Zde - Asociace společenské odpovědnosti

v prodeji od 11. června 2015
459
Tereza
Horváthová
Rozhovor:
prosíme, kupujte
jen od prodejců,
kteří stojí na
svém prodejním
místě a mají
platný průkaz!
„Každý má
svůj příběh“
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | ULIČNÍCI | TÉMA: NÁSILÍ BEZ DOMOVA | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | ROZHOVOR
~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | REFERÁT | KOMIKS | SVĚTOZOR | OHLASY
EDITORIAL
Vážené čtenářky, vážení čtenáři!
Nemůže být pochyb o tom, že život na ulici není
žádný med. Podnikat každý den nejistou cestu
za obstaráním potřebného, v lepším případě být
odměněn nečekaným výnosem, v tom horším
utržit pár ran za nevelkou kořist, večer padnout na zem a další den na novo… Udržet si
v takových podmínkách důstojnost se může
jevit jako nadlidský úkol.
Otázka „domova“ nebo bydliště nicméně nebyla
vždy tak podstatná. Až se zrodem moderního
teritoriálního státu před pár stoletími, kdy
byla na jednotlivých územích zaváděna centralizovaná a hierarchizovaná státní správa,
se stala prubířským kamenem přináležitosti
ke společnosti. Jen díky tomu, že měl člověk
bydliště, ve kterém setrvával, svého pána, kterému sloužil, a majetek, jímž se mohl vykázat,
neplatil za úplného odpadlíka a vyvrhele.
Dnešní společnost se od svých raně novověkých kořenů příliš nevzdálila. Také dnes otázka
„Odkud jsi?“ zaznívá hned zkraje při setkání
s něčím cizím nebo neznámým a následné zařazení je zdrojem tazatelovy duševní pohody
i akceptování dotazovaného jako sobě rovného,
i když možná jiného nebo trochu divného.
Jak známo, lidé bez domova se však hodnověrně
touto evidencí vykázat nemohou a u většinové
společnosti, jež se sama cítí ohrožena ve svém
materiálním blahobytu, tím způsobují nemalou úzkost. V tomto čísle Nového Prostoru, ve
kterém se věnujeme tématu násilí na lidech
bez domova, si můžete přečíst, jaké na sebe
taková úzkost bere podoby. Leckoho přitom
může překvapit, že násilí páchané při vytěsňování bezdomovců je dražší, než by mohlo
být začlenění lidí bez domova do společnosti.
Kromě hlavního tématu se v NP dozvíte o aktuálním dění na pražské filozofické fakultě, které nás
přimělo podívat se, proč studenti vysokých škol
berou dění na univerzitách do svých rukou a jaké
podmínky je k tomu vybízí (s. 18–20). Přečíst si
můžete také rozhovor s Terezou Horváthovou,
matkou sedmi dětí, která vedle toho stíhá vést výjimečné knižní nakladatelství Baobab (s. 22–24).
Tomáš Havlín
spojení
Redakce časopisu Nový Prostor
Řeznická 14
Praha 1-Nové Město, 128 00
tel.: 222 233 309
sms: +420 774 150 551
e-mail: [email protected]
www.novyprostor.cz
OBSAH
fejeton:
My jsme všichni
ho-ho
pošli to dál:
uličníci:
Žiju tak, jak
chci
/Stern/
/Havlín/
násilí bez
domova
Ne vrah,
zavražděný je
vinen
/Šerek/
4
násilí bez
domova
Pražská
securitas
5
násilí bez
domova
Na okraji okraje
/Toušek/
/Hetmánková/
10–11
rozhovor:
Každý má svůj
příběh
/Brodilová, Havlín/
~:
násilí bez
domova
Kousance v myší
díře
dějiny
přítomnosti:
Aula patří
studentům
/Havlín/
/Černý/
12–13
14–16
/Kučerovský/
/Hetmánková/
křížovka
25
26
referát:
Demokracie na
březové kůře
komiks:
The Kissing
Tribe
světozor:
Apartheid in
Israel?
/Biháriová/
/Myko/
/INSP/
32–33
18–20
kultura:
komiks:
arnošti
Mizérie
s identitou
22–24
8–9
6–7
34–35
27–31
ohlasy:
36
38
Fotografie na obálce: Filip Jandourek
Ať už před spravedlností, realitou nebo před
sebou samým, člověk si často balí na cestu.
Nový Prostor s tématem Na útěku! čtěte již
29. června.
kodex prodejce, prodejce nového prostoru nesmí:*
Prodávat mimo místo uvedené na průkazce. Nutit jiného prodejce, aby opustil své
Být po dobu prodeje pod vlivem alkoholu
prodejní místo.
nebo jiných drog.
Páchat kriminální činnost nebo jí
Používat vulgarity, nadávky a rasistické,
napomáhat, zvláště je-li označen průkazem
sexistické či jinak společensky nepřípustné
obraty ve styku s veřejností, dalšími
prodejci nebo pracovníky výdejny.
Zdržovat kolemjdoucí proti jejich vůli.
Žebrat nebo jiným nepovoleným způsobem
požadovat od lidí na ulici peníze, pokud má
na sobě průkazku prodejce.
prodejce nebo s sebou má časopisy.
Prodávat časopisy neregistrovaným,
neoznačeným nebo vyloučeným prodejcům.
Nesprávně vracet z přijaté částky.
Požadovat vyšší než oficiální cen časopisu.
 Kouřit při prodeji časopisů, či na prodejním
místě.
prosím, kupujte NP jen od prodejců, kteří:

jsou viditelně opatřeni platnou průkazkou prodejce

s tojí na prodejním místě uvedeném na průkazce

mají titulní stranu časopisu označenu číslem, které se shoduje s číslem
průkazky (platí v Praze a Brně)
 dodržují Kodex prodejce
* Plné znění Kodexu prodejce najdete na stránkách www.novyprostor.cz.
3
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | ULIČNÍCI | TÉMA: NÁSILÍ BEZ DOMOVA | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | ROZHOVOR
~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | REFERÁT | KOMIKS | SVĚTOZOR | OHLASY
Autor: Jan Stern
My jsme všichni ho-ho
-monitoru slyšel někoho promluvit a nemlčet
navždy! A vždycky z toho byl celý kostel paf. Já
dokonce kvůli tomu na jednu svatbu šel! A co
myslíte? Ten chlap se šerpou mi vůbec nedal
šanci. Prostě poprosil všechny, ať si vypnou mobily a prohlásil toto manželství za právoplatně
uzavřené. Když jsem ho po obřadu žertem na
tento rozpor s hollywoodskou praxí upozornil,
řekl mi zcela vážně: „To máme předtištěný.“
Čímž jsem pochopil, že je to směrodatný.
Anebo ty testy, než se ty dva rozhodnou pro
adopci. Jak jako dlouho nemůžou mít děti, pak
jdou na ty testy a toho chlápka zavřou do místnosti, kde má odevzdat sperma. Bez téhle scény
by nenatočili jediný sitcom! A přitom hlubinnou
problematičnost této chvíle nezachytil žádný.
No nebudu lhát, já tam byl. Opravdu vám dají
kelímek a opravdu vám dají k dispozici ham­
baté časopisy, abyste se jako navnadil. Jenže
hambaté – to je právě ono. Oni vám tam nedají
Lady Bombastic. Oni vám tam dají Playboy. A vy
tam sedíte jak blbec, kelímek na stole a čtete
si rozhovor s Bárou Nesvadbovou, ve kterém
mluví o traumatu rozvodu a alimentech. No
super, to navnadí! Zrovna na testu pohyblivosti
spermií! To se divte, že vaše spermie hlásí, že
je píchá v boku. Pak otočíte stránku a Arnošt
Lustig vzpomíná na koncentrák a varuje, že
se to možná vrátí. To už se vaši kluci svíjej na
zemi jak Baroš. No a pak konečně nalistujete ta
ňadra dmoucí, o nichž z bulváru víte, že je dělal
MUDr. Měšťák se svým pracovním kolektivem
a Baroše odnášejí na nosítkách. Všechny. Eine
Simulantenbande!
Nebo znáte to, jak se všem těm hollywoodským
hrdinům těsně před smrtí, z níž ale nakonec
vždy zázračně vyváznou, promítne celý život?
Jak z toho něco úžasného o svém životě pochopí? Prosím vás, nic od toho nečekejte. Já když
padal z kola a rozbil si hlavu, viděl jsem jen
beton a logo helmy, kterou jsem měl ležérně
pověšenu na pravém řídítku. Pravda, pak se mi
náhle zjevila má tajná láska z gymnázia. Ovšem
nešlo o mystiku, na ten výlet jsme jeli spolu
(a s jejím manželem, jehož s ní oddal zcela předtištěně ten pán s šerpou). A tajná láska, která
se nade mne nahnula a viděla, jak mi crčí krev
z temene, zavrčela: „Co děláš, ty debile?!“ Jo,
z toho jsem o životě pochopil leccos hlubokého.
Ovšem úplně nejradši mám ho-ho nutkavou
představu, jak se někdo dozví, že mu zbývá
poslední týden života. Já vím, tuhle blbinu
rozehrál už Hugo Haas (takže je tak trochu i hu-ha), ale je opravdu úžasné sledovat tu sbírku
nesmyslů, které ti lastweekaři dělají. Je ale
jedna výjimka, před níž nemohu než smeknout.
Míním jeden z filozofických filmů o účetním
Fantozzim. Ten, když se dozvěděl, že mu zbývá
poslední týden života, splnil si své nejtajnější
přání a konečně si jednou pořádně uprdnul ve
výtahu plném lidí.
Tak to je můj člověk!
ilustrace: VOJTĚCH VELICKÝ
Občas člověka pronásledují určité nutkavé
představy. Člověka běžného (homo ordinaris)
třeba představa, že má rozepnutý poklopec,
i když nemá. Velké škody při tom nevznikají,
krom toho, že si trochu unavíte ruku neustálým ohmatáváním rozkroku. Člověk hollywoodský (homo hollywoodiensis, slangově
někdy též ho-ho) má nutkavé představy stejně
jako člověk běžný, leč liší se tím, že mu tyto
představy přinášejí nikoli malé škody, ale
velké zisky.
Základní nutkavou představou, k níž má ho-ho
potřebu se vracet, je žádost o ruku. Co já jich
už jenom viděl! Těch dojemných, parodických,
parodizujících parodie, parodií prolamujících se
k dojetí… Žádost přes velkoplošnou obrazovku na stadionu, prsten na dně šampaňského,
plyšák místo prstýnku, klečení, svíčky, potlesk
v restauraci, no a těch zběsilých ano a „nečekaných“ ne… Já bych přál všem těm nutkavým
svatolesníkům (archaicky též svatoborcům)
vidět, jak to probíhalo u nás na Smíchově.
– Měli bysme se vzít.
– Je to nutný?
– Je.
To by je vyléčilo z nutkavé romantiky raz dva.
Tedy one two.
Další neodbytnou představou je svatba, především ta chvíle, kdy kněz řekne, jestli někdo
něco proti tomuhle svazku má, ať promluví
teď, nebo mlčí navždy. Kolikrát já už z led-
4
ilustrace: vojta šeda
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | ULIČNÍCI | TÉMA: NÁSILÍ BEZ DOMOVA | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | ROZHOVOR
~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | REFERÁT | KOMIKS | SVĚTOZOR | OHLASY
Doma budeš!
samopal jako ve vyspělejších demokraciích.
Zdá se to jako obehraná písnička, která ničím
nepřekvapí. Jak ale ukázal originální příspěvek
do diskuze ze strany populárního zpravodajského portálu iDNES.cz s všeříkajícím titulkem
Z knihoven jsou nebezpečná místa. I kvůli bezplatnému internetu, lze paletu viníků do nekonečna
rozšiřovat.
Bohabojná léta, kdy byl virtuální svět dostupný
jen těm, kteří neměli hluboko do kapsy, jsou naneštěstí pryč a přichází temné období, kdy se k mlsu
blyštivé globální vesnice snaží propracovat už i „sociálně slabí“, mezi nimiž je stále více „duševně
nemocných“, kteří knihovny „často navštěvují“
a „stupňují agresivitu“. Zmatený čtenář se však
už nedozví, jak tenhle palčivý společenský problém řešit. Přitom je to nad slunce jasné! Internet
v knihovnách zpoplatnit a chudí hned přestanou
vystrkovat růžky!
Stalo se už pravidlem, že když dojde k nějaké
nešťastné události, která vlivem soustrastných
živých mediálních vstupů silně zasáhne celou
společnost a nejen pozůstalé, začnou se po odeznění prvních emocí hledat skrytí viníci, kteří jsou
za smrt a zkázu zodpovědní. Právě to se stalo po
nedávném tragickém úmrtí mladé knihovnice
v městečku Horní Bříza rukou psychotického
pacienta propuštěného z psychiatrické léčebny.
Tu jsou na vině lékaři, kteří nasadili špatnou
medikaci, tu soudci, již nenařídili nucenou hospitalizaci. Máslo na hlavě mohou mít i poslanci,
kteří nebezpečným maniakům před vražednou
explozí, snadno rozpoznatelným podle zavilého
pohledu a pěny u úst už někdy v období prvního
stupně základní školy, nenaordinují preventivně kastraci a elektronické sledovací obojky.
Vinit lze potažmo i celý systém psychiatrické
péče, který příliš málo připomíná nápravná
zařízení. Případně to, že v Česku není možné
zakoupit si na vlastní obranu v supermarketu
Tomáš Malík
Kořeny nenávistI
Nebývalou odvahu nebýt dnešní projevila
v diskuzním pořadu Otázky Václava Moravce
Helena Langšádlová, když na adresu uprchlických kvót prohlásila: „Nemůžeme přijmout
ten systém kvót, ale máme být i odvážní a říci,
že když přijmeme uprchlíky, tak že chceme přijmout křesťany, kde je větší šance, že se budou
integrovat do naší společnosti.“ Výrok, který
prošuměl médii bez menšího pozdvižení,
přesně ukazuje, jak dalece jsme dnes schopni
zajít v touze ubránit naši civilizovanou Evropu před nájezdy novodobých barbarů, tedy
muslimů. Ostrakizovat kohokoliv na základě
jeho náboženského vyznání by měla být mi-
nimálně od druhé světové války, jejíž konec
si v dnešních dnech pompézně připomínáme, naprosto překonaná, nemyslitelná věc.
Přesto však je možné – soudě podle výroku
paní Langšádlové – otevřeně dělit lidi skrz
jejich vyznání a ještě se tvářit, že je to jediná správná cesta jak předejít zničení všeho
evropského.
Zůstává otázkou, jestli tento výrok „pouze“
odhaluje mentální pozadí naší pravicové strany
a jasně tak smývá uměle vytvořený nános všech
odkazů pravdy, lásky a zprivatizovaného pojetí
lidských práv, se kterými Topka stále ještě relativně úspěšně operuje ve veřejném politickém
prostoru, anebo se jen i tato strana v touze
zavděčit snaží umně naskočit na antiislámskou
vlnu, která otřásá naší zemí. Na každý pád je
asi možné říct, že se z TOP09 tímto výrokem
stal Islám v ČR nechceme slušných lidí. A že
namísto toho, aby se alespoň ty strany, které se
tváří jako zastánci liberální demokracie, jasně
distancovaly od podobného typu uvažování,
propadají mu a nechávají tak znovu působit
právě to nejhorší, co kdy právě ona civilizovaná
a nádherná Evropa dokázala zplodit a uvést
v „život“.
Apolena Rychlíková
Vrčení nukleárního tygra
Budeme jaderným tygrem – zní z médií v souvislosti se zprávou, že vláda schválila energetickou
koncepci, která počítá s výstavbou dalších bloků
v Temelíně a v Dukovanech. Několik pochybovačných komentátorů začalo řešit, kde se na
takovou investici vezmou peníze – jeden takový
blok je totiž legrace odhadem asi za 150 miliard a v Česku, kde ceny staveb obvykle rostou
podle indexu tunelu Blanka, to nejspíš nebude
cena konečná. Zásadních zpochybnění jaderné
energetiky ale už mnoho nezní, v inženýrském
národě zlatých českých ručiček se to pokládá za
okrajovou zábavu zelených kverulantů, technofobních paranoiků a jiných obvyklých podezře-
lých. Nejsme na Ukrajině a nový Černobyl či nová
Fukušima jsou přece tak nepravděpodobné…
Hloupí Němci chtějí odejít od jádra – nejspíš je
zválcovali ekoteroristé. Co udělá chytrá česká hlavička? Postaví si vedle spoustu drahých
elektráren, počká, až sousedovi chcípne energetická koza a pak začne prodávat tu svoji elektřinu, pěkně draho, samozřejmě. Jenže co když
k energetickému výpadku v Německu nedojde?
A co když se naopak rozvinou alternativní zdroje nebo prosadí méně náročné způsoby výroby
a spotřeby? Co když zkrátka český inženýr pro
jednou souseda nepřechytračí a náklady na
nastartování ekonomického tygra se nevrátí?
Česká ekonomika je do značné míry založena na
tom, že se tu pracovní síla nabízí pár kilometrů
od německých hranic za několikanásobně nižší
ceny než v Německu. Česká energetika bude založena na tom, že na sebe dobrovolně vezmeme
riziko, kterého se Německo rozhodlo vyvarovat.
Existuje ve skutečnosti jediný způsob, jak přestat být ve vztahu k Německu chudým příbuzným
a naopak ho srazit na kolena. Bylo by třeba nějak
omámit ty, kdo v Berlíně o takových věcech rozhodují, a exportovat tam model vztahů, který
má český stát se společností ČEZ.
Andrea Novotná
5
Žiju tak, jak chci
Pavel Voldřich žije na ulici už nějakých pětadvacet let. Poslední měsíc si Novým
Prostorem vydělává ve vestibulu metra Muzeum aspoň na levnější ubytovnu.
Nový Prostor jste už jednou prodával,
zhruba před osmi lety. Jak na tu dobu
vzpomínáte?
Tehdy stál ještě 25 Kč a já s ním začínal na sídlišti
v Bohnicích. Pak jsem šel prodávat na parkoviště
u Intersparu v Hostivaři a pamatuju si, jak přišel
nějaký borec a zeptal se, kolik časopisů mi ještě
zbývá. Řekl jsem mu, že čtrnáct, a on na to, že si
je vezme všechny. Dal mi tisícovku, ale výtisk si
nevzal ani jeden a odešel. Znovu jsem ho potkal
za týden a měl okno velké jak výlohu. Na nic se
nepamatoval, a když jsem mu připomněl, co se
stalo, byl hodně překvapený. Nicméně tisícovku,
kterou jsem pro něj schovával, si zpátky nevzal.
Tehdy v Hostivaři nás také nemohla vystát tamní ředitelka. Vyhazovala nás dveřmi a my se
vraceli oknem. A přitom jsme jim byli užiteční!
Dokud jsme na parkovišti prodávali, neztratilo
se nikdy nic. Ale jakmile nás vyhodili a nikdo to
nehlídal, hned byla vykradená dvě auta. Tehdy
se prodávalo dobře, ale po čase jsem toho musel nechat. Měl jsem rodinné problémy. Sestra
6
Pavlu Voldřichovi (54) přezdívají
jeho přátelé „Asterix“ nebo také „Dědek“. Někdy se proto naoko zlobí. „Když mi tak někdo
řekne, odpovím jako Lipský v seriálu Hospoda:
‚Neříkej mi dědku, já ti taky neříkám cucáku.‘
Ale neurazím se,“ říká a dodává: „Když si sám
z někoho děláš srandu, musíš ji umět i přijmout.
Já nemám rád agresivní lidi, mám rád kamarády,
kteří jsou v pohodě. A nezkazím žádnou srandu.“
vážně onemocněla, tak jsem ji převezl k nám
do Sušice, kde mi umřela před očima. A sám
jsem se potýkal se zdravím. Prodělal jsem tehdy
několik srdečních záchvatů, pár měsíců jsem
se léčil, a i když jsem dostal správné prášky,
potýkám se s tím dodnes.
Jsem vlastně hrdej
Proč jste se do Nového Prostoru před
měsícem vrátil?
Potřeboval jsem peníze. Až si něco našetřím,
chci si najít levnou ubytovnu. Můj problém je,
že nenajdu práci a v mém případě je to prakticky neřešitelné. Vím, že s tím nic neudělám.
V říjnu mi bude 55 let, takže už pro pracovní
trh nejsem nejmladší, navíc když se něco nabízí, tak je to samá stavba, a to dělat nemůžu.
S ohledem na své zdraví nemohu pracovat ve
výškách, nesmím být v prašném prostředí nebo
nosit těžká břemena. Jsem vlastně hrdej, že
jsem sám od sebe přišel do Nového Prostoru
a tu práci vzal. První den jsem prodal tři výtisky
a za to koupil čtyři další, a tak to šlo postupně
dál. Tady na Muzeu je to vyhovující. Není to tak
těžká práce, mám klid a přitom jsem rád mezi
lidmi. S Maruškou, která prodává ve vestibulu
dámské šály a rukavice, si vyhovíme. Když si
potřebuje odskočit, tak jí to pohlídám a třeba
i něco prodám. Jen jednou tady na ni vystartoval jeden hrubián, řval na ni, ať táhne zpátky
na Ukrajinu, tak jsem ho musel umravnit. Z takových já strach nemám.
foto: tomáš havlín
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | ULIČNÍCI | TÉMA: NÁSILÍ BEZ DOMOVA | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | ROZHOVOR
~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | REFERÁT | KOMIKS | SVĚTOZOR | OHLASY
Autor: Tomáš Havlín
S prodejem jste tedy zatím
spokojený?
Já jsem celkově spokojený se svým životem.
Nestěžuji si, nebručím jako medvěd, ale žiju
si tak, jak chci. Když prodávám, tak vyvolávám „Nový Prostor, nejnovější vydání“ a lidi
chodí, už začínám mít i stálé zákazníky. Díky
NP se náš vztah s někter ými lidmi může
i zlepšovat. Hodně lidí chodí a pokukuje,
a když zjistí, že je to zajímavé čtení a vrátí
se zpátky, už si máte o čem povyprávět. Já
říkám, že když to člověk chce dělat, tak to
musí dělat s láskou. Společně se mnou nastupoval ještě jeden, a ten nemá ani na to, aby
si koupil další časopisy. Nevím, co se stalo,
ale sám mu pomoct nemůžu. Mohl bych totiž
dopadnout ještě hůř.
Jako kus hadru
Zmínil jste Sušici, takzvanou „bránu
Šumavy“. Je to váš kraj?
Deset kilometrů od ní jsme měli malé hospodářství. Měli jsme býka, dvě krávy, ovci,
prasata, drůbež… Se mnou to ale bylo složitější. Začal jsem kojeneckým ústavem a pak mě
přes „třidičák“ šoupli do dětského domova.
V osmnácti mě pak prdli do plzeňské Škodovky,
ale protože jsem blbnul, tak jsem putoval na
vazbu. Dostal jsem pět let, měl jsem dostat
víc, ale vykroutil jsem se z toho přes psychiatra, takže mě místo výkonu trestu poslali
na pozorování do blázince. Já mám za sebou
dohromady šestnáct let. Nerad se tím chlubím,
ale taky ze sebe nedělám něco, co nejsem.
Frajer je pro mě ten, kdo vyjde ven a chová se
jako normální člověk.
Nicméně, a k tomu bych se chtěl vrátit, to
naše hospodářství si dobře pamatuju. Maminka si mě brala od čtyř let domů na prázdniny,
a to jsme pak i s tátou a dalšími kamarády
trampovali po lesích. Dodnes si myslím, že
tyhle pobyty v přírodě přispěly k tomu, že
život na ulici dobře snáším. Mně to vlastně
ani nepřijde, netrpím nějakým zásadním
nepohodlím.
Jak jste se na ulici dostal?
Žili jsme na statečku, ale chlápek ho dostal
v restituci, prodal ho dál za sto dvacet tisíc
a nový majitel vyhodil mě, ségru a bráchu na
ulici. Chvíli jsem pak bydlel u kamarádů, ale
věděl jsem, že to nejde napořád a že musím
sehnat nějakou práci, tak jsem šel do Prahy.
Moje první kroky směřovaly na Strahov, kde
sídlí pracovní agentury. Vzal jsem brigádu,
dělal jsem ve skladu zeleniny, zametal ulice,
ale buď se něco stalo, nebo majitel zkrachoval,
protože většinou jsme po čase vypadli. Vystřídal jsem toho opravdu hodně. Dělal jsem třeba
ostrahu v Union bance v Jindřišské ulici. Lítali
jsme nahoru dolů a hlídali, jenže pak přišel
nový manažer a přivedl svoje lidi. Museli jsme
odevzdat uniformy a nashle.
Zprávy ulice
Ve čtvrtek 28. května se v brněnském nízkoprahovém centru pro lidi bez domova na Bratislavské 58 odehrála premiéra divadelního
představení Nikdy nevíš. Herci, uživatelé služeb
Diecézní charity Brno, mezi nimiž nechyběl i jeden prodejce Nového Prostoru (rozhovor s ním
si můžete přečíst v NP 440), ztvárnili v několika
scénách složité existenční situace, ovšem nezapomnělo se ani na publikum. „U nás nejsou
diváci jen pasivními příjemci příběhu, ale vždy
i jeho spolutvůrci, což vychází z interaktivní
techniky divadla utlačovaných – divadla fórum,“
říká Jaromír Strahovský, sociální pracovník
a režisér představení. O reprízách hry, v níž se
podle Strahovského diváci přesvědčí, že „i ve
velkých nesnázích lze nalézt řešení“, budeme
informovat v časopisu nebo v naší facebookové
skupině Nový Prostor a jeho přátelé.
Již čtvrtý rok po sobě se prodejci i sociální
pracovnice vydali na Brněnskou muzejní noc.
Naše rozhodnutí padlo na návštěvu Galerie Zetor
v Líšni, kde jsme se dozvěděli něco z historie, vyzkoušeli, jak se sedí v traktoru, závěrem prohlídky
vyplnili kvíz a za správné odpovědi dostali malou
pozornost. Další cesta nás zavedla do Předklášteří, kde probíhala výstava rekvizit z Četnických
humoresek. Měli jsme možnost nechat si udělat
otisky prstů a vyslechnout přednášku o práci
četníků v meziválečném období. Poté jsme zamířili na prohlídku cisterciáckého kláštera Porta
Coeli, kde měl Nový Prostor soukromou prohlídku
s výkladem o historii a současném životě v klášteře. V příjemném prostředí Podhoráckého muzea
jsme se občerstvili a vyrazili na zpáteční cestu
do Brna. Muzejní noc byla zakončena na hradě
Špilberk, kde nás čekal bohatý program zaměřený
na 70. výročí konce 2. světové války a osvobození
města Brna. Závěrem jsme se shodli, že se už
těšíme na příští ročník.
Za NP Brno Markéta a Ester
Našel jste nějakou práci, která by vám
vyhovovala?
Na parkovišti pod Nuselskými schody, tam jsme
dělali dva. Byl tam Béďa, a když potřeboval
týden volno, tak jsem týden sloužil a rovnou
jsem tam i spal, vyšli jsme si vstříc. Měli jsme
tam televizi a naproti v restauraci oběd za
polovic, zatímco tamní zaměstnanci neplatili
parkovné. Bral jsem čtrnáct tisíc měsíčně a žil
jsem si jako baron v žitě. Když jsem se chtěl
umýt, šel jsem do sklepa restaurace, kde byla
sprcha. Měl jsem kde spát a nemusel někde
lítat. Jenže pak v Nuslích zavedli parkovací
zóny a vyšoupli nás oba dva.
Co je horší, když vás někam šoupli, nebo
když vás naopak vyšoupnou?
Když tě vyšoupnou, to jsi jako kus hadru a zase
sháníš práci. Čistý rejstřík mám, po deseti
letech mi všechno smazali. Jenže když jdu
žádat o práci, tak mi řeknou, abych přišel za
dva dny, a pak tam mají někoho jiného. Nebo
radši vezmou pracující důchodce, kteří jsou
pro ně levnější. Je to problém. Kdybys věděl
o nějaké práci, tak by to bylo dobrý.
Peníze budou, my nebudem
Ulehčuje vám něco život na ulici?
Já mám rád všechno sladký. Rád si koupím
sladkou limonádu nebo roládu, ale nejraději
mám jednu čokoládu, která má uvnitř višeň
a jako by marmeládu. Když ji rozlomíš, stačí se
na ni dívat, už to je pochoutka… A pak říkám
také jednu věc: Chudý jsem se narodil a chudý
jsem, ale jedno bohatství mi nikdo nesebere,
a to je víra. To říkala už moje maminka. Já chodívám do Jirchářů, mám kamaráda u kapucínů
na Náměstí Republiky a každý víkend chodím
k řádu Matky Terezy. Oni tam dávají dobré polévky, husté. A kuchaře tam dělají kluci, kteří
byli na ulici, ale teď jsou zaměstnanci církve.
Normálně se baví a nad nikoho se nepovyšují.
Nejsou namyšlení.
Máte kolem sebe lidi, kteří by vás
podporovali?
Mám tři velké děti, dceru a dva kluky, ale nechci jim moc ztrpčovat život svými problémy.
Občas se jezdím podívat za vnoučaty, ale to
už musí být. Taky mám dost kamarádů. Když
nemají, tak jim tu dvacku na loď půjčím a vím,
že mi to vrátí. Můžou se za to vyspat, vyprat
si, vykoupat se a jsou šťastný, ani nemusejí
chlastat. Oni většinou mají, ale i když se to
zrovna neschází, tak se kvůli tomu nehádám.
Peníze budou, ale my nebudem.
Máte do budoucna nějaké sny nebo
plány?
Chci si najít bydlení. Abych byl sám, měl svojí koupelnu, záchod a malou televizi. Malý
pokojík, kde bych nemusel moc platit. Jinak
nepotřebuju nic.
7
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | ULIČNÍCI | TÉMA: NÁSILÍ BEZ DOMOVA | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | ROZHOVOR
~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | REFERÁT | KOMIKS | SVĚTOZOR | OHLASY
Ne vrah, zavražděný je vinen
Sadisté vybíjející si své temné vnitřní tužby. Cynici bez morálních zábran.
Psychopati postrádající empatii. Tak obvykle počastujeme pachatele násilí na
lidech bez domova. Neuniká nám však přitom něco?
8
ilustrace: vojta šeda
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | ULIČNÍCI | TÉMA: NÁSILÍ BEZ DOMOVA | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | ROZHOVOR
~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | REFERÁT | KOMIKS | SVĚTOZOR | OHLASY
Autor: Jan Šerek
Proč dochází k násilí na lidech bez domova,
mají jasno zejména média a nutno říci, že obvykle s vydatným přispěním oslovených psychologů a dalších odborníků. Při procházení
dlouhé řady novinových článků o podobných
případech násilí snadno vypozorujeme ingredience, které v servírované zprávě nesmějí
chybět. Nijak překvapivě se jedná zejména
o barvitý popis násilného činu včetně všech
jeho nepodstatných, ale čtenářsky atraktivních detailů. Líčení by však nebylo úplné, kdyby zároveň neposkytlo jednoznačný
návod k interpretaci pohnutek pachatele.
Zde se s železnou pravidelností setkáváme
s psychologizací události, tedy snahou vysvětlit agresorovo chování osobními duševními
pohnutkami.
Údajné psychologické vysvětlení nám má
typicky postačit k pochopení, proč k celé události došlo. Oslovení odborníci nás tak často
ujistí, že byl pachatel prostě psychicky narušený. V ideálním případě navíc dají k lepšímu
diagnostickou nálepku. „Podle psychologů
dovede úspěšně manipulovat se svým okolím
včetně rodičů a kamarádů. Jde navíc o narušenou osobnost, která nad svými činy necítí
lítost,“ napsaly například Novinky v roce
2011 o mladém muži, který úmyslně zapálil
přístřešek plný lidí.
Pokud se nepodaří přijít s přímými důkazy
o pachatelově duševní patologii, nastupují
alespoň úvahy nad osobní situací, která jej
k činu přiměla. „Vzniká zde otázka, proč se
chová jako blázen, když blázen není,“ podivoval se podle ČTK začátkem jara znalec z oboru
psychiatrie nad případem studenta, který se
pokoušel vraždit lidi bez domova, jež považoval za bezcenné. Záhy však přichází s vysvětlením: „Je to projev uplatnění nenávistné
ideologie. Navíc je hluboce sociálně a finančně
frustrován. Nemá žádné kamarády. Kupoval si
je, a proto se zadlužil.“ Nezabere-li ani exkurz
do pachatelovy blízké či vzdálené osobní historie, poslouží jako poslední záchrana jeho
vhodně interpretované povahové a tělesné
vlastnosti: „Obviněný muž je dle našich evidencí doposud netrestaný, ale je známý svojí
výbušnou povahou a fyzickou zdatností,“ uvádí
na svém portálu Policie ČR o pachateli jiného
nedávného (a tentokrát smrtelného) útoku na
muže bez domova.
Vypnout radar
Nelze se zbavit dojmu, že tyto mediální příběhy a jejich „psychologická“ vysvětlení nevykreslují realitu v její úplnosti. Řada výzkumů
z oblasti psychologie ukazuje, že agresivní
sklony (řekněme v podobě určitého osobnostního nastavení) člověka k agresivnímu jednání
automaticky nevedou. Bezhlavá agrese je za
normálních okolností ve středoevropských
podmínkách spíše cosi výjimečného. Pokud vůbec své agresivní tendence projevíme, obvykle
hledáme u okolní společnosti návod a přitakání – kdy je žádoucí agresi ventilovat, jak na to
a kdo si „zaslouží“ být potrestán. Když chybí
znalost těchto společenských souvislostí, je
obvykle těžké agresivní čin vysvětlit.
Povšimněme si, že se násilí vůči lidem bez domova nesetkává ve společnosti s tak silným
odmítnutím jako násilí vůči jiným ohroženým
skupinám. Přispíváme na děti týrané dospělými, pořádáme kampaně upozorňující na domácí násilí vůči ženám či vyučujeme seniory,
jak se účinně ubránit fyzické či jiné agresi.
Morální povinnost zastat se napadených lidí
bez domova se však až na pár ocenění hodných
výjimek jakoby scvrkává na pohoršené články
v novinách. Ty snad ve čtenářích mohou vzbudit určité emoce, ovšem jejich trvání s největší
pravděpodobností nepřečká dopití ranní kávy
a odložení novin na stůl.
Pomyslný dvojí metr, kdy násilí vůči jedné skupině vnímáme jako méně odsouzeníhodné než
podobně intenzivní násilí vůči skupině jiné,
se v psychologii označuje jako tzv. morální
vyvázanost. Jedná se o dočasné vypnutí či
ztlumení jakéhosi osobního morálního radaru, jehož výsledkem může být bagatelizace
dopadů násilného jednání. „Vždyť jsou na to
přece zvyklí, že se každou chvíli s někým pobijí,“
můžeme často zaslechnout. Dalším možným
důsledkem je snaha učinit oběť alespoň trochu
spoluodpovědnou za svou neblahou situaci.
„S jejich životním stylem se není co divit, že
někomu ruply nervy,“ zněl by pravděpodobný
argument. Morální vyvázanost se neprojevuje pouze v našem uvažování, ale i jednání,
respektive nejednání. Většina pravidelných
uživatelů městské hromadné dopravy asi zažila
situaci, kdy byl z vozu za všeobecného nezájmu
spolucestujících nevybíravým způsobem vykázán člověk bez jízdenky, který svým vzhledem
naplňoval prototyp „typického bezdomovce“.
Kdyby se totéž událo rodiči s kočárkem, pocit
mravní povinnosti zakročit by byl u spolucestujících pravděpodobně daleko silnější. Typický
příklad toho, jak se odlišné morální standardy
a vyvázanost uplatňují v praxi.
Mimo dobro a zlo
Na otázku, odkud se bere rozšířená morální
vyvázanost vůči lidem bez domova, není jednoduchá odpověď. Zmiňme přesto alespoň
dva faktory, které mohou hrát důležitou roli.
Na uvažování řady agresorů je zajímavé, že
své činy vůbec nevnímají jako problematické.
Většina z nás si v dětství osvojila pravidlo, že
páchat bezdůvodně či ze sobeckých pohnutek
násilí na druhých lidech není v pořádku. Toto
přesvědčení paradoxně sdílejí i mnozí násilníci, kteří si nepřipouštějí, že se něčeho podobného dopouštějí. Kdyby tak učinili, museli by
si zároveň připustit, že se chovají nemorálně.
Proto své agresivní chování interpretují pozitivně, například jako „spravedlivou odplatu“,
„vymáhání dodržování pravidel“, „navrácení
pořádku do ulic“ či „ochranu slušných lidí.“
Tomuto pokřivenému vnímání bohužel napomáhá politika řady měst i státu, která
mnohé součásti života na ulici kriminalizuje.
Využívání léta opuštěných budov, přespávání na lavičkách či sbírání vyhozeného jídla
u supermarketů – vše může snadno znamenat
překročení nejrůznějších zákonů a vyhlášek.
Takovéto drobné i větší ústrky dávají potenciálním agresorům pocit legitimity a morální
nadřazenosti. Díky tomu, že útočí na lidi, kteří
se údajně neustále nacházejí na hraně zákona, mohou svou agresi snadno považovat za
oprávněnou. Jinými slovy jim společnost dává
najevo, že v případě násilí na lidech bez domova může být agrese považována za „pouhé“
vzetí zákona do vlastních rukou.
Dalším faktorem, který posiluje morální vyvázanost vůči lidem bez přístřeší, je jejich
časté odlidštění. Může k němu docházet
v každo­denním jazyce i médiích, když o druhém přestáváme hovořit jako o plnohodnotné
lidské bytosti, ale redukujeme jej na vnější
slupku jakési „podivné existence“. Psycholog
Jacques-Philippe Leyens upozorňuje, že dehumanizace druhých má často velmi nenápadnou
podobu. Třeba takovou, že druhému upíráme
složitější lidské emoce. O tom, že je člověku
na ulici zima a že může mít hlad, obvykle
nepochybujeme. Kolik máme ovšem příležitostí zamyslet se nad pocity, které skutečně
prožívá, ať už se jedná o stud, strach z vlastní
zranitelnosti či zlost? Právě tento omezený
pohled, při kterém si plně nepřipouštíme, že
je druhý stejnou cítící lidskou bytostí jako my,
zásadně oslabuje náš pocit vzájemné morální
povinnosti.
***
Vrátíme-li se zpět na začátek, hledat příčiny
násilí na lidech bez domova výhradně v psychologických prof ilech pachatelů zdaleka
nestačí. Nejedná se jednoduše o dílo agresivních chuligánských partiček či osamělých
podivínů spřádajících plány na světovou
očistu, s nimiž nemá zbytek společnosti
nic společného. Právě celková společenská
atmosféra pomáhá potenciálním agresorům
vybírat cíle a prostředky pro uplatnění jejich násilných pohnutek. Mnohdy jim přitom
stačí, když u většinové společnosti vnímají
nezájem o osudy jejich obětí. Postavíme-li
každodenní život lidí bez domova mimo zákon
a přestaneme-li o nich hovořit jako o lidech
a plnohodnotných členech společnosti, stane
se to pro mnohé návodem, kam směřovat svou
agresi. Dokud si nepřipustíme, že násilí na
bezbranných není věcí pouze osobní psychopatologie, ale celé společnosti, těžko s ním
kdy něco uděláme.
Autor vyučuje sociální psychologii na FSS MU.
9
Pražská securitas
V příbězích lidí bez domova mě už máloco překvapí. Smutky minulosti nelze vzít
zpět. Když z nich ale vyskočí něco, co by tam doopravdy být nemělo, a hlavně, co
tam být nemusí, zvedne mě to ze židle. Vyrážím rovnou na Hlavák.
Jdu rychle. Jakoby mě na nože brali. V ruce
foťák a v batohu diktafon. Doufám, že Madlu
a Petra zastihnu na jejich místě. Volali, že už
se to děje zase. Zas a znova, stará známá písnička, taková, kterou si zažil nejeden člověk
bez domova procházející pražským hlavním
nádražím. Zahlédnu je z dálky, už na mě čekají
před halou, v rychlosti se pozdravíme, sedáme
na lavičku a zapalujeme cigáro. Petr vyhrnuje
nohavici a ukazuje modré jelito přes celé lýtko.
Tak jak to bylo tentokrát, ptám se?
Na partnerku, která si zaskočila do Billy, čekal
před vchodem do Luxoru. Dva sekuriťáci přišli
s jasnou výzvou: „Vypadni vodsud nebo ti rozbijeme držku.“ Dobrý den ani jak se máte prý
v takových situacích nezaznívá nikdy. Petr se
dozvěděl, že „ta jeho kráva v Bille krade čokoládu“. Zastal se jí, nic nekrade, šla normálně
koupit jídlo. A to neměl dělat. První rána prý
přišla nečekaně. Teleskopem přes ruce. Petr to
stejně ustál, z místa se hnout nechtěl, bál se
o Madlu, co bude s ní, až půjde z obchodu. Asi
věděl, že je čeho se bát, druhá zpráva zněla
10
„vypadni, ty zmrde, tu tvoji kurvu chytíme, až poleze ven“. Petr vypěnil, nikam nepůjdu, „běžte
do prdele“, zněla jeho odpověď. Dalšímu bití,
které následovalo, prý přihlíželi lidé. Schytal
to teleskopem přes záda a přes nohy, proto
to modré jelito. Zatímco si kryl tvář, zahlédl,
že Madla už je na cestě ven. Společně vyběhli
z nádražní haly. Byl roztřesený, nevěděl, co se
sebou, postávali venku, potřeboval se uklidnit.
„Securitas na nás koukali, jak tam stojíme. Pozorovali nás, a nakonec nás doběhli.“
Noční můra teprve začíná a při dalším poslechu Petrovy výpovědi začínám mít pocit, že
se ocitám v nějakém špatném snu. Další čtyři
rány pěstí do obličeje schytal už venku před
nádražím. Incidentu přihlíželi kolemjdoucí
i „kamarádi bez domova“. Petr věděl, že uvnitř
budovy nádraží je policejní stanice, jen kousek
od vchodu, nahoru po schodech. Byl přesvědčený, že zkrvavený obličej bude tentokrát
dostatečným důkazem bezpráví, které se mu
opět děje. Jak příznačné, že znovu narazil na
zaměstnance securitky, kteří postávali na scho-
dech, a ve vstupu na policejní stanici mu zabránili. Teď už se celá skupina kamarádů, která
se shlukla kolem Petra a Madly, rozhodla radši
poodejít od Hlaváku dál. Na zastávce devítky
tramvaje zavolali policii přes linku 112. Přišla
další studená sprcha. „Proč se divíte, že jste
biti, když tam pořád lezete?“ Přivolaná hlídka
pohrozila partě, že za další výjezd jim naúčtuje
čtyři tisíce.
Hlasy ze všech stran
Verbálně se to prý děje denně. „Jseš holka,
no... A oni chlapi... co s tím?“ slyším od Madly, ale připadá mi to jako chabé vysvětlení
toho, co si denně vyslechne cestou do tepla
haly, do obchodu nebo na záchody, za které
mimochodem platí dvacku. „Vypadni odsud,
nebo tě zmlátím jak chlapa, vyhul mi kokota,
ty stará kurvo, vypadni vodsuď, ty špinavá feťácká čubko.“ Madla říká, že už je ani neslyší.
Jak můžeš neslyšet, řve to ve mně. Neslyšíš,
protože už nemůžeš, už je toho tolik? Anebo
neslyšíš, protože tebe nikdo neuslyší, až se
2x foto: Barbora Šimková
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | ULIČNÍCI | TÉMA: NÁSILÍ BEZ DOMOVA | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | ROZHOVOR
~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | REFERÁT | KOMIKS | SVĚTOZOR | OHLASY
Autor: Rad Hetmánková
příště ozveš? Madla se ozvala několikrát. Kolem
Vánoc toho prý už měla dost. Všude ozdobené
stromky, hala se blyštěla jako z nějakého snu,
koledy vyhrávaly z každého repráku jiná... Letos
nebyla tak šílená zima, ale když jsi bez domova,
nemůžeš být celý den venku, kam máš jít? Na
Naději jenom prolítneš, ani se neohřeješ, je to
jako na běžícím pásu. Najíst a ven.
A tak zatímco fotím Petrovo jelito, přisedá si
k nám ještě Anička. Známe se dlouho. Ta mě sem
vlastně přivedla. Dala si s tím práci. Seznámit
mě s lidmi, kteří na Hlaváku dostali do držky.
Nemůžou se shodnout na tom, kdo jim to udělal.
Všichni mají plešaté hlavy a stejné uniformy.
Štítek na hrudi a na zádech nápis: Securitas.
Securitas je myslím z latiny, znamená bezpečí?
Zapaluju si další cigáro, kolem mě se všechno
zrychluje. Dva z nich jsou prý hodně brutální.
Když mají službu, do haly radši ani nevlezeš. Rozhodně ne, když jseš sama ženská, říká Anička.
Je jim to prý jedno, ženská nebo chlap, zmlátí
tě tak i tak, holky si podaj s radostí. Já dostala
kasrem. A pak je tu ještě Kuba, Milan a Veronika. Uvědomím si, že na mě mluví hlasy ze všech
stran. Jejich urgence se mísí s mým vztekem,
s pocitem studu. Všechno to v nich kypí – křivda,
potřeba se vypovídat, naděje, že někdo slyší.
Začínám mít pocit, že mě to převálcuje, tak
poprosím, všichni pěkně popořadě. Nechte
Madlu dopovědět, jak to bylo s těmi Vánoci!
Dva případy fyzického násilí proti třicetileté
ženě se udály v průběhu vánočních svátků na
přelomu roku. Nejdřív zaměstnanec bezpečnostní agentury vytlačil Madlu od eskalátoru
a vyhodil ji z nádražní haly, incident provázely
nadávky a vyhrožování. Podruhé byla napadena
cestou do Billy, dostala pěstí tak, že se jí zlomil
zub. Tentokrát konflikt pokračoval i venku,
kde byl napaden i její partner Petr, jenž se jí
jako obvykle zastal. Madle se podařilo sebrat
odvahu. Učinila prý výpověď na místní pobočce
státní policie. „Nějaký zápis asi existuje, kopii
ale nemám, nic mi nedali.“ Madla dostala informaci, že si má k incidentu sehnat svědky,
jinak prý s tím nic dělat nemohou. „Řekli, že
takových případů tam mají už nejméně dvacet
osm, ale nic s tím nenadělají.“ Jestli je záznam
uložený na pobočce? „Nevím.“
A pak už to jde jako po másle. Příběhy se podobají jako vejce vejci. Anička čekala před třemi
měsíci na svého přítele v prostoru haly, sekuriťáci ji vyzvali, aby „vypadla“. Odpověděla,
že čeká na přítele a že halu opustí hned, jak ji
přítel vyzvedne. Zaměstnanec jí řekl: „Ne, vypadneš hned.“ Přestože odešla, následovali ji ven
a „vystříkali kasrem“. Svědci? „Ne, dávali si pozor,
byla skoro tma. Rozhlíželi se, jestli někdo nestojí
opodál.“ Na policii prý kvůli tomu nešla, měla co
dělat se sebou, a zoufale se snažila najít Juru,
svého přítele. V případě Kuby napadení vedlo
ke zranění hlavy po pádu ze schodů, ze kterých
ho srazili. Nikdo nic neviděl, nikdo nic neslyšel,
lidi bez domova se na policii obrací neradi. Je to
pořád dokola: „Nemůžeme vám pomoct.“ Párkrát
se prý obrátili na zaměstnance Naděje: „Je to to
samý, řeknou ti, ať tam nelezeš.“
Ve stavu, kdy nikdo nic neviděl a nikdo nic
neslyšel, zůstává obligátní otázka: Co s tím?
Potřebujeme důkazy, napadá mě, a doufám, že
se najde alespoň jeden. I to je ale potíž. „Býval tu
Karel, toho zesekali obuškem venku. Měl natržené
obočí a šel s tím k doktorovi, ukázal nám lékařskou
zprávu. Karel ale někam odjel, telefon na něj nemáme, myslím, že teď žije v Ústí,“ uzavírá příběh
Anička. Tak sakra, co s tím? Vyhrknu nějak víc
nahlas, než jsem čekal. „Coby, já bych jim přála
aspoň jednu noc venku v té kruté zimě. To by si
uvědomili, jaké to je, nedali by to, vsaď se. A na
člověka bez domova by už nikdy nesáhli.“
Zůstáváme sedět chvíli v tichu, myšlenky mi
tečou pryč od skupinky, která mi právě nastínila
příběh rutinního napadání lidí na Hlaváku. Příběh, který už jsem slyšel tolikrát. Minulý týden
od terénní pracovnice Drop-inu, která narazila
na plačícího pána, který vyběhl z nádraží celý
roztřesený. Dokola se ptal: „Proč? Proč se mi to
děje? Proč? Jak můžou jen tak zmlátit člověka,
nikomu jsem nic neudělal!?“ Bylo mu prý kolem
šedesáti, celý život pracoval, než udeřila bída.
Je ale bída důvodem k násilí? Je jeho obhajobou?
Ve veřejném zájmu
Doma si znovu listuji poznámkami, poslouchám
nahrávky, prohlížím fotky. Zabrousím na internet.
Vytočím číslo na místní policejní stanici. Nadporučík Hynek říká, že žádné případy násilí na lidech
bez domova ze strany Securitas neevidují. „Nic
takového tady nemáme, jestli jsou mezi nimi nějaké roztržky, my se o tom nedozvíme, pokud někdo
hlásil přestupek, tak to putovalo na přestupkové
na Prahu 2.“ Dvacet osm nahlášených případů?
„Nejsem si vědom,“ uzavírá náš krátký telefonát.
Brouzdám dál. Tisková zpráva z roku 2011 na
webu Českých drah prozrazuje, že firma Securitas vyhrála výběrové řízení na zakázku v hodnotě 79 milionů ročně s platností od prvního
ledna 2012 na dobu neurčitou. Trochu jízlivě mě
napadne, že těch 79 mega by dokázalo pokrýt tři
kvalitní denní centra pro lidi bez domova, kteří
nemají kam na záchod, kam do sprchy nebo kde
se ohřát. Pohodlně by stačily na místo, kde by je
nikdo nemlátil a nevyhazoval po dvou hodinách
využívání služby, jak se to často děje v denních centrech. Hlavák by se „vyčistil“ natotata.
Vsaďte se. Bez obušků, urážek, jizev na tváři
a jizev na duši. Ženy by nemusely slýchat, že
jsou čubky, a muži, že jsou zmrdi.
Místo toho vidím, že státní peníze se dají využít všelijak. Vlaky jsou ve veřejném zájmu.
Čistota a hezké nádraží jsou ve veřejném zájmu.
Jenom to mlácení někdo hezky zprivatizoval,
outsourcoval za roh, mimo kamery a záznamy.
Tak si poplatník může být jist, že až se ocitne
na dně, dostane po držce od firmy, která dala
státu nejlepší nabídku. Nejlepší ze všech.
Nemůžu přestat koukat na ten zatracený web
a nestačím se divit. Firma čerpá peníze z operačního programu EU Lidské zdroje a zaměstnanost. Program má snižovat nezaměstnanost
mj. prostřednictvím vzdělávání a začleňování
sociálně vyloučených obyvatel do společnosti.
Securitas začleňuje, Securitas chrání. Celé je to
zkrátka bohulibý, krásný a sociálně citlivý počin.
Skoro to vypadá, že sociálně vyloučení na Hlaváku mlátí sociálně vyloučené. Je to ve veřejném
zájmu, zasluhuje si to finanční podporu a ještě
se to vyplatí.
Jména všech hrdinů byla změněna.
11
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | ULIČNÍCI | TÉMA: NÁSILÍ BEZ DOMOVA | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | ROZHOVOR
~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | REFERÁT | KOMIKS | SVĚTOZOR | OHLASY
Na okraji okraje
Téměř deset procent obětí vražedných útoků připadá v Česku na lidi bez domova.
Jde jen o náhodu, nebo o násilí z nenávisti skryté v policejních statistikách?
Šumperk, 2. září 2010
Tři muži (19 až 25 let) se vrací po pár pivech
domů parkem. Cestou míjejí neznámého
člověka sedícího na lavičce, na kterého bez
zjevného důvodu zaútočí. Údery pěstí, koleny
a kopance vedou záměrně na horní polovinu
jeho těla. Střídají se. Rány jsou natolik silné,
že u napadeného dochází mj. k dvojnásobnému
protržení žaludku. V bití pokračují, dokud se
jejich oběť nepřestane hýbat, teprve potom
odcházejí. Po chvíli se ještě vracejí a v surovém
mlácení bezvládného těla pokračují. Napadený
po několika hodinách umírá.
Praha, 25. srpna 2010
Čtveřice mladíků ve věku 14 až 25 let, vyzbrojená tyčí a teleskopickým obuškem, vyráží
v noci do lesíka na nevelkém pražském návrší.
Jejich cílem je chatka, ve které spí tři lidé, na
něž zprvu slovně a následně i fyzicky zaútočí.
Jeden z napadených utíká do lesa, druhý po
několika úderech tyčí upadne na dohled od
chatky do bezvědomí. Třetí se před útočníky
zabarikáduje ve sklepě. Ti se slovy „už se smaží“
chatku podpálí a jejich oběť ve sklepě umírá na
otravu oxidem uhličitým.
Praha, 1. 1. 2012
O silvestrovské noci vyráží skupina tří mladých
mužů (17 až 18 let) ze sídliště Jarov s plánem
napadnout obyvatele chatky v nedalekém lesoparku. Jsou vyzbrojeni nožem a kovovou
tyčí. Cestou naberou kamení z železničního
náspu, které používají při dobývání chatičky, v níž se v onu osudnou chvíli nacházejí
tři lidé. Dva muži jsou terčem bezprostředního útoku. Žena se dává na útěk, ale po chvíli
je dostižena jedním z pachatelů. Vrhne se na
ni pěstmi a kopanci a míří záměrně na hlavu.
Pak skáče po jejím těle, mlátí ji cihlou, bodá
a řeže nožem. Žena na mnohočetná poranění
umírá.
Smutná čísla
Tyto děsivé příklady vražedných útoků na lidi
bez domova jsou jen zlomkem všech těch, které
se v Česku udály za posledních pět let. Na základě analýzy zpráv z médií lze dojít k tomu, že
podobných smrtících napadení bylo zdokumentováno od roku 2010 přinejmenším k padesátce.
Zemřelo 38 obětí.
12
Ve skutečnosti však bude toto smutné číslo
nepochybně vyšší. Média zákonitě neinformují o všech případech a policejní statistiky
uvádějící status oběti nejsou běžně dostupné.
Třeba v roce 2012, kdy se podle údajů policejního prezídia odehrálo celkem čtrnáct vražd,
u nichž byla oběť zaprotokolována pod kategorií
„bezdomovec“, se do zpráv a novinových titulků
dostaly jen tři z nich. Tak či onak jsou lidé bez
domova s přehledem nejčastějšími oběťmi vražd
(a násilných trestných činů obecně) vůbec.
Vraždy jsou přitom jen extrémním vrcholkem pomyslného ledovce celkového počtu více či méně
násilných útoků na lidi bez domova, s nimiž má
smutnou zkušenost většina z nich. Ne vždy je však
nahlásí. Dobře je to vidět právě na oné policejní
statistice z roku 2012, která eviduje „pouze“
dvaadvacet případů ublížení na zdraví lidem
s připsaným statusem „bezdomovec“. Vzhledem ke čtrnácti vraždám zmiňovaným stejným
zdrojem je jasné, o jak silně podhodnocené číslo
jde. Snadnou úvahou dojdeme k tomu, že se bude
jednat jen o případy, kdy došlo k vážným újmám
na zdraví, oběti musely být hospitalizované,
a policie se tak nevyhnula povinnosti vést šetření
z podezření ze spáchání trestného činu.
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | ULIČNÍCI | TÉMA: NÁSILÍ BEZ DOMOVA | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | ROZHOVOR
~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | REFERÁT | KOMIKS | SVĚTOZOR | OHLASY
Autor: Laco Toušek
Staré dobré ultra násilí
jiných skupinách obyvatel eviduje. K dispozici
nejsou ani dílčí studie a výzkumy. Zdá se, že
lidé bez domova nestojí pouze na okraji většinové společnosti, ale i na pokraji zájmu těch,
kterým jde jinak o jejich posouvání.
nostních agentur, pro které bývá nátlak i násilí
za hranou zákona „oprávněnými“ prostředky, jak dosáhnout toho, co se od nich v práci
očekává – tedy udržení „pořádku“. Zmiňme
třeba dva roky starý plzeňský případ těžkého
ublížení na zdraví s následkem smrti, z něhož
byli obžalováni a později pro nedostatek důkazů osvobozeni dva policisté, kteří podle
státního zástupce mlácením oběti „řešili“
její opakované přestupky. V potaz je v této
Postávání zakázáno
foto: Sandra Druschke (flickr.com)
Přejít tato čísla mávnutím rukou, že jde beztak
o vyřizování účtů mezi lidmi bez domova, by
byla chyba. Média, policejní zprávy i výzkumy
ukazují, že oběti takového násilí „své“ agresory
osobně znají odhadem jen v pětině případů.
Zbytek připadá na „cizí“.
Jak ilustrují uvedené příklady, jsou specifickou
skupinou útočníků mladí muži, jimž jde hlavně
o samotný akt fyzického násilí. Lépe řečeno,
Jedinou uspokojivou možnost srovnání tak
paradoxně nabízejí Spojené státy, kde se násilím na lidech bez domova zabývá neziskovka
Národní koalice pro bezdomovectví. Paradoxně
proto, že míra kriminalizace a stigmatizace lidí
bez domova je ve Státech enormní. Běžný je zde
zákaz „táboření“ i žebrání. Některá města jdou
ještě mnohem dál a zapovídají si na veřejných
prostranstvích nejen lehnout, ale i sedět,
postávat (o spaní v jakékoli poloze nemluvě).
Chodník je přeci určen k chůzi, a kdo se zastaví,
riskuje pokutu, případně vězení. V desítkách
velkých amerických měst je dokonce výslovně
zakázáno darovat lidem na ulici jídlo.
Není jistě náhoda, že právě v těch státech federace, v nichž jsou lidé bez domova nejvíce
kriminalizovaní (zejména Kalifornii a Floridě),
dochází také nejčastěji k trestným činům z nenávisti vůči nim. Přímá i nepřímá kriminalizace konkrétní skupiny obyvatel totiž dává
veřejnosti jasný signál: „Nezaslouží si žít mezi
námi a nemají stejná práva, jako my.“ Násilí
symbolické se tak postupně přetváří v násilí
hmatatelnější.
Celkově bylo za posledních patnáct let v USA
zaznamenáno kolem 1500 f yzických útoků
na lidi bez domova, z nichž přibližně čtvrtina skončila smrtí. Počet vražd z nenávisti je
přitom v americké bezdomovecké populaci
třikrát vyšší, než je tomu u jiných skupin, které
jsou definované rasově, etnicky, genderově
nebo na základě vyznání. Čísla navíc zahrnují pouze případy, kdy nebyl pachatelem jiný
bezdomovec a k útoku došlo právě kvůli nízkému sociálnímu statusu oběti. Dodejme, že
z hlediska věkové struktury je 85 % pachatelů
mladší třiceti let.
***
násilí je pro ně prostředkem „řešení“ vlastní
frustrace. Záměrně si přitom vybírají ty, u nichž
je nepravděpodobné, že by se dokázali bránit,
ať už fyzicky či právně. Bezbranní, stigmatizovaní a kriminalizovaní jsou pro ně „ideálním“
a „legitimním“ cílem současně. Pod vlivem
skupiny i obecného společenského zavržení lidí
bez domova padají rychle zábrany, stupňuje se
brutalita a oběť přestává být člověkem a stává
se „špínou“, co si to „zaslouží“.
Druhou významnou skupinou pachatelů jsou
vykonavatelé formální sociální kontroly, tedy
policisté a pracovníci soukromých bezpeč-
souvislosti nutné brát i dlouhodobý tlak ze
strany plzeňské samosprávy, aby policisté
vůči lidem bez domova zasahovali „účinněji“
a „intenzivněji“.
Je míra násilí vůči lidem bez domova v Česku
výjimečná? Těžko říci. Podobně jako tady nejsou ani v jiných evropských zemích dostupné
informace, které by přesvědčivé srovnání umožnily. V Evropě nepůsobí žádná organizace, která
by se problémem násilí páchaného na lidech bez
domova systematicky zabývala. Stejně tak jej
prakticky ignoruje Agentura Evropské unie pro
základní práva, ačkoli jinak násilí z nenávisti na
Jak si tedy Česko stojí ve srovnání se Spojenými státy? Nelichotivě. Když vyjdeme z roku
2012, překvapivě zjistíme, že zatímco u nás
zemřelo rukou „bydlících“ dvanáct lidí bez
domova, v třísetmilionových USA to bylo jen
o šest více.
Statistiky, zejména ty kriminální, bývají ošemetná věc a existuje mnoho faktorů, které je
mohou zkreslit. Přesto – když vezmeme v úvahu,
jak stále relativně málo lidí bez přístřeší v Česku žije, jde o šokující, až děsivé počty. Bylo by
proto na místě agresi obrácenou proti lidem bez
domova nebagatelizovat a začít o ní mluvit, tak
jak si zaslouží – tedy jako o násilí z nenávisti
a podle toho s ní i nakládat.
Autor je sociální antropolog.
13
Kousance v myší díře
Když před dvěma lety strážníci Pavouk a Ještěrka vodili bezdomovce do
prázdných továren a mučili je tam, probili se až na novinové titulky. Co
prozradí návštěva Brna dnes?
Brněnský policajt drží pod krkem muže a zalomeného nad vysokým odpadkovým košem vedle
kávového automatu ho tiskne ke zdi. „Táhni,
odkud jsi přišel!“ řve na něj, zatímco jeho parťák odstiňuje ženu v mikině a legínách, která
dotírá na lapeného: „Tu stovku mi vrátíš, vole!“
Vzrušený výjev v podchodu sleduje z bezpečné
vzdálenosti skupina lidí. Někteří si ho nahrávají
na mobil.
Příslušníci zvláštního útvaru městské policie
v Brně s názvem Jednotka operativního zásahu
(JOZ) odvádějí muže v uměle osvětleném podchodu stranou, již bez zájmu publika. Když si
však uniformovaný „řvoun“ všimne, že je stále
na záznam, vyžádá si doklady a též si zapne
kameru připevněnou na uniformě. „Nasazováni
jsme po celém městě,“ vysvětluje již vlídnějším
tónem protřelého harcovníka a na upřesněnou
dodává: „Ale sem jezdíme často. To proto, jak se
chovají tyhle zrůdy.“
14
Strážníci vedou muže pryč s odůvodněním, že
v podchodu není signál a tak ho nemohou ztotožnit. Zadržený muž, jenž se prokázal doklady, se
ale četníka, který ho škrtil, evidentně bojí, a tak
se aspoň symbolicky uvoluje jít dál jen s jeho
mladším kolegou. „Tak už by té ostudy snad bylo
dost,“ ozve se ještě mazák, když si zadržený
s prvním nádechem čerstvého vzduchu začne
rozšafně vykračovat a zpívat. „Vždyť je to ale
moje ostuda!“ dostává se mu nekompromisní
odpovědi, takže dál už bojovník proti nestvůrám
pokračuje husím pochodem beze slov.
Zatímco příslušníci JOZu v černých kombinézách začínají muže na denním světle perlustrovat, přichází po chodníku další dvojice
strážníků. „Nás sem také zavolali znepokojení
občané, přišli jsme z druhé strany nádraží,“ vysvětluje žena v zelené reflexní vestě a modrých
gumových rukavicích, které si nasadila pro
případ zásahu.
Strážnice městské policie Brno-střed nechce
posuzovat, zda jsou obyvatelé města tolerantní
nebo ne, ale k tomu, aby zavolali na linku, podle
ní stačí, aby někdo za bílého dne chodil po ulici
a hulákal. „Na nás pak je, abychom posoudili,
jestli jde jen o neslušné chování, anebo o přestupek. Když se nám ale ozve lidí víc, tak už to
je veřejné pobuřování.“
Když strážníci dokončí legitimaci zadrženého
a ukáže se, že není hledaný ani pohřešovaný,
muž si ukládá doklady do bezpečí a pomalu se
má k odchodu. Také to beru jako signál, že se
příběh chýlí ke konci. Možná předčasně. „No,
já jsem pak viděl, jak mu šacují batoh,“ říká Petr,
mezi bezdomovci známý též jako rychlá spojka.
Nervy na pochodu
Takzvaná „myší díra“, podchod pod kolejištěm
brněnského Hlavního nádraží, který odděluje
samotné centrum města od obchodního domu
foto: tomáš havlín
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | ULIČNÍCI | TÉMA: NÁSILÍ BEZ DOMOVA | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | ROZHOVOR
~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | REFERÁT | KOMIKS | SVĚTOZOR | OHLASY
Autor: Tomáš Havlín
Tesco, nákupní galerie Vaňkovka, autobusového nádraží Zvonařka a rozpadlých dominant
průmyslového Brna, je neuralgickým bodem na
mapě chudých. Tady jde sehnat obživu, „nám
Tesco dovoluje, abychom si na deset minut vyfárali
z kontejnerů, co potřebujeme,“ říká například
Zdenka, která s dalšími osmi lidmi žije na nedalekém squatu. Něco se dá vyžebrat, ale někdy
nezbývá než si obstarat denní příděl drobnou
krádeží v obchoďáku. Pochopitelně se v tepající
myší díře, kterou se neustále hrnou davy lidí,
také občas poštěstí něco koupit nebo prodat.
Podchod a jeho okolí ale připomíná stále
střeženější pevnost. Galerie Vaňkovka, jejíž
obýváková teplota příjemně uspává a láká k posezení v centrální dvoraně na lavičce u bazénku
se sochou totemického krokodýla, v podstatě
vyznává určitou svévolnou kontrolu a její
ostraha neváhá zakročit i za zdmi komerčního
monumentu vztyčeného na území zaniklého památkově chráněného továrního areálu. „Venku
mě zmlátili teleskopickým obuškem, protože jsem
vybíral vajgly z popelníku,“ říká padesátiletý
muž solidního zevnějšku.
Ani v „lacinějším“ Tescu nevidí lidi bez domova dvakrát rádi. Zřejmě ve chvíli, kdy se jim
ostraha začínala příliš prolínat s ulicí, ji začali
alternovat ze sesterské pobočky v Králově Poli
a nakonec vyměnili agenturu docela. Bývalý
prodejce NP Martin, dnes již bydlící, popisuje,
jak umějí zakročit proti „krádeži rohlíků“, tedy
narušení vlastnického práva na potraviny: „Co
vím, tak tam měli na zdi fotky lidí, které dovnitř
vůbec nepouštěli. A u toho místnost bez kamer, ve
které se mohlo dít cokoli. Zbitého člověka potom
vyhodili bočním vchodem ven, a když se nehýbal,
zavolali mu záchytku, jako že je opilý.“
Všudypřítomná policie, která v početných hlídkách a z přistavených vozů opanuje veřejný
prostor, je potom třešničkou na dortu, v němž
má volné rozpínání ducha obchodu podpořit
Bazének ve Vaňkovce obývá krokodýl
pevně nastolený řád a každé jednání podléhat
preventivní i následné supervizi. Policie v tom
již docílila mnoha úspěchů. Alkopunks, kteří
donedávna dotvářeli nádražní kolorit, jsou
minulostí, a také lavičky, na kterých šlo na
„svoboďáku“, hlavním brněnském náměstí,
rozložit kosti, v poslední době osiřely prázdnotou. Vytlačování bezdomovců z centra města se
přitom děje bez valného zájmu o to, kam jinam
by měli nebo mohli zamířit.
Mizí-li lidé neznámo kam, není divu, že jsou
nervy na pochodu nejen u mas, které myší dírou
procházejí den co den, ale ještě více u těch,
kterých se podobné mizení akutně týká. „Nedávno jsme pohřbili kamaráda. Chlap jak hora,
ale odvezli ho na záchytku a druhý den bylo po
něm,“ vzpomíná Mirek. V samotné myší díře,
jak říká, potom záleží. „Popije se nějaké vínko,
protože bez něj je život na ulici těžký, a pak se
může stát, že někomu rupne v guli.“
Facka u Tesca
Dva pejsci před Tescem se vesele prohánějí na
prosluněné dlažbě a chvílemi se pokoušejí o další generaci. Z myší díry plynou davy lidí a jen
někteří se zastavují u stánku s peticí dožadující
se důkladného zašpérování země před uprchlíky.
Další pokračují k autobusům nebo Vaňkovce,
v ústrety těm, kdo mají za cíl naopak příměstské
vlaky, šaliny nebo samotné ulice centra města.
„Tak ty okradeš bezdomovce? A ještě k tomu lžeš,
že nic nemáš? Bezdomovce okradeš o vajgly a rádio!“ narušuje jarní idylu muž na prostranství
před Tescem. U betonových květináčů tady
postává skupinka lidí, a když padne první facka, psi si přestávají hrát a nervózně po sobě
poštěkávají. Muž, který dosud seděl na bobku
stranou, se pro jistotu přesouvá až k eskalátoru a dál se tiše choulí u krabice vína. Ozve
se dětský pláč, slunce jako by zašlo za mraky
a teplota klesla o dva stupně.
„Ale víš co, já jsem fér,“ uklidňuje situaci sám
rozzlobený muž a přitom odmítá dar na usmířenou: „Seber si ty drogy a jdi mi z očí.“ Teprve
tehdy se odlepí k odchodu trojice mladších
a zachovalejších mladíků, která ke květináčům
přišla zřejmě na zkušenou. „Ahoj,“ šourají se
pryč. Z dáli se ozvou houkačky a skupinka si
k sobě přivolává psy, i když ozbrojenci nakonec
nedorážejí. Spor se zdá být uhašen, a tak se
může z hloučku navenek ozvat dobře známé
a obligátní: „Neměl bys tam dvacku?“
Už je klid?
Sociální pracovnice Dominika, která pracuje
s lidmi bez domova řadu let, říká, že s agresivitou se v poslední době setkává docela často:
„Někdy to u nás celkem lítá a jednou se mi stalo,
že na mě člověk vytáhl nůž. Klepala jsem se jako
osika a měla co dělat, abych si před ostatními
zachovala tvář,“ vzpomíná.
Dominika tehdy zavolala policii, ale prý si to
měla dvakrát rozmyslet: „Přijeli dva namakanci.
Oba dva zrcadlovky, žvýkačku v hubě a na rukách
bílé rukavičky – jak vystřižení z amerického filmu.
Toho člověka vytáhli ven a bušili mu hlavou o zeď,
až stříkala krev. Já znám tyhle svině ještě z totáče, mne samotnou kolikrát vyvezli za město. Oni
nechránili, ale byli čistě represivní složka. A to
se mi bohužel potvrzuje i dneska.“
Podle Dominiky je ze strany strážců zákona
poslední dobou přece jen trochu klid, svou roli
v tom mohlo sehrát přeskupení sil na radnici
i propuštění ředitele městské policie Jaroslava Přikryla, který loni v dubnu stanul před
soudem za zahlazování parkovacích pokut ve
prospěch známých. Také ale záleží, z jakého
stavu se klid odečítá. Ve stejném měsíci, kdy
se Přikryla podařilo dotlačit k soudu, když se
předtím třeba i na zápasech hokejové Komety
ukrýval za neschopenkou, odešli od soudu
s podmínečnými tresty Richard Kočí
„Kvůli zrůdám sem jezdíme často“
15
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | ULIČNÍCI | TÉMA: NÁSILÍ BEZ DOMOVA | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | ROZHOVOR
foto: tomáš havlín
~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | REFERÁT | KOMIKS | SVĚTOZOR | OHLASY
„Tohle mi udělali policajti“
a Jan Jebas. Strážníci městské policie, přezdívaní podle svých tetování Pavouk a Ještěrka,
vodili bezdomovce do rozbořené továrny Vlněna
nedaleko myší díry, a tam je okrádali a mučili.
„Já jsem se s Pavoukem potkal, i když jsem tehdy nevěděl, že je to on, tetování jsem neviděl,“
vzpomíná pan Miloš, s nímž si dáváme sraz
na lavičkách u Tesca. „Jejich politika byla, že
Slováky vykopou pryč. Tak za námi jednoho dne
přišli a říkají, že tentokrát s nimi nepůjde pan
Kopečný, můj kamarád, ale já. Nechtěl jsem jít,
to je jasné, ale co jsem měl dělat?“ ptá se muž,
který posledních dvacet pět let žije v Brně, kde
se oženil a před časem také ovdověl.
Miloš měl nakonec štěstí v neštěstí. Jeho kamarád Kopečný, kterého městští strážníci zatáhli
do rozbořené fabriky už dvakrát a zlámali mu
ruce i nohy, věděl, co může nastat, a tak zalarmoval státní policii. „Byli jsme tak napůl cesty
k Vlněně, když se jim stáťáci ozvali přes vysílačku.
Oni jim řekli, že u sebe nikoho nemají a pak mě
propustili. Akorát mi sebrali doklady, občanku,
potvrzení o trvalém pobytu a kartičku pojišťovny.
To všechno jsem si za drahé peníze musel znovu
vyřizovat na Slovensku.“
Státní policie, která se objeví na scéně jako zachránce před zdivočelými municipálními rafany,
není úplnou výjimkou. Zavolala ji i zmíněná
Zdenka, když k nim na squat přišel na Nový rok
soused a majitel tenisového klubu, s nímž mají
dlouhodobé problémy, v doprovodu městských
16
strážníků. „Nebyli nijak označení. Agresivně
nás napadali, nadávali nám do černých kurev
a pak nás vyhnali,“ říká Zdenka, která se pak
odvážila vrátit až v doprovodu státního orgánu. Na místě našli své osobní věci rozházené,
rozšlapané a spálené. Mezi nimi se povalovaly
zapomenuté dokumenty majitele tenisového
klubu Kummera. Zdeňka a její přátelé je předali
státní policii a na Kummera i městské strážníky
podali trestní oznámení.
Na 1. máje
Jestliže se pan Miloš, který se potkal v Brně
s Pavoukem a také proti němu svědčil, nechce
k celému případu vracet – předsedající soudce
ho ujistil, že po pětadvaceti letech života na
Moravě je Brňák jako poleno a známý policajt
mu řekl, že kdyby tyhle mladé pušky nahlásili
dřív, k ničemu podobnému by nedošlo – tak
Filip, s nímž se potkáváme nejprve na rozdávání
baget nedaleko nádraží, je stále plný emocí.
„Co mně udělali policajti? Tohle!“ vyhrnuje si
mikinu a ukazuje dlouhou ošklivou jizvu, která se táhne od hrudníku až k podbřišku. „Říká
se ‚Pomáhat a chránit‘. Ale tohle je policejní
brutalita.“
Filipovo zranění působí docela čerstvě – je
z 1. máje. „Večer jsme seděli s kamarády v hospodě a říkali si, jestli půjdeme na majáles,
anebo se vypravíme k přehradě. Pak jsem ale
usnul, vyhodili mě ven a tam se do mě pustili
policajti. Tolik si je nepamatuju, ale naložili
mi pak ještě v záchytné sanitě. To se mi stalo
už dřív, když jsem doprovázel svého kamaráda
jako střízlivý. Ale tentokrát jsem jim po pěti minutách na záchytce v Černovicích zkolaboval.“
S Filipem pak jeli zpátky do centra, kde ho přijala nemocnice pro urputné bolesti břicha. Zdravotníci nasadili silná antibiotika pro zklidnění
zánětu a provedli vyšetření CT. Hned druhý den
pak pro zhoršení bolesti vzedmuté břicho otevřeli a vyjmuli část protrženého tenkého střeva,
čímž Filipovi doslova zachránili život. Devátý
den se znovu otevírala a čistila břišní dutina.
Filipa propustili z nemocnice s doporučením
klidového režimu až 20. května.
V osm ráno na samotném konci měsíce se s Filipem setkáváme v rozpadlém drážním skladu,
kde na matraci v koutě sdílí jednu místnost
s několika lidmi. „Bez kluků bych to nezvládl.
Já se dojdu jen každý den vysprchovat na Armádu
spásy a jinak jsem tady,“ říká a ukazuje čtyři
nezacelené rány, které stále odvádějí z břicha
hnis a od doktora na ně dostal mastičku. Filip
právní obranu proti postupu městských strážníků nezvažuje. Nemá svědky a jako bezdomovci
by mu nikdo nevěřil. A to ani přesto, jak říká,
že kopance policie cítí ještě teď.
Jména všech protagonistů s výjimkou
pánů Přikryla, Kočího, Jebase a Kummera
byla změněna.
mediální partnerství
Když jen podepsat šek nestačí…
Pomáhat lze různými způsoby. Hmotný nebo finanční dar je určitě dobré řešení, ale co takhle
přiložit svoji ruku k dílu a pomoci vybudovat něco, co bude nadále sloužit potřebným lidem.
A mimo jiné se o nich a jejich osudech dozvědět něco více. Přesně takhle přemýšlela skupina
lidí, kteří se poslední květnový čtvrtek vydali do azylového domu pro děti a matky, který se
nachází v Kolpingově domě v pražských Bohnicích. Spolu s jeho obyvateli zde strávili dvě
hodiny, během kterých pomáhali budovat místní zahradu.
V Kolpingově domě žije v současnosti
sedm matek a devět dětí, které by jinak
s velkou pravděpodobností skončily na
ulici. Jedná se o rodiny, které se ocitly
ve velmi složitých životních situacích,
Kolpingův dům je pro ně možná jedinou
šancí na úspěšný životní restart. „Naše
centrum nefunguje pouze jako klasický
azylový dům, neposkytujeme zde jen
střechu nad hlavou. Naším cílem je především maminky podporovat v získávání
různých dovedností a znalostí, které jim
pomohou postavit se na vlastní nohy,“ říká
Jiří Musil, ředitel zdejšího azylového domu.
„Součástí našeho programu jsou proto
mimo jiné různé akce a workshopy, které
se zaměřují na zdokonalování rodičovských
kompetencí, bavíme se spolu o tom, jak
se starost o domácnost a o děti, častým
tématem je také řešení problémů s dluhy,
které trápí drtivou většinu místních obyvatelek. A před časem jsme se také rozhodli
zkultivovat naší zahrádku, která zde několik
let ležela tak trochu ladem,“ dodává.
S kultivací zahrádky ochotně pomohli lidé
z organizace Kokoza, o. p. s., která se dlouhodobě věnuje podpoře komunitního zahradničení. Během podzimu tak vznikl plán,
jehož výsledkem je terapeutická zahrádka,
která bude zásobovat místní kuchyni čerstvými potravinami. Ty si vypěstují samy
maminky. Oživování zahrady se naplno
rozjelo na jaře, kdy také vznikl nápad zapojit
do práce i veřejnost. Realizaci této myšlen-
Kolpingovo dílo je katolický sociální
svaz založený v roce 1850 Adolphem
Kolpingem. Vznikl za účelem sociální
podpory tovaryšů, kteří se nacházeli
v nouzi, jakož i za účelem jejich vzdělávání. Dnes má Kolpingovo dílo své
národní svazy ve více než 40 státech
a celkem působí zhruba v 60 zemích.
Historie Kolpingova hnutí je v Čechách
spjata s názvem Jednota katolických
tovaryšů. Základním článkem Kolpingova díla jsou Kolpingovy rodiny, kterých je v současnosti na území České
republiky registrováno 36.
ky si ochotně vzala za své Asociace společenské odpovědnosti, která se mimo jiné
věnuje zavádění nového konceptu pomoci,
tzv. společensky prospěšného networkingu (Social Impact Networking). Stručně
řečeno jde o snahu zapojit do nejrůznějších
prospěšných akcí lidi z vrcholných managementů úspěšných firem. „Účastníky našich
akcí spojuje jediné. Pomoc druhým nechtějí řešit jen na charitativních večírcích,
nestačí jim podepsat šek. Chtějí se zapojit
přímo,“ vysvětluje Lucie Mádlová ze zmíněné Asociace smysl tohoto přístupu. Dvě
desítky ředitelů firem tak například vloni
na Vánoce vytvořili za pomoci šikovných
aranžérek (žen s epilepsií ze sociálního
podniku Aranžérie) originální dekorace,
které osobně předali maminkám a jejich
dětem z pokojů Dětského onkologického
a traumatického oddělení FN Motol. „Zpříjemnili tak nelehké chvíle vánočních svátků
těm, kteří je bohužel nemohli trávit v plné
síle a zdraví doma. A myslím, že tak trochu
i sami sobě,“ dodává Lucie Mádlová.
Tentokrát přišla na řadu zahrada Kolpingova domu, kde společně s místními
obyvatelkami odstartovali projekt, který se během několika měsíců promění
zarostlý dvůr v nádhernou komunitní
zahradu. Původně se celá akce měla ko-
nat již v dubnu, avšak počasí bylo proti.
Tentokrát vše vyšlo na jedničku, takže
nic nebránilo setkání, které by se jinak
zřejmě nemělo šanci proběhnout. Nad
sazenicemi rostlin se potkali zaměstnanci různých firem a matky bez domova.
A samozřejmě děti, které nechtěly zůstat
stranou, a které jako první dokázaly prolomit počáteční ostych.
Za dvě hodiny samozřejmě nelze udělat
vše, co by bylo zapotřebí, přesto během
chvíle vznikly základy kompostu a několik záhonů osídlily nové sazenice. Každá
pomocná ruka byla vítána. „Na nedostatek ochoty pomáhat si rozhodně stěžovat nemůžeme, většinou se však jedná
o materiální podporu. Té si samozřejmě
také vážíme, avšak tento koncept může
přinést i jinou pomoc. Lidé z byznysu mají
nejen možnost seznámit se s tím, jak to
u nás funguje, ale zároveň se sami osobně
zapojí. Strávíme spolu několik příjemných
chvil, během kterých se společně podílíme
na vzniku něčeho užitečného. A navzájem
se poznáme. Myslím, že právě tohle je ten
nejpodstatnější efekt, který tato spolupráce přináší,“ uzavřel celé odpoledne ředitel
bohnického Kolpingova domu Jiří Musil.
Martin Kovalčík
17
Aula patří studentům
Dějiny studentských okupačních stávek jsou vzrušující – a rozsáhlé. Každý pokus
o jejich přiblížení připomíná spíš listování albem plným zašlých fotografií.
Když studenti etnologie z pražské Filozofické fakulty uspořádali zkraje května v jedné
z učeben dvoudenní okupační stávku s divadlem, přednáškami a recitací poezie, nechala
děkanka fakulty podepsat organizátorky akcí
papír, v němž mimo jiné stálo, že „institut
studentské okupační stávky není v českém
právním řádu zakotven. Bude tedy třeba postupovat s ohledem na platné zákony“. Ačkoli
děkanka hned dodala, že k akcím studentů
bude přistupovat „s maximální možnou mírou shovívavosti“, nešlo přehlédnout prvek
nátlaku.
Děkanka měla jistě pravdu, že české právo
studentskou okupaci nezná. Studentky ale
mohly připomenout jinou pravdu – studentskou okupační stávku sice možná nezná zákon, k dějinám vysokých škol ale patří a na
vysokých školách mají studentské okupace
jakési „domovské právo“. Už v mnoha okupovaných aulách univerzit se přespávalo,
veselilo i vzrušeně debatovalo o světové
revoluci.
18
Zdroje neklidu
Když se řekne okupační stávky na univerzitách,
první asociací jsou okamžitě šedesátá léta.
Důvodů bylo více. Nová generace se opožděně
vyrovnávala s traumatem druhé světové války,
kterou nezažila – a také s válkou ve Vietnamu,
na niž se naopak musela dívat takřka v přímém
přenosu, americkým mladým do ní navíc chodily
povolávací rozkazy. Vedle války ve Vietnamu se
americká mládež navíc musela vyrovnat s rasismem své společnosti vůči Afroameričanům.
Studenti cítili velké sympatie vůči třetímu světu, což se u některých frakcí projevilo i inspirací
velmi zjednodušenými a zkreslenými zprávami
o vietnamských a čínských komunistech – na
čínské kulturní revoluci je zaujal obraz mládeže
bouřící se proti byrokracii, neviděli nebo nechtěli vidět brutální a manipulativní povahu
hnutí.
Ze starší generace vzali studenti na milost především kritické intelektuály, kteří se snažili
nově postavit otázku člověka a jeho odcizení.
Obraz plného rozvoje člověka a jeho možností
i tužeb tu stál proti světu tupých byrokratických
a technokratických aparátů, nepřesvědčivých
autorit a ohlupujícího konzumu. Studentům
imponoval veterán kritické teorie Herbert
Marcuse, který je také ve svých osmašedesáti
letech jasně podpořil.
Studenti reagovali také na vlastní problémy,
především zmasovění vysokých škol. Jak
uvádí historička Ingrid Gilcher-Holteyová,
například ve Francii prudce vzrostl počet
vysokoškolských studentů z 200 tisíc v roce
1960 na 587 tisíc o osm let později. Nejenže to znamenalo, že na mnohé absolventy
čekala spíše nejistota než povolání spojená
s očekáváními vysokoškoláků. Změnily se i univerzity samotné: masovou výuku zajišťovali
především mladší a levnější asistenti. Mnozí
z nich si dobře rozuměli s kritickým naladěním
mladých studentů – v chrámech poznání si
totiž připadali jako laciná pracovní síla bez
perspektivy. Přitažlivá pro studenty i některé
učitele začala být kritika univerzit jako institucí konzervativních, které nepěstují otevřenost
foto: archiv
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | ULIČNÍCI | TÉMA: NÁSILÍ BEZ DOMOVA | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | ROZHOVOR
~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | REFERÁT | KOMIKS | SVĚTOZOR | OHLASY
Autor: Alexandr Černý
ve vztahu k poznání, ale jen přenášejí odcizení
a hierarchie i do vztahu k vědění. Heslem části
hnutí se stala „antiuniverzita“.
Nebýt kádry velkoprůmyslu
Daleko od Paříže
Rok 1968 ale nedostal univerzity do centra politického dění jen v západní Evropě
a v USA. V Československu proběhla listopadová studentská stávka na protest proti
okupaci země. Pro své západní protějšky tu
měla pochopení spíše menšina studentů. Rozdílu si byl vědom i ministr školství Vladimír
Kadlec, když řekl: „Jsme jediná země, kde stu-
denti svou stávkou podporují oficiální politiku
státu.“ Ve skutečnosti to bylo trochu jinak,
studenti ve svých Deseti bodech požadovali
zásadovost a trvání na myšlenkách pražského
jara, tedy přesně to, co vláda a vedení strany
postupně zrazovalo.
Patrně nejkrvavější studentské protesty ovšem
proběhly jinde – v Mexico City. Studenti neobsazovali univerzitu, ale srotili se na náměstí na
protest proti autoritářskému režimu a plýtvavým olympijským hrám. Pouhých deset dní před
tím, než se mexická metropole stala hlavním
městem světového sportovního spektáklu,
vyhnala studenty z náměstí Tří kultur střelba
ostrými. Oficiální údaje uvedly dvaadvacet
mrtvých, očitá svědectví ale hovoří o stovkách
zastřelených.
Odkaz nepokojů
Odkaz osmašedesátnického neklidu na univerzitách a v ulicích je předmětem rozrušených debat dodnes. Hnutí byla poražena nebo
vyprchala do ztracena. A přece se západních
společností dotkla řada změn, tak či onak souvisejících s hnutím osmašedesátého – důraz na
lidská práva včetně práv menšin, větší neformálnost, uvolnění vztahů v rodině, sexuální
revoluce…
Pravicoví konzervativci obviňují právě osmašedesátníky ze všech myslitelných hříchů:
z rozvratu rodiny, odstranění autorit ve vzdělávání a společnosti a z podlomení kázně i sebekázně. I část levice dnes vystupuje s tím, že
osmašedesátnická kritika uniformity a masovosti podlomila předpoklady sociálního státu.
Šedesátkové pojetí svobody prý prosadil až
neoliberální obrat a odpoutání finančního kapitálu od reálné ekonomiky. Individualizace,
podvázání všech autorit, těkavost a užívání si
přítomné vteřiny posílily nejen různost, ale
také nerovnost a nejistotu ve společnosti.
Uvidíme, zda se budou další generace dívat
na tuto kritiku jako na oprávněnou, nebo
spíš jako na doklad toho, jak konzervativní
je naše doba.
2x foto: Maja Machát
Hnutí se rozvíjelo pomalu, v každé zemi se probojovávalo trochu jinak. Ilustrativní je konflikt
z amerického Berkeley, kde v říjnu 1964 univerzitní správa požádala policii, aby odstranila propagační stánek hnutí za občanská práva. Když
policisté zatkli jednoho studenta a odvedli ho do
auta, posedaly si desítky studentů kolem, aby je
nenechaly odjet. Jeden ze studentů vyskočil na
policejní auto a zakřičel: „Jsou to otcové rodin,
musejí dělat svoji práci. Jako Adolf Eichmann.“
Studenty obklíčili další policisté, a oba kruhy,
ten studentský kolem policejního auta a ten
policejní kolem studentů, do sebe zůstaly zaklesnuty 32 hodin. Studenti nakonec vyhráli.
K jiné charakteristické potyčce došlo o dva
roky později ve francouzském Štrasburku – skupina dvanácti studentů zde zaházela profesora
kybernetiky rajčaty poté, co prohlásila jeho
výuku za nástroj „programového řízení mladých
kádrů“. Skupina rozdávala brožuru nazvanou
O ubohosti studentského života, kritizující
univerzity za produkci „kádrů velkoprůmyslu“
a studenty za srozumění s tímto osudem a nanejvýš krotkou kritiku.
Z podobných dílčích protestů, momentů a provokací krystalizuje hnutí. Vznikají radikální
organizace jako američtí Studenti pro demokratickou společnost či německý Socialistický
svaz německého studentstva. V čele se objevují
přesvědčiví předáci jako Rudi Dutschke v Německu
či Daniel Cohn-Bendit ve Francii. Stávají se do
jisté míry symbolem hnutí, objektem štvanice
v tisku (Cohn-Bendit je ve Francii pranýřován i jako
německý Žid; Dutschke je po sérii skandalizačních
článků postřelen atentátníkem, což vede hnutí
k mohutné kampani proti tiskovému koncernu
Axel Springer). Posléze, když se hnutí ocitne na
vrcholu, se ale stanou také terčem kritiky – studenti se ptají, zda jejich úsilí mají symbolizovat
jednotlivci, jakési nové protestní celebrity.
Co je pod dlažbou
Hnutí se radikalizuje a rozšiřuje, až se jeho
kulminačním bodem stane rok 1968. Svého
vrcholu dosáhlo studentské hnutí v Paříži. Zde
se z původní okupace univerzit přelilo i do továren. Studenti stavěli barikády a házeli po
policii dlažební kostky vytrhávané pod heslem
„Pod dlažbou je pláž“.
Hlad po jiném světě, představovaném obecnými
hesly jako „všechnu moc imaginaci“, spojilo
hnutí s velmi konkrétní kritikou stávající hlavy
státu, prezidenta Charlese de Gaulla: „Deset
let stačilo,“ křičí také demonstranti. Společné
dělnické a studentské hnutí na konci června
přimělo prezidenta, aby nasedl do vrtulníku
a utekl na základnu NATO do Baden-Badenu.
Změna, po které studentské hnutí volalo,
se zdála být na dosah ruky. Jenže se začaly
projevovat také slabiny. Hnutí postavené na
spontaneitě nevědělo přesně, čeho a jak chce
vlastně dosáhnout. Odbory CGT spojené s komunistickou stranou sehrály, jejich vlastním
jazykem řečeno, kontrarevoluční úlohu a přesvědčily dělníky, aby se od „chaotického“ hnutí
distancovali.
V Paříži se demonstruje nejen proti režimu, ale
také na podporu de Gaulla. „Vykliďte Sorbonnu,“
skandovalo se na demonstracích na podporu
starých pořádků, kde ovšem někdy také znělo
„Cohn-Bendit patří do Dachau“. Pořádek triumfuje, vlna vzpoury opadne, de Gaulle se vrací
a uklidní vyděšeného francouzského občana,
že „vzpoura proti moderní společnosti, proti
konzumní společnosti, proti technicky vyspělé
společnosti“ je u konce.
19
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | ULIČNÍCI | TÉMA: NÁSILÍ BEZ DOMOVA | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | ROZHOVOR
~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | REFERÁT | KOMIKS | SVĚTOZOR | OHLASY
Odvrácená strana
Obraz, který vytvořila šedesátá léta (ale vlastně
už studenti v roce 1848), je obrazem studentů
jako idealistů bojujících za spravedlnost a rovná
práva různých členů společnosti. Ne vždy to tak
bylo. Na staroslavné Cambridgi třeba studenti
roku 1897 protestovali proti tomu, aby plnohodnotný diplom mohly získat ženy. Protesty plné
výsměchu mladým dívkám na bicyklech coby
symbolu novot a zániku staré dobré univerzity
měly úspěch – první ženy mohly na Cambridgi
promovat až v roce 1921.
I z pražských ulic známe studentské bouře
motivované nesnášenlivostí. Střety mezi českými a německými studenty v roce 1934 získaly
poněkud záhadný název insigniáda – vyvolal
je totiž spor, zda mají starobylé insignie (tedy
žezla a medaile děkanů a rektorů) patřit české
či německé univerzitě v Praze. Během pouličních bouří došlo k útokům na německé a židovské obchody a česká univerzita si insignie
nakonec vydupala. Nebylo to ale moc důstojné
divadlo, některým možná připomnělo, jak pražští nacionalističtí studenti o pětatřicet let
dříve vypískali svého profesora Masaryka za
vystoupení proti pověře o židovské rituální
vraždě. Studentský život jako zdroj nacionalismu přitom rozhodně není nic výjimečného:
dokladem může být celá tradice německých
buršáckých spolků.
Odvrácenou stránku dějin českého studentského hnutí tak má smysl si připomínat i v zemi,
která je jinak na tradice svého studentského
hnutí převážně hrdá – a právem. Nemáme tu jen
okupační stávku roku 1968, mnozí mají ještě
v čerstvé paměti studentské okupační stávky
1989, které pomáhaly změnit režim. K Praze
odkazuje i mezinárodní den studentstva, odkazující k studentským demonstracím proti
nacistické okupaci v listopadu 1939. Univerzity
tehdy ovšem neobsazovali studenti, ale nacisté, kteří je v reakci na studentské demonstrace
uzavřeli.
Když se brání vzpomínka
V posledních letech se skoro zdá, jako by byl
duch šedesátých let a studentských okupací
zpátky. Nejen, že jsou univerzitní kampusy
místem různých politických kampaní. Znovu
se okupují školy a vznikají studentská hnutí,
auly se stávají prostorem horečných debat,
v nadšené atmosféře jsou zdobeny transparenty a pronášejí se tu radikální projevy proti
establishmentu. Jen toto jaro proběhly okupační stávky na univerzitách v kanadském
Montrealu, na London School of Economics
a v Amsterdamu. Vzpomínka na šedesátá léta
je znovu ve vzduchu – a přesto je na první pohled vidět jasný rozdíl. Nespočívá jen v tom, že
vysokoškolské vzdělání je ještě masovější než
v šedesátých letech (ve Francii se dnes terciární vzdělávání už netýká půl milionu, ale dvou
a půl milionu lidí). Studenti šedesátých let
20
chtěli změnit svět a začít tím, že obsadí a pokud
možno radikálně přetvoří univerzitu. Dnešní
hnutí jako by většinou měla mnohem skromnější cíle: zachránit co se dá z ideálu univerzity
jako místa zasvěceného bádání a vzdělávání,
a ne vyplňování grantových formulářů či kolonek v hodnoticích databázích. Studenti už
nechtějí tak často „antiuniverzitu“, o jaké snili
mnozí rebelové šedesátých let. Mnohem častěji
chtějí „starou dobrou“ univerzitu, zbavenou
nejhorších ekonomických a byrokratických
tlaků. Kdoví, zda taková někdy existovala, ptají
se skeptici.
Daniel Cohn-Bendit
Dnešní studenti kritizují „neoliberální univerzitu“ jako místo, kde se poznání stává pouhým
prostředkem ostré konkurence – o granty, kariéry
a místa. Odmítají akademický průmysl, v němž se
ideál poznání rozplývá v soupeření o publikace
v impaktovaných časopisech, které jsou pečlivě
uzamčeny před běžnými čtenáři a rýžují na nich
nakladatelé s tak vysokou mírou prakticky bezpracného zisku, že vedle nich, slovy novináře
Georgie Monbiota, i vydavatel bulvárních médií
Murdoch „vypadá jako socialista“. Kritizují společnost, která si dala hrdé přízvisko „vzdělanostní“,
což ale prakticky znamená maximální přeměnu
vědění na zdroj pro ekonomiku. Kritizují, že se
vedení univerzit chová jako management firem
a často dost bezohledný management. Kritizují
mantru „vzdělání je zboží“ – nejen za to, že devalvuje vzdělání, ale také za to, že zboží, které si
studenti často za cenu značných dluhů pořídí, je
bez záruky (v Německu je běžná už i nezaměstnanost absolventů doktorského studia). Tato kritika
přispívá k rozporu – někteří studenti hájí ideál
vzdělání, které existuje kvůli sobě samému, pro
kultivaci lidského ducha a rozvoji poznání. Další
se s jistou úzkostí ptají, k čemu jim léta v lavicích
budou a jestli neskončí v kolonce „překvalifikovaní nezaměstnaní“, v mnoha zemích také s dluhy
na školném. Chtějí vzdělání pro praxi.
Možná můžeme říct, že dnešní hnutí stojí nohama pevněji na zemi než hnutí šedesátých
let. Měli bychom ale hned dodat, že studenti
z šedesátých let byli sebevědomí a v ofenzivě.
Dnešní studenti spíš reagují a brání se.
Hlavně v mantinelech
Před pár lety proběhly rozsáhlé studentské
protesty i na českých vysokých školách. Musel
přijít až ministr formátu Josefa Dobeše, aby
studenty svým plánem reforem rozhýbal –
navrhoval mimo jiné omezit nezávislost
vysokých škol a dostat je pod kontrolu rad,
v nichž by zasedali zástupci soukromého
byznysu a politiků. Studenti se ovšem na jaře
2012 většinou pohnuli až poté, co šlo do
rozhořčené opozice vedení univerzit. Právě
akademická honorace protestům stanovila
většinu témat i mantinely. Na mnoha školách
se odehrávalo něco, co nadšením a hektičností
trochu připomínalo obsazení – nešlo ale o studentskou okupaci, většinou spíš o ukázněný
kulturní program.
O skutečnou, zdola organizovanou okupační
stávku se pokusili pouze studenti a někteří učitelé v Hradci Králové – a narazili. Jak shrnula
učitelka bohemistiky Dagmar Magincová: „Na
naší škole spontánně vzniklo hnutí na principech
přímé demokracie, kde měl každý hlas stejnou
váhu. Pak ale na shromáždění přišli lidé z vedení
fakulty a začali se chovat okázale a autoritářsky
a živé hnutí převzali, nebo spíš převálcovali.“ Vedení školy převzalo protest do své režie, vzpurnější učitelé byli zastrašováni a z plánované
týdenní okupace studenty vzešla možnost pro
studenty na fakultě jednu noc demonstrativně
přespat. V Česku asi ani nepřekvapí, že když
Magincové o pár let později skončila smlouva,
vedení školy ji neprodloužilo a vzpurná pedagožka musela z univerzity odejít.
***
Svou vzpomínku a představu o tom, že univerzita má vypadat jinak, brání i studenti pražské
etnologie, o nichž jsme mluvili v úvodu. Sami
přiznávají, že ani dřívější stav oboru nebyl
růžový, pobouřilo je ale, že děkanka na místo vedoucího dosadila ředitele, který rozdal
výpovědi spíše lepším učitelům. Určitě to
nesouviselo s tím, že jeden z nich na něj před
pár lety napsal negativní recenzi…
Okupační stávka, kterou sami zorganizovali,
byla pozoruhodná už jen tím, že proběhla.
Třeba se stane první vlašťovkou – a třeba se
obsazované učebny stanou i prostorem nejen
pro řešení situace jednotlivých oborů, ale
také pro diskuse, zda je lepší alternativou
manažerských tlaků na vysoké školy „stará
dobrá univerzita“, nebo spíše „antiuniverzita“, jak si ji představovali revolucionáři
šedesátých let.
Autor je věčný student.
multikulturní
NaroviNu
afrika fest
20let
!
i
m
á
n
s
e
t
j
u
v
a
l
s
O
Centra Narovinu
19. a 20. června
mezinárodní škola Park Lane
Valdštejnská 151, Praha 1 - metro Malostranská
multikulturníhudebníatanečnívystoupení
Miloš Vacík a Tam Tam Batucada, TiDiTaDe,
ŘEKY - Antonie Nyass, Luhawa Goldin a další
Workshopybubnování,tance,zpěvu,srozvojovoutématikou
prodětiidospělé
StudentskákonferenceŽIVOTDĚTÍVESVĚTĚ
Promítánídokumentů,seminářeadiskuse
RŮZNORODOST-DOBROVOLNICTVÍ-ROZVOJ
Multikulturníprodejnístánkyaobčerstvení
Výstavy
Sbírkaanglickýchknihapsacích
potřeb
Narozeninovábenefičnítombola
Vstupenkou je jakýkoliv dárek
do narozeninové benefiční tomboly.
Výtěžek festivalu podpoří rozvoj
komunitního centra Ostrov Naděje v Keni.
www.adopceafrika.cz
Autorství: Zuzana Brodilová a Tomáš Havlín
Každý má svůj příběh
S Terezou Horváthovou z dětského knižního nakladatelství Baobab jsme si v jihočeském Táboře povídali o krásných knihách, věčné angažovanosti i otroctví času.
Rodiče mnoha dětí si stěžují, že jejich
děti nečtou. Jak jsou na tom ty vaše?
Všechny naše děti čtou. Četli a čteme si s nimi
večer. I mezi mými dětmi jsou samozřejmě
rozdíly, některé začaly brzo, jiným to trvalo.
Věřím, že když dítě obklopíte dobrými knihami
a sami čtete, číst ho naučíte. Každodenní ťukání
do telefonů a tabletů a záplava informací děti
samozřejmě rozsoustřeďuje. Jistě, kniha není
rychlý klik a záplava rychlé zábavy. Ale když tu
cestu ke čtení dítěti otevřete, žádná hračička to
nemůže překonat, nic to nemůže zabít.
Je lepší dítě nechat knihu vybrat nebo
volit za něj? A není to potom trochu
dvojznačná role – vzbuzovat v dítěti
fantazii prostředkem, který mu podáte?
Když k nám do knihkupectví přijdou rodiče
s dětmi a nechají je vybírat, bývají často překvapení. Děti v sobě nemají žádnou předpojatost, vybírají intuitivně a často zajímavě.
Myslím, že člověk má dítěti nechávat svobodu,
ale ne bezbřehou. Už nejsme v době, kdy se
příběhy přepisovaly ručně, takže existovaly jen
ty dobré. Kdo by se ostatně ručně přepisoval
se špatnou knihou?
Jaký máte vztah k příběhům?
Hledám je, protože mě vždycky zajímaly. Každý
člověk má svůj příběh. I paní v obchodě, která
dnes mého syna ošidila o třicet korun, a já se
tam musela vrátit a vyhádat si je, ačkoliv tam
chodím každé ráno, tak i ona má svůj příběh,
který mě zajímá. Každý má za sebou historii,
každý se někde narodil, odněkud pochází jeho
rodina. Fascinuje mě, že i člověk, kterého byste na ulici přehlédli, paní, co žebrá u kostela,
pošťák, uklízečka, protivná ouřednice nebo
prodavačka, všichni za sebou mají nějaký svůj
příběh. Celou historii příběhů. Možná pocházejí
z rolnického rodu, který staletí hospodařil na
jednom místě, a jejich prarodiče rozkulačili,
nebo jejich děd padl v první světové a tátu
vychovávala jen maminka, nebo jsou potomky kočovníků, nebo jsou adoptovaní, někdo
mluví krásnou češtinou, jiný má neuvěřitelnou
zásobárnu lidovek… Všude tam se dají hledat
příběhy.
Prostor, ve kterém provozujete knihkupectví, moc jako obchod nevypadá… Co
všechno se tu dá dělat?
22
Tady je všechno najednou (smích). Kromě listování v knihách tu člověk může zažít divadelní
představení, tento měsíc tu probíhá festival
Mirákl, který mapuje českou loutkovou scénu,
zároveň tu pravidelně máme autorská čtení,
výtvarné dílny, promítání, setkávání… Lenka
Vocílková, která vede naše obchody, má chuť
to tu profilovat jako malý komunitní prostor,
ve kterém se mohou scházet lidi, číst si, jen tak
si povídat nebo se třeba vzdělávat.
aby byly lepší. Nebo alespoň upozorňovat na
problémy. Je to taková drobná, pomalá práce,
ale jde to. Nicméně chápu, že někoho má angažovanost a věčné kritizování může otravovat
Angažovaná témata se objevují i v dětských knihách vydávaných Baobabem…
Radši promýšlím dopředu
Jisto jistě (smích). Každý nakladatel dětských
knih přemýšlí o tom, jakým způsobem dětem vysvětlit vážná témata, jestli k tomu může kniha
sloužit. Příběhy se vyprávějí odjakživa. Skrze
dobrý příběh, ať už je obsažen v obrázkové
knížce nebo ve velkém románu pro dospívající
děti, může dítě pochopit celý svět, včetně závažných témat – strachu, smrti, války, totality,
rodinné krize nebo zrady.
Že jsem jeho otrokem. A že nesmím zapomínat
na to, že člověk je smrtelný a že náš čas na světě
je omezený. A že si nemám nechat ukrást čas pro
rodinu, svoje lidi, pro kamarády, pro podstatné
věci… Nenechat se tím koloběhem sežrat.
Mají angažovaná témata v dětských
knihách nějaké hranice? Odmítli jste třeba
nějakou knihu vydat z politických důvodů?
Staráte se o sedm dětí, spoluspravujete
nakladatelství Baobab, sama píšete, překládáte, angažujete se v místní politice…
Co vás napadne, když se řekne „čas“?
Musíte dělat rychlá rozhodnutí?
Asi jsem člověkem rychlých rozhodnutí. Neříká
se tomu dnes krizový management (smích)? Řešit
věci tady a teď, je nutné, jak pro nakladatelství,
tak pro velkou rodinu. Je ale mnohem lepší promýšlet dopředu a nechat si rozhodnutí uležet.
Myslím, že jsem se v tomhle ohledu už dost naučila, ale pořád to umím málo. Můj muž to umí líp.
Má přístup „krizového manažera“
nějaká rizika?
Já nevím. Žádný problém není nepřekonatelný – vždycky je třeba najít řešení. Třeba to
nebude takové, jak jsme si přáli na začátku,
ale život nás nestaví do ideálních pozic.
Nevolá zároveň takový postoj po problémech, které by mohl řešit?
(smích) Člověk si na sebe šije různé pasti. Vezme si na sebe víc úkolů, než zmůže, nebo při
jejich plnění marně usiluje o dokonalost, nebo
se věčně angažuje, jak říká můj muž. A taky někdy říká: „Dneska zase nebudeme spolu, protože
budeš na nějaké schůzi…“ (smích)
Otevřené dveře
My nevydáme 90 % toho, co nám lidi dávají
k vydání. Většinou ale kvůli tomu, že to není
dobré čtení, dobrý příběh, dobrý nápad. To, co
hledáme, je skutečně umění, ne ideologie. Snažíme se vydávat příběhy, které jsou výtvarně
a textově silné a pravdivé. A je nám vlastně docela jedno, jestli je to klasická pohádka, i když
těch moc neděláme, obyčejný civilní příběh,
nebo háčkovaná knížka.
Narazili jste v tomto ohledu na nějaká
tabu? Co bylo největší nakladatelskou
výzvou?
Tabu je spíš třeba bořit, mluvit o nich, být otevřený, než se jim vyhýbat.
Vydali jsme knížku Návštěva malé smrti od Kitty
Crowter o umírání pro nejmenší děti. Je to
bilderbuch – málo textu, mnoho obrazu. Nebo
Zimní bitvu J. C. Mourlevata, dobrodružné fantasy
o totalitě pro dospívající, kde také umírá mladý
člověk. Není to ale takové to harrypotterovské
umírání, kouzla, čáry, bílé blesky, ale umírání za
svobodu. Je samozřejmě těžké to vyprávět, ale
je to potřeba, protože ta témata existují. Otázka
je spíš, jak je vyprávět, aby to nebylo nevkusné
nebo zase příliš dokumentární. Myslím ale, že
člověk by se neměl před dětmi bát mluvit o ničem.
Je pro vás angažovanost samozřejmá?
Jak důležitá je ve vývoji dítěte kniha?
Máme to v rodině. Věřím, že se člověk má tam,
kde chce dělat svou práci, kde chce být s rodinou a dětmi, snažit měnit věci veřejné tak,
Jako nakladatelka (smích) si myslím, že je důležitá. A nemyslím každou knihu, ale dobrou knihu. Aby vstoupily do světa příběhů,
foto: filip jandourek
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | ULIČNÍCI | TÉMA: NÁSILÍ BEZ DOMOVA | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | ROZHOVOR
~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | REFERÁT | KOMIKS | SVĚTOZOR | OHLASY
23
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | ULIČNÍCI | TÉMA: NÁSILÍ BEZ DOMOVA | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | ROZHOVOR
foto: filip jandourek
~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | REFERÁT | KOMIKS | SVĚTOZOR | OHLASY
Tereza Horváthová (41 let)
nakladatelka, překladatelka a spisovatelka. Pochází z Prahy. Vystudovala
francouzský jazyk. S manželem Jurajem
Horváthem a sedmi dětmi žije v Táboře,
kde spoluprovozuje nakladatelství
Baobab. Vyzkoušela hodně prací, ráda
jezdí za dobrodružstvím, čte a zpívá
v pěveckém souboru.
musí děti napnout veškeré své soustředění, zapnout fantazii a intuici. Přirozeným způsobem
se učí, získávají empatii, učí se koncentraci,
základním věcem o člověku a světě. Kniha,
příběh je zázrak… kouzelné dobrodružství.
Jaký vnímáte rozdíl mezi knihou
a filmem?
Film spoustu věcí dořekne. Vlastně je to už
výklad režiséra, minimálně vizuální výklad.
Kniha, to jsou otevřené dveře.
Mít rok času
Jakou svobodu si můžete při vydávání knih dovolit s ohledem na tržní
prostředí?
Vydáváme jenom to, co chceme, takže absolutní. Nakladatelství nás stále neživí úplně.
Dlouho jsme ho sami dotovali obrovským
množstvím práce a teď se nám něco málo začíná vracet. Rodinu živí především Jurajova
práce – učí ilustraci na vysoké škole umělecko-průmyslové a k tomu dělá grafický design. Já
se starám o děti, dělám Baobab a občas něco
malého vedle.
Máte nějaký nakladatelský sen?
Ze všeho nejvíc nám chybí čas. Mít tak možnost
zavřít se někam na rok a udělat společně novou
knížku! Nakladatelský provoz je zajímavý, ale
zároveň vyčerpávající. Občas, když redakčně upravuji texty, anebo když Juraj dělá tu
24
piplavou grafickou práci, říkáme si, jestli by
nebylo lepší, abychom něco udělali sami. Než
se takhle trýznit…
S tím souvisí ještě jeden sen – udělalo by mi
radost, kdyby se současní čeští autoři odhodlali
a začali psát romány i pro děti.
Od koho byste si chtěla přečíst román
pro děti?
Od současných dobrých autorů. Třeba od Jana
Nováka, od Magdaleny Platzové, ale třeba i Petra Borkovce, Jáchyma Topola, Petry Hůlové a co
já vím, Petra Placáka… Někteří mají potenciál to napsat, jen ho nevyužívají. A témat je
spousta. Ve Francii si děti mohou přečíst román
prakticky o čemkoliv. Taky skoro všichni autoři
píší zároveň pro děti i pro dospělé. A nebojí se
toho, ani nad tím neohrnují nos.
Proč to u nás nefunguje?
Důvodů asi bude víc. Za minulého režimu
mnoho lidí utíkalo k dětské literatuře, protože
v ní byli svobodnější. Když se otevřely nové
možnosti, nastal všeobecný úprk jinam, často
už bez návratu. Předtím to samozřejmě byla
trochu falešná situace, ale teď nevím. Možná
nejsme schopní autorům přetlumočit, že bychom to potřebovali.
Proč jste vlastně začali s Baobabem?
V Československu ve 20. století vznikla řada
skvělých knih pro děti. Máme autory, na které
se dá navazovat. Alois Mikulka, Josef Hiršal,
Jiří Kolář, Zdeněk Seydl, Jiří Šalamoun, Jiří Trnka, Pavel Šrut, Jan Vladislav a mnoho dalších.
Po roce 89 jako by všechno zmizelo. Velké státní
nakladatelství se rozpadlo na kusy a ty kusy se
snažily zbohatnout především na komerci. Když
se nám narodily děti, byla najednou kvalitní literatura pro děti k dostání jen v antikvariátech.
Tehdy jsme s Baobabem začali – měli jsme pocit,
že v knihkupectví nemáme co dětem koupit.
Teď už se to přece jen změnilo. Dobré knihy
už vycházejí i u velkých nakladatelů. I když
stále sporadicky. Přesto ale zdaleka nevyužívají
svých skvělých zlatých fondů nebo jen málo.
Například knížky Daisy Mrázkové jsme nakonec
začali vydávat sami.
Bylo náročné se v téhle situaci prosadit?
Ono to pořád náročné je. Baobab je stále malé
nakladatelství, které se nevěnuje vydávání
čistě komerčních titulů. Naše knihy vycházejí ve třítisícových nákladech, s komerčními
blockbustery se nemůžeme srovnávat. Velcí
nakladatelé mají obšancované distribuce, mají
vlastní obchody, které jsou pro nás zakázaným
územím. Krom toho disponují čtenářskými
kluby, mají podvázané školy. My jsme začínali
z nuly. Když něco vyděláme, raději peníze vrazíme do knížek než do reklamy. Nechceme dát
sto tisíc za plakáty v metru, když za ně můžeme
vydat skoro dvě knihy. Chceme podporovat autory, ne reklamní agentury.
ilustrace: kateřina bažantová
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | ULIČNÍCI | TÉMA: NÁSILÍ BEZ DOMOVA | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | ROZHOVOR
~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | REFERÁT | KOMIKS | SVĚTOZOR | OHLASY
Autor: Rad Hetmánková
Mizérie s identitou
Lístek, prosím. Podal jí ho. Pozvedla obočí a podívala se na něj nasupeně. Na
příští stanici si vystoupíte. To už bude Olomouc? Zeptal se naoko překvapeně...
vypadá to spíš jako Libeň. Děláte si ze mě srandu? Obligátní pohled na hrudník.
Představí si takový vaječník. Kdyby tady před ním ležel ve Šlechtovce na stole. Jeden vaječník za
jméno, druhý vaječník za příjmení.
Taková voslizlá malá hadička. Vaječník, nebo klid? Právo na život
bez každodenních konfliktů, vyptávání, pozvedání obočí? Je to
ještě vůbec představitelné? Nejvíc
ho baví lidi, co se na něj naštvou
za to, že ho blbě odhadli. Co si to
dovolujete mít v občance Zuzanu
a vypadat takhle? A co jste vlastně
zač? Kdo to kdy viděl, todleto. Na
vteřinu si představí klid od tohohle všeho... hlavu zalije ticho, myšlenky se zastaví. Co by zvolil...?
A proč má vlastně volit?
„Aby chlapi neměli děti!“ křičí jeden
kámoš. Hele, cíl byl odjet do Olomouce, a ne si pořídit dítě, brachu,
to je chabej argument. Odvětil trochu naštvaně. „Hmmm, tak aby lidi
nebyli zmatený, odstraníš písmenka
a lidi nebudou vědět, čí jsou.“
Stál na peróně s kufrem, psem
a lístkem za dvě kila. Lístek byl
v akci, kupoval ho onlajn. Včera
z něj měl radost. Kdo by nejel do
Olomouce za dvě kila, za památkami, na zmrzlinu, zazevlit... a vůbec. Bylo na něm ale to zatracené
jméno. Bába rozhodla, že nebyl
Zuzana. Nahodil na ni tu nejpromakanější fistuli, co uměl. Občanku jí ukázal, stálo to tam černý na
bílým, a stejně pořád pro bábu
nebyl Zuzana. To není váš doklad.
Vystupte si, nebo zavolám policii.
Věděl moc dobře, že nemá chuť
se hádat s fízlama, jestli je nebo
není Zuzana. To už tu bylo stokrát.
Jsem to já, chtěl na ni zařvat. Že
to je on, věděl zatraceně dobře, že
není Zuzana, věděl taky zatraceně
dobře. Nakonec, průvodčí mu to
vysvětlovat nemusela.
Milion štítků
Měl toho po krk, chvíli tam postával, než vlezl do osmičky směrem
na Palmovku. Lístek na tramvaj má
své výhody. Není na něm jméno. Do
Stromovky to asi dneska zvládneme, pse, podíval se na zvíře trochu
nasupeně. Klidně jsi mohl jet do
Olomouce beze mě. Nemáš lístek na
jméno, nemáš dokonce ani občanku,
a už vůbec ti nikdo nečumí na velikost prsní žlázy. Dáme si ve Šlechtovce radši
pivo, zavoláme kámošům, probereme všechny
kartičky, papírky a lístečky světa.
Je jich alespoň milion. Shodli se. Lístky na vlak
na jméno. Knihovny na jméno. Občanky, pasy,
techničáky. Pojistky na jméno. Pošta na jméno.
Rezervace na jméno. Dovolená na jméno. Školy
na jméno. Doktoři na jméno. Letenky na jméno.
Miliony kartiček, papírků a miliony systémů identifikace. Milionkrát denně prokazovat, že jseš
Zuzana, přitom tomu nevěří oni ani ty sám. A ten
pes pod stolem nemá ani jednu blbou kartičku
a žije. Zato lidi mají tisíce blbejch štítků a jen
dvě kategorie. M a F. Klidně by to mohlo být Č,
jako člověk, nebo dokonce B, jako bytost, nebo
HAF, že jo pse? Mohlo by to být c-o-k-o-l-i. Vůbec
Když jsi
neidentifikovatelnej
by se nebránil ani tomu zpropadenému písmenku
M. Písmenka jsou mu buřt a buřty jsou mu taky
buřt, protože je vegan. To je jedna diagnóza.
Jenže z té mají hrůzu tak maximálně babičky.
Ta druhá, porouchaná genderová identita, z té
má hrůzu kde kdo. To už je trochu jiná story.
Proto se to léčí, kurýruje, modeluje, upravuje,
operuje, adaptuje, asimiluje a nakonec dokazuje,
prokazuje, povoluje, umožňuje, zaznamenává
a uznává. Z F se stane M a v tom procesu někde
po cestě se ztratí vaječníky. Fyzickej kus těla.
Odborně se tomu říká „znemožnění reproduktivní funkce“ a je to zákonnou podmínkou změny
úředního pohlaví – tedy té písmenkové kolonky
v občance a změny jména a příjmení. Ze Zuzany
třeba na Valerijána, jen aby už všichni dali pokoj.
Potřebujeme občanky a řidičáky
na to, aby nám řekly, čím jsme? No
jasně, písmenka v občance určují,
jak vypadáš, co nosíš, jak mluvíš,
jak... Řekl bych, že to pomáhá
i tobě, víš jak se chovat, a pomáhá
to i ostatním, aby nebyli moc zmatený. Aby
tě IDENTIFIKOVALI. Až tě identifikují, dají ti
podle toho výši platu a důchodu, pracovní
zařazení a obor... prostě všechno. A jestli jsi
neidentifikovatelnej, tvoje smůla, prostě ti
chybí písmenko.
Podíval se na kámoše. Byl dost divnej. Zuzaně
nic nechybělo. To věděl dost dobře. Nestojí
o další kolonku. Nestojí o neutrum, nebo jak
tomu říkají tam v tramtárii Austrálii. Něco
přebývá. Dvě kategorie na jednoho člověka,
není to trochu moc? Člověk je člověk. A pes je
pes. Jméno si může vybrat, jaké chce a nikdo
ho u toho nekuchá. Když přejíždí přes hranici,
nemusí dokazovat pohlaví. Vlakem si jezdí.
A pak mu to došlo, zvířata mají práva.
25
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | ULIČNÍCI | TÉMA: NÁSILÍ BEZ DOMOVA | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | ROZHOVOR
~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | REFERÁT | KOMIKS | SVĚTOZOR | OHLASY
Tajenkou křížovky je citát od Oldřicha Fišera.
Vyluštění tajenky z čísla 458: ... pouze touha po dokonalosti je norma člověka.
Vítězové z čísla 458: Markéta Šaňková, Marie Byrtusová, Barbora Božková. Tajenku zasílejte do 18. 6. 2015 na e-mail: [email protected]
autor: tomáš kučerovský
Soutěží se o: 2CD P. D. Jamesová – Zahalte jí tvář. Ceny poskytl Radioservis, a.s. vydavatel
CD, DVD, knih a Týdeníku Rozhlas. Internetový obchod: www.radioservis-as.cz, tel. objednávky: 222 713 037,
mob. 724 819 319 nebo e-mailem: [email protected]. Firemní prodejna – Reprezentační prodejna Českého
rozhlasu sídlí na Vinohradské ul. č. 12, Praha 2. Pište si o katalog, zasíláme ZDARMA.
26
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | ULIČNÍCI | TÉMA: NÁSILÍ BEZ DOMOVA | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | ROZHOVOR
~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ
UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | REFERÁT | KOMIKS | SVĚTOZOR | OHLASY
Autor: Jiří Ptáček
Položit věc na správné místo
Vzít předmět a někam ho položit umí každé malé dítě. Slovenská umělkyně
Denisa Lehocká pokládá věci na podlahu. A přitom je všechno jinak.
Podobně jako spousta slovenských umělců
a umělkyň je Denisa Lehocká (*1971) na české
umělecké scéně dobře zavedená. Mezi její společnou výstavou s Evou Koťátkovou v pražské
galerii Hunt Kastner a samostatnou výstavou
v Českých Budějovicích tak uplynul pouhý rok.
Rovněž výstava Dítě v českobudějovickém Domě
umění přitom dokládá, že by byla nevýslovná
škoda, kdyby u nás vystavovala méně.
Ohraničený výskyt výstavy
Až výstava Dítě skončí, zůstane po ní několik
dokumentačních fotografií, poskrovnu více či
méně vypovídajících recenzí a o něco vyšší počet osobních vzpomínek. Výstava sama ale bude
nenávratně ztracená. Jiný výstavní prostor by
si totiž vynutil jiné zacházení. Přesně takhle
ale Lehocká pracuje: vytváří shluky předmětů
na podlahách, stolech nebo objekty zavěšuje
od stropu na lanka. Pro pocit křehkosti jejích
efemérních konfigurací se k nim člověk ani nechce přibližovat. Kdyby totiž o něco zavadil,
porušil by vztahy komplexních mikrovesmírů.
Zrovna v českobudějovickém Domě umění
přitom člověk dobře porozumí i tomu, nakolik výstavní prostor určuje podobu a vyznění
jejích puzzle. Všechny ty malé, na sebe různě
naskládané sestavy sádrových odlitků, plastových formiček, miniaturních soklíků a dalších
maličkostí včetně baklažánu napíchnutého na
kovovou tyčku, jako by zde měly sklon držet
se u stěn, či v zákoutích členitého prostoru.
Pouze výjimečně některá jednotlivost vystoupí
směrem ke středu místnosti. Mýdlovitě oblé či
kónické odlitky z bílé sádry symbioticky koexistují s designem sálů sterilizovaných zářivě
bílou výmalbou a šedým nátěrem betonové
podlahy. Návštěvníkovi zákonitě musí dojít,
že neprochází kolem náhodně seskupených
prvků, ale kolem kompozice, již autorka pracně
budovala a pro každou drobnost se snažila
nalézt správné místo. Toto správné místo je
ovšem věcí kontemplativního tvůrčího procesu,
v němž je zainteresován tvůrce, vnímající
tvary a matérie věcí, jež právě bere do rukou,
tak i předmětnou situaci, do které tuto věc
pokládá.
Dítě a organizace forem
„Velice důležitým momentem v práci Denisy
Lehocké jsou vztahy – rodina, partnerství, dvojice, počátek a zánik, život, smrt, proměna, vzor
a vzdor, svoboda a řád, stereotyp i rituál,“ píše
kurátor galerie Michal Škoda v textu k výstavě.
Fabule výstavy Dítě se však kromě několika málo
sádrou politých hlaviček o velikosti brambory
opírá o výpovědní sílu subtilního nakládání
s formami. Divákův prožitek je aktivizován
součinem materiálových vlastností a tvarů
a jejich vzájemnými interakcemi – sousedstvím,
opíráním, pokládáním na sebe, jejich shromážděním, odloučením ze skupiny a tak podobně.
Pokud si ale Lehocká od dětí přeci jen něco
bere, pak jejich pozoruhodnou schopnost přistupovat k věcem podle nám nesrozumitelných
organizačních principů. Rozum a paměť v tomto
nejsou spolehlivými služebníky a nechávají nás
civět na rezidua her, k jejichž nejvlastnějšímu
smyslu se již neumíme navrátit.
Výstava Dítě by ale nebyla zajímá jako ilustrace
dětského světa. Lehocká se ho naštěstí takto
nepokouší zpřítomnit. Inspirována jím pouze
dohledává mezery mezi významy, jež coby
dospělí připisujeme světu kolem nás.
Denisa Lehocká: Dítě. Dům umění České
Budějovice – Galerie současného umění, nám.
Přemysla Otakara II. 38, České Budějovice.
Výstava potrvá do 14. června.
MIROSLAV TICHÝ
Životní příběh „fotografa žen“ Miroslava Tichého (1929–2011), na samém sklonku života objeveného pro světová
muzea a trh s uměním, je notoricky známou legendou. Výstava Ženy a ženy představuje vedle jeho tajně pořizovaných
fotografií rovněž starší malby, kresby, koláže a grafiky. Také jejich ústředním námětem je žena, i když právě nefotografická média nenutila Tichého ke vzdálenému, voyerskému pozorování, jež ho proslavilo. Zjevné však z nich
také je, že Tichý nebyl „geniální idiot“, ale výtvarník poučený pozdně modernistickou estetikou.
Miroslav Tichý: Ženy a ženy. Moravská galerie v Brně, Uměleckoprůmyslové muzeum, Husova 14, Brno
(www.moravská-galerie.cz). Výstava potrvá do 13. září.
27
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | ULIČNÍCI | TÉMA: NÁSILÍ BEZ DOMOVA | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | ROZHOVOR
~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ
| LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | REFERÁT | KOMIKS | SVĚTOZOR | OHLASY
Autorka: Dáša Beníšková
Vole Džudo, dáme pivo?
Pokud potřebujete trendy fotku na Instagram, zajedete si na Vinohrady,
jestli toužíte po odpočinku v přírodě, zvolíte Šárku či Břevnov, a pokud si
chcete zavzpomínat na časy, kdy pivo stálo pod tři pětky, a zažít nějaké to
dobrodružství, vydáte se do Nuslí.
řadě charakter vyprávění. Každá povídka
je totiž spíše takovou „veselou historkou
z natáčení“, která by se ve vašich jalových
letech mohla klidně přihodit i vám. „‚Ty pičo
Tráva, takovejch storek, co jsem vyslech, jak
někdo sundal večírek konopnejma koláčkama
… ufff … tuny storek … tlemil jsem se jak
debil … Tráva … víš, proč se teď netlemím?‘
(…) ‚Fak nevím, Koráb. Ale třeba … třeba to
víš ty.‘ ‚Pičo. Pičo pičo pičo. Samo že to vím.
Vodstřelils koláčkama protidrogový.‘“
Právě tady se bez výjimky odehrává celý
děj knihy Nuselskej punk, jejímž autorem
je pod pseudonymem píšící antihrdina
Green Scum, kterého můžete znát z webu
Zelenýškraloup.cz či magazínu Legalizace. Ten prostřednictvím dvaaosmdesáti
povídek opravdu velmi barvitě mapuje
prostředí Nuslí, hospodu po hospodě,
historku za historkou. Až brzy nabudete
dojmu, že ke spokojenému životu stačí
bydlet na Praze 4, mít natočené pivo a zapáleného jointa. „V Nuslích jsem vyrost.
V Nuslích chci bejt. Není nic podobnýho
týhle čtvrti.“
Čtení k pivu
Stál jsem na výčepu
Na Závisti
Vypravěčem i turistickým průvodcem v jedné osobě je pankáč Džudo. Ten s železnou
pravidelností dnes a denně navštěvuje
domácké prostředí výčepu Na Závisti, kde
se setkává se všemi různorodými postavičkami z Nuslí – a že jich tu je! – které se
stávají hrdiny jednotlivých povídek. A tak
se dozvíme, jak zachraňovali Afriku, jak
dopadla první nuselská neckyáda, jak místo
provozu solárií radši pěstovali trávu či jak
zpívali ty nejznámější fláky od Beatles jako
třeba „brambery fík, volevl“. „‚Ty, Baré, kolik
znáš písniček vod Beatles?‘ ‚Sedm.‘ ‚I se slovama?‘ ‚Vo slova kurva nejde, Džudo. Dyť tu stejně
nikdo neumí anglicky. De vo tu kmošku.‘ (…) ‚Teď
dám Brambery. Kdo to znáte, můžete zpívat se
mnou.‘ Stáhl jsem se k výčepu. Strawberry fields
forever. Barého cover. Lennon asi tam nahoře
lituje, že se kdy votřel o muziku. Kytara plakala
a Baré plakal s ní.“
Po pár stránkách vás do sebe knížka vtáhne
natolik, až budete mít pocit, že vám narostlo
číro, začínáte smrdět kouřem a na účtu máte
odčárkovaný slušný pivní plot. Tento vjem
podporuje krátký rozsah povídek (snad žádná
nepřesáhne tři stránky), autentický hovorový
jazyk plný hospodského slangu, jenž působí
jako dialektologický přepis, a v neposlední
Pokud tedy vezmete knihu do ruky s tím,
že se chcete pobavit a zasmát se, budete
nadmíru spokojeni. Ale běda, jak začnete
hledat něco víc. V takovém případě po
jisté chvíli začnete nezvratně toužit po
příběhu, který by jednotlivé povídky alespoň trochu propojil a dal jim větší smysl
než pouhé oslavování Nuslí, kamarádské
soudržnosti a piva. Tenoulinká příběhová
linka se sice koncem knihy mihne, ale jen
nepatrně a bohužel neuspokojivě. Kniha
se tím pádem promění ve dvě stě stránek
vtipů, které vás svou formou nepřekvapí
a jež jsou bez viditelnějšího dějového
propojení k nedočtení.
Záleží tedy jen na vašem přístupu. Ač jeden
univerzální recept existuje: pokud si zajdete
do Nuslí na Květnici či na nějakou jinou, obdobně sympatickou terásku, dáte si pár točených
a k nim si otevřete Nuselskej punk, náladu vám
to jistě nezkazí. A to je, oč tu běží.
Green Scum: Nuselskej punk.
Paseka, 2015, 208 stran.
knižní novinky
28
Anna Bolavá: Do tmy, Odeon, 2015
Sára Vybíralová: Spoušť, Host, 2015
Příběh osamělé, nemocné ženy, která většinu života
zasvětila sběru, sušení a odevzdávání léčivých rostlin,
má od počátku nádech apokalypsy. Děj se posouvá
kupředu pomocí detailně propracovaného „plánu
sběru“. I přes pomalé, zdánlivě nevzrušené tempo
probublává pod hladinou podivný neklid.
Sbírka povídek popisuje deset postav, které žijí
své zdánlivě obyčejné životy. A přece je každá
z nich infikována různě silnou dávkou neuróz
a nenaplněných tužeb. Po dosažení kritického
množství se však spouští nevratné procesy…
A v tu chvíli je buď konec, nebo začátek.
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | ULIČNÍCI | TÉMA: NÁSILÍ BEZ DOMOVA | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | ROZHOVOR
~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ
| LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | REFERÁT | KOMIKS | SVĚTOZOR | OHLASY
Autor: Karel Veselý
Temně hučí Niagara
Americký hlukový hudebník Prurient skládá na dvojalbu Frozen Niagara Falls
hořkosladkou poctu New Yorku.
Hluková hudba musí často čelit obvinění z limitovaných výrazových prostředků, kterými
dosahuje svých „extrémistických“ uměleckých
cílů. Že to jsou mnohdy jen předsudky, ukazuje
na svém aktuálním dvojalbu Frozen Niagara
Falls americký hudebník Dominick Fernow alias
Prurient. Temnými emocemi napěchovaných
devadesát minut o jeho životě v New Yorku odhaluje širokou škálu možností, s nimiž dnes
pracuje noise music – od zádumčivých nálad
přes hypnotické rytmy až po agresivní výbuchy. Ať už používá analogové nebo digitální
nástroje, je jeho deska důkazem životaschopnosti meta-žánru, do něhož noise v posledních
letech vyrostl. A samozřejmě také autorovy
nekompromisní vize, v níž se destrukce světa
prolíná s osobními tragédiemi.
Dominick Fernow má za sebou skoro dvacet
let v krajinách extrémní hudby a na jeho nové
desce se symbolicky sbíhají nitky více než desítky žánrově rozrůzněných projektů, na nichž
se za tu dobu podílel. Prostor zde má temný
synthpop jeho kapely Cold Cave, agresivní industriální techno Vatican Shadows, dark ambient projektu Rainforest Spiritual Enslavement
i ohlasy černočerného black metalu, který dělá
pod hlavičkou Ash Pool. Do jeho diskografie
čítající více než sto desek vydaných na mnoha
labelech není vůbec lehké proniknout. Všechny
nahrávky ale spojuje intenzita a vklad osobního
příběhu umělce, který svoje problémy dokázal
vplést do hudby, jež se nikdy nespokojí s naplňováním žánrových stereotypů.
Industriální folk
„Kdykoliv jsem slyšel křik, pomyslel jsem si:
‚Tady je někdo, kdo potřebuje pomoc‘, spíše než
abych to považoval za projev agrese nebo síly,“
vysvětluje Fernow v jednom rozhovoru svůj
zážitek z časů, kdy v mládí chodil na koncerty
noiseové hudby. Sám na Frozen Niagara Falls
také často křičí a jeho hlas obalený v efektech
může znít trochu děsivě. Pokud ale začnete
vnímat texty plné osamění, frustrace a smutku,
otevře se vám osobnější dimenze hudby. „Venku
troubí auta / klíč se otáčí uvnitř zámku / chystáš
se tady zbláznit?“ řve v Dragonflies to Sew You
Up a skvěle zachycuje klaustrofobii člověka
chyceného v mašině velkoměsta, které mu mělo
splnit sny, ale místo toho ho málem zničilo.
Rodák z Wisconsinu žil dlouho v New Yorku, kde
se mu s jeho nekompromisní hudbou podařilo
prorazit i do míst, kam měl tento žánr dlouho
zakázaný vstup. Jeho label Hospital Productions se navíc stal prestižní značkou na poli
experimentální hudby. Po letech na něj ale
zrychlený život ve Velkém jablku začal doléhat
a on se musel odstěhovat. Kvůli natáčení desky
se do své někdejší domovské čtvrti Greenpoint
v Brooklynu vrátil, jen aby zjistil, že z místa
se za pár let stala urbánní dystopie na pokraji
civilizačního zhroucení. Skladba pojmenovaná
po této čtvrti je vrcholem desky – začne akustickou kytarou, ale brzy do ní proniká industriální
šramot, skřípění a řev – idylická atmosféra imploduje do noční můry. Fernow prý měl původně
v plánu nahrát celou desku jen se španělkou,
což by vzhledem k jeho hudební historii bylo
opravdu šokující. Frozen Niagara Falls ale v sobě
přes všechny extrémy nakonec skutečně má něco
z folkového písničkářství – existenciální pnutí
folku přenáší do jiných zvukových krajin, ale
touha po silné výpovědi postavená na osobním
prožitku zůstala.
Prurient – Frozen Niagara Falls
(Profound Lore, 2015)
Eklektická jízda alt-J
Když britský tisk před léty ukázal prstem na nové rockové hrdiny – bývalé spolužáky z Leedsu vystupující pod symbolem
trojúhelníku (přepisovaným obvykle klávesovou zkratkou alt-J), nebyl to jen prázdný „hype“. Jejich debut An Awesome
Wave z roku 2012 nabídl eklektický koktejl namíchaný z art-rocku, psychedelie či folku a kapela si za něj vysloužila
Mercury Prize za desku roku. Loňské pokračování This is All Yours kritiku rozdělilo, alt-J ale přinejmenším potvrdili, že
rozhodně nehodlají usnout na vavřínech. Do České republiky přijíždějí poprvé a na rozdíl od okolních zemí tady nebudou
hrát na festivalu, ale samostatně.
alt-J (UK), Žluté lázně, Praha. 17. 6. 2015
29
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | ULIČNÍCI | TÉMA: NÁSILÍ BEZ DOMOVA | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | ROZHOVOR
~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ
| LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | REFERÁT | KOMIKS | SVĚTOZOR | OHLASY
Autorka: Marta Harasimowicz
Muži, kteří nenávidí romány
Na závěr sezóny uvedlo Divadlo Na zábradlí jednu z nejočekávanějších premiér
letošního roku.
Pokud znáte tvorbu Jana Mikuláška a Dory
Viceníkové, je vám jasné, že jejich adaptace
kanonického románu Borise Pasternaka Doktor
Živago nebude představovat uhlazené výpisky
z četby. A výsledná inscenace v tomto smyslu
nepřekvapí.
Na úrovni vyprávěcích a adaptačních postupů
skutečně nenabízí Doktor Živago nic, co by již
režisérem nebylo ozkoušeno dříve: rozbíjení
jednotného děje do menších (někdy takřka
autonomních) celků, snaha o propojení performance a dialogu v er-formě, odstup od postav
i jejich emocí a sklon ironizovat hlavní myšlenky díla. Budeme-li ovšem uvažovat o tomto
nejnovějším Mikuláškově počinu v širším kontextu jeho tvorby a trendů v současné české
činohře, neubráníme se otázkám, jež se týkají
životaschopnosti podobného přístupu.
Chlad zrcadel
Rozporuplný pocit z inscenace je paradoxně
posílen tím, co patří k jejím silným stránkám.
V žádném případě se totiž nejedná o představení koncepčně nedotažené – ba naopak, je zde
znát důslednost a řemeslná vyzrálost tvůrců.
Základní kompozici tvoří střídající se vyprávěné
a hrané pasáže (první z nich jsou postaveny
na textu knižní předlohy, druhé naopak působí jako improvizace) a doplňuje ji množství
scénických „vychytávek“ jako třeba přízraky
podváděných partnerů odrážející se v zrcadlech v okamžiku, kdy si Živago a Lara hrají
na schovávanou, Toňa svíjející se na podlaze
v rytmu mačkaného dopisu nebo opožděné zvuky výstřelů. Po estetické stránce je inscenace
(zvláště ve své první části) dosti synkretická
– jednou navozuje atmosféru minimalistického
bezčasí, jindy pracuje s dobově příznakovými
výrazovými prostředky (choreografie připomínající filmové grotesky z počátku 20. století)
nebo prvky současné kultury.
Scéna a kostýmy Marka Cpina jsou postaveny
na jednoduchých nápadech – zrcadlové panely,
rozpůlené kusy nábytku, společenské oděvy
ve studených barvách. Přesto se ale koncepce
výpravy co do obsahu jeví jako mimořádně nabitá. Lesk asociuje pro Rusko typickou zálibu ve
zdobenosti, nepatřičně luxusní oblečení hrdinů
poukazuje na jejich zmatenost, zničený nábytek
je jasným symbolem převráceného řádu. Zrcadla
se dají číst jako metafora pomíjivosti a samoty,
zároveň ale fungují jako nejprostší vyobrazení
zimní krajiny. Kupodivu všechny tyto nápady
ladí a vytvářejí formálně působivý celek. Snad
o to víc zklame mělkost vyznění inscenace.
Cupování melodramatu
Mikuláškovou snahou bylo patrně poměřit se
nejen s románovou předlohou, nýbrž i s její
notoricky známou hollywoodskou adaptací.
Výsledkem je neúnosné soustředění se na
milostný námět a poněkud křečovitá snaha
o jeho dekonstrukci, určovaná dosti lacinou
honbou za efektem překvapení – Lara je jakoby
vystřižena ze špatného televizního seriálu,
Živago bez charismatu. Jestliže v o několik let
starší inscenaci Na Větrné hůrce působilo takové
zesměšňování svěžím dojmem, zde se jen těžce
ubráníme pocitu mrhání energií souboru.
V představení se zcela ztrácí motiv Živaga jako
humanistického intelektuála hledajícího své
místo ve válkou a revolucí zmítaném světě.
Nejasné jsou motivace hrdinů a taktéž některé
dějové zvraty. Lze se obávat, že divák, který
nezná Pasternakův originál ani jeho filmovou
verzi, některé události nepochopí.
I přes jasný autorský záměr, kvalitu hereckých
výkonů a výtvarnou úchvatnost působí Doktor
Živago rozpaky. Nejnovější Mikuláškovo představení je důkazem, že jistá míra kritičnosti
by mnoha tvůrcům neuškodila ani ve vztahu
k vlastnímu uměleckému rukopisu.
Boris Pasternak: Doktor Živago,
premiéra 22. května 2015, Divadlo Na zábradlí
Autoatlas Ukrajiny
„Poté, co jsme z okolního vzduchu vyhmátli obraz krajiny, černobílý industriál, který se přes svou zatuhlost nezdá být zase tak mrtvý, nezbylo
nám než odsud odjet.“ Text letní inscenace Ewy Zembok vychází z povídkové tvorby současných ukrajinských autorů Serhije Žadana,
Oksany Zabužko a Juryje Vynnyčuka. Tito u nás neprávem okrajově známí autoři reflektují každý svým osobitým postmoderním stylem
paradoxy východní postindustriální společnosti a jejich poutavé, většinou kratičké příběhy se často odehrávají na cestě. Představení
začne na smíchovské náplavce, kde diváci nastoupí na loď, společně s herci přeplují Vltavu a dostanou se do míst smíchovského přístavu
mezi staré i moderní hausbóty. Inscenace vyvrcholí v MeetFactory, hrát se bude na dvorku u Letního kina, v divadelním sále i v galerii.
www.meetfactory.cz, 18. a 20. 6. ve 20 h.
30
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | ULIČNÍCI | TÉMA: NÁSILÍ BEZ DOMOVA | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | ROZHOVOR
~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ
| LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | REFERÁT | KOMIKS | SVĚTOZOR | OHLASY
Smrt v Cannes
Autorka: Dominika Prejdová
Letošní festivalové Cannes bylo bohaté na spoustu dobrých filmů. Ty nejlepší si
pak vzaly inspiraci v posledních věcech člověka.
Vítěz Zlaté palmy, Deephan Jacquese Audiarda, do
filmové historie asi nevstoupí. Důležitou devízou
snímku je totiž hlavně to, že se na něm dokázali
shodnout všichni porotci v čele s bratry Coeny.
Poukázali tím na křehkost udílení cen, při nichž
může být snadnější vydat se cestou kompromisu
než přesvědčování o novátorské síle určitého
díla. Vyhrál tak průměrný snímek, sociální drama
s leitmotivem hrdiny přežívajícího v nepřátelském systému. Tentokrát příslušníka Tamilských
tygrů ze Srí Lanky, jenž se snaží začít nový život
ve Francii. Snímek se pouští na tenký led vytváření krkolomných paralel mezi srílanským
konfliktem a válkou francouzských drogových
gangů a ze sociálního dramatu klasického střihu
se stále jistěji stává povrchní melodrama.
Převrácené kódy
Zatímco správnost volby vítěze vyvolala nemalou diskusi, ocenění Grand prix, udělené
maďarskému filmu Syn Saula, nepřekvapilo
snad nikoho. Film jediného debutanta v soutěži je přelomovým počinem, který převrací
filmové kódy zobrazování holocaustu. Dosud
byl na jedné straně režisér Claude Lanzmann
se svým Šoa a názorem, že nelze zobrazovat
nezobrazitelné. Na straně druhé hollywoodské
bijáky o boji dobra a zla s hrdinou, jemuž se
podaří se zachránit všemu navzdory.
Režisér László Nemes ustavuje odlišnou perspektivu. Holocaust chápe jako nikoli příběh
přežití, ale naopak smrti a vyhlazení, čemuž
podřizuje pohled i narativní linku zredukovanou jen k jednomu lidskému osudu. Realizoval
tak geniální formální nápad, čímž docílil, že
diváci podobně jako aktéři nevnímají celek
a souvislosti, ale jen části a chaos. Kamera sleduje hlavního hrdinu, člena zvláštního oddílu,
který měl na starosti hladký běh plynových
komor, a vnímá svět jeho očima. O prostředí,
jež ho obklopuje, se tak dovídáme jen v druhém
plánu, neostře a z toho, co k nám doléhá zdálky.
S hlavním hrdinou jsme nepřetržitě, protože
jeho tvář plátno neopouští.
Vidíme a smysly právě fyzicky prožíváme, co
mohla znamenat zkušenost života v táboře.
Hrůzy zabíjení jsou v druhém plánu, nikdy je
nespatříme frontálně, jen je slyšíme, a tím
víc pracuje naše představivost. Hlavní hrdina
stále něco dělá, vykonává, slyšíme německé
příkazy, křik. Saul je pohroužen do neustálé
činnosti a zároveň sebezáchovné apatie. Právě
toto oddělení se od základních lidských emocí
z plátna na diváka palčivě doléhá. Dobře je to
vidět třeba na scéně, kdy navštěvuje v ženském
táboře svou milou a jeho tvář přesto zůstává
chladná, neproniknutelná.
Tváře kmotřičky
Se smrtí se ostatně v Cannes vypořádávalo hned
několik snímků – nenábožensky, nepateticky,
téměř nedramaticky a vždy zajímavě. Filmy jako
by hledaly vlastní metafyziku, vlastní civilní, důstojný pohled na zkušenost smrti. Jako by jejich
klíčem bylo nalezení vzdálenosti od umírajícího.
Italský film Moje matka zobrazuje umírající matku hlavní hrdinky filmu. Režisérky, která se v onu
chvíli zabývá natáčením politické agitky, což
vytváří potřebnou rovnováhu i odlehčení k tíživému tématu smrti. Práce vedle všudypřítomné
smrti se stává tu významnou, tu nevýznamnou,
ale vždy funguje jako kontrapukt. Umírání je
zprvu šokem, ale později čím dál více každodenní
realitou, součástí všedního života.
Jiný pohled zvolil mladý mexický režisér Michel
Franco. V jeho filmu Chronic (dostal cenu za nejlepší scénář) hraje Tim Roth pečovatele, který
se stará o umírající a navazuje s nimi blízké
vztahy. Postupně se náznaky dovídáme, že sám
prožil trauma a hledá proto cestu, jak se s ním
vyrovnat. Franco je s umírajícími blízko, ale
ne příliš. Je realistický, ale ne naturalistický.
Ukazuje běžné pečovatelské činnosti, jež se
realizují v jednoduchých gestech, mytí, krmení,
asistenci, ale také v pouhé společnosti. Franco
je civilní i pietní současně. Je hlasem pro eutanazii, aniž by mu bránil dospět ke stejnému
symbolu jako křesťanská ikonografie a napojit
se na její univerzálnost.
Filmy v kinech
4. června má premiéru norský snímek Slepá, celovečerní debut Eskila Vogta, původně scénáristy filmů
Joachima Triera. Drama, v němž není nouze o spoustu překvapivých zvratů a černý humor, vypráví o třicátnici
Ingrid, která nedávno oslepla a odmítá od té doby vycházet z domu. Místo toho sedí ve svém křesle, potýká
se s praktickými dopady své slepoty, ale hlavně žije svůj vnitřní život – ve své fantazii rozvíjí různé scénáře
reality. Film si tak pohrává s divákem i samotným vyprávěním. Originální snímek se dostal do kin díky projektu
Scope50, v němž o výběru filmu do distribuce rozhodují diváci sami (respektive 50 filmových fanoušků).
Slepá, r.: Eksil Vogt, Norsko, 2014, 96 minut
31
Demokracie na březové kůře
Často se opakuje, že Rusko nemá demokratickou tradici a rozumí jen tvrdé ruce.
Když se ovšem podíváme na středověké Rusko, najdeme naopak pozoruhodný
příklad přímé demokracie.
Rok 2009: Island. Rok 2011: Španělsko, Řecko,
Itálie, USA. Rok 2013: Turecko. 2014: Bosna
a Hercegovina. Všechna tato místa v daných
letech spojuje to, že tamní náměstí se stala
dějišti velkých lidových shromáždění. Tisíce
lidí tu rozhořčeně vyjadřovaly svůj zájem začít spolurozhodovat o fungování společnosti,
a tedy o vlastním životě.
Pod povrchem historie
Lidová shromáždění, pléna, sněmy či parlamenty ulice utvářené na principech přímé
demokracie se ovšem neobjevily zčistajasna.
Mají své historické předobrazy, ať už ve Skandinávii a tamním tingu, nebo na Islandu, kde se
takovému sněmu říkalo þing. Všelidové plénum
se zákonodárnou mocí se ovšem uplatňovalo
i ve středověkém Rusku, kde se mu říkalo věče.
Moc se o něm nemluví. Proč?
Francouzský anarchista a historik s ruskými
a ukrajinskými kořeny Alexandre Skirda ve své
32
knize Svobodná Rus (vydané v roce 2000 francouzsky a 2003 rusky) nabízí vysvětlení, když
podotýká, že historici „považují za nejdůležitější
soupis vládnoucích rodů, jejich činů a zločinů,
jejich nekončících válek, rozšiřování jejich moci
maskované budováním velikého státu. Fascinuje
je povrch skutečného života společnosti.“ Skirda
je naopak přesvědčen, že historické příklady
kolektivní moudrosti a odpovědnosti jsou
mnohem inspirativnější než neustále připomínané způsoby vlády jednotlivců nad ostatními,
jejichž popis jako by jen posiloval dojem, že
organizace společenství je nutně podmíněná a doprovázená privilegii a funguje jen za
pomoci hrubé síly, lstivosti nebo záludnosti.
Příklady z rovnostářské a demokratické minulosti Ruska přitom inspirovaly už ruské revolucionáře 19. století. Jeden z nich, Sergej Stěpňak-Kravčinskij prostudoval fungování raně
středověkého ruského lidového sněmu, věče.
Zaujalo ho na něm zejména to, že „ani vládnou-
cí kníže, ani žádný úředník neměl kontrolu nad
lidovým shromážděním. Věče mohlo zrušit zcela
nebo částečně jakékoli jejich rozhodnutí… Věče
mluvilo jménem lidu, jehož vůli vyjadřovalo.“
Přímá demokracie i boží soud
Jako nejznámější příklad uplatňování přímé
demokracie v ruských středověkých městech
bývá uváděn Veliký Novgorod. Počátek Novgorodu se datuje do 9. století, kdy na tomto území
žily pohanské slovanské a ugrofinské kmeny.
Byly v neustálém pohybu, jejich příslušníci žili
v lesích a na březích řek v nevelkých osadách,
stále připraveni přemístit se jinam. Tento rys
potřeby svobody ostatně dobře zapadá do budoucí politické organizace „Nového města“ –
Novgorodu.
Rychle se rozvíjející středisko staroruského
i mezinárodního obchodu totiž fungovalo od
12. století jako nezávislá republika, ve které
mělo rozhodující moc věče (od věščať – mluvit,
2x foto: archiv
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | ULIČNÍCI | TÉMA: NÁSILÍ BEZ DOMOVA | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | ROZHOVOR
~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | REFERÁT | KOMIKS | SVĚTOZOR | OHLASY
Autorka: Mária Biháriová
pronášet). Novgorod neměl v čele knížete, který by si dobyl svou pozici silou, ale kterého si
sami obyvatelé zvolili na sněmu. Svolat věče
měl právo kdokoli z obyvatel Novgorodu, třeba
prostá nemajetná žena, a to s jedinou podmínkou, totiž že důvod ke svolání byl dostatečně
závažný.
Svolání věče ohlašoval tzv. věčový zvon, jehož
zvuk lidé dokázali spolehlivě odlišit od církevních zvonů. Účast na shromáždění se vztahovala na všechny svobodné muže (otcové rodin
zastupovali své ženy a děti), ale také například
na vdovy. Sněmu se tedy účastnily všechny
sociální skupiny: od bojarů (tj. vysoké ruské
středověké aristokracie) přes kupce, řemeslníky, neurozené rolníky až po nejchudší lidi,
tzv. černě. Přestože mechanismus delegování
hlasu byl známý a jinde užívaný, na věče nebyl povolen a platná byla pouze osobní účast.
Ostatně každodenní záležitosti se na sněmu
posuzovaly jen výjimečně, zato se tam probíraly
všechny stěžejní otázky novgorodské republiky,
především volba nebo odvolání knížete, plnění
jeho povinností a potvrzování nebo odmítnutí
jeho návrhů.
Shromáždění probíhalo venku na hlavním
náměstí, případně v největším chrámu a v naléhavých případech mimo město. Lidé seděli
na lavicích a promlouvali ze zvláštní vyvýšené
tribuny. Šlechta se snažila obsadit lepší místa
a být v centru jednání, ovšem neznamenalo to,
že by měla větší práva než ostatní účastníci.
Historici se shodují na tom, že si na shromážděních byli všichni rovni a každý mluvil nebo
mlčel podle svého uvážení. Rozhodnutí se nepřijímala pouhou prostou většinou hlasů, usilovalo se o jednomyslnou shodu – konsenzus.
Věče se totiž nemuselo svolat třeba víc než rok
a pak zasedalo i několik týdnů, dokud nebyly
projednány všechny otázky a přesvědčeni i ti,
kdo nesouhlasili.
Pokud se výjimečně nedařilo dosáhnout shody
a situace vyžadovala neodkladné přijetí rozhodnutí, uchylovali se Novgorodští k božímu
soudu, tj. k fyzickému střetu obou názorových
stran (někdy takovým způsobem zvítězila menšina). Kromě těchto výjimečných okolností
ovšem princip věče pozoruhodně připomínal
moderní přímou demokracii. Ze zasedání lidového sněmu se nepořizovaly žádné protokoly,
přijatá rozhodnutí – zvlášť pokud šlo o stvrzení
vztahu mezi městem a zvoleným knížetem – se
však zapisovala a opatřovala podpisy.
o zvolení v Novgorodě, „ti ať si vládnou sami,
jak umí, a hledají si knížete, kde chtějí“. Kníže
zkrátka nemohl spravovat město bez podpory
věče, natož proti jeho vůli. Měl na starosti
především obranu, ale bez rozhodnutí věče
nemohl podnikat ani vojenské akce. Z bojarů
si sestavil radu, která plnila správní, soudní,
daňové nebo obchodní funkce, a nikdo z jejích
členů se nemohl účastnit hlasování a v Novgorodě neměl právo ani vlastnit půdu nebo
obchodovat s Němci.
Z praktického hlediska samozřejmě nešlo o to,
aby systém zajišťoval všeobecnou rovnost všech
vrstev obyvatel republiky. Ta bývá ostatně
charakterizována jako feudální a vše začalo
soupeřením o moc mezi vysokou aristokracií
a knížetem. Toto soupeření bylo právě v Novgorodě reprezentováno způsobem vybírání
daní: obvyklý výběr daní knížecími družiníky
a rozhodování knížete, jak s vybranými prostředky naloží, tu byl v rukou šlechty, která byla
tudíž ekonomicky natolik silná, že udržela starší
politickou formu organizace (kterou následně
stvrdilo právě zavedení věčového systému)
oproti jinde uplatněnému knížectví s jediným
vládcem. Určitě také není náhoda, že nejstarší
ruský zákoník přiznával lidem různá práva podle
toho, zda byli bojaři, nebo ne.
„Mladší bratr“ Novgorodu, jak byl oficiálně označován tehdejší Pskov, se od něj oddělil v roce
1348 a stal se ještě demokratičtější nezávislou
republikou: kníže v ní byl odsunut do pozadí
dvěma volenými posadniky (starosty). Také
republika Vjatka se někdy počátkem 13. století
osamostatnila a fungovala bez knížete celkem
278 let (než byla vojensky podmaněna Moskvou). Věče bylo ostatně základem politického
rozhodování celkem v devětačtyřiceti ruských
městech, jako byly Smolensk, Polock, Černigov,
Rjazaň a další.
Po prosazení křesťanství na Rusi se v podobné
pozici jako knížata ocitli i církevní hodnostáři, kteří byli voleni a případně odvoláváni.
Nepřekvapí nás tedy, že církev začala brzy
usilovat o potlačení volebního principu
a jeho nahrazení principem vlády milosti
boží (kterou samozřejmě měla zprostředkovávat). Přesto se v jakžtakž funkční podobě
princip věče udržel až do počátků tatarsko-mongolských nájezdů ve 13. století. Potom
vše dovršily mocenské ambice katolické Litvy a pravoslavné Moskvy. Jejich teritoriální
expanze znamenala zákaz věče v dobytých
městech včetně demonstrativních akcí, jako
bylo odstranění věčových zvonů. Následovaly
známé kroky – jako prohlášení se moskevských
knížat nejprve za velkoknížata a poté za cary,
nastolení samoděržaví atd.
Psaní obyčejných lidí
Závazně stanovená forma přímé demokracie
v „temném“ středověku měla ještě jeden podstatný (u nás v té době nepředstavitelný) rys,
a to všeobecnou gramotnost. Tento fakt je
navíc právě v Novgorodu doložen tisíci dobových písemných pramenů. Archeologové, kteří
od poloviny 20. století prováděli v Novgorodě
vykopávky, měli to štěstí, že kromě artefaktů
nacházeli texty. Nikoli listiny privilegovaných
představitelů, ale vzkazy a poznámky obyčejných lidí. Fakt, že se zachovaly a že víme, kdy
vznikly, souvisel s několika výjimečnými okolnostmi: k psaní se používala snadno dostupná
březová kůra, do které se texty ryly (inkoust
by se byl léty určitě smazal), specifické půdní
podmínky zabránily tlení kůry, a navíc hlavní
ulice Novgorodu byly ve středověku dlážděny
borovými poleny, takže jednotlivé vrstvy dláždění umožnily pak archeologům na desetiletí
přesnou dataci nálezů.
Stovky dochovaných textů na březové kůře zahrnují vedle obchodní korespondence i milostné
dopisy, vzkazy týkající se běžného provozu domácnosti nebo třeba kresby šestiletého kluka –
obyčejných obyvatel středověkého města. Nenápadných lidí, o které se dějiny jmenovitě téměř
nezajímají, ale jejichž společná potřeba svobody
dala kdysi vzniknout takové formě demokracie,
o jakou dnes stejně obyčejní lidé znovu pracně
usilují v ulicích.
Autorka je bohemistka.
Knížata, pozor!
Veliký Novgorod se svými koloniemi zaujímal
500 km od východu na západ a 700 km z jihu
na sever a mezi knížaty byl o vládu nad tak významným a rozlehlým územím zájem. Na druhou
stranu po zvolených knížatech Novgorodští
požadovali smluvně stvrzené plnění závazků
a zodpovědnost, takže například jistý kníže
ve 12. století vzkazoval jinému, ať neusiluje
33
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | ULIČNÍCI | TÉMA: NÁSILÍ BEZ DOMOVA | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | ROZHOVOR
~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | REFERÁT | KOMIKS | SVĚTOZOR | OHLASY
Autorka: Myko
34
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | ULIČNÍCI | TÉMA: NÁSILÍ BEZ DOMOVA | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | ROZHOVOR
~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | REFERÁT | KOMIKS | SVĚTOZOR | OHLASY
35
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | ULIČNÍCI | TÉMA: NÁSILÍ BEZ DOMOVA | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | ROZHOVOR
~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | REFERÁT | KOMIKS | SVĚTOZOR | OHLASY
Autor: INSP News Service/IPS
Apartheid in Israel?
This came as Israel faces mounting international criticism over its land expropriation
and settlement building in the West Bank, and
other forms of discrimination levelled against
Palestinians.
Israel’s new extreme right-wing government
is also being attacked on the domestic front
with liberal Israelis, and Israeli NGOs involved
in human rights, accusing the government of
damaging Israel’s image and values.
Israeli settlers in the West Bank have been
waging a campaign to prohibit Palestinians,
particularly labourers who work in Israel, from
using their buses in the occupied West Bank
for over a year, saying that they represented
a security threat, refused to give up their seats
for Israelis and expressed sexual interest in
Israeli women.
Last week, approval was given for buses to be
segregated but after the backlash the plan was
quickly scrapped.
However, Israeli Defence Minister Moshe Ya’alon
quickly denied that segregation or racism had
anything to do with the issue and that the decision to ban Palestinians from Israeli buses had
only been based on “security” needs.
Neither has Ya’alon given up on the plan. He
intends to instruct the IDF to come up with
a new plan to cover all 13 crossing points from
the West Bank into Israel.
This development came simultaneously as
European Union foreign policy head Federica
Mogherini paid a 24-hour visit May 20-21 to
Jerusalem and Ramallah in an effort to push
the Israeli-Palestinian peace process forward,
stating that Europe wanted to play a more
prominent role in the process.
But behind Mogherini’s visit was growing approval within the European Union for more
pressure to be exerted on Israel to stop expropriating land from the Palestinians to build
more illegal Israeli settlements and enlarge
current ones.
“The Israeli government will not be pressured by
the European Union into making any concessions
with the Palestinians in regards to the peace
process,” said a spokesman from Israel’s Foreign
Ministry.
“If the EU exerts one-sided pressure on Israel,
the situation will backfire because it will allow
36
foto: Mel Frykberg/IPS
A decision by the Israel Defence Forces (IDF) to segregate buses in the occupied
West Bank has backfired after causing an uproar in Israel’s Knesset, or parliament,
and political damage on the international stage.
Slovníček:
wage a campaign – vést kampaň
scrap – zrušit
stagger – šokovat, vrávorat
the Palestinians to avoid direct negotiations. Any
future peace negotiations will have to involve
face to face talks between the Palestinians and
us,” the spokesman said.
Israel’s Deputy Foreign Minister Tzipi Hotovely,
quoting a mediaeval biblical scholar, instructed
all Israeli diplomats not to apologise for Israel’s occupation, stating that “all of the land
(meaning East Jerusalem and the Palestinian
territories) belonged to Israel”.
As Israel finds itself painted into a corner
politically, Palestinian and Israeli analysts
have been debating whether there would be
any European pressure on Israel and whether
that pressure would have any effect.
Political scientist Prof Samir Awad from Birzeit
University, near Ramallah, believes that the
European Union will be able to successfully
pressure the Israeli government, despite its
extremism.
“The EU is Israel’s biggest trading partner and the
threat of economic sanctions on Israel is a language the Israeli government understands far
more than empty threats from the Americans,”
said Awad.
However, political analyst Benedetta Berti,
a research fellow at Israel’s Institute for National Security Studies (INSS) in Tel Aviv, is not
convinced that the European Union will succeed
in pushing Israel to any negotiating table.
“If we look at their record so far there has been
a lot of rhetoric but not much actual action.
So far, 16 out of the 28 EU ministers have told
Mogherini to go ahead with labelling settlement
goods exported to Europe,” said Berti.
Meanwhile, an Israeli rights group has accused
the Israeli authorities of being indifferent to
attacks on Palestinians by Israeli settlers and
security forces.
“Most cases of violent crimes against Palestinians
not only go unpunished – but often are completely
ignored by the authorities,” said Yesh Din,
a volunteer organisation working to defend
the human rights of Palestinian civilians under
Israeli occupation.
The groups said that approximately 94 percent
of criminal investigations launched by the IDF
against soldiers suspected of criminal violent
activity against Palestinians, and their property, are closed without any indictments. In
the rare cases that indictments are served,
conviction leads to very light sentencing.
“Moreover, Palestinians who attempt to file
complaints about crimes committed against
them face staggering obstacles in their way.
The complete absence of military police stations open to the Palestinian public in the West
Bank, for example, makes it literally impossible
for Palestinians to file complaints directly with
the military police,” stated Yesh Din.
37
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | ULIČNÍCI | TÉMA: NÁSILÍ BEZ DOMOVA | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | ROZHOVOR
~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | REFERÁT | KOMIKS | SVĚTOZOR | OHLASY
Dobrý den,
ráda bych touto cestou poděkovala prodejci
Nového Prostoru panu Petrovi z vestibulu metra
Skalka, s číslem průkazky 1314, od kterého si kupuji Nový Prostor. Lidé, jako je pan Petr a mnoho
dalších, dokazují, že není ostuda upadnout, ale
zůstat ležet, a to doslova a já si to díky němu
uvědomila hned, co jsem vystoupila z mikrosvěta
za displayem smartphonu. Obdivuji, jak pokorně
dlouhé hodiny prodejci stojí na svém místě s berličkou Nového Prostoru a snaží se znovu začlenit
do společnosti. Je naší občanskou povinností
pomáhat všem, kteří mají vůli zvednout se a jít,
neležet a nenechat se vláčet osudem.
Každý z nás je jednou nahoře a jednou dole. Ať
už se jedná o „ropného magnáta“ nebo o člověka
bez domova. Záleží jen, jak vysoko nebo nízko
stojíme, ale pomáhat bychom si měli všichni,
průřezem všech sociálních vrstev. Peníze jsou
totiž velmi křehká, přestože matná hranice mezi
námi, lidmi.
Díky i týmu Nového Prostoru a všem, kterým
nejsou lhostejné i příběhy druhých.
S pozdravem,
Dominika Smolková
Vážená redakce,
v Novém Prostoru č. 455 mě přímo šokovaly ty
dvě odpovědi Jiřího Grygara na „radar v Brdech“ a na štěpení světa na nepřátelské bloky.
A vlastně i to tvrzení, jak vymezuje křesťanskou
víru a vědu.
Teď jsem se už uklidnila, ale přesto vám „musím“ napsat: Snad jsem ho někdy dávno viděla
v televizi. Když jsem ho slyšela v rozhlase, tak
jeho hlas zněl mladě – zvídavě, zaujatě.
Ještě než jsem si přečetla rozhovor s ním, tak
jsem se překvapeně dívala na jeho fotografii
na titulní stránce, protože tak jsem si ho nepředstavovala. Na mě nepůsobil dobře – takový
jakýsi konzervativní, „dávně buržoazní“ typ…
Byla jsem pak sama překvapena, jak „to sedlo“.
A tak teď uvažuji, že to snad není možné,
že jsme tak silně determinováni svým původem (já samozřejmě nevím, z jaké rodiny,
prostředí pochází, jen spekuluji) a v těchto
základech nás náš další život nemění? Jak
může vědec (nebo jen popularizátor vědy?)
nenabýt kritického myšlení, schopnosti posuzovat věci i z dalších pohledů, nadhledu
nebo naopak pátrání po podstatě? Taková
demagogie, neznalost historie, politiky, jak
jednoduché a jednostranné soudy! Bože,
o jakém bloku 850 milionů lidí, který má prý
„demokratické vlády“, to mluví? „Útočníka
odstrašit účinnou obranou“ – ne, to je snad
zbytečné komentovat…
Rozvažuji také o tom, jakou roli hraje ctižádostivost, silná chtivost proslulosti, světské
slávy. On už je sice v pokročilejším věku, ale
kdoví, jaké má ještě ambice. Taková prohlášení
mu totiž dnes otvírají velké možnosti, Američané ho jistě dokáží ocenit. Tady se vždy najdou
ochotní slouhové, vykonavatelé… Nejhorší však
je ta nepoučitelnost a lehkomyslné přibližování
se k další tragické válce.
M. Blahová, Brno
P. S.: Možná si přečetl a poučil se z fundovaného
článku Hvězdné války, hvězdný mír.
(redakčně upraveno a kráceno)
Dobrý den,
pracuji jako zvukař ve Státní opeře a na Muzeu
jsem NP pravidelně kupoval od pana Radka.
Když se nám nedávno narodil první syn, byl
po manželce první, s kým jsem mluvil. Věděl
jsem, že se věnuje horoskopům, což je zcela
mimo mé obzory, nabídl jsem mu tedy „kšeft“,
ať něco vymyslí pro syna, že mu zaplatím. Pan
Radek s díky odmítl takovou zodpovědnost,
„protože by se mohl zmýlit“. Poradil mi, ať
osud řešíme tak, jak bude přicházet, a máme
se rádi. Přiznám se, že jsem nabídku myslel
spíš jako charitu, abych dal panu Radkovi vydělat, ale překvapivě nakonec jsem sám něco
zdarma dostal – krásnou radu, kterou do smrti
nezapomenu.
mobil: 774 150 551, e-mail: [email protected]
38
Když před časem pana Radka vystřídal milý pán
s přezdívkou Asterix, měl jsem obavy, jestli se
panu Radkovi dobře daří. Děkuji za jeho odstavec v novém čísle, mám radost.
A kdybyste s ním byli v kontaktu, vyřiďte, že
Matouš z divadla ho pozdravuje a drží palce!
Ať se Vaše skvělá práce daří!
Matouš Uhlíř
Bohužel stav české umělecké kritiky, včetně
textu Jiřího Ptáčka (viz NP 455 – pozn. red.) na
výstavu Tektonika paměti, odpovídá stavu domácích médií a také čím dál menšímu prostoru,
který se zde kultuře věnuje. Běžný podprůměrný stav zpráv o kultuře je vhodným prostorem
pro střelce, kteří pálí svůj účelový vhled na
týmovou několikaletou práci bez jakéhokoliv
ohledu. Jistě to není ani poprvé ani naposledy,
co vyšla nespravedlivá kritika na kvalitní práci.
Jediné, na co se můžete nakonec spolehnout, je
osobní zkušenost a prožitek uměleckého díla.
Výstava Tektonika paměti představuje soubor
děl, který ukazuje potřebu současné mladé
umělecké generace formulovat, chápat a uchopit mentální prostor, ve kterém se pohybuje
a do kterého se narodila. Jedná se o širokou
tendenci na mezinárodní scéně. Potřeba
ptát se po kořenech situace, v níž žijeme,
prostřednictvím osobních příběhů, zřejmě
souvisí s výraznou proměnou společnosti,
jíž jsme svědky. Jedná se o proces ovlivněný
rozšířením elektronických médií a globalizací.
Výstava zachycuje zvláštní potřebu mladé generace umělců tematizovat osobní a materiální
prostor, který je opakem stále se rozšiřujícího
virtuálního povrchně a obecně sdíleného světa.
Specifickým způsobem se v dílech zároveň prosazují i společenské mýty, nejrůznější obecné
kanonické interpretace minulosti. Na rozdíl od
mezinárodní scény, která zažila zájem o tuto
tematiku v několika vlnách od sedmdesátých
let minulého století, byli podobně zaměření
autoři u nás spíše výjimkou.
V České republice podobných výstav mnoho
není. Recenzentovi nemusí sedět kurátorská
interpretace umělecké tvorby prostřednictvím
antropologického pohledu na kulturu. Nemusí
mu sedět jedinečný architektonický vstup do
výstavy Jana Pfeiffera, který vznikl inspirací
Rorschachovým znakem a který je metaforou
našeho mentálního prostoru, který tvoří paměť
se svou iracionalitou a nelineárností. Výstavě
však nemůže upřít jasně formulovaný a dobře
propracovaný koncept, který poskytuje kompaktní informaci o fenoménu, jakým je pro současnou uměleckou generaci paměť, vzpomínka
či hledání kontinuity.
Terezie Petišková
ředitelka Domu umění m. Brna
(redakčně upraveno a kráceno)
Tiráž
Časopis Nový
Prostor vychází od
roku 1999. Nový
Prostor, zapsaný
ústav je nezisková
organizace,
pomáhající osobám
bez přístřeší
a v krizových životních situacích
prostřednictvím prodeje pouličního
časopisu Nový Prostor. Touto cestou
si mohou osoby v tísni vydělat
prostředky na základní životní
potřeby. Redakce uvítá jakékoliv
příspěvky a připomínky. Nevyžádané
rukopisy a fotografie nevracíme,
prosíme, neposílejte originály.
Publikujeme pouze původní práce,
publikované textové zprávy jsou bez
korektur.
Statutární orgán Nového
Prostoru, z. u.
Dagmar Kocmánková
Nový Prostor, zapsaný ústav je
členem International Network
of Street papers a European
Antipoverty Network ČR.
Registrace: MKČR 8342,
ISSN 1213-1911
Tisk: Europrint a. s.
Sídlo Nový Prostor, z. u.
Řeznická 14, 110 00 Praha 1
IČO 69056081, Tel.: 222233309
e-mail: [email protected]
Denní centra:
Praha 1, Řeznická 14, 110 00
Pracovníci koordinující práci
prodejců: Tel.: 222233308,
608259039
e-mail: [email protected]
Brno, Příční 4, 602 00 Pracovníci
koordinující práci prodejců: tel.:
545217297, 773153380
e-mail: [email protected]
Partnerské organizace:
Astrid, o. p. s. Hasičská 550/50
700 30 Ostrava-Hrabůvka
Helena Břusková, tel. 731 670 775,
email: [email protected]
Olomouc, Sdružení Podané ruce,
o. p. s. Program práce s klienty
v konfliktu se zákonem, Dolní
náměstí 51, 779 00, Olomouc,
Bc. Jakub Nepejchal, tel. 775 868 568,
email: [email protected]
Třinec, Slezská Diakonie, AD pro
ženy, Frýdecká 136, 739 61,
Pavla Golasowská, tel.: 604223971,
e-mail: [email protected]
Hradec Králové, Azylový dům
Matky Terezy, U Mostku 472/5,
503 41, Bc. Anna Hurtová,
Tel.: 774 836 277, e-mail:
[email protected]
Pardubice, SKP–Centrum o. p. s.,
Milheimova 694, 530 02, Zuzana
Hanušová, tel.: 777765842, e-mail:
[email protected]
České Budějovice, Charita České
Budějovice, Dům sv. Pavla,
Riegrova 32, 370 01 České Budějovice,
Michaela Ferdanová, e-mail:
[email protected],
tel.: 387 315 388
Plzeň, Městská Charita, Domov
sv. Františka, Wenzigova 5,
301 00, Kamil Fryček, tel.:
731433098, e-mail: [email protected]
Adresa redakce:
Řeznická 14, 110 00 Praha 1
Tel.: 222233309, e-mail:
[email protected]
Redakční rada: Alena Wagnerová,
Václav Bělohradský, Todd Nesbitt
šéfredaktor: Tomáš Havlín
tel.: 774150551, e-mail:
[email protected]
redakce: Zuzana Brodilová,
Tomáš Malík, Ondřej Slačálek
grafik: Kamil Tamášek
grafický koncept: www.lab-ad.cz
inzerce: tel.: 222233309
e-mail: [email protected]
Názory autorů nemusí vyjadřovat
stanovisko redakce.
Připomínky, náměty či stížnosti
k časopisu či práci prodejců je
také možné zaslat prostřednictvím
formuláře
www.novyprostor.cz/kontakt.html
Přispějte prosím na projekty, které
připravujeme pro lidi bez přístřeší
a lidi v těžké životní situaci na náš
sbírkový účet číslo
340 307 2379/0800.
Děkujeme.
Unijazz ve spolupráci s městem Boskovice a rodinou mensdorff-Pouilly, za finanční podpory
mk ČR, mezinárodního Visegrádského fondu a Česko-německého fondu budoucnosti pořádá
BO
SKO
VICE
2015
9.—12.
ČERVENCE
hudba, divadla, filmy,
výstavy, autorská čtení,
palouk Potrvá
23. ročník
festivalu pro
židovskou čtvrť
IVa BIttoVá & ČIkoRI, GüNtER BaBy SommER (D), kallE,
ShoENfElt / BaBka, Už jSmE Doma, mERIDIaN BRothERS (Co),
fIVE SECoNDS to lEaVE, BUjDoSó tRIo (hU), kataRzIa (Sk),
ŠVIhaDlo, loNGItal (Sk), tVRDý / haVElka, DIRty DEEP (fR),
maNoN mEURt, lUkአmaRtINEk & PRIVatE EaRthqUakE,
mUCha, BRaaGaS, mUff, jaNa VéBRoVá
a mNoho DalŠíCh
předprodej: 490,- (studenti 390,-) na místě: 650,- (studenti 550,-)
www.boskovice-festival.cz