Cvičení 1 - Reinhard Lier
Transkript
Z otevřenosti vyrůstá láska Seminář pro úspěšné mezilidské a partnerské vztahy „SVÉPOMOCÍ“ vypracoval a seminářem provádí Reinhard Lier, léčitel Podklady k semináři ve verzi 2.2 /2008 vydány „Společností k léčení mezilidských vztahů“ (gGHMBmbH) ℅ R. Lier, Graf-Lennart-Bernadotte-Str. 3, D-88131 Lindau Láska je stavem bytí. Sex je energie. Láska je moudrá, sex je slepý. Když porozumíme pravé podstatě lásky a sexu, nebudou již existovat konflikty a zmatky. Nisargadatta Maharaj (JÁ JSEM, 1.svazek) Když se znali osm let (a dá se říci, že se znali dobře), ztratila se jim najednou láska. Jako jiným lidem klobouk nebo hůl. Byli smutní, chovali se vesele, zkoušeli se políbit jakoby se nic nedělo, a hleděli na sebe a nevěděli dál. Pak ona plakala a on vedle postával. Z okna mohli mávat lodím, on řekl, že už je čtvrt na pět, a čas si zajít někam na kávu. Vedle někdo cvičil na klavír. Šli do nejmenší kavárny ve městě, a míchali si své kávy. Večer tam stále ještě seděli. Seděli sami a neřekli ani slovo, a prostě to nemohli pochopit. Erich Kästner 1 Obsah K práci s těmito podklady ............................................................................... 3 1 Hledání lásky........................................................................................... 5 2 Ego a JÁ ................................................................................................. 7 Cvičení 1: Čtyři otázky .................................................................................. 9 Cvičení 2: Upřímné vnímání vlastního dramatu ............................................... 10 3 Cesta z dramatu..................................................................................... 11 4 Systém mysli ega................................................................................... 13 5 Jde o tvé rozhodnutí: Noční můra ega nebo šťastný sen JÁ........................... 15 6 Kdo myslíš, že jsi? .................................................................................. 18 7 Štěstí je tam, kde nejsem já.................................................................... 20 Cvičení3: Dívám se bez hodnocení................................................................ 21 8 Neuronové přepojení............................................................................... 22 9 Život je velká show – Truman Show.......................................................... 23 10 Siddharta na cestě k Buddhovi................................................................. 26 Cvičení 4: Vidím stále jen sám sebe a odpouštím si......................................... 29 Cvičení 5: Kontrolní otázka.......................................................................... 30 11 Ego se ukazuje především v partnerství..................................................... 31 12 Překonání mlčení.................................................................................... 33 Cvičení 6: 90-minutová rozmluva ................................................................. 34 13 Účast a oddanost: poskytuji ti, takovému jaký jsi, uvnitř sebe prostor........... 37 Cvičení 7: Vnitřní klidný postoj při partnerově útoku........................................ 38 Cvičení 8: Rozpuštění identifikace ................................................................. 39 14 Hooponopono-Proces .............................................................................. 40 Cvičení 9: Hooponopono-Proces: Čtyři kroky k proměně.................................. 42 15 Základní konflikt: strach, vina a nenávist................................................... 43 16 Hra světa: Uchopit, držet, pustit ........................................................... 49 17 Můj svět – 100% moje projekce! .......................................................... 55 Cvičení 10: Rozpuštění projekce ................................................................... 59 18 Odpuštění: překonání odporu................................................................... 60 19 Ego, JÁ a sexualita................................................................................. 61 Cvičení11: Objekt a prostor......................................................................... 63 20 O hodnotě samoty .................................................................................. 64 21 Nouzová opatření................................................................................... 65 22 Pasti ega ............................................................................................... 68 23 Jsme opravdu poblouznění?..................................................................... 76 24 Co partnerství ztěžuje a znemožňuje ......................................................... 79 Cvičení12: Dívám se do oka věčnosti............................................................ 80 25 Systemický pohled: Rodinné konstelace..................................................... 81 Cvičení13: Úklid životního prostoru a prostoru pro bydlení............................... 84 26 Několik základních rad pro dobrý zdravotní stav.......................................... 86 Cvičení14: Uvědomuji si, že sním ................................................................. 88 27 Jiná cesta.............................................................................................. 89 Použitá literatura .................................................................................... 90 Citáty................................................................................................... 90 Doporučené filmy ................................................................................... 91 O autorovi............................................................................................. 91 2 K práci s těmito podklady Následující informace byly vydány v rámci „Společnosti k léčení mezilidských vztahů s.r.o.“ (GHMBmbH). Tento duchovní odkaz považuji za tak důležitý, že bych jej rád dal všem zájemcům zdarma k dispozici. Svět hoří – tvůj i můj, a projevuje se to hodně často právě v partnerských vztazích. Léčivé jednání se odehrává pouze v našem nitru, protože tam leží vlastní problém. Všechny problémy lidstva lze zredukovat na jeden problém, a existuje také jen jedno opravdové řešení pro tento jeden problém. Následující text je ve své podstatě založen na „KURZU ZÁZRAKŮ“, převzal a odvodil jsem toto duchovní cestu v souvislosti s partnerstvím, a přesto daleko přesahuje přes hranice oblasti párových vztahů. Tento text tě pomocí mnohých příkladů a několika cvičení přivede k ohnisku dění: k tvému duchu. Tam se odehrává boj, který si začíná uvědomovat stále více lidí, a jen tam se nám může dostat léčení. Stáhl jsi si podklady ve verzi 2.2, od někoho jsi je dostal nebo ti byly zaslány ve vázaném vydání. Jsou záměrně vytvořeny pro vytisknutí až na jeden obraz na straně 91 bez fotek. Prosím podívej se na mých webových stránkách pod www.lier.de , jestli již neexistuje nová přepracovaná verze, kterou si můžeš také zdarma stáhnout. Zabýváš s tímto tématem, protože cítíš, že něco ve tvém životě není úplně v pořádku. Je tam možná nějaká bolest, setkáváš se opakovaně s bolestnými zápletkami v mezilidských vztazích. Zvu Tě k otevřenosti, která pramení z odvahy se kriticky podívat na svůj život. Chceme to udělat s úctou a s láskou, protože nikdy nemůže jít o to, abychom hledali „viníky“, když chceme opravdu nalézt mír. Postup: Budeš si číst kapitoly tohoto semináře a v mezičase dělat praktická cvičení. Informace, které zde dostaneš, budou vyvolávat reakce – možná také silný odpor. Právě pak je velice důležité, aby ses na tyto reakce díval velice vědomě a se soucitem, aby (opět) nedošlo k útěku před horkým ohniskem léčebného procesu. Pokračování: Když si budeš chtít prohloubit zde uvedené informace a cvičení, doporučuji ti účast na jednodenním semináři „Offenheit läßt Liebe wachsen-Z otevřenosti vyrůstá láska“. Budeme zde provádět několik dalších praktických cvičení, částečně formou krátkých konstelací, a věnovat se naskytujícím se otázkám. Tento seminář v současné době nabízím v Lindau v jižním Bavorsku, může se ale uskutečnit i na jiných místech, pokud se sejde dostatek zájemců. Jsem tvým bratrem na cestě k osvobození. Ve svém duchu jsi vytvořil setkání se mnou a já jsem se rozhodl pro setkání s tebou ve svém duchu na vyšší úrovni. Setkání je cenné, protože může a možná i má sloužit tvému a mému osvobození. Protože tvá cesta je i ta má, existuje jen jedna. 3 Slova jsou symboly symbolů. Pokoušejí se popsat něco, co lze vlastně pouze zažít. Do jisté míry mají tedy slova vést k vědomému zažití a k nalezení jasnosti při náhledu na věci. Proto se prosím nenech rušit některými slovy jako např. „Bůh“. Můžeš jej nahradit slovem Láska nebo Světlo, tak, aby ti to vyhovovalo. Když budu mluvit o božském BYTÍ, o BOHU, o JEHO LÁSCE, popisuji tyto výrazy skoro vždy velkými písmeny, protože tím chci jasně zdůraznit tuto nejvyšší „úroveň“ jako TO NEJVYŠŠÍ. Tím myslím i to pravé JÁ, což je DUCHEM z BOŽSKÉHO DUCHA – na rozdíl od falešného Já, egem, které s BOŽSKÝM BYTÍM nemá nic společného. Mám radost, že jsem s tebou na cestě k osvobozující LÁSCE. Protože tvá cesta je má cesta. Čeho dosáhneš ty, bude dobré i pro mě, a opačně. Reinhard Lier Maharaj: Musíte být opravdoví, s cílem před očima, opravdu zaujatí. Musíte být plni dobré vůle vůči Vám samým. Otázka: Již jsem sebestředný. Maharaj: Nejste. Bez přestání se ničíte tím, že sloužíte divným bohům. Jen buďte klidně sebestřední – správným způsobem. Přejte si pro sebe to nejlepší, pracujte na tom, co je pro Vás dobré. Zničte všechno, co leží na cestě mezi Vámi a blažeností.Buďte vším, milujte všechno, buďte šťastným, dělejte šťastným. Žádná blaženost není větší. (N. Maharaj; JÁ JSEM, 1.svazek; strana 49-50) (Haiku-verš) Žák měl těžké sny. Odpuštění ozářilo jeho ducha. Osvobození. Otázka: Co je to láska? Maharaj: Když přestane existovat pocit oddělenosti a rozdílnosti, pak to můžete nazvat láskou. Otázka: Proč přikládáme lásce mezi mužem a ženou tolik důležitosti? Maharaj: Protože ve velké míře obsahuje prvek blaženosti. (N. Maharaj; JÁ JSEM, 1.svazek; str. 47-48) Kdo zpochybňuje svou starou, bolestnou cestu, ten učinil první krok k duchovní otevřenosti. Je to základní krok k tomu, aby mohl k sobě pozvat DUCHA léčení. Potom už potřebuje pouze vytrvalost a důvěru. Poznámka: V těchto podkladech představené myšlenky jsou osobním názorem, interpretací a osobním chápáním autora, nikoli vlastníků práv Kurzu zázraků®. 4 1. Hledání lásky Svět, ve kterém žijeme, je založen na principu oddělenosti, duality,která se projevuje v protikladech: horký a studený, den a noc, výdech a nádech, mládí a stáří, muž a žena. Tato oddělenost tvoří základ pro takřka nesnesitelnou bolest a s ní spojenou touhou po překonání oddělenosti: touha po splynutí a jednotě. Jestli jsme schopni tuto bolest již vnímat velice vědomě, nebo jestli se nám daří ji šikovně zakrývat, nehraje žádnou velkou roli, protože v hloubi duše každého člověka číhá strach před faktem oddělenosti a nesnesitelnost tohoto rozštěpení, které tvoří klíčový konflikt našeho lidského osudu. Tato bolest se projevuje v celé škále našich pocitů: od strachu, bezmocnosti a ochromení přes pocity smutku, viny a vzteku až k čisté nenávisti. A tak hledáme překonání oddělenosti hlavně v partnerských vztazích, což nutně vede k velice vysokému očekávání štěstí. Po fázi zamilovanosti, která průměrně trvá 90 dní, se v rostoucí míře dostavuje vystřízlivění: To, co jsem hledal, jsem vlastně nedostal. Trvalé štěstí se nějak nechce dostavit, výšiny opojení vystřídala údolí bolesti. I ten zpočátku nejkrásnější sex mě přivádí k určité hranici, kterou už nelze tak lehce překročit. Zase jednou sedím v pasti. Zmocňuje se mne zklamání. Co se stalo, proč jsem nedošel k cíli? Čím jsem se nechal oklamat? Jinými slovy: šel jsem si zaplavat do krytého bazénu a očekával jsem hodně vody s pohledem na moře a na západ slunce. Ale to mi nikdo nesliboval. Hojnost moře nelze touto cestou dosáhnout. Nač potom vlastně partnerství? V čem spočívá to nedorozumění a jak ho lze vyřešit? Zrození ega Víra v oddělenost způsobuje zrození ega: falešného Já. Představa o víře v rozdělení podmětu a předmětu – subjektu a objektu, pozorovatele a pozorovaného, vytvořila světy, které se zrealizovaly až do našeho materiálního univerza, z toho můžeme vycházet na základě teoretické kvantové fyziky. Zažíváme zde na zemi a také na takzvaném „onom světě“, ryze duševním světě (který je obecně chápán jako svět zesnulých) výhradně projekci našeho vlastního rozštěpeného ducha, jehož odraz najdeme v matérii v mozku (s oběma jeho rozštěpenými půlkami!) jako hard disk (a mluvíme většinou o rozumu). Duch funguje přes tento „hard disk-mozek“, není na něm však závislý. Existuje i po fyzické smrti těla, a je třeba ho chápat vždy jako něco mimo tělo. Pomocí ducha se rodí a hýbou síly myšlenek: představy, které když jsou emociálně nabité, tak můžou vytvářet celá univerza, takže třeba i partnerství. Veškeré tvoření začíná myšlenkami. A tyto myšlenky, které se pohybují uvnitř nás a které projektujeme ven – a které se potom splní neboli materializují – ovlivňují zpětně našeho ducha. Neexistují neutrální myšlenky. V každé myšlence vždy kmitá také jedna základní kvalita, ať už je sebemenší: směrem k LÁSCE, spojení, jednotě nebo směrem k rozdělení, rozchodu, válce. Každá myšlenka, kterou v sobě živíme, představuje také rozhodnutí, kterým směrem se chceme ubírat, kde a jak chceme žít. 5 Identifikujeme se se svými myšlenkami a emocemi a se světem, který z toho vzniká, a vytváříme tímto způsobem to, co Eckhart Tolle nazývá emoční tělo. Myslíme si, že tím jsme my. To je ten fundamentální omyl, který nás vede k utrpení, že se považujeme za své vlastní stvoření. Domníváme se, že jsme tělem, a máme strach před nemocí, stářím a smrtí. Domníváme se, že jsme domem a majetkem, a máme strach, že vše ztratíme. Také partner, kterého momentálně mám, tak odpovídá mé vnitřní kreaci, a naopak i on nebo ona si mě vybral nebo vybrala podle svých vnitřních představ. Každý se objeví na úrovni lidského vnímání ve světě toho druhého ve tvaru člověka nebo ega. Toto je však možné pouze na základě rozdělení, protože když „já vidím tebe“, musí mezi námi něco být, co nejsi ani ty ani já: rozdělující prostor. Celý tento postup je založen na subjektivním vnímání, které však, protože spočívá na oddělení, samo v sobě představuje iluzi. Vlastní REALITA, která s touto iluzí nemá nic společného, je natolik jiná, že nejsme schopni ji s pomocí našeho rozštěpeného ducha pojmout. Moderní kvantová fyzika stále znovu připomíná fakt, že vše souvisí se vším a že věci se mají úplně jinak, než jsme si doposud představovali. Prostor a tím i svět těles v prostoru stejně jako čas nejsou pevné konstantní veličiny, a my k tomu můžeme rovnou dodat: prostor a čas inscenoval rozštěpený duch. Fenomény jako zážitky „Deja-vu“, tj. že si v přítomnosti „rozvzpomenu“ na situace z právě se odehrávající budoucnosti, ještě před tím, než se to opravdu stane, iritují lineárně fungujícího ducha. Také budoucnost předpovídající sny a jiné formy jasnovidnosti nám ukazují, že je vše pouze otázkou rozšíření vědomí. Proč si vlastně vzpomínáme na naší minulost a ne také na naši budoucnost, když se, viděno z vyšší úrovně, děje všechno současně, a viděno z ještě vyšší úrovně, je všechno pouhým snem? Ale zpět k zrození ega, osobě, za kterou se pokládáme. Je zajímavé, že se objevuje také v našich snech, které nás v noci trápí nebo těší. Je tam stále nějaké Já, které zažívá (promítá) různá dobrodružství. Tyto noční můry zažíváme většinou jako naprosto reálné. Kdyby nás např. ve snu upozornil dobrý přítel, že je to jen sen, tak bychom se asi nazlobeně drželi té subjektivně zažívané skutečnosti. V jasnovidných snech však spící ví, že se mu vše zdá, a může sen kdykoli pomocí své vůle ovlivnit nebo ukončit. Otázka ohledně našeho pozemského života nyní zní: jak skutečná je tato skutečnost tam venku, tento partner například, který mi prostě nechce rozumět a kvůli kterému já tolik trpím? Existuje vůbec něco „tam venku“, nebo je to všechno uvnitř, a je pak uvnitř a venku vlastně to samé? A jaké možnosti jednání z toho pro mne vyplývají? 6 2. Ego a JÁ Mnohé vztahy se časem promění v vzájemné omezování, v emoční vězení. Základní konflikt každého partnerství vyplývá ze subjektivně zažívané skutečnosti, že dvě ega (dvě emoční těla) pociťují silnou vzájemnou přitažlivost. Tyto dvě ega však nejsou jen ega, protože každý se vlastně potkává vždy jen sám se sebou na úrovni pravého JÁ. My jsme tím JÁ. Existuje jen jedno, toto věčné celistvé BYTÍ, z jehož tvořitelského impulsu vzešli božští synové a dcery. Avšak tito synové a dcery usnuli hlubokým spánkem a zdá se jim, že jsou od sebe odděleni. Tato oddělenost je ta noční můra všech lidí a vytváří hluboký základní pocit viny, strachu a nenávisti. Nenávist se projevuje jako sebe-nenávist a jako nenávist promítaná na nějaké TY. Když například bije otec svého syna, tak tím vlastně vyjadřuje nenávist vůči sobě samému. Bije takzvaně své vlastní vnitřní dítě, nemůže to vydržet sám se sebou. Promítnutím nenávisti na svého syna se mu dočasně zdánlivě uleví, později ho však trápí pocity viny, což vede k další sebe-nenávisti a projektované nenávisti. Tímto spirála násilí nebere konce, a můžeme tento proces sledovat koneckonců v konfliktech všude na světě. Není v tom rozdíl, jestli tato nenávist vyústí uvnitř rodiny nebo mezi národy. V člověku, kterého postihne amok, jak ho velice výstižně ztvárnil Michael Douglas ve filmu „Falling down“, se projeví celá ničivá síla emočního těla, která je potenciálńě uvnitř nás všech. Ego si však velice dobře umí poradit s tím, jak tyto stinné stránky od sebe odvrátit a přesunout pomocí projekce jako útok na druhého člověka. Útok na jiného člověka a na svět, i když ve své nejlehčí formě jako zlost a zloba, je základním stavem ega. JÁ je dokonalý, sjednocený duch, je to DUCH z BOŽÍHO DUCHA. Jen jedna část mého ducha začala snít sen tohoto světa. Je to ta část, která se ztotožnila s principem oddělenosti a tím vytvořila ego. Mimo ego a JÁ je tu třetí instance, která neustále činí rozhodnutí, následně nazývaná Pozorovatel nebo Rozhodovatel. Může jednat velice nevědomě a jakoby na základě reflexů. Pokud vědomě trénujeme jeho schopnost pozorovat, může se z něj stát velice prospěšná instance. Vědomé rozhodnutí je založeno na vědomém, střízlivém pozorování, které jasně rozpozná, co slouží lásce a co ne. Tento Rozhodovatel působí jako symbol uvnitř naší noční můry, aby nás osvobodil od identifikace s obětí: přebíráme plnou zodpovědnost za námi vytvořený svět a začínáme se rozhodovat pro léčení. Rozhodnutí v nás odstraní pocit oddělenosti. Toto rozhodnutí je akt vůle a znázorňuje náš vlastní spirituální výkon na cestě k osvobození. Vykonání léčení je však dar a milost. Na počátku naší nové cesty stojí otázky nebo rozhodnutí jako tyto: Na co zaměřím své vědomí? Chci se podřídit Egu nebo JÁ? Následuji zákony ega, iluzi světa, nebo chci žít ze síly DUCHA a vyměnit noční můru za krásný sen? 7 Tato grafika znázorňuje vztah mezi egem, JÁ a Rozhodovatelem/Pozorovatelem a také mezi noční můrou a krásným snem. Takto se stává i romantická láska objektem dychtivosti, k ideálu, za kterým se skoro všichni lidé stále znovu honí. Romantické seriály v televize žijí z věčného lidského hledání a nenaplnění. Stále nemůžou přijít na to, že partnerství má smysl jen v růstu, abychom se v druhém našli a pomocí sjednoceného DUCHA osvobodili. Protože osvobození se děje jen vzájemně. V každém lidském vztahu, tedy nejen ve vztazích partnerských, spočívá potenciál osvobození, dokonce a právě ve vztahu pachatele a oběti, protože partneři jsou vždy obojím najednou, zrcadlí se jeden druhému a zoufale hledají východ z tohoto zrcadlového bludiště. Zkrátka řečeno: Ustrneme-li na úrovni ega, končí to vždy válkou – válkou rozchodů, abychom se mohli hned vrhnout do nového dramatu. 8 Cvičení 1: Čtyři otázky Nejdříve si uvědom, co je momentálně Tvůj hlavní problém v životě. Máš-li více témat, vyber to, které Tě nejvíce trápí. Možná je to chybějící partnerství, nebo zdánlivě nepravý partner, může to být cokoli. Odpověz na čtyři následující otázky pokud možno spontánně a v daném pořadí, bez dlouhého přemýšlení, a napiš odpovědi do volných políček. Potom na sebe nech všechno působit. 1. V čem spočívá výhoda Tvé nynější problematické situace? Odpověď: 2. V čem spočívá nevýhoda Tvé nynější problematické situace? Odpověď: 3. V čem by spočívala výhoda pozitivní změny tvé situace, kdyby došlo k řešení? Odpověď: 4. V čem by spočívala nevýhoda pozitivní změny, řešení? Odpověď: 9 Cvičení 2: Upřímné vnímání vlastního dramatu Na pár minut se ztiš a pozoruj, jaké pocity a myšlenky na téma partnerství se v Tobě vynořují. Uvědomuj si napětí, touhu, romantické představy, hlad a zklamání, které se většinou rychle projevuje na myšlenkových monolozích na téma partnerství („Potřebuji partnera, správného partnera, nemůžu žít bez jiného člověka, člověk není stvořen k tomu, aby žil sám…“). Vnímej tu nucenost, která je za všemi těmito myšlenkami. Obzvlášť u tématu sex/ erotika nemáme my sex, ale má on nás. Buď k sobě upřímný, když jde o tuto nesvobodu, toto otroctví, protože nemá s láskou, kterou vlastně hledáš, nic společného. V četných rozhovorech se svými žáky upozorňoval Nisargadatta Maharaj stále znovu na tichého pozorovatele. Uvědomění si tohoto pozorovatele představuje velkou pomoc na cestě k vnitřnímu míru. Tady lze najít dveře, které vedou k mému pravému JÁ a BYTÍ. Mohu se rozhodnout pro vědomí a oddělit se tím od identifikace s poblouzněním světa. Přesně tam začíná ten mír, který hledám. Skrze své rozhodnutí vyzývám DUCHA BOŽÍHO, aby nechal uvnitř mě zářit mou pravou podstatu. Důležitá je má otevřenost a mé rozhodnutí. V každém okamžiku, ve věčném TEĎ. Vaše tělo se objevuje ve vaší mysli a vaše mysl je obsahem vašeho vědomí. Vy jste tím nehybným pozorovatelem proudu vědomí, který se nepřetržitě mění, bez toho aby se jakýmkoli způsobem změnil. Vaše vlastní neměnnost je tak očividná, že ji nevnímáte. N. Maharaj, JÁ JSEM, 2.svazek; str. 199) Je třeba, abychom pochopili, že hledání reality nebo Boha nebo Gurua a hledání sebe je totéž. Když najdeme jedno, našli jsme vše. Když už nerozlišujete „Já jsem“ a „Bůh je“ ve Vašem myšlení, tak se stane něco, a Vy budete bez nejmenší pochybnosti vědět, že Bůh existuje, protože existujete Vy a Vy existujete, protože existuje Bůh. Ti dva jsou jedno. N. Maharaj, JÁ JSEM, 1.svazek; str. 121-122) Poslední velké dobrodružství není výstup na Mount-Everest, také to není pěší pochod napříč Saharou nebo let v Challanger kolem země. Je to párový vztah – setkání se sebou samým. . 10 3. Cesta z dramatu Když mi bylo asi pět let a hrál jsem si s kamarády, stalo se něco z dnešního hlediska naprosto rozhodujícího: Při našem divokém dovádění jsem se zase jednou zranil a plakal jsem velice žalostně. Už zase se to stalo, už zase jsem zažíval bolest a nebyl jsem schopen skrýt své zoufalství. Každý den se něco nepodaří, zjistil jsem. Bude to tak už vždycky, budu muset každý den svého života plakat, ptal jsem se sám sebe. – Ano, každý den! Jen jsem se později naučil, jak svou bolest a starost potlačovat a neplakat bez zábran jako malé dítě. Musel jsem se jako všichni ostatní naučit fungovat a zacházet se svou bolestí. My všichni trpíme, zažíváme denně duševní nebo i tělesnou bolest. Je to výkřik našeho snícího ducha, a když ho budeme brát vážně, začneme zpochybňovat samozřejmost lidského utrpení. Pouze pokud jsme ten problém, kvůli kterému trpíme, opravdu pochopili, je tu naděje, že budeme moci jít cestou k řešení a v hlubším slova smyslu i k osvobození. Když však uvízneme v projekci viny na partnera, budeme se stále hlouběji nořit do bažiny trýznivých pocitů. Vzdání se projekce (odmítnuté zodpovědnosti za vlastní utrpení) je tím zásadním krokem. Základem pro přijetí pomoci je také připuštění si vlastní bezmoci – kapitulace ega: Sám to nezvládnu a tak se obracím na nejvyšší instanci v sobě: léčivého DUCHA, od kterého jsem oddělen. Protože DUCH je odpovědí na všechny otázky a problémy. Vnitřní ZDROJ dokáže vše změnit a pomoci, potřebuje k tomu však naší upřímnost a odhodlání. Většina lidí si vůbec neuvědomuje, jak hluboce zabředlí jsou v bídě, protože si na to lze časem zvyknout a stane se z toho úplně normální poblouznění, které přebíjíme honem za objekty, které nás „zaručeně“ učiní šťastnými. Psychologie mluví v této souvislosti o odporu k rozeznání vlastní situace a o „ventilu“ proti vnitřnímu přetlaku, o procesu závislosti jako strategii potlačování. Kdo je uvězněn za mřížemi svého ega – a kdo z nás není? – ten žije z 90% v odmítání pravdy. Člověk potom stále ještě věří, že ve své bídě najde někde nějaké štěstí: Přece to musí být nějakým způsobem možné, na tomto světě a z tohoto světa načerpat trochu štěstí… Nevidí, že tímto způsobem je to nemožné, protože tento materiální svět je založen na čisté agresi. Udržujeme naše těla při životě na úkor jiných živých organizmů, které proto musejí zemřít, i když je to pouze zrnko obilí nebo lístek salátu. Uděláme pouhý krok a už umírají nějaké mikroorganizmy. Jezdíme autem a otravujeme tím naše životní prostředí i nás samotné. Kupujeme levné zboží a přesouváme tím pracovní místa do Číny, čímž u nás přibývá nezaměstnaných. Vždy vyhráváme pouze na úkor druhých, naše štěstí je založeno na neštěstí druhých. Vítězové na prvních třech olympijských stupíncích můžou existovat pouze protože existuje nesčetně poražených. Toto je princip štěstí poblouzněného pozemského života, který je založen na principu boje, strachu, viny a nenávisti. Uvnitř tohoto poblouzněného světa neexistuje žádné řešení, žádný mír a žádné štěstí. Dokud nám bude chybět spojení s REALITOU, s DUCHEM, budeme žít v bídě zlého snu. Párový vztah je jedno z typických jevišť, kde to „úplně normální poblouznění“ vyplouvá na povrch nejjasněji. Cesta k uzdravení vztahu je vždy cestou uzdravení 11 vlastního Ducha, té části, kterou okupuje zběsilost ega. Tato cesta se skládá ze dvou částí: Zaprvé jde o zaměření pozornosti do svého nitra, konečně docílit míru sám se sebou, se svým nitrem, a v tomto vlastním míru setrvat, tedy nic od partnera neočekávat. Právě tlak očekávání, kterým svého partnera dusíme („Ty mě přece musíš učinit šťastnou a celistvou!“) představuje značnou část „cesty hrůzy“ v partnerství. Stále znovu doporučuji párům v krizi, vzdát se všech očekávání a přesunout svou pozornost do svého nitra: co se odehrává v mých myšlenkách a pocitech, jaké poblouznění to burácí ve mně? Jsem vůbec ochoten zabývat se svým vnitřkem, který se koneckonců jen zrcadlí ve vnějším světě? Zadruhé jde o novou upřímnost vůči partnerovi. Zde hraje centrální roli pozorné naslouchání partnerovi a upřímné sdílení vlastních pocitů, tak jak to je v rozhovoru praktikováno podle Lukase Moellera. V rámci 90ti-minutového rozhovoru jednou týdně se provádí určitý rituál, který pomáhá k hlubokému vyjasnění a vyčištění ducha. Každý mluví pouze o sobě, protože výrokům o partnerovi je nutno se vyvarovat. Takto zabráníme hře projekce. Tím, že náhled do svého nitra sdělujeme partnerovi statečně a otevřeně, spustí se i při naslouchání hluboký proces. Oba partneři se tímto způsobem skrze hluboké pochopení navzájem podporují a dochází k vzájemnému léčení. Později se k tomu vrátíme. Vnitřní soustředění lze také podporovat dvěma ložnicemi. Je to oblíbená iluze věřit, že oddělení lze přemoci co největší tělesnou blízkostí. Oddělenost je duševní problém, tělesná úroveň je pouze vykonávající orgán a sama o sobě nedělá nic. V nemocném duchu se odehrávají všechny formy útoků na partnera, na sebe samého a tím i na Boha, a jen zde lze dosáhnout opravdového léčení. Dvě ložnice tedy slouží k soustředění a nahlédnutí do vlastního nitra, protože tělesný svět příliš lehce odvádí naší pozornost od vlastního dění. Jeden zenový mistr byl tázán, proč vidí věci tak jasně. Odpověděl: „Zavřu oči.“ Otázka: Proč existuje v lásce tolik utrpení? Maharaj: Veškeré utrpení se rodí z touhy. Pravá láska není nikdy zklamaná. Jak je možné zklamat pocit jednoty? Přání po vyjádření je možné zklamat, ale taková přání pocházejí z mysli. Jako u všeho mentálního se nelze vyhnout zklamání. Otázka: Jaké místo v lásce zaujímá sex? Maharaj: Láska je stav bytí. Sex je energie. Láska je moudrá, sex je slepý. Když porozumíme pravé podstatě lásky a sexu, nebudou už existovat konflikty a zmatky. Otázka: Ale je tolik sexu bez lásky. Maharaj: Bez lásky je vše zlem. Samotný život bez lásky je zlem. Otázka: Co mě vede k tomu, abych miloval? Maharaj: Vy jste láska sama – když se nebojíte. 12 (N. Maharaj, JÁ JSEM, 1.svazek;str. 49-50) 4. Systém mysli Ega Neexistuje žádný od tvých myšlenek oddělený svět, protože myšlenky svůj zdroj neopustí a ty udržuješ svět ve svém vlastním duchu v rámci svých myšlenek. (Kurz zázraků, 1.díl, Lekce 132, str. 243/10-3) Myšlenky jsou základem každého stvoření – jedno, jestli se jedná a noční můru, náš svět po způsobu ega, nebo o příjemný sen. S každou myšlenkou, která nás napadne a které dáme emoční náboj, jsme jakožto Boží děti stejně jako ON ve tvořivé činnosti. Velice intenzivně jsi to určitě už zažil v sexualitě: sex se odehrává především v hlavě. Sexuální myšlenky vytváří sexuální emoce až po tělesné vzrušení. Takto vytvořené myšlenkové bytosti – a můžeme zde opravdu mluvit o bytostech, které vyvíjejí uvnitř Tvého pozemského snu svůj vlastní život – se k Tobě potom vždy budou vracet a chtít, abys jim věnoval pozornost. Jsi jejich tvůrcem a oni tvé duchovní děti. Můžeš je dále vykrmovat a posilovat nebo rozpustit (o tom více později). Tato souvislost se samozřejmě vztahuje na všechny oblasti. I vášnivého prodavače vysavačů pronásledují myšlenky, které se točí kolem jeho senzačního výrobku. Žije ve světě vysavačů, což silně zužuje pohled na jiné oblasti, obzvlášť na vnitřní mír, o který nám tu jde. Ego vytváří a miluje zcela určité myšlenkové kvality. Většinou přitom jde o to mít pravdu, o nadřazenost (dělat se důležitým, krádež energie pozornosti) nebo podřazenost (pocity méněcennosti, krádež energie na úrovni soucitu), o útok nebo obranu, o strach a chamtivost, takže o egoizmy všeho druhu. Ego se stále nachází v boji o přežití, o kterém se tak často mluví v souvislosti s volným trhem. Uvědom si úplně jasně, že ego má vždy válečné záměry (i kdyby to bylo jen formou pomluv jiných, což není nic jiného než útok na ně). Je hnáno pocity strachu, i když tento strach většinou přehluší agresivním chováním nebo rolí baviče. Ego získává svůj pocit života z pole napětí duality – jednota mu zůstává cizí a vytváří v něm strach. Potřebuje obraz nepřítele, dramatickou situaci, aby se cítilo při životě. Zkrátka: Ego nezná mír. Co to však znamená pro partnerský vztah? V partnerství se v rámci pozemského snu potkává naše Já v druhém partnerovi vždy samo se sebou. Projeví se přitažlivost lásky k lásce, která po sobě v obou partnerech volá, aby skrze odpuštění zrealizovala jednotu v DUCHU. Zaměření je přitom na DUCHU, ne na tělesné úrovni, kde v podstatě není možné míru docílit. Tělesný svět je a zůstává symbolem pro myšlenku oddělení, zde dominuje ego. V setkání dvou lidí se mimo Já ukáže také (jedno) ego, které se přes projekci těla jeví jako dvě ega. Tyto dvě ega nejprve navážou zvláštní milostný vztah, ze kterého se později stává zvláštní nenávistný vztah: hádka je naprogramovaná, když partnery po pocitech zamilovanosti dožene pod nimi ležící válečná energie a ego převezme vedení. Každé ego si chce to druhé přizpůsobit: „Ty musíš být takový jako já, pak bude mezi námi mír“, tak zní jeho bláznivá představa. „Žiješ-li jinak než já, tak se nesejdeme. Můj životní styl (moje hodnoty a normy) je ten správný!“ 13 Strategie ega je nyní, vytvořit ze dvou jedno Super-ego: „My dva proti celému světu!“ Svět je zažíván jako hrozivý, protože nějakého nepřítele ego potřebuje, aby mohlo vytvářet životní napětí. A tak se spojí dva partneři proti světu a zároveň i proti zdroji BYTÍ. Jejich životní koncept je totiž nadále založen na oddělení, přestože se tak milují. Tato láska se však časem promění v noční můru: oba jsou na sobě navzájem naprosto závislí a tím se nacházejí ve vztahu řízeným závislostmi. Ve svém „jedinečném vztahu“ se spolčili proti vlastnímu zdroji uvnitř sebe. Vztah sám se stal jejich „Bohem“ (modlou), ale skládá se vlastně jen ze strachu a dychtivosti: ze strachu, toho druhého ztratit a dychtivosti dostat od druhého co nejvíce. Žárlivost a věčný emociální a sexuální hlad po něčem stále větším, lepším, novém vede oba partnery do poblouznění závislosti. Už jste se asi doslechli o tom, že sexuální závislost je obzvlášť mezi muži velice rozšířena. A mezi Anonymními sexaholiky (www.sa.org) najdeme jen velice málo mužů, kteří se dostali až na nejzazší konec silnice: před smrtelnou propast! Svět ega je založen na procesu chorobné dychtivosti, jak to popsala Anne Wilson Schaef již před mnoha lety ve svých knihách „V dobách závislosti“, „Únik před blízkostí“ a „Spoluzávislost“. Zakletý kruh připomínájící noční můru: Opravdu žít nemůžeme ani spolu ale ani jeden bez druhého. To je to poblouznění světa ega, horská dráha mezi strachem a rozkoší (žádostivostí). Měli bychom si uvědomit, že to s opravdovou láskou nemá nic společného. LÁSCE, která je naší pravou podstatou, se stále vyhýbáme tím, že si vytváříme svět z „ jedinečných vztahů“, jedná se o modly, ať už to jsou vztahy nenávistné nebo milostné. Bolesti, které nás trápí, zakrývají strach ze zničení: je to strach ega před láskou BOŽÍ, která je jedinou REALITOU. LÁSKA rozpustí iluzi snu ega. Jen o to jde, pokud se angažujeme v mezilidských vztazích, když podstoupíme párový vztah. Zde ale spolu s otevřeností, o kterou se snažíme a po které toužíme, najdeme i strach ega před zraněním, toho bychom si měli být stále vědomi, abychom nevběhli do hrozící pasti úniku. Vytrváme-li v naší ochotě rozpoznat vlastní problém (a existuje pouze jeden problém a jedno ŘEŠENÍ), tak se stane z „jedinečného vztahu“ svatý vztah, ve kterém je přítomen ZDROJ. 14 5. Jde o tvé rozhodnutí: Noční můra ega nebo šťastný sen JÁ? Když dychtíte, strachujete se nebo se identifikujete se svými pocity, tak tím vytváříte utrpení a cítíte se uvězněni. Když jste s láskou a moudrostí produktivní a nelpíte na své kreaci, tak je výsledkem harmonie a mír. (N. Maharaj: JÁ JSEM; svazek 3; strana 258) Ještě jednou: Ego existuje na základě myšlenky o oddělenosti, a potud je ego čistý konflikt a nenávist. Tuto skutečnost projektujeme dokonce i na Boha, proto ten obraz trestajícího, mstivého Boha ve Starém Zákoně, aby bylo možné prohlásit odpad od Boha ze stran ega za skutečný. Protože jen tímto způsobem může pokračovat to drama a noční můra na zemi, jen takto se ego cítí ve svém světě autonomně a skutečně. Zdánlivá skutečnost ega je zesilována všemi možnými formami jedinečnosti: jedinečné vztahy, spojení, vlastnosti. Ego potřebuje výjimečné identifikační objekty, ze kterých může na úkor druhých čerpat. Dokonce léčitelské nebo jasnovidné schopnosti se můžou stát jedinečnými a tímto vést ke zveličování sebe sama: člověk se vznáší na oblacích své geniality a oslavuje poblouznění ega v iluzorním anti-světě. Tak se můžou velké schopnosti státi oprátkou, protože je ego obrátí v útok proti Bohu. Jeden terapeut zažil tuto nenávist v jedné skupině nastávajících knězů, když s nimi prováděl následující cvičení: postavil do středu místnosti židli a řekl, že na ni sedí Ježíš a že mu můžou říci všechno, co chtějí. Jeden po druhém spustil a počáteční zlost a zloba se stupňovala přes nadávky k děsivým výbuchům nenávisti, až se jeden z účastníků rozběhl do kuchyně, přinesl nůž a začal bodat do prázdné židle. Terapeut na to řekl, že Ježíše neshledává vinným. Tato nenávist tvoří základ pro vznik našeho světa, který se stává pro stále více lidí velice nepříjemnou noční můrou. Padli jsme do našeho iluzorního snu hned dvojitě: z NEBE do světelného světa ráje, a z ráje do materiálního světa. Všichni tímto problémem trpíme: Pokládáme toto oddělení za skutečné a věříme mu. A věřit znamená se s touto iluzí (klamem) nebo se SKUTEČNOSTÍ spojit. Otázka tedy zní: V co chceme věřit? Pro co se rozhodneme? Naše rozdělení (rozštěpení) a nenávist nachází v ničivé síle atomové bomby, která je založena na štěpení jádra, svůj nejničivější výraz na tomto světě. Jaká je to noční můra, kterou jsme sami vytvořili! Mělo by nám však být útěchou, že pro BOHA se stalo pouze toto: JEHO děti usnuli a zdá se jim zlý sen, tak se je snaží vzbudit pomocí vyslání SVÉHO hlasu – SVATÉHO DUCHA . BŮH sám nesní, protože on je realitou – LÁSKOU – a může vytvářet opět pouze realitu – LÁSKU. ON nemá s naším světem nic společného, protože tento svět je v jeho stavu ne-lásky nedokonalý a brzy zanikne, jak to řekl sám Ježíš. 15 Ego vede války. Chce, abychom uvěřili, že jsme tělem, které se může zcela spolehnout na materiální svět. Proto také věří zdánlivým řešením na úrovni pozemského světa, což se také velice jasně ukazuje na důvěřivosti ve vědu. Představme si, že bychom měli řešení problému s energií: každý člověk vlastní zelenou krabičku, ze které pochází veškerá elektrická energie, kterou potřebuje – pro domácnost, produkci tepla, pohon auta atd. Tuto krabičku lze univerzálně nasazovat. Co by se stalo? Odpověď je jednoduchá: propukla by válka o tyto zelené krabičky, protože stále ještě žijeme v zajetí ega. Někteří lidé by se snažili si přivlastnit (nebo ukradnout) co nejvíce krabiček, aby pro sebe zajistili energetický monopol. Známá hra Monopoly je mimochodem ta hra ega, je to přesný odraz „velkého světa“. Kdo ji hraje správně, ten se cítí opravdu v ohrožení, bojuje o přežití, a táhne do ničivé války do té doby, než mu všechno nepatří nebo než nedojde k finančnímu zhroucení. Používám takovéto příklady, abych poukázal na společnou vnitřní červenou nitku. I ve většině partnerství se hrají Monopoly, například když chtějí mít oba pravdu. Ale zpět k našemu příkladu se zelenou krabičkou: protože by všichni lidé měli ještě stále stejný způsob přemýšlení, panoval by nadále válečný stav (my to dnes nazýváme volné hospodářství). „Energie zdarma“ by tedy nebyla řešením, dokud ještě jsme pod vlivem ega. S naprostým vyvrcholením hry Monopoly spojeným s iluzí světa bez konfliktů se setkáváme v počítačově animovaném umělém světě Second Life. Je to pokus o vytvoření virtuálního anti-světa k našemu stávajícímu materialistickému světu, přičemž se již teď ukazuje, že někteří účastníci se prostě neumějí „chovat“ a prokazují „nečisté a agresivní chování“. Došlo už dokonce k virtuálním případům zneužívání dětí a několik závislých účastníků SL již u svého počítače zemřelo. Cituji základní popis Second Life z Wikipedie: Second Life (účastníky nazýváno zkráceně „SL“) je webová 3D-simulace pro velké virtuální společenství. Různé osoby a/nebo podniky mohou vstoupit tímto způsobem do kontaktu a/nebo si navzájem nabízet služby. Mimoto funguje SL jako základna pro sociální interakce různých komunit, patřící také do různých klubů. Pomocí integrovaného „Instant Messenger“ je možné přímé spojení s komunikací klubů. Grafická opora o počítačové hry dovoluje účastníkům chápat a využívat SL také jako online-hru a jako vlastní Metaversum s vlastním vnitřním životem. Užíváním virtuální měny (L$, Linden Dollars), kterou lze převést do reálné měny (US-$), je SL provázán také s reálným hospodářstvím. Jako v počátcích internetu jsou hazardní hry a sexuální nabídky dominantními a průkopnickými službami SL. Navíc investují mnozí účastníci svůj čas a dovednosti k tomu, aby virtuální 3D svět neustále rozšiřovali o nové předměty (oblečení, doplňky, byty, domy, tvoření krajiny atd.). Prodejem těchto virtuálních předmětů i v reálném světě čerpají ze své práce– tím, že i tento svět spolu-rozvíjejí. Současný vývoj je srovnatelný s prvopočátky vlastního internetu. Specificky nové na tomto světě je však to, že pokročilou technikou umožněná 3D-animace a s tím spojený prostorový pocit dodávají výměnným procesům novou hloubku. Interakce se pomocí animace stávají lépe viditelné, hmatatelné a záživné. 16 SL bylo založeno (naprogramováno) v roce 2003 společností Linden Lab v San Francisku a od té doby se stále rozvíjí. „Svět“ SL existuje na velké serverové farmě, kterou spravují Linden Labs a která je obecně nazývána „the grid“ („mřížka“). Klientský NS-software svým uživatelům, kteří se nazývají obyvatelé, poskytuje náčiní, aby si mohli SL-svět prohlížet a měnit. Mohou se také účastnit virtuálního hospodářství, které současně začalo fungovat jako „reálný“ trh. 18.října 2006 mělo obyvatelstvo SL milión obyvatel, o osm týdnů později se jeho počet zdvojnásobil. Podle denní doby je na SL napojeno cca. 15 000 až 30 000 osob. (konec citátu) Už od nepaměti mělo lidstvo snahu o útěk do umělých světů, aby uniklo nesnesitelnosti zemského poblouznění.Virtuální svět má stejný původ jako vnější materiální svět: oba světy jsou čisté myšlenkové projekce našeho rozštěpeného, snícího ducha. Jen takto můžeme vytvářet umělé virtuální světy: Protože svět, ve kterém žijeme, je stejně umělý a nereálný. Jak může být reálné něco, co vznikne a později zase zanikne? Měli bychom se zamyslet nad skutečností, že veškerá materie je pomíjivá. Z Second Life byla vytvořena opravdu účinná droga. Je to jen otázka času, než vzniknou první skupiny „Anonymních Second-Life-holiků“ , kteří se ztratili v iluzi uvnitř iluze, a už jen opojeně sedí před svými počítači. Mřížka nebo Matrix je námi vytvořené vězení, ze kterého nemůžeme uprchnout pomocí nové matrix. Matrix je ego, náš rozštěpený duch. Vlastní problém tedy leží uvnitř nás. Zdánlivě vnější svět je již projekcí našeho vnitřního konfliktu, což se velice jasně ukazuje na stále přibývajících přírodních katastrofách. Jsou všechny „dělány podomácku“, ale Ego to nechce vidět, protože žije z projekce viny. Dokonce trestající Bůh představuje určitý druh projekce viny, protože vina a trest se navzájem podmiňují a podepírají. I v přiostřeném partnerském vztahu dochází k tomuto začarovaném kruhu viny a trestu: cítím se vinným, ale v příštím okamžiku přesunu svou nesnesitelnou vinu formou vzteku na („mě zlobícího“) partnera a cítím se proto znovu vinným. Na tomto poblouznění je založena většina vztahů, přestože na povrchu panuje klid a navzájem si partneři jen občas rozdávají „malá popíchnutí“. Hněv je nejmírnější formou agrese, a léta nahromaděný, potlačovaný hněv se projeví jako zpětná rána: náboj zasáhne vlastní duši a obzvlášť tělo: od potíží se zažíváním přes kožní onemocnění až k rakovině. Systém mysli Ega je chybný a založený na klamu (noční můře), kterou nelze vyléčit. Ale tím my nejsme! My nejsme tím tělem, za které se možná považujeme. Také nejsme historií, vztahem, domem nebo majetkem. Pokud o to přijdeme, tak nemusíme spáchat sebevraždu ze zoufalství, jak to stále znovu dělají úspěšní lidé po svém pádu. Všechno to je světem snu, a my se od toho můžeme oprostit teprve, když ten problém budeme chtít prohlédnout. Do té doby jsme se ale celkem pohodlně zabydleli v bytě iluze: před zamřížovaná okna jsme si pověsili záclony, a dopřávali jsme si různé požitkové drogy včetně sexu, zapálili jsme si vonné tyčinky a namlouvali si, že by to tu přece mohlo být docela útulné, jestli to dotáhneme až k penzi nebo vyhrajeme v loterii, tady, v klubu spřízněných neurotiků. 17 Ale trpíme, někdy nahlas, někdy potichu, protože cítíme, že něco základního není v pořádku. Otázka po vlastním problému čas od času zaklepe na naše dveře, a je to vskutku otázka tlaku utrpení, když si posléze položíme oprávněnou otázku: Jak dlouho bude ještě trvat tato bída? Jak dlouho budu ještě používat tyto stále stejné choré vztahové vzorce? Jak dlouho budu ještě vbíhat do stále stejných pastí? Co je původem toho všeho, v čem spočívá vlastní problém? Jak dlouho? – Tak dlouho, jak chceš! Je to tvé rozhodnutí, nechat se nadále ovládat egem s jeho chorými reflexy jako „Jak ty mně, tak já tobě“ a nebo usilovat o jasnost, o procitnutí. Dobrá zpráva je: řešení spočívá také v tobě, těsně vedle noční můry ega: je to tvé JÁ. Maharaj: Uskutečnění je jen opak ignorance. Svět je reálný a vidět sám sebe jako nereálného je ignorance a prapůvod všeho utrpení. Rozpoznat své JÁ jako jedinou REALITU a vše ostatní jako časově omezené a prohlédnutelné znamená mír, svobodu a radost. Vše je tak jednoduché. Namísto vidět věci tak, jak si je představujeme,naučte se vidět věci tak, jak jsou. Když uvidíte vše takové, jaké to je, naučíte se také vidět sami sebe tak, jací jste. (N. Maharaj; 1.svazek; strana 19-21; VELKÁ PÍSMENA-slova autora) Pravda a iluze se nemohou usmířit. (Kurz zázraků, 1.díl, lekce 96, strana 169/2 - zkráceno) 6. Kdo myslíš, že jsi? Považuješ se za to, co si - cítíc – myslíš. To by mohl být klam. Kdo jsi opravdu? Jsme spící královské děti, kterým se ve snu zdá, že musejí před prasečími korýtky nelidského, chladného a brutálního světa zemřít hlady. Podobenství o ztraceném synovi je velice výstižný obraz našeho traumatického (traum=sen – německy – pozn.překladatele) stavu. V našem snu najdeme člověka, o kterém se domníváme, že ho milujeme. Naše tajné přání je, aby nás tento člověk učinil celistvými, šťastnými, aby nás zachránil. Jenže to bohužel nebude fungovat, protože každý člověk se musí (nechat) zachránit sám. Zabydleli jsme se ve vlažné průměrnosti, s brambůrkami u zfilmovaných románků z červené knihovny a mnohými dalšími pokusy o odvedení pozornosti, jen abychom nemuseli vnímat své nesnesitelné pocity. Stále jsme se drželi v pohybu, jen abychom nezažili ticho. Protože jsme tyto iluze doteď neprohlédli, museli jsme trpět. V jádru existuje jen jedna iluze: ego. Je tvořeno naší vírou v oddělení, v nedostatek, ve vinu a ve smrt. Tím, že odhalíme ego a pohlédneme na něj, dokážeme jej skrze odpuštění zbavit moci a rozpustit. 18 V tichu, ve vnitřním soustředění a tím, že zůstaneme při tom, co prožíváme, nacházíme nyní odpověď: DUCH je odpovědí na naše otázky a touhy. DUCH nám daruje odpuštění, ON nás sprostí viny. DUCH znamená JÁ, to JEDINÉ JÁ, kterým všichni ve skutečnosti jsme. Jen jsme to bohužel zapomněli. Ten, komu se zdá sen, považuje tento sen za skutečnost a jen těžko ho lze přesvědčit, že je vše úplně jinak. Tvé rozhodnutí zpochybnit Tvůj život plný bolesti je první krok k osvobození. Ego neumí odpouštět. My však můžeme vyprosit a přijmout odpuštění přes své JÁ. Odpuštění znamená léčení, rozpuštění veškeré viny. To vše se jeví jako nutné a možné ve světě iluzí, v nebi už to není podstatné. Je to poblouznění našeho světa, který křičí po odpuštění. Síla odpuštění je pro nás darem a milostí: musíme o ni jen poprosit. Neměli bychom bojovat proti poblouznění tohoto světa, tím bychom ho v sobě jen posilovali. Odpuštění nám a všem ostatním lidem je ta jediná odpověď, která je důležitá. Ale často jsme chyceni v bolestivých emocích jako je vztek a nenávist. Potom sedíme v našem hradě, zamkli jsme všechny brány a ke střílnám postavili nabité kanóny. Tam venku je dokonalá BOŽÍ láska, JEHO mír, ale v našem hradě panuje hrůza a nenávist. Zažíváme pak to, co je venku, jako naprosté ohrožení a chceme bojovat na život a na smrt. Jestli takto táhneme do války za vlast nebo do Svaté války, není v tom rozdíl: v našem nitru vládne poblouznění Ega, které nakonec plni nenávisti projektujeme i na Boha. Co je třeba udělat? Stačilo by, kdybychom z posledních sil vyslali touhu po míru a uzdravení jako volání o pomoc. Abychom zůstali u obrazu hradu: odemkl bych vrata a čekal, než vkročí BOŽÍ pomoc. Vyjít ven do hojnosti SVĚTLA by bylo moc těžké, ale alespoň odemknout vrata by se mohlo podařit. Potom čekám v tichu na přijetí léčení. Mé odevzdání se tím, že odemknu dveře svého srdce, to je ta trocha připravenosti, která je potřeba, aby BŮH mohl vykonat svůj zázrak odpuštění v mém nitru, aby mě osvobodil ze světa iluzí. Kurz zázraků to říká velice výstižně: odpuštění je jediná iluze, která nevede k žádné další iluzi. V nebi totiž není zapotřebí odpuštění, protože tam neexistuje vina. 19 7. Štěstí je tam, kde nejsem já Neexistuje žádný svět odděleně od tvých přání, a v tom spočívá tvé konečné osvobození. Stačí když jen změníš své smýšlení o tom, co chceš vidět, a celý svět se podle toho musí změnit. Ideje svůj původ neopouštějí. (Kurz zázraků,, 1.díl, lekce 132, strana 242/5) Ego se nám stále pokouší namluvit, že naše štěstí je závislé na vnějších okolnostech. Stále znovu si stěžuje: Chybí ti ještě správný partner, lepší práce, hezký dům…potom to bude dobré, až to všechno budeš mít, budeš šťastný. Tento nekonečný hon za štěstím vede ke stále větším zklamáním. Tento nekonečný hon za štěstím nás vede k tomu, abychom vytvářeli stále nová přání a tím i objekty přání. Teprve tímto způsobem vzniká takzvaný „svět tam venku“. Neodvratně dochází ke stále větším zklamáním, protože jakákoli podoba světa nemá s REALITOU DUCHA, kterou vlastně jsme, nic společného. Ve spirituálním smýšlení je proto velmi rozšířený omyl, že nám DUCH SVATÝ odpoví na naše konkrétní prosby o místa na zaparkování, bohatství, tělesné uzdravení nebo světový mír. Jedná se zde o záměnu úrovně původu s úrovní účinku. DUCH SVATÝ působí pouze tam, kde existuje realita: v duchu. Svět se všemi svými jevy je působením snícího ducha a proto podle definice nereálný – dříve nebo později zanikne i se svými přeludy. Je to duch, který potřebuje uzdravení. Nemocné tělo nebo strach, že nenajdu místo k zaparkování, je důsledkem nemocných idejí v duchu. Kdyby se měl DUCH SVATÝ starat o změny ve světě, tak by byl v tomto iluzorním světě chycen stejně jako my – byl by stejně tak poblouzněný. JEHO ale zajímá pouze původ světského působení, a ten spočívá v našem duchu, který potřebuje léčení. DUCH SVATÝ nám nemůže pomoci, když se tane součástí ego-světa plného iluzí, ve kterém jsme lapeni a kterým trpíme. Co se nás týče, jde o to, abychom změnili naše chybné myšlení a vnímání, protože je to naše nemocné myšlení, které vytvořilo nemocný a poblouzněný svět. Tím, že se rozhodneme pro odpuštění jako odpověď na iluzorní svět, dochází v našem duchu k uzdravení. A jen to je důležité. BOŽÍ hojnost, kterou ON do nás již vložil, nemá žádnou protihodnotu v materiálním světě. Hojnost je BOŽÍ kvalita a nelze ji najít v ničem, co není od NĚJ. Neexistuje nic vedle NĚJ. Naše sny a bláznivé představy pro BOŽÍ REALITU neexistují. Svět čistého ducha s svět matérie se navzájem naprosto vylučují, a nelze je tedy nikdy sloučit. Základní motto Kurzu zázraků jasně vystihuje esenci tohoto duchovního učení: Nelze ohrozit nic skutečného. Nic neskutečného neexistuje. V tom spočívá Boží mír. Pohádka o rybáři a jeho ženě („Zlatá rybka“) velice jasně ukazuje, jaké utrpení spočívá v hledání na špatné úrovni: Jeden chudý rybář žije se svou ženou v ubohé chatrči. Jednoho dne chytí v moři rybu, která k němu promluví lidským hlasem a prosí ho, aby ji daroval život. Rybář ji pustí zpátky do moře. Když doma vypráví své ženě, co se mu přihodilo, ptá se žena, proč si od rybky nic nepřál, když jí daroval život. Naléhá na muže, aby šel 20 zpátky k moři, zavolal rybu a přál si opravdový dům. Toto přání mu kouzelná ryba splní. Ale rybářova žena s tím není spokojena a znovu a znovu posílá svého muže k moři, aby si od ryby přál stále víc. Rybář nesdílí přání své ženy a přednáší je rybě jen s nechutí, ale nepodniká nic pro to, aby prosadil svůj postoj. Čím bezuzdnější jsou přání rybářovy ženy, tím více se zhoršuje počasí: moře je nejprve zelené, potom modrofialové, potom černé a bouře stále sílí. Žena chce nejprve královský palác, pak se chce stát královnou, císařovnou a papežem. Nakonec to přežene a požaduje, aby se stala Pánem Bohem, načež ji rybka všechno zase vezme a posadí ji zpět do ubohé chatrče. Výklad, že rybka chtěla rybářovu ženu potrestat a proto ji vrátila zpět do ubohé chatrče, považuji za scestný. Jako hlubší poselství této pohádky vidím: v nejchudší, nejmenší chatrči lze najít největší štěstí snáze, protože hypnóza neboli roztroušení materiálního světa je tam zredukována téměř na nulu. Rybářova žena bohužel hledá na nesprávné úrovni, totiž v iluzi matérie a sociálního postavení. Jenže tam štěstí nemůže nikdy nalézt, protože nebeské štěstí lze nalézt pouze uvnitř. A tak musí jít svou poblouzněnou cestu nafoukaného ega až do konce, aby z papežského trůnu spadla do jednoduchosti bytí v malé chatrči. Cvičení 3: Dívám se bez hodnocení Postupujme však prakticky. Trpíš například svou žárlivostí nebo žárlivostí tvého partnera. Ztiš se a popros DUCHA BOŽÍHO (nebo JEŽÍŠE, ANDĚLA, SVĚTLO nebo cokoliv si dokážeš představit), aby se s Tebou společně podíval na tvé myšlenky a pocity žárlivosti. Jde pouze o laskavé pohlédnutí bez jakéhokoli hodnocení. Pokud se v Tobě vynoří hodnocení jako „to je všechno úplně hrozné, nesnesitelné, bez lásky…“, tak se podívej i na toto hodnocení bez hodnocení. Dívám se očima LÁSKY na … Dívám se na …bez hodnocení… V tomto cvičení jde o vzdání tvého odporu podívat se na temné stránky svého ega (a tam jsou jen ty temné…). Ego něco takového logicky nemůže dokázat, protože sebe samo nebude zpochybňovat. Nelze tedy proti egu bojovat pomocí ega, tak jak se o to některé náboženské kruhy zoufale pokoušejí. Výsledek je pokrytectví. Tím, že se zde spojíme se ZDROJEM našeho BYTÍ, dostává se nám síly odpouštějící lásky, abychom se na všechno to hrozné mohli podívat. Je to tento proces pozorování, který vysvobodí ego z temnoty. To pro uši ega nezní nijak převratně, protože ego by rádo táhlo do svaté války proti temnotě, aby nás tak mohlo zatáhnout ještě hlouběji do svého poblouznění. Válka proti „spárům zla“ člověka jen změní ve zlého a temného, udělá z něj vraha. Proto zde jde o soucitné dívání očima LÁSKY, čehož ego není schopno. Jedna naše část totiž hned řekne: „To nezvládnu!“ a z perspektivy ega to je také pravda. Naše falešné já něco takového nemůže dokázat, protože ono je tím vlastním problémem. Naše pravé JÁ to však dokázat může, protože je DUCHEM z DUCHA LÁSKY, jen se musíme rozhodnout, tohoto DUCHA k nám pozvat, rozhodovatel je toho schopen. 21 My sami se rozhodujeme, v co věříme. Je to tato víra, která vytvoří buď svět přeludů nebo nás provede dveřmi, za kterými na nás čeká SKUTEČNOST. Víra je duchovní proces, a víra rozštěpeného ducha nás vede ke strachu, vině a nenávisti. Víra našeho JÁ, DUCHA, nás vede k pravdě lásky, kterou jsme vždy byli a stále jsme. Když uvěříme v moc pozorování bez hodnocení, tak se nacházíme uprostřed léčebného osvobozujícího procesu. Ať se díváme očima odpouštějící LÁSKY na kohokoli nebo cokoli, dochází k osvobození pro nás i pro všechny. Veškeré oddělení je prostá iluze. Již moudrý Jiddu Krishnamurti vždy říkával, abychom zůstali u toho, co je. On věděl o síle tichého pohledu bez hodnocení, protože vše po nějaké době zanikne. Všechny mentální bubliny, které jsme si vytvořili, časem zaniknou. Je na nás, jestli tento proces proměny budeme odsunovat nebo urychlovat. Teprve vysokou mírou pozornosti k našim myšlenkám a pocitům si můžeme uvědomit náš emocionální stres, pod kterým spočívá postoj ustavičného odsuzování. Odsuzování vyjadřuje naši neochotu odpouštět – tedy obviňovat a nenávidět. Pod touto neochotou spočívá náš (iluzorní) problém viny. 8. Neuronové přepojení Mozek zobrazuje přes neuronové spoje tvůj osobní vnitřní - myšlenkový a pocitový – život. Když budeš v sobě denně podněcovat nové léčivé myšlenky, začnou se vytvářet hormonální látky, které těmto myšlenkám odpovídají. Stresující myšlenky vytvářejí stresové hormony a zamořují tvé tělesné buňky a orgány. Myšlenky důvěry a odpouštění vytvářejí příslušné látky kmitající na vysoké energetické úrovni, které posilují tvé zdraví. Opakování určitých myšlenek vytváří odpovídající pocity a časem určité energetické pole. Proto také mají rituály velmi silný účinek, protože mnoho lidí vkládalo po staletí svou sílu vědomí do stejného energetického pole. Otázka zní pouze, o jakém energetickém poli mluvíme my: slouží pravdě, lásce, nebo vyjadřuje klam, strach a nenávist? Smíme a měli bychom prosit o to, aby nám BOŽÍ DUCH pomohl upravit naše často choré a zvrácené myšlení. A je to rozhodnutí vůle, které je třeba denně nově potvrzovat. Je to úkol rozhodovatele v tobě. Tím, že se rozhodneš v sobě posilovat moudré a láskyplné myšlenky, máš přístup k příslušnému energetickému poli a můžeš z něho čerpat podporu např. jako inspirace. Tvá ochota a stálost v souvislosti s vlastním léčebným procesem je klíčem k úspěšnému vybudování kritické hmoty vědomí, která činí možná 10 až 15%. Největší část k tomu přidá BŮH , on sám se ti daruje jako milost skrze DUCHA SVATÉHO. Tvůj podíl je však nutno brát vážně a je proto velice důležitý. Přispívá k vybudování kritické hmoty pole vědomí celého lidstva – protože neexistuje oddělenost. Při samotném budování kritické hmoty existuje také jeden bod kritické hmoty. Na 22 začátku cesty se ti může stát, že občas spadneš do dramat všedního dne iluzorního života: najednou se objeví nový partner a ty přestaneš brát vnitřní cestu vážně, protože teď se ti přece vede dobře, tak proč bys měl o něco namáhavě usilovat. Nebo se ti daří dobře v práci a ty jsi tímto úspěchem tak zaujat, že zanedbáváš časy pro vnitřní soustředění a nakonec se jich vzdáš úplně. Přesně tyto situace jsou pasti ega: chce tvou úplnou pozornost, ty máš sloužit jemu a iluzornímu světu. Jedna známá mi psala, že se před více než 25 lety účastnila Kurzu zázraků, a vedlo se jí díky tomu velice dobře. Žila na vysoké energetické úrovni, získala nové přátelé, kteří s ní sdíleli tento spirituální zájem. Potom se však propadla zpět do světa iluzí: práce a kariéra, dům a děti pohlcovali veškerou její sílu. Z mého pohledu ještě nedosáhla kritické hmoty, Point of no Return (Bodu zvratu), jak se technicky říká. Raketa musí vynaložit většinu své energie na prolomení zemské přitažlivosti, aby potom mohla s daleko menším vynaložením energie plout univerzem. Takže se denně rozhodni nanovo: Zůstanu při tom, chci se dovědět pravdu! DUCHU SVATÝ, prosím veď mě! 9. Svět je velká show - Truman-Show Cesta ze světa klamu od nás vyžaduje toto poslední nasazení vůle, které je velice hezky znázorněno ve filmu „Truman-Show“, zasluhujícím doporučení. Cituji zde z Wikipedie, protože tento film považuji za jeden z nejvýznamnějších filmů zabývajících se tématikou vědomí: Centrální postavou filmu je pojišťovací agent Truman Burbank, který je – beze svého vědomí – hlavním představitelem televizního seriálu, jehož cílem je naživo zdokumentovat a v televizi prezentovat kompletní život jednoho člověka. Za tímto účelem nechal Christof, producent tohoto seriálu, Trumana jako miminko svojí firmou adoptovat a postavit Seahaven, vodou obklopené pobřežní město pod obrovskou kopulí – budovou OmniCam-Ecosphere - maloměšťáckou idylu z 50tých let s 365 dny v roce modrého nebe. Zde Truman vyrůstá mezi herci, denně pozorován přes 5000 kamerami. Teprve po 29 letech (v den 10.909) začne být Truman pomalu nedůvěřivý, když mu přímo před nosem spadne na zem jeden zářič, který znázorňoval hvězdu. Následně zvyšují jeho podezření další nehody a Truman se podle názoru producenta zachová nepatřičně. Znenadání poznává svého otce v jednom bezdomovci na ulici, což ho velice zmate, protože ho považuje za mrtvého. V retrospektivách se divák dovídá více o začátku seriálu, který zdokumentoval Trumanův život prakticky bez mezer. Dovídá se o různých událostech, při kterých cizí lidé pronikli do tohoto zdánlivě perfektního světa, aby Trumanovi sdělili, že žije ve fiktivním světě. Tak se také seznamuje se Sylvií, která Trumana očividně stále ještě miluje, přestože se oženil s jinou ženou. Sylvia byla po pokusu říci Trumanovi pravdu ze seriálu odstraněna. Truman ví pouze, že byla odvezena na ostrovy Fidži, a to v něm zesiluje touhu opustit Seahaven. Ukazuje se, že producenti museli již v Trumanově mládí vynaložit velké úsilí, aby mu 23 zabránili v odchodu. Dosáhli toho mimo jiné tím, že Truman díky různým nehodám, a především zdánlivou smrtí jeho otce při společném výletu plachetnicí, získal tak silný strach z vody, že odmítá nastoupit na jakékoli plavidlo nebo přejít po mostě přes vodu. Protože se cítí pronásledován, pokouší se Truman utéci z tohoto světa, jehož umělý charakter rozpoznává stále jasněji. Nakonec unikne pomocí ukradené plachetnice z tohoto města postaveného pouze pro něj. Christof, který v ateliéru na nebi dohlíží na celé město a všechny pohyby a záběry kamer, ze hlavně ke konci filmu jeví jako osoba podobná bohu, která bdí nad Trumanovým osudem, pozoruje ho, kontroluje a manipuluje.(Konec citátu) Rozhodující pro naše pozorování je, že si Truman jednoho dne všimne jistých chyb v režii této show a začne se trochu dívat do zákulisí. I přes velký strach před mořem se odvažuje k úniku plachetnicí. Režisér ho nalezne na moři a inscenuje bouři, aby Trumanovi zabránil v úniku. Loď ztroskotá a Truman jen těsně ujde smrti. Když se loď pomocí vln zase zvedne, leží Truman jako ukřižovaný na plachtě a pomalu se probouzí. Opět napne plachty a pokračuje odvážně ve své cestě. Posléze dorazí k umělému horizontu televizního studia,Truman se dotkne umělého nebe, vystoupí z lodi a objeví východ. Tu se však hlásí režisér Christoph a pokouší se ho naposled odradit od opuštění svého světa.Truman se dozví, že nic nebylo pravé a opravdové, že celé roky svého života strávil v umělém světě jako televizní hvězda pro milionové publikum. Režisérovi řekne: „ Nebylo nic opravdové?“ Ten odpoví: „Ty jsi byl opravdový!“ Potom opouští show. Cituji zde originální text scénáře s vlastním českým překladem, protože velice dobře znázorňuje Trumanovo nevědomí a strach. CHRISTOF I wanna talk to him. (Chci s ním mluvit.) (to Truman) (Trumane.) Truman. TRUMAN (gasps in shock) (v šoku, těžce oddychuje) CHRISTOF You can speak. I can hear you. (Můžeš mluvit. Já tě slyším.) TRUMAN Who are you? (Kdo jsi?) CHRISTOF I am the creator of a television show that gives hope and joy and inspiration to millions. (Jsem stvořitel televizní show, která milionům lidí daruje naději, radost a inspiraci.) TRUMAN And who am I? (A kdo jsem já?) CHRISTOF You're the star. (Ty jsi hvězda této show.) 24 TRUMAN Was nothing real? (Nebylo nic opravdové?) CHRISTOF YOU were real. That's what made you so good to watch. Listen to me, Truman. There's no more truth out there than there is in the world I created for you. Same lies. The same deceit. But in my world, you have nothing to fear. I know you better than you know yourself. (TY jsi byl opravdový. To byl taky ten důvod, proč se ti lidé tak rádi na tebe dívali. Poslouchej mě, Trumane. Tam venku není víc pravdy než ve světě, který jsem pro Tebe stvořil. Stejné lži, stejné podvody. Ale v mém světě se nemusíš ničeho bát. Znám tě lépe než se znáš ty sám.) TRUMAN You never had a camera in my head! (Nikdy jsi neměl kameru uvnitř mé hlavy!) CHRISTOF You're afraid. That's why you can't leave. It's okay, Truman. I understand. I have been watching you your whole life. I was watching when you were born. I was watching when you took your first step. I watched you on your first day of school. heh heh. The episode when you lost your first tooth. heh heh heh. You can't leave, Truman. You belong here...With me. Talk to me. Say something. 'ell, say something, goddamnit! You're on television! You're live to the whole world! (Máš strach. Proto nemůžeš odejít. Je to v pořádku, Trumane. Já to chápu. Já jsem tě celý tvůj život pozoroval. Pozoroval jsem tě, když jsi se narodil. Pozoroval jsem tě, když jsi udělal svůj první krok. Pozoroval jsem tě, když jsi šel poprvé do školy. Ha, ha. Ta historka, když jsi přišel o svůj první zub. Ha, ha, ha. Nemůžeš odejít, Trumane. Patříš sem… se mnou. Mluv se mnou. Řekni něco. Tak už konečně něco řekni, do prdele! Jsi v televizi. Jsi ve vysílání pro celý svět!) TRUMAN In case I don't see ya', good afternoon, good evening and good night. Hahaha! Yeah! (A kdybychom se už neviděli, tak dobré odpoledne, dobrý večer a dobrou noc. Hahaha! …) (Konec citátu ze scénáře.) Truman, to jsme my všichni. Jen u nás na zemi je to obráceně: pouze pár lidí to prohlédlo a většina z nich neví nic o iluzi tohoto světa. Ale my jsme opravdoví, něco hluboko v nás to je. A je možné to zažít, když se pro nás stane vnitřní soustředění a vnímání každodenní praxí. Potom I my narazíme na horizont našeho vykonstruovaného světa. Co nás to především drží a zaplétá nás do klamu světa, je strach a vina a dychtivost po věcech, které nás nemohou vnitřně uspokojit a usmířit, po modlách tohoto světa. Maharaj: Abychom poznali sami sebe, musíme zaměřit svou pozornost pryč od 25 světských věcí do svého nitra. Otázka: Nemohu zničit svět. Maharaj: To také není nutné. Pochopte pouze, že to, co vidíte, není to, co to opravdu je. Zjevení se rozplynou, když je důkladněji zkoumáme, a potom se ukáže pod tím ležící realita. Nemusíte podpálit dům, ze kterého chcete odejít, stačí, když vyjdete ven. Jen když nejste svobodní, abyste mohli přicházet a odcházet, potom se stane z domu vězení. Já se pohybuji jednoduše a přirozeně do nitra svého vědomí a zase ven, a proto pro mě je domovem a ne vězením. Otázka: Přesto však existuje svět, nebo ne? Maharaj: To, co vidíte, není nic jiného, než vy sami. Můžete to nazývat, jak chcete, na skutečnosti to nic nemění. Skrze film osudu projektuje vaše vlastní světlo obrazy na plátno. Vy jste divákem, filmem, plátnem. Dokonce i film osudu jste si sami zvolili a určili. Duch je sportovně založen a miluje to, muset překonávat překážky. Čím těžší úkol, tím hlubší a dalekosáhlejší je seberealizace. (N. Maharaj: JÁ JSEM; 3.svazek; strana 230) 10. Siddharta na cestě k Buddhovi Ve filmu Malý Buddha od Bernada Bertolucciho (1993) je mimo rámcový příběh, který považuji za méně důležitý, popisován také Siddhartův život. Jeho vnitřní boje o osvícení jsou znázorňovány v dojemných obrazech a dialozích a lze v nich nalézt mnohé paralely k našemu tématu. Chci zde proto popsat průběh Siddhartova probouzení, které budu prokládat svými vlastními výklady jedntlivých scén. Právě dialog mezi Marou, pánem temnoty, který vyjadřuje ego, a Siddhartou ukazuje velice jasně hlavní problematiku na cestě probouzení. Příběh Siddharta vyrůstá v paláci svého otce. Žije zde se svou ženou v míru a dokonalosti. Nikdy neviděl bídu světa. Jednoho dne si vyžádá výlet za zdi svého paláce. Jeho otec tuto cestu dobře připravil, aby skryl utrpení světa před zraky svého syna: jeho syn má spatřit jen mladé a zdravé lidi. Město ho zdraví s velkým jásotem, v triumfálním průvodu si užívá světskou slávu. Náhodou však zahlédne v postranní uličce staré a nemocné muže. Pln údivu seskočí ze svého trůnu a vyjde hledat do postraních ulic a zadních dvorků to, co mu bylo prozatím neznámo: bídu světa. Jeho sluha Shanna mu vysvětlí, že stárnutí ničí krásu, sílu a ducha. Na konci to potká každého z nás, říká sluha a Siddharta se ptá: Také mne a tebe? Potom potká Siddharta utrpení malomocných. Shanna: Žádný člověk nedosáhne okamžiku smrti, dokud nezakusil utrpení nemoci. Siddharta: Dokonce králové? – A smrt, jaký je to okamžik? Ukaž mi smrt! Sluha ho vede k místu, kde se spalují mrtvoly a řekne mu: Toto je smrt, můj princi. 26 Siddharta poznal konečnost tělesného světa a přihlíží při spalování jedné mrtvoly a předávání popela řece. Tak poznává lidské utrpení a probudí se v něm hluboký soucit: lidé jsou jím a on je jimi. V paláci konfrontuje svého otce s tím, co právě zažil. Jak má žít takto dál, když tam venku před zdmi paláce trpí tolik lidí – a dá otcovi popel jednoho mrtvého do ruky. Jeho otec mluví o prokletí znovuzrození, kterému nikdo nemůže uniknout. A Siddharta řekne: To je ta cesta, kterou hledám. Zruším toto prokletí. Král chce svému synovi zabránit v odchodu, ale celý palác až na Siddhartu a jeho sluhu Shannu padne do hlubokého spánku. Siddharta se loučí se svou spící ženou a synem, obraz prvního stupně jeho probouzení. Brzy ráno opouští Siddharta se svým sluhou na jednom koni, zahaleni do magické mlhy, otcovský palác: Zdá se, že celý svět sní, ale pro něj začala jeho dlouhá cesta probouzení. Brána se otevírá, a podruhé projíždí její klenbou – tentokrát v tichosti a bez světské slávy. V lese potká askety, kteří si odepřeli veškeré materiální pohodlí, aby dosáhli osvícení. Siddharta si ostříhá vlasy, symbol královské moci. Potom se rozloučí se svým sluhou a svým koněm a řekne: To, co teď budu dělat, bude pro všechny lidi. Chci je osvobodit od veškerého utrpení. Daruje svůj plášť jednomu z asketů, načež se mu pokloní jeden strom a všichni asketové se kolem něj shromáždí. Obrovská kobra se vztyčí za meditujícím Siddhartou, aby ho chránila před deštěm: povýšení hada jako část jeho cesty k zasvěcení, jak lze nalézt v řecké mytologii. Jed se pomocí DUCHA OSVOBOZENÍ stává lékem, stává se symbolem proměny. Šest let žije Siddharta s askety v naprosté mlčenlivosti. Tělesné pohodlí je redukováno takřka na nulu, veškerá pozornost je věnována duchu – extrémní cesta asketů. Jednoho dne však zaslechne Siddharta promlouvat na kolemjedoucí lodi jednoho starého muzikanta ke svému žáku: Když strunu napneš moc, přetrhne se. Když ji nenapneš dostatečně, nemůžeš na ni hrát. Najednou si Siddharta uvědomí, že v těchto slovech leží velká pravda a že celé ty roky následoval nesprávnou cestu. Poznává význam střední cesty, uprostřed mezi všemi protikladnými extrémy. Asketi ho obviňují, že sešel z cesty probuzení a že se od něho již nemohou nic naučit. Pod jedním stromem se meditující Siddharta setkává s pěti dcerami Pána temnot Mary, které ztělesňují hrdost, chamtivost, strach, nevědomost a chtíč. Mara chce pomocí svůdného zjevu svých dcer odvrátit Siddhartu od jeho cesty k osvícení. Pokušení života ho mají svést z jeho cesty, však Siddharta je schopen prohlédnout skrze tento závoj klamu. Mara na to reaguje hněvivě a zničí postavy svých pěti dcer. Náhle padne tma a přichází divoká ničivá bouře. Mara se připravuje na svou velkou bitvu: vojsko s ohnivými šípy pochoduje proti Siddhartovi, který všemu přihlíží s klidem a vnitřní usebraností. Toto vojsko znázorňuje Siddhartovu vlastní agresi, jeho vlastní nenávist, všechny vytvořené démony. Zdánlivě se to děje vně, je to však obraz jeho nitra. Siddharta zůstává klidný a je připraven vše přijmout s odpouštějící láskou. Přesně tím ničí podstatu temnoty a vystřelené šípy se na něj snášejí jako déšť květů. Svět děsu se rozplyne, ticho přemohlo hluk světa. 27 Vychází měsíc a zdá se, že je Mara poražen. Siddharta však zůstává bdělý a dívá se na svůj odraz ve vodě. Jeho ruka pomalu klouže po vodě, když tu najednou po něm z vody sáhne jiná ruka: Vytáhne sám sebe z vody jako pravý odraz svého ega a vzniká mezi nimi následující dialog: Ego: Ty, který ses odvážil jit tam, kam se nikdo jiný neodvažuje, chceš být mým Bohem? Siddharta: Architekte, dobře, že Tě potkávám. Ty svůj dům znovu nepostavíš. Ego: Ale jen já jsem tvým domem a ty žiješ uvnitř mne. Siddharta: Ty jsi jen můj odraz v zrcadle. Nejsi mým pravým Já. Neexistuješ. Země je mým svědkem. Poté se odraz ega promění v Maru, Pána temnot, a rozplyne se. Komentář: Právě v předchozím dialogu se plně projevuje strategie ega. Ego si chce podmanit JÁ tím, že zachovává oddělenost a nabídne Siddhartovi, že ho bude uctívat jako Boha. Ale právě tím by zůstala v povědomí oddělenost, a dominance ega by byla znovu zajištěna. Architekt světa klamů nemůže svůj dům znovu postavit, protože byl prohlédnut. Ego se však nevzdává a trvá na tom, že je Siddhartovou postatou existence: Ale jen já jsem tvým domem a ty žiješ uvnitř mne.Tato věta míří především na naší identifikaci s vlastním tělem, protože si většinou myslíme, že tím tělem jsme. Že je tělo projekcí a že se skrze něj nezjevuje nic božského, to si většina lidí vůbec neuvědomuje. Už jen udržování tělesné schránky při životě je založeno na zabíjení jiných živočichů. Tělesný svět je výrazem útěku do světa klamu ega, nemá s vykoupením a osvobozením nic společného. Siddharta si toto uvědomuje a ego jasně odmítne: Ty nejsi mým pravým Já. Jde dokonce dále a odebírá zdánlivému světu ega jakoukoli reálnou podstatu: Ty neexistuješ. Tímto bylo probouzení dokončeno a Siddharta došel až ke svému pravému BYTÍ. Filmová část probouzení je ukončena následně: Jen sílou lásky ke všem bytostem a protože k nim v sobě našel svůj soucit, vyhrál Siddharta bitvu s démony. Dosáhl vnitřního totálního klidu, bez kterého by nebylo možné se vzdát veškerých pocitů. Přesáhl své pozemské Já. Byl mimo radost a smutek, daleko ode všech podniků světa. Byl schopen se rozvzpomenout, že byl dříve dívkou, delfínem, stromem, opicí. Vzpomněl si na své první zrození a všech těch miliónů, které následovaly. Viděl daleko za univerzum. Siddharta poznal, co je konečná realita všech věcí. Porozuměl, že každý pohyb v univerzu má svou příčinu a svůj smysl. Uvědomil si, že neexistuje vykoupení bez vlastního soucitu s každou jinou bytostí. Od té doby byl Siddharta nazýván Buddhou, což znamená probuzený. 28 Cvičení 4: Vidím stále jen sám sebe a odpouštím si Následující cvičení můžeš provést sám vsedě nebo vleže se zavřenýma očima. Nebo ho dělej, když vidíš svého partnera nebo jiné lidi, hlavně ty, se kterými máš problémy. Druzí nemusí o tvém cvičení nic vědět, děláš ho jen pro sebe. Můžeš toto cvičení také dělat po domluvě společně se svým partnerem: sedněte si tiše naproti sobě a dívejte se na sebe. Veškeré další kroky mají probíhat v tichosti. Nejdříve se spoj se svým zdrojem BYTÍ. V tobě žije BOŽÍ DUCH, neboť ty jsi JEHO syn, JEHO dcera. Popros o spojení s tímto věčným BYTÍM, kterým jsi. Potom si vnitřně řekni následující věty, které si můžeš přizpůsobit tak, aby ti to vyhovovalo. Jenom klíčová výpověď (Vidění-sebe-samého a odpuštění) nesmí být změněna. Vidím stále jen sebe. Když vidím… (jméno), vidím sebe. Také to jsem já. Můj DUCH a tvůj DUCH jsou DUCHEM z téhož ZDROJE, z BOHA. Tak se spojí můj DUCH s tvým DUCHEM a bude skrze LÁSKU vyléčen. Přijímám odpuštění a léčení pro sebe I tebe. Odpuštěním je překonána oddělenost. Vidím sebe v tobě a zažívám mír. Prováděj toto cvičení v době vnitřního soustředění, když máš čas sám pro sebe, nebo jako krátké cvičení v myšlenkách,když se v každodenním životě setkáš s lidmi: Vidím sebe v tobě a přijímám pro nás odpuštění. Nisargadatta Maharaj: Z čistého bytí vyvstává vědomí, ve vědomí vzniká a zaniká svět. Jsem vším; vše, co existuje, je mé. Dříve, než cokoli začne, potom, co vše skončí – jsem já. Vše má své bytí ve mně, v “Já jsem”, které vyzařuje z každé živé bytosti. Dokonce ne-bytí není beze mne představitelné. Cokoli se stane, jsem potřebný jako ten, který vše pozoruje. Otázka: Proč říkáte, že svět neexistuje? Maharaj: Já nepopírám existenci světa. Vidím ji jako zjevení v povědomí, což je souhrn vědomostí v nekonečnosti neznámého. Co má začátek a konec, jo pouhým zjevením. Je možné říci, že se svět jeví, ale ne, že je. Toto zjevení se může zdát v poměru k určitým časovým úsekům velice dlouhé, v poměru k jiným velice krátké, ale vše směřuje v jedno a to samé. Vše, co je časově omezené, je momentální a nereálné. (N. Maharaj;1.svazek, str.10-11; zvýraznění R. Lier) Vnímání je zrcadlem, ne skutečností. To, na co se dívám, je stav mé mysli, který se zrcadlí ven. (Kurz zázraků, lekce 304, 1:3-4) 29 Cvičení 5: Kontrolní otázka Ego nebo JÁ, na co se zaměřím? Možná se v tobě někdy objeví otázka, kde zrovna leží tvé těžiště: v egu nebo v JÁ. Můžeš si potom postavit několik následujících otázek a získáš jasnost při řešení vnitřních otázek, když mluvíš nebo jednáš. Čemu to slouží, jaký to má pro mě účel? Slouží to LÁSCE? Nebo tady jen zbytečně nafukuji své ego? Bylo by mlčet nebo nejednat smysluplnější? Tyto otázky odhalují tajné útoky ega, ať již na jiné osoby nebo na tebe samého. Také když sami sebe ponižujeme (“jsem tak hnusný, tak bez lásky…”), je to druh útoku, protože to upevňuje nepravdu. Ty tím právě nejsi. Jsi jasným SVĚTLEM, které má osvítit svět – jen jsi to zapomněl nebo to ve své sebenenávisti popíráš. To vše je část dramatu, které bychom měli prohlédnout a předat SVĚTLU (k tomu sloužila všechna dosavadní cvičení!) Duchovní bahenní koupele nemají žádný smysl, tím jen kloužeme hlouběji do poblouznění. Řekni si jasně a srozumitelně: To nepotřebuji a nechci! Rozhodl jsem se pro odpouštějící LÁSKU. Pouze pokud věříš omylu, iluzi ega, má tento omyl, ta iluze nad tebou moc. Čemu věřím, tím se stanu. Tam budu žít. Bez mé víry v iluzi nemá iluze žádnou sílu. Já se rozhoduji! Provedu změnu od ega k JÁ. Ego se mnou v pozadí poběží, protože prostě existuje a občas se ozve, to mě však nemusí zneklidňovat. Já se ale rozhodnu, být stále víc JÁ. Když máš své těžiště v JÁ, zažíváš klid, radost a mír. Spočíváš v ohnisku orkánu tohoto světa: kolem tebe můžou být velké turbulence, v centru orkánu však vládne naprostý klid, protože jsi v centru svého BYTÍ, v LÁSCE. Při zkoumání orkánů v přírodě bylo zjištěno, že v jádru vichřice lze naměřit naprostý klid. Pro nás tedy otázka zní, jestli se chceme dostat k vlastnímu cíli. Biblicky řečeno: do NEBESKÉHO KRÁLOVSTVÍ, které není z tohoto světa. Ježíš to řekl velice jasně: Hledejte BOŽÍ KRÁLOVSTVÍ a JEHO spravedlnost, a dostane se vám všeho. (Mat. 6;33) Co mě odděluje od nebeské říše, od LÁSKY? Je to má víra v poblouznění tohoto světa. Má víra ve všechny ty věci, které se mi zdají tak důležité: dům a statek, práce a kariéra, partnerství a členství v klubu, úspěch a prohra. Vše, co mi může někdo vzít, není opravdové. Já ale jsem opravdový. 30 11. Ego se ukazuje především v partnerství Partnerství znamená i pro spirituálně založené lidi vysoký životní ideál. Jen pro málo hledajících se stane samota mezi klášterními zdmi životním naplněním. Vzhledem k tolika bolestným potížím, se kterými se v partnerstvích setkáváme, vyvstává otázka, čím bychom mohli přispět k úspěchu této velké zkušenosti sebepoznávání. Lidé, se kterými jsem v posledních letech pracoval jako terapeut, se skoro všichni dostali do bodu největšího zoufalství v krizích svých partnerských vztahů: Jak můžu toho druhého vůbec milovat, když v sobě cítím tolik disharmonie, která se projevuje ve strachu, pocitech viny, smutku, depresích, vzteku a nenávisti? Přesně to je bod vystřízlivění po období romantické zamilovanosti, když je zaktivováno to, co Eckhart Tolle nazývá emoční tělo. Můžeme mluvit také o egu, stínu nebo dvojníkovi, který se v kontaktu s partnerem zaručeně dříve nebo později ozve. Přesně zde začíná bezmoc většiny párů, které potom plni zklamání a strachu oněmí a dávají partnerovi najevo, že tento ošklivý skřítek není ten partner, kterého si vybrali. Oba si navzájem dělají trpké výčitky, ale jeden druhého není ochoten vyslechnout (M. L. Moeller: „Naše manželství se skládá ze dvou monologů, pro které nejsou uši.“). „Já bych s tebou mohl dobře vycházet, jen kdyby neexistovala tvá osoba.“ Většina mužů oněmí a stáhne se do svého nitra, protože vnímá každé slovo ženy jako životu nebezpečný útok. Většina žen však o konfliktu chce hovořit a mluví do mužovy neviditelné stěny – on už ale není duševně přítomen. Samozřejmě smí a měl by se každý občas stáhnout, aby zůstal v kontaktu se svým nitrem. Sen o ničím nerušeném splynutí nebo symbióze s sebou přináší něco chorobného. Vnímání druhého se může povést jen tehdy, když jsem schopen jasně vnímat sám sebe: s mými duševními I tělesnými pocity a mými myšlenkami. Kdo stále běhá po lese, ten už není schopen vnímat stromy jasně a vědomě. Stáhnutí se do pouště je potom něco blahodárného. Potom je možné vnímat krásu a jedinečnost stromu. Stále znovu slýchám od starších spokojených párů, jak blahodárně vnímají dvě ložnice. Právě proto, že ctí a občas dobrovolně udržují mezi sebou prostor, jsou schopni se navzájem vnímat vědomě a plni touhy. Myšlenka, která stojí za uváženou a kterou asi musíme zažít, abychom ji mohli posoudit. Blízkost, po které v párovém vztahu toužíme, podporuje dobrovolně dodržovaný odstup. Život tady na zemi je vždy tvořen dvěmi protichůdnými pohyby, které se však velice dobře doplňují: nadechnutí a vydechnutí, bdění a spánek, uchopení a puštění. Kdo by chtěl jen jednu část tohoto dvojitého pohybu, se dostává z rovnováhy a onemocní (kdo se chce pouze nadechovat, ale nechce vzduch vracet zpět, stane se astmatikem a přivádí se do smrtelného nebezpečí). Moudrý je ten, který v rámci světa iluzí souhlasí s oběmi pohyby, a vědomě je koná. Tak může v míru dojít za oddělenost tohoto světa. Stáhnutí se však stává nebezpečným, když je výrazem úniku a vyhýbání se problémům. Žena emocionálně exploduje, protože muž stále uhýbá do intelektuálních argumentací, když je řeč o jejím vnímání nesrovnalostí ve vztahu, ze kterých je 31 zoufalá. Nebo se muž stáhne úplně, protože dostane strach před jejími emocemi – znamení útěku a slabosti. Prospěšnější by bylo, kdyby zůstal duchem přítomen a tiše by vše vyslechl, bez toho, aby odpovídal. Přitom by měl zůstat v emočním kontaktu s partnerkou, aby nepůsobil chladně a nadřazeně, což by v ženě mohlo vyvolat ještě více vzteku. Teprve tiché soucítění bez rozumových návrhů opravdu pomáhá, jen tak může žena (nebo muž) najít cestu ven z vězení svých emocí. Kdo emočně exploduje nebo začne být násilný, ten je uvězněn ve svém emočním těle (Tolle) a vlastně křičí o pomoc. Pouze klidná soucitná účast partnera zde může působit blahodárně – diskuse zpravidla jen vše zhoršují. V následujícím vyobrazení jde o různé komunikační úrovně, jakým způsoben se dva lidé potkávají: konstruktivně spojujíc nebo destruktivně oddělujíc. Komunikační úrovně Odbourávání EGA: cesta k mému JÁ . Živost a proudění ve vztahu 3. Aktivní mlčení: účast; tiché soustředění: TY jsi pro mne důležitý!(Mít rád!) 2. Rozmluvy, 1x týdně, střídavě každý 3x 15min Poskytujeme si navzájem PROSTOR! 1. Hovory, Poznáváme se skrze aktivní naslouchání “Já jsem ok, ty jsi ok! Ukaž mi, jaký jsi!” 0 ---------------------------------------------------------------------------------- 0 1. Diskuze: Útok a obrana – VÁLKA! (Mít pravdu!) 2. Pasivní mlčení: od tiché agrese až po studenou lhostejnost 3. Budování EGA a nadhodnocování ega, válka ve vztahu! † Smrt (ve) vztahu Diskutování vychází z myšlenek rozštěpeného ducha a nemá přístup k odpouštějící LÁSCE. Pouze odpouštění vede k léčení a transformaci pocitů. Důležitý základ k tomu je ochota jednoho partnera, setrvat s tichou účastí pro druhého. Zoufalý partner volá: Zůstaneš-li s tvou celou silou vědomí v tichu se mnou, budu schopen najít sám sebe! Věnuješ-li mi láskyplný prostor v sobě, budu to vnímat jako pomocné a léčivé. I když žena uteče do ložnice a zabouchne za sebou dveře, přesto jedna část její bytosti čeká za dveřmi na mužovu oporu: Přijde a vezme ji do náručí, aby tam jednoduše jen byl? Mnoho mužů se však uraženě stáhne do svých emočních těl, stávají se z nich oběti, které reagují hněvivě a blokují veškerou lásku. Pouze trénování vědomého pozorování ulehčí našemu vnitřnímu rozhodovateli, poskytnout partnerovi podporu, kterou potřebuje. Tento proces nás všechny, muže i 32 ženy, vysvobodí z emocionálního vězení. Je to těžká práce, ale opravdu se vyplácí, když lidé chtějí skrze partnerské vztahy nalézt cestu do hloubky svého bytí. Rozhodující je naše vůle: Chci opravdu vědět o co vlastně jde? Chci nahlédnout za oponu pozemského kašpárkového divadla, abych zakusil osvobození a tímto způsobem mohl být prospěšný i jiným lidem? 12. Překonání mlčení Rituální rozmluva podle Michaela Lukase Moellera jen velice nápomocným nástrojem k překování mlčení ve vztazích. Toto mlčení, neschopnost mluvit, je výrazem nevědomosti, dá se dokonce říci, bezvědomí, která většinu (ne-li všechny!) vztahy vede k zániku. Věty jako „Prostě jsme se od sebe oddálili, nemáme si už co říci“ vyjadřují vlastně, že jsme o druhého a o sebe ztratili zájem – už jsme do vztahu nic neinvestovali. Mimochodem: Kdo nemá na vztah čas, neměl by na žádný vztah přistoupit. Přehnaně řečeno: „Manželské páry jsou šťastny pouze tehdy, když jeden partner nemá nikdy čas.“ (Victor von Bülow /Loriot) K čemu vlastně párové vztahy? Za jako jediný opravdu nosný důvod (mimo nějakých “efektů zabezpečení”) považuji následující: V setkání s tebou poznávám sám sebe, a když se propracuji k vysokému stupni vědomí a vzdám se všech projektovaných představ, pak nakonec možná poznám a můžu milovat i tebe! Rozhodnu se tedy pro tebe a sebe, protože navzdory všem fantaziím o splynutí stále zůstáváme dvěma jednotlivci uvnitř iluze tohoto světa. Zůstávám věrný sám sobě, když půjdu svou jedinečnou spirituální cestu a budu ctít tebe a tvou cestu. Velké síly osudu nás dva vedou, a naše setkání se může stát krásným darem růstu pro nás oba. Podařit se to však může pouze skrze naši snahu o vědomí, která se projevuje v mluvení o podstatných věcech. Dozvíš se o mě pouze to, co ti sdělím – a naopak. Průměrný evropský pár mluví denně cca. 2-4 minuty o podstatných věcech, tedy o svých vnitřních myšlenkách a pocitech. Organizační záležitosti denního života samozřejmě nepatří k podstatným věcem. Abychom působili proti tomuto ochuzení řeči, doporučuji 90ti minutové rozmluvy, které vyvinul Michael Lukas Moeller, jeden bohužel již zesnulý frankfurtský psychoterapeut. 33 Cvičení 6: 90ti-minutová rozmluva Pravidla: Oba partneři se jednou týdně sejdou na nerušeném místě k rozmluvě. Sedí naproti sobě, jeden partner má hodiny a kontroluje prvních 15 minut, během kterých druhý partner hovoří. Každých 15 minut se partneři vymění, tak, aby každý z nich mluvil 3x 15 minut. Hovořící mluví pouze sám o sobě, přednostně o svých pocitech, jak zažívá sám sebe, svět a především partnera a jejich vztah. Důležité jsou tedy zprávy o sobě samém, např.: “Často mám pocit, že mne velice rychle odsoudíš …”, naopak je třeba se vyvarovat zprávám o partnerovi – “Ty mne vždy tak rychle odsoudíš …” . Platí zásada: „V duši druhého nemáme co pohledávat!“ Každý smí ve svých 15ti minutách volně vyprávět o svých prožitcích, druhý ho nesmí přerušovat a je vyzván, aby tiše naslouchal a aby s partnerem udržoval kontakt očima. Není nutné “vyzradit” partnerovi úplně všechno, chvíle, ve kterých mlčíme, jsou možné a dokonce nápomocné. Pro mnohé je to naprosto nová a nezvyklá zkušenost. Mají možnost se v časovém prostoru 3 x 15 minut naprosto svobodně a upřímně rozvíjet – ukázat se takoví, jací jsou.Partner pak může ve svém časovém prostoru zareagovat na to, co se ho dotklo: “Když jsi mluvila o svém otci, bylo mi velice smutno. Vzpomněl jsem si na jeden zážitek ze svého dětství, kdy jsem…” Často potom dochází k rozvzpomenutí na staré bolesti z dětství, na které se nyní máme příležitost znovu podívat a konečně je “duševně strávit”. Čím jsou partneři upřímnější, tím hlubší úrovně vědomí přicházejí na povrch a mohou být sděleny. Je to proces, který se vyvíjí v průběhu mnohých týdnů a měsíců. I když rozmluvy někdy mohou probíhat prudce a agresivně, pokud partneři trpělivě setrvají, může se mnohé tímto procesem uvědomění ujasnit a uvolnit. Tímto způsobem se v každém vytvoří nová schopnost vcítit se sám do sebe i do druhého, a jen tak lze dosáhnout opravdové intimity. Je možné a dokonce velice prospěšné občas sdílet I vlastní strachy: “Někdy mám takový strach, že se prostě odstěhuješ a že už se mnou nebudeš chtít žít…”. Takové strachy působí v partnerství jako načasované bomby. Teprve sdělením tohoto strachu je možné bombu zneškodnit. Partner možná bude reagovat naprosto překvapeně (“Teda, tak to bych si nikdy nemyslel, já jsem to vnímal úplně jinak…”), a okamžitě si všimneme, že každý žije ve svém vlastním světě myšlenek a pocitů. Komunikace je klíčem k pospolitosti, tak je možné překonat hranice a překážky. K tomu je zapotřebí odvahy a především vůle, abychom se dokázali přiblížit sami sobě a také svému partnerovi se vším, co k němu patří. Rozmluvy mají úspěch pouze tehdy, když je provádíme opravdu pravidelně, tedy jednou týdně na příjemném místě doma. Na procházce v přírodě nebo při jídle chybí vnitřní soustředění a koncentrace, také je velice důležitý oční kontakt. Rozmluvy jsou rituální hovory. Když se dva lidé cíleně pro sebe navzájem otevírají, tak tento rituál časem vytvoří silové pole. Teprve potom se dostáváme do hloubek podvědomí s objevujeme svět své duše – sami sebe, TEBE, svět. Po cca. 20 rozmluvách je “kritická 34 hmota” pravděpodobně překonána a uvědomujeme si tu nesmírnou hodnotu tohoto nástroje. Mimochodem podporují rozmluvy nejen lásku ale také erotiku ve vztahu: oba mluví o svých erotických fantaziích a začnou být – konečně! – upřímní. To působí uvolňujícím způsobem a vytváří ještě vyšší stupeň intimity – oba partneři vědí, co ve druhém mají. Potom je věrnost blahodárnou samozřejmostí. Michael Lukas Moeller mluvil výstižně o “nakažlivém zdraví”: udržujeme-li živé partnerství a s ním upřímnou komunikaci, profitují z toho všichni ostatní lidé, ke kterým máme nějaký vztah: děti, přátelé a kolegové v práci nebo obchodní partneři – podle průzkumu psychoanalytiků je to na osobu přes 100 lidí! Revoluce ve vztazích začíná v nejintimnějším vztahu: v partnerství. Z něj vyzařuje světlo uvědomění na společnost. Svůj úkol vidím v tom, pomoci přesně v tomto neuralgickém bodě, když se objeví otázka: “Ale jak máme konkrétně zacházet s potížemi v našem vztahu?”. V práci s jednotlivci stejně jako u párů jde o zprostředkování nástrojů, pomocí kterých mohou své problémy řešit sami. Emoční tělo resp. struktury našeho ega tvoří ty vlastní pasti, a bylo by dobré, abychom si byli těchto nebezpečných oblastí vědomi, pokud chceme žít ve spokojených a šťastných vztazích. Pokud mají oba partneři před očima stejný cíl a snaží se o proces vnitřního osvobození, stane se jim zvládnutý úkol krásným zážitkem, který spolu mohou sdílet. Zde jsou ve zkrácené verzi ještě jednou pravidla pro 90ti-minutovou rozmluvu: 1. Domluvte se, který den a v kolik hodin si na sebe uděláte na 90 minut jednou týdně čas (nejlépe i jeden náhradní termín!). 2. 90 minut jste naprosto nerušeni, tedy žádný telefon, žádné vyrušování dětmi, návštěvami, atd. 3. Oba partneři sedí při rozmluvě naproti sobě. 4. Partner A začíná: 15 minut vypravuje, co se ho momentálně dotýká (jak zažívá sebe, partnera, vztah, život). Doporučuji mluvit co nejvíce o svých vlastních pocitech. 5. Partner B naslouchá, udržuje přitom oční kontakt a hlídá časový limit. 6. Výměna: Partner B hovoří, Partner A naslouchá. Vše se 3x opakuje, každý tedy mluví 3 x 15 minut. Doporučuji, aby se partneři časového limitu drželi. 7. Jde o rozmluvu, ne o dialog. Aktivně naslouchající partner nic nekomentuje. 8. Naslouchající může potom ve svém prostoru k mluvení sdělit vše, co v něm druhý vyvolal. Důležité jsou „Zprávy o mě“ („Zažívám tvůj pohled jako... cítím v sobě zlost, když mluvíš o své bývalé ženě...“). Tedy žádné výroky o partnerovi („Ty jsi...“). 9. Každý mluví jen o sobě. V duši druhého nemáme co pohledávat. 10. Mlčet a dopřát mlčení, kdykoli to vyjde. Nemusíte mít pocit, že je třeba říci úplně vše. 1. Dodržujte časy! Včas začněte, včas skončete. 12. Jídlo, televize ani procházky nejsou vhodnou chvílí pro rozmluvy. 13. Mluvte obrazně. Sdělte partnerovi, co prožíváte, v konkrétních zažitých příkladech. Co se mne dotklo? Nebo mluvte o konkrétních tématech: „Mě vadí, že máme na sebe tak málo času…“. Můžete mluvit i o svých tajných přáních, a především o obzvlášť nepříjemných nebo příjemných 35 14. (erotických). Po 90 minutách žádné analyzování. Mlčení nebo pokračování v každodenních činnostech. Každý se vyvíjí a pomáhá tím tomu druhému, aby se také vyvíjel. Německé páry spolu mluví denně cca. 2-5 minut o osobních záležitostech. Průměrný německý občan tráví denně 3 hodiny u televize a 2 hodiny s jinými masovými médii. Pokud má děti, nezbývá na párové soužití skoro žádný čas. Otázka: Co chci? Jak důležitý jsem sám sobě a jak důležité je pro mě setkávání s partnerem/partnerkou? Kvalita života vzniká především mezilidskými vztahy. Udržování vztahů probíhá na základě setkávání a je třeba mu pravidelně “obětovat” určitý čas. Kdo si tento čas pevně nezakalkuluje do denního režimu, ten ztrácí. Bez společně stráveného času se vztah k partnerovi nemůže vyvíjet a zakrní. Začarovaný kruh nedostatečné komunikace(podle M.L.Moellera) a) nedostatečné mluvení b) nevyřešený konflikt c) nepravý kompromis – zdánlivá harmonie d) vztek ze zklamání – hořkost – projekce viny na partnera Zapomenu, jak vnímat sám sebe. Nemůžu poznat svého partnera a dostatečně mu porozumět. Protože však vnitřní přání každého z nás stále zůstávají, stane se konflikt mezi námi neřešitelný. Popírám rozdíly, zdánlivá harmonie, vyhýbání se konfliktu: „Ještě to jde...“ Nedostatek verbální komunikace časem vypudí ze vztahu erotiku! „Že spolu dokážeme mluvit z nás dělá lidi.“ (Karl Jaspers) Šťastné páry nemluví pouze, protože jsou šťastné, ale zůstávají šťastné, protože spolu pravidelně udržují rozhovor. Rozmluvy jsou týdenní investice do vztahu, když si partneři chtějí o sebe dlouhodobě zachovat zájem. Prohlubující se otevřenost v rozmluvách vede každého partnera k sobě samému, a přesně to je zdravý základ pro opravdu naplněný vztah. Když poznávám sám sebe, roste ve mě chuť na hluboké setkání s tebou. Protože se setkávám sám se sebou, můžu se setkat i s tebou. Šťastný kruh podstatné komunikace: a) dostatečná, dobrá vzájemná komunikace b) oživující konflikt c) živý kompromis d) naplněná rovnováha v páru Co uvolňuje a uzdravuje: proces uvědomění si konfliktních oblastí v párovém soužití pomocí pravidelných rozmluv a soucit s partnerem a hlavně sám se sebou. To však také znamená být ochoten tato bolestivá témata s citem přijmout, čelit jim a předat je SVĚTLU a LÁSCE. 36 13. Účast a pokora: Poskytuji ti, takovému jaký jsi, uvnitř sebe prostor. Mnohé páry se nachází v konfliktu, protože jeden druhého chce změnit: Takový, jaký jsi, ještě nejsi úplně v pořádku, ale to už časem změníme … Chtít druhého změnit představuje útok, hlubokou agresi. Účast a pokora jsou vedle vnitřní prosby o léčení ty nejlepší postoje, které jsou pro nás v takovémto konfliktu ještě možné. Pokorný přístup k tomu, co právě je. Kdo prohlédl všechny fenomény světa, ten zažije jeho konec, protože fenomény existují výhradně v našem duchu a vytváříme je sami. K tomu patří také “myšlenkové začarované kruhy” a emoce, všechny jsou konečné. To však vyžaduje nejvyšší míru účasti, jak to Eckhart Tolle velice výstižně popisuje ve své knize „Moc přítomného okamžiku“. Přítomnost a účast znamenají vědomé soustředění, které vede k odpojení mysli. Náš rozštěpený duch se vyvinul v rozežranou obludu, a zažíváme ho v emocích jako je strach, chtivost, závist, žárlivost, hrdost, vztek a nenávist. Toto poblouznění může vytvořit pouze ego, iluzorní drama jako film v kině, a dokáže nás zaujmout na celé hodiny nebo dny. Setrvání v přítomnosti a vnitřní účast jsou podstatným klíčem na cestě k osvobození. Jde přitom o největší míru soustředěnosti v tiché pozici pozorovatele. Jen tímto způsobem můžeme vystoupit ze zajetí našeho ega, které si bere všechno velice osobně. A partnerství nám poskytuje velice dobrý prostor pro cvičení, když se zaktivují staré emoční vzorce a partner nás rozčílí: Vítejte v kině! Následující cvičení toto téma dobře znázorňuje. 37 Cvičení 7: Vnitřní klidný postoj při partnerově útoku: “Děkuji ti, že si skrze tvůj útok mohu uvědomit poblouznění svého vlastního vnitřního světa. Neuteču teď, ale poskytuji ti, takovému, jaký jsi, uvnitř sebe prostor. Prosím o odpuštění a léčení pro sebe a tebe.“ Nediskutujte! Dramatické eskalace jsou období zvláštních možností růstu. Doporučuji vám především jedno: Nediskutujte, ale dívejte se sobě navzájem potichu a s účastí do očí (pokud to je možné; nebo udržujte tělesný kontakt). Kdo diskutuje, ten chce mít pravdu a tím jen posiluje své ego. Potom dochází k otevřeným válkám. Oční kontakt podporuje vnitřní soustředění. Když je jeden z partnerů alespoň trochu soustředěný, může druhému pomoci, uvědomit si přítomný okamžik. Tak lze v určité vrstvě ukončit emoční drama, aktivované emoční tělo. Je třeba setrvat. Kdo uteče, toho emociální vlci napadnou při příští příležitosti o to zuřivěji. Láska znamená, neopustit druhého v těchto bolestivých emočních dramatech. Setrvám – ve svém vlastním zájmu! Z rozhovoru s Nisargadattou Maharajou: Otázka: Když zpytuji sám sebe nebo přejdu s očekáváním do svého nitra, tak stejně ještě utíkám před tím, čím jsem. Maharaj: Velice správně. Opravdové zpytování jde vždy směrem dovnitř a ne ven. Když zkoumám, jak něco můžu dostat nebo jak se něčemu můžu vyhnout, tak to není opravdové zpytování. Abych něco poznal, musím to akceptovat – úplně. Otázka: Ano, abych poznal Boha, musím Boha akceptovat, jak hrozné! Maharaj: Dříve než můžete akceptovat Boha, musíte akceptovat sami sebe, což je ještě mnohem strašnější. První kroky akceptování sebe sama vskutku nejsou příjemné, protože není moc hezké dívat se na to, co rozpoznáme. Je zapotřebí velké odvahy, abychom byli schopni pokračovat. Pomůže vám přitom ticho. Dívejte se na sebe v úplném tichu, nepokoušejte se cokoli na sobě popisovat. Dívejte se na tu bytost, za kterou se pokládáte, a připomínejte si, že nejste tím, co vidíte. „Toto nejsem já – co jsem vlastně já?“ Takto probíhá zkoumání sebe samého. Neexistují jiné prostředky k osvobození, všechny pouze zdržují. Jasně odmítejte to, čím nejste, tak dlouho, než se neobjeví vaše opravdové JÁ ve svém přeslavném NE-bytí, ve svém „Nebýt-něčím”. (N. Maharaj: „JÁ JSEM“, 3.svazek; strana 268-269) 38 Cvičení 8: Rozpuštění identifikace Identifikaci s vlastními bolestnými myšlenkami (např. finanční situace bez východiska, opuštění životním partnerem) a pocity jako bezmoc, smutek, žárlivost, závist atd. můžeme pomocí následujícího postupu ulehčit nebo dokonce rozpustit: 1. Nejprve si uvědomím, že danou myšlenku nebo pocit velice intenzivně prožívám. Pouze pokud si identifikaci plně uvědomím, můžu zažít, že vlastně existuje někdo, kdo identifikaci vnímá: já! A potom je tam ještě to, co vnímám. Takže nejsem tím, co vnímám, protože mezi mnou a tím, co vnímám, očividně existuje malý, ale podstatný prostor. 2. Pozoruji myšlenky a pocity s velkou mírou účasti a soustředění. Je to aktivní, tiché pozorování, bez potřeby to, co zažívám, slovně v myšlenkách popisovat. Nevytvářím tedy žádnou novou povídku o staré povídce, o starém dramatu. 3. Toto pozorování probíhá bez hodnocení. Objeví-li se tam jakékoli hodnocení, hned vím: Tady promlouvá moje osobnost, mé trpící ego, rozštěpený duch. Pak tedy pozoruji své hodnocení, bez potřeby se tomu bránit. 4. Objeví-li se odpor, tiše ho vnímám s celou svou energií – účastí. Je-li můj duch příliš neklidný, pomůže někdy komentář „To je ale velice zajímavé!“ jako výraz takřka neutrální “vědecké” otevřenosti vůči danému fenoménu. V jádru jde o můj kladný postoj, přijetí všeho, co se děje, protože vše může být tak, jak to je po případě jak se mi to jeví. Zažívám svět iluzí a nepletu si ho s REALITOU. Hledám svou pravou podstatu, přirozenost, své JÁ. Kdo tento postup praktikuje pravidelně, zažije zvýšení hladiny energie. Přítomnost a účast je energie, je to síla DUCHA. Jsem to já! Jsem tichý pozorovatel, rozhodovatel, který se nenechá vtáhnout do příběhu. Tímto způsobem ztratí příběh (myšlenky a pocity) svou sílu, “horký kouř” se rozplyne, drama se rozpustí ve světle přítomnosti. Ber vždy v úvahu, že poblouznění probíhá pouze v rozštěpeném duchu. Tam se tvoří a znovu zanikají světy. Já jsem však čisté BYTÍ a mohu se rozhodnout, žít V DUCHU LÁSKY. Otázka: Nevytváříme si veškeré utrpení sami? Maharaj: Ano, dokud bude existovat rozštěpené JÁ, které ho vytváří. Na konci budete vědět, že neexistují žádné hříchy, žádná vina a žádná odplata, pouze život ve svých nekonečných transformacích. Spolu s rozpuštěním osobního “Já” se rozplyne také osobní utrpení. Zůstává potom už jen veliký soucitný smutek vzhledem k poblouznění zbytečných bolestí. Otázka: Je ve Velkém Plánu něco přebytečného? Maharaj: Nic není nutné, nic není nevyhnutelné. Návyky a vášeň oslňují a vedou slepou cestou. Vnímavá účast uzdravuje. Neexistuje nic, co bychom mohli udělat, můžeme pouze nechat věci odehrávat se v souladu s jejich přirozeností. Otázka: Takže jste pro absolutní pasivitu? Maharaj: Jasnost a milosrdenství jsou aktivním konáním. Láska není líná, a jasnost ukazuje směr. Nemusíte se starat o své činy, starejte se o svůj rozum a o své srdce. Hloupost a egoismus jsou tím jediným zlem. (N. Maharaj: JÁ JSEM; 3. svazek; strana 238-239) 39 14. Ho‘oponopono proces Ho‘oponopono proces vychází z učení havajských šamanů kmene Kahuna, který všem hledajícím zpřístupnili Morrnah Nalamaku Simeona a Dr. Ihaleakala Hew Len. Ho‘oponopono znamená urovnat nebo napravit chybu. Podle havajského učení vznikají omyly skrze myšlenky, které jsou založeny na bolestivých vzpomínkách z minulosti. Ho‘oponopono proces nabízí postup, jak se odpoutat od energie těchto bolestivých myšlenek. Podmínkou však je, že převezmu plnou zodpovědnost za všechno, co ve svém životě prožívám. Platí to také pro věci, které dělají jiní lidé v mé přítomnosti. Když tedy přijde k terapeutovi pacient, tak je to pro terapeuta možnost a příležitost, aby to, co mu pacient „nabízí“ jako problém, akceptoval ve svém nitru jako svůj vlastní problém a přetransformoval ho. Tímto způsobem by terapeut léčil toho jednoho rozštěpeného ducha, kterého zde na zemi bolestně zažíváme my všichni. Všeobecný způsob přemýšlení: pacient má problém nebo nemoc a terapeut nahlíží na pacienta jako na nemocného. Zde pak nasazuje terapii jako formu magické manipulace, aby od pacienta odvrátil „jeho“ problém – často se jedná o potlačení symptomů bez léčení duchovního problému, který leží hlouběji. Oproti tomu učí Ho’oponopono, že vše, co zažíváme, leží uvnitř. Neexistuje tedy žádné opravdové „tam venku“, protože neexistuje rozdíl mezi uvnitř a venku. Tím pádem je každé mezilidské setkání vytvořeno nebo rozhodnuto v mém duchu a manifestuje se potom v iluzorním světě, který nazýváme materiálním světem. Když slyším o jiných lidech pouze něco z třetí ruky, tak i to souvisí s mým iluzorním světem. Vědomě zde nepoužívám výraz realita, protože o něm mluvím pouze v souvislosti s BOHEM, bezčasovým a bezprostorovým věčným BYTÍM. Jak ke všemu došlo: Dr. Ihaleakala Hew Len pracoval čtyři roky jako psychiatr v havajské státní nemocnici. Oddělení duševně nemocných kriminálníků bylo nebezpečné. Psychologové tam dávali výpověď skoro každý měsíc. Zaměstnanci byli často na nemocenské dovolené nebo jednoduše dali výpověď. Lidé chodili přes toto oddělení se zády přitisknutými ke zdi, protože měli strach, že je pacienti napadnou. Dr. Len nikdy neviděl ani jednoho pacienta na vlastní oči. Souhlasil s tím, že dostal kancelář a díval se do spisů pacientů. Při tomto nahlížení však pracoval na sobě. A během této práci na sobě docházelo u pacientů k léčení. Po několika měsících dostávali ti, kteří dříve museli být stále zavřeni, povolení k vycházkám. Jiní už nemuseli dostávat silné léky, bez kterých by dříve nemohli být. A někteří pacienti byli dokonce propuštěni, přestože předtím ani neměli výhled, že by někdy mohli být propuštěni. Ale to nebylo všechno, dokonce zaměstnanci nyní začínali rádi přicházet do práce. Nepřítomnost a výpovědi zmizeli. Nakonec měla nemocnice dokonce více zaměstnanců než potřebovala, protože mnozí pacienti byli propuštěni a nikdo ze zaměstnanců již nechyběl. Dnes je oddělení zavřené. V čem spočívalo řešení? Dr. Len jednoduše vyléčil v sobě tu část, která tyto pacienty vytvořila. Převzal dokonalou zodpovědnost za svůj život, takže vše, co se mu v životě 40 dělo, vnímal jako svou zodpovědnost, protože to byl jednoduše jeho život. Pochopil, že celý svět, který zažíval, bylo doslova jeho stvoření. Dr. Len poznal hlubokou pravdu: Když převezmeš dokonalou zodpovědnost za svůj život, tak je vše, co vidíš, slyšíš, chutnáš, čeho se dotýkáš nebo co jakýmkoli způsobem zažíváš, tvou zodpovědností, protože je to tvůj život. To znamená, že terorizmus, pan prezident, ekonomika a všechno, co zažíváš nebo nemáš rád, je tvoje záležitost, kterou máš léčit. To vše neexistuje jinak než jako projekce z tvého nitra. Problém není venku, je to tvůj problém, a abys to změnil, musíš změnit sám sebe. Co však přesně dělal Dr. Len, když si prohlížel spisy pacientů? Jeho odpověď: " Jednoduše jsem stále znovu říkal Je mi to líto a Miluji Tě, znovu a znovu. To bylo všechno." V následujícím cvičení jsem Ho’ponopono proces v jeho čtyřech základních fázích lehce přizpůsobil našemu v těchto podkladech popisovanému kontextu. 41 Cvičení 9: Ho‘oponopono proces: Čtyři kroky k proměně Téma: Něco mne rozčiluje, trpím kvůli chování jiné osoby nebo díky svým vlastním chybám... 1. Spojím se s BOŽSKÝM SVĚTLEM, s BOŽÍ PŘÍTOMNOSTÍ uvnitř mne, cítím v sobě tuto energii. 2. Vše, co zde zažívám (…co mi někdo vypráví…), jsem vytvořil já. Cítím to, zažívám to, ztotožňuji se s tím – jsem za to zodpovědný, protože se to objevilo v mém světě a já to zažívám. 3. Je mi to velice líto... Bolí mne bezcitnost, kterou zažívám/způsobuji. Bolí mne, že žiji tak hluboko pod svými božskými možnostmi … 4. Prosím BOŽSKÝ ZDROJ o odpuštění. Prosím o BOŽÍ MILOST, o přístup a oddanost BOŽÍMU SVĚTLU. Prosím BOŽÍ SVĚTLO o proměnu, o uzdravení. SVĚTLO proměňuje temnotu, bezcitnost ve SVĚTLO a LÁSKU. Prosím, ať se tak stane. Když jsou provedeny všechny čtyři kroky s upřímným procítěním, probíhá proměna. Je založena na pravém soucitu se všemi lidmi a procítěném poznání, že já jsem i tím druhým, nejsme odděleni. Jakákoli oddělenost je iluzí. Další informace v angličtině na: www.hooponopono.org 42 15. Základní konflikt: strach, vina a nenávist Základní konflikt každého člověka je velice výstižně popisován v Kurzu zázraků jako začarovaný kruh ze strachu, viny a nenávisti. Je mi jasné, že bude pravděpodobně mnoho lidí nad tímto tvrzením odmítavě kroutit hlavou. Naše potlačovací mechanizmy jsou velice silné a účinné, protože nemůže být to, co být nesmí. Zdá se, že pouze psychicky nemocní lidé zažívají extrém této explozivní směsi nesnesitelných emocí a zblázní se, protože jim chybí obranné mechanizmy. Průměrný občan má vše víceméně pod kontrolou, zatne zuby, avšak hranice mezi vztekem, překypující zlobou a explozivní zběsilostí je často velice tenká. Když se dva partneři do sebe pustí pěstmi nebo zbraněmi, tak je jasně viditelná jejich holá nenávist. Šokovaná veřejnost potom čte o smrti muže nebo ženy na titulních stranách novin a rozhořčeně takový zločin odsuzuje. V nás všech je však tentýž základní problém, a zdá se mi, že přesnější nahlédnutí by bylo velice nápomocné, abychom se dobrali k jednomu řešení pro veškerou agresi celého lidstva. Strach jako velice lidský základní pocit je nám asi nejznámější. Projevuje se jako existenční strach nebo jako strach před určitými bolestnými fenomény (přesněji řečeno jako bázeň před něčím konkrétním). Vinu vnímáme stejně jako bolest a představuje nesmírnou vnitřní zátěž. Tento pocit patří k těm nejnepříjemnějším, takže se mu snažíme co nejlépe vyhnout nebo jej obejít. Obranný mechanizmus v zacházení s vinou je projekce. Toto poznání Sigmunda Freuda daleko překonává jeho sexuální teorii a vytváří základnu pro následek potlačované viny: nenávist. Protože je pocit viny tak hrozný a nesnesitelný, transformujeme ho pomocí projekce v nenávist. Potom jsou totiž ti druzí odpovědni za mé neštěstí a zasluhují si pronásledování, trest a v nejhorším případě smrt. Podívejme se na světové politické konflikty: Izraeliti obviňují Palestince za své těžké životní podmínky a naopak. Vždy hledáme důvod pro vlastní neštěstí u druhých. Většina partnerství probíhá podle stejného vzoru: kdyby se ten druhý nechoval tak hrozně … Zažitá nenávist vytváří okamžitě zase pocity viny a strach před nimi. Nenávist a následná agrese se dají lépe snášet než strach a vina. Strach vede buď k duševnímu ochrnutí nebo k explozi navenek, k útoku. Potlačovaný strach – lépe řečeno vina! přechází v depresi, vypuzovaný strach vede předáváním odpovědnosti na druhé k nenávisti, tedy k projekci viny. Tak jsou strach, vina a nenávist velice úzce spojené a můžeme na ně vlastně nahlížet jako na stejný fenomén. Začarovaný kruh je uzavřený, zdá se, že neexistuje východisko. Zažívaná nenávist vede stále dál ke strachu před pomstou druhého. Zastrašovací hry v rámci zbrojení o závod jsou dobře známé. Lidstvo stále hazarduje s naprostým zničením a původní problém leží ve vlastním duchu. Nejsou to ti druzí tam venku, je to můj vnitřní postoj – a tím každého člověka. Rád bych vyprávěl o jedné velice osobní zkušenosti, abych vám ještě lépe přiblížil fenomén nenávisti. Bylo mi kolem 22 let, když jsem se doslechl o nenávistném vztahu otce a syna ve svém příbuzenstvu. Syn nenáviděl svého otce na základě rodinných konfliktů spojených s vinou. Přemýšlel jsem tehdy o tom, co vlastně 43 nenávist je, jaký to je asi pocit. Neměl jsem k této emoci v té době žádný vědomý přístup a také bych tehdy nikdy nepovažoval hněv a zášť za špičku ledovce nenávisti. Poprosil jsem duchovní svět o osvětlení tohoto tématu a předal jsem tuto vážně myšlenou otázku “nahoru”. Odpověď přišla obratem a tak drasticky,že jsem takřka zůstal němý údivem. V poledne během přestávky jsem usnul a viděl jsem před sebou vztah tohoto otce a syna ze synovi perspektivy. Pomalými pohyby jsem se přibližoval k otci. Proudily ze mne silné vlny nenávisti, a ve stejném okamžiku přicházely jako ještě větší ničící vlny zpět. Dostal jsem se do naprosto nesnesitelného stavu a cítil jsem, jak se po mě rozlévá žíravá kyselina a měl jsem pocit, že uhořím zaživa. Bylo to tak hrozné utrpení, že se celý děj umocňoval do nekonečna: zasadil jsem do země “semínko nenávisti” a okamžitě kolem mě vyrostla daleká “pole nenávisti” sahající až na obzor. Jako syn, který nenávidí jsem si vytvořil vlastní peklo a vydržel tuto bolest jen krátkou chvíli. Má duše se vrátila rychle do mého vlastního těla. Probudil jsem se, otřesen a plný hrůzy z tohoto zážitku. Vše bylo tak strašně reálné, že jsem si uvědomil, co hrozného dokáže nenávist způsobit: naprosté zničení. Jestli znamená atomová bomba v materiálním světě totální zničení, tak je to v duševním světě (případně ve světě rozštěpeného ducha, ve světě ega) nenávist. Zpětně si velice jasně uvědomuji, proč má nenávist ve spojení se strachem a vinou tak ničivé účinky. Námi vytvořený svět rozštěpeného ducha je na těchto třech silách založen, a to až do materiálního světa, který je pouhou projekcí našeho egem ovládaného ducha. Strach, vina a nenávist vedou k agresi, na které je založen vznik světa. S každým krokem, který uděláme, ničíme mikroorganizmy, neboli život. S každým soustem, které sníme, ničíme živé tvory, abychom mohli udržet při životě naše tělo, které se nakonec stejně rozpadne. Jak říká Kurz zázraků, představuje celý materiální svět útok na LÁSKU, na BOHA. Založen na čisté nenávisti, je následkem našeho útěku před čistou LÁSKOU. Samozřejmě jsme si na toto normální poblouznění zvykli a můžeme si jen těžko představit, že existuje ještě úplně jiný svět, který Kurz zázraků popisuje jako NEBE. Je mi jasné, že bude pro některé čtenáře velice těžké akceptovat takto zdrcující celkový pohled. Světová fakta však tuto tvrdou diagnózu potvrzují: zvířecí a rostlinné druhy vymírají, klimatické katastrofě již těžko zabráníme, světová populace se všemi svými etnickými konflikty a migračními pohyby nadále stoupá, války o poslední ropné rezervy a nyní již také o pitnou vodu zostřují politickou situaci ve světě. Jako základ bychom si však měli uvědomit: Jde o nemocného a rozštěpeného ducha uvnitř nás, který je chycen v začarovaném kruhu strachu, viny a nenávisti. Pouze pohled do nitra ( vzdání se projekce viny) a cesta DUCHA přinese vyléčení a vysvobození. Mohli bychom se nyní ptát, jak vlastně k této fatální situaci vůbec došlo. Kurz zázraků odpověď naznačuje – a víc pro nás a našeho rozštěpeného ducha bohužel není pochopitelné. Pokusím se odpověď stručně popsat vlastními slovy. Pro hlubší pochopení doporučuji čtenářům, aby si prostudovali původní zdroj nebo knihy Kennetha a Glorie Wapnickových, nejlepších znalců tohoto kurzu. Pocit oddělenosti od BOHA je tím jediným nedostatkem, který bys opravdu měl napravit. (Kurz zázraků; T1; VI, 2:1; strana 14) 44 V NEBI bylo a je vše jedním. Tam neexistuje dualita. Přestože dualitu vnímáme jako normální a neškodný fenomén, je to důsledek představy o oddělenosti, která se v NEBI kdysi zrodila jako „malinkatá klamná představa“. Tato myšlenka o oddělenosti představovala v NEBESKÉ REALITĚ a PRAVDIVOSTI poblouznění, které nelze pojmenovat jinak než lež. BOŽÍ SYN, kterým jsme my všichni, se bohužel zapomněl této poblouzněné myšlence zasmát. „Infikovala“ HO a ON upadl jednou částí své bytosti v hluboký spánek a od té doby se mu stále zdá tentýž sen tohoto světa, který my pokládáme za realitu. Je ve všech fenoménech založen vždy na oddělenosti, dualitě: Výdech a nádech, zrození a smrt, procesy budování a odbourávání, radost a bolest, den a noc. Svět mimo tohoto oddělení si můžeme jen těžko představit a máme v nejlepším případě jen velice vybledlou vzpomínku na NEBESKÝ stav. Ve svém snu se BOŽÍ SYN rozpadl (rozdělil) na milióny jednotlivých kousků, a tak vzniklo z jednoho ega, které vzniklo ve snu, mnoho miliónů odštěpených eg, které dnes reprezentují lidstvo a na všech úrovních proti sobě vedou války. Spící boží syn se tak ztotožnil s poblouzněním svého snu, že si myslel, že napadl a zničil LÁSKU (BOHA). Zároveň však přišel i strach před božím trestem, a tím vznikl projektovaný obraz trestajícího žárlivého boha Starého Zákona. Myšlenka oddělenosti je proto tím vlastním hříchem, a víra ve hřích umožňuje zrození ega. Ego vyživuje víra v hřích a z této víry vyplývající vina. Hřích, vina a strach jsou těmi nábojem ega, které udržují celý iluzorní svět. Boží syn se cítil vinen napadením Boha a utekl do jiného světa snů, podle mého názoru nejprve do světelné nebo duševní roviny (ráj) a později stále dál až do matérie. Ale právě tato matérie stojí na vratkém podkladu: je ve své rozmanitosti tvarů v iluzorní dimenzi času a prostoru podřízena pomíjivosti a neposkytuje proto žádné bezpečné útočiště. Jejím základním stavem je tma, protože sluneční světlo je rozštěpeným duchem projektované umělé světlo: slunce se časem roztaví a rozpustí (Entropie = smrt umrznutím) a pro tento výsledek v tom není rozdíl, zda to bude za 4 milióny let, za 400 let, za 4 roky nebo za 4 hodiny. Výsledek je temnota, odraz naší bezcitnosti, našeho omylu, ve kterém jsme chyceni. Rozhodli jsme se pro temnotu, pro nelásku tohoto světa. A přesto nás Kurz zázraků ujišťuje, že ve skutečnosti neexistuje – pouze subjektivně v našich snech. Jsme jako pětileté dítě: stojí mezi svými kamarády, zavře oči a vyzve ostatní, aby ho šli hledat, že už se schovalo a že ho nemůžou vidět. Děti milují napínavou hru na schovávanou, která je také založená na principu oddělení. Protože dítě zavře své oči a stojí ve tmě, myslí si, že ostatní děti také stojí ve tmě. Projektuje na své kamarády svoji vlastní momentální neschopnost vidět. Je to sice bláznivé, ale pro náš obecný stav vědomí je to obraz s pravdivým jádrem. Projektujeme naše rozhodnutí, že chceme zažívat svět mimo BOŽÍ LÁSKU, na svět, který se nám skrze toto rozhodnutí jeví, a na všechny jeho spoluhráče – a všichni zúčastnění tomu věří. Zažíváme oddělení, protože jsme se pro oddělení rozhodli a protože v něj věříme. Naše vnímání zrcadlí náš (chorý) duchovní stav, ale nevypovídá nic o SKUTEČNOSTI. Koneckonců je prostor stejně bezvýznamný jako čas. Obojí jsou pouhá přesvědčení. (Kurz zázraků; T1; VI, 3:5-6; str. 14) 45 Vše, co rozštěpený duch vytvořil, je pouhou iluzí a nemůže být považováno za reálné. Jak může být něco reálné, co přijde a odejde, co je v příštím okamžiku zase vymazáno? Je a zůstává pomíjivý jako sen. Duch ega projektuje celé fyzické univerzum a je to stejně tak nereálné jako naprogramovaná počítačová animace, jako virtuální svět v Second Life: naprostá iluze. Stačí pouhé zmáčknutí klávesy a vše se rozplyne. Programátorem obou světů, jak materiálního tak virtuálního, je duch ega. Dává našemu mozku pokyn, aby zařídilo svět času a prostoru jako experimentální realitu. Mozek přijímá pouze pokyny ducha, sám od sebe nemůže udělat nic (mozek sám nepřemýšlí - stejně jako počítač!). Jen samotný duch je příčinou vjemů. A protože vnímá poblouznění (například oddělenost od jiných lidí, důvod pro útok a obranu), je jemu zapotřebí léčení. Na tomto vhledu je založen proces léčení v Kurzu zázraků. Opačně řečeno: Bez tohoto vhledu se z našeho vyprojektovaného světa plného utrpení nedostaneme. Když je ve hře prostor a čas, musíme mluvit o iluzi a klamu. Již Shakespeare mluvil o životě jako o „putujícímu stínu“. Popisoval ve svých dramatech vražedné hry strachu, viny a nenávisti, kterým žádný člověk nemůže uniknout. Žijeme v čistém světě snu a stínu a už ani nevíme, jakou povahu má věčné SVĚTLO NEBE (oproti pomíjivému slunci!).Tak pramálo rozumíme podstatě problému a vlastně jsme ještě nepochopili, že hnacím motorem veškerého poblouznění a utrpení je naše ego. Politiku, která dané téma spíše komplikuje, lze chápat pouze jako další snahu našeho ega odvést pozornost od jádra problému. Z tohoto směru neočekávám žádné řešení, protože za veškerou snahou o činnost může být dobrý úmysl, ale jádro problému nemůže politika zdaleka vystihnout: našeho rozštěpeného ducha, naše ego a jeho protiopatření proti vině! Jedná se zde o čistě duchovní problém. Veškeré účinky v materiálním světě jsou jen následkem začarovaného kruhu strach-vina-nenávist. Vnější opatření jsou stejně účinné jako kdybychom chtěli zakrýt špičku ledovce foliemi, abychom zabránili jeho tání. Na Titaniku trochu posuneme nábytek a zatancujeme si na pár pěkných melodií, abychom odvrátili pozornost od zániku a zkázy. Unavujeme se nesmyslnými prázdnými pohyby jako pacienti na psychiatrii. Řešení problému leží však uvnitř, může ležet pouze v duchu, v té části ducha, který sám je naprosto opravdový a nikdy neopustil NEBE: naše JÁ, ten jeden BOŽÍ SYN, kterým jsme my všichni a most, který nás s ním spojuje: Ježíš Kristus. Zde na zemi mě zajímá už jen jedna otázka: jak se můžeme přesunout do tohoto JÁ, jak můžeme opustit poblouzněný sen ega? Nejde o to, abychom zachránili tuto planetu. Aktivisti Greenpeace to určitě myslí dobře, ale mají většinou sami vážný problém, jak jsem mohl zažít při rodinné konstelaci jednoho aktivisty Greenpeace v Kalifornii: Stál bezmocně a plný nenávisti před osobou, která zastupovala koncerny. Matka Země se stáhla do ústraní a v klidu pozorovala boj protivníků. Tento mladý muž, který podle svého názoru vedl spravedlivý boj, vedle mě takřka zkolaboval, když viděl, co se v konstelaci odehrává. Čistá nenávist a potlačovaná bezmocnost naplnila místnost. 46 I t/ /, /r / I t\ LASK4 ,p \ '^Afu h,rdtWm ,,/ zbt hl 6ebt ru lm / l,v \ Mn \ ;1rr|'-1taä't \ \ / grmctt ?tuß{ea,,lß,bn 3offi I M//AlsFrräL?ryr {rbz 7za as/ahf -r} V"z7ta/ /hzLzr szät -__ ----*,-? _/ ./ H ,/ ,/ (\ 47 \- \ \_\_ \* Bez odpuštění, které je darem DUCHA, nebudeme schopni tento hrozný sen nikdy rozpustit a zažít mír. Odpuštění je příspěvkem NEBE k našemu snu. Je sice součástí iluze (v NEBI není třeba odpuštění protože neexistuje vina), má současně však moc tuto iluzi ukončit a představuje tedy nejhlubší spirituální zážitek ve světě iluzí. Je to největší dar BOHA JEHO spícímu SYNU a způsobí jeho probuzení. Neočekávám žádnou pomoc od tohoto pozemského světa, protože ten stejně někdy zanikne stejně jako moje tělo. Proč bych měl stavět na tak letmých fenoménech? Jsem však ochoten využít pozemskou „školní třídu“ pro léčivý proces, protože k tomu nás DUCH BOŽÍ vyzývá. Neměli bychom tuto třídu prohlásit za svého nepřítele, protože tím bychom udělili iluzi existenci. Svět se nám zdá pouze tak zlý, jak zlí jsme uvnitř našeho ducha – opět pouhá projekce! Pochopení projekce považuji za rozhodující první krok směrem k našemu vlastnímu léčení. Jsme povoláni k blaženosti tady a teď, protože jsme pořád tím JEDNÍM SYNEM BOŽÍM. ON je mimo náš sen a chce, abychom se probudili. V těchto podkladech uvedená cvičení mohou pomoci prolomit ničivé poblouznění ega. Klidně s cvičeními experimentuj a přijdi na to, co je pro tebe vhodné. Důležitý je pouze výsledek: duchovní jasnost a vnitřní mír. To už by bylo hodně. Tvá výdrž a otevřenost pro BOŽÍ VEDENÍ je klíčem ke dveřím, které tě vyvedou z bolestného světa přeludů. Ego nám našeptává, abychom vzali svůj život do svých vlastních rukou, což povede k dalším zápletkám a dalšímu utrpení. Investovat do víry v Ježíšovo vedení je tím opravdovým spirituálním výkonem, kterým bychom za sebe měli přispět. Teprve potom může Ježíš „přestavět“ náš život a zrealizovat SVOU LÁSKU k dobru všech lidí. Jedno tě možná již teď pomůže: Ve smyslu REALITY se nic nestalo, nic se nepřihodilo. Nikdy jsi se neprovinil, přestože ego se ti to snaží namluvit. Jsi volný a zrozený v BOHU. Pochopení této skutečnosti je dar z NEBE. Prosme o VĚDOMÍ NEBE a bude se zmenšovat subjektivně zažívané utrpení všech lidí, až se jednoho dne docela rozpustí. DUCHOVNÍ SVĚTLO svítí ve mně i v tobě – TEĎ! 48 16. Hra světa: Uchopit, držet, pustit Vezmi si to všechno, zakonzervuj to, považuj se za to, zažívej v tom rozkoš a bolest – tak dlouho, až ti to bude stačit. Až zjistíš, že to není to, co jsi vlastně hledal. Pak to pusť a jdi do nicoty. Nic, prázdný prostor, je klíčem: tvá pravá podstata – JÁ. Uchopit, držet, pustit – těmito třemi slovy bychom mohli popsat lidskou hru tohoto světa. Když chceme zažít vnitřní mír a opravdovou svobodu, tak musí být první dva kroky, uchopení a držení, nahrazeni třetím krokem, puštěním. Jak to vypadá podrobně? Moje přání a touhy, mé chtění se vždy vztahuje na nějaké objekty tohoto světa: chci něco uchopit, chci si to podmanit, chci to vlastnit, chci něco zažít, něco se dozvědět a něco si užít. Jedná se o objekty, které existují odděleně ode mě. Může to být auto, dům, partner, cesta, návštěva koncertu, sex, dobré jídlo, mé vlastní tělo, politická nebo náboženská představa, na kterou je mé vědomí zaměřeno. Nechci to pouze vlastnit, emoční náboj mého přání jde ještě dál: chci tím být. Žiji s představou o svém Já, které je třeba doplňovat a vylepšovat. Musím stále přidávat něco navíc, aby bylo mé Já konečně šťastné. Takto se identifikuji s objektem svého přání, sám sebe v tomto objektu zažívám. Jestli si jako dítě hraji s vláčky a vytvořím si vlastní malý svět, nebo jestli jako dospělý sbírám starožitnosti či peníze, základní proces je stále stejný: užívám si pocit rozšíření identity a považuji se – většinou nevědomě – za všechno, co jsem si přivlastnil. Je to jako když potkáme po třiceti letech bývalého spolužáka, který nám hrdě při prohlížení fotek vypravuje: „To je moje žena, moje děti, můj dům, moje auto, moje firma, můj kůň…“, tak to znamená: „To jsem já, to jsem já, já, já, já.“ Po uchopení přichází na řadu držení. Chci a musím si objekty své touhy zajistit a udržet. A právě zde se objeví problém. Objekty jakéhokoliv druhu jsou pouze jevy v prostoru a času. Všechny jsou pomíjivé stejně tak jako je moje tělo pomíjivé a musí zemřít. Tam není nic, co by se dalo zajistit. Na nějakou dobu se moje tělo objeví a uchopí mnoho objektů, ale pak přijde okamžik, kdy všechno zase zmizí. Nemůžu si nic ponechat a vzít s sebou, ani své vlastní tělo. Ale kdo to vlastně je – já? Existuje něco, co tu vždy bylo a vždy zůstane? O co tu vlastně jde? Co zůstane? Tyto otázky jsou klíčem ve svobodě. Když se odhodláme, ještě za našeho života praktikovat třetí pohyb, pouštění, tak se nám otevřou dveře do úplně nového světa. Za nimi leží to, co mnozí probuzení popisovali jako bytí, SKUTEČNOST, vědomí, uvědomění si nebo jako lásku. Kdo se k tomu odhodlá, ten bude stále lépe schopen rozeznat, že náš svět je velká hra, loutkové divadlo, kde jsou do sebe (většinou válečně) zapletena naše ega a koupají se v dramatu svých vlastních emocí. Tady se může všechno uchopit a držet, dokud se nezhroutíme pod tíhou všeho toho harampádí, a smrt nás nevysvobodí ze poblouznění všech identifikací. Ale cena této hry je vysoká: trpíme, jsme stále znovu zklamáni, máme stále strach, že o všechno přijdeme a bojíme se o naši existenci. Z tohoto lidského dramatu nás může vysvobodit to, že všechno pustíme – a to už za našeho života! Uchopení a držení je výrazem egoistické vůle. Puštění je vnitřní pohyb umírání, který však paradoxně vede do vlastního života, do věčné (tj. bezčasové) SKUTEČNOSTI. Puštění obsahuje naprosté vzdání se vlastní vůle, je to oddanost tomu 49 poslednímu, největšímu, té za všemi jevy vždy zůstávající SKUTEČNOSTI. A o ni jde. Můžeme si vybrat: snít dále a trpět nebo se probudit a rozeznat iluzi světa a našeho Já, této bytosti s tělem, rozumem a historií. Také toto Já, tento Reinhard Lier například, je pouhým přechodným jevem. Zhruba za padesát let už tu tato osoba nebude. Co však leží za tím vším? Můžu se „já“ to všechno ostatní dozvědět už teď? Jsem to snad nakonec já sám a jen jsem si toho doteď nevšiml? Je to velice lidské být zaměřen na objekty. Tyto identifikace mi propůjčují zdánlivou identitu, tento příjemný pocit „To jsem já!“ Sedím v kině a zírám napnutě na plátno: Tady probíhá můj život: narození, vyrůstání, pochopení, uchopení a držení mnohých věcí. A potom to probíhá velice dramaticky a bolestně, když o některé věci (objekty) znovu přicházím. Patří k tomu například krach firmy, ztráta pracovního místa nebo partnera, dítěte nebo vlastního zdraví – stále znovu zažívám v procesu pouštění velkou bolest a většinou nejsem schopen vidět, že je to vynucená oddanost něčemu většímu. Avšak můj pohled zůstává upřen na barevné obrázky na plátně. Domnívám se, že tam jsem já: osoba, která jedná a reaguje, která činí svobodná rozhodnutí, která se raduje a trpí. Jsem všemi těmi věcmi, které zažívám a které mi stejně nepřinesou vytoužené naplnění. Někdy mám pocit, že už jsem úplně blízko u cíle, a stejně nakonec znovu zažívám zklamání. Nic z toho všeho mi nedává pocit celistvosti a uzdravení, opravdového míru. Je to nekonečný hon, naprosté poblouznění každodenního boje o přežití. Abych rozluštil hádanku, stačilo by se jen otočit. Rozeznal bych, že je tam paprsek světla vycházející z projektoru, do kterého byl vložen film. Projektor a film odpovídají v souvislosti s tím, co bylo řečeno, mému duchu. Duch vytváří barevné obrázky, které se stále znovu objevují na bílém plátně a které bláhově považuji za opravdové. Film mého života není nepomíjivá skutečnost, ale množství jevů, které přijdou a zaniknou. Tomu se říká iluze – klamně věrohodná! Důvod mého utrpení je křečovité, zoufalé držení se těchto jevů nebo případně moje identifikace s nimi. Teď bychom se mohli zeptat: O čem to vlastně mluvíme, o kině nebo o mém životě? Odpověď: Život je kino, funguje to stejným způsobem! V „opravdovém“ kině sedíme před promítacím plátnem, zhasnou světla, a začne se promítat dramatický film. Jedna naše část ví, že se ve skutečnosti nic neděje, druhá část však reaguje, jako by se opravdu něco dělo: trpíme a radujeme se s postavami na plátně. 50 projektujicf DUCH mimo prostor a öas KINOCASUA PROSTORU .i ,,V . ri.r::.y--:lr : ..rt1 .:1:'j :" :!':1.:: ::. ::: . . : _ : . . . . . . . . ......| .. :. ..:1: .: . : r . : . . : I i Pfedstavmesi ted', 2e,,rtomto kinö ciojciek techrrickfmprobi6müm: Obräzkyse na p l 6 t n ön e o b j e v u jüf p l n öp l y n u l e ,o b ö a sv i d f m ej e n b f l o ub a r v u , n e b o d g k o n c eü p l n ö vypadneproud. Byli bychomvytrhnuti ze stavu podobn6musnu a rozzlobenöbychom p ö Z a O o v a lai ,b y n ä m b y l t e n t o s e n v r ä c e n .P t e d s t a v m es i , j a k j e d e n d i v ä k p i i s k a k u j e ööhajico i bräzky. k p r o m l t a c l m up l ä t n ua s n a Z fs e u c h o p i td o r u k o ut y t o n e p r a v i d e l n b z filmu vloZeneho PovaZovali bychom ho za hlupäka,kteryinevi, 2e obräzkypochäze1i do projektoru,kterriale v mfstnostineni vidöt. Plätnostäle züstäväpromitaci plochou,nemä s s projektoremsamo o sobö nic spoleön6ho.Böhemprojekcefilmu vSakvöechnytyto souvislostizapomenemea ztratimese v barevndmsvötö obräzküt a k z v a n öv y p u d i m et e n t o n ä h l e dz e s v 6 h ov n i m ä n ia p o n o i i m es e d o s v ö t a i l u z l . i b r ä z k üs l e d u j i - lvi e t m a v ö m k i n ö p a p r s e ks v ö t l a R i s k u j i - lni y n f d o b r o v o l n öp u 5 t ö n o jeho püvodu,uvödomimsi, co je vlastnöopravdov6:Svötto vyzaiuje zpätky k z projektoru:schopnostducha,vytväiet obrazyl Jakoanalogiek naöimdosavadnim üVahämmäme volby ze dvou variantfilmu vloZenöhodo projektoru:film ega nebo film Duchasvat6ho.Plätnoptedstavujesvöt, na ktery bez piestänfprojektujemena5e filfnovöobrazy a zapomlnämeptitom, 2e tam venku zaäivämepouze projektovan6 systömunaSehoducha,pro kter6hojsme se ptedem rozhodli. obrazymySlenkoveho Opobu,kterä sedIv kinö, divä se na film a zapomnölapiitom na projektor,müZeme piiirovnatk pozorovatelinebo rozhodovateliv näs. N a j e d n o us i u v ä d o m [ m j,a k s i l n öh y p n ö z at ö m i m n o h f m i b a r e v n y m io b r ä z k yn a p l ä t n öz k r e s l i l aa o m e z i l am 6 v n i m ä n f .K d y Zs e a l e u p l n öz k l i d n i ma j e n n e h y b n ö 50 51 tr'\ vnímám paprsek světla, odpadne ode mě poblouznění obrazů. Bytost světla, čistá energie, je oproštěna od obrazů. Sjednocuje v sobě všechny barvy. Světlo je v našem případě BYTÍ, DUCH samý, který stále j e mimo všech obrazů, všech světů. Projektor (můj duch) se průběhem promítání na plátno oddělí od vloženého filmu (tedy od duchovního obsahu ve variantě ega nebo Ducha svatého). Projekcí na zdánlivé „venku“ Duch zapomene, že to vše dělá on a že ve skutečnosti žádné venku nebo uvnitř neexistuje. Tato forma disociace (odštěpení vědomí) má odvést pozornost od bolestné vnitřní situace (zdánlivé) viny, jak bylo popisováno v kapitole „Základní konflikt“. Analogii kina můžeme rozlišit následně a rozšířit o další bod: 1. projektor neboli mozek, který - jak bylo dokázáno – nedokáže žádné myšlenky vytvořit: pouze je přijímá a dodává jim výraz např. přes řeč (v tomto smyslu by stál duch vytvářející obrazy mimo projektor) 2. vložený film ve variantě a)obviňování a boj nebo b)odpuštění 3. elektřina nebo světlo jako rozhodující faktor, který tomu všemu propůjčuje živost neboli relativní skutečnost (což by zde odpovídalo duchu) To jediné v podstatě opravdové je v tomto případě elektřina popř. světlo. Filmová role – v jakékoli variantě – je vytvořený umělý produkt, bez kterého by všechny fenomény na plátně zmizely – všechny barevné obrázky (mé životní drama). Také odpuštění je součástí iluzorního světa, protože ve NEBI neexistuje žádná vina a proto také není zapotřebí odpuštění. Mozek je jakýmsi přijímačem a projektorem: bez vloženého filmu se nic neděje. Film, příběh, slouží jako identifikační objekt ve smyslu „To jsem já“. Bez filmu by neexistovalo žádné Já, které by se mohlo cítit znevýhodněno nebo dokonce ohroženo. Pokračujeme-li příkladem kina, vyplývají další důležité závěry: Všechny fenomény (tedy svět se všemi jednotlivými bytostmi a situacemi) je pouhým podobenstvím existence světla, existence Bytí. Podobenstvím je myšleno, že v barevných obrazech je vždy přítomno čisté , bílé, dokonalé světlo nebo elektřina, tedy energie. Rozštěpení v barvy a tvary je pouhou přechodnou hrou, když pravá podstata světla (božího syna) na chvíli zapomene na sebe sama a sní. Těmito bolestnými zkušenostmi rozštěpení probuzené, zdánlivě ztracené světlo se probudí ve stanovený čas ze svého snu fenoménů a uvědomí si svou vlastní podstatu. Tento proces zapomenutí, spánku a probuzení je přesně to, co my lidé zažíváme. To vše se odehrává v nás, protože my jsme tou esencí bytí, vždy jsme ji v sobě nosili: jsme ještě stále takovými, jaké nás Bůh stvořil – Kurz zázraků to opakuje stále znovu. A tak stojím uprostřed světa fenoménů a pozoruji všechny jevy – včetně své vlastní osoby. Tady jsem „já“, pozorující, a tam je to pozorované. Vše, co můžu pozorovat jako objekt, však není opravdové, je to jen obraz na plátně. Když je tedy mé Bytí, toto „JÁ JSEM“ ten jediný jistý a pro mě možný vjem mimo všech fenoménů a objektů, tak je pravděpodobné, že já nejsem tím pozorovaným. 52 Kdo pak ale vlastně jsem? Úplně jednoduše: to nemyslitelné BYTÍ. BYTÍ nepodléhá polárnímu procesu stvoření fenoménů a světa. Kdyby bylo samo založeno na polaritě, museli bychom se okamžitě ptát po jeho protipólu: den a noc, být a …? Eckhart Tolle srovnával Bytí s prázdným prostorem, díky kterému se zviditelní všechny objekty. Je zapotřebí také nějaké NE, abychom jakýkoli objekt mohli zakusit a pochopit. Každý objekt je obklopen nějakým NE. Esence NE je opět BYTÍ. Bytí nemůžeme vymyslet, můžeme je cítit. Toto cítění však stojí mimo nám známé polární emoce jako radost a smutek. Radost a smutek se jako polární emoce vztahují k objektům. Ptáme se potom, proč se radujeme, a následuje objekt (…protože jsem dostal dobré pracovní místo nebo protože jsem našel partnera atd.). Pocit bytí je meta-pocit, svou hloubkou předčí svět jevů, má svůj původ v nepomíjivém světě bez výrazů. Eckhart Tolle mluví o prostorovém vědomí, o odpoutání se od všech objektů, o ne-lpění. Co mi však brání v tom, abych plně vešel do tohoto bytí? Jsou to přání a touhy mého ega, všechny fixace na objekty, kterých se nechci vzdát. Přesně tento pohyb do zdánlivého světa tam venku zamlžuje ve mně burácející konflikt (zdánlivé) viny: Vidím tuto vinu tam venku u ostatních a pronásleduji ji. A tak leží dar osvobození v odpuštění: Duch svatý se stane mým učitelem a skrze odpuštění vykoná v mém duchu skutečné uzdravení. Tím, že odpustím všem lidem na světě, odpustím sám sobě a naleznu mír. Vlastně se nic nestalo. Jen jsem seděl v kině a zažíval iluze. Někdy zakouším těžkými ranami osudu velké ztráty a osvobození od těchto iluzí se ve vnějším světě děje velice dramaticky. Ale co by měla LÁSKA dělat jiného, když mě chce vysvobodit z tohoto zlého snu. Musí mi vzít veškerý zdánlivý svět, abych se konečně postil a odvrátil zrak od těchto obrazů. Potom hledím do prázdna. Už neuhýbám a zůstávám při tom, co je. V tomto tmavém, zpočátku možná ještě bolestivém tichu zažívám po nějaké chvilce klidnou a mírumilovnou sílu, která je skutečnější než cokoli, co jsem doteď zažil. Je to proud věčného „JÁ JSEM“, který v sobě cítím – samotné BYTÍ. V světle tohoto BYTÍ ode mne odpadnou všechny obrazy, protože jsou tak prázdné a umělé: je to hra, divadelní představení, kterým jsem nikdy nebyl a nikdy nebudu. Jsem světlem lásky, vlastně ani neexistuje žádné já ve smyslu ohraničení a oddělení, nikdy toto já, toto ego , neexistovalo. Je tam pouze láska, světlo, esence a bytí. Doteď jsem tuto esenci hledal ve vnějším světě pestrých obrázků, tak jako osamělý člověk zoufale touží po lásce v partnerství. Tak jsem se stále znovu od sebe odděloval, utíkal jsem před setkáním se svou pravou podstatou. Ohnisko mého vědomí tedy leželo ve vnějším světě objektů, a tyto objekty mě pevně držely. Potom se vrátím do vnějšího světa a dívám se na tu část ve mně, která má tu a tam ještě nějaké touhy a přání. Smí tam být, protože mé ego se mnou ještě chvíli půjde dál, ale už mně neovládá, protože si jsem vědom jeho klamu. Smím objekty uchopit a užívat, protože už se jimi nenechám ovládat. Je to toto procítěné vědomí pravdy, které mě osvobozuje. Jsem ve světě a užívám si tu nebo jinou hru, ale jsem od ní zároveň osvobozen, protože v kině stále zůstávám ve spojení se SVĚTLEM. Nejsem závislý na úspěchu nebo neúspěchu. Obojí má stejnou hodnotu. Už peníze nepotřebuji, a paradoxně zrovna v tom okamžiku někdy samy od sebe přicházejí. Moje štěstí není závislé na profesním úspěchu, a teď se projekty daří samy od sebe. „Když už to nechceš nebo nepotřebuješ, tak to smí přijít.“ – Tato věta se stává pravdou, která spočívá v puštění. Je to proces umírání. Ale zemřít může pouze ego, které se považovalo za všechny ty barevné obrázky na plátně a ztratilo se v nich. 53 Puštění vede k rozeznání skutečného od neskutečného. To OPRAVDOVÉ, BOŽÍ DUCH mě má nyní vést. Jen to, co se nemůže stát a nemůže zaniknout, to je opravdové. JSEM TO JÁ – jako ten jeden BOŽÍ SYN. Vše, co se zdá být věčným, jednou skončí. Všechny hvězdy jednou zaniknou, den a noc, už tu nebudou. Vše, co přichází a odchází: příliv a odliv, roční období a lidské životy, všechny věci, které se časem změní, kvetou a odumírají, se nevrátí. Tam, kde čas vymezuje konečnost, tam není věčnost. (Kurz zázraků, T-29.VI 2:7-10) Když se zdá, že jsi se tady na této úrovni rozhodl pro odpuštění, - říkám zdá, protože tu vlastně nejsi – nese Duch svatý toto poselství celkovému duchu. Nehraje roli, že to nevidíš. Pokaždé, když zvolíš alternativu Ducha svatého místo plánu ega, dosáhneš na vyšší úrovni léčení. Jsi naprogramován na scénář ega, můžeš a dokážeš se však z tohoto programu vysvobodit. ( Iluze univerza, Gary Renard; nakladatelství Goldmann, 1. výtisk 2006; str. 282-283) Budoucnost Nemusím si o svou budoucnost dělat starosti. Můj jediný úkol spočívá v odevzdání se BOŽÍMU DUCHU. Mé jediné a nejdůležitější rozhodnutí spočívá ve volbě LÁSKY a odpuštění. Chci odpustit světu a chci odpustit sám sobě za to, že jsem stvořil svět se všemi jeho problémy. Touto cestou se o mě bude starat LÁSKA, která mě povede. Touto cestou najdu osvobození. 54 17. Můj svět – 100% moje projekce Svět, který zažívám, jsem si na 100% vyprojektoval sám ve svém duchu. Nesu za to plnou zodpovědnost. Nacházíme tuto souvislost nejen u Ho‘ponopono havajských Kahunů, ale také velice jasně v Kurzu zázraků. Svého partnera, tak jak ho zažívám, jsem si vytvořil ve svém duchu. Bolestné stinné stránky partnerského vztahu mi ukazují, jak velký je vliv mého rozštěpeného ducha, mého ega. Mé ego chce, abych ve svém projektovaném životě zažíval hloubku konfliktu strachu, viny a nenávisti. Tak by pro mě nebyla uchopitelná PRAVDA a LÁSKA, pouze její zkreslený obraz v podobě vztahů, ve kterých by lásku utlačovala nenávist. Celé to drama „tam venku“ však není vůbec reálné, je a zůstává snem, halucinací našeho ducha, jak nám je přibližuje Kurz zázraků: Co by se stalo, kdybys pochopil, že je tento svět halucinací? Co kdybys opravdu pochopil, že sis ho vymyslel? Co kdyby sis všiml, že ti, kteří po něm chodí, aby hřešili a potom zemřeli, jsou všichni naprosto nereální? (T.-20.VII.7:3-5) Ano, co by se potom stalo? Nemohl by to být začátek osvobození, tak jak je člověk, který se v noci probudí a zjistí, že ten hrozný sen, který se mu zdál, byl opravdu pouhým snem?! Tato pravda je naznačena ve dnou velmi zdařilých filmech: The game (Hra) a Groundhog day (Den sviště). Přibližme si nejprve děj filmu The game. Wikipedie ho popisuje následně: Nicholas van Orten (hraný Michaelem Douglasem) je bohatý a tvrdý obchodník, jehož profesní úspěchy byly na úkor jeho rodinného života – je rozvedený a svou dceru a bývalou manželku skoro nevídá, stejně jako svého mladšího bratra Conrada. Ten se znenadání objeví o Nicholasových 48. narozeninách a dává mu tajemný dar: „Perfektní hru rolí“, hru, kterou nabízí firma Consumer Recreation Services (CRS) a údajně mu změní život. Jen s nechutí přijme Nicholas dar a musí se u firmy CRS podrobit celý den trvajícím psychickým a fyzickým testům. Další den se dozvídá, že pro tuto hru „není způsobilý“. Je velice rozhořčen, že s touto záležitostí strávil tolik času a vrací se domů. Tam však zjišťuje, že hra již začala a že se soustředí na jeden traumatický zážitek z Nicholasova života: Jako dítě musel přihlížet sebevraždě svého otce, kterému bylo v té době také 48 let. Nicholas se v této „Hře“ (překlad anglického slova „Game“, je to však také „Lovná zvěř“) dostává do stále nebezpečnějších situací, ve kterých přichází o věci, které ve svém životě do této chvíle považoval za samozřejmé. Začíná mít podezření, že se jedná o velké spiknutí. Několikrát přijde skoro o život a ztratí své celé jmění. V průběhu hry potkává lidi, kteří často nejsou tím, co předstírají, i jeho bratr se zdá být spiklencem firmy. Christine, zaměstnankyně CRS, mu zdánlivě nejdříve při útěku před CRS pomáhá, krátce poté ho však podvede a umožní tímto jeho únos do Mexika, kde se Nicholas probudí v rakvi. Bez peněz a dokladů hledá cestu domů. Pomocí své bývalé manželky se mu návrat podaří a náhodou odhalí, že jeden spolupracovník CRS je jen herec. Zavede znaveného a zoufalého Nicholase k jedné pobočce firmy, kde se setká s Christine a vezme ji jako rukojmí. 55 V přestřelce unikne s Christine na střechu mrakodrapu firmy a vyžaduje od ní vysvětlení. Christine je zděšena, že Nicholas vlastní pravou zbraň, protože firma prý všechny zbraně, ke kterým se mohl dostat, nahradila neškodnými náhražkami. Když se náhle otevřou dveře, vystřelí Nicholas a zasáhne svého bratra, který nic netušíc vychází ze dveří s lahví sektu. Bratr se smrtelně zasažen zhroutí a také všichni zaměstnanci firmy jsou zděšeni, protože Nicholas vůbec neměl vlastnit žádnou pravou zbraň. V panice a s výčitkami svědomí se Nicholas vrhne ze střechy mrakodrapu. Propadne skleněnou střechou a přistane bezpečně na velkém vzduchovém polštáři, ze kterého ho vysvobodí zaměstnanci firmy a jeho přátelé. Při následující oslavě narozenin se Nicholas dozvídá, že všechna jeho dobrodružství byla až do nejmenšího detailu firmou CRS naplánována. Jeho bratr není mrtev – zbraň byla též nepravá -, jeho peníze jsou na světě a vše byla opravdu jen hra. Hru organizoval jeho bratr, „…aby se z Nicholase nestal úplnej idiot“. Po oslavě ho Christine, která se ve skutečnosti jmenuje Claire a je na cestě k dalšímu úkolu, pozve na letišti na kávu – zůstává však otevřené, zda Nicholas pozvánku přijme. (Konec citátu.) Hra má něco do sebe. Můžeme ji brát jako podobenství k naší situaci: Také my považujeme svět s jeho ohrožujícími útoky za naprosto reálný, utíkáme do rolí obětí a reagujeme jako Nicholas plni strachu, vzteku a násilí. Také my jsme na útěku a chceme jako ego zachránit náš malý falešný život. Nicholas mohl to drama zkrátit, když byl například pronásledován několika muži s kulomety. Mohl se jim prostě vzdát a nic by se nestalo, Hra by skončila už v tomto bodě. Ale tím, že utíká a chce zachránit svůj život, prodlužuje své utrpení. On rozhoduje ve svém duchu, jak to bude pokračovat. Kdo hraje na úrovni ega, ten je nucen trpět. Nicholas zůstává v odporu, dokonce v okamžiku, kdy se probouzí v Mexiku v rakvi. Symbolika je zcela jasná: je to proces umírání ega, světa iluze, kterého se drží. Nicholas neví nic o své pravé podstatě, o svém pravém BYTÍ, o svém božském původu. Smí si naplno prožít poblouznění svého ega a nevynechá ani zkušenost nejtěžší viny, když v panice zastřelí svého bratra. Teprve v tom okamžiku skočí ze střechy mrakodrapu, vstříc smrti – a musí přesto žít, smí přežít tento zlý sen. Tento skok do Neznáma je zapotřebí, aby mohl zažít vysvobození. My všichni zažíváme tyto situace největšího strachu a viny, a právě tam je šance k procitnutí největší. Skok do hloubky je zoufalým výrazem pokání. V největším zoufalství dojdeme k sebezapření, a jen touto cestou může být prolomen odpor ega a můžeme se oddat pravé SÍLE našeho JÁ. Překvapení ihned následuje: Život žije, zlý sen byl jen hrou – čistá iluze! Další excelentní film – Groundhog day(Den sviště) – objasňuje souvislosti mezi iluzí a pravdou. Wikipedie nabízí výstižný stručný obsah: Groundhog day je filmová komedie z roku 1993, ve které hraje Bill Murray v roli Phila Connorse egocentrického, cynického televizního zpravodaje, který s velkou nechutí plní svou denní povinnost. Andie MacDowell hraje Ritu, jeho novou kolegyni. Režisérem filmu je Harold Ramis, který také převzal jednu malou vedlejší roli. Phil Connors je uvězněn v časové smyčce – stále znovu a znovu prožívá stejný den. Ve městě, kde se film odehrává, Punxsutawney, Pennsylvanie, USA, je tento den, 2. únor, nazýván „Den sviště“ (Groundhog Day). Protože Phil ví, jaké události tento se opakující den přinese, přejde brzy k využívání 56 této vědomosti k tomu, aby si zajistil život plný radovánek, peněz a svádění žen. Když se však pokouší tímto způsobem svést svou kolegyni Ritu, přicházejí pouze samé neúspěchy. Dostavuje se omrzelost a Phil začíná být ze svého života zoufalý. Spáchá několikrát sebevraždu, což je ve filmu znázorněno jako sekvence komických pokusů. Žádná z těchto smrtí však neukončí fenomém stále se opakujícího dne, protože se Phil každé ráno probouzí v šest hodin ve svém hotelovém pokoji. Svěří se Ritě, a její rada mu pomůže krůček po krůčku najít cíl ve svém zajetém životě. Přitom musí Phil každý den nanovo získat Ritinu důvěru. Stává se z něj dobrodinec pro jiné a může tak – skoro – každému dopomoci k lepšímu dni. Pouze jednoho starého bezdomovce není Phil schopen ochránit před jeho pokusy o jistou smrt. Philovi se sice nedaří přimět jiné, aby mu splnili jeho přání, ale udělá sám ze sebe lepšího člověka tím, že své dny využívá k „sebevýchově“. Rozvine tak několik svých talentů – jako například charizmatickou hru na klavír – a naučí se také více soucitu s ostatními lidmi. Díky tomu se z něj stává uznávaný a oblíbený muž, který dokáže prolomit kouzlo a najít lásku, která ho vysvobodí ze zlého snu. Přestože film nebyl při prvních ukázkách v kinech příliš úspěšný, měl veliký ohlas ve videopůjčovnách a americké kabelové televizi. Zástupci několika různých náboženství film zahrnuli do své práce. Mezi nimi jsou chasidští židé, jezuiti i buddhisti. Vidí ve filmu dobrý výraz jejich vlastních postojů k víře. Při promítání série filmů v newyorkském Museum of Modern Art na téma „Skrytý Bůh: film a víra“ byl tento film promítán jako úvodní. Základní myšlenka filmu byla použita v mnohých televizních seriálech a ve filmu „12:01“. (Konec citátu) Oba zmíněné příklady krásně zrcadlí „normální“ poblouznění scénáře ega se svým strachem, vinou a agresí neboli nenávistí. Ve filmu „Den sviště“ si z našeho pohledu způsobuje Phil Conners své utrpení sám tím, že tvrdošíjně trvá na svém nesmířlivém a útočném postoji oběti (netrestá ho však vyšší síla, jak nesprávně popisuje Wikipedia). Přestože stále zažívá stejný trýznivý průběh dne, potřebuje spoustu času, než se rozhodne pro odpuštění a lásku. Phil trpí svou vlastní ignorancí a nadřazeností, které nám nedovolují prohlédnout vlastní problém ale vedou k neustálému opakování projekce viny. Touha po opravdové lásce je tím pravým spouštěčem jeho osvobození. Toto lásku nelze předstírat ani manipulovat, jak mu ukazují jeho neúspěšné pokusy o sblížení s jeho kolegyní. Jeho svoboda spočívá v jediné volbě: jít cestou agrese nebo cestou odpuštění. Odpuštění obsahuje ve své podstatě ukončení projekce (viny). Kenneth Wapnick nám na základě Kurzu zázraků ukazuje překvapivý ale logický závěr, pokud bereme vážně myšlenku projekce: Vzhledem k tomu, že se sny našeho ega skládají ze strachu, nenávisti, role oběti a neodpuštění, jsou ve scénáři všech osob, která hrají v našem snu nazývaném „život“, obsažena všechna tato témata. Není tedy komu co odpouštět, protože jsou všechny osoby v našem životě jednoduše vymyšlené figury našich snů. Kdo hledá odpuštění, jsme my samotní - za to, že vůbec sníme, místo toho, abychom si rozvzpomněli na naší IDENTITU jako KRISTUS, který je bdělý v BOHU. Naše úloha „osvobodit naše bratry“ tím, že jim odpustíme, se vztahuje na funkci a proces odehrávající se v našem duchu, v domově našich snů, přestože ho zažíváme často tak, jako by se odehrával mezi dvěma oddělenými bytostmi. Tím, že 57 zvolíme na místo našeho ega Ježíše a budeme naslouchat jeho hlasu odpuštění místo útočnému hlasu ega, spojíme se s ním jako výraz ALTERNATIVY, která existuje v duchu každého z nás. Tímto se stáváme pro naše bratry připomínkou, že mohou učinit stejnou volbu, kterou jsme učinili i my, abychom se zprostili jejich viny, protože jsme si do našich „snových spisů“ psali navzájem. Tím, že změníme své myšlenky o světě, můžeme celému světu a každému jednotlivému člověku pomoci. Když se osvobodíme od naší vlastní viny, pomáháme k osvobození celému světu, protože my a svět jsme jedno, je to naše projekce. To bylo myšleno v Kurzu zázraků tím „…povstali jsme s ním (Ježíšem), když začal osvobozovat svět.“ (N-6.5:5). (Z knihy: Der Himmel hat kein Gegenteil (Nebe nemá žádný protiklad); Gloria a Kenneth Wapnick; nakladatelství Greuthof, SRN, 3. výtisk 2004, strana 119-120; Zvýraznění textu provedl autor) V následujícím 10.cvičení jde o rozpuštění projekce, jak ho může prožít každý sám pro sebe. Prosím čtenáře, aby se nezarazil při určitých formulacích, které by u něj mohli vyvolat blokující asociace. Povzbuzuji k experimentování s daným pohybem tak dlouho, dokud se nedostaví pozitivní naladění. Jsme všichni schopni vycítit, kdy je nám odpouštěno. Odpuštění je darem, který dostáváme na základě naší vůle ke změně pohledu na události kolem nás. Není nutno dělat převratné věci, jde o nový duševní postoj, který nás vede z temnoty omylu do SVĚTLA PRAVDY. Zásadní rozhodnutí musíme učinit my, LÉČENÍ nám daruje NEBE. 58 Cvičení 10: Rozpuštění projekce Konkrétní příklad: Jedna žena si stěžuje na svého muže, který od ní nechce přijmout žádné dary. Milují se, ale když jde o přijímání darů, má muž veliké potíže. Z našeho pohledu představuje tento muž v životě ženy její vlastní projekci. Mohla by přesunout tento zdánlivě vnější děj zpět do svého nitra tím, že přemýšlí nad tím, proč ona sama není schopna přijmout dary, přesto že to zdánlivě není její problém. Neschopnost přijímat dary znamená – převedeno na náš vztah s BOHEM – únik před LÁSKOU BOŽÍ. Nepřijímáme JEHO LÁSKU a narážíme zde na jeden základní lidský problém: Nevážíme si sami sebe dostatečně a opovrhujeme sami sebou, jako kdybychom si nezasluhovali LÁSKU. Této ženě by pomohlo, kdyby se zamyslela nad svou vlastní tématikou, kterou jí muž ve vnějším dění zrcadlí, a kdyby ji ve svém nitru, ve svém duchu, zpracovala: Ježíši (BOŽE), prosím odpust mi, že jsem nebyla schopna přijímat TVOU lásku … Prosím uzdrav mého ducha! Ježíši (BOŽE), prosím odpust mi ten obraz, který jsem na ...(jméno osoby) projektovala, vyléči tuto projekci v mém nitru a proměň ji v lásku! DUCHU BOŽÍ, prosím zruš můj omyl, který jsem projektovala na (jméno)! Uvedené věty jsou podněty k uvolnění a rozpuštění projekce. Možná si najdeš jinou formulaci, se kterou se ti bude lépe pracovat. Důležitý je pouze obsah, tvůj záměr, a ten rozpozná DUCHOVNÍ SVĚT naprosto jasně. Pro DUCHOVNÍ SVĚT jsou slova koneckonců nedůležitá, komunikuje pouze s naším duchovním postojem, naším duchovním nasměrováním, a ten je pro DUCHOVNÍ SVĚT v každém okamžiku jasně rozeznatelný, ať již říkáme cokoli. Takto by se uvolnil vnitřní duchovní blok, a bylo by velice dobře možné, že by stejná proměna proběhla i v chování jejího muže. Soustředila by se však pouze na sebe, protože zde jde o její lekci, ze které v duchu profitují všichni lidé. Takto přestaneme poučovat ostatní lidi a očekávat od nich léčivé duchovní změny. Vše leží uvnitř nás samotných. Není zapotřebí jít navenek ani jeden jediný metr, protože žádné „tam venku“ neexistuje. Pouze duch je opravdový, přesněji řečeno, božský DUCH, který žije v nás jako v JEHO SYNECH.Toto je koneckonců hlavní poselství Kurzu zázraků, tato osvobozující pravda. Klíčem je přesunutí (zdánlivě) vnějšího dění dovnitř, zpět do ducha, ze kterého vycházela veškerá projekce. Když tímto způsobem dokážeme nahlížet i na agresivní chování jiných lidí, rozpoznáme v něm naši vlastní agresi, která se možná odehrává velice skrytě a nevědomě. Takové „hry na schovávanou“ hraje ego velice rádo, protože tak bezpečně může přežívat v našem duchu. I tato agrese je koneckonců agresí směřovanou proti BOHU. Všechny naše mezilidské problémy zrcadlí náš základní problém vůči BOHU. Budeme-li pomocí uvedeného procesu odpuštění řešit problémy, které jsou mezi námi a (zdánlivě!) jinými lidmi, vyléčíme tím zároveň náš vztah k BOHU. A opačně používá BŮH nebo DUCH svatý naše mezilidské vztahy, aby se s námi opět plně spojil – je to proces, který nazýváme probuzení. 59 18. Odpuštění: Překonání odporu Odpuštění znamená uzdravení. Uzdravení rozštěpeného ducha, který se přes rozhodovatele (pozorovatele) vrátil z iluzorního světa zpět do jediného skutečného DUCHA: jako SYN BOŽÍ mající podíl na tomto BOŽSTVÍ i přes svou zdánlivou oddělenost (jako ega). Existuje jen jedno JÁ, stejně jako (zdánlivě) existuje pouze jedna myšlenka na oddělenost, na které je založen sen ega. Sen je pouhým snem, přijde a pomine. Nemůže zůstat, protože ve světle SKUTEČNOSTI nemá trvání. Existuje pouze v tom duchu, který se pro něj rozhodl, který ho chce vnímat, který mu věnuje svou pozornost, která si ho „udělá“. Já jsem však stvořen z BOHA, jsem stále se svým pravým BYTÍM v JEHO DUCHU. Z JEHO pohledu se nic nestalo. Odpuštění znamená: akceptuji SKUTEČNOST BOŽÍ – dokonalou věčnou LÁSKU. SKUTEČNOST ruší iluzi, sen ega v prostoru a čase. Odpuštění přijímáme na tomto světě – v NEBI nemá žádný význam, protože tam je pouhou SKUTEČNOSTÍ. Já SKUTEČNOST potřebuji a mám ji přijmout: pro sebe a všechny ostatní lidi. Co dávám jim, dávám i sobě. Na některých místech v těchto podkladech čtete „Odpouštím sám sobě za projekci…“. To znamená, že už na tomto omylu, tomto klamu nelpím. Akceptuji v sobě PRAVDU, žádám ji pro sebe, rozhodl jsem se pro ni: BŮH, LÁSKA mě nikdy neodsoudil a nikdy to neudělá. Proto se rozhodnu, sám sebe také neodsuzovat. To je první krok. Druhý spočívá v předávání odpuštění dál dalším lidem, které ho potřebují. Oba kroky jsou totožné. Tím, že pro sebe žádám odpuštění, uzdraví se můj rozštěpený duch a já se vrátím zpět do PRAVDY. Mé uzdravení je však vždy také uzdravením jiných lidí, protože neexistuje oddělenost. Co dávám sobě, dávám ostatním, co dávám ostatním, to posiluji v sobě. A: To, co dávám, se stále rozmnožuje! Odpouštím sám sobě – akceptuji LÁSKU jako jedinou PRAVDU. Odvracím se od starých snů, od bláznivých iluzí, a hledám mír v BOHU. Pouze tam ho můžu naleznout. Vykonané odpuštění poznám podle překonání svého odporu vůči lidem, vůči světu. Zažívám mír a hluboký pocit jistoty. Chci-li se vymanit z vlivu poblouznění ega, je ztišení základním předpokladem. Smím pozvat svaté ticho, tím že setrvám ve stavu pozorovatele a naučím se s Ježíšem hledět bez hodnocení. Světské věci, které vidím, nemají žádný význam mimo toho, který jim já sám propůjčím. Všechny světské věci, všechna těla, jsou iluzemi a v tomto smyslu symboly útoku na SKUTEČNOST, na LÁSKU. Tyto symboly se smí v mém duchu rozpustit a vrátit se tam, odkud pocházejí: do Nicoty. Odpuštění znamená, že už nebudu investovat žádnou energii do omylu, do hříchu. Rozhodnu se pro LÁSKU a opustím svou víru ve vinu, strach a nenávist. Nechám odplout do Nicoty ten zlý sen, všechna dramata svého života. Chci zažít SKUTEČNOST, která mě oprošťuje od neskutečných snů. Akceptuji BOŽÍ odpuštění, které ke mně přichází z JEHO LÁSKY. Vzdávám se odporu proti LÁSCE. JEHO odpuštění přijímám a předávám všem lidem. Tak zažívám mír. 60 19. Ego, JÁ a sexualita Po všech dosavadních úvahách o nadmíru problematické struktuře ega by se dalo očekávat, že u „horkého“ tématu sexualita, kde najdeme nejvíce závislostí, zásadně doporučuji naprostou abstinenci, celibát. Myslím však, že o to nejde. Jsme tu proto, abychom využili všechny životní situace jako části „Kurzu sebepoznávání“ (Kurz zázraků mluví obrazně o školní třídě). Přece jen jsme si toto poblouznění i s erotikou a sexualitou vyprojektovali sami. Abychom tedy byli schopni uchopit zásadní problém zápletek a utrpení, musíme vědomě čelit všem oblastem života a nenechat se vést falešným já, egem (rozštěpeným duchem), ale svým pravým JÁ. „Čistému vše čisté“, říkával již apoštol Pavel. Jak se díváme jako muži na ženy nebo jako ženy na muže? A stejně tak pohled na stejné pohlaví... Je nutné, aby se nám ihned vybavily myšlenky na oddělenost, na závislosti, na využívání? A když už se nám tyto myšlenky vybaví, tak se dostáváme k pravděpodobně nejdůležitější otázce: jak s tím budeme zacházet? Tento svět má mnoho školních tříd, ať už je to třeba výzkumná laboratoř farmaceutického podniku nebo atomová elektrárna. Nacházíme se v konkrétních pozemských vztazích a jde pouze o to, abychom danou oblast zaplnili a vysvobodili odpouštějící LÁSKOU - pro nás a pro ostatní. Nesmíme zapomenout: cokoli zde prožíváme, je a zůstává snem, který pomine. Otázka je, jestli chceme zůstat k tomuto snu duchem připoutáni nebo jestli z něj chceme vystoupit – a vkročit do PRAVDY BOŽÍ. Samozřejmě je v pořádku, že máme své osobní záliby a názory, k něčemu možná pociťujeme odpor – to je ta část našeho ega, která je stále přítomna. Když v nás ale začne velice vědomě působit určitá SÍLA, která nezná žádné oddělení a která rozpoznala, že náš sen vždy byl jen pouhým snem, už se touto částí ega nemusíme nechat ovládat. Pouze v této SÍLE, v DUCHU je osvobození. Něco z této síly musela mít Natascha Kampusch, která byla v Rakousku unesena a svým únoscem přes osm let vězněna, protože únosci nikdy neposkytla plnou moc, aby ji mohl úplně přemoci a zničit. Vždy věděla, že je od tohoto šílenství vlastně volná. Tak přišla z osmi let ticha plného síly zpět do běžného světa a zklamala veřejnost, která křičela po senzaci, odsuzovala únosce a zároveň dychtivě čekala na výpověď o sexuálních detailech Natašina zajetí. Paní Kampusch však o tomto zážitku mluvila daleko smířlivěji, chvílemi i mlčela a naprosto nenaplnila očekávání veřejnosti, která v ní viděla po pomstě žíznící oběť. Nepřipojila se k válečnému tažení proti viníkovi, přinesla dokonce květiny na jeho hrob. Šlo jí o vnitřní klid – jak důležitý krok vstříc směrem k vysvobození! Samozřejmě ego velice rádo přijímá sexualitu, protože sexuální pud je zaměřen na rozmanitost v materiálním světě tělesných podob, na plození dětí („štěpení“). Při sexuálním dychtění, především při orgasmu, zažíváme však také touhu po překonání oddělenosti: je to však takřka opovážlivost, která nemůže skončit jinak než zklamáním. Pokoušíme se hasit hořící dům olejem. Tělesný svět sám o sobě je manifestací myšlenky o oddělenosti, a tak je sexuální energie naprosto nevhodná k tomu, aby bylo možné toto oddělení trvale nebo i jen částečně překonat. Oddělenost je duchovní problém a veškerý svět matérie je jeho pouhým důsledkem, ne však jeho důvodem! Na začátku je rozštěpený duch, který činí rozhodnutí. My však velice rádi věříme myšlence, že tělo má na základě instinktů a reflexů svou vlastní moc se rozhodovat. Tímto pokusem o sebeklam však předáváme svou zodpovědnost na tělesnou úroveň a „omlouváme“ sebe sami, když zdánlivě neduchovní hnací síly 61 těla převezmou nad námi vládu a my, hnáni pudy, činíme rozhodnutí, která nás nečiní opravdu šťastnými. Námi pociťovaná bezcitnost v sexualitě pochází vždy z ducha, protože tělo samo od sebe nic nedělá, pouze vykonává rozhodnutí (nemocného) ducha. Takto kolísáme v našem sexuálně-romantickém očekávání mezi rozkoší a bolestí – polarita, která je nepostradatelná a které neunikneme. Účel rozkoše a bolesti je jasný: tělo se nám zdá být pravé, přesto že je čistou iluzí, protože vše,co přichází a odchází, nemůže být reálné, je to pouhým fenoménem. Doufáme v trvalé zažívání štěstí tam, kde ho nemůžeme najít. Jak bychom mohli nalézt v pomíjivém těle, které je součástí našeho (zlého) snu, to VĚČNÉ, LÁSKU BOŽÍ, zaručující blaženost mimo dualitu rozkoše a bolesti? Tělo nám nemůže poskytnout žádnou pravdu. Může být nanejvýš zrcadlem v našem horečnatém hledání štěstí v takových aktivitách, které někteří z nás označují jako adrenalinové závislosti, když námi otřásají strach a chtivost. Je mi jasné, že tyto úvahy narazí na odpor mnohých čtenářů. My všichni moc rádi věříme v „realitu“ našeho pozemského života a chtěli bychom z něj čerpat co možná nejvíce šťastných zkušeností. Jen většinou nejsme schopni prohlédnout, že cena tohoto pozemského štěstí je příliš vysoká: Po chtivosti přichází bolest, po opojení přichází vystřízlivění neboli zklamání. Vlastně to všechno víme, ale důsledně toto vědomí potlačujeme, protože náš odpor vůči pravdě je příliš velký. Naše fixace na vše viditelné a na tělem hmatatelný svět je perfektně inscenována – námi samotnými. Je to náš duch, který se rozhodl pro bytí zde, pro únik před LÁSKOU BOŽÍ do matérie. Prvotní problém leží v duchovnu, tělesný svět je pouhým důsledkem. Fascinace sexualitou je silná především v těch okamžicích, když při orgasmu zazáří odlesk jednoty a zapomenutí ega. Tento stav však není udržitelný v časové a prostorové dimenzi oddělenosti. Následná „energetická kocovina“, kterou zažívají především muži, se projevuje jako negativní stav vystřízlivění, a mnohé ženy si stěžují právě na nedostatek zájmu a bezcitné chování mužů po orgasmu. Pro většinu mužů je orgasmus energetický pád, protože prožívají akt lásky málo vědomě. Většinou jde o slepé rychlé vybití sexuální energie, při kterém je setkání dvou lidí naprosto opomenuto. Abychom byli schopni zažívat sexualitu vědoměji, zásadně doporučuji cvičení Umění zpomalení a bdělého pozorování. Pouze pomocí vědomého pozorování na základě zpomalení (bdělosti) jsme schopni jasně rozlišit harmonické od rušivého, láskyplné od nelaskavého, a nanovo volit. Jen takto se nám vyjasní duch. Někteří lidé si nedovedou představit, že si muž a žena mohou být dvě nebo tři hodiny sexuálně-duševně-duchovně velice blízko bez toho, aby měli v úmyslu dosáhnout orgasmu. Tantrické praktiky nebo energetická cvičení podle Mantak Chia podněcují prožívání energie proudící mezi partnery. Je však zapotřebí vědomí a schopnost vcítění, abychom nezapadli do stavů opojení egem. Opravdová extáze neprobíhá nevědomě, ale obsahuje velkou míru jasnosti a duchovní střízlivosti. Spojit sexualitu se spiritualitou by byl pro mnohé lidi léčivý krok novým směrem. Protože vždy jde o překonání strachu, frustrace a nenávisti – o rozpuštění rozštěpeného ducha. 62 Cvičení 11: Jdu na místo proměny Co mě odděluje od LÁSKY, od skutečného MÍRU? Je to všechno, co jsem postavil mezi sebe a LÁSKU: své cíle, svá přání, problémy a záležitosti – prostě všechno, v čem spočívá iluzorní svět. To vše jsem vytvořil, nebo lépe řečeno „znetvořil“, pomocí svého rozštěpeného ducha, svého ega. Tím vším trpím, to všechno mne pronásleduje: magičtí duchové, kterých se již nedokáži zbavit. Protože věřím v realitu těchto model, zjevují se mi a působí na mě. Takto žiji v hrozivém světě přeludů a pokouším se otupit svou bolest. Co mám dělat? Smím přinést všechny tyto projektované podíly ega na místo proměny, na BOŽÍ oltář. Tento akt duchovního odpoutání od všech model je nesmírně důležitý. Jen tak může DUCH SVATÝ ve mně vykonat zázrak uzdravení. Tím, že odevzdám všechna svá pozemská přání, strachy a záležitosti, rozhodnu se pro LÁSKU BOŽÍ, pro BOHA. Nic mezi námi nestojí. Ať si všechno vezme a láskyplně prohlédne, aby to mohl v mém duchu vyčistit a uzdravit. Nechť ON určí, co a v jaké podobě mám zakusit. Zdánlivě žiji v tomto světě a smím pokračovat ve své cestě pod JEHO vedením, tak abych se mohl účastnit jeho díla vykoupení. Jde vždy o otázku, jestli chci iluzi prohlédnout a jestli se chci nechat vést LÁSKOU. Použité výrazy následujícího cvičení můžeš obměnit podle svých možností, jeho jádro však, předání tvých přání a záležitostí BOHU, by mělo zůstat beze změny. Zavři oči a představuj si: Kráčím ruku v ruce s Ježíšem (Duchem Svatým, andělem…) k BOŽÍMU oltáři. Tam září věčné SVĚTLO LÁSKY na volnou plochu oltáře. Poprosím Ježíše o pomoc, abych dokázal předoložit všechna svá přání, plány, strachy, problémy a záležitosti na oltář a tam je přenechat BOHU, věčné LÁSCE. Jen tato LÁSKA ví, co je pro mne opravdu dobré. JÍ chci důvěřovat. JÍ chci poděkovat za to, že mne vždy vedla a starala se o mne. To vše pokládám na oltář, ztiším se a soustředím se na následující myšlenku: BŮH chce, abych byl stále v míru a blaženosti u NĚHO. To je mé předurčení, JEHO vůle a dar pro mne. Vzdávám se všeho, co této myšlence neodpovídá. Spočívám v BOHU. Odezva tohoto duchovního cvičení se v mém životě ukáže. Najednou pocítím inspiraci, učinit ve složité záležitosti nový uvolňující krok, který by mě předtím ani nenapadl. Nebo vyplynou setkám s novými lidmi, kteří mi jako JEHO poslové mají co předat nebo sdělit. Rozhodující však zůstává moje oddanost LÁSCE, můj vděk této jediné SKUTEČNOSTI, která je věčná a na které se mohu z celého srdce podílet. Opravdová modlitba není žadoněním o nové iluze. Je spíše opuštěním starých iluzí a prosbou o uzdravení ducha, které je založeno na otázce: Co je důležité, co je skutečné a pravdivé? 63 20. O hodnotě samoty Kdo nedokáže žít naplněný život sám pro sebe, bude partnerství používat jako útěk sám před sebou. Samota donutí člověka zabývat se sebou samým. Je to hluboká zkušenost poznání vlastního ducha. Cítit se sám se sebou dobře a v míru, tento největší požitek samoty, neznamená opuštění Bohem, ale nejhlubším spojením s vlastním původem, se ZDROJEM. Vztahy jsou bezesporu velmi nápomocné k vlastnímu růstu a poskytují při silném vědomí hluboké prožitky štěstí. Ticho však je klíčem k SKUTEČNOSTI, mimo iluze tohoto světa. V tichu překračujeme hranice prostoru a času a dostáváme se k neuchopitelnému BYTÍ, k BOŽÍ podstatě. Kdo je osamělý, ten se drží svého ega. Kdo je sám, ten je v míru. Životní období, ve kterém jsme bez partnera a dokážeme ho využít pro svou vlastní vnitřní cestu, je dobrým základem pro budoucí zdravý vztah zaměřený na vnitřní růst. Máme tedy volbu, zda chceme „spirituální domácí úkoly“ dělat rovnou ve spolupráci s duchovním světem, nebo se setkávat s odloženými (potlačovanými) tématy se vší intenzitou později ve vztahu. Je to mým vlastním rozhodnutím, zdali chci růst lehce a v co největší míře bezbolestně nebo zdali si od partnera přeji, aby mi zrcadlil následky mé ignorance. Nikdy nejsem sám ve smyslu osamocení a odříznutí. Duchovní bytosti jako andělé nebo bývalí mistři jsou vždy přítomni a chtějí být se mnou ve spojení. Opravdová pomoc a léčení může podle všeho, co zde bylo řečeno, přijít pouze z DUCHA. Proto je následující modlitba prosba k DUCHU, aby mně uzdravil. ON na mě smí působit, pomocí SVÝCH ANDĚLŮ, pomocí SVĚTLA – jedno, jak si to představuji. Modlitba v tomto smyslu by mohla znít asi takto: SVATÝ DUCHU, prosím uzdrav mého ducha. Místo „SVATÝ DUCHU“ můžeš také použít „JEŽÍŠI KRISTE“, „BOŽE“ nebo „BOŽÍ LÁSKO“, cokoli se tě silněji dotýká. Duchovní svět ví, koho tím myslíš. Obracejme se na NEJVYŠŠÍ SÍLU, jen ta je opravdová a může nás vyléčit a vysvobodit, může nám darovat radost, která přesahuje všechny pozemské představy. Tomuto procesu může být samota velice nápomocná – pokud si to přejeme. Tvůj příspěvek k osvobození světa, k ukončení poblouznění ega, je důležitý. BŮH působí uvnitř světa iluzí skrze nás, aby daroval vysvobození. Modlitba, která jde ze srdce, může mít větší účinek než mnohé milióny Euro. Svět je možné vykoupit zevnitř, ne zvenčí. Nenamítám nic proti dobrým činům jakožto projevům lidskosti na vnější úrovni. Pouze si uvědomuji, že podceňujeme hodnotu vnitřního konání, význam duchovní dimenze, která jediná je skutečná a nekončí smrtí. Těm, kteří žijí ve vztazích, doporučuji, aby si zachovávali časy samoty ve smyslu vnitřního zklidnění a hledání. Časy tichého usebrání jsou nápomocné, když tato „nitka uvědomění“ ještě úplně neprotkává každodenní život. Proto také mé dřívější doporučení dvou ložnic. Tichá místnost je prostorem pro odpoutání se od vnějšího světa: Vzdávám se všeho, opouštím vnější svět objektů a obracím se do prázdného vnitřního prostoru. Tam spočívám ve SVĚTLE. 64 21. Nouzová opatření Odbornou pomoc bychom měli vyhledávat nejen když nás bolí zuby nebo když si zlomíme nohu, ale také když hoří „náš duševní dům“. Je to poblouznění ega, které nás nutí k sebeničivému počínání, a díky kterému se zdá, že by nám mohli únikové látky (jako např. alkohol) - a jiné nucené vzorce chování - být něčím prospěšné. Někdy je život opravdu nesnesitelný a vyhledat pomoc není žádná potupa. Opravdová pomoc nevede k závislosti na pomáhajícím, ale podporuje dotyčného, aby si dokázal pomoci sám, otevírá přístup k vlastnímu JÁ, naší pravé podstatě. Otevřenost pro nápravná opatření je důležitým krokem. Potom najdeš toho průvodce, který přesně odpovídá tvé vnitřní otevřenosti – ani více ani méně! Může to být duchovně založený lékař, léčitel, psychoterapeut nebo jiný člověk, který ti pomůže najít cestu k sobě samému. Když tě ovládá tvé ego, sedíš zaslepeně ve své pasti a nejsi schopen jasně rozpoznat vlastní problém. Máme všichni sklony projektovat vinu na druhé tím, že jim dáváme zodpovědnost za naší vlastní bídu. Přesně v tomto bodě potřebuješ pomoc. Tvůj průvodce tě láskyplně upozorní na tvé omyly, pomůže ti nalézt tvou celou zodpovědnost a tímto i plnou moc pro veškeré tvé jednání. Starý program oběti je třeba překonat, pokud chceš být šťastný. Duchovní společenství Veškerá duchovní společenství vyznávají určité hodnoty a ideály, i ty, které se nenazývají náboženské. Může to pro tebe být některé společenství, které poskytne oporu a orientaci – možná na nějakou dobu. Nezůstaň však lpět na vnější podobě, pozorně si prohlédni zprostředkovanou duchovní náplň. Není to nová past viny, ve které ti je nabízen svět iluzí s jeho zápletkami jako jediná „realita“? Neříkají ti, že pouze v tomto společenství můžeš dosáhnout klidu pro svou duši? Musíš tam odevzdat veškerý svůj majetek, aby jsi mohl být duchovně svobodný? Potom je zapotřebí být opatrný. Je důležité jasně od sebe oddělit formu a obsah. Jde tu o duchovní problém, který nelze vyřešit vnějším konáním uvnitř světa iluzí. Není nutné, abys prováděl sebebičování a jiné akty pokání, když chceš najít cestu k probuzení a dokonalé LÁSCE. Pouze ego si zvolí takovéto aktivity, protože si chce udržet kontrolu nad tvou cestou. Nemusíš o sobě prohlašovat, že jsi vinný, protože tvé pravé BYTÍ, tvé JÁ, se nikdy neprovinilo. Nepotřebuješ žádné nové výhružné zprávy, protože jich je na světě již dost, včetně hrozeb o klimatických katastrofách, pro tvé pravé duchovní BYTÍ jsou však bezpředmětné. Průběh dne Jak můžeš uspořádat průběh svého dne, aby byl podporován tvůj duchovní léčebný proces? Možná jsi nezaměstnaný a máš mnoho času, což často vede k nesmyslným prázdným činnostem a leží na tobě jako kletba. Možná jsi také zavalen prací a nejsi ani schopen se v každodenním shonu pozastavit a vnímat sám sebe. Příliš světské práce je spirituální smrt. Pak se totiž ztratíme ve světě iluzí, když se honíme od projektu k projektu. Bez duchovní disciplíny se dál nedostaneme. Základem je zdravý životní rytmus, který se ukazuje ve strukturovaném denním průběhu. Ráno a večer by bylo dobré si dopřát chvíli ticha, doporučuji minimálně 15 minut, lepší by bylo 30 až 45 minut, ale začni pomalu. Duchovní procesy by neměly vést k ještě většímu odporu tvého ega. Správnou míru poznáš podle toho, že se budeš cítit klidnější a radostnější. 65 V této době ztišení můžeš například pracovat s uvedenými cvičeními. Někdy stačí pouhá věta nebo krátká modlitba, abychom se duchovně posílili a usměrnili („Rozhoduji se pro LÁSKU/BOŽÍ PRAVDU“ nebo „JEŽÍŠI/Andělé/BOŽE, prosím uzdrav mého ducha.“). Pracuj s takovými větami, které vnímáš pozitivně a se kterými se dokážeš dobře spojit. Ze začátku považuji takové věty za smysluplnější než cvičení naprostého ticha, právě protože se ti úplné ticho bez myšlenek nebude dařit. Když nechceš na nic myslet, dojde velice pravděpodobně k náporu nesmyslných myšlenek a emocí tvého každodenního poblouznění. Potom by bylo nanejvýše nápomocné předat tyto myšlenky DUCHU LÁSKY, podívat se na ně společně s Ježíšem. Jde vždy o jasné, nové nasměrování ducha, protože právě tvá stará rozhodnutí ducha tě přivedla tam, kde teď jsi: v chaosu svého iluzorního světa. Celá hodina V průběhu dne dbej na usměrnění svého ducha v každou celou hodinu tím, že si budeš své rozhodnutí znovu opakovat a tím i posilovat: Rozhodl jsem se pro odpuštění. Přijímám ho pro sebe a daruji ho všem lidem. Taková cvičení možná na mnohé z vás působí přehnaně, jsou ale zcela nutnou odpovědí na to zcela běžné poblouznění, které tvého ducha doteď ovládalo a znečišťovalo. Jak dobře jsme si to na náš život a na bídu světa zvykli! Takovouto duchovní sešlost je možné překonat pouze jasnou láskyplnou disciplínou. Rozhodující pomoc přichází vždy z DUCHA, od BOHA samotného. DUCH je odpovědí na naší otázku, jak opustit bídu a zažít uzdravení. Samozřejmě zezačátku mnohokrát na toto celou hodinu zapomeneš, to však nelze přirovnávat k „ztroskotání“. Ale časem se rozvzpomeneš na tyto jasné okamžiky, a bude se ti to dařit lehce a s radostí. Měj vždy na paměti: Upadnout není zlé, to se nám stává všem (každý čas od času zažíváme „vpád ega“), ale nevstát a nejít dál, to by zlé bylo. Sexualita na nule Jeden z nejoblíbenějších triků ega, jak odpoutat naší pozornost, jsou sexuální aktivity. Dostaneme se tak do pole napětí mezi slastí a strastí a zcela určitě tím nezískáme duchovní jasnost – naopak, slast aktivuje emoční tělo ega a my jsme stále více uvězněni v naší závislosti. Sexualita je program rozštěpeného ducha, který tím stále znovu potvrzuje tělesný iluzorní svět. Nepotřebujeme ji tak jako dýchání, abychom zde na zemi mohli přežít. Zajisté jde stále hlavně o to, jak láskyplně nebo bez lásky zacházíme se sexuální energií. Duchovní náplň, motivace, je vždy směrodatná. Když jsem však se svou energií na nule, oslabí mě orgasmus ještě více. Ego nás chce k iluzi tělesného světa připoutat, jen tak může žít z naší duchovní síly a udržet si svou vládu jako falešné Já. Proto naléhavě doporučuji, aby se páry v krizích vzdali sexuálního jednání jak v činech tak (hlavně!) v myšlenkách. Nejsem zastáncem celibátu, protože vnějšími činy se nikdy nedá úplně vyřešit náš vnitřní duchovní problém. Na druhé straně nemá cenu šlapat na plyn v autě, které se blíží k propasti, jakoby už stejně nezáleželo na tom, jak tu skončíme. Měli bychom naše pozemské životní podmínky využít jako školní třídu, abychom nastartovali maximálně možný učební proces. Bylo by zajisté nanejvýše frustrující, kdybychom byli na pozdějším Onom světě nebo v dalších 66 inkarnacích konfrontováni se stejnými problémy a museli bychom snášet kvůli vlastním nesprávným rozhodnutím bolestivý svět iluzí ještě několik set nebo tisíc let. Ale jak už jsem řekl, je to vždy tvá volba, také co se týče sexuality. Kontakt s přírodou Smíme využívat všechny pozemské možnosti, které slouží jasnosti ducha. K tomu patří zdravá strava a také každodenní kontakt s přírodou. Důležitá jsou přátelství s jinými lidmi, kteří jsou také na cestě probouzení. Stejně tak bychom měli předávat dál duchovní bohatství, které jsme obdrželi. Tím, že se o něj podělíme s druhými (jsou-li pro toto téma otevření!), množíme bohatství v sobě a zůstává nám zachováno. Dostáváme vždy to, o co se s ostatními dělíme – tak nás učí Kurz zázraků. De-eskalace Když se partnerské konflikty přiostřují, doporučuji vždy prostorové oddělení. Čas oddechu mezi klášterními zdmi s duchovními cvičením je v mnohých případech ideální, nelze však vždy zrealizovat. Zpravidla chybí dostatečné usebrání a ticho. Jak máme k sobě samým (do našeho nitra) nalézt cestu, když naši pozornost odvádí neustálý (vnější) kontakt s partnerem. Většina diskusí v této fázi nemá žádný smysl, protože jde již jen o útok a obranu – o to, kdo má pravdu. Nouzová opatření jsou pomocí pro vnitřní cestu. Jejich forma se možná časem pozmění, podle toho, jak se pozmění potřeba. Kdo se již ztotožnil s některými cvičeními, ten je může provádět při jízdě autem nebo při jiných každodenních činnostech, bez toho, abych sebe nebo jiné nedbale přivedl do nebezpečí. Vždy se jedná pouze o tuto otázku: Co slouží osvobození, probuzení? Protože proces probouzení je to, co nás opravdu dělá šťastnými: osvobozující PRAVDA nahrazuje bývalý pocitový zmatek strachu, viny a nenávisti. Co víc bychom si přáli? Tím, že budeme odpouštět, odhalíme tajemství LÁSKY: Oddělení neexistuje, vidím stále jen SEBE, Věčného KRISTA ve všech lidech, SYNA BOŽÍHO. 67 22. Pasti ega Pocity viny a strachu Nehraje žádnou roli, jestli si sám dělám výčitky svědomí, jestli si je nechám dělat skrze jiné nebo jestli dělám výčitky jiným: poblouznění viny zůstává poblouzněním viny. Vina a strach jsou ty nejnepříjemnější pocity, které považujeme za opravdové a před kterými se snažíme utéci. Dobrá zpráva zní: žádná vina neexistuje, byla již smazána! Byla pomocí DUCHA SVATÉHO zrušena v tom okamžiku, když v NEBI vznikla ta malá pošetilá představa o oddělenosti. Však my, kteří jsme utekli do tělesného proti-světa, stále ještě věříme, že jsme zaútočili na LÁSKU, bojíme se teď JEJÍ msty a žene nás strach ve všech možných podobách. Nejpozději v okamžiku, kdy se blíží tělesná smrt, probouzí se u většiny lidí pocity viny a strachu. Tím se nás naše ego snaží přidržet ve své matrix a namlouvá nám, že neexistuje odpuštění. Lidé prožívají ukrutný strach před peklem a myslí si, že NEBE pro ně není. Aby si podmanila věřící, zvětšovala církev tyto strachy bohužel ještě více. Pokus o organizaci křesťanského poselství vedl z velké části ke ztrátě obsahu, protože ego je schopno díky své diktatuře formy sabotovat i ten nejkrásnější obsah. Fascinuje ho lesk na povrchu a staví umělé světy (takzvaný zábavní průmysl), aby pomocí pouťové hudby redukovalo strach na snesitelnou míru. Ať jen nikdo nepozná, co se tu vlastně hraje, v jaké iluzi jsme uvízli – Truman je zářivý příklad. Nemůžeme si to opakovat dostatečně často: DUCH BOŽÍ je čistou láskou a nezná žádnou vinu, žádný strach a žádnou nenávist. Lhostejnost, fatalizmus Někteří hledající upadají do ochromující lhostejnosti, když zjistí, že jejich život už je stejně odžitý a že zažívají pouze to, co už se stejně někdy stalo. Zážitky Deja-vu (francouzsky: „již viděno“) na to jasně poukazují. Když je všechno jen iluzí, tak o co vlastně jde? Ego se samozřejmě raduje z takovýchto fatalistů, kteří odevzdají veškerou rozhodovací moc, protože ti zaručeně zůstanou trčet v poblouznění ega. Takže kde je ta chyba? Existuje pouze jedna instance svobodné vůle, totiž pozorovatel nebo rozhodovatel.Vybírá však pouze podle jednoho kritéria: na kterou variantu filmu se chci podívat? Na trýznivé poblouznění ega nebo šťastný film JÁ? Je tím myšlen obsah filmu, ne jeho podoba. Obsahově jde stále o tentýž problém viny (hřích, víra v oddělení), strachu a nenávisti. Můžeme se rozhodnout, jestli s ním chceme zacházet na úrovni DUCHA SVATÉHO (odpuštění) nebo ega (projekce viny a další utrpení). V tom spočívá naše svoboda. Drama našeho snu se projevuje v rozličných podobách: Můžu si prožít tři manželství nebo zůstat s prvním partnerem, ale ve smyslu osvobození zde není žádná volba. Téma neboli obsah zůstává stále stejný, a právě to je důležité. Ego nás chce stále udržet na úrovni forem, abychom nerozpoznali vlastní problém a zůstali lapeni ve svém snu. 68 Na úrovni formálně plynoucího života existuje velký počet možností, ve složitém partnerském vztahu můžu setrvat nebo můžu odejít. Setrvání nebo odchod je formálním pohybem, obsah však stále spočívá v duchu: jednám pod vlivem svého ega, když zůstanu nebo odejdu, nebo mě vede DUCH SVATÝ, když poprosím o pomoc a vedení? Vnější odstup mezi partnery koneckonců nehraje žádnou roli, protože mezi duchy neboli lidmi neexistuje oddělení. Otázka spíše zní, zdali setrvám v projekci viny nebo nejdu cestu k léčivému odpuštění. Některá rozvedená manželství přervávají ještě roky nebo desetiletí, protože základní konflikt viny, strachu a nenávisti bují stále dál. Představa, že se partnera zbavíme, když ho opustíme, ukazuje pravou motivaci: hněv, zlobu a nenávist. Je lepší odejít teprve v okamžiku, když jsme dosáhli vnitřního míru. Jinak se zopakuje drama v dalším vztahu: forma se sice změnila, obsah však zůstal stejný. Vlastní svoboda rozhodování spočívá tedy pouze v tom, co zažíváme, a to přesně vzato není málo. Samozřejmě se již všechno přihodilo, protože čas a prostor jsou magické triky, díky kterým ego nechalo vzniknout svět. Přesto bez přestání něco zažíváme, a jde o to, jestli stále ještě živoříme v utrpení nebo jestli už v míru a spokojeně žijeme. Požitkářství V sexuální oblasti nazýváme požitkářství chtivost nebo žádostivost, která nás váže k iluzornímu světu s jeho sexuálními programy. Tyto programy jsou výplodem našeho ducha, a proto je také pouze v duchu možné je pochopit a uvolnit. Základnu pro požitkářství tvoří ego, kterému vládnou myšlenky a pocity nedostatku: stále něco chybí, stále hladově slídí po stále dalším a dalším uspokojení. Americká psychoterapeutka Anne Wilson Schaef mluvila o Době závislostí, ve které žijeme. Jedná se o základní vzorec ega, které chce proti nedostatku bojovat pomocí iluzí, tedy objektů vášně. Podíváme-li se na to zblízka, poznáváme, že ego je založené na myšlence nedostatku, tedy na strachu. Je to jeho podstata. Vzhledem k hojnosti DUCHA se u ega a jeho duchovního obsahu jedná o naprosto scestné představy: ryba v moři, která má strach, že nebude mít dost vody. Očividně se tato ryba ocitla uprostřed zlého snu, a pouze probuzení jí může pomoci. Požitkářství je výrazem věčného hladu ega. V opojení závislosti nejsme schopni vnímat naše JÁ, naši pravou IDENTITU. Duchovní střízlivost vede k radosti, kterou nelze zčeřit nevědomým opojením. Samozřejmě si smíme užívat světských radostí. Vychutnáváme-li je však střízlivě, tak si budeme vědomi věčného vztažného bodu veškerého jednání a neočekáváme věčnou radost tam, kde ji nelze najít. Je to naše ego, které nám namlouvá, že s příští věcí, kterou získáme – ať už je to dům, auto, cesta nebo kousek dortu – zažijeme opravdové štěstí a klid. Ego žije z tohoto nesmyslného dychtění po stále dalších a dalších věcech a prožitcích, jen abychom se neprobudili a neobjevili naší pravou podstatu – to by totiž byla jeho smrt. Otázka: A co je s láskou? Maharaj: Když se promění ve vášeň, stane se destruktivní. Frage: Co je vášeň? 69 Maharaj: Vzpomínky - představy - očekávání. Má smyslnou a verbální podstatu, je to jistý druh závislosti. Otázka: Je zdrženlivost předpoklad pro jógu? Maharaj: Život plný donucování a potlačování, to není jóga. Rozum musí být uvolněný a oproštěný od chtivosti. Je výsledkem porozumění, ne však odhodlání, které je pouze jinou formou paměti. Rozum plný porozumění je oproštěn od veškerého dychtění a strachů. Otázka: Jak se můžu k takovému rozumu dopracovat? Maharaj: Pomocí meditace, což znamená pozornost. Uvědomte si plně vaše problémy, podívejte se na ně ze všech stran a pozorujte, jak ovlivňují váš život. A potom je nechte na pokoji. Víc udělat nemůžete. Otázka: A to mě osvobodí? Maharaj: Od toho, čemu jste porozuměli, jste osvobozeni. Bude to možná chvíli trvat, než se tato svoboda projeví i navenek, náznaky jsou však již viditelné. Neočekávejte dokonalost, v manifestaci neexistuje dokonalost. Některé věci budou na sebe stále narážet. Žádný problém se nevyřeší naprosto dokonale, ale můžete se stáhnout na tu úroveň, kde už nebude působit. (Nisargadatta Maharaj: JÁ JSEM; 3. svazek; strana 269-270) „Zvláštní“ vztahy Zvláštní vztahy jsou další možnou pastí ega. Vstupujeme do těchto vztahů s jakýmkoli druhem objektů – proti ZDROJI, proti DUCHU, proti BOHU. Domníváme se a dáváme zdroji najevo, že už to všechno máme. Žijeme potom v poblouznění ega, jako bychom to pravé štěstí už získali a nepotřebovali už žádného “vzdáleného Boha”, který se o nás stejně nezajímá a který možná ani neexistuje. Proč bychom měli hledat někde v dálce, když nám štěstí leží v podobě ideálního partnera nebo úžasné kariéry na dlani? Do zvláštních vztahů vstupujeme s lidmi, věcmi nebo nápady. Dokonce duchovní učitel, určitá schopnost nebo ideál ochoty pomoci se může stát zvláštním vztahem. Ego využívá jakékoliv objekty k tomu, aby je mohlo vsunout mezi nás a ZDROJ. Chce po nás, abychom milovali nějaký objekt více než DUCHA, toho bychom vlastně měli nejlépe úplně zapomenout. Když se za tohoto předpokladu podíváme na mezilidské vztahy na celém světě, tak zjistíme, že se to tam zvláštními vztahy jen hemží – zvláštními milostnými vztahy, které se všechny promění ve zvláštní nenávistné vztahy. Chopíme se objektu, celý ho zaujmeme (identifikujeme se s ním), a dříve nebo později se z naší lásky stane nenávist, protože zvolený objekt nemůže ukojit nenasytný hlad našeho ega. Nakonec odejdeme z tohoto zvláštního vztahu nebo ho zničíme, abychom potom mohli vstoupit do dalšího zvláštního vztahu. Chyba leží v naší víře, že nám vztahy k objektům můžou poskytnout štěstí a mír. To PODSTATNÉ, SKUTEČNÉ je však duchovní podstata a naše ego to vnímá jako ohrožení: bylo by jeho konec. Protože je náš svět založen koneckonců pouze na zvláštních vztazích, měli bychom tuto skutečnost vnímat s klidem a odpuštěním vůči nám a ostatním lidem. Odsuzování by bylo výrazem agrese a nenávisti a bylo by pouze rozdmycháváním ohně, který se v zájmu naší duchovní svobody snažíme uhasit. Hra na neusmíření: Hněv, zloba a nenávist Touto hrou se ego zaměstnává nejraději. Už i přehnaný sklon ke kritizování, 70 škodolibost nebo chorobná potřeba mít stále pravdu jsou maskovanou nenávistí a tím útok na LÁSKU, na BOHA. Zaútočím-li na svého bratra, zraňuji koneckonců sám sebe. Protože je (zdánlivá) existence ega založena na myšlence oddělenosti, potřebuje k přežití strategie, které v nás udržují oheň hněvu, zloby a nenávisti. Pod záminkou boje za spravedlnost, pravdu nebo mír vyžíváme naši skrytou válečnou nenávist a klidíme nepřátelského protivníka z cesty. Veškeré sportovní zápasy jsou vlastně mírnější formou války, nejsou však v jádru o nic méně válečné, když se podíváme na marťanské rituály při kopané nebo hokeji. Jsou založeny na myšlence, že může a musí zvítězit pouze jeden sportovec nebo jedno mužstvo. Triumf nad poraženým se stává ideálem, nemá však s láskou nic společného. Posiluje pouze poblouznění ega, a tak jsou pocity méněcennosti a nadřazenosti hlavními pastmi ega. Poblouznění nadřazenosti obsahuje projekci viny a tím i nenávisti vůči druhému. Pronásledování a vymazání vlastního stínu v projekci na druhé je podstatou všech válek. Nemoc jako past pomsty Nemoc je prostředkem realizace projekce viny. Tato projekce se děje dvojím způsobem: domnívám se, že jsem vinen a trestám se za to nemocí, abych zmírnil trest Boží (mnou projektovaným Bohem). „Když takto trpím, tak se Bůh nade mnou určitě smiluje…“ Druhý a velice častý způsob je projekce viny za vlastní nemoc na druhé lidi: „Protože jsem kvůli tobě tak trpěla, onemocněla jsem!“ V každém případě nás trápí pocity viny- a vina je ten jediný relevantní primární pocit, ze kterého se rodí už jen strach a nenávist. Pokoušíme se pomocí volby viníka zbavit se své vlastní viny, lépe řečeno zodpovědnosti. Naše pocity viny jsou založeny na zpravidla nevědomé – víře ve skutečnost oddělení, tedy v útoku na LÁSKU BOŽÍ (Kurz zázraků: Hřích je symbolem útoku, cvičení str.418, lekce 247). Protože jsme zaútočili na BOHA, jsme hříšní a zažíváme jako důsledek vinu. Tato úroveň však školní psychologii uniká, protože nepovažuje zdánlivě moralizující kategorii jako vinu za relevantní. Nevnímá za potřebné odpuštění a mnozí terapeuti uvíznou ve hrubších nebo jemnějších formách projekce viny, jako je například přesvědčení, že to má blahodárný účinek, když druhému jednou hezky natvrdo řekneme náš názor. Hluboký účinek však ukazuje, že zde jen znovu zažíváme naši nenávist, protože kdo je k sobě upřímný, je schopen v sobě potom vnímat ještě větší vinu než předtím. Nejde tedy o potlačování svých vlastních pocitů (což většinou vede k depresím) ani o vmetení vlastního názoru do obličeje mého partnera. Poprosíme-li Ducha svatého neboli Ježíše, aby se s námi na to podíval, zažijeme ve svém duchu – a ve svém těle – uzdravení. Dokud tedy setrváme v projekci viny za mou nemoc na druhých lidech, udržujeme si tuto tělesnou nemoc. Problém leží vždy v našem duchu, nikdy v těle. Odpuštění ruší projekci viny – na nás samotné a na jiné lidi. „Ale pouze svět je skutečný, jsem přece realista…“ Jak skutečný je svět? Jak můžeme nazývat to, co se objeví a zase zanikne, opravdu skutečným? Naše těla, země a slunce, to vše zanikne a rozpustí se. Je v zájmu ega to všechno prohlásit za skutečné a křečovitě se toho držet, aby se oddělenost jevila jako 71 pravdivá. Tělesný svět je založen na jedné poblouzněné myšlence o oddělenosti, která kdysi vznikla v nebi. Skutečnost, že svět stvořil náš rozpolcený duch, nám však má zůstat skryta. Ego nás chce nechat v mylné představě, že svět vytvořil nás, a přetáčí tím příčinu a důsledek. A tak se cítíme jako bezmocné oběti světa a trpíme ve věčném boji o přežití. Kdybychom však poznali naši tvořivou sílu a akceptovali naši zodpovědnost za existenci námi zažívaného světa, bylo by to pro ego nebezpečné. Můžeme se odhodlat stáhnout zpět naše vlastní projekce (ze kterých se skládá svět) a přetransformovat je do procesu vykoupení. Tímto způsobem bychom rozpoznali iluzorní existenci ega a nastartovali bychom proces probouzení z našeho snu. Můžeme v této souvislosti mluvit o pasti forem. Mnozí duchovně hledající – obzvlášť ti, kteří na sobě vědomě pracují- očekávají díky své práci velké změny na vnější úrovni, tedy ve světě forem: Mají se zachraňovat velryby a delfíni, zabraňovat válkám. O to ale v jádru vůbec nejde. Úplně by stačilo, kdybychom MY SAMI V SOBĚ našli mír a blaženost, a podělili se o tento duchovní stav s ostatními „duchy“ neboli lidmi. Leckterý hledající už zklamaně ukončil svou práci na vnitřní úrovni, protože se „tam venku“ nic nedělo: po vší té námaze žádný změněný milý partner, žádný vstřícný šéf… Toto duchovní školení vypovídá však velice jasně o tom, že mám volný přístup ke svému míru, když prohlédnu svět forem, který jsem si vytvořil jako obranu proti lásce, jako iluzi a pustím se ho. Není to důležité, jaké loutkové divadlo „tam venku“ zrovna hraje. Nebude to pro mě mít už žádný význam - a tím i moc! – když jsem si sám uvnitř sebe jasný, když jsem si sám zvolil PRAVDU a nechávám JI působit. NEBE je jediná pravda, která existuje. Žádný skutečný život mimo v NEBI neexistuje. Námi vytvořený svět je v jádru lží. Takzvaní realisté věří pouze v to, co jsou schopni vidět na vlastní oči, a bohužel i mnozí duchovně hledající, kteří chtějí změnit svět. Naše oči jsou součástí našeho úniku. Původem je náš duch, který se nejdříve rozhodl vidět tento svět. Až po tomto rozhodnutí se svět objevil před našima očima. Vidíme pouze to, v co věříme. Je to víra, která hýbe světem. Protože jsme zapomněli, kým vlastně jsme, převrátilo ego příčinu a důsledek: věříme, že jsme, protože se považujeme za těla ve světě. Ve skutečnosti jsme duchem, který zplodil svět, ve kterém žije, protože o něm sní a věří v něj. „Musíme přinášet oběti“ Otázka: Je zdrženlivosti a pokání v nějakém smyslu užitečné? Maharaj: Zvládnutí vrtkavosti osudu je dostatečným pokáním! Nemusíte si vymýšlet žádné dodatečné složitosti. S radostným srdcem přivítat vše, co přichází, je dostatečná askeze. (Nisargadatta Maharaj: JÁ JSEM; 3. svazek; strana 240) Ego se nás na naší duchovní cestě stále snaží věznit pomocí poblouzněných představ a iluzorních smyček. Obzvláště oblíbená magická myšlenka křesťanství je obětování: abych ve svém duchu mohl přijmout uzdravení, musím obětovat neboli vzdát se svého domu, partnera a dětí, koníčků atd. Tím BOHU něco nabídnu a tak HO přímo nutím, aby mě vysvobodil z mého pozemského utrpení. Je však třeba si zde ujasnit: Takto to nefunguje. Takové představy původní problém, který je duchovního původu, vůbec neřeší. Ba naopak. Je zde vyzdvižena myšlenka 72 nedostatku – vznešeně nazývaná askeze – jako ideál, aby bylo potlačeno pozemské dychtění. Když prohlásíme iluzorní svět se všemi jeho zvláštními vztahy, do kterých jsme vstoupili, jako svého nepřítele a budeme proti tomuto nepříteli bojovat, vytvoříme tím z iluze skutečnost. A přesně toho chce ego dosáhnout: Když už nás pro iluzorní svět nemůže získat radostně, tak alespoň neradostně pomocí svaté války proti v iluzorním světě prožívané radosti a slasti. To nás na svět váže negativně a my mu tím dodáváme realitu. Vlastní výzva duchovní cesty - totiž prohlédnutí iluzorního světa jakožto klamu našeho rozštěpeného ducha – nebyla naplněna. Ego nyní může ve zbožném rouchu a se zkroušeným obličejem slavit svou výhru, jeho existence je zajištěna. Excesivní a vědomé prožívání iluzorního života by nás daleko dříve dovedlo k jeho bolavému místu. Kdo se jako poblouzněnec nacpal penězi, starožitnostmi, auty, domy, cestováním, koníčky, vztahy, dorty a sexem, ten zaručeně někdy dojde k bolestnému poznání, že to všechno nevede k ničemu. Zůstává vnitřně prázdný, neklidný a nešťastný. Musí uznat, že to, co vlastně hledá, nelze ve světě najít. Takovýto člověk nemusí nic obětovat, protože by oběť byla doslova bezcenná. K čemu by měl obětovat něco, co mu stejně nic nepřináší. Takže bychom zde měli velice důležitý předpoklad pro duchovní procitnutí: svět není ničím, to PODSTATNÉ tam nelze najít. Tak se prostě iluze vzdám. Gratuluji! „Cesta probouzení je tvrdá a těžká“ Připomeňme si: Ego miluje drama. Chce být hrdinou, tyranem nebo „chudáčkem“. Ego by si rádo čas os času poklepalo na rameno, když podalo úžasné výkony, ale přesně v tom spočívá past. Velkou okliku na cestě k probuzení tvoří představa, že námaha a výkony mají rozhodující význam pro dosažení cíle. To však není pravda, protože zaprvé přichází osvobození zvenčí (vně poblouzněného systému ega, které právě tvoří největší překážku!) od našeho BOHA STVOŘITELE, který nás stvořil a kterého se ego nanejvýše obává, a zadruhé je z naší strany zapotřebí pouze vybudování kritické hmoty, kterou Kurz zázraků popisuje jako malou ochotu. Kritická hmota vědomí činí nanejvýš 10 až 15%. 85 až 90% nám daruje NEBE! Nemusíme se tedy obávat, zdali cestu k vysvobození zvládneme, když existuje alespoň naše ochota a touha po osvobozující lásce a její praktický projev jakožto odpuštění. To stačí. Takže prosím žádné drama! BOŽÍ LÁSKA to nepotřebuje, ONA dokonce ukončí jakékoli drama a tím poblouznění ega. Ego by potud reagovalo přímo zklamaně, kdyby se otevřely dveře a nám by stačilo pouze vejít do SVĚTLA. Nebo kdybychom měli pouze pohlédnout očima LÁSKY na naše drama, naše bolestivé omyly – plni odpuštění pro nás samotné. Tak jednoduché to přece nemůže být, to by bylo naprosto nudné, myslí si ego. Připomeňme si: rozhodujeme se pouze mezi dvěma životními variantami! Dramatická jízda našeho ega horskou dráhou plnou strachu a hrůzy nebo uvolněná plavba plachetnicí našeho JÁ plná radostné uvolněnosti po vlnách života. „Potřebuji bezpodmínečně (vnějšího) učitele nebo mistra“ Vlastního mistra máš v sobě. Je to tvé JÁ (BŮH), které sídlí v nebeském míru a volá na tebe, aby ses jednoduše probudil. Samozřejmě se na cestě iluzorním světem stále znovu objevují lidé, kteří ti dávají duchovní impulzy. Ale i ty sis sám naprojektoval, také oni přicházejí z tvého nitra, tam venku neexistuje žádné „tam venku“. To všechno děláš ty. A když někdy v souvislosti s těmito „učiteli“ dojde ke zneužívání, 73 tak buď s nimi a hlavně sám se sebou shovívavý, protože se ve všem, co zažíváš, jedná pouze o tvou projekci. Tak se dostáváme zase k jedné odpovědi: Odpuštění! Nebo uvízneme v projekci viny našeho ega a budeme se s těmito přeludy potýkat celý život. Máš volbu! Nisargadatta Maharaj, který ve svých 99 rozhovorech s hledajícími („JÁ JSEM“, nakladatelství CONTEXT) poskytl mnoho hodnotných impulzů, varuje před závislostmi na učitelích: Pod vedením skutečného učitele se žák naučí, jak se učit a ne jak si pamatovat a poslouchat. Satsang, společenství moudrých, netvaruje nýbrž osvobozuje. Buďte opatrni se vším, co vás dělá závislými. Takzvané „odevzdání se“ guruovi většinou končí zklamáním, ne-li tragédií. Naštěstí se vážně hledající od toho oprostí a poučí se ze svých zkušeností. (JÁ JSEM, 3. svazek; strana 228) Láska a moudrost Přišel muž a žena k jednomu moudrému muži a ptali se: Pociťujeme k sobě navzájem velkou lásku, ale stále tam ještě také zůstává bolest, něco neukojitelného, co mezi námi stojí jako zeď. Co máme dělat? Moudrý muž řekl: Kdo z lásky chce tolik blízkosti, Udělá dobře, když bude ctít i odstup. Tak jako všechno, co má plynout, Potřebuje dva protichůdné pohyby, Tak se i láska zde na zemi projevuje V muži a ženě, V dávání a přijímání, V láskyplném přivítání a svobodě odchodu, V nejsladší blízkosti a nejbolestnější vzdálenosti. Kdo chce cítit čerstvý vzduch, Ten ho zhluboka nadechne, Aby ho hned zase vydechl. A kdo utrhne růži, Je si vědom její smrti. Vychutnává krásu okamžiku A je ochoten se rozloučit. Je to moudrost, Která lásce propůjčuje trvání. Vědouc o čase a prostoru Zřekne se vlastnění A žije v bytí přítomného okamžiku. Kontrolování a chtění vlastnit Selhává kvůli pomíjivosti času a prostoru: Toto vymezuje i největší lásce na zemi hranice. Kdo to cítí, Ten je smrti Já velice blízko 74 A vnímá život, Vzácnost okamžiku, A souhlasí s vnitřním klidem. Není již mezi těmi, kteří vlastní, Stal se tím, kdo je A setrvává v přítomnosti. Tu na sebe pohlédli jako muž a žena Vděčni za každý okamžik A šli v tichosti svou cestou. Reinhard Lier Modlitba Přestávám lpět na světě, který vidím, pouštím se ho. Jeho pomíjivost je jistá. Nemá žádný význam, žádnou hodnotu. Odpouštím si za to, že jsem ji ve svém poblouzněném duchu vyprojektoval jako obranu proti LÁSCE. Svět měl být náhražkou LÁSKY, nemohl mi však žádnou LÁSKU poskytnout. Nyní prosím DUCHA SVATÉHO o uzdravení mého ducha, abych mohl prožít svou pravou podstatu, PRAVDU BOŽÍ. ON v mém duchu vykonává VYSVOBOZENÍ. 75 23. Jsme opravdu poblouznění? Po všem, co bylo řečeno, musíme se sami sebe zeptat: proč projektujeme hrozné a nemocné vztahy, které se na všech úrovních projevují v našem světě plném válek a bídy? Proč si ve vztazích vytváříme partnery, kteří jsou žárliví, posedlí sexem, násilní nebo závislí na alkoholu? K čemu má být toto poblouznění dobré? Odpověď zní: Protože jsme poblouznění. Pouze ještě nechceme akceptovat, že nás pohání poblouznění. Kurz zázraků jako pravděpodobně jediná duchovní nauka objasňuje smysl světa. Když opravdu pochopíme tyto souvislosti, tak jsou dny poblouznění a ega sečteny. Je definitivně možné vystoupit z této bídy, pochopení problému má však rozhodující význam. Naše zkušenost nám zdánlivě napovídá, že příčina našeho utrpení spočívá ve vnějším světě. Proto také viníky stále hledáme tam venku a ne v našem nitru, ve vlastním duchu. Ve skutečnosti je svět pouhým důsledkem, čistou projekcí. Původ spočívá v té části našeho ducha mimo prostor a čas, který je spojen s egem (takzvaný rozštěpený duch). Tato část ducha vytváří všechny poblouzněné projekce, které zažíváme jako vnější svět se všemi konfliktními partnery. Vezme-li se to přesně, jsou všechny naše vnější zkušenosti se světem pouhými přeludy uvnitř našeho ducha. Patří k nim také projekce mé vlastní osoby, tedy např. Reinhard Lier a jeho vlastní životní příběh. Všechny tyto projekce jsou dílem ega, které chce, aby našemu vědomí zůstaly skryty souvislosti základního konfliktu. Ego nám chce namluvit, že příčiny vždy pocházejí ze světa. Máme zapomenout na našeho ducha, a doslova nebýt schopni nahlédnout za kulisy celého dramatu. Ujasněme si: Svět je vždy důsledkem. Příčina spočívá v duchu. Námi zažívaná bolest, vina a strach v jakékoli podobě je vždy založena na našem rozhodnutí pro rozdělení v duchu – na příčině. Protože má na nás projektovaný svět prostřednictvím našich smyslů velice silný hypnotický účinek a my ho považujeme za skutečný, ztrácíme se skrze identifikaci ve světě a nejsme již schopni uvědomit si duchovní dimenzi. Přestáváme vnímat spojení příčiny a důsledku v našem duchu. Kdybychom opravdu vnímali v duchu toto spojení příčiny a důsledku, velice brzo bychom se rozhodli proti myšlence oddělení, a dny ega by byly sečteny. Popravdě řečeno však milujeme blýskavé dary, které nám ego nabízí: Individualitu a výjimečnost. Milujeme myšlenku individuality, která se stala symbolem moderny. Jen nám většinou ujde, jak moc je individualita a výjimečnost založena na myšlence oddělenosti. Individuální provoz (pomocí „automobilu“, což znamená „samopohybující“) a osobní vlastnictví jsou ještě neškodnými výplody tohoto vědomí na úrovni forem. Vraždy, mučení a války jsou jeho pokračováním. Věříme v hodnotu individuality a výjimečnosti a jsme ochotni zaplatit skoro jakoukoli cenu za její udržení. Ale ve skutečnosti je to všechno jen jeden velký sebeklam: Předáváme zodpovědnost a možnost jednání vnějšímu světu, který však není příčinou našeho utrpení, ale jeho důsledkem. Rádi bychom se dívali očima ega a viděli příčinu veškerého našeho utrpení, viny a strachu mimo nás, než abychom akceptovali fakt, 76 že příčinou je naše vlastní v duchu učiněná volba. Museli bychom pak převzít plnou zodpovědnost za to, jak se cítíme. Hra (nevědomé) projekce je naším duchovním rozhodnutím, jak zachovat koncept oddělených výjimečných jednotlivců. Nechceme vidět tu pravou souvislost, totiž naši víru v oddělenost. Tato ignorance chrání iluzorní hru světa. Současně potřebujeme přesně tento námi vytvořený svět s jeho zdánlivými jednotlivci jako obranu proti pravdě JEDNOTY. Prohlašujeme svět za skutečný a dáváme mu zodpovědnost za to, jak se cítíme. A tak mají veškeré vztahy na světě pouze jeden jediný účel – odvrátit naši pozornost od našeho ducha a tím nás svázat s vnějším světem, abychom nebyli nikdy schopni rozpoznat pravou souvislost mezi příčinou a důsledkem. Zachováváme si tak naši individualitu a výjimečnost, necítíme se však odpovědni za utrpení, které díky tomu prožíváme. Jinými slovy: Potřebujeme jiné, aby nás „trestali“ a abychom jim mohli dát vinu za naší bolest – a nikdy se nemuseli podívat do našeho nitra na její skutečnou příčinu. Je to opravdu šílené, že se v podstatě rozhodujeme pro setrvání v bolesti a znemožňujeme si přístup k léku na tuto bolest. Volíme zapomenutí místo rozvzpomenutí si na to, kým vlastně jsme: duchem z BOŽÍHO DUCHA, vybaveného tvořivou mocí. Je tu však naděje: Když jednou začneme (byť jen nejasně) rozeznávat, jak poblouzněné je to, co pácháme na sobě a na druhých, tak začneme rozeznávat možnost jít jinou cestou. Tato nová cesta vede k poznání, že jsme si (v duchu) zvolili ego a oddělenost a pokoušeli se potom popřít tuto volbu a její důsledky. Odpor proti tomuto vhledu je veliký, když se však naučíme dívat se na to, co děláme, upřímně a bez toho, abychom se za to odsuzovali, bude obrana stále průhlednější. Chorobný proces spočívá v tom, že chceme být nešťastní, což vlastně nemá souvislost s nikým jiným. Stali se z nás ale časem experti v tom, jak předat odpovědnost za naše pocity někomu jinému, jen abychom ji nemuseli rozeznat a převzít sami. Když budeme s bdělostí pozorovat procesy, které se v nás odehrávají, a budeme se za ně stále méně odsuzovat, tak to bude časem pro naše ego stále těžší, předávat druhým odpovědnost za naše pocity a tím projektovat vinu na ostatní. Vztek a neštěstí budou ustupovat. Rozeznáme, že všichni ostatní lidé mají stejné problémy a stejně jako my hledají lásku, zatímco na druhé straně stejně jako my projektují vinu na druhé a tím na lásku útočí. Můžeme tak rozvinout soucit s nimi a s námi samými – první krok směrem k odpuštění a osvobození je učiněn! K této právě popsané poblouzněné hře následuje zamyšlení nad egem a naší vlastní pozicí. Jak můžeme s touto stínovou bytostí zdravě zacházet? Dva hráči šachů Když jsem se konečně zklidnil, spatřil jsem ho náhle velice jasně ve svém duchu. Byla to ona stínová bytost, která mě doprovázela na každém kroku, dnem i nocí, ve všech mých snech, kdekoli jsem byl. Byl to Mephisto po boku hledajícího Dr. Fausta. Vždy k službám, učaroval mě však pouze pro své vlastní účely. Vždy nabízejíc, ale pouze 77 s úmyslem dokonale se zabydlet v mém duchu a žít skrze mě. Vždy mě nechával hledat a sliboval něco velkého za dalšími dveřmi – avšak nikdy jsem nesměl nic nalézt. Jeho jméno? Ego. Byla to ona šedá eminence v pozadí, která stále chtěla tahat za všechny nitky a tak vychutnávat svou hru, věčný krvavý boj. Vystoupil-li z pozadí, mluvil naléhavě: „Podívej se na mě, vidíš sebe, jsem tvůj obraz v zrcadle. Dám ti cokoli budeš chtít. Můžeš ode mě dostat všechno, já jsem život. Následuj mne, uč se ode mne. Nalezneš hojnost a blahobyt.“ On a já, byli jsme jako dva hráči šachů. Tah po tahu jsem se dostal do jeho moci, věřil jsem v jeho skutečnost a moc. Jeho třpytící se magie mě ozářila, jeho sliby bezpečí mi dělaly dobře a celého mě pohltily. Věřil jsem v hmotný a hmatatelný svět, avšak jedna část mé bytosti věděla, že vše je pouze pomíjivé a tudíž klam. Pozvolna jsem ho prohlédl. Pak změnil svou strategii, začal používat jemnější metody. A znovu jsem ztroskotal a uvědomil si až moc pozdě, co se stalo. Šlo to stále z jedné strany na druhou, jako při ping-pongu, kočka a myš, a někdy mi nebylo úplně jasné, kdo je kočka a kdo myš. Hrál si se mnou a má chyba spočívala v tom, že jsem hrál také. On se ptal a já jsem odpovídal. On udělal nabídku, já ji přijal. Avšak i když jsem zlostně odmítl, přesto jsem prohrál. Protože mým vztekem, mým strachem a mým odsuzováním jako bych stále přikládal dřevo na hranici našeho poblouzněného světa. Byl jako stín, který se mnou stále běžel, na který jsem si zvykl a kterého jsem se nemohl zbavit. Žádné pokání nebo odříkání ho nemohlo zkrotit, žádná oběť ho nemohla vymazat. Následoval jsem cestu ticha, cestu bdělého pozorovatele. Bdělým vnímáním jsem ho prohlédl a začal jsem si odpouštět za svou víru v něj. Zde byl klíč: nechal jsem ho, ať si vedle mne kráčí, přesto jsem šel svou cestou. Nechal jsem ho mluvit, neodpovídal jsem však. On mi dělal nabídky – já jsem se jen usmíval. Byl tam, ale slábl. Dříve tvrdý granit, teď již pouhá mlha. Díval jsem se do svého nitra a viděl sebe: SVĚTLO. A on mluvil potichu potutelným hlasem: To není opravdové, nic jsi neviděl, dívej se jen na mne. U mě jsi v bezpečí. 78 24. Co partnerství ztěžuje a znemožňuje Potom co byla zavedena televize na galapážské ostrovy, ptali se sociologové tamních obyvatelů, co se tím pro ně v denním životě změnilo. Dostali stručnou odpověď: „Už spolu skoro nemluvíme.“ Televize je jedna z největších hrozeb pro partnerské vztahy! Vedle radia a internetu je televize jedna z největších překážek na cestě k vnitřnímu klidu – a tím ke šťastnému partnerství. Lépe: společně a cíleně vybírat filmy, společně je sledovat a povídat si o nich. Problémové oblasti: - Příliš rozdílné zájmy, úrovně vzdělání, hmotné a náboženské zaměření, hodnoty - Velký věkový rozdíl, více než 15 až 20 let, je často problematický - Neplodnost – osud – se stává stále častěji důležitým tématem - Muž následuje ženu do její země, žije v zemi ženy - Matčin syn a otcova dcera / identifikace s dřívějšími partnery rodičů - Jeden chce druhého „dovychovat“ - Jeden z partnerů chce prosadit své názory a hodnoty - Potraty (s odmítnutým dítětem je odmítán i partner) - Identifikace / Původní rodina: válečné osudy a jejich vliv na pozdější rodinné příslušníky Důležité podmínky pro úspěšné partnerské vztahy Dva lidé, dvě rodiny, dva světy: bereme si celou rodinu, ne pouze svého partnera! Vyváženost mezi dáváním a přijímáním – v jádru: mužský a ženský podíl. Oba dávají, oba přijímají! Stupňovat! Vážit si dřívějších pevných vztahů: svých vlastních i partnerových. Když si jeden z partnerů přivede do nového vztahu děti z dřívějšího svazku, jsou tyto děti pro jejich matku/otce nadřazeny nad bezdětným partnerem, tj. vždy na prvním místě před novým partnerem. Žádný z partnerů se nesnaží prosadit pouze své názory a hodnoty. Žádný z partnerů se nesnaží druhého vychovávat. „Jsi v pořádku takový jaký jsi!“ Partneři po sobě navzájem touží ve stejné míře. Partneři stojí jeden k druhému, také na veřejnosti. Svatba toto veřejné vyznání zpečeťuje, láska je totiž také rozhodnutí. Takto partneři vkládají vše a z celého srdce a umožňují tím i plnou „výhru“. Oba jsou emočně otevření, to znamená, že znají své pocity a jsou schopni je navzájem sdílet. Konstruktivní zvládání konfliktů: udržovat emoční spojení: duchovní přítomnost! Oba jsou otevřeni osobnímu růstu. 79 Každý z partnerů má svou vlastní ložnici. Mají mnoho společných zájmů, životních témat a hodnot. Oba mají zdravé sebevědomí a jsou schopni žít sami. Panuje mezi nimi harmonie: duchovní, duševní a tělesná (sexuální). Mají společné cíle, které přesahují párový vztah. Většinou jsou to společné děti, ale může se také jednat o povolání apod. Mají-li společné děti, jsou párovému vztahu podřazeny. Cvičení 12: Dívám se do oka věčnosti Zůstaň v naprosté tichosti, zavři oči a představ si, že můžeš pohlédnout do oka věčnosti. Představ si zlaté, velmi světlé světlo, které tě ozařuje. Tam chceš, tam je pokoj a mír. Dimenze času a tím i iluzorní pozemský život došel ke svému konci a ty jsi ochoten vstoupit do věčnosti. Objevují se ve tvých myšlenkách ještě nějaké pozemské bezvýznamnosti? Jestli ano, tak si je představ v tomto SVĚTLE, protože je to SVĚTLO BOŽÍ, které vše vyčistí a oddělí iluzi od skutečnosti. Veškeré tvé bývalé klamy se v tomto SVĚTLE vypaří, ty jsi naprosto osvobozen od všeho strachu, starostí a bolesti. Popros SVĚTLO věčnosti, aby tě očistilo a uzdravilo, aby skrze tebe vykonalo zázrak odpuštění. Je to právě odpuštění, které ukončí všechny iluze a poskytne nám opravdový klid a mír. Volá tě LÁSKA – teď! Potom se s touto zkušeností vrať do pozemského světa. Určitě si všimneš, že tě světské záležitosti už neovládají tak silně. Uvnitř iluzorního světa mají své místo – na určitý čas! Ty však jsi věčný a nosíš v sobě toto vědomí jako svůj poklad. ON v tobě září. Bdíme a spíme. Po denní práci přichází spánek. Co se přitom vlastně děje? Usnu nebo mě spánek „přepadne“ nechtěně? Jinými slovy: Jsme tedy vzhůru, protože spíme. Neprobouzíme se do skutečného stavu bdělosti. Jen skrze naši nevědomost se nám svět jeví ve stavu bdělosti a vede nás do stavu bdělého spánku. Bdění a spaní jsou matoucí výrazy. Nám se pouze zdají sny. Jen Gnani zná skutečný spánek a skutečné bdění. Nám se zdá sen o tom, že jsme vzhůru a zdá se nám sen o tom, že spíme. Tyto stavy jsou pouhými variacemi stavu snění. Poznání, že je vše sen, nás osvobozuje. Dokud budeme považovat sny za reálné, budeme jejich otroci. (Nisargadatta Maharaj: JÁ JSEM, 2.svazek; strana 193-194) 80 25. Systemický pohled: Rodinné konstelace Vděčíme Bertu Hellingerovi a jeho způsobu rodinných konstelací za cenné náhledy jak do mezilidských zápletek uvnitř iluzorního světa tak i do „Řádu lásky“. Rád bych k tomu vyjmenoval několik často se vyskytujících vzorců zápletek, které ztěžují tok lásky nebo dokonce vedou k nemoci a smrti a tím ke ztroskotání párového vztahu. Párové vztahy začínají zamilovaností, hlubokou touhou po rajském míru a stavu plnosti, který nevyžaduje žádné opětování z naší strany. Zamilovanost je dětský pocit, přestože obsahuje i zárodek zralé lásky. Máme o partnerovi vyprojektovanou představu, a nevidíme ještě, jaký ve skutečnosti je. Pokud partnera milujeme tak, jak miluje dítě svého otce nebo matku, tak to náš vztah omezuje. Dítě chce primárně pouze přijímat a hodně od partnera žádá. Role otce nebo matky je přenesena na partnera, který se nakonec frustrovaně stáhne, protože tímto způsobem není možná rovnováha mezi dáváním a přijímáním. Lidé, kteří byli po porodu nebo v ranném dětství bolestivě odloučeny od matky, vyžadují i v dospělosti neustále partnerovu blízkost a lásku – chovají se jako to malé opuštěné dítě. Když však dojde k blízkosti, dochází většinou k úniku, protože se zaktivuje stará bolest dřívějšího oddělení od matky – emoční tělo. Takto se stále střídá touha po blízkosti a lásce s únikem před blízkostí a láskou. Zůstává frustrace a obviňování, protože potřeby dítěte takto nelze naplnit. Řešení spočívá ve vědomém pozorování bolesti (soustředěná přítomnost, která vytváří světlo a rozpouští omyl), dokud nedojde k uvolnění identifikace s opuštěním z dětství a není dokončen pohyb směrem k matce. Bohužel nás nikdo nenaučil, jak můžeme konstruktivně zacházet s duševní bolestí. Častá reakce bývá v tomto případě únik k drogám odvádějícím pozornost: od televize, cigaret, rychlého sexu přes alkohol až k tvrdým drogám – to vše může být prostředek k úniku a tím i k závislosti. Rodinné konstelace jsou velice účinným pomocným nástrojem k rozpoznání, co nám ztěžuje život a které kroky jsou zapotřebí, abychom opět zaktivovali tok lásky k nám samým a k našim blízkým. V rámci skupiny si dotyčný (klient) najde zástupce za sebe, otce, matku a další rodinné příslušníky, které citlivě rozestaví v prostoru podle jejich vzájemných vztahů. Tito zástupci náhle zažívají pocity osob, které zatupují. Zažívají různé pocity, například neklid, nenávist, zlost nebo smutek, objevují se tělesné symptomy nebo vnitřní obrazy a odhalují cestu k vlastní zápletce. Klient má poprvé možnost vidět svou rodinu včetně své vlastní osoby zvenčí. Už jen tento vhled do celkové situace a do jejího vývoje v průběhu konstelace je prvním krokem k jasnosti a uzdravení. Zástupci opakují po terapeutovi určité věty a terapeut pozná na základě reakcí účastněných hlubší problematiku této rodiny. Zástupce jednoho klienta například pociťuje silnou přitažlivost ke svému v dětství zesnulému bratrovi, což odhaluje nevědomou identifikaci s ním. V tomto okamžiku většinou zavede terapeut samotného klienta do konstelace (klient se vymění se svým zástupcem) a zkontroluje celkovou situaci: pociťuje i on hlubokou lásku ke svému mrtvému bratru? Potvrzení přichází většinou rychle skrze dojetí klienta, někdy i jiných účastněných. Dojetí klienta poukazuje na silnou touhu po chybějícím bratrovi a 81 silné přání chtít sám umřít nebo alespoň omezeně žít, skoro jako mrtvý, podobat se tedy bratrovi a vzdát se např. partnerství nebo profesního úspěchu. Rozeznáváme zde slepou, nevědomou lásku, která ze solidarity k ostatním příslušníkům rodiny ráda podstupuje utrpení. Individuální osoby nehrají žádnou roli, protože síly rodinné duše nutí jednotlivce jít jinou cestou než tou svou:chybějícího bratra nahrazuje, dalo by se říci zastupuje pozdější bratr. Mladší bratr na sobě cítí tlak těžkého osudu zesnulého staršího bratra a neodvažuje se žít svůj vlastní šťastný život. Úlevu přináší pohled a úcta k zesnulým (i oni stojí v konstelaci), prosba o požehnání vlastního života a přijetí nevyhnutelného. Teprve přitakání k vlastnímu osudu a osudu ostatních naplno jakožto spirituální výkon vytváří mír a pokoj. Takto se uvolňuje energie přeměny, která nás spojuje s naší pravou podstatou – mimo všeho osobního! Uvedený příklad si můžeme lehce představit i s jeho vlivem na partnerský vztah: Muž (nebo žena) chce vlastně zemřít a svůj vztah nežije naplno, není pro partnera plně k dispozici. Vnitřně žije se svým mrtvým bratrem (může to být i dědeček, který zemřel ve II.světové válce a kterého chce následovat), žije v ústraní, nedovolí si užívat šťastný život se ženou a dětmi. Mužská a ženská síla Protože mužství a ženství představují základ vytvoření páru, vyvstává otázka po vztahu muže ke svému otci a ženy ke své matce. Ze syna se stává muž u otce a z dcery se stává žena u matky. Dobré respektování rodiče stejného pohlaví umožňuje přirozeně silné proudění mužské popř. ženské síly. Existují velice „ženští“ muži a velice „mužné“ ženy, což mimo biologicko-pohlavní identity zvýrazňuje také energetický posun směrem k druhému pohlaví. Energeticky „ženský“ muž může žít ve velice harmonickém vztahu s energeticky „mužnou“ ženou, ne však s „ženskou“ ženou. Energeticky „ženská“ žena hledá „mužného“ muže, se kterým se dobře doplňuje. Stejné póly se jak známo odpuzují, a i v homosexuálním vztahu zastupuje jeden partner mužský a druhý partner ženský pól. Od své matky syn žádnou mužskou energii dostat nemůže. Je-li však matčin syn, pak je situace pro partnerku složitá, protože on už vlastně jednu ženu má. Jak to velice výstižně vyjádřil přítel jedné klientky: „Úplně mě dostaneš teprve až umře moje matka.“ Taková věta vypovídá všechno. Tato žena čeká již tři roky na to, aby ji přítel představil své rodině. Matčin syn miluje nezávazné vztahy a bojí se stát při své ženě naplno. On přece nechce zklamat (podvést) svou matku. To samé platí i pro otcovu dceru. Oba budou mít v párovém vztahu problémy, obzvláště ze sexuálního hlediska. Proto by měl kolem 5. až 10. roku zesílit synův pohyb směrem k otci, měl by k němu mít blíž. Opačně dcera: ona by měla mít blíže k matce. To platí i v souvislosti s ostatními předky stejného pohlaví, tedy s babičkami a dědečky. Při práci s rodinnými konstelacemi dostává syn mužskou sílu, když za ním stojí jeho otec, který má za sebou opět svého otce. Takováto mužská silová řada vytváří v duši zdravou mužskou identitu, kde si syn váží svého otce a od srdce ho přijímá. K této problematice často ještě přibývá nevědomá identifikace s dřívějším partnerem matky (nebo otce): syn zastupuje tohoto prvního matčina muže, který v horším případě padl ve válce, jak jsem to v konstelacích často mohl zažít. Máme tu tedy matčina syna a identifikaci s prvním mužem matky, což pozdější partnerství zatěžuje dvojitě. Může se také stát, že je syn identifikován s první ženou svého otce, když 82 v rodině není dcera neboli sestra. Potom je syn zaplaven ženskými pocity a jen těžko nachází partnerku. Někdy může taková identifikace vést až k homosexualitě, přičemž nemůžeme homosexualitu tímto způsobem vysvětlovat obecně. Teprve přemožená slepá zamilovanost nás vede ke zkušenosti hluboké, vědoucí lásky. Lásku nemáme v ruce my, ale ona má v ruce nás. Zažíváme pocity bezmocnosti, které zpochybňují a začínají rozbíjet hranice našeho Já. V partnerské lásce pociťujeme BYTÍ, které čas od času dokáže rozštěpení ducha na krátké okamžiky přemoci. Proto také tuto zkušenost stále hledáme tam, kde už neexistuje „Ty a Já“. Orgasmus jako zkušenost rozpuštění hranic je pro většinu lidí nejpřístupnější. Protože je však založen na těle ohraničeném prostorem a časem, je jeho trvání pouze přechodné. Druhý pól frustrace a bolestivé samoty bezprostředně následuje. Potřebujeme také proto přístup k jiným úrovním, které leží mimo naše tělesné ohraničení. Tyto oblasti jsou spirituální povahy. Ambice takzvaných jogínů jsou všechny absurdní. Mužova touha po ženě je vskutku nevinná ve srovnání s touhou po stále trvající osobní blažeností. Rozum je podvodník. Čím se zdá být svatější, tím větší je jeho podvod. (Nisargadatta Maharaj: JÁ JSEM; 3.svazek; strana 49) 83 Cvičení 13: Úklid životního prostoru a prostoru pro bydlení! Vnitřní duševní nepořádek a vnější materiální nepořádek se navzájem podmiňují. Kdo ve své původní rodině (rodiče a sourozenci) nebo současné rodině (partner a děti) žije ve stálém stresu a napětí, ten bude mít pravděpodobně také problémy s organizací svého každodenního života. Jeho život pak neprobíhá harmonicky, ale stává se z něj uhoněný boj o přežití, protože ztratil přehled, nadhled a tím dávno i sám sebe. Bojuje s množstvím nevyřízených věcí, hromadami věcí na psacím stole, přeplněnými skříněmi a pokoji. Zažívá také stále nepříjemný pocit, že tento každodenní boj už dávno prohrál. Tento chaos nenechá duši volně dýchat a způsobuje v průběhu času tělesné poruchy: člověk se duševně a tělesně stává mrzutým, „kyselým“, a toto překyselení se promítá do všech oblastí života. Duše a tělo vysílají poslední nouzové signály, které však většinou zaniknou v nevědomosti neboli chybějícím vnímání sebe sama. Přicházíš domů rád? Je tvůj byt nebo dům místem síly, zotavení a harmonie? Nebo bys tam nejraději odpálil bombu, která by to vše ukončila? Destruktivní řešení není žádné řešení, protože nás neosvobodí, dokonce naopak. Vesmíru je pravděpodobně jedno, kolik inkarnací chceš strávit v chaosu a utrpení, které si sám vytváříš. DUCH, esence BYTÍ, nám chce pomoci, chceme si však i my nechat pomoci? Pořádek by byl začátkem moudrosti: rozeznat a dodržovat řád, oprostit se tedy od odporu a vychutnávat si tok života. Udělej jeden pokus. Pokud máš problémy s udržováním pořádku, tak zkus uklidit jen kuchyňský nebo pracovní stůl, nebo třeba i jen jeho půlku, aby tě to zbytečně nezatížilo. Nebo začni jen s jedním jediným šuplíkem, třeba tím, ve kterém se hromadí ty univerzální věci, které se ještě někdy budou hodit: vyprázdni ho na stůl, vytři ho vlhkým hadrem a potom prober jednotlivé věci s otázkou: Potřebuji to opravdu? Zatěžuje mě to nebo mi to opravdu slouží k radosti? Kam tento předmět vlastně patří? To celé možná zní banálně, ale účinek takovéto činnosti může změnit tvůj celý život. Vím, o čem mluvím, protože se sám nacházím na cestě k uzdravení (ani nevím jestli existuje také spolek Anonymních sběračů harampádí, ale vlastně není potřeba zakládat žádný nový spolek). Postupuj úplně meditativně: vezmi láskyplně do ruky předmět po předmětu a zkontroluj, zda tento předmět má ve tvém životě mít ještě místo nebo jestli by mu nebylo lépe u tetičky Marušky nebo strýčka Karla (samozřejmě s citem a nezatěžovat spoluobčany věcmi, které patří do popelnice nebo do recyklace!) Zůstávej vždy u jednoho předmětu a vědomě v TADY a TEĎ! Pokud se těšíš na konečný výsledek úplně uklizeného domova a poprvé si teď uvědomíš svůj nynější chaos, tak by to bylo 84 naprosto deprimující a ty bys to pravděpodobně po pěti minutách vzdal. Proces uklízení neboli vytváření pořádku je spirituální praxí. Již v průběhu takovéto akce se tě pravděpodobně zmocní pocit hluboké úlevy a radosti. Pořádek uvolňuje vázanou energii, duševní i tělesnou. Pln hrdosti budeš večer partnerovi ukazovat dokončenou práci, i když se bude nejprve jednat pouze o psací stůl nebo o jednu zásuvku. Nedělej si starosti, po prvním kroku přichází druhý a když budeš uklízení cvičit denně jednu až dvě hodiny po dobu asi tří týdnů, tak tento motor už poběží sám a tvá láska k pořádku bude pevně zakotvena ve vědomí. Musíš jen jako u všeho překonat kritickou masu, potom to půjde velice lehce a budeš pociťovat radost a klid – stav, který jsi vždy chtěl zažít. Prociť krásný proud energie v uklizeném a hezky uspořádaném domově: Tady se dá dobře žít! Vše má své místo, od pročištěných souborů v počítači, e-mailové pošty a pořadačů po ledničku, šatní skříň a regály s botami ve sklepě. Jde o všechny oblasti – v š e c h n y ! Pro vlastní pozitivní naladění pomocí smysluplné logistiky a postupu doporučuji „Bibli úklidu“ od Karen Kingston: Feng-Shui proti harampádí každodenního života. Tato knížečka je dobrou investicí pro spokojenější budoucnost, protože najednou jsi schopen najít to, co právě potřebuješ. Já jsem Nejsem tím Čím se zdám být: Žádnou osobou Žádným příběhem Žádným místem Žádným porodem Žádnou smrtí. Jsem to nepochopitelné Tečkou na nebi Dívajícím se Kterého se zmocní touha Vstoupit Do osoby Do příběhu Do místa Do porodu Do smrti. Až budu naplněn Pak najednou prázdný A zpět Do tečky na nebi Nekonečně vzdálený A v míru Ticho. Reinhard Lier 85 26. Několik základních rad pro dobrý zdravotní stav Následující doporučení nenahrazují v žádném případě zabývání se vlastním klíčovým konfliktem – vinou, strachem a nenávistí. Uvedené rady mají na úrovni forem přispět k tomu, abychom pomocí dobrého zdravotního stavu nebo dobrého zacházení sami se sebou byli schopni najít lehčeji přístup k vlastnímu ZDROJI v našem nitru. Ego rádo dělá z formální úrovně absolutno, aby odvedlo naši pozornost od vlastního duchovního obsahu: Nesmíme si uvědomit, v čem spočívá náš skutečný problém. Samozřejmě obsahuje pozemský řád daleko více než uklízení. Jak to vypadá se stravou? Jak moc překyseluješ své tělo s neustálou konzumací masa? Drastická redukce překyselení je centrálním tématem, pokud chceš žít se zdravým tělem. Kniha „ Zdraví skrze pročištění“ (Peter Jentschura a Josef Lohkämper) nabízí velice důležitý návod, jak čelit pomocí vlastních jednoduchých opatření celkovému problému překyselení organizmu lidstva. Alkohol a nesprávná strava jsou smrtí bílého muže, jak to již pozorovali indiáni. Každodenní stres to vše pak násobí až k degeneraci, předčasnému stárnutí a neduživosti. Nakonec má chirurgie a chemie jako poslední nouzové opatření konat zázraky. Vidím 6 úrovní stravování, zde uvedeny ve zkratce: 1. Pevná strava: Vegetariáni mají zajisté výhodu; to se týká také aspektu, že se kvůli nim nemusejí zabíjet zvířata. 2. Voda, od pramenité vody (bez bublinek a ne ledově studené!) přes převařenou vodu až po bylinné čaje, které čistí a těší chuťové nervy: ayurvédské bylinné čaje atd.; po kávě a černém čaji je zapotřebí hodně další vody pro odplavení škodlivin. Velkou roli hraje samozřejmě také vnější použití vody: alkalická koupel při 37°C k pročištění minimálně 1 x týdně (provádět pomalu a podle pokynů!) Ranní sprcha probudí ducha a motivuje do nového dne. Delší horká fáze by měla být ukončena krátkou ledovou sprchou. 3. Vzduch, neboli hluboké dýchání při lehkém pohybu na čerstvém vzduchu také napomáhá pročištění překyseleného organizmu. Běhání je oprávněně velice sporné, protože tělo při běhu neodbourává správně kyselinu mléčnou a pocením spotřebované minerální látky tělu většinou nedodáváme v dostatečném množství. Ještě jednou bych na tomto místě chtěl doporučit důležitou knížku Petra Jentschury a Josefa Lohkämpera. 4. Duševní vztahy Žijeme v duševních vztazích a zažíváme se navzájem skrze druhé. Všechny zkušenosti se vztahy jsou hodnotné a slouží léčebnému procesu v hlubokém spirituálním smyslu. Základnu všech duševních vztahů tvoří původní rodina. Být s ní v míru nás posiluje pro naši pozemskou proměnlivou cestu. Duševní vztahy, jako například partnerství, jsou často přehlédnuté aspekty stravy. Zamilovaní nežijí jen tak „ze vzduchu a z lásky“, čerpají z bohatého světa citů jejich vzájemného setkání a jsou nasyceni. 86 5. Spánek Ve spánku zažíváme dvě fáze: snění a hluboký bezesný spánek. Každému člověku se v noci zdají sny. Tyto pohyby duše jsou důležité, protože nás udržují ve správné rovnováze mezi vědomím a nevědomím. Ve snu se nám věci ukazují někdy až drasticky reálně jaké jsou nebo jak je vlastně zažíváme, a to právě proto, že si je takto při denním vědomí nechceme nebo nedovolujeme přiznat. Někdy se nám zdá o budoucnosti a můžeme se takto lépe na ni připravit, dostává se nám takto do našeho povědomí, někdy se jedná o varování. Spánek před půlnocí platí dvojnásobně, takže když jdeme spát v deset hodin,lze počítat dobu spánku celkem o dvě hodiny delší. Z tohoto hlediska je včasné chození spát a včasné vstávání velice zdravé. Ráno mají mnozí lidé také nejintenzivnější inspiraci. Já jsem své texty psal často mezi 6. a 9. ranní hodinou, protože jsem v této době měl hodně nápadů. Lze se domnívat, že ve spánku vstupujeme do čistého DUCHOVNA, do esence BYTÍ, a nabíjíme se tam novou energií. Spánek, o který se připravujeme, v podstatě nelze dohnat nebo vyrovnat. Mnozí lidé trpí z důvodu přílišného vysedávání před televizí nebo internetem nedostatkem spánku. Krátký spánek po obědě je ideálním odpočinkem, pokud si to můžeme dovolit a zařídit. 6. Meditace Pod slovem meditace si představuji hluboké uvolněné uvědomění všech svých sil, bez jakéhokoli odporu, a to přes celý den a ve spánku při snění (vědomé nebo jasné snění). Takto pozorujeme klidně a bez jakékoli (!) námahy pohyby své duše a dostáváme se stále hlouběji do pozadí čistého bytí, které je neuchopitelné a ve své podstatě i nepochopitelné. Z tohoto důvodu je rozporuplné chtít vysvětlovat, co meditace vlastně je. Rozštěpený duch, se kterým se většinu času potýkáme, zde naráží na své hranice, a možná je meditace zrovna jejich překročení. Smím zde tedy pouze opatrně něco naznačit, ale ono to není Něco, není tam žádný objekt, žádný izolovaný pozorovatel. Já jsem vším a ničím a daleko mimo vše. Je to jasné? Trochu zmatku je v tomto smyslu nástup k vystoupení z ohraničení našeho rozštěpeného ducha. Otázka: Jak je možné, že osoba, která je pro vás iluzorní, se nám zdá být skutečná? Maharaj: Vy, vaše Já, které spočívá u kořene veškerého bytí, vědomí a radost – to vše dodává všemu, co vnímáte, skutečnost. Toto dodávání skutečnosti se vždy odehrává v přítomném okamžiku, protože minulost a budoucnost existují pouze v rozumu. „Bytí“ je možné pouze teď. (Nisargadatta Maharaj: JÁ JSEM; 3.svazek; strana 272) 87 Cvičení 14: Uvědomuji si, že sním Sedni si uvolněně, přečti si tato slova a nechej je potom na sebe působit. Vidíš sám sebe ve svém těle. Toto tělo se vyvíjelo od okamžiku oplodnění vajíčka v těle tvé matky, a později zanikne a kompletně se rozpadne. Jak opravdové je tedy tvé tělo, jak opravdový je tvůj byt nebo dům, ve kterém se teď zrovna se svým těle nacházíš? Také to vše bylo vystavěno a dříve nebo později se zase rozpadne, i když to možná bude za dlouhou dobu. Nic nezůstane. Ale ty, tichý pozorovatel, to všechno můžeš vnímat. Jsi tady, protože jsi to všechno chtěl vnímat, protože jsi se ve svém duchu rozhodl, že to všechno chceš vnímat. Bez tohoto rozhodnutí bys tu nebyl. Můžeš tedy vždy převzít plnou zodpovědnost za to, co vnímáš. Nejsi obětí svého světa, ty sám jsi ho vytvořil. A toto tvoření znamená, že sis vysnil iluzorní svět. Také já a má slova patří k tvému rozhodnutí, to vše tvůj duch vytvořil dříve než se to mohlo v tomto iluzorním světě stát (promítnout). Tvé tělo, tvůj byt, tento text, který možná držíš vytisknutý v rukou nebo čteš na obrazovce, to vše zanikne, patří to do světa forem. Ty však jsi čistým duchem, stejně tak jako já, a my jsme součástí JEDNOHO DUCHA, který je skutečný. Ve tvém snu na zemi k tobě promlouvám. Je to tak opravdu? Ne úplně: vlastně k sobě promlouváš ty sám, protože ty jsi má slova sám vyprojektoval. Je to ta věčná PRAVDA v tobě, díky které se slova dostala na povrch. Slova však nejsou tak důležitá, také ona jsou formou. Pouze obsah se počítá: Ty sníš o tom, že jsi osobou, která čte tento text. Ty však jsi mimo tuto osobu, jsi BYTÍ z BOŽSKÉHO BYTÍ . Poselství je skutečné, forma není důležitá. Ty jsi BOŽÍM poselstvím, stejně tak jako já. Naše BYTÍ je stále v míru. Nestalo se nic, co by nás mělo znepokojovat. My jsme vždy tím celistvým pramenem. A nám se právě zdá, že spolu mluvíme jako dvě oddělené bytosti. Prohlédnutí tohoto snu jako snu nás vede k pravdě, k míru, který není tvořen ze světů snů, ale přesto se v nich může vyskytovat. Tento MÍR, toto BYTÍ, jen to je skutečné! My tím jsme! Vždy TEĎ! Když se domníváte, že jste jednou osobou, tak vidíte všude osoby. Ve skutečnosti neexistují žádné osoby, jen stopy vzpomínek a zvyků. V okamžiku uskutečnění se osoba rozplyne. Zůstává identita, ale identita není osoba, je to část reality. Osoba neexistuje sama od sebe, je pouhou reflexí v rozumu pozorovatele, to „já jsem“, které je opět jedním druhem bytí. (Nisargadatta Maharaj: JÁ JSEM; 1.svazek; strana 30) 88 27. Jiná cesta Na závěr bychom rádi shrnuli esenci jiné cesty, šťastného snu zde na zemi nebo v jiných světech. Je to definitivně život beze strachu, viny a nenávisti. Na této cestě se vzdáme veškerých projekcí viny a nemusíme se již z ničeho obviňovat, protože je vina konceptem ega a nemá pro SKUTEČNOST žádný význam. SKUTEČNOST LÁSKY nemůže být ohrožena iluzemi jako je strach, vina a nenávist. A tak můžeme v klidu oddělit to podstatné od nepodstatného, můžeme se vzdát všech teorií o světovém spiknutí, o pronásledování a obviňování veškerých zdánlivých viníků. K nim patří také Hitler, Stalin a všichni ostatní diktátoři a mučitelé, stejně jako zkorumpovaní politici a prezidenti velkých koncernů, protože jsou všichni uvězněni ve svých poblouzněných snech a ve vnitřní podstatě jejich bytostí jsou stejně tak dokonalí jako ty a já. Veškeré noční můry jsou koneckonců stejné, neexistuje stupňování poblouznění: Noční můra zůstává noční můrou a výsledek je utrpení. Můžeme se tedy v každém zločinci najít sami, a děláme dobře, když všechny ty zle snící zprostíme viny, protože tím zprošťujeme viny i sami sebe a otevíráme tím dveře do SVĚTLA probuzení. Na úrovni párových vztahů zůstáváme především sami u sebe, hledáme ESENCI BYTÍ sami v sobě - a teprve potom v partnerovi. Co jsme našli sami v sobě, jsme schopni rozeznat i v partnerovi, nebo v něm alespoň aktivovat: Jak se dívá muž na ženu, jak žena na muže? – a: Jak se dívá muž na muže, jak žena na ženu? Je to vskutku velice osvobozující, že za mé štěstí není zodpovědný můj partner, a já nejsem zodpovědný za jeho štěstí. Každý si udržuje spojení se zdrojem a zůstává v „centrovaném“ vnitřním usebrání (zenové cviky mohou být velmi nápomocné). Pomocí tohoto postoje se navzájem osvobozujeme od zbytečného břemena očekávání – šťastné oddechnutí! Jiná cesta je zakotvením v našich Já. Ego ztrácí důležitost a zemi pod nohama, i když se nám čas od času stane, že se propadneme na úroveň ega a zažijeme si emoční horskou dráhu. Odpovědí na tyto záchvaty nevědomosti je vždy odpuštění. Blaženost a mír už nehledám ve světě objektů – a k tomu svým způsobem patří také partnerství. Hledat a najít tento mír můžeme ve světě DUCHA. ON je tím centrem, ze kterého všichni čerpáme. Svět tohoto DUCHA v některých šťastných momentech zrcadlí, díváme se potom hlouběji „za“ věci a nezaměňujeme formu s obsahem. Krása je bezpochyby také jedním z těchto odrazů, je však sama o sobě velmi subjektivní a podmíněná. To podstatné lze najít pouze vně světa forem, protože všechny formy znázorňují obecně řečeno námi vytvořenou obranu před LÁSKOU. Protože jsme pochopili základní problém lidské existence, nemůže nás již svět forem a objektů pohltit, protože vcházíme do volného prostoru DUCHA. Všechny světské hračky zůstávají bez významu, protože nás nikdy nemůžou uspokojit. Můžeme být vskutku šťastni: Rozpoznali jsme bezvýznamnost světa, což tvoří velice zásadní podmínku pro cestu do SKUTEČNOSTI. Jen když ego dojde až ke svému 89 bolestivému konci, hledáme naše pravé JÁ. Víme, že nejsme tímto egem, tímto falešným Já, touto osobou. To, co se objeví a zase zanikne, nenazýváme skutečným, ale iluzí. A skrze tento závoj iluze již prozařuje SVĚTLO ZDROJE. Přichází radost. Nemůže se nám stát nic zlého, protože naše BYTÍ je nezničitelné. Formy jako lidská těla můžou onemocnět nebo se rozpustit, svět může být postihnut válkou a zničen, to všechno však neznamená nic. Pouze DUCH existuje. Jsem svobodný, protože jsem synem Božím: dokonale stvořeným, stejně jako ON. Použitá literatura Ein Kurs in Wundern (Kurz zázraků)(www.greuthof.de) Kenneth & Gloria Wapnick: 1. Den Widerstand aufgeben - die Liebe annehmen (Vzdát se odporu – přijmout lásku) 2. Der Himmel hat kein Gegenteil - Die wichtigsten Fragen zu EKIW (Nebe nemá protiklad – nejdůležitější otázky ke Kurzu zázraků 3. Vom Traum erwachen - EKIW - Anfang und Ende der Traumwelt (Probudit se ze sna – Kurz zázraků – Začátek a konec světa snů) Eckhart Tolle: Eine neue Erde (Nová země) Michael Lukas Moeller: Die Wahrheit beginnt zu zweit (Pravda začíná ve dvou), nakl. rororo Dorine Virtue: Die Heilkraft der Engel (Léčebná síla andělů) Nisargadatta Maharaj: Ich bin – Já jsem (svazek 1,2,3; nakl. Context) Jiddu Krishnamurti: Einbruch in die Freiheit (Vpád do svobody) Bert Hellinger (viz: www.carl-auer.de) Karen Kingston: Feng-Shui gegen das Gerümpel des Alltags - Feng-Shui proti harampádí každodenního života („Bible úklidu“) Peter Jentschura a Josef Lohkämper: Gesundheit durch Entschlackung- Zdraví skrze pročištění Citáty Nisargadatta Maharaj (čti „Maharač“): JÁ JSEM, svazek 1-3, nakl. Context, Bielefeld, BRD; údaje částí textů v závorkách Michael Lukas Moeller: (1), (2): Gelegenheit macht Liebe (Příležitost vytváří lásku), nakl. rororo; Die Wahrheit beginnt zu zweit (Láska začíná ve dvou), nakl. rororo; Worte der Liebe (Slova lásky), nakl. rororo; Wie die Liebe anfängt (Jak začíná láska), nakl. rororo Kurz zázraků: jednotlivé údaje o citátech: číslo části, lekce, stránky, odstavce, věty, citováno z německého originálu „Ein Kurs in Wundern, nakl. Greuthof spol.s r.o., Herrenweg 2, D 79261 Gutach i.Br., 7. vydání 2006; bližší informace k objednávkám na www.greuthof.de 90 Oficiální webové stránky Kurzu zázraků: www.miraclestudies.net/German.html Grafika: Reinhard Lier Doporučené filmy (také na DVD): Truman-Show; 13. patro; Vanilla Sky; Matrix I; The Game (Hra); Wie im Himmel (Jako v nebi); Und täglich grüßt das Murmeltier (Den sviště) Další informace o rodinných konstelacích a podobných tématech na mých webových stránkách: www.lier.de. Tam také najdeš všechny aktuální termíny seminářů. O autorovi Reinhard Lier, ročník 1960, vyrůstal v německém Bad Sachsa a v Kellinghusen, žije od roku 1986 na jihu Německa. Je otcem dvou dospělých dětí. Od roku 1985 léčitel, prošel různými sebepoznávacími kurzy Quadrinity-Proces, Mužská skupina podle Anne Wilson Schaef, Releasing podle Lindwall, výcvik Avatar. 1996 setkání s Bertem Hellingerem a rodinnými konstelacemi. Mimoto více než 12 let budování a provoz terapeutického centra Linderhof v jižním Bavorsku, který byl v roce 2006 ukončen. Rodinné konstelace - praktikované v Německu, Rakousku, Švýcarsku a ve Spojených státech - se pro něj staly efektivním terapeutickým nástrojem. Centrálním tématem rodinných konstelací je opakovaně nacionálně socialistické dědictví a jeho řešení. Od listopadu 2006 intenzivní studium Kurzu zázraků. Jeho práce je zaměřena na otázku lidského vědomí a vystoupení z ničivého poblouznění ega. Jak můžou mezilidské vztahy léčit a jak dochází k usmíření a odpuštění? Tato otázka také vedla k založení „Společnosti k léčení mezilidských vztahů“ (GHMBmbH), která pomocí dárců podporuje finančně slabé lidi využívající různé formy psychických terapií. GHMBmbH také podporuje bezplatné šíření duchovních hodnot jako rodinných konstelací přes knihy a CD do polepšoven pro mládež a dětských domovů (k tomu viz: www.beziehungen-heilen.de). Další informace o autorovi pod www.lier.de /Zur Person/Mein Weg. Je to opravdovost, která osvobozuje, ne teorie. (N. Maharaj, 1.svazek; strana 51) 91 Z otevřenosti vyrůstá láska Seminář pro šťastné partnerské vztahy Vypracováno na základě Kurzu zázraků A s pomocí nástrojů Michaela Lukase Moellera Reinhard Lier, léčitel verze 2.2/2008 Tyto podklady k semináři je možné kopírovat, posílat mailem, bezplatně distribuovat a osobně využívat, protože nich obsažené duchovní impulzy mohou být v ohledu na lidské utrpení velmi nápomocné. Já sám jsem dostával hodnotné duchovní statky od nejrůznějších lidí, kteří dávali dál to, co sami dostávali. Duchovní statky patří všem lidem, slouží našemu osvobození. Pokus se prosím vcítit do toho, jestli člověk, kterému chceš tyto podklady nabídnout, je pro ně připravený a otevřený. Ať tě inspiruje a vede DUCH SVATÝ! Upozorňuji na to, že je radno poprosit o průvodce na naší vnitřní cestě – třeba formou modlitby. Velice lehce naše ego překrucuje hodnotné impulzy, takže může na konci dojít ke zneužití a zmatení a bolest se můžou ještě zvětšit nebo dochází ke zdánlivému míru na úkor druhých. Takřka nezbytná je kritická reflexe a pomoc člověka, který je alespoň pár kroků napřed. Největším učitelem je vždy naše JÁ, hlas DUCHA SVATÉHO v nás. Tento hlas však také používá lidi, skrze které nám přichází pomoc nebo podpora. Nejde zde o mě jako osobu, ale o tvou cestu ke svobodě. Já tě můžu pouze vybídnout, abys s tímto textem pracoval a cvičení stále znovu uplatňoval v každodenním životě. Pouze stálost a opravdovost vedou k cíli: ke tvému a mému osvobození. Kurz zázraků pro tebe může být dobrým nástrojem na cestě k uzdravení a spasení. Možná ale také najdeš jiné nástroje, které Ti budou nápomocné. Cokoliv v tomto ohledu podnikneš, už teď ti za to děkuji, protože to bude prospěšné i mě a celému lidstvu, všem bytostem. Na mých webových stránkách jsem zveřejnil službu „Otázky a odpovědi“. Pokud máš k textu nějaké dotazy, tak mi napiš mail (v německém nebo anglickém jazyce) a já ti – jak budu umět nejlépe – odpovím. Tázající zůstávají na webu anonymní. Přeji ti jasnost a pokoj. Reinhard Lier Lindau, listopad 2007 92
Podobné dokumenty
Stáhnout zde - Svobodné noviny na internetu
referendum by totiž vyhovovalo českému voliči, který chce, aby to ONI dělali pro něj co nejlépe a on sám se nemusel angažovat, zejména pokud mu to
příliš nevadí.
Ti nesouhlasící stejně k urnám chod...
Kognitivni terapie depresi_mindfulness_based_clanek Segal a kol
zažívací potíže, bolesti hlavy, vysoký krevní tlak, poruchy spánku, úzkost a panika. V roce 1993 se na jeho
klinice hodnotila účinnost tohoto programu u pacientů s úzkostnou poruchou a chronickou b...
neon 4 - Martin Reiner
„Zhřešil jsem nedávno s nějakou děvkou a mám teď obavy, že se mi udělá luetický vřed někde
na krku, kde to nebudu moci sám objevit. Je to vlastně kromě rtů a úst jediná možnost, protože jinak jsem ...
se jménem Frištenský - Česká asociace Wellness
s kdejakým zahraničním. Jen těch prostorů pro „relaxaci a výběh” bychom potřebovali více. Ale uvnitř
objektu to již nejde. Také bych jinak koncepčně řešil
pokladnu a spojil ji s občerstvovacím bar...