reportáž: rozhovor

Transkript

reportáž: rozhovor

Prosíme, kupujte jen od prodejců, kteří stojí na svém prodejním místě a mají platný průkaz!
cena: 40 Kč / polovina pro prodejce
315
v prodeji od 14. října 2008
svět práce
reportáž:
rozhovor:
rainbow
PAVEL DIAS
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: SVĚT PRÁCE | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily
EDITORIAL
Vážení čtenáři, vážené čtenářky,
známe ji všichni. Šlechtí. Když je kvapná, tak
je málo platná, ale buď jak buď, nejsou bez ní
koláče. Tak proč tolik z nás tak moc nebaví?
Možná to bude v čase, který jí musíme věnovat
a který ukrajuje podstatnou porci z našich dní
(s. 7). Možná půjde o metody řízení, v nichž
někdy platí mnohem slabší argument, když je
opentlen tou správnou manažerskou hantýrkou
a hlavně mocenskou pozicí toho, kdo s ním
přišel (s. 8).
Umí čeští pracující hájit své kolektivní zájmy?
A co by se muselo změnit, aby to dokázali?
Zeptali jsme se filozofa Martina Škabrahy
a ekonoma Petra Gočeva (s. 9). A následovat
bude reportáž současných trendech na trhu
práce – skrze příběhy lidí, jejichž přístup k profesi není v Česku stále ten nejčastější, i slovy
sociologa Petra Kuchaře (s. 10-11).
A na práci se podíváme ještě jednou, z historického pohledu: před nedávnem zesnulý Tomáš
Baťa mladší byl členem významné podnikatelské
rodiny, která v prvorepublikovém Československu
zaváděla amerikanizované metody práce, což ji
přineslo slávu u jedněch a reputaci vykořisťovatelů u druhých (s. 12-13). Naopak takřka z jiného
světa bude reportáž, která vás zavede mezi hippies do srbských hor na tradiční setkání Rainbow,
mezi ty co se rozhodli pro dobrovolnou skromnost,
aby nemuseli tolik pracovat (s. 14-15).
Ačkoli už jsou dospělí, žijí u rodičů, často nevycházejí z domu a prožívají svůj čas v dobrovolné
izolaci. Japonští hikikomori jsou ale i ve své
osamělosti spojeni s okolní společností víc než
si myslí, reagují totiž na striktní kulturu, která
přežívá i v současném Japonsku (s. 16-17). Rozhovor tentokrát představuje nepříliš známého,
ale významného českého fotografa a pedagoga
Pavla Diase (s. 18-20).
Jedna reklama na whisky svého času hlásala,
že „Bůh je muž“. Co se ale stane, když o něm
začneme přemýšlet jinak a začneme v něm
nacházet ženské charakteristiky? Vždyť přece
stvořil muže i ženu „k obrazu svému“… Mohl by
být Bůh žena? A kdo by pak v nebi dělal domácí
práce? Dozvíte se na s. 21.
OBSAH
fejeton:
generace reálu
/Stern/
Pošli to dál
svět práce
Magorie práce
a bláznovství
volného času
svět práce
Práce ve
vypouklém
zrcadle
/Havlín/
/Pospíšil/
svět práce
Nezmapované
území
/Křížková/
anketa
4 – 5
dějiny
přítomnosti:
boty do roboty
/Klepárník/
6 – 7
reportáž:
Rainbow
znamená
všechny barvy
duhy
8 – 9
referát:
Vězňové svého
pokoje
10 – 11
rozhovor:
pavel dias
/Křížková/
/Jirsa/
/Budka/
12 – 13
~:
může být bůh
žena?
/Cozlová/
14 – 15
komiks:
Samorost
/Bažant, Novák/
kultura:
VÝTVARNÉ
UMĚNÍ
18 – 20
kultura:
LITERATURA
/Marečková/
/Ptáček/
křížovka
21
16 – 17
22
23
kultura:
hudba
kultura:
divadlo
kultura:
film
/Veselý/
/Šourek/
/Procházka/
24
uličníci:
soutěž
vyhlášena
/Budka/
25
26
Andrea Novotná
Fotografie na obálce: Pavel Dias
spojení
vábnička na příště
Redakce Nový Prostor
Vyšehradská 27/423,
Praha – Nové Město, 128 00
tel.: 220 199 301 (302)
sms: +420 774 789 079
e-mail: [email protected]
www.novyprostor.cz
Další číslo věnujeme výtvarnému umění, zvláště
v jeho nezávislých, současných podobách.
Těšit se můžete na rozhovor s mladou umělkyní
Toy_Box, dějiny komiksu nebo streetart.
Pokusíme se vám také přiblížit současnou
podobu neonacistické scény.
27
28 – 29
Autor: Jan Stern
Generace reálu
Vážení čtenáři,
Vy to víte, já to vím. Pravdu se dnes člověk
dozví už jenom z odposlechů a tajných
nahrávek. Přepis odposlechu je nový žánr
nové doby, který nevyhnutelně časem vytlačí
všechny žánry staré, neautentické, nudné,
prázdné a falešné.
Bohužel, k odposlechu se dostanete, jen
pokud disponujete jistými prostředky – buď
technickými, nebo finančními. Nebo se musíte někomu hodit. Náš časopis bohužel těmito
prostředky nedisponuje. Jeho nenasytní
prodejci ubírají redakčním investigativcům
celou polovinu z prodané ceny, navíc prudký
ekonomický růst způsobuje, že prodejců je
méně a méně, a tak nám do našeho investigativního redakčního mailu chodí jen nabídky
na zvětšení penisu či na návštěvu internetového casina. (Na takové nabídky samozřejmě
nereflektujeme, i když se tomu mnozí diví.)
A tak už to vypadalo, že náš magazín upadne
do průměru a stane se zcela zaostalým. Ale to
je pryč. My ho máme, přátelé. Dostali jsme se
ke zcela unikátnímu odposlechu, který vám
prozradí leccos o prohnilém zákulisí české
undergroundové žurnalistiky.
Nejmenovaný šéfredaktor (dále jen Š): Tě
bůh, přišli ti na účet ty kapři za ten poslední
fejeton?
Nejmenovaný redaktor (dále jen R): Jo, něco
tam spadlo, ale řeknu ti, je to slabý.
Š: Já vim. To víš, léto bylo špatný. Bárka de ke
dnu. Kucí vopálený se málo snažili.
R: Byste jim měli utáhnout šrouby, nefachčenkům, mám hypotéku!
Š: My jim proženem faldy, neboj. Mladá chce
bazén, rozumíš, chcem přistavit to patro...
Taky potřebuju natankovat, co to pude nejvíc,
než mě vyhoděj. To víš, tady se to střídá
rychle.
R: My povídej, ta Hníková vyletěla, jak
namydlenej blesk.
Š: No právě. Bych nerad šlápnul vedle.
Vopatrně našlapovat, rozumíš.
R: Tohle mi hlava bere. Koukal jsem na ty
témata: autostop, poezie, ha ha ha. Tak to má
bejt, vole, nenapadnutelný, prostě nečurat
proti větru, já ti přeci rozumim, Saší.
Š: No hlavně, aby to bylo vidět v těch tvejch
tlachanicích.
R: Jasně, nejsem dnešní. Piánko, srandičky,
znáš mě.
Š: Hlavně žádný radary, Iráky, rozumíš. Nebo
se zas vozve nějakej pičus z... (nahrávka
nesrozumitelná)
R: Ježiš nešil. Nejsem Slačálek. Sem jak
zubní pasta, přizpůsobim se každýmu tvaru
tuby, vole. Já psal kosmetický rady i popisky
k pornu, znám limity, proboha. Tohle je džob
k nezaplacení, sem ti fakt vděčnej, žes mi
tuhle kost hodil. Budu jí vobírat vopatrně
a rozhodně nehodlám mlaskat.
Š: No nevim, nevim. Ten tvůj poslední fejeton... Sme to tady dost jako řešili. Novotná
s tim měla problém.
R: Jí šáhni ve sprše na švába, proboha,
a povolí.
Š: Nemáme tu sprchu, vole. A ty tvý věčný
šťouchance do feminismu, ty vole, si fak
řikám, vo co ti jako de.
R: No tak sory, draku, kdybys nepíchal tak
dlouho jako já, tak taky budeš brát na feministky vidle... Ale já sem fak ten poslední,
co by chtěl dělat problémy. Mám dobrý téma
teďka: srandovní nápisy na výrobcích. Našel
sem to na netu, trochu to přičísnu, a bude
to jakože originál fejeton... Jako fak frigidy
dělaly nějaký brikule, jo? Jako nechtěl bych,
abys měl kůli mě problémy, Saší. Se klidně
i stáhnu do pseudonymu, když bude potřeba.
Š: Ale ne, já s tebou stojim a padám. To je
jasný.
R: Statečnej kluk. Jo, deš na ten golf?
Š: To si piš, že du. Potřebuju si zlepšit
hendikep. Tentokrát to těm mediálním mrd...
z Fronty nandáme. Kdo to platí, to ubytování,
holčičky a tak?
R: Nějaká firma. Znáš to. Tohle je skvělý
povolání. Jen mi štve, že se na nás pořád
koukaj jako na „ty vod bezďáků“.
Š: To neřeš, hlavně že sme v klubu. Jo, taky mi
volalo Káčko, že má ty tvý fotky. Tak sem řek,
že už je mám.
R: To je, jak sem tam s těma pěti na stole nebo
ty ze skotskejch střiků?
Š: Ty s pěti fejetonama na stole.
R: Ty si byl pro NP vždycky cennej hlavně tim,
že si dokázal získat zajímavý informace...
Š: No právě. Copak na tebe a Novotnou toho
mám haldy. Ale spíš kdybys něco na toho
Pospíšila sehnal, člověče. Sou tady uzávěrky,
rozumíš, je potřeba pozitivně i negativně
motivovat.
R: Jo neboj, toho umim.
Š: Dobroš, dobroš, tak to nebudem probírat
do telefonu, že jo. Tak v reálu si to řeknem,
ju?
R: Si kuř, draku.
Deš zejtra
na ten golf?
Ty vole
nemůžu, máme
teambuilding..
ck off bush
Včera jsem byl poprvé v kancelářích ředitelství.
Naše noční směna si mne zvolila za důvěrníka,
a protože konstrukce a náplň našich lamp jsou
nevhodné, měl jsme tu prosadit, aby tato závada
byla odstraněna. Ukázali mi příslušnou kancelář,
zaklepal jsem a vstoupil dovnitř. Od velikého psacího stolu se mi usmíval v ústrety jemný, nápadně
bledý mladík. Mnohokrát, příliš mnohokrát mi
kývl hlavou na pozdrav. Nevěděl jsem, mám-li si
sednout, byla tu sice přichystána židle, ale myslel
jsem, že bych se neměl při první návštěvě rovnou
posadit, a tak jsem o své záležitosti pohovořil
vstoje. Právě však touto svou skromností jsem
mladému muži zřejmě způsobil jisté potíže, neboť
nechtěl-li přemístit svou židli - a to nepochybně
nechtěl musel se ustavičně obracet tváří ke mně
a vzhůru ke mně. Ostatně přes veškerou svou
ochotu neotočil nikdy krk docela, a díval se
proto celou dobu, co jsem mluvil, zčásti šikmo
na strop, což jsem mimovolně dělal po něm.
Když jsem byl se svou stížností hotov, pomalu
vstal, poklepal mi na rameno a řekl: „Tak, tak
- tak, tak ...“ a vstrčil mě do vedlejší místnosti,
kde už nás zřejmě očekával nějaký pán s divoce
rostoucím velikým plnovousem, neboť na jeho
stole nebylo lze spatřit ani jedinou stopu po
nějaké práci; naproti vedly skleněné dveře, nyní
otevřené, do malé zahrady, v níž bylo plno květin
a keřů. K tomu, aby pán pochopil, jaké máme
různé obtíže, stačila malá informace, skládající
se jen z několika málo slov, a kterou mu prostě
mladík po šeptal. Ihned vstal a řekl: „Tedy, můj
milý“ - odmlčel se, myslel jsem, že chce znovu
slyšet mé jméno a užuž jsem otvíral ústa, abych
se opětovně představil, v tom mne však přerušil:
„Ano, ano, to je správné, správné je to, znám
tě docela dobře - tvá či vlastně vaše prosba je
naprosto oprávněná, já a pánové z ředitelství
jsme jistě ti poslední, kdo by to neviděli. Více než
nějaký zisk z práce nám leží na srdci dobro lidí,
to mi věř. Proč také ne? Práce se může vždycky
udělat znovu, stojí to jenom peníze - k čertu
s penězi! - jestliže však zahyne člověk, právě
ilustrace: vojta šeda
Kafka o protestech odborářů
ten když zahyne, zůstane po něm vdova a děti.
Ach ty svatá prostoto! Proto vítáme každý návrh,
každé bezpečnostní opatření, každé ulehčení
v práci, každou vymoženost, která je pro vaše
pohodlí a která zvyšuje vaši životní úroveň,
vítáme vše, co se jenom dá zavést. Kdo s něčím
takovým přijde, je náš člověk. Jen nám tu svoje
návrhy pěkně nech, my si všechno ověříme, kdyby
se měla zavést třebas i nějaká ta malá skvělá
novinka, jistěže nebudeme proti tomu a jakmile
to všechno bude vyřízeno, dostanete své nové
lampy. Lidem dole však řekni, že dokud z vašich
štol neuděláme salón, nedáme si pokoj, a dokud
se tam nebudete procházet v lakýrkách teprve ne.
A s tím, že se vám všem pěkně poroučím!“
Kafkův text Nové lampy z výboru Při stavbě
Čínské zdi (Praha: Český klub 2007, překlad
Miroslav Zůna) opsal a nadpisem mystifikoval
Petr Šafařík.
Bloudění v osmičkách
Smršť výročí spojených s každým osmičkovým
rokem ještě není zdaleka u konce, ale právě teď
je správná doba pro úvahy, jak a co to vlastně slavíme. Oslavu Pražského jara, srpnové
okupace i mnichovské zrady máme za sebou,
výročí vzniku před patnácti lety zaniklého
státu nás co nevidět čeká. A právě na toto
slavné výročí se chystá převratná novinka, tedy
alespoň pro porevoluční společnost. Vojenská přehlídka! Poslední se v Praze odehrála
v roce 1985 k výročí konce II. světové války
na Letné. Ta je nyní rozkopaná, takže bude
třeba vzít za vděk Evropskou třídou. Konečně
se budeme moci pokochat naší vlastní bojovou
technikou, protože při všech ostatních výročích je vystavována jen cizí, ať už okupantů
nebo osvoboditelů. Pochybuji však, že to ve
veřejnosti vyvolá lásku k armádě. Vždyť v Praze máme jen dva pomníky vojevůdců, Žižku
a Žukova, a to o lecčem vypovídá. Stejně jako
fakt, že veteránům z Afghánistánu je rozdávána
pamětní medaile Přemysla Otakara, který jak
známo padl v prohrané bitvě. U nás se zkrátka
slaví jen zrady, prohry a neúspěchy. K nim se
jako doprovodný program spíše než přehlídka
hodí nějaká mezinárodní konference. Aspoň
se lidstvo a potomci poučí, vždyť o Mnichovu
psal diplomku i prezident Kennedy!
Alexandr Budka
Lidé se většinou
rozhodují pro kariéru,
aby si zajistili životní
standart. Nemají ale
pak čas si ho užít.
Autor: Tomáš Havlín
Magorie práce a bláznovství
volného času
Než jsem odešel z posledního zaměstnání, udělal jsem si prostý výpočet. Stačily k tomu
znalosti ze základní školy. Tedy ty stejné, které mě předtím dva roky udržovaly v práci:
24 - (9 + 7 + 1,5 + 2). Den mínus doba strávená v zaměstnání, cesta do práce, hibernace a nutný čas, kdy se člověk po pracovním procesu bezcílně potuluje kancelářským
distriktem a hledá sebe sama. Zbyly 4,5 hodiny - skutečná „chvilka pro tebe“.
Hlavní pravidlo zní, že volný čas se s prací
nesnese. Různé časy se spojovat dají, například
čas na pivo a čas na studium čínštiny, ale tyhle
dva nikdy. Jsou to protiklady. A protože nežijeme v utopii, kde lze jít ráno lovit, odpoledne
rybařit a večer si lámat hlavu nad Sókratem,
tak nezbývá, než oba dva kombinovat. Jde to
vůbec? Výsledky nejsou valné a střední cesta
mezi magorií náboženství práce a dobrovolným
bláznovstvím chudoby vede temným lesem.
Požadavek seberealizace samozřejmě platí jen
pro některé profese. Například od pokladní
v supermarketu by nikdo neočekával skutečné
pracovní nadšení. Na nárocích, které na ni klade
firemní dozor i knuta rázem perfekcionistické
fronty zákazníků, to ale nic nemění.
Náboženství práce
Ať už dobrovolně nebo nedobrovolně, nezaměstnaní unikají odnětí svobody v podobě
zaměstnání. Místo aby si čas práce imperiálně
podmaňoval volnočasovou provincii, vrací provincie úder a barbaři plení Řím. Nezaměstnaní
jsou tak vlastně workoholiky s opačným znaménkem: volný čas svrhává práci a sám místo ní
usedá na trůn. Vavříny slávy ale nezaměstnané
zpravidla nečekají. Tam, kde volný čas nemusí
soupeřit s prací, se získaná svoboda rozlévá
do krajiny a volný čas se mění na čas prázdný. Zatímco workoholici povýšili povinnost
(pracovat) na slast, pro nezaměstnaného se
slast (volného času) mění na povinnost. V obou
případech platí: raději nemíchat. Pančováním
se ztrácí chuť a zpovinnovaná svoboda je stejný
protimluv jako televizní zábava.
Workoholiků není moc, spíš se o nich píše.
Ale stačí jeden, zejména pokud zastává post
s přídomkem „executive“, a vaše pečlivě budovaná duševní rovnováha je v trapu. Základem
fungování workoholiků je, že povinnost - práce
a obživa - se stává slastí. Pracovní čas neohroženě expanduje i tam, kde dosud byli lvi.
Pamatujete si na táborové diskotéky a tanec
na archu papíru? Nejdřív pohodlně na A4, pak
na polovině, na čtvrtce, to už se člověk trochu
zapotí. Zhruba takovou roli nedobrovolného
artisty hraje volný čas v životě workoholika.
Pro firmy jsou takoví lidé pravým požehnáním.
Ať už méně nadaní a vhodní leda na administrativu, nebo ambicióznější a troufnou si i na
„vize“, vždy se chtějí v práci realizovat. Dát
do toho trochu ze sebe, kam taky jinam, když
jiný čas není. Identifikace s firemní značkou je
povinný předpoklad a pak vzkvétej živote můj
i korporace. Manažerské příručky dobře ví, že
pracovní síla s imperativem seberealizace je
výnosnější než tupý brav žijící vidinou cesty
domů. Koho práce baví, pracuje lépe a výnosněji, než ten, koho jen bolí. Kdyby zákony zisku
velely opačně, měla by i práce jiné podoby.
Kdy začít přemýšlet: na členy rodiny se začínáte
dívat jako na potenciální klienty.
Pusté lány svobody
Kdy začít přemýšlet: víte, kdo postoupil do
dalšího kola AZ-kvízu.
Chůze po laně
Nezaměstnaných je sice podstatně víc než
workoholiků - zhruba celé jedno Brno - ale
většina Čechů v produktivním věku se pohybuje
někde mezi oběma krajními body. Leckdy se
spíš potácí, protože sloužit dvěma pánům ani
při dobré vůli dost dobře nelze. Praxe je taková,
že kult práce si udržuje bezpečné vedení. V asi
nejsložitější situaci se nacházejí ti, kteří žijí na
okraji zájmu trhu. Proměnlivá poptávka po jejich
práci rozhoduje, jestli se topící občas vynoří
nad hladinu a stane se právoplatným členem
společnosti. Čas se zde stává časem práce,
respektive časem čekání na práci. Čekání na
telefon, čekání, zda neformální dohoda na práci
bez smlouvy ještě platí, čekání, jestli čtvrtinový
úvazek druhý den nevezme čert.
O něco lépe je na tom zajištěný střední stav,
vybavený stabilními místy. I ten je ale válcován
morálkou pracovního výkonu, což se projevuje
tak, že volný čas degeneruje do podoby času
konzumu. Není sil se vzdělávat, není sil tvořit, není sil spolupracovat s lidmi v okolí. Síly
stačí jen na pořízení zážitků a zájezdů. Věci,
které by si člověk dokázal udělat sám, raději
předává specializovaným „expertům“, kterým
za odškrtnutou starost rád přenechá vydělané
peníze. Infantilizovaná společnost svěřuje své
vodovodní kohoutky instalatérům, rozbité
zámky zámečníkům a rozbité duše psychologům. Zato ale získává pouze minuty rozkoše
a uspokojení v podobě konzumace patřičně
zpoplatněné zábavy.
Aldous Huxley v Krásném nové světě tvrdil, že
ve společnosti založené na konzumu bez hranic
se člověku nabízí pouze dvě alternativy: šílenství cesty po proudu, anebo bláznovství života
stráveného v rezervaci pro nepřizpůsobivé
exoty. Dva roky po válce Huxley dopsal novou
předmluvu, ve které nachází střední cestu,
cestu rozumu. Z dnešního pohledu těžko říct,
odkud bral ten optimismus.
Autor: Petr Pospíšil
Práce ve vypouklém zrcadle
Zdálo by se, že nemá žádný smysl srovnávat práci za minulého režimu s pracovními podmínkami dnes. Převažující stereotyp je jasný: dnes společnost orientovaná na výkon,
tehdy pouhé „chození do práce“. Ale... Byl to Vaclav Havel, kdo napsal, že normalizovaný totalitní stát je vypouklé zrcadlo, ve kterém Západ spatřuje v trochu deformované
podobě sám sebe. Platí to i pro svět práce?
Minulý režim byl diktaturou, současná společnost je demokratická a v mnohem větší míře ctí
osobní svobodu. Jistě, rozdílů existuje celá
řada. Neměli bychom ale kvůli nim zapomínat
na podobnosti.
kazil manažerům ony hvězdné okamžiky plánovačského vzrušení, ono nadšení před každou
novou prezentací, moment, kdy se tito kapitáni
průmyslu a obchodu mohou cítit jako opravdoví
kapitáni lodí objevujících nové kontinenty? Kdo
by jim v takové chvíli připomínal, že všechny
minulé objevené pevniny představovaly jen
několik nepodstatných útesů, na nichž ony
předchozí plány, pochopitelně „z objektivních
důvodů“, ztroskotaly?
Liturgie nadřazenosti
Minulý režim se pozná mimo jiné podle specifického ideologického jazyka. Právě v tomto jazyce
byla zakódována nejen agrese a nenávist, ale
také mocenské rozlišení mezi lidmi. Ideologický
jazyk byl vyučován na stranických školeních,
z brožurek a podle citací klasiků. Vyznačoval se
nepodobností k živé lidské řeči, užíváním nabubřelých klišé. Měl svůj vlastní mocenský řád.
Velké firmy dnes ale také vytvářejí svůj vlastní
jazyk, malé firmy je po jejich vzoru napodobují.
Dnešní toporné a neumělé překlady z angličtiny
nápadně připomínají tendenční jazyk minulého
režimu. Překlady z angličtiny jsou jen vzpomínkou na lepší časy, kdy měl ještě někdo vůbec
potřebu z angličtiny překládat. V dnešní době se
už pro jistotu nepřekládá takřka vůbec a český
jazyk se zalidňuje anglickými slovy, v nichž
se počeští nanejvýš pár posledních písmen.
Všichni jsme už kupříkladu slyšeli, že se něco
outsourcuje a implemetuje.
Konzervativní historik Paul Johnson svého
času kritizoval odbornou hantýrku filozofů
a společenských vědců a prohlašoval, že její
skutečnou funkcí je nesrozumitelnost, která
má uživatelům tohoto jazyka zajistit moc
a nekontrolovatelnost. Lidé na vyšších příčkách firemní hierarchie jsou na tom často velmi
podobně. Jsou to dnešní mágové slova. Jejich
mocenská pozice se často odvíjí od možnosti
říct něco v onom podivném jazyce, kterému
nikdo krom kasty stejně zasvěcených nerozumí.
Ukazatelem této moci jsou tituly, často ve své
honosnosti neodpovídající reálné práci či třeba
počtu podřízených, ale dávající pocit zařazení
do té nejvyšší kasty. Manažeři lidských zdrojů,
výkonní manažeři, manažeři pro PR často nejsou
vládci nad prací tisíců či aspoň desítek lidí,
jak by jejich výhrůžný titul napovídal, ale lidé
sedící s malým počtem podřízených v malé
Rozděl a panuj
kanceláři a snažící se vyrovnat se své vlastní
představě o tom, jak vypadají jejich protějšky ve
velkých firmách. Obsah jejich práce je mnohdy
stěží postřehnutelný, to ovšem neznamená,
že nepracují. Jsou přímo přepracovaní, jenže
většinu jejich času pohltí pravidla role, kterou
hrají, a pravidla jazyka, kterým mluví.
Plánovačská mánie
„Anarchii kapitalistické výroby“ a trhu chtěl
minulý režim překonat plánováním, které by
nahradilo trh. Byl v tom kus logické úvahy, protože živelné síly trhu často opravdu končívají
v krizích, jeden z příkladů vidíme dnes. Jenže
výsledkem byl megalomanský systém, pro který
rozhodnutí centrální moci bylo důležitější než
skutečné potřeby lidí, a v němž se nakonec plán
stal mýtickou a přitom dodatečně upravovanou
bytostí.
Ostošest se ale plánuje i ve velkých firmách.
Vize, strategie, koncepce – to je to, co je potřeba. Jestli budou naplněny nějakým reálným
obsahem je věc druhá, často ne rozhodující.
Kde že loňské sněhy jsou a kdo by si pamatoval
minulé projekty? A kdo by jejich připomínáním
Ačkoli minulý režim používal jako jedno
z častých slov jednotu (a jeho funkcionáři tím
nejčastěji mysleli jednotu pod svým vedením),
ve skutečnosti lidi rozděloval. Oblíbené bylo
zejména štvaní pracujících proti studentům
(studují za vaše peníze...) či vyzdvihování některých kategorií práce ( já jsem horník, kdo je
víc...). S rozeštváním lidí proti sobě souvisela
i jejich značná slabost tváří v tvář moci, která
rozhodovala o jejich práci: z odborů (kdo ještě
pamatuje zkratku eR Ó Há – Revoluční odborové
hnutí?) se stala fraška a převodová páka režimu,
dobrá k tomu, aby lidem zařizovala rekreace, ne
k tomu, aby se prala za jejich zájmy.
I dnes lidi v práci rozděluje celá řada „pozic“
a rolí. Pracovní síly jsou ještě atomizovanější
a namísto společného boje za své zájmy před
sebou mají jinou perspektivu: nespadnout na úroveň těch druhých. Každý může sklouznout ještě
na nižší příčku v pracovním zařazení nebo prostě
do nezaměstnanosti. Odborům, i když jsou stejně
početné jako jinde na západě, se podařilo dostat
své předáky do senátorských a europoslaneckých
lavic, proti mizerným pracovním podmínkám jsou
ale bezzubé. V těch nejhorších provozech pak
často ani neexistuje šance je založit...
Zrcadlo zkušenosti z minulého režimu je sice
možná vypouklé, ale o naší situaci mluví velice výmluvně. Můžeme se do něj pochopitelně
nedívat, můžeme ho i rozbít, spíše bychom
o něm ale měli přemýšlet a něco udělat sami
se sebou...
Autor je nezávislý novinář.
Jsou odbory v Česku neúspěsné, nebo se jedná o stereotyp? A co by se muselo stát, aby se jejich situace změnila?
Je třeba hledat novou solidaritu
Kolektivní akci zatím neumíme
Martin Škabraha
filozof
Petr Gočev
ekonom
České odbory dosahují dílčích úspěchů pokud jde o vyjednávání s konkrétními
zaměstnavateli a tedy o hájení skupinových zájmů těch, kdo jsou jejich
členy. Smyslem existence odborů by ale měl být i podíl na rozvíjení principů
solidarity ve společnosti obecně, což se týká např. i menšin nebo imigrantů.
Odbory jsou ovšem v této souvislosti v obtížné situaci, která je dána jejich
historickou identitou.
Při nahlédnutí do materiálů ČMKOS se nejednou setkáme s odvoláním na
tradici – např. že nějaké tradiční odvětví českého průmyslu je ohroženo.
Tato skutečnost je dokladem paradoxní dějinné situace – zatímco na počátku odboráři pochodovali v hlavním proudu modernizace, tj. byli svázáni
s růstem průmyslové společnosti, dnes se sami dostávají částečně do role
obránců starého světa proti marši nové doby. Tradiční odbory byly spojeny se
srozumitelným třídním rozdělením na svět námezdní práce a svět kapitálu.
V dnešní společnosti práce změnila svou povahu, dělnická třída už ve vyspělém
světě nehraje významnou roli, jasné třídní rozlišení se ukázalo být (alespoň
dočasně) přechodným jevem. Společnost je výrazně individualizovaná.
Zvyšuje se podíl práce na částečný a krátkodobý úvazek, což snižuje sociální
vazby mezi zaměstnanci.
Odbory se pak mohou stát obhájcem zájmů vyvolených, kteří mají relativně
stálý pracovní poměr a kolektivní smlouvu, zatímco skutečně vykořisťovanými jsou ti, kdo jsou nuceni se najímat bez záruk. Nemluvě už o dalších
souvislostech, např. o tom, že průměrný český zaměstnanec, kterému odbory
vyjednaly zvýšení platu, se nákupem spotřebního zboží možná podílí na
vykořisťování dělníka někde ve třetím světě; a zmínit je třeba také otázku
ekologickou, v níž se odbory – ostatně jako většina z nás – dostávají díky
spojení s průmyslem na stranu viníků.
Podtrženo a sečteno: v době svého vzniku mohly odbory šťastně spojit
sledování skupinových zájmů s hodnotami, které kritické myšlení vnímalo
jako civilizačně pozitivní (emancipace, pokrok). Dnešním odborům zůstaly
už jen ty sobecké zájmy, vazba na pozitivní civilizační hodnoty se rozvolnila
(neboť hodnoty se posunuly). Na druhou stranu, jistý potenciál k reformě
rétoriky tu je (např. začlenění genderových principů nebo ochrany konzumentů, včetně etické kvality výrobků) a to, co odbory hájí, má význam
jako jedna z hrází proti vlně neoliberalismu (jehož rétorika je možná ještě
archaičtější). Formulování nové solidarity se bez navázání na tradici odborů
určitě neobejde.
Cílem odborů je prosazování zájmu zaměstnanců. Zájem zaměstnanců na co nejlepších pracovních podmínkách a co nejvyšší
mzdě koliduje se zájmem zaměstnavatelů na minimalizaci nákladů. České odbory k radosti antagonisticky zainteresovaných
zaměstnavatelů příliš úspěšné nejsou – postačí uvést, že mnoha
kategoriím zaměstnanců reálná mzda za poslední rok dokonce
klesla. Příčin malé úspěšnosti odborů je několik.
Prvním důvodem je setrvačnost. Komunistickým stranám se
podařilo samostatné odbory zlikvidovat. Hlavním úkolem
Revolučního odborového hnutí, což byl dysfemismus označující odborový svaz za minulého režimu, bylo distribuovat
čokoládové vánoční kolekce a organizovat rekreaci. Jedno
z největších vzepjetí odborů v poslední době usilovalo o zachování nesmyslného systému stravenek. Dnešní odbory se od
role pouhé „převodové páky“ nedokázaly plně emancipovat ve
vztahu ke státu a ke spřízněné Straně, jíž je dnes ČSSD. Miloš
Zeman se svého času chlubil tím, že zatímco za vlády Václava
Klause stávkovali železničáři každou chvíli, za vlády ČSSD je
ticho po pěšině.
Dalším důvodem je ideová slabost odborů. Zatímco v Německu
a Rakousku zřizují odbory výzkumná pracoviště a univerzity,
u nás disponuje vlastní vysokou školou pouze ODS. Odbory
nedovedou vstupovat do veřejné diskuze s propracovanými
teoriemi, které by byly způsobilé jejich působení legitimizovat
v očích širší veřejnosti a které by usměrňovaly aktivity odborů
i v politikách přesahujících úzký rámec pracovněprávních vztahů. Toto je ale obecnější problém celé české levice. Při tom,
a tím už začínám odpovídat na poslední část otázky, pokračující diskreditace politických stran nahrává tomu, aby odbory
začaly aspirovat na významnější mocenskou úlohu. Zároveň by
však bylo nutné, aby se řadoví odboráři více zajímali o to, zda
a jakým způsobem reprezentuje odborová byrokracie jejich
zájmy. A museli by být ochotni nést rizika, která jsou v mnoha
odvětvích spojena se snahou odbory vůbec založit. Museli by
si zkrátka osvojit třídní vědomí, motivaci a návyky umožňující
kolektivní akci.
Autorka: Martina Křížková
Nezmapované území
Petr jezdí každý týden na dva dny do kanceláře v Praze, jinak pracuje u sebe doma v Olomouci. Marek se nechává zaměstnávat od jara do podzimu, v zimě žije z toho, co vydělá přes
sezónu. Kristýna vystudovala psychologii, ale teď má vlastní obchod a překládá. Olga je
z Ruska a po třinácti letech je ráda, že může konečně dělat v oboru. Jsou různě staří a dělají
různé věci. Spojuje je fakt, že otázku svého zaměstnání vyřešili poněkud alternativněji,
než je v Česku zatím obvyklé. Vypadá to ale, že stejně jako ve světě, bude i u nás podobných
lidí přibývat.
Vydělat na chléb
Je krásné pondělní ráno. Prosklenou stěnou
v olomoucké novostavbě proniká do místnosti
podzimní slunce. V obývacím pokoji plném
květin, který je zároveň kuchyní i kanceláří,
popochází třaičtařicetiletý analytik Petr a snaží
se utišit několikaměsíčního syna Patrika. Přítelkyně Hana mezitím balí věci na procházku.
Všichni tři už jsou po snídani. Petr se chystá
pracovat.
Počká dokud za Hanou s Patrikem nezaklapnou domovní dveře, pak si sedne k počítači
uprostřed pokoje a začne se probírat došlými
emaily. Má své dvě hodinky klidu jisté, dokud
se přítelkyně se synem nevrátí. Pak totiž
může pokračovat v práci až když Patrik usne,
což znamená odpoledne nebo večer. Na středu
plánuje odjezd do Prahy, kde ho čekají dva dny
v kanceláři s ostatními kolegy z oddělení. Pokud
se nestane nic mimořádného, v pátek k večeru už
bude zpět u obrazovky počítače za prosklenou
stěnou olomouckého bytu. Pracuje takhle rok
a přijde mu to normální.
„Jednou provždy u nás ubývá méně kvalifikované práce. Platí, že čím je práce více kvalifikovaná, tím je variabilnější a umožňuje i větší
výběr rekcí na nabídku,“ vysvětluje sociolog
Pavel Kuchař z pražského Institutu sociálních
studií proč lidí, kteří pracují podobným stylem
jako Petr, přibývá.
Ani v Česku prostě už neplatí, že se dělá od osmi
do čtyř nebo stačí vystudovat školu a profese
je zajištěna na celý život. Přestože obrázek
českých pracovních zvyklostí nikdy nebyl úplně
černobílý, koktejl možností, který se nabízí
či žádá v dnešních časech, je oproti minulosti
mnohonásobně barevnější. Lidé pracují z domova, míchají povolání, nechají se zaměstnávat jen
na část roku, žijí tam, kde je práce a když není,
přesunou se zase dál. Navíc do země přicházejí
cizinci, kteří často z nutnosti volí ještě pružněj-
10
Mít smysluplnou práci vyžaduje oběti.
ší pracovní strategie. Způsob, jak si vydělat na
chléb, se i v Česku nezadržitelně mění.
Petr se původně chtěl jenom s přítelkyní
odstěhovat z Prahy. Skoro dvě desetiletí ho
zaměstnával velký státní podnik a žádné radikální pracovní změny přitom neplánoval. Skoro
dvě desetiletí ho zaměstnával velký státní podnik. Když se objevila možnost jít do olomoucké
pobočky, rád ji využil. Než se zjistilo, že místo
vlastně není volné, prodali s přítelkyní byt
v Praze a koupil si jiný v Olomouci. „Rozhodl
jsem se proto, že odejdu tak jako tak a najdu
si práci tady,“ vypráví Petr. Ve firmě o něj
ale nechtěli přijít, proto mu nabídli, že může
částečně pracovat z domova. Tak vznikl jeho
současný pracovní režim.
Bez půjček a s radostí
Pro většinu Čechů zatím typické. Když už se
pustí do nepříliš zmapovaných území pracovních alternativ, jde stále spíše o dílo náhody než
promyšleného úsilí. V Praze a dalších velkých
městech ale dlouhodobě nízká nezaměstnanost
přeci jen umožňuje lidem více experimentovat.
Navíc se nyní také začíná projevovat boom vyššího vzdělání, které na konci 90. let odstartoval
vznik soukromých škol a postupné rušení kvót
na školách státních. Především mladí lidé
s humanitními školami u nás stejně jako třeba
v Německu potvrzují pravidlo, že důležitější
než vystudovaný obor je v současnosti spíše
mentální připravenost profesi změnit či dokonce
jich několik najednou výhodně kombinovat.
„Něco mne baví, něco živí,“ říká dvaatřicetiletá
Kristýna, která v jedné osobě spojuje vystudovanou psycholožku s částečnou praxí na lince
důvěry, spolumajitelku obchodu s designem
a překladatelku z angličtiny. Až na obchod
jde většinou o nárazové práce. Žije s přítelem
padesát kilometrů od Prahy, kam od pondělí
do středy pravidelně dojíždí. Tři dny práce ve
městě a občasný překlad na doma ji stačí na
obživu i pronájem pokoje v Praze. „Můžu si to
dovolit i proto, že nemám žádnou hypotéku
vyhovuje. „Přítelkyně ale není zrovna nadšená,
když nejsem v Praze a strávím celé léto prací
třeba ve Žďáru nad Sázavou,“ vypočítává podle
něj jednu z mála negativních stránek svého
stylu práce.
Kruh se uzavírá
nemuset vydělávat za
každou cenu a dopřát si více
pracovních aktivit je jistý lék
proti stereotypu
nebo půjčku. Kupuji si jen to, na co právě mám.
Nejsem proto nucena chodit vydělávat pravidelně nějakou částku, kterou bych musela odevzdat,“ přibližuje svoji životní filozofii Kristýna.
Podobně jako Petr si pochvaluje především fakt,
že má možnost řídit si tempo pracovních aktivit
více méně sama a navíc ji nehrozí stereotyp.
V současnosti je pro ni, jak sama říká, v Praze
více práce, než je schopna zvládnout, zvlášť
když je ochotná se pouštět i do dobrodružství
mimo obor, který vystudovala. Že by jednou
zaměstnání neměla, strach nemá. I když sociolog Kuchař varuje, že do pěti let se trh nasytí
a ani absolventi vysokých škol už nebudou mít
zaručeno, že najdou nejen práci ve své profesi,
ale jakoukoliv práci. Křehká třicátnice spíše
uvažuje o tom, jestli by si dokázala svůj dělný
rytmus uchovat, i kdyby měla vlastní rodinu.
Ve světě se vzhledem k rozvolňování vztahu
mezi vykonávanou prací a absolvovaným vzděláním již běžně hovoří o dvou životních volbách.
Vzdělanostní a pracovní, které mohou být značně rozdílné a v případě pracovní se i několikrát
v životě změnit.
I Kristýně se jednotlivá povolání kumulovala
postupně. Nejprve začala dělat na lince, pak
přišla nabídka ujmout se volného prodejního
prostoru a ve finále jí kamarád poprosil o pomoc
s firemními překlady. Většina lidí, ale takovou
odvahu nemá a volí přeci jen větší jistotu jedné
profese, alespoň dočasně.
oťukáš, oklepeš, zjistíš, kde to má pukliny a kde
se to sype. Kde kámen není v pořádku, tam to
očistíš a zpevníš tak, aby kámen byl zase kámen.
Něco se musí úplně vyměnit, něco se může
nechat a něco se domodeluje,“ říká nevzrušeně.
V deset má svačinu v improvizované kavárně
u střechy, kde je rychlovarná konvice a malý
prostor krytý od všudypřítomného prachu. Oběd
ve dvanáct, pak zase svačina a kolem páté domů.
Je domluvený, že práci za tři týdny dodělá. Pak
může čekat i přes měsíc než dostane zaplaceno.
„Je to stále trochu život na dluh,“ podotýká.
V sezóně, která trvá od posledních mrazů na
jaře k prvním mrazům na podzim, pracuje pokud
možno pořád, musí si vydělat i na mrtvé zimní
měsíce, kdy se pracovat venku na lešení nedá.
Marek stejně jako čím dál více Čechů, dávno
zjistil, že za prací se vyplatí dojíždět. Zvláště
když je člověk vysoce specializovaný nebo
kvalifikovaný jako on, a má šanci dostat nejen
zakázku, ale i dobré peníze. Kameničině se
věnuje už sedm let a toulavý způsob života mu
Ať už vědomě nebo náhodou kopírují Petr, Kristýna i Marek čím dál častější pracovní trajektorie
našich západních sousedů. Během posledních
pár let k nám dorazila většina současných trendů ve světě práce: možnost mít kancelář téměř
kdekoliv, nutnost osvojit si během života více
různých profesí či potřeba stěhovat se tam,
kde je někdo ochoten mi dát vydělat. Českým
prostředím navíc velmi rychle zamíchali i cizí
migranti, kteří k nám začali nejprve pomalu
a nyní stále vydatněji proudit za prací. Díky
tomu, že berou i horší zaměstnání, dostali se
rodilí Češi rychle v pomyslné pracovní hierarchii o stupínek výš. Přeskočit je pak může jako
v případě Olgy trvat třináct let.
I když už rezignovala na vlastní akademickou
kariéru, kterou začala v Rusku, je dneska ochotná bydlet v hlavním městě a Přelouči současně,
jenom proto, aby mohla dělat pro ni konečně
smysluplnou práci se studenty v laboratoři na
technice v Praze. Podobně jako dalším cizincům
jí v získání lepšího zaměstnání dlouho bránila
hlavně jazyková bariéra a nedostatek kontaktů.
„Špatně placená práce se stává jako všude jinde
jednoznačně doménou přistěhovalců, protože
Češi už o ni v dnešní době nemají zájem,“
vysvětluje Pavel Kuchař. A kruh se uzavírá.
Domácí spějí k vyššímu vzdělání, vyšší kvalifikaci a větší možnosti pracovních alternativ,
klasickou otročinu dělají ti druzí.
„Přemýšlíme o tom, že bych šel na mateřskou,“
řekne Petr na závěr. Jeho přítelkyně Hana,
právnička z neziskového sektoru, totiž právě
dostala nabídku práce v mezinárodní nevládní
organizaci v Sarajevu.
práce jako na kostele
Marek jezdí do práce tramvají na osmou. Na
velkém náměstí vejde do kostela. Převlékne
se do pracovních šatů, vezme špachtle, kelímek
na rozmíchávání namletého kamene s tmelem,
houbičku, respirátor a na uši sluchátka. Pak se
v drobném mrholení vyhoupne na lešení, které
obepíná gotickou stavbu a jistým krokem zamíří
vzhůru k vyhrazenému kusu zdiva. „Je to jako
zubařina,“ vysvětluje podstatu svého povolání
mladý restaurátor kamene. „Podíváš se na to,
Být cizincem a získat uspokojivou
práci je skutečný oříšek
11
Autor: Vít Klepárník
Boty do roboty
Baťové, práce a podnikání (nejen) v českých zemích
Málokteré postavy československého ekonomického života byly po dlouhá desetiletí exemplárně zatracovány a málokteré jsou dnes tak nekriticky oslavovány jako Baťové.
Firma Baťa, která ztělesnila podnikavost,
nápaditost i pracovitost Středoevropanů, se
po válce stala terčem pronásledování. Dnes
se naopak o těch, kdo „hledají negativa v životě
a díle Tomáše Bati“ říká, že „nerozumějí podstatě lidského života, podstatě pokroku“ (rektor
Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně Petr Sáha).
Nedávná smrt syna zakladatele firmy Tomáše
J. Bati (1914-2008) uzavřela příběh, který se
započal na východní Moravě před více než sto
deseti lety.
Tomáš, Jan a „Tomík“
Baťovy zlínské závody (Baťové žili ve Zlíně od
16. století) a pozdější celosvětové „impérium“
se zrodily na konci 19. století z malého rodinného podniku se sedmi zaměstnanci, který v roce
1894 zdědili sourozenci Antonín, Tomáš a Anna.
V rakousko-uherském obuvnickém průmyslu
tehdy převažovala domácí výroba; začínající
podnikatelé se snažili pracovat „po továrnicku“ – zavést pevnou pracovní dobu a týdenní
vyplácení dělníků.
V nouzi na počátku své existence začal Baťův
podnik vyrábět plátěnou obuv – levnou
a dostupnou širokým vrstvám. To byl jeden ze
základů pozdějšího obrovského úspěchu. Pro
další rozvoj firmy byla zásadní inspirace tovární
výrobou ve Spojených státech, které Baťa se
spolupracovníky navštívil v letech 1904-1905.
Inspirován Fordovým pojetím výroby – výrobní
specializací a rozdělením práce na řadu jednoduchých úkonů – firmu po výrobní stránce
neustále vylepšuje. Po zakoupení německých
a amerických strojů měla Baťova továrna již
šest set zaměstnanců. Stejně zásadní jako
specializovaná tovární výroba se ukázalo
organizační rozdělení podniku, v němž před
první světovou válkou a během ní vzniká řada
nových oddělení – rozpisovací, sklad hotového
zboží, reklamní a fakturační oddělení, tkalcovna, centrální účtárna, cestovní oddělení
a později osobní oddělení atd.
Během války se Baťova firma stala dokladem
rozmachu, který do podnikání může přinést
válečná výroba. Už v roce 1917 založila síť
samostatných prodejen, která se během něko-
12
Obul se do toho a obul celý svět.
Nebylo to zadarmo.
lika let rozšířila do všech českých zemí, čímž
podlomila zbytky ševcovské živnosti. Firma
překonala poválečnou krizi v roce 1922 překvapivým snížením cen bot skoro na polovinu, čímž
zaskočila konkurenci a s minimálními ztrátami
dosáhla velkého úspěchu. V polovině dvacátých
let Baťa založil svou první školu (školu Mladých
mužů, Baťamanů), jejíž žáci pro něj pracují a po
práci se učí; vzešli z ní např. běžec Emil Zátopek
či spisovatel Ludvík Vaculík. Baťa skoupil půdu
a buduje desítky nových továrních budov, domků pro své zaměstnance, staví letiště atd.
Úspěchy dvacátých a třicátých let zdánlivě
přerušilo v roce 1932 úmrtí Tomáše Bati při
leteckém neštěstí. Do čela podniku nastoupil
Tomášův dlouholetý spolupracovník a nevlastní
bratr Jan Antonín. Chod firmy to však nepoznamenalo. Zatímco za Tomáše měla přes šestnáct
tisíc zaměstnanců, za Jana je to více než sto
tisíc. Jan A. Baťa dobyl se svou obuvnickou
firmou skoro celý svět. Vystavěl desítky nových
závodů v Evropě, Asii, Africe i zámoří. Vybudoval školy, nemocnice, spolupracoval s literáty,
malíři, staviteli; přestavěl město Zlín (později
vznikly jeho mnohé „kopie“, zejména v Brazílii).
Ránu Baťovu podnikání proti očekávání nezasa-
dila hospodářská krize, ale německá okupace,
před níž Jan přesouvá část výroby do Brazílie
(asi 60 % akcií zůstalo přes válku v českých
zemích a podniky se podílely na výrobě pro
německý Wehrmacht). Jediný syn jeho bratra
Tomáše „Tomík“ zůstal v Kanadě.
Po skončení války je Jan označen za kolaboranta (první obvinění nevzejde od komunistů,
ale od Lidové strany). Jeho domácí majetek
byl po válce znárodněn a sám Jan byl v roce
1947 v nepřítomnosti odsouzen podle jednoho z Benešových prezidentských dekretů na
patnáct let do vězení.
Jeho firma s centrálou v Brazílii však dále
vzkvétala, stejně jako vzkvétala i kanadská
větev firmy vedená „Tomíkem“. Na konci čtyřicátých let vznesl Tomáš J. Baťa a jeho matka
první nárok na převzetí Janova majetku. Spor
trval více než patnáct let a na jeho konci zbyly
Janovi oči pro pláč: kromě podniků v Brazílii
a na Haiti mu nezůstalo nic. V autobiografii Švec
pro celý svět (1990, česky 1991) Tomáš J. Baťa
tyto i mnohé další skutečnosti popisuje velmi
zaobaleně a vyhýbá se konfrontačnímu stylu.
Jan zemřel roku 1965 v zapomnění, Tomášovo
„nové“ impérium však zdárně prosperovalo.
Přesto o Tomášovi mnozí pochybovali a tvrdili, že nedosahuje kvalit svých příbuzných pro
přílišnou opatrnost.
Podnikatelský duch a motivace
Ve středoevropském prostoru bylo baťovské
působení nepochybně průkopnické, často
je však přeceňováno. Aktivity a vize Tomáše
a posléze i Jana přirozeně nelze zužovat na
problémy výroby a organizace práce. Už ve
vrcholném období dvacátých let vybudoval
Tomáš Baťa soustavu, která spojovala podnikání s řešením sociální otázky a péčí o osobnosti
zaměstnanců – „spolupracovníků“. Baťa v sobě
ztělesňoval vlastnosti jakou je vůle, sebekázeň,
soustředěnost a cílevědomost a tyto vlastnosti
požadoval i po svých zaměstnancích. Podle
Milana Zeleného nebyla „soustava řízení Baťa“
jen systémem řízení zdůrazňujícího dovednosti
zaměstnanců, ale také (a zejména) systémem
myšlení a spoluzodpovědnosti zaměstnanců.
Přesto se ne všechny aktivity Baťů mohou
zdát přijatelné i těm nejzarytějším Baťovým
přívržencům: už v září 1906 se Tomáš vypořádal s první stávkou tak, že zavedl tzv. černou
listinu, kam i v dalších desetiletích umisťoval
„nepřizpůsobivé pracovníky“ (zejména odboráře a komunisty) a znemožňoval jim další působení ve firmě. Známé je také to, že oficiálně ve
Zlíně žádní nezaměstnaní nebyli, protože Baťa
všechny „problémové“ zaměstnance vyhazoval
za město a nutil k návratu do rodných obcí.
Pověstný je také Baťův prosklený výtah a pracovna, z níž Baťa „osvícensky“ dohlížel, zda
a jak zaměstnanci vykovávají svou práci. Knihy
jako Botostroj (za první republiky zakázaná)
či Pravá tvář batismu od Svatopluka Turka či
Politický teror ve Zlíně od Antonína Bartoše
ostře kritizující baťovské praktiky tak nelze
považovat pouze za pamflety.
Své podnikatelské úsilí zdůvodňoval Tomáš Baťa
„touhou tvořit, poskytnouti stále a stále většímu
množství lidu účast na výhodách, které náš závod
jak zaměstnancům, tak zákazníkům poskytoval“.
V (morální) závěti (1931) zdůvodnil své působení „vyššími pohnutkami, které na nás působily,
abychom potlačovali své vášně a choutky, pokud
jsme je viděli závodu škodlivými.“ Nepochybně
tak vyjádřil duch kapitalistického myšlení
vylíčený už německým sociologem Maxem
Weberem na počátku 20. století. Rozšíření
„činnosti (podnikání a vydělávání peněz),
která byla [dříve] z etického hlediska nanejvýš
tolerována“, Weber vysvětlil postupně se šířící
novou buržoazní mentalitou, jejímž cílem bylo
ovládnout lidské vášně a využít je tak, aby pracovaly pro obecné blaho. Weberem popsaná
logika kapitalistického podnikání se přirozeně
objevuje také v baťovském systému. Baťův přísný řád, ale také jeho zásady, nařízení, morální
poučky a doporučení pro „správný život“ ztělesňovala askezi potřebnou pro soustředění
na pracovní výkon.
V reakci na nejhorší formy, ke kterým kapitalistické „ujařmování osobních vášní“ s pomocí
peněz v průběhu 19. století vedlo, posouvalo
Baťovo pojetí řemesla a obchodu podnikatelskou mentalitu na vyšší úroveň. Zdůrazňování
potřeby spolupráce se zaměstnancem a potlačování hamižnosti („první podmínkou prospívání
našeho závodu jest, abyste se nedomnívali, že
závod jest jen Váš“) předznamenaly rysy pozdějšího podnikatelského managementu.
Baťovu pojetí podniku a práce odpovídalo
i zacházení se zaměstnanci, které nazýval
„spolupracovníky“ a jejichž mzdu označoval
jako „podíl na zisku“. Tyto typické dobové
podnikatelské eufemismy měly za cíl změkčit
realitu a otupit sociální rozpory. Jazyk byl také
koloritem nově rodícího se státu a dobové sentimentality dobře známé z prvorepublikových
filmů. Mnohem později „Tomík“ ve svých pamětech uzná, že režim nastavený Baťou-otcem by
dnešní lidé považovali za nepřijatelný (ačkoliv
ne za „škodlivý“) a také, že on sám „nikdy netvrdil, že prvotní pohnutkou toho, co dělám, je být
dobrodincem a pomáhat všem ubohým. Jsem
podnikatel, ne filantrop.“
Boj o navrácení majetku
Návrat Tomáše J. Bati do českých zemí probíhal sice v době polistopadového nadšení,
ale byl a je v něčem poznamenán rozporným
baťovským dědictvím, včetně prudkých sporů
o nástupnictví v obuvnickém impériu.
Četní brazilští potomci Jana A. Bati své snahy
o jeho rehabilitaci zahájili v květnu minulého
roku. Jméno Jana A. Bati bylo na konec společným úsilím obou větví očištěno rozhodnutím
soudu v polovině loňského listopadu. Roli
Tomáše J. Bati v této kauze je však třeba spatřovat především s ohledem na jeho dlouholeté
úsilí o restituci majetku v Česku.
Rehabilitaci Baťovy rodiny bychom přesto
neměli zaměňovat s otázkou odškodnění. Tomáš
J. Baťa nemohl nárokovat majetek na základě
restitucí, protože vlastníkem akcií a nemovitostí byl v době znárodnění jeho strýc. Kromě toho
se polistopadové restituce nevztahovaly na
právnické osoby a na majetek zabavený před
únorem 1948. Přesto se stát k Baťovi nezachoval nevstřícně. Majetek po matce včetně
domu v Praze, zlínské vily a 2800 hektarů
lesa na Vsetínsku získal na počátku
devadesátých let na základě restitucí.
Síť nejlepších domácích prodejen mohl
odkoupit bez soutěže za symbolických
30 milionů korun, zatímco znárodněné
továrny získal za jejich tehdejší účetní
hodnotu 817 milionů korun.
Přesto nebyl spokojen. Domníval se, že
majetek po strýci měl dostat zadarmo.
Návrhem smlouvy určené Pithartově vládě
usiloval získat celý monopolní obuvnický
průmysl v Česku, přičemž by 51% akcií
dostal zdarma a nezavazoval by se ani
k nejmenším investicím. Zproštění obvinění
z kolaborace jeho strýce loni v listopadu
nic nezměnilo na neoprávněnosti Baťových
restitučních nároků, znovu ale oživilo možnost
obrovských náhrad za znárodnění (spekuluje
se až o 50 miliardách současných korun), které
měly náležet Janu A. Baťovi a které nebyly kvůli
jeho odsouzení nikdy vyplaceny. „Máme zájem
o to, aby nám byla vyplacena náhrada, jak byla
podle Benešových dekretů slíbena,“ prohlásil
v listopadu pro Český rozhlas Baťa.
Právnička Klára Samková zastupující nároky
některých podnikatelů u Evropského soudu
pro lidská práva ve Štrasburku opakovaně prohlásila, že podnikatelé mají na náhrady nárok
a hrozí, že český stát bude muset vyplácet stovky miliard (sám Baťa zažaloval ČR u štrasburského soudu v roce 2004). Její stanovisko však
nebere v potaz to, že Baťa byl dlouho pasivní
a české ministerstvo spravedlnosti nedostalo
žádnou jeho oficiální žádost o odškodnění.
Zcela pomíjí to, že syn s matkou si v polovině
šedesátých let definitivně vymohli skoro všechny Janovy zahraniční podniky na základě toho
– jak ostatně Baťa uvádí i v pamětech – zpochybnění, že Jan podnik od bratra skutečně
koupil, čímž se chtěl vyhnout ohromné dědické
dani. „Staví-li nyní Tomáš Baťa své nároky na
tvrzení, že je právoplatným majitelem,“ napsal
na počátku devadesátých let historik Zdeněk
Vašíček v obsáhlém článku pro časopis Respekt,
„automaticky se přiznává k tomuto přestoupení
zákona. Neměl by proto ještě před započetím
jednání složit onu daň (včetně úroků), aby tak
dokumentoval své nároky?“
Autor je historik.
13
Autor: Alexandr Budka
Rainbow znamená všechny bar
Hnutí hippies je všeobecně považováno za dávno mrtvou záležitost, neúspěšný experiment, z kterého zbyla jen pravidelně se vracející móda kalhot do zvonu. Ve všeobecném
zesměšňování trochu zaniká fakt, že jejich pokračovatelé jsou i čtyřicet let po létu
lásky velmi životaschopná a celosvětově rozšířená subkultura.
Pohrobci dětí květin
Sunu se téměř krokem po lesní cestě a při každé
ráně do podvozku přetížené dodávky bolestně
syknu. Jsme téměř třicet kilometrů od nejbližší
asfaltky, padá tma a roste nervozita. Skutečně
jsem popis cesty pochopil správně? Netrpělivě
vyhlížím vždy několik na sebe naskládaných
kamenů. Ty jsou tradičním nenápadným znamením ukazujícím cestu k Welcome centru
každého setkání Rainbow. Už se nemůžeme
dočkat, až po strastiplné cestě uslyšíme „vítej
domů!“ a spatříme kýčovité výjevy jako vystřižené z dokumentu o šedesátých letech. Nikoli
náhodou.
Psal se rok 1972 a éra květinových dětí pomalu
končila nepříjemnou kocovinou. Přesto zůstalo
dost těch, kteří nehodlali slevit ze svých ideálů
a chtěli dál rozvíjet životní styl, jež se zrodil
v průběhu šedesátých let. Festivaly jako byl
Woodstock ukázaly, kolik pozitivních impulzů
dokáže přinést setkání velkého počtu lidí,
kterým jde o stejnou věc. Bylo je však třeba
přenést někam stranou, do klidu neporušené
přírody, kde by si lidé přicházející z různých
míst a komunit mohli předávat zkušenosti.
Tak vznikly Gatherings, navazující na tradici
mírových setkávání severoamerických indiánů. Časem vznikla potřeba zavést neformální
pravidla a celé hnutí nějak pojmenovat. Proto
se na památném setkání v Roosevelt National
Forest v Coloradu ustavila Rainbow Family of
Love and Living Light, tedy Duhová rodina lásky
a živého světla. Dodnes je Rainbow nejrozšířenější v Americe, ale od prvního evropského
setkání v roce 1983 ve Švýcarsku se rozšířilo
prakticky do celého světa.
Název poněkud zavání obskurní sektou, ve
skutečnosti ale jde o snahu vyjádřit základní
ideály celého hnutí. Duhová rodina není organizace, ale volné sdružení lidí, do kterého je vítán
každý, bez ohledu na víru, přesvědčení, rasu,
sexuální orientaci. Členy rodiny jsou všichni,
kteří usilují o základní myšlenku Rainbow
– snaha o mírové soužití, volné vyjadřování
svého přesvědčení a volné setkávání všech
lidí na veřejných místech. Hnutí nemá žádné
vůdce, jen dobrovolné koordinátory, tzv. focalizéry, kteří mají na starosti shromažďování
a výměnu informací, vyhledávání vhodných
14
Uvolnit se, dělat co cítím a dopřát to
i ostatním, to je podstata Rainbow.
barvy duhy
míst k setkávání a jejich přípravu, zejména
zajištění vodních zdrojů, komunikaci s místním
obyvatelstvem, zásobování a podobně.
Všechno zdarma
V průběhu let se vyvinulo mnoho zvyklostí,
které jsou během kempů dodržovány, některé
pro nově příchozího dosti nezvyklé. Posměšky
vzbuzují některé rituální a mystické prvky, jako
například posvátnost ohně. Tyto zásady však
mají za úkol zajistit bezproblémové fungování
ve volné přírodě a praktický chod tábora a mají
racionální jádro. Oheň je například zdrojem
popela, jenž funguje jako základní desinfekční,
čisticí a léčebný prostředek, proto je nutné ho
udržovat v naprosté čistotě. Neexistuje žádné
rozdělení na organizátory a účastníky, ani
předběžné podmínky účasti. Všechny potřebné
činnosti, včetně starosti o táborovou kuchyni, spontánně vykonávají dobrovolníci. Platí
pravidlo – vidíš-li nějakou práci, je to tvoje
práce! Vše je zdarma a během setkání se nic
nekupuje ani neprodává. Kuchyně je striktně
vegetariánská a na hygienu se důsledně dbá
při přípravě i rozdávání jídla.
Na Rainbow se můžete setkat s nejrůznějšími
lidmi. Rozhodně to není uzavřené setkání
pravověrných. Někteří ho berou jen jakousi
alternativní dovolenou a v běžném životě
fungují zcela tradičně. Paradoxně pak právě
ti nejvíce ulpívají na striktním až farizejském
dodržování pravidel a také na kádrování, kdo
podle nich na Rainbow patří a kdo jim kazí
vysněný ráj. Někteří, zvláště ze zhýčkaného
západu, zase neoplývají praktickými dovednostmi. Jako v každé subkultuře se najdou ti,
co se jen vezou, i blázni, kteří zde cítí možnost
uplatnění svých vizí. Tvrdé jádro tráví čas mezi
setkáními v nejrůznějších komunitách nebo
jako nomádským způsobem žijící travellers.
Najdou se i tací, kteří se už mnoho let plynule
přesouvají z jednoho Rainbow na druhé. Existují
totiž evropská, celosvětová i lokální národní
setkání a v Americe nezřídka běží i několik
kempů zároveň. Zde totiž bohužel došlo ke
štěpení na jednotlivé kmeny, můžete se zde
setkat třeba se samostatným křesťanským
Gatheringem, což neblaze narušuje původní
univerzalistickou myšlenku. Nic takového
ovšem v Evropě nehrozí, spíše je problém
s nedostatkem dostatečně odlehlých a nezničených míst vhodných k setkávání. Podobně
jako technaři se i Rainbow rodina čím dál častěji
přesouvá z „civilizované“ Evropy dál na východ.
Letošní evropské setkání se odehrálo v Srbsku,
loňské v horách Bosny a Hercegoviny a předtím
už zavítalo do Rumunska, Bulharska, Ruska,
Polska, Slovinska a Maďarska.
Slovníček Rainbow
Mezinárodní rodina se samozřejmě dorozumívá anglicky. Postupem let se ustálilo mnoho
tradičních pojmenování a výrazů vystihujících
podstatu Rainbow.
Welcome home! – pozdrav, kterým se vítají
účastníci, bratři a sestry.
Welcome center – jakési přechodové území,
sloužící k adaptaci nově příchozích. Mnozí zde
prožijí celé setkání a do samotného tábora,
mnohdy vzdáleného ještě několik kilometrů
ani nedorazí. Bývá zde parkoviště dodávek
a obytných náklaďáků účastníků.
Gathering – shromáždění, tábor.
Food circle – shromáždění kolem táborového ohně,
při kterém je dvakrát denně rozdáváno jídlo.
Talking circle – shromáždění, při kterém se
dohadují všechny praktické záležitosti. Mezi
nejdůležitější a nejkomplikovanější otázky
patří výběr státu či místa, kde se odehraje
další setkání.
Talking stick – koluje v kruhu a kdo ho drží, má
právo mluvit neomezeně dlouho. To bohužel
někdy přitahuje hraniční jedince, kterým
v méně láskyplném prostředí není nasloucháno.
Koho to unaví, jde dělat něco příjemnějšího,
neboť čas zde nikdo neměří.
Connection – spojení. Univerzální výzva. K nejčastějším patří žádost o tobacco connection,
travel connection k přesunu na další Rainbow,
případně sborový pokřik wood connection když
dochází dřevo v kuchyni.
Shanti – podobně univerzální výraz. Vše je
třeba dělat šántí, tedy v klidu a pohodě.
Shanti area – klidová zóna tábora. Místo pro
lásku, klid a meditaci.
Focalizer – dobrovolný organizátor jakékoli
činnosti. Zvláště těch povolaných je věčný
nedostatek.
Magic hat – kouzelný klobouk, do kterého jsou
vybírány dobrovolné příspěvky po každém food
circlu. Vzhledem k míře požehnání a pozitivních
vibrací, které jsou do něj směřovány mnohem
častěji než peníze, je opravdu kouzelný. Nakonec se z něj vždy zaplatí provoz celého kempu
a mnohdy zbude i něco pro policisty nebo náhle
se objevivší majitele pozemků.
Shitpit – latrína, tedy díra vykopaná v zemi, po
každém použití postupně zasypávaná popelem
a hlínou. Kopání nových shitpitů je spolu se
sběrem dřeva nejčastější činností focalizerů.
Babylon stuff – vše, co se na Rainbow zásadně
nepoužívá. Tedy mýdlo a chemické prostředky
(nahrazeny popelem), toaletní papír (místo něj
voda a popel), elektronika ( jen bubny a akustické nástroje), alkohol a syntetické drogy (o to
je populárnější konopí a houby)
Retreat – drsnější forma Rainbow setkání.
Komornější, více duchovně a léčebně orientované s tvrdšími pravidly. Většinou bez psů,
dětí, jen se syrovou stravou, zkrátka jen pro
opravdové šamany.
Full moon – vyvrcholení každého setkání, velká
úplňková slavnost.
Food circle Bosna 2007
Rainbow v Čechách
Důležitou roli u nás sehrálo evropské setkání v Novohradských horách roku 1995.
Mnohatisícový zástup „hipíků“, který osídlil nedávno zpřístupněné pohraničí, zcela zaskočil
veřejnost i média. Byla to první názorná ukázka, jak vypadá nespoutaná svoboda a inspiraci Rainbow
přiznávají i zakladatelé prvních tehdy vznikajících českých soundsystémů. S trochou nadsázky lze
říci, že duhová rodina ukázala cestu k Czechteku.
Jak vyděsit jeptišku
Srovnání Duhové rodiny se současnou subkulturou
technotravellers je rozhodně zajímavé. Lze říci,
že obě komunity se částečně prolínají a inspirují,
zároveň ale mezi nimi panuje značná nevraživost.
Pro technaře jsou „hipíci“ příliš měkcí, ti jim
zase na oplátku vyčítají, že svým bezohledným
přístupem zničili mnoho roky užívaných míst
a značně zkomplikovali nomádský způsob života.
Jasně to vyjadřuje Miky, dlouholetý francouzský
Rainbow traveller: „Posledních deset let je to čím
dál horší. Kamkoli přijedu, musím vysvětlovat, že
i když mám dredy, psa a starý obytný Mercedes,
nejsem technař, neprodávám drogy, nevytáhnu
z náklaďáku bedny a nezačnu dělat bordel. Chci
se jen utábořit a za chvíli zase jet dál. Na techna-
ře jsem alergický, chovají se stejně destruktivně,
jako systém, proti kterému protestují.“ Konflikty
a nepochopení se ale nevyhýbají ani Duhové rodině. Na letošním Rainbow v srbských horách došlo
k několika nepříjemným incidentům. Obyvatelky
nedalekého ženského pravoslavného kláštera
byly totiž zděšeny tím, že někteří bratři a sestry
chodí běžně nazí nebo jen spoře odění. Na místo
se dostavila i policie a lesy okolo tábora byly
brzy posety výhružnými tabulkami vyzývajícími
k dodržování srbských zákonů.
Jedno je ale jisté. Zatímco technoscéna je v úpadku a myšlenka nelegálních freeparties dávno
opuštěna, Duhoví válečníci se nenechali odradit
ani čtyřiceti lety perzekucí a dál pořádají svá
setkání, aniž by se ptali úřadů.
15
Autor: Tadeáš Jirsa
Vězňové svého pokoje
Osudy těch, co se odmítají zapojit
a vydělávat na důchod rodičům, už
pronikají i do anime filmů.
Fenomén hikikomori upozorňuje na rozpory japonské společnosti
Malý, upravený domek na předměstí Tokia zalitý ranním sluncem, by mohl být domovem
spousty jiných japonských rodin. Otec v dobře padnoucím obleku odchází do práce,
dcery v uniformách vybíhají do školy. Na poklidném obrázku zarazí jen jedno z oken
v horním patře, celé zakryté jakousi dekou. A také to, že matka, která čas od času osaměle sedává na zadním dvorku, má nepřítomně zoufalý výraz.
Příběh z předměstí
Ačkoliv sousedé celý příběh dobře znají,
o tom, co se děje za dveřmi domu nikdo nahlas
nemluví. Všichni si přitom pamatují na malého
chlapce, který si kdysi rád hrával za domem.
A přestože Hirošiho už několik let neviděli, vědí
přesně, kde zrovna teď je. Jeho popelavou tvář
správně tuší ve stínu, který se někdy mihne za
zakrytým oknem.
I Hiroši sám často vzpomíná na dětství a na
dobu, kdy ještě chodil normálně do školy. To
bylo předtím, než ho spolužáci jednoho dne
začali bez zřejmé vnější příčiny zarytě ignorovat. Doslova se dívali skrz něj a úplně ho
přitom vyřadili ze svého kolektivu. Hiroši se
tak, stejně jako mnoho jiných dětí, stal obětí
totálního nezájmu, v Japonsku běžné formy
16
šikany. Tehdy poprvé utekl do bezpečí a samoty
svého pokoje. Škole se začal vyhýbat až na ni
zanevřel docela, pak přestal vycházet z domu
a nakonec i ze svého pokoje. Dnes dny prospí
a noci prosedí u počítače či televize. Ze svého
pokoje vychází, jen výjimečně a když všichni
spí – to aby si vzal jídlo, které mu pečlivá matka
nechává pravidelně za dveřmi jeho pokoje.
Svým únikem ze světa se Hiroši stal jedním
z mnoha, jedním z těch, kteří si místo kariéry
vybrali dobrovolné vězení, místo budoucnosti
bezčasí a únik ze společnosti samotou. Včera
stejně jako dnes, zítra i dalších dvacet let.
Únik z dálnice
Příběh, který se stal Hirošimu, není v Japonsku
ani zdaleka ojedinělý – odborníci hovoří o jevu,
který se může týkat až milionu převážně mladých lidí, žijících osaměle a izolovaně od svého
okolí. Lidí, kteří se na dlouhé měsíce uzavírají
do svých pokojů a bytů, kde dny prospí a noci
tráví před obrazovkami a nanejvýš dojdou na
nákup do nejbližšího supermarketu.
Jev, pro který se vžilo označení hikikomori (volně „vzdálení se“) je třeba vidět i z perspektivy
poválečné japonské společnosti orientované
na výkon a zároveň stále hluboce zakořeněné
v tradičním modelu, který poměrně rigidně
určuje sociální zařazení jednotlivců a ovlivňuje
tak jejich chování.
I Hirošiho únik ze světa, jehož okolnosti se
mohou, viděno evropskýma očima, jevit dost
překvapivě, tak získává svou logiku. Můžeme se
ptát, kde byli a proč nezasáhli rodiče, kteří by
chlapci pomohli a dohlédli na něj. Co povinná
školní docházka a její bdělí garanti – armáda
učitelů, poradců a sociálních pracovníků, kteří
mohou zakročit, když všechno ostatní selže?
Japonská realita se ovšem od té evropské
v mnohém liší. Povinná školní docházka zde
sice existuje, není však ani zdaleka imperativem, protože důležitou roli stále hraje tradiční
vnímání významu rodiny, která má ve vztahu
k dítěti poslední slovo. Dítě je koneckonců jejím
„majetkem“. Majetkem, na který do úmoru pracující japonský otec nemá čas a který se milující
matka snaží za každou cenu uchránit od všeho
zlého ... A okolní svět se s dětmi nemazlí.
Tradičně předurčené sociální role jsou zatíženy
očekáváním budoucí úspěšné kariéry, které je
podřízeno vše. Již od mateřské školky jsou děti
pod permanentním tlakem, aby byly úspěšné,
aby obstály a dosáhly, co nejlepších výsledků v pravidelně se opakujících zkouškách,
které je buď posunou nebo vzdálí od předem
zřejmého a nezpochybnitelného cíle. Jenže
každý nezpochybnitelný cíl nese sám v sobě
i nutkavou potřebu svého zpochybnění. Zvlášť,
když je člověku něco kolem dvaceti a život před
ním má obludně jasné kontury rovné dálnice,
jejíž konec se v postindustriální japonské
společnosti ztrácí v nedohlednu. Fenomén
hikikomori tak možná lze vnímat i jako vzepření
se neúnosnému tlaku, kterému jsou mladí lidé
nuceni se podřídit.
Pohled skrze ně
Vlny apatie u teenagerů si poprvé významněji
všiml již v osmdesátých letech doktor Inamura,
který ji začal studovat a snažil se i o její „léčbu“. V době národního opojení z ekonomických
výsledků země, která konečně dohnala a záhy
předehnala Západ se však jednalo o téma, které
šlo snadno chápat jako nepříjemné narušení
všeobecné společenské harmonie. A jakýkoliv
náznak konfliktu byl vnímán jako útok na jednotu národa a jeho úspěchy. S tím souvisela
i kritika médií a následný nátlak kolegů, které vedly k zastavení výzkumu. Média obecně
přitom hrají při reflexi fenoménu hikikomori
v Japonsku zásadní roli, když i v současné době
podporují negativní a zesměšňující vnímání
těchto lidí.
Nová vlna zájmu o toto téma přišla v 90. letech
– možná i v souvislosti s postupným oslabováním tradičního uspořádání společnosti byl znovu oživen výzkum (termín hikikomori byl poprvé
použit až v roce 1999). I přes rozdílnosti, které
mezi jednotlivými odborníky panují v přístupu
k fenoménu, se většina z nich shoduje v tom,
že se nejedná o duševní chorobu ani nějaký
typ syndromu.
Zájem vědců však zatím příliš nezměnil přístup
společnosti, která problém (či spíše jeho nositele) stále ignoruje. Většina peněz, které jdou
na pomoc postiženým tak pochází většinou
z mělkých kapes jejich příbuzných. S jistou
nadsázkou se dá říct, že japonská společnost
se ke svým hikikomori chová způsobem, který
způsobil trauma chlapci z úvodního příběhu:
dívá se skrze ně.
vání reprezentativního obrazu rodiny navenek
je pak ještě podpořena negativním obrazem
fenoménu hikikomori v médiích.
Malý princ v koutě
Prolomit skořápku
Ekonomická prosperita Japonska po druhé
světové válce, která ovlivnila změny ve společnosti, logicky poznamenala i podobu rodiny.
Společnost a její nekonečné nároky; rodina,
jejíž členové jsou svázáni pevnými pouty tradic,
přesto zároveň osamělí; předurčenost budoucnosti, školní dril, či úzkostná obava z následků
toho všeho a neschopnost najít své místo ve
spletité pavučině tušených souvislostí – to
všechno může vyústit v zoufalé přání stáhnout
se někam stranou, do vlastního bezpečí, kam
nemůže ani společnost, ani rodiče, ani škola. Do bezpečí, kam neproniknou zkoumavé
pohledy okolí, a které má pod kontrolou jen
člověk sám.
Možná by i tento fenomén mohl sehrát svou
roli a pomoci vytrhnout japonskou společnost z její letargie směrem k uskutečnění
očekávaných společenských reforem. Ke
změně ubíjejícího poválečného životního
plánu: škola – zkoušky – univerzita – práce
– smrt. Zmírnit posedlost vzděláním v rámci
zatuchlého a standardizovaného vzdělávacího
systému. A možná, až se společnost odhodlá
ke své proměně, opustí i hikikomori své uzavřené kokony a svobodně roztáhnou křídla
v systému, který nebude produkovat jednu
sžíravou obavu za druhou.
„Již jsem to nemohl déle vystát.
Byl jsem zcela přesycen svým
okolím. Každý den mi z toho
všeho bylo zle. Způsob mého
vidění světa se naprosto neslučoval s obecnými představami
společnosti. Neměl jsem proto
jinou možnost, než se stáhnout
stranou.“
bývalý hikikomori Iwata Micunori
Staré hodnoty mají sice stále silný vliv, jejich
význam se však v současnosti posouvá. Mění se
především vztahy dětí k rodičům, kdy tradičně
silná pouta postupně oslabují – dochází k úpadku synovské úcty, slábne respekt vůči rodině
i vědomí dluhu k rodičům a rodinným předkům,
které vždy výrazně určovalo podobu vztahů. Od
mužů se ale přitom stále očekává, že svůj život
obětují pro práci a firmu. To je ze své podstaty
výbušná situace, jejímž praktickým důsledkem
je stálá nepřítomnost mužů v domácnosti.
Zatímco muži pracují, ženy by se měly starat
o rodinu, ve které specifické místo zaujímají
synové, malí princové japonských rodin.
Chápající rodiče a milé a poslušné děti – to je
typický dojem, který vzbuzuje japonská rodina
v očích Evropana zvyklého na liberální výchovu
a víceméně rozjívené potomstvo. Zachování harmonického dojmu v očích okolí je ostatně cílem za
všech okolností. Ve skutečnosti k sobě obě strany
zřídka projeví opravdové city (důkazem mateřské
lásky jsou investice do dětí a jejich budoucnosti)
a děti se snadno mohou cítí osamělé. To vede
k problémům, jejichž řešení se za těchto podmínek zase jenom komplikuje. Děti svým rodičům
nedůvěřují a pokud se dostanou do bezvýchodné
situace (což v souvislosti s celospolečenským
tlakem na podřízení se jednotlivce systému
a devastující podobou vzdělávání nemusí být
nečekané), je jejich logickou reakcí nějaká forma
protestu. Vzhledem k vžitému pocitu odpovědnosti vůči rodině, která musí za všech okolností
působit navenek harmonicky, se pasivní rezistence v podobě vlastní izolace jeví jako logické
vyústění neudržitelné situace doma.
Vzniklý problém se v tradičním uspořádání
zase spíše zhoršuje. Povaha vztahů v rodině
je taková, že si rodiče často zoufalství dítěte
ani nemusejí dlouho všimnout a když si všimnou, mají obavu se kamkoliv obrátit. Snaha
o udržení problémů uvnitř domácnosti a zacho-
Autor je novinář.
Bezpečnostní oblek pro
vycházky z izolace.
Co znamená hikikomori
V japonštině existuje sloveso hikikomoru,
které nese význam „vzdálit se, stáhnout
se, ustoupit, držet se stranou“ s odkazem
na starou praxi buddhistických mnichů,
kteří odcházeli do ústraní, aby hledali své
vnitřní poznání. Od něho pak bylo uměle
vytvořeno podstatné jméno „hikikomori“,
jehož hrubý překlad by mohl znít „stažení
se do ústraní“.
17
Lidi se svědomím
V den naší uzávěrky jsme se dozvěděli, že Pavel Dias se nakonec rozhodl pražskou Famu
opustit. Významný český fotograf, který obětoval mnoho z vlastní tvorby výuce studentů, tak snad konečně uspořádá svůj archiv a připraví k tisku publikace, které ho
uvedou na náležité místo v kontextu naší fotografie.
Vedete na FAMU ateliér dokumentární
fotografie, jak dlouho působíte na
škole?
Přišel jsem v roce 88/89, kdy už režim trošku
klátil. Předtím mne ale zvali do komise ke
zkouškám, protože potřebovali někoho z praxe. Ateliér vznikl až během roku 2004, ale učil
jsem reportážní a dokumentární fotografii. Od
revoluce se změnilo vedení na katedře dvakrát.
Po revoluci ji začal řídit Miroslav Vojtěchovský, který výrazně rozvíjel předchozí Šmokovu
koncepci. To trvalo až do roku 2004, kdy se do
vedení fakulty poprvé dostal absolvent jiné
školy než FAMU, ale za to s filmem spjatý. Díky
tomu se změnila koncepce školy a u nás byly
zřízeny ateliéry. Vidina byla budovat takové
prostory, jaké jsou obvyklé na jiných uměleckých
akademických školách. Tedy, že se život na škole
výrazně odehrává v nich a samozřejmě vedoucí
ateliérů mají svoji věrohodnou, samostatnou
kompetenci.
18
Podařilo se to?
Co tím myslíte?
Jsme tak na půl cesty, vedoucí jsou bez kompetencí a nemáme prostory, protože se tu ale
pro dokumentární fotografii naskytla určitá
příležitost, tak jsem na základě výběrového
řízení nastoupil a prostě tam jsem.
Věděl jsem, že studenty nesmím ignorovat,
nesmím nic přikazovat, musím se je snažit
pochopit, být otevřený. V takové situaci jsem
si pak mohl dovolit leccos jim říci a to i velmi
nepříjemné věci.
Učil jste v Brně, na FAMU ve Zlíně, co vás
na učení tak přitahuje? Mohl byste se
věnovat jen svojí vlastní práci.
Jak vypadalo vaše první učení?
V roce 79 mi umřel syn, sám jsem začal marodit. Byl jsem na volné noze, což mě bavilo,
ale znamenalo to i věčné ježdění, což mě už
unavovalo. Takže když mi v roce 80 nabídli
učení na střední škole uměleckoprůmyslové
v Brně, kterou jsem sám absolvoval, v ítal
jsem to jako změnu. Byl to nejprve trochu
stres. Říkal jsem si: „Pane bože, co tam budeme dělat?“ Byl jsem jen pevně přesvědčen,
že se musím v yhnout věcem, které dělat
nesmím.
Vyrazili jsme třeba do Terezína, kde jsme byli
dva dny. Přijeli jsme tam začátkem týdne, ve
čtvrtek jsme byli zpět a v pátek už ve škole
visela výstava prací, co tam studenti nafotografovali. To je samozřejmě dost bavilo.
To bylo ještě před rokem 89?
Jeli jsme tam ještě v době totalitní, kdy se sice
zdůrazňoval odboj v koncentrácích, ale pravý
obraz se moc nehodil a lidé se mu trošku vyhýbali, utrpení lidi moc nezajímalo. Říkal jsem si
tehdy, že mám jedinou možnost. Vypůjčil jsem
si od kolegů první knížku, kterou vydal Arnošt
Autorka: Martina Křížková
Lustig a těm 17 -18 ti letým dětem jsem ji dal
přečíst. Protože zhruba to co popisoval, zažíval
asi v témže věku, jako byli tehdy oni. Myslel
jsem si, že by je to mohlo zaujmout. Měl jsem
tehdy bílý mikrobus, mohlo nás tam sedět osm.
Už bylo chladno, tak jsem vařil čaj v konvici
a fungoval v autě jako v kabinetu. Kdykoli, když
byli zmrzlý, se mohli vrátit a napít se něčeho
teplého a taky si vzít stativ, jiný objektiv. Chodili většinou po dvou, rozlezli se po pevnosti,
po Terezíně, po městečku. Předtím absolvovali
návštěvu muzea, původní expozici, tenkrát
v ještě malé pevnosti. Myslím, že soubor, který
tam vyfotili, nebyl špatný. Zjistil jsem, že při
učení nejsou témata, o kterých se nedá hovořit.
Akorát musí být člověk připraven, aby to ustál,
nebo aby měl co říci a navíc musí mluvit velice
otevřeně.
Co se stalo s tím souborem?
Když jsme dostali příležitost vystavovat v Galerii
mladých na radnici v Brně, tak to pan ředitel
pěkně strhal a shodil ze stolu,a to jen proto,
že tehdy zasedal nějaký sjezd komunistické
strany a jim se nehodilo, aby ve stejnou dobu
byla výstava o koncentračním táboře. Když jsem
odcházel ze školy, tak jsem si soubor vzal. Po
letech jsem vystavoval ve Svitavách a místo ve
výstavním prostoru jsem věnoval práci studentů,
protože ty fotky byly dobré.
Je Vám skoro sedmdesát a kvůli učení
a fotografování neustále jezdíte mezi
Prahou a Zlínem, jak to zvládáte?
Co v současnosti fotografujete?
Pavel Dias, přední český fotograf (*9.12.1938)
Po maturitě na ŠUŘ v Brně začal studovat na
pražské FAMU (1958), během studia přestoupil
do nově vzniklého kabinetu fotografie (první
absolvent oboru fotografie). Krátce působil jako
ústřední metodik pro fotografii, poté pracuje
jako samostatný fotograf (1965). Vyučuje na
brněnské SUŘ (1963), působí na pražské FAMU
(1989), na Vyšší odborné škole filmové ve Zlíně
(1996), v Atelieru reklamní fotografie na IRTMK
při zlínské Technologické fakultě VUT (1997).
Žije v Praze.
Ve své fotografické tvorbě se věnuje převážně
dokumentární a reportážní fotografii – v 60.
letech významně přispěl ke zkvalitnění živé
fotografie publikované v českých periodikách.
Jeho práci charakterizuje schopnost vybrat
a zvěčnit jedinečný, neopakovatelný okamžik.
Nejdůležitější soubory: Koně formule I (1985),
Torzo – holocaust (1962 -1995).
Nejbližší výstava Langhans Galerie Praha (leden
– březen 2009).
Dlouho říkáte, že už chcete dělat jenom
svoje věci, dodělat resty.
Potřeboval bych připravit nějaké knížky, i když
jsem jaksi ztratil energii na dobývání grantů.
Taky mám archiv a větší část není zpracovaná. Na
to musím sedět zavřený tady v ateliéru a hlavně
vyčistit hlavu. To nejde dělat mechanicky, takže
V podstatě Zlín Tomáše a Jana Bati. K tomu
jsem si udělal podtéma o Josefovi Sudkovi
a Antonínovi Horákovi. Reflexi funkcionalistické architektury tehdejšího Zlína a život
této architektury v dnešním Zlíně. Celý život
jsem dělal živou fotografii. Toto nemá s mou
prací mnoho společného. Chci si udělat takový
jiný soubor. Nefotím ani Leicou, ale Linhovkou
13/18, čili velkým těžkým aparátem. Jako pocta
výše zmíněným fotografům, kteří měli taky větší
kamery.
Máte několik výrazných fotografických
témat. Jedním z nich je i svět judaismu.
K němu máte blízko z rodiny?
Přišel jsem k judaismu spíše přes lágry. Nepatřím
k lidem, kteří byli válkou tak strašně postiženi
jako jiní, ale přesto si myslím, že konec války
mě velice formoval. Bydleli jsme v malé obci
u Kroměříže. Z naší rodiny se dva lidé dostali do
lágru jako antifašisti. Jeden strýc utekl z Německa, podařilo se mu sice úspěšně skrývat přes
celou válku s partyzány, ale den po velikonočním
pondělí ho v roce 45 zastřelili ve vedlejší vesnici. Pamatuji si to napětí. Maminka mne vodila,
sedmileté děcko, na návštěvu za jejím tatínkem,
mým dědečkem, který byl nejprve zavřený na
olomouckém gestapu, a pak v Buchenwaldu.
Další strýc zemřel ve Flossenburgu.
Po válce se stařeček vrátil jedním z posledních
transportů. Panoval chaos, přijížděli jen vlaky a lidi u nich stáli s cedulkami. To se potom
opakovalo v roce 55 ve Vídni a v Německu, když
se vraceli zajatí Němci. K vlakům zase chodili
ženské s nápisy a jmény. Ernst Haas z toho
foto: pavel dias a archiv pavla diase
Začíná to být stres. Kříží se mi vzájemně rozvrhy,
je to takové lámání v kruhu. Rád bych se proto ze
školy osvobodil. Uvažoval jsem o tom, že bych ve
Zlíně třeba zůstal a omezil FAMU, ale jak je člověk
dlouho v Praze, tak si zvykne. Když máte práci
a jste ve škole, tak je Zlín samozřejmě bezvadný,
jako i Brno. Ale najednou přijde neděle a všichni
kamarádi, kumpáni a kolegové někde zmizí a je
tam mrtvo.
nemůžu dřít ve školách. Pravda ale je, že i když
jsem pracoval celý život, tak penze, kterou mám,
je tak směšná, že bych ve skutečnosti nemohl
dělat ani ten archiv. Jen bych zaplatil nájemné
a jídlo, to by bylo asi tak všecko. Takže pracovat
musím, dokud to půjde
19
foto: pavel dias a archiv pavla diase
udělal nádherné fotky a díky tomu se zařadil
do Magna.
ještě židé, začal jsem se zajímat jak je to s mým
příjmením a spojilo se mi to s těmi lágry.
A stařeček?
Je pro vás víra důležitá?
Sedával i v létě u kamen, on byl jinak elegantní
pán. Učitel. Tehdy byl ale takový zhublý, tak
i stoličce dal zavděk. Přicházeli lidi a on vyprávěl. Vyposlechl jsem si ty příběhy, dostalo se
mi to pod kůži. V roce 61 jsem byl v Drážďanech
a ve Výmaru se školou, takový pěkný výlet,
neměl jsem původně v úmyslu nic fotografovat.
Pak jsem viděl lágr v Buchenwaldu a uvědomil
jsem si, že ho znám z vyprávění. Přivezl jsem
si pár fotek domů a začal se táborům věnovat.
Nejprve jsem na fotkách neměl hakenkreuze,
ani Davidovy hvězdy nebo srpy a kladiva. To
přišlo později. Symbolům jsem se zpočátku
záměrně vyhýbal. Možná jsem to viděl strašně zjednodušeně, ale v té době už fungovaly
i komunistické tábory, které jsem samozřejmě
nemohl fotografovat. Na fotografiích zůstaly
proto jen ostnaté dráty - zobrazení represe
jako takové.
Jsem nepředpokládal, že se budete na takové
věci ptát, ale bezpečně vím, že obecně světu,
normálnímu dnešnímu světu, chybí větší vážnost
víry. Svět se všemi svobodami se roztrhl tak, že
se chápe pouze majetnicky a kořistnicky. Nejsou
v tom žádné brzdy. Ty přicházejí, až potom, když
se stane něco zlého. Myslím, že víra přeci jen
dělá lidi zodpovědnějšími v tom smyslu, že z nich
dělá lidi se svědomím.
Když se rozhlédnu po vašem ateliéru,
tak se z vás stal nakonec ale stejně Žid:
máte tu kaftan, šábes svícen, kalendář
na nový rok. Jaké je to s vaším vztahem
k náboženství? Vaším dalším velkým
fotografickým tématem jsou právě
náboženské poutě a obřady.
Nebyl jsem vychováván jaksi v žádném náboženství, až později ve škole jsme měli katechetu,
který nás neučil tím způsobem, že bychom
museli biflovat něco z Bible, ale na příkladech ze
života, což bylo zajímavé. V patnácti, šestnácti
jsem se dostal k Ramakrišnovi, to mě hrozně fascinovalo, ale jinak jsem byl docela nábožensky
vlažný. Od 60. let jsem jezdil ale po poutích, fotil
jsem a díky tomu se dostal i k práci na výstavě
Židovská Morava a Slezsko. Při té jsem se začal
pídit trochu po svém původu. V těch místech byli
20
Většinu života jste prožil v socialismu.
Váš přítel fotograf Josef Koudelka
emigroval, uvažoval jste také o odchodu?
Koudelka odjížděl sice jakoby na stipendium,
ale dalo se předpokládat, že se už nevrátí. Večer
předtím jsme popíjeli na Žižkově. Měli jsme slivovici a chodili po kulatém náměstí, kde je dnes
televizní vysílač. On mi připomněl, že Sudek
říkal, že fotograf má mít rodinu nebo fotit, ne
obojí zároveň. A já jsem měl rodinu. Koudelka
dodal: „Ale ty máš dva pěkné kluky.“ Pak Josef
odešel a kluci mi rostli. Chtěl jsem vlastně odejít
ještě dříve než on, hned v osmašedesátém, ale
měl jsem tu i starou rodinu, maminku a další
příbuzné. Neudělal jsem to proto a nemá smysl
toho litovat, netrápí mě to.
Na vaší současné výstavě ve Zlíně jsem
viděla, že jste jel za Koudelkou v 70.
letech do Anglie.
Nebyl jsem tam tehdy za Koudelkou. Fotil jsem
dostihy a protože dostihový sport má kolébku
v Anglii a ve Francii, to jsem si řekl, že tam musím
dostat. Známí mi slíbil, že když mu dám tisícovku,
tak mi sežene výjezdní doložku. Peníze jsem mu
dal a on ji opravdu sehnal. Nepočítal jsem vůbec
s tím, že v Anglii potkám Koudelku, protože jsem
si myslel, že se více zdržuje ve Španělku a ve
Francii. Byl jsem na královském poháru a když
se končilo, tak přesně šest let poté, co jsme se
s Koudelkou rozešli, najednou on na mne zavolá:
„Dias“ a první co mi řekne: „Ty vole, ty máš ale
velké děti,“ jako kdybychom se bavili naposledy
včera na Žižkově na náměstí. Josef mě hned přestěhoval k sobě. Bydlel u fotografa Jürgena Schadeberga, který se proslavil fotografiemi odchodu
Britů z Kapského města do Anglie. Koudelka
právě dělal s dalšími studenty skvělou výstavu
Quality of life. Byla zajímavá specifickým řešením. Fotky zavěšené na mobilech ze stropu dolů.
Díky tomu se fotografie mohly trochu pootáčet,
což působilo fantasticky. Stejně jako se v životě
mění konstelace situací, tak se proměňovaly
konstelace fotografií a jejich vzájemné vazby.
Uvažoval jsem, že bychom to dali do Černého
kostela v Brně, ale tehdy to nebylo jednoduché,
takže to skončilo někde v bednách.
Přátelíte se s Koudelkou i dnes?
Vždycky zavolá, když přijede a sejdeme se. Než
začala perská válka, měl jsem něco s páteří, ležel
jsem, přišel za mnou sem do ateliéru a přivedl
Jamese Nachtweye. To je Američan, válečný
fotograf a právě tam odlítal. Vy se mě ale vůbec
neptáte na Zlín.
Co se mám ptát k Zlínu?
Chodil jsem tam do základní školy, měšťanky, na
gymnázium a pak jsem zdrhl do Brna.
Mám se ptát na Zlín, když jste zdrhl do
Brna?
Samozřejmě jsem tam byl přes prázdniny. První
prázdniny nic, ale na druhých prázdninách jsem
šel na praxi do zlínských ateliérů, do fotooddělení, kde se právě začal vyrábět Vynález zkázy
a to byl nejdůležitější okamžik mého života.
Potkal jsem tam Jiřího Tarantíka, se kterým
jsem konzultoval svoje vůbec první cyklické
fotografie.
Rozhovor |
~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily
Autorka: Klára Cozlová
Může být bůh žena?
„Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím. Jako muže
a ženu je stvořil.“ První kniha Mojžíšova, Genesis, verš 1,27.
Až do počátku 20. století vycházela představa
o rozdělení rolí v rodině i ve společnosti především z křesťansko-židovské tradice a z jejího
pohledu na uspořádání světa. Klíčovým textem
přitom byla samozřejmě Bible. Svět se ale mění,
a my s ním. Mění a posouvají se i různé výklady
Bible, které se úlohou mužů a žen zabývají.
Neomylný vládce – muž a Bůh
Čím dál víc se přitom zdá, že snahy podrobit ženu
mužovu panství nelze opřít ani o víru. To souvisí
právě s novými výklady Bible, které spíše než
podrobení a ovládání ženy zdůrazňují osvobození od útlaku a panování v lásce (např. teologie
osvobození či feministické teologie).
Dané přístupy nabízejí na staro – i novozákonní
prameny kritický pohled. Nejde o vytvoření
nových dogmat, spíše o změnu zaměření pozornosti – tedy ne už pouze zájem o to jaký svět je
a jaký by být měl, ale i o metafory, které jsou
v textech skryté. Krom reakcí na křivdy každodenního života tyto výklady vyzdvihují mužskou
i ženskou stránku Boha.
V židovsko-křesťanské tradici náboženství rádo
zapomíná, že Bible není jen slovem Božím, ale je
rovněž knihou vytvořenou v určitém historickém
kontextu. Bible je slovem Božím, ale je sepsána
člověkem, a co si budeme nalhávat – muži. Vychází proto logicky z patriarchálního kontextu.
Ve Starém zákoně je Bůh představován jako neomylný vládce, vševědoucí a všemohoucí. Není
sporu, že sám je podstatou duchovní, ale k jeho
popisu se používají jazykové tvary, které jsou
mužského a nikoliv ženského rodu. Tak se snadno
stalo, že původně naznačená oboupohlavnost,
či chceme-li pohlavní nevyhraněnost Boha byla
společností (v níž měli hlavní slovo muži) přeměněna na jedinou možnou pohlavnost – mužskou.
Spolu s feministickou teoložkou Janou Opočenskou se můžeme ptát: proč je výraz „Bůh-On“
přijímán tak automaticky, a není zpochybňován
ani u lidí nenáboženských, kteří popírají samotnou boží existenci?
I v Novém zákoně mužský prvek výrazně převažuje – obraz Boha je vtělen do mužského těla
Ježíše Krista a jeho ženská podoba je zatlačena
kamsi do pozadí. Přesto i zde nalezneme ženské
prvky. Nejsilněji asi v charakteristice postavy
samotného Ježíše, kterému Nový zákon přisuzuje vlastnosti obecně připisované ženám
– lásku a milosrdenství. Právě Ježíš Kristus
se totiž patriarchální moci vzdal, aby se stal
služebníkem. Ukázal přitom na význam hodnot
jako vzájemnost, vztah a soucit, bral se za chudé a vyloučené ze společnosti. A v jeho okolí
byly i ženy, se kterými rozmlouval.
Texty o Ježíši Kristu vznikaly ve stejné patriarchální společnosti, kterou kritizoval, a proto
je třeba tento kontext vždy zohlednit. Jen
s přihlédnutím k těmto historickým faktům
mohou vzniknout výklady, které budou odrážet
naši aktuální společenskou zkušenost.
Někomu se možná bude zdát, že jsem zde při
přemýšlení o víře a Bohu překročila určitou
hranici. Já si to nemyslím. Všechny výroky
o Bohu v Bibli jsou zdrženlivé a nechávají
každému dostatek prostoru pro jeho vlastní
představivost, fantazii a pojetí víry. Nekladou
tak překážku jiným možným výkladům. Je přece
zřejmé, že každý a každá do svého přemýšlení
a mluvení o Bohu vkládáme kousek sebe a svého
osobního pochopení nejen Boha, ale i celého
světa a naší role v něm.
Navzdory zřejmému prosazení mužského elementu najdeme i ve Starém zákoně metafory,
které ženství zdůrazňují podobně jako mužství.
Příkladem může být např. vyprávění o Deboře
či Mirjam, kde jsou ženy nahlíženy v pozitivním
světle. Jsou však v naprosté menšině.
repro: jean effel
Laskavě ženský Ježíš
21
Dokončení citátu Václava Havla Nejlepší myšlenka je ta, která ponechává vždy ... naleznete v tajence.
Vyluštění tajenky z čísla 314: ...osudově nezvrhl, i kdyby měl sebekrásnější úmysly.
Vítězové soutěže z minulého čísla jsou: Petra Nahalková, Ivan Holý, (Nový Bydžov) Jana Stará (Havlíčkův Brod)
Soutěží se o: 3x CD/MP3 ČERNÁ SANITKA – 38 městských legend.
Ceny poskytl Radioservis, a. s. – vydavatel CD, DVD, knih a Týdeníku Rozhlas. Internetový obchod:
www.radioservis-as.cz, tel. objednávky: 222 713 037 nebo e-mailem: [email protected]. Firemní
prodejna – Reprezentační prodejna Českého rozhlasu a České televize sídlí na Vinohradské ul. č. 13, Praha 2.
Vydělávám na tom, že lidem
radím, jak nejlépe vydělat.
Je o to
velký zájem..
22
Vynalezl jsem vynosný způsob,
jak z pohybu oblaků vypočítat
pohyby
na burze. Dá se na
tom dobře
vydělat.
A o co se tu, kurňa,
pořád snažím já?
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | VÝTVARNÉ
UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | uličníci | Sms a E-maily
Autor: Jiří Ptáček
Pohřeb přísného boha
Jiří Surůvka je fenomén. Malíř, performer, kabaretiér, vynikající pedagog, sžíravý
kritik společenských a kulturních poměrů, patron ostravských umělců.
…nebesa jdou do výprodeje
V druhé polovině 90. let bylo Surůvky
všude plno. Zemí se prohnala vlna zájmu
o kacířské a sociálně kritické umění
z Ostravy a Jiří Surůvka se stal jeho symbolem. V jeho obrazech a performancích si
manželé Havlovi podávali ruce s Batmanem,
planoucím Janem Palachem, klonovanými
dětmi Adolfa Hitlera a Bohem vrhajícím
pumy z nebes Sixtinské kaple. Surůvka se
ke společnosti stavěl jako satirik, k umění
jako dadaista a k roli umělce jako outsider,
který se navzdory své tělesné neforemnosti
navleče do trikotu Batmana a po obchodních domech zachraňuje paničky postižené
nákupní horečkou. Velkou oblibu si získal kabaret, jehož iniciátorem byl spolu
performerem Petrem Lysáčkem. Oba také
stáli za několika mezinárodními festivaly
performance Malamut v Ostravě.
V roce 2001 přišel pomyslný vrchol, když
Surůvka a Ilona Németh realizovali expozici
pavilonu na 49. bienále v Benátkách. Zdálo
se, že ho už nic nezastaví. Přesto přišel
útlum. Přísný bůh nabízí vysvětlení, co za
ním stálo.
Druhým vodítkem k rozpoznání příčin
útlumu, který nelze nazvat jinak než krizí, je podoba výstavy. Vedení centra pro
ni vyčlenilo sály nevhodné pro umístění
většího počtu obrazů a Jiří Surůvka to,
bohužel, akceptoval. Ve snaze vměstnat
do nich maximum, setřel hranice mezi
jednotlivými cykly a obral se o svůj trumf
– o vypointovaný vrchol každého ze svých
šlehů. Přísný bůh vykresluje Surůvku jako
kovboje s páskou přes oči, který tu a tam
vystřelí z koltu, aniž by vůbec tušil, kde je
cíl. Souhlasí sice, že Surůvka minulosti vždy
střílel na různé cíle, ale vždy šlo poznat, že
mu mušku vede bujará radost z provokace.
V Českém Krumlově se utopil v mdlé všehochuti politických a popkulturních ikon.
Jakkoliv se tedy Surůvka rozhodl vzpomínat na staré časy, zároveň o ně neměl tolik
zájmu, aby o ně pečoval. U autora, kterému
je na hony vzdálené považovat se za tvůrce
trvalých hodnot, lze takový postoj pochopit.
Hůř se chápe, proč tedy kývne na pořádání
retrospektiv. Ač je to strašné vyslovit u tolik
milovaného umělce, bůh je mrtev, neboť
propadl apatii.
Bůh je mrtev…
Výstava je koncipována jako retrospektiva.
Přestože na ní chybějí malované obrazy,
(což je škoda, neboť se řadí k tomu nejlepšímu,
co bylo u nás namalováno za posledních dvacet
let), jinak podává úplný přehled Surůvkova
díla. Návštěvník uvidí například počítačové
montáže Strůjci války (ovoce a zelenina
jako hudebníci „symfonie války“), diptych
s německým a ruským hokejovým mužstvem
z roku 1936 (hokejistům jsou nasazeny
obličeje nacistických a stalinských vůdců),
nebo cyklus Volá vedoucí (Hitler telefonuje
Surůvkovi). Skvělé jsou novější sochy U cíle
(Pinocchio svým dřeveným nosem kopuluje
Boží dědicové
s nosní dutinou protilehlé lebky) nebo figura
Hamleta z neopracovaného stromu, jakou by
klidně vytvořil František Skála, ovšem kdyby
se nejdříve pomátl na rozumu a usmyslel si
zpracovat nějaké to děsivě vážné téma.
Výstava není chronologicky uspořádaná, projít
se vročeními ale pomůže pochopit, jakým vývojem Surůvka prošel. Početně nejvíce zastoupené jsou počítačové montáže z druhé poloviny
90. let. Jak uplývá nové tisíciletí, ubývá děl.
Z letošního roku je jediné. Onehdy vitálnímu
Surůvkovi se vytrácí vnitřní motivace.
YONGHUA TIAN
Za výstavu jsou ovšem zodpovědní také kurátoři.
Přípravě se nevěnovali tolik, aby autorovu apatii
přemohli. Naneštěstí prohlídka celého centra
a jeho webových stránek ukáže, že nejde o ojedinělé zanedbání. Výstavní kultura zde klesla na
provinční úroveň. Je to škoda, a dvakrát škoda
Jiřího Surůvky, neboť ten je v českém umění
jenom jeden.
Jiří Surůvka: Přísný bůh. Egon Schiele Art Centrum, Široká 71, Český Krumlov (www.schieleartcentrum.cz). Výstava potrvá do 26. října.
Čínská malba v rudolfinu
Recenzi Surůvkovy výstavy uzavírá výhrada vůči nízké úrovni zpracování expozic Egon
Schiele Art Centra. Čestnou výjimkou je prezentace projektu My Great Revolution 2008.
Mladý čínský umělec Tian Yonghua ji pojal jako teatrální instalaci nového revolučního
hnutí a nového kultu osobnosti, jehož je ústřední postavou. Popovým jazykem parafrázuje
komunistický režim a ve smyslu revolučních tradic vypracovává vizuální manuál nové éry.
V Rudofinu se čínskému umění věnují průbežně. Třem právě
představovaným malířům jsou vlastní reakce na specifické poměry
v dnešní Číně. Najdeme u nich téma identity a politické reality, vlivy
západního malířství a navazování na domácí malířskou tradici. Všichni
tři po celém světě známí autoři jsou středního věku.
Yonghua Tian. Egon Schiele Art Centrum, Široká 71, Český Krumlov
(www.schieleartcentrum.cz). Výstava potrvá do 26. října.
Čínská malba: Z. Xiaogang, F. Lijun, F. Mengbo. Galerie Rudolfinum,
Praha (www.rudolfinum.org). Výstava potrvá do 28. prosince.
23
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | uličníci | Sms a E-maily
Autor: Tereza Marečková
Pražské prostitutky, zahajte biologickou válku!
Dopis matce, seminární práce z prvního semestru studia filozofie na UK, poslední dopis
i s konceptem mu předcházejícím, aršík lístků do menzy, průkazka dárce krve. To zbylo
na světě po Jan Palachovi, kromě legendy. Lenka Procházková se za relikviemi pokouší
nahmatat příběh a živého hrdinu, abychom konečně pochopili, že nějakého máme.
Odstíněné světlo
Na první stránce románu se noříme do situace
nejžhavější. Je 21.srpen a Jan je u všeho, co
později nejen on nazývá druhým Mnichovem.
Rozvíjí se příběh obsazované země, ale i jeho
osobní linka – vlastně tok myšlenek, tvrdošíjně
se řítící ke střetu s jednáním většiny okupovaných obyvatel. Dynamický děj plný hrozivých
tanků, marných zátaras a nápisů na zdech je ale
už v této chvíli sotva počatého textu bržděn
kostrbatostí rádoby reportážních formulací. Děj
pokračuje generální stávkou a zářijovou brigádou Palacha ve Francii a čtenář nabývá dojmu,
že sleduje filmový dokument pozoruhodné síly,
ovšem sestříhaný a dodatečně komentovaný bez
prostoru pro vlastní divákův úsudek.
Důležitým průběžným motivem a tématem textu
je naděje. Autorce se i za cenu příležitostných
klišé podaří vystavět žebřík momentů, které
ukazují čin Jana Palacha z jiného úhlu, než jako
ho mohla vnímat tehdejší většinová společnost.
Díky propagandě a logickému strachu z dalších
obětí byl jeho apel vykládán především jako
negace, protest a marná oběť. Nejspíš dodnes
tato interpretace převažuje. Ze záznamu kroků,
které šestnáctému lednu předcházely a výkladu
autorky, je nám ale přiblížen naopak jako člověk
vytrvalé naděje. Hrdě se vysmívá okupantům,
je nadšený z podařené generální stávky, ještě
v listopadu pevně věří, že studentská stávka přeroste v celonárodní. Píše, přemýšlí a studuje.
duchny fiktivní psychologie
Ke cti autorce je třeba říci, že se ubránila pokušení přidat milostnou linku, která by vyústění
děje dodala na úpěnlivé tragičnosti. Kromě
historicky doložené expřítelkyně Evelíny, která
hraje roli i na konci jako falešný posel Janových
posledních slov, se setkáváme ještě s mladičkou
zdravotní sestřičkou Libuší. Na jejím případě lze
dobře ukázat nevěrohodnou vrstvu domyšlených
situací a slov. Když s dívkou tohoto jména stojí
Palach 21.srpna na Bílé hoře a dívá se na kolonu
tanků vjíždějících do Matičky Prahy, uvozuje
autorka její přímou promluvu slovy „prorokovala
Libuše“. Pocit zkázy země je propojený s asociacemi na bájnou kněžnu Čechů. Vymyšlený
můstek se ale nerozžívá. Pod slovy slyšíme
šustot spisovatelčina nápadu.
Jako protipól nadšení a odvahy obyvatel kolejí
filozofické fakulty a vůbec města je vykresleno
Palachovo domovské městečko Všetaty u Mělníka. Malomyslné a ustrašené mraveniště, jehož
atmosféra je podpořena melancholií podzimu
a jímavou náručí upracované maminky. V nedalekém evangelickém kostele při mši na Boží
hod se propletou a zpřehlední všechny doposud spředené nitky. Jako určující se ukazuje
uhrančivá síla zkratkovitých zpráv o Ryszardu
Siwiecovi, který se 8.září po okupaci polil benzínem a podpálil na protest proti účasti Polska
na vpádu do Československa.
Slunce v úplňku je nevyrovnané. Na jedné straně
klesá pod tíhou fabulace s dialogy plnými klišé
a neživotnosti, krok je ale popoháněn konkrétními a palčivými fakty, která jsou precizně posbírána a znale poskládána ve sdílný celek. Holé
konstatování bývá v tomto případě sugestivnější, než konstruování fiktivních přímých promluv,
které většinou zejí prázdnotou. Vycpávání děje
duchnami psychologických pochodů dusí dech
příběhu. Není dialog s prodavačem u benzínové
pumpy zbytečným simulováním autentičnosti
tam, kde by měl vyrůstat obraz?
Kolem této nebezpečné osobnosti našich dějin
se většinou jen opatrně přešlapuje. Často se
dokonce zpětně podtrhuje marnost a umenšuje odvaha a apel. Že se autorka rozhodla
přezkoumat a zkonkrétnit fakta kolem mladého
studenta filozofie, který se stal první pochodní
naší zbědované historie dvacátého století,
je jen dobře. Otázkou ovšem je, jestli mířila
výš než k výborné beletrizované pomůcce pro
gymnázia.
Lenka Procházková
Slunce v úplňku
Příběh Jana Palacha
Prostor, 2008
Novinky na knihkupeckých pultech:
24
Timothée de Fombelle
Tobiáš Lolness II. – Elíšiny oči
Překlad Drahoslava Janderová
Baobab, G plus G, 2008
Witold Gombrowicz
Naše erotické drama
Překlad Helena Stachová
Revolver revue, 2008
Milimetrový obyvatel stromu tentokrát bojuje o záchranu
jeho nahlodaného srdce. Tobiáš se pokusí odvrátit katastrofu. Ale to není všecko. Ještě musí najít své rodiče…
Gombrowiczův text si opět rafinovaně pohrává s tématem
věčného boje pohlaví. Naivní patos podrývá tlumenou ironií
a elegantně tak balancuje na samém ostří mystifikace.
Autor: Karel Veselý
Radostná věda TV on the Radio
Američtí alternativní rockeři natočili majestátné album o lásce, která zůstává poslední
nadějí naší civilizace.
TV on the Radio před šesti lety debutovali
demonahrávkou nazvanou OK Calculator.
Dvojice Tunde Adebimpe a David Sitek těžko
mohla tušit, že si narážkou na slavné album
Radiohead OK Computer upletli bič, kterým je
budou dalších několik let novináři tlouci po
hlavách. O srovnání s partou Thoma Yorka si
řekli hlavně úpěnlivou snahou být za každou
cenu inovativní. Do alternativního rocku přimíchávali na cestě odvážných experimentů
prvky elektroniky, hip hopu nebo free jazzu.
Na třetím studiovém počinu Dear Science TV on
the Radio konečně vystoupili z věčného stínu
svých vzorů. Našli cestu ke svým černošským
kořenům (čtyři z pěti členů kapely jsou Afroameričané) a teď už jim nic nebrání stát se
největší kapelou na světě.
Sitekovo síto kvality
Letos v dubnu britský hudební časopis NME
otiskl seznam současných hudebních vizionářů, kde na čísle jedna figuroval David Andrew
Sitek. Jako kdyby něco tušili. Kreativní mozek
TV on the Radio se v posledních letech blýskl
jako producent na deskách Yeah Yeah Yeahs
a Liars a práce na Dear Science je dalším
důkazem jeho obřího talentu. V časech, kdy
většina rockových kapel používá předprogramované standarty nahrávacího software
Pro Tools je Sitekova pozornost ke každému
detailu hudby obdivuhodná. Na předchozích dvou albech se nejlepší skladby TV on
the Radio (Wolf Like Me, Staring at the Sun)
vyznačovaly obřím tahem na bránu, při kterém se pětičlenná kapela měnila v rockový
parní válec. Na novince Sitek zvuk své kapely
doplnil delikátními podtóny vycházejícími
ze soulu a stvořil tak zcela originální most
mezi bílým a černým rockem. Co více - jedenáct skladeb Dear Science je všeprostupující
hudební univerzum.
Sitekovým hlavním parťákem v kapele je Tunde
Adebimpe, jehož povolání je v bookletu popsáno jako: vokály, smyčky a harmonie. Kromě jeho
skladatelských a filmových zásluh (Adbimpe
je autorem animovaných klipů kapely) bylo
pro TV on the Radio zásadní, že Adebimpe za
poslední roky vyrostl ve frontmana, který je
schopen vzít na sebe zodpovědnost za tíhu světa a vyzpívat ji. A zároveň přitom zůstat sexy.
Z někdejšího buřiče se z něho na Dear Science
stává kříženec mezi Princem a Davidem Bowiem (který je mimochodem velkým fanouškem
kapely a zpíval na minulé desce.) Adebimpeho
na několika místech doplňuje druhý zpěvák
Kyp Malone a ve skladbě Lover‘s Day zpěvačka
Katarina Ford ze skupiny Celebration.
Hranicí je až nebe
TV on the Radio se nikdy nestyděli za to, že
mají se svojí hudbou maximální ambice. Když
po debutu Desperate Youth, Blood Thirsty Babes
přestupovali na velký label, Sitek v rozhovoru
pro magazín Pitchfork jen lakonicky odvětil:
„Je to šance, jak dostat naši hudbu k co nejvíce
lidem a při natáčení alba se neohlížet na čas ani
peníze.“ A Dear Science opravdu nezní jakoby
se při něm nějak omezovali. Nebojí se posta-
vit skladbu na smyčcích (Stork And Owl, Family
Tree), syntezátorech (Shout Me Out) či dechových nástrojích (ty mají v Red Dress na starost
afro-funkaři z Antibalas). To všechno doplňuje
paletu klasických rockových instrumentů, které
na desce ale zní povinně efektovaně a všelijak
zkresleně.
Rozšíření výrazového spektra nijak neubralo
kapele na nekompromisnosti - stejně intenzivně
jako dříve buší do zkorumpovaných novinářů
(Dancing Choose) nebo prezidenta Bushe
(Red Dress). Za to, že nové album je triumf na
všech frontách ale nemůže naštvanost, nýbrž
naopak jisté smíření, které je z desky cítit.
Minulá nahrávka Return To Cookie Mountain
bylo temné apokalypticky laděné album, na
Dear Science nám TV on the Radio vzkazují:
Možná, že konec světa je blízko, láska nás má
pořád šanci zachránit. Leitmotivem alba je
putování. Cesta, kterou deska začne v první
skladbě Halfway Home se završí v pochodovém
rytmu závěrečné Lover‘s Day. Bombastické
finále završuje album redefinující rockovou
současnost podobným způsobem jako to kdysi
udělal jejich zamilovaný OK Computer.
Tv on the Radio, Dear Science, Interscope / 4AD
Náladová písničkářka
Argentinská kráska Juana Molina se nejprve prosadila jako televizní komik, ale před dvanácti lety se na vrcholu slávy
rozhodla přestoupit do jiné kategorie zábavního průmyslu. Vlastně to byl návrat ke své staré lásce, protože komika prý
dělala hlavně kvůli penězům. Byla to dobrá volba, její intimní křehké písničky doplňované decentními laptopovými ruchy
jí přinesly srovnání s Björk, nicméně Juana Molina je jednoznačný originál. Ať už její hudbu popíšeme jako ambient, world
music nebo freak folk, nikdy to nebude úplné. Španělsky zpívané desky jako Segundo, Tres Cosas nebo Son baví posluchače
pestrými náladami svérázné písničkářky a dá se očekávat, že na živo bude jejímu kouzlu nemožné nepodlehnout.
Juana Molina, 22.10., Lucerna Music Bar, Praha
25
Autor: Petr Šourek
být kreativním cornflakem
Byl jednou jeden film, který natočil Andy Warhol. Jmenoval se Kuchyň. Těžko asi najdete
někoho, kdo ho viděl. Typicky experimentální film, ve kterém se nic neděje, nikdo ho
neviděl, a přesto…
A přesto…, co vlastně? Měli bychom se přece
nějak dobrat tajemství zásadního významu
filmu, který nikdo neviděl. Filmu, kterým cosi
nového začalo, ve kterém lze vystopovat počátky všeho, co právě zažíváme. Filmu v pravdě
legendárního. Na první pohled to vypadá,
že bychom ten film měli nejprve vidět. Je to
ale skutečně nutné? Nenarušilo by to naopak nějak auru tak zásadního díla světové
kinematografie?
Ani britskoněmečtí Gob Squad legendární
film od Andyho Warhola neviděli a přesto se
odvážně vydali přímo do zmíněného filmu.
Rovnou k oněm počátkům, do báječných let
šedesátých, dveřmi té slavné Kuchyně. Zpočátku
to skutečně vypadá jako rekonstrukce jakéhosi filmu z avantgardního prostředí New Yorku
poloviny šedesátých let s dobovými rekvizitami.
Už od první chvíle se ale do černobílé rekonstrukce mísí něco pozdějšího. Židle novějšího
designu stojí pro jistotu na okraji obrazu, aby
nerušila dojem rekonstruované doby. Pak se
ale k pobavení diváků na scéně divadla Archa
objevuje mléko z české mlékárny, které hraje
mléko Warholovy doby, kukuřičné lupínky, které
hrají americké cornflakes…
Oni byli kreativní
Být sám sebou, nic nehrát a prostě se vyskytovat
v kuchyni se může na první pohled jevit jako
snadný úkol. Pokud ovšem jste tím avantgardním umělcem šedesátých let, kterého hrajete,
tedy lépe řečeno nehrajete. Jako ten cornflake
je přirozeně cornflakem a kukuřičný lupínek
si se svou novou americkou rolí poněkud neví
rady. Náš kukuřičný lupínek přemýšlí, jaké je
to asi být avantgardním, nespoutaným, kreativním cornflakem. Sex, drogy, nahota byly
tehdy prý revoluční, radikální, něco říkaly, byly
nové, inspirativní. Kukuřičný lupínek hledí do
minulosti a chce být tím starým revolučním
cornflakem, co hleděl do budoucnosti.
V kuchyni se postupně rozehrává bezradnost
všech, kdo se podílejí na velikém re-maku.
Sex, drogy, nahota, revoluce, feminismus však
vybledly a ztratily své revolučně ostré kontury.
Zůstává nanejvýš vynález minisukně. Pokud to
ještě vůbec někoho zajímá. Gob Squad zkouší
tanec na stole, drsné řeči, orální sex. Nic nefunguje, jsou to jen přehnaná gesta. Všechno končí
trapným patem. Rekonstrukce se postupně mění
v dekonstrukci, měkkou subverzi tvrdých gest.
Gob Squad pečlivě a takřka pietně ohledávají
prostor kuchyně a zatímco mluví o nespoutané kreativitě avantgardy jakoby mimochodem
vytahují z postmoderní skříně roztroušené kosti
moderny.
Herci Gob Squad pomalu vyklízejí scénu a na svá
místa dosazují diváky. Tyto kukuřičné lupínky už
nezastupují cornflakes. Kukuřičné lupínky jsou
kukuřičné lupínky. Obsazování diváků do rolí
v Kuchyni je sice spojeno s nezbytným řídnutím
situací, ale představení vzdor tomu neztrácí
tempo a v záběru kamery nacházíme stále nové
překvapivé momenty.
Léta šedesátá
Gob Squad pravděpodobně netuší, že českou
společnost letos opět postihlo pravidelné
osmičkové prokletí. V nešťastných letech
zakončených osmičkou společně roníme slzy nad
naší těžkou minulostí, pořádáme výstavy fotografií tanků, připomínáme si, nezapomínáme,
nesmíme zapomenout, musíme si připomínat, …
a tak podobně, jak to děláme každý desátý rok,
kdy nám k tomu nějaká nešťastná osmička dá
příležitost. Také v tomto kontextu bych letošní
volbu festivalu 4+4 dny v pohybu považoval za
zvláště vydařenou.
Divadelní gaučák
Také Pražský divadelní festival německého jazyka letos pořádá bytové divadlo. livingROOMS Tobiase Rausche je hrou o útulnosti.
V aukci na www.theater.cz můžete vyhrát umělecké zútulnění vašeho bytu 3., 4. nebo 5. listopadu. Produkce festivalu upozorňuje,
že všichni diváci by měli sedět v největším pokoji (na židli, gauči, zemi) a hercům ještě by měl zbývat hrací prostor o několika
metrech čtverečních. Několik dnů před představením navštíví váš byt divadelní architekt a domluví se, ve kterých pokojích lze
hrát. Majitel bytu sám rozhodne, kolik a jaké diváky si pozve. Produkce festivalu však prosí o vpuštění novinářů (max. 3 osoby)
a zástupců festivalu (2 osoby). Hostitel by měl také zajistit malé pohoštění pro své hosty. No tě pic! To chci mít doma. Nejdřív
koupím větší byt. Na dvě židle připnu cedulku VIP a na tři PRESS. Připravím chlebíčky a budu čekat, kdo se mi pozval domů.
26
Autor: Petr Procházka
Katyň
„Co myslíš, jak dlouho jim to přátelství vydrží?“ „Hitler slibuje tisíciletou říši,
komunismus je na věčné časy. Ono to vyjde nastejno.“ Tak komentují zajatí polští
důstojníci kamarádské poplácávání sovětského vojáka s německým kolegou. Pak jdou
na popravu.
V roce 2000 dostal Andrzej Wajda prestižního
Oscara za celoživotní dílo. A podle jeho slov
mu právě tato soška pomohla k získání peněz
na film, který ztvárni Wajdovo celoživotní
trauma. Po desetiletí se o masakru v Katyni ve
východním bloku nesmělo mluvit nahlas, natož
psát nebo dokonce točit filmy. Až po rozpadu
sovětského impéria přiznalo Rusko za celou
tragédii, za masakr více než 20 000 polských
vojáků i civilistů, který vykonala bolševická
tajná policie NKVD na Stalinův příkaz. Teprve po
šedesáti sedmi letech mohl potomek jednoho ze
zavražděných natočit o celé události film.
Wajdův scénář vychází z knihy Andrzeje
Mularczyka Post mortem – katyňský příběh.
Nákladný projekt (asi 100 milionů Kč) podpořily
všechny státní granty, přímo byl zastřešen polskou vládou a jako vůbec první evropský film byl
snímán digitálně s vysokým rozlišením 4K. Děj
filmu začíná impozantní, úzkostnou a mrazivou
scénou na mostě, kde se proti sobě valí dav
civilistů utíkajících před Němci, a dav utíkajících před Sověty. Chaos, bezmoc, není úniku.
Na východ se snaží dostat i žena důstojníka,
jehož útvar očekává sovětské zajetí. Příběh se
střídavě rozvíjí v bolševiky okupované zóně
a v Němci okupovaném Krakově. Na jedné straně sledujeme osudy důstojníků v zajeteckém
táboře – jejich odhodlání a cestu na smrt, na
druhé straně osudy jejich žen a rodin, včetně
brutálního odvlečení univerzitních profesorů
do koncentračního tábora. Schéma děje se
plynule přenáší mezi roky 1939 a 1945. Předěl
tvoří odhalení hromadných hrobů v Katyni
v roce 1943 a jeho propagandistické využití
Němci v tisku a šokujícím dokumentárním filmu
o exhumaci. Takřka týž dokument pak po konci
války promítají veřejnosti Sověti, ovšem se
zcela obráceným komentářem. Teprve ve finále
filmu se zpětně rekonstruuje celá vražedná
mašinérie Katyně, v níž zažíváme patnáct minut
krystalické hrůzy.
Ušlechtilost bez překvapení
A zde je snad jediná výtka Wajdova scénáře.
Mezi úvodní chaoticky úzkostnou půlhodinovou
scénou na mostě a závěrečnou čtvrthodinkou
se film tříští na mdlé vyprávění několika načrtnutých osudů či krátkých epizodek manželek
a rodin popravených důstojníků. Wajda hraje
hru na citové vydírání i v okamžicích, kdy jsou
postavy známy jen velice povrchně a divák tedy
žádnou pravou lítost necítí. Poprvé vidět slzy
ženy, jejíž muž byl popraven v Katyni, je sice
působivé, ale sledovat podobnou situaci jen
v lehce odlišném podání podesáté už hraničí
se stereotypem. Jediným charakterem, který
je významněji vykreslen, je Anna, manželka
zajatého důstojníka, jejíž cesta se ale brzy
zamotá v dějovém zmatku a kromě několika
vstupů se už o ní více nedozvíme.
Rytmus filmu je důstojně volný, obraz díky
technologii čistý jak břitva, byť poněkud akademicky chladný, tichá hudba ve vybraných
pasážích vzbuzuje opravdovou úzkost a kromě
zřejmé snahy zaujmout a emocionálně oslovit
široké diváctvo, která vychází z příliš popisné
šablonovitosti dialogů je nutno vyseknout
osmdesátiletému režisérovi poklonu. Wajda
vytvořil důležitý historický epos coby pomník
zavražděným hrdinům. Na filmu s ním spolupracovali velmi dobří a skvěle vybraní herci,
výtečný kameraman Edelman či světoznámý
skladatel Penderecki. Katyň je nejsilnější polské vyrovnání s minulostí sovětské okupace.
Teď už jen zbývá čekat, kdo z českých tvůrců
se podobné role ujme u nás.
2 dny v Paříži
TŘETÍ PÓL v Aeru
Ani Louvre, ani Eiffelovka, ale obyčejné byty jsou
kulisou úsměvné romance dvou protichůdných
lidí. On je sarkastický, realistický Američan a ona
Francouzka zapálená pro uměleckou Paříž, kde
oba chtějí dát novou šťávu svému chladnoucímu
vztahu.
Od 21. do 23. října přichází kino Aero s druhým ročníkem
přehlídky TŘETÍ PÓL, zaměřené na filmy globálních problémů. Letošním tématem přehlídky, pořádané ve spolupráci
s autory mezinárodně úspěšného ekofilmu Lednice Lucií
Štamfestovou a Pavlem Sobkem, je nebezpečí potravinové
krize ve světě.
(Francie/Německo, 2007, režie: Julie Delpy, komedie)
Třetí pól, kino Aero (treti-pol-respekt.cz)
27
Autor: Alexandr Budka
Nejlepší prodejci NP vyhlášeni!
Celé léto probíhalo napínavé klání, které mnohým prodejcům vynahradilo odjezd
jejich stálých zákazníků na dovolenou. Vítězové už jsou známí, ale poražený není ve
skutečnosti nikdo.
V sobotu 4. října došlo v Novém Prostoru
k velmi významné události. Už to, že jsme se
sešli v téměř kompletní sestavě, takřka nikdo
z prodejců nechyběl, je věc ojedinělá. Zlatým
hřebem setkání celého pražského týmu bylo
vyhlášení celostátní soutěže o nejlepšího
prodejce Nového Prostoru. Nešlo zdaleka jen
o počet prodaných časopisů. Mezi důležitá
kritéria patřilo, jak na sobě prodejce pracuje,
spolupracuje s výdejnou, dbá o svůj zevnějšek
a plní cíle, které si předsevzal. Trestné body se
naopak inkasovaly za neplnění domluvených
objednávek, nedodržování prodejního místa
a času, alkohol či případné stížnosti na prodejce.
Lze říci, že se tak podařilo vybrat i nejsympatičtějšího a nejzodpovědnějšího prodejce.
Zkrátka ale nepřišel nikdo. Proběhla bohatá
tombola a všichni dostali praktické tašky
s logem NP, které jistě pomůžou k snazšímu
rozpoznání našich prodejců na ulici.
Původní hlavní ceny soutěže byly dovolené
v hodnotě 5000,- Kč, podle vlastního výběru.
Bylo nám totiž líto, že naši prodejci při své
náročné práci nemají nárok na dovolenou.
Nakonec však převážily praktické ohledy.
Výherci naší soutěže jsou prostě typičtí
workholici, kteří si dovolenou nedopřejí. Místo
toho si každý vybral cenu podle svého uvážení
– vybavení nově získané domácnosti, příspěvek
na otop nebo dokonce časopisy Nový Prostor.
Nakonec bylo rozděleno pět hlavních cen po
pěti tisících korun. Dvě v Praze, jedna v Brně
a dvě v regionech v režii našich partnerských
organizací.
A kdo jsou vítězové? Ivan Čavis a Jan Duda
v Praze, Ludmila Opletalová v Brně. Prvním
náhradníkem se stal Jiří Řepa. Všichni jsou už
zasloužilými matadory Nového Prostoru a my jim
přejeme tisíce spokojených zákazníků!
PLATNÉ PRŮKAZKY PRAŽSKÝCH PRODEJCŮ
Časopis Nový Prostor kupujte pouze od prodejců,
kteří se prokáží jednou z těchto průkazek. Platnou
průkazkou se rozumí barevná verze dokladu opatřená
fotografií příslušného prodejce. Prodejce, který se jednou z těchto průkazek neprokáže, je falešný prodejce,
který kazí pověst skutečných prodejců i samotného
časopisu. Pouze koupí časopisu od prodejců s platnou
průkazkou podpoříte ty, kteří to skutečně potřebují
a mají zájem pracovat podle pravidel určených Novým
Prostorem pro vykonávání této činnosti.
28
STALO SE ŽE...
Jsem v roce 1999 pracoval jako obchodní
zástupce u jedné marketingové firmy. Nebyla
to vůbec jednoduchá práce, spíš velmi vyčerpávající a náročná. Jako podomní obchodníci
jsme po nemocnicích, školách, úřadech, ale
i obchodech restauracích nabízeli nerezové
nádobí, nejrůznější kuchyňské potřeby, někdy
dokonce i deštníky a povlečení. Placeni jsme
byli jen z provizí za prodané zboží, takže
žádná legrace, nýbrž tvrdý, každodenní boj
o peníze.
Jednoho dne k večeru, po nevalně úspěšném
prodeji jsem zavítal do jedné restaurace, abych
se občerstvil po náročném dni. U stolu tam
seděl neobyčejně široký, nepříliš důvěry budící
muž. Přisedl jsem a ten člověk, mimochodem
dnes také prodejce Nového Prostoru, populární
Boris, mi řekl: „Posaďte se pane a dejte si pivo!
Vypadáte unaveně, že vy jste dealer od CocaColy?“ Měl jsem na sobě totiž fialový oblek
s vyšitým logem jmenované firmy, který mi
daroval kamarád číšník. „To nejsem, ale dealer
jsem a jestli chceš, můžeš být taky“, odpověděl
jsem. „To tedy chci“, odvětil Boris a tak jsme se
seznámili. Domluvili jsme se na sedmou ráno
v naší firmě, ale předpokládal jsem, že Boris
nedorazí. On ale přišel a já ho dostal na starost
jako instruktor, co ho zasvětí do práce v terénu.
Vybral jsem pro ten účel motolskou nemocnici,
protože tam se vždycky něco prodalo. Courali
jsme tedy po nemocnici a jako na potvoru vůbec
nic neprodali. Myslel jsem si, že to Boris vzdá,
on byl ale houževnatý, vydržel a časem se z něj
stal dobrý obchodní zástupce. Pracovali jsme
někdy společně, jindy samostatně, občas si
vyjednali větší předváděcí akci nebo vyjížděli
mimo Prahu. Takto jsme spolupracovali přes rok
a dařilo se nám celkem slušně. Pak nás ale firma podvedla a my se po zaplacení smyšleného
několikatisícového dluhu rozhodli odejít.
Nastalo kritické období. Nebylo do čeho píchnout a úspory jsme také neměli. Nakoupili jsme
tedy kyblíky, houby, stěrky, švédské utěrky
a saponát a vyrazili na parkoviště k hypermarketům. Myli jsme okna aut, zatímco jejich
majitelé nakupovali. Nejlépe se nám dařilo před
Makrem na Černém Mostě. Pracovali jsme tam
přes měsíc a vydělávali osm set až tisíc korun.
Nikomu to nevadilo, nedaleko jsme měli pěknou
ubytovnu a tak jsme si žili vlastně normálním,
spokojeným a svobodným životem.
INZERCE
s>ê
ê>ê?
êW>êêW>ê?
êW>êê5
BUê±êO?B±ê5B±ê5ê
êêê
zêz{|klu{êhnlujêWêOdB·
prodejce Milan Kusý, Praha-Vltavská
Stalo se ale, že si šel kdosi stěžovat na ředitelství a my byli z parkoviště vykázáni. Zbyla nám
jen ta menší před menšími obchody, peněz bylo
výrazně méně a my museli opustit ubytovnu.
Bydleli jsme kde se dalo. V odstavených vagónech, vypůjčené zahradní chatce, kámošově
jachtičce nebo říčním remorkéru. Byli jsme
unavení, vyčerpaní, zmrzlí a nemocní. Jak ale
vidíte, milí čtenáři, vše se dá přežít. Začali jsme
prodávat Nový Prostor, jsme rádi za práci a zase
se nám daří dobře.
Přeji vám všem hezký pracovní den!
POMOCI MŮŽETE I PŘÍMO:
Pokud chcete pomoci jinou cestou a přispět tak na projekty, které připravujeme pro lidi bez přístřeší
a lidi v těžké životní situaci, můžete zaslat svou finanční pomoc také přímo na náš sbírkový účet:
1061013598/5500
Jak se s Vaším finančním příspěvkem nakládá, můžete sledovat
na www.novyprostor.cz/casopis v rubrice JAK POMOCI.
Také touto cestou se můžete stát členy Klubu přátel Nového Prostoru.
Pokud se rozhodnete přispět tímto způsobem, nezapomeňte vyplnit dotazník pro dárce, který je umístěn na našich stránkách www.novyprostor.cz/casopis
v rubrice Jak pomoci. Pokud se nebudete chtít stát členy Klubu přátel Nového Prostoru, přesto bychom vás rádi poprosili o vyplnění dotazníku, alespoň Vaší
kontaktní nebo e-mailové adresy, abychom vás mohli alespoň zařadit do slosování o drobné dárky a posílat vám alespoň jednou za rok informace o tom, jak
bylo s vašimi penězi naloženo.
sms a e-maily
Dobrý den!
Mám takový nesmělý dotaz. V předm
inulém
čísle NP jsem se dočetl, že jsem byl
vylosován
jako úspěšný lušt itel Bémovské kříž
ovky. Ani si
nepamatuji, jakou cenu měl výherce
obdržet, ale
zatím jsem nic nedostal... Ne že bych
se výhr y
nějak urputně dožadoval, jen mně
zajímalo, zda
třeba nemám nějakého jmenovce,
kter ý je také
čtenářem NP a ve skutečnosti jsem
cenu nezískal
já, ale on. Také se mi občas stáv á,
že mi pošt a
nedoruč í oček ávanou zásilku.... Tak
se omlouvám,
že obtěžuji s takovou banalitou, a př
edem
děkuji za stručnou informaci, jak
to s tím mým
křížovkovým vítězstv ím doopravdy
je.
Přeji redakci NP mnoho zdaru. Vždy
, když se objeví
nové číslo NP, je to můj šťas tný den.
:-)
Zdraví Miroslav Ottomanský
Dobrý den. Skutečně jste šťas tným
výhercem vy.
Moc děkujeme za pochvalu a prosím
e o trpělivost,
cena vám určitě dorazí. Pros íme i dal
ší výherce
křížovky, kter ým cena nedoraz ila,
aby se nám pro
kontrolu ozvali!
Dobry den, procit am cislo 313 a moc se mi libila
report az z Maroka, taky me potesil preklep na
str. 9: „uceni z Freuda“, to je hezky:-).
Zdravi Vase verna ctenarka Helena
avlova
Jan, bývalý prodejce z Palmovky, I.P.P
o cestou
tout
,
Floře
na
ící
a Lazarské, nyní prodávaj
20
věk
,
ážku
přek
na
není
Dítě
i.
hledá přítelkyn
Zájemkyně
řák.
neku
avy,
post
é
štíhl
Jsem
let.
30
prosím pište na tel. 721 195 687
P.S.: Jeden cas byvali pri SMS a mailoch od
citatelov aj odpovede redakc ie (teda pri tych,
kde to malo vyznam). Je to urcite dalsia praca
naviac, ale myslim, ze obojstranna komunikacia
je lepsia ako butlav a vrba... Petra
Děkujeme za postřeh, snažíme se odpov ídat na
všechny čtenářské podně ty, takže nám směle
pište, odpov íme všem!
Pan Štefan stojící na Václavském náměstí s cedulí (NP 313)
se mýlí, když je přesvědčen, že nemůže sehnat práci, protože
je Rom. V osmapadesáti letech by práci nesehnal, i kdyby
měl pleť bílou jako lilie. Vím, o čem mluvím, zažila jsem něco
podobného v podobném věku, přestože patřím k bílé rase.
Jitka
Moc se mi libili verse od
basnik a ticho! Znam i jeho hru
v podani Jezek a Cizek. Moc se
mi libi. Pozdravujte ho.
Lucie T.
Daruji – idealne prodejci
kozich z kralika – na vyssi
postavu. Spis damskeho
strihu. V pripade zajmu prosim
piste na [email protected].
Anna
Dobrý den,
í
bohužel Vás musím upozornit na nevhodné až agresivní chován
která
,
NP
su
časopi
bundě
né
v červe
prodejkyně / romské národnosti/
a ani ve
možné
Není
1.
Praha
,
tí
náměs
annově
Jungm
na
,
i dnes
,
stává
aby v případě
prospěch totoho charitativního projek tu a jeho pravidel,
od ní koupit,
su
časopi
výtisk
aný
vnucov
ivně
intenz
te
odmíte
slušně
, že
nohu!
e
zlomít
si
a at
zlá
aby za Vámi pokřikovala, že jste
Přeji Vám hodně úspěchů ve Vašem nelehkém snažení
J. Marková
ce prosím
Děkujeme za upozornění, všechny stížnos ti na pražské prodej
Vosáhlová
p.
039,
608259
Tel.
ulici.
ické
v Řezn
y
výdejn
do
te
směřuj
30
Vidíte
rozdíl?
Plocha států na této mapě
odpovídá skutečné rozloze.
Plocha států vyjadřuje
počty zemřelých kojenců
za rok v jednotlivých
zemích a regionech.
Praha
V roce 2006 zemřelo na světě
6,6 milionu kojenců. To je více než
FREEZING – Přijďte na chvíli “ztuhnout “ a podpořit
kampaň Česko proti chudobě – 24. 10. sraz dobrovolníků:
14:30 Jungmanovo nám. a 16:00 Arbesovo nám.
Africe umírá na nemoci, které dnes umíme běžně léčit.
Výstava “Pokřivená zrcadla světa?” 20. 10. –18. 11.
Vstupní hala Mahenovy knihovny na Kobližné 4
Vernisáž 20. 10. v 17:00
22.10. Pouliční happening od 14:00 na náměstí Svobody
celkový počet dětí mladších jednoho roku
žijících v celé EU. Každý desátý kojenec v subsaharské
Pomozte to změnit. www.ceskoprotichudobe.cz
Akce v rámci kampaně probíhají i v dalších městech.
Společnost pro
Fair Trade
Tiráž
Kodex prodejce
Časopis Nový Prostor vychází od prosince roku 1999. Občanské sdružení Nový Prostor
je nezisková organizace, která pomáhá lidem bez přístřeší v krizové životní situaci.
Pomocí pouličního prodeje čtrnáctideníku nabízí lidem v tísni možnost získat základní
prostředky. Redakce uvítá jakékoliv Vaše příspěvky a připomínky. Nevyžádané rukopisy
a fotografie nevracíme, prosíme, neposílejte originály. Publikujeme pouze původní
práce, publikované textové zprávy jsou bez korektur.
Adresa redakce: Nový Prostor, Vyšehradská 27/423, Praha – Nové Město,
128 00 , tel.: 220 199 301-2, fax.: 220 877 375, e-mail: [email protected]
koncept: Robert Sztarovics, šéfredaktor: Alexandr Budka, redakce: Martina
Křížková, Andrea Novotná, Zuzana Brodilová, korektury: Silvie Kratochvílová,
grafik: Štěpán Bartošek, regiony a obchod: Kristýna Srpová, tel. 773 153 381,
inzerce a marketing: [email protected], 220 199 303
Adresy distribucí: Praha – Řeznická 14, Praha 1 – Nové město, tel.: 222 233 309,
Dagmar Kocmánková (ředitelka) tel.: 608 150 553 ([email protected]), Alena Vosáhlová
([email protected]) tel.:608 259 039, Brno – Pekařská 18, 602 00, Gabriela Hrozinová, tel.:
776 782 468, 545 217 297 ([email protected]), Hradec Králové – Azylový dům Matky
Terezy, U Mostku 472/5, 503 41, Petr Macl, tel.: 777 299 525 ([email protected]), Ostrava
– Azylový dům pro muže – budova „B“, Lidická 54, Ostrava – Vítkovice, 700 30, Petr Jícha,
tel.: 776 020 914 ([email protected]), Plzeň – Diecézní Charita, Krizová služba, Cukrovarská 16,
301 00, Jan Jung, tel.: 777 786 642 ([email protected]), Olomouc – Charita Olomouc, Marek Grunt,
tel.: +420728188184, ([email protected]), Pardubice – SKP centrum Portus, Milena Dostálová,
tel.: +420464629249 ([email protected]), Uh. Hradiště – AD. Sv. Vincence, Na Hradbách
700, Staré Město, 686 03, tel.: 572 542 988, České Budějovice – Charita ČB, AD pro muže, Riegrova 32,
Václav Kučera, tel.: 387 315 388
Představenstvo o. s. Nový Prostor: Robert Sztarovics, Dagmar Kocmánková
Občanské sdružení Nový Prostor je členem International Network of Streetpapers a projektu No Borders.
Registrace: MKČR 8342, ISSN 1213-1911
Tisk: Europrint a. s.
Názory autorů nemusí vyjadřovat stanovisko redakce.
Ministerstvo práce
a sociálních věcí ČR
Brno
Středisko kresťanské
pomoci Pardubice
Prodejce Nového Prostoru nesmí:
1. Prodávat mimo místo jemu přidělené a uvedené na jeho průkazu.
2. Být po dobu prodeje pod vlivem alkoholu nebo jiných drog.
3. Používat vulgárních výrazů, nadávek, rasistických, sexistických či jinak
společensky nepřípustných obratů ve styku s veřejností, ostatními prodejci
nebo pracovníky výdejny.
4. Obtěžovat při prodeji kolemjdoucí a zdržovat je proti jejich vůli
nebo zdržovat dopravu.
5.Žebrat nebo jiným nepovoleným způsobem požadovat od lidí peníze, pokud má na
sobě viditelně průkaz prodejce.
6. Slovně či fyzicky napadat jiného prodejce časopisu a nutit ho, aby opustil své
prodejní místo.
7. Prodávat časopis na cizím soukromém pozemku či prostoru.
8. Páchat kriminální činnost nebo takovéto činnosti napomáhat, zvláště je-li viditelně
označen průkazem prodejce časopisu Nový Prostor nebo má-li s sebou časopisy.
9.Prodávat časopisy neregistrovaným, neoznačeným nebo vyloučeným prodejcům.
10. Nesprávně vracet zpět z částky přijaté od kupujícího.
11. Požadovat od kupujícího víc, než je oficiální cena časopisu.
12. Prodávat jiné zboží než časopisy.
13. Prodávat bez průkazu, který je opatřen jeho registračním číslem a fotografií
a který musí nosit na viditelném místě.
14. Poškozovat dobré jméno časopisu a společnosti Nový Prostor.
Prodejcem Nového Prostoru se může stát každý, kdo písemně potvrdí, že je
starší 16 let, je v sociální nouzi a zaváže se dodržovat Kodex prodejce. Tento
kodex je stejný ve všech časopisech sdružených v INSP – mezinárodní organizaci
zastřešující pouliční časopisy z celého světa.
Stížnosti na prodejce v Praze
prosíme telefonujte na 608 259 039,
Alena Vosáhlová
V Brně na 776 782 468, Gábina
Hrozinová
Sbírkový účet je od
21. 3. 2008 obnoven.
Číslo účtu: 1061013598/5500
Mniši dalajlamova kláštera Tašilhunpo v Praze
ve dnech 20. - 25. října 2008
20. 10. pondělí
12:00
- 18:00
15:00
25. 10. sobota
Tvorba pískové mandaly / Výstava fotografií
Novoměstská radnice (vstupné 50,-)
10:00
- 15:00
Konference o Tibetu
Právnická fakulta Univerzity Karlovy,
nám. Curieových 7, P-1
21. 10. úterý
15:00
23. 10. čtvrtek
15:00
- 18:00
18:30
Čham - rituální tanec v maskách
Novoměstská radnice
(vstupné 140,- včetně semináře)*
19:00
- 21:00
Meditace a Buddhovo učení
Buddhistické centrum Lotus, Dlouhá 2, P-1
(vstupné 100,-)
20:30
Seminář o Čhamu - Novoměstská radnice
24. 10. pátek
10:00
- 17:00
22. 10. středa
10:00
- 18:00
20:00
Rituální zpěvy, modlitby, moderovaná debata
Kostel Nejsv. Salvátora, Křižovnické nám. 2, P-1
10:00
- 17:00
18:00
Diskuze s Amnesty International
o Tibetu a pančhenlamovi / Mnišské zpěvy
Rybanaruby, Mánesova 87, P-2
(u nám. Jiřího z Poděbrad)
www.mnisivpraze.cz
- 17:00
19:00
Rozmetení mandaly, obřadní ceremonie
a procesí k Vltavě
Čham - rituální tanec v maskách
La Fabrika, Komunardů 30, P-7
(vstupné 180,-)*
*Vstupenky na Čham
Novoměstská radnice, Karlovo nám. 1, P-2
– zde předprodej od 1.10. (út-ne 10-18h)
La Fabrika: rezervace přes el. formulář na www.lafabrika.cz
Změny programu vyhrazeny

reportáž: rozhovor

Transkript

Podobné dokumenty

Radniční noviny

News 04_09.indb 1 12.3.2009 15:36:44

www.KaratSoftware.com KARAT Konference 2013 Spojení pevné

Mies-en-scčne Ákos Moravánszky

ti_Fresh_Film_Fest2013_TK (1)

Zde - Poradna pro občanství, občanská a lidská práva

Přehled činnosti Oldřicha Vlasáka za období listopad 2004

prezentaci - Gymnastika Chodov

Gamebook Mafie

ROOMER www.roomer.cz

Doba Seniorů 3/2013

LISTY Z AURA-PONTU 3/2004

Člověk musí nejdřív skočit, Naďa JOHANISOVÁ

Vztah filmu a fotografie ve 20.století

1 MaPA_OBSAH - Palác Akropolis

Blízká setkání s realitou/M. Konáš

Program a plakát ke stažení: pdf

DOBA SE MĚNÍ, KVĚTINY ZŮSTÁVAJÍ

OPTIMALIZACE ŘÍZENÍ SPOLEČNOSTI VE FIRMĚ TKS spol. s r.o.

Výroční zpráva 2006

Hamlet

Jak se dožít 120 let podle Bragga