stáhnout
Transkript
svazek 3 / západní Čechy sever západ východ Ústí nad Labem na dva západy ISBN 978-80-904473-6-3 3 Ústí nad Labem OBSAH Svítáníčka na Západě /Vladimír Novotný/ ������������������������������������������������������������������������������������������������������������3 David Brabec: Čtrnáct��������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������6 Vladimíra Brčáková: Jen křestní jméno, prosím Vás������������������������������������������������������������������������������������������9 Milan Čechura: Proč píši ��������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������12 Markéta Čekanová: Bolestné zklamání ����������������������������������������������������������������������������������������������������������14 Karla Erbová: „V některých slovech…“ (a jiné básně)������������������������������������������������������������������������������������15 Ivo Fencl: Chandu a Lermin, zlí kouzelníci������������������������������������������������������������������������������������������������������19 Václav Gruber: Laerdal 2��������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������21 Josef Hrubý: „Na břehu…“ (a jiné básně)��������������������������������������������������������������������������������������������������������24 Ivo Hucl: Ostrovní básně��������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������26 Tomáš Hudec: „Neklidné oko…“ (a jiné básně)����������������������������������������������������������������������������������������������30 Hortensie Hustolesová: „A básníkem být nechci…“ (a jiné básně)����������������������������������������������������������������31 Irena Natálie Chaloupková: V chapadlech smrti ��������������������������������������������������������������������������������������������34 David Charvát: Atak (a jiné básně)����������������������������������������������������������������������������������������������������������������41 Martin Jakubík: O zlaté rybce��������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������45 Jan Jelínek: Dvě monitoriťky����������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������46 Bohumil Jirásek: Balvan����������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������48 Milan Kasl: Ze života a díla scenáristy Česlava Boháče����������������������������������������������������������������������������������52 Radka Ketnerová: Výjimečný talent����������������������������������������������������������������������������������������������������������������55 Roman Kníže: Nebudu o tom mlčet (fragmenty)��������������������������������������������������������������������������������������������57 Jiří Kolář: Šumavští muzikanti ������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������60 Tamara Kopřivová: Snová Plzeň (a jiné básně) ����������������������������������������������������������������������������������������������62 Tomáš T. Kůs: Noční osvětlení (a jiné básně)��������������������������������������������������������������������������������������������������63 Martin Lang: Pivo (a jiné básně) ��������������������������������������������������������������������������������������������������������������������64 Miroslava Ledvinová: Roklanský potok ����������������������������������������������������������������������������������������������������������65 Tomáš Makaj: „Smírčí je noc…“ (a jiné básně)������������������������������������������������������������������������������������������������68 Jaroslava Málková: Báseň (a jiné verše) ��������������������������������������������������������������������������������������������������������69 Vratislav Maňák: To příznačné jméno Carmen������������������������������������������������������������������������������������������������71 Lubomír Mikisek: Motýl ����������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������73 Květa Monhartová: Oblast těla ����������������������������������������������������������������������������������������������������������������������76 Vojtěch Němec: Neocortex ����������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������79 Karel Pexidr: Pohádka ������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������83 Milena Písačková: K lítosti překrmených (a jiné básně)����������������������������������������������������������������������������������84 Karolína Pláničková: Molotovův koktejl����������������������������������������������������������������������������������������������������������86 Radka Prokopová: “19. 5. 2010, 9°C…“ (a jiné básně) ����������������������������������������������������������������������������������88 Jitka Prokšová: Jarní déšť a suchej flek�����������������������������������������������������������������������������������������������������������91 4 OBSAH „Na dva západy“ Svítáníčka na Západě Dana Raunerová: Písmeno a��������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������93 Kateřina Sachrová: Někdy (a jiné básně)��������������������������������������������������������������������������������������������������������94 Ida Sebastiani: Cizí ministryně ����������������������������������������������������������������������������������������������������������������������96 Martin Šimek: Modlitby nevykoupeného času������������������������������������������������������������������������������������������������98 Jan Sojka: Listopad (a jiné básně), Dovolená����������������������������������������������������������������������������������������������� 100 Pavel Štýbr: Maggi v kostce������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������� 102 Václav Toucha: „Zapomenout na ty…“ (a jiné básně)��������������������������������������������������������������������������������� 104 Karel Trinkewitz: Všude je chleba o dvou kurtách, komiksy ����������������������������������������������������������������������� 106 Jiří Ulrich: Útržky noci ��������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������� 109 Miroslav Valina: Pohádka pod psa��������������������������������������������������������������������������������������������������������������� 110 Eva Válková: Tarot��������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������� 112 Alena Vávrová: „Františkolázeňská promenáda….“ (a jiné básně)��������������������������������������������������������������� 114 Irena Velichová: Lacrimosa dies illa (a jiné básně) ������������������������������������������������������������������������������������� 115 Vhrsti: Michael Jackson na lékařský předpis ����������������������������������������������������������������������������������������������� 117 Luboš Vinš: Typologie stromů ��������������������������������������������������������������������������������������������������������������������� 119 Lucie Vinšová: Neděle (a jiné básně)����������������������������������������������������������������������������������������������������������� 120 Lukáš Weishäupl: Symbol ryby ������������������������������������������������������������������������������������������������������������������� 122 Alena Zemančíková: Mediální neděle ��������������������������������������������������������������������������������������������������������� 126 Proslulý březinovský oxymóron paradoxně nemálo výstižně charakterizuje situaci v literárním dění a v literárním životě na tzv. Českém Západě neboli v Západních Čechách. Také v tomto regionu nebo v této oblasti přece dochází k mnoha spíše nenápadným než nápadným jevům na literární obloze, přičemž jednou jejich existence připomíná rozbřesk nebo úsvit, podruhé zase pro změnu stmívání nebo soumrak, pokaždé však jde o svého druhu prosvěcování nebo nasvěcování určitého uměleckého ohniska. Jeho výsledkem se pak stává právě metaforicky chápané „svítání“, projevující se v podobě hojných a konkrétních literárních „svítáníček“, čili v textech západočeských autorů. Těch není ani mnoho, ani málo, leč sféra jejich působení neboli zmíněný Český Západ, se nemálo odlišuje od spisovatelských světů či spisovatelského světa v severních Čechách, jak to koneckonců potvrzují i obě již vydané antologie Českého Severu, tj. Severní Čechy a teplickou kulturní scénu prezentující Údolí neklidu. Jestliže je z nich zřejmé, že severočeský literární život je výrazně multicentrický a že se opírá o větší počet literárních center v různých městských společenstvích, ať je to Děčín s jeho edici Nomesterion nebo kupříkladu Teplice s proslulou Vyžvejklou bambulí, potom západočeské literární i kulturní poměry představují pravý opak: jsou zřetelně a možná až nadmíru plzněcentrické. Ti literární tvůrci, kteří žijí mimo metropoli západních Čech, se stejně v dominantní míře orientují především na Plzeň, na literární kulturu ve městě – a není divu: mimo Plzeň žádné jiné svébytné či životaschopné literární ohnisko na Českém Západě neexistuje, alespoň ve srovnatelné podobě nikoli. Tímto tvrzením pochopitelně nemáme v úmyslu jakkoli bagatelizovat kulturně historické hodnoty a literární tradice spjaté kupříkladu s chodskými Domažlicemi nebo s jezuitským a pojezuitským školstvím v Klatovech, o dalších minioázách literární kultury nemluvě, jenže v současnosti je právě Plzeň především průmyslovou, ale i kulturní Paříží našeho Západu. A nepomyslné literární svítání tudíž v západních Čechách probíhá jako plzeňské spisovatelské svítání. Nicméně, s jistou nadsázkou budiž řečeno, není Západ jako Západ. Z pohledu literárního Západu je zapotřebí připomenout, že svým způsobem na tomto poli jsou k spisovatelskému mání takové či tyto západy dokonce dva, proto i významově trochu posunutý název této publikace: Na dva západy. Kromě vlastního „plzeňského Západu“ existují totiž i jiné Západní Čechy, přesněji formulováno český Severozápad, tj. Karlovarský kraj: Karlovarsko, Chebsko, Sokolovsko… Hradů, zámků a zvláště lázní je tam požehnaně, ale literárně nazíráno ze špičky sv. Bartoloměje platí, že hic sunt leones, tj. zde čili tam jsou lvi - a v Mariánských Lázních Vladimír Páral. Zrovna literární kraj karlovarský je totiž velkou záhadou a tamější regionální vlastenci slovesní by měli tato tajemná mračna zanedlouho rozprášit, dokud se ještě u zřídel píše a slyší česky. Prozatím se však tak nestalo a platí, že nepočetní literáti z těchto končin – kupříkladu z Chebu - se rovněž orientují na poněkud vzdálené plzeňské centrum. Pokud ovšem nezamíří se svou tvorbou nebo se svými literárními osudy rovnou do caput regni. A co tudíž Plzeň, matka západočeských měst? Začneme-li od polistopadových pořádků a počátků, záhy sice zaniklo regionální Západočeské nakladatelství, možná horší než jiná regionální, poezie a próza však od té doby čile vychází v jiných knižních domech, v nynější situaci kupříkladu v nakladatelství Nava, v sdružení Pro libris, v Galerii města Plzně… Záhy po listopadu 1989 vzniklo v Plzni jako samostatný subjekt Středisko západočeských spisovatelů (kvalitativně i kvantitativně dobře zastoupené) a v jeho péči postupně vyšly desítky knižních titulů z pera autorů regionu. 3 Sever Západ Východ / západní Čechy Západočeské literární podhoubí bývá právem spojováno s existencí Ason-klubu, dlouhá léta vydávajícího malé klubové knížky. Na předválečnou plzeňskou tradici Klostermannovy ceny navázala od roku 2001 prestižní Cena Bohumila Polana, nazvaná podle plzeňského knihovníka a především mnohotvárného kritika B. Polana, udělovaná autorům z Českého Západu nebo za literární (v případě čestných uznání výjimečně i za nauková) díla se západočeskou tematikou. Na meziválečnou tradici literárního časopisu Pramen se v Plzni podařilo navázat až po 74 (!) letech – ani čtvrtletník Spektrum, ani nadregionální občasník Pěší zóna neměly charakter literárního periodika - , kdy od podzimu 2002 začal vycházet měsíčník Plž – Plzeňský literární život s pravidelnou dokumentární a informační přílohou Listy Ason-klubu. V Plži již publikovalo více než tři sta západočeských tvůrců - básníků, prozaiků, dramatiků, fejetonistů, kritiků, historiků… V časopisecké rubrice Mladý Západ debutovaly desítky nadaných tvůrců z Plzně a dalších okresů Plzeňského kraje, přičemž věkové rozpětí „plžích“ autorů se pohybuje mezi 9 až 99 lety! Redakce od prvního ročníku uděluje Ceny Plže a čestná uznání, čímž chce iniciovat literární dění v regionu. Lze konstatovat, že až na naprosto ojedinělé výjimky veškeré soudobé západočeské literární bratrstvo spatřuje v Plži (jenž má i elektronickou podobu) svou publikační tribunu – a je povzbudivé, že od roku 2010 této přirozené tribuně hodlá nikoli konkurovat, ale konstruktivně a mnohdy i o poznání aktuálněji sekundovat i sympatický server s výmluvným názvem www.literarnizapad.cz. Publikace Na dva západy se tudíž nikoli náhodou (s dvěma výjimkami) může interpretovat a hodnotit i jako autorský almanach stálých i příležitostných přispěvatelů Plže – Plzeňského literárního života. Opět až na zanedbatelné výjimky byly do sborníku zařazovány texty doposud netištěné ani knižně, ani časopisecky – a naprostou většinu příspěvků tvoří básně a prózy napsané na konci první dekády třetího tisíci4 letí. Cílem editorů bylo představit plzeňskou literární současnost v její pestré žánrové i stylové tvářnosti, soudobou postmodernu i polemickou negaci této estetiky, a v tomto spektru poskytnout prostor renomovaným západočeským autorům jako Josef Hrubý nebo Karla Erbová - stejně jako talentovaným tvůrcům, kteří mají za sebou teprve první literární krůčky a zpravidla debutovali v Plži jako mj. David Brabec nebo Vladimíra Brčáková. U některých literátů je už sepětí s Plzní a Plžem spíše symbolické než skutečné, přesto do tohoto sborníku zařazujeme kupříkladu v Praze žijícího T. T. Kůse, nikoli už ale Milana Šedivého, který figuruje v publikaci Údolí neklidu, byť plzeňské působení není jeho zanedbatelnou životní etapou. Nikdy však nemohou být zastoupeni všichni, a tak zůstala stranou kupříkladu i pseudonymní Jakuba Katalpa. A i někteří další. Inu, literární život na Českém Západě bývá někdy i „na tři západy“. A dá se povšechně charakterizovat jako umírněně konzervativní v mezích nonkonformního. Ale i konformního či tradičního. Nabízelo se sice chronologické řazení podle věku jednotlivých autorů, vzhledem k relativní homogennosti plzeňské a západočeské literární scény se editoři nakonec přiklonili k sestavení sborníku podle abecedního pořadí. K autorským textům jsou tu připojeny pouze nejlapidárnější bio- a bibliografické informace o pisatelích včetně záměrně subjektivní tvůrčí charakteristiky (více údajů je například v Slovníčku autorů Plže, 2005). Tato publikace vychází díky grantu či projektu Vzděláním k multikulturalitě, vznikla však především z iniciativy literaturu milujících pedagogů a studentů bohemistiky Pedagogické fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Proto nechť se všemi těmito básnickými a prozaickými příspěvky jako příslovečná červená nit vine a ozývá vděčné volání: Západ zdraví Sever! Dokonce na dva západy. Vladimír Novotný 5 Sever Západ Východ / západní Čechy David Brabec (1980, Plzeň) zatím publikoval pouze časopisecky, jméno si však získal i jako herec a zpěvák v plzeňském souboru Antidivadlo; dokáže napsat jak písňové, tak i generačně laděné vizionářské texty, stejně jako povídkové etudy „ze života“. Získal Cenu Ason-klubu a doposud nechápe, proč. To nevadí. Čtrnáct Střecha lascivně usazená nad pískovcovým torzem. Měděná obruč zezelenala. Věž pokořená tetováním mechu, fackami deště, rozbodaná ranami hromosvodu. Hrdá vrata přebitá náplastmi prken. Pach vlhkosti, stigmata nápisů... Třináct zastavení pod střechou. Čtrnácté pod nebem. 6 „Na dva západy“ Sklopené oči, palec k zemi, svědomí. Záblesk pohledu rozmazaný. Srdce člověka. Tupost jehly, měkká bolest - nepoznaná. Zaskřípění vah, zasténání nebe. Deset úderů srdce zvonu. Pojedenácté ticho. Stud zvonu, tíha vah. Pot v očích pálí, oči nevidí. Letmý pohled poloslepý. Ona jemu, on jí. Vteřina soustředění, hodiny odevzdání. Chuť země - písek mezi zuby. Cesta zvrásněná rozbitými chodidly. Půl cesty, půl mraku, půlka nebe... Krvavé dlaně, rozbodané prsty, bolavé klouby. Přes vrstvu ticha, hojivé masti, bolest necítit. Dotek krásy, dotek trnu, dlaně zabolely. Lehkost vah, tíha dřeva. Zhroucená záda, první kroky bolí. Ještě je čas. Krvavé čelo, ztěžklé rameno. Střetnutí dlaní, slova očí, němý hovor. Kvartet chodidel, dvoje ústa, Obloha jediná, jedna cesta. Odstín rudé růže, bolest, pohlazení. Slova, věty zašeptané. Slzy spojené se zemí. Je hladký, deštěm omletý, těžký jako závaží. Bílý šátek, ještě chvíli. Tvář člověka. Začátek - konec. Roztřepená oprátka. Vůně země, sklopené oči, zlomená kolena, zmučené dlaně. Zrytá záda cesty, pokorná tvář nebe. Zem bolí. Lněná látka, barva chudobek. Chvilka nepřítomné nevinnosti. Barva krve, vůně krve, rudé nebe. Kamínky v dlaních, prsty v písku, zemdlená záda. Trs seschlé trávy. Země je žhavá, pálí do tváře. 7 Sever Západ Východ / západní Čechy Postava schoulená, zvědavé oči, sevřená ústa. Slzy nebe, spadané listí, slzy člověka. Zardění nebe, člověk. Nahota země, člověka. Pár rukou, pár nohou, pár očí... Párem úst, propletenými prsty, očima zavřenýma, očima dokořán. Dotek těl, země, cesta. Žár uhlíků, pot na zástěře, chlad oceli. Setmělý oheň, vůně vosku, zčernalý konec knotu. Prst k nebi, dřevo, žár chladu. Rány kovu na kov. Tři minuty, třiatřicet vteřin. Kámen a tělo, bílá noc, černý den, země a člověk. Půda a nebe, ještě světlo a ještě tma... Opona vejpůl, trhnutí tkaniny. Tma. Zvuk ticha, hlasité zašeptání, zavřená víčka, ústa otevřená. Hlava se kloní, tíha oblohy, lehkost země. 8 „Na dva západy“ Vladimíra Brčáková (1982, Písek) sice trávívá dny v Bernarticích na Písecku, ale působí jako středoškolská profesorka češtiny v Plzni, kde také absolvovala. Píše převážně groteskní a ironickou poezii, proto ji nyní představujeme jako prozaičku. Také ona patří k líhni Plže - a získala i Cenu Ason-klubu. Jen křestní jméno, prosím Vás… Unaveně dosedne a objedná si červené víno. Její ruce již opět bezvládně leží na prázdném stole a čekají na sklenici, kterou by objaly. Na ruce, které by objaly je. S macešskou láskou ulpívá na modrém řečišti jejich žil, na cáru těla, co nikdy nepřijala za vlastní, a přesto jí ze zákona patří. Dívá se na sebe a myslí na tu druhou… Za zrcadlem. S rukama slepce prochází sklem vlastního já. Jen ne a ne se nahmatat! Napije se. Víno je dobré a silné. Lehce nasládlé, s vůní a chutí po ovoci. Přesně podle jejího gusta. To už si pohrává s dalším douškem vína, několikrát jej převaluje na jazyku, na němž lačně a nenasytně okouší směsi všech chutí, když ji znenadání osloví čísi hlas. Julie. Pomalu se otočí a nechápavě se zahledí do tváře neznámého muže. Promiňte, s někým jsem si Vás splet‘, jakoby z dálky k ní dolehne otřepaná omluva. Téměř neznatelně se usměje, nic se přece neděje, a brzy na to se její pohled sveze z muže opět do ní samé. Nic se neděje. Zhola nic! Kdyby se alespoň roztříštilo sklo, co ji dělí od poznání, kdo vlastně je, a rozplesklo se o tu nechutně nablýskanou podlahu. Sklo to není, co vydá svůj zvuk. A soud. Ale její tvář ano. V mžiku se odrazí o lesk barové kavárny a s pošklebkem sobě vlastním se promění v groteskní obraz té, jež se náhle sehne… a uvidí se v něm. Uvidí sebe jako malou holku, která trucuje, že zůstala sama doma a je odsouzena čekat, uvidí sebe jako zralou ženu, která trucovat a čekat nepřestala. Čekat na něco, co by vyřešilo její život za ni. A koloběh všech truců se pozvolna rýsuje do prvních vrásek kolem očí, vystupuje v lícních kostech a vlní se v žilnatých rukou. Ach bože, jsem to opravdu já? Tak podlaha oplácí ženě její poťouchlost stejnou mincí, co na ní cinká právě ve chvíli, kdy skloněná nahlíží do svého osudu. Panna, nebo orel? Peníz vesele dál zvoní na dlaždicích, zlatě se mihotá ve třpytu rozzářeného lustru a nechce vydat nic ze svého tajemství. A když se konečně ustálí v nehybné poloze, dotyčná jej sebere s takovou vervou, že zapomene stranu, na které ležel. Odsouzena k životu v nevědomosti sama se schoulí do stavu podobně strnulého. A zakrátko ji uprostřed hrající hudby, bzučivých hlasů a komíhavých těl opět, v tom roce snad posté, snad po tisící, dostihne samota. Rdousí ji ve svých špinavých prackách a pevně svazuje svěrací kazajkou. Vždy zákeřně zezadu a bez bílého pláště. A vždy se v ženě něco drtí či spíše se jen ozývá to, co již na cimprcampr dávno je. V bezděčné sebeobraně ji na mysli vytane kočka, představuje si, jak se pod jejíma rukama hrbí, nechává se dlouze hladit a šimrat, přímo slyší, jak spokojeně přede a vrní. Na bříškách svých prstů ještě cítí teplo elektrizující srsti a v sobě nenadálý klid, když zničehonic s ní zacloumá změť drnčivého zvuku. Mobil. Nemilosrdně ji vrhne tam, odkud tolikrát neúspěšně utíkala. Do sedící a čekající reality. „Haló.“ 9 Sever Západ Východ / západní Čechy „Hallo Julie. I’m sorry. I’ll come later. Wait for me, please.“ „It’s ok.“ Angličtina jí sice nebyla cizí, ale nikdy v ní neuměla vyjádřit přesně to, co by vyjádřit opravdu chtěla. Jazyková bariéra ji nutila osekávat. Vypouštět kondicionál, rozvité přívlastky, všechno, čeho běžně užívala nadmíru. Možná zbytečně. Ale nikdy, nikdy ji nepřiměla osekávat v tom smyslu, aby pronikla na dřeň věci, aby dokázala pojmenovat to, co ji a muže, jenž jí volal, spojuje. Vždyť v jejich životech pokaždé existovalo něco, pro co by se raději vzdali jeden druhého, než aby v sobě zapřeli kus vlastní identity, kterou ani neznali. Nepřinesené oběti z nich udělaly oběti sebe samých. Telefonát ji znovu vyprovokuje myslet na muže, na něhož právě čeká, a na ono nepojmenované „to“, co mezi nimi visí jak pavučina na rohu stěny. Ovšem bez pavouka a mouchy. Logicky vzato, když není toho, kdo chytá, nemůže být ani toho, kdo je chycen. Ve skrytu duše snad oba po vzájemné lapenosti touží, ale zpěčují se něco tak ponižujícího sobě přiznat. Raději do nebes velebí svobodu, v níž se rozhodli spřádat a soukat své sny. Svobodu, která jim utrhla křidélka dříve, než jim kdy stačila nějaká narůst. Myslí jí proběhne útržek z jejich nedávného rozhovoru… ∗ ∗ ∗ „Nemůžu pochopit Janu.“ „Jakou Janu?“ zadívá se na ni nechápavě. „Přece mou nejlepší kamarádku z vejšky,“ nakvašeně sykne Julie. Ani tohle jedno jméno, co v jejím životě tolik znamená, si nemůže zapamatovat. 10 „Na dva západy“ „Aha, tak se hned nečerti a řekni, v čem je problém,“ snaží se oddálit její podrážděnost svou připraveností poslouchat. „Vždycky to byla silná, nezávislá ženská, kterou jsem obdivovala. Držela naši partu pohromadě, byla jejím takříkajíc dobrým duchem. S nikým jiným jsem se tak nenasmála a nepobavila jako s ní. A teď…“ „Co myslíš tím teď?“ zeptá se s důrazem na poslední slovo. „Změnila se! I když ona sama to nikdy nepřizná. Nevnímá to, co všichni kolem ní ano. Uzavřela se do vlastního rámu, kde žije jen s tím svým a pro toho svýho a zapomíná na nás. Furt nemá čas, ale má výmluvy, to se jí musí nechat,“ rozčíleně vylévá své pocity na ex. „Jako by to ani nebyla ona…“ „Já bych to tak nedramatizoval,“ zchladí její vášně. „Prostě se změnily okolnosti. Když jste studovaly, byl to život v horizontální poloze. Teď už každá máte jiný žebříček hodnot. To je celý,“ udělá věcnou tečku za problémem. „A která hodnota je nejdůležitější pro tebe?“ „Pro mě?“ Ticho. „Právě teď asi práce. Nemůžu si dovolit ji ztratit, jsem na ní existenčně závislý, dovoluje mi žít život přesně takový, jaký chci.“ „A ztratit mě si dovolit můžeš?“ „Ale prosím tě, nedělej překvapenou,“ odfrkne hlasem pro otrlé a nakloní se k ní blíž. „Tak schválně… Kdyby ses měla rozhodnout mezi ateliérem a mnou, čeho nebo koho by ses vzdala?“ Oba mlčí. Zato jejich zpytující oči vedou dlouhý dialog. Dialog nesmlouvavých partnerů, v němž ani jeden neuhne. Již ví, že věčnost se počítá na vteřiny. Snad na pět, na šest… Zkrátka do chvíle, než ji ona bolestně utne jednoznačnou odpovědí. „Tebe!“ „A to je důvod, proč nemůžeš pochopit Janu.“ ∗ ∗ ∗ Julie pokyne procházejícímu číšníkovi a objedná si další sklenici vína. Ano, zůstane u stejný značky. Zapálí si. Ale jen proto, aby se v její přítomnosti vůbec něco dělo. A s pocitem úlevy a slasti vydechne proužek táhlého kouře. Najednou u protějšího stolu zaregistruje pohled muže, jenž ji prve oslovil. Asi čtyřicátník s prořídlými vlasy, kdysi mohly být černé, s neoholenou, ale usměvavou tváří. A s očima, které jako by se i na dálku omlouvaly za nedávný omyl. Nebo spíše za nějakou nesmytou vinu, co si každý z nás nese v sobě. Když se zadíváte na člověka, jehož neznáte nebo o němž si tuto skutečnost alespoň myslíte, a neznámý váš zájem postřehne, sklouznete z něj zrakem. To však není případ onoho muže. Ten nerušeně civí na ženu dál a už se neomlouvá. Jeho tvář mezitím nabyla nového výrazu a snad i naděje, že žena naproti němu je přece jen Julie. Ne, to není možný, ale ta podoba, kdepak, to je vyloučený, i když… Je to už nějaká doba, netuší jak dlouhá, kdy jel posledním nočním metrem z práce domů a na prázdné místo vedle něj přisedla žena. Žena nápadně podobná a přece tolik vzdálená té, jež si nyní nad sklenkou vína a s cigaretou v ruce krátí chvíle čekání. Žena, kterou si zakázal zapomenout. Nikdy si nepřestal pohrávat s představami, co by bylo, kdyby se tenkrát zachoval jinak, donekonečna splétal příběhy, jež nikdy neodžil… Znovu se dlouze zahledí na cizinku, která již opět s někým telefonuje, a její vzhled v něm vyvolá vzpomínku na osudové letní setká- ní i lítost nad jeho brzkým koncem. V ten moment mu obě ženy splynou v jednu. Již nerozhoduje, která stojí před zrcadlem a která v něm, která sedí v metru a která tady. Tu nynější prostě musí oslovit, aby si dnešní večer později nevyčítal. Zvedne se a nejistým krokem zamíří k ní. Mám ještě čekat, slyší dotyčnou, jak se kohosi ptá v angličtině. Ticho. Odpověď. Cvak. Mobil mizí v kabelce. „Promiňte, že vás znovu obtěžuju.“ „Ano?“ „Ale neviděli jsme se už?“ „Nevzpomínám si.“ Snad kdyby byla v lepší náladě a alespoň na chvíli zapomněla na součet svých pročekaných let, rozverně by dodala, to byste mi musel připomenout, a pak by zašilhala po muži stejným pohledem, jaký měla žena z metra nebo jaký svede ta druhá za zrcadlem… Ale neudělala ani jedno, ani druhé. „Vím, že je to hloupý a dost možná dětinský, ale mohla byste mi prozradit svý jméno… Jen křestní. Prosím Vás!“ „Julie“. – Téměř s posvátnou úctou muž šeptá tři zaklínací slabiky, ju-li-e, které jej vrací v čase a dělí od přítomného dění. Již nevnímá, jak se o podlahu tříští sklo a porcelán a jak podnapilý host vrávoravě poklonkuje před číšníkem… ∗ ∗ ∗ „Dobrý večer,“ nečekaně osloví svou novou přísedící. „Dobrý,“ oplatí mu žena jeho pozdrav a laškovně se zeptá: „My se známe?“ „Zatím ne, ale mohli bysme tu chybu napravit. Co vy na to?“ 11 Sever Západ Východ / západní Čechy „To už asi nestihnem, za chvíli vystupuju.“ Ukončete nástup a výstup, dveře se zavírají, ozve se jim nad hlavou. Někteří odcházejí, jiní zůstávají a noví zaplňují uvolněná místa. „A já se tolik těšil, že mi dáte šanci, abych vám změnil život,“ čtverácky pokračuje v započaté hře. „Jak se vlastně jmenujete?“ „Julie.“ „Tomu říkám osud.“ „A vy?“ Důvěrně se k ní nakloní a s komickou teatrálností se chopí své role: „Jménem ti říci nedokáži, kdože jsem. Mé jméno se mi protiví, že tobě, nejdražší světice, je proti mysli. Mít je tu napsané, já bych je roztrh!“ „Hm, pán je milovník Shakespeara,“ zpola uznale a zpola žertovně prohodí ke svému společníkovi. „A nejen jeho!“ chvástá se Romeo a věru ne o vášni čtenářské. „A koho dalšího?“ „Přece vína, žen a zpěvu. Co jinýho jste měla na mysli?“ Vtom se vůz zastaví a Julie uslyší název své zastávky. Kvapně vstane, zautomatizovaným pohybem si stáhne sukni a šibalsky zamrká na muže. „Škoda, že se o tak zajímavých zálibách nedozvím víc,“ zařehní se. „Ale mohla byste,“ spěšně za ni volá muž, „kdybyste,“ náhle se však zarazí, spolkne slova, co svrbí na jazyku, a namísto nich se jen usměje. Vtom se metro rozjede a navždy se ztratí ve tmě tunelu. 12 „Na dva západy“ Milan Čechura (1949, Ústí nad Labem) žije od malička v Plzni, zpočátku psal písňové texty pro plzeňské hudební skupiny a poté přesedlal na povídky, novely i pohádky; umí humoristické příběhy stejně jako horory nebo rodinné a dědečkovské příběhy (Rodinčení, 2007, Dědečkárna 2010) - ale i pohádky naruby: „Karkulka žije s vlkem/ Už jí to leze krkem.“ Absurdní podobenství, není-liž pravda? Proč píšu To je oblíbená otázka, kterou dostávám na besedách, jichž se zúčastňuji. Aby to nevypadalo, že na ni odpovídám každý týden a ještě musím listovat v kalendáři, abych se podíval, zda mám volno. Tak tomu není. Jsem poměrně neznámý autor regionálního významu. Odpovídám pokaždé stejně. Protože jsem se to naučil. Mohl bych v této úvaze, fejetonu, nebo co z toho vyleze, odpovědět také tak. Mám hejblata to udělat. Ale to bych to mohl rovnou zabalit a už nenapsat nic jiného. A to by se vám nejspíš moc nezamlouvalo, i když člověk nikdy neví. Pokusím se nastínit určité situace, které by mohly korespondovat s nastolenou otázkou. A také se hned podívám na to, zda kopírují skutečnost. Sám jsem zvědav, jak to dopadne. Tak za prvé. Píšu proto, abych byl slavný. Kdo by nechtěl? Rozhovory v nejčtenějších denících, autogramiády v prestižních knihkupectvích, rauty na křtech mých knih, budoucích bestsellerů. Podívejme se, jak to vypadá v této oblasti. Jednou se mnou dělali rozhovor v novinách, ptali se mě, jestli se dobře pamatuji, zda jsem pro to, aby byla zrušena autobusová linka číslo 29. Jestli to přispělo k mé slávě, nevím. Dost pochybuji. Autogramiád jsem absolvoval poměrně hodně, všechny však už před mnoha lety, kdy jsem se podepisoval pod poznámky do žákovských knížek mých nezvedených ratolestí. Rautů jsem několik zažil, to se musím přiznat, ale bylo to při příležitosti křtu knížek někoho úplně jiného. A stejně z toho žádné bestsellery nebyly. To jen abyste věděli. Za druhé. Píšu proto, abych byl bohatý. Po obdržení honoráře bych se zamknul v pokoji, otevřel skříně, v kterých by byly narvány pětitisícovky, nechal je vyklouznout na zem a přehazoval bych je vidlema. Já vím, že se říká vidlemi, ale takhle je to hezčí. Zemitější. A taky bych si s nima zapaloval doutníky. Tuhle jsem otevřel v pokoji skříň, aniž bych se zamknul, a to byla chyba, neboť se na mě vyvalilo, ani vám nebudu říkat co, protože jsem hroznej bordelář a zrovna v té chvíli vešla manželka. A doutník jsem si zapálil jen jednou a neptejte se, kde jsem skončil. Možná zapálit si jej opravdu tou pětitisícovkou, dopadlo by to lépe. Ale kdoví jestli. Tudy cesta také nejspíš nevede. A za třetí. Píšu proto, aby o mě měly zájem ženský. Samozřejmě, že ne žádný chudinky, ale modelky, zpěvačky a vůbec celebrity. Taky milionářky by nebyly k zahození. Už to vidím, jak mě lepá milionářka víská ve vlasech a říká, tedy divochu, ty o tom sexu nejenom dobře píšeš. To je, co? Budu si muset dát panáka. Kdysi dávno o mě projevila zájem jedna ženská. Tak jsme se vzali a už jsme spolu třicet let. Ale v té době jsem ještě nepsal, nebo ne tak intenzivně, tak to asi nebylo kvůli tomu. Budu se jí muset zeptat. To bude facek. Tak nevím. Jak vyplývá z řádek nahoře nad těmito, ani jedna z těchto kategorií není zřejmě ta pravá ořechová. Proč tedy vlastně píšu? Toť otázka. Možná aby na tom světě po mně cosi zůstalo. Něco na tom bude. A taky si představuji, že čtenář, který si mou knihu v nějaké slabé chvíli koupil a v ještě slabší přečetl, ji poté zařadí do své knihovny, kde již čekají jiní. Slavnější. Představte si to. Hemingway, Remarque, Čapek a… Čechura. Dobrý, ne? Tak to vidíte. Takové možnosti se otevíraly a nakonec tohle. Prachobyčejná ješitnost. Ale ono to bez ní nejde. Spisovatel musí být ješitný a tak trochu pako, protože kdyby nebyl, tak by nikdy nic kloudného nenapsal. A jsme u konce. Tak abych to nějak smysluplně uzavřel. Kdyby vám ani teď nebylo ještě jasné, proč píšu, tak je to proto, že do mě v první třídě mlátila paní učitelka tak dlouho pravítkem, až jsem se to naučil. 13 Sever Západ Východ / západní Čechy Markéta Čekanová (1969, Plzeň) je literárně nadanou novinářkou – a takových bývá pomálu! Nespokojuje se publicistikou, umí napsat vážnou i humoristickou povídku, dokumentární knihu a dokonce i roztomilé pohádky. Už také získala Cenu Plže! Bolestné zklamání 17. června Slavili jsme moje sedmdesátiny. Požehnaný věk. Jak odporný výraz! Děti mi koupily počítač, celé odpoledne nedělala rodina nic jiného, než přihlížela, jak syn a zeť „instalují“. Instalatéři! Ode dneška mám tedy počítač. Budu se na něm učit pracovat, budu s dětmi a vnoučaty komunikovat tím e-mailem. 20. června Ten zatracený počítač má tolik zbytečných funkcí! Zmáčknu knoflík a všechno mi někam odjede nebo zmizí úplně. Desetiletá vnučka Barborka mi ale klade na srdce, abych se s ním naučil pracovat, abych byl „in“. 3. července Už ovládám e-mail! Celé odpoledne jsem si psal s Barborkou! Radila mi jak „surfovat“ na internetu. Našel jsem velice zajímavé stránky!!! 9. července Toto je můj poslední zápis do papírového deníku. Loučím se s tebou, notýsku. Do tebe a tvých předchůdců jsem zaznamenával své zážitky, radosti i bolesti 62 let! Další již svěřím počítači. Je to tak praktické! A úhledně napsané! A mohu to kdykoli poslat vnoučatům nebo lidem na druhé straně Země! SBOHEM. 14 „Na dva západy“ 17. září Žádné SBOHEM. Vracím se k tobě, papírový příteli nejvěrnější! Počítač mě hrubě zklamal. Ráno jsem ho zapnul a na obrazovce se začaly objevovat podivné výstrahy a výzvy. Nic nefungovalo. Syn tvrdí, že za to může internet, bůhví co prý jsem stahoval. Ta elektrická škatule je ZAVIROVANÁ! Vypnul jsem ho a nechci s ním nic mít. 20. září V novinách dnes psali, že ty viry napadají nejen počítače, ale třeba i mobilní telefony. Vytáhl jsem počítač ze zásuvky, aby náhodou nenakazil další domácí spotřebiče. 25. září Dnes v noci jsem měl hrůzostrašný sen. Viry začaly z počítače vylézat ven, plížily se pracovnou a v podobě červotočů a dřevomorky napadaly nábytek. Odstěhoval jsem počítač do prázdného pokoje v podkroví. Zamkl jsem ho tam. 7. října Hrozivé noční můry o počítačových virech neustávají. Syn, zeť i vnuk se sice stále nabízejí, že počítač vyléčí, ale já tomu nevěřím. Je to jako rakovina. Jakýmkoli zákrokem dojde jen k intenzivnějšímu bujení. Nechodím do podkroví. 20. října Manželce přestal minulý týden fungovat mixér, mně se včera rozbil holicí strojek a dnes začala zlobit televize. Už je to tady! Viry z počítače napadly celý dům. Je pozdě…. 22. října Rozhodli jsme se: prodáme náš dům včetně zařízení. Nebudeme nic riskovat. Vše je zde zamořeno. Vůbec nejlepší by bylo založit tu požár. Ale na to nemáme to srdce. 15. listopadu Stěhujeme se do domova důchodců. Děti nám ho vyřídily ochotně a neuvěřitelně rychle. Kromě oblečení, které jsme si stejně raději nakoupili nové, nepotřebujeme s sebou vůbec nic. Pár kousků nábytku nám také dají děti ze svého; vezmou si ten náš. Mladí se virů nebojí. Dokonce tvrdí, že počítač se dá vyléčit a s domem prý nic není. Nevěřím jim. Přemluvili nás, abychom dům neprodávali. Postarají se o něj. 27. února Byt v domově důchodců je pro nás dva tak akorát, skoro spíš malý. S naším rozlehlým domem se to nedá srovnat. Ale zase tu nejsou ty viry… 5. března Vysvitlo sluníčko, šli jsme se projít. Došli jsme až k našemu domu. Jsou v něm cizí lidé. Asi Američané. Soused říkal, že jim to naše děti pronajímají za nekřesťanské peníze. Budu se na to muset dětí zeptat. Patnáctého bereme důchod, to přijdou… Karla Erbová (1933, Plzeň) je spolu s Josefem Hrubým erbovním pojmem plzeňské a západočeské poezie, i když od roku 1984 žije v Praze: byla členkou skupiny Červen 63, debutovala v roce 1966, ale po roce 1969 nesměla publikovat. Z její obsáhlé básnické žně si zvláště sbírky Liánový most (2002) a Vasquezův jestřáb (2005) získaly velké uznání. Erbová píše i prózu, i publicistiku, je nositelkou čestné Ceny Plže a dvojnásobnou laureátkou Ceny Bohumila Polana. Její životní krédo by mohlo znít: Neopouštěj mě, básni. V některých slovech slyšíš trávu růst a v jiných ticho málem podebrané A v dalším povzdechne si verš když brzy ráno rozespalý vstane: Zdalipak najdu svého básníka? Já držím tužku a nic víc Jsem pouze ten co stále drží půst a přece se tím plně zalyká když kámen na kameni z té básně ve mně nezůstane 15 Sever Západ Východ / západní Čechy Jednou si plaše zopakujem že jsme tu kdysi šli spíš po jehlách než po jehličí Skřípaly v nás až rezatě pod jezy potopené šífy v kterých se řeka s ulehčením zouvá Dá si břeh pod hlavu a spí Chvilku se přidržíme ticha alespoň za cípek Docela nepatrnou nit Strom nakloní svou žízeň k jihu a voda v kořenech mu bude znít jako když anděl do dlaně si dýchá Ono to z hrdla špatně leze přiznat že už to nebolí Snad A ano-li tak málo Že je to jenom hloupé cokoli co pod nehtem se podebralo Či jazyk v mrazu na železe „Na dva západy“ Za koho dneska vítr slouží mši tak teskně zajíkavou až se nám vlasy ježí Za kým a proč Zapřahá do čtyřspřeží a letí zablácenou vsí V rákosí při břehu už zlaté vlasy planou Skáceli strom Ten co jsem měla ráda Byl už tak starý sotva stál v ratejně vichřic noc co noc Ani o pomoc nevolal Křehký jak úmluvy mezi lidmi Někdy zněl z jeho větví smích tak trochu uštěpačný Bude z něj kolébka Stůl A kus hodíme do ohně aby hřál když v zemi mrazy bydlí Skáceli strom Proč člověk nedokáže mlčet? Alespoň mlčet! Je prudké jaro Od rána zlatě ocejchován psy Jaro jedna drzost houpe se ve větvích Vidělas? Vidělas? sníh stržen k lačným gestům Je utrum Vráteň Je ažaž Uzly a Kotrčí A voda v povříslech svázaná jarní touhou zbavuje klamu všechen čas který si s námi hraje Jenom tak zlehka Přes rameno hodí ti bílý vlas Z přízemí pískot Z galerií potlesk Odstraní barvy Staré rzi Naděje růžové – ty padělané pravdy a když se ohlédnem chcem zvednout ruce k větru v mžiku k zdem přiková je Jen příběh tušíš: Vyschlé staré cesty lidskýma nohama opuštěné Uprostřed změti zimních trav – ta černá s černou bílá v bílé – krajina s křížem Vladařská gesta hor Kam zmizel ranní nach? Poněkud potměšile pak něco prostého: Zamrzlý rybník v lukách My ale stále sem a tam jen probůh vědět kudy! A naše ratio vždy lehce nakřápnuté opět si neví rady A křehké úmluvy tak snadno k porušení Z toho se nedá zrovna žít Na jejich konci stojí smrt opřená nonšalantně o rýč Tři muži v oranžových halenách přes pole nesou k hospodě svou žízeň Ve všech jazycích 16 17 „Na dva západy“ Ivo Fencl (1964, Plzeň) vyrostl v Blovicích, nyní žije ve Starém Plzenci a patří k nejpilnějším a nejplodnějším plzeňským autorům přinejmenším ve třetím tisíciletí: píše i básně, zvláště však dobrodružné příběhy (debutoval knížkou Smí zůstat, Kynžvart, 2001) a pojednání o všech odrůdách paraliteratury. Když vydal povídkovou knihu Zabiji Putina v Karlových Varech, prý se do západních Čech vypravily stovky ruských agentů. Laureát Ceny Plže. Chandu a Lermin, zlí kouzelníci „Kde je Ivana?“ „Kde?“ Manžel dotyčné Ivany zdvihl pěst a... Nos u té pěsti mi náležel a Ivan byl Saša Makedonský a já kuchyňský robot, snad. A oba jsme trpěli bludištěm Eryxu i jako Cyrano a d´Artagnan, jenže... Jenže čas románů minul. Čas románků zato trval. A vládly i hry. Počítačové. A narkotizovaly. Ani už jste netušili, po čem si šlapete, paní kartářko, a bude-li uprostřed Minotaurus. Ivan a já jsme pátrali po Ivaně jako po ikoně. Zavrtávali se hloub. Usrknout z placatky, podal si ji... A chodba za chodbou, past za pastí a my, vězňové mraveniště, ale stále věřící, že o směru pátrání rozhodujeme. Jako o příštím kroku. Svobodně. Jaký omyl. Stěny byly z dveří. Vždycky jsou. Brali jsme systematicky za kliky a nakukovali tam či onam a chodby se nesčetněkrát větvily. Zlověstný sen? Nebo jen dvě tápající mouchy bez křídel? V komnatách ležely prachem zanesené koberce a stály tu oltáře. Jediná šlépěj se odsud nevynořila a my, dva policajti na lovu ikony jsme otevírali truhlice. Dál. Z některých žhnulo peklo, jinde - a za oltáři - pokračovala chodba. Vcelku však pátrání 18 v kupce sena a... SPÍTE NEBO HRAJETE? CHANDU A LERMIN SE PTAJÍ! CHANDU A LERMIN I RÁDI POMOHOU NA ONEN SVĚT. Tak. A nikde žádná Ivana. I tak však postupujem, ne? I tak, i když jako zajatci. A bát se o někoho víc než o sebe a Ivan prý: „Máš ji rád?“ Co s tím vylézá, bastard? Nejspíš. Dost ji ale neznám... A kdo koho zná? Popravdě, lezl jsem za sličnou roky jako ten Spiderman anebo prostě pavouk, ale nechce tě, registroval jsem a dnes... Procházeli jsme sály Eryxu a nemohli uvěřit, že jde o útroby počítače a že se to děje. A že to došlo tak daleko a jsme součástkami dětské hry. A přece právě děti tak často ovládají dospělé a určí směr našlápnutí i šlépějí a moc mají větší než banky. Jsme otroky. Vždycky to tak bylo. A Ivan a Ivana měli dva syny, tak začíná pohádka, a synové si přidělili přezdívky jako na příkaz počítače. Chandu a Lermin, tak to chtěla budoucnost, a ti nás drtili v pěstičkách. Jako klasy. Každý pohyb kuchyňského robota i muže z ložnice řídili, jako byste stáli nad loutkovým divadlem, a my dál hledali jejich mámu. Vše na drátkách. Pozřel Ivanu Eryx? A baví pátrání i malé vrahy? Jsou ledově soustředěni? Jako anakondy před monitory a pod rukou myši? I my jsme však myšáky. Sisyfy. Monitorováni. A žádné soukromní. Svět labyrintu nás objímá - a jinak než Ivana. Sty propadlišť. Kdo je tam? Ivan odklopil víko. Konečně? Uvnitř čekala. Jak útlá kočka, stočena v klubku. Spí? Vzal ji do náruče, vytáhl, rozbalil, protáhla se (což básně nedělávají). Tak procitá novorozeně, pravda, ale šlo o zralou ženu a zdála se dotčena. Konejšil ji a... Našli, rádcové, našli. Ale časy pohádek? Kde zůstaly! Trochu jsem poodstoupil. Jako vždy potlačoval city, když 19 Sever Západ Východ / západní Čechy se mu vymanila. Chytil ji za rameno. Ona jeho. Ona mocněji. Vtahovala Ivana zpátky do bludiště – a rychlá jako vír. Osaměl jsem. Mám se vrátit? Anebo ty dva nemravně sledovat? Bývám zvědavý. Bývám, ale obrátil jsem se a skončil v Ivanině truhle. Zaklapl nad sebe. Ivaninou zadýchané víko zapadlo. Jsem masochista? Nejen! A čekám smrt? A v Ivanině srdci? Obalovala mě jen úplně živoucí tma a stát se zámotkem taky šlo a stejné tmy se dotýkala a před chvílí. Víko zase nahoru. To já? Spíš další pokyn těch dětí a zase jsem už uháněl a toužil ovládnout Chandua a Lermina, ale jak? V dáli jsem zbystřil bílý cíp. Ivanin přiléhavý šat. Doběhnu? Nebo doběhnou mě? A co? V truhle to stejně bylo na nic a je třeba žít. Tu jsem Ivanovi a Ivaně skoro vletěl do náruče. O čemsi rokovali na křižovatce chodeb. Otočil se ke mně vstřícně a kudy prý ven? „Ivana to neví?“ Ani se na mne nepodívala. Poradil jsem! Automaticky poslechli! Tak. I já radil automaticky a vždycky jim chtěl pomáhat a stačila věta a já ožil. Vždycky. Šli jsme. Chodby se větvily. Tohle místo poznávám, i když jsou křižovatky kříže, a plný energie jásám a ženu se a vedu, tak proč jsi, Ivano, uondaná a ty zplihlý? Že jsme jen kapky? Kapky už tisíckrát prošlé koloběhem Eryxu? „Světlo!“ Stáli jsme na městském chodníku. Nad kanálem. „To nás vyblil?“ otočil se ke mně. A dáš Ivaně pokoj? Odcházeli. Jen do dalšího labyrintu ulic - v soumraku. Přece se nevzdám! Buď zbaběle odumřít nebo dokázat, že nejsem tak špatný. Jim. Ale být tvůrcem her, dělal bych to jinak. Soustředěně bych zdokonaloval vztah páru. 20 „Na dva západy“ Pracoval na něm. Ano, ty dva si idealizuji a asi nemístně, ale hráli by pod mým vlivem, jenže Chandu a Lermin dál velí. Už jim nestačí trhací hračky a... „Ivano, podívej se na mě aspoň!“ I kdyby se podívala, co z toho? Stejně bych nejspíš uslyšel „už kamarády máme“, jako vždy, a rysy by jí ztuhly. Ztvrdly. Z cesty! řekla by Ivana a bolest neroste přímočaře, a to ani uvnitř počítačové hry. Násobí se po chvílích. A mezi chvílemi pučí naděje. Zbytečně. „Chcete ho na hraní?“ zeptala se konečně synů. „Jo? Tak od počítače! Bylo toho dost“ Poslechli a ODPOJENO. DATABÁZE NEBUDE DOPLŇOVÁNA. PONECHAT V KATEGORII DĚTSKÁ HRA. „Mami!“ „Ano?“ „Už ho nesložíme, škoda!“ „Jakápak škoda, je to mrtvé!“ „Jo, ale jen uvnitř!“ lamentovali oba kouzelníci a strkali mě bez jakéhokoli vyrušení do popelnice. Václav Gruber (1953, Plzeň) je tím, komu se říká „spisovatel-lékař“. Píše prózy převážně z nemocničního a pacientského prostředí (nyní působí jako rehabilitační lékař v Holýšově, kde žije), inklinuje však stále víc k závažné společenské tématice, jak to potvrzuje jeho nejvýznamnější knížka Počkám do tmy (2002). Nevyhýbá se však ani humoristické a satirické tvorbě - kupříkladu v cyklu „plžích“ pohádek. Laerdal 2 (Plíhovy plží pohádky II) „Dokončili další kus, všiml jsi si?“ „Všiml,“ odpověděl Ondřej lhostejným hlasem. „Naštěstí jim to jde dost pomalu, ale jednou to možná dokončí.“ „Nedokončí. A kdyby... Bude to trvat tolik let, že my dva si s tím určitě nemusíme dělat starosti.“ „Ondro, takhle nemluv, nejde přece jen o nás.“ „Já vím, pro dobro příštích generací, záleží na našich potomcích, v budoucnosti je perspektiva... a neříkej mi Ondro. Kolikrát už jsem ti to říkal. Je to nepříjemné. Ondro... tak blbě to drhne už jenom, když se to řekne nahlas.“ „Promiň. Vždycky zapomenu. Ten dálniční okruh mi ale fakt dělá starosti.“ „Jaký okruh, prosím tě. Blbej oblouk kolem města a trvalo jim to třicet let. A na severu jim to půjde ještě pomaleji. Na severu je zima. Když je jim zima, zalezou.“ „To je fakt, alespoň v něčem se dovedou chovat rozumě. Proto taky začali na jihu... Jenže to je ten malér. Na jih už se nedostaneme. Kruci, když si vzpomenu na ty pampelišky v Lužanech...“ hlemýžď Alois se požitkářsky protáhl. „Nevykládej, že jsi se někdy doplazil až do Lužan.“ „Já ne, ale děda mi o tom povídal. Teď už se tam nedoplazím. Přes dálnici nepřelezeš.“ „Můžeme jinam,“ pokrčil rameny Ondřej. „Jo? Jinam? No, na Rokycany a dál tímhle směrem mě to tedy neláká. Na západ už to v podstatě taky nejde. A na sever? Do zimy?“ „Třeba to tam není tak hrozný. A kdyby, můžeš se zavíčkovat.“ „Zavíčkovat se můžeme. Jenže to nejde na moc dlouho. A taky tě můžou zavíčkovaného sebrat a vyexpedovat do Francie.“ „Počkej, Lojzo, nech mě chvíli myslet. Když to jde do Francie...“ Šnekovi Ondřejovi se rozkmitala tykadla a z ulity začalo mírně sálat teplo. „Nespoléhal bych se na to, že jim pak ve Francii nějak zdrhnem.“ „Fuj, Lojzo. Zdrhnem... Neslyšíš, jak to dře? Možná bychom jim tam pak nějak vyklouzli, ale na to bych se nespoléhal. Počkej ještě chvilku.“ Alois se pohodlně natáhl a čekal. V duchu si představoval, jak se pomalu plazí po louce plné pampelišek. „Mám to,“ vykřikl Ondřej, „letecky. Normálně se přes tu blbou dálnici dostaneme vzduchem.“ „Chceš unést letadlo?“ „Ještě nevím. Unést, ukrást, vyrobit. V každém případě k tomu musíme mít další informace. Dnes to nevyřešíme.“ Alois s Ondřejem se rozhodli, že polezou shánět informace. Dokud je čas. Další porada bude zase doma u Aloise. Je starší a línější. „Mrskni sebou, Ondřeji. Ti lumpové nás tu chtějí opravdu obklíčit.“ 21 Sever Západ Východ / západní Čechy Uřícený hlemýžď Ondřej vpadl do otlučené drenážní roury, kde bydlel jeho kamarád. Zastavil trochu smykem doprava a oddechl si. „Co blázníš?“ naklonil Alois k Ondřejovi tykadla i oči. „Mám to.“ „Letadlo?“ „To bych měl taky, ale existuje bezpečnější cesta.“ „Povídej, Ondro.“ „Zase...“ „Promiň, Ondřeji.“ „Leteckou dopravu zajišťuje čáp. Je to ale příšerně riskantní. Zalezeš do ulity, čáp tě vezme do zobáku a letíš. Za pár minut v Nepomuku. Jenže jak zahlédne žábu, otevře zobák. Vím to od party kluků z Černic. Mají tu dálnici za barákem, takže ještě navíc příšerný kravál. Domluvili se s čápem. Zmerčil žábu hned po startu. Blbeček. Povídali, že to bylo strašné. Zasvištělo to a prásk. Rovnou na tu dálnici, což už bylo samozřejmě jedno. Vrátili letenky všichni.“ „No, dost drsná historka.“ „Jo,“ přikývl Ondřej, „strašně drsná.“ „Když jsi přiběhl, vypadal jsi ale dost optimisticky.“ „Povídal jsem ti, že existuje bezpečnější cesta. Ti potrhlí dvojnožci tam udělali tunel.“ „No a co?“ pokrčil Alois tykadly. „Opravdický tunel. Díru do země. Rozumíš tomu, dálnice je chvilku pod zemí, normálně se nad ní přeplazíme. Fofrem si zabal, vyrážíme. K úpatí vrchu zvaného Valík dorazili Alois s Ondřejem v únoru 2010. Na místě rychle zjistili, že s přeplazením dálnice to bude slo22 „Na dva západy“ žitější. Tunel nespočíval v zanoření dálnice pod normální povrch. Dálnice vedla skrz kopec. V základním táboře na jih od Radobyčic bylo živo. Na výstup se tu připravovalo několik výprav z jižního okraje a dokonce i jedna expedice ze zoologické zahrady. Její náčelník po setmění vyprávěl Aloisovi příšerné historky o tom, jak se šimpanzi naučili vařit hlemýždí polévku. Alois s Ondřejem se zapojili do příprav. Vzhledem k tomu, že zdolání kopce je možné jen v krátkém období, kdy není náledí ani sníh, a to je většinou jen od března do listopadu, bylo nutné co nejrychleji připravit alespoň výškové tábory 1 a 2 před hranicí ledu. Oba museli také absolvovat alespoň základní výcvik v používání vlečného lana a protiskluzových řetězů, ve vzájemném jištění při lezení ve skupině, v bivakování ve stěně. Druhého března vyrazili dva netrpěliví mladí šneci sami. Nikomu v táboře nic neřekli a vydali se k vrcholu. Skutáleli se už třetího a zastavili se o cihlu, která vyčnívala ze závěje ve východní části základního tábora. Dvě suchá křupnutí a bylo to. První organizovaný pokus o výstup byl zahájen osmého března. Vrcholovou skupinu vedl náčelník ze zoologické zahrady a Alois s Ondřejem byli v zajišťovacím družstvu v druhém postupovém táboře. Otrlí seveřani se vrátili v polovině dubna. „Ti blázniví lidi tam snad ještě naváželi materiál, aby to bylo vyšší.“ „Vidíš,“ naklonil se Alois k Ondřejovi. „Povídal jsem ti to, obklíčí nás tu.“ „Hm,“ pokýval Ondřej očima.“ Hele, když jsem jednal s těmi ptáky, byla tam taky jedna labuť.“ „Taky zajišťují leteckou přepravu?“ „Ne,“ zavrtěl Ondřej tykadly, „mají moc malé zobáky. Ale lítají daleko na sever.“ „A co z toho?“ odsekl Alois. „Prý tam lidi stavějí opravdické tunely. Ne jako tohle.“ mrskl pohrdlivě směrem k Valíku, „kopec jako hrom a tunel pár stovek metrů. Nejspíš to udělali, jenom aby nás sem nalákali a až budeme zavíčkovaní odpočívat, posbírají nás. Mimochodem, měli bychom asi stavět hlídky.“ „Hele, co vykládala ta labuť o tunelech.“ „Jo, vidíš. Tak tam na severu, co lítají na zimu, tak tam dělají lidi tunely, co jsou dlouhý i kilometry. Rozumíš, kilometry.“ „Kecáš,“ ušklíbl se Alois. „Největší tunely dělají lidi u nás.“ „Tak ta labuť vykládala, že dokonce proletěla tunel, co byl dlouhý jako odsud do Švihova. Skoro pětadvacet kilometrů. Naštěstí jsou prý tam tři odpočívadla, kde se dá přistát a odfrknout.“ „No dobře, dejme tomu, že tě ta labuť nebalamutila, co z toho vyplývá pro nás?“ „Mysli, ne? Když dokážou udělat takovouhle díru v zemi lidi...“ barevné lepicí pásky na skládce nedaleko od původního základního tábora. Krtci ji použili jako povrchovou úpravu provozních tubusů. Samozřejmě lepidlem dolů na podklad. Na zbytky a odstřižky Ondřej chytal mouchy a komáry. Blížila se zima. „Tak zítra vyrážíme,“ povzdechl si Alois. „Na jih, na pampelišky...“ „Nefňukej, vždyť se můžeme kdykoliv vrátit. Tahle stavba vydrží,“ kývl tykadlem k severnímu portálu dvojitého tunelu. „Krtci jsou fakt machři.“ „Jo“, přikývl Alois. „Teď ať si Plzeňáci klidně ten dálniční okruh dokončí. Stejně bych ale nikdy neřekl, že největší tunel v Čechách udělají hlemýždi s krtky.“ Kopat začali v květnu. Nejdřív sami. Pak si ale ten hlemýžď ze zoologické zahrady vzpomněl, že existují specialisti. První krtek se do prací zapojil, když měli vyhrabáno asi půl metru. Přišel, koukl na dosavadní dílo, trochu si přitáhl kšandy na modrých montérkách, plivl do dlaní a začal se ohánět rýčem. Brzy přivedl kamarády a příbuzné. Hlemýždi teď měli na starosti lovení hmyzu a krtci pracovali. Velkoryse. Dva oddělené tubusy, mezi nimi servisní koridor. Ondřej se proslavil objevem několika balíků 23 Sever Západ Východ / západní Čechy Josef Hrubý (1932, Černětice u Volyně) je živoucím klasikem plzeňské literární tvorby, svým významem však přesahujícím regionální limity. Byl vůdčí osobností skupiny Červen 63, která tehdy signalizovala obrodu a obnovu místního literárního dění. Vedl Knihovnu města Plzně, po roce 1969 nesměl publikovat a „vydával“ jen bibliofilie. Debutoval v roce 1960, z jeho rozsáhlé básnické tvorby připomeňme alespoň novější sbírky Yorick (1965) či Osoby (2004). Dvojnásobný laureát Ceny Bohumila Polana, nositel čestné Ceny Plže. A ta jeho úžasná sbírka autogramů! *** A na druhé straně: kdyby nebyl tak beznadějně plný znání pravděpodobně by nemaloval tak zázračně vidoucí obrazy Knihy na polici které se stydí Polní cesta do Trpělivosti Jak se milují zlaté rybičky Gottfried Benn si zavazuje boty Střely jsou štíhlé On viděl jak si kresby ukusovaly z jeho osudu Jednou mu do rána zbělely vlasy Nikdo s ním nechtěl posedět jako by byl prašivý Každý obraz který odnes do rámárny byl sychravý 24 „Na dva západy“ *** Na břehu šumění přechvění pláskání Útes tě očichává Negramotné vlny olizují sráz Slunce stříká med až k obzoru Zelené linie Absint Kdesi též slza z Carnaku Zde přenocuje pod menhiry *** To je k nedospání už zase mozek trne a podzim nepřestává sténat v plotu ve vratech za oltářem v tobě přes slzy které držíš za očima To je tvá tekutá abeceda Dvě kostky ledu Arktida *** Červ historie Úhoř historie Pavouk historie Býk historie Rypák historie Harpuna historie Vši historie Potkani historie V očích sochy led Viděti Všechno se v něm zhroutilo neb lyrika není kořenářský krám Už se zase běží mýlit Bludným kamenem vzpomínky spěchá přikrýt prapředka do nekonečně vzdálené blízkosti tam kde obraz je byl a bude pootevřen Loket slov ohýbal se a měřil zrcadlovou síň kde si vyprávěly stíny a bylo vidět viděti *** Čteš knihu je nachová a pak čteš šedou Salonní břečku Mráz velehor Zrzavý kýč v červeném Biografii zlosti Ocelová fakta Noční duši nepocházející z rozumu Dvěma prsty obracíš stránku z prostoru umírání rovnou do rozmarných vět Němostí přejedená písmenka řádky odsypávají a přebírají hrášek v meziprostoru dvou rafijí až do zemí které nejsou *** Naděje se houfují ale drncá to Jdi potichu vyplašíš na louce rosu jetel a kravince Šípkový keř Jako psa ho pohlaď 25 Sever Západ Východ / západní Čechy *** Vstupuješ do vlastní tmy s dávnými gesty prapředků Ani jedno gesto nepřidáš Tolik si tě dědkové a báby opakují Žasneš Stesk prší obráceně „Na dva západy“ Ivo Hucl (1961, Plzeň) se po roce 1989 stáhl z tehdejší alternativní kultury do ústraní, studuje dálněvýchodní filosofii, vyznává čajovou kulturu, je kurátorem výstav a autorem rozhlasových pořadů – a doby, kdy pořádal literárně-výtvarné performance a spolupracoval s Oldřichem Janotou, už dávno minuly. Publikoval snad pouze v samizdatovém Voknu a poté v Pěší zóně. Podle svých vlastních slov “literární život v Čechách nesleduje a nevyhledává”, týž život by však měl sledovat a vyhledávat jeho kosmogonicky pozemské básnické texty či spíše meditace. Ostrovní básně I ten Homér si zaslouží být ze závodů vyhozen a ztlučen holí.. Herakleitos z Efesu 22. 7. 2007 Puerto Sagunto Odraz letního nebe v zrcadle moře až k pochopení Tolik světla v záplavách písku odlesk vln, bělost kostí Sníh, sníh stále padající sníh Dnes v noci se mi zdálo o chladných fosforeskujících rybách Třpyt jejich očí se řinul jako příboj A zrcadla zrcadlila labyrinty dalších zrcadel Až k horizontu až k totožnosti slov a věcí 26 Kamenů, rozmarýnu, kolonií bodláků Mrkve i divokého česneku Vše najednou mluví Vše najednou rozumí a mlčí A tvá láska se opět dotkla mé skryté hrůzy Kámen v kameni Vlna ve vlně Květ v květu Ztracen navždy ztracen v zářící kleci 23. 7. 2007 Gilet Z břicha mi vyrostla vysoká palma V koruně hnízdo krys v kořenech temné mumlání vášně A kolem tebe nebe a moře kvetoucí řepky a uvadající květy kaštanů Písek mého těla vál napospas tvému větru Duna za dunou Plíživě beze stop jako beduínská karavana Vše najednou mluví Vše najednou naslouchá Vše najednou rozumí a mlčí Kamenné molo líbá bílé mraky a tančí v tvém slunečním svitu opuštěnou pláží Po horizontu plují rybářské lodě s nákladem vlhkých krevet Chvěji se chladem když z útesů vzlíná zlověstná pěna a z rozšlapaných mušlí šlehají plameny zapomnění Zavírám oči před dráždivou levandulovou modří Má i tvá ruka se stává rackem a proniká do hlubin tohoto oceánu Na rozpáleném těle mi vítr zanechal pouze stopy tvé soli 11. 7. 1992 Bruggy /Miep/ Odkud povstávají všechny věci a jména? Fazole pnoucí se po dřevěném rámu Beránek Van Eycka Zlatá kukuřice Plyšový medvídek který pláče? Byl by to dlouhý příběh O korybantech O době snů O nepřetržité dráze nebes Ze zahrady odchází světlo Stíny se ztrácí Všude voní přezrálé plody josty Na střechu domu usedl jespák v zobáku stříbrnou rybu 27 Sever Západ Východ / západní Čechy Miep stojí v kuchyni připravuje kávu a mandlový dort 23. 6. 2004 Klášter Vilémov Pamatuješ? Tichá píseň jakoby padala zpět do jejího hrdla Záblesk vlčího máku v obilném poli Hřmělo 25. 6. 2003 Ostrov Vis /Julii/ Divoká růže nás na chvíli zdržela mezi vrátky Ó kopce porostlé piniemi a klečí o čem s vámi rozmlouvá vítr za bezvětří? Co si přeje písek když vlna za vlnou smívá naše stopy z pláže? Co vědí o utrpení ostny mořského ježka hluboko v tvé noze? Je osamělý zpěv kosa v časném jitru i tvojí písní? A vlnící se větve vrby pod Libeňským mostem tvými vlasy? V okapové rouře dnes celou noc zvonil tenký pramínek smutku 28 25. 6. 2004 /Vladimíru Václavkovi/ I. Zapomněl jsem na zemi „Kdo umře letos má vystaráno na příští rok…“ Zapomněl jsem na nebe „Něk odpadně čo je kolísavé…“ Aleluja Zapomněl jsem na tebe „Jsem mrakem svého nebe…“ Zapomněl jsem na sebe „Klec, klec, bez konce.” 29 Sever Západ Východ / západní Čechy „Na dva západy“ Tomáš Hudec (1954, Praha) vystudoval v Praze knihovnictví, poté spolupracoval v Plzni s rozhlasovou literární redakcí a několik let byl šéfredaktorem plzeňské kulturní revue Pěší zóna. V roce 1999 vydal básnickou prvotinu Texty, vystavuje též své tisky a grafiky a připravuje literární večery. V poezii se mj. táže: A co je uvnitř ohně? Která ústa ho vydechují? *** *** *** I. neklidné oko, předpověď zatemnění – II. písečné lamento pod dvojitým světlem, *** Klíč od předpeklí v kukuřičném poli; bláto, trčící stvoly – déšť a křečovité stahy země. *** ...zpovídání se mrazu – nesmířeně obrněným kostem, odvrácené tváři, podmostnímu křiku. 30 únor – zblázněný – v předsmrtném křiku – zimničně roztřesený – průrvy: v třesku šedi bez-jazyčná vyznání hluchoprázdnu, třaskavému času v kostřičkovém uhranutí, *** vytrácení se: slepě – bez uzardění – a na-půl křikem tmy – předurčené – *** šepoty nad mrakem, vklíněným do drti hvězd, *** smuteční slunce – terč Variace na tmu I. Po lokty ve tmě. Bude ti scházet dech. II. Skonči to. V loketních variacích, propadlý do mlhy. *** teď rozeseté je to, ohvězděné a černostěnné, a v krystalu se přezíravost zmatňuje a ohýnkem se dotýká. *** …vytratilo se nebešťanství, bez-zázračno koná se – Hortensie Hustolesová (1961, Aš) vydala vlastním nákladem nebo v malých nakladatelstvích celou řadu básnických tisků, které posléze seskupila do filigránního básnického souboru Bílá růže na střence noci (2004), po níž následovala sbírka mortuální poezie Ochočené smrti (2005) – to vše pod občanským jménem Viktorie Rybáková, která si zvolila nové literární jméno. Žije v Chebu a má renomé vynikající umělecké fotografky. A pohrává si za lesních toulek s fixní ideou, že básníkem/řkou být nechce. Ale je, jím i jí. /“A básníkem být nechci“/ Chci spát Pod kryptou vědomí odehraje se život Pak hlas mi daruje Báseň – sarkofág * Dovezli uhlí Poštou přišel popel matky na dobírku Venku parafínová tma *** „Kdyby“ je trest Nevíš jak jej nést 31 Sever Západ Východ / západní Čechy *** „Na dva západy“ *** *** Jaká je samota hýčkaná před světem? Polehává světlo ve zraněném lese Vždy jsem psala cizí tváři Nevím Buky se dívají věčně jak sloni Bohu se jen kořím Znám jen tu střeženou zvířetem *** Úzkosti prostupují zdmi tak jako fialky zvýrazňují vůni tlení *** Stvořila jsem bezrukého démona a objímám ho kdy se mně zachce On nemá čím uchopit mé srdce a já zase nemám nic proti tanci Už je zas loni *** Všechny od prahu odehnat Jen tak si s nimi můžeš psát Těsnopisem ostrovana *** Vykvetla Rosa definitiva Ve skleníku bolesti *** Umře-li přítel uvlastníš stesk Vzpomínku – citadelu Zemře-li nepřítel zbroj vroste do těla To on staví i když boří *** Prudce zaklapnu víčka jako bych chtěla obraz pohřbít A přesto vidím světlo tančit A vlčí máky Rdousit tmu *** Stvoly květů noci kosím Nic nemusím /…a zbav mě od zlého prosím…/ *** Nevzdaluji se z domu aniž bych narazila na les *** Cesta souvislé výtluky Ukazatel rovnoběžně s kmenem smrku *** S každou svící Upaluješ hmouřenína Jak bezrukému hlava plane! Poplač s ním *** Neplatní andělé ze špinavého sněhu Ale ještě Oslňují Teprv osamíš 32 33 Sever Západ Východ / západní Čechy *** Zbavíš se jména Nevoláš Ale z lesů ozývá se: cizí! cizí! cizí! Odpovíš tím že zmizíš 34 „Na dva západy“ Irena Natálie Chaloupková (1976, Plzeň) prozatím publikovala jen časopisecky, ale v jejím „šuplíku“ bychom našli pestrou směsici žánrových přístupů: píše jazykové skeče, civilistické básně – a dokonce i povídkové romance, pravděpodobně jako jedna z posledních nebo jako jediná v Plzni. A jistě překvapí ještě něčím jiným. V chapadlech smrti Stál v ordinaci doktora Marchanda. Byla zalitá nepatřičně optimistickým sluncem. Nenápadně přešlapoval z jedné nohy na druhou a čekal na lékaře, který odešel pro jeho výsledky. Hned jak se mu v kanceláři rozezvučel telefon a on ve sluchátku slyšel známý hlas, zamrazilo ho. Zjevně nebylo něco v pořádku. Klapnutí dveří a přicházející kroky ho rázem vrátily do reality. Snad to nebude zase až tak strašné, napadlo ho na moment. Lékařův výraz ho však vyvedl z omylu. „Tak, tady to mám,“ promluvil a mávl důležitými materiály. „Omlouvám se, že jsem vás nechal tak dlouho čekat.“ Marc jen mlčky pokrčil rameny. Vyčkával. „Podívejte se,“ váhal lékař, „nebudu před vámi nic zastírat. Tady je to všechno.“ „To jsou výsledky těch vyšetření, co jste nechal ještě dodatečně dělat?“ Lékař pokýval hlavou. „Měl jste podezření?“ „Z vašich bolestí a z toho, co jste mi říkal? Ano, měl. Lékařka, která vám dělala vyšetření posledně, když jsem tady bohužel nebyl, jakýmsi neomluvitelným nedopatřením přehlédla… Přehlédla… rostoucí nádor. V tu chvíli se s tím dalo ještě něco dělat. Operace, chemoterapie, naděje na vyléčení.“ Marc jen mlčky naslouchal. Pomalu mu to začalo docházet. To snad není pravda. To nemůže být pravda. Teď ne! Ne! Zrovna teď, když se mu po tak dlouhé době bolesti, ztrát, slz a utrpení začalo dařit. Teď ne! Zvuky slyšel velice zdálky. Hlas doktora Marchanda se mu rozplýval někde v nekonečnu žití. Tak tohle je v háji. Tohle je už opravdu v háji. Pocítil prudkou bolest hlavy. Konečně tedy ví, z čeho to pramení. Konečně zná původce svých nečekaných stavů, které ho už téměř dva roky znepokojují. Musel se zachytit za hranu stolu, u kterého stál. „Jste v pořádku?“ slyšel lékaře už zcela jasně. Několikrát prudce zamrkal. „Ano, ano, jsem. Pochopil jsem to dobře, že teď už žádná šance není? Už je pryč? Skutečně?“ Hlas se mu nepatrně zachvěl jakýmsi zoufalým smíchem. Doktor Marchand ho upřeně pozoroval. Cítil s ním. Bylo mu to velice líto. Tak dlouho s ním bojoval o život, až Marc nakonec zvítězil. Ale za jakou cenu? Na jak dlouho? Navíc, za měsíc mu bude teprve třiatřicet. Tady byla všechna slova útěchy zbytečná. „Skutečně. Troufám si říci, že byste to na sto procent prohrál. Tady už žádný zásah nepomůže. Budeme se ale snažit vám to co nejvíce ulehčit.“ „Děkuji,“ ušklíbl se Marc. „Ne vážně,“ zarazil se. „Děkuji. Za všechno. Měl jste se mnou jen samá trápení a vidíte, nikam to nevedlo.“ „To neříkejte.“ „Jak dlouho?“ odbočil Marc otázkou, která ho už dlouho pálila na jazyku. „Dva, tři měsíce,“ odpověděl stručně lékař. Marc přikývl. „O.K. Můžu jít?“ Doktor Marchand vzal ze stolu předem vypsaný recept. Marc se pousmál. „Cestou si to někde vyzvedněte. Budete je potřebovat.“ „Už se těším. Díky.“ „A zastavte se. Určitě.“ Marc opět jen přikývl. Vyšli ze dveří. Z druhé strany chodby právě mířila směrem k nim mladá lékařka. Poznal ji okamžitě. Ona jeho také. Zarazila se, než váhavě došla až k nim. Nebylo vyhnutí. Sledovala toho mladého, velice přitažlivého muže, kterého vlastně zabila, jak tam stojí zády opřen o stěnu a široce otevřenýma očima se doslova vpíjí do jejích. Pocítila nevolnost. „Bon jour,“ snažila se ji překonat, ale nedokázala to. Odvrátila pohled. „Já…,“ zkusila to znovu nervózně. „Je to neomluvitelné. V nemocnici končím. Můžete mě žalovat. Můžete si se mnou dělat, co chcete.“ „Ne,“ zastavil proud jejích nešťastných slov překvapivě rázně. „To ne. Už jste dostatečně potrestaná svým svědomím, které vám nedá spát.“ Vzhlédla k němu. Opět se střetli pohledem. Už ho snesla. Chtěla vědět, kdo je tenhle Marc Maréchal. Čekala všechno, jen ne pohled do jeho neuvěřitelně vyrovnané tváře. Mrazilo jí z toho v zádech. „Jen mi řekněte,“ promluvil tichým hlasem, „proč jsem to všechno předtím musel přežít? Proč jsem všechno tak těžko překonal, aby to pak stejně muselo skončit? Kde je nějaký Bůh? Já jsem mu věřil. Dlouho jsem mu věřil, i když jsem nikdy nepochopil, jak může dopustit tolik utrpení na světě. Asi jsem ho přecenil… Ne, přecenil jsem sebe a lidi kolem. Jen lidé…,“ odmlčel se. „Jen lidé jsou vinni.“ Odlepil se od zdi a bez rozloučení odcházel dlouhou chodbou. Oba lékaři za ním jen mlčky hleděli. 35 Sever Západ Východ / západní Čechy Dlouhou chvíli pak seděl ve vozidle před nemocnicí. Hlavu položenou na volantu, nevnímal. Nebyl schopen vnímat ty živoucí lidi kolem. On už mezi ně nepatřil. Opět se ocitl kdesi daleko ve svém světě za tlustým sklem. Smrtelné akvárium odloučení. Ne, tentokrát se ven nedostane. Tentokrát už ne. Ale bylo tak hezky tam, venku. Narovnal se a rozhlédl se kolem sebe. Vzdalující se svět. A co teď, Marku Maréchale? Co uděláš? Kam půjdeš? Komu se svěříš? Dokážeš to vůbec? Jsi schopen podívat se pravdě do očí? A ti ostatní? Nathalie? Musel si utřídit myšlenky. Musel zmizet. Zhluboka se nadechl, nastartoval a pomalu, jakoby i v tomto směru váhal, odjel. Vysokou rychlostí se řítil stále vpřed. Nevěděl, kam jede. Neměl žádný cíl. Adrenalin stoupal, problémy se rozplývaly. Ta krásná krajina kolem ho uchvacovala. Chtěl se v ní ztratit, nechat se jí úplně celý pohltit. Místo toho zastavil v jedné velice malebné vesničce, alespoň jemu tak připadala. Byl už velmi unavený, a tak s radostí uvítal pohled na malý hotýlek, který byl stejně tak neskutečný, jako celé okolí. Druhý den ráno dívka, která Marca včera ubytovávala, už netrpělivě vyhlížela toho neznámého tmavovlasého cizince, který ji velice okouzlil a který se tak odlišoval od mužů, kteří tu obyčejně přenocovávali. Právě vycházel. Ještě ho zahlédla, jak si sedá na venkovní schody a zapaluje si. Její matka, majitelka penzionu, se právě vrátila ke své práci, a tak Nicole neváhala a šla za ním. Sedla si vedle něj na jeden ze schodů a stejně jako on hleděla mlčky před sebe do otevřené krajiny. „Já vím, že chcete být sám,“ promluvila po 36 „Na dva západy“ chvíli. „Ukážu vám místa, kde se vám to bude moc líbit. Jistě tam najdete odpovědi na otázky, na které je teď marně hledáte.“ Pátravě se na ni podíval. Mlčel. „Zdejší krajina je krásná,“ pokračovala ona. „A rozháraná. Stejně jako vy. Splynete dokonale.“ Stále mlčel a díval se na ni. „Pojďte.“ Vstala, bezprostředně ho vzala za ruku a vedla pryč. Neprotestoval. Seděli čelem k sobě na vrcholu kopce zády opřeni o nevysoké skály. Hleděli ze srázu dolů. Za celou cestu nepromluvili ani slovo. „Nádhera,“ prolomil ticho první Marc. „Osvobozující nádhera. Měla jste pravdu.“ Přikývla. „Proto to tu tak miluji. Nechtěla bych žít jinde. Ten váš velký svět mě neláká.“ Musel se pousmát. „To je fakt, není o co stát. Člověk pak stejně utíká sem.“ Unaveně zaklonil hlavu a opřel ji o rozpálený kámen. Hleděl směrem ke slunci. „Už je vám líp?“ Kývl na souhlas. „Jste nemocný? Utíkáte před nemocí?“ zeptala se věcně, ale z jejího hlasu vycítil jakousi naléhavost. Krátce ji sjel pohledem, než se odvrátil a zahleděl se zpět do krajiny. Kde se to vlastně ocitl? Proč tu tak sedí? Proč utíká? Před čím? Stejně neuteče. A proč na něj ta neznámá dívka působí tak uklidňujícím dojmem? Byla by z ní skvělá zdravotní sestra, napadlo ho nesmyslně. Má vrozený talent. „Dlouho? Vážně?“ slyšel v dálce její slova. Jeho mlčení si vyložila jako souhlas. „Celkem dlouho. Vím to ale teprve čtyřiadvacet hodin. A jestli vážně? Dalo by se to tak říct. Horší už to asi nebude.“ Stále zíral před sebe. Neměl odvahu se jí podívat do očí. Přisedla si k němu, vzala ho za ruku, naklonila se k němu a letmo ho políbila na tvář. Neovládl se a polibek jí oplatil. Zastyděl se. Pevně mu stiskla ruku, kterou stále ještě nepustila. „Tak hodně síly a odvahy. Sílu můžete načerpat tady, odvahu už musíte hledat jen a jen v sobě.“ Svižně se zvedla a odkráčela zpět k hotelu. Osaměl. O mnoho hodin později pak leželi proti sobě na zádech na louce hlavami u sebe a pozorovali hvězdy nad sebou. Bylo teplo a jasno a kolem nich příroda vydávala své pradávné zvuky života. Nicole vyrazila Marca hledat, když se celý den neukázal. Začalo se stmívat a ona moc dobře věděla, jak snadné je ve zdejších lesech zabloudit. Našla ho pololežícího u vzrostlé borovice, do které před lety, ještě když byla malá, uhodil blesk. Všiml si toho? Přiblížila se k němu. Zdálo se, že ji nevnímá. Když už byla dva kroky od něho, vztáhl proti ní ruku, jakoby se bránil. „Ne, ne, nepřibližujte se ke mně. Ne, teď ne. Nechte mě být. Panebože, nechte mě už být. Myslel jsem, že jsem vás zabil. Zabil jsem vás. Už mě nechte,“ křičel zmateně. Zarazila se. Ustoupila. V očích měl hrůzu a děs. Bála se ho. Mlčky stála opodál a klepala se po celém těle. Očima rozšířenýma strachem hleděla na něj, jak si pokládá hlavu do dlaní a celý se choulí u toho usmrceného stromu. Strach přemohla lítost. Poklekla vedle něho a jemně, aby se jí ještě víc nelekl, ho vzala kolem ramen. Košili měl celou propocenou, nalepenou na zádech a cloumala jím horečka. Pomalu se uklidňoval. Váhavě vzhlédl. Oddechl si. „To jste vy?“ Nesmyslně přikývla. „Omlouvám se. Vyděsila jste mě. Viděl jsem někoho jiného. Nevím, jak je to možné. Je to tak… Ještě se mi to nestalo. Panebože.“ Rychlými pohyby si mnul čelo. „Jste v pořádku? Není vám dobře. Lehněte si na chvíli, já vás pak odvedu do vašeho pokoje.“ „Díky, ale to zvládnu sám.“ Nicméně se zvedl, popošel o pár metrů dál a lehl si do trávy. Byla už tma. Černá a průzračná. Nebylo třeba se jí bát. „Zabil jste?“ zeptala se do ticha. „Toho člověka, kterého jste teď viděl?“ „Ano, zabil jsem ho. Zabil jsem více lidí.“ Čekal, že se ho začne bát, že uteče. Ani se nehnula. „Chtěli zabít mě, tak jsem se bránil, i když párkrát ne právě včas,“ ušklíbl se. „Pletl jsem se do věcí, které jsem měl přenechat raději jiným. A také jsem zabil svoji snoubenku při autonehodě. Moc jsem ji miloval. Ta nehoda byla osudná. Pro nás pro oba. Zabila nás oba. Bůh to nemohl nechat bez povšimnutí.“ Ani nevěděl, proč jí to všechno říká. „Vy jste ji nezabil. Byla to autonehoda, sám jste to řekl.“ „Ano, byla to autonehoda,“ opakoval bezděčně. „Zabil jste jen sebe.“ „Zabil jsem toho člověka. Jen tak. To nebyla žádná autonehoda, žádná sebeobrana. Zkrátka jsem šel a chladnokrevně ho zastřelil. Teď to nemohu pochopit.“ „Asi jste měl důvod.“ Nevěřil vlastním uším. 37 Sever Západ Východ / západní Čechy „Byl to zločinec. Uškodil mnoha lidem. Ale sám byl především také člověk,“ odmlčel se. „Propustili ho z vězení,“ pokračoval. „Začal mě pronásledovat, začal ohrožovat mé okolí, mou rodinu. Nechal unést a znásilnit Nathalii, moji manželku, která ho nechala zavřít. Ona je seržantka u policie,“ dodal na vysvětlení. „Velice mi na ní záleží. Jsem strašně moc rád, že jsem ji potkal. Bez ní…,“ na moment ztišil hlas. „Nemohl jsem se na to dívat. Musel jsem ho zabít. Jenže to mě neomlouvá. Nikdo to neví. Jen vy. Můžete mě jít udat.“ Nic na to neříkala. „Nemáte šťastný život, co?“ „Nestěžuji si.“ „Měl byste jí to říct.“ „Co? Že jsem ho zabil?“ „Ne, že umíráte, Marku.“ „Řeknu jí to. Jo, určitě jí to řeknu. Až najdu tu odvahu vidět její nešťastné oči, odvahu zničit její úsměv. A asi bych ji měl najít hodně rychle, protože už to na mě začíná být vidět. Nemohu se tvářit, že jsem si toho nevšiml.“ „Jsem přesvědčená, že už jste ji tady dnes našel. Věřím tomu.“ „Díky. Snad máte pravdu.“ „Určitě.“ Odmlčeli se. „Ta nehoda se stala někde tady, že?“ zeptala se pak. Nereagoval na to. „Nejel jste tímhle směrem jen tak náhodně. Podvědomí vás zavedlo k místu, které je pro vás osudové.“ „Ano, máte pravdu, sám jsem si to nechtěl připustit. Ani jsem se ale na té křižovatce nezastavil. Projel jsem ji a…,“ nechtěl to dál rozvádět. 38 „Na dva západy“ „Vím, kde to je. Vím i o té nehodě. Hodně se tady o tom mluvilo a psalo v novinách. To víte, tady se nestane vůbec nic, jak je rok dlouhý. Pak se lidé začnou krvelačně zajímat i o tragédie.“ „Je to všude stejné.“ „Také se psalo, že to druhé auto tamtudy nejelo jen tak náhodou.“ „Co jste to řekla?“ probral se z letargie. „Prý to nebyla náhoda. Chtěli vás zabít. Aspoň takhle se tady o tom psalo. To jste nevěděl?“ „Ne,“ odpověděl úsečně. Byl zmatený. Vše, co si ty tři roky myslel, byl omyl. To není možné. Vstal a zamířil k cestě, za kterou tušil vesnici. „Počkejte,“ běžela za ním. „Nechte mě být,“ utrhl se na ni. Bezradně pokrčila rameny a následovala ho v jeho vysokém tempu. Náhle se zastavil a svezl se podél stromu, který byl právě nejblíž. Obě své dlaně pevně přitiskl na rozpálené čelo a hlavu si položil na levé koleno, pravou nohu nechal nataženou. Už si zvykl. Památka na tu prokletou nehodu. Stála nad ním. Vzhlédl k ní. V očích naprosté zoufalství, na čele bolestné vrásky. Skousl rty. „Hajzlové, prokletí hajzlové,“ procedil mezi zuby nenávistně. Klekla si proti němu a vzala ho za ruce. „Bůh to všechno vidí,“ pronesla tiše. Myslela to naprosto vážně. Všiml si jejího stříbrného křížku, který se jí zaleskl na krku. Byl podobný tomu, co nosila Angeline, jeho mrtvá snoubenka. „Není Bůh.“ „To neříkejte. Slyší vás.“ „Já už nevěřím. Nemůže být.“ „Je všude kolem nás. Tady v tom stromu, tam nahoře, ve mně, ve vás.“ „Ne, ne, ve mně ne. Snad ve vás. Jestli tady někde je, tak jedině ve vás. Sakra,“ zaklel bezděčně, vytrhnul své ruce z jejích a znovu si je silou přitlačil na čelo. „Tohle mě jednou zabije,“ řekl po chvíli a musel se tomu začít nahlas smát. „Jste moc rozrušený, to bude tím. Musíte být v klidu. A máte horečku a celý den jste určitě nic nejedl. Musíte se cítit příšerně.“ Nevnímal ji. Na několik dlouhých minut ztratil vědomí. „Slyšíte mě, Marku? Proberte se, prosím vás.“ Viděl její rozmazaný obličej nad svým. Na moment nevěděl, kde vlastně je. „Vyděsil jste mě,“ křičela na něj. Mlčky se pokusil vstát. Napodruhé se mu to podařilo. Chtěl odejít. „Moc se omlouvám. Já nejdřív vůbec netušila, že ta nehoda souvisí s vámi. Napadlo mě to, až když jste o tom začal mluvit.“ Umlčel ji pohledem. „Děkuji, děkuji vám za to. Jak se vlastně jmenujete?“ „Nicole.“ „Nicole. Má strážná víla.“ „Pojďte, než se do vás stačím zamilovat.“ „To byste si dala,“ utrousil už zády k ní. „Počkejte ještě,“ zastavila ho. Otočil se. Rozepnula si řetízek s křížkem a natáhla se k němu, aby mu ho připnula. „To ne,“ brzdil ji. „Mlčte. To je pro štěstí a abyste nezapomněl, že Bůh se na vás nevykašlal. Jen vám přidělil těžký osud jako vykoupení. Myslí to s vámi dobře. Příště budete šťastný.“ Chtěl se znovu rozesmát, ale pohled do její stále stejně vážné tváře a těch upřímných, hluboce průzračných očí ho zarazil. Zamrazilo ho v zádech. Třeba má pravdu. Jenže co je to vlastně Bůh? Už se ani neptá kdo? Tak kdo to tedy je? Kde? Proč? Jaké má nároky? Jaké si klade podmínky? „A všichni máme veliký úkol: hledat Boha. A tu, po pracném poznání zjišťujeme, že je nám vlastně nablízku,“ šeptala, jakoby mu četla myšlenky. „Když se vzdalujeme od Boha, vzdalujeme se pouze z dosahu jeho lásky, ale ne jeho moci,“ pokračovala. Byla tak blízko. Držel ji za ramena. Lehce ji políbil na čelo. Cítila jeho horký dech. Zabořila svůj nos do jeho hrudi. Jeho srdce zběsile tlouklo. Jeho plíce lapaly po dechu. „Rád bych vás příště, až budu šťastný, potkal. Měli bychom si toho tolik co říct, ale na to teď není čas. Nejde to. Každý se plavíme na jiné lodi.“ „Tak příště,“ pousmála se nostalgicky. Ruku v ruce už konečně zamířili k hotelu. Druhý den pozdě ráno odjel zpět do Paříže. 39 „Na dva západy“ David Charvát (1974, Plzeň) píše povídky i básně, za prózu získal i Cenu Plže, především je však osobností plzeňského Antidivadla. Publikoval i ve Welesu, vydal několik drobných knížek, například vlastním nákladem titul s názvem Budižknietzschemu (1999). Je mu připisován rozsáhlý románový opus Svatý porcelán. Milovník Kamčatky. Atak Ploužení parkem, šelest listí. Z oken Balkánu tepe světlo. Pokoj kolejím dobré vůle. Bod míříš zpět do zanikajících vod míříš zpět k bodu rozpuštění Pokrok Chodím, nohy hluboko zapuštěné v zemi. Mrtvý otvírám oči, živý je zatlačím. Chodím, hlava pevně usazená v oblacích. Obleva není bílých míst stopy svanou před oblevou nesmí se vracet žít na zapřenou musí 40 41 Sever Západ Východ / západní Čechy Rysy „Na dva západy“ Písečník Zvolna roky dny nerozeznávají pláž se plní stíny V zimě se měníš, hoří krev, v tomto deštivém létě večer se snáší na hlavy když piješ svařené víno spáchat nový lepší život v obřím rámu v restauraci u holých stromů. Na dosah Podzimní paprsky šumějí v uších. Cítím rybinu ve větvích, šeptáš mi. Jsi unavená, strašně unavená, daleko. Prst na rtech posílám ti. vyhlídka nezvěstného dne Dech večer se sklání nad rozlitým dnem nahá jako víno ve sklenici Zakláníš hlavu, nehybníš, rty pootevřené na jedno zaklepání. Otisky večer dohořívá letmým pohybem paže říkáš: domy se ukládají k spánku pojďme se nadechnout jako temný med táhne ulicemi přízrak dne 42 Plížení léto zaslepuje hrne před sebou ranní mlhu v líném odpoledni roztékají se okna rozplývají zdi ani stín na kameni Únava ztišený zrak v záplavě barev vpíjí se do věcí jako pták do krajiny smíření vzlíná z prachu podpisem těla je nehybnost 43 Sever Západ Východ / západní Čechy Souzvuk Ráno, poledne, večer právě vyzvánějí, minuty na hodinu přesné. Usadili jsme se na suchou zem, myslíme na dětství, na déšť. Vlna Plíží se podél cesty, olizuje břeh, tělo, v němž žasnu, přelévá se z očí do očí. 44 „Na dva západy“ Tep den se úží světlo se klidí z cesty v krajině jiné než předpověděli pohyby lidí slábnou Mez zhášením víček vzdalujeme se všemu co jde tím temným pokojem směrem k nám co jsme zahlédli a vzali s sebou Martin Jakubík (1982, Domažlice) učí češtinu a němčinu na gymnáziu ve svém rodišti, příležitostně publikuje v regionálním tisku – a píše pohádky. Pochopitelně se skromnou ctižádostí přispět k vývoji moderní autorské pohádky. Třeba právě touhle, v níž vypráví o sumci, který si, chudák, nakonec své ploutve musel umývat sám. O zlaté rybce Znáte tu pohádku o zlaté rybce, která splní tři přání, když ji rybář pustí zpět do vody? Že ano? Nevadí, já vám teď povím také jednu, ale trochu jinak. Žila, byla jedna kouzelná rybka, krásná, zlatá, s dlouhými vlasy, dlouhými řasami a krásně tvarovanými ploutvemi. Obývala jeden rybníček v jižních Čechách. Spolu s ní tam bydlel jeden velmi starý, ale zato moudrý sumec, jemuž byla rybka naprosto oddaná, a jeden kapr, kterého sem pustila o Vánocích Andulka z nedaleké vesničky. Když už jsme u té Andulky – bylo to děvče k pohledání: milá, hezoučká, blonďatá a s modrýma očima. Zkrátka holka krev a mlíko. Žila na statku s hospodářem a čeledínem. Společně se starali o čtyři koně, tři čuníky a hejno slepic. Hospodář chtěl, aby se Andulka konečně vdala, a přivedla tak pod střechu další pomocnou ruku. Andulka se tomu bránila zuby nehty, ale pantáta jí nedal pokoj. „Holka, kdy ty přijdeš k rozumu? Práce je tu u nás víc než dost, další pomocník by se hodil. Vždyť to máš každý den dát dobytku, koním, připravit dříví na topení, jít do lesa. Člověk nemá chvilku klidu a tady s Franckem to už nezvládáme. Když si nenajdeš ženicha ty, najdu ti ho já. A basta.“ Andulka se s brekem rozběhla do své komůrky a tam se zachumlala do peřin, aby ji nikdo neviděl a neslyšel. Jednoho dne se na statku objevil vzrostlý chasník. Vypadal velmi silně a zamířil si to rovnou ke statkáři. „Dobrý den, statkáři. Jdu se optat, zdali by se u vás nenašla nějaká robota? Běhám si tak po světě a zkouším se někde uchytit. Nemáte něco?“ Statkář si jej zvědavým pohledem prohlíží a po chvilce ze sebe vydá: „Inu, toť se ví. U nás je práce habaděj. Ukážu ti, kde budeš spát, a hned se vrhnem do díla.“ Mládenec se Andulce moc nezamlouval. Měl takové syrové chování a ona se ho bála. Prohodili spolu sotva pár slov denně. Měla z něj pocit, že si přišel ne pro ni, ale pro statek. Asi po třech týdnech si statkář usmyslil, že nabídne chasníkovi Andulku za ženu, a tak si pojistí jeho přítomnost a pomoc na statku. Když to však oznámil Andulce, žádného vděku se nedočkal. Naopak. Protože byl ale hlava dubová, svatbu nařídil. A mladíkovi řekl, ať skočí ulovit nějakou rybu ke slavnostnímu obědu. Chasník se vydal střelhbitě s prutem k rybníku. Nahodil jej a sedl si do trávy. Za dvě hodiny se na hladině objevily kruhy a prut sebou začal prudce škubat. Mladík se jej chopil a táhnul ho ven. Na konci byla vskutku ryba – zlatá, vlasatá a okatá. Takovou jakživ neviděl. A když na něj ještě v tom šoku promluvila, sedl si prudce na zadek. „Já jsem zlatá rybka. A kouzelná k tomu. Když mě pustíš, splním ti tři přání.“ Mladík seděl jako zcepenělý a rybka se počala modlit, aby si vybral nějaké pro ni velmi výhodné přání. Nebyla to totiž ta rybka, na kterou jste všichni zvyklí. Tohle byla rybka zvláštní. 45 Sever Západ Východ / západní Čechy Plnila přání pouze v případě, byla-li chycena – to dá rozum. A protože jí sumec ujišťoval v tom, že si za to může sama, když se nechává chytit, mělo být plnění přání trestem. Ona totiž za ta přání – aby byla splněna – musela sumcovi zaplatit. Stálo-li však přání víc, než mohla zaplatit, zadlužila se a musela sumcovi každý den mýt ploutve. Mytí ploutví bylo pro ni skoro noční můrou, protože se to sumcovi velmi líbilo a byl by nejraději, kdyby rybka nikdy nepřestala. Proto chtěla, aby si lidé, kteří ji vytáhnou, volili co nejlevnější přání, nebo to, které zamezí splnění dalšího. A mládenec, jako by to tušil, si vybral následující: „Chtěl bych se na chvilku podívat na nějaký opuštěný ostrov.“ Sotva to dořekl, ocitnul se na ostrůvku v Tichém oceánu. Spokojeně si prohlížel moře a pak ostrov a po chvíli se mu zachtělo zpátky. Jenže rybka už jej neslyšela, přece jen byla od něj o nějaký ten kousek dál a na takovou dálku již neměla šanci jej slyšet, a tak se mladík ocitnul na tom ostrově navždy. Jestli nezemřel, měl by tam ještě teď být. A co Andulka? Když po několikahodinovém hledání svého budoucího ženicha zjistila, že zmizel neznámo kam – byl objeven pouze prut opřený o větev u rybníčku, návnada a jeho svačina, byla spokojená, že se nemusí vdávat za někoho, koho vůbec nezná a kdo se jí nelíbí. Rybka si také mnula ruce, protože ušetřila za dvě nesplněná přání. Nespokojený byl pouze statkář, který dál musel dávat dobytku…, a sumec, který si musel své ploutve umývat sám. 46 „Na dva západy“ Jan Jelínek (1947, Praha) žije v Plzni od roku 1966 a dlouho, dlouho psal jenom do „šuplíku“. Teprve na začátku třetího tisíciletí začal publikovat, nejprve časopisecky, načež došlo i na knižní prvotinu (Juveniliana, 2008) a poté i na Cenu Plže. Jeho tvorbu charakterizuje autorovo vlastní dictum „nezadržel hořký smích“. Sarkasmus, sardoničnost, to jsou svorníky jeho básnické tvorby, v níž vychází – stejně jako mnozí Jelínkovi vrstevníci – ze ztracených iluzí let šedesátých… na nás si z balkónu vyskakovat nebudou! Oheň pomsty za příkoří odsunu dští sousedi unisono Vybít jim okna! To je málo… Zabít dětem psa! To je ono! Nebo Nebo Nebo Nebo Dvě monitoriťky (složenina slov monitor a řiť) Ráno našly děti a mamička na zápraží dobitého voříška zkrvavený hřbet přeražená čelist vypíchaná očička Asi řekl umřel asi ho měl rád byl to kamarád skoro člen rodiny… do poslední své těžké vteřiny Bejvávalo dobře morytát Stalo se to v Österreichu někdy tehdy když blonďaté Marylin slavný větrák horkým föhnem sukně zdvih Ten kdo to rád horké měl nezadržel hořký smích… Postavil český tatíček z rodinné lásky ženě a houfu dětiček rodinný domeček Na rtech českou písničku do týla frajersky čepičku přidělal si na domeček vytoužený balkóneček jak na dortík třešničku Diese blöde Emigranten aus der Scheissland Tschechei ti ať domů táhnou a ať pěkně spěchaj Český tatík mouše by neublížil stébla by nepřekřížil chudáka psa neutratil to by radši duši ztratil Do lesa psa odnesl pěkně se s ním pronesl Přivázal psa drátem k smrku hrdliččin hlas vrků, vrků teskně smutnil, smutně tesknil k tomu pod chrámovou klenbou stromů Měl tu pejsek v klidu, míru tiše zhasnout… aby nebyl dětem na očích aby to měl z krku Ale pes se nějak utrh – vypráví tatíkův synátor – vrátil se domů a chcípl nám u prahu… řekl řekl řekl řekl pošel? umřel? zesnul? skonal? – že „odešel“, nebo že je „opustil“, řekl asi těžko, to by bylo blbý, když se naopak vrátil a zůstal, že? – To koukáte to koukáte co jsem to měl k obědu! Z televize. Ústa v paměti Měl jsem sen jak na dvou modrých horolezeckých lanech nějací přísní spouštějí dvě cynické fotografky dolů stále hloupěji a hloupěji do vrtu v paměti národa 47 Sever Západ Východ / západní Čechy Měly prokázat že se objektivně neprovinili Jedna měla večerní šaty s nahými rameny s tenkými pletenými ramínky a ta druhá… Už nevím už si nepamatuju Pokaždé když je vytáhli do chytré a nevinné současnosti dostaly vynadáno Ale nedaly si pokoj furt do tý díry ty agenturní soutěživý vrtačky lezly Světlu vstříc! Za tu atrakci Agenti v akci důchodci a pamětníci platí polovic Viníci a děti do dvaceti nic 48 „Na dva západy“ Bohumil Jirásek (1931, Pavlíkov u Rakovníka) už od roku 1956 působí jako vysokoškolský učitel české literatury: v Praze, v Karlových Varech a již pětačtyřicet let v Plzni. Kromě vědecké práce (napsal kupříkladu monografii o Josefu Hrubém) se věnuje krásné literatuře, píše fejetony, povídky, větší prózy (zčásti zůstávající v rukopise), ale i kritiky. Debutoval knihou o stáří Loučení po západu slunce (1987) a tématu životního podzimu zůstal již věrný. Nositel Ceny Plže. Balvan Seděl jsem na velikém balvanu na vrcholu vysoké skály, jejíž dlouhý a příkrý sráz letěl někam do údolí. Byl odtud krásný výhled. Do dáli se vlnily už mírné pásy vrchů porostlých lesy. Vybavoval jsem si, jak to tam asi voní jehličím, ale tady to vonělo vzduchem volných nebes. Umanul jsem si, že tady na vrcholu skály vytesám z toho ohromného balvanu na místě sochu. Ať tu jednou náhodné návštěvníky překvapí jako zvláštní přelud. Nebude to moje první socha, ale chci, aby to bylo moje životní dílo. Tahle představa mne stále zneklidňovala, i když jsem byl už dávno v údolí a díval se do těch výšin k nebesům. Slunce právě zacházelo za horu a měl jsem pocit, že kolem toho balvanu kreslí svatozář. Až dám tomu balvanu obživnout, bude to impozantní. Nad hlavou mi zamával křídly nějaký dravec, chce se mi říci orel, ale orla jsem tu nikdy neviděl, tak to bude asi něco skromnějšího, avšak stejně hezkého a vznešeného. Doma jsem si připravil náčiní na náročné opracování kamene. S tak ohromným balvanem jsem neměl ještě žádné zkušenosti. Tvůrčí neklid mnou podivuhodně cloumal, ale také jsem se bál, jestli tak zvláštní úkol zvládnu. Stále jsem v představách viděl tu horu před očima a to mé impozantní dílo na jejím vrcholu. Rvaly se ve mně dvě protichůdné síly. Jedna mě hnala na vrchol skály, abych okamžitě tvořil dílo, na kterém bude pracovat asi desetiletí, ta druhá síla mi bránila tam vstoupit z ostychu před nějakou posvátnou úctou k velebnosti přírody i k té soše, kterou jsem už zřetelně viděl v obrovském balvanu. Nářadí jsem už měl asi měsíc připravené, jen jsem se stále neodhodlával vydat se na cestu. Dokonce jsem si nacházel různé výmluvy. Buď jsem se necítil duševně v kondici, nebo se mi zdálo, že jsem asi trochu nemocný, případně jsem se domníval, že musím čekat na nějakou zprávu, kterou mi přinese listonoška v dopise, přestože jsem netušil, jaká by to měla být zpráva a od koho. Zkrátka jsem si jen vymýšlel a zdůvodňoval tak svou nerozhodnost. Nakonec to volání bylo přece jen silnější. Vzal jsem těžký batoh na záda, vedle nářadí tam bylo i pití a jídlo, a už mě nikdo neudržel. Rychlým krokem jsem procházel údolím, nikoho jsem neviděl nebo nevnímal, a za chvíli jsem stoupal po stěně skály. Nejsem žádný horolezec, taky to nebyl horolezecký výstup, docela dobře se mi tu šlo po úzké pěšině vyšlapané možná zvěří, nejprve mezi vysokými smrky, výše už jen mezi keři, křovinami a chudou trávou. Před vrcholem byla už jen holá skála. Byl jsem tak nedočkavý, že jsem neubral na rychlosti chůze, naopak jsem asi stále více pospíchal, ale silně jsem se zadýchal. Dorazil jsem ke svému balvanu, zmožený jsem si lehl na záda, zhluboka dýchal a rozhlížel se po modrém nebi. Když jsem svůj dech zklidnil, zadíval jsem se konečně na cíl své cesty, na ten můj balvan. Skutečně v něm ta socha byla. Říkává se, že my sochaři musíme z kusu kamene tu sochu, která v něm je, vyrvat. Bral jsem to vždy obrazně, ale teď jsem to prožíval doslovně. Tu sochu jsem tam viděl. Jenže tisíc lidí se na ten balvan podívá a řeknou, že jsem lhář a podvodník, protože oni tam nic nevidí a nic tam není. A bude jich tisíc nebo i mnohem více, a já budu proti nim sám, jen nevím, jestli tu sochu budu umět z kamene vyrvat jako důkaz. Pokud se mi to nepodaří, budou triumfovat, že měli pravdu a já že jsem blázen. Pln energie a nadšení jsem se dal do práce. Skálu jsem usekával, ale svou sochu se mi pořád nedařilo vynést na světlo. Také jsem chápal, že životní dílo asi nemohu vytvořit jediným pokusem. Podstoupil jsem nesmlouvavý boj s přírodou i se sebou samým. Uklidnil jsem se a pochopil jsem, že musí nastoupit trpělivost, vytrvalost a pokora. A tak jsem na skálu lezl každý den. Mám už tam vyšlapanou svou pěšinu. Střídala se roční období, ale já jsem tam chodil stále. Chodím už tam dvacet let. Lidé mě mají za blázna a raději přede mnou uhýbají, aby se nemuseli se mnou pozdravit. Já je stejně nevnímám, protože mám hlavu stále více skloněnou k zemi a zkoumám tajemství hmoty, po které šlapu a kterou chci odbourat od toho zázraku, který bezpečně v tom balvanu vidím. Jak mi léta přibývají, výstup na skálu je stále náročnější a namáhavější. Ale také mi dělá potěšení, že se mi daří překonávat přírodu i sám sebe. Mnohdy už si domlouvám a nadávám, ale nepolevím. Asi jsem tvrdohlavý a stále ještě věřím, že k svému cíli musím jednou dojít. Už nemám tolik fyzických sil, 49 Sever Západ Východ / západní Čechy a tak tu často zůstávám až do tmy, abych svou slabší výkonnost doháněl časovou trpělivostí. Někdy mi už soumrak odnáší někam do tmy celý balvan, ale pak vysvitnou hvězdy nebo zazáří dokonce i měsíc, a já zase ten balvan vidím, a to dokonce v jiném osvětlení, takovém čarovném a záhadném. Nikomu to nemohu vyprávět, protože by si o mně mysleli, že už opravdu nějak duševně strádám. Moc by mi křivdili. Po dvaceti letech trápení jsem začal pochybovat o své jasné vidině. Co když skutečně v tomto balvanu žádná sochu není? Že by to byla jen má fantazie? Co když mají všichni pravdu a já ne? Přišly na mne nejhorší chvíle pochybování a marnosti. Ale člověk jde někdy za svým snem celý život, proč já bych nešel celý život za svou sochou? Vždyť ta cesta za ní je tak krásná a svůdná. Bez ní by byl život tak ubohý. Je lepší jít po nejasné a záhadné cestě, než nejít po žádné, nejít nikam. Ten můj věčný zápas s nepoddajnou hmotou se však začal měnit v zápas s mým nitrem, s myšlenkou a s filozofickými problémy, které mi však neuměly dát jasnou odpověď. Stále více hloubám, zavírám se do svého soukromí, do svého nitra, do svého tázání. Jeden z mých nemnohých přátel se na mne zpytavě díval a řekl: Ty v tom balvanu hledáš Štěstí. Ale štěstí je vrtkavé. Až ho vykutáš, zmizí a budeš na ně jen vzpomínat, jak bylo krásné a bolestné. Když chceš štěstí z něčeho vyrvat, tak je zničíš, nebo se rozplyne. Štěstí chce žít svým životem a nesmíš si je přivlastňovat. Musíš je jen obdivovat jako krásného motýla, který ti vzlétl před očima a zase někam zmizel. A dal ti radost ho vidět a vnímat. Nehledej v kameni své Štěstí, moc se trápíš. Začal jsem o jeho slovech přemýšlet. Ale 50 „Na dva západy“ neměl pravdu. Nejdu za štěstím. Vím také, že štěstí umí rychle zmizet a zůstane jen krásná nebo bolestná vzpomínka. I ta za to stojí. Já však jdu, jak už to cítím, za něčím podstatnějším, než je Štěstí. Ale co to je? Zoufale přemýšlím a stále více si tu neviditelnou sochu prohlížím. Ano. Je to Láska. A tady jsem našel svou první chybu. Ta láska přece nejí v tom kameni, ale ve mně. Já ji musím do toho kamene vtesat. Mám už rozedřené prsty, krev z nich teče, jako z mé duše. Jak je ten lidský život krásně složitý. A na poznání tak krátký. Ani nevím, proč vlastně chci tu lásku ze sebe vyrvat a vložit ji do chladného kamene. Možná proto, abych i tu přírodu kolem sebe polidštit, dal jí kus citu a lásky. Chci se s ní podělit o to nejkrásnější a nejbolestnější, co znám a co mám. Bolest je i v kráse. Bolest vnáší do krásy cit a ten zase opravdovost a hloubku. V bolesti jsme nejblíže k poznání velikosti a smyslu krásy, která má nejen svou líbeznou tvář, ale i duši. Hladím ten kámen rozedranými prsty, do dlaní mi z nich stéká krev a obtiskuje se i na kameni. Neteče už nakonec i z toho kamene, a já to vůbec nevím? Opřel jsem unavenou hlavu o svůj balvan a zaslechl jsem v nitru nějakou hudbu. Byla to nádherná symfonie a proznívala do ní i prostá lidová píseň mého domova. Bál jsem se teď dotknout se kamene, abych neporanil tu hudbu. Ale přece jen jsem sebral odvahu a začal jsem tesat dál. Uhýbal jsem těm tónům, abych je nezranil, a úlomky hluchého kamene odskakovaly na zem přede mnou. Už jsem nahmatával velikost krásy i hloubku duše své Lásky. Byla už tma, ale já jsem šíleně bušil do kamene i v zářící tmě. Neměl šanci dále skrývat tajemství. Socha pomalu vystupovala. Pak vyšly hvězdy na nebi a ozařovaly její krásu. Sehnul jsem se k balvanu, poklekl a pokorně jej políbil. Z očí mi tekly slzy. Tak jsem tam usnul. Ráno se nebe zatáhlo a začalo pršet. Díval jsem se na balvan. Kapky deště se mísily s kapkami mého potu, mých slz a mé krve. Byl jsem v podezření, že jsem z kamene chtěl vyrvat své Štěstí. Ale já jsem zatím do kamene chtěl vnést svoji lásku. Teď nevím, proč jsem ji chtěl ze sebe vyrvat a dát ji kameni. Asi jsem také chtěl pošetile trochu odbourat ze své skryté lásky v sobě, abych lépe snášel tíživou krutost světa. Nezemře však má láska v tom kameni? Vždyť Láska žije láskou. Mám obavy, že sochu Lásky, o které jsem snil, už nikdy nestvořím. Tu asi musím nechat spát v sobě. Tomu kameni budu o ní jen šeptat a vdechovat mu ji ze sebe, aby taky poznal, co je krása a láska. Dívám se na ten balvan a zkoumám, co jsem vytesal. Neuměl jsem objevit v kameni Štěstí, váhám do něj prodat svou Lásku. A jak se tak stále soustředěněji dívám, přece jen tam tu sochu vidím. Žije. Nestvořil jsem Štěstí, ale Lásku. Nestvořil jsem Lásku, ale Štěstí. Je to vlastně socha Lásky a Štěstí v jedné podobě. Někdo slepý přijde a přezíravě řekne: Vždyť je to jen balvan! Neuvidí, co vidím já. Ale nebude také šťastný jako já. Jen já budu nešťastně šťastný z díla, které jsem stvořil. Které je, a není. Které není, a je. Kroky mé léty ztěžkly, tam na vrchol skály už nevyjdu. Ale často se na to místo dívám z údolí. Tam nahoře skutečně neleží jen balvan. Chodí prý tam stále k té soše milenci. Je to zvláštní magické místo se silnou energií a krásným rozhledem do kraje. Někdo ten balvan má za jakýsi kultovní kámen, za pradávné obětiště. Ale oběti těch současných milenců se tam předávají dodnes. Málokdo, opojen výškou skály, povětřím, oblaky, sluncem nebo hvězdami, si všimne, že by na tak neobvyklém místě stála socha. Jen nedávno jsem v údolí slyšel, jak chlapec lákal k balvanu svou dívku: Je tam krásně. A ten balvan vypadá jako socha nějaké krásné ženy. Měl jsem radost, že si toho všiml. Dodnes mě dráždí i vzpomínka na ni a na dobu, kdy jsem ten kámen měnil v sochu. Milenci prý si tam chodí pro Štěstí a Lásku. Nebo pro Lásku a Štěstí. Asi je to pravda. Když se vracejí pozdě večer od balvanu na temeni skály, jsou rozesmátí, veselí a skotačiví. Závistivci se po nich dívají jen z údolí, většinou od upíjeného piva před hospodou, ale pokud je tma, moc toho nevidí, mají smůlu i smutné oči. Zamyšleni se raději dívají na zem pod nohama a meditují o běhu života. A když se podívají tam vzhůru k balvanu, zjišťují, že už jim slábne zrak, ale že to tam dobře znají z dávných let. Alespoň pohrdlivě tomu místu u balvanu říkají doupě hříchu. Celý den i celou noc tam vane čerstvý vzduch a denní slunce nebo noční hvězdy laskají mou sochu. Zdá se, že ti, kteří tam vstupují, její sílu a moc pochopili. Netvořil jsem dílo nadarmo. Dívám se tam nahoru a od ostrého světla mi slzí oči. Usmívám se na ten svůj balvan a na tu svou posvátnou sochu. 51 Sever Západ Východ / západní Čechy Milan Kasl (1960, Klatovy) se věnuje i jiným uměnám, věru víc než krásné literatuře, pokud však do ní, během svého přebývání v Dolní Lukavici, nicméně zabrousí, potom se stává div že na klasikem (nejenom západočeským) soudobé české naivistické literatury. Baže, naivisté! prohlásil by nad jeho cyklem ze života pseudoscenáristy Česlava Boháče znalec tohoto typu písemnictví – a měl by pravdu. Přesto platí, že Kasl píše v ústraní a jeho texty jsou určeny pro pár očí – šťastně naivních očí. Ze života a díla scénáristy Česlava Boháče Motto Zdrž prha, tu vůkol stumý máv a kolotavě, jak monochónní lívy nám králař, kolozně jak háv, sám ublekuje smutěbolné, upanané plívy Čáp Česlava Boháče Česlav Boháč se ráno probudil a zjistil, že venku napadl sníh. Tak pomíjivá věc, pomyslil si. Jaká by byla rozkoš potkat ve sněhu čápa. Vyšel před dům. Všude bylo plno sněhu. Třpytil se, blýskal a byl bílý. Česlav Boháč se rozběhl vstříc zářícímu. Udělal panáka. Jako malé dítě roztáhl ruce a nohy a bacil obličejem do bělostné plochy. Sníh polykal i dýchal. Sníh studil. Česlav Boháč vstal a na sněhu uviděl otisk svého přání. 52 „Na dva západy“ Nebe bylo šedé, sníh bílý a paneláky taky šedé. Tu a tam se černala hromada něčeho, zřejmě zapomenuta dělníky - výtvarníky. Jaká krása. Teď tu chybí jenom čáp, pomyslel si Česlav Boháč. Chybí tady proto, že by se náramně hodil do té scenérie. A také proto, že čáp je náramně pěkný pták. Pro pocit bezpečí (měl z té spousty trochu strach), se přitulil k hrubé zdi jednoho domu. Česlav Boháč se podíval vzhůru a nechápal. Když tady mohou kroužit vrány, proč tady sakra není aspoň jeden čáp?! ČÁP, SAKRA!! Copak toho chce tolik? Mnul si čelo a cítil, že sníh pod jeho koleny povoluje. Celou tu dobu totiž klečel. A bude mít černá kolena. A maminka mu řekne: „Česlíku, kde jsi se tak zmazal?“ Vrány kroužily poměrně nízko. Několikrát zahlédl jejich oranžové zobany a tupé žluté oči. Snesly se ještě níž. Česlav Boháč začínal mít mezi paneláky strach. Vtom jedna z vran narazila červeným zobákem na betonovou stěnu. Udělalo to cvak. A spadla do sněhu. Ostatní vrány odlétly. Česlav Boháč se zvedl a přiblížil se k černému ptáku, který se odrážel od bílého sněhu. Vrána velmi směšně hrabala jednou packou a vypadalo to, jako by chtěla startovat motorku. Česlav Boháč se usmál. „Tak jsi dolétala, chudinko,“ špitl. Navršil na polomrtvého ptáka hromádku sněhu. A to byl čáp Česlava Boháče. Zajíc Česlava Boháče Česlav Boháč ležel na lůžku z chvojí, které si vyrobil včera večer. Česlav Boháč má pocit, že už to takhle dál nejde. Chtěl být scénáristou. Všude kolem něho jsou spousty zajímavých námětů na scénář. Jeho setkání s čápem, strýcem Františkem Boháčem, s vegetariánstvím nebo divným hostem, který si vyplakal oči. A kolik zajímavých námětů pochytil v bufetu u nádraží. Začal se blížit večer. Česlavu Boháčovi nebyla zima, protože léto přímo hořelo. Představa, že uteče sám sobě, byla lákavá. Ale Česlav Boháč už věděl, že to nejde. Dohoň vítr, když je stále kolem tebe! Vítr foukal a nešťastný Česlav Boháč vylezl ze svého lůžka z chvojí a pomalu se šoural směrem k vesnici. Jediný strach, který měl, byl strach ze sebe. Hlavou mu opět běžela spousta myšlenek. Věděl toho hodně, myslel si, i toho hodně viděl, jak se domníval. Ale neustále se věnoval nepodstatným pitomostem, které ho rušily v naprostém svobodném rozletu. O tom byl přesvědčen. Pravděpodobně se minulý týden nějak zbláznil. Jan Havránek ho za reklamní bombu Perespeed samozřejmě vyhodil ze studia. A on, Česlav Boháč, nesl tuto pohanu hrdě, tedy navenek hrdě. Všechno se mu zbortilo, najednou už nebyl scénárista, byl nic, nezaměstnaný scénárista se škraloupem, jaký se hned tak nevidí. Česlav Boháč začal nenávidět všechno, co ho obklopovalo, dům, matku i otce, jejich výčitky. Proto utekl do lesa. Česlav Boháč věděl, že to nebude mít dlouhé trvání, že se bude muset tak jako tak vrátit. Ale snažil se tu hanebnou chvíli zbabělého návratu co nejvíc oddálit. Skoro týden žil jako ten poslední somrák, ale i když hodně šetřil, už mu docházelo těch pár stovek, co si s sebou vzal z domova. Bylo to také tím, že Česlav Boháč pil víc, než kdy jindy. Kousek od vesnice si lehl na louku a vleže na zádech pozoroval večerní nebe. Česlav Boháč zaslechl z levé strany šustot. Otočil se na bok a hleděl do očí šedivému zajíci, který panáčkoval asi metr od jeho hlavy. Z těch zvířecích očí vyzařovala zvláštní síla, nebo atmosféra nebo něco jiného, co Česlav Boháč nedokázal pojmenovat. Česlav Boháč se usmál a jakoby samozřejmě zajíce pozdravil: „ Nazdar!“ Byla to legrační situace. Zajíc se postavil na čtyři a přiblížil se k Česlavu Boháčovi na dotek. Dokonce mu něžně očmuchával nos. Bylo to krásné. Když člověka očmuchává pes nebo kočka, nemusí to být vždy zajímavé nebo krásné. Tohle byl po dlouhé době pro Česlava Boháče takový zážitek, že téměř vrněl blahem. Proti všem přírodním zákonům se zajíc najednou sesunul do trávy a hleděl Česlavu Boháčovi do očí. Bylo to naprosto nevídané. Kolem brlohu Česlava Boháče byly nastraženy desítky ok a ani jednou se mu nepodařilo nějaké zvíře ulovit. Teď měl pečínku na dosah. Chytil zvíře za kožich na hřbetě, potom za zadní běhy a navyklým pohybem zasadil zajíci smrtelnou ránu za uši. Cestou do vesnice Česlav Boháč přemýšlel, zda zajíce prodá za pár korun, nebo ho rovnou vymění s hostinským Antonínem Uzlem za příjemný večer piva a rumů. 53 Sever Západ Východ / západní Čechy Konec Česlava Boháče Jediná motivace, pro kterou Česlav Boháč žil, bylo, že se stane slavným scénáristou a bude psát scénáře k filmům, na které chodí lidi a potom odcházejí z biografu spokojeni. Kromě spousty reklamních šotů napsal a dokončil celkem tři scénáře. První byl scénář k filmu Kakadu. Příběh začíná v australské buši, v oblasti zvané Kakadu. Divoká příroda láká mladého Němce Helmuta Vogela z Baden-Badenu. Nelituje peněz a vydává se do Austrálie za dobrodružstvím. Helmut je klasický pětadvacetiletý Němec, blonďák. Vlasy má vpředu ostříhané nakrátko, vzadu delší, pod nosem obligátní, trochu nazrzlý knírek. Pod vlivem přitroublých reklam typu Camel se prodírá australskou buší. Kousne ho nějaká potvora, prudká otrava krve mu znemožní vrátit se zpět do civilizovaného kraje. Naleznou ho místní domorodci a Helmuta svíjejícího se v křečích dopraví do vesnice, ve které žijí jenom Maoři - Kakaduové. Ti ho zanedlouho vyléčí pomocí nějaké přírodní medicíny. Helmut se spřátelí s mladým domorodcem Mobawou. Celé večery sedávají před chatrčí a téměř beze slov rozmlouvají. Helmut mluví pouze německy a Mobawa zase jen maorským nářečím, ale díky úžasné atmosféře čisté přírody jim to vůbec nevadí. Helmut se rozhodne, že pozve Mobawu na návštěvu do Německa, aby poznal výdobytky civilizované země. Z toho je vidět, že Helmut není zřejmě zatížen jakýmkoli typem rasismu. Maor se dlouho rozhoduje, ale díky svému mládí nakonec souhlasí. Mobawa je typický Maor s děsivými nadočnicovými oblouky, ob54 „Na dva západy“ rovskými dírkami do nosu, zvířecím chrupem a černomodrou pletí. Maor je oblečen do nepadnoucího evropského oděvu a krčí se jako cvičená opice za Helmutem, který ho provází po rodném městě. Po několikadenních štrapácích a příkořích, které se Mobawovi stanou díky jeho vzhledu a naprostému vidláctví, se chce Maor vrátit domů. Mobawa a Helmut spolu sedí na otomanu, pijí bourbon, je zapnutá televize a oni se snaží domluvit. Tedy povídat si. Rukama nohama, ale vůbec jim to nejde. Nakonec to černoch nevydrží, položí svoji kosmatou hlavu na Němcovo rameno a s pláčem a vzlykáním TO všechno řekne. Všechny ty starosti, ústrky a hrůzu z neznámého světa. To řekne všechno maorsky. Když se dostatečně vypovídá, je chvilku ticho. Potom Helmut vytřeští oči, něco se v něm zlomí a úplně všechno, všechny svoje starosti řekne zase Mobawovi. Také se při tom rozvzlyká. No a potom jsou oba tak rozjitření a naměkko, ruku v ruce, že se začnou různě hladit a nakonec si spolu zasouloží. Tento námět patří k raným dílům Česlava Boháče a autor tento námět brzy odvrhl, protože začal pochybovat o jeho komerčním využití. Zato druhý scénář, mimochodem zde také vystupuje černoch jako ústřední postava, byl Česlavem Boháčem považován za mimořádnou bombu. Ten film měl pojednávat o černošském chlapci, který žije v Haarlemu jen se svým dědečkem. Stařec ve své senilní zpupnosti zasvěcuje hocha do tajemných kouzel a čar umění woodoo. Chlapec si taje magického světa natolik osvojí, že s pomocí voskové figurky zabije presidenta Spojených států. Po mnoha bezesných nocí plných výčitek svědomí se k ohavnému činu přizná. Příběh končí v blázinci pro nezletilé. Posledním kouskem Česlava Boháče je scénář o člověku, který se nechá přejmenovat po nějaké populární osobě a vlastní film se zabývá psychologickými aspekty tohoto činu. Česlav Boháč sám, už jako lehce senilní stařec, se k podobnému skutku odhodlá. Česlav Boháč sedí ve svém baru v povznesené náladě a v družném rozhovoru s opilcem Jaroslavem Kořánem. Slovo dá slovo, Česlav Boháč vypráví své vize filmů, na které budou chodit lidi a budou odcházet z biografu spokojeni. Jaroslavu Kořánovi se náramně zalíbí onen námět se změnou jména a začnou spolu vymýšlet jeho realizaci. Oba starci se nakonec odpotácí domů, ale v Česlavu Boháčovi zůstane doutnat poslední jiskřička naděje. Nakonec se k tomu dost zásadnímu činu odhodlá. Česlav Boháč vystojí dlouhý zástup žadatelů, vyzvedne si tiskopis a do kolonky Nové příjmení napíše roztřesenou rukou : Jaroslav Štercl. A tak se Česlav Boháč stal Jardou Šterclem. A to je konec Česlava Boháče. Radka Ketnerová (1974, Plzeň) absolvovala dvě vysoké školy ve svém rodišti, kde také žije a pracuje – a jejím duchovním povoláním se stalo psaní povídek. Komorních, psychologických, posmutněle ironických, vesměs povídek „ze života“, zdaleka nejenom ze života Plzně. Publikuje časopisecky. Výjimečný talent „Pracujte samostatně, kdo bude přistižen při opisování, dostane za pět.“ Otřepaná formule s výhružkou, kterou Dita nemyslí vážně. Stejně se bude tvářit, že nevidí, jak Poláček ve třetí lavici u okna horečně opisuje vzorečky z dlaně a Hošková si nenápadně povytahuje sukni a snaží se mezi papírky naskládanými pod silonkami najít ten pravý. Místo toho se posadí a zahledí směrem k oknu. Prsty pravé ruky jemně poklepává na odřenou desku stolu. Melodie bez tónů. Akord bez souznění. Takhle vlastně tenkrát začínala. Její máma nechtěla hned zbytečně do piána investovat, téměř dva měsíce Dita vyťukávala imaginární stupnice na klávesy namalované na kus překližky. Pak stěhováci přitáhli oprýskaný hudební nástroj. Dita se snaží, ale přehrávání nezábavných etud značně nudí. Každodenní cvičení se postupně smrskne na několik přetrpěných minut. Nad nenadanou žačkou učitelka z lidové školy nespokojeně krčí nos. Ona přeci vychovává jen nadané hudebníky. Obvykle ohodnotí její výkon trojkou. Horší známka se nedává. Ditu to štve, každá další vyučovací hodina se mění v souboj. Na bělostných klávesách 55 Sever Západ Východ / západní Čechy zůstávají šedavé ostrůvky potu. I když si musí pokaždé, než zasedne ke klavíru, umýt pod dohledem ruce. Po šedesáti minutách učitelka štítivě otře klaviaturu a do žákovské knížky napíše velkými výhrůžnými písmeny: „Musí více cvičit!!!“ První týden v prosinci je přehrávka. Máma slíbí, že si ji určitě přijde poslechnout. Dita sedí v první řadě a z toho věčného otáčení hlavou směrem ke vchodu ji už pořádně bolí za krkem. Program začíná, matka nepřišla. Učitelka zve na pódium Adélu. Je stejně jako Dita začátečnice. Má sladce růžovou blůzku a černou sametovou sukni. Dlouhé havraní vlasy jí doma nakulmovali do těžkých loken. Vypadá jako sladká růžová panenka s porcelánovým obličejíčkem a Dita si najednou v proužkovaných šatech přešitých z matčiných původně těhotenských připadá hloupě a nepatřičně. Adéla mezitím v pohodě přehraje všechny skladby. Bez listu. Obecenstvo tleská, malá klavíristka se pyšně uklání, učitelka ji dojatě chválí a odměňuje balíčkem vánočních sladkostí. Teď. Dita neohrabaně stoupá po schodech na pódium. V deskách si nese noty, zatím není schopna si partituru uložit do paměti. Hudební nástroj, ke kterému usedá, je cizí, podivně voní zatuchlinou. Rozhlédne se po sálu. Všichni se na ni dívají. Konkurentka v černém sametu na ni vyplázne jazyk. Matka premiéru svojí dcerky nestihne. Děvče s vypětím odehraje předepsané skladby. Párkrát se splete, jediné, co jakžtakž udrží je rytmus. Několik rukou o sebe unaveně tleskne. Dita čeká, že učitelka také něco poví, ta však mlčí a dává jí pokyn, aby se posadila. Čokoládový balíček nedostane. 56 „Na dva západy“ Zbytek přehrávky se dívka dívá jen na špičky okopaných střevíců. A je ráda, že máma nepřišla, zbytečně by se styděla za neúspěšnou dceru. Z kulturáku pak vyběhne mezi prvními, mrazivý vzduch ostře zabolí v plicích. „Náhodou, nehrála jsi vůbec špatně,“ ozve se hlas někde za ní. Dita se otočí a vidí zrzavého kluka, kterého zná z hudebky. Dnes hrál jako poslední a sklidil obrovský aplaus. Chlapec mezitím dojde až k ní. Na základní školu ještě chodí, ale minimálně do sedmičky. Druhačce Ditě připadá jako dospělý. „Já jsem Přemek,“ představí se. Dívka mlčí a pravou botou kope do imaginárního kamínku. „Ty jsi Dita, že jo?“ zkouší Přemek zatáhnout ji do rozhovoru. „Hm, jo.“ „Máme skoro stejnou cestu, můžeme jít spolu,“ nabídne jí chlapec. „Taky si můžeme někdy spolu zahrát, když budeš chtít,“ nabídne jí. „Nebo bych ti moh´ poradit, jak třeba cvičit a tak,“ dodá, když se nedočká reakce. „Bydlím v té poslední vilce v téhle ulici,“ mávne rukou kamsi za sebe, když dojdou k paneláku, kde bydlí Dita. „Jo, a tohle si vezmi, zasloužíš si to,“ vtiskne jí do ruky celofánový sáček naplněný laskominami, kterými ho odměnila za jeho koncertování pedagožka. Pak zmizí v potemnělé ulici. Máma doma usnula v obýváku. Ráno se bude omlouvat, že měla náročnou službu v nemocnici. Dita za Přemkem zajde hned druhý den. Černé vchodové dveře, měděná tabulka s nápisem DLASK. Chlapec je překvapený, že ji vidí, ale je na něm znát, že jej nečekaná návštěva těší. Zahraje na klavír, co si Dita vzpomene. Pak zkouší hrát čtyřručně „Nesem vám noviny“. „Příští vystoupení bysme mohli hrát už spolu,“ navrhne jí Přemek a děvčeti se strachem zase zpotí ruce. Na rozloučenou jí Přemkův otec dá balíček žvýkaček a pozve ji, aby zase přišla: „Ten náš kluk si nikdy žádného spolužáka ani spolužačku nepozve, moc rádi tě zase uvidíme.“ Přemkova maminka kývá na souhlas. Dokonce jim nevadí, že je Dita malá hloupá holka, která nezahraje dobře ani jednoduchou skladbu. Zjara dostane malá hráčka v hudebce svoji první a jedinou jedničku. Na konci školního roku ji odtud pro nedostatek talentu stejně vyhodí. Běží za Přemkem, sdělit mu tu novinu. Cítí úlevu a zároveň smutek. Zvoní u známých domovních dveří, které nikdo neotvírá. Koncem srpna přijde pohled z Mnichova. Dita čte pár řádek napsaných neumělou klukovskou rukou pořád dokola. Brečí, protože ví, že jeho pisatele nikdy neuvidí. Pak už se Přemek neozve. Za rok se po městečku začne říkat, že se Dlaskovi dostali až do Austrálie. Dita si vypůjčí v knihovně zeměpisnou encyklopedii. Na malé fotografii budova opery v Sydney. Děvče hledí do betonových plachet nezvyklé stavby, vidí velké koncertní křídlo a za ním sedícího pihovatého Přemka. Roman Kníže (1952, Opava) žije v Plzni od roku 1976 a tři desítky let působil v operetě Divadla J. K. Tyla. Poezii píše takříkajíc odmalička, i když ji začal soustavněji uveřejňovat až od konce devadesátých let minulého století a tisíciletí (mj. Divizny v dešti, 2000). Osobnost soudobé západočeské poezie, pohříchu a nezaslouženě méně známý za hranicemi tohoto kulturního regionu. Nositel Ceny Plže a především i Ceny Bohumila Polana. Nebudu o tom mlčet (fragmenty) Tys přece také nosila cůpky, také jsi ťapala v sandálkách, barvy santalové, také jsi zpívala tenkým hláskem, taky jsi měla svoje hračky. Narodit se tak o deset let dříve, možná, že bys skončila – nechci domyslet… Ale protože nedomýšlíme, neuvědomujeme si, motáme se jako mátohy hned za koněm, smějeme se na pryčně, hledáme zlatý zub v latríně, radujeme se, že jsme ostříháni, že jsme dezinfikováni – deziluze ještě za dveřmi… Ještě nevíš, proč tě fotí i z poloprofilu? Segregace obyvatelstva, segregace zabavených věcí, konfiskace jmění… Nic ti není divno, nic nepozoruješ? Ženský tábor – úsek BIb, vzpamatovali jsme se pozdě! Nic tě nemine! 57 Sever Západ Východ / západní Čechy Tys přece také nosila cůpky, také ses smála v jarním sluníčku, taky jsi volala, po ramínka ve vodě, mami, podívej! Strašné! Jak strašné vědomí, že modlitba nic nezmůže… *** Nečekals tyátr bez konce! Netušils, že to bude pořád málo – ty hory mrtvých. Samozřejmě, že jich je víc. Vždycky někdo z nás živých přidá se k nim, na druhou stranu. Homére, lépe je nevidět? Lépe je oslepnout? Co slyšíš, když nevidíš? Řeč hudby, hudbu řeči? Andělské sbory… Zpěv nebeský – všichni táhnou, jak koně u žentouru, jak veslaři, tenkrát, v druhém tisíciletí před Kristem. Varhany, jako když přijdeme na kůr, kde seděls, ty sám, barokní Buddha, hráls jenom nohama… Chór chlapců, zapojených jak ampérmetr… Smyčce, traviny ve větru, tympány, trubky – zapůjčené sborem serafínů z nebe nad Lipskem. 58 *** Dokouříme tuhle dýmku míru? Říkám, chtělo by to špičku ze slonoviny. On na to, smrt! Chtělo byt popelník z nefritu. On, smrt! Chtělo by to boty z hadí kůže. On zas, smrt! Já zase, chtělo by to dózu z rohoviny. On, smrt! Chtělo by to brejle z želvoviny. Smrt! Chce to nutně purpurovou šálu. Smrt! Chci černobílý, nebo hnědobílý sen z onyxu. On umíněně, smrt, smrt, smrt! Začínám tušit, že ho neukecám, přesto, pokouším se ještě: Chce to kabát z vlčí kůže. Smrt! Vozembouch s beraními rohy. Smrt! Zatrolený trolle, říkám si, ale ještě zkusím: Chtělo by to platinovou flétnu. On, smrt! Já, loď z dubové kůry… Smrt! Co je nového tam u nás, já s otázkou. On, hroby! Proč jsou plné křížů? On mlčí. Konečně začíná úsvit – dechem nachovým 59 Sever Západ Východ / západní Čechy Jiří Kolář (1935, Praha) vyrostl na Strakonicku a nyní žije v Sušicích, kde řadu let vyučoval na hudební škole. Píše povídky, fejetony, hudební recenze, ale i pohádky, svou poezii uveřejňuje i pod pseudonymem Jiří Doubravický. Opožděnou básnickou prvotinu Ať ptáci šperkují nebe vydal až roku 2002; v jeho textech nejednou dominuje téma Šumavy a Pošumaví a nikoli náhodou se pokouší v nich zvěčnit střípky ze šumavské kulturní a přírodní rapsodie. Šumavští muzikanti Šumavské kopce navrstvené na sebe připomínají široce rozvlněné moře ztrácející se v nedohlednu. Základní barvou šumavských hvozdů je modř a její nesčetné odstíny. Čím blíže pozorovateli je modř sytější, čím dále ztrácí na sytosti, mění se v řadu blednoucích valérů až na samý horizont s výraznými konturami nejvyšších šumavských vrcholů. Šumavské vrchy a kopce jsou povlovné. Nejsou to hory v pravém slova smyslu. Není zde ostře řezaných hran a skalních výběžků. Divoce rozeklaná skaliska jsou tady výjimkou. Bory zde nešumí po skalinách, ale po zvolna stoupajících svazích. Tak je tomu u všech šumavských vrcholů. A pak je zde ještě důležitý sluchový vjem. Přibliž se na dotek některého z šumavských hvozdů a zaposlouchej se do jeho zvukového projevu. Zjistíš, že Šumava opravdu šumí a že název je pravdivým vyjádřením této vlastnosti. Jen občas zazní do monotónního šumění praskání a vrzání větví, to jak větve narážejí a třou se o sebe. Dnes je Šumava královstvím jehličnanů, ale vždycky tomu tak nebylo. Před velkou vichřicí, která v roce 1870 způsobila obrovské polomy a broučkovou kalamitu, byly šumavské lesy převážně smíšené, napůl jehličnaté a napůl listnaté. 60 „Na dva západy“ Buk, dub, javor, jasan a osika se mísily se smrkem, jedlí, borovicí a modřínem. Listnaté stromy snad prý dokonce převažovaly Byl teplý, prosluněný den z konce září a Šumava hýřila všemi barvami. Stromy se zbarvují do krásy až marnotratné. Nikdy potom, co se tu přehnala zhoubná vichřice, nebudou hýřit šumavští velikáni tolika barevnými odstíny jako teď, kdy listnáče soupeří o prvenství s jehličnany. Okry, rubíny, tyrkysy, a šarlaty javorů, buků a osik se stovkami dalších odstínů planou do posledních teplých paprsků a jejich pestré dukáty se snášejí ve spirálách k zemi. Dříve než krutá zima převezme vládu nad tímto odlehlým a zadumaným světem nekonečných lesů a plání, vystřídá slunný podzimek krátké období mlh, větrů a plískanic. Teprve pak hustý příkrov sněhových vloček přikryje krajinu na dlouhých osm měsíců. Vrstva sněhu bude tak vysoká, že lidé z chalup se budou muset prokopávat k sobě sněhovými tunely. Zatím je ale teplé a prosluněné odpoledne. Z osady Vchynice -Tetov šli po nevalně udržované a křivolaké cestě dva lidé. Otec se synem. Syn je již v jinošském věku, otec muž v nejlepších letech. Mládenec měl na zádech hranatý dřevěný futrál s houslemi, otec nesl v ruce složený klarinet. Oba jsou ve službách schwarzenberského panství. Syn se zaučuje u lesní správy jako lesní adjunkt, otec pracuje jako dřevorubec. Před chvílí se vrátili z práce a teď si jdou přivydělat do modravské hospody U Tří sluk. Ta je známá svým bujarým veselím i tancem, zvláště když je k tomu pěkná muzika. Je to totiž jediná hospoda v dalekém okolí. Právě dnes, v sobotu přede dnem svátečního volna se tam sejdou lidé z blízka i z dáli už od časného odpoledne. Češi i Němci, dřevorubci, zaměstnanci lesů i drobní chalupníci tu v nikotinovém kouři, při pivu a kořalce chtějí hodit za hlavu celotýdenní dřinu a životní mizérii. A muzikantům tu kápne pár grošů, někdy i zlatek navíc. U Růžičků se muzika dědila po předcích. Už praděd i děda hráli a chodili k muzikám. Hráli na pohřbech, na svatbách i v kostele. Výuku na nástroj obstarával nejstarší člen rodu. Tak praděd Růžička naučil hrát děda, děd nynějšího Růžičku. Všichni byli dřevaři s pracovním vytížením hlavně v létě, a tak na výuku a muzicírování bývalo nejvíc času v zimě, kdy kromě občasného svážení dřeva nebylo možno pro velké množství sněhu nic dělat. Jako muzikanti znali už Růžičkové noty, což nebylo v tomto zapadlém koutě Šumavy tehdy vůbec obvyklé. Znalost not přinesl do rodiny už praděd, který přišel na Šumavu odněkud z vnitrozemí. Tam si osvojil noty od svého učitele a regenschoriho. Táta Růžička se vyučil na housle a klarinet. Těžká práce v lese mu ale natolik znetvořila prsty, že pro hru na housle se ukázaly zcela nepoužitelné. Jednotlivé struny vzhledem k úzké vzdálenosti od sebe nedokázaly jeho mozolnaté, ztvrdlé a neforemné prsty správně hmatat, a tak Růžička přesedlal na klarinet, kde mačkání klapek přece jen nebylo spojeno s takovými obtížemi. Otec se synem jdou mlčky a zčerstva. Chtějí být brzy na místě. Čím dříve začnou, tím větší naděje na výdělek. Před hospodou na ně budou čekat další dva muzikanti. Němec Vogeltanz na flíghornu a Matouš Felgr na basu. Zatímco Vogeltanz je místní, Matouš se musí tahat s basou až z Javoří Pily „Co myslíte, táto, kdypak se asi dneska vrátíme domů?“ přerušil mlčení syn „Neptej se, Kubo. Víš, že to bude stěží před půlnocí. Hlavně, že si matka na ty naše muzikantské štrapáce zvykla.“ „A tu novou polku Esmeralda od Hilmara budem hrát? Vždyť jsme jí společně ještě ani nezkoušeli?“ „Vo tu nemám strach. My už to známe, Vogetanz je dobrej listař, Fergl zase dobrej sluchař a ten už se na basu nějak přizpůsobí.“ Náhlý poryv větru rozkýval větve okolních stromů a na zem snesl spršku barevných listů. Sprška byla tak hustá, že na okamžik zakryla pohled na majestátné šumavské vrcholy po pravé straně Svojice. Poledník, rozdvojený Roklan a jižněji Luzný. Na dohled se vylouplo několik chalup a chat porůznu roztroušených v okolních kopcích a planinách. Modrava, její střed tvoří seskupení chalup s hlavní ulicí, lze-li tak nazvat, nepříliš udržovanou cestu lemovanou dvěma řadami chalup po obou stranách. Na jedné z nich visí štít s nápisem Hospoda U Tří sluk. Tady končí cesta naší dvojice. Před vchodem už čekají Vogeltanz s flíghornou a Matouš Felgr s basou. Než vstoupí dovnitř, vrhnou letmý pohled do okna hospodské místnosti. Za ušmudlaným oknem sedí u nahrubo opracovaných stolů obvyklá sešlost. Dřevaři z lesní správy, sezónní dělníci, pár hajných, několik podruhů s žen. Pije se většinou pivo z hliněných džbánků. Hospoda připomíná kuřácké doupě. Muži kouří dýmky, fořti mají fajfky s dlouhými troubelemi nebo viržínka. Cigaret vidět málo, zatím nejsou příliš v oběhu, je to spíš panská novinka. „Podívejte toho kouře,“ ukazuje Růžička do okna. „Zase jako posledně. Musíme zase otevřít okno, abychom mohli vůbec hrát.“ Sotva vstoupili muzikanti dovnitř, z hospody se ozval radostný pokřik. 61 Sever Západ Východ / západní Čechy Tamara Kopřivová (1962, Plzeň) vystudovala na UK v Praze čeština a angličtinu, po absolutoriu se však vrátila do svého rodiště a působí v něm jako vysokoškolská pedagožka. Píše verše a pohádky, podílí se na kontaktech bavorských a západočeských literátů, inklinuje k imaginativní a reflexivní poezii, v níž v plném zaujetí „myšlenky se toulají/ v bludišti citů“. Získala i Cenu Ason-klubu. Snová Plzeň Je to jako vstoupit do Schikanederova obrazu ztrácíš se v černé samotě jak v mlžném oparu a tušením tvého stínu je bledý odraz plynových lamp Když vztáhnu ruku do tvého tajemna rozplyneš se v uplakané Mži Jen já a sochy na Saském mostě víme že ta chvíle bez tebe s tebou byla pravá a proto magická „Na dva západy“ Spoutaná Omotám si tě kolem prstu moje město provazem přivázaným u mříže pod ohmataným andělíčkem spoutám tě noblesní katedrálo s věží v nebesích připoutám si tě k sobě ctihodná radnice do lasa chytím tvou zlatou šesticípou hvězdu židovská synagogo Druhým koncem provazu přivážu pramici v Mlýnské strouze tu, s kterou se kdysi převrátila moje babička do smějící se Mže Četla si tenkrát Quo vadis loďka teď čeká na suchu… Kam kráčíš, Plzni? Zpomal už nespěchej navždy sis mě omotala kolem prstu svého chrámu Krajina Miluji krajinu narub oblečenou krajinu proti srsti naježenou krajinu pozpátku Krajinu s nosem přitisknutým na okno vagonu 62 Krajinu větrem rozcuchanou krajinu na neshledanou Krajinu provždycky jinou Mr. K To jsou mé útěky před zimou do jara před nocí do rána před sebou za tebou A prsty do psí srsti jako terapii Touha Chci chytit šanci za pačesy a bílé koně z Camargue tvůj dopis pro mne bez adresy půlměsíc skrytý za komínem tón trubky skautské večerky svítání než ho spolkne ráno noc tajemnou - mám rozestláno Plná je náruč prázdné dlaně a ptačí trylky nad hlavou Tomáš T. Kůs (1978, Plzeň) už během studií v Plzni (výtvarná kultura, kulturní antropologie) vytvářel programovou skladbu Kulturní kavárny Jabloň, potom však přesídlil do Prahy, kde žije. Začínal jako prozaik, pak se však jeho doménou stala poezie a za svou třetí sbírku Spižírna získal Cenu Bohumila Polana. Vnuk Josefa Hrubého. noční osvětlení strážci bdí nad chodcem viděným shora stín figury tiká přískokem kupředu a hned zas proti směru času vy zloději! dojít k vlastním dveřím s bratrem jehož ruka se neustále vysmeká? po matce po matce jí zbyly účty rozeseté v několika bankách poslední vklady jen pár dní před smrtí měly zásobit dceru kdyby něco aby nic 63 Sever Západ Východ / západní Čechy vteřina zastav to: když tě políbím tak zítra bude včera zastav to: nůž svíraný za čepel zastav to: okamžik kdy plavkyni ve skoku rozetne hladina zastav to! neodcházej jdi jako na jaře vždy před dušičkami vyraší na šedé hlavě pestrobarevné natáčky se suchým kvítím se sklání nad hroby ty nejfajnovější lokny 64 „Na dva západy“ Martina Langa (1954, Praha), geologa a poté muzejního pracovníka žijícího na Rokycansku, coby autora jednou v Plži nedopatřením zařadili do rubriky Mladý Západ, natolik se jim jeho básně zdály být dílem „rozhněvaného mladého muže“. Lang je sice na svět pohněván a pohoršen, dokáže se mu však i posmívat s patřičnou jadrnou dikcí. Zatím publikoval pouze časopisecky, vybrané verše jsou z jeho rukopisného souboru Minisbírka z hospody U Andělů. Čili tam, kde andělé holdují pivu a rumu a angelologové jen zírají. Pivo Kolik už veršů napsáno bylo o té zpěněné zrzavé vodě! Kolik lidí jí vypilo v mučivé touze po svobodě! Koloběh života v trubkách ti kolotá: zrzavou napustíš, zrzavou vypustíš. Rum Komu smrdí rum, tomu smrdí práce! Chlastá ho ten, co nemá dům, pije ho nejvyšší honorace. Hej, hospodo! Přátelé, bratři, teď dáme si všichni kolem rum, ten jemný dámský nápoj na tři, ať zkameníme jak Fimfárum! Zelená Nalej mi, holka, ještě sklínku, už nechci rum, ale peprmintku, dneska na ni mám náladu. - Má barvu čerstvé letní trávy, řekl by o ní optimista. - Spíš jako ranní moč od krávy, kontruje zase pesimista, hledíc na protější zahradu. Oba však panák si dolejí, viskózní mok, podobný oleji a vyklopí jej nad bradu. Když se pak zvednou od stolu i prd jim bzdí lehce po mentolu. Kazimrd Pozveš si dívku na sklenku do tichého koutku při šenku. Zatímco saje grenadinu, sdělíš jí, že hřích nečiní vinu a za hospodou v tmavém stínu je vlídné místo pod platanem... - Půjdeme tam, zde nezůstanem! Však náhle, jak duch pomsty z Brd, se v lokále zjeví kazimrd, jazyk má čilý jako hádě: že se tu močí po zahradě, že hospodský tam nechal hrábě a tak máš rázem po zábavě. Dejte mu, hoši, jednu pod bradu, pak vyhoďte ho pod stráň Hradu a nežli padne ranní rosa, zvlhčete vy jeho vpadlá prsa! Však nečekejte, že ho to změní. Kazimrd patří do vězení. Miloslava Ledvinová (1937, Oprechtice na Domažlicku) nemohla z politických důvodů dokončit studium v Plzni, pracovala v zemědělství a v roce 1980 byla opět z politických důvodů uvězněna. Do roku 1989 nesměla publikovat. Žije v Plzni, debutovala v roce 1995 prózou Bratři; její žánrovou doménou je románová kronika nebo baladická psychologická próza z venkovského, zpravidla šumavského prostředí – například novela Kateřina (2000). Část jejího díla zůstává v rukopise. Je laureátkou Ceny Bohumila Polana. Roklanský potok V ranním chladu, při otevřeném okně v ložnici, se pokolikáté odvíjela večerní scéna z bytu. Ráno určitě odjede, a sám. Nebyla zvyklá jezdit na chatu sama, ale večer byl neobvyklý, noc bez usínání a ráno vpité do jediné myšlenky: musím odtud, odjet z bytu, muž se vrátí až za několik dní, je na služební cestě. Až po včerejším večeru si uvědomila, že slovo manžel už nemůže vyslovit. Přešlo do jiného významu. Ta dívka, která večer zazvonila a na niž se nechápavě dívala, změní celý další úsek života. Magda se posadila na posteli a rozhlédla se po ložnici. Všechny věci na svých místech, byt, v němž prožila víc jak patnáct let života. Dívka byla rozhodnuta rozbít tvé dny, v její sklopené hlavě nebyla žádná pokora, možná zoufalství v těžké situaci, ale co když to byla láska? „Jsem těhotná a otcem mého dítěte je váš manžel.“ Rána, výkřik, láska, zoufalství, kam se přiklonit, po chvíli se rozcházejí. Magda té dívce podává ruku. „Přijímám.“ Nic víc. Vstala, zapálila si cigaretu a šla k oknu. Dnes 65 Sever Západ Východ / západní Čechy odjíždím. Zavolám do kanceláře, že si dnes musím vzít volno, je pátek, vyvolá to mnoho nevole, ale dnes nemohu pracovat a musím odjet k Roklanskému potoku ještě dřív, než se dostanu na chatu. Pokaždé, když odjížděla ze Sušice, už byla v jeho objetí, byl tajemný, od Modravy směla obdivovat jeho zvláštnost. Pořád přinášel ozvěny dávných časů, vodu odlitou z tůní, bažin a přesycených rašelinišť. Vždycky s posvátnou úctou sestupovala k jeho břehům a na krátkou chvíli vstoupila do chladivé vody. Omyla i hloubi myšlení. Vždycky si přála, aby tam měla místo, kde by si mohla alespoň jeden den odpočinout. Pak se podařilo dostat parcelu na Rudě a vystavět tam chatu. K Roklanskému potoku se vždycky mohla dostat autem. S čím se bude dnes svěřovat, o čem s ním bude mluvit? Na chvíli zavřela oči, stála pořád u okna s cigaretou v ruce. Je srpnové ráno, předzvěst podzimu a úhyn léta. Pořád jenom někam jde, spěchá, chodí do práce, vydělává, sycení a šacení. Včerejší večer jako by dal povel k opravdovosti. Všechno se změní. Začala se smát. Člověk, zvyklý na své pohodlí, prostřený stůl, tiché vrčení bezproblémové domácnosti, ten člověk změní úplně styl svého života. Spěchala, jen na nic nezapomenout, rychle vyřídit telefon do práce, zařídit vše potřebné v bytě a odjet. Soustředila se na jízdu. Pokolikáté už projíždí známými místy, nechává za sebou sled vesnic. Během cesty musí něco nakoupit, na chvíli si někde sedne na lavičku a zapálí si cigaretu. Dnes se setkává se vzpourou, je to strach? Ztratí zázemí, jméno, stane se rozvedenou 66 „Na dva západy“ ženou, bude se muset sama o všechno starat. Ztratí jeho finanční zajištění, ocitne se v žumpě obyčejného života, šetření, počítání, zdali do příštího měsíce vystačí. Nic takového nemusela až doposud v životě podstupovat. On prostě byl, rozhodoval ve velikém podniku, potřebovali ho i v době, kdy mnozí odcházeli. Co vlastně o něm ví? Jaké je jeho myšlení a čím se zabývá, když nemusí podstupovat důležitá rozhodování? Několikrát se zmínil o tom, že by si velmi přál dítě. Je to důvod, jenž rozhodl, že ji opustí? Často si v těchto chvílích uvědomovala křehkost všech závislostí, o něž se až doposud opírala. Byla to předzvěst včerejšího večera? Ze Sušice vyjížděla pomalu, jako by za sebou zanechávala všechno mučivě přítomné. Až bude sjíždět ze Srní, zastaví se ještě chvíli u Vydry, usedne do stínu a bude si představovat tato místa ještě v době, kdy byla prostoupena divokými pralesy. Pak pomalu projížděla podél Vydry až na Modravu. Míst na parkování bylo dost, restaurace je otevřená, před zpáteční jízdou do rudy si může dát něco k jídlu. Zastavila se na mostě přes Modravský potok. Rychlá voda, přinášející svou hmotnost až z rašelinišť kolem Březníku, ji nikdy tak neupoutala jako klidnější Roklanský potok. Šla dál loudavým krokem, potkávala jen málo lidí. Chtěla něco vykřiknout, ale ovládla se. Letní šaty volnějšího střihu, nápadná kabela a boty hodící se na odpolední posezení v kavárně. Pak se objeví ta nenápadná a celkem nezajímavá dívka. Kolik už takových potkala, šla kolem nich s hlavou vztyčenou, byla přece někde jinde, žena zajištěná přesným rozhodováním a schopná se orientovat v každé situaci. Ale jenom v těchto místech poznáva- la, že se mýlí, že kolem ní se jenom řítí dny, proces stárnutí, nezadržitelný a každý den jen zhušťuje okamžiky čekání. Slunce sklánějící se k Roklanu ji přimělo, aby se posadila a podívala se proti jeho žhnoucí tváři. Kdyby ale chtěla Roklan vidět, musela by dojít až na Filipovu Huť a odtud se dívat na jeho vrcholy. Postavila se a zula si boty. V mělké vodě se jí nohy nepatrně zabořily do písku. Dotek veliké lásky, na kterou pořád čeká. Sklonila se k vodě, nabrala ji do dlaní a omývala si obličej. Ta voda odněkud přináší lásku, z podroklanských slatí až sem. Tady se z bájí proměňuje v nejistotu čekání. Proto té dívce podala ruku a řekla: „Přijímám.“ Magda si klekla do vody na písčinu. Zmáčené šaty chtěly odplouvat s vodou. Jemnými pohyby je vracela zpět a zase propouštěla. Na ničem už nezáleží, zůstane tady a nechá se obstupovat pořád větším chladem a tmou. Na vzdálené stezce se někdo zastavil. Je to muž, jde sám, dívá se na Magdu a pak se nerozhodným krokem přibližuje. Je to asi dobrý člověk, nechápe, proč tady tak klečím ve vodě, může se domnívat, že mně není dobře. Magda se postavila, zmáčené šaty trochu vymačkala, a aniž by se na člověka podívala, šla ještě kousek v chladivé vodě proti proudu a pak vystoupila na břeh. Potřebovala teď slunce, prochladlé nohy rozehřát a usušit šaty. Proč sem vlastně zajela? Kde je klid a láska? Téměř zasténala. Je to jenom hra té dívky, její bezmocnost a zoufalé situace? Kolik takových případů proběhlo v hovorech lidí kolem ní. Nakonec si vybere někoho, kdo jí nejvíc vyhovuje, i když je otcovství sporné. Zjistila, že má šaty už téměř suché, obula si boty a zase pomalým krokem postupovala podél potoka. Stezka se teď vyšplhala na vysoký břeh, ze kterého může dobře přehlédnout rozsáhlou slať na druhé straně potoka. „Podle všech vyšetření, která jsme provedli, se opravdu nemusíte obávat, že budete mít dítě.“ S jakým ulehčením přijala slova lékaře. Zavřela je do vědomí jako poklad, o kterém se nikdy nikomu nezmíní. To taky udělala. Jen tady smí vycházet ven myšlenky, smí je třídit, půlit, skládat do nakřivených sloupců, všechno je jen tady možné. Tady je i láska. Rozpřáhla ruce a chtěla nějakým hmatatelným způsobem zjistit, že se jí smí dotýkat. Před prudkým klesáním stezky se znovu zastavila. Dál už nepůjde, stejně už by se bála jít sama. Zula se, boty držela v ruce a šla kus cesty bosa. Ostré kamínky se odíraly o její chodidla, celá mysl unavená čekáním se zabořila hluboko do vlastních a nevysvětlitelných tenat nerozhodnosti. Před domy si zase obula boty a slyšela výkřiky dětí. Ve zvláštním tichu odpoledne k ní doléhaly jako výbuchy ve vlastním svědomí. V restauraci nebylo mnoho lidí. Objednala si jídlo a po chvíli poodhrnula záclonku u okna a nechala dopadat sluneční paprsky na přinesené jídlo, jehož porce masa jí připomínal obraz toho probodeného a bez výčitky usmrceného zvířete, z jehož těla měla teď odřezávat kousky masa. Dokázala sníst jen několik brambor a zeleninu. „Paní, jídlo nechutnalo?“ ozvalo se z úst číšníka při placení. Jenom se usmála. „Velmi vás prosím, mladý muži, doprovoďte mne před dům, pak už to snad bude dobré.“ Hlesla s prosebnou naléhavostí. Číšník zpozorněl, chvíli nevěděl, co má dělat, 67 Sever Západ Východ / západní Čechy a pak se rychle rozhodl. Prudce odstrčil několik židlí před sebou a pomáhal Magdě vstát. „Jestli vám není dobře, zavolám lékaře, je to jeden z našich hostů,“ řekl Magdě rychle a snažil se podepřít její ruku. „To není potřeba, opravdu ne, potřebuji se jenom dostat ven, tam si trochu odpočinu a pak to půjde. Jsem jenom strašně unavená, sama už k autu dojdu.“ Venku číšníkovi poděkovala, opřela se o kamennou zídku a chvíli čekala. Známé objetí stresem. Už se ale delší dobu nevyskytlo. Na čele se objevil chladný pot, rukama se pevně přidržovala v betonu zasazených kamenů, musí ještě chvíli vydržet a pak dojít k autu. Na sedadlo auta téměř dopadla, prostor byl nesnesitelně vyhřátý, nechala chvíli oboje dveře otevřené. Představ si, že je to jenom koutek úzkosti v kvetoucí zahradě normálních příběhů, nesmíš se zneklidňovat. Všechno má jen určité trvání, každý čas jednou skončí. Nastartovala auto, poslechlo okamžitě a najednou vplula do bezpečného přístavu, do prostoru, který ovládá. Pomalu se dostala přes výmoly u mostu a ještě na chvíli zastavila u Modravského potoka, vypnula motor a zavřela oči. Kolikrát se tady před soutokem obou potoků ukrývala. Dokázala čekat i několik hodin na ostré pípnutí skorce a mohla na chvíli zahlédnout jeho hru s vodou při hledání potravy. Dnes už jej neuslyší. Je pozdě odpoledne, znovu nastartovala auta a rozjela se směrem k Srní. 68 „Na dva západy“ Tomáš Makaj (1974, Kladno) vyrostl v Rokycanech, vystudoval religionistiku a pedagogiku, básně publikuje příležitostně, ale sklízí s nimi vavřínky, kupříkladu na Literární Šumavě nebo na děčínské Ceně Vladimíra Vokolka, vydal i sbírečku Večerem k ránu (2006); žije ve Strašicích, kde organizuje soutěž Strašice Karla Vokáče a vnímavě hledí „očima do výstřihu noci“. *** Smírčí je noc na prahu vlastních kostí Z nateklých nohou sklepávám loňský sníh Sám v úzkosti z kolemjdoucích Věnců je dost a v jizvách plno místa Klínopis (podivné sny jednoho religionisty) Ze starých tónů krajina vlastního aktu Viléme Hynku Františku D.! Snu sny v těla žen Vydechlý únavou barvím ráno černobílým klínopisem Nemožno ho vyluštit Dasein (věnováno Martinu Heideggerovi) Měsíčně zprůsvitnělý Tichoplavec čas A nahá stínem Dobrá hra Můj bloubín duše Svědomí hosta *** Na hřebech samomluv Nitkatá slova Tenká Tenká Jako paže kašpárkova Kdo ví Ten dlí svůj Umihlav že každé já má svůj Dav Ema sama doma čte krvavý slabikář Jaroslava Málková (1947, Plzeň) učila chemii a fyziku nejprve na Tachovsku, později trvale v Plzni, především však píše poezii a debutovala již v roce 1975. Z její básnické tvorby připomeňme alespoň sbírku Finistere země na konci (2000), jedno z jejích vyznání cizokrajným dálkám, zároveň je však tato básnířka velkou plzeňskou vlastenkou. Též proto od roku 1999 stojí v čele Střediska západočeských spisovatelů… Báseň Z pozdních červánků se večer vysype košík meteoritů a měsíc Srdce se splaší a pozoruje vlastní tlukot někde v mléčné dráze Oči vidí neviditelnu vůni koření hvězdný prach na řasách teplo dechu a to je báseň Mlsně mísa Žere tmu Ema je plná Pocitů Ema doma Mele maso Ó Ta se má Ó Ta se má 69 Sever Západ Východ / západní Čechy Stáří Zrcadlo vrací obraz V linorytu tváře den co den rydlo bytí bloudí Kolem očí mříže a obzor stále blíže a dech mžik od mžiku kratší a další soused přešel na druhý břeh Léthé a na brýle šlápl včerejší den Nevíra Obzor hoří jako hranice na pohanském pohřebišti a slova boží prší na vyprahlé louky Táhnu svoji káru po úbočí vzhůru táhnu svoji duši unavenou léty Srdce klepe buší do mřížoví žeber Skládám do kabelky všechny svoje světy Bohové jsou krutí je jich plné nebe Modlitby se ztrácí jiným směrem letí 70 „Na dva západy“ Deprese Nemusíš být Prométheus aby ti ptáci klovali játra Den po dni a znovu a znovu Tvrdý trest za lidskost a za teplo ohně I moje bolavé místo se stále otevírá a nelze se schovat do kavkazských roklí Okovy puknou jen až pukne srdce Stesk V údolí mezi pravým a levým prsem slaná řeka Zalykám se tou spoustou vln mezi vdechnutím a výdechem Obzor se přiblížil na dosah a všude prázdno Mohl bys přijít mám dychtivé oči a otevřené srdce Ale ty se už procházíš v jiných krajinách Lednové ráno Někdo zavěsil včerejší den do promrzlých větví holého kaštanu Z roztrženého nebe se vysypal sníh na střechu krematoria kde komínem odlétají duše do věčnosti Kameny Kameny tvých slov mi napadaly do uší Ztracené bolesti do bubínku buší Utopené labutě spláchl déšť z hladiny a poléval je vodou aby zase vzlétly Ale ty kameny schoulené do bolestí je tíží Zastavení Příslib předjaří rozsvěcuje mlhy v obzoru Chci si odpočinout od světa schovaná za vlastní stín Okolo krku se mi ovíjí Mléčná dráha a za uzlem se vrací čas Odcházím na schůzku tak jako kdysi Marně přešlapuji na nároží Zbytečně čekám Zemřel jednoho červencového dne před rokem Vratislav Maňák (1988, Planá u Mariánských Lázní) píše prózu i verše, publikuje časopisecky, studuje v Praze a žije ve Stříbře. Libuje si v psychologických hororech, a to znamená vše vsadit na pointu, na umění pointy. A ta bývá u Maňáka brutální, umně brutální, brutálně umná… To příznačné jméno Carmen Byl to čas bujarých oslav. Prý. Jemu tak ale nepřipadal. Byl to večer, kdy tma svítí. Ohňostroji. Ohňostroje neměl rád. Vracel se z práce. Trochu otrávený. Poprvé si jí všimnul, když si prohlížel sám sebe v černém skle pohybujícího se metra. Pak s ním i přestupovala. Její vzhled ho zaujal. Byla v něm urputnost až křečovitá. Té ženě (její pravé jméno neznal tu první chvíli, a neznal ho ani později) mohlo být padesát i trochu víc. Byla živou reklamou na tupost sloganu Na věku nezáleží. Na věku záleží. Stáří maskovala falešným blondem vlasů. Moderním sestřihem. Výrazným líčením á la Brigitte Bardot. Oblečením. Příliš těsnou koženou bundou. Příliš krátkou minisukní. Příliš vysokými kozačkami. Byla spokojená s tím, jak vypadala? Nejspíš ano. Působila natolik suverénním dojmem, až ho to fascinovalo. Snad proto, že takové suverenity nebyl on sám schopen ani zdaleka. Civěl na ni celou dobu, co se souprava pohybovala tunelem mezi stanicemi. Kdyby v ten moment aspoň na okamžik zapřemýšlel rozumněji, musel by se ptát, jestli si pozorovaná připouští svou nemístnost. Místo toho však spíš přemýšlel nad tím, zda by se neměl sklonit jejímu výsměchu vlastním letům. Jakkoli byl... přílišný. Pokud na něj věříte, chtěl tomu osud, pokud 71 Sever Západ Východ / západní Čechy ne, šlo prostě jen o pouhou shodu okolností, že vystupovala ve stejné stanici jako on. Nevěděl, kde v sobě vzal tu šílenou odvahu. Snad za to mohl způsob, kterým se zvedla ze sedadla. Způsob, kterým vykročila z vagónu. Způsob, kterým si prohrábla vlasy. Způsob, kterým si přes prsa přitáhla bundu, když ji začal na nástupišti svlékat vítr. V tu chvíli mu došlo, že to je kurva. A tak se postavil proti ní, těsně před eskalátorem, a s tváří opravdu bez výrazu (snad jen ta troška nechuti tam zůstala) se jí zeptal za kolik. Kurva to byla. V tom se nemýlil. Nejdřív však chtěla odmítnout, že prý spěchá. Díval se na ni ale, a proto si ho bedlivěji prohlédla. A on si na oplátku znovu prohlédl ji. Postrádal u ní kabelku. Až do toho dne, do toho večera, do té chvíle ve větru metra před hučícími jezdicími schody se domníval, že to je nezbytná rekvizita prostitutek. Nakonec mu řekla taxu. Kývnul. Když šli ulicí, povídali si. O počasí. O programu v televizi. O hromadné dopravě. Těžko říct, zda kurvy těsně před tím, než dojde na věc, myslí na to, co budou se svým klientem dělat. Zda si sestavují scénář čistě pro případ, že by zákazník neměl konkrétní přání a prostě se chtěl nechat obsloužit. On totiž určitě nemyslel na to, zda si ji vezme v posteli nebo na kuchyňském stole. Hovor využíval k tomu, aby si ji mohl prohlédnout. V ulicích byl rachot, šum a řev. A jemu při pohledu na její výrazné líčení a rudou rtěnku přišlo, že si snad musela tvář obarvit některým z ohňostrojů. Odemykal domovní dveře, když se jí představil a zeptal se, jak se jmenuje. Záleží na tom? Obrátila otázku. Zeptal se tedy znovu a ona mu odpověděla, že Carmen. Nechtěl se 72 „Na dva západy“ ptát potřetí, a tak zůstal u toho jména, které se k ní tolik nehodilo a tolik odpovídalo její profesi. Možná čekala, že jí nabídne kafe. Ale nenabídnul. Místo toho na desku stolu vysázel dvojnásobek částky, kterou za ni měl dát. Zeptala se proč a on jí řekl, že bude dělat to, o co jí poprosí. Zeptala se, o co půjde. Budeš se svlékat, řekl jí. Svolila. Nakonec, to není nic neobvyklého. Možná jen čekala, že k tomu zapne rádio. Ale nezapnul. Jedinou hudební kulisou tedy byly arytmické salvy dělbuchů. A tak si odložila bundu a odložila si triko a odložila si sukni. Nabídla mu, aby jí rozepnul podprsenku nebo stáhnul kalhotky. Nakonec to ale také udělala sama, až před ním stála nahá. Seděl na kuchyňské židli, nohou se opíral o stůl a v té příliš bílé místnosti pozoroval její příliš šedé tělo. Starý krk, povadlá ňadra, vyvalené břicho, rozvolněné boky. Tak co bude? Ještě jsi se nesvlékla celá, řekl, zvedl se a sundal jí z hlavy blonďatou paruku. Na falešné žluté prameny se lepilo skrývané stříbrné neobarvené chmýří. Podal jí vatu a jediný krém, který v bytě měl. Carmen, odlič se. Možná měla trochu strach. Poslechla ho. Rudě lakované nehty se zaryly do bílých chuchvalců a ona jimi sjížděla přes zavřená víčka až k lícním kostem. Byl těsně u ní a dotýkal se jejích ramen. Pak poodstoupil a fascinován nahým stářím sledoval to tělo té kurvy. Prohlížel si vrásky na čele, staré vypoulené oči, tváře proštepované žilkami, uschlá ústa. Karmínově rudé rty ležely smazané v bílé vatě chuchvalce na desce stolu. Hned vedle honoráře. A jí asi byla zima, protože se klepala. Na co civíš? zeptala se pak nervózně. Možná se vší silou snažila držet myšlenky, že je všechno v pořádku a že teď už konečně dojde na věc. Znovu k ní přistoupil. Objal ji, její hlavu vtlačil na své rameno. Nebyla v tom ani trocha touhy, ani trocha vzrušení. Pomalu ji pohladil po jemných, starých vlasech a do jejího ucha tiše a s veškerou něhou, které byl toho večera schopen, zašeptal: Starucho. Srostlá postava mladého a staré, oblečeného a nahé se otřásla slabým ženským zaskučením. Lubomír Mikisek (1950, Praha) žije a pracuje v Plzni, píše poezii, ale mnohem víc povídky – a také se už pokouší o román. Jeho doménou však jsou psychologické povídky o vzájemných lidských vztazích v citové oblasti – zpravidla o nešťastných postavách, které nesnadno snášejí své nenaplněné životy. Mikiskovou sférou par excellence je stárnutí jeho vrstevníků – a zejména žen, které své nemládnutí pociťují a prožívají citlivěji než jejich unavení partneři. A ti i ty toho mají dost a takhle žít nechtějí… Motýl Stál před otevřenými dveřmi skříně z druhé poloviny minulého století a prohlížel se v zrcadle. Do kalhot si zastrkal flanelovou košili a pak si zapnul pásek, bohužel opět o jednu dírku méně, než před čtrnácti dny. Od té doby, co omezil každodenní dávky piva, na které byl celá léta zvyklý, tak měl pocit, jako by se mu jeho převislé břicho zmenšovalo, ale byl to jen optický klam, ba naopak, když se mu předevčírem utrhl knoflík pod přezkou opasku, s nelibostí zjistil, že vlastně ještě přibral…V poslední době vysedával v práci u počítače mnohem déle, než bylo nutné a tak měl pohybu ještě míň, než kdykoliv předtím. Tu plechovou bedýnku vždycky pokládal za nepotřebný krám, ale od té doby, co byl před dvěma lety na návštěvě u Oldy svědkem toho, jak chatuje na jakémsi serveru s mnoha lidmi z celé republiky, tak na celou věc úplně změnil názor. Stále ho udivovalo, jak někdo může napsat větu a během vteřiny ji dostane příjemce na druhém konci Čech, nebo dokonce Evropy. To by člověk nevěřil, myslel si, ten internet je skutečně báječná věc, chlap, co to vymyslel, byl fakt koumák a rozhodně měl něco v hlavě. Nebýt toho chatu, tak 73 Sever Západ Východ / západní Čechy jsem se s Erikou nikdy neseznámil… hrozná představa. Taková báječná ženská a úplně bychom se minuli. Vzpomněl si na včerejší večer, kdy si domlouvali dnešní schůzku, na kterou se právě připravoval, a přestože slova na obrazovce vypadala jako vždy mile a příjemně, tak při posledních dvou telefonických rozhovorech měl dojem, jako by mluvil s někým jiným, než s kým si píše. Ačkoliv ji už několikrát přemlouval, tak se nemohl zbavit pocitu, že se jí do osobního setkání nějak nechce. Nespěchej, říkala, času máme dost a je dobrý se nejdříve takhle poznat. Jistě, říkal si v duchu trpce, píšeme si tři měsíce, ještě jsme se neviděli a ona říká: Nespěchej… Jako kdybych někam pospíchal. Vzal do ruky kravatu, ale vzápětí si uvědomil, že k této košili se příliš nehodí, tak ji opět odložil a sáhl na ramínko pro sako. Pak si znovu v zrcadle prohlížel svoji tvář a na okamžik měl opravdu pocit nespokojenosti sám se sebou... Tu kůži mám opravdu nějak hodně červenou, zamyslel se nad tím, co viděl a vzpomněl si přitom na bývalou manželku, kdy v jedné z mnoha hádek na něj křičela: „S notorickým alkoholikem já už dál žít nebudu. Podívej se na ten svůj obličej, vždyť vypadáš jako rudej bojovník z nějakýho indiánskýho kmene…A ten tvůj nos, to už není normální, člověk by řek, že jsi okrad sněhuláka o mrkev…To máš všechno z toho tvýho chlastu. Říkala jsem ti to tisíckrát, přestaň s tím, ale kdepak, je zbytečný se s tebou o tom bavit…A já už toho mám dost, takhle tedy žít nechci…“ Ta slova se ho tenkrát silně dotkla. Taková rána pod pás, káča jedna bláznivá, co si o sobě myslí, takhle to říkat nemusela, i kdyby to stokrát pravda byla. Jakýpak alkoholik, 74 „Na dva západy“ člověk si dá pár piv denně a několik panáčků a ona to kvůli tomu dotáhne k rozvodu, to by jeden nevěřil, že je něco takovýho po patnácti letech možný. Ještě že jsme nikdy neměli děti, pokoušel se zapnout knoflík u saka, ale bylo to marné... já je mít mohl, ale ona, ona byla neplodná…Áááá, čert to vem, lidi se denně rozvádí a svět se kvůli tomu nezboří… Znovu si vzpomněl na Eriku, jak ji musel přemlouvat a dokonce lákat. Hned zpočátku jí poslal fotku z mladších let, vlastně to byla jeho odstřižená fotografie asi rok po svatbě. Tehdy se fotili s Věrou na nádvoří nějakého jihočeského zámku, kdy ještě vypadal tak nějak přitažlivě, bodejť by ne, takový roky na člověku zanechají stopy. Trochu se začal obávat toho rozdílu mezi obrázkem a skutečností, přece jenom, léta plynula a každý se měníme, utěšoval se a jaksi instinktivně ji na to setkání pozvolna připravoval. Neboj se, určitě nebudeš zklamaná, psal jí na obrazovku počítače, jsem ještě ucházející chlap, za kterým se kdejaká ženská otočí…To bylo přehnané tvrzení, sám věděl, že se nikdo nikdy za ním neotočil, leda tak možná z úleku, když se občas na ulici s někým známým nenadále potkal…Češu se teďka na pěšinku a mám kníra, sděloval jí opatrně, ale trochu se bál upřesnit, že pěšinku má jen kousek nad levým uchem a těch pár dlouhých vlasů si pečlivě vyčesává nahoru, jako přehazovačku přes progresivní pleš. A s tím knírem, možná jsem to taky trochu přehnal. Měl bych to asi úplně oholit, vždyť jsou to jen krátké vousky v úzké řádce nad horním rtem, na okrajích už prošedivělé, kdoví, jestli se tomu dá říkat knír… Zavřel skříň, protože víc už se sebou dělat nemohl. Pokud je člověku za dva roky pade- sát, nemůže vypadat jako ve dvaceti, myslel si, když za sebou zabouchl dveře místnosti a vešel do miniaturní předsíňky. Jak se shýbal pro boty, ucítil závan vlastního potu. Kdybych měl sprchu, mohl jsem se ještě vykoupat, ale takhle…Udělal pár kroků k umývadlu a do obou podpaží si dvakrát stříkl vodu po holení, nic jiného stejně na poličce neměl. Zamkl vchodové dveře chaty, dřevěná vrátka zavřel na petlici a vyšel na cestu. Po několika krocích se ještě jednou ohlédl…Mám domek, psal jí kdysi pyšně v jednom ze svých vzkazů, ale sám věděl, že do domku tahle dřevěná chata, kam při dešti pravidelně zatékalo, měla daleko. Budu tu díru muset najít, než začnou podzimní slejváky… Kráčel na zastávku autobusu a vyhýbal se loužím. Boty jsem si taky mohl trochu umejt, pomyslel si, a snažil se o travnatý drn setřít kousek zaschlého bláta. O deset minut později seděl na třetím sedadle za řidičem, díval se na ubíhající krajinu a duchu přemítal o vzkazech, které od Eriky dosud dostal… A mně bude letos pětačtyřicet, co je to pro ženskou za věk, viď, cítím se pořád mladě… Ta fotka, co jsem ti poslala mailem, je taky z mladších let, jinou nemám a nerada se fotím… nejsem fotogenický typ, s tím už nic neudělám…Ale teď mám jiný účes, takový melír, co je moderní a co se dneska hodně nosí, a občas si beru brýle, to víš, už trochu hůř vidím, hlavně na dálku. Taky nějaké vrásky mi přibyly, ale na druhou stranu jsem pár kilo shodila a za to jsem ráda, cítím se hned lepší a jakoby lehčí…A když jinak nedáš, tak se tedy uvidíme, ale mám z toho setkání trochu strach, abys nebyl zklamaný, to lidi někdy bý- vají, když si představují někoho úplně jinak… Ptáš se, jak se vlastně poznáme? Určitě si mě nespleteš, na halence budu mít nějakou paličkovanou ozdobu, to já ráda nosím… Představoval si ji docela normálně, krátce sestřižené vlasy do zrzava, když zhubla, tak bude štíhlá, ale zase ne moc, měl rád ženy při těle, takové přiměřené k jeho postavě, a taky možná bude trochu hezká, to v těchto letech ještě jsou, a milá, to už poznal že je, zklamaný určitě nebude, spíš to může být naopak…Opasek pod objemným břichem ho škrtil, ale víc utáhnout nešel a povolit ho nechtěl, bylo by to ještě horší, kolikrát si na jeho přezku ani nedosáhl. Místo stromů a polí se po stranách autobusu začaly míhat rodinné domky a paneláky, sem tam nějaký obchod a pak se objevila hustější zástavba a vzápětí centrum města, ještě dvě stanice a bude vystupovat…A jak se k té cílové stanici blížili, tím víc se toho setkání začal obávat. Vystoupil kousek od divadla a pak už kráčel k místu, které si pro setkání určili. Byla sobota odpoledne a moc lidí zde nechodilo, postavil se opodál, do výklenku cukrárny, aby měl na očích vchod do kostela, u něhož se měli sejít. Čekal asi deset minut a pak ji náhle uviděl. Přicházela z druhé strany a vypadala přesně tak, jak si ji představoval, ba dokonce ještě předčila jeho očekávání. Taková hezky plnoštíhlá se širokými boky, tak to měl rád a se zrzavým melírem. K tomu svůdně obtažené černé kalhoty a černou bundu, s kabelkou přehozenou přes rameno…Až se mu rozbušilo srdce, panebože, to je pěkná ženská, ta mě ale určitě nebude chtít. Já idiot, nadával si a začal litovat, že jí nenapsal pravdu 75 Sever Západ Východ / západní Čechy a všechno o sobě trochu diplomaticky zkreslil. Nejraději by si nafackoval, taková blbost a všechno mi to zhatí, teď mě uvidí a uteče pryč. Z toho pomyšlení se mu orosilo čelo. Spěšně vykročil z výklenku, udělal tři kroky, jenže co to? Žena nevšímavě přešla rohový vchod s několika schody, aniž dala najevo, že by pro ni něco znamenal a pokračovala dál přes silnici, na protější chodník. To není možný, pomyslel si a v první chvíli se za ní chtěl rozběhnout, ale pak zůstal stát na místě v bláhové naději, že se snad otočí a bude se vracet zpátky. Napjatě sledoval její záda, dokud nezašla za roh a potom mu zklamaný pohled sklouzl znovu ke vchodu do kostela a zůstal tam nehnutě zírat. Na prvním schodu stála žena, hubená, až téměř vyzáblá, s vystouplými lícními kostmi, skoro o hlavu vyšší než on. Nazrzlé vlasy s pěšinkou uprostřed lemovaly brýle s hnědými obroučkami a hluboká vráska mezi obočím, orlí nos a pevně semknuté rty jí dodávaly sveřepý a přísný výraz. Pátravě se rozhlížela kolem sebe a pak se netrpělivě podívala na hodinky. Na klopě halenky měla přišpendleného paličkovaného motýla s roztaženými křídly. „Na dva západy“ Květa Monhartová (1938, Volyně) je významnou výtvarnou osobností Plzeňska – a jistěže nejenom Plzeňska. Věnuje se především volné tvorbě a ilustraci, stojí v čele sdružení P89, píše však také verše a zaměřuje se na fenomenologickou poezii, na dimenze ve stylu dèja vu, na epičtěji laděné básnické skladby. Získala i Cenu Plže za poezii. Oblast těla Oblast těla každé ráno navštěvovaná vzdechy, každý večer podvodně opouštěná. Vítr vleče pírko po perónu. Vlečka pírka se lehce chvěje. Poselství se snáší ve vlnách, skláním se pro něj. Připravím se na tvou návštěvu. Sobolí kožešinou pokryji křeslo, číše z růžových bot na stole. Jídlo se podává v bílých rukavicích, bláznivá radost mi bude na dosah. Oblast těla nevědoucí, co bylo před a co potom. Šrámy v duši. Krev při oblíznutí je sladká. Oblast těla temná budova plátovaná, klade odpor zařazení. Skladované tajemství nepřístupné. 76 Už je vše uklizeno a přesto otevřou se dveře, vysype se zem jako seznam dochovaných jmen. Hledám, klacíčkem rozhrabuji, nacházím lichotivou představu, ta se okamžitě zvrtne ve váhavost. Sleduji v čekárně kresbu dlaždic zlatým dracounem vyšívaný plán. Ale ta nejistota kolem ramen, zad a desinfekce nic než desinfekce. Oblast těla nevědoucí, co bylo před a co potom. Šrámy v duši. Krev při oblíznutí je sladká. Jsem proti, aby se větve splétaly. Jsem proti, aby voda vysychala. Jsem proti, aby mne čas testoval tlakem záští nebo místem rozkoše. A proto tě omyji jarní vodou, utřu do své kůže, zavedu na zelenou louku, abychom se napásli. Oblast těla uchovávaná komplimenty aniž se mohla na sebe podívat. Oblast těla jako zadní strana jména připravená vybírat figury na obraze. Malba je přitom přeborník ve svádění. Věřím svým instinktům pomalu tak jako popraskanému ledu. Doplula jsem k ostrovu, změnil se v neobydlený. opustila jsem jej a on začal žít. Žárlivě sleduji, kdo se brodí k jeho břehům. Zájemců je hodně. Oblast těla nevědoucí, co bylo před a co potom. Na noze si nechám vytetovat hořkost času a počkám do jeho pravidelného odjezdu. Na paži si rezervuji místo pro přepravu veselých dní. Obrys tvého těla na temném pozadí. Dotyky pomalu vykreslím celý obraz. Ještě rychle hlasovou charakteristiku, ta přijde v nejbližší konfliktní situaci. Tvůj hlas se tyčí do výšky, pak láme, aby jako pila rozřezal začátek. Oblast těla už vědoucí, co bylo před a co potom. Šrámy zůstávají i krev po oblíznutí. 77 „Na dva západy“ Vojtěch Němec (1983, Cheb) studuje v Ústí, svou první prózu (Mozkobouře, 2005) však vydal v Plzni, kde publikuje své texty a kritické reflexe – už je také dvojnásobným laureátem Ceny Plže. Jeho prozaická díla – připomeňme ještě Uroboros (2008) – vycházejí z poučenosti surrealismem i kosmogonickou dekadencí, mají však i dimenze filmového horroru. Nikoli náhodou i v tomto textu tak usedavě „emanuje podzemní slunce“. Neocortex Snad bych poznal veškeré skryté historie, přečetl kroniky tajných společenství, všech těch, co byly vybájeny, vyšperkovány prapředstavivostí, jež je kdesi pod buničinou, v chromozomech alfaažomega, za hranicemi přiznání. Prošel databáze autorů narozených, nechtěných, nebo jejichž tvůrčí mysl nestačila rozkvést, neprosadila se vůle ke svobodě vytváření světů v nás samých. Jak bych listoval v knihách fantómských otců-matekprvorodičů, vstřebával bych těžkou materii jazyka, prosíval ho mou autocenzorskou racionalitou – stál na pokraji šílenství, protože za slovy a myšlením je už jen nicota: tam se nehromadí asociace, nespojují se substance, jejich příznaky a příznaky příznaků, vše je nahodilé, ani sen není bez řádu, tam bych se ztratil sám v sobě a tím se oddálil světu nadobro. Nesmím tak myslet, a proto míjím knihovny, jichž je dům, ten jediný, kdo/co mi poskytl plesnivě prašivou náruč, plný. Jsou všude: i stropy jsou oblepeny, nebo dokonce složeny z, zády publikací různorodých žánrů, podlaha dlážděna přebaly, celý tento coverpaperbackový koberec kvílející pod mými kroky papírovými prosbami o vytrhávání těch knihových hlav, jejich listobraní, je poset znaky v nejazycích, už naučit se pravidla a výjimky 78 – poznat chaos skrz řád a vice versa – by mi vyplnilo tisíce životů. Když knihy poznaly, že můj nezájem není předstíranou pokorou vzdělance aneb toho, kdo má úctu před touhou objevovat novosvěty, začaly se ze vzteku vytahovat, ve vzduchu rozevírat a vazbami vířit milénia vrstvený prach, vzduch se tak plnil zažloutlými, ohořelými, myškami-učenkyněmi okousanými stránkami a hřbety provoněnými kořením barokních kabinetů hrůzy a němého obdivu. Někde se vytvářely šiky plodů ducha tak husté, že tvořily hradbu moudrých výpovědí o životě, životě po životě atakpodobně: musel jsem se odhodlávat k proskoku, i když jsem se obával toho, že budu jako jízda před kopiníky. Stránky uskakovaly, metodou střihu mi nezraňovaly ta místa, kudy se dá prostoupit do třináctých komnat bolesti, protože na žádné z nich nebyl popsán postup, jak zničit člověka. „Takhle musí vypadat Ráj,“ pomyslel jsem si. „Místo, kde máme pocit, že jsme nezaniknutelní. Tohle se nemůže dít doopravdy, musí to být nějaký pohyb mysli.“ Ano, tak jsem filosofoval. Rozpoznaly to jako bych se dotýkal jejich spirituální ješitnosti – kadence literárních útoků gradovala, už věděly, že v ně nechci věřit, a tak se mi svou jsoucností chtěly roztodivnými piruetami, figurami, floskulemi ajaktřebajinak zaseknout co možná nejhlouběji, abych i já věděl, jak chutná realita. Dům duchů se proměnil v úl, regály s knihami připomínaly letadlové lodi – křídla nesla žihadla podstaty vzduch-vetřelec, jehly s jedem hledaly bod G na nechráněném krku ze všech upířích úhlů, pod paží, kde se hromadila stojatá voda mých nechtěných myšlenek – a tady je třeba vystihnout vnitřní zmatek, nic jiného než stav bytí: „Strachovat se nalezení cesty ke mně, pokud mě pochopí 79 Sever Západ Východ / západní Čechy zevnitř, bude ohrožena rovnováha, všechno se zhroutí dovnitř, nic nebude na svých místech, vazby mezi věcmi se zpřetrhají, budu mluvit všejazyky – nikdo už mi neporozumí, z nekonečna systémů se zrodí jeden prazáklad, kód, ve kterém jsou vyprávěny sny nebo jejich předehry, protože snění má svou hierarchii, představy spolu komunikují, když spíme, jsme svědky komunikace mezi příběhy, tento imaginativní hovor se velmi podobá samomluvě, avšak přesnější výraz je všehomluva, neboť tento kód je všem bytostem, ať už lidským či zvířecím, společný.“ – v okolí víček, jejichž chráněnkyně raději hledaly spásu mezi horní a dolní čelistí. Otrávený nepřestávajícím dotěrem slovesných pík jsem se, již značně vysílen mentálním a fyzickým odporem, doplazil k jediným dveřím, které nevedly zpátky na ulici, kde nepochybně zuří bitva menšiny s většinou, avšak mnohem spíše je tomu právě naopak. Na druhé straně mě nepříjemně překvapila nejistota: prastarý přítel Volný Pád laskavě demonstrující rozbitnost těla: kutálel jsem se po schodišti kamsi do temnoty – dveře za mnou se samy zapečetily, zřejmě se slitovaly nad mou uprchlickou náturou. Jak jsem si ohmatával skutečné nebo zbožným masochismem vyškemrané rány, zavadil jsem bříšky prstů o zem: vlhká poddajná hrobní hlína – sklep, kam pohřbíváme těla svá i bližních našich. Ocitli bychom se snad v něčím snu, nějakém jiném bdění, kdy jsme možní jakkoliv, tvární jako země, nespoutaní jako vzduch, kdyby zem pod námi otevírala život nebožtíkům, ti se drali přes hromádky vyhrabané půdy k dalšímu tlení. Žádné odkrývání hrobů, exhumace úředně zakázána, jsem tak spokojený: sedě v hnilobě, vsakuji ticho zde a šumot cizopa80 „Na dva západy“ sených stránek nade mnou (i knihovny mají uši). Znal jsem to. Sklep je místo plné věcí – nebo by jím mělo být. Je zastoupeno odloženými střípky nás samých, nepotřebnostmi, jež patří do našich dřívějších verzí, už nikdy nebudeme tím, čím jsme byli, materie mutuje v imaterii – nezastavitelný proces, jehož krásu nepostihnu popisem. Místo abych byl obklopen vyschlými plechovkami, prázdnými kočárky, potrubím, krysími klecemi, klaunem, nějakými odčerpanými spotřebiči, kuchyňským nádobím se dny prožranými snětí rzivou, bramborami, košťaty, lopatami, smetáky na odklízení nadbytečného času, jsem jediný myslitelný středobod. Dech věcí bych slyšel a cítil, mám takovou schopnost, ale uvědomuji si jen to své, neodvratně odpočítávající nadouvání a ochabování hrudi. Mezi tušenými stěnami – mohu-li je tak jmenovat – se lze zdokonalovat v umění klaustrofobie, ješitně-maskulinně si libovat v samotě, chápat ten prostor jako pravlast svaté říše. V tomto imperiálním prostředí se ke slovu přihlásila má rozmilá racionalita: Nahoru se vrátit nemůžu, tam by mě udusilo bibliofilní ovzduší, jít dál taky ne, jedině že bych změnil způsob postupu: i když směr bude pořád stejný – dolů. A tak jsem se rozhodl proměnit se ve své totemové zvíře: v krtka. Během stereotypní manuální práce se filosofuje nejlépe. Jak se prostůrky mezi nehty a jejich lůžky plnily mrtvolnou hlínou, dotkl jsem se také vzpomínek na slavnou minulost, kdy bohulibou činností nebylo zahrabávání, ale vyhrabávání, přesněji: takřka osvojování horolezeckých dovedností. Mým nepochopitelným úkolem bylo dostat se z masového hrobu, což je něco na způsob vylétnutí z rodného hnízda, jak jsem se smál té taška- řici!: nostalgie má kromě melancholické také převeselou tvář, jak je všem dobře známo, ale vážně: příběh měl i kulinářský podtext – ohryzával jsem ostatky, abych zahnal hlad po krvi a kostech, zároveň abych si vhodnou úpravou kloubních jamek zhotovil náčiní horalovo. Byl jsem tehdy mlád – jaké štěstí, že mám teď příležitost schovat se před světem. Město tu patrně ztrácí moc, s každým vytěženým kubickým metrem to je přesvědčivější pocit. Cizí mnohosignál se už nepokouší napojit se na můj nervový systém, hackeři jsou na mé překonfigurované impulsy krátcí. Metamorfosa má v takto nastaveném prostředí ideální podmínky k rozvinutí: mé ruce se mění v přední pracky, nehty se prodlužují do hrabavých lopatek-krumpáčů, zadní – dříve nohy – se stávají panožkami uzpůsobenými k prostupu vpřed, na tvářích rostou hmatové vousy a vůbec: líce jsou nyní součástí čumáku schopného vystopovat kdejakou zatoulanou rousnici či krtonožku, oči rychle atrofují: podruhé ve svém mrzkém životě slepnu. Do cesty s nejasným cílem se mi stavěly všeliké oběti: brouci podzemníci, žížalovité konce těl, tak lákavé pro mé předkousnuté ozubení, cár igelitového pytlíku (k útoku mě vyprovokovalo iritující šustění, s nímž se ohlásil, když jsem hloubil štolu směrem k... těžko předvídat), lebka s rozměrnou mozkovnou – se slzou v zakrnělém oku vzpomínání na minulé životy. Co jen jsem v tom vzteku hledal? Tajné druhé Město? Chodbu někoho dalšího? Nebo tu mou – znamení, že opět bloudím –? Na otázky se neodpovídá, všecky jsou odsouzeny k řečnickému nikam neodplouvání, snad se vynoří samotná představa něčeho uvnitř, co je mým prostupem hmotou tak nějak tušeno. Další nebytost, nebo bytost uměle jsoucí, budu-li filosofující žížaložrout – entita živená půdou, každou kapkou procházející zrnitostí, podzemními jeskynními komplexy, zahrnutá hrobní tíhou, přesto živější než cokoliv pod sluncem. Nenarazím na cizí červotočivou soustavu – pokud se v prostoru nachází život, je zaklíněný jako plod v lůně, ořech ve skořápce, pecka v dužině a jakkoliv podobně krtkovsky pitomě: žádné křižovatky nebo scestí, jen vykrojená jizva země-kůže. „A jejej!“ láteřil jsem pokaždé, když můj čumák omylem vyčenichal zrádný blok betonu a vyražením vpřed si rozdrásal jednu ze dvou nozder nebo rovnou obě naráz, pro ten který ztracený případ. Věty tázací však nemizely z mého repertoáru: „Vede mé hrabání vůbec někam? Dočkám se pokladu? Nebo narazím na lecjaké nebezpečí – vzhledem k dobrodružnému naturelu mého putování?“ Interogativní hrabáč, posteskl by si v jakémsi smíšeném dojmu myslitelný podzemní divák, ale stále se neubráním otazníku: „Copak se schovává za tímhle kusem křemene?“ – hrabhrabyhrab – „Není to zakopaný mrtvopejsek? Amputovaná noha, nebo snad její náhrada? Nemá tam snad myška svůj pokojíček?“ činím se v zápalu infantilní morbidity. Ne, to jenom vzduchová kapsa, kdo ví, kde se tu vzala, třeba ji sem vdechl nějaký boží vpich, provzdušňovací injekce. Budu muset najít nějaký kompas, ne, to nebude stačit: výškoměr, hloubkoměr, měřič tlaku a podobnosti. Čím hlouběji, tím lépe, totiž bezpečněji. Začínal jsem tušit: zemina kolem mého prochlupeného těla počala světélkovat, skoro mi bylo líto jí procházet jako gammanůž živou tkání. A hle, můj nebohý strupatý čenich vytušil dutinu: Mám předtuchu? Nezažil jsem někdy něco takového? Byl jsem sám, nebo ve 81 Sever Západ Východ / západní Čechy společnosti někoho dalšího, kdo pokračuje v mém bytí navazováním na mé myšlenky a pocity, způsobem kost na kost, lebka k lebce? Nevzpomínky. V archivu vzduchoprázdno, ani prach se neusazuje na plošinách regálů: je jen zdání prostoru – zde si musím vynadat za nepraktické nakládání se životem: nač si vydržovat archiv, nač platit archivářům, když nemám co archivovat? Možná že tuto nesnáz vyřeším později hromadným propouštěním a demolicí, teď však radost a vzrušení: dostal jsem se dovnitř, jsem v kapse jiné než vzduchové, v něčím příbytku. „Dobrý den,“ jsem zdvořile osloven a následně zaskočeně reaguji: „Jak prosím? Do... dobrý den,“ udržuji komunikační situaci na úrovni, jak se v daném prostředí sluší a patří. Jak zněl ten hlas? Jako něčí, nebo něčeho? Nemohu jej k ničemu známému přiřadit, když pokračuje: „Pozemští tvorové mě informovali, že přijdeš. Mám uši všude – i nad námi,“ uviděl bych hlavu, jak vzhlíží vzhůru, kdybych mohl: jádro země bylo sice prosluněné neznámou energií, avšak nijaký humanoid se mnou nepromlouval. Čekal bych podobného podzemníka, jakým jsem teď maskovaný já – přitom po sousedsku rozmlouvám s hedvábným kokonem. Ano, připomíná semeno, z něhož má vykvést motýl té či onaké čeledi, nebo jakých sloves se užívá pro hmyzí přeměny. „Mluvící zámotek – to jsou mi věci!“ tvářím se tak překvapeně, jak dovoluje krtkovská etiketa. „Nediv se. Nesměj se. Až se proměním, bude můj jazyk nadjazykem. Tohle je přechodné stádium, člověče...“ zdá se, že světlo pulsuje v rytmu proudu řeči. „Ale já nejsem...“ načež jsem přerušen, a to takto: „Přece jsem ti říkal, že tě mí agenti vystopovali. Vím, žes člověk. Původně. Toto je maška82 „Na dva západy“ ráda, že?“ podívám se na své prackolopatky řka: „No a? Člověk přeci není uzpůsoben vrtání děr v zemi, tak jsem se trochu upravil. Je na tom něco špatného?“ a už očekávám takovouto odpověď: „Máš se ještě hodně co učit, ale to přijde samo. S jakými úmysly jsi přišel, pardon, přihrabal ses?“ hledám vhodná slova, záležitost s nektarem je vpravdě věc neveřejná, zvláště v těchto podmínkách. Eeee, impulsy hledají nejkratší cesty k tělům neuronů, eeee... „Eeee, jsem tu pro... eh, hledám takovou lahvičku...“ světlo zřetelně pohasíná, obávám se o své zdraví, a tak rychle dodávám: „Božího ležáku nebo co!“ zase je vidět – krtkodlakům se na světle daří lépe než jejich profánním bratrancům – také slyším ten neidentifikovatelný hlas z útrob skořápky: „Tos měl říci dříve, červe...“ cítil bych se z té náhlé invektivy popuzen, kdyby nepokračoval: „Pardon, vy lidé chováte k tomuto slovu jakousi nepochopitelnou averzi, tak: člověče. Musíš kopat stále tímto směrem,“ světla pohasla úplně a pak se rozsvítil bod přímo za budoucím bourcem či čím. Spokojeně si pomlaskávám, jako kdybych právě pojídal tělo amputované krtonožky, hlesnu: „Aha, tak dík.“ Už už se chystám nastavit své končetiny do hrabací polohy, když vtom ještě zazáří: „A nechceš se ještě na něco zeptat? Třeba na to, co ze mě bude, až se vylíhnu? Nejsi zvědav? Nepálí tě ta otázka Proměny?“ Tak dobrá, pomyslím si, zdvořilostní otázka na dobrou cestu: „Co budeš?“ na což neodpoví lépe jiná věta než: „Já nevím. Vím jen to, že jsem a budu jiný.“ Pche, ať třeba smrtihlav se z téhle prokleté hlíny vyhrabe! A už neuž si to šinu cestou kamsi, z předsíně mi do tunelu jako přání „Hodně štěstí!“ emanuje podzemské slunce. Karel Pexidr (1929, Praha) je takovým novodobým plzeňským Leonardem: právník, hudební skladatel, autor publikací o etice, o filosofii, o cizích končinách, o psychologii a gnoseologii. Působí v Plzni a tady roku 1996 debutoval vynikající vzpomínkovou prózou Vícov; za cyklus filosofických příběhů Přeludy obdržel Cenu Bohumila Polana. Píše však od raných let také poezii, aforismy i ironické říkačky – a dokonce i básnické pohádky. Kdo v ně uvěří, přejde a zmizí. Pohádka a slíbil království, všechny své statky tomu, kdo vrátí se s dukátem zpátky. Ubohý starý král! On stále čekal a smutek místo slz mu z tváří stékal a padal jako déšť na dny, jež blednou. Pohádko, nebuď zlá! Já vím, že jednou Pohádko, zaťukej, neumíš ťukat? Vyprávěj o králi, který měl dukát. zařinčí ostruhy, zaznějí zvony… Pohádko, nevidíš? Na vraném koni Dukátek kulatý, pevný a ryzí. Ten, kdo v něj uvěří, přejde a zmizí. posel se vrací zpět. Už projel branou, seskočil ze sedla, tváře mu planou, Snad bude vykoupen, snad bude spasen. Ale král nevěřil, on měl jej za sen, už běží ke králi, nese mu dukát. Pohádko, neťukej, teď nesmíš ťukat. a proto neměl jej, proto jej ztratil z dohledu touhy své. A čas se krátil Teď nesmíš říci lež, teď je to vážné. Zachvěl se starý král, zbledl a vlažně, a léta míjela. Když byl král starý, vypravil poselstvo, vystrojil dary bolestně zašeptal. Chtěl pláč, chtěl vzlykat. Chtěl slyšet pod srdcem své srdce tikat. 83 Sever Západ Východ / západní Čechy Chtěl drtit žebroví svých snů, chtěl pukat. Chtěl volat: Bože hleď! Chtěl mít svůj dukát. Ale on neměl jej. Mělo jej páže. Nadarmo starý král vztahuje paže, marně se naklání, prohlíží, hmatá. Vidí jen černý prach, prach místo zlata. Ubohý starý král. Kdo stál mu v cestě, kdo na něj vrhal stín? Vždyť všichni v městě ten dukát viděli, vidí je stále. Ubohý starý král, on přežil krále. Nikdy již nevyjde z pohádky noci, nebude králem již, nebude moci okusit vína, jež lahodně chutná. Pohádko, pohádko, proč jsi tak smutná? 84 Proč jsi tak bezcitná, proč nemáš dukát? Proč mlčíš? Nevěříš? Proč končíš? Neumíš, pohádko, neumíš ťukat? „Na dva západy“ Milana Písačková (1980, Plzeň) vystudovala češtinu a angličtinu ve svém rodném městě, kde žije a pracuje, má vícero velkých lásek, k nimž patří cyklistika, fotografování a cestování – a samozřejmě i literatura: píše drobnou publicistiku, povídky a především poezii. Svou prvotinu příznačně pojmenovala Jeden víkend v říši čistého snu (2008). Také její nové básně nepřímo potvrzují, že dny v týdny jsou čistým dnům vzdáleny… II. K lítosti překrmených Zvládnu už docela postavit krmítko Ale jen někteří Nepohrdnou mými drobky v něm I. když déšť Tak radši prudší a míň často Na tomtéž principu je vhodné tvořit Aby člověk nechrlil Jak ucpaná kanalizace (pak to jenom páchne A neví se, co s tím) A neomílat svoje teze Pořád do kolečka Jak voda oblázky A mlýnský kámen zrní Jak s trakařem na trávu A s trávou do chlívečka A na hnojiště s hnojem Čím rychleji, tím líp Bez vztahu, bez úsměvu Pak vyhodnotit prospěch …a zase na tu trávu K lítosti překrmených Jen ten, kdo slyšet chce, ten slyší Toť vina tělních šťáv, že nedokážu řvát Kázání naplano a žádná dobrá rada Těžší než vymyslet ji je ji darovat Pravil můj vnitřní hlas tuhletu odpověď, ten vzkaz Vyleze na kopec mraky rozlámaný větrem hladí rukama a pak hned píše přesvědčivěji už mu ten déšť patří prehistorické zvíře jarní ohňostroj mokrej jetel mokré obilí A hrozny na tržištích a hluboká psí srst do sebe nasály všechnu tu vlhkost a odněkud zaladily hlasy jedinej, kdo nikdy neumře, jev život vítr, život a různý moje vzpomínky… Nejlíp voní dávno snězený jablka Deštivák Nepsal špatně – psal skoro rozklovaně Jako by za drobného deště lovil z kapsy suchou kůrku A přestože byl nablízku krám s potravinami Chroustal ji s ochotou klidně se zadusit Tak silně v něm ten havran kloval A trhal drápy vnitřnosti cítil v něm totiž mladou kořist a nenasycen lítal kolem hlavy Ne za deště – už za lijáku – kdy si důchodkyně stěžujou to je počasí, viďte paní – no to víte, to je hrůza! A déšť to tuší a prší a prší a prší… Ale on má rozvázaný tkaničky a zkoumavě se dívá na znuděnou holku Nemáš pocit, že je ten svět z šedýho plechu? A ona nechápe – No, víš, jak pro koho, uklidňuje ji přes všechnu zimu v něm hoří plamen je jako mokré březové dřevo Slonovy nožičky a útěk fotografky Fotiti slona z půldruhého metru je tak jako tak adrenalin, uvážíme-li že plocha jeho chodidel je jako stříbrné podnosy na thálí A ještě Ganéš, jeho majitel chce ode mne bakšiš že co ten slon prý zbaští to si ani představiti neumím Radši mizím, neboť ať dám cokoli bude to jako pustit žilou Jedno thálí by takovému slonovi určitě nestačilo (Vždyť i tlapičky má čtyři) 85 Sever Západ Východ / západní Čechy Karolína Pláničková (1975, Klatovy) žila v Plánici, vystudovala v Plzni obory čeština a psychologie - a pak dlouho vyučovala v Klatovech, teď působí opět v Plzni. Psala básně a písňové texty, nyní se však její tvůrčí doménou stává psychologická próza, publikovaná časopisecky, přičemž ji inspiruje její velký literární vzor Milan Kundera. Nenapodobuje ho však, pouze ji inspiruje – jako brizantní Molotovův koktejl. Molotovův koktejl Myslela na něj, toužila po něm, spala s ním. Čekala na něj, naslouchala mu, brala ho takového, jaký byl. Odpouštěla mu. Milovala ho? Vzduch v jejím bytě byl po jeho odchodu prosycen esencemi její touhy a jeho obzvlášť silnými feromony, jejichž složení bylo výbušnější než Molotovův koktejl: esence krystalicky čistého egoismu, bláznivého bohémství, bezohledné upřímnosti a opilecké sebelítosti. Někdy byl tak namol, že se nedokázal vcítit ani sám do sebe… Tvořil, opíjel se, potřeboval ji, urážel ji, omlouval se, spal s ní. Když nevěděl, kudy kam, k ní našel cestu vždycky. Nikdy ho nenechala čekat, i když přicházel bez pozvání uprostřed noci. Nenáviděl celý svět a ráno pak nejvíc sám sebe. Miloval ji? Chtěl být volný jako pták, ale dusil ji svým bezohledným chováním a neustálým hodnocením její osobnosti. Ty nejsi žádná velká krasavice, ale máš velkou duši. Kdybys shodila tak 15 kilo, bude z tebe nádherná ženská. Nos ty vlasy víc do očí, musíš je mít víc rozcuchaný. Tu sukni musíš mít kratší… Nějak ty věty pořád nemůže dostat z hlavy. Nechtěl, aby tlačila na pilu. Překvapivě to ale nebyl on, kdo ráno po zapnutí svého mobilu našel sedmnáct promeškaných hovorů za 86 předchozí noc. Nesnášel ustlané, nadýchané postele, byly pro něj symbolem manželství, a zvuk natřásání podušek a cinkání nádobí ho prý rázem činil impotentním. Ona si myslela, že to byl ve skutečnosti alkohol. Myslela na něj, toužila po něm, nesnášela ho. Nechtěla na něj čekat, znala nazpaměť jeho bonmoty, přestávala tolerovat jeho egoistickou a teatrální osobnost. Vzduch v jejím bytě byl prosycen esencemi její touhy, zoufalství a vzteku, jejichž složení bylo nebezpečnější než obranný granát, který zabíjí tisíci střepinami. A nakonec ho jednoho mrazivého lednového dne v jedné útulné kavárně odjistil on. Po jeho výstřední exhibici před společnými známými usedli sami ke stolku. „Já tě mám hrozně rád, ale nějak se do tebe nemůžu zamilovat.“ Její trpělivost se zdála až dosud bezedná, a tak výbuch vzteku, který následoval po dokončení oné osudné věty, byl naprosto nečekaný. Je zvláštní, že ho nedoprovázela zaslepenost, ale naopak krátký záblesk jasnozřivého náhledu na jejich podivně asymetrický vztah. Čerpal z ní energii, hledal a nacházel u ní inspiraci, používal ji, když ji zrovna potřeboval, a nezajímal se o to, co potřebuje ona. Potřebuje ona jeho, nebo on ji? V onom krátkém záblesku jasnozřivosti konečně prohlédla. Nepotřebuje ho. Už má po krk jeho krystalicky čistého egoismu, bláznivého bohémství, bezohledné upřímnosti a opilecké sebelítosti. Řekla mu, ať jde s těmi svými pravdami do prdele, zaplatila svůj účet a odkráčela do mrazivé noci. A cítila se najednou svobodná a volná jako pták. 87 Sever Západ Východ / západní Čechy Radka Prokopová (1970, Plzeň) žije v Losiné a pracuje v Plzni, kde připravuje programy Kulturní kavárny Jabloň, zejména cyklus Kratochvíle. Získala Cenu Ason-klubu i za svou nonkonformní sarkastickou poezii, tlumočící její generační postoje a generační skepsi. Publikuje časopisecky. 19. 5. 2010, 9 ºC Globální oteplování a možná ta sopka soptící na Islandu anebo Pánbůh veselící se svými pokusy ochladili vzduch a přikryli nám prostor permanentním zamračenem přetáhli víko přes krabici potkanům Potkáváme se a stejně míjíme nekonečně míjíme v tom uzavřeném bezeslunném světě globálního oteplování a jednotlivých chladů abychom zjistili že navzdory všem našim zarputilým snahám o překonání hranic mikrokosmu nás stejně vždycky během okamžiku tak přirozeně tak přímočaře, bez emocí a neverbálně trumfne třeba sopka „Na dva západy“ Struny Bytosti blízká proč se mi často po tobě stýská a co to znamená když nejsi vzdálená a co to značí když byla bys vzdálená radši *** Objevila jsem tvůj nářek schovaný za prázdnými flaškami ve spižírně už ani nevěděl jak dlouho tam trčí pomohla jsem mu ven byl pořádně zaprášený chudák nechala jsem ho naříkat celou noc znělo to šíleně, jako tisíc plaček najednou Ráno jsme tě přišli požádat abys ho vzal zpátky *** Snoubená slova když roztančí znova parket papírový něco se začíná chystaná hostina tomu, kdo se o ní doví 88 Dětem A říkám Díky za svůj rozmnožený stav neb jsoucno cítit lze mi v davu cizích bezpočetných hlav neb v budoucí já lépe doufat mohu a potlačit svou nezřízenou touhu se zemí přervat pouta v bludném průvanu Ne, ještě tady budu s vámi a ve vás zůstanu *** Dejte mi neřesti Zkusím je provésti do jedné Ach dítě nezbedné! Zakusím neřesti a potom vyklouznu z nevalné pověsti aniž smím Jen se probudím Jemné nuance Jednou – ano -bude veta po jemných nuancích mého světa Jednou – kdy ? – toť ve hvězdách z mých jemných nuancí zbyde prach Pak k ničemu bude mi pokud snad na zemi kdos předloží na táce mé jemné nuance kdesi či komusi Ne, vlasy nervu si Jemné své nuance zachytiti musíme – dcero má Pro přežití… Nevhod V předpokoji drobných nehod vidím tebe, který nebojíš se přijít nevhod Jsi odhodlán a jako vždycky sám přednést svůj dnešní epigram 89 „Na dva západy“ Jitka Prokšová (1962, Plzeň) vyučuje ve svém rodném městě na vysoké škole fyziku, jako by jí však na začátku třetího tisíciletí mnohem víc učarovala literatura, psaní povídek a románů. Zaujala již prozaickou prvotinou Zbytky iluzí (2009) a už teď patří k nejčtivějším a nejčtenějším plzeňským literátkám. Dovede psát expresivně a volí si atraktivní témata. Třeba právě o zbytcích iluzí! Jarní déšť a suchej flek (pro Helenu) Má už věk na to, aby věděla, co je láska. Kdysi poprvý se jí třásla kolena, potily ruce, žaludek měla na vodě. To, co teď cítí s ním, je… tak trochu jiný. Chtěla by v duchu poskládat dohromady, proč po něm touží. Ale vychází jí jenom, co si nedovede představit. Nedovede si představit, že by ho neznala. Že by se s ním nevídala. Že by ji nehladil, nehnětl, nešimral. Že by si s ní nepovídal. Že by se k němu netulila, že by ho neprovokovala… Leží vedle ní a myslí na jedno. Jak je ten svinskej život nespravedlivej. Takže jsem vodepsanej, prolítne mu hlavou. Kdyby to nebylo podruhý… sakra, kdyby to šlo aspoň předtím… tak by… no, jo… ve třiceti… ale je mi vo dvacet víc. Do prdele…Přece nebudu vodteď brát pilule… Má už věk na to, aby věděla, jak vypadá láska. A aby taky věděla, jak vypadá nepodařenej sex. Markýrování, křečovitý přehrávání, jednoduše přetvářka. To, co se mezi nima před chvílí odehrálo, připomínalo špatný scény z pornofilmu. Přistihne se, že jí to nevadí. Opravdu najednou zjišťuje, že jí to fakt… ale fakt vůbec nevadí. 90 Leží vedle ní a těší se, jak si zejtra po ránu půjde zaběhat. Dá si do těla, vyšťaví se do kopce ke trati, pak poběží alejí a možná bude mít štěstí. Třeba zase narazí na tu hubenou blonďatou holku, která tam chodí venčit psa… Třeba bych se s ní moh zastavit dýl, uvažuje a rukou mechanicky přejíždí po hladký kůži ženskýho těla vedle sebe. Těla, kterýho se dotýká a myslí přitom na jiný. Má už věk na to, aby věděla, že láska dokáže bolet. Ne tak, jak ji před chvílí zabolelo v podbřišku. Ne tak, jak jí občas zabolí, když se jeho prsty na cestě kolem jejích hnědorůžových bradavek v jednom místě zadrhnou, znejistí a na okamžik zarazí, aby se potom pomalu vydaly dál. A ne tak, jako když se konec jeho ukazováčku zastaví na svý okružní pouti, aby stiskl to místo. Leží vedle ní a hlavou mu prolítne, že ji nemiluje. No, možná přece jenom… trochu… ale rozhodně ne tak jako za mlada miloval Alenu, nebo tak jako kdysi Zdenu, natož tak jako předloni Kristýnu. Jo, je pravda, že… se jí rád dotýká, přestože ho ty dotyky nevzruší, rád ji hladí, přestože to v něm nevyvolává žádnej zběsilej chtíč. Pozoruje, jak se jí tělo laskáním napíná, jak se jí mění hlas. Má už věk na to, aby věděla, že lásku by nikdy neodmítla. Ale co je tohle? Sténá, lapá po dechu a vykřikuje. Touží, aby jeho prsty nepřestávaly. Ví, že by se teď měla soustředit, že už to brzy přijde. Že by se měla připravit, aby hned zkraje zachytila ty prchavý drobný záškuby, který se jí pak rozlijou celým tělem jako vlna tepla. Jenomže najednou se blízkost vrcholu začne rozplývat v nedohlednu, šance 91 Sever Západ Východ / západní Čechy na uvolnění mizí. Se ztuhlejma vnitřnostma si uvědomí, že na střešní okno nad nima začínaj dopadat první déšťový kapky. Netrvá ani pár vteřin a spustí se prudkej jarní déšť. Leží vedle ní a přemejšlí, jestli dospěla k vrcholu. Chvíli se mu zdálo, že jo, ale pak tak najednou ztichla, že ho znejistěla. Nechce se jí ptát, nerad o tom mluví. Takže se rozhodne počkat, co řekne sama. Ale ona mlčí a pozoruje bubnující vodopád na okenním skle. A tak se i on přizvedne na loktech a dívá se na rychle se měnící čůrky vody… Obtékají drobný nečistoty, z tenkých pramínků se stávají silnější a ty rychle sjíždí dolů. Sleduje jejich proměnlivý trasy a najednou si uvědomí, že chce, aby odjela. na chodbu. Než dorazí k domovním dveřím, přestane pršet. Stojí na chodbě před oknem a pozoruje ji, jak nasedá do auta. Pozoruje, jak se auto rozjede a na blízké křižovatce zahne doprava. Nekonečně dlouho pozoruje, jak na silnici před domem zůstal suchej flek. Má už věk na to, aby věděla, že i jedna esemeska může leccos změnit. A tak – když ji známej tón upozorní, že jí přišla zpráva – vytáhne mobil z kabelky. Na semaforu, ke kterýmu zrovna dojíždí, naskočí červená a ona získá pár vteřin na přečtení. PO TVYM AUTE TADY ZUSTAL SUCHEJ FLEK. CHYBIS MI. Má už věk na to, aby věděla, že láska se nedá vynutit. Proto se obrátí, zaloví vedle gauče, vytáhne kalhotky a punčocháče a vzápětí si je oblékne. Pak vysvobodí podprsenku ze zajetí jeho košile, svetřík a sukni zvedne z koberce. Když dopne zip, ohlédne se po něm. Ze zamyšlení ji probere až zvuk klaksonu. Koukne na světla, je zelená. Chvíli po tom, co se rozjede, zapne autorádio. Prostor kolem ní se rázem zaplní starým hitem a hiphopovej zpěv Justina Timberlaka na ni zaútočí záludnou otázkou: Leží vedle místa, který ona před chvílí opustila, a sleduje, jak se obléká. Nerozumí tomu, co se v něm děje. Na jednu stranu si přeje, aby už odešla… Na druhou v něm sílí pocit, že by ji měl zadržet. Neudělá nic… WHERE IS THE LOVE? Má už věk na to, aby věděla, že láska se nemusí podrobovat žádnejm zkouškám. Prostě buď je, nebo není. A tak si vezme kabelku, vklouzne do mokasín a ohlédne se na něj. Já jdu, řekne a on se zvedne, natáhne si džíny a doprovodí ji ke dveřím. Krátkej polibek rozluští poslední pochybnosti. On chvíli hledá klíče, pak je najde a odemkne. Vyjde s ní 92 „Na dva západy“ Dana Raunerová (1955, Cheb) vystudovala v Plzni češtinu a výtvarnou výchovu a patří k dalším významným západočeským píšícím výtvarným osobnostem: publikuje zatím pouze časopisecky, a to expresivní prozaické texty stejně jako vyprávění pro ty ne úplně nejmenší. Výtvarné umění ji inspiruje k literatuře a naopak. Žije v České Bříze. Nositelka Ceny Plže. Písmeno a Začátek, abeceda, ananas, Afrika, asi, asi, asi… ale! Asi uletím do věčnosti, asi se vrátím vzápětí, asi si setřu rosu z očí, asi se zbavím napětí. Čekáním napjatá do průsvitna naslouchám zpěvu lopuchů. Vysokou trávou jdu beze všeho, polykám vzduch jak podmáslí, podmáslíčko, do očí mi stéká modř domova. Ruce odchází, nohy mají křídla baboček a žluťásků a bělásků a modrásků a ještěrčích ocásků z dávného předtím, kde jsme si poletovali jako pyl, jako prach, jako pírka z praptáka – až sem, až dodnes, až donekonečna… Až do ostružin na břehu bezbřehosti. Je ve mně velké tiché místo, mírně větrné, se světlem v očích tygříků, lučních koníků, malých vepříků. Čekám si… První, druhá i třetí vlna vplouvá do mého vědomí i snění. Propluje, vypluje, odpluje. Co je jen sen? Co vlastně jsem? Co bude a co je, jé, jéééé… Ochutnávám, dotýkám se, jsem dotknutá, dýchaná, jezena, snězena, spletena, odváta, přisáta, proseta, sesypána a velice dávná dá- vám a odevzdávám… se letu a běhu a lesku očí a vodě s chmýřím osik ve větru pozdního dne léta letícího větrem plným mořských řas a usměvavých velryb. A zase a. A potom v letu létáníčko a tričko a vánek na lýtkách, vánek na bříšku, v pelíšku, v suché trávě horké po okru. Pryskyřice. Smolíček v laskavém paroží na chundelatém krku táty jelena. Je měkce vlaho, je zlatavo a v misce mlíčko – papáníčko, dobrůtka, borůvka a malinový polibek teplé pusinky voňavě oříškové, křupavé, veselé, přítulně sváteční, plné jak kukuřičné pole hlazené liščím ocáskem, myším ocáskem, tlapkami zajíců a toulavými paprsky večera. Nad hlaďounkou hladinou živé vody se láskyplně laská a šmudlí s červánkovou krajkou volavka šedá a fialová a stříbrná a posypaná vanilkou. Voňavá jak bábovka od maminky, od babičky, od prababičky na parapetu okna – haló, haló! Ještě jsi něco zapomněl, nevzpomněl, otoč svou hlavu nahoru, až k nebíčku! A dole stojí galoše a plný plný pytel z Tábora – zrní, zrníčka. A šneci v konvalinkách a berušky v bezu a gladioly a sedmikrásky. A sedm písků máš otisknuto na chodidle. Je plné zpráv ze středu země, z oblohy, z nekonečna. A sedm skřítečků tě lochtá palečkama, prstíčkama a studenýma nosíčkama. Plnýma vůně pečených jablek. A to nekonečno jako pejsek stočený do klubíčka je už dávno v tobě! Jsi jím ty – naplněný jak kalíšek svlačce rosou, jsi jím ty sám se vším všudy, dudy, kudy, dy, dy, dyndy, jindy, pořááád… 93 Sever Západ Východ / západní Čechy Kateřina Sachrová (1982, Plzeň) vystudovala češtinu a francouzštinu ve svém rodišti a pak jí toulavé boty odnesly do cizích krajů, z nichž se zase vrací do Plzně – a do Prahy, kde pracuje. Vytěžila z toho komorní generační prózu Keltská sinusoida (2009), podílela se i na plzeňském divadelním životě, soustavně však píše poezii, prostoupenou krutou ironií i bolestnou vážností. Někdy někdy člověk sám sebe nechápe někdy člověk sám se sebou nevydrží někdy člověk sám před sebou utíká a někdy někdy člověk sám sebe zapomene v náruči cizího muže Víme Víme Víme tak málo Víme tak málo o ostatních Víme tak málo o ostatních samotářích (Všichni jsme samotáři) *** Ráno ti sype drobky do peřin Poledne tě svírá do kleští Pátá šálkem čaje proplouvá Večer omlouvá tvé chyby A noc je nenapraví 94 „Na dva západy“ Dítě své doby Narodil ses pozdě příběh už skončil a apoštol Jan mne si ruce: This is the end, my friend… Inkvizice Až mě postaví na hranici Až mě pohladí první plamen Až mi dým olízne praskající kůži Já nebudu zpívat ani se modlit budu se tiše dívat do očí Tobě *** Jako když hasíš žízeň Jako když ji splachuješ sklenicí vody Jako když ji topíš v jezeře Štěstí těla je však pomíjivé Omne animal triste post coitum maSochismus jeho slova na kusu papíru jeho vůně na okraji hrnku jeho cynismus ve vzduchu… *** Podzim je smutnej vypravěč… Zacpávám si uši a v haldách listí zoufale hledám stopy letních nocí Snad jednou snad jednou, až naprší moudrost na naše hlavy a my zmáčení poznáním obejdeme dveře lokálu velkým obloukem… Snad právě tehdy nám postaví pomník za trpělivé čekání. *** Jako kapky vody snáší se smutek na mou hlavu. A já v něm chtě nechtě plavu. Dvojitost Mám svoji taktiku Nasazuji si pouta a z principu polykám klíček Jsem sama sobě otrokem i otrokářem Pouštní podobenství Mně říkej fata morgana tu polo sedím – polo ležím ve žhavých dunách schovaná snad pekel vstupní bránu střežím Já, sfinga s tváří satana… *** rafinovanou plachostí polodivoké kočky zkouším ukrást tvé srdce stále dokola zas a zas narážím na zavřené dveře i miska před nimi už je prázdná Někdy je těžký utopit se, i když se o to hodně snažíte. 95 Sever Západ Východ / západní Čechy Co s námi bude až budem veslovat na kře do teplých krajů… řeknem si konečně že se milujem snad to stihnem než pod námi zmizí i poslední malý kousek ledové paluby „Na dva západy“ Ida Sebastiani (1964, Ostrava) si zvolila podle své italské babičky literární pseudonym, i když občas publikuje i pod svým občanským jménem. Nebudeme její identitu prozrazovat, pokusme se však charakterizovat její identitu literární: osou jejího díla jsou kratší povídky, někdy miniatury – a nejoblíbenějším žánrem jsou horory, třeba i hororové příběhy o lásce. Připomeňme alespoň její sbírku Minutové povídky (2007) nebo některé texty uveřejněné v Plži: čím jsou hutnější, tím působivější. Cizí ministryně Měla za sebou devět hodin letu a tři spánku, osm pracovních schůzek a jednání a před sebou aktivitu, která v minutovníku nesla název oddechový program. Zatoužila být rozmazlenou holkou, mít odvahu jej zrušit a někam ujet. Nebo jen ulehnout do postele a propadnout se do bezvědomí. Osobní ochránce jí podržel dveře. Následována dalšími členy delegace z posledních sil na své tváři stvořila profesionální úsměv a spolu se svým protějškem – českým ministrem spravedlnosti – vstoupila do muzea. „Dobrý den, vítám vás v muzeu Alfonse Muchy.“ Přestala vnímat tvrdou cizí řeč průvodkyně i tlumočníkova slova. Na tváři ponechala profesionální výraz plný zájmu a automaticky následovala doprovod, hledíc na plátna a plakáty, aniž vnímala, co zobrazují. Když se skupina zastavila u rozměrného nazelenalého obrazu, její deprese se ještě zvýšila. Přála si být někde jinde a zapomenout na povinné návštěvy a projevy. Znovu se jí zvedl žaludek při vzpomínce na onkologické pracoviště pražské 96 věznice, kam ji dnes odpoledne zavedli. Na podobné místo – byť s dětskými pacienty chodila několik měsíců navštěvovat dceru. Spotřebovala všechny síly, aby zvládla své pocity a další členové delegace, český ministr a novináři nepostřehli, co se v ní děje. Potřásla hlavou a pokusila se soustředit na Muchovy plakáty. Položila průvodkyni dva dotazy, ale nevnímala odpovědi. Z nazelenalého plátna dýchal smutek a beznaděj. Znovu - jako v posledním měsíci už tolikrát - si uvědomila, že přijetím ministerské nabídky ztratila svobodu a odsoudila se k poslušnosti povinnostem, minutovníku a fototermínům. Tlumočník s průvodkyní hleděli za odjíždějící kolonou vozidel s hrdostí. „Ta ale byla milá, viďte?“ řekl tlumočník průvodkyni. „A jak se jí u nás líbilo!“ odpověděla. „To se hned pozná podle těch dotazů…“ Pohlédla na českého kolegu a na zlomek okamžiku uviděla v jeho pohledu podobný pocit a pohroužení do vlastních myšlenek a problémů. „Jménem muzea vám děkujeme za návštěvu. Suvenýry můžete koupit v našem obchodě,“ skončila průvodkyně a tlumočník její slova přeložil. Ucítila změnu atmosféry a pohlédla na členku svého doprovodu. „Společné foto,“ zašeptala protokolistka a oba ministři se disciplinovaně postavili k velkému Muchovu plakátu. Úsměvy na jejich obličejích vydržely po celou dobu, v níž fotograf tiskl spoušť. Předala dárky, rozloučila se se svým českým kolegou a nastoupila do velké limuzíny s kouřovými skly. Počkala, až za ní ochránce zavřel dveře, a teprve pak zavřela oči a rozplakala se. * 97 Sever Západ Východ / západní Čechy Martin Šimek (1975, Plzeň) vystudoval ve svém rodišti obor čeština – dějepis a učitelskému povolání zůstal věrný. Vydal celou řadu drobných knížek poezie, pak se dočkal i básnické prvotiny. Jeho básně představují klasickou ukázku „čisté“ lyriky, postupně však v autorově tvorbě sílí na jedné straně pokusy variovat podněty starší světové poezie, na druhé straně i úsilí vtisknout jim etickou, zvláště evangelijní tóninu. Ví, jak „přesnadno mrštit krutým kamenem!“ Modlitby nevykoupeného času Modlitba pro Madlu Dnes bílá skryla všechnu špínu ulic a sníh pak padal vzhůru do nebe Kamenným andělům vtom světlo padlo na líc začali křídly pleskat o sebe Jsou těžká křídla jsou-li vytepána obratnou pěstí z hloubi kamene Když ta se zlomí k zemi padá rána – to na svůj původ kámen vzpomene My nejsme z kamene ach my jsme jenom z prachu a čím jsme lehčí tím víc nestálí Dej Bože života i naděje i strachu abychom vždycky k Tobě stoupali Dnes bílá skryla všechnu špínu ulic a sníh pak padal vzhůru do nebe Kdo světlo přijal když mu padlo na líc ten stoupá s ním a už ho nezebe 98 „Na dva západy“ Modlitba pro smířenou smrt Modlitba pro přicházející spánek Zvučící věže narovnaly šíje na hrotech zvedly modrý baldachýn Kdepak se duše unavena skryje … zpod holých větví mokvá špína vin Zamlklou chvíli první hvězda hlídá než plástev noci včely naplní Morové páry slunce z půdy nutí báli se lidé jarních pohledů Padá věž činů – budem hledat v suti úlomky zlata, střípky lepších dnů Nezlomné věže zvoní do únavy Umdlenou duši k slávě probudí tak země katafalky, nebe brány staví Smrtelný člověk doufá, dýchá, bdí Modlitba pro čerstvý sníh Až tíží ticha zalyká se vzduch Než sám se zalknu slovo jedno dej mi – Nechci tak těžký být Chci být tak samozřejmý Až k bílé mlčet umí jenom Bůh Než umlčím se dodej slovům ceny – Nechci tak studit Chci tak čistý být nenechat skvrnu žárem rozpuštěný Začíná příběh co se nepovídá Začíná příběh který se jen sní Vosková dvířka která včely staví na prahu noci sotva zabzučí A sladký příběh co se nevypráví se dneska večer snadno naučíš Modlitba pro osamělou Rút Už léto skládá svoje horká křídla ve světle létavic těch bludných andělů Už křídla skládá sen v němž jsi se zhlídla v zoraných polích svého údělu Kalené pluhy brázdu vyrývají co tvrdé zrno změkčí pod zemí Andělé bludní za tvou duši lkají ať hořká lítost navždy oněmí Modlitba pro kouzelníka S. Mallarméovi Za chladnou stránkou tušíš kouzelníka Jediné slovo nemíjí svůj cíl Zasténá ocel když se kalí dýka aby se hrot už více neztupil Zakalen verš - je ostrý jako břitva a není radno v srdci s ním si hrát Rozmary smyslů zaníceně pitvá na hrotech rýmů staví pevný řád Ať je nám souzen spánek bez výrazu či příkaz bdění, sotva bezbolestný volíme pravdu chceme-li být tím čím bije srdce vzdorující mrazu verš provždy daný, osudově přesný jak řezná rána napříč zápěstím Možná že snů je ti teď trochu líto dozrály v zrno, tvrdé na poli Do snopu svázalas je jak požaté žito ke klásku klásek, každý zabolí Už léto skládá svoje horká křídla že nejsi sama těžko uvěříš I bludní andělé prý znají skrytá sídla neřeknou ale jestli do nich smíš 99 Sever Západ Východ / západní Čechy „Na dva západy“ Jan Sojka (1973, Plzeň) vystudoval obory čeština a dějepis a od absolutoria učí v Plzni, v níž spoluzaložil neprofesionální soubor Antidivadlo; pro něj píše hry a vystupuje v nich i jako herec. Svou tvůrčí přezdívku Socha získal ve sv. Janu pod Skalou, je pokládán za živoucí paměť fotbalového mistrovství světa v kopané 1986, především však je reprezentantem mladší plzeňské literární generace a na rozdíl od staršího pokolení se už výrazně prosadil i za hranicemi regionu: v pražských nakladatelstvích vyšla mj. jeho básnická sbírka Oči krále Havrana (2009) a předtím generační próza Rok bez února (2008). Píše i fejetony a kratší prózy, je též laureátem Ceny Bohumila Polana. Prosinec Listopad Duben vystoupil z podchlazené řeky ruku přerostlou v berlu místo úst sklepení co výdech to omrzlina na okně po domech se večeří on hlídá venku rok co rok nezvěstný rozdýchat hlínu nestačí mlhou sám o sobě šíří jedinou fámu probuď kořeny, dubne zahryzni se do kůry obnaž žízeň po světle naposled spatřen u vody dál nic a ty, řeko, teč odnes s sebou listí zbytky jeho šatů svolej hejna z jižních krajů Červen kuráže má na rozdávání budu tu pořád! pokřikuje furiantsky překypuje zralostí v milování si věří cokoli slíbí cokoli nesplní 100 Červenec horké dny se perou nebe samá modřina hbité prsty vánku hladí lány do lesa volá krahujec podívejte! u souvrati postává povědomý muž to červenec obchází své statky Dovolená „Nohy mokrý, záda bolavý, pořád pádlovat, praží to do tebe a pozdravem ala Pucholt pokřikovat na úplně cizí lidi? Diky, nechci.“ Karel odbyl Veroniku velmi rázně. Neměl rád akce, které svými podmínkami znemožňovaly jakkoli změnit plán. Pro vodu to platí dvojnásob. Řeka je druh cesty, z níž nelze uhnout. I proto Karel pokládal novodobé vodáctví za druh snobárny. Řeka je přírodní dálnicí a kempy parkoviště. Lodě na břehu, stany na drnech, záchody k zblití, teplý pivo, drahý klobásy a noční hulákání opilců. Nic pro Karla. Navíc ho rozčílilo, že plán vyrazit po neděli na Berounku vyšel najevo až dnes, v sobotu dopoledne, během vaření oběda. Veronika Karlovy argumenty nevyvracela, jeho reakce jí nepřekvapila. Sice tajně doufala, že se přemůže a překvapí ji, ale nic z toho se nestalo. Že Karla pokládá za prachobyčejného lenocha, raději neřekla. „Takže si zařídíme dovolenou každý zvlášť?“ „Máme snad dovolenou celej červen, ne? Voda zabere tejden, zbydou tři neděle.“ „Nevím, jak dlouho tam budu. My pojedeme…“ „Kdo my?“ „Já a lidi z práce! Pojedeme tak dlouho, jak nás to bude bavit. Nepotřebuju mít všechno předem propočítaný jako ty.“ Karel chvíli váhal, co odpovědět, nakonec neřekl nic. Vypnul televizi, položil ovladač na své místo a zvedl se z křesla. Přehoz tentokrát nenarovnal. „Kam jdeš?“ „Mně začíná dovolená právě teď.“ Usedl v nonstopu přímo u baru. O dvě místa dál seděl ještě jeden chlap, do tváře mu nebylo vidět. Ani nemohlo. Ruce složené, na nich spící, šedivá hlava. „Co to bude?“ „Pivo. Těžká noc?“ kývl směrem ke spáčovi. Barman se pousmál, ale neodpověděl. Zručně načepoval půllitr, postavil jej před hosta a nejspíš proto, aby nemusel konverzovat, zesílil hudbu. Spáč se probral. „Co je?“ vyhrkl a mžoural kolem sebe. „Nic tati,“ odvětil mladík, „dáš si kafe?“ Tentokrát se pousmál Karel a s chutí se napil. „Nazdar,“ pozdravil Karla barmanův otec. Karel kývl a otřel si pěnu z úst. „To byl mejdan,“ otočil se zpět na syna a chraplavě se zařehtal. Syn jeho nadšení nesdílel. „Co to kafe?“ „Sem s ním!“ Barman zapnul rychlovarnou konvici a zapálil si. „Máš rád Plzeň?“ obrátil se ten starší na Karla. 101 Sever Západ Východ / západní Čechy „Co je to za otázku?“ „Máš rád Plzeň?“ „Nevidíš? Co asi piju?“ „Myslim město Plzeň, vole.“ „Jo aha. Žiju tady, tak nejspíš jo.“ „Tak dávej pozor,“ chlap hmátl pod sebe a s obtížemi a hekáním vylovil z igelitové tašky objemnou knihu. „Hele,“ rozevřel ji a posunul před Karla, „jsou tam parádní fotky, může bejt tvoje.“ Barman jen zakroutil hlavou, zalil hrnek s kávou a postavil ji před otce. Místo poděkování ho otec okřikl, ať dává pozor a knihu nepoleje. Syn neodpověděl a otráveně si dřepl na svou stoličku, zatímco otec neohrabaně roztrhl pytlík s cukrem, takže se jeho obsah rozsypal na pult. Ozvalo se zaklení a ruka rázně smetla krystalky na podlahu. Karel mezitím listoval v knize. Radnice, nová synagoga, stará vodárenská věž. Pozastavil se u fotografie kostelíka sv. Jiří na Doubravce. „Tisíc let staré okénko, děti, podívejte,“ zazněl v jeho paměti hlas učitelky dějepisu, která s neopětovaným nadšením dovedla ke kostelu celou třídu osmáků a ukazovátkem odhodlaně mířila na vzácnou památku. „Za tři sta je tvoje,“ utnul Karlovu vzpomínku starší muž a hlasitě usrkl. „Díky, nechci.“ „Tak dvě stě, níž nejdu.“ Karel dopil, zavřel knihu a položil na pult drobné. „Nemám v knihovně místo. Mějte se.“ Rodinka na baru osaměla a Karel volnou chůzí, jak se na sobotní poledne sluší, zamířil do doubraveckého údolí ke kostelíku sv. Jiří. Není kam spěchat, má přece dovolenou. 102 „Na dva západy“ Pavel Štýbr (1957, Tachov), žijící v Zálužné u Třemošné, se v prvé řadě věnuje umělecké fotografii a volné malířské tvorbě, ale také poezii. V souvislosti s ní je přihlouplým slovním zvratkem tvrdit, že jde o „pravdivost výpovědi“: Štýbr naopak realitu groteskně ozvláštňuje, znesmyslňuje ji a zároveň jazykovou burleskou nevtíravě obnažuje, což potvrdil i ve své prvotině Od zítřka nepromluvím (2007): ví totiž o světě, že jenom „v tomto roce bylo naklonováno 624 tisíc Elvisů…“ A to trvá dál. Maggi v kostce Na počátku bylo slovo. Chceš? A ona, chci! V nastalém milostném vzrušení jsme vyrazili na náš první závod a já, přestože poslední, letěl s naivně rozzářenýma očima a teprve když jsem míjel prvního padlého bratra a pak celé desetitisíce, jsem si uvědomil, že to není sport, ale závod o život, doběhnout může jeden dva, maximálně tři, když se někde narodí čtyřčata, je to malý zázrak a tak jsem přidal, co to šlo, když se mi do cesty postavilo obrovský zářivý slunce a já se o ně zabil. Probudil jsem se v úplně jiném světě, nádherný teplý krajině, zřejmě Oceánii a jak jsem měl ty dvě ruce, ty dvě nohy, dva mozky, jeden hlavní a jeden záložní, pro všechny případy jako to mívají parašutisti, všechno jsem si říkal dvakrát, a byla to moje moje země, moje moje Oceánie, mojemoje, mámá, moje máma. Bylo by nám spolu dobře, nedobývat se na mne občas to hrubý individuum. Chtělo mě asi zabít, rozmačkat a já chudák, bezbranný tvoreček mu začal podlézat, tvůj tvůj, jsem tvůj, snad mě nezabiješ, ty mě nepoznáváš, ty se ve mně nepoznáváš, jsem tvůj, Jája, Jájínek, bradička se mi klepala tatatatatata, nešlo to zadržet, táta. Oceánie občas pustila rádio, poslouchali jsme Mozarta, Carusa, Mou vlast, čítávala Hrozny hněvu, Exupéryho a k tomu jsme mívali paštičky, šlehačku, dortíčky, kyselý okurky, čokoládu, slanečky, blahem mi praskal mozek a aby toho nebylo dost, nastěhovala se ke mně, přímo ke mně nádherná bytost, snad anděl, spíš duch, pečovala o mě, učila, bavila a já jí dal to nejmazlivější jméno, jaké jsem dovedl vyslovit, ďáďa. Ne, měl jsem být tvůj děda, ale osud tomu nechtěl, a tak jsem tu zpátky, ale já si stál na svým, ďáďa. Později jsem poznal i bábu, často poplakávala pro svýho ztraceného ďáďu, tajně jsme jí říkávali bůbů. Že se moje slaďoučká sestřička jmenuje po tatínkovi Pepička jsem vzal na vědomí v šesti sedmi letech, pro mne napořád zůstane Lála, Lálinka. Na tátu jsem si zvyk a bral ho jako trénink na život a nebylo by nám spolu špatně, kdyby se ďáďa nezbláznil a nevrhl na vědu. Neustále sledoval postavení planet, stal se hvězdářem, pohnulo se mu v hlavě, začal o vyhnání z ráje a asi na nás přivolal neštěstí, neboť se začalo ozývat, končíme, opusťte lokál, budeme zavírat, koukejte vypadnout, vypadněte, nebo se stane něco strašného, vypadněte, nebo vám nakopeme prdel. Nic jsem nechápal, začal se dusit, otevřel pusu a ďáďa do mne zřejmě nešťastnou náhodou spad, to už mne něčí ruce rvaly za hlavu, doktor mi dal ránu do zad, přičemž si neodpustil poznámku, pěkný hovado, nějakých pět kilo, ještě hodinu a měli jsme tu dvojitej exitus. Rozbrečel jsem se, ztratil Oceánii, sežral ďáďu, cítil se naze, provinile, k tomu ta ukrutná protekce, proč já, proč zrovna já, takovej lempl, jedinej ze statisíců. Později bylo myslet na mašli, tedy, pupeční šňůru. Nebýt toho, že to začalo pěkně zostra, asi bych to nevydýchal: Zátoka sviní, Korea, Lumumba, Vietnam, Luther King, Monroe, Kennedy, zase Kennedy, osmašedesátej, normalizace a já prohrabuje popelnice, bacil se do hlavy, najednou prokouk, protekce, ty vole, jaká protekce, 103 Sever Západ Východ / západní Čechy takhle nežije vítěz, ti tvoji slavní bratříčkové, vždyť oni se na tebe domluvili. Ve vteřině jsem všechno pochopil a prochlastal všechno včetně kupónový knížky. Za týden jsem se probral zblitej a zasranej až za ušima, ale šťastnej. Když jsem pak v noci nachytal ďáďu, jak opouští mé tělo a hraje si na kosmonauta, a viděl, že ve mně stále žije, že tedy nejsem na světě sám, jsme stále spolu, mé vrásky na čele nejsou Kainovo znamení a narození nerovná se prvotní hřích, zas mne čekali na záchytce. Tentokrát, poprvé – marně. „Na dva západy“ Václav Toucha (1943, Plzeň) dlouhá desetiletí učí na školách ve svém rodném městě a poezii píše v ústraní, skoro pokradmu: vzhlíží k holanovské inspiraci a usiluje o poezii reflexivní a filosofickou, sám ji označuje za „zachmuřenou“. Až roku 2008 vydal opožděnou prvotinu Nespavost světla; básnivost tmy, charakterizovanou jako poezie nočních meditací. A ty bývají nadmíru křehké. *** Zapomenout na ty kteří zapomněli na nás a nebude tu tísní k hnutí Na hřbitovech snění rozprášená nicota *** Pochlebující krása nevymámí ze tmy stín ani světlo nestane se tajemstvím ve zbloudilé touze řeči Jenom úsměv lámem jako chléb když už hladem nestačí se divit láska 104 *** Smutek vás opouští za zády chrámů mech prostoty vzlíná z našich snů o dobrotě světa A budou-li zítra křídla paměti ve vichru mlýnů našich nejistot k zemi se naklánět I já se obrátím čelem k zemi abych se probudil z věčného skutku viny *** Odcházíme do nezbytí a krví tlučeme na vrata srdce kde komíhala kdysi veřejemi ticha šílenstvím nepřiznaná láska Citem se nadýchnout umí jen sebestředný rváč osudem popasován k líbivým hrám stesku Snímatelná jména věcí provází váš pláč když duši převlékáme z obnažených cárů věčnosti do mrazivého teď *** Unaven říjí odcházejícího dne dokážu Ti ještě říci jak Tě miluji něžná cizinko mého ztraceného světa zkoušeného zoufalstvím vší krve slovy prolévané do červánků smíření v němž pospolitost kamenů i země žízní troufalou se vzdává nesmyslné smrti výčitek jež obíhají naše těla jak opuštěný prám v bezradné bezbřehosti vášně *** Ach javory pod okny poklonkují snům svléknuté ze tmy žízní hladoví když unáhlený déšť je listem lepí k srdci a zbůhdarma se potí kmen všech jistot v palácových zahradách kde vzácný čas se vůlí natřásá až k nevědomí ticha Tolik ti zůstávám duší utrácenou zpěvem skryt jak po úbočích těla kámen vodou hlazený 105 Sever Západ Východ / západní Čechy Karel Trinkewitz (1931, Mečeříž) patří k výrazným výtvarným osobnostem českého umění nejenom druhé poloviny 20. století. Dlouhá léta trávil v exilu v Německu, po návratu se usadil v západočeském či pošumavském Rabí. Je autorem především několika sbírek novodobých haiku, zabýval se také asi jako v první v českém světě tzv. přesmyčkovým rýmem (Jitřenka, ale i řemdih, 2009), píše i eseje a drobné vzpomínky – a také vynalézavé aforismy. Stejně jako aforisticky laděné komiksy. Nositel Ceny Plže. Všude je chleba o dvou kurtách Dogmatik se nebojí podívat se pravdě do očí a vypíchnout jí je. Vrba je dutá. Člověk nedutá. Nevadilo by, že jsme se octli v kaši, kdyby to byla vtipná kaše. „Na dva západy“ Měl jsem vždy vysoké mínění o soudcích. Bylo-li v nich dobré víno. Mnohý konzervativec je ve svých názorech jako Dub (poručík). Když se dlouho pochoduje po nesprávné cestě, tak se nakonec musí zastavit stát. Historie mi připomíná flašinet. Melodie stále stejná. Mění se jen kliky. Nejostřejší zákroky navrhují právě tupci. Kdo chce s vlky žíti, musí s nimi bečet. Čím více prázdných makovic, tím více opia pro lid. Qud licet bowie, non licet Jovi. Na otázku, zda je možný rozumný život na jiných planetách, odpovídám, že na jiných snad ano. Vláda se upírá o lid. Tak se mi zdá, že se celá naše generace narodila ve znamení s kopce. Svatý Václave! Nedej zahnouti nám ni budoucím. Stokrát nic umořilo osla...vy. Hovoril mi pán ministr: To sú len také talafakty. Když se octnou na koni někteří lidé, všimněte si, zda to není jidášský groš...ák. Kdysi uvažoval takto: S kým lze a s kým nelze. Potom zjistil, že to má háček: S kým lže a s kým nelže. Kdo chce lidi bít, ten si maršálskou hůl najde. 106 Čert niky nespí… sám. Lež má krásné nohy. Ibi bene, ubi patria. Alebo nepatrija? Všichni máme mozkové pleny. Někteří se do nich posrávají. 107 Sever Západ Východ / západní Čechy „Na dva západy“ Maminko! Tady v novinách je napsáno… Tak do toho nešlápni! Někteří lidé si myslí, že vylízat se z porážky znamená najít ten správný zadek. Bude-li každý z nás z křemene, mohli bychom se ze všeho vykřesat. Rodina – zákrad státu. Bojí se veřejného mínění. Má prdel v Gallupu. Státníci jsou i na známkách stejní. Musí se jim lízat zadek. Lví silou – vzletem s okolím Hic sunt chameleones. Homo hoministr lupus. Zase u nás vládne samožvanec. Psali o něm, že politicky vyzrál. Tak se ptám na koho. Lež má krátké nohy. Ale pravda má krátké ruce. Vyměšovací traktát. Slyším otravu růst. Jiří Ulrich (1936, Strakonice) žije v Plzni od roku 1971 a teprve na hraně důchodu se začal ve větší míře věnovat svým životním tužbám: divadlu a literatuře. Založil neprofesionální soubor AMCETH, pro něž píše autorské hry pro jednoho herce – a poté i Divadlo pro nepřítomného diváka. Publikuje převážně časopisecky, zvláště povídky, aforismy, reflexivní sentence, pokusil se však také o románovou výpověď. Nositel Ceny Plže. Útržky noci Chceš-li slyšet zpěv temnoty, musíš odtrhnout oblaka a mraky, zaklonit hlavu, v místech, kde lidé a jejich pazvuky spí. Vězněná tma proniká škvírami okenic do bělosti dne. Ta šťastná skane ze štětce starého mistra na papír. Dostane jméno kresba tuší a ve světle nezemře, ale zazáří. Noc a slunce, dva poutníci, kteří se míjejí. A přece mají spolu dítě: bledý měsíc. Je neposlušný, někdy uteče od matky k otci. A astronomové se té pošetilosti smějí. Jsi jas uzavřený v černém obrysu těla. Když svlékneš i pyžamo tmy, roztratíš se v samotě. Pod očními víčky mám schopnost nočního vidění. Najdu tě. Kap, kap, kap, na pijavý papír srdce. Kap, kap, kap, vzpomínka vodovodního kohoutku na černou řeku slepce. Dívali jste se někdy v naprosté tmě do zrcadla? Budete-li trpěliví, zachytíte rudé záblesky slunce v sobě. 108 109 Sever Západ Východ / západní Čechy V žádné restauraci ti nenaservírují úplně černou polévku. Černé pivo ano. Neboť v něm prosvítají sluneční bublinky. Co na tom, že se rozplynou? Černá barva na černém pozadí zmizí. Bílá barva zmizí na bílém pozadí. Proto buďme barvami. S prokletím vytvářet tmavé stíny účinkem světla. Nebo i bez něho. V temnotě se dá lépe plavat do neznáma. Když se chceš vzdálit slunci. Když si nečiníš žádné naděje. Kdo první zažehl oheň, dal se do boje s tmou. Což činíme mnohem rafinovanějšími způsoby dosud. S mnohem pošetilejší snahou a bez opravdové touhy. Když se miluješ v neprostupné temnotě, mizí odstíny zbarvení kůže. Mlč, aby byla slyšet barva srdce a šepot krve. 110 „Na dva západy“ Miroslav Valina (1963, Litoměřice), absolvent FF UK, vyrostl jako prozaik z trampské literární líhně kolem sdružení Trapsavec. Ač zdravotně postižený, Valina se pilně věnuje krásné literatuře a vybírá si zejména akční příběhy, v nichž může uplatnit jazykovou komiku a umění překvapující, někdy až záludné, jindy humoristické pointy. Vydal mj. knihu Ukrutně blízká setkání (2010). Pohádka pod psa Bylo nebylo – ve sněhu, na lesní cestě zastavilo auto. Motor zhasnul, na sníh dosedal kouř. Ticho. Stromy nehlučně, zvědavě obstoupily velkou červenou plechovku s černými gumovými koly a mráz přemýšlel, jaké ornamenty jí bude malovat po sklech. V tichu hlasitě zakřupal sníh, když se od auta odlepily dvě postavy, spojené provazem. Člověk a pes. Šli. Dál od cesty, do zamlklého davu dřevěných obrů. Tam člověk uvázal svůj konec provazu ke kmeni jednoho ze stromů, obtěžkaných sněhem. Zapálil si cigaretu a vykročil zpátky v čerstvě vyšlapaných stopách. Pes se rozběhnul za ním, ale hned zůstal stát, jako by narazil do skleněné stěny. Mezi krkem a stromem se napínal provaz. Pes po něm chňapal, škubal sebou. Provaz povolil. Konečně! Pes dobíhal k autu, právě když do něj člověk nastupoval. Jejich pohledy se srazily. Pes provinile stáhnul uši. Člověk poklepával křehnoucími prsty na otevřených dvířkách. Pak se naklonil dovnitř a z velké červené plechovky vyndal malou plechovku. Červenou. Bez kol. Znova odešli mezi stromy. Ke kmeni, na kterém visel druhý konec přetrženého provazu. Člověk hodil malou červenou plechovku do sněhu pod stromem. „Hlídej.“ Pes plechovku očichal a posadil se vedle ní. „Zůstaň. Hlídej.“ Pes seděl u plechovky a díval se za odcházejícím člověkem. Zakňučel, aby na sebe upozornil. Jenže velká červená plechovka se už dala do pohybu. Hrnula se sněhem. Nechávala za sebou oblaka šedivého dýmu. Pes byl sám pod tichou klenbou z bílých větví. Vedle něj byla na sněhu malá červená plechovka. Ještě jednou ji očichal. Cítil v ní vůni sladké hnědé vody, kterou člověk často pil. Prázdná malá plechovka ve tvaru válečku. Nic neobvyklého. Pes tyhle plechovky znal. Znal jejich vůni. Rozpačitě natáhnul přední tlapy před sebe a položil se na zem. Stmívalo se. Zima. Větší a větší zima. Začal výt. Nejdřív potichu, pak hlasitěji a hlasitěji… byl pořád blíž. Blíž k plechovce. K plechovce. Pes po něm rafnul. Muž uskočil. Zas něco povídal. To už nepřátelsky znělo. Pes stál před prázdnou plechovkou a vrčel. Muž na něj namířil tou holí. Pak – pak v holi zahřmělo – a pak nebylo nic. Ráno zavětřil pach člověka. Cizího člověka. Za chvíli už i viděl, že po cestě přichází muž v dlouhém plstnatém kabátě a s dlouhou černou holí pověšenou přes rameno. Muž si ho všimnul a odbočil z cesty přímo k němu. Něco povídal. Neznělo to nepřátelsky. Ale blížil se. Pes vycenil zuby a postavil se před prázdnou plechovku. Muž váhavě přešlápnul z nohy na nohu. Oběma rukama držel tu dlouhou černou hůl. Váhavě udělal ještě pár kroků směrem ke psovi. Nebo k plechovce? Pes zavrčel. Muž zase něco povídal. Zase to neznělo nepřátelsky. Plstnatý kabát voněl slaninou a spáleným dřevem. Černá hůl voněla něčím, co pes neznal. Muž nemluvil nepřátelsky, ale 111 Sever Západ Východ / západní Čechy Eva Válková (1953, Ústí nad Labem) po absolutoriu na Lékařské fakultě UK nastoupila v Psychiatrické léčebně v západočeských Dobřanech, kde působí dodnes. Tam poznala i surrealistického básníka Karla Šebka ještě před jeho tajemným zmizením: zkusila psát texty spolu s ním a zároveň i vlastní verše, které jsou poznamenány surrealistickou poetikou jen minimálně: dominuje v nich citový prožitek. Knižně publikovat však začala až velice opožděně, z jejích titulů připomeňme aspoň Zvláštní druh inkoustu (2007) a Krvácím nahlas a potichu písmena (2010). Píše také pohádky. Tarot Trojka poháru - Hojnost Hnán silou stvoření, řekou ohně, která se mění v plstnatou zem, pomalu ale přece, hnán žhavou lávou, prodíral se podzemím pramínek vody k povrchu. Postupně sílil doteky kamenných ploch, které páru, to horoucí průhledné nic, měnily v perly krůpějí. Byl to prastarý proces v archaické řeči. Cítím prsty skalních obrů, kteří pomalu klesají svojí velikostí, ale dovedou pohladit, dovedou podepřít, přestože se bojíme rozšlápnutí. A mezi nimi koření voda. A mezi tvými rty koření voda. Ty, který rozsvěcuješ moje oči gejzíry léčivých pramenů, i kdyby se´s otočil zády, i kdyby´s utíkal, jsi porodníkem tryskající radosti, přetékajícího bohatství světla a tepla, té hojnosti, bez které by zemřeli všichni žíznící. 112 „Na dva západy“ Eso disků - To Mega Therion Kočky a hadi rádi spí v kořenech stromů. Stočená do klubíčka dřímu tam i já. Slunce zahřívá všechny ztuhlé bolesti a rozpouští je. Kůže obrůstá hebkostí a chrání rozpouštěné pocity, které se slévají v řeku. Nechám se unášet jejím proudem, holé tlapky, srstnaté šupiny, opeřené ploutve, ten praživočich jsem já. Otevírám všechny brány svého těla, oči, uši, nozdry, ústa, prsní bradavky, slepý pupík i otvory lůna a nechám je promývat tekutinou, která nás zrodila, vlahou vodou, která očistí i duši. I duši vesmíru. Můj milý je v nekonečnu. Mlčí a usmívá se. A já zkapalňuji své bolesti a touhy. Měla bych se stát křišťálem, ale jsem stále vlhká a lepkavá. Konečně vím, co znamená, že bez touhy by nebylo utrpení. Raději si obléknu srst svého živočicha, velké samice. A budu se povalovat na slunci, jednou nohou strom a druhou řeka. Snad je víc teplo těla než průzračnost krystalu. Eso holí - Kořen ohně Rytíř holí / Rytíř ohně Věříš, že jednou jeden válečník stál proti svému soupeři, v jedné ruce kopí a v druhé štít, za pasem meč a přál si... Přál si, aby se soupeř proti němu rozběhl, narazil na jeho štít tak prudce, aby jim kopí vypadla z ruky a štíty se rozkutálely kolem jejich padajících těl... Dovedeš si představit bojovníka, který si přeje padnout pod tělo soupeře, aby mohl udělat ten neznatelný pohyb pánví, který umožní protivníkovi vstoupit do jeho těla, do těla ženy... Dovedeš nesmát se bojovníkovi, který tímto jediným způsobem se dokáže vzdát a vydat se a očekává od soupeře velkorysost a lásku... Věříš, že žár bradavek, které se třou o chlad brnění, touží po hřejivé ruce soupeře jako po svlažující vlně nekonečného moře... Dovedeš uvěřit, že uskutečnění tohoto snu je jediným způsobem, kdy bojovník bez ztráty cti může odložit svůj meč a svléci brnění... Věř, nevěř... Ale věř mi - můj žebrácký plášť je podšitý hermelínem. Umění / „Hledej to, co je nízké, zdokonal to a najdeš skrytý klenot“ Narodila jsem se, v jedné ruce oheň, v druhé vodu. A voda hasí oheň. Narodila jsem se, had a tygr, sova a orel. A co tedy jsem? V podzemních jeskyních se hledá těžko. Tma ukrývá hrany, tak zraňující. A oheň krve kape na zem a zažehuje výbuchy, voda se vaří a destiluje tkáně. Jen odvážný anděl sestupuje k podvědomí a jemnou rukou alchymie přisypává neslučitelnost protikladů. Taví je do gejzírů léčivé vody, erupcí rozjasnění, konjunkcí bývalých protivníků, do pilířů a svorníků chrámu a do spojení, které je víc než jen součet částí. Prosím tě, přijď i se svými protiklady, jako bych neměla dost svých. Jako bych bez tebe měla jen polovinu polarit. Přijď pro zázrak naplnění. Kdo rád vstupuje do tmy jeskyně? Já had se tam ukrývám. A postupuji stále hlouběji do tepla nitra až k magmatu. Rozžhavené skály s příměsí kovů a drahokamů. Rudá řeka, která tvoří hory. Všichni zlatokopové hledají její stopy. Pár ztuhlých puklin, vykrystalizovaných slz. Ta řeka je největší z pokladů, který prostupuje a oživuje všechno a všechny. Energie. 113 Sever Západ Východ / západní Čechy Alena Vávrová (1952, Dolní Žandov) vystudovala v Plzni obory čeština a výtvarná výchova, žije ve Františkových Lázních – a píše expresivní a temperamentní poezii. Zaujala už svými prvními knížkami Druhotina (1986) a Nahatma (1989), některé sbírky vydala vlastním nákladem, mj. Soukromou Hrabalianu (1998) nebo knížečku Marcikáj aneb Čajová báseň (1999). Její básně jsou především dialogem se světem i s její vlastní osobností a jsou plné nezodpověditelných otázek: Kdo jsem? Kam jdu? A proč? A pro koho?? *** Františkolázeňská promenáda za červnového dopoledne Na bílém oltáři lavičky modlí se tři německé babičky šest francouzských kamarádek vzorně opírá se o plůtek vedle Celé Věčné odpoledne se modlí aby mohly zanechat je opřené napořád o cokoliv a zase jednou chtěly by se rozeběhnout z kopce a jenom malininko ještě jednou chtěly by si zakutálet sudy Další „oma“ tlačí Smutný kočárek a závidí jim… Dědečky už nohy dávno nebolí na německých hřbitovech České veverky už mezi sebou jako za Němcové mluví německy a nebojácně vyskakují pro oříšky babkám na mlčenlivé klíny 114 „Na dva západy“ Parkem se prohnal štíhlý mladší pár (76) s trackovými holemi Sýkorky poplašeně ulétly do rozkvetlých rododendronů Dron den den dron den dron Zvony nedalekého kostela znějí jako by kuchař bouchal na železnou pánev nerezovou naběračkou Mým a Františkovým 2009 Za zvuků koled Necita mráz nám kosti láme… Mário Jiskrný učitel Ital co přitáhnout ji chtěl na špagetě rovnou do postele Ital co potřebuje zmenšovačku aby hluboko nelítal Vždyť zde nemáme Trvalý domov Nýbrž Vyhlížíme město které přijde Chtěl by ji mít na vařené nudli Na jedné jediné uvařené nudli! a naši mrtví dál chodí v zemi živých ale krásnější než Vesuv miluje horké předkrmy A co ještě? Kapky deště A co dál? Krásný bál ale bez valčíku zatímco skrytý Motor kapitalismu nás žene K vytčenému cíli a některé z nás i přes mrtvoly Jsem dál jsme dál už nerozbíjíme stroje na padrť drtíme dnes křehké lidské vztahy Nejlakomější ze všech makaronů Irena Velichová (1987, Rokycany) maturovala v Blovicích a vyrostla ve Starém Plzenci, poté se výrazně podílela na kulturním dění v Plzni, věnovala se neprofesionálnímu divadlu a výrazovému tanci – a také poezii: publikovala časopisecky, v roce 2008 jí vyšla básnická prvotina Dopisy k němu, sbírka senzitivní reflexivní poezie, obdařená velkou imaginací. Velichová patří k příslibům západočeského básnictví; nyní působí v Praze a publikačně se odmlčela. Lacrimosa dies illa Na oknech jako na galejích oběšení strašáci Upomínky na včerejší jizvy špínu za postelí na oknech jako na oltářích oprášený Den Oči vlka její oči měkkost očí které se natáhly jejich pachem A co potom? Krásný bonton lesklou srst na dotek Něžný barbar Mário Ruce zhrublé od nošení břemen V břemenech kozí chlívky¨ Lormar „Hai voglia di intimo?“ krásný Ital kozičky v mozolech tma tlumí paty hřbet je na dostřel 115 Sever Západ Východ / západní Čechy V ústech jeho dne Ne labuť – ale tětiva vstupenka do opery lepší rozpětí mých nohou to jdeme na procházku, viďte? sopranistka malá škaredá kurva nelítám kam neumím dojít *** RÁDA RÁDA RÁDA chodí v čerstvé trávě RÁDA Teče po vráskách RÁDA Plané nohy po keřích Žitavky vykřičené Ne že by nemluvila rybě Plaše po křečích (musí mít) RÁDA RÁDA RÁDA Letní rozechvění 116 „Na dva západy“ A hlavně ten lesklo-břitký ranní HLADOMOR Čistá krása Při hladině se vždycky Bojí víc Vodou se pěna neudáví Počítá slzy Hlasem na chodbě odemknul Obloukem bytu se vtepal do všech mezer Drhne zbytky svého těla nejlepší kostí Antigony V koupelně je podzim mlha se kupí U stropu Naposledy se protáhl Sporákem Ryl do klíčových dírek škrábal ze sebe její zbytky Plakal Jsi už čistá? Jak je ti, KRÁSKO, ve vodní říši? Proměnlivo Na schodech Se válí kapičky Potu Prázdno před bouří Nemusí pršet Stačí Když je mlha Budoucnost Opadávám po Našem vyšeptaném Domě Ode zdi ke zdi Od paty k hlavě Stárnu ve všech Zákoutích Úpěnlivého prostoru Šedivím Po tom lepkavém Popínání Hladovím Nejsem Po půstu Ale pustá Vhrsti (1975, Rokycany) nějaký čas psal a zejména maloval a kreslil pod svým občanským jménem Vojtěch Jurík, posléze však zjistil, že snad opravdu má život – v hrsti. A pseudonym byl na světě. Je autorem grafické podoby Plže, vydal několik pohádkových knížek, píše také dobrodružně laděné povídky – a i komiksy. Michael Jackson na lékařský předpis Nejspíš až ve výtahu jsem si úplně uvědomila, co se děje. Začala jsem zhluboka dýchat, aby to tam se mnou nešvihlo. A myslím, že obě holky na tom byly podobně. Jen Roger se tvářil naprosto nečitelně. Snažila jsem se uklidnit, zkoncentrovat. Ale srdce mi divoce bušilo a já cejtila svůj šílený tep v celém těle. Zpocené dlaně jsem si snažila usušit o kalhoty. Nesmrdí mi z pusy? Do prdele, asi jo. Nikdy jsem neměla ráda tyhle luxusní výtahy. Samá cinkrlátka, zrcadla, intarzovaný dřevo, zlatý madla a vedle toho digitální displej s tlačítkama. Proč sakra někdo utrácí takový peníze za to, aby úplně normální výtah vypadal jak ze sedmnáctýho století? Ale po těch týdnech na ulici to bylo vlastně docela fajn. A hlavně tam bylo teplo. Holky po sobě vrhaly natěšený pohledy. Anne si kvapně upravovala vlasy a Karin držela celou dobu zaťatý pěstičky. Cestou k výtahu úplně zrudla a zflekatěla. Snažila jsem se je nevnímat, tak jsem radši civěla na Rogerovy naleštěný boty. Jeli jsme jenom tři patra, ale mě to připadalo jako věčnost. Hlavou se mi divoce hnaly všechny ty neuvěřitelné zážitky, které se mi za poslední šílené týdny staly. Znovu jsem si vybavila všechna města, mosty, parky a nádraží, na kterých jsem spala. Dny a noci plné slz, hladu, zimy a vyčerpání. Bez 117 Sever Západ Východ / západní Čechy svých nejdražších, kteří zůstali beznadějně daleko, v nějakém neskutečném Česku. Vzpomněla jsem si na slizskýho Araba, který mě v Madridu pozval k sobě domů pod záminkou, že mi dá peníze. Vybavil se mi i ten pes, co mě v Kodani pokousal, když jsem se pokoušela žebrat. Nikdy nezapomenu na feťačku, se kterou jsem se dala do řeči před jedním obchoďákem v Římě. Nebo jak jsem ve Varšavě zdrhala před policajtem na motorce... Nedokázala jsem odhadnout, kolik by tak asi Rogerovi mohlo být. Třicet? Čtyřicet? U černocha to člověk nepozná. Zrovna tak, jako nic nevyčte z jeho pokerovýho obličeje. Drobný, lehce zatónovaný brejle, perfektně zastřižená bradka, dokonale holá hlava, kravata, oblek. Roger byl bodyguard Michaela Jacksona. Trávila jsem život na cestách po Michaelově evropském turné, křičela pod jeho hotelovými okny: „Michael! Michael!“ a hystericky ječela pokaždé, když se v jeho okně pohnula záclona a za ní se mihla silueta. Šestnáctiletá blbka z Prahy, která se kvůli němu vykašlala na školu, na rodinu i kamarády. Brzo jsem přišla na to, jak to mezi fanynkami chodí, a co dělat, abych byla vždycky co nejvíc na očích. Už jsem věděla, jak zdrhnout před policajtama a jak se zase rychle vrátit na svoje stanoviště před hotelem. Ti idioti se chovali v každé zemi úplně stejně předvídatelně. Ostatně urvat pro sebe nejlepší místo u zátarasů před Michaelovým hotelem je taky umění, které vyžaduje přesnou taktiku, trochu přemýšlení a hlavně cvik. A člověk se taky musí naučit vyjít s Michaelovými fanynkami – dojít občas pro kafe z automatu, 118 „Na dva západy“ někomu podržet místo, když už to nemůže vydržet, nebo prostě jenom tak pokecat. Bylo nás asi dvacet nejvěrnějších, co jsme za Michaelem jezdily po celé Evropě, v podstatě bez prostředků. Ostatní holky v davu byly většinou místní nebo ty, co vydržely dvě, maximálně tři štace, než jim došly prachy a víra. Tohle fakt nebyl jednoduchej život. Začínala zima a většina z nás žila na suchých bagetách nebo na tom, co dokázala vyžebrat v metru nebo na nádraží. O slušným hotelu jsme si mohly nechat jenom zdát. Všechny jsme posmrkávaly a pokašlávaly, a že jsme někdy omdlívaly a podlamovala se nám kolena, často vůbec nesouviselo s tím, že Michael zrovna před hotelem nastupoval do limuzíny. Taky jsem celkem brzo pochopila, jak hvězdu zaujmout. Hned v prvním městě jsem koupila obrovský plyšový klobouk v barvách místního fotbalového klubu, našila na něj všechna Michaelova cédéčka a doprostřed nalepila velikou samolepku Spider-Mana, kterého miloval. A k tomu jsem přišila pár barevných prezervativů, pochopitelně nepoužitých. Každá taková maličkost může rozhodnout, jestli si vás král v davu všimne nebo ne. Když se výtah zastavil, Roger nás nasměroval do dlouhatánské chodby se štukovými stěnami, křišťálovými lustry, modrožlutým kobercem a obrovskými vázami rozmístěnými po několika metrech vždycky proti sobě. Všechny kytky byly živý! Začala jsem se strašně bát, že vlastně vůbec nevím, co Michaelovi řeknu. Teda jestli nás málomluvný Roger vede právě za ním, jak jsme všechny doufaly. „Ty jsou Michaelovy?“ zeptala se Anne, když jsme konečně zastavili před jedněmi dveřmi, protože nevěděla, že si pronajal celé patro a že tudíž všechny dveře na té chodbě jsou Michaelovy. Belgičanka, Švýcarka a Češka. Beznadějný puberťačky v německým hotelu. Američan Roger beze slova otvírá dveře a vpouští nás do obrovského apartmánu. To bylo teprve hustý! Luboš Vinš (1959, Blatná) sice žije pár kroků až za hranicí Českého Západu, tj. v jihočeské Blatné, ale v Plzni studoval, pracoval v ní, je s ní spjat nejenom vzpomínkami – ale třeba i Cenou Plže. V západočeské metropoli i publikuje, přičemž také fejetony, netoliko prózu i poezii – a jeho básnění se blíží k přírodní či filozofující lyrice. Většina jeho díla však doposud zůstává v rukopise, mj. autorovy reflexivní generační románové zpovědi. Škoda! Typologie stromů akáty, čínské nebe kaligrafických písem akáty rozkvetlé maminčinou vůní podvečerní topoly u cest strohé vykřičníky věčen jenom abys poutníče nezabloudil! smrky, ti udatní mládenci žensky zaoblené borovice odvážné máchnutí štětcem vzhůru modříny, ztracené lásky modříny ty jsou stále blue lípy s líčky vesnických madon zadnicemi naducaných barokních andělů olše šátrají v prvotních mokřinách stvoření ve tmách zapomnění 119 Sever Západ Východ / západní Čechy růže čajové milostnice duby pěsti hromovládce olivy písně statečné ó, jak jim barvotiskové moře sluší! angreštové křoví plné tibetských modlitebních práporů břízy roztančené milostnice tis střeží brány do zásvětí vlasaté vrby po každém hromobití jdou do sebe po schůdkách sestupují dolů do dolů paměti jabloně ústa země hrušně šperky a jeřáby kdypak ty černé labutě kdypak odletí na kutě kaštany mramoroví snílci opojné mateřídoušky višeň strom erbovní třešeň strmá svíce dalekých sněhů usebrání habry na hrdle pramenům jilm s ukovanou vílou v srdci jasan jistojistě ještě neprocitl a jedle voní že by chtěl člověk přece zapomenout 120 „Na dva západy“ Lucie Vinšová (1980, Plzeň) absolvovala Filozofickou fakultu ZČU v Plzni; publikuje pouze příležitostně a také ona patří spíše k toulavým ptákům než k usedlým Plzeňanům: pokud píše poezii, je pravděpodobné, že někde ve vzdálených končinách. Přesto ji píše a hledá – nejednou v epickém ladění svou osobitou tóninu, vlastní výrazivo a neotřelou imaginaci. Lesk. Zlaté a stříbrné lány. Cesta Potom modrost. Bílý měsíc s maskou na odvrácené straně. Chystající se na karneval perutí. Kamenná poušť. Trysk v černých kruzích bezedných roklí. Až tam, kam chodí koně jen umírat. Až tam, kde bubnuje smrt. Vířivé tance životů. Bezednost. Nejprve stezka bludných balvanů. Matných jak šupiny úhořů. Bystřiny topící se v mlze. Rozštípnuté kosti vpichující se do žil prostoru. Štíty vzdálené a rozeklané. Písně z nejspodnějších stran. A pak oslepující schodiště slunce. Diamantová zábradlí uslzených krystalů. Paprsky. A stoupání. Stoupání. Pak oslnivý let. A oblaka pod patami. Škraloup světa. Tichá jezera. Jako ženy. Vzdychající pod dunivou svalovinou půdy. Pak planina. Zalita mlhou a sluncem. Kamenné siluety andělů. Hořící keře. Duha sebraná do kapsy. Duha jako brána jeskyně. Páteř snu. Západ nad rozlehlostí. Oranž dýchající z obratlů země. Orosená křídla prorážejících vran. Pády a zmrtvýchvstání zmoklých perutí. Pak něžná fialovost oblohy. Železné mohyly. Hanebně žloutnoucí tvář luny. Pohlaví mění jako žáby. Taková to byla cesta Nám všem v U.G. Kolik jen míst se změnilo k nepoznání. Hospůdky, kde již nesálají kamínka a kde nápoje jsou k nepoznání stejné každým dnem. A kam, když přijdeš, již nepotkáš ty, bez nichž jsi si kdysi ani život představit nedokázal. A když tam přeci přijdou vcházejí jak stíny a místo aby srdce poskočilo, jen tiše zazpívá. A jsou i útesy, na nichž se již nerybaří. A pláže, kde již nesesbíráš slávky. Neb i moře se mění. I voda nalezne jiných cest. A jsou hory, kde se již koně nepasou a vyschlá jezera a uhlazené duny a bílá místa v duši. A jiná jména. A jiné sny. Jak jen je někdy bolestivé nezapomenout. 121 Sever Západ Východ / západní Čechy Neděle Po nedělním obědě procházka v baloňáku kolem hřbitova k mravenčímu lesu. Rozhledna s hospodou, jež nebyla léta otevřena. V blátě sváteční boty. Šeříky obkreslující geometrii obrubníků. Opojeny deštěm. Čekání vrásek za záclonkami, okna do praduše zasloužené nudy. Klec. Byt. Upatlané sklenice, babiččiny šátky v zapovězených skříních. Kolikrát jsme pak v hrách objevili dávno ztracené tajemství spořádaných životů. Jež následovati se nesluší malým dobrodruhům. Malosti, O níž bychom snad jednou prosili, kdybychom dospěli. Kdybychom jen mohli být jiní. 122 Lukáš Weishäupl (1986, Plzeň) studoval na umělecko-průmyslové škole v rodném městě, další studia však ze zdravotních důvodů nedokončil. Věnuje se výtvarné tvorbě, ilustruje básnické knihy a především sám píše poezii: filigránní, subtilní, záměrně variující modernistické styly a poetiky – a přitom je výsostně poučen moderním uměním a moderním básnictvím. Osou jeho veršů je i vědomí prostoru právě jako erbovní kategorie literárního textu. Symbol ryby Zastihla ho v trní akátu „pojďte, pohrajeme si s panenkami, jenomže vašich očí!“ Strop se zvyšoval touhou, ale zrál plochou své vyžilé abstrakce… Vylučoval pocit samovztažnosti při zmenšené kostce příbytku, kde strach ze strachu už požíral i vlastní tep. Nešlo tedy o soustavnost jeho rukou, složených do kříže myšlenky. Šlo o pohyb. Vzdaloval se od všeho, až sama minulost nebyla na dostřel změn. Ale to už kdesi spadala jablka na srst trávy… Probudil se, rozpoznal prostor a držíc lebku snové skutečnosti, vzpomínal na ni… 123 Sever Západ Východ / západní Čechy Jak se tak rozešel se snem, věděl, že žádný hrozen neujde vínu a také on, pohybující se už kupředu, touží zpět už zítra. Ale uvědomil si, že je kámen defektu a ten, jakože přírodní artefakt byl kdysi také tekutý… *** Noc tahala za varlata hroznů a pářila se v závěsových skutcích oken, mající na mysli svou černou stručnost. Hledal se tedy a sen byl znovu na výši vědomí… Ale to už odpovídal v duchu, s hlavou mezi jejími koleny, zatímco ona, někde v dálce věšela prádlo soucitu… Samotný Jevištní tvar má herecký talent, Pomyslil si… a vzpomínal dál… Zastihla jej, Ale on, tuše její kroky, sykl: „ještě dnes zvracím vaše vlasy, které se připletly kdysi do polibku“ A byla to ona, kterou lze prožít jen ve snu, doprovázená přiznaným krokem ticha. A tedy mlčící, jakoby ztratila vlastní ústa tam, kde naposledy líbávala… Zdání, že bdíme, jako ten, který se po nocích holí tupou břitvou, na zkoušku se pořezává v dojmu, že to už udělal… 124 „Na dva západy“ Ale to už ho vezli a nešlo pokračovat. Choreografické terno inscenace bylo na bázi jeptišek a starých rytmů. Drželo se za mykénské rohy, Jako by se dětem do spaní vloupala sama smrt, jedoucí na hřbetu zpitých kurev Bylo to v noci. Zastihla ho v pohybu vína, zatímco on, pod deštníkem stínítka sykl: „bylo by pohodlnější zůstat slepý!“ Ale ona nezaváhala a řekla: „raději bych se šla koukat na lvy…“ Pršelo, jako soulož na bicím nástroji, vyhraněná svou krvežíznivou rytmizací Chtěla si tiše zapálit, jako čistá nekuřačka, vezoucí se na křídlech rozporu… Ale přesto vše bylo znatelné, že by jí tuze rád rozdělal oheň, dvěma klacíky z trnové koruny, byť by to mělo být i na dně moře. Příroda krmila sluky divadlem jedné myšlenky na samovraždu básníků… a jakoby se sama noc ještě odrážela na černém nábytku vlastního tepla. Ale to už tu byla ona, kterou miloval a která ho zastihla při požáru imaginace. Nářek dvojích samot… A protože měl co říct, řekl jen to, co zbylo: že spravedlivý umírá vždy dříve, nejen z pravidla, ale jakoby ze slušnosti a samota, která je, jakoby nepřítomnost ticha byla jediným místním pohybem zastavena a s urputností, vlastní jedině jí, pravila: „ jsem obsah, který nemá nic, zhola nic, než černý bez, slovo a jablko shnilé svědomím stromu. Nebo: Jednoho dne za ním přišla jistá žena a pravila, že bydlí v ošklivé a temné místnůstce. Podepsal tedy žádost, posedávaje v předpokojích byrokratů. Ale snad, že strkala svou hlavu příliš do srdce zvonu, objevila se znovu a prosila o pomoc, neboť prý potřebuje byt. A snad že jej právě dostala z dobroty a nenasytnosti duše, pravila: „pronajala jsem ho jedné ubohé staré ženě…“ Ale umění ať je vždy samo sebou. Láska také… Nebo je třeba chválit skutky těch, kteří se loučí a vykřikují: „bereme si peníze do vesmíru“? - - - Výčet paralel prohlížel sebe v zrcadle. Nešlo nevidět a nešlo porozumět, že k tomu, abychom splynuli se zvířaty, bylo by třeba s nimi jíst ze stejného talíře. Pokrokový pohyb dějin nedává přednost mlčení… - - To už ale slyšeli vše o půltón výš, neboť spolu hovořili na základě zrychlené desky. Vzpomínal na groteskní chvíle, když ho matka vedla na smetiště studia a pravila: “přivedla jsem vám skvělého žáka!“ Jenomže odvětili: „všechny matky mají skvělé děti…“ Jsou chvíle, kdy se i kohout ostýchá vzbudit děti… a ve strachu raději pověří zlého psa. Ale to už tma měla dostatek světla, a den dostatek sil na dráždění ptáků. Vypravoval už jenom sladovým polem břicha, Jenže do té míry fascinace, že nikdo z nás si nevšiml, jak jsme vlastně každý o čtvrt roku dříve, protože kratší o bolest. Ale to už si slunce otřelo do krajiny nohu, aby mohlo vyjít k dosud nepočatému dítěti, jehož jméno je Odstup Odhory. „Tragika musí být do vnitřního duševna dramatu“, řekl a pokračoval: „V umění jako v životě…“ 125 Sever Západ Východ / západní Čechy Bylo to v lese Střelba šišek do abstraktních cílů Zhynul jezdec, zatímco kůň, jakoby bez ztráty, pokračoval, byť po střepech rozbitých milostných fotografií. Vesmír je výš než filosof… Ale přitom nic, opravdu nic, není ve vesmíru samo… Na hranici pádu poznal, že při čáře pohraniční nebývá čisté krve a že nepřipouští kolísavou neurčitost… Ale to už se rozednilo lacině získané světlo… Pozval ji tedy k sobě do bytu, třebaže to, co pokládal za nejvyšší její sebezapření, bylo u něho nezfalšovanou přirozeností. Touha byla starší, než sama budoucnost, ale snad, že bylo všechno jiné, než vždycky četl v knihách, vhodila mu do vody druhou rybu a odešla křížovým pohybem nohou, zametávajíc své stopy kabátem z kůže milenců… 126 „Na dva západy“ Alena Zemančíková (1955, Praha) dlouho působila jako dramaturgyně v chebském divadle, v polovině 90. let minulého věku však přesedlala na povolání rozhlasové redaktorky, nejprve v Plzni a poté v Praze, kde si získala velké renomé. Píše dramata, povídky, rozhlasové hry – a také publicistické rozhlasové texty a dokonce i pohádky. Její opožděnou knižní prvotinou se stala kniha Bez otce (2008). Mediální neděle Scházejí se vždycky v neděli večer. Setkání jsou vždy postižena jistou truchlivostí scházejí se obvykle až kolem desáté hodiny večerní, večer bývá poznamenán pozdním hladem a časnou zavírací dobou okolních hospod. V podnájmu, který platí společně, pak vybalí vyprané košile, ručník, nedočtenou nedělní přílohu. Čas odpočinku na konci týdne měřen od rozloučení v pátek do setkání v neděli večer, vyplněn povinnostmi v rodině a sledováním konkurenčních médií: jsou novináři, nebo jak to říci. Čas víkendu je neodpočinkový, přetížený, je to čas, v němž se musí každodenní pravidelné úkony zrychleně přehrát ve zkrácené verzi. V neděli večer tento rozhovor: „Musím ti říci, co nevíš - Bobošíková měla v polední debatě na Nově Klause.“ „A na sobě měla?“ „Kostým tmavě fialový, halenku růžovou, fialové oční stíny.“ „Chce být ředitelkou televize.“ „Nechce být prezidentovou mluvčí.“ „Chce dělat Hovory z Lán s Klausem.“ „Jenom jim zvyšuješ sledovanost,“ říká ona dotčená tím, že jí na uvítanou vy- kládá o televizní polednici a kdoví, jestli se podíval na ni. Vedle domu, v němž mají podnájem, je v jednom okně výloha vetešníka, na okně stále visí zdvořile formulovaná cedule, že pro složitost úředních výkonů spojených s výkonem obchodní činnosti zavřeno dočista, vetešník se omlouvá a prosí o pochopení ty, kterým svou obchodní činností způsobil nepříjemnost nebo zklamání. Otevřeno do deseti do půl dvanácté a od dvou do půl čtvrté, pak zvoňte. Protože denně časně ráno odcházejí do redakce svého média a vracejí se v noci, nikdy vetešníkův krám otevřený neviděli. „Na ministra zahraničí si tak vyjela, jako kdyby on povolal ty filmaře do svatého Mikuláše, a to její hnusné „jak k tomu přijde daňový poplatník“ a „co tomu říkáte, pane poslanče, že ještě teď, v březnu, najdou se u popelnic vánoční stromky?“ nevšímá si on její výčitky. Vyměňují si sobotní noviny: on Lidovky, ona Mladou frontu Dnes, ale přílohy jsou prašť jako uhoď. Redaktoři v nich na lidi štěkají už stejně jako Bobošíková: tak máte nebo nemáte? Řekl jste nebo neřekl? Budete nebo nebudete? Hrdinou rozhovoru je ten, kdo obstojí u výslechu. V noční herně ve vedlejší ulici běží televize, na barevné obrazovce svěží zelené krajiny. „Dvakrát pivo a tatranku, prosím,“ říká on a najednou mezi rostliny džungle přichází urostlý muž a co to, u bystřiny skotačí dvě nahé ženy, a on je obě - ach jo, oni si tu pouštějí v televizi porno, ve veřejném prostoru, co s tím? Odcházejí. V nonstop baru u autobusového nádraží sedí Ukrajinec, za zády mu cirkusově blikají hrací automaty. Autobus do Chustu odjíždí časně ráno, v baru hraje rádio, z něhož pozastřený hlas nabízí nádhernou ženskou, která ti bude nejen zpívat, ale pokud si dovedeš představit něco lepšího, můžeš to s ní i dělat. Doktorka Hana B. radí těm, kteří mají doma nemocného demencí nebo Alzheimerovou chorobou. „Přivezl jsem bábovku od naší paní kostelnice,“ nabízí on, když s hospodami to tak nevyšlo, „nosí je farářovi, ale dneska kázal proti Masarykovi, tak ji dala mně,“ vyndává s trochou rozpaků z aktovky nezvyklý balíček. „Nekrájej ji celou, oschne.“ „Jen na něco sáhnu, už mi vynadáš. Jak ta Bobošíková.“ „A tak já nechci.“ Naštvaná z večera venkoncem zkaženého jde pryč. Na ulici vidí, že k okapu podkrovního podnájmu se slétá zlověstné hejno ptáků: co se to děje, jaké nebezpečí? Vrátí se, sebere na chodbě rozhozené reklamní letáky, vyjde tři patra po schodech, bere za kliku, místo omluvy klaunské číslo sestavené z plků inzertního plátku: „Tak mám pro vás, naše čtenáře a klienty, skvělou novinu. Ano, od března náš reklamní Rozhled pokrývá celou rozlohu kraje, všechny okresy, první, druhý, třetí a připojuje se tím ke čtvrtému, který pokrývá i pátý. Jinak se vám musím přiznat, že únor byl pro mě teplotně velice nepřijatelný. Snad v tomto ohledu bude březen příznivější a konečně bude víc sluníčka a tepla. To nejenom sobě, ale i vám přeje šéfredaktorka.“ Poklona až k zemi a pak normálně: „Přece jenom bych si dala tu bábovku...“ Ptáci usedají v řadě u okapu, kde se zachytily drobky láskyplně třeného nedělního moučníku, když jím před chvílí za ní vztekle mrštil oknem. 127 Redakční okruh: Radek Fridrich Kateřina Kováčová Tomáš Suk Ediční příprava: Vladimír Gardavský Vladimír Novotný Minimedailony autorů: Vladimír Novotný Ilustrace: Ludmila Kristová Grafické zpracování, návrh obálky a sazba: Miloš Makovský Tisk: PRINTIA s.r.o. Tato publikace vychází jako součást projektu Vzděláním k multikulturalitě, který je realizován na katedře bohemistky PF UJEP v Ústí nad Labem. www.vzdelanimkmultikulturalite.cz Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky. Vydání první Občanské sdružení H_aluze 2010 128 sever západ východ
Podobné dokumenty
metody destrukce chlorovaných aromatických uhlovodíků ze spalin
Technologie využívající katalytickou destrukci/oxidaci se jeví jako nejefektivnější pro destrukci POP látek
ze spalin. Nejčastěji jsou používány katalyzátory na bázi oxidů vanadu a wolframu na nosi...
Josef Moník: Hamburk - Pražský literární dům
zjevení všech náboženství, nejsou nic jiného než lži, jelikož víra v jakékoli bohy pohnula
dějinami lidstva, nezbylo by nám než z toho vyvodit závěr, že po tisíciletí žijeme pod nadvládou
falše. K ...
Vyvolení
bujné tvary jejího těla nedávaly mnohým mužům spát. Nyní ale byla její tvář zkřivena hrůzou
a vztekem. ,,Pusťte mě,nechte mě,vy šmejdi !“ rozčilovala se a pokoušela se vytrhnout svým
katům. Může vš...
Biologie cloveka - text A5.indd
Praha & EU: Investujeme do vaší budoucnosti
Za zmínku ještě stojí, že některé ploché kosti nevznikají z chrupavky, ale
z vaziva. Známým příkladem jsou vazivové fontanely na lebce novorozence, kter...
Inteligentní budovy - Amazon Web Services
že každá investice města tímto směrem přitáhne mnohonásobně vyšší
investice soukromého sektoru, jak dokládá starosta Kodaně. Je však nutné
vědět, kam město míří, aby se tímto směrem mohli vydat i o...
jeskyně 2012 - Správa jeskyní České republiky
jeskyních. Ministerstvo tak odstartovalo velkolepou propagační kampaň „Dny jeskyní v Praze“.
Již poněkud seriózněji byly koncipovány tematické výstavy na zámcích v Pacově a Ctěnicích. Pacovská
výst...