Rozhovor s I.S., Babylon, březen 2007

Transkript

BABYLON
ČÍSLO 7 /ROČNÍK XVI
✬
STUDENTSKÝ LIST PRO SENIORY
15,- Kč
✬ NA AKADEMICKÉ PŮDĚ ZDARMA
✬
2. DUBNA 2007
S kapavkou do KFC
Čtyři věděli co dál
a čtyři nevěděli
co se tam vlastně stalo
a kdo to věděl
a kdo to nevěděl
Americký provozovatel sítě kaváren Starbucks míří do Čech. „Bílé
kelímky se zeleným kulatým logem
jsou mnohde kultovní záležitostí,
podobně jako žluté M v prodejnách
McDonald’s. A podobně jako v McDonald’s se ve Starbucks nekouří
a káva se kupuje u pultu do kelímků.
Mnozí tam tráví celé odpoledne,
pracují na notebooku nebo se učí,“
napsala redaktorka v MF Dnes.
Úspěch umělohmotných kaváren
Starbucks je v Čechách předem zaručen. Češi si v poslední době zvykají
trávit celé odpoledne na podobně
„kultovních“ místech s velkou oblibou a turka v ruské skleničce nebo
presso v bílém šálku rádi vymění za
půllitrový kelímek břečky rozpuštěné v mlíku, čili american coffee.
Chlapíci s rozepnutou košilí a notebooky na stolcích, studentky s učebnicemi a podobná individua se budou s nonšalantní samozřejmostí
rozvalovat ve Starbucksech a tvářit
se, jako by se tam narodili. Fuj tajbl.
Kdyby z mrtvých vstal Vítězslav
Nezval, který v kavárnách strávil
podstatnou část života, a zašel si do
Starbucksu, mohl by — inspirován
otřesným zážitkem, tentokrát ovšem
ne z oportunismu, ale ze vzteku —
napsat další verše ve stylu „Američtí
piloti, nakažení gonoreou, nelítejte
nám nad Koreou“ (gonorea=kapavka), nebo by to tam rovnou roztřískal, jako jednu prvorepublikovou jugoslávskou vinárnu poté, co mu odmítli prodat cigarety.
Ostatně jedno řídké kafe v papíro-
Michal Matzenauer
Klementinum Universitě!
Vážení čtenáři,
sype se to na nás ze všech stran, samý složenky. Abychom se uklidnili, udělali jsme rozhovor s malířem Ivanem Sobotkou, který používá jenom tři barvy, knihy si doma balí do
papíru, aby ty hřbety neřvaly, protože při jeho
malířský estetice by to byla sebevražda, maluje
anděly jako ve středověku, nesnáší Leonarda
da Vinci a Zrzavého, o Kaplického knihovně
má za to, že s ní Česko končí.
Ředitel Národní knihovny Vlastimil Ježek,
poté, co nechal zničit kostel sv. Michaela, si
brousí zuby i na Klementinum, z kterého hodlá udělat centrum pro kongresovou i běžnou
turistiku. O tom viz článek na straně 4. Jestli
mu projde i tohle, může se jít celá pražská universitní obec zahrabat.
Pro rubriku naše nedávná historie jsme
udělali rozhovor se slovenským kapucínem Tomášem Koncem, který v krosně pašoval přes
hory z Polska na Slovensko náboženskou literaturu, a tak dlouho chodil se džbánem pro vodu, až se ucho utrhlo. Na vedlejší stránce je
pak svědectí pana Reinharta Jentsche, který
byl v bývalé NDR zavřen za to, že si opakovaně podal žádost o vystěhování — komunistický
režim semlel člověka, který chtěl jen legálně vycestovat za svými příbuznými. Na straně osm
Alena Hromádková zasadila Chartu 77 do
geopolitických souvislostí a připomněla její
„akademickou“ historii.
Přílohu otevírá kádrový dotazník s básníkem, malířem a sochařem Michalem Matzenauerem, který jako kluk chodil s otcem v 50.
letech v noci tajně zakopávat jelita a tlačenky.
Literární příloha je tentokrát věnována jako obvykle skvělým Hispáncům. Na straně tři
Pablo Tusset tvrdí, že „dnešní svět je jeden
velkej extrém: buď konfekce od Silveria Montesinose, nebo tepláky Najk s fajfkou debilů“.
To můžeme podepsat. Fernando Vallejo vám
o stranu dál v Panně zabijáků prozradí, že
každý slum je rozdělen na několik čtvrtí a každá čtvrť mezi několik part: pět, deset, patnáct
kluků, kteří vytvoří smečku, a „tam, kde se vyčůrají, neprojde ani noha“. Pod ním nalezente Manuela Rivase, který když obejmul Carmiňu, bylo to „jako mačkat měkký pytel mouky“, zatímco na straně sedm Jordi Soler ve
dvou stručných zápiscích o krávě pozoruje veterinářovu dceru, odbornici na nošení košíků
se sýry hlubokým lesem, aby pak následujícího
dne „nastoupil do nemocnice s půl galonem
moči, čistými střevy a s opruzeným stavidlem“. Tak dopadneme všichni, a kdoví jestli.
A jestli nevíte, co je La Casa Blů, tak si přečtěte Jorge Zuniga Pavlova, hned pod tím.
A nakonec se podívejte na Bibli pražskou,
tištěnou „v Starém Městě pražském nákladem
Jana Pytlíka, Severýna kramáře, Jana Bílého od čápů a Matěje od bílého lva...“ Viz inzerát na straně osm. To byly časy!
Příště se uvidíme, pokud vůbec
kdy, v pondělí 30. dubna.
✬
V tomto čísle jsou použity oleje a kresby Michala Matzenauera
Ztraceni ve vesmíru
Podle průzkumů veřejného mínění je 50% Američanů toho názoru, že Slunce obíhá kolem Země
— podle jedněch to stihne za 24 hodin, podle druhých za 365 dní.
Zdá se, že velká část americké populace je značně resistentní vůči institucionalisovanému vědění.
Polovina dospělého obyvatelstva nejvyspělejšího
státu světa, ve kterém žije 260 milionů lidí, je ve
věku masmédií, v dennodenní nalévárně a rituálního mytí mozků schopna uvažovat po svém. To
je neobyčejně positivní zjištění, v západní civilisaci bohužel čím dál tím vzácnější. Názor, že Slunce
obíhá kolem Země, vychází z vlastní zkušenosti —
ráno vyjde a večer zapadne. To je fakt a jestli to
tak zařídil Bůh nebo příroda, je jiná či další věc.
Takhle přemýšleli sedláci, dokud ještě existovali.
Zdálo by se, že výše uvedené je důsledek omezenosti, retardace, která musí nutně vést k úpadku.
Ale právě Amerika je dokladem toho, že opak je
pravdou — narozdíl od Evropy je životaschopná
a prosperuje.
Zůstaneme-li u našeho příkladu, člověk, který na
základě své zkušenosti má za to, že Slunce obíhá
kolem Země, má přirozenější vztah ke světu. Naproti tomu přeintelektualisovaná společnost si s oblibou klade pseudootázky, až najednou zjistí, že jiné si už klást nedovede a selhává v nejzákladnějších
otázkách života a fungování společnosti. Bylo tomu
tak za starého Říma a děje se to i dnes na starém
kontiněntě. S vymýšlením umělých problémů dokáže během desetiletí udělat z živé komunity dokonalý provoz, který produkuje myšlenkovou, společenskou, kulturní sterilitu. Z té vychází i hřejivý pocit Evropana, který narozdíl od amerického venkovana ví, že Země obíhá kolem Slunce a marnost
nad marnost. Zastává něco, co si naprostá většina
lidí není schopna sama ověřit, je nucena to trpně
přijímat, protože takový je společenský úzus.
Ve skutečnosti nejde o myšlení, ale o ideologii,
která je navíc nepřiznaná a o to víc je schopná
s lidmi manipulovat. Lidé, kteří ve společnosti
fungují takovýmto způsobem, byly vždy ideálním
nástrojem pro vznik a etablování tyranie.
Naproti tomu člověk, který má za to, že středem
vesmíru je Země, v naprosté většině tak netvrdí
v rámci nějaké sekty, ale jako člověk, který je ve
svém přemyšlení o světě autentický, chová se stejně
ať je zamračeno nebo svítí slunce, hůře podléhá jakékoli ideologické masáži, zatímco u člověka, který
vyznává heliocentrický pohled na svět, ačkoli žádnou heliocentrickou zkušenost nemá, se můžeme
nadít všeho — je to těžko předvídatelný idiot,
schopný za základ svého jednání přijmout sebevětší zhůvěřilost, která mu je předložena k vyznávání.
Královna módního salonu
Rozhovor Babylonu s Ivanem Sobotkou
Co všechno šlo za tvýho života do háje?
Spousta věcí dobrých a spousta věcí špatných. To víš, dneska
už to nejde se projít po Malé Straně jako kdysi. Třeba Loretánský náměstí, jak Zrzavej říkal, to bylo nebe, rozumíš, a teďka
tam nahoře, na Pohořelci, tak to je úplná odbočka blázince — ty
kšefty.
Každý den čteš noviny, co tam najdeš, co z nich cítíš, jak to
vidíš?
Tak já jdu po drbech, to jsou velmi soukromý choutky, dokonce sleduju i tenis, ale to jen tak bokem — to říkám jen proto,
že moje paleta je široká. Politku si já vykládám tak trošku bulvárně.
Jak bulvárně?
Zvýrazním si hajzla a nabílím si anděla.
To ti to asi moc dlouho nevydrží.
Samozřejmě anděl se skoro vždycky posere a já už nemám tu
sílu se ho dovolávat. V poslední době je ten nápor těch černejch
tak intensivní, že zájem sledovat ty případy, který jsou pořád
stejný a pořád se opakují, je mně opravdu už blbý, protože
hned na začátku víš, jak se ten hajzl zachová, a to je nad lidský
síly. Když já jsem pronášel politický soudy, tak to byl vždycky
velikej smích, já nemám od přírody talent na tyhlety věci,
ovšem taky nevěřím, že ti, kteří se smáli, ho snad měli. Tohle
ale není moje téma, já jsem opravdu zakletej ve světě umění, od
nejútlejšího mládí, tomu trochu rozumím a to mi stačí.
Takže s avantgardou, která byla zpolitizovaná, si byl na
kordy.
Jistě, vždyť celá ta linie avantgardy byla umělecky nízko, ale
jistě bych ti někoho vyňal.
Nikdy jsi tendenci křičet nebo jásat neměl?
Ne, tohleto mně vždycky vadilo, od těhletěch věcí jsem
vždycky prchal.
Socialismus ti nikdy nevoněl?
Sociální pro mě znamená tradiční, tradiční chudej, Léon Bloy
a svatej František a co nad to jest, je od zlého. U mě není o čem
mluvit. Pro mě socialismus nemá žádnou vejšku.
Postrádá lidský rozměry?
Jo a ty nemáš sílu, abys to opravdu z hloubi ignoroval, protože seš člověk a nemůžeš to sobě nařídit, seš k tomu puzen každou minutu, chceš, abys to neviděl, neslyšel, ale nejde to. Jen se
tím ponižuješ.
Už jenom znát ta jména.
No jistě, umění by mělo bejt něco nóbl, podobně jako náboženství, a ty se anuluješ, když znáš ty jména, pouhá znalost těch
jmen tě degraduje. Ty to víš, ale nemůžeš se z toho osprchovat.
To je to tajemství.
vém kelímku jsem si nedávno také
dal, když jsem čekal cestou do Karlových Varů v KFC na Evropské na
jednoho známého. Vedle u stolku asi
pětadvacetiletá manažerka vysvětlovala prodavačkám smažených kuřat,
jaké je jejich postavení ve firemním
mechanismu, čili místo na světě, a jaké jsou jejich „perspektivy osobnostního rozvoje“. Přitom pozorovala
a zaznamenávala reakce dotazovaných, aby je pak v nějakém schématu
pošoupla o trochu výš nebo naopak.
Mluvila newspeakem, který se od toho komunistického neliší vůbec v ničem. Všechno, co řekla, byly naučené fráze, které do ní nahustil školitel
těsně nad ní, jimiž v normálních situacích nikdo nemluví, ledaže by byl
duševně nemocný. Přitom předstírala, a možná si to i myslela, že ty holky seznamuje s realitou, jakýmisi
universálními, neporušitelnými pravidly, a že když jí neposlechnou, nebudou to mít vůbec jednoduché — v
posledním měla možná pravdu.
I Když se vyslýchaná prodavačka
snažila ze sebezáchovných důvodů odpovídat podobným stylem, moc jí to
nešlo. Téhle položce, „lidskému zdroji“ se velká budoucnost s největší pravděpodobností vyhne. Pravidla frází
jsou neúprosná a holka neuspěla. Stát
se součástí „kultovní záležitosti“, za
kterou MF DNES považuje žluté „M“
a zelený kroužek nad sterilními bufety,
zřejmě znamená projít mnoha takovými pohovory. Než tohle, to radši přetrpět kapavku.
Stanislav Vítězslav Nezval
Je to jako stanovení nuly v matematice, axiom, s jehož pomocí můžeme přemýšlet o světě. Člověk, který vidí slunce na obloze, aniž by hledal kámen mudrců někde v hloubi vesmíru, má svoji jistou představu
o světě, řídí se tím a má to pozoruhodné výsledky. Je
to nejen rozumné, ale i etické, protože za to, co člověku bylo svěřeno, nese nejvyšší odpovědnost.
Aristoteles je dodnes aktuální, tedy platný, zatímco na základě Newtonova mechanického popsání světa, kterému nepomohl ani Einstein, když
ho zrelativizoval, nevymyslíme nic. Podobně se
malé dítě, nezatížené abstrakním myšlením, učí
rozeznávat jednotlivé věci. Tak ovšem funguje
moderní společnost: usmějete se a ona se usměje
taky, upažíte, upaží taky, řeknete jí, že miska je zelená, a je to tak. To je systém nabídky a poptávky,
který aby mohl fungovat bez problémů, potřebuje
myšlení nahradit měřením — tedy vytrhnout svět
z kulturních souřadnic, rozebrat ho na atomy
a takto rozebraný ho nechat obíhat kolem jedné
ze 150 miliard hvězd naší galaxie, kterých je v pozorovaném vesmíru deset na dvanáctou. S vědomím výše uvedeného si sice nezavážete ani tkaničku u bot, ale můžete se účasnit konsumního provozu, aniž byste si kladl znepokojivé otázky.
Jde to z kopce od té doby, co se všelijací šarlatáni snaží společnosti nakukat, že svět lze popsat
s pomocí mikroskopu a Hubbleova teleskopu, ačkoli nejlépe ho lze pozorovat z perspektivy cca metr osmdesát nad zemským povrchem. Soli
lumen inferre!
Babylon č. 7 vyšel
s finanční podporou
Ministerstva kultury ČR
Co říkáš Kaplického knihovně?
Já jsem si udělal takovej závěr, že Česko s touhle knihovnou
končí. Všichni jsme čekali, že to bude trhák, ale že to bude takovejhle trhák... Už ta atmosféra kolem byla pitomá.
Rozčiluje tě její tvar nebo barva?
Knihovnu si představuješ jako krabicoidní, s dobrými okny
a samozřejmě s tím nejmodernějším vybavením, že ti kniha přijede do ruky, s tím souhlasím. Krabicoidní knihovna může být
pěkná, není to žádná šaškárna, je to čítárna, sklad na knihy
a prostor pro čtenáře, kterej může bejt jemně prdlej, když už tedy chceme pořád opakovat to slovo architektura. Pro mě knihovna znamená jemně prdlá krabička. A ten autor argumentuje
ještě takovým arogantním způsobem. Takováhle neskromnost
to mi na tom dost vadí.
Podle mne sedí názor, že to není architektura, ale design.
Když už jsme u něj, jak jsou na tom třeba auta — v porovnání
s 50. nebo 60. lety?
Dneska najdeš taky pěkný auto, ale to víš, já jsem jezdil v těch
černejch krabičkách, v těch tatrovkách, který byly všechny stejný, to bylo žrádlo. Dobrej design byl na konci války, takový ty
bouráky, já tomu tedy hovno rozumím, moc do toho mluvit nepokračování na straně 5
2 •
BABYLON č. 7/ XVI
KULTURA / INZERCE
Na Poříčí 26, 110 00 Praha 1
Pokladna otevřena: po-pá 10.00 - 18.00 hod.
a dvě hodiny před představením,
rezervace je nutné vyzvednout nejpozději den před představením.
Rezervace tel.: 221 716 333, nebo email: [email protected]
Internet homepage: http://www.archatheatre.cz
Program Slovenského
inštitútu
program na duben 2007
neděle 1. dubna, 20.00
Understand
Nejlepší génius je mrtvý génius. Režie:
SKUTR.
úterý 3. dubna,
od 17.30
Tarantula Passionata
Přednáška, taneční
workshop a koncert
italské skupiny AIORESIS, která předvede tradiční jihoitalský
hudební styl pizzica
doprovázený tancem
na hranici tranzu a
extáze.
středa 11. dubna, 20.00
SKUTR a Rosťa Novák – 8 polib prdel kosům
Faust, cirkus a loutkářská tradice v podání
člena 8. generace rodu
Kopeckých, talentovaného herce Rosti
Nováka.
Režie: SKUTR
pátek 13. dubna, 20.00
SenAnderSen
Streetart versus Hans
Christian Andersen.
Multimediální představení v režii Jany
Svobodové.
neděle 15. dubna,
20.00
Kristýna Lhotákova a
Ladislav
Soukup
(LaS Company) - O
Jeníčkovi a Mařence
(Hanzel and Grettel)
Mladí lidé jsou nesmrtelní, o tom není pochyb. Je to zvlášť patrné, když znáte jejich
rodiče.
Režie: Ladislav
Soukup,
choreografie: Kristýna
Lhotáková.
pondělí 16. a úterý
17. dubna, 20.00
Nickname
Úspěšná inscenace režijního tandemu SKUTR na téma chatování
a internetové komunikace.
úterý 17. dubna, 18.00
Archa.lab Archiv uvádí: Ultima Vez
Multimediální večer
věnovaný tvorbě umělců spjatých s Divadlem
Archa.
středa 18. a čtvrtek
19. dubna, 20.00
Yasunari Tamai a
Vladimír Javorský –
Don Quijote
z Hakušu
Vynikající tanečník
Yasunari Tamai, žák a
spolupracovník Mina
Tanaky připravil autorské představení na
donquiotské téma společně s hercem Národního divadla Vladimírem Javorským. Inscence je uváděna v
rámci Festivalu nové
vlny současného japonského divadla v
Divadle Archa.
sek v léčivém světelném přílivu Viktora
Zborníka.
neděle 22. dubna,
20.00
Chat - Nebezpečně
snadné známosti
On-line
divadelní
představení pro čtyři
hráče. Hra skrytých tužeb, snů a vášní na internetu. Režie: JAWA
450, hrají: Ritta, Zorro
DX, Freaky Jesus, Cossiga a Dowis.
úterý 24. dubna, 20.00
Michal Prokop a Framus Five
Křest živého DVD a
CD - Live 60.
Lisa Gerrard
Magic Voice of Dead Can
Dance
Lisa Gerrard, zakladatelka a polovina australské kultovní skupiny Dead Can Dance,
představí na svém jediném tuzemském
koncertě skladby z nového průřezového alba „The Best of Lisa
Gerrard“, které obsahuje jak společné písně s Brendanem Perrym z éry Dead Can
Dance, tak i současný
sólový materiál a
skladby z oceňovaných filmů. Jediný
koncert v ČR!
Divadlo Vizita - Slunce v Býku
Jaroslav Dušek - "Býk",
Pjér la Šé_z - "Slunce",
Zdeněk Konopásek "v", obohaceni o Martina Zbrožka, svorně
prostoupeni paprsky Připravujeme v květnu:
Viktora Zborníka.
1.5. – EKG - O Lásce a
sobota 21. dubna,
Máji
20.00
21.5. - The Tiger LilliDivadlo Vizita - Dub- es, Alexander Hacke a
nová kůra
Danielle de Picciotto:
Jaroslav Dušek, Pjér la Mountains of MadŠéz a Zdeněk Konopá- ness
Myslíkova 10, 120 00 PRAHA 2
tel.: 224 917 862
OTEVŘENO DENNĚ
(KROMĚ SOBOT A NEDĚLÍ) 9 – 18
NÁKUP KNIH 10 – 12 14 – 16
TECHNICKÁ, ODBORNÁ
A CIZOJAZYČNÁ LITERATURA
SKRIPTA, SLOVNÍKY, UČEBNICE
BELETRIE – POESIE
GRAFIKA – FOTO – POHLEDNICE
[email protected]
Polský institut
www. polskyinstitut.cz,
Malé nám. 1, 110 00 Praha 1,
[email protected]
tel. informace 224 214 708,
sekretariát: 224 212 274
Program
duben 2007
Filmy
Promítání filmů v sále Polského institutu
v Praze, Malé nám. 1 (vchod z Karlovy ulice 27) – začátky v 17.30
filmy v původním znění, simultánní
tlumočení do češtiny
10. 4. Varšava (Warszawa, 2003,
104 min.), rež. Dariusz Gajewski
17. 4. Pitbull (Pitbull, 2005, 97
min.), rež. Patryk Vega
24. 4. Lavička (Ławeczka, 2004, 86
min.), rež. Maciej Żak
Koncerty
3. 4. 21.00
Camerata Silesia – pěvecký sbor z
Katovic
Velvyslanectví Polské republiky, Valdštejnská 8, Praha 1 – Malá Strana
19. 4. 20.00
Koncert v rámci festivalu Unsound
Mitch & Mitch (Polsko), Cobra Killer
(Německo), Kate Wax (Švýcarsko)
Rock Café, Národní 20, Praha 1
Výstavy
Fotografie, nová média – fragment
Slezské umělecké sbírky
do 11. 5. 2007
Polský institut, Malé náměstí 1 (vchod
Karlova 27), Praha 1
MAĎARSKÉ KULTURNÍ STŘEDISKO,
RYTÍŘSKÁ 25-27, PRAHA 1
tel: 224 222 424-5,
www.hunginst.cz
[email protected]
Slezsko, perla v České koruně
Tři období rozkvětu vzájemných
uměleckých vztahů
do 8. 4. 2007
Valdštejnská jízdárna, Valdštejnská 3,
Praha 1
KNIHOVNA A ČÍTÁRNA:
PO - ČT 14 - 18 hodin
Setkání
KLUB: MAĎARSKÁ DUNA TV,
ROZHLAS KOSSUTH A PETŐFI,
VIDEO, MAĎARSKÉ A ČESKÉ NOVINY
A ČASOPISY
18. 4. 18.00
Provinčnost v literatuře. Příklad Polska
Diskusní setkání s Wojciechem Wenclem
Polský institut, Malé náměstí 1
(vchod Karlova 27), Praha 1
PROGRAM NA DUBEN 2007
LITERATURA/AKADEMICKÉ
VEČERY
17.4. út 18,00 „Kavárna v literatuře, literatura v kavárnách” beseda
o kavárenské kultuře; Velký sál a Foyer MKS
19.4. čt Z knihy Imre Kertész: Likvidace čte Jan Potměšil, Marta
Vančurová a Tomáš Karger v
rámci Noci literatury; Španělská
synagoga
20.4. pá 17,30 Udmurtský večer;
Velký sál a Foyer MKS
23.4.
po
18,00 Večer poezie Attily Józsefa; Velký sál MKS
POŘADY PRO DĚTI
24.4. út 16,00 Tři prasátka – loutkové divadlo Sopron; Velký sál MKS
HUDBA
12.4. čt 19,00 Komorní koncert z
děl Bély Bartóka a George
Enesca; Velký sál MKS
VÝSTAVY
do 20.4. Tradiční techniky a materiály v nových formách – vernisáž výstavy studentů University L.
Moholy-Nagye Budapešť; Sklepní
galerie MKS
do 18.5. Skuliny – výstava Szilvia
Takács; Klub MKS
22.2. – 6.9. Výstava naivních obrazů - Jolán Oláh: Putování; Muzeum
romské kultury, Brno
FILM
5.4. čt 18,00 Taxidermia (Taxidermia) režie: György Pálfi, 2006, - s
českými titulky
19.4. čt 18,00 Fantomovy dukáty
(Kísértet Lublón) režie: Robert
Bán, 1976, 94 min.
26.4. čt 18,00 Vraždění dětí (Gyermekgyilkosságok) režie: Ildikó
Szabó, 1992, 140 min.
ZMĚNA PROGRAMU VYHRAZENA
2. dubna 2007
Divadlo
28. 4. 19.00
Ferdydurke
představení na motivy románu
Witolda Gombrowicze
Teatr Provisorium a Kompania
Teatr z Lublinu
Švandovo divadlo na Smíchově, Štefánikova 57, Praha 5
30. 4. 20.00
Dr. K. Hommage a Franz Kafka
Teatr Mumerus z Krakova
Pidivadlo, Letohradská 44, Praha 7 Letná
Informace,
čítárna novin a časopisů
pondělí – čtvrtek: 10.00 – 17.00
pátek: 10.00 – 15.00
Knihovna
Tel. 224 214 709
Otevírací doba:
úterý: 14.00 – 18.00
čtvrtek: 14.00 – 16.00
pátek: 11.00 – 14.00
Chcete se vyznat v polské muzice?
Poslouchejte rádio RPI
- Rádio Polského institutu v Praze na
www.polskyinstitut.cz
v Praze na duben 2007
1.4. a 14.,15.4. - Divadlo Bez
zábradlí, Jungmannova 31, Praha 1
SLOVENSKÉ DIVADLO V PRAZE 2007
1.4. v 19:00 –Divadlo A. Duchnoviča, Prešov
Ch. Bojčev: ORCHESTER TITANIC
Hořkosměšná komedie. Osudy lidí,
kteří se octli na okraji společnosti.
Divadlo Alexandra Duchnoviče
v Prešově je jediným profesionálním národnostním divadlem na světě, které
hraje v rusínštině. V poslední době dosahuje mimořádných úspěchů na slovenské scéně, na festivalech doma i v
zahraničí.
Hrají: J. Tkáč, S. Hudák, E. Libezňuk,
V. Rusiňák, S. Škovranová
Režie: Jozef Ciller
14.4. v 19:00 a 15.4. v 15:30 a
19:30 – Radošinské naivné divadlo,
Bratislava
Stanislav Štepka: DESATORO
Deset povídkových příběhů s písničkami. Desatero, které prvoplánově ilustruje základní a zásadní morální kodex
lidstva, bez mentorování a s humorem
hovoří o tom, co žijeme, jak nechceme, ale hlavně jak chceme žít.
Hrají: celý soubor RND
Režie: Ondrej Spišák
Více informací a celý program na
www.divadlobezzabradli.cz .
2.4. v 10:00 - Modrý sál Slovenského
institutu, Jilská 16, Praha 1
POVÍDEJME SI POHÁDKU
Výchovně-dramatický cyklus pro nejmladší žáky pražských základních škol
o slovenštině a jedné pohádkové zemi.
Televizní pondělky z Bratislavy
Gejza Dusík: MODRÁ RUŽA
Televizní inscenace známé operety.
Hrají: M. Noga, Š. Skrúcaný
Režie: Milan Lasica
Projekce u příležitosti 100. výročí narození G. Dusíka
SLOVENSKÁ PIESEŇ
Koncert mladých bulharských interpretů
českých a slovenských písní – laureátů
soutěže.
5.4. v 21:00 – Klub Vagon, Palác
Metro, Národní 25, Praha 1
FERMÁTA
Dlouho očekávaný pražský koncert
přední slovenské rockové skupiny v čele s legendárním kytaristou
Fero Griglákem.
Vstupenky v pokladně klubu. Více informací na www.vagon.cz .
12.4. v 17:00 - Modrý sál Slovenského institutu, Jilská 16, Praha 1
JOZEF SCHEK-BABUŠEK
Výstava karikatur u příležitosti 80. narozenin nestora slovenského
kresleného humoru.
Komisaři výstavy: Fero Jablonovský a
Kazo Kanala
Uvádí: Kornel Földvári
Slovenský jazzový klub
MIRIAM BAYLE BAND
Koncert vynikající slovenské jazzové
vokalistky působící v Praze
a její skupiny.
SLOVENSKÁ POESIE A PRÓZA - Od
lidové slovesnosti po současnou
modernu
Komponovaný literární cyklus pro
studenty pražských středních škol spojený s přednáškou, přednesem ukázek z
literárních děl a s besedou.
Česko-slovenské literární vztahy
Setkání k problematice vztahů mezi
oběma národními literaturami.
Uvádí: Dr. Mira Nábělková
Slovenská klasika na filmovém plátně
Ladislav Nádaši Jégé: PÁNI SA ZABÁVAJÚ
Komedie zobrazující poslance
královského sněmu Brezovického,
který hájí „pánskou čest“, aby si
udržel mandát, moc i manželku.
Režie: J. Lacko
Hrají: K. Machata, V. Polónyi, D. Poláková, I. Krivosudský
Projekce u příležitosti 90. výročí
narozenin autora hudby
T. Andrašovana
RUDOLF SIKORA
Sám proti sebe
Projekce televizního dokumentu k životnímu jubileu významného slovenského
výtvarníka a občanského aktivisty.
Námět a scénář: Richard Krivda a
Martin Hanzlíček
Režie: Martin Hanzlíček
Uvádí: Boris Kršňák
Změna programu a termínů vyhrazena!
KOMENTÁŘE
2. dubna 2007
Za cárskou ústavu
O tom, že dny Putinovy vlády v
Rusku jsou sečteny, není nejmenších
pochyb. Je také snadné si domyslet,
že nemotorný tanker Rusko, který se
díky přílišné tonáži pomalu stává neovladatelným (pokolikáté již!), půjde
ke dnu v jarních měsících roku 2009
ne-li dřív. V té době již Rusko samozřejmě nebude řídit Vladimir Vladimirovič — ten bude novopečeným
předsedou jednotné a spravedlivé
partaje a také předsedou představenstva Gazpromu. Kancelář bude mít
na špičce mrakodrapu zvaného „kukuřice“ (takový novodobý palác sovětů, který zanedlouho vyroste hned
vedle Zimního v Petrohradu).
Kdyby si nějaký šikovný politolog
nebo ekonom dal tu práci, dokázal
by již dnes poměrně přesně popsat
mechanismy, které velký krach zapříčiní, s předstihem sepsat bestseller
pod názvem »V. V. Putin: Vzestup
a pád leguána« a ještě na něm vydělat slušné peníze.
Ostatně není vyloučené, že se najdou také prozíraví investoři a finančníci, kterým je v tuto chvíli nad
slunce jasné, že návrat plánovaného
hospodářství a pečlivé balzamování
sovětské byrokracie, na jejímž bujení
se v Putinově režii podílejí zaručeně
rý se bude muset naučit zvládat mafiánské bossy — pokud do té doby
omylem nepozře porci polonia 3) jeden spisovatel, o kterém jiný spisovatel napsal:
Limonov! Kde je?
Co je s Limonovem?
Limonov? Má milióny — velký love
Limonov je partyzánem
kdesi v Chile
Limonov zažívá těžký chvíle
Limonov? Kdepak ten šije kalhoty
Limonov natáčí nedaleko Bogoty
Limonov? Na toho berou prut
Limonov je prezdidentem
UNITED FRUIT
— pokud na něj ovšem do té doby
neudělají atentát 4) a nakonec také
lži-Černěnko, stoletý kmet, který bude tvrdit, že tehdy v pětaosmdesátém
místo něj pohřbili někoho jiného.
To vše se dá snadno předpovědět.
Jen jedno se předpovědět nedá: co
bude, až Putin nebude, až to všechno
skončí a začne se klubat ono nové, nebo jak se dnes hezky říká „Jiné Rusko“. Skeptik se zatváří jízlivě a podobnou úvahu odbude slovy: Rusko
je Rusko a vždycky Ruskem zůstane.
Jedna mafie vystřídá druhou „a nevinné oběti se svými katy / dál budou tu
žít v mrazivém objetí“, jak napsal
ruská a patriotická hnojiva, nemůže
vést než k fatálnímu zadření stroje.
To vše je dost dobře odhadnutelné,
stejně jako skutečnost, že jarní
vzpoura bude spíše živelná a sociální, než promyšlená a politická — lidem zkrátka dojde trpělivost. Barevným, protože je šikanují a vykazují z
trhů, zemědělcům proto, že je okrádají o půdu, na které potom staví
zbohatlická městečka, nájemníkům
proto, že jim beztrestně bourají domy, vojákům proto, že žijí v nelidských podmínkách (jen v záloze jich
ročně zemře 15 000), matkám proto,
že jim berou syny, kteří se nevracejí
z Kavkazu, vědcům proto, že jim nezbývá než nedůstojně živořit, Čečencům proto, že jejich nový prezident
je mordýř a hrdlořez s požehnáním
Kremlu, podnikatelům proto, že mají svázané ruce a pokud vrchnosti nezobají z ruky, putují na Sibiř, studentům proto, že jsou to studenti
a revoluce se občas dělat musejí.
V čele vzpoury stanou 1) jeden propuštěný trestanec galerkou přezdívaný „Chodor“, za nímž, pokud ho do
té doby neoddělá nějaký „vor v zakoně“, bude stát americká židovská
lobby 2) jeden bývalý šachový velmistr, elegán, romantik a snílek, kte-
Běloruština na ÚSVS
Zástupci studentů a akademické obce předali vedení
ÚSVS dopis vyzývající k zavedení výuky běloruštiny na
Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Předávaní dopisu se zúčastnili bělorusistka a překladatelka z běloruštiny Františka Sokolová, novinář běloruské sekce Svobodné Evropy, kandidát věd Jusaś Bušljakou a dva
studenti ze studentské iniciativy Svobodné Bělorusko,
které přijal vedoucí semináře Východoevropských studií
ÚSVS FFUK Marek Příhoda. Výuka běloruštiny jako
jazyka B (tedy neoborového jazyka v rámci ÚSVS) by se
podle pana Příhody dala zrealizovat nejdřív se začátkem akademického roku 2008/09, tedy o rok později,
než bylo původně požadováno. Svoji roli zde hraji administrativní a ekonomické faktory.
Otevřený dopis byl již dříve podán na Ministerstvo
školství a tělesné výchovy, na rektorát University Karlovy, na Odbor krajanských vztahů MZV ČR a děkanu Filosofické fakulty Michalu Stehlíkovi. „Pokud jde
o mou osobu, určitě budu podobnou aktivitu podporovat, pokud to jen trochu půjde,” ujistil pan Stehlík
v mailu, adresovaném studentské iniciativě Svobodné
Bělorusko, která celou akci iniciovala.
Běloruský jazyk bezesporu patří k evrop-
skému kulturnímu dědictví. Jako odkaz Velikého Knížectví Litevského zaujímá čestné
místo v rodině slovanských jazyků, které je
dáno jeho starobylostí a čistotou. V dnešní
době též bohužel patří mezi jazyky vážně
ohrožené. Současný běloruský režim navázal
na sovětskou tradici rusifikace — proto
v dnešní době dochází k diskriminaci běloruštiny a znevýhodňování jejích mluvčích.
Běloruština mizí z běloruských škol, úřadů,
médií a každodenního užívání. Na druhé
straně, existují lidé, kteří se zasazují za zachování tohoto starobylého jazyka: píší v něm
prózu a poezii, mluví a uvažují bělorusky. Tito lidé potřebují morální podporu světové veřejnosti. Řada běloruských humanitních
vzdělanců byla v poslední době nucena opustit svou vlast a někteří z nich našli útočiště také v České Republice. Jejich případné působení na ÚSVS FF UK nepochybně přispěje
ke zkvalitnění pražské slavistiky obecně.
Filosofická fakulta University Karlovy
shromažďuje a rozvíjí poznatky z nejrůznějších oborů lidské činnosti. Obzvláště Ústav
Pro podobnost cesty
Že je Klaus celosvětově uznávaný génius, ví
v Česku každé malé dítě, ale tuzemská média
to objevila v plné šíři až nyní. Coby odborník
na podvod globálního oteplování byl Klaus
pozván do amerického Kongresu, kde se na toto téma utkal v zásadní diskusi s americkým vicepresidentem Gorem. »President Klaus versus bývalý americký vicepresident Gore — jejich názory na klimatické změny stály proti sobě v Kongresu«, byla hlavní zpráva ve večerním zpravodajství České telvize.
Podle Mladé fronty Dnes se »Kongres USA ptá
Klause: Otepluje se planeta?«. Tak zní nadpis
článku na titulní straně vydání těchto novin
z 20. března toho roku, ve kterém se mimo jiné
píše: „Známé věty Václava Klause ‚globální
oteplování je nesmysl a environmentalismus je
náboženství‘ chtěli na vlastní uši slyšet američtí kongresmani. Na zítřek si proto českého prezidenta zvali na veřejné slyšení na půdě kongresu... Prezident se ale nemůže osobně zúčastnit — a tak mu ze sněmovny reprezentantů
poslali pět otázek, aby jim své názory vysvětlil.“ Tématu se MfD věnovala i v otvíráku na
straně dvě a navíc Klausův dopis noviny přetiskly na názorové straně.
Lidové noviny „události“ věnovaly úvodník na
titulní straně vydání z 21. března. Pod fotkou
presidenta byl titulek: »Klaus radí USA, co se
Zemí« a následoval text: „Amerika naslouchá.
Svůj radikální pohled na globální oteplování
zmínil český president i v přednášce ve washingtonském CATO institutu během nedávného pobytu v USA. Možná právě tam zaujal
Klaus republikánské politiky natolik, že si vyžádali jeho názory i pro slyšení v Kongresu.“
V textu je také objasněn důvod Klausova pozvání: „Patrně jako protiváhu zcela protichůdných tvrzení bývalého vicepresidenta USA Ala
Gorea“. A na straně sedm pak Lidové noviny
otiskly výtah z Klausova dopisu Kongresu.
3 •
básník. Nevyléčitelný idealista namítne: Rusko čeká jaro, nic jiného nemůže být motorem revoluce než touha
po svobodě. A síla mravnosti probudí
v lidech potenciál, který v nich dříme po staletí a který se doposud prodíral na povrch jen v dílech nejlepších ruských spisovatelů (samozřejmě
bude mít na mysli především Dostojevského a Tolstého; na poťouchlého,
podšitého ale o to jasnozřivějšího Gogola jako vždy zapomene:
idealista: „To máš Gogole za to, že jsi
nedopsal Mrtvé duše!“ Gogol: „Ale já je
nedopsal právě proto, aby o mě takoví
pitomci jako ty nemohli prohlašovat,
že jsem spasitel.“. Blouznivec — a těch
je v Rusku přeci jen nejvíce — bude
snít o eurazijské říši, nové civilizaci,
která v přirozeném cyklu nahradí
stárnoucí a vyčerpané civilizace Západu. A nakonec Leonid Tiškov — výtvarník a ruský spolupracovník Babylonu — nepřestane snít o Rusku, kde
dojde k propojení zažívacích traktů
a kde společné trávení nejlépe vyjde
vstříc tradiční ruské potřebě kolektivity (což je v podstatě dnešní stav).
A rozumný člověk si řekne: co bude, bude.
Ale co bude? Kdo bude? Bude prezident? Bude generální tajemník? Bude car? A bude-li car, bude samoděržavný? Nebo snad konstituční? Já
bych vsadil na cara. Na cara voleného
sněmem, na krále, na monarchu, který bude mít ve své dobrotě na mysli
blaho svého lidu a pro něhož cárská
slavistických a východoevropských studií by
měl pečovat o slovanské jazyky, literatury
a kultury. Skutečnost, že se běloruština jako
jediný slovanský jazyk na ÚSVS nevyučuje,
je politováníhodná zvláště dnes, kdy je běloruská kultura vystavena obrovskému tlaku
a existenčnímu nebezpečí. Ochrana běloruštiny a běloruského národa je nedílnou součástí zahraniční politiky České republiky.
Podpořit toto úsilí je morální povinností FF
UK, která má dlouhou tradici bělorusistiky.
Mezi českými a zejména pražskými vysokoškolskými pracovišti je právě ÚSVS nejpovolanější k tomu, aby se výuky běloruštiny ujal.
S tím, jak roste povědomí o běloruské
problematice v české společnosti, roste i zájem studentů o výuku tohoto jazyka. Rovněž běloruští studenti by uvítali možnost
zdokonalit svou běloruštinu, neboť režim
v Bělorusku se snaží užívání a vyučovaní běloruštiny omezit.
Proto my, níže podepsaní studenti, žádáme vedení Ústavu, aby učinilo vše potřebné
k zavedení výuky běloruštiny na ÚSVS,
a všechny zainteresované a pravomocné osoby, aby pomohly tohoto cíle dosáhnout.
Jan Kulič
Výstava fotografií z prezidentských voleb v Bělorusku
19. 3. – 30. 4. 2007, Křížová chodba Karolina
Ovocný trh 3, Praha 1
otevřeno denně 10.00 – 18.00, vstup zdarma
Výstava připomíná dramatické události po zfalšovaných volbách v Bělorusku v březnu 2006, kdy lidé
na náměstí požadovali nové a spravedlivé volby
a byli za to zatýkáni a posíláni do vězení. Atmosféru
března 2006 přibližují snímky běloruských fotografů Andreje Ljankeviče a Julije Daraškevičové z nezávislého listu Naša Niva a českého fotografa Jakuba
Dospivy z ČTK. Snímky jsou navíc doprovázeny
zápisky jedné z demonstrantek, běloruské
novinářky Darji Kostěnko. Na výstavě je k vidění
rovněž film Lekce běloruštiny, který na letošním festivalu Jeden svět získal Cenu Václava Havla.
Záštitu nad výstavou převzali Václav Havel
a rektor UK prof. Václav Hampl
ton. To je celý „duel“ Klause s Al Gorem, který
avizovaly tuzemská média (v Lidových novinách
27. března to skvěle popsal senátor Jiří Zlatuška, který následné neohrabané retuše hradního
týmu označil za „amatérismus boratovských
rozměrů nebo reinkarnovaného Cimrmana“).
Ono to na první pohled vypadá jako legrace,
když si ovšem člověk uvědomí práci hlavních
sdělovacích prostředků, tak z toho člověku běhá trochu mráz po zádech. Proč, za jakým účelem se tak média chovají? Vynecháme-li Českou televizi, jejíž normalisační vedení se chová
stejně, jako za normalisace, je otázka, proč se
takové mediální nalejvárny účastní i nezávislá
média, fungující na komerčním základě. Není
vytváření neexistující reality
z důvodů prodejnosti listu
podobně hnusná manipulace, jako tomu bylo dřív
z ideologických důvodů?
Okno
Babylonu
ústava nebude cárem papíru. Vsadil
bych na konstituční monarchii... anglického střihu. Jenomže na nic podobného nemůže žádný Rus stačit.
Od té doby, co jsou Rusové Vikingové, tj. od samého počátku, se na Ruském trůně objevují jen a jen panovníci samoděržavní, popřípadě vyhození
seminaristi a důstojníci KGB, kteří se
v despoty záhy promění.
Proto a také z důvodů estetických
bych na trůn dosadil Angličana. Nebo Švédku (aby měl Vítek Kremlička
radost).
Pokud jde o monarchy z dovozu,
jistá tradice by tu byla. Nejlépe se
osvědčily Němky (Kateřina II.). Také car Polák (Lžidimitrij) by si býval
nevedl špatně, kdyby ho bývali nebyli nabili do děla a nevystřelili zpátky
do Polska. A nakonec i ten zatracený
Napoleon by asi leccos zvládl (aspoň Poláci jsou o tom přesvědčeni),
kdyby na něj nečestně neposlali krutou ruskou zimu. A konec konců —
jeden španělský král se najde také
u Gogola. Ten pravda ořezává brky
na úřadu, dokud ho za jeho snahu
chudáka nezavřou do blázince.
Ať tak či tak, s králem nebo bez
krále, na Rusi bude ještě dlouho veselo. Teď alespoň děkujme Bohu, že
starého kágébáka už budeme mít co
nevidět z krku. A kam že se vlastně
poděje? Nu, přesně tam, kam ženich
v Gogolově Ženitbě: uteče oknem.
»Volby bez volby.
Bělorusko – březen 2006«
Milan Minařík, Alexej Sevruk, Miroslav Tomek
Z českých deníků nejumírněnější Hospodářské
noviny zprávu otiskly až na čtvrté straně ve vydání z 20. března a napsaly, že „v americkém
Kongresu se zítra střetnou bývalý americký vicepresident Al Gore a český president Václav
Klaus. Stane se tak během veřejného slyšení
k problematice...“ Také se pochlubily, že „jedním z impulsů pro uspořádání zítřejšího veřejného slyšení byl nedávný rozhovor, který Václav Klaus poskytl Hospodářským novinám. V něm
uvedl, že globální oteplování pokládá za falešný mýtus. Rozhovor byl
přeložen do angličtiny
a všimla si jej nejsledovanější americká zpravodajská kabelová televize FOX
News. V jednu chvíli byly
ve vysílání stanice proti
sobě fotky Al Gora a Václava Klause s textem jejich
navzájem si protiřečících vyjádření.“ Tolik česká média.
Věc se má ovšem tak, že Klaus odpověděl na
otázky, které mu zaslal člen sněmovny texaský
republikán Barton v souvislosti se slyšením
v Kongresu Pohledy na změnu klimatu, které mělo
proběhnout 21. března. Obdobný dopis výbor
sněmovny rozeslal více než dvěma desítkám šéfům amerických průmyslových korporací. Barton k nim přidal Klause z toho důvodu, že se s
ním setkal při jeho návštěvě v USA začátkem
března. Klausovy odpovědi byly zveřejněny na
internetových stránkách podvýboru sněmovny, žádný duel mezi Klausem a Gorem se ve
sněmovně neodehrál a ani nebyl plánován:
proti Gorovi stál ekolog Bjorn Lomborg, který
se sice liší v tom, jak celý fenomen interpretovat, ale s Gorem je stejného názoru, že je mu
nutno aktivně čelit. Klausovo jméno během
slyšení nepadlo a ve svém vystoupení se o něm
nezmínil ani sám autor dopisu Klausovi Bar-
BABYLON č. 7 / XVI
Když se před dvaceti lety
současný šéf Národní protidrogové centrály Jiří Komorous hlásil do komunistických tajných služeb,
napsal: „Mým cílem je pracovat pro StB...“
a do dotazníku uvedl: „Zcela souhlasím se vstupem vojsk,“ (rozuměj s okupací v roce 1968),
což napsal ještě v roce 1987: „Jsem přesvědčený
internacionalista, plně oddaný marxismu-leninismu.“ V roce 1988 byl Komorous přijat na I.
Správu SNB, která školila budoucí rozvědčíky.
Když odpovídal na dotazy čtenářů na serveru
iDNES.cz, Komorous na dotaz, jestli se dnes
aspoň občas nestydí za svou minulost, odpověděl: „Moje životní cesta je i cesta omylů a poznání jako u každého jiného člověka a jako každý jiný mám právo na vývoj a změnu.“ Na otázku, proč jsou lidé ochotni sloužit jakémukoli
režimu, Komorous řekl: „Na odpověď na tuto
filosofickou otázku by nám nestačil protostor
této diskuse.“ (MfD, 20/3/2007)
14. března rozeslal Komorous všude možně
SMS zprávu následujícího znění: „Vážení moji
nadřízení, vážení přátelé, spolupracovníci
www.belorusko2006.cz
z policie, novináři, kamarádi, rockeři, bratři ve
víře a duchovní, senátoři, poslanci, advokáti,
představitelé protidrogových organizací, motorkáři, představitelé disentu, bojovníci proti
komunismu a všichni vy, kteří jste mne dnes
poslali desítky a desítky sms!
Hluboce a z celého srdce děkuji za výrazy
podpory, důvěry a pochopení pro chyby
a omyly mého mládí na mé cestě poznání, které jsem nikdy nezastíral! Ony dvě dámy z MfD
těžko pochopí mé pocity při otvírání lágru
Vojna nebo při návštěvě muzea 3. odboje, či
každoročně při kladení věnců obětem persekucí totality nebo prožitky na mé duchovní cestě
a poznání k nyní blížícímu se křtu. Nebo, když
jsem se musel x-kráte skrývat po úspěšných akcích protidrogovky a objevovaly se informace
o mém zavraždění. ... Pro mne je rozhodující
ta fantastická odezva od vás všech a to, co jsem
veteránům KPV kdysi na lágru Vojna slíbil. ŽE
DÁ-LI BŮH NIKDY JIŽ ZLU NEUSTOUPÍM! MÝM PATRONEM JE SV. PAVEL!
I PRÁVĚ PRO PODOBNOST CESTY!
DĚKUJI A ŠALOM! JK.“ A o den později pak
ještě v souvislosti s novinářkami MfD, které
o jeho dopise k StB napsaly, Komorous doplnil: „Modlím se k OTCI, aby vám oběma odpustil nenávist a zášť a přeji vám šťastný, spokojený a naplněný život! Ať se u vás nenaplní
slova PÍSMA o tom, kdo a komu slouží a jak
dopadá! Pax! JK.“
Komorous má milimetrového ježka a tetování podle Dürerovy rytiny Rytíř, smrt a ďábel,
hlásí se k „řádu“ Ordo Lumen Templi a podle
vlastních slov se „z levičáka stal pravicovým
konzervativcem“. Je bezpečné, aby šéfem protidrogového brigády, elitního policejního útvaru, byl regulérní magor?
P. S. Pokud se chce pan Komorous srovnávat se sv. Pavlem, tak by se taky měl vydat na
jeho cestu, tedy vzdát se veškeré světské slávy,
úřadu a majetku a hlásat evangelium. Kde? No
přece na ulici mezi drogově závislými. Možná
by ho to pomohlo i vyléčit.
BABYLON Studentský list • šéfredaktor Petr Placák • redakce Josef Mlejnek jr., Jan Horník, Jan Machonin, Petr Zavadil, Erik Lukavský, Míša Zelená-Stoilova, Stanislav Škoda (zástupce šéfredaktora)
básník Ticho, Ladislav Čumba, Jiří Holub, Viki Shock, Vít Zavadil, Olga Vlčková • distribuce Pavel Řezníček • poslíček Jogi Mokšanand • adresa Sudoměřská 10, 130 00 Praha 3 • e-mail [email protected]
tel. 606 618 153 • www.ibabylon.cz • grafická úprava a sazba z písma John Baskerville Babylon • vydává Studentský spolek Babylon, IČO 63830523, č. ú. 1935796379 / 0800 • tisk LIBERTAS a. s. Praha
4 •
BABYLON č. 7/ XVI
UNIVERSITA
2. dubna 2007
Skansen a disneyland v Klementinu?
Do konce roku 2011 by mělo dojít
k otevření nové budovy Národní knihovny a to s již přestěhovanými depositáři
a dalšími provozními součástmi NK, s výjimkou starých tisků, Slovanské knihovny
a hudebního oddělení, které mají zůstat
v Klementinu, spolu se sídlem vedení
NK. Do konce roku 2009 by se měla
z areálu Klementina do nové, již stavěné
budovy v Dejvicích, přesunout Státní
technická knihovna, zabírající dnes se
svými 1,2 mil. svazků prakticky celé východní křídlo areálu. Do konce roku 2011
tak bude prostor Klementina, až na zanedbatelnou část, uvolněn. Co bude s Klementinem potom?
Odborná i široká veřejnost, stejně jako
média, jsou v případě diskuse o Národní
knihovně zcela zaujaty debatou o podobě
nové budovy NK na Letné, osudu Klementina není bohužel věnována prakticky žádná pozornost.
Vedení NK v čele s p. Vlastimilem Ježkem se snaží presentovat své působení jako co možná k veřejnosti nejotevřenější.
Novostavba NK se tak skutečně stala
předmětem bouřlivé společenské debaty.
V případě plánů s Klementinem je Ježkovo vedení naopak nadmíru skoupé, a veškerá otevřenost končí u líbivých, nicméně
nekonkrétních frází.
Ježkovo vedení si v cit. textu stýská, že
deprimující úpravy (výše zmíněné příčky
ap.) mnoho Pražanů, využívajících služeb knihovny a studoven, přestalo vnímat a tím klesl objem
a míra protestů - kterýkoli mimopražský
návštěvník ... zahraniční musí být z takového prostředí hluboce deprimován. Ti kdo
služeb NK i denně užívají a prostory kupř. Všeobecné studovny (kterou ovšem p.
Ježek jednou prohlásil za „zatuchlou“)
struktury a logiky celého Klementina.
Zde už je na řadě jen zřízení skansenu:
v Machoňově hale služeb pokladna, šatna, WC, „občerstvení“ a upoutávací zařízení, kdy autor cit. textu bez obalu říká,
že objemová představa takové „salle d’acueil“ se
ještě zvětšuje (co se v takové „čekárně“ tedy
opravdu plánuje?). Odtud by turistická
prohlídka byla samozřejmě vedena přes
letní refektář, dnes Všeobecnou studovnu
Tzv. revitalizace
V důvodové zprávě k investičnímu záměru si Ježkovo vedení klade řečnickou
otázku: Rekonstrukce Klementina?, a tajuplně
si odpovídá: NE: Revitalizace. Co se revitalizací v pojetí Ježkova vedení NK myslí,
musíme dovozovat spíše mezi řádky textu Strategických priorit NK ČR 1B/2006.
Tak se např. dočteme, že provoz knihovny zaplnil Klementinum různými vestavbami, příčkami
a provizorii, která degradují krásu historické architektury. Že nejde o výraz památkářského
myšlení v duchu purismu, ale odrazový
můstek k odůvodnění komercializace,
tzn. vytvoření turistického skansenu v dosud „živém“ areálu národní kulturní památky Klementinum, je nabíledni, jak dále uvidíme. A hned vzápětí se poučíme
o způsobu potřebné nápravy: připravované „rozdělení“ knihovny (pozn. po vystěhování STK a převážné části fondů NK
a služeb na Letnou) zároveň přinese možnost podstatného rozšíření funkcí klementinského areálu jak pro obyvatele Prahy, tak pro
návštěvníky z jiných míst ČR i zahraniční turisty.
A zde jsme u jádra pudla. Obyvatele
Prahy a návštěvníky z jiných míst ČR Ježkovo vedení zmínilo zjevně jen do počtu.
O tom, na jaký typ „veřejnosti“ má být
výsledek tzv. revitalizace zaměřen, není
pochyb: jsou to zahraniční turisté, které
chce Ježkovo vedení nalákat do areálu na
mnohé atrakce, což ani nezastírá když
v rámci úseku „Klementinum muzeální“
píše doslova: klidová, odpočinková zóna, která
pak vznikne, podstatně odlehčí dnes přetížené Karlově ulici. Správně se ptá diskutující na webových stránkách NK, zda přivedení davů turistů je skutečně oním vytvořením lepších podmínek pro domácí a zahraniční badatele,
o němž se píše o pár řádků Strategických
priorit výše.
Klementinum kulturní a společenské
Není překvapivé, že Ježkovo vedení
v cit. textu jako nikoli nevýznamnou složku
uvádí kulturní a společenské využití Klementina, neboť řada venkovních prostor k pořádání kulturních a společenských akcí přímo vybízí. Spolu s turistickým využitím
je totiž hlavním a stěžejním záměrem
celého projektu Ježkova podnikání
v Klementinu. To, co vše se dnes vejde
pod pojem „společenské akce“, zvl.
propachtuje–li si jejich provoz např.
takový pan Milan Šmerda, nechvalně
proslulý dlouholetý pořadatel „tradičních“ vánočních trhů, raději nedomýšlet. Ale nepředbíhejme.
Klementinum universitní
Universitní minulost Klementina nelze
samozřejmě pominout. Proto Ježkovo vedení blahosklonně nabízí Universitě Karlově jednání o prostorech k umístění výstavky o historii UK (!), a dokonce i prostory pro výuku. Kdo by si pomýšlel na
částečné vyřešení tíživých problémů s nedostatkem učebních prostor, ten se však
mýlí. Tato výuka by totiž měla být zajišťována především vědeckými pracovníky z řad zaměstnanců NK. Takže patrně jednou za týden
seminář pro 20 posluchačů oboru knihovnictví, a jednou za rok exkurse pro archiváře? Věru lákavé!
Klementinum turistické
Zdá se, že nejdůležitější pasáží, byť
skrytě, je úsek „Klementinum turistické“.
Paradoxně je tato pasáž v cit. textu málem nejskromnější. Přesto se tu dozvíme
v celkovém kontextu nijak překvapivou
myšlenku že zejména turistům a návštěvníkům Prahy bude sloužit také nově projektovaná
restaurace.
Ivan Sobotka, David a Goliáš, 1973
nástěná malba v kostele v Klecanech
mají rádi a obdivují se jim, jsou chudáci,
kteří si ani neuvědomují, že mají být deprimováni. Co však je prvořadým úkolem
a v budoucnu kongresový sál, o nějž by
byl díky dobré vybavenosti a možnosti
parkování obrovský zájem, jak vysvětlil
Galerie Ztichlá klika, Betlémská 10, Praha 1
Výstava obrazů Ivana Sobotky
25. 4. — 19. 5. 2007
10-18 h po - pá
vedení, aby asi nedocházelo k poškozování zájmů republiky v cizině? Zamezit hluboké deprimaci davů z Karlovy ulice, jejichž vybraný kulturní cit bude plně saturován ve zmíněné restauraci, letní kavárně či na jarmarku s „tradičním“ sortimentem. Že generace čtenářů a uživatelů studoven, ale nakonec i do areálu třeba náhodou zavítavší návštěvníci, jsou naopak
velice mile překvapeni klidnou a důstojnou atmosférou snad nejkrásnější velké
universitní knihovny v širokém dalekém
okolí, která tak kontrastuje s „blázincem“
a hlučícími davy jen kousek odtud, je
opět účelově vytěsněno.
Ve studovně kongresový sál
Postupná neutralizace řadou vestaveb a příček
má dle Ježkova vedení znamenat nejvážnější narušení původního architektonického záměru
vůbec: tj. pouze dovozovaný záměr symboliky kříže. Že architektonický záměr projektu Klementina provádí hlavní smysl
celé stavby: tj. vytvoření komplexu vysokoškolského učiliště, knihovny a jakési
„akademie věd“, to je jedno. Restaurace,
letní kavárny, noblesní kongresy, garáže
atd. přitom jaksi narušením původního
záměru nejsou. Přitom ony příčky a vestavby, jakkoli třeba z puristického hlediska mohou být někdy ne zcela vhodné,
umožnily knihovní a badatelský, dříve též
universtiní provoz v měnících se podmínkách. A tím právě byly naplněním původního záměru otců jesuitů, v protikladu
k účelovým puristickým nářkům autora
cit. textu! V těchto souvislostech až
úsměvně vyznívá následující pasáž, lkající
nad Machoňovými úpravami (pod dozorem prof. Z. Wirtha), které setřely velmi důležitý rys Klementina, jeho logiku a vnitřní strukturu
— např. zcela zanikl kuchyňský trakt se spižírnami
v suterénu ... tato struktura je dnes zcela nečitelná...
Že nás to nenapadlo hned — vždyť vlastně
zřizování restaurací, pořádání rautů
a kongresů je tedy obnovením vnitřní
ředitel Ježek 16. března v Mladé frontě. Koneckonců jistě i proto je plánována pod
úrovní tzv. hospodářského dvora dvoupodlažní podzemní garáž. Výše uvedené
je bezpochyby ona cesta, kterou chce Ježkovo vedení „zpřístupnit“ Klementinum
veřejnosti.
Ježkova „revitalisace“ v reálu
Dosud jsme se zabývali představami
vedení NK, které jsou zveřejněné a všeobecně dostupné. Reálná prognóza skutečnosti je bohužel ještě horší.
Je to půl roku, co se na internetu objevil článek redaktora Aleše Bílého Udělají
Ježek se Šmerdou z Klementina tržnici ?
(29.IX.2006, www.virtually.cz), který bohužel nevyvolal patřičnou odezvu. Článek upozorňuje na to, že dne 13.IX.2006
zaslal ředitel Ježek pouze vybraným
agenturám, léta provozujícím koncerty
v Zrcadlové kapli, tzv. výzvu k účasti ve
výběrovém řízení. Z článku dále vyplývá,
že pro tyto agentury již nebudou reservovány termíny koncertů, jako doposud, ale
jedna z nich bude vybrána jako nájemce
Zrcadlové kaple, Divadelního nádvoří
a barokních prohlídkových tras (Astronomická věž a barokní knihovní sál —
s předpokladem dalšího rozšíření...), to
vše na 8 let! Doplněno několika podmínkami — umožnit pořádání trhů, zajistit
výnos alespoň 3,5 mil. Kč ročně. Jediným
kriteriem hodnocení pro provoz takto
cenných prostor v národní kulturní památce je nabídka nejvyššího výnosu...
Že mělo jít o výběrové řízení od počátku manipulované, dovozuje redaktor Bílý
zcela správně z lhůty k přihlášce: do
29.IX.2006. V situaci, kdy většina z oslovených agentur pochopitelně neměla
oprávnění pro realitní činnost či správu
a údržbu nemovitostí, které v takto šibeničním termínu ani opatřit nelze, se skutečně snad ani nemůže jednat o nic jiného, než o bezskrupulosní vyšachování
„oslovených“ zájemců. Redaktor Bílý se
domníval, že podmínky soutěže naplňovala nějaká z firem p. Milana Šmerdy, několikrát trestaného a skandály provázeného podnikatele, dřívějšího letitého provozovatele pražských vánočních, posléze
i velikonočních trhů, proslaveného pádem vánočního stromu, dále dlouholetého předsedu pochybné nadace Pražské
děti atd. Článek upozornil na závažnou
skutečnost, že p. Ježek měl právě Milanu
Šmerdovi v červnu 2006 svědčit na svatbě, což poukazuje na skutečně úzké vazby mezi těmito osobami. Na závěr článku
A. Bílý konstatuje, že splní-li se podezření
o předem dohodnutém výsledku „soutěže“, bude o tváři Klementina na 8 let rozhodnuto.
Výběrové řízení nakonec údajně vyhrála jiná firma: s. r. o. Dreyer, která od r.
1995 provozuje realitní kancelář, reklamní
činnosti, průzkumy trhu, konsultace
a poradenství, od r. 2001 pak lékárny.
Agenturní činnost v oblasti kultury
a umění a pořádání výstav, veletrhů, přehlídek, prodejních a obdobných akcí má
společnost v obchodním rejstříku zapsány až od 28. listopadu 2006, tedy málem
po dvou měsících od uzávěrky soutěže na
nájem Zrcadlové kaple a dalších barokních prostor, jejichž provozování se
ovšem firma Dreyer po jistě bohaté jednoměsíční zkušenosti s takovou činností
(na papíře) od 1. ledna i ujala. Toto
ovšem nejsou jediné alarmující skutečnosti. Firma Dreyer má dva společníky a zároveň jednatele. Jedním z nich je RNDr.
Drahomíra Prokšová. To ovšem není jediná firma, kde má tato paní poloviční
vlastnictví a poloviční odpovědnost. Podobné postavení měla i ve firmě PH –
Pharmacy, s. r. o., kterou před něco málo
více jak rokem poslal Městský soud v Praze do konkursu.
Pan Šmerda byl z rozhodujících posic
podniků pražské radnice i nadace Pražské děti alespoň prozatím vypuzen —
ostrouhal nakonec i v Klementinu? Ale
kdepak! Údajně si se svou akciovkou (je
jediným akcionářem) Millenium City
Service také přišel na své: měl vyhrát výběrové řízení na provoz stravovacího zařízení pro NK. Kromě nového bufetu tak
koncem března nejspíše občerstvoval
i účastníky slavnostního zahájení výstavy
Oko nad Prahou... Jakpak si pozvaní
hosté asi pochutnali?
Z obchodního rejstříku se ale dozvíme
i to, že jistý pan Vlastimil Ježek je od 21.
ledna 2005 (pár měsíců po jmenování jistého pana Vlastimila Ježka ředitelem
NK) předsedou dozorčí rady a. s. s příznačným názvem VIS MAIOR, která se
kupodivu zabývá správou a údržbou nemovitostí, realitní činností, podnikatelským, ekonomickým a organisačním poradenstvím, specialisovaným maloobchodem i velkoobchodem, službami v oblasti
administrativní správy a službami organisačně hospodářské povahy. Jistý pan
Vlastimil Ježek je v obchodním rejstříku
uveden i jako předseda správní rady nadačního fondu, opět s pěkným názvem
Dílo pro národ. Měl bych pro vedení NK
takový zlepšovací návrh: co kdyby místo
autsorsinku podezřelým firmám pana
Šmerdy a dr. Prokšové rovnou zadalo
provoz celého areálu Vyšší moci? Tato
společnost může, jak vidět, zajišťovat vše
od vytírání záchodů až po ředitelování.
Kdyby se přitom na revitalizaci nedostávalo peněz, třeba by poskytlo obolus Dílo
pro národ.
Závěry
Lze se obávat, že o tváři Klementina
začíná být rozhodnuto nikoli na 8 let, ale
na mnohem delší dobu a zcela jinak, než
si představuje kulturní veřejnost a než odpovídá samotnému smyslu a významu
Klementina. Dáme–li si do souvislosti třeba výběrové řízení ze září 2006, jeho pochybné výsledky, úzké osobní vazby ředitele Ježka na mimořádně kontroverzního
podnikatele s kriminální minulostí Šmerdu a některé náznaky ze Strategických
priorit, skutečně trnou zuby.
Domníváme se, že zveřejněné i jen tušené plány NK, stejně jako to, co již bylo
v tomto směru učiněno, jsou skutečným
atakem na nejcennější hodnoty, které tato
země za staletí shromáždila. Tyto plány
představují faktickou a bezohlednou privatizaci veřejného prostoru do rukou pochybných soukromníků, halenou do hávu frází o otevření veřejnosti, oživení, rozšíření kulturní nabídky, odlehčení přetížené lokalitě vytvořením klidové zóny
atd. atp. Zde by se měla ozvat nejen široká kulturní veřejnost, ale zejména též
Universita.
Je logické, že pokud NK nebude a ani
nechce v budoucnu převážnou část prostor areálu užívat jak v souladu se svým
posláním, tak zejména s původním
a v běhu staletí vždy zachovaným určením klementinského areálu, měl by být
areál vrácen tomu, kdo toto určení, tj.
provozování vzdělání, schopen zachovat
bude. Právě Universita má s provozem
podobného areálu dobré zkušenosti: Karolinum, podobně rozsáhlý a též historicky i památkově vysoce cenný areál je užíván velice citlivě pro slavnostní a kulturní
akce, avšak především pro vysokoškolskou výuku. Srovnatelných prostor je
v Klementinu celá řada. A nakonec je to
do Klementina z Filosofické fakulty, která v něm ještě před 80 lety dokonce sama
sídlila, pěšky 3 minuty, z Karolina je to 10
minut, z Právnické fakulty podobně,
a tak bychom mohli pokračovat. Zájem
by jistě měly i další vysoké školy tísnící se
v budovách v „sousedství“. A universitní
život jistě patří do centra. Pokud někteří
lidé vytýkají disneylandový charakter
„oku nad Prahou“, je třeba apelovat, aby
pro samé oslnění odleskem z jeho kovového pláště nebylo přehlédnuto mnohem
větší nebezpečí disneylandisace Klementina. Až si budeme moci Všeobecnou studovnu prohlédnout jen během 5 minut
jako součást štrůdlu turistů, těžko nám
zlepší náladu možnost nákupu hodnotného suvenýru z czechglassu v hale služeb, nebo výtečný oběd se skleničkou vybraného vína v klementinské restauraci
„U Šmerdů“. Zkrátka, Klementinum má
sloužit potřebám vzdělanosti. Zda je zajišťuje Národní knihovna, či Universita, je
již zcela vedlejší a podružná otázka!
Josef Vokoun
Klementinum jako sv. Michael
Obavy o to, co se bude dále dít s budovou Klementina, ještě umocňuje příběh jedné z významných pražských kulturních památek, který s Národní knihovnou bezprostředně souvisí. Kostel
sv. Michaela, nacházející se v blízkosti Staroměstského náměstí, patřil od středověku mezi nejvýznamnější staroměstské kostely: ve 14. a 15. století byl universitním kostelem, proto zde ještě
dříve než v Betlémské kapli kázal mistr Jan Hus a mnoho dalších universitních mistrů, svůj význam neztratil kostel ani v baroku, kdy zde působil servitský řád. Jeho působení jako duchovního centra bylo ukončeno teprve josefinskými reformami, od té doby byl využíván jako skladiště.
Národní knihovně byl kostel svěřen státem v roce 1984 a byl určen pro zamýšlený depozitář.
Je zřejmé, že byl k tomuto účelu od počátku stavebně naprosto nevhodný (statické možnosti budovy, přístupnost apod.). Poté, co kostel v prosinci 1990 vyhořel, začala se NK snažit hledat
pro tuto stavbu nové využití. Škody, které požár, jehož příčina nebyla nikdy objasněna, napáchal, nebyly sice vážné, jak opakovaně již od počátku konstatovali odborníci, zděná část objektu
nebyla významně poškozena, požár se však záhy stal neustále omílaným argumentem pro to, že
je třeba stavbu zásadně rekonstruovat, a tedy hledat nájemce, který by se tohoto úkolu ujal. To
je začátek dlouhé cesty, na jejímž konci je současný neutěšený stav této památky.
Provedené „rekonstrukci“, ještě nedávno opět označené úředníky Ministerstva kultury za
zdařilou, můžeme říkat spíše konstrukce. Přes vytrvalé protesty autorit z řad historiků umění
a památkářů, ale s posvěcením památkových institucí došlo k devastaci kostela, jehož hlavní
prostor byl přepatrován železobetonovou konstrukcí, upevněnou traverzami zasekanými přímo
do původního zdiva, koruna zdiva byla zpevněna železobetonovým věncem, nesoucím nový těžký krov se dvěma patry restaurace. Mezi uzavřením nájemní smlouvy a kolaudací přitom neuplynulo pár měsíců, během nichž by si poškození stavby nikdo nevšiml, ale dlouhých pět let. Tato
kauza je tak dokonalým příkladem selhání památkové péče v podstatě na všech úrovních (Pražský ústav památkové péče, Odbor památkové péče Magistrátu hl. města Prahy, Ministerstvo
kultury). Tehdejšího nájemce, společnost Kontakt Moravia a Jerriho Nowikovského, lze jen
těžko vinit ze zničení památky, protože v podstatě pouze respektoval rozhodnutí státní památkové péče. Můžeme si samozřejmě klást otázky, komu plynuly z těchto rozhodnutí jaké výhody, ale
odpovědi na ně se nám jen těžko dostane.
Nájemci, který objekt takto „citlivě“ zrekonstruoval a využíval pro jakousi multimediální
show dosti pokleslé úrovně, kostel v dubnu 2005 za cenu, která neodpovídá ani ceně pozemku
na Starém Městě, prodala Národní knihovna, respektive její dnešní ředitel Vlastimil Ježek.
Ten v nedávném rozhovoru pro televizi 24 cz sám řekl, že již při jeho nástupu do funkce mu bylo
ze strany Ministerstva kultury uloženo „problém vyřešit“.
Poslední informace ukazují k tomu, že vlastník hodlá kostel scelit s okolními budovami a přestavět jej na obchodní centrum s arkádovým prodejem. Můžeme se ptát, jak se k tomu postaví
památkové úřady tentokrát. Převáží pocit zodpovědnosti za to, co z pražských památek, které
zde vydržely po dlouhá staletí, zůstane pro další generace a nebo, jako v tolika dalších případech, jednorázový zájem nějaké zainteresované osoby?
Klára Jelínková
ROZHOVOR
2. dubna 2007
dokončení ze strany 1
můžu, ale za ideál jsem považoval
auto Jean-Paul Sartra, takovej ten renoltík, což bylo první auto se seseknutou prdelí, malý auto. To mě působilo radost.
Jak choděj lidi oblečený?
To je asi jako s tou knihovnou.
Oděv pokryje tělo a může se objevit
nějaká ta prdlost, no a pak se tomu
říká jako móda, to bych toleroval.
Samozřejmě výbornej je ten trend
holého trika, ale nenávidím ty nápisy. Představ si, že ty seš chodící reklama, blb, kterej má na prsou nějakou idiotskou firmu, a to dneska už
nosej i universitní profesoři. Ty seš
neplacená reklama, tak to je moc.
Nebo takovej ten nápis, já bych ráda
souložila, tak to už je něco jiného,
nehledě na obsah toho výroku, že se
tím ta holka ozvláštňuje nebo co —
tak tomu se potom člověk opravdu
vyhne.
My jsme oděvům velmi fandili, ale
na prvním místě byl kvalitní materiál. Vlna musela bejt vlna, manžestráky musely bejt z manchestru a tak
dále a čím to bylo víc přírodní, tím
víc jsme křičeli. Třeba valašský ponožky, to jsme úplně slinili, a tohleto
je úplně pryč, dneska už je všechno
umělý. Občas nějaká ta anglická deka, ale stejně tomu nevěřím. Kamuflují se přírodní materiály — hovno
hovno, to je všechno napuštěný chemikálií, všechno podvod, který se
tváří jako holý dřevo, škrábneš do toho a zjistíš, že to je umělka.
Nejhorší jsou podle mne kombinace barev, to je jak pro debily.
No jistě, oděv připouští jenom přírodní barvy, to znamená naše obvyklá khaki, military look, ale to nebyla
jenom blbá americká móda, ty uniformy, bundy s těma kapsama byly
opravdu fajn — po tom období Adiny Mandlový a R. A. Dvorských, co
měli tu květinu v klopě. Nebejt šedesátejch let, tak tady sedíme se šlajfkou, to nešlo. Za mýho mládí ještě
nebylo možný uvolnit si límeček. To
byla společenská tyranie, a tak to postupovalo, až se to přehouplo zase
na druhou stranu — břicho na třicet
čísel holý. K čemu to je! Ti Nezvalové byli sprostí a nestydatí a měli z toho čistou radost, která byla osvobozující. Ale dneska, co to je?
Říká se tomu trend.
Nebo řeč, jak si s ní lidi vyhráli.
Četl jsi v poslední době něco živýho?
Ten byl pěknej, jak si s ním měl
ten rozhovor, teď je vrátnej u Knížáka...
Josef Vondruška.
Jo, já si to hned koupil a žeru tu jeho knihu celou, bez nehody, to je
dobrý, ten jazyk je načisto autentickej, tam neni kapka literatury nebo
něčeho takovýho a materiál, hochu,
tam je materiálu. Já nemám rád takový ty věci z Ameriky, to mě dost sere,
jak jeho cadillac zahnul na Pátou
avenue, tak to okamžitě zavírám, já
jsem absolutně neznalej americký literatury. Já mám rád takový ty Bondy a ty naše kluky, co píšou o tom
bolševismu, protože to já nepovažuju za politický, to je universální, shazuje tam věci, který jsou universální
a je tam ta rozkoš z toho žvanění,
z toho užívání vulgarismů a podobně, to je fajn. Tihle kluci vlastně udrželi jazyk, Hrabal atd.
Jak seš na tom ty?
Já mám svoji naprosto tvrdou
představu o nábytku, o místnosti,
nakonec i o domě, tvrdou představu
o kalhotech, o košili, tvrdou představu o osvětlení — žárovku mám představu jenom na špagátě, volně visící,
bez cylindru. To si pamatuju, když
jsem se poprvé seznámil s hippies, to
bylo v roce 1960. V jednom cizím časáku jsem viděl karikaturu na ně, kde
vona leží v takový železný posteli
bez povlečení, von vedle na židli
skloněnej čte knihu a vona na něj
z tý postele, aby šel k ní za jistým
účelem a von nasraně zvedá hlavu
a říká: teďka, když čtu Na cestě! A teďka kdybys viděl tu kresbu k tomu, no
výborný. To jsem se nadchnul — byla
tam jenom ta železná postel, nic jinýho a od stropu visela taková ta žárovka na drátě.
Přesně takovej si chtěl mít byt.
Samozřejmě.
Ty seš vlastně hipík.
No, to je takovej vlastně minimalismus, což je bohužel zprofanovaný,
ale tohleto slovo se na mé životní
a estetický názory naprosto hodí.
Všechno redukuju na minimální věci. Člověk má žrát to, co roste kolem
domu a taková je moje představa.
Člověk dostal pro svůj život všechno
k disposici a nic víc nepotřebuje. Za
mejch dětskejch let se každá kravina
zužitkovala. Moje babička, když zůstalo sádlo, tak si ho mazala na vlasy
— je to drsný, ale všechno se spotřebovalo, cirkulovalo to, to se mně líbí. Věci se mají využít až na doraz,
až k tomu, kde už to nejde.
Tužku vypsat na centimetrový
vajgl.
Přesně. Já měl známýho, ten měl
ve stole takový veliký šuple, který
kdysi bývaly, a tam měl na hromadě
úplně všechny hovadiny, a vždycky
tam našel, co zrovna potřeboval.
Chodíš v mysliveckém.
No jistě, vždycky jsem nosil myslivecký huberťák, les a lov se tomu říkalo — to byl dobrej kšeft, kde měli
všechny tyhle věci. Takže tenhle kabátek, boty jenom jedny.
Khaki a černá.
Taky, ale ta mě tolik nelákala. Teďko ji nosím z praktickej důvodů, že ji
můžeš jakkoli zmazat, ale dával jsem
přednost hnědý — mám překrásnej
ručně pletenej hnědej svetr, originál
vlna. A to vysvětlení je jednoduchý,
takové věci, které jsou dokonale při
zemi a už nemohou jít níž. Jsou fundamentální, což vylučuje všechny
umělohmotný věci, jenže dneska už
to ani nepoznáš. A taky kdysi, když
jsme byli mladý, tak to byla pro nás
ohromná zábava něco hledat, kdo co
zajímavýho mají, když seš dozvěděl,
že někde prodávaj irský boty, tak sis
málem bral taxika, rozumíš. Dneska
se to ale těžko hledá a v tý pestrosti
nabídky se lehko ztratíš.
Takže všechno při přírodě a oděv
důstojnej, stejně tak u ženských.
Ženská vypadá dobře, když je klidně
oblečená. Základní chyba u ženskej,
sebevražedná, jsou vlasy — odbarvování, přebarvování, to je kapitola sama pro sebe. Jejich přirozená krása
se stala obětí kadeřníků, kteří chtějí
vydělávat, přesvědčej tě, starou bábu
održkujou, že z ní udělaj zlatovlásku! To je všude, všude se o tom píše.
Otočíš se ještě za ženskou na ulici, nebo už to nejde?
Já se snažím dívat, ale spíš to tak
cejtím šestým smyslem, že tady něco
by možná bylo. A když to tak cejtím,
tak to potom studuju. Ale nejdřív
musím dostat signál, zahlídnu nějakej profil nebo něco podobnýho, tak
to potom jo. Jsou samozřejmě — ne
krásný, to mě odpuzuje —, ale hezký
a zajímavý obličeje, nebo když je na
holce hodně přírody, když se hezky
drží. No ovšem z 99% je to všechno
zmrzačeno oblečením. Moje životní
zaměstnání jsou ale ksichty, to je jasný, takže ty obličeje študuju, ty si
prohlížím.
No a?
Jo.
Dá se ještě zahlédnout duše?
Dá. V tom ksichtě si promítáš rodiče, jejich chování ve společnosti, to
všechno vidíš. To si promítneš. Jó,
dá se najít, ale vždycky to provází
i myšlenka, co ty holka ještě zkusíš.
A čím máš ten ksicht hezčí, tím víc to
odsereš.
Jaké barvy používáš na obrazech?
Já už jsem to říkal Karlíkovi, byl
nějakej malíř pokojů, který měl sáčky, na kterých měl napsáno: zelená
jako tráva, modrá jako obloha a hnědá jako hovno — to jsem slyšel od
Komárka. To je můj případ, nic jiného nepotřebuju. Bílá, to je pozadí, to
je základ, třeba tady ta stěna. Druhá
možnost je modrá obloha. Taky pleť,
barva vlasů, tedy okr a nebo černá —
hnědý vlasy skoro nepoužívám. Takže dělám s třema barvama, které musím seštelovat, dát je dohromady,
hezky, a fakt je ten, že když se mně
obraz podaří, tak je hezky barevnej,
i když někomu se může zdát nebarevnej. Tím je to téma vyčerpáno.
Miluju Bonnarda, to je nejlepší kolorista a taky malíř, takže já barvy žeru, hrozně, třeba i abstraktní barevný věci, Poliakoffa, ale sám pro svý
účely je nepotřebuju. Mnohost nebo
pestrost se snažím nahradit kulturou
toho barevného tónu. Třeba sílu pleťovky pracně dolaďuju. Teďka dělám
archanděla Gabriela, kterej musí bejt
trošku nedokrevnej, takže si pořád
hraju s tou pleťovkou, aby byla andělská, v tom je to moje vyprávění
v těhle věcech, který jsou takový jako
běžný a nezajímavý a v tý nezajímavosti se snažím vyjádřit.
Základ je pro mě bílá a teďka na tý
bílý pomaloučku narůstá barvička,
která se zastaví ve chvíli, kdy je to
hotový — z tý bílý.
Proč máš knihy schovaný v papírových přebalech?
Na to mám odpověď, protože na
to se každý ptá. Za prvý, nežiju
v knihkupectví. Za druhý, seš divnej,
protože ani dvě knihy v týhle místnosti nemají stejnou barvu, podívej
5 •
se.
Jo.
Tak co! A já vím, která kniha v jakém odstínu je zabalena. Pak samozřejmě vím, jestli to je tlustá nebo
tenká kniha. Nepotřebuju nápisy!
Představ si, že by všechny ty knihy
na mě řvaly svejma hřbetama. Při mý
malířský estetice by to bylo sebevražda.
Po válce jsi ale s Pavlem Brázdou
pokoušel o realismus.
Tak tomu později začali říkat
Hlaváčkem a s Karáskem ze Lvovic,
se symbolismem, s Březinou a tak
a teď jsme to přežvejkávali. Pavel
měl furt tu svou představu, on ji měl
jasnější než já, tak to rozvíjel. My
jsme byli dost spokojení, jenom jsme
neměli ten vnitřní klid a soustředěnost, abychom mohli malovat, to až
postupně v 50. letech.
Na jeho obrazech je společnost
představena jako motocyklový závod, ale nejseš si jist, jak to sám vnímá, jestli tím není okouzlen.
Američané, o kterých jsme se dozvěděli až ex post — nejdřív nás zaujal
Lichtenstein. Pavel hodně dělal ten
surrealismus, čemuž já nehověl, neměl jsem, co si z toho vzít — pro mě
byl fauvismus a pak hlavně expresionismus, což je můj takovej základ
dodnes, vracím se k němu, a taky se
za expresionistu považuju, protože
na obraze vlastně sleduju jen ten výraz a ta inspirace je vlastně taky expresionistická.
Říkáš expresionismus, ale mohla
by to být i románská ikona.
Abych ti to vysvětlil, tak archanděl
Gabriel, to je jednoduchej model,
tak ten zvěstoval Panně Marii, otevřel dveře, vstoupil do cimry a povídá, zdrávas Maria, a přesně to chci
malovat.
Ten okamžik.
Jo.
A není to věčnost?
Je. Když zvěstuje to zvláštní poselství, ojedinělý pro lidstvo, tak to samozřejmě s věčností souvisí. Na tom
archandělovi, kterej je hrozně důležitej v dějinách, demonstruju, o co mi
jde. A používám k tomu prostředky,
především barvy, aby byl dostatečně
andělskej, aby ta událost byla dostatečně vznešená, takže toho anděla
několikrát opakuju, než se mně to
tam podaří dostat. Samotnou Pannu
Marii opakuju furt dokola, protože
ona má více pohledů. Jeden se ukáže, že nevyhovuje, tak zkusím druhej.
Co to je za věci, které budeš mít
vystaveny ve Ztichlé klice?
To jsou starý věci z konce 40. let
a z 50. let — temata, která mě v tý době silně inspirovala. Hodně tam jsou
takový ty drsný Žalmy, a potom samozřejmě Bloy — to byl můj velkej
guru, kterého jsem vrtěl furt dokola,
pořád jsem z něj vycházel, takový ty
malérový situace člověka ve světě.
To byla taková ústřední myšlenka.
Brázda to viděl jinak.
Jó, ten měl svůj svět. Pavel přišel
z Brna a byl napumpovanej tou pozdní avantgardou. Trochu si přičichnul i k tý atmosféře komunistický,
nechal toho, samozřejmě, ale přičichnul si k tý levici, kdo by ne, no a já
jsem si taky přišel se svým, s Karlem
Brázdu moderní svět baví, ale teď
mě překvapilo, že v nějakém rozhovoru řekl, že svět je ošklivej. Já si
vždy myslel, že je dítě tohoto světa.
A taky ty zápory, který člověka celej
život tlačí, tak on si jich nikdy nevšímal. Taky jeho Težkej lidskej úděl má jinýho ducha a jinou podobu, než například u mě. On má vrozenej sociální cit, chudý lidi, který velice dobře
dělal, takový ty stařeny, to je báječný, to je na úrovni starejch mistrů, co
se týče podání. Já naopak tyhlety lidi, kteří jsou v průseru, tak já je glorifikuju. Pavel soucítí s chudými,
kdyžto já bych jim spíš záviděl.
Smekáš před chudobou klobouk.
No jistě, to je královna módního
salonu. Pavel byl vždycky trochu levej, ale buď u nás levej. Dobře ale říká jako diagnósu: já jsem z města
a Ivan je z venkova. Je to dobře řečený, ale je tady jedna směšná skutečnost — on ani ten Brázda není z města. Pavel přišel do Prahy — a to já si
moc dobře pamatuju —, a byl buranskej až na půdu. On hraje světáctví
podle svých vlastních představ. Ale
co se týká mě, tak má pravdu, já
mám rád venkovský věci, i když
dneska mně tečou slzy, když vidím,
jak to vypadá s venkovem. Když se
zvoralo pole a ještě svítilo takový to
podzimní slunce, tak já si lehal na
BABYLON č. 7/ XVI
záda do tý hlíny do polí a čuměl
jsem nahoru nad sebe. A to je ten minimalismus, pode mnou hlína, nade
mnou nebe a konec. Čest práci!
Co máš tedy rád z výtvarného
umění?
To nemá žádnou souvislost, tu
tam, tu tam. Ale jsou i věci, které
mám rád a priori, a jsou věci, které
hluboce nenávidím.
Třeba?
Třeba Leonarda da Vinci.
Že to byl inženýr, mechanik?
Proč bych ti to vykládal — takovej
jakej je, tak takovýho ho nesnáším.
Kdo by se z našich malířů neshlížel
v Janu Zrzavým. Ne, já už Zrzavýho
neberu, to je taky Leonardo.
Ty raný věci jsou dobrý.
Já ho nesnáším celýho, kvůli tomu
leonardovskýmu zápachu. Mám rád
tu blasfemii Picassa, že nemá rád Michelangelův Poslední soud, že to je
zvětšenej Daumier, a to podepisuju.
Co teda?
Preferuju věci do Giotta, to byla
krásná italská malba, takový ty krucifixy atd. — a pak celá ta pogiottovská
malba ne, celá renesance ne, baroko
ne, u baroka si ťuknu Rembrandta,
to jo, toho si ťuknu, no a potom moje láska začne v polovině 19. století
a to pak mám rád skoro už každýho.
Ještě ten začátek, ty krajináře, to beru, Angličani 19. století se mně líběj,
k tomu mám velkou náklonost, ale
upozorňuje tě, ta díra jde od Giotta
až do toho 19. století.
Giotta tedy považuješ za konec,
ne za počátek.
Tak. To co je do Giotta, má určitý
vlastnosti a prvky, který rád přijímám. Pak to jde dolů a u toho Leonarda se to přestřihne a vlastně,
chlapče, o co jim šlo — o barevnou
fotografii!
Rozsekali to až kubisti.
To říkal pan Reynek, který měl svý
názory. Já se ptal kluků Rejnkovejch, co jako kubismus, a Reynek
ho měl prý rád, že zastavil akademismus a co byl akademismus, renesance. Tuhle mi Tonda přinesl Ingrese,
a to ne, to je normální renesanční retro.
Kubismus to rozbil, vytvořil něco
novýho?
Jistě, s přispěním černochů, tak jako jazz, který byl obrovská injekce
už jenom proto, že byl jinej. Gauguin je velikej malíř, protože vystrčil
zadek na Evropu a bral z divochů.
Přes Gauguina a přes Picassovy černochy to přišlo, i když už to předtím
připravovala generace básníků, tak
to byl nádhernej nástup do toho. Ne,
Picasso a kubismus není nic negativního, nic — ani potom ty odvary do
architektury, který už nebyly tak
šťastný. I když vedle secese, která nestojí za ten obdiv, to nebylo špatný.
Umění to strašně potřebovalo, ty odvazy. Třeba ten úžasnej psychologickej talent Lautrec, když si vezmeš, co
on s tím člověkem udělal — ona sedí
za stolem, před sebou má panáka,
rozumíš, to je báseň, to jsou kluci,
člověče, to jsou kluci…
Víš koho mám rád, co se týká kubistických postupů?
No tak, kdopak.
Kubištu.
No jo, Kubišta je Kubišta, to je
strašněj solitér. On ani není orthodoxní kubista jako Filla, on má takovej svůj svět. Kubišta potřebuje svý lidi, davy se mu nikdy nebudou klanět.
Kam moderní umění došlo?
Hochu, já nejsem informovanej.
Jsou dva body, Marc Rothko, to je
nějakej Litevec nebo co, odešlej do
Ameriky, a pak Bacon, děsnej drsňák, ale vysoce schopnej malíř. A voba beru, jsou to umělci, těžko přístupný, ale jsou to umělci, nejsou to
šaškové. No ale to je to, co vím.
Petr Placák
Studenti s Fulbrightovým stipendiem
mají namířeno na prestižní
americké univerzity
Uzávěrka přihlášek do Fulbrightova programu, který je považován
za vlajkovou loď stipendijních programů pro studium v USA,
je každoročně 1. září. Celý proces výběru a umisťování na americké
univerzity však prakticky končí na jaře, kdy univerzity oznamují výsledky
svých přijímacích řízení do následujícího akademického roku.
Kontaktní osoba:
Andrea Semancová, koordinátorka programu
Telefon: 222 718 452 E-mail: [email protected]
6 •
BABYLON č. 7/ XVI
KOMUNISMUS
Pašeráci
v
kutně
Rozhovor se slovenským kapucínem Tomášem Koncem
V roce 1985 jste byl odsouzen za
pašování náboženské literatury.
V té době jste byl tajný člen kapucínského řádu. Jak to celé začalo?
Už v roce 1969, kdy jsem měl šest
roků, mi utkvěli v hlavě někteří kapucíni, kteří v té uvolněné dubčekovské éře začali působit v Bratislavě.
Ještě jako dítě jsem poznal i některé
františkány a známé kněze, jako pátera Šebastiána, který pak působil
v charitě v Pezinku, a pak jsem chodil i ministrovat. Když jsem vyrostl,
uvažoval jsem, že bych se zapojil do
nějaké pomocné práce, publikační
činnosti v rámci náboženského vzdělávání, což bylo v té době, za normalisace, dost těžké. Bylo do toho zaangažováno mnoho kapucínů, nejen
z okolí Bratislavy, ale i z jiných zemí,
především z Polska.
A ve dvaceti, studoval jsem tehdy
na Technické universitě, jsem si řekl,
že už jsem dost starý na to, abych
učinil nějaké zásadní životní rozhodnutí. Zvažoval jsem, co dělat, radil
jsem se o tom s více lidmi a asi po
třech měsících jsem se rozhodl, že
budu pracovat v rámci řehole, i když
do kláštera v té době nebylo možné
vstoupit — zaobírat se podobně jako
svatý František jednak prací a jednak
tím vnitřním životem. Byli jsme taková skupina. Setkávali jsme se jednou za měsíc, na různých chatách,
poutích, měli jsme kapelu, chodili
jsme zpívat, jezdili do Šaštína. Postupně jsem poznával celé to prostředí kapucínů, z nichž někteří měli za
sebou dost těžké životní zkušenosti
— v roce 1961 byli mnozí z nich uvěznění.
V roce 1961?
Ano, v roce 1950 byli kapucíni jako
jiné řády zrušení, celá padesátá leta
je bezpečnost sledovala a koncem 50.
let se pak rozhodli, že s nimi musí
něco udělat. V roce 1961 pak všechny
kapucíny na Slovensku pozatýkali.
Dostali různé tresty a poslední odcházel z vězení za Dubčeka v máji
1968, páter Vojtěch. Takže jsem se
s tou komunitou seznámil a přirostla
mně k srdci — i s těmi františkánskými ideami. Zpočátku, asi prvních pět
let po vstupu do té ilegální řehole,
jsem ale ještě vůbec neuvažoval
o kněžství.
Měl jste se svými aktivitami nějaké problémy na škole?
Na škole se o tom nevědělo a nevěděla to ani rodina. Jistěže věděli, že
chodím do kostela, Bratislava není
zas tak velké město, kde by každý
neznal každého. Věděli, že chodím
do kláštera, ale tam chodili i laici. Až
když mě zatkli při tom přenosu knížek z Polska, tak se o tom pak dozvěděla Státní bezpečnost, která kolem
nás rozprostřela své sítě. Už po půl
roce vězení mi vyšetřovatel, nadporučík StB otevřeně povídal do očí —
vy jste kapucín. Takže se to dozvěděli.
Kdy jste byl zatčen?
V roce 1983, ten samý rok co jsem
byl přijatý do řádu — vysvěcen jsem
byl až po pádu komunismu, tehdy
jsem ještě neměl dokončená theologická studia.
Jak k vašemu zatčení došlo?
Spolupracovali jsme s jinými podzemními strukturami, zvlášt s řeholí
mariánů v Polsku. Byli v tom zainteresovaní i mnozí laici, z tajných
knězů v Bratislavě pak Vladimír Lujko nebo společnost Fatima biskupa
Korce. Do Polska jsme měli kontakty
přes dva kněze, jeden byl legální, to
byl Stanisłav Lugovský, který dnes
působí na Slovensku, a ten druhý
byl tajně vysvěcený slovenský kněz
Peter Žaloudek, který dnes žije ve
Vídni. Oba dva se velmi dobře znali.
Později se do té práce zapojilo několik desítek lidí. Původně chtěli uvěznit osm lidí, ale nakonec zavřeli jen
nás tři, Bronislava Borovského, Alojze Gabaja a mě.
Sebrali vás na hranicích?
Ano. Šli jsme na jedno ze setkání
této sítě v Mníšku nad Popradom,
z Polské části se to jmenovalo Pivnična v okrese Nový Sonč, z naší strany
to byl okres Stará Ľubovňa, to bylo
v Pieninách, kde bylo jedno z dohodnutých míst našich setkávání. Těch
míst bylo víc, ze slovenské strany to
bylo bezpečnější na Oravě, v Dubrovické dolině, pro Poláky byl zase bezpečnější onen Mníšek, v Pivničnej,
takže jsme to spravedlivě střídali.
V Polsku byla připravená zásilka
náboženské, ale i občansko-právní li-
2. dubna 2007
teratury, o náboženské toleranci
apod., včetně požehnání papeže Jana Pavla II. Blížily se Vánoce a protože v zásilce bylo taky množství svatých obrazků a vánočních pohlednic,
rozhodli jsme se pro ni jít navzdory
tomu, že byl sníh, ve kterém jsme jinak nechodili, protože za sebou zanecháváte zdaleka viditelné stopy
a mohli vás tak snadno chytit. Vzhledem k té době jsme to ale riskli a stalo se nám to osudným. Na hranici
nás dopadli dva ozbrojení příslušníci
polské Vojenské ochrany pohraničí,
VOP. Převedli nás na strážnici, kde
vysypali obsah těch batohů a bylo
jasné, že půjde o velký průšvih, že to
jen tak neprojde. Byli nad tím velmi
rozčilení, telefonovali na všechny
různé strany, radili se s prokurátorem z Nového Sonču a skončili jsme
zvláště na Oravě, Juráňová dolina je
jedna z nejkrásnějších na Slovensku.
Nahoru se chodilo Juráňovou dolinou a dolů se scházelo Bobroveckou
dolinou nebo naopak, aby to bylo
míň nápadné. Obě doliny se spojují
v Bobroveckém sedle.
Ale byla i velmi nebezpečná místa,
například Babí hora, nebo vzpomínaný Mníšok nad Popradom, kde to
romantika nebyla žádná — tam jsme
vždy jen čekali, kde odněkud vyskočí
pohraniční stráž nebo nějaký jiný
ozbrojenec a začne nás legitimovat.
Tam jsme se vůbec nezdržovali. Přišli jsme tam, rychle si vyměnili batohy a rychle zase odešli a nechávali
jsme poručeno Pánubohu, co se s námi stane. I tam nás ale zaregistrovali,
nesli jsme tenkrát nějaké promítačky,
osmičky nebo dvanáctky, což tehdy
věrnickou síť, i když zpětně jsem zjistil, že byla narušená různými donašeči a mnozí z toho měli pak nepříjemnosti, jako kněz Peter Trický,
který nyní působí na Ukrajině,
a mnozí další. Otce Janka Bokajského, kapucína v Tisovci, estebáci přiotrávili, když mu nasypali něco do
kávy.
Jaké to bylo ve vězení?
Nejdřív jsem seděl na samotce VOPu, kde jsem byl několik týdnů, které byly dost drsné, protože tam přicházeli v kteroukoli noční i denní
hodinu, i s tím počátečním bitím.
Pak byla věznice v Novém Sonči na
Piarské ulici, a pak v Tarnowě, kam
nás převezli, abysme se nedomlouvali — ta byla méně tvrdá. Na Slovensku jsem byl nejdřív v Košicích, potom mě převezli do Justičního paláce
v Bratislavě a na výkon trestu jsem
šel do Bánské Bystrice, kde jsem seděl přes velikonoční svátky v roce
1986 s takovými tuhými fajčiarmi
maďarského původu, kterým jsem
nerozuměl ani slovo. Pak jsem byl
v normálním vězení, kde jsme jako
ve vazbě, kde jsme byli čtyři měsíce
až do 19. dubna 1984.
Bili vás?
Bití rukama bylo běžné, stejně jako noční bdění. Ten první měsíc velmi tvrdých výslechů byl skutečně
drsný. Bylo to za Jaruzelského v době, kdy myslím trval ještě vojenský
režim. V té době začali přísněji kontrolovat hranice, letiště i polsko-slovenské doliny. Spolu s námi se jim
podařilo chytit ještě další skupinu,
což jsme se dozvěděli až po pádu komunismu.
Po těch čtyřech měsících nás
v Mníšku nad Popradom, na tom samém místě, kde nás sebrali, předali
slovenské Štátnej bezpečnosti, a estebáci nás třemi žiguláky odvezli do
Košic. 1. července pak uzařeli vyšetřování a pustili nás. Pak byl ovšem
soud, kde jsme dostali 16 a 18 měsíců, ale odvolací krajský soud nám
pak čtyři měsíce slevil. Já jsem dostal
12 měsíců a ostání 14 měsíců, což bylo dáno asi tím, že jsem se nepřiznal
k dalším aktivitám ani k tomu, že
jsem byl na hranicích už podvanácté.
Mezitím mě ale vzali na vojenskou
základní službu, kterou mě pak přerušili a v den 17. sjezdu KSČ mě
z vojny odvezli do vězení v Bánské
Bystrici. Celý trest jsem si bezezbytku odseděl — o 13 hodině jsem nastoupil do vězení a o třinácté hodině,
přesně o rok později, v září 1986, mě
pustili. Hned jsem ovšem znovu dostal povolávací rozkaz, takže celé takové to motání trvalo až do podzimu
roku 1988. Mezitím mě ještě vyloučili z vysoké školy. Živil jsem se pak jako horolezec — výškový pracovník,
kdy jsem natahoval ochranné sítě na
skály nad železnice a silnice.
Jak přesně probíhala výměna
v horách?
Nahoru jsme chodili vždycky s batohy, ačkoli se většinou pašovaly věci
z Polska na Slovensko, podobně jako do Čech, spíše než naopak. Ale
i tak si někteří svědci všimli, že jsme
dolů sestupovali s jinými batohy —
aby to netrvalo dlouho, věci jsme si
nahoře nepřendavali, ale s Poláky
jsme si vyměnili vždy celé batohy.
Některá setkání byla romantická,
nebylo moc dovolené. Všimli si nás
místní donašeči a dostalo se to pak
i do spisu.
Jak jste si schůzky domlouvali,
přes kurýra?
Schůzky se dohadovaly většinou
telefonicky, zakonspirovaně, jako turistické výlety s předem dohodnutými šiframi a nebo se příští schůzka
dohodla už při setkání na hranicích.
Znali jste se?
S některými jsme se znali, například s tím knězem Staškom, ale často
jsme vůbec nevěděli, s kým se sejdeme a bylo pak dohodnuté, že budou
mít třeba čepice určité barvy.
Na polské straně to byl především
kněz Stanislaw Lukowski, který byl
u mariánů, ale byli do toho zaangažovaní i kapucíni, protože u nich ve
Varšavě byl jeden ze skladů, a tam to
měl pod palcem páter Honoriusz,
který občas přišel i do hor. Byl v celé
té věci velmi velkodušný, dával do
toho mnoho energie, dokázal sehnat
peníze i auta. Většinou ale chodili
studenti theologie z Lublina, kteří
měli dobrou kondici, aby mohli ty
těžké batohy na hřebeny vynést. Byl
mezi nimi i jeden velmi sympatický
civil, Konrád Banecký, kterému ale
potom policisté udělali ze života trýzeň, tak celkově, i v soukromém životě.
Kdo s vámi chodil ze slovenské
strany?
Kromě nás tří, Bronislava Borovského, Alojze Gabaja a mne to byl
můj bratr, který je také kapucín. Potom děvče, které chtělo vstoupit do
řádu, Hela se jmenovala, a také dvě
učitelky z Moravy, které pak bezpečnost taky vyšetřovala, nebo Vlado
Jukl, matematik, slovenský kněz, který byl ale vyššího věku a fyzicky už
na to nestačil.
To byly slovenské knihy vydávané
v Římě?
Ano, nekteré byly vytištěné i v Polsku.
Jak jste knihy etc. dál distribuvali?
Přes známé přátele po farách, které jsme dobře znali a důvěřovali jim,
a ti to pak rozdávali mezi farníky.
Snažili jsme se vytvořit takovou dů-
vězni pracovali ve Stavoindustrii —
stavěli jsme současné ministerstvo
zdravotnictví a Nejvyšší soud, kde
jsem byl po listopadu 89 rehabilitovaný — takže jako vězeň jsem si stavěl budovu, kde mě posléze rehabilitovali.
Jaké byly Velikonoce v komunistickém vězení?
Ty první velikonoční svátky jsem
strávil v Košicích a jediná změna byla v tom, že jsme dostali navíc jablka,
na které se vězni vrhli tak, že mně
zbylo jediné, shnilé. Druhé Velikonoce jsem strávil na cimře, kde nás
bylo strašně moc a všichni strašně
kouřili. Větrání bylo jen skrz dvě
sklobetonové stěny s malým otvorem, po celé svátky se neotevíraly na
celu ani dveře, protože se nechodilo
nikam ven na procházku, takže to
bylo opravdu drsné.
Jak se k vám spoluvězni chovali —
věděli, za co sedíte?
Ve vazbě ne, protože tam byli donašeči a o ničem se nedalo mluvit.
Potom ve výkonu trestu, po uzavření
vyšetřování, byl takový větší psychický klid. Člověk věděl, na čem je, jaký
trest dostal, a s vězni ve výkonu byly
takové kolegiální vztahy.
Ovšem v Polsku jsem byl s vězněm, který byl velmi agresivní a po
listopadu jsem se ze spisu dozvěděl,
že to byl spolupracovník polské bezpečnosti. Stejně tak i dva tři lidé na
Slovensku, s kterým jsem seděl. Ty
slovenské spisy jsem ale neviděl ještě
všechny. Jeden z nich se vyznačoval
zvlášť takovým vulgárním slovníkem
a takovou až netaktností v otázkách,
které se daly zneužít. To byl až takový zázrak, že se mi podařilo udržet si
od něj odstup, nijak si to s ním až do
propuštění nerozházet a přitom mu
neprozradit nic z toho, co ho zajímalo, co vyzvídal. Ke konci vyšetřování
jsem měl z něho opravdu strach, ale
jakýmsi zázrakem se mně tu diskrétnost podařilo zachovat. Byly to velmi náročné a zvláště ze zpráv polských donašečů je vidět, že byli k vyzvídání velmi dobře školeni.
Polské materiály jsem dostal vlastně kompletní, díky českému Úřadu
pro dokumentaci a vyšetřování a jeho
polské obdoby v Krakově. Slovenské
se zachovaly také, ale trvalo mi mnohem dále, než jsem se k nim dostal
a část materiálů byla pravděpoboně
při uložení do archivu skartovaná.
Moje dokumenty z Polska se zachovaly v úplnosti díky tomu, že mě vyšetřovali vojáci, kteří neměli takové
skartace, jako měla tajná policie.
Kde jste zažil 17. listopad 1989?
V dubnu 1988, kdy jsem byl na
vojně v Klatovech, jsem požádal velitele, aby mi podepsal přihlášku na
školu. Na Technickou universitu
v Bratislavě, z které mě vyloučili, už
to nebylo možné, a tak jsem se hlásil
do Prahy na matfyz na Universitu
Karlovu, kam mě vzali a zažil jsem
tam pak i Sametovou revoluci.
Na škole věděli, že jste byl zavřený a za co?
Věděli. Na přihlášce byla na to dokonce kolonka, kam jsem to popravdě napsal. Pražští přátelé z okruhu
doktora Freje mě informovali, že děkan, pan profesor Lukáč, bude hledět jen na moje vědomosti z matematiky a fyziky a že ho nebude zajímat
moje občanská minulost. Ani u přijímaček jsem v tom ohledu nedostal
žádné otázky, ačkoli tam seděla paní
z ústavu marxismu-leninismu, která
mi položila pouze otázku na Štefánika. Já nevěděl, jestli je Štefánik in nebo off, tak jsem se tvářil, že moc nevím, což mě sice moc neprospělo, ale
komise už byla napjatá, její předseda
do toho skočil a řekl, má ještě někdo
další otázky?, načež docent Obdržálek ihned odpověděl, že ne, všichni si
oddechli, poslali mě za dveře, a tím
celý přijímací proces skončil.
Jaké to bylo na matfyz?
Na škole jsem žil takový svůj život
a plnil si své povinnosti. Pražský
matfyz, ještě víc než slovenský, byl
známý tím, že se o prostředí, z kterého přicházeli jednotliví studenti,
programově nezajímal. Na svou dobu to byla velmi liberální škola, kterou navštěvovaly i dosti exotické typy — jedni měli vyholenou hlavu
vpředu, druzí vzadu, punkeři atd.
Některé velmi rychle poslali pryč,
protože do školy moc nechodili, jiní
ale normálně studovali. Když byl nějaký průšvih, tak většinou šel do
ztracena — skončil nějakou formální
kárnou komisí bez nějakého dalšího
dopadu. Kuloárně se pochopitelně
vědělo dost, ale nevyvozovaly se z toho žádné důsledky. Já jsem studoval
biofyziku, což byl obor, který mě
velmi zajímal, a pak jsem z toho dělal i státnici.
17. listopad 1989, celou něžnou revoluci, tu atmosféru jsem zažil na
škole a vnímal ji úplně celou, od těch
prvních stávek, když jsme přišli
v pondělí do školy, až po pád komunismu a byla to taková satisfakce.
Tehdy jsem dostal i první trojku za
celé studium, a sice z optiky od profesora, který byl ve straně a tak měl
asi nějakou nostalgii. Ale myslím, že
ta trojka stála za to, že jsme pomohli
demontovat režim, který se nám vůbec nelíbil.
Chodili lidi od vás na demonstrace v Praze?
Někteří chodili, ale zpočátku to
bylo dosti zakonspirované. Já jsem
chtěl jít na Škroupovo náměstí v prosinci 1988, ale dostal jsem horečku.
Byl jste v SSM?
Ne. My jsme byli zajímavá skupina, že jsme všichni, celý kroužek odmítli vstoupit do SSM. Oficiálně se
nás pak ptali proč, a my jsme jim na
to odpověděli, že to jednak považujeme za zbytečnou formalitu, a také
že s tím máme velmi špatné zkušenosti ze střední školy. Načež oni
okamžitě ztichli, povídali dobře,
dobře, už o tom nic neříkejte. Takže
kolegy jsem měl velmi fajn.
Věděli, že jste kapucín?
Dozvěděli se to až dodatečně, postupně to tak vylézalo na povrch,
a někteří pak po listopadu chodili na
má kázání. Jeden z nich se dokonce
také stal knězem, poslal mi pozvánku na primici v katedrále svaté Alžběty v Košicích. Můj nejbližší přítel
byl ale evangelík, z Havlíčkova Brodu. Když po listopadu 1989 došlo ke
zveřejnění mého členství v řeholi,
představili jsme se lidem i v našich
tradičních hábitech, aby věděli, že
jsme kapucíni. Cesta k vysvěcení mi
ale trvala ještě čtyři roky, protože
v těchto hektických dobách změn se
studium theologie dost těžko dokončovalo. Měl jsem ukončenou podzemní filosofii, a theologii jsem si
pak musel dodělat oficiálně, nejdřív
v Praze, dálkově, a zbytek pak na
Slovensku.
Wrocław, říjen 2006
2. dubna 2007
7 •
RECENSE/KOMUNISMUS
Neexistující text k jedné poznámce pod čarou
Podle údajů, jež uvádí Walter J.
Ong ve své Technologizaci slova, má
psanou literaturu pouhých sedmdesát osm z asi tří tisíc jazyků, kterými
se dnes mluví na celém světě. Z množiny mluvčích těchto „literárních“ jazyků ale zase jen nepatrné procento
onu literaturu píše. Z toho vyplývá,
že psaní tzv. beletrie je v podstatě
anomálií, neřkuli deviací. Tuto skutečnost si za hlavní téma a hybatele
knihy Bartleby a spol. také vybral
španělský spisovatel Enrique VilaMatas.
Její bezejmenný hrdina, který —
jak se říká hned na začátku — nikdy
neměl štěstí u žen, odevzdaně snáší
bolavý hrb, všichni jeho nejbližší příbuzní zemřeli, je ubohý starý mládenec pracující v jedné úděsné kanceláři, zkrátka prototyp „muže bez vlastností“, se jednoho dne rozhodne, že
bude pátrat po spisovatelích, kteří se
stejně jako on nakazili nemocí negace a přestali psát. A jejich historii sepíše ve formě poznámek pod čarou
k neexistujícímu textu. To samo
o sobě samozřejmě už v sobě obsahuje paradox, protože — jak se hned
dozvídáme v první poznámce —
„psát, že nelze psát, také znamená
psát“. V takovémto duchu „nemožného“, jež je svou podstatou dvojaké
a vyvolává svou nesmyslností jak
smích, tak i hlubokou trudnomysl-
nost, se nese všech osmdesát šest poznámek pod čarou. A Vila-Matasovi
se v nich daří balancovat na hraně
komična a tragična vskutku mistrovsky. Anekdoty z každodenního života hlavního hrdiny a reflexe jeho
marného počínání se prolínají s příběhy a myšlenkami spisovatelů, ať už
smyšlených, nebo skutečných, kteří
nemožnost psaní nějak tematizovali
ve svém díle či stvrdili ji svým životem. Tento tvůrčí princip, který určitým způsobem variuje určité téma
a jenž odkazuje k experimentům literární skupiny Oulipo, s sebou nese
jednak nebezpečí, že se z textu stane
mechanická nuda — tomu se, jak bylo řečeno výše, Vila-Matas svou invencí skvěle ubránil —, jednak implicitně vybízí čtenáře, aby se aktivně
zapojil do rozehrané hry. Čtenář tak
je vlastně paradoxně vyzýván, aby
začal psát. Může potom na vlastní
pěst donekonečna pátrat po „autorech negace“, jež z jazykových nebo
jiných důvodů Vila-Matas opomněl,
a psát další a další poznámky pod čarou. Jedna by třeba mohla vypadat
takto:
87) Po napsání šestaosmdesáté poznámky pod čarou jsem se rozhodl,
že už spisovatele negace přestanu
stopovat a jejich truchlivé historie sepisovat. Nic nevyčerpá tolik, jako
psát o lidech, kteří svým dílem a ži-
Modest Mouse - We Were Dead Before The Ship Even Sank (Epic/Sony BMG)
Obvyklá klišé o nastávající muzikantské impotenci po přechodu k major labelu selhávají v případě Modest Mouse na všech frontách. Navázat
na všude možně chválenou a také prodejně velice úspěšnou minulou desku se tentokrát pokusili
s malinko pozměněným teamem: zůstal producent Dennis Herring, zato se navrátil "ztracený
syn", původní bubeník Jeremiah Green. Jasně
nejdiskutovanější událostí ale bylo, je a bude
překvapující přijetí hrdiny madchesterské kytarové revoluce, Johnnyho Marra z The Smith, se
kterým je podle jednoho z rozhovorů nutné počítat jako s regulérním členem MM. Prominentní soupisku pak uzavírá hostování vokalisty Jamese Mercera z The Shins, vedle kanadských
Wolf Parade druhé z kapel, která se koncertováním po boku Modest Mouse a na doporučení
čuchem na talenty obdařeného frontmana Issaca
Brocka dostala jak do katalogu legendárního
Sub Popu, tak i do první zámořské indierockové
ligy. Recenzent je tak postaven před velké dilemna: jak pojmenovat jeho kvality bez velkých slov
a komplimentů anebo naopak, jak superlativy
nešetřit a přitom zůstat důvěryhodnými. Jsem
pro druhou možnost. Ať je to 1/ otvírající waitsovský valčík s houslemi, akordeonem a psychedelicky bluesovými riffy March Into The Sea, 2/
votem dosvědčují, že psát nelze. Jenže stala se naprosto neočekávaná
věc, jež mě donutila napsat tuto další
poznámku pod čarou.
I když mé dílko bylo torzo, nebo
snad právě proto, rozhodl jsem se, že
ho pro poučení všem budoucím spisovatelům vydám. A skutečně se mi
podařilo najít jednoho nakladatele,
který vlídně přijal můj rukopis a slíbil, že až si ho přečte, zavolá mi. Po
mnoha týdnech jsem jeho mlčení nevydržel a ozval se mu sám. Sdělil mi,
že knize sice nechybí jisté experimentální novátorství, při četbě některých pasáží se prý i zasmál, ale že
zase postrádá souvislý děj, hlavního
hrdinu, s nímž by se člověk mohl
ztotožnit, a celkově je moc depresivní a pro spisovatelskou obec demoralizující. A že jeho nakladatelství teď
nemá peníze, takže zkrátka a dobře ji
nevydají. Tahle zkušenost mě utvrdila, že psát se nemá, a třebaže jsem
o kvalitách svého díla nepochyboval,
na jeho vydání jsem rezignoval.
Jenže po roce a půl jsem se jedno
podzimní odpoledne vracel ze své
nuzné kanceláře a za výkladem jednoho knihkupectví jsem spatřil knihu nadepsanou Bartleby a spol. Pod
tím stálo jméno autora: Enrique VilaMatas. Přepadlo mě neblahé tušení,
že nakladatel mi můj nápad ukradl
a pověřil slavného barcelonského
akustickou kytarou prozvoněná Missed The Boat, náladou připomínající skvělé Pinback, 3/
vstříc tanečnímu parketu z osmdesátých let pochodující groovy vypalovačka We've Got Every
anebo 4/ "ostrovní" ukolébavka Fire It Up, která
vezme vítr z plachet všem škarohlídům, kteří se
odváží tvrdit, že Marrovo přijetí dresu MM má
jiné, než umělecké důvody; pořád je to stejná,
jedna a ta samá kapela. Skladatelský přetlak
i zkušenosti s prací ve studiu demonstrují i stopáží: celých šedesát sedm
minut! Jeden příklad za
všechny: ve chvíli, kdy jiná
alba povětšinou končí nebo neúměrně natahující délkou riskují pořádné
zostuzení, Modest Mouse nasazují k trháku osm
a půl minuty trvající Spitting Venom, asi nejdelší
a dost možná jednou z vůbec nejsilnější písní ve
výbavě Seattleských. Nejprve do šramlovité odrhovačky, vystřižené jak od na ulici vyhrávajícího
šumaře, vpadne dobře naladěná skupina sršící
famózními riffy a Brockovým ukřičeným zpěvem, aby se tahle jamsession s naprostou samozřejmostí přelila do čtyři minuty pozvolna gradující symbiózy trojtónové kytarové vyhrávky
s jednoduchým trubkovým motivem. Vyzařující
enthusiasmus by se v tu chvíli dal vážit na kila.
Věřte nebo ne, na "We Were Dead Before The
Ship Even Sank" jsou Modest Mouse jedinečnou
kapelou v životní formě.
Arcade Fire - Neon Bible (Merge)
S velkou netrpělivosti se vyhlížela dvojka montreálských Arcade Fire, kapely, která se stala senzací už krátce po vydání svého dlouhohrajícího
debutu "Funeral" (Merge 2004). Pohřeb v názvu,
údajně proto, že v době jeho natáčení zastihly některé z členů kapely skony jejich blízkých, tentokrát vystřídala vypůjčka z novely Johna Kennedyho Toola. Texty zůstaly podobně chmurné
a bezvýsledné, krapánek se ale změnila hudba.
S očekávaními se skvadra
okolo manželské dvojice
Régine Chassagne - Win
Butler poprala po svém:
i když se k natáčení přichomítnul kdekdo (podstatné je zmínit výraznou pomoc s celkovým
aranžmá od koncertního člena skupiny, violisty
Owena Palleta, který jako Final Fantasy loni na
podzim učaroval na strahovské Sedmičce i pražskému publiku), nakonec dohled nad finálním
mixem zůstal na kapele samotné, která sebevědomě prohlásila: „My nejlíp víme, jak chceme znít,
takže to berem' do vlastních rukou“. Jsem si docela jistý, že s producentem by zněla dost podstatně jinak. Arcade Fire se totiž pustili tím směrem, ke kterému svádí jejich početný nástrojový
arsenál a šikovní, dlouhá léta pečlivě hledaní spoluhráči, totiž k velkolepému bigbandovému
soundu. Když ale prohlašují, že se učí na nové
nástroje — k akordeonu, xylofonu, marimbě,
Hudební okno
Žádost o vycestování
Rozhovor s politickým vězněm NDR Reinhartem Jentschem
V NDR jste byl dva roky zavřený. Jak došlo
k vašemu uvěznění?
Už od dětství jsem byl antikomunista, a to
platilo pro celou moji rodinu. Můj otec byl
elektrikář, původně předválečný komunista.
Podařilo se mu vyhnout se válce — na vojně byl
jen šest týdnů a pak byl ze zdravotních důvodů propuštěn, vrátil se ke svému povolání,
a tak to zůstalo až do konce války. V roce 1946
vstoupil do SED, protože si myslel, že ty ideje
to nějak zachrání. V roce 1949 ale ze strany vystoupil a pak zažil ze strany komunistů nejrůznější šikanu. Účastnil se protivládní demonstrace 17. června 1953 a když ho pak tajní hledali, utekl na Západ, čímž se zachránil. Já jsem
zůstal s matkou v Drážďanech, protože tam
bydleli její rodiče. Sama nechtěla odejít, říkala,
počkejme, jak se to celé vyvine. Jenže čekala
tak dlouho, až byla postavena zeď a odejít se
už nedalo. Já jsem se narodil v roce 1943, a do
školy jsem chodil v 50. letech. Kvůli otci jsem
pak ale nemohl jít studovat.
Když byl v roce 1975 zveřejněn Záverečný
pakt z Helsinek, tak na to jsme přímo čekali.
Bylo nám jasné, že systém nezměníme, ale že
by nás aspoň mohli pustit na Západ, protože
se mimo jiné zavázali k tomu, že člověk si může svobodně zvolit zemi, ve které chce žít.
Hned po té, co se pakty o lidských právech staly součástí právního řádu NDR, podal jsem si
žádost o vycestování — byl jsem jeden ze statisíců lidí.
Skoro dva roky jsem si dopisoval s úřady, že
chci odjet pryč a oni mě posílali zamítnutí.
Takhle jsme spolu dva roky bojovali až do
května roku 1977, kdy jsem byl zadržen na cestě z Drážďan do Berína s žádostí o asyl adresovanou deseti západním velvyslanectvím, protože jsem to už nemohl vydržet — šikana se během těch dvou let neustále stupňovala. Bloko-
spisovatele, aby z něj udělal čtivý románek. Ihned jsem knihu koupil
a běžel s ní domů. Tam jsem ji otevřel a začal číst. A nevycházel jsem
z údivu. Nejenom že Vila-Matas stejně jako já psal o spisovatelích negace
a jejich historii rozvrhl do šestaosmdesáti poznámek pod čarou vztahujících se k neexistujícímu textu, ale on
dokonce do poslední čárky napsal
stejný text jako já! Tedy abych byl
upřímný, vyjma zcela nesmyslné poznámky pod čarou k poznámce pod
čarou na straně 29, jež zní takto:
„Dne 13. 5. 2006 se Pepín Bello dožil
v plné síle 102 let (pozn. nakl.).“
I přes tuto nepochopitelnou vadu na
kráse jsem byl nadšený. Odhodil
jsem Vila-Matasovu knihu, vyskočil
jsem ze židle a začal pobíhat po pokoji jako šílenec a vykřikovat: „Konečně, konečně!“ Konečně skutečný
a žijící spisovatel negace. Rozhodl
jsem se, že s tímto Vila-Matasem,
který svou nanejvýš originální knihu
napsal obdobně jako Pierre Menard
svého Dona Quijota, musím stůj co
stůj mluvit.
Přes jeho literárního agenta jsem
se dozvěděl, že autor Bartelbyho
a spol. je zrovna v Praze, vybral jsem
svoje skrovné úspory úředníka a vydal se za ním. Jakmile jsem byl
v městě Franze Kafky, nebylo těžké
Vila-Matase najít. Zastihl jsem ho
vali moje žádosti, zakazovali mi různá povolání, nesměl jsem jezdit jako taxikář, dokonce mi
vzali i klasický průkaz a vystavili mi občanku,
takový papír, s kterým člověk nemohl jet ani
do Československa.
Jak proběhlo vaše zatčení?
Jeli jsme autem, společně s mým přítelem
a kolegou, s kterým jsme psali ty žádosti na
různá velvyslanectví, když nás zablokovala dvě
policejní auta, z kterých vyskákalo asi deset
příslušníků Stasi. Odvezli nás k výslechu, museli jsme se svléknout do naha, a pak nás dali
do cely.
Někdo vás udal nebo vás sledovali?
V aktech Stasi jsem zjistil, že v mém bytě byly instalované odposlechy. Také četli každý
můj dopis. I když jsem na něj napsal falešnou
adresu odesílatele, stejně ten dopis zachytili
a přečetli si ho, a taky odposlouchávali všechny telefony mezi Východem a Západem, i když
člověk netelefonoval z domu, ale z pošty.
Z čeho vás obvinili?
Vyšetřování trvalo devět měsíců. Nejdřív mě
obvinili z nedovoleného opuštění republiky, za
což byl trest dva roky. Pak se to ale celé zkomplikovalo a byl jsem obviněn z nepřátelství
k státnímu zřízení NDR, za což byl trest do
dvanácti let. Dostal jsem pět.
Proč vám to překvalifikovali?
Mojí přítelkyni z Drážďan se podařilo odjet
na Západ, a tam se všemožně snažila něco pro
mě udělat. Byla na ministerstvu pro vnitroněmecké záležitosti, mluvila s právníky i s jistým
dr. Voglem, který se staral o německo-německé
záležitosti a komunikoval s různými úřady.
Když to ale v NDR zjistili, přitížilo mně to. Vyšetřovací spis měl dvěstěpadesát stránek. Trvalo dva a půl dne, než to celé u soudu přečetli.
Celé vaše pronásledování tedy bylo kvůli
vaším žádostem o výjezd?
To byl důvod k zadržení. Oni se o mě zajímali už dlouho. Opakovaně jsem žádal o výjezd a oni mně jednou řekli, že to je poslední
žádost — jestli přijdu ještě jednou, že budu
muset počítat s následky. Vyhrožovali mi, ale
já jsem se nenechal zastrašit, chtěl jsem za každou cenu pryč, a tak jsem tu žádost opakoval
znovu a pak ještě jednou.
Jaké to bylo ve vězení?
Nejdřív jsem byl ve vazbě Stasi v Drážďanech. To byly malé tmavé cely pro dvě osoby,
které měly jenom nahoře takový proužek světla. Pak mě poslali do vězení v Braniborsku,
kdy byly čtyři tisíce vězňů, z toho bylo tisíc
vrahů a těch nejtěžších zločinců — odsoudili
mě mezi vrahy, nerozlišovali nás.
Jak se k vám kriminální vězni chovali?
Naučil jsem se nemluvit, zbytečně na sebe
neupozorňovat, jenom se dívat a poslouchat,
co se děje kolem vás. Základní pravidlo bylo
chovat se nenápadně a bral jsem to jako takovou zkoušku na přežití.
A dozorci?
Byli to nepolitičtí lidé, kteří se nijak zvlášť
po člověku nevozili. Vychovatel věděl, proč
tam jsem, přečetl si to v mém spisu, ale choval
se ke mně neutrálně — jako k ostatním vězňům.
Po dvou letech jste se dostal ven. Jak?
Byl jsem vykoupen Západním Německem.
Od roku 1961, kdy byla postavena berlínská
zeď, bylo každoročně vykoupeno asi tisíc vězňů.
Jak to probíhalo?
Přijeli si pro mě, musel jsem si rychle sbalit
věci a odvezli mě do Chemnitz, Saské Kamenice, která se jmenovala Karl-Marx-Stadt, kde
shromažďovali všechny vězně, kteří byli vykoupeni. Nechali nás tam čtyři týdny, než se
vyřídily všechny potřebné formality, a pak nás
posadili do autobusu a jelo se na druhou stranu hranic do města Giessen, kde byl sběrný tábor pro všechny politické vězně, co zrovna přijeli.
Zajímavé na tom bylo, že když jsme jeli, tak
ten autobus měl nejdřív státní poznávací značku NDR a když jsme přijeli na hranice, tak se
BABYLON č. 7/ XVI
v Cervantesově institutu, kde svého
Bartlebyho a spol. zrovna představil
českému publiku. Musel jsem vynaložit nemalé úsilí, abych při následném banketu slavného Barceloňana
přesvědčil, že stejně jako on jsem
o spisovatelích negace napsal originální knihu a že s ním potřebuju
mluvit o samotě, a zvláště pak abych
ho dostal ze spárů Anežky Charvátové, která ho nemínila nechat odejít
a navíc si v dvojsmyslných narážkách
utahovala z mého hrbu. Nakonec se
nám ale podařilo odtamtud utéct
a před pronásledujícím davem rozvášněných hispanistů jsme se ukryli
v hospodě Na Šumavě. Tam jsme si
objednali pivo a utopence a hovořili
o Kafkovi, Pessoovi, Juanu Rulfovi,
Joyceovi, Walserovi, Beckettovi
a dalších frajerech negace. Vila-Matas byl v dobrém rozmaru a dokonce
mi prozradil, že když byl na začátku
sedmdesátých let v Paříži, kde mu
pronajala podkrovní byt Marguerite
Durasová, tak měl pocit, že nestačí
za pokojík platit, ale že musí svůj pobyt u ní ospravedlnit nikoliv psaním,
jak se všude píše, ale úplně něčím jiným. A moc jsme se nasmáli a já si
usmyslel, že se přece jen znovu pustím do svého Bartlebyho a spol.
a první, co napíšu, budou jedna nebo dvě poznámky o Vila-Matasovi.
Jiří Holub
Enrique Vila-Matas, Bartleby a spol.
přel. Lada Hazaiová
Garamond, Praha 2006
smyčcům přibyly i harfa, nefalšované (podle kapely „zatraceně“ obrovské) kostelní varhany —,
ještě to nemusí znamenat příbuznost s kdysi
módními a notně rozpačitými náhrávkami artrockových dinosaurů obklopených symfoňáky. Ale
Arcade Fire podobné experimentování s přehledem ustojí a vše ukázněně přizpůsobují výsledku. Na samotném rukopisu kapely, postaveném
především na — sice trochu průhledném, zato
však funkčním — modelu postupného vrstvení
nástrojových partů okolo ustředního motivu se
současným gradováním tempa, se vlastně tak
moc nezměnilo: kupříkladu hit Keep The Car
Running stojí na jednoduchém rytmu „na druhou“ a prostém mandolínovém riffu, ke kterému
se postupně přidávají zpěv, les hlasů, smyčců,
žesťů, zatímco si v pozadí lebedí rozvazbená kytara. Srovnání nabízí i oprášení kousku No Cars
Go, původně umístěném už na vlastním nákladem vydaném EP Us Kids Now. Lepší a bohatší
zvuk, ale srdcem je pořád jen ta akordeonem
opentlená melodie. Občas se z toho valicího se,
ohlušujícího zvukového buldozeru, trochu točí
hlava, sympatie a body na svou stranu strhává silně nakažlivá atmosféra. Neon Bible dokazuje dvě
podstatné skutečnosti: zaprvé potvrzuje pověst
Arcade Fire coby muzikantských kumštýřů a za
druhé, okřídlené úsloví „méně někdy znamená
více“ má i své četné výjimky.
Pavel Ovesný
ta značka překlopila a byla to značka NSR.
Stejně tak tam byli dva právníci, jeden z Východního Německa a druhý ze Západního Německa, kteří spolu komunikovali a doprovázli
nás.
Kolik jste stál?
To bohužel nevím.
Slyšel jste někdy o případu bratří Mašínů,
kteří se začátkem 50. letech přes NDR prostříleli na Západ?
Ne, neslyšel, byl jsem příliš malý. První, co
jsem zaregistroval, byl rok 1956, který mi uvízl
v paměti — ale jednotlivé případy, jako byly
Mašínové, ne.
Sledoval jste rok 1968 v Československu?
Velmi intensivně. V té době jsem pracoval jako taxikář v Drážďanech, jezdil jsem v noci
a poslouchal západní rozhlas, takže jsem věděl
všechno. Dokonce jsem viděl i tanky, které jely
směrem na Chotěbuz.
Jak to ovlivnilo východoněmeckou společnost?
V naší rodině a mezi našimi kamarády se
o tom mluvilo a intensivně jsme se o to zajímali, protože jsme si mysleli, že by se to mohlo
pohnout i u nás. Jeden můj přítel, můj dobrý
kamarád ze školy, se dokonce pokusil o útěk
přes Českoslovenko, když nebyly hlídané hranice, ale bohužel to o pár dnů prošvihl a chytili ho.
Kam jste šel na Západě?
Přijel jsem za svou přítelkyní do Kolína nad
Rýnem, kde jsem žil deset let, a pak deset let
v Bonnu.
Zajímal jste se o politiku?
Měl jsem pocit, že na západě Německa,
v Porýní vůbec nikoho nezajímalo, co se dělo
v NDR. Měl jsem problémy, abych si vůbec
našel práci a nějak se do společnosti integroval, takže o politiku jsem se nezajímal. Jediné
mé angažmá bylo, že jsem asi tři roky chodil
na semináře pro bývalé politické vězně, ale i to
jsem potom vzdal. Jediné, co mi z toho zůstalo, je, že mám velice dobré přátelé mezi lidmi,
kteří zažili to samé, co já.
Berlín, 8. února 2007
8 •
BABYLON č. č. 7/ XVI
PUBLICISTIKA
2. dubna 2007
Od Versailles až po Helsinské dohody a Chartu 77 : právo na dějinnou paměť
Alena Hromádková
Již patnáct let učím dvakrát týdně
americké studenty historie, politologie, mezinárodních vztahů, psychologie atd. chápat slepé uličky radikálního nacionalismu a socialismu
v rámci kurzu „Vzestup a pád totalitních režimů ve střední Evropě“.
Vzhledem k tomu, že fenomén v Evropě historicky vzniklého nacionalismu a socialismu je jim osobně neznám, jde o námahu srovnatelnou
pouze s úsilím prosadit v dnešní době neselektivní pohled na naše novodobé a moderní dějiny.
V prožívání amerických studentů
je — pokud jde o evropské záležitosti
— pevně zakódovaná zkušenost jejich dědů a pradědů, kteří byli povoláváni do první a druhé světové války a umírali na evropských bojištích,
aniž měli čas pochopit příčiny a průběh dění, jež brzy zasáhlo skoro
všechny kontinenty. Pozoruhodné
svědectví o tom vydává ve svých pamětech Klaus Mann, který pracoval
ve výcvikovém táboře mladých vojáků připravovaných pro vylodění v
Normandii. Když byly čerstvým rekrutům promítány filmy s Hitlerem
tak se smáli. Nechápali, proč tohoto
demagogického kašpara berou Evropané vážně či se ho dokonce bojí…
Podobně jsem narazila, když jsem
se pokusila na prvních 242 signatářích
Charty 77 (pouze 117 z nich bylo bývalými komunisty) interpretovat okolnosti Helsinských dohod, že tehdejší
režim nejenže nehodlal inkorporovat
nové mezinárodní právní normy do
svého legislativního systému, ale nehodlal je ani uveřejnit. Úsporná
a právně pojatá dikce petice nazvané
Charta 77, jež byla adresovaná nejvyšším představitelům tehdejší moci, důsledně tlačila na parlament a vládu,
aby začala dodržovat právní normy,
jež vlastním podpisem nedávno vlastnoručně stvrdila. Po uveřejnění CH 77
následovalo furore v podobě zahájení
represí vůči signatářům a masivní propagační kampaně, jež s příslovečnou
demagogií dokonale vyjádřil článek
z Rudého práva nazvaný »Ztroskotanci
a samozvanci«. Mnohým z nás, kteří
pocházeli z prostředí tvrdě zasaženým
likvidací základních lidských a občanských práv již v r. 1948, názorně svitlo,
co je třeba začít dělat a co neodkládat.
Pokud jde o mne osobně, podepsala jsem CH 77 do rukou historika
V. Komedy ještě týž den a od té doby žila v příjemném souladu s vlastní
přirozeností a ve smíření se ztrátou
části svých nejlepších mladých let,
které jsem věnovala kritickému studiu marxismu-leninismu a dějin komunistických stran. Teď se vše vyjasnilo a začínalo zhodnocovat. Ano,
byl nejvyšší čas začít s analýzou toho
nejlepšího v minulosti zničeného
právního státu, a na to jednou nějak
navázat. Obezřetně a postupně přispívat k obnově povědomí o základních civilizačních hodnotách jako je
instituce soukromého vlastnictví,
právní stát, dobře informované veřejné mínění, základní křesťanské
hodnoty. Hlavně však bylo žádoucí
zpracovat zkušenost z totalitního období pro potřeby těch, kteří se jednou objeví v morálně a duchovně
zdevastovaném prostředí po nás!
Konečně se v tunelu objevilo světélko. Tím spíše, že CH 77 podepsali takoví velikáni ducha jako byla filosofka Růžena Vacková, teolog Josef
Zvěřina, spisovatel Karel Pecka, poslední demokratický ministr spravedlnosti Pavel Drtina a řada dalších,
těžkým žalářováním zocelených
osobností, které kolem sebe soustřeďovaly množství lidí podobně smýšlejících.
Dosud nesoustavná směřování dostala patřičný rámec a rovněž publicitu v zahraničí. Bádání nad slabostmi 1. republiky, podstata sovětizace
střední Evropy a objevování nových
možností bourání komunismu zevnitř se staly odbornou metou a motorem akademického konání desítek
mých souvrstevníků, kteří se měli
rychle k dílu, aniž CH 77 podepsali
a stali se tak předmětem nežádoucího zájmu StB. Velmi důležité bylo,
že již 26. ledna 1977 ministerstvo zahraničí USA vznik CH 77 podpořilo.
To jsme sice tehdy nikdo nevěděl,
ale brzy to bylo znát, protože po původním rozmachu předsednictva ÚV
KSČ k rozsáhlým represím nedošlo.
Došlo „jen“ k selektivně pojatým přípravám na procesy a posléze procesy
samotné, ale již podrobně monitoro-
vané zahraničními stanicemi jako
Radio Liberty, Hlas Ameriky, BBC.
Moji američtí (a v době mého působení na FSV UK i evropští) studenti nikdy neměli problém tohle
pochopit a vzít za bernou minci.
Horší je to s reakcemi renomovaných historiků, kteří se cítí oprávnění jednoznačně interpretovat vznik
a vývoj chartistického vývoje. Bylo
možné se o tom přesvědčit ve dnech
21.-23. března, kdy se na půdě Národního musea a FF UK konala konference »Charta 77: Od obhajoby lidských práv k demokratické revoluci
(1977-1989)«. Hned v úvodu odborných referátů se prof. Vilém Prečan
(který po léta v zahraničí systematicky sledoval a dokumentoval činnost
Charty 77) mj. vyjádřil, že CH 77 je
příběhem lidí, kteří mluvili jen za sebe a nechtěli nikoho reprezentovat,
či že šlo o příběh mladých lidí, kteří
se nechtěli přizpůsobit konzumnímu
způsobu života, že CH 77 je komplexní fenomén, který má mnoho ro-
vin, že jde o průkopnickou strukturu, která později přispěla k zformování nové elity atd.
Jak známo, studenou válku jsme
nevyhráli. Helsinské dohody proto
nelze adekvátně a intelektuálně poctivě interpretovat bez ohledu na průběh studené války a morální étos zahraniční politiky amerického prezidenta Ronalda Reagana, který odmítl pasivní podrobení se sovětskému
náskoku v počtu útočných nukleárních raket typu SS-2O a odpalovacích základen (SSSR jich měl 6OO,
zatímco USA tehdy žádnou). Zvláště
Reagana vyvádělo z míry tvrdé pronásledování křesťanů — oba jeho rodiče byli nábožensky založeni —
v čemž měl aktivní podporu německého kancléře Helmuta Kohla i britské premiérky Margaret Thatherové.
Podobně nelze vysvětlovat nový
zápas u nás i v blízkém zahraničí
o obnovu základních a lidských
a občanských práv jen z individuálně
psychologických hledisek či postojů
ke konzumnímu životu. Pro mladé
lidi celého sovětského bloku bylo
nejhorší, že obvykle nemohli dělat
to, k čemu se cítili povoláni, že, ač
nadaní a motivovaní, nemohli studovat na vyšších stupních školské soustavy, nemohli cestovat, trávit volný
čas k obrazu svému a hlavně, že byli
dětmi nesvobodných a politicky manipulovaných rodičů a to již od roku
1948. Koneckonců lidová mluva
vždy dost přesně rozlišovala mezi těmi, co byli ti tažní a zbytek ti chovní.
A pokud šlo o ty chovné tak i tam se
pečlivě rozlišovalo kdo byli komunisté-stalinisté, komunisté idealisté
a ti, kdo se k nim přidali z oportunismu či byli coby sociální demokraté
zaskočeni vnucenou fúzí s KSČ na
konci roku 1949. Výraz „antikomunismus“ měl a má v západní Evropě
(snad s výjimkou Francie a Itálie)
v politicky uvažujících vrstvách konstruktivní resp. pozitivní konotaci.
Nemá nic společného s osobními
a citově nevyváženými útoky na ideové odpůrce v úzce pojatém mocenském boji kdo z koho, ale znamená
trvalé a vyvážené kultivování ústavního procesu, péči o vládu zákona,
transparentnost a zodpovídání se veřejnosti z titulu výkonu politické
funkce. Jde o důrazné prosazování
zásad omezené vlády vůči ne-omezenému stylu vládnutí, který vždy
skončil v hrůzovládě a pohrdání lidskou svobodou. Tedy žádné emoce,
jen soustavná práce kontrolních
a pojistných mechanismů demokracie, mezi nimiž má zvlášť důležité
místo dobře informovaná a politicky
soudná veřejnost a hlavně kvalitní
vzdělávání mladých.
Chartu 77 podepsalo prý jen asi 15
bývalých politických vězňů, mezi nimi i pan Jan Filip z Ostravy, kterému bachaři při zvlášť brutálních výsleších po dvakrát přerazili páteř.
Tento dobrý a mírný muž přišel do
sálu Kulturního paláce v Praze na
jedno z prvních setkání CH 77 po r.
1989 v předstihu, aby si zajistil místo
prvního v diskusi. Slovo mu nebylo
přiděleno. Nakonec promluvil jen
proto, že jsem mu postoupila své.
Odpoledne poseděl a pohovořil s několika tehdejšími studenty žurnalistiky zčásti uklidněn, že může ostravským bývalým muklům aspoň něco
málo předložit k dalším úvahám
o cestách ke svobodě. Vzpomínka na
tento výjev před 17 lety mne na výše
zmíněné konferenci donutila k replice na slova prof. Prečana o motivech
chartistů, kteří podepsali jen a jen za
sebe v tom smyslu, že já podepsala
CH 77 s ohledem na mlčící většinu
těch již nežijících či těch, kteří se vrátili z koncentračních táborů zdravotně podlomeni. Tedy žádné vyjadřování svého já či odpor ke konzumu —
ne, motivem všech křesťanů bylo a je
vědomí povinnosti vůči morálnímu
odkazu těch, kteří nám byli ve svém
odporu totalitě příkladem. To pochopil i náčelník 1. odboru X. správy
SNB pplk. PhDr. Karel Vykypěl počátkem 8O. let, když v mém svazku
souhlasil se zprávou, že jmenovaná
„provádí nepřátelskou činnost v oblasti nelegálního vzdělávání a kultury v prostředí vnitřního protivníka.
Stala se jedním z organizátorů kvalitativně vyššího stupně provádění
tzv. antiuniversit. Její koncepce jsou
v této oblasti založeny na stanoviscích a názorech buržoasních filosofů… stala se garantem přijímání vízových cizinců lektorů západních universit (zejména z Velké Britanie),
kteří jsou vysílaní ideově diverzním
centrem Jan Hus Educational Foundation … při provádění své nepřátelské činnosti vychází z pozic antikomunismu a antisocialismu se zjevnými prvky antisovětismu… navrhuji
pokračovat v aktivním rozpracování
objekta s cílem získání procesní dokumentace…“ Atd. atd.
Zmíněná březnová konference vynesla na světlo mnoho nových pozoruhodných vzpomínek, souvislostí,
popisů operačních technik StB užívaných při vyšetřování, sledování
a pronásledování v podání mladých
historiků Blažka, Cuhry, Tomka,
Vaňka, Pažouta a dalších ( včetně filmů např. o vyvlastňování či boření
domů signatářů v mimopražských
oblastech). Charta publikovala okolo 600 dokumentů o kritickém stavu
naší společnosti a země (velmi často
napsaných ne-signatáři či aspoň s jejich pomocí), nespočet právních protestů (viz úctyhodnou literaturu
o Výboru na obranu nespravedlivě
stíhaných, bulletinu Informace
o Chartě) a různých sdělení pro zahraničí. Kromě toho chartisté soukromě hráli divadlo, pořádali koncerty, výstavy uměleckých děl, překládali a rozmnožovali zahraniční literaturu, sami tvořili. Součástí těchto aktivit byla také snaha mladých
chránit ohrožené lokality — viz boj
o Stromovku v Praze skupiny Českých dětí. Byla to velká radost vidět
známé tváře a po mnoha letech si zase potřást rukou s těmi, kteří se snažili aktivně žít lidsky i občansky
v nedůstojných poměrech normalizačního a post-normalizačního Husákova režimu. Ještě lepší bylo vidět
tehdy velmi mladé lidi dospělé, zralé
a zdravě sebevědomé.
Podle anglické autorky Dr. Barbary Dayové, která žije mezi námi
v Praze a která napsala knihu Sametoví filosofové (vyšla česky v r. 1999
v Brně) sdružovala CH 77 lidi zhruba tří hodnotových orientací: bývalé
reformní komunisty, liberály a umělce na čele s Václavem Havlem
a křesťany a lidi napravo od středu.
Dr. Dayová jako představitelka zmí-
něné britské Vzdělávací nadace Jana
Husa po léta řídila toky anglických
filosofů, historiků, teologů a umělců
(těšících se zvlášť hněvivé pozornosti X. správy SNB). Díky iniciativě
chartisty Julia Tomina zareagovala
skupina oxfordských filosofů na
možnost přednášet v Praze na večerních neoficiálních seminářích, které
byly věnovány původně pouze řecké
filosofii, později nejzávažnějším morálně-duchovním otázkám 2O. století. Vzdělávací nadace Jana Husa, jež
poté vznikla a byla počátkem 8O.
let ve Velké Británii řádně zaregistrovaná jako instituce placená z příspěvků akademiků i přátel naší republiky, k nám posílala časopisy,
knihy a skupiny lektorů (později se
vytvořili odbočky ve Francii, Kanadě, USA).
Dr. Dayová se vždy zajímala hlavně o kulturu. Její srdce i odborná kariéra náležely divadlu malých forem,
neboť přijela do Prahy poprvé v létě
1968 jako postgraduální studentka
divadelní vědy. Chtěla tehdy lépe
poznat naši zemi dříve, než začne
školní rok. To se jí díky známým srpnovým událostem podařilo. Proto
bylo pro zasvěcené účastníky konference o CH 77 nepříjemným překvapením, že až na ni (a to si pozvání
sama zařídila), nebyl přítomen z Britanie nikdo, kdo by o obsahu a podobě této velkoryse pojaté mnohaleté činnosti předních evropských univerzitních učitelů mohl poreferovat.
Vždyť šlo o desítky přednášek a řadu
seminářů, které korigovaly nejhorší
falzifikace evropských dějin či doplňovaly naše vědomostní mezery a nabízely určitou, byť omezenou možnost rozvoje intelektuálních sil studentům vyloučených pro své názory
z vysokých škol. A to vše se dělo čistě z principiálních důvodů obrany
práva na vzdělání, akademickou svobodu, práva cestovat, vyznávat svoji
víru, svobodně umělecky či profesionálně tvořit či práva na petiční sebevyjádření (mimochodem zaručené
i komunistickou ústavou). Společná
mnoholetá práce poskytla intelektuální a morální podporu doslova stovkám lidí v Praze, Brně a Bratislavě
a to v době těžkých pocitů izolace,
nouze a ztráty víry v obnovu základů
morálky a práva. Za zvlášť zajímavý
úspěch lze v této souvislosti považovat projekt Cambridge Oversea Diploma in Religious Studies. Šlo o jediné tajně provozované prestižní dálkové studium teologie za železnou
oponou, které vedli naši tuzemští teologové (např. vynikající hebraista
Milan Balabán) spolu s britskými
kolegy a jež úspěšně absolvovalo několik tuzemských zájemců.
Charta 77 si vydobyla respekt v zahraničí vzájemnou spoluprací a vzájemnými ohledy mezi všemi jejími signatáři různého světonázoru a aspirací. Svědectví o jejich kontaktech se zahraničními disidenty byla na konferenci zvlášť pozoruhodná a oceňovaná. Osobní svědectví pronásledovaných opozičníků v Rusku, východním
Německu, v Polsku a dalších zemí byla často doslova srdce drásající. Přesto se o přestávkách vyskytly i chvíle
komického charakteru. To když např.
Petr Uhl hned vedle mne sděloval
prof. J. Pontusovi z Virginie (který
napsal výbornou knihu o Václavu
Havlovi), že v CH 77 nebyl antikomunismus ani antikomunisté. Ten hned
s velkým potěšením ukázal na mne
a v duchu si jistě probíral jména těch
dalších, s nimiž již léta komunikuje.
Možná, že by bylo dobré si v klidném
ale jasném „dialogu s touto nemocí“
se k některým otázkám vrátit. Tím
spíše, že např. petici Augustina Navrátila podepsalo přes půl milionu
křesťanů. Dnes vidíme, jak dopadli
a co se o jejich boji, trvajícím desítky
let, s komunismem ví. Je pochopitelné, že křídlo reformních komunistů
se oprostilo od nejedné ideologické
svěrací kazajky a že v CH 77 dominovalo, protože mělo politické zkušenosti, konexe a množství aktivních
sympatizantů v zahraničí, včetně specifických důvodů „vést dialog s mocí“. Právě proto by si mělo hlídat riziko asymetrie v zastoupení zahraničních stoupenců CH 77 také z toho důvodu, aby o své pozitivní hodnocení
časem nepřišlo.
Je málo známo, že až do prosince
minulého roku působilo v archivu
Ministerstva vnitra sedm bývalých
pracovníků StB. Jistě ta dlouhá léta
také pilně prácovali. Dnes jsou mnohé složky sledovaných občanů poloprázdné či zničené. Z toho plyne, nepůjde-li snadno zrekonstruovat práci
operativců, je stále ještě možné využít sdělení žijících osob a začít systematicky popisovat a vysvětlovat výsledky jejich činností. Unikátní knihovna Libri prohibiti Jiřího Gruntoráda soustředila dost materiálů stejně jako archiv R. Scrutona ze Vzdělávací nadace Jana Husa ve V. Britanii. Jestliže po třiceti letech od počátků CH 77 byl dán výkladu práce
mluvčích, VONSu, INFOCHu či undergroundu patřičný prostor, měl
být poskytnut aspoň minimální prostor charakteristice akademických
činností v oblasti nezávislého univerzitního vyučování a bádání. To by
srovnalo proporci mezi přemírou
deskripce a nedostatečnou mírou
analyticky a komparativně pojatých
obsahových analýz. Např. za velmi
cenné lze považovat sdělení o zvláštnostech situace ve východním Německu, kde se velká pozornost věnovala otázkám míru, zatímco v Polsku
šlo o duchovní obrodu ruku v ruce
s úsilím o zmírnění nouze širokých
vrstev těžce pracujících lidí. Srovnání povahy a rozsahu veřejných diskurzů je tedy v začátcích — nemámeli však hlubší a objektivní zpracování
nedávné minulosti, nesmíme se divit,
že vázne současný diskurz.
Se svými americkými studenty
o svých zkušenostech zásadně nehovořím, ale oni se vždy někde něco
nějak dopídí. Nechápou moji rezervovanost a když náhodou během výletu do Jáchymova či Plzně něco
osobního řeknu, opakovaně mi děkují za sdílení části svého života.
Zkušenost mi říká, že i naši mladí lidé mají o CH 77 — a naše nedávné
dějiny — také zájem, tím spíše že jednostranně ekonomistní uvažování
tvůrců nové doby zdařile navazuje
na morálně-duchovní prázdnotu doby předminulé. Zřejmě něco někde
vázne a mladé generaci hrozí, že se
rovněž bude ztrácet ve slepých uličkách selektivně prezentovaných událostí minulých i dnešních.
Alena Hromádková, signatářka CH 77
a do r. 2005 přednášející na katedře
politologie FSV UK
LITERÁRNÍ A VÝTVARNÁ
PŘÍLOHA
Č. 7/XVI
K
dy ses narodil?
V roce 1947, v Praze, na Františku.
Tam byla porodnice?
Ano. Původně to byla nemocnice
pro chudé, ještě za první republiky
a za Rakouska-Uherska. Když mi ale
byly dva roky, odstěhovali jsme se na
Vsetín, protože otec tam dělal v pivovaře. Matka byla doma, byla dost
nemocná, od svých dvaatřiceti let trpěla roztroušenou sklerózou. Bydleli
jsme tam celý padesátý léta a odjel
jsem odtamtud až v roce 1967. Často
jsme ale jezdili do Prahy, protože
máma pocházela z Řevnic, kde měl
děda mlíkárnu, takže jsem vyrůstal
v mlíkárně a v pivovaře. Pivo jsem
ale začal pít až ve dvaceti letech, což
mě naučili kamarádi, ale pak už jsem
se mu věnoval docela vážně. Pivo
mám vyloženě rád, mně dělá dobře.
Kořalka a víno ne?
Myslím, že nejlepší je všechno
kombinovat. Aspoň mně to nedělalo
potíže — takový to, že se nesmí míchat různé alkoholy, tak to jsem nikdy neměl. Po vínu i po kořalce
mám vždycky žízeň, a musím si dát
pivo.
Jaké bylo dětství „na Vsetíně“?
To bylo eldorádo, jako děti jsme
vůbec nevnímaly tlaky, které prožívali v té době rodiče. Já byl vychovávaný tak, že můj otec nenáviděl komunisty, zatímco matka se jich zastávala — vždycky říkala, že nemohou
být tak hrozní. Do toho můj otec,
pro kterého existovala jedině Amerika a komunisti byli svině, vstoupil
do KSČ, aby mohl dělat funkci vedoucího v pivovaře, což mu zase máma měla velice za zlé.
Takhle to měli rozdělený?
Ano, máma mu vyčítala, že je nenávidí a přitom se k nim dá. Otec
měl ovšem takovou teorii, že člověk
musí být chytřejší než oni a za příklad mně dával Wericha, takže já
mám dodnes k Werichovi…
…odpor.
No takovej velice ambivaletní
vztah. Na Vsetíně bylo v 50. letech
plno lidí zavřených, tam se mučilo
taky, když to pak vyšlo v 60. letech
najevo, tak se plno těhletěch lidí odtamtud muselo odstěhovat, tam už
pak nemohli žít, protože to byly
opravdu neskutečné sviňárny. Pamatuju se, jak jsem musel s otcem v noci chodit s motykou a zakopávali
jsem do země jelita a tlačenky. Jako
vedoucí v pivovaře dostával zabijačky od hostinských a on si ji musel
vzít, protože hostinský by si myslel,
že mu pak nedá pivo, takže my jsme
měli přes zimu doma moře zabijačky
a teď co s tím, to se nedalo nikomu
dát, protože by nás hned někdo udal
a otce by zavřeli.
Vyrostlo z toho něco?
No jo, ty kaštany z toho rostly
dobře.
V 50. letech se lidé museli stejně
jako za války schovávat se zabijačkou?
Nevím, jak to bylo za války, ale
v 50. letech byl strach tak rozšířený,
že se všichni báli a udávali každý
každého. Chodili lidem po barácích
a když někomu našli třeba dvě kila
mouky, tak jsi byl válečný štváč, který si dělá zásoby na válku.
Máma to neviděla?
Lidi byli šíleně zblblý a máma si
nedovedla představit, že by někdo
zřejmě nedalo a v opilosti vyhodil
z vinárny šéfa StB na Vsetíně, na což
byl pak hodně hrdej.
Nic se mu nestalo?
Ne, to bylo v 60. letech. V 70. letech už zase ale žil v panickém strachu, protože na těch malých městech
to bylo něco úplně jiného, než v Praze — každý tam o sobě všechno věděl
a teď se to muselo nějak vydržet. Děda byl legionář, přišel sem s legiemi
a přivezl si estonskou babičku. Když
jsem se jí ptal, jaký je rozdíl mezi
Jak jsme kopali jelita
Kádrový dotazník Michala Matzenauera
mohl být takový hovado — ona tomu
prostě nechtěla věřit. Já jsem se jí to
ještě před její smrtí, v roce 1969 —
zemřela dost mladá, ve 49 letech —
snažil vysvětlit, ale ona nemohla uvěřit, že by lidé dělali takový věci.
Hitlerem a Leninem, říkala éto svoloč,
nedělala mezitím rozdíl, protože ta
estonská rodina v roce 1939 během
jednoho měsíce zmizela.
Po paktu Hitlera se Stalinem.
Ano, prostě zmizeli a už se o nich
S otcem jste se o politice nehádali?
Ne nikdy. On měl prakticky stejný
názor, akorát žil v tom velikém strachu z komunistů. Já jsem se ho
vždycky ptal, jestli je to horší než za
protektorátu, a on říkal, to je něco
úplně jiného, protože tehdy jsme věděli, kdo je u nich, a dávali jsme si na
ně pozor, zatímco dneska tě udá
kdokoliv. Matka měla takový období, kdy mě chtěla dát učit na housle.
Já mám sice hudební sluch, ale cokoli jsem vzal do ruky, tak to byla taková hrůza, že otec odcházel do hospody. Já mu vždycky vyčítal, že se kamarádí s policajty a jednou mu to
nikdo nikdy nic nedozvěděl, co se
s nima stalo, jestli je postříleli nebo
co. Ten strach v ní zůstal tak zažraný, že — podobně jako kdysi otec —
vstoupila v roce 1969 do komunistické strany a zároveň se nechala i pokřtít a vstoupila do církve.
Chtěla tím „vyvážit“ vstup do
KSČ?
Asi. Strach měla obrovský.
Znám víc v Čechách žijících Rusů
etc., kteří se po 21. srpnu 1968 obávali, že se bude opakovat situace
z doby po květnu 1945 a KGB začne
emigranty z SSSR zatýkat.
Zřejmě to je tento případ.
Jak otec přijal to, že jsi podepsal
Ušlechtilé plísně
Už v neděli mi řekl
„Nemohu bez toho chlastu být“
a tak od té doby nepije
Tedy od pondělka
kdy jsme si každý zvlášť
udělali výlet
přibližně na stejné místo
Kdybych mu řekl
aby už nikdy nikam nechodil
bylo by to sprosté
a tak v každé volné chvíli
myslím na zasněné mládí
kdy nás ještě nepronásledovali
vyhaslé oči
a nutnost některé věci pojmenovat
Slzení dává signál k proklestění keřů pro jarní růst;
tato situace je pro pěstitele problematická
protože keř již sestřižený je velmi zranitelný
mrazem
Počkat však
až nebezpečí mrazu poleví
znamená mrhat poslední drahocennou energií keře
Jeden můj přítel
když ho komunisti chytili na hranicích
rozhodl se, že prožije zbytek života
raději v blázinci než v base
Dávno by mohl žít „normálně“
ve svém domě po rodičích
Ale už nemůže
Bojí se, že by se mu pořád zdálo
jak ho chtějí zavřít nebo zastřelit
Vždyť jsou všude — říká
Měli je všechny postřílet
a teď některé rehabilitovat
tak jak to dělali oni
Lidé jsou blázni, že mají děti
Zavraždili víc než 300 milionů
Myslíš, že s tím někdy přestanou?
Nečekal na odpověď
Máme se rádi
a vzpomínáme na broskvové háje
na konzervy
a na lásku
Nikdy už nepozná ve skutečnosti to
co ho hnalo z poezie do poezie
ze života do smrti
Raně rašící odrůdy jsou v severních
vinohradech / v jižních na jižní polokouli /
náchylné k poškození mrazíky
a právě tak mají pozdě rašící odrůdy
sklon k zmrznutí vlivem podzimních mrazů
Devětkrát se mně vyznala
pološílená studem
ze svých nadměrně velkých nohou
Proč mně matka nikdy
neřekla něco laskavého
První s kým jsem spala
byl řezník u nás v ulici
Bylo mu pětašedesát
Od té doby mám mladší a mladší
Snad se ještě někdy zamiluju
Jako tehdy
Aspoň tomu věřím
Proč mám po masturbaci
Chartu 77?
My to podepsali, jak moje žena tak
sestra, nezávisle na sobě, hned na začátku. Přijeli jsme pak se sestrou domů a otec nám s vykulenýma očima
říkal, slyšeli jste to, a já říkám, co jako, no ten Havel, ta Charta, to jsou
borci, to je tak úžasný.
Udali jste se?
Ne, báli jsme se mu říct, že jsme
signatáři. Když to pak zjistil, jezdil
po celém příbuzenstvu, chytal se za
hlavu a lamentoval, co jsme mu to
udělali, že se z toho zblázní.
Kdy sis začal uvědomovat komunisty, co se děje?
Poměrně brzy, ještě na Vsetíně,
tam byl výbornej evangelickej farář,
u kterého jsme se scházeli, taková
parta mladejch lidí, a on nám dával
přednášky z filosofie a theologie. Začal jsem se tím hlouběji zabývat, přečetl jsem i nějakej marxismus a stal
se marxistou, asi na šest hodin.
Než jsi tu knížku dočetl.
Diskutovali jsme o tom s kamarádem, který
mě
přesvědčoval
o tom, že
kdyby se
tam vneslo
něco lidského, že
by to nakonec nebylo
tak špatný.
Mně ale po
šesti hodinách nespaní došlo, že to
nejde — jemu to pak
trvalo ještě
měsíc, než
z toho taky
vycouval.
Ale politicky jsem nebyl vůbec
vyhraněný
a na všechny věci člověk přicházel postupně. Ohromná škola byla samozřejmě
okupace v osmašedesátým a všechny
věci, který s tím souvisely. Ale už
předtím jsem se týkal s lidmi, kteří
byli starší a okamžitě mě zasvětili,
když jsem přijel z Moravy a nebyl
úplně v obraze.
Jak jsi to měl s vojnou?
Už jsem byl dvakrát odvedenej,
v té době jsem dost sportoval, závodně jsem plaval. To bylo v letech 19651966. Pak mě to přestalo bavit a v roce 1967 jsem dostal modrou knížku
na ploché nohy, že neujdu víc, jak tři
sta metrů.
Cha cha cha, měls z tý vody plovací blány?
tak ponižující pocit
Něco se jí zarylo do srdce
a nemůže to potlačit
ani se s tím rozloučit
V minulém roce se konal sjezd básníků
V rozhlase hlásili
že básníci po ránu ještě spí
jako šílené mrkací panenky
kterým nikdo nevyměnil kabátek
Snad je pak někdo probudí
a večer si zarecitují
Kdo ví
Když se hrozen vyvíjí do masitých plodů
probíhá uvnitř bobulí
jen velmi málo chemických změn až do
doby
kdy se jejich slupka začíná jinak zbarvovat
Jako kluk jsme se ptal
své estonské babičky
jaký rozdíl je mezi Leninem a Hitlerem
Mávla rukou s přízvukem
„Éto svoloč“
Chtěla říct krvaví psi to byli
Po okupaci v osmašedesátém
vstoupila do strany
nechala se pokřtít
a přestala mluvit
V kostele byla každou chvíli
Toho strachu bylo za ta léta moc
Už se to nedalo unést
V listopadu se míza stahuje na ochranu před
mrazem
do kořenového systému
V důsledku toho začínají jednoleté réví
tvrdnout
V těch sedmnácti letech ti to ještě
nedojde, v osmnácti taky ne, když do
tebe ze všech stran hučej, že vojna,
to musí bejt, bez vojny nejsi chlap
a podobně a mít modrou knížku, že
to je ta největší ostuda. Tak to na
moravském venkově opravdu bylo.
Najedou mi to ale došlo, celý.
Samotnýmu?
Úplně samotnýmu, protože v okolí
vůbec nikdo takový nebyl. Já si najedou uvědomil, že na vojnu nejdu.
Udělal jsem to tedy na ty ploché nohy a když jsem přišel domů, tak moje
máma se úpně zděsila, že má doma
platfusáka s modrou knížkou a protože doktor, co mi ji dal, byl její kolega, chtěla mu okamžitě volat, ať mi
ji nedává. Celou noc jsme to řešili
a já mámě říkal, že pokud ji nedostanu na nohy, že si ji nechám dát na
hlavu a že to bude horší.
V roce 1967 jsi šel do Prahy studovat.
Nejdřív jsem šel na brigádu do
Kralup a odtamtud jsem pak chtěl jít
na vysokou školu. S maminkou jsem
měl takový zvláštní vztah: ona se
prostě rozhodla, že na školu jít nemůžu. Jako dítě jsem byl geniální,
psát jsem uměl už ve čtyřech letech,
číst v pěti, v patnáci jsem se pak stal
průměrným člověkem a od té doby
jsem naprostý idiot.
Cha cha cha.
Takže nechtěla abych...
...aby sis to pokazil.
Jo. Ale já se přesto snažil dostat na
vysokou školu. Na střední škole jsem
dělal chemii, tak jsem v tom chtěl
pokračovat. To trvalo rok a pak jsem
se zase vrátil k malování a psaní. Potom jsem chtěl jít na dějiny umění
a divadla. Bylo to ale v roce 1969 a to
už začali vyhazovat slušný profesory
atd. Nejdříve mi řekli, že jsem přijatej, pak zase že ne, a já se o to navíc
moc nestral, protože jsem měl zařízené studium v Oxfordu, kam jsem
mezitím odjel. Máma měla hrůzu
z toho, že už se nevrátím, že už mě
neuvidí a napsala mi, že umírá. Přijel
jsem nazpátek, spadla klec a už jsem
se ven nedostal. Byly to takový dva
svobodný roky, 1968 a 1969, a pak už
jsme věděli, že je to v hajzlu.
Srpen 1968 jsi zažil v Praze?
Ano, to jsme tak pobíhali po ulicích... Byl jsem u rozhlasu, když tam
bouchlo to auto. Ten druhej rok to
už bylo něco jiného, to už nastoupili
milicionáři a tahleta verbež, a to se
toho člověk už štítil. Já jsem komunisty neměl v nenávisti, dnes je nenávidím víc než tehdy — tehdy jsem se
jich štítil.
To byl běžný pocit mezi tvými vrstevníky?
Naprosto, a ti co se k nim pak dali,
to byli totálně zlomení lidé.
Co bylo dál?
dokončení na straně II
a všechny zbylé hrozny se oddělují
od metabolického systému keře
začíná dehydratace
Dužina se stává koncentrovanou
je vystavena tuhé zimě
která způsobuje chemické změny
v procesu zvaném passerillage
Ve specializovaných územích výroby
sladkých vín
jsou hrozny s rozmyslem ponechány
na keřích
aby podstoupily tento pokus o
zvýšení kvality
a v některých vinohradech
s vhodnými klimatickými podmínkami
se vinohradníci modlí za výskyt plísně šedé
/Bortrytis cinerea neboli „ušlechtilá plíseň“/
A na nebi bylo
jako když dáš andělům volno
Na kopcích ve městech
všude se lidé dotýkali svými těly
ale nepomáhalo to
Těla byla strnulá
vrážela do sebe
kolébala se na tenkých nožičkách
kruhy pod očima
kruhy nad očima
raději utopit kočku
než krájet zeleninu
Denně byl podáván příděl zkurvených
„myšlenek“
Andělé nikde
A těla si nechtějí pamatovat
a nemůžou odpustit
II.
LITERÁRNÍ A VÝTVARNÁ PŘÍLOHA
Jeden halama
Michal Matzenauer
Červená knihovna
prolnuly
V červené knihovně
se rozsvítí červené světlo
a my vidíme ženu
jak si čte
v červeném křesle
červenou knížku
Občas otočí stránku
a v její tváři se zračí
všechny stavy příběhu
který ji zaujal
Ten příběh je asi špatný
a knížka je možná úplně blbá
ale červená knihovna
je krásná
Na malou chvíli
se prolnuly
naše stíny
na zdi
když proti mně
kráčela
BABYLON
Pak je zase jednou položím na stůl
Budu je pokládat všude
kde mi bude dovoleno
aby se mé dlaně dotýkaly
všeho čeho si vážím
a co cítím
+ + +
Všichni byli tak zmatení
Dva byli zmatení
č. 7/XVI 2. dubna 2007
Čtyři věděli co dál
a čtyři nevěděli
co se to tam vlastně stalo
a kdo to věděl
a kdo to nevěděl
Tak jako starým hračkám
jim vždycky něco chybí
a jak písek na poušti
nebo voda na moři
existují jinde
Životopisy
Malý příběh
V neděli nežijí
jako jitrnice
na každé straně
Přišel a rozeseděl se
a hovořil a mluvil a mluvil
u čtvrté lahve plakal
že je na světě sám
že mu už zbyla jen žena
a děti a matka s otcem
a tchán s tchýní a prarodiče
a ten majetek a firma
je jenom přítěž
a třetí den jsem si říkal
že třeba půjde jednou domů
Některé dny
+++
Některé dny jsou rozbité
jak stará plastiková panenka
Čert ví kdo je tak rozšlápl
a racek mávající křídly
jen rozráží vzduch který popletl
ženu loupající zamyšleně pomeranč
Je oranžový jako den plný hanby
a všechno kvete za snížené ceny
Taky má hlavu, oči, trup, nohy,
ruce
taky se rád usmívá
taky házel oblázky po vodě žabky
taky se občas otočí za pěknou
ženskou
taky sní, holí se a přitom si
zpívá
taky si představuje život
zajímavější
tak proč o něm nikdo nemluví
nikdo se o něm nikde nikdy
nezmíní
nikdo mu nepošle
doma upečenou bábovku
v hezky zabalené krabici
Jeden den
Kráčím lesem
po poli
po louce
a přemýšlím
nad tím
že kráčím lesem
po poli
po louce
a přemýšlím
nad tím
+ + +
Zeď
Kráčel jsem podél zdi
a proti mně kráčela žena
v kloboučku
s rouškou
Stačil jsem si všimnout
že naše dva stíny
se na zdi
na malou chvíli
v kloboučku
s rouškou
Modlitba rukou
Obě ruce položím na tebe
dokončení ze strany I
Pak už jsem se na školu vykašlal, už mě to
ani nenapadlo, neprošel bych ani těmi marxismy, nemohl bych hrát nějaké divadlo. Najednou nebylo, co dělat. Vysedávali jsme po hospodách. Někteří lidé nevěřili, že to bude tak
zlý, jiní zase že jo. Ze začátku to nebyla ještě
taková depka, až tak v roce 1972 to začalo být
zlý. Dělal jsem různý brigády, pak v tiskárně
na Smíchově, kam jsem skoro nechodil, naučil
jsem se psát hodiny tak dobře, že to nikdo nepoznal. Udržoval jsem jenom ty válce a to
když se člověk naučí, tak pracuje půl hodiny
v týdnu. To už bylo taky pak úmorný. Já přišel
ráno v osm hodin do práce a v devět už mi volali kluci, že seděj v hospodě a kde jsem.
Který kluci?
Šafránek, Sion a tak.
To nespali?
Ale jo, u mě na Karláku. Zatímco já šel ráno
do práce, oni se v devět vzbudili a vyrazili rovnou do hospody. Taky třeba vůbec nespali.
To byla dřina, tenhle způsob života byl moc
náročný, a tak jsem šel v roce 1975 čerpat na
marigotku, což jsem udělal dobře. V té době
sice ještě nebyla Charta, ale policajti už po nás
šli a po roce 1977 bylo období, kdy se přestalo
k těmhle zaměstnáním brát. Byl jsem tam
s Karlem Peckou a Petrem Koptou — ve vedlejší maringotce byl Pochop s Karfíkem. Často
nás různě měnili, na doporučení StB nás museli rozesadit.
V době, kdy jsem tam nastoupil, tak už tam
dělali vyhození exkomunisté, s kterejma jsme
se hádali — ty konflikty byly srandovní. Když
pak byla Charta, tak oni: Vy si myslíte, že dáte
laťku tak vysoko a my teď budeme za voly, že
jsme jen takoví přisírkové? Oni ale přisírkové
byli. Jednou jim povídám, vždyť ty vaše manželky jsou rády, že nejste doma.
Jak ses potkal s lidmi z nezávislého prostředí?
Jeden z prvních, na kterého jsem narazil, byl
někdy v roce 1967 nebo 1968 Andrej Stankovič.
Seznámili jsme se v hospodě. Pak taky Karel
Marek, Karel Oujezdský atd. Tenkrát jsme
hodně chodili k Modré Štice, k Zelenému stromu, k Rakvím. Člověk tak organicky vplul do
toho prostředí.
Jak jsi se dozvěděl o Chartě?
Přijel jsem z maringotky a Karel Pecka se mě
ptal, jestli jsem to četl. Já řekl že ne a šli jsme
spolu na Karlův most, kde jsem si to přečetl
a podepsal to. To byla také jedna z mála věcí,
kdy jsem estébákům řekl pravdu. Oni se ptali,
kde jsem to podepsal a já na to, představte si,
jdu vám takhle přes Karlům most a tam mi nějaký neznámý chlap povídá, jestli už jsem po-
a dva nezmatení
a všichni se objímali
Jedni se objímali
a druzí se neobjímali
až se tomu smáli
Tři se smáli
a tři se nesmáli
tomu že nevěděli co dál
depsal Chartu. Řekl jsem, že ne, přečetl si to
a podepsal.
Pecka, mukl z 50. let, neměl k Chartě žádné
výhrady?
Ne.
Např. vůči exkomunistům atd.?
O tom jsme se víckrát bavili a žádné větší výhrady k tomu neměl, jeho přítel byl například
Kléma Lukeš. Ti, kdo takhle argumentovali,
tak myslím, že to byl z jejich strany do jistý míry alibismus.
Jak jste s Peckou v maringotce vycházeli?
On byl bezvadnej, akorát byl z lágru naučenej vstávat brzy a hned začal maringotku šůrovat, jak byl po letech zvyklej z cely. Já jsem přitom ležel v posteli a četl si. On tak trochu nervózně chodil kolem a říkal, to já nepochopím,
jak je tohle možný, a já mu říkal, copak, Karle,
děje se něco, a on, že je deset a být přitom
v posteli, to je nepochopitelné, a já na to: vytíráš podlahu, tak ti v tom přece nebudu šlapat.
Jaký byl život v maringotce?
To je na knížku. Jednou mě třeba přivezli
maringotku kousek za Třeboň, do Majdalény,
večer jsem šel do hospody, vzal jsem si Reverdyho, četl si, do toho si dělal poznámky a přitom jsem slyšel, jak si tam místní vykládají vtipy o Husákovi a podobně. Bylo deset hodin
a najednou hospoda prázdná. Takže jsem šel
za hostinským, že taky zaplatím, abych nezdržoval a on, a co vy tady, odkud jsem a co tam
dělám.
Měli tě za fízla.
Já že jim tam budu čerpat vodu a on, jo to
jste vy, s tou maringotkou, a já ano, a on ježíšmarja, tak to nechoďte ven! Vyběhl ze dveří, za
chvíli byl nazpátek a za ním všichni ostatní,
a to bylo asi dvacet lidí, to bych dostal takovou
nakládačku. Čekali na mě venku, vrátili se
a pak jsme pili až do rána.
Kdy to bylo?
V roce 1982.
K VONS jsi se dostal jak?
Když zavřeli tu první várku, tak jsem šel za
Zinou Freundovou a řekl jí, že bysme měli do
toho nastoupit. Ona na to, myslíš, že bys do
toho šel? Já na to určitě, že se v tom musí pokračovat, dokavaď je to živý. Takže jsme v roce
1979 nastoupili jako druhá směna do VONSu.
Jak na to StB reagovala?
Výslechy atd. Nepříjemný bylo, že v maringotce jsem byl sám. Strach jsem pochopitelně
měl a spával jsem se sekyrou pod hlavou. Tak
jsem si říkal, jednoho šlehnu, a ti ostatní mě
oddělaj. Vždycky tam někde poblíž stáli.
Z maringotky tě nikdy vyhodit nechtěli?
Ne, ale jeden z vedoucích za mou například
přišel a požádal mě, jestli bych za něj nepsal ta
měsíční hlášení, že to musí furt psát dokola
uváznou mašličku
cestují úmyslně jinam
Když je potkáš
říkají samé lži
Pokud hovoří pravdu
je to nějaký nesmysl
a že to nestíhá.
Korektní přístup. Vzals to za něj?
Ne.
Jak ses dostal k umění?
Já jsem si kreslil a nikdy mě nepadlo, že to
budu dělat. Otec měl malíře za cvoky. Povídal,
že má doma takovýho debila, kterej si maluje
ve sklepě. Bral to jako volovinu. Pak jsem začal psát, vyplynulo to tak samo, vůbec jsem
nad tím nepřemýšlel. Matka byla intensivní
čtenář, takže jsme měli velkou knihovnu.
V patnácti letech, kdy jsem napsal první báseň,
tak to byl ohromný zjištění, že člověk může
sám psát, to bylo zajímavý a začalo mě to bavit.
Zúčastnil ses neoficiálních výstav?
Například v ateliéru Aleše Veselého v Lucemburský, což dělal Honza Placák, kterému
jsem vždycky dal nějakej obrázek, když organisoval takové ty putovní výstavy, především na
severu Čech. Poprvé jsem se zúčastnil v roce
1976 bienále v Horních Počernicích. Uváděl to
Jirous a první cena bylo jedno pivo, druhá dvě
a třetí tři piva.
Tys tam tenkrát bydlel?
Moje žena, evangelická farářka, tam měla faru, kde se hrálo divadlo. Brabenec tam například dělal pašije, které se staly předlohou pozdějších Pašijí, které pak Plastici hráli u Havla
na Hrádečku.
Do kdy to tam fungovalo?
Z Počernic nás vyhodili, protože tam jezdilo
moc lidí a bylo to moc blízko Prahy. Takže
Marie dostala faru v Merklíně u Plzně, ale lidé
tam jezdili pořád. Hodně tam pobýval Jirka
Němec s Věrou, také Machoninovi, Hyblerovi,
kteří tam byli delší dobu, třeba půl roku nebo
i rok, protože ta fara byla hodně veliká.
A spousta lidí tam jezdila na víkendy. V Merklíně se dala chytit západní televize, takže se
tam jezdilo i na filmy a na koncerty, které v TV
šly. Ten tlak se ale stupňoval a nakonec Marie
v roce 1983 odjela do západního Německa a já
jsem zůstal.
Proč?
To bychom museli udělat ještě jeden rozhovor jenom o tom.
Matzenauer — pátral si někdy po původu
toho jména?
Společný kořen pochází snad ze Švýcarska
a Matzenauerové se sem dostali po Bílé Hoře.
Nějaký Matzenauer se stal správcem území
mezi Stříbrem a Karlovýma Varama, které měl
Kryštof Harant z Polžic. Přímo naše rodina
sem přišla z Krakova někdy na přelomu 19.
a 20. století — děda od táty. Udělal babičce
dvanáct dětí a potom umřel, byl zaměstnanej
u Thonetu a Thonetovi byla pak taková naše
druhá rodina — bydleli společně na zámku
Jeden halama
dostane papír
a že jako zdědil mrákoty
a tfuj ho a líp ho
a už vůbec
jakoby hrom ho sraz
Jenomže opravdový výdělek nikde
jenom samé složenky
a dokonce tři sta padesát děcek
jako když tě odevšad fackují
a proti němu chlap velký jak činže
a druhý zase blbý jak činže
a všechno jako činže
a raděj by snad raděj
raděj ani nebyl
a vyrůstali s nima. Praděd se prý údajně upil,
byl to stavitel. Wernisch říká, že to slovo znamená řemdlicháč. To je ten, který vyrábí řemdlichy.
Dokdy jsi byl v maringotce?
Dělal jsem to až do roku 1990. Pak jsem onemocněl, dostal jsem nějakej eb virus, jak já říkám — Eugen Brikcius virus.
To je opravdu obtížnej virus.
Je. Rok jsem byl doma a pak jsem toho nechal.
V maringotce jsi strávil patnáct let. Nebylo
to poslání?
Cha cha, tuhle mi někdo říkal, jestli bych nešel do maringotky a já jsem řekl, že bych ji zapálil. Netrpím klaustrofobií, ale bylo to moc
dlouhý.
Nemáš v sobě cikánský komplex — každý
měsíc na jiném místě?
Už ne, ale když jsme byl mladej, tak jsem se
strašně rád toulal.
Když jsme u té klaustrofobie, jak bys zhodnotil našeho pana presidenta?
Myslím si, že to je politik, ale ne státník. Oni
uměli se Zemanem pobavit lidi, ale schází jim
noblesa, i když se třeba Klaus tak snaží chovat,
je to jenom povrch, to není v něm, ta noblesa
není uvnitř. Havel tu noblesu měl, i když ho
můžeme za všechno možné kritizovat. Nemám
rád, když se srovnává Havel s Klausem. Není
to vůči Klausovi fér. To je jako bys srovnával
ve filmu Chaplina se Strýčkem Jedličkou. To
prostě nejde.
Cos měl rád z literatury?
Hodně mě oslovili Angličani a předtím ještě
Francouzi, prokletí básníci, ti asi nejvíc, celá ta
generace. Pak to přešlo trochu na beatníky
a pak se to vrátilo na ruskou literaturu, která
do 30. letech byla něco neuvěřitelného. Třeba
Chlebnikov, který chodil s tou taškou a batohem plným lejster, toho jsem obrovsky miloval. Koneckonců ty nejvýraznější typy u té
francouzské literatury taky nebyly sedavý,
Rimbaud, Verlaine.
A z výtvarna?
Nejraději bych řekl, že svoje obrazy. Jako dítě jsem miloval Alše, takže moje první učebnicve byly pomalovaný husitama, potom to přešlo
na Indiány.
Burian?
Taky, ale ještě předtím vycházely ty první indiánky, které byly v ocelorytinách.
Jako Verne?
Jo, jako verneovky. Takže jsem pořád kreslil.
Pak tam byl ještě Mánes a kolem patnácti se to
zlomilo a přešlo to na moderní umění. To víš,
v pubertě člověk hltá úplně všechno.
BABYLON
Bratrství
světla
Pablo Tusset
Pro loupák je nejlepší zážitek, když
ho namažete máslem, říkal jsem si,
když jsem právě jeden podélně rozřízl
a natíral jej margarinem koupeným ve
slevě. A také si vzpomínám, že jsem se
do něj chtěl zrovna zahryznout, když
vtom zazvonil telefon. Pořádně jsem
si kousnul, přestože jsem věděl, že budu muset odpovědět s plnou pusou.
„Posííím…?“
„Jsi doma?“
„Ne, šel jsem pryč. Po zvukovém
znamení nahraj zprávu a nech mě na
pokoji. Píííííííp.“
„Nezačínej zase blbnout, co to žvejkáš?“
„Snídám.“
„V jednu odpoledne?“
„No, dneska jsem si trošku přivstal.
Co chceš?“
„Stav se u mě v kanceláři. Něco
bych pro tebe měl.“
„Hele, trhni si, nemám rád hádanky.“
„A já zase nerad mluvím po telefonu. Budou prachy. Počkám na tebe
půl hodiny, ani o minutu víc.“
Zavěsil, já jsem dožvýkával croissant
a přemýšlel, jestli si dám sprchu, oholím se nebo si sednu a zapálím si první
retko nového dne. Zvolil jsem kuřivo
a přitom jsem se holil. Jestli se ke mně
nikdo moc nepřiblíží, sprcha může počkat, kdežto tři dny neholená tvář ze
mě dělá Babinskýho, teda na pohled
z deseti metrů určitě. Ale první potíže
na sebe nenechaly dlouho čekat: došlo
kafe, došly i čistý košile, musel jsem
přeorat půlku obejváku, než jsem našel
klíče, a když už jsem vycházel z domu
na ulici, dostal jsem od toho pojebanýho slunce paprskama přímo do ksichtu. Ustál jsem náraz a podařilo se mi
dojít až do Luigiho baru.
Při vstupu do lokálu jsem začal silně
podupávat, kdyby náhodou…
„Luigi, dej mi jedno piccolo s mlíkem. A pár croissantů, jestli zbyly, já
jsem teď akorát dojed poslední. Mimochodem, co s nima děláš, necháváš
je zvedat činky nebo co? Kdybys měl
ptáka, tak tvrdýho jako máš croissanty, vypadal bys líp.“
„Koukej, jestli chceš čerstvý croissanty, tak zaplať, jestli ne, tak si polib
a jez to, co ti milostivě dám. Jasný?“
„Tss… Nevím, jestli jsem tvou nabídku dobře pochopil. Až ti přijdu zaplatit to piccolo, vysvětlíš mi to pomaleji. A dej mi ještě cigárka, buď od té
lásky.“
„Hele, jak to, že tě hned teď někam
nepošlu?“
„Protože když mám prachy, tak pokaždý nechám v tomhle smrdutým brlohu aspoň deset tisíc peset.“
„A když ne, tak ti musím dávat na
sekeru i cigára…Jo, než na to zapomenu, Fina tu byla včera večer a ptala se
po tobě. Prej jí máš zavolat.Ty tu Finu
šoustáš nebo co? Má pěkný melouny…“
„Za ty svoje chlípnosti poletíš rovnou do pekla…“
Podělaný slunce dál neúnavně sálalo,
ale když jsem vyšel z baru, podařilo se
mi držet se ve stínu, a překonal jsem
tak dva bloky domů dělící mě od hlavního vchodu do kanceláře bez větších
problémů. Pak už mě čekalo jen něco
málo přes třicet schodů ke dveřím Miralles & Miralles, Finanční poradci. Ten druhý Miralles jsem já, prvorozený je určitě uvnitř, oholený, osprchovaný
a s uvázanou kravatou už od sedmi ráno. Nahodil jsem povšechné „ahoj“
směrem k partě pracujících a zvlášť
jsem pozdravil Maríi: „Jak se máš?“
„Vidíš, bojuji s telefony…jé, ty jsi ale
ztloustl…“ „No, pečuju o sebe. Snažím
se jíst hodně sádla a moc se nehejbat.“
Protože jsem si všiml, že se v zadních
kancelářích právě věnují dvěma párům
klientů, rozhodl jsem se nedělat se
zbytkem personálu moc rámusu. Jen
Pumares, který procházel mezi stoly,
zvedl obočí na pozdrav. Oplatil jsem
stejným gestem a vydal se přímo do
pracovny Mirallese The First.
Viděl mě, jak se blížím, přes skleněnou stěnu své pracovny. Je těžké ho
nachytat nepřipraveného.
„Co kdybys zapnul klimatizaci, personál ti začíná skomírat,“ řekl jsem jen
tak na pozdrav, zvědavý, jestli je můj
Úžasný Bratr připravený na nějakou
neomalenost hned na uvítanou.
„To tě asi pálí žáha z kocoviny.“
„Kdybys mě neoškubal, tak bych ji
měl.“
„Takhle je to lepší. Mám pro tebe
práci.“
„Myslel jsem, že si vystačíš sólo.“
„Někdo se přece musí hrabat v odpadcích a to tobě šlo vždycky líp.“
„Chceš se rozvést nebo se stěhuješ…?“
„Jestli ti to nevadí, zasměju se později. Potřebuju, abys mi něco zjistil.“
„Předpokládám, že mi dáš nějakou
stopu. To, co mám najít, je modrý?“
„Hledám majitele jedné vily…, jednoho starého domu na Les Corts. Padesát tisíc, jestli to zvládneš do pondělka.“
Jedna věc byla jistá. Pokud The First
nabízí padesát litrů za jedno jméno,
pak tahle informace vydělá několik
milionů čistýho. Nic ilegálního to být
nemůže — The First nikdy nedělá nic
ilegálního, ale smrdí to na kilometry.
Poškozený je nejspíš nějaký důchodce, nějaký siroteček, poslední tuleň
v celém širém Středozemním moři.
Pokusil jsem se ho trochu vyždímat.
Špatné svědomí něco stojí:
„No, víš, poslední dobou mám dost
práce.“
„Necháváš si narůst obočí? Padesát
tisíc za jedno jméno a dvě příjmení,
ani o babku víc. Platí?“
Během půl hodiny dvakrát stejné ultimátum. Život je pes.
„Potřebuju nějakou zálohu.“
„Desátého jsem ti zaplatil činži. Neříkej mi, že už jsi propil sto padesát tisíc peset?“
„Taky jsem si koupil noviny a kelímek na zuby. Chci hned dvacet pět tisíc.“
„Patnáct.“
Dobro. S nevolí jsem se zatvářil, že
teda přijímám. On se odsunul na kolečkovém křesle a vytáhl ze zásuvky
psacího stolu kovovou pokladničku.
Patnáct litranů bylo mnohem víc, než
jsem toho dne čekal; začal jsem kout
pikle, jak je nejlépe investovat, zatímco Miralles The First sázel prachy na
stůl. Když pominu vymodelované tělo
z tý nejsnobštější posilovny ve čtvrti
a oblek z šik butiku s křupanským názvem, byl to hotový lakomec od Dickense.
Obešel jsem stůl a postavil se vedle
něj, abych posbíral mince.
„Děkuji, bratříííčku,“ řekl jsem a přitom protahoval samohlásku, jak nejlépe dovedu, což znamená hodně.
„Stokrát jsem ti říkal, abys mi neříkal bratříčku.“
„A ty myslíš, že mně se to líbí? Říkám to jen proto, abych tě naštval.“
Napsal mi adresu na žlutý lepící papírek a s odporem se ušklíbl:
„Osprchuj se. Smrdíš.“
Počkal jsem, až budu blízko dveří,
a odpověděl jsem:
„To je pach Mirallesů, bratříčku, ty
smrdíš stejně.“
Vyšel jsem co nejrychleji a nechal
ho, ať se vzteká ve svém konfekčním
obleku od Prudencia Botijera. Ještě
jsem za zády něco zaslechl, ale byly to
už jen jakési neartikulované zvuky.
Jedna nula pro mě. A patnáct hadrů
v kapse.
Následujícím úkolem bylo zastavit
se v supermarketu a něco nakoupit.
Měl jsem chuť nadlábnout se pořádnýho hrnce špaget hezky zalitých smetanou a samozřejmě bylo třeba koupit
kostku opravdového másla, abych si
mohl namazat croissanty od Luigiho.
To vše se dalo sehnat za tisíc peset,
zbytek z prvních pěti tisíc byl na
brambory, vajíčka, chemicky připravený vepřový a houbovitý mozeček z telecího. Dalších pět papírů padne večer
u Luigiho. Když jsem odečetl, co jsem
mu dlužil, mohl jsem toho vypít už
jen za necelý čtyři tisíce, ale opít se
u Luigiho za takovou cifru je klidně
možný, mnohem spíš než v jakýmkoli
jiným pajzlu ve čtvrti s celými pěti litrany v kapse. A to nepočítám, že u Luigiho jsou poslední pivka na futro.
Zbytek z patnácti tisíc spolkne haš; už
minimálně čtyřicet osm hodin jsem si
nezahulil ani jednoho pitomýho jointa.
Když jsem zvážil priority, rozhodl
jsem se nejdřív projít po zahradách
u ulice Ondina, jestli nenarazím na
Nica, čímž bych vyřešil prvořadou záležitost, otázku léčebné kúry. Měl
jsem štěstí, našel jsem ho, což po ránu
nebývá tak jednoduché. Nejspíš to bude tím, že rána nejsou mou nejsilnější
stránkou. Seděl na opěradle lavičky,
křusky na sedadle. Vedle něho jsem
poznal jeho kámoše, který vypadá, jako by ho právě pustili z Mathausenu.
Dnešní svět je jeden velkej extrém:
buď konfekce od Silveria Montesinose, nebo tepláky Najk s fajfkou debilů.
„Co chceš, kámo?“
„Hulo za pětku.“
Až za hodnou chvíli, když už jsem
se bál, že se pohybuje v nadzemských
sférách, odkráčel Nico na okraj parku
jako Aristotelův stoupenec a já jsem
zůstal sám s kámošem z Mathausenu,
který taky nevypadal řekněme zrovna
dvakrát čile.
„Hele, a až se bude platit v eurech,
kolik bude pět litrů?“ zeptal jsem se,
jen abych se přesvědčil, jestli týpek ještě vůbec žije.
„Co já vím, brácho, co na tom sejde.“
A u toho náš kámoš taky skončil, ale
já jsem dostal opravdovou chuť to zjistit. Jestli šest eur je jeden litr, pět litrů
by bylo třicet eur. To jsou pěkně zaokrouhlená čísla, i když bylo jasné, že
Nico jistě využije změnu měny a ceny
zboží trochu povytáhne. Náš přítel vypadal, jako by se ponořil do hlubokého
přemítání; usoudil jsem, že bude lepší
ho z jeho počínání nevyrušovat, a tak
jsem si zapálil cígo a posadil se na lavičku. Výhodou zmaštěnců je, že si vedle
novou zástavbou o osmi či devíti patrech, může u všech čertů stát tahle zřícenina se zatlučenými okny a zahradou, zabírající půlku chodníku. Svým
způsobem připomínal tenhle kus ulice
obraz od Delvauxe nebo Magritta: ruiny, sochy, nádraží bez vlaků i cestujících, onen druh nepřítomnosti, znepokojující nehybnost; obraz všeho, co
chybí. Samozřejmě že jsem neměl
v úmyslu zazvonit na zvonek, pokud
tam vůbec nějaký byl. Část rozumu, co
mi ještě zbývá, mi radila nechat tento
krok na dobu, až budu osprchovaný,
obléknu si čisté věci a promyslím si nějakou dobrou záminku pro toho, kdo
mi přijde otevřít. Nicméně na chvíli
jsem se před domem zastavil. Zeď se tyčila do výšky dvou metrů a břečťan, co
ji obrůstal, byl natolik bujný, že se dalo
usuzovat, že dům není zcela opuštěný.
Obešel jsem malou zahradu a hledal
nějakou branku, nebude-li na ní poštovní schránka či zvonek. Když jsem
obcházel první roh na východní straně,
šlápnul jsem, zabrán do pátrání, do psího hovna. Typickýho psího hovna, na
nich můžete sednout, kouřit v tichosti
půl hoďky a nic se neděje, vystačí si sami. Naopak po třiceti sekundách ve výtahu s registrovaným uživatelem Windows dojde trpělivost každému. Samozřejmě že na některé věci jsou zmaštěnci jaksi k ničemu: nic moc zábavného
neříkají, nemůžete si od nich půjčit prachy, a když se některý z nich dostane
k dopravní policii nebo se z něj stane
profesor logiky, s naprostou vážností
nemele o ničem jiným než o přednosti
na křižovatce nebo kontrafaktických
kondicionálech. Vytáhl jsem z kapsy
žlutý nalepovací papírek, co mi dal The
First, abych zjistil, jestli adresa, co ho
tak zajímá, je někde poblíž. Jaume Guillamet, čís. 15, napsal svým vytříbeným rukopisem. V duchu jsem se pokusil najít
číslo domu, ulici znám dobře, patnáctka musí být v její horní části. Zkusil
jsem v myšlenkách projít ulici Gauillamet směrem nahoru a snažil jsem se vybavit si všechny domy po pravé i levé
straně, ale kdo by někdy zkusil podobné cvičení, přesvědčí se o jedné z mých
nejoriginálnějších hypotéz, jež je mylně
připisována Parménidovi, podle níž má
realita značné mezery. V tu chvíli přišel
Nico s několika gramy čokolády a byl
konec astrálního výletu. Rozloučil jsem
se s ním i s jeho kámošem s předstíranou zdvořilostí, jako když člověk mluví
na velblouda, a opustil jsem park v jeho spodní části. Den sliboval hulo, jídlo a chlast. Pouze představa, že bych se
potkal s Finou, trochu zatemňovala horizonty. Je známo, že ženský jsou bezedný studny, schopný z člověka vysát
veškerou pozornost, jakou jim jen může věnovat. Mám samozřejmě na mysli
ženský, který si za nějaký to číslo neberou hotovost, a Fina si bohužel nic nebrala, alespoň ne hotovost.
Při cestě do supermarketu jsem se
trochu odchýlil od původní trasy,
abych si ověřil číslování Jaume Guillamet.
Přišel jsem od Santa Clary. První číslo, které jsem uviděl, bylo 57, budu muset vyjít jen pár stovek metrů. Už z dálky jsem si všiml, jaký dům asi zajímá
mého Bratra Number One. Prošel jsem kolem něj tolikrát a nikdy mě nenapadlo
si ho zblízka prohlídnout, ale už na
první pohled bylo zřejmé, že sem vůbec nezapadá. Barabizna z počátku
století s malou zahrádkou, obehnaná
zdí, za níž vyčnívalo několik vysokých
stromů. Těžko pochopit, jak tady mezi
jaký už skoro nenarazíte od tý doby, co
jsme v Evropský unii a všichni je po
svých miláčcích sbírají do tašek Marks
& Spencer. Snažil jsem se ho zbavit.
Třel jsem botu o obrubník, ale lejno
bylo zašprajclý v zahnutým místě pod
podpatkem, a tak jsem se musel zout.
Hledal jsem kolem sebe nějaký papír
nebo cokoliv, čím bych mohl botu očistit. Na telefonním sloupu, který stál
hned u zdi zahrady, jsem si všiml přivázaného červeného hadříku, takového,
jaký se přivazuje na předměty trčící
z aut. I když jsem tušil, že při vstupu
do supermarketu mě bude ještě provázet značkový psí odér, hadřík jsem po
chvilce odhodil, protože už byl naprosto k nepoužití.
Protože pátrání člověka hned vystresuje, rozhodl jsem se, že pro dnešek je má pracovní doba u konce. Zahodil jsem hadřík na zasviněnou zem
(baví mě si pouhým pohledem dokazovat, že žiju v Barceloně a ne v Kodani) a vydal jsem se směrem k supermarketu, než zavřou.
V Lídlu to vždycky vypadá, jako by
točili film o Vietnamu, nevím proč, ale
je levnější než Delvita, kde by člověk
naopak čekal, že potká Freda Astera
a Ginger Rogers, jak tančí polku mezi
mrazícími boxy. K naplánovanému
nákupu jsem přidal ještě několik serepetiček, zboží, co vůbec nechcete, na
které jsem ale narážel na každém kroku mezi krabicemi bez vík, jako by
právě přilétly na padácích z amerického vrtulníku. Když jsem vystál neuvěřitelně dlouhou frontu k pokladně,
s uspokojením jsem zjistil, že účet
o moc nepřevyšuje čtyři litry. Navíc mě
nečekaně napadlo, že bych se mohl
stavit v trafice a koupit retka na špeky.
Když jsem dorazil domů, měl jsem
ještě trpělivost se hned nezhulit, a tak
jsem se rozhodl, že se nejdřív osprchuju a až pak si zahulím (musím přiznat,
že i já sám jsem začínal cítit, že smrdím jak tančící medvěd z cirkusu), ale
hned jak bylo po hygieně, vyskočil
jsem z vody jako vítězný čolek, ani
jsem se neobtěžoval osušit, sedl jsem
si na gauč a začal balit. Bambáre jsem
napěchoval solidně a po dvou dnech
abstinence jsem po krátké chvíli začal
pociťovat příjemné šimrání. Jenom
škoda, že prostředí obývacího pokoje
ne zcela odpovídalo čistotě mé právě
vykoupané a navoněné osoby. Tyhle
neduhy stárnoucího buržousta se
III.
u mě začnou projevovat vždycky potom, co si dám sprchu, možná právě
proto se sprchuju co nejmíň. A tak
jsem zůstal ztuhle civět na vypnutou
televizi v očekávání, že z pozorování
ničeho mě přejde chuť uklízet. Je ale
neuvěřitelný, jak odhalujícím předmětem může být vypnutá televize: odráží
se v ní vaše silueta a před ní PIVO.
Až zvonění telefonu mě vrátilo zpět
na planetu Zemi.
„Anooo?“
„Dobrý deééén. Tady Středisko statistických studií, provádíme průzkum
poslechovosti a sledovanosti médií.
Byl byste tak laskav a věnoval nám několik vteřin? Bude to velmi krátké.“
Byl to hlas dívky z teleshoppingu,
onen přehnaně sladký hlas, který však
nemůže zakrýt blbou náladu člověka,
jenž nenávidí svou práci. Nejhorší na
celý věci bylo, že anketa měla být jen
zástěrkou pro to, aby mi něco prodala, což mě jebe.
Rozhodl jsem se, že jí to trochu ztížím.
„Anketa…? No dobře, já miluju ankety.“
„Jé, ano? Tak vidíte, máte štěstí…
Mohl byste mi říct své jméno, prosím?“
„Rafael Bolero.“
„Rafael Bolero a dál?“
„Kecal. Rafael Bolero Kecal.“
„Dobrá, Rafaeli, kolik je vám let?“
„Sedmdesát dva.“
„Vaše zaměstnání?“
„Cukrář.“
„Cu – k – rář, skvěle. Máte rád hudbu?“
„Che, k smrti!“
„Anooo? A co za muziku posloucháte?“
„Mesiáše od Haendla a ještě Raspu.
Tenhle styl.“
Holka začínala pomalu váhat, ale
nedala se odradit. Ještě se mě zeptala,
jestli poslouchám rádio, koukám na
televizi, jestli čtu noviny a jaký, a nakonec, když už mě zasypala všemi
hloupostmi, přistoupila k věci:
„Výborně, Rafaeli… Jako poděkování za vaši spolupráci, a protože vím, že
máte rád vážnou hudbu, vám darujeme kolekci tří audionosičů, kazety nebo cédéčka, zcela zdarma. Pouze nám
musíte uhradit poštovní výdaje: dva tisíce čtyřista dvanáct peset, co říkáte?“
„Jej, to je mi líto, ale musel bych to
probrat se svým manželem…“
Můj hlas je nepochybně mužský,
naprosto dutý, a holku už přepadaly
pochyby. To byl ten pravý okamžik
pro mě. Přešel jsem do protiútoku.
„Aha, promiňte, nedivte se, to víte,
jsme homosexuální pár, žijeme spolu
od té doby, co jsme se dostali z detoxikačního centra, no a dali jsme si dohromady cukrárnu, už to bude šest
měsíců. A máme jednoho zákazníka,
taky je gay, který u nás nakupuje větrníčky (je mi to žinantní říkat, ale naše
větrníčky jsou naprosto bož-skýýý),
no a ten náš zákazník nás zasvětil do
Bratrství věčného světla… Ale vy jistě
znáte Bratrství, že?“
„Ani… ne…“
„No tak to musíte poznat. My jsme
naprosto spokojení. Představte si, že
můj manžel dopoledne prodává Strážnou věž a já jsem v cukrárně. A odpoledne si role vyměníme… Takže vy jste
ještě neviděla Světlo?“
„Ne, ne…“
„Ne? Tím se netrapte, děvenko,
s tím hned něco uděláme. Jakpak se
jmenujete?“
Děvenka byla z toho všeho už pěkně vyšťavená.
„Ne, víte…“
„Nebo víte co? Dejte mi svoji adresu
a já za vámi dnes večer přijedu a popovídáme si, co vy na to?“
„Ne, promiňte, ale máme zakázáno
uvádět své adresy…“
„Áá, že to máte zakázané…? To není
problém. Já hned najdu ten náš hovor
na počítači a pošlu číslo Velké Lesbické Sestře, aby si promluvila s vaším šéfem, ano? Áaa, už se mi na monitoru
ukazují první čísla… Voláte z Barcelony, že ano? Jestli chvilku počkáte,
hned mi vyjede přesná adresa…“
Víc už nevydržela, uslyšel jsem jen
„cvak“ spěšně zavěšeného telefonu.
Mise splněna. Dal jsem si pořádnýho prda a skvěle naladěný jsem šel postavit vodu na špagety. To jsem ale netušil, co se právě děje v Miralles & Miralles, a už vůbec jsem netušil, do jaký
šlamastyky se ještě dostanu.
z první kapitoly románu Lo mejor que le
puede pasar a un cruasan Pabla Tusseta
vybral a přeložil Ondřej Nekola
Pablo Tusset, Barcelona, 1965, je pseudonym
autora, jehož prvotinou je román Lo mejor que
le puede pasar a un cruasan. Za něj mu v roce 2001 byla udělena cena Premio de Tigre
Juan za nejlepší literarní debut. Roku 2006 mu
vyšel druhý román En el nombre de cerdo.
IV.
nebo co se bude dít. Nikdo nepřichází, ani se
nic neděje: to bývalo dřív, za zlatých časů, kdy
jim pašování drog dodávalo iluze. Už přestaňte snít, hoši, ty časy, stejně jako všechno
ostatní, jsou dávno pryč. Co je?! Taky jste se
považovali za věčné, protože jste umírali
rychle? Kluci z bývalých gangů, nalepení na
rozích ve slumech, sledují z jedné křižovatky
času, jak ubíhají hodiny, a dnes jsou z nich
přízraky toho, co byli. Bez minulosti, bez přítomnosti, bez budoucnosti, na bahnitých svazích kolem Medellínu skutečnost není skutečnost: je to snění o koksu. Mezitím smrt pořád
neúnavně chodí nahoru, dolů po těch strmých
uličkách. Jenom naše katolická víra spolu
s našimi rozmnožovacími vlohami jí může trochu čelit.
Jestliže se mi ze slumů nejvíc líbí ten severo-
následovatelů při té honičce rozbili víc než milión tašek. Odměnu jsem nezískal, ale byl jsem
od toho jen tři bloky.
Po smrti velkého najímatele zabijáků zůstal můj nebohý Alexis bez práce. Tehdy jsem
se s ním seznámil. Proto jsou národní události provázané s osobními a ubohé, humpolácké
životy chudých zašmodrchané s životy boháčů.
Toho odpoledne, kdy se Mor v kulečníkové
herně zmínil o Alexisovi, vyprávěl mi o vyhlazení jeho gangu: sedmnáct nebo kolik jich bylo, padali jeden po druhém, nábožně jako
když se modlí růženec, a zbyl z nich jenom můj
chlapec. Ta „palice“ byla jedním z mnoha
gangů, které si drogoví baroni najímali, aby
kladli bomby a vyřizovali za ně účty s jejich
nejbližšími spolupracovníky a s povrchními
nactiutrhači. Například s novináři mluveného i tištěného slova, kteří měli chuť si „domýšlet“ así fuera en cadáver; nebo s bývalými
vládními komplici: s poslanci, kandidáty,
ministry, guvernéry, soudci, starosty, prokurátory a se stovkami policajtů, které ani nezmiňuji, protože to je jeden velký škraloup.
Všichni odpadávali jako zdrávasy na růžen-
nerozumím, nikdy jsem žádnou kulku nesvětil. Ani mě dosud nikdo, nikdo, nikdo neviděl
střílet.
Co že se to říká v tom vallenatu, které odevšad slýchám od chvíle, kdy jsem přijel, k snídani, k obědu, k večeři, v taxíku, u sebe doma, u tebe doma, v autobusu, v televizi? Říká
se tam, že „Odvede si mě nebo já jeho, ať už to
všechno skončí“. Což v překladu do křesťanské
řeči znamená, že mě zabije nebo ho zabiju já,
protože se vší tou nenávistí je pro oba dva tahle planeta moc malá. Ha, tak takhle to je!
Proto si to Kolumbie prozpěvuje s takovým
nadšením, protože jí to mluví z duše. Nevšímal jsem si textu, slyšel jsem jenom ten rachot.
Po zbyteček roku, po tu dobu, co zbývá do nového roku, si bude Kolumbie dál zvesela, slavnostně a láskyplně prozpěvovat svou píseň nenávisti. Potom na ni zapomene, tak jako zapomíná na všechno.
Když nějakou společnost začnou analyzovat sociologové, ach Bože můj, v tu chvíli je
v hajzlu stejně jako člověk, který padne do
spárů psychiatrovi. Proto neanalyzujme a pokračujme: „Vypněte rádio, pane řidiči, tuhle
východní, z kolumbijských prezidentů je můj
nejoblíbenější Barco. Přes všudypřítomný teror, když pera a jazyky mlčely a zadky se třásly, vyhlásil válku pašerákům drog (on ji vyhlásil, i když my jsme ji prohráli, ale budiž).
Jeho jasnozřivosti, jeho památce, jeho inteligenci a odvaze je věnována tahle vzpomínka.
V domnění, že je stále ministrem prezidenta
Valencii, který vládl před více než dvaceti lety, prohlašoval před svým tajemníkem, doktorem Montoyou: „Na příští radě ministrů
doporučím prezidentovi, aby vyhlásil válku
pašerákům drog.“ A doktor Montoya, jeho
paměť a svědomí, ho opravoval: „Prezidentem jste vy, doktore Barco, jiný tu není.“
„Aha…“ říkal zamyšleně. „Tak jim ji vyhlásíme.“ „Už jsme ji vyhlásili, pane prezidente.“
„Aha… Tak ji vyhrajeme.“ „Už jsme ji prohráli, pane prezidente,“ vysvětloval mu ten
druhý. „Tahle země je v hajzlu, vymkla se
nám z rukou.“ „Aha…“ A to bylo všechno, co
říkal. Potom se znovu propadal do svých
mrákot, do rozmlžené ztráty paměti. Když
skončil Barco, srazili z pódia ctižádostivého
kandidáta a po jeho mrtvole se dostala nahoru ta kreaturka, kterou tu máme dnes, ten
užvaněný papoušek. A průzkumy mu přejí,
všichni říkáme, že ano, ano, ano. Že to dělá
„nejvíc nejlíp“, jak se tady říká.
Aby ochránil Papeže neboli kápa kápů neboli velkého šéfa před jeho nepřáteli, ostatními šéfy, postavila mu ta karikatura, kterou
máme za prezidenta, pevnost s cimbuřím La
Catedral a z veřejných peněz (tedy z tvých
a mých, které jsme si vypotili) mu zaplatil batalión strážců z vesnice Envigado, kteří o něj
měli pečovat a které si velký šéf sám vybral:
„Chci tohohle, tamtoho a ještě támhletoho.
Toho tam vzadu nechci, protože mu nedůvěřuju.“ Takhle si vybíral své hlídače nebo osobní strážce. Jednou, když už měl plné zuby katedrály i fotbalu na dvoře s třemi kumpány,
odpochodoval velký šéf po vlastních nožičkách
pryč a nechal tam svůj batalión, který se cpal
kuřetem. A ztratil se jim na rok a půl, během
kterého užvaněný papoušek v televizi nabízel
tomu, kdo ho najde, odměnu v dolarech, v zelených, které si tady sami vyrábíme a pereme
je, obrovskou odměnu jak v časopisu Forbes,
a poslal pětadvacet tisíc vojáků, aby ho hledali v každé díře kromě paláce Nari_o, kde
bydlí. Já jsem tvrdil, že je právě tam, schoulený v nějaké skulince v rozpočtu. Ale ne: byl za
rohem mého domu. Z terasy svého bytu jsem
zaslechl výstřely: tatatatata. Dvě minuty dávek ze samopalu a hotovo, don Pablo se
zhroutil i se svým mýtem. Sejmuli ho na střeše, když utíkal jako smůlovatá kočka. Trefily
ho jen dva výstřely, z levé strany: jedna mu
prošla krkem, druhá uchem. Vyhřeznul na
„zastřešení“ jako zmiňovaná kočka na rozpálenou střechu a on a jeho pětadvacet tisíc pro-
ci. Ale někdo nevinný snad ve vládě být musel? zeptáte se, protože jste normální. Ano, jako v Sodomě a Gomoře. Roztlemené huby
předstírají, že jsou maličkými ústy, a všechny
jsou dobře namazané. Každý politik nebo byrokrat (oba jsou jedno a totéž, korytáři) je od
přírody prohnilý a ať dělá, co dělá, ať si říká,
co chce, nemá žádné ospravedlnění. U těchhle
lidí nikdy nepředpokládej nevinnost. Je to
naivní.
Ale pokračujme s mrtvolami, kvůli tomu
jsme přeci přišli. Takže já a můj chlapec jdeme dolů po ulici Junín a z chátry se vyloupne
Umrlec, aby nám sdělil, že: zaprvé, v noci se
jeden z jeho kumpánů, z jeho „kámošů“, osobní strážce jednoho kápa, zastřelil při ruské ruletě. Že vytáhl čtyři kulky z bubínku revolveru, přitiskl si ho na spánek a stiskl spoušť:
první z těch dvou kulek, které tam nechal, mu
vystřelila mozek z hlavy a nedala tak šanci té
druhé. A zadruhé, abychom na to „šlápli“, že
nás jdou zabít a že se svěcenými kulkami a že
tentokrát je to vážné. „Vezměme to po pořádku,“ odpověděl jsem. Zaprvé: „Byl ten osobní
strážce, který se zabil, hezounek?“ Že prý neví,
že takových věcí nevšímá. „Ale toho si musíš
všímat, Umrlče, k čemu myslíš, že ti Bůh dal
oči, když ne k tomu, abys viděl, a srdce k tomu, aby ti bušilo, když cítí krásu?“ Že prý nebyl nic moc. „Tak to není zas tak velká ztráta.“ A co se týče té druhé věci, ať si nedělá starosti, že jakmile se svěcené kulky dotknou mé
posvěcené tuniky, mých posvátných šatů, rozplynou se jako vzduch. V tu chvíli se z mraku
prachu a z davu vynořili ti na motorkách
a začali střílet. A víte, koho trefili, kam moje
paní Smrt svedla jejich kulky? Jinou paní, těhotnou. Nabubnovali jí do břicha olovo a přímo tam, uprostřed Junínu, zahynula i se
svým plodem. A co ti na motorkách, ujeli?
Cha! Hnáni smrtí ujeli tak akorát do propasti věčnosti: když prchali, Alexis jim postupně
všem ustřelil hlavu trefou do týla. A znovu
jsme se prodírali tlačenicí, uprostřed rámusu,
v tomhle městě, které je tak vznětlivé a horké.
A ten otřesný smrad ze smaženek a žluklého
oleje…
Svěcené kulky se připravují takhle: Vložte
šest kulek do hrnce předem rozpáleného doruda na elektrické plotně. Potom je postříkejte
svěcenou vodou získanou z kostelní křtitelnice
nebo dodanou a zaručenou farností svatého
Judy Tadeáše, čtvrť Castilla, severozápadní
komuna. Voda, ať už svěcená nebo ne, se
prudkým žárem vypaří, a mezitím se ten, kdo
je vysvěcuje, modlí s vírou karbonáře: „Z milosti svatého Judy Tadeáše (nebo Padlého Pána z Girardoty nebo otce Arcily nebo jiného
světce, kterého uctíváte), ať kulky, které jsou
tímto posvěcené, bezpečně trefí svůj cíl, a ať jejich oběť netrpí. Amen.“ Že proč zrovna s vírou karbonáře? Nemám tušení, těmhle věcem
písničku už mám strašně ohranou a nemůžu ji
vystát.“ Vystoupili jsme v Bolívarově parku,
přímo v srdci jatek, a jdeme dál pěšky k třídě
La Playa, mezi chátrou a pouličními stánky,
abychom ocejchovali katastrofu.
Chodníky? Zaplavené stánky plnými harampádí, které překážely v cestě. Veřejné telefony? Zničené. Centrum? Zdevastované. Univerzita? Vypleněná. Její zdi? Znesvěcené nenávistnými hesly, která se „dožadovala“ práv
„lidu“. Všude vandalismus a lidská horda: lidi a další lidi a další lidi a jako by nás bylo
málo, sem tam nějaká těhotná rašple, jedna
z těch zkurvených plodných štětek, kterými se
to všude jenom hemží, nestvůrně beztrestných
i s jejich nestydatými břichy. Byl to dav, který
všechno zaplavil, všechno zničil, všechno zasvinil nestoudnou bídou. „Jděte stranou,
svinská chátro!“ Můj chlapec a já jsme si strkanci razili cestu mezi tou agresivní, ošklivou,
mrzkou lůzou, tou zkaženou a podlidskou rasou, tou přehlídkou zrůd. To, co tady vidíte,
marťani, to je současnost Kolumbie, která čeká na všechny, pokud tu lavinu nezastaví.
Útržky vět mluvící o krádežích, loupežích,
mrtvých, přepadeních (tady každého přepadli
nebo zabili přinejmenším jednou) mi doléhaly
do uší, proložené nevyhnutelnými libůstkami
typu „potrat“ nebo „zkurvysyn“, bez nichž
tahle jemná a něžná rasa neumí ani otevřít
hubu. A ten smrad žluklého másla a smaženek a výparů ze stoky… Co je to! Co je to! Co je
to! Je to vidět. Je to cítit. Je tady lid.
Ale vraťme se o chvíli zpátky, úplně jsem
zapomněl na dva mrtvé při vystupování z taxíku: jeden mim a jeden ochránce chudých.
Dole pod atriem, vedle katedrály se pitvořil
mim napodobující způsob chůze každého člověka, který kolem něj neopatrně procházel,
ale vždycky a pouze tehdy, když to byl někdo
bezbranný a slušný, nikdy nenapodobil žádného sprostého lumpa ze strachu před bodnutím nože. A lůza kolem se smála, řehtala se
a radovala se ze skvělého vtipu. Jak zábavný
jim připadal ten konkurent Marcela Marceaua, ten zázrak! Když vy jdete, jde on taky.
Když vy zastavíte, on zastaví taky. Když se
vysmrkáte, on se taky vysmrká. Když se podíváte, on se podívá. Prostě geniální. Když jsme
vystupovali z taxíku, právě si dobíral ubohého ctihodného pána, jednu z těch předpotopních nechráněných bytostí, které ještě v Medellínu zůstávají, aby nám připomínaly, jací
jsme byli a jací už nejsme a rozsah té katastrofy. Když si ten pán všiml, co se děje a že je
k smíchu celému hloučku, zahanbeně se zastavil a nevěděl, co má dělat. A mim se zastavil
a nevěděl, co má dělat. V tu chvíli anděl vystřelil. Mim na okamžik zavrávoral předtím,
než padl, než se zhroutil na zem se svou bezvýraznou rozmazanou bílou maskou: pramínkem z jeho zkurvenýho čela mu kulka zbarvila
Panna zabijáků
Fernando Vallejo
Slumy jsou, jak už jsem říkal, strašlivé. Ale
moc mi nevěřte, protože je znám jenom z řečí,
z pomluv: domy a domy a domy, ošklivé,
ošklivé, ošklivé, oplzle naskládané jeden na
druhý, navzájem se ohlušující tranzistoráky,
ve dne v noci, v noci i ve dne, schválně kdo vydrží víc, burácejí v každém domě, v každém
pokoji, do ochraptění vyřvávají vallenata
a fotbalové přenosy, salsu a rock, bez ustání
melou pantem. Jak mohlo lidstvo vůbec dýchat předtím, než vynalezlo rádio? Já nevím,
ale ten prokletý papoušek proměnil pozemský
ráj v peklo: jediné pravé peklo. Žádný rozpálený rožeň, žádný vroucí kotel: skutečnými pekelnými muky je hluk. Hluk spaluje duše.
Každý slum je rozdělen na několik čtvrtí
a každá čtvrť mezi několik part: pět, deset,
patnáct kluků, kteří vytvoří smečku, a tam,
kde se vyčurají, neprojde ani noha. To je ta
zmiňovaná „teritorialita“ gangů, která se
tehdy odpoledne řešila v Sabanetě. Z „teritoriálních“ důvodů nemůže kluk z jedné čtvrti
chodit po ulicích v nějaké jiné. To by byl nesnesitelný zásah do vlastnictví, které je tady
posvátné. Tak moc, ale tak strašně, strašně
moc, že v téhle zemi Srdce Páně člověk kvůli
teniskám zabíjí nebo se nechá zabít. Kvůli smradlavým teniskám jsme připraveni zjistit, po
čem páchne věčnost. Já tvrdím, že její zápach
je neutrální. Ale vraťme se ke slumům tady
dole a pokračujme nahoru, rozhlížejme se:
skryté oči nás špehují škvírami v roletách:
Kdo asi jsme? Co chceme? Kvůli čemu přicházíme? Jsme snad najatí zabijáci nebo přicházíme zabijáky najmout? Sem tam je vidět za
mříží nějaký obchůdek vyrabovaný od gangů:
třeba prodejna kořalky nebo „špejchar“ se
svou širokou nabídkou čtyř banánů, čtyř juk
a několika shnilých citrónů. Kolumbijské citróny jsou ostuda, nedaří se jim; mech vlhkosti
je dusí. Tady nikdy nebudeme mít dobré citróny. Ani filmy: kdo se rozhodne natáčet, tomu
ukradnou kameru. Ale jinak, jak úžasný film
by se dal pro Kolumbii natočit a věčnost by
nám udělila Zlatou palmu na festivalu
v Cannes! V těchto strmých uličkách, na betonových schodech vedoucích pomalu, unaveně,
bolestivě nahoru do nebe, které nám patří,
stoupajících schod po schodu, a schody vytesané do úbočí hory, do její žluté a pusté zeminy,
do stejné hlíny, z níž Bůh uhnětl člověka, svou
hračku, ztrácíme se v labyrintu uliček a snažíme se rozluštit neproniknutelné, spletité intriky záští a vyrovnávání účtů, které se dědí z otce na syna a předávají z bratra na bratra jako spalničky, co jsem to říkal? Že jak krásný,
jak bolestivý film bychom mohli natočit. Ale
ne, jsou to sny a sny také sny zůstanou. A Medellínu jsou navíc film i román moc těsné.
Jednou, až to budeme nejméně očekávat, ať
budeme chtít nebo ne, skončíme v márnici,
abychom zjistili, jestli ano nebo ne, spočítali
mrtvoly, přidali je k přemrštěným počtům
Smrti, mé paní, jediné, která tady vládne.
Ano, pane. Neúprosný boj je na smrt, tahle
válka nenechává raněné, protože potom se
z nich stávají živelné zmije. Ne, pane.
Kdysi se za období dešťů klouzalo, bruslilo
po rozbahněných svazích dolů; byly to hory bez
ulic, prašná místa, ale dalo se po nich volně
chodit. Když se tyhle čtvrti zakládaly, byly to,
jak se říká, „čtvrti otevřené dokořán“. Už nikdy víc. Války gangů jsou jasně dané: čtvrť se
čtvrtí, blok s blokem. Jedna smrt přináší jinou a nenávist ještě víc nenávisti. Tak to je,
zákon kočky, která se točí a točí a chce se chytit
za ocas. A návaly násilí, které pohřby neutiší
… Naopak, vyvolávají je. Dalo by se říct, že
ve slumech je osud živých v rukou mrtvých.
Nenávist je jako bída: jsou to pohyblivé písky,
ze kterých se nikdo nedostane: čím víc kolem
sebe kope, tím hlouběji se propadá.
Jak může člověk zabít nebo se nechat zabít
kvůli teniskám? zeptáte se jakožto cizinec.
Mon cher ami, to není kvůli teniskám: to je
kvůli principu Spravedlnosti, ve který všichni
věříme. Ten, komu je ukradnou, věří, že je
nespravedlivé, když mu je vezmou, protože si
je zaplatil; a ten, kdo je ukradne, věří, že
mnohem nespravedlivější je žádné nemít.
A psi na sebe poštěkávají z terasy na terasu hrdelním hlasem, že jsou lepší než my. Ze střech
nebo teras ve slumech je vidět Medellín.
A opravdu je krásný. Shora nebo zdola, z jedné i z druhé strany, jako můj chlapec Alexis.
Ať se na něj díváte odkudkoli.
Štěrkoviště, smetiště, strže, průrvy, úžlabiny, takové jsou slumy. A labyrint slepých ulic
s chaotickými stavbami, živoucí důkaz toho,
jak vznikly: jako „invazní“ nebo „pirátské“
čtvrti, bez urbanistického plánu, s domy narychlo postavenými na ukradených pozemcích
do krve bráněných těmi, kdo je ukradli, aby
jim je nikdo neukradl. Okradený zloděj?
Chraň bůh před takovou zvráceností, to radši
smrt. Tady se zloděj nedá, zabije, aby se nemusel dát, nebo se nechá zabít. V Kolumbii totiž vlastnictví něčeho ukradeného a promlčení
zločinu tvoří zákon. Jde jen o výdrž. Potom si
člověk cihličku po cihličce pomalu postaví
druhé patro domu nad tím prvním, jako se
dnešní nenávist staví na té včerejší. Na rozích
ve slumech postávají členové gangu, kteří přežili, a čekají na to, kdo si je přijde najmout
BABYLON
doruda jeho zkurvenej bílej ksicht. Když šašek
padl, někdo z hloučku pronesl tichým hlasem,
o kterém si myslel, že se ztratí: „To je ale neštěstí, tady už nenechají pracovat ani chudáky.“ Byla to jeho poslední poznámka, protože
ji anděl zaslechl a jediným výstřelem do úst ho
umlčel. Per aeternitatis aeternitatem. Hrůza
se zmocnila všech. Lidi v hloučku zbaběle,
podlézavě sklopili oči, aby neviděli Anděla
Zhoubce, protože dobře cítili a chápali, že uvidět ho by znamenalo rozsudek smrti, jelikož by
ho potom dokázali poznat. Alexis a já jsme
pokračovali v cestě po nehybné ulici.
Ach ta moje paměť, ještě mi chybí další
zhebnutec, na konci parku. Když se v téhle
části ještě nevědělo, co se stalo na druhé straně, tančila tam za zvuku tamburín skupina
krišnovců a přinášela své orientální poselství
míru, lásky (té lásky, kterou Kristus Hrozný
nikdy nepocítil) a úcty ke všemu živému, počínaje zvířaty a konče bližním. Právě jsme kolem nich prošli, když s nimi začal s ohromným
neuctivým pohrdáním tancovat jeden z těch
neomalených svrabů, kterých jsou v Medellínu plné kýbly a kteří si myslí, že jediná pravda je ta jejich, katolická sveřepost dýky a koksu. Právě tenhle lotrovský posměváček byl ten
zhebnutec na konci parku. A pak už jsme bez
větších klopýtnutí škobrtali dál mezi davem.
Pět set let mi trvalo, než jsem pochopil Luthera a to, že na téhle zemi není větší svrab než
katolická církev. Salesiánští kněžíčkové mě
učili, že Luther je Ďábel. Biřicové Juana
Bosca, pomlouvači! Ďáblem je ten velký taškář v Římě a vy, svatouškové, jeho nohsledi,
jeho podkuřovači. Proto jsem se vrátil do kostela del Sufragio, kde mě bez dovolení pokřtili, abych se odrodil. Takže i když já jsem pořád já, už nemám jméno. Nic, nic, nic. Křestní kaple už tam nebyla, zastavěli ji betonovou
zdí. Protože všechno, co bylo mé, dokonce
i tohle, skončilo. Ještě trochu, ještě trochu a žil
bych tak dlouho, abych viděl, jak bude z povrchu země vyhlazen ten morový svrab.
Z terasy mého bytu, s nebem nahoře a Medellínem kolem, jsme začali počítat (odpočítávat) hvězdy. „Jestli je pravda, že každý člověk
má svou hvězdu,“ říkal jsem Alexisovi, „kolik
jsi jich zhasnul? Tím tvým tempem za chvíli
umlčíš celé nebe.“ Aby si člověk připsal zhebnutce, potřebuje jednu prostou kulku, revolver a hodně, hodně, hodně silné vůle.
V těsné blízkosti třídy San Juan je místo,
kterému se říká „Kouřící hovno“: dok, jatka.
Tam anděl pokračoval. Já jsem mu říkal, že
ne, že lepší jsou byrokrati z Alpujarry nebo
monsignor biskup, kardinál López T., předtím než nám beztrestně unikne do Říma i se
šperky, které si nakradl, ale jelikož jsme byli
v našem bytě, měli jsme to místo blíž po ruce.
Za opilé noci plné cikád sestoupil Anděl
Zhoubce a šesti chlapům, kteří chlastali v jedné krčmě, jež se roztahovala se svými stoly až
na chodník, utlumil opilost, „opici“, každému
jedním výstřelem doprostřed čela. A tentokrát
proč? Z jakého důvodu? Z toho prostého důvodu, že existovali. Zdá se vám to málo? Ne,
vždyť tenhle život není žádná procházka růžovou zahradou, vždycky jsem to říkal a tady to
opakuji, a není zločinem ho zhasnout, ale rozsvítit ho: způsobit, že tam, kde nebyla, teď je
bolest. Když jsme se vraceli z našeho každodenního milosrdného díla, šel dolů po San
Juanu nějaký namazaný ožralka a křičel: „Ať
žijou kurvy! Ať žijou zhulenci! Ať žijou buzeranti! Smrt katolický církvi!“ Můj chlapec
a já jsme mu dali bankovku, aby mohl dál
pít.
Byl tady jeden šílený, potrhlý kněžour, který se prý rozhodl postavit chudým dům za peníze bohatých. S televizním pořadem „Minuta s Bohem“, který běžel každý večer v sedm
hodin, se z něj stal kolumbijský žebrák číslo
jedna. Jeho povídačka hlásala, že „bohatí
jsou správci Božího majetku“. Existuje snad
větší pošetilost? Bůh neexistuje a ten, kdo neexistuje, nemá majetek. Navíc kdo pomáhá bídě, ten ji zároveň udržuje. Protože jaký je jiný
zákon tohoto světa než ten, že z dvojice chudáků se narodí dalších pět nebo deset? Bída plodí bídu zmnoženou zmíněnými ciframi a potom, když nabere sílu, šíří se jako požár geometrickou řadou. Podle mého receptu se s ní
neskoncuje tím, že se postaví dům těm, kteří jí
strádají a zatvrzele nechtějí být bohatí: ale
tím, že se jim jednou provždy otráví voda kyanidem a hotovo; chviličku trpí, ale nemusí trpět roky. Všechno ostatní jsou porodní techtle
mechtle. Chudák je holá prdel a nenasytná
vagína. Zlo, které ten kněžour Kolumbii způsobil, nemá jméno. Vzhledem k úspěchu pořadu uspořádal výroční „miliónovou“ hostinu,
kde lístek stál milión a k večeři byla polévka
Maggi. Až nakonec samozřejmě dospěl k tomu, čemu americké protestantské sekty říkají
„únava dárců“. Už jsme mu nic nedali. Tehdy si vzpomněl na nové kolumbijské boháče,
na narkobarony používající bomby, a dal se
do jejich služeb, aby jim pomáhal kout pikle.
Pro něj neexistovaly špatné nebo dobré peníze,
špinavé nebo čisté. Všechno bylo dobré pro jeho chudáky, aby mohli pokračovat v plození.
To on zařídil velkému šéfovi katedrálu. Krátce potom zemřel a vystrojili mu honosný pohřeb. Úspěchem toho škemravého kněžíčka bylo, že se nechal vést svým instinktem, svou almužnickou duší, v čemž byl zajedno s tím, co
je téhle zatracené a žebravé zemi nejpřirozenější a vrozené, její vlohou k doprošování,
která se datuje odedávna: když jsem se já narodil, Kolumbie už dávno ztratila veškerý
BABYLON
stud.
Ale nechme toho kněžíčka odpočívat v pokoji a přejděme k těžším vahám, ke kardinálu
Lópezovi T., kterého chtěl sejmout Alexis. Byl
velmi jemný, s vybranými, zženštilými, navoněnými způsoby, a za každou cenu dělal obchody s narkobarony, jedinými, kteří tady měli hotové peníze na ruku. Zbyly po tomhle kardinálovi dopisy adresované velkému šéfovi,
kde mu nabízí odprodej pozemků patřících
kurii. A to tomu kardinálovi nevadili – zeptáte se – nesčetní mrtví z bomb, z těch mnoha,
které velký šéf přikázal odpálit, všichni pokorní a dobří lidičkové, z „lidu“? Ano, tak jako
mně. Jeden mrtvý ubožák je ubohý mrtvý a sto
je sto. Za to ho nekritizuji. Ale to, že utekl do
Říma s těmi ukradenými šperky, a jeho zženštilost, to mu odpustit nemůžu, bere mi to spaní a víc než kafe. Zženštilý kardinál není knížetem církve, je to transvestit a jeho sutana je
vlastně župan: tak to cítí. Dobrá, poslední
věc, kterou tady ta naše papežská eminence
chtěla udělat ještě předtím, než musela utéct
do Říma, bylo odprodat narkobaronům prostory Bolívarovské pontifikální univerzity,
které nebyly jeho, ale které stojí majlant, aby
si za to koupil šperky. Další šperky pro sebe.
Představoval jsem si ho, jak si je navléká před
zrcadlem z renesančního křišťálu, aby se potom šel z Villy Borghese celý vyšperkovaný
ukázat do svatého města. Podívat se, jak nad
kupolemi poletují holubi a mezi nimi Duch
svatý. On si tam užíval takové představení
a já tady zíral, jak supi poletují nad smetišti
mrtvol! Samým zhnusením jsem nemohl spát,
nemohl jsem usnout, nemohl jsem zamhouřit
oko. Z čistě náboženského pohledu, abych tohle ožehavé téma nějak uzavřel, dávám před
cynickým navoněným kardinálem přednost
skromnému páchnoucímu kardinálovi, ať čpí
čertem nebo čpí ďáblem.
Nevím proč, ale López, a prosím o prominutí ty z vás, kteří se tak jmenují, mi zní jako
cynický zlodějíček. Ale když je jich tady tolik…
López M., López C., López T. A tak dále,
a tak dále, a tak dále. Občas jsou někteří synové těch druhých, ale ne vždycky, protože
jsou také případy, kdy kvůli dodržení celibátu
vyrazí nějaká Lópezová do Říma a vdá se
tam za prvního švýcarského gardistu, na kterého natrefí. López mi sugeruje lišku nebo lasičku, který utíká křovím se svou kořistí,
s ukradenou slepicí. Není to má vina, je to
otázka sémantiky. Jakou vinu nesu na tom, že
mi jména něco sugerují… Žravé lišky! A potom
si Lópezové, všichni rozvalení, beztrestně hodují u slepice a škrábou se na koulích. Už se
ani nesmějí: každý veřejný poklad, který se
jim dostane do bezedných kapes, považují za
něco přirozeného.
Příštím Alexisovým mrtvým byl jeden živý
na hřbitově. Na hřbitově San Pedro, kde spočívá v pokoji veškerá honorace z Antioquie
kromě mě. Živý mrtvý byl mladý hlídač jednoho hrobu a ten hrob byl jakési mauzoleum-diskotéka, kde neustále hrál kazeťák, aby v jejich
věčné, podstatné prázdnotě bavil tam pohřbenou obávanou rodinu nájemných zabijáků,
jejíž členové padli jeden po druhém, jeden po
druhém „obětováni“, jak hlásaly jejich náhrobní kameny, ale aniž by řekly z jakého důvodu, z bílého důvodu kokainu. Zavřený za
mříží, aby jim ho někdo neukradl, kdyby hlídač na chvíli nedával pozor (třeba když šel na
záchod), hrál kazeťák nepřetržitě ve dne v noci vallenata, oblíbenou hudbu zesnulých, když
prchavě prosvištěli světem tady dole. Když
jsme můj chlapec a já šli kolem toho hrobu
v zamyšlení (v zamyšlení nad nechutí tohoto
pozemského života a nad lidskými nejistotami
ve srovnání s jistotou života věčného), hlídač
hrobu, mladý chlapec, hezoun, se rozzlobil,
protože jsme se nechtěně podívali. „Co je?“ řekl popuzeně. „Něco jste ztratili?“ A potom, tichým hlasem, jako by přežvykoval, s jednou
z těch jemných nenávistí, které ve mně svou intenzitou vyvolávají nervózní sexuální vzrušení, jež mi běhá po zádech, zamumlal: „Potrati…“ Jak nádherný hlas! Tanatologové si
myslí, že jsou pánové a vládci smrti, když mají od vlády zaměstnání v „mírových radách“,
zatímco tenhle jejich skromný služebníček nemá žádný „osud“. Cha! Smrt je moje, lumpové, je to má láska, která mě všude provází.
Anděl zvedl revolver do výšky jeho čela a vystřelil. Zahřmění výstřelu se hadovitě proplétalo mezi zákruty a výkopy plnými hrobů plných věčnosti a červů a na okamžik dunělo
ozvěnou s nekonečnou nenasytností. Ozvěna
ozvěny ozvěny… Dlouho předtím, než ozvěna
dozněla, se hlídač hrobu zhroutil k zemi. Potom ozvěna zemřela ve svých dozvucích. Anděl
Zhoubce se proměnil v Anděla Ticha. Když
jsme odcházeli, kazeťák se sám od sebe zapnul
a zcela nevhod začal vyhrávat vallenato
„Studená kapka“, které jsem vám předtím
zpíval.
Ale tady prostopášný život poráží smrt
a děti se vynořují odevšad, z každé díry nebo
vagíny, jako krysy ze stok, když jsou tak napěchované, že už se tam ani nevejdou. Venku za
hřbitovem, když jsme vycházeli ven a Alexis
právě dobíjel svou hračku, dvě z těchhle čerstvě zplozených neviňátek, asi osmi nebo desetiletá, si v otupělém horku tropického slunce
dávala nakládačku a poštíval je přitom hlouček dospělých a dalších dětí. Hlava nehlava,
s tvářičkami rudými vztekem, zpocenými, potícími ze sebe tu nenávist, která je tady v módě
a na celé širé zemi nemá obdoby. Jelikož jediný způsob, jak skoncovat s požárem, je uhasit
ho, šesti výstřely ho anděl uhasil. Padlo jich
šest, po každém výstřelu jeden; šest, protože
tolik jich měl v bubínku bouchačky: čtyři z řad
diváků a trenérů a oba slibní boxeři. Každý se
svým znamínkem na čele, z nějž vytékaly červené, jakoby anilínové pramínky, hotová malířská vlákénka. Má paní Smrt jim svou
chladnou krví srazila teplotu a vyhrála alespoň tohle kolo. A jdeme do dalšího, schválně
co se stane. Odbíjí zvon.
Kolem běžící Umrlec nás varoval, že přijíždějí ti na motorce. A opravdu přijížděli, navíc
v protisměru, parchanti jedni, čímž porušily
nejzákladnější a nejposvátnější kolumbijská
pravidla, pravidla provozu, která ti zabraňují jít proti proudu a přikazují ti, abys šel
podle šipek sponzorovaných čokoládou Luker,
nejsou přece na každém rohu jen tak pro nic
za nic. Copak ji neviděli, syčáci? Ovšemže ji
viděli, zato neviděli kulky, kterými je můj
chlapec Alexis přivítal, a které na rozdíl od
nich mířily správným směrem, „in the right
direction“, jak o něco výš tak příhodně pravil
náš prezident polyglot a jak ukazovala ta šipka neomylné čokolády, která se pila po jedné
tabulce na šálek, ale která ach, ach, ach, ach
už se nepije. Přišli jsme o zvyk pít čokoládu
a naslouchat múzám a mším a skončili jsme
prázdnější než plechový bubínek, na který
aidsácký trpaslík už nikdy nezahraje. Všechno zničili, všichni umřeli, z toho, co bylo mé,
Manuel Rivas:
Carmiňa
Takže ty jsi nikdy nebyl v Sarandónu? Dobře
děláš. Proč bys tam taky chodil? Do vřesoviště
střiženého větrem jako břitvou.
O_Lis de Sésamo chodil do hospody jen
v neděli dopoledne. Obvykle vcházel dovnitř,
když zvony právě svolávaly na mši o jedenácté,
a hluboké stopy jeho bot byly první, které se
do podlahy z pilin vtiskly jako gumové razítko
do papíru. Vždycky si dával sladké cherry, a já
mu ho podával ve štíhlé skleničce. On posunky
naznačil, jako že mi připíjí díval se při tom na
mě svýma očima divoké kočky a pak se odebíral k oknu. V pozadí kopec Xalo, jako důstojně
ležící býk.
Jo, chlapče, ten vítr škrábe jak rejžák.
Vřes, čtyři kozy, oškubané slepice a zděný
dům s napůl opadaným fíkovníkem. Tohle
všechno byl Sarandón.
V tom domě bydlela Carmiňa.
O_Lis de Sésamo upil doušek, jako to dělají
duchovní s kalichem, totiž že přivřou oči a takto, což mě neudivuje, s Bohem na patře. Lokl
si a zamlaskal.
Bydlela tam Carmiňas tetou, která nikdy nevycházela. Záhada. Lidi povídali, že má vousy
a tak podobně. Popravdě řečeno, sám jsem se
s ní nikdy nesetkal. Jistě, chodil jsem tam za
Carmiňou. Carmiňou! Znal jsi Carmiňu zamlada? Ne? Jak bys taky sakra mohl, když jsi ještě
nebyl na světě! To bylo pěkné děvče, bylo ji za
co pořádně chytit. A že se tomu uměla pěkně
odevzdat.
Carmiňo ze Sarandónu! Aby jí člověk mohl
být po boku, musel si zadek sedřít o keře. A vítr foukal studený a ostrý jako břitva.
Na kopci Xalo se právě sváděla válka na ne-
už nic nezbývá. Ušetřil bych vás konce těch na
motorce, protože je samozřejmý, ale ne, ať trpí: narazili do auta, které jelo na plný plyn
„in the right direction“, a skončili na jeho střeše. Odtamtud, ze střechy, z kapoty, je musel
sundat úředník prokuratury, který přijel vyzvednout těla. Dovedete si představit „vyzvednutí“ směrem dolů? Tak špatně na tom
jsme.
Nic tady nefunguje. Ani zákon odplaty ani
zákon Ježíše Krista. Ten první proto, že stát
ho neuplatňuje a ani ho neumožňuje uplatňovat: neštípá dříví ani nepůjčuje sekyru jako
moje zesnulá matka. Ten druhý proto, že je
niterně zvrácený. Kristus je velký podněcovatel beztrestnosti a neřádu na tomhle světě.
Když v Kolumbii nastavíš druhou tvář, utrhnou ti další ranou sítnici. A ve chvíli, kdy už
nevidíš, sejmou bodnutím do srdce. V naší nemocnici San Vicente de Paúl na pohotovosti,
které se říká „poliklinika“ a je věčně přeplněná jako jakýsi pavilón války uprostřed našeho
míru, jsou experti na sešívání srdcí: sešijí je
jakoukoli obyčejnou nití na svazování kukuřičných placek a to tak dobře, že znovu začínají tlouct a vzdychat a pociťovat nenávist. Jelikož se tady každý, kdo přežije, mstí, ti, kteří
ho sejmuli, se nahrnou do nemocnice a dodělají tě ve chvíli, kdy vycházíš z vydařené operace: čtyřmi nebo pěti nebo dvaceti ranami do
kokosu, schválně jestli jsou lékaři v Antioquii
stejně dobří neurochirurgové jako kardiologové. Potom jdou ven naprosto v klídku, lážo
plážo, zastrčí bouchačku a dají si „páva“ nebo
si šlehnou koks. „Páv“ je obyčejná cigareta
z marihuany a koks, to už jsem říkal.
Apologetičtí, velice vynikající salesiánští
kněžíčkové, hlubokomyslní panáčkové: že jsou
mé kritiky povrchní, triviální? Pro mě, mulu,
která našlapuje jistě a neklopýtá, protože počítá každý krok, než někam strčí nohu, je jakékoli náboženství pošetilost. Pokud se na ně člověk dívá takhle, z pohledu selského rozumu,
všech pěti pohromadě, jasně se ukazuje ničemnost, nebo přinejmenším nepodstatnost Boha,
abych to vyjádřil slovem unikavým jako králík, kterého vytahuji z rukávu své tógy scholastického kouzelníka, abych poukázal na jeho neexistenci. Jasně že neexistuje! Dávám do
pozoru svých pět smyslů i televizní anténu,
jestli ho nezachytím, ale ne, nic, všechno je
rozostřené. Jediné, co existuje, je to, co vidím:
králík. A ten utíká pryč… Co se Krista týče,
jak by se mohl Bůh, který je potřebný, uskutečnit po nahodilých, konkrétních cestách člověka?! Navíc vzteklého. Chtěl bych ho vidět, jak
by fungoval v Medellínu, jak by se snažil bičem vyhnat trhovce z centra; živý by se nedostal ani na kříž: ještě předtím by ho vyřídili
bodnutím nože, i s jeho bičem. Vztekání, tady?
Před dvěma tisíci lety chodil po téhle zemi
Antikrist a byl to on sám: Bůh je Ďábel. Oba
jsou jedno, teze a její antiteze. Samozřejmě že
Bůh existuje, všude nalézám příznaky jeho
ničemnosti. Před Salónem Versailles, což je
jedna kavárna, stál tuhle odpoledne nějaký
chlapec a čichal ševcovské lepidlo, po kterém
se halucinuje. A které ti halucinaci po halucinaci nakonec zalepí plíce a ty si tak odpočineš
od shonu a protivenství tohoto života a už nemusíš dýchat žádný smog. Proto je lepidlo
dobré. Když jsem viděl, jak chlapec čichá
k lahvičce, s úsměvem jsem ho pozdravil. Jeho
strašlivé oči se zapíchly do mých a viděl jsem,
že mi vidí do duše. Jasně že Bůh existuje.
Mezi hanebnostmi, které Bůh páchá rukou
besích. Dravé, tmavé a hutné mraky tahaly za
nohavice mraky huňaté a vybělené.
Z místa, kde jsem stál s vyhrnutými rukávy
a rukama ve dřezu se mi zdálo, že hlas O_Lise
ochraptěl a že se mu proti světlu rýsoval profil
hranostaje nebo kuny.
Sarandón také obývala psí bestie.
Pes se jmenoval Tarzan.
O_Lis de Sésamo si odplivl na piliny a chrchel pak zašlápl, jako když se někdo snaží vymazat svůj hřích.
Bože, to byl ale hrozný pes! Ne první nebo
druhý den. Pořád. Měl jsi ho vidět, jak vedle
nás zuřivě štěkal, skoro bez přestání. To ale nebylo to nejhorší. Nejhorší bylo, když toho nechal. To jsi úplně cítil ten nenávistný stisk zubů, takhle, jako když o sebe vržou špatně přitisknutý čelisti. A potom ta nevraživost, ta vyšinutá vzteklost v jeho pohledu.
Ne, nehnul se od nás.
Já jsem ze začátku dělal jako by nic, a dokonce jsem mu zkoušel mazat med kolem huby, a to
tu bestii ještě víc popudilo. Nahoru do Sarandónu jsem se vydával vždycky v sobotu a v neděli
v podvečer. Nešlo, aby Carmiňasešla do vesnice,
třeba tancovat. Prý to bylo kvůli tetě, která se
o sebe nemohla postarat a navíc přišla o rozum
a už jednou si prý podpálila postel. A tak to asi
bylo, protože Carmiňažádná stydlivka nebyla.
A zatímco Tarzan štěkal jako pominutý, ona se
mi poddávala. Za ruku mě odvedla do dřevníku, přitiskla se na mě svými pořádnými ňadry
a s velkým potěšením a hlasitými steny odměňovala vše, na co jsem sáhl a z ní stáhl.
Carmiňoze Sarandónu! Zratil jsem kvůli ní
hlavu. Byla to pořádná ženská. Vždycky při
chuti. Mívala pořád dobrou náladu, což přinášelo své ovoce.
Zatracenej čokl! Mručel jsem si pro sebe,
když jsem za sebou slyšel skřípat jeho tesáky.
Bál jsem se jako malej. A ten pacholek mi to
větřil v myšlenkách.
Běž pryč, Tarzane! Říkala mu a smála se, ale
člověka, bych tady chtěl zmínit medellínské
koně naložené stavebním materiálem, se zavázanýma očima slepě táhnoucí své ubohé životy a těžké vozíky pod vzteklým sluncem na
vzteklém nebi. „Vozkové“, tak se říká těm, kteří dřou z kůže tyhle koně, jichž kvůli tolika autům zbývají stovky. Můj chlapec a já jsme
právě seděli v taxíku, když jsme předjeli jednoho z nich, který klusal pod sprchou ran bičem: přímo před budovami Alpujarry, našeho správního střediska s byrokraty, kteří nic
necítí, protože nevidí, protože mají slepé srdce, ale tlamy přeplněné z toho, jak vysávají
rozpočet. „Koně nemají co pracovat, práci
Bůh stvořil pro člověka, ty kurví synu!“ zařval jsem na vozku s hlavou vystrčenou
z okýnka taxíku. Když zaslechl, jak ho takhle
volám, vozka se na mě podíval a tím se nastavil do dokonalé pozice Alexisovi, který mu jednou ranou do čela podtrhnul to, co jsem říkal,
a takzvaně si ho vyblejsknul. Vozka dopadl
na dlažbu, a jak pustil otěže, kůň se zastavil.
Nějaké auto, které se řítilo plnou rychlostí, se
na místě zarazilo o vozku, jehož rozšlehalo,
ale nezabilo: nezabilo ho, protože už byl mrtvý. A promiňte tu nadávku, kterou jsem předtím použil, ale je ryzí: jsou to ti samí „kurví synové“, o nichž mluvil Don Quijote, i když
umocnění na entou. Každopádně promiňte.
Ale když zvířata jsou láska mého života, jsou
můj bližní, jiného nemám a jejich utrpení je
mým utrpením a nemůžu ho vystát.
Co se týče našeho taxikáře, vydal se stejnou
cestou jako vozka, volným pádem do věčnosti
jako někdo, kdo se řítí bez brzd prudce dolů po
strmé ulici Robledo. Ocejchovali jsme ho znamínkem na čele kvůli tomu, že by nás mohl poznat. To jsou rizika jeho povolání, že v takhle
násilném městě občas slyší, když nemá slyšet,
a vidí, když nemá vidět. Navíc neznám žádného nevinného taxikáře.
Alexis a já jsme se lišili v tom, že já jsem měl
minulost a on ne; shodovali jsme se v naší bídné přítomnosti bez budoucnosti: v tom plynutí
prázdných bezúčelných hodin a dní plných
mrtvol. Když Alexis dospěl ke stovce, definitivně jsem ztratil přehled. Už se mi to jednou
stalo za mého dávného mládí, kdy se mi po více než padesáti milencích začaly plést cifry
a znovu už jsem počítat nezačal. Ale abych
vám dal aspoň hrubou představu o jeho výkonu, řekněme, že jich sejmul mnohem méně než
liberální bandita Jacinto Cruz Usma zvaný
„Černokrevník“, který jich zabil pět set, ale
o dost víc než konzervativní bandita Efraín
González, který jich zabil sto. V zaokrouhlených číslech dejme tomu dvě stě padesát, což je
přesně průměr. Co se týče velkého šéfa, který
kolem sebe ztropil tolik povyku a zavdal příčinu k tolika řečem, tak ten víc než tisíc, ale
vždycky něčím prostřednictvím, rukama najatých zabijáků, a to se nepočítá. Nebo si snad
mezi své lásky počítáte ty, které jste jenom viděl třeba nějakou dírou ve zdi? To je žalostný
hřích voyeurismu.
Člověče, říkám vám, žít v Medellínu znamená protloukat se tímhle životem mrtvý. Já
jsem si tuhle skutečnost nevymyslel, to ona si
vymýšlí mě. A tak chodíme jeho ulicemi mrtví
živí a vykládáme o krádežích, přepadeních,
jiných mrtvých, jako přízraky vláčející za sebou své křehké existence, své zbytečné životy
propadlé do zoufalství. Mohu přesně určit,
v jakém okamžiku se ze mě stal mrtvý živý.
Bylo to za soumraku během listopadových dešťů, šli jsme s Alexisem po jedné třídě ve čtvrti
neodstrčila ho. Běž odsud, Tarzánku! A když
pes funěl jako ucpaný měch, to se ke mně Carmiňapřitiskla ještě víc, úplně rozjitřená a já jí
všude po těle slyšel zvony. Zdálo se mi, že ty
údery srdce odbíjejí ve dřevníku a vítr že si je
bere s sebou a všichni v údolí je poslouchají.
O_Lis de Sésamo položil prázdnou sklenku
na bar a očima si řekl o další přísun sladkého
vína. Doušek si vychutnal na patře a pak ho
teskně nechal odejít. Má to živiny, řekl mi
a mrknul na mě. Lidé co nevidět půjdou ze
mše a hospůdka se naplní hučícími nedělními
hlasy. V okamžiku, kdy jsem ruce znovu dával
pod kohoutek, abych umyl skleničky, jsem se
lekl, že O_Lis svůj příběh nechá vychladnout.
Naštěstí byl ale za oknem vidět kopec, který
volal po jeho vzpomínkách.
Byl jsem strašně zamilovaný, ale jednou už
jsem prostě nemohl dál. Řekl jsem jí: hele, Carmiňo, proč toho psa neuvážeš? Zdálo se mi, že
mě neslyší, jako by se nacházela v jiném světě.
Vzdychala. Ale slyšel to on, ten proklatej čokl.
Najdenou ale přestal štěkat a já už si myslel, že
si budeme moct konečně klidně zadovádět.
Ani náhodou!
Ležel jsem na ní, na nějakých snopech. Než
mi došlo, co se děje, ucítil jsem vlhké šimrání
a že celé její tělo nereaguje a ztrácí tep. Tu
jsem ucítil vlhký pahýl, čumák, který mi očichával ohanbí.
Vyskočil jsem a zaklel. Popadl jsem klacek,
hodil ho po psovi a ten zakňučel a odběhl. Ale
co mě dopálilo ještě víc, bylo, že ona, s výrazem jako by se právě probrala z hrozného snu,
za ním vyběhla a volala: Tarzane, ke mně, Tarzane! Když se celá sklíčená vrátila bez psa, já
jsem seděl na špalku a kouřil. Nevím proč, ale
najednou jsem se cítil silný a odhodlaný jako
nikdy. Přistoupil jsem se k ní a objal jsem ji,
abych ji celou zlíbal. Přísahám, že to bylo jako
mačkat měkký pytel mouky. Nic to s ní nedělalo.
Když jsem odešel, Carmiňa zůstala tam na-
V.
Belén, jejímž středem vedla otevřená průrva,
jedna z těch medellínských struh, kdysi krystalicky čirých a dnes proměněných ve stoky,
jak už to končívá se vším, a unášela ve svých
nuzných vodách špínu lidské špíny. Najednou
jsem ten výjev spatřil: umírající pes spadl do
strouhy. Býval bych chtěl jít dál a nevidět, nevědět, jenže pes mě volal tichým úzkostným nevyhnutelným vytím a strhával mě do své smrti. V průtrži mračen jsme s Alexisem sklouzli
do stoky: byl to jeden z těch běžných kreolských
pouličních psů, kterým se v Bogotě říká
„mopslíci“ a v Medellínu už ani nevím jak,
nebo vlastně ano, „svrabi“. Když jsme se ho
s Alexisem pokusili zvednout, abychom ho vytáhli z vody, zjistil jsem, že ten pes má zlomené
kyčle, takže i kdybychom ho vytáhli, nebyla
žádná naděje na jeho záchranu. Přejelo ho
nějaké auto a zvíře se dokázalo odplazit až do
průrvy, ale tam zůstalo uvězněné ve vodě,
když se pokoušelo přebrodit. Jak by se odtamtud mohlo dostat zraněné, zbité, když to bylo
obtížné i pro nás zdravé? Betonové obruby,
které strouhu usměrňovaly, mu bránily vylézt
ven. Jak dlouho už tam mohl být? Podle jeho
zuboženého stavu možná několik dní a nocí na
dešti. Pokusil se snad, zraněný, dostat domů?
Má vůbec nějaký domov? To ví jen Bůh, který
všechny tyhle ohavnosti zavinil: On s velkým
písmenem, které se obvykle používá při označení nejzrůdnější a nejzbabělejší Bytosti, která
zabíjí a sráží cizí rukou, rukou člověka, své
hračky, svého nájemného zabijáka. „Nebude
moct znovu chodit,“ řekl jsem Alexisovi. „Jestli ho vytáhneme, bude trpět ještě víc. Musíme
ho zabít.“ „Jak?“ „Zastřelíme ho.“ Pes se na
mě díval. Žadonící pohled těch měkkých nevinných očí mě bude provázet, dokud budu
živ, až do výsostného okamžiku, kdy se soucitná Smrt rozhodne, že mi ho vymaže. „Já ho
zabít nedokážu,“ řekl mi Alexis. „Musíš,“ řekl
jsem mu. „Nedokážu to,“ zopakoval. V tu
chvíli jsem mu vytrhl revolver z opasku, přiložil jsem hlaveň psovi na hruď a zmáčkl
spoušť. Rána zazněla tupě, utlumená zvířecím tělem, jehož čistá a nevinná dušička se pomalu, pomaličku vznášela do psího nebe, do
kterého se já nedostanu, protože jsem součástí
lidské špíny. Bůh neexistuje a jestli ano, pak
je to největší syfl. A zatímco průtrž mračen
běsně sílila a noc pomalu houstla, pochopil
jsem, že odteď už pro mě štěstí není možné, pokud vůbec někdy v mé dávné minulosti bylo
unikavou, prchavou skutečností. „Pokračuj
v tom zabíjení sám,“ řekl jsem Alexisovi, „já
už nechci žít.“ A přitiskl jsem si revolver na
srdce. V tu chvíli mi Alexis znovu, stejně jako
před pár měsíci u mě v bytě, strhnul zbraň,
takže výstřel šplouchnul do vody. Při té rvačce
jsme nakonec spadli do stoky a úplně jsme se
zabořili do hoven, kterých už jsme stejně měli
plnou duši. Vzpomínám si, mám pocit, že Alexis se mnou taky plakal nad tělem toho zvířátka. Druhého dne odpoledne ho na třídě La
Playa zabili.
ze španělského originálu La Virgen de
los Sicarios, Alfaguara, Madrid, 2004
vybral a přeložil Petr Zavadil
Fernando Vallejo, jeden z nejvýraznějších
kolumbijských autorů, je také filmař a biolog. Narodil se v Medellínu, v současné době žije v Mexiku. Podle románu Panna zabijáků natočil film režisér Barbet Schroeder.
hoře, strnulá, zamlklá, jakoby omámená, nevím, jestli se za mnou dívala, bičovaná větrem.
O_Lisovi de Sésamo zčervenaly uši. Oči
v ošlehané zemité tváři mu divoce hořely nazelenalým světlem. A mě pod kohoutkem se studenou vodou pálily ruce.
V noci, pokračoval O_Lis, jsem se vrátil do
Sarandónu. V ruce jsem si nesl hůl pobitou
hřebíky, jakou se nahánějí voli. Měsíc proplouval mezi oblaky a vítr hněvivě hvízdal. Za kamennou ohradou ležel pes. V jeho vrčení bylo
znát podezření. Potom celkem nedůrazně
a s nedůvěrou štěkal, dokud jsem mu hůl nedal
na úroveň tlamy. A pak tlamu hodně otevřel,
aby mohl kousnout, a já mu hůl vrazil dovnitř
jako meč. Vrazil jsem mu ji až na dno. Všiml
jsem si, jak mu hroty rozedírají hrdlo a probodávají měkké vnitřosti.
Ah, Carmiňo! Carmiňo ze Sarandónu!
O_Lis de Sésamo si odplivl. Potom si přihnul posledního loku a chvíli ho převaloval na
patře. Povzdychl si a vykřikl: Tenhle hnus
chutná skvěle!
Vložil ruku do kapsy. Peníze nechal na baru.
Poplácal mě po rameni. Vždycky odcházel těsně před tím, než po mši přišli první hosté.
Tak zase v neděli, hochu!
V pilinách zůstaly obtisknuté jeho velké boty. Stopy osamělého zvířete.
Ze sbírky ?Qué me quieres, amor? Madrid:
Alfaguara, 1998. Z galicijštiny do kastilštiny
přeložila Dolores Vilavedra.
Manuel Rivas (La Coruňa, 1957). Galicijský básník, prozaik a novinář. Publikoval prózy Un millón de vacas, Los
comedores de patatas; sbírky básní Balada nas praias
do oeste, Mohicania y ningún cisne. Pravidelně přispívá
do deníku el País a řídí literárně kritický časopis Luces de
Galiza. Povídka Carmiňa ze sbírky ?Qué me quieres,
amor?, spolu s dalšími jeho povídkami, se staly předlohou pro celovečerní film La lengua de las mariposas.Píše
v galicijštině a kastilštině.
VI.
BABYLON
Dva stručné zápisky o krávě
Jordi Soler
„Chci být veterinářem.“ Pár dní po
porodu této myšlenky jsem v jeho
mistrovských dílech asistoval lékaři
krav s tou největší reputací. Švýcarovi v kožených kalhotách s více než
dvoumetrovou postavou, schopnému otočit krávu vzhůru nohama bez
jiného nástroje než svého předloktí,
jímž aplikoval bleskového polovičního nelsona.
Naši zdravotní oběžnici jsme začínali brzo zrána. Přesně v pět už jsme
například stáli v ringu obehnaném
ostnatým drátem a posílali k zemi
nemocnou krávu, jenž vyžadovala lékařskou péči. „Ty tahej za tenhle
provaz“, říkal veterinář, aniž by si
všiml, že já jsem zvířetem brutálně
vláčen přes hroudy na poli. Ten příkaz platil pro krávu a jen já to nechápal. Švýcar v kožených kalhotách
chtěl onen stín z mé budoucnosti vyhnat, od začátku věděl, že má postava pasuje lépe za psací stůl nadnárodní společnosti, než tam pohozená, nepotřebná a celá od bláta.
Jednoho dne jsem měl za úkol držet dvě části drátem rozřízlého vemene, kráva bučela, že to rvalo srdce.
Kovboj v mžiku a s přesností, jež se
pohybovala mezi talentem a chladnokrevností, vemeno zašil a poté aplikoval proud desinfekce fialové barvy,
jenž udeřil léčenou oblast s takovou
silou, že promítl skvrnu kapek ve tvaru souostroví, která přistála na vyzáblé mapě mého předloktí. Skupinka namodralých ostrovů, jež odolala
věčnosti měsíce a půl, se rozplynula
stejného dne jako vidina vemene, která mi brala chuť k jídlu.
Celý jeden měsíc jsem vydržel tu rutinu, jež skutečně onen stín z mé budoucnosti vyhostila; a vydržel bych ji
celý život, výměnou za možnost kontemplovat Irene, veterinářovu dceru,
jež chodila vždy při mě, oděna jako
švýcarské děvčátko, odbornice na nošení košíků se sýry hlubokým lesem,
ale tohle byl prales a děvčátko cítilo
zběsilou přitažlivost ke stájím.
Odhalil jsem ji od samého začátku, neboť ona chtěla, když si třela
pánev o bílou a černou srst, jež pokrývala hřbet jedné krávy. Sukně, vytažená až ke kyčlím, ponechávala na
vzduchu onen květ, jenž nás odlišoval. Kráva tu slavnost na sobě snášela, byla soustředěna na hltání z jeslí
plných píce.
Ani onoho dne ani ty ostatní jsem
nemohl pustit z očí to děvčátko, které
umělo zastavit běh světa: zoufale si
třelo onen květ, jenž ho pálil mezi nohama, až se náhle zastavilo, s tělem
prohnutým vzad, s prsty zarytými do
bílé a černé srsti, s výkřikem, jenž pro
diskrétnost nevylétl a zůstal v podobě
gesta, s výrazem, který prozrazoval
dosažení okamžiku o hloubce a obzoru celého jednoho života.
Jednoho rána, kdoví kterého, jsem
po vymočení skončil zlomen na dlaž-
dičkách toalety. Válel jsem se z jedné
strany územního prostoru záchodu
na druhou a tento pohyb sem a tam
byl podtržen vytím, jež odchytilo toho nejzdvořilejšího z mých sousedů.
Manévruje jako hrdina obalil mé vytí do přikrývky, naložil je do svého
VW a složil na pohotovosti jednoho
blízkého špitálu. Lékař ve službě
aplikoval injekci Buscapina Compositum do vytí, aby se to obalené
v přikrývce opět stalo mnou samotným. Poté udeřil hranou ruky do
ve společnosti nemohla vydržet dva
dny nepřítomnosti. Zajímavým bodem, perličkou na závěr příprav, byla aplikace dvou klystýrů v neděli večer, aby „fekální hmota nebránila při
rentgenovaní močové soustavy,“ jak
stálo doslova v listě s instrukcemi.
Zapíchl jsem špičku zařízení do nádobky s vazelínou a potom před zrcadlem nastavil zavedení vlažné vody do svého organismu, avšak špička
byla špičatější než se zdála a stavidlo
střev se nenacházelo ve stavu, kdy by
středu mé levé ledviny a poslal mě,
znovu proměněného ve vytí, do ordinace urologa.
Tři otázky a další úder karate do
ledviny postačily, aby urolog vyvodil
cosi, co v ten okamžik neodhalil, ale
co vyžadovalo pěknou řádku vyšetření s názvem vylučovací urografie,
„abychom měli jistotu,“ řekl.
Přišel jsem domů s dekou složenou v podpaždí, s listem s instrukcemi a s taškou s několika dávkami
Buscapiny a nějakými nástroji.
Měl jsem do demižónu shromáždit
všechnu moč, kterou bych za dva
dny vyprodukoval, a během toho samého časového úseku podstoupit tekutou dietu. Zvolil jsem víkend, neboť v tu dobu má strategická pozice
bylo zrovna ochotné spolupracovat.
Půl tuctu pokusů mě stálo pochopit,
že potřebuji pomoc. Dobroty hrdinného souseda jsem nemohl zneužívat, dostavit se do nemocnice byla
nepřístojnost, rodinu nemám a požádat Sonii nebo svou sekretářku, aby
mi aplikovaly výplach v neděli večer,
se zdálo být příliš. Sestoupil jsem do
vrátnice a nabídl vrátnému diskrétnost a značnou částku na oplátku za
uskutečnění onoho úkolu, jenž koneckonců také znamenal otevřít dveře.
Dvěma čistými impulsy, aniž přerušil
anekdotu s popelářským vozem, který od pátku nevyvezl odpadky, mi
zasadil dvě bodnutí, jež mou střevní
metráž zanechala bělostnou.
Následujícího dne jsem nastoupil
Chac Mool podle Argentince Tristana
Jorge Zuniga Pavlov
Hele, prvním symbolem baru La Casa Blů
byla přece ta karikatura mayského bůžka Chac
Mool, ne, vole.
No a dlouho to taky bylo logo jediné. Než
nám začal Pacha blbnout hlavu s tím, že odteďka bude bar symbolizovat obličej indiána se
zasmušilým pohledem, žvýkajícího koku. Jo,
přesně toho, co si ho ten praštěnej Pacha vyfotil před lety v Tarabucu. Prý se mu tak zalíbil
černobílý obličej dědka s plesnivou rádiovkou
na hlavě (chlápka, který kouřil a pil u reklamy
jiného baru), že ho napadlo nějaký takový obličej najít i pro Casu Blů. Ale předtím jako první logo fungoval přece Chac Mool, ne, vole.
No prostě Chac Mool je figura ležícího člověka opřeného o lokty se skrčenýma nohama
a pootočenou hlavou. Vždycky provázel jméno
baru, La Casa Blů. Byl to takovej podařenej
nápad, co se náhodně zrodil z ničeho, vyprávěl
mi Pacha několik měsíců poté, co jsem podruhé přijel do Prahy (když už jsem přijel s úmyslem tady zůstat, poznat vlast svých moravských předků a stát se barmanem), vole.
No a vyprávěl nám to jednou k večeru, když
jsme s Peruáncem Davidem Arequipou zrovna
neměli nic na práci a začali jsme se Pachy vyptávat, Pacho, chlape, jak to bylo, jak to všechno tenkrát bylo.
No a Pacha byl zrovna ten den smutnej, že
prý má doma nějaký potíže. Tak hele, Tristane,
kamaráde, já ti to teda povím, že jsi to ty a že jsi
z Caballita a nevypadáš jako namyšlenej Buenosairesan, a tobě taky, Davide, protože jsi z Arequipský republiky a to není totéž jako být prostě Peruánec, řekl nám teda Davidovi a mně.
A Pacha se zachechtal tím svým smíchem, co
je z devadesáti devíti procent falešný, znáš to.
A možná že to logo bylo vybraný dobře, podle Pachy totiž má Chac Mool nejenom zvláštní
náboženský význam, ale navíc je ta mytická toltécká bytůstka (kterou pak adoptovali Mayové)
obestřená různými záhadami, chápeš.
Tak hele, už ta jeho poloha na zádech s podnosem nebo podstavcem či co na břiše je sama
o sobě dost divná, prý sloužil jako oltář u vchodu do mayských chrámů, nebo
snad jako katafalk, proto si
z něho Pacha a Paco udělali
něco jako amulet. Talisman,
ne, chápeš, vole.
A Pacha měl jistotu, že když
mohla ta figurka sloužit
v americkém dávnověku za
pomoci obětin a darů jako
prostředek spojení toltéckých kněží a čarodějů
s bohy, láhev piva a sklenice s koktejlem zas
nějak prostřednictvím jiných úliteb propojí
hosty pražského baru s jinými bohy, chápeš.
A my jsme tomu taky tak nějak věřili, vole.
Ale tohle nebyl jediný důvod. Je ještě další vysvětlení, proč se objevil jako logo Chac Mool.
Byl to vlastně náhradník. Jednou k ránu, dávno předtím, než začaly práce na nároží Kozí
a Bílkovy, aspoň tak nám to sám líčil, si Pacha
uvědomil, že místo, které se má brzo otevřít,
by mělo dostat nějaké zvláštní jméno, ale pořád na žádné nemohl přijít, chápeš, ne a ne.
A stejně tak nevěděl, co si počít s logem (nápad s Chac Moolem ještě kroužil daleko od jeho hlavy), i když Paco Pepeňa byl toho názoru,
do nemocnice s půl galonem moči,
čistými střevy a s opruzeným stavidlem. Své šaty jsem nechal ležet
v klubku na jedné židli a oblékl si
nebesky modrý župan; zavazoval se
zezadu na mašli a zanechával odkryté vše co jsem nechtěl vystavovat
před pilotem, jenž na mě čekal hned
vedle stroje. Šel jsem na dějiště vyšetření; napadla mne bláznivá myšlenka, že mé šaty na židli se mi v tom
smutku podobají. Podle pilotových
pokynů, jenž hovořil přes mikrofon
za sklem kabiny, jsem si svlékl župan, který mi zakrýval výlučně prsní
bradavky a půl břicha, a lehl si na ledový železný plát. Přiblížil se bezvýrazný asistent a vstříkl mi látku, která, podle toho, co zamumlal, měla
plnit tu funkci, že mi obarví močovody. Poté mě poslal vymočit pomerančovou šťávu, jež mi předtím dali,
s pokynem vyloučit pouze půlku
a ponechat tu druhou na dvě pozdější močení, která měla prokládat proces, jenž spočíval v lehnutí na ledový
plát přivázán za hrudník, zápěstí
a kotníky a přijmout v nejlepší náladě dlouhou sérii rentgenového bombardování z rozličných perspektiv,
mířených na mou urinární záhadu.
Plát stoupal, klesal, nakláněl se,
a v nejsmělejším točivém momentu
se otočil úplně a já zůstal hledět na
podlahu, kde také byla jedna čočka
jež bombardovala.
„Vstříknu vám toto kontrastní médium“ (to byl odborný termín látky, jež
barvila močovody), pravil bezvýrazný asistent, zatímco mi již šlehal další dávku. „Je možné, že pocítíte lehké pálení v genitáliích,“ zamumlal,
když já už jsem začínal cítit předvoj
toho chemického ohně, jehož cílem
bylo spálit má varlata.
Pár dní na to mne přijal urolog
s rentgenovými snímky v ruce; já si
ze všeho nejvíce přál, aby ty dva výplachy smetly veškeré vizuální rušení, neboť jinak bych musel ten proces zopakovat, včetně epizody s vrátným, jak mě bodá, zatímco mi vypráví nějakou malichernost.
„Akutní ledvinová litiáza,“ prohlásil.
Zvedl rentgenový snímek proti zářivce, jež osvětlovala ordinaci a ukázal špičkou pera nejprve kámen
a poté trajektorii kamene. Povšiml
jsem si, že trajektorie, jež vedla levým močovodem, má vnitřní průměr
vlasu, a že kámen, jenž byl opravdovým kamenem, má velikost průměrného burského oříšku. V tom spočíval důvod té bolesti, která mne strhla
až na dlaždičky v koupelně.
„Kámen je již v močovém měchýři,“ pravil, stále míře perem na můj
vnitřní design, „Teď je třeba počkat,
až vyjde.“
„Kudy?“ zeptal jsem se a představil si to nejhorší.
„Přesně tudy,“ řekl doktor a ukázal na snímku místo, jež já nechtěl,
aby ukázal.
Navíc bylo třeba kámen zachovat
kvůli analýze jeho komponentů
a moci tak stanovit dietu, jež by zamezila tvorbě budoucího kamene.
že je blbost vymýšlet další komplikace, ne, vole.
A já se pak na to vyptal přímo Pepeni a ten
mi vyprávěl, že tu noc seděli v Derby (pajzlu,
o kterém furt vykládali, ale já ho nikdy nezažil),
bavili se o jménu a vtom to Pachu napadlo.
Pepeňovi se sice mnohem víc líbila jména jako Kaktus Bar nebo Daiquirí Bar, ale Pacha trval na svém, že nic se nevyrovná tomu, co má
být La Casa Blů.
Ale pořád neměli jasno, kde schrastit logo.
Pacha nám vyprávěl, že tehdy žil v Praze mladý
portugalský malíř Pedro Penilo. Studoval v Praze na akademii malířství a byl Knížákův žák.
Penilo vyniknul jakýmisi pracemi, které byly
blízké dvourozměrnému konceptuálnímu umění. Podle Pepeni takový podivný
kraviny. Pacha portugalskému
malíři, který byl spíš křehotinka,
přezdíval Synkopa, že chudáčkovi
hypochondrovi malířskými někde
něco chybí, něco mu vynechává,
a navíc má ve jménu kopu pe, chápeš, Pedro Penila, syn Pedra Penily, syn kopy pe.
No a Pacha a Synkopa spolu občas chodívali
na pivko a malíře napadlo, že zkusí nějaké logo pro bar sám namalovat.
A jednou si to lisabonský malíř přihasil do
Derby se svým návrhem na logo, vykládal Pacha. Byl to stylizovaný, skoro kubistický náčrtek amerického kontinentu, ale naopak, vzhůru nohama, jih byl nahoře a sever dole.
No byl to geniální nápad. Pacha se nadchnul. Ale Pedro Penilo, kterému Pacha a Pepeňa říkali Synkopa, se tehdy kamarádil s jistým Sergiem Cáceresem, koktavým a prolhaným Chilánkem ze severu, co měřil jeden a půl
metru, měl šikmý oči jak Vietnamec a vypadal
nezdravě jako člověk, co žije z půjčených peněz a z toho, co mu vynášelo pochybné umě-
Myšlenka, že mám organismus
schopný produkovat kameny ve mě
začala probouzet nadšení, skoro
jsem mohl vidět baňky jak pouštějí
obláčky páry uvnitř laboratoře, kterou mám instalovánu v půlce těla.
Úkol zachovat kámen byl složitý;
vždy, když se nashromáždil dostatek
tekutiny, dostavil jsem se k záchodové míse, abych uvolnil proud úlevy,
jenž protékal cenzurou cedníku, který jsem držel v ruce. Hlavním problémem bylo nosit cedník do kanceláře a do restaurací, musel jsem nosit
oděv s prostornými kapsami, což
skoro vždy byl kabát a ten se skoro
nikdy nesnášel s oním ten rok obzvláště horkým létem.
Nakonec kámen vyšel, podle laboratorních rozborů byl vápníkový.
Dorazil jsem do čekárny urologa
s kamenem a s výsledky, připraven
podrobit se doživotnímu zákazu
mléčných výrobků, jenž mi doporučí. Na protější sedačce seděla paní,
jež mi svěřila, motivována spontánní
solidaritou, která spojuje pacienty
v kritických okamžicích předtím, než
budou o samotě s lékařem, že děti jí
bolely méně, než kámen v ledvině.
Odvětil jsem, že mít dítě nebo kámen je z určitého úhlu pohledu v zásadě to samé, jedná se o použití toho
otvoru, jenž nejvíce potěšení nám
dává, k procesu, jenž nejvíce bolesti
nám může poskytnout.
Rovněž jsem si myslel, ale to jsem jí
neřekl, neboť v jejích očích solidární
důvěrnice se již začínala třpytit kalnost kající se příliš mluvné ženy, že díky onomu období vysoké minerality
v organismu jsem se jako nikdy předtím stal součástí planety a zároveň celého vesmíru, ve smyslu, že po celém
kosmu se přece tak či onak nacházejí
stejné prvky. Vytvořit kámen znamená
ve skutečnosti vytvořit kousek světa.
Poté jsem přidal onu větu, jež, přiznávám, nebyla moc k věci: „Jsem alchymistická laboratoř; v mých útrobách pracují destilační přístroje, kahany s mírným plamenem, dekantační nádoby a někde mám půl lebky,
v níž se míchají substance.“
„Omluvte mě,“ řekla kající se žena,
neboť přišla na řadu, aby ji lékař vyšetřil, nebo protože již neunesla můj
monolog. Zůstal jsem v čekárně sám,
osvícen neonovými zářivkami, které
dělaly hluk. Vytáhl jsem kámen, jenž
jsem toho rána spíše s překvapením
než s bolestí vypudil. Stoupl jsem si
před záchodovou mísu s cedníkem
na svém místě, a než jsem si stačil
uvědomit, že úlevové cesty jsou částečně obstruovány, předcházen porodní bolestí vypadl kámen a prudce
se srazil se síťkou, následován stříkajícím proudem moči.
To nejmenší, co obnáší výroba části světa, je bolest velikosti světových
katastrof, pomyslel jsem si tam, pod
hlučnou zářivkou, a odkráčel, aniž
bych šel na svou schůzku s lékařem.
ze španělského originálu Jordi Soler,
Nueve Aquitania, 1998
vybral a přeložil Vít klouček
lecké podnikání, provozoval uměleckou agenturu a zastupoval (nebo spíš vykořisťoval)
svou vlastní holku, talentovanou tanečnici odněkud z Baltu, chápeš. Dotyčný Cáceres s pochybnou pověstí měl na Portugalce jistý vliv.
A hrabivý Chilánek přesvědčil s vidinou zisku
Synkopu, že by měl za svou práci chtít peníze,
on že by mu dělal agenta.
A jelikož peníze byly přesně to, co Pacha
a Pepeňa tehdy rozhodně neměli, museli ten
úžasný umělecký nápad zavrhnout. A pak Pacha jednou listoval knížkou o předkolumbovských kulturách a uviděl obrázek Chaca Moola. A hned bylo jasné, že bude nejlepším společníkem baru, jehož jméno Pacha právě vymyslel: La Casa Blů.
No a taky slovo Blů bylo skvělý nápad samo
o sobě. Úplný huidobrovský kreacionismus, říkal nám Pacha, a David Arequipa se na to šťastně usmíval, protože obdivoval peruánského
básníka Césara Valleja, který se v Paříži hodně
přátelil s chilským Vicentem Huidobrem. Slovo
Blů v češtině neexistuje, a protože Pacha měl
v úmyslu založit nějaké místo lišící se od normálních domů, nějakou jinou Casu, potřeboval
k tomu nový neotřelý přívlastek, nějaký výmysl,
a tak vytvořil Blů (hudební konotace i modř
obsažená ve slově se Pachovi líbily). A řešení
bylo tady. A kdyby to nestačilo, David Arequipa vyprávěl Pachovi, že se dozvěděl, že i původní Chac Mool měl zvláštní osud. A že je to
vlastně taky jen něčí výmysl.
Když totiž někdy kolem roku 1874 objevil archeolog Augustus Le Plongeon první figurku
v Chichén Itzá, nenapadlo ho nic lepšího než pojmenovat ji slovem z jazyka nahuatl, chápeš, vole.
No prostě chápeš, ne, vole…
ze španělského originálu přeložila
Anežka Charvátová
BABYLON
VII.
Navštivte internetové knihkupectví Kosmas.cz a vyberte si z pestré
nabídky, která čítá přes 12.000 knih skladem. Knihkupectví
se zaměřuje především na kvalitní beletrii, historii, společenské
a přírodní vědy, náboženství, umění. V nabídce najdete také
kulturní i společensko-vědní periodika.
VÝBĚR Z NOVINEK V NABÍDCE
VÝBEŘ Z AKČNÍCH SLEV NA DUBEN
Co jsem to proboha udělal?
Robert Fulghum
Ariel
Sylvia Plathová
Proslulý americký autor esejistických knih i románové pentalogie Třetí
přání si založil webovou stránku (www.robertfulghum.com), na níž pravidelně zveřejňuje ve svém deníku krátká zamyšlení nad věcmi, které ho
v životě, při psaní a na cestách potkávají. Do své nové knihy vybral ty nejzajímavější postřehy, příhody a témata a upravil je v duchu knih,
kterými se jako spisovatel v 90. letech proslavil.
ARGO, 216 str., běžná cena: 238 Kč
Cena na Kosmas.cz: 238 Kč (sleva 15%)
Sugestivní, intenzívní, krutě pravdivé a tragicky existenciální verše
vypovídají bez iluzí a obnaženě o autorčině vidění tohoto světa a jejího
života v něm. Sbírku doplňuje zasvěcený doslov překladatele
J. Zábrany..
JOTA, 109 str., běžná cena: 195 Kč
Bratři Karamazovi
F. M. Dostojevskij
Tahle země není pro starý
Cormac McCarthy
Vedle Zločinu a trestu, Idiota a Běsů jsou Bratři Karamazovi jedním
z vrcholných románových děl F. M. Dostojevského. Tato monumentální
syntéza autorových náboženských, filosofických a etických názorů
Dostojevského je zároveň i vyvrcholením jeho spisovatelské a duchovní
cesty.
ACADEMIA, 856 str., běžná cena: 268 Kč
Netradiční detektivní příběh ve stylu "noir" z texasko-mexické hranice se ve
svém průběhu plní policistovými meditacemi na téma láska, krev a občanská povinnost. Cormac McCarthy bývá označován za jednoho z nejtemnějších žalobců současného stavu americké společnosti. ARGO, 201 str.,
běžná cena: 268 Kč
Evropa - Dějiny jednoho kontinentu
Norman Davies
Feministická filozofie
Herta Nagl-Docekal
Rozsáhlá syntetická práce profesora historie Londýnské univerzity
patří k nečetným dílům, která se v jednom svazku snaží zhostit celku
evropských dějin od prehistorických počátků až po pád komunismu
počátkem devadesátých let. Daviesova práce je pozoruhodná
především tím, že provádí skutečnou syntézu politických, náboženských, kulturních a sociálních dějin Evropy.
PROSTOR, 1368 str., běžná cena: 899 Kč
Autorka této knihy zkoumá současný stav feministicky motivovaného výzkumu od antropologie přes estetiku, teorii vědy a kritiku rozumu až po
politickou teorii a teorii práva. Snaží se přitom ozřejmit slabiny běžných tezí vyslovovaných na téma pohlaví a zejména předložit jakousi
bilanci, otevírající nové perspektivy výstavby feministické teorie.
SLON, 316 str., běžná cena: 330 Kč
DUBEN - měsíc velkých slev
V dubnu probíhá na Kosmas.cz mimořádná slevová akce. Až do 30.4. si můžete vybrat z více než 400 knih od renomovaných nakladatelství (Argo, Academia, Libri, Prostor ad.) se slevou 35-70%.
www.kosmas.cz
Asistence, o.s. již desátým rokem pomáhá studentům a absolventům
Jedličkova ústavu a škol při přechodu z ústavu do samostatného života.
Lidé s tělesným nebo kombinovaným postižením spolupracují podle individuálních
potřeb se svými konzultanty v Asistenci, o.s. zejména v oblastech
dalšího studia na běžných středních či vysokých školách,
při hledání zaměstnání a získávání dovedností potřebných pro jeho udržení,
při orientaci v otázce bydlení.
Nabízíme možnost spolupráce pro dobrovolníky.
Jde o pomoc při realizaci volného času klientů Asistence, o.s. jako je:
doprovod na pravidelné Kluby absolventů JÚŠ — nacvičování divadelní hry
doučování práce na počítači v různých úrovních — společná příprava do školy
návštěva divadla, kina, čajovny, kavárny nebo sportovních akcí — výlety
Máte-li zájem pomoci prostřednictvím Asistence, o.s.
kontaktujte koordinátora dobrovolníků.
[email protected]
mobilní telefon: 739 006 382
www.asistence.org
Knihy nakladatelství ARGO
Milíčova 13, 130 00 Praha 3, tel.: 222 781 601, fax: 222 780 184, [email protected], www.argo.cz
distribuce KOSMAS, V Zahradě 887, 252 62 Horoměřice, tel. 226 519 387 , e-mail: [email protected]
Novinky
Miloš Urban: Mrtvý holky. 10 divných povídek
Betlémská 10-14, Praha1 - Staré Město
NÁKUP MĚSÍCE
Bible pražská. (Biblia, boh.)
Vydáno v Starém Městě pražském (tiskař Pražské
bible, Jan Kamp), nákladem Jana Pytlíka,
Severýna kramáře, Jana Bílého od čápů a Matěje
od bílého lva. VIII. 1488. 2°. 610 ll.
Tištěno ve dvou sloupcích, 46-48 řádkách, ve výši
tří řádek vynechané místo pro iniciály, nadpisy
stran. Chybí tři z pěti Knih Mojžíšových a 8 listů
rejstříku, v textu řada modře a červeně kreslených
iniciál, 76 dvoubarevných a jedna vícebarevná
s rostlinným dekorem, rubriky, na okrajích stran
kreslené ukazovací ručičky, na několika místech
textu provenienční záznamy a přípisy převážně
ze 17. stol. Na fol. Z2 přípis: "Léta Páně 1667
koupil jsem tuto Bibli od Pavla kožešníka za 3
rýnský, Kašpar kovář, rodák z dědiny Štěměch,
syn kováře Valentina", na fol. C6 přípis: "Kdo tu
Bibli ukradne, tomu ruka upadne ..." (dál
nečitelné).
Knižní blok oříznut, vazba z druhé poloviny 19.
stol.
Pražská bible, vytištěná Janem Kampem, je časově třetím tiskem pražským a současně první
úplnou tištěnou biblí v českém jazyce a rovněž v jazyce slovanském.
Před rokem 1500 existují pouze tisky biblí latinské, hebrejské, německé, francouzské, italské,
španělské, vlámské a české — v češtině vyšla ještě o rok později v Kutné Hoře.
Literatura: Knihopis č. 2; Urbánková 13; Merell: Bible v Českých zemích; Voit:
Encyklopedie knihy.
[email protected], www.ztichlaklika.cz, tel. +420 / 222 222 079, fax: +420 / 222 220 560
Otevřeno: pondělí - pátek 10:00 - 18:00 hodin
Kmenový autor nakladatelství Argo Miloš Urban vydává 19. března 2007 Mrtvý holky,
sbírku všech svých dosud napsaných povídek, z nichž některé se objevily v časopisech
domácích i zahraničních a též v souborech povídek od různých autorů nakladatelství Listen.
Anotace titulu:
Tato kniha nebyla dopředu zamýšlena jako
sbírka, proto je skutečnou „sbírkou kuriozit“,
které během pěti let vznikaly zcela samostatně,
někdy na zakázku, jindy z holé nutnosti zhutnit
chorobnou představivost do podoby krátkého,
ostře pointovaného textu. Obsahuje deset povídek seřazených podle doby vzniku, od bizarních „vztahovek“ jako Běloruska nebo Faun,
přes tragikomické mikropříběhy jako Smrtečka
či Pražské Jezulátko, až po čistokrevné horory,
jako je Štědrá noc baronky z Erbannu
nebo To strašný kouzlo podzimu.
Kniha vychází ve třech různých vydáních,
která připravil Pavel Růt: jako ilustrovaná,
jako neilustrovaná a jako číslovaná bibliofile
s litografií, uložená v dřevěné truhle a oblečená
do dámských kalhotek s originálním brandem
URBAN GIRLS.
Ilustrované vydání za 338 Kč, neilustrované za 248 Kč, 100 kusů bibliofilských výtisků
s grafickým listem, exkluzivně zabalených v dámských kalhotkách typu tanga
a v dřevěném pouzdře za 600 Kč.
Autogramiáda Miloše Urbana
proběhne 4. 5. 2007 od 15,00 na stánku nakladatelství Argo
v rámci letošního veletrhu Svět knihy.
LiStOVáNí s autorem
Novou knihu povídek nastudovala skupina profesionálních herců v rámci
svého seriálu scénických čtení LiStOVáNí. Unikátní pořad je komponován tak,
že počítá s osobní účastí autora, ba co víc, Miloš Urban bude možná i účinkovat.
4.5./18:00/Praha /Svět knihy 2007
13.5./20:00/Brno/Skleněná louka
14.5./19:00/Praha/Obratník

Rozhovor s I.S., Babylon, březen 2007

Transkript

Podobné dokumenty

ARGO spol. s r. o.

T oP | tlumočení–překlad jaro 2015 / ročník XXV

Recenze Kabelguru produktů

stáhnout - Panny Marie Královny míru

T-SAV-DEF, 104 kB

publikace 05.09.2015 Kronika projektu CSD Plasy

Kairos - Miroslava Dvořáková

Úvod do Shobogenzo

pod lavicí - Gymnázium Arabská

REGIONÁLNÍ GEOGRAFIE ASIE

Sestava 1 - Asociace hotelů a restaurací České republiky

1999 – Velká Hrabovka, Malý Vítkov I Z postele viděli na střechu

duben

č. 14 on-line

automatizační měřicí technika - Ústav automatizace a měřicí techniky

Nick ji doprovodil domů. Vycházkovým krokem to měli dvacet minut

Satane, poslyš!

možnosti rozvoje území

Jóga pro děti ve věku pět až deset let aneb Hrajeme si, cvičíme a

Vydává Kulturní komise ČR

LATINSKÁ AMERIKA

Kino 99 Kolín - program na říjen 2014