„Svátek práce“ 2001 nepřináší mnoho důvodů k oslavám
Transkript
noviny sociálních anarchistů FTAA – další pilíř globalizovaného kapitalismu 1. Máj 2001 ★ OS Rovnost pořádá diskusi a přednášku na téma „Anarchisticé odbory“. Brno-Husovice, Restaurace Husovická sokolovna, začátek v 17 hod strana 3 ➡ Březen/Duben 2001 ★ číslo 22/ročník VII Dále v tomto čísle: FTAA – další pilíř globalizovaného kapitalismu FTA A – takzvaná Free Trade Area of the Americas (Svobodná obchodní oblast Amerik), kterou v současné době vyjednává třicetčtyři amerických zemí, je svými architekty zamýšlená jako nejdalekosáhlejší obchodní dohoda v celé lidské historii. Přestože je založena na modelu již existující NAFTA (Severoamerické dohody o volném obchodu), dalece ji překonává co se týče svého rozsahu a pravomocí. FTA A se chystá přinést na západní polokouli všechny navrhované body WTO – Světové obchodné organizace a Všeobecné dohody o obchodu a službách (GATS) a navíc ustanovení MAI (Mnohostranné dohody o investicích). Strana 3 Škola vrahů Škola Amerik (SOA) Spojených států amerických, založená ve Fort Benning ve státě Georgia, je armádním střediskem, specializujícím se na výcvik latinskoamerických vojáků v protipovstaleckých a protidrogových operacích. Za několik desetiletí existence SOA bylo vyškoleno a vycvičeno na 61 000 vojáků z 21 zemí Latinské a Střední Ameriky. Mezi nejznámější absolventy patří argentinští diktátoři Roberto Viola a Leopoldo Galtieri, dále diktátoři Panamy a Bolívie Manuel Noriega, Omar Torrijos a Hugo Banzer, poradce bývalého prezidenta Peru Alberta Fujimoriho Vladimiro Montesinos, obviněný z porušování lidských práv a korupce, dále diktátoři Juan Velasco Alvardo z Peru a Guillermo Rodrigez z Ekvádoru. Absolventi SOA jsou odpovědni za účast na sérii případů, kdy došlo k porušování lidských práv, včetně kauz končících smrtí, jako například dosud nevyjasněná brutální vražda biskupa Juana José Gerardiho, vedoucího arcibiskupské kanceláře pro lidská práva, či za vraždy civilních obyvatel salvadorské vesnice El Mozote, kdy došlo k masakru na 900 civilistech. Strana 7 Federace sociálních anarchistů, členská sekce Mezinárodní asociace pracujících „Svátek práce“ 2001 nepřináší mnoho důvodů k oslavám Dne 1. května tohoto roku anarchisté opět uspořádají řadu veřejných akcí – pro někoho nepochopitelných, ale pro stále větší počet pracujících lidí srozumitelných a opodstatněných. Na programu jsou diskuse, infostánky… a lidé budou mít možnost poznat, že se svým kritickým názorem a vůlí k odporu proti kapitalismu a státu nejsou sami. Bolševický režim nám do podvědomí vtiskl podobu Prvního Máje jako „Svátku práce“, během kterého se mají pracující lidé z čehosi radovat. Takřka povinností byla shromáždění v Praze na Letenské pláni, kde jsme s mávátky v rukou poslušně defilovali před tribunou s nastoupeným politbyrem Komunistické strany. Dnes – deset let po změně režimu – se situace v podstatě nezměnila. V kalendáři zůstává 1. květen označen jako „Svátek Práce,“ přestože ve skutečnosti není co slavit. Je třeba stále připomínat skutečný charakter 1. Máje jako významného kroku v historii dělnického hnutí. Původní význam tohoto dne totiž spočíval v boji za sociální a ekonomická práva pracující třídy a v projevu odhodlání postavit se proti nadvládě a vykořisQování ze strany kapitalismu a státu. První květen byl dnem, kdy si pracující na společných velkých shromážděních připomínali, že jsou příslušníky jedné třídy, že ✆ Chcete nás kontaktovat? Nejjistější je telefon! Čechy ★ 0604 77 34 40 Morava ★ 0604 92 43 53 jsou na jedné lodi a demonstrovali svoji sílu. Slavný ruský anarchokomunista Nestor Machno to vyjádřil slovy: „V onen den by se námezdně pracu jící celého světa měli sejít v každé vesnici i městě a uspořádat masová shro máždění nikoli aby zdůraznili datum prv ního května ve stylu státotvorných soci alistů a zvláště bolševiků, ale spíše aby poměřili svoji sílu a zhodnotili možnosti přímého ozbrojeného boje proti shnilé mu, zbabělému a zotročujícímu řádu, založenému na násilí a přetvářce. V toto historické datum, které je již dnes sou částí kalendáře, se pracující mohou sejít bez jakýchkoli obtíží a je pro ně nejpří hodnější vyjádřit právě tehdy svoji kolek tivní vůli a zapojit se do společných dis kusí o čemkoli spojeném se základními otázkami dneška i budoucnosti.“ Co bychom měli dnes slavit? Novelu Zákoníku práce, která nám vzala poslední zbytky sociálních práv a důstojnosti? Klesající reálnou kupní sílu našich platů? Pokračující nástup „flexibilizace“ práce, hromadné zavádění metod „řízení lidských zdrojů“ nebo zavírání a tunelování továren. Ne, prvního května se musíme sejít, abychom i v malých počtech, ale důsledně a rozhodně začali promýšlet a plánovat další kroky k obnově svobodomyslného anarchistického hnutí pracujících. První Máj není dnem určeným na bezstarostnou procházku, ale skvělou příležitostí k tomu, jak začít hledat otázky na odpovědi, které napadají zdrcující většinu z nás takřka každý den v práci. My, anarchokomunisté, kteří pomalu, ale jistě obnovujeme antiautoritářské organizace pracujících, už své odpovědi nabízíme. Nevyzýváme pracující, aby se přidali k nějaké nové politické síle, aby chodili na náměstí a podepisovali petice a pomáhali do vládních křesel nové elitě podnikatelů a intelektuálů. Snažíme se znovu postavit na nohy hnutí, které usiluje o vybudování společnosti založené na ekonomické rovnosti a sociální spravedlnosti a která skoncuje s okrádáním a vykořisQováním – – společnost anarchokomunistickou. K tomu již dnes budujeme své sociální i ekonomické struktury – nově zakládaný odborový svaz OS ROVNOST je pouze jednou ze součástí sítě anarchokomunistického hnutí. Prvního května se tedy scházíme nikoli proto, abychom oslavovali to, co není možné oslavovat, ale abychom znovu po roce poměřili svoje síly, zhodnotili naše úspěchy a neúspěchy a podali si ruce s novými lidmi, kteří se přidávají k sociálnímu hnutí, které chce skoncovat se společností, pro kterou nejsme lidé, ale pouhé lidské zdroje – cement, beton a armatury, které je možno libovolně ohýbat, tvarovat a lámat. Nestor Machno svoje úvahy o Prvním Máji uzavírá následujícím způsobem, se kterým nelze než souhlasit. „Kdekoli se dnes námezdně pracující vysvobodili z chomoutu buržoazie a sociální demokracie (lhostejno zdali menševické či bolševické) nebo se o to pokoušejí, považují Přidejte se k nám a nebojte se „být první“ „Je to přesně jako v 19. století. Máte pravdu, odbory musí být vybudovány znovu od základu. To musí udělat hlavně mladí lidé. Bude to stát mnoho obětí, bude to přesně jako kdysi. Někdo ale musí být první.“ Tato slova dělníka z litvínovského Chemopetrolu, který se letos spolu s řadou dalších zúčastnil jednoho z propagačních setkání nově vznikajícího OS ROVNOST v Litvínově v Severních Čechách, mi dodnes zní v uších. Lépe bych to sám nedokázal říci. Čtyřicet let státního kapitalismu a deset let soukromnického – a nyní již globálního – kapitalismu, zničilo všechny autentické organizace pracujících, všechny naše nástroje, jejichž pomocí můžeme bránit svoje sociální a ekonomická práva a zájmy. Situace vypadá podle toho. Pracovně-právní vztahy na počátku III. tisíciletí udělaly čelem vzad a pádí znovu směrem do 19. století. Já jsem například zaměstnancem malé pražské počítačové firmy, která má pouze sedm zaměstnanců. Svoji politickou příslušnost a mnoho dalších věcí musím tajit, protože bych okamžitě přišel o místo. Navíc ve firmě existuje klasický a doslova tero- ristický platový systém, který vás nutí držet ústa a krok. Jaký? Velmi jednoduchý. Jako plat dostáváte oficiálně pouze minimální mzdu, zbytek příjmu jsou tzv. „prémie“. Šéfovi to dává neomezenou možnost, jak snižovat nebo zvyšovat váš měsíční plat. V březnu jsme například najednou všichni brali o 2-3 tisíce méně. Nikdo nám samozřejmě nic neřekl a pohled na výplatní pásky pro nás znamenal zprvu šok a poté zuřivost. Další důvod k zuřivosti nejen pro mě, ale i všechny ostatní uvědomělé pracující, se naskytl krátce poté. Zjistil jsem, že v dubnu už nám šéf nebude proplácet přesčasy. Proč? Novela Zákoníku práce, platná od prvního ledna tohoto roku dává zaměstnavateli možnost vymáhat po vás každoročně až 150 hodin neplacených přesčasů. Pracovní doba se tak de facto prodloužila na 9 hodin denně. Kde jsou ony miliony pracujících, které na počátku 19. století bojovaly až do roztrhání těla na osmihodinovou pracovní dobu?! Zatím ohýbají hřbety. Vůči nám – zaměstnancům – je každodenně uplatňován doslova Pokračování na str. 2 teror. Laskavý socialisticko-policejní stát ČSSD Nová krev V březnu 2001 došlo v ultrapravicovém politickém spektru k podstatným změnám. Po několika přípravných krocích, které šlo vysledovat již loni, došlo k upevnění organizačního propojení nacistů a ultrapravicových nacionalistů. Strana 2 minimální cena 5 Kč (viz. strana 8) Novým předsedou ČSSD se stal Vladimír Špidla, muž, který dlouho zůstával v Zemanově stínu, ale o to pečlivěji uskutečňoval jeho mocenskou politiku. Bezvýrazná tvář úředníka, který patrně tráví dlouhé hodiny před zrcadlem a nacvičuje neutrální šedivý výraz, se dostala na jeden z nejdůležitějších postů, ovlivňujících životy nás všech. Špidla, posměšně přezdívaný pravicovými poslanci „Vladimir Iljič Špidla“, brzy po svém nástupu prozradil jeden z pilířů nové stranické „Láska je jako válka, vždy si najde cestu!“ – Bertold Brecht strategie ČSSD – chce pomocí zahájení široké spolupráce s odborovými svazy a složkami občanské společnosti zahájit novou éru vývoje své strany, získat jí masovou podporu a vyhrát příští volby. Znamená to další velké nebezpečí, kterému pracující musí čelit. Co se za tím skrývá? Jako by nestačilo, že vůdčí postavy ČMKOS jsou poslanci zákonodárných sborů (V. Falbr a Z. Škromach), otevřeně propojení s ČSSD. Vladimír Špidla se netají tím, že svoji politickou inspiraci čerpá ze Skandinávie, konkrétně tamějšího modelu sociálního, nebo lépe řečeno sociálně-policejního státu. Vladimír Špidla chce voliče nahnat k urnám pomocí falešných slibů vysokých podpor v nezaměstnanosti, zvyšování minimální mzdy na jedné straně, na druhé straně jeho partajní kolega a spojenec Stanislav Gross nepokrytě prosazuje jedno represivní opatření za druhým, zvyšuje pravomoci policie, chtěl by nejraději zakázat veškeré legálně držené střelné zbraně – to všechno s jedním cílem – učinit z nás bezbranné loutky, zcela odkázané na všemocný stát. Gross přemýšlí o vybudování genetické databáze vzorků DNA nejen „zločinců“, ale i „podezřelých“ atd. Vladimír Špidla a Stanislav Gross jsou dvě závaží na jedné mocenské páce. Oba horují pro posílení role státu, oběma se zamlouvá korporativní (a ve svém důsledku fašistická) představa silného státu s početným aparátem, provázaným s oficiálními odborovými svazy, občanskými organizacemi a dalšími kolaboranty. Co je jejich cílem? Ohloupený pracující člověk, který věří „svým“ odborům, které jsou s ministrem práce a sociálních věcí jedna ruka, ale zároveň jdou na ruku kapitalistům, který se nechá zmanipulovat pro zavedení mnoha opatření „vlády pevné ruky“ a který ze svých daní čím dál více platí na policii, armádu a represivní složky. Když ale pracujícího pak vyhodí ze zaměstnání – nepomůže mu nikdo – ani oficiální odbory, ani nějaké občanské organizace, nikdo, protože každý, na koho se zatím obracel, bude poslušně korporativně připoután ke státnímu aparátu. A když se bude chtít bouřit, bude tu policie – nová, posílená a proměněná na efektivní nástroj proti protestům všech okrádaných a vykořisQovaných. ČSSD svůj model sociálně-policejního státu už prosazuje zcela nepokrytě. Dvě „nové“ tváře v jejím vedení, které se prodraly na vrchol, představují dvě vzájemně provázané složky – sociálně-korporativistický model státu a „vládu pevné ruky“. Pro nás to znamená nutnost ještě prohloubit naše úsilí a uvědomit si, že čas v této chvíli pracuje Jindřich Lacina proti nám. (OS ROVNOST Praha) první květen za příležitost ke shromáždění, na kterém se budou zabývat vlastními záležitostmi a přemýšlet o svém osvobození… Cítí, že první květen pro ně nemůže být žádným svátkem. A tak i přes tvrzení „profesionálních socialistů“, snažících se vykreslit podobu Svátku práce, je První máj pro uvědomělé pracující něčím zcela jiným.“ Jindřich Lacina Americká ČMKOS se začíná rozpadat UBC (United Brotherhood of Carpenters), americké odbory tesařů a dělníků pracujících ve dřevařství, mající více než 500 000 členů, se 18. dubna rozhodly vystoupit z oficiální žluQácké odborové federace AFL-CIO (American Federation of Labour). K poslednímu takovému kroku došlo v roce 1968, kdy AFL-CIO opustila federace United Auto-Workers na protest proti jejímu schvalování války ve Vietnamu. Jak uvedl mluvčí UBC McCarron, hlavním důvodem bylo, že rozsáhlá byrokracie AFL-CIO, skládající se z několika set špičkových „odborových manažerů“, naprosto zbytečně utrácí ročně více než 3 miliony dolarů příspěvků od UBC, aniž by vykázala nějakou smysluplnou činnost. Pro byrokraty z největší americké odborové federace AFL-CIO, která plní stejnou roli, jako v České republice ČMKOS – tj. zajišQuje sociální smír a sama potlačuje iniciativu a protesty zdola pracujících – je to těžká rána zejména po finanční stránce, protože její rozpočet je v posledních letech velmi napjatý a federace sáhla po posledních peněžních rezervách. Následujte příkladu amerických tesařů – odejděte z Českomoravské konfederace odborových svazů a přestaňte svými příspěvky podporovat byrokraty, kteří dennodenně zrazují vaše zájmy!Z AFL-CIO v roce 2000 odešlo celkem 200 000 členů. (JL) FSA-MAP na internetu: www.volny.cz/fsa-map 2 z domova SVOBODNÁ PRÁCE Březen/Duben 2001 Bez komentáře Proč nedošlo ke sloučení textiláků a chemiků Přinášíme vám autentický dokument, popisující stav současných oficiálních odborů. Většina z nás již ví, že odbory se proměnily na výnosný byznys, z něhož má prospěch pouze početná vrstva odborových byrokratů a administrativních za městnanců na vyšších postech. Tento dokument získaný přímo ze zá kladní organizace jednoho oficiálního svazu, je dalším připomenutím, že oficiální odbory jsou bez nadsázky prohnilé a zralé na zrušení stejně, jako všechny politické strany. Dokud odbory nebudou rovnostářsky a federalisticky spravovat sami řadoví členové, k žádné pozitivní změně nemůže dojít! Podělím se o svoji osobní zkušenost s procesem slučování. Naše podniková odborová organizace na sjezdu OS TOK v roce 1996 prosadila usnesení o sloučení textiláků s dalšími vhodnými odborovými svazy do roku 2000. Od roku 1996 do roku 2000 jsem byl předsedou RK OS TOK a všech jednání o sloučení jsem se zúčastnil. Byl jsem podrobně seznámen i se zákulisím slučovacího procesu. Konkrétní kroky k naplnění usnesení začaly v roce 1998 jednáním s odborovým svazem chemiků. Jednání samozřejmě neprobíhala hladce. Do procesu slučování bylo vloženo mnoho práce, prostředků, úsilí i snahy dohodnout se. Výsledkem byl přijatelný kompromis – dohoda o společných stanovách, zásadách hospodaření, paritním zastoupení jedno- tlivých svazů v orgánech sloučeného svazu, sloučení majetku a podobně. Na konci prvního čtvrtletí 2000 jsem začal věřit, že naše úsilí bude završeno podzimním slučovacím sjezdem (byl již naplánován termín sjezdu, místo konání a jeho program). Na společném zasedání jsme překonali i poslední závažnou překážku sloučení – tj. zajištění perspektivy pro statutární zástupce obou svazů. Byl přijat model čtyř statutárních zástupců – předseda, první místopředseda a dva místopředsedové. Zdálo se, že již nic nestojí v cestě sloučení. Proč se to nakonec nepodařilo? V textilním svazu jsme podcenili schopnost některých zaměstnanců a předsedy svazu ovlivnit velkou část funkcionářů odborových organizací svazu. Sloučení by totiž přineslo podstatné snížení počtu zaměstnanců centrály. Model čtyř volených statutárních zástupců sice zachovával „křeslo“ pro všechny volené představitele obou svazů, ale zcela jistě by zrušil místa nevolených tajemníků (v textilním svazu jsou nevolení tajemníci odměňováni na úrovni místopředsedy svazu). Před závěrečným setkáním nejvyšších orgánů svazů začal předseda textilního svazu ing. Novotný překvapivě navštěvovat regionální setkání předsedů odborových organizací a varovat je před slučováním, které podle něho ještě není dostatečně připraveno a mohlo by poškodit naše členy. Výsledkem bylo vítězství zaměstnanecké lobby v OS TOK. Nemalý majetek svazu soustředěný ve svazu totiž umožňuje zaměstnancům svazu bezstarostně „fungovat“ desítky let – i bez jediné odborové orga- nizace, bez jediného člena. Sloučení svazů jde proto logicky proti jejich osobním zájmům. Co je výsledkem? Obávám se, že OS TOK ztratil důvěryhodnost pro případná další jednání o sloučení. Naši partneři nezaslouženě pocítili nesolidnost našeho jednání, všichni jsme zbytečně obětovali svůj čas. Velká část funkcionářů OS TOK přišla o iluze. Ale především jsme dali špatný příklad ostatním svazům. Bc. Lubomír FRANC, předseda výboru POO, a. s. Veba Broumov Kapitalismus vážně škodí zdraví! Zaměstnanci jsou šéfy nuceni pracovat stále produktivněji a usilovněji. Existuje řada objektivních příčin, které způsobují přetížení zaměstnanců. Například restrukturalizace a stále rychlejší zavádění nových technologií v podniku vedou ke zvýšenému pracovnímu tempu a zvýšené konkurenci, což povzbuzuje depresivní stavy a způsobuje předčasné odchody do invalidního důchodu, v nejhorších případech sebevraždy. Mnohdy mají lidé pocit, jakoby se na jejich místa tlačili mladší a schopnější, v důsledku čehož trpí depresemi a vystavují se tak nebezpečí hospitalizace a následné hrozbě ztráty zaměstnání. Na tento fenomén kapitalistického konkurenčního boje doplácí zhruba 10 % zaměstnanců. V minulém roce dokonce na tento „problém a především na nízkou schopnost zdravotních systémů jednotlivých států na něj reagovat“, upozornila studie Mezinárodní organizace práce (ILO). Starostí výše zmíněné organizace však nebyla pomoc zaměstnancům ohroženým depresemi a stresem, tedy nám všem, ale snaha upozornit, že stres a deprese se staly nejdražšími nemocemi,které stojí v cestě požadovaným finančním přínosům. TeV se ovšem podívejme na samotnou zprávu. Ve studii je uvedeno pět zemí: Spojené státy, Německo, Velká Británie, Finsko a Polsko. „V četných zemích jsou odchody do předčasného důchodu kvůli duševním poruchám Nová krev – česká krajně pravicová scéna se sjednocuje V březnu 2001 došlo v ultrapravém politickém spektru k podstatným změnám. Po několika přípravných krocích, které šlo vysledovat již loni, došlo k upevnění organizačního propojení nacistů a ultrapravicových nacionalistů. Politika… Již v loňských volbách do nižších státních struktur (komunální a krajská zastupitelstva) kandidovali nacisté na kandidátkách Vlastenecké republikánské strany (VRS). Nacisté dostali značný počet hlasů, takřka polovinu všech hlasů pro VRS (asi 5000), a upevnili tak výchozí pozice pro připravovanou změnu kursu VRS. Po masovém vstupu se nacisté z Národní aliance (NA) a Národního odporu (NO) rozhodli tuto stranu převzít a obejít tak zdlouhavou a trnitou cestu vytváření nové vlastní strany. Dne 3. března svolali do Prahy mimořádný sjezd VRS, na kterém několik desítek delegátů změnilo název strany na Národně-sociální blok (NSB) a provedlo změny ve vedení. Do toho se dostaly vůdčí osobnosti Národní aliance a Národního odporu. „Staré“ republikány, veterány z rozpadlé SPR-RSČ, porůznu odklidili na méně významná místa (např. M. Rousek se stal čestným předsedou NSB). Na předsedu z tajemníka povýšil Jan Kopal, tajemníkem se stal Filip Vávra (NO), Vladimír Skoupý (NA) je opět českým zemským vedoucím. A tak nám v Čechách vznikl nejvýznamnější nacistický blok od II. světové války. Změnou veřejné rétoriky na pravicový populismus ve stylu rakouských Svobodných se bude velmi pravděpodobně snažit oslovit co největší počet voličů. Možná se několik málo procent hlasů nezdá být hrozbou, avšak moc a síla strany závisí pochopitelně především na výši státního příspěvku, který se pohybuje v řádu miliónů korun. Paradoxně tak nacisty budeme finančně podporovat jako daňoví poplatníci i my. …propaganda… Aby to měli pojištěné, zakoupili nacisté prostřednictvím realitní společnosti deník Špígl, který vychází v nákladu minimálně 10 000 kusů. Po změně v redakci (šéfredaktorem se stal dosavadní dopisovatel Jan Kopal) a grafických úpravách došlo také k radikální změně obsahu. Kon- krétně se z uzavřeného a nenávistného plátku stal nenávistný plátek otevřeně ultrapravicový. Nacisté v ČR se poučili z vývoje ve východní Evropě, kde vznikl nový fenomén zvaný nacibolševismus. (Podobným pokusem o sloučení dvou blízkých ideologií byla již německá Svobodná strana práce – FAP, kterou založilo i mnoho bývalých členů zakázané Komunistické strany Německa; opravdový boom nacibolševiků nastal v Rusku.) Čeští nacisté tedy na stránkách Špíglu naoko nadbíhají ultrabolševickým zrůdám typu generálního tajemníka KSČ Miroslava Štěpána, dávají prostor rozhořčeným obhájcům minulého režimu „pevné ruky a sociálních jistot,“ dále poskytují prostor „levicovým“ vlastencům a panslovanským zombiím z Klubu českého pohraničí (propojení s KSČM). Nacisté nejsou ve skutečnosti otevření leninským myšlenkám; každý, kdo zná čtenářskou obec Špíglu, ví, že je to dobře zpracovatelný materiál, nasáklý xenofobií a tupostí, poskytující prostor různým fašistickým aktivistům z různých stran, např. v ČSNS. Co však neudělat pro získání přízně voličů? …teror Národní sociální blok se jako každá čerstvě utvořená organizace vrhl do mnoha aktivit. Mimo zmíněný Špígl jde o veřejné akce, přičemž zajisté nezanedbává ani aktivity „podzemního“ charakteru. Není žádný důvod si myslet, že veřejná politická práce nějak zklidní známé násilníky z Národního odporu a podobných organizací. Budování ozbrojených složek je i nadále jednou ze stěžejních činností nacistického hnutí. Nacisté vědí, co na ně platí – síla. Předválečné antifašistické hnutí se, až na světlé výjimky, takřka vůbec neorientovalo na fyzickou likvidaci a potlačování nacistického hnutí. Zvláště „levicové“ politické strany to odmítaly. Dnes všichni víme jak skončily. V současné době a vzhledem k současné situaci je nezbytné probudit a maximálně rozšířit ideu antifašismu a zmobilizovat síly k fyzickým konfrontacím. Vyzbrojování, výcvik a kriminální činnost neprobíhá jen mimo NSB v zakonspirovanějších složkách hnutí, což dokazuje organizovaný útok na romskou zábavu vedený právě členy NSB (posléze ve Špíglu obhajovanými a vyzdvihovanými do role pravých vlastenců). Ukazuje se nám tedy zkreslený obraz dvou oddělených složek nacistického hnutí – ta první, politická, je v rámci jakési plurality demokracie přijatelná a je partnerem pro diskusi, kdežto ta druhá jsou jen blázniví skinheadi, kteří z toho vyrostou. Lži politiků, médií, policie nás nesmí zmást. Nacistické paramilitární organizace dnes již netvoří pubertální mladíci, ale i např. podnikatelé středního věku, navíc úzce napojení, či dokonce provázaní s různými politickými stranami. Je to především maloburžoazní lůza, která takto, stejně jako v 30. letech, odpovídá na existenční tlaky monopolizujícího nadnárodního kapitalismu. V rámci objektivity je třeba dodat, že jsou zde zastoupeny i další společenské vrstvy, od lumpenproletariátu, přes zmatené a sociálně marginalizované dělníky a nezaměstnané, po znuděné a částečně také ekonomicky ohrožené potomky nejbohatších vrstev buržoazie. Akce… Nová krev v NSB – Členové neonacistického Národního odporu, vpravo Kebza – bývalý člen Sládkovi Republikánské mládeže. Tito noví členové NSB sice umírnili svou rétoriku, ale podstata zůstává stejná – NSB přece zní jako NSDAP. Pravičáci chytili s jarem druhý dech a začali se velmi aktivně veřej- ně prezentovat. Co týden, to nějaká akce. Situace se začíná přibližovat německým reáliím. Antifašisté ani nemohou na každou akci reagovat. V takové situaci je lepší se zaměřovat jen na některé akce a snažit se je dotáhnout do konce. Rozbití jednoho z deseti shromáždění bude přínosnější, než pouhá přítomnost na všech. Dokazují to reakce na fyzické útoky v Rakovníku a Mostu. Takové akce jsou však těžko proveditelné kvůli otevřené policejní ochraně a proto by měly následovat i výchovné akty vůči těm, kdo nacistům poskytují prostory pro koncerty, sjezdy, atd. Výchozí akcí byl samotný ustanovující sjezd NSB v Praze, v kulturním domě EDEN, dne 3. 3. 2001. Antifašisté získali informace o sjezdu asi týden předem. Přestože byla protiakce svolána téměř na poslední chvíli, zúčastnilo se jí asi šest desítek lidí, převážně revolučních antifašistů a anarchistů. Prvním, snad již standardním krokem bylo vykázání přítomných bolševiků z KSM v čele s panem Gottwaldem členy FSA a AFA s poukazem na to, že jde o protifašistickou demonstraci (tudíž zároveň i protibolševickou). Samotné místo konání sjezdu bylo pečlivě střeženo policií, která veřejně kývla na žádost nácků o ochranu. Když se protestující přiblížili na několik metrů ke vchodu do kulturního domu, policie bez výstrahy zaútočila a vytlačila je o několik metrů zpět. Potyčky trvaly několik desítek minut. Hrdinové bílé rasy pokřikovali v bezpečné vzdálenosti za kordonem asi stovky policistů. Antifašisté napadli několik přicházejících delegátů sjezdu včetně Vladimíra Skoupého. Policie, evidentně stojící na straně neonacistů, zranila několik lidí, z toho některé vcelku vážně, 19 lidí zatkla a dva z nich posléze obvinila. Přestože sjezd proběhl, ukázala protiakce, že vůči nacistům existuje odhodlaná opozice. Média obligátně o celé záležitosti lhala, dokonce tentokrát využila i známou postavičku parazitující na našem hnutí, Jakuba Poláka, který pravděpodobně za úplatu nebo jen z nechuti vůči anarchistům, kritizoval „kolegy anarchisty“ a podpořil policejní zákrok. Přesně týden poté pořádal NSB svou první demonstraci, kterou svoStrana 4 lávala ještě VRS. stále běžnější,“ píše se ve studii, „a to do té míry, že tyto poruchy začínají být nejrozšířenějšími v oblasti vyplácení invalidních důchodů.“ Mezinárodní organizace práce soudí, že v zemích Evropské unie se na zdravotní péči pro osoby postižené mentálními poruchami vynakládají tři až čtyři procenta hrubého domácího produktu. Deprese postihují aktivní obyvatelstvo stále častěji. V Německu jsou depresivní stavy příčinou až sedmi procent předčasných odchodů do penze. Ve zprávě se kromě toho uvádí, že trvání pracovní neschopnosti způsobené depresemi je v průměru dvaapůlkrát delší než v případě běžných chorob. Roční ztráty na produkci způsobené tímto druhem pracovní neschopnosti se odhadují na více než pět miliard německých marek. Ve Spojených státech je každý desátý člověk v aktivním věku postižen depresí, což znamená roční ztrátu 200 milionů pracovních dní. Ve Velké Británii trpí každoročně téměř každý třetí zaměstnanec z deseti psychickými problémy. V Polsku se nárůst počtu osob léčících se s duševními poruchami vysvětluje sociálněekonomickou transformací země, zvýšenými požadavky na práci a vzestupem nezaměstnanosti. Ve Finsku například recese z počátku 90. let vedla ke vzniku krátkodobých pracovních úvazků a k omezení pracovní doby, což značně oslabilo aktivní K.K. obyvatelstvo. Přidejte se k nám… Dokončení ze strany 1 Neplacené přesčasy, šikanování ze strany šéfů, mobbying, smlouvy na dobu určitou, výplaty ve formě „minimální základ plus prémie“ atd. atd. To všechno musíme zatím snášet. Zatím. Všude, kam přijedu, setkávám se ale s mnoha lidmi, kteří jsou ochotni a někteří i připraveni „být ti první“. Není nás málo, ale dosud o sobě naneštěstí takřka nevíme. Ona „zatím“, „dosud“, „ještě to nejde“ apod. ale už dlouho nebudou platit. Pomalu, ale jistě vzniká náš vlastní odborový svaz – OS ROVNOST. Papírová válka s ministerstvem vnitra, které nám v březnu už poněkolikáté na základě zcela vymyšlených důvodů zamítlo žádost o evidenci OS, nás nezastraší. Po více než půlstoletí vzniká konečně první odborový svaz, založený pracujícími lidmi pro pracující lidi a nejen pro ně – na obranu práv a zájmů všech, kteří jsou okrádáni, šikanováni a vykořisQováni kapitalismem a státem. Pořádají se mítinky, setkání, jsou vylepovány stovky plakátů, rozdávány tisíce letáků. Pomalu, ale jistě nazrává hodina, kdy svoji práci konečně posuneme o další krok vpřed. Je to možnost pro spoustu z nás, kteří jsou dosud sami a izolováni a kvůli šéfovské šikaně a dohledu se zatím ničeho neodvážili. Každý, kdo najde trochu odvahy – což dnes více než kdy jindy stojí spoustu nervů a obavy kvůli ztrátě místa – ale udělá pracující třídě ohromnou službu. Potlačme obavy z budoucnosti. Strach je pouze vědomí, že věci by mohly být ještě horší, než jsou. Co je jisté, je, že věci budou mnohem horší právě tehdy, když i nadále budeme mlčet, když si necháme jedním paragrafem za druhým ukrást i ten zbytek sociálních a politických práv. My musíme tu bariéru mlčení prolomit a zatím se nám to daří. Jindřich Lacina (OS ROVNOST Praha) FSA-MAP na internetu: www.volny.cz/ fsa-map Na internetových stránkách najdete sekce Svobodná práce, OS Rovnost, Anarchistická knihovna, Anarchistický černý kříž FSA, Antifašistická skupina a mnoho dalších zajímavých informací. globalizovaný kapitalismus SVOBODNÁ PRÁCE Březen/Duben 2001 3 FTAA – další pilíř globalizovaného kapitalismu aneb vykořisQování lidí a přírody bez jakýchkoli omezení FTA A – takzvaná Free Trade Area of the Americas (Svobodná obchodní oblast Amerik), kterou v současné době vyjednává 34 amerických zemí, je svými architekty zamýšlená jako nejdalekosáhlejší obchodní dohoda v celé lidské historii. Přestože je založena na modelu již existující NAFTA (Severoamerické dohody o volném obchodu), dalece ji překonává co se týče svého rozsahu a pravomocí. FTA A se chystá přinést na západní polokouli všechny navrhované body WTO – Světové obchodné organizace a Všeobecné dohody o obchodu a službách (GATS) a navíc ustanovení MAI (Mnohostranné dohody o investicích). Ministerská schůzka, která zahajuje závěrečné kolo jednání, odstartovala 18. dubna 2001 v kanadském Quebecu. Jednoduše řečeno, FTA A hodlá naprosto a důsledně liberalizovat veškerý obchod v obou Amerikách, razantně potlačovat sociální, zdravotní a jakékoli jiné standardy, práva a ochranné mechanismy, bránící pracující třídu nebo životní prostředí a otevřít velkým nadnárodním kapitalistickým společnostem celou Jižní Ameriku bez jakýchkoli ekologických nebo sociálních bezpečnostních mechanismů nebo bariér. FTA A je poselství z ekonomického a sociálního pekla. Programy GATS, které se dnes vyjednávají v Ženevě, znamenají naprostou liberalizaci všech služeb, včetně vzdělávacích, zdravotnických, sociálního zabezpečení, kultury a ochrany životního prostředí apod. FTA A dá nadnárodním společnostem možnost domáhat se volného prodeje (ve skutečnosti bezohledného vnucování) svých výrobků a služeb po celé západní polokouli. Znamená to například naprostou liberalizaci školství. To, co se může dít, jsme viděli například v Bolívii, kde nadnárodní společnost Bechtel zprivatizovala vodovody a během několika měsíců zdražila dříve regulované vodné a stočné o 400 %, což vedlo k mohutným sociálním protestům a srážkám. 800 milionů obyvatel a společný hrubý národní produkt 11 bilionů dolarů. FTA A byla poprvé načrtnuta v prosinci 1994 v Miami a konkrétní jednání začala v dubnu 1998 v chilském Santiagu, kde 34 amerických zemí vytvořilo Obchodní vyjednávací výbor (TNC). S podporou tripartitního výboru, složeného z Interamerické rozvojové banky (součást Mezinárodního měnového fondu), Organizace amerických států a Ekonomické komise OSN pro Latinskou Ameriku a Karibik, bylo založeno devět pracovních skupin, které se chystají obrazně řečeno pustit na americké pracující a přírodní zdroje kapitalistického pitbula tentokrát bez košíku. Co tak hrozného FTA A chystá? Proč se FTA A stala terčem mezinárodní kritiky? FTA A především vzniká konsolidací a sloučením již existujících zón volného obchodu, a to NAFTA (Kanada, USA a Mexiko), MERCOSUR (Brazílie, Argentina, Paraguay a Uruguay), Andský pakt a Caricom – tzv. Karibská komunita. Všechny tyto programy a vlastní ustanovení FTA A jsou založeny na starém známém smrtícím balíčku strukturálních úprav SAP, které vnucuje po celém světě Mezinárodní měnový fond. Znamená to zejména: • likvidovat domácí „nevýkonný“ průmysl v zájmu záměrů nadnárodních korporací, což přináší masové propouštění v rámci „restrukturalizace“. • věnovat nejlepší zemědělskou půdu na masové pěstování technických monokultur – což znamená masové zbídačení drobných rolníků a jejich přeměnu na takřka bezprávný vesnický proletariát s extrémně nízkými platy. • razantně omezit veřejné výdaje na sociální programy, zrušit univerzální právo na zdravotnickou péči, vzdělávání a sociální zabezpečení. To přináší prohlubující se bídu nejchudších složek obyvatelstva. • deregulovat elektrické sítě, dopravu, energetiku a dolování přírodních zdrojů – což znamená další devastaci přírody. Ohromný trh na úkor pracujících FTAA a zemědělství a potravinářství Obě Ameriky jsou pro nadnárodní kapitalistické korporace především ohromným trhem. Mají dohromady Ministerský summit hlav 34 amerických států bude v Quebecu vypracovávat základní text dohody. FTA A má být uvedena v platnost v roce 2005. Vláda Spojených států a některé další země však silně naléhají na to, aby dohoda byla realizována již v roce 2003. Tato tzv. „Miamská skupina“ – USA, Kanada, Argentina a Chile, se rovněž snaží přinutit všechny ostatní země, aby přijaly průmyslové zemědělské biotechnologie a geneticky modifikované plodiny (GMO) a prosazuje tak zájmy biotechnologických obřích nadnárodních společností jako Cargill, Monsanto a Archer Daniels Midland. Jejich razantní vstup na zemědělský a potravinářský trh většinou znamená krach pro tisíce drobných farmářů a jejich následný sociální propad až na samotné dno a zhroucení rozsáhlých venkovských komunit. FTA A bude mít mohutný dopad na každodenní život pracujících lidí v obou Amerikách – na jídlo, které budou jíst, na vodu, kterou budou pít, na dostupnost vzdělání pro jejich děti, na zdravotnictví atd. Ve všech těchto oblastech, do kterých bude zavedena naprostá liberalizace, se situace chudších sektorů společnosti znatelně zhorší. Již dnes ve Spojených státech 43 milionů lidí postrádá základní zdravotní pojištění, 20 % dětí vyrůstá pod hranicí chudoby, tisíce malých farem každoročně mizí kvůli metodám nadnárodních zemědělských korporací atd. FTA A především dále ostře zvýší nerovnost a sociální rozdíly ve společnosti. Například v oblasti potravinářství bylo v době nastolení dohody NAFTA v roce 1992 v Mexiku ročně věnováno 25 milionů dolarů na potravinářskou inspekci a obecnou bezpečnost potravin. V roce 1995 se tato částka scvrkla již na pouhých 5 milionů dolarů. FTA A bude sledovat stejný vývoj. Po uzavření NAFTA zkrachovalo celkem 38 000 drobných mexických farmářů pěstujících kukuřici, protože místní trh byl zaplacen levnou geneticky modifikovanou kukuřicí, produkovanou americkými korporacemi. Ukázkovým příkladem působení mechanismů typu FTA A je ekonomická a sociální likvidace pěstitelů rýže na Haiti. Na počátku 80. let byla rýže na Haiti levnou základní potravinou, produkovanou drtivou většinou na místě. V polovině 80. let Haiti přistoupila na podmínky MMF pro nové úvěry a liberalizovala obchod s rýží. V roce 1986 již Haiti dovážela ročně 196 000 tun subvencované rýže z USA, což způsobilo masový krach místních farmářů, kteří všichni skončili jako zbídačení námezdní dělníci. Ceny dovážené rýže z USA se po odstranění vládních subvencí navíc prudce zvedly, takže nyní je zejména haitská chudá pracující třída zcela vydána na milost a nemilost americkým korporacím produkujícím rýži, přestože rýže byla kdysi na Haiti levnou základní potravinou. FTAA a sociální situace pracujících Přestože vlády třech zemí, které uzavřely dohodu NAFTA (Kanada, USA a Mexiko), tvrdí, že NAFTA přinesla boom nových pracovních míst, pravý opak je pravdou. Nejenže po jejím startu v Kanadě a USA stagnují nebo se snižují platy, ale velké společnosti často v kolektivním vyjednávání používají nepokryté sprosté vydírání typu: „když neustoupíte, přesuneme výrobu do Mexika.“ To se týká zvláště mobilních provozů jako komunikací, elektrotechniky a kompletačních závodů. Americký ekonom Robert Scott podal zprávu, že NAFTA zrušila asi 766 000 míst v americkém zpracovatelském průmyslu a kanadský ekonom Bruce Campbell uvádí, že v jeho zemi NAFTA zničila asi 266 000 pracovních míst. Mexický ekonom Carlos Salas vysvětluje, proč se tak děje. V USA v příhraniční oblasti prudce rostou v bezcelních a svobodných obchodních zónách nové provozy zvané „maquiladoras“, kde zaměstnanci pracují většinou bez jakýchkoli nároků na zdravotní a sociální pojištění za doslova několik dolarů denně a bydlí přitom v celých slumových městech, která se rozkládají na druhé straně hranice. Jediný typ investicí, který v Mexiku stoupl od roku 1992, byly burzovní spekulace a maquiladorový průmysl. Tyto továrny se nyní přesunují jižněji do Mexika, kde jsou ještě nižší platy a nižší ekologické standardy než v příhraniční Tijuaně a Juarez. Za posledních deset let, kdy působí NAFTA, přitom minimální mexický plat ztratil 50 % své kupní síly. V letech 1992–1998 se navíc pod oficiální hranici bídy propadlo dalších osm milionů vesničanů. Stop dětské práci – výročí smrti Iqbala Masiha Dne 16. 4. 1995 na velikonoční neděli, byl v Pákistánu zavražděn malý chlapec Iqbal Masih. Stejně jako mnoho dalších pákistánských dětí byl Iqbal nucen pracovat v továrně na koberce. Jenže utekl a stal se celosvětovým symbolem boje proti dětské práci. Čtyři a půl roku nebyla vražda malého Iqbala objasněna. Oficiálním vyjádřením Pákistánu k tomuto případu bylo, že vraždu spáchal chudý, mentálně postižený dělník a majitelé firmy na výrobu koberců na tom nenesou žádnou vi- nu. Tato verze byla publikována v novinách po celém světě. (pozn.– údaje převzaty z internetové stránky Filmového festivalu o lidských právech „Jeden svět 2001“, www.oneworld.cz) Realita je však mnohem smutnější – Iqbal byl s největší pravděpodobností zabit, když se pokoušel utéci z továrny. Malý otrok jménem Iqbal Když bylo Iqbalovi teprve pět let, začal pracovat v továrně na výrobu koberců. Jeho první rok v továrně byl poznamenán strádáním a útrapami. Musel pracovat od úsvitu do noci za pouhých pár centů na hodinu. Během pětileté periody pracoval Iqbal v několika různých kobercových továrnách a jeho výdělek nikdy nepřekročil stanovenou hranici 30 rupií (asi 60 centů) za den. Často musel snášet bití a morální ponižování ze strany majitele. Iqbal pocházel z chudé pákistánské dělnické rodiny a musel pracovat již od útlého dětství. Naneštěstí jeho matka vážně onemocněla a Iqbal byl nucen pracovat více, neboQ bylo potřeba získat peníze na matčinu operaci a následnou pooperační léčbu (zdravotnický systém v zemích třetího světa téměř neexistuje, všechny zdravotnické úkony jsou hrazeny v hotovosti). Malý Iqbal si od svých zaměstnavatelů vypůjčoval peníze na matčinu operaci, čímž se de facto stal otrokem svých dluhů. Po celo- denní tvrdé dřině byl většinou tak zmožený, že padl vyčerpáním a únavou. Celý den v továrně nic nejedl, během své práce usínal, za což byl pak svým majitelem trestán. Ve věku globalizovaného kapitalismu došlo k nárůstu dětské práce. Děti a ženy se staly nejlevnější a snadno dostupnou pracovní silou. Podle statistik na světě pracuje přibližně 500 milionů dětí ve věku od 4 do 15 let 14 až 16 hodin denně. Výskyt dětské práce je značný především v zemích třetího světa. V nejchudších regionech pracují děti nejčastěji v zemědělství, spotřebitelském průmyslu, hornictví, chemičkách, keramičkách, vykonávají nádenické profese ve stavebnictví apod. Děti, které jsou nuceny pracovat, aby tak mohly přispět do rodinného rozpočtu, se nemohou vzdělávat ve škole a předčasně umírají na nemoci a vyčerpání, které do velké míry souvisí s výkonem povolání. V regionech, v nichž je průmysl postaven na maquilách a sweatshopech (pozn. – továrny a dílny nadnárodních korporací, v nichž se nevyrábí žádné výrobky, pouze se kompletují jednotlivé komponenty určené na export, a v nichž zaměstnanci pracují bez pracovně právní ochrany za nejnižší možné mzdy), tvoří dětská práce důležitý pilíř průmyslové výroby. Viktorie N. Zdroj: www.childrensworld.org Nejen sociální rizika… Mohutný maquiladorový průmysl při jižní hranici USA sebou nese stále se zhoršující ekologické podmínky a zdravotní rizika. Každý den maquiladorové továrny na jižní hranici Texasu vyloučí 44 tun toxických odpadů, které nejsou řádně uloženy. Po prvním roce působení NAFTA se v pohraničních texaských okresech narodilo 15 dětí s vzácnou fatální vadou – neměly vůbec mozek – což představuje skokový nárůst o 40 % oproti předcházejícím letům. Po celé texaské hranici byl například kvůli nedostatku kvalitní pitné vody a zoufalému stavu odpadních systémů v maquiladorách od roku 1992 zaznamenán 300% nárůst případů různých typů hepatitidy. Co bude znamenat FTAA pro pracující z USA? Kromě dalšího odlivu desítek tisíc pracovních míst, které se přesunou do maquiladorového průmyslu do Mexika, kde dělníci udělají v polovojenském režimu stejnou práci za zlomek americké mzdy, se již dnes rýsuje několik velkých nebezpečí pro chudší pracující lidi ze Spojených států. Pokud bude FTA A přijata, s vysokou pravděpodobností dojde hlavně k následujícímu nežádoucímu vývoji ve třech hlavních oblastech: • privatizace veřejných škol a státních věznic a uvedení nadnárodních korporací do těchto oblastí. Dojde k dalšímu úpadku například zdravotní péče o vězně nebo úrovně veřejného školství. • privatizace rozsáhlých federálních poštovních služeb několika soukromými doručovacími společnostmi jako například FedEx, které již dnes oznámily, že poštovní tarify by byly rapidně zvýšeny. FTA A znamená jediné – další posílení vlivu a moci velkých nadnárodních korporací. Další odbourávání sociálních, ekologických a ostatních standardů. Konkrétní případy? Například americká korporace Ethyl vysoudila na Kanadě v mezinárodním arbitrážním řízení celkem stotřináct milionů dolarů za zákaz prodeje aditiva MMT, které je známým toxinem, zasahujícím lidský nervový systém. Kanada soudní spor prohrála a MMT se dnes na podkladě pravidel NAFTA v Kanadě volně prodává. V podobném případu se americká společnost Metalclad Corp. soudí v Mexiku o právo na vybudování v podstatě nijak nezabezpečené skládky toxického odpadu, protože podle dohod NAFTA by případný zákaz její výstavby místními úřady znamenal neoprávněnou mimoekonomickou překážku obchodu. FTA A se jako tradičně vyjednává za zavřenými dveřmi a veřejnost nemá vůbec přístup k projednávaným materiálům. Ze všech 34 zemí zveřejnila své dokumenty pouze Kanada. O protestech proti FTA A a dalším vývoji vás budeme průběžně informovat. Zpracoval Jindřich Lacina Zdroje: Fighting the Octopus: FTA A report by Maude Barl, www.infoshop.org, IMC ad. Mezinárodní anarchokomunistická deklarace, Quebec 2001 Proti kapitalistické globalizaci! Za svobodu, samosprávu a socialismus! V dubnu 2001 se třicet čtyři hlav amerických států, s výjimkou Kuby, setká v Quebecu na třetím Summitu Amerik. Rozhovory na summitu vyústí v položení základů pro vytvoření dohody „Free Trade of the Americas“ (FTA A), plánované na rok 2005. Tato dohoda o svobodném obchodu rozšiřuje již přijaté dohody (FTA a NAFTA) na všechny oblasti – od nejsevernějších výběžků Kanady až k Ohňové zemi. NAFTA již prokázala své smrtonosné následky v Mexiku, ani nemluvě o negativních vlivech na pracující v Kanadě a Spojených státech. Máme tedy před sebou příklad katastrofálních následků, které bude mít FTA A na Latinskou Ameriku. Dohody o svobodném obchodu jsou klíčovými prvky globalizace. Ve svém důsledku umožňují deregulace a otvírání trhů pomocí odstraňování „netržních bariér“ jako například ochrany přírodního prostředí nebo práv pracujících. Navíc tyto dohody posilují proces privatizace a zpeněžení doslova všeho, včetně základních sociálních služeb – zdravotní péče a vzdělání. Fenomén globalizace zce- la jistě nebere v potaz zájmy drtivé většiny lidských bytostí a směřuje pouze k obohacení hrstky nových „pánů světa“, zejména finančníků a velkokapitalistů. Tato globalizace vykořisQování a drancování probíhá jak v ekologickém, tak ekonomickém smyslu. Nezaměstnanost, flexibilní pracovní podmínky, bída a nespravedlnost se globalizují. A oni chtějí, abychom věřili, že všechno toto je nevyhnutelné! My ale odmítáme přijmout osudovost kapitalistické logiky. Odmítli jsme ji již v Seattlu, Praze a Nice. Znovu tak učiníme v Quebecu v dubnu 2001. My ale bojujeme za rovnostářskou společnost bez státních hranic, bez společenských tříd, bez sexismu, rasismu – samosprávnou společnost, ve které lidé přispívají podle svých možností a dostávají podle svých potřeb. Tato bezstátní společnost bude svobodná a zakořeněná v solidaritě a bude postavena na přímé demokracii. Svoboda, spravedlnost a důstojnost jsou relizovatelné! K deklaraci se rovněž připojila Federace sociálních anarchistů. Globalizace – kritický pohled/kolektiv autorů FSA ✒ Anarchistická knihovna FSA vydala brožuru na téma ekonomické globalizace. Více na straně 8 v rubrice Anarchistická knihovna 4 ze zahraničí SVOBODNÁ PRÁCE Březen/Duben 2001 Čínští pracující se tvrdě staví proti státnímu kapitalismu Komunistické strany Čínští pracující pokračují v odporu proti tržním reformám, prováděným režimem čínské komunistické strany. Rostoucí nespokojenost a protesty pracujících jsou bezprostředně vyvolávány různými důvody – zadržováním mezd, špatnými pracovními podmínkami, nízkou úrovní bezpečnosti práce, nízkou kompenzací po uzavření podniku nebo propuštění a rozprodejem státních podniků za babku, z něhož si vedení mastí kapsy pěknou sumou, zatímco dělníci nedostávají takřka nic. Dále jsou lidé nespokojeni se zavíráním podniků ve spojitosti se strukturálními reformami a privatizací, rozmáháním korupce a zvůlí vedení. Jak vidno, konkrétní příčiny mohou být různé, ale všechny jsou vyvolány tržními reformami a absolutismem „rudé“ byrokracie. Čínský ministr práce a sociálních věcí 16. února prohlásil, že „navzdory neustálému ekonomickému růstu“ bude tento rok Čína nucena měsíčně propouštět 6,5 milionu pracujících. „Xiagang“ pracující, kteří nejsou propuštěni, ale na dlouhodobé odstávce, se navíc přidají ke 14 milionům nezaměstnaných průmyslových dělníků a 150 milionům „nadbytečných“ zemědělských dělníků, pro které není žádná práce. Čína je doslova prodchnutá sociálními a pracovními konflikty (viz rámeček). Rozsáhlým příkladem takových konfliktů může být povstání 20 000 horníků v severovýchodní provincii Liao-ning, v únoru r. 2000. Naneštěstí informační blokáda nejen ze strany čínské vlády, ale i nechuQ tzv. demokratických médií upínat pozornost na odpor někoho jiného, než na proamerický disent, nám nedovo- lují přinášet aktuální zpravodajství. Povstání horníků, potlačené až mimořádně povolanou armádou, bylo vyvoláno pokusy úřadů urychlit uzavření nerentabilních podniků. Právě to vyžaduje od čínské vlády Světová obchodní organizace (WTO), jejímž členem se Čína stala loni. Světová banka dokonce tvrdí, že 35 % pra- policejní stanici a vynutili si propuštění svého zadržovaného kolegy. Wang Xiaouha, předák pro-vládních odborů, v tisku zaútočil na horníky a prohlásil, že jich „demonstrovalo pouze 200 a jedná se o divoké nekulturní lidi.“ Datong a region Shanxi jsou centrem čínské produkce uhlí, která byla v roce 2000 snížena Tržní reformy v „komunistické“ Číně vyvolávají prohloubení propasti mezi bohatými a chudými. Dnes podle všeho skončila tato ohromná země ve světovém měřítku na prvním místě v počtu sociálních konfliktů. Informace z různých zdrojů se sice rozcházejí, ale i podhodnocené údaje čínské vlády jsou více než výmluvné. ✒ Podle vnitřní vládní statistiky bylo v roce 1999 po celé zemi přinejmenším 100 tisíc případů demonstrací a protestních pochodů. Jinými slovy, každý den probíhalo až 270 vystoupení, což je o 70% více než v roce předcházejícím. Z Pekingu a Šen-jangu informovali, že lid vycházel do ulic, aby protestoval proti poklesu životní úrovně. Obvyklým jevem se (Apple Daily, 12. 6. 2000) stalo blokování dopravy. ✒ Během roku 1999 proběhlo 120 tisíc případů pracovních konfliktů, což je 14krát více než v roce 1989 a o 29 % více než v roce 1998. Z tohoto množství spadalo 6 567 případů na vrub kolektivním pracovním konfliktům, včetně mítinků a protestních pochodů. Těchto kolektivních bojových aktů se zúčastnilo 25 1268 pracujících, což je devětkrát více než v roce 1993. Jen za první polovinu roku 1999 množství pracovních konfliktů v Pekingu dvojnásobně překročilo úroveň roku předcházejícího, přičemž počet kolektivních konfliktů vzrostl na (Washington Post, 23. 4. 2000) čtyřnásobek. ✒ Během roku 1998 se zemí prohnalo 216 750 stávek. Zúčastnilo se jich 3,5 milionu pracujících! Do této statistiky je zařazeno 627 přímých útoků na stranické a státní instituce a (China Labour Bulletin, březen – duben 2000) 459 případů násilných srážek s policií. covníků státních a družstevních podniků země musí být propuštěno. Devátého března 2001 došlo k vážným nepokojům ve městě Datongu, kde 2 000 horníků z uhelných dolů vyšlo do ulic a střetlo se s policií během protestů proti odstávkám a nedostatečné lékařské péči. Celkem 3 500 horníkům vláda sdělila, že dostanou jako odstupné 2 400 dolarů, což ale podle horníků nestačí ani na zaplacení potřebných lékařských zákroků a rehabilitace. Horníci 9. března dokonce obklíčili místní o 400 milionů tun, což vedlo k masovému propouštění. Hněv lidí vyvolala také zpráva o naplánovaném bankrotu molybdenitového dolu v menším městě nedaleko centra Juang-liao. Tento podnik dodává zemi 35 % molybdenové rudy. Dvacet tisíc horníků bylo dovedeno k zuřivosti, když se dozvědělo, že jako kompenzace jim má být vyplacena částka pouhopouhých 68 dolarů za každý odpracovaný rok! Tato částka přibližně odpovídá skromnému měsíčnímu platu dělní- ka v čínském průmyslu. Tímto způsobem jsou tedy zaměstnanci dolu propouštěni a odsouzeni k naprosté bídě. Najít práci v regionu je téměř nemožné. Téměř celé hospodářství je tam vázáno na důl. K dvaceti tisícům horníků se připojily tisíce obyvatel městečka. Společně přehradili dopravu na hlavním železničním tahu regionu. Policie se pokusila rozehnat shromážděné pomocí slzotvorného plynu. Odpovědí na tento útok bylo vypuknutí vzpoury. Lidé se pustili do ničení správních budov a zapalovali vládní automobily. Horníci vstoupili do boje s „pořádkovými silami.“ Policie ukázala, že není ve stavu schopném udržet situaci pod kontrolou a z kasáren sousedního městečka byly na místo přesunuty stovky vojáků. Zahájením palby do vzduchu demonstranty rozehnaly. Vojenská okupace oblasti trvala do konce března. Ve městě byly zavedeny policejní patroly a došlo k četným případům uvěznění. Povstání v Liao-ning je pouze jednou z mnoha událostí vyvolaných současnou ekonomickou politikou vlády. Z celého severovýchodu Číny přicházejí zprávy o demonstracích nezaměstnaných a penzistů, kteří nedostávají důchody. Vystoupení pracujících v Číně nejsou kontrolována žádnou politickou stranou nebo elitou. Jsou naprosto sebeorganizovaná. Doufejme, že se nové hnutí pracujících v Číně nechytí „boje za demokracii“ a nezačne se odtahovat od hájení vlastních třídních zájmů a nepromění se v nástroj nastolení vlády nových kapitalistů a demokratických politikářů. Karel Rosák/(JL) Rasově-sociální bouře v americkém Cincinnati Dne 7. dubna se střetlo dvanáct policistů z amerického města Cincinnati s devatenáctiletým Timothym Thomasem, stíhaným za 14 dopravních přestupků. Během zatýkání neozbrojeného černého Thomase zastřelil bílý policista Steve Roach. Oficiální policejní zdroje informovaly pouze o tom, že „došlo ke střelbě“, protože zatýkaný „kladl odpor.“ Nikdo z policistů však nebyl zraněn. Devátého března je na schůzi městské rady řečeno, že policista Roach: „zastřelil podezřelého, protože si myslel, že má zbraň.“ Po tomto prohlášení se před radnicí schází asi tisíc místních místních černošských obyvatel,protestujících proti Thomasově smrti, a jejich shromáždění přerůstá v demonstraci, proti které zasahuje policie. Po celý následující den pak na pokojně protestující demonstranty policie střílí gumové projektily a používá pepřové spreje. Teprve 11. dubna večer začíná v Norwoodu a Over-the-Rhine sporadické násilí, zapalování aut a rabování obchodů. 12. dubna starosta Charlie Luken vyhlašuje výjimečný stav a zákaz vycházení a nové policejní posily obnovují ve městě „pořádek.“ Přesto dne 14.dubna dochází k dalším násilnostem ze strany policie, která v počtu asi dvaceti lidí bezdůvodně zahajuje palbu gumovými projektily do účastníků Timothyho pohřbu,vycházejících z kostela. To všechno je vcelku dobře známo z oficiálních médií. Co ale známo není, je pozadí celého případu a sociální situace černošské menšiny v Cincinnati. „Za Rýnem“ se žije velmi špatně Němečtí přistěhovalci, kteří zde žili v 19. století, dali své čtvrti jméno Over-The-Rhine (za Rýnem). Tato čtvrQ byla prohlášena za Národní historickou památku díky své nádherné architektuře z koloniální éry, avšak realita je poněkud pochmurnější. Kolem jejího centra – monumentální Music Hall, neogotické stavby z devatenáctého století, dnes stojí šedé bloky zdemolovaných domů a zplanýrovaných pozemků. Tato čtvrQ totiž již několik desetiletí „plní úlohu“ klasického černošského chudinského ghetta. Carolyn Wright, jedna z místních pastorů, komentuje situaci ve čtvrti lakonicky: „K tomu všemu, že zabíjejí naše lidi, máme ještě sociální problémy. Není pro nás vůbec žádná práce a žádné programy pro děti.“ Cincinnati je sídlem velkých nadnárodních korporací jako Kroger Co., Procter & Gamble a Chiquita Int. Město má celkem 330 000 obyva- tel, 43 % z nich je černé barvy pleti. Průměrný plat v celém Cincinnati je 14 420 dolarů ročně. Průměrný plat v Over-the-Rhine je 5 359 dolarů. 48% jeho obyvatel je odkázáno na státní sociální dávky. Průměrná nezaměstnanost ve městě je 3,8 %. Průměrná nezaměstnanost v Over-theRhine je 30 %. Od roku 1995 cincinantská policie zastřelila v konfliktních případech, označovaných za rasové vraždy, 15 mužů černé barvy pleti, z toho 4 jen od listopadu 2000. Během tohoto období policie nezastřelila nikoho bílé barvy pleti. FOP – cincinnatské gestapo Šéfové cincinnatské policie svůj rasismus však nijak neskrývají. Předseda cincinnatského „Bratrského policejního řádu“ (Fraternal Order of Police), Keith Fangman, prohlásil na adresu těch, kteří protestovali proti násilné smrti Timothyho Thomase a 14 dalších černých obyvatel města, následující: „Jestli poskytneme těmto teroristům jakoukoli možnost s někým vyjednávat, budeme muset z budoucího vývoje vinit sami sebe, když naše město proměníme v další Detroit a Washington DC.“ Jedná se o města s velkou černošskou komunitou, kde v posledních desetiletích nedošlo k vůbec žádným rasovým nepokojům. Pro Fangmena jsou tedy hlavním problémem obyvatelé černé barvy pleti. Fangmen a jeho podřízení však nemají žádné problémy s tím, aby svoji masivní přítomností umožnili členům cincinnatského Ku-Klux-Klanu každoročně vztyčit na První svátek vánoční svůj symbol – hořící kříž – na náměstí Fountain square. O této 135 let staré teroristické organizaci se policejní boss zapomněl zmínit. Střílení „zločinců“ Černá komunita v Cincinnati však stále pátrá po tom, jakým způsobem mohlo dojít k tomu, že bílý policista Roach chladnokrevně zastřelil neozbrojeného černocha Timothyho Thomase, který nebyl hledán za žád- ný zločin, ale spáchal pouze několik banálních dopravních přestupků. Policejní seržant Harry Thomas se v televizním přenosu otevřeně vyjádřil,že jsou pro něj všichni zabití pouze „zločinci, kladoucí odpor při zatčení.“ Ve Spojených státech má tedy zřejmě policista právo vynést a okamžitě vykonat rozsudek smrti jen proto, že kladete odpor při zatčení. Nejvážnějším „zločinem“ Tima Thomase, za který se octl v policejním seznamu, bylo, že se ve svém autě nepřipoutal bezpečnostními pásy. Krátký přehled jmen a činů některých dalších „zločinců“ nám pomůže k vytvoření obrazu o „nezaujatosti“ cincinantské policie. Policie zastřelila například mentálně handicapovaného Lorenza Collinse, který chtěl v emočním afektu hodit na policisty cihlu. Těch kolem něj stálo 15 a nenašli jiné řešení, než ho zblízka doslova rozstřílet. Dalším mrtvým byl Michal Carpenter, který byl zezadu střelen do týla během dopravní kontroly. Dvanáctiletý chlapec Courtney Mathis byl zastřelen, když prchal z místa činu – vypůjčil si neoprávněně auto svého příbuzného, převrátil jej na střechu a chtěl utéci. Všichni byli neozbrojení. Černošská menšina ve Spojených státech se nachází prakticky v identické situaci jako Romové v České republice. Po většinu své historické existence byli bezprávnými psanci a lidmi druhé kategorie, na které se nevztahovala žádná práva. Po nezdařeném pokusu o asimilaci etnikum rozvrátila chronická vysoká nezaměstnanost a rasismus, pevně zakořeněný jak ve státních institucích, tak mozcích mnoha obyčejných lidí. Přidáme-li k tomu od konce 60. let stále narůstající drogový problém, dostaneme nikoli rasový, ale sociálně-rasový problém, který se na pozadí faktu, že obě menšiny mají v porovnání s většinovou společností jen zcela minimální šance dostat se k dobrému vzdělání, neustále prohlubuje. V americkém Cincinnati státní úřady na tento problém reagují tradičně tak, jak činily po staletí – poliJ. Lacina cejním násilím a represí. Kurýři jdou do boje! Pod tímto titulem vám Anarchistická knihovna FSA přináší svoji celkově již osmou publikaci. Brožurka je historií boje anarchosyndikalistického Odborového svazu kurýrních služeb (DIWU – Despatch Industry Workers Union), který existoval v Londýně v letech 1989 až 1992 a z jehož činnosti je možné načerpat mnoho inspirace a odvodit poučení pro pracující v České republice. Na počátku nebylo nic jiného, než několik odhodlaných lidí a potřeba a rozhodnutí začít bránit své sociální podmínky před zlodějskými šéfy. Sami autoři říkají: „Byli jsme pouze normální skupinou pracujících lidí se zatraceně nízkými platy, disponující pouze svými svaly… Ale doufali jsme, že můžeme poskytnout příklad nebo inspiraci pracujícím, aby se mohli obdobně organizovat i v jiných odvětvích. Pracujícím, jako jste i Vy… Tedy čtěte!“ Brožurka probírá všechny problémy i strasti, spojené se zakládáním malých odborů v odvětví, které je proslulé tvrdými pracovními podmínkami, velkou fluktuací zaměstnanců a mimořádně špatným chováním šéfů. Být anarchosyndikalistickým odborářem za této situace není žádný med, ale kurýři nám popisují, jak se všechno mění, když dojde k nějaké malé, ale úspěšné přímé akci a lidé se poprvé odváží postavit se proti šéfům: „Myšlenka byla ostatními nadšeně přijata a po jednomyslném schválení jsme se vyhrnuli na Red Lion Square, zapnuli »vysílat« na našich rádiích a drželi je blízko výfuku Hondy CX, která ječela ve vysokých otáčkách. Někteří zapnuli na svých rádiích takové funkce, aby si spojení s operátorem udrželi v nouzovém režimu a pak je dali k ostatním… Tehdy měla West One asi sedm kanálů pro kolaře a nám se jich podařilo zablokovat šest… Později jsme se z jednoho zdroje dozvěděli, že management z toho byl naprosto na infarkt…“ Brožurku napsal přímo jeden ze zakládajících členů, který se z pochopitelných důvodů skrývá pod pseudonymem Des Patchrider, protože stále pracuje jako kurýr a zůstal aktivní. „Kurýři jdou do boje. Odborový svaz zaměstnanců kurýrních služeb 1989-1992“, Des Patchrider. Přeložil PW. AK FSA Praha 2001, 25 stran A5, 20,- Kč Nová krev – česká krajně pravicová… Dokončení ze strany 2 Demonstrace „Proti zdražování a vstupu do Evropské unie“ proběhla 10. 3. v Jablonci nad Nisou. Akce měla podpořit změnu rétoriky nácků orientací na sociální témata, která jsou zajisté lidem bližší, než provolávání „Sieg Heil“ nebo „Cikáni do plynu“. Jenže přesně to se náckům nepovedlo. Inteligence 50členného průvodu přiopilých severočeských skinheadů, kteří jakoby se vynořili z roku 1992, překřičela i vůdce z NSB a tak Jablonec kromě prázdných projevů už slyšel jen řvaní „Skinhead, skinhead“, „Nic než národ“ a zaznělo i ono oblíbené „Sieg Heil“. Navíc jako obvykle nácky ochraňovala policie, která tentokrát byla v přesile. Další týden, 17. 3., pořádalo fašistickou demonstraci Hnutí národního sjednocení. To sice do nové strany zatím nevstoupilo, ale jinak (i přes menší úpadek v posledních letech) je stále silnou organizací. V Blansku na Moravě se tedy sešlo několik desítek ultrapravičáků, kteří jako obvykle demonstrovali „Proti drogám a kriminalitě.“ Řečníci se shodli na otřelém tvrzení, že drogy jsou špatné a nejvíce je užívají anarchisté. Je to velmi odvážné tvrzení vzhledem k faktu, že snad až na pár výjimek neexistuje nacista, který by nepil alkohol (a to nadměrně), přičemž celá řada z nich je dokonce zapojena do obchodu s drogami, který kryje i značnou část výdajů na budování jejich zbrojních arzenálů. Naopak anarchisté vždy upozorňují na silně negativní sociální dopad drogové problematiky a ve svých komunitách vždy ostře vystupují proti jejich zneužívání a rozšiřování toxikománie. Řešení problému drog je však zároveň řešením sociálního problému, který se nevyhýbá žádné vrstvě společnosti, i když v destabilizovaných komunitách (např. Romové, nezaměstnaná mládež…) je tento problém znatelně větší. Toto jsou věci, které nacisté nikdy nechápali, a proto ani nejsou schopni nabídnout opravdové řešení kromě „trestu smrti pro dealery.“ Následující víkend proběhla akce neveřejného rázu, tzv. oslava narozenin. Tyto „oslavy“ jsou ve skutečnos- ti benefičními koncerty a párty, znatelně finančně podporující nacistické hnutí, zvyšující jeho morálku a napomáhající k novým příznivcům. Zatím poslední akce, o které se v době psaní článku vědělo, má být demonstrace Republikánské mládeže v Ostravě 31. března. …a reakce Kromě již zmíněné protidemonstrace 3. 3. v Praze, proběhla protifašistická demonstrace v Hradci Králové. Vůči ostatním aktivitám nácků byla uplatňována strategie pouličních konfliktů nižší intenzity (izolace a pacifikace menších skupinek nácků). Demonstraci svolala Antifašistická akce (AFA) na popud místních aktivistů, kteří se stále častěji stávají terči útoků nacistů. Se vznikem NSB byl změněn cíl demonstrace na protest právě proti konsolidaci ultrapravice v Čechách. Samotné akce se zúčastnilo okolo 120 převážně mladších lidí. Akce zaměřená na upozornění veřejnosti na nebezpečí ultrapravice proběhla poklidně. AFA zde vyzkoušela některé novinky, jako např. hudební doprovod, který však potřebuje decentně řečeno poněkud dopracovat. Členové FSA se soustředili na pomoc s osvětou mezi obyvateli města. Happyend se nekoná Společenské vření v posledních letech znatelné po celém světě v nás může vyvolávat rozporuplné pocity. Starší vzpomínají na rok 1968, zvláště v souvislosti s „antiglobalizačními“ projevy. Společenská a hospodářská realita má však blíže k létům třicátým. Není vyloučeno, že se dočkáme značných sociálních otřesů. Jejich výsledek není předem dán, avšak každý by se měl snažit, aby byl co nejpříznivější pro emancipační snahy utlačovaných lidí. Nacisté jsou pro pracující třídu překážkou, kterou nelze obejít, kterou je zapotřebí rozdrtit a smést. Z nacistů se budou rekrutovat noví vrazi nejen nepohodlných etnik, ale i „národa“, který tak vzývají. Nikdy nezapomeneme na všechny oběti fašistických režimů, a uděláme vše pro to, aby se tato tragédie již Pavel Pecka nikdy neopakovala. historie SVOBODNÁ PRÁCE Březen/Duben 2001 5 Petr P. Siuda: Svědectví Letos v květnu si připomínáme 11. výročí zavraždění dělnického aktivisty Petra Petroviče Siudy Život Petra Siudy Návštěvníci Institutu humanitních a politických výzkumů v Moskvě byli často překvapeni, když uviděli na zdi vedle portrétu obhájce lidských práv Andreje Sacharova viset i fotografii jiného, méně známého muže. Byl jím Petr Siuda. Osudy obou mužů byly nápadně podobné, i přes všechny zřejmé odlišnosti mezi nimi. Oba byli svědky událostí století a trny v oku oficiální historie, kteří dobře znali její tajemství a kteří nemohli mlčet. Petr Petrovič Siuda byl vždy hrdý na svého otce, starého bolševika, který byl zabit v rostovském vězení ve 30. letech 20. století. V roce 1990 nám, svým anarchosyndikalistickým soudruhům, vytýkal ostrou kritiku bolševismu. „Mezi bolševiky bylo několik čestných lidí.“ Zajisté. Bolševičtí vůdci klamali i vlastní lidi. Po většinu svého života se Siuda považoval za nestranického bolševika bojujícího proti komunistické straně. Počátek jeho boje se stranou sahá k Novočerkasské tragédii, o které bylo po mnoho let trestné se i jen zmínit. Tragédie, o které hovoříme, se odehrála 1.–3. června 1962 v jihoruském městě Novočerkassk. Prvního června 1962 se v celém Sovětském svazu zvedly ceny. V mnoha městech to neprošlo bez reakce. Neobyčejně silný protest v novočerkasské továrně na elektrické lokomotivy přerostl ve stávku. Nejodvážnější a nejodhodlanější z dělníků promluvili ke svým spolupracovníkům, kteří se shromáždili na náměstí. Jedním z těchto řečníků byl i Petr Siuda. Pro Petra to byl den triumfu a vědomí, že se třída pracujících může zvednout z kolenou, mu zůstalo po zbytek života. Večer, dne 1. června, byli Petr Siuda a další aktivní účastníci stávky zatčeni KGB a odvezeni z města. Úřady se snažily pochytat všechny vůdce. Druhého června začala armáda se střelbou na stávkující a obyvatele Novočerkassku, kteří se sešli na centrálním náměstí a demonstrovali tam. Několik desítek lidí, včetně dětí, bylo zabito. Poté úřady rozjely vlnu zatýkání. Zastřelily sedm „strůjců“ stávky a pozavíraly mnoho stávkujících na řadu let. Očití svědkové tragédie byli varováni, že jestliže chtějí být propuštěni z vězení, budou muset mlčet. Petra Siudu zachránila před popravčí četou jeho matka. Poslala dopis jistému Mikojanovi, členu Politbyra a připomněla mu tragický osud Petrova otce. Mikojan ho znal z dob revoluce. Siuda byl ušetřen a místo popravy ho čekalo 12 let v pracovním táboře. V táboře a později, po propuštění, Siuda shromažVoval informace o tragédii, ověřoval fakta a analyzoval události. (Novočekasskští vězni byli propuštěni před vypršením rozsudku, ale až po mnoha letech věznění.) Siuda došel k závěru, že sociální struktury Sovětského svazu jsou velmi blízké fašismu, a že jediná cesta, která je překoná, vede skrze revoluci pracujících. Nemohl své myšlenky vyjadřovat otevřeně. (Poprvé začal tímto způsobem uvažovat někdy v 60. letech.) Ale také nemohl zůstat zticha. Když byla sovětská armáda vyslána do Afghánistánu, napsal Siuda protestní dopis, který rozeslal všem důležitým členům vlády. Dopis byl poslán zpět místní stranické organizaci s příkazem dávat na Siudu pozor. Ale co s ním měli dělat? Vypovědět ho? Kam? Novočerkassk je ještě dál od Moskvy než Gorki, kam poslali Sacharova za stejný zločin. Uvěznit ho? To nemělo smysl – nezlomilo ho to ani minule. Rozhodli se použít jednodušší taktiku. Jedné noci si na něj počkali a zmlátili ho, opakovaně ho kopali do hlavy. Tentokrát byl zachráněn svou ženou Emmou, která ho včas našla, odtáhla domů a ošetřovala ho, dokud se neuzdravil. (Také mu mj. pomáhala shromažVovat informace o událostech v Novočerkassku.) Petr shromáždil o novočerkasské tragédii enormní množství faktů a svědectví. Celé to probíhalo v tajnos- ti, protože to stále ještě bylo před obdobím glasnosti (tzv. politika veřejné informovanosti a otevřenosti vládních orgánů – pozn. př.). Když se objevil na jaře roku 1988 v Moskvě, jeho informace způsobily skutečný poprask mezi členy „neformálního“ hnutí, skládajícího se z mládeže odporující Komunistické straně. Siuda chtěl udělat z tajemství věc veřejnou. Dlouholeté mlčení už pro něj bylo neúnosné. Mnoho lidí, kteří od nás ten příběh slyšeli, reagovalo nevěřícně. „To není možné,“ říkali. Dokonce lidé, kteří byli v roce 1962 v Novočerkassku, o tragédii neslyšeli. Vláda chránila svá tajemství dobře. Ale všechna fakta, která Siuda nashromáždil, se shodovala a byla podepřena i soudními dokumenty z procesů. V té době Obščina, moskevský anarchosyndikalistický časopis, zveřejnil příběh novočerkasské tragédie. Náklad tohoto speciálního čísla Obščiny činil – do té doby neslýchaných (u samizdatu) – 200 kopií. Vypadalo jako tlustý balík z cigaretového papíru (tak, jak vypadaly v té době klasické samizdaty), ale bylo rozšířeno po celé zemi a čteno od A do Z tolika lidmi, až jednotlivé listy vypadávaly. Lidé začali přetiskovat příběh i v dalších undergroundových publikacích a brzy ho zveřejnil i oficiální tisk. Poté, co byl tento zločin spáchaný stranou a státem odhalen, změnilo se veřejné mínění o Komunistické straně k horšímu. Strana se nemohla z odhalení vzpamatovat. Siuda jí zasadil osudný úder. Petr Siuda byl vždy establishmentu na hony vzdálen. Byl skutečným představitelem lidí a nikdy neusiloval o moc. Mohl se lehce stát poslancem, ale místo toho se z něj nakonec v této době stal anarchosyndikalista. Anarchosyndikalismus vyhovoval Petrovu charakteru. Byl nekompromisní a bez bázně. Nebojoval za moc, ale za pokrok idejí. Jeho primárním ideálem bylo osvobození pracujících. Nevěřil však v osvobození na úkor druhých. Když mu jedna z mnoha marx-leninských „dělnických“ skupin nabízela, aby s ní bojoval za diktaturu proletariátu, setkala se z jeho strany s ostrými slovy kritiky. Jakákoli diktatura, jak cítil, je novou cestou do otroctví. Pro Siudu byl anarchismus mnohem více než přechodná móda – byl pro něj vrcholem ideologického vývoje. Petr Siuda ožil spolu se vzrůstem veřejné politické aktivity v roce 1988. Změnil Novočerkassk v národní centrum agitace. S pomocí své ženy tiskl a rozesílal stovky dopisů a článků. Rozběhl jakýsi typ informační agentury pro pracující a syndikalistická hnutí. Desítky „poutníků“ navštěvovaly Petra v ulici U nádraží, kde žil, a staly se součástí jeho informační sítě. Rok 1989 byl hrdinným rokem perestrojky. Přetvářka vůdců ještě nebyla evidentní a nikdo nemohl předpovídat, co z toho všeho vzejde. Jako zástupce Konfederace Anarchosyndikalistů (KAS), na shromáždění připomínajícím Den lidských práv, 10. prosince 1989, Siuda řekl, že: „Novočerkasská tragédie se může znovu opakovat, do té doby, dokud bude ozbrojený předvoj KSSS KGB i nadále existovat.“ Nyní je Komunistická strana Sovětského svazu zbavená moci a KGB má nové jméno, ale je stále onou ozbrojenou složkou nomenklatury. Tragédie se stále ještě může opakovat. První měsíce roku 1990 byly možná nejvýznamnější v životě Petra Siudy. Promlouval na demonstracích, rozšiřoval informace, a začal vyšetřovat osudy těch, kteří byli v roce 1962 zraněni. Nové anarchosyndikalistické skupiny vznikaly po celém regionu. Dělníci z Donbassu se zvedali z kolen. Dne 5. května 1990 byl Siuda zaneprázdněn organizováním svobodných odborů v Novočerkassku. Navečer byl nalezen ležící na ulici. Zemřel dříve, než dorazila záchranka. Jako oficiální důvod smrti bylo uvedeno krvácení do mozku (mrtvice). Siuda měl však problémy s nízkým krevním tlakem, což je jeden z důvodů, proč je tato verze krajně podezřelá. Byly i další podivné okolnosti. Jeho rodina byla také obelhána, byl jí oznámen nesprávný čas smrti. Vše bylo prováděno utajeně, za zavřenými dveřmi. Doktor samozřejmě „nezaznamenal“ žádná zranění, která by potvrdila spáchané násilí. Zavolali mě, abych přebral Petrovy věci na policejní stanici. V evidenci bylo napsáno, že na jeho šatech byly stopy „neznámé látky.“ Kufřík naplněný dokumenty, který s sebou nosíval, zmizel. Existovali i svědci, kteří viděli Petra utíkat před nějakými lidmi. Ale svědci byli zastrašeni a později prohlásili, že radši nic neřeknou. Lidé mohou uvažovat o mnoha důvodech, pro které ho mohli zabít. Siuda v tisku útočil na KGB a místní kompartaj a demaskoval jejich údajnou reformní tvář. Také byl zapojen do hnutí pracujících a poblíž bylo epicentrum jedné hornické stávky. Siuda byl hrozbou pro mnoho lidí. Lidé vinní za rozpoutání novočerkasského masakru byli stále naživu a také zde ještě byla záležitost se zmizením zraněných. Noc před svou smrtí Petr prohlásil, že našel místo, kde byly pohřbeny oběti tragédie. Siudova pohřbu se zúčastnili rodina a přátelé, anarchosyndikalisté z různých měst a místní demokraté. V továrně, v místě, kde novočerkasský protest začal, proběhlo vzpomínkové shromáždění. Takřka třicet let uteklo od doby, kdy Petr poprvé unikl smrti. Ten čas nebyl Alexander Šubin promarněn. Novočerkasská stávka Na památku neúnavného bojovníka za práva pracujících dnes přetiskujeme úryvky z jeho vzpomínek na legendární stávku dělníků v Novočerkassku (spadá pod oblast Rostova na Donu, Rusko – pozn. překl.). Text je převzat z časopisu Novoje rabočije dviženije č. 6, vydávaného anarchosyndikalistickým Meziodborovým svazem pracujících Moskevského regionu. (…) V té době se prakticky rok co rok v průmyslu (…) snižovaly mzdové tarify. To úředníkům umožňovalo zabezpečit vysoké ukazatele zvýšení produktivity práce a snížení vlastních nákladů na produkci bez odpovídajících investic, zvýšení úrovně mechanizace a automatizace výroby, jak to po nich požadovaly ústřední orgány (…) Od 1. ledna 1962 se ve velkovýrobním komplexu novočerkasského závodu na výrobu elektrických lokomotiv rozjela pravidelná kampaň za snížení mzdových tarifů ve všech provozech závodu. Tarify se snížily o 30–35 %. Posledním provozem závodu, kde byly až v květnu sníženy mzdové tarify, byla ocelárna. V té době si už dělníci z ostatních provozů jaksi zvykli na pravidelné omezování svých zájmů. Ale pro dělníky z oceláren bylo snižování tarifů stále otevřenou ranou. Ráno, 1. června 1962, centrální rozhlas oznámil prudké, o 35 % (…) zvýšení cen masa, mléka, vajec a dalších potravin. Byl to nečekaný úder pod pás z hlediska sociální situace všech pracujících v SSSR (…) Ve městě ani v podniku se prakticky neřešila bytová otázka. Bytová výstavba byla nedostatečná. Podnájem u soukromníka (…) činil 35–50 rublů měsíčně, tj. 20–30% měsíční mzdy pracujícího (…) V obchodech prakticky nebyly masné výrobky a máslo a v tržnicích byly jejich ceny silně přemrštěné. Zvýšení státních cen s sebou neslo i zdražení potravin v tržnicích. (Hodnota jednoho rublu byla cca 10 Kčs – pozn. překl.) Ale tyto problémy by se sotva staly záminkou ke stávce, kdyby samolibý ničemný byrokrat nevhodil do „sudu se střelným prachem“– lidového hněvu a nespokojenosti – jiskru ponížení, panského hulvátství (…) Toho rána, cestou do práce a v provozech, všichni projednávali nepříjemnou novinu a rozčilovali se. V ocelárně se pracující shromažVovali do skupinek a projednávali nejen sdělení o zvýšení cen (…), ale i ne- dávno zavedené snížení mzdových tarifů. Provoz se otřásal, ale nikdo nemyslel na protesty, na vystoupení, na stávku. Zřejmě se o nespokojenosti v řadách pracujících (…) dozvěděli na podnikovém stranickém výboru a doneslo se to i k řediteli Kuročkinovi, který se objevil v ocelárně s tajemníkem stranické organizace závodu (…) V okamžiku projevu ke skupině dělníků, obklopujících ředitele a tajemníka, přistoupila žena s pirožky v rukou. Když pirožky spatřil ředitel, tak chtěl být vtipný a obraceje se k dělníkům, řekl: „Nemáteli peníze na maso a salám, tak jezte pirožky s liverem.“ (…) (Náplň do pirožku z vařených mletých jater, sleziny, srdce a jiných vnitřností. Takový pirožek v r. 1962 stál 4 kopejky a kupovali si ho k svačině lidé, kteří měli hluboko do kapsy. Pro srovnání: svačina ve škole – sklenice mléka nebo čaj a buchta – 10–15 kopejek – – pozn. překl.) „…Na samostatné myšlení nebyli byrokrati ani dělníci připraveni. Ale dělníci byli narozdíl od byrokratů vychováváni v duchu revoluční ideologie a chápali ji. Věřili těmto ideálům. A když se střetli se skutečností, tak zde také zapracoval proletářský instinkt…“ – z interview s P.Siudou, r.1988 Dělníci byli šokováni drzostí ředitele a s výkřikem: „Tak oni se nám, grázlové, ještě vysmívají!“ – se rozdělili na dvě skupiny. Jedna ze skupin šla k provozu kompresorů a zapnula závodní sirénu. Druhá skupina šla po provozech závodu a vyzývala k zastavení práce a vyhlášení stávky. Je třeba zdůraznit, že ani na počátku stávky ani během všech dalších událostí se ve dnech 1.–3. června 1962 nevytvořily žádné skupiny nebo orgány, které by se postavily do čela organizování a vystoupení dělníků. Všechno probíhalo živelně a spontánně. Iniciativa se rozproudila a vycházela zdola, z mas pracujících. Do událostí nezasahoval nikdo zvenčí. Neměla s tím absolutně nic společného ani jakákoliv „podvratná rozhlasová vysílání.“ „Výbor se nevytvořil, ale pracující věděli z knih a z biografu, jak se chovat během revoluce…“ – z interview s P. Siudou, r. 1988 Dělníky závodu nemusel nikdo zagitovat, aby byli pro stávku. Stačilo, aby se objevily skupiny dělníků, kteří volali po stávce, a práce se okamžitě zastavila. Počet stávkujících narůstal jako lavina. V tu dobu v závodu pracovalo kolem 14 000 lidí. Dělníci se shromáždili v areálu závodu, vedle administrativní budovy. Všichni stávkující se tam ale nemohli vejít. Skupina pracujících odstranila kus palisády, kterou byl oplocen parčík a zatarasila s ní koleje Severokavkazské železnice vedoucí okolo továrny. Na zbytky plotu uvázala červené hadry. Tím byl zastaven osobní vlak „Saratov-Rostov“ a provoz dalších vlaků na tomto úseku. Zastavením železniční dopravy se dělníci snažili informovat o své stávce pomocí železnice. Na pokyn zámečníka závodu V. I. Černycha jeho kamarád, provozní návrhář I. D. Korotějev, připravil plakáty „Dejte maso a máslo!“, „Potřebujeme byty!“, které vynesli z prostoru závodu a upevnili na jednom ze sloupů (…) železničních trolejí. Na lokomotivu osobního vlaku někdo napsal: „Chruščova – na maso!“ Toto heslo se objevilo i na jiných místech. Současně se k tovární siréně připojilo pískání lokomotivy osobního vlaku. K závodu proudili dělníci z II. a III. směny a obyvatelé okolních dělnických osad. První pokusy zamezení stávce byly učiněny silami družiníků (nepovinně-povinné skupiny z řad zaměstnanců určené k udržování pořádku ve večerní době v obcích a městech, svého druhu občanská pomoc milici, tedy policii – pozn.překl.) z řad technického personálu, kteří se snažili vypravit zastavený vlak s cestujícími a tím obnovit provoz na železnici (…) Ale byli za chvilku absolutně vyřízeni a museli se stáhnout a schovat pásky s nápisem „družiník“ do kapsy. „Stávkující se pokoušeli zkontaktovat s jinými městy, ale všechny cesty z Novočerkassku byly neprodyšně uzavřeny kordony vojáků a milice. Ještě za bílého dne se město ocitlo v obklíčení. Například delegace, která se vypravila do města Šachty, byla zastavena a vrácena zpět.“ – z interview s P. Siudou, r.1988 Se stávkujícími nevedly vyjednávání ani stranické orgány, ani vedení továrny. Z vlastní iniciativy před dělníky předstoupil hlavní inženýr závodu S. N. Jelkin, který nemluvil konkrétně o návratu k původním mzdovým tarifům, nedával žádné sliby, ale jen přemlouval dělníky, aby se vrátili do práce. Naštvaní dělníci ho zatáhli na korbu náklaVáku a požadovali na něm konkrétní řešení nastolených otázek (…) Kolem poledního se mezi stávkujícími rozneslo: „Dorazila milice!“ Celý lidský zástup se pohnul směrem k železničním kolejím ve směru k milici (…) Je třeba představit si ohromující pohled. Podél 350–400 metrů železničních kolejí se rozlila vlna hustého zástupu lidí. Ve vzdálenosti 200–250 metrů, na druhé straně železničního kolejiště, se rovnala do dvou řad více než stovka milicionářů. „To, co se stalo pak, bylo jak z filmu – dav lidí se řítí, zachvácený revolučním náporem jako lavina.“ – – z interview s P. Siudou, r.1988. Jakmile milicionáři zahlédli valící se dav lidí, okamžitě se sami rozutekli. Milicionáři běželi za otáčejícími se vozy a za jízdy se snažili naskočit na korby aut. Utéct nestačili dva milicionáři, kterým se buV strachy nebo z běhu podlamovaly nohy (…) Ale dělníci se jich přes svůj hněv (…) ani nedotkli a vyprovodili je se slovy, aby milice nestrkala svůj nos mezi stávkující. Jak později vyšlo najevo, milicionáři se převlékli do civilu a vydali se zpět do davu stávkujících. Byli tam také vysláni KGBáci, kteří byli vybaveni mikrofotoaparáty (…) Natáčení prováděli z požární hlídkové věže. Později bylo u vyšetřování vidět doslova hromady fotografií, na kterých byly zaznamenány tisíce účastníků stávky. Došlo i na pokusy vyprovokovat a demoralizovat stávkující. Prvního června bylo velmi horko a slunečné počasí (…) Vzpomínám si na hroznou žízeň. Ale nikdo kvůli tomu neopustil náměstí. Všechny držela pohromadě jednota, víra ve vlastní sílu a spravedlnost vlastních požadavků. A v tento okamžik k náměstí přijel náklaVák naložený až po okraj bednami limonád. Všichni chtěli pít, a byly slyšet pobídky ke konzumaci limonády. Ale (…) ani jednu láhev si z vozu nikdo nevzal (…) Provokace se nepodařila, ztroskotala. Ke konci pracovní doby se na náměstí vedle administrativní budovy závodu dostavily první oddíly vojáků novočerkasské posádky. Nebyly vyzbrojeny. Když byli vojáci v blízkosti stávkujících, ihned se ztráceli v davu. Stávkující a vojáci se bratřili, objímali a líbali (…) Důstojníci pracně vytahovali vojáky z davu, dávali je dohromady a odváděli od stávkujících. Za nějakou dobu se z balkonu (…) administrativní budovy závodu snažil promluvit první tajemník Rostovského oblastního výboru KSSS Basov, obklopený byrokraty. Zbabělost partajních aparátčíků byla pro všechny nejen zřejmá, ale i ponižující. Se stávkujícími očividně nikdo nechtěl mluvit jako se sebou rovnými. Stávkující se snažili Basova a jeho přisluhovače zahnat kamením. Ale ti byli, v pravém smyslu slova, vysoko nad davem lidí, takže se do nich nikdo nemohl trefit. Basov s úředníky se schovali do budovy. K náměstí (…) se začaly stahovat obrněné transportéry s důstojníky. Místní státní správa pochopila, že vojáci (…) nejsou spolehliví, proto je vystřídala důstojníky. Ti však doslova a do písmene pocítili moc a sílu dělnických rukou. Jejich obrněná vozid- la pracující rozhoupávali s překvapující lehkostí ze strany na stranu (…) Plukovníci a majoři se kymáceli na sedačkách (…), na jejich tvářích bylo vidět, že ztrácejí sebekontrolu. Rozpaky a strach v jejich obličejích dokazovaly, že není v jejich silách utnout hněv pracujících. Nejenže vzrušení stávkujících neopadalo, ale vzrůstalo pod vlivem snah potlačit jejich vystoupení. Vzniklo spontánní shromáždění. Jako tribuna pro řečníky posloužila střecha podchodu pro pěší. Na shromáždění byly vysloveny návrhy vyslat delegáty do jiných měst a podniků, obsadit poštu a telegraf ve městě, s cílem odeslat do všech měst výzvy k podpoře stávky v elektrolokomotivce. Právě tehdy došly první zprávy o tom, že cesty do města jsou uzavřeny, zablokovány milicí a armádou. Neměl jsem v úmyslu na shromáždění vystoupit, ale znepokojovaly mně návrhy na převzetí moci ve městě (…) Snaha převzít moc byla pro své důsledky příliš nebezpečná. Proto jsem vystoupil s výzvou, pokračovat ve stávce, zachovat disciplínu, jednotu a organizovanost. Navrhoval jsem uspořádat další den demonstraci ve městě, vypracovat společné požadavky a předložit je místní správě. Výzvy k převzetí moci ve městě (…) byly zcela zamítnuty. Bylo rozhodnuto uspořádat další den ve městě demonstraci (…) „Během shromáždění vylezlo několik mladíků na fasádu administrativní budovy…, aby odstranili Chruščovovo heslo… Ale celý transparent s heslem nešlo odstranit, protože byl z plechu. Tak vyřízli nožem podpis N. S. Chruščov. Pak mládenci rozhodli: „Shromáždíme všechny jeho portréty, k čemu ho potřebujeme?“ A vydali se ke vchodu do administrativní budovy závodu. Avšak dveře byly zamčeny a uvnitř byli družiníci. Mladíci začali tlačit na dveře… Otevřeli je dokořán a jednoho z družiníků praštili dvakrát do zad a zamířili ke kancelářím. Tam byla přítomna ještě polovina vedení. Odstraňovali ze zdí pouze portréty Chruščova, jiné nechávali… Portréty vyhazovali okny ven na dvůr, a tam z nich udělali táborák.“ – z interview s P. Siudou, r. 1988. Začátkem páté hodiny ranní jsem byl probuzen dvěma silnými „výbuchy“ (…) Na ulici začali ze všech domů vycházet obyvatelé. Zjistilo se, že „oslepený“ tank povalil dva stožáry vysokého napětí, vedení bylo zkratováno. Vyšel jsem k závodu. Čtyřista až pětset metrů od železnice a administrativní budovy se začaly shromažVovat skupinky po 5–15 obyvatelích obce (…) Pozorovali jsme, že železnice kolem závodu i závod samotný jsou obklíčeny vojáky vyzbrojenými samopaly. Vedle závodu a železniční stanice „Lokomotivka“ stály tanky. Lidé zjistili, že kolem půlnoci byly do obce, do továrny a do města staženy vojenské jednotky a tanky. V noci se obyvatelé snažili, z toho co leželo kolem, stavět před tanky barikády, ale ty je zdolávaly bez problémů. Poté dělníci začali naskakovat na jedoucí tanky a svým oděvem zakrývali pozorovací průhledy – „oslepovali“ je (…) K naší skupině přicházel důstojník s vojákem, vyzbrojeným samopalem (…) Požadoval, abychom se vrátili do závodu. Odmítli jsme a řekli, aby pracovala armáda, která obsadila závod. Ve slovní přestřelce jsme nepostřehli, že se za námi ocitli dva vojáci vyzbrojení samopaly. Byli jsme zatčeni. Odvedli nás do administrativní budovy. Osobním vozem (…) mně okamžitě odvezli na GOVD (Městské oddělení vnitřních záležitostí) (…) Na GOVD jsem viděl, jak přivádějí další a další zatčené (…) Byl jsem vyslechnut. Pak jsem byl umístěn do cely, ale během 15–20 minut nás, 5 osob, posadili do „černého havrana“ (auto KGB – pozn. př.) a odeslali do Batajska, 52 km od Novočerkassku. (…) Dokončení na straně 6 historie Petr P. Siuda: Svědectví SVOBODNÁ PRÁCE Březen/Duben 2001 6 Dokončení za strany 5 Ráno do továrny přišli nejen dělníci první směny, ale i z ostatních směn. Závod „přetékal“ vojáky. U všech vrat stály tanky. V provozech byli vojáci a cizí lidé v civilu, zřejmě příslušníci KGB. Nehledě na požadavek neshromažVovat se do skupin, dělníci se shromažVovali v hloučcích. Jejich nevole a hněv narůstaly. Skupiny dělníků začaly opouštět pracoviště, vycházely z provozů. Všichni byli zachváceni hněvem. Malé skupiny dělníků se začaly spojovat do velkých. Tento proces už nikdo nemohl zastavit (…) Nádvoří závodu již nemohlo pojmout všechny dělníky. Zvyšoval se tlak na vrata. Pod jejich tlakem se vrata otevřela dokořán a pracující se ocitli na prostranství před závodem. Vzpomněli si na shromáždění z předchozího večera a vyzývali k uspořádání demonstrace. Mnohatisícový zástup lidí se vypravil do města (…) Některé skupiny dělníků se odebraly do jiných továren s výzvami k podpoře elektrolokomotivky. Připraveni pomoci byli stavbaři, pracovníci z továrny na výrobu elektrod, z továrny „Neftěmaš“ a dalších menších podniků. Do města odevšad směřovaly zástupy (…) Demonstranti zpívali revoluční písně (…) Zástup demonstrantů neustále sílil. Když se demonstranti přiblížili k mostu přes železnici u řeky Tuzkov, uviděli na mostu kordon ozbrojených vojáků se dvěma tanky. Zástup lidí se zastavil, znehybněl, ztichly revoluční písně. Pak se semknutá a hrozivá masa demonstrantů pomalu vydala vpřed. Byly slyšet výkřiky: „Uvolněte cestu dělnické třídě!“ Ty pak přerostly do opakovaného mocného skandování: „Uvolněte cestu dělnické třídě!“ Vojáci a tankisté (…) pomáhali dělníkům přelézt tanky. Řeka lidí překonávala ze stran i přes tanky kordon na mostě. Ještě více vzrostlo vzrušení, ještě hlasitěji a soudružněji se ozývaly revoluční písně. Demonstrace se ocitla na hlavní ulici města, Moskevské (…) Celé velké náměstí před budovou Městského výboru strany (…), velká část Moskevské ulice a část Podtělkovovy třídy byly plné lidí. Na náměstí vedle památníku Lenina stál tank. Obklo-pily ho demonstrující děti a zcela ho oslepily. Tankisté očividně ztrati-li trpělivost. Z tanku vyšel slepý výstřel (…) Před Městským výborem strany vřela masa demonstrantů. V budově výboru bylo plno vojáků. Demonstranti se přes dveře hádali s vojáky. Jeden Kavkazan (do města nahnali vojáky z jiných regionů Svazu – pozn. red.) se neudržel, pažbou samo- palu rozbil sklo ve dveřích a uhodil jednu ženu. Pod náporem rozzlobených demonstrantů se dveře budovy Městského výboru strany rozletěly. Vtrhnuvší dav lidí smetl svým pohybem vojáky. Ten voják, co ženu udeřil, se ocitl pod schodištěm (...) Tam ho zbili (…) Demonstranti vtrhli do jedné z kanceláří. Tam byl na stole koňak, bohaté pohoštění a bylo prostřeno pro dvě osoby. Utéci z kanceláře se nemohlo podařit nikomu, ale nikoho tam neviděli. Začali hledat. V gauči byl státní zástupce z oblastního zastupitelství a do knihovny se schoval A. N. Šelepin (tajemník Ústředního výboru KSSS a bývalý šéf KGB – pozn. red.). Začali je táhnout na balkon a požadovali, aby vystoupili před demonstranty. Vzpírali se, odmítali tak učinit. Demonstranti tedy vzali koňak a pohoštění a vynesli je na balkon ukázat demonstrujícím. Začalo shromáždění. Na shromáždění se ujala slova J. P. Levčenková. Sdělila, že v noci a ráno proběhlo zatýkání stávkujících, a že zatčené mlátili (…) Se stále větším přesvědčením bylo slyšet požadavky na osvobození zatčených. Část účastníků shromáždění se vydala k budově městské milice. Tam bylo také plno vojáků (…) Demonstranti se začali dobývat do budovy. Dveře se rozletěly. Do budovy začali proudit demonstranti. V ten okamžik se jeden z vojáků ohnal po dělníkovi samopalem (…) Dělník popadnul samopal za hlaveň. Samopal v rukou dělníka nebyl ničím jiným než palicí. Ale ani tu nepoužil. Vojáci dostali rozkaz zahájit palbu. Dělník byl na místě zabit. Ani jeden náboj nepřišel nazmar. Zástup lidí byl příliš hustý. V budově milice začala panika. Demonstranti hledali před střelbou úkryt. Vbíhali do prázdných cel. Milicionáři a příslušníci KGB pohybující se v civilu mezi demonstranty využili náhody a zavírali dveře cel (…) Jeden z později odsouzených účastníků těchto událostí (…) vyprávěl, že je nechali skládat těla (…) do sklepení státní banky. Těla museli na sebe skládat ve vrstvách, přičemž některá byla ještě v agónii (…) Nejeden svědek vyprávěl, že důstojník, který dostal rozkaz k zahájení palby, ho odmítl předat podřízeným vojákům a před budovou se zastřelil. Přesto před budovou začala křížová palba. Nejprve do vzduchu a do stromů, na nichž byly děti. Padaly zraněné, vystrašené i mrtvé. Strana, stát a armáda tak potlačovali otevřenou vzpouru (…) Mezitím byla palba skloněna do zástupu lidu. To nebyly jednotlivé výstřely z pušek, byla to palba ze samopalů. Svědci vyprávěli: běží starší muž ko- lem betonového květináče na ulici (…) Výstřel ho trefil do hlavy, jeho mozek se v mžiku rozcákl na květináč. Matka v obchodě nosí zabitého kojence v náručí (…) Malá holčička leží v kaluži krve. Šílený major šlápl do té kaluže. Někdo mu říká: „Čum, svině, kde stojíš!“ Major si namístě vpálil kulku do hlavy (…) Rychle přijížděli (…) náklaVáky a autobusy. Do nich spěchali naházet a namačkat mrtvá těla obětí. Ani jedno (…) nevydali příbuzným, aby je mohli pohřbít. Nemocnice byly přeplněné zraněnými. Nikdo neví, kam se poděli. Hasící vozy smývaly krev. Přesto ještě dlouho na dláždění zůstaly krvavé stopy. (…) Vyprávěli: začala střelba a zástup lidí ve zmatku utíká. Palba ustává. Zástup lidí se zastaví, zpomaleně leze, vrací se. Znovu palba. Vše se opakuje (…) Ne, nepokoje tím nebyly potlačeny. Náměstí vřelo dál. Po městě se šířily chmurné zvěsti. Jedni opouštěli náměstí, jiní přicházeli. Jadrně si s vojáky nadávali (…) Přišlo sdělení, že ve městě jsou členové Politbyra a vlády. Mezi nimi A. I. Mikojan, F. R. Kozlov. Bez voleb, živelně, dobrovolně, se vytvořila delegace demonstrantů. Zástupci Ústředního výboru a vlády se báli dělnických zástupů. Schovali se v prostoru tankového praporu (…) Delegace se vypravila k nim. Jeden z delegovaných přečetl zástupcům ÚV a vlády báseň Někrasova „Komu se v Rusku žije dobře…“ upravenou s ohledem na chruščovovu éru (…) Především za ni byl Boris N. Mokrousov (známý textař ruských písní z období II. světové války a poválečného období – – pozn. překl.) Nejvyšším soudem Ruské sovětské federativní socialistické republiky odsouzen k trestu smrti zastřelením. Vyprávěli, že když se Kozlov dozvěděl o tragédii, tak se rozplakal. Možná, že to byly jen „krokodýlí slzy.“ Mikojan požadoval, aby demonstranti uvolnili tankům cestu z náměstí a ujišQoval, že poté vystoupí s proslovem. Jeho požadavek byl tlumočen demonstrantům. Na shromáždění se všichni vyslovili jasně: „Ne! AQ hledí na to, co provedli!“ Dívali se na to co provedli z výše nebes, přes sklo okénka vrtulníku, který přeletěl nad náměstím a přilehlými ulicemi. Mikojan vystoupil v místním rozhlasu (…) Vyhlásili zákaz vycházení. Začali hovořit o možné evakuaci všech obyvatel města (V roce 1962 žilo v Novočerkassku 104 tisíce obyvatel! – pozn. př.). Začalo zatýkání. V noci došlo k případům, kdy bylo na vojáky zpoza rohu házeno kamení (…) V neděli, 3. června, začaly nepokoje slábnout. Mikojan s Kozlovem pak chodili po provozech elektrolo- Přeložili a připravili Karel Rosák, Pavel Pecka a LP komotivky. Zásobování města potravinami se zlepšilo. Zvýšil se podíl bytové výstavby. Mzdové tarify ale na původní výši vráceny nebyly (…) Tím ale tragédie neskončila. Začalo období soudních řízení. Demonstrativně nejtvrdším byl soudní proces se 14 účastníky stávky a demonstrace, který probíhal na půdě vojenské posádky (…) Sedm lidí (…) bylo odsouzeno Nejvyšším soudem RSFSR (…) k trestu smrti zastřelením (…) Již ve vězeňských celách (…) jsme se snažili spočítat odsouzené. Počítali jsme podle jmen. Napočítali jsme nejméně 105 lidí. Na léta byly soudy velmi štědré. Nejčastějšími byly tresty v rozmezí od 10 do 15 let Petr P. Siuda odnětí svobody (…) Z interview s P.Siudou, z roku 1988 Jaká byla atmosféra mezi dělníky (během stávky – pozn. redakce)? ✒ Je to tak, může to znít jako znevažování, ale byla to šQastná doba, doba duchovního osvobození. I nálada byla bojovná. Byla nezávislost a svoboda. Ano, byla krátkodobá, ale byla. Rozumíte, pořád existoval otrocký pocit: co řekne vedoucí, co si pomyslí? Tady to už neexistovalo… Dýchali jsme vzduch svobody. Osobně jsem se tehdy nadechnul volnosti, už jsem nemohl klečet na kolenou, a to mi zůstalo na celý život. Ale nikde a nikdy více jsem se necítil tak naplněný svobodou… Mnozí v té době zažili duševní přerod. Mnozí pak, jak se říká, prohlédli. Právě v tom tkví podstata událostí: …strhly masku ze skutečnosti. Masku, že je vláda lidová, podniky jsou národní. Události ukázaly, že naše společnost je antagonická, že stát je vysoko nad lidem, ne pro něj, že existuje třída vykořisQovatelů – – stranicko-státní byrokracie… a třída vykořisQovaných… ? Prácující a moc sovětů V poslední době jsou stále častější pokusy různých politických stran marx-leninského vyznání zakořenit se v dělnickém hnutí. Ostatně, o dělnickém hnutí v naší zemi je možné hovořit pouze s jistou nadsázkou. Jednotlivé, obvykle mezi sebou nespojité, protesty občas vzplanou a opět pohasínají v různých částech země. Ale i tyto protesty dosti často přitahují pozornost politických mafií, počínaje velkými parlamentními stranami typu KPRF (Komunistická strana Ruské federace), konče různými mikroskopickými sektami. Představitelé těchto sekt by chtěli přesvědčit lidi o tom, že postaví-li se pod jejich prapor, mohou pracující zvítězit a vybudovat socialistickou společnost. Jako příklad takové spo- lečnosti uvádějí SSSR. Jinými slovy se jedná o obnovení „sovětského systému.“ Pochybujeme o tom, že převážná část obyvatelstva naší země žila v 60.–80. letech lépe, než žije nyní. Je třeba obrátit pozornost na tu okolnost, i když tomu tak nebylo všude, že celým ohromným regionům bylo v „sovětské“ éře odepřeno normální zásobování. Taková situace byla v některých hornických regionech, kde lidé neměli možnost celé měsíce koupit obvyklé zboží. Tak tomu bylo i v některých střediscích krajů. Systém zásobování potravinami a spotřebním zbožím pracoval především na Moskvu (stejně jako dnes, ačkoli nyní se k tomu používají jiné mechanismy). Ne náhodou přijížděly do Moskvy pro různé výrobky stovky tisíc lidí denně. Pokud by v jejich regionech bylo vše v pořádku, proč museli pro salám jezdit stovky kilometrů? Když by vše v „sovětském“ období bylo v pořádku a jestliže by, jak tvrdí „komunisté,“ továrny v té době náležely samotným pracujícím, opravdu by vstoupili do stávky dělníci v Novočerkasku (r. 1962), přístavní dělníci ve Venspilsu (r. 1982), horníci v Donbasu a Kuzbasu (r. 1990)? Přitom „komunisté“ až do konce 80. let jakékoli protesty potlačovali vězněním a střelbou. Dělničtí aktivisté, kteří nesouhlasili s režimem, se ocitali ve vězení nebo na psychiatrii. Takovým byl například osud Anatolie Marčenka. Dělníkovi se stačilo zmínit o jeho skutečném životě, jenž byl nesnesitelně těžký, naplněný strádáním a těžkou prací; stačilo aby se jen zmínil o svých právech, a rázem se ocitnul ve vězení. Koneckonců, zabit byl ve vězení až za Gorbačova, v roce 1986. Kdyby továrny v SSSR náležely skutečně dělníkům, a ne stranicko-státní byrokracii, jak by mohlo dojít k tomu, že tyto továrny začaly být s vědomím těch samých byrokratů privatizovány jedna za druhou a dělníci vyhazováni na ulici, aniž by se jich ptali, co si o tom myslí? Sovětský systém začínal i končil represemi proti dělníkům a rolníkům. Jak jen pojmenovat bolševiky, kteří v zájmu své moci hladem vyvraždili dva miliony rolníků v Povolží během let 1921–1922 (vědomě zavraždili, neboQ věděli, a nevědět nemohli, o následcích potravinového deficitu ve vyprahlých oblastech a přesto sebrali veškeré zásoby obilí až na pomyslné dno), kteří postříleli až stotisíc lidí na Krymu v roce 1920 (10 % obyvatelstva poloostrova, včetně dělníků, rolníků a představitelů levicových organizací)? Jak nazvat lidi, kteří roku 1919 v Astrachani kulomety zavraždili na hlavním náměstí 2 000 dělníků, jakmile se odvážili požadovat chléb a svobodné volby do sovětů a poté ještě vykonali to samé nejednou v různých dalších městech a vesnicích? Jak je možné mluvit o těch, kdo v roce 1921 trávili bojovými plyny tamborské rolníky a brali tisíce lidí jako rukojmí za povstalce (včetně žen, dětí a starců), poté je stříleli nebo zavírali do koncentračních táborů? Bolševici ještě za časů Lenina postupovali stejně, jako postupuje OMON (speciální vojska ruského ministerstva vnitra – pozn. překl.) dnes vůči pokojnému čečenskému obyvatelstvu v době čistek. Zdůrazňujeme právě ty stránky bolševismu, o nichž hromadné sdělovací prostředky hovoří nejméně anebo vůbec. O represích proti nezávislým dělníkům, rolníkům a levicovým organizacím v prvních létech revoluce. Kdo dnes například ví, že v Petrohradě už od ledna 1918, tj. po uplynutí dvou měsíců od „Vítězného října“, bolševické oddíly terorizovaly dělníky Putilovek (velké ocelárny s 36 000 zaměstnanci – pozn. překl.) a některých dalších velkých továren, nesouhlasících s jejich politikou? Bolševici zakázali dělníkům volit delegáty do Petrosovětu (Petrohradský městský sovět – pozn. překl.) Pravda spočívá v tom, že část (pouze část) dělníků a rolníků šla za bolševiky. Avšak to ještě neznamená, že ti, kdo tak činili, postupovali správně. Za nacisty šli také mnozí Němci v roce 1933, ale v důsledku nezískali nic kromě války a hladu. I u nás v zemi počátkem 90. let mnozí podpořili demokraty a Jelcina, a také nezískali nic, vyjma hladu a války v Čečensku. Hledíme s odporem k bolševismu a k idejím Lenina-Trockého-Stalina-Brežněva-Gorbačova a domníváme se, že čestný člověk se nemůže nazývat leninistou, ani nemůže podporovat tuto ideologii, protože se jedná o to samé, jako podporovat nacistickou ideologii poté, co existovala Osvětim. Skutečný socialismus a opravdová moc sovětů nejsou ničím jiným než rozsáhlou samosprávou – stavem, kdy samotní pracující (a ne jakési strany a prodejní „lidoví zástupci“) vyjadřují své zájmy a řídí svůj život a život celé země skrze společná shromáždění a jejich kontrole podléhající sověty (rady) delegátů. Právě proto, hovoříme-li o SSSR, slova komunismus a sovětská vláda dáváme do uvozovek. Skutečná moc sovětů totiž musí být vybojována samotnými pracujícími. Michail Magid KRAS – Konfederace revolučních anarchosyndikalistů, ruská sekce MAP Georgij Chadžijev Anarchistický – svobodný – komunismus Uprostřed nesmírného množství zla, které marxismus a obzvláště bolševismus způsobili lidstvu a hnutí za sociální osvobození, se nachází omyl, který jejich tvůrci a zastánci vnesli do vědomí našich současníků – pomýlení principu komunismu. Bolševická teorie a praxe zasadily komunismu těžkou ránu a zdiskreditovaly jeho samotné pojetí. Dnes stojí těžký úkol nejen před tím, kdo se snaží uskutečnit komunistický princip vyšší spravedlnosti, ale i před tím, kdo se snaží rozptýlit neprůhlednou mlhu onoho velkého omylu. Jestliže je dnes vysloveno slovo „komunismus“, v představě kteréhokoli člověka vyvstane představa politického režimu donucování, násilného systému, tmářské tyranie, totální ztráty svobody, plánované chudoby a hladu. V politické ekonomii jsou známy tři možné principy systému výrobních vztahů, směny a spotřeby. Jsou to: soukromě-vlastnický, charakteristický pro současnou kapitalistickou společnost a kolektivistický, který bere v úvahu vlastnění výrobních prostředků celou společností, socializovanou výrobu hmotných statků a jejich rozdělení v souladu s množstvím vložené práce do vyrobeného nebo do služeb poskytnutých kolektivu. Komunistický princip, který též předpokládá zespolečenštění (socializaci) vlastnictví a výroby. Ale navíc přiznává rozdělování v souladu s potřebami, za účasti v pracovním procesu a v souladu se silami a schopnostmi jedince. Je sice pravda, že v dílech marxistických teoretiků všech odrůd státního socialismu, se vyskytují deklarace oddanosti komunistickému principu. Ale při jakékoli formulaci otázky ohledně výrobních vztahů v socialistické společnosti, všichni marxisté bez výjimky – včetně těch, kteří si zvykli říkat komunisté – vždy přijímali, udržovali a utužovali právě kolektivistický princip. Jeho opodstatnění je obsaženo v samotné teorii hodnoty, předložené Adamem Smit- hem, Ricardem a Rodbertusem, rozvinuté a zdokonalené Marxem, který vzal za míru hodnoty kvantitu (množství) práce neboli „společensky nezbytné práce“ pro výrobu hodnot, míru absurdní a v podstatě nezměřitelnou. Právě tato kvantita, kterou nikdo nikdy nemohl a nemůže změřit, má sloužit jako měřítko při rozdělování v souladu s kolektivistickým principem, který byl podrobně rozvinut, zdůvodněn a v zkarikované podobě zaveden v SSSR a jeho satelitech. Tedy marxisté nemají ani v teorii, ani v praxi, nic společného s komunismem. Je to natolik jasné, že kdokoli se základními znalostmi se může jen divit, jak se mohl rozšířit a udržet takový omyl. V historii socialistických idejí, předcházejících vzniku marxismu a anarchismu, je myšlenka komunismu vyjádřením samotného komunistického principu. Jeho stoupenci byli Louis Blanc, Ch. Fourier, E. Cabet, Pecqueur a další, nazývaní „utopisté“. Ve své primitivní formě před- stavoval kasárenský, klášterní princip rovnosti. Proto ho Proudhon odsuzoval a prohlásil se za antikomunistu. Marx a Engels vydali Komunistický manifest, ve kterém vykládali myšlenky státního socialismu. Ještě více od komunismu odradili všechny ty, pro které byly myšlenky socialismu a svobody nedělitelné. Proto Bakunin a jeho stoupenci v I. Internacionále, třebaže v podstatě nebyli vzdáleni komunistickému principu – – definovanému a později přijatému Bakuninovými následovníky Cafiérim, Malatestou, Kropotkinem, Reclusem a dalšími – dali přednost, nazývat se kolektivisté, aby si je nepletli se státními socialisty nebo s „utopisty“ s jejich kasárensko-řeholnickým komunismem. Dnešní anarchisté komunisté (anarchokomunisté) nazývají svůj komunismus anarchistickým, bezstátním nebo jednoduše svobodným (libertinským). Ve skutečnosti je samozřejmě pouze jeden komunismus – ten, který je definován zásadou: „každý podle svých možností, každému podle jeho potřeb.“ Jiným ani být nemůže, nežli svobodným. Vzniknul historickým procesem, jakožto upírání práva jedněch na vykořisQování druhých, upírání práva využívat uzurpátorský monopol na majetek, přírodní a společenská bohatství a výrobní prostředky. Princip komunismu byl anarchisty formálně přijat poprvé roku 1876 v Itálii. Bylo to na konferenci Internacionály ve Florencii na základě Cafierova referátu podpořeného Malatestou. Později byl rozpracován a široce podložen Kropotkinem. Právě proto je Kropotkin považován ze teoretického zakladatele anarchistického komunismu. V čem tedy vlastně spočívá princip komunismu a jaké je jeho zdůvodnění? Komunistický princip je starý jako samotný svět. Ačkoli se formuluje jako princip teorie hospodářských vztahů, jedná se ve své podstatě spíše o morální, nežli o ekonomický princip. Odrazil v sobě věčný a hluboký cit pro spravedlnost, který je v omezené formě před- stavován také v křesQanství jako láska k bližnímu, jako milosrdenství k nemajetným a strádajícím. V etice je tento cit totožný s citem solidarity a v sociologii s právem na život. Každý člověk svého narození a bytí, jako produkt společnosti a její nedělitelná část, má právo užívat přírodní bohatství a společenské statky, uspokojovat své potřeby a zabezpečovat si podmínky pro svoji existenci. Nikdo a kvůli ničemu nemůže být zbaven tohoto práva. Ale žádné právo nevylučuje povinnosti, rozumí se takové, které může člověk splnit. Z toho vyplývá formulace, že každý má plné a nezrušitelné právo uspokojovat své potřeby v sociálním bohatství, ale protože takové statky jako přírodní bohatství a výsledky lidské práce nejsou nevyčerpatelné, každý zdravý práceschopný člověk, který dosáhnul určitého věku, má povinnost vůči společnosti se zúčastňovat práce na vybudování těchto společenských statků v souladu se svými silami a schopnostmi. Dokončení na straně 8 euroarmáda SVOBODNÁ PRÁCE Březen/Duben 2001 7 Škola Amerik – škola vrahů Škola Amerik (School of Americas, Escuela de las Americas) byla ustavena jako vojenské výcvikové centrum americké armády pro oblast Karibiku v Panamě v roce 1946 k tomu, aby pomáhala profesionalizovat latinskoamerické vojáky. V roce 1963 došlo k přejmenování centra na Školu Amerik. Ta provádí výcvik vojáků a paramilitárních oddílů v protipovstaleckém boji, pěchotní taktice, vojenské rozvědce a protidrogových operacích a celkově zabezpečuje profesionální výcvik armádních komand. Absolventi Školy se rekrutují z řad diktátorů, ministrů obrany, vysokých armádních činitelů a hlav tajných služeb, kteří mají na svědomí sérii vražd, mučení a zmizení stovek tisíců lidí. Škola Amerik (SOA) Spojených států amerických, založená ve Fort Benning ve státě Georgia, je armádním střediskem, které se specializuje na výcvik latinskoamerických vojáků v protipovstaleckých a protidrogových operacích. Za několik desetiletí existence SOA bylo vyškoleno a vycvičeno na 61 000 vojáků z 21 zemí Latinské a Střední Ameriky. Mezi nejznámější absolventy patří argentinští diktátoři Roberto Viola a Leopoldo Galtieri, dále diktátoři Panamy a Bolívie Manuel Noriega, Omar Torrijos a Hugo Banzer, poradce bývalého prezidenta Peru Alberta Fujimoriho Vladimiro Montesinos, obviněný z porušování lidských práv a korupce, dále diktátoři Juan Velasco Alvardo z Peru a Guillermo Rodrigez z Ekvádoru. Absolventi SOA jsou odpovědni za účast na sérii případů, kdy došlo k porušování lidských práv, včetně kauz končících smrtí, jako například dosud nevyjasněná brutální vražda biskupa Juana José Gerardiho, vedoucího arcibiskupské kanceláře pro lidská práva, či za vraždy civilních obyvatel salvadorské vesnice El Mozote, kdy došlo k masakru na 900 civilistech. Následkem letitých mohutných protestů aktivistů sdružených do americké organizace School of Americas Watch, která za podpory světové veřejnosti od roku 1990 bojuje za zrušení SOA, se koncem roku 2000 zdálo, že dojde k jejímu uzavření. Nakonec však k přerušení činnosti nedošlo a dne 17. ledna 2001 byla SOA pouze přejmenována na Institut západní hemisféry pro bezpečnostní spolupráci (Western Hemisphere Institute for Security Cooperation). Tato skutečnost je výsledkem rozhodnutí Ministerstva obrany USA, Institut je zahrnut i v armádním rozpočtu na rok 2001. Dodejme, že Sněmovna reprezentantů zamítla dodatek o uzavření SOA. V interview pro americká média vyjádřil minulý rok senátor státu Georgia a příznivec SOA Paul Coverdell přesvědčení, že výsledek vládního rozhodnutí považuje za kosmetické úpravy, které zaručují kontinuitu poslání a operací SOA. Kritici tvrdí, že nově zřízená výcviková škola je pokračováním činnosti SOA pod jiným názvem. „Je to nové jméno, ale stejný obsah a cíl“, dodávají. V rámci srovnání SOA a nově vzniklého Institutu bylo prokázáno, že politika a náplň činností obou zmíněných výcvikových center jsou zcela totožné. Strategie likvidace Ustavení výcvikových center americké armády, jakým je v tomto případě SOA, nelze považovat za pouhé rámcové opatření armády či policie, nýbrž je to součást komplexního politicko-vojenského rámce bezpečnostních složek USA. Po skončení Studené války expandovala v USA myšlenka „antikomunismu“ (prezentována zejména americkým senátorem McCarthym), která dosáhla stupně politické inkvizice proti všem formám „levičáctví“. Americká vláda hledala způsob, jakým by bylo možné vytvořit legální rámec, pomocí něhož lze zneškodnit všechny příznivce levice, neboQ se obávala možných projevů nesouhlasu s imperialistickou politikou USA. Později, v 60. letech, vypracovaly Spojené státy strategii boje proti vzpourám a povstáním, která se zakládala na fyzické likvidaci „subverzních elementů“ pomocí tzv. eskader smrti. Příslušníci těchto jednotek vycvičených Američany, se rekrutovali z regulérní armády a policie, nosili civilní šaty (Právo, 12. 3. 2001). Represivní aparát tak reagoval na politické události, ke kterým došlo koncem 50. let v Karibiku, v Latinské a Střední Americe, kde sílila tamní levicově orientovaná povstalecká osvobozenecká hnutí. (1) V dubnu roku 1984 podepsal prezident USA Ronald Reagan prezidentskou směrnici, v níž ve jménu boje proti mezinárodnímu terorismu ospravedlňuje jakékoli americké intervence a stanoví v tomto směru konkrétní úkoly nejen ozbrojeným silám, ale i tajným službám CIA a FBI. Příprava vojenské intervence proti Nikaragui v letech 1985–1986 například byla v souladu s americkou koncepcí kontrarevolučních „konfliktů nízké intenzity“. Výcvik latinskoamerických vojáků, komand a paramilitárních skupin je nedílnou součástí této vojensko-politické strategie. Armáda Spojených států vydatně financuje výcvik a veškeré náklady s ním spojené, poskytuje technické zázemí, metodické vedení a dohled. Profesionální výcvik latinskoamerických vojáků je prováděn v souladu se zájmy vlády a armády USA. Spojené státy americké se titulovaly do role světového četníka a politicko-ekonomické velmoci, určující ostatním zemím pravidla hry, která jsou diktována výhradně americkými ekonomicko-politickými zájmy. Střední a Latinská Amerika jsou vzhledem k několika faktorům a významům aspektům (jako např. geografická poloha, hospodářství, naleziště surovinových zdrojů apod.) strategickým cílem. Americký politický vliv na latinskoamerický kontinent a to především na nejvýznamnější společenské složky – policii a armádu – je značný. Tradiční význam politicko-vojenské sféry neustupuje zcela do pozadí, nýbrž je provázán s neoliberálními ekonomickými zájmy, a poněkud modifikován do nejrůznějších snah „o upevnění demokracie“ v latinskoamerických zemích. Ty (snahy) jsou velice často prezentovány finančními injekcemi ze strany USA, formou půjček MMF/SB, či projektů typu „Plán Kolumbie (Plan Columbia)“, v rámci něhož vydává americká vláda Bolívii stovky milionů dolarů na „upevnění demokracie a boj proti vzrůstající kriminalitě“ (k samotné kritice tohoto plánu se dostaneme o něco po- zději). Snahy o demokratizaci země však končí tam, kde nastupují zájmy představitelů politicko-vojenské oligarchie. Roli ochránce zájmů představitelů vládnoucí třídy tradičně plní represivní aparát se svými armádními a policejními sbory. V Latinské Americe se počet příslušníků ozbrojených složek za posledních padesát let značně znásobil. Došlo k zapojování paramilitárních komand do různých akcí a operací, jehož příslušníci se např. ve Střední Americe převážně rekrutují z řad indiánského obyvatelstva. Ozbrojená komanda ve jménu boje proti povstaleckým skupinám vyvražVují příslušníky domorodých vesnic, likvidují odpůrce režimu a nepřátele státu. Jejich pozice polovojenského uskupení, které nepodléhá téměř žádné kontrole, je činí nepostižitelnými. V březnu minulého roku se bývalý americký prezident Clinton za podíl Spojených států na masakrech sice omluvil, nic to však nemění na faktu, že k jejich podpoře ze strany USA dochází soustavně. Nyní však přistupme k rozboru vybraných vojenských operací, které prováděli absolventi SOA a při nichž došlo k masakru civilistů a porušování lidských práv. Guatemala Představitelé mayské komunity se řadí na jedno z nejvyšších míst v počtu absolventů SOA. Mezi nejznámější patří bývalý guatemalský diktátor generál Fernando Lucas Garcia, který je zodpovědný za genocidu Mayů během třicet šest let trvající občanské války. Dále je v této souvislosti nutné zmínit bývalého ministra obrany Luise Rene Mendozu a bývalého armádního velitele Benedicta Lucas Garciu (jedná se o bratra bývalého diktátora a absolventa SOA, který v letech 1970 zastával post velitele komand a v roce 1965 pracoval u vojenské rozvědky). Role SOA nespočívala pouze ve výcviku vojáků, kteří se podíleli na brutálních represích guatemalského režimu, ale jak ukázal i nedávno odtajněný dokument CIA, byla klíčovým prvkem k utváření vojenské státní politiky, jejímž cílem bylo vyhladit domorodé obyvatelstvo. Benedicto Lucas Garcia zformoval Občanské obranné patroly (PACs), které se v osmdesátých letech podílely na „operacích“ v několika guatemalských městech. Během roku 1981 až 1982 díky masakru vojenských komand zahynulo v osmi mayských vesnicích na 800 lidí. Ti, kteří masakr přežili, vypovídají o masovém znásilňování a mučení. V roce 1998 byl zavražděn vedoucí arcibiskupské kanceláře pro lidská práva, biskup Juan Gerardi. Podezřelý ze spáchání vraždy je absolvent SOA Lima Estrada. Komise pro historické objasnění uvádí více než 42 000 obětí porušení lidských práv a až 93 % z těchto činů připadá na policii a armádu. Během několika posledních let došlo ve čtyřech guatemalských regionech k masovému vyvraždění indiánského obyvatelstva, a to za aktivní podpory CIA. El Salvador Autor knihy „Masakr v El Mozote“ Mark Danner ve svém díle popisuje události masakru, k němuž došlo v salvadorské vesnici El Mozote. Během konfliktu zahynulo 900 lidí, kteří byli v roce 1981 během „protipovstalecké operace“ zavražděni armádním praporem Atlacatl, vycvičeným SOA. Tito lidé se stali obětmi Reaganovy administrativy, jejímž pilířem byla strategie „války proti komunismu“. Dodnes nedošlo k vyšetření a potrestání viníků masakru. Bolívie V Bolívii došlo během mohutných opakovaných protestů proti privatizaci vodních zdrojů, které bolívijské vládě doporučila Světová banka, k četným zraněním aktivistů. Lidé ve městě Cochabamba privatizaci vody francouzskou korporací Agua de Tunari a americkou korporací Bechtel chápou jako vysoce nespravedlivé opatření, které nahrává pouze hrstce bohatých. Voda byla na doporučení MMF/SB o liberalizaci trhu během dvou let zdražena o více než 400 %. Chudí nemají peníze na stočné, které se neustále zvyšuje, proto v regionu Cochabamba organizují sérii stávek a demonstrací. K jedné takové demonstraci došlo 14. dubna minulý rok. Byla však násilně potlačena policií a armádou. Sedmnáctiletý chlapec jménem Victor Hugo byl zasažen gumovým projektilem přímo do obličeje a následkům zranění podlehl. Za vraždu Victora Huga byl zatčen kapitán Robinson Iriarte de la Fuente. Fuente absolvoval kurz SOA v roce 1987. Prezident Bolívie Hugo Banzer, který byl bolívijským diktátorem během krvavého roku 1980, také patří mezi notoricky známé absolventy SOA. Mexiko Mezi nejznámější polovojenská komanda v Mexiku nepochybně patří paramilitární skupina napojená na vládní stranu PRI. Ozbrojené komando provedlo v prosinci roku 1997 brutální vraždu 37 domorodých oby- vatel ve městě Acteal v jihomexickém státě Chiapas. Chiapas je již od konce 70. let baštou povstalců z řad domorodých obyvatel, kteří bojují proti vládě. Vládní komanda vycvičená SOA zde soustavně provádějí „protipovstalecké operace“, při nichž přicházejí o život stovky civilistů. Kolumbie Dne 11. prosince 1988 vnikli dva těžce ozbrojení muži do centra města Segovia, odpálili několik granátů a zabili tak 43 lidí. Vojáci patřili k armádnímu praporu Batallón Bomboná de la XIV Brigada, vyškoleného SOA. Kolumbie se svými 10 000 vycvičenými vojáky je největším zákazníkem SOA. Není divu, Kolumbie se v Latinské Americe řadí na první místo v porušování lidských práv. V únoru tohoto roku byl vojenským soudem odsouzen absolvent SOA Hernan Orozco za participaci na mučeních a masakru 30 rolníků. Generál Mario Montoya Uribe, absolvent SOA s letitými zkušenostmi s vojenským násilím, velel Jižní spojenecké skupině (JTFS), která zahrnovala 24. brigádu. Přední guatemalský deník prohlásil generála Motoya odpovědného za implementaci „Plánu Kolumbie“. Vojenská pomoc armády Spojených států v podobě Plánu Kolumbie byla veřejnosti prezentována jako součást strategie boje proti narkotikům.Ve skutečnosti jsou polovojenské síly pod vedením Montoya zapojeny do protipovstaleckého boje proti levicovým gerilám. Plán Kolumbie je koncipován jako americká strategická pomoc Kolumbii, prostřednictvím které požaduje vláda USA zastavení ilegálního pěstování koky, přerušení aktivit gerilových skupin a v neposlední řadě také stabilizaci ekonomiky. Pomoc je směřována armádním jednotkám, jenž se zapojují do ofenzívy proti povstaleckým gerilám v oblastech, v nichž se pěstuje koka. Skutečnost ukazuje, že tato ofenzíva je prováděna ve spojení s polovojenskými oddíly. Robert Zoellick, představitel zahraniční politiky Bushovy administrativy, nedávno prohlásil, že „je třeba přestat vytvářet falešné rozdíly mezi protipovstaleckými a protidrogovými operacemi.“ Plán Kolumbie je oficiálně ospravedlňován termíny jako „drogová válka“. Ve skutečnosti je to pouhá záminka a reálná motivace je snaha o získání přístupu k surovinovým zdrojům (především k ropě) a mít prioritní postavení v otázce kontroly nad geopoliticky strategickými regiony tak, aby se mohla neru- šeně uskutečnit implementace FTA A (dohody o Volném trhu Amerik), jejíž další kolo jednání je stanoveno na 16. dubna 2001 v kanadském Quebecu. Nadnárodní těžařské korporace BP, Exxon a Shell již mají přiděleny předběžné koncese na provádění těžby ropy. V současné době je naplánováno několik megaprojektů, jako např. vybudování infrastruktury, přehrad, ropovodů, zavádění monokulturního zemědělství, budování přístavů apod. Vše uzpůsobené tomu, aby mohly být snadněji a efektivněji vysávány lokální surovinové zdroje. Násilné přemísQování obyvatel podporované vládou a prováděné polovojenskými jednotkami se děje především v lokalitách, v nichž jsou plánovány jednotlivé projekty. Plán Kolumbie útočí na domorodé obyvatele, kteří bojují za zlepšení svých sociálních podmínek. Nadnárodní společnosti podporované západními vládami a institucemi typu MMF/SB si nad Plánem Kolumbie mnou ruce. Se zaváděnou privatizací národního průmyslu, vodárenské a elektrárenské sítě, přichází možnost podmanit si většinu obyvatel. Plán Kolumbie Špičkoví politici jsou přesvědčeni, že veškerá nově poskytnuvší vojenská pomoc Kolumbii bude určena na protidrogové vojenské operace. Nicméně v Kolumbii se drogová válka silně prolíná s občanskou válkou. Protidrogové a protipartyzánské operace v Kolumbii spolu korespondují ve třech významných bodech: • území – dlouholeté ničení drogových plantáží bez poskytnutí ekonomické alternativy zatlačilo drobné kolumbijské pěstitele koky hluboko do území ovládaného partyzány. Spojenými státy vybavené jednotky na svých protinarkotických misích stejně skončí zahájením bojů přímo s FARC, v jádru gerilou kontrolovaného území. Základna nového, Spojenými státy vytvořeného speciálního armádního protidrogového praporu ve městě Putumayo, blízko hranice s Ekvádorem, leží v pověstném stomílovém okruhu, kde kolumbijská vláda utrpěla nejvíce porážek od FARC. • výcvik - američtí vojenští poradci nabízejí svým kolumbijským protějškům výcvik, který může být snadno použit v protipartyzánském boji. Taktické použití malých speciálních jednotek, nasazování lehké pěchoty, výsadkové a přepadové techniky, střelecké kurzy…, to vše je snadno aplikovatelné v boji proti povstalDokončení na straně 8 cům. 8 anarchistická knihovna Kdo jsme a co chceme? Federace sociálních anarchistů ✒ Federace sociálních anarchistů je organizací lidí, kteří chtějí zničit kapitalismus a stát. Kapitalismus – protože celosvětově pro zisk vykořis$uje, utlačuje a zabíjí pracující lidi a devastuje životní prostředí. Stát – protože pouze udržuje hierarchii a privilegia třídě, a jejímu služebnictvu, která ho ovládá. Stát nemůže být použit k boji proti utlačování a vykořis$ování, které jsou důsledkem hierarchie a zdrojem privilegií. Na jejich místo chceme společnost založenou na svobodě, rovnosti, samosprávě, solidaritě a vzájemné pomoci – anarchistický komunismus. ✒ Tato společnost může být vytvořena pouze s pomocí organizace třídy ovládaných, založené na stejných principech jako budoucí společnost. ✒ Federace sociálních anarchistů je organizována na územním a profesním základě. Sociálně anarchistická organizace nemá jen odborovou strukturu, ale snaží se zorganizovat pracující třídu jako celek. Všichni členové jsou součástí místních skupin, které existují, proto poskytovaly solidaritu, podporu a zdroje lidem ve svém okolí. Účastní se propagační práce, brání lidi mimo pracoviště. Organizují solidárnost ostatních pracujících v okolí v případě boje. Skupiny zajiš$ují místo pro pořádání mítinků, poskytují informace a metodickou pomoc a zajiš$ují vydávání politických a vzdělávacích materiálů. Místní skupiny jsou základnou pro širší sociální aktivity. Jsou to zárodky budoucí společenské samosprávy. ✒ Profesní organizovanost FSA nelze zaměňovat s běžným byrokraticko-reformistickým odborářstvím. Nejenže není omezena pouze na dělníky, ale spojuje i jiné sociální skupiny, jako studenty, nezaměstnané nebo důchodce, navíc odmítá omezovat svou agendu jen na problémy všedního dne (ačkoli jsou samozřejmě podstatné) a usiluje o naplnění revolučních myšlenek anarchismu. Profesní organizace připravují své členy na jejich úlohu ve svobodné společnosti. ✒ Naše aktivity jsou založené na principu přímé akce – aktivitách samotných pracujících, nikoli pomocí prostředníků, jako jsou politici nebo placení funkcionáři. Naše rozhodování je činěno členstvem. Funkce jsou volené a kdykoli odvolatelné, nemají rozhodovací pravomoc, vykonávají jen svěřený konkrétní mandát. Za lepší životní podmínky dnes! Za anarchistický komunismus v budoucnu! SVOBODNÁ PRÁCE Březen/Duben 2001 Škola vrahů… Dokončení ze strany 7 • rozvědka – v březnu 1999 USA uvolnily přísné zásady na sdílení strategických informací o partyzánských skupinách s kolumbijskou armádou. Nyní mohou být kolumbijské armádě poskytnuty všechny informace související s partyzány, ačkoli nemají žádný protidrogový kontext. Další důležitou částí vojenské pomoci je poskytnutí několika desítek kusů bojových vrtulníků určených na protipovstalecké a protidrogové operace. Nejmenší položka v kategorii „vojenská pomoc“ pro vrtulníky činí 328 milionů USD. Nové protidrogové armádní prapory obdržely 16 vrtulníků typu UH-60 Black Hawk v ceně 208 milionů USD (2 Black Hawks jsou určeny kolumbijské státní policii v ceně 26 milionů USD). Prapory rovněž obdrží třicet vrtulníků typu Bell 205 UH-1H a kolumbijská státní policie obdrží dalších dvanáct těchto vrtulníků. Celková suma za vrtulníky činí 120 milionů USD. Prezident Pastrana naznačil silný zájem zavést na kolumbijský venkov státní správu a státní sociální a jiné služby. Pomoc ze strany USA má však takřka výlučně vojenský charakter. V roce 1999 se vojenská a policejní pomoc Kolumbii rovnala částce 300 mil. dolarů a 70 mil. dolarů na provádění likvidací plantáže koky. Pomoc pro tzv. „alternativní rozvoj“, „prosazování legislativy“ a „lidská práva“ byla menší než 7 milionů dolarů. Všechny nové balíčky pomoci vykazují stejnou zásadní nerovnováhu ve prospěch vojenské pomoci. Dne 15. března ve své výpovědi před senátním rozpočtovým výbo- Bojové vrtulníky poskytnuté USA Kolumbii: místě. Co se týká výrobních prostředků, vyrobených nebo vybudovaných statků, dokonce i takových, u nichž se jeví, že by jejich vlastníkem měl být člověk, jenž je bezprostředně vytvořil, ty ve skutečnosti všechny patří celé společnosti. Vše co je vybudované a vyrobené, je plodem nezměrného úsilí mnoha lidí všech předcházejících a nynějších generací, lidí fyzické i duševní práce, vědy a techniky. Kdo by dokázal změřit (a to je-li to vůbec možné?) délku vlastní práce v každém z duševních nebo materiálních statků? Ani vynaložený čas, ani vložené úsilí, a to i kdyby je bylo možné změřit, nemohou sloužit jako měřítko. Jakým právem si někdo může dělat národ na ten nebo onen vý- robek jen na základě toho, že se podílel na jeho vytváření nebo ho vyměnil za podobný výrobek, jehož hodnota byla také stanovena jen podmínečně. Jakou vědecko-ekonomickou hodnotu může mít rozdělení statků na základě kolektivistického principu: „každému podle jeho práce a zásluh“? Není-li například absurdní tvrzení, že nějaké dušení statky, řekněme daná staQ je výhradním plodem autora a musí výhradně patřit jemu, nebo, že za ní musí dostat odměnu, která by odpovídala množství jim vložené práce? Což pak snad on náleží jen sám sobě? Mohl by snad napsat takovou staQ, kdyby ho společnost – – v komplexním a ohromném množství obtížně měřitelným faktorů – ne- rem ministr zahraničí Colin Powell odhalil první rysy prezidentské administrativy na podporu Kolumbie a jejich sousedních států pro rok 2002. Powell požaduje pro andský region celkem 730 mil. USD z mezinárodního protidrogového programu Ministerstva zahraničí Spojených států. Z této částky by 400 milionů bylo věnováno Kolumbii, 100 mil. Bolívii, 155 mil. Peru a 75 mil. dolarů by bylo rozděleno mezi další země jako např. Ekvádor a Panamu. Kromě těchto finančních položek budou nejspíš vydány další značné částky z protidrogového rozpočtu Ministerstva obrany USA. V posledních několika letech tyto zdroje tvořily až 1/4 věnované částky. vytvořila, nezformovala a nezaopatřila v jeho vlastní existenci? Kým by člověk byl, dokonce i na poli myšlení, kdyby za ním, za námi všemi nestála nesmírná pokladnice kultury, vědomostí, úsilí, za jejíž vybudování bylo prolito tolik krve? Dokonce nezměříme ani společenskou práci vloženou do pera, kterým autor napsal staQ, pera, bez něhož by nemohl na papíře vyjádřit své myšlenky. O tom, nakolik je možné uskutečnění komunismu, jakožto hospodářského systému, pohovoříme v dalších kapitolách. Připravil MP (Tato staQ je kapitolou z brožury Pozitivní program anarchistů [fragmenty z knihy Základy bezvládí] napsané Georgijem Chadžijevem, vydané v r. 1994 v Moskvě.) Vernon Richards Poučení ze španělské revoluce Na více než 60 stranách A5 se můžete seznámit s anarchistickým pohledem na globalizaci kapitalismu, tento dnes bezesporu nejzávažnější politickoekonomický pohyb, který navždy mění tvář prostředí, ve kterém žijeme. V kapitolách, věnovaných MMF, SB a dalších institucím, sociálním a ekologickým důsledkům jejich působení, globální represi i kontrole, „flexibilizace“ trhu práce, současné komercializaci kultury, ale také hledání a nalézání východisek pro hnutí odporu, se dočtete nejen anarchistický pohled na věc, ale také se dozvíte množství spolehlivých dat, statistik a všemožných údajů, které můžete používat jako argumenty v diskusi. Anglický anarchista a novinář nám nabízí kritický pohled na roli anarchistů ve španělské revoluci, velkém a takřka zapomenutém sociálním pohybu, kdy se mohly na široké ploše projevit konstruktivní schopnosti anarchistické myšlenky. Odpovídá na otázky, proč anarchisté nebyli schopni uskutečnit svoje představy, i když měli ve svých organizacích více jen 1,5 milionu pracujících, proč vinu za krach revoluce nenesou pouze bolševici a fašisté a čemu se v musíme v budoucnosti vyhnout. Petr Andrejevič Aršinov Dějiny machnovského hnutí Rozsahem velká, ale významem ještě větší kniha, popisující jednu z nejslavnějších kapitol z dějin anarchismu. Když se řekne machnovské hnutí, znamená to miliony lidí, bojujících za anarchistický komunismus v nepředstavitelně složitých podmínkách občanské války na Ukrajině v letech 1918 až 1921. „Skutečnost, že bolševické vládě se podařilo v revolučním Rus- Michail Bakunin Bůh a stát V dějinách byli lidé drželi v posluš- ku vytrvat dlouhou dobu u moci, dovedla mnoho lidí k závěru, že tento systém je produktem Ruské revoluce a její přirozenou formou. To je ale zásadní omyl. Ruská revoluce a bolševická vláda jsou dva antipody, dva protipóly. Po celou dobu trvání Ruské revoluce byla bolševická moc pouze tou nejvychytralejší, nejpřizpůsobivější a zároveň nejzrádnější formou reakce. Bojovala proti Ruské revoluci již od prvního dne. V tomto boji ruské pracující masy Kolumbijský konflikt trvá již čtyřicet let. Kolumbie je svou rozlohou přibližně 20krát větší než El Salvador a 3krát větší než Vietnam a zahrnuje ohromné rozlohy džungle a hor, což vytváří ideální podmínky pro vedení partyzánského boje. Jakákoli vojenská strategie použitá proti kolumbijským gerilám v žádném případě nebude rychlá a snadná, ale naopak velmi pomalá a krvavá. Od poloviny 90. let 20. století se silně zvýšila intenzita konfliktů mezi kolumbijskou armádou, levicovými gerilami a pravicovými paramilitaristy. Boje dosáhly nové, dosud nejkrvavější úrovně. Za poslední čtyři roky byl ze svých domovů vyhnán celkem 1 mil. kolumbijských civilistů, což vyústilo nosti pomocí dvou dogmat – o nezbytné roli státu a existenci „vyšší” bytosti, předurčující naše společenské normy a postavení. Tato dogmata inteligentně konfrontoval už „otec anarchismu” M.A. Bakunin. Reprint upraveného vydání z počátku století. již ztratily hlavní revoluční výdobytky – svobodu sdružování, svobodu projevu, tiskovou svobodu, nedotknutelnost osoby atd. Tento boj se rozšířil po celém Rusku, zasáhl každou vesnici a továrnu – – jeho vrcholem bylo revoluční povstání na Ukrajině, objevil se v několika guberniích Centrálního Ruska a v únoru-březnu 1921 znovu v podobě kronštadtského povstání.” Původní překlad – 94 str. A4, 75 Kč/Sk Zdroj: 1. „Critique of WHISC“, dostupné: www.soaw.org 2. Center for International Policy, „Us Support for »Plan Columbia«“, „US Aid to Columbia“ 3. Hrabě, Josef, Armády NATO v období americké strategie „Přímé konfrontace“, naše vojsko, Praha 1987 [1] Hrabě, Josef, Armády NATO v období americké strategie „Přímé konfrontace“, Naše vojsko, Praha, 1987, str. 44–45 PODPOŘTE ANARCHISTICKÝ TISK! PLAŤTE JEHO SKUTEČNÉ NÁKLADY! Náhledy pro korekturu Tisk stran na tiskárně A3.........8 × 20,– ................... 160,– Filmy Udělání osvitů v dtp studiu .....8 × 100,– ................. 800,– Ofsetový tisk Tisk samotných novin...............600 ks ........................4 000,– Celkové náklady tisku..........................4 960,– ✘ Ztráta na jeden výtisk = cca Kč 3,26! • při minimální prodejní ceně Kč 5,– PŘEDPLATNÉ Ida Mettová Kronštadtské povstání V únoru 1921 proběhlo v občanskou válku vyčerpaném Rusku poslední vzepětí svobodomyslného myšlení pracujících lidí. Několik tisíc námořníků, kteří měli dost bolševické diktatury, povstalo pod heslem „Za sověty bez bolševiků.“ Záchvěv svobody trval jen několik dní, než ho rozdrtily jednotky pod velením Lva Trockého, ale definitivně ukázal, že komunismus není slučitelný se státem, v humanitární krizi globálních rozměrů. Jedná se o konflikt, ve kterém jsou masakry civilistů a jejich masové vyhánění z domovů používány jako vojenská taktika(civilisté tvoří téměř dvětřetiny obětí bojů). Viktorie N. je nejjistějším způsobem, jak si zajistit pravidelné dodání Svobodné práce, měsíčních novin Federace sociálních anarchistů. Předplatné na 6 čísel činí 110 Kč. Úhradu lze provést složenkou typu A na bankovní konto: ČSOB, obchodní síQ IPB Pobočka: Masarykovo nábřeží 2/2014, 12000 PRAHA 2 Účet: 151440919/500 Do kolonky „Zpráva pro příjemce“ vpište „předplatné“ a číslo prvního objednávaného výtisku. Nabídka Anarchistické knihovny FSA kolektiv autorů FSA Globalizace – kritický pohled Původní návrh Clintonovy administrativy: • 30 vrtulníků S70 UH-60 Black Hawk pro armádu • 15 vrtulníků Bell 205 UH-1H Iroques pro policii Anarchistický – svobodný – komunismus Dokončení za strany 6 Komunismus je bezesporu jakožto morální princip nedostižně výše nejen v porovnání s počátečním obdobím soukromého vlastnictví výrobních prostředků a statků, ale i v porovnání s kolektivismem, protože pouze při úplném uskutečnění principu komunismu může být dosaženo rovnosti, ke které směřují i kolektivisté. Jako princip rozdělování společenských statků a postata sociálně ekonomických vztahů, je komunismus nejen nejspravedlivější, ale i jediný rozumný princip. Nikdo nejí schopen srozumitelně odpovědět, proč jedni mají právo vlastnit přírodní bohatství a jsou schopni ostatních tohoto práva zbavit. Je to natolik šílené, že jakákoli debata zde není na Konečná verze: • 16 vrtulníků S70 UH-60 Black Hawk pro armádu • 2 vrtulníky S70 UH-60 Black Hawk pro policii • 30 vrtulníků Bell 205 UH-1H Iroques pro armádu • 12 vrtulníků Bell 205 UH-1H Iroques pro policii DISTRIBUCE diktaturou a útlakem. Tato práce také ukazuje „ochotu” obyčejných dělníků a rolníků násilím navlečených do rudoarmějské uniformy, bojovat za bolševickou diktaturu… materiálů se sociálně anarchistickou, revolučně odborářskou a antifašistickou tématikou je největší překážkou pro šíření našich myšlenek. Oficiální kanály nám nepomohou. Hledáme všechny schopné a ochotné pomoci s tímto problémem. Podmínky odběru (min. 10ks) a splácení dohodou – kontaktujte nejbližší pobočku FSA-MAP. Distribuci na Slovensku zajišQuje naše sesterská organizace Priama Akcia – anarchokomunistická organizácia práce. Adresa: PRIAMA AKCIA, PO Box 16, 840 08 Bratislava 48 nebo email: [email protected] Kontakt FSA Praha FSA Blansko tel.: 0601 30 73 93 tel.: 0604 43 28 55 e-mail: [email protected] e-mail: [email protected] FSA Brno tel.: 0604 92 43 53 FSA Zlínsko tel.: přes FSA Brno e-mail: [email protected] e-mail: [email protected] FSA Severní Čechy tel.: přes FSA Praha FSA Prostějov tel.: 0604 84 86 38 e-mail: [email protected] e-mail: [email protected] ❖ OS Rovnost můžete kontaktovat na každém kontaktu FSA, nebo na [email protected] Svobodná práce jsou měsíční noviny Federace sociálních anarchistů, členské sekce Mezinárodní asociace pracujících ★ Redakce nemusí nutně souhlasit s otištěnými názory, za které nesou odpovědnost jejich autoři ★ Tisková svoboda, svoboda projevu a svoboda šíření myšlenek je základním, univerzálním a nezadatelným lidským a politickým právem, které nesmí být omezeno jakýmkoli zákonem nebo zásahem ★ Náklad: 600 kusů ★ Internet: www.volny.cz/fsa-map
Podobné dokumenty
Pátek 23. srpna 1968
ano' jejich oči tětají| 6ňž1 9. vy\ýbai iYá!í! ].ore!j.louBIÍží 36 dianáciá hodina. vdc].áv!ké náEěstí ó. po@1u
!Jp.a!drňuj6. Lidé Dgpotřobují !od.gzy' tato kÁz6ň io uvě.
dooě1á. Ne Dě!3ry dů! YyJ....
8 - Antifa.cz
k poměrně razantnímu a přelomovému kroku. AFA se
spojila s FSA-MAP (Federace sociálních anarchistů členská sekce Mezinárodní asociace pracujících)
a stala se její novou a jedinou (původní tudíž zan...
AS 2-2008 - Novinky
škatulek vůbec. A proč? Protože jinak
nebudou penízky na přehlídku, nebude
přehlídka, systém, nebude kde tradičnit
ani experimentovat. A ještě to pak musíme
vysvětlovat – organizátorům krajských a
...
ISSUE 04 / 2014 – free PDF
Tak nějak to napsal Carl Jung v jedné
ze svých knih. Šťastní můžeme být
pouze tehdy, když je náš život uveden
do rovnováhy, a bohužel, bez ohledu na
to, zda se nám to líbí nebo ne, hybnou
silou mus...
Vrah v černém baretu s hvězdičkou na šišato
Kolumbie. Jelikoţ její angličtina byla asi tak dobrá, jak moje španělština, moc jsme si
nepopovídali. Všechna španělská slovíčka se mi vybavila aţ druhý den. Nicméně, kdyţ jsem
se zmínil o socialis...