OBCHODNÍ AKADEMIE ORLOVÁ Znojmo 2006 P Ř ÍRODOV Ě DNÝ
Transkript
OBCHODNÍ AKADEMIE ORLOVÁ PŘÍRODOVĚDNÝ SEMINÁŘ UČEBNÍ TEXT PRO DISTANČNÍ FORMU VZDĚLÁVÁNÍ PETR KUDLÁČEK VÁCLAV SVOBODA Znojmo 2006 Obsah: Kapitola Úvod 1. Doprava 1.1 Pozemní doprava 1.2 Železniční doprava 1.3 Vodní doprava 1.4 Letecká a raketová doprava 2. Vodní hospodářství 2.1 Vodní zdroje 2.2 Úpravna vody 2.3 Čistírny odpadních vod 3. Přístroje užívané v domácnosti 4. Chemie v běžném životě 4.1 Detergenty 4.2 Čištění a úklid v domácnosti, běžné práce strana 3 4 4 19 22 25 33 33 34 40 46 50 50 55 Úvod Často se setkáváme s názorem, že škola nadměrně zatěžuje studenta zbytečně podrobnými informacemi, trvá na množství požadovaných znalostí, jejich memorování bez hlubokého pochopení vzájemných souvislostí. Přírodní vědy a jejich neustále hlubší pohled na děje kolem nás jsou takto osočovány také. Je nutné si ale uvědomit, že právě přírodní vědy umožnily lidstvu dospět technicky tam, kde jsme a nenesou vinu na tom, jak jednotlivý člověk či skupina s jejich poznatky zachází. Přírodovědný seminář má za cíl ukázat některé momenty, kdy v běžném životě organicky využíváme poznatků přírodních věd, aniž si to kdo uvědomí. Kde tedy jsou uplatněny přírodovědné poznatky v našem každodenním životě? Pojďme si naše běžné činnosti zmapovat s důrazem na přírodní vědy – nemůžeme postihnout vše, ale některé oblasti jsou velmi zajímavé. Proto si vždy v určité oblasti rozebereme některé aspekty naší každodenní činnosti. Soustředíme se na oblasti, které souvisí s naším oborem. Doprava Všichni se nějakým způsobem každý den přepravujeme z místa na místo. Ideální je jít pěšky. Protože ale tento způsob přepravy může zvolit jen ten, jehož pracoviště je velmi blízko jeho bydliště, musíme my ostatní volit jiný způsob dopravy. Každý z nás volí některý způsob dopravy dle okolností: pěšky, na kole, individuální cesta motorovým vozidlem, hromadná doprava autobusem, vlakem či letecká a někde i cesta lodí. V budovách mohou být výtahy, zdviže, pojízdné schody.V běžném životě společnosti dopravujeme velká množství surovin, materiálů, výrobků, zvířat i lidí na nejrůznější vzdálenosti. Proveďme si rozbor hlavních dopravních prostředků. Pozemní doprava Automobilová doprava Zážehový a vznětový motor, Wankelův motor, elektromotor, převodovka, brzdy, benzín, nafta, oleje, vazelína. Hegemonem automobilové dopravy jsou spalovací motory pístové. Jsou ale vyvíjena i auta s elektromotory, pohonem na sluneční energii či auta na vodík. Každý z nás zná důvěrně stojan u čerpací stanice s cenovou nabídkou jednotlivých druhů pohonných hmot. Málokdo ale při čerpání do nádrže věnuje pozornost štítku u stojanu, kde je specifikováno palivo přesněji i s vymezením použitelnosti pro určitý typ motoru i klimatických podmínek. Přestože jak ve fyzice, tak i v kurzu řízení motorového vozidla je zařazen blok o typech spalovacích motorů, tak nejsme všichni schopni jednotlivé odlišnosti popsat a znalosti prakticky použít. Proto si stručně připomeňme základní rozdělení spalovacích motorů. 4 Vznětový a zážehový motor, Wankelův motor Po našich silnicím jezdí ještě jednostopá motorová vozidla s dvoutaktním motorem, ostatní motocykly a automobily mají čtyřtaktní zážehový nebo vznětový motor. 1. zážehový motor Na schématu č. 1 jsou zachyceny všechny čtyři doby: sání x komprese x expanze x výfuk: Schéma 1 : Pracovní cyklus motoru Pracovní cyklus fyzikálně : standardní podmínky jsou: teplota prostředí T0, tlak p0, a) při pohybu pístu z pozice 1 se otevírá ventil I (sací) a do pracovního prostoru válce se nasává směs ( páry benzínu a vzduch, propanbutan apod.). Objem pracovního prostoru se zvětší z V1 na V2, tlak je roven tlaku okolí (barometrický) a je víceméně stálý. Po dosažení pozice 2 se sací ventil uzavře. (na diagramu úsečka EA) b) při návratu z pozice 2 do pozice 1 píst adiabaticky stlačuje výbušnou směs v pracovním prostoru – objem se zmenší na V1 , tlak a teplota vzrostou na hodnoty p1 a T1 . (křivka AB) c) elektrická jiskra ze svíčky S zapálí směs. Nastane zvýšení tlaku a teploty na hodnoty p2 a T2 (úsečka BC) a plyn se adiabaticky rozpíná z objemu V1 na V2, tlak a teplota klesají na hodnoty p3 a T3 . (křivka CD) d) V bodě D je otevírá ventil II (výfukový) a tlak klesá na hodnotu p0 a objem se nemění (úsečka DA). Pak píst při návratu do pozice 1 vytlačí spaliny ven (úsečka AE) a celý cyklus je uzavřen. Adiabatický děj je definován jako děj, při kterém plyn ve válci teplo neodevzdává do okolí, ani je nepřijímá . My víme, že motor se při činnost zahřívá – plyn není tepelně izolovaný od okolí. Posuzujeme ale děj, který se odehrává dostatečně rychle tak, aby tepelná energie neměla čas přejít z plynu do okolí a opačně. K tepelným ztrátám pochopitelně dochází, ostatně jako vždy při práci jakéhokoli stroje. V některých oblastech se ještě používají dvoutaktní motory. Jde především o motocykly, sekačky na trávu, případně lodní motory pro malé lodě. Při kompresi je současně nasáváno palivo do prostoru pod válec a při expanzi je stlačováno a přepouštěcím kanálkem se dále dostává do pracovního prostoru. Přitom vytlačuje spaliny ven z pracovního prostoru. Horní plocha pístu je proto speciálně tvarována, palivo (benzín) musí být obohaceno o olej (mazání prostoru pod pístem), 5 který je spálen a zplodiny vychází ven z motoru. Větší zatížení životního prostředí znamenalo proto ústup tohoto typu motorů. I pro motocykly jsou konstruovány čtyrtaktní motory. Pracovní cyklus chemicky : Automobilový benzín je směs uhlovodíků s rozhodujícím podílem izooktanu a heptanu. Oktanové číslo, které je uváděné v názvu paliva (například Natural 95 ) udává podíl izooktanu ve směsi. Dále benzín obsahuje látky (aditiva), které zlepšují chod motoru. Každý benzín také obsahuje vodu (nejčastěji zkondenzovanou z ovzduší) V zimním období tato voda může zmrznout a vzniklý led by ucpal palivové potrubí. Speciální přípravky, které můžeme přidávat do nádrže, nám zajistí rozpuštění vody v benzínu a bezproblémový chod motoru v zimním období. 2. Vznětový motor (Dieselův) Na čerpací stanici je u stojanu napsáno označení Diesel. Je nepřesné, protože palivo není žádná látka diesel, ale nafta. Značení je poplatné zvyklostem a tradici německy mluvících zemí. Podívejme se na motor blíže. Jeho konstrukce je odlišná od motoru na benzín. Proč? Protože způsob vznícení je jiný. Nenajdeme žádnou zapalovací svíčku, pouze žhavicí svíčku, která při nízkých teplotách zvýší teplotu ve válci (před startem) na přijatelnou mez. (Můžeme tedy použít schéma 1, mění se pouze význam svíčky.) Místo karburátoru máme vstřikovací čerpadlo, které pod tlakem vstřikuje naftu do pracovního prostoru válce. Celý motor je robustnější a i sluchem rozeznáme charakteristický rozdíl mezi benzínovým a dieselovým motorem. Pro náš obor je zajímavý tím, že je užíván jako záložní jednotka pro výrobu elektrické energie pro záložní zdroje pro servery. Pracovní cyklus Dieselova motoru: Pracovní cyklus fyzikálně : Standardní podmínky: teplota prostředí T0, tlak p0. a) píst se pohybuje zleva doprava , nasává do pracovního prostoru vzduch. Objem se zvětší z V0 na V2, tlak se nemění – má hodnotu p0. (úsečka EA) b) po dosažení dolní úvrati 2 se píst vrací zpět a nasátý vzduch je adiabaticky stlačen na hodnotu p1 (děj AB). Na konci je vzduch silně zahřátý c) nyní do stlačeného a zahřátého vzduchu vstřikovací tryska vstřikne naftu a ta hoří při stálém tlaku p, teplota se dále zvýší, objem se zvětší na V1 (děj BC). Horká směs spálených plynů se adiabaticky rozpíná, stlačuje píst doprava a koná práci (děj CD) d) po dosažení dolní úvrati 2 (bod D) se otevírá výfukový ventil a píst při návratu do polohy 1 vytlačuje spálené plyny z válce.( Děj DAE) 6 Pracovní cyklus chemicky : Motorová nafta je směs alkanů C14 – C20. V jejím českém označení (NM 4 pro letní období a NM 22 pro zimní(listopad-březen)) je číslem udána teplota, při které tuhne: NM při teplotě -4 oC, MN 22 při teplotě -22 oC, v jiných státech při nižších teplotách jsou užívány další druhy. Velmi podobné složení má i topná nafta (lehký topný olej), která je ale zatížena jinou daňovou sazbou. Tím byl vytvořen prostor pro podvody. Dalším pokusem o ekologičtější palivo byla směs nafty a rostlinných olejů – některé okolní státy tento druh paliva neuznávaly či neuznávají (vlastní předpisy, které stanovují povolené složení paliva). Druhým problémem je ekonomická náročnost výroby těchto paliv. Také je zřejmé, že děje v motoru neprobíhají takto ideálně, vlastnosti spalovaného paliva se pochopitelně mění s teplotou, jejíž rozmezí je až 20000 C. I proto se změnou složení paliva musí být provedeny konstrukční úpravy motoru a každý řidič by měl tankovat pouze palivo, které je pro jeho typ motoru určené. Žádný motor není konstruován pouze na rostlinné oleje a proto načerpat na lisovně rostlinných olejů plnou nádrž není zatím reálné. 3. Wankelův motor Jde o konstrukci rotačního motoru ze šedesátých let minulého století. Zásadně se liší od způsobu funkce klasických pístových motorů, které jsou užívány. Pístem je zde plochý rotor, který rotuje ve středu komory. Komora je oválná a lehce prohnutá ve svém středu. Rotor má tvar trojúhelníku s oblými stranami a jeho vrcholy se trvale dotýkají stěny komory. Klikový mechanismus je nahrazen výstředníkovým převodem uvnitř skříně. Převod určuje dráhu a směr pohybu rotoru v komoře. Rotor je k výstupní hřídeli uchycen excentricky. Během jednoho otočení 7 rotoru se výstupní hřídel otočí třikrát. Zvolený tvar komory zajišťuje kruhovou dráhu středu rotoru. Tři strany rotoru vymezují tři pracovní komory. Objemy komor se během jediné otáčky neustále mění. Motor nepotřebuje klikovou hřídel ani ventily. Má málo pohyblivých částí: samotný rotační píst a excentrickou hřídel. Dvouválcový Wankelův motor : Srovnání: klasický čtyřdobý zážehový motor vykonává čtyři cykly během dvou otáček klikového hřídele, rotační motor projde všemi čtyřmi cykly během jediné otáčky rotoru. Wankelův motor je tedy účinnější. V praxi se ale projevily extrémní nároky na použité materiály. Dochází k opotřebení styčných ploch a motor ztrácí účinnost. V současné době probíhají zkoušky s novým typem paliva vodíkem . Bližší informace o tomto typu motoru můžeme najít na stránkách http://www.der-wankelmotor.de . Převodovka Pohyb pístu nebo rotoru je převáděn hřídelí do převodovky. To je soustava ozubených kol, kterou ovládáme řadicí pákou (vybíráme vhodný převod (vhodnou dvojici kol) podle způsobu a podmínek jízdy. Další vývod hřídele je řemenicí převáděn na další zařízení jako je např. alternátor. Ozubená kola a řemenice s řemeny jsou nejpoužívanější při přenosu hnací síly motoru. Vzpomeňte si na úlohy typu: První ozubené kolo má 80 zubů, druhé 60 zubů. První kolo se otočilo 3 krát, kolikrát se otočilo druhé kolo? Jistě dokážete spočítat výsledek – druhé ozubené kolo se musí otočit 4 krát. 8 Model převodovky a současná podoba převodové skříně v regále servisu: Motor má další pohyblivé součásti, které jsou tepelně namáhány a proto je musíme mazat. Například píst, který jsme uváděli výše se ve válci pohybuje značnou rychlostí, musí těsnit a současně mít co nejmenší tření. K zamezení tření a současně k odvádění tepla slouží motorové oleje, které vytváří tenkou vrstvu mezi kovovými plochami pístu a válce. Na pístu jsou osazeny pístní kroužky, které jednak utěsňují prostor nad pístem, jednak stírají olej (v pracovním prostoru nad válcem by shořel s ostatním palivem). Do všech mazaných míst je olej vtláčen pod tlakem olejovým čerpadlem, přebytečný odtéká zpět do prostoru ve spodní části motoru (olejová vana). Všechny ostatní pohyblivé části jsou chráněny mazacími oleji nebo tuky. Každý olej či tuk (vazelína) má své specifické vlastnosti podle toho, pro jaký provoz je určen, v jakých podmínkách bude využíván. Je zřejmé, že jednou z nejdůležitějších vlastností je viskozita (vnitřní tření molekul).Tato vlastnost se mění s teplotou – s vyšší teplotou klesá. Proto jiné oleje užívá stejný typ automobilu v severských státech a jiné v tropických oblastech. 9 V našich podmínkách jsou používány oleje, které jsou vhodné pro celoroční provoz. Nelze přitom smíchávat oleje libovolně. Obvykle je používán olej řady AD (aditivní oleje) – pro zvýšení viskozity je přidána polymerní složka, dále látky zabraňující oxidaci ( vyšší trvanlivost) a látky, které zabraňují usazování zplodin hoření ve válci. Pokud bychom změnili typ oleje, tak může dojít k prudkému uvolnění usazenin a následnému zadření motoru. Do převodovek a dalších rozvodů jsou užívány převodové oleje, jejich viskozita zabezpečí mazání i při nízkých teplotách (při startu) a nesmějí obsahovat kyselé složky – způsobily by postupně korozi. Do ložisek jsou určeny oleje vylepšené antioxidační přísadou (ložiska jsou velmi citlivou součástí jak motoru, tak dalších částí vozidla. Musí zabezpečit trvalé zajištění polohy těžiště v ose rotace (hřídele motoru, kola vozidla). Dalším důležitým úkolem je odvádění přebytečného tepla mimo pracovní prostor – nejčastěji do olejové vany ve spodní části motoru, některé typy vozidel ale mají vlastní olejový chladič. Obvykle je ale motor konstruován tak, aby proudění vzduchu pod vozidlem stačilo odvádět přebytečné teplo bez dalších úprav. Vedle olejů získaných z ropy samozřejmě existují i jiné oleje, zcela jiného složení i původu. Silnou skupinou jsou silikonové oleje, jejichž makromolekulární struktura je tvořena řetězci střídajících se atomů křemíku a kyslíku, vázaných jednoduchou vazbou (… – Si – O – Si – O – … ). Křemík je čtyřvazný a na volná místa se váží různé uhlovodíkové zbytky ( CH3, -C2H5, -C3H8, -C4H10, atd.). Právě charakterem těchto zbytků a délkou základního Si-O řetězce jsou dány vlastnosti konkrétního silikonového oleje. Jsou tekuté, polotekuté i pevné, používají se k mazání, jiné ale i například k utěsňování spojů. Snesou i vysoké provozní teploty – na utěsnění motoru se užívá silikon, u kterého výrobce uvádí použití až do 300 oC. Výhoda jejich užití spočívá i ve snadné aplikovatelnosti – při nanášení z tuby je polotekutý, působením vzdušného kyslíku ale vytvrdí (během krátké doby) do stavu podobného gumě. V obchodní nabídce se setkáme i s obchodním označením mazací tuk nebo vazelína. Jde o látky tvořené obvykle ropným olejem (kapalná složka) a solemi mastných kyselin (pevná složka). Pevné složky jsou většinou vápenaté či hlinité soli kyseliny palmitové, stearové. Přidáme-li grafit, dostáváme „černou vazelínu“. V jiné může být obsažen sulfid molybdeničitý MoS2. Důvodem těchto příměsí jsou větší mazací účinky. Každá čerpací stanice prodává průřez jednotlivých typů, jak dokumentuje následující obrázek prodejního regálu. 10 Uvědomme si výhody a nevýhody použití: 1. oleje a mazací tuky snižují tření mezi kovovými součástmi – stačí tenká vrstva, po které součástka „klouže“, 2. zamezují přístupu vzduchu a tím i kyslíku na povrch součástek a tím zabraňují jejich korozi a prodlužují životnost zařízení, 3. odvádějí přebytečné teplo a tím zabraňují přehřátí a destrukci součástky, 4. motor musí těsnit, oleje nesmí unikat mimo, 5. likvidace použitého oleje či tuku – musí být ekologicky zlikvidován ve spalovně či recyklován (často je smíchán s lehkým topným olejem a je využit jako topivo). Hoření paliva je exotermická reakce, uvolňuje se značné množství tepla a pouze část se transformuje na pohybovou energii , proto je nutné celý motor chladit. Celý blok motoru je proto ochlazován chladicí kapalinou, která odvádí teplo do chladiče, kde dochází k výměně tepla okolním proudícím vzduchem. Původně byla užívána voda, ovšem provoz v zimním období hrozil zamrznutím a roztržením bloku motoru (led má větší objem jak voda). To znamenalo před jízdou vodu do chladícího okruhu nalít, po jízdě ji zase vypustit. Konstrukčně byl problém částečně řešen mrazovými pojistkami na bloku motoru a později použitím takové chladicí kapaliny, která při mrazu zůstane kapalná. Tedy takové, jejíž teplota tuhnutí je nižší než venkovní teplota. Nestačí počítat s teplotou z meteorologické předpovědi – při jízdě dochází k dalšímu ochlazování proudícím vzduchem. Šlo by tedy použít kapalnou látku, jejíž teplota tuhnutí je dostatečně nízká, například ethandiol ( HO – CH2 – CH2 – OH). Tento dvojsytný alkohol má dostatečně nízkou teplotu tuhnutí. Dále užijeme poznatek, že teplota tuhnutí směsi látky s rozpouštědlem je nižší než teplota tuhnutí čisté látky. Rozpouštědlem pro alkohol je voda a proto je ideální užití vodného roztoku. Chladicí kapalina je prodávána již naředěná pro určitou minimální teplotu (např. do – 20 oC), označení je na obalu. Sami můžeme s použitím destilované vody namíchat směs podle vlastních provozních potřeb. Ekologický aspekt použití spalovacích motorů Používání vozidel se spalovacími motory trvá již více jak sto let (od konce 19. století). Automobilismus je společenským i hospodářským fenoménem, ale i ekologickým problémem. Spotřeba v současnosti: 13 miliard litrů ropy denně Zdroj: fosilní paliva, další zdroje minimální Produkty hoření: řada nebezpečných látek (plynné exhalace) 11 Zajímavé souvislosti: Evropa preferuje menší vozy s motory s nižší spotřebou, Amerika částečně naopak, asijské ekonomiky zaznamenávají prudký nárůst počtu automobilů a tím i spotřeby paliv. Použití benzinu Spalováním vzniká CO2 a H2O, ale také CO a NOx. CO a NOx jsou plynné látky, pro lidský organismus vysoce jedovaté (vážou se na hemoglobin v červených krvinkách místo kyslíku. NOx reagují s dalšími znečišťujícími látkami v přízemní vrstvě atmosféry a vznikají molekuly O3 (přízemní ozón). Při vyšší koncentraci způsobuje nevolnost, pálení očí či bolest hlavy. Jak je možné, že při spalování benzínu (směs uhlovodíků) vznikají i oxidy dusíku? Technická opatření: snížení množství škodlivých plynů ve spalinách provedeme převedením na produkty, které méně zatěžují životní prostředí. Výrobci užívají katalyzátory. Jde o keramický válec s mnoha podélnými kanálky, jejichž povrch je potažen účinnou vrstvou (Pt a Rh). Škodlivé složky spalin se přemění na CO2 a H2O (vodní páru) a dusík . Umístění katalyzátoru – součást výfukového potrubí. Přesto ještě jedna otázka: Jaký vliv na životní prostředí má oxid uhličitý? Použití nafty Protože motorová nafta obsahuje síru, tak při spalování vznikají oxidy SO2 a SO3. Dráždí dýchací cesty a mohou způsobit až otok plic. Spolu s oxidem dusičitým se podílí na vzniku kyselých dešťů. Dalším produktem spalování jsou některé areny, které mají karcinogenní účinky. Použití vodíku Spalováním vodíku vzniká pouze voda. Vodík je vázán především ve vodě, ale i ve sloučeninách. Při reakci vodíku s čistým kyslíkem vzniká teplota necelých 3000 oC! Vodík průmyslově vyrábíme elektrolýzou vody nebo elektrolýzou vodného roztoku chloridu sodného nebo z vodního plynu (směs CO a H2O). Velmi účinná metoda je založena na reakci metanu s kyslíkem nebo vodní párou (při teplotě 900 oC je dosahováno až 98% přeměny výchozích látek na produkty. Uvědomíme-li si, že metan je vlastně důlní plyn, bahenní plyn, (známe i jeho podmořská ložiska), tak zde máme nové zdroje. 12 Vyzkoušejte elektrolýzu vody sami v domácích podmínkách. Připravte si skleničku 0,1 l, baterii o napětí 9 V, dva vodiče s odizolovanými kraji asi 20 cm dlouhé, dvě tužky, vodu, citron. Tužky musí být ořezané na obou koncích. Do skleničky naplňte do poloviny vodou a přidejte trochu citronové šťávy (8-10 kapek). Tuhu v tužce spojte pomocí vodičů s póly baterie a vložte je do skleničky tak, aby se nedotýkaly. Pozorujte nastalý děj ve skleničce. Poznáte, který prvek se vylučoval u které tužky a ke kterému pólu baterie byla tužka připojena? SHRNUTÍ Stále rostoucí počet automobilů znamená zvýšenou produkci látek, které mají negativní vliv na životní prostředí a zvýšenou spotřebu fosilních paliv. Snažíme se o omezení negativ technickými prostředky, hledáme výhodnější konstrukce pohonných jednotek a nová alternativní paliva či zdroje energie. 4. Elektromotor Elektromotory jsou zatím využívány především pro hromadnou dopravu. Na elektrický pohon jezdí vlaky, tramvaje, trolejbusy a elektrobusy. Pro hromadnou dopravu je ekonomicky rentabilní postavit tratě s trolejovým vedením a měnírnami elektrické energie na stejnosměrný proud. Používá se téměř výhradně pro městskou hromadnou dopravu s větší četností jízd po trase. Je výhodnější i tam, kde je potřebné překonat větší výškové rozdíly v kopcovitém terénu (např. San Francisko v USA). Problémem je překonání úseků bez trolejového vedení. Toto je řešeno pomocnými elektrickými bateriemi nebo spalovacími motory. 13 Ojedinělým projektem je elektrobus ve Znojmě. Tramvaje jsou osazeny elektromotory, jejich trasa je vymezena kolejovou drahou, jsou určeny pro městskou dopravu. Popište princip spalovacích motorů! Čím se liší benzínový a naftový motor? Jaká je konstrukce Wankelova motoru? Jakým palivem lze v budoucnu nahradit fosilní paliva? K čemu slouží oleje a vazelíny? Jaká je ekologická zátěž při provozu vozidel se spalovacími motory? Popište aspekty užití elektrických motorů v dopravě! Brzdné systémy Brzdy mechanické, kapalinové, vzduchové, brzděný přívěs, systém ABS Jakékoli vozidlo, které jsme uvedli do pohybu, musíme také zastavit. Nemůžeme se spoléhat na pouhý odpor prostředí, ve kterém se těleso pohybuje, musíme proces zpomalování a zastavení aktivně ovládat. Každý, kdo řídil motorové vozidlo, ví, že stačí ubrat plyn a dochází ke zpomalování jak vlivem tření vozidla ve vzduchu, tak brzdou silou motoru. Tato brzdná síla ale pouze zmenší rychlost pohybu. Brzdnou sílu motoru můžeme využít pouze tehdy, je-li zařazen některý rychlostní stupeň. Při nezařazeném rychlostním stupni by se kola v rychlostní skříni pohybovala tak rozdílnými rychlostmi, že by nebylo možné opět zařadit rychlostní stupeň a vozidlo by nemohlo využít brzdnou sílu motoru. Proto například nákladní vozy mají předpisem o silničním provozu zakázáno vyřadit převodový stupeň a pokračovat v jízdě takzvaně na volnoběh. Při jízdě ze svahu by potom při intenzivním brzdění mohlo dojít k selhání brzd v důsledku jejich přehřátí. U pozemních druhů dopravy jsou totiž brzdné systémy postaveny na využití třecí síly. Ta vzniká při smykovém tření (posouvání jednoho tělesa po povrchu druhého). Na kolech automobilu (ale i vlaku) jsou instalovány hladké kotouče a u nich destičky, které po přitlačení ke kotoučům brzdí pohyb kola. Velikost třecí síly Ft je přímo úměrná velikosti kolmé tlakové síly FN, kterou působí destičky na hladký kotouč (Ft = f . FN , f = součinitel tření). 14 Na obrátku je zřetelně vidět šedý disk i červený blok s destičkami. Kinetická energie pohybu kola se mění třením na tepelnou. Brzdové destičky i disk se tedy silně zahřívají. Od nich se zahřívá celé kolo. Další teplo vzniká třením povrchové vrstvy pneumatiky o povrch vozovky. V letních měsících je navíc tmavý povrch vozovky zahřátý na vyšší teploty a i toto teplo se podílí na zahřívání pneumatiky. Celkové množství tepla může být tak veliké, že by mohlo dojít k deformaci či roztržení pneumatiky. Proto jsou například kola nákladních vozů mezinárodní dopravy plněna dusíkem místo vzduchem. Lehké plyny, obsažené ve vzduchu, se totiž na rozdíl od dusíku snáze zahřívají. Vlastní konstrukce brzdných systémů využívá třecí sílu. Fyzikálně: pohybová energie vozidla se zmenšuje v důsledku tření a mění se na energii tepelnou (brzdy se zahřívají). Druhy brzdných systémů se neliší ani tak principem, jako přenosem brzdné síly od řidiče k vlastním brzdám. Mechanické brzdy – nejstarší způsob, užíváme stále u kol a motocyklů. Přenos je uskutečněn buďto táhlem nebo ocelovým lankem. Starší typy kol mají převod brzdné síly realizován zpětným pohybem šlapadel. Kapalinové brzdy – využívají přenos tlakové síly kapalinou. fyziky jste se seznámili s modelem hydraulického lisu. Tentýž využit u tohoto typu brzd a současně plní úlohu posilovače (síla brzdového pedálu se několikanásobně zvětšuje). Detail brzd pancéřovanou hadicí je vyznačen doprovodném na obrázku. Při výuce princip je sešlápnutí s přívodní Vzduchové brzdy – pro přenos a ovládání je použit tlak vzduchu. Kruhový pohyb hřídele je přenášen na hnací hřídel vzduchového kompresoru a vzduch pod tlakem je pak použit pro ovládání brzd. Takové vozidlo poznáme podle charakteristického zvuku pojistného ventilu na válci kompresoru. Po určité době se ventil krátce otevře a sníží tlak v zásobním 15 válci (motor vozidla pracuje kontinuálně a kontinuálně také pohání tlakové čerpadlo). Velmi efektivní je provedení, kdy jsou v klidovém stavu kola vlastně zabrzděna, pružiny tlačí aktivní plochy brzd na brzdový talíř na kole a teprve po spuštění motoru a vytvoření potřebného tlaku dojde k odbrzdění. Teprve pak může vozidlo zahájit dopředný pohyb. Toto provedení zajistí znehybnění vozidla v klidové poloze – nemůže se rozjet samo. V praxi jsou používány pro zvýšení bezpečnosti jednotlivé systémy vždy současně. Zvolená kombinace závisí na celkové hmotnosti vozidla. U osobních automobilů to znamená kapalinové brzdy a mechanickou ruční brzdu. U nákladních automobilů s malou tonáží je užívána totožná koncepce, u vícenápravových vozů s velkou tonáží je použita koncepce „jedna náprava – jeden systém“. Znamená to, že kola na jedné nápravě jsou všechna brzděna jedním typem brzd a kola na druhé nápravě jiným. Tato koncepce zajistí funkčnost celého brzdného systému i při selhání některého podsystému. Například při prasknutí brzdové hadičky a následném selhání hydraulického systému zůstává vzduchový systém funkční a řidič má možnost vozidlo zastavit. Pokud je vozidlo tvořeno soupravou nákladního vozidla a dalším přívěsem či návěsem, jsou na obou vozidle užity oba systémy (hydraulický i vzduchový). Další možností je použití hydraulického systému ve více okruzích – pokles tlaku v okruhu pro jednu nápravu neovlivní tlak v okruhu pro nápravu druhou. U osobního vozu snížíme rychlost při poruše brzdného systému postupným odřazováním na nižší převodové stupně (využíváme brzdnou sílu motoru) a brzděním ruční mechanickou brzdou. Protiblokovací systém (ABS) Při intenzivním brzdění chceme dosáhnout co nejkratší brzdné dráhy a zachovat ovladatelnost vozu. Vždy ale existuje možnost ztráty přilnavosti kol (závisí na konkrétních povětrnostních podmínkách). Nejčastěji dochází k zablokování kol a následnému smyku. ABS reguluje brzdění, brání zablokování kol a to i v případě prudkého zabrzdění. Tím umožňuje další ovládání auta řidičem a zachování jeho jízdní dráhy. Jde tedy o systém zvyšující bezpečnost jízdy. Při jízdě osobního vozu s přívěsem záleží na celkové hmotnosti přívěsu. Do 750 kg nejsou brzdy na kola přívěsu vůbec instalovány. Nad 750 kg jsou koncipovány nezávisle na brzdném systému tažného vozidla. Jejich ovládání je řízeno chováním tažného vozidla. Na přípojném rameni závěsu jsou umístěna táhla, která pružina udržuje v poloze odbrzděno. V situaci, kdy řidič brzdí, je pružina stlačena setrvačnou silou přívěsu, pružina stlačuje táhla a ty mechanickým převodem aktivují brzdy. Druhý systém je hydraulický. Setrvačná síla přívěsu stlačuje pístem brzdovou kapalinu v uzavřeném okruhu a tento tlak aktivuje brzdy. Čím větší je brzdná síla tažného automobilu, tím větší je tlak přívěsu na píst a tím větší je brzdná síla na kola přívěsu. 16 Válec brzdného systému je na obrázku skryt pod ochrannou gumovou manžetou. Jak vidíme, je takový přívěs opatřen i klasickou ruční brzdou. Pokud při jízdě řidič zabrzdí, zabrzdí i přívěs. Pokud řidič zrychluje či jede rovnoměrně, brzdění přívěsu se nekoná. Jízda ovšem vyžaduje kvalifikovaného řidiče – jde o zvláštní skupinu řidičského oprávnění. Elektrická výbava vozidel Autobaterie, bezúdržbové provedení, alternátor, řídící jednotka Každá vozidlo potřebuje vlastní zdroj elektrické energie. Potřebujeme nastartovat a svítit. Zdrojem proudu je olověný akumulátor o napětí 12 V v různých provedeních (40 – 210 Ah). Pro každý typ stroje je potřebná jinak „silná“ autobaterie. Pro motocykly je vyráběna autobaterie pro napětí 6 V. 12-ti voltová baterie se skládá ze šesti článků (každý na 2 V) a články jsou uspořádány do série. Výsledné napětí je dáno součtem U = ∑Ui. Jednotlivé články jsou oddělené a jednotlivé desky článku jsou umístěné ve vlastním obalu – elektrolyt (roztok kyseliny sírové H2SO4) volně protéká, časem uvolněné olovo se ale nemůže hromadit na dně baterie (znamenalo by to zkratování celého článku). Při zjištěném nedostatku elektrolytu ve článcích doplňujeme pouze vypařenou vodu (H2O), je přípustné použití pouze destilované vody. Většina autobaterií je ale dnes vyráběna jako bezúdržbová. Jsou tedy hermeticky uzavřeny zátkami, ale ve víku je kanálek, který odvádí vznikající plyny. Je osazen protizážehovou zátkou (nemůže dojít k samovznícení odváděných plynů. Některé typy uvolněné plyny převádí zpět na vodu. Jako příklad si zobrazíme baterii VARTA . Baterie má prvořadý úkol poskytnout energii startéru a roztočit motor, po startu již dostatek elektrické energie zajišťuje další agregát – alternátor. Jde o elektrický točivý stroj, který kinetickou energii rotující klikové hřídele 17 převádí na elektrickou. Je to vlastně generátor střídavého proudu. Převod pohybu je prováděn klínovým řemenem. Klínový řemen musí být dostatečně napnut, aby zajistil plynulý převod pohybu na osu alternátoru. Poskytuje energii především baterii, kterou samočinně dobíjí. Na obrázku je jeden z typů dodávaných alternátorů. Elektrické vývody jsou (bohužel) mimo záběr vlevo. Ve voze vše řídí centrální řídící jednotka, která detekuje stav všech uzlových bodů hlavních agregátů. Data sbírá z jednotlivých čidel a při detekci neobvyklé situace signalizuje závadu na palubní desce (rozsvícením kontrolky). V případě detekce závažné závady může i blokovat činnost (vůz nenastartuje a neodjede). Do novějších vozů jsou montovány i čidla, která reagují na přiblížení k překážce (vhodné při parkování) či čidla detekce alkoholu v dechu řidiče (pouze na speciální zakázku). Jednou z nejefektivnějších funkcí je tempomat – nastavíme požadovanou rychlost a vůz sám tuto rychlost udržuje a optimalizuje chod motoru v závislosti na jeho zatížení při jízdě. Velmi důležitou součástí elektrického vybavení jsou pojistky. I zde pojistku (jistící určitý el. obvod) můžeme pouze měnit za pojistku stejné hodnoty a jakékoli opravy jsou nepřípustné. Pro lepší orientaci jsou pojistky různých hodnot odlišeny i barevně. Které fyzikální principy jsou využity při konstrukci brzdných systémů? Jaké typy brd znáte? Jaké nejdůležitější systémy patří do elektrické výbavy vozidel? K čemu slouží alternátor? Jaký význam má autobaterie? Co tvoří v baterii elektrolyt? 18 Železniční doprava Motorová a elektrická trakce, rentabilita dopravy V našich podmínkách jeden z nejekologičtějších způsobů dopravy. Bohužel, často nevyužívaný. Podstata je vcelku jednoduchá: vybudujeme železniční trať a lokomotivy nám budou lacino a ekologicky vozit náklad z výchozí stanice do cílové. Navíc naše republika má poměrně hustou síť železnic. Na kratší vzdálenosti je ale rychlejší automobilová doprava a to rozhoduje. Jistě víte, jak vypadá lokomotiva. Lokomotiva – její motorová jednotka je klasický spalovací motor na naftu s dostatečným výkonem nebo elektrický motor. Druhá varianta předpokládá přívod elektrické energie po celé délce trati (viz obr.). Tato vedení jsou pod vysokým střídavým napětím ( 25 kV, 50 Hz). Problémem je i napojení na jiné soustavy –například na státních hranicích na elektrickou střídavou soustavu rakouských železnic (15 kV, 16 2/3 Hz). Navíc na území republiky severně od osy Praha – Olomouc – Ostrava je provozován stejnosměrný systém o napětí 3 kV, zatímco jižní část je napájena střídavým proudem 25 kV, 50 Hz. Některé místní tratě jsou napájeny stejnosměrným napětím 1,5 kV. V praxi to znamená vyměnit lokomotivu nebo mít k dispozici lokomotivu s možností plynulého přepínání trakcí. Konkrétně Pendolino je třísystémová lokomotiva. Každý vagon má vlastní dynama na kolech, která za jízdy dobíjí baterie. Energie slouží především k osvětlení. Centrální otevírání dveří a centrální elektrické vytápění je napájeno proudem o napětí 3 kV z lokomotivy (i dieselová lokomotiva si vyrábí proud o tomto napětí). Více systémů na území republiky je dáno historickým vývojem, pro zajímavost Francie má čtyři systémy. V Japonsku a Německu jsou pokusné tratě pro vlaky na magnetickém polštáři, vlak je nad nosníkem udržován magneticky (odpudivé síly stejných pólů magnetů a lineární motor zajistí tah vpřed). Celá soustava je ale velice nákladná, v brzké době se nepočítá s rozšiřováním těchto tratí. Celý vlak je řízen počítačovým systémem, který při jakékoli signalizované závažné závadě zastaví vlak. Ukázky jednotlivých typů lokomotiv najdeme na serveru www.zelpage.cz v odkazu fotogalerie. Jsou zde k dispozici stovky fotografií jednotlivých typových řad lokomotiv včetně historických (poháněných parním strojem). U každé fotografie je uveden i úsek trati, na kterém vznikla. 19 Dalším zdrojem informací o železniční dopravě jsou stránky http://www.szdc.cz/ , kde lze najít další informace o konkrétní problematice. V současnosti vidíme určitou krizi dopravního systému na železnici. Na kratší vzdálenosti je výhodnější automobilová a autobusová doprava, doprava kamionů po železnici napříč republikou byla zastavena, není jasná koncepce státu. Převládá ekonomické hledisko, doprava nákladními automobily je rychlejší a flexibilnější. Srovnejme naši hlavní trasu Praha – Brno. Náklad je ve firemních prostorách naložen na korbu nákladního automobilu. Vyráží přímo na trasu (200-250 km) podle místa nakládky. Při průměrné rychlosti 80 km/hod. je za tři hodiny na místě a náklad je předáván na místě určení. Při dopravě železnicí automobil doveze náklad do železniční stanice, náklad je přeložen na vagon a po sestavení vlaku následuje cesta vlaku do cílové stanice, kde následuje překládka na přistavený nákladní automobil a přesun do skladu firmy. Jak se sami můžete přesvědčit nahlédnutím do jízdních řádů nebo na stránkách vyhledávání (například) http://www.idos.cz, trvá trasa PrahaBrno autobusem i vlakem přibližně stejně (a to nepočítáme skutečnost, že rychlíkové spoje mají před nákladní dopravou přednost). Z uvedených (ryze 20 ekonomických) důvodů je ekologické hledisko v defenzívě. (Úmyslně vynecháme finanční stránku věci, přesahuje náš přírodovědný seminář.) V čem spatřujete výhody a nevýhody vlakové dopravy? Jaká je Vaše osobní zkušenost s vlakovou dopravou:? Jaké jsou systémy elektrické trakce? 21 Vodní doprava Vztlaková síla, stabilita tělesa, výtlak plavidla, Připomeňme si Archimédův zákon, který známe již z fyziky na základní škole: Těleso ponořené do kapaliny je nadlehčováno silou, která se rovná tíze kapaliny vytlačené tímto tělesem. Vezměme si například loď o délce 100 m a šířce 30 m (uvažujeme obdelníkový průřez). Při ponoření o 1 m vytlačí objem vody V = 3 000 m3. Pro zjednodušení uvažujme hustotu vody ρk = 1000 kg/m3 . Loď je tedy nadlehčována silou G = m . g , platí vztah m = V . ρ, proto dostáváme tvar G = V . ρk . g a po dosazení do výpočtu G = 3 000 m3. 1000 kg/m3. 10 m/s2 dojdeme k hodnotě G = 3 . 107 N. V praxi se hovoří o výtlaku v tunách, uvádí se tedy místo údaje o síle údaj o hmotnosti. V našem případě by tedy šlo o výtlak 30 000 tun. Dále můžeme odvodit vztahy pro všechny možné situace: a) těleso plave na hladině – vztlaková síla je větší než celková tíha tělesa (lodě včetně nákladu), b) těleso se potápí – vztlaková síla je menší než celková tíha tělesa, c) těleso se vznáší v kapalině – vztlaková síla je rovna celkové tíze tělesa, (využívají ponorky pro plavbu v určité hloubce). Pokud si zjednodušíme úvahu pouze na hustotu, tak platí pro průměrnou hustotu tělesa ρ a hustotu kapaliny ρk : a) ρ < ρk těleso plove na hladině, b) ρ > ρk těleso se potápí, c) ρ = ρk těleso se vznáší v kapalině. Při dopravě jde v první řadě o to, udržet loď za všech okolností na hladině. Vztlakovou sílu nám vytváří ponořená část lodi. Konstrukce lodi je uzpůsobena tak, aby voda i při velkých vlnách stékala z lodi. Vnitřní prostory jsou uzavřené. Vztlaková síla je rovna tíhové síle. Loď ale není na nehybné hladině. Při plavbě se noří do vln a vynořuje se tak dlouho, dokud se vztlaková síla ponořené části nevyrovná tíze celé lodi. Pokud by do lodi mohla vtékat voda, tak by se zvětšovala hmotnost lodi a v konečném důsledku by se loď potopila. Konstruktérům jde ale o stabilitu plovoucího tělesa. Vzpomeňme si na koupání v létě. Míč plovoucí na hladině můžeme vychýlit z jeho polohy (pootočit) a v nové poloze zůstane. Plovoucí dřevěný špalek se při nepatrném vychýlení vždy vrací do původní polohy, pádlo postavené svisle samovolně přejde do vodorovné polohy na hladině. Různá plovoucí tělesa tedy mají různou stabilitu a je nutné určit podmínky stability pro plovoucí tělesa. Musíme si uvědomit, že loď s nákladem není homogenní těleso. Náklad musí být uložen a upevněn. Při pohybech lodi by totiž mohlo dojít k pohybu 22 nákladu a tím i změně polohy těžiště a loď by se mohla převrátit. Vzpomeňme na některé katastrofy trajektů z posledních let. Vysvětleme si blíže tento problém. Loď při plavbě: Na loď působí její tíha v jejím těžišti T a vztlaková síla v těžišti vytlačené vody To. Loď bude v rovnováze právě tehdy, když výslednice obou sil i jejich výsledný moment budou rovny nule. Aby se loď nepotopila je dostačující, aby se její tíha G rovnala tíze vody vytlačené ponořenou částí lodi Y. Druhou podmínkou je, aby obě těžiště ležela na téže vertikále. Nazýváme ji osa plování. Tvar lodi musí být takový, aby zajistil stabilitu i při vychýlení z této rovnovážné polohy a to návratem do rovnovážné polohy. Při vychýlení lodi z rovnovážné polohy (obr. b) neleží těžiště lodě T a těžiště vytlačené kapaliny To na téže vertikále. Co to znamená? Tíha G a vztlaková síla Y (jsou stejně velké, opačných směrů) tvoří dvojici sil o momentu D = r x Y. Tento moment D má buďto výchylku lodi zvětšuje nebo zmenšuje (vrací ji do původní polohy). Při vychýlení lodi se změní také tvar ponořeného trupu, velikost ponořené části zůstává stejná. Působiště vztlaku se posouvá do bodu T´o. Svislá těžnice pak protíná osu plování v bodě M. Pokud bod M leží nad těžištěm lodi T, pak dvojice sil G a Y výchylku lodi z rovnovážné polohy zmenšuje (obr. c), loď se vrátí do rovnovážné polohy. Pokud bod M leží pod těžištěm T, pak dvojice sil G a Y výchylku lodi z rovnovážné polohy zvětšuje, rovnováha je vratká (obr. d). Vzdálenost TM se nazývá metacentrická výška, u lodí určených pro plavbu po moři bývá nejméně 0,3 m. Zpravidla v intervalu trojnásobku až pětinásobku TTo. Trochu odlišný problém řeší lodi typu plachetnice. Problém stability máme vyřešen, zbývá nám vyřešit hnací sílu lodi. Na lodích se užívají motory na různá paliva vyráběná z ropy, na ponorkách se užívají i atomové reaktory. Přenos síly je vždy hřídelí a celou soustavu končí lodní šroub vně lodi. Manévrování zajišťuje kormidlo umístěné obvykle také vzadu za lodním šroubem. Nesmíme zapomínat na odpor prostředí – tvar lodi je vždy zvolen tak, aby byl minimalizován odpor prostředí. Největšího účinku bylo dosaženo u katamaránů (loď se dvěmi propojenými trupy a s loděmi se stabilizačními 23 „křídly“, které při vyšších rychlostech „klouzají“po hladině, místo aby rozrážely hladinu před sebou jako klasická loď. Samostatnou skupinu tvoří vznášedla, která nadnáší proud vzduchu a proto se hodí do mělkých pobřežních vod nebo do močálovitého terénu. Armády je užívají jako výsadková plavidla. Na manévrování používají soustavy bočních trysek. Nevýhodou je značná hlučnost. Co ovlivňuje stabilitu plovoucího tělesa? Jaké úkony je nutné provést s nákladem před vyplutím lodi? 24 Letecká a raketová doprava Vztlaková aerodynamická síla, tíha tělesa, letecké a raketové motory, vesmírný výtah, nanotechnologie, kompozitní materiály Co nazýváme letem a létáním? Letem rozumíme proces, při kterém se hmotný objekt vznáší v atmosféře (vzduchu). Létáním pak rozumíme let v důsledku působení aerodynamicky vytvářeného vztlaku na hmotné těleso nebo mohou létat tělesa, které jsou lehčí než vzduch. Kosmickým letem také označujeme pohyb kolem naší planety mimo hranici atmosféry. Za meziplanetární lety jsou označovány cesty sond k dalším planetám sluneční soustavy. Ve všech případech jde o překonání gravitačního pole. Balónové létání a vzducholodě Nejstarším známým druhem létání je vznášení čínských papírových lampionů, které byly nadnášeny teplým vzduchem. Vztlaková síla je v tomto případě dána rozdílem teplot okolí balonu a zahřátého vzduchu v balonu. Vzduch v balonu ale rychle chladne a je nutné jeho teplotu udržovat konstantní – jinak balon klesá. Za počátek balonového létání je považován rok 1783, kdy bratři Montgolfierové sestrojili horkovzdušný balon a předvedli jej francouzskému králi Ludvíku XVI a jeho dvoru. Do balonu posadili ovce, kachnu a slepice.V současné době jde o sportovní záležitost. Dalším úspěšným pokusem byly stavby vzducholodí ve druhé polovině 19. století. Na balonech byla ověřena jiná technologie – uzavřený balon byl naplněn vodíkem. Na tomto principu byly postaveny vzducholodě, které pod velkou nádrží doutníkového tvaru nesly kabinu pro posádku a náklad. Aby byla řiditelná, musí být vybavena motorem a pomocnými vrtulemi. V první polovině 20. století byly vzducholodě využívány pro civilní dopravu, vědeckou práci i vojenské účely. Připomeňme si výpravy Umberta Nobileho se vzducholodí Norge na severní pól (1926) a Italia (1928). Na palubě Italie byl i český fyzik František Běhounek. Vodík je ale ve směsi se vzduchem velmi výbušný, což zapříčinilo mnoho havárií, nejznámější je požár německé vzducholodi Hindenburg při přistávání v USA (1937). Jaká síla udržuje vzducholoď nad zemí? Pokud by vzducholoď neobsahovala žádný plyn, pak by podle Archimédova zákona byla nadlehčována silou F = m ∗ g = ρv ∗ V ∗ g . 25 Vzducholodi ale byly plněny vodíkem. Proto je nutné provést korekci . Vztlaková síla je dána podle Archimédova zákona rozdílem tíhy vzduchu hustotě ρV a tíhy vodíkového obsahu balonu o hustotě ρh. F = m ∗ g = ( ρv - ρh) ∗ V ∗ g . Vzhledem k malé hustotě vodíku provedeme pouze výpočet bez korekce. Příklad: Určeme vztlakovou sílu u vzducholodi o objemu 200 000 m³. ρV = 1,3 kg/m3 V= 200000 m3 F=? ----------------------F = mg = ρv V g F = 1,3x200000x10=2,6x106 N Vztlaková síla má velikost 2,6 MN. Letadla a rakety Přecházíme ke strojům s hustotou větší jak vzduch. Při pokusech s profilem křídla ve fyzice jsme zjistili, že nad křídlem dochází ke zhuštění proudnic, pod křídlem nastává jejich mírné zředění. To dokazuje, že při obtékání se nad křídlem objevuje podtlak a pod křídlem přetlak. Při pohybu nesouměrného křídla vzhledem k plynnému prostředí vzniká aerodynamická síla, která na křídlo působí. Směr této síly není totožný se směrem pohybu. Jak je patrné z obrázku, tečná rovina spodní části křídla se směrem pohybu svírá úhel α , který se nazývá úhel náběhu. Sílu F s působištěm v bodě O rozložíme do vodorovné a svislé složky ( Fx, Fy). Síla Fx má opačný směr než relativní rychlost křídla a je nazývána odporová aerodynamická síla. 26 Síla Fy směřuje směrem nahoru a jde právě vztlakovou aerodynamickou sílu, která „udržuje“ letoun ve vzduchu. Skutečná konstrukce letounu je vedena snahou o co nejmenší odporovou a co největší vztlakovou aerodynamickou sílu. Velikosti sil jsou určeny vztahem: Fx = Cx ρ Sv 2 2 Fy = Cy ρ 2 Sv2 , Cx, - součinitel odporu , závisí na tvaru křídla, povrchové úpravě,úhlu náběhu a dalších parametrech, Cy - součinitel vztlaku, S – je plocha průmětu křídla do vodorovné roviny, v – rychlost letu. Příklad : parašutista o hmotnosti 75 kg seskočí padákem tvaru polokoule o průměru 5 m. Jak velkou rychlostí bude na padáku klesat? (C = 1,33, ρ =1,3 kg/m3 , g = 10 m/s2) Řešení: C = 1,33 g = 10 m/s2 d = 5 m (r = 2,5 m) v=? --------------ρ ρ πr 2v F = C Sv 2 = C 2 2 2 Po úpravě dostáváme a dosazením získáme v = 2 mg CS πρ , v = 2 × 75 × 10 1 , 33 × 3 ,14 × 2 , 5 2 × 1 , 3 = 6,65 m/s Rychlost klesání bude 6,65 m/s. Jak velká je vztlaková síla , jestliže letadlo letí rychlostí 400 km/h a plocha průmětu letadla do vodorovné roviny je 45 m2? ( Cy = 0,46, ρ =1,3 kg/m3) Uvedené příklady platí pro lety v malých výškách a malými rychlostmi, tam stačí vrtulové letouny. Velká dopravní letadla se pohybují na trasách ve výškách do 10 km s rychlostmi do 1000 km/h. Speciální letadla (vojenské stíhačky) se pohybují rychlostmi vyššími jak rychlost zvuku a platí pro ně trochu odlišné zákonitosti. Proto se liší i jejich konstrukce – např. letouny s technologií Stealth. Tato skutečnost platila i pro dopravní letoun Concorde, který byl stažen z provozu. Zde se používají proudové motory. 27 U raket se nemusíme bavit o tvaru. Všem je nám známý válcovitý tvar raket se stabilizátory ve spodní části. Raketoplán je vlastně letadlo neschopné samostatného startu ze země, ale s takovou konstrukcí, která umožní let v kosmickém prostoru a bezpečný návrat do atmosféry, kde pak poslední fázi letu absolvuje jako klasické letadlo. Problémem tedy není tvar, ale dostatečně silné motory a tepelná ochrana při vstupu do atmosféry (zpomalení pohybu odporem houstnoucího prostředí při klesání k zemskému povrchu). Motory Počítali jsme nutnou vztlakovou sílu, uvažujme nyní motory, které zajistí dostatečnou rychlost letadla. Pro malá a sportovní letadla stačí klasické spalovací motory, které roztáčí vrtuli. Pro větší rychlosti je ale třeba většího výkonu. Proto jsou užívána reaktivní motory. Jsou to tepelné motory, které využívají sílu reakce při výtoku horkých plynů z motoru výtokovou tryskou. Při hoření paliva vzniká velké množství tepla, které zahřeje obsah spalovací komory na vysokou teplotu – plyny se tryskou derou ven z motoru a reakcí je motor uváděn do pohybu směrem dopředu a s ním i letoun. Pracují tedy na principu akce a reakce. Reaktivní motory se dělí na dvě skupiny: proudové a raketové. Raketové motory si sebou nesou jak palivo, tak okysličovadlo a proto se mohou pohybovat i mimo atmosféru. Palivo je tuhé nebo kapalné. Užívají se např. methylalkohol, tekutý vodík a jako okysličovadlo kapalný kyslík, kyselina dusičná a peroxid vodíku. Motor poháněný tuhými palivy je konstrukčně jednodušší. Je totiž tvořen spalovací komorou a hnací tryskou. Téměř celá spalovací komora je naplněna palivem nebo směsí paliva a okysličovadla, které postupně odhořívá. Protože nemá žádné pohyblivé části, je velmi spolehlivý, není možné jej ale zhasnout a znovu zapálit a jeho výkon se dá regulovat jen velmi omezeně. Proto se používají pro neřízené i řízené střely a pomocné rakety. Motory na kapalné palivo jsou výkonnější, účinnější, ale také složitější. Tento typ je plněn ze dvou nádrží. V jedné je palivo a ve druhé okysličovadlo. Palivo je s okysličovadlem do spalovací komory vháněno pod tlakem. Čerpadlo může být poháněno například parní turbínou. Pro tu se pára vyrobí rozkladem peroxidem vodíku a manganistanu draselného. U motoru na kapalné palivo je výstupní tryska vysoce tepelně namáhána a proto je vyložena např. grafitem. Existují také hybridní raketové motory, které oba uvedené principy kombinují. Schéma raketového motoru na kapalné palivo: 1 – nádrž s okysličovadlem 2 – nádrž s palivem 3 – nádrž se stlačeným vzduchem 4 - spalovací komora 5 - zapalování 6 – výtoková tryska 28 Proudové motory jsou motory s přímou reakcí. Atmosférický vzduch vstupuje čelní částí motoru a tvoří současně okysličovadlo i pracovní látku. Spaliny unikají ven z motoru zadní částí – tryskou. Aby byl motor ekonomicky únosný, musí být vzduch při vstupu do spalovací komory dostatečně stlačený. Podle konstrukce pak dělíme proudové motory na náporové, kompresorové a pulsační. Náporový motor je nejjednodušší. Čerpadlo paliva je jedinou pohyblivou součástí. Schéma : 1 – náporová tryska 2 – vstupní difuzor 3 – spalovací komora 4 – vstřikování paliva 5 – zapalovací svíčka 6 – výtoková tryska Vzduch vniká tryskou do difuzoru, kde ztrácí svou kinetickou energii a jeho tlak roste. Ve spalovací komoře je vstřiknuté palivo zapáleno zapalovací svíčkou. Po zapálení vzroste teplota vzduchu v komoře na dostatečnou teplotu, aby se další palivo vznítilo již samo. Pro činnost musí být zajištěna velká počáteční rychlost (pomocnými startovacími raketami) a hospodárný provoz máme až při velkých rychlostech (dvojnásobek rychlosti zvuku). Turbokompresorový proudový motor užívá kompresor, který slouží ke stlačení nasávaného vzduchu a plynovou turbínu, která použitý kompresor pohání. Schéma turbokompresorového motoru: Popis: 1 – nasávaný vzduch, 2 - vstupní komora, 3 – spouštěcí motor, 4 – kompresor, 5 – spalovací komora, 6 – rozprašovač paliva, 7 – svíčka, 8 turbína, 9 – výstupní tryska, 10 – uzavírací kužel, 11 – spaliny odcházející z motoru 29 Pulsační motor – spalování neprobíhá spojitě při konstantním tlaku a prostor spalovací komory je zcela nebo částečně uzavřen. Schéma pulsačního motoru: Prostor vstupu do motoru (difuzor) (1)je od spalovací komory oddělen pružnými ventily (2). Pokud se zvětší tlak v difuzoru oproti tlaku v komoře (3), tak se ventily otevřou a vzduch vtéká do spalovací komory. Tam dojde ke vstřiku paliva (4) a zapálení směsi zapalovací svíčkou (5). Tlak vzniklý hořením směsi uzavře vstupní ventily a otevírá výstupní ventily (6). Pak unikají spaliny ven z motoru (7). Tím tlak v komoře klesne a celý děj se začne opakovat. Jiná koncepce má výstupní ventily nahrazeny setrvačnostní tryskou (vlastně jde o válec napojený na výstupní trysku. Každý typ motoru je ideální pro jiné podmínky letu. Proto i rakety, které vynášejí na oběžnou dráhu raketoplán či satelity, mají několik typů motorů na jednotlivých stupních. Bližší informace získáme http://www.nasa.gov . například na stránkách NASA Zdroje surovin na naší planetě nejsou nekonečné. Dříve či později dojde k jejich vyčerpání. Vedle snah o efektivnější využívání všech dostupných zdrojů naší planety se zákonitě pozornost obrací vedle Měsíce i na další planety naší soustavy, kde předpokládáme další zdroje potřebných surovin. Na Měsíci jsou ložiska hliníku, titanu, železa. Podle NASA se zde vyskytuje izotop helia 3He, který je na Zemi vzácný a který je uvažovaným palivem pro termonukleární reaktory. V takových reaktorech, založených na spojování atomů, by se neuvolňovalo radioaktivní záření. Jak tyto suroviny dopravit na Zemi? Start rakety je ale energeticky velmi náročná záležitost, poměr mezi celkovou hmotností rakety včetně paliva a vlastní vynášenou družicí je velmi nevýhodný. Je nutné hledat alternativní řešení. 30 Vesmírný výtah S rozvojem nanotechnologií se rýsuje i možnost snadnější a energeticky méně náročnější cesty do vesmíru. V roce 1991 byl publikován objev uhlíkových nanotrubiček. Jde o takovou strukturu uhlíkových atomů, kdy vrstva má tloušťku jednoho atomu a celá vrstva je stočena do válečku. Takto vzniklý materiál má velmi zajímavé vlastnosti. Má velkou pevnost v tahu a je přitom lehký. (Jsou uváděny údaje 60 x pevnější jak ocel a hustota se blížící hustotě vody.) Názorně si můžeme tento materiál představit jako stočenou síť šestiúhelníkového pletiva na ptačí voliéru či králíkárnu. Pokud je pletivo rozvinuté v rovině (jako list papíru), je jeho možnost zatížení malá. Pokud je svineme do kruhu, jeho možné zatížení velmi vzrůstá. Tento velmi přibližný příklad je ale názorný – všichni známe drátěné stojany z různých reklamních akcí (až navštívíte veletrh INVEX – DIGITEX, zkontrolujte). Téměř všechny učebnice chemie uvádí skutečnost, že ve vrstvě tuhy jsou silné vazby mezi jednotlivými atomy, mezi vrstvami vazby slabé. Proto se tuha tak dobře stírá a používáme ji v tužkách k psaní. Vlastní myšlenka vesmírného výtahu je založena na spojení pozemní stanice a stacionární stanice na oběžné dráze. (Stacionární družice obíhá v určité výšce stejnou úhlovou rychlostí jako je rotace Země. Proto prakticky „stojí“ nad určitým bodem na zemském povrchu. Pokud by obě stanice byly propojeny lanem, byla by možná kyvadlová doprava nákladů oběma směry ( na oběžnou dráhu i zpět na Zemi). Největším problémem je vyrobit nosné lano – zde jsou extrémní požadavky na malou hmotnost a maximální pevnost. Požadované vlastnosti mohou mít právě lana z uhlíkových nanotrubiček. Vše je ve stadiu úvah a předběžných experimentů. Blížší informace uvádějí například internetové stránky http://encyklopedie.seznam.cz/heslo/141972-orbitalni-vytah. Kompozitní materiály V mnoha oblastech se setkáváme s kompozitními materiály s karbonovými vlákny. Nejznámější jsou asi tenisové rakety, jízdní kola, golfové hole, součásti karoserie automobilů a letadel. Postup výroby: Výchozí surovina: polyakrylonitril, acetát celulózy, ropné produkty 1. fáze : stabilizace výchozího materiálu při 200 – 300 0C, 2. fáze : karbonizace při 1200 – 1500 0C (odstranění těkavých složek), 3. fáze : grafitizace při 2000 – 3000 0C . 31 Karbonizací získává materiál pevnost, grafitizací pružnost a elastičnost. Po spojení s epoxidovou pryskyřicí vzniká finální laminát. Je velmi lehký,pevný odolává vysokým teplotám. Rozhodující je směr vláken – nejvyšší pevnost je ve směru vláken. Pokud je třeba pevnost ve více směrech, musí být vlákna ve všech těchto směrech v materiálu uložena.. Užití: - součásti karoserie aut, brzdových kotoučů, - součásti mostních konstrukcí, - směrové kormidlo letadel, - závodní plavidla a vozidla, - vrtule lodních šroubů, - sportovní rakety, snowboardy, … Jaké znáte druhy leteckých motorů? Na čem je závislá vztlaková síla při letu? Jaké znáte druhy raketových motorů? V čem spočívá idea vesmírného výtahu? Jaké jsou vlastnosti kompozitních materiálů? 32 Vodní hospodářství Zdroje vody, úpravna vody, čistička Vodní zdroje V chemii jsme se seznámili s koloběhem vody v přírodě. Voda (H2O) je nejrozšířenější chemická sloučenina na naší planetě. I živá hmota se skládá především z vody. Zdrojem vody jsou pro nás řeky, potoky, podzemní zdroje. Pro zadržení vody v krajině využíváme rybníky, jezera, přehrady. Jednou z nejzajímavějších našich přehrad jsou Dlouhé stráně na řece Divoké Desné. Jde o přečerpávací přehradu. Voda je zde čerpána do nádrže na vyhloubeném vrcholu kopce a tím je získán dostatečný potenciál k výrobě elektrické energie. Použitá voda je zachycována v dolní nádrži a v době s nižším odběrem elektrické energie je opět čerpána do horní nádrže. Parametry přehrady i elektrárny naleznete na webových stránkách Povodí Moravy http://www.pmo.cz . 33 Přitom můžeme konstatovat, že se chemicky čistá nevyskytuje. Vždy obsahuje určitý podíl rozpuštěných sloučenin většiny prvků, které v tabulce nalezneme. Známe rozsah pevnin i moří a oceánů na naší planetě. Jsme schopni najít vodu pod povrchem, zadržovat ji na povrchu v rybnících a jezerech. Tyto povrchové přírodní zdroje ale obsahují vodu v podobě, kdy ji nelze přímo pít (vzhledem k chemickému či biologickému znečištění. I mnoho podzemních zdrojů je již kontaminováno a proto musíme vodu upravovat. U hlediska práva můžeme konstatovat, že na vodu má monopol stát. Z globálního hlediska můžeme ( s nadsázkou ) říci, že světová válka o vodní zdroje již dávno začala. (viz údaje OSN). Vodu z přírodních zdrojů nyní musíme většinou upravit a to nejen pro člověka, ale i pro hospodářská zvířata či průmyslové využití. Použitou vodu (odpadní vody) pak před vypuštěním do přírody musíme vyčistit. Úpravna vody Pro úpravnu vody (vodárnu) je primární dostatečný vodní zdroj. Tím může být řeka, přehradní jezero, studně či kombinace uvedených možností. Jako první jsou zjišťovány fyzikální, chemické vlastnosti vody a je pravidelně prováděn biologický a bakteriologický rozbor vody. Norma stanovuje vlastnosti vody pro jednotlivá použití a pochopitelně je „nejtvrdší“ pro pitnou vodu a speciálně pitnou vodu pro kojence. Z fyzikálních vlastností jsou podstatné: hustota vody (největší při +3,98 oC, viskozita (vnitřní tření, určuje hydraulické chování vody společně s hustotou), elektrická vodivost (roste s obsahem rozpuštěných solí), suspenze (rozptýlené látky , způsobují zákal vody), radioaktivita (přirozená je velmi malá). Dále je sledovaná barva vody (ovlivňují ji rozpuštěné a rozptýlené látky), chuť vody (důležité pro pitnou vodu) a pach vody. Z chemického hlediska je nejdůležitější množství rozpuštěných organických a anorganických látek. Zjišťujeme obsah kationtů, aniontů, neelektrolytů a rozpuštěných plynů: a) kationy: obvykle se určují disociované soli alkalických kovů (Na+,K+,Li+), kovů alkalických zemin (Ca 2+, Mg2+), vlastních kovů (Al3+, Fe2+, Mn2+, Pb2+, Cu2+, Zn2+). b) anionty: chloridy, jodidy, bromidy, fluoridy (Cl- , J- , Br- , F- ), sírany, sulfidy, hydrogensulfid, dusitany a dusičnany, fosforečnany, uhličitany a hydrogenuhličitany. c) neelektrolyty: nejvýznamnější kyselina křemičitá, hydroxid titaničitý a látky huminové povahy. d) rozpuštěné plyny – největší význam mají kyslík, oxid uhličitý, sirovodík. Pro biologické vyhodnocení kvality vody se zjišťují makroskopické a mikroskopické organismy. Pro bakteriologické vyhodnocení jsou podstatné zárodky mikrobiální druhy střevní flóry. (Zní to velmi odborně a dokonce i odpudivě, že?) Zkráceně řečeno, zdroj vody nesmí obsahovat takovéto organismy a při úpravě do vody musí být vpraveno takové množství dezinfekční látky, které zajistí kvalitu i při rozvodu vody k jednotlivým spotřebitelům. 34 Užívané postupy při úpravě vody: Mechanické postupy - sedimentace – z vody se vyloučí těžší látky v důsledku gravitačního působení, lehčí (plavou) zachytí síta, filtrace – přes filtry (písek, síto, keramika) se zachytí částice do velikosti 0,1 µm, rozprášení a provzdušování – jde o mechanické postupy, dochází k odstranění rozpuštěných plynů oxidačním působením vzdušného kyslíku i ke změnám chemické povahy, odpaření – získáváme vodu téměř čistou (destilace vody). Chemické postupy Menší částice (0,1 µm – 1 nm) filtry nezachytí. Jde o koloidní roztoky a jejich Brownův pohyb je intenzivní. Nejsou mikroskopem pozorovatelné. Proto se využívají postupy: - okysličování – rozpuštěná látky se převádí na ve vodě nerozpustnou sloučeninu a vysráží se, - srážení koloidních roztoků a následná sedimentace, - koagulace – koloidní částice v nepravých roztocích nesou souhlasný náboj, pokud rozptýlíme látku, která nese opačný náboj, tak dojde ke shlukování částic, - chemické „vázání“ – po přidání chemické látka vytvoří s rozpuštěnou látkou či plynem novou sloučeninu, která je nerozpustná ve vodě a vysráží se nebo je neškodná a může ve vodě zůstat, - dezinfekce – všechny živé organismy jsou usmrceny intenzivními okysličovadly. Biologické postupy - pomalé biologické filtry – písková vrstva s „blánou“ živých organismů, které „požírají“ organismy v protékající vodě, skrápěná tělesa – různý materiál, využití bakterií, které pro svůj život potřebují železo nebo mangan a tak jej z vody odstraňují, provzdušňovací nádrže – kyslík ze vzduchu je využit k oxidaci a podpoře živých organismů, které po využití odstraníme filtrací a dezinfekcí. V případě výskytu radonu v surové vodě se užívají tzv. provzdušňovací věže, kde pomocí proudu vzduchu dojde vyloučení radonu z vody do volného prostoru. 35 Uveďme si některé příklady: Odkyselení (odstranění oxidu uhličitého) - je použito všem známé vápno: CaO + H2O + 2 CO2 → Ca(HCO3) 2 Určete, jaké množství CaO je třeba na vyloučení 10 mg CO2 ? Dekarbonizace vody Ca(HCO3) 2 + Ca(OH) 2 → 2 Ca(CO3) + H2O Vzniklá látka je vysráží. Reakce probíhá při pH 9,3 až 10. Po dekarbonizaci je nutné provést úpravu pH na 7,0 až 7,5 a to přidáním CO2 nebo minerálních kyselin. Změkčování destilací Destilace je hojně užívaný způsob pro úplné odstranění minerálů z vody. Voda se zahřeje a odpaří, následně ochladí a kondenzuje. Zajímavost: naše běžná destilovaná voda je pro výrobu čipů velmi „hrubou“ surovinou, která musí být upravena a vyčištěna. Pokud není použita do 30 minut, musí být vrácena přečištění. Změkčování srážením Je odstraňována karbonátová i nekarbonátová tvrdost a oxid uhličitý a to přidáním vápna a sody. Efekt závisí na teplotě, celkové době reakce a přebytku chemikálií. Dezinfekce vody fyzikálně Pro zdraví jsou nebezpečné patogenní (choroboplodné) baktérie. Tyto mikroorganismy můžeme odstranit ohřevem nad 70 oC. Tato metoda našla užití v ošetřování potravin (pasterizace, UHT ohřev), ve vodárnách by ale byla velice energeticky náročná (zahřátí, následné ochlazení vody). Další metodou je dezinfekce ultrafialovým zářením. Procesem ozáření je zajištěna bakteriální nezávadnost pitné vody bez použití chemických přísad, záření zasahuje organismy, brání reprodukci, způsobuje jejich rozpad, působí okamžitě, nezanechává ve vodě zdraví škodlivé produkty a používá se na průtoky do 600 m3/hod. Ošetřená voda si uchovává svoji přirozenou chuť, obsah minerálů a solí. Tato metoda je využívána i v zemědělství při ošetřování některých druhů osiva. 36 Dezinfekce vody chemicky Chemické látky vstupují do bakterií buněčnou blánou a zasahují do jejich enzymatického systému tak, že zastaví či ochromí životní pochody. Vodárenství využívá jako chemické dezinfekční prostředky sloučenin kyslíku (peroxid vodíku H2O2, peroxid sodíku Na2O2), manganistan draselný KMnO4. Dalším ze způsobů je ozónovaní vody. Trojatomové molekuly kyslíku O3 mají toxické účinky na bakterie, viry a spory. Demineralizace vody Speciální úprava vody pro energetiku, pohon parních turbín. Je dosahována vodivost nižší než 5 mikrosimens/cm. Reverzní osmóza Speciální technologie pro přípravu super čisté vody tj. odstranění rozpuštěných minerálních a organických látek, bakterií a virů ve vodě. Je využívána pro přípravu vody pro elektrotechnický průmysl (výroba čipů). Podívejme se na běžnou úpravnu vody. Zdrojem je odběr z přehradní nádrže na řece. Voda je přirozeně předčištěna jezy na řece a přírodními překážkami na toku, v přehradní nádrži dochází k sedimentaci dalších látek ve vodě obsažených. Odběrné místo je volené tak, aby nebyly nasávány nečistoty ani z hladiny, ani ode dna. Přes hrubé filtry přichází voda do vodárny. Zde je přidáno vápno, které je účinným prostředkem odkyselení a demineralizace. Dávkovací čerpadla pak dávkují potřebná množství. Dávkovače jsou zapojeny do automatického řízení jakosti vody. Jak vidíme na obrázku na další straně, každé čerpadlo má svůj vlastní elektromotor, lze regulovat otáčky a tím regulovat i množství dávky. 37 Na dalším obrázku jsou zřetelně vidět ve slunečním světle vločky (vysrážené látky), které jsou mechanicky hnány k přepadu. Voda pak protéká soustavou pískových filtrů a v další nádrži probíhá sedimentace a odběr vyčištěné vody od hladiny. Celému procesu „velí“ řídící středisko, kde obsluha monitoruje na několika počítačích jak jednotlivé postupu ve vlastní úpravně, tak i parametry v celé sledované soustavě přivaděčů vody, podřízených úpraven a provozů. Vaše znalosti z odborných předmětů Vám jistě pomohou odhadnout používaný hardware na tomto řídícím pracovišti. 38 Následující zvětšené detaily zobrazují celkové schéma podřízené úpravny vody i s konkrétními provozními hodnotami (průtoky vody systémem). 39 Čistírny odpadních vod Při každém použití vody by měla být zajištěna maximální efektivnost procesu a 100 % využití vody. Příkladem může být typ automyček. I minimální program mytí obsahuje namočení karoserie a postříkání mycí pěnou jako první operace a opláchnutí umyté karoserie od zbytků mycích přípravků před vlastním osušením. Jako ekologické označujeme užití vody na prvotní ostřik ze zásobníku, kam stekla voda, která byla použita u minulého mytí na závěrečné čisté omytí. Zbytky přípravků zde nehrají žádnou roli a celkové množství spotřebované vody se výrazně sníží. Navíc jsou na mytí užívány prostředky biologicky odbouratelné (v reálném čase se v přírodě rozloží a neškodí). Veškerá odpadní voda by měla být přečištěna před návratem do přírody. Měli bychom rozlišovat mezi čistírnami odpadních vod, ve kterých se čistí voda z kanalizace a čističkami odpadních vod, které jsou určeny k čištění vody z domků o malém počtu osob a jde vlastně o jeden „přístroj“. Každý nemá velkou zahradu, na které by mohla být umístěna přírodní (kořenová) čistička (vlastně malý rybníček) pro čištění tzv. šedé vody. Tyto velmi propagované kořenové čističky jsou založeny na vstřebávání živin kořeny rostlin a tím vyčištění vody. Tento efekt ale působí pouze ve vegetačním období, v zimním období se rostliny nachází v období vegetačního klidu a čistička nefunguje. Koncentrace látek ve vodě by tak v zimě narůstala a systém čističky vlastně zlikvidovala. Šedou vodou se 40 přitom rozumí odpadní vody z kuchyně, umyvadla, zkrátka voda bez fekálií. Tento typ čištění je tedy vhodný pro chalupy, které nejsou celoročně, ale nárazově užívány. Navíc musí být užívány biologicky odbouratelné mycí prostředky. Proto se podívejme nejprve na „rodinné“ čističky. Jsou většinou konstruovány pro zpracování 1 - 4 m3 odpadních vod za den. Skládají se z polypropylenové nádrže z lisovaných desek a jednotlivé části jsou spojeny svařováním. V nátoku vody je česlicový koš, což je provzdušňovaný vyjímatelný lapač hrubých mechanických nečistot . Hydraulický systém je složený z rozvodů z polypropylenového potrubí uvnitř nádrže. Zajišťuje cirkulaci kalu a vody mezi jednotlivými částmi čističky . Aerační systém se skládá z dmychadla, rozvodu vzduchu a jemnobublinných aeračních elementů. Dmychadlo je mimo nádrž. Schéma čističky odpadních vod Čistírny odpadních vod ve velkém Jde o čističky určené pro větší množství zpracovávané odpadové vody jak z domácností, tak z firem. Čisticí proces je založený na dokonalém mechanickém předčištění a biologickém čištění dlouhodobou aktivací se stabilizací kalu. Odstranění organických látek při výrazném snížení koncentrace sloučenin dusíku se dosahuje kombinací procesů nitrifikace a denitrifikace. Možné je i chemické odstraňování fosforu. Jde vlastně o výše uvedenou čističku ve velkém. 41 Stavebně se čistička skládá z usazovací nádrže, aktivační nádrže, vyhnívací nádrže a kalové nádrže. Konkrétní provedení se bude lišit podle kapacity čističky. Z metod čištění, které jsme popsali u úpravy vody ve vodárně jde o sedimentaci, provzdušňovací (aerační) systém, a vyhnívání zbylého kalu. Z jakých částí se skládá běžná čistička odpadních vod? Většina našich měst a obcí má za povinnost čistit své odpadní vody – podívejme se , jak taková čistička vypadá – budeme sledovat cestu odpadní vody celou čističkou: Začínáme odpadním kanálem, kde jsou umístěna česla . Nejprve hrubé, které zachytí větší plovoucí nečistoty (jde vlastně o ocelovou mříž na výstupu přívodního kanálu). Voda protéká čističkou samospádem, proto ji nejprve musíme přečerpat do větší výšky tzv. Archimédovým čerpadlem. Pak přitékající voda přichází na jemná česla (na obrázku), které zachytí částice do 5 mm velikosti (zde jde převážně o zbytky jídla). Nyní jde o to, zbavit vodu tuků, které jsou na hladině. Oddělení zajistí překážka na hladině. Stejný postup přehrazení hladiny používají požárníci při likvidaci ropných skvrn na vodních tocích (norné stěny). Na obrázku je výrazně vidět vrstva oddělených tuků. Ve stejné části v důsledku pomalého proudění odpadní vody dojde k sedimentaci části pevných nečistot (především písku). 42 Pak je voda smíchávána s částí obsahu pracovní nádrže s aerobními mikroorganismy. Přes další česla, na kterých dojde k dalšímu částečnému oddělení pevných částic a především promíchání a provzdušnění přichází odpadní voda do pracovní nádrže. Každá čistírna odpadních vod má několik těchto nádrží. Zde dochází k intenzivnímu provzdušňování celého obsahu nádrže a nečistoty oxidují. Výška hladiny v nádržích je 5 metrů a žádný plavec by se na hladině neudržel. Vztlaková síla v této „směsi vody a vzduchu“ je velmi malá a vstup k nádržím v plné činnosti je zakázán i pracovníkům čistírny. Na obrázku je zřetelné, jak voda při probublávání intenzivně proudí. Po dostatečném provzdušnění ( 4 hodiny) přestane být do nádrže vháněn vzduch a kal sedá ke dnu (sedimentace). Z hladiny je odváděna vyčištěná voda již do vodního toku. Na obrázku vidíme sběrač vyčištěné vody. Dál spoléháme na přírodu samočisticí schopnost toku řeky pod výpustí čistírny odpadních vod. 43 Kal odebíraný ode dna je přečerpán do další nádrže a po zahuštění vyhnívá ve vyhnívacích nádržích. Při vyhnívání se uvolňuje metan, který je jímán do zásobníku a je využíván k ohřevu vody a vytápění celého areálu v zimním období. V popředí snímku je část sběrače vyčištěné vody. V separátoru pak je vysušený kal drcen a končí na skládce, přichystán k dalšímu využití. Kalová skládka: Další využití kalů není jednoduché, jak by se zdálo. Kal není ideální k použití jako hlína či kompost. Obsahuje totiž množství látek, které procesy nemohly být neutralizovány. Proto se pouze přidává do zemin určených k pěstění rostlin. Podobně jako kal nemůžeme rozptýlit na orné půdě určené k pěstování potravin, tak i bahno z rekultivovaného rybníka nelze vyvézt jednoduše na pole. Také obsahuje nebezpečné látky a končí na skládce. Námi sledovaná čistírna odpadních vod samozřejmě nemůže vyčistit vodu zcela, do řeky se nevrací žádná pramenitá voda ani voda destilovaná, spoléháme se i na samočisticí schopnosti vodních toků a sledujeme, zda řeku nezatěžujeme příliš. Každý průmyslový provoz má vlastní zařízení na částečné zachycování nečistot a vysoce 44 nebezpečné látky nemůže do odpadních vod vypouštět vůbec. Tyto jsou zachycovány do speciálních nádrží a jejich likvidace probíhá ve specializovaných zařízeních. Například ropné produkty (vyjetý motorový olej, maziva, potřísněné tkaniny apod.) či použitý olej z restaurací a kuchyní společného stravování je likvidován ve spalovnách a teplárnách, kde slouží jako palivo. Ze stejných důvodu ani při domácím použití nebezpečných látek (barvy, laky, ředidla, oleje, insekticidy a herbicidy, …) nemůžeme zbytky vylít do odpadního potrubí, protože by mohly projít celým systémem čištění a proniknout až do přírodního řečiště, kde by způsobily „malou ekologickou katastrofu“. Proto tyto látky vždy odkládáme do speciálních kontejnerů či je odevzdáme na sběrných místech, kde je odpad separován a odvezen k bezpečné likvidaci. Nejlepší by bylo nebezpečné látky vůbec nepoužívat nebo použití omezit. V našem oboru je příkladem snaha výrobce čipů o omezení použití olova a jeho budoucí nepoužívání vůbec. Dále obsahuje například každý procesor určité množství zlata (spoje z čipu k vývodům) a tyto látky zatím nerecyklujeme (nemáme vhodný postup pro průmyslové užití). Jakým způsobem získáváme vodu pro konzumaci a průmyslové využití? Které postupy úpravy surové vody znáte? Jaké jsou hlavní metody čištění odpadních vod? 45 Přístroje užívané v domácnosti Spotřeba elektrické energie, ergonomie práce u PC, zásady bezpečnosti při práci s elektrickým zařízením. Pračka, lednička, televizor, radiopřijímač, různé přehrávače, počítač, tiskárna, skener, herní konzoly – to vše najdeme v běžné současné domácnosti. Na každém výrobku je uvedeno, jaké má daný přístroj parametry a v jakých podmínkách má být používán. Většina z nich je prezentována jako výrobek šetrný k životnímu prostředí. Například u praček a ledniček je deklarována nízká náročnost na příkon elektrické energie, filtry zachycující bakterie a zápachy v ledničkách. Jde ale o výrobky, které jsou zapnuty po celý den a když nepracují, tak v pohotovostním stavu spotřebovávají elektrickou energii. Přestože jde o minimální spotřebu, tak při vysokém počtu zařízení jde o zajímavá čísla. Zkontrolujte svoje domácí spotřebiče a zjistěte, kolik spotřebovávají energie v klidovém stavu. Modelový příklad: Na štítku monitoru je uvedeno: … 100-240 V~ 50/60Hz 1,2 A … . První údaj udává povolená napětí střídavého proudu, druhý údaj frekvenci a třetí údaj maximální hodnotu protékajícího proudu. Na počítači jsou uvedeny 230 V~ 50Hz 2 A . Na štítku laserové tiskárny jsou uvedeny údaje 200-240 V~ 50-60Hz 4,5 A a podle těchto charakteristik musíme mít upravenu elektrickou síť v naší počítačové pracovně. Všechny štítky jsou nalepeny na zadní straně zařízení, štítek na počítači obsahuje i výrobní kód ve tvaru: XY123456/MMRR. Údaj před lomítkem je konkrétní výrobní číslo počítače, podle kterého lze počítač dohledat a údaj za lomítkem je měsíc a rok výroby. Při reklamaci či opravě je ihned jasné, zda počítač je ještě v záruce či již po. Na obrázku detailu zadní strany PC si všimněme i síťového vypínače u přívodního kabelu – část PC i po vypnutí je „pod proudem“ ! Při umístění počítače na konkrétní místo musíme sledovat: 1. Dostatečné větrání – větrací otvory na počítači musí být volné s dostatkem místa na proudění vzduchu ( v praxi to znamená minimálně 5 cm boční mezera a 10 cm zadní mezera, není vhodné počítač umístit do obývací stěny či do zásuvky psacího stolu (bylo by nutné zadní čelo zásuvky částečně odstranit. Teplotní pracovní podmínky jsou 10 – 40 0C, do jiných podmínek (teplota, prašnost, vlhkost) jsou určeny speciálně upravené počítače. 2. Napětí elektrické sítě smí kolísat pouze v přípustných mezích pro základní jednotku (je nejcitlivější a obsahuje to nejcennější – naše data). Při trvalém přepětí je počítač zcela bez funkce, odchylka přepěťové špičky je přípustná do 15 V (při větší může dojít k poruše 46 zdroje, monitoru, pevného disku či grafické karty). Při podpětí se mění barvy na monitoru, skokové napětí může poškodit pevný disk a způsobí chyby v zápisu dat. 3. Pokud se odchylky vyskytují větší, je nutné předřadit počítačové sestavě stabilizovaný zdroj s ochranou proti předpětí nebo stabilizovaný napájecí zdroj se zálohováním na baterie (UPS). Nesmíme opomenout ani kontrolu případné prodlužovaní šňůry s vícezásuvkou, počítač i všechna periferní zařízení by měla být zapojena do stejné vícezásuvky. Použití několika vícezásuvkových okruhů je nevhodné. Na obrázku je běžně prodávaná vícezásuvka s přepěťovou ochranou, v případě stabilní elektrické sítě lze použít běžnou vícezásuvku s vypínačem. 4. Ergonomické hledisko – počítač musí umožňovat pohodlnou a bezpečnou práci. Většina příruček, dodávaných s počítačem uvádí následující snímek: 47 Zapojení a vypojení PC: Na zadní straně PC jsou všechny zásuvky pro zapojení. U zásuvky přívodního kabelu najdeme síťový vypínač (na obr. v červeném kruhu) a na štítku máme uvedený údaj o odběru proudu. Zjistíme tedy například: - Počítač: 2 A - LCD monitor: 1,2 A - Tiskárna : 4,5 A - Reprosoustava: 0,09 A. Celkem tedy bude protékat přívodním kabelem maximální proud 7,29 A. Na prodlužovaní šňůře je údaj 6 A. Takováto šňůra tedy nevyhovuje. Pokud není uveden údaj o proudu, ale údaj o příkonu, přepočítáme proud podle vztahu I = P/U. Například údaj 1200W při napětí 200V znamená maximální proud I =1200/220 = 5,46 A. Z důvodu bezpečnosti musíme vždy počítat s maximálními hodnotami. V případě závady a přerušení proudu jističem vždy odpojíme vadný přístroj a teprve pak jistič aktivujeme natažením. Vadný přístroj vždy svěříme k opravě odborníkovi. Pokud dojde ke zničení domovní pojistky, je zakázáno ji opravovat, pouze vyměnit za novou! Na detailu zadní části PC vidíme, že pro lepší orientaci je každá typ zásuvky proveden v jiné barvě a tím je omezena možnost chybného zapojení. Případný jiný typ pro totéž zařízení je řešen redukcí, dodávanou s příslušnou komponentou. Zde na obrázku jde o jiný typ výstupu grafické karty než tmavě modrý konektor. Podobné typy konektorů nejde zásadně zaměňovat – mohou sice vypadat stejně, ale mohou mít zcela odlišné vnitřní zapojení. Násilné vtlačení konektoru do zdířky zásuvky může vést k ohnutí kontaktu a k poškození daného zařízení. V horším případě může dojít ke zkratu a následnému znehodnocení některé části na desce. Pak je nutná výměna dané komponenty za jinou. Oprava je obvykle nerentabilní a trvá neúměrně dlouho. 48 Domácnosti využívají celou řadu dalších elektrických přístrojů s větším či menším podílem řídících jednotek na bázi mikroprocesorů. Všimněme si nejběžnějších – televizoru ( z těch větších) a žehličky (z těch menších). Na obrázku je zachycena zadní stěna plazmového TV, příkon 480 W. I zde (stejně jako na PC) najdeme štítek s údaji a blok přípojných konektorů. Pokud jsou konektory v provedení s aretačními šroubky, je vhodné připojené propojovací kabely zajistit (zašroubováním) a tím zamezit náhodnému uvolnění či poškození. Na prodejním balení žehličky či varné konvice také máme uveden údaj o elektrickém příkonu či maximálním proudu a při eventuální výměně poškozené přívodní šňůry musíme tuto skutečnost zohlednit. Ideálním řešením je nechat zabudovanou přívodní šňůru vyměnit odborníkem v servisní opravně. Které spotřebiče najdeme ve Vaší domácnosti? Jaké jsou jejich příkony? Popište zásady bezpečnosti při práci s elektrickým zařízením! 49 Chemie v běžném životě Mýdlo, šampón, kondicionér, povrchové napětí, syndety, abraziva, tenzory, detergenty, saponáty Detergenty Tímto pojmem označujeme všechny přípravky k mytí, čistění a praní. Vše, co je určené k péči o lidské tělo, nazýváme kosmetické přípravky. Každý z nás několikrát denně použije mýdlo – nejstarší detergent, známý již z antiky. Co je to mýdlo? Z jakých látek jej vyrábíme? Jaké má mýdlo složení a co je saponát? Jak ovlivňuje mýdlo povrchové napětí kapaliny? Při výuce fyziky jsme si osvětlili problematiku povrchového napětí (tenze). Připomeňme si: - vyfukování mýdlových bublin, - smyčka na mýdlové bublině po propíchnutí středové bubliny zaujme kruhový tvar, - vztah mezi povrchovou silou F a povrchovým napětím σ má tvar F = σ . l , kde l je délka okraje povrchové blány, - povrchové napětí se zmenšuje s rostoucí teplotou, - povrchová energie je dána rozdílem potenciální energie molekul v povrchové vrstvě a molekul uvnitř kapaliny, - povrch kapaliny se chová jako pružná blána, - na tenké bláně dochází k rozkladu světla. Překonejte svůj odpor k domácím pracím a ochotně běžte pomoci umýt nádobí. Skleničku o objemu 0,1 l naplňte do poloviny vodou, přidejte kávovou lžičku oleje (je jedno, jaký ve vaší kuchyni užíváte). Obsah skleničky důkladně promíchejte a nechte stát. Než umyjete ostatní nádobí, tak se na hladině vytvoří vrstvička oleje. Přidejte trochu saponátového roztoku, kterým umýváte, znovu promíchejte. Olej vrstvu na hladině nevytvoří. 50 Voda nedokáže rozpouštět některé kapaliny v důsledku sil, které váží molekuly v povrchové vrstvě (povrchové napětí, tenze) Prostředky, které mají schopnost povrchové napětí změnit, nazýváme detergenty nebo tenzory. Nejběžnějším z této skupiny látek jsou mýdla a saponáty. Čím umožní smísení jinak nemísitelných látek? Mýdla jsou soli mastných kyselin a hydroxidu sodného či draselného. Výrazná zásaditá (alkalická) reakce mýdla je způsobena tím , že mastné kyseliny jsou slabé, zatímco hydroxidy jsou silné zásady. Již ve výrobě je snižována alkalita mýdel tak, aby použití mýdla neovlivňovalo výrazně tvorbu ochranné vrstvy na slabě kyselém povrchu pokožky. N obrázku je zachycena část prodávaných mýdel v regále marketu. Mýdla se liší navzájem obsahem mastných kyselin. V obchodní praxi je členíme na toaletní mýdla, která obsahují vedle vlastní mýdlové hmoty další plnidla a barviva, látky způsobující danou vůni a regenerační přísady. V prodeji jsou jak mýdla tuhá, tak tekutá. Podle obsahu vonných přísad se člení na odorizovaná a deodorizovaná. První skupina je méně kvalitní a vyšší obsah vonných složek překrývá případné pachy méně kvalitních tuků, ze kterých je mýdlo vyrobeno. Za samostatnou skupinu lze považovat mýdla lanolinová (vhodná pro suchou položku), která obsahují volné tuky (lanolin). Tyto tuky zabraňují nadměrnému „odtučnění“ pokožky. Další skupinou jsou syndety, což je klasické mýdlo se syntetickými tenzory. Zde je důvodem snaha o malou srážlivost v tvrdé vodě. Velmi se rozšiřuje použití tekutých mýdel, která se nesrážejí v tvrdé vodě, lépe pění a nejsou alkalická. Další skupinou jsou draselná mýdla s pouze malým podílem sodného mýdla. Jejich podstatnou vlastností je pěnivost a dobrá rozpustnost ve vodě. Označujeme je jako holicí mýdla. Jejich roztok ve vodě a glycerolu se používá jako holicí krém. Často jsou prodávány ve formě sprejů. Obsahují desinfekční přísady, vonné přísady. Protože obsahují hodně vody, tak pokožka nabobtná a vousy se napřímí a změkčí. Holicí břit také po vrstvě mýdla snadněji klouže po pokožce. Zcela speciální druh jsou dětská mýdla. Dětská pokožka je velmi citlivá a proto mají menší alkalitu a přidané složky působí zklidnění pokožky. Takovou přísadou je například heřmánek. Také obsah parfémů je nižší. Jejich výroba je přísněji sledovaná a mají „tvrdší“ normu zdravotní nezávadnosti a kvality. 51 Při koupání používáme koupelové pěny. Hlavní složka – saponáty, dále zklidňující látky a parfémy. Další možností je použití koupelových solí, což jsou anorganické soli, většinou síran sodný, chlorid sodný, síran hlinotosodný (který muži znají jako kamenec), uhličitan sodný a další. Mohou být přidány i organické kyseliny (kyselina citronová). Všechny směsi mají napomáhat výživě a prokrvení pokožky, chránit proti infekci a napomáhat odstranění nežádoucích zápachů. Mýdla se samozřejmě dají použít i při praní, což by potvrdily naše prababičky. Některé nečistoty můžeme předem odstranit mechanickou cestou a to pomocí tzv. obraziv. Jsou to jemně mleté látky jako oxid křemičitý, SiO2 a oxid hlinitý, Al2O3 . Obecně postup nazýváme obraze a patří sem i kartáčování našich obleků. Mastnotu z látky odstraníme přežehlením horkou žehličkou mezi dvěma savými papíry díky sníženému povrchovému napětí (tuk přechází do dolní (studenější) vrstvy a odtud pak do savého papírového podkladu. Typický pohled do skříňky v koupelně: Ke každodenní hygieně patří samozřejmě i péče o dutinu ústní. K tomu nám slouží zubní pasty s účinným kartáčkem a ústní vody. Jde o suspenze, ve kterých vedle obraziv najdeme stabilizátory, zahušťovadla, látky hubící bakterie, leštidla, smáčedla, konzervační látky, aromatické a chuťové přísady. Pevné složky jsou rozptýlené v kapalných. Tato suspenze musí odstranit vše nežádoucí z úst a nepoškodit sliznice. Co jsou některé komponenty? Abraziva – anorganické soli (např. uhličitan vápenatý, hořečnatý, křemičitan vápenatý). Jsou velmi jemně pomleté, protože nesmí poranit sliznici a poškodit sklovinu zubů. Látky hubící bakterie – např. chlorečnan draselný. Aromatické a chuťové přísady – rostlinné silice (máta peprná, tymián, eukalyptu, mentol). Stabilizátory – zamezí vysychání – vícesytné alkoholy. Pro zpevnění dásní a uvolnění zubního kamene jsou přidávány například enzymatické přípravky, fluorid sodný, chlorofyl, vřídelní sůl, organické kyseliny či další látky. V ochranné ozonové vrstvě atmosféry dochází k velkým změnám, je zeslabována a „díra“ v ní je stále větší. Je rozrušována působením freonů, které likvidují molekuly ozónu O3. Nejnebezpečnější je část záření o vlnových délkách 315 – 400 nm. Proto bychom měli omezit opalování na dobu, která naší pokožce nadměrně neublíží a použít opalovací krémy nebo oleje, které obsahují látky filtrující toto záření (UV filtry). (Údaj o filtru je na obalu zapsán číslicí.) Čím je záření silnější (dovolená ve středomoří, horské oblasti), tím vyšší ochranný faktor je třeba. Kůže je velmi pružný obal našeho těla, který musíme udržovat opravdu průběžně. Nejslabší je na víčkách (0,1 mm), nejsilnější na chodidlech (0,4 mm). K čištění, které má 52 odstranit pot, prach, nadbytek kožního mazu a odumřelé buňky, používáme pleťové vody a mléka. Jde o roztoky obsahující etanol, tenzory, vícesytné alkoholy, mentol, kafr, bylinné výtažky, kyselinu salicylovou a další přísady. Cíl = pleť vyčistit, vydezinfikovat a zklidnit. Složení se liší podle druhu pleti, pro kterou je pleťová voda určena. Pleťové mléko používáme k důkladnějšímu čištění. Jde o vodní emulze tuků, lanolinu, glycerolu, cholesterolu, různých olejů a dalších látek. K regeneraci se používají pleťové masky, které mají nejrůznější složení. Přípravky na vlasy Do této skupiny přípravků patří zejména vlasové šampony, kondicionéry, vlasové vody a laky na vlasy. Mýdelné roztoky poškozují svou alkalickou reakcí rohovinu vlasů a působí nepříznivě na naši pokožku, zejména na vlasové kořínky. Základní složkou zde jsou syntetické tenzory (saponáty) doplněné bylinnými extrakty, lecitiny, vaječnými práškem, dezinfekčními prostředky a vonnými látkami. Šampony jsou vyráběny a dodávány převážně tekuté a jsou baleny v lahvičkách, polštářcích nebo tubách. Výběr provádíme podle charakteru našich vlasů a citlivosti naší pokožky. Základem kondicionéru jsou látky, které jednak snižují elektrostatický náboj, jednak vyhlazují povrch vlasů. Vlasové vody pak podporují růst vlasů, omezují tvorbu lupů, vypadávání či lámání vlasů, dezinfikují a osvěžují pokožku hlavy. Jde o roztoky účinných látek ve 40% ethanolu, tedy rostlinných výtažků (z kopřiv, heřmánku, břízy, chmele a arniky), tuků a vyšších alkoholů, (zamezují vysychání pokožky), vitamínů (proti vypadávání vlasů), sloučenin síry a složitých organických látek (zabraňují tvorbě lupů). Laky na vlasy jsou roztoky polymerních látek v ethanolu. Jejich vlastnosti zajistí rychlé zasychání a přitom nezpůsobují lámavost vlasů, jsou částečně odolné proti vodě. Lze je snadno odstranit roztokem šamponu. Prodávají se ve sprejích a rozstřikují se ve formě aerosolu. Jako hnací látka byl používán freon, dnes bezfreonové balení (mechanický rozprašovač). V současné době je obvyklé barvení vlasů i dívek i chlapců (například chlapci se obarví stejnou barvou před zápasem svého oblíbeného mužstva). Používají se kovová, rostlinná a syntetická barviva. Kovová barviva může aplikovat pouze profesionál, (pokud by se kov dostal do kontaktu s peroxidem vodíku používaným na úpravu vlasů, proběhl by bouřlivý rozklad peroxidu, který by způsobil okamžité zničení vlasů a výrazné poškození pokožky). Z rostlinných barviv jsou nejpoužívanější barvy na bázi HENY. Další přírodní barvy (rebarborová šťáva, šťáva z nezralých vlašských ořechů aj.) mají jen krátkodobé působení. Jsou proto užívány pouze ojediněle. Kdo má vlasy rovné, přeje si vlnité a naopak! (postřeh ze školy). Podstatou vlasů je bílkovina kreatin. Z výuky chemie víme, že molekula bílkoviny je složena z aminokyselin, které jsou vzájemně vázány peptidickou vazbou. Přitom řetězce aminokyselin jsou svinuty do šroubovice a několik takových šroubovic je vzájemně propleteno. 53 V keratinu jsou aminokyseliny uspořádány do šroubovic samozřejmě také. Makromolekuly keratinu jsou vzájemně spojeny vazbami mezi atomy síry – disulfidickými můstky. Disulfidické můstky spojují sousední molekuly do síťových útvarů. Jsou pevné, ale působením chemickým látek je lze rozpojit. Například thioglykolanem amonným, který zřetelně páchnoucí po amoniaku. (Vzpomínáte si na charakteristický zápach v kadeřnictví?) Po nanesení takové látky dostanou vlasy žádaný tvar. Po aplikaci je třeba nový tvar zpevnit, což dosáhneme pomocí oxidačního prostředku (často peroxidu vodíku). Ten způsobí uvolnění atomů vodíku ze skupin –SH a sirné můstky se obnoví. Rtěnky, líčidla, laky na nehty Tato oblast je doménou především žen. Patří sem líčidla, rtěnky, tužky na obočí, oční stíny a barevné laky na nehty. Rtěnky jsou používány k obarvení rtů a k upravení jejich tvaru. Volba barvy musí ladit s barvou pleti, očí a vlasů. Dále je nutné vzít v úvahu prostředí, ve kterém se bude nalíčená osoba pohybovat. Rtěnky jsou vyráběny z olejů, vazelíny, vosků, vyšších alkoholů, lanolinu, cholesterolu, lecitinu, starinu, barviv, parfémovaných a chuťových látek. Nesmývatelné rtěnky jsou odolné proti otěru a vlhkosti, mohou obsahovat také UV filtr. Lak na nehty je roztok nitrátu celulózy v organickém rozpouštědle. Obsahuje barviva, pigmenty a změkčovadla. Má funkci jak dekorativní, tak ochrannou. Odstraňujeme odlakovačem, což je směs stejných organických rozpouštědel, jaká se používají k výrobě. Laky na nehty i odlakovače jsou hořlaviny první třídy! Parfémy, toaletní a kolínské vody Již v dějepise jsme se dozvěděli o pokusech odstranit nepříjemné tělesné pachy. Buďto můžeme odstraňovat nečistoty z povrchu těla častým mytím, nebo překrýt nepříjemné pachy ostřeji vonící látkou. Vzpomeňte si na libovolnou reklamu z této oblasti. Každý z nás pracuje v jiném prostředí, jinak se potí a během dne nemá k dispozici kdykoli možnost se důkladně umýt či osprchovat. Vzpomeňte si na třídu po výuce tělesné výchovy nebo na šatnu ve fitcentru! V biologii byl uvedena skutečnost, že i při výběru partnera hraje velký význam tělesná vůně. Důvodem je prý odlišná genetická výbava, která má partnerce zajistit větší šance na přežití jejich případných potomků. Krátce řečeno – chceme svému okolí vonět. Proto používáme parfémy, voňavky, kolínské vody a deodoranty. Jde o ethanolové roztoky vonných substancí rostlinného nebo živočišného původu. Přírodní vonné látky se získávají z rostlinných částí klasicky (vyluhováním, lisováním, destilací s vodní parou apod.). Jsou ale používány i látky syntetické. Vonné látek je zpravidla použito na tzv. kompozice více. Každá firma úzkostlivě tají konkrétní složení. Některé parfémy obsahují i několik set složek.Vonné látky je možné připravit i synteticky jako estery (sloučeniny alkoholů a kyselin). Byla vypracována podrobná klasifikace vůní. Vůně pro dámské parfémy jsou roztříděny do tří hlavních skupin na květinové, orientální a vůně chypre. Pánské parfémy obsahují vůně čerstvé, orientální, dřevnaté apod. Použití může být i kontraproduktivní – co voní jednomu, nemusí vonět 54 druhému. Parfém je roztok vonné látky v ethanolu ( koncentrace nejméně 12 %). Jsou dodávány v malém objemu, vůně je obvykle velmi intenzivní. Na trhu jsou i tuhé parfémy, jejichž základem jsou čisté vyšší uhlovodíky (uhlovodíky s dlouhým řetězcem), ve kterých je rozpuštěna směs vonných látek. Toaletní voda a kolínská voda jsou roztoky o nižších koncentracích vonných látek, je nutné zvolit větší množství při aplikaci. Deodoranty obsahují kromě vonných látek také složky, které omezující tvorbu a rozklad potu. Tyto látky stahují potní žlázy a mají antibakteriální účinky. Při použití všech těchto přípravků bychom měli vzpomenout na pohádku „Byl jednou jeden král“ s Vlastou Burianem a Janem Werichem: „… přiměřeně, přiměřeně…“! Jaké látky objevíte ve vlastní koupelně? K jakým účelům je používáte? Jaké je složení těchto látek? Jak by jste charakterizovali ekologické balení? Čištění a úklid v domácnosti, běžné práce Úklidové prostředky, mytí nádobí, čištění skla, hygienická zařízení, ochrana kovů, vlákna, praní, malování, lepení Existuje mnoho chemických výrobků pro tuto oblast. Uveďme si aspoň některé. Základními složkami jsou tenzory (mýdla a syntetické tenzidy), abraziva a organická rozpouštědla. Dále jsou v těchto výrobcích aktivační, bělící a další speciální přísady. Aktivační přísady zvyšují účinky tenzidů a snižují účinky látek, které způsobují tvrdost vody. Například soda (uhličitan sodný), síran sodný a křemičitany. Jiné, novější výrobky, obsahují jako aktivační složku alkalické soli polyfosforečných kyselin (obsahují ve své molekule několik atomů fosforu a jsou vysoce účinné). Bělící přísady uvolňují během čistícího procesu aktivní kyslík. Uplatňují se proto u prostředků na praní. Vzpomeňte na reklamu na aktivní kyslík! Současné přípravky obsahují další speciální přísady. Jejich užití poznáme již podle názvu: dezinfekční látky, enzymy (zlepšují rozpustnost bílkovinných nečistot), filmotvorné látky (vytvářejí na povrchu čištěného předmětu ochrannou vrstvu), antistatické přísady (snižují elektrický náboj na nevodivých předmětech, a tím zabraňují usazování prachových částeček), homogenizační přísady (zvyšují tekutost přípravku), parfemační a barvící látky, antikorozní přísady. Veškeré tyto přísady mají zajistit dokonalejší vlastnosti přípravku: 55 - smáčivost (dokonalý styk mezi čištěným předmětem a čistícím přípravkem, - odmašťování (uvolňování mastných nečistot z povrchu předmětu a jejich převedení do roztoku), - emulgační schopnost (mísení vzájemně nerozpustných látek), - pěnivost (nutná při vynášení nečistot z lázně nebo z povrchu čištěného předmětu, či při stabilizaci účinné látky na čištěném povrchu), - bělící schopnost (zachovává nebo obnovuje čistě bílý povrch čištěného povrchu a je dosahována chemicky nebo fyzikálně. - snižování povrchového napětí (na styku dvou kapalných látek dochází vlivem povrchového napětí k omezení vzájemné rozpustnosti), - rozpustnost (čistící či prací prostředek je užíván ve vodném roztoku a proto musí být dobře a rychle rozpustný), - filmotvornost (někdy je třeba, aby na povrchu čištěného předmětu vznikla ochranná vrstva (film). - biologická odbouratelnost (zbytky přípravku musí být z přírody odstranitelné pomocí běžných mikroorganismů), - biologické vlastnosti (pokud mají prostředky případné nežádoucí účinky na lidský organismus, musí být na ně v návodu k použití upozornění). Mytí nádobí Velmi neoblíbená činnost. Většinou se používají tekuté prostředky. Prodávají se koncentrované roztoky obsahující tenzidy, emulgátory a rozpouštědla. Jejich vodné roztoky pak odstraňují nečistoty z povrchu nádobí, udržují je rozptýlené, takže se neplavou na hladině lázně ani se nezachytí na stěnách dřezů či na povrchu nádobí. Teplota při užití je 30-40 oC (jde o teplotu tání jedlých tuků). Při tepelném zpracování potravin na nádobí vznikají rozkladné produkty, které jsou při vyšších teplotách spalovány. Tato znečištění odstraňujeme pomocí mycích past, případně prášků. Tyto pasty obsahují vedle složek rozpustných ve vodě ( tenzorů a alkalických látek působících nabobtnání rozkladných produktů) ještě abraziva (křemičitany či jemně práškovaný křemenný písek). Ne vždy máme při mytí gumové rukavice a proto prostředky obsahují látky zabraňující odmaštění pokožky a parfémy (nepříjemná práce, příjemná vůně). Čištění skla Sklo je kapitola sama o sobě. Okenní tabule musí být průhledná, sklenku na stole chceme mít dokonale čistou a vyleštěnou. Ve skle jsou alkalické látky, např. oxid sodný, draselný a vápenatý, vázané na oxid křemičitý. Vzdušná vlhkosti a kyselé plyny v ovzduší (hlavně oxidu uhličitého a oxidu siřičitého) způsobí, že se tyto látky na 56 povrchu uvolňují a rozrušují povrch skla. Hovoří se o mikroskopické korozi skla. Přípravky by při mytí měly tento jev omezit. Tedy nejen odstranit mechanické nečistoty, ale také omezit rosení a zvýšit odpudivost vody nebo částic nečistoty od povrchu skla. Vodné roztoky odmašťovacích a mycích přípravků při častém používání naopak urychlují tuto korozi. Proto se používají roztoky alkoholů (ethanolu, propanolu) a vhodných smáčedel. Používají se také pasty s anorganickými látky s adsorpčními schopnostmi. Po aplikaci pasty se nečistoty uvolní z povrchu a adsorbují se na tuhou látku, která je ze skleněné plochy mechanicky odstraněna setřením. Proti orosení skel používáme buď hygroskopické látky (vodu pohlcují), které rozpouštějí drobné kapky sražené vody, nebo hydrofobní látky (odpuzující vodu). Vodní pára se sráží v drobné kapičky, které ihned stékající ze skleněné plochy pryč. Hygienická zařízení Vana, umyvadlo, klozetová mísa, bidet i jejich okolí musíme udržovat čisté a dezinfikované. Je nutné přitom odstranit i nepříjemné pachy. Proto obsahují přípravky k jejich čištění vedle tenzorů a obraziv i dezinfekční a deodorační složky. Dezinfekční účinek mají sloučeniny uvolňující chlor (chlornan sodný, chloramin), deodoračními přísadami jsou vonné aromatické látky. Obvykle jsou ve směsi s organickými rozpouštědly. Prodávají se i tuhé organické látky, které za pokojových teplot sublimují, např. naftalen. Pokud znečištění je většího rozsahu,lze použít i velmi agresivních chemikálie, např. kyselinu chlorovodíkovou. Osobně bych ji nedoporučoval použít opakovaně – povrch klozetové mísy je pak poleptán a to umožňuje snazší usazení nečistot a choroboplodných bakterií. Kyselina chlorovodíkové se užívá při úpravě vody (jak jsme si uvedli dříve) ke snížení tvrdosti vody. Usazeniny na hygienických zařízeních obsahují vápenaté ionty (ve formě uhličitanů), soli kyseliny močové a soli mastných kyselin (z mýdel). Podobně se na stěnách usazují soli železa obsaženého ve vodě. Usazování těchto látek jsou schopny zabránit látky, které mohou vázat vápenaté i další ionty pevnou vazbou. Nutnou podmínkou jej jejich dobrá rozpustné ve vodě. Označujeme je komplexní sloučeniny. Ochrana povrchů kovů Kovový povrch může být znečištěn různými vlivy: - produkty chemických reakcí vlivem látek v ovzduší (koroze vzdušnou vlhkostí či vodou, kyslíku, oxidů siřičitého, uhličitého, sirovodíku, ), 57 - látkami, které na kov byly použity dříve (vrstvy maziv, barev, olejů a mnoha dalších látek). Vhodný prostředek či metodu očištění je nutné vybrat podle konkrétního znečištění. Nejběžnější fyzikální metodou je mechanické odstranění ocelovým kartáčem nahrubo, smirkovým papírem či abrazivním práškem najemno. V případě dostatečné tloušťky materiálu lze nečistoty obrousit. Chemické metody spočívají buď v použití rozpouštědla, které nečistoty převede do roztoku. Při rozpouštění může dojít k chemickým reakcím, které nečistotu změní na jinou látku. Toto se děje například při alkalickém odmašťování. Provádí se v lázních obsahujících tenzory a hydroxid sodný, uhličitan sodný a křemičitany. Alkalické odmašťování nemůžeme použít při čištění předmětů z hliníku, v případě předmětů pozinkovaných či pocínovaných (pozinkovaná krytina na střechách. Další metodou je odmašťování organickými rozpouštědly. Benzín, motorová nafta i petrolej jsou odmašťovadla, která užívá každá dílna či opravna motorových vozidel. Rychlejšího odmaštění než benzínem dosáhneme použitím chlorovaných uhlovodíků (trichlorethanu). Výhodou je jejích nehořlavost, nevýhodou je jedovatost. Mají totiž karcinogenní účinky. Pokud s ním musíme pracovat, musíme dostatečně větrat! Produkty koroze se odstraňují z povrchu mořením nebo odrezováním (běžně je prodáván prostředek - odrezovač. Moření je působení roztoku kyseliny sírové, chlorovodíkové, či dusičné na povrch kovu, odrezování se provádí roztoky kyseliny fosforečné a alkoholy. Mechanicky jdou nečistoty odstranit tzv. pískováním, což je očištění povrchu směsí písku a vzduchu. I některé barvy mají uvedeno v popisu použití, že mohou být použity na mírně zkorodovaný povrch. Zde však musíme poznamenat, že zkorodovaná vrstva muže být velmi slabá (10-6 m ) a proto radíme radši čistit. Zvláštní kapitolou jsou drahé kovy, které se čistí vatovým tamponem s aktivním roztokem, (často na základě amoniaku) nebo ultrazvukem. Složení jednotlivých přípravků se liší podle konkrétního použití, např. Sidol k čištění slitin mědi, Silichrom k čištění pochromovaných předmětů. Modernější přípravky mají přidánu komponentu, které vytváří na povrchu ochranný film – často je využíván silikon. Péče o nábytek Nábytek je převážně ze dřeva či umělých hmot a odstranit z jeho povrchu nečistoty nestačí. Je třeba vytvořit ochrannou vrstvu, která zabrání dalšímu usazování nečistot.Používají se vysychavé oleje (např. lněný), vosky (parafiny, včelí vosk), rozpouštědla (benzín, terpentýn, glykoly), emulgátory, styrenové a akrylové polymery, kovová mýdla a další látky. Údržba podlah Čistící přípravky jsou v podobě vodných roztoků, roztoků rozpouštědel a či disperzních čističů. Obsahují rozpuštěné tenzidy , disperzní čističe obsahují vedle roztoků látek ve vodě i roztoky jiných látek v organickém rozpouštědle. Roztoky jsou vzájemně rozptýleny – dispergovány. Vodná fáze obsahuje roztoky tenzorů, organická fáze obsahuje také vosky a polymerní látky. 58 Zvláštní skupinou jsou odstraňovače a snímače. Jde o koncentrované přípravky, které jsou mimořádně účinné a používají se bez rozpouštědel. Běžné leštící a konzervační přípravky jsou například pasty na parkety a leštící a samolešticí disperze na různé povrchy. V současné době jsou moderní přírodní materiály a ty vyžadují pravidelné a důkladné ošetření. Například klasická pasta na parkety. Jde o stejnorodou směs roztavených vosků a benzínu. Za vyšších teplot taje na čirý roztok a po ochlazení pět tuhne. Po aplikaci dojde k odpaření rozpouštědla a pasta vytváří tvrdý a odolný film, který je celkem snadno leštitelný. Na plastové podlahy (přestože mohou mít vzhled dřeva) jsou určeny leštící a samolešticí disperze. Jde o vodnou disperzi akrylových polymerů, která po vyschnutí vytvoří tvrdý lesklý film. Dalším kladem je nehořlavost. Vlákna kolem nás Již zcela běžným termínem článků v časopisech jsou vlákna, vyrobená pomocí nanotechnologií, která mají mít široké spektrum použití. Můžeme si přečíst článek o kompozitních materiálech, výtahu do vesmíru po lanech sestavených z nanotrubiček . Nové tkaniny mají mít samočistící schopnosti a mají postupně uvolňovat vůně, léky či jiné látky. Klasifikujme si však běžné vlákna a tkaniny. Právě ty najdeme po odstranění krytu ve vnitřním prostoru našeho PC. Větrání PC je zajišťováno aktivním větráním. Všechny vrtulky vlastně vyfukují teplý vzduch z prostoru PC a proto musí být z okolí PC nasáván studenější vzduch do vnitřního prostoru. Samozřejmě včetně prachu a různých vláken. V každé domácnosti či kanceláři je použita celá řada vláken.Užívaná vlákna rozdělujeme podle původu. Rostlinného původu jsou vlákna ze semen (bavlna, kapok), ze stonků (len, konopí, juta), nebo z plodů rostlin (kokos). Podstatou těchto vláken je celulóza nebo buničina. Za vlhka neztrácejí pevnost, jsou odolná vůči organickým rozpouštědlům i alkáliím a málo odolná vůči organickým rozpouštědlům i alkáliím, a málo odolná vůči minerálním kyselinám. Po zapálení hoří jasným, klidným plamenem. Živočišného původu jsou například vlna (srst zvířat) či přírodní hedvábí (zámotek kukly bource morušového). Tato vlákna mají bílkovinnou povahu. Odolávají méně koncentrovaným kyselinám, za vyšší teploty jsou velmi málo odolná vůči alkalickým roztokům a po zapálení se škvaří a páchnou po spálených vlasech. Chemický průmysl vyrábí rovněž vlákna z přírodních i syntetických polymerů. Například viskozová vlákna (z regenerované celulózy) a vlákna acetátová (z derivátů celulózy). Velkou skupinu syntetických vláken tvoří vlákna polyamidová, která jsou odolná vůči alkáliím, ale již méně odolná vůči koncentrovaným kyselinám , za nižších teplot dobře odolávají organickým rozpouštědlům. Nejznámějším polyamidovým vláknem je nylon, který způsobil po druhé světové válce doslova revoluci (nylonové punčochy). Také sem patří polyesterová vlákna, za nižších teplot velmi odolná vůči kyselinám i vůči málo koncentrovaným alkáliím a organickým rozpouštědlům. Hutnická vlákna jsou například skleněná vlákna. Tkaniny z nich se uplatňují jako izolace i jako dekorační prostředek. Jednotlivá vlákna se v našem 59 oboru začínají využívat pro přenos informací světelným paprskem. Zde je nutná velká přesnost a dokonalý povrch takovéhoto vodiče. Praní Praní spočívá v přesunu nečistoty z praného předmětu do prací lázně. U tkanin nesmi dojít k poškození tvaru, pevnosti ani zbarvení. Chemickou podstatou znečištění jsou různé mastnoty složené z nepolárních molekul látek nerozpustných ve vodě, která je složena z polárních molekul. Proto se používají látky, které rozpuštění mastnoty usnadňují (tenzidy). Každý z nás denně užívá mýdlo.Voda, kterou používáme, obsahuje vždy určité množství rozpuštěného hydrogenuhličitanu vápenatého (i dalších). Podle obsahu hovoříme o tvrdé či měkké vodě. Hydrogenuhličitan vápenatý disociuje na ionty hydrogenuhličitanové a na ionty vápenaté. Ty pak srážejí mýdlo - vytvářejí s anionty mastných kyselin nerozpustné soli a pak již nejsou schopny rozpouštět nečistoty. Pokud nemáme na praní měkkou vodu, používáme změkčující přísady. Nejdůležitější je uhličitan sodný Na2CO3, známý jako soda. Ta hydogenuhličitan vápenatý mění na nerozpustný uhličitan vápenatý. Tím se vápenaté ionty vyloučí z roztoku ve formě sraženiny a nemohou již vytvářet nerozpustnou sůl s aniontem mastné kyseliny. Podobně působí i některé další látky např. pyrofosfáty, křemičitany, peroxoboritany. Všechny dnes užívané prací prostředky jsou tvořeny syntetickými tenzidy a mýdlem a to v různém poměru. Dále obsahují ještě další doplňující složky jako prostředky změkčující vodu, vonné složky, bělící prostředky, ochranné koloidy (zabraňují zpětnému usazování již uvolněných nečistot), enzymy, různá rozpouštědla a opticky zjasňující prostředky. Opticky zjasňující prostředky obsahují organické látky, které přilnou k tkanině, kde absorbují část ultrafialového záření a naopak uvolňují záření viditelné v oblasti modré, fialové a zelené barvy. Cílem je kompenzace nažloutlého odstínu tkaniny, který vzniká opakovaným praním. Stejný efekt mají i modré pigmenty – tzv. modřidla. Někdy je náš oděv znečištěn tukem, mlékem, barvivem – každý z nás se něčím polil, umazal. K vyčištění často volíme organická rozpouštědla, především pro odstranění skvrn, jejichž podstatnou je mastnota. Při volbě 60 rozpouštědla je osvědčené vyzkoušet předem jeho účinky na malém kousku látky, který nebude vidět. Rozpouštědlo vytíráme až do sucha nebo odplavíme nečistotu zcela mimo látku oděvu. Některé skvrny se odstraňují i chemickou přeměnou látky. Využíváme buď oxidaci – čistícím prostředkem je většinou peroxid vodíku, nebo alkalickou reakci roztoku amoniaku. Nátěrové hmoty Vše, co používáme, stárne. Sluneční záření mění barvu předmětu, vlhkost a oxidy v ovzduší způsobují korozi, plastové výrobky mění své vlastnosti, dřevo ztrácí pevnost - trouchniví. Užíváním dochází k poškrabání povrchu, použité barvy již nejsou „in“, zkrátka vzhled věcí kolem nás něčím nevyhovuje. Na řadu přichází nátěr (abychom předmět ochránili či vylepšili jeho vzhled). Povrch předmětu pokryjeme vrstvičkou kapalné látky, která se určitou dobu přemění na látku pevnou a vytvoří tenkou ochrannou vrstvu. Nátěrové hmoty jsou směsi, které vlivem vnějšího prostředí změní své kapalné skupenství na skupenství tuhé. Jednotlivé součásti se vzájemně liší svou těkavostí (rychlostí přechodu do plynného skupenství). Jako rozpouštědla používáme organické látky, (ethanol, xylen, aceton, toluen). Po provedení nátěru se tyto těkavé látky rychle odpaří a ostatní složky nátěru vytváří na povrchu tenkou vrstvu (zajistí požadované vlastnosti). Ostatní složky jsou látky vytvářející povrchový film, pigmenty a barviva (tvoří vlastní barvu) a případná plnidla. Povrchový film vytváří vysychavé oleje, přírodní, zušlechtěné i syntetické pryskyřice, deriváty celulózy a kaučuku, asfalty. Vysychavé oleje jsou rostlinné kapalné tuky, které se na vzduchu mění v pevné látky. Stejného účinku dosahujeme použitím tuhých látek, které se do nátěrových hmot přidávají rozpuštěné v rozpouštědle. Většinou jde o látky rozpustné v organických rozpouštědlech, některé ale jsou rozpustné i ve vodě. Zvláčňovadla jsou netěkavé , vysokovroucí kapaliny, které makromolekulárním složkám v nátěrových filmech dodávají vláčnost. Pigmentové složky zajišťují barevný odstín. Používají se anorganické barevné látky (oxidy, chromany), organická barviva, případně i kovy v práškovité formě. Plnidla jsou to jemně mleté nerozpustné minerální látky (křída, asbest, mastek). Nemají vliv na barvu, jsou důležité pro technologii nátěru. Jako transparentní (průhledné) nátěry označujeme ty, které neobsahují ani pigment, ani plnidla (např. laky a fermeže). Ostatní nátěry (s obsahem pigmentů a plnidel) nazýváme emaily, nátěrové barvy a tmely. Rozdělení barev a nátěrů a) Rozdělení podle vlastností - asfaltové (izolační nátěry zdiva, kovových předmětů a konstrukcí ) - celulózové (úpravě dřeva, podlahovin, konstrukcí, stěn) - silikonové (ochranné nátěry kovových předmětů) 61 Obsahují jemně práškový hliník a jsou určeny pro vyšší teploty - lihové (roztoky přírodní pryskyřice v bezvodém ethanolu – např. lihový lak). Pokud přidáme pigmenty a plnidla, získáme lihové emaily. Lihové nátěry nejsou vhodné pro úpravu předmětů, které budou vystaveny vlhku a teplu - olejové (vysychavé oleje, které po nanesení v tenké vrstvě na vzduchu zasychají a vytvářejí průhledný nátěrový film). Roztoky zasychavých olejů a pryskyřic v organických rozpouštědlech jsou užívány jako laky, obsahují-li ještě pigmenty a plnidla, jsou užívány jako emaily nebo barvy. Podle určení nátěru se přidávají speciální příměsi (v antikorozních nátěrech např. sloučeniny olova). Nejvíce se ale užívají fermeže k napouštění natíraného dřevěného předmětu . - syntetické – roztoky syntetických pryskyřic v organických rozpouštědlech. Rychle zasychají a odolávají vodě a dalším agresivním vlivům Latexové barvy jsou syntetické hmoty ředitelné vodou. Jsou to disperze jemně rozemletých práškových pigmentů, plnidel, přísad a syntetického pojidla ve vodě. b) Rozdělení podle užití - napouštěcí (pórovité materiály jako dřevo či zdivo) - základní (první nátěr předmětu) - podkladové (vytvoří vrstvu mezi základním nátěrem a nátěrem finálním) - finální (poslední, vrchní vrstva). Běžně hovoříme o základové a vrchní barvě. Malířské barvy Pro povrchovou úpravu používáme směsi anorganických plniv ( kaolin, křída), anorganických pigmentů a pojivových látek (klíh, škroby). Poměr složek zajistí vlastnosti – nesnadná otíratelnost, jasná barevnost. Nejsnazší je si nechat namíchat požadovaný odstín v prodejně speciálním strojem. Tento postup zaručí stálost barvy i při opravě, není ale možné ředit (změna odstínu). Postup je užíván i při barvení omítkových finálních směsí. Požadovaný odstín lze kdykoli domíchat – pouze ale v určitém množství (balení základní bílé hmotypo 15 či 25 kg). Zásady pro používání nátěrových hmot Podkladní plocha musí být čistá a suchá, případně odmaštěná. Páry těkavých složek jsou zdraví škodlivé. Proto platí: nejíst, nepít, nekouřit, dobře větrat. Lepidla a tmely Lepíme vše, co slepit jde. Lepidel užíváme k výrobě , jejich pomocí opravujeme poškozené pneumatiky, oděvy, lepíme kov na dřevo a podobně. 62 Podstata každého lepení je, že látka v kapalném stavu přilne k plochám lepených těles silou (adheze), po určité době se změní v tuhou látku. Slepená tělesa pak drží pohromadě silou, kterou označujeme slovem koheze. Pohybová energie molekul v pevných látkách nedokáže překonat přitažlivé síly, zatímco v kapalinách, přitažlivé síly překoná. Přeměna kapalné látky v látku tuhou může několik příčin: 1.) Při ochlazení kapaliny se zmenší pohybové energie molekul, místo nepravidelného pohybu kmitají na jednom místě kolem rovnovážné polohy – dochází k tuhnutí a tím spojení materiálů. Toto používáme u lepidel, které musíme před použitím zahřát. Slepované plochy potřeme taveninou, která zůstane po vychladnutí a ztuhnutí jako pevný spoj. 2.) Ztuhnutí látky, která byla rozpuštěna v kapalině je druhý způsob lepení. Po odpaření kapaliny ztrácí částice prostor, ve kterém se pohybovaly, mají pevná místa lepidlo tuhne. 3.) Proces, kdy kapalné látky spolu reagují za vzniku tuhé látky. 4.) Polymerace - makromolekuly polymeru vznikají spojením mnoha stejných molekul monomeru. Typický příklad - dvousložková lepidla. Lepidlo je prodávané ve formě dvě oddělených kapalin, po smísení vznikne pevná látka.Často říkáme: lepidla epoxidová (epoxid a tvrdidlo). Rozdělení lepidel Lepidla členíme podle jejich původu na minerální, rostlinná, živočišná a syntetická. Nejznámějším minerálním lepidlem je vodní sklo a asfalt. Používáme tmely, což jsou látky určené k zarovnávání povrchů těles. Příkladem je vyrovnávání nerovností na autokaroserii před nástřikem barvy. Mezi lepidla živočišného původu patří klih a kaseinová lepidla. Běžná jsou lepidla rostlinného původu, jako jsou cukry, škroby nebo dextriny a přírodní kaučuk. K lepení ohebných materiálů se používají alkaprény (hlavní složka chloroprénový kaučuk). 63 Syntetická lepidla - disperzní lepidla - polymer, rozpuštěný či rozptýlený v rozpouštědle - termoreaktivní lepidla - makromolekula vzniká chemickou reakcí mezi složkami lepidla - lepidla nabázi eleastomerů. Základní lepidla na trhu Lepidla anorganického původu Asfalt Lepidla, která ho obsahují, se používají především jako tmely. Užívá se jich např. k lepení podlahovin, k lepení lepenky, spárování spojů, opravám střešních krytin (lepení prasklin). Lepidla živočišného původu Kostní klih Výroba z kostí ( obsažený kolagen se mění na glutin (obě látky bílkovinné povahy). Klih ve vodě bobtná, a při zahřívání s vodou se mění na koloidní roztok. Použití: k lepení dřeva, nevydrží ale ve vlhku a plísni. Kaseinová lepidla Výroba úpravou mléčné bílkoviny kaseinu. Rozpustná ve studené vodě, užívá se jich k lepení dřeva, korku hobry, sololitu. Lepidla rostlinného původu Lepidla škrobová a dextrinová Jsou to směsi škrobu, dextrinu, glukózy a dalších látek. Použití: k lepení papíru (označujeme jako kancelářská lepidla), k lepení tapet na zdivo. Přidávají se i do barev k natírání interiérů, protože zajišťují přilnutí malířské hlinky k omítce. Lepidla kaučuková Jsou to roztoky různých druhů kaučuku v organických rozpouštědlech. Většina používaného kaučuku je syntetického původu. Ředí se benzenem, toluenem, acetonem a dalšími ketony, případně chlorovanými uhlovodíky (při použití musíme dobře větrat). Zajišťují pevné a pružné spojení. Roztoky přírodního kaučuku, které obsahují minerální plniva a vulkanizační přísady používáme k opravám pneumatik. Provádí se vulkanizace za tepla, při které dochází k zesítění makromolekul. Univerzálními kaučukovými lepidly jsou alkaprény. Základní složkou je zde chloroprenový kaučuk. Rozdílný je podíl rozpouštědel, který ovlivňuje dobu zasychání. Použití: k lepení pryže a dalších ohebných materiálů (kůží, textilu), případně k lepení těchto látek na tuhé hmoty (sklo, kovy, zdivo). 64 Syntetická lepidla Lepidla na bázi syntetických polymerů Nejčastěji jde o roztoky plastů v organických rozpouštědlech. Mají univerzální použití, především ke spojování různorodých materiálů. Základní složkou jsou plasty (chlorovaný polyvinylchlorid, polyvinylacetát, polystyren) rozpuštěné v acetonu, acetátech a chlorovaných rozpouštědlech. Patří sem i roztoky derivátů celulózy. (nejznámější je Kanagon.) Disperzní lepidla - plasty nebo jejich směsi jsou rozptýleny ve vodě – nejsou přitom ve vodě rozpustné, takže netvoří roztok, ale disperzi Použití: k lepení savých materiálů (dřevo, textil, i beton). Základní složkou jsou plasty, především polyvinylacetát. Lepí tapety, podlahoviny, obkládačky a parkety. Lepidla na bázi syntetických pryskyřic Skládají se z pryskyřice a tvrdidla. Tvrdidlo je látka, která reaguje s původními makromolekulami, způsobí jejich zesítění, a tedy i zpevnění spoje. Je nezbytné dodržet předepsaný vzájemný poměr obou složek lepidla. Zásady lepení 1.) Lepidlo volíme podle slepovaných materiálů, používaného postupu lepení (za studena, za tepla) a nároků kladených na spoj. 2.) Lepený povrch musí být čistý, odmaštěný a suchý, případně zdrsnění. 3.) Lepidlo používáme podle zásad stanovených výrobcem a ve stanoveném poměru. 4.) Teplota lepidla a lepených ploch má být stejná. 5.) Používáme co nejtenčí souvislou vrstvu lepidla, nenanášíme zbytečně mnoho. 6.) Časovou prodlevu mezi nanesením lepidla a spojením ploch nesmíme překročit ani zkrátit. 7.) Dodržíme dobu, po kterou má lepený spoj být ponechaný v klidu, nejlépe upevněný. 8.) Přebytečné množství lepidla kolem lepeného spoje mechanicky odstraníme. 9.) Při ošetřování lepeného předmětu neužíváme látky, které spoj mohou rozleptat (ředidla). Vyjmenujte jednotlivé skupiny látek užívaných v domácnosti k úklidu? Které z těchto látek najdete u Vás doma a k čemu je využíváte? Jaké druhy lepidel používáte a jaké mají složení? Uveďte zásady při práci s lepidly! 65
Podobné dokumenty
Přehled podmínek pro využití bioplynu v dopravě
chce toto množství snížit až na hodnotu 10 mg/kg), odparek (což jsou vlastně těžké uhlovodíky, sirné
látky, voda, atd.) je maximálně 100 mg/kg. Pro zajištění dostatečného tlaku LPG v nádrži i v zim...
Hanka Kynychová
Platnost nabídky od 23. 1. do 19. 2. 2014. Sleva Vám bude automaticky započítána při nákupu s TETA kartou. Max. 6 ks na každého zákazníka.
Motor je hnací jednotka motorového vozidla, která spalováním
Rotační pístový motor je tříkomorový tepelný stroj, jehož komory (pracovní prostory) jsou
např. označeny 1,2 a 3. Při otáčení pístu se objemy komor pravidelně zvětšují a zmenšují. Ve
všech třech ko...
Traktory a doprava I - Katedra zemědělské, dopravní a manipulační
národního hospodářství (doprava, zemědělství, lesnictví, stavebnictví, těžký průmysl,
letectví, lodě, armáda et c.).
Spalovací motor je definován jako tepelný hnací stroj, ze kterého se odebírá
mec...
Odpady a druhotné suroviny I - EnviMod
3.1.1 Pro účely skládkování ........................................................................................ 30
3.1.2 Pro účely hodnocení nebezpečných vlastností odpadů .......................
www.armstrong.cz
brožuře, týkající se vlastního používání anebo doporučovaných způsobů instalace závěsných stropních podhledů a jsou poskytovány pouze
jako informativní materiál. Z technických důvodů se v tisku moh...
rašelina - isb
Kraspedie kulovitá je 50 -75cm vysoká trvalka, kterou je možné v Evropě
pěstovat jen jako letničku. Vytváří trs úzce kopinatých až čárkovitých listů. Z
tohoto trsu vyrůstají řídce olistěné, až témě...