Zdravotní politika
Transkript
Zdravotní politika Obsah: 1. 2. Úvod ................................................................................................................................................ 1 Vymezení zdravotní politiky ......................................................................................................... 2 2.1 Definice zdravotní politiky ...................................................................................................... 3 2.2 Úrovně zdravotní politiky ........................................................................................................ 6 2.3 Funkce zdravotnického systému .............................................................................................. 6 3. Modely a teorie aplikované ve zdravotní politice........................................................................ 7 3.1 Klíčové modely a teorie zdravotní politiky.............................................................................. 7 3.1.1 Politický proces, politické sítě a arény............................................................................. 7 3.1.2 Implementace zdravotní politiky ..................................................................................... 9 3.2 Aktéři a instituce .................................................................................................................... 10 3.3 Teoretické koncepty z oblasti ekonomiky zdraví .................................................................. 11 3.4 Etika ....................................................................................................................................... 11 3.5 Zdraví a jeho determinanty .................................................................................................... 12 3.6 Nemoc .................................................................................................................................... 13 4. Kritéria v analýze zdravotní politiky ......................................................................................... 16 5. Prvky analýzy a tvorby zdravotní politiky ................................................................................ 17 5.1 Zdravotnický systém .............................................................................................................. 17 5.2 Principy, potřeby, hodnoty a veřejný zájem ......................................................................... 18 5.3 Nástroje zdravotní politiky..................................................................................................... 19 5.3.1 Koncepční činnost, strategické plánování...................................................................... 19 5.3.2 Právní rámec, zdravotnické právo.................................................................................. 20 5.3.3 Organizační uspořádání zdravotnických služeb, lidské zdroje ...................................... 21 5.3.4 Financování.................................................................................................................... 24 6. Literatura...................................................................................................................................... 30 1. Úvod Ve zdravotnictví jsme na počátku 21. století svědky mnoha nových problémů a rozvojových příležitostí, souvisejících s jinými společenskými procesy (demografický vývoj, rozvoj zdravotnických technologií a podnikatelských aktivit, směrovaných do zdravotnictví, reprezentace zájmů zúčastněných aktérů, ekonomické možnosti jednotlivých států), které je zapotřebí zohledňovat při tvorbě zdravotní politiky. Zdravotnické systémy se tak ocitají před novými výzvami, jejichž racionální řešení je možné jen na základě intenzivního využití multidisciplinárního přístupu, což potvrzuje nejen mezinárodní vývoj (Saltman, Figueras 1997; European Health Report, 2002; WHO1 Report, 2000; OECD2, 2004), ale bohužel i naše vlastní negativní zkušenosti snah spočívajících na zjednodušujících přístupech (Žáček 1997, Drbal 1998), které opomíjí využití celé řady nových poznatků. 1 World Health Organization (WHO – Světová zdravotnická organizace (dále v textu již jen SZO) sehrává jako nadnárodní organizace, působící v oblasti zdravotnictví, roli významného aktéra zdravotní politiky. Pro bližší seznámení s aktivitami a dokumenty viz www.who.dk nebo www.who.int. 2 The Organization for Economic Co-operation and Development ( dále v textu již jen OECD) – Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj. I když je primárně zaměřena na oblast ekonomiky, zabývá se také významným způsobem problematikou zdravotní a sociální politiky. Četné dokumenty jsou dostupné v plném textu na www.oecd.org. 1 Četné nevyřešené a nově vzniklé problémy zdravotní politiky vedou nutně k formulaci otázek ohledně příčin dosavadního vývoje. Které faktory lze považovat za klíčové při tvorbě a realizaci zdravotní politiky a kterým aspektům tedy máme věnovat prioritní pozornost, jestliže hodláme dosáhnout cílů, jimiž jsou zlepšení zdravotního stavu obyvatel, kvalita služeb a jejich dlouhodobá udržitelnost (Zdraví 21, WHO, 1999). S řadou diskutovaných názorů, postupů a poznatků se lze setkat jak v mezinárodním tak také v našem domácím prostředí (Saltman, Figueras 1997; Drbal 2001). Cílem této kapitoly o zdravotní politice je vymezit z hlediska předmětu a souvisejících rozhodovacích procesů zdravotní politiku jako praxi a disciplínu v jejím historicko-společenském a multidisciplinárním kontextu, diskutovat krátce přístupy k analýze zdravotní politiky, zabývat se významnými kroky tvorby a realizace zdravotní politiky. Východiskem jsou vybrané modely a teorie, používané ve zdravotní politice. 2. Vymezení zdravotní politiky Význam a obsah pojmu zdravotní politika se z pohledu různých aktérů značně liší. Pro širší i značnou část odborné veřejnosti je zdravotní politika spojena s jejím praktickým obsahem – nejlepší způsoby financování a úhrad zdravotní péče, veřejné vs. soukromé zdravotní pojištění, spoluplatby, přímé platby, připojištění (více zdrojů), organizace služeb. Pozornost médií se v ČR významně zúžila na spoluplatby. Pacienty, kteří se setkali v průběhu léčby s problémy zajímají jejich práva, možné způsoby vyřizování stížností, kvalita vztahů se zdravotníky a především pak dosažené výsledky zdravotní péče. Dodavatele léčiv a přístrojů do zdravotnictví se zaměřují na otázky regulaceliberalizace cen, obrat a zisk. Pracovníci ve zdravotnictví se soustřeďují na svůj profesionální rozvoj, možnosti dalšího vzdělávání, pracovní podmínky, vlastní práva a povinnosti, výši vlastních příjmů. Pracovníci veřejné správy jsou odpovědni za výkon správy v oblasti zdravotnictví, reflexi celkového vývoje, analýzy vzniklých problémů a možnosti jejich řešení. Role státu (ministerstva, vlády, parlamenty a přenesený výkon státní správy na regionální a lokální úroveň) spočívá v tvorbě zdravotní politiky, v rozhodnutí o základních parametrech rozdělení zdrojů ve zdravotnictví mezi jednotlivé segmenty služeb, v tvorbě právních norem, regulujících jednání aktérů ve zdravotnictví, v reflexi vývoje ve zdravotnictví, analýze, výzkumu, sběru a zpracování statistických údajů, v koordinaci investičního vývoje, podpoře a ochraně zdraví. Volení politici jsou postaveni v úzké spolupráci s pracovníky státní správy a dalšími před řadu důležitých rozhodnutí, která souvisejí s vývojem právního rámce, rozdělování financí, volbou priorit dalšího vývoje, optimalizaci rozporu mezi dostupnými finančními zdroji a možnými léčebnými postupy. Je zřejmé, že každý z těchto aktérů má nutně zcela odlišný pohled na zdravotní politiku, jejíž definiční vymezení by mělo reflektovat uvedené aspekty a současně přitom postihnout klíčová místa. 2 2.1 Definice zdravotní politiky Zdravotní politiku lze vymezit jako rozhodovací procesy, realizované příslušnými aktéry zdravotní politiky na různých úrovních (nadnárodní, národní, regionální, lokální, na úrovni organizací či jednotlivců) zdravotnických systémů a jejich společenského kontextu. Předmětem takových rozhodnutí jsou na jedné straně pravidla – právní normy (tvorba zdravotní politiky) a na druhé straně pak praktická realizace zdravotní politiky v každodenní praxi veřejné správy, řídící činnosti či přímo poskytování zdravotnických služeb, realizace podpory zdraví. Uvedené definiční vymezení zdravotní politiky klade důraz na procesní aspekty a na aktéry, jejich postavení, zájmy, odpovědnost, moc. Nezbytným komplementárním přístupem k definičnímu vymezení zdravotní politiky je její obsah, který lze vymezit zdravím a jeho determinantami, podporou zdraví, nemocemi, jejich diagnostikou, léčbou a rehabilitací, organizačním uspořádání zdravotnického systému, financováním, lidskými zdroji, jejich vzděláváním, výzkumem, sběrem a zpracováním statistických údajů, hodnocením dosahovaných výsledků (Wallt, 2004; Saltman, Figueras, 1998). Různí aktéři zdravotní politiky vnímají odlišně význam nejen těchto dvou základních aspektů zdravotní politiky, ale také jejich jednotlivých součástí. Není tedy jednoduché v praxi dosáhnout sjednocujících přístupů na existující problémy, jejich příčiny a možnosti řešení. Dlouhodobá cesta ke sblížení vede nepochybně přes modernizaci, rozvoj jejich vzdělávání, dostupnost poznatků. Tvůrčí potenciál osob, odpovědných za formulaci návrhů a rozhodnutí v oblasti zdravotní politiky spočívá ve schopnosti kombinovat celostní a dílčí přístupy, využívat multidisciplinárních a multipradigmatických přístupů. Proces tvorby zdravotní politiky je kooperací většího okruhu aktérů. Jednotlivé podíly odpovědnosti v této fázi nesou pracovníci na nadnárodní, národní, regionální a lokální úrovni. Východiska jejich činnosti jsou však četná (obecné principy jako solidarita, rovnost, spravedlnost, lidská práva, četné mezinárodní úmluvy v oblasti péče o zdraví, existující problémy a rozvojové příležitosti, teoretické poznatky a praktické zkušenosti). Tvůrci zdravotní politiky musí být schopni citlivě reflektovat vývoj zdravotní politiky, vyhodnocovat jeho celospolečenské důsledky, formulovat nové koncepční přístupy a promítat je do vývoje právního rámce. Na všech úrovních jsou významným nástrojem zdravotní politiky vedle právního rámce také veřejné programy. V rámci procesů tvorby zdravotní politiky dochází k četným komunikativním procesům s dalšími aktéry, k potřebě přijímat dílčí rozhodnutí (komunikativní jednání). Zdravotnictví je zatíženo významnou mírou neurčitosti. Naše znalosti i přes velký pokrok v průběhu minulého století jsou ještě stále značně omezené. Náš domácí vývoj málo využívá mezinárodních poznatků a zkušeností. Snadno se tak dopouštíme poměrně zjednodušujících přístupů a neefektivních kroků. Zdravotní politika je oblastí bohatou na výskyt různých zájmových skupin s odlišnými cíli; za takových podmínek přirozeně dochází snadno ke konfliktům těchto cílů. V ČR není zatím tak obvyklé otevřeně diskutovat o veřejných zájmech v kontextu zájmů partikulárních. Situace se liší v závislosti na vývojovém stupni kultury jednotlivých států, jejich tradic, hodnotových orientací, právním rámci, chápání a praktické realizace role státu. 3 Obdobně jako i u jiných veřejných politik a jejich teoretických východisek členíme také zdravotní politiku na praxi a vědní disciplínu. Zdravotní politika jako vědní obor s důrazem na její obsahovou stránku je charakterizována svým multidisciplinárním přístupem (veřejná správa, politologie, sociologie, ekonomie, medicína, epidemiologie, demografie, veřejná ekonomika, ekonomika zdravotnictví, řízení, správní právo, teorie práva, politická filozofie, zdravotnické právo, etika ve zdravotnictví, sociologie medicíny), (Longest, 2001; Bradshaw, 2004; Fuchs, 1994; Barker, 1996; Calkins, a kol., 1995; Hungter, 2003; Ludvigsen, Roberts 1996; Bjorkman, Altenstetter, 1998, McKee a kol., 2004). Z hlediska efektivního přístupu k procedurálním aspektům zdravotní politiky je velkým přínosem využití vývoje poznatků veřejné politiky (sociologie, ekonomie, veřejná ekonomika, teorie práva, správní právo a veřejná správa, politologie, řízení v oblasti veřejné správy, metodické přístupy v oblasti analýzy a tvorby politik) (Palfrey, 1994, Calkins et al., 1995, Fuchs 1993, Walt 1994; AbelSmith et al. 1995). Ještě v období před vznikem veřejné politiky jako vědního oboru bychom se nutně předmětným zaměřením zdravotní politiky zabývali v rámci jednotlivých disciplín. Zejména v rámci aktivit a teorie veřejné správy. Poměrně blízkým integrujícím přístupem je obor sociálního lékařství (social medicine). Z hlediska předmětného zaměření je zdravotní politice blízký také obor veřejného zdraví – public health (Detels, 1997). Se zdravotní politikou se v evropském kontextu více setkáváme jako se společenskou praxí než jako samostatně rozvíjeným oborem. Zdravotní politika bývá zařazována do předmětné struktury řady studijních programů podobně jako i ostatní typy veřejných a sociálních politik. Poněkud odlišná situace je v tomto směru v USA, Kanadě, Austrálii, UK. Tento rozdíl mezi uvedenými a kontinentální Evropou je patrný i pokud jde o samotnou veřejnou politiku. Procedurální rovina přístupu k tvorbě zdravotní politiky je v evropském kontextu často budována v rámci veřejné správy a jejích procedur. Jde zejména o legislativní proces a jeho pravidla. Tato skutečnost má poměrně silný vliv např. i na stávající situaci samotného Ministerstva zdravotnictví ČR. I přes možnosti interkulturní výměny poznatků a zkušeností po roce 1990 se zatím nepodařilo v ČR rozšířit východiska přístupů k tvorbě zdravotní politiky (viz např. četné aktivity a kontakty v rámci: HOPE, USAID, UK, Nizozemska, SRN, Phare, spolupráce mezi vzdělávacími organizacemi, The European Observatory on Health Care Systems). Rozdíly v přístupech ke zdravotní politice jako oboru se však mezi uvedenými státy postupně vyrovnávají. Vztah mezi zdravotní politikou a veřejným zdravím3 (public health). Zdravotní politika představuje širší multidisciplinární množinu než veřejné zdraví, i když se do značné míry tyto dvě 3 Pojem public health je do češtiny překládán v převažující míře jako veřejné zdravotnictví. Zdravotnictví však zahrnuje oblast zdravotní péče o nemocné, řízení a správu zdravotnických služeb, jejich organizaci, financování a úhrady. Součástí pojmu zdravotnictví jsou také zdravotnické právo, výzkum a vzdělávání ve zdravotnictví. Předmětem public health (veřejného zdraví) je především zdraví, zdravotní stav obyvatel, podpora zdraví. Aktivity, související s veřejným zdravím se soustřeďují zejména na populační skupiny, jejich cílem je podpora zdraví, rozvoj lidského kapitálu, prevence, vzdělávání ke zdraví. Jde tedy o jedince a skupiny, u kterých není aktuální potřeba zdravotní péče (nejde o zjevně nemocné). Předmět aktivit v oblasti veřejného zdraví se významně vyvíjí, dochází k většímu uplatnění multidisciplinárních přístupů. V ČR není tato terminologie zatím dostatečně ustálená a je zapotřebí věnovat větší pozornost přesnému vymezení souvisejících pojmů. Autor této kapitoly proto záměrně použil pro překlad pojmu public health český pojem veřejné zdraví. Otevírá tak diskusi o překladu tohoto pojmu. Praktické aktivity public health jdou totiž mimo rámec samotných zdravotnických služeb. 4 samostatné disciplíny svým předmětným zaměřením, poznatkovou základnou a metodologickými přístupy překrývají. Součástí, která rozšiřuje spektrum teoretických konceptů zdravotní politiky, jsou poznatky z oblasti veřejné politiky, analýzy politik, větší rozsah využití poznatků a metod ekonomie, veřejné ekonomiky, ekonomiky zdravotnictví, sociologie a práva. V případě veřejného zdraví je nepochybně kladen větší důraz na analýzu zdravotních problémů (obyvatelstva, ohrožených skupin, rozdíly ve zdravotním stavu různých populačních skupin a jejich příčiny) a metodologické zázemí zejména moderního pojetí epidemiologie. Více konkrétní porozumění předmětům společného zájmu nebo naopak rozdílnosti v přístupech umožní např. srovnání Oxfordské učebnice veřejného zdraví (Oxford Textbook of Public Health) s učebnicemi či monografiemi zabývajícími se veřejnou a zdravotní politikou (Parsons, 1995 ; Walt 2004). Mezi významnými příklady výsledků rozvoje poznání v těchto oblastech lze uvést ekonomiku zdraví, která se již asi 50 let rozvíjí jako samostatný obor využívající teoretické koncepty mikroekonomie, makroekonomie a neoinstitucionální ekonomie pro hodnocení programů a léčebných postupů, hledání cest k omezování růstu nákladů (cost-containment), analýzy podílu celkových výdajů na zdravotní péči ve vztahu k HDP, analýzy podílů jednotlivých segmentů zdravotnických služeb a jejich změny v závislosti na vývojových trendech medicíny a dalších socio-ekonomických faktorů. Historický vývoj ekonomiky zdraví, počty a předmětné zaměření publikací a konferencí zdravotnických ekonomů jsou dokladem předmětného a problémového zaměření této disciplíny (Fuchs, 2000; Mossialos, 1999; Drummond et al., 1999; Háva, Strnad, Žáček 1995; Witter, Ensor 1997). Relativně novým oborem je farmakoekonomie. Epidemiologie se postupně vyvinula v jeden z nejúčinnějších použitelných vědeckých nástrojů pro řešení zdravotních problémů a podporu zdraví: studium příčin nemocí, metodologii objektivního hodnocení používaných léčebných postupů (klinický kontrolovaný pokus), meta-analýzu a syntézu získaných dat v lékařském výzkumu (Hennekens, Buring, 1987; Janout, 1998). Zdravotnické právo je dynamicky se rozvíjejícím oborem v návaznosti na lidská práva a důstojnost lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny (Mach a kol., 2003; Drgonec 1996; den Exter, Herman, 1999; Grubb, 2004; Garwood-Govers, 2001, Baštecký, 1997; Stolínová, 1990; Haškovcová, 1996; Štěpán, 1989). Potřeby přesnější úpravy pravidel pro jednání aktérů souvisí s rozvojem nových poznatků v biologii a medicíně a od nich odvozených zcela nových medicínských technologií (reprodukční medicína, transplantace, molekulární medicína – genová terapie). Na druhé straně reaguje zdravotnické právo na problémy životního prostředí, životního stylu (ochrana veřejného zdraví, podpora zdraví), rostoucí požadavky na kvalitu poskytovaných zdravotnických služeb (standardy, akreditace, specializační a celoživotní vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví, činnosti a hospodaření poskytovatelů zdravotnických služeb). Tento velký pohyb vyžaduje také zvýšenou pozornost v oblasti práv pacientů, odpovědnosti lékařů (Stolínová, Mach, 1998). Multidisciplinární charakter oborů veřejná (zdravotní) politika, veřejné zdraví, sociální lékařství nám vytváří potřebné předpoklady pro celostní a komplexní přístupy k řešení otázek a problémů 5 zdravotní péče. Tím se tyto obory odlišují od možností jednotlivých medicínských oborů, jež jsou zaměřeny hlouběji na předmět své činnosti a neumožňují celkový pohled. Vývoj poznatků a jejich aplikace ve zdravotní politice však potřebuje neustále sledovat také aktuální vývoj samotných vědních disciplín. To se v praxi projevuje zejména při tvorbě koncepcí zdravotní politiky, při potřebě formulace jejích cílů, priorit, ale i při hledání konkrétních řešení, objektivizaci problémů a jejich příčin. Přínos multidiciplinárního přístupu spočívá v možnostech řešit narůstající složitost problémů zdravotnických služeb ve vztahu k finančním zdrojům, vývoji léčebných technologií, společenskému vývoji a vývoji v oblasti potřeb zdravotní péče. Pro takový přístup je chrakteristická tvorba zdravotní politiky, založená na důkazech (např. Etheredge, 2003; Macintyre, 2003). 2.2 Úrovně zdravotní politiky Obdobně jako i jiné veřejné a sociální politiky lze členit z geografického hlediska také zdravotní politiku ve vertikále do několika dimenzí: globální/nadnárodní, národní (stát), regionální, lokální úroveň, jednotlivé právnické a fyzické osoby jako součásti zdravotnického systému. V mezinárodní dimenzi dominují nadnárodní organizace typu Světové zdravotnické organizace, OECD, EU, European Health Care Observatory. Na této úrovni jde o tvorbu celé řady mezinárodně srovnávacích studií, tvorbu databází, které zpřístupňují ukazatele o zdravotnických systémech jednotlivých států. Uvedené organizace umožňují vzrůstající rozvoj mezinárodní spolupráce v posledních 10-20 letech vznik celé řady významných publikací, které jsou cestou přenosu vědeckých poznatků do praxe jednotlivých států. Cílem těchto aktivit je podpora dalšího rozvoje efektivní tvorby zdravotní politiky. Současné aktivity na úrovni EU se soustřeďují do roviny podpory zdraví a ochrany zdraví, zdravého životního stylu, zdravého životního prostředí. Pozornost je také věnována problémům vyplývajícím z volného pohybu občanů EU a s tím souvisejícímu poskytování zdravotnických služeb. Na národní úrovni (ústřední orgány státu – vláda, ministerstva, parlament) spočívají hlavní funkce v tvorbě zdravotní politiky (tvorba koncepcí a strategií, národních programů, legislativní proces, výkon státní správy ve svěřených oblastech, správa státního rozpočtu ve vztahu ke zdravotnictví zejména v oblasti investiční výstavby). Zdravotnictví a jeho správa byly v ČR v průběhu 90. let decentralizovány za vzniku několika zdravotních pojišťoven a jednotlivých poskytovatelů zdravotnických služeb. V průběhu územní reformy veřejné správy bylo na kraje převedeno vlastnictví a výkon zřizovatelské funkce nemocnic do té doby spravovaných okresy. 2.3 Funkce zdravotnického systému • • • • • • • • Naplnění lidských práv na ochranu zdraví a na dostupnost zdravotní péče Podpora a ochrana zdraví Prodlužování života a zlepšení jeho kvality Řízení rizika výskytu nemoci a od něj odvozených potřeb zdravotní péče v návaznosti na právo na dostupnou zdravotní péči cestou veřejného zdravotního pojištění nebo národní zdravotní služby Diagnostika, léčba a rehabilitace nemocných a jejich návrat do produktivního nebo nezávislého života Rozvoj poznání cestou výzkumu, aplikace výsledků v praxi, modernizace zdravotnictví Další vzdělávání pracovníků Významný podíl na ekonomice státu 6 3. Modely a teorie aplikované ve zdravotní politice Použití modelů a na ně navazujících teorií jako východiska pro diskusi našich přístupů k tvorbě a realizaci zdravotní politiky umožňuje zjednodušit některé aspekty poměrně jinak komplexní společenské reality. Každý model je tedy zjednodušením a zároveň zdůrazněním konkrétních aspektů. Ve vztahu k procesním aspektům zdravotní politiky máme k dispozici modely fází politického procesu, model sítí aktérů, model aktérů-institucí-výsledků. S některými z uvedených modelů a teorií se lze lépe seznámit v kapitolách 2. a 3. Ekonomie, veřejná ekonomika a ekonomika zdraví nám nabízí modely vztahů nabídky a poptávky, model faktorů, ovlivňujících spotřebu zdravotnických služeb, model financování a úhrad zdravotnických služeb, trojúhelník zdravotní péče (Mossialos a kol., 2002; Háva a kol. 2003). V teoretické rovině jde o teorii jednání, teorii demokracie, teorii her, sociálního vyloučení, nemoci, zdraví a jeho determinant, práva, veřejné správy, ekonomické: teorie statků, neziskového sektoru. 3.1 Klíčové modely a teorie zdravotní politiky Tvorba a realizace zdravotní politiky je v praxi poměrně složitý a dynamický proces. Jeho cílem je nalézt určitá řešení existujících problémů v kontextu rozvojových možností. Pro účely poznání složitých politických procesů byly vytvořeny dílčí modely, které jsou zjednodušením reality, avšak umožňují nám určitou základní orientaci (Durda, 2003). Model zobrazuje modelovaný objekt ve všech jeho teoreticky možných variantách tak, aby mohl sloužit jako nástroj analýzy jakéhokoliv empirického případu daného objektu. Pro orientaci v poměrně komplexní realitě zdravotní politiky tak s výhodou můžeme použít soubor několika modelů, které byly vytvořeny v rámci veřejné politiky (politický proces), teorie jednání a neoinstitucionální ekonomie (aktéři a instituce, Mlčoch, 1996, North, 1990), ekonomiky zdraví (model potřeby a spotřeby zdravotní péče), veřejného zdraví (modely zdraví a jeho determinanty, nemoci). 3.1.1 Politický proces, politické sítě a arény. Model politického procesu je ve své obecné podobě použitelný na různých úrovních: (nad)národní, regionální, lokální. Tento model klade důraz na rozhodovací proces a jeho jednotlivé fáze. Model politického procesu/cyklu reflektuje především právně vymezený rozhodovací proces, jeho ze zákona odpovědné aktéry a věcný obsah dané politiky (Howlett, Ramesh 1995; John, 1998). Naproti tomu model politické sítě klade do popředí politické aktéry, jejich zájmy a strategie k jejich dosažení (Fiala, Schubert, 2000). Z hlediska určitého srovnání s modely demokracie, které se v této souvislosti nabízí, by modelu sítě aktérů mohl odpovídat např. model Schumpeterova pojetí demokracie jako konkurence elitních zájmových skupin. Jde tedy o důraz na pluralismus nebo také neokorporativní přístup. Naproti tomu model politického cyklu by mohl odpovídat polyarchickému modelu demokracie (Hloušek, Kopeček, 2003). Rozdíl Dahlovy polyarchické demokracie oproti pluralismu a neokorporativismu spočívá v Dahlově komplexu sedmi požadavků, jimiž jsou: volení státní úředníci, svobodné a spravedlivé volby, všeobecné volební právo, právo ucházet se o úřad, svoboda projevu, alternativní informace, které reálně existují a jejichž existence je chráněna zákonem; svoboda sdružování. Pokud je model politického procesu založen na využití vývoje poznatků, tj. na 7 zdravotní politice založené na důkazech, získaných cestou výzkumu, pak máme k dispozici pro rozhodování větší množství objektivních poznatků a příslušná zdravotní politika je takto tvořena na důkazech (evidence based health policy). Podrobnější diskuse uvedených modelů veřejné politiky, demokracie a státu jsou zásadním způsobem významné pro bližší pochopení či analýzu vývoje procesů tvorby a realizace zdravotní politiky. V ČR např. hrají v současné době významnou roli některé samosprávné veřejnoprávní korporace (zdravotní pojišťovny, komory ve zdravotnictví). Významným aktérem korporativního uspořádání a jednání jsou také odbory, Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů. Tyto subjekty se v praxi významně podílí na přípravě politických rozhodnutí a tato rozhodnutí dominantním způsobem ovlivňují. Je však otázkou nakolik je takový vliv vyvážen také alternativními informacemi, které reflektují samotný vývoj ve zdravotnictví a jeho celospolečenské důsledky. Tyto otázky je zapotřebí diskutovat především v souvislosti s rolemi aktérů zdravotní politiky. Tabulka č. 1: Model politického cyklu a příklady konkrétních kroků v praxi (Podle Howlett, Ramesh, 1995) TEORIE, MODELY PRAXE Fáze řešení problému Kroky politického cyklu Příklady konkrétních kroků 1. Rozpoznání 1. Uznání existence Analýzy a výzkum společenských problémů, problému problému a potřeby jeho jejich objektivizace a stanovení příčin, Formulace řešení participace občanské společnosti, volební programy politických stran, programové prohlášení vlády 2. Návrh řešení 2 Tvorba politik Koncepce jednotlivých politik Legislativní plán vlády a jednotlivých ministerstev Návrhy právních norem 3. Výběr řešení 3. Věcná a politická Projednávání návrhů rozhodnutí Připomínková řízení na ministerstvu a mezi ministerstvy, Parlament (politické rozhodnutí) 4. Realizace řešení 4. Implementace politiky Praktická realizace politiky 5. Vyhodnocení 5. Vyhodnocení politiky Běžné statistiky, veřejné mínění, důsledky efektů politiky pro občana Model politických arén zohledňuje typy politického systému z hlediska jejich stavu integrovanosti či fragmentace, důrazu na redistribuce, regulace. Míru (de)centralizace. Určitý typ politického systému pak v pohledu tohoto modelu upřednostňuje určité typy politiky (Fiala, Schubert, 2000). Politickými procesy se v teoretické rovině zabývá několik disciplín: veřejná politika, politologie, správní věda, právo, teorie státu. S výhodou zde lze aplikovat poznatky teorie rozhodovacích procesů. V ekonomické teorii máme k dispozici poznatky školy veřejné volby. Fungování politických systémů musíme posuzovat v konkrétních státech v závislosti na existujícím typu státu (unitární, korporativní, federální), stupni kulturního vývoje, tradicích, převažujících hodnotách. Tento kontext nám umožní v praxi lépe chápat existující rozdíly v jednání zúčastněných aktérů. V rovině praxe je zapotřebí rozlišovat důsledky přístupů, které zohledňují uvedené aspekty. Zdravotní politika je charakterizována komplikovanou strukturou zúčastněných aktérů a jejich zájmů. 8 Při analýze tvorby a realizace zdravotní politiky je vhodné kombinovat uvedené modely a nespoléhat se jen na některý z nich. 3.1.2 Implementace zdravotní politiky Realizační fáze zdravotní politiky má svá četná úskalí, spočívající v podmínkách uskutečnění formulovaných plánů či nových právních norem v praxi. Také zde nám mohou pomoci dva teoretické modely: (1) přístup seshora-dolu, (2) přistup zezdola-nahoru. Proces tvorby politiky je v prvním modelu (top-down approach) vnímán jako politický rozhodovací proces, zvažující hodnotové aspekty a opatření vlády ve vztahu k existujícím problémům. Implementace je charakterizována jako převážně manažerská, správní či každodenní aktivita jednotlivých pracovníků. Tato fáze má již více praktický charakter na úrovni poskytovatelů zdravotnických služeb a jejich plátců. Tento postup představuje za splnění určitých podmínek jakýsi ideální stav. Mezi takové podmínky patří vhodné a ničím vážným nerušené prostředí (např. politická nestabilita, válka, hospodářská recese), dostatek potřebného času a prostředků, kvalifikované lidské zdroje, politika, která je postavena na znalosti řešených problémů, jednotlivé úkoly jsou jasně formulovány z hlediska jejich návaznosti, jsou splněny požadavky na potřebnou komunikaci a koordinaci. V praxi se často stává, že ti, kteří realizují zdravotní politiku mohou být velmi napomoci již její tvorbě, jejímu vzniku. Hovoříme pak o procesu zezdola-nahoru (bottom-up approach). Aktéři z praxe mohou na základě lepší znalosti problémů a jejich příčin často také změnit formulaci cílů politiky nebo i realizační kroky. Proces tvorby a realizace takové politiky má více interaktivní charakter včetně možných konfliktů a vyjednávání. Jako učebnicový příklad je známa situace v roce 1984 v Nizozemsku, kdy lékaři přišli s návrhem zahájit použití tehdy nové léčebné metody - transplantace srdce. Tvůrci zdravotní politiky na centrální úrovni měli námitky. Podle jejich stanoviska byla tato metoda ještě stále jen ve fázi ověřovacích experimentů. Tato nová léčebná metoda nebyla tedy zahrnuta mezi výkony, hrazené ze zdravotního pojištění. Chirurgové však realizovali tajně transplantaci srdce a celou událost následně medializovali. Politici se dostali pod tlak veřejnosti a byli nuceni urychleně přijmout potřebná rozhodnutí ve prospěch zavedení této nové metody do praxe. Proti zamítavému postoji tvůrců zdravotní politiky stáli v praxi lékaři, manažeři nemocnic a pacienti. Rychlý vývoj léčebných metod vede v praxi poměrně často ke vzniku takovýchto situací, na které tvůrci zdravotní politiky často nereagují dostatečně pružně. Přitom je však na druhé straně také zapotřebí, aby byl spotřebitel zdravotnických služeb dostatečně chráněn a nedošlo k poškození zdraví. V praxi dochází ke vzniku mnoha komplikovaných vztahů mezi aktéry odpovědnými za rozhodnutí ve fázi tvorby zdravotní politiky s četnými představiteli zájmových skupin (investoři, dodavatelé technologií, poskytovatelé služeb). Jestliže nejsou rozhodovací procesy a jejich pravidla dostatečně transparentní, může pak snadno dojít k ohrožení veřejného zájmu v podobě korupce. 9 3.2 Aktéři a instituce V procesech formulace a realizace zdravotní politiky se setkáváme s početným zastoupením aktérů. Aktéry mohou být jednotlivci, skupiny nebo různé organizace, tedy fyzické i právnické osoby. Aktéři zahrnutí v určité politice mohou být společně označeni jako „politický subsystém“. Hlavní aktéry lze při jisté míře zjednodušení rozdělit do pěti základních kategorií: volení zástupci, pracovníci exekutivy/veřejné správy, zájmové skupiny, výzkumné organizace a masová média. (Howlett; Ramesh 1995). Instituce jsou chápány velmi obecně, mohou mít zákonnou podobu (formální instituce), ale také podobu ustálených zvyků, tradic, zažitých etických norem a obyčejů (neformální instituce). Institucemi se tedy rozumějí prakticky jakákoli omezení, která formují jednání aktérů. Význam analýzy institucionálního rámce dokládá rozvoj neoinstitucionálního přístupu v ekonomii v posledních desetiletích. V tomto směru je důležitá nejen analýza současného stavu, ale také zachycení institucionální změny, tedy vývoje institucí, a to ve vztahu k výsledným efektům (North 1990). Aktéři a instituce hrají v politickém procesu klíčovou úlohu, přičemž v některých případech mohou do popředí vystoupit buď aktéři, nebo instituce. Významný je proces vývoje institucí v závislosti na jednání aktérů a následně pak jednání aktérů, ovlivněné existujícími institucemi. Jednotliví aktéři, kteří se účastní politického procesu, sledují své vlastní zájmy, avšak způsob, jakým jich dosahují a výsledky jejích úsilí, jsou ovlivněny institucionálním rámcem, v němž své požadavky prosazují. Empirický přístup k analýze politiky se tak musí zabývat jak aktéry, tak i institucemi. Na základě analýzy lze určit jejich význam v určitých podmínkách. (Howlett; Ramesh 1995: s. 50-51, Durda, 2003). Schéma č. 1: Aktéři a instituce v politickém procesu Aktéři Instituce na nadnárodní úrovni Politický podsystém Institucionální uspořádání společnosti Organizační spořádání společnosti Institucionální uspořádání státu Zdroj: Howlett, Ramesh 1995: s. 51 Produktem převažující části tvorby zdravotní politiky jsou formální instituce/právní normy (Weinberger, 1995, 1997). V jednotlivých státech jde především o systémy zdravotnického práva, avšak důležitý je vztah tohoto podsystému práva k ostatním součástem platných právních norem – např. ústavní právo, v poněkud obecnější rovině systémy soukromého a veřejného práva, mezinárodní smlouvy, systém evropského práva, lidská práva, finanční a správní právo. Uvedené právní normy představují soubor zásadních východisek pro vývoj samotného zdravotnického práva. V praxi by totiž velice snadno mohlo dojít pod vlivem aktérů bez existence širšího právního rámce k prosazení velice 10 partikulárních zájmů a rychlé destabilizaci institucionálního rámce. Taková situace do jisté míry nastala při zásadní společenské a také právní transformaci v řadě států střední a východní Evropy po roce 1990. Výsledkem byly četné organizačně právní změny, spočívající v odstátnění, vzniku nových samostatných subjektů (poskytovatelé zdravotnických služeb, plátci služeb - pojišťovny). Avšak v důsledku rychlého vývoje nebyly dostatečně upraveny vztahy mezi četnými aktéry, jejich role a odpovědnost. To pak v praxi umožnilo a umožňuje vznik neodpovědného jednání mnohých aktérů s důsledky v rovině nestabilit v oblasti financování, problémy s kvalitou poskytovaných služeb, nekoordinovaný vývoj v organizaci samotných zdravotnických služeb (Saltman, Figueras, 1997). Vývoj formálních i neformálních institucí představuje ve zdravotní politice jednu z klíčových dimenzí efektivního fungování zdravotnictví. Významným předpokladem společensky přínosného vývoje je možnost mezinárodního srovnávacího přístupu v této oblasti. Touto cestou lze sice poměrně rychle získat některé základní poznatky, avšak v praxi konkrétních států je nelze aplikovat cestou jejich prostého opsání či kopírování, neboť kulturní kontexty jednotlivých států a jejich aktuální politická situace se vyznačují značnou odlišností. Tuto skutečnost lze považovat zřejmě také za jednu z příčin existujících rozdílů v přístupech jednotlivých států k organizaci a financování zdravotnických služeb .a tedy také k tak vysoké míře uplatnění principu subsidiarity v této oblasti v rámci EU. 3.3 Teoretické koncepty z oblasti ekonomiky zdraví Teorie ekonomie veřejného sektoru prokázala, že zdraví a zdravotní péče na rozdíl od ostatních statků a služeb tržně spotřebovaných jsou statky zvláštního druhu, tzv. vyšší statky a externality. Zdravotnictví produkuje převážně veřejné (kolektivní) statky. Jsou to smíšené statky v podobě spotřeby zdravotní péče nebo v podobě investice do zdraví (podpora zdraví). Spotřeba těchto statků je výsledkem smíšeného, kolektivního a individuálního rozhodnutí. Soubor spotřebitelů těchto vyšších statků tvoří celky biologicky a sociálně diferencovaných osob (muži, ženy, děti, důchodci, validní a invalidní, ekonomicky aktivní a neaktivní). Existující analytické modely financování zdravotnictví zachycují obvykle jen některé z aspektů. Vznikly tedy v kontextu určité potřeby zdůraznit některou část. Při tvorbě zdravotní politiky se nelze obejít bez současné kombinace celostních a dílčích přístupů, bez zohlednění základních principiálních přístupů, bez analýzy vývoje v oblasti lidských práv a z nich vyplývajících vazeb na ústavní právo, bez analýz existujících problémů a jejich příčin. Naše poznávací procesy odvisí od možnosti využívat kombinace různých přístupů. K podrobnějšímu seznámení s těmito modely odkazujeme na další texty (Mossialos a kol., 2002; Háva a kol. 2003). 3.4 Etika Zdravotní péče a podpora zdraví jsou významným veřejným zájmem, reflektujícím základní lidskou potřebu. Identifikace hodnoty tohoto veřejného zájmu je klíčovým východiskem tvorby a realizace zdravotní politiky4. Význam etických a hodnotových aspektů vystupuje do popředí zejména v období, kdy jsou někdy až nekriticky zdůrazňovány ekonomické aspekty zdravotní péče (Danis a kol., 2002; Seedhouse, 1988, Žáček, 1997). Zdravotní politika se v posledních 10-15 letech ocitá před 4 Srovnej vymezení různých normativních modelů veřejných politik v kapitole 1. 11 několika zásadními otázkami souvisejícími s vývojem celkových výdajů na zdravotnictví, rychlým vývojem léčebných metod, změnami v demografickém vývoji, dochází ke změnám v organizaci zdravotnických služeb. Tyto změny často vedou ke vzniku problémů v rovině spravedlnosti, dostupnosti služeb ne vždy ve vztahu k jejich potřebám. Probíhající změny vedou k obavám ohledně kvality a bezpečnosti poskytovaných služeb. Klademe si otázky, jakým způsobem bychom měli zahrnout do tvorby zdravotní politiky individuální a společenské hodnoty. Vývoj práv pacientů je jednou z reflexí na uvedené problémy. 3.5 Zdraví a jeho determinanty Zdraví je v definici Světové zdravotnické organizace vymezeno jako stav úplné fyzické, duševní a sociální pohody (viz také European Observatory, glosář pojmů). Tato definice je blízká svým vymezením také aspektům kvality života. Redukce pojmu zdraví na nepřítomnost nemoci neumožňuje postihnout potenciál zdraví, tj. schopnost jedince ubránit se zdravotnímu ohrožení, ani jednotlivé součástí zdraví, které jsou naopak např. operacionalizovány v konceptu determinant zdraví (jako životní styl, životní prostředí, zdravotnické služby). Determinanty zdraví zahrnují soubor osobních, sociálních, ekonomických a environmentálních faktorů, ovlivňujících zdravotní stav jedince nebo společnosti. Tento soubor je nejen rozsáhlý, ale navíc se jednotlivé faktory navzájem ovlivňují, jejich vliv je synergický. Proto také při působení zaměřeném na podporu zdraví je nutno sledovat nejen odděleně jednotlivé faktory související s činností jednotlivce, jeho životním stylem a chováním ve vztahu ke zdraví, ale celou šíři sociálních aspektů, které tvoří životní podmínky a ovlivňují zdraví. V posledních několika desetiletích došlo ve zdravotnictví postupně k formování nového paradigmatu - k rozšíření od předchozího bio-medicínského pohledu k empiricky podloženému sociálně—psychologicko-ekonomickému konceptu determinant zdraví. Tento koncept má význam zejména z hlediska našeho chápání a pohledu na spektrum příčin nemocí, či faktorů, které se na vzniku průběhu nemoci spolupodílejí. Zdraví je v tomto pojetí kategorií s mnohem širšími sociálními vazbami (Detels, 1997). Zdravotní stav je v rámci tohoto konceptu a poznání významně ovlivňován sociálním postavením osob (nezaměstnanost, výše příjmu, životní úroveň, vzdělání, pracovní zařazení a jeho vývoj v průběhu života). Průběh života jedince ve společnosti a jeho klíčové etapy jsou tedy významnou determinantou zdravotního stavu (Marmot, Wilkinson, 1999; Scambler, 2002; Blane a kol., 1996). Empirická zjištění těchto vztahů jsou poměrně bohatě dokumentována. V průběhu naší krátké historické zkušenosti a odlišnosti vývoje sociálních a ekonomických ukazatelů mezi Českou a Slovenskou republikou bylo doloženo, že došlo k významný odchylkám ve vývoji ukazatelů zdravotního stavu. 12 Schéma č. 2: Model determinant zdraví a podpory zdraví (podle Háva a kol. 2002) Sociální faktory • • • Ekonomické faktory Fyzikální a chemické faktory Psychologické dispozice Biologické dispozice Interakce jedince s prostředím Napodobování Životní styl Učení se Cyklus zdravotnické péče Vyhledání péče Podpora zdraví Cyklus podpory zdraví Zdraví Nemoc Zdravotnická péče Výsledek péče Kvalita života Prosperita a blahobyt Podpora zdraví Podpora zdraví se v současné době přes své těsné vztahy k veřejnému zdraví stává samostatným oborem, zaměřeným především na: (1) vliv procesu tvorby vybraných veřejných politik, (2) prevenci a (3) vzdělávání (Katz, Peberdy 1997; Edmondson, Kelleher, 2000). Vývoj konceptuálních přístupů v oblasti podpory zdraví je možné sledovat prostřednictvím aktivit Světové zdravotnické organizace a národních programů zdraví jednotlivých členských států SZO. Vývoj veřejné diskuse na mezinárodním fóru lze v této oblasti sledovat prostřednictvím závěrů několika konferencí, zaměřených na oblast podpory zdraví: Alma-Ata (1978), Ottawa (1986), Adelaide (1988), Sundswall (1991), Jakarta (1997) a Edinburgh (1998). Podpora zdraví je proces, který umožňuje jednotlivcům i celým společenstvím zvyšovat kontrolu nad determinantami zdraví a tím zlepšovat jejich zdraví. Jde o vyvíjející se systém, zaměřený na úpravu životního stylu i ostatních sociálních, ekonomických, environmentálních i osobních faktorů působících na zdraví. Podpora zdraví se v současné době přes své těsné vztahy k veřejnému zdravotnictví stává samostatným oborem, zaměřeným především na: (1) vliv procesu tvorby vybraných veřejných politik, (2) prevenci a (3) vzdělávání. 3.6 Nemoc Koncepty nemoci jsou pro chápání a řešení zdravotních problémů klíčové. „Nemoc lze pojímat z mnoha aspektů např. jako objektivně zjistitelnou poruchu zdraví, kterou lze diagnostikovat a klasifikovat, která má své příčiny i podmínky a typický průběh, kterou lze do určité míry ovlivnit. Pro většinu lidí je nemoc spojena s vnímanými nesnázemi, které se stávají podnětem pro vyhledání pomoci (Žáček 1974)“. Nemoci mají svá charakterizovatelná vývojová stadia v průběhu lidského života, což 13 lze dokumentovat jak z hlediska individuálního vývoje, tak také na základě populačních údajů. Diskusí těchto aspektů se u nás zabýval Žáček ve své publikaci již v roce 1974. Nedávno publikovaná zamyšlení Drbala (2002) se ubírají obdobnými cestami a zejména pak vazbami k determinantám zdraví a k možnostem modelování těchto procesů a použití takto získaných výsledků pro tvorbu a realizaci efektivní zdravotní politiky. Minulé století přineslo rozvoj poznání pokud jde o kauzální vztahy vedoucí ke vzniku nemocí. Došlo k potřebnému propojení poznatků získaných prostřednictvím epidemiologických šetření, patofyziologie a jejich ověřením v klinických kontrolovaných experimentech při léčbě (Detels, 1997). Toto století bývá právem označováno jako století zdraví. Výrazného pokroku bylo dosaženo v poznání příčin vzniku u skupin nádorových a kardiovaskulárních nemocí. Výrazného pokroku bylo dosaženo v léčbě řady onemocnění. Současně však dochází v důsledku prodlužování lidského života k rostoucímu novému problému, představovanému „epidemií“ chronických nemocí. Chronické nemoci se však vyznačují z hlediska jejich vzniku komplexním charakterem, současným a dlouhodobým působením více faktorů. O vzniku nemocí rozhodují vlastnosti samotného člověka (genetické vlohy, míra adaptability na zátěž či působní různých rizikových faktorů, získané zkušenosti s předchozími nemocemi, imunologickými podněty, pohlaví, věk, různé životní etapy), vlivy prostředí, životní styl a účinnost systému péče o zdraví (Žáček 1974, Drbal 2002, Kratochvíl, 2002). K hlavním faktorům životního prostředí patří vzduch, voda, potrava, prostředí v němž člověk bydlí a pracuje, různé biologické vlivy (infekční onemocnění). Poznatky o vlivu jednotlivých faktorů vzniku a vývoje nemoci byly postupně zjišťovány především prostřednictví epidemiologických šetření. Stupeň porozumění jednotlivým nemocem a tedy i možnostem jejich ovlivnění lze považovat za jednu z důležitých determinant rozvoje péče o zdraví. Rozvoj těchto poznatků také podmiňoval vývoj klasifikace nemocí. Pro účely statistických a epidemiologických šetření, mezinárodního srovnání doznal největšího uplatnění systém mezinárodní klasifikace nemocí. V současné době je v ČR od roku 1993 používána její 10. verze (MKN10). Předchozí aktualizace byly provedeny v letech 1975, 1965, 1955, 1948, 1938, 1929, 1920, 1909 a 1900. MKN10 klasifikuje nemoci podle kapitol, skupin (bloků). MKN10 je rozdělena do 21 kapitol. První znak kódu MKN je písmeno a každé písmeno je sdruženo s jednotlivou kapitolou až na písmeno D, které je užito jak pro kapitolu II. Novotvary, tak i pro kapitolu III. Nemoci krve a písmeno H, které je užito jak v kapitole VII. tak v kapitole VIII. Každá kapitola obsahuje dostatek třímístných položek k pokrytí svého obsahu. Tak např. kódové označení pro zhoubný nádor tlustého střeva je C18. Mezinárodní klasifikace nemocí je základním nástrojem pro měření nemocí/nemocnosti v populaci. Je samozřejmě nutným nástrojem také pro vztahy mezi plátci a poskytovateli zdravotnických služeb. Rozvoj exaktnosti ve zdravotnictví šel dál a nabízí v současné době celou řadu dalších nástrojů. Jde v první řadě o absolutní a standardizované počty výskytu sledovaných nemocí v populaci. Statistika nemocnosti používá ukazatele vypovídající o frekvenci výskytu nemocí v určitém místě, čase a ve vztahu k počtu obyvatel (na 1000 nebo na 100 000 obyvatel). Standardizace je také prováděna se zohledněním věkové struktury obyvatelstva. Cílem této standardizace je eliminace vlivu 14 rozdíleného věkové struktury obyvatelstva např. mezi srovnávanými státy (Mezinárodní klasifikace nemocí, 1996). Konkrétním představitelem ukazatele pro měření zdravotního stavu je incidence, která je mírou frekvence s jakou dochází během daného časového intervalu (obvykle roku) ke vzniku nových onemocnění. Prevalence je dalším ukazatelem, který nás informuje o celkové míře nemocnosti k určitému datu. Příkladem prevalence je např. celkový počet osob ve sledovaném souboru nemocných cukrovkou. Prevalence však také může k danému datu uvádět celkový počet práce neschopných, hospitalizovaných nebo osob v dispenzární péči. V praxi je používáno několik druhů prevalence v závislosti na sledovaném časovém intervalu. Okamžiková prevalence se vztahuje ke krátkému časovému rozmezí např. jednoho dne. Může jít např. o počet nemocných chřipkou. Pokud je časové interval delší (např. jeden rok) jde o prevalenci intervalovou. Tento typ prevalence je více používán pro hodnocení frekvence výskytu chronických nemocí a také v této práci je používán převážně tento intervalový typ prevalence, tj. např. celkový počet osob s onemocněním zhoubnými nádory v daném roce. Pro hodnocení zdravotního stavu populace jsou používány také demografické ukazatele typu celkové úmrtnosti, specifické úmrtnosti podle skupin nemocí (mezinárodní klasifikace nemocí) nebo ukazatele střední délky života. V praxi jsou nejlépe dostupné údaje celkové a částečně také specifické úmrtnosti, členěné na základě dat pořízených z úmrtních listů podle hlavních a vedlejších diagnóz, jako příčin úmrtí. Údaje v úmrtních listech jsou, jak známo, vyplňovány lékaři a obsahují tedy poměrně objektivizovaný údaj o příčině úmrtí. Výrazně horší je dostupnost údajů o frekvenci vzniku nových nemocí a o celkových počtech nemocných v členění podle skupin nemocí nebo podle jednotlivých diagnóz a navíc pak ještě ve věkových skupinách. Tyto dva zbývající ukazatele (incidence a prevalence) jsou pořizovány v rámci epidemiologických studií nebo v případě Národního onkologického registru cestou hlášení o nádorových nemocech. Systém povinných hlášení je také poměrně dobře zaveden pro oblast infekčních nemocí. Avšak situace neinfekčních nemocí a tedy také chronických nemocí se vyznačuje podstatně omezeným množstvím údajů. Z uvedených důvodů jsme v tomto projektu byly schopni nabídnout relativně nejlepší přehled ve skupině nádorových onemocnění a již velice chudý obraz ve skupině nemocí srdečních a cévních. Ve skupině srdečních a cévních nemocí probíhá již 20 let dlouhodobý mezinárodně srovnávací výzkum vybraných rizikových faktorů a ukazatelů nemocnosti – MONICA (Tunstall-Pedoe 1999). Zatímco se většinou vývoj v oblasti této skupiny nemocí diskutuje v ČR s odkazem na údaje o úmrtnosti na srdeční a cévní nemoci, kde dochází k poklesu, nejsou údaje o vývoji rizikových faktorů srdečních a cévních nemocí a frekvence vzniku těchto nemocí (incidence) již tak povzbuzující. Tyto údaje jsou k dispozici v poměrně omezené míře v podobě výsledků projektu MONICA WHO. Z tohoto příkladu je zřejmé, jak důležité je pracovat se všemi základními epidemiologickými a demografickými ukazateli. Členění těchto údajů podle věkových skupin však odhalí ještě další vývojové trendy, které je zapotřebí vztahovat k vývoji determinant zdraví. Projekt MONICA WHO pracuje s údaji za celou věkovou skupinu mužů a žen v rozmezí 35-64 let, ale dává do souvislosti vývoj incidence vybraných srdečně cévních nemocí s rizikovými faktory, jakými jsou 15 podíl denních kuřáků ve sledovaném vzorku, systolický krevní tlak, hladina cholesterolu, index tělesné hmotnosti. Jedním z významných zdravotních problémů je narůstající zátěž společnosti duševními poruchami (WHO Report 2001). Kombinované použití ukazatelů nemocnosti, úmrtnosti a různých omezujících důsledků nemocí z hlediska společenské seberealizace či neschopnosti péče o sebe sama (nesoběstačnost, disaptibilit5) je použito v rámci konceptu hodnocení zátěže populace nemocí (burden of disease) k celkovému hodnocení zdravotního stavu populace formou určitého složeného ukazatele, který vyjadřuje disabilitu jedinců v letech života (Disability Adjusted Life Years – DALY). Tento metodický přístup byl použit v několika studiích Světové zdravotnické organizace pro celkové mezinárodně srovnávací hodnocení zdravotního stavu. Tato metoda byla postupně vypracována v posledních 15 letech a není zatím běžně používána na národní úrovni, i když jde nepochybně o velice hodnotný zdroj informací o celkové zatíženosti sledované populace komplexními důsledky nemoci. Jde o propočet, který zohledňuje roky ztraceného života v důsledku předčasného úmrtí v kombinaci s roky života, jejichž kvalita byla omezena v důsledku charakteru disaptibility. Metoda DALY je však zajímavá z hlediska cíle, který sleduje, tj. celkové hodnocení zdravotního stavu s využitím jediného složeného ukazatele. Její větší význam a možnost využití spočívá zejména v kontextu mezinárodního srovnání. 4. Kritéria v analýze zdravotní politiky Proces tvorby, realizace a průběžného hodnocení dosažených výsledků zdravotní politiky vyžaduje použití četných ukazatelů a kritérií. V následujícím přehledu jsou uvedeny některé významné okruhy takových kritérií, jejichž zpracováním se zabývají jak rutinní statistická šetření tak i výběrově zaměřený výzkum: • Celospolečenské důsledky. Sociální začlenění vs. vyloučení, kvalita života, hodnota zdraví, geografická a cenová dostupnost zdravotnických služeb, bariéry v dostupnosti služeb) • Naplnění základního lidského práva na zdraví. Realizace sociálních práv na zdravotnické služby v rámci ekonomických možností daného státu (článek 31 Listiny základních práv a svobod v ČR) • Zdravotní stav obyvatelstva. Vývoj zdravotního stavu obyvatelstva v kontextu demografického vývoje, vývoje v oblasti řízení determinant zdraví, životní styl, životní prostředí, vývoj genofondu obyvatelstva, zdravotnické služby jako determinanta zdraví, technologie zdraví a zdravotnických služeb). Zdraví ohrožených skupin obyvatelstva, ekvita. • Účelnost znamená, že organizace zdravotnických služeb je řízená a není výsledkem chaosu či nákladné konkurence. Řídícím nástrojem je např. plánování v podobě krajských zdravotních plánů. Využití různých typů standardů, které umožní racionálně a s právními zárukami využít dostupné finanční prostředky. • Zdravotnické služby osobně přijatelné z hlediska pacienta. Řeší jeho potřeby lidsky důstojným způsobem, umožňují pružně řešit jeho problémy v průběhu poskytování služeb, rychlé vyřizování stížností, ochrana práv pacientů. 5 Kritéria disaptibility se mohou různit, avšak obecně přijímaná definice označuje za zdravotně postižené typ osoby, které nemohou vykonávat tzv. „hlavní“, věku přiměřenou aktivitu. Tou rozumíme u osob do 69 let neschopnost vykonávat zaměstnání nebo vést domácnost, nad 70 let pak žít nezávislý život v komunitě. Disaptibilita tak nepřímo odráží závažnost choroby a stupeň omezení, které svému nositeli přináší (Topinková v Háva a spol, 1999). 16 • Dostupnost zdravotní péče (geografická, cenová). Cenová dostupnost znamená, že neexistuje taková bariéra, která by znemožnila naplnění základní potřeby (jde např. o důsledky spoluplateb, poplatků, výše pojistného v systémech soukromého zdravotního pojištění). • Řízení rizika výskytu nemoci. Úspěšně bývá realizováno cestou zdravotního pojištění. V kombinaci se solidárním principem plní takové pojištění také sociální funkce přerozdělení zdrojů na zdravotnické služby. • Národohospodářská. Stabilita financování zdravotnictví v rámci národního hospodářství, mikroekonomická efektivita, alokační efektivita, zátěž obyvatelstva spoluplatbami a přímými platbami – ztráta jiných příležitostí. • Ekonomická účinnost. Ekonomická efektivita, hospodárnost, léčebné postupy, které oplývají nejlepším vztahem mezi jejich cenou/náklady a výsledkem. • Ekonomická udržitelnost. Zohledňuje vývoj celkových výdajů na zdravotnictví v rámci ekonomických možnosti daného státu. 5. Prvky analýzy a tvorby zdravotní politiky Zdravotnictví je poměrně komplikovanou strukturou, složenou ze značného množství součástí s komplikovanými vzájemnými vztahy. Orientaci nám usnadňují přístupy na základě modelování, ale i v takovém případě je z analytického hlediska zapotřebí věnovat samostatnou pozornost jednotlivým součástem zdravotnického systému. Analýzy zdravotnictví se obvykle zabývají aspekty organizačního uspořádání, financování, právním rámcem, tvorbou a realizací zdravotní politiky, aktéry a jejich jednáním. V naší současně české společnosti je věnována často nadměrná pozornost otázkám financování a úhrad zdravotnických služeb. Stranou pak často zůstávají dimenze jako jsou péče o zdraví, podpora zdraví, etika, právo. 5.1 Zdravotnický systém Zdravotnický systém je souhrnem služeb, které jsou na daném území (obvykle státu) vymezeny právními normami, včetně pravidel pro jejich správu, řízení, financování. Zdravotnický systém poskytuje zdravotní služby různého typu: primární (praktičtí lékaři, stomatologové, domácí péče), sekundární (ambulantní specialisté, nemocnice poskytující základní akutní péči), terciární (specializovaná pracoviště jako např. fakultní nemocnice, psychiatrické léčebny, odborné léčebné ústavy). Cílem těchto služeb je udržet nebo zlepšit zdravotní stav pacientů. Součástí zdravotnického systému jsou také vzdělávací aktivity, výzkum ve zdravotnictví, podpora zdraví, zdraví na pracovištích (závodní lékařství). Organizační uspořádání mnohých zdravotnických systémů se v posledních několika desetiletích výrazně změnilo, z jejich předchozího hierarchického uspořádání došlo k jejich decentralizaci. Decentralizované služby jsou v porovnání s centralizovaným uspořádáním z hlediska jejich geografického uspořádání snadněji kontrolovatelné územní veřejnou správou. Centralizované systémy se vyznačují pomalým tempem inovací, nízkou mírou odpovědnosti k vnějším změnám. Decentralizované služby jsou více flexibilní, odpovídající rychleji na změny prostředí a potřeb, jejich pracovníci jsou lépe schopni identifikovat problémy a vývojové příležitosti, jsou inovativní, více odpovědní a dosahují větší produktivity. Pracovníci decentralizovaných služeb mohou snadněji utvářet vztahy spolupráce s místním obyvatelstvem. Úspěšná decentralizace však vyžaduje naplnění 17 specifických sociálních a kulturních podmínek. Je zde zapotřebí adekvátní správní a manažerská kapacita a schopnost akceptovat i více možných interpretací existujících problémů. Vyhraněnou formou decentralizace je privatizace, při které dochází k převodu odpovědnosti a rozhodování na soukromý subjekt. Nevýhodou této volby je riziko, že u soukromého subjektu nutně dochází k převaze zájmu na efektivitu hospodaření a zisk nad sociálním charakterem služeb a jejich společenským užitkem, jako je tomu v případě veřejných služeb. Při decentralizaci zdravotnických služeb může snadno také dojít k jejich fragmentaci. Samostatné subjekty nejsou ochotny koordinovat poskytované služby. (Saltman, Figueras, 1997) 5.2 Principy, potřeby, hodnoty a veřejný zájem Zdraví je jednou ze základních hodnot života každého člověka (Gladkij, 2003). Zdraví a dostupnost zdravotnických služeb jsou jedním z významných faktorů naplnění principu rovných příležitostí (Daniels, 2002). Princip rovnosti v právech a svobodách je principem nadústavním. Zdravotnické služby reflektují hluboké kořeny sociálního a kulturního očekávání a veřejného zájmu společnosti. Z toho vychází základní principy všech evropských systémů – solidarita, spravedlnost (ekvita), dostupnost. Důraz je kladen na humanitu, demokratičnost a zajištění co nejlepší péče v souvislosti s ekonomickými možnostmi země, která by se měla s ekonomickým růstem zvyšovat. Za klíčové cíle zdravotní politiky jsou považovány: všeobecná dostupnost zdravotnických služeb pro všechny občany, efektivní využití zdrojů, efektivnější způsoby poskytování služeb s lepšími dosahovanými výsledky, kvalitní služby flexibilně reflektující potřeby pacientů. Zdravotní péče, vycházející z těchto principů a sledující uvedené cíle je v jednotlivých státech garantována jako veřejná služba. Stát vytváří pro její uskutečňování právní, organizační a ekonomické prostředí. Plní tak povinnosti dané ústavním právem a lidskými právy, vyváženým způsobem využívá nástroje podpory zdraví, integrovaných zdravotnických služeb, věnuje pozornost ohroženým skupinám (rizika sociálního vyloučení). Demokratické naplnění lidských práv v oblasti zdraví není možné v realitě tržního uspořádání zdravotnictví s omezováním rozsahu dostupných zdravotnických služeb podle individuální schopnosti či ochoty jejich úhrady. Důvody selhání trhu ve zdravotnictví spočívají v rozdílech informovanosti pacientů, lékařů, plátců zdravotnických služeb. Bez uplatnění regulačních nástrojů jednají účastníci vztahů ve zdravotnictví často neodpovědně (morální hazard). Zdravotnictví je pro svoji komplexnost zatíženo značnou mírou neurčitosti rozhodovacích procesů (Arrow, 1963, D´Intignano, 1997). Tyto problémy není možné řešit převažujícím přesunem odpovědnosti na pacienta formou spoluplateb nebo jeho vlastního rozhodování o marketingově nabízených léčebných postupech a nových technologiích. „Agenty“ naplnění práv pacientů ve zdravotnictví jsou naopak veřejná správa, poskytovatelé a plátci zdravotnických služeb. Jejich míra odpovědnosti vůči společnosti je v celém systému převažující. V rámci Evropské unie se při utváření služeb obecného zájmu rozvíjí diskuse o evropském modelu společnosti, o způsobu organizace, financování a hodnocení těchto služeb. Tato diskuse odhalila 18 značné rozdíly názorů a perspektiv. Ke konsensu však došlo v otázce potřeby zajištění harmonické kombinace tržních mechanismů a cílů veřejných služeb. Zatímco poskytování těchto služeb je možné organizovat ve spolupráci se soukromým sektorem, stanovení povinností a cílů veřejných služeb je úkolem veřejných orgánů na příslušné úrovni. Úkolem veřejných orgánů je regulace quasi-tržních přístupů a dohlédnutí na to, aby jejich provozovatelé plnili cíle veřejných služeb, kterými jsou pověřeni. Jsou tak sledovány cíle zajištění sociální soudržnosti, univerzálního přístupu ke službám, udržování vysoké úrovně kvality, kontrola a hodnocení výkonnosti, zvyšování transparentnosti pro veřejnost. Sociální a zdravotnické služby obecného zájmu jsou založeny na zásadě solidarity. Poskytování, rozvoj a modernizace těchto služeb jsou v souladu s dosahováním cílů formulovaných na zasedání Evropské rady v Lisabonu v březnu 2000 a zejména s cílem pozitivního propojení hospodářské a sociální politiky a politiky zaměstnanosti (Bílá kniha o službách obecného zájmu, 2004). 5.3 Nástroje zdravotní politiky 5.3.1 Koncepční činnost, strategické plánování Není tomu dávno, co SZO předložila svou novou generaci cílů ve strategii “Zdraví 21. Osnova programu Zdraví pro všechny v Evropském regionu Světové zdravotnické organizace“. Jejích deset cílů ukazuje, jak mnohá poučení přinesla poslední dekáda. Dokument obsahuje cíle zaměřené na výsledky pro zdraví, cíle zaměřené na dostupnost základních zdravotnických služeb, na další podporu zdravotní politiky. S těmito novými cíli se SZO rozhodla přinést konstruktivní řešení, jež národním vládám umožňují specifikovat cíle tak, aby zohledňovaly zájmy jejich vlastní populace. To může usnadnit orientaci národních politiků. I po pečlivé analýze je však třeba připustit, že zůstává mnoho metodologických problémů zmíněných shora. Nicméně těmito cíli SZO opět zasadila na přední místo zdravotní politiky sociální spravedlnost a veřejné zdravotnictví. Pokroky, jichž se dosáhlo při uplatňování metodiky veřejné zdravotní politiky a při aplikaci potřebných údajů za členské země v příštím projektu Burden of Disease, umožní – doufejme – využití těchto cílů při vymezování základních rysů zdravotní politiky. Nestanou-li se tentokrát zdravotnické služby partnery při vypracovávání této politiky, hrozí nebezpečí, že zdravotní cíle opět zůstanou na okraji zájmu. Rozhodování např. o základních zdravotnických službách, za něž jsou vlády nadále ochotny brát na sebe kolektivní zodpovědnost a v důsledku toho zajišťovat potřebné financování, bude muset být zasazeno do stejného veřejně zdravotnického rámce, který platí i pro zdravotní cíle (Zdraví 21, 2001). Podpůrným argumentem je také důraz kladený na medicínu založenou na důkazech. Využití výsledků epidemiologického výzkumu pro vypracovávání klinických směrnic vedlo k tomu, že si klinici uvědomují význam vědeckého základu pro zdravotnické služby (Janout, 1998). Zároveň to změnilo racionální podklad smluv mezi poskytovateli služeb a těmi, kdo je kupují. To může pomoci tomu, aby se udělal poslední krok pro uplatnění týchž závěrů o důkazech a efektivnosti nákladů v debatách o politice zdravotní péče. Přes veškeré promeškané příležitosti se využitím cílů dosáhlo ve zdravotní politice již mnohého. Veřejnost a její reprezentanti vznášejí vyšší nároky ve věci skládání účtů za utracené kolektivní peníze 19 (accountability of collective money). V prvních letech “medicíny založené na důkazech“ se často uvádělo, že nestačí dělat věci dobře, ale že také musí jít o správné věci. Zdravotní politika tedy bude muset před veřejností obhajovat účelnost a efektivnost zdravotní péče i aktivit podpory zdraví. Koncepce péče o zdraví je řídícím nástrojem, vymezujícím cíle, kterých má být v daném období dosaženo a základní způsoby jejich realizace. V průběhu přípravy koncepce je nutné přijmout řadu klíčových rozhodnutí, které jsou ve vztahu k výběru konkrétních cest dalšího vývoje. Péče o zdraví musí být hodnocena v dlouhodobé perspektivě kolektivní a individuální odpovědnosti, účinnosti a účelnosti a nikoliv jen z hlediska krátkodobých převážně ekonomických kritérií, která sledují zdravotnictví optikou trhu včetně zisku. Široká i odborná veřejnost musí být otevřeně seznamována s vývojem poznatků, principů, výsledky mezinárodního srovnání strategií reforem zdravotní péče a s jejich výsledky. Zdraví 21 uvádí následující důvody pro vytváření úkolů pro zdraví: • • • • • • Vytyčování cílů vyžaduje zhodnocení současné situace na pokud možno vědeckých základech a údaje o možných budoucích trendech jakožto základního prvku v určování priorit Vytyčování cílů a monitorování jejich vývoje reprezentuje nezbytnou zkušenost učení v pokračujícím procesu vytváření politiky, poněvadž může zaměřit diskusi na to, čeho se snažíme dosáhnout a proč a jestli to bylo úspěšné a proč Cíle poskytují silný komunikativní nástroj, který vyvádí tvorbu politiky z byrokratických konvencí a umožňuje jasné pochopení veřejných úkolů Cíle hrají roli bodů na mapě, které mají partnerům umožnit jasnější pochopení rozsahu politiky, proč se určité věcí musejí stát a jaká by mohla být jejich role při jejich uskutečňování; také se mohou stát soustředným bodem pro skupiny základní úrovně k mobilizaci sil a poptávce po akci Cíle monitorované specifickými ukazateli jsou výborným nástrojem pro zvyšování zodpovědnosti za zdraví Z krátkodobého hlediska poskytují cíle základní bod pro stanovení prospěšnosti každodenních akcí, jako například hodnocení návrhů vládních orgánů nebo roční rozpočet Zahrnutím cílů ve vlastního procesu určování úkolů se vytvoří hlavní strategie pro motivování lidí k činu. 5.3.2 Právní rámec, zdravotnické právo Předmětem zdravotnického práva jako nástroje zdravotní politiky jsou oblasti organizace a správy péče o zdraví, pracovníci ve zdravotnictví, jejich další vzdělávání, léčiva a zdravotnické prostředky, práva pacientů, financování a úhrady zdravotnických služeb, samosprávné korporace ve zdravotnictví – komory, specifické oblasti související s moderním rozvojem medicíny (ochrana osobních údajů, zásahy do reprodukce, eutanázie, výzkum, transplantace, duševní zdraví, pitvy). Významným aspektem zdravotnického práva je právní odpovědnost v medicíně a její druhy (trestní odpovědnost, občanskoprávní, správní, pracovněprávní, disciplinární). Mezi specifickými problémy právní odpovědnosti jsou převzetí pacienta do péče, povinnost poskytovat zdravotní péči předepsaným způsobem v souladu se stanovenými léčebnými postupy, povinná mlčenlivost zdravotnických pracovníků (Stolínová, Mach, 1998). 20 Vývoj zdravotnického práva je výrazným způsobem determinován vývojem lidských práv, v současné době také vývojem evropského práva (Drgonec, 1996; ), vývojem samotné medicíny, která otevírá celou řadu nových etických a právních otázek a problémů. Jde např. o problém stanovení smrti v oblasti transplantační medicíny, problematiku nakládání s tkáněmi a orgány, zákaz obchodování s tkáněmi a lidskými orgány. Pečlivou právní úpravu vyžadují podmínky realizace výzkumu ve zdravotnictví. Dynamicky rozvíjející se oblastí je aplikace nových informačních technologií a výpočetní techniky. Pro fungování zdravotnictví jsou významné další právní oblasti – pracovně právní vztahy, odměňování pracovníků, pravidla hospodaření, účetnictví. Ve smíšeném systému zdravotnictví, kde existují různé organizačně právní formy zejména poskytovatelů služeb jsou významné právní normy jak z oblasti soukromého tak i veřejného práva. Vzhledem k převažujícímu podílu veřejných zdravotnických služeb převažuje vliv veřejného práva. Důležitým aspektem je daňové právo, které významným způsobem zasahuje do hospodaření subjektů, působících ve zdravotnictví. V posledních letech nabývá na významu vývoj právního rámce nestátních neziskových organizací občanského sektoru (Schaad, 1998). 5.3.3 Organizační uspořádání zdravotnických služeb, lidské zdroje Pozornost reforem zdravotní péče se v průběhu posledních 20 let soustředila na její organizační uspořádání na mikroúrovni. Cílem je zlepšit efektivnost fungování, řídící procesy, dosahované výsledky. Důraz je kladen také na programy rozvoje kvality zdravotní péče. Velká pozornost je věnována tlumení růstu nákladů. Dochází k substituci nákladných akutních nemocničních služeb v segmentu primární péče a v segmentu méně nákladné dlouhodobé lůžkové péče, která nevyžaduje tak nákladné technologie. Tyto změny vyžadují také věnovat odpovídající pozornost dalšímu vývoji lidských zdrojů ve zdravotnictví. Lidské zdroje jsou rozhodujícím faktorem zdravotnických služeb. Realizace jakékoliv zdravotní strategie závisí právě na nich. Více než dvě třetiny výdajů na zdravotnictví plynou na pracovní síly (WHO, 2000). Mnoho států realizovalo v průběhu 90. let celou řadu reformních aktivit v oblasti péče o zdraví. Cíle těchto reforem se soustředily na otázky financování a úhrad a mnohdy opomenuly věnovat patřičnou pozornost právě oblasti lidských zdrojů. V současnosti se setkáváme s rostoucím významem politik a řízení lidských zdrojů ve zdravotnictví jako klíčovými determinantami efektivního vývoje zdravotní politiky. Analýzy, výzkum a strategie přístupů k tvorbě zdravotní politiky se z těchto důvodů zabývají poměrně širokým spektrem otázek, které souvisejí s politikou a řízením lidských zdrojů ve zdravotnictví. I při řešení dílčích aspektů v této oblasti je však nutné mít na zřeteli celkový kontext (WHO´s Global Health Workforce Strategy, 2000). Diskuse o lidských zdrojích ve zdravotnictví vycházela v průběhu několika uplynulých desetiletí z konceptů plánování. Tento tradiční přístup byl postupně doplňován o další hlediska a informace. Významný vývoj se odehrál v rovině rozvoje a využití poznatků o řízení lidských zdrojů na úrovni jednotlivých organizací, což vedlo v praxi ke zvýšení jejich řídící kapacity v oblasti lidských zdrojů. Oblast péče o zdraví se vyznačuje intenzivním vývojem poznání a jejich aplikace v praxi. Proto se diskuse rozšířily o témata zabývající se decentralizací, reformou veřejné správy, vývojem v oblasti samotného řízení a řízením lidských zdrojů (Saltman, Figueras 1997). 21 Problematika lidských zdrojů ve zdravotnictví rovněž úzce souvisí s otázkami zlepšení výsledků poskytovaných služeb v kontextu jejich organizačního uspořádání, restrukturalizací, řízením, novými rolemi jednotlivých segmentů zdravotnických služeb (primární péče, akutní nemocniční péče, dlouhodobá lůžková péče, domácí péče, přístupy na komunitní úrovni, komunitní plánování, zdravotně-sociální péče) (Starfield, 1998; Vetter, 1995; Tůmová-Křečková 2003; Saltman, Busse, Mosialos 2002, WHO Report 2000). Také Světová zdravotnická organizace se dlouhodobě a systematicky zabývá problematikou lidských zdrojů, uvědomuje si klíčovou roli lidských zdrojů pro zajištění zdravotní péče včetně skutečnosti, že špatná politika v oblasti lidských zdrojů ve zdravotnictví vede ke snižování kvality a šíře poskytované péče. Svá stanoviska jasně formulovala v dokumentech Zdraví pro všechny do roku 2000 a nově ve Zdraví 21. V roce 1978 byla ve SZO publikována práce Halla a Mejía „Health manpower planning“. Dlouhodobě publikuje SZO řadu zásadních nových poznatků a diskusí ve svém Bulletinu. Viz např. „Workshop on Global Health Workforce Strategy Objectives“, jenž se uskutečnil koncem roku 2001. Dalším významným aktérem ovlivňujícím rozvoj poznání v oblasti lidských zdrojů ve zdravotnictví je OECD. V rámci této organizace vznikla po roce 2000 pracovní skupina (Group on Health), která se také touto problematikou intenzivně zabývá. Z hlediska mezinárodního vývoje, aktivit WHO, OECD a dalších lze usuzovat, že problematice integrovaného plánování lidských zdrojů ve zdravotnictví a s ním souvisejících dalších aktivit (pregraduální a další vzdělávání, řízení lidských zdrojů, výzkum, analýzy) je v zahraničí ze strany tvůrců zdravotní politiky věnována podstatně větší pozornost než je tomu v současnosti v ČR. Příčiny četných vznikajících problémů v ČR (problémy mladých pracovníků, průběh transformačních a reformních kroků, vztahy mezi poskytovateli služeb a jejich plátci, vzájemné vztahy uvnitř těchto dvou skupin aktérů, vztahy mezi zdravotníky a pacienty, nestability ve financování a úhradách, hodnotové a morální změny, vývoj podpory zdraví) naopak mnohdy tkví v úrovni vývoje lidských zdrojů v českém zdravotnictví. 22 Schéma č. 3: Členění zdravotnických a sociálních služeb v ČR Zdroj: Lidsky důstojné a efektivně fungující zdravotnictví. Návrh Koncepce o zdraví v ČR v letech 2004-2009, určený pro celospolečenskou diskusi. MZČR, 2004, s.53.(PL= praktický lékař, LSPP = lékařská služba první pomoci, DD = domov důchodců, DPS = dům s pečovatelskou službou). 23 5.3.4 Financování Financování a úhrady zdravotní péče jsou častým zdrojem různých nedorozumění, místem vzniku rozporů, ale i předmětem konkurence zájmů odlišných skupin. Teoretické a empirické aspekty financování jsou zaměřeny na způsob tvorby finančních zdrojů. Úhrady zdravotnických služeb jsou nástrojem, sledujícím cíl zajistit pacientovi účinnou a účelnou péči, zainteresovat poskytovatele v pozitivních přístupech k pacientům. Úhrady jsou spojeny s procesy rozdělování prostředků mezi jednotlivé segmenty a poskytovatele zdravotnických služeb. Od úhrad jsou odvozeny příjmy zdravotníků. Graf č. 1: Mezinárodní srovnání celkových výdajů na zdravotní péči (% HDP) 14 12 % HDP 10 8 6 4 2 0 1980 1985 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 Roky SRN Řecko Portugalsko Velká Británie Kanada USA ČR Zdroj OECD 2002 Otázky financování a úhrad jsou středem pozornosti zdravotníků z hlediska reprezentace jejich vlastních zájmů. Na problémy financování a úhrad je však zapotřebí pohlížet objektivně a vnímat i jejich další aspekty z hlediska pojištěnců (ochrana před nutností náhlých vysokých výdajů na zdravotní péči, dostupnost a kvalita služeb). Ve zdravotnictví došlo ve vyspělých západních státech v posledních 20 letech k potřebě tlumit prudký vývoj nákladů (cost containment) na zdravotnické služby a řešení tohoto problému je věnována poměrně značná pozornost (Saltman, Figueras, 1996, 1998; Mosialos, 1999). Podíl celkových výdajů na zdravotní péči z hrubého domácího produktu6 (graf 1) je jedním z ukazatelů efektivnosti zdravotnictví a odráží se v něm také cena práce v daném státě. Je dostatečně známo, že velmi drahé zdravotnictví v USA snižuje cenovou konkurenceschopnost amerických automobilů vůči např. japonským. Výdaje na zdravotní péči jako část veřejných financí jsou také 6 Hrubý domácí produkt je makroekonomická veličina, zachycující celkovou peněžní hodnotu toku zboží a služeb, vytvořených za dané období ( 1 rok) výrobními faktory v národním hospodářství bez ohledu na to, jsou-li vlastněny občany státu, nebo cizinci. 24 v centru pozornosti politiků, kteří diskutují o zátěži daní a dalších příspěvků na chování ekonomických subjektů7. Graf č. 2: Výdaje na zdravotnictví vůči HDP (2000) 5000 USA Výdaje na obyvatgele (PPP USD) 4500 4000 3500 3000 SRN 2500 FR BEL NL AUT DNK JA P 2000 F IN ESP 1500 UK POR ČR 1000 0 5000 10000 15000 20000 25000 30000 35000 40000 H D P n a o b y v a tele (P P P v U S D ) Zdroj OECD 2002 Výše celkových výdajů na zdravotní péči na jednoho obyvatele je v mezinárodním srovnání závislá na výši hrubého domácího produktu na jednoho obyvatele (Graf 2). Pro větší přesnost jsou srovnávané údaje přepočteny v US dolarech podle parity kupní síly8. Jinými slovy to znamená, že jednotlivé státy si prakticky nemohou dovolit vydávat na zdravotní péči více, než jim dovoluje výše jejich hrubého domácího produktu. Pozice jednotlivých států v uvedeném grafu 2. se vyskytují nad nebo pod znázorněnou regresní křivkou. Znamená to, že státy, které se nacházejí nad touto křivkou, vydávají relativně více prostředků na zdravotnictví a státy pod touto křivkou spíše méně. Optimální pozice je tedy co nejblíže uvedené křivce. Výrazně odchylnou pozici zaujímají USA, které jsou výrazně nad úrovní regresní křivky. To také odpovídá jejich reálnému stavu, neboť zdravotnictví v USA je výrazně přefinancováno. Zvýšení výdajů na zdravotnictví v jednotlivém státě nad úroveň uvedené regresní křivky představuje ztrátu jiných příležitostí. V rámci veřejných financí by to např. znamenalo snížit výdaje na školství nebo výzkum. Financování Zdravotnické služby jsou financovány převážně z veřejných prostředků, tj. z prostředků vytvořených příjmy z daní nebo daním podobných příspěvků do samostatných fondů zdravotního pojištění. Přímé platby a komerční zdravotní pojištění představují doplňkovou nebo okrajovou formu 7 Míra zdanění fyzických a právnických osob a výše příspěvků do fondů sociálního zabezpečení a zdravotního pojištění mají vliv na motivaci k práci, spoření a podnikání. Při příliš vysokých daňových sazbách dávají lidé přednost volnému času před prací v oficiální ekonomice nebo mají tendenci k daňovým podvodům, či se pohybují v oblasti „šedé“ ekonomiky. 8 Parita kupní síly –princip, podle něhož je směnný kurs mezi dvěma měnami dlouhodobě určen poměrem mezi jejich kupní silou. Přepočet podle parity kupní síly se používá při mezinárodním srovnávání. 25 financování. Historickým důvodem této skutečnosti jsou tzv. selhání trhu (asymetrie informace ve vztahu poskytovatel-spotřebitel, nedokonalá konkurence – přirozený monopol, existence kolektivních statků, vylučitelnost ze spotřeby), tzn., že v případě plného využití tržního principu pro organizaci a financování zdravotnických služeb dochází k nemožnosti pacientů bránit se v asymetrickém vztahu vůči poskytovatelům zdravotnických služeb, dochází také k vylučitelnosti ze spotřeby. Tržní ekonomika vede k nerovnoměrnému rozdělování důchodů i majetku, ale tím také k odlišné schopnosti platit za služby.9 Pacienti nejsou schopni posoudit a rozhodnout, které zdravotnické služby jsou pro ně potřebné, prospěšné. Rozhodnutí poskytovatelů a plátců (stát, pojišťovny) tak nabývají značného významu. Medicína je i přes značný pokrok zatížena značnou neurčitostí a rozhodnutí lékařů významně ovlivňují rozsah spotřeby zdravotnických služeb a s nimi vynaložených výdajů. Pro optimalizaci spotřeby a výdajů je nutná úzká spolupráce všech zúčastněných aktérů, podložená pokud možno veřejně dostupnými a objektivními informacemi. V případě úplných přímých úhrad zdravotnických služeb pacientem by došlo ke značným rozdílům v dostupnosti zdravotnických služeb v důsledku rozdílů v příjmech jednotlivých společenských skupin. Tento způsob byl v převažující míře historickým vývojem ve financování a úhradách zdravotnických služeb nahrazen mechanismy zdravotního pojištění nebo národních zdravotních služeb (OECD, 1992, 1994). Tabulka č. 2: Podíl veřejných výdajů (v %) na celkových výdajích na zdravotnictví 1960-2000 ve vybraných státech OECD. 1960 1970 1975 1980 1985 1990 1992 1995 1996 1997 1998 1999 2000 24,5 37,2 41,5 42,0 41,4 42,2 45,7 45,3 45,5 45,2 44,5 44,3 44,3 USA Japonsko 60,4 69,8 72,0 70,8 72,7 70,8 71,2 78,2 80,3 79,5 77,1 77,7 85,2 87,0 91,1 89,6 86,3 84,4 84,4 83,9 82,9 79,9 79,9 80,1 81,0 Velká Británie 42,7 70,2 76,4 74,7 74,7 73,1 72,2 71,3 70,8 70,2 70,8 70,8 72,1 Kanada Rakousko 69,4 63,0 69,6 68,8 66,7 66,1 65,2 71,8 70,6 70,9 71,5 70,0 69,7 Německo 66,1 69,6 77,2 75,0 73,6 71,8 71,5 78,1 78,3 76,6 75,8 88,7 86,3 91,9 85,2 84,4 83,6 82,0 82,5 82,4 82,3 81,9 82,2 82,1 Dánsko 72,6 86,0 90,2 92,5 90,3 89,7 85,6 85,1 84,8 84,2 83,8 Švédsko 97,1 92,4 95,8 95,5 92,6 92,7 91,8 91,8 91,3 91,3 Česká republika 91,5 76,7 72,7 73,5 71,9 65,2 75,0 Polsko 67,9 77,2 80,2 81,7 79,9 79,9 74,3 75,1 75,1 75,2 75,1 74,9 74,1 OECD Evropa 63,9 73,8 77,6 78,1 77,4 76,9 72,4 72,3 72,3 72,1 72,1 71,5 69,7 OECD celkem Zdroj OECD 2002 Dalším významným faktorem ve zdravotnictví je riziko poměrně velkých nákladů na zdravotnické služby, které obvykle není jedinec schopen uhradit. Výskyt takového rizika je řešen s využitím principů zdravotního pojištění (veřejnoprávního nebo soukromého). Systémy veřejnoprávního zdravotního pojištění jsou založeny na principu solidarity skupin s vyššími příjmy se skupinami s nižšími příjmy. Výše platby příspěvku na pojištění je odvozena od vlastního příjmu pojištěnce. 9 Základní ekonomické poznatky o fungování trhů a jejich selhání lze rychle získat v Sojka, M., Konečný, B.: Malá encyklopedie moderní ekonomie. Libri, Praha 1996 ( k dispozici je i novější třetí vydání) 26 Pojištěnci soukromých zdravotních pojišťoven platí na základě smluvního vztahu pojistné, které je stanoveno na základě vyhodnocení individuálního nebo skupinového rizika pojištěnců (přítomné nemoci, věk). Obecné principy zdravotního pojištění Zdravotní pojištění je způsob, jakým lze zvládnout riziko, které představuje výskyt onemocnění a s ním spojené náhlé a mnohdy i dosti vysoké výdaje. Zvládnutí takového rizika je teoreticky možné formou úspor nebo s podporou rodiny a přátel nebo na základě charity. Tyto mechanismy však nevedou ke spravedlivému řešení zdravotních potřeb celé populace. Vývoj lidských práv a demokracie ve společnosti dospěl ve 20. století k definování takových práv, jako jsou: právo na ochranu zdraví, právo na vzdělání nebo právo na práci. Tyto obvykle ústavně zakotvené principy jsou východiskem pro zákonné vymezení způsobů, jakými je realizována stejná dostupnost zdravotnických služeb a způsoby jejího financování a úhrad. Na zdravotní pojištění nelze pohlížet jako na nástroj existenčního zajištění poskytovatelů zdravotnických služeb. Jak v systému soukromého tak veřejnoprávního zdravotního pojištění jde o řešení problému ohodnocení rizika výskytu nemoci a zajištění finančních prostředků na jejich léčbu výběrem pojistného. Riziko výskytu nemocí a ohodnocení potřeby zdravotnických služeb lze hodnotit na základě předchozího historického vývoje nemocnosti a spotřeby péče. Riziko spojené s velkými rozdíly nákladů na léčbu různých typů onemocnění je snižováno se zvětšujícím se počtem pojištěnců. Malou zdravotní pojišťovnu by např. mohlo zlikvidovat několik pacientů s transplantací orgánů. Soukromé zdravotní pojištění je založeno spíše na hodnocení individuálního rizika nebo rizika menších skupin, tj. výše pojistného vzrůstá např. s věkem nebo v závislosti na zdravotním stavu. Obvykle si mohou dovolit hradit tento způsob pojištění občané s vyšší úrovní příjmů. Nízkopříjmové skupiny obyvatelstva pak mohou být nepojištěny nebo pojištěny v systémech sociálního zdravotního pojištění či o ně pečuje charita, rodina. Většina států zabezpečuje zdravotní služby i pro obyvatele s nízkým nebo s žádným příjmem. S výjimkou USA jsou ve všech ostatních vyspělých státech všichni nebo téměř všichni občané zdravotně pojištěni. Veřejnoprávní zdravotní pojištění je založeno na principu solidarity, tj. vysokopříjmové společenské skupiny solidarizují s nízkopříjmovými. Dochází k přesunu finančních prostředků mezi těmito skupinami. Celá situace je ale mnohem složitější, neboť mladší a starší věkové skupiny populace jsou bez vlastních příjmů, takže solidarita má i širší mezigenerační význam. Narůstající podíl starší populace (prodlužující se průměrná délka věku a klesající porodnost) vede k vzniku problému, jak uhradit rostoucí náklady na zdravotní péči pro starší věkové skupiny. Diskuse a koncepční představy o možných způsobech řešení nedospěly zatím v žádném státě k uspokojivému řešení. Jde totiž o multidimenzionální problémy, na které neexistují jednoduchá řešení. Potřeba dostatečně přesného hodnocení spotřeby poskytované péče a rizika (potřeby péče) v rámci systémů sociálního10 (zdravotního) pojištění roste s rozvojem medicínských technologií a 10 Pojmy sociální zdravotní pojištění a veřejnoprávní zdravotní pojištění zde mají stejný význam. Během historického vývoje v Evropě vznikaly zdravotní pojišťovny společně se sociálním pojištěním a v řadě evropských států je také zdravotní pojištění v gesci ministerstva sociálních věcí a nikoliv zdravotnictví. Úmyslně jsou zde uvedeny oba pojmy, neboť se s nimi v praxi lze setkat. 27 s důsledky demografických změn ve společnosti. V tomto směru stojí jak systémy soukromého zdravotního pojištění, tak i sociálního pojištění před zcela stejnými problémy a úkoly. Náklady na léčbu pacientů ve starších věkových skupinách nad 60 let jsou výrazně vyšší než u střední věkové skupiny (viz graf 3). V uvedených údajích Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR jsou rozdíly nákladů na léčbu pacientů mezi mladšími a staršími věkovými skupinami až čtyřnásobné. Hodnocením rizika výskytu pojistné události (potřeba poskytovat zdravotnické služby různým skupinám pacientů) ve vztahu k potřebnému množství finančních prostředků a k rozsahu nabídky zdravotnických služeb se zabývá pojistné plánování. Kvalita pojistného plánování odvisí od rozsahu dostupných informací o nemocnosti a úmrtnosti pojištěné populace, jejím demografickém složení, o spotřebě jednotlivých typů zdravotnických služeb (počty ambulantních ošetření, počty odborných vyšetření, počty hospitalizovaných, vynaložené výdaje), výsledky analýz objektivně vynaložených nákladů na poskytované služby, atd. Zdravotní pojištění je zatíženo existencí morálního rizika (moral hazard) na straně pojištěnců nebo poskytovatelů zdravotnických služeb. V případě pojištěnců, jestliže nejsou nijak zainteresováni, může docházet k jejich neodpovědnému chování, ke zbytečnému nebo odvratitelnému poškození jejich zdravotního stavu a tím ke zvýšení potřeby zdravotní péče. Někteří pojištěnci se také mohou snažit spotřebovat nadměrný rozsah péče. Obdobně při chybějící zainteresovanosti na straně poskytovatelů zdravotnických služeb a při nedostatečných kontrolních mechanismech může vést jejich chování ke zbytečným ztrátám (poskytování nadměrného rozsahu zdravotnických služeb, nabídkou vyvolaná poptávka služeb, ekonomicky nevhodné preskripční chování – předepisování příliš nákladných léčiv při možnosti využití lacinějších alternativ). Podíl morálního rizika na straně poskytovatelů zdravotnických služeb bývá často opomíjen a naopak bývá přeceňován vliv morálního rizika na straně pacientů/pojištěnců. Přitom právě lékaři sehrávají v této oblasti z ekonomického hlediska mnohem významnější roli. Realizace systémů financování zdravotnictví z veřejných zdrojů bývá klasifikována podle dvou základních typů, které jsou využívány v řadě států: (1) systém národní zdravotní služby (Beveridgeův model11), (2) Bismarkův model. Systémy národní zdravotní služby jsou financovány převážně z daňových příjmů a zdravotnické služby byly poskytovány převážně veřejnými organizacemi, v pozdějším vývoji také více autonomními poskytovateli. To znamená, že pracovníci ve zdravotnictví byli zaměstnanci veřejných nebo státních organizací nebo se později stali soukromými subjekty. Systém národní zdravotní služby byl využit ve Velké Británii, skandinávských státech a ve státech jižní Evropy. Tyto systémy prodělávají koncem 20. století řadu reforem, dochází k jejich rozdělení na plátce a poskytovatele služeb, k decentralizaci a přesunům odpovědnosti. Systému národní zdravotní služby se podobal také způsob organizace zdravotnických služeb v bývalém Sovětském svazu a v řadě států, které jsou nyní označovány jako státy střední a východní Evropy a k nimž patří také ČR. Tato „socialistická“ alternativa národní zdravotní služby bývá v literatuře 11 Označení Beveridgeův model vzniklo podle jména sira Williama Beveridge, pod jehož vedením byla vypracována v roce 1942 zpráva (Beveridge Report) s plným názvem Social Insurace and Allied Services, která se stala základem poválečné politiky sociálního zabezpečení ve Velké Británii. 28 označována jako Semaškovův model. Ve většině těchto států došlo k přeměně na alternativu, odpovídající spíše Bismarkovu modelu, tj. k využití veřejnoprávního zdravotního pojištění. Pouze v Rusku je komplikovanější a různorodá situace, jsou prováděny různé experimenty a Rusko se tak pestrostí různých přístupů k financování poněkud přiblížilo situaci v USA. Alokace12 prostředků a úhrady zdravotnických služeb Historický vývoj vztahů mezi poskytovateli zdravotnických služeb, plátci a veřejnou správou vedl v posledních více jak 100 letech k využití různých konkrétních mechanismů úhrad (např. mzda, rozpočty, výkonové nebo paušální úhrady) a jejich realizačních rámců (např. systém řízení, založený na příkazech, spojený s plánováním a kontrolami nebo smluvní vztahy doplněné vyjednáváním). V praxi jsou stále hledány cesty dalšího vývoje. Dochází k narůstajícímu uplatnění smluvních vztahů, ovšem s využitím nástrojů hodnocení potřeb zdravotní péče, plánování, kontroly léčebných postupů a jejich výsledků. S narůstající složitostí systémů úhrad a smluvních vztahů za současného rozporu mezi možnostmi rozvíjející se medicíny a spíše stagnujícího ekonomického rozvoje nabývají na významu nákladové analýzy, způsoby minimalizace a tlumení vývoje nákladů. Současná situace v ČR představuje v tomto směru zatím méně dokonalou (spíše poněkud „divokou“) alternativu. Existující spektrum typů úhrad zdravotnických služeb a způsoby jejich realizace ovlivňují náklady, kvalitu, efektivnost a dostupnost zdravotnických služeb. Úhrady zdravotnických služeb jsou klíčovým místem pro rozhodnutí o alokaci (rozdělování) prostředků13 mezi jednotlivé druhy zdravotnických služeb a ve vztahu k různým věkovým skupinám obyvatelstva. Známé slabé stránky jednotlivých typů úhrad lze však také obratně využít k dosažení cílů úzkých zájmových skupin. Ve vztazích mezi plátci a poskytovateli jde tedy o neustálé „soupeření“. V historickém vývoji jsme svědky měnícího se rozložení stupně odpovědnosti a z něj vyplývajícího rizika, či náročnosti při rozhodování zúčastněných aktérů. Poskytování zdravotnických služeb s sebou přináší potřebu rozhodnout o rozsahu služeb v daných limitujících rámcích. Poskytovatelé a plátci zdravotnických služeb se tak v různých alternativách ocitají více či méně v situacích, kdy jsou jim v procesu zdravotní politiky tvořena určitá pravidla o rozsahu a podmínkách služeb. Jde o tzv. implicitní a explicitní omezení14 rozsahu poskytovaných služeb. Explicitní15 omezení by se mohlo zdát z hlediska poskytovatelů snadnější, neboť jim dává k dispozici jasná pravidla. V praxi však může tento přístup vést k defenzivnímu stylu medicíny, kdy jsou poskytovány i velmi náročné a nákladné zdravotnické služby i za okolností, kdy by při implicitním přístupu bylo jejich použití zvažováno. Takový defenzivní způsob medicíny je provozován např. v USA a vedl následně ke vzniku nákladného odpovědnostního pojištění lékařů (mallpractice insurance). Jednou z příčin vzniku jsou četné žaloby lékařů za nedodržování léčebných postupů. Opačným příkladem explicitního omezení může být nedostupnost určitých služeb pro pacienty nad 12 Alokace - rozdělení V této rovině se někdy hovoří o makroekonomické úrovni rozdělování prostředků. 14 v angličtině je používán termín „rationing“ 15 Explicitní – zjevný, výslovný, zřetelný. Srozumitelné vyjádření nějakého postupu krok za krokem, bez vynechání i zřejmých postupů. 13 29 stanovenou věkovou hranici. Před rokem 1989 to byl v ČR např. věk 55 let z hlediska dostupnosti hemodialýzy. Implicitní16 omezení jsou z hlediska poskytovatelů zdravotnických služeb náročnější a v praxi více používaným přístupem, kdy samotní poskytovatelé zvažují rozsah služeb na základě svých konkrétních znalostí a zkušeností – nakolik např. může danému pacientovi vzhledem k jeho věku a zdravotnímu stavu ještě určitá další péče prospět nebo jej naopak poškodit. Rozhodování o prioritách a omezeních se stávají stále více středem pozornosti tvůrců zdravotní politiky. Některá řešení se orientují na využití nástrojů ekonomiky zdravotnictví. Jde však současně i o problémy etické. 6. Literatura Abel-Smith, B. et al. Choices in Health Policy : An Agenda for the European Union. Dartmouth : Aldershot, 1995. Arrow, K.J. Uncertainty and the Welfare Economics of Medical Care. Amer. Econ. Rev. 1963; 53(5): 941-973 Barker, C. The Health Care Poílicy Process. Sage Publication, London 1996 Beaglehole, R., Bonita, R. Public Health at the Crossroads : Achievements and Prospects. Cambridge : Cambridge University Press, 1997. Bjorkman, J.W., Altenstetter, Ch. Health Policy. The International Library of Comparative Public Policy 7. An Elgar Reference Collection, Cheltenham, 1998 Bílá kniha o službách obecného zájmu. Sdělení Komise určené pro Evropský parlament, Radu, Evropský hospodářský a sociální výbor a Výbor regionů. Komise evropských společenství, COM(2004) 374 v konečném znění. Brusel 12. 5. 2004 Blane, D., Brunner, E., Wilkinson, R. Health and Social Organization. Towards a Health Policy for the 21th Century. Routledge, London 2000 Bradshaw, P.L., Bradshaw, G. Health Policy for Health Care Professionals. Sage, London 2004 Brock, D.W.; Daniels, N. Etické základy systému zdravotní péče navrženého Clintonovou administrativou. JAMA. 1994, vol. 271, s. 1189-1196. Calkins, D. et al. Health Care Policy. Oxford: Blackwell Science, 1995. Černý, M., Schelle, K. Zdravotnictví v mezinárodních dokumentech. Eurolex Bohemia, Praha 2004 D´Intignano, B.M., Ulmann, P. Économie de la santé. Presses Universitaires de France, 1997 Daniels, N. Justice, Health and Health Care. In: Rhodes, R., Battin, M. P., Silvers, A. Medicine and Soscial Justice. Oxford University Press 2002 Danis, M., Clancy, C., Churchill, L.R. Ethical Dimensions of Health Policy. Oxford University Press, Oxford 2002 Detels, R.; Holland, W.W. et al. Oxford Textbokk of Public Health. 3rd ed. Oxford : Oxford Medical Publications, 1997. Volume I, II, III. Drbal, C. Nová zdravotní politika. Praha : Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví, 2001. Škola veřejného zdravotnictví. Drbal, C. Posttransformační stav a možnosti jeho řešení. Praha : Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví, 1998. Škola veřejného zdravotnictví. Drbal, C. Zdravotní stav populace ČR a jeho prognóza jako dominantní determinanta požadavků na systém péče o zdraví. Praha : Národohospodářský ústav Josefa Hlávky, 1997. Studie Národohospodářského ústavu Josefa Hlávky ; 3/1997 Drgonec, J. Ústavné práva a zdravotníctvo. Archa, Bratislava 1996 Drummond, M.F. et al. Methods for the Economic Evaluation of Health Care Programmes. 2nd ed. Oxford Medical Publications; Oxford University Press, 1999. Durda, L. Analýza procesu tvorby a realizace lékové politiky v České republice. In: Analytická, hodnotová a koncepční východiska zdravotní politiky II. Sborník 1/2003 Institutu zdravotní politiky a ekonomiky, Kostelec nad Černými lesy 2003 Edmondson, R., Kelleher, C. Health Promotion. New Discipline or Multidiscipline? Irish Academy Press, Dublin 2000 16 Implicitní - nezjevné, neprojevené, blíže nevymezené. Ve vztahu k léčebnému postupu nejsou rozhodovací kritéria jednoznačně vymezena. 30 Etheredge, L. The Need for Evidence-Based Health Policy To Adress Health Care Variations. Health Affairs. August 2003 European Observatory on Health Care Systems. GLOSARY, glosář pojmů na: (www.observatory.dk) Fiala, P.; Schubert, K. Moderní analýza politiky : uvedení do teorií a metod policy analysis. Brno : Barrister & Principal, 2000 Fuchs, V.R. The Future of Health Economics. J. Health Economics. 2000, vol. 19, s. 141-157. Fuchs, V.R. The Future of Health Policy. Cambridge : Harvard University Press, 1994 Getzen, T.E. Health Economics: Fundamentals and Flow of Funds. New York : J.Wiley, 1997. Gladkij, I. a kol. Management ve zdravotnictví. Computer Press, Brno 2003. Grubb, A. Principles of Medical Law. Oxford University Press, Oxford 2004 Hamerníková, B.; Kubátová, K. Veřejné finance : učebnice. Praha : Eurolex Bohemia, 1999. 402 s Haškovcová, H. Práva pacientů. Nakladatelství Anny Krtilové, Havířov, 1996 Háva, P. a kol. Akční plán rozvoje Jihočeského kraje. Analýza zdravotního stavu obyvatelstva Jihočeského kraje a jeho vývoje v členění podle okresů v porovnání s ČR a EU. Sborník 2/2002 Institutu zdravotní politiky a ekonomiky, Kostelec nad Černými lesy 2002 Háva, P., Goulli, R., Financování českého zdravotnictví v kontextu úhrad. Sborník č.8/2003 Institutu zdravotní politiky a ekonomiky, Kostelec nad Černými lesy 2003 Háva, P.; Strnad, L.; Žáček, A. Vyjadřování ekonomické efektivity zdravotnických služeb a možnosti uplatnění ekonomických nástrojů při jejím zvyšování : závěrečná zpráva o řešení výzkumného úkolu IGA MZ ČR. Praha, 1995. Hennekens, Ch., H., Buring, J.E. Epidemiology in Medicine. Little, Brown, Boston 1989 Hloušek, V., Kopeček, L. Demokracie. Teorie, modely, osobnosti, podmínky, nepřátelé a perspektivy demokracie. IIPS, Mezinárodní politologický ústav, Masarykova univerzita, Brno 2003 Howlett, M.; Ramesh, M. Studying Public Policy: Policy Cycles and Policy Subsystems. Oxford University Press, Oxford 1995. Hunter, D.J. Public Health Policy. Polity, Cambridge 2003 Janout, V. Klinická epidemiologie – nedílná součást klinických rozhodovacích procesů. Grada-Avicenum, Praha 1998 John, P. Analysing Public Policy. London : Pinter, 1998. Katz, J, Peberdy, A. Promoting Health – Knowledge and Practice, Open University, 1997. Křečková-Tůmová, N. Vztah lékaře a pacienta v primární zdravotní péči. In Zdravotní politika a ekonomika. Sborník č. 2/2003. Kostelec nad Černými lesy : Institut zdravotní politiky a ekonomiky, 2003. s. 1-269. Křivohlavý, J. Psychologie zdraví. Portál, Praha 2001 Křivohlavý, J. Psychologie nemoci. Grada Publishing, Praha 2002 Macintyre, S. Evidence based policy making. Brit. Med. Journal 2003, 326:5-6 Marmor,M., Wilkinson, R.G. Social Determinants of Health. Oxford University Press, Oxford 1999 McKee, M., Healy, J. (ed). Hospitals in a changing Europe. Buckingham: Open University Press, 2002. European Observatory on Health Care Systems Series. McKee, M., MacLehose, L., Nolte, E. Health Policy and European Union enlargement. Buckingham: Open University Press, 2004. European Observatory on Health Care Systems Series. Longest, B.B. Contemporary Health Policy. AUPHA, HAP, Chicago, Washington 2001 Ludvigsen, C., Roberts, K. Health Care Policies and Europe. The Implications for Practice. Buterworth Heinemann, Oxford 1996 Mach, J. a kol. Zdravotnictví a právo. Komentované předpisy. Orac 2003 Mlčoch, L. Institucionální ekonomie. Karolinum, Praha 1996 Mlčoch, L. Zastřená vize ekonomické transformace : česká ekonomika mezi minulostí a budoucností : (institucionální pohled). Vyd. 2., (v Karolinu 1.). Praha : Karolinum, 1997. 117 s Mosialos, E.; Le Grand, J. (ed.). Health Care and Cost Containment in the European Union. Aldershot : Ashgate, 1999 Mossialos, E., Dixon, A., FIgueras, J., Kutzin, J. Funding health care. options for Europe. European Observatory on Health Care Sysgtems Series. Open University Press, Buckingham 2002 31 Normand, Ch.; Weber, A. Social Health Insurance : A Guidebook for Planning. World Health Organization, 1994 North, D.C. Institutions, Instituional Change and Economic Performance. Cambridge : Cambridge University Press, 1990. OECD, Health Policy Studies No. 2. The Reform of Health Care. A comparative Analysis of Seven OECD Countries. Paris, 1992. OECD, Health Policy Studies No. 5, The Reform of Health Care Systems. A Review of Seventeen OECD Countries. Paris, 1994 Ostřížek, T., Man, V., Schelle, K. Právní úprava darování, odběrů a transplantací tkání a orgánů. Eurolex Bohemia, Praha 2004 Palfrey, C. Key Concepts in Health Care Policy and Planning. Basingstoke : Macmillan, 1994. Parsons, W. Public policy : An Introduction fo the Theory and Practice of Policy Analysis. Cheltenham : Edward Elgar, 1995. Patton, C.V.; Sawicki, D.S. Basic Methods of Policy Analysis and Planning. 2nd ed. New Jersey : Prentice Hall, 1993 Saltman, R.B.; Busse, R.; Mossialos, E. Regulating entrepreneurial behaviour in European health care systems. Buckingham : Open University Press, 2002. European Observatory on Health Care Systems Series. Saltman, R.B.; Figueras, J. European Health Care Reform : Analysis of Current Strategies. Copenhagen : WHO Regional Office for Europe, 1997. Regional Publications, European Series; no. 72. Saltman, R.B.; Figueras, J.; Sakelarides, C. Critical Challenges for Health Care Reform in Europe. Buckingham : Open University Press, 1998. Scambler, G. Health and Social Cahnge. A critical theory. Opern University Press, Buckingham 2002 Schaad, M. Neziskové organizace v ekonomické teorii. Analýza vývoje a motivace bezplatných dobročinných aktivit. Masarykova univerzita Brno, 1998 Seedhouse, D. Ethzics: The Heart of Health Care. John Wiley, Chichester, 1988 Starfield, B. Primary Care : Balancing Health Needs, Services, and Technology. New York : Oxford University Press, 1998 Stolínová, J. Občan, lékař a právo. Avicenum, Praha 1990 Stolínová, J.; Mach, J. Právní odpovědnost v medicíně. 1. vyd. Praha : Galén, 1998. 352 s. Škrabánek, P.; Mccormick, J. Pošetilosti a omyly v medicíně : skeptický průvodce pro lékaře i nebojácné pacienty. Praha : NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 1995. 177 s. The NHS Plan. A plan for investment. A plan for reform. Presented to Parliament by the Secretary of State for Health By Command of Her Majesty, July 2000 (http://www.nhs.uk/nationalplan/). The World Health Report 2000, Health Systems: Improuving Performance, WHO Geneva 2000. The World Health Report 2001, Mental Heaht: New Understanding, New Hope, WHO Geneva 2001. The World Health Report 2002, WHO Regional Publications, Copenhagen 2002. Tunstall-Pedoe, H., et al. Contribution of trends in surfoval and coronary-event Mates fo changes in coronary heart dosede mortality. 10-year results from the 37 WHO MONICA project populations. Lancet 1999; 353: 1547-57 Vetter, N. The Hospital : From Centre of Excellence to Community Support. Chapman and Hall, 1995. Walt, G. Health Policy. An Introduction to Process and Power. People, governments and international agencies – who drives policy and how it is made. Johanesburg : Witwatersrand University Press, 1994. Weinberger, O. Alternativní teorie jednání : zároveň kritický rozbor praktické filozofie Georga Henrika von Wrighta. Vyd. 1. Praha : Filosofia, 1997 Weinberger, O. Norma a instituce : (úvod do teorie práva). Vyd. 1. V Brně : Masarykova univerzita - právnická fakulta, 1995. 217 s. WHO´s Global Health Wokrforce Strategy Meeting in Annecy, Francem December 2000 (www.who.int/health-servicesdelivery/human/workforce/index.htm). Witter, S.; Ensor, T. An Introduction to Health Economics. For Eastern Europe and the Former Soviet Union. Chichester : Wiley, 1997. World Development Report 1993. Investing in Health. Oxford : Oxford University Press, 1993. Zdraví 21 - zdraví do 21. století. Osnova programu Zdraví pro všechny v Evropském regionu Světové zdravotnické organizace. Světová zdravotnická organizace. Regionální úřadovna pro Evropu, Kodaň. Praha 2001. 32 Žáček, A. K některým etickým otázkám péče o zdraví. Čas. lékařů českých. 1994, roč. 133, č. 5, s. 132-136. Žáček, A. Metody studia zdraví a nemoci v populaci. Avicenum, Praha 1974. Žáček, A. Nezdary, problémy a naděje transformace zdravotnictví. Část 1. Některé příčiny chybných rozhodnutí a počáteční fázi transformace. Časopis lékařů českých. 1997, roč. 136, č. 4, s. 103-105. Žáček, A. Nezdary, problémy a naděje transformace zdravotnictví. Část 2. Dilema rozvoje zdravotní péče. Časopis lékařů českých. 1997, roč. 136, č. 5, s. 135-137. Žáček, A. Nezdary, problémy a naděje transformace zdravotnictví. Část 3. Nové paradigma péče o zdraví a jeho nezbytnost. Časopis lékařů českých. 1997, roč. 136, č. 6, s. 167-169. Vhodné časopisy: British Medical Journal (plnotextově dostupný od roku 1994 na internetu: http://www.bmj. com), databáze: Medline, Journal of American Medical Association (také v české verzi), Annals of Internal Medicine, Časopis lékařů českých, Praktický lékař, Zdravotnické noviny. Užitečné údaje lze získat také na internetových stránkách Ministerstva zdravotnictví ČR: http://www.mzcr.cz, ale také na obdobných stránkách jiných států. Zdrojem statistických údajů o českém zdravotnictví je Ústav zdravotnických informací a statistiky (www.izpe.cz) Výzkumem v oblasti zdravotní politiky a ekonomiky se v ČR zabývá Institut zdravotní politiky a ekonomiky (www.izpe.cz), údaje o spotřebě léčiv a důležité dokumenty z oblasti lékové politiky lze nalézt na stránkách Státního ústavu pro kontrolu léčiv (www.sukl.cz). Problematice ochrany zdraví se věnuje Státní zdravotní ústav (www.szu.cz). Pojmy: Zdravotní politika Právo na ochranu zdraví Dostupnost zdravotní péče a právo na dostupnou zdravotní péči Zdraví, nemoc Determinanty zdraví Podpora zdraví Zdravotnictví Veřejné zdraví Zdravotní péče Zdravotnické služby Financování a úhrady zdravotní péče 33
Podobné dokumenty
zpravodaj - Stará Ves
rázu. Při životě byla zachráněna nadlidským protokolům z jednání orgánů obce. Věřím, že
Celé číslo 1/2004 v pdf - Zdravotnictví v České republice
Sevac/Baxter, Homolka v roce 2002, investiční programy v oblasti výstavby a nákupu přístrojové techniky, značné nejasnosti v připravovaném nástroji úhrad nemocniční péče
v podobě DRG) nebo návrhů z...
Celé číslo 2/2012 v pdf - zdravotnictví v české republice
Pavla Mašková, Petr Háva
Ekonomická globalizace a zdraví 2 – 10
MAŠKOVÁ-HANUŠOVÁ, Pavla. Zdravotní politika viszegrádských zemí
V první části článku (Háva, Mašková-Hanušová 2009) jsme se zaměřili především na vymezení zkoumaného problému a jeho kontextu (zdravotní stav obyvatel, celkové
výdaje na zdravotnictví). Druhá část ...
teorie práva i.
- rozhodující je tedy efektivita (funkčnost práva); právo se zároveň chápe jako výsledek sociálního konfliktu,
střetu sociálních zájmů, přičemž stěžejní funkcí práva je soustavné a včasné řešení tě...