docotevřít časopis - Absolventi
download 
Stížnost Transkript
otevřít časopis - Absolventi
ABS LVENT ČASOPIS PRO ABSOLVENTY MASARYKOVY UNIVERZITY 2011/2012 SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ Nejsme polární dobrodruzi VAŠE ALMA MATER VAŠE ALMA MATER VĚDA A POZNÁNÍ Nové prostory na Masarykově univerzitě Otce genetiky uznaly až další generace Studenti vymysleli operační systém pro seniory str. 3 str. 34 str. 38 OBSAH ČÍSLA Spříznění volbou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1 Masarykovu univerzitu vede nový rektor . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .2 Novinky z univerzity . . . . . . . . . . . . . . . . . .3 Rozvoj vztahů s absolventy . . . . . . . . . . . .9 To věda je dobrodružství! Rozhovor s Pavlem Proškem . . . . . . . . . . . . . 10 3 Sraz přilákal na osmdesát absolventů lékařské fakulty. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12 Jak jsem studoval lékařství . . . . . . . . . . 13 Otisk lékařské fakulty nosím stále v srdci Rozhovor s Jozefem Rovenským . . . . . . . . . . 14 O vinohradních horách a vypitém archivu na Petrově . . . . . . . . . . . . . . . . . 16 Příjemné chvíle při čtení časopisu Absolvent Vám přeje redakce. Marek Fencl, Vinný kámen . . . . . . . . . . 17 6 Nezávislý soudce je základem demokratického státu Rozhovor s Ivou Brožovou . . . . . . . . . . . . . . . 18 Jak být spokojený aneb Pohoda z pohledu psychologie . . . . . . . . . . . . . . 20 Univerzitní projekty se prosazují do praxe . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21 Řešení romské problematiky? Začít musíme u vzdělání Rozhovor s Janou Horváthovou . . . . . . . . . . . 22 21 Mladí lidé se stali digitálními domorodci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25 Eitinger přežil koncentrační tábor. Pak výzkumem pomohl vězňům . . . . . . 26 Starec vede katedru a krasobruslaře Březinu k úspěchům Rozhovor s Petrem Starcem . . . . . . . . . . . . . 28 Brněnští senioři zblízka poznali královnu Baleár . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30 18 Univerzity třetího věku v Brně a Lipsku spolupracují . . . . . . . . . . . . . . 31 Bankrot Česku nehrozí, ale veřejné finance je nutné dát do pořádku Rozhovor s Richardem Podpierou . . . . . . . . . 32 Otce genetiky uznaly až další vědecké generace . . . . . . . . . . . . . . . . . 34 Angola je pro mě srdeční záležitost . . 37 Studenti pomáhají seniorům spřátelit se s počítači . . . . . . . . . . . . . . 38 28 Publikace z Nakladatelství Masarykovy univerzity . . . . . . . . . . . . . . 39 Napsali jste nám . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 40 VYDALA: MASARYKOVA UNIVERZITA Odbor vnějších vztahů a marketingu RMU Tiskový odbor RMU REDAKČNÍ RADA: Markéta Soukupová, Petra Polčáková, Adéla Bódiová VEDOUCÍ REDAKTORKA: Petra Polčáková REDAKCE: Martina Fojtů, David Povolný PRODUKCE: Adéla Bódiová JAZYKOVÁ REDAKCE: Světlana Mičánková FOTO NA OBÁLCE: Ondřej Surý FOTO: Ondřej Surý, Martin Kopáček, David Povolný, Petra Polčáková, archiv měsíčníku Masarykovy univerzity muni.cz, archiv MU OBÁLKA A DESIGN: Pavel Jílek GRAF. ÚPRAVA A SAZBA: Jana Panáčková, ateliér EXACTDESIGN TISK: Tiskárna Helbich, a. s. VYŠLO v listopadu 2011 v nákladu 6 000 výtisků, neprodejné. KONTAKTY: MASARYKOVA UNIVERZITA Žerotínovo nám. 9, 601 77 Brno tel.: +420 549 495 054 e-mail: [email protected] www.absolventi.muni.cz ROČNÍK 2011/2012 EDITORIAL Spříznění volbou Úvodní slovo rektora V červenci letošního roku, v době, kdy jsem překonával prázdninové pokušení odpočívat, jež se akademiků pravidelně zmocňuje po skončení jarního semestru, a připravoval se na převzetí rektorského úřadu, připomněl jsem si malé soukromé výročí. Před pětadvaceti lety jsem promoval na Filozofické fakultě tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně a prodlužoval si pobyt na univerzitě svým prvním regulérním pracovním poměrem na dobu určitou jako hrubá námezdní síla na archeologickém výzkumu na Pohansku u Břeclavi. A mezi záplavou rozpočtových čísel, předpisů a strategických plánů, v jejichž společnosti jsem trávil letošní léto, se mi znovu a znovu vynořoval obraz univerzity z doby mého studia. Univerzity z dnešního pohledu malé, ba provinční, univerzity, na níž byli zahraniční studenti naprostou výjimkou, stejně jako zahraniční učitelé, univerzity, která se před nepříznivým politickým klimatem doby chránila uzavíráním do malých soukromých kruhů, v nichž přežívaly intimní ostrovy akademické a intelektuální svobody. A přesto univerzity překvapivě dobré, alespoň v oblastech, kam jsem tehdy jako student dohlédl, univerzity, jež navzdory předchozím politickým represím uchovala mnohé z prvorepublikové noblesy Masarykovy univerzity a nesla stopy krátkého rozletu let šedesátých. Ostatně po ročním armádním intermezzu jsem mohl během dalšího studia srovnávat relativně svobodné brněnské prostředí s mnohem drastičtěji normalizovanou fakultou pražskou. A v tomto, snad okolnostmi poněkud idealizovaném obraze minulosti vystupovaly nejplastičtěji vedle mých nejbližších přátel a spolužáků tváře mých učitelů. Neboť univerzita v obklíčení se vyznačovala mimořádnou mírou www.absolventi.muni.cz kontaktu a blízkostí učitelů a žáků. V dobách přísné regulace počtu přijímaných připadal na mém oboru dokonce jeden student na jednoho učitele, zatímco dnes je to padesát studentů na jednoho učitele na řadě fakult univerzity. Už proto si pamatuji své mentory patrně lépe, než si bude většina mých studentů pamatovat mne. Ale navíc tu byla ona blízkost, ba jakési intelektuální spiklenectví, jež se dostavovalo, jakmile učitelé a studenti rozeznali vzájemnou spřízněnost, založenou na preferenci intelektuální svobody před ideologickou konformitou. Mám to štěstí a čest, že někteří z mých učitelů jsou dodnes mými kolegy na univerzitě, někteří však již bohužel odešli. Možná však Ti, kteří odešli, mohou svým někdejším studentům prokázat největší službu. Sociologové dávno říkají, že se stáváme dospělými tím, že se na sebe dokážeme dívat očima druhých. A vzdálení učitelé jsou Ti, které můžeme bez obav z přiznání vlastní nejistoty povolat na pomoc tehdy, když hledáme správnou cestu. Díky předchozí blízkosti a spříznění volbou se můžeme pokusit podívat se sami na sebe právě jejich očima. To je možná cennější přínos univerzity než dnes tak populární míra nezaměstnanosti absolventů nebo jejich průměrná nástupní mzda. Hlavním úkolem rektora je uhájit roli univerzity jako místa setkávání učitelů a žáků i ve světě masového vzdělávání a obstát tak před pomyslným kritickým pohledem svých učitelů. Mikuláš Bek rektor Masarykovy univerzity 1 VAŠE ALMA MATER Masarykovu univerzitu vede nový rektor ~ Slavnostní inaugurace nového rektora se konala 12. října 2011 v aule na právnické fakultě. Její součástí byl také tradiční rektorský slib. Masarykova univerzita (MU) má od začátku září 2011 nového rektora. Stal se jím dosavadní prorektor pro strategii a vnější vztahy Mikuláš Bek, jehož vybral v tajném hlasování z pěti kandidátů akademický senát. Mikuláš Bek, který povede univerzitu do roku 2015, ve funkci nahradil politologa Petra Fialu, jenž stál v čele MU dvě funkční období od roku 2004 a o post se už podle zákona nemohl znovu ucházet. Sedmačtyřicetiletý muzikolog Bek působil jako prorektor pro strategii a vnější vztahy univerzity do konce srpna 2011. Kromě toho také vyučoval v Ústavu hudební vědy na Filozofické fakultě MU, který v letech 1999–2004 vedl. Během své kariéry působil také na Univerzitě Karlově, Univerzitě Palackého v Olomouci či jako hostující pedagog na Londýnské univerzitě, byl členem řady odborných orgánů, jako například Evropské univerzitní asociace. Ve své vědecké práci se zabývá hudební sociologií, dějinami novější hudby a hudební analýzou. Mikuláše Beka jmenoval do funkce prezident Václav Klaus. Stal se tak v pořadí již třiatřicátým rektorem Masarykovy univerzity. Od 2 pádu totalitního režimu vedli druhou největší českou univerzitu bohemista Milan Jelínek, fyzik Eduard Schmidt, informatik Jiří Zlatuška a politolog Petr Fiala. Slavnostní uvedení nového rektora do úřadu se konalo 12. října 2011 v aule na právnické fakultě. Součástí obřadu byl tradiční slib, v němž se nový rektor zavázal hájit všechna práva univerzity a dbát na to, aby celá akademická obec plnila své povinnosti ve prospěch univerzity, státu, ale i vědy a celého lidstva. Poté následovala inaugurační přednáška z vědeckého oboru nastupujícího rektora – muzikologie. Historie inaugurace rektora jako nejvýznamnějšího akademického obřadu sahá až k založení univerzity. První se na MU konala v roce 1920 a vycházela ze zákona o organizaci úřadů akademických z roku 1873 a z tehdejší praxe Univerzity Karlovy. V 50. letech 20. století, kdy se z nejvyššího představitele univerzitní správy a samosprávy stal státní úředník, se forma změnila. Obřad, jak jej známe dnes, byl na MU znovuzaveden v roce 1992 při inauguraci rektora Eduarda Schmidta. Rektor Mikuláš Bek sestavil nový tým prorektorů Nový tým tvoří šest osobností z různých fakult univerzity. Ke členům vedení patří také kvestor a kancléřka. f Petr Fiala – prorektor pro akademické záležitosti f Ivana Černá – prorektorka pro vzdělávací činnost f Jiří Němec – prorektor pro záležitosti studentů f Petr Dvořák – prorektor pro výzkum f Ladislav Janíček – prorektor pro ekonomiku f Martin Bareš – prorektor pro rozvoj f Jan Vitula – kvestor f Iva Zlatušková – kancléřka ROČNÍK 2011/2012 VAŠE ALMA MATER Projekty za miliardy přilákají do Brna světovou vědu Brno jako evropské Silicon Valley. Představa, která se už začíná stávat realitou také díky Středoevropskému technologickému institutu (CEITEC) či Mezinárodnímu centru klinického výzkumu (ICRC). Tyto dva projekty přivedou do Brna vynikající světové odborníky. V mezinárodních týmech obou center budou pracovat také špičkoví vědci z Masarykovy univerzity. CEITEC Masarykovy univerzity, jehož budova bude stát v areálu kampusu v brněnské městské části Bohunice, se soustředí na bádání o živé přírodě v programech zaměřených mj. na strukturní biologii, molekulární medicínu nebo výzkum mozku a lidské mysli. ICRC se bude orientovat na prevenci, diagnostiku a léčbu kardiovaskulárních a neurologických chorob. Projekt na vybudování CEITECu schválila Evropská komise na začátku června 2011. Příjemcem dotace ve výši 5,2 miliardy korun byla Masarykova univerzita, která projekt předložila spolu s Vysokým učením technickým a dalšími brněnskými univerzitami a výzkumnými institucemi. Schválení projektu centra ICRC s dotací 2,4 miliardy korun pak následovalo na konci června 2011. Masarykova univerzita vybuduje centrum informačních technologií Nové Centrum vzdělávání, výzkumu a inovací v informatice (CERIT) postaví Masarykova univerzita do konce roku 2014 v Brně v areálu fakulty informatiky na Botanické ulici. Díky projektu za více než půl miliardy korun z evropských fondů tak ve dvou nových budovách vzniknou například moderní posluchárny, laboratoře či superpočítačové centrum. Díky největší části projektu přibude k fakultě čelní pětipatrová budova s parkovištěm, v níž www.absolventi.muni.cz najdou své místo nové posluchárny, učebny, laboratoře, kanceláře, knihovna či moderní datové centrum. Prostory této budovy poskytnou zázemí i superpočítačovému centru pro zpracování vědeckých dat a související výzkum v oblasti informačních technologií, které budou moci využívat vědci nejen z Masarykovy univerzity, ale i z celé České republiky a ze zahraničí. Na tuto část pak naváže sedmipatrová budova A2, která nabídne zázemí podnikatelskému inkubátoru a vědecko-technologickému parku. Ty by měly podpořit spolupráci univerzity a průmyslu na vývoji nových technologií, poskytnout prostory či odborné poradenství začínajícím firmám a rozvinout další spolupráci vědců, studentů a firem na společných výzkumných tématech a projektech. d Areál fakulty na Botanické ulici získá čelní pětipatrovou budovu, k níž se přistaví nové sedmipatrové křídlo. 3 HLAVNÍ PARTNER UNIVERZITY PŘEMYSL VESELÝ stavební a inženýrská činnost s. r. o.se sídlem Pražákova 60, 619 00 Brno Pavilony Fakulty sportovních studií Masarykovy univerzity Odbavovací hala letiště Brno – Tuřany PROVÁDÍME TYTO STAVEBNÍ ČINNOSTI: inženýrské sítě včetně přípojek tepelné rozvody, kolektory stavby pozemního a průmyslového stavitelství oprava výtluků, rýh po překopech a povrchového poškození krytů vozovek strojem PATCHMATIC čistírny odpadních vod, vodojemy, úpravny vod komunikace a zpevněné plochy chodníky, hřiště, úpravy terénů, zemní práce zkoušky vodotěsnosti kanalizačních potrubí prohlídky kanalizačního potrubí průmyslovou kamerou ČOV Náměšť nad Oslavou Rekonstrukce Moravského náměstí Brno www.premyslvesely.cz 4 vrtná souprava pro kanalizační přípojky pokládka živičných směsí na komunikacích výroba a prodej betonových směsí Cyklostezka Kaštanová ROČNÍK 2011/2012 VAŠE ALMA MATER Univerzitní centrum v Telči nabízí školicí prostory i ubytování Nově zrekonstruované univerzitní centrum otevřela Masarykova univerzita v Telči. Areál slouží nejen univerzitě pro výuku a pořádání konferencí. Široké veřejnosti nabízí místnosti pro semináře, kurzy či společenské akce. V prostorách bývalé jezuitské koleje, které se nachází přímo v centru města, jen pár metrů od hlavního náměstí zapsaného do seznamu UNESCO, najdete 600 míst v moderně vybavených sálech a učebnách, ubytování nabídnou dvě desítky opravených pokojů. Kníže z Lichtenštejna debatoval se studenty na filozofické fakultě Kníže Jan Adam II. z Lichtenštejna se při své návštěvě Masarykovy univerzity sešel nejen s jejími představiteli a vědci historického ústavu na filozofické fakultě, ale debatoval i se studenty nad svou novou knihou Stát ve třetím tisíciletí. V ní seznamuje čtenáře s historií a problémy současného státu a navrhuje změny chování státu, které by měly nastat, aby plnil svoje úkoly i v novém tisíciletí. Zásluhy Jana Adama II. při rozvoji česko-lichtenštejnských vztahů ocenil rektor Velkou zlatou medailí Masarykovy univerzity, kterou kníže převzal po diskusi se studenty v aule filozofické fakulty. Více na: www.telc.muni.cz Jezuitská kolej v Telči Objekt jezuitské koleje, v němž se nachází Univerzitní centrum Telč, pochází ze 17. století a ve městě je druhým největším komplexem budov, hned po zámeckém areálu. Masarykova univerzita jej získala v roce 2002, kdy v něm zahájila první vzdělávací aktivity. www.absolventi.muni.cz Nástupní platy absolventů MU se zvýšily O jedenáct procent oproti roku 2010 vzrostla průměrná hrubá mzda, kterou absolventi Masarykovy univerzity dostali při nástupu do zaměstnání. Jejich plat tak dosahuje bezmála 23 tisíc korun. Vyplynulo to z výzkumu mezi více než tisícovkou čerstvých absolventů magisterského prezenčního studia na MU, realizovaného v roce 2011. Oproti loňskému roku se zvýšil počet absolventů, kteří by chtěli vycestovat za prací do zahraničí: většinou jde o absolventy fakulty informatiky a ekonomicko-správní fakulty. Převažující motivací nebyly na rozdíl od minulých let vyšší výdělky. Vyhlídka lepšího finančního ohodnocení motivovala k odchodu pouze mladé lékaře, ostatní vedly k úvahám o odchodu do zahraničí jiné pohnutky, jako například touha po poznání, rozvíjení jazykových dovedností nebo získání zahraničních zkušeností. Průzkum Ukončení studia na Masarykově univerzitě – Ohlédnutí a perspektiva provádí odborníci z Ekonomicko-správní fakulty MU již od roku 1994. Výše uvedeného dotazníkového šetření se v červnu a červenci 2011 zúčastnilo 1150 čerstvých absolventů magisterského studia, kteří tvoří přibližně 51,5 % z celkového počtu absolventů univerzity. Kompletní znění zprávy je dostupné na www. online.muni.cz. 5 VAŠE ALMA MATER Univerzita získala z evropských fondů peníze na opravu filozofické fakulty Masarykova univerzita uspěla s projektem Centrum podpory humanitních věd – CARLA, jehož součástí je také rekonstrukce dlouhodobě nevyhovujících prostor filozofické fakulty. Na projekt byla vyčleněna částka ze Strukturálních fondů EU a státního rozpočtu celkem ve výši 571 milionů korun. Realizace projektu odstartovala na podzim 2011. Klíčovou součástí rekonstrukce bude zbourání tzv. traktu B2, který se nachází v areálu fakulty v ulici Arna Nováka, a stavba nové budovy na stejném místě. Ta bude mít šest nadzemních a dvě suterénní podlaží, v nichž bude umístěno podzemní parkování a depozitář knih propojený se stávající fakultní knihovnou. Plánuje se i rekonstrukce sousedních budov A a B1, nové řešení vstupu a úprava nádvoří. c Hlavní část rekonstrukce bude spočívat v postavení nové šestipatrové budovy v areálu Filozofické fakulty MU na ulici Arna Nováka. ~ Plánuje se také nové řešení vstupu do areálu fakulty a úprava nádvoří. 6 Budovy A a B1 byly postaveny v letech 1871–72 a 1905 pro městský sirotčinec. Fakulta je začala postupně využívat v letech 1919–1923 a od té doby nebyly kompletně rekonstruovány. Objekt B2 byl postaven v roce 1922 jako dočasná stavba a měl být do deseti let nahrazen novou budovou. Nakonec ale fakultě sloužil až do léta 2009, kdy musel být kvůli narušené statice uzavřen. ROČNÍK 2011/2012 VAŠE ALMA MATER Budoucí psychologové si vyzkouší komunikaci s klienty již během studia. Umožní to nové Centrum pro poradenskou, personální a diagnostickou praxi, které vzniká na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. Díky projektu by měli být absolventi psychologie lépe připraveni například na komunikaci s pacienty ve zdravotnictví nebo na školní psychologii. Experti budou studenty vést také při praxích v oblasti internetového poradenství. V rámci centra totiž vznikne i webová platforma pro klientské dotazy. Součástí projektu je i nová sada kurzů zaměřených na praktické dovednosti, praxe u zaměstnavatelů a další inovace, jež mají zvýšit konkurenceschopnost absolventů na trhu práce. Fakulta oslavila 20. výročí srazem absolventů Ekonomicko-správní fakulta Masarykovy univerzity (ESF) oslavila v roce 2011 20 let od svého vzniku. Pro své absolventy uspořádala setkání, které provázely přednášky, prohlídky prostor, slavnostní raut či hudební program. U příležitosti výročí vydala ESF také publikaci o své historii, která je volně ke stažení na webových stránkách: is.muni.cz/do/econ/soubory/pr/20let.pdf MASARYKOVA UNIVERZITA EKONOMICKO-SPRÁVNÍ FAKULTA 20 let od založení 1991–2011 www.absolventi.muni.cz Foto: Michal Kalášek, Mediafax Na katedře psychologie vznikne cvičné poradenské centrum Petr Fiala převzal Zlatou plaketu prezidenta republiky Nejvyšší ocenění prezidenta republiky, Zlatou plaketu, obdržel Petr Fiala, bývalý rektor Masarykovy univerzity. Na Pražském hradě mu ji předal Václav Klaus u příležitosti konce jeho druhého funkčního období na pozici rektora Masarykovy univerzity. Zlatou plaketou prezident vyznamenává význačné osobnosti českého kulturního a společenského života, které podle něj vynikají ve svém oboru a jsou uznávanými odborníky v celé společnosti. Fiala je prvním rektorem vysoké školy, který od prezidenta toto ocenění získal. „Především oceňuji, že při svých vrcholných akademických funkcích své názory na aktuální problémy ve společnosti jasně a zřetelně prezentujete i ve veřejných diskusích a v neposlední řadě i to, že máte své názory podloženy hlubokými argumentačními základy,“ napsal prezident v dopise Fialovi k udělení Zlaté plakety. Současně prezident ocenil i Fialovu vědeckou práci. Politolog Fiala byl do čela Masarykovy univerzity zvolený v devětatřiceti letech v roce 2004 a stal se tak nejmladším rektorem v novodobé historii českého vysokého školství. Během svého působení na postu rektora zastával také řadu funkcí, mj. byl předsedou České konference rektorů, členem Akreditační komise, vládní Rady pro výzkum, vývoj a inovace či Rady Ústavu pro studium totalitních režimů. Ve své odborné práci se zabývá především srovnávací politologií a evropskou politikou. Je autorem nebo spoluautorem 14 monografií a více než 150 odborných studií publikovaných v řadě zemí. V současnosti působí na pozici prorektora Masarykovy univerzity pro akademické záležitosti. Biologové dostanou nové budovy Čtyři nově postavené pavilony v kampusu pro výuku a výzkum biologických oborů by už v roce 2013 mělo využívat na 1000 studentů a více než 250 stálých zaměstnanců Ústavu experimentální biologie a Ústavu botaniky a zoologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity, které dosud sídlily v provizorních prostorách. Ve třech pavilonech se budou nacházet laboratoře a učebny pro praktickou výuku s kapacitou od 20 do 50 studentů. Součástí výstavby bude i experimentální skleník a zahrada pro potřeby výzkumu botaniků a fyziologů rostlin. Do nových prostor odpovídajících nejpřísnějším kritériím pro sbírky bude přestěhován také univerzitní herbář, jenž je se 650 tisíci položkami třetí největší v České republice. Technicky nejnáročnější bude stavba čtvrtého pavilonu. Celá dvě patra jsou v něm koncipována jako tzv. sterilní prostory pro Českou sbírku mikroorganismů, která zajišťuje uchovávání bakteriálních kultur. Další dvě patra, také se zvláštním režimem, jsou určena pro pracovní skupinu mikrobiologů a molekulárních biologů. 7 VAŠE ALMA MATER Zájemci o historii mohou nově studovat církevní dějiny Zkvalitnění praktické výuky ve studijním oboru Všeobecná sestra je cílem nového projektu Lékařské fakulty Masarykovy univerzity. Dosáhnout většího provázání s praxí chce lékařská fakulta užší spoluprací s Fakultní nemocnicí Brno, zejména zapojením zkušených všeobecných sester do odborné ošetřovatelské praxe. „Postupně oslovujeme klinická pracoviště, kde by studentky oboru Všeobecná sestra mohly nově vykonávat odbornou praxi. Průběžně také vybíráme zkušené sestry, které se stanou jejich mentorkami ošetřovatelské praxe,“ popisuje přípravy řešitelka projektu Petra Juřeníková. Studentky oboru musí během svého tříletého studia absolvovat 2300 hodin odborné praxe v klinických podmínkách zdravotnického zařízení. Mentorky, jimiž budou zkušené sestry, Ilustrační foto: JD Lasica. Budoucí všeobecné sestry se zapojí do odborné ošetřovatelské péče studentkám usnadní vhled do fungování jednotlivých pracovišť, nabídnou odborné rady v ošetřovatelské praxi a povzbudí je v kritických situacích a ve studijních aktivitách. Hybridní kniha zpřístupní handicapovaným studijní materiály Studium na vysoké škole usnadní handicapovaným nová aplikace pro práci s multimediálními studijními materiály souběžně v textové, zvukové i video podobě. Příprava tzv. hybridní knihy dostupné on-line je jednou ze součástí nového projektu Střediska pro pomoc studentům se specifickými nároky Masarykovy univerzity. Díky dotaci budou zaměstnanci střediska systematicky sledovat elektronické učební materiály publikované v Informačním systému Masarykovy univerzity a převádět je do podoby přístupné zejména nevidomým, ale i dalším handicapovaným studentům. Speciální dispečink, jehož úkolem je převod všech studijních materiálů na Masarykově univerzitě do různých formátů, se bude zabývat také digitalizací tištěných publikací a jejich reedicí ve formátu hybridní knihy. Ta vedle sebe nabídne elektronický text přístupný čtečkám obrazovky, jeho podobu čtenou přirozeným lidským hlasem a případně také verzi ve znakovém jazyce. Projekt umožní středisku Teiresiás vyvíjet rovněž celostátní katalog knihoven se zdroji pro nevidomé. Fakulta sportovních studií začne vzdělávat rozhodčí Nový studijní směr Rozhodčí kolektivních sportů otevřela Fakulta sportovních studií Masarykovy univerzity pro zájemce o kariéru profesionálních rozhodčích. V první etapě se zaměří na vzdělávání fotbalových a hokejových rozhodčích. Jde o unikátní počin, nikde v České republice ani Evropě není možné podobný směr studovat. Fakulta tak reaguje na nedostatek kvalifikovaných rozhodčích i na jejich tolik diskutovanou profesní úroveň. Rozhodčí kolektivních sportů dosud v Česku neměli, na rozdíl například od trenérů, možnost získat ucelené vzdělání současně s požadovaným studiem obecných a odborných předmětů. 8 Novou studijní specializaci zaměřenou na církevní dějiny otevřel Historický ústav Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Výzkum církevních dějin se doposud v České republice zpravidla realizoval na teologických fakultách. Díky nové specializaci na filozofické fakultě se tak na ně soustředí i pozornost profesionálních historiků. Studenti se nebudou muset zaměřovat jen na jednu historickou epochu, ale budou se moci tématu náboženství věnovat průřezově od středověku až po současnost. Historický ústav tím reaguje i na to, že různé formy náboženských projevů v dnešních společnostech neodumírají, jak se dříve předpokládalo, ale naopak rostou. „Měli bychom se pokusit porozumět například tomu, jaké postavení mělo křesťanství v Evropě v minulých staletích a jaký mělo vztah k jiným náboženstvím – to nám umožní hledat orientaci i v současných problémech,“ uvedl profesor Jiří Hanuš z Historického ústavu FF MU. Stébla ozdobila univerzitní kampus Galerie pod širým nebem vzniká v kampusu Masarykovy univerzity v Brně Bohunicích. Po dílech Lukáše Rittsteina, Dalibora Chatrného či Vladimíra Preclíka rektor slavnostně odhalil další sochu. Tentokrát jde o pohyblivou plastiku uměleckého kováře Pavla Tasovského, jež ozdobila travnatý vršek před fakultou sportovních studií a stala se tak první sochou, která stojí v severní části kampusu. Sám autor uvedl, že socha je výrazně inspirována přírodou. Jak již sám název napovídá, představuje stébla trávy, která se stejně jako jejich předloha volně pohybují při poryvu větru. Objekt byl vytvořený speciálně pro univerzitní kampus a má podle autora vytvořit dynamický kontrast k budovám v areálu. c Ilustrační foto: www.sxc.hu ROČNÍK 2011/2012 VAŠE ALMA MATER Rozvoj vztahů s absolventy NEWSLETTER ABSOLVENTSKÁ SÍŤ Poslední novinky z univerzity, informace o nových vědeckých objevech či pozvánky na zajímavé akce přináší pravidelně Newsletter. Přejete-li si jej dostávat do vaší e-mailové schránky, zaregistrujte se do Absolventské sítě Masarykovy univerzity na www.absolventi.muni.cz anebo nám jen pošlete e-mail na adresu [email protected] Spojte se kdykoli, kdekoli a odkudkoli se svými někdejšími spolužáky i svou alma mater prostřednictvím elektronické Absolventské sítě, agendy v Informačním systému Masarykovy univerzity určené právě pro vás. V rámci Absolventské sítě můžete nejen vyhledávat bývalé spolužáky, ale i plánovat společná setkání, sdílet fotografie, diskutovat na různá témata, blogovat, uschovávat soubory, sledovat Vývěsku, kde se zveřejňují aktuality z dění na univerzitě, pozvánky na sportovní a kulturní akce pořádané univerzitou, fakultami či samotnými uživateli. is.muni.cz/absolventi WWW.ABSOLVENTI.MUNI.CZ ABSOLVENTSKÉ PRŮZKUMY Webové stránky pro absolventy nabízejí aktuální informace a archiv dosud vydaných materiálů pro absolventy. Nechybí na nich možnost zanechat vzkaz pro své spolužáky nebo se podívat na fotografie z akcí. I prostřednictvím těchto stránek nám na sebe můžete poskytnout kontakt – klikněte na odkaz Dejte o sobě vědět. Masarykova univerzita kontinuálně sleduje uplatnění svých absolventů v praxi a zjišťuje jejich názory na kvalitu poskytnutého vzdělání. Získávání zpětné vazby od absolventů se děje prostřednictvím dvou pravidelně realizovaných průzkumů Ukončení studia na MU – Ohlédnutí a perspektiva a Uplatnění absolventů MU v praxi. Průzkumy najdete na univerzitním webu. www.absolventi.muni.cz www.muni.cz/general/evaluation/graduates ROZHOVORY S ABSOLVENTY FACEBOOK Přečtěte si rozhovory s absolventy Masarykovy univerzity, které pravidelně přináší měsíčník MUNI.CZ a nový Zpravodajský portál. Pokud jste příznivcem nových médií, podívejte se na Facebook a staňte se fanouškem stránky Absolventi Masarykovy univerzity. online.muni.cz www.facebook.com/absolventi.mu www.absolventi.muni.cz 9 SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ Nejsme polární dobrodruzi. To věda je dobrodružství! Když Pavel Prošek vystudoval Přírodovědeckou fakultu MU, ani ve snu ho nenapadlo, že pro tutéž univerzitu překoná o mnoho let později jeden z velkých vědeckých mezníků. Postaral se o to, aby získala svou vlastní polární stanici v Antarktidě, kam každý rok jezdí bádat čeští i zahraniční vědci nejrůznějšího zaměření. Profesor Prošek, který je známým klimatologem, však upozorňuje, že nejde o žádná klukovská dobrodružství. 10 ROČNÍK 2011/2012 SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ Vy prý nemáte rád, když se o vás říká, že jste polárník. Je velký rozdíl mezi člověkem, který vědecky pracuje v oblasti pólů, a polárníkem. Polárník mi splývá se jmény jako Nansen, Amundsen nebo Shackleton – tedy s velikány, kteří objevovali pro lidstvo Arktidu a Antarktidu. Dnes toto označení rád používá každý rádoby dobrodruh, který se za velké peníze nechá helikoptérou dopravit 120 kilometrů od severního pólu a zbytek dojde s ozbrojeným doprovodem. Je to více projev nabubřelosti a nedostatku pokory lidí než touha po poznání a já se s tím neztotožňuji. My jsme nikdy netoužili po tom, dělat ze sebe hrdiny, jsme vědci a vedeme k tomu i studenty. Trocha té touhy po dobrodružství za tím ale musí být… To věda je dobrodružství! Ano, pracujeme v extrémních podmínkách, spíme pod stanem a můžeme v něm třeba na pět dní uvíznout kvůli blizardu, ale my to nevyhledáváme. Podstupujeme riziko v míře rozumné a potřebné pro řešení našeho vědeckého záměru. Úroveň nebezpečí musí na naší stanici vždy posoudit vedoucí expedice, který má dostatek zkušeností a rozhodující právo hodnotit podmínky pro vědeckou práci. Ten je tím „prvním po bohu“, který povoluje, či zamítá práci v terénu. Proč jste si vybrali právě Antarktidu? Začínali jsme v Arktidě. Tam jsme se tak říkajíc naučili řemeslu. Po několika sezonách nám ale došlo, že s nabytými znalostmi bychom mohli jít dál, a už ani nevím jak, ale napadlo nás vydat se do Antarktidy. Úspěšně jsme zažádali o grant a domluvili se s Poláky, kteří již tehdy měli svoji antarktickou stanici 16 let v provozu, že na ní můžeme pracovat. Naše téma začalo postupně bobtnat, ke klimatologii se přidala ekofyziologie rostlin, geomorfologie, algologie a další vědní disciplíny. Když se pak blížil konec tříletého grantu, začala nás tlačit otázka, co a jak dál. Tehdy vás napadlo založit vlastní polární stanici? Prakticky jsme si vyzkoušeli, že jezdit k někomu jinému dlouhodobě nejde. Musíte se přizpůsobovat odlišnému režimu provozu cizí stanice, ať to vaší práci vyhovuje nebo ne, a i z jiných úhlů pohledu jsme konstatovali, že nás takový návštěvní režim dost omezuje. Přišli jsme tedy na myšlenku postavit si stanici sami. Až dodatečně mi došlo, co to obnáší, a tisíckrát jsem se tloukl do hlavy, jak mě to vůbec mohlo napadnout. On nás totiž popravdě k té myšlence vyprovokoval jeden anglický biolog, který v různých částech Antarktidy i Arktidy strávil 40 let svého odborného života. www.absolventi.muni.cz V čem je pro vás jako klimatologa Antarktida zajímavá. Říká se o ní, že má významný vliv na klima celé planety. Představoval jste si už po studiu, že budete jezdit za výzkumem do polárních oblastí? Klimatický systém funguje v měřítku celé naší planety. Zatímco v rovníkových oblastech je v oceánech, atmosféře i na pevninách přebytek energie, v polárních je jí nedostatek. Musí zde tedy fungovat její výměna. Jinak by se rovníkové oblasti přehřívaly a polární ochlazovaly. Jedním z poslání klimatologů je tento mechanismus energetické výměny a jejích důsledků – klimatu – sledovat. My se zaměřujeme na specifičtější problémy: jednak na změny zalednění menších ledovcových ploch v souvislosti s časovou proměnlivostí klimatu. Pak také na vlivy „ozónové díry“ a vlastností atmosféry na režim UV záření a na vegetační mikroklima. A zabýváme se i modelováním důsledků potenciálního oteplování na rostlinná společenstva… To vůbec ne. Tahle oblast mě začala přitahovat až na začátku 70. let, kdy jsem byl na roční stáži ve Švýcarsku. Dodnes nevím, jak jsem se tam vlastně dostal, protože už běžela normalizace a já jsem nebyl zrovna červeně polepen. Na ministerstvu se stal asi nějaký omyl. Ve Švýcarsku jsem pracoval na geografickém ústavu na ETH v Curychu. V té době pracovali na glacioklimatologickém projektu, který řešili v kanadské Arktidě a v Grónsku. Rok jsem k tomu přičichával, studoval jejich publikace a jednou za mnou přišel vedoucí ústavu a zeptal se mě, jestli bych nechtěl jet na rok do Grónska. Téma globálního oteplování dnes přerostlo v politický problém. Jak vy se k tomuto tématu stavíte? Není moc k čemu se stavět. Proces globálního oteplování skutečně probíhá. To je fakt, který je doložen v seriozních a dostatečně dlouhých klimatických řadách. Je pravda, že v některých částech Země neprobíhá oteplování vůbec, v některých dochází dokonce k částečnému ochlazování a jiné se naopak velmi výrazně oteplují – třeba velké plochy subpolárních oblastí na severní polokouli nebo náš prostor v Antarktidě, tedy oblast Antarktického poloostrova. Tam dochází k jednomu z největších oteplení za posledních 50 let. Jde však o proces, který je dlouhodobý a velmi nepravidelný. Nedá se tedy říct, že by přibýval nějaký pomyslný stupínek každý rok. Vůbec ne. Lítá to samozřejmě nahoru a dolů. Teprve až z dlouhé řady statisticky utříděných dat uvidíte, že k oteplování dochází. Bohužel nevíme, do jaké míry jsou jeho příčiny přirozené a do jaké antropogenně podmíněné. Máte pochyby o tom, že jde o výsledek lidského působení? Pro to neexistují žádné důkazy. Na Zemi už bylo v geologické minulosti výrazně tepleji než dnes. A oteplení se vyskytlo i v historické minulosti. Třeba na přelomu prvního a druhého tisíciletí, kdy Vikingové osidlovali zelenající se Grónsko. Známe také následující malou dobu ledovou, která trvala 300 let. Takové změny tady vždycky byly. Co dnes ale specialisty leká, je rychlost oteplování. Od toho je krátká cesta k úvaze, že za tím stojí člověk. Nikdo vám ale nedokáže zodpovědně vyčíslit, jaký podíl na tomto procesu lidská společnost skutečně má. Jak to dopadlo? Bohužel to nevyšlo. Řekl jsem samozřejmě hned, že bych jel. On byl ochoten vše zařídit, prodloužit mi studijní pobyt, i peníze by sehnal, ale tím to celé skončilo. Z domova přišel dopis podepsaný fakultními funkcionáři, že to nepřipadá v úvahu, že hrozí emigrace. Mé emigrace v Grónsku! (směje se) V první chvíli jsem se s tím těžko srovnával, a dokonce jsem o emigraci přemýšlel, ale měl jsem tady doma už ženu a malou dcerku a nešlo to. Předpokládám ale, že to už ve vás dostatečně rozproudilo další zájem o polární oblasti. Ano. Pár let bylo ticho, ale pak se ozvali Poláci z Vratislavi, kteří měli univerzitní stanici na Špicberkách. Protože věděli o našich výzkumech, přizvali nás na svoji expedici v roce 1985. Samozřejmě to nebylo bez komplikací – přece jen to bylo území kapitalistického státu a co ten Prošek tam. Zachránila mě informace, že se tam spolupracuje se sovětskými vědci, což se navíc nakonec skutečně stalo. Od té doby jsme do polárních oblastí začali jezdit pravidelněji. Lákají vás polární oblasti i soukromě? Lákají, ale nejezdím tam, protože tam nechce jezdit moje žena. Ta je teplomilná. Dlužím si pořádně ještě Skandinávii a Aljašku, ale to až někdy – až bude čas. Dovedete si představit, že byste přestal jezdit do terénu? Čas je neúprosný, vím, že jednou zaklepe na dveře a řekne, že už ne. Už teď jsem trošku omezen, protože jsem prodělal operaci kyčelního kloubu. Přestože to dopadlo skvěle, v terénu již nepodám výkon, na který jsem byl zvyklý. Musím kolegy upozorňovat, aby trochu ubrali a mysleli na to, že mi není třicet a že mám titanovou nohu. Je dobré znát svoje možnosti. Amundsen si to neuvědomil, a jak dopadl. Text: David Povolný 11 VAŠE ALMA MATER Sraz přilákal na osmdesát absolventů lékařské fakulty Všem je kolem sedmdesátky, ale vypadají mnohem mladší. Většina z nich je stále velmi aktivní, pracuje, bádá nebo si jen tak užívá života. Spojuje je studium na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity, tehdy ještě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, a promoce v roce 1966. Na letošní jubilejní 45. sraz, který uspořádal se spolužačkou Miroslavou Sochorovou jako již tradičně praktický lékař, spisovatel a sochař Jiří Dolina, přijelo více než osmdesát lékařů z Česka i ze zahraničí. Během studií na sebe moc často nenarazili, někdy se znali jen od vidění. Od absolutoria se ale pravidelně setkávají. Nejdříve každých deset, poslední roky už co pět let. A rádi. „Obzvláště po rozdělení našich dvou republik jsme zjistili, že k sobě máme se Slováky blíže, než jsme si mysleli, a že se moc rádi vídáme,“ říká organizátor Jiří Dolina a spoluorganizátorka Miroslava Sochorová dodává: „Rozprchli jsme se do celého světa, a tak jsou vždycky všichni zvědaví, jak Brno zkrásnělo – po srazu si tady pobudou ještě dva tři dny a prohlédnou si, co je nového.“ Na Brno a, jak říká Jiří Dolina, časy stříbrného větru mají příjemné vzpomínky všichni. A tak není výjimkou, že se potkávají i častěji. 1. Jak vzpomínáte na studia na Masarykově univerzitě? 2. Kam jste směřovali po promocích? Dorothea Lange, Berlín 1. Byla jsem jednou z prvních německých studentek po válce. Začínala jsem v roce 1960, nebylo to zas tak dlouho po válce, ale přesto se lidi ke mně chovali přátelsky. Univerzita byla náročná, ale dobrá. V Brně jsem byla velmi ráda, je to krásné město. Bydlela jsem na kolejích Tvrdého, tak jsem se tam byla dnes s manželem podívat. Některá místa i po těch letech pořád poznávám. 2. Dnes dělám všeobecné lékařství v Berlíně. c Na letošním srazu po 45 letech od promoce, který se konal v brněnském hotelu Continental, se setkalo na osmdesát absolventů lékařské fakulty. „Byli jsme opravdu dobrý kolektiv, takže se moc rádi potkáváme i jindy. Když náhodou někdo z nás přijede do Brna, tak se obvoláváme a uděláme si menší soukromé setkání,“ vzpomíná kardioložka Anna Štalmachová, která pracuje na interní ambulanci v Ružomberku. Sraz provází také exkurze třeba do univerzitního kampusu v Bohunicích nebo odborný program jako například přednášky. Připravila: Petra Polčáková Fotografie LF MU z 60. let 20. století; dobová fotografie bysty E. Babáka umístěné před LF MU Jiri K. Lukas, Lincoln, Nebraska, USA / Znojmo 1. Vzpomínám moc rád na veškeré profesory. Vždycky jsem chtěl dělat gynekologii, takže ve škole jsem se tak orientoval. Studium probíhalo tak, že jsme nejdřív 2,5 roku studovali propedeutiku, byli jsme vlastně zdravotní sestry, i když naše výuka byla detailnější než jejich, přesto jsme se učili brát krev, celé léto jsme pracovali v nemocnici. „Úmrtnost studentů“ na fakultě byla tehdy velmi vysoká, a tak když byli někteří kolegové vyhozeni, měl stát aspoň sestřičáky a sestřičky. Později se mi to všechno hodilo. Spousta chirurgů, které jsem pak potkal, třeba neuměla zavést jehlu do žíly, a s tím jsme neměli po téhle výuce problém. 2. Už ve škole jsem měl naplánováno, že odjedu pryč z Československa. Takže po promoci jsem se dostal do Valtic a tam jsem si pomalu dával dohromady plán, jak se dostat pryč. „Zmizel“ jsem asi rok po promoci za strýčkem do Rakouska, který tam byl farářem. Nakonec jsem se dostal do Ameriky. Začátky v USA byly hrozně těžké – nejhorší byl jazyk, uměl jsem sice výborně německy, ale to mi moc nepomohlo, musel jsem se začít učit angličtinu, navíc odbornou. Nakonec jsem si po všech zkouškách a kolečkách dodělal specializaci v gynekologii. Jinak ale to odborné, co jsem se naučil u nás na univerzitě, mi bohatě stačilo. Čeští doktoři mají ve Státech velmi dobré jméno. Připravila: Petra Polčáková ROČNÍK 2011/2012 VAŠE ALMA MATER Jak jsem studoval lékařství První tři roky jsem studoval při zaměstnání – bylo nás třicet šest. Tyto tři roky práce a studia však vydrželo jen šest posluchačů, kteří neodpadli nebo nepřestoupili na denní studium. Se zaměstnáním to bylo velmi různorodé. Dvě MUDr. Jiří Dolina rovněž vynikající pedagog i osobnost. Z klinických oborů rádi na svých setkáních vzpomínáme na prof. Podlahu, doc. Kyliána – na jeho eskamotérské přednášky, na prof. Miloše Štejfu, prof. Miloše Uhlíře, prof. Hladkého, prof. Na- vždy něco odpitval a udělal další řezy v kosti skalní. Pitva trvala dvě a půl hodiny, po jejím skončení jsme ještě celou látku zopakovali a pan profesor měl pocit, že celou věc probral opravdu důkladně. Na závěr se pro pořádek zeptal, zda někdo potře- ~ Jiří Dolina se svou ženou Janou, s níž se potkal při studiích lékařské fakulty. absolvoval Lékařskou fakultu Masarykovy univerzity v roce 1966. Původně byl přijat na večerní studium, které na přechodnou dobu na tehdejší Univerzitě J. E. Purkyně existovalo. Při škole pracoval jako sanitář ve Fakultní nemocnici u sv. Anny, kde později působil i jako odborný asistent na Neurologické klinice. Má odborné atestace z interny, neurologie a praktického lékařství. Od roku 1979 působil ve zdravotním středisku v Brně-Řečkovicích. Dnes stále pracuje jako lékař v různých zdravotnických zařízeních, ve volném čase se věnuje sochařství a také psaní – je autorem několika odborných publikací, píše povídky. dívky pracovaly v uklízecí četě ve fakultní nemocnici. Dostaly kbelík a hůl s dlouhým hřebíkem a chodily po celé Svaté Anně a napichovaly odpadky. Po půl roce to obě vzdaly. Další kolega měl známosti, a tak oprašoval v Muzeu města Brna mamuty a jeskynní medvědy. Tři jsme pracovali u nemocničních zřízenců, několik děvčat dělalo uklízečky na odděleních. V době našich studií medicíny, tedy na začátku 60. let, zde k našemu velkému štěstí přednášela řada vynikajících profesorů, kteří byli zároveň i výraznými osobnostmi. Vzpomenu jen některé z nich – pan profesor Oktavián Wagner, nesmírně hodný člověk. Nosil velký klobouk, který uctivě smekal, když jsme jej potkávali ve městě, vždy se mile usmál, pomalu si jej nasazoval zpět na hlavu a dlouze nás ještě vyprovázel pohledem. Rádi jsme jej zdravili. Nebo profesor Karel Žlábek, systematik, přísný, ale výborný profesor anatomie, profesor Karel Mazanec z histologie a embryologie, jeho přednášky byly fantastické a zajímavé, často je doprovázel kresbami na tabuli, někdy dokonce obouruč a v barvě. Dále profesor Švejda z patologie, www.absolventi.muni.cz vrátila, prof. Uhra, prof. Hloubala a další výborné pedagogy. V posledních semestrech si náš kroužek obzvlášť oblíbil doc. Dušana Mrkose. Měli jsme jej tak rádi, že s námi absolvoval nejen oslavu státnice z interny, ale byl pravidelně zván i na oslavy dalších státnic. (…) Odpoledne jsme mívali praktika z teoretických předmětů. Ve spojitosti s tím se nabízí historky z anatomie. Jednou jsme s kolegou Josefem Ošmerou nechtěně přeřízli n. radialis podélně, takže se rozštěpil. Zavolali jsme asistenta Korbičku, který předložený materiál posoudil jako vzácnou duplikaturu nervu, a zavolal profesora Žlábka. Ten se dostavil, chvíli si nerv prohlížel a pak zklamaně pronesl: „Já si, pane Korbičko, zoufám. Medici to jenom rozštěpili při preparaci, a žádná duplikatura tu není.“ Pan profesor za námi chodil často, protože stále nevěřil, že anatomii u rigoróza zvládneme. Jednou nám sám demonstroval pitvu vnitřního ucha v obávané kosti skalní. Přinesl si potřebné nástroje, buje ještě něco vysvětlit. Přihlásila se Ruska Ljuba Antoniadu Iljanok, členka Komsomolu, a dotázala se svou českoruštinou: „A tavárišč profesor, kdě ja nájdu tu kost skálni?“ „Vážená, už dvě a půl hodiny ji tady pitvám!“ odvětil profesor, vztekle sekl s nástrojem a rychle odešel. Bylo zásluhou i této posluchačky, že příští rok udělala zkoušku z anatomie na první termín sotva polovina z nás. Tato posluchačka měla vůbec svérázné metody. U dalších zkoušek, vždy když se schylovalo k vyhazovu, se s oblibou oháněla svým členstvím v Komsomolu a příslušnou legitimací. Díky tomu studia na fakultě dokončila, doba byla taková. Stačila potom ještě přivítat osvoboditelská vojska v šedesátém osmém a napsat několik udání a informačních dopisů. Pak byla naštěstí přijata na psychiatrii, kde jí byl posléze navržen odchod do plného invalidního důchodu. Tři léta studia při zaměstnání rychle utekla a další ročník jsem již studoval jako řádný student. Docházel jsem poctivě na přednášky a považoval si studentského života. z knihy Jiřího Doliny Medicínské vzpomínání redakčně zkráceno 13 SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ Otisk lékařské fakulty nosím stále v srdci Sympatický osmašedesátník Jozef Rovenský už jako student medicíny na Lékařské fakultě MU pracoval u jednoho ze svých profesorů, a přičichl tak velmi brzy k vědecké práci. Osud jej ale nakonec zavál do Piešťan, kde už 21 let vede Národní ústav revmatických chorob. Doma i v zahraničí uznávaný autor mnoha knih, vědeckých statí a vedle dalších objevů i speciálního preparátu pro léčbu osteoporózy ale na Masarykovu univerzitu a Brno nedá dopustit. Vždyť tu kromě pedagogických kapacit, přátel a profesních kontaktů potkal také svoji celoživotní partnerku, manželku Emílii. Pane profesore, do Brna jste přijel na pravidelný sraz absolventů z promočního ročníku 1966. Jak vzpomínáte na Masarykovu univerzitu? Letos máme 45 let od promoce a na studia vzpomínám stále velmi rád. Měli jsme obzvlášť velké štěstí na učitele. Byly to opravdu výrazné osobnosti, jak po stránce pedagogické, tak i vědecké. Proto jsem byl taky velmi poctěný, když si mě tehdy profesor Otakar Gulda vybral jako svého asistenta. Už během studia? Ano, bylo to ve čtvrtém ročníku v zimním semestru, po zkoušce z farmakologie, kterou jsem tehdy absolvoval na výbornou s pochvalou – to bylo něco jako hvězdička. A tak jsem měl možnost dva a půl roku dělat profesorovi asistenta. zvládal – rodiče byli učitelé a trochu toho pedagogického umění jsem nejspíš pochytil od nich. Kromě toho mě profesor Gulda trpělivě vedl k vědeckému bádání, a tak jsem měl možnost dostat se k práci s izolovanými orgány. Pocházím z malého středoslovenského města Zvolen a živě si pamatuji, jak na mě, když jsem se stal asistentem už během studia, byli pyšní nejen doma, ale i moji učitelé ze základní a střední školy. Z akademické půdy jste nakonec odešel do praxe. Postupně jsem totiž zjistil, že k vědecké práci budu potřebovat i pacienty. Proto jsem se rozhodl nastoupit na internu v nemocnici v Banské Bystrici. Tam jsem ale naznal, že nutně potřebuji i laboratoř, a tak jsem se nakonec ocitl v Piešťanech ve Výzkumném ústavu revmatických chorob. Co to obnášelo? Učil jsem své mladší kolegy – zabralo mi to někdy až 24 hodin týdně, a k tomu jsem sám studoval. Takže to bylo dost časově náročné. Pedagogickou činnost jsem ale 14 Žitňanem novou chorobu Chondrocalcinosis articularis, při níž vznikají artritický proces a těžké degenerativní změny na kloubech a páteři. Siťaj mě velmi podporoval, a tak jsem mohl mimo jiné také začít pracovat s mým dalším velkým vzorem, doktorem Janem Pekárkem z Ústavu sér a očkovacích látek v Praze. Letecké spojení Piešťany-Praha bylo tehdy velmi levné, stálo okolo 100 Kčs, ubytovaný jsem byl v pražských motelech a ze spolupráce vyšly zajímavé mezinárodní publikace, které byly i citované. Kromě Siťaje v Piešťanech tehdy pracovala celá řada významných lidí, a tak jsem zůstal. Otisk Lékařské fakulty Masarykovy univerzity jsem ale vždy nosil v srdci. V Brně jsem později i přednášel a po revoluci tu byl habilitovaný a inaugurovaný jako profesor vnitřního lékařství. Kdo vás z univerzity nejvíce ovlivnil? Jaké tam byly vaše začátky? Tehdy tam jako ředitel působil světoznámý revmatolog profesor Siťaj, který v té době zrovna popsal se svým kolegou docentem Z Masarykovy univerzity to byl později hlavně profesor Jindřich Lokaj, který mě naučil imunologickému způsobu myšlení a hluboké osobní pokoře. ROČNÍK 2011/2012 SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ Ve své vědecké i klinické práci se zabýváte hlavně revmatickými onemocněními. Není tedy jen jedno revma? meniny je ohrožená asi každá třetí žena a asi každý šestý muž ve věku nad 50 let. Pojem revmatismus je vymezený zatím velmi nepřesně, a proto se těžko definuje. Je odvozený z řeckého „reo“ – proudí, teče, revma tedy znamená proudící. Podle starých představ totiž tato choroba jako by stékala, proudila z hlavy do celého těla. Dnes už víme, že nejde jen o jedno, ale pestrou paletu asi 200 úplně odlišných onemocnění od nezávažných přechodných bolestivých stavů až po těžká doživotní postižení. Všechna mají ale společné to, že postihují převážně pohybové ústrojí a jejich společným znakem je bolest. Čím to, že je počet tak vysoký? Na revma si ale naříkají hlavně starší lidé. Mezi lidmi opravdu převládá názor, že revma je chorobou starých. Bohužel to není pravda. Zánětlivá onemocnění začínají i v dětství a největší výskyt zaznamenáváme ve středním věku. V chronických formách tedy provázejí postižené skoro celý život. Starší lidi postihují degenerativní formy a je třeba si uvědomit, že prodlužováním lidského života bude jejich výskyt stále růst. S nadsázkou to vyjádřil jeden přední americký revmatolog: Jaká hrůza, lékařská věda zachraňuje lidi před smrtí způsobenou infarkty či jinými chorobami jen proto, aby se dožili svého revmatu. S pohybovým ústrojím je spojená dnes často zmiňovaná osteoporóza, kterou se také zabýváte. Co je její příčinou? Osteoporóza, tedy řídnutí kostí, je poruchou metabolismu kostí, při které ubývá kostní tkáň. Nepředstavuje samostatnou chorobu, je to syndrom, tedy soubor určitých příznaků. Pozornost se jí věnuje hlavně kvůli zlomeninám, které vznikají typicky při malém traumatu nebo i bez něj – při zakopnutí, zakašlání, zvedání malých břemen, prudším předklonu. Odhaduje se, že rizikem osteoporotické zlo- www.absolventi.muni.cz Za nárůst výskytu osteoporózy může několik faktorů. Jednak stárnutí populace, dožíváme se stále vyššího věku, ale i změna životního stylu – máme jiné stravovací návyky, výrazně se omezil pohyb. Vám se podařilo vyvinout preparát, který se používá při léčbě osteoporózy. Čemu napomáhá? Jde o kalciový preparát Biomin H, který se nám podařilo vyvinout se skupinou docentky Blažíčkové a inženýrky Stančíkové. Je charakteristický tím, že je připravený z vaječných skořápek a obsahuje vysoké množství kalcia a jiných minerálů. Dodnes se používá jako jeden z kalciových preparátů při prevenci i léčbě osteoporózy. Celý profesní život se věnujete i bádání. S čím se potýkáte? Rozvoj diagnostiky a terapie revmatických chorob zaznamenal sice výrazný pokrok, došlo přímo k vědecké explozi a nárůstu informací. Na vědu jde ale méně peněz a témata se tak častěji orientují na sledování účinků biologické léčby při zánětlivých revmatických chorobách a posouzení jejího vlivu na potlačení aktivity choroby a případně vývoj nežádoucích událostí. I při této formě je však potřebná mezinárodní spolupráce. Méně se u nás v revmatologii dělá základní výzkum. Ale není třeba být až tak skeptický, zrovna úspěšně pracujeme na projektu genetiky revmatoidní artritidy u rakouských a slovenských pacientů v rámci přeshraniční spolupráce. Vedete také vlastní doktorandy. Ti mi dělají velkou radost. Vzpomínám si, že většina mých učitelů na medicíně měla velmi hezký vztah ke svým studentům. To jsem se snažil přenést i na svých 21 doktorandů, mezi nimiž Prof. MUDr. Jozef Rovenský, DrSc. Lékařskou fakultu Masarykovy univerzity absolvoval v roce 1966, pracovně pak zakotvil v Národním ústavu revmatických chorob v Piešťanech – jeho první práce se týkaly opožděné přecitlivělosti při zánětlivých revmatických chorobách. Kromě revmatologie se zabývá také imunologickými tématy, spolupracuje s nemocnicemi v Brně, ale rovněž s pražským Revmatologickým ústavem a mnoha dalšími institucemi. Jeho práce publikovaly odborné české i zahraniční časopisy. Je předsedou slovenské Ligy proti revmatismu, členem Královské lékařské společnosti v Británii i autorem mnoha publikací. S kolegy vyvinul speciální preparát pro léčbu osteoporózy. Rád odpočívá při sledování sportu. byli i lékaři z České republiky. Tím jsem snad alespoň částečně splatil dluh svojí alma mater. Píšete odborné knihy, učebnice, bádáte, přednášíte, pracujete v klinické praxi. Jak nejraději odpočíváte? Moc času na koníčky kromě práce mi nezbývá, ale když už se ptáte, tak si každý týden rád prohlédnu noviny, jak hrál Zvolen, ať už v hokeji nebo ve fotbale, se zájmem sleduji, jak si vede Brno. Zrovna také chystám knihu Slovenskí lekári v zahraničí. Nejradši ale chodím o víkendu na procházky s manželkou, která je docentkou histologie a embryologie. Mimochodem, seznámili jsme se na lékařské fakultě v Brně a často na brněnská studia s láskou vzpomínáme. Text: Petra Polčáková 15 O VÍNU O vinohradních horách a vypitém archivu na Petrově Prý napsat něco o vínu, historii a jižní Moravě, jako kdyby nešlo o tři fenomény, které jsou spolu spojeny jakousi imaginární pupeční šňůrou. Vyprávíš-li o jižní Moravě, nevyhneš se vínu a dějinám a naopak. S vínem mne na přelomu 70. a 80. let seznamovali dva důstojní, tehdy asi sedmdesátiletí muži. První byl kanovníkem na Petrově a byl kulaťoučký jako bečička, druhý byl suchý, vyschlý, s bradkou, masarykovský typ podobou i myšlením. Když ale hodnotili před výstavou víno, byl to koncert vzdělanosti, chuťových pohárků a vysoké kultury. Latina zněla vůkol a já byl jedním z mála, kdo tomu trošku rozuměl. Kdysi v té době se začalo sanovat brněnské podzemí. Dělníci z Hustopečí a blízkého okolí vyklízeli zasypané sklepy a najednou se objevila zeď. Udělali do ní malý otvor, zasvítili a ztuhli. Starý sklep plný zaprášených lahví, nález zazděného pokladu. A protože k vínu neměli daleko, jali se otevírat láhev po lahvi. Libovali si, jak to stovky let staré víno chutná… Pozvali kamarády a vypitých flašek bylo nakonec kolem šedesáti. Jednání druhého dne bylo krušné. Tlusťoučký kanovník se obrátil na vedení podniku a trpce si stěžoval (s výhrůžkami policejního postihu), že mu dělníci vypili část archivního sklepa. Museli pak duchovnímu donést stejné množství kvalitních lahví. A pak že Spravedlnost neexistuje. Vinohrad měl na Moravě každý Vinná réva se na jižní Moravě původně pěstovala na daleko rozsáhlejším území než dnes. Vinice bychom našli na Vyškovsku a v Bystřici nad Pernštejnem, chtělo by se říci, téměř v srdci Vysočiny. Ale to nepřekvapí u vědomí, že na konci středověku žádal jeden měšťan ze slezské Svídnice svého brněnského přítele, aby mu poslal dvě stovky sazenic révy spolu se starým zkušeným vinařem, který by uměl založit vinohrad. Rozsáhlé vinohrady se nacházely dokonce i na kopci Výhonu patřícímu k obci Blučina. Tu získal od královny Guty Habsburské žďárský klášter – jak je totiž známo, mniši museli podle řehole sv. Benedikta dostávat denně 16 jistou dávku (zvanou hemmina) vína. Dodnes se ale historikové přou, jak velká hemmina vlastně byla, obyčejně prý kolem půllitru, někde ale tento obsah značně přesahovala. Když prý prchali Benediktovi následovníci před Langobardy z Montecassina, vzali si s sebou jen dvě nejdůležitější věci: původní rukopis řehole a odměrku na víno. Už z roku 1476 se dochovala pečeť městečka Blučiny, na níž dva muži (nepochybně starozákonní Jozue a Kaleb) nesou přes ramena na tyči obří hrozen, ve starověku pak symbol izraelské země. Dochována je také pečeť blučinského perkmistra neboli horného z přelomu 15. a 16. století, ne-li z doby o něco starší. Hrozen, hůl a klíč připomínají pravomoci tohoto voleného představitele vinařů a hlavního strážce nad „horami“, protože vinohradním tratím se ne nevýstižně říkalo „hory“, podobně jako u dolovací činnosti. Hory mívají na jižní Moravě často německá jména, někdy už zkomolená, jindy zachovávající nářeční tvary vymizelé moravské němčiny. Rozkvět vinohradnictví přišel až s kláštery Víno pili na jižní Moravě nepochybně již Římané, kteří zde měli svoji hlavní stanici v Mušově a v průběhu 1. a 2. století po Kristu podnikali tažení proti Germánům. Vinnou révu nicméně pěstovali i Slované doby velkomoravské, jak dosvědčují vinařské nože a jemná keramika, nalézaná během archeologických výzkumů. Skutečný rozkvět ale přichází s premonstrátskými a cisterciáckými kláštery ve 12. a 13. století. Potvorovice vedle Čejkovic získal velehradský klášter a mniši zde založili hory s názvy navozujícími svatost: Pulchra (Krásná) a Clara (Světlá). Obě se dnes nacházejí na katastru Starého Poddvorova. Zanedlouho se vinohradnictví stalo významnou sférou podnikání vrchnosti i měšťanů. Brňané tak měli své vinice hlavně v Židlochovicích, Blučině, Němčicích, Hustopečích, Kurdějově či Starovicích. Víno se ovšem pěstovalo i v blízkém okolí Brna, a tak dnes plachtařům od Medlánek známý kopec Netopýrky se původně jmenoval Nitoperky, což není nic jiného než Niederbergen, tedy Nízké hory. Vinohrady ale byly i v Jundrově či Černovicích, stejně jako Králově Poli a Bohunicích. Ještě veduty z 16. a 17. století ukazují svahy hradu Špilberku porostlé keři vinné révy upravenými „na hlavu“. Jeden z nejstarších vinných šenků se nacházel v místech pozdější hospody U Bílého kříže. Zavedli jej na počátku 40. let 13. století johanité, kteří měli sousední špitál sv. Ducha. Nálev ROČNÍK 2011/2012 O VÍNU Marek Fencl Vinný kámen vína byl v 15. století tak lukrativní, že řádoví bratři padělali panovnické výsady a namísto jedné krčmy (taberna) připsali –e do podoby tabernae, tedy krčmy v množném čísle, aby mohli nalévat na více místech. Víno zkrátka k jižní Moravě patří. Dokázalo navíc i stírat nejrůznější rozepře. Když se kdysi blížilo vinobraní, Židlochovičtí, kteří měli husitského pána, se prý dokonce dokázali dohodnout s katolickými Brňany, že si po dobu několika týdnů, kdy probíhal sběr a zpracování hroznů, nebudou jakkoli škodit. Jak přišlo na víno, šly na Moravě bokem i ty nejzávažnější ideologické antagonismy, které přineslo husitství. Libor Jan, profesor v Historickém ústavu Filozofické fakulty MU Vinný kámen, který vydalo Nakladatelství Masarykovy univerzity, je první básnickou sbírkou lékaře a absolventa Masarykovy univerzity Marka Fencla. Knihu, která byla v roce 2010 nominována na prestižní literární cenu Magnesia Litera, považoval autor nejdříve spíše za soukromý tisk pro nejbližší okruh přátel. Díky nominaci se ale dostala sbírka více do povědomí širší veřejnosti. Jarní Tisíce očí révy pláče, zkrápí ruce vinařovy, když řeže letorosty tam na vinici Páně. Lahvování Uzavřeli loňské slunko v láhvi, napohled skrz bylo zelenožluté. Tehdy naposled sáhli na vzpomínky provždy tekuté. Velká část Fenclových básní této sbírky zobrazuje vinařskou krajinu jižní Moravy, která je autorovi velmi blízká. „Většina mých předků byli zemědělci. Jak to podmínky umožňovaly, vlastnili i vinohrady. Je to více než stoletá tradice,“ uvádí v rozhovoru pro měsíčník Masarykovy univerzity muni.cz. Autor, jehož k lásce ke knihám a psaní přivedl dědeček, původně tiskař, později knihkupec, zároveň říká, že do krajiny se v jeho básních vždy promítají i stopy, které v ní zanechali lidé. „Lidé jsou pomíjiví, co zůstává, je krajina. Ale i vliv člověka na vše, co jej obklopuje, je viditelný. Stopy po lidech ať už mrtvých nebo živých jsou všude kolem v netušených souvislostech, které si v běžném životě často neuvědomujeme,“ vysvětluje Fencl. Marek Fencl píše básně už delší dobu. Než vydal svou prvotinu Vinný kámen, publikoval v literárním časopise Weles a jeho sbornících. Anesteziolog, který absolvoval Lékařskou fakultu MU v roce 1991 a Ph.D. studium tam ukončil v roce 2008, dává přednost psaní básní před prózou. „Je to způsob a možnost vyjádření, které mi vyhovuje. Závratné jsou okamžiky spontánního, intuitivního psaní v kontextu vědomého textu. Strhává to do prostorů často překvapivých a netušených. Navíc bych asi, i pokud bych to dokázal, těžko při svém povolání mohl psát třeba román,“ uzavírá. Text: Petra Polčáková Univerzitní víno Již tradičně vybírá Masarykova univerzita na podzim své víno. Hodnotitelská komise složená z neakreditovaných degustátorů z řad akademické obce a správní rady vybírá anonymně podle stobodového systému O.I.V. nejlepší bílé a červené víno pro daný rok. Vítězové vždy získají Diplom www.absolventi.muni.cz rektora Masarykovy univerzity a mohou po celý rok užívat titul Univerzitní víno. V soutěži se pravidelně setkávají vzorky od vinařů ze všech čtyř podoblastí vinařské oblasti Morava a tradičně vždy vítězové předchozího ročníku. 17 SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ Nezávislý soudce je základem demokratického státu Touha po ideálu spravedlnosti přivedla Ivu Brožovou až do čela Nejvyššího soudu České republiky. Absolventka Právnické fakulty Masarykovy univerzity dnes platí za ztělesnění obrany nezávislosti soudců před zásahy výkonné moci. Bere to ale sportovně. „Expanzivnost je pojmovým znakem moci výkonné. Její pokusy dostat pod kontrolu moc soudní jsou tedy svým způsobem přirozené,“ vysvětluje Brožová, která má na podobné problémy osvědčený trik. Chodí je rozběhat. 18 Jak se stalo, že jste se rozhodla studovat právo? Souvisí to s prostředím, ve kterém jsem vyrůstala. Táta byl pro mě hrdina, pro okolí byl ale třídní nepřítel. Od začátku jsem tedy rostla s potřebou nápravy této pro mě evidentní křivdy. Přirozená potřeba spravedlnosti, kterou má v sobě každý, u mě tak byla ještě znásobená. ROČNÍK 2011/2012 SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ Člověk by čekal, že taková zkušenost může vést spíše k zatrpknutí než k touze být soudcem. Že chci být soudkyní, jsem se rozhodla až na střední škole. Důležitým momentem pro mě zřejmě bylo pražské jaro a následující ruské tanky ve mně posilovaly potřebu najít cestu ke spravedlnosti. Muži a ženy v taláru totiž mají prostředky, jak uvést spravedlnost v život, a to jsem chtěla. Jaké máte vzpomínky na studium na Masarykově univerzitě? Pro mě to byla úžasná doba, protože jsem začala studovat v roce 1969. Učiteli tehdy čerstvě obnovené právnické fakulty byli ještě profesoři z Brněnské právní školy, která jako jediná se svou normativní teorií překročila hranice tehdejšího Československa. Předtím ani potom už se nikomu nepovedlo, aby se stal uznávaným právním teoretikem v širším evropském rámci. Učil mě tehdy tým odborníků a osobností, jako byli profesoři Kubeš, Bulín, Cvetler, ale také profesor Klokočka, představitel pražského jara, který nám přednášel o demokratických právních systémech Anglie, Francie, Německa nebo Itálie. Kdo vás ovlivnil nejvíc? Zřejmě profesor Kubeš. To byla naprosto strhující osobnost. Měl schopnost na nás přenést prvek sváru, který je v právu klíčový pro hledání skutečné podstaty sporů. Zcela určující význam však měly i jeho přednášky o normativní teorii, upínající se k tzv. grund normě. Tato norma stojící nad celým systémem norem totiž plnila funkci toho, čemu se dnes říká základní hodnoty a principy. To bylo ve své době převratné? Dá se to tak říct. Přestože normativní teorie sama sebe klasifikovala jako pozitivistickou, touto grund normou šla vlastně cestou současného hodnotového nazírání na právo. Zjednodušeně řečeno: ačkoliv právo redukovala na hierarchii norem, tak tím, že nad ní ukotvila grund normu, se nelišila od současného hodnotového nazírání na právo. To říká, že právem je jen to právo, které je v souladu s hodnotovým řádem, a hodnoty musí plnit funkci ideálu. Jinak právo paralyzujete a učiníte ho vyprázdněným, a dokonce zneužitelným systémem. Naopak ideál umožňuje mobilizovat pozitivní síly jednotlivce i společnosti. To je základní rovnice, které se držím celý život. Co je potřeba pro to, abychom si takový ideál udrželi? Potřeba ideálu je přirozenost člověka. Každý ho v sobě chová a touží po něm. Je disponován naplňovat ho. Na tom je založená celá lidská historie. Třeba ideál svobody. Ten tu byl vždy. Lidé šli s holýma rukama třeba i na barikády právě pro svoje ideály. Ideály umožňují lidstvu přežít i v na první pohled beznadějných situacích. www.absolventi.muni.cz Nezávislost soudů je také takový ideál? Rozhodně. Pro demokratický právní stát je nezávislost soudů alfa a omega jeho fungování. Demokratické právní státy stojí na principu primátu občana nad státem. Má-li ale tento primát být reálný, musíme mít nezávislé soudy. Pouze nezávislý soudce je totiž schopen ubránit jednotlivce proti nepoměrně silnějšímu státu, který má aparáty specializovaných odborníků a technické vybavení. Nezávislý soudce je základní kámen demokracie a právního státu. Jak ale říkáte, je to ideál, ke kterému je třeba se alespoň přibližovat. Než jste se stala soudkyní, působila jste krátce na Právnické fakultě MU. Byla vaše původní ambice stát se akademikem? nezdařilo, byl zamýšlený předseda přidělen ministrem spravedlnosti jako soudce k Nejvyššímu soudu, bez mého zákonem předpokládaného souhlasu a posléze ještě v průběhu sporu o jeho přidělení byl panem prezidentem jmenován do funkce místopředsedy, tj. povýšen. To vše jsem musela rozkrývat u Ústavního soudu a uspěla jsem. V tradičně demokratickém právním státě by tohle prostě nešlo. Cítíte dodnes tlaky? Situace je určitě jinde, protože už se jedná o soudcovské samosprávě, která má být konečně uvedena v život. Věříte, že přinese podstatnou změnu k lepšímu? Akademikem a soudcem jsem byla zároveň. Protože jsem byla pilný student, tak jsem si dala záležet, abych se propracovala k červenému diplomu. Znovuobnovená fakulta se teprve etablovala, a tak jsem dostala možnost učit. Stala jsem se vůbec nejmladším externím učitelem a akademické prostředí mě skutečně přitahovalo. Přemýšlela jsem i nad tím, že se budu věnovat jen teorii. Připravovala jsem tedy rigorózní práci, která se následně stala předmětem jednání o aspiranturu. Bohužel, jak se tehdy často stávalo, aspirantura byla podmíněna mým členstvím v komunistické straně. A tak moc jsem o aspiranturu zase nestála. Nebude to samospasitelné. Samospráva si bude muset vybojovat kredit tím, že bude eliminovat soudce, kteří do tohoto stavu nepatří, a pojmenovávat i jiné negativní jevy mezi soudci. Bude si prostě muset osvojit samočisticí schopnost. Soudcování vám ale bylo umožněno. Jak je to možné? Co vás na soudcovství baví nejvíc? Je to paradox, který s přibývajícím časovým odstupem stále více hodnotím jako věc nahodilosti. Skutečností je, že fakulta se mnou spolupráci ukončila, zatímco u soudu jsem zůstala, ale soudit jsem mohla v podstatě jen administrativní agendu. Byla to skutečně otázka jednotlivců, na které jsem narazila, a u soudu se v mém případě ukázali být tolerantnější, ačkoliv jsem čekala opak. Po revoluci jsem byla fakultou rehabilitována. Jaké to bylo, být soudcem za totalitního režimu? Každá doba nese pro soudce svoje výzvy. Nedá se říct, že by po revoluci najednou právo samo šlo. Je to vždy věc svědomí a individuálních sociálních výkonů. Totalitní justice samozřejmě byla nástrojem komunistické zvůle, ale i tak byli v této justici lidé, kteří neselhali a zůstali slušní. Jaké je to být soudcem? Je to služba a velká odpovědnost za každý jednotlivý lidský osud, jenž vám projde rukama. S osudem toho, koho jste zbavil svobody, připravil o majetek, odebral mu děti nebo ho rozvedl, usínáte a budíte se. Ani se proto nedá říct, že je to práce. Je to nelehké poslání plné pochybností. Tím se vracíme ke spravedlnosti. Mám potřebu spravedlnosti a potěší mě každé spravedlivé rozhodnutí, což jinými slovy znamená, že při soudcování musí jít nejen o odbornost, ale o vítězství zdravého rozumu a srozumitelnost. Je to opravdu dobrý pocit, když někomu dáte naději a třeba ho také vtáhnete zpátky k zájmu o věci veřejné. Je skvělé, když lidé začnou opět věřit v demokracii a pochopí, že libovůli státní moci lze v právním státě účinně čelit, a to právě u soudů. Jak od všech těch lidských osudů odpočíváte? Snažím se napětí a tíhu odpovědnosti rozběhat. Běhám pravidelně, ale každý den mi to pracovní režim nedovolí. Nicméně jakmile jsem v Brně, vyrážím ráno ven a kolem tří kilometrů si dám. Na jedné straně se tím vnitřně uvolním, ale také při tom ledacos rozlousknu. Jak jste k běhání přišla? Vy z vlastní zkušenosti s pokusem prezidenta Klause o vaše odvolání asi můžete potvrdit, že moc výkonná se snaží dodnes zasahovat do té soudní. Je to stále závažný problém? Pokusy moci výkonné dostat pod kontrolu moc soudní jsou přirozené. Pojmovým znakem této moci je expanzivnost. Moje zkušenost s panem prezidentem Klausem je ale extrémní. Došlo to tak daleko, že když se moje odvolání z funkce Když jsem po mateřské dovolené měla nastoupit zpátky k soudu, měla jsem pocit, že nemohu všechno zvládnout. Manžel mi tehdy koupil první tenisky, a tak jsem začala. Jakmile jsem přišla z práce, okamžitě jsem se převlékla, přezula a dveře za sebou zabouchla dřív, než jsem si všimla, kde je co v domácnosti třeba udělat. A hrozně se mi to osvědčilo. Doporučuji všem. Všechno se dá rozběhat. Text: David Povolný 19 VĚDA A POZNÁNÍ Jak být spokojený aneb Pohoda z pohledu psychologie Pozitivním stránkám lidského života nebyla v psychologii dlouho věnována adekvátní pozornost. Není divu – psychologie je vědní obor, jehož hlavním praktickým výstupem je pomoc lidem, proto se historicky obracela k tématům převážně lidsky bolestným: snahou psychologů bylo popsat a pochopit, jaké jsou zdroje a příčiny osobní nepohody, a jak tyto negativní stavy a nesnáze překonávat a zvládat. Teprve od 80. let 20. století můžeme mluvit o systematickém výzkumu pozitivních stavů a osobní pohody, která je v psychologii definována jako dlouhodobý či přetrvávající emoční stav, v němž je reflektována celková spokojenost člověka s vlastním životem. Nově vzniklá oblast vědeckého zájmu získala označení „Psychologie osobní pohody“ a v současnosti je již plně etablovanou psychologickou disciplínou. Na počátku 21. století se psychologie osobní pohody stala jedním z pilířů nově vznikajícího teoretického směru, pozitivní psychologie, která si klade za cíl porozumět pozitivním silám v člověku a rozvíjet je. V počátcích výzkumu osobní pohody se pozornost badatelů upírala k demografickým faktorům. Předpoklad, že lidé zdraví, ekonomicky zajištění a s dobrým rodinným zázemím budou spokojenější než lidé nemocní, nezaměstnaní a opuštění, se potvrdil, výzkumy však zároveň přinesly zjištění, že vliv demografických faktorů na osobní pohodu je daleko menší, než by se dalo čekat – v průměru přispívají k celkové osobní pohodě nanejvýš z jedné pětiny; čtyři pětiny prožívané pohody mají jiné zdroje. Malý vliv socioekonomických a demografických faktorů na osobní pohodu přivedl badatele k zájmu o další možné determinanty spokojenosti. Pozornost se upřela především k osobnostním rysům, širokým dispozicím chovat se a prožívat určitým způsobem. Kromě temperamentových vlastností osobnosti (extraverti jsou spokojenější se životem než introverti) byla studována celá řada dalších osobnostních charakteristik. Jako významný prediktor 20 osobní pohody byl například odhalen rys svědomitosti, jehož podstatou je aktivní plánování, organizování a realizování úkolů, což vede k redukci či plné eliminaci stresu, např. z nesplněných úkolů, tudíž ke spokojenosti. Osobní pohodu zvyšují kvalitní vztahy a přiměřené ambice. Největší hrozba osobní pohody: příliš velké ambice Při výkladu zdrojů osobní pohody hrají dále významnou roli teorie diskrepancí. Podle nich přispívá k úrovni osobní pohody míra souladu či neshody mezi očekáváními, potřebami, cíli, aspiracemi, touhami a obecně životními plány a skutečným stavem věcí. Obecně můžeme říct, že nenaplnění osobních snah a cílů vede k nespokojenosti, dosažení cílů vede k uspokojení. Aby se však tento prostý mechanismus uplatnil, musí být naplněny určité podmínky. Cíle a aspirace musejí být především přiměřené našim schopnostem a možnostem. K největším hrozbám pro osobní pohodu patří příliš velké ambice. Má-li člověk vysoké aspirace, nemusí jich předně vůbec dosáhnout. Dílčí úspěchy v porovnání s finálním cílem mu pak nepřinášejí dostatečnou míru uspokojení. Dalším důležitým aspektem osobních cílů z hlediska jejich přínosu pro pocit osobní pohody je to, zda jsme s nimi ztotožněni, zda vycházejí z našich niterných potřeb, či jsme k jejich uskutečnění vedeni vnějšími pobídkami. Dosažení jakéhokoliv cíle, i toho, který jsme si sami nestanovili, vede sice k pocitu uspokojení (už třeba jen pro pocit dobře provedené práce), avšak splnění cíle, s nímž nejsme vnitřně ztotožněni, má pro osobní pohodu efekt menší a krátkodobější než naplnění cíle, ke kterému máme osobní motivaci. Naopak i postupné, dlouhodobé naplňování osobně kongruentních cílů vede k prožitkům spokojenosti, zvyšuje celkovou míru osobní pohody a snižuje významně výskyt depresivních symptomů. Podle současných teorií má větší vliv na osobní pohodu samotný proces uskutečňování cílů než dosažení cíle. Lidé s dlouhodobějšími cíli a vysokými aspiracemi (jakými může být např. budování podniku nebo rozvíjení vědecké kariéry) i přes nízké aktuální výsledky mohou být uspokojeni, pokud dělají adekvátní pokroky při naplňování svých cílů. c Autor textu Marek Blatný při jedné z přednášek pro veřejnost. Co přispívá osobní pohodě Posledním významným zdrojem osobní pohody jsou sociální vztahy. Není pochyb o tom, že vřelé, podporující a vzájemnou důvěrou naplněné interpersonální vztahy pozitivně ovlivňují pocit osobní pohody. Sociální opora, začlenění do sociálních vztahů, příslušnost k určité komunitě patří vždy k nejsilnějším prediktorům osobní pohody. Obecně pak platí, že spíše než množství ROČNÍK 2011/2012 VĚDA A POZNÁNÍ Univerzitní projekty se prosazují do praxe rozhoduje kvalita sociálních vztahů: řada výzkumů prokázala, že kvalita vztahů měla na osobní pohodu statisticky významný vliv, zatímco počet přátel a známých nikoliv. Výzkum osobní pohody je často kritizován, že se orientuje pouze na hédonickou stránku spokojenosti. Podle kritiků (k nimž patří například humanistická psycholožka Carol Ryffová) je osobní pohoda něčím více než jen příjemnými prožitky z vlastního společenského postavení, úspěchu, splněných přání, to vše okořeněné troškou vrozeného optimismu. Tito autoři zastávají názor, že skutečné štěstí spočívá v rozvoji vlastního potenciálu, seberealizaci, naplňování nikoliv jen osobních, ale obecně lidských potřeb, jakou je například potřeba konat dobro či potřeba poznání. V tomto pojetí je důležité, že uvedené psychologické oblasti nejsou jen zdroji osobní pohody, ale současně jejími složkami, její integrální součástí. Na závěr bych rád zdůraznil fakt, že lidé si svoji osobní pohodu aktivně udržují. Nikdo z nás si nepřeje být nešťastný. Tuto skutečnost dokládají výsledky mnoha výzkumů, podle nichž je většina lidí spokojených (v různých výzkumech jsou to 2/3 až 3/4 dotázaných). Pouze malé procento lidí je skutečně nespokojených. Podle amerického psychologa Josepha Sirgyho je udržování osobní pohody přirozeným lidským motivem: stav nepohody a stresu není normální a nelze jej ani dlouhodobě zvládat a snášet. Pokud tedy tuto přirozenou tendenci být šťastní podpoříme dobrou znalostí faktorů, které k osobní pohodě přispívají, měli bychom se minimálně vyhnout tomu, abychom byli nespokojeni, a – slovy humanistické psychologie – prožili dobrý život. Text: Marek Blatný, profesor Psychologického ústavu Filozofické fakulty MU www.absolventi.muni.cz Masarykova univerzita je také místo, kde vzniká spousta kreativních projektů, které se prosazují v praxi. Příkladem mohou být dva z poslední doby. V obou hraje podstatnou roli plazma. Jeho využitím se zabývá Centrum pro výzkum plazmatu a nanotechnologických povrchových úprav materiálů. „Vyvinuli jsme technologii, jež umožňuje nahradit chemikálie, které se používají při úpravě materiálů, speciálními elektrickými výboji generujícími takzvané studené elektrické plazma. Metoda je univerzální a má uplatnění v mnoha odvětvích,“ řekl ředitel projektu Mirko Černák z Ústavu fyzikální elektroniky Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity. Se širokým uplatněním nepřehání, plazma by totiž v budoucnu mohlo nahradit dosud používané chemické látky, jejichž využití způsobuje firmám vysoké náklady spojené s dopravou a následnou likvidací toxického odpadu. O technologii už projevil zájem tradiční český výrobce klobouků, firma Tonak. „Podnik používá při výrobě plsti žíravé kyseliny. My je díky naší patentované metodě dokážeme nahradit působením plazmatu, které jsme schopni vyrobit jen ze vzduchu,“ upřesnil Černák a dodal, že technologie může být začleněna přímo do stávajících výrobních linek. Celý proces úpravy materiálu trvá díky novému postupu pouze několik sekund. Kromě toho, že je výroba levnější, přináší také významnou úsporu energie. Výsledná plsť je navíc mnohem kvalitnější, než když se upravovala kyselinami. Materiály ochrání pavučina Je to už patnáct let, co začali vědci na Masarykově univerzitě pracovat na patentu plazmové tužky, která už má dnes také své průmyslové využití. Jde o zařízení, jež je složeno z duté elektrody s úzkou kapilárou. Dohromady tvoří plazmovou trysku, kterou proudí pracovní plyn, jímž je nejčastěji argon. V trysce se generuje výboj, jenž aktivuje plyn, což vyvolává chemické reakce, které mohou měnit vlastnosti upravovaného materiálu. To je to, co zaujalo společnost Elmarco. Ta se dnes spolu s přírodovědeckou fakultou podílí na projektu Laboratoře pro výzkum a vývoj nových metod výroby nanovláken. Propojují se v ní dva originální české nápady. K plazmové tužce se přidala technologie Nanospider, což je způsob vytváření „pavučiny“ z nanovláken. Obojí dohromady umožní v laboratoři výrobu nanovlákenných materiálů zušlechtěných plazmatem. „Své průmyslové využití najde v projektu plazmová tužka upravená do podoby plazmových multitrysek. Z pavučiny vytvořené technologií Nanospider vytvoří doslova superpavučinu, tedy materiál s ještě vyšší užitnou hodnotou,“ uvedl vedoucí laboratoře Miloš Klíma z Ústavu fyzikální elektroniky Přírodovědecké fakulty MU. Proklamovaná vyšší užitná hodnota je přesně to, co firma potřebuje. Spojení obou nápadů jí umožní zdokonalit materiály, které jí vyvíjené průmyslové stroje vyrábí. Univerzitě to na druhou stranu přinese možnost podílet se na výzkumu ve velmi sledované oblasti nanotechnologií. Jednou z hlavních výhod, které má plazmová tužka průmyslovému partnerovi přinést, je zvýšení samočisticích schopností nanovlákennné vrstvy, která bude díky ní nesmáčivá vůči vodě. Přibudou i vlastnosti jako chemická odolnost vůči kyselinám či olejům, může se zvýšit mechanická odolnost materiálu. Podle Klímy má ale technologie, kterou si univerzita nechala patentovat v roce 2005, budoucnost nejen v úpravě nanovláken. „Dá se využít na povrchové úpravy prakticky všech druhů materiálů, jako jsou kov, sklo, plast, kámen, keramika, beton, dřevo, textil nebo papír,“ vyjmenoval. Text: Martina Fojtů s přispěním Davida Povolného a Petry Polčákové 21 SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ Řešení romské problematiky? Začít musíme u vzdělání Ještě ve druhém ročníku na vysoké škole historička Jana Horváthová svůj romský původ tajila. Až její profesor na Masarykově univerzitě ji přivedl k tomu, že se začala o své kořeny víc zajímat. Pak už šlo všechno ráz na ráz. Po revoluci se angažovala v první romské politické straně a nakonec se její srdeční záležitostí stalo Muzeum romské kultury, které v Brně před 20 lety spoluzakládala. Snaží se v něm dát prostor dialogu mezi Romy a Čechy – vztahy a celková situace u nás jsou podle ní ale pořád velmi špatné. „Postavení Romů se u nás každým rokem zhoršuje. Jednoznačně vidím chybu v tom, že se o romské problematice sice hodně mluví, ale mnohem méně dělá,“ říká. Vystudovala jste na Filozofické fakultě MU historii. Co vás k ní přivedlo? Od dětství jsem měla dvě velké lásky – divadlo a dějiny. Lásku k historii ve mně navíc podporoval můj otec, který byl velkým milovníkem českých dějin. Jako děti jsme neustále objížděli hrady, zámky i menší pamětihodnosti po celém Československu. Když jsem se rozhodovala po střední škole kam dál, jednoznačně vyhrála historie. Zajímaly vás už tehdy dějiny Romů? Vůbec ne, svůj původ jsem tajila, někteří mí spolužáci si dokonce mysleli, že jsem Kubánka. 22 Doma jsme o tom skoro nemluvili, rodiče vše brali tak nějak samozřejmě. Nestýkali jsme se s jinými Romy než se svou vlastní rodinou, do školy se mnou nechodilo žádné další romské dítě a ani romsky jsme nemluvili – učit jsem se to začala až mnohem později. Za svůj původ jsem se styděla, bylo to pro mě citlivé téma. Zlom u mě nastal až ve druhém ročníku na univerzitě. Co se stalo? Díky spolužákovi Tomáši Knozovi jsem se dozvěděla, že náš profesor Ctibor Nečas, který se věnoval dějinám Romů, hledá spolupracovníky. Přihlásila jsem se k němu a začala pronikat do mně naprosto neznámé minulosti Romů. To ovlivnilo moji další profesní dráhu a významně se spojilo i s mým rodinným životem. Na čem konkrétně jste tehdy pracovala? V archivu jsem nejdříve vyhledávala zprávy o naší rodině a dějinách Romů na Moravě. Na magneťák jsem nahrávala rozhovory s dědečkem, tetami a dalšími členy rodiny. Pak jsem okruh rozšířila. Navštěvovala jsem i jiné skupiny Romů, pamětníky, kteří zažili holocaust, dělala jsem s nimi rozhovory, které pak vyšly v knize profesora Nečase Našťi bisteras, Nemůžeme zapomenout, natáčeli jsme vzpomínky a písně pro tehdy vznikající sbírky Holocaust Memorial Musea ve Washingtonu. Jak jsem stále více odhalovala historii naší rodiny a Romů obecně, zjišťovala jsem, že je nesmírně zajímavá a úplně neznámá, stud se zcela rozplynul, vystřídalo jej nadšení z nových zjištění. Navíc studium na vysoké škole mi poskytlo štít sebevědomí proti případným primitivním výpadům na adresu „nevzdělatelných cikánů“. Těsně po dokončení univerzity, v roce 1990, jste vstoupila do politiky. Jak se tehdy Romové v politice angažovali? Hned po revoluci jsem se zapojila do romského etnoemancipačního hnutí. Byla jsem tehdy velmi zapálená, potřebovala jsem si ještě odžít hledání své romské identity. V roce 1990 se zakládala Romská občanská iniciativa – ROI, politická strana, v níž byli Romové všech skupin. Všichni byli tehdy ROČNÍK 2011/2012 SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ nadšení, že „teď se nám konečně podaří dostat Cikány trošku nahoru“, spojili se Olaši, Sintové, moravští i čeští Romové. ROIka šla opakovaně do voleb, v roce 1992 se spojila s Občanským fórem a do parlamentu se dostalo pět jejích poslanců. ROI už dnes neexistuje. Myslíte, že by podobná strana mohla zase uspět? Myslím, že romské politické strany nemají v dnešní době šanci na úspěch. Nemohou oslovit celou veřejnost, nikdy tedy nezískají potřebná procenta. Řešením by bylo, aby velké politické strany braly Romy na své kandidátky. Jenže kromě Strany zelených o to dnes nikdo nemá zájem, přitom slušných a schopných Romů, kteří by o angažmá v politice stáli, je dost. Po necelém roce jste z politiky odešla a se svým otcem a dalšími spolupracovníky jste zakládala Muzeum romské kultury, které od října 2003 vedete. Co vidíte, když se ohlédnete zpátky? Nejtěžší bylo vůbec myšlenku na založení muzea prosadit. Asi rok jsme bojovali, aby vůbec mohlo existovat jako odborná a nezávislá instituce, ne žádná politicky manipulovatelná organizace. Druhý problém pak představovaly samozřejmě peníze. Až do roku 2005 jsme fungovali jen z grantů a finančních příspěvků ze zahraničních zdrojů. Nakonec se nám ale podařilo získat peníze ze státního rozpočtu. Také díky nim k 20. výročí založení muzea otevíráme kompletní stálou expozici, jež představí Příběh Romů v lidských dějinách. V době, kdy spolu mluvíme, se stále častěji objevují zprávy o nepokojích mezi romskou a českou populací. Myslíte si, že se situace opravdu zhoršuje? Určitě, postavení Romů je u nás stále horší. Jednoznačně vidím chybu v tom, že o romské problematice se hodně mluví, ale málo se ve skutečnosti dělá, chybí především koncepční a systémová řešení, neúspěšnost romských dětí ve škole stále pokračuje. Současnou situaci Romů proto prožívám velmi bolestně. Většina lidí z problémových oblastí si ale myslí, že si za to mohou Romové sami, špatně hospodaří s penězi, které získávají většinou ze sociálních dávek. Co byste jim na to řekla? Jistěže si „za to“ zpravidla můžou sami, ale sami si z toho ven nepomůžou a jejich propad poškozuje společnost jako celek, nás všechny, Romy i Neromy, a neřešený problém bude jen narůstat, znovu ke škodě nás všech. Takzvaná romská otázka není problém jen Romů, ale celé společnosti. Ostatně situace, v níž se Romové dnes nacházejí, je mimo jiné i důsledek nevhodných postupů ve vztahu k této menšině. www.absolventi.muni.cz U čeho by se podle vás mělo začít, aby se situace změnila? Jana Horváthová Jedna z věcí, o kterých se mluví už dlouho, ale přesto stále zůstává bez zásadních koncepčních změn, je neúspěch romských dětí v českém vzdělávacím systému. Pokud se romská otázka nezačne řešit vzděláváním, není možné čekat žádné zásadní změny. Souvisí s tím i zaměstnanost, úroveň bydlení a další. Zdá se mi ale, že inkluzivní vzdělávání jde dnes stranou zájmu, romské děti jsou stále umísťovány v segregovaných – romských školách, kde tvoří naprostou většinu a z nichž mají minimální šance se třeba dostat na střední školu, čili postoupit dál než jejich rodiče. Téměř třicet procent romských dětí je v praktických školách umístěno neprávem. Historička a muzeoložka, narodila se do česko-romské rodiny. Vystudovala na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity (abs. 1990). Několik měsíců po revoluci v roce 1989 pracovala v politice, v roce 1991 spoluzakládala Muzeum romské kultury. S Masarykovou univerzitou spolupracuje na mnoha projektech, z nichž největší je CERME, zaměřený na multikulturní vzdělání. S manželem, který pracuje jako lékař a je romského původu, má tři děti. Žije v Brně. Máte představu, co konkrétně je třeba udělat? Dám vám příklad z našeho muzea. Už více než pět let doučujeme asi padesátku romských dětí z ghetta, které obklopuje muzeum. Jsou to ty nejpotřebnější děti, které chodí do segregovaných škol, jež jsou v Brně např. na Staré, Brati- Studium na vysoké škole mi poskytlo štít sebevědomí proti případným primitivním výpadům na adresu „nevzdělatelných cikánů“. slavské, Křenové či Vranovské ulici. Často mluví romským etnolektem češtiny, který jim velmi znesnadňuje pochopení učiva i vyjadřování. Naši vychovatelé se jim věnují už od předškolního věku a dělají mentory i v dalších třídách, aby si děti udržely slušný prospěch. Děti, které takhle „vypipláme“, se pak snažíme dostat na střední školu. Romové se středoškolským vzděláním najdou lepší uplatnění, a často se také zapojují zpátky do oblasti sociální práce s Romy. Navíc tito lidé jsou schopni se sami uživit, nemají dluhy na nájemném a nepáchají kriminalitu, protože se uživí legálně. To už je ale otázka skutečně systémové změny, která se musí realizovat napříč vládními resorty ve vzájemné shodě celého politického spektra jako věc naprosto zásadní a nadstranická. Jedním z příkladů, kdy se dítě ze špatných sociálních podmínek vypracuje, je i váš dědeček, který byl prvním Romem, jenž vystudoval v Československu vysokou školu. Ano, můj dědeček se narodil ještě za mocnářství do velmi chudé romské osady mezi Kyjovem a Svatobořicemi. Vyrůstali v naprosté bídě. Neměli co jíst, takže vykopávali mršiny, které venkované zakopali. Byla to jediná příležitost kromě ukradení slepice, jak se dostat k masu. Nemohl navíc chodit do školy, protože obyvatelé této romské osady nepatřili ani k jedné z blízkých obcí, a všichni tak byli negramotní. Nakonec se úzké rodině mého dědy podařilo z romské osady odstěhovat přímo do obce. Dědečkův otec totiž za první světové války jako koňský handlíř handloval s kdečím a za našetřené peníze si mohl koupit domeček přímo ve Svatobořicích. Díky tomu se mohl dědeček vypracovat až ke studiu práv na univerzitě? To byl jen začátek. Bez toho, aby mu někdo z majority dál pomohl, by nejspíš zůstal negramotným cikánem. Velkou zásluhu na tom měla jeho třídní učitelka, která byla dcerou ředitele školy a která si všimla, že je velmi nadaný. Dokonce ho brala každý den k sobě domů na obědy. Ředitel pak přesvědčil negramotného otce mého dědy, aby poslal syna studovat. Takže dědeček nakonec odešel z páté třídy do Kyjova na gymnázium. Tam dokonce dával kondice studentům z majetnějších rodin. Pak studoval práva v Praze. Myslíte, že takových případů je dnes hodně? Určitě, jen se o nich tolik neví. Například můj tchán má literární talent, vyšla mu úspěšná sbírka povídek z romské osady na Slovensku, z níž pochází. V rodině mého muže je to samý nadaný muzikant či zpěvačka, mají svoje kapely, jen nejsou tolik vidět. Ale hudba nebo jiná specificky romská nadání jsou právě ty perličky, které společnost zajímají. Proto bychom o nich měli mluvit a zveřejňovat další podobné talenty. Medvědí službou řešení tzv. romské otázky je totiž i to, že slušní nebo úspěšní Romové přestávají bý majoritou jako Romové vnímáni. Text: Petra Polčáková 23 HLAVNÍ PARTNER UNIVERZITY 24 ROČNÍK 2011/2012 VĚDA A POZNÁNÍ Mladí lidé se stali digitálními domorodci Nedovedou si představit život bez počítačů nebo bez mobilních telefonů. Kdo? Vlastně skoro všichni, kteří prožili své dětství a dospívání v 90. letech minulého století. Existuje pro ně i odborný název: digitální domorodci (digital natives). Nové technologie jsou přirozenou součástí jejich životů, a právě proto často nenacházejí pochopení u těch, kteří se dokázali s kamarády domluvit na schůzku či do kina, ještě když nebyly mobily ani facebook. Životní styl se díky technologiím jednoduše změnil. David Šmahel z Fakulty sociálních studií MU, který se zabývá psychologií mladých, však k této změně nechce přidávat pozitivní nebo negativní znaménko. „Technologie jsou prostě součástí našich životů po všech stránkách, v tom zlém i v tom dobrém,“ vysvětluje Šmahel. Z pohledu tzv. digitálních imigrantů se může zdát, že životy mladých se dnes skutečně točí hlavně kolem internetu. Psychologové ale dospěli k jinému závěru. Tvrdí, že online a offline světy dětí a mladistvých jsou úzce propojené, nikoliv propastně oddělené jeden od druhého. Co to znamená? „Velmi málo dnešních mladých používá internet mimo rámec svého běžného života,“ říká Šmahel. V médiích se lze většinou setkat s popisem toho negativního, co s sebou přináší používání počítačů a internetu. Třeba s tím, že online svět nahrazuje reálná přátelství. Podle Šmahela to ale není tak úplně pravda. „Z průzkumů vyplývá, že 95 procent lidí, které mají mladí mezi přáteli na sociálních sítích, znají i z reálného světa. Internet je pro ně primárně další komunikační kanál, doplněk toho, co prožívají a dělají i v realitě.“ velké restrikce. Platí, že děti, které jsou problémové v offline světě, budou pravděpodobněji problémové i online,“ vysvětluje Šmahel a doplňuje, že podle výzkumů zákazy na děti v oblasti internetu stejně příliš neplatí a nejsou funkční. Dobrým postupem podle něj ale může být třeba zvážit, v jakém věku má mít dítě počítač ve svém vlastním pokoji – tedy stanovit, do kdy ho má používat jen na veřejném místě, aby rodič mohl aspoň nakouknout, co jeho ratolest vlastně dělá. Potkávání cizích lidí z internetu Mezi nejobávanější rizika spojená s internetem patří setkávání dětí s cizími lidmi, s nimiž se původně seznámily pouze online. V rámci projektu EU Kids Online II bylo zjištěno, že čeští mladí jsou ve statistikách v této oblasti v rámci EU velmi vepředu – 15 procent dětí ve věku 9 až 16 let uvádí, že se setkalo s někým cizím z internetu, což řadí ČR na páté místo v rámci EU. Šmahel nicméně upozorňuje, že tento jev nemusíme chápat nutně jako negativní. Jen jedno procento ze všech dětí uvedlo, že tato setkání byla nějakým způsobem nepříjemná nebo ohrožující. Většinou si prostě našli nového kamaráda nebo šli na rande. „Mladí offline a online světy tolik nerozlišují. V naší mysli je vše ,reálné‘, i virtuální svět. Potkat někoho cizího z internetu je velmi podobné, jako potkat někoho do té doby neznámého na diskotéce,“ vysvětluje psycholog přístup digitálních domorodců k životu. Psycholog David Šmahel otiskl výsledky své dlouholeté práce v odborníky ceněné knize Digital Youth. Vyšla také v češtině pod názvem: Mladí lidé ve virtuálním světě. Evropští mladí na internetu f 85 procent 9–16letých používá internet mj. ke školní práci f 9 procent 9–16letých se setkalo v posledním roce naživo s někým cizím z internetu, jen 1 procento toto setkání obtěžovalo f 14 procent 9–16letých vidělo v posledním roce na internetu sexuální obsah f 6 procent 9–16letých bylo šikanováno online, což je méně než offline f většina mladých šikanovaných online vyhledala pomoc, 60 procent šikanovaných vymazalo tyto vzkazy nebo zablokovalo odesílatele zpráv zdroj: www.eukidsonline.net Text: David Povolný Zákazy moc neplatí Šmahel připouští, že jeho starší dcera, které bude teprve pět let, už své první kroky na internetu udělala. A nevidí v tom problém. „Používá internet v rámci různých her, kde zvířátko vydá zvuk, když se na něj klikne, nebo si umí pustit na serveru Youtube večerníček. Proč ne?“ říká Šmahel. Konkrétní výchovný plán, jak pouštět své děti na internet a jak je kontrolovat, aktuálně nemá. Nepovažuje to za nezbytné. „Vše spočívá ve výchovném stylu rodiny. Pokud má rodič v děti důvěru, vzájemně si věří a baví se spolu o tom, co dělají, tak není důvod dělat nějaké www.absolventi.muni.cz 25 POHLED DO HISTORIE Eitinger přežil koncentrační tábor. Pak výzkumem pomohl vězňům Více než 66 let po skončení druhé světové války se zdá, že už o ní bylo řečeno a napsáno vše. Víme o těch, kteří si zasloužili odsoudit, a také o těch, kdo prokázali neobyčejnou osobní statečnost, aby pomohli jiným. Přesto se čas od času ještě dnes vynoří příběh, který si zaslouží pozornost, a lidé, o jejichž činech se v Česku mnoho neví. Takovým případem je i Leo Eitinger. Muž, jenž se narodil v roce 1912 do židovské rodiny v Lomnici u Tišnova, přežil věznění v koncentračním táboře. Před tím ještě pomáhal uprchnout židovským dětem z okupovaného Československa, a když válka skončila, přispěl výrazně k ustavení nového vědního oboru s názvem viktimologie, který zkoumá důsledky agrese na oběť. „V Česku je známý jen pro malý okruh lidí, proto se jeho osobnost snažíme i s ohledem na blížící se sté výročí jeho narození zpopularizovat,“ řekla Barbora Antonová, jež se spolu s Okrašlovacím spolkem pro Lomnici, který vše iniciuje, podílí na organizaci oslav, ale třeba i na tom, aby byl do češtiny přeložen Eitingerův norský životopis. Ano, norský, právě v Norsku totiž původem český vědec strávil většinu života. I když nejdříve tam rozhodně neodešel dobrovolně. Útěk do Norska nepomohl Eitinger se narodil jako nejmladší ze šesti dětí, dva roky studoval na Masarykově univerzitě bohemistiku a germanistiku a poté přestoupil na medicínu. Promoval v roce 1937 a krátce nato vstoupil do armády jako důstojník letectva. Po příchodu nacistů už bylo jasné, že ani jako lékař, ani jako voják s židovským původem nenajde pracovní uplatnění a naopak mu hrozí značné nebezpečí. Proto Eitinger emigroval do Norska. Na to, co se děje v jeho rodišti, ovšem nezapomněl. Z Norska pomáhal zařídit útěk desítkám židovských dětí, které našly azyl v sirotčinci 26 v Oslu. „Všechno organizovala Nansenova nadace, jež poskytla finanční prostředky a vytipovávala děti, které by měly z Československa prchnout. Eitinger hrál v tom všem roli prostředníka,“ nastínila Antonová a dodala, že přesnější informace o tom, jak se všechno událo, by měl poskytnout právě překlad životopisu Lea Eitingera a další výzkum. Sám Eitinger pracoval v Norsku nejdříve jako lékař, brzy ho však znovu začali pronásledovat nacisté. V prosinci 1940 přišel o licenci, takže se živil prací na pile, a pár týdnů nato už se před Němci musel skrývat. Když nacisté obsadili Norsko, bylo jasné, že prchat před nimi dlouho nezvládne. „V březnu 1942 byl prozrazen a uvězněn,“ píše se v materiálech lomnického okrašlovacího spolku. To, před čím Eitinger odešel z Československa, si tak stejně musel prožít. V únoru roku 1943 se jako vězeň číslo 105268 dostal do koncentračního tábora v Osvětimi. Při vší hrůze, která jeho tehdejší život provázela, měl alespoň trochu štěstí. Mohl sloužit v táborovém špitále, kde se staral mimo jiné o pozdějšího nositele Nobelovy ceny míru Elieho Wiesela. „Wieslovi tam hrozilo, že přijde o nohu, a ve svých pamětech vzpomínal, že právě Eitinger mu zachránil nejen nohu, ale i život. Po válce byl jedním z těch, kdo se zasadili o to, aby Wiesel Nobelovu cenu získal. Eitinger ostatně na předávání přečetl i oslavnou řeč,“ popsala Barbora Antonová. ROČNÍK 2011/2012 POHLED DO HISTORIE Tento válečný příběh skončil šťastně, většina měla ale bohužel opačný konec. Z 762 norských Židů, které nacisté věznili v koncentračních táborech, jich přežilo jen 23. c Index Lea Eitingera e Fotografie rozpracované bysty Lea Eitingera z ateliéru Nikose Armutidise. Foto: Irena Armutidisová Výzkum pomohl válečným obětem Po kapitulaci nacistů se už Eitinger do Československa nevrátil. Odjel do Norska, kde se jako lékař zaměřil na psychiatrii. V roce 1966 se stal vedoucím psychiatrické kliniky na univerzitě v Oslu, kde pak působil téměř dvacet let. Napsal například práci o psychických důsledcích extrémního stresu a prováděl psychiatrické analýzy uprchlíků. Vším tím směřoval k definici nového vědního oboru, viktimologie. To díky Eitingerovi a jeho spolupracovníkům se vědci ve svém bádání poprvé zaměřili na oběti násilí, a ne jen na násilníka a důvody, které ho k jeho chování vedou. Bádání pak mělo i praktické důsledky. „Díky těmto diagnózám byly válečným obětem uznány choroby vyvolané válkou a značně se tím usnadnily procedury pro získání válečných invalidních penzí,“ doplňuje informace web lomnického okrašlovacího spolku. Za svoji vědeckou práci a také angažovanost v otázce lidských práv a boji proti rasismu získal Eitinger řadu ocenění. Byl dokonce jmenován komturem (hodnost uvnitř rytířského řádu, pozn. red.) Norského královského řádu svatého Olava. Původem český lékař zemřel v roce 1996, Norové si jej ovšem stále připomínají. Například tím, že univerzita v Oslu uděluje cenu za lidská práva s označením Cena Lisl a Lea Eitingerových. Do Československa už se muž, po němž je ocenění pojmenováno, příliš nevracel. Snad proto se toho o něm v jeho rodné zemi mnoho neví. To by se ale mělo změnit. Ke stému výročí jeho narození se chystá například vytvoření jeho památníku a bysty nebo konference o jeho životě a odkazu. Text: Martina Fojtů Spouštíme nový zpravodajský portál x 1::Ù<ė5: ğ¬91-7@A-85@EF͠B-ğ¬-89-9-@1> :;B5:7EFBÙ0E-B»F7A9A>;F4;B;>E ?͠-.?;8B1:@E-7;91:@ ė1 x ;BÙ?͠2;@;3-81>519505?7A?195-͠7-81:0 ė19 -7/¬ x &;Bğ1B͠9;01>:¬901?53:A-͠<>;<;61:¨?1 ?;/5 8:¬95?¬@Ù95 ,ı?@-Ć@1B7;:@-7@A?A:5B1>F5@;A www.online.muni.cz facebook.com/municz twier.com/muni_cz www.absolventi.muni.cz 27 SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ Starec vede katedru a krasobruslaře Březinu k úspěchům Zatímco většina jeho kolegů si přes léto bere dovolenou, Petr Starec tráví letní měsíce v kanceláři. Vedoucí Katedry sportovních her na Fakultě sportovních studií Masarykovy univerzity šetří volné dny na zimu. Aby mohl se svým svěřencem Michalem Březinou jezdit na závody krasobruslařů. Dovolená u moře mu ani nechybí. „Já jsem přece jen spíš na tu zimu,“ říká s úsměvem muž, který se může chlubit například titulem mistra republiky v krasobruslení v kategorii sportovních dvojic a i tím, že na Masarykově univerzitě působí už více než třicet let. 28 ROČNÍK 2011/2012 SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ Loni jsem si přibral ještě jednu dívku a pak za mnou dojíždí lidé z Českých Budějovic. Víc už bych nezvládl, koneckonců mám povinnosti na fakultě. Nicméně dvakrát jste se z fakulty vzdálil, to když jste trénoval v zahraničí. Jaké jste si odtamtud dovezl dojmy? Byl jste po konci aktivní kariéry hned trenérem, nebo jste nejdřív přišel na fakultu? Nejdřív jsem trénoval. Ale hned po dokončení školy si mě našel docent Matoušek, který si mě pamatoval jako studenta, a nabídl mi, abych externě učil. Dělal jsem takzvanou pomocnou vědeckou sílu a k tomu trénoval. Na plný úvazek jsem na univerzitu přišel v roce 1979. Dnes jsem tady možná třetí nebo čtvrtý služebně nejstarší. Kariéru aktivního sportovce jste ukončil v roce 1974. Co vás k tomu tehdy vedlo? Kombinace několika důvodů. V prvním ročníku na vysoké škole jsem si přivodil úraz páteře. S partnerkou jsme spadli při zvedané figuře a mně zůstal vychýlený čtvrtý a pátý krční obratel. Skoro rok jsem nemohl bruslit, pak jsem se na led vrátil, všechno dohnal, ale už to nebylo ono. A přidal se ještě další faktor – můj bratr odešel, nebo chcete-li, jak se také tehdy říkalo, utekl do zahraničí, a mě přestali pouštět na závody. Stal jsem se politicky nespolehlivým. Když se jelo do Sovětského svazu nebo do NDR, tak to nebyl problém, ale vycestovat do Colorado Springs nebo do Japonska, to už neexistovalo. Přitom já byl tehdy mistr republiky ve sportovních dvojicích, takže něco takového se mi vůbec nelíbilo. Naposledy jsem vyjel v roce 1974 do Záhřebu a pak raději ukončil kariéru. Jak vám oznamovali, že i když jste nejlepší v republice, nikam nepojedete? To se vždycky jen tak šuškalo, moc se o tom nesmělo mluvit. Buď mi nevystavili pas, nebo nedali povolení. Dozvěděl jsem se to vždycky až na poslední chvíli, abych proti tomu nemohl nic dělat. Vycestovat na závody se mi po bratrově odchodu povedlo jen jednou. To když se za mě v roce 1969 zaručil můj tehdejší trenér Karol Divín. Ale podruhé už se nic vyjednat nepovedlo. Potkáváte se ještě se svojí tehdejší krasobruslařskou partnerkou? Ano, potkávám. Vdala se, takže už není Hartmanová, a žije ve Švýcarsku, kde i trénuje, ačkoliv dnes už méně. Měla na starosti i jednu švýcarskou dvojici, která se dostala na mistrovství Evropy. Jednu dobu jsem jí s ní pomáhal. www.absolventi.muni.cz Nebál jste se, co s vámi po ukončení kariéry bude? S přechodem do běžného života mají problém i dnešní sportovci, kteří přitom mají úplně jiné možnosti. Měl jsem štěstí, že už jsem v té době studoval učitelství tělesné výchovy a zeměpisu. Páteř se mi spravila, takže jsem mohl školu dokončit. Věděl jsem, že u sportu nějakým způsobem zůstanu. Jedno, zda jako trenér nebo jako učitel. Dnes se spousta bývalých krasobruslařů uplatní v ledních revuích, za nás to bylo možné daleko méně. Takoví bruslaři představovali vzácné výjimky. Jedním z posledních, kdo se do revue dostal, byl Ondrej Nepela, který odešel v roce 1970. O některých se ale ani nemuselo vědět, odcházeli třeba do komparzu, ne jako sólisté. Vraťme se ještě do školy. Poznávali vás spolužáci na hodinách? Někteří ano, ale tehdy se ještě nevysílalo tolik televizních přenosů, takže jich nebylo tolik. Znali mě spíš Brňané a hlavně sportovci. Vzájemně jsme se na sebe chodili dívat, takže já třeba chodil fandit svému dnešnímu kolegovi Karlu Večeřovi na fotbal. Na univerzitě působíte už desítky let. Změnili se studenti nějak za tu dobu? Myslím, že ano. Nevím, čím to je, ale v něčem k horšímu. Dřív toho uměli víc, byli všestrannější. Dnes mi občas přijde, že jen chtějí titul. Ale může to být i tím, že se sem nehlásí tolik profesionálních sportovců jako dříve, protože k tomu, aby se uživili, už nepotřebují vysokou školu. Nebo si to alespoň myslí. Vy sám se živíte i jako trenér. Mimochodem, cítíte se spíš jako trenér, nebo jako pedagog? Těsně po revoluci jsem si vzal neplacené volno, rok jsem trénoval v Linci a rok v Salcburku. Člověk poznal jiný svět, nechci říct kapitalistický, ale ono se takové označení asi nejvíc hodí. U nás fungovala za minulého režimu různá sportovní střediska, v Rakousku je začali zakládat v 90. letech, zatímco my je postupně rušili. Trenéři tam pracovali jinak. Tady si vždycky všichni vypomáhali, když jeden nemohl, někdo za něj zaskočil. V Rakousku něco takového nešlo, trenér měl svoje závodníky a těm se musel věnovat. Ačkoliv i tam platilo, že jsem byl tak trochu jejich táta, bral jsem je víc jako klienty. Zpět k Michalovi. Proč zrovna on je ten, kdo se z vašich krasobruslařů dopracoval nejdál? Především je opravdu talent. Už odmala na něm bylo vidět, že má skokanské nadání a skvělý odraz. Kultura pohybu, pilování choreografie, to přijde s věkem, ale se skokanskými schopnostmi se závodník musí narodit. Na Michala se chodili už v juniorském věku dívat soupeři. Kolem mantinelů do sebe šťouchali i Američané, které většinou nic nepřekvapí. On navíc pro bruslení žije, ohromně si to užívá, ačkoliv musí sportu odevzdávat i oběti. Pomohlo mu, že jsem kdysi trénoval jeho otce, který pak Michala k bruslení vedl. Občas ho i trénoval, ale zase jsme si dávali pozor, abychom ho příliš nepřetěžovali. Aby ho bruslení pořád bavilo. Jaký je svěřenec? Nemám si na co stěžovat, náš vztah je bezvadný. Jistě, navyváděl se mi také všelijaké věci, ale nebylo to nic zásadního. I když jsme spolu už hezky dlouho, nikdy mezi námi žádné problémy nenastaly. V tom se Michal liší od své sestry, s tou je práce komplikovanější. Když chci něco po Michalovi, tak se vždycky dohodneme. Jdeme za určitým cílem a zatím jsme dosáhli toho, co jsme si vytkli. Mám to půl na půl. Krasobruslení je moje srdeční záležitost, ale kantořinu mám také řádně pod kůží. Když jezdíte s Michalem po závodech, máte možnost porovnat dnešní krasobruslařské prostředí a to před lety. Změnilo se? Vaším určitě nejznámějším svěřencem je, soudě podle výsledků posledního mistrovství světa, v současnosti nejlepší český krasobruslař Michal Březina. Koho trénujete ještě kromě něj? Změnilo. Už jen proto, že dřív závodníci z východního bloku nemohli všude. Dnes se všichni vídají daleko častěji, závody se pořádají téměř každý víkend. Dřív se navíc jen přijelo, odzávodilo a jelo domů, člověk si připadal pod dohledem. Dnes je všechno volnější. I vztahy mezi závodníky jsou kamarádštější. Vedu i jeho mladší sestru Elišku, kromě ní i Sašu Kunovou, která se stala mistryní Slovenska. Text: Martina Fojtů 29 VAŠE ALMA MATER Brněnští senioři zblízka poznali královnu Baleár Perla Středomoří či Královna Baleár. Taková označení si vysloužil největší ostrov Španělska, Mallorca, díky svému azurovému moři, panensky krásné přírodě, výtečné gastronomii či zajímavé kultuře. A právě to všechno měli možnost podrobně prozkoumat posluchači Univerzity třetího věku Masarykovy univerzity (U3V), kteří tam v září 2011 odjeli na letní mezinárodní seniorskou univerzitu. Přestože šlo už o 4. ročník akce, kterou uspořádala baleárská univerzita, čeští senioři se na ni dostali vůbec poprvé. Na exkurzích a přednáškách o pokladech Mallorky – olivách, vínu a výborném vepřovém, z něhož se vyrábí znamenitá sobrasada – se tak studenti U3V potkali se svými kolegy z dalších evropských zemí, a mohli tak nejen poznat krásy ostrova, ale také si třeba procvičit konverzaci v angličtině nebo němčině, kterou na U3V během roku studovali. „Při exkurzích jsme poznali snad celý ostrov, dozvěděli se hromadu informací o pěstování vína, oliv, promyšlené technologii výroby olivového oleje, tradičních metodách volného chovu prasat, výrobě všelijakých masných produktů a viděli spoustu krásných míst, například hlavní město Palmu de Mallorca,“ pochvaluje si jeden z účastníků letní školy Ivo Rohrbacher, který byl jako absolvent fotografického kurzu U3V také hlavním fotografem celé výpravy. „Pohostinnost organizátorů byla více než obdivuhodná a ještě jsme měli možnost, jelikož šlo o mezinárodní letní školu, seznámit se se spolužáky například ze Skotska, Anglie nebo Německa. Vzdělávací aktivity na univerzitě třetího věku, obzvlášť na Masarykově univerzitě, jsou opravdu zážitkem, a kudy chodím, tudy doporučuji,“ dodává. První návštěva brněnských seniorů na baleárské univerzitě ale určitě nebyla poslední. Na U3V na Masarykově univerzitě už chystají další projekty spolupráce. „Do budoucna bychom chtěli kromě letní seniorské univerzity organizovat i podobné výměnné pobyty, jako už realizujeme například s německým Lipskem,“ říká koordinátorka Barbora Hašková. Jako jedna z mála univerzit třetího věku v České republice tak nabízí svým posluchačům i přesah do zahraničí. „Senioři na Masarykově univerzitě si pobyt v zahraničí sice hradí sami, o program a veškeré organizační záležitosti se už postará pořadatelská univerzita. Do budoucna se tak mohou těšit na další zážitky z cizích zemí,“ slibuje Hašková. Text: Petra Polčáková e Česká výprava v hlavním městě Mallorky, La Palmě. Foto: I. Rohrbacher ~ Dominantou hlavního města je gotická katedrála La Seu. Foto: wikipedia.org 30 ROČNÍK 2011/2012 VAŠE ALMA MATER e Senioři z Univerzity třetího věku v Lipsku navštívili v rámci svého pobytu i kampus Masarykovy univerzity. Foto: Archiv U3V d O studium na Univerzitě třetího věku MU je už tradičně obrovský zájem. Jen v roce 2011 ukončilo své vzdělávání slavnostní promocí 234 posluchačů. Foto: Archiv U3V Univerzity třetího věku v Brně a Lipsku spolupracují Lipsko a Brno jsou partnerskými městy už 30 let. Nedávno začaly spolupracovat také Univerzity třetího věku lipské a Masarykovy univerzity. Konkrétní podobu dostala spolupráce ve chvíli, kdy 15 brněnských seniorů odjelo na návštěvu do města, které je proslulé svou hudební historií. Frekventanti lipské univerzity třetího věku se zase na oplátku podívali do Brna v létě 2011. „Pro německé studenty jsme připravili bohatý program, naplněný edukačními a kulturními aktivitami. Jen namátkou můžeme zmínit exkurzi po historickém centru Brna pod vedením známého historika 10 41 24 2 21 umění prof. Kroupy z filozofické fakulty, návštěvu Anatomického ústavu LF MU, Mendlova muzea či kampusu MU,“ uvedl Petr Adamec. Velkou část programu spolu s lipskými absolvovali i jejich brněnští spolužáci, kteří jim dělali po dobu pobytu průvodce a společníky. Součástí pestrého výměnného pobytu lipských seniorů byla i účast na Výtvarném plenéru v Telči. Zde měli němečtí senioři možnost v rámci dvoudenního workshopu rozděleného do dvou částí tvořit fotografie a kresby. Text: Petra Polčáková 34 11 28 16 33 13 Bobblemaze Úkolem při řešení rébusu Bobblemaze, jehož autorem je Jiří Poláček z Ekonomicko-správní fakulty Masarykovy univerzity, je najít posloupnost sousedních čísel začínající v čísle 1 a končící v čísle s nejvyšší hodnotou tak, aby v libovolném pořadí obsahovala (s výjimkou nuly) všechna čísla právě jednou. Nula nikdy není součástí řešení; čísla spolu sousedí, pokud mezi nimi není přepážka, pouze ve směrech nahoru-dolů, doleva-doprava, nikdy ne šikmo. 9 32 20 19 42 21 35 17 7 40 38 2 32 34 37 18 34 29 1 26 37 27 31 0 2 22 40 36 23 14 12 39 39 Zašlete řešení 35 15 6 38 6 27 9 3 28 První tři správná řešení rébusu doručená elektronicky na: [email protected] nebo poštou na adresu: OVM – kvíz, rektorát MU, Žerotínovo nám. 9, 601 77 Brno budou odměněna reklamními předměty Masarykovy univerzity. 19 14 26 8 13 16 40 11 41 18 31 30 4 12 25 5 37 36 17 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 www.absolventi.muni.cz 31 SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ Bankrot Česku nehrozí, ale veřejné finance je nutné dát do pořádku Sedmatřicetiletý šéf strategie v ČSOB Richard Podpiera vystudoval na Ekonomicko-správní fakultě Masarykovy univerzity finanční podnikání a jeho kariéra nabrala strmý vývoj – více než pět let působil jako ekonom v Mezinárodním měnovém fondu (MMF) a dnes z pozice top manažera pomáhá skupině ČSOB dělat správná strategická rozhodnutí. České ekonomice věří, zdůrazňuje však, že reforma veřejných financí je nezbytná. Ve finančním sektoru se pohybujete už více než 15 let. Změnil se hodně za tu dobu svět finančnictví? Zejména v Česku se změnil zcela zásadně. Když jsem v roce 1994 začínal jako analytik, byl český kapitálový trh na úplném začátku, obchodování po kuponové privatizaci zrovna začínalo. Trh tehdy posloužil jako prostředek koncentrace rozptýleného vlastnictví, ale bohužel se nestal zajímavou alternativou pro rostoucí firmy jako zdroj financování. Dnes je technicky Vzpomínám rád na nadšení, se kterým jsme někdy i společně s profesory objevovali nové věci v ekonomii. 32 rozvinutější a průhlednější, ale významnou roli v ekonomice zatím nehraje; do budoucna by mu mohla pomoci poptávka od institucionálních investorů, například penzijních fondů, pokud tento sektor dostane šanci růst. Stejně tak bankovnictví se významně změnilo. Na začátku devadesátých let jsme měli státem ovládané banky se spoustou špatných úvěrů a nepříliš kvalitními službami. Dnes máme stabilní zdravé banky v rukou zahraničních bankovních skupin, které poskytují širokou paletu služeb. bankrot nehrozí. Na druhé straně, dynamika dluhu byla v posledních letech skutečně dost hrozivá, protože jsme každý rok utráceli o dost víc, než jsme vybrali na daních, a ekonomika klesala nebo stagnovala. Pokud by takový vývoj trval dlouhodobě, utrácení by skutečně mohlo vést k problémům se solventností a určitě je nutné dát české veřejné finance do pořádku – a to jak vzhledem k výši deficitu, tak vzhledem ke struktuře daňového systému a výdajů ze státního rozpočtu. Evropou obchází strašák státního bankrotu. Jak blízko, nebo daleko má k něčemu takovému podle vás Česko? Vzpamatoval se už bankovní sektor, ve kterém teď působíte, z ekonomické krize, nebo si ještě hojí rány? Myslím, že je nutné rozlišovat dvě věci. Na jedné straně Česko v žádném případě nemá a v posledních letech nemělo blízko ke státnímu bankrotu, to potvrzuje už letmý pohled na výši státního dluhu k HDP, která je kolem 40 %, zatímco Německo a Francie mají kolem 80 % a ekonomiky, které se dostávají do problémů, mají většinou přes 100 %. Stejně tak ratingové agentury a trh potvrzují, že nám žádný Český bankovní sektor prošel krizí snad nejlépe na světě, mimo jiné díky tomu, že při privatizaci byly vyčištěné bilance většiny bank o nekvalitní aktiva a banky začaly být řízeny profesionálně. Samozřejmě že se zvýšily rizikové náklady a objemy úvěrů zpomalily růst, protože ekonomika prudce poklesla, ale celkově myslím byly i banky překvapené, že nedošlo k žádným dramatům. Dnes je český bankovní sektor ROČNÍK 2011/2012 SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ silný, ziskový a likvidní, takže o žádné velké nutnosti hojení ran se nedá mluvit a ani přísnější pravidla by neměla vytvářet problémy. Situace je samozřejmě jiná ve většině evropských zemí, z čehož paradoxně vyplývá hrozba zbytečné regulace, jako je speciální bankovní daň, přísnější regulace vyplácení odměn atd., která pro české banky nedává smysl. Trochu diplomaticky bych řekl, že jsem byl pilný student, i když mně práce někdy nedovolovala navštívit všechny přednášky… Na pivo jsem chodil především se spolužáky, kteří byli zároveň moji kolegové. Ještě před deseti lety hodně lidí v Česku snilo o přijetí eura, dnes to vypadá, že se tento krok bude co nejvíc oddalovat. Jak byste to nejradši viděl vy? Kariéru jste začínal skutečně od píky, jako řadový finanční analytik. Je nějaký trik na to, mít už ve svých 37 letech tak rozjetou kariéru? Já sám jsem byl v týmu MMF, který přesvědčoval centrální banky z Malajsie a Číny o výhodách flexibilního měnového kurzu a vlastní měnové politiky, takže ode mne asi těžko uslyšíte zapálenou obhajobu rychlého přijetí eura. Zároveň je dnes budoucnost eura dost nejistá a čím dál víc začíná být jasné, že s eurem musí přijít i přinejmenším silná koordinace fiskální politiky, takže jeho přijetí je větší závazek, než by se mohlo dříve zdát. Na druhé straně je pravda, že pro tak otevřenou a integrovanou ekonomiku s eurozónou, jako je Česko, se stává nezávislá měnová politika iluzí. Svoji kariéru bych nějak nepřeceňoval, určitě najdete spoustu lepších. Vždycky jsem dělal věci, které mě bavily, od analytika a hlavního ekonoma v Atlantiku FT, ekonoma v Mezinárodním měnovém fondu, strategického kon- Co byste tedy doporučoval? Celkově bych byl pro pragmatický přístup. Do eura nepospíchat, ale zároveň dělat domácí úkoly ve formě solidní fiskální politiky a zvýšení flexibility trhu práce tak, abychom byli schopní euro v budoucnu přijmout jako racionální ekonomické rozhodnutí a ne kvůli evropské politice. Navíc by bylo vhodné pomoci v EU co nejvíc tomu, aby v budoucnu bylo euro takovým projektem, ke kterému se budeme chtít připojit, tedy aby bylo stabilní a dávalo ekonomicky smysl. Z Brna až do Washingtonu Jak vzpomínáte na studium na Masarykově univerzitě? Vzpomínám rád. Studium na ekonomickosprávní fakultě mě dobře připravilo jak pro praktický život, tak pro další studium. Co se týká praktického života, jako analytik v Atlantiku FT jsem začal pracovat už po druhém ročníku, k čemuž samozřejmě přispěl fakt, že firmu založil jeden z mých učitelů a dva studenti z vyššího ročníku. Stejně tak jsem byl dobře připraven na doktorské studium na CERGEEI, kde jsem neměl problémy ani se statistikou a matematikou, které byly často potíž pro spolužáky z jiných ekonomických škol, za to vděčím mimo jiné docentu Vašíčkovi. Samozřejmě byly rozdíly mezi předměty a učiteli, ale celkově rád vzpomínám na nadšení, se kterým jsme někdy i společně s profesory objevovali na začátku 90. let nové věci v ekonomii, financích nebo sociologii. Navíc jsem poznal mnoho skvělých spolužáků, z nichž některé potkávám dodnes. www.absolventi.muni.cz Byl jste pilný student, nebo jste hodně utíkal z přednášek do práce nebo na pivo s kamarády? cenu budovat kapacitu v každé jednotce lokálně. To je třeba nastavení pobočkové sítě. Navíc v tak velké skupině se objevuje mnoho témat, která je dobré řešit centrálně, příkladem může být příprava na dopad různých změn na finančním trhu, jako je penzijní reforma. Další částí naší práce je pomáhat co nejefektivnějšímu fungování procesů v rámci skupiny. Je práce i váš koníček nebo utíkáte za něčím jiným, u čeho si můžete odpočinout? Moje práce zabírá dost času a navíc mám tři děti, takže na další koníčky už moc času nezbývá. Snažím se aspoň jednou za týden hrát fotbal, samozřejmě na velmi amatérské úrovni, ale baví mě to. V Mezinárodním měnovém fondu v USA jste pracoval šest let. Nelákalo vás už v zahraničí zůstat? Ekonomie a finance jsou fascinující, mimo jiné proto, že často neexistuje jasná odpověď, protože výsledek záleží na chování lidí. zultanta a manažera v McKinsey a teď šéfa strategie v ČSOB. Ekonomie a finance jsou fascinující, mimo jiné proto, že často neexistuje jasná odpověď, protože výsledek záleží na chování lidí. Zároveň náš život závisí na správném fungování ekonomiky víc, než si často uvědomujeme. Z finančního analytika a ekonoma jste se vypracoval na profesionálního manažera. Je to přirozený vývoj kariéry, nebo jste se někde rozhodl pro změnu? Částečně je takový vývoj přirozený. Od samostatného řešení ekonomických a finančních otázek postoupíte do pozice, kdy je už neřešíte sám, ale spíš je pomáháte řešit dalším lidem a kontrolujete výstup. Dnes pracujete jako ředitel pro Strategii a rozvoj v ČSOB. Pomáháte tedy managementu banky co nejlépe řídit celý podnik? Ano, tak se to dá říct. Skupina ČSOB je dost velká, má několik značek a obchodních jednotek. Úlohou našeho útvaru strategie je pomáhat řešit složité problémy, na které nemá Musím říct, že život ve Washingtonu byl pohodlný a příjemný, zvlášť pro ekonoma v MMF. Navíc mě práce bavila, za šest let jsem pracoval na více než deseti zemích od Belgie přes Tanzanii a Keňu až po Malajsii, Filipíny, Austrálii a Čínu. V MMF se ale musíte po pěti šesti letech rozhodnout, zda tam zůstanete do důchodu, nebo budete hledat něco jiného. Práce v MMF je specifická a později už se těžko hledá odpovídající uplatnění. My jsme se ženou ve Washingtonu celý život zůstat nechtěli a kvůli rodině jsme chtěli být v Česku. Náš přesun zpět měl ale dvě podmínky – že se mi podaří najít dobrou práci a že se nám podaří najít dobrou školu pro naši dceru. Obojí vyšlo. Je už dnes možné v České republice najít práci, která by člověka s vaším vzděláním a zkušenostmi zcela uspokojila, nebo jste musel trochu snížit nároky, abyste mohl být doma? No, kdyby byl Mezinárodní měnový fond v Brně, možná bych v něm pracoval ještě dnes. Ale vážně. S přechodem do McKinsey jsem v žádném případě neměl pocit, že bych nějak snižoval svoje nároky – a naopak, že by můj zaměstnavatel měl nižší nároky na mne. Šlo prostě o jinou práci, mnohem víc zaměřenou na praktické, spíše mikroekonomické problémy, z pohledu top managementu. V něčem se ale ty dva světy potkávají, například v McKinsey jsem v Belgii řídil projekt přípravy restrukturalizace jedné zbankrotované bankovní skupiny, kterou jsme o pár let dříve v MMF na základě stress testů prohlásili za zcela zdravou. Na obranu MMF bych ale měl říct, že ta bankovní skupina dříve neměla tolik CDOs – tedy cenných papírů, které se později ukázaly jako toxické. Text: David Povolný 33 VAŠE ALMA MATER Otce genetiky uznaly až další vědecké generace G. J. Mendel: renesanční osobnost Přestože Mendela dnes lidé znají především jako otce genetiky, byl skutečně renesanční osobností. Kromě toho, že ho v roce 1868 zvolili opatem a stal se velmi ceněnou církevní osobností RakouskaUherska, založil rovněž Meteorologickou společnost a jeho velkou vášní bylo včelařství. Stal se ale také členem c. k. Moravsko-slezské společnosti pro zvelebení orby, přírodoznalství a vlastivědy, Přírodovědeckého spolku v Brně nebo Zoologicko-botanické společnosti. Genetika je biologická věda budoucnosti i minulosti. Zatímco dříve se o jejích principech příliš nevědělo, přestože se s nimi pracovalo při domestikaci zvířat a šlechtění rostlin, dnes se o nich ví daleko více, jejich využívání je však předmětem etických rozepří. Za odhalením základních principů dědičnosti a položením základů genetiky, které proměnily celé pojetí biologie, přitom stojí duchovní – ve své době neuznaný přírodovědec, brněnský opat Gregor Johann Mendel. V červenci 2012 uplyne už 190 let od jeho narození. Příběh začíná v Hynčicích ve Slezsku, kde v roce 1822 přišel v rolnické rodině na svět malý Johann. Už jako chlapec přičichl ke genetice. I když tento pojem vznikl až dlouho po jeho smrti, Mendel se disciplíně věnoval už se svým otcem, když pěstovali nové odrůdy ovocných stromů a chovali včely. Protože byl velmi nadaný, přešel brzy z vesnické školy do vyšší piaristické školy v Lipníku nad Bečvou a později do gymnázia v Opavě. Rodiče ale neměli peníze na to, aby ho živili, a neúroda v několika po sobě jdoucích obdobích vše ještě víc komplikovala. Situaci neusnadňoval ani jeho špatný zdravotní stav. Často nemocný student si tak musel přivydělávat doučováním a studium ve Filozofickém ústavu v Olomouci dokončil jen proto, že se jeho sestra Terezie vzdala svého věna. Příchod do augustiniánského kláštera Zlomovým byl pro Mendela rok 1843, kdy se jako 21letý mladík stal novicem augustiniánského kláštera na Starém Brně. Pro 34 zvídavého člověka z nuzných poměrů to bylo ideální prostředí. Do svého životopisu psaného ve 3. osobě si sám napsal: „Po ukončených filosofických studiích se rozhodl vstoupit do stavu, který by jej osvobodil od hořkých starostí o obživu. Jeho poměry rozhodly o jeho volbě.“ Následující léta tak mohl věnovat hodně času knihám. V roce 1848 dokončil studium teologie, a protože se jako suplent na gymnáziu ve Znojmě ukázal být nadaným učitelem, pokusil se složit zkoušku učitelské způsobilosti z přírodopisu. V roce 1850 u ní však neuspěl. Hlavní důvodem bylo zřejmě to, že se připravoval sám. Osvícený starobrněnský opat Napp ho nicméně nebo spíše právě proto poslal na vídeňskou univerzitu. Mendel tak mohl navštěvovat přednášky takových autorit, jako byl fyzik a matematik Christian Doppler nebo fyziolog rostlin Franz Unger. Právě tato studia měla zřejmě velký vliv na jeho další přelomovou vědeckou práci. ROČNÍK 2011/2012 VAŠE ALMA MATER Mendelovo muzeum Masarykovy univerzity Přímo v prostorách augustiniánského opatství na Starém Brně se nachází Mendelovo muzeum, které spravuje Masarykova univerzita. Jeho posláním je šířit odkaz G. J. Mendela. Nabízí proto stálou expozici o této ikoně moderní biologie, ale také prostor pro prezentování vědních oborů Masarykovy univerzity. Muzeum navíc pravidelně hostí cyklus přednášek Mendel Lectures, v jehož rámci do Brna přijíždí světové osobnosti biologie a genetiky včetně nositelů Nobelových cen. www.mendelmuseum.muni.cz Po návratu z univerzity získal v roce 1854 místo učitele na c. k. státní vyšší reálce v Brně na ulici Jánské a tehdy se také začal věnovat výzkumu, jenž ve 20. století, dávno po jeho smrti, naprosto proměnil chápání biologických věd. Principy dědičnosti objevené na hrachu Začalo to prostě. Mendel se od roku 1854 zabýval pokusy s křížením hrachu. Jako by tušil, co přesně hledá, nemohl si pro odhalování principů dědičnosti vybrat lépe. Hrách setý je samosprašná rostlina, která se rozmnožuje pohlavní cestou a má stálé a snadno rozlišitelné znaky. V následujících letech Mendel pečlivě experimentoval s křížením a důsledně zanášel data o svém počínání. U tisíců rostlin provedl umělé oplození, když u nevyvinutého hrachového poupěte odstranil člunek, pinzetou vyjmul všechny prašníky a štětečkem přenesl na bliznu pyl z otcovské rostliny. Touto mravenčí prací kombinoval všechny sledované znaky rostliny, jako byly tvar a barva semene, velikost rostliny nebo barva květu, a přestože nemohl mít žádnou představu o genech nebo chromozomech, matematicky odvodil jejich existenci a objevil geniálně prosté přírodní zákonitosti, z nichž vycházejí vědci dodnes. Píšeme „matematicky“, i když se ví, že Mendel tak trochu podváděl. Upravoval statistiky a často pracoval jen s daty, která se mu takříkajíc hodila. O to víc je jeho objev pozoruhodný. Svým tušením, že „takhle by to mělo být“, došel k něčemu, co dnes vědci vidí jen díky velmi komplikovaným přístrojům, www.absolventi.muni.cz jež dokážou nahlednout hluboko do struktur živé hmoty. Neuznaný génius Použití matematiky na poli biologie bylo ovšem v 19. století jevem nevídaným a pro většinu lidí, včetně respektovaných odborníků, zcela nepochopitelným. Když Mendel po dlouhých letech práce v roce 1865 prezentoval svoje pokusy s křížením hrachu členům Přírodovědného spolku v Brně, nesetkal se s velkým ohlasem. O rok později byla jeho přednáška uveřejněna ve spolkovém sborníku a byla rozeslána na mnoho důležitých adres v českých zemích i v zahraničí. Žádný ohlas však nepřišel. Svět vědy mlčel. Se svými geniálními závěry natolik předběhl dobu, že zůstal za svého života zcela nepostřehnut. V těch časech uznávaná kapacita v oboru hybridizace rostlin Carl Nägeli, s nímž si Mendel dokonce dopisoval, vůbec nerozpoznal, že má co do činění s vědcem, jenž ho dosahem svých zjištění převyšuje o mnoho tříd. Bylo mu necelých 62 let, když coby významná osobnost brněnského života, ale jako neobjevený génius světové vědy zemřel na infekci ledvin. Poslední tečku za jeho životem poněkud symbolicky udělal další velký génius. Rekviem za zemřelého řídil v kostele starobrněnského kláštera skladatel Leoš Janáček. Psal se rok 1884 – trvalo ještě dvě desetiletí, než vědci začali doceňovat význam Mendelovy práce. Moderní učebnici genetiky vydalo Nakladatelství Masarykovy univerzity. Knihu amerických autorů G. Petera Snustada a Michaela J. Simmonse Principles of Genetics přeložil tým vědců z Masarykovy univerzity ve spolupráci s kolegy z dalších brněnských výzkumných institucí. Publikace se tak stala první vysokoškolskou učebnicí genetiky po 30 letech, je určena nejen univerzitním studentům, ale i středoškolským učitelům a dalším zájemcům o genetiku. Text: David Povolný 35 PARTNER KOMUNIKACE S ABSLOVENTY 36 ROČNÍK 2011/2012 VAŠE ALMA MATER Angola je pro mě srdeční záležitost Matka Kláry Jelínkové, doktorandky na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity, si s dcerou zažila své. „Když jsem jí před lety řekla, že se chystám na Nový Zéland, byl to pro ni šok. Můj odlet v ní samozřejmě vzbuzoval obavy,“ zavzpomínala Jelínková, pro kterou však byla cesta na Nový Zéland jen začátkem. Foto: Archiv Kláry Jelínkové. s čím jsme za nimi přišli. Užívaly si to, že jim někdo věnuje pozornost, na to ony nejsou vůbec zvyklé.“ Nesmírně živí, ale zároveň poslušní. Takoví byli podle Jelínkové její svěřenci. „Jako každé děti nás i ty angolské občas vytočily, ale jinak byla práce s nimi ohromná radost.“ Odsud zamířila do Indonésie, kde pomáhala s obnovou země po zemětřesení, a později se vydala ještě do Keni. Zrovna v době, kdy zemi trápily velké nepokoje. „Pak už jsem ale laťku jen snižovala,“ usmála se Jelínková. Otázkou je, zda s tím její matka souhlasí. To snižování totiž znamenalo s přestávkami tříletý pobyt v angolském městě Kuito, kde Jelínková učila a pomáhala v rámci projektu Masarykovy univerzity, díky němuž se podařilo postavit volnočasové centrum pro děti. Na začátku byl nápad Lenky Gulové Celý projekt nebyl výsledkem iniciativy státních institucí, ale náhody a vůle odborné asistentky z katedry sociální pedagogiky Lenky Gulové. „V Brně jsme se seznámili se skupinkou Angolanů, kteří tady navštěvovali kurzy a dozvěděli se, že u nich Česká zemědělská univerzita staví střední zemědělskou školu. Tak jsme si řekli, že bychom tam mohli vyzkoušet nějakou pedagogickou aktivitu pro volný čas,“ popsala začátky projektu jeho koordinátorka Gulová. www.absolventi.muni.cz V roce 2006 tak odjely do Angoly tři skupiny studentů, kteří začali pracovat s místní mládeží. O dva roky později získali peníze na větší tříletý projekt. „Už jsme nepracovali jen s dětmi, ale chtěli jsme vzdělat i místní pedagogy, aby byl projekt dlouhodobě udržitelný,“ vysvětlila Gulová. Klára Jelínková byla jedním z prvních lidí, které univerzita učit do Kuita poslala. Začátky neměli Češi lehké. Místní podmínky teprve poznávali a stavba centra, kde měli časem najít zázemí, se kvůli administrativním potížím o několik měsíců protáhla. „Proto jsme hledali možnosti, jak se s tématem sociální pedagogiky uplatnit hned. Zkontaktovali jsme řád marištů, kde jsme nabídli hodiny angličtiny, a místní sirotčinec, kam jsme docházeli dvakrát týdně a připravovali zde aktivity pro předškoláky,“ vypočítala Jelínková. Když ještě neexistovaly prostory, kde by se s dětmi mohli scházet, vytipovali si místa v centru města, kde si děti hrály, a chodili za nimi do terénu. „V Angole není běžné, že mají děti hračky, takže byly vděčné za všechno, „Čas je v Angole relativní pojem“ Čeští pedagogové však nepomáhali jen dětem, postupem času začali vzdělávat i dospělé, aby se mohli potom sami ujmout role učitelů. Nakonec se povedlo vyškolit více než dvě desítky pedagogů volného času a animátorů pro práci v terénu. „Hlavně zpočátku jsme se hodně potýkali se špatnou docházkou studentů. Pro Angolany je čas velice relativní. Postupně se ale všechno usadilo a zůstalo zdravé jádro velmi aktivních posluchačů,“ popsala Klára Jelínková a připomněla i to, že učit dospělé v Česku a v jihoafrické zemi je něco úplně jiného. „Angolu dlouho sužovala válka, jen málokdo chodil kontinuálně do školy, takže člověk musel vždycky nejdřív zjistit, co posluchači vlastně vědí. Všechno se odráží i na úrovni jejich učitelů. Na vesnicích to povolání často vykonávají lidé, kteří vychodili třeba jen čtyři pět tříd.“ Válka je dnes snad uzavřenou kapitolou angolských dějin, teď se země snaží postavit na nohy. Pomoct by jí v tom měly nejen rozvojové projekty, ale i fakt, že je přes všechny potíže velmi bohatá na úrodnou půdu, ropu nebo diamanty. „Velká část úrodné půdy je ovšem zaminovaná. Angolané navíc ještě neumí svůj potenciál využít,“ upozornila na některé z problémů studentka pedagogické fakulty. Ji samotnou už žádný delší pobyt nečeká, na kratší dobu se vrátí jen kvůli své dizertaci. Přiznává, že je jí to líto. „Angola je pro mě srdeční záležitost. Všichni jsme občas měli pocit, že už nemůžeme dál, ale když jsme pak viděli, jak tamější lidé dovedou pracovat a spousta věcí se posunula, tak to posouvalo nás všechny.“ Text: Martina Fojtů 37 VĚDA A POZNÁNÍ Studenti pomáhají seniorům spřátelit se s počítači e Studenti Fakulty informatiky MU představili operační systém pro seniory také na mezinárodní soutěži v New Yorku. Foto: archiv Celebrio Někdy se zdá, že dnešní mladou generaci ani nic jiného nezajímá. Mluví o nejnovějších telefonech, počítačích, možnostech připojení k internetu a dalších technologických záležitostech, jimž často ani jejich rodiče, natož prarodiče, vůbec nerozumí. A když po nich pak děti a vnoučata chtějí, aby s nimi třeba přes internet komunikovali, nemůžou sloužit. Počítač zkrátka často není jejich kamarád. Skupina studentů Fakulty informatiky Masarykovy univerzity se ovšem rozhodla udělat něco pro to, aby tyto dva zdánlivě neslučitelné světy spojili. Vymysleli operační systém s názvem Celebrio, který seniorům, lidem se zhoršeným zrakem či motorikou nebo prostě těm, kdo mají z počítačů strach, pomůže, aby se s technikou spřátelili. „Chtěli jsme odstranit několik problémů, které jsou pro seniory na počítačích jen obtížně zvládnutelné. Celebrio dělá spoustu věcí za ně, a oni se tak nemusí zabývat antivirem, správou systému nebo aktualizacemi. Počítač všechno zvládne sám,“ vysvětluje hlavní vedoucí projektu Martin Novák a doplňuje další velkou výhodu: „Celebrio ani neobtěžuje chybovými hlášeními, s nimiž si nezkušený uživatel stejně neporadí.“ Začínajícím uživatelům pomáhá intuitivní ovládání To ovšem nejsou všechny atributy, které dělají ze studentského nápadu skvělou pomůcku. Systém má velké ikony a také písmo, je přehledný, a pokud ho uživatel používá na tabletu, nemusí se ani učit pracovat s myší a klávesnicí. „Všechno se snažíme stavět tak, aby bylo ovládání 38 intuitivní, aby člověka nenapadla víc než jedna cesta k tomu, co chce udělat. Ať už je to napsat zprávu rodině nebo se podívat na zprávy,“ doplňuje Pavel Smolka, další člen z vývojového týmu o 11 lidech. Když mluví o intuitivním ovládání, nejsou to jen fráze. Skupina studentů systém pečlivě testovala s posluchači Univerzity třetího věku Masarykovy univerzity. „Zní to pateticky, ale když už technologii pro seniory děláme, tak jsme chtěli, aby jim vážně pomohla,“ zdůrazňuje vedoucí vývoje Petr Kunc, který kdysi pracoval jako dobrovolník v knihovně, kde učil lidi pracovat s počítačem. Díky tomu moc dobře ví, jak umí technologie házet klacky pod nohy. „Účastníci kurzů měli například tendence zapisovat si jednotlivé kroky na papír, aby věděli, co kdy zmáčknout, protože si to nepamatovali. To s naším systémem nemusí.“ Jeden nápad, spousta ocenění Z vyprávění jeho tvůrců se zdá, že je Celebrio neobyčejně pokrokový nápad. Nemyslí si to ovšem jen oni, jejich myšlenku oceňují rovněž počítačoví odborníci na různých soutěžích. Tým z fakulty informatiky vyhrál celostátní finále Imagine Cupu – klání, které pořádá firma Microsoft, i soutěž s názvem Nápad roku, kterou má pod patronátem mobilní operátor Vodafone. „V prvním případě se hodnotí hlavně software. V soutěži jsme zvítězili díky tomu, že jsme měli zajímavý a výborně zpracovaný nápad,“ nastiňuje Martin Novák. Druhá akce porovnávala podnikatelské záměry. Ani tím však sbírání úspěchů neskončilo, vrchol všeho přišel na celosvětovém finále Imagine Cupu, které se konalo v červenci v New Yorku. Z 67 týmů z celého světa, které se potkaly v nejprestižnější kategorii softwarových návrhů, skončil tým z Masarykovy univerzity na sedmém místě. „Je to pro nás úžasný výsledek, i když bezprostředně po jeho vyhlášení nám bylo trochu líto, že jsme se neprobojovali až do nejužšího finále,“ vzpomíná na pocity členů týmu jeho hlavní vedoucí. Parta studentů si z New Yorku kromě výborného výsledku přivezla také spoustu zážitků, poznala mnoho kamarádů a získala dost kontaktů, které se budou do budoucna hodit. Microsoft ubytoval několik stovek soutěžících, jejich doprovod i porotce a novináře v pětihvězdičkovém hotelu. Všem zařídil soukromou prohlídku ostrova Svobody se světoznámou sochou a nakonec si pronajal ostrov jen pro sebe na závěrečný večírek. „Měli jsme se moc hezky,“ směje se Novák, jenž si spolu s kolegy na svůj nápad vyslechl spoustu pochvalných slov. „Třeba v první porotě, která nás hodnotila, seděl jeden profesor z Harvardovy univerzity, a ten byl z Celebria absolutně nadšený. Později se za námi ještě několikrát stavil a radil nám, jak systém ještě vylepšit.“ Text: Martina Fojtů ROČNÍK 2011/2012 VAŠE ALMA MATER Publikace z Nakladatelství Masarykovy univerzity Macholán, Lumír Stručný výklad motýlích jmen antického původu. Brno: Masarykova univerzita, 2011. 133 s. ISBN 978-80-210-5452-3 Populárně-vědecká publikace předkládaná čtenáři by mohla nést podtitul „O motýlech trochu jinak“, neboť se nezabývá tradiční biologií těchto krásných výtvorů přírody, ale právě jejich jmény. Ve vědě jsou jména a jejich zařazení do systému zcela nezbytná pro utřídění našich poznatků. Jenže vědecká nomenklatura je založena na mezinárodně platných latinských názvech, které jsou pro laika většinou nesrozumitelné. Navíc se v překladu často liší od českých názvů, pokud tyto vůbec existují. Prokeš, Josef Česká folková píseň v kontextu 60.–80. let 20. století. Brno: Masarykova univerzita, 2011. 169 s. ISBN 978-80-210-5431-8 Docent Masarykovy univerzity, člen Obce spisovatelů, prozaik a divadelní režisér Josef Prokeš ve své knize zkoumá komplexní estetickou výstavbu písní sedmi stěžejních osobností českého folku 60.–80. let 20. století: Karla Kryla, Vladimíra Merty, Vlastimila Třešňáka, Jaroslava Hutky, Jaromíra Nohavici, Karla Plíhala a Slávka Janouška. Rozebírá vždy jednu jejich typickou píseň, kterou pojímá jako synekdochu celého autora, zdůrazňuje klíčové motivy a upozorňuje na jejich vývoj v rámci autorského kontextu. Fasora, Lukáš – Hanuš, Jiří Filozofická fakulta Masarykovy univerzity. Pohled na dějiny a současnost. Brno: Masarykova univerzita, 2010. 341 s. ISBN 978-80-210-5326-7 Filozofická fakulta je jednou z fakult založených zároveň se vznikem Masarykovy univerzity v roce 1919, problémy s etablováním nového filozofického učiliště, především ekonomického rázu, však znamenaly, že s výukou se započalo až v roce 1921. Profesorský sbor pomohla naplnit Karlova univerzita. Autoři se zabývají v průřezu různorodými aktivitami fakulty (jde o jejich „pohledy“, jak zní v druhé části titulu). Sledují dislokaci jednotlivých pracovišť, vědecký přínos osobností a kateder, dramatické proměny politické situace atd. www.absolventi.muni.cz Otruba, Ivar Krásy francouzských zahrad. Brno: Masarykova univerzita, 2010. 224 s. ISBN 978-80-210-5256-7 Nová kniha významného zahradního architekta představuje téměř šedesát zahrad ve Francii. Jak píše v úvodním slově sám autor: „Francouzské zahrady jsou jako šátky francouzských žen. Tu dopředu, dokola, se sukem, přes rameno nebo jako vlající girlanda. Vždy ale vyzdvihující osobnost, šarm a půvab. Jsou osobité, vždy trochu jiné, protože francouzské. (…) Nebudou to jen zahrady, jak si je, francouzské, ve francouzském stylu představujeme – s alejemi, těmi květinovými výšivkami u zámků nebo hradů (zobrazené u nás třeba v Jaroměřicích nebo na Dobříši). Budou to i zahrady zcela soudobé, moderní – někdy módní – k užitku pro veškerenstvo publika, pro poučení, odpočinek i meditaci. Nebudou to tedy zahrady francouzské, ale zahrady ve Francii.“ Škop, Martin Právo a vášeň. Jazyk, příběh, interpretace. Brno: Masarykova univerzita, 2011. 205 s. ISBN 978-80-210-5464-6 Kniha nahlíží na právo trochu jinak než obvyklými právně filozofickými metodami. Zkoumá právo jako prostředí, v němž se střetávají lidské vášně. Jako prostředí, které je založeno na kontrole těchto vášní. Právo proto nemůžeme chápat čistě jako nástroj, ale jako systém, jehož prvky lze interpretovat různým způsobem, a to nejen obvyklým a etablovaným v klasické právní vědě. Při popisu vztahu umění a práva (literatury nebo filmu) se projevují zvláštnosti práva, jakož vyvstanou i neobvyklé možnosti jeho interpretace. Zapojením umění do právní teorie získáme nejen odlišný pohled na právo, který je často kritický a inspirativní. Získáme také metody, které nám mohou odkrýt nové způsoby toho, jak s právem zacházet. Dub, Petr – Musilová, Jana (eds.) Ernst Mach – Fyzika – Filosofie – Vzdělávání. Brno: Masarykova univerzita, 2011. 296 s. ISBN 978-80-210-4808-9 Publikace je věnovaná 170. výročí narození Ernsta Macha, významného fyzika a filozofa. 39 VAŠE OHLASY Napsali jste nám V Vaše názory nás zajímají Máte pro nás vzkaz? Chcete se i vy s námi podělit o svou vzpomínku ze studií na Masarykově univerzitě? Budeme rádi, když nám o sobě dáte vědět a pošlete aktuální kontakt nejen na sebe, ale i na svoje spolužáky. Pište na: Rektorát Masarykovy univerzity Odbor vnějších vztahů a marketingu Mgr. Adéla Bódiová Žerotínovo nám. 9 601 77 Brno nebo na e-mail [email protected] 40 ážení, nedávno jsem našla v internetu upozornění na akci „Univerzita hledá ztracené děti“. Zajímalo mne to, hledala jsem a skutečně jsem našla na stránce „Absolventi a závěrečné práce“ své jméno. Udělalo mi to velkou radost, vůbec jsem nepředpokládala, že byste měli v seznamu i nás – první absolventy. Bylo nás několik, kteří jsme přešli na nově vzniklou pedagogickou fakultu. Důvodem k tomu byla blížící se reforma čs. školství, ve kterém měla zaniknout výuka našich oborů, tj. latiny a cizích jazyků mimo ruštiny. Někteří studenti si změnili obor a zůstali na filozofické fakultě, pro některé z nás – jako pro mne – se zdála být výhodnější kratší doba studia. Fakulta byla ve stavu zrodu – přednášky se konaly v bývalém učitelském ústavu na Poříčí. Přes všechny začáteční potíže a zmatky se snažili naši učitelé poskytnout nám nejen potřebné teoretické vědomosti, ale i praktické základy konkrétní práce ve školství a metodiky vyučování. Při projednávání aféry v plzeňské právnické fakultě jsem nedovedla pochopit, že si někteří „absolventi“ údajně nepamatovali své profesory. Já si dodnes vážím toho, jak se nám vyučující věnovali, byli skutečnými osobnostmi a vždy jsem se řídila tím, co se nám snažili vštípit – že se musíme především opírat o učení J. A. Komenského a že se musíme stále vzdělávat ve svém oboru. Vždy ovšem vše nešlo, jak by mělo – např. tehdejší děkan prof. Trávníček nepřišel na přednášku ani jednou, ba ani ke státnici ne. Z nás tří šel první ke státní zkoušce už v červnu 1947 kolega L. Mojžíšek, protože mu byly započítány mimo semestrů z filozofické fakulty také nějaké semestry z roku 1939 (nevím přesně). Později získal na pedagogické fakultě i doktorát, a pokud vím, působil v Brně v nějaké pedagogické instituci. Po odchodu z fakulty jsem se s ním už nesešla. Mé státnicové vysvědčení má číslo 2, čímž se ráda chlubím. Státnici jsem skládala na podzim 1947. Vylíčení mé diplomové práce se vždy zasmějí mé dcery i vnučka, jejichž diplomové práce vypadaly ovšem jinak. Ta moje byla psaná rukou, protože jsem nesehnala možnost vypůjčit si někde psací stroj. Práce byla zaměřena na Komenského Velkou didaktiku, vedl mne a převzal ji profesor Dvořáček. Podklady jsem měla dlouho schované, ale při četných stěhováních nějak zmizely. Po státnici jsem šla na umístěnku do pohraničí. Učila jsem v různých „štacích“ většinou v ročnících 1.–5., nevydobyla jsem si tím sice ani dobré příjmy, ani společenskou úctu, ale myslím, že příchylnost žáků ano – dodnes mi někteří z nich píší a zvou mne na schůzky svých tříd. Dělala jsem svou práci velmi ráda a dovolím si tvrdit, že i dobře. Po roce 1989 už jako důchodkyně jsem vyučovala soukromě do svých osmdesáti let jazyky. Zároveň se mnou šla ke státnici kolegyně Lenka (Eleonora) Mezníková, provdaná Novotná. Její vysvědčení mělo číslo 3. Byla to moje celoživotní kamarádka, dobrý člověk a skvělá učitelka. Působila v Brně na osmileté jazykové škole (obor angličtina). Bohužel už mnoho let nežije. Naše další milá kolegyně a přítelkyně Blanka Pelantová šla ke státnici až v roce 1948 a přišla potom za mnou do pohraničí. Později vystudovala ještě speciální pedagogiku a působila v ústavu Velké Losiny, pak v Brně. Stále jsme se stýkaly, ale po mém odstěhování do Čech jsem na ni ztratila kontakt a už se mi nepodařilo jej obnovit, takže ani nevím, jestli ještě žije. Měla jsem ji velmi ráda a obdivovala jsem ji, s jakou láskou a trpělivostí se věnovala postiženým dětem. Na svá studia v Brně ráda vzpomínám, tak mi nemějte za zlé, že jsem se tak obšírně rozepsala. Myslím, že těžko se na fakultě najde někdo, koho by to dávné dění zajímalo. Na závěr přeji všem profesorům, zaměstnancům fakulty i kolegům studentům mnoho úspěchů v práci a posílám mnoho pozdravů na milou Moravu. Mgr. Milena Svorová (roz. Matějů), Karlovy Vary ROČNÍK 2011/2012 Trička a další reklamní předměty MU zakoupíte v prodejnách knih a literatury na fakultách Masarykovy univerzity. Více na: www.muni.cz/reklamnipredmety MASARYKOVA UNIVERZITA www.muni.cz
Podobné dokumenty
pamětní kniha obce prlova rok 1945
a slovenských armád, které bojovaly po boku Němců, byly napadány skupinami /106 partyzánů; teprve
pak byly prohledávány lesy i vesnice a hlavně obydlí na samotách. Nejednou se stalo, že zatímco pr...
Degenerativní onemocnění kloubů
Mezi místy nejméně 3 mm prostor
Vrtané otvory pro inzerci jsou
o něco menší než vlastní válce
Moravu letos čekají projekty za miliardu - electra-city
Letos tam startuje první část druhé etapy protipovodňových opatření, která by
JuFoS 2011 - sborník anotací
Policejní akademie ČR v Praze, Fakulta bezpečnostně právní: 3 doktorandi
České vysoké učení technické v Praze, Fakulta dopravní: 2 doktorandi
Univerzita Palackého v Olomouci, Právnická fakult...
