Stáhnout PDF
Transkript
časopis pro svobodu jednotlivce XvI. ročník LIStoPAd–PRoSInEc 2013 www.nechtenasbyt.cz L AISSEZ FAIRE [lese fér] www.facebook.com/czechLaissezFaire www.youtube.com/czechLaissezFaire Miliardáři mají morální povinnost stát se daňovými exulanty Scott SuMnER o Richardu Bransonovi jsem měl vždycky relativně vysoké mínění. Ale byl jsem trochu znepokojen tímto: Britský miliardář Richard Branson přišel na internetu s rychlou obranou svého rozhodnutí žít ve svém soukromém útočišti na Karibských ostrovech. Tvrdil přitom, že z Velké Británie neodchází z daňových důvodů, nýbrž kvůli životnímu stylu. Reportáž v britských Sunday Times vypočítala daňové výhody, které 63letému miliardáři přinese přesídlení na Necker Island na Britských panenských ostrovech. Velká Británie má 50% daň z příjmu pro osoby s nejvyššími příjmy, zatímco Necker má daň z příjmu nulovou. Přestěhování na Necker znamená, že Richard Branson už nebude britským rezidentem a jako takový nebude nadále podléhat její dani z pří- dáLE ČtětE: jmu fyzických osob nebo dani z dividend. Branson nicméně pořád může strávit až 183 dní ve Velké Británii. „Po 40 letech budování firem a vytváření pracovních míst ve Velké Británii budu teď bydlet na Neckeru a budovat neziskovky... Neodešel jsem z Británie kvůli daním, ale kvůli svojí zamilovanosti do Britských panenských ostrovů a zvláště do Necker Islandu, který jsem si koupil, když mi bylo 29,“ napsal Branson v neděli na svůj Virgin Blog. Samozřejmě jsem rád, že se odstěhoval, ale jsem zklamán motivem. Branson měl Scott Sumner Miliardáři mají morální povinnost stát se daňovými exulanty Sandy Ikeda Sedm nepravd o volném trhu Marek Numerato Úřady na zrušení. Slouží jen některým, platíme je všichni Tom W. Bell Města jako společenství vlastníků Marek Numerato Likérky, growshopy a kdo dál? Dominik Stroukal E-kniha „Lidské jednání“ zdarma v češtině (Pokračování na str. 2) Pocta, kterou etatismus vzdává svobodě Bryan Caplan Pocta, kterou etatismus vzdává svobodě Petr Mach Základy ekonomie (7): co je vidět a co není vidět morální povinnost odstěhovat se z Velké Británie, i kdyby preferoval Londýn před Britskými panenskými ostrovy. Abychom viděli proč, podívejme se na následující fakta z utilitaristické perspektivy: 1. Miliardáři mají mnohem více peněz, než kolik „potřebují“. Totéž samozřejmě platí pro průměrné Američany, takže buďme přesnější. Miliardáři mají velmi malý mezní užitek z celoživotní spotřeby nad 100 miliónů dolarů (2 miliardy Kč). Proto by měli dát aspoň 90 % svého bohatství na charitu. 2. V zemích jako je Británie nebo Spojené státy mají (mezní) vládní výdaje tendenci být z utilitaristického pohledu velmi marnotratné. Více než 90 % vládních výdajů jde speciálním zájmovým skupinám nebo na programy sporné hodnoty. Dokonce i programy, které představují základní funkce vlády, jako třeba národní obrana, mají tendenci mít u mezních výdajů nulovou nebo ne- BRyAn cAPLAn L ibertariánům se tahle myšlenka moc líbit nebude: Vláda mi málokdy říká, abych něco udělal. Jednou za rok po mně chce IRS (Internal Revenue Service, americký berní úřad – pozn. překl.), abych zaplatil federální daň z příjmu. Jednou za rok po mně chce Virginie, abych zaplatil státní daň z příjmu a nechal si zkontrolovat auto. Jednou za rok mě okres Fairfax nutí zaplatit daň z nemovitosti. Když nepočítám silniční pravidla, nechává mě vláda být více než 350 dní v roce. Jak je to možné, když vláda reguluje skoro každý aspekt amerického života a bere si 40 % HDP? Vláda řídí pracovní trh (obzvlášť pro zahraniční pracovníky). Vláda rozhoduje o tom, které výrobky si můžu a nemůžu koupit. Vláda provozuje obrovský penzijní systém, ze kterého nemůžu uniknout, aniž bych opustil zemi. Jak mě může vláda tak důkladně ovládat a přitom mi tak málo rozkazovat? Odpověď je prostá, ale šokující: Vláda mě ovládá tím, že ovládá moje obchodní partnery. Vláda neříká mně, abych platil DPH (v USA daň z obratu – pozn. překl.); pouze nutí každou firmu ve Virginii, aby DPH vybírala. Vláda neříká mně, koho můžu nebo nemůžu zaměstnat; pouze říká každé firmě, se kterou obchoduji, koho (Pokračování na str. 2) 2/ L AISSEZ FAIRE listopad–prosinec 2013 Miliardáři... (Pokračování ze strany 1) gativní hodnotu. Pouze malý zlomek výdajů jde na programy jako redukce chudoby a medicínský výzkum, kde je aspoň možné, že vládní výdaje jsou stejně hodnotné jako výdaje dobře vedené charity. Chápu, že existují právní překážky, kvůli kterým je pro lidi jako je Bill Gates těžké stát se daňovými exulanty. Avšak princip je jasný; pokud miliardáři mohou úspěšně bránit svoje bohatství před daňovými úřady, měli by tak učinit. Hladovějící děti v Africe potřebují tyto peníze mnohem více, než potřebují starší Američané valo- Pocta... (Pokračování ze strany 1) může a nemůže zaměstnat. Vláda mi ani neříká, že musím přispívat do sociálního pojištění; prostě požaduje po mém zaměstnavateli, aby posílal příspěvky mým jménem. Proč je vládní donucení v tak velké míře nepřímé? Většina ekonomů by řekla, že kvůli transakčním nákladům. Komandovat Tesco je mnohem jednodušší, než buzerovat všechny jeho zákazníky. Ale tohle zdůvodnění je neuspokojivé. Vláda se vyhýbá spoustě levných způsobů, jak přimět občany poslouchat. Například pokud by vláda opravdu chtěla zasáhnout proti lidem pohrdajícím zákony, mohla by platit udavačům. Kdokoliv by si objednal ilegální chůvu nebo nezaplatil DPH při internetových nákupech z jiného státu, musel by se ohlížet přes rameno dnem i nocí. (Představte si, kolik odměn by dokázal získat popelář!) Pokud by za pokuty byli odpovědní přestupci zákona, nestála by armáda udavačů vládu ani halíř. Pokud vám to připadá drakonické, máte moje preferované zdůvodnění na dohled. Vlády spoléhají na nepřímé donucení, protože přímé donucení vypadá jako brutální, neférové a špatné. Kdyby typický Američan viděl policii vykopnout cizímu člověku dveře, aby zatkla chůvu bez dokladů a rodiče, kteří si ji najali, byl by na rizaci svých důchodů, a mnohem více, než potřebuje armáda bojové stíhačky za 300 miliard dolarů. Předpokládám, že se nad tímto článkem zhrozí levičáci, kteří podporují velkou vládu. A také ti libertariáni, které odrazuje utilitaristický argument, že bohatí mají morální povinnost dávat mnohem více svého bohatství méně šťastným. Já ale nejsem v tomhle byznysu proto, abych dělal lidem radost. PS: Uvědomte si, že je velký rozdíl mezi „výdaji“ a „spotřebou“. S nízkými úrokovými mírami, které vidíme dnes, je tok spotřeby za 25 let z 50miliónového zámečku mnohem méně než 50 miliónů dolarů. Ve skutečnosti je pěkně obtížné spotřebovat 100 miliónů. Pomyslete na všechny ty módní domy v londýnském West Endu, které jsou 95 % času prázdné. Je to skutečně dobré využití našich zdrojů? PPS: Když už je vláda zpět v práci (článek vyšel těsně po ukončení tzv. „government shutdownu“ – pozn. překl.), nastal čas na imigrační reformu. Pusťme schoulené masy dovnitř a povzbuďme miliardáře, aby sakra vypadli ven a vzali si svoje peníze s sebou. straně těch cizích lidí. Pokud by typický Američan viděl regulátory konfiskovat mléko s prošlým datem spotřeby, byl by na straně člověka, kterému bylo mléko zabaveno. Pokud by typický Američan zjistil, že jeho soused udal cizího člověka kvůli tomu, že nezaplatil DPH z přeshraničního internetového nákupu, proklínal by svého souseda, ne toho cizího člověka. Proč? Protože každý z těchto případů aktivuje tu selskou morální intuici, že lidé mají povinnost nechat být lidi, kteří nepáchají násilí.[1] Používat nepřímé donucení je mazaný způsob, jímž vláda utěší naši morální intuici. Když vláda donutí Tesco, aby vybíralo daně na sociální pojištění, nevidí typický Američan, že někdo porušuje svoji povinnost nechat ostatní lidi být. Proč? Protože si představuje Tesco jako nelidskou „organizaci“, ne jako velmi lidskou „partu lidí pracujících spolu“. Trik vlády spočívá v tom, že přesměruje svoje donucování ke klíčovým dehumanizovaným skupinám, jako jsou firmy (a cizinci, ale nechtějte, abych s tím zase začínal[2]). Potom může vláda donutit firmy k tomu, aby jednotlivcům odepřely širokou škálu možností, aniž přitom vypadá jako ten, kdo šikanuje. Kdyby veřejnost plně vstřebala implikace selské morálky, lest vlády by byla k ničemu. Veřejnost by se podívala na většinu regulací firem a řekla by: „Takže parta lidí používá svoje vlastní dovednosti a svoje vlastní zdroje, aby vydělali peníze. Jak to sakra ruší vaši povinnost nechat tyto lidi na pokoji?“ Ano, vlády jsou známé tím, že sebevědomě popírají selskou morálku. Vojna je samozřejmý příklad. Selská morálka říká: „Vaše tělo, vaše volba.“ Vojna říká: „Vaše tělo? Kde berete tyto vlastizrádné představy, vojíne?“ Většinou se vlády snaží jít cestou nejmenšího odporu. Namísto toho, aby vláda popřela povinnost nechat lidi na pokoji, využívá masivní díru: Jsme naprosto svobodní v tom, abychom uzavřeli s firmou jakoukoliv dohodu, kterou vláda firmám dovoluje s námi uzavřít. Mnoha libertariánům se tohle bude zdát depresivní, ale nemělo by. Pokrytectví je slavná pocta, kterou neřest vzdává ctnosti. Preference vlády pro nepřímé donucení je pocta, kterou etatismus vzdává svobodě. Libertariáni nemusí přesvědčovat lidi, že donucování je špatné. Musíme jenom přesvědčit lidi, že nepřímé donucování firem je donucování lidí. Scott Sumner je profesorem ekonomie na Bentley University. Článek vyšel na jeho blogu TheMoneyIllusion.com. Přeložil Martin Pánek. [1] Huemer‘s Common-Sense Libertarianism http://econlog.econlib.org/archives/2013/01/ huemers_common-.html [2] Tell Me the Difference Between Jim Crow and Immigration Restrictions http://econlog.econlib. org/archives/2012/03/tell_me_the_dif_1.html Bryan Caplan je profesorem ekonomie na George Mason University. Článek vyšel na blogu EconLog.EconLib.org. Přeložil Martin Pánek. (nejhloupější) výrok měsíce „David Cameron říká, že zisk není neslušné slovo, no tak já říkám, že zisk je sprosté slovo… Myslím, že celý koncept zisku by měl být velmi zredukován, protože kde je zisk, musí být také manko.“ Britská televizní a filmová hvězda Russell Brand se 23. října 2013 v pořadu Newsnight s Jeremy Paxmanem na BBC rozpovídal o tom, že podporuje „socialistický rovnostářský systém“. Doporučili bychom mu pravidelnou četbu naší rubriky Základy ekonomie, aby věděl, že obchod není hra s nulovým součtem, kde jeden získává a jeden ztrácí, nýbrž hra s kladným součtem, ve které jsou na tom obě strany lépe než před ní. Takže kde je na jedné straně zisk, je na druhé straně spokojený zákazník. Perličkou na příslovečném dortu je, že Brandovo osobní jmění je odhadováno na 15 miliónů dolarů (300 mil. Kč). (mp) 3/ listopad–prosinec 2013 L AISSEZ FAIRE Základy ekonomie (7): Co je vidět a co není vidět Petr Mach V sérii krátkých článků představujeme jednoduchou formou několik základních poznatků ekonomie. V tomto díle ukážeme, že vždy je něco za něco a že lidské jednání má vždy efekty přímé, viditelné, ale i nepřímé, které nejsou na první pohled vidět. V životě – a tedy v ekonomickém rozhodování – je vždy něco za něco. Pokud se rozhodneme utratit vzácné zdroje za jednu možnost, pak je nemůžeme utratit za druhou možnost. Když nám v notebooku zbývá elektřina na šedesát minut, můžeme se podívat na film, ale pak současně nenapíšeme článek. Když máme dvacetikorunu a rozhodneme se koupit si za ni hamburger, nebudeme moci stejnou dvacetikorunu utratit za zmrzlinu. Když nás výrobci zmrzliny nalákají ke kupování zmrzliny, zvýší se jim tržby o dvacet korun, současně ale výrobci ostatních věcí zaznamenají o dvacet korun nižší tržby. Když se z dlouhé zimy radují provozovatelé lyžařských vleků a prodejci plynu a dřeva, budou na druhé straně smutní výrobci jiných věcí, kteří zaznamenají pokles tržeb. Když mají dvě děti k dispozici jeden koláč a sní ho Bára, nemůže stejný koláč sníst Míša. Říkáte si, že to je snad jasné. Přesto mnoho lidí má tendenci chybně usuzovat z části na celek. Zástupci zájmových skupin a politici často říkají, že podpora solárních elektráren vytvoří pracovní místa a povzbudí ce- lou ekonomiku. Že dotace na Olympiádu a Velkou cenu motocyklů povzbudí nejen toto odvětví, ale podpoří ekonomiku jako celek. Že pobídky pro automobilky a filmové producenty podpoří ekonomický růst. Vždy, když politici nasměrují peníze lidí do jednoho odvětví, budou tyto peníze chybět v jiném oboru. Každý vládní výdaj je vždy na úkor jiného výdaje. Francouzský ekonom Frédéric Bastiat k tomu v polovině 19. století napsal: „Zažili jste někdy hněv hokynáře Dobroděje Sedláčka, když jeho nezbedný synek rozbil okno? Kdybyste mohli pozorovat, co se potom dělo kolem, tak byste viděli, jak přihlížející pokyvují hlavou a utěšují hokynáře: „Všechno zlé je k něčemu dobré. Koneckonců všichni se musí nějak živit. A kam by přišli sklenáři, kdyby se nikdy žádné okno nerozbilo?“ Tato utěšující fráze vychází z určité teorie, kterou je dobré vidět na tomto prostém příkladu, poněvadž přesně stejná teorie bohužel ovládá většinu našich ekonomických institucí. Dejme tomu, že je třeba vydat 6 franků, aby se napravila škoda z rozbitého okna. Pokud by někdo chtěl říci, že tato nehoda podpoří sklenářské odvětví v objemu 6 franků, nemůžu proti tomu nic namítat. Sklenář přijde, opraví okno a dostane svých šest franků. Uvnitř duše se raduje a velebí zlobivého kluka. To je to, co je vidět. Jestliže však potom – jak se velmi často stává – dospějete k závěru, že je dobré rozbíjet okna, že se tím napomáhá oběhu peněz, že důsledkem je podpoření průmyslu obecně, pak je mou povinností zvolat: Zadržte! Vaše teorie se zastavila na tom, co je vidět, a nebere nikterak v potaz to, co vidět není! Zde není vidět to, že když náš hokynář utratil 6 franků za jednu věc, nemůže je již vydat na jinou věc; není vidět, že kdyby byl nemusel dát spravit okno, dal by si kupř. spravit ochozené boty nebo by si přikoupil další knížku do své knihovny. Byl by zkrátka nějak těch 6 franků utratil za věci, za které je nyní kvůli rozbitému oknu utratit nemůže.“ Vždy, když bude zas nějaký politik mluvit o všelijakých podporách, pobídkách, programech a dotacích a bude je obhajovat s tím, že tyto výdaje povzbudí ekonomku, vzpomeňme si na to, že vždy je něco za něco. Snaha politiků podpořit vládními výdaji a pobídkami ekonomiku připomíná dítě, které nalije z kyblíku do bazénku s velkým nadšením vodu, kterou před chvílí do kyblíku z bazénku na jeho druhé straně nabralo. Petr Mach vyučuje ekonomii na VŠEM a VŠFS. Je předsedou Svobodných. Sedm nepravd o volném trhu Sandy Ikeda S tejně jako existují nadčasové pravdy, existují také nadčasové klamy. Tady je několik nepravd, se kterými jsem se setkal v poslední době, ale existuje jich samozřejmě mnohem více. Někteří libertariáni se mnou u všech nemusí souhlasit (aspoň ne hned). 1)Volný trh vytváří vzácnost a vysoké ceny. V žádném ekonomickém systému – socialistickém, intervencionistickém nebo volnotržním – nebude obvykle množství statku dostatečné, aby uspokojilo poptávku, když je zdarma. Ve volném trhu, kde si lidé směňují legitimní nároky na tyto zdroje, budou mít ceny tendenci růst nebo klesat na úroveň, kde se nabízené množství rovná poptávanému množství, a v tom nám ceny pomáhají vyrovnat se se vzácností. Nejen to, volný trh skrz systém zisků a ztrát dává podnikatelům motivaci, aby jednak nabízeli více vzácných zdrojů a jednak k nim nalézali alternativy. (Ale ne všechen „obchod“ funguje takhle. Viz bod č. 4 dole.) 2) Volný trh znamená, že vláda dává firmám speciální privilegia. To je velmi rozšířené přesvědčení založené na myšlence, že pro-market znamená pro- -business. Ale volný trh je volný právě proto, že odpírá speciální zákonná privilegia kterékoliv osobě nebo skupině. Lidé si někdy definují „privilegium“ jako jakoukoliv výhodu, kterou člověk nebo skupina může mít nad ostatními. Určitě takové výhody existují dnes a existovaly by i na svobodném trhu – člověk se může narodit do bohaté rodiny nebo mít větší elán a důvtip – ale tyto výhody jsou konsistentní s absencí privilegií v libertariánském smyslu, dokud si člověk tyto výhody získal bez podvádění nebo iniciace fyzického násilí proti tomu, nad (Pokračování na str. 4) 4/ L AISSEZ FAIRE listopad–prosinec 2013 kým má výhodu, nebo proti majetku ostatních. 3)Zdravotnictví před Obamacare bylo volným trhem. Ve skutečnosti to byl velmi intervencionistický trh, jak vysvětluje John C. Goodman.[1] Obdobně byly chyby na finančním trhu a na trhu nemovitostí sotva výsledkem politiky volného trhu[2] a totéž můžeme říct prakticky o každém jiném odvětví americké ekonomiky. Volný trh je volný bez zákonných privilegií a zákonné diskriminace; je to to, co se stane při absenci agrese a v rámci určitých „pravidel hry“ – těmi jsou např. soukromé vlastnictví, svoboda spolčování nebo vláda práva. Znovu, není to profiremní, prospotřebitelské nebo pro-cokoliv, pokud to znamená použití politické moci, abychom záměrně pomohli některým a jiným uškodili. 4)Volný trh vyžaduje, aby byly všechny hodnotné zdroje vlastněny soukromě a obchodovány na trhu. I kdyby to bylo možné – a nemyslím, si, že to možné je – není to vždy ten nejlepší způsob, jak překonat „tragédii obecní pastviny“. Někdy prostě alternativy k individuálnímu vlastnictví fungují lépe. Elinor Ostromová, která vyhrála Nobelovu cenu za ekonomii za svůj výzkum problémů typu obecní pastviny, objevila způsoby, jak lidé po celém světě a po celou historii lidstva předcházeli konfliktům v záležitostech jako užívání vody nebo kácení lesů za použití netržních metod spolupráce (a často bez vlády). Ano, obvykle si „směňujeme“ laskavosti v rodině, se známými a někdy s cizími lidmi, aniž potřebujeme formální trh a tržní cenu. A to je dobře. 5)Volný trh povzbuzuje rasismus, homofobii atd. Je pravda, že na volném trhu můžete být rasistický homofob a můžete odmítat žít vedle homosexuálního ba- revného páru nebo odmítnout uchazeče o zaměstnání, protože vás uráží, jak vypadá. Následky těchto rozhodnutí ale znamenají, že budete platit vyšší cenu za bydlení nebo vyšší mzdu svým zaměstnancům, protože jste si záměrně zúžili škálu svých možností. Někteří kritici volného trhu se tomuto vysvětlení vysmívají a říkají, že se nevyrovnává s tím základním rasismem nebo sexismem. V odpovědi na to se dá říct spousta věcí, ale omezím se na dvě. Zaprvé, předsudky nemusí eliminovat, pokud si za ně každý bude platit, ale budou omezeny (tzn., že poptávková křivka po předsudcích má klesající sklon). Hýčkat si svoje předsudky znamená být ve ztrátě oproti tolerantnější rodině nebo konkurenceschopnějšímu zaměstnavateli. Zadruhé, pokoušet se změnit něčí názor na homosexualitu nebo rasismus používáním nebo hrozbou násilí není účinná metoda; ve skutečnosti dělá víc škody než užitku a v dlouhém období způsobuje obrovské komplikace. Volný trh motivuje k zisku ze spolčování s ostatními a z učení se od ostatních, kteří od vás můžou být velmi odlišní, kteří žijí mimo vaše běžné sociální skupiny. Zákonná povinnost často způsobuje zášť a dobývání renty. Tím podkopává toleranci nezbytnou ke spojování lidí, kteří jsou od vás společensky vzdálení. 6)Volný trh podporuje válčení. Je pravda, že kromě toho, že válka je „zdraví státu“[3] a nepřítel svobody, prospívá také speciálním zájmům, jako mají firmy vyrábějící válečné zbraně. Ale válka obecně podrývá volný trh.[4] Válka a vládní zásahy, které ji nezbytně doprovázejí, omezují trhy (doma i v zemích, se kterými naše vláda válčí) a svobodu shromažďování, zvyšují většině lidí náklady na naku- pování a prodávání, zmenšují kupní sílu domácností i firem a narušují klid, který je nezbytný pro prosperující volný trh. 7)Volný trh je vždycky efektivní. Skutečný svět obývají lidé, kteří nemají dokonalé informace, kteří mohou mít špatné informace a kteří prostě dělají chyby. „Ideální“ ekonomický systém není takový, ve kterém nikdo nikdy neudělá chybu; je to takový, ve kterém se chyby, jichž se lidé nevyhnutelně dopustí, opravují nejúčinnějším možným způsobem. Konkurence na volném trhu vám dá najevo, že si účtujete příliš mnoho nebo příliš málo, že přehlížíte možnost snížit náklady nebo zvednout tržby, nebo že máte využít novou metodu spotřeby či produkce. Volný trh není ideální proto, že by vždycky fungoval perfektně, ale spíše proto, že opravuje chyby lépe než kterýkoliv jiný známý systém. Stačilo by to na začátek? V příštím článku (vyjde v příštím čísle LF – pozn. překl.) napíšu další nepravdy, ale tyhle zatím stačí. Často bývají považovány za všeobecnou pravdu a jsou základem mnohých nedorozumění. [1] John C. Goodman: Priceless: Curing the Healthcare Crisis (Independent Studies in Political Economy) [2] Peter Boettke, Steven Horwitz: The House That Uncle Sam Built http://www.fee.org/the_freeman/detail/the-house-that-uncle-sam-built [3] Válka je zdraví státu se jmenuje jedna kapitola v knize esejů Stát od levicového intelektuála Randolpha Bourna. Text: http://www.bopsecrets. org/CF/bourne.htm [4] John V. Denson: The Costs of War: America‘s Pyrrhic Victories Sandy Ikeda je je profesorem ekonomie na State University of New York. Přeložil Martin Pánek. Úřady na zrušení. Slouží jen některým, platíme je všichni Marek Numerato J iž několik let se čtenáři časopisu Laissez Faire mohou v každém čísle setkávat s rubrikou Úřad na zrušení, kde upozorňujeme na existenci neefektivních institucí zatěžujících státní rozpočet. Některé z nich jsou zbytečné, jiné přímo škodlivé. Téma rušení úřadu si v posledních parlamentních volbách vzala za své Strana svobodných občanů jakožto jeden ze svých programových bodů. Konkrétně představila 26 úřadů a institucí, jejichž činnost by měla být ukončena nebo by mělo dojít k úpravě zákonů, které těmto institucím umožňují vybírat výpalné, což se týká kolektivních správců autorských práv. Díky volbám se téma dostalo k širší veřejnosti a vyvolalo diskusi o rozsahu kompetencí státního aparátu. Debata opět ukázala, nakolik je v lidech zakořeněn názor, že pokud je dnes stát zřizovatelem nějakého úřadu, jistě to má nějaké opodstatnění a není možné na tomto stavu nic měnit. Zastánci současného stavu se domnívají (nebo tento pohled v rozporu s tím, co si skutečně myslí, obhajují), že by nás rušení úřadů vystavilo značným problémům. 5/ listopad–prosinec 2013 L AISSEZ FAIRE Myšlenka, které bychom se neměli snadno vzdávat Sluší se poznamenat, že existence státních úřadů není asi nejpalčivější překážkou, kterou nám zastáncům svobody, stát klade do cesty. Přece jenom nahlédneme-li do výčtu státních výdajů, všimneme si, že položky jako zdravotnictví, sociální pojištění nebo armáda jsou pro daňové poplatníky mnohem větší zátěží. A dost možná lze v těchto oblastech ušetřit několika jednoduchými kroky více peněz, než lze uspořit zrušením všech úřadů dosud uvedených v rubrice „na zrušení“ dohromady. Přesto bychom se myšlenky, že stát zbavíme zbytečných institucí, neměli vzdávat. Požadavek na rušení úřadů není pouhým radikálním výkřikem, neustále omílanou mantrou rebelů nebo ničím neopodstatněnou potřebou liberálů ořezávat stát, jak si nejspíš myslí mnoho našich kritiků. Tento požadavek nikterak nenarušuje konsistenci naší filozofie, ba naopak je její neodmyslitelnou součástí. Usilujeme-li o svobodu, nesmíme se vzdát žádné možnosti omezit plýtvání a neměli bychom mlčet ve chvílích, kdy jsou náklady přenášeny na nezúčastněné. Přesně to státní úřady, jak si na následujících řádcích rozvedeme, činí. Zobecněme si, k čemu většina státních úřadů slouží a komu, respektive kdo z nich má prospěch. Někdo může projít seznam úřadů a jednotlivě o nich říct, že je shledává nepotřebnými nebo jim vytknout nevalnou úroveň poskytovaných služeb, jež dalece zaostávají za kvalitou servisu, na jaký jsme zvyklí z tržní sféry. Tvrdit ale, že státní úřady jsou k ničemu a že nedělají nic dobrého, je v rozporu s realitou. Každý úřad má i své zastánce, kteří si jeho činnost pochvalují. Nikomu nemůžeme brát názor, že divadelní ústav pečuje o jeho koníček tak, jak si představuje. Stejně tak můžeme těžko někomu vyvracet úsudek, že díky činnosti CzechTourismu (úřad na zrušení č. 5, vyšlo v LF září 2004) navštěvují jeho podnik stovky zahraničních turistů ročně. O čem však pozitivní reakce na adresu státních institucí svědčí? Pouze o tom, že po činnosti takových úřadů existuje poptávka. Nikoli však poptávka celospolečenská. Není jasné, proč by měl být úřad státní a proč bychom ho měli platit všichni. Jsme pro volný trh, ale tohle je specifické odvětví Nezapomeňme, že státní úřady mají oporu těch, kteří na nich přímo profitují. Tím nemám na mysli pouhé fanoušky divadla, jejichž přáním je, aby stát o jejich koníček pečoval. Mluvím o zaměstnancích, kteří se díky existenci státní instituce mohou těšit na pravidelnou výplatu, mluvím o politických stranách, které si díky existenci mnoha významných funkcí na úřadech nemusejí lámat hlavu s tím, jak odměnit své členy za projevenou loajalitu. Mluvím také o firmách, které živí veřejné zakázky pravidelně zadávané státními institucemi a mluvím třeba o již zmiňovaných majitelích podniků, kterým stát dohazuje zahraniční turisty. Okruh lidí silně závislých na existenci úřadů pod státním dozorem je poměrně široký. Úřady se tak snadno stávají i chráněnci „pravicových politiků“ nebo „pravověrných kapitalistů“, kteří jsou přece pro volný trh, ale některá odvětví jsou ně natolik specifická, že je odmítají ponechat bez státního dohledu. Pokud jde o řadové daňové poplatníky, těm zase mnohdy vyhovuje, že se stát stará o pro ně významné oblasti (u někoho to může být divadlo, u někoho výzkum totality apod.), pokud to nemusí platit jen oni. Tedy za takových podmínek, že se náklady na provoz úřadu složí i jedinci, kterým je jeho činnost naprosto lhostejná. Vážně chceme tuto nespravedlnost tolerovat? Složitější je to s institucemi, jež jsou tu údajně od toho, aby do země nalákaly investice nebo kupní sílu ze zahraničí, z čehož těží místní podnikatelé. Koruny utracené cizincem, za jehož návštěvu vděčíme propagační kampani státní agentury, se v konečném důsledku v ekonomice „rozpustí“ a dostanou se ke každému, ospravedlňuje si stát své kroky před daňovými poplatníky. Tím po nich ale vlastně chce, aby se zapojili do hazardní hry zvané letadlo, kde nikdy netušíte, kolik z vložených prostředků ve finále uvidíte. Budete-li na dně pyramidy, máte smůlu. Ale stát provozem úřadů jako CzechTourism skutečně nedělá nic jiného, než že daňové poplatníky nutí hrát hazardní hru. To je stěží akceptovatelné, zvlášť když si uvědomíme, že dobrovolné účastníky hazardních her považujeme běžně za pošetilce, ne-li rovnou za osoby trpící formou závislosti, kterou je třeba léčit. Proč tedy máme tolerovat to, že občany nutí k hazardu stát? Kdo to bude dělat, když ne stát? Co je na státních úřadech špatného, jsme si již řekli. Teď je na místě položit si otázku, kdo by mohl aktivity zrušených úřadů převzít? Byli by to nejspíše podnikatelé, různé asociace i neziskové subjekty. Předpokládejme, že jejich činnost by byla v některých případech financována koncovými zákazníky, jindy členskými příspěvky (třeba u asociace turistického ruchu, která by mohla převzít agendu CzechTourismu) nebo dobrovolnými dary (to nejspíše u institucí typu divadelního ústavu, kde by se mohli finančně zapojit divadelní fanoušci). Je-li po něčem poptávka, vždy se objeví někdo, kdo to začne nabízet. Jakou formou a za jakých konkrétních podmínek, to už jsou otázky, u nichž není korektní předstírat, že známe jasnou odpověď. Jakkoliv se jí jistě mnozí budou dožadovat. Předvídavost i fantazie každého z nás jsou omezeny a možnosti, jak koncipovat nabídku jednotlivých služeb, téměř nekonečné. Tvrdit dopředu, že tam, kde stát nějaké činnosti zanechá, nemá podnikatel šanci uspět, pokud stejnou službu nabídne na volném trhu, je předčasné. Minimálně dokud to nikdo nezkusí. Jestliže by se nějaká služba nově nabízená na volném trhu neujala, pak je zapotřebí uznat, že po ní neexistuje dostatečná poptávka. Tím pomíjí důvod, aby byla uměle za přispění peněz ze státního rozpočtu udržována při životě. Mnohým jedincům by jistě vadilo, že zatímco dlouhá léta využívali služeb státního úřadu zdarma, u soukromníka by si za ni museli zaplatit. Zopakujme ale, že taková výhrada je chybná už od základu. Není pravda, že co pro nás dělá stát, je zdarma. Stát pouze kasíruje skrytě a netransparentně, takže si řada lidí ani neuvědomí, že na první pohled bezplatná služba je většinou ve skutečnosti draze zaplacená. Kromě otázky, kdo by obstarával jednotlivé služby místo státu, patří ve spojitosti s rušením úřadů k častým dotazům i ten, co by dělali všichni propuštění zaměstnanci. Pokud by se rušení úřadů odrazilo i na snížení daňové zátěže pro firmy, zůstalo by zaměstnavatelům více peněz na vytvoření dalších pracovních míst. Ta by se mohla stát útočištěm exzaměstnanců státu. Většina zaměstnanců státních úřadů žije navíc v Praze, kde je nezvykle pružný pracovní trh a naskýtá se zde více šancí na nové pracovní uplatnění. Zásadní podle mého názoru je, že by státní zaměstnanci byli vyrváni ze spárů byrokracií nesmírně zatíženého prostředí. Měli by šanci konečně poznat práci v mnohem dynamičtějším prostředí, kde je cílem pracovní aktivity zvýšit celofiremní zisk a ne konat podle úředního či politického zadání. Soukromý sektor se jak známo také mnohem lépe a rychleji adaptuje na změny (co se nejen využití moderních technologií a pracovních postupů týče) než státní správa. Nevnucujte služby úřadů všem Shrňme si to. Hlavní výhradou proti státním úřadům je, že popírají princip služby, kterou její uživatelé financují a odebírají na základě svého dobrovolného rozhodnutí. Není pravda, že by státní úřady nikomu neposkytovaly aspoň částečný užitek. Cílem je ale nevnucovat služby státního úřadu všem a nenutit všechny daňové poplatníky, aby na činnost úřadů přispívali. Toho lze dosáhnout tak, že agendu státních úřadů převezmou privátní subjekty. Marek Numerato je šéfredaktorem webzinu humanaction.cz 6/ L AISSEZ FAIRE listopad–prosinec 2013 Města jako společenství vlastníků Tom W. Bell P ředstavme si své město jako podnik, jako speciální korporaci. Kdo ho vlastní? Občané? Nikdo? Proč? Města, jak je známe, nemají akcionáře – přinejmenším ne v pravém smyslu slova. Obyvatelé města mají jistá práva, ale nevlastní podíl v akciovém smyslu slova. Můžete prodat a koupit akcie firmy Apple, ale nemůžete koupit a prodat akcie San Franciska. Proč nemůžeme vlastnit město stejně tak, jako můžeme vlastnit komerční akciovou společnost? Jednak proto, že města nevydávají akcie. Na rozdíl od komerční společnosti není město vlastněno mnoha akcionáři, z nichž by každý vlastnil svůj podíl. Města takhle prostě nefungují. Místo akcionářů má město obyvatele a voliče. Místo investorů do akcií financuje město svoji činnost uvalováním daní a vydáváním dluhopisů. Místo zisku se města snaží pečovat o veřejné blaho. A když města zkrachují? Místo, aby vyklidila pole lepším konkurentům, pokračují i s problémy dál. Ti, kdo ve městě vlastní pozemky a budovy, by měli mít největší zájem na rozvoji města, ale ani oni nejsou akcionáři. Ani úředníci, kteří mají přímý prospěch z příjmů města, nemají byť jedinou akcii. Město vlastně nevlastní nikdo. Neměli bychom se tedy divit, že určité části města připomínají pozemky nikoho – nepořádek, krádeže, zanedbávání. Jak by to šlo zlepšit? I v tomto případě si může veřejný sektor vzít ponaučení z fungování soukromého sektoru. Zaprvé, pracoviště mnoha firem často připomínají města. Za druhé, podniky vlastněné zaměstnanci a společenství vlastníků mohou prosperovat. Z toho plyne ponaučení, že města by měla využívat předností akciového vlastnictví. Pracoviště firem jako města Všimněte si, jak se někdy soukromá pracoviště podobají městům: Továrny, banky i obchody mají své interní uličky a ulice, mají dokonce i své vlastní klima (takže vždycky někdo nadává, že je moc zima nebo moc teplo). Většina pracovišť se podobá městům jen částečně s chodbami místo ulic a šéfy místo politiků. Ovšem některá pracoviště rozsahem plochy i služeb města překonávají. Letecká továrna Boeingu v Everettu ve Washingtonu má, pokud jde o plochu, největší budovu na světě. V hale má firma i vlastní ulice (na elektrická vozidla), železniční stanici, požární stanici, bezpečnostní službu a čističku vody. V areálu je banka, zdravotní středisko, školka, pět stánků s kávou firmy Tully a 19 jídelen a restaurací. Některé velké firemní komplexy obsahují supermarkety, restaurace, fitness centra a dokonce i bydlení pro některé zaměstnance. Firma Ford Motor Company se kdysi pokusila založit celé město a továrnu na zpracování kaučuku v Amazonii, projekt firemního města ale zkrachoval. Jelikož pracoviště se podobají městům svým rozsahem, může studium pracovišť leccos přinést i pro zlepšení správy na komunální úrovni. Firmy vlastněné zaměstnanci fungují V čem se města mohou poučit z úspěšných pracovišť? Samozřejmě v mnohém. Jak ukázal Oliver Porter, který pomáhal zakládat město Sandy Springs v Georgii, města mohou těžit z obchodního modelu, který používají velcí developeři a generální dodavatelé. Sandy Springs využívá výběrová řízení na dodávky většiny služeb – opravy ulic, údržba parků apod. Město má jen kontrolní výbor, který sleduje výdaje. Příkladu Sandy Springs následovala další města ku prospěchu jejich rozpočtu i občanů. Další důležité poučení pro městskou správu představují firmy řízené zaměstnanci. V USA je nyní přes 11 tisíc firem Chcete pracovat pro leadera ve svém oboru? Chcete zázemí silné a úspěšné společnosti? Chcete mít možnost seberealizace a kariérního růstu? Hledáme kandidáty na pozici OBCHODNÍ MANAŽER/KA Pracovní náplň: • Rozvoj současných obchodních aktiv a zisk nových příležitostí v rámci celé ČR Požadavky: • VŠ/SŠ – obchodního, ekonomického, technického směru • Vyjednávací a komunikační dovednosti • Obchodní myšlení a organizační schopnosti • Potenciál udržet a rozvíjet vztahy se zákazníky • Znalost MS Office • Komunikační znalost AJ / NJ • Řidičský průkaz sk. B • Výhodou je zkušenost a prokazatelné úspěchy na podobné pozici Životopis zašlete: [email protected] 7/ listopad–prosinec 2013 L AISSEZ FAIRE vlastněných zaměstnanci, v nichž pracuje 13 milionů zaměstnanců-vlastníků. Firmy vlastněné zaměstnanci existují od malých firem, kde je majitel jediným zaměstnancem, až po obří firmy, jako je baskická Mondragon Corporation[1] s ročními příjmy přes 18 miliard dolarů a se 152 tisíci zaměstnanci. Nejde tedy zdaleka jen o projekty levicových nadšenců. Firmy vlastněné zaměstnanci převládají v oborech jako účetnictví, právo, medicína, investiční bankovnictví. Narazíte na ně ve finančních burzách, v taxislužbách i kamionové dopravě. Spoluvlastnické podíly hrají klíčovou roli při rozjezdu garážových firem. Konvertibilní cenné papíry, opce a další nástroje ke sdílení základního jmění přisívají k růstu IT byznysu v Silicon Valley. Podíly na vlastnictví u nových firem a u nových měst Proč podniky vlastněné zaměstnanci fungují? Protože vlastnictví zaměstnanců spojuje motivace zaměstnanců a zájmy podniku jako celku. Studie ukazují, že za jinak shodných okolností firmy vlastněné zaměstnanci mají o 6 až 14 procent vyšší efektivnost. Zaměstnanci s podílem na zisku pracují usilovněji než námezdní pracovníci. Podíly zaměstnanců na vlastnictví pomáhají skloubit zájmy těch, kdo ve společnosti pracují, a společnosti jako celku. Řízení firmy, na kterém se podílejí investoři i zaměstnanci, chrání jak investory, tak zaměstnance-vlastníky. Jaký by byl pravděpodobný výsledek aplikace stejného principu na města? Pořádek, prosperita a harmonie. Města vlastněná obyvateli Předpokládejme, že by projekt nového města chtěl následovat příkladu firemních start-upů a akcie města by se rozdělily mezi investory a rezidenty. Běžné město dnes něco takového neumožňuje. Kdyby ale město mělo charakter akciové společnosti, mohlo by takové začínající město sladit zájmy obyvatel a obce jako celku. Takové nově zakládané město by připomínalo běžné spoluvlastnické bydlení, kde obyvatelé mají hlasovací podíl při správě domu a společných pozemků. Jinými slovy, obyvatelé vlastní majitele domu, kde bydlí. Některé projekty spoluvlastnického bydlení dokonce rozsahem předčí menší města, např. Bronx’s Co-Op City[2] má přes 55 tisíc rezidentů, vlastní obchody, školy, parky a kostely. Podobně by to fungovalo v případě celého města, kde by obyvatelé měli spoluvlastnický podíl. Jak nejlépe základní jmění rozdělit? Nejdřív by jako u komerčních start-upů hlavní balík akcií držel hlavní investor. Postupnou nabídkou akcií by ale začali větší a větší podíl držet samotní obyvatelé. Města samozřejmě nejsou firmy za účelem zisku. Města mají obyvatele. A obyvatelé mají práva. Každé město založené na spoluvlastnictví by muselo nabídnout záruky těchto individuálních práv, spravedlivý postup při řešení sporů a vládu práva. Obyvatelé a další držitelé hlasovacích práv takové městské korporace by měli samozřejmě právo volit svého předsedu či ředitele, měnit stanovy a jinak rozhodovat o záležitostech města. Jako další ochranu individuálních práv by mohlo každé takové město přijmout pravidlo „lidového veta“, které umožňuje každému hlasovat proti libovolné vyhlášce, nařízení, směrnici apod. Taková ochrana akcionářů neexistuje ani v konvenčních akciových společnostech. Princip lidového veta by mohl obohatit aplikaci korporátního práva pro komunální účely. Pravidla rozhodování ve společenství vlastníků Nad tím, jak nejlépe uplatnit principy společenství vlastníků či družstva na nová města, zůstává řada otazníků. Některé nám zodpoví aplikace plug-and-play managementu Olivera Portera. Zákon o právních formách (The Model Business Corporation Act (2010)), přijatý 24 státy USA, poskytuje dobrý zdroj vhodných základních pravidel právních forem a rozhodování na úrovni družstev a společenství vlastníků. Odpovědi na další otázky přinese až konkrétní praxe. Města nakonec selhávají, když jejich obyvatelé nevěnují dostatečnou péči jejich záchraně. A kdy se obyvatelé přestávají o obec zajímat? Když si je jimi město jisté. Když vynucuje bolestivé oběti, aniž by poskytovalo základní služby. Tyto problémy možná vznikají proto, že města potřebují vlastníky. Příklady ze soukromých pracovišť mohou městům přinést inspiraci pro nová řešení starých problémů. Existence firem vlastněných zaměstnanci ukazuje, jak podíl zaměstnanců na základním jmění může podporovat obecný zájem. Co by se stalo, kdyby nově zakládané město nechalo své obyvatele vlastnit hlasovací vlastnická práva k městu? Myslím, že by stálo by za to to vyzkoušet. [1] http://mondragon-corporation.com/language/ en-US/ENG/Economic-Data/Most-relevant-data. aspx [2] http://en.wikipedia.org/wiki/Co-op_City,_ Bronx Vyšlo v časopise Freeman, September 2013. Přeložil Petr Mach. Likérky, growshopy a kdo dál? Marek Numerato T aké se, stejně jako já, domníváte, že u nás panují žalostné podmínky pro podnikání, které souvisejí s nadměrnou byrokracií spojenou se založením i provozem podnikání, daňovým zatížením a regulacemi, jimiž se firmy a živnostníci musejí řídit? Také se domníváte, že je na čase, aby se stát vydal směrem, kdy bude překážky pro podnikání odstraňovat? Že by rozhodně neměl zavádět překážky nové? Pak jsou vaše přání zcela v rozporu s realitou posledních dnů. V krátké době sledujeme již druhý pokus o minimálně částečnou likvidaci určitého podnikatelského odvětví. Ačkoliv k jednotlivým případům přistupuje stát odlišně, výsledek je v podstatě stejný. Drobní podnikatelé takzvaně zavírají krám. Prvním odvětvím, které se stát rozhodl řádně pročistit, je výroba alkoholu. Po metanolové kauze, jež si vyžádala několik desítek obětí, se čeští zákonodárci rozhodli zpřísnit producentům destilátů podmínky. A to tak, že zavedli kauci na kolky, jimiž musejí být vyprodukované láhve označeny. Výrobci, kteří odeberou maximálně 25 tisíc kolků, zaplatí půlmilionovou kauci. Pro výrobce, kteří limit překročí, bude platit kauce pětimilionová. To už je pro menší a střední podniky likvidační částka. Zvláště výrobci, kteří vyrábí likéry a ovocné pálenky, běžně používají láhve menšího objemu a tím pádem potřebují kolků více. Nad hranici 25 tisíc kolků se dostanou snadno. Složit pětimilionovou kauci je však pro mnohé z nich nemožné. Nezbývá jim proto nic jiného, než výrobu ukončit. Toto rozhodnutí již oznámily likérky Koláček či Arnika. Podle nejpesimistič (Pokračování na str. 8) tějších odhadů by je mohly následovat až stovky firem. Po výrobcích alkoholových destilátů si stát vyšlápl i na growshopy, tedy obchody, které nabízejí potřeby pro pěstování rostlin zejména pod umělým osvětlením. Provozování growshopů bylo dlouhé roky běžně akceptováno a i policií tolerováno. Až do začátku letošního listopadu. V tuto dobu policie odstartovala v obchodech razie, jejichž součástí jsou výslechy majitelů i zaměstnanců, blokování bankovních účtů a zabavování kompletního sortimentu či počítačů. Probíhají úkony trestního řízení ve více než 50 samostatných případech, které jsou zaměřeny na trestný čin šíření toxikomanie. Policie přitom odstartovala razii na základě jednoho rozhodnutí Nejvyššího soudu, ze kterého vyplynulo, že zahradnické obchody nesmějí ve své nabídce vytvářet souběžnou nabídku, jež by pokrývala řetězec „od semínka po joint“. Na rozhodnutí většina výrobců zareagovala odstraněním některé ze součástí řetězce z nabídky. Nejčastěji šlo o kuřácké potřeby. Těžko můžeme předvídat, jak dopadnou jednotlivá trestní řízení, ale už dnes je jasné, že ať už bude jejich výsledek jakýkoliv, z dopadů razie se budou podnikatelé horko těžko vzpamatovávat. Dvě zdánlivě nesouvisející vyšlápnutí státu na podnikatele mají mnoho společného. V obou případech jde o zásahy proti podnikatelům „přiživujícím se“ na propagaci „nežádoucího životního stylu“. Tvrdá opatření lze tak veřejnosti podsunout jako nutné páchání dobra. V obou případech jsou likvidováni drobní podnikatelé, kteří své činnosti po léta dávali naprosté maximum. Nyní budou muset ze dne na den hledat nový způsob, jak uživit nejen sebe, ale mnohdy i celou svoji rodinu. Nový způsob obživy budou patrně hledat s obavou, že stát opět jejich snahu z ničeho nic neutne. V obou případech stát postihuje poctivce, aniž by řešil skutečná ohniska problémů. Kauce na kolky stěží zabrání přítomnosti metanolu v lahvích dovezených neoficiálně ze zahraničí nebo stáčených načerno v garážích. Stejně tak prodej marihuany je podporován spíše díky existenci velkopěstíren, na které je policie ve většině případů krátká. Pro veřejnost jsou však smrtící kauce a policejní razie v growshopech signálem toho, že se stát činí. Výsledkem je tedy iluze, že nás politici, soudci a policie chrání před šiřiteli toxikománie a metanolu. Ve skutečnosti je velmi málo pravděpodobné, že stát postihne skutečné pachatele. Zato je jisté, že jeho restrikce dopadnou na ty, kteří se ničeho protizákonného nedopustili. Desítky, možná stovky lidí ukončí živnost, jejich zaměstnanci přijdou o práci a nejeden člověk přijde o iluze, zda má v této zemi vůbec smysl podnikat. Kdo ví, které oblasti podnikání odzvoní hrana příště. Marek Numerato je šéfredaktorem webzinu humanaction.cz. E-kniha „Lidské jednání“ zdarma v češtině o doMInIk StRoukAL d čtyřicátých let dává den co den historie za pravdu každému jedinému slovu Lidského jednání. A lze si jen stěží představit jednodušší vyjádření myšlenek svobodné mezilidské směny, nenásilné spolupráce a neustálého pokroku společnosti založené na soukromém vlastnictví, než je vydání českého překladu Lidského jednání zdarma pro čtečky a počítače. Není pochyb o tom, že by se i jinak vždy vážný Ludwig von Mises radostně pousmál. Pokud chceme vědět, jak funguje svět kolem nás, co je příčinou našich společenských problémů a jakou cestou se vydat k bohatší budoucnosti, potom není snazší cesty, než začíst se do Lidského jednání. E-knihu Lidské jednání zdarma přináší Ludwig von Mises Institut CZ & SK, který se věnuje zejména vydávání článků a literatury se zaměřením na rakouskou ekonomickou školu a libertarianismus, pořádá přednášky a letní školy a je součástí světové sítě institutů stejného jména. Knihu můžete zdarma stáhnout ve formátu .pdf, .epub či .mobi na www. mises.cz/literatura. Dominik Stroukal je předseda Ludwig von Mises Institutu Česko & Slovensko Laissez-Faire, měsíčník pro svobodu jednotlivce. Čte se [lese-fér]. Vydává: občanské sdružení Laissez Faire. Adresa: Anny Rybníčkové 1, 155 00 Praha 5. Tel.: 777 848 037, [email protected]. Šéfredaktor: Martin Pánek. Redakční rada: Petr Mach, Radim Smetka, Marek Numerato. Internetový archiv: http://www.nechtenasbyt.cz. Číslo účtu: 1011153517/5500. Náměty, články, reakce, zájem o předplatné, zájem o inzerci uvádějte na výše uvedený kontakt. Registrace MK 8183. ISSN 1212-8597
Podobné dokumenty
Stáhnout PDF - Laissez Faire
poptávka po jejich autech raketově vzrostla, a díky tomu se aktivovalo tzv. „surge
pricing“ (lze přeložit snad jako nárazové
nebo přívalové naceňování – pozn. překl.)
s cenami až na čtyřnásobku běž...
Stáhnout PDF
Druhý způsob není možná příliš rozšířený, zato však upoutává značnou pozornost
a jeho zastánci jsou „více slyšet“ a snadno
mohou vyvolávat dojem, že libertariáni
jsou bez rozdílu útoční, agresivní ...
US_Economy_November_2013
odstranit. To zlobí zdravotní
pojišťovny, které tak nemají
zajištěn
přísun
nových
pojištěnců, kteří byli hlavním
argumentem prezidenta, když
pro
Obamacare
hledal
podporu (v USA letos nemělo
zdravot...
Stáhnout PDF - Laissez Faire
Prostředky, které máme k dispozici,
jsou vždy vzácné v tom smyslu, že jich
máme omezené množství. Denně máme
jen 24 hodin, náš pozemek má přesně
10 hektarů, a na účtu máme jen aktuální
zůstatek a a...
Stáhnout PDF - Laissez Faire
dělat lepší věci. Těch 10 dolarů, které jste
zaplatili za lístek, jsou utopené náklady.
Nemůžete je dostat zpátky, takže to není
relevantní. Utopené náklady by neměly
ovlivňovat vaše rozhodnutí.
Za...