Alén Diviš a Adolf Hoffmeister

hulajiri_t_0031
Hůla Jiří; Alén Diviš a Adolf Hoffmeister
Galerie Bayer & Bayer 3 (1998, ročník II, č.11), s. 1 a 2
V přednášce Alén Diviš a české umění z roku 1988 (přetištěno Revolver Revue 1991 č.17, str. 73 - 80) se dr.
Jaromír Zemina dvakrát zmiňuje o Adolfu Hoffmeisterovi. Zkraje připomíná jeho knížku Vězení, o pár stran
dále píše:
"...A na svůj největší vpravdě epochální objev - na objev světa vězeňských zdí a snů - byl (malíř Alén Diviš,
pozn. J.H.) připraven celou svou předchozí cestou, vedoucí často do míst, jimž se většina lidí vyhýbá. Proto
také v Santé, na rozdíl od Hoffmeistra, do té doby nepoznavšího, co je to být na dně, který tam kresby a
nápisy bývalých odsouzenců pouze obkresloval, jak by to asi dělal etnograf, Diviš, nesrovnatelně větší
umělec a tvůrce, povýšil je na součást obrazu zcela nového typu, nemajícího však nic společného s
naivismem, jimž se druhdy bavil Hoffmeister. Diviš nenapodoboval naivní malíře, on pronikl k podstatě toho,
čemu Jean Dubuffet později říkal art brut umění v syrovém stavu."
Hoffmeisterova knížka Vězení (Československý spisovatel, Praha 1969) pozoruhodným způsobem doplňuje
dva Divišovy publikované texty: Vzpomínky na pařížské vězení Santé (My 47, Praha 1947 č.30-35) a
Kaleidoskop snů z vězení (Kytice III, Praha 1948). Pobytu ve vězení Santé se částečně týká i další
Hoffmeisterova kniha Turistou proti své vůli (Mladá fronta, Praha 1946).
Zatčení
Dne 18. září večer byl jsem v Paříži na Montparnassu zatčen a odveden na policejní ředitelství. Výslechy,
které trvaly asi týden, mi připadaly jako hra na schovávanou. Vyšetřující inspektor jmenoval někoho z
komunistické strany nebo nějaké místo schůzek, nějakou událost. Byly to léčky a nástrahy, mnoho otázek
obratně položených, že jsem nemohl rozeznat, co skutečně ví o mé činnosti a jaké má důkazy. --Konečně jsem byl předán vojenskému tribunálu pro "činnost proti vnitřní bezpečnosti státu, vyzvědačství a
spojení s cizí nepřátelskou mocností" a předán vězení "Santé" do vyšetřovací vazby.
Podal jsem důkazy, že jsem malíř, člen uměleckých spolků, že jsem po dobu asi devíti let vystavoval v
pařížských galeriích, všechny důkazy nebyly nic platné - policie rozhodla, že jsem tajný sovětský agent. Byl
jsem odveden do vyšetřovací vazby vězení "Santé".
Alén Diviš: Vzpomínky na pařížské vězení Santé
Dne 24. září 1939 asi o půl čtrnácté zapadly za mnou dveře cely číslo 10, dvanáctého oddělení věznice de la
Santé. V Paříži byla jasná, trochu větrná neděle. Nejprve jsme byl poněkud zmaten. Snad mi bylo dokonce i
trpce do smíchu při pomyšlení, že jsem uvržen do žaláře. Jak nesmyslná představa! --Obešel jsem celu. Ze čtyř stran jsou zdi. Dveře, kterými jsem vešel lze otvírat jen z chodby. Uvnitř nemají ani
kliku, ani zámek. Promluvil jsem nahlas několik slov. Pošetile jsem očekával nějaký výsledek. Odpověď
prostoru. Nestalo se nic. Dotkl jsem se zdí. Byly hladké, tvrdé a lepkavě vlhké. Usedl jsem na židli. Je
přikována ke zdi řetězem. Obloukové okno se silnými mřížemi zvenčí je na dosah mé ruky. Vidím jím
nepřesný obrys střechy protějšího křídla věznice a úseč oblohy.
1
Adolf Hoffmeister: Vězení
Věznice
Věznice Santé - jak jméno samo praví - jest z nejzdravotnějších míst Francie. - Mřížovou branou vstupujeme
do prostorné dvorany se strážní věží uprostřed. Ze dvorany rozbíhají se průvany několika směry do širokých
třípatrových chodeb, spojených visutými můstky. Vše září povrchní čistotou, a bíle natřené brlení
odhmotňuje přísnost žaláře. Barevná světla - červená, zelená a oranžová prosvěcují modravé pološero,
způsobené protileteckým nátěrem stropních oken, z nichž docela málo je rozbito vánicemi.
Adolf Hoffmeister: Turistou proti své vůli
Věznice je svět sám pro sebe. Jako kamenný hrad, šedá a přísná, stojí uprostřed velkoměsta svobodně
žijících lidí. Věznice má svůj vlastní život, oddělený vysokými zdmi od ostatního světa. Má svou atmosféru,
své zvyky a předpisy, drsné jako velká vězeňská košile, která dře tělo a studí.
Několik tisíc zamřížovaných okének, hledících do dvora, několik tisíc čísel, kterými jsou označeny cely.
Bludiště chodeb, nekonečné řady zamčených dveří, zábradlí a schodiště, mříže a signály.
Ve dne je v chodbách hluk a shon, výkřiky, klení, bouchají dveře, skřípají zámky, zní úsečné vojenské
rozkazy, tříštící se o kamenné zdi.
Středem věznice, kde se všechny chodby paprskovitě sbíhají, je strážnice. V zaskleném pavilónu se rojí
hlídači jako včely v úle.
Alén Diviš: Vzpomínky na pařížské vězení Santé
Ze vstupní dvorany vrhneme pohled do uličky hovorny, kde členům rodiny uvězněného je dána možnost
hustým síťovým a mřížovým okénkem dívati se na základě zvláštního povolení ředitelství věznice výjimečně
5 až 10 minut týdně na tvář vězňovu, zakrytou skoro neproniknutelnou mříží, na vzdálenost dvou metrů. Z
poza temné mříže, která tají vězňovu tvář, je možno za příznivých okolností zachytiti vězňův hlas a přáti mu
mnoho zdraví, štěstí a spokojenosti, jakož i příjemný pobyt pro další léta v žaláři.
Adolf Hoffmeister: Turistou proti své vůli
Zpočátku jsem záviděl vězňům, kteří měli dovoleny návštěvy. Stalo se však jednou, že když jsem šel z cely,
kde se mluví s advokátem, nevím jakým omylem, vedl mě hlídač jinou chodbou než obvykle. Byla to široká
chodba, kde se odbývaly právě návštěvy.
Zahlédl jsem, že návštěvník i vězeň sedí v jakési kleci, vzdáleni od sebe, mezi nimi mříž a za zády vězně
stojí hlídač. Od toho okamžiku jsem již nelitoval, že nesmím přijímat návštěv. Byl jsem již vězení zvyklý, ale
představoval jsem si, že pro někoho, kdo by mne přišel navštívit a vlezl do této zamřížované klece poprvé,
by to asi byla těžká čtvrthodina.
Alén Diviš: Vzpomínky na pařížské vězení Santé
2
Cela
Zeď, ve které je okno, je holá. Proti oknu jsou dveře asi dva metry vysoké, uprostřed s nosníkem, na který
malými vrátky klade dozorce plechovku s polévkou. Plechovce se říká gemelle. Kukátko nade vrátky
připomíná rouhavé boží oko. Nalevo ode dveří v rohu je záchod. Nad ním kohoutek vodovodu. Místo
poklopu houpe se na díře hliněné umyvadlo. Vedle záchodu je rezaté mřížoví ústředního topení. Topné
těleso kryje hustý desetiletý nános prachu. V pravo ode dveří jsou dvě prázdné police. Pod nimi tři dřevěné
věšáky na ručník a na plynovou masku. U zdi po levici (čelem k oknu) je železná sklápěcí pryčna se
slamníkem, dvěma prostěradly, válečkem polštáře a dvěma přikrývkami. U zdi po pravici je sklopný dubový
stolek a přikovaná židle.
Adolf Hoffmeister: Vězení
V lidských příbytcích, i v těch nejchudších, je vždy nějaký nábytek, mnoho věcí, drobných předmětů,
spojených nerozlučně s člověkem, předměty nepostradatelné, které jsou částí lidského života. Vězeňská
cela je prázdná. Je tam jenom deska stolu zapuštěná do zdi, židle přikovaná řetězem, slamník a záchod. Ve
dne vězeň nesmí ležet, je mu dovoleno sedět na židli nebo se procházet.
Cela je malá, z kouta do protějšího kouta asi pět kroků. Proto často chodí vězeň dokola, dlouhé hodiny, stále
dokola, stejný počet kroků kolem dveří, stolu, záchodu - dokola - tytéž stěny, ustavičně, do závrati, chodí
kilometry v malém kruhu, který je vyšlapaný v podlaze.
Alén Diviš: Vzpomínky na pařížské vězení Santé
O sedmé nás vyvedou na ranní procházku na dvoře pod mým oknem. Prostorný dvůr je plný zdí. Nad řadou
ohrad klene se můstek dozorce jako na japonském dřevorytu. Procházím se sám ohradou. Alespoň
svobodná oblaka se honí nad mou hlavou. Nazval jsem ohrady výběhem trestníků. Vzpomněl jsem si na van
Goghův obraz. Kolem dokola dvora jsou tmavé zdi s malými okny cel. Nad vstupním průčelím ukazují hodiny
ustavičně ze sedm minut jedenáct. Je podzim. Zmoklé zdi a betonová dlažba voní chladem.
Adolf Hoffmeister: Vězení
V osm hodin večer vězeň uléhá na svůj slamník. Světlo žárovky padá na jeho hlavu po celou noc, neboť
musí ležet tak, aby jeho obličej byl obrácen proti okrouhlému otvoru ve dveřích, otvoru velikosti peníze,
kterým hlídač nahlíží do cely. Vězeň musí ležet obličejem proti dveřím, nesmí ani sedět, ani opustit lože. --V otvoru ve dveřích objeví se chvílemi oko hlídače, které nahlíží do cely a vězeň cítí pohled stojícího za
dveřmi, ví, že je střežen dnem i nocí, ne proto, že by se pokusil o útěk, neboť z kamenné pevnosti lze vyjít
jen dlouhými chodbami v průvodu hlídačů. Je hlídán, aby si snad náhodou nalezeným střepem nepodřezal
žíly, aby nevynašel nějaký způsob sebevraždy, aby nezemřel dříve, než bude souzen.
Alén Diviš: Vzpomínky na pařížské vězení Santé
3
Za půl roku jsem se dal třikrát oholit. Jsem zpustlý, prádlo mám rozedrané, košili nepopsatelně špinavou,
střevíce bez tkaniček se rozpadají. Páchnu. Zastydlá cela čpí nejlevnějším tabákem jako opičí klec. S
rostoucí zimou se neodvažuji větrat. Stále víc a víc se přibližuji zvířeti. Zápach zvěřince mne ponižuje.
Všechna zvířata tu zapáchají. I vrazi, i zloději, zběhové, velezrádci, podvodníci a smilníci, všichni čpíme touž
kousavou kozinou. Myji se, češi se, mám čisté ruce, a přece mne neopouští pocit smradlavosti.
Adolf Hoffmeistrer: Vězení
Čas
Čas ve vězení je tíha bolestná, jako hory z olova, každý den je jako provaz úzkost, beznadějný, napjatý z
noci do noci. Roje stále stejných myšlenek se vracejí, točí se v kruhu, mučí vytrvale, hlodají, trýzní, myšlenky
stále tytéž, neodbytné.
Počítat hodiny, dny, měsíce se stále utkvělou myšlenkou: vězeň stále počítá, proto je na zdech cely tolik
čárek - značky času. Zdi podobají se krajinám, které jsou posety lesy - lesy čárek a hřbitovy s řadami křížů.
Čas, který dávno uletěl, zůstal zaznamenán na zdech.
Největší utrpení pro vězně je, když neví, na jak dlouhou dobu bude odsouzen. Jistota, i když je velmi
bolestná, je snesitelnější, než čekání bez konce. Každý vězeň, který je ve vyšetřovací vazbě, čeká
nedočkavě a s napětím na odsouzení, neboť nejistota je horší než trest.
Nejhroznější jsou bezesné noci, když roje vzpomínek a představ bez počátku, bez konce, se splétají a
matou, trhají, zanikají, nové se vynořují, minulost jako ohromné skladiště tisíců vzpomínek v pohybu zmatku,
chaosu, některé dávno zapomenuté, jako vybledlé stíny sotva znatelné, jako dávno na cestě odhozené a do
tmy zapadlé nepotřebné předměty.
Tváře, události, postavy a slova, výkřiky a písně, zlomky hudby, krajiny a vůně, sny ve snech, v závrati, v
barevných temnotách. Zdálo se mi někdy, že jsem ve vězení již strašně dlouho a že zůstanu v cele ještě
řadu let, že vydrápu do zdi ještě nové řady čárek, které pokračují bez konce.
Alén Diviš: Vzpomínky na pařížské vězení Santé
Čas měří vězeň délkou vousu, poklesem váhy a čárkami, rytými tajně do tvrdé hladké zdi, po které stéká
špína.
Zeď, prostorný zápisník trestanců, mluví citovou básnivou řečí, plnou pravopisných chyb o utrpení malých i
velkých. Děti žaláře stěžují si tu do vždy nespravedlivého osudu a freudistickými kresbami kreslí záznamy o
svých příbězích. Prokop (literární stylizace Adolfa Hoffmeistera, pozn. J.H.) seznámil se s životy všech svých
předchůdců a zamiloval si Turka Kevorka, který dostal dva roky pro krádež peněženky na Mezinárodní
výstavě v Paříži. Zkoušel to s exposicion - eksposicion - espozition - expusision i expocision - ale asi se
nikdy nedověděl, jak se píše jméno místa, kde shořel na dva roky. - Prokop byl jat soucitem nad
romantickým vzbouřencem ze světové války, který, porušiv vojenskou kázeň někde v Maroku, odkroutil si
tady plných deset let svého mladého zbojného života. - Na zeď návštěv zapsal se také Polák, který sotva
uměl číst a psát, ale podvedl pojišťovnu a snažil se tento čin zachovat věčnosti. Dva italští číšníci a černoch
4
Buniol, zvaný Americká čokoláda, tu strávili několik weekendů. Jména lásek, politické samoznaky a zkratky
žalářových sloganů kroužily jímavý rukopis dějin spravedlnosti.
Hle zločinecký slovníček: M.A.V.: Mort vous. - M.A.D.: Mort au directeur. M.A.T.: Mort tous. - V.L.F.: Vive
la fuite.
Adolf Hoffmeister: Turistou proti své vůli
Stěna
Zdi v cele jsou špinavé a zašlé, oprýskané, pokryté skvrnami plísní. Díval jsem se na ně celé hodiny, celé
dny a noci. Když se na ně hledí dlouho, oživnou, mění se v postavy, mračna, krajiny, skály a vodopády,
zápasící obry, plující nestvůry, tančící skřítky. Skvrny tvoří celé obrazy, které jsem dělal srozumitelnější
kouskem omítky, kaménkem vylomeným ze zdi vyrýval a drápal jsem tvary a obrysy, aby skvrny dostaly
pevnější formy lidí, zvířat a krajin.
Alén Diviš: Vzpomínky na pařížské vězení Santé
Samota podvádí. Samota snižuje stupeň lidskosti v člověku. Mluvil jsem ke zdem a k židli, rozprávěl jsem
navečer leže na znaku na své pryčně s oprýskanými tvary na zdi. Pohleďte tady vedle záchodku, ten pták, to
je ibis. Tu nad stolem vypadlá omítka má tvar stavěcího oltáře. Tady, zrovna nad hlavou, je obrovská hlava ova a pod poličkou fotbalista. Nazval jsem tento výjev "patička". V pohybu je dokonale zachycen. Stával
jsem se tak pomalu pohanem. Předměty dosud mlčí, protože jim nedovedeme vnuknout život.
Adolf Hoffmeister: Vězení
Každý den jsem něco změnil, přikreslil nové figury, jiné smazal, celé dny a měsíce jsem pracoval na těchto
skvrnách, zvolna, stále jsem opravoval a komponoval spolu s nápisy, které byly na zdech, s trhlinami a
děrami spadlé omítky, které v mé fantasii něco představovaly. Přitom jsem musel stále dávati pozor, aby
mne hlídač nepřistihl. Nápisy na zdech dávaly mi mnoho látky k ilustrování. Dověděl jsem z nich příhody
mnoha vězňů, kteří byli v cele přede mnou.
Alén Diviš: Vzpomínky na pařížské vězení Santé
I nejodtažitější malba skládá pouze známé tvary. Není tvaru, který by nebyl, nebyl býval nebo nebyl možný,
tj. nebyl dosud vynalezen ve vesmíru, kde je. Nejroztodivnější zrůdy snů a obrazy představ úchylných nejsou
než nelogickým řaděním a spojováním známých obrazů. Chimerické postavy podvědomě navazované ve
hře "Cadavre exquis" jen pomyslně spojují různé oblasti tvarů v podoby, ponechávajíce náhodě jejich
zdařilost. Prostě všechny bytosti, které vystupují v pohádkách, jejich projevy a pohyby, jejich volní život a
prostředí vznikly z popudu původního vjemu skutečnosti. Nesmírně dlouhá doba je místně, řekl bych
krajinsky vystrojila. Oblékla jim kroj.
Adolf Hoffmeister: Vězení
5
Au palais
Na heslo: "Au palais" vycházím ku bráně, kde je světleji, bezstarostněji a bezprostředně blízko je slyšet hluk
města. Vstrčí mne do zeleného auta, do kukaně, kde mohu jen sedět. Kukaň nemá oken. Je bílý den, ale
sedím ve tmě. Jedu, ale nevím kudy. Projíždíme Paříží, kterou slyším žít. Auta houkají, brzdy skřípou, lidé
hovoří. Patrně kostnaté prsty větví holých stromů bijí někdy do střechy vozu. Je to výsostný rozčilující pocit,
který se smýká do zoufalé slepoty trosečníků. V paláci je teplo, strážníci zdvořilí a vyšetřující soudce je starší
přívětivý pán. Připomíná mi někdy otce, když se nachýlí nazpět ve svém křesle a sepne konečky svých
prstů, usmívaje se shovívavě, jak může jen důstojník, který byl i v míru soudcem. Dovídám se od seržanta
stráže několik zpráv ze světa. O mé vlasti neví nic. Někdy zahlédnu v Paláci své přátele. Jsou bledí, hubení,
zarostlí. Nesmíme spolu mluvit. Sahám si na tvář. Jsem rovněž zarostlý a vyhlížím patrně také tak zchátrale.
Adolf Hoffmeister: Vězení
Před odchodem do Justičního paláce seřazují se vězňové na chodbách a jeden za druhým odcházejí na
dvůr do vozů. V těchto průvodech seřazených a očíslovaných jsou dva druhy vězňů. Ti, kteří jsou ve
vyšetřovací vazbě, nosí své civilní šaty a jsou umístěni v celách v přízemi. Ti, kteří jsou odsouzeni a
odpykávají si svůj trest, nosí vězeňské šaty ze světlého plátna, chodí v bačkorách a jejich cely jsou v
patrech. Všiml jsem si, jak tito ve vězeňských šatech zvědavě a se závistí hledí na vězně, kteří ještě nosí
šaty civilní.
Hlídači ve své hantýrce nazývají vězně v civilu amatéry a vězně již odsouzené - profesionály.
Když jsou nakládání na dvoře do vozů, těm, kteří jsou z těžkých divizí, dávají četníci na ruce řetízky. Ve voze
sedí vězeň v zamčené cele, která je velmi těsná, s okénkem nahoře, velikosti dlaně, z matného skla.
Po celou jízdu snažil jsem se uhodnout, kudy asi jedeme. Nejdříve náraz, práh vězeňské dvora, pak se auto
rozjíždělo, kudy - kterými ulicemi? Dychtivě jsem naslouchal ruchu ulice, zvuky ulice byly pro mne zvěstí ze
svobodného světa a měl jsem podivný dojem, že jsem stále ve vězení stlačený v malém oddělení vozu,
zamčený, s řetízky na rukou - a přece jenom na ulici. Na ulici, ze které ke mně doléhá troubení aut, klení
šoféra, hlasy svobodných lidí, od kterých mne odděluje jen stěna vozu.
Podle toho, kde se auto zastavilo, hádal jsem, na které jsme křižovatce. Hrbolatá dlažba, to je jistě dvůr
Invalidovny - dva nárazy - projíždíme vraty Justičního paláce. Auto stanulo na dvoře.
Alén Diviš: Vzpomínky na pařížské vězení Santé
Radosti - krysy, zima, tabák
(Jedenkrát v mrazu a ve vánici zamrzly stroje vozů. Řidiči nebyli s to je natočit. Čekali jsme za mřížemi svých
jedníků do desáté večer. Ticho zalehlo podzemí paláce. Z děr vylezly krysy a pištíce proháněly se po
chodbě. Byly velké, hnědé a huňaté. Jedna vnikla záchodem do mé cely. Zahnal jsem ji dupotem. Hle,
nepostradatelný přívlastek žaláře."
6
Adolf Hoffmesiter: Vězení
Stěžoval jsem si, že z rozbitého záchodu vylézají v noci hejna krys. Ředitel věznice mi řekl, jako by odříkával
předpis: "Vězeňská krysa není zlá, spícího člověka se bojí, jde jenom na mrtvolu."
Přesvědčil jsem se, že měl pravdu, neboť krysy nelezou na kavalec, pobíhají v noci po cele, drápou se dosti
vysoko po zdi a ráno, když se rozednívá, vracejí se do záchodu. Záchod zůstal rozbitý, neboť na deváté
divizí se záchody a rozbitá okna nespravují.
Alén Diviš: Vzpomínky na pařížské vězení Santé
Zima se stává nesnesitelnou trýzní. Mříž topení je studená. Zjitra je na kohoutku jinovatka. Jsem bezradný
proti novému nepříteli. Když dozorcovy kroky dozní na obchůzce podél mé cely, balím se do pokrývky.
Nestačí mne zahřát. Běhám v kruhu až do vyčerpání jako zvíře v kleci Mým největším přáním se stál kabát a
vlněné prádlo. Není, kdo by mi je přinesl. Všichni ohluchli. Zima se podobá zoufalství. Když je již nemohu
jinak překonat, cvičím. Vždy 30 až 35 těchže cviků, dřepů a podobně. Ale tělocvik nadlouho nepomáhá.
Cvičení však mi není na obtíž. Zhubl jsem. Nevím o kolik. Ve tváří toho dosud nepozoruji, ale v pase, na
rukou i na nohou je hubnutí znát. Přibylo mi i vrásek na dlani.
Adolf Hoffmeister: Vězení
Zůstal jsem přes celu zimu v cele, kde se netopilo, v letním prádle a v lehkých šatech, ve kterých jsem byl
zatčen. U dveří cely je jakési ústřední topení, do kterého, když byly velké mrazy, bylo vpuštěno každý den na
hodinu trochu páry, což mělo za následek, že cela zvlhla a se stěn a stropu stékaly potůčky vody, které o
hodinu později, když se přestalo topit, zmrzly, neboť okno mé cely bylo rozbité.
Alén Diviš: Vzpomínky na pařížské vězení Santé
Zvykám si na chudobu. Je to těžká zkouška, nebyl jsem nikdy takhle chudý. Ale chudoba nebolí, ba ani není
trpká. Jen vyšinuje z mravní rovnováhy. Provází ji závist a pokornost, dvě špatné vlastnosti, ale také
skromnost, trpělivost a jakési rytířství hrdosti. Závidím dozorci, který si kouří, že je pán. Prosím soudce o
nedopalek, nedovedu si odříci velmi pomíjivou radost z chuti doutníku. Zápasím s těmito zlozvyky.
Nedovedu dosud být chudý. Zatím jsem ubohý a to mne zahanbuje. Je zřejmě nesmírný rozdíl mezi
člověkem chudým a zchudlým. Proletář je ve své nouzi velký, zproletarizovaaný měšťák zbídačelý.
Adolf Hoffmeister: Vězení
Později když jsem byl již zvyklý na výslechy v Justičním paláci, objevil jsem v čekárně na podlaze špačky z
cigaret a doutníků. Upozornil jsem četníka a ukázal na špačka. Obyčejně nic neřekl, což znamenalo, že
souhlasí, abych špačka zvedl. Věděl jsem dobře, že budu-li tento manévr opakovat podruhé, četník se
rozzlobí. Hledal jsem proto dva i tři špačky blízko sebe, abych je mohl sebrat najednou. V cele jsem pak
rozdělil tuto špetku tabáku na několik dílů a na každý den jsem měl oddělený jeden dílek ke žvýkání.
7
Alén Diviš: Vzpomínky na pařížské vězení Santé
Svoboda
Poslední měsíce ve vězení jsem upadl do letargie, ve dne v noci jsem žil v polosnu. Ve dne v noci jsem žil v
polosnu. Ve dne jsem seděl na židli, neboť jsem chodil je s námahou, maje nohy příliš oteklé. Myslel jsem
ustavičně na touž věc, budu-li skutečně osvobozen. Představoval jsem si, jak zarachotí klíč v zámku, ve
dveřích se objeví hlídač a jak bývá zvykem, vykřikne, aby to celá divize slyšela: "Liberté!" (Svoboda!")
Kdy mě propustí? Bude to ráno? Kdo to asi bude?
Alén Diviš: Vzpomínky na pařížské vězení Santé
Tři prsty pravé ruky mi omrzly a otekly. Klouby jsou baňaté a bolí. Nezvyk na vlněné prádlo podráždil
pokožku. Trpím svědivou kopřivkou. Jsem rozškrábán do krve po celém těle. Opustil jsem sny o cestách a
sním o své knihovně, o jejíž záchranu mám velkou starost. V noci mne navštěvují erotické sny a ráno mne
trápí několikahodinové ztopoření. V představivosti ztrácím obraz svobody. Skoro jako by mne nezajímalo
opuštění žaláře.
Adolf Hoffmeister: Vězení
Stokrát jsem s představoval odchod z vězení, stokrát jsem v myšlenkách prošel známými ulicemi od vězení
až k svému bytu. Dopadlo to zcela jinak, než jsem si představoval. Do svého ateliéru v ulici Vanves jsem se
již nikdy nevrátil.
Jednoho dne mi advokát oznámil, že žaloba byla zrušena - pro nedostatek důkazů - ale pro polici zůstávám i
nadále podezřelý, a proto po propuštění z vyšetřovací vazby budu opět převzat policejní prefekturou a
jakoby mimochodem zmínil se o koncentračním táboře. Pochopil jsem, že z vězení nepůjdu, jak jsem se
domníval, ven, ven na ulici a kolem monparnasského hřbitova domů. --Několik dní jsme byli zavřeni pohromadě na policejním ředitelství. Potom většina z nás byla předána do
koncentráku Roland Garros u Paříže. Potom do tábora v Damigny u Aleconu. A když byl tento tábor po
několika měsících evakuován, do koncentračního tábora v Bassens u Bordeaux. Odtud podařilo se mi
uprchnouti na rybářské lodi do Casablanky, kde jsem byl opět zavřen do koncentráku Ain Chok a později do
koncetráku Sidi el Ajachi u Azemmouru. Odtud na ostrov Martinique do koncentráku zvaného Lazaret a z
Martinique konečně jsem se dostal do New Yorku.
Alén Diviš: Vzpomínky na pařížské vězení Santé
30. ledna 1948 zahajuje Adolf Hoffmeister v Galerii J.R.Vilímek výstavu Divišových obrazů a kreseb z let
1942 - 1946. Malířovo jméno je téměř neznámé, neobvyklé a vyzrálé dílo osloví hlavně mladé umělce. V
katalogu je otištěný seznam vystavených prací, mimo jiné kvašů ovlivněných zážitky z pařížské věznice
Santé: Bebert, vrah z Montmartru; Vpomínka na zeď v cele, Zabil jsem, Sedm dní, Poselství z hrobu;
Odpusť, matko; Oko hlídače, Propast úzkosti, Peklo; Sbohem, slunce - musím zemříti.
8