Sborník studentské minikonference

Transkript

studentská
minikonference
_Odkaz
Pavla Tigrida
dnešku
21 / 11 / 2013 Gymnázium pavla tigrida
konferenční sborník
Tato minikonference se konala v rámci projektu Moderní dějiny do škol, který je
spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.
minikonference Odkaz Pavla Tigrida dnešku
program
8:30 - 9:00 registrace
9:00 - 9:20 Oficiální zahájení - úvodní projevy
9:20 - 10:20 Pavel Kosatík - nová monografie věnovaná Pavlu Tigridovi
moderuje Jiří Hruška
10:20 - 10:25 Pavel Tigrid o 10. výročí 17. listopadu 1989 - glosa (nedatováno)
studenti čtou úryvky z tvorby P. T.
10:25 - 10:45 přestávka
10:45 - 11:00 Kapitola z knihy Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu
Čtvrtý večer (1988) studenti čtou úryvky z tvorby P. T.
Pavel Tigrid - O noblese a hulvátství - glosa (1999) studenti čtou úryvky z tvorby P. T.
11:00 - 11:40 1. skupina workshopů
11:40 - 12:30 oběd
13:50 - 14:00 přestávka
14:00 - 14:50 Petr Brod - Jaká je role médií v různých politických systémech?
moderuje Slavoj Tomeček
14:50 - 15:00 závěr minikonference
1. workshop Jiří Hruška - StB a Pavel Tigrid – učebna č. 16
2. workshop Radim Horák – Svědectví – učebna č. 26
3. workshop Marcel Mahdal - Proměna mediálního světa u nás ve 20. století – učebna č. 18
Jazykové gymnázium Pavla Tigrida
Gustava Klimenta 493/3, 708 00 Ostrava-Poruba
www.jazgym-ostrava.cz/
2
pavel
tigrid
„Pavel Tigrid byl člověkem, u něhož se zvláštním způsobem snoubila
zásadovost se zdvořilostí, slušností, otevřeností a upřímným zájmem
o názor druhého. Mám
dojem, že Pavel Tigrid
žije nejen jako pojem,
idea a jako princip, ale že
žije i jako výzva. Výzva
k tomu, abychom všichni stále znovu a znovu
zkoušeli kombinovat
otevřenost, zvědavost,
slušnost, gentlemanství
se zásadovostí.“
Václav Havel
Marcel Mahdal
Dětská léta
Rodina, do které se Pavel Schönfeld
narodil, pocházela ze Semil. Byla
spřízněná se známými literáty Ivanem Olbrachtem a Antalem Staškem.
Pavel Schönfeld se narodil 27. října
1917 v Praze, posledního roku existence Rakousko-uherské monarchie. Přestože otec pocházel z židovské rodiny, nechal syna pokřtít
jako katolíka, aby mu, podle svých
slov, ulehčil život. Svůj židovský původ si Pavel Tigrid plně uvědomil, až
když mu byla tato identita vnucena
zaváděním tzv. rasových Norimberských zákonů.
slovenské armády. V té době vrcholila mnichovská krize a naše země
se čím dál více dostávaly do područí nacistického Německa. Po období tzv. Druhé republiky, která sama
začala zavádět první protižidovská
opatření, náhle a nečekaně přišla
německá okupace.
Pavel Schönfeld využil zmatku
a chaosu, které doprovázely první dny německé okupace a vyřídil
si spolu s Josefem Schwarzem
na gestapu propustku na Slovensko.
Vydali se s velkou kuráží opačným
směrem – přes německou říši projeli motocyklem značky Jawa. Nerespektovali zákazy a ubytovávali
Pavel Schönfeld byl už od student- se v hotelech, které byly určeny
ských let nesmírně tvůrčí. Společně jen pro tzv. Árijce. V Nizozemsku
s přítelem Otou Ornestem a Jose- se jim podařilo získat britské vízum.
fem Schwarzem založili avantgardní
Divadelní kolektiv mladých. Před- Pavel Schönfeld se na konci března
stavení hrávali v Divadélku odborů roku 1939 usadil v Londýně. Do AnNa Zbořenci v Praze na Novém Měs- glie se nakonec podařilo dostat
tě a v malostranské Umělecké bese- i Otovi Ornestovi i Josefovi Lederedě. Pořádali zde i recitační a debatní rovi. Získali ubytování v Masarykově
večery. Pavel Schönfeld jako režisér československém domě, kde jim děs úspěchem nastudoval mj. Apolli- lal „kvartýrmajstra“ Václav Nosek,
nairovy Prsy Tirésiovy.
pozdější komunistický ministr vnitra.
Po maturitě na gymnáziu v roce 1936
pokračoval ve studiích na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Své
první novinářské pokusy publikoval
ve Studentském časopise.
Díky finanční podpoře Czechoslovak
Refugee Trust Fundu se dal život
v emigraci zvládnout. Zpočátku se
Pavel Schönfeld živil jako skladník,
postupně získal místo číšníka v londýnském hotelu Cumberland. Občas
Německá okupace a útěk
byl povoláván k pracím na odstrado Anglie
ňování následků leteckého bomSilná srdeční vada znemožnila naru- bardování, zejména během „bitvy
kování Pavla Tigrida do řad Česko- o Británii“.
3
Portrét Pavla Tigrida z dětství
Divadelní spolek Mladé
Československo a Kulturní
zápisník
Podobně jako v Praze, společně
s přáteli dále v exilu rozvíjeli divadelní a publikační činnost, tentokráte v roli instruktorů pověřených Kulturní komisí Jednotné čs. skupiny.
Roku 1941 se spolu s členem divadelní družiny Mladého Československa, Walterem Bergerem, ujal
redigování tehdy nově založeného
Kulturního zápisníku, z něhož se pak
oba společně pokusili vytvořit protiváhu k úspěšně se mezitím prosadivší kulturní revue Čechoslovák.
List přinášel informace o čs. umělecké tvorbě, hlavně té literární.
Na jeho stránkách byly přetiskovány
ukázky z knih a časopisů, vycházejících v protektorátu, dále tvorba exilová nebo ukázky z klasické i současné anglické literatury. Měsíčník
4
otevíral prostor i diskuzím, polemikám či satiře. To všechno v české
a později i ve slovenské verzi.
Tigrid se spolu s Bergerem pokusil navázat na revue obdobného
charakteru, avšak orientovanou
na intelektuály západoevropských
demokratických zemí. V lednu
1943 začala vycházet Review 43,
čtvrtletník vydávaný v anglickém jazyce. List měl seznamovat západní
svět s čs. kulturou a jejím přínosem
pro kulturu evropskou. Otiskovala
překlady soudobé i starší čs. tvorby, např. z díla Jaroslava Seiferta,
Vladislava Vančury či Franze Kafky.
Pozornost byla věnována i kritice literárních, hudebních, divadelních či
filozofických děl. Review 43 vycházela do konce r. 1944.
Heda Margoliová s Pavlem Tigridem
(Špindlerův Mlýn, Vánoce 1936)
vensky. Pavel Schönfeld do BBC
nastoupil jako hlasatel na podzim
r. 1940. Automaticky byla po něm
požadována také schopnost tlumočení z anglického jazyka. Název relace vysílání československé exilové
vlády byl původně Hovory s domovem, od dubna 1943 byla přejmenována na Hlas svobodného Československa.
V této době se Pavel Schönfeld přejmenoval na Pavla Tigrida. BBC totiž
po redaktorech vyžadovala užívání
pseudonymů, aby nebyli ohrožováni jejich příbuzní v protektorátu.
Schönfeld si vzpomněl, jak na gymnáziu zkomolil název řeky Tigris
na Tigrid a spolužáci mu tak začali
říkat. Po válce si nechal nové příjmení úředně potvrdit.
Československé vysílání BBC Prostřednictvím éteru do vlasti
Po napadení Polska začala rozhlaso- promlouvali např. Edvard Beneš,
vá stanice BBC vysílat česky a slo- Jan Masaryk, Pavel Svatý (Prokop
Drtina) a o něco později i Pavel Tigrid. Coby redaktor vládního vysílání
spolupracoval Pavel Tigrid s Hubertem Ripkou, náměstkem ministra
zahraničí, s Ripkovým tajemníkem
Janem Stránským či Ivo Ducháčkem. Pavel Tigrid se i jako pracovník BBC projevoval jako spisovatel
skrze své původní autorské práce.
Psal nejrůznější rozhlasové skeče,
pro BBC Home Service zdramatizoval například Vercorsovo Mlčení
moře.
Byl to právě Pavel Tigrid, který
do éteru mohl ohlásit velkou zlomovou událost – vylodění Spojenců v Normandii.
Konec války a návrat
do Československa
Přestože byla Pavlovi Tigridovi nabídnuta v BBC nová smlouva, tamní
působení ukončil. Po šesti letech
války strávených v emigraci přiletěl
18. června 1945 zpět do Československa. Po návratu do vlasti však
zjistil, že kromě jeho nevlastní sestry, která se zachránila útěkem
do Spojených států, nikdo z rodiny nacistický teror nepřežil. Tigridův otec zemřel již začátkem roku
1940.
Během války se pozvolna vyhraňoval do podoby spisovatele-publicisty a politického komentátora
a v tomto svém profesionálním
nasazení se rozhodl pokračovat
i v poválečném Československu.
Politická atmosféra se zde však
podstatně změnila. Zahraniční
politika se stále více orientovala na Sovětský svaz. Parlamentní
demokracie již nebyla demokracií
v pravém slova smyslu. Politicky
aktivní mohly být pouze strany
sjednocené v tzv. Národní frontě,
postupně byla omezována svoboda slova a shromažďování, docházelo ke znárodňování bank či
důležitých průmyslových odvětví.
Jedna z největších prvorepublikových politických stran, Agrární
strana, byla rozpuštěna.
Ministr informací Václav Kopecký
chtěl původně nabídnout Tigridovi
místo v Československém rozhlase. Ten byl právě přetvářen v účinný
nástroj komunistické propagandy.
Když se ovšem ukázalo, že Tigrid
není „správného“ politického zaměření, nastoupil na Ministerstvo
zahraničních věcí, jehož zaměstnancem se stal formálně již v době svého londýnského působení v BBC.
Na ministerstvu zastával funkci
rady angloamerického oddělení, což
mu umožnilo využívat zahraničních
kontaktů a zkušeností k postupnému posilování britsko-československých styků. Tigrid se však více
než jako ministerský pracovník cítil
jako žurnalista. Na jak tenkém ledě
se pohybuje, zjistil zhruba po roce
působení v ministerských službách.
Důvodem k opuštění stávajícího
postu se stal Tigridův komentář
Věčná otázka našich dějin, otištěný v Lidové demokracii. Hned druhý
den po uveřejnění se autor i jeho
článek stávají jedním z projednávaných bodů na zasedání předsednictva vlády Národní fronty, na němž
náměstek ministra zahraničí Clementis slíbil, že Tigrida disciplinárně potrestá a s okamžitou platností propustí ze státních služeb.
Ten se sice proti výpovědi odvolal,
ale soud do únorového převratu rozhodnout nestihl.
Novinářem v Obzorech
a redaktorem Vývoje
Propuštění z Ministerstva zahraničních věcí Pavlu Tigridovi umožnilo
plně se věnovat žurnalistice. Nastoupil do týdeníku Obzory, který
nesl podtitul týdeník pro politiku
a kulturu a začal vycházet dne 25.
srpna 1945. Obzory patřily k nesocialistickému politickému tisku
a v prvních měsících je vydávala
Lidová demokracie. Od prosince
1945 je převzal Výkonný výbor Československé strany lidové. Redakce
se od počátku snažila kritizovat totalitní tendence, které v Československu se zvyšujícím se vlivem KSČ
začaly postupně narůstat.
Právě díky ostré redakční kritice
poměrů v zemi musel list nejednou
čelit snahám ministerstva informací
o jeho likvidaci. Jako oficiální důvod
k pozastavení vydávání týdeníku
uvádělo ministerstvo nepravdivě nedostatek papíru. V závěru roku 1947
svoji kritiku poměrů Obzory vystupňovaly. Redaktorského vedení se
kromě Tigrida ujal jeho blízký spolupracovník a přítel Ivo Ducháček.
List společně vedli do čísla 12/46,
kdy se šéfredaktorem stal Ducháček
a Tigrid zastával funkci hlavního redaktora. Obsahová skladba týdeníku
se v průběhu let výrazně neměnila.
Hlavními rubrikami byly Co se děje
ve světě a Kultura ve světě i nás.
První jmenovaná obsahovala zprávy,
poznámky, komentáře politického či
ekonomického charakteru a také
přehled zahraničního tisku. V této
rubrice publikovali kromě výše jmenovaných např. Kamil Fára, Vladimír
Sís, Miloslav Skácel, Vladimír Krejčí.
Druhá, na kulturu orientovaná rubrika, přinášela knižní, filmové, rozhlasové či divadelní recenze, novinky
anglické literatury a divadla, stejně
jako anglickou beletrii. V této rubrice
publikovali např. Pavel Eisner, Egon
Hostovský, Ota Ornest, Jiří Lederer
a další. Od poloviny roku 1947 byl
týdeník napojen na zpravodajský
servis listu The Manchester Guardien.
Tigrid se v redakci projevil jako
univerzální publicista. Do Obzorů
přispíval články o literatuře československého exilu či divadelními
recenzemi, v politicky zaměřených
článcích pak vyjadřoval svůj postoj
k domácím událostem.
Byly to právě Obzory, které začaly
kritizovat brutalitu tzv. divokého odsunu Němců a šlendriánství ve správě sběrných táborů pro Němce, způsobující nedostatečnou výživou hlad
a nemoci a v jejich důsledku dokonce smrt. Týdeník Vývoj, rovněž vydávaný Československou stranou
lidovou, byl zaměřen na mladé čtenáře a Tigrid v něm působil na postu
šéfredaktora. Ač jeho vznik prováze5
Fotografie Pavla Tigrida s manželkou a známými v Mnichově (1950)
ly dlouhé průtahy, první číslo vyšlo
v září 1946. Už první vydání časopisu
přineslo konflikt, když se na titulní straně objevil místo lidoveckého
předsedy Jana Šrámka, který založení dalšího lidoveckého periodika
inicioval, portrét Jana Masaryka.
Vývoj kladl důraz na pestrost a zábavnost a v krátkých zprávách, poznámkách či komentářích věnoval
pozornost domácímu a zahraničnímu dění. Mezi pravidelné rubriky
patřily: Československo, Zahraničí,
Mládež – studentstvo, Knihy a umění, Divadlo a film, Výchova a školství, Sport, Žena a móda a další. Postupně si své místo ve Vývoji našly
i politické komentáře.
Nástup totalitní moci KSČ
Více než 40% voličských hlasů získala KSČ v prvních poválečných volbách 26. května 1946 a ukázala tak
jasnou převahu. Postupně se ukázalo, že Československo již přestává
být suverénním státem a je pouhou
6
loutkou v rukou sovětské zahraniční
politiky. Důkazem toho bylo jednání o Marshallově plánu, který mohl
vážně narušit mocenský potenciál
Sovětského svazu. Ten byl Stalinem
zamítnut a československá účast
na něm byla zakázána.
a demisi přijal a pověřil Gottwalda
doplnit uvolněná místa, která Gottwald doplnil svými spojenci z nekomunistických stran. Tak byla veškerá moc v rukou komunistů. Začala
diktatura proletariátu. Na vedoucí
místa bylo dosazeno 200 – 250 tisíc dělníků. Jiní samozřejmě o své
Tigrid, stejně jako mnoho jiných, upí- postavení přišli. Společnost byla
ral své naděje a zraky k Edvardu Be- rozdělena. Někteří lidé byli rádi, že
nešovi, který však v té době fyzicky se zlepší jejich hmotné zabezpečení
na tak náročnou funkci nestačil.
a věřili komunismu jako správnému
společenskému řádu, jiní prošli perPoté, co komunisty ovládané mini- zekucemi a mnoho z těchto lidí emisterstvo vnitra přeložilo posledních grovalo.
šest nekomunistických pražských
velitelů, podalo 20. února 1948 Tigridova druhá emigrace
na protest demisi dvanáct nekomu- Jako ministerský úředník a poznistických ministrů. Tehdejší komu- ději i novinář jezdil Pavel Tigrid
nistický premiér Gottwald pak ne- na zahraniční cesty. Tigrid odjížchal uspořádat demonstrace a ge- děl, zcela legálně na diplomaticnerální stávku, které tlačily na pre- ký pas, na zahraniční cestu plzidenta Beneše, aby demisi přijal. nit své novinářské poslání. Rudé
Mezitím probíhalo vyzbrojování právo otisklo lživou informaci,
Lidových milicí. Po Gottwaldově ná- že se britská vláda ve svém okupačtlaku na Beneše přímo na Pražském ním německém pásmu, v utečenechradě nakonec prezident podlehl kých táborech, chová bezohledně.
Dokonce prý dochází i k týrání hladem. Zaměstnanec britské ambasády v Praze a Tigridův přítel Cecil
B. Parrot ho tedy v lednu 1948 požádal, aby se vypravil a poté napsal
o své zkušenosti. Tigrid měl původně odcestovat již v lednu, ale vlivem
domácích událostí nechtěl opustit
republiku. Termín byl tedy přesunut
na 19. února. Jak se později ukázalo, tato souhra náhod byla vlastně
velkým štěstím - rozkaz na zatčení
Pavla Tigrida byl vydán 23. února
1948.
V té době byl již Pavel Tigrid ženatý s Ivanou, rozenou Myškovou, se
kterou se oženil v roce 1947. Legální výjezd za manželem Ivaně
úřady nepovolily, proto se Tigrid
uchýlil ke lsti: poslal manželce
telegram s fingovanou zprávou,
že leží s vážným onemocněním
v mnichovské nemocnici a její
přítomnost je víc než naléhavá.
Úřady neuvěřily, zabavily jí pas
a 5. března 1948 byla zadržena.
Ivana Tigridová strávila ve vazbě
dalších dvanáct týdnů, než komunisté pochopili, že Tigrid se zpátky
do Československa nevrátí. Poté
usoudili, že nemá cenu držet jeho
ženu jako rukojmí. V září 1948 se
oba manželé šťastně shledali v Německu.
Od roku 1947 do března 1950, podobně jako Pavel Tigrid, uprchlo z politických důvodů na Západ mnoho
Čechů. Bylo mezi nimi třicet pět
poslanců parlamentu, dvanáct velvyslanců a ministrů, dvanáct generálních konzulů, na sto diplomatů,
osmnáct generálů armády a letectva a stovky veřejných činitelů. To byli muži a ženy, kteří v létě
1948 zahájili československou politickou činnost v exilu. Představitelé komunistické diktatury se
často snažili na veřejnosti svými
prohlášeními vzbudit dojem, že
jejich političtí protivníci byli obyčejní zbabělci, pro které nebylo nic
snadnějšího, než odejít do exilu.
Ještě v únoru uspořádal Pavel Ti-
grid ve Frankfurtu nad Mohanem Tigrid v Rádiu Svobodná
tiskovou konferenci, na níž osvětlil Evropa
okolnosti a průběh komunistického V r. 1949 byl ve Spojených státech
převratu v Československu.
zřízen Národní výbor pro Svobodnou
Evropu, jehož prostřednictvím se
Za hranicemi vynakládal nemalé úsi- americká vláda snažila podporovat
lí na pomoc a zlepšování životních demokratické principy a zabránit
podmínek československých exu- stále rostoucímu vlivu komunismu
lantů. Pomáhal vytvářet exulantské ve střední a východní Evropě. Protábory v Německu či v Rakousku, jekt šíření rozhlasového vysílání
které pro emigranty představovaly do lidově-demokratických zemí však
jakousi přestupní stanici na cestě závisel nejen na technických možza novým domovem. Tigrid působil nostech, ale i na personálním obsave středisku Oberursel u Frankfurtu zení .
nad Mohanem, kam byly soustřeďovány významné osobnosti českoslo- Vybudováním mnichovské pobočky
venské politiky, kultury a společ- Rádia Svobodná Evropa, jejímž pronosti vůbec.
střednictvím mělo být realizováno
československé vysílání, byl pověJeho angažovanost byla patrná řen Pavel Tigrid.
hlavně v prvních měsících po únorovém převratu, jinak si od exulant- Nepravidelný provoz zahájila RSE
ské politiky udržoval odstup. Pavel v červenci 1950, pravidelné vysílání
Tigrid získal akreditaci v tiskovém pak od 1. května 1951. Jednalo se
středisku zahraničních novinářů bezesporu o dosud nejvýznamnější
ve Frankfurtu nad Mohanem, pravi- počin československého exilu v boji
delně přispíval do švýcarského dení- proti komunistickému režimu. Koku Neue Zürcher Zeitung či The Irish munisté si nebezpečnost nové zbraTimes.
ně v rukou zahraničního exilu velmi
dobře uvědomovali, proto bylo vysíV září 1948 začal redigovat týdeník lání od svého počátku až do r. 1988
Svoboda, jeden z prvních českých rušeno. Pracovní tým čítal osmdesát
exilových časopisů, vydávaný Čs. převážně mladých redaktorů, nad
pomocným výborem ve Frankfurtu nimiž drželi supervizi renomované
nad Mohanem. List přinášel zejména osobnosti. Tigrid, zastávající funkci
politické komentáře a zpravodajství. programového ředitele, si pro své
osobnostní kvality získal respekt
Velkou Tigridovu pozornost si získa- a oblibu celé redakce.
la Nezávislá revue Skutečnost, založena mladší generací poúnorových Samotné působení v RSE znamenalo
emigrantů, intelektuálů, v Ženevě. prestiž na straně jedné a řešení exisHlavním úkolem čs. exilu bylo podle tenčních problémů na straně druhé,
listu objektivně informovat o nejen protože úspěšný uchazeč se autoo událostech historicko-politic- maticky stal zaměstnancem amerických, ale i těch současných. V rám- ké vlády. Když se Tigridovi rozhodli
ci politických analýz se Skutečnost v roce 1952 odstěhovat do Spojenezaměřovala jen na situaci v Čes- ných států, měli značné problémy
koslovensku, ale i na politiku zase získáním víz. Ústředním tématem
hraniční. Velkou pozornost věno- programového portfolia sice zůstávala odsunu sudetských Němců.
vala politika, ale samotné vysílací schéma bylo mnohem pestřejší.
Mnoho členů původní redakce ode- Vysílaly se pořady s náboženskou
šlo během r. 1950 do právě se for- tématikou, sportovní či zemědělské
mující Svobodné Evropy, kde v tu pořady nebo naučné pořady pro děti
dobu Pavel Tigrid sestavoval re- a mládež. Programové schéma nedakční tým.
zapomínalo ani na kulturní pořady.
7
Propagandistická karikatura E. Seyčka
Jednalo se mj. o relace Češi a Slováci, což byly interview s exulanty,
Hlasy básníků, satirický pořad Já
mám v notesu. V cyklu Hra týdne
se vysílaly inscenace zahraničních
autorů a původní tvorba samotných
exulantů. Kulturní pořady se věnovaly i dějinám československé literatury nebo soudobé americké kultuře.
Zásadní spory začaly narůstat mezi
mnichovskou a newyorskou redakcí. V Mnichově odmítali zásahy New
Yorku do svého vysílání, odmítali vysílat newyorské předtočené pořady
často odtržené od reality. Mnichovská redakce měla denně k dispozici
pražský tisk a velké množství posluchačských ohlasů, byla tak k Československu a k situaci uvnitř státu
přece jenom blíž než Amerika. Spory
přijel v srpnu 1952 do Mnichova řešit i sám Peroutka. Tigrid i vzbouřená redakce odmítala respektovat
autoritu newyorské centrály v čele
právě s Peroutkou, proto vypracovali deset bodů, v nichž žádali změny
kompetencí ve prospěch své redakce. To byl také jejich hlavní požadavek, který však centrála odmítla
přijmout. Už tak vyhrocenou situaci
ještě více vyostřil i sám Tigrid, když
ve svém posledním projevu kritizo8
V roce 1954 se podílel na založení PEN Center for Writers in Exile
a na dlouhá léta se stal jeho tajemníkem. Jako jeden z delegátů se každý rok účastnil zasedání exekutivy Mezinárodního PEN
Klubu, kde se až do roku 1980 anOdchod z RSE popisuje Tigrid jako gažoval ve prospěch vězněných
své rozhodnutí ve smyslu „všech- spisovatelů, nejen těch českoslono nebo nic“. Nebyl to Tigrid, nýbrž venských.
Američané, kteří se nakonec rozhodZaložení Svědectví
li pro jeho odchod.
Časopis Svědectví začal vycházet
Ještě před koncem roku 1952 se symbolicky 28. října 1956. Svědecodstěhoval do Spojených států. tví bylo postaveno na dvou základTři roky se živil jako číšník – v ir- ních tezích: za prvé nemělo být
ském nočním klubu v Brooklynu časopisem emigrantským, nýbrž
a v poledne v restauraci na Wall časopisem určeným primárně „doStreet. Nějakou dobu studoval movu“, za druhé mělo zprostředna Kolumbijské univerzitě a sou- kovat dialog československého
časně přednášel po celých Stá- exilu s reformními komunisty.
tech o Československu a mezinárodní politice, psal komentáře pro Tematický záběr Svědectví byl
Hlas Ameriky. Přispíval i do kra- široký. Hlavně zpočátku dominojanských New-Yorských listů vala historicko-politická témata,
a rovněž spolupracoval s politic- akcentující vývoj československé
ky orientovaným časopisem Nové společnosti od tzv. první republiky,
obzory, vydávaný I. Ducháčkem přes mnichovský diktát, protifašia B. Bunžou jako vzpomínka stický odboj, únorový převrat až
na předúnorový pražský týdeník. po rok 1968 a dále protirežimní reSám založil měsíčník Central Eu- zistenci 70. a 80. let. Objevovaly se
ropean Newsletter. Nakrátko se i příspěvky mapující politickou sivrátil do Svobodné Evropy jako re- tuaci v jiných, komunisty řízených
zemích – Polsko, Čína či SSSR.
daktor publikačního oddělení.
val Radu svobodného Československa, čímž fakticky před „domácími“
posluchači zbořil dlouho živenou iluzi o jednotě politického exilu. Jedním z členů předsednictva RSČ byl
i Ferdinand Peroutka.
čtvrtletník pro politiku a kulturu_________________________ročník I, číslo 1
Obálka prvního čísla Svědectví předznamenala jeho grafickou podobu na více jak čtyřicet let
Velký prostor věnoval list kulturnímu dění, jak tomu domácímu, tak
zahraničnímu. Hlavně zpočátku byla
hojně otiskovaná východoevropská
literatura, na níž chtělo Svědectví
čtenáři přiblížit kulturní vývoj v zemích, kde vládl stejný režim jako
v Československu.
sko potýkalo od roku 1953 vyústily
v první vlnu nepokojů a stávek proti
stávajícímu režimu. Šedesátá léta
se nesla v duchu polevující cenzury
a československá izolace od vnějšího světa byla díky nově vydávaným
knihám či filmům částečně narušena.
Mimo vesměs monotematická čísla
věnovalo Svědectví pozornost i významným událostem a osobnostem.
Příkladem může být např. č. 28 o porušování zákonů a kultu osobnosti,
č. 69 věnované Franzi Kafkovi.
V roce 1960 Tigrid přesunul redakci Svědectví z New Yorku do Paříže. Přijal totiž nabídku bývalého
viceprezidenta RSE Sama Walkera na místo evropského zástupce
v jeho nakladatelství, jež vydávalo
V r. 1968 Tigrid vydávání Svědectví převážně naučnou a politickou litepozastavil, aby nemohlo být zneuží- raturu. Tento krok se vyplatil hned
váno na politické scéně v Českoslo- nadvakrát: jednak mohl být blíže
vensku.
Československu a navíc získal z nového zaměstnání pravidelný příjem.
Skepse ze stávajících událostí se Náklad i zájem o Svědectví neustále
ve Svědectví projevila tím, že dří- rostl jak v zahraničí, tak v Českovější komentované zpravodajství slovensku. Velký podíl na tom měla
vystřídaly historické a filozofické i Svobodná Evropa, která pravidelně
reflexe. Pokud ale v něčem po roce vysílala obsah každého čísla.
1968 vynikalo, tak v objektivních
analýzách tzv. pražského jara. Jed- Za vydatného přispění Tigridových
nou z takových je ta s příznačným přátel se dokonce podařilo dvě čísnázvem Československé jaro 1968. la redigovat přímo v ČeskoslovenTelegraficky shrnuje události a změ- sku. Tzv. Pražské číslo I (č. 59) seny, jimiž Československo prošlo bě- stavovali Václav Havel, Petr Pithart
hem posledních dvaceti let, avšak a Ludvík Vaculík. Na vydání Pražtěžištěm obsahu je „200 dnů památ- ského čísla II (č. 62) se podíleli Egon
ného československého jara“.
Bondy, Ivan M. Jirous a Jiří Němec.
Od prvního čísla po další desetiletí se struktura časopisu udržovala
v téměř nezměněné podobě. Pravidelnými rubrikami byly Poznámky k událostem, úvodní rozsáhlejší
články rozebírající aktuální politická, společenská a historická témata, popř. i rozhovory. Rubrika
dávala často prostor i překladům
prací západních politologů a publicistů: Zbygniew Brzezinsky, Leszek
Kolakowski, Adam Michnik. Ohlasy čtenářů a polemické materiály
měly svůj prostor v rubrice Tribuna
Svědectví. Stále většího prostoru se
dostávalo literatuře, literární vědě
a kritice. Nejprve v rubrice Literatura
a umění, od 60. let a období normalizace to dále byly rubriky Bibliografie
knih a článků o ČSSR a Nové knihy
českých a slovenských autorů. Nesmíme opomenout, že Svědectví
vzniklo v době pozvolného uvolňování komunistické moci. Ekonomické
problémy, s nimiž se Českosloven-
Svědectví si v tomto období udržovalo střízlivý pohled na dění v Československu a nepřehlíželo zárodky
objevující se regrese. Události z 21.
srpna 1968 ukazují, jak byl tento přístup racionální.
Nový dech nabralo Svědectví v souvislosti s Chartou 77. Tigrid se naprosto ztotožnil s koncepcí Charty,
která hlásala názorovou pluralitu
a ostře se stavěla proti nebezpečným ideologiím.
V komentáři Časné a jiné Tigrid
zdůrazňuje, že „chartisté“ nežádají revizi programu, ani proměnu systému uvnitř jeho samotného, nýbrž vytvoření podmínek
pro důstojný, svobodný život člověka, který nepůjde proti režimu,
ale bude žít paralelně s ním.
První číslo financoval Jan Papánek
částkou 1000 dolarů, vydávání dále
sponzoroval slovenský Sokol v New
Jersey a pravidelně přispíval i Tomáš Baťa. Utajena zřejmě zůstanou
jména spolupracovníků a informáto9
Na výletě ve Švýcarsku v Lac Champeix v roce 1981
rů listu z Československa. Tento vůbec nejvýznamnější československý
exilový časopis vycházel sice nepravidelně, ale v podstatě se snažil
o čtvrtletní periodicitu. Za dobu jeho
existence 1956 – 1992 bylo vydáno
celkem 93 čísel. Redaktoři a spolupracovníci Svědectví pracovali pro
list zcela dobrovolně, bez nároku
na honorář.
Pod dohledem StB
Pavel Tigrid byl veden ve svazcích
StB pod následujícími kryptonymy:
Premier, Leon, Dárek. Sledován byl
již dávno před únorem 1948, protože jako publicista vystupoval protikomunisticky. V prosinci 1947 StB
na Tigrida nastražila provokaci, jejímž cílem bylo usvědčit ho z tajných
kontaktů na americkou ambasádu. Jak velké nebezpečí v Tigridovi
Státní bezpečnost spatřovala, dokládá dokument z 23. února 1948.
V rozkazu k okamžitému zatčení
„pro podezření z protistátní činnosti“ stojí jméno Pavel Tigrid na prv10
ním místě. V té době byl už ale čtyři
dny v zahraničí. Poté, co se Tigridovi
odstěhovali do USA, na tom nebyli finančně dobře. Zpočátku to byla
dokonce paní Tigridová, která živila
celou rodinu. Jejich svízelné situace
chtěla využít československá rozvědka, proto začala připravovat plány, jak získat Tigrida na svoji stranu.
začaly vycházet tajné informace
z jednání ÚV KSČ. V srpnu 1964 zaslala maďarská státní bezpečnost
do Prahy informaci o chystané pětidenní konferenci PEN klubu v Budapešti, které se měl účastnit i Pavel
Tigrid. Zatím co rozvědka navrhovala Pavla Tigrida sledovat, kontrarozvědka plánovala jeho únos z Maďarska do Československa. V říjnu 1964
V dubnu 1956 se poprvé rozvědka do Budapešti dorazil jak Tigrid, tak
dověděla, že se Tigrid a jeho sku- i jeho únosce Jiří Svoboda. Z plápina chystá vydávat časopis. Proto novaného únosu nakonec shodou
v polovině roku 1956 Tigrida, nyní náhod sešlo a maďarská státní bezoznačovaného jako Leon, kontak- pečnost nakonec sama Tigrida před
toval agent Bartoš, který se měl dle únosem varovala. Ten se obratem
pokynů rozvědky představit jako di- vrátil do Paříže.
plomat a zjistit jeho politické názory. Rozvědka nakonec snahy získat Po této neúspěšné akci se StB snaTigrida na svou stranu vzdala, nic- žila Tigrida dostat za mříže přímo
méně i nadále vedla záznamy o jeho ve Francii vypuštěním dezinformačinnosti a osobách, se kterými se ce, že má styky s Alžířany, kteří
stýkal.
plánovali atentát na francouzského
prezidenta de Gaulla. Francouzská
Velmi nebezpečnou zbraní vůči kontrarozvědka poté nechala Tigrikomunistickému režimu se stalo da skutečně sledovat, důvod k jeho
Svědectví zejména poté, co v něm zatčení však neměla.
Další vykonstruovanou akcí komunistů, či spíše prezidenta Novotného, byl proces, v němž byl odsouzen
mladý spisovatel Jan Beneš a v nepřítomnosti i Pavel Tigrid. Novotný nechal vypracovat zákon, který
umožňoval odsoudit emigranty a jejich spolupracovníky z údajné protistátní činnosti. V létě roku 1967 byl
Beneš odsouzen k pětiletému trestu
odnětí svobody, Tigridovi byl za rozvracení republiky a vyzvědačství vyměřen trest čtrnáctiletý.
Sametová revoluce
a návrat Pavla Tigrida
Na počátku roku 1989 počet a síla
protirežimních protestů v Československu vzrostly. Po násilném
rozehnání studentské demonstrace
ze 17. listopadu následovaly další
nepokoje. Teprve generální stávka
ze 27. listopadu 1989, k níž se připojila většina občanů, přinutila KSČ
k dialogu s opozicí. 29. listopadu
odhlasovalo Federální shromáždění
ČSSR změny v ústavě, jimiž vypustilo články o vedoucím postavení KSČ.
9. prosince byla jmenována nová
vláda.
Na počátku r. 1990 přijal Pavel Tigrid nabídku Václava Havla a stal se
jedním z jeho poradců. Ve službách
prezidentské kanceláře pak působil
až do Havlovy abdikace, v létě roku
1992.
V devadesátých letech psal jako
nezávislý novinář komentáře pro
Lidové noviny, Mladou frontu Dnes,
pro pražskou Svobodnou Evropu
či Český rozhlas. Publikovat přestal jen v období svého působení
na ministerstvu. Rozpad společného
československého státu byl pro Tigrida, velkého patriota, zklamáním.
Na druhé straně ale přiznal, že nemá
cenu uměle udržovat něco, k čemu
není vůle.
vztahy obou států. Uzavírá otázky
minulé, tj. majetkové nároky odsunutých Němců, a posiluje „důstojnou budoucnost česko-německých
vztahů“. Otázkami česko-německých vztahů se Tigrid zabýval již od pol. 40. let v souvislosti s odsunem
sudetských Němců z Československa, který se hlavně v prvních poválečných měsících vyznačoval nebývalou krutostí. Jeho stanovisko
vůči odsunu zůstávalo po celá léta
stejné: byl to zločin.
Od ledna roku 1994 do května roku
1996 byl ministrem kultury ve vládě
Václava Klause. Nabídku politického
angažmá přijal na žádost Václava
Havla a Josefa Luxe, jehož strana
KDU-ČSL ho do funkce navrhla, aniž Až do roku 1998 žil střídavě v Praze
by byl jejím členem.
a ve Francii. Poté se stáhl z veřejného života a posledních pět let stráNa konci svého funkčního obdo- vil ve Francii ve svém domě v Héricy
bí zmiňoval spíše jeho vnitřní pře- u Paříže. Zemřel náhle, dobrovolně
stavbu. V této souvislosti nechalo 31. 8. 2003. „Svůj osud sis dovedl
Tigridovo ministerstvo vypracovat sám do konce, s odvahou a odhodtzv. Bílou knihu, nezávislou analýzu láním. Odešel jsi sám, důstojně, tak,
vztahu státu a kultury, včetně na- jak sis to přál,“ řekla na pohřbu Tiznačení možného řešení otázek kul- gridova nejstarší dcera Deborah.
turní politiky v ČR.
V prosté rakvi, ozdobené křesťanV roce 1995 se osobně zasadil o ob- ským křížem a Davidovou hvězdou,
novu udílení Státní ceny za literatu- byl pohřben na venkovském hřbitoru a překladatelské dílo. Navázal tím vě v Héricy.
na prvorepublikovou tradici, sahající
do roku 1920.
Literární tvorba
Pavel Tigrid je autorem desítek
Po odchodu z Ministerstva kultury článků, esejů, studií, recenzí a noohlásil svou kandidaturu do Sená- vinářských glos. Vedle rozsáhlé
tu za KDU-ČSL, ale v listopado- publicistické činnosti v časopisech
vých senátních volbách neuspěl. se věnoval také psaní rozhlasových
V únoru roku 1997 se vrátil zpět her a vydal rovněž řadu knih. Značná
do Kanceláře prezidenta republi- část Tigridova díla vyšla v několika
ky, kde působil ve funkci poradce světových jazycích – v angličtině,
pro česko-německé vztahy. V led- francouzštině, italštině, portugalštinu byla podepsána Česko-němec- ně, němčině nebo japonštině.
ká deklarace upravující vzájemné
11
ŽIVOT PAVLA
TIGRIDA V DATECH
• Pavel Tigrid, původním jménem Pavel Schönfeld
• narozen 27.10.1917 v Praze, spřízněn s Antalem Staškem a Ivanem Olbrachtem
• studium na gymnáziu v Praze na Zbořenci
• 1936 založení Divadelního kolektivu mladých
• studium na právnické fakultě Univerzity Karlovy (z důvodu okupace nedokončeno)
• první příspěvky ve Studentském časopise
• březen 1939 útěk na motorce do Londýna, život v emigraci
• Londýn, pracovník v redakci BBC jako hlasatel a později redaktor rozhlasového programu
čs. exilové vlády Hlas svobodného Československa
• Londýn, redaktor časopisu Kulturní zápisník a anglicky psané Review 42
• 18. červen 1945 návrat do Prahy
• krátké angažmá na ministerstvu zahraničí
• zakladatel a redaktor týdeníku Obzory
• 1946 šéfredaktor nezávislého týdeníku Vývoj
• 19. února 1948 reportážní cesta po Západním Německu
• 23. února 1948 vydán zatykač StB na Pavla Tigrida
• Frankfurt nad Mohanem, život v emigraci
• zakladatel Pomocného výboru pro uprchlíky z Československa
• člen Výboru pro Svobodnou Evropu
• 1951–52 programový ředitel vysílání Radia Free Europe – Svobodná Evropa
• spor o koncepční otázky s Ferdinandem Peroutkou a americkým vedením stanice
• 1952 rezignace na post ředitele
• 1953 pobyt v USA, studium na Columbia University
• série přednášek o střední a východní Evropě
• číšník v irském nočním klubu v Brooklynu
• 1954 mezinárodní sekretář organizace PEN Center for Writers in Exile
• 1955 návrat k práci ve Svobodné Evropě v publikačním oddělení
• 1956 zakladatel časopisu Svědectví
• 1960 přesun redakce a působiště do Paříže
• 1964 delegát konference PEN clubu v Budapešti (pokus o únos agentem StB)
• 1967 v procesu s J. Benešem v nepřítomnosti odsouzen k 14 letům vězení
• 27. prosinec 1989 návrat do Československa
• 1990 vstup do aktivní politiky
• poradce Kanceláře prezidenta ČSFR Václava Havla
• udělení Velké ceny za exilovou literaturu Bavorské akademie krásných umění
• 1992 udělení Řádu čestné legie Francouzské republiky
• 1994 ministr kultury ČR
• 1995 obnovení tradice udílení Státní ceny za literaturu a překladatelství
• udělení Řádu T. G. Masaryka
• 1996 kandidatura do Senátu ČR
• poradce Kanceláře prezidenta ČR pro česko-německé vztahy
• 2000 udělení německé ceny Velkého kříže s hvězdou Řádu Za zásluhy
• 31. srpna 2003 umírá v Héricy u Paříže
12
čtvrtletník pro politiku a kulturu – ročník I – číslo 1 – zima 1956
poznámky k událostem
VÝZVA
Tento časopis vychází v době revoluce
ve střední Evropě. Je to svým způsobem
revoluce jedinečná: není namířena proti
socialismu, ale proti zemi, jež skutečný socialismus zradila, Sovětskému Svazu. Je to
revoluce nikoli za návrat kapitalismu, ale
za návrat svobody, spravedlnosti a důstojného lidského života. Je to zápas vedený lidem proti těm, kdo jej po léta ponižovali,
omezovali, odírali a ohlupovali z příkazu
cizího diktátora, nyní i Moskvou prohlášeného za zločince. Lid žádá, aby tito muži
v cizích službách byli smeteni.
jej musela - nebo bude muset - splnit. Komunisté, kteří se v budoucnu ještě vůbec
chtějí nazývat Čechoslováky, musí jej rovněž vznést a postarat se o to, aby byl v plné
míře splněn: v tomto úsilí mohou počítat
s podporou všeho lidu.
Tento československý časopis, vycházející
v cizině, se ovšem hlásí do řad bojujících.
Co jeho spolupracovníci hlásali po osm
dlouhých let se prokazuje být pravdou:
nyní jde o to, abychom ve spojení se všemi důslednými Čechoslováky ve vlasti
uskutečnili základní předpoklad pro příští
život ve svobodě: plnou nezávislost na sovětském Rusku. Řada komunistických předáků ve střední a jihovýchodní Evropě už
tento požadavek postavila a Sovětská vláda
Podávají tu na sklonku osudného roku 1956
svědectví o tom, že stojí svým cítěním a myšlením, vášnivěji, než kdy jindy, na straně
lidu a jeho tužeb; a v podobě těchto listů,
jež posílají domů, vyzývají všechny opravdové Čechoslováky ke společnému hledání cesty, jež vede k budoucnosti v míru,
ve svobodě a spravedlnosti.
Teprve až se tak stane, zahájíme rozpravu
o tom, co dál. Tento časopis chce sloužit
takovéto rozpravě u vědomí mravního, myšlenkového a politického souzvuku, který
existuje mezi nastupujícími generacemi
ve vlasti a těmi, kdo jako demokraté museli
v roce 1948 opustit svou zem.
28. října 1956
Redakce
Celý text Tigridova komentáře k založení časopisu (Svědectví 1-1956)
13
WORKSHOP I
Pracovní list - texty k workshopu – StB a Pavel Tigrid
JIŘÍ HRUŠKA
ZDROJ: SCHOVÁNEK, Radek. Svazek Dialog. StB versus Pavel Kohout. Praha – Litomyšl : Paseka 2006. 1. vyd.
400 s., s využitím http://ludvikvaculik.cz/index.php?pid=121&sid=149
Úvod – situace po pádu režimu / skupina I.
Měsíc poté, co se počátkem listopadu 1989 zhroutila Berlínská zeď a bylo jasné, že režim padl i v Československu,
už příslušníci Státní bezpečnosti na příkaz generála Alojze Lorence ničili citlivé dokumenty. Již v lednu 1990 se
objevily v novinách články volající po zveřejnění jmen spolupracovníků a příslušníků komunistické tajné policie.
Svazky a informace z evidencí StB se staly žádaným zbožím a objevila se první jména donašečů. Někteří nově instalovaní politici si vyžádali „z moci úřední“ své dokumenty a po jejich prostudování se stali zapřisáhlými odpůrci
zpřístupňování tohoto komunistického dědictví - a to i osobám, na něž byly svazky vedeny. Nadále pokračovalo
nesmyslné utajování a dokumenty totalitní policie byly přístupné velice omezenému okruhu lidí, kteří se rekrutovali
převážně z bývalých důstojníků StB. Před volbami v roce 1992 vydal Petr Cibulka „kompletní seznamy spolupracovníků StB“. Přestože se záhy ukázalo, že „kompletní“ zdaleka nejsou, způsobilo zveřejnění více než 120 000 jmen
ve společnosti šok. Na seznamu se objevily významné osobnosti všech oblastí společenského života. Svazky však
zůstaly v držení ministerstva vnitra, které s jejich zpracováním a zpřístupněním nijak nespěchalo. Až v roce 1996
byl přijat zákon, který za značně nedůstojných podmínek umožňoval obětem represí seznámit se s dokumenty této
obávané organizace. Ministerstvo vnitra pro tyto účely zřídilo speciální pracoviště v Pardubicích, kde se žadatelé
mohli seznámit se svými svazky.
Příslušníci StB zničili v listopadu a prosinci 1989 desetitisíce písemností. Především svazků vedených k „vnitřnímu
nepříteli“, tedy převážně k vrstvě občanů vystupujících proti režimu (dokumentů týkajících se ochrany ekonomiky,
případně boje proti západním zpravodajským službám bylo zničeno mnohem méně). Příslušnou agendu měly ve své
pracovní náplni 9. až 12. odbor II. správy SNB. Nad rámec Lorencova rozkazu byly zničeny svazky archivované
v Brně a v Ostravě. V Plzni byla dokonce zničena část registračních protokolů, které jsou rozhodující při vydávání
lustračních osvědčení - zachovaly se zde pouze údaje zapsané na počátku normalizace. Vzhledem k malým zásahům do již archivovaných svazků, především v Praze a na centrálních správách, lze činnost StB poměrně dobře
rekonstruovat. K zachování řady dokumentů přispěla na konci 80. let snaha vedení ministerstva vnitra o přeměnu nefunkční byrokratické struktury tajné policie v modernější kontrarozvědku. V jejím rámci byly v roce 1988
sloučeny dosud samostatné správy StB (ochrana ekonomiky, boj s vnitřním nepřítelem a ochrana před západními
rozvědkami) a přehodnoceny zpravodajské priority. Následně pak bylo mnoho svazků osob z opozičního prostředí
uloženo do archivu, kde přečkaly skartace z konce roku 1989. Zde se proto zachovalo i mnoho svazků osob, jež
odešly do exilu. Výjimku z tohoto pravidla tvořily svazky lidí, kteří se po odchodu do exilu aktivně zapojili do činnosti
proti komunistickému režimu, a StB sledovala jejich kontakty do Československa. Pokud neuložila jejich svazky
do archivu před listopadem 1989, pak byly většinou skartovány. Jedná se například o svazky Jana Kavana, Zdeňka
Mlynáře, Jiřího Pelikána či Viléma Prečana. Ale i v případě, že svazek ke konkrétní osobě byl zničen, lze z různých
zachovaných dokumentů jeho obsah alespoň částečně rekonstruovat. Tajné služby - a komunistické zejména jsou byrokratické organizace, které vytvářejí velké množství často vzájemně provázaných dokumentů. Z různých
ročních či měsíčních plánů a jejich vyhodnocení lze proto často sestavit obraz činnosti jednotlivých příslušníků StB
i jejich agentů.
14
1. Zrození nepřítele / skupina II.
Patrně nikde nevyvolaly změny v politice KSČ v lednu roku 1968 tak rozdílné reakce jako uvnitř StB. V šedesátých
letech se v jejím vedení objevilo několik schopnějších lidí, kteří si uvědomovali, že s plošnou kontrolou společnosti nelze v budoucnosti vystačit. V několika akčních programech z jara 1968 se analytici tajné policie pokusili
načrtnout reformu tajné služby, jež by proměnila zkostnatělou StB ve funkční kontrarozvědku. Ačkoli tajná služba
dlouhodobě používala rozsáhlou agenturní síť, masově využívala odposlechy a prohlížela statisíce soukromých
dopisů, nebyla ve skutečnosti schopna odhalit nejenom významnější agenty cizích zpravodajských služeb, ale ani
dopisovatele exilového čtvrtletníku Svědectví. Proces s Pavlem Tigridem, Janem Benešem a Karlem Zámečníkem,
uspořádaný v druhé polovině šedesátých let, byl spíše výjimkou potvrzující pravidlo - i proto již nemohl zastavit
probouzející se společnost. Zatímco v roce 1960 spolupracovalo s StB 38 987 občanů, o osm let později to bylo
„pouze“ 11337. Stejně poklesl i počet „zájmových osob“ - z 12 877 v roce 1960 na 2 277 v roce 1968. Po obsazení
Československa v srpnu roku 1968 byla tajná policie v naprostém rozkladu. Byla zničena část dokumentů a ministerstvo vnitra začali postupně ovládat opět lidé, kteří začátek své kariéry spojili s nejtemnějším obdobím komunistické diktatury - přelomem čtyřicátých a padesátých let. Akční program byl zapomenut a StB se začínala vracet
ke starým metodám. Na druhou stranu již ale nebylo možné rozpoutat teror, kterým dusila společnost o dvacet
let dříve. Přesto obnovila aktivní rozpracování mnoha tisíc osob a zaměřila se zcela jednoznačně proti „vnitřnímu
nepříteli“.
Počátkem sedmdesátých let federální ministerstvo kultury a informací vydalo tajné seznamy děl, která nesměla
být půjčována, a zároveň nechalo sešrotovat desítky titulů připravených k vydání nebo již vytištěných, přestože se
v některých případech jednalo o knihy zemřelých autorů či naopak spisovatelů, kteří se nakonec přihlásili k normalizační KSČ. Jedinou možností pro zakázané spisovatele zůstalo publikování v zahraničí. Uzavření smluv ovšem
podle československých zákonů mohla zprostředkovat pouze Divadelní a literární agentura (Dilia), jejímž novým
ředitelem se v květnu 1971 stal Karel Boušek. V důvěrném dopise 27. prosince 1971 napsal: „Rozhodnutím nového
ředitele DILIA z 13. 5. 1971 bylo pozastaveno zastupování čs. autorů, kteří patří k politické emigraci, a dočasně
zastaveno proplácení jejich honorářů až do přezkoumání oprávněnosti nároků. Spisovatelé publikující pouze v zahraničí se rázem ocitli ve velmi obtížné životní situaci. V domácích nakladatelstvích jejich díla nesměla vycházet
a honoráře ze zahraničí jim Dilia odmítala proplatit. Přestože byl postup státní agentury jednoznačně protiprávní,
měl podporu nového politického vedení.
Patnáct dnů po odeslání dopisu vstoupil v platnost tajný výnos ministerstva financí, který zrušil daňové zvýhodnění
pro vyplácení honorářů ze zahraničí za díla, jež „mají protistátní nebo protisocialistický obsah“, a za díla autorů,
jejichž šíření bylo v ČSSR zastaveno. Zakázaným spisovatelům zbyla pouze možnost nechat si dovážet honoráře
přímo do Československa.
Přímému vyplácení honorářů se ovšem státním úřadům nikdy nepodařilo zcela zabránit. …
15
2. Sledování / skupina III.
Koncem šedesátých let se StB vzpamatovávala ze své největší krize od roku 1956. Do konce roku 1969 odešlo
do emigrace několik desítek bývalých spolupracovníků StB, stovky kádrových příslušníků byly vyhozeny a někteří
dokonce emigrovali. Postavením československé rozvědky ve světě otřásly útěky defektorů Ladislava Bittmana,
Františka Augusty a Josefa Frolíka (odešli do USA). Do zahraničí odešel také Jaroslav Janota, bývalý pracovník
prvního odboru VI. správy, který nasazoval prostorové odposlechy. Po jeho útěku v roce 1969 byly na „velkých
ambasádách“ odhaleny všechny nasazené mikrofony. StB jako kontrarozvědná služba schopná sledovat činnost
západních zpravodajských služeb v Československu přestala v tomto okamžiku existovat.
Využívání operativní techniky proti politickým oponentům bylo z několika důvodů velmi rozšířené. Možnost odhalení zařízení byla poměrně nízká, neboť se na rozdíl od cizích ambasád jednalo o soukromé byty a odposlouchávaní
neměli k dispozici speciální techniku ani školení jako pracovníci cizích zastupitelských úřadů. Časem se však lidé
v opozičním prostředí naučili s odposlechem žít. Část disidentů například používala dětské psací tabulky, které se
po napsání vzkazu lehce smazaly, jiní psali na papírky, které posléze končily v kamnech, a další si důležité zprávy
předávali pouze mimo své bydliště. Přestože odposlech většinou nepřinášel významné informace, byl dlouhodobě
a masově používán právě pro jednoduchost jeho instalace. Směrnice pro používání operativní techniky vymezovaly
délku provádění odposlechu nebo kontroly korespondence. Dlouhodobý prostorový odposlech bylo podle směrnice
možno využívat šest měsíců nebo výjimečně jeden rok. V praxi se tyto lhůty nikdy nedodržovaly a většina významnějších disidentů měla „napíchnuté“ byty několik let.
I tak závažný zásah do soukromí, jako je kontrola korespondence, tajná prohlídka bytu, případně odposlech telefonu nebo bytu, v komunistickém Československu schvaloval pouze náčelník správy, která svazek vedla. Výjimku
tvořily objekty zvláštního zájmu - ambasády, kanceláře zahraničních firem nebo byty cizinců trvale žijících na československém území. Nasazení odposlechu na příslušníka SNB schvaloval ministr vnitra, stejně jako použití odposlechu v zahraničí, které ještě podléhalo souhlasu KGB. Na osoby zařazené v nomenklatuře ÚV KSČ se potom
„zpravodajsko-technické úkony“ nesměly nasazovat vůbec.
Od poloviny šedesátých let prováděla všechny druhy odposlechů, výrobu falešných dokladů, otevírání zámků, kontrolu korespondence a další technické záležitosti Správa zpravodajské techniky s krycím označením VI. správa,
které byly podřízeny 6. odbory krajských správ SNB. Obdobně prováděla všechny druhy sledování a střežení Správa
sledování označovaná jako IV. správa, které byly podřízeny 4. odbory krajských správ SNB.
Zpoždění při předání zprávy referentovi, který ji vyžadoval, často představovalo několik dní (či dokonce týdnů), čímž
mohla být získaná informace již zcela bezcenná (domluvená schůzka se již uskutečnila a cizinec odjel do zahraničí).
Další možnost kontroly činnosti osob, o které měla tajná služba zájem, poskytovalo jak otevřené, tak i skryté sledování. V prvním případě se jedná o sledování, jehož účelem je odradit sledovanou osobu od zamýšlené činnosti,
případně zastrašit osoby, které se s ní chtějí setkat. Druhý způsob, tzv. skryté sledování, představuje vysoce složitý
a propracovaný systém, který by sledovaná osoba neměla odhalit - proto se na něm podílí i několik desítek osob.
V praxi však nebývá dlouhodobé skryté sledování možné.
Chartistům byly vypínány telefony, kontrolována pošta, odebírány řidičské průkazy, technická osvědčení od automobilů a dokonce v několika případech i občanské průkazy.
…
16
3. Kompromitace / skupina IV.
Prvními, na které se komunistická propaganda po roce 1969 zaměřila, byli profesor Václav Černý a spisovatel Jan
Procházka. Československá televize odvysílala 21. dubna 1970 proslulý film Svědectví od Seiny, ve kterém použila
záznamy z prostorových odposlechů z bytu profesora Václava Černého. Snímek vznikl za přímé účasti StB, která
dodala nejen nahrané pásky, ale především scénář, podle něhož nejmenovaný „emigrant“ zaslal nahrané rozhovory
do Československa. Děj filmu není složitý, kamera míří z jedoucího mercedesu na silnici a dvě osoby spolu hovoří.
Ve skutečnosti byly v dokumentu účelově použity zmíněné nahrávky z prostorového odposlechu. Ze strany StB
se jednalo o určitý precedens, neboť podle platných směrnic se nahrané rozhovory pouze přepisovaly a originální
záznamy ničily. Odposlechy byly „přísně tajná opatření“, samotné přepisy do svazků byly i proto maskovány jako
hlášení agentů. Zveřejnění tajně pořízených nahrávek muselo být schváleno ÚV KSČ (patrně jeho bezpečnostním
oddělením). Účel byl jasný - zastrašit nepoddajnou část veřejnosti a ukázat, že se při kompromitaci vybraných
osob tajná policie neštítí zveřejnit ani tajně pořízené odposlechy z bytů. K podobným praktikám se v následujících
letech uchýlila StB ještě mnohokrát. V roce 1974 využil tajně pořízené nahrávky agent StB Ervín Marák v rozhlasovém pořadu Rozhovory z druhé strany. Jednalo se o tajně nahrané telefonní rozhovory z doby, kdy se vydával
za emigranta a ze Západního Berlína telefonoval svým přátelům. Jiného vrcholu nevkusu pravděpodobně dosáhl
na počátku osmdesátých let redaktor Československého rozhlasu Petr Voldán, když odvysílal pod názvem Hovory
z druhé strany tajně pořízené a sestříhané záznamy z redakce pařížského časopisu Svědectví.
Normalizační režim se také snažil omezit informace, které proudily do zahraničí. Bylo téměř znemožněno cestování
na Západ a novináři ochotní podávat svědectví o postupujícím umrtvování společnosti byli postupně evidováni jako
„nežádoucí osoby“, aby nemohli obdržet československé vízum.
17
4. Výslechy a „pohovory“ / skupina V.
Encyklopedie špionáže uvádí, že „cílem každého výslechu je získat zákonným způsobem pravdivé a použitelné
informace pro soudní řízení.“
Užívání násilí při vyšetřování se příslušníci StB zcela nezřekli po celé období komunistického režimu. V období
„Pražského jara“ byly mnohé dřívější případy mučení popsány v tisku a někteří viníci postaveni před soud, možná
i proto nedošlo v následujícím dvacetiletí již k masovému rozšíření násilí. Zároveň si jednotliví příslušníci uvědomili,
že mohou být za své činy spáchané v rozporu se zákonem pohnáni k odpovědnosti. To způsobilo, že se výslechy
prováděné počátkem sedmdesátých let nedají s brutalitou „zakladatelského období“ srovnávat. K násilí při výsleších začalo docházet až v souvislosti s Chartou 77 - i tehdy byl však rozsah násilností omezený a neměl s organizovaným násilím padesátých let mnoho společného. Příslušníci StB se především snažili zastrašovat opozici
mimo své služebny, aby nemohli být z této činnosti obviněni. Přesto je doloženo ve sděleních Výboru na obranu
nespravedlivě stíhaných mnoho násilných činů, jejichž původci byli podle všeho spjati s tajnou policií. Přes uvedené
okolnosti byl pro většinu lidí výslech v úřadovnách StB zážitkem na celý život.
5. Zastrašování
V totalitních režimech je zastrašování obyvatelstva základním nástrojem moci k udržení stability. Každý člověk
má co ztratit, i vězeň může dostat studenější celu. Ve chvíli, kdy jsou podkopány demokratické základy státu,
nastupuje zpravidla teror, který má zpacifikovat odbojnější části obyvatelstva. V Československu padesátých let
k nim patřily venkova oblasti se silnějším vlivem katolické církve. Komunisté uspořádali veřejné politické procesy
a na venkově pomocí násilně zakládaných družstev podle sovětského vzoru rozbili po staletí budovaný řád. Teprve
v šedesátých letech byla propuštěna většina politických vězňů a postupně uvolňována cenzura. Kontrola občanů
byla v komunistickém Československu po roce 1969 dovedena zdánlivě téměř k dokonalosti. Formálně byly svazky
sledovaných osob zakládány pro podezření z trestné činnosti, ale jen velmi málo případů sledovaných operativou
StB skončilo soudním řízením. Hlavním účelem vedení svazku bylo zjistit informace a provést tzv. profylaktické
opatření, tedy předvolat sledovaného k výslechu, sdělit mu, že jeho činnost je StB známa, a pokud v ní bude pokračovat, může skončit ve vězení. V sedmdesátých a osmdesátých letech byla využívána „prokurátorská výstraha“,
která spočívala v „upozornění“ občana, že o jeho trestné činnosti byl informován prokurátor, který ho varuje před
dalším podobným počínáním. Není ani nutné dodávat, že trestní řád nic podobného neobsahoval ani neumožňoval.
Šlo pouze o zastrašování režimu nepohodlných osob. Často užívaným a zneužívaným nástrojem bylo zahájení
trestního stíhání proti neznámému pachateli, které umožňovalo provádět domovní prohlídky, a to dokonce bez
souhlasu prokurátora, neboť příslušníci StB obvykle uvedli, že hrozilo nebezpečí z prodlení.
18
6. Agenturní síť / skupina VI.
Činnost každé tajné služby závisí na její schopnosti získávat kvalitní informace a správně je analyzovat. Kromě
sledování a odposlechů využívala StB také informace od svých spolupracovníků, kteří byli rozděleni do několika
kategorií.
Způsob získávání osob ke spolupráci sice procházel složitým vývojem, nicméně základní rysy zůstávaly stejné.
Přestože příslušníci StB dokázali hrubým nátlakem či vydíráním donutit některé oběti k podpisu závazku, někteří
se spolupráci ubránili. Odmítali předávat informace, dostavovat se na schůzky, případně se stranili „zájmového
prostředí“. Bohužel většina vyhlédnutých osob časem spolupráci přijala za svou, a když se přesvědčila, že nehrozí
její odhalení, pokračovala velmi aktivně v podávání informací.
Nejvýše postavenými tajnými spolupracovníky byly podle směrnice z roku 1972 osoby evidované v kategorii „rezident“. Měly za úkol řídit vlastní agenturní síť a využívalo se jich v případech, kdy by řízení spolupracovníků bylo pro
příslušníky StB obtížné. Rezidenty se často stávali bývalí příslušníci MV nebo armády. Nejvíce tajných spolupracovníků bylo evidováno v kategorii „agent“. Ti podepisovali závazek ke spolupráci a konspirativně předávali informace
StB, s jejímiž příslušníky se scházeli v konspiračních nebo propůjčených bytech, případně v místech, kde nehrozilo
odhalení schůzky. Mezi tajné spolupracovníky patřili rovněž držitelé konspiračních nebo propůjčených bytů, kteří
stejně jako agenti podepisovali závazky ke spolupráci. Zvláštní kategorií byli „důvěrníci“. Od nich již nebyl písemný
závazek ke spolupráci vyžadován - jednalo se často o členy KSČ, případně osoby pracující na místech, kde mohli
být pro StB užiteční. Typickým zaměstnáním důvěrníka bylo místo recepčního v hotelu, kde se ubytovávali cizinci.
Do recepce se dostavil pán v obleku, který se prokázal kriminalistickým odznakem a požádal o pas cizince, případně
o klíče od hotelového pokoje s odůvodněním, že dotyčný pašuje drogy, obrazy nebo je podezřelý z terorismu. Další
typickou skupinou důvěrníků byli například pracovníci rentgenologických oddělení v nemocnicích. Pokud chtěla StB
získat klíče od některého bytu, dostal dotyčný předvolání na rentgen plic. V šatně si odložil svršky, včetně dokladů
a klíčů. Při „snímkování“ pak příslušník StB klíče otiskl do plastelíny. Možností, jak využívat důvěrníky, existovala
celá řada a často byli důvěrníci v plnění úkolů horlivější než agenti. Jejich bytů bylo například využíváno jako „opěrných bodů“, do nichž byly svedeny kabely od mikrofonů v odposlouchávaných bytech. Oficiálně jim bylo sděleno, že
se jedná o zařízení civilní obrany, ale často se v dokumentech objevují poznámky, že důvěrníci pravé určení těchto
zařízení znali.
Motivace pro spolupráci s StB byla nesmírně různorodá. Někteří lidé byli vydíráni, a to často brutálním způsobem,
většinu spolupracovníků se navíc snažili příslušníci StB postupně zkompromitovat tak, aby nemohli od spolupráce
odstoupit. Daleko závažnější je však role příslušníků, kteří agenty řídili a podíleli se na politické represi jako přímí
organizátoři. Nikdo nikdy nikoho nenutil, aby se stal příslušníkem StB. Vidina kariéry, nedostatek sebereflexe, touha po moci a penězích přiváděly mladé lidi do zločinecké organizace, jakou byla Státní bezpečnost.
19
7. Zbavení občanství / skupina VII.
V listopadu 1977 podepsal ministr vnitra Jaromír Obzina rozkaz s úkoly na následující rok. V „boji proti vnitřnímu nepříteli“ měla StB především „napomáhat ofenzivně prováděnou kontrarozvědnou činností k uskutečňování
závěrečného aktu Helsinské konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě a čelit snahám nepřátelských sil
o zneužívání těchto závěrů proti ČSSR a zemím socialistického společenství; docílit úplného rozložení a izolace
hlavních organizátorů akce ,Charta 77‘ od ostatních signatářů; u vytipovaných organizátorů této akce dosáhnout
vystěhování z ČSSR.“ V lednu 1978 začala akce „Asanace“, v jejímž rámci se příslušníci StB systematickým šikanováním pokoušeli donutit nejaktivnější signatáře Charty 77 k vystěhování. Vznikla tím paradoxní situace. V zemi,
kterou se od roku 1948 snažily ilegálně opustit desetitisíce obyvatel, se nyní tajná policie pokoušela všemi možnými způsoby donutit nepohodlné občany k odchodu do zahraničí. Původní záměr, tedy odsoudit představitele Charty
77, se ukázal jako neproveditelný, neboť zasílání petičních podnětů nebylo možné považovat za kriminální čin ani
v komunistickém Československu.
Z archivních dokumentů je zřejmé, že se zmíněný rozkaz netýkal pouze signatářů Charty 77, ale i politických vězňů
z padesátých let a mnoha dalších „nepřátelských osob“. Při provádění akce „Asanace“ neváhala StB používat psychický i fyzický teror. Síť udavačů, odposlechy v bytech a restauracích, kontrola pošty atd. umožňovaly příslušníkům StB podrobně sledovat, jak jejich oběti šikanování snáší. Ivan Medek byl přepaden a odvezen mnoho kilometrů
za Prahu. Zina Freundová byla brutálně přepadena ve svém domě. Příslušníci StB přepadli Pavla Landovského a při
potyčce mu zlomili nohu. Vlastimil Třešňák byl při výslechu pálen cigaretami na rukou. Zbyněk Benýšek byl škrcen
mokrým ručníkem, až opakovaně upadal do bezvědomí. Jen málokteré příslušníky StB, kteří překračovali hrubým
způsobem svoje pravomoci, se podařilo po listopadu 1989 vypátrat.
8. Příbuzní, přátelé, známí…
Počátkem sedmdesátých let vystoupilo, bylo vyškrtnuto či bylo vyloučeno z komunistické strany okolo půl milionu
členů. Statisíce kvalifikovaných lidí byly postupně odsunuty na podřadná místa a někteří bývalí budovatelé světlých zítřků se sami stali pronásledovanými. V měsících následujících po srpnu 1968 opustili StB nejschopnější lidé
a ta se postupně propadla do hluboké krize, ze které se již nikdy nevzpamatovala. Akční program KSČ z jara 1968
byl na počátku sedmdesátých let zapomenut a tématem dne se stalo „obnovení pořádku“, jak spisovatel Milan
Šimečka nazval pacifikaci probuzené společnosti. Je rovněž symptomatické, že se perzekuce nedotýkala pouze
osob, které se provinily proti „socialistickému internacionalismu“, jak byl eufemisticky nazýván požadavek naprosté poslušnosti Moskvě, ale i jejich rodinných příslušníků.
Po několika letech od srpnové okupace se zdálo, že je opoziční prostředí zcela roztříštěno. Desetitisíce občanů
odešly do exilu a husákovský režim uspořádal novou vlnu politických procesů. Ačkoli vynesené tresty nebyly zdaleka tak drastické jako v padesátých letech, působily poměrně účinně jako varovné memento. Pocit, že se poměry
v nejbližších letech nezmění, začal převažovat. Jediné, čeho se normalizační režim obával, byla jednotně vystupující opozice - jak domácí, tak exilová. Není proto překvapivé, že se StB snažila vyvolávat nevraživost mezi vězni
z padesátých let a lidmi, kteří ve stejné době nadšeně budovali socialismus. Podpisy pod Chartou 77 ukázaly, že
alespoň část občanů neváhá vystoupit s veřejnou kritikou poměrů.
Pronásledování dětí, přátel a příbuzných skutečných či pouze domnělých odpůrců režimu patří k jeho nejtemnějším
stránkám.
20
Kosatík, P.: Tigrid poprvé
Navázání kontaktu s Tigridem nejprve dostal za úkol tajný spolupracovník ANČÍK, který pro ten úkol získal prostřednictvím čs. velvyslanectví ve Washingtonu přesné instrukce. „Ať se s ním sejde,“ radili z Prahy, „a hloubkově
ve vhodném rámci pohovoří o jeho politické linii koexistence. Zejména ať zjistí, jaký má vztah k dnešní ČSR, jak se
dívá na Rádio Svobodná Evropa (RFE), do jaké míry je roztrpčen, zda by uvítal očistu RFE, Rady svobodného Československa a jiných orgánů od dosavadních haštěřivých politikářů, jaký je jeho názor na Peroutku, Ripku, Zenkla
a nynější muže v Radě, jak hodlá řešit otázku své existence a zaměstnání, zda má nějaké místo apod.“ Nebylo
vlastně divu, že z Prahy soustředili svou pozornost na Tigrida právě v roce 1955. Byl to rok, ve kterém v Radě
svobodného Československa, vrcholném, byť nepříliš účinně pracujícím orgánu čs. exilu proběhly důležité změny:
dosavadní vedení Rady bylo v květnu 1955 odstaveno a místo něj nastoupilo nové v čele s Peroutkou, od kterého si
část exilu slibovala revoluci. To vzbudilo na straně ideových protivníků v Praze obavy, které se sice v čase nepotvrdily, přesto však vedly k zintenzivnění práce a přitvrzení taktiky. Když Peroutka v létě 1956 do jednoho z materiálů
Rady napsal, že má v úmyslu začít na dálku s organizací demokratické opozice v ČSR, vymysleli na pražském ministerstvu vnitra plán, který jim následně schválilo nejvyšší stranické vedení v čele s Antonínem Novotným: Peroutku, coby nejaktivnějšího nepřítele ČSR ve Spojených státech, bude dobré fyzicky zlikvidovat. K tomu sice nakonec
nedošlo, zvolená metoda však svědčila o tom, že zájem čs. tajných služeb o exil ve Spojených státech vzrostl; totéž
platilo také pro zájem o Tigrida.
Ten neměl být zabit, ale „zverbován“: buď přímo, výzvou k otevřené spolupráci, nebo nepřímo, prostřednictvím
zvlášť pro ten účel vymyšlené špionážní služby cizí země spolu s odpovídající legendou. „Za Tigridem bychom mohli
poslat spolupracovníka z jiné země, který by vystupoval jako agent takové služby a sdělil by mu, že tato organizace, která má samozřejmě styky s Američany, chce dosáhnout konsolidace v emigrantských vrcholných orgánech,
očistit tyto orgány od starých politiků a dosadit místo nich mladé, schopné lidi (takové, jako je Tigrid), kteří jsou
dnes neprávem odstrčeni (to by bylo v souladu se snahou Američanů získat ke spolupráci ,mladé‘). Američané by
se těchto lidí rádi zbavili, ale nechtějí to dělat přímo, uvítali by pomoc určité emigrantské organizace. K očistě emigrantského života je v prvé řadě zapotřebí sehnat nejrůznější kompromitující materiály na nynější politiky v radě
i v RFE. Za svou spolupráci by Tigrid ovšem dostával odměnu...“ V Praze na ministerstvu vnitra počítali s nejrůznějším dalším vývojem situace včetně možnosti, že Tigrid by nabídku spolupráce sice přijal, ale na množství práce by
nestačil: pro ten případ měli dokonce připravený seznam dalších exulantů žijící v New Yorku, o kterých šel podobně
jako o Tigridovi hlas, že jsou ve finančních nesnázích – a kteří by tedy Tigridovi mohli být k ruce.
V Praze věděli, že Tigrid se v průběhu roku 1955 několikrát snažil najít práci ve svém oboru (žurnalistice) i to, že se
mu to nepodařilo podle jeho představ. Zklamal ho zejména výsledek rozhovorů s Juliem Firtem o možnosti návratu
do mnichovské redakce RFE; jednání skončila na tom, že Firt odmítl přistoupit na Tigridovy finanční požadavky.
V červnu 1956 tedy na základě všech těchto poznatků v Praze dospěli k závěru, že Tigrid „uzrál“, a zvolili nového
tajného spolupracovníka BARTOŠE, který měl „verbovku“ provést místo původně stanoveného ANČÍKA. BARTOŠ
se nejprve bránil a navrhl za sebe jiného tajného spolupracovníka, v Praze však trvali na svém: tak důležitý úkon
může provést jen on.
odkazy na další dokumenty:
Petr Voldán – Hovory z druhé strany (propagandistický pořad Československého rozhlasu)
http://www.esbirky.cz/detail/3488292/?series=2885543a90ad78a625155d
Rozhovor šéfredaktora časopisu Student Alexeje Kusáka s Pavlem Tigridem (telefonicky) – k procesu s Janem Benešem, Tigridem a Karlem Zámečníkem, o edici Svědectví, o StB; Petr Feldstein
http://www.esbirky.cz/detail/3486497/?series=fc66ebfd66322c7e14442a
Svědectví od Seiny (propagandistický snímek z dílny StB odvysílaný ČST)
http://www.youtube.com/watch?v=HnqGwaGKstQ
http://www.youtube.com/watch?v=l66vC4_tM2o
http://www.youtube.com/watch?v=bnegQ2czn3Y
Svodky StB o P. Tigridovi z roku 1968
http://www.ustrcr.cz/data/pdf/svodky/ds-hs046-1968.pdf
Dokument P. Křemena Nikomu jsem neublížil o bývalých spolupracovnících StB a jejích metodách
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10267494987-nikomu-jsem-neublizil/21056226956/
21
22
23
WORKSHOP II
ČTVRTLETNÍK SVĚDECTVÍ/TÉMOIGNAGE/TESTIMONY
RADIM HORÁK
TEXT Č. 1:
TIGRIDOVO SVĚDECTVÍ OPTIKOU ČESKOSLOVENSKÉ TELEVIZE (14. 3. 1979)
Nebezpečí není jen v jednotlivých číslech Listů nebo Svědectví, ale hlavně v politických cílech, které se těmito
prostředky sledují. Porušování socialistického uvědomění občanů jak u nás, tak konec konců porušování třídního
uvědomění, jaksi tohoto procesu, že lidé na celém světě začínají chápat své vlastní zájmy, ať už jde o boj za mír,
o uplatňování národnostního rozvoje, o rozvoj demokracie atd., zkrátka, narušovat pokrokové vědomí lidí na celém
světě. To je konec konců hlavní a stálý cíl ideologické diverze. […] Listy a Svědectví, to nejsou jediné, takových časopisů je vyráběno na Západě ještě víc, které se dělají specielně k tomu účelu, aby byly ilegální cestou šířeny u nás
v Československu a podobně taky v jiných socialistických zemích. Kromě jiného existuje asi pět nebo šest speciálních vydavatelství knih na Západě, kde se tisknou antikomunistické publikace v českém a slovenském jazyce. Tu je
třeba poznamenat, že také velice aktivní v tomto smyslu je politicko-klerikální propaganda, která se snaží pronikat
mezi určité vrstvy našeho obyvatelstva.
ZDROJ: Svědectví, roč. XXIII, č. 89/90, str. 355
ÚKOLY K TEXTU Č. 1:
1. Jak Československá televize ve svém příspěvku nahlíží na vydávání časopisu Svědectví?
2. Jakou funkci plnily oficiální sdělovací prostředky (Československý rozhlas, Československá televize, Rudé
právo aj.) v letech normalizace (1969-1989)?
3. Jak rozumíte pojmu politicko-klerikální propaganda?
4. Pokuste se stručně shrnout obsah příspěvku Československé televize a vybrat klíčová slova.
POZNÁMKY:
……………………………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………………………………………………………
24
TEXT Č. 2:
Pane prezidente [ČSSR], před více než rokem jako jeden z pěti dělníků z Moravy jsem Vám poslal výzvu k odstoupení z funkce a teď mě moje občanské svědomí nutí připomenout Vám neblahé následky Vaší vlády jako hlavy státu.
V dubnu zemřel politický vězeň Pavel Wonka. V době věznění po surovém bití onemocněl, krátce byl propuštěn,
nato jako nemocný znovu uvězněn, odsouzen za ostudných okolností a šestý den po vynesení rozsudku skonal
ve svých pětatřiceti letech. V květnu jsme se rozloučili s dalším bývalým politickým vězněm panem doktorem Jaromírem Šavrdou, který sice zemřel na svobodě, ale nelidské podmínky z doby věznění mu zkrátily život na ani ne
dožitých 55 let. Dobře si pamatuji, jak světová veřejnost bojovala za jeho propuštění, poněvadž tento vězeň trpěl
několika nemocemi, které ohrožovaly jeho život. Paní Dolores Šavrdová, jeho manželka, Vás šestkrát žádala o milost pro svého trpícího manžela, nedostala však od Vás ani odpověď a její muž si musel trest odsedět do posledního dne. Sám pan Šavrda Vám toto připomněl v loňském roce otevřeným dopisem. Jsou to skandální případy, svědčící o právním marasmu. Skandální je také to, že jste den po smrti Pavla Wonky udělil státní vyznamenání ministru
spravedlnosti panu Kašparovi, který je zodpovědný za stav svého resortu a musí být brán k zodpovědnosti. Stále
více se ozývají političtí vězni, kteří hovoří o nelidskosti ve věznicích, libovůli dozorců, týrání a dokonce utajených likvidacích vězňů, o všech možných i nemožných způsobech potlačování lidské důstojnosti. Nynější věznice, tak zvané Ústavy nápravné výchovy, mívají opačný účinek. Lidé odtud odcházejí fyzicky, mravně a psychicky narušeni. Mluví o tom i vaše dřívější svědectví a stížnosti z doby, kdy jste byl sám vězněn a co jste prožil. Několikrát jsem slyšel
citovat stížnosti, kde s právnickou přesností vypočítáváte, kolikrát Vám za chladného počasí nepovolili nosit svetr,
kolik Vám jen povolili vycházek, jak s Vámi zacházeli, kolik balíčků od rodiny jste nedostal, či dostat nesměl.
V dalším zase popisujete, jak jste při výslechu poprvé‘ v životě viděl pohybovat se vzorce koberce přes krev a tak
dále a tak dále. Samozřejmě, že to nebyli nacisté, ale komunisté, co Vás věznili a mučili. Člověka napadá myšlenka,
ten kdo takové peklo okusil, nepřipustí, aby něco podobného mohlo pokračovat. Pokračuje, a dokonce v době, kdy
jako hlava státu byste mohl udělat mnoho k nápravě. Vyslovuji jednu myšlenku. Jako bývalý politický vězeň byste
leccos měl vědět. Chcete vůbec, aby se v této zemi s člověkem zacházelo důstojně? A v duchu platných zákonů?
Lid této země nehodnotí Vaši činnost nijak kladně. Dříve než odejdete z funkce hlavy státu, postarejte se o radikální reformu. Nápravu vězeňství, a ihned propusťte všechny politické vězně. Vykonáte tak aspoň jeden záslužný čin.
13. července 1988
Rudolf Bereza (Hlubočky)
Zdroj: Svědectví, roč. XXII, č. 85. str. 13-14
1. Jaké důsledky mohlo mít pro pisatele ve své době (1988) faktické odeslání či zveřejnění tohoto dopisu
prezidentu ČSSR Gustávu Husákovi?
2. Co ve svém dopise autor kritizuje?
POZNÁMKY:
……………………………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………………………………………………………
…………………………………………………………………………………………………………………………………………… .
25
TEXT Č. 3:
ZDROJ: Svědectví, roč. XXII, č. 85, tiráž
1. Pokuste se na základě textů ve francouzském a anglickém jazyce, které jsou uvedeny v tiráži časopisu Svědectví, definovat poslání tohoto čtvrtletníku.
2. Proč je text napsán v obou těchto jazycích?
POZNÁMKY:
……………………………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………………………………………………………
…………………………………………………………………………………………………………………………………………….
26
TEXT Č. 4:
[…] Naše distribuce byla rovněž pozoruhodná: poštou – a tedy regulérně – jsme mohli rozesílat jednotlivá čísla jen předplatitelům žijícím na Západě; zbytek nákladu se pašoval do Československa všemi možnými i nemožnými způsoby. Ale
i tyto výtisky vychytávaly příslušné orgány jak blechy ve státním kožichu, a s pílí věru mravenčí.
Přesto – nebo právě proto – Svědectví doma kolovalo, opisovalo se, rozmnožovalo, četlo. Pod rukou. Teprve na podzim 1989, když vypukla něžná revoluce a poprvé po jednačtyřiceti letech se uvolnily komunikace a navázaly zpřetrhané
vztahy mezi lidmi doma a námi v cizině, bylo možné si ověřit rozsah čtenářského zájmu. Byli jsme jim vpravdě ohromeni
a – přiznáváme – dojati. Poslali jsme do Prahy, do Brna a do několika jiných měst nákladní auta a do nich složili všechna
čísla, která byla na skladě; dohromady asi dvě tuny, jen aby se o dva dny později rozdrnčel telefon, že toho není dost […]
V Paříži v lednu 1990
Pavel Tigrid
ZDROJ: Svědectví, roč. XXIII, č. 89/90, str.3
1. Ve kterém historickém okamžiku psal Pavel Tigrid tento úvodník do časopisu Svědectví?
2. Kterým čtenářům je adresován?
3. Zamyslete se nad tím, proč bylo vydávání časopisu Svědectví v roce 1992 ukončeno.
POZNÁMKY:
……………………………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………………………………………………………
.……………………………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………………………………………………………
…………………………………………………………………………………………………………………………………………… .
27
WORKSHOP III
Pracovní list - texty k workshopu – Proměna mediálního světa u nás ve 20. století
MARCEL MAHDAL
Část 1. Analýza a dekonstrukce filmových a zvukových ukázek
UKÁZKA A
Zvukový film s proslovem T. G. Masaryka o vizi bezdrátového přenosu obrazu a zvuku
datum: 12. listopad 1929
stopáž: 1:47
Tomáš Garrigue Masaryk (7. března 1850 - 14. září 1937) hovoří na velmi unikátních a neznámých záběrech. Tento docela
dlouhý, nekrácený a hlavně zajímavý snímek prezidenta „Osvoboditele“ byl pořízen na zámku v Lánech. Filmový snímek
byl pořízen pro „Fox Movietone News“, což byla jakási obdoba Československého filmového týdeníku v USA.
Vůbec prvním československým zvukovým hraným filmem se stal snímek Tonka Šibenice režiséra Karla Antona z roku
1930. Nicméně první zvukový film byl v někdejším Československu promítán již v roce 1929. Stalo se tak prý 26. dubna
1929 v ústeckém kině Alhambra na Střekově, další projekce pak proběhla v srpnu téhož roku v kině Lucerna (pražský
Palác Lucerna).
Československý filmový týdeník
Jedinečný dokumentární cyklus Československý filmový týdeník podával divákům pohled na dění v Československu
i jinde ve světě. Byl promítán od r. 1953 do r. 1989 v kinech, vždy před uvedením hlavního filmu, a přinášel divákům nejdůležitější aktuální zpravodajství z domova i ze světa, které se odehrálo během právě uplynulého týdne. ČFT měl své
předchůdce, na něž navázal - od června 1945 to byl nejdříve Týden ve filmu, od roku 1946 do roku 1953 to byly Československé filmové noviny, na ně plynule navázal Československý filmový týdeník. Na jeho přípravě se vystřídala celá plejáda
vynikajících tvůrců dokumentárních filmů. Přestože byl v 50. letech zčásti vyplněn i politickými reportážemi, vždy přinášel
především pestrý pohled na všechny oblasti lidské činnosti - od sportu, přes filmové festivaly u nás i v zahraničí, až po život obyčejných lidí. Československý filmový týdeník měl po celou dobu dobrou zpravodajskou úroveň, která se postupem
času stále zvyšovala. Týdeník ČFT bychom mohli označit za typ pořadu, který je kompilován z několika krátkých filmů,
které bývají označovány jako šoty, a které jsou od sebe jasně odděleny. Šoty mohou nabývat nejrůznějších žánrových
kvalit - od vědecko-naučného filmu, přes fejeton, až po zábavný film. Týdeník je z tohoto úhlu pohledu pouze zastřešující
pojem pro soubor šotů organizovaných podle určité struktury. Týdeník ČFT musel přinášet záznamy takových událostí,
které se odehrály v nevelkém časovém horizontu, před kompilací nového týdeníku.
ZDROJ: http://www.youtube.com/watch?v=r2tC5fPdE8M
28
UKÁZKA B
Vysílačka Vltava
Datum: 26. srpna 1968
stopáž: 4:38
Podstatnou součástí okupace Československa v srpnu 1968 byla propaganda. Letadla shazovala letáky s články sovětské tiskové agentury TASS a informační boj se vedl také v éteru. Zatímco legální vysílání Československého rozhlasu se
okupanti snažili umlčet, z drážďanského vysílače do Československa proudil „socialistický hlas pravdy“, pojmenovaný
Vltava. Poslechněte si, jak „zpravodajství“ této vysílačky znělo. Východoněmecká rozhlasová stanice Vltava vysílala
z Berlína prostřednictvím vysílačů nedaleko Drážďan a tehdejšího Karl-Marx-Stadtu (nyní Chemnitz). Hlasatelé seděli
v zahraničním vysílání východoněmeckého rozhlasu. Cílem stanice bylo podporovat tvrzení o „bratrské internacionální
pomoci“, které se Československu dostalo okupací armádami Varšavské smlouvy. Vysílání Vltavy začalo před pátou hodinou ráno 21. srpna 1968 na vlnách 210 a 197 metrů. V prvních dnech se vyznačovalo češtinou a slovenštinou se silným
přízvukem, díky čemuž šlo snadno rozeznat od štafetového vysílání Československého rozhlasu, který před okupantským vysílačem okamžitě varoval.
Historie rozhlasového vysílání ve světě
1910 - první rozhlasový přenos z Metropolitní opery v New Yorku
1920 - rozhlas vysílá výsledky amerických prezidentských voleb
1922 - v Anglii zahájeno pravidelné rozhlasové vysílání BBC
1923 - ve Kbelích dne 18. května začíná vysílat český rozhlas „Radiojournal“
Rozhlas v českých zemích
Po složitých počátcích vysílání českého rozhlasu z vysílače ve Kbelích se studio několikrát stěhovalo a potýkalo s obtížnou finanční situací. Roku 1925 vstoupil do společnosti Radiojournal stát, navýšil základní jmění a umožnil další rozšíření
programové nabídky (zpravodajství, hudba, umělecký program, divadelní představení, vysílání pro děti). Reportáž z VII. všesokolského sletu, která zprostředkovala posluchačům účast na významné události, získala rozhlasu velkou popularitu.
3. října 1926 český rozhlas vysílal první fotbalovou reportáž v Evropě (fotbalové utkání Slavie a Hungarie). V témže roce
zahájil český rozhlas simultánní vysílání stejného programu z více vysílačů.
ZDROJ: http://www.rozhlas.cz/historie/1968/_zprava/socialisticky-hlas-pravdy-siril-bludy--773265
29
UKÁZKA C
Televizní pořad 30 let února
Datum: 28. srpna 1978
stopáž: 1:45
Televizní vysílání ve světě
První televizní společnost Television Ltd. založil John Baird v roce 1925. V roce 1926 předvedl členům Royal Institutu
mechanickou televizi. Tento mechanický systém byl ale nespolehlivý, jelikož vyžadoval vysokou rychlost otáčení kotouče a měl nízkou kvalitu. Ve 30. letech 20. století získává převahu elektronický princip. Mechanický dokázal přenést 1000
bodů/s. Elektronický v roce 1978 až 12,5 mil. bodů/s. V Anglii, Sovětském svazu, USA, Francii a Německu probíhají první
experimentální TV vysílání. 2. listopadu 1936 začíná pravidelně vysílat BBC (na 300 majitelů TV). Vznikl nový prostředek
masové komunikace.
Počátek televizního vysílání v Československu
Roku 1935 doc. Šafránek (fyzikální ústav UK Praha) předvádí přijímací televizní aparaturu (má 30 řádků a funguje na principu mechanického rozkladu). Na Mezinárodní rozhlasové výstavě (MEVRO) je v roce 1948 prezentován úplný kamerový
řetězec v elektronickém systému. Začíná se vyrábět televizní přijímač Tesla. Ještě téhož roku, 4. července, probíhá 1. přímý televizní přenos z XI. všesokolského sletu na pražském Strahově. 1. května 1953 začíná první pravidelné zkušební veřejné vysílání. Studia jsou v Praze, Brně, Ostravě a Bratislavě. V září 1961 má koncesi 1 mil. majitelů televizních přijímačů,
v roce 1963 je to již 1,5 mil. majitelů. Televize vysílá v roce 1953 3 dny v týdnu, 1954 4 dny, 1955 5 dní, 1958 7 dní. V roce
1966 je zahájeno první televizní reklamní vysílání, 1970 začíná vysílat druhý program, 1973 je spuštěno barevné vysílání.
ZDROJ: http://www.youtube.com/watch?v=TKLky4uxe4s
30
UKÁZKA D
Rozhovor Miloše Vávry s Václavem Havlem
Datum: vysíláno BBC koncem 80. let
stopáž: 4:48
ZDROJ: Volá Londýn : historie českého a slovenského vysílání BBC (1939-2006) / editor Milan Kocourek . - Praha : Ottovo
nakladatelství , 2013 . - 328 s. : il + 1 CD
UKÁZKA E
Ukázka z filmového týdeníku Aktuality
Datum: březen 1939
stopáž: 2:41
ZDROJ: http://www.ceskatelevize.cz/porady/873537-hledani-ztraceneho-casu/29432424248-tak-zacal-protektorat/video/
Část 2. Práce ve skupinách
1. skupina: NOVINY
Kdy se noviny stávají masovým médiem?
Znáte názvy novin, které byly u nás vydávány v minulosti?
Vyjmenujte novinové tituly, které vycházejí v současnosti?
Dokážete je nějak kategorizovat, roztřídit? Podle jakých kritérií se dají třídit?
2. skupina: ROZHLAS
Kdy se rozhlas stává masovým médiem?
Čím se rozhlas liší od novin?
Byl v minulosti rozhlas nějak využit propagandou? Vyjmenujte příklady.
Lze zastavit nepohodlné rozhlasové vysílání? Jak?
3. skupina: TELEVIZE
Kdy se televize stává masovým médiem?
Jaká jsou specifika televizního vysílání?
Jak probíhá komunikace s diváky?
Můžeme důvěřovat všemu, co je v televizi?
4. skupina: INTERNET
Kdy internet začínají používat lidé u nás v masovém měřítku?
Popište, jak funguje komunikace na internetu?
Čím se internet liší od ostatních masových médií?
Může být internet zneužit k propagandistickým účelům?
31
Literární tvorba
Pavla Tigrida
Pavel Tigrid je autorem desítek článků, esejů, studií, recenzí a novinářských glos. Vedle rozsáhlé publicistické činnosti v časopisech se věnoval také psaní rozhlasových her a vydal rovněž řadu knih. Značná část
Tigridova díla vyšla v několika světových jazycích – v angličtině, francouzštině, italštině, portugalštině,
němčině nebo japonštině.
Dílo vydané knižně:
Ozbrojený mír. Praha: Universum, 1948. (téměř celý náklad zničen)
Nationalist Trends in the Writings of Vladimír Clementis. New York: Russian Institute/Columbia University, 1953.
Dopis Ferdinandu Peroutkovi. New York: Newyorské Listy, 1956.
Political information Report on Czechoslovakia. New York: U. S. Joint Publications Research Service, 1957.
Marx na Hradčanech. New York: Svědectví, 1960; Paris: Svědectví, 1990, Brno: Barrister & Principal, 2001.
Rozhovor s Jiřím Voskovcem. Separátní otisk z čas. Svědectví, roč. 6, čís. 22; New York: [Jiří Horák], 1963.
Politická emigrace v atomovém věku. Paris: Svědectví 1968; přepracované a doplněné vydání.
Köln: Index, 1974; Praha: Prostor, 1990.
Le Printemps de Prague (Pražské jaro). Paris: Seuil, 1968.
Praga 1948-Agosto 1968. Milano: Jaca Book, 1968.
A primavera de Praga. Rio de Janeiro: Le Laudes, 1968.
A primavera de Praga. Lisabon: Início, 1969.
La chute irrésistible d’Alexander Dubček (Nezadržitelný pád Alexandra Dubčeka). Paris: Calmann-Lévy, 1969.
Praha no haru. Tokio: Yomiuri shimbusha, 1969.
A primavera de Praga. Rio de Janeiro: Biblioteca do exércio, 1970.
Cosi fini Alexander Dubček. Milano: Ed. Del Borghese, 1970.
Kvadratura kruhu. Dokumenty a poznámky k československé krizi 1968–1970. Paris: Svědectví, 1970.
Why Dubček fell. London: MacDonald, 1971.
The Prague Coup of 1948: The Elegant Takeover. New Haven: Yale University Press. 1975.
Amère révolution (Hořká revoluce). Paris: Albin Michel, 1977.
L’amara rivoluzione. Tentativi falliti di umanizzare il marxismo-leninismo. Roma: Città nuova, 1978.
Révoltes ouvrières à l’Est 1953–1981 (Dělnické vzpoury na Východě). Bruxelles: Editions Complexe, 1981.
Dnešek je váš, zítřek je náš. Dělnické revolty v komunistických zemích. Köln: Index, 1982; Erlangen: Edice Kolibřík,
1982; Praha: Vokno, 1990.
Arbeiter gegen den Arbeiterstaat: Widerstand in Osteuropa. Köln: Bund-Verlag, 1983.
Rabočije protiv proletarskogo gosudarstva: Soprotivlenije v Vostočnoj Jevrope so smerti Stalina do našich dnej.
London: Overseas Publications Intrchange, 1984.
Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu. Toronto: Sixty-Eight Publishers, 1988; Praha: Odeon, 1990,
1992; Praha: Academia: 2000.
Jak to šlo. Komentáře k událostem 1992–1993. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1993.
Ve věci státních symbolů. Soukromý tisk, 1998.
Glosy o české politice 1996–1999. Praha: Radioservis, 2000.
32
Příspěvky ve sbornících (výběr):
Rudolf Jílovský 1890-1954. New York: Skupina přátel, 1955.
Tertz Abram (vlastním jménem Siňavskij Andrej): Rampouch. Přeložila Minka Rybáková, slovo úvodem
Pavel Tigrid. Paris: Svědectví, 1966.
Výročí. Vydáno u příležitosti 2. výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. Basilej: Československý svaz křesťanských pracujících, 1970.
První evropská konference SVU. Horgen u Curychu (Švýcarsko) 26.-28. června 1970. New York: Czechoslovak
Society of Arts and Sciences in America, 1971.
Egon Hostovský : vzpomínky, studie a dokumenty o jeho díle a osudu. Toronto: Sixty-Eight Publishers, 1974.
Rainer Laurent: L’après Printemps de Prague. Paris: Éditions Stock, 1976.
Hlas domova 1950-1975. Sborník vydaný k příležitosti 25. výročí vydavatelské činnosti Hlasu domova, československých novin v Melbourne, Austrálie. Richmond: F. Vana, 1975.
...a když se řekne Voskovec. Připravil Jiří Lederer. Köln: Index, 1983; Praha: Orbis, 1990.
Mír, mírové hnutí, křesťanská etika: výbor z materiálů ze stejnojmenného sympozia, pořádaného
24. - 27. 11. 1983 Opus bonum ve Frankenu. Sestavil Milan Schulz. Mnichov: Opus bonum, 1984.
Muž Přítomnosti/ Ferdinand Peroutka. Curych: Konfrontace, 1985.
Československo-polské styky včera, dnes a zítra: Sympozium Franken 28. - 31. 10. 1982, Opus bonum.
Výbor z materiálů sestavil Antonín Měšťan. Mnichov, Opus bonum, 1986.
The Prague Spring: A Mixed Legacy. New York: Freedom House, 1988.
Tomáš František: Je sedm hodin středověkého času. Postavy a příběhy ze začátků Svobodné Evropy. Mnichov:
Evropská Exilová Edice, 1990.
Literatura, vězení, exil: sborník příspěvků z konference „Literatura ve vězení a exilu – vězení a exil v literatuře“
konané 29. 2. - 2. 3. 1996 v Praze. Praha: Nadace Readers International, 1997.
33
medailony
lektorů
Pavel Kosatík (1962)
V roce 1984 absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Po studiích začal pracovat u DILIe jako právník specializovaný na autorské právo, po dvou letech přešel do nakladatelství Československý spisovatel (1986–1990).
Pracoval jako redaktor v několika nakladatelstvích a v redakcích – Mladá fronta DNES (1992–95), Reflex (1995),
Hospodářské noviny, Ikarie – 1990. Od roku 1996 je na „volné noze“. Začal jako spisovatel sci-fi, dnes je znám jako
autor faktu, literární historik. Pravidelně publikuje v časopisech Týden a Respekt (zde píše seriál Česká inteligence).
Založil nakladatelství Kdo je kdo.
Petr Brod (1951)
Pražský rodák, v roce 1969 se s rodiči přestěhoval do Bavorska. Po maturitě v Mnichově studoval politické vědy,
žurnalistiku a historii východní a jihovýchodní Evropy na mnichovské univerzitě (M. A., 1977). Dále studoval na London School ot Economics a na Harvardově univerzitě. Působil v různých funkcích v rozhlasu i televizi BBC v Londýně
(1980-1987). Později pracoval v Rádiu Svobodná Evropa, mezi lety 1990-1992 jako první stálý zpravodaj v Praze.
Stal se redaktorem Süddeutsche Zeitung v Mnichově (1993-1996), ale v roce 2000 se vrátil do BBC jako vedoucí
pražské kanceláře. Žije v Praze a živí se jako publicista na volné noze.
Jiří Hruška (1970)
Středoškolský učitel dějepisu Jazykového gymnázia Pavla Tigrida v Ostravě-Porubě, jednatel Educa24 agency.
Organizátor vzdělávacích a kulturních akcí (např. Věda kontra iracionalita, Krvavé století, Mezinárodní festival studentských filmů Ostrava-Picture). Jeden z realizátorů projektu Cesta ke svobodě (www.cestakesvobode.cz). Je
členem Občanského sdružení PANT. Podílel se na přípravě putovní výstavy Pavel Tigrid - Slovy proti totalitám.
Radim Horák (1978)
středoškolský učitel českého jazyka a francouzského jazyka a literatury na Jazykovém gymnáziu Pavla Tigrida
v Ostravě-Porubě. V letech 2002-2005 působil ve Francouzské alianci v Ostravě, na gymnáziu Hladnov (2000-2001)
a VŠB - TU, katedře jazyků (2010). Člen redakční rady měsíčníku Listy Ostravské univerzity (1999-2002), redaktor kulturní revue Za se to, Ostravského večerníku, Moravskoslezského deníku, bulletinu SUF, portálu www.solokapr.cz
a www.filmovamista.cz. Podílel se na přípravě putovní výstavy Pavel Tigrid - Slovy proti totalitám.
Marcel Mahdal (1976)
Středoškolský učitel dějepisu Jazykového gymnázia Pavla Tigrida v Ostravě-Porubě. Člen a školitel občanského
sdružení PANT. V letech 2008-2010 šéfredaktor časopisu Encyklopedie II. světové války vydavatelství PressPygmalion. Spolupracovník USC Shoah Foundation. Podílel se na přípravě putovní výstavy Pavel Tigrid - Slovy proti
totalitám. Redaktor portálu www.moderni-dejiny.cz.
34
projekt Moderní
dějiny do škol
Občanské sdružení PANT realizuje
v období 2012–2014 tříletý grantový projekt Moderní dějiny do škol,
který je spolufinancován Evropským
sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky. Jeho náplní
jsou moderní formy výuky historie
20. století. Cílovou skupinu tvoří:
Žáci škol a školských zařízení, pracovníci škol a školských zařízení,
vedoucí pracovníci škol a školských
zařízení, pracovníci školní inspekce, pracovníci organizací působících
v oblasti vzdělávání dětí a mládeže
a pracovníci organizací působících
v oblasti volného času dětí a mládeže (mimo Prahu).
Záměrem projektu je zvýšit kvalitu
a efektivitu vzdělávání žáků i pedagogů základních i středních škol
v oblasti národních dějin 20. století
v mezinárodním kontextu
Dílčí aktivity projektu
Tvorba výukových materiálů:
moderní, interaktivní, tematicky
koncipované výukové sety k jednotlivým údobím či událostem 20.
století, vycházející z požadavků učitelů. Odborně zpracované
materiály (výukové prezentace,
metodické listy pro práci žáků,
shrnující texty historiků a politologů, textové a ikonické prameny,
metodiky projektového vyučování, finální přípravy, konkrétní návody na jednotlivé hodiny a příklady z praxe) budou publikovány
na portále Moderní dějiny.cz.
Cyklus seminářů k tvorbě metodických materiálů a jejich využití ve výuce je zaměřen na praktickou a tvůrčí práci učitelů v oblasti moderních
metodických postupů.
mu zachycení části rodinné historie. Kreativní prací se studenti
seznámí s metodou oral history,
pochopí smysl zkoumání minulosti, ověří si obecné znalosti dějepisu
na konkrétních lidských osudech
a uvědomí si postavení obyčejného
člověka, který je pozorovatelem
dějinné události. Nejlépe hodnocené práce budou zveřejněny na portálu Moderní dějiny.cz a v tištěném
sborníku.
Putovní výstavy: během projektu
bude vytvořeno šest putovních výstav, které se svým obsahem zaměří
na témata soudobých dějin. Občanské sdružení PANT poskytne k přípravě každé výstavy tvůrcům (žákům a učitelům) metodický manuál
s praktickými radami a návody.
Konference škol Moderních dějin
navazuje na čtyři ročníky úspěšFilm a dějiny: komentované pro- ných mezinárodních konferencí
jekce filmů se budou týkat děl za- o výuce soudobých dějin, konaných
bývajících se soudobými dějinami, každoročně v Ostravě.
půjde o dokumenty i umělecká díla
s historickou tematikou.
Webová antologie pramenů:
v rámci této aktivity projde portál
Studentská konference: Občan- Moderní dějiny.cz inovací a bude
ské sdružení PANT připraví tři přehledněji strukturován. Stávadvoudenní konference k dílčím té- jící databáze obsahuje digitalizomatům z novodobých dějin.
vané obrazové a textové prameny
z dobového tisku, plakáty, karikaStudentská minikonference: jed- tury, reprodukce uměleckých děl,
nodenní setkání žáků z pořádající videozáznamy svědectví pamětníškoly a spřátelených škol z regi- ků. Jedná se o významný zdroj pro
onu budou věnována konkrétním učitele i studenty.
historickým údobím s přihlédnutím
k dějinám regionu.
Občanské sdružení PANT je vzdělávací institucí akreditovanou
Příběh 20. století: studentská MŠMT ČR. Zaměřuje se na novodosoutěž. Úkolem žáků bude podle bé dějiny a na společné historické
připravené metodiky zaznamenat okamžiky zemí visegrádské skua zpracovat svědectví (text, vi- piny, realizuje projekty mapující
deo) rodinného příslušníka, který historii a kulturní dědictví v českém,
byl svědkem historicky významné středoevropském i celoevropském
události 20. století. Cílem aktivity regionu. Vlajkovou lodí sdružení je
je přivést studenty k často první- Vzdělávací portál Moderní dějiny.cz.
35
Vydalo Občanské sdružení PANT
Nábřežní 1272/2a
725 25 Polanka nad Odrou
www.pant.cz
OSTRAVA 2013
36

Sborník studentské minikonference

Transkript

Podobné dokumenty

Galaxy Trucker - Czech Games Edition

PŘIHLÁŠKY - GENERÁLNÍ REGISTR

Výroční zpráva o činnosti 2012

Kdo chodí v Česku na operu?

výroční zpráva 2013 - Muzeum Karlovy Vary

Do nového roku - Divadýlko na dlani

„Svátek práce“ 2001 nepřináší mnoho důvodů k oslavám

ZIMA 2013 - Nadace Via

č. 38 on-line