Nejstarší městské sídelní útvary a starověký urban

Nejstarší městské sídelní útvary a starověký urban
Vznikaly v 8. – 7. tisíciletí př. n. l. ve starověké Palestině (Jericho) a Malé Asii (Çatal Hüyük), od konce 6. stol. v Mezopotámii
(předsumerské kultury; Eridu) a v Egyptě. Vývoj byl urychlen koncem 4. tisíciletí př. n. l. po vzniku městských států v Mezopotámii a se
vznikem států ve starém Egyptě. Z 3. tisíciletí př. n. l. jsou zachovány první stavební předpisy. Např. předpisy v městě Uru říkají, že „když
dům překáží v ulici, majitel domu zemře, když dům překáží při straně ulice, srdce jeho majitele nebude šťastné“.
Vyvíjelo se opevnění, postupně docházelo k diferenciaci městského prostoru (palácová oblast, chrámová oblast, obytná oblast), vznikaly
komunikace, zařízení pro zásobování vodou a podobně. Vedle živelně a neplánovitě rostlých měst se záhy začala budovat města i na
pravidelném šachovnicovém půdorysu, který umožňoval přehlednou organizaci a poskytoval další možnost uspořádaného rozšiřování.
Vrcholem urbanismu starověké Mezopotámie byl zřejmě Babylón s výraznými prvky pravidelnosti a plánovitého založení. Z Egypta jsou
známy zejm. velkolepé urbanistické soubory chrámů (Karnak) a pohřebišť, poznatky o lidských sídlech jsou pouze zlomkovité.
V polovině 3. tisíciletí př. n. l. se vyvíjela města v civilizaci údolí Indu (Mohendžo Daro, Hrappa), stavěná na pravidelném půdorysu se
severojižní osou a s vyčleněnou citadelou. Později ve vlastní Indii vzniklo i několik významných teoretických pojednání (Šilpasastra).
Vysoce vyvinutý byl urbanismus staré Číny (od přelomu 3. a 2. tisíciletí př. n. l.). Výstavba měst na pravidelném půdorysu měla mj. i
symbolický charakter; čtvercové město bylo přísně orientováno podle čtyř světových stran (centrální část města symbolizovala pátou
světovou stranu – střed), dvanáct bran odpovídalo dvanácti měsícům. I vnitřní dispozice města byla analogická ke kosmickému
uspořádání. Zachovaly se předpisy a teoretické práce o výstavbě měst. Podle architektonického traktátu Kchao-kung-ťi z konce 2. tisíciletí
př. n. l. mají města tvořit čtverec, který protne devět hlavních ulic ze severu na jih a devět z východu na západ. Jejich šířka má být devět
šířek vozu, hradby mají mít na každé straně tři brány. Vynikat má palác s nádvořím, chrámy a prostor tržního náměstí. Od severu mají
město krýt hory, po jižním okraji má protékat řeka.
Vyspělý byl i urbanismus předkolumbovské Ameriky. V Jižní Americe bylo postaveno hlavní město Inků Cuzco, ve Střední Americe bylo
nejvýznamnějším urbanistickým souborem město Teotihuacán poblíž dnešního Mexico City, mayské Paleuque, Uxmal a Chichen Itzá,
toltécká Tula a aztécký Tenochtitlan.
V antickém Řecku vznikl klasický tvar evropského městského sídla s vyhraněnou sociální a funkční strukturou, prostorovou bohatostí a
estetickými hodnotami veřejných prostranství (viz též řecká architektura – urbanismus). Uliční síť byla záměrně diferencována podle
funkce a významu, vyhraněným typem městského centra se stala agorá. Ulice nebyla zpočátku urbanisticky využita, její estetický a
reprezentační význam stoupal teprve v období helénismu. Kolonády a stoy vymezovaly prostor jako jednotící moment občanského života.
Ve starém Řecku byla poprvé funkčně diferencována města; existovala významná správní a kulturní střediska (Athény), centra kultovní
(Delfy, Olympia) i centra lázeňská (Epidauros). Zpočátku vznikala řecká města na nepravidelném půdorysu, záhy však byl osvojen (zřejmě
pod vlivem asijských vzorů) šachovnicový půdorys; klasickou šachovnicovou dispozici měl Mílétos, obnovený po zničení Peršany 495 př.
n. l. (viz též hippodamický systém). Řecká města, rozšířená v průběhu velké kolonizace po celém Středomoří, se mnohdy stala základem
římských měst i měst středověkých. Rozsáhlá helénistická města s pravidelnou dispozicí s křížem hlavních komunikací již předjímala
urbanismus římský. Hygienické zásady při zřizování měst byly vypracovány Hippokratem, vznikaly i první projekty utopických měst
(Deinokratův projekt města pod horou Athos).
Římský urbanismus nepřinesl zásadní změny, ale veškeré stávající principy řeckého urbanismu obohatil. Město bylo chápáno jako
provázaný funkční celek, vysokou úroveň měly inženýrské stavby (vodovody, kanalizační stoky ap.). V Římě, který se stal prvním
evropským velkoměstem, byla poprvé vědomě regulována doprava (nařízení G. I. Caesara z roku 45 př. n. l.). Prohloubil se proces funkční
diferenciace měst. Pro další vývoj měl velký význam půdorysný rozvrh nově zakládaných římských vojenských táborů (castrum), které se
staly základem četných evropských středověkých měst (Vídeň, Kolín nad Rýnem, anglická města končící na -chester a -cester). Pro rozvoj
renesančního urbanismu bylo významné teoretické dílo Vitruviovo, jehož pojednání o architektuře se jako jediné zachovalo. Rozvíjely se
koncepce ideálních měst, často se sociálními požadavky rovnosti a podobně. V době úpadku římské (západořímské) říše význam měst
klesal, ale dědictví římského urbanismu se v nových podmínkách zachovalo v byzantské říši a v Zakavkazí.