky, přivítali by jich klidně víc, hlavně sudoku. O časopisu se mnou mluví i přátelé z kostela, kam docházím, jsem totiž katolička. Tito lidé si ode mne sice nová čísla kupují, ale někdy namítají, že se v nich o křesťanech píší špatné věci. A uvítali by, kdyby se více článků věnovalo duchovní tematice. A jaká tematika chybí v Novém Prostoru Vám? (Obličej paní Ivany se rozzářil a její hlas zazněl šibalsky i vlastenecky zároveň – pozn. red.) Přece články o sportu! A hlavně dvojstrana o Kometě, abych mohla volat na celou ulici: ,,Lidičky, pojďte si přečíst o naší královně jižní Moravy! Kometě patří hlavní článek tohoto vydání – vidíte tu velkou upoutávku na titulní straně?“ Někdy mám sto chutí vystřihnout znak Komety z časopisů pro fanoušky, které mám všechny doma, a nalepit jej na každou titulku – to by mi lidé brali výtisky z rukou ve velkém. Dělám si srandu, ale fakt je, že Pražáci netuší, jak moc by všechny Brňáky potěšilo číslo, kde by byla vyzdvižena Kometa. Děkuji Vám za zajímavé podněty k zamyšlení. Chcete závěrem něco vzkázat čtenářům? Jasně – lidičky, fanděte sportu! Vždyť dává víc radosti, než politika a klepy. A kdo jste z jižní Moravy, pojďte se mnou podpořit na zápasy Kometu. Ať se hoši snaží a ať vítězí! Autorka je spolupracovnice redakce. OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ŽIVOT DÍL ZA DÍLEM | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR INZERCE Duo Zorka Project z Polska – Monika Bereżecka a Monika Redzisz – a Polský institut v Praze realizují fotografický projekt s názvem Průměrní. Vyzýváme ke spolupráci všechny, kdo se považují za typické, průměrné Čechy a bydlí v Praze nebo okolí. Rádi vyfotíme i celé rodiny, páry či jednotlivce různého věku. Projekt probíhal už v Polsku a Rusku a zakončí ho společná výstava Průměrných v kavárně Krásný ztráty v Praze. Všechny zájemce prosíme, aby se ozvali do 20. 4. 2011 na telefon 776 443 381 nebo na e-mail: [email protected] Polský institut v Praze Malé nám. 1, Praha 1 www.polskyinstitut.cz Dobrý den do redakce, Až mě zabolelo, když jsem si uvědomil, jak zase pojedu na eskalátorech kolem reklam na bestsellery a muzikály. Jak je celý můj svět, všechen prostor, který obývám, od obrazovky počítače až po jízdu po dálnici tříštěn reklamou – nehezkou, trapnou grafikou, předávající navíc imbecilní poselství. Svět se začíná skládat z reklamních ploch a reklamních předmětů. Snídám, připravuji se na cestu do města a říkám si: reklama, to je to pravé znečištění, zanášející kolemjdoucí. Kdyby jí nebylo tolik jistě by si lidé kupovali méně aut a více se vozili v MHD. Chci město bez reklam a cítím se provinile, jako potlačovatel svobody projevu, práva na informace, vždyť co bychom si počali, kdybychom si nemohli stokrát přečíst, že vyšel Vulkanizér Stiga Keplersona a že je to bestseller. Nepotřebujeme lepší design, potřebujeme méně špatného designu, prvním krokem by byl zákaz (jak nenávistně to slovo zní) velkoplošné reklamy. S pozdravy, Vít Kořínek Nový prostor zdá se svým obsahem obohacovat tu skupinu sdělovacích prostředků, která je protipólem většiny pravicového a bulvárního tisku. Za což Vám děkuji.Mám tento dotaz a prosbu. V jednom z posledních čísel je vynikající rozhovor s prof. Bělohradským. Ráda bych s ním seznámila řadu přátel, kteří Nový prostor nemají. Při té příležitosti by také byli upozorněni na Váš časopis. Nejjednodušší by bylo poslat jim článek e-mailem. Proto se chci zeptat, zda by bylo možné mi ho poslat elektronickou poštou Předem Vám děkuji, zdravím a přeji další kvalitní čísla. Také snad pokračování rozhovou, jehož příslib zazněl z poslední věty O tom ale až někdy jindy. Helena Mandelová Odpověď redakce: Děkujeme za zájem a pochvalu. Elektronická podoba kompletního archivu NP je dostupná na našich stránkách www.novyprostor.cz. Starší čísla se zde nacházejí jak ve wordu, tak ve formátu PDF volně ke stažení. sms: +420 774 789 079 / e-mail: [email protected] PLATNÉ PRŮKAZKY PRODEJCŮ NP V PRAZE A BRNĚ KUPUJTE, PROSÍM, ČASOPIS NOVÝ PROSTOR JEN OD PRODEJCŮ, KTEŘÍ: 1. jsou viditelně opatřeni platnou průkazkou prodejce 2. stojí na prodejním místě, které mají uvedené na průkazce 3. mají titulní stranu prodávaného časopisu označenu číslem, které se shoduje s číslem průkazky prodejce 4. chovají se podle Kodexu prodejce V ostatních městech ČR je každý prodejce časopisu Nový Prostor viditelně označen průkazkou prodejce s vyznačeným prodejním místem. V případě jakýchkoliv připomínek k prodeji či prodejcům volejte na čísla: Praha: 2222 333 09 nebo 608 259 039, Brno: 545 217 297 nebo 773 153 380 KODEX PRODEJCE PRODEJCE NOVÉHO PROSTORU NESMÍ: 1. Prodávat mimo místo jemu přidělené a uvedené na jeho průkazu. 2. Být po dobu prodeje pod vlivem alkoholu nebo jiných drog. 3. Používat vulgárních výrazů, nadávek, rasistických, sexistických či jinak společensky nepřípustných obratů ve styku s veřejností, ostatními prodejci nebo pracovníky výdejny. 4. Obtěžovat při prodeji kolemjdoucí a zdržovat je proti jejich vůli nebo zdržovat dopravu. 5. Žebrat nebo jiným nepovoleným způsobem požadovat od lidí peníze, pokud má na sobě viditelně průkaz prodejce. 6. Slovně či fyzicky napadat jiného prodejce časopisu a nutit ho, aby opustil své prodejní místo. 7. Prodávat časopis na cizím soukromém pozemku či prostoru. 8. Páchat kriminální činnost nebo takovéto činnosti napomáhat, zvláště je-li viditelně označen průkazem prodejce časopisu Nový Prostor nebo má-li s sebou časopisy. 9. Prodávat časopisy neregistrovaným, neoznačeným nebo vyloučeným prodejcům. 10. Nesprávně vracet zpět z částky přijaté od kupujícího. 11. Požadovat od kupujícího víc, než je oficiální cena časopisu. 12. Prodávat jiné zboží než časopisy. 13. Prodávat bez průkazu, který je opatřen jeho registračním číslem a fotografií a který musí nosit na viditelném místě. 14. Poškozovat dobré jméno časopisu a společnosti Nový Prostor. Prodejcem Nového Prostoru se může stát každý, kdo písemně potvrdí, že je starší 16 let, je v sociální nouzi a zaváže se dodržovat Kodex prodejce. Tento kodex je stejný ve všech časopisech sdružených v INSP – mezinárodní organizaci zastřešující pouliční časopisy z celého světa. 29 OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ŽIVOT DÍL ZA DÍLEM | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR The Big Issue Japan 18 March 2011 JAPAN: WE ARE NOT DEFEATED VENDORS ARE BACK ON THE STREETS OF TOKYO SELLING COPIES OF THE BIG ISSUE JAPAN, AS STAFF VOWED TO SUPPORT ALL STREET PAPER VENDORS AFFECTED BY THE MAGNITUDE 9.0 EARTHQUAKE In Sendai, capital of Miyagi – one of the northeast regions worst hit by the tsunami – all Big Issue Japan vendors are alive and accounted for. Sadly, damage to infrastructure means there has been no delivery of magazines to Sendai, Sapporo, or any of the cities in the north. Miku Sano, managing director of The Big Issue Japan‘s Tokyo office, said: „In Sendai the vendors survived but do not know when they can start selling the magazines again. The vendors and people in Northern cities are fighting for their lives and (to find) loved ones. We are trying the best we can to support them. Things are not easy and will not be the same, but we are not defeated.“ „We are also trying to start our football practice in Tokyo as soon as possible,“ she added. „All the scheduled matches were cancelled but many of our vendors said that they want to play football to feel better.“ DIARY OF A DISASTER The Big Issue Japan works with the Sendai Night Patrol Group to help the homeless in Sendai City, one of the worst hit by the March 11 tsunami. Tireless staff members have been providing free meals for anyone sleeping rough as the city attempts to recover from the disaster. Aoki San, head of the patrol team and magazine distribution in Sendai, allowed us to publish extracts from his diary about the relief effort: 14 March. In Sendai, the supply of water and electricity was restored in some parts, but it will take more than a month to restore gas supply. In the Wakabayashi area, the worst affected area within Sendai city, I saw a very long queue of people trying to get half rotten oranges and only one banana. A thousand dead bodies are left unattended in a gymnasium, and there is no information about those unaccounted for. We are planning to provide free meals of curry rice for everyone from 11am. The death toll is too big to comprehend, and many people seem to know nothing about what to do. 15 March. Roads, airlines and trains are not allowed to run except for emergency vehicles, and there is the dire prospect of a shortage of goods. More than 1,000 people queued for 30 FOTO: SNS SERVICE AND RESULTING TSUNAMI. Slovníček: Queued – ve frontě death toll – počet obětí a motorway bus. I joined a queue for Daiei Supermarket before its opening at 10am, but 30 minutes after the opening, major goods had already gone. There is a shortage of gas cylinders, noodles, tinned food, batteries, and rice. Public administration is completely paralysed. Sendai City Council opened a help desk today, four days after the earthquake. Hospitals in the city are only able to provide a partial service due to electricity shortages. Without a battery-powered radio, people are getting no information at all. Many citizens don‘t know about the accidents at Fukushima nuclear plant. People are ‚information refugees‘. Local radio stations function to help people to find out about missing persons. Strong aftershocks at 3am and again at 4 am. 16 March. This morning started with rain in Sendai. Today the local radio announced about the food at Wakabayashi city hall, so we had to make 1,000 meals. At lunchtime we gave out curry, miso soup and rice for about 800 people and it was gone in a second. Some hadn‘t eaten for three days and queued for the food in the rain. I am worried because there‘s no information about what‘s going on at the nuclear power plant. I am worried about the radioactive contamination for the north Kanto region because of the north winds. There are thousands of people sleeping in the elementary schools, city halls and public halls. I will do my best to provide free meals tomorrow, although we may run out of stock if we do so. UPDATE FROM MIKU SANO, MONDAY 21ST MARCH: We organised a football training session with vendors this weekend. Vendors and many volunteers participated (see images on the Big Issue Japan blog: http://ameblo.jp/one-goal-one-step). Most of our street paper vendors are doing OK, but the ones who are in the worst hit areas face a lot of challenges. At first, many of us were surprised at how strong and unaffected most vendors seem. However, when you think about it, most of our vendors always sleep outside – which means, in many ways, the „emergency situation“ that we are facing now is the kind of life they live on a daily basis.I hope this crisis will bring us together and that it will give us a chance to think more about the people who have to live in such harsh conditions not only after this earth quake, but every day. In the man time, the latest edition of The Big Issue Japan has arrived in Sapporo. Hokkaido five days behind schedule. We still have earthquakes on a scale of M5 to M6 every day in the coastal areas around Tokyo and the north. There is a shortage of electricity and gas in Tokyo and the northern cities. People in Tokyo were panic buying food initially, but that slowly becomes less. Things are still unsettled but everyone is trying to help each other. inz.Piratske_noviny_210x148.indd 1 7.3.11 14:21 TIRÁŽ Registrace: MKČR 8342, ISSN 1213-1911 Tisk: Europrint a.s. Časopis Nový Prostor vychází od prosince roku 1999. Nový Prostor občanské sdružení je nezisková organizace, pomáhající osobám bez přístřeší a v krizových životních situací prostřednictvím prodeje pouličního časopisu Nový Prostor. Touto cestou si mohou osoby v tísni vydělat prostředky na základní životní potřeby. Redakce uvítá jakékoliv příspěvky a připomínky. Nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme, prosíme, neposílejte originály. Publikujeme pouze původní práce, publikované textové zprávy jsou bez korektur. Představenstvo Nový Prostor o.s.: Dagmar Kocmánková Robert Sztarovics Nový Prostor občanské sdružení je členem International Network of Streetpapers a European Antipoverty Network ČR. Sídlo Nový Prostor o.s. Řeznická 14 110 00 Praha 1 IČO 69056081 Tel: 222233309 Fax: 220877375 e-mail: [email protected] výkonná ředitelka: Dagmar Kocmánková Denní centra: Praha 1, Řeznická 14, 110 00 Pracovníci koordinující práci prodejců: Tel: 222233309, 608259039, fax: 220877375 e-mail: [email protected] Brno, Příční 4, 602 00 Pracovníci koordinující práci prodejců: tel: 545217297, 773153380 e-mail: [email protected] Partnerské organizace: Ostrava, Astrid, o.p.s., Hasičská 550/50, 700 30 Ostrava-Hrabůvka, Barbora Janotová, tel: 774417608, e-mail: [email protected] Olomouc, Charita Olomouc, Wurmova 5, 771 00, Dušan Pořízka, tel: 736765129, e-mail: [email protected] Třinec, Slezská Diakonie, AD pro ženy, Frýdecká 136, 739 61, Pavla Golasowská, tel: 604223971, e-mail: [email protected] Hradec Králové, Azylový dům Matky Terezy, U Mostku 472/5, 503 41, Přemysl Bis, tel: 774 728 645, e-mail: [email protected] Pardubice, SKP–Centrum o.p.s., Milheimova 694, 530 02, Bc. Iva Šabacká, tel: 777765842, e-mail: [email protected] České Budějovice, Charita České Budějovice, Dům sv.Pavla, Riegrova 32, 370 01 České Budějovice, Michaela Ferdanová, e-mail: michaela. [email protected], tel: 387 315 388 Plzeň, Městská Charita, Domov sv. Františka, Wenzigova 5, 301 00, Kamil Fryček, tel: 731433098, e-mail: [email protected] Adresa redakce: Řeznická 14, 110 00 Praha 1 Tel: 222233309, Fax: 220877375 e-mail: [email protected] šéfredaktor: Alexandr Budka, tel: 774789079, e-mail: [email protected] zástupce šéfredaktora: Tomáš Havlín redakce: Martina Křížková, Zuzana Brodilová, Jaroslav Fiala grafik: Kamil Tamášek grafický koncept: www.lab-ad.cz inzerce: tel: 222233309, e-mail: [email protected] Názory autorů nemusí vyjadřovat stanovisko redakce. Připomínky, náměty či stížnosti k časopisu či práci prodejců je také možné zaslat prostřednictvím formuláře www.novyprostor.cz/kontakt.html Přispějte na projekty, které připravujeme pro lidi bez přístřeší a lidi v těžké životní situaci a zašlete svou finanční pomoc přímo na náš sbírkový účet číslo 1061013598/5500.
Podobné dokumenty
Léto 2014
Ale i bez dotačních prostředků se v obci život nezastavil. Rozšířena
byla například urnová místa na hřbitově, která si lze stále pronajmout. Dále
to byla rekonstrukce úředních desek u obecního úřad...
číst - ARCHIV - Vedneměsíčník
Kdy a jak začala vaše literární tvorba?
Když mi bylo pět let, kreslil jsem různé
komiksy, ve kterých jsem kombinoval
všechno možné. Později jsem psal dobrodružné příběhy, které jsem většinou
nedok...
VOLNÝ POHYB
VOLNÝ POHYB OSOB A POSTUPNÝ ZÁNIK HRANIC MEZI STÁTY BEREME JAKO JEDNU Z NEJPŘÍJEMNĚJŠÍCH STRÁNEK EVROPSKÉ INTEGRACE. NĚCO NAMÍTAT BY MOHL JEN ZARYTÝ XENOFOB. SCHENGENSKÝ
PROCES ALE NENÍ ČERNOBÍLÝ A...