Bretaňský deník
Transkript
Žiju jako ve snu, něco tak krásného jako Bretaň si nikdo nemůže myslit, kdo tu zemi druidů a dubů, korigánů a menhirů vlastníma očima nespatřil. JULIUS ZEYER, PONT AVEN 1889 BRETAGNE 2003 V Bretani jsme pobývali v srpnu 2003 (10.8. – 23.8.). I když citát Julia Zeyera, který zdobí úvod tohoto zápisu byl napsán před 114 lety, jeho obsah stále platí. Těm co se bretaňské cesty zúčastnili přeji při listování příjemné vzpomínání. Těm co tam s námi nebyli přeji příjemné čtení. Zápis je sestaven z výběru textů mého osobního deníku. Fotky jsou výsledkem snažení všech zúčastněných fotografů. Obrázky nakreslil pan Jan Zrzavý. Sokol Tak jak začít vyprávění o Bretani? Věru těžká volba. Na začátku by se asi slušelo napsat něco o historii tohoto kraje a letmo ho popsat. Ale to by vydalo na několik pěkně tlustých knih. Navíc knihy o Bretani už dávno napsali jiní, povolanější. Ale nakonec tou historií přece jen začnu. Tedy lépe řečeno začnu historií bretaňského praporu nebo chcete-li vlajky. Je to věru zajímavý příběh. Jak jsem se k němu dostal? Hnala mě zvědavost. Vlajky a prapory v kombinaci černé a bílé barvy vlály v přístavech, na hradech i na plážích. Bylo je zkrátka vidět všude. No a když jsem v St. Thégonnecu narazil na pohled, který měl podobu bretaňské vlajky bylo rozhodnuto. Získat informace nebyl problém. Francouzské vyhledávače na internetu vychrlí spoustu informací. Jen je těžké je protřídit a zejména přeložit. Navíc je k tomu potřeba znát trochu heraldiku nebo mít po ruce dobrou encyklopedii. Takže připouštím, že ne vše se z francouzštiny podařilo zdárně přeložit a tak je možné, že v historii praporu může být pár drobných nepřesností. Nejstarší bretaňský prapor je doložen z roku 1188. Tehdy odešla část bretaňských rytířů na III. křížovou výpravu do Palestiny. Bretaň tehdy byla ještě samostatným vévodstvím a bretaňské voje toužili po vlastním znaku. Byla tedy zvolena jednoduchá kombinace černého kříže na bílém poli. Prapor byl přesným opakem znaku dolnobretaňské diecéze Cornouaille (Quimper). Černá a bílá byly odedávna bretaňské barvy. Ovšem v Marseille, odkud část křižáků vyplula k břehům Svaté země, byly Bretonci nuceni barvu svého kříže změnit. Křižáci obecně používali jako svůj znak prostý kříž na bílém poli. Původně měli všichni kříž červený. Ale při III. křížové výpravě došlo ke změně. Barvy křížů se rozdělili podle národností. Černý kříž nosili Němci, červený kříž připadl Francouzům, modrý Angličanům, zelený Vlámům a ostatní národy používali žlutý. Tvrdohlaví Bretonci nechtěli patřit mezi „ostatní“ a pro svůj kříž zvolili barvu azurovou. Křižácká tažení měla pro heraldiku velký význam. Díky výbojům křesťanských rytířů na východě se do jejich znaků dostal tzv. hermelín. Co je to hermelín, když vynecháme odpověď, že velmi dobrý sýr? Nechám promluvit heraldickou encyklopedii: Hermelín je druh heraldické kožešiny z hranostaje, lat. Mustela Erminea, jejíž název je odvozen z latinského pelles Armeniae tj. kožešiny z Arménie. Ve skutečnosti představuje zimní bílou kožešinu hranostaje s našitými useknutými konci jeho ocásků, které zůstávají na konci i v zimě černé. Hermelín se v Evropě běžně používá jako podšití královských stanů a knížecích plášťů. Zjednodušeně se kreslí třemi tečkami (elipsami), z nichž vybíhají směrem dolů tři čárky. Hermelín se těšil po Evropě značné oblibě, Bretaň nevyjímaje. A tak se bílý hranostaj s bílou pokrývkou pomalovanou černými hermelíny na červeném pozadí – tzv. tinktuře dostal například do znaku bretaňského města Vannes. Možná Vám ty názvy jako pokrývka, čí kožešina připadají nelogické. Ale heraldika má svůj specifický slovník. Používá slova jako kožešina, klenot a další a další, která v běžné řeči mají úplně jiný význam. Od roku 1316 se bílý prapor se šachovnicově uspořádanými černými hermelíny stal znakem bretaňských vévodů. Po sjednocení s Francií byl tento prapor v roce 1532 označen jako oficielní bretaňský prapor a starý prapor s křížem byl zapomenut. Bretaňský vévoda Pierre Mauclerc měl černé hermelíny na bílém poli ve svém rodovém erbu. Po první světové válce, ve které za Francii položilo život 240 000 Bretonců (1 padlý na 14 obyvatel), chudý kraj věřil, že francouzská vláda pomůže lidem zlepšit jejich tvrdý a drsný život. Žel nestalo se a tak se v Bretani začalo rodit silné autonomistické hnutí. Aktivisté se nechtěli odtrhnout od Francie, pouze žádali zrušení francouzského centralismu, kdy o všem rozhodovala Paříž. Aktivní byli zejména studenti. Založili skupinu Gwen ha Du (Bílá a černá), která se stala jádrem uskupení Breiz Atao (Bretaň vpřed). Její čelný představitel Morvan Marchal se rozhodl oživit tradici bretaňského praporu a pro Gwen ha Du vytvořil v roce 1923 nový bretaňský prapor, který se postupem doby stal oficielním symbolem Bretaně a symbolizuje tuto část Francie do dnešních dnů. Prapor je opět v kombinaci černé a bílé barvy a inspirací pro jeho podobu byl znak města Rennes, které je správním centrem celé Bretaně. Má 9 horizontálních pruhů. 5 jich má černou barvu, 4 pruhy mají barvu bílou. Vlevo nahoře je pole s hermelíny. Černé pruhy symbolizují 5 „bretaňských diecézí“ Horní Bretaně: Dol – de - Bretagne, Nantes, Rennes, Saint - Malo, Saint Brieuc. Bílé pruhy představují 4 „francouzské diecéze“ v Dolní Bretani – v oblasti i dříve spíše než bretonština byla jako jazyk používána francouzština, diecéze byly v daleko těsnějším kontaktu s francouzským územím: Tréguier (bretonsky Trégor), Saint-Pol-de-Léon (Léon), Quimper (Cornouaille), Vannes (Vannetais). Hermelíny v bílém poli jsou připomínkou bretaňských vévodů. *** ... kdyby mě nějaké letadlo, letící v noci okolo země, dopravilo před úsvitem do některé ze zátočin bretaňského poloostrova, jediným pohledem na venkovskou cestu, rozcestí, na starý kamenný kříž, na neukončené bukové stromořadí bych poznal, v kterém koutku světa jsem se ocitl ... ANDRÉ CHEVRILLON ... země přírodních krás bez počtu, země všech architektonických zvláštností, Bretaň je navíc zemí historie, hrdinství, legend ... FRANCIS GOURVIL Neznám a nevím kdo jsou Ti pánové jejichž krásná slova jsem si kdesi opsal. Ale tvrdím, že v těch slovech je ukryta pravda. Ta slova byla napsána jistě před mnoha a mnoha lety a mnoho se od té doby v Bretani změnilo. Je docela možné, že Ti kteří se mnou Bretaň letos navštívili Vám budou tvrdit, že v Bretani se změnilo úplně všechno a výše opsaná slova už dávno neplatí. Jak se k tomu postavit? Těžká rada, těžká volba. Klidně se může stát, že 11 cestovatelů bude stát proti mému jedinému hlasu a mé argumenty u neznalého člověka zcela propadnou. Nevadí. Já mám „tu svou Bretaň“, to „své vidění Bretaně“ uschováno ve své paličaté makovici. A odtamtud ho nikdo nedostane. Klidně se může stát, že všichni co tam se mnou byli, stáli na stejném místě, šli stejnou ulicí nebo viděli stejné útesy a vlny Atlantiku Vám budou tvrdit, že nic z toho co je na dalších stranách popsáno na tom či onom popisovaném místě nezahlédli. Ani nemohli. Nemluvil jsem s nimi o všem co jsem o Bretani a jejích krásách, moři, městech, pobřeží, útesech a místech věděl, co jsem tam cítil a jak to tam na mě působilo. Něco jsem se o tom či onom místě dozvěděl až po návratu. Na něco jsem si vzpomněl když už jsme byli kilometry vzdáleni. Něco dodatečně odhalily dávno zažloutlé listy knih a časopisů. Musím Vás také upozornit, že i letos jsem se nevyhnul na bretaňské cestě vzpomínání na války. Bitvy, místa bitev, válečné operace a pozůstatky z doby války jsou mé věčné cestovatelské prokletí. Jejich poznávání mě pronásleduje na všech mých cestách. A tak i letos mi odpusťte, že čas od času přehodím „výhybku“ svého vyprávění na „zelenou kolej“. Je to má nemoc na kterou není léku. FORÊT DE PAIMPONT / FORÊT DE BROCÉLIANDE Vnitrozemí Bretaně pokrýval v časech Keltů hustý prales a Keltové tuto část Bretaně nazývaly Argoat – země lesů. Dnes už z pralesa ve vnitrozemí nezbylo skoro nic. Bretaň je dnes maximálně zemí luk, remízků a hájů. Památkou na původní prales by měl být les Huelgoat, který je dnes součástí Armorického národního parku (po zážitku v Brocéliandském lese jsme jeho návštěvu z našeho programu vyškrtli) a právě Brocéliandský les. Důvod proč do lesa míří turisté jsou Artušovské legendy. Právě zde se prý čaroděj Merlin setkal s jezerní paní Vivianou, která z něj navždy udělala svého zajatce, když jí zamilovaný Merlin jednoho dne usnul u pramene na kolenou a ona kolem něj, za pomoci kouzelného závoje, udělala začarovaný kruh. Tady byla studánka bouří, díky které si své ostruhy vysloužil rytíř krále Artuše Yvain. Tady žila Yvainova láska Laudina. Do lesa ke studánce bouří jednoho dne zavítal dokonce i sám Artuš se svou družinou. A v Bretani mizí i poslední stopy po Artušových rytířích Kulatého stolu. Právě zde po bratrovražedné válce dožili v klášterech svůj život Lancelot, Lionnel, Bohor a Hektor. Navíc prý Brocéliandský les skrýval hned několik druidských obětišť. Tolik legendy a lákání turistických průvodců. Výchozím bodem našeho poznání Brocéliandy se stalo opatství Paimpont z 13. století. Odtud jsme po břehu rybníka vyrazili mezi staré stromy, kapradiny a břečťan. Vypadalo to na velmi příjemnou procházku. Ale ráz lesa se brzy změnil. Starých stromů výrazně ubylo. Objevil se dub pýřitý, jedlý kaštan a spousta borovic. Bohužel s pralesem už to mělo pramálo společného. Úspěšně jsme našli pramen Baranton, což by údajně mohla být ona v legendách zmiňovaná studánka bouří. Eva zde přečetla část Artušovských legend o Brocéliandě. No a pak jsme vyrazili do „Údolí odkud není návratu“ – Val sans Retour. Milý les nám několikrát úplně zmizel a mi za třicetistupňového vedra šlapali po rozpálené silnici. Značení stezek bylo velmi chaotické a ani na mapu nebyl stoprocentní spoleh. Jak jsme později zjistili většina návštěvníků na tom byla stejně. Informační tabule jsou sice plné plánků a obrázků o Merlinově hrobce, Vivianině prameni, o keltském opidu, či o druidských obětištích. Ale podle plánků, které jsou k dostání v info centrech v Paimpontu a Tréhorenteucu a podle turistických značek je najdou jen Ti nejvytrvalejší. Několikrát jsme se ptali Francouzů kudy k tomu či onomu místu a oni odpovídali, že sami nevědí a už notnou chvíli hledají. Val sans Retour je malé údolíčko s mělkým rybníčkem sevřené skalami. Na kraji rybníka stojí „dílo“, které možná má co do činění s nějakou z Artušovských legend (foto Drak). Nevím! Možná to byl jen něčí ztřeštěný nápad. Na malém prostranství stojí 4 pahýly ohořelých stromů, z nichž jeden je natřen zlatou barvou. Pod nimi „vyrůstají“ z trávy desítky kamenných jehel. Nejde však o dílo přírody. Jehly jsou zapuštěny v mělkém betonovém loži. Ale to zjistíte až při podrobnějším ohledání. Tráva už betonové lože skoro přikryla. I když z tohoto údolí prý nemá být návratu mi čím dále více toužili po návratu k autům a po vykoupání v paimpontském rybníce. Děsivé vedro alespoň na čas ztlumily stromy lesa, který opět trochu zmohutněl. V le Chaternay jsme nakonec došli na hlavní silnice. Pokusili jsme se o stop, abychom se co nejdříve dostali k autům. Míša s Honzou byli úspěšní. Odjeli na parkoviště, vrátili se Feldou pro řidiče a za chvíli už se všichni cachtali v rybníce. Rychlý výpočet ukázal, že jsme ušli 15 km. Nansen a Padák to odnesli úpalem. Padlo rozhodnutí, že příště už všude jen autem :-) FORÊT DE BROCÉLIANDE = rozporuplné zážitky VANNES Kdysi bývalo hlavním městem kmene Venetů (mořeplavců), nejmocnějšího a nejváženějšího galského kmene , který žil na březích Morbihanského zálivu a jeho ostrovech. Venetové byli zdatní námořníci a kupci a jejich lodě udržovali obchodní spojení mezi Bretaní a Británií. V roce 56 př. Kr. byli Caesarem poraženi ve velké námořní bitvě. Bitva se zpočátku nevyvíjela pro Římany dobře, avšak Venety zradil vítr. V rozhodující chvíli přišlo bezvětří a galské lodě nemohli dostatečně manévrovat. Římané přirazili na svých veslicích k jejich bokům a dobyli jednu po druhé útokem pěchoty (Dokud foukal vítr nebyly Římané schopni se svými loděmi těm venetským vážněji uškodit. Příďové klouny se ukázaly proti dubovým trupům venetských lodí neúčinné a paluby římských lodí i věže, které na svých lodích Římané postavili byly pod úrovní palub venetských lodí, takže nebylo možné galské posádky účinně odstřelovat) Aby Caesar upevnil v Galii moc Říma nechal popravit celý venetský senát a zbytek kmene prodal do otroctví. Vannes však nezaniklo. V 9. století si ho za sídlo zvolil první bretaňský vévoda Nominoë. Ve středověku zde sídlil bretaňský parlament. Výsadní postavení Vannes upadlo po roce 1532, kdy se Bretaň spojila s Francií do unie a střediskem bretaňského vévodství se stalo Rennes. Památkou na středověk jsou městské hradby, věže, brány a „kymácející“ se hrázděné domy (foto Tygr, Drak). V Porte Prison bývalo kdysi městské vězení. Mohutná Tour de Connétable pochází z roku 1425. Pod starými hradbami se rozkládá květinový park Jardins des Remparts a na břehu říčky La Marle stojí stará prádelna Vieux Lavoirs z roku 1532. V centru středověké čtvrti stojí Cathedrále St. Pierre (foto Drak) na které se pracovalo takřka 600 let. Stavba začala ve 13. století. V kapli Nejsvětější svátosti jsou uloženy ostatky sv. Vincence, který v katedrále zemřel v roce 1419 při motlitbě. A pokud by snad někomu chyběl přístav, když Venetové byli tak zdatní mořeplavci, stačí ze středověké čtvrti vyjít bránou Porte St. Vincent a jachtařský Port de Plaisance máte přímo před očima. Podél kamenných zdí a mola zde kotví stovky plachetnic a pohled na Vannes přes jejich lanoví a stěžně si rozhodně nenechte ujít. Pokud Vás bude ve Vannes trápit hlad zkuste pugasy. Jak chutnají vědí Míša s Honzou. Pakliže dostanete chuť na olivy 100x jinak zajděte do Marché Couvert na Place des Lices. Mají tam velký výběr. Špatná volba je nemožná. VANNES = bloumal bych tam uličkami klidně ještě jednou POLOOSTROV PRESQU`ÎLE DE RHUYS Z Vannes jsme si to namířili na poloostrov de Rhuys, který z východní strany obepíná Morbihanský záliv. Tenhle záliv je pořádně veliký a skrývá mnoho zajímavostí a tak ho teď ve stručnosti trochu popíšu. Mor Bihan bretonsky znamená malé moře. Od Atlantiku ho oddělují dva poloostrovy. Na východě, jak již bylo napsáno, je to poloostrov de Rhuys na západě poloostrov Locmariaquer. Na Atlantik vyplouvají lodě ze zálivu úzkou 750 m širokou úžinou kolem přístavu Port Navalo. V úžině je velmi silný příliv i odliv. Malé plachetnice za přílivu nezvládnou silný protiproud a nedostanou se na volné moře. V zálivu je mnoho ostrovů. Asi 40 z nich je obydleno. Pěstují se zde ústřice a další plody moře. Jiné jsou břehy za přílivu a jiné za odlivu. Někomu se možná může zdát divné co se mi tak líbí na bahně, které půl dne zůstane na místě vody. Nebo co je tak úžasného na slané vodě, která líně šplouchá o kamení nebo za tichého šumění olizuje písečnou pláž. No to se těžko vysvětluje. To se musí vidět. A hlavně musíte to chtít cítit a slyšet. Protože podle mne 75% Bretaně vnímáte nosem a ušima. Pouhých 25% zbývá na oči. Ale k tomu se snad ještě dostanu někde dále. Celá oblast zálivu je jedno velké naleziště z období megalitu. Ale ještě moment. Nejdříve se o slovo přihlásil středověk. Jmenovitě Château de Suscinio na jižní straně poloostrova de Rhuys. Suscinio je vodní hrad z 13. – 14. století. Býval sídlem bretaňských vévodů. Dodnes z něj zbyly mohutné obvodové zdi a věže. Bývala to zřícenina, kterou však majitel zakonzervoval a postupně zrekonstruoval. Uvnitř hradu je k vidění část původní podlahy, která byla vyrobena z glazovaných dlaždic, dále je zde malá obrazová galerie a horní patra věží a paláců jsou věnována proměnám a stavební historii hradu. Hrad je to úctyhodný a jeho krása vynikne zejména při pohledu na paláce a věže z hlavního nádvoří či hradebního ochozu. Břidlicové střechy a prosté a přesto masivní kamenné zdi to já můžu. Jestli chcete vědět čemu je to podobné u nás, rovnou říkám nevím. Z našich hradů vycházejících z koncepce francouzského kastelu se toho dodnes moc nezachovalo. Na hmotových rekonstrukcích se Susciniu podobá třeba Týřov. Ale z toho dnes nezbylo skoro nic. Pravdou je, že Suscinio by se mi asi také líbil více jako zřícenina. Jenže co kdyby pak dopadl právě tak jako Týřov. Na fotkách v expozici vypadaly ale ruiny fantasticky. Zvláště v pozadí s brakickými jezírky, které jsou za vodním příkopem rozesety dokola kolem hradních zdí. Po návštěvě hradu přišlo na řadu poznávání toho co do dnešních časů zbylo z doby neolitu. V Morbihanském zálivu se památek na tuto dobu nachází značné množství. Stáří některých se odhaduje na 4000 – 6500 let. Část těchto pozůstatků dávných věků se nachází i na ostrůvcích a některé jsou dnes dokonce zcela nebo částečně zatopeny vodou a objevují se jen v době odlivu. To je způsobeno tím, že záliv se utvořil v době, kdy se zvedla hladina moře a část původního terénu byla zaplavena. První památkou, kterou jsme hledali byl dolmen v Saint Gildas. Není moc významný a je hodně nenápadný. Stojí sice přímo na břehu Atlantiku, ale spíše než dolmenu si všimnete mohutné přístavní zdi vlnolamu. Nevadilo. Někteří z nás aspoň poprvé spatřili Atlantik. Pokračovali jsme k tumulusu v Tumiacu, který je nejvýznamnějším pohřebištěm v oblasti. Našli jsme ho bez problémů. Obrovská hora hlíny porostlá ostružiním a kapradinami nešla přehlédnout. Jen nás zklamalo, že vchod do pohřební chodby byl uměle zavalen. Po chvilce hledání ho v trní našel Honza. Ani do třetice se na nás štěstí neusmálo, neboť tumulus Poin-Hiu, již na předměstí Port Navala, byl za plotem a uzavřen. Vypadal úplně jinak. Žádné ostružiny a kapradí. Velká, pečlivě srovnaná, mohyla kamení s úzkým vchodem s mohutným kamenným překladem (foto Honza). A v zadní části z tumulu koukal beton :-) Tak jsme si aspoň po pěšinkách mezi kapradím a kručinkou došli vychutnat Atlantik z nízkých útesů. Na moři panoval čilý ruch. Spousta plachetnic, motorových člunů a dalších bárek. Na závěr dne jsme si zajeli do Port Navala které leží na břehu průlivu, který odděluje Morbihanský záliv od Atlantiku. Prošli jsme se po místní promenádě. Na vodě byly mohutné bóje vyznačující plavební dráhu. V přístavu ležela na kotvách obrovská flotila lodí a lodiček všech velikostí a tvarů. S přicházejícím večerem houstl provoz v úžině. Připlouvalo stále více lodí. Přímo pod námi se pod plnými plachtami pod ochranu přístavních hrází hnala docela velká plachetnice. Na motor se k Navalu blížil obrovský katamarán a před očima se nám mihl i člun plný potápěčů, kteří se vraceli z ponoru od jednoho ze skalisek na obzoru. Byl to pro mne, kovanou suchozemskou krysu, hezký zážitek. Ten den, jsme jen tak, tak našli kemp, kde pro nás bylo trochu místa na spaní. TUMULUS NA OSTROVĚ GAVRINIS Návštěvou Port Navala skončil náš pobyt na východní straně Morbihanského zálivu. Trajekty přes průliv bohužel nejezdí, pouze malé lodi pro osobní dopravu a tak jsme museli celý záliv objet po silnicích. Mířili jsme do Larmor – Badenu a pak ještě kousek po mořské hladině. Cílem byl ostrov Gavrinis s netypickým tumulusem. V Larmor – Badenu jsme si zaplatili lodičku, která nás měla na ostrov odvézt. Než přijela potloukali jsme se po přístavu. Kolem přístavní hráze kroužilo pár malých plachetnic a na přístavní rampě se k výletu připravovala parta s mořskými kajaky. Dospěl jsem tu k názoru, který se mi potvrdil i v několika dalších dnech. Pokud chce člověk poznat Bretaň musí na moře, musí na loď a alespoň 3 – 4 dny plout podél pobřeží. Eva, Tygr, Míša, Honza a Nansen slezli z přístavní hráze na kus, nad vodu, vyčnívající skály a jali se zkoumat faunu a flóru žijící u paty larmor - badenského vlnolamu. Asi po hodině čekání přirazil k přístavišti malý člun a my vypluli na Gavrinis. Když jsme se dostali do úžiny mezi Gavrinis a ostrov Ille de la Jument začali se na poklidné hladině úžiny dít věci. Ve vzdálenosti několika desítek metrů tekly dvě „mořské řeky“, kolem skalisek číhajících těsně pod hladinou se dělali víry a moře doslova vřelo. Začal také trochu více foukat vítr, který zvedl pár vln a něco mořské vody nám přes boky přeskočilo do člunu. Zíral jsem na to v údivu s otevřenou pusou. Byl to jen obyčejný odliv, ale pro mě to bylo překrásné divadlo. Moře bylo živé. Hučelo, šumělo, pěnilo a bublalo. Kolem skalisek a útesů klokotala voda a nad zvláště ostrými hranami skal se rozstřikovala bílá tříšť. Ve vzduchu byla cítit ona nepopsatelná a přece typická vůně slané vody. Nasával jsem tu vůni seč mi nosní dírky stačily. Mezi tím mořským divadlem se pohybovaly lodě. Některé si klidně jely za svým cílem, ale některé najížděly do „mořských řek“ a nechaly se jejich proudem unášet do oparu na obzoru, kde se dal spíše tušit než vidět přístav Port Navalo. Náš člun se všem zrádným proudům a vírům zdárně vyhnul a přirazil k jihozápadní části Gavrinisu. Moře dočasně ustoupilo a na kamenech mezi chaluhami a řasami bylo vidět sběrače škeblí, mušlí a snad i krabů. Nos zachytil novou vůni. Vůni mořského dna ve chvíli, kdy moře na čas zmizí. Ta vůně je silně aromatická, těžká a je nesnadné jí popsat. Někomu to možná smrdí, ale pro mě se právě tato vůně stala hlavním poznávacím znakem Bretaně. Do smrti na ní nezapomenu. Vždy když jsme se dostali blízko k pobřeží v době odlivu, cítil jsem tuto sladko slanou vůni kolem sebe. Nikdy jsem moře nijak v lásce neměl, ale to bretaňské to jsem si zamiloval. Ještě než jsme vyrazili k tumulusu neodolal jsem a odběhl vyfotit lavice na pěstování mořských mušlí. Mezi Gavrinisem a ostrovem Ille Longue jich stála celá „plantáž“. Byly zrovna sklizené. Brodil jsem se k nim po kotníky v mořských řasách a klouzal po černých kamenech. Lavice na pozadí s kotvícími loděmi vypadaly naprosto úchvatně. Část lavic byla zpola pod vodou, některé byly celé na souši. Nad nimi se v lehkém vánku sotva znatelně kymácely dlouhé tenké dřevěné tyče prozrazující lodím, kdeže leží podmořské plantáže. Malé moře mě opravdu uchvátilo. Ale zpět k tumulusu. Cairn de Gavrinis, jak ho tam nazývají, má hned několik zvláštností. Tou nejpodivnější je, že kameny, které tvoří stěny chodby, která do tumulu vede jsou vyzdobeny rytinami. Nikdo neví co mají představovat. Tumulusy takto zdobeny nebyly. Některé rytiny připomínají luk a šípy či snad špičáky, kterými neznámí řemeslnící zdobily kameny. Záhadou je i stropní deska na konci chodby, která je opatřena rytinou něčeho co připomíná kozu. Není však vidět, neboť stropní deska byla zřejmě omylem – další hypotéza, usazena nad chodbu obráceně. Deska má však ještě jednu zvláštnost. Našli se k ní dva „bratříčkové“ a to ve značně vzdálených lokalitách. Expertízy prokázali, že 3 kusy kamene k sobě patří. Navíc na jednom z nich je zbytek rytiny s kozou. Jak a proč byl kámen rozdělen na tři kusy a jak se zbylé dva dostaly tak daleko už se asi nikdy nedozvíme. Podrobný popis tumulu je v prospektu, který je přiložen. Další záhadou je, že v tumulu nebyly nalezeny žádné organické zbytky. Tento druh stavby zastával funkci pohřebiště nebo hrobky. A tak se moudří domnívají, že šlo zřejmě o svatyni. Kameny jsou zdařile nasvíceny, ale prohlídka je značně zdlouhavá, protože chodba je úzká a zájemci, kteří jí chtějí navštívit se musejí střídat. Když prohlídka skončila byli jsme nuceni počkat na člun, který nás měl přijet vyzvednout. Dlouhou chvíli jsme si krátili projížděním obzoru dalekohledem a sledovali mořské proudy. Do „bílého jazyku“ najížděli mořské kajaky, motorové čluny i jachty. Jak už jsem jednou napsal: bylo to kouzelné divadlo. Při zpáteční plavbě do Larmor - Badenu se na pravoboku člunu objevili menhiry cromlechu, který stojí na ostrůvku Er Lannic. Při první plavbě z nich koukaly sotva špičky. Pomocník kormidelníka vyprávěl o dávné galské královně a ukazoval, kde kdysi bývaly lomy, kde dávní obyvatelé Armoriky – kraje podél moře, dobývali kámen na stavbu menhirů a dolmenů. GAVRINIS = tanec lodí v mořských proudech LE GRAND MENHIR BRISÉ U městečka Locmariaqueru bylo vybudováno tzv. Cité megalites. Hlavní atrakcí je největší menhir Bretaně tzv. Kámen víl, zvaný též Le Grand Menhir Brisé (Velký rozlomený menhir). Váží 350 tun a jeho výška je 20,4 m. Bohužel už ale nestojí. Při zemětřesení, snad v roce 1722, se zřítil a rozlomil na čtyři ohromné kusy (foto Honza). Výzkumy bylo zjištěno, že kámen pochází z poloostrova Quiberon. Z Locmariaqueru je to na Quiberon vzdušnou čarou asi 15 km přes Atlantik. Otázka transportu takovéhoto balvanu na takovou vzdálenost zůstává dodnes nevysvětlena a jen těžko asi někdo najde rozumné vysvětlení. Samozřejmě, že Kámen víl je obestřen mnoha legendami a vědeckými teoriemi. Jedna z nich například tvrdí, že menhir byl nejdůležitějším kamenem gigantické astronomické observatoře, podle které stavitelé menhirových řad byli vyspělými astronomy a pomocí menhirů studovali pohyb nebeských těles – především Měsíce a Slunce. Dále pak prý menhiry mohli sloužit jako obrovské vesmírné hodiny, které určovaly vhodný čas k osetí či orbě. Další vědci, ale tuto teorii vyvrátili. A tak odborná i laická veřejnost ve spojení s menhiry hledá stále nová a nová vysvětlení. Pokud mám věřit tomu, že Bretaň v minulosti pokrývaly husté lesy a pralesy, tak i mě to s tou observatoří připadá velmi nereálné. Menhiry od sebe dělily poměrně velké vzdálenosti a vyklučit v lese takové obrovské plochy, aby šlo něco vyměřit, případně sledovat mi připadá v době neolitu nereálné. Ale já nejsem vědec a ono neuškodí, když můžete vidět něco co je opředeno záhadami a mýty. Minimálně Vám z toho může pěkně hučet v hlavě :-) Kromě velkého menhiru stojí v Cité megalites ještě dolmen nazývaný Stůl obchodníků – Table des Marchands a tumulus dér Vinglé. Většině z nás se poštěstilo vidět jen Kámen víl a tumulus. Za vstup do Cité megalites se totiž platí, ale kromě dolmenu je všechno vidět docela dobře přes plot. A tak snad dolmen viděl alespoň Ježek, který díky svému věku měl vstup zdarma a na chvíli do megalitického města vyrazil. Při focení přes plot jsme zkoušeli různé fígle. Šoupnout objektiv mezi pletivo bylo jednoduché. Za ty roky je v pletivu pár míst, kde jsou dráty podivně ohnuté přesně tak, aby si fotograf nestěžoval. Dalším pokusem byl teleobjektiv a fotka z hromady písku kousek za cestou vedoucí kolem plotu, no a nakonec se jeden nejmenovaný fotograf posadil na Padákova. *** U Le Grand Menhir Brisé jsme se rozloučili s Morbihanským zálivem a vyjeli vstříc Carnacu – městu menhirů. I když jejich návštěvu jsme si nechali až na následující den. U Ploëmelu za humny vesničky Kergo jsme v kempu postavili stany a vyrazili do Carnacu na pláž, vyzkoušet jestli je Atlantik opravdu tak studený jak se říká. Na pláži to byla hlava na hlavě. Moře bylo klidné. Žádné vlny. Po hladině plavaly řasy a chaluhy. Teplota vody nebyla nejhorší, ale v Carnacu na pláži byl Atlantik jen tou obyčejnou slanou vodou jako třeba na Baltu, Jadranu, či ve Středomoří. Ale skvostné „atlantické“ chvíle ještě měly přijít. Když už jsme se dostatečně nalokali slané vody uspořádali jsme mezi sebou malý turnaj v pétanque. Asi hodinu jsme našimi těžkými nerezovými koulemi rozrývali jemný písek carnacké pláže. Dodnes nepochopím jak se mohlo stát, že moje družstvo vyhrálo a mě to házení docela šlo, protože obyčejně, když mám něčím trefit nějaký cíl – při pétanque „prase“, dopadne to vždy žalostně. No v Carnacu na pláži to bylo přesně naopak. CARNAC Tak a je to tady. Možná si někdo říká. Pořád píše o menhirech, dolmenech a tumulech. Ale co to vlastně je? Jaký je mezi nimi rozdíl? Tak tady je vysvětlení. Myslím, že je názorné a přehledné. Zatímco účel menhirů je stále obestřen tajemstvím, v případě dolmenů a tumulů panuje obecná shoda, že jde o pohřebiště pro jednu nebo více osob. A teď nechme promluvit populárně vědeckou literaturu. Záměrně píšu populárně vědeckou ne jen čistě vědeckou. Protože je možné, že ne vše co jsem z chytrých knížek vyčetl je pravda a navíc podobných knížek jsou desítky a v lecčems si odporují. Megalitické památky jsou roztroušeny po celé Evropě v širokém pásu, který se táhne od jihu Itálie, přes Británii, po Skandinávii. Carnac je nejrozsáhlejší megalitickou památkou na kontinentě. Je tu soustředěn větší počet kamenů než kdekoliv jinde v Evropě. Vytvářejí složité obrazce a zabírají území dlouhé asi 8km. O lidech, kteří tyto kameny vztyčili je známo, že byli zruční stavitelé, měli dostatečný počet dělníků a postupovali podle předem připraveného plánu. Mohyly a menhiry v Carnacu patří k nejstarším lidským stavbám v Evropě. Carnacký komplex zahrnuje tři hlavní seskupení menhirů - soustavy Le Ménec, Kermario a Kerlescan. Na Le Ménecu stojí 1100 kamenů v celkem 11 řadách na území 1000 m dlouhém a 100 m širokém. Ze všech tří Alignements je nejúplnější. Východně od něj se nalézá pole Kermario, které je 1200 m dlouhé a menhiry, kterých tam stojí asi 1000, jsou uspořádány v 10 řadách. Ještě dále na východ stojí čtvercová soustava Kerlescan. Tvoří jí celkem 540 kamenů ve 13 krátkých řadách, jež po 800 metrech končí půlkruhem 39 obrovských menhirů. Čtvrtá soustava Le Pétit Ménec se skládá asi ze stovky kamenů a stojí poněkud bokem. Všechna seskupení jsou zhruba stejná. Stojí v řadách směřujících od západu k východu. Rozestupy mezi jednotlivými řadami nejsou stejné – směrem k vnějším okrajům polí (na sever a na jih) se krajní řady zmenšují. Čím dále na východ se člověk dívá, tím blíž k sobě kameny stojí a tím jsou vyšší. Tu a tam kameny netvoří řady, ale souběžné křivky. Kolísá i výška menhirů. Nejnižší měří 90 cm, nejvyšší dosahují výšky 7 m. Je možné, že 3000 menhirů carnackého komplexu představuje polovinu původního počtu. Některé podlehly erozi, další použili farmáři na stavbu svých statků. Něco odnesli archeologové. Část kamenů se skácela a roztříštila za zemětřesení, které Carnac a okolí postihlo v roce 1722. Jednotlivá seskupení vznikla v různých dobách, přibližně mezi léty 3500 – 1500 př. Kr. Jsou tedy přibližně stejně staré jako Stonehenge a egyptské pyramidy. Kameny jsou z místní žuly a jejich založení je poměrně mělké. Vzdálenosti starých žulových lomů od tří hlavních soustav činí asi 3 – 4 km. Předpoládá se, že menhiry byly na místa vlečeny za pomoci lan, protože v Evropě v té době ještě nebylo známo kolo. To vyžadovalo pro stavbu obrovský počet lidí. Přitom není pravděpodobné, že by se člověk podílející se na zahájení prací v určité části komplexu dožil jeho dokončení. Menhiry ale nepatří k nejstarším památkám v okolí Carnacu. Např. tumulus St. Michel, který se nachází přímo v Carnacu byl postaven kolem roku 4000 př. Kr. Tumulus Kerkado vznikl kolem rocu 3800 př. Kr. Carnac už celá staletí přitahuje tisíce návštěvníků a stovky badatelů, kteří se snaží objasnit smysl carnackých řad. Gustava Flauberta, známého spisovatele 19. století, zájem o Carnac tak dopálil, že napsal: „O Carnacu se napsalo víc nesmyslů, než kolik tam stojí kamenů.“ A nakonec prohlásil , že: „Carnacké kameny jsou prostě veliké kameny.“ Jedna z nejpopulárnějších teorií tvrdí, že Carnac sloužil jako náboženské centrum. O mnoho let později si ho přivlastnili Římané a vytesali do kamenů jména svých bohů. S příchodem křesťanství se na kamenech objevily kříže. Místní pověst zase tvrdí, že řady menhirů jsou šiky římských legií, proměněných v kámen zdejším světcem sv. Corneliem, když byl Římany pronásledován Další pověry tvrdí, že kameny mohou zvýšit plodnost. Neplodné ženy spávaly několik nocí na dolmenech pomazané voskem, olejem a medem. Ženě, která se prý dotkla kamene klínem se dostalo plodnosti. Ženy si také mohly vykasat sukně a na kámen se posadit nebo po něm sklouznout a vstřebat tak jeho magickou moc. Svatby mezi kameny chodívaly tančit v kruhu, aby si přisvojily jakési neznámé požehnání. Nazí manželé nebo milenci se mezi nimi honili. Avšak pozor! To vše neplatí na Štědrý den, kdy je celá Bretaň plná záhad a kdy i zvířata nabývají lidského hlasu. Tehdy tu bílé paní a černí mužíci pořádají půlnoční průvody a kameny také ožijí a vydají se k moři, aby se jednou do roka napily. Mnozí lidé věřili, že kameny představují duchy jejich předků, anebo sloužili jako pomníky mrtvých. Bretonské slovo carnac prý znamená hřbitov mrtvých. Tolik literatura. My jsme se nejdříve vydali na pole Le Ménec. Je sice oplocené, ale plot je nízký a tak si kameny můžete vychutnat do sytosti. Pak jsme obešli pole Kermario. Jen se nám nezdálo, že by menhiry měly až 6 metrů, jak píší průvodce. Pole Kerlescan a Le Pétit Ménec jsme vynechali, protože i když je to působivé, na většinu naší sestavy bylo těch kamenů za poslední dny už přece jenom moc. Stejné to bylo z tumuly. Nenechali jsme si ale ujít nejvyšší, dosud stojící, menhir celé carnacké soustavy le Géant du Manió. Pokusili jsme se ho shodit, ale špatně jsme se domluvili a tlačili proti sobě :-) Pak jsme Carnacu dali sbohem. Ještě jsem auto otočil na dva mohutné dolmeny kousek před Erdevenem. Nejdříve jsme navštívili dolmen de Mané - Groc´h (foto Honza). Byl to typický příklad staré hrobky s několika pohřebními komorami. Každý se tam zabavil po svém. Nansen se jal boudrovat. Někdo přeskakoval z kamene na kámen no a někteří si vyzkoušeli jaké to je odpočívat v pohřební komoře (foto Honza). Pak jsme jen kousek poodjeli k dolmenu Crucuno. Po cestě jsme se domluvili, že budeme lepší než Japonci, před dolmen jen předjedeme autem, protože jsme věděli, že stojí přímo na návsi vesnice u silnice, stáhneme okýnka a vyfotíme ho a pojedeme dál. Nakonec jsme ale stejně vystoupili a dolmen pěkně oblezli. Bylo patrné, že vesničané ho udržují, protože je velkou atrakcí a lehce ho přestavili. Posledním pozdravem megalitů v Bretani byly Alignements de Kerzerho před Erdevenem. Kameny jsme měli za sebou. CARNAC = kamení, kamení a nic než kamení PORT LOUIS a ATLANTIK Asi 12 km před Port Louisem se do Atlantiku vlévá řeka Etel. Nad jejím ústím se klene vysoký most na kterém jsme se na chvíli zastavili. Ústí řeky je poměrně mělké a protože zrovna vrcholil odliv bylo pod mostem vody pomálu. Podél obou břehů se táhly, teď už i nám dobře známé, lavice na pěstování mušlí ve velkém. V divokých proudech se samozřejmě odehrávalo jezdecké rodeo na motorových člunech a pláž za mostem patřila sběračům – amatérům, kteří na pláži hledali tolik oblíbené „plody moře“. Každý takový sběrač má hrabičky, lopatku a hlavně pořádně velký kýbl do kterého ukládá všechny ty poklady, které najde v bahně. Ti zkušenější s sebou navíc ještě nosí speciální síťku na prohledávání malých jezírek, které na plážích za odlivu v písku vzniknou. Bretonci tomuto „lovu“ v písku, chuchvalcích řas, bahně a mezi kameny říkají pêche a pied. A co se sbírá a hledá: mušle, škeble, šneci, krabi, garnáti a spousta další mořské havěti. Blížil se čas oběda a tak jsme návštěvu Port Louisu na nějakou dobu hodili za hlavu, zastavili v obchodě, nakoupili jídlo a rozhodli se poobědvat na pláži u Atlantiku. Silnice nás na samém konci Plání dávných civilizací a tragických pohrom – Champ de Tir de Gâvres navedla na úzkou písečnou kosu. V oparu na obzoru bylo vidět domky Port Louisu a Gavresu. Silnice vedla po vršku písečné duny. Na jedné straně byla pláž a nekonečná vlnící se hladina Atlantiku. Na straně druhé nyní suchý záliv Baie de Locmalo. Vzduch byl prosycen solí a jemný bílý písek se lepil na zpocené prsty v sandálech. Podél silnice byly „rozházené“ šedé bloky železobetonu ozdobené tu a tam grafiti. Kdysi ty bloky byly Hitlerovým Atlantickým valem. Nám posloužily jako stůl i postel (foto Tygr). Střílny a vchody mají dávno zabetonované a mořské bouře a příboj dávno poddolovaly jejich mělké základy. Zkoušeli jsme do objektů alespoň nahlédnout za pomoci baterky tím co zbylo z ventilace. Ale uvnitř je jen písek, písek a nic než písek. Na písečné kose se poprvé v celé své kráse ukázal Atlantik. Pláž byla plná malých mušliček a krabíků. Voda ustoupila o dobrou stovku metrů dále od pobřeží a tak to chvíli trvalo než si člověk mohl nechat proběhnout šumící slanou vodu mezi prsty u nohou. Přílivová čára tvořená valouny bílé a šedé barvy, ale jasně ukazovala, že když se moře rozbouří z překrásné pláže moc nezbyde. Ale my měli krásný slunný i když větrný den. Atlantik hučel a bílé jazyky vln se rozbíhaly v pravidelných intervalech po žlutém písku k pobřeží. Mořská voda si kreslila do písku a její kapky se třpytily na bílých mušličkách. Dokázal bych na tu hru moře a liduprázdné pláže koukat snad hodiny. Stačí jen zavřít oči a vidím, slyším i cítím to celé znovu. To znamená, že už mi brzy opravnu v té bedně řádně hrábne :-) Pláž byla prázdná. Přišli jsme v pravou chvíli. Když nám moře dostatečně ošplouchalo nohy a prosolilo lýtka přišel čas na oběd. Lehký a ne nijak veliký, ale tuze dobrý. Rozteklý kozí sýr s čerstvou bagetou a trocha hroznů a broskví s hučícím modrozeleným Atlantikem před očima, slanou vůní moře, písčin, slanisek, bahnisek, sítin a trav v nose, jemným pískem mezi prsty i zuby a větrem ve vlasech. Tak vypadá pohádka. Po obědě přišel čas i na odpočinek. Stropní deska německých blockhausů je přímo ideálním místem k malému šlofíčku. Však Drak usnul během chvíle jako špalek. Po dvou hodinách vítr zesílil a pláž se začala plnit lidmi. Mezi bílými hřebeny vln se míhali kluci na surfech, které mezi vlnami tahaly velcí řiditelní draci. Jedna z těch nových zábav vycházejících ze slova boarding. Koukalo se na ně moc hezky. Nadepsal jsem tuto kapitolku Port Louis a ještě o něm nepadlo ani slovo. Tak to musím rychle napravit. Port Louis je stará pevnost s městečkem, které už nějaké to století střeží vjezd do přístavu Lorient. Kdysi tu býval hřbitov lodí. Vlastně kvůli němu jsme sem přijeli. Ale hřbitovy lodí už v Bretani nenajdete. Jsou dávno zapomenutou minulostí a tak se o nich dnes dá už jen číst. Třeba v Kožíkově Bretani dceři oceánu. Port Louis je místem, které hodně pamatuje. Třeba návštěvu vyhlášené proutnice madame de Sévigné, která byla dvorní kronikářkou Ludvíka XIV. – krále Slunce. Nebo krutou příhodu z doby hugenotských válek, o statečných portlouiských ženách, které raději dobrovolně utonuly než aby se vydaly do rukou Španělů. Na dobu okupace Německem si vzpomenete pokaždé když narazíte na zbytky opevnění Atlantického valu, kterých je v Port Louis požehnaně. Toto smutné období Vám připomenou i ohromné ponorkové bunkry Kéroman, které jsou hlavní dominantou lorientského přístavu, který před sebou máte jako na dlani. Celé městečko je obehnáno středověkými hradbami. Jsou zachovalé, je z nich krásný výhled na moře a lorientský přístav a po hradebním ochozu dojdete až k tomu nejcennějšímu čím se Port Louis může pyšnit – staré zachovalé citadele. Místní pevnost, nebo chcete-li citadela, se významně zapsala do bretaňských dějin. Zejména v 16. a 17. století. Všechno to začal vévoda Mauclerc, náš starý známý s hermelíny. Po vraždě francouzského krále Jindřicha III. měl na francouzský trůn usednout Jindřich IV. Navarský. A to se Mauclercovi nelíbilo neboť Jindřich Navarský byl hugenot a Bretaň byla odjakživa katolická. Vévoda Mauclerc se vzbouřil a v Bretani vypuklo protikrálovské povstání. Katoličtí páni spojení v tzv. Bretaňské lize požádali o pomoc, ústy vévody Mauclerca, španělského krále Filipa II. V roce 1590 se v Port Louisu vylodilo 3000 Španělů. Asi u obyvatelstva nebyli dvakrát oblíbení, když místní ženy raději spáchaly hromadnou sebevraždu. Správa nad městem byla svěřena do rukou Dona Juana del Aguilly, který na tomto důležitém místě, chránícím vstup do přístavu Lorient, započal s budováním pevnosti. Pevnost dostala jméno Fuerta del Aguilla a dokončena byla v roce 1591. Stavbu vedl Cristobal de Rojas, který se podílel na výstavbě pevnosti Roscavel u Brestu a opevnění Cádizu. Španělská okupace Port Louisu skončila v roce 1598 a francouzský maršál Brissac tehdy rozkázal citadelu částečně pobořit. Stát měli zůstat jen dva bastiony obrácené k moři, spojovací kurtina mezi nimi, most přes obranný příkop spojující citadelu s pevninou, strážnice a kasárna s kaplí. V roce 1610 si francouzský král Ludvík XIII. uvědomil o jak strategicky důležité jde místo a přikázal ho znovu řádně opevnit. Úkolem byl pověřen Jacques Corbineau. Příprava plánů nové pevnosti a stavba se však vlekly. V roce 1641 kardinál Richelieu pověřil Nikolase Gillese úplným dokončením pevnosti. V roce 1683 pevnost navštívil maršál Vauban (velký francouzský fortifikační odborník který opevnil většinu francouzských přístavů na pobřeží kanálu a Atlantiku). Nebyl spokojen s celkovou dispozicí a palebnými možnostmi pevnostních bastionů avšak po rekognoskaci terénu a okolí uznal, že lépe citadelu postavit nelze a v rámci daných možností je vstup do lorientského přístavu velmi dobře opevněn. Citadela nesloužila vždy jen k obraně přístavu. Jak už bylo řečeno navštívila ji a po nějakou dobu zde pobývala madame de Sevigné. Uvězněn zde byl princ Napoleon Bonaparte (čert ví který). Popisovat tu do detailu vlastní pevnost by bylo velmi složité. Terminologie mi je hodně vzdálená. Tak snad jen stačí říci, že při návštěvě máte šanci vidět práci všech zmíněných inženýrů i jejich následovníků. Jen namátkou. Předsunutý ravelin nechal postavit kardinál Richelieu v roce 1636. Jeho autorem byl jistý Destouches. Most přes obranný příkop, hlavní brána a palebná postavení dělostřelectva bránící vstup do citadely z pevniny jsou dílem Španěla Rojase. Bastiony a kurtiny byly několikrát přestavovány. Uvnitř bastionů hluboko dole, až na úrovni mořské hladiny, je možné navštívit bývalou prachárnu a sklad dělostřeleckých kulí. Z bývalých kasárenských baráků a budov pro důstojníky je dnes námořní muzeum a muzeum Francouzské východoindické společnosti. No a na jednom z bastionů bylo vybudováno moderní kontrolní stanoviště hlídající přes radary a antény provoz ve vjezdu do lorientského přístavu. PONT AVEN Kdysi to bývalo „městečko čtrnácti mlýnů a patnácti domů“. Dnes je to jedno z nejnavštěvovanějších míst Bretaně. Kdo za to může? Paul Gauguin! Tedy on vlastně ne. Mohou za to lidé, kterým se líbili jeho obrazy, díky čemuž se s Gauguina stal slavný malíř. Jak to tak bývá dostal se Gauguin do Pont Avenu vlastně náhodou. Existenční potíže ho donutili v červnu roku 1886 opustit Paříž. Původně zamýšlel odjet do Rouenu, ale nakonec dostal možnost přesídlit do Pont Avenu. Nebyl jediným malířem, který se v tomto bretaňském městečku usadil. Gauguin jako vůdčí osobnost pontavenské malířské kolonie položil základ tzv. malířské pontavenské škole, která čerpala motivy z bretaňské krajiny a lidu a která v Pont Avenu a v nedalekém le Pouldu působila úspěšně až do roku 1896. Mezi nejvýznamnější představitele pontavenské umělecké kolonie patřili vedle Gauguina, Emile Bernard a Paul Sérusier. Právě tito tři vytvořili v Pont Avenu nový malířský styl zvaný syntetismus nebo cloisonnismus. A já si do teď myslel, že impresionismus byl prostě impresionismus. Ale kdepak i ten se větvil, štěpil a vyvíjel :-) Pravda je, že Gauguin se mi nikdy moc nelíbil, ale řekl jsem si, že i když spíše než člověk kulturní a vzdělaný jsem cosi co se podobá opici, když kolem toho přeslavného Pont Avenu pojedu, že bych se tam měl podívat, protože to je místo kudy kráčely dějiny. Navíc, když už jsem tam byl tak proč bych nenavštívil Musée de Pont Aven. Vždyť v Pont Avenu nemaloval jen Gauguin. A trocha výtvarného umění mě nezabije. A udělal jsem dobře. Sotva jsme vkročili do expozice, usmálo se na nás štěstí. V malém kinosále pouštěli asi desetiminutový film o malířích pontavenské školy. Bylo to sice francouzsky, ale na plátně k tomu promítali spoustu fotografií a obrázků, takže i ten kdo francouzsky nerozumí to nejdůležitější pochopil. Po filmu jsme vyrazili do galerie. V přízemí část expozice tvoří fotografie a dokumenty, které popisují a ukazují dobu, kdy zde všichni Ti věhlasní malíři pobývali. No a pak je tam po stěnách rozvěšeno spousta obrázků. Když člověk někde něco čte o impresionistech často narazí na jméno Emile Bernard. Věděl jsem, že to byl malíř a znal se se spoustou těch nejznámějších impresionistů. Měl částečně prsty i v nějakém tom popisu teorie impresionismu a jeho směrů. Ale obraz jsem od něj, do návštěvy Pont Avenu, neviděl. No ten chlapec mě nadchnul. Ne tedy vším co namaloval, ale jeden obraz mě v pontavenském muzeu dostal. Jeho Les Ramasseuses de Coquillages z roku 1891 bylo, z mého pohledu to nejlepší co jsem v muzeu viděl. Takže pro mne jen Pont Aven místo Gauguina spojen se jménem Emila Bernarda. Ten obraz je naprosto fantastický. Je namalován jakoby jednoduše a přece je prokreslen “do detailu“. Když jsem pak zjistil, že je možné si koupit tento obraz jako pohlednici cena mě nezajímala. Jen škoda, že na pohledu není patrná plastičnost toho díla. V muzeu se mi líbilo i pár dalších obrazů, ale tenhle „modrozelený Bernard“ vše ostatní zastínil. Prostě se mi líbil na první pohled. Když jsem se vrátil domů vrhl jsem se na knihovnu a hledal a hledal. Něco jsem o Bernardovi a syntetismu – stylu který pomáhal vytvářet, našel. Emile Bernard tvrdil : „Studuješ-li výjev, rozpomínáš-li se na něj později v ateliéru, nenamaluješ tento výjev, ale jeho podstatu. Imaginace zjednodušuje, co oko vidí, odvrhuje nepodstatné podrobnosti. Z tvarů se stanou jasné linie geometrické architektury, tóny se omezí na sedm barev obsahujících světlo.“ Jistý Maurice Denis, teoretik syntetismu navíc řekl: „Syntetizovat neznamená vždy zjednodušovat, ale znamená to zjednodušovat ve jménu srozumitelnosti. ve skutečnosti to znamená podřídit každý obraz jedinému dominantnímu rytmu, obětovat, podvolit se, generalizovat.“ Když jsem to tak doma četl, část z toho mě přesně na tom obraze zaujala. Asi teď vypadám jako snob. Myslím, že snob nejsem. Prostě se řídím emocemi. Ze starého Pont Avenu toho dnes příliš nezbylo. Pravda domy stojí, tam kde asi stávali, ale vypadají jinak. Klasické mlýnské kolo jsem viděl jen jedno. Říčka Aven teče stále stejným korytem, ale z bývalých mlýnů jsou dnes restaurace a galerie. Nad korytem řeky aspoň vedou lávky na kterých kvetou květiny. Paul Gauguin a další malíři jsou s Vámi takřka na každém kroku. Nejznámější náměty jejich děl totiž zdobí plakáty a dózy zdejších máslových sušenek – Biscuit des galettes (poznáte je podle typické jemné chuti slaného másla, které bretaňská kuchyně používá). Nemá to nic společného se současnou komercí turistického ruchu. Malíři dózy a reklamní plakáty se sušenkami oživovali už v dobách svého pobytu v Pont Avenu. No a pak má Pont Aven ještě jednu zvláštnost. Roztomilé kamenné záchodky u mostku na křižovatce Place Paul Gauguin a Rue du Port :-). Navíc za záchodky je Biscuiterie a nad výlohou na zdi visí plakát jednoho z malířských velikánů. Řekněte sami, kde jinde jste viděli zátiší obrazu malířského titána se záchody? Já ještě nikde. Jen do kaple Trémalo na dřevěného Ježíše na kříži podle kterého Gauguin namaloval svůj známý obraz Žlutý Kristus jsme se nešli podívat. Nevadí. Jak už jsem jednou napsal: PONT AVEN = Emile Bernard CONCARNEAU Concarneau je městem rybářů. Zaregistrováno je zde 250 lodí, zaoceánské 35 m dlouhé rybářské traulery nevyjímaje. Zdejší posádky často plují až na Seychelské ostrovy. Není proto divu, že Concarneau je druhým největším rybářským přístavem Francie. První místo patří nedalekému Lorientu. A v přístavu si toho nelze nevšimnout. K pravému rybářskému přístavu patří nejen rybářské traulery, škunery i obyčejné bárky, ale také budovy mrazíren, konzerváren, nějaký ten jeřáb, opravárenské haly, bóje a především hladoví a stále křičící rackové (foto Drak). Je jich stále plná rejda. Na velké množství lidí si už dávno zvykli. Zatímco brzy ráno si mohou pochutnat na „rybích odpadcích“ kterými je pravidelně zásobují rybáři, přes den s neskutečnou drzostí žebrají o jídlo u návštěvníků. Rackové zkrátka ke concarneauskému přístavu patří. A ještě jednu zvláštnost má tenhle rybářský přístav. Rybí aukci, zde nazývanou criéé. Bohužel probíhá brzy ráno, takže jsme neměli možnost jí vidět, ale musí to být úžasné divadlo. Vše začíná ještě za hluboké noci, kdy jsou z lodí, které se vrátili z několikadenního lovu na širém moři, vyloženy ryby. Úlovek je poté roztříděn podle druhu a váhy do velkých přepravek, které putují do obrovských hal místních mrazíren, kde mezi nimi od šesti od rána procházejí licitátoři a obchodníci. Vlastní dražba prý částečně probíhá v bretonštině. Licitátor vždy oznámí jméno lodi, kapitána, druh ryby a cenu za 1 kg a pak se obchodníci dají do licitování. Jedna skupinka má vždy tak kolem dvaceti kupců. A mezitím vším se prý mohou proplétat turisté, fotit a poslouchat. A co že je možné vidět v přepravkách: tresky, tuňáky, sardinky, platýze, makrely, mečouny, ale třeba i žraloky a spoustu dalších ryb. Prostě concarneauský přístav je plně zasvěcen rybářskému průmyslu. Pro turistu je ale symbolem města tzv. ville close – opevněné město které od 14. století chrání vjezd do přístavu. Je přístupné pouze po mostě neboť bylo postaveno na 300 m dlouhém ostrově. Jak už to bývá, nechali ho místní obyvatelé v minulosti dokonale zpustnout a až když se hradby, věže, bašty a brány staly ruinou, kterým hrozilo zřícení a demolice francouzská vláda se rozhodla tento unikát opravit a prohlásit ville close za národní kulturní památku. Je pravda, že město na mě až tak středověkým dojmem nepůsobilo, ale to stáří tam patrné bylo. Hradby jsou postaveny z pořádných žulových kvádrů a jsou obrostlé letitým lišejníkem. Třeba ještě pamatuje samotného maršála Vaubana, který městské opevnění z doby středověku přestavěl a zmodernizoval tak, aby bylo možné umístit na hradby kanóny :-) Možná Vauban byl tím, kdo první začal měnit středověkou podobu městečka na ostrově. Ono je to asi dáno i tím, že Francouzi nejen, že v uličkách vybudovali obchody ze suvenýry, crepérie a restaurace, ale asi hlavně tím, že i když domy jsou staré stále v nich žijí a bydlí lidé a Ti si je prostě čas od času upraví dle svého. A tak se v Concarneau zdařile mísí minulost s přítomností. Větší část města se dá obejít po hradbách. Odtud je výhled na rozsáhlou rejdu přístavu nejlepší. Kromě rybářů zde samozřejmě mají přístav i jachtaři a u přístavních zdí se na klidné vodě kolébají malé veslice, joly a bárky. Pokud však není odliv. Za odlivu, často letité loďky, leží odevzdaně na černozeleném bahně (foto Drak) a jejich uvazovací lana a řetězy, kterými jsou přivázány k pacholatům na kamenných přístavních hrázích, vytvářejí dokonalé pavučiny. Opět jsem se nemohl vynadívat na tu krásu, kterou dokáže vytvořit odliv, „bretaňské bahno“ a několik lodiček. Pěkným zakončením prohlídky byl poslech živé muziky na nádvoří hned za hlavní vstupní bránou. Nevím co to bylo za muziku, možná nějaké staré keltské písně, ale ono je to vlastně jedno. Na nádvoří pod hradebními zdmi to mělo svůj půvab. CONCARNEAU = keltská melodie nesoucí se po hradbách a malé bárky uvízlé v bahně zálivu PAYS BIGOUDEN Jihozápadní cíp Bretaně. Větrný poloostrov v departementu Finistère, což prý v bretonštině znamená konec světa. Poloostrov pověstný historií, starými tradicemi a legendami. Území v minulosti proslulo vysokými bílými čepci, zvanými bigouden či coiffes, které dříve nosili bretonské ženy. Dnes už je možné je vidět pouze v muzeu a příležitostně o slavnostech. Tak kde začít? Na úvod něco málo o „mořských hradech“. Že nevíte co to je? Ale ano víte. Jde o majáky. Plně se ztotožňuji s autorem článku „Mořské hrady“, který vyšel kdysi v Koktejlu. Čeština je v tomto směru omezená a nemá přesné pojmenování. Srovnávat 60 m vysoký bretaňský maják odolávající pekelným bouřím třeba s malým majákem někde na konci přístavního mola je nevkusné. Někdo možná může říci, že majáky patří do historie. Ale není tomu tak. Pravda jejich význam díky satelitním navigačním přístrojům a GPS trochu poklesl, ale plavba podél evropského atlantického pobřeží a kanálem La Manche je i v dnešní době bez jejich pomoci nemyslitelná. A tak tyto „mořské hrady“ září do tmy a houkají do mlhy od Severního Irska až po Gibraltar. Nejbouřlivější moře a nejnebezpečnější pobřeží má na tomto mnohatisícikilometrovém pobřeží právě departement Finistère. Je zde osmdesát mlhavých dní za rok, časté bouře, velké vlny a silné a zrádné proudy způsobené 4 – 15 metrů vysokým přílivem a navíc četné skalnaté ostrůvky a útesy. Správa majáků Finistère sídlící v Brestu spravuje 30 velkých majáků, stojících osamoceně v moři na útesech nebo na pobřeží. Dohlíží na práci 14 radiolokačních a navigačních stanic a stará se o 325 menších majáků a svítících mořských bójí. Bohužel většinu proslulých bretaňských majáků jsme neviděli. Na Pointe du Raz a Pointe de Pen – Hir nám to nedovolila mlha, mraky a opar a vyjet si na moře na lodi na okružní plavbu po „mořských hradech“ bylo zase moc pro naše peněženky. Neviděli jsme je tedy v reálu, ale kdo chtěl, tak je mohl obdivovat alespoň na pohlednicích a plakátech. Číst o jejich historii a zejména stavbě je mnohdy lepší než detektivka. Tak třeba se ještě do Bretaně někdy podívám a „mořské hrady“ spatřím na vlastní oči. Zatím mi musí stačit obrázek, který vyfotil u některého stánku Drak. Bouři na něm odolává maják Pierres Noires. Jeden ze tří dosud lidskou obsluhou obsazený maják ve Finistère. Většina byla již plně automatizována, protože život na majáku nebyl a není žádný med. Maják stojí osamocen vydán na milost a nemilost moři 28 km před vjezdem do Rade de Brest. Ale jeden z proslulých bretaňských majáků Eckmühl jsem přeci jen viděl. Phare d´ Eckmühl září do tmy právě z poloostrova Bigouden, přesněji z jeho výběžku Pointe de la Torche. Stojí na nízkých skalách u městečka Penmarc´h. Jméno dostal po německé knížeti. Během roku je přístupný i veřejnosti, ale na vyhlídkový ochoz je třeba vystoupat 307 schodů. Pohled na okolní rovinu beze stromů plnou písečných dun z výšky 60 metrů je prý neopakovatelný. Možná příště. Když jsme byli u majáku my už byl zavřený, protože večer byl na spadnutí. Před současným majákem ještě stojí maják starší, moderní radiolokační stanice a stará kaple. Právě její zvonice byla prvním majákem na zdejších pobřežních skaliskách. Mniši každou noc zapalovali olejovou lampu a v čase mlhy zvonili na zvon. Městečko Penmarc´h se může pochlubit nejen majákem. Za návštěvu stojí i kostel sv. Nonna, světce, který prý připlul do nedalekého Loctudy v kamenné bárce. Ten kostel je obdivuhodný. Má velmi nesouměrný tvar, jeho střechu zdobí hned několik věžiček a lomené oblouky a opěrné pilíře jsou ozdobeny řadou plastik. Kostely v Bretani jsou překrásné všechny. Jsou to úžasná umělecká díla. Jejich kamenná výzdoba je fantastická, ale kostel v Penmarc´hu měl v sobě ještě něco navíc. Hlavně ty věžičky to je potěcha pro oko. V úvodu jsem psal, že poloostrov je proslulý svými legendami. Od majáku Eckmühl není daleko ke kapli Notre Dame de la Joie Aupéril de la Mer (Panna Maria radosti v bezpečí moře – foto Honza). Tady prý statečný rek Tristan vyhlížel svou životní lásku Isoldu. Příběh Tristana a Isoldy je dlouhý a spletitý. Tady u Penmarc´hu ale prý vyvrcholil. Tristan, který musel opustit dvůr krále Marka, manžela jeho lásky Isoldy světlovlasé odplul z Cornwalu do Armoriky a dal se do služeb krále Hoela. Časem se spřátelil s jeho synem rytířem Kahredinem. Aby na Isoldu zapomněl rozhodl se, že se ožení. Aby to čtenář legendy neměl jednoduché vzal si za ženu sestru rytíře Kahredina, která se taktéž jmenovala Isolda, ale přezdívalo se jí Isolda s bílýma rukama. Ale ani svatba nepomohla Tristanovi zapomenout na Isoldu světlovlasou. Bylo na něm vidět, že jeho srdce patří jen jí. Jednoho dne Tristana vážně zranil trpaslík Beladis. Tristan poprosil Kahredina, aby odjel do Cornwalu pro Isoldu světlovlasou, protože jen ona ho mohla zachránit. Kahredin souhlasil, protože Tristan byl zraněn, kvůli Kahredinovým tajným námluvám s Beladisovou dcerou. Raněný Tristan se denně nechal vynášet na břeh moře a vyhlížel Kahredinovu loď. Bylo dohodnuto, že Kahredin vztyčí bílou plachtu, bude-li Isolda na palubě. V opačném případě měl vyvěsit plachtu černou. Tristanova žena však tajně vyslechla onu rozmluvu a protože žárlivost jí nedala spát, ve chvíli kdy se na obzoru objevila Kahredinova loď a Tristan - už příliš slabý na to, aby hlídal obzor - jí požádal, aby řekla jakou má plachtu řekla že černou. Tristan zesláblý zraněním a s myslí upnutou na to, že jeho milá ho opustila zármutkem zemřel dříve než loď přirazila k pobřeží. Avšak loď měla samozřejmě plachtu bílou. Když Isolda světlovlasá spatřila Tristanovu mrtvolu padla k zemi a vydechla naposled. Milenci pak byli pochováni bok po boku. Krásná pověst. Navíc získá na síle, když Vám v hlavě běží za večerního soumraku při kterém se můžete dívat na Atlantik a skalnaté pobřeží. Dnes už tu lodě s plachtami ale nikdo nevyhlíží. Od legend zpět do reality. Silnice Vás od kaple dovede do městečka St. Guénolé. Navečer to byl ospalý, liduprázdný rybářský přístav. Podél přístavních zdí stály uvázané traulery, mrazírny a skladiště byly docela opuštěné. Na rohu jedné z budov pomalu roztávaly ohromné ledové kostky. Stánky, kde se čerstvý úlovek přímo z lodí, prodává zájemcům byly prázdné a jejich nerezové pulty byly pečlivě omyté. Jen obrovští bílí rackové s křikem hodovali u jedné z přístavních hal na hromadě odpadků tvořených rybími vnitřnostmi a rozlámanými dřevěnými bedýnkami. Ve vzduchu byla cítit směs vůní moře, nafty, oleje a ryb. Po špinavé hladině přístavního bazénu plavaly duhové olejové skvrny a místy rezavějící rybářské čluny se tu a tam zhouply na jinak klidné hladině. Na palubách ležely stočené kotouče pevných úvazových lan. Kovová oka na ocelových drátech natočených na obrovské navijáky tu a tam cinkla o hranu rotačního bubnu navijáku. Velké parkoviště uprostřed přístavu zelo prázdnotou. Přístav i rybáři se připravovali na nedělní slavnost. Jak je z popisu patrné přístav zrovna čistotou neoplýval, ba právě naopak. Ale takto liduprázdný a ztichlý měl své kouzlo. Bláhově jsme doufali, že ráno bychom zde mohli býti svědky criée. Hned naproti přístavu stála budova velké tržnice. Ale v neděli a navíc ve svátek se criée nedělá. Takže zbyla jen vzpomínka na tichý špinavý rybářský přístav, který někoho očaroval a někomu prostě obyčejně smrděl :-) V úvodu jsem napsal, že tenhle jihovýchodní cíp Bretaně je plný tradic, legend a historie. Jedna historická perla leží kousek od pláží, kde jsme nocovali. Je jí kaple Notre Dame de Tronoën s nejstarší kalvárií v Bretani. Pochází z 15. století. Kaple i kalvárie stojí osamoceně na konci slaných písčin. Postavičky zobrazující výjevy z bible notně poznamenaly deště, vichřice, mořská sůl a lišejníky. Ale moc se mi to líbilo. Jen škoda, že mám mezery v základním vzdělání a neznám příběhy Starého a Nového zákona. V době, kdy jsem sedával ve školních lavicích probírali se jiné zákony - třeba zákony a pravidla socialistické morálky nebo zákony třídního boje :-( Když to hodně přeženu, tak bretaňské kalvárie jsou něco jako středověký komiks. Ty postavičky jsou prostě úžasné. Bretaňští kameníci minulosti byli něco jako vypravěči. Ale o kalváriiích ještě bude řeč později, protože Bretaň je jimi proslulá. POINTE du RAZ Strmé žulové stěny, bílý příboj pod skalními věžemi, úzké skalní štěrbiny kterými moře promlouvá k těm kteří, do tohoto zapomenutého koutu Bretaně, přišli vzdát hold hlubokým vodám oceánu. Podmořské útesy, silné mořské proudy a zrádné víry. To je Pointe du Raz - Hrot divokého proudu, skála vzdorující mořským bouřím a vichrům. Tady končí Francie v Atlantickém oceánu. Tady před Kolumbovým objevením Ameriky končil svět. Útesy se nad stále neklidnou mořskou hladinu zdvihají do výšky 80 m. Pointe du Raz žulové skalisko, kterým končí Sizunský poloostrov. Moře je odtud vidět na sedm stran. Západním směrem se odtud těsně nad mořskou hladinou táhne do hlubin Atlantiku řetěz zrádných a ostrých útesů lemovaných bouřícím příbojem. V úžinách mezi skalisky tečou ony úžasné „mořské řeky“ ale tady „na konci světa“ je projíždějí jen Ti nejodvážnější. Na nejnebezpečnějším útesu zvaném Gorlé – Belle postavili kdysi maják Phare de la Vieille. Nacisté jej za války vyhodily do povětří, ale Bretonci ho postavili znovu. Dělníci museli být připoutáni ke skalám a ve vlnobití mohli pracovat sotva několik hodin týdně. Za majákem v dálce vlny Atlantiku omývají břehy ostrova Ile de Sein. Podle keltských legend sídlo vestálek a zemřelých, neboť keltská duše nejde po smrti do nebe, ale na daleké ostrovy. A za ostrovem, zcela osamocena, ještě poslední hlídka pevniny Phare de Ar – Men nejdále na západ „vystrčený“ maják a dál už jen vlny Atlantiku a pak Amerika. Když přijdou do tohoto kraje „na konci světa“ černé měsíce stává se z vytí větru nářek utopenců pochovaných na dně moře, kteří volají po kusu země. Dávno potopené koráby si razí cestu hradbami vysokých vln a mrtví námořníci drží u zpuchřelých stěžňů a ve hvízdajícího lanoví čestnou stráž. Na jejich počest a památku byla postavena na skalách mysu socha Notre Dame des Naufrages – spása trosečníků. Stará moudrost praví, že na mysu Pointe du Raz ztroskotalo více lidí a utonulo víc námořníků, než jich má celá Francie dohromady. Mají tu i Zátoku utonulých, kde moře vrací po čase své oběti do rukou pozůstalých. Bez zkušených lodivodů se tudy do přístavu není možné dostat. Tolik alespoň část historek, kterými je toto místo opředeno. Nevím zda jsme ten den, kdy jsme proslulý útes navštívili, měli smůlu nebo štěstí. Ten den totiž byla špatná viditelnost. A tak jsme na moři v oparu zahlédli jen další z bretaňských „mořských hradů“ maják la Vieille a jeho menšího bratříčka la Plate. Ostrov Sein, který leží v průměru jen 1,5 m nad mořem a přesto na něm žije kolem 500 obyvatel a maják Ar – Men byly skryty v mlze. Z té naopak do zrádných proudů, úžin a mezi útesy čas od času vplula štíhlá plachetnice. Pod plnými plachtami proplouvali štíhlé loďky mezi žulovými skalisky a jisté ruce kormidelníka je vedly na jejich pouti po vlnách toho dne poměrně rozbouřeného Atlantiku. Nářek utopenců a divoké vlnobití jsme však nezažili. Počasí nebylo tak špatné. Ani déšť ani Le temps gris de la Bretgne tedy šedé bretaňské počasí jsme nezakusili. Při cestě po úzkých stezkách kolem skal k nám vítr přinášel hluk příboje z té úžasné hloubky pod námi a tak té špatné viditelnosti nakonec ani moc nelituji. Díky oparu si mys podržel své genius loci. Chtěl bych to místo vidět za bouře skrápěné deštěm. POINTE du RAZ = majáky na obzoru a zrádné útesy přímo pod nohama ... když se má Bretonec námořníkem stát a místo pláně dávají mu moře za ženu a jeho loď se chystá do islandských moří na západ, zbývá jenom známý nápěv refrému ... ... až ho potom jednou moře vyvolí temným hlasem, který z černých hlubin pluje, Islanďan je statečný a tiše přivolí, ještě naposled se pokřižuje ... ... už zmizela jeho hlava, mrtvý stín se z něho stává, tiskne medailon a oceánem bez dna padá dolů, vzpomínaje naposled na ubohou dívku, která čeká, že se za ní vrátí do Bretaně zpět ... DOUARNENEZ Starý Port Rhu - přístav lodí, které mají svou poslední plavbu dávno za sebou je srdcem dalšího z proslulých bretaňských rybářských měst. Na počátku 20. století měla douarnenezská rybářská flotila téměř tisíc lodí. Ale doby velkých lovů u Islandu na Great Banks jsou už dávno minulostí. Ze staré slávy zbyl jen rybářský přístav – bazén s kamennými zdmi, které obrůstají zelenou řasou a zdymadlo, které udržuje hladinu v přístavním bazénu na konstantní výšce. Podél přístavních zdí stojí loděnice a sklady. Dehet, koudel, rybářské sítě, plachty, motory, olej, mazivo , uhlí a všechno to haraburdí, které je uskladněno v každé loděnici tu už ale nehledejte. Dnes je tu námořní muzeum. V expozici pod střechou je umístěno více jak sto lodí ze všech moří a oceánů a to nejen rybářských. Pokud Vás to zajímá dozvíte se v muzeu jak založit kýl lodi. Stanete se diváky při stavbě lodního trupu. Máte možnost projít si tu staré plány a výkresy rybářských šalup i výletních plachetnic či prostudovat schémata parních strojů a pohon lodního šroubu na dávno zažloutlých výkresech. A pokud Vám to stále bude málo stačí opustit loděnice a kolem staré těžkopádné veslice dojít na dřevěný můstek vedoucí k molu kolem kterého přímo na vodě kotví pět rybářských lodí. Na starém dvoustěžníku Anna Rosa si můžete prohlédnout zrestaurované lanoví, kladky, stěžně a ráhna a pokusit se proniknout do tajů ovládání plachet a natáčení ráhen. Na parníčku St. Denys si můžete prohlédnout obrovský kompas, vyzkoušet zvukovod i spojení se strojovnou pomocí toho podivného kulatého mechanismu s pákou co je na něm ta spousta příkazů STOP, FULL, SLOW atd. Ale především máte možnost sestoupit dolů do podpalubí do strojovny mezi parní kotle, ventily, kohouty, vačkové hřídele, potrubí, úzké obslužné lávky, kovové žebříky, uhelné bunkry a všechno to ostatní co bylo kdysi domovem topičů a strojníků. Reproduktory ukryté kdesi ve spleti trubek simulují hluk strojů. Co chvíli se ozve zazvonění z můstku a pokyn strojníka. Jen ta pára tady chybí. Vůně olejů, vazelíny a uhelný mour tu zůstaly i dávno poté, co byla loď vyřazena z provozu. Stále ještě nejste unaveni. Vstupte tedy na palubu trauleru, který kdysi jezdíval lovit langusty, humry a kraby ke břehům severní Afriky a který zažil i několik sezón lovu na tuňáky. Jeho záď je plná krabích košů a bójí, které byly navázány na kilometrové šňůry s udicemi. Sestupte do podpalubí, projděte si kajuty mužstva a prohlédněte si kóje ve kterých námořníci spávali. Kajuta kdysi sloužila nejen jako ložnice, ale i jako jídelna a společenská místnost. Zastavte se na chvíli u videoprojekce, kde uvidíte jak se langusty a humři loví. A pak se vydejte podpalubím na příď a prohlédněte si místnost, kde se zpracovávaly ulovené ryby. Stojí tam dva dlouhé stoly s nerezovou deskou, ve skříňce je sada nožů, nechybí koše na odpad. Nahlédněte do místnosti na výrobu ledu, do obrovských lednic i koutku s hadicí, kterou se pak celá kajuta opláchla. Pořád nemáte dost. Tak co třeba záď Nortdownu, staré plachetnice s nádherným kormidlem a pokud ani to Vám nestačí, tak pak se stačí rozhlédnout po přístavním bazénu. Scarweather je stará majáková loď, o kousek dál stojí na kotvách dva rezavějící traulery a jestli ani nyní nemá Vaše dušička pokoj, pak u vrat zdymadla kotví remorkér a samozřejmě i nějaká ta jachta. A nedivte se, že Vám při tom všem bude ve foťáku ubývat jeden snímek za druhým. Ale ne všichni jsme šli obdivovat staré lodě. Míša s Honzou dali přednost „lovu“ ve stylu pêche a pied. U aut se objevili s taškou plnou mušlí. O večeři bylo ten den postaráno :-) Douarnenez = lodě, loďky, lodičky LOCRONAN O Locronanu se dočtete v každém turistickém průvodci. No a když se o nějakém místě píše v každém turistickém letáčku a sebezoufalejším průvodci většinou ho automaticky škrtám ze svého programu. Obyčejně totiž takové místo turistický ruch dokonale převálcuje a zničí. I když nebývá to tak vždy. Specielně v Bretani. Tedy alespoň z mého pohledu. A tak jsem si Locronan poznamenal do svého itineráře jen jako zálohu a s klidným srdcem jsem se mu chtěl vyhnout. Chtěl jsem dát přednost návštěvě pobřežních útesů. Ale mlha a mraky mi udělaly čáru přes rozpočet. A tak jsme místo obdivných pohledů z vysokých pobřežních útesů na modrozelené vlny Atlantiku zamířili ke starému renesančnímu městečku. Je pravdou, že jeho kamenné ulice byly plné turistů, ale když je přestanete vnímat bude se Vám v Locronanu zaručeně líbit. Městečko je to malé. Projdete ho za 20 minut a můžete s klidem odjet, ale nedělejte to! Byla by to škoda. Zapomeňte na turisty, suvenýry a všechen ten ruch a shon, který máte kolem sebe a zkuste se dívat jinak a zkuste trochu „snít“. Staré renesanční domy z kamene Vám určitě pomohou. Položte ruku na lišejníkem porostlé žulové kvádry domovních zdí, zakloňte hlavu a prohlédněte si staré dřevěné okenice, zacloňte si oči proti slunci a pohleďte na břidlicové střechy, kamenné mansardy, štíty, vikýře a vysoké komíny. Zaposlouchejte se do pozdravu, který Vám z vysoké zvonice každou půl hodinu pošle zvon kostela sv. Renana, který je hlavní dominantou Locronanu. Potěšte své tulácké a zasněné oko pohledem na rozkvetlé červené pelargonie, kterých jsou plná okna. Zaposlouchejte se do vánku šumícího v lístkách břečťanu, který se kroutí po starých kamenných zdech. Mezi vysokými zahradními zdmi porostlými trním šípkových růží si poslechněte jak šumí locronanské koruny platanů, buků, javorů, kaštanů a lip. Prohlédněte si malované štíty starých hostinců zavěšené na rezavějících řetězech. Projděte se po věkem ošlapaném dláždění z kočičích hlav. Vstupte do kostela. Nechte se omámit vůní kadidla. A potom všem tam budou s Vámi. Patří sem. To byl a je jejich svět. Kdo? No přece hrabě de La Fère, Abbé d´Herblay, pan du Vallon de Bracieux de Pierrefonds, Planchet, Bazin, Mousqueton, Grimaud. Stará francouzská jména. Těžko se pamatují a ještě hůře píší, ale Ti kteří se za nimi skrývají jsou Vaši dobří známí. Opravdu nevíte, kdo s Vámi může kráčet po ulicích Locronanu? Přidám tedy ještě jedno jméno: d´Artagnan!! Už víte? Hrabě de la Fère – Athos nejušlechtilejší a můj nejoblíbenější z mušketýrů, Abbé d´Herblay – Aramis sukničkář, kněž i mušketýr v jedné osobě, pan Du Vallon – Porthos excelentní šermíř, jedlík a „náfuka“ a kvartet věrných sluhů Planchet, Bazin, Mousqueton, Grimaud. Můžete je pozdravit a popít s nimi džbánek dobrého červeného v hostinci „ U kůzlete“ v ulici Rue des Charretes. Můžete s nimi třeba na Place do la Mairie zažít souboj s gardisty jeho Eminence. Pokud vydržíte v Locromanu do soumraku možná uvidíte v okně s tváří zakrytou vějířem madame de Chevreuse, paní de Rambouillet, nebo samotnou Milady de Winter. Ve zšeřelých zákoutích určitě potkáte jednookého hraběte Rocheforta. Bude to stále jen Locronan na hony vzdálený Paříži Ludvíka XIII., ale co na tom záleží. Locronan starobylé městečko, tkalců, kupců a řemeslníků proslulé kdysi výrobou lodních plachet Vám když jen trochu budete chtít vykouzlí časy kardinála Richelieua lépe než sám pan Dumas. A když se budete chtít vrátit zpět do reality snadná pomoc. Zajděte do parku u Chapelle Notre Dame de Bonne Nouvelle a nechte myšlenky odvát větrem, který Vám nad hlavou korunami statných stromů odšumí strmým svahem a hlubokým údolím do hvozdů, roklí a strží Forêt du Tuc. Rázem máte zpět davy turistů, obchody ze suvenýry a ten odporný křik, ruch a shon, který umějí udělat jen turisté. Tak co zlákal jsem Vás k návštěvě kamenného městečka i když se o Locronanu píše v kdejakém prospektu a cestovní kanceláře na něj pořádají nájezdy. Pevně věřím že ano. LOCRONAN = můj meč je Vám k službám pane hrabě de la Fère CAP DE LA CHÈVRE a POINTE DE PEN-HIR LANDÉVENNEK Poloostrov Crozon, je proslulý svými žulovými rozeklanými útesy. Na jihu končí poloostrov útesy na Cap de la Chévre. Uzounké pobřežní stezky se tu kroutí po vřesovištích a mezi kručinkovými keři. Na západě padají do mořských vln 70 m vysoké stěny Pointe de Pen-Hir a na severu Atlantik omývá břehy Roscanvelské šíje. Kdo je jejím pánem ten ovládá přístup do přístavu Brest. Cap de la Chévre sliboval 100 m hlubokou propast. Nebyla tam. Tedy alespoň já jí neviděl. Věřil jsem, že tentokrát budeme mít štěstí a z útesů bude výhled na vzdálený Pointe du Raz a „mořské hrady“ postavené na útesech a skalách před vjezdem do Rade de Brest. Ale nad oceánem byl šedý opar. Z mlhy na vřesovišti se občas vynořila jen moderní radiolokační stanice a zbytky dělostřelecké baterie Atlantického valu. A tak jsme neodolali a vlezli do pozorovatelny která měla Němcům posloužit k řízení palby dělostřelectva, které mělo být umístěno na nikdy nevybudovaných železobetonových platformách. Opuštěná a zničená německá dělostřelecká baterie a památník francouzského námořního letectva. To byl zamlžený Cap de la Chévre. Počasí se nechtělo umoudřit a tak jsme vynechali mořem vymytý skalní oblouk na Pointe de Dinan a kolem poledne jsme dorazili na skalnatý Pointe de Pen-Hir. Jeho žulové útesy jsou prý děsivé za hučení západního větru, kdy pod kolmými skalními stěnami syčí zpěněná voda rozbouřeného oceánu. Když je moře klidné ozývá se v žulových stěnách cinkot karabin. Ze skal visí lana a na žulových plotnách bojují a excelují francouzští lezci. I my jsme s sebou měli lano, karabiny a sedáky. Ale počasí nebylo pro lezení ideální a stěny se zdály obtížné. A tak jsme jen chvíli bezcílně bloudili po skalnatém hřebeni, obdivovali lezecké umění několika odvážlivců a děkovali alespoň za několik chvil, kdy vítr odvál od útesů mraky a my mohli spatřit takřka kolmé sklaní srázy penhirských útesů. Na skalách nám zkrátka nepřálo štěstí. Bylo třeba se zabavit jinak. Opět tu byl Atlantický val. Nad pláží Pen-Hat stály tři betonové dělostřelecké kasematy. Mezi starým vaubanovským opevněním bylo rozeseto několik „tobruků“ a do skal nad starými prachárnami postavili Němci dělostřelecké řídící stanoviště s pozorovatelnou. Nechci tu dlouho unavovat železobetonovými monstry, konec konců zatím toho moc nevím. Odborná literatura je stále na cestě z Francie. Ale na Pen-Hiru se nám naskytla možnost prohlédnout si typický opěrný bod Valu. Samozřejmě jsme toho využili. Jsou mezi námi tací, kteří jakmile vidí železobetonovou ruinu, potažmo tuší v okolí podzemní chodby a sály nic je neudrží. Takže během pár chvil jsme se rozeběhli po celém perimetru baterie. Někdo prolézal vaubanovské tunely a náspy, někdo se věnoval prohlídce dělostřeleckých kasemat (mimochodem v podobných byla na Valu umístěna i československá děla ukořistěná Hitlerem po 15. březnu 1939 a nebylo jich tam zanedbatelné množství). Nakonec jsme se všichni sešli u pozorovatelny a i když stejnou jsme viděli a prolezli už na Cap de la Chévre museli jsme samozřejmé i do té penhirské. Nakonec přišel bonbónek. Nevím kdo s tím přišel a hlavně kdo tu chodbu do nitra žulových útesů objevil (foto Honza). Ale dopravit do chodby baterku byla otázka okamžiku a za chvíli už jsme stáli ve vlhkém a tmavém podzemním sále bývalého muničního skladu či kasáren. Němci zde velmi zdařile využili starého francouzské opevnění z dob Ludvíka krále Slunce. Staré cihlové prostory rozšířili a zpevnili železobetonem. Sál se zdál ohromný a my ho samozřejmě prošmejdili. Prý tam někde na polici ležel i starý rezavý granát. No myslím, že to byla cvičná atrapa. Rozhodně jsme nebyli první kdo se tam dostal. Na konci sálu byl ve stěně malý otvor tak, tak na protažení. Vedl do úzké ventilační šachty, která se, teď už rostlou skálou, táhla západním směrem. Končila kamennou zdí, kterou někdo dávno provalil. Stačilo se protáhnout a byli jsme přímo ve stěně penhirských útesů na malé plošince. Celá baterie byla o dobrých 20 m výš. Po zjištění, že se bezpečně po římse dostaneme zpátky nahoru na perimetr baterie nás všech 12 výtečníků vylezlo zpět z podzemí na „světlo světa“ a vyrazili jsme dostatečně ukojeni zpět k autům. Ten kdo by chtěl prolézat staré německé bunkry by si na své přišel na Roscanvelské šíji, ale usoudili jsme, že pevností už bylo dost a vyrazili do Landévennecu. *** Landévennec, malé ospalé městečko ležící v ústí řeky L´Aulne. V roce 480 tu byl založen klášter, který patří k nejstarším ve Francii. Dnes z něj zbyly už jen ruiny. Je vůbec div, že z něj do dnešních dnů něco zbylo. Vždyť s jeho ničením začali už Vikingové, několikrát se tudy přehnali rytířské hordy za stoleté války. Své si klášter užil za Francouzské revoluce. V místním muzeu stojí za shlédnutí expozice starých knih a iluminací. Tiché přítmí, vystavené mnišské hábity a staré zažloutlé knihy a pergameny Vás rázem přenesou do temných dob středověku. DEUS LE VOLT. BREST Nevím jak začít. Co je Brest? Starý korzárský přístav? Ne, ne už dávno ne. Velký obchodní přístav? Špinavé nevzhledné město betonových paneláků? Věřte mi, že zpočátku se Vám tam rozhodně líbit nebude. Možná se budete snažit z tohoto města betonových budov a špinavých ulic rychle ujet. Ale když překonáte tenhle první nepěkný pocit a chvilku vydržíte poznáte, že Brest dokáže být přinejmenším zajímavý. Město stojí na břehu obrovské zátoky. Bretonci jí nazývají Rade de Brest a je to největší přírodní přístav v Evropě. Do obrovského zálivu se vplouvá dva kilometry širokým vjezdem, kterému se přezdívá „hrdlo láhve“. Vjezd stráží dva mysy. Na severní straně zálivu Pointe de Portzic, na jižním Pointe de Espagnols – poslední výspa Roscanvelské šíje Crozonského poloostrova. Již Římané si uvědomili obrovský význam tohoto výjimečného přírodního kotviště. A tak je jasné, že dějiny města jsou úzce spojeny s mořem a loděmi. Na rejdě přístavu již sice dávno nekotví královské fregaty Ludvíka XIV. Dnes je Brest moderním přístavem se samostatným ropným terminálem, kde mohou kotvit ty největší tankery a obchodní lodě světa. Důstojným nástupcem francouzských válečných a korzárských fregat jsou atomové ponorky, které mají v Brestu svou hlavní ponorkovou základnu. Ale atomové ponorky to je horká současnost. A Brest si rozhodně zaslouží hluboký pohled do minulosti. Je na co vzpomínat a co obdivovat. A co je třeba udělat? Maličkost! Navštívit Tour Tanguy. V jednotlivých patrech této staré kamenné věže ze 16. století, která kdysi byla součástí městského opevnění, se Vám připomene starý, dnes už neexistující, Brest. Sporé žluté osvětlení, vrzající dřevěné podlahy a prošlapaná schodiště Vás při troše fantazie přenesou o mnoho let nazpět do minulosti. Staré mapy a plány jsou z časů maršála Vaubana. Nahlédněte do podrobných plánů pevností střežících Rade de Brest i vlastní vstup do tehdejšího obchodního přístavu v ústí řeky Penfeldy. Na modelech města uvidíte přístavní hráze plné dokařů, námořníků a dělníků, kteří nakládají královské fregaty, korvety a brigy, rybářské šalupy i bárky proplétající se po Penfeldě mezi koráby. Stará dřevěná vrzající podlaha Vám může po chvíli znít jako vrzání ráhen a stěžňů starých korábů, tlusté závěsy pověšené na zdech věže zastoupí lodní plachty, lodní lanoví nahradí tlusté konopné provazy které ve věži slouží u některých schodišť jako zábradlí a zdmi tlumený hustý provoz na brestských ulicích Vám rázem může připomínat šumění moře a ruch starého přístavu. O kousek dál můžete na dalším modelu obdivovat jednu z podob Pont de Recouvrance – mostu, který se od nepaměti klene na Port de Penfeld. Vystřídal mnoho podob. Kdysi býval mostem padacím a mechanismus zdvihu se ovládal pomocí koňské síly, později most předělali na otočný a ozubená kola otáčecího mechanismu poháněl parní stroj. Dnes je Pont de Recouvrance z betonu a oceli. Mostní pole se posouvá nahoru a dolů po drážkách v mohutných betonových pilířích. Dříve pod mostem proplouvaly ke vzdáleným skladištím obchodní plachetnice s vysokými stěžni. Dnes pod ním do lodního arzenálu, po zvednutí, propluje moderní fregata s několika vrtulníky na palubě. Ale to předbíhám. Pěkně popořadě. Na dalším modelu jsou k vidění vysoké šedivé činžovní domy. Omítky jsou oprýskané. Plakátovací plochy na malém náměstí jsou polepeny plakáty zvoucími na cirkusové představení. V úzkých křivolakých uličkách svítí nazelenalým světlem plynové lampy. Skoro se zdá, že uličky jsou plné mlhy. Na liduprázdných přístavních hrázích jsou stočená lodní lana a složeny balíky a bedny lodního nákladu. Na vodě kotví dvě obchodní lodě a několik rybářských kutrů. Do temných uliček starého Brestu 19. století proniká špinavými okny světlo z několika zakouřených námořnických krčem. Jedna má otevřené dveře. To do sychravého večera z taverny odchází námořník nebo snad rybář posilněn skleničkou něčeho ostřejšího - snad pastisu či calvadosu. V ústech má zapálenou dýmku a prozpěvuje se starou bretonskou písničku. Trochu se motá má „něco pod čepicí“. O kus dál můžete listovat na stránkách starých zažloutlých novin. Co je v nich zajímavého? Lákavé inzeráty na luxusní zámořské linky, fotografie zaoceánských obrů plavících se na trasách Brest – New York nebo Brest – Montevideo. Na fotografiích poznáte, že starý Brest býval rušným přístavem. Můžete se stát svědky slávy, která se tu udála v roce 1918, když se zde vylodily americké jednotky gen. Pershinga, které se zapojily do posledních měsíců 1. sv. války. Kapely vojákům vyhrávaly do pochodu a francouzské slečny čtverácky mrkaly na hrdé americké hochy. Můžete si prohlédnout staré francouzské kreslené anekdoty z 30. let 20. století. Zkrátka Tour Tanguy je od přízemí až po střechu plná historie života brestského přístavu. Mluvím tu pořád o starém Brestu. Ale v úvodu jsem napsal, že dnes je Brest městem z betonu. Může za to válka. Němci velmi rychle poznali, že Brest je pro ně důležitým opěrným bodem na Atlantickém pobřeží. Celé město a rejdu opevnili, postavili zde železobetonové ponorkové kryty pro své flotily nechvalně známých „vlčích smeček“ a místní suché doky a obchodní i válečný přístav upravili pro svá válečná plavidla. Nejeden letec, pěšák nebo odbojář z 2. světové války by Vám řekl, že Brest byl nejlépe chráněným přístavem v rukách Němců. Po invazi v roce 1944 Spojenci potřebovali získat některý z velkých francouzských přístavů pro dopravu zásob z Británie. První jim do rukou padl normandský Cherbourg. Ale ten Němci zcela zničili. 3. americká armáda generála Pattona proto vyrazila do Bretaně s jediným úkolem. Osvobodit velké přístavy Brest, Lorient a St. Nazaire. Ale Němci si důležitosti přístavů byli dobře vědomi a přeměnili je v pevnosti s vysokým počtem obránců. Američané pověřili dobytím Brestu gen. Middletona s 2., 8. a 29. pěší divizí, kterým pomáhaly francouzské jednotky vnitřních sil hnutí odporu F. F. I. Middleton byl značně skeptický. Už měl své zkušenosti z dobývání přístavu St. Malo. První útok z chodu se nezdařil a tak bylo třeba zahájit klasickou zdlouhavou obléhací operaci. Němci se tvrdě bránili. Spojenecké letectvo a dělostřelectvo a tvrdý německý odpor přeměnily postupně starý Brest v ruiny a trosky. Přístav a jeho zařízení Němci před kapitulací totálně zničili. Američané tedy nakonec zvítězili, ale za cenu obrovských ztrát. Navíc přístav byl jako zásobovací základna zcela nepoužitelný. Ale to už jsem se dostal někam kam jsem nechtěl. Rekonstrukce přístavu se táhla až do padesátých let. Starobylé město zmizelo navždy v sutinách a na těch byl postaven současný betonový Brest. Už jsem to nakousl. Brest byl a je dodnes důležitou základnou námořních sil. Když se vydáte podél plotu, kterým je přístav Port de Penfeld obehnán brzy se dostanete k suchým dokům. Opravují tam jak obyčejné přístavní remorkéry, tak moderní korvety, fregaty a další válečná plavidla. Nelze si nevšimnout rozlehlého areálu námořního arzenálu. Podél přístavního bazénu sem a tam pendlují autobusy plné námořníků a přístavních dělníků. Podél mol se ozývá syčení acetylenových hořáků a řinčení kladiv. Po temné vodě Penfeldy křižují přístavní remorkéry a čluny francouzského válečného námořnictva. Válečné námořnictvo! Pýcha i zhouba Brestu. Tady v docích a na rejdě kotvily za války pyšné lodě německé Kriegsmarine Scharnhorst, Gneisenau, Prinz Eugen a jejich podpůrná plavidla torpédoborce, minolovky a strážní čluny. Kolik to všechno stálo životů a kolik kvůli tomu teklo krve. Britské, německé, americké, francouzské i československé. Posádky našich bombardérů od 311. perutě by mohly vyprávět. Čechoslováci ač se to možná nezdá k Brestu patří. Třeba wellington KX – L Václava Kordy. V noci z 1. na 2. července 1941 se jeho navigátorovi Gellnerovi podařilo shodit pumy na dok, kam byl zatažen křižník Prinz Eugen. Jedna z pum zasáhla přímo obrněnce. O pekle nad Brestem věděl své i Jaroslav Doktor kapitán wellingtonu KX – U, láskyplně nazývaného Uršula. Jedné noci poslali jeho posádku nad Brest jako volavku, aby byla odlákána pozornost od torpédového útoku swordfishů námořního letectva královského námořnictva. Nad Brestem na sebe tenkrát palbu lákaly tři wellingtony Bomber command. Domů se vrátil jediný – Doktorův. Byl nad Brestem minimálně 6x. Na Brest nemají dobré vzpomínky ani českoslovenští stíhači. Za denní doprovody bombardérů platil čs. wing draze: František Burda sestřelen při náletu na Brest a zajat, Vladislav Chocholín sestřelen nad Brestem nezvěstný, jeho letoun spadl do moře, Josef Příhoda sestřelen při doprovodu liberátorů nad Brest zahynul v kabině svého spitfiru, Václav Řídkošil zahynul při doprovodu bombardérů nad Brest .... Platili draze. Chlapci v šedomodrých battledresech s křidélky RAF a čs. pilotním odznakem na prsou a domovenkou Czechoslovakia na rameni. Plíce sežrané od umělého kyslíku, nervy napjaté k prasknutí. Denně se svými spitfiry, wellingtony a liberátory vzlétali do boje. Dobrovolně. Nikdo je nenutil. Přes 500 se jich nevrátilo domů. Kdo o nich dnes ví? A jejich odměna? Ta lepší nová emigrace. Ta horší lágry, věznice, tresty smrti, zapomnění. Stál jsem tam nad brestským přístavem a koukal do šedých mraků. Bylo ticho jen rackové křičeli a poletovali nad šedými trupy válečných lodí. Letecké motory slyšet nebyly. A přece tam někde v mracích vysoko na obloze kdysi bylo slyšet v etéru: „Brutus aircraft, drop your babies! Hallo Turban, combat formation Go! Brutus aircraft, open your eyes!Look out Brutus, Yellow One calling, smoke trails coming 3 o´clock! Turban, break starboard! Gimlet, attack port! Turban Yellow two break! Hallo Turban Yellow two, Yellow one calling. Are you all right? Hallo Yellow one, Turban Yellow two answering. I am O.K. and going home!“ Jedna z mnoha epizod leteckých bitev nad Brestem. A přece všechno nadarmo. Německé obrněnce v lednu 1942 z Brestu vyklouzly a podařilo se jim uprchnout do Německa a Norska. RAF v Brestu zaplatilo krutou daň a neuspělo. Bohužel tak to ve válce chodí. Válka a námořnictvo jsou v Brestu všudypřítomné. Château de Brest přístavní pevnost strážící ústí Penfeldy od 12. století. Při obléhání města v roce 1944 byla totálně zničena. Ale ještě před válkou byla prohlášena za národní památku a byla proto znovu vystavěna. Dnes v ní je muzeum námořnictva. Můžete si vybrat čemu dáte v jeho expozicích přednost. Obrovskými námořními dalekohledy můžete pozorovat Rade de Brest a ponorkovou základnu s bunkry po Němcích. Můžete si prohlédnout německou pobřežní i sebevražednou ponorku. Ve věžích citadely můžete podniknout loupežnou výpravu s korzáry jeho Veličenstva krále Francie. Můžete vidět modely nejslavnějších francouzských lodí. Prostě bitvy a války pořád na každém kroku. Tak alespoň na závěr zase z trochu jiného soudku. Obchodní přístav byl dávno z ústí řeky Penfeldy přeložen na rejdu. Podél břehu se tyčí dobré dvě desítky ramen přístavních jeřábů. Podél moderní přístavní hráze se táhnou montované haly. Nad jejich střechami se po rezavějících nosnících vinou kilometry potrubí. Kolem přepouštěcích kohoutů a ventilů to pořád syčí a do vzduchu uniká pára. Na chladírenské věže a skladovací sila vedou tucty ocelových schodišť. Mezi halami jsou desítky ocelových lávek. Na mohutných úvazných pacholatech pokřikují rackové. U skladišť jsou složeny dřevěné palety a přepravní kontejnery. Občas mezi halami projede kamión nebo auto. Moderní obchodní přístav. Drak by Vám mohl vyprávět. Sedl do auta a odjel tam fotit. Co? Musíte se zeptat jeho co ho fascinuje na špinavé průmyslové zóně, velkých montovaných halách a skladištích plných prachu a odpadků. Obchodních lodí ten den u mola zrovna moc nekotvilo. A jestli Vám námořní přístavy nic neříkají zeptejte se ostatních jaké to bylo ve městě daleko od stojatých špinavých přístavních vod. Tak co je Brest? Starý korzárský přístav? Velký obchodní přístav? Špinavé nevzhledné město betonových paneláků? Město poznamenané válkou? Anebo místo, které Vás absolutně k návštěvě neláká. Vyberte si sami. Já si v Brestu našel od každého kousek a užil jsem si to :-) BREST = LETU ZDAR „NEBEŠTÍ JEZDCI“ LAMPAUL – GUIMILIAU GUIMILIAU ST – THÉGONNEC Enclos Paroissiaux, v překladu farní dvory, jsou jednou ze specialit Bretaně. Nic podobného nikde jinde na světě nenajdete. Farní dvory vznikaly v 16. – 17. století a odráží se v nich náboženské cítění Bretonců. Největší a nejznámější farní dvory leží v údolí řeky Elorn. Farní dvory stojí v sousedství několika malých osad, které v té době vzkvétaly a bohatly z námořního obchodu a výroby látek. Velkolepé církevní stavby se někde budovaly i více než 200 let. Budovali je obyvatelé malých vesnic (podobnou stavbu v okolí žádného bretaňského města nenajdete). Zpočátku jako projev své oddanosti Bohu, později pak zejména z důvodu přetrufnout své sousedy. Jedna vesnice si postavila kapli. Druhá tedy musela též postavit kapli a přidala hřbitov. Na to první vesnice reagovala dostavěním hřbitova a přistavěla kalvárii. A tak dále a tak dále. Farních dvorů má Bretaň opravdu hodně. Některé se zachovaly celé, jinde už ochraňují jen jejich části. My se rozhodli navštívit jen tři nejzachovalejší a pravděpodobně i nejznámější. Přece jen, když se pořádně neorientujete ve všech těch náboženských výjevech rychle Vám ty stovky postaviček, zobrazené zázraky a biblické příběhy splývají. Církevní dvůr v Lampaul – Guimiliau je proslulý svým fantasticky zdobeným interiérem kostela, zejména dřevěným vyřezávaným oltářem. Zvláštností lampaul – guimiliauského farního dvora je tamní zvonice kostela. Má uraženou špičku. Na svědomí to má blesk z roku 1809. Podle toho zdejší farní dvůr lehce poznáte. Pověst praví, že kamennou špici zvonice nechal urazit Bůh, aby zkrotil pýchu místních obyvatel. Farní dvůr v Guimiliau je proslulý zejména svou kalvárií. V náboženských obrazech Starého a Nového zákona tam figuruje takřka 200 postav. Většina je na kalvárii spodobněna v oblečení z 16. století. Řeknete si rarita? Ale kdepak to je pro Bretaň typické. Posledním farním dvorem, který jsme navštívili byl St. Thégonnec. Tento dvůr se pyšní tím, že patří k těm nejucelenějším. V roce 1998 o tento svůj primát St. Thégonnec málem přišel neboť zde vyhořel kostel. Hlavním stavebním materiálem těchto architektonických a sochařských skvostů je žula nebo jak v Bretani s oblibou říkají granit. Krásná tmavá žula, občas porostlá lišejníkem. Kamenné postavičky na kalváriích mají často šat zbarvený několika odstíny zelené a šedé. Jak Bretonci říkají lišejník žulu krášlí. Oživuje obličeje a halí těla do závoje. Ale běda kdyby to samé udělal mech. Ten musí z kamene pryč, protože podle Bretonců, pokud se kámen obalí mechem jde o nemoc a ta kámen hubí. Myslím, že o Enclos Paroissiaux se velmi těžko píše. Je těžké převést do lidské řeči to co vypráví chladné granitové bretaňské kameny. Navíc je to o to těžší, když jde o stavby náboženského charakteru a ten, který je má popsat nemá k náboženství pražádný vztah. Tak odbočím a napíšu raději něco o bretaňských světcích. Poznávání života svatých, bretonsky Buez ar Zen, se těšilo u Bretonců vždy velké oblibě. Pravých světců, uznaných Vatikánem, je v celé Bretani méně než prstů na jedné ruce. A přece má takřka každá osada či vesnice svého svatého. Některé bretonské světce neznají dokonce v sousední vesnici, natož ve Vatikánu :-) Věc nad kterou katolická církev po staletí přimhuřuje oči. Je to pozůstatek starých pohanských náboženství, které jsou z bretaňskou křesťanskou vírou spjata od časů Keltů a Římanů. Vzhledem k velkému množství světců by se mohlo zdát, že Bretonci jsou velmi zbožný národ. Myslím, že tomu tak není. Bretonci k nebi nikdy nevzhlíželi příliš pokorně a vztah se svými svatými mají do dnešních dnů velmi specifický. Traduje se historka, kdy jeden z vesničanů hrozil svému svatému, že když mu nevyhoví, oková všechny jeho sochy ve vesnici a v okolí jako koně. Své světce chápou Bretonci odjakživa jako dobré sousedy. Je to dáno asi proto, že od dávných let mají všichni bretonští světci zvěčnění v kameni obličeje podobající se sousedům z té poslední nejzapadlejší vsi a často mají i stejné oblečení jako obyčejní smrtelníci. No a které, že svaté Bretonci uctívají? Jsou jich spousty. Tady je malý vzorek: sv. Fiakr se pozná podle rýče v ruce, sv. Eloi je kovář s koženou zástěrou, sv. Cornely bdí nad telátky a rohatým domácím zvířectvem. Sv. Menart nese odevzdaně vlastní vnitřnosti a léčí koliku, sv. Opolína zuby, které jí katovi pacholci kdysi vytrhali při popravě, sv. Livertin pomáhá proti migréně, pozná se podle hlavy, kterou drží v náručí, sv. Hervé je ochránce potulných zpěváků, sv. Renan nemá rád hašteřivé ženy, sv. Horniaule dokonce vymítá depresi, sv. Yves je patronem právníků. Existoval prý i svatý, jehož jméno již upadlo v zapomnění, jemuž bylo možné přednést prosbu za smrt zlého člověka. Žádost musela být pravdivá a poctivá, jinak se trest obrátil přímo proti žadateli. Podivná směsice svatých což? A zajímavý výklad víry po bretaňsku že? ENCLOS PAROISSIAUX = stovky kamenných postaviček a světci, které bych asi mohl uctívat i já starý bezvěrec :-) CÔTE DE GRANIT ROSE Trégastel. Malý ospalý přístav na pobřeží Kanálu. Bylo brzy po ráno. Ospalý jachtařský přístav se jen zvolna probouzel do kouzelného slunečného rána. Modré nebe bylo tu a tam poznamenáno bílými šmouhami mraků. Jakoby někdo máchnul prostorem širokou malířskou štětkou. Čisté a azurově modré moře se jen líně vlnilo mezi fantastickými bloky žuly. Žuly jejíž struktura zdálky vypadá hladká, ale ve skutečnosti je hrubá. Žuly hrajícími odstíny narůžovělé, hnědé, oranžové i červené barvy. Žuly opojně vonící mořskou solí, chaluhami, řasami, na stinných místech však i plísní. Žuly obrostlé drobounkými živočichy říše mlžů, plžů a další drobné mořské havěti. Žuly, kterou v puklinách mezi skalními bloky můžete slyšet jak si vypráví s vlnami moře. Stačí jen sejít ze staré pobřežní stezky, přejít úzký pás písečné pláže zbarvené temně béžově, oranžově či hnědě a zmizet v nejbližší štěrbině mezi kameny. Rázem zmizíte v žulových kamenných bludištích pod balvany kam se slunce nikdy nedostane. Rázem slyšíte jak voda mezi kameny klokotá a promlouvá ke granitovým stěnám. Ucítíte chlad granitu, uslyšíte „nářek“ moře ztraceného kdesi pod balvany. Ruce Vám budou klouzat po hrubých vlhkých žulových stěnách. Obrovské balvany se pod Vámi občas rozviklají. Zavzdychají svých charakteristickým hlubokým zvukem, který mohou vydat jen dva kameny třoucí se o sebe . Ale pak vše přehluší příboj. Kamenné bludiště skončí, slunce znovu obarví žulové bloky do růžova a před Vámi se otevře pohled na bíle zpěněné moře na žulových skaliscích rozesetých po dně Kanálu u výjezdu z trégastelské zátoky na širé moře. Ve vzduchu ucítíte sůl. Na nízkých betonových molech poznáte rybáře. Jak? Jednoduše. Vyvrhávají své ranní úlovky přímo na kotvištích mezi přepravkami. Mezi ulovenými rybami je možné zahlédnout i malého žraloka. Nebojte se pachu rybích vnitřností. Hejna racků se o ně rychle postarají. Jsou všude kolem. Rybáři to dobře vědí Dobře vědí i to, že při čištění ryb budou kolem sebe brzy mít zvědavé hloučky turistů, které čekají na malé parníčky, které je odvezou k Les Sept Iles na jejichž útesech hnízdí početné kolonie mořských ptáků, kormoránů, rybáků, kolih atd. V trégastelských kotvištích spatříte jen racky. Křičí, poletují vzduchem a předvádějí tu nejtěžší leteckou akrobacii. Trégastélská kotviště. Plachetnice a motorové čluny jsou rozesety mezi žulovými skalními bloky. Stejné je do s domy na pobřeží. Stojí mezi skálami nebo přímo na nich (foto Drak). Mezi nejznámější patří zámeček Coastares bretonsky Coz Seherenes (Sušárna). Světovou proslulost mu zajistil Henryk Sienkiewicz. Do francouzštiny zde přeložil svou knihu Quo vadis. Kdysi se na ostrůvek k zámku dalo za odlivu dostat suchou nohou. Časy se však mění. Cesta k zámečku suchou nohou musela ustoupit potřebám malých plachetnic, kutrů a bárek. Barevné bóje a kovové tyče vyznačují mezi žulovými bloky plavební dráhu umělého kanálu kterým se menší lodě i za vrcholícího odlivu dostanou bezpečně do vnitřního trégastelského přístavu. My se na břehu kanálu, přímo naproti zámečku, rozložili k obědu. Přímo pod námi, ve slabém větříku, křižovalo na širé moře hned několik plachetnic. Společnost nám dělal hladový racek. Samozřejmě vyžebral svůj díl oběda :-) Do přístavu podél žulových skal pod hladinou proplul v době našeho hodování malý žralok a v pobřežních mělčinách dováděla hejna drobných rybek, které jsou obyvatelkami trégastelských skalnatých zátok. Po obědě jsme se po staré celní stezce sentier des douaniers vydali mezi skalami do Ploumanac´hu. Mezi nejkrásnější úseky procházky patřilo okolí majáku. Moře, skaliska a jejich barvy se nedají dost dobře popsat. Pozdě odpoledne jsme skončili na Plage de Trestraou. Byl zrovna vrchol odlivu. Tam, kde jsme před několika hodinami viděli v zátokách a úžinách plout a kotvit malé plachetnice byl jen písek a mokré bloky žuly. V mělkých „mořských hrncích“ žulových kamenů ve slaných loužích čekali na příliv malí bílí krabíci a sasanky. Rozložili jsme se pěkně na sluníčku na skalách a během několika minut většina z nás usnula. Ten kdo nespal zkusil šnorchlování v úžině mezi skalami. Voda byla ledová. Kdo vydržel mohl vidět velké kraby nemotorně chodící po písčitém dně úžiny, zahrady mořských řas a chaluh a když měl opravdu velké štěstí proplulo pod ním hejno malých třpytivých rybek. Když si člověk dokázal odmyslet všudepřítomné davy lidí nebo si najít nějaké místo na skalách trochu stranou nemohlo se mu na pobřeží u Trégastelu nelíbit. Pobřeží růžové žuly má i přes značný počet turistů své kouzlo a ten kdo chce poznat Bretaň by si ho rozhodně neměl nechat ujít. Potápěčské brýle, šnorchl, ploutve, neoprén či vlastní jachta doporučeny :-) CÔTE DE GRANIT ROSE = fantastické „kamení“ ... a nablízku moře, jejich budoucí hrob, zpívalo s nimi PIERRE LOTI, ISLANDSKÝ RYBÁŘ PLOUBAZLANEC – MUR DES DISPARUS EN MER Ploubazlanec. Malý rybářský přístav na Côte de Goelo - pobřeží škunerů. Jedna z našich krátkých zastávek, která osvětlila alespoň malý kousek, nedávné a slavné historie Bretaně, která je dnes skoro zapomenuta. Bretonci byli odjakživa známí jako zdatní námořníci a rybáři. V minulosti si získali nehynoucí slávu při tzv „Velkém lovu“ na Great Banks u Islandu a New Founlandu v Severním Atlantiku. Každoročně se tam vydávali na lov tresek. Každoročně se jejich rodiny strachovaly jestli své živitele, muže a syny ještě někdy uvidí. Na paměť těch, kteří již nikdy nespatřili rodné břehy Bretaně vznikla na hřbitově v Ploubazlanec tzv. Zeď ztracených v moři, Mur des disparus en Mer. Jsou na ní symbolické desky, každá za jeden rok Velkého lovu, na kterých jsou zapsána jména ztracených rybářských škunerů a počty utonulých námořníků. Pamětní deska v čele této zdi říká zhruba následující: Zeď ztracených v moři V celé oblasti tzv. Velkého lovu tresek, který se každoročně konal ve vodách kolem Islandu v letech 1852 – 1935 padlo moři za obět 120 bretaňských škunerů. Tzn. ztrátu přibližně 70 utonulých námořníků za jeden rok lovu. Celkem ve vodách kolem Islandu utonulo 2000 rybářů. Tato zeď pohřešovaných byla postavena jako místo kam podle staré tradice mohou pozůstalí a přátelé přicházet rozjímat a vzpomínat na utonulé nebožtíky z Islandu. Narodil jsem se uprostřed moře, tři míle od břehu, tam dole mám bílý domek, kručinka roste u dveří, hlodáš pokrývá okolí, narodil jsem se uprostřed moře v kraji zvaném Armor. Můj otec byl jako jeho předkové námořník. Žil neznám a beze slávy – kdopak by slavil chudáky? Každého dne a každé noci můj otec – jako jeho předkové – vláčel sítě po moři JEAN PIERRE CALLOC´H PAIMPOL Starý rybářský přístav. Z Ploubazlanecu to sem je po silnici pár kilometrů. Po vodě by to bylo ještě kratší. Stačilo by přeplout Anse de Paimpol. Paimpol nejkrásnější z bretaňských přístavů, který jsem viděl. Pravda časy velkých lovů na tresky u břehů Islandu jsou dávno ty tam. Zmizeli zakouřené krčmy, kde „islandští rybáři“ pořádali své pitky a vyprávěli svá dobrodružství a příběhy. Zmizela flotila islandských škunerů. Čas se nedá zastavit. Tam kde dříve kotvily rybářské bárky stojí dnes vyvázány podél přístavních zdí výletní plachetnice. Nevím jak vypadá město Paimpol, ale vím jak vypadá přístav Paimpol. Můžete si tam nerušeně prohlédnout cokoliv. Nikdo Vás tam odtud nebude vyhánět nebo Vám někam zakazovat vstup. V hlavním přístavním bazénu kotví spousta lodí. Malé jednostěžňové plachetnice, motorové čluny, luxusní motorové jachty, velké vícestěžňové jachty i starý dánský trojstěžník Freya. Není nic lepšího než jen bezcílně bloumat po starých přístavních hrázích a přes les stěžňů, ráhen a lanoví pozorovat střechy starých domů stojících podél přístavu. Možná Vám do toho odbije zvon poledne jako mě. Možná budete mít chuť jako já zaklonit hlavu, zaclonit si oči rukou proti slunci a pohlédnout na hlídkový koš na hlavním stěžni pomalu dosluhujícího trojstěžníku. Možná Vás kroky, stejně jako mne povedou do přístavních loděnic a dílen. Budete si moci prohlédnout jak se opravuje kýl plachetnice, uvidíte jak se plachetnice zvedá z vody za pomoci starého jeřábu. Vůně nafty a oleje Vás zavede před jednu z hal, kde opravují lodní motory. Kolem pístů, válců, chladičů, převodovek, hřídelů a všech těch od oleje a vazelíny zamazaných součástek pořád poskakuje spousta ušpiněných strojníků a mechaniků. Všude se povaluje spousta mastného papíru z nových součástek a mezi tím stojí z půlky vypité láhve červeného vína. Můžete být i svědky tankování velké jachty z obrovských palivových nádrží. Nakonec se dostanete k plavební komoře, která odlivu nedovolí, aby byl paimpolský přístavní bazén v době jeho vrcholu bez vody. Neodoláte, usednete na blízkou lavičku, anebo si stoupnete na samotná vrata komory uzavírající vjezd do přístavního bazénu. Stanete se svědky komorování člunů a plachetnic. Jejich posádky budou na obou stranách trpělivě čekat až na ně dojde řada a sledovat světelný semafor, který jim oznámí, že mohou vplout do úzkého prostoru mezi komorová vrata. Od moře sem bude přes písečné pláže, které za zdymadlem začínají, profukovat svěží větřík. Paluby plachetnic budete mít na dosah. Stačilo by natáhnout ruku a můžete se dotknout jejich stěžňových lan. Na lodní paluby by se dalo klidně seskočit. Budete mít možnost nahlédnout posádkám takříkajíc přímo do „kuchyně“. Já jsem to udělal. Ta plachetnice se jmenovala Lutea a byla tuším že, z Plymouthu v Británii. Kolem kormidla sedělo trio nefalšovaných mořských vlků. Kormidelník měl v ústech dýmku. Na hlavách měli všichni tři námořnické čapky z pod kterých vykukovaly šedí již notně prokvetlé vlasy. Čekali na komorování a v poklidu se radili nad mapou. Dělal jsem jachtě společnost až na její kotviště. Jakmile proplula komorou zvedl jsem se z lavičky a po přístavní hrázi jí doprovodil. Nevím vlastně proč. Toulal jsem se po malém paimpolském přístavu déle než hodinu. Vím, že bych to s klidem dokázal znovu. Přitom pro našince by to zcela určitě byl jen obyčejný tuctový přístav. CHÂTEAU DE LA ROCHE JAGU Stojí osamocen vysoko nad ohybem řeky Trieux. Od mysu Arcouest, na mořském pobřeží, k němu vyplouvají celé flotily plachetnic. Musí to být krásný výlet. Vyplout z přístavu na moře, pod plachtami zamířit k ústí říčky Trieux a proti jejímu proudu plout korytem kroutící se řeky sevřené mezi stráně porostlé košatými duby až pod něj – zámek La Roche Jagu. Je celý z kamene. Spíše než zámek připomíná hrad. Nad ohybem řeky se vypíná již od 15. století. Je to už tedy pořádný stařík, ale stále vypadá velmi zachovale. Jeho silné zdi byly postaveny z narůžovělé žuly. Ale nejkrásnější je jeho střecha pokrytá břidlicí a zámecké komíny (foto Drak). Nejlepší pohledy na zámecké komíny jsou z vikýřů na půdě. V zámeckých komnatách a chodbách je šero. Vévodí jim obrovské krby. Do ohniště se s klidem postaví dospělý člověk. Kdo by čekal místnosti zařízené starým nábytkem, zdobené obrazy a gobelíny bude zklamán. Zámecké pokoje a sály jsou prázdné. Tedy ne tak docela, neboť v zámku je expozice věnovaná životu sv. Yva. Kolem zámku se rozprostírá park (viz prospekt) a malé hospodářství zásobující stylovou zámeckou restauraci. Na zahradních záhonech se pěstuje levandule, dýně a cukýna. Trávníky jsou pečlivě sestříhány. Chodníčky vysypány jemným bílým pískem. Hospodářský dvorec zámku má zdi budov obrostlé křovisky z pokroucenými větvemi. Ticho zámeckého parku občas naruší jen motor auta přijíždějícího nebo odjíždějícího z nedalekého parkoviště pro návštěvníky. Starý kamenný zámek, tichý park a krásné výhledy na řeku v údolí. La Roche Jagu samotář v ohybu řeky Trieux. LA ROCHE JAGU = kdybych si tam tak mohl sednout za komín :-) CÔTE D´EMERAUDE Cap Fréhel, 70 m vysoký útes. Nejvyšší místo severního bretaňského pobřeží. Konečně se počasí nad námi na útesech smilovalo. Bylo vidět hluboko do Kanálu La Manche. Na obzoru z moře vystupovaly ostrovy. Možná dokonce britský ostrov Jersey. Mapě by to odpovídalo a dalekohledy jsme měli s poctivými skly od firmy Karl Zeiss – Jena. Na východě bylo vidět členité pobřeží až k St. Malu. Zkrátka neskutečná panoramata. Mysu Fréhel vévodí vysoký maják a samozřejmě se tu potulují davy turistů. Zaparkovat tu v pozdním odpoledni není rozhodně snadná záležitost. Nejinak tomu je u pevnosti Fort La Latte 6 km východně od mysu Fréhel. Staré kamenné hradby nad kterými se vypíná kruhová věž jsou útesům „ušité na míru“. Po moři, které prý má tady na severu Bretaně smaragdovou barvu, plují desítky plachetnic. Slunce tu prosvětluje mořskou hladinu až z toho bolí oči. Vítr sem přináší odkudsi z hloubi kanálu vůni mořské soli. Hluboko dole pod skalními stěnami příboj doráží v bílých gejzírech pěny na ostrá skaliska útesů. A davy a hordy turistů. To je sever Bretaně. To je Smaragdové pobřeží. *** Naše cesta Bretaní se pomalu chýlila ke konci. Večer nás zastihl v Dinardu, vyhlášeném aristokratickém letovisku :-) Do aristokratů jsme měli daleko, ale naše žaludky si chtěli užít něco z proslulé francouzské kuchyně. Když mohou v Dinardu pobývat rozmazlení aristokrati musí tam být gastronomie na vysoké úrovni. Po chvilce bloudění ulicemi letoviska byla objevena vyhovující restaurace. Dvanáct lidí u stolu to byl pro francouzského číšníka těžký oříšek. Než se podařilo ke spokojenosti obou stran stvořit objednávku chvíli to trvalo. A to měl číšník štěstí, že Iva mluví plynně francouzsky. No a co se jedlo? Jako předkrm byly servírovány mušle na víně, krevety, Drak neodolal a zkusil kraba ( foto Tygr), většina se rozhodla pro salát gurmánů, na stole se objevily hřebenatky sv. Jakuba zapečené v sýru. Hlavním chodem byla kachna v pepřové omáčce, steaky, losos v holandské omáčce a kontroverzní ryba Lot American s bramborem a rýží. Jako zákusek se podával karamelový dortík, „plovoucí ostrov“ bílý sníh plující ve žlutém pudinku, zmrzlina a bretaňské koláče. Pil se vychlazený Sauvignon a minerálka s colou. Hodovali jsme v Dinardu dobré tři hodiny a z restaurace jsme odcházeli mezi posledními. Někdo byl spokojen a francouzské kuchaře velebil, někdo nadával, kuchaře proklínal a těšil se na zbytky českého salámu a bagetu, které byly zanechány v kempu :-) CÔTE D´EMERAUDE = plný břicho dobrot ST. MALO Pan Kožík ve své knížce o Bretani píše, že při pohledu na St. Malo se Vám zatají dech. Měl pravdu. St. Malo je něco naprosto úžasného: „Intra – muros, opevněné Staré město stojí na ostrově, spojeno se zemí jen úzkou šíjí. Je zježené věžemi a vysokými komíny na domech a až po zuby obrněno hradbami a baštami bran, jejichž mohutnost je ohromující“. Tolik František Kožík. Kdysi dávno tu stával na pobřeží hustý les. V 6. století ale ke břehům Armoriky připlul z Wallesu, či chceteli z Gwentu, mnich jménem Mac Law. Podle pověsti prý zakotvil u malého ostrůvku a jal se sloužit mši. Po chvíli poznal, že není na ostrově, ale na velrybě. Přeplul tedy na ostrov Cézembre, ale první kostelík své farnosti postavil na ostrůvku Aron. Ten pak po jeho smrti dostal název Mac Law, což bylo později zkomoleno na Malo. Mac Law zemřel v roce 627. Církví byl prohlášen za svatého. Dnes ho věřící nazývají sv. Malo. St. Malo pro svou polohu bylo zapleteno do všech válek Francie a Anglie. Angličané sem posílali své nejlepší admirály. Vše nadarmo. Malouinci nebo též Maloňané, jak obyvatelé města sami sebe hrdě nazývali, si vždy dokázali poradit a navíc mistrně využít k obraně města přílivu a odlivu. S Malouinci to ale měli těžké úplně všichni. Kdykoliv se měli podřídit francouzskému králi, vždy tvrdili, že jsou vlastně na ostrově a ostrovy, že patří papeži. Když vznesl vůči nim nároky Svatý otec bouřili se proti vůli Říma. Na svou obranu stavěli bašty a hradby. Aby je vzal francouzský král na milost uspořádali kajícný pochod, ale zároveň kladli králi podmínku, že ve svém městě nechtějí žádnou královskou posádku a budou své město bránit sami. Z té doby pochází heslo: „Ani Francouz, ani Bretonec. Jsem Malouinec“. To bylo heslo zdejších hrdých kapitánů, proslulých korzárů. Nejslavnější dobou korzárů bylo 17. století. Tehdy Malouinci pozvali do města maršála Vaubana, aby zpevnil hradby města a pevnůstek na okolních ostrůvcích chránících vjezd na přístavní rejdu. Angličané nemohli korzárům ze St. Mala přijít na jméno a snažili se potopit jejich lodi i zničit jejich přístav. Město tehdy bylo ještě převážně dřevěné a Vauban ho nazval „velkou krabicí sirek“. V roce 1661 zachvátil město požár a za půl dne shořelo na 300 domů. Tehdy se Malouinci rozhodli stavět své domy jen z kamene, lámaného většinou na ostrově Bé (foto Tygr). Město dostalo svůj specifický vertikální sloh, obrovité hradby vzdálily moře od ulic. Před požárem se jimi za přílivu a častých bouří běžně probíralo. Vzniklo St. Malo jaké je možné spatřit i dnes. St. Malo je městem vysokých domů, úzkých ulic, masivních hradeb, dělostřeleckých bastionů a mohutných vstupních bran. Za korzárských dob, když se vrátila šťastná výprava z moře do přístavu, se pro zábavu mocných a rvačky chudých kutálely rozžhavené piastry Uličkou děravého bubnu. Víno teklo proudem a ve starých krčmách se námořníci chvástali svými kousky. Mezi nejslavnější korzárské kapitány patřili Duguay – Trouin a Robert Surcouf. Prvnímu padlo za obět více jak 500 lodí. Dobyl Alžír a vyplenil Rio de Janeiro. Robert Sufcouf, kapitán lodi Clarissa, byl postrachem Angličanů v Indickém oceánu. Svůj život začal jako obyčejný námořník a skončil s titulem barona. Na sklonku svého života si prý chtěl dát zlaťáky vydláždit svůj byt. Králi se to zdálo příliš provokativní a tak se stárnoucí korzár spokojil pouze s pozlacením stěn. Město se hlásí ještě k jednomu velkému kapitánovi. Nebyl korzárem, ale objevitelem. Jacques Cartier bývá nazýván objevitelem a otcem Kanady. V roce 1534 doplul na palubě Petite Hermine do ústí řeky sv. Vavřince v nynější provincii Québec a prohlásil toto území za majetek francouzského krále. Když sláva korzárů pominula nahradil ji věhlas rybářů „Velkého lovu“. Flotilám Malouinců se přezdívalo New Founlandští psi. Rok co rok trojstěžníky Malouinců vyplouvali lovit tresky ke Grónsku, a Islandu, na mělčiny rozlehlejší než je Irsko. Ale město nebylo jen rodištěm námořníků, korzárů, pirátů, rybářů a dobrodruhů. V roce 1768 se tu narodil přední francouzský básník Francois René de Chateaubriand. Jeho rodné město mu na sklonku jeho života prodalo šest stop půdy na ostrově Bé (Hrob). Přál si tam být pohřben. Jen on a milované moře. Nikdo neměl rušit jeho věčný spánek. Velký básník tam hlavou otočený k oceánu spí dodnes. Přátelé ho od jeho rozhodnutí odrazovali a poukazovali na časté námořní souboje v okolí ostrova za účelem ovládnutí přístupů k přístavu. Za 2. sv. války se nad jeho hrobem skutečně odehrávaly dělostřelecké souboje a letecké boje. Chateaubriand ještě za svého života řekl: Když můj popel zasáhne několik kulek, nevadí jsem starý voják .... Jen moře určuje kdy ke hrobu velkého básníka smějí přijít lidé. Zlé časy potkaly město v roce 1944. Spojenci se vylodili v Normandii a protože nutně potřebovali přístavy pro zásobování svých armád vtrhly pancéřové sbory americké armády do Bretaně. St. Malo veliký a důležitý přístav na pobřeží Bretaně se stal krvavým bojištěm. Němci pod velením plk. von Aulocka se fanaticky bránili útokům 3. US armády gen. Pattona. Pobřeží bylo znetvořeno blockhausy Atlantického valu. Ve vnitrozemí byly spěšně budovány zákopy a tankové příkopy. 6. srpna podnikli Američané první útok. Malouinci sestoupili do sklepů. Američané odstřelovali město z děl. Letadla bombardovala fosforovými bombami. Nacisté v pevnosti Fort National na ostrůvku strážícím severní vjezd do přístavu uvěznili 400 významných občanů města a odmítali se vzdát či ustoupit byť jen o píď. St. Malo den po dni hynulo pod bombami a požáry. Němci zničili přístav budovaný po staletí. Přesto Malouinci i v tomto pekle žili. Pekaři pekli chléb ve světle požárů, řezníci živili město masem z deseti poražených koní. Lékaři ve sklepech operovali za svitu kapesních svítilen. Hrdí Malouinci se nedali zlomit ani peklem války. Boje trvali dva týdny. Dva týdny 12 000 mužů plk. von Aulocka zadržovalo jednu pěší divizi americké armády, které bylo zoufale třeba v bitvě o Brest. Poslední baštou odporu byla kasemata na ostrůvku Cézembre. Von Aulock se zde vzdal 2. října 1944. Když bitva skončila, staré St. Malo leželo v popelu a sutinách. Kamenné město bylo rozdrceno na prach, ale jeho duše zůstala. Malouinci vylezli ze sklepů a dali se do odklízení trosek. Spali na ulicích, v ruinách a v provizorních dřevěných boudách. Dva roky trvalo odklízení trosek. Mezitím bylo rozhodnuto, že starobylé město Ville close či Intra – muros bude obnoveno v původní podobě. Stovky architektů a projektantů se dali do práce. Zkoumali staré rytiny, pátralo se po starých městských plánech, které přežili válečné požáry, zkoumali se staré fotografie. V roce 1947 za přítomnosti kanadského vyslance a díky kanadské finanční pomoci byl položen základní kámen nového města. Kanaďané nikdy nezapomněli odkud přišli jejich první generace a považují sebe sama za potomky Malouinců. Starobylé St. Malo znovu povstalo z popela (foto Drak). Jen starou slávu rybářského přístavu se již obnovit nepodařilo. Velkým lovům tresek vysoko na severu dávno odzvonilo. Současný přístav se snaží uživit obchodem s uhlím a dřevem Tolik ve stručnosti bohatá historie města. Co napsat k současnosti. Nevím. Opravdu nevím. Když přijíždíte autem pod hradby vypadá město fantasticky. Ze tří stran ho obklopuje moře a úzké písečné pláže. Na jihu a východě se táhnou přístavní hráze a mola. V přístavních bazénech kotví obchodní lodě a větší rybářské trawlery. Nad vysoké kamenné hradby, tu a tam obrostlé zelenou řasou ční jen šedé břidlicové střechy porostlé lišejníkem a vysoké úzké komíny, které jsou charakteristickým znakem St. Mala. Nenechte si ujít procházku po městských hradbách. Budete mít krásné výhledy na moře, útesy, skaliska a skalní rozsochy v celé v zátoce. Na mnoha útesech stojí malé pevnůstky, které chránily korzárský přístav před španělskými galeonami a anglickými fregatami. Jejich černé kamenné zdi s úzkými střílnami se pomalu rozpadají. Strážní oddíly je již dávno opustily. Jen tu a tam je vidět na starých hradbách radar a antény moderních radiolokačních stanic. Všichni tři nejznámější malouinští mořeplavci mají na hradbách města své sochy. Robert Surcouf „stojí na stráži“ na severozápadních hradbách a přes Tour Bidouane ukazuje k ostrovu Bé. Fort National (foto Tygr), největší a nejznámější z pevnůstek rozesetých po útesech přístavní rejdy, střeží severní stranu starobylého Château de la Duchenesse Anne. Suchou nohou je Fort National přístupný pouze za odlivu. Ten je v zátokách u St. Mala, stejně jako příliv, velmi zrádný (foto Drak). Rozdíl v hladině dosahuje až 14 m. Château de la Duchenesse Anne, městská citadela se čtyřmi věžemi z 15. století, střeží přístup do vnitřního města a obrovitou Porte St. Vincent. Alespoň prsty ruky nezapomeňte pohladit kameny Grande Porte ve středu východní části městských hradeb. Podobných vstupních bran s mohutnými válcovými věžemi po stranách po Evropě už moc nestojí. Nevím jak popsat dlážděné ulice kamenného starého města (foto Drak). ST. MALO = slavné hnízdo korzárů, Intre – muros s neobyčejnou atmosférou, zkrátka jedinečné přístavní město! Dosud jsem neviděl, aby kámen zešílel a pokusil se vystoupit na nebesa. Zde se mu to podařilo tím způsobem, že se změnil v hudbu. Ve viditelnou hudbu. ZÁPIS DO PAMĚTNÍ KNIHY MONT SAINT MICHEL / HORA SVATÉHO MICHALA Mt. St. Michel je zázrak (foto Drak). A zázraky je třeba nechat popsat perem Mistra. Následující řádky jsem opsal z Kožíkovi knihy o Bretani. Jeho postřehy o Hoře sv. Michala naprosto vystihují mé zážitky z návštěvy tohoto skvostu, který mají na svědomí lidé. Pokud máte rádi Francii nemůžete Mt. St. Michel nevidět. Nenechte se odradit davy turistů, kterých tam po celý rok proudí zástupy. Nenechte se odradit tlačenicí ve vstupní bráně. Odbočte hned u Královské věže úzkou uličkou na hradby táhnoucí se pod Gautierův skok a pod zdmi opatství se v klidu a pohodě dostanete ke hlavnímu vstupu. Bez tlačenice. Tudy moc turistů nechodí. Strmé schody dokážou unavit. Nenechte se odradit tvrzením, že v obrovských prostorách opatství není nic k vidění a sály a síně jsou prázdné. Pravda nábytek tam není, ale právě ta obrovská prázdnota dává vyniknout všemu jedinečnému této fantastické a nedostižné stavby. Prostě dostaňte se dovnitř za každou cenu!! Oficiálně patří Mt. St. Michel k Normandii, protože říčka Couesnon, která tvoří hranici mezi oběma kraji, jednoho dne v písčité rovině zabloudila a zcela nevhodně přiřkla pověstný pahorek Normandii. Ale minulostí, rázem a duchem patří k Bretani. Nedá se říci, že by hora sv. Michala ležela na hranici obou krajů, protože vůbec neleží na pevnině a na mapě jí najdete jako puntík, spojený se zemí vláskem: to je silnice na hrázi, kterou k tomu zeměpisnému a dějepisnému divu vybudovali. Kdysi dávno bývala Mont Tombe (hora Hrob) pahorkem v legendárním lese Scissy, obývaném keltskými strašidly a později prvními poustevníky. Jednoho březnového dne roku 709 zalilo náhle moře pobřeží a hora se stala ostrovem. Tak to zůstalo asi tisíc let, až zase jednou v 18. století, zatímco na pevnině zuřil orkán, vynořilo se mořské dno a ráno uviděli obyvatelé skalnatý vršek uprostřed nesmírných plání vlhkého písku. Tak to už zůstalo, ovšem moře sem občas přichází a ve dnech největších přílivů dosahuje rozdíl výšky hladiny až patnácti metrů. Při odlivu zanechá moře území asi 400 km2; písek okamžitě tuhne, jen tam, kde nezůstaly v písku pravidelné vlnité vrásky, pozná domorodec nebezpečí pohyblivých vrstev. Na ostrůvku vysokém 78 metrů, jehož obvod obejdete za několik minut, je zbudováno město. Historikové odhadují jeho temný původ, archeologové popisují kdejaký kámen, životopisci nás poučují o příhodách kapitánů stráží a opatů, básníci tu zanechávají sonety, vypravěči vypravují krásné legendy. Žula na ostrůvku je proražena románskými kryptami. Na úzkých skalnatých výstupcích se zachytily klášter a pevnost a k nim se v závratné poloze přimklo několik domů a hotýlků. Vše je úzké, stísněné, jediným uvolňujícím prvkem je výška. Hřbitov přejdete pěti kroky. Nevídaný středověký mrakodrap: na mohutných sloupech stoupají schodiště a chodby, uprostřed drsných obrysů hradeb a přísných věžovitých bašt strmí vzhůru katedrála z 13. století, jíž dal obdiv generací jméno Merveille – Zázrak. Omračuje architekturou, která ji bez ohledu na přírodní možnosti a lidské zvyklosti unáší stále výš a jako symbol vznešené náboženské touhy ji zavěšuje mezi nebe a zemi. Městu se také říkalo Mont Virgo (Panna) nebo latinsky Villa Pendula (Visutá stavba). Uvážíme-li, že bylo v první podobě postaveno na skále uprostřed močálovitých písčin před tisíci lety, s úctou se skláníme před důvtipem a vůlí jeho stavitelů. Fantastický výtvor odvážných mozků měl pro lidské pokolení odjakživa zvláštní přitažlivost. Když tam keltští druidové skončili své oběti, vystřídali je Římané s Jupiterovým oltářem a pak kněží frančtí. Ve zjevení jednoho moudrého biskupa si pahorek zvolil za své sídlo svatý Michal a jeho kaple dala ostrůvku jméno. Zázraky, které se tu udály, jej brzy obestřely legendární slávou a francouzští panovníci sem přicházeli pokleknout a vzdát hold statečnému archandělovi. Poloha pahorku začala brzy zajímat i válečníky. Okolo kláštera se ovinulo důkladné opevnění dokončené Vaubanem, a stalo se záštitou zejména proti Angličanům, kteří se v průběhu stoleté války – kdy jim patřila skoro celá Francie – vícekrát marně pokoušeli tohoto sídla dobýt. Dnešek byl nucen si město přizpůsobit. Zmizela kalvárie, k níž se sbíhaly ženy, když se úzkostlivě ozval „zvon mlh“. Ale zůstalo celé opevnění, schodiště, mnoho schodišť, chodby a prostory katedrály a „keltský kámen“, odvážně zasazený v kolmém zdivu a zdravený rybáři. Jako všude, kde byly pevné zdi, zřídila i zde minulá staletí státní vězení. Jím si hora vysloužila nový, ne příliš lichotivý titul – mořská Bastila. Nezaručené historky o tajemném muži s maskou a pravdivý příběh pamfletáře Dubourga, který se odvážil otřít vtipem o milenky Ludvíka XIV. a byl tu v železné kleci uhlodán krysami, zvýšily tajemný ráz tohoto místa. Proud návštěvníků nepřetržitě směřuje vzhůru po ochozech nad baštami a po schodišti opatství. Okouzlí vás obří hra sloupů, bran a můstků. Uctivě procházíte pod arkádami, pod vějíři oblouků na klenbách, z vysokých teras shlížíte na hladinu písčin a na jazyky moře, obdivujete klášterní ambity se sty granitových sloupků, jste ztraceni v obrovských pustých sálech, jichž jsou tři poschodí nad sebou, čtete v květomluvě kamenné výzdoby, která ani po staletích neuvadá. Když se po prohlídce vzdalujete směrem k pevnině, znovu a znovu se ohlížíte, abyste si vtiskli do paměti menšící se siluetu zázračné hory. Nakonec se změní v štíhlý stín na podložce západu a pak se vše ponoří do večerních mlh. Tolik František Kožik ve své skvělé knize Bretaň dcera oceánu. Ještě se pokusím popsat fotky: Černobílé fotky Drak a Tygr FOUGÈRES Stojí na východní hranici Bretaně od 11. století. Starý gotický hrad, či spíše pevnost z třinácti obrannými věžemi a více jak tři metry tlustými hradebními zdmi. Dávno nad jeho věží a hlavní branou nevlaje bretaňská korouhev. Dávno už na hradbách nestává zbrojný lid střežící bezpečí bretaňského vévodství. Dávno z bažinatého kraje zmizeli urození rytíři a houfce jejich zbrojnošů. Nejslavnější z Bretonců rytíř Bertrand du Guesclin spí již po staletí spokojeným spánkem v královské hrobce v St. Denis u Paříže. Když Bertrand zemřel sám král Karel V. si přál, aby jeho první rytíř byl pochován mezi francouzskými králi. Již nikdy se nezaleskne Bertrandův meč zdobený liliemi ve slunci na hradbách Fougères. Všechny věže hradu přesto dodnes stojí. Nepoškozený je i 320 m dlouhý prstenec hradeb, které navíc chrání vodní příkop napájený říčkou Nancon. Slavná a Bretonci velebená vévodkyně Anna Bretaňská hovořila často o Fougères, jako o „klíčku k jejímu pokladu“. Hrad v době, kdy plnil svůj strážní účel tedy od 11. do 15. století nebyl nikdy dobyt a to přesto, že stojí v údolí pod kopci. Okolní bažinatý terén znesnadňoval případným obléhatelům jakýkoliv manévr. A tehdejší střelné a palné zbraně ještě nebyly na takové úrovni, aby mohly vážně uškodit pevným hradním zdem. Ten kdo chce spatřit Fougères v celé kráse měl by rozhodně od hradních zdí vystoupat mezi hrázděnými domky do zahrad na kopec ke kostelu Église St. Léonard (foto Drak). FOUGÈRES = středověký hrad, který se dnes už jen tak nevidí RENNES VITRE Rennes. Současné správní středisko celé Bretaně. Město kdysi založili Galové na soutoku řek Vilaine a Ille. Po Galech se tu usídlili Římané. Korunováni tu byly v katedrále všichni bretaňští vládcové. Že je Rennes správním střediskem Bretaně je důsledek politického sňatku, který musela vévodkyně Anna, která Rennes zvolila jako své sídelní město, v roce 1491 uzavřít s francouzským králem Karlem VIII. Zachránila tak obléhané město od vpádu francouzských vojsk. Bretaň se s Francií původně spojila do unie, ale v roce 1532 vzala unie za své a Bretaň se stala součástí Francie. Francouzský král pak přenesl správu nad novou provincií z Vannes do Rennes. Na tyto dávné doby zbylo ve městě jen nemnoho památek v centru města. V roce 1720 způsobil opilý hrnčíř rozsáhlý požár města, který zničil skoro 1000 domů Jen pár uliček hrázděných domků kolem městské katedrály se podařilo zachránit. Nevím jestli je to dobře nebo špatně, že ze starobylého Rennes toho zbylo tak málo. Návštěva úzkých starých uliček a zapadlých koutů mě stála pěknou řádku fotek. Jo, uličky. To je moje. V Rennes jsou opravdu kouzelné. Barevné hrázděné domy, pěkná a hlavně stará figurální výzdoba fasád. Některá místa si dodnes zachovala středověký ráz. V uličkách jsou ve starých domech kavárny a crepérie, takže Váš nos na každém rohu narazí na jinou vůni. No vidíte to. Už se opakuji. Nevím co více napsat. Ulice hrázděných domků jsou na první pohled všude stejné. Mohlo by se stát, že bych se tu rozepsal o svých dojmech ještě více ze široka a je dost dobře možné, že by byly velice podobné těm z Vannes. Prostě já mohu staré uličky a zapadlé kouty se starými domy pořád a v jakémkoliv množství :-) RENNES = uličky, ulice, uličky *** Všechno jednou skončí. A tak ve Vitre skončilo i naše čtrnáctidenní toulání Bretaní. Zakončení to bylo stylové. Vitre je dalším hradem nebo chcete-li městskou pevností, která chránila Bretaň od východu. Mohutný hrad, pevné kamenné hradby a středověký ráz centra starého městečka. V hrázděných domcích kdysi měli své dílny koželuhové. Dnes tu samozřejmě nenajdete ani jediného. Všechno jednou skončí ..... A koho že jste mohli v srpnu 2003 v Bretani vidět? Šest Roverů Rodu Sovy, jednoho Sovího Netopýra, dvě Soudné sestry a tři milé hosty. A jakpak, že se jmenují? Odpověď je o pár řádků níž. Uvidíme kdo po přečtení téhle stránky bude mít chuť mi zakroutit krkem. Vláďa Ptáček – Sokol Řidič, foto, trochu papíroval a před odjezdem zjišťoval co stojí za to vidět v Bretani a ten který všechny neustále honil a buzeroval :-( Tomáš Bulis – Tygr Člověk bez kterého bych mimo republiku na delší dobu vyrazil jen velmi nerad, navigátor, chvilku řidič,foto a ten který splnil svůj choulostivý úkol Eva Neudörflová - Evík Prostřední z triumvirátu, který je za hranicemi ČR mou jistotou, čtenářka Artušovských legend, Tygrova kuchařka, zdravotnice a ta kterou nikdy a nikde nepřeslechnete – aspoň se Vám neztratí :-) Petr Wolf – Drak Poslední z trojlístku, o kterém vím, že mi vždy bude spolehlivě krýt záda a bez kterého by to v cizině nebylo ono, protože by prostě chyběl, řidič, fotograf nombre 1 a ten který se mnou byl na všech velkých RS výpadech :-) Matyáš Urbánek – Padák Navigátor, chvilku řidič, bavič, pohodář na kterého se člověk může spolehnout, excelentní opečovávatel Lucky a ten který se po roce opět vrátil do „cestovatelského RS týmu“ :-) Lucka Prokopičová – Včela Úsměv, klídek, pohoda :-) Jakub Průša – Nansen Navigátor, autoDJ, foto, pohodář, zdravotník a prostě starý známý Nansen – pokušitel :-) Michal Dvořák – Gabo Řidič, foto a ten který kecá o všem se všemi a proti všem a pořád dokola :-) Štěpán Urbánek – Ježek Benjamínek v sestavě, foto; před třemi lety vzali RS s sebou do Provence Muflona a zanechalo to trvalé následky, uvidíme co Bretaň udělá s Ježkem :-) Míša Mauleová – Anďoch Ochutná veškeré jídlo, které se jí dostane pod ruku, pořád v klidu a pohodě, stopařka a stále lepší inženýrka lidských duší :-) Honza Heller Znalec francouzského vína, řidič, navigátor, foto a ten kterému velká většina RS neřekne jinak než Honzíno, jen nevím kdo to vymyslel :-) Iva Kudláčková Naše excelentní překladatelka z Tábora a ta která zamotala hlavu recepčnímu v kempu ve Vitre :-)
Podobné dokumenty
Védické symboly ve středověké Evropě
objeveny německou expedicí. Potomek teutonů pokrčil rameny a řekl podrážděně větu, která mi
zůstane navždy v paměti:
- ZDE je vše SLOVANSKÉ až do MAGMY!
I.S. Glazunov také napsal o svém Berlínském ...
16. září
Katedrála Saint-Maurice byla postavena na místě staré gallořímské baziliky ze 6. století
a románské stavby z 11. století během druhé poloviny 12. století Průčelí ze 12. století má jediný
portál ozd...
Francie 2006
Naše cestování po Francii trvalo 13 dní. Za tu dobu jsme osobním automobilem Škoda Felicia najezdili
téměř 6 tisíc kilometrů. Jsou zde započítány i kilometry najeté cestou přes území ČR a Německa. ...
Magazín 1 / 2011
udělat radost, ať už sportem, nějakým koníčkem, návštěvou koncertu, divadla,
dobrou knížkou… Nebo koupí věci, kterou tak úplně nepotřebuje, ale vždycky
si ji chtěl pořídit. Ono to souvisí i s věkem...
FRANCOUZSKÉ KATEDRÁLY LE-MONT-SAINT
něm – podle pověsti – z příkazu archanděla Michaela nechal postavit biskup z Avranches modlitebnu, která dala základ pozdějším stavbám s prvky karolinskými, románskými a gotickými. V průběhu stalet...
Listina základních práv Evropské unie, její
Listina základních práv Evropské unie („EU“ nebo „Unie“) je prvním uceleným
katalogem základních lidských práv na půdě EU, která se po prodělání určitého vývoje
stala součástí primárního práva. Je ...