Stáhnout
Transkript
Příběhy Dona Dona Quijota Miguel de Cervantes Saavedra Miguel de Cervantes Saavedra se narodil 29. září 1547 v Alcaláne de Henarese a zemřel 23. dubna 1616 v Madridu. Byl španělský voják a spisovatel. Ztratil levou ruku v námořní bitvě. Své lidské i umělecké zkušenosti uplatnil v románu Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha. Dva díly tohoto románu mu zajistily světovou proslulost. Jaromír John Zlatý klíček 1978 Chudý venkovský zeman Don Quijano je čtenářem rytířských románů. Rozhodne se, že se stane rytířem. Vydá se do světa se svou zbrojí, v papírové helmě a na staré kobyle, kterou pojmenoval Rosinante. Změnil si i jméno na Dona Quijota de la Mancha. Quijotovi se líbila dívka z nedaleké vesnice Tobosa. Pojmenoval ji Dulcinea z Tobosa. Stýskalo se mu po slavných činech a znovu se vydal do světa. V nejbližší hospodě, kterou považuje za hrad, se nechá od hostinského pasovat na rytíře. Zatímco don Quijote spí , farář s lazebníkem spálí všechny jeho knížky protože si myslí, že mu popletly hlavu. Don Quijot uvidí panoše Sancha Panzu . Vydají se spolu na cestu a Sancho jede na oslovi. Po dni cesty uviděli několik větrných mlýnů, které Don Quijote považoval za obry a okamžitě se s nimi pouští do boje. Otáčející se lopatky rytíře vyhodí do vzduchu a je zraněný . Sám Don Quijot se považuje za bludného rytíře. Měl v úmyslu vyjet do světa, ale ve skutečnosti stále jezdí v okolí svého domu. Když se o něm dovídá farář s lazebníkem, snaží se ho lstí dostat zpátky domů. Nakonec se jim to podaří a jeho neteř a hospodyně mu léčí zranění. Když se zotavil, vyptává se Sancha, co o jeho statečnosti říkají lidé. Sancho mu říká, že ho všichni považují za blázna. Vydávají se opět na cestu. Prožijí spoustu vyčerpávajících dobrodružství a vracejí se domů. Don Quijote je vyčerpán a smrtelně nemocen. Svůj majetek odkáže Sanchovi a své neteři a umírá ne jako Don Quijote, ale jako obyčejný Alonzo Quijano. Kniha je plná dobrodružství . Pokazuje na přátelství dvou mužů a na život pomateného člověka. Této knize dávám 8 bodů z 10, protože příběh byl zábavný. Křestní jméno Dona Quijota.(Alonzo) Kdo Donu Quijotovi spálil knihy.( Farář s lazebníkem) Lakomec Moliére Moliére, vlastním jménem JeanBaptiste Poquelin. Narodil se 15. ledna 1622 a zemřel 17. února 1673. Byl francouzský herec, spisovatel a dramatik. E.A.Saudek Mladá fronta, edice Máj Praha, 1966, 284 stran Kleant je zamilovaný do Mariany a Eliška do Valéra. Oba sourozenci se to bojí říct otci, protože ani Mariana ani Valér nejsou bohatí. Pro jejich otce hrají totiž nejdůležitější roli peníze. Harpagon se rozhodne, že se ožení.Vezme si mladičkou Marianu, která je Harpagonem zhnusená. Když přijde do jejich domu, setkává se s Kleantem. Oba jsou šokováni, Kleant se jí dvoří. Harpagon ji nemiluje, je to pouze jeho rozmar. Když se ptá svého syna na jeho názor na Marianu, Kleant zapře své city a velmi ji zkritizuje. Harpagon se přizná, že ji chtěl dát jemu za ženu, ale když se mu nelíbí, tak tedy ne. Kleant tedy řekne pravdu a svěří se otci, že ji miluje, ale před ním to tajil. Harapagon se na Kleanta rozzlobí a zarputile se rozhodne s Marianou oženit. Čipera ukradne Harpagonovi kazetu s mnoha penězi, které měl schované na zahradě. Z této krádeže je obviněn Valér. Harpagon nadává Valérovi za tento hřích, ale Valér si myslí, že je kárán za lásku k Elišce. Nakonec se Harpagon dozví pravdu o vztahu mezi Valérem a Eliškou. Harpagon se rozhodne provdat Elišku za starého boháče Anselma. Kleant má teď v rukou Harpagonovy peníze a tím pádem i velkou zbraň. Řekne Harpagonovi, že mu dá ty peníze, pokud mu dovolí vzít si Marianu. Valér prozradí, že není chudý, že je šlechtického původu, protože je synem hraběte Tomáše d'Alburciho, který zemřel. Když tohle vysloví, Mariana v něm pozná svého bratra. Nakonec Anselm prozradí, že on je hrabě Tomáš d'Alburci a že se tehdy zachránil. Harpagon tedy nic nenamítá proti svatbám svých potomků s dětmi bohatého hraběte a dostává od Kleanta své peníze. Kniha popisuje spletitou cestu lásky. Této knize bych dal 6 bodů z 10, protože mě nebaví romantické příběhy. Bajky Krylov Ivan Andrejevič Ivan Andrejevič Krylov se narodil v Moskvě 13.02. 1769 a zemřel 21.11.1844. Byl ruský bajkař, dramatik a novinář. Gustav Francl 1947 Evropský literární klub Hladový vlk spatřil malého beránka, jak pije u potoka. Vlk hledal důvod, aby mohl beránka sežrat. Vymýšlí si, že mu beránek kalí vodu, že byl na něj drzý, ale beránek mu jeho obvinění vyvrací. Vlk se rozzlobí a řekne: „Už tím jsi vinen, že mám hlad,“ zakousne beránka a odnáší si ho v tlamě. Kdo je bohatý, mocný a silný si myslí, že je vždy v právu a že slabý a chudý nemá právo na spravedlnost. Orel, král ptactva, létal ve velkých výškách a jednou se mu zlíbilo usednout na nízký plot nedaleko stodoly. Chvilku seděl a pak přeletěl na vedlejší plůtek. Pozorovaly ho slepice, jedna z nich řekla:„Proč orla tak chválí, vždyť přeletět z plotu na plot a to umím také.“ Orel s nimi souhlasí, ale pokládá jim otázku, zda mohou létat jako on také do nebe. U šikovných lidí bychom neměli hledat chyby, ale ocenit jejich nadání a činy. Lev šel zkontrolovat své království. Na břehu řeky uviděl rybáře, který si opékal ryby. Ryby bolestí skákaly. Rybář říká lvu, že ryby radostně tančí jemu na počest. Zeptal se, jak se žije jeho poddaným a rybář odpovídá, že se mají jako v ráji. Lev se dal oklamat svými úředníky a netušil, jak se doopravdy žije jeho poddaným. Rolník měl osla, se kterým byl spokojen. Aby se osel neztratil, pověsil mu na krk zvonec. Osel byl velmi pyšný, protože si myslel, že má něco jako řád. Dříve se chodil pást do ovsa, do pšenice i do vojtěšky a nikdo ho přitom nenachytal. Teď ho sedláci vyhánějí holí a posílají na něj psy. Všude ho čekají jen rány. Malý zloděj a podvodník se snadno přehlédne. Jakmile má řád, je všem na očích a nic mu neprojde. V mraveništi žil velký mravenec, silný, uzvedl i zrnko ječmene, a byl nebojácný. Všichni ho chválili a jemu stoupla sláva do hlavy. Rozhodl se, že předvede svou sílu ve městě. Když jel kolem sedlák s fůrou sena, vlezl mravenec do sena. Myslel, že až dojedou do města, že každý ho bude obdivovat. Ale nikdo ho v seně neviděl, ať se předváděl sebevíc. Lidé si hleděli svého a nikdo o něj nestál. Postěžoval si psovi, že u nich v mraveništi by se na jeho sílu všichni rádi podívali. Pes mu řekne: „Co doma k slávě stačí, svět ještě neomráčí.“ Liška potkala osla. Osel vypráví, že jde od lva. Lev byl dříve zlý, i osel se bál jeho řevu, ale teď leží jako mrtvý a je velmi nemocný. Všechna zvířata, která se ho dříve bála, se sbíhají, aby se mu pomstila a mlátí ho hlava nehlava. Liška se ptá, zda ho nechal na pokoji. Osel říká, že je stejně odvážný jako ostatní, a také ho pořádně kopl, aby věděl, jaká jsou oslí kopyta. Zbabělci si netroufnou na toho, kdo je u moci. Ale když už moc nemá, dovolí si na něj i ti nejzbabělejší a nejhloupější. Každý příběh vyjadřuje ponaučení o tom, jak člověk lehce podlehne slabosti. Evžen Oněgin Puškin Alexandr Sergejevič Puškin Alexandr Sergejevič se narodil 6. června 1799 v Moskvě a zemřel 10. února 1837 v Petrohradě. Byl ruský básník, dramaturg. Pocházel ze staré šlechtické rodiny, ale pro své svobodomyslné názory a verše musel dvakrát do vyhnanství. Milan Dvořák Romeo 1999 Jiří Šalamoun Obraz lidské společnosti na počátku 19. století. Jaký život lidé v té době vedli. Znechucenost a zbytečnost Oněginova života. Evžen Oněgin zdědí po svém otci statek a les. Doufá, že se jeho život trochu změní, ale po nějaké době mu začnou chybět plesy, večírky, hudba a hraní karet. Nedaleko od něj se na panství stěhuje Vladimir Lenský, spřátelí se spolu. Lenský mu vypráví o své snoubence Olze a vezme ho na venkovské sídlo její matky. Tam se seznamuje s její sestrou Taťánou, ta se do Oněgina zamiluje a večer mu píše milostný dopis, ve kterém mu vyznává lásku. Oněgin na to odpovídá, že je dojatý, ale její lásku jí opětovat nemůže.Za nějakou dobu uspořádá Larina (matka) oslavu Taťániných narozenin, rozmrzele pozoruje Oněginovo flirtování s Olgou. Oněgin tímhle činem vyvolá hněv a žárlivost u Lenského, který ho vyzve na souboj. V něm je však poražen a umírá. Oněgin odjede a projede celou Evropu, avšak po celou dobu ho trápí svědomí nad zbytečnou ztrátou přítele. Když se vrací domů, je stejně znuděn životem jako před tím. Dostane se na nějaký ples, kde se setkává s Taťánou, ta se však velmi změnila. Je už vdaná za generála a o Oněgina se nezajímá. Oněgin se do ní zamiluje a napíše jí dopis. Taťána vzpomíná na minulost a uvědomí si, že Oněgina stále miluje, ale odepíše mu, že zůstane věrná svému manželovi a navždy se s ním loučí. Kniha je napsána ve verších. Ukazuje spletité cesty života. K popisu jsem si vybral Vodníka a jeho mladou ženu z knihy Kytice od Karla Jaromíra Erbena. Vodník byl zelený mužíček, který si šil zelené šaty a boty rudé na svou svatbu. Rád sedával na topole u jezera podle skal. Jeho vodní kraje, kde minul den po dni, byly v polotmě a v polosvětle. Dvůr Vodníkův byl prostranný a bohatý, avšak bezděky se v něm zastavují hosti. Mokře chodil v suše a ve vodě pod hrnéčky střádal lidské duše. Byl bez citu, jeho kůra srdce ničím neobměkla a žádné prosby jeho mladé ženy ho neobměkčily. Její zpěv patřící malému Vodníčkovi ho popouzel k hněvu, v těle žluč mu kynula a hrozil, že jí rybou učiní jako mnohé jiné. Poroučel své ženě a dítě do zástavy si vzal, když pustil ženu k její matce. Zelený mužíček měl místo srdce kámen, byl vodní příšerou a vrahem. Mstil se na svém dítku – stal se vrahem, kvůli pomstě. Zabil své dítě a pohodil tělíčko bez hlavy a hlavu bez tělíčka na práh matčiných dveří. Druhou literární postavou je panna, která neuposlechla prosby své matky a to se jí stalo osudné. Matka jí perly vybírala, bíle ji oblékala, měla sukničku jako z vodních pěn. Když se lávka s ní prolomila, zavířilo se v hlubině. Stala se pak ženuškou Vodníka. Žalostí hynula i přes úsměv jejího děťátka – malého Vodníčka. Raději by se viděla tam na zemi v hrobě, tam za kostelem, aby její matička k ní blíže měla. Smutná byla, nevdala se ve příbytek lásky. Svůj žal zpívala svému dítku, to však k hněvu popouzelo muže. Cítila se jako rozdrcená, zahozená růže. Na jeho hrozby, že ji promění v rybu, reagovala přáním, že by chtěla býti kamenem, jenž paměti nemá, je bez mysli a citu. Když ji Vodník pustil k matce, moc se bála návratu. Avšak měla tam své dítě, a tak prosila matku, ať jí pustí, strachovala se Vodníka. Žena slyší v bouři dítě naříkat až jí krev usedá. Tyto dvě postavy ukazují na jedné straně krutost a na druhé straně žal, smutek a strach. Vodník je zlý, bez citu, je vrah. Jeho žena by raději volila smrt před životem s ním. Tato povídka je velmi smutná a končí tragicky. Lukáš Černík, 8.A
Podobné dokumenty
2013 Infoželvík Únor
Ela- je hlavní hrdinkou fotorománu. Soutěží se svými
kamarádkami, kdo bude mít
více přátel na facebooku.
PhDr. Stanislav Rubáš, Ph.D.
• SILVERSTEIN, Shel. Jen jestli si nevymejšlíš (přeložili Lukáš Novák, Stanislav Rubáš a Zuzana Šťastná). Albatros,
Praha, 2014 (kniha získala ocenění Magnesia Litera 2015 za překlad, Výroční cenu ...
Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha
přece byl přívětivý a dobře vychovaný. Ale nade všechny si cenil Reynalda de Montalvan,
hlavně když si ho představoval, jak činí výpady z hradu, olupuje, koho dopadne, a jak prý
ukradl v Allende so...
Stáhnout materiál Lakomec
Děj: Harpagon omezuje své děti, svého syna Kleanta i dceru Elišku nutí do sňatků, které
by pro něho byly výhodné. Pro syna vybral bohatou vdovu, o přestože Kleantes miluje
krásnou, mladou Marii, do...
Informáček 9/11
Informace od hasičů :
Přiblížil se konec prázdnin a nám mladším a starším dětem – hasičům se rozeběhlo podzimní
kolo hasičských soutěží. V neděli dne 21.8.2011 jsme vyrazili na soutěž do Brady Rybn...