Zrádce moderny Philip Glass - Ostravské centrum nové hudby

28 VIII
ORIENTACE ZKUŠEBNA
Sobota 18. května 2013
LIDOVÉ NOVINY
Polibek
pěstí
PAVEL
KLU SÁ K
hudební kritik
A
ODPOSLECHY
l Pacino vypadá jako ubožák
a karikatura, když hraje ve filmu Phil Spector titulní postavu
slavného popového producenta, obviněného z vraždy. Není divu, že si společnost HBO vymínila úvodní titulek sdělující, že „to, co uvidíte, je fikce“. Staví
sice na skutečných postavách Spectora
a jeho obhájkyně (hraje ji Helen Mirrenová), ale pojistila se tak proti soudním
dohrám. Březnová premiéra měla dobrý ohlas a film by se měl objevit i na karlovarském festivalu.
Spector byl v květnu roku 2011 odsouzen na devatenáct let. Možnost kauce dostane v osmaosmdesáti. Muž, který produkoval Let It Be, desky Johna
Lennona, George Harrisona, Leonarda
Cohena, Ika a Tiny Turnerových, Ramones... „Za co mě trestají?“ křičí ve filmu. „Za to, že jsem nejúspěšnější popový producent všech dob?“
Jeho sklony k násilí jsou pověstné:
když v nahrávacím studiu nastal tvůrčí
spor, začal řvát a občas vytáhl pistoli. Pozoruhodný je v tomhle smyslu jeden
z jeho raných singlů, který se stal legendou. V roce 1962 se dívčí vokální čtveřice The Crystals trochu podivila, jakou
písničku jim to Spector přinesl. Byla –
jako vždy – o lásce, ale tentokrát jinak.
Dívka, která u nich hlídala
děti, jim vyprávěla o svém
příteli, který ji
bil víceméně
denně
„Udeřil mě – a bylo to, jako by mě políbil,“ zpívá se tu o dívce, která ví, že
„kdyby mu na mně nezáleželo, nebyl
by se pro mě rozzlobil“. He Hit Me (It
Felt Like a Kiss) byla pro teenagerky
u mikrofonu divná, nesrozumitelná píseň. Zpěvačka Barbara Alstonová namítala, že při zpěvu nic necítí. „Nebuď při
tom tak uvolněná,“ pravil Phil Spector
a píseň se natočila.
Ale všechna odpovědnost za ten
song by neměla padnout na Spectora.
Napsala ji manželská dvojice hitmakerů: textař David Goffin a Carole Kingová, později prominentní zástupkyně
„ženského pohledu“ v popu. Dívka, která u nich hlídala děti, jim vyprávěla
o svém příteli, který ji bil víceméně denně. Když se jí Carole ptala, proč to snáší, řekla, že je to od něj projev lásky a zájmu. Ústřední slogan písně prý tehdy
řekla úplně doslova.
Když se píseň ozvala z rádií, začaly
se množit protesty jednotlivců i spolků,
že ospravedlňuje domácí násilí. Ještě
než ji stáhli z vysílání, leckdo si ji zapamatoval. Písní o tom, že žena má být
hodná, hezká a pasivní, bylo v té sinatrovské době před nástupem popu šedesátých let dost – ale jen ty, které to
přešvihly, se staly účinným upozorněním. He Hit Me začala putovat dějinami
popu jako kulturní rarita, nekorektnost
v úhledné ambaláži.
Vznikla otočená verze (She Hit Me) o
ženském násilí. V mnoha písničkách se
cituje ústřední slogan. Britští Spiritualized mají písničku She Kissed Me (It
Felt Like a Hit). Píseň se stala motivem
jednoho dílu seriálu Mad Men. Byla to
oblíbená píseň Amy Winehouseové, která v její tragice nehledala žádný odstup
nebo ironii. Ty lze naopak cítit v asi nejslavnějším novodobém podání: Courtney Love se skupinou Hole ji zpívá na
koncertním záznamu MTV Unplugged,
který je k dispozici i jako video. V téhle
verzi je dobře využitá neurotičnost pomalého, potenciálně smutečního rytmu,
který Spector slokám udělil. „Pěkná feministická hymna,“ ucedí Courtney
Love, když dozpívá.
Ta píseň dnes žije dvakrát. Jednak ve
feministických studiích jako štítivý příklad. A pak v podání kapel, které se neštítí: dokážou – jako ta Amy – vsugerovat, že ji prostě zpívá kdosi nešťastný
a narušený. Myslím, že jako prevence
proti násilí dávají smysl obě ty cesty.
Kolik pětihodinových koncertů jste už absolvovali? 16. srpna máte možnost: Philip Glass Ensemble hraje ve vítkovickém Gongu. Pořádající festival Ostravské dny nové hudby zůstává
věrný radikálním spádům své dramaturgie. (Philip Glass Ensamble, skladatel u pravých kláves.)
FOTO JAMES EWING
Zrádce moderny Philip Glass
Populární americký skladatel
se k nám znovu chystá. Tentokrát
na speciální pětihodinový koncert:
v ostravském Gongu se vrátí do časů,
kdy minimalismus zuřil na plné
obrátky.
L
P A V E L K L USÁ K
ze mít důvodné podezření, že
ze všech žijících „vážných“
skladatelů, kteří dnes na světě
jsou, slyšelo nejvíc lidí hudbu
Philipa Glasse.
Důvody jsou dva. Jednak je americký minimalismus vzácnou výjimkou: stylovým
proudem, který si získal široké publikum –
na rozdíl od většiny soudobé hudby. A pak
se Philip Glass už po léta soustředí vedle
oper (u nás se hrály mimo jiné Kráska a zvíře a Pád domu Usherů) i na filmy, které
s jeho hudbou oblétají svět: ať už to jsou
proudy obrazů v esejistických snímcích
Koyaanisquatsi a Powaqqatsi, dramata Hodiny a Zápisky o skandálu či životopisný
film Kundun natočený Ridleym Scottem.
Návrat minimalistův
Skládání hudby a autorské koncerty začaly
Glasse plně živit až po čtyřicítce. Ironií je,
že slávy dosáhl v době, kdy už sám pro sebe
odmítal přízvisko „minimalista“. Průlomová opera bez děje Einstein na pláži vytvořená s Robertem Wilsonem, písňové spolupráce s Laurií Andersonovou či Suzanne Vega,
sólové klavírní skladby: to všechno vzniklo
v době, kdy už Philip Glass pokládal vlastní
„reduktivní“ styl za kompletně využitý, udělal za ním tlustou čáru a začal se navracet ke
všemu, co předtím opustil. Třeba k harmonii nebo přímo k možnostem symfonie. Koneckonců, sám se pokládá za „klasicistu“
(sdílí den narození se svým oblíbencem
Schubertem) a maximálně připouští označení „autor repetitivní hudby“.
Právě s tím souvisí koncert, který se odehraje v srpnu v byvším ostravském plynojemu, multifunkční aule Gong v Dolních Vítkovicích. Bude to skutečně dost odlišná
akce od lehce romantických klavírních vystoupení, jež zažila v posledních letech Praha. Glass se výjimečně vrátí do časů, kdy
byl vědomým a záměrným minimalistou.
Se svým ansámblem uvede dílo, které celé
tohle období korunovalo a uzavřelo. Music
In Twelve Parts je encyklopedickým shrnutím všeho, nad čím skladatel koumal od poloviny šedesátých let – a není to tenká encyklopedie. Premiéra v newyorské Town
Hall v roce 1974 si vyžádala přes čtyři hodiny. Mimořádná akce ve vítkovickém
Gongu by měla i s přestávkou na večeři trvat hodin pět.
Takový zážitek promění v člověku vnímání času, zvuku, reality. V zemích, kde
mají větší slovo šamani, se tomu stavu prozaicky říká trans.
Indie po newyorsku
Příběh Philipa Glasse je v čemsi charakteristický pro poválečnou americkou kulturu.
Mladý autor načerpal impulsy v Evropě
a v Asii: pak se vrátil do New Yorku, aby to,
co poznal, přetavil ve výraz, který se stane
součástí novodobé americké identity.
Glass prý už v osmi letech věděl, že
chce být hudebníkem. Chodil do chicagské
střední školy pro mimořádně bystré děti
(ve vedlejších ročnících byli Susan Sontagová a Carl Sagan). Osudné pro něj bylo
pařížské studium u skladatelky Nadii Boulangerové, dodnes nedoceněného fascinujícího svědka hudby 20. století: mezi jejími
studenty byli Quincy Jones a Astor Piazolla, ale i čeští autoři Vítězslava Kaprálová
a Karel Husa.
V Paříži se Glass pracovně setkal
s Ravi Šankarem: pomáhal mu připravit
jeho filmovou hudbu v partiturách pro orchestr. Ponořil se při tom do rytmických
principů indické hudby: viděl, jak rytmus
může budovat a určovat formu díla. Konečně našel řešení otázky, na kterou do té doby
neznal odpověď: jak se rozejít s hudebním
vývojem doby, který mu nevyhovoval. Jak
se stát „zrádcem moderny“, což je titul, který byl minimalistům mnohokrát vnucen.
Postupně začal budovat svůj styl založený na rytmech v překrývajících se cyklech:
sám to popsal jako „kola otáčející se uvnitř
kol“. Rozjel se zjistit víc do Indie a severní
Afriky. Pak se vrátil do New Yorku – aby
zjistil, že na podobné věci tu myslí víc autorů, především Steve Reich a Terry Riley.
Když se ho dnes novináři ptají, zda nebyl
zklamán, že má konkurenci, Philip Glass odpovídá: „Nesmírně se mi ulevilo. Do té doby
jsem se obával, že taková hudba nezajímá nikoho jiného a že s ní budu osamělý.“
Každá radikálnost má svá omezení.
Glass patřil k „postaru vychovaným“ skladatelům, kteří psali standardní notové partitury. Ovšem bylo nemožné vměstnat se
s nezvyklou tvorbou do běžného koncertního života. Glass patřil k těm, kteří (pokud
chtěli slyšet a sdílet své skladby) museli založit vlastní soubor. Stalo se v roce 1968
a Philip Glass udělal z omezení koncept:
dlouho nesměl jeho hudbu hrát nikdo jiný.
Vystupoval především v nezávislých galeriích, v neděli odpoledne se konaly domácí koncerty v Glassově loftovém bytě.
Vrcholná skladba toho období vznikla
z nedorozumění. Glass napsal kratší skladbu, v níž se prolíná dvanáct linií – proto ji nazval Hudba o dvanácti partech, Music in 12
Parts. Když ji přehrával své známé, řekla:
„To je krása! Jakých bude těch dalších jedenáct částí?“ Glass vzal ten omyl vážně: bez-
tak potřeboval víc repertoáru pro svůj soubor. Rozhodl se, že napíše cyklus, který
bude reprezentovat všechno, čím si v cestě
za svou minimal music prošel. Svou summu
dokončil až po třech letech. První část začíná až emotivně, s měkkými varhanními zvuky: Glass sem ovšem zároveň ukryl princip
– v každé chvíli zní v některém z proplétaných hlasů tóny cis a fis. Podprahově tu tedy
celou dobu bzučí prodleva: ovšem ne stálá,
hlasy si konstantu mezi sebou přehazují,
jako by ji chtěly konspirativně ukrýt. V dalších částech už se rozjede Glassův pověstný
rychlejší puls: ne mechanicky opakovaný,
naopak, po vzoru indické hudby pořád střídající mírné proměny, jako v rychlé kalkulaci
křivek nekonečného vesmíru.
Na dlouhých koncertech
nakonec vždycky stejně
myslíme také na to,
že hudba tu bude
i tehdy,
až my už ji
neuslyšíme
Na samém konci už Glass měl pocit, že
všechny možnosti vyčerpal: podal tedy
ruku přesně té hudbě, s níž se před lety rozešel. V závěru proto zní (zase v extatickém
opakování) dvanáctitónová řada: dodekafonie využívající každý z půltónů stupnice,
klíčový modernistický prostředek Arnolda
Schönberga, Antona Weberna a dalších. Je
to důvtipné, překvapivé – a ukazuje to, že
Glass nikdy neměl problém redefinovat
sebe sama. Konečně, k mamutím dílům
jako je Music in 12 Parts skutečně pocitově
nesedí výraz minimalismus. „To slovo by
se mělo zadupat do země!“ zuřil Glass
v 70. letech. Nejspíš se také obával, že mu
odradí publikum: vždyť smyslový zážitek
z mohutné polyfonie, v níž lítají tónové
řady a rozložené akordy jako meteoritické
roje, věru není žádnou hudební askezí.
Disney a já, stavitelé mostů
Glass dodnes zkomponoval 29 (sic!) oper.
Za zmínku stojí Dokonalý Američan, který
měl letos premiéru v Anglické národní opeře v Londýně. Je to příběh Walta Disneyho
zpracovaný podle románu Petera Stephana
Jungka z roku 2005. Zakladatel zábavního
impéria je tu nahlížen „jako megaloman se
sklony k rasismu, misogynství a mccarthyovskému inkvizitorství“, jak říká zpráva
ČTK. Samo Disneyho studio odmítlo poskytnout pro operu oprávnění k použití ja-
kékoli postavičky. Glass se v rozhovoru vyjádřil k dilematu: zprvu prý váhal, zda na
opeře pracovat. Ale nakonec našel klíč k paralelnímu „světlému příběhu“: „Vidím Walta Disneyho jako ikonu modernity, člověka
schopného budovat mosty mezi vysokou
a populární kulturou.“
V tomhle směru evidentně pojmenovává i sebe sama: hudba s rytmem, akordickými centry a přece stojící mimo lyricko-romantická schémata, mu pomohla spojit publikum z popového i seriózního břehu.
Část hudební veřejnosti mu nikdy neodpustila právě tenhle sociální průlom: totiž konec iluze, že vážnohudební publikum by
mělo stát v noblesní opozici vůči „lehké
múze“. Hudbou, v níž se zrcadlí touha po
hodnotové neutralitě, Glass připomíná, že
uvnitř „popových“ a „soudobých“ forem
můžeme najít podobný obsah – od naivního po hluboký. Hranice už vede jinudy.
Ke kořenům původní síly
Dnes, v 21. století, se ozývá repetitivní hudba za všech stran. O minimalismu se už ani
nemluví, jeho principy, rozmělněné, zevšedněly. Jsou páteří tanečního popu, znějí
ze soundtracků, ostinata jsou prostředkem
líných autorů, děti si v mobilních aplikacích hrají se zvukovými smyčkami. Repetitivnost ztratila sílu.
Chystaný koncert ansámblu Philipa Glasse by mohl být návratem ke kořenům oné
síly: dostane se publiku v intenzivní dávce,
dobrém tvaru a s fyzickým výkonem smečky velmi speciálních performerů. Nemusí
to být jen historická lekce o tom, jak probíhala v Americe před čtyřiceti lety ta slavná
„zrada moderny“. Vždyť dobrá pulsující
hudba se vždycky spojuje s pulsem v lidském těle a ubíhajícím časem: připomíná,
co všechno nás přesahuje. Glassův kolega
Steve Reich ve svém tvůrčím krédu přímo
psal o konfrontaci s něčím nadlidským:
když hudbě udělíme podmínky a necháme
ji běžet, pak jsme sice stáli u prvního impulsu, ale dál se dějí věci, které bychom předem neodhadli. Na dlouhých koncertech nakonec vždycky myslíme na to, že hudba tu
bude i tehdy, až my už ji neuslyšíme.
To koneckonců souvisí i s chystanou návštěvou. Philipu Glassovi je šestasedmdesát. Music In 12 Parts je evidentně fyzicky
nejnáročnějším dílem, na jehož provedení
se podílí. Budou ho s ním hrát lidé, kteří
mu stojí po boku desítky let: dirigent a klávesista Michael Riesman, saxofonista Jon
Gibson, zpěvačka Lisa Bialawa. Přestože
dnešní mladí muzikanti dokáží naplnit
mnohá radikální zadání, Glassův soubor je
patrně jediným tělesem na světě, které ví,
jak čtyřhodinové mamutí dílo zvládnout.
Přejeme Philipu Glassovi hodně sil: zároveň vůbec není samozřejmé, že by se ve
střední Evropě tenhle koncertní program
mohl zopakovat.