Lžička v šuplíku

Transkript

Lžička v šuplíku

l
0
LŽIČKA
v šUplíku
Občasník pro literárně-kulturní degustátory
reportáž|magdalena adelaida rausová nechat drsnět~poezie|kateřina zwyrtková|tereza šimůnková|alírezá kermání
ema nuelová|jan spěváček~recenze|kletbou se prokrákat krooa krooa|lingvistické peklo zneuznaný genius imagus
film k (ne)přežití the 2012: ultimate survivor guide|jak stvořit legendu antonín huvar~rozhovory|jan spěváček|kamil včelák
z oranžové země|o nizozemsku a nizozemcích~próza|kamila harmanová|jitka maixnerová|marek hajžman|radka cifrová
john s. co~příloha|libor kopecký
1/2012
LŽIČKA V ŠUPLÍKU
obsah
U
editorial
3
vyznat se ve světě
na světlo světa zveršovaná věta
kateřina zwyrtková|v zábalu ze skla
tereza šimůnková|prorazit ohryzek
alírezá kermání|básník cestující s větrem
ema nuelová|v bludných trojúhelnících
jan spěváček|v nesmírném vesmíru
4
6
9
11
19
etudy z kredence
kletbou se prokrákat
(recenze na básnickou sbírku krooa krooa)
14
na čaji s…
jan spěváček|„poezie je nezvaná konkubína“
16
na kávě s…
kamil včelák|„znova se nadechnout“
22
z oranžové země
o nizozemsku a nizozemcích|věcně i nevěcně viděno mýma očima
25
lžička filmofilka
film k (ne)přežití
(recenze na film the 2012: ultimate survivor guide)
28
zjevení z jeviště
jak stvořit legendu
(recenze na divadelní představení antonín huvar)
30
divnodění
eva johnová|zjevení
32
je to prozaické, přátelé
kamila harmanová|začátek kruhu
jitka maixnerová|ranní obřad
radek hajžman|pan dirigent
radka cifrová|dalajláma a jeho opice
john s. co|variace na evžena
33
35
37
40
42
drozdí zpěvy
lingvistické peklo
(recenze na knihu Zneuznaný génius Imagus)
44
lžičkultura
(pozvánka na lžičkoplesání)
46
příborník|redakce doporučuje
48
v polovině ledna, kdy toto číslo lžičky bylo tak v čtvrtém měsíci prenatálního vývoje,
vydala se část redakce se svými mužskými protějšky na výlet. naši muži, spojení společnými vzpomínkami na skautské tábory, nás zavedli na své první tábořiště a vyprávěli
staré historky. co si nepamatoval jeden, připomněl druhý, a co v nepaměti odplynulo
oběma, to si domysleli. v našich myslích se tak vytvořil zvláštní útržkovitý obraz příběhů, které se mohly, ale taky nemusely stát.
tak jako se paměti hlavních postav ecova pražského hřbitova doplňují a v čtenářově
mysli kompilují neexistující obraz skutečnosti. co je skutečnost a co jen představa? je
naše paměť vodítkem pro určení reality? možná proto tak usilovně píšeme, zachycujeme, formulujeme. aby nám skutečnost pod rukama nepaměti neprotékala. vyznat se ve
světě, v tom, co se stalo a co je jen náš pocit, v tom, co je realita a co se jako realita
tváří.
na vlastní paměť se spolehnout tak úplně nemůžeme, a tak hledáme záchytné body
jinde. v písmenech, slovech. protože co je psáno, to je dáno. chtělo by se tomu věřit,
abychom si to bytí ve velkém globalizovaném světě trochu usnadnili. najít pevné body,
nezaměnitelná jádra věcí, kolem kterých se můžeme bez obav z (sebe)klamu pohybovat. kterým můžeme bezmezně věřit.
„plni jakéhosi podivného optimismu nepřestáváme sbírat všemožné útržky informací (…), které se dojemně snaží dodat světu zdání smyslu a řádu, přestože moc dobře
víme, i když bychom tak rádi věřili opaku, že naše usilování je smutně odsouzeno k nezdaru.“ píše alberto manguel v knize knihovna v noci. bylo by to příliš snadné, moct se
na něco skutečně spolehnout.
odnepaměti se slova lžou a kradou. a kdo krade, ten může i zabít! přemýšlet je třeba
až do naprostého zemdlení. co je psáno, není dáno. nám je dáno zkoumat, hledat a odhalovat. není jistý, co je jistý.
v tomto čísle se mimo jiné (ne)dozvíte, proč básníci bez ohledu na svůj původ, podstatu a úspěch potřebují dýchat, jaké i se píše ve slově zloděj, jak nepostradatelný je
facebook, proč se s deštníkem nedá jezdit na kole, co je to nizozemismus a zenhudbismus.
přeji vám příjemné a bystré čtení!
světlana kopřivová
editorial
reportáž z batohu
magdalena adelaida rausová|nechat drsnět
o
l
o
l
U
příloha|obrazy libora kopeckého
http://lzicka.wbs.cz
1
nechat
Milá redakce,
protože jsem nesnášel literaturu a všechno s ní spojené, nedostal jsem se nikdy dříve
k vašemu občasníku. Všechno se to ale změnilo v jednom dni. Pamatuju si ho zcela
přesně. Bylo to někdy před nedávnem a někdy k večeru a na facebooku. Té úžasné
sociální síti s lidskou tváří, díky které se člověk každý den dozvídá nepřeberné množství
zajímavých informací. Zrovna se na zdi objevil status od kamarádky, že by si dala tousty. Protože ale prý nemá toustový chleba, bude muset použít veku. Můj další kamarád
zase sdílel vtip, který mě poprvé rozesmál už před dvaceti lety. No prostě pohádka. Co
ti budu, milá redakce, povídat. Užíval jsem si to, udělal tousty a s plnou pusou se smál
zmíněnému vtipu. Najednou mi ale zazvonil mobil. Volala má telefonní společnost a nabízela mi lepší tarif. Hovor jsem ukončil s tím, že mě to zas tak moc nezajímá, i když mě
to zajímalo. Do hlavy mi drze vnikla myšlenka, že něco není v pořádku, že se něco děje.
Ale co se děje? Tarif? Lepší? Proč? Ještě před rokem byl v pořádku a teď už ne? Co to
je? Tomu nerozumím. Jak mi mohli nabízet lepší tarif, když ten můj byl dobrý. Nebo jsem
si to aspoň myslel. Žijeme snad ve lži? Jsme snad jen loutky? To byly otázky, které se
mi rozletěly hlavou a navrtávaly můj dosavadní klid. Byl jsem tak znechucený tím životem, kde se mění tarify jak ponožky, že jsem vypnul facebook a přešel na google. V té
nejistotě a rozčarování mě ale nenapadlo nic, co bych si mohl vyhledat. Zadával jsem
tak slova, která byla kolem mě. Nejprve jsem napsal do vyhledávače slovo židle a stůl
a toust… ale nic. Žádný nalezený odkaz mi znovu klid nedal. A pak se to stalo. Míchám
si kávu a jen tak bez naděje, že se něco změní, napíšu do vyhledávače lžička. Na oči
mi zaútočila titulní stránka občasníku Lžička v šuplíku, navíc se vzrušujícím názvem
ProstěŽena. Zastavil se mi dech a rozbušilo srdce. Nejde snad ani popsat to, co se ve
mně dělo, když jsem začal Lžičkou virtuálně listovat. Přepadl mě záchvat neurčité touhy,
v žilách proudila slova, která se okysličovala metaforou. Srdce nestíhalo a plíce se draly
ven z těla. Jako by se svět zastavil a všechna moře a lidé nakoukli do mého duševního
příbytku. Zažil jsem absolutní štěstí.
Tak to je asi všechno. Díky vám vím, že literatura není zbytečná a že všechno není zlato, co se třpytí. Jo a ten tarif jsem si nakonec změnil. Mám díky tomu mnohem levnější
volání a jedna sms mě vyjde asi na padesátník. A to je fér!
dopis čtenáře
Váš čtenář
2
Jan Zezulka
PS: I rozhovory byly dobrý.
Magdalena adelaida Rausová|dlející jedenáct měsíců jako dobrovolník v Kišiněvě. Poté by se
asi měla vrátit do Olomouce a dodělat školu. Zuby si čistí aspoň deset minut. Doufá, že ji někdo naučí,
jak to sfouknout rychlejc.
LŽIČKA V ŠUPLÍKU 1/2012 místy(pro)fukující
drsnět
Na tomhle městě vlastně není vůbec nic pěknýho. A do celé téhle jejich proschlé země se
jen těžko zamilujete na první pohled. Taky proto mě vyděsilo, když sem si během jedné cesty
z práce, po třech měsících mého dobrovolnictví, hledíc z okna hrkajícího autobusu na západ
slunce, uvědomila: „A do prdele, vždyť já to tu začínám mít ráda…“ Měla sem tím na mysli
lidi, to, jak tu žijou, jazyk, kterým se s nima snažím mluvit, a to, co tyhle věci drží pohromadě – ducha této země. Země, kterou by lidi neměli mít rádi, asi není vhodným místem pro
život. Jinak by čtvrtina jejích obyvatel neodcházela pracovat do ciziny…
Pro mě se tu práce našla, ale není divu, když mě za ni nikdo neplatí. Mí klienti na Západ
neutíkají – jsou tam odváženi. Také není divu – zde není žádný zákon na ochranu jejich
životů. Těch dvě stě obyvatel našeho útulku nemá žádná práva stejně jako tisíce jejich bratrů
a sester žijících (z lidského pohledu) bezdomovecky v krajině, kde je kdokoli může jakkoli
zabíjet a nebát se trestu. Bez německé spolupráce by tady nebyl ani žádný útulek.
Po přejetí hranic – vracejíce se z vánočního pobytu v českých končinách – moje tělo jasně
identifikovalo, že sme na místě – jeho spodní část bytostně vnímala děravou silnici a oči
zaznamenaly první psí mrtvoly ležící na krajnicích.
A moje srdce znovu začalo rozpoznávat krásu místní mužské populace. Ač mi v českém
prostředí imponují mladí muži Aragornova vzhledu, po přistěhování se do téhle země sem
pomalu začala propadat kouzlu místních holobrádků s čímsi vábivě strašidelným někde
mezi vždy uhrančivýma očima a zlým obočím.
Co se týče těch zlých vzhledů – vůbec tu člověk může mít pocit, že našel ono místo, kde
končí všechna sranda. Obličeje lidí v prostředcích hromadné dopravy vypadají sice stejně
zde i v České republice, přesto sem se sem vracela plna rozjařeného optimismu odhodlaná se
na všechny usmívat. Po několika sekundách po vystoupení z autobusu mi však úsměv zvadl
na tváři. Něco drsného, co vzlíná z každodenních životů lidí, jež jsou vždy směsí prožitého,
prožívaného a očekávaného, plní místní vzduch, který chtě nechtě dýchám i já.
A co je na tom všem krásnýho? Krásný je, když zapomenete, že dnes je ten den, kdy se slaví
předvečer Nového roku podle starého kalendáře a na chodbě před bytem vás zastaví soused
s kamarádem a praví, že vás nepustí dál, když si s nimi nepřipijete domácím višňovým likérem. Pak si vzpomenete, že máte doma ještě lahvinku slivovice a se sousedy strávíte několik
příjemně propitých hodin.
Krásný je, když se v práci prostře veterinární stůl, na němž se octne všechno jídlo, které
kdekdo najde, a víno, s kterým se kolegové přišli pochlubit (protože tady víno dělá prostě
každý), a koná se polední pauza s hostinou za doprovodu neutuchajícího štěkotu našich
svěřenců.
Krásný je, že když si chcete pořídit psa, stačí vyjít na ulici, rozhlédnout se kolem, toho
nejhezčího si přilákat, od té chvíle tvrdit, že je váš, a všechno je v pořádku.
Krásný je, že sem se sem po Vánocích vracela s těšením jako do svého „užtakydomova“.
Teď zbývá jen cele se přepnout do temného východního módu a nechat se drsnět…
[email protected]
reportáž z batohu | magdalena adelaida rausová
dopis čtenáře
3
Kateřina ZwyrtKová|v zábalu ze skla|v únoru roku 2011 mi pod záštitou Trutnovského literárního klubu vyšla sbírka básní V objetí s bouřkou. Přes zažitý názor, že básníkovi jde nejlépe psát
v depresi, se poslední dobou má produkce básní snížila, takže další knihu můžou nedočkaví čtenáři
s napětím očekávat nejspíš za několik let. Poslední čtyři roky jsem Žižkovačka, ráda fotím a miluju
zvířata. A český jazyk, of course.
Prolog
-chci být tak sama
že pro mě slovo „sám“
bude definicí lásky-
21:30
Na knotu pod sklem hoří čepel svíce,
zmuchlaný večer liška v tlamce nese.
Zahřmělo.
Spíš jak hraní na poklice.
Dvojznačné ticho sedlo do tmy křesel.
V zornici okna bleskla vlasatice,
váhavý otisk mlžné něhy bledne
tak jako slova ztichlá před polednem.
Vychladlý pokoj,
21:30.
opadávat
Ta chvíle
hodná zapomnění
se přesto vryla pod kůži
vítr
list ve strom neproměnil
Poryvy
Sedím tam kde zbývá
jenom ráno
a hrnek odvčera
v zábalu ze skla
ona
snad si to dneska zasloužím
ale teď už nevadí že prší –
kolem boků mi proudí jako řeka
ramena svírá svými okraji
ona tak měkká
nenápadně stéká
voní po čaji
drobný list neví při svém letu
o hlíně, v níž se zaboří
mrholí v jednom z jiných světů
a Měsíc
pluje po moři
po jejích stéblech ránem prodrkotám
není to zimou je to jiné chvění
trne mi v zubech bere dech mým notám
kondenzuje v očích pod rukama pění
4
ona je sama
a není osamělá
jen zkouší plynout šumět s oblaky
přimyká k hladinám
s rozedněním bělá
tak marně
v mé dlani skrývá
rozpaky
Pavučina
Vítr dnes chutná po bezových květech,
u stěny pavouk spřádá jemné plány.
Kreslí své pasti – ještě slovo k větě –
něžná jsou vlákna – slova neporaní.
Roztrhat mandalu smrti pro motýly,
zamávat rukama, jako bys směl létat,
zeptej se svého stínu, rozumí-li –
nepřestaň v noci pátrat
po kometách.
kateřina zwyrtková
kapky tiše cinkají
a první mraky
letí vysoko
5
tereZa ŠimůnKová|prorazit ohryzek|24. srpna 1979 v Praze. Novinářka (od října 2011 časopis
Kraus, stálá spolupráce se Salonem Práva a s ČiliChilli). Vydala jednu básnickou sbírku (Zmijí žena),
doufá, že jí přiklepnou grant na druhou (Moje Polednice, ukázky níž). Jestli ne, vydá to stejně. Pořád
něco píše. Když je toho moc, sbalí se a vypadne.
vlajky
Až upečeš ženu bude jako já
mizejí mi rýmy mezi slinama
za hrdlo jako za stěžeň
jsem dcera přístavů!
Žádné stopy
a ve všech přístavech a ve všech kajutách
rozkoušu všecky krysy
vyvěsím vlajky všem co neutekli
za nohy jako za kameny
Hlavně nenechávejte žádné stopy na mém těle
otisky zubů podlitiny tekutiny těhotenství
hlavně nenechávejte žádné stopy na mém těle
ještě je co napravovat
ty se mnou zůstaneš za ruku jako za kotvu
za dno jsem zahrabala andělice
za příď a za dno a za kamení
dnes v noci naženeme moři sliny
v barech se ženatými muži do pěti do ran
vtíráme z masitých sklenic tekutiny
masem si obkládáme obličeje
přetahujeme si igelitové pytle přes obličeje
když beze stop tak bez zábran
vlkodlak žena
Upaluju pryč a snad ne ještě včas
lednový záhy pálí do tlapek
lapnuls mě za krk do čelistí
já tebe za ocas
6
klíny do mezisvětů pudů
vyčůrávám do závěje
že se chci tisknout na zem
zmáčeným a rozpáleným břichem
slízávat tvůj pot ze sněhu
Nejdelší noc roku napsat báseň jako
od Erbena jít spát vedle kuchyňského nože
směješ se kladeš mi ruku
na bok jak na milé poplašené zvíře
tobě se to řekne
v tobě nikdy žádný nebydlelo
jsi živočichuprostý
živočichuvzdorný
ale mě děsí moje pohyby v nejdelší noci
roku smýkání z postele do chodby z chodby
dom
ů
tereza šimůnková
Fena Princezna
[email protected]
7
nic dlužna
Nožem do pochvy
jazykem do krku
pěstí po hubě
nejsi zrovna něžný
do prstenu prst
a prstem zčeřit oko
taháš mě jak fenu od
jedné popelnice romantiky
k druhé
aLÍreZá KermánÍ|básník cestující s větrem|nikdy nestál o to, aby jeho poezie vycházela v Íránu.
V Íránu se totiž všechny knihy cenzurují, básnické sbírky nevyjímaje. Alírezá Kermání je ale přesvědčen, že se z básníkovy závěrečné úpravy básně rodí poezie jako nové živé stvoření. Nikdo nemá právo
básníkovi nakazovat, že se mu „nezdá barva očí jeho dítěte“! Kromě poezie se Alírezá Kermání věnoval
téměř třicet let novinařině. Před emigrací z Íránu pracoval jako redaktor časopisu „Náme“. Novinařina
byla jeho prací, poezie láskou. Ačkoli nechtěl vydávat básně knižně, jeho poezie vycházela do roku
2000 v nejvýznamnějších básnických časopisech v Íránu. Alírezá Kermání rovněž přednášel své básně
na mnoha soukromých a veřejných čteních poezie společně s takovými osobnostmi, jako byla básnířka
Símín Behbaháníová nebo básník Sajjed Alí Sálehí. Roku 2007 emigroval z Íránu do Tádžikistánu, kde
taktéž vycházely jeho básně. Nyní žije již třetím rokem v České republice – přátelé zde přeložili několik
jeho básní do češtiny. V Praze a Brně se Alírezá účastnil již pěti „Dnů poezie“ s předčítáním svých básní
v perštině i češtině.
Básně z perštiny přeložila věra vojtíšková.
z pochvy nůž a z písku
hlavu na psa jsem zavolala rasa
nejsem ti nic dlužna
‫هار‬
‫؟نشور ای کیرات‬
‫نیا تسا بش‬،
‫؟زور ای‬
Zlatý kolovrat
Na chodníku capily se hloučky slepých dětí
maskovaly svoji slepotu a chichotaly se
chichotaly se když mi hadrem zavazovaly oči
z kýblu budou při úklidu crčet samé oči
‫؛تفر مهاوخ هار‬
‫!نک نشور ملد رد یغارچ‬
sesbírám oči do dvou ženských hrstí
hrsti ženských očí hrsti koleček
na očičkách frčím dospělostí
ze všech křivých slov zbudou mléčné zuby
ze psa jménem dítě vyplazený jazyk
cesta
Je to noc
či den?
8
Jsem zpátky v osudu
vdechnutá pecka
šnečí a račí být
v sobě se přečkat
Tma
anebo světlo?
tereza šimůnková | alírezá kermání
spirála
Posviť mému srdci
a já najdu cestu.
anebo nasadit jehlici na hrdlo
prorazit ohryzek vylítnout ze sebe
ještě že spoleh je na
reflex dávicí
9
‫وب شوخ‬، ‫گنر و بآ شوخ‬
‫؛تدوخ لثم تسرد‬
‫اج نیمه راذگب ار اه لگ‬
‫درس یاه کاخ نیمه یور‬.
‫تسین یلدنص اج نیا‬،
‫وت نتسشن یارب‬
‫ییاریذپ یارب یزیم ای‬
‫اه لگ نیا یارب ینادلگ ای‬.
‫؛مدوب هتفگ‬
‫تسه تصرف هشیمه ییادج یارب‬
‫اما نتشاد تسود یارب‬
‫دوش یم رید یهاگ‬.
setkání
Plné barev a života, voňavé.
Přesně jako Ty.
Polož ty květiny sem,
rovnou na tu studenou zemi.
10
~~~~~~ 11. 11. 2011
klíč
bývá na konci knihy
nezapomeň se pro něj
vrátit
až ho budeš držet
~~~~~~ 11. 11. 2011
~~~~~~ nyní
sama v sobě
v krvi i tkáni bolavá
s mízou – mokem páteřním
a hlínou mezi kostmi rozprostřenou
sama v sobě
keřem i květinou
prachem i vodou
uhnětena v jedno
celá uzamčená
~~~~~~ 12. 11. 2011
v první šedině
odráží se měsíc
listopad
Není tu židle,
aby ses mohla posadit,
ani stůl na pohoštění,
ani váza pro ty květy.
Říkal jsem,
na rozchod je vždycky času dost,
na to mít rád,
bývá ale někdy pozdě.
i lidský prostor
může mít několik dimenzí
vzájemně propojených mandal
které se malují od středu
stačí najít záchytné
reflexní body
na svém těle
alírezá kermání | ema nuelová
‫رادید‬
eMa nuelová|v bludných trojúhelnících|poezii po lžičkách večeří mezi hromadami knih a dělá
všechno pro to, aby se jí sny neztratily. na klíně má kocoura a pod nohama dva psy. ráda si
(t)rilkuje, hledá zamlčená místa v těle a svůj obraz v šálku čaje. občas má pocit, že v ní žijí tři duše.
~~~~~~ v lesích
v lidských stopách
klíčící stromy. tehdy
krajina bolí.
[email protected]
11
~~~~~~ podzimní
~~~~~~ 19. 11. 2011
~~~~~~ večer
když si obleču triko
naruby
v zrcadle se neotočí
zpět
hořící lesy
mráz spaluje poslední
říjnovou záři.
~~~~~~ 11. 11. 2011
naprosto osvětleno
odpoledne
v neživém světě
za oknem snivě povykuje hejno ptáků.
odraz ráje
je vždy převrácený
jako náš sebeobraz
~~~~~~ 6. 12. 2011
někdy člověk stoupá
na rozhlednu
jen aby pak nahoře
uviděl mlhu
a obrátil se zpět
k točitému schodišti
~~~~~~ 11. 11. 2011
hranice tohoto světa ~
hořící letokruh
dovnitř pařezů
ryjeme si cesty
ze zmrzlé rozhledny
~~~~~~ po dešti
~~~~~~ v cestách
…a nebývá zle. jen
po dešti moře mlhy
nad smutnou horou.
střep rosenthalu.
slza za krajinu, co
(sama) oněměla.
12
ještě jsme tu
a pak tu možná nejsme
přes povrch smrt
a v koutku pod nánosem prachu
pláčeme tiše jarem.
jsme tu.
~~~~~~
věříme knihám
víc než lidem
věříme slovům
víc než dotyku
~~~~~~
skulinou ráje
proletěl čáp
do světla ať se rodí
do našich srdečních ghett
~~~~~~ 11. 11. 2011
a možná taky
chodíme v bludných
trojúhelnících
ema nuelová
~~~~~~
13
R
e
Kletbou se prokrákat
Rece
o
R
ens
ec
d
nsRadek
oReFRidRich
je básník, publicista a před (1968)
kladatel. Vystudoval
Pedagogickou fakultu Univerzity
Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem (obory
avš
uplík jazyk a literatura a německý jazyk), na které
český
u
v současnosti působí. Narodil se a žije v Děčíně. Jeho
mytologické zpracovávání severočeské krajiny se datuje od sbírky V zahradě Bredovských (1999). Vloni na
podzim zaokrouhlil počet svých vydaných sbírek na deset – v roce 2011 v Hostu vyšla sbírka Krooa krooa.
Lžičk
etudy z kredence
vidím. Hnědou a zelenou. slyším. Šepot, krákání, ozvěnu. Hmatám. Pískovec, jehličí, hlínu.
Cítím. mrazivý vzduch, smrad zdechliny. Chutnám. Krev, maso a prázdnotu. Šestý smysl. Pohyb
krajinou.
14
Ono to Děčínsko má zkrátka něco do sebe. Po básnířce Anice Jenski v minulém čísle
to znovu bezděčně táhne týmž směrem. Tentokrát k Radku Fridrichovi a jeho krkavčímu
krooa krooa. Přestože hostovská sbírka není Fridrichovou nejnovější (v listopadu pokřtil
své česko-německé Nebožky / Selige vydané opavským nakladatelstvím Perplex), jsem z ní
natolik perplex, že o ní musím psát.
Usadila jsem se v očnicových obloucích Koňské hlavy, jak píše se na první straně. Pohodlně. To jsem ale ještě netušila, jaké divosti a nepohodlnosti se dočkám. Na pohodlné čtení
to není, tady se musí do mrazu, do lesa, do houští, do kamení. Do krajiny. Nemáte-li po ruce
tu Fridrichovu, severočeskou krajinu s pískovcovými skalami, pak alespoň takovou, kde je
mezi větvemi stromů skrytá tajemná dravost a touha po životě.
Oranžovo-bílé provedení obálky s Fridrichovými kresbami skal, které mohou být zároveň podivnou mapou spojnic a zdůraznění, je možná pro začátek trochu zavádějící. Hnědozelená by asi tolik netáhla oči. Jsou to ale právě hnědá a zelená, které v atmosféře sbírky
převládají. Skály a les. To je prostředí, odkud pocházejí a v kterém se pohybují podivné divé
postavy Fridrichových textů. „Alchymie krajiny s nelítostnými ‚lyrickými subjekty‘,“ píše
se na přebalu. I tam jsou lyrické subjekty v uvozovkách, pro jakousi nepatřičnost. Většinou
sbírka básní skutečně nemívá postavy – tady je ale myslím postava, nebo možná spíš „bytost“, „tvor“ namístě. Představuji si tedy ty bytosti, které jako by celé vzešly z lesa, s jehličím
ve vlasech, s prsty od smůly, s divým výrazem v zarostlé tváři, s jejich trhavými pohyby,
skřeky a touhami. „Zůstaň zapuštěný do mého těla / se všemi brčálovými mechy, / hranatými kameny a /trčícími pahýly / ztrouchnivělých stromů.“ Běhají po skalách nebo se plíží
křovinami. Vzezřením a původem lesní, podstatou ale lidské, protože cítí.
A odněkud z lesa, ze země jako by pocházela i tajemná slova, která vytvářejí onu specifickou fridrichovskou mytologii a jejichž význam někdy spíš tušíme, cítíme, než víme. Slova
vyhrabaná zpod listí. Vrápenec je vyděšený, strach proutěný, kopýtka temně klapou, slunce
karmínově krhavé. Už tak dost přesná, zaostřená slova ještě vybroušena: „Jsi dnes lebníkovitá / s vtroušenými žilkami uvnitř. // Hladím tvá zrnka / mosazně žlutá. // Ty moje, / křemenná jalovino // zakletá močovinou.“ Občas básněmi probleskne německý přívěšek, ale
není to ani tolik makarónština, jako spíš jen jiný kód, natolik spojený s pohraniční krajinou,
že je víc než přirozené jej použít. Kříže musí být kreutzy. A Pechfrau nemůže být smolná
„Když Bůh dělal čas,
žena. Nápis na krojcu je prostě německy: „Die Liebe ist unsterblich / wie die Seele.“ Není
v tom nadbytečnost a funguje to. Jazyk je tu taky tvorem − mýtotvorem.
Sbírku tvoří promluvy postav, probíhá tu komunikace křížem krážem knihou, spojnice, vyznání, nadávky a krákání. A vedle toho jsou tu básně, které vytvářejí postavám
prostředí a atmosféru. Emocionální projevy a až faktické, strohé zápisy – vzkazy Vlašského Daniela nebo nápisy na krojcech: „Poblíž Janova obsahuje ruda mnoho zlata a čistého stříbra, jsou tu šedá zrna v jednom kameni, i na straně Labe leží mnoho zrn a nahoře, nedaleko na hřebeni je veliká louže, tou se táhne zlatá žíla, voda odtud padá do
hlubokého údolí.“ I ty v sobě ale nesou silný náboj, jsou dalším mýtotvorným prvkem.
Děje se to vše zdánlivě bezděčně, přesto je jasné, že spletitost a provázanost slov a postav
jsou velmi promyšlené. Spojení „alchymie krajiny“, použité v anotaci na obálce, to vystihuje přesně. Alchymie česko-německého pohraničí, kterému my ve v-nitro-zemí možná
nikdy nebudeme moci plně porozumět, jakkoli (a tím spíš) nás tento prostor fascinuje.
Alchymie krajiny propletená s alchymií mezi-bytostných vztahů.
Vlašský Daniel je jediná postava, u níž nepochybujeme o lidském původu. Je ale člověkem
mystickým, znajícím tajemství krajiny, a částečně také strůjcem prokletí ostatních postav.
Chrastava, „smolnatá žena / s černým obličejem // v zubech písek / kolem rtů hlínu / slaměné zdrchané vlasy/ do žhnoucích kočičích očí“, Danielem svedená. „Danieli, Danku, /
vlašsky prokletý. // Danieli, vánku, / snědý, falešný. // Tvé úzké líce, / ať nikdy více // nespatřím.“ Klatzek, jeho syn. „Jsem Klatzek, / Chrastava je má/ bláznivá matka. // Jsem Klatzek,
/ zplodil mě Daniel / jako spratka.“
Postavy v sobě nesou jakési vrozené neštěstí, děděnou tragičnost. Kletbu. Ani přes všechny smírčí kříže v krajině nemůže žádná z postav nikdy dojít smíření. Klatzek, plod kletby,
temna mezi Chrastavou a Danielem, zatížený stíny obou, nemůže být nikdy šťastný. Má
v sobě tolik smutku a vzteku a přitom prudké touhy po bytí: „A ještě tu jsem, ještě tu jsem!“
Běhá po skalách, skoro jako by létal, a huláká svoje krooa krooa. Zvuk, neustále přítomný
v ozvěně skal, kterým hledá svou Laňku, kterým ona stvrzuje své spříznění, srozumění.
Jako by říkala ‚ano, mám taky osud krkavčí, ano, jsem taky zakletá, i do mě krkavec zaťal
svůj dráp. Krooa krooa! Ale k tobě, jakkoli vábena, jaksi nemohu.‘
Vrátím-li se do třetice k textu na přebalu sbírky, najdu ještě jedno důležité slovo. Nelítostnost. Ano, postavy jsou svým způsobem nelítostné, jejich tvrdé chování k sobě navzájem
i k sobě samotným to dotvrzuje. Jejich divost, dravost a zvířeckost jsou kruté a nelítostné.
Bytosti nikoli hodné, ale lítosti hodné. Hodné soucitu nad jejich údělem.
Radek Fridrich tedy přenáší příběhy, dotváří mýtus. Zpřítomňuje svoji krajinu, a tím
i sebe. A dělá to promyšleně, cíleně. Mýtus zůstává mýtem, příběhy mají svou sílu právě jen
tehdy, když je vyprávějí podivní lesní tvorové, kteří si mohou dovolit vykřikovat své krooa
krooa ze skály, „já, který tě krutě miloval (…) zaslzeným křídlem tě znovu pohladím“, aniž
by to působilo pateticky. Věřím jim jejich nešťastnou touhu po štěstí, snahu prokrákat se
kletbou.
Pokus popsat Fridrichovu skalnatou mytologii se mi zdá právě takový jako krooa krooa
ve skalách. Jen ozvěna. Otřít se tváří o skálu, lesem se prodrat, zubama přitom skřípat. Společné je ale jedno: Fridrich musí, Klatzek musí a já – musím taky. A tak má být.
Myslím na havrana, který chodil za Hanou Andronikovou, když zjistila, že má rakovinu. Poslechla ho a jela se léčit do brazilského pralesa. Potom prošla chemoterapií a uzdravila se. Přesto
se před Vánoci připojila k těm podivným odchodům. Ráda bych tento text věnovala její památce.
krooa krooa
udělal ho dost.“ irské přísloví
[email protected]
světlana kopřivová
radek fridrich|krooa krooa
15
„poezie je nezvaná konkubína“
na čaji s...
světLana KoPřivová
16
S: projevuje se to, kde žiješ, nějakým způsobem v tom, jak a o čem píšeš?
J: místo, v němž žiju, ovlivňuje kvalitu
a intenzitu návštěv oné nezvané konkubíny. ale myslím, že pochopíš, že pro kadlub
básně nemusí být celonočně probíjející čas
s konkubínou přímo úměrný jeho pevnosti. nemusí. kolikrát − když dlouho nejde −
vyloupne se báseň z toho čekání. jak kdy.
není v tom systém. leda požehnání.
rozhovor s básníkem janem spěváčkem, kterého
olomoučtí možná pamatují − barevného, vlajícího, usměvavého. nepřehlédnutelného. on však
sám doufá, že nikoli, a pokud ano, pak nepříliš
konkrétně.
s janem spěváčkem si povídala
jan: jak lžička, světlano?
světlana: ahoj jane, ej, lžička se lžičkuje.
možná budu potřebovat udělat ten rozhovor už teď.
J: tak se ptej.
S: jakej máš dnes den?
J: dnes mě děti ve škole docela zlobily, tak
jsem si připadal jako v absurdním dramatu − snad jako plešatý zpěvák. ženuška
ochořela, vysílám tedy telepatické mandarinky. ale za okny to vypadá na hezké světlo. slunce je velkej básník.
S: plešatý spěváček. už jsi vlastně odpověděl
na spoustu dalších nepoložených otázek.
třeba inspirace − děti v ústavní výchově, co
tě někdy dřou až na dřeň, žena a slunko za
okny. ještě jsem něco vynechala?
J: inspirace mě navštěvuje sama. je to nezvaná konkubína. cpe se k sultánovi, ovládá
kung-fu a otočkou ukopne hlavu i chucku
norrisovi. k mým nohám se však stulí jako
kočka. nené, v tomhle jsem malej pán.
S: a nežárlí na ni tvoje žena?
J: moment, přepojím z telepatické man-
J: to jsem říkal. olomouc je sakrální. jeptiška, kominík, student, mnich. Bůh. brno
je nekonečné. a praha je pro spoustu lidí
konečná; mentálně bych tu umřel. nadechnout se a jít. včas.
S: nemusí, to se ví. kdyby v tom byl systém, mohly by se sbírky básní dělat u pásu.
ostatně, kdy vyjde ta tvoje?
foto|michal orság
darinky: „nežárlím. pač vím, že tam jsem
zčásti i já. mňau.“ tolik má žena. vrrr. a jiná
konkubína mi asi ani neprojde.
S: takže žena kočičí. byla to ona, kdo tě přemístil do prahy po tvých toulkách olomoucí a brnem a kdo ví, čím ještě?
J: je to tak, půl ženy půl kočky; oběma
půlkama mě udomácnila. ale domov bude
jinde, tady jsme jen na návštěvě. pro koťata
není v praze dobré klima ani moc zákoutí
vymletých klidem.
S: takže až se upražíte, půjdete žít do žďárských vrchů?
J: až vydechnem a budem se chtít nadechnout, pak poletíme domů. ve vrších − mezi
perníčkama a čtyřma palicema − spíš tak
hledat pidimužíčky. jinak město. prostorný, vzdušný byt. to půjde. a stejně být hodně venku.
S: město. a které? kdybys měl porovnat
olomouc, brno, prahu? kdysi jsi říkal, že
olomouc ti připadá harmonická, prostorově ses v ní cítil dobře. naproti tomu brno
drásavé a rozhárané. a praha?
„Není lepší investice pro kteroukoli společnost
J: ta moje vyjde od pásu asi v únoru, až tomáš čada z h_aluze dodrbe školu − státnice, nebo co. chudák bohemista.
S: jojo, chudáci bohemisti. ale ty jsi nedělal
bohemistiku, nebo jo?
J: češtinu na pdf úpé, je v tom něco bohemistiky. ale, víš, znám lidi, kteří nikdy nestudovali češtinu − a maj víc načteno než
já. jazyk je celoživotní proces. zušlechťování sebe sama. modlitba.
S: jasně. já se ptala spíš proto, jestli se cítíš
tím studiem nějak „poznamenaný“.
J: spíš ne. potkal jsem pár lidí. citlivých
od přirození. na rozbití křehkých. všímali
si Slova. a slov. dost jich bylo. školou jsem
prošel. dobrá i na to, abych potkal lidi
mimo ni. pročež byla nezapomenutelná.
S: člověk někdy potřebuje středobod právě
k tomu, aby se kolem něj mohl otáčet a nebýt v něm.
a co tvoje „slovení“ v heleně v krabici?
(studentský časopis up, pozn. red.) pamatuju tvoje veselé texty, třeba reakci na tvoji možnou homosexualitu: „jsem sexuál a
jsem na to hrdý. a vyzývám všechny ostatní
než dávat mléko do miminek.“ W. Churchill
sexuály, aby to dávali patřičně najevo!“
J: tohle si pamatuješ? (smích) to byla rubrika café helena, kterou jsme psali s orságem.
a je pravda, že sexuálem jsem stále, narodil
jsem se tak. ale jak se přitom ukájím, to už
si nechám pro sebe. vůbec se stalo standardní otázkou ptát se, jak je kdo orientovaný. je to jedno. a je nevkusné a povrchní
se na to ptát.
S: tak se přeorientujeme jinam, od ožehavých témat na pevnou půdu pod nohama…
psal jsi anebo píšeš ještě někam jinam?
J: píšu nepravidelně, spíše omylem. někdy
i z pocitu viny, že nějaká vnuknutá dejme
tomu metafora by měla díky mé lenosti či
váhavosti ještě zůstat na houbách. někdy to
umím, jindy ne, jindy se obojího bojím –
podobně o tom – myslím, že to bylo v básnících před mikrofonem – mluvil hrubín.
S: a k tvojí sbírce. jaký to je pocit: vědět,
že ti vyjde první sbírka? radost, že slova
dostanou svoje nezvratné místo na papíře
a někdo si je přečte? nebo i nějaká zahlodaná pochybnost?
J: pocit? téměř nijaký. trochu bilance. podtrhnout. jít dál. koresponduje to s přebíráním dospělosti na bedra. kříž napořád.
S: vzniklo mezi novou sbírkou a bibliofilskou sbírkou dvaadvacet (mám ještě
schovaný čtrnáctý výtisk z čtyřiceti čtyř
svázaný modrou šňůrkou) ještě něco?
J: vznikly tam asi dvě nebo tři podobně rukodělné knížky. kde jim je konce, nevím –
ani jména už si takhle z hlavy nevybavím.
ale sbírka nová se jmenuje třeba jednou vykvetou z otazníků květy, je to název, který
jsem pro ni měl už dlouho. vlastně jde o jeden z mých nejranějších veršů, u nichž zbyl
už právě jen fragment, nikoli báseň sama.
i když tenhle verš už je pro mě básní samou. ztělesněním naděje.
S: když jsem vybírala z tvých básní pro lžičku, sama pro sebe jsem si vymezila několik
světlana kopřivová s janem spěváčkem
jan spěváček:
17
nebo ty horizontální – do dalekých krajin
citrusů a opuncií. je v tom kus tvého milovaného biebla?
J: kosťa je hlavně zvuk. rytmus. barvy
v rytmu a zvuku. poetismus ve verších, ne
v manifestech. ale čtu jen s lodí jež dováží
čaj a kávu.
S: a koho kusy máš ještě v textech a v sobě?
J: skácel. něco poesie z jiných českých
básníků, po špetkách. také prózu: babel,
kazantzakis, körner. ale to jen, co mě teď
z hlavy napadá a co mám právě u postele.
a když jsme u té postele, jsou tam nafurt
zabydleny tyhle knihy: bible kralická, zábranův celý život a etymologický slovník.
S: a ještě dálky časové. do pramlh.
J: nedohlédám přítomnosti, natož nekonečna. i když − kdysi jsem se o sobě doslechl od
jisté ženy, která byla snad duševně otevřená,
že jsem hrozně stará bytost. ale to už bude
asi problém paměti a zanesenosti čaker.
S: díky. na co jsem se nezeptala a chtěl bys
na to odpovědět?
J: nezeptala ses, na co se tě chci zeptat já. a já
se tě chci zeptat na toto: „proč je ježíš popová hvězda křesťanů? (a vlastně ještě na jednu věc) nestal se z evangelia diskopříběh?“
S: vyhrazuji si právo neodpovědět. a, jane,
nějaké poselství na závěr?
J: chtělo by to ve všech vztazích, intimních
i meziplanetárních, jediné − více si odpovídat / nežli se ptát. a pak může přijít i ten
světovej mír. (smích)
S: tak jo, tak odpovím. diskopříběh z evangelia možná na plazmové obrazovce. v srdci jinak.
díky za rozpravu.
J: Bůh s tebou.
Jan sPěváčeK|v nesmírném vesmíru|o sobě říkával na potkanou, co nevěděl, rozdával, co neměl,
čímž okrádal sám sebe a duševně krvácel. nyní už říká jen, co chce říct, a rozdává jen, co má a chce
dát. biografickými údaji akorát mate. počkejme si tedy, co o něm napíše čas perem jeho ženy za
třicet let. jelikož to však jsou intimní věci, pravděpodobně si o tom v onen čas přečtete kulový, neboť
to patří do šuplíku, přesněji do bílé komody aneboda. spěváček je mentálně starší, než jak se chová,
a vypadá mladší, než je. umí perfektně morseovku, i když se ji nikdy neučil; naučilo se to jeho lepší
já. obě já doufají, že jméno spěváček bude sdílet osud se jménem hooligan a zdomácní v etymologickém slovníku. nemá rád příběh o lišce z malého prince ani telefonování s cizími lidmi a říká DÝL
místo POZDĚJI. má rád duhy domácí, námořnické pohádky z řeckých pláží a očuchávání exotické
květiny.
konec října
musel padnout stoletý sníh
na žďárské vrchy plné vzduchu
aby přišlo podzimní světlo
roztály jazyky v závějích
a na cínové cestě bylo upito
ze sněhové studánky jež zbyla
samotinká mezi smrky
volná ruka trhu
každá strana má dvě mince
1, tu bernou
2, oplácíme stejnou
sami sobě na své straně
jarní
přísaha na paškál?
nené . raději přejdu
rudé moře bos
(vystoupím domů . kam
sestupuje jedině On)
jan spěváček
na čaji s janem spěváčkem
18
„okruhů“, ve kterých se pohybuješ. a propojuješ je dohromady, samozřejmě. můžeš
povědět ke každému?
židovství.
J: hebrejština, ano, prajazyk. problém s akceptací evangelia − s ježíšem mám kříž. ale
jako toho skácelova mladého muže, který
se rád toulal po izraeli s kamarády, pil víno
a měl rád ženy, to by šlo, tak ho můžu. a podobenství má hezká. metaforická. básník.
jen to evangelium je kost, židovství dřeň.
tak to cítím.
S: božství, lidství, věčnost a všecky tyhle
entity.
J: k tomu jenom tolik: brali jsme se s radkou v kostele. chtěli jsme to navždy. a bylo
to i vykročení směrem nahoru, nikoli už
pouze do horizontály.
S: jídlo. to tě fascinuje! (básnička o guláši, kde „kuličky čtyř barev pepře hrají na
česneku v kuželky s ročními obdobími“, se
nám žel do výběru nevešla)
J: ano, ale musí na něj být čas. na vaření i na
konzumaci. a do něj cibule, česnek, pohanka, tvarůžky, dobromysl, pepř, bylinkové
máslo, panenské oleje. vůně. výrazné chutě. červené víno. krev s česnekem. mňam.
S: žena. o té už byla řeč.
J: igor fic v souboru básní miloše vodičky
psal něco v tom smyslu, že na velkou báseň
se čeká jako na velkou lásku. já jsem povděčen za velkou lásku, velkou báseň raději
obětuji jiným. velká láska, malé básně, to je
ono. igor též v doslovu k mé sbírce píše, že
„láska je dar zcela nezasloužený“. kvituji.
a děkuji.
S: tvorba. čekání na báseň a tak, taky už jsi
trochu říkal.
J: nejsem toho pánem, jen čekám, až mě
to praští přes duši. já se můžu jen modlit,
abych v tom případě nebyl vnitřně slepej.
S: a dálky. ať už ty vertikální, do vesmíru,
do věčnosti, ta vykročení směrem nahoru,
a zavoní citrusy a opuncie
[email protected]
19
život život život
čekárna na báseň
nemožnost dokousat jablko
anděl provádí hlubokým údolím
zasutý strach ze smrti
v návlecích slov
s vůní dezinfekce
vydávám se na lov
prokleté nekonfekce
(nelze než vypouštět vanu
v níž voda není)
mýdlo přítomnosti
očistec zánebí
život život život
slunečnice
naše poezie
v nesmírném vesmíru
nedozírný lán slunečnic
kapka na mém horním rtu
nepadá na zem . je slzou
Tvá slza . příliš citlivá
každé zrnko prachu je slunečnicí
každá buňka je slunečnicí
a takhle bychom mohli pokračovat
až by nám došel hlas
psaný nezákon:
lipovým listovím
i slzy proprchávají
v nesmírném vesmíru
vesmírný nesmír
slunečnic
nepsaný zákon:
v té jediné kapce na obou rtech
všechna moře všechna láska
středověká pramlha
hříchy ve zpocených dlaních
do kapes tlačené
zástupem před hladinou
20
před Tváří nerozdrobitelnou
drobky těl pečených chlebů
úlevně odhazované
krmí bílou velrybu odpuštěním
vděčnost morovému sloupu
zatvrdla jak dýměj do buližníku
pěstní klíny inkvizice mamutů vklínily
čarodějnice i mamuty do nebe onoho světa
sedíme na patníku morového náměstí
pijeme kávu a mluvíme černou páru
a co je mlha? mateřské mléko
nešťastně zamilované do kávy
jan spěváček
tašlich*
* „tašlich“ – v semitském jazyce doslova „odhodíš“,
zvyk přidružený k židovskému svátku roš ha-šana
LŽIČKA v ŠUPLÍKU 4/2011 prostěŽena
21
„Znova se nadechnout…“
KamiL včeLáK|básník. Narozen v Čelákovicích. Datum narození tají, víme jen, že se narodil
v pátek. V současné době žije v Brazílii, kde učí
češtinu a angličtinu. Má psa Huga.
S Kamilem Včelákem si povídala
na kávě s...
ZUZana KoHoUtová
22
ahoj Kamile, je zvláštní vidět tě zase doma.
Jak dlouho jsi tu nebyl?
V únoru to bude dva a půl roku. V Brazílii
jsem s přestávkama od roku 2004. Teď jsem
půl roku bloumal po ostatních státech Jižní Ameriky, a předtim jsem tam byl vlastně
dva roky nonstop. To je dost děsný, co?
vidím ale, že češtinu jsi nezapomněl…
Manželka je Češka, tak to ani dost dobře
nejde. Ale je pravda, že občas mi trvá, než
si na nějaký slovo vzpomenu. Hlavně různý
odborný termíny, to je bída.
Co chceš všechno stihnout, než zase odletíš?
Popravdě si nejsem jistej, jestli bude moje
cesta směřovat zase rovnou zpátky. Četl
jsem teď román Jáchyma Topola „Jako divokej pes“, tak mě to táhne do Mongolska.
Ale zatim jsou to spíš úvahy, nic určitýho.
Co tomu brání?
(Smích.) Když jsme se s Bárou poznali, slíbil
jsem jí, že ji vezmu do Norska. No, a… Asi
si to dokážeš domyslet, že jo?
takže mongolsko, nebo norsko. anebo rovnou zpátky na jih.
Přesně tak. I ta třetí varianta je možná, ale
zatím ji úspěšně zatloukám hluboko pod
zem.
foto|Michal Klimt
Zkusme se posunout někam jinam. Když
jsem na podzim mluvila s tvým otcem
(Karel včelák, autor řady turistických průvodců, pozn. red.), dozvěděla jsem se, že
píšeš. máš za sebou tři sbírky a v kategorii
poezie druhé místo největší brazilské literární soutěže pro začínající autory. U nás
se ale o tobě vůbec nemluví. v roce 2004
ti vyšla prvotina Z včelího vosku. tu v Psím
vínu velice ostře zkritizoval igor malijevský, byla to vlastně jediná kritika, která na
ni byla napsána. Pokud vím, ta sbírka vyšla
v nákladu 150 výtisků, a ani ty se nepodařilo prodat. čím to, že u nás ses neprosadil,
ale v Brazílii dostáváš řadu významných
ocenění? Umíš si to nějak vysvětlit?
Byl jsem mladej a blbej. Ne, dělám si legraci. Teda možná to tak vážně bylo, ale to teď
neni podstatný. Za těma básněma si stojim.
Možná někdo čekal, že za dva tři roky při-
„Nejkrásnější ze všech tajemství
jdu a řeknu: „Vím, ta první sbírka byla fakt
blbá, nechápu, jak jsem mohl psát takový
kraviny. Teď vám představuju něco novýho,
něco úplně jinýho, tak si to přečtěte.“ Ale
tohle neni můj případ, verše z tý doby mám
rád a nevidim jedinej důvod, proč bych se
za ně měl stydět. To je jako kdybych se styděl za to, že jsem ve třech letech nedokázal
nakreslit křivou čáru. Ten, kdo psal v minulosti, i ten, kdo píše teď, jsem pořád já.
A i ten, kdo bude psát za pár let, a je pravděpodobný, že zase o dost jinak, budu pořád
já. A je jedno, jestli budu psát, vařit nebo
číst. V každym věku píšeš, vaříš i čteš trochu
jinak. Člověk se pořád vyvíjí. A to je přece
normální, ne?
Co konkrétně je na tvé tvorbě oceňováno?
Pořád mi nejde do hlavy ten rozdíl v přijetí,
tedy spíš rozdíl mezi nadšením a naprostým
opovržením.
Tak v tom ti asi taky nepomůžu, zatim jsem
na to nepřišel. Nicméně můžu říct, že lidem,
co choděj na moje čtení, se líbí… (Smích.)
Snad to nevyzní moc namyšleně… Často
mi říkaj, že jsem je zaujal svym smyslem
pro rytmus. Jenže to říkaj právě po tom čtení, po mý recitaci, takže já pořád nevim, jak
moc je dokáže ten rytmus pohltit, když si
to čtou sami. Co se týče kritiků, tak ti většinou píšou o tom, jak se zase konečně objevil
někdo, kdo píše o reálnym světě kolem nás.
Poslední roky je totiž brazilská poezie taková dost vyumělkovaná, načančaná, takže
mám výhodu, že píšu trochu jinak.
Když čtenáři tolik obdivují tvůj smysl pro rytmus, nepřemýšlíš o tom, že bys ten rytmus
zapojil do své tvorby ještě o něco víc?
(Smích.) Ne, to by vážně nešlo. Myslím, že
kachličky v koupelně mi jako posluchači
mých árií bohatě stačí. Pokud bych uměl
zpívat, možná by to stálo za úvahu, ale takhle určitě ne. A na to, abych svoje texty přenechal někomu jinýmu, jsem zase moc…
Jo, jsem na ně pyšnej. Ale uvidíme, třeba
přijde finanční krize a já budu ještě děkovat
je být géniem a vědět to jen sám.“ M. Twain
nějakýmu napomádovanýmu popovýmu
klučíkovi, že je tak hodnej a bude štěbetat
to, co jsem napsal. (Smích.)
do Brazílie jsi poprvé odletěl jen krátce
poté, co ti vyšla první sbírka. mám v tom
hledat spojitost?
Jo, jasně. Teď už se tomu směju, ale v tý době
jsem byl z mýho prvního životního neúspěchu dost špatnej. Měl jsem pocit, jako bych
na čele nosil nálepku s nějakym potupujícim nápisem. Tak jsem si zabalil a jel jsem
se znova nadechnout. Na svý pocity, ať jsou
jakýkoli, dám docela často, a obvykle se mi
to vyplácí. I když s jednim si pořád nevim
rady, a přitom se ke mně v takový divný
spirále vrací už odmala. Někdy mám pocit,
jako bych ani neexistoval…
Proč zrovna Brazílie?
Moje mamka byla Brazilka. Tam si ji našel
táta, když sháněl informace pro ty svý průvodce… Vždycky mi slibovala, že až trochu
vyrostu, tak tam celá rodina pojedem. Už
to nestihla. Tak jsem jel bez ní. A nakonec
i bez ostatních. Tátovi se moc nechtělo si to
celý připomínat, což chápu, bylo by to dost
smutný. Ségře se zrovna narodila Marjánka
a brácha byl tou dobou pryč. Tak jsem jel
sám. Bylo to asi to nejlepší rozhodnutí, co
jsem mohl udělat.
Jak sis zvykal na úplně jiné lidi?
No, čekal jsem, že to bude skřípat, a nakonec
to všechno běželo krásně hladce. Původní
myšlenka byla, že tam pojedu, abych naplnil
to, co mamka nestihla. Pak se mi tam ale začalo postupně víc a víc líbit, asi mám v sobě
z mámy víc, než jsem si myslel. Začal jsem
poznávat spoustu zajímavejch lidí, střídal
jsem jedno zaměstnání za druhym (což byla
opravdu dobrá škola) a tak všelijak, bylo to
jako přechod z klidnýho letního paloučku
do obrovitánskýho mraveniště.
Kde jsi žil?
V jednom menším městě, Natabuna se jmenuje. V takovym hrozně malym bytě, [email protected]
zuzana kohoutová s kamilem včelákem
Kamil včelák:
23
vidíš, to jsem ani nevěděla. Jak se vlastně
Bára dívá na to, že už píšeš jenom v portugalštině?
Bára se o tohle moc nezajímá. Zezačátku
se mě sice ptala, proč ty verše nepřekládám
do češtiny, ale teď už je jí to asi jedno. Moje
první sbírka vyšla v češtině, druhá a třetí
v portugalštině. Do češtiny to nepřekládám, protože si nejsem jistej, jestli by o to
měl někdo vůbec zájem. Nikdo z českejch
nakladatelů se mi neozval, tak co. Já bohužel nejsem z těch, co si nakladatele hledaj.
Já spíš sedim v úkrytu a čekám, až si pro
mě někdo od tý pikoly přijde. Tady mi tahle taktika hry na schovávanou moc nevycházela, ale chci to za pár let ještě jednou
zkusit. Já totiž nerad hledám, ale mám rád,
když mě někdo najde.
a zatím tě nacházejí ti správní?
Zatím jo, měl jsem štěstí. Ty sbírky mi sice
vydal pokaždý někdo jinej, ale ani na jednoho z nich si nemůžu stěžovat. Tak jsem
zvědavej, jak to bude s tou další.
Co máš rád? a co ne?
Miluju heřmánkovej čaj. Říká se, že je dobrý pít ho před spanim, ale to nerespektuju a piju ho kdykoliv, každý roční období,
v jakoukoli denní nebo noční dobu. Než
budu odlítat, musim si udělat pořádný zásoby. V Brazílii ho sice dostaneš taky, ale
není to ono. A co nemám rád? To je docela
těžká otázka, co mě nepřitahuje, to nechám
bejt, co mi nechutná, to nejim, když se mi
někdo nezdá, tak ho nechám jít zase o dům
dál. Ale už to mám! Nemám rád písničku
„Kamil“ od Nikoly Muchy. Jestli ji neznáš,
tak si od ní něco poslechni, třeba „Chvostoskok“, „Es tut mir leid“ je taky dobrý. Ale
ten Kamil… Jakkoli je ta melodie chytlavá,
tak ten text je hroznej!
dobře, budu si to muset poslechnout… na
co se teď těšíš?
Těšim se na podběly, asi neodjedu, dokud
je zase po letech neuvidim. A právě teď se
těšim na to, až se najim, ještě jsem to dneska nestih (rozhovor začal ve tři odpoledne,
pozn. red.).
Hele, a pošli mi ten váš časopis, jo? Když
se mi budete zamlouvat, přinesu ho ukázat
mejm brazilskejm žákům, ještě nikdy jsem
jim na hodinu žádnej časopis nedones.
na kávě s kamilem včelákem
Připravuješ novou sbírku? o čem bude?
24
Správně bych to asi prozrazovat neměl, ale
protože nevyjde tady, tak snad můžu. Bude
úplně jiná než ty dvě poslední. Ty byly plný
ironie, týkaly se brazilský ulice, toho, co se
na ní děje, ať už ve dne nebo v noci. Tahle
bude klidná, nekřičící. Přečet jsem toho
teď hodně o zen-buddhismu, veškerá moje
tvorba je tim prolezlá až do posledního písmenka. Předpokládám, že ji veřejnost moc
nadšeně nepřijme. Já z ní ale mám radost,
vznikala téměř rok, tak je to takový moje
malý zenový dítě.
Lžička si vás tímto dovoluje pozvat na
česko-portugalské čtení Kamila včeláka,
které se uskuteční 29. února od 18 hodin v kavárně U starý židle v čelákovicích.
Přijďte, vždyť kolikrát jste byli na čtení
29. února?
více informací o plánovaném čtení najdete
na facebooku (viz událost: česko-portugalské autorské čtení Kamila včeláka).
Chovej se normálně, to je střelené až dost!
o nizozemsku a nizozemcích | věcně i nevěcně viděno mýma očima
turisté jezdí/jezdili do této země, respektive
do jejího hlavního města, zkoušet materiál
tamních Coffee shopů, i když „znalí“ nizozemci říkají, že v amsterdamu nic „dobrého“ nekoupíte (vždyť je to turistické centrum). Jezdí
tam nakouknout do výloh red Light district,
jako kdyby ošklivých polonahých slečen běhalo po světě málo, navíc takové dívky za výlohou
nejsou jen výsadou amsterdamu. i v Groningenu, kde jsem byla, najdete minimálně dvě
uličky lásky. také se najdou lidé, kteří jezdí
do nizozemska obdivovat Keukenhof a přitom
v dubnu, květnu nebo červnu se Keukenhofem
stane asi celé nizozemsko. ale jsou jiné věci,
co dělají nizozemsko nizozemskem.
Korunovanou hlavou státu je královna
Beatrix. Už třetí panovnice v řadě. Narodila se 31. ledna, ale její narozeniny slaví celé
Nizozemsko 30. dubna. Není to zpožděný
apríl ani nejapná lež určená nic netušícím
spoluobčanům. Vedly k tomu ryze praktické důvody (praktičnost, funkčnost, užitek
chcete-li, patří v zemi k prioritám a jde
ruku v ruce s celou tolerancí…) 30. duben
je původně narozeninový den královniny
matky – královny Juliany. Později připadla
na tento den korunovace princezny Beatrix
a od té doby se posledního dubna oslavují
i její narozeniny. Ad praktičnost: zaprvé si
lidé nemuseli zvykat na nové datum, zadruhé v tomto čase bývá přeci jen tepleji než
v lednu. Nizozemci tak tento den s radostí vítají jako den volný, navíc mohou-li jej
zcela nepokrytě zapíjet svým oblíbeným
pivem. Obléknou se do oranžové, či se ozdobí oranžovými doplňky (samozřejmě ne
úplně všichni, ale dost z nich, také turisté
a studenti Erasmu a kdoví čeho), jiní se vyzbrojí alespoň úsměvem a dobrou náladou
(vždyť mají volno) a vyrazí do ulic bavit se,
zpívat, tancovat a pít (určitě znáte z televize, z fotek, tato část se podobá oslavám
vyhraných mezinárodních fotbalových
zápasů). Ke Dni královny však patří ještě
další tradice. Tento den se města a vesnice
zahalí do dek, před domy na ulicích vyrostou stoly a židle a všude se vystaví stará veteš, jíž se její majitelé všech věkových kategorií snaží zbavit – bleší trh je všude okolo
a žádné povolení k prodeji není potřeba.
V učebnicích zeměpisu, průvodcích a jiných chytrých knihách se můžeme dočíst,
že Nizozemsko je země „rovinatá“. I podle
mé vlastní zkušenosti je tomu tak. Je to kraj,
jehož placatost mě nesčetněkrát fascinovala (a to pocházím z Hané). Ale tady pozor,
až budete pospíchat na kole do školy, do
práce, nebo úplně jinam, zjistíte, že terén
se přeci jen místy zvedá, i když nenápadně.
K tomu proti vám, rovněž v souladu s příručkami, duje vítr, případně prší (případně
velmi často). Právě ne zrovna slabé proudění vzduchu a časté srážky různé intenzity
mají za následek to, že místo deklarované
mírné zimy si užíváte zimu velmi vlezlou.
V momentě, kdy pak nemáte nepromokavý overal, jaký někteří Nizozemci skutečně
vlastní, je vám docela jedno, že je několik
stupňů nad nulou a ne deset pod ní. Proč
byste museli mít overal? Proč nestačí deštník nebo goretexová bunda? Deštník vám
je za těchto okolností k ničemu. Když jedete na kole a mží, prší, lije (napadají mě
i jiná slova) a fouká a skučí… vůle natáčet
deštník proti směru obou živlů vás brzy
opustí; z goretexu byste museli mít vše, takže v podstatě overal. Na co je totiž člověku
nepromokavá bunda, když z riflí může ždímat vodu. Takovéto počasí trvá tak od října do března. Prší a fouká ještě potom, ale
z oranžové země | zuzana vaidová
krát jsem si myslel, že člověk ani v ničem
menšim žít nemůže. No, a po pár měsících v něm se mnou začala žít ještě Bára.
(Smích.) Mimochodem, tohle je docela zajímavý. Bára tu zrovna byla na pár měsíců
na stáži. Táta i já jsme svou budoucí ženu
potkali v Brazílii, to je dobrý, ne?
25
k orientaci. Kde však systém a řád má své
opodstatnění a velké výhody, jsou dopravní
prostředky, zejména pak vlaky. Jste-li cizinci,
nemusíte až do poslední minuty čekat před
světelnou tabulí, abyste zjistili, ze kterého
nástupiště jede váš vytoužený vlak – prostě
si to zjistíte v klidu na internetu. I úřady tu
mají systém (zdálo se mi).
Jednotvárnost a spořádanost po dvou
měsících začnou iritovat, na druhou stranu,
když se pak vrátíte domů, zjistíte, že vám to
trochu chybí. Ale zase na třetí stranu si myslím, že pro přežití v džungli jsme rozhodně
lépe vybaveni.
Také mi připadá, že Nizozemci jsou národ, který na nic nenadává. Na nic – od toho
tam mají azylanty a ilegální přistěhovalce…
(říkám to se vší láskou k mým kamarádům
z obou skupin). „Původní“ obyvatelé jsou
neuvěřitelně činorodí, povětšinou věřící
a milují skupinové aktivity – tedy ve škole
rozhodně. Není snad úkolu, kromě testu,
který by měli vypracovat samostatně. Jeví
se mi to tak, že postupně se z malého nizozemského divocha vždy vyklube spořádaný občan se smyslem pro zodpovědnost,
s diářem při ruce a se snahou nelišit se od
druhých, stejně jako to dělají jejich domy.
V Nizozemsku se totiž razí heslo: Doe maar
normaal, dan doe je al gek genoeg. To znamená: Chovej se normálně, to je střelené až dost.
To vysvětluje leccos, ale zase je pravdou, že
hranice normálnosti má každý jinde a mou
pozornost tak i v dospělém věku zaujmou
muži nakupující bižuterii v převlečení za
ženy. Také jsou podle mého neobyčejně zvídaví až vyzvídaví, ptají se na cokoli, kdekoli
a kohokoli.
Říká se, že Nizozemsko je zemí sýrů. Nevím, co bych k tomu dodala, goudu a eidam
znají asi všichni. Možná tohle… pokud hodláte jít na jídlo v době našeho oběda, tak spíš
počítejte s tím, že do čtyř hodin odpoledne
se najíte tak chleba obloženého třeba právě
tím sýrem. Navíc, pro mě jako člověka žijí-
„Chceš realizovat své sny?
cího ze stipendia bylo maso docela drahé,
takže ano, Nizozemsko se i pro mě stalo
zemí sýra… Pokud byste chtěli ochutnat
něco typicky holandského a sýr by to neměl
být, pak zkuste tzv. haring – syrového sledě;
nebo frikandel – čevapčiči, které si můžete
koupit např. v něčem, co vypadá jako stěna
z luxferů (do skleněné přihrádky vhodíte
minci/mince – toto skutečně nevím, neboť
moc důvěry to ve mně nevzbudilo, i když to
jde na dračku, zvlášť v noci, když se mladí
občerstvují při alkoholových dýcháncích –
a vypadne vám maso).
Samozřejmě je Nizozemsko, a to bezvýhradně, zemí kol. Ta jsou všude, kde vás
napadne i nenapadne: leží, stojí, visí, topí
se. Jsou růžová, fialová, zelená, s puntíky, proužky, s kytičkami nastříkanými na
rámu, s kytičkami z umělé hmoty přidělanými na košících nebo na řídítkách, s košíkem vepředu, s košíkem vzadu, kola bez
kola vepředu, kola bez kola vzadu, kola bez
obou kol, s vozíky na děti vepředu, s vozíky
na děti vzadu, také kola určená pro stěhování nábytku (vozík u takového kola je pak
tak obrovský, že dá práci jet s ním, i když
je nenaložený). Na kolech se jezdí klasicky
vsedě, ne nějak výrazně neobvykle vleže,
po jednom, po dvou a nemyslím tím jen na
dvoukolech. Naprosto běžně se při dopravě
po městě pohybují na jednom kole dva lidé.
Pasažér navíc si sedá dozadu na místo určené pro tašku a naskakuje bokem (tak, že se
tam může vézt i dívka v minisukni). Zvládá to každý nehandicapovaný Nizozemec,
přistěhovalec a brzy i zdatnější erasmák.
Zvláštnější však je, že na tom stejném místě, kde obvykle tedy někdo sedí, poměrně
často i někdo stojí. Co se kol dál týče, zdá
se, že platí pravidlo, čím horší vehikl, tím
lépe. Možná je to dáno skutečností, že kola
jsou údajně poměrně cirkulující artikl černého trhu, a tak si studenti říkají, radši ať mi
ukradnou tohle, než něco, co pořádně, bez
řachtání čehokoli, jede. (Koupila jsem „výProbuď se.“ R. Kipling
hodně“ ojeté kolo za 95 eur – s košíkem, se
zámkem i s dokladem – když jsem ho chtěla
na konci roku prodat a řekla v bazarech, za
kolik jsem ho koupila, podívali se na mě, na
kolo, na mě a pak se zasmáli a řekli, že to
fakt nekoupí…) Byla jsem i svědkem toho,
jak se kolo na černém trhu prodává (s kamarádem jsme se někdy navečer bavili před
školou a byli jsme zřejmě identifikováni
jako možní kupci – vzhledem k náležitému poučení ze strany místních jsme však
zájem neprojevili…). Možná jedna dobrá
rada týkající se kol na závěr: když si někam
kolo zamknete, dívejte se kam. Spočítejte si,
v kolikáté řadě stojí nebo v jakém oddělení
a, b, c, d, e… Ujistěte se, že jste ho zamkli
k něčemu, co se nehýbe nebo s čím se nedá
pohnout, ať pak jako já neběháte dvacet minut kolem jednoho plotu, že jste si ho tam
přece přivázali, a pak, když už si myslíte, že
majitelem vašeho dopravního prostředku je
někdo jiný, pak teprve zjistíte, že ten úsek,
kde vy jste kolo umístili, byla zrovna brána
a ta je teď otevřená, takže váš „dvoukolý“
přítel je nyní nikoli na pozemku veřejném,
ale soukromém… Také rozhodně nezamykejte kolo tím způsobem, že řetěz protáhnete jen skrz kolo a rám, i tehdy může nastat
situace, že budete zmateně pobíhat po okolí.
Při tomto uzamčení lze kolo totiž poměrně
snadno zvednout a kamkoli přenést, ať už
někam poblíž či hodně daleko. Na téma bicykl v Nizozemsku by se vůbec klidně dala
napsat kniha.
Tady bych své povídání o Nizozemsku
asi ukončila. Vlastně to nebylo všechno, co
jsem chtěla říct. Úplně jsem třeba zapomněla povědět o kanálech, kterými je Nizozemsko skrz na skrz protkáno, o zvedacích mostech, jež spojují břehy a občas zkomplikují
situaci tak, že ti, kdo chodí pozdě, dojdou
ještě později a o lodích, o nichž by se toho
dalo napovídat zrovna tak jako o kolech.
No jo no…
[email protected]
zuzana vaidová
z oranžové země
26
už je tepleji a občas vás polechtají i sluneční
paprsky.
Podle učebních manuálů a opět i podle
toho, co jsem sama viděla, respektive neviděla, království zrovna neoplývá bujným
lesním porostem či jinou výrazně divoce
rostoucí vegetací. Na druhou stranu je třeba
říct, že některé zahrádky rodinných domů
nebo terasy a balkony městských budov jakoby se snažily tento handicap vykompenzovat a čas od času tak můžete mít pocit, že
jste se ocitli před zámkem šípkové růženky. Ale ve své podstatě tam nic kromě dětí
neroste jen tak na divoko, tak svobodně,
halabala. Nizozemci zkrotili vodu, postavili si pár kopců na lyžování a vůbec se jim
podařilo zpacifikovat a udržet pod kontrolou, řekla bych, každý kousíček jejich vlasti.
Pravé úhly vidíte už z letadla, když přilétáte
k Schipholu. Schválně se podívejte, až někdy
poletíte z Prahy do Amsterdamu na krajinu
pod hliníkovými křídly.
Uvidíte tu tedy spořádanou přírodu,
ale také ukázněnou urbánní krajinu. Ani
v tomto případě si tu nevyroste nic jen tak.
Nizozemci (pravděpodobně vlivem kalvinismu) nemají potřebu a ani odvahu (nestojí jim to za hádky se sousedy) realizovat
architektonické psí kusy (nemyslím tím
promyšlenou architekturu architektů De
Stijlu, ale takové ty domy, na nichž si majitel kompenzuje své vlastní nedostatky či
co). Jenomže tento stav může být kupodivu k vašemu neprospěchu. Je třeba vzít na
vědomí, že s velkou pravděpodobností ve
městě, dokonce i v malém městě, zabloudíte. Dost těžko se rozlišuje dům z červených
cihliček od domu z červených cihliček. Co
vám však může pomoci je, zapamatujete-li si, co jste viděli v tom kterém obýváku,
kuchyni popřípadě i v ložnici… nebo když
se v nějaké rodině narodí malý Nizozemec,
to pak všude visí balonky, nápisy, girlandy,
do oken nalétávají plyšoví čápi, takový dům
vám pak může skutečně dobře posloužit
27
R
ens
ec
o
Film k (ne)přežitíRecens
R
e
d
Lžičk
oRed
avš
uplík
u
film|The 2012: Ultimate Survivor
Guide (2012)
režie|Mel Gibson
hrají|Chuck Norris
James Caviezel
Maia Morgenstern
Claudia Gerini
Hristo Jivkov
Ivano Marescotti
Rosalinda Celentano
Hristo Shopov
Sabrina Impacciatore
Jarreth J. Merz
Mattia Sbragia
Sergio Rubini
hudba|James Horner
lžička filmofilka
mám pro vás dvě zprávy, jednu dobrou a jednu špatnou. ta špatná je, že konec světa bude. ta
dobrá zní, že tenhle film je Gibsonův poslední! (Pokud jste se rozplakali už teď, nepokračujte ve
čtení recenze…)
28
Dlouho očekávaná premiéra letošního roku konečně proběhla! Instruktážní velkofilm Mela Gibsona The 2012: Ultimate Survivor Guide (česky „2012: Přežij!“) vtrhnul
na plátna kin a zanechal za sebou diváky otřesené podobně, jako byli po zhlédnutí režisérova snímku Umučení Krista. Režisérovým záměrem teď ovšem bylo diváka nejprve „konfrontovat s chmurnou skutečností“ a vzápětí mu „vlít do žil dávku optimismu“
spolu s „pár užitečnými radami“. Podívejme se, o co tedy ve filmu The 2012: Ultimate
Survivor Guide jde.
Zatímco laická veřejnost i vědecká obec se už několik let zabývají diskuzí, zda jsou
proroctví mayského kalendáře o konci světa v roce 2012 pravdivá, režisér Gibson v tom
má jasno. Konec světa přijde. O tom se on sám přesvědčil při natáčení filmu Apocalypto,
kdy v rámci konzultací s domorodým šamanem několikrát sám upadl do transu, v němž
mu byla zjevena vesmírná pravda.
„Konec světa bude,
Ve svém posledním filmu tedy Gibson zobrazuje úplně všechny katastrofické scénáře
apokalyptického data 21. 12. 2012. Aby divák neztrácel přehled, každá pohroma má svůj
ohraničený prostor působnosti. Například Afrika se vypořádává s náhlým zatopením
všech pouští vodou z roztátých ledovců, Rusko s invazí ligy protialkoholních mimozemšťanů a Severní Amerika svádí boj s černou dírou, jež se nečekaně otevřela ve středu
naší galaxie. Bizarní zajímavostí je Japonsko, čelící armádě zombií skládající se z pubertálních gotiků a lolitek. Nebozí teenageři se nakazili internetem šířeným nervovým
virem, tvářícím se jako nejnovější videoklip Marilyna Mansona.
Na pozadí tohoto velkolepého obrazu zkázy naší planety klopýtají hrdinové z řad
nejobyčejnějších lidských bytostí, vesměs představovaní dosud málo známými herci.
O nich nemá smysl se příliš rozepisovat, protože přežití ve filmu jim ještě nemusí zajistit přežití v případě reálné katastrofy a za ten necelý rok už toho stejně natočit moc
nestihnou.
Výjimkou je mezi těmito neznámými tvářemi jen Chuck Norris, jehož obsazení bylo
nutné kvůli zachování autenticity filmu. On jediný ze všech pozemšťanů má totiž šanci
zvítězit nad černou dírou. „A všichni to taky moc dobře vědí,“ potvrzuje svůj režijní
záměr Gibson.
Na základě svých astrálních cest došel režisér k názoru, že hrstka z nás ještě má nějakou naději, a toto poselství se rozhodl předat dál svým vlastním svérázným způsobem.
Hrdinové z lidu tedy ve filmu předvádí divákům, jak se zachovat v případě, že je prvotní
ničivý úder apokalypsy mine a rádi by celou nastalou katastrofu přežili. Z kina si pro
případ vyjednávání s mimozemšťany odnesete několik základních frází v klingonštině,
mezigalakticky srozumitelném binárním kódu a pro jistotu i elfštině. Dozvíte se, jak
vyrobit velrybářskou harpunu z materiálu běžně dostupného na saharské poušti a že
telefonní číslo na Chucka Norrise bylo odedávna součástí Mayského kalendáře. To vše
samozřejmě proložené strhující akcí a ve 3D. Ke vstupence dostane každý divák zdarma
špačka tužky z IKEY, aby si mohl na rub vstupenky zaznamenat životně důležité informace. V případě, že vám některý z poznatků nutný pro vaše přežití uteče, radí režisér
zajít si na film ještě jednou. Při druhém zhlédnutí máte ve všech multiplexech nárok na
desetiprocentní slevu.
Co k tomu dodat? Snad jen to, že když přežijete tento tříhodinový opus, nějaká apokalypsa vás už nerozhází.
anna bobreková
Mel Gibson|the 2012: Ultimate survivor Guide (2012)
až přestanou lidé zpívat.“ A. Einstein
29
e
Rece
R
ens
ec
o
R
d
nsoR
Lžičk
Jak stvořit legendu
avš
ed
uplík
u
představení|Antonín Huvar
Nezávislý soubor
Buranteatr Brno –
„Divadlo pro normální lidi“
režie|Zetel
dramaturgie|Lukáš Rieger
hrají|Lukáš Rieger
Pavel Novák
Jan Kruba
zjevení z jeviště
foto|Pavel Nesvadba
30
Je dobré vědět o lidech, jejichž životní příběhy nabývají obzvláštní naléhavosti. Zodpovědnost za to, aby velký lidský čin nezemřel tím, že se na něj zapomene, patří mezi základní kameny kultury. Antický svět znal jako jeden z nejkrutějších trestů tzv. damnatio
memoriae – odsouzení k zapomnění, znamenající odstranění všech záznamů o existenci
určitého člověka. V případě, že dovolíme času z naší paměti vymazat ty, jejichž charakter se v krutých podmínkách prověřil tím nejryzejším možným způsobem, nepotrestáme ani tak je, jako sebe samotné. Zúží se nám totiž bez nich horizont představ o tom, na
jak vysoké mravní rovině je možné žít. Papežský prelát Antonín Huvar rozhodně patřil
mezi ty, kteří v tomto ohledu nastavili laťku do závratných výšek. Tento katolický kněz
a skautský vůdce byl ve svých pětadvaceti letech z politických důvodů odsouzen komunistickou mocí k deseti letům vězení. Prošel třinácti věznicemi, včetně těch nejtvrdších,
kde doslova na vlastní kůži pocítil tvrdou ruku (respektive bejčák) stalinismu. Přesto
ani v nejkrušnějších chvílích neztratil radostný vztah k životu, smysl pro humor a vůli
k práci ve jménu božím.
Brněnský Buranteatr je soubor, který čím více zraje, tím častěji se odvažuje brát na
sebe zodpovědnost za společensky závažnou výpověď. Pokus o divadelní zpracování
Huvarovy vězeňské anabáze zapadá do linie generačního angažovaného divadla. Lze jej
„Kde má růst srdce,
totiž vnímat jako pokus vymezit, k jakým vzorům se ve svých životech hodláme hlásit.
Zpracován je – v režii uměleckého šéfa souboru Zetela – jako mozaika obrazů z nejtěžšího období Huvarova života. Industriální prostředí klubu, v němž se hraje, dobře ilustruje bezútěšné, ahumánní vězeňské prostředí. Nepotřebuje k tomu takřka žádné další
rekvizity. Skromné je i herecké obsazení: vedle Lukáše Riegera v hlavní roli se o všechny
další postavy v rychlém střihu dělí jen Jan Kruba a Pavel Novák.
Pronikavější inscenační klíč ale přeci jen inscenaci chybí, a to už na rovině přípravy
scénáře. Působí totiž trochu jako pouhý slepenec nejpůsobivějších Huvarových historek
a citátů a k vytvoření důsledné dramatizace má poměrně daleko. To dosvědčuje i fakt,
že podle ne zcela čitelné logiky se hrané scény střídají s reprodukcemi Huvarova autentického vyprávění. Preciznější by mohlo být i samo herecké nastudování. Možnosti
vykreslení vedlejších postav ukazuje Jan Kruba jako generál Píka zpovídající se před
svojí popravou – vytváří jemnou miniaturu muže bilancujícího elementární hodnoty,
na nichž jeho život spočíval. To je ale spíše výjimka – další postavy zůstávají nasekané poněkud nahrubo a působí jako nutná, trochu splývající stafáž. Protagonista Lukáš
Rieger se o Huvara pokouší soustředěně, postava v jeho podání nabývá čitelného a soudržného tvaru. Příliš ale sází na vnějškové efekty, jako je zdůraznění přízvuku a různých
řečových svérázů. Naštěstí se daří Riegerovi odkrývat i niternější sféry Huvarovy duše
než jen talent trousit suché hlášky. Jinak by totiž „oteckovi“ hrozilo, že upadne do laciné
variace na drsného akčního hrdinu.
Výsledek se výrazně blíží dokumentárnímu tvaru. To sice může být regulérní varianta,
obzvláště ve chvíli, kdy je materiál tak silný, že vyvolává chvění sám o sobě a stačí jej
vyslovit. Přeci jen ale divák zůstává o cosi ochuzen. Osobnější přístup k historickému
materiálu nebo snaha podepřít příběh jevištní metaforikou by mohli dopad inscenace
ještě znásobit. Pomohli by totiž posunout se od pouhé přímočaré ilustrace Huvarova
osudu blíže k jeho uměleckému vyklenutí, díky kterému by to podstatné vyvstalo razantněji a cíleněji. Divadlo by se tak Huvarovi stalo rovnocennějším partnerem, ne jen
posluhovačem.
Přestože tedy z divadelního hlediska inscenace zcela povedená není, svůj smysl má. Je
totiž důležitým krokem na cestě k tomu, aby Huvarův příběh ožil v našem společném
povědomí a stal se tak v nejlepším slova smyslu legendou. Mýtem, který spoluutváří
a posouvá naši identitu. A to směrem radikálně dobrým.
josef dubec
Buranteatr|antonín Huvar
musí tvrdnout dlaně.“ z inscenace Antonín Huvar
[email protected]
31
divnodění | eva johnová
Zjevení
32
Když kaplička před dvěma lety náhle shořela, celé okolí bylo v šoku. Malý
dřevěný kostelík Panny Marie Růžencové hluboko ve smrkovém lese byl
podivný, opředený pověstmi o zázračných uzdraveních, temně zelený, ale
zároveň plný světla. Vznikl na konci
19. století, poté co se na místě vesnické dívce zjevila třiadvacetkrát Panna
Marie, poté, co na místo začaly proudit tisíce poutníků, a to i přes protesty
církve, přes její výslovný zákaz a odmítnutí uznat zázraky. Voda a bahno
lidem pomáhaly tak, že z vděčnosti
postavili na místě prostou dřevěnou
kapličku. Kterou v roce 2010 zapálil
devatenáctiletý mladý muž. Důvod?
Nejspíš žádný.
Vesnice Suchý Důl je obklopena temnými kamennými roklemi, obetkána nitkami potoků a hlavně lesy. Kaplička leží mimo, na zvláštním místě, vlastně naprosto
nevhodném a zcela nevýrazném. Uprostřed příkrého svahu, se svou štíhlou věží balancuje nad kamennými schody, které i nejzdatnější chodci mají potíže vylézt. Dveře
zavřeny jen na železný háček a uvnitř stálá vůně květin a právě uhašených svíček. To
jak lidé neustále už víc jak sto let přicházejí o něco prosit. Socha Panny Marie za mříží,
rysy bledé tváře zamžené. Tak ji tu před lety vídala Kristina Ringlová, zvláštní dívka,
kterou po tři léta navštěvovala Matka Boží a vzápětí byla uvězněna za vraždu své přítelkyně. Je se co divit, že socha na člověka hledí trochu smutně, trochu nepřátelsky?
Vyčítavě? Kolem kaple vede barokní křížová cesta, u Čertovy skály se stáčí dolů k potoku a druhému zděnému kostelíku. Cesta, po které nerada chodím i za bílého dne.
Čertova skála své jméno nedostala jen tak.
Po požáru kapličky se objevila fotografie. Ohořelé trosky, kouř, les… a u levého
okraje Panna Marie. Jako socha, jež při požáru vzala za své, zastřené rysy, vlasy zčesané z čela, vyčítavý výraz. Vytiskli ji v novinách, časopisech o ezoterice a zveřejnili
na internetu. Lidé se začali přít o to, zda jde o zjevení či se jen obláčky kouře šťastnou
náhodou seskupily do příhodného tvaru. Jen místní se nepřou. Pořádají sbírku na novou kapličku, aby bylo kde zapálit svíčku. V červnu se bude světit. Aby Panna Marie
Suchodolská měla i nadále kde konat zázraky, aby i nadále mohli lidé na její přímluvu
spoléhat.
Kamila Harmanová
Začátek kruhu
Léto hoří. Podzim ho s urputností inkvizitora upaluje na listech stromů, všude šlehají žluté a rudé plameny. Kousky těl padají na zablácené cesty a chodníky. Pak začnou
hnít. Veronika se brodí řečištěm hnisu a krve. Jako holka nesměla listí nikdy rozkopávat. A ještě dnes, když je jí skoro třicet, jakoby slyšela otce. „Nešoupej těma nohama,
zničíš si boty.“
Zvedla hlavu. Nerada chodí tím parkem, ale jiná cesta do školky nevede. Pamatuje, jak se jednou vzbudila skoro v poledne přímo na téhle lavičce. Ještě teď si dokáže
přesně vybavit ten příšerný stav. Bolest hlavy, mrazení po celém těle a pařáty slunce,
které se snažily dostat přímo do ní, úplně dovnitř, tam, kde je to nejtemnější. Nechtěla
svítit na ta místa. I dneska je zakrývá hodně tlustou oponou. Nechali ji tam, co by taky
čekala. Od kamarádů. Po litru vodky a bůhví jakém množství vína beztak ani nemohla
chodit. Neví, co se všechno stalo. Odmítá si to představovat. Navždy. Zavřela, zatáhla
oponu. Je to za ní.
Veronika nikdy nepřijala kruhový systém světa. Ve škole malovala roční období
místo do kruhu na přímku. Rok začíná druhou polovinou zimy. Úplně vlevo je leden
a pak postupně přibývají další měsíce. Poslední prosincový den se na svém konci láme
a pak je silvestrovská noc. Ta trvá celou přímku zprava doleva, až narazí na leden.
Letní prázdniny jsou odděleny svislými červenými čarami a jsou dvakrát tak delší než
ostatní měsíce. Soudružka neměla její přímkový systém ráda. Ve výtvarce se rok musel
malovat prostě kulatý. Kdyby žila v kruhu, měla by všechno pohromadě, hermeticky
uzavřené, krásně jisté a předvídatelné. Takhle jde pořád dál. Na začátek se vrátit nemůže a konec nevidí. Když něco ztratí, zůstane to za ní v bodě, který už nikdy nepotká.
Jak by to bylo v kruhu snadné.
Michal zůstal na loňské přímce. V její druhé čtvrtině. V květnu se sbalila a odešla
i s malou Markétou pryč. Zpátky k rodičům. To je jediné zpátky, které pořád funguje. Od té doby ho neviděla. Sedí na svém květnovém bodě, asi v obýváku na sedačce
a kouká na fotbal. Co taky jiného. Otevřel si lahváče a ani si nevšiml, že jsou holky
o rok a půl dál.
…
Smrad dezinfekce a rybičkové pomazánky. Typický zápach asi každé školky. Jakoby
zase cítila v ústech ten nechutně přeslazený čaj. Veronika vchází do človíčkova za doprovodu písně Zajíček v své jamce. Duté údery do klavíru se rozléhají celou chodbou.
Nikdy jí nebylo jasné, proč tety, soudružky a pančelky ve školkách nehrají třeba na kytaru. Nesnášela klavír. Nenáviděla nucený spánek po obědě. Co by za něj dnes dala.
Už nemůže spát. Chce, ale nejde to. Stále noční můry. Neví, co z toho jsou sny a co
věci naskládané za oponou. Bojí se. Nejlépe se jí spalo s Michalem. Ještě na začátku té
je to prozaické, přátelé | kamila harmanová
divnodění
33
Míjejí obchody s předčasnou vánoční výzdobou. Markéta si prohlíží panenky oběšené na průhledných vlascích. Chtěla by jednu počurávací. Ten, kdo vymyslel Ježíška,
asi neměl děti. Rozhodně měl ale dost peněz, o kterých nevěděl, jak by je utratil. Veronika nikdy nevěřila, že existuje, protože si ho nedokázala představit. Co si nepředstaví,
není. Ale mají babičku s dědou. Aspoň že tak. Ti nikdy věřit nepřestali.
Stromy v aleji, která vede k domku rodičů, jsou staré snad tisíce let. Veronika nakopne hromádku. Je to skvělý pocit. Listí se rozletí a ve větru se zatočí jako roj motýlů.
Všechno je zlatohnědé. Na konci cesty utíká v záři zapadajícího slunce dítě. Její dítě.
34
kaMila haRManová|jak se napsat do pár vět? Zvnějšit vlastní vnitřní svět. / Věty jsou těžké, často
bolí, brojí, neobstojí. / A tak zkouším samoslova. / Ostrava – knihy – poezie – vyprávění – znamení
– sdílení – zatracení – spojení – Olomouc – kruhy – Ostrava – Ostrava – Ostrava. (velmi obtížná
meziměstská doprava)
Kamila Harmanová, znamením býk, oblíbený večerníček – Maxipes Fík.
Jitka maixnerová
ranní obřad
variace na fejeton
Vše to tradičně začíná velmi nepříjemným, kakofonickým zvukem, který už odpradávna nevěští (lehce sýčkuje) nic dobrého. Pravidelné interjekce v podobě táhlého
trrrrrrrrr vycházejí z pekelného přístroje, pojmenovaného tak věcně až nudně, budík.
Etymologie substantiva budík je zcela průhledná, prostě je to věc, která nás vzbudí, vytrhne ze snu, odnese pravý svět a zanechá nám pouze jeho odlesk, násilně přerve nejhezčí chvíle dne.
Už To zase slyším. Usazuje se ve mně neblahé tušení, mráz mi přejede po zádech
i jiných částech těla. Nelibý pazvuk je jasným signálem, že je tu nový den a nejvyšší čas
vstávat. Moje první reakce je vždy stejná, strčím hlavu pod naducaný polštář a zavrtám se pod něj jako do písku. Během pár chvil jsem opět v říši snů a ostrý, pronikavý
zvuk je zapomenut. Dlouho mě ten mučící stroj lelkovat nenechá. Opět se pokojem
nese „radostná“ melodie opěvující jitro. Pokusím se nereagovat. Notnou dobu budíček
můj milovaný ignoruji. Jsem slabá, dlouho stagnovat nedokážu. Velmi pomalu až lenivě
vystrčím rozcuchanou hlavičku zpoza polštáře, otevřu pravé oko, protáhnu levou ruku
a natahuji se, co mi síly stačí, směrem k původci toho nesnesitelného rachotu. Ani ve
snu mě nenapadne se zvednout a bez potíží vypnout budík. Tolik námahy a rychlého
pohybu najednou by moje tělo uvyklé dlouhému spánku nemuselo vydržet. Mám už
vyzkoušeno, že levá ruka je flexibilnější a dovede se vyburcovat k opravdovému sportovnímu výkonu. Už delší čas vsázím jenom na ní. Dříve jsem párkrát „prubla“ i pravačku, ale ta se neosvědčila. Neměla potřebnou víru k dosažení vytouženého cíle, když
už byla těsně u alarmu, došla jí šťáva a nepohnula se ani o píď. Zato má levá končetina
umí divy.
Zázračná ruka stlačí potřebný „čudlík“ a nastane kýžené ticho. Lahodí mému sluchu jako rajská hudba. Nikdy se mi tato ranní symfonie „neoposlouchá“, vždy ji budu
v němém úžasu vnímat všemi smysly. Pravé oko napodobuje své dvojče bez prodlení,
orchestr ticha mě opět unáší do tajemných dálek, kde jsem to opět já, bez zrcadla. Nikterak se nebráním, nechávám se něžně ukolébat. Hřeje mě u srdce, že můj ranní nepřítel je opět překonán, podroben a já s čestným vítězstvím na bedrech usínám spánkem
spravedlivým.
Šok. Násilně jsem vytržena ze svých kouzelných snů. Právě jsem projížděla své sáhodlouhé království na statném, lehce postarším oři, poddaní – nadaní elfové – ohýbali
své hřbety na znamení úcty a já jim vesele kynula levicí. Najednou se ke mně přiblížila
[email protected]
kamila harmanová | jitka maixnerová
jejich úsečky. Když si ji sebral někde z chodníku. Asi v noci. Veronika ani neví, jak se
to vlastně stalo. Pamatuje si jen prvních sedm piv a deset měsíců spánků v Michalově
posteli. Pak přišlo přerušení minimálně na deset let dopředu. Nejprve ji nenechala
vyspat Markétka, teď Veronika. Ona sama a příběhy, které se odehrály na jejím jevišti,
zatímco zvracela v zákulisí.
Proč mají všechny děti pořád tak hnusně zpocené nožičky. Nekonečné převlékání.
Markéta se u něj kroutí, odbíhá, mluví a dělá všechno, co nemá. Už aby byly venku.
Dřív, než si začne chtít povídat ta maminka naproti. Minule jí půlhodiny hustila do
hlavy něco… už ani neví co. Je jí to jedno. Nesnáší tyhle blbé konverzace o ničem.
O jídle, sousedech, co je kde nejlepší a co si o tom všem někdo myslí. Konečně bere
Markétu na ruce a spěchá ven. Pádí ze schodů dolů. Na zdech jsou zavěšeny papírová
jablka a hrušky. Položí Markétu na zem, sundá si návleky a otevře prosklené dveře.
Tentokrát to stihla.
…
35
jitka MaixneRová|obává se neohlášeného ataku klišé, nadpoužívaných a nicneříkajících frází,
prvoplánového ždímání emocí a hrůza ji jímá při kontaktu s kýčem - snad proto, že často balancuje
na jeho vrtkavé, ale velice plodné hranici. Počítačový šuplík plní při vnitřním přetlaku, nátlaku či
protlaku, poté se oddává textoterapii. Jejím snem i cílem je udržet Balanc.
marek Hajžman
Pan dirigent
Pan Dirigent uměl náramně dirigovat. Jenomže, zkoušel dirigovat i doma. To se jeho
ženě nelíbilo, poněvadž nebyla ani cellistka ani cemballistka, jako kontrabas sice trochu vypadala, ale rozhodně na něj nehrála. Pan Dirigent byl zvyklý řídit celý orchestr
mávnutím taktovky, ale to na manželku neplatilo. Na manželku se musí buď s kyjem,
nebo s kytkou. Taktovka je tak akorát mezi tím a to pak nemůže fungovat.
Byl z toho chudák unavený. Dirigovat v opeře, to je v pořádku, tam je to potřeba.
Jenže dirigovat ještě k tomu i doma, to už je moc. Ruka si musí trochu odpočinout,
jinak nestíhá doby a místo muziky je z toho rámus a vrzání a skřípění a to se nedá
poslouchat, kor, když si chce člověk po práci oddechnout.
Pan dirigent se trápil a přemýšlel, co s tím. Zkoušel změny. Třeba když v opeře hráli
symfonii, doma dirigoval v rytmu rock´n´rollu, a když byla na programu nějaká svižná
opereta, uklidnil se doma lehkým jazzem. To pomáhalo, ale nebylo to úplně ono. To je
jako když řidič z povolání jede na dovolenou. Ať dělá, co dělá, pořád je na cestě.
Seděl celý zachmuřený, rozevláté vlasy mu zcela neumělecky zplihly, přemýšlel a trápil se. Manželka se taky trápila, a poněvadž jí pan Dirigent, od té doby, co byl smutný,
špatně dirigoval, začala vypadat jako malý orchestr – jako by k sobě kontrabas přibral
ještě pár bubnů a velikou tubu. Z toho byl pan Dirigent už vůbec nešťastný, poněvadž, když ji poznal, vypadala manželka jako viola, a i když byla naladěná co možno
nejhlouběji, zněla jako ta nejjemnější harfa. Jenže teď se vzhledem i zvukem čím dál
víc řadila do basové sekce. Jak se mu nedařilo dirigovat doma, drhlo to i v opeře a už
měl pomalu chuť s tím vším praštit a utéct někam daleko na vesnici, kde by si krávy
bučely jedna přes druhou, jak by chtěly, a jemu by to mohlo být jedno. „S tím se musí
něco udělat!“ řekl si tvrdohlavě a zatnul zuby, až z toho byl akord. Pak se sebral a šel
do baru.
Tam si sedl zády ke všem, poručil si whiskey bez ledu a okázale se vztekal. To mu vydrželo dlouho, až byl večer a do baru se nahrnula hromada lidí, aby si poslechli kapelu.
Na pódiu byla už připravená síť ze zamotaných kabelů, aby zachytila každý tón, aby si
muzika jen tak nadivoko neplynula prostorem. Přišli hudebníci, zkontrolovali, jestli
mají naladěno, kývli na sebe a spustili. Byli to dobří hudebníci, lidem se líbili, a tak se
hrálo a zpívalo až do poslední kapky v baru a ještě o chlup déle. Dobrá muzika se dohttp://lzicka.wbs.cz
jitka maixnerová | marek hajžman
36
ruka obra Bobra a to doopravdy
nebyla jen tak ledajaká ruka. Jakmile prosvištěla vzduchem, svou
nepopsatelnou velikostí zakryla
slunce a na mé líbezné království
se snesla černočerná, neproniknutelná tma. Než jsem se stačila
vzpamatovat a zavolat své věrné
ochránce, ucítila jsem ohromný tlak na svém pravém rameni.
Ulovil mě, dostal mě, prolétlo mi
hlavou. Nezbývalo mi nic jiného,
než se začít bránit sama samotinká. Zbraň jsem u sebe žádnou neměla, použila jsem tedy své vlastní
tělo. Začala jsem divoce pohazovat
rukama (pravá ruka lehce zaostávala) a kopat kolem sebe na dvě světové strany. Pořád
se mi nedařilo se vymanit z obrova sevření. Měl sílu jako čtyřicet literárních kritiků dohromady. Levá ruka zabodovala a zasáhla nějaké obrovo citlivé místo, slyšela jsem velmi
mlhavě slabé syknutí. Bohužel to byl jediný úspěch mé vyvolené ruky.
Nepřestávala jsem bojovat, nikdy se nevzdám. Má taktika nenesla výsledky, jenom
jsem se zbytečně vysilovala. Osvítilo mě. Znenadání jsem ustala ve svém neuspořádaném, zcela chaotickém pohybu. Obr vyčkával, co se bude dít. Možná již doufal, že jsem
definitivně rezignovala a již nekladu žádný odpor. To mě teda pořádně neznal. Využila
jsem ticha před bouří (jedno klišé tu musí být) a zaútočila jsem. Vycenila své řezáky a vší
silou se zakousla do obří pravé pracky.
Bez milosti jsem přenesena do tvrdé reality. Nedostává se mi ani vteřina na rozkoukání. Pořád nedokážu pochopit, kam se vypařil zlověstný obr a proč jsem zahryznutá do
malé, milé ručky své maminky. Bolestný vzdech mé milované osoby a otisky mých klofáků naznačují něco nepěkného, nechce se mi raději ani domýšlet všechny souvislosti,
hlavně jak probíhal můj snový boj s obrem Bobrem.
Vlastně ani nemám čas. Po odtržení mých rozevřených úst od jisté maminčiny části
těla se věci daly rychle do pohybu. Nejdříve mi bylo vyhubováno, že jsem „opět“ zaspala, že jsem „opět“ vynulovala tak spolehlivého budíka a že „opět“ půjde do práce s třemi
neidentifikovatelnými skvrnami na pravé ruce. Dnes navíc utržila pěkně vybarvenou
modřinu pod levým okem. Brblá něco o rodinném násilí a že už to takhle dál nejde.
Slyším ji vzdáleně, nemám potřebu naslouchat pozorně. Vše slyším přece každé ráno.
Vyskočím z pelechu, oblékám se a za pochodu se lítostivě omlouvám. Doopravdy mi je
líto zhmožděné pravé ruky, ale mnohem více bych lkala nad zraněnou levačkou. To je
přece Star!
37
38
mareK HaJŽman|studuje psychologii, zatím neví úplně jistě proč, ale zato ho to čím dál víc baví.
Snaží se hrát divadlo a přestože by nejradši zkusil skoro všechno na světě, zbývá mu poměrně dost
času na to, aby tupě zíral do počítače. Občas na něj sedne múza a pokud ji nezaspí, píše povídky
a básně.
abyste si mohli přečíst text na této stránce, postupujte následujícím způsobem:
1. pomažte stránku citrónovou šťávou, vrstva max. půl milimetru (odpovídá
množství vymačkanému z jednoho středně velkého citrónu z Brazílie)
2. stranu nahřejte nad plamenem svíčky, jenom pozor na stránky Lžičky
[email protected]
marek hajžman|
stane až do duše, vztek nevztek. Dostala se i k panu Dirigentovi. Seděl sice tak vztekle,
že dlouho trvalo, než si všiml, že už vzteklý není, ale pak si všiml, že se mu to líbí. „To
je přece muzika!“ pochvaloval si pod knírem: „Rytmus to má, melodii to má, ladí to…
kdo to asi řídí?“ Otočil se, že se podívá, to taky udělal a málem spadl ze židle. Žádný
dirigent, žádný kapelník! „Oni to hrajou jen tak, bez vedení!“ divil se. Hudebníci se
buď domluvili, nebo si rozuměli, těžko říct, ale bylo to tak.
Chvíli trvalo, než pan Dirigent z toho poznání vystřízlivěl, ale když šel za dva dny
domů, opakoval si cestou vesele: „V opeře jsi dirigent, ale doma, doma musíš být muzikant.“ Od té doby si s manželkou jen tak pohrávali, sami dva, taktovka zůstávala
v opeře. Většinou se sice museli předem dohodnout, ale občas, když si rozuměli, nesly
se tklivě do dálky hluboké tóny violy a ve výškách to znělo jak ta nejjemnější harfa.
39
dalajláMa a jeho oPice
40
Nevím, kde začít, pořád se tomu směju.
Řádky píšu přerývaně a občas zapomínám dýchat. Nechtěla jsem tomu věřit, ale
je to tak. Takže pěkně popořádku.
Tento týden ve čtvrtek tu má v rámci
dnů Tibetu dalajláma proslov. Je to obrovská událost, ale nedá se říct, že by tím
žila celá univerzita. Číňanům se to nelíbí
a Američanům je to jedno. Ale my, cizinci z Evropy, my si toho nade vše vážíme
a pořád nevěříme, že lístek na proslov
stál JEN sto korun, respektive pět dolarů.
Ano, univerzita je velmi bohatá.
Nevěřila jsem, že by někdo mohl nevědět, kdo je to dalajláma. Ale… mno…
ptala jsem se nadšeně spolužáka, zda má
taky lístek na proslov dalajlámy a on ledabyle odvětil, že NE, PROTOŽE NEMÁ RÁD PŘELIDNĚNÉ KONCERTY. Ano, nejsem
hloupá, zopakovala jsem mu jméno D-A-L-A-J-L-Á-M-A. Posléze jsem zopakovala
i otázku. Potvrdilo se, že mluvíme o tom samém, tedy o KONCERTECH. Myslela jsem,
že tohle byl vrchol všeho. Ale dnes mne překvapilo něco jiného. Pořád se tomu nemůžu
přestat smát a musím jim zavolat, že jsou trochu mimo.
Francouzky vyhrály anketu o největší vtipálky na celé čáře. Ano, přijede sem dalajláma. A s ním několik tibetských mnichů, kteří tady budou vytvářet mandalu. Mandala
je obrazec z písku, mniši jej týden vysypávají a pak zničí. V těchto rituálech je skryta
symbolika vesmíru, síly, obrody člověka a toho, že se nemáme poutat na materiální věci.
Univerzita rozeslala studentům e-mail, že potřebuje dobrovolníky, kteří by se o mnichy
starali. Tím bylo myšleno, že by je studenti zavedli na jídlo, ukázali jim město, knihovnu
atd.
MALÁ SLOVNÍKOVÁ VSUVKA ČÍSLO 1:
MONK = anglicky MNICH
TAKE CARE OF THE MONKS = STARAT SE O MNICHY
My, Evropané, jsme se toho chtěli zúčastnit všichni a zítra ráno poputuju na dobrovolnickou akci. Francouzky s tím ale měly problém. Šikovné jsou to holky, to ano, ale…
Včera se mne Němka ptala, zda nevím, co mají Francouzky s opicemi. Všech se ptají,
Děsím se každé z možností.
Radka ciFRová|určitě se potkáváme, když procházíme podloubím Zbrojnice. Jsem jedna z mnoha
těch uspěchaných, ale občas se zastavím a pohladím vodu na nádvoří. Píšu si jen do šuplete, protože
nechci, aby se o mně někdo nedejbože musel někdy učit. Mám hrůzu z naratologie a po zkušenostech
studijních bych ráda rozvážela zmrzlinu, zalévala palmy či čaje nebo létala letadlem… Miluji a nenávidím svůj mateřský jazyk a čím víc od něj utíkám, tím víc mne tvoří. Čím víc se jej snažím pochopit, tím
víc mne deformuje. Jo a mám ráda žlutou barvu a nejím červené medvídky.
[email protected]
radka cifrová
radka Cifrová
zda se musí o ty opice starat, nebo zda je to dobrovolné. Prý zavolají té Češce, co se už
přihlásila. Nikdo je nechápal, až dnes jsem to rozlouskla. Volala mi Francouzka, že ví,
že se o ty OPICE tedy starat budu. Nejdřív jsem nechápala. Pak jsem si myslela, že jsou
hrubé a prostě nemají rády tibetské mnichy a myslí si, že jsou primitivní, proto jim říkají
opice. Ale…
MONKEY = anglicky OPICE
Ty slečny… nechte mne nabrat dech… ty slečny tvoří dost uzavřenou komunitu. Chodí všude spolu, nechtějí jít s námi ani na pivo a stále švitoří francouzsky. Jedna prostě
a jasně pochopila, že nám univerzita píše o opicích a že potřebují dobrovolníky. Tuto
novou informaci teď sdílí s ostatními. Prostě si spletla MONK a MONKEY. To se stává,
ne?
A pak to šířila dál a všichni tomu věřili a nikdo se nepodivoval, protože naše univerzita je dost bohatá na to, aby svým studentům takový zážitek umožnila. Máme tu poníky
a zoo a byl tu producent Titaniku a Avatara a nechal kolovat oskarovou sošku a bude tu
taky DALAJLÁMA SE SVÝMA OPICEMA. Zřejmě koncert. No big deal.
Položila jsem telefon a měla jsem co dělat, abych se nepočůrala smíchy. Teď se uklidňuju tím, že to píšu… protože… protože jim musím zavolat a objasnit situaci. Jen mi
dejte chvilku… pořád nedýchám pravidelně.
Mám několik možností:
1. Zavolat jim a říct, že už žádné dobrovolníky nepotřebují (což je pravda!!!)
2. Zavolat a říct, že opice budou denně od osmi do dvanácti ve velkém přijímacím sále
skládat mandalu a vstupné je pět dolarů.
3. Nechat to tak, protože se určitě nikdo z nich, rozhýčkaných západních Evropanů
nepřihlásil.
4. Zavolat a zeptat se, zda tuší, kdo je dalajláma a zda si opravdu myslí, že by právě
tento muž přijel s opicemi.
5. Zavolat a brečet!
6. Zavolat a říct, že dalajláma žádné opice nemá.
7. Zavolat a křičet!
8. Zavolat a odkázat je na stránku ve slovníku, kde to všechno najdou. DOUFÁM.
9. Nevolat a nechat je, ať si užijí koncert a cirkusové vystoupení.
10. Jaképak opice asi slouží mše v Sacré-Coeur?
41
variace na evžena
JoHn s. Co|dramatik a publicista. Narodil se 26. listopadu 1978 ve
Spojených státech. Po otci je Co čtvrtou generací z rodiny čínských
přistěhovalců a jeho matka je původem Češka. Studoval anglickou
literaturu a dramaturgii na Newyorské univerzitě a bohemistiku na
Univerzitě Karlově (leč toto studium nedokončil). Svou první hru na
Broadwayi (Osiřelé dítě) uvedl ve svých 32 letech a od té doby patří
jeho absurdně laděná dramata na americké i britské divadelní scéně
k nejhranějším a nejžádanějším.
Na jevišti je postaven kosodélníkový stůl a za ním sedí dva muži a dvě ženy (muži proti
sobě, ženy proti sobě). Scéna je jinak prázdná. První muž má na hlavě cylindr, žena po
jeho levici má na hlavě vysokou dámskou paruku, žena naproti střízlivý dámský klobouček a muž po její levici ošoupaný pánský klobouk.
42
Cylindr: Já žádnou sušenku nechci.
Paruka: To neříkejte!
Dámský klobouček: Suší se leda tak prádlo, pokud vím.
Pánský klobouk: Šus!
C: Mám příliš vysoké daně.
P: Tento vtip nám na celý večer vystačí.
PK: Čimčarárá čim čim čim.
DK: Nechte si ty sprosťárny, pane, jsou tu dámy.
P: Dámy z lepší společnosti, nutno podotknout.
C: Spíše husy, ovšem souhlasím, že prvotřídní.
PK: Drůbež jedině na víně!
P: V lepší společnosti se pije zásadně šampaňské.
C: Vy jste byl vždycky ochlasta, pane. TUP-LO-VA-NEJ!
DK: Ó prosím, zachovávat dekórum!
PK: Rum rum rum…
C: Vždyť jsem to říkal! TUP-LO-VA-NEJ!
P: To jsem byla ještě mladá a krásná…
DK: A co si tedy pamatujete o dinosaurech?
P: Di – druhý pád, nos – mezi očima, osa – symetrála, ur – kratší Uruk, rus – Putin.
PK: Jelcin! TUP-LO-VA-NEJ!
DK: Pliveme na interpunkci.
C: Punktus rotundus dot dot Hus.
PK: Husu jedině na víně!
Po této replice se všichni na chvíli odmlčí.
DK: Hezká paruka. Z druhé ruky?
P: Kdepak ruce na paruky!
C: Leukoplast!
DK: Nebuďte směšný.
PK: Jak říká jeden filolog –
P: Epilog?
C: Logistické operace, to moc dobře znám.
DK: Ale k věci, prosím.
PK: Čí je tedy ten pes?
C: Ten Fík?
DK: Protivná rostlina…
P: Řekla jsem už tisíckrát, že do lepší společnosti norkový kožich. Ten jedině!
PK: Jedna, dvě, tři, čtyři…
P: Myslíte, že přijde bouřka?
C: Bez tyče a ocasu? Nemyslitelné!
PK: Pět, šest, sedm, osm –
DK: Myslivci jsou zvířata!
PK: Myslím
C: Myslíš
P: Myslí
DK: Tel!
PK: Devět, deset.
C: A znova!
Na okamžik se scéna zatmí a po rozsvícení sedí všichni na svých místech, jen mají navzájem vyměněny klobouky, každý předal svou pokrývku hlavy sousedovi po levici. Repliky se
opakují znova, přičemž začíná ten, kdo má na hlavě cylindr. Až jsou všechny repliky řečeny, opět se zatmí a herci předají svůj klobouk sousedovi po levici. Vše se opakuje, dokud se
klobouky nevrátí původním majitelům. Při každém kole jsou jednotlivé repliky pronášeny
odlišnými způsoby než v kole předchozím (vzrušeně, nahlas, tiše, znuděně atd.)
john s. co
John s. Co
43
ens
ec
e
Rece
nsoR
d
ku l`teo CHi|(*1966) Na univerzitě Waseda
R
R
o
Lingvistické peklo
ed
v Tokiu vystudoval japanistiku a bohemistiku.
Do povědomí odborné veřejnosti se zapsal svouL
žič
monografií Kvadratura kruhu: Proč je kruh lepší ka v šuplík
u
než čtverec (1996), která jej zařadila mezi nejuznávanější odborníky na Pražský lingvistický
kroužek. V současné době vyučuje na Tokijské
univerzitě a věnuje se sepisování dlouho očeKu l’ Teo Chi: Zneuznaný génius Imagus.
kávané studie o českých citoslovcích z pohledu
přel. Josef Nebyl, Praha : Fraudus 2011,
moderní japonštiny.
532 stran.
drozdí zpěvy
V této rubrice se vždy věnuji beletrii – románům a povídkám. Ale nyní udělám výjimku
a zatoulám se na pole životopisné literatury. Objevila jsem biografii, která vzbudila můj zájem hned ze dvou důvodů: 1) na záložce této knihy se píše, že se jedná o biografii významného, leč nespravedlivě opomíjeného českého lingvisty Vladimíra „Imaga“ Netušila a že
v souvislosti s líčením Netušilových životních osudů nabízí autor nový pohled na „okolnosti
vzniku základních pilířů české i evropské moderní lingvistiky a odkrývá dosud neznámá
fakta“. Víte, nestává se moc často, aby se při zkoumání oboru, jakým je lingvistika, objevilo
něco tak vzrušujícího, jako je odkrývání „dosud neznámých fakt“. Nemluvě o tom, že mi
při jménu Vladimír „Imagus“ Netušil lehce zatrnulo, jelikož se s lingvistikou potýkám už
bezmála pět let a dosud jsem toto jméno nikdy neslyšela. Pojala jsem tedy za svou studijní
povinnost tuto mezeru zaplnit.1 A za 2) už vůbec se často nestává, aby biografii české osobnosti psal Japonec (o Ku l‘ Teo Chi viz výše). Tak se na to pojďme podívat.
Doporučuji si bedlivě přečíst úvodní dvacetistránkovou poznámku autora, neboť na
rozdíl od jiných poznámek autora tato obsahuje pro další čtení skutečně přínosné informace. Například to, že Chi při psaní vycházel z autentických výpovědí V. I. Netušila – z několika desítek deníkových záznamů a rozsáhlé korespondence, kterou Netušil vedl zejména
se svým bratrem Ignácem a dánskými lingvisty Knudsenem a Olsenem. Z těchto materiálů
Ku l‘ Teo Chi v knize často cituje, k dokreslení či ozřejmění jednotlivých faktů neváhá např.
ocitovat dopis v celé délce (z toho důvodu má taky kniha 532 stran).
Narození a dětským létům V. I. Netušila, kterého autor odvážně nazývá „skutečným
zakladatelem strukturalismu“, je v celém textu věnováno jen málo prostoru na samotném
začátku (Chi postupuje při popisu událostí chronologicky, jak se na biografii nejlépe sluší) a skutečně zajímavé to začíná být až s příchodem studentských let: Nenápadný mladík
44
1 Tento knižní titul jsem se rozhodla zrecenzovat po delší úvaze, jelikož jsem si uvědomovala, že ne každý
čtenář se v oblasti lingvistiky alespoň okrajově orientuje, a tudíž pro něj tato recenze automaticky ztrácí na
zajímavosti. Ale jelikož 75,6 % našich čtenářů do této kategorie přece jenom spadá, rozhodla jsem se demokraticky postavit zájmy většiny nad zájmy menšiny. Pokud patříte mezi tu nešťastnou menšinu, pevně
věřím, že mi tento rozmar odpustíte a přelistujete na nějaký hezký text, který vám bude více než dostačující
kompenzací.
z obyčejné středostavovské rodiny odjíždí studovat na univerzitu v Ženevě, kde se stává
studentem lingvisty F. de Saussura. Sledujeme, jakým způsobem se mladý Netušil postupně
sžívá s novým prostředím, provázíme jej drobnými skandály a ještě drobnějšími úspěchy.
Chi dokázal působivě, ale bez zbytečné emocionality vystihnout jak Netušilovo vzrušení
z nového, tak jeho vzrůstající zoufalství nad vlastní neschopností pochopit, o čem jeho věhlasný učitel na přednáškách vlastně mluví.
V této souvislosti přichází Chi s prvním šokujícím, bezesporu kontroverzním odhalením:
„Ctižádost a přirozená touha uspět Netušila nutily nejen vysedávat každou volnou chvíli
nad odbornými knihami, ale také vedly k jeho častému dotazování se samotného Saussura.
A podle všeho tyto rozhovory mezi učitelem a jeho žákem stály na počátku celého Saussurova revolučního pojetí jazyka. Sám Netušil to ve svém deníku přiznává: „‚Kdyby nebylo mě,
kdybych za ním pořád nechodil a neopakoval mu neustále dokola, že je mi k ničemu vědět,
jak se tahle věc v jazyce vyvíjela, když přitom nevím, jak ji správně použít, když už se vyvinula! Ta francouzština je ďáblův jazyk a čert mi ji byl dlužen. Zkrátka kdybych mu to pořád
neříkal, tak kde by byl s celým tím svým kurzem o obecné lingvistice…‘“
Podobná setkání s jazykovědci, kteří se později v lingvistickém odvětví proslavili, tvoří
stěžejní momenty biografie. Naneštěstí pro Netušila, nedopadají tato setkání nikdy dobře.
Netušil se opakovaně setkává s odmítáním svého pohledu na otázky jazyka, ať už se týkají redukce jmenných rodů nebo totálního vymazání písmen z, k, y, ch z grafického systému. Jsme
tak svědky proměny nadšeného, nadějného lingvisty v zatrpklého, samotářského podivína.
Autorovi se po celou dobu daří umně provázat profesní rovinu Netušilova života s jeho
soukromím. Kupodivu nesklouzává (i přes sympatie, které jsou zřetelné z úvodní poznámky) k Netušilově glorifikaci, ale zůstává objektivní. Poukazuje také na negativní stránky
Netušilovy osobnosti, např. popisuje, jak Netušil už coby šedesátiletý stařec dennodenně
bombarduje redakci Slova a slovesnosti desítkami nesmyslných dotazů (např. Jaké i se píše
ve slově ZLODĚJ?), aby „udělal Mathesiovi ze života lingvistické peklo“, neboť ho Netušil
obviňoval z krádeže a přivlastnění jeho vlastní stati O požadavku nestability ve spisovném
jazyce, kterou, jak píše v jednom dopise, „Mathesius ke všemu obrátil naruby mně natruc“.
Mathesius ostatně nebyl sám, na koho měl Netušil spadeno. Dobrý dojem na něj neudělal
ani „ten veršíčkář Jakobson“.
Vážnější rovinu týkající se Netušilovy snahy o uznání vlastního génia autor prokládá zábavnějšími pasážemi z veřejného života i soukromými zážitky Netušila a jeho kolegů. Pozoruhodné je líčení pijáckých večírků, kterých se tehdy účastnila pražská lingvistická smetánka,
Chi se dokonce zabývá takovými detaily, jakými jsou popisy her, kterými se společnost při
těchto příležitostech bavila: „Oblíbenou zábavou byla hra zvaná Nevíš, tak pij!, jejíž princip
spočíval v rychlém vyjmenování pěti synonym slova, jehož slovní druh a přesnou podobu
určil los. Pokud dotyčný se svou odpovědí zaváhal, musel vypít skleničku pálenky. Není bez
zajímavosti, že hosté většinou losovali především z předložek, spojek a částic“.
Na závěr musím jen podotknout, že tato kniha na vás jednoduše zapůsobí. Při čtení začnete chtě nechtě s Netušilem soucítit a získáte pocit, že mu dokonale rozumíte. Spolu s ním
si prožijete ono pověstné osobní peklo. Netušil se do něj s odvahou vydal, snažil se prodrat
z temných hlubin lingvistiky až na její slunný vrchol, ale bohužel se přidal k zástupu těch,
kteří byli rozžvýkáni a vyplivnuti. Přesto si zaslouží naši pozornost. Myslím, že touto publikací byl konečně dluh společnosti vůči němu alespoň z části vyrovnán.
vendula drozdová
Ku l’ Teo Chi|Zneuznaný génius imagus
45
Redakce Lžičky v šuplíku
a
r
ultu
K
č
Lži
na historicky první ročník olomouckého
vás srdečně zve
Lžičkoplesání
aneb bez proudu to
(ne)jde
Heslo Lžičkoplesání:
TAnČeTe Do rozTrhání Duše ČI TrIKA!
Plesová sezóna je v plném proudu, víkendové proudy chtivých a často klopýtajících
tanečníků nelze přehlédnout jak v naší domovské Olomouci, tak i v Hlubočkách–zastávka, Hněvotíně či Dolní Lipce. Lžička obvykle nebývá retardovaná a i nyní se chce
urychleně zapojit do únorového společensko-kulturního života, ale jak ji známe, netouží po klidném a bezproblémovém vplutí do proudu (středoproudu, silnoproudu nebo
snad slaboproudu?) táhnoucího se po hlavní silnici, raději kličkuje na vedlejších stezkách a probíjí se okrajovými cestami.
V čem je tedy ples Lžičky v šuplíku jiný, nestandardní, nadstandardní, lepší, nový,
zcela pokrokový… (pardon, to už jsme trochu jinde).
Tak zaprvé, plesat v lžičkostylu (ne, nejedná se o aluzi na retrostyl) může každý, bez
rozdílu počtu hodin strávených na tanečním parketu, počtu hodin strávených nad
Mukařovským či počtu hodin strávených nad odborným pojednáním o loňských novinkách v pornoprůmyslu. Na nikoho se nebudeme dívat skrz prsty vidličky, z vrchu
zaoblené lžičky či si ho dobírat kvůli jeho neznalosti druhé palatalizace velár, frikativ
a afrikánů (nelze nepoznamenat, že se jedná o banality).
Zadruhé nebudete potřebovat tanečního partnera, flitrované šaty, nepohodlné lodičky čísla 42 ani přehnaně silné večerní líčení. Ano, uvědomujeme si, že tento bod je zcela
zásadní a přesvědčí mnohé čtenáře k návštěvě této nezvyklé akce. Slyšíme úlevu (padat
kámen ze srdce raději ponecháme červené knihovně) při představě, že nemusíte být
spárovaní, nemusíte čekat na druhé, nespolehlivé pohlaví, můžete konečně vystupovat
jenom sami za sebe, ať žije individualismus (nebo individualita?).
Z nadpisu jsme již odtušili (nyní se obracím na nás, všímavé čtenáře, kteří již máme
notnou dávku čtenářských zkušeností, především v zásadní oblasti pozvánek na kulturní akce), že oficiální ples Lžičky v šuplíku se bude konat třetího března, tedy v den
jmenin všech chlapců slyšících na latinské pojmenování léčivé rostliny (Hynku, Kamile,
Jarmilo!).
„Tanec je skrytý
jitka maixnerová
lžičkultura
sobota 3. 3. 2012 20:00
46
Datum je známé, ale kam máme přijít? „Kde se odehraje Lžičkoplesání?“ ptají se poctiví, lehce zmatení čtenáři.
To nejlepší a nejneobvyklejší nakonec (ne, borec doopravdy nebude). Lžička nemá
přesně určený prostor svého plesaní, nerada je něčím svazována, ohraničována. Lžičkoples bude probíhat po celém olomouckém kraji (nemá ráda hranice, tak tedy i třeba v jihomoravském či pardubickém). Třetího března si zapalte Hromničku, jsme si vědomi,
že se jedná o měsíční zpoždění, ale intimní osvětlení svíce lichotí každému tělu, nazujte
domácí obuv, zahoďte skripta (nebo třeba Fuj, nikoho nesoudíme) a tančete. Není dána
či předem diktována hudba ani taneční kroky, nejste nuceni tančit až do kuropění či
s neznámým, velmi erudovaným literárním vědcem. Vše je velmi prosté, v osm večer si
dopřejte ten luxus a na chvíli se roztančete (nemusíme vás upozorňovat, že se u „vašeho“
tance nemusíte ani hýbat) a věřte, že takovou účast, a následnou spokojenost, nezažil ani
celorepublikově proslulý ples Právník roku.
jazyk duše.“ G. Martha
[email protected]
47
HUdBa
walk off the earth|neuvěřitelně zručná a zvučná kapela
cocoRosie|americké sestry, které si při zpěvu vyhrají
edward sharpe & the magnetic Zeros|hudba zcela z jiného světa
Hindi Zahra|zatančete si s kouzelnou Maročankou Beautiful Tango
ingrid michaelson|nechutně pozitivní. Be OK.
Jack Johnson|když si tenhle muž z Havaje vyrazil zuby, skončil s profesionálním
surfingem a začal naplno rozsévat havajskou pohodu v písních.
Ludovico einaudi|nechat se unášet na klapkách klavíru…
avishai cohen|charismatický izraelský jazzový basista, kterého si můžete přijít poslechnout koncem dubna
do Brna
Už jsme doma|Jeskyně (2010) propast může být i pohostinná, jen to vykládejte propasti...
FilM
Kde rastú citróny (2011)|režie B. Šturmankin, L. Csicsely – film o tom, jak se lidé míjejí... ke stažení na
film.sturmankin.eu
melancholia (2011)|psychologický umělecký konec světa v podání Triera – režiséra, kterého buď nenávidíte, nebo milujete.
mary and max (2009)|smutno-dojemně-úsměvný animovaný film
můj nikifor/mój nikifor (2004)|polský film natočený na základě skutečných událostí ze života polského
naivního umělce – Nikifora Krynického; vítězný film karlovarského festivalu v r. 2004
tři muži ve sněhu (1936)|Hugo Haas, Věra Ferbasová, veselá hra krásných charakterních postav
liteRatuRa
Johann van der Rui|Kolkolem nizozemí (2011) – existenciálně laděná próza s cestopisnými prvky, ve které
byly položeny základy oslňujícího postmoderního nizozemismu; nikdo nečekal, že tohle bylo možné čekat;
vítěz Pulitzerovy ceny za rok 2011
Lopéz García|211 vln (2011) – básně v próze tvůrce, jehož kořeny sahají až do daleké Kolumbie (jako
chlapec byl adoptován do bývalého Československa) www.lopezgarcia.eu
Pavel Kolmačka|moře (2010) – tiché líčení vnitřních i vnějších prostor, rozsáhlých i vměstnaných v malém
příbytku nenarozeného dítěte. A také toho, že: Ústup noci / dokazuje, / že se točí zem / vše je při starém
Josef Škvorecký|trip do česka (1982, audiokniha 2009) – hříčky s čechoanglickým jazykem. „Moozhu
see vzeet cofoloo z fridzhe?“
příborník
Orhan Pamuk|nový život (2008) – knižní road-movie o hledání smyslu života
48
Miloslav Topinka|trhlina (2002) – „Závan větru, trhlina v tichu. Rozrýhnutí. Prostor naruby;“ kam až sahá
prázdno, kam se můžeme protrhnout; ještě dál než za nekonečno; poezie, kterou lze projít
divadlo
Divadlo v Celetné|veselé skoky: edgar allan Pú / Havran – muž a žena? never more!
LŽičKa v ŠUPLÍKU
první číslo|druhý ročník 2012
šéfredaktorka|renáta ema svobodová
zástupkyně šéfredaktorky|světlana ema kopřivová a eva ema johnová
redaktorky|vendula drozdová|jana kopečková|jitka maixnerová
zuzana vaidová|zuzana kohoutová
externí redaktoři|josef dubec|anna bobreková|ondřej novák
korektorka|renáta ema svobodová
ilustrátorka|tereza maršíková
sazba a typografie|eva ema johnová
reportáž z batohu eva ema johnová|na světlo světa zveršovaná věta světlana
ema kopřivová a renáta ema svobodová|na čaji s… světlana ema kopřivová
etudy z kredence světlana ema kopřivová|na kávě s… zuzana kohoutová
lžička filmofilka anna bobreková|zjevení z jeviště josef dubec
divnodění eva ema johnová|je to prozaické, přátelé vendula drozdová
a jana kopečková|lžičkultura jitka maixnerová|drozdí zpěvy vendula drozdová
telefon|736 275 409
e-mail|[email protected]
web|http://lzicka.wbs.cz
časopis je dostupný v olomouci na těchto místech do doby jeho rozebrání:
univerzita palackého|ff up (katedra bohemistiky, katedra sociologie,
katedra filosofie, katedra nederlandistiky), konvikt, cyrilometodějská
teologická fakulta, přírodovědecká fakulta
knihovny|zbrojnice (knihovna up), vědecká knihovna v olomouci
kavárny|té & café kratochvíle, café betánie, café 87, kavárna õde, café sant' angelo
čajovny|čajovna assamica, čajovna wabi, dobrá čajovna, galerie u mloka
hospody|ponorka (hospoda u musea), hospoda u kuděje
knihkupectví|knihkupectví studentcentrum
a v brně v místogalerii a čajovně na skleněné louce
časopis vychází za podpory evropského sociálního fondu
a katedry bohemistiky ff up
vytisklo vydavatelství univerzity palackého v olomouci,
biskupské náměstí 1, 771 11 olomouc
vyšlo v únoru 2012 v nákladu 300 ks
časopis je neprodejný
uzávěrka zasílání příspěvků do dalšího čísla je 15. března 2012
o
l
tiráž
U
„čas od času je příjemné zavřít oči a v té temnotě si říci: ‚Jsem kouzelník, a až otevřu oči, uvidím
svět, který jsem vytvořil a za který jsem plně zodpovědný já a jenom já.‘ tedy pomalu, víčka se
zdvihají jako opona na jevišti. a je to tak, je to náš svět přesně takový, jaký jsme stvořili.“
richard Bach
rembrandt & Co.: Příběhy umění ve století blahobytu|nizozemští mistři Zlatého věku
ve Šternberském paláci od 10. února 2012 do 27. května 2012
redakce doporučuje
obrazy v mysli, mysl v obrazech|uměleckoprůmyslové muzeum Moravské galerie
v Brně; celistvost, různoúhelnost, mozek v jedenáctém století, mysl jako krajina, Rembrandt, Zrzavý...
příborník
vÝtvarnÉ UměnÍ
l
0
LŽIČKA
v šUplíku
Dotazy, připomínky a příspěvky zasílejte na e-mailovou adresu
[email protected]

Lžička v šuplíku

Transkript

Podobné dokumenty

volám vás k alláhu důkazem očividným - e

RUBÁ`IJÁT - Tradičné feng shui

Albanie2005_text

3/2010 v PDF - Časopis Poodří

průmyslová práva a nehmotné statky, jejich licenční využití

Sborník vědeckých prací - Vysoká škola Karla Engliše

Obsah Studenti, 38

Svazek VI: Hasičské sbory v okrese Brno – město

do 20. července 2009 - Reiki centrum Praha

Příloha - odůvodnění veřejné zakázky

Tematické plány, Informatika (IVT)

Rozvaha PŘÍSPĚVKOVÉ ORGANIZACE