magazín Velo – rozhovor s Jiřím Haferníkem

Ve stopách
LIDÉPRÁCEOSUDY
JIŘÍ
HAFERNÍK
rallye
Jiří Haferník alias Haff je bývalý MTB závodník, který před
několika lety přešel na druhou stranu traťové pásky a stal
se organizátorem či spoluorganizátorem závodů, zejména
pak seriálu WBS neboli Wood Bike Series. Přestože jde
o víceméně lokální záležitost, tomu, jak dostat na start
i mladé a začínající jezdce, jak je přilákat ke sportu
a pomáhat tak budovat potřebnou jezdeckou základnu,
by se u něj mohla učit i naše cyklistická federace.
Dříve bojoval třeba i s Michalem Marošim na tratích dual slalomu, nyní díky tomuto mistrovi výroby z firmy produkující plasty a skupině dalších nadšenců mají mladí
začínající bikeři řadu možností vkročit do své kariéry, a to i po boku elitních jezdců –
mají příležitost kvalitně si zazávodit na nejrůznějších tratích na Moravě. Seriál WBS je
možná celorepublikově méně známý, ale věřte, že jeho síla především v okolí Zlína je
velká, vždyť na první závod roku 2015 přijelo přes 150 závodníků, což na „lokální“ sjezd
není vůbec málo. Několik závodních měřených jízd ve stylu rallye, průběžné výsledky
online, skvělá atmosféra a velké nadšení, to jsou závody WBS. Na startu se v minulosti
objevila i taková jména jako Filip Polc, Tomáš Slavík, Jana Horáková a další – a Haff byl
a je vlastně pořád u toho.
Kamil Tatarkovič
Foto: Jarda Sijka a archiv
202
VELO 5/2015
Haffe, tvá cesta k horským
kolům vedla přes XC nebo
BMX?
Tehdy jsi závodil, dnes
pořádáš. Srovnáváš někdy to,
co bylo, s tím, co je?
„Pionýr, Liberta a následně BMX a bike
Admirál, jehož název byl okamžitě přelepen nálepkou Scott. Všechna kola prošla následným tuningem – první přišel
na řadu nový lak, blatníky se shodily dolů,
světla stejně tak a tak dále. Čím více úprav,
tím lépe. Postupem času přišly pákové
brzdy, véčka, kotouče. Řádili jsme na zbytcích bikrosky v Želechovicích a v místních
lesích a soupeřili v různých disciplínách
jen tak mezi kamarády. Ježdění po dědině, sem tam ´zamachrovat´ do města
s bandou, postupně se to změnilo v celoživotní styl. Roku 1995 jsem se potkal
na závodech v Petrůvce u Slavičína, při
sjezdu na sněhu, s Michalem Červenkou.
To kdyby se nestalo, tak dnes možná vůbec
nejezdím. S tímhle malým týpkem jsme se
od tohoto závodu drželi ve stejných kategoriích i disciplínách jak klíšťata.“
„Asi nejen já. Kdo něco pamatuje, tak
se na dnešních závodech jen usmívá.
Na závody paralelního dual slalomu jsme
jezdili po celé republice i po Slovensku.
Kvalita vybavení byla trošku diskutabilní proti nynější vymakané době. Pro
nás byla zásadní otázka už jen to, jak se
na závody vůbec dostat, díky celé rodině
Červenků, Sousedíků a Ušelů to většinou nějak šlo. Škoda 130, 100, Forman,
Favorit, tato auta asi známe všichni, ale
letět během víkendu ve stovce ze Zlína
do Berouna na jeden závod a pak ke Košicím na druhý, to už asi ne. Žádná sranda,
navíc v pěti lidech. Ale historek máme
spoustu.
Co se závodů týká, tak se nic nemění,
tedy kromě techniky. Představce tehdy
byly zatraceně vysoko, kdo měl véčka,
byl boss, a k tomu vysoké ráfky, pracovní
LIDÉPRÁCEOSUDY
bikerallye poctivě. Zažil jsem několik
závodů jako ´minimechanik´ zamotaný
do plášťů, duší, klíče v ledvinkách.“
Jak tehdy závody vypadaly?
„Nebyly jak dnes, vše se dělo ve spěchu
v jeden den. V pět ráno bývala technická
přejímka, vypáskovaný přístup ke stolečku v garáži a podobně. Každý rozhodně
neprošel. Kontrola torpéda (brzdy), vůlí,
vidlice (podlomení), místo pedálů oska…
Stačilo, aby zapršelo, a brzdy u řady kol
nešly ani zmáčknout. Ale samotný závod
byl velká pecka! Až 15 rychlostních zkoušek v jeden den, a to se jelo v sobotu i v neděli. Anebo se začalo už páteční noční erzetou. Světla, ledky a jelo se. Kdo měl Sobi
20, měl navrch sice světlem, ale ne jízdními vlastnostmi. Na řídítka se vešlo i osm
světel, lidi s deseti už byli magoři, k tomu
čtyři dynama, čtyři ploché baterky, kolo
zakabelované jak na WRC. Tohle vše bylo
humorné a krásné současně. Jen ta bezpečnost v té době byla pomíjena, protože
nás bylo pár, ale představa, jak letíte rovně
lesem, byla super. Zatáčky byly na škodu,
lítalo se do vracáků, brzda kolikrát nic nedělala. Nebo se stávalo, že jsi zatočil, jenže
kolo jelo rovně. Prostě se povolila řídítka.
Šel jsi na start a cílový brod měl 20 centimetrů, a než jsi dojel do cíle, měl 60…“
rukavice, házenkářské chrániče. Bojovnost závodníků a chtivost soupeřit je ale
stále stejná.“
A z pořadatelského pohledu?
„Pořádání závodů se změnilo. Dříve,
tak jako u všeho, když člověk s něčím přišel poprvé, tak na něj všichni koukali, co
po nich chce a proč by je mělo zaujmout
ježdění bandy kluků někde v lese nebo
na louce. Ať už to byli sponzoři nebo majitelé pozemků. Rozdíl v technice a dostupnosti pro pořádání závodů je taky
někde jinde, to především díky internetu
a ´vychytávkám po síti´. Dříve jsme měli
dvojlinku taženou od startu do cíle, pěkně
zakopanou do země, teď jsme schopni prezentovat online výsledky s minimálním
zpožděním po průjezdu závodníka cílem.
Nejhorší změna je papírování. Před 15
lety jsme řešili ´jednu babičku a dědu´.
Dnes to je úřad, zástupce úřadu, úřad nad
úřadem. Dříve to bylo s úsměvem, dnes je
vše rozprodané, nalajnované, vyformulářované, a nedej bože, když se nějaký ouřada dobře nevyspinká, to si pak ty závody
můžeš udělat leda… však víš kde.“
Když se tě zeptám na nejlepší
výsledek, co mi odpovíš?
204
VELO 6/2015
„No nebýt toho ´malého rychlého Červajze´, jednoho z nejrychlejších dualslalomových závodníků a následně snad
nejrychlejšího sjezdaře na hardtailu… Jel
i Světový pohár ve sjezdu ve Schladmingu na hardtailu. Nebýt jeho, tak bych měl
doma pohárů asi víc. Největší úspěch byl
v Czech Dual Tour 1997, kdy jsem skončil
první v celé sérii. Mám pocit, že Červajz
tehdy měl chřipku a jeden závod vypustil.“
Byly pro tebe závody jen
zábava, nebo jsi měl i nějaké
ambice?
„V první řadě to byla vždy zábava, díky
tomu mě to baví dodnes. Závodění a výsledky mi nikdy netrhaly nervy, buď se mi
trať líbí a sedne, nebo prostě není ideální
den. A díky tomu se mi před i po vždy lépe
dýchalo. Ale v našem týmu byli i takoví,
co špatný výsledek nedokázali skousnout,
což jsem nikdy nechtěl. Prostě bral jsem to
jako víkend s přáteli, adrenalin, to v první
řadě, a možné oslavy buď svého výsledku,
nebo výsledku týmového kolegy. Party
jsem nikdy neodflákl! Pokud se léta potkáváte s Márošákem, Drábikem, Papalou
a spoustou dalších lídrů, tak vás závodění
musí bavit i po závodech. Zažil jsem i to,
jakou dřinou a odříkáním si procházel Fi-
lip Polc, když jsme spolu ještě závodili.
Díky tomu, že ho táta tak výborně vedl,
je tam, kde je, a moc mu fandím! Mladí
dnes většinou vidí jen to, že má kariéru,
umí jezdit, že se tak asi narodil, ale kdepak. Měl tu správnou podporu a vedení, to
my jsme měli prostě svou partu a dělali to
na punk.“
Prošel sis hlavně dualem
a sjezdem, jak tedy vůbec
vznikl nápad pořádat závody
podobné systému, který se
používá v rallye, tedy několik
rychlostních zkoušek a součet
časů?
„Určitě to bylo jen díky rallye fanouškům, na Zlínsku je těchto nadšenců
hodně. Díky dostupnosti kol se tohle
spojení tehdy nabízelo. Nerad bych někomu upřel to, že začal první. Já to určitě nebyl, ale co mám ve vzpomínkách,
tak se začalo už před rokem 1990, kdy
se proháněli kluci na Želechovských pasekách – klan Krajčů a spousta dalších.
A stejně tak, jen nezávisle na sobě i borci
v Otrokovicích – Martin Chudárek, Ondřej Kymla, Pavel Valoušek a řada jiných.
Už v počátcích, i když možnosti nebyly
takové jako dnes, se dělaly pasekářské
Hodně se toho změnilo, ale
rallye jste už zůstali věrní.
„Systém rallye přenesený do biků je
skvělý, a to nejen pro závodníky a jejich
výkonnost, potřebu soustředit se na více
erzet, ale i pro diváka. Na závodech jsou
kratší tratě a pořád se něco děje. Rallye tu
všichni milujeme!
Do Otrokovic na bikerallye jsem zavítal
až později, někdy po roce 2000. S Červajzem jsme přijeli omrknout nějaké závody
amatérů, na které ho pozval jakýsi Pavel
Valoušek – současný profesionální rallye
závodník. My, podpořeni zkušenostmi,
jsme se cítili jako velcí profíci, ale ouha,
prvních pár erzet, prvních pár závodů
a hned jsme zjistili, že hoši mají vážně nalítáno a rozhodně to není taková sranda.
V Otrokovicích totiž styl erzet připomínal
spíše rychlostní prémii s třemi zatáčkami. Ale to bylo právě ono. Strašný přílet
a najednou vracák! Byla to velká srdcařina
a na tohle jsme my zvyklí nebyli. Žádná
klopenka, opírák, žádné utažené pasáže,
kde jde o to rychle vypálit, prostě to byla
bikerallye a u té je potřeba rychlost. Nechutné horizonty mezi stromy v plné rychlosti. A to nás začalo bavit. Určitě jsem byl
jeden z těch, kteří si přáli to prostě udělat
větší a pro všechny, protože do té doby to
byla uzavřená komunita s výborným nápadem a akčností, co se uspořádání týká.
Základním kamenem byla už zmiňovaná
jména Chudárek, Kymla, Valoušek, Linhart. Díky těmto lidem se začala jezdit
bikerallye, jak ji známe dnes. Já už v roce
2010 jen převzal seriál, aby nezanikl.“
Dostal ses tak z pozice
závodníka do pozice
organizátora.
„To ano, ale já nikdy nebudu dělat jen organizátora. Dělám to, abych si hlavně měl
kde zajezdit a zazávodit si. To mě u toho
drží. Kdyby se našel jedinec či skupina,
která by to chtěla organizovat, tak jim
s úsměvem předám vše a budu jen patronem, ale to se v dnešní době nestane, nikdo, ale vážně nikdo nemá čas. Mě osobně
baví organizovat závody už od doby motokrosu v Želechovicích, tam mi dali na starosti parkoviště a byl jsem nejdůležitější
ve svém dosavadním životě. Takže to tak
trošku mám v sobě, tu chuť. Pořadatel-
ství se pak přesunulo na samotné závody
World Bike Championship, pak nějaký ten
Downtown Zlín a následně Wood Bike Series. Nyní kvůli vytíženosti v práci a přibývajícím koníčkům a rokům zůstalo už jen
WBS. Snažit se dělat jednu věc a správně.
Pomáhám ještě s dalšími akcemi typu
Fair Play Fryšták, ÚLET – Ústí nad Labem
a sjezd ve městě, Gustaw, tajný závod
s neznámým datem v centru Zlína.“
Pro koho jsou závody WBS
určeny a kdo na ně jezdí?
„To je správná otázka – s jasnou odpovědí. Celý seriál existuje proto, aby mohl
kdokoliv ze široké veřejnosti zjistit, jestli
na to má, aniž by si přišel nepatřičně. Samozřejmě musí dodržet pravidla bezpečnosti a mít správné vybavení, ale jinak nemusí mít žádný speciální kurz ani licenci.
Na WBS jezdí pevná základna lidí, kteří se
rádi vracejí, ale na každém závodě zaregistrujeme i nové účastníky, kteří to jdou
zkusit poprvé v životě. WBC či WBS už objevilo či vychovalo velkou řádku talentů,
nyní jezdících i velké závody Světových
pohárů, mistrovství ČR i SR. Od roku 2010
prošlo seriálem přes 600 jednotlivých
jmen. A to je při vší skromnosti úctyhodné
číslo na to, že jsme jen ve Zlínském kraji
a děláme to jen tak, při práci.“
Používáš množné číslo, kolik
lidí stojí za seriálem WBS?
„Za seriálem WBS stojí prakticky osm
lidí, které potkáte na každém závodě, tři
z nich řeší neustále vše potřebné pro kvalitní průběh před i po akci, takže po celý
rok. Sedm závodů, sedm ředitelů jednotlivých závodů a jejich vedení a pořadatelé.
V praxi to je asi takto. Někdo chce pořádat závod WBS, sejdeme se, projdeme
lokalitu, řekneme si podmínky, jaké musí
JE JEDNO, KOLIK VÁM JE LET.
JESTLI JSTE HOBÍK NEBO ZÁVODNÍK.
DŮLEŽITÉ JE MÍT CHUŤ ZLEPŠIT SE
A POZNAT NOVÉ VĚCI.
S NÁMI SE NAUČÍTE KOLO LÍP OVLÁDAT
A MÍT Z NĚJ VĚTŠÍ RADOST.
VELO 6/2015 205
WWW.DRESSLER.CZ
LIDÉPRÁCEOSUDY
splnit. A i já za seriál přináším jednotlivým
závodům určitý komfort, zázemí a pomoc
s vyladěním tak, ať vše funguje: koordinátor centra, bezpečnost, výsledky, vysílačky, mobilní spojení, kontrolu bezpečnosti, online prezenci, prezenci na místě,
zdravotní sestřičky přímo u trati, online
výsledky, časomíru, prezentaci na webu,
hudbu, komentátora, internet a tak dále.“
Kolik se jezdí nejčastěji tratí,
erzet?
„V jeden den bývalo i šest rychlostních
zkoušek, ale díky velkému zájmu závodníků, dříve i přes 200 na jednom závodě,
jsme dlouhodobě zakotvili na dvou tratích
a každá se jede dvakrát, takže celkem čtyři
erzety. Na některých závodech se můžete
setkat s noční erzetou, což je pátá. A někde jsme díky možnostem lokality a ochotě organizátora schopni udělat i doplňkovou disciplínu, dual slalom, fourcross,
prostě co koho napadne a chce tomu věnovat nemálo času a nemalé finanční prostředky navíc.“
Současnost je daná, máte ale
nějaký dlouhodobější cíl, kam
chcete WBS dostat?
„V tomto já byl vždy skromný. Podle
toho, jak dopadne finančně každý rok, si
postupně dokupujeme vybavení, ať si ho
nemusíme draze pronajímat. Postupně se
tak chceme osamostatnit. Dělám to podle sebe se svými přáteli. Tak mě to baví.
Nechci se nikam rozrůstat, i když takové
názory a nápady zaznívají. Prostě to vidím
Jiří „Haff“ Haferník
(34 let)
tak, jako když jsem přijel poprvé já do Otrokovic – jednoduše, kvalitně, a hlavně se
pobavit!“
Pracuje jako mistr výroby
ve firmě zabývající se
plasty. Dříve se proháněl
na dualslalomových tratích
s kompletní českou špičkou,
postupně šlo závodění stranou
a stal se organizátorem závodů
WBS (Wood Bike Series, www.
bikegeneration.cz). Společně
s dalšími nadšenci se stará
o to, aby bylo na Moravě kde
závodit, snaží se ke sjezdu
přilákat další mladé začínající
bikery. Mimo závody WBS
byl a je organizátorem,
spoluorganizátorem či
komentátorem na několika
dalších akcí nejen ve Zlínském
kraji. Rád jezdí na motorce nebo
dělá spolujezdce v rallye.
Daří se vám sehnat sponzory?
„Odpovědi na podobné otázky jsou vždy
stejně uplakané, já ale budu reagovat jinak. Finanční zajištění závodů obstarává
pořadatel, finanční zajištění seriálu zajišťuji já. Díky svým dlouhodobým sponzorům – přátelům – to jde utáhnout, a pokud
by nebyly peníze, tak budeme utahovat
opasky, ale jezdit se bude! Člověka ale potěší některé příběhy, třeba když potkáte
blázna, který začne jezdit na kole, chytne ho to a během pár měsíců sponzoruje
nejprve jeden, pak dva závody a pak celý
seriál. Tohle je případ Romana Mahďáka,
který momentálně zajistil sezonu 2015
a WBS tak může dál vířit prach v místních
lesích.“
Na které ze závody, které
jste organizovali, nejraději
vzpomínáš?
„Jednoznačně Down Town Zlín 2006
a 2007. To je pro mě do konce života ´to
nejvíc´, co jsem kdy udělal. Nejde o to co,
ale jakým způsobem. Linkovaný sešit,
kámoši, telefon – v té době nehorázně
drahý, měsíčně tak 8000 Kč – a půl roku
času. To jsem ještě svařoval a vyřizoval
jsem věci ohledně závodů i během sváření v kukle. Na to člověk nezapomene.
Na úřadu ve Zlíně říkám paní: ´Tam bude
stát nákladní auto a přes něj pojedou kluci
na kole.´ A paní se mě ptá: ´A proč to auto
neobjedou?´ Tahle akce se podařila na jedničku, bikeři naplnili Zlín. Snad se najde
někdo mladší a vezme to za své, ale zatím
je ticho.
Příjemnou a složitou akcí byl Bike víkend Lípa. To se jela Bikerallye, 4X, dirt
a k tomu probíhal dětský den, ale i taková
velká akce díky podpoře lipských bikerů
šla jak po másle. Jedním z nejzajímavějších závodů pro mě byla Bikerally Kopná.
Jednoduše řečeno, dozávodilo se na kole
a vítězové se pak za odměnu svezli v rallye
autech. Byl uspořádán shake down a tohle
spojení kola a rallye naživo a na jednom
místě bylo vážně skvělé.“
Dokázal bys říci, v čem jsou
závody WBS lepší než ostatní
a v čem horší? Respektive kde
třeba vidíš rezervy.
„Tak to buď hodně zamachruju, nebo
sám sebe napráším. WBS je prostě dlouhá léta vedeno lidmi, které ten sport baví,
spojuje je bike, rallye a vášeň. Jako plusy
bych mohl označit online registrace a výsledky, kratší tratě, komentování přes telefon, takže spíkr může projít celou trať
206
VELO 6/2015
anebo si vezme někdo telefon na kolo a popíše ji za jízdy. Máme
noční erzety na Kopné, dual na Trnavě, hromadné starty, zdravotní sestry přímo u trati. Máme i koordinátorská centra, což
mimo jiné znamená včasné zastavení startu a propojení na sanitu s doktorem. Minusy? Těžko říct. Určitě bych chtěl pro mlaďochy víc známých a kvalitních jezdců jako třeba Filipa Polce,
který několikrát byl v minulosti na WBS, Tomáše Slavíka, který
si zkusil WBS na Kyčerce, k tomu nám můžou pomoci finance.
Takže jsme zpět tam, kde jsme začali.“
Co bys poradil začátečníkovi, který přemýšlí,
jestli vůbec nějaké závody tohoto typu
vyzkoušet?
„Nečekat a jít do toho podle pravidel. Prostě zkusit se má
všechno. Nechat toho může člověk vždycky.“
Jednou už jsme se dnes ohlédli do minulosti, té
pořadatelské, ty ale můžeš porovnat i přístup
mladých kluků tehdy před 15 lety a nyní.
„Myslím, že v základu je stejný. Kdo chce něco dokázat, makal dřív a maká i teď. Kdo jen blbě kecá a ´pózuje´, stejně za rok
zmizí, nebudeme o něm vědět. Dnes mají takoví mlaďoši jen tu
obrovskou výhodu, že je ve velké míře podporují rodiče, a to
někdy až tak moc, že se nestačím divit.“
V čem vidíš největší rezervy dnešních
mladých bikerů, proč se jim podle tebe nedaří
prosadit pořádně ve světě?
„Buď nemáme talenty, nebo nemáme pořádné kopce. Při pohledu na jakékoliv video, jak trénují kluci v Americe, Kanadě,
Francii, je patrné, že prostě jezdí, jezdí a zase jezdí a zlepšují
se. Mají pro to vhodnější podmínky, kopce, bikeparky. Přes to
všechno ale pořád platí, že kdo opravdu chce, může dokázat
takřka cokoliv.“
Celou dobu jsme si povídali o bikové rallye
a o inspiraci v té automobilové. Zkusils ji
vůbec někdy?
„To ne, já rallye nesnáším, rychlost, smrad benzínu, řev motoru a laufů… Jasně, dělám si srandu. Nedalo mi to a párkrát,
respektive mockrát jsem se svezl s Červajsem. S kým také jiným, že? S volantem to ale neumím, já jsem divočák. V mém
podání proběhlo pár svozů výsledků, to je to poslední otravné
auto na rychlostních zkouškách v závodech rallye, ale současně ideální možnost svézt se na několika rychlostních zkouškách na Barum rallye a ještě k tomu dostat nějakou kačku.
Zkusil jsem i nějaké amatérské soutěže. Jeden rok jsem přičichnul i k offroad rallye – Baja Hungaria, Baja Slovakia. Bylo
super zažít rychlostní zkoušku, kterou jsme jeli hodinu. Tam
jsem zjistil, jací jsou to blázni. V zimě je povinná jízda bokem,
rozuměj ve smyku, sem tam se svezu jen tak v devítkové ´evičce´ pro spravení nálady. Není nad to mít dobré přátele. Ano,
automobilová rallye mě hodně baví.“
Stíháš ale kromě svého zaměstnání
a organizování WBS ještě něco jiného?
„Jsem i komentátor. Barum Czech rallye, WBS, Fair Play
Fryšták. Kecám skoro do všeho. Pomáhám taky s organizací –
festival sportů Fair Play Fryšták, sjezd ve městě UL-LET v Ústí
nad Labem. A čas, který zbude, věnuji samozřejmě přítelkyni.
Baví mě také motorka, vlastním Hondu Varadero 1000, jezdím
na dovolené na rallye nebo na motorce. Je toho hodně.“
• 700 lumenů v kompaktním těle
• Snadná výměna zásobníku s baterií
• USB dobíjení
• Viditelné ze stran
Doporučená MOC: Kč 3.190,-
www.cateye.cz
VELO 4/2015
207