Alchymie Nauka mezi snem a skutečností

VII. CO VYŠLO Z LABORATORIÍ?
„Aqua fortis je [voda], která se destiluje na mocném ohni z ostrých a ‚korosivních‘ [látek] smíchaných v určitém poměru
a má mocně ‚korodující‘ sílu podobnou ohni.“ Tak charakterisoval Andreas Libavius ve svém díle Alchemia (1597) sloučeninu, s jejímž popisem z Lemeryho učebnice chemie jsme se
setkali na konci předchozí kapitoly. Autora úvodního citátu
jsme poznali již v první kapitole, ted’ ještě pár detailů. Libavius
studoval filosofii, medicínu a chemii na německých universitách; později získal i titul Poeta laureatus et coronatus, o němž
řekneme více na jiném místě této knihy. Byl profesorem historie a poetiky v Jeně, městským lékařem v Rothenburgu a poslední leta života působil jako představený akademického gymnasia. Jeho obsáhlý spis Alchemia je sice jedinečný manuál
popisující technické zázemí laboratoria a hlavně uvádějící obrovské množství praktických návodů, ale Libavius pořád ještě
nepřekročil klíčový bod – nebyl to chemik, jak si ho předsta-
Obr. 24 Již v minulých staletích se využívalo sluneční teplo, v tomto případě v destilační aparatuře, jejíž dvě varianty uvádí Libavius. Zařízení vpravo je účinnější, protože zadní stěna odráží sluneční záření na destilační baňky.
CO VYŠLO Z LABORATORIÍ? /
231
vujeme. Věřil stále v možnost alchymické transmutace. Přes
tuto výhradu ho však dnes odborníci řadí mezi nejvýznamnější
praktiky přelomu 16. a 17. století.
Vrat’me se k úvodní větě, v níž se objevuje aqua fortis, „silná
voda“, kyselina dusičná. V Libaviově době se občas používal
název aqua dissolutiva, který odrážel schopnost této kyseliny
rozpouštět všechny známé kovy jen s jedinou výjimkou – zlata.
Zároveň tu zaznívá vzdálená ozvěna čtveřice řeckých elementů. Po celé věky se jako aqua, voda, označovaly nejrůznější
kapaliny, samozřejmě nejčastěji ty, které se i vzhledem nejvíc
podobaly vodě. V Libaviově knize najdeme celou řadu návodů, jak připravit kyselinu dusičnou, některé jsou poněkud
sporné, ale nezůstávají nejmenší pochyby o tom, že v jeho době
již byla tato sloučenina zcela běžná. Tímto návodem jsme
vstoupili do světa silných minerálních kyselin, které změnily
svět alchymie i řemesel, a nemalou měrou přispěly k formování chemie.
Nejstarší známou kyselinou byla octová, protože nebylo
nijak obtížné nechat proběhnout octové kvašení. Někdy to proběhlo i nechtěně, když se víno zkazilo, zoctovatělo. To je ale
slabá kyselina, nicméně i ona má „korosivní“ vlastnosti. Ještě
jednou připomeňme výrobu zeleného pigmentu, zásaditého
octanu měd’natého, zavěšením měděných plíšků nad hladinu octa v uzavřené nádobě. Produkt stačilo jen seškrábat. Jak
napsal Libavius, aqua fortis má však mocný korosivní účinek. Položme si ted’ otázku, kdy byly objeveny látky s takovým
mocným účinkem, dnes známé jako silné minerální kyseliny –
dusičná, sírová a chlorovodíková.
Kyselinou dusičnou jsme začali proto, že podle současných
názorů patří k nejstarším známým kyselinám, ovšem nutno zdůraznit opatrnou formulaci, protože dějiny silných kyselin jsou
stále předmětem bádání. Při pátrání po spolehlivých stopách
znalosti této kyseliny musíme vyhledat corpus Geberianum.
Ted’ víme, že jen Summa perfectionis je dílem Pseudogebera,
kterého jsme zhmotnili jako Paula z Tarenta, zatímco ostatní
232 /
ALCHYMIE
spisy korpusu jsou pseudoepigrafy Pseudogebera. Jejich datování je sice jen přibližné, ale nejspíš nevznikly s velkým zpožděním po Summě. Rovněž není jasné, z jakých zdrojů čerpali
autoři těchto spisů. Naším pramenem bude L. de invetione veritatis z tohoto korpusu, kde vyhledáme kapitolu „O rozpouštějících tekutinách a změkčujících olejích“, která dílo uzavírá: „Ty, mladíku učení, pátrej a prováděj pokusy a neupouštěj
od toho, nebot’ budeš přitom sklízet tisícinásobné plody. Napsal jsem tuto knihu pro tebe a nyní ji chci doplnit údajem
o některých rozpouštědlech a olejích, které jsou nezbytné pro
naše magisterium… Nejprve budu hovořit o naší rozpouštějící vodě97, kterou jsem byl v naší Summě uvedl tam, kde jsem
pojednával o rozpouštění pomocí ostrých tekutin.“ Formulace
tohoto typu svedly v minulosti odborníky na scestí. Neznámý
autor se tu totiž hlásí k autorství Summy, kterou nenapsal,
a navíc v ní není pojednání o takovém rozpouštění, které zmiňuje. Nicméně je v Summě jedna sporná pasáž, k níž se také
dostaneme. Ted’ konečně návod, jenž je pokračováním předchozího textu: „Vezmi nejprve jednu libru vitriolu, půl libry
sanytru [dusičnan draselný], čtvrt libry kamence. Vše destiluj
a získaná tekutina má mocný rozpouštěcí účinek.“
Jednoduchý postup vedoucí k významnému výsledku, který
probereme z několika hledisek. Začneme chemickým a naznačíme, jak kyselina dusičná v tomto procesu vzniká. Přitom
vynecháme kamenec a použijeme, jak bývalo běžné, jen vitriol,
což byl obvykle síran železnatý, mohl to být i měd’natý. Podstatné je, že při suché destilaci vitriolu vzniká oleum vitrioli,
kyselina sírová, které se věnujeme za chvíli. V následujících reakčních krocích reaguje tato kyselina se sanytrem v reakční
směsi:
KNO3 + H2SO4 → HNO3 + KHSO4,
KNO3 + KHSO4 → HNO3 + K2SO4.
97
V orig. aqua dissolutiva.
CO VYŠLO Z LABORATORIÍ? /
233
Když byla v minulém století tato příprava zopakována v laboratorním měřítku, proces byl proveden při 800 °C, podařilo se
připravit kyselinu dusičnou o koncentraci 51 hmotnostních %
s příměsí 0,4 % kyseliny dusité (HNO2).
Kyselina dusičná tedy byla známa nejpozději v první polovině 14. století, ale ještě nějakou dobu trvalo, než se alchymisté
a řemeslníci seznámili s touto novou „vodou“. Tak to bývá
u řady objevů a v tomto případě se nedá posoudit přínos obou
zmíněných skupin, protože používaly často velmi podobné, neli identické postupy. Odhaduje se, že v 15. století již byla aqua
fortis dostatečně prozkoumána, aby mohla vstoupit do praxe.
Abychom připomněli, že dějiny praktikující laboratorní alchymie jsou neoddělitelně spjaty s řemeslem, přidejme k báňským
a hutním odborníkům Agricolovi a Erckerovi ještě jednoho, neméně proslulého.
Vannoccio Biringuccio (1480 – asi 1539) pocházel z italské
Sieny a jeho život byl výrazně spojen s tamní rodinou Petrucciů, která ho dlouho podporovala, takže mohl procestovat
nejen Itálii, ale pobýval také v Německu. Jeho zájem směřoval k metalurgii; roku 1513 získal místo ve zbrojnici města
Sieny, které však musel o tři roky později opustit, když byl
spolu s hlavním mincmistrem obviněn ze znehodnocování
mince. Podrobnosti nejsou spolehlivě známy a toto obvinění
mělo spíš politické pozadí. Po zklidnění situace dostal Biringuccio roku 1524 v Sieně monopol na produkci sanytru, ale
o dva roky později byl znovu prohlášen za rebela a jeho
majetek byl zkonfiskován. Život tohoto muže je zrcadlem neklidné renesanční Itálie. Ted’ tedy pro změnu rebel pobýval
znovu krátce v Německu a po návratu do Itálie se roku 1529
proslavil tím, že pro Florentskou republiku odlil obří dělo.
Mezitím se situace v Sieně uklidnila a roku 1531 potkáváme
Biringuccia jako senátora této republiky. Současně stačí vyrábět zbraně a navrhovat pevnosti pro Parmu a Benátky. Neklidný život tohoto odborníka končí patrně v Římě, kde se roku
1538 stal správcem papežské slévárny a zbrojnice. Píšeme
234 /
ALCHYMIE
Obr. 25 Ještě jednou z Libaviova díla, kde jsou také vyobrazeny různé typy nádob. Malý kukurbit (A) je vlevo nahoře, typické jsou retorty (O, X, Y), známé v běžné mluvě jako křivule.
Nádoba N, také retorta, nesla vznešený název cornu Hermetis, Hermův roh.
CO VYŠLO Z LABORATORIÍ? /
235
„patrně“, protože se nezachovaly dokumenty o místě a datu
jeho úmrtí.
Představili jsme Biringuccia podrobněji, protože jeho spis
Pirotechnia, vydaný posmrtně roku 1540, je nejstarším dílem
pokrývajícím celou oblast tehdejší metalurgie. V této knize najdeme všechno, od popisu kovových rud přes různé minerály
až po práci s kovy jak drahými, tak obecnými. Jen pro zajímavost, šestá kapitola desáté knihy jeho díla má název „Způsob
výroby kovových koulí, které se rozprasknou na mnoho kusů,
pro střelbu na armády seřazené k boji“. Nás však ted’ nezajímá
praotec pozdějších šrapnelů, ale práce s drahými kovy, kterou
objev kyseliny dusičné výrazně změnil právě tím, že tato kyselina rozpouští všechny kovy s výjimkou zlata. Tím se nabídla
další prubířská metoda, tentokrát na mokré cestě. Pirotechnia
nás poučí, jak stanovit množství stříbra, které obsahuje příměs
zlata: „Především musíš předpokládat, že stříbro, jež si přeješ
prozkoumat, je čisté; jestliže není, udělej to tak, v kupele…“
Jak víme, kupelací se neoddělí stříbro od zlata, ovšem slitina
těchto kovů se zbaví všech nečistot. Z takové slitiny, v níž převažuje stříbro, se má vykovat tenký plíšek, aby se dal snadno
řezat. Kousek se odřízne a zváží, „potom vezmi malý kukurbit98 o obsahu asi jedné a půl sklenice… Naplň to zcela nebo
trochu tvou aqua fortis a vhod’ do toho onen malý plíšek, jenž
jsi byl zvážil. Kukurbit je poté vložen nad horký popel nebo
žhavé uhlíky. Jak jsem ti dříve byl pravil, okamžitě uvidíš, jak
se to vaří a stříbro se mění do podoby vody, a spatříš zlato
padat na dno jako jemný černý prášek…“ Následovalo ještě
čištění tohoto prášku další dávkou kyseliny, takže zežloutl, a po
propláchnutí vodou a vysušení se zvážil; tuto hodnotu pak stačilo porovnat s hmotností výchozího vzorku. Prubířství získalo
novou metodu.
Vrat’me se k začátku návodu, kdy se Biringuccio obrací ke
čtenáři, aby použil „svou aqua fortis“. Mínil tím totiž, že i tato
98
Typ baňky používaný hojně alchymisty i řemeslníky.
236 /
ALCHYMIE
kyselina musela být předem připravena, aby metoda splnila své
poslání – co nejpřesnější stanovení obsahu zlata ve zkoumaném stříbře. O tom, jak si počínat při této přípravě, se píše
v předchozí kapitole: „… jestliže si přeješ, aby byla tato kyselina dobrá a pracovala dobře, je nezbytné přidat polovinu
denaro čistého stříbra na každou libbru kyseliny99… jakmile
to [stříbro] je v ní, uvidíš, že se kyselina zakaluje… ale bude
to probíhat mnohem rychleji a lépe, jestliže to umístíš nad
horký popel. Po krátké době… spatříš, že se všechno stříbro
rozpustilo do [podoby] vody… a uzříš hrubou sraženinu podoby velice bílé křídy padat na dno…“ Pak už stačilo kyselinu
jen opatrně slít a používat. Byla „dobrá“.
Cílem tohoto počínání bylo odstranit případně přítomnou
kyselinu chlorovodíkovou, která občas vznikala současně s dusičnou z nečistot ve výchozích surovinách. V tomto případě byl
nečistotou chlorid draselný obsažený v sanytru. Stříbro přidané k „surové“ kyselině dusičné reagovalo s chloridovými ionty
z kyseliny chlorovodíkové na velmi málo rozpustný chlorid
stříbrný, což byla ona bílá sraženina. Pokud by v kyselině dusičné zůstala malá příměs chlorovodíkové, při prubířském postupu popsaném před chvílí by spolu s práškovým zlatem vypadával i chlorid stříbrný, což by komplikovalo celý proces.
To je případ, kdy je kyselina chlorovodíková jen malou a zde
navíc nežádoucí příměsí v kyselině dusičné. Pokud se však
poměr obou kyselin změní, efekt je překvapivý, což konstatoval i neznámý autor L. de invetione veritatis, který ovšem netušil, že jde o směs kyselin. Jeho návod na přípravu kyseliny
dusičné jsme zakončili konstatováním „mocného rozpouštěcího účinku“ a text pokračuje: „… [voda] bude ještě ostřejší,
jestliže s tím rozpustíš čtvrt libry salmiaku [chloridu amonného]. Tekutina pak totiž rozpouští zlato, síru a stříbro.“
Zatímco rozpouštění síry a stříbra není podstatné, týž proces se zlatem měl naprosto zásadní význam. Znamenal hlubo99
1 denaro = 1,18 g, 1 libbra = 339,55 g.
CO VYŠLO Z LABORATORIÍ? /
237
kou změnu v pohledu na tento kov, do té doby „nesmrtelný“,
nezničitelný, když se najednou objevila substance, jež dokázala rozpustit i krále kovů. Připomeňme ještě jednou, že aqua
regia, voda královská, kterou známe jako lučavku královskou,
je směs HNO3 : HCl v poměru přibližně 1 : 3. Její objev, jak
vidíme opět obtížně datovatelný, byl skutečnou revolucí jak
pro alchymii, tak pro řemeslo. Pro alchymii byl spíš větší. Dovolme si exkurs do chemie, totiž vysvětlení mechanismu účinku lučavky královské na zlato. Kdybychom totiž předpokládali,
podobně jako u jiných kovů, přímou oxidaci zlata dusičnanovými anionty, lze ukázat na základě elektrochemických úvah,
že by taková reakce neprobíhala. Klíčový je v tomto případě
jiný proces:
HNO3 + 3 HCl → NOCl + 2 H2O + 2 Cl
a vznikající atomární chlor působí jako oxidační činidlo, které
teprve reaguje se zlatem:
2 Au + 6 Cl → 2 Au3+ + 6 Cl–.
Další kyseliny
Jestliže datování objevu kyseliny dusičné zůstává problematické a hovoří se poměrně obecně, že k němu došlo „patrně“
ve 14. století, pak další minerální kyselina, sírová, je na tom
podstatně hůř. Dostatečně spolehlivé popisy její výroby jsou
příliš pozdního data, ze 16. století, ovšem narážky na ni nalézáme již o dvě století dřív. Podle názoru některých odborníků
mohla být tato kyselina známa všude tam, kde jsou ložiska síry,
jejímž hořením vznikají oxidy rozpouštějící se ve vodě na kyselinu siřičitou a sírovou. U této kyseliny se setkáváme s nemalými terminologickými úskalími, která jen naznačíme. Navíc,
jak jsme viděli, vzniká kyselina sírová z vitriolu jako mezipro-
238 /
ALCHYMIE
dukt při právě popsané výrobě kyseliny dusičné, ale tehdy to
asi nikdo netušil. I když…, ale k dalšímu dohadu se za okamžik dostaneme.
Popis přípravy kyseliny sírové přímým spalováním síry najdeme u Libavia, jenž nazýval tento produkt spiritus sulphuris, ale pro jiné autory to byl liquor sulphuris, případně oleum
sulphuris, přičemž poslední z názvů býval ještě delší. Moderní
opakování této techniky ukázalo, že síra, jak se očekává, shoří
na oxid siřičitý (SO2) a ten se pomalu oxiduje na vzduchu na
oxid sírový (SO3), který se ve vodě rozpouští na kyselinu sírovou. Tak se procesem, jenž trval 14 hodin, podařilo připravit
tuto kyselinu jedenáctiprocentní. Běžnější byl postup zmíněný
u kyseliny dusičné, vycházející z tepelného rozkladu vitriolů,
skalic, modré (CuSO4) nebo zelené (FeSO4). Základní reakce
je v tomto případě
FeSO4 .7H2O → FeO + H2SO4 + 6 H2O.
Přitom ovšem velmi záleželo na tom, jak byla výchozí surovina
připravena. Pokud nebyla předem vysušena, zůstávalo často
jen u spiritu vitrioli, a to veneris nebo martis, podle typu použitého vitriolu. Jiné názvy byly aqua vitrioli nebo liquor vitrioli. Při rekonstrukci se ukázalo, že nejprve vzniká jen
zředěná kyselina siřičitá, která přechází postupně při stání na
několika málo procentní kyselinu sírovou. Dále tu byla ještě
jiná možnost, kterou najdeme rovněž u Libavia: „Ostrý olej se
zhotoví následovně. Uherský vitriol100 se vysuší na teplém
místě poté, co byl [předem] roztlučen; po třech dnech se rozdrtí a opět suší v nádobě zakryté lněným plátnem; pak… se
destiluje.“
Takto získaný vitriolový olej, oleum vitrioli, oleum vitrioli
acidum, byl opravdu ostrý; opakování experimentu poskytlo
100
Názvosloví vitriolů bylo rovněž nepřehledné; jako uherský v. se nejčastěji označoval nečistý síran měd’natý.
CO VYŠLO Z LABORATORIÍ? /
239
kyselinu sírovou o koncentraci 77 hmotnostních %. Podmínkou úspěchu bylo, aby byl výchozí vitriol zbaven krystalové
vody. Výsledný preparát byl červená až hnědavá olejovitá kapalina, proto oleum, a narážky na „ostrou vodu“ této barvy nalézáme už ve spisech ze 14. století. Také Summa perfectionis
obsahuje větu, která je předmětem diskusí. To je naše „i když“,
použité před chvílí. Pravda, je to v pojednání o medicíně
prvního řádu k „červenění luny“, a text není jasný, ale používá
se tu vitriol, jenž se má sublimovat, což je problematické, nicméně mohlo to být sušení. Přesnost vyjadřování je (nebo by
měla být) až doménou moderní vědy. Pak následuje kalcinování, žíhání na vysokou teplotu, bohužel však chybí zmínka
o použité aparatuře. Potom přichází sporná věta: „Poté to budiž
rozpuštěno [do podoby] červené vody, která nemá sobě rovnou.“ Ptáme se, čím je ona voda tak výjimečná. Tím, že výtečně
barví stříbro do červena, nebo proto, že je to mimořádně „ostrá“
voda? Uvážíme-li, že se Summa objevila dříve než další spisy
Pseudogeberova korpusu, autor nemusel znát kyselinu dusičnou a pak by jeho červená voda neměla sobě rovnou, pokud
by to byla kyseliny sírová. Opakujeme, že to je pouhý dohad;
žádné další zmínky v Summě nenacházíme.
Nejasnosti kolem kyseliny sírové souvisejí také s tím, že o ní
dlouho nebyl vážný zájem. Její praktické použití, například jako
bělicí činidlo nebo surovina pro výrobu kyseliny chlorovodíkové, začalo poměrně pozdě. Sama kyselina chlorovodíková je
ještě větší záhadou než předchozí dvě. Všeobecný souhlas panuje v tom, že byla ze tří minerálních kyselin objevena jako poslední, někdy se uvádí 16. století, z něhož je popis destilace
soli, chloridu sodného, smíchané s trochou hlíny. Tato směs se
navlhčená zahřívala asi na 1000 °C, a moderní opakování vedlo
ke kyselině chlorovodíkové o koncentraci 25 hmotnostních %,
když hlínu původního postupu nahradila křemičitá sůl. Produkt byl nazýván spiritus salis, někdy též oleum salis.
Kyselina chlorovodíková zůstává i nadále záhadou. Nový výrobní postup zavedl v 17. století Glauber, když destiloval sůl
240 /
ALCHYMIE
zprvu s vitriolem, později zjistil, že je lepší provádět destilaci
přímo s kyselinou sírovou, což přešlo v 19. století do průmyslového měřítka. O tomto učenci jsme psali v souvislosti s jeho
„zázračnou solí“, která přitom vznikala, a zmínili jsme dispersi
informace o tomto postupu. Ted’ přidejme rozpaky, jež panovaly také u použití kyseliny chlorovodíkové. Glauber ji například doporučoval ke kořenění pokrmů…
Dodnes zůstává otazník nad pasáží z anonymního italského
rukopisu z první poloviny 15. století, kde se píše: „Voda na
změkčování kostí. Vezmi římského vitriolu101 a dobré obecné
soli, po jedné libře každého, a rozemel dobře na prášek, poté
destiluj… a vlož kosti do toho a ponech je tam půl dne. Kosti
změknou a můžeš je krájet jako vosk.“ To je nebo zdá se být
původní varianta Glauberova postupu. V kyselině chlorovodíkové by kosti skutečně změkly. Přesto návod zřejmě odborníky
nepřesvědčil, takže se objev kyseliny chlorovodíkové klade spíš
do 16. století, třebaže se možná opravdu povedl o sto let dříve
a zapadl, což bylo osudem nejednoho objevu.
Minerální kyseliny hluboce změnily alchymii i řemeslo. Nešlo
jen o prubířství s kyselinou dusičnou nebo o rozpouštění zlata
lučavkou, i když právě tento proces s „nesmrtelným“ kovem
oživil sen alchymistů o alkahestu, universálním rozpouštědle.
Najednou se však objevila možnost připravovat rozličné soli,
například z jednoho kovu působením různých kyselin. Ukazovaly se rozdíly v průběhu těchto reakcí, někdy se přitom tvořily bublinky bezbarvého, jindy barevného plynu, také vzniklé
soli se někdy lišily barvou, rozpustností ve vodě. Dlouho panoval zmatek. Například ještě pro chemika Lemeryho byly vitrioly nejen síran měd’natý a železnatý, ale také dusičnan
stříbrný, který nazýval vitriolum lunae. Porovnávání vlastností
solí dovolovalo činit první jednoduché závěry o jejich reaktivitě, ale prosazovala se také stále více myšlenka, která sahá přinejmenším k Arnaldovi z Villanovy. K tomu skutečnému, lékaři,
101
I to byl obvykle nečistý síran měd’natý.
CO VYŠLO Z LABORATORIÍ? /
241
jenž hledal různé chemické preparáty, které by měly medicínské účinky. Množství nových solí dodalo tomuto trendu mocný
impuls.
Přitom právě alchymisté, kteří hodně experimentovali, připravovali svými návody na různé sloučeniny půdu, na níž se
zvolna rodilo chemické myšlení. Alchymie tak pracovala proti
sobě. S každým novým poznatkem se blížil okamžik, kdy se
ukáže nesprávnost jejích teorií. Tento proces byl pozvolný, řemeslo, alchymie a zárodečná chemie, někdy se hovoří o protochemii, se zvlášt’ výrazně prolínaly přinejmenším od 16. století,
ale až ve druhé polovině následujícího nabývalo chemické myšlení vrchu. Připomeňme však Glaubera, vypracovávajícího chemické technologie a současně přesvědčeného o možnosti transmutace kovů. Ještě ne chemik, ale také už ne „plnohodnotný“
alchymista, jakými byli bezprostřední následovníci Pseudoarnalda a Pseudolullyho. Na druhé straně, podíváme-li se na počet
alchymických spisů vydaných tiskem, vidíme, že tato nauka měla
silnou posici ještě ve druhé polovině 17. století.102 Jejím teoretickým základům vysvětlujícím transmutaci dodala renesanční
Evropa ještě jeden kámen. Symbolicky poslední a jeho tvůrce
si zasluhuje zvláštní pozornost. Než se k němu dostaneme, vydejme se na okamžik do vzdáleného světa, abychom udělali za
minerálními kyselinami nikoli tečku, ale otazník.
Indické záhady
V této knize se věnujeme téměř výhradně evropské alchymii,
ale právě v diskusi týkající se silných minerálních kyselin je
vhodné podívat se také jinam, do Indie. Nebude to poprvé, ale
tentokrát musíme být trochu podrobnější. Především konsta-
102
Uvádí se, že od začátku knihtisku do roku 1800 vyšlo skoro 4700 alchymických
titulů, z nichž bylo přibližně 1700 latinských a stejně tolik německých. Charakteristická maxima v počtu vydaných knih jsou tři: 1560–70, 1610–20 a 1650–85.
242 /
ALCHYMIE