odvaha olgy dvořák jít proti proudu

BAZAAR ART
Když Olga studovala v New
Yorku, navázala úzké vztahy
s tamní nejmladší výtvarnou
scénou. Vybrala patnáct
umělců, kteří mají potenciál,
a udělala jim tady sólo výstavy.
V pozadí obraz od newyorské
umělkyně Dany Bell.
O D VA H A
OLGY
DVOŘ Á K
J Í T PROT I
PROU DU
Proč se o její galerii v tisku mluví
v souvislosti s kontroverzními
projekty a proč tato galerie budí
tak různorodé emoce?
Fotografoval BENEDIKT RENČ
40 HARPER’S BAZAAR ART Březen 2015
VZTAHY
BAZAAR ART
42 HARPER’S BAZAAR Březen 2015
FOTO: BENEDIKT RENČ; STYLING: JAN POKORNÝ; LÍČILA A ČESALA: LUCIE JANKŮ; PŘIPRAVILA: PAVLÍNA SAUDKOVÁ
Maskérovy
Znepokojující figury
na plátně, benátské
zrcadlo s vyřezávanými
Lebkami Milana
Housera, magicky svítící
kruh Ašota Haase nebo
Skreplův ironický obraz
Mother is your personal
Jesus.
FOTO: ; PŘIPRAVILA:
„Obklopuji se ráda kombinací
nejlepšího a nejdivočejšího:
propojené svítící bílé boty nikdy
nekončících milenců Happy
end Shoes a Heroin Crystal
Jiřího Černického, Zbraň Davida
Černého...“
aleristka Olga Dvořák je ve svém loftovém bytě v posledním patře holešovické
Mariny obklopena uměním výtvarníků, které
exkluzivně zastupuje v rámci galerie Dvorak
sec contemporary se sídlem nedaleko Pařížské
ulice. V bílém minimalistickém interiéru podtrhují originální atmosféru interiéru bláznivá
díla, jako červený neon Viktora Freša Bůh je
láska nad kanárkově žlutým obrazem newyorské
malířky Dany Bell a vedle toho Lebka Davida Černého.
Navozují pocit, že tento byt má divokou duši a neklidné
srdce. Zdá se, že je to její styl – spojila svoji značku galerie se
jmény největších bouřliváků a rebelů na naší výtvarné scéně
a povýšila šok v umění na svoje know-how. Dokázala propojit
značku, tedy v tomto případě jména mediálně známých umělců, prestižní událost, hvězdný status, zákulisní příběh a ohromující cenovou výši. Vernisáže v této galerii a pozadí jejího
příběhu jsou vynikajícím příkladem prvotřídního marketingu
současného umění. Nedílnou součástí je i to, že veřejnost projekty, které Olga uvádí, miluje, nebo nenávidí. Nic mezi tím.
Její příběh začal před více než deseti lety, kdy opustila
snové místo v mezinárodním aukčním domě Dorotheum
a otevřela v bývalé komunistické tiskárně svou první galerii.
„První obraz, který jsem prodala, byl akryl Josefa Bolfa za
dvacet tisíc z jeho výstavy v naší galerii. Nedávno jsem nabídla
kupci, který je shodou okolností můj dobrý přítel, že tento
obraz od něj za desetinásobek odkoupím. Smál se, ale obraz
mi zpět neprodal,“ vzpomíná Olga na své začátky.
Tehdy na sebe upozornila poprvé. Pražské výtvarné komunitě neznámá dlouhovlasá štíhlá dívka s bratislavským přízvukem vytáhla na Václavské náměstí velkorozměrové sochy a po osm let proměňovala historické centrum Prahy na obří
open air galerii, aneb když lidi nechodí
do galerie, umění musí přijít za lidmi na
ulici. Dovezla do Prahy sochy takových
světových umělců, jako jsou Julian Opie,
Dennis Oppenheim, Erwin Wurm nebo
Sylvie Fleury. V nejlepším s tím však
přestala a vymyslela si něco nového. „Po
několika letech jsem už měla punkerského stylu drsné galerie ve stylu factory
dost a rozhodla jsem se s tím vším seknout a splnit si svůj
největší sen – udělat progresivní privátní galerii, která jako
kdyby vypadla z oka těm nejlepším galeriím v Chelsea v New
Yorku.“ A protože galerie je tak dobrá, jak dobří jsou umělci,
které zastupuje, rozhodla se oslovit ty, které si vybrala jako
nejlepší. Shodou okolností byli také nejkontroverznější. Olga
mezinárodně zastupuje Jiřího Davida, Davida Černého nebo
Romana Týce, tedy umělce, kteří jsou nejenom nezpochybnitelně mezinárodně uznávaní, ale jejich osobní vztahy nejsou
právě vřelé. Někteří se navzájem dokonce kvůli urážkám
žalují a jejich spory řeší soud. Tím je její galerie v našich podmínkách jedinečná, dosud si nikdo netroufl spojit dohromady
právě tato neslučitelná jména a postavit na tom koncepci
galerie. Je to odvážné a má to nadhled. Opět šla proti proudu.
A jak se pracuje s někým jako David Černý, se kterým se, jak
se někdy může zdát, nedá vyjít? Olga se usmívá: „Obvykle se
s umělci, které zastupuji, i přátelím. Samozřejmě, je tu možná
trochu stres, pramenící z toho, že jsem umělci zpravidla také
finančníkem, kritikem, poradcem a přítelem, a to vše kombinovat není lehké. Ale ráda seznamuji i sběratele s umělci
a díky tomu dávám sběrateli možnost skrz osobnost umělce
pochopit jeho umění. Je zábavné sledovat, když pořádám Art
dinner party u sebe v bytě, a proti sobě sedí umělec a sběratel,
jaká mezi nimi vznikne chemie. Někdy se urazí jen někdo,
jindy všichni, málokdy nikdo, ale většinou je to velká legrace
a o tom současné umění je. O tom, že s umělcem můžete mluvit a dát si s ním sklenku vína, probrat život, ženy, motorky.
Asi největší radost mám, když mě instinkt nezklame a mnou
vytipovaný umělec skutečně uspěje, tedy prorazí v zahraničí
a jeho ceny se znásobí. Sbírat současné umění není až tak
moc o investicích a chladné spekulaci, ale o krásném pocitu,
že jste vsadili na vítěze...“
Dnes už Olga se svými nejvýznamnějšími sběrateli pracuje
individuálně, v některých případech má
privátní sbírka s jejím rukopisem dokonce ambice stát se v budoucnu muzeem.
A na otázku, jak relaxuje, když nevybírá
mladé umění v New Yorku, nepřednáší
na VŠE v Praze Umění a investice nebo
necestuje se sběrateli po světových veletrzích, po chvilce přemýšlení odpoví:
„Běháme, všichni v rodině – partner
i děti a také všichni v galerii. Dokonce
musíme všichni povinně v galerii běžet
deset kilometrů v rámci Nike run, neexistuje výmluva. A myslím, že i to nás odlišuje od jiných galerií. Většina našich klientů totiž běhá s námi. Jsou to jednak
lidi našeho věku, třeba i s podobným smyslem pro humor
a citem pro dobré víno. Je to spojeno s životním stylem, cestujeme často s klienty za uměním do zahraničních metropolí
a tenisky na běh mají v kufru vždycky své místo. Výborně se
u toho bavíme a tak trochu si podle toho i plánujeme program
– je září, běžíme pražský Nike run, pak je potřeba stihnout
Frieze v Londýně a odletět na Art Miami Basel.“
A na závěr Olga prozrazuje malou pomůcku, jak vyzrát
nad tím, když stojíte před obrazem a vůbec netušíte, o čem je:
„Pokud vůbec netušíte, co to dílo znamená, a očekává se, že
něco řeknete, doporučuji větu, kterou musíte říct tak jakoby
napůl odmítavě a napůl zklamaně. Ať ji řeknete u jakéhokoli
obrazu, nikdy nebudete vypadat hloupě. Naopak. Ta magická
věta zní: ‚Hmm, příliš formální!‘“­­ ❑
„Art dinner party?
Někdy se urazí
jen někdo, jindy
všichni, málokdy
nikdo...“
Březen 2015 HARPER’S BAZAAR ART 43