číslo 1 / 2015 - Muzeum Mariánská Týnice

VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK
čtvrtletník pro regionální dějiny severního Plzeňska
číslo 1 / 2015 / ročník XXV
STÁLÁ EXPOZICE
VÝSTAVY
Historie Mariánské Týnice
a mariánský kult
- nejnovější archeologické nálezy
- Santiniho stavba barokního objektu
- osudy po zrušení kláštera
- obnova a rekonstrukce na přelomu
20. a 21. století
- mariánské poutní místo
(sochy, obrazy)
Raně středověké obydlí a archeologické nálezy severního Plzeňska
Kultura a vzdělanost severního
Plzeňska:
- veduty a vyobrazení sídel
- kaple jako liturgický prostor
- školní třída
- galerie světců
- oratoř a liturgické předměty
- umělecké vybavení prostředí
společenských elit 19. století
Národopis severního Plzeňska:
- lidové zvyky
- náves s kaplí a včelařství
- selská jizba a komora
- stodola
- kovárna
- slévárna litiny
Města, spolky a řemesla
severního Plzeňska:
- řemeslnické dílny a obchody
- kuchyně 30.– 40. let 20. století
- hostinec
Kostel Zvěstování Panny Marie:
- rekonstruovaná památka vrcholného baroka, obnovená kupole a interiér s freskovou výzdobou
PETR BRANDL - restaurované
obrazy - Zavraždění sv. Václava,
Smrt sv. Isidora, Stětí sv. Barbory
(kostel Zvěstování P. Marie - časově
neomezeno)
JUBILANTI HOLLARU
- tvorba českých umělců grafiků
25. 3.–3. 5. 2015
SEDMDESÁT LET OD KONCE
DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY
NA SEVERNÍM PLZEŇSKU
6. 5.–14. 6. 2015
KULTURNÍ AKCE
JARNÍ OŽIVLÁ PROHLÍDKA
na téma „Baroko“
sobota 28. 3. 2015 od 14 do 17 hodin
KONCERTY
16. dubna 2015
Lukáš Klánský - klavír
květen 2015
Koncert učitelů ZUŠ Kralovice
Koncerty se konají v Muzeu a galerii
severního Plzeňska v Mariánské
Týnici od 19.00 hod.
Doprava na koncerty je opět zajištěna autobusem - odjezd od Lidového
domu v Kralovicích v 18.30 hod,
od ZUŠ Kralovice v 18.35 hod.
Vstupné: 100,- / 60,- / 30,- Kč
Změna programu vyhrazena.
VÁŽENÍ ČTENÁŘI
první číslo Vlastivědného sborníku,
které se k Vám právě dostalo, signalizuje už konec prvního čtvrtletí roku
s pětkou na konci letopočtu.
Jak se z následujících řádků může
zdát, letos na nás čeká doslova záplava nejrůznějších důležitých výročí.
Bývají příležitostí zamyslet se nad
určitým tematem (třeba v nových
souvislostech) či získat grant na podporu dlouho odkládané publikace. Za
připomenutí stojí čerstvý, nově vydaný katalog k výstavě o první světové
válce. Ale tento rok nás čeká také
výročí druhé světové války. Nelze
přehlédnout ani výročí kladrubského
a plaského kláštera, výročí řady obcí.
Reflektor času má právo na svůj
rytmus, i když ani on nezastaví dění,
a přítomnost se záhy mění v minulost. Kdo však tuto žeň výročí nejčastěji pocítí, jsou paměťové instituce,
od nichž se očekává připravenost
reagovat na společenskou (kulturně
historickou ale i pseudopolitickou)
objednávku.
Rok 2015 má dobře „naloženo“. Přináší již 600. výročí upálení Jana
Husa v Kostnici (1415–2015), dvě století od Vídeňského kongresu a konce
napoleonských válek (1815–2015)
a také dvě století od narození rodáka
z Třebokova u Obory, Františka Alexandra Hebera (1815–1849), zakladatele české kastellologie. Devět set let
uplyne od tzv. kladrubského falsa
(1115–2015), zmiňujícího donaci četných lokalit benediktýnskému klášteru, v níž jsou zmiňovány poprvé
vesnice Tachovska i Plzeňska. Je tak
vyvolán zájem o dějiny obcí. Z našeho okolí například Mladotic a Pňovan. Mnozí další budou slavit a připomínat si vzdálené i blízké časy. U obcí a měst je stáří jakousi přidanou
hodnotou. Dříve se toto vztahovalo
i na moudré kmety (tehdy bývalo
podle básníků velebným kmetům
padesát let). Dnes je zpravidla stáří
myšlenek, slov i skutků synonymem zastaralosti a neplatnosti.
A těch jubilantů! Nestačíme možná
ani všem popřát. Čas tak letí. V našem sborníku se ale pokusíme reflektovat alespoň část významných
historických okamžiků (z hlediska
věčnosti) a během roku o tom budeme Vás, čtenáře, informovat.
Irena Bukačová
OTEVÍRACÍ HODINY V KNIHOVNĚ
Našim čtenářům a badatelům připomínáme, že v Muzeu a galerii
severního Plzeňska v Mariánské
Týnici je pro nejširší veřejnost přístupná knihovna s fondem 14 000
kusů knih, z nichž většina je určena
k zapůjčení domů, zbytek k prezenčnímu studiu v muzeu. Třetina svazků
2
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2015 / ročník XXV
je regionálního charakteru. Knihovna je otevřena v pondělí a středu od
8 do15 hodin. Pokud chcete mít jistotu, můžete se předem telefonicky
objednat na číslech 373 396 410 nebo
373 397 991.K dispozici je také veřejně přístupný internet.
UDÁLOSTI OBRAZEM
V pátek 6. března 2015 navštívil prezident České republiky Miloš Zeman
v rámci návštěvy Plzeňského kraje také Kralovice. Byl přijat na radnici starostou města ing. Rudolfem Salfickým, setkal se s řediteli místních institucí
a následně také v Lidovém domě s občany. Závěrem odpověděl na několik
vznesených dotazů a také připjal pamětní stuhu na městský prapor.
3 VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2015 / ročník XXV
VZPOMÍNKA NA MILANA BUŠKA
Milan Bušek / 24. 7. 1935–16. 2. 2015/
kterého mnozí znají z dob jeho učitelského působení na Základní škole
v Kralovicích a později, v období od
1. 4. 1981 do 31. 1. 1987, také jako ředitele tehdejšího Okresního muzea
Plzeň-sever v Mariánské Týnici,
zemřel v pondělí 16. února 2015 ve
věku nedožitých osmdesáti let.
Většinu svého profesního života
věnoval učitelskému povolání, jednak jako ředitel Základní devítileté,
později Zvláštní (dnešní Praktické
školy) v Kralovicích a také jako školní inspektor. V letech 1981 až 1987
vyměnil toto povolání za místo ředitele Muzea v Mariánské Týnici. Za
jeho působení se zde začala připravovat přestavba muzejní expozice.
Mezi pracovníky muzea i mezi dobrovolnými pracovníky byl oblíben pro
svoji odbornost, pracovitost, moudrost, i pochopení pro starosti druhých. Jeho angažovanost se dotýkala
i oblasti kralovického sportu, hlavně
oddílu odbíjené a také kulturně politického dění v Kralovicích.
/jdi/
POUSTEVNICTVÍ NA PLZEŇSKU
n Radovan Lovčí
„Poustevníci, poustevny a pouště
v Plzeňském kraji“ je název knihy
Petra Rožmberského a Luďka Krčmáře, která vyšla loni v nakladatelství Českého lesa v Domažlicích. Dílo čítá 159 stran a je doplněno množstvím černobílých fotografií, dobových map i jiných vyobrazení. Aby
kniha zaujala také širší publikum
a příliš nerušila čtenáře odbornými
odkazy, zvolila redakce osobitou formu jejich uvedení a zestručnila je na
nejnutnější minimum pod jednotlivými textovými oddíly.
4
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2015 / ročník XXV
Dílo je tematicky provázáno s výstavou na stejné téma, jež se v roce 2014
uskutečnila v Západočeském muzeu.
V prvé části se obeznámíme s obecnými dějinami poustevnictví a posléze i se specifickým vývojem v českém prostředí. Zbylou většinu publikace pak tvoří především encyklopedická část, v níž jsou stručně zdokumentována jednotlivá města, obce
i další místa našeho kraje, ve kterých
působili poustevníci.
Pokud by ovšem čtenář čekal stereotypní vyprávění o vousatém star-
Titul publikace.
ci v jeskyni, situované kdesi v lese,
bude zklamán, neboť situace byla
mnohem složitější a mnohovrstevnější. Dozví se, jak se role poustevníků postupně proměňovala, jaká měli
někteří poustevníci bratrstva, kterak
stát – který postupem času stále více
upevňoval svou kontrolní moc na
poddanými – omezoval, reguloval či
dozoroval život poustevníků, až bylo
nakonec poustevnictví za vlády Josefa II. oficiálně zrušeno. A leckdo
bude možná i překvapen, když zjistí,
že každý poustevník nebyl nutně
mnichem, nýbrž že někdy měl i ženu
a děti či že mohl spravovat blízkou
kapli, nebo dokonce kostel, a jeho
poustevnou nebyla jen jeskyně, ale
leckdy přímo skromný dům.
Publikaci sepsali zkušení publicisté
z našeho kraje. Luděk Krčmář je
zaměstnán v Západočeském muzeu
a během své odborné dráhy sepsal
již několik desítek knižních publikací
vázaných k dějinám západních Čech.
Před sklonkem roku 2014 vydal svoji
nejnovější knihu spojenou s dějinami
náboženství. Dílo nese název „Poutní
místa a místa zvláštní zbožnosti na
severním Plzeňsku“ a vydalo ji kralovické nakladatelství Ashram.
Petr Rožmberský potom působí
jako externí pracovník katedry archeologie Filozofické fakulty ZČU.
Je dobře znám rovněž čtenářům
Vlastivědného sborníku svými pravidelnými studiemi k dějinám severního Plzeňska. Za sebou má četné monografické práce.
K POCTĚ MOJMÍRA HORYNY
n Irena Bukačová
Prezentaci Santiniho se vzpomínkou na Mojmíra Horynu (1945–2011)
uvedl Prof. PhDr. Ing. Jan Royt. PhD. společně s PhDr. Irenou Bukačovou
v Západočeské galerii v Plzni spolu s představením knihy Architektura
Jana Blažeje Santini-Aichla na severním Plzeňsku dne 6. února 2015
v pořadu „Vzpomínka na Mojmíra Horynu“. Následující text si všímá
Horynova přínosu pro záchranu architektonického dědictví.
Mariánská Týnice, která vděčí za
svůj nynější vzhled Mojmíru Horyno5
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2015 / ročník XXV
vi, bývala před zahájením systematické obnovy na počátku 90. let 20.
Prof. Mojmír Horyna přednáší
v Mariánské Týnici v roce 2007.
Foto Václav Podestát.
století stavebním torzem, devastovaným po staletí tragickým osudem.
Jako dílo Jana Blažeje Santiniho
i přes svůj havarijní stav přitahovala
po desetiletí pozornost odborné
i laické veřejnosti, která se usilovala
o její záchranu. V roce 1988 vypracoval Horyna, ještě v SÚRPMO v ateliéru Dobroslava Líbala, tehdy značně
idealistickou vizi obnovy Mariánské
Týnice. Podle jeho zásad, respektovat autenticitu mimořádného architektonického díla a obnovit původní
vzhled všech jeho dominant, se při
obnově postupovalo téměř dvě desetiletí. Proto od roku 1993 býval v Mariánské Týnici velmi často. Spolu
jsme přesvědčovali ty, kteří rozhodovali o financování obnovy, řešili jsme
zásadní i drobné stavební záležitosti,
6
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2015 / ročník XXV
podložené smysluplnou interpretací
souvislostí, spolu jsme hledali ideální
podobu stavby. Svojí přítomností
Horyna dodával obnově váhu, význam a smysl a dovedl pro ni nadchnout všechny, od zedníků přes
restaurátory až po ministry. Největším úspěchem byla obnova již osmdesát let zřícené kupole kostela Zvěstování Panny Marie, která vrátila
krajině dominantu a areálu původní
vzhled. Když se Mojmír Horyna do
Týnice vracel, často říkal, že realizace památkové obnovy Mariánské
Týnice není jen splněný památkářský sen, ale to největší, co po něm
jednou zůstane.
Mojmír Horyna měl rád, ostatně
jako celá generace studentů 70. let,
filosofa Jana Patočku, který napsal,
že „historie je to, co se již nedá měnit, co lze buď uchovávat nebo ztratit“. K tomu si Mojmír přidal, že
„z osobní skutečnosti víme, že se
sami považujeme za souhrn toho, co
jsme prožili, že tedy naše osobní historie zakládá naší identitu. Souhrn
toho co, jsme prožili, vtahuje do naší
identity jak rodinu, tak lidi, se kterými jsme se setkali, tak svět, ve kterém žijeme“. Návažu-li na jeho slova,
s útěchou si mohu říci, že zůstal součástí mé osobní historie i mnoha lidí
své generace a bude spoluvytvářet
naši identitu do té doby, dokud společnou historii budeme uchovávat.
Spolu s Janem Patočkou sdílel také
názor, že „ztráta historie vede ke
ztrátě kulturní identity jedince i celé
společnosti. K tomu může dojít i manipulativní dezinterpretací historie.
Člověk zbavený plnosti dějin v jejich
svébytnosti oproti pouhým nároků
dneška, je bezbranný vůči tlakům
přítomnosti (ekonomické, politické,
sociální, ideologické i jiné manipulaci). Takto kultury zbavený člověk je
ovšem žádoucí pro mocenské struktury všeho druhu.“ Horynovo poznání historických a filosofických souvislostí i nám proto otevíralo dimenzi
nadčasovosti a orientovalo nás
v chaosu doby k věčným hodnotám.
V letošním roce si připomeneme
v Mariánské Týnici nedožité sedmdesátiny Mojmíra Horyny. Jeho broznová busta od akademického sochaře Oldřicha Karbana, která byla na
jeho počest zhotovena k jeho 60.
narozeninám jako výraz uznání a
podílu na obnově této jedinečné Santiniho stavby, se na nás přísně dívá.
Horyna vstoupil do života zdejšího
regionu svojí badatelskou, přednáškovou a vědeckou činnností, jíž objevil pro veřejnost památkové hodnoty
Plaska i Manětínska. Jeho pozornost, věnovaná barokní architektuře
západních Čech (Plasy, Mladotice,
Manětín Kladruby, Týnec u Klatov
aj.), přinesla plody v podobě otevření
cesty k jejich obnově. Poslední přednášku přednesl Mojmír Horyna pro
veřejnost v Mladoticích u příležitosti
třístého výročí vysvěcení kaple Jména Panny Marie z let 1708–1710. Byla
postavena podle projektů Jana Blažeje Santiniho. Jeho hluboké znalosti památkového dědictví se odrazily
v práci na Koncepci památkové péče
Plzeňského kraje (2004), jíž jako
první krajskou koncepci v České republice charakterizovala jasná zodpovědnost za kulturní hodnoty, kterou se musí všechny kategorie společenských reprezentací řídit.
Mojmír Horyna zanechal jedinečný
odkaz nejen ve své vědecké a odborné činnosti, zůstává ale také příkladem angažovaného postoje k úkolům
ochrany kulturního dědictví, které by
bez ohledu na historickou situaci
mělo být vždy společenskou prioritou.
prof. PhDr. Mojmír Horyna (1945–2011)
vystudoval v roce 1970 dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, dále ve Vídni a ve Štýrském Hradci. Studium ukončil diplomovou
prací „Pražská retáblová tvorba v letech 1680-1725“. Do roku 1987 pracoval
ve Státní ústavu pro rekonstrukce v ateliéru stavebně-historického průzkumu, vedeném Dr. Dobroslavem Líbalem. Mezi roky 1988–1990 pracoval
v Národní galerii v Praze. Od roku 1990 působil v Ústavu pro dějiny umění
Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Habilitační práci na téma:
„Gotika a baroko v sakrální architektuře Jana Blažeje Santiniho-Aichela“
obhájil v roce 1992 a docentem se stal v roce 1993. Profesorem byl jmenován
v roce 2002. Od roku 2000 byl ředitelem Ústavu pro dějiny umění FF UK
Praha. Je autorem 9 monografií, 148 odborných studií v českých i zahraničních časopisech a sbornících a 51 dalších článků.
7
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2015 / ročník XXV
Nepublikovaná pozůstalost Mojmíra Horyny (seznam rukopisných prací
uložených v muzejní knihovně v Mariánské Týnici):
Hubenov u Kralovic. Hospodářský dvůr plaského kláštera. Stavebně historický průzkum Mojmír Horyna, archivní část Irena Bukačová, fotodokumentace Viktor Kovařík 2002. Přírůstkové číslo 9970.
Kalec u Manětína. Hospodářský dvůr plaského kláštera. 2004. Stavebně
historický průzkum Mojmír Horyna, archivní část Irena Bukačová, fotodokumentace Viktor Kovařík. Přírůstkové číslo 9091.
Lednice u Kralovic. Hospodářský dvůr plaského kláštera. Stavebně historický průzkum Mojmír Horyna, archivní část Irena Bukačová, fotodokumentace Viktor Kovařík 2003. Přírůstkové číslo 9092.
Lomany u Plas. Hospodářský dvůr plaského kláštera. Stavebně historický
průzkum Mojmír Horyna, archivní část Irena Bukačová, fotodokumentace
Viktor Kovařík 2003. Přírůstkové číslo 9970.
Mariánský Týnec. Bývalé proboštství a kostel Tejnice Mariánská. Stavebně
historický průzkum, Mojmír Horyna, 1988. Přírůstkové číslo 9095.
Mariánská Týnice. Kostel Zvěstování Panny Marie. IV. etapa rekonstrukce - obnova kupole: Posouzení problematiky obnovy Mojmír Horyna, 1998.
Přírůstkové číslo 7784.
Rohy u Kožojed. Hospodářský dvůr plaského kláštera. Stavebně historický
průzkum Mojmír Horyna, archivní část Irena Bukačová, fotodokumentace
Viktor Kovařík 2004. Přírůstkové číslo 9099.
Sechutice u Kralovic. Hospodářský dvůr plaského kláštera. Stavebně historický průzkum Mojmír Horyna, archivní část Irena Bukačová, fotodokumentace Viktor Kovařík, 2002. Přírůstkové číslo 9969.
Olšany u Kralovic. Hospodářský dvůr plaského kláštera. Stavebně historický průzkum Mojmír Horyna, archivní část Irena Bukačová, fotodokumentace Viktor Kovařík 2005.
Černá Hať u Manětína. Hospodářský dvůr. Stavebně historický průzkum
Mojmír Horyna, archivní část Irena Bukačová, fotodokumentace Viktor
Kovařík 2005.
JOHANN LIEBLEIN /1834 – 1881/
n Bohumil Tesařík
Dne 18. října loňského roku jsme si
mimo jiná výročí také připomenuli již
180 let od narození prvního profesora matematiky na pražské německé
polytechnice, Johanna Liebleina,
dnes téměř zapomenutého němec8
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2015 / ročník XXV
kého matematika a pedagoga původem ze západočeského Manětína.
Narodil se 18. října 1834 v Manětíně
a 24. prosince 1881 v Praze zemřel.
Ačkoliv na pražských vysokých školách studovali v první polovině 19.
století většinou Češi, přednášelo se
do počátku šedesátých let výhradně
německy. Toto dlouhé období nerovnoprávného
postavení
češtiny
s němčinou definitivně skončilo 23.
listopadu 1863, kdy císař František
Josef I. podepsal tzv. „Organický statut“ (vlastně stanovy s 25 paragrafy)
„Polytechnického Ústavu Království
Českého“. První školní rok zahájila
dvojjazyčná pražská polytechnika na
podzim roku 1864, kdy na slavnosti,
která následovala po mši v kostele
sv. Jiljí, byly všechny projevy pronášeny česky i německy. Tím bylo oficiálně uvedeno do života ustanovení,
že „co vyučovací a jednací jazyky
jsou na polytechnickém ústavu království Českého oba zemské jazyky
stejně oprávněny... vysvědčení o návštěvě neb o zkoušce v tomtéž předmětu v jednom nebo druhém jazyku
vystavená, mají stejnou platnost...
pro každý z hlavních předmětů jmenováni dva řádní profesoři, z nichž
jeden předmětu v německé, druhý
v české řeči jest povinen vyučovati“.
Očitým svědkem všech těchto historických událostí, kdy v Praze
vznikly namísto dvou dvojjazyčných
vysokých škol, polytechniky a univerzity, školy čtyři - dvě české, dvě
německé, byl protagonista našeho
vyprávění, tehdy třicetiletý profesor
Johann Lieblein, patřící mezi německé profesory, kteří s pražskou
polytechnikou spojili celý svůj život
a velmi výrazně ovlivnili vývoj výuky
matematiky v Čechách (pro mnohé
jiné byla Praha pouze přestupní stanicí na cestě za lepší kariérou).
Právě on v roce 1864 z přihlášených
jedenácti uchazečů vítězně uspěl ve
9
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2015 / ročník XXV
vypsaném veřejném konkurzním
řízení před komisí sestavenou z členů profesorského sboru o mimořádnou stolici matematiky s německou
vyučovací řečí. O úrovní konkurentů
svědčí, že mezi odmítnutými kandidáty byl například Karl Hellmer,
později profesor mechaniky na
brněnské technice a po dvě období
její rektor. Místo mimořádných
a řádných vysokoškolských profesorů, jmenovaných samotným císařem
(museli složit přísahu věrnosti panovníkovi, zemi a škole), přinášelo
v 19. století v rakouské monarchii
vysokou společenskou prestiž, poskytovalo slušný a pravidelný plat
a celoživotní jistotu místa (po dosažení 72 let věku byli penziováni).
Johann Lieblein se narodil 18. října
1834 v dvojjazyčném městečku Manětín, české barokní „perly“ v podmanivém koutu krajiny severního
Plzeňska. Navštěvoval reálku v Mikulandské ulici v Praze a poté studoval na Českém stavovském polytechnickém ůstavu v Praze. Zde byl ještě
jako student v květnu 1858 jmenován
asistentem matematiky a místo zastával až do konce školního roku
1862/63. V roce 1863 získal aprobaci
(zkoušku učitelské způsobilosti) pro
matematiku a nauku o strojích na
vyšší reálce a geometrické kreslení a
stavebnictví na reálce nižší. Byl jmenován učitelem na vyšší reálce v Litoměřicích, ale již ve školním roce
1863/64 se vrátil do Prahy působit
jako suplent matematiky na své
alma mater. Veškerá výuka probíhala
německy. Jak jsme již uvedli, byl
v roce 1864 jmenován mimořádným
a v roce 1869 řádným profesorem
matematiky na již samostatné německé technice. Toto místo zastával
až do své předčasné smrti na Štědrý
den roku 1881. Byl pochován jako jeden z posledních (před zákazem
pohřbívání) na dnes zapomenutém a
opomíjeném Malostranském hřbitově. Jeho hrob patří mezi tzv. „hroby
zaváté“, patřící významným osobnostem, které jsou zde pochovány,
ale dosud, pro součastníky, na neznámém místě.
Za dobu jeho působení se v letech
1864–1881 vystřídaly na české stolici
matematiky čtyři významné vědecké
osobnosti: František J. Studnička
(patřil ke generaci matematiků a přírodovědců, kteří završili obrozenecké tradice české vědy, měl nesmírně široký okruh zájmů, věnoval se
nejen matematice, ale také fyzice,
meteorologii, historii vědy, byl rovněž jedním z našich nejvýznamnějších popularizátorů přírodních věd),
Gabriel Blažek (jako soukromý docent přišel z vídeňské univerzity)
a bratři Emil a Eduard Weyrovi
(jejichž jména se dosud objevují
ve světové matematice).
Profesor Lieblein přednášel jednak
elementární matematiku (aritmetické a geometrické řady, binomická věta, logaritmy, lineární a kvadratické
rovnice, soustavy rovnic o dvou
a více neznámých, kuželosečky), jednak vyšší matematiku (trigonometrii
a polygonometrii, klasifikaci elementárních funkcí a jejich vlastností,
konvergenci a divergenci řad, řešení
rovnic vyšších stupňů, analytickou
geometrii v rovině a prostoru, diferenciální a integrální počet, variační
počet a počet pravděpodobnosti)
10
vždy v rozsahu daném tehdejším
učebním plánem. Jako mimořádný
profesor měl stanoven úvazek přednášet šest hodin týdně; konal povinné přednášky pro všechny studenty
prvního ročníku, ale také se svým
asistentem pro ně vedl repetitoria
k docílení toho, aby si doplnili chybějící středoškolské znalosti. V tomto
směru se také jako člen několika
komisí věnoval organizaci výuky
matematiky na středních školách.
Počínaje školním rokem 1865/66
konal také mimořádnou dvouhodinovou přednášku, ve které se věnoval
nějakému vybranému tématu z vyšší
matematiky (variační počet, vyšší
algebra, algebraické křivky aj.). Elementární matematiku vyučoval
podle tehdy nové učebnice J. P.
Herra „Lehrbuch der höhere Mathematik“ (Vídeň 1857), vyšší matematiku podle učebnice C. L. M. H. Naviera „Lehrbuch der Differential- und
Integralrechnung“ (Hannover 1854).
V roce 1867 vyšlo v pražském nakladatelství G. Neugebauera první
vydání jeho učební pomůcky „Sammlung von Aufgaben aus der algebraischen Analysis“ („Sbírka úloh z algebraické analýzy“). Druhé opravené a rozšířené vydání, již po smrti
autora, připravil k tisku v roce 1889
Dr. W. Láska pod názvem „Lieblein s
Sammlung von Aufgaben aus der
algebraische Analysis zum Selbstunnterrricht“. Není bez zajímavosti, že původní vydání těchto publikací
vlastní a dodnes se používá na Harward University a University of
Michigan. Lieblein byl učitelem
opravdu povolaným i zapáleným,
jeho přednášky byly sice „akurátní“,
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2015 / ročník XXV
Současný pohled na Malostranský hřbitov, kde je J. Lieblein pochován.
(www.panoramio.com/photo)
ale důkladně promyšlené, srozumitelně a skvěle přednesené. Sám se
odborně zabýval teorií tzv. polarplanimetru, řetězovými zlomky a jejich
užitím v praxi.
J. Lieblein vždy vystupoval jako
skutečný a nepochybný Němec. Významně se angažoval v česko-německých sporech ještě na utrakvistické
polytechnice - zprvu s několika dalšími profesory požadoval rozdělení
jednotného profesorského sboru na
český a německý a zejména později
při rozdělení Polytechnického ústavu království Českého na dvě samostatné školy. Stejně aktivní byl
i v tehdy velmi čilém, společenském
životě. Dvacet pět tisíc „pražských “
Němců s půl milionem Čechů nepěstovali téměř žádné styky (samozřejmě mimo obchodních). Lieblein patřil k lidem se širokým kulturním roz11
hledem. Protože byl znalec a milovník hudby, uvedl údajně na německou scénu do Prahy skladatele monumentálního díla a reformátora
opery Richarda Wagnera, který zde
již v roce 1863 dirigoval některé své
skladby.
O životě, učitelské a vědecké práci
německého profesora matematiky
Johanna Liebleina je k dispozici
málo informací. Z dostupných zdrojů, ze kterých bylo čerpáno, je nutno
uvést především habilitační práci
„Česká matematická komunita v letech 1848–1918“ doc. RNDr. Martiny
Bečvářové, PhD. z Ústavu aplikované matematiky FD ČVUT Praha
z roku 2005 a práci RNDr. Pavla Šišmy, Dr. „Němečtí matematici působící na našem území“ z Ústavu matematiky a statistiky, Přírodovědecké
fakulty MU Brno (ve spolupráci se
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2015 / ročník XXV
zesnulým RNDr. Jaroslavem Foltou,
CSc.). Jako použitou literaturu
k Liebleinově biografii autoři uvádějí
publikaci F. Starka, W. Gintla a A.
Grünwalda „Die k. k. Deutsche
Technische Hochschule in Prag“
(Praha 1906). Mimo životopisných
údajů byly k dokreslení dobové atmosféry a doplnění historickými reáliemi použity poznatky z kapitoly „Jak
si Češi a Němci rozdělili pražská vysoká učení“ z publikace prof. RNDr.
Ivo Krause, DrSc., FEng., dr.h.c.
(Katedra inženýrství pevných látek,
Fakulta jaderná a fyzikálně inženýrská, ČVUT v Praze) „Dějiny technických věd a vynálezů v českých
zemích“ (Praha 2004).
Matematické vědy se dotýká i dvojice výroků slavných osobností:
„Neexistuje žádná národní věda, tak
jako neexistuje národní násobilka“
(Anton Pavlovič Čechov), dále:
„Dobrý učitel matematiky je učitel,
který ví, že studentům matematika
k ničemu nebude, ale při jeho výkladu na to zapomenou.“ (Emil Carda,
Mudrosloví matematicko-pedagogické).
Vedle osudů osobností dobře známých je zajímavé a poučné sledovat
i cesty k naplnění životního poslání
přírodovědců a techniků, jejichž jména již vstoupila trvale do stínu zapomnění. Profesor matematiky na
pražské německé polytechnice Johann Lieblein, pocházející z českého
prostředí severního Plzeňska, přispěl svojí uznávanou vědeckou a pedagogickou autoritou k tomu, že se
Praha ve druhé polovina 19. století
stala rovnoprávným evropským univerzitním městem a místem pro
pěstování exaktních věd.
KAUZA POMNÍK LIDICKÝCH DĚTÍ
n Irena Bukačová
Muzeum získalo 10. června 2001
pozůstalost sochařky Marie Uchytilové, kralovické rodačky (1924), která
by v minulém roce oslavila nedožité
devadesátiny. Zemřela v roce 1989,
tedy před 25 lety. V roce 2013 byla
prezidentem Milošem Zemanem
oceněna in memoriam státním
vyznamenáním - Medaile Za zásluhy
prvního stupně, za zásluhy o stát
v oblasti umění.
Jejím nejznámějším dílem je Lidický pomník, tedy Pomník dětským
obětem války, který v bronzu stojí
v Lidicích a jeho sádrový model je
umístěn v kostele v Mariánské Týni12
ci. Tvoří jej kompozice 82 soch dětí
v nadživotní velikosti, které představují lidické děti, zavražděné za druhé
světové války. Před několika lety se
začaly objevovat drobné problémy
v souvislosti s instalováním bronzového pomníku v Lidicích. Týkaly se
totiž otázek autorského práva, které
jsou vždy velmi citlivou záležitostí.
Podle pozůstalosti zdědili díla i autorská práva dcera sochařky, Silvie
Klánová a manžel sochařky J. V.
Hampl. Potud bylo zřejmé, že autorská práva jsou součástí pozůstalosti
po zemřelé sochařce. V Lidicích, kde
u pomníku J. V. Hampl požadoval,
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2015 / ročník XXV
Sousoší lidických dětí v kostele
Zvěstování Panny Marie v Mariánské
Týnici (prosinec 2000) před osazením. Foto Václav Podestát.
aby byl uveden jako spoluautor
pomníku, vznikl vleklý spor, jakým
způsobem definovat jeho podíl na
monumentálním díle. Také druhá
dědička autorských práv projevila
svůj názor, že také ona pomáhala své
matce Marii Uchytilové s prací na
pomníku a na základě svých zkušeností nemohla jednoznačně spoluautorství J. V. Hampla potvrdit. Ten se
obrátil na soud o určení svého spoluautorství. Instituce, které spravují
odkaz sochařky Marie Uchytilové,
památník v Lidicích a Muzeum
v Mariánské Týnici se k tomuto sporu nemohou a nechtějí vyjádřit. Medializaci považujeme za velmi nevhodnou cestu, která vede i k jisté
profanaci tak angažovaného uměleckého díla. Překvapivé je, že za života
Marie Uchytilové a ještě v prvních
letech realizace pomníku v Lidicích,
bylo dílo jednoznačně i se souhlasem
dědiců označováno jako dílo zemřelé
sochařky a teprve v posledních letech se její podíl definuje jako spoluautorský. K medializaci přispělo i natáčení České televize pro program
Reportéři. V muzeu v Mariánské Týnici, které se laskavě ujalo sochařčiny pozůstalosti, natáčel televizní
štáb během února 2015 dvakrát. Byly
prezentovány sbírkové předměty, fotografie a rozsáhlá dokumentace ze
života a díla sochařky, jíž dědici
muzeu darovali.
Péče o velký soubor sádrových
soch je velmi náročná, jejich instalace v prostoru kostela není z dlouhodobého hlediska ideální, protože zde
nelze ovlivnit ani teplotu ani vlhkost.
Je proto žádoucí, aby se díla ujala
instituce, která má lepší možnosti
z hlediska konzervátorských nároků
Sádrový model sousoší v Mariánské Týnici. Foto Václav Podestát.
13
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2015 / ročník XXV
modelu a zajistila tak jeho další existenci. Vystavené sousoší nepochybně přispělo k propagaci tohoto díla
v širší veřejnosti. Za dobu expozice
(od roku 2001) jej v rámci návštěvnického okruhu shlédlo téměř dvě stě
tisíc lidí, návštěvníků muzea i kulturních a církevních akcí, konaných
v důstojném prostoru restaurovaného kostela Zvěstování Panny Marie.
Poněkud paradoxně však působí na
svatebčany, kteří se rozhodli v tomto
prostoru uzavřít sňatek a vstoupit
zde do šťastného života. Úzkostné
tváře dětí, tušících osudové nebezpečí, nejsou dobrým svatebním komparsem.
Jistě by sousoší posloužilo k propagaci protiválečných idejí i v jiném
prostoru, kde by bylo i v lepších technických podmínkách. Muzeum v Mariánské Týnici vyšlo vstříc panu J. V.
Hamplovi, který po dokončení pomníku v pražském ateliéru dílo dále
nemohl umístit a přijalo je pro dočasnou expozici v kostele. Prvním drob-
ným problémem s touto sochařskou
pozůstalostí bylo i zapůjčení jedné
dětské sošky pro odlití náhradního
díla, když byla soška v Lidicích zcizena, přestože v darovací smlouvě od
dědiců je napsáno, že toto zapůjčení
je muzeum povinno provést. Tehdy
samozřejmě nikdo nepředpokádal,
že by nějaký vandal dílo zcizením
poškodil a bude zápůjčky zapotřebí.
Požadavek jehoho z dárců, aby soška
nebyla do Lidic zapůjčena nebo že
bude požadována úhrada za poskytnutí modelu k odlitku, muzeum
v Mariánské Týnici proto překvapil.
Ve shodě se stanovenými pravidly
byla soška k odlití zapůjčena do
Lidic, aniž tím byla autorská práva
dědiců dotčena. Muzeum v Mariánské Týnici hledá řešení s novým
umístěním pomníku ve spolupráci
s kulturními institucemi a příslušnými orgány, a to bez ohledu na to, jak
se vyvine řešení sporu o autorská
práva.
HUSOVA KAPLE V DOLNÍ BĚLÉ
n Pavel Tersch
Po první světové válce docházelo
k přestupovému hnutí z Římskokatolické církve do nově vzniklé církve
Československé a Českobratrské
evangelické. Nová duchovní orientace se projevila i v Dolní Bělé a okolí.
Prvním evangelickým kazatelem,
který zavítal do Dolní Bělé byl farář
Martínek z Opolan, který v dubnu
1921 působil výpomocně na kralovicku a byl některými občany vyzván,
aby také zajel do Dolní Bělé. Druhým
14
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2015 / ročník XXV
Dolní Bělá, Husova kaple.
Foto Pavel Tersch.
farářem, který přišel do Dolní Bělé,
byl již nově zvolený kralovický farář
Jaromír Kryštůfek. První evangelické bohoslužby se v Dolní Bělé konaly
v září 1922 za účasti 25 členů. Další
bohoslužby se konaly dvakrát měsíčně a 23. prosince 1923 byla založena
kazatelská stanice, která měla
i s okolními obcemi 160 členů, protože přestupy byly stále četné. Bohoslužby sloužil kralovický farář Jaromír Kryštůfek, a zároveň konal evangelizační schůze v okolí, v Horní Bělé, Vrtbě, Loze, Mrtníku a později
i v Krašovicích, Tlucné a Trnové.
V popředí této evangelizační práce
stál také br. Josef Vaiz, domkář
v Dolní Bělé. Byl to prostý člověk, ale
věrný bratr, který od počátku téměř
sám obstarával s nevšední horlivostí
všechny potřebné práce. Zemřel
5. března 1931 a jeho nástupcem byl
zvolen Alois Bobysud, obchodník
v Dolní Bělé.
Podle návrhu architekta Jaroslava
Fišera z Plzně byla postavena,
a v neděli 29. října 1939, slavnostně
otevřena Husova kaple v Dolní Bělé.
Stavba byla zahájena po Velikonocích roku 1939 podle staršího Fišerova návrhu. Vzorem pro tuto stavbu
byl kostel Korandova sboru v Plzni.
Kaple má kruhový půdorys o průměru 12 m, a plocha kaple měří 113 m2.
Šest sloupů nese železobetonový věnec, který je žebry zapojen do obvodové zdi. Zastřešení je řešeno dřevěnou 9 m vysokou kopulí a na jejím
vrcholku je lucerna. Krytina je z lepenky a eternitu, takže prostor chrámu přestože je vzdušný a vznosný je
dostatečně chráněn před zimou.
Kaple byla vytápěna dvěma železný15
mi kamny, skrytými za předními
sloupy tak, aby nepůsobily rušivě na
ladný celek. Průčelí kaple je tvořeno
dřevěnou stěnou mezi dvěma sloupy
v popředí a do ní je zasazena kazatelna. Kazatel stojí blíže středu místnosti uprostřed svých posluchačů
a je mimo zakrytý prostor a ze všech
míst dobře viditelný. Tím byla odstraněna chyba většiny kostelů,
které mají podobu obdélníka, spočívající vtom, že kazatelna je často vsazena do hluboké apsidy a je příliš
daleko od vlastního bohoslužebného
shromáždění. V lucerně byl umístěn
zvonek na elektrický pohon, který
darovala sestra Baborová z Vrtby.
Zvonek je památný tím, že byl původně zavěšen na rychtě a svolával
dříve poddaný lid na robotu. Byla to
potěšitelná změna, že má svolávat
českobratrský lid na bohoslužby.
Stavba podle odhadu znalců v roce
1939 měla cenu asi 150 000,-Kč, a byla
pořízena za 80 000,-Kč bez nákladů
na stavební místo. Tak nízký stavební náklad byl umožněn především
tím, že členové sboru poskytovali
zlevněnou nebo bezplatnou řemeslnickou i dělnickou práci a také stavební materiál. Příspěvek členů měl
hodnotu asi 35 000,- Kč. Mnoho členů
sboru s nevšední obětavostí zdarma
lámali kámen, vozili materiál, prováděli výkop a úpravu terénu. Sousední
obce darovaly 12 stromů nebo peněžité dary. Sbor Plzeň-východ opatřil
zdarma plány a rozpočty, daroval 160
sedadel, dvoje kamna, vstupní dveře
a jiný stavební materiál vše v ceně
asi 8 000,- Kč. Synodní rada poskytla
bezúročnou půjčku 30 000,- Kč, Jeronýmova Jednota darovala 15 000,-Kč.
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2015 / ročník XXV
To však nepostačovalo, protože se
stavebním místem a nově zakoupeným harmoniem byl celkový náklad
89 000,- Kč.
V Dolní Bělé šlo o pokus vytvořit
nový typ kostela, který by se dal
postavit ve spolupráci členů sboru
a který by nebyl drahý. To bylo pro
chudé sbory vzniklé v přestupovém
hnutí po první světové válce hospodářskou nutností. Zároveň je to kostel architektonicky ladný a uvnitř pro
evangelické bohoslužby účelně vybavený. V tomto případě byla také výhoda, že stavba se mohla provést
v krátké době od jara do podzimu,
protože práce tesařské a truhlářské
se daly připravit během zimy.
Když se tento způsob stavby osvědčil, doporučila evangelická církev
vypracovat vzorové plány a rozpočty,
aby odpadla starost, kdyby měl některý sbor podobné předpoklady pro
levné provedení novostavby jako
v Dolní Bělé. Pokud se týká fary
a dalších vedlejších místností pro
sborovou potřebu doporučovalo se,
aby v tomto českém katolickém prostředí se stavěly zcela odděleně od
kostela, který měl tvořit samostatný
posvěcený celek jen k bohoslužbám.
Rozhodnutím Ministerstva kultury
č. j. MK 17821/2012 OPP, byla Husova
kaple v Dolní Bělé 21. 3. 2012 prohlášena kulturní památkou. Podnět
k prohlášení uvedené kaple obdrželo
Ministerstvo kultury od vlastníka
stavby - Farního sboru českobratrské církve evangelické v Dolní Bělé.
Ve své žádosti mimo jiné uvádí: „Příklad evangelické sakrální stavby
v prostředí českého venkova, vytvořené v období mezi světovými válka16
mi v duchu funkcionalismu. Stavba
navržená plzeňským architektem
Jaroslavem Fišerem, který patří
mezi nejvýznamnější představitele
meziválečného funkcionalismu působící na Plzeňsku. Stavby Jaroslava
Fišera jsou charakteristické strohým výrazem, vyvážeností proporcí,
kvalitním dispozičním řešením
a působivými interiéry. Z dílny architekta Fišera pochází mimo jiné
chrám a sborový dům Korandova
sboru v Plzni na Anglickém nábřeží.
Projekt kaple v Dolní Bělé byl stavbou Korandova sboru inspirován.
Představoval pokus o vytvoření nového typu kostela, který by byl účelný, estetický kvalitní a zároveň
levný.“
Odbor regionálního rozvoje a územního plánování Městského úřadu
Kralovice souhlasil s prohlášením za
kulturní památku s odůvodněním:
„… jedná se o celkem unikátní stavbu, postavenou mj. v období pohnutém pro český národ (1938–39) na
pomezí Sudet pro české evangelické
farníky, ke které známe nejen její
celou stavební historii, ale je i výjimečně autentická a svým jednoduchým výrazem interiéru esteticky
působivá, odpovídající požadavkům
evangelické církve. Žádná kulturní
památka podobného charakteru
zatím na území Plzeň-sever nebyla
prohlášena a ve spektru prohlášených sakrálních objektů chybí.“
Krajský úřad Plzeňského kraje ve
svém vyjádření uvedl: „jedná se
o cenný doklad funkcionalistické
architektury meziválečného období
na Plzeňsku, který je výjimečný
zejména s ohledem na okolnosti
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2015 / ročník XXV
svého vzniku a zároveň svým využitím pro duchovní účely“. Prohlášení
Husovy kaple za kulturní památku
považujeme i v souvislosti s velkou
mírou stavební a historické autenticity, kterou si objekt do současné doby dochoval a díky níž má značnou
vypovídající hodnotu.
Literatura:
Ročenka Plzeňského seniorátu Českobratrské církve evangelické za rok
1925. Vydal seniorátní výbor 1926.
Vzkříšení za naši diasporu XXIV - 1924. Vydal evangelizační výbor pro diasporu pražského seniorátu.
Plzeňský seniorát Českobratrské církve evangelické za tříletí 1929- 1931
a 1931–1934. Nákladem vlastním, vytiskla knihtiskárna Jana Koblesa v Plzni.
Rozhodnutí Ministerstva kultury č. j. MK 17821/2012 OPP. Husova kaple na
pozemku st.p.č. 148 v k.ú. a obec Dolní Bělá, okr. Plzeň–sever, prohlášení za
kulturní památku.
MANĚTÍNSKÉ LESY PO ROCE 1945
n
Václav Jirsa
V loňském Vlastivědném sborníku
(2014, pozn. red.) vyšla studie „Z historie manětínských lesů“ od Petra
Rožmberského. V první části (VS
č. 1/2014) autor uvádí, že pod pojmem „manětínské lesy“ jsou pro
účely jeho práce, myšleny lesy bývalého manětínského panství jižně od
Manětína, dnes především na katastrech Lipí, Radějov, Vladměřice,
Hvozd a Líté.
Popisovaná oblast lesů je ve východní části Přírodního parku Manětínsko, který byl vyhlášen vyhláškou
ONV Plzeň-sever v roce 1978 jako klidové území. Park se rozkládá na
8832,5 ha v Manětínské vrchovině.
Pro obyvatelé Manětína dodnes jsou
tyto lesy podle pomístních názvů
„panské, obecní, v Pasekách či Lipské“.
Manětínský kronikář Jindřich Nacházel, za odborné spolupráce s lesním inženýrem ing. Vladimírem Zah17
nem, v kronice popsal období prvních dvaceti let po druhé světové
válce ve správě manětínských lesů
za působení Lesního závodu Manětín.
Podle manětínského učitele Jana
Štrose a Václava Žalmana, ředitele
bývalého manětínského vlastivědného muzea, byla v okrese Manětín celková rozloha lesů 14.775 ha (46% veškeré půdy). Asi 70% lesní plochy zaujímala borovice a 27% smrk. Jedle
bývala jen přimíšena, modřín byl
vysazován podél lesních cest a okrajů lesů.
Do roku 1945 v Manětíně, ani blízkém okolí, nebyly žádné státní lesy.
Nebyl tady ani státní lesní úřad. Svůj
vlastní lesní úřad mělo pouze panství
Lažanských z Bukové. Posledním
držitelem majetku Lažanských byl
hrabě J. K. Seiler-Aspang, který rozsáhlý majetek získal sňatkem s hraběnkou Terezií Lažanskou. K velko-
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2015 / ročník XXV
Radějov. Foto Václav Sidorjak.
statku Manětín v roce 1945 také patřily revír Lipí (lesní správce František Šmíd) a revír Libenov (lesní
správce Josef Kalmášek), o celkové
výměře 1.964 ha.
Konfiskace celého panského majetku, včetně lesů, byla provedena v roce 1945 na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Národním
pozemkovým fondem. Tak vznikla
„Správa státních lesů“. Státním
správcem se stal bývalý ředitel panství a hraběcího velkostatku Manětínsko-Rabštejnského, Vilém Bašný,
rodák z Moravy. Byl absolventem
zemědělsko-lesnické školy ve Vídni
a hr. J. K. Seiler-Aspang jej do Manětína dosadil ze svého velkostatku
Lukov na Moravě. Spolu s ním na
Správě státních lesů pracovalo ještě
dalších pět zaměstnanců. Ještě
v roce 1945 bylo utvořeno „Ředitelství státních lesů“ a k němu byly při18
členěny další sousední velkostatky
nebo jen jejich části, konfiskované
podle stejného dekretu. Dále byly
přičleněny lesy z tzv. drobného přídělu - většinou to byly selské lesy patřící Němcům a převzaté státem podle
dekretu č. 108/1945 Sb., celkem 6.433
hektarů z lokalit:
- velkostatek Hrad Nečtiny
(hrabě Mensdorf-Pouily),
- část z velkostatku Plasy
(kníže Metternich-Winneburg)
- část z velkostatku Bezdružice
(Löwenstein),
- část z velkostatku Štědrá - Chlumská hora (Menschik),
- část z velkostatku Vojtěšín
(Beafort Spontin),
- část z velkostatku Nekmíř
(JUDr. Wopršálek),
- část z velkostatku Lipno
(Lípa - Ing. J. Roh),
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2015 / ročník XXV
- část z velkostatku Kunějovice
(Löwy),
- část z velkostatku Melchiorova
Huť, patřící ke klášteru Teplá
(Premonstráté),
- část z velkostatku Chýše-Nové
Dvory u Rabštejna, patřící druhé
větvi Lažanských (poslední majitel
poslanec Prokop Lažanský)
a různý drobný příděl.
Od roku 1948 už bylo v Manětíně také
sídlo lesní správy „Lesního společenstva“. Vedoucím správy byl lesní
správce Ing. Vladimír Zahn. K 1. 1.
1952 „Lesní společenstvo“ převzalo
Ředitelství lesního závodu Manětín s
těmito lesními částmi:
- z velkostatku polesí Kalec
(Ing. Stanislav Brázda) 451 ha,
- z velkostatku Luková (Dr. Danko)
88 ha,
- z velkostatku Vranov u Rabštejna
(Václav Dobrý) 115 ha.
Různé drobné konfiskáty, včetně
lesů velkostatků:
- Velká Černá Hať (zbytkový velkostatek V. Žalman),
- zbytkový velkostatek Kalec (majitel Dr. Brčka),
- zbytkový velkostatek Líté (Vlasta
Najmanová-Hošková)
celkem všechny s malou výměrou
cca 79 ha.
Tímto sloučením všech uvedených
lesních celků, dosáhl Lesní závod
Manětín, až do doby, kdy bylo prováděno první poválečné zařazení lesů v
roce 1949-1950 a sestaven lesní hospodářský plán pro nový celek s platností pro desetiletí 1950–1959, celko19
vé výměry 9.831 ha. V té době byl
Lesní závod (LZ) Manětín rozčleněn
na 6 polesí - Lipí, Kostelík, Nečtiny,
Chlum, Kalec a Melchiorova Huť.
Tato polesí byla dále rozčleněna na
21 ochranných okrsků, neboli hájenství. Lesní hospodářské zařazení
prováděl „Lesprojekt Plzeň“. Zaměstnanci Lesprojektu, Ing. Zdeněk
Lepší a Karel Čipera, kteří práce
v Manětíně prováděli, se tu i oženili
a pak také v Lesním závodě pracovali.
K 1. 4. 1950 byl dosavadní ředitel
Vilém Bašný penzionován. Kronikář
charakterizuje Viléma Bašného jako
člověka velkého, silného a zavalitého, s velmi hlučným basovým hlasem, od kterého se někdy „okna třásla“. Byl čestný a spravedlivý a kdo se
jeho křiku nezalekl, měl vyhráno,.
Takový mu imponoval. Byl jím i zaměstnanec Lesního závodu Josef
Burda starší, řečený „Habr“. Novým
ředitelem se stal Rudolf Stehlík. Pocházel z Moravy a býval hajným.
Hlavním inženýrem LZ Manětín byl
Ing. Josef Friš, rodák z Plzně; dřívejší zástupce ředitele LZ Tachov a LZ
Plasy.
Prvního ledna 1952 došlo k veliké
reorganizaci lesnictví - a sice k rozdělení na závody pěstební (Správy
lesního hospodářství) a závody těžební. Lesní správa lesního společenství Manětín měla z hlavních
úkolů cca 8.000 plnometrů těžby
a 100 ha zalesnění ročně. Z ředitelství Lesního závodu Manětín byla
vytvořena Správa lesního hospodářství, která po stránce pěstební a majetkové, hospodařila kromě své původní rozlohy, i na celé rozloze býva-
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2015 / ročník XXV
lého LZ Plasy, a ještě odborně spravovala obecní a soukromé majetky.
Spravovala také značnou část těch
lesních majetků, které později připadly k Lesnímu závodu Zbiroh a nově zřízenému Lesnímu závodu
Plzeň.
Správa lesního hospodářství Manětín dosáhla výměry 20.786 ha lesů
státních, včetně zemědělské půdy
a 12.621 ha lesů pod odbornou správou. Touto reorganizací byla současně Státními lesy převzata i veškerá
agenda Lesní správy lesního společenství Manětín, Kralovice a část
z Plzně a Rokycan. Následkem toho
celková výměra lesů patřících Správě lesního hospodářství Manětín
dosáhla 33.407 ha a sahala od Trhom-
ného přes Zdeslav do Všesulova,
Chříče, Újezda u sv. Kříže až po Planou nade Mží a Všeruby.
K 1. 1. 1952 z Manětína odešel ředitel R. Stehlík na funkci krajského
ředitele státních lesů a do Manětína
přišel jako nový ředitel Ing. Čestmír
Šedivý, rodák z Příbramska, který byl
dříve zaměstnán u LZ Nýrsko. Lesní
správa lesního společenstva v Manětíně tenkrát sídlila v čp. 110, ředitelství LZ bylo v manětínském zámku.
Odborná lesní správa byla vykonávána ve veškerých obecních, selských a
státem dosud nepřevzatých lesů velkostatkářských, církevních, podnikových a konfiskovaných, nesouvisejících se státními lesy, a to ve 48 katastrálních území Manětínska. Prak-
Přehledná tabulka v kronice uvádí, jak to tenkrát bylo u Manětína
a přidružených obcí Brdo, Česká Doubravice, Hrádek, Lipí-Radějov, Vysočany, Vladměřice a Újezd:
20
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2015 / ročník XXV
Horní Lipí. Foto Václav Sidorjak.
ticky to byla celá západní část bývalého okresu Plasy. Celková výměra
těchto lesů byla 7.581 ha velkostatků
a 480 ha lesů ostatních kategorií,
včetně lesů města Manětína a přidružených okolních obcí.
K zestátnění lesů obce Manětín
došlo na základě celostátního opatření, datum zápisu o předání je ze
7. března 1954. K předání ostatních
obecních lesů došlo do dubna 1954.
Tenkrát Lesní správa lesního společenstva zaměstnávala 3 pracovníky
a u obcí, kromě „lesního referenta“
MNV, původně vykonávalo službu
19 hajných a hlídačů. Jejich stav byl
postupně snížen na 9 obvodních hajných.
Správa lesního hospodářství Manětín byla členěna na střediska: Manětín, se sídlem v Libenově, dále Lipí,
Kostelíky, Huť, Nečtiny, Kalec, Zelený Důl, Čečiny, Doubrava, Lomany,
Krašovice, Býkov, Trojany, Nekmíř
a Újezd u sv. Kříže. Těžbu na celém
území správy lesního hospodářství
21
Manětín vykonával těžební závod
Plasy, který měl v Manětíně své těžební středisko.
Manětínskou Chlumskou horu,
o kterou bylo v historii tolik sporů,
převzala Správa lesního hospodářství Bečov nad Teplou. O Chlumské
hoře jsme již psali ve VS č. 1/2012.
Během let 1953–1954 byly do státního
majetku převzaty všechny obecní
lesy a odborná správa se u nich změnila na správu operativní. K 1. lednu
1956 se opět reorganizovalo. Byly
vytvořeny lesní závody, které měly
hospodařit po staru - tj. pěstebně
i těžebně. Opět se vytvořil původní
Lesní závod Plasy, část přešla do
nově vytvořeného Lesního závodu
Plzeň, který vznikl zestátněním lesů
města Plzně.
Další reorganizace už následovala
k 1. 1. 1957. LZ Manětín tehdy měl
i přidruženou výrobu polního hospodářství, kterou vedl správce Jiří Legner. Bylo to normální zemědělské
hospodářství, umístěné v bývalém
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2015 / ročník XXV
zámeckém velkostatku a patřil k němu i velkostatek v Lipí. Statek se
tenkrát úspěšně specializoval na
pěstování zeleniny, zejména květák.
Celková výměra zemědělského hospodářství, patřící k LZ Manětín, byla
218 ha. Protože v té době státní statky Kralovice neprosperovaly a manětínský statek prosperoval, převzaly jej Československé státní statky
(ČSSS). Utvořily se farmy ČSSS
Manětín a Lipí. Vzpomínám si na
jednu epizodu z roku 1954. Se třemi
spolužačkami a jedním spolužákem
jsme o prázdninách od statku Lipí
stěhovali asi 1 milion drenážních trubek. Trubky jsme vozili do Mladotic,
kde se pak „vagonovaly“. Trubky do
Lipí navezli Němci na začátku protektorátu a měly původně sloužit
k melioracím velkostatku Lipí. LZ se
je však podařilo prodat. Dokončovalo
se převzetí lesů socialistických organizací do operativní správy státních
lesů, ze soukromých lesů členů JZD
se vytvářely lesy družstevní. Nečlenové JZD, kteří ještě vlastnili lesy, je
většinou darovali státu. I některá
JZD své družstevní lesy už předávala do státního majetku. Rozptýlené
zemědělské pozemky postupně přebírala JZD, Státní statky či školní
statek v Nečtinech.
Chlumská hora se 1. 1. 1959 znovu
vrátila do správy LZ Manětín, ale po
zestátnění Lesního družstva Žlutice,
přešla do nově vytvořeného lesního
závodu Žlutice. Sbor ochrany přírody
při Národním muzeu, ústředí exkurzní skupiny v Praze, si v roce 1964
vyžádal informaci pro exkurze ve
vybraných lokalitách Manětínska.
Patřila k nim také Přírodní rezerva22
ce „Chlum“ na části území Chlumské hory. Přírodní rezervace Chlum
byla vyhlášena roku 1947. Informaci
tehdy napsal Ing. V. Zahn. Připomeňme si část jeho dopisu: „Vlastní
rezervace Chlum na Chlumské hoře
leží v k. ú. obce Chlum, okres Karlovy Vary, na parc. č. 1621 - rozloha
rezervace je 3,45 ha. Jde o porosty
s teplomilnou vegetací, rozšířenou
až k místu zvanému Černý kámen.
Jsou zde zbytky původních porostů
lip a dubů s podrosty konvalinky
a kokoříku, s výskytem zimostrázku,
orlíčku, samorostlíku, skalníku, bělozářky, lilie zlatohlavé, lýkovce, atd.
(O rostlinstvu a živočišstvu na
Chlumské hoře více najdeme v zeměpisném popisu Manětínska z roku
1960, které napsal bývalý manětínský
učitel Jan Štros - viz knihovna MT).
Raritou Chlumské hory je jeřáb manětínský, který se jinde na světě nevyskytuje. Přístup do rezervace je
nejhezčí od Manětína, nejkratší od
obce Chlum, i tam odtud to trvá cca
půl hodiny pěšky…“
Na jiném místě dopisu Ing. V. Zahn
připomíná, že rozsáhlá plocha lesů
Manětínska, je také základnou pro
zajímavé mykologické nálezy. Kromě
všech běžných druhů zde rostou
hvězdice, kyjanka tlučkovitá, pýchavky obrovské (Eva Zahnová, členka
čsl. mykologické společnosti v Praze,
našla v r. 1963 pýchavku obrovskou
o váze 3,5 kg a obvodu 120 cm; u Lipí
v roce 1963 také našla velmi vzácný
smržovec smržovitý - Gautieria morchelliformis. Podle sdělení Mykologického ústavu v Praze, šlo o teprve
osmý nález v Čechách a čtrnáctý
zaznamenaný nález v ČSSR).
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2015 / ročník XXV
Hubenov. Foto Václav Sidorjak.
Počátkem roku 1965 Lesní závod
Manětín hospodařil na těchto výměrách pozemků:
- lesy v operativní správě (státní
lesy) - celkem 14.070 ha, z toho lesní
půda 13.070 ha, zemědělská půda
40 ha a ostatní plochy 60 ha.
- lesy v odborné správě - celkem
871 ha, z toho lesy družstevní (JZD)
844 ha a lesy soukromníků 27 ha.
Ředitelem LZ zůstal Ing. Čestmír
Šedivý, hlavním inženýrem byl Ing.
Emanuel Herot, který dříve pracoval
v LZ Tachov a Plasy.
V roce 1965 byl LZ organizačně rozdělen na dvě hospodářská střediska
a osm polesí (Lipí, Libenov, Kostelík,
Karlův Dvůr, Hrad Nečtiny, Manětín,
Kalec, Rabštejn). Polesí se ještě dělila na 28 lesních úseků (hájenství). Už
od roku 1958 měl závod dopravní
středisko s vlastním autoparkem
nákladních automobilů a traktorů.
K LZ také patřilo manipulační středisko v Žihli (nádražní sklad a pila),
mechanizační dílna v Lipí, a truhlářsko-tesařská dílna v Manětíně. LZ
23
měl v té době na všech polesích celkem 14,28 ha lesních školek, 56 budov včetně zámku Manětín. Na
ústředí závodu pracovalo 18 pracovníků (technici, účetní, administrativní pracovníci, skladník, řidič osobního auta, uklízečka), dále 8 polesných,
2 vedoucí středisek, 10 kancelářských pracovníků na polesích a střediscích, 1 manipulant dříví, 5 údržbářů-mechaniků, 2 tesaři, 2 truhláři,
1 zedník a průměrně dalších 270 pracovníků (dělníci a dělnice na polesích, řidiči, závozníci a dělníci na manipulační pile).
Z hlavních ukazatelů v roce 1965 na
uvedené výměře poklesla těžba ze
40.000 plnomerů dřeva ročně na
30.000 plnometrů. V roce 1965 pokleslo také zalesňování z 350 ha na 260
ha. Honitba lesního závodu s režijním provozem a vlastním mysliveckým zařízením tehdy byla pouze
v oblasti polesí Lipí. Statistika tenkrát uváděla 46 jelínků sika, 47 srnčí
zvěře, 42 zajíců, 10 bažantů a střídavý výskyt černé zvěře. Honitba měla
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2015 / ročník XXV
Libenov. Foto Václav Sidorjak.
i loveckou chatu pro účely turistického ruchu a byla používaná hlavně
vysokými politickými funkcionáři
a obchodními zahraničními experty,
kteří přijížděli do Plzně.
Po roce 1980 jsem v Lipských lesích
naběhal desítky kilometrů po četných lesních značených i neznačených cestách. Treningové dávky
směřovaly i přes dvůr Libenov až
k Plachtínu, běhal jsem přes vrchol-
ky Lom a velkou Myť. Dostal jsem se
k pramenům potoků Malého i Kačiny, u kterých jsem se mohl občerstvit
i napít. Často jsem musel odolávat
pokušení sbírat krásné hřiby či křemenáče.
Lesní závod Manětín ukončil svojí
činnost v Manětíně k 31. 12. 1982 a od
1. 1. 1983 se stal součástí Lesního
závodu Plasy.
Inženýr Vladimír Zahn se narodil v Rakovníku 13. 3. 1920.
Studoval tam na státním reálném gymnáziu, maturoval v Praze VII.
Svého profesora kreslení na gymnáziu, akademického malíře Františka
Lexu, připomenul v okresních novinách „ROZVOJ“ v čísle 48, 27. 10. 1980.
F. Lexa je rodák a čestný občan Kralovic, kde je také na místním hřbitově
pohřben. Po maturitě se Vladimír Zahn rozhodoval mezi studiem na Akademii výtvarných umění nebo studiem lesnictví. V roce 1938 začal studium na
Vysokém učení technickém, fakultě lesního inženýrství. Kreslení mu však
zůstalo celoživotní zálibou. Okupace jeho studium násilně přerušila a
dokončil je až po osvobození v letech 1945–1947. Za okupace byl totálně
nasazený v severoněmeckém přístavu Kiel u Baltského moře.
Vladimír Zahn se oženil v Manětíně, byl okresním konzervátorem ochrany přírody bývalého okresu Plasy a po roce 1960, okresu Plzeň-sever.
Zemřel 24. 10. 1985 a je pohřbený v Manětíně.
24
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2015 / ročník XXV
OBSAH
Vážení čtenáři ............................................................................................................. 2
Otevírací hodiny v knihovně .................................................................................... 2
Události obrazem ....................................................................................................... 3
Vzpomínka na Milana Buška ................................................................................... 4
/jdi
Poustevnictví na Plzeňsku ....................................................................................... 4
/Radovan Lovčí
K poctě Mojmíra Horyny ......................................................................................... 5
/Irena Bukačová
Johann Lieblein /1934–1881/ ................................................................................... 8
/Bohumil Tesařík
Kauza Pomník Lidických dětí ................................................................................ 12
/Irena Bukačová
Husova kaple v Dolní Bělé ..................................................................................... 14
/Pavel Tersch
Manětínské lesy po roce 1945 ................................................................................ 17
/Václav Jirsa
ADRESA REDAKCE
Muzeum a galerie severního Plzeňska, Mariánská Týnice čp. 1
331 41 pošta Kralovice, telefon a fax: 373 396 410, 373 397 393
e-mail:[email protected]
www.marianskatynice.cz
www.facebook.com/marianskatynice
Ilustrace na obálce: Třemošná, pomník Jana Husa.(foto Václav Podestát)
Publikace k prodeji
1. SVĚTOVÁ VÁLKA A JEJÍ
OHLASY NA SEVERNÍM
PLZEŇSKU
Text: Irena Bukačová, Jiří Fák,
Miroslav Hus
Válečné zážitky obyvatel obcí severního Plzeňska a vojáků 35. či 88.
regimentu. Publikace je sestavena
převážně z autentických dobových
kronikářských záznamů, válečných
deníků nebo vzpomínek.
ISBN 978-80-87185-19-3
Cena: 120 Kč
KOSTEL SV. PETRA A PAVLA
V KRALOVICÍCH
Text: Irena Bukačová
Vydalo MaG v Mariánské Týnici
a Občanské sdružení Gryspek pro
záchranu kostela sv. Petra a Pavla
v Kralovicích ve spolupráci s Nadačním fondem Mariánská Týnice.
ISBN 978-80-87185-11-7
Cena 150 Kč
ARCHITEKTURA JANA
BLAŽEJE SANTINIHO - AICHLA
NA SEVERNÍM PLZEŇSKU
Text: Irena Bukačová
Více než dvousetstránková publikace sestává z podrobného zpracování
deseti architektonických památek.
ISBN: 978-80-86720-61-6
Cena 299 Kč
PAMĚŤ KRAJINY I - VIII
Texty Irena Bukačová, Jiří Fák
Fotografie Jiří Fák, Václav Podestát
Již osmisvazkové dílo (nejnověji
Nýřansko) je věnováno drobným
památkám vybraných regionů
severního Plzeňska.
Je katalogem památek, které zanechaly generace předků žijící zde po
staletí.
Cena za každý díl 250 Kč
Další nabídka knih na:
www.marinaskatynice.cz
VLASTIVÌDNÝ SBORNÍK
- čtvrtletník pro regionální dějiny severního Plzeňska Vydává M&G v Mariánské Týnici. Redaktor Václav Podestát.
Adresa redakce: Muzeum a galerie severního Plzeňska v Mariánské Týnici,
331 41 Kralovice, tel.: 373 396 410, e-mail: [email protected], IČO: 368 563.
Registrováno Ministerstvem kultury České republiky MK ČR E 12301.
Cena jednoho výtisku pro předplatitele 10,- Kč, roční předplatné 40,- Kč a poštovné.
Vychází 4x ročně. ISSN 1801-0032.