docevropský parlament. lidská práva na prvním místě.
download 
Stížnost Transkript
evropský parlament. lidská práva na prvním místě.
EVROPSKÝ PARLAMENT. LIDSKÁ PRÁVA NA PRVNÍM MÍSTĚ. SACHAROVOVA SVOBODU MYŠLENÍ 2012 CENA ZA Martin Schulz předseda Evropského parlamentu Předmluva V uplynulých dvaceti letech Evropská unie uznala a ocenila úsilí osob a organizací, které své životy zasvětily podpoře svobody myšlení. Pro všechny, kdo bojují proti útlaku, autoritářství a porušování lidských práv, se stala symbolem Sacharovova cena. Tato cena je výrazem trvalé a neochvějné podpory Evropského parlamentu jednotlivcům, kteří tváří v tvář útisku a mocenské svévoli prokázali mimořádnou sílu a odvahu. Čtyři ze šesti konečných kandidátů na Sacharovovu cenu za rok 2012 si odpykávají trest odnětí svobody. Byli zatčeni, odsouzeni a uvězněni za činy, které se těší podpoře Evropského parlamentu. Andrej Sacharov kdysi napsal: „Pro lidskou společnost je naprosto nepostradatelná intelektuální svoboda – svoboda získávat a šířit informace, svoboda vést beze strachu otevřenou diskusi a nepřítomnost byrokracie a předsudků.“ Sacharovova cena za svobodu myšlení za rok 2012, která byla udělena Nasrín Sotúdeové a Džafaru Panahímu, je poselstvím solidarity a obdivu vůči ženě a muži, kteří nepodlehli strachu a neustoupili vyhrožování, nýbrž se rozhodli, že osud jejich vlasti je pro ně důležitější než jejich vlastní osudy. Nasrín Sotúdeová je v současnosti uvězněna v nechvalně známé věznici Evin. Po řadě hladovek je zesláblá a ve špatném zdravotním stavu a ve vazbě musí snášet špatné podmínky a útlak. Byla krutě potrestána za svou právnickou činnost zaměřenou na obranu lidských práv, při níž prokázala šlechetnost a nesobeckost. Džafar Panahí je filmový režisér a nositel řady ocenění. Byl odsouzen k šesti letům odnětí svobody a zákazu filmové činnosti na dvacet let. Humorným a výstižným líčením svých spoluobčanů ukázal světu, jak bohatá, tvůrčí a rozmanitá je íránská společnost. Poprvé byl zatčen v roce 2009 za podporu protestujících Íránců, kteří byli zabiti během demonstrace proti prezidentským volbám. Udělením Sacharovovy ceny Nasrín Sotúdeové a Džafaru Panahímu Evropský parlament vyjádřil také uznání všem Íráncům, kteří bojují za lepší Írán: Írán, v němž strach ustoupil tvořivosti a vláda mocných právnímu státu, Írán, v němž dialog nahradil izolaci a autokracii nahradila demokracie. Evropský parlament se bude nadále snažit, aby se nositelé Sacharovovy ceny spolu setkávali a vzájemně se podporovali v boji za demokratické svobody a v obraně lidských práv. Doufáme, že prostřednictvím sítě nositelů Sacharovovy ceny poskytneme bezpečné útočiště všem, kdo si cení svobody myšlení, a podpoříme poselství míru, tolerance a svobody, jež jsou blízké všem evropským občanům. 3 Evropská unie: poslání Evropského parlamentu v oblasti lidských práv Evropská unie je založena na zásadách úcty k lidské důstojnosti, svobody, demokracie, rovnosti, právního státu a dodržování lidských práv. Tyto hodnoty, jež jsou zakotveny ve Smlouvě o Evropské unii, jsou pro všechny členské státy společné a jsou právně závazné. Členským státům, které závažným způsobem jednají v rozporu s těmito hodnotami, mohou být se souhlasem Evropského parlamentu pozastavena práva plynoucí ze Smluv Evropské unie. Unie musí ve vztazích s okolním světem zastávat a podporovat své hodnoty a zájmy a přispívat k ochraně svých občanů, k míru, bezpečnosti a udržitelnému rozvoji této planety, k solidaritě a vzájemné úctě mezi národy, volnému a spravedlivému obchodování, vymýcení chudoby a ochraně lidských práv, především práv dítěte, a k přísnému dodržování a rozvoji mezinárodního práva, zejména dodržování zásad Charty Organizace spojených národů. Pokud jde o vztah ke třetím zemím, Smlouva uvádí, že vytvoření a posílení demokracie a právního státu a také dodržování lidských práv a základních svobod patří k nejdůležitějším cílům společné zahraniční a bezpečnostní politiky a politiky rozvojové spolupráce. Tento cíl byl výslovně zakotven ve Smlouvě o EU, a to značnou měrou díky tlaku Evropského parlamentu, který stojí v čele aktivit EU v oblasti lidských práv, a rovněž díky výzvám občanů uvnitř i mimo EU a díky všestranným aktivitám nevládních organizací. Součástí Lisabonské smlouvy, která pozměnila Smlouvu o Evropské unii, se stala Listina základních práv Evropské unie, jež vstoupila v platnost v roce 2009. Lisabonská smlouva rovněž EU poskytla právní základ, jenž jí umožňuje stát se smluvní stranou Evropské úmluvy o lidských právech, k níž se od roku 1950 mohou svým podpisem připojit členské státy Rady Evropy. Evropskou úmluvu o lidských právech ratifikovalo všech 27 členských států EU i Chorvatsko, jež má k EU přistoupit v roce 2013. Článek 59 této úmluvy byl upraven tak, aby k ní mohla přistoupit Evropská unie, přičemž příslušný postup právě probíhá. Podle návrhu dohody z roku 2011 by EU měla mít u Evropského soudu pro lidská práva, soudního orgánu Evropské úmluvy o lidských právech, jednoho soudce, přičemž výběru soudců, nad nímž dohlíží Parlamentní shromáždění Rady Evropy, by se účastnilo 18 poslanců Evropského parlamentu. V otázkách týkajících se mezinárodního práva v oblasti lidských práv jsou pro Evropskou unii, Evropský parlament a členské státy nejdůležitějšími referenčními dokumenty Listina základních práv Evropské unie, Evropská úmluva o lidských právech, Všeobecná deklarace lidských práv OSN a úmluvy, které se o ni opírají. Krátce nato, co Rada Evropské unie vydá výroční zprávu EU o dodržování lidských práv, vypracovává Evropský parlament výroční zprávu o dodržování lidských práv ve světě a o politice EU v oblasti lidských práv. Podvýbor pro lidská práva, který je součástí Výboru pro zahraniční věci, je orgánem Evropského parlamentu příslušným pro parlamentní iniciativy v této oblasti a je stálým fórem pro diskuse s obránci lidských práv o stavu lidských práv a demokracie ve třetích zemích. 4 Kromě toho Výbor pro rozvoj pořádá pravidelné schůze zabývající se otázkami lidských práv v rozvojových zemích nebo tématy, jako jsou dětští vojáci či dětští otroci. Účastní se jich nevládní organizace na ochranu lidských práv i zástupci dotčených vlád. Výbor pro rozvoj se společně s Výborem pro zahraniční věci a jeho Podvýborem pro lidská práva podílí na jmenování a výběru užšího seznamu kandidátů na Sacharovovu cenu za svobodu myšlení. O nositeli této ceny rozhodne Konference předsedů politických skupin v Evropském parlamentu. Měsíční rozpravy v Parlamentu o naléhavých tématech se zabývají porušováním lidských práv ve třetích zemích a zejména jednotlivými případy, přičemž jsou dotyčné vlády vyzývány k tomu, aby jednaly. Z reakcí vlád je možno usuzovat, že jim kritika Evropského parlamentu není lhostejná. Jeho usnesení mají mnohdy přímý dopad a často jsou základem opatření Rady ministrů Evropské unie, Evropské komise a Evropské služby pro vnější činnost. V případě, že dochází k vážnému porušování lidských práv a demokratických zásad, může Parlament na základě svých legislativních pravomocí zablokovat uzavření důležitých dohod s třetími státy. V této souvislosti Parlament požaduje přísné dodržování doložky o lidských právech, která bývá do těchto dohod soustavně zahrnována. V září 2011 byla z důvodu porušování lidských práv pozastavena dohoda o přidružení a spolupráci mezi EU a Sýrií. Parlament posiluje svou úlohu přijímáním politických usnesení, pořádáním slyšení za přítomnosti zástupců občanské společnosti ze třetích zemí, vysíláním ad hoc delegací za účelem posouzení dodržování lidských práv přímo na místě v jednotlivých zemích a podporou parlamentní demokracie a parlamentního politického dialogu, kterého se účastní především meziparlamentní delegace a shromáždění. Na pravidelných setkáních s poslanci z partnerských zemí často hovoří poslanci Evropského parlamentu o jednotlivých případech, což někdy vede k pozitivním výsledkům. Nejdůležitějším politickým fórem pro dialog mezi Evropským parlamentem a poslanci z afrických, karibských a tichomořských zemí je smíšené parlamentní shromáždění EU-AKT. Parlamentní shromáždění Unie pro Středomoří nabízí platformu pro strukturovaný dialog se zeměmi Středomoří o lidských právech a otázkách demokracie a fórum pro rozhovory o dlouhodobých sporech. Parlamentní shromáždění EU-Latinská Amerika (Eurolat) přijímá a předkládá usnesení a doporučení pro různé organizace, instituce a ministerské skupiny odpovědné za rozvoj strategického partnerství mezi oběma regiony. Zabývá se otázkami týkajícími se demokracie, vnější politiky, správy věcí veřejných, integrace, míru a lidských práv. Parlamentní shromáždění Euronest je parlamentním fórem pro podporu politického přidružení a dalšího prohloubení hospodářské integrace mezi Evropskou unií a východoevropskými partnerskými zeměmi. Toto parlamentní shromáždění má od roku 2011 stálý výbor pro lidská práva a demokracii. Evropský parlament také pozorně sleduje činnost Rady OSN pro lidská práva, jež byla založena v roce 2006, a podílí se na rozhodování, jaké otázky EU nastolí na jeho zasedáních. Evropský parlament se vlastně rozhodující měrou podílí na začlenění otázek lidských práv do evropské agendy. Ujímá se celé řady specifických iniciativ, např. iniciativ na zabránění mučení, ochranu 5 menšin, předcházení konfliktům, podporování práv žen a dětí, iniciativ na ochranu obránců lidských práv a na ochranu práv původního obyvatelstva a osob se zdravotním postižením. Evropský parlament aktivně podporuje kampaň OSN za zavedení moratoria na vykonání trestu smrti a za to, aby byl na celém světě zrušen trest smrti, a podporuje Mezinárodní trestní soud v boji proti beztrestnosti genocidy, válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Podpořil založení Evropského střediska pro sledování rasismu a xenofobie, které od 1. března 2007 nahradila Agentura Evropské unie pro základní práva, a kampaň EU proti násilí páchanému na ženách. Svědomitou účastí ve volebních pozorovatelských misích a prací Kanceláře pro podporu parlamentní demokracie se aktivně angažuje v demokratizačních procesech ve třetích zemích. Evropský parlament bude rovněž úzce spolupracovat s nově založenou Evropskou nadací pro demokracii. Evropský parlament svoji rozpočtovou pravomoc již využil k tomu, aby byly významně navýšeny rozpočtové prostředky na programy podporující demokracii a lidská práva. Úspěšně bojoval za zachování samostatného nástroje k financování těchto činností: evropského nástroje pro demokracii a lidská práva. Jedná se o finanční a politický nástroj, který přispívá k rozvoji a upevnění demokracie a právního státu a dodržování všech lidských práv a základních svobod ve třetích zemích na celém světě a který se obzvláště zaměřuje na organizace občanské společnosti. Evropský parlament připisuje také velký význam podpoře ekonomických a sociálních práv občanů v Unii. Situací v oblasti lidských práv v EU se zabývá Výbor pro občanské svobody, spravedlnost a vnitřní věci. Věnuje se opatřením pro boj proti rasismu, náboženské nesnášenlivosti a xenofobii a zacházení s žadateli o azyl a migrujícími pracovníky. Pokud mají občané EU pocit, že byla porušena jejich základní práva, mohou se obrátit také na evropského veřejného ochránce práv a na Petiční výbor Evropského parlamentu. Veřejný ochránce práv se zabývá stížnostmi na činnost orgánů EU, Petiční výbor pak peticemi upozorňujícími na porušení povinností členských států. Následné řízení o nesplnění povinnosti vyplývající ze Smlouvy často vede k tomu, že jsou členské státy vyzvány, aby pozměnily svou legislativu nebo postupy tak, aby byly v souladu s právem Společenství. Evropský parlament prostřednictvím Sacharovovy ceny za svobodu myšlení každoročně upozorňuje na úsilí a statečnost obránců lidských práv, disidentů a aktivistů bojujících za lidská práva a základní svobody. V roce 2008 se slavilo 20. výročí udílení Sacharovovy ceny. Na připomínku této události Evropský parlament uspořádal konferenci s názvem 20 let aktivní podpory lidských práv: nositelé Sacharovovy ceny vyprávějí své příběhy. Této konference se zúčastnilo mnoho držitelů této ceny, kteří se s účastníky podělili o své názory na problematiku lidských práv a na přínos Sacharovovy ceny. Hauwa Ibrahimová, nositelka Sacharovovy ceny za rok 2005, zaplatila penězi, které obdržela při udělení ceny, školu více než stovce dětí. Las Madres de la Plaza de Mayo, nositelky Sacharovovy ceny za rok 1992, za tyto peníze otevřely knihkupectví, politickou kavárnu a univerzitu pro více než 2 400 studentů. Konference se rovněž zúčastnila Jelena Bonnerová, vdova po Andreji Sacharovovi. Tato uznávaná bojovnice za lidská práva a demokracii připomněla přesvědčení svého manžela, že „lidé by měli vždy poslechnout své svědomí“, a své vlastní přesvědčení, že „základem civilizace jsou lidská práva“. Tehdejší předseda Evropského parlamentu Hans-Gert Pöttering konferenci využil jako příležitost k založení sítě nositelů Sacharovovy ceny. 6 Lidská práva 7 Andrej Sacharov inspirace pro cenu Od roku 1988 Evropský parlament každoročně uděluje Sacharovovu cenu za svobodu myšlení, aby vyznamenal v duchu Andreje Sacharova osobnosti nebo organizace za jejich nasazení v boji za lidská práva a základní svobody či proti utlačování a nespravedlnosti. Andrej Sacharov (1921–1989), renomovaný fyzik, člen akademie věd, disident a nositel Nobelovy ceny míru z roku 1975, zaslal Evropskému parlamentu ze svého exilu v Gorkém poselství, ve kterém s dojetím vyjádřil svou radost nad tím, že Evropský parlament chce vytvořit „cenu za svobodu myšlení“, která by nesla jeho jméno. Oprávněně viděl v tomto ocenění povzbuzení pro všechny, kteří se jako on oddali boji za dodržování lidských práv. Andrej Sacharov byl v Sovětském svazu průkopníkem jaderné fyziky. Cítil se znepokojen rozbíhajícími se závody ve zbrojení, neboť zostřily hrozbu propuknutí světového jaderného konfliktu, jež v době studené války visela nad světem. Po zveřejnění eseje Úvahy o pokroku, mírovém soužití a intelektuální svobodě, nejprve formou samizdatu (vlastním nákladem rozmnoženém na psacím stroji), později v západním tisku, mu bylo zakázáno podílet se na veškerém vojenském výzkumu. V roce 1970 se stal jedním ze zakladatelů Výboru pro lidská práva v Sovětském svazu a v roce 1972 se oženil s Jelenou Bonnerovou, spolubojovnicí za lidská práva. I přes sílící tlak ze strany vlády usiloval o propuštění opozičních aktivistů, a navíc se stal jedním z nejodvážnějších kritiků režimu a ztělesněním vytrvalého boje proti potlačování základních práv. Slovy výboru pro udělování Nobelovy ceny míru byl „hlasem svědomí lidstva“. Jeho odpor nezlomilo ani vyhrožování, ani vyhnání do exilu. Podobně jako Andrej Sacharov ukázali všichni držitelé ceny nesoucí jeho jméno, kolik odvahy, trpělivosti a vnitřní síly vyžaduje obrana lidských práv a vymáhání jejich univerzální platnosti. Skoro vždy byl boj za lidskou důstojnost spojen s velkými oběťmi – nezřídka s pronásledováním, ztrátou osobní svobody, snášením fyzického násilí nebo s vyhnáním z vlasti. V řadě případů nebylo úspěšným kandidátům umožněno cenu osobně převzít. Sacharovovou cenou Evropský parlament oceňuje mimořádné počiny, které jsou v duchu svobody myšlení a slova zaměřeny proti intoleranci, fanatismu a nenávisti. Udělováním této ceny vyjadřuje přesvědčení, že k základním svobodám patří nejen právo na život a fyzickou nedotknutelnost, ale i svoboda názoru a svoboda tisku. Tyto dvě svobody jsou nejúčinnějšími zbraněmi v boji proti utlačování a hlavním měřítkem toho, nakolik je společnost demokratická a otevřená. Článek 19 Mezinárodního paktu Organizace spojených národů o občanských a politických právech ze dne 16. prosince 1966 zakotvuje právo na neomezenou svobodu myšlení a na svobodné vyjadřování názorů. Uvádí se v něm, že „každý má právo na svobodu projevu; toto právo zahrnuje svobodu vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem, prostřednictvím umění nebo jakýmikoli jinými prostředky podle vlastní volby“, což odráží ducha, v němž Evropský parlament založil Sacharovovu cenu. Evropský parlament uděluje cenu za zásluhy v boji za lidská práva dotovanou 50 000 eury v rámci slavnostního zasedání ve Štrasburku, které se koná kolem 10. prosince, v den, kdy byla v roce 1948 podepsána Všeobecná deklarace lidských práv Organizace spojených národů. 8 Síť nositelů Sacharovovy ceny U příležitosti 20. výročí udělování Sacharovovy ceny za svobodu myšlení v roce 2008 tehdejší předseda Evropského parlamentu Hans-Gert Pöttering oficiálně založil síť nositelů Sacharovovy ceny jakožto platformu umožňující nositelům ceny vzájemné propojení jejich aktivit a projevení solidarity. Na připomínku této události Evropský parlament uspořádal konferenci nazvanou 20 let aktivní podpory lidských práv: nositelé Sacharovovy ceny vyprávějí své příběhy. Nositelé ceny podepsali společné prohlášení, v němž „vyslovili svůj souhlas s posílením společného úsilí o podporu obránců lidských práv na celém světě prostřednictvím společných kroků nositelů Sacharovovy ceny, jež by byly prováděny spolu s Evropským parlamentem a ve spolupráci s ním“. Síť upevnila svou činnost uspořádáním konference na vysoké úrovni v listopadu 2011, na niž byli pozváni všichni nositelé ceny. Na výročním setkání členů sítě nositelů Sacharovovy ceny v říjnu 2012 veřejně diskutovali současní spolupředsedové sítě, předseda Evropského parlamentu Martin Schulz a nositelé Sacharovovy ceny za rok 2011 Alí Farzat, Asma Mahfúzová a Ahmad as-Sanusí o svých názorech na přechod k demokracii. Nositelé Sacharovovy ceny rovněž hovořili na prvním Světovém fóru demokracie ve Štrasburku, které se konalo pod záštitou mimo jiné Evropského parlamentu. V roce 2013 proběhnou oslavy 25. výročí udělování Sacharovovy ceny. Její nositelé z celého světa, kteří se těší osobní svobodě, se sjedou do Bruselu na konferenci sítě nositelů Sacharovovy ceny, kde budou hovořit o svém úsilí a vzájemně se podpoří a obohatí. 9 DRŽITELÉ SACHAROVOVY CENY 1988 Nelson Rolihlahla Mandela Anatolij Marčenko (in memoriam) 1998 Ibrahim Rugova 2006 Aljaksandr Milinkevič 1999 Xanana Gusmão 2007 Sálih Mahmúd Muhammad Usmán 1989 Alexander Dubček 2000 ¡Basta Ya! 2008 Chu Ťia 1990 Aun San Su Ťij 1991 Adem Demaçi 2001 Izzat Ghazzawi, Nurit Peled-Elhananová, Dom Zacarias Kamwenho 1992 Las Madres de la Plaza de Mayo 2002 Oswaldo José Payá Sardiñas 2009 1993 Oslobodjenje 1994 Taslima Nasrínová 2003 Generální tajemník OSN Kofi Annan a všichni zaměstnanci Organizace spojených národů 1995 Leyla Zanaová 2004 Běloruská asociace novinářů 1996 Wej Ťing-šeng 2005 Ženy v bílém, Hauwa Ibrahimová, Reportéři bez hranic 1997 Salima Ghezaliová 10 Memorial (Oleg Orlov, Sergej Kovaljov a Ljudmila Alexejevová za sdružení Memorial a všechny ostatní obránce lidských práv v Rusku) 2010 Guillermo Fariñas 2011 Arabské jaro (Muhammad Buazízí, Asma Mahfúzová, Ahmad as-Sanusí, Razan Zaituníová a Alí Farzat) 2012 Nasrín Sotúdeová a Džafar Panahí Nasrín Sotúdeová Džafar Panahí Sacharovova cena za svobodu myšlení 2012 Sacharovova cena za svobodu myšlení za rok 2012: Nasrín Sotúdeová a Džafar Panahí Nasrín Sotúdeová je právničkou zabývající se lidskými právy. V současnosti si v nechvalně známé věznici Evin odpykává šestiletý trest odnětí svobody za neohroženou obhajobu opozičních aktivistů zatčených v roce 2009 během masových protestů proti prezidentským volbám, které považovali za zmanipulované. Političtí vězni si ji vybrali za obhájkyni, protože má dostatek síly a odvahy, aby se postavila soudním orgánům a důstojníkům zpravodajské služby. Je rovněž důslednou odpůrkyní trestu smrti pro nezletilé. Pětačtyřicetiletá Nasrín Sotúdeová se nyní nachází ve špatném zdravotním stavu v důsledku hladovek, které držela na protest proti nátlaku na její rodinu a krutým podmínkám ve vězení. Svým dětem, dceři Mehravě a synovi Nimovi, napsala v dopise, který je zveřejněn na internetové stránce persian2english.com, že bolestně nese, že s nimi nemůže hovořit. „Jsem hrdá na to, že kromě všech svých společenských a profesionálních rolí jsem matkou, a to právě matkou vás dvou, ale nechci, abyste mne viděli za nepřirozených, vynucených a ponižujících podmínek. Nechci, abyste si mysleli, že druzí mohou zneužít moc a protiprávně s vámi jednat.“ Návštěva rodiny jí byla zakázána, protože si odmítla obléci čádor, jehož nošení na rozdíl od hidžábu není zákonem vyžadováno. Džafar Panahí je filmař, jenž má na 20 let zákaz natáčet filmy. Jakožto otevřený stoupenec íránského opozičního Zeleného hnutí a kritik prezidenta Ahmadínežáda byl rovněž odsouzen k šesti letům odnětí svobody za „nepřátelskou propagandu proti islámské republice“. Nachází se nyní v jakémsi vakuu, kdy má zakázáno opustit zemi nebo hovořit se sdělovacími prostředky, ale přesto bojuje proti omezování své svobody projevu. Uměleckou inspiraci našel v realismu a humanistickém pohledu na život. Jedenapadesátiletý Džafar Panahí se ve svých filmech zaměřuje na utrpení dětí a chudých lidí, zejména žen, v Íránu po islámské revoluci, čímž si vysloužil nemilost a cenzuru ze strany íránských orgánů. Jeho filmy, které byly oceněny v Cannes a Benátkách, jsou v jeho vlasti zakázány a několikrát byl kvůli nim uvězněn. V roce 2010 byl zatčen spolu se svou ženou, dcerou a 15 přáteli, ale všechny je později propustili na svobodu. V roce 2011 natočil snímek s názvem Toto není film, který zachycuje, jak sedí doma u kuchyňského stolu, hovoří se svým právníkem a čeká na uvěznění. Tento film byl z Íránu propašován na přenosném disku USB zapečeném v koláči a jako překvapení se objevil na programu filmového festivalu v Cannes. Britský komik íránského původu Omid Džalíli to komentoval takto: „Je to dárek a žert, který hodně vypovídá o jeho statečnosti.“ 12 1988 Nelson Rolihlahla Mandela Laureát Nobelovy ceny z roku 1993, Nelson Rolihlahla Mandela, se narodil v roce 1918 v Umtatě v Jihoafrické republice. V roce 1994 byl v prvních svobodných volbách zvolen prezidentem a předsedou vlády Jihoafrické republiky. Většinu svého života strávil ve vězení. Pro své krajany a světovou veřejnost byl jako vůdce ANC (Africký národní Kongres) symbolem boje černošského obyvatelstva proti represivnímu apartheidu. Při udělování ceny v roce 1988 byl Nelson Mandela ještě v domácím vězení. Poté, co se v roce 1999 stáhl z veřejného života do ústraní, i nadále bojuje za své ideály a hodnoty prostřednictvím obou nadací pro pomoc chudým, které založil – Nadace Nelsona Mandely a Dětského fondu Nelsona Mandely – a také iniciativy nazvané „Global Elders“, kterou dne 18. července 2007 zahájil v Johannesburgu společně s Graçou Machelovou a s arcibiskupem Desmondem Tutu. V tomto projektu je zapojena skupina předních světových vůdců, mírových aktivistů a bojovníků za lidská práva, jejichž cílem je vyřešit celosvětové problémy s využitím „téměř tisíciletých společných zkušeností a vymyslet řešení pro zdánlivě nepřekonatelné problémy, jako jsou klimatické změny, HIV/AIDS a chudoba“ a „využít svou politickou nezávislost s cílem napomoci vyřešení některých nejúpornějších světových konfliktů“. Ve svém proslovu při zasedání parlamentu u příležitosti 10. výročí trvání demokracie v Jihoafrické republice Nelson Mandela prohlásil: „Při našem úsilí o nerasistickou a integrační demokracii a její uskutečňování jsme se mimo jiné řídili zásadou, že ve všech skupinách obyvatelstva i ve všech sociálních vrstvách jsou dobří muži a ženy a že tito Jihoafričané se sjednotí v otevřené a svobodné společnosti a za vzájemné spolupráce budou vytvářet společné bohatství. S našimi tehdejšími odpůrci se podařilo vyjednat mírový přechod od apartheidu k demokracii právě proto, že jsme byli připraveni uznat vnitřní způsobilost ostatních postavit se za společné dobro.“ Jihoafrická univerzita bývalému prezidentovi JAR udělila v roce 2012 cenu Robben Island Alumnus Award jako výraz oficiálního uznání jeho oddanosti zásadám sociální spravedlnosti a morálního vůdcovství. 1988 Anatolij Marčenko Anatolij Marčenko (1938–1986), jeden z nejvýznamnějších disidentů bývalého Sovětského svazu, zemřel po více než 20 letech věznění v prosinci 1986 ve věznici v Čistopolu na následky hladovky. Byl členem skupiny vzniklé v roce 1975, která si vzala za cíl prosazovat dodržování závěrů Konference za bezpečnost a spolupráci v Evropě, zejména ustanovení týkajících se lidskosti. Odhalil pravdu o sovětských pracovních táborech a věznicích. To mu vyneslo odsouzení za protisovětskou agitaci a propagandu. „Jedinou možností, jak bojovat proti panujícímu zlu a nezákonnosti, je podle mého názoru znalost pravdy.“ 1989 Alexander Dubček V roce 1989 udělil Evropský parlament Sacharovovu cenu Alexandru Dubčekovi (1921–1992), jednomu z iniciátorů obnovy a změn v bývalém východním bloku a vůdčí osobnosti reformního hnutí, které vešlo ve známost pod názvem „Pražské jaro“. Jeho úsilí dát socialismu „lidskou tvář“ zhatila dne 21. srpna 1968 invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Vojska převzala kontrolu nad Prahou i budovou Ústředního výboru KSČ; Dubček byl odvezen do Sovětského svazu a tam byl krátce zadržován. Poté byl obviněn z velezrady, sesazen z funkce, vyloučen z KSČ a až do roku 1985 pracoval jako řadový zaměstnanec. V roce 1988 se opět vrátil do aktivního politického života, kde se angažoval v hnutí za občanská práva. Po revoluci v Československu byl zvolen předsedou Národního shromáždění Československé socialistické republiky. Andrej Sacharov jej v projevu, který přednesl v lednu 1990 při příležitosti udělení ceny, označil za jednoho z nositelů naděje také pro sovětské disidenty při jejich mnohaletém boji za „glasnosť“ a Alexander Dubček vyjádřil přání, aby „prostřednictvím Pražského jara v roce 1990 a v letech nadcházejících zazněla velká symfonie společného evropského ducha“. 13 1990 Aun San Su Ťij Evropský parlament uznal vedoucí úlohu Aun San Su Ťij v boji za demokracii v Myanmaru a v roce 1990, rok předtím, než obdržela Nobelovu cenu míru za rok 1991, jí udělil Sacharovovu cenu. Aun San Su Ťij, jež je mezinárodním symbolem mírového odporu proti útlaku, se narodila v roce 1947. V roce 1990 odmítla vládnoucí vojenská junta v Myanmaru předat vládu její Národní lize pro demokracii, přestože ve volbách toho roku dosáhla drtivého vítězství, a tvrdě proti ní zakročila – došlo na zatýkání jejích členů a krvavé represe. V dalších dvaceti letech strávila Su Ťij většinu času v domácím vězení nebo ve vězení. V době konání prvních svobodných voleb v Myanmaru po dvaceti letech, dne 7. listopadu 2010, byla ještě v domácím vězení, ale za šest dní byla propuštěna. Jelikož nová vláda zahájila demokratické reformy, kandidovala Aun San Su Ťij v dubnu 2012 v doplňovacích parlamentních volbách, v níž se svou stranou získala 43 ze 45 volných křesel. Dne 3. května 2012 Aun San Su Ťij složila v parlamentu poslaneckou přísahu. Nyní je vůdkyní myanmarské parlamentní opozice. Po jejím vítězství ve volbách Evropský parlament prohlásil, že si „velmi váží dlouhého, několik desetiletí trvajícího boje vedoucí představitelky opozice a nositelky Sacharovovy ceny Aun San Su Ťij“, a vyzdvihl její odvahu a vytrvalost jako „vzor nezištné odvahy a boje za svobodu a demokracii proti tyranii“. Evropský parlament uvítal dialog vlády s opozicí. Parlament vícekrát při různých příležitostech požadoval okamžité a bezpodmínečné propuštění Aun San Su Ťij a ostatních barmských politických vězňů a odsoudil soustavné porušování lidských práv, základních svobod a základních demokratických práv barmského/myanmarského lidu. Po zahájení demokratických reforem v zemi byly propuštěny stovky politických vězňů a byla zrušena cenzura sdělovacích prostředků. Aun San Su Ťij byla jmenována předsedkyní patnáctičlenného parlamentního výboru, jehož posláním je pomoci zavádět v zemi právní stát. Za klíčový faktor demokratizace považuje silné, nezávislé a očištěné soudnictví: „jakmile budeme moci konstatovat, že se nám v zemi podařilo obnovit právní stát, budeme moci prohlásit, že demokratizace byla úspěšná“. Aun San Su Ťij může po svém propuštění opět cestovat. Evropský parlament ji znovu pozval na návštěvu, aby si mohla osobně převzít Sacharovovu cenu za rok 1990. 14 1991 Adem Demaçi V roce 1991 udělil Evropský parlament svou cenu za lidská práva Ademu Demaçiovi, Kosovanu narozenému v Prištině v roce 1936, a ocenil tak muže, který strávil největší část svého života (1958– 1990) ve vězení za to, že slovem i písmem hájil právo kosovských Albánců na život. Vězení však nemohlo Demaçiho zastrašit: i nadále pozdvihal svůj hlas, aby hlásal hořkou pravdu o srbském útlaku dvou milionů kosovských Albánců. „Svoboda slova (je) prvním nezbytným krokem k demokracii. Bez svobody slova není možný žádný dialog, bez dialogu se nelze dopátrat pravdy a bez pravdy nelze dosáhnout pokroku.“ Po svém propuštění převzal Adem Demaçi vedení v Radě pro obhajobu lidských práv a svobod. Od roku 1998 do roku 1999, v období srbské ofenzivy, byl politickým představitelem Kosovské osvoboditelské armády (UCK). Po válce se věnoval především etnickému usmíření a návratu uprchlíků. Převzal předsednictví ve výboru pro vzájemné porozumění, toleranci a soužití, jehož členy jsou zástupci všech kosovských etnických skupin obyvatelstva, „protože Kosovo patří všem“ a „protože chceme (...) svobodnou, demokratickou a multietnickou společnost“. Dosud je v Kosovu politicky činný. 1992 Las Madres de la Plaza de Mayo Toto argentinské hnutí za lidská práva vzniklo spontánně při hledání dětí, jež „se ztratily“ během argentinské „špinavé války“, tedy během sedmi let po vojenském převratu v roce 1976, jež se vyznačovaly bezpříkladným porušováním lidských práv. Matky, jež se shromažďovaly před ministerstvem vnitra v naději, že naleznou své děti, si vzájemně dodávaly odvahu. V době tvrdých represí, kdy bylo zakázáno dokonce stát ve skupině, uspořádaly svůj první protest, jenž spočíval v tom, že na náměstí Plaza de Mayo chodily pomalu do kruhu proti směru hodinových ručiček. Prvního protestu se účastnilo 14 matek, ale jak se z něj postupně stávala pravidelná událost, jež se konala jednou týdně ve čtvrtek odpoledne, zapojily se do tohoto každotýdenního pochodu stovky matek, otců, bratrů, sester a přátel. Ženy jakožto jasný a nepřehlédnutelný symbol svého úsilí nosily na hlavě šátky s vyšitými jmény svých dětí. Ve svém pasivním a pokojném odporu statečně pokračovaly i poté, co 12 z nich na konci roku 1977 zmizelo, mezi jinými také Azucena Villaflorová, jež byla první vůdkyní matek, a dvě další zakládající členky, Esther Careagová a Maria Eugenia Biancová. Nenásilný odpor těchto matek pomohl svrhnout vojenský režim a výsledkem jejich vytrvalého úsilí byly soudy s některými z těch, kdo zodpovídali za zločiny proti lidskosti spáchané v Argentině v sedmdesátých letech 20. století, a jejich uvěznění. Jejich úsilí nyní získalo širší rozměr. Argentinské matky si přejí, aby se angažovala místní mládež a aby bojovala proti systému, který odsoudil miliony Argentinců k chudobě a který nezajišťuje vzdělání, bydlení ani zdravotní péči. Bojují za nezávislé soudnictví a politickou změnu, čímž pokračují v ideálech svých nezvěstných dětí. Při demonstracích, které matky nadále uskutečňují každý čtvrtek před prezidentským sídlem v Casa Rosada, nyní nosí čistě bílé šátky, jež symbolizují univerzální povahu jejich úsilí. Las Madres de la Plaza de Mayo založily lidovou univerzitu, knihkupectví, knihovnu a kulturní centrum. V roce 1999 byla této organizaci udělena cena Unesco za výchovu k míru. 1993 Oslobodjenje Deník Oslobodjenje, který byl založen v roce 1943, získal Sacharovovu cenu v roce 1993. Přes oběti na životech a zraněné mezi novináři a přesto, že vydavatelství deníku bylo zničeno srbskými děly, přibližně 70 redaktorů, Muslimů, Srbů a Chorvatů, dále pracovalo ve sklepním atomovém bunkru v budově vydavatelství v Sarajevu a riskovalo vlastní životy, aby deník mohl nadále vycházet. Zlatko Dizdarević, jeden z tehdejších redaktorů a pozdější velvyslanec Bosny, uvedl, že Oslobodjenje slouží k udržení a ochraně Bosny a Hercegoviny jako mnohonárodnostního státu. „Naše snaha se obrací proti zániku, rozdělení nebo dokonce vymazání Bosny a Hercegoviny z mapy. Obyvatelé Sarajeva i celé Bosny a Hercegoviny budou i nadále bojovat proti rozdělení, které vzniklo v Evropě před 1. světovou válkou.“ V roce 2003 oslavil deník Oslobodjenje, který byl po dlouhou dobu jedním z mála nezávislých deníků v zemi, 60 let své existence. Za svůj název „Osvobození“ vděčí svým zakladatelům – partyzánům, kteří bojovali proti německé okupaci Jugoslávie. 1994 Taslima Nasrínová Když v roce 1994 získala lékařka a spisovatelka Taslima Nasrínová, narozená v roce 1962 v Bangladéši, Sacharovovu cenu, hledala již útočiště v Evropě. Její práce kritizující náboženský fundamentalismus a zejména útisk žen jsou v její zemi zakázány, Islámští fundamentalisté jí vyhrožují smrtí. Ve své děkovné řeči při přebírání ceny řekla, že pochází z té části světa, kde jsou sociální napětí a životní obtíže nesnesitelné. Jako spisovatelka nemůže před každodenním utrpením a hladověním ve slumech zavírat oči. V září 1998 se Taslima Nasrínová vrátila do Bangladéše ke své smrtelně nemocné matce. Jakmile se tato zpráva rozšířila, náboženští fundamentalisté opět požadovali spisovatelčinu smrt. Soud na ni vydal zatykač a hrozil zabavením majetku. Evropský parlament vyslyšel volání Taslimy Nasrínové o pomoc a ve svém usnesení vyzval bangladéšskou vládu, aby chránila život a zajistila bezpečnost Taslimy Nasrínové. V důsledku neustálých hrozeb Taslima Nasrínová svou zemi v lednu 1999 znovu opustila. Od roku 1994 žila v mnoha zemích, mimo jiné ve Francii, Švédsku a v Indii. I v Indii však byla vystavena rostoucímu tlaku v důsledku protestů muslimských skupin proti jejím „protiislámským“ románům a pamětem. V důsledku této situace byla nucena přestěhovat se do Dillí, kde žila od listopadu 2007 pod bezpečnostní ochranou indické vlády. V polovině března 2008 musela Taslima Nasrínová Indii opustit kvůli stupňujícímu se vyhrožování smrtí ze strany indických islámských extremistů a problémům s povolením k pobytu v Indii a vrací se tam jen na krátkodobé návštěvy. V roce 2009 povolil starosta Paříže Taslimě Nasrínové pobývat v tomto městě. Často mluví o své touze vrátit se Bangladéše, přestože je jí toto právo nadále odepřeno. 15 1995 Leyla Zanaová Když v roce 1995 udělil Evropský parlament Leyle Zanaové Sacharovovu cenu za statečnou obranu lidských práv a nasazení v boji za mírové a demokratické řešení konfliktu mezi tureckou vládou a kurdským obyvatelstvem, byla již rok ve vězení. Při obraně práv svého uvězněného manžela převzala Leyla Zanaová vůdčí úlohu, která vyvrcholila její kandidaturou ve volbách do tureckého parlamentu v roce 1991, ve kterých ve svém obvodě Diyarbakir získala 84 procent hlasů. Při inauguraci kurdsky slíbila, že bude „bojovat za to, aby kurdský a turecký národ mohl společně demokraticky žít“. Na základě svých veřejných vystoupení a článků na obranu kurdských práv byla v prosinci 1994 Leyla Zanaová s dalšími třemi kurdskými poslanci prokurdské Strany pro demokracii obviněna státním bezpečnostním soudem v Ankaře ze spolčení se stranou PKK. Byla odsouzena k patnáctiletému trestu odnětí svobody. V roce 1997 jí vláda nabídla, že ji ze zdravotních důvodů propustí, což však Leyla Zanaová odmítla. Prohlásila, že doufá ve „všeobecnou amnestii pro politické vězně“, a konstatovala: „Nechci být propuštěna ze zdravotních důvodů, zatímco mí političtí přátelé zůstávají ve vězení.“ Po ukončení obnoveného procesu v roce 2003, který Evropský soud pro lidská práva stejně jako první proces nepovažuje za spravedlivý a nezávislý, soud rozhodl, že by bývalá kurdská poslankyně měla být odsouzena k odpykání zbytku trestu. V roce 2004 však turecký odvolací soud rozhodl o zrušení rozsudku. Dne 14. října 2004 mohla Leyla Zanaová konečně osobně vystoupit během slavnostního ceremoniálu na plenárním zasedání Evropského parlamentu v Bruselu a převzít Sacharovovu cenu. V prosinci 2008 byla Leyla Zanaová odsouzena k dalším 10 letům vězení za údajné šíření teroristické propagandy, ale odvolací soud rozsudek zrušil, neboť neměla dostatečnou možnost se hájit. V květnu 2012 byla znovu shledána vinnou „šířením teroristické propagandy“ a odsouzena k desetiletému trestu odnětí svobody. Jelikož ve všeobecných volbách 12. června 2011 byla znovu zvolena kurdskou poslankyní, až do dalších voleb v roce 2015 ji jakožto poslankyni chrání poslanecká imunita. 16 1996 Wej Ťing-šeng „Otec čínského demokratického hnutí“ získal Sacharovovu cenu v roce 1996. Nejznámější disident Číny se narodil 20. května 1950 v rodině funkcionářů. Nejdříve se jako rudý gardista nadchl pro kulturní revoluci, poté však zklamán krutostí třídního boje přilnul k humanismu a demokracii. V roce 1978, kdy Teng Siao-pching převzal moc, pomáhal Wej Ťing-šeng při vytváření „zdi demokracie“. Na nástěnkách požadovali občané nápravu utrpěného bezpráví. „Co je pravá demokracie?“ ptal se Wej na jednom plakátě, a vzbudil tím pozornost a nevoli čínské vlády. V roce 1979 Wej Ťing-šeng označil Tenga Siao-pchinga za diktátora po vzoru Mao Ce-tunga. Byl uvězněn a v politickém procesu byl za kontrarevoluční zločiny odsouzen k patnácti letům vězení a nucených prací. Wej Ťing-šeng se nevzdal ani po svém propuštění v roce 1993. Navázal kontakty se západními sdělovacími prostředky a i nadále pranýřoval porušování lidských práv v Číně. V roce 1994 byl unesen státní bezpečností a koncem roku 1995 znovu na 14 let uvězněn za protikomunistické spiknutí. Jeho zdravotní stav se v důsledku nelidských podmínek ve vězení a týrání ze strany spoluvězňů neustále zhoršoval. Dne 16. listopadu 1997 byl Wej Ťing-šeng díky mezinárodnímu tlaku z vězení propuštěn a převezen do USA. Jako předseda organizace „Overseas Chinese Democracy Coalition“ (OCDC) založené v roce 1998 a zakladatel nadace Wej Ťingšenga se i nadále zasazuje za svůj hlavní cíl – lidská práva a demokracii v Číně. 1997 Salima Ghezaliová Salima Ghezaliová, držitelka Sacharovovy ceny z roku 1997, se narodila v roce 1958 nedaleko Alžíru. V 80. letech se nejdříve angažovala v alžírském hnutí žen, mimo jiné jako zakládající členka organizace Ženy Evropy a Maghrebu a šéfredaktorka ženského časopisu NYSSA, který založila. Z ochránkyně ženských práv se stala přesvědčená bojovnice za lidská práva a demokracii v Alžírsku. Jako vydavatelka týdeníku La Nation se od roku 1994 stále více potýkala s problémem cenzury. Ve svých článcích neúnavně požadovala mírové a demokratické řešení alžírské krize, která si vyžádala desetitisíce lidských životů, včetně mnoha novinářů. Tím se dostala do křížové palby alžírských úřadů a islamistických extremistů. Její příspěvek o situaci v oblasti lidských práv v Alžírsku, který se objevil v periodiku Le Monde Diplomatique, se v roce 1996 stal záminkou k tomu, aby úřady nařídily ukončení vydávání týdeníku La Nation. Salima Ghezaliová na to reagovala slovy: „Nejlepším způsobem, jak zajistit, aby civilizace zvítězila nad barbarstvím, je připomenout si zásady, které tvoří základ naší lidské společnosti, a zůstat bdělí.“ Dne 25. dubna 1996 při slyšení týkajícím se otázky svobody tisku v Evropském parlamentu Salima Ghezaliová vypovídala o strachu a omezeních, kterým jsou novináři v Alžírsku vystavováni, když se snaží obejít cenzuru a uniknout smrtící zlobě protivníků. Když v roce 2002 krátce svitla naděje, že se La Nation bude znovu vydávat, potvrdila Salima Ghezaliová, že tento týdeník se bude i nadále zasazovat o otevření země demokracii. Salima Ghezaliová byla členkou správní rady Evropsko-středomořské nadace pro podporu ochránců lidských práv (EMHRF) a nadále působí jako aktivistka v oblasti práv žen, lidských práv a demokracie v Alžírsku. 1998 IIbrahim Rugova V roce 1998, kdy vrcholil konflikt mezi srbskými jednotkami a Kosovskou osvobozeneckou armádou, dal Evropský parlament udělením Sacharovovy ceny politickému vůdci kosovských Albánců jistý signál. Udělením ceny Ibrahimovi Rugovovi ocenil Evropský parlament muže, který důsledně zastával zásadu mírového odporu proti násilí. Dr. Ibrahim Rugova se narodil 2. prosince 1944 v Cerrce (Istogu) v Kosovu. Před zvolením do vedení Demokratické ligy Kosova (LDK) v roce 1989 vyučoval literární vědu na univerzitě v Prištině. V tomto roce Bělehrad zrušil autonomii kosovské provincie, Albánci byli utiskováni a zastánci opozice vězněni. V roce 1990 schválily 2 miliony kosovských Albánců vlastní ústavu, v roce 1991 se v referendu z 97 % vyslovili pro nezávislost Kosova a v roce 1998 potvrdili Ibrahima Rugovu ve funkci prezidenta „Republiky Kosovo”, kterou sami vyhlásili. Pacifista Rugova se nenásilným způsobem vytrvale stavěl proti srbskému režimu, přičemž byl vždy ochoten k dialogu s Bělehradem a snažil se získat si svět pro věc svého lidu. Jeho neustálé naléhání, aby mezinárodní společnost zesílila tlak a poskytla Kosovu mezinárodní pomoc, bylo slyšet i nadále. Přesvědčen o tom, že sebeurčení jeho národa lze dosáhnout pouze v mírových podmínkách, podepsal Ibrahim Rugova jako vedoucí vyjednavač kosovských Albánců dne 18. března 1999 mírovou dohodu z Rambouillet. Odmítavý postoj Bělehradu k podepsání této dohody měl za následek nálety NATO na Jugoslávii, které byly zahájeny 24. března a vedly ke stažení jugoslávských vojenských sil z Kosova. Dne 28. března byl v Prištině při mírových jednáních zavražděn nejdůležitější poradce Ibrahima Rugovy Fehmi Agani. Rugova sám se musel skrývat. V březnu 2002 byl Ibrahim Rugova zvolen prvním prezidentem Kosova. Prezident Rugova zemřel dne 21. ledna 2006 na rakovinu. 17 1999 José Alexandre „Xanana“ Gusmão Xanana Gusmão se narodil 20. června 1946 v Laleie ve Východním Timoru. S ústupem Portugalců začala Indonésie s politikou destabilizace Východního Timoru. Dne 7. prosince 1975 došlo k indonéské invazi. Xanana Gusmão se uchýlil do ilegality a v roce 1978 se stal vůdcem ozbrojené jednotky Revoluční fronty pro osvobození Východního Timoru (FRETILIN). Násilí spojené s invazí přineslo podle odhadů smrt 200 000 lidí, ale odboj v národě přetrval. Xanana Gusmão usiloval o mírové řešení tím, že indonéské vládě navrhl mírový plán a rozhovory pod dohledem OSN. V roce 1986 se mu podařilo sjednotit politické a společenské síly v tzv. „Národní radě timorského odboje“ (CNRT). Dne 20. listopadu 1992 byl Xanana Gusmão zatčen. Za separatismus a nelegální držení zbraně byl odsouzen k trestu doživotního vězení, který mu byl později zmírněn na dvacet let odnětí svobody a v únoru 1999 nakonec změněn na domácí vězení. Avšak ani věznění Gusmãose, který je označován za „Mandelu z Timoru“, nedokázalo odpor ve Východním Timoru zlomit. Indonéský prezident Habibie reagoval na obrovský mezinárodní tlak propuštěním Xanana Gusmãose dne 7. září 1999, krátce poté, co se při hlasování lidu dne 30. srpna vyjádřilo 80 % obyvatel pro nezávislost země na Indonésii. Xanana Gusmão, který se jakožto mluvčí za mír a dialog stal symbolem odboje Východního Timoru a nositelem nadějí pro mezinárodní hnutí solidarity, při svém propuštění řekl: „Jako svobodný člověk slibuji, že učiním vše proto, abych přinesl Východnímu Timoru a svému národu mír.“ V dubnu 2002 se ve Východním Timoru konaly první svobodné prezidentské volby. Xanana Gusmão byl zvolen téměř 83 % hlasů a tentýž rok obdržel cenu Sever-Jih Rady Evropy. Dne 20. května 2002 Kofi Annan oficiálně vyhlásil nezávislost Demokratické republiky Východní Timor. José Xanana Gusmão byl prezidentem Východního Timoru do května 2007 a po volbách do zákonodárného sboru, které se konaly dne 30. června 2007, se stal předsedou vlády. V roce 2008 přežil pokus o atentát na jeho osobu. V září 2012 Valnému shromáždění OSN sdělil, že Východní Timor si klade za cíl vymanit se z chudoby a stát se do roku 2030 prosperující zemí. 18 2000 ¡BASTA YA! Občanská iniciativa ¡BASTA YA! (Už dost!), sdružení mající od července 2004 poradní status v hospodářské a sociální radě OSN, je otevřenou skupinou občanů, kteří se aktivně zasazují za základní lidská práva, demokracii a toleranci v Baskicku. Členy této skupiny nespojuje společný světonázor, ale shodují se na těchto zásadách: | odporu proti jakémukoliv druhu terorismu, bez ohledu na původ a intenzitu, | podpoře všech obětí terorismu nebo politického násilí, | obhajobě právního státu, ústavy a statutu o autonomii Baskicka. Základní svobody a lidská práva jsou v Baskicku ohroženy kvůli terorismu ze strany ETA a jí blízkých skupin. Tisíce lidí jsou oběťmi zastrašovacích kampaní, vydírání, smrtelných útoků a atentátů na ně samotné, jejich blízké a na jejich obydlí. Nemohou svobodně vyjadřovat svůj názor ani uplatňovat svá práva, aniž by se vydávali ve vážné nebezpečí. Členové iniciativy ¡BASTA YA! riskují své životy v boji proti terorismu, přičemž jejich jedinou „zbraní“ je mírová aktivizace občanů k obraně jejich základních svobod. Iniciativa ¡BASTA YA! chce svými činy a jednáním vzbudit u občanů cit pro vytvoření solidarity se všemi lidmi, kteří jsou proti terorismu a hájí demokratické hodnoty. V březnu 2002 prohlásil mluvčí iniciativy Fernando Savater před Výborem pro zahraniční věci Evropského parlamentu, že občané po 25 letech každodenního boje již nemohou dál a že v posledních 10 letech již Baskicko opustilo 10 % obyvatelstva. Iniciativa ¡BASTA YA! prohlašuje, že by si jednoznačně přála, aby mohla co nejdříve ukončit svoji činnost, protože by se stala nepotřebnou. Dokud se však nad Baskickem bude vznášet hrozba terorismu a obyvatelstvo bude žít v ovzduší vydírání a neustálého násilí, bude pokračovat ve své činnosti, a kdykoliv to bude zapotřebí, vyzývat obyvatele k aktivitě. 2001 Izzat Ghazzawi Izzat Ghazzawi, Palestinec, který se narodil v roce 1951, byl docentem na univerzitě Birzeit a držitelem magisterského titulu v oboru anglické literatury. Předsedal palestinskému svazu spisovatelů, psal romány a novely, byl literárním kritikem a rovněž předsedou první Mezinárodní konference spisovatelů v Palestině (1997). Izzat Ghazzawi byl členem výkonného úřadu Palestinské rady pro spravedlnost a mír a v roce 1995 byl ve Stavangeru vyznamenán mezinárodní cenou za svobodu myšlení. Kvůli svým politickým aktivitám byl zatčen a opakovaně šikanován izraelskými úřady. Život Izzata Ghazzawiho poznamenalo zavraždění jeho šestnáctiletého syna Ramyho izraelskou armádou. Ramy byl zabit na školním dvoře, když chtěl pomoci svému zraněnému příteli. Navzdory těmto tragickým okolnostem Izzat Ghazzawi nadále usiloval o kulturní a politický dialog s izraelským národem. Spolu s izraelským spisovatelem Abrahamem B. Yehoshuou a fotografem Olivierem Toscanim vydal knihu o vztazích mezi Palestinci a Izraelci, která se setkala s obrovským úspěchem. Izzat Ghazzawi zemřel 4. dubna 2003. 2001 Nurit Peled-Elhananová Izraelka Nurit Peled-Elhananová se narodila v roce 1949 a působila jako vysokoškolská učitelka srovnávací literární vědy. Je představitelkou všech Izraelců, kteří si přejí vyřešení konfliktu vyjednáváním a kteří jasně a důrazně podporují rovné právo na existenci pro oba národy a pro oba státy. Jejím otcem byl známý generál Matti Peled, jenž se proslavil svým bojem za svobodu a pokrok. Čtrnáctiletá dcera Nurit Peled-Elhananové Smadar byla zabita při výbuchu nálože sebevražedného atentátníka v západním Jeruzalémě. Po smrti své dcery Nurit prohlásila, že se nepoddala beznaději a ve svých vystoupeních obvinila krátkozrakou politiku, která se zdráhá uznat práva druhých a podněcuje nenávist a konflikty. Založila sdružení izraelských a palestinských rodin, jejichž členové se stali oběťmi násilí. Před studenty středních škol v Rimini dne 4. února 2004 Nurit Peled-Elhananová řekla: „Je nejvyšší čas, abychom o tom, co se děje na Blízkém východě, nemluvili z politického a vojenského hlediska, ale spíše pojmenovali zločiny... Je nejvyšší čas začít vyučovat způsob, jak rozeznat falešné ideály a jak se postavit proti hrůzám plynoucím ze zneužívání ideálů... Je nejvyšší čas... stát se znovu jednotlivci místo národů, jednotlivci místo vojenských jednotek a společně pracovat na záchraně dětí, které jsou ještě naživu, tím, že řekneme: „Už dost!““ Svými zkušenostmi a angažovaností ztělesnili Izzat Ghazzawi a Nurit Peled naděje na mírové vyřešení konfliktů mezi Palestinci a Izraelci cestou vyjednávání. Jejich tragické osobní osudy z nich neučinily nepřátele, jejich bolest se nepřeměnila v nenávist, ale v úctu k právům jednotlivých občanů. 2001 Dom Zacarias Kamwenho V roce 1999 začalo mezi angolskými obyvateli narůstat nové vědomí, že je třeba aktivně prosazovat mír a lidská práva, které bylo podporováno mírovým úsilím vedoucích představitelů církví a četných organizací občanské společnosti v duchu „dalekosáhlého národního usmíření“. V čele této mírové iniciativy stojí arcibiskup Zacarias Kamwenho, který se narodil v roce 1934 v Chimbundo (Huambo, Angola). V roce 1961 byl vysvěcen na kněze a v roce 1995 se stal arcibiskupem Lubanga. Svou odhodlaností, nestranností a tvrdošíjností se vždy domohl slyšení u všech stran konfliktů, aby cestou politického dialogu během dvacet šest let trvající občanské války dospěl k trvalému míru. Za jeho neúnavné nasazení pro ideál míru mu Evropský parlament v roce 2001 udělil Sacharovovu cenu. Zásluhu na příměří následujícím po zavraždění Jonase Savimbise v roce 2002, úspěšných mírových rozhovorech a obecném klimatu příznivém pro demokratizaci je třeba připsat kampani, kterou vedl Dom Zacarias Kamwenho společně s dalšími hlavními představiteli náboženských a občanských společností. V roce 2003 složil arcibiskup Kamwenho svou předsednickou funkci v biskupské konferenci Angoly a Svatého Tomáše, i nadále se však aktivně zasazoval prostřednictvím své diecéze a Ekumenického výboru pro mír v Angole za uplatňování demokracie, dodržování lidských práv a základních svobod, prosazování právního státu a trvalé národní 19 usmíření ve své zemi. V roce 2012, nyní již jako emeritní arcibiskup, vyzval Angolany, aby využili svého volebního práva. 2002 Oswaldo José Payá Sardiñas Oswaldo José Payá Sardiñas obdržel Sacharovovu cenu za své neohrožené vystupování při podporování národního dialogu a prosazování demokratických změn na Kubě. Narodil se v roce 1952 a zahynul v roce 2012 při automobilové nehodě. K jeho nejznámějším aktivitám patřilo založení projektu Varela, tj. kampaně za získání podpisů na podporu referenda o zákonech, jež Kubáncům zaručí občanská práva. Byl rovněž zakladatelem Křesťanského hnutí osvobození, jež nadále požaduje vyšetření okolností jeho smrti. Rodina odmítá oficiální verzi, podle níž k nehodě došlo kvůli nadměrné rychlosti. Za svého života byl uznávaným mluvčím kubánské opozice a na pohřbu mu vzdali svorně úctu zástupci mladé i staré generace disidentů včetně nositelů Sacharovovy ceny Žen v bílém a Guillerma Fariñase. I když byl Payá za svůj kritický postoj k vládní politice Fidela Castra od mládí pronásledován a odsuzován, ve své angažované činnosti nepřestal. V roce 1997 navrhl projekt Varela, který prostřednictvím národního referenda požaduje svobodu myšlení a shromažďování, svobodné pluralitní volby, osvobození všech politických vězňů a také hospodářské a sociální reformy. Tím dal Payá Sardiñas najevo svou podporu cíli změnit politickou situaci prostřednictvím stávajících právních prostředků. Jemu a jeho spolupracovníkům se podařilo shromáždit 25 000 podpisů a předložit návrh na uskutečnění národního kongresu v květnu 2002. Opozice se tak poprvé postavila za manifest pod názvem Todos Unidos (Všichni spolu). V březnu roku 2003 bylo 75 Kubánců (dvě třetiny z nich se aktivně účastnily kampaně za referendum) odsouzeno k dlouhým trestům odnětí svobody za „narušování národní nezávislosti a územní integrity“. Ve svém poselství Evropskému parlamentu Oswaldo José Payá Sardiñas ujistil, že represe ze strany kubánské vlády nemohou kampaň za referendum zastavit, neboť kubánský národ si přeje změnu bez násilí. 20 Dvě stovky poslanců EP připojily v červenci roku 2003 svůj podpis pod „iniciativu Sacharov“ a vyjádřily tak nositeli ceny svou podporu. Předseda Evropského parlamentu Martin Schulz po jeho smrti v roce 2012 vyjádřil své přesvědčení, že myšlenky Oswalda Payáse budou žít nadále, protože svým dílem a angažovaností se stal vzorem celé generace kubánských aktivistů, kteří následují jeho příkladu a podporují politickou svobodu a lidská práva. 2003 Generální tajemník OSN Kofi Annan a všichni zaměstnanci Organizace spojených národů K uctění památky Sergia Vieiry De Melly a mnoha dalších úředníků OSN, kteří při výkonu své služby v zájmu světového míru přišli o život. Udělením Sacharovovy ceny Organizaci spojených národů ocenil Evropský parlament v roce 2003 nasazení Organizace spojených národů v boji za mír, lidská práva a základní svobody a podporu demokracie a právního státu na světě. V době globalizace bylo pod vedením Kofiho Annana vynaloženo úsilí, aby se OSN rozvinula v účinný nástroj ke zdolávání celosvětových úkolů: „Budeme pokračovat ve svém úsilí v boji proti chudobě, nemocem, klimatickým změnám a šíření ručních zbraní. A budeme rovněž spolupracovat v boji proti terorismu a šíření zbraní hromadného ničení. Organizace spojených národů se musí všem těmto hrozbám postavit najednou.“ Sacharovova cena je výrazem úcty pracovníkům Organizace spojených národů, kteří neúnavně a často za těžkých podmínek pracují pro světový mír. Nasazují svůj život a mnoho z nich již bylo zabito. Cena byla udělena k uctění památky Sergia Vieira de Mella, vysokého komisaře OSN pro lidská práva a jednoho z nejvýznamnějších představitelů OSN, který byl v roce 2003, kdy působil jako mimořádný zmocněnec Kofiho Annana v Iráku, společně s dalšími úředníky OSN usmrcen při útoku na hlavní sídlo OSN v Bagdádu. V souvislosti s 60. výročím OSN zahájil Kofi Annan období reflexe o reformě OSN. V roce 2005 představil Valnému shromáždění OSN zprávu Ve větší svobodě, v níž nastínil, jaká je jeho představa o důkladné a rozsáhlé reformě OSN. Tato zpráva vedla mimo jiné k tomu, že v březnu 2006 byla vytvořena nová Rada pro lidská práva, která nahradila dřívější Komisi pro lidská práva, s cílem posílit aparát OSN, jenž má podporovat a chránit základní práva a zabývat se případy vážného porušování lidských práv. Poté, co v lednu 2007 dokončil dvě volební období ve funkci generálního tajemníka OSN, zapojil se Kofi Annan do práce několika organizací zaměřených jak na celosvětové, tak na specificky africké otázky. Kromě dalších funkcí byl jmenován předsedou ženevské organizace Global Humanitarian Forum (Globální humanitární fórum) a stal se také členem iniciativy nazvané „Global Elders“, což je skupina osobností, která usiluje o to, aby „svou moudrostí, nezávislým vedením a morální bezúhonností přispěla k řešení některých nejpalčivějších problémů světa“. Jakožto předseda panelu předních afrických osobností se K. Annan zúčastnil vyjednávání směřujícího k ukončení občanských nepokojů v Keni, k nimž došlo počátkem roku 2008, a podařilo se mu dosáhnout vyřešení této krize podpisem dohody o ustavení koaliční vlády prezidentem Mwaim Kibakim a Railou Odingou v únoru 2008. V roce 2012 působil ve funkci společného zvláštního vyslance OSN a Ligy arabských států v Sýrii, aby pomohl nalézt řešení syrského konfliktu. 2004 Běloruská asociace novinářů Běloruská asociace novinářů je inspirativní svým angažovaným postojem za svobodu slova a podporu nezávislé a profesionální žurnalistiky v Bělorusku. Sdružení zastupuje téměř 1 000 pracovníků působících v médiích a ve velmi těžkých podmínkách se zasazuje za ochranu legitimních práv novinářů, kteří se nezřídka stávají oběťmi zastrašování, šikanování, trestního stíhání a nuceného exilu. V jednotlivých případech bylo možné na základě bezodkladného zásahu Běloruské asociace novinářů volat k odpovědnosti osoby, které novinářům vyhrožovaly smrtí. I přesto, že neexistuje nezávislá justice, poskytovali často právní zástupci žurnalistů a médií, kteří jsou členy Běloruské asociace novinářů, úspěšně právní pomoc. Důležitou součástí činnosti asociace je také zvyšování informovanosti občanů o jejich právu na svobodu informací, které je dáno ústavou, a posilování povědomí o respektování jejich práv. Prostřednictvím centra pro právní ochranu médií asociace pracuje rovněž na zlepšení současného právního rámce. Dne 3. května 2005 u příležitosti Dne svobody tisku vyzvala asociace k podpoře nezávislého tisku v Bělorusku, neboť je – vzhledem k situaci v zemi – pro občany Běloruska jediným aktuálním a rozsáhlým informačním zdrojem o dění v Bělorusku a ve světě. Běloruská asociace novinářů pokračuje i navzdory nepřátelskému režimu a krutým podmínkám činnosti ve svém úsilí o propagaci nezávislého tisku a svobody slova v Bělorusku. 2005 Ženy v bílém „Ženy v bílém“ z Kuby byly jedním ze tří laureátů Sacharovovy ceny za rok 2005. Udělením ceny jim Evropský parlament vyjádřil uznání za jejich odvahu a odhodlání bojovat za lidská práva na Kubě a připomněl, že 75 politických disidentů zatčených v březnu 2003 se stále nachází ve vězení, přičemž většinou pouze za to, že kritizovali nedostatek politické svobody ve své zemi. Ozvat se proti vládě je na Kubě protistátní akt trestaný až 25 lety vězení. Díky ženám, matkám a dcerám, které svými nenásilnými protesty obracejí pozornost mezinárodní veřejnosti k situaci vězněných osob, selhaly veškeré snahy, aby tyto osoby upadly do zapomnění. Skupina, která si sama říká „Ženy v bílém“ („Damas de Blanco“), vznikla jako spontánní hnutí na začátku roku 2004. Není politickou stranou a nemá vztah k žádné politické organizaci. Ženy nosí bílé šaty jako symbol neviny a čistoty po vzoru matek, které v sedmdesátých letech v Argentině používaly podobnou taktiku s cílem získat informace o svých pohřešovaných dětech. Tyto argentinské ženy, Madres de la Plaza de Mayo, byly oceněny Sacharovovou cenou v roce 1992. Ženy v bílém se každou neděli účastní bohoslužby v kostele Santa Rita a poté kráčí pokojným průvodem havanskou Pátou avenue s květinami v rukou a požadují propuštění svých blízkých a všech, kteří jsou na ostrově protiprávně zadržováni. Zpočátku psaly dopisy kubánským úřadům, ale nikdy nedostaly jedinou odpověď. Když zahájily svůj protest, bylo to po 47 letech poprvé, kdy kubánské ženy vyšly do ulic protestovat proti nespravedlivému věznění. Navzdory vyhrůžkám a urážkám neustávají Ženy v bílém ve svém boji za práva kubánských politických vězňů a za důstojný život pro všechny obyvatele Kuby. Své výzvy k nastolení práva a své požadavky na okamžité a bezpodmínečné propuštění všech politických vězňů vyjadřují nenásilnou formou. Jsou sjednoceny v obavách o své nejbližší, kteří ve vězení zakoušejí 21 nesnesitelné podmínky. Ženy v bílém vyzývají k solidaritě všech lidí při podpoře jejich boje. Skupina zvolila pět žen, které měly jménem Žen v bílém převzít cenu na slavnostním ceremoniálu v Evropském parlamentu ve Štrasburku. Byly to Laura Pollánová, Miriam Leivová, Berta Solerová, Loyda Valdésová a Julia Núnezová. Kubánské úřady nepovolily představitelkám této skupiny opustit zemi, aby ve Štrasburku cenu převzaly. Zastoupila je Blanca Rezedová, jedna z jejich aktivistek, která v současné době žije ve Španělsku. Jedna ze zakladatelek a vybraných představitelek Žen v bílém, Laura Pollánová, mezitím v říjnu 2011 zemřela. Ženám v bílém kubánské úřady nepovolily zúčastnit se ani konference u příležitosti oslav 20. výročí udělování Sacharovovy ceny, která se konala v listopadu 2011. Sacharovova cena nebyla do dnešního dne Ženám v bílém předána. Evropský parlament nadále trvá na právu Žen v bílém převzít Sacharovovu cenu osobně. 2005 Hauwa Ibrahimová Hauwa Ibrahimová je právnička zabývající se lidskými právy pocházející z města Abudža v Nigérii, matka dvou synů. Narodila se roku 1968 v malé a chudé vesnici jako dcera mulláha – šíitského duchovního. Povolání právničky se v jejím životopisu objevit nemělo. Ve dvanácti letech se měla vdát a její vzdělání tak mělo skončit základní školou. Osud, který jí byl určen, však odmítla. Hauwa Ibrahimová je jednou z mála žen, které vykonávají povolání advokáta v severní Nigérii. Její práce ji zavedla do venkovských provincií, kde nezbývalo než cestovat na velbloudu či na oslu, chtěla-li se dostat do odlehlých vesnic. O této době hovoří jako o nejlepších letech svého života, kdy měla možnost působit v kraji, z nějž sama pochází. Je si vědoma toho, jak obrovský význam má vzdělání jako prostředek ke zlepšování postavení žen a jako obrana pro ty, kteří nejvíce strádají. Chudoba a negramotnost jsou spojené nádoby – a nevědomost je živnou půdou pro fundamentalismus. Hauwa Ibrahimová, která byla sama vychována v muslimské víře, proti náboženskému fundamentalismu neúnavně bojuje svou prací. Hauwa Ibrahimová si vybudovala opravdu výjimečnou praxi: obhajuje osoby odsouzené podle islámského práva šaría, které se používá ve dvanácti severních státech Nigérie. Lidé jsou stále odsuzováni k trestu smrti, ačkoli se v současné době rozsudky nevykonávají. Od roku 1999 vystoupila Hauwa Ibrahimová bezplatně jako obhájkyně ve 47 případech, z nichž 22 mnohé se týkaly žen obviněných z cizoložství, kterým hrozil trest smrti ukamenováním. Díky své schopnosti mobilizovat mezinárodní veřejné mínění dokázala zachránit životy Aminy Lawalové, Safíi Hussajníové a Hafsatu Abubakarové. Angažovala se také v jiných případech krutých a nelidských trestů, jako byly případy žen odsouzených k bičování nebo mladých chlapců odsouzených k amputaci končetin za krádež. Hauwa Ibrahimová se stala určitým symbolem, ale její charisma z ní činí nepohodlnou osobu. Bylo jí zakázáno působit jako obhájkyně u islámských soudů. „Já nevykládám Korán,“ říká. „Mým jediným cílem je, aby byla respektována základní práva každého člověka, aby se dodržovaly zákony a aby měl každý právo na spravedlivý proces.“ Hauwa úspěšně prosazovala stanovisko, že podle práva šaría musí soudy postupující podle tohoto práva respektovat procesní a základní práva, které zaručuje jak šaría, tak i nigerijská ústava, a musí dodržovat mezinárodní smlouvy o lidských právech, jež Nigérie podepsala. Boj Hauwy Ibrahimové již překročil hranice Nigérie. Nyní zbývá to nejtěžší: aby její hlas zazněl i v její vlastní zemi. Na konferenci sítě nositelů Sacharovovy ceny v roce 2011 se k udělení Sacharovovy ceny arabskému jaru vyjádřila takto: „Podle mého názoru arabské jaro znamená budoucnost. Budoucnost demokracie, budoucnost lidských práv a svobody a budoucnost lidské důstojnosti… Domnívám se, že je hlubokým přihlášením k novému světovému řádu. Novému světovému řádu, v němž již není místo pouze pro pár vyvolených, aby měli moc a udrželi si ji navěky.“ 2005 Reportéři bez hranic Organizace „Reportéři bez hranic“ bojuje za svobodu tisku na celém světě a brání a podporuje novináře a ostatní pracovníky v mediální oblasti, kteří se stanou obětí pronásledování a cenzury. Podle Reportérů bez hranic žije více než třetina světové populace v zemích, které neznají svobodný tisk. V roce 2012 Reportéři bez hranic ve svém barometru svobody tisku vyčíslili, že při výkonu své profese nebo z důvodů s ní souvisejících bylo zabito 50 novinářů a 147 jich bylo uvězněno. Reportéři bez hranic bojují proti této praxi již dvacet let. Reportéři bez hranic neustále sledují situaci pomocí sítě více než 120 zpravodajů, ostře vystupují proti každému útoku na svobodu tisku kdekoli na světě a prostřednictvím sdělovacích prostředků a informačních kampaní na celou situaci upozorňují veřejnost. Organizace nepoužívá pouze morální argumenty proti omezování svobodného tisku, cenzuře a pronásledování novinářů, ale nabízí rovněž praktickou pomoc novinářům, kteří pracují v oblastech konfliktů. Od ledna 2002, kdy sdružení vytvořilo tzv. „Síť Damokles“ („Damocles Network“), získali Reportéři bez hranic také možnost zasahovat právní cestou. Síť usiluje o to, aby byli ti, kdo jsou odpovědní za vraždy a mučení novinářů, postaveni před soud, poskytuje právní služby obětem a zastupuje je před soudy. Prostřednictvím národních poboček a kanceláří působí organizace v pěti světadílech a rovněž úzce spolupracuje s místními a regionálními organizacemi bojujícími za svobodu tisku. Mnohojazyčné internetové stránky Reportérů bez hranic průběžně zaznamenávají každý útok na svobodu slova kdekoli na světě a nabízejí možnost připojit podpis pod elektronické petice požadující propuštění vězněných novinářů. Na stránkách jsou publikovány některé články, které byly v zemi jejich původu zakázány, a obcházejí tak cenzuru; poskytují prostor novinám, jejichž činnost byla v jejich zemi zastavena, a slouží jako fórum pro novináře, kteří byli ve své zemi státní mocí „umlčeni“. Dne 10. prosince každého roku uděluje sdružení cenu „Reportéři bez hranic – cena Fondation de France“. Jsou jí oceňováni novináři, kteří významným způsobem přispěli k boji za svobodu tisku ve své zemi. V roce 2010 začalo udělovat cenu Netizen, která je vyjádřením uznání uživateli internetu, bloggerovi nebo kyberdisidentovi, jenž významně přispěl k obraně svobody projevu na internetu. 2006 Aljaksandr Milinkevič Aljaksandr Milinkevič, narozen v roce 1947 ve městě Hrodně, působí jako vedoucí představitel demokratické opozice v Bělorusku. V říjnu 2005 byl Milinkevič vybrán za společného prezidentského kandidáta Spojené demokratické opozice, přičemž získal více než 100 000 podpisů na podporu své kandidatury a byl schopen udržovat běloruskou opozici spojenou v jednotné frontě proti Aljaksandru Lukašenkovi v průběhu celé kampaně prezidentských voleb, které proběhly dne 19. března 2006. Aljaksandr Milinkevič žádal autenticky demokratickou budoucnost pro Bělorusko a představil se jako skutečná alternativa k Lukašenkovu autoritářství. Jeho diplomatické metody vyjednávání a obezřetná veřejná vystoupení mu pomohly vybudovat si pevnou mezinárodní podporu pro svůj boj. Volby byly Evropskou unií vyhodnoceny jako nesvobodné a nespravedlivé, jejich výsledky získané podvodem. Aljaksandr Milinkevič oficiálně obdržel 6 % hlasů, ale neoficiální zprávy uvádějí, že jeho skutečná lidová podpora byla mnohem vyšší. Situace v oblasti lidských práv v Bělorusku se po volbách z března roku 2006 zhoršila. Úřady přijaly zákon kriminalizující jednání označené za kritické vůči státu. Současný režim i nadále umlčuje a vězní novináře, aktivisty a další kritiky, kteří jsou považováni za politicky nežádoucí. V dubnu 2006 byl sám Milinkevič na 15 dní uvězněn společně s dalšími členy opozice za účast v „nepovoleném shromáždění“, které spočívalo v mírumilovné demonstraci v Minsku připomínající 20. výročí černobylské katastrofy. Ve stále nepřátelštějším politickém prostředí byl Aljaksandr Milinkevič v posledních letech několikrát zatčen, aniž by však proti němu bylo vzneseno jakékoli obvinění. Navzdory tíživému politickému klimatu bojuje Aljaksandr Milinkevič i nadále za demokratickou budoucnost své země a za to, aby byla běloruskému lidu navrácena jeho základní práva. V září 2010 oznámil své rozhodnutí nekandidovat v prezidentských volbách vypsaných na 19. prosince 2010 vzhledem k tomu, že se domnívá, že nebyly provedeny žádné změny ve vnitrostátních volebních zákonech, které by zajišťovaly řádné, svobodné a otevřené volby v Bělorusku. 2007 Sálih Mahmúd Muhammad Usmán Sálih Mahmúd Muhammad Usmán je právníkem spolupracujícím se Súdánskou organizací proti mučení (SOAT), pro niž poskytuje zdarma služby právního zástupce lidem, kteří byli protiprávně zatčeni a mučeni súdánskou vládou a jejichž jediným zločinem je jejich odpor proti vládní politice či stejná etnická příslušnost, jakou mají příslušníci povstaleckého hnutí v Dárfúru. Během několika občanských válek, které se v Súdánu v posledních dvou desetiletích odehrály, riskoval Sálih Usmán život při poskytování právní a lékařské pomoci obětem 23 konfliktů. Bojuje v soudních kauzách jménem lidí obžalovaných súdánskou vládou a ve spolupráci se SOAT se mu daří zvrátit nebo zmírnit tresty smrti či amputace končetin. Sálih Usmán se také spolu s organizací SOAT snaží vypracovat soupis zločinů, k nimž došlo zejména v oblasti Dárfúru, a účastní se kampaně, jejímž cílem je stíhat znásilnění jako válečný zločin. Aktivně se také podílí na ochraně více než 2 milionů obyvatel Súdánu, kteří byli nuceni opustit své domovy. Boj Sáliha Usmána proti bezpráví v Súdánu pro něj měl i osobní následky. Milice se dopouštěly bezpráví na jeho příbuzných. Sám byl za své aktivity pronásledován, několikrát uvězněn, držen v samovazbě a mučen. Od roku 2006 je Sálih Usmán členem opozice v súdánském parlamentu. Pracuje na právní reformě a zaměřuje se na podporu právního státu prostřednictvím uplatňování ustanovení prozatímní ústavy. 2008 Chu Ťia Chu Ťia se narodil v roce 1973 v Pekingu. Je významným čínským aktivistou v oblasti lidských práv a disidentem. Svojí činností vyzývá k oficiálnímu vyšetření masakru na náměstí Tchien-an-men v roce 1989, zaměřuje se na obhajobu osob nemocných HIV/AIDS a upozorňuje na problémy životního prostředí. V roce 2008 byl v návaznosti na to, že během veřejné schůze Podvýboru pro lidská práva promluvil prostřednictvím konferenčního hovoru k poslancům Evropského parlamentu a vyjádřil touhu, aby rok 2008 byl „rokem lidských práv v Číně“, zatčen a obviněn z „podněcování k rozvracení státní moci“. Soud ho shledal vinným a dne 3. dubna 2008 odsoudil k trestu odnětí svobody ve výši tři a půl roku. Byl propuštěn v červnu 2011, ale je nadále perzekvován, neboť příslušníci tajné policie mu nedovolí opustit domov, ani aby si šel koupit něco k jídlu. V září 2012 krátce po útěku jeho ženy Ceng Ťin-jen do Hongkongu mu byl odpojen internet. I za těchto podmínek Chu Ťia zůstává neoblomným disidentem a bojovníkem za to, aby v Číně došlo ke změnám. 24 2009 Memorial V roce 2009 byla Sacharovova cena udělena Olegu Orlovovi, Sergeji Kovaljovovi a Ljudmile Alexejevové za sdružení Memorial a za všechny ostatní obránce lidských práv v Rusku. Memorial je ruská nevládní organizace, jež od svého založení v roce 1988 dokumentovala a monitorovala porušování lidských práv v Rusku a dalších státech bývalého Sovětského svazu a usilovala o prosazování pravdy s cílem zajistit demokratickou budoucnost těchto států. Memorial sestavil databázi více než 1 300 000 jmen pronásledovaných osob. Cílem je vytvořit veřejně přístupný archiv historických dokumentů o důsledcích totalitní represe. Memorial prováděl výzkum a chránil uprchlíky a oběti pronásledování a politické represe a přispěl tak k přijetí zákona o rehabilitaci obětí politické represe a k vyhlášení dne 30. října Dnem památky obětí politické represe v zemích bývalého Sovětského svazu. Dne 4. prosince 2008 zabavily ruské orgány dvanáct pevných disků, na nichž byl uložen celý digitální archiv zločinů spáchaných za vlády Stalina, který byl výsledkem dvaceti let práce. Dne 15. července 2009 byla unesena a později zavražděna Natalja Estěmirová, zástupkyně sdružení Memorial v Grozném, která vyšetřovala vraždy a únosy v Čečensku. Pouze o několik týdnů později, dne 10. srpna 2009, byli za stejně tragických okolností zabiti bojovníci za lidská práva Zarema Sadulajevová a její manžel, kteří s tímto sdružením úzce spolupracovali. V roce 2009 byla Sacharovova cena udělena třem lidem za sdružení Memorial a další četné ochránce lidských práv v Rusku: Olegu Orlovovi, Sergeji Kovaljovovi a Ljudmile Alexejevové. Oleg Orlov je celoživotním bojovníkem za lidská práva a současným předsedou Rady Memorialu. V říjnu roku 2009 prohrál soud ve věci urážky na cti, za kterou ho zažaloval čečenský prezident Ramzan Kadyrov poté, co Oleg Orlov učinil prohlášení, v němž obvinil Ramzana Kadyrova z„odpovědnosti“ za smrt Natalje Estěmirové. Dne 31. ledna 2010 byl Oleg Orlov v průběhu pokojné demonstrace na Triumfálním náměstí v Moskvě zatčen spolu s asi stovkou dalších osob. V září 2010 vyjádřil Evropský parlament obavy týkající se soudního řízení s O. Orlovem ve věci trestného činu urážky na cti. Sergej Kovaljov, spoluzakladatel Memorialu, je v současnosti předsedou ruského sdružení Memorial. Je rovněž zakladatelem prvního sovětského sdružení pro lidská práva, skupinové iniciativy na ochranu lidských práv v Sovětském svazu, která vznikla v roce 1969. Ljudmila Alexejevová, vedoucí a spoluzakladatelka Moskevské helsinské skupiny, je známá díky své kampani za spravedlivé soudní procesy se zatčenými disidenty a za objektivní informování o těchto procesech ve sdělovacích prostředcích. Od 31. srpna 2009 se aktivně účastnila činnosti Strategie 31, protestních shromáždění občanů na moskevském Triumfálním náměstí na obranu 31. článku ruské ústavy (o svobodě shromažďování). Na její zatčení při jednom z těchto protestů reagoval tehdejší předseda Evropského parlamentu Jerzy Buzek tím, že naléhal na propuštění tehdy 82leté Ljudmily Alexejevové i ostatních aktivistů za lidská práva. 2010 Guillermo Fariñas Guillermo Fariñas, doktor psychologie, nezávislý novinář a politický disident na Kubě, držel v průběhu let více než 20 hladovek na protest proti kubánskému režimu. Chtěl tak ve své zemi dosáhnout mírovou cestou politické změny, svobody slova a projevu. Jako novinář založil nezávislou tiskovou agenturu – Cubanacán Press – s cílem informovat zbytek světa o osudech politických vězňů na Kubě. Později jej úřady donutily tuto agenturu zavřít. Jako odpůrce násilí a za svou odvahu odsuzovat kubánský režim se Fariñas stal jedním z neznámějších disidentů v zemi. Za svou statečnost získal v roce 2006 od organizace Reportéři bez hranic cenu „Prix Cyber liberté“. Dne 8. července 2010 ukončil Fariñas svou hladovku, poté co kubánská vláda oznámila, že propustí 52 politických vězňů. Fariñas, jenž požadoval osvobození politických vězňů, kteří jsou po mnohaletém věznění nemocní, do té doby již déle než 130 dní nepřijímal vodu ani potravu. Hladovku zahájil v únoru 2010 po kontroverzní smrti politického vězně svědomí Orlanda Zapata Tamayi, jenž zemřel po 82 dnech hladovky. Evropský parlament opakovaně vyjádřil solidaritu s kubánským lidem a podporu pokroku směrem k demokracii, dodržování a propagaci základních svobod. V říjnu 2010 tehdejší předseda Evropského parlamentu Jerzy Buzek prohlásil, že Fariñasův protest představuje naději pro všechny, kterým záleží na svobodě, lidských právech a demokracii, a požádal o okamžité propuštění všech politických vězňů. Guillermu Fariñasovi nebylo povoleno vycestovat ze země, a proto se v roce 2010 nemohl osobně zúčastnit slavnostního předání Sacharovovy ceny ve Štrasburku. V červenci 2012 byl zatčen na pohřbu jiného kubánského disidenta a nositele Sacharovovy ceny, Oswalda Payá, a později byl propuštěn. 2011 Muhammad Buazízí Muhammad Buazízí se stal pro Tunisany symbolem boje za demokracii a svobodu. Zemřel dne 4. ledna 2011 v důsledku zranění, která utrpěl, když se zapálil na protest proti systému, jenž mu bránil poklidně si vydělávat na živobytí pro svou rodinu. Bylo mu teprve 26 let. Jeho zoufalý čin podnítil povstání a jeho jméno se stalo bojovým pokřikem Tunisanů usilujících o ukončení 23leté vlády prezidenta Zína el-Abidína bin Alího. Byla to první revoluce arabského jara. 2011 Alí Farzat Alí Farzat, známý syrský politický satirik, se narodil v roce 1941 a publikoval v syrských i mezinárodních novinách více než 15 000 karikatur. Když v Sýrii propukly protesty proti režimu Bašára alAsada, lidé na ulicích mávali karikaturami, které Farzat nakreslil. Za tuto kritiku jej v Damašku před zraky veřejnosti surově zbili maskovaní útočníci a pak ho bezvládného nechali ležet na ulici. Na výstrahu, aby přestal zesměšňovat představitele režimu, mu zlomili obě ruce. Alí Farzat se však nejen zotavil natolik, že opět může kreslit, ale překonal rovněž veškerý strach, takže se z něj stal jeden z nejostřejších kritiků režimu, jenž svůj postoj projevuje slovy i kresbami. V roce 2011 se nemohl zúčastnit slavnostního předání Sacharovovy ceny, protože se léčil v Kuvajtu ze svých zranění. Převzal ji tedy na výročním veřejném setkání členů sítě nositelů Sacharovovy ceny, jež se konalo v Evropském parlamentu v říjnu 2012. Promluvil zde také o revoluci v Sýrii a o budoucnosti demokracie po arabském jaru. 25 2011 Asma Mahfúzová Asma Mahfúzová, narozena roku 1985, je egyptská aktivistka, která se postavila tvrdým opatřením Mubarakova režimu vůči internetovým aktivistům a umístila na různé sociální sítě na internetu výzvu Egypťanům, aby se 25. ledna 2011 pokojným protestem na náměstí Tahrír domáhali svého práva na svobodu a důstojnost a svých lidských práv. Poté, co se její video lavinovitě šířilo na internetu, následováno vlnou podobných videí, obsadily náměstí Tahrír statisíce lidí a požadovaly, aby se Husní Mubarak po 30 letech vzdal vlády nad Egyptem, což učinil 11. února 2012. Asma Mahfúzová v roce 2008 spoluzakládala egyptské hnutí mládeže 6. dubna, tedy organizaci, která koordinovala celostátní aktivity na podporu stávkujících textilních dělníků s cílem prosadit jejich požadavky na spravedlivou mzdu, lékařskou péči a přístup k dopravě a vzdělání. Nadále se aktivně angažuje v občanských a mládežnických hnutích usilujících o transformaci stávajících institucí a uskutečnění požadavků revoluce. Byla hlavní řečnicí na výročním veřejném setkání členů sítě nositelů Sacharovovy ceny, které se konalo v říjnu 2012 v Evropském parlamentu. Hovořila zde o tom, jak se po revoluci vyvíjí situace v Egyptě, a o budoucnosti demokracie v arabských zemích po arabském jaru. 2011 Ahmad az-Zubajr as-Sanusí Ahmad as-Sanusí, narozen roku 1934, byl nejdéle vězněným libyjským „vězněm svědomí“. Po nezdařeném pokusu o svrhnutí Kaddáfího režimu v roce 1970 byl obviněn ze spiknutí a strávil 31 let ve vězení. Propuštěn byl v srpnu 2010 s celou řadou dalších politických vězňů. V přechodné národní radě, která byla založena v roce 2011 poté, co libyjská revoluce svrhla Kaddáfího režim, dostal na starost politické vězně. V současnosti pokračuje v odvážném úsilí zaměřeném na zlepšení stavu lidských práv a právního státu v Libyi a Sacharovovu cenu, kterou obdržel, považuje za ocenění libyjského lidu. 26 Byl hlavním řečníkem na výročním veřejném setkání členů sítě nositelů Sacharovovy ceny, které se konalo v říjnu 2012 v Evropském parlamentu. Hovořil zde o následcích revoluce a ozbrojeného konfliktu v Libyi a o budoucnosti demokracie v arabských zemích po arabském jaru. 2011 Razan Zaituníová Razan Zaituníová je syrská novinářka a právnička zabývající se lidskými právy. Poté, co syrská policie zatkla jejího manžela a švagra a syrská televize ji prohlásila za zahraniční agentku, se dosud, rok po udělení Sacharovovy ceny, ukrývá na neznámém místě. Nenechala se zastrašit represemi a pokračovala v obhajobě lidských práv ve své zemi. Pomocí sítě politických aktivistů a obránců lidských práv shromažďovala informace o zvěrstvech páchaných v Sýrii, aby se o nich prostřednictvím zahraničních médií mohl dozvědět celý svět. Razan Zaituníová, narozena roku 1977, začala svou právnickou praxi vykonávat v roce 2001 a v tomtéž roce se stala soudní obhájkyní politických vězňů a spoluzakladatelkou Sdružení na obranu lidských práv v Sýrii. V roce 2005 založila internetový odkaz týkající se lidských práv v Sýrii a stala se aktivní členkou Výboru na podporu rodin syrských politických vězňů. V roce 2011 jí také organizace Reach All Women in WAR udělila Cenu Anny Politkovské, jež je výrazem uznání pro ženy obhajující lidská práva ve válečných oblastech. Odmítá opustit Sýrii, dokud boje v zemi neskončí. 27 PARLEMENT EUROPEEN | EUROPEES PARLEMENT Rue Wiertz, 60, B-1047 BRUXELLES Wiertzstraat, 60, B-1047 BRUSSEL Tel: +32/2.284 2111 Fax: +32/2.230 6933 PARLEMENT EUROPEEN Plateau du Kirchberg, BP 1601 L-2929 LUXEMBOURG Tel: +352/4300 1 Fax: +352/4300 24842 PARLEMENT EUROPEEN 1, avenue du Président Robert Schuman, BP 1024F F-67070 STRASBOURG CEDEX Tel: +33/388.17 4001 Fax: +33/388.17 4860 28 BELGIQUE | BELGIË BRUXELLES | BRUSSEL Rue Wiertz 60/Wiertzstraat 60 B-1047 BRUXELLES | B-1047 Brussel Tel: +32/2.284 2005 Fax: +32/2.230 7555 E-mail: [email protected] Internet: www.europarl.be DANMARK KØBENHAVN Gothersgade 115 DK-1123 KØBENHAVN K Tel: +45/3.314 3377 Fax: +45/3.315 0805 E-mail: [email protected] Internet: www.europarl.dk EESTI TALLINN Rävala 4 EE-10143 TALLINN Tel: +372/6.30 6969 Fax: +372/6.30 6968 E-mail: [email protected] Internet: www.europarl.ee ESPAÑA MADRID Paseo de la Castellana 46 E-28046 MADRID Tel: +34/914. 364 747 Fax: +34/915. 783 171 E-mail: [email protected] Internet: www.europarl.es БЪЛГАРИЯ | BULGARIA SOFIA Moskovska Street 9 BG-1000 SOFIA Tel: +359/2.985 3545 Fax: +359/2.981 9944 E-mail: [email protected] Internet: www.europarl.bg DEUTSCHLAND BERLIN Unter den Linden 78 D-10117 BERLIN Tel: +49/30.2280 1000 Fax: +49/30.2280 1111 E-mail: [email protected] Internet: www.europarl.de ÉIRE | IRELAND DUBLIN Molesworth Street 43 IRL-DUBLIN 2 Tel: +353/1.605 7900 Fax: +353/1.605 7999 E-mail: [email protected] Internet: www.europarl.ie BARCELONA Passeig de Gràcia 90 E-08008 BARCELONA Tel: +34/93.272 2044 Fax: +34/93.272 2045 E-mail: [email protected] Internet: www.europarlbarcelona.eu ČESKÁ REPUBLIKA PRAHA Jungmannova ul. 24 CZ-110 00 PRAHA 1 Tel: +420/2.557 08208 Fax: +420/2.557 08200 E-mail: [email protected] Internet: www.evropsky-parlament.cz MÜNCHEN Erhardtstraße 27 D-80469 MÜNCHEN Tel: +49/89.2020 8790 Fax: +49/89.2020 87973 E-mail: [email protected] Internet: www.europarl.de ΕΛΛΑΣ AΘΗΝΑΙ Leof. Amalias 8 GR-10557 ATHINAI Tel: +30/210.32 78900 Fax: +30/210.33 11540 E-mail: [email protected] Internet: www.europarl.gr FRANCE PARIS 288 Bd Saint Germain F-75341 PARIS CEDEX 07 Tel: +33/1.406 34000 Fax: +33/1.455 15253 E-mail: [email protected] Internet: www.europarl.fr STRASBOURG Allée du Printemps - Bâtiment Louise Weiss BP 1024F | F-67070 STRASBOURG CEDEX Tel: +33/3.881 74001 Fax: +33/3.881 75184 Email: [email protected] Internet: www.europarl.eu.int MARSEILLE 2, rue Henri Barbusse 2 F-13241 Marseille Cedex 01 Tel: +33/4. 96 11 52 90 Fax: +33/4.91 90 95 03 E-mail: [email protected] Internet: http://sudest.europarl.fr ITALIA ROMA Via IV Novembre 149 I-00187 ROMA Tel: +39/06.699 501 Fax: +39/06.699 50200 E-mail: [email protected] Internet: www.europarl.it MILANO Corso Magenta 59 I-20123 MILANO Tel: +39/02.43 44171 Fax: +39/02.43 4417500 E-mail: [email protected] Internet: www.europarl.it KYPROS NICOSIA Vyronos Avenue 30 CY-1096 NICOSIA Tel: +357/22.870 500 Fax: +357/22.767 733 E-mail: [email protected] Internet: www.europarl.cy LUXEMBOURG LUXEMBOURG Rue du Marché-aux-Herbes 7 L-1728 Luxembourg Tel: +352/4.300 22596/7 Fax: +352/4.300 22457 E-mail: [email protected] Internet: www.europarl.lu NEDERLAND DEN HAAG Korte Vijverberg 5-6 NL-2513 AB DEN HAAG Tel: +31/70.313 5400 Fax: +31/70.364 7001 E-mail: [email protected] Internet: www.europeesparlement.nl LATVIJA RĪGA Aspāzijas bulvāris 28 LV-1050 RĪGA Tel: +371/67.08 5460 Fax: +371/ 67.08 5470 E-mail:[email protected] Internet: www.europarl.lv MAGYARORSZÁG BUDAPEST Lövőház u. 35. H-1024 BUDAPEST +36/1.411 3540 +36/1.411 3560 E-mail: [email protected] Internet: www.europarl.hu ÖSTERREICH WIEN Wipplingerstraße 35 1010 Wien Tel: +43/1.51617-0 Fax: +43/1.5132515 E-mail: [email protected] Internet: www.europarl.at LIETUVA VILNIUS Naugarduko Street 10 LT -01309 VILNIUS Tel: +370/5.212 0766 Fax: +370/5.261 9828 E-mail: [email protected] Internet: www.europarl.lt MALTA VALLETTA Europe House 254 St. Paul Street VLT -1215 VALLETTA Tel: +356/21.23 5075 Fax: +356/21.22 7580 E-mail: [email protected] Internet: www.europarlmt.eu POLSKA WARSZAWA ul. Jasna 14/16a PL-00-041 WARSZAWA Tel: +48/22.595 2470 Fax: +48/22.595 2480 E-mail: [email protected] Internet: www.europarl.pl 29 WROCŁAW ul. Widok10 PL 50-052 WROCŁAW Tel: +48/ 71.337 6363 Fax: +48/71.347 2340 E-mail: [email protected] Internet: www.europarl.pl/wroclaw PORTUGAL LISBOA Largo Jean Monnet 1–6 P-1269-070 LISBOA Tel: +351/21.350 4900 Fax: +351/21.354 0004 E-mail: [email protected] Internet: www.parleurop.pt ROMÂNIA BUCUREȘTI Vasile Lascăr Street 31, floor 1, Sector 2, RO – 020492 BUCUREȘTI Tel: +40/21.4050880 Fax: +40/21.4050886 E-mail: [email protected] Internet: www.europarl.ro 30 SLOVENIJA LJUBLJANA Breg 14 SL-1000 LJUBLJANA Tel: +386/1.252 8830 Fax: +386/1.252 8840 E-mail: [email protected] Internet: www.europarl.si SLOVENSKÁ REPUBLIKA BRATISLAVA Palisády 29 SK-811 06 BRATISLAVA Tel: +421/2.5942 9697 Fax: +421/2.5942 9687 E-mail: [email protected] Internet: www.europskyparlament.sk SUOMI | FINLAND HELSINKI | HELSINGFORS Malminkatu 16 | Malmgatan 16 FI-00100 HELSINKI | HELSINGFORS Tel: +358/9.622 0450 Fax: +358/9.622 2610 E-mail: [email protected] Internet: www.europarl.fi SVERIGE STOCKHOLM Europaparlamentet Regeringsgatan 65, 6 tr. S-111 56 Stockholm Tel: +46/8.562 44455 Fax: +46/8.562 44499 E-mail: [email protected] Internet: www.europaparlamentet.se UNITED KINGDOM LONDON Europe House 32 Smith Square London SW1P 3EU Tel: +44/207.227 4300 Fax: +44/207.227 4302 E-mail: [email protected] Internet: www.europarl.org.uk EDINBURGH The Tun, 4 Jackson’s Entry Holyrood Road UK-EDINBURGH EH8 8PJ Tel: +44/131.557 7866 Fax. +44/131.557 4977 E-mail: [email protected] Internet: www.europarl.org.uk Fotografie Fotoslužba Evropského parlamentu Seznam fotografií: Wej Ťing-šeng: Shanshan Wei-blank Leyla Zanaová: SIPA PRESS Salima Ghezaliová: Jacques Torregano/L’E.d.J. Ibrahim Rugova: LDK Xanana Gusmão: Reurers Pool ¡BASTA YA!: El País Dom Zacarias Kamwenho: poskytl LUSA Nurit Peled-Elhahanová: poskytl Avraham Elhanan Izzat Ghazzawi: Tore Kjeilen/LexicOrient Kofi Annan: UN/DPI Photo Běloruská asociace novinářů: BAJ Logo Ženy v bílém: AP Hauwa Ibrahim: AP Reportéři bez hranic: AP Aljaksandr Milinkevič: Belga Sálih Mahmúd Muhammad Usmán: 2005 Patricia Williams Chu Ťia: BELGA/AFP PHOTO /Frederic J BROWN Memorial: Memorial Guillermo Fariñas: EPA_A. ERNESTO © EU Arabské jaro: Belga/FETHI BELAID /AFP/EP Nasrín Sotúdeová: © Handout/afp/ Evropská unie, 2012 EP Džafar Panahí: © afp/Atta KENARE/ Evropská unie, 2012 EP Andrei Sakharov: Jury Rost - Andrei Sakharov Museum QA-32-12-465-CS-C CS www.europarl.europa.eu/sakharov
Podobné dokumenty
ARAbSKé jARO - Informační kancelář Evropského parlamentu
Od roku 1988 uděluje Evropský parlament každoročně „Sacharovovu cenu za svobodu myšlení“,
aby vyznamenal v duchu Andreje Sacharova osobnosti nebo organizace za jejich nasazení v boji
za lidská práv...
ZAHRADNICTVÍ Tomáš Petro
velmi účinné. V tomto katalogu celý sortiment není
možno obsáhnout i proto, že ho několikrát během
roku doplňujeme o nové druhy, které se nám podaří
získat.
Stále cenově nejvýhodnější je navštívit ...
Zpravodaj DEMAS 2-2014
Šest kri�ckých kubánských novinářů přijelo
do Prahy, aby se naučili zacházet s kamerou
a střihačskou technikou. Trénovali vystupování před i za kamerou, seznámili se s �m, jak
dělat zprávy či vést ...
Poslední letošní plenární zasedání Evropského parlamentu – Toto zasedání europoslanců může sledovat i čtyřicetičlenná skupina
občanů z Královéhradeckého kraje, které pozval na pracovní cestu do Štr...
