PENÍZE A KAPITÁL Josef Menšík - Ekonomicko
Transkript
PENÍZE A KAPITÁL Josef Menšík - Ekonomicko
MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ Ekonomicko-správní fakulta PENÍZE A KAPITÁL Dizertační práce Josef Menšík Brno 2005 Děkuji svému školiteli v rámci doktorského studijího programu docentu Kamilu Fuchsovi za odborné konzultace jakož i za velkou trpělivost, se kterou bděl nad mým studijím úsilím. Děkuji rovněž oponentům profesoru Stanislavu Poloučkovi a docentu Vladimíru Gondovi za připomínky k první verzi práci, které mi umožnily výrazně vyjasnit strukturu tohoto textu. Mé poděkovaní patří také doktoru Michalu Kvasničkovi za četné konzultace témat obsažených v této práci. Obsah Obsah . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3 Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5 Kapitál I. Výroba a kapitál . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 Výroba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 Vývoj teorie kapitálu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10 Časová struktura výroby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 Investice a deinvestice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16 Kapitálová rozhodnutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20 II. Kapitál ve společenském hospodářství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Zkoumání společenského hospodářství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Společenské hospodářství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Zúčtovací mechanizmus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Hospodářský koloběh . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Změny časové struktury výroby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Přerozdělování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25 25 27 30 34 38 43 Peníze III. Peněžní hospodářství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Forma zúčtovacího mechanizmu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Platební systém . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Historie úvěrové teorie peněz . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Dílčí trhy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Aktivita peněz . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46 46 51 53 54 56 IV. Formy peněžních aktiv . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Peněžní aktivum . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Umělé peněžní aktivum . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Úvěrová peněžní aktiva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Krytí peněžních aktiv . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 60 60 63 65 67 V. Bankovní peníze . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vývoj vnímání peněžní role bank . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Banka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Emisní monopol . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71 71 72 76 3 OBSAH 4 Centrální banka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Dvoustupňové bankovnictví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Ilikvidita bank . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Peníze dvoustupňového bankovnictví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 80 83 87 92 Peníze a investice VI. Vnucené úspory . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95 Vývoj konceptu vnucených úspor . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95 Koloběh peněžní ekonomiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 99 Úvěrová struktura a kapitál . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101 Investice v peněžní ekonomice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 104 Peníze, úvěrová struktura a investice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 107 Financování vnucených úspor . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 111 Aktivita peněz a investice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 113 VII. Komentáře . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Wicksellova elastická měna . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Schumpeterova potřeba úvěrů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Misesův hospodářský cyklus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 116 116 117 119 Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 123 Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 126 Jmenný rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 145 Úvod V ekonomické vědě je v současnosti již široce uznávaným faktem, že procesy v monetární sféře dokáží ovlivnit reálné ekonomické děje. Peníze tedy nejsou neutrální, ale naopak jsou aktivní, jsou činitelem, který sám vyvolává určité hospodářské jevy a nebo mění jejich průběh. Z toho důvodu musí být zkoumání monetárních otázek součástí čisté ekonomie, děje se tomu tak v disciplíně monetární ekonomie, kde je právě rozebírání možností vlivu peněz na hospodářství středobodem zájmu. Jedním z možných způsobů, jak peníze ovlivňují hospodářství je jejich případný vliv na změnu akumulace kapitálu. Tato alternativa je v ekonomické literatuře explicitně zmiňována minimálně od počátku 19. století, a pro možnost zvýšení akumulace kapitálu z monetárních příčin se nejvíce vžilo označení vnucené úspory. Cílem této práce je prozkoumání možnosti akumulace kapitálu z monetárních příčin, analýza konceptu vnucených úspor. Výklad možností vlivu peněz na kapitálovou akumulaci musí být součástí každé monetární teorie, která si chce klást základní nároky na úplnost. Zvážení možnosti (a případně významu) vnucených úspor je prvkem teorie vysvětlující vliv peněz na hospodářství, aktivitu peněz. V tomto smyslu je možné vidět každý příspěvek k problému vnucených úspor jako práci v základní problémové oblasti monetární teorie. Vnucené úspory hrají rovněž klíčovou roli v tak významných a svým způsobem i protichůdných teoriích jako je rakouská teorie hospodářského cyklu a Schumpeterova teorie hospodářského vývoje. Pro některé ekonomy tak tvoří pozitivní jev, předpoklad hospodářského vývoje či alespoň jeho katalyzátor, pro jiné se jedná o negativní jev, zakládající ekonomickou nerovnováhu a budoucí problémy, ústící kupříkladu v ekonomickou recesi. V některých obdobích bývá zdůrazňován první názor, aplikovaný do požadavku aktivní monetární politiky podporující kapitálovou akumulaci, jindy je naopak upozorňováno na možná úskalí takovéto „volnéÿ (expanzivní) monetární politiky. Keynesiánské klima druhé třetiny 20. století bylo nakloněno prvnímu přístupu, v současnosti je spolu s jistou renesancí rakouské ekonomie opět slyšet také hlasy na podporu přístupu druhého. 5 ÚVOD 6 Vedle základního teoretického zájmu tedy může vyjasnění vnucených úspor pomoci i v orientaci v názorech různých ekonomů a v hodnocení jejich důsledků, včetně jejich doporučení hospodářské politice. Vnucené úspory se tak mohou považovat za určité hledisko hodnocení a vzájemné komparace monetárně-ekonomických teorií. Některé důsledky tohoto hodnocení a komparace budou provedeny v závěru práce. Abychom mohli mluvit o vlivu peněz na kapitál, je nutné v první řadě vyjasnit co je to kapitál a jakým zákonitostem je podřízena jeho akumulace ve společenském hospodářství, stejně jako objasnit podstatu peněz a jejich fungování. Tyto dva částečně nezávislé dílčí cíle daly náplň prvním dvěma oddílům práce, nazvaným „Kapitálÿ a „Penízeÿ. Třetí oddíl „Peníze a investiceÿ syntetizuje poznatky z prvních dvou oddílů a vyjadřuje se k problému vnucených úspor. Třetí oddíl obsahuje rovněž komentáře k některým teoretickým konceptům – ačkoliv to není hlavním cílem, je v práci věnována pozornost také vývoji a komparaci ekonomické teorie v dané oblasti. Po objasnění konceptu kapitálu jako časové struktury výroby jsou řešeny otázky kapitálu ve společenském hospodářství a v jeho koloběhu. Dále je analyzována podstata peněz jako platebního systému ekonomiky. Po rozboru obecných základů peněžních forem je provedena klasifikace současné formy peněžního systému. Nakonec je rozebrána podstata vnucených úspor a jejich důsledků v peněžním hospodářství současného typu. Svým přístupem práce vychází především z tradic rakouské ekonomické školy, neuzavírá se však názorům jiných ekonomických a monetárně teoretických přístupů. Práce navazuje na rakouskou teorii kapitálu a na institucionální a technické aspekty současného uspořádání peněžního systému, které byly analyzovány zakladateli moderní monetární teorie napříč různými ekonomickými školami, vedle rakouské školy tedy též například na britské Cambridge. V oblasti hospodářského koloběhu je nepřímá návaznost na klasickou ekonomii před neoklasickou revolucí. Kromě explicitně citovaných prací jsem byl mimo jiné přímo ovlivněn širšími obecně ekonomickými, sociologickými a filozofickými úvahami Jamese Buchanana, Friedricha Hayeka, Karla Poppera, Josepha Schumpetera a George Shackla. S určitým zjednodušením lze říci, že práce je kombinací a rozvinutím rakouské teorie kapitálu, teorie hospodářského koloběhu (jejíž fragmenty jsou mně známy od Schumpetera) a úvěrové teorie peněz spolu se základy monetární teorie zabývající se rolí bank v peněžním systému (z osy Wicksell, Mises, Hayek). Ekonomové rakouské školy většinou nepracovali s konceptem hospodářského koloběhu a nezastávali úvěrovou teorii peněz. Schumpeter, který oba tyto přístupy aplikoval, zase nepoužíval rakouskou teorii kapitálu a v modelu hospodářského koloběhu nenacházel ve stacionární ekonomice prostor pro kapitalisty. V předložené práci jsou zaujaty jasné postoje k tradičním těžkým otázkám ekonomické teorie: k otázce kapitálu a k otázce peněz. Za třetí hlavní přínos ÚVOD 7 práce považuji to, že je zde vyvinut aparát, pomocí kterého je možno relevantně se vyjadřovat k otázce, jak se úspory přeměňují v investice. Zkoumání otázky vnucených úspor je přitom pouze jednou z možných aplikací tohoto aparátu, který lze použít při celé škále dalších otázek ohledně úspor a investic, hladkého chodu jejich transformace ale i problémům v jejich vztahu, daných například konkrétním institucionálním uspořádáním v nějaké části finančního systému. Považuji za vhodné na tomto místě uvést rovněž poznámku k formátu textu. Základní výklad je veden v poměrně kompaktní formě v hlavním textu, rozšiřující a podpůrné myšlenky jsou přesunuty do poznámek pod čarou. Hlavní text tak obsahuje hutný, ale soběstačný výklad základního argumentu práce. Snaha vyjasnit hlavní líni výkladu je též realizována použitím poznámek na okraji (marginálií), které upozorňují na podstatu myšlenek jednotlivých odstavců. Poznámky pod čarou pak slouží k rozšíření a širšímu vyargumentování základních myšlenek, k prokrvení hlavní linie výkladu. Velkou část poznámek pod čarou – ty, založené na citacích – lze však zároveň číst i jinak: tak, že vypráví svůj vlastní příběh ve formě exkurzu do vývoje ekonomických teorií, především v první polovině 20. století. Rozsáhlejších citací jsem použil zejména z toho důvodu, že použitý přístup se na mnoha místech vymyká ze standardního ekonomického výkladu hlavního ekonomického proudu přelomu tisíciletí a jeho duch tak může ležet mimo obecné povědomí, přesto je však pevně ukotven v tradici silné ekonomické teorie. Kapitál I. Výroba a kapitál Hospodářská činnost je lidským jednáním orientovaným na zajištění spotřeby, jádrem hospodářství je výroba, která produkci spotřebitelných statků zajišťuje. Jedním z podstatných rysů výroby je míra její orientace na budoucnost, v rámci struktury výroby hraje důležitou roli její časová struktura. Tato struktura definuje kapitálové vybavení ekonomiky. Výroba Konečným cílem veškeré hospodářské aktivity je spotřeba. Lidé umně využívají všemožné jim dostupné prostředky, aby si zajistili co nejvyšší možnou úroveň života, aby maximalizovali svou spotřebu. Způsob, jakým záměrně a cíleně organizují využití dostupných prostředků za tímto účelem, tvoří jádro ekonomické organizace společnosti a nazývá se výroba.1 Výroba: organizace vstupů za účelem spotřeby Dostupné prostředky jsou z pohledu výroby vstupy, její výsledky, produkty – spotřební statky jsou potom jejím výstupem. Vstupy jsou tvořeny zejména dvěma typy sil – lidskou pracovní silou, nazývanou práce, a přírodními silami, nazývanými půda. Tyto dva čisté vstupy se nazývají též primární výrobní faktory.2 Vstupy: práce a půda, výstup: spotřeba 1 Spotřebou, kterou lidé maximalizují, je spotřeba v nejširším slova smyslu, včetně spotřeby volného času a negativně vnímané spotřeby nežádoucích statků, například nepříjemné práce. Spotřeba je jen jiným názvem pro to, co lidé chtějí, výroba je označením způsobů, jak toho dosahují. Menger (1871) chápe výrobu jako konverzi statků vyššího řádu na statky nižších řádů až konečně na statky prvního řádu, spotřební statky. Ke spotřebě jako jedinému cíli výroby též například Schumpeter (1912), Prvá kapitola, str. 108– 109: „[K]onkrétny cieľ každej výroby . . . [t]ýmto cieľom môže byť len výroba užitečných statkov v podobe spotrebných statkov.ÿ 2 Podobně se vyjadřuje Menger (1871), Schumpeter (1912), Prvá kapitola, str. 113, 115: „Je bežné členiť statky podľa vzdialenosti od konečného aktu spotreby. . . . Ak zvyšujeme rády statkov, musíme sa nakoniec vrátiť – z hľadiska nášho cieľa – k posledným prvkom výroby. Netreba ďalej dokazovať, že týmito poslednými prvkami sú práca a dary prírody alebo ,pôdy‘, výrobné služby práce a pôdy.ÿ, str. 122: „Jediným aktivným momentom [pre ekonomickú teóriu] je snaha uspokojiť potreby; jej jedinými činiteľmi sú práca a pôda.ÿ, Hayek (1931), Lecture II, pp 36–37.: „When I mean land and labour, I shall speak of original means of production. When I use the phrase factors of production without further qualification this will cover capital also, that is to say this term will include all factors from which we derive income in the form of wages, rent, and interest.ÿ či Strigl (1934), 9 VÝROBA A KAPITÁL 10 Vstupy práce a půdy je možno používat různým způsobem a v rozmanité vzájemné kombinaci. Způsob jejich konkrétního použití a vzájemného zkombinování se nazývá struktura výroby. Každá struktura výroby přináší jiné možnosti spotřebního výstupu. Stálost struktury výroby znamená stále stejný způsob zaměstnání primárních výrobních faktorů, produkující stálý výstup. Použití konkrétní struktury výroby je společenskou volbou, která má za následek určitou spotřebu.3 Struktura výroby: kombinace vstupů Lidskému hospodaření jsou k dispozici samozřejmě pouze ty způsoby organizace výroby, které jsou lidem známy. Technicky možné kombinace práce a půdy ve výrobě, o kterých lidé neví, nepatří do škály přístupných voleb, lidé je mohou uplatnit jedině náhodou. Tyto možnosti jsou odkrývány pomocí objevů a vynálezů, rozšiřujících tak alternativy organizace výroby. My však tyto jevy nebudeme hlouběji analyzovat, a budeme dále obvykle pracovat se zjednodušujícím předpokladem konstantní technické znalosti. Jinými slovy řečeno, fenomén hospodářského vývoje nebude součástí hlavního záběru této práce.4 Technologie měněna objevy, vynálezy Primární výrobní faktory jsou samozřejmě k dispozici v určité struktuře a stejně tak spotřební výstup není jednolitou kvantitou. Změna struktury výroby tak mění obvykle především složení výstupu. To je problém, který leží v jádru standardního výkladu ekonomické teorie, ovšem kterým my se zde budeme zabývat pouze okrajově, pro naše další úvahy je většinou vcelku možné předpokládat, že se produkuje jediný typ spotřebního statku nebo že nějak dokážeme kvantifikovat objem produkce souhrnu různých spotřebních statků.5 Nezabýváme se strukturou spotřeby Vývoj teorie kapitálu Každá skutečná teorie kapitálu si uvědomuje, že kapitál není homogenní masou, která se dá lehce přesouvat z jednoho typu výroby do druhého, ale je 1.1., pp. 1–2: „Labor and land . . . have been called the originary factors of production, and have been contrasted with capital as a produced factor of production.ÿ. 3 Srov. Schumpeter (1912), Prvá kapitola, str. 111: „Z technického, ako aj ekonomického hľadiska vyrábať znamená kombinovať veci a sily, ktoré sú k dispozícii. Každá výrobná metoda predstavuje určitú kombináciu.ÿ 4 Inovace (nové kombinace ve výrobě) jako základní zdroj hospodářského vývoje a role podnikatele při jejich prosazovaní je hlavním mottem slavné Schumpeterovy Theorie der witschaftlichen Entwicklung. Více k inovacím lze proto nalézt v Schumpeter (1912), zejména Druhá kapitola. Schumpeter, stejně jako v jiné souvislosti Hayek či nověji Kirtzner, upozorňují na to, že objevy jsou náhodami ve své podstatě, že se nejedná o předem známé výsledky cílevědomé činnosti. (Pokud by byl objev známým výsledkem nějaké činnosti, je již sám známý a o objev se tudíž nejedná.) Objevy tak nepatří do sféry výroby jako takové, výroby coby cílevědomě činnosti vedoucí ke spotřebním statkům. Ovšem při této činnosti k objevům často dochází, riskování s použití netradičních výrobních postupů s nejistým výsledkem bývá často onou nahodilostí, která změní lidské poznání a zafixuje se do budoucna. 5 Srov. Hayek (1941), který pracuje při řešení kapitálových problémů se spotřebou v jejím celkovém hodnotovém vyjádření (viz. ch. VII, p. 158) Kapitál není homogenní VÝROBA A KAPITÁL 11 naopak vtělen do konkrétních kapitálových statků, které jsou často v mnoha ohledech specifické a vhodné jen k určitým typům použití. Teorie kapitálu je pohledem na výrobu uvažující její časový rozměr, skutečná teorie kapitálu si uvědomuje, že nejen, že se veškerá ekonomická činnost neodehrává v bezčasovém prostoru, ale že ekonomické jednání není ani zúženo pouze na záběr dvou po sobě jdoucích období, že se v každém momentu rozhodujeme s ohledem na širší budoucnost a náš současný stav je ovlivněn delší minulostí. Pro neekonoma neznajícího souvislosti vývoje ekonomických teorií by mohlo být s podivem, že když už ekonomové tyto očividné pravdy „objeviliÿ, rozpoutala se diskuse a mnozí k nim zaujali vzájemně nesmiřitelné postoje, ale především zarážejícím by se mu mohlo zdát, že se toto „poznáníÿ z ekonomie opět vytratilo. Vysvětlit laikovi neznalému vývoje ekonomické teorie po nástupu Keynesiánství proč jsou současné vysokoškolské učebnice většinou naplněny ekonomií zaměřenou na jediné období a pokud vůbec pracují s kapitálem, tak pouze s homogenním, by nemuselo být snadné. Já osobně bych tuto, prakticky vzato, bezčasovost a bezkapitálovost současné ekonomie jinak než poukazem na specifika vývoje ekonomické vědy ve 20. století vysvětlit neuměl. Rozpracování teorie kapitálu se výrazně posunulo na půdě neoklasické školy 19. století, nejdříve díky práci Williama Jevonse, ale především v průlomové Positive Theorie des Kapitals (Positive theory of Capital) (druhý svazek obsáhlého díla Kapital und Kapitalzins (Capital and Interest) obsahující též rozbor a kritiku dosavadních přístupů ke kapitálu) brněnského rodáka Eugena Böhm-Bawerka. Tato práce doplnila chybějící článek rakouské větve neoklasické školy a etablovala tak tuto teorii jako rakouskou teorii kapitálu. Teorie kapitálu Böhm-Bawerka Fascinován touto prací rozvedl její závěry v celém svém díle (od Über Wert, Kapital und Rente (Value, Capital and Rent) (1893), přes Geldzins und Güterpreise (Interest and Prices) (1898), až po Föreläsningar i nationalekonomi (Lectures on Political Economy) (1901 a 1906) ) Švéd Knut Wicksell. Wicksell vlastně úvahami o kapitálu svou ekonomickou dráhu zahájil a postupně se propracoval k monetárním aspektům ekonomické teorie, kterými se proslavil nejvíce.6 Wicksellova teorie kapitálu Na něj potom navázal Friedrich Hayek, který se kapitálem zabýval z důvodů jeho role v teorii hospodářského cyklu (Geldtheorie und Konjunkturtheorie (1929), Prices and Production (1931)) a vlastní teorii kapitálu uzavřel v obsáhlé The Pure Theory of Capital (1941). Hayek tedy postupoval opačným směrem než Wicksell – od monetárně-teoretických úvah k čisté (reálné) teorii kapitálu.7 Hayekova teorie kapitálu 6 O vztahu k Böhm-Bawerkovu dílu se Wicksell zmiňuje na mnoha místech, mimo jiné právě již v předmluvě k Über Wert, Kapital und Rente: Wicksell (1893), Autor’s Preface, pp. 17–26, kde též uvádí návaznost na Jevonse a vyjasňuje vztah k Walrasovi. 7 Hayek návaznost na linii Jevons – Böhm-Bawerk – Wicksell rozebírá mimo jiné v Hayek (1941), Ch. IV., pp. 41–49. VÝROBA A KAPITÁL 12 Hayek musel být nepochybně zklamán, když se místo toho, aby The Pure Theory of Capital utvořilo obecnou metodologickou základnu pro všechny další budoucí diskuse o kapitálu a snad i jejich ukončení a zařazení teorie v této podobě do standardního rámce ekonomie, na kapitál prostě zapomnělo.8 Velmi kvalitním příspěvkem korunujícím vývoj teorie kapitálu na půdě rakouské školy ve Vídni byla předválečná kniha Kapital und Produktion (1934) našeho krajana Richarda von Strigla. Bohužel, větší dopad této knihy byl znemožněn vnějšími okolnostmi: v souvislostí s nástupem národního socialismu v Německu se tou dobou již postupně rozpadalo inteletuální prostředí rakouské školy ve Vídni, mnoho ekonomů Rakousko opouštělo, Striglův přímý vliv byl dále omezen jeho předčasnou smrtí v roce 1942 a jeho práce o kapitálu byla přeložena do angličtiny teprve nedávno (2000).9 Další vývoj teorie kapitálu v této linii, běžně označované jako rakouská teorie kapitálu, byl oslaben poválečnou keynesiánskou reorientací hlavního proudu ekonomie a poklesem vlivu rakouské tradice v ekonomické teorii. Příspěvky k teorii kapitálu ve výše naznačeném pojetí tak byly spíše sporadické a na okraji zájmu. Jde především o práci, v té době v Jižní Africe působícího, Ludwiga Lachamanna Capital and Its Structure (1956). Ke kapitálu se také vyjadřil, obvykle však rovněž okrajově vnímaný, americký žák Misese Murray Rothbard. Oživení těchto úvah se objevuje až poměrně nedávno v souvislosti s renesancí rakouských přístupů k ekonomii, autory zabývajícími se kapitálem v uvedeném duchu jsou například Mark Skousen či Roger Garrison. Ještě musím učinit jednu metodologickou poznámku k rakouské teorii kapitálu – metodou výkladu se tato teorie vymyká z představy psychologicky orientované školy subjektivního užitku. Rakouský přístup ke kapitálu je namnoze makroekonomický a z velké části v podstatě velmi technický (jak si jistě všiml každý kdo jen letmo zalistoval například Hayekovou The Pure Theory of Capital). Důvod, proč přesto musela být takto teorie kapitálu rozpracována právě rakouskými ekonomy vidím v jejich poctivém přístupu odmítajícím nepatřičná zjednodušení pro zjednodušení, což je ostatně podle 8 Jak uvádí Lachmann, oproti bouřlivým debatám o kapitálu v 30. letech byla již v 50. letech prostě pozornost ekonomů přesunuta jinam – Lachmann (1956), Preface (written 1955), p. xiii.: „Twenty years ago, when Professor Knight launched his attack on the capital theories of Böhm-Bawerk and Wicksell, there opened a controversy which continued for years on both sides of the Atlantic. Today very little is heard of all this. The centre of interest has shifted to other fields.ÿ, ale ne že by se problémy vyjasnily, podle něj prostě systematická teorie v té době kdy psal svou práci – v 50. letech 20. století – zkrátka neexistovala – Lachmann (1956), Chpt. I., p. 1.: „[I]t would hardly be an exaggeration to say that at the present time a systematic theory of capital scarcely existsÿ. A od té doby se toho na tomto poli odehrálo jen málo. 9 Hülsmann (2000) a Steindl (1998) se shodují, že Strigl pocházel z Moravy, druhý z nich však uvádí jako místo narození Rokytzan, což je běžná německá transkripce pro Rokycany u Plzně. Možná se má jednat o Rokytnici u Přerova? Strigl byl účastníkem slavného Böhm-Bawerkova semináře, mimo jiné spolu s Misesem a Schumpeterem. Jeho žáci jej označují nejen za velice schopného odborníka, ale rovněž vynikajícího učitele ekonomie, snad nejlepšího v předválečné Vídni. Striglova teorie kapitálu VÝROBA A KAPITÁL 13 mého názoru také důvod, proč si jsou často rakušáci v mnohém bližší s institucionalisty případně postkeynesiány, než s masou středoproudových ekonomů, byť by i tito vyšli ze, s rakušáky společné, neoklasické tradice.10 Časová struktura výroby Použití primárního výrobního faktoru vede ke spotřebnímu výstupu vždy za určitý kratší či delší časový interval. Aktuální výstup je tedy důsledkem kombinace použití výrobních faktorů v různě vzdálené minulosti a zároveň současně aplikované vstupy se projeví na produkci v celé škále následujících období. Tato konkrétní kombinace vstupů s ohledem na jejich časovou vzdálenost od konečného spotřebního výstupu výroby se nazývá časová struktura výroby.11 10 Zjednodušením v kapitálové teorii míním především homogenizaci kapitálu, kterou například ve 30. letech 20. století atakoval rakouský přístup zakladatel chicagské školy Frank Knight – viz. rozsáhlá intelektuální pře mezi ním a Hayekem na stránkách tehdejšího ekonomického tisku, a která se stala v dalším vývoji středního proudu ekonomie realitou. Lachmann vidí jiný metodologický přístup rakušáků ke kapitálu v ricardiánském založení zakladatele rakouské teorie kapitálu Böhm-Bawerka, který se v tomto duchu zajímal o určité otázky teorie rozdělování, jmenovitě o otázku existence úroku, a teorii kapitálové struktury vyvinul jen jako prostředek k tomuto účelu a ta proto působí tak „objektivistickyÿ a ricardiánsky – viz. Lachmann (1956), Preface to Second English Edition, p. viii.: „For some time one particular feature of Austrian economics had puzzled me. Its theory of capital, an essential and perhaps its best known ingredient, did not appear to fit the cannon of methodological individualism. Austrians in general accepted that we must start with the individual and proceed by exploring the, often unintended, consequences of its maximizing endeavors. The Austrian theory of capital, on the other hand, from Böhm-Bawerk onward, proceeded along altogether different lines and offered little scope for the effects of individual action. It was easy to see that this fact had something to do with Böhm-Bawerk’s cast of mind. As much a Ricardian as an Austrian, he asked the old Ricardian question, how it is possible in a competitive market economy for the owners of augmentable capital resources to enjoy a permanent income. It was only in the persuit of this endeavor that, as a means to his end, he came to construct the rudiments of a theory of capital structure. No wonder, then, that his theory looked so ‘objectivist’ and Ricardian.ÿ. 11 Důležitost faktoru času ve výrobě byla známa již Mengerovi, který upozorňuje, že proměna statku vyššího řádu ve statek nižšího řádu (tedy statek bližší ke spotřebě) je možná jedině za určitý čas, že faktoru času nelze z tohoto procesu nikdy úplně eliminovat. Viz. Menger (1871), I.4., p. 68: „It is impossible to transform goods of any given order into the corresponding goods of lower order by a mere wave of the hand. On the contrary, nothing is more certain than that a person having goods of higher order at his disposal will be in the actual position having command of goods of the next lower order only after an appredictable period of time, which may, according to the particular circumstances involved, sometimes be shorter and sometimes longer. . . . Yet however great the difference between the various cases, one thing is certain: the time period lying between command of goods of higher order and possession of the corresponding goods of lower order can never be completely eliminated.ÿ Fakt aplikování vstupů na různě vzdálené cíle si rovněž uvědomoval druhý ze zakladatelů neoklasických proudů: William Jevons, který ve své Theory of Political Economy předběhl Hayeka ve způsobu grafické reprezentace časové struktury výroby, proslavené později jako tak zvané Hayekovy trojúhelníky. (Hayek tuto reprezentaci navrhl nezávisle, v Jevonsově práci ji objevil až později – viz. Hayek (1931), Lecture II., p. 38., poznámka I.) Role času ve výrobě je v ekonomii plně uznávána uznávána od Böhm-Bawerkovy teorie kapitálu, která je širokým rozvinutím náznaků Mengera Vstupy aplikovány na různě vzdálené cíle VÝROBA A KAPITÁL 14 Pokud jsou vstupy používány na vzdálenější cíle, znamená to ve výrobě stálou přítomnost meziproduktů, výsledků minulých užití primárních výrobních faktorů, které však ještě nejsou hotovy ke spotřebě. Takto vázané služby dříve použité půdy a práce se nazývají kapitálové statky.12 Kapitálové statky: akumulované vstupy Za meziprodukty se při definici kapitálových statků považují i hotové statky, které však neslouží ke konečné spotřebě – na cestě ke spotřebě jsou to stále jen meziprodukty. Rozdíl mezi částečně hotovými (spotřebními nebo výrobními) statky a hotovými výrobními statky samozřejmě existuje – je dán dobou použitelnosti příslušného meziproduktu ve výrobě. Zásoby polotovarů spotřebních statků na své cestě výrobním procesem jsou považovány za kapitálové statky, které plynule prochází jednotlivými fázemi výrobního procesu a každý z nich má tak minimální životnost. Takovéto polotovary se někdy označují jako oběžný kapitál. Naopak kapitálové statky dlouhodobého použití, jako například stroje, poskytují své služby výrobě po celou dobu své životnosti a nazývají se fixní kapitál. Ovšem i tato delší životnost se považuje za omezenou, výrobní statky neomezené či příliš dlouhé životnosti se často do kapitálových statků vůbec nezahrnují. Důvodem je, že pokud se nemusí uvažovat o jejich obnovování, prakticky do kapitálových úvah nevstupují a svým charakterem se blíží spíše primárním výrobním faktorům, jmenovitě půdě.13 Kapitálové statky se liší životností a Jevonse. Z Böhm-Bawerkových časově nejbližších následovníků následovníku zdůrazňuje roli času ve výrobě Wicksell i Mises. Wicksell, který si jinak Walrase velice váží, vytýká tomuto třetímu otci neoklasického přístupu právě opomenutí významu času pro výrobu. Viz. Wicksell (1893), I.8., pp. 93, 95: „Production requires time[.] . . . However ingenious [the] concept . . . developed by Walras in a strictly mathematical form . . . may appear, it nevertheless suffers from a fundamental mistake, which must necessarily render the result illusory. And this mistake is to have completely overlookes the significance of time in production.ÿ, Wicksell (1898), 9.A. pp. 123–124: „According to Böhm-Bawerk (Positive Theorie des Kapitales, i.ii., ii.ii.), the characteristic of capitalist production lies simply in the fact that proportion . . . of the available labour and land is employed for the purposes, not of current consumption, but of consumption in the more or less distant future; and cuerrent consumption is mainly made up of the mature product yielded by labour and land employed in the past.ÿ, Wicksell (1901–6), vol. 1., II.2.B., p. 150: „What emerges is simply the importance of the time-element in production.ÿ, Wicksell (1901–6), Vol. I, II.2.D, p. 172: „[T]he time-ellement . . . is the real kernel of the capital concept.ÿ. Mises se faktorem času v lidském jednání (a tedy i ve výrobě) zaobírá v celé kapitole Human Action, viz. Mises (1949), XVIII. Jaká část výstupu v určitý moment je důsledkem vstupu z nějakého předchozího momentu, respektive jaká část vstupu z předchozího momentu se projeví ve výstupu v daném budoucím momentu jsou základní úvahy, kterými Hayek definuje výstupní a vstupní křivku (output and input curve), jádro svého komplexního popisu kapitálové struktury výroby. Viz. například Hayek (1941). 12 Wicksell označuje kapitál za akumulovanou („uspořenouÿ) práci a půdu – Wicksell (1901–6), Vol. I, II.2.B, p. 154: „Capital is saved-up labour and saved-up land.ÿ. 13 Potřebu stále obnovovat považují za podstatnou vlastností kapitálových statků Wicksell i Hayek. Statky, které bychom jednou vyrobili a ty už stále sloužily ve výrobě Wicksell vyčleňuje jako tak zvané rent-goods, které řadí po bok půdy. Příkladem rent-good jsou lidmi vyprodukované statky dlouhé životnosti (ať již spotřební či výrobní), například úpravy půdy jako je třeba tunel. Klíčovou roli nestálosti kapitálových statků a stálou potřebu obnovování veškerého kapitálu a důraz, který dává rakouská teorie kapitálu na krátkodobý kapitál na rozdíl od důrazu na dlouhodobý kapitál v anglo-americké tradici přelomu 19. a 20. století rozebírá Hayek (1941), Ch. IV., pp. 41–49. VÝROBA A KAPITÁL 15 Pokud se výroba uskutečňuje s použitím fixních kapitálových statků, je nejprve třeba vyrobit tyto kapitálové statky – to může trvat dlouhou dobu a může si to vyžadovat velký objem zdrojů. Jakmile jsou ale tyto fixní kapitálové statky používány na svých místech ve výrobních postupech, doba výroby spotřebních statků v součinnosti primárních výrobních faktorů a těchto fixních kapitálových statků se může výrazně „zkrátitÿ. Fixní kapitálové statky tedy mají v časové struktuře výroby specifickou pozici. Po dobu, co jsou v provozu vlastně jen umožňují určitou technickou podobu výrobní struktury, časová struktura výroby vypadá jako-by vůbec neexistovaly, ale právě díky nim je umožněna určitá konkrétní („kratšíÿ, „snazšíÿ) posloupnost použití primárních vstupů končící spotřebním výstupem. Jakmile je však třeba nahradit některý fixní kapitálový statek, je nutné aktivizovat primární zdroje pro tuto úlohu.14 Pokud budeme mluvit o vyrobených vstupech výroby, budeme je nazývat kapitálové statky, případně fyzický kapitál. Jako kapitálovou strukturu, případně jako kapitál bez přívlastku, budeme označovat celou časovou strukturu výroby, včetně pozice fixních kapitálových statků v této struktuře a jejich opotřebovanosti a z ní vyplývajících budoucích potřeb obnovování fixního kapitálového vybavení. Většinou však, aby se omezila možnost nedorozumění, bude používán jednoznačný pojem časová struktura výroby. Takto pojatý kapitál je širší a přesnější koncept, než jakým je pouhý popis existující zásoby kapitálových statků bez vyjádření jejich vazeb mezi sebou navzájem a vazeb k výrobnímu procesu. Kapitál: časová struktura výroby Kapitál, jak byl definován v předchozím odstavci, je kategorií výroby, pro jasnější identifikaci bývá někdy označován rovněž jako kapitál reálný. Takto zavedený kapitál je odvozený od ekonomického plánu výroby. Nejedná se tedy o koncept ryze technický, neboť jeho podstatou není souhrn nějakých hmotných objektů, nýbrž plán užití služeb primárních výrobních faktorů a kapitálových statků ve výrobním procesu. Hmotné objekty se tedy v tomto konceptu vyskytují, ale pro kapitálové úvahy není dostatečné konstatovat, že existují, ale uvědomit si jak mohou být a jak budou ve výrobě použity a rovněž jak budou případně nahrazeny. Jistou techničnost tohoto konceptu však lze spatřovat v tom, že je definován pro individuální hospodářství, případně jako jednotný plán společenského hospodářství, aniž bylo řešeno, jak se k tomuto plánu došlo a jak je zajištěno jeho naplňování. Technický je Takto zavedený kapitál je kapitálem reálným 14 Svým jazykem to vyjadřuje Strigl (1934), 1.4., pp 16–17: „The production of greater amount of durable factors of production requires a relatively larger subsistence fund. It is only possible if previously created (or continuously maturing) subsistence fund can support the population during the investment period. However, once the investment hase been made, only a relatively brief period of production is necessary for the purpose of completing the now possible production process. . . . [I]nvestment in machines . . . continuously permitted an ample provision for the population, and . . . finally this entire investment is completely worn out and becomes useless. . . . [M]aintaining previous ample provisions for the population is only possible if, in the meantime, a sufficient ‘renewal fund’ has been accumulated; that is, a subsistence fund that provides for the population during the reconstruction of the investment (and during the period of the production of the first products).ÿ (záložní fond – subsistence fund – je vysvětlen níže). VÝROBA A KAPITÁL 16 v tom smyslu, že je čistě popisný – říká jak jsou jednotlivé primární výrobní faktory a kapitálové statky použity v časové struktuře výroby, popisuje tuto strukturu. Tento koncept tedy ale nezahrnuje vzájemné vztahy různých ekonomických subjektů a v jeho rámci není prostor pro rozhodování a jednání na úrovni jednotlivců. Těmto otázkám se budeme věnovat dále v rámci úvah o společenském hospodářství, a teprve doplnění současných techničtějších úvah o roli jednotlivců v procesu národohospodářské výroby vykreslíme smysluplný obraz kapitálu, jeho akumulace a případné spotřeby v hospodářství zahrnujícím množství jednotlivců. Daná časová struktura znamená stálé zapojení výrobních faktorů v pevné kombinaci, na konkrétních místech výroby, v určité vzdálenosti od konečné spotřeby. Představa, že každý pracovník chodí stále na své pracoviště a provádí stále stejnou práci a že i každý přírodní zdroj je používán neměnným způsobem je více měně přesná. Jediné zpřesnění, které je třeba dodat je to, že výroba nemusí být až takto plynule spojitá, že může docházet k nárazovějším akcím ve výrobě, které váží po nějaký čas určité zdroje a pak je zase uvolňují – tak se tomu děje například při výrobě kapitálových statků s životností, která je delší, než čas potřebný na jejich výrobu. Fixní časová struktura výroby v tomto zreálněném pohledu znamená, že v průběhu času může docházet k jistým, stále se opakujícím cyklům ve využívání primárních výrobních faktorů. Některé z těchto cyklů jsou denní a týdenní cykly v pracovním procesu, jinými jsou roční cykly v zemědělství a dalšími jsou delší obnovovací cykly dlouhodobých kapitálových statků. Chod výroby s danou časovou strukturou Investice a deinvestice Struktura výroby je dána zapojením jednotlivých primárních výrobních faktorů do výrobního prosesu a tato struktura se mění se změnami tohoto zapojení. Změna časové struktury výroby znamená vytažení určitého vstupu z jeho používání na konkrétním místě v rámci národohospodářské továrny a jeho zapojení na jiné místo, jinak časově vzdálené od konečného výstupu. Přesněji řečeno, prakticky každá změna struktury výroby je i změnou v časové struktuře výroby, jde o otázku míry změny využití času ve výrobě; pokud mluvíme o změně časové struktury výroby, faktor času zdůrazňujeme a předpokládáme že došlo k výraznější změně ve využití času ve výrobě. Časová struktura výroby měněna přesunem vstupů Pokud je vstup přepojen dále od výstupu, dochází k investici, pokud blíže, dochází k deinvestici. V prvním případě to (ceteris paribus) znamená, že po dobu, na kterou byl původně vstup vzdálen od výstupu, nedojde k žádné změně ve výstupu. Na tato období byl totiž již vstup vynaložen a nedojde-li ke změně použití jiných vstupů, které bývají používány blíže ke konečnému výstupu, musí být tento výstup na stále stejné úrovni. Po dobu mezi původní a novou časovou vzdáleností zapojení přesouvaného vstupu od výstupu dojde k poklesu výstupu. Tehdy již totiž ve výstupu chybí podíl původního zapojení faktoru, ale nemohlo se ještě projevit zapojení nové. Nové zapojení se projeví až po uplynutí celé doby oddělující nové místo zapojení vstupu Ideální investice a deinvestice: přesun jednoho vstupu VÝROBA A KAPITÁL 17 od výstupu, a tehdy výstup opět vzroste. Má-li mít investice vůbec smysl, musí spotřeba vzrůst na vyšší úroveň, než byla původně – nová metoda výroby musí být produktivní. Opačně je tomu v případě deinvestice, kdy je nejdřív spotřeba stálá, pak vzroste a následně poklesne, pravděpodobně na nižší hodnotu než byla původně, jinak by bylo předchozí zainvestování příslušného faktoru chybou.15 Pokud nejsou všechny existující kapitálové statky zcela specifické a použitelné pouze ve výrobách, pro něž se aktuálně používají, lze změnit strukturu výroby, včetně časové struktury, tak, že jsou existující kapitálové statky použity jinak. Pokud je konkrétního kapitálového statku použito pro výrobu končící později, než se původně očekávalo, je jakoby dále prodloužena doba zainvestování primárních výrobních faktorů, použitých na výrobu tohoto statku. To se týká kapitálových statků ve formě meziproduktů, ale samozřejmě rovněž hotových výrobních statků delší životnosti, tyto výrobní statky lze také přemístit ve výrobě na místo vzdálenější od konečného spotřebního výstupu. Existující zásoba kapitálových statků tak dává k dispozici širokou škálu voleb možných budoucích výstupů.16 15 Jak uvádí Hayek, „náklademÿ investování je pokles spotřebního výstupu, který to na určitou dobu vyvolá, dočasná mezera v produkci spotřebních statků. Kdyby mělo dojít k zaplnění této mezery, je třeba další reorganizace struktury výroby – Hayek (1941), Ch. XII, pp. 154–155: „[T]here will always be numerous possibilities of increasing the size of the product obtained from particular units of input or particular capital items by using them in such a way that the date at which they will yield their products is postponed. The range of these possibilities will be very wide. . . . The reason why only some of these possibilities of increasing the product from particular units of input will be turned to account is, of course, that every postponement of the return from these units of input will cause, ceteris paribus, a gap in the expected income stream at some point, and this gap will have to be filled, if the output stream is to be constant, by investing other units of input for correspondingly shorter period.ÿ 16 Na skutečnost, že existující kapitálové statky nedeterminují jednoznačně způsob budoucí struktury výroby, že naopak existuje celá škála voleb, že kapitálové statky mohou být ve výrobě použity jinak, než se původně zamýšlelo nebo jinak než se právě používají upozorňuje rozsáhle Hayek – viz. například. Hayek (1941), Ch. XI, pp. 146–147: „In place of . . . unrealistic concept of [free capital in the form] of an actual stock of consumers’ goods, Böhm-Bawerk introduced the more refined concept of the subsistence fund, which consists, not of ready consumers’ goods, but of quantities of prospective or inchoate consumers’ goods which are as yet only represented by intermediate products. This stock of intermediate products, however, would correspond to one definite quantity of consumers’ goods, and therefore determine a single possible waiting period, only if all of the intermediate goods were completely specific in the sence that each of them could only be turned into a fixed quantity of consumers’ goods maturing at a particular date. In fact it is only in exceptional cases that the goods of which stock of capital consists are specific in this sense. As a rule the quantity of consumers’ goods that is obtainable from a given intermediat product, and the date or dates when this quantity will become available, will depend, just as in the case of pure input, on how the good is used, i.e. whith what kinds and quantities of other capital goods it is combined. A given stock of capital goods does not represent one single stream of potential output of definite size and time shape; it represents a great number of alternatively possible streams of different time shapes and magnitudes. In fact what is meant by ‘supply of capital’, in so far as this term refers to things of outside world and not simply to psychical attitude (that is to a preference for income streams of particular shapes), can be more exactly described only in terms of the alternative ways in which the existing stock of non-permanent resources can be used to provide contributions to income at different dates. Each of the constituent parts of this Investování se týká též kapitálových statků VÝROBA A KAPITÁL 18 Výše popsané přepojení jediného výrobního faktoru představuje investici a deinvestici ve své nejčistější podobě. V realitě obvykle dochází ke komplexnějšímu přeorganizování časové struktury výroby, které však nese stejné společné znaky. U investice jde o přesunutí výrobních faktorů dále od výstupu, které se projeví dočasným poklesem produkce spotřebních statků a následně jejím růstem. K poklesu dojde v závislosti na místě, odkud byly výrobní faktory přesunuty, nemusí k němu dojít okamžitě a nejvýraznější nemusí být v nejbližším období, v každém případě musí po určitou dobu trvat. U smysluplné investice je toto období omezení spotřeby následováno obdobím větší spotřební hojnosti, než bylo původně zvykem. Naopak u deinvestice, kapitálové spotřeby, dochází k růstu spotřeby v blízkých obdobích a k jejímu pozdějšímu poklesu, pokud nebylo původně zainvestováno chybně, tak k poklesu pod její původní úroveň. Obecné investice a deinvestice Komplexnost reálných investic a deinvestic je nejlépe vidět na přesunu v užívání stávajících kapitálových aktiv dlouhodobé použití – statků fixního kapitálu. Primární vstupy, ze kterých byl příslušný kapitálový statek vyroben jsou v něm jakoby akumulovány a pokud se původně počítalo s nějakou pozicí tohoto kapitálového statku ve výrobní struktuře, tyto akumulované primární vstupy by se odtud postupně pomyslně „uvolňovalyÿ, po dobu životnosti kapitálového statku by z jeho místa v časové struktuře výroby ovlivňovaly objem spotřebního výstupu. Dochází-li k přesunu tohoto kapitálového statku na jiné místo v časové struktuře, dochází vlastně jakoby k přeinvestování původních primárních výrobních faktorů. To se na určitou dobu projeví změnou ve spotřebním výstupu. Investování a deinvestování je v případě změny užití statků fixního kapitálu, stejně jako v každém jiném případě, rozhodnutím o změně proudu budoucího spotřebního výstupu. K takovéto změně dochází v okamžiku rozhodnutí o změně používání výrobních prostředků. Investování přesunem fixního kapitálu Předchozím rozborem investice (či deinvestice) formou přesunu fixního kapitálového statku však příklad o kompexnosti reálných investic a deinvestic nekončí, ale naopak teprve začíná. Skutečnost na kterou chci upozornit je totiž výrazná komplementarita kapitálových statků a rovněž primárních vstupů ve výrobě. Přesun jediného fixního kapitálového statku si totiž obvykle vyžádá jednak přesun určitých statků oběžného kapitálu a rovněž přesun zapojení primárních výrobních faktorů. Obvykle tedy dojde jak k dalším Komplementarita kapitálových statků stock can be used in various ways, and in various combinations with other permanent and non-permanent resources, to provide temporary income streams while we wait for return from other resources which have been invested in processes which will not yield their product until a later date. What we sacrifice in order to obtain an income stream of a particular shape is always the parts of the potencial income streams of other time shapes which we might had instead. The datum usually called the ‘supply of capital’ can thus be adaquately described only in terms of the totality of all the alternative income streams between which the existence of a certain stock of nonpermanent resources (together with the expected flow of pure input) enable us to choose.ÿ. Na Hayeka navazuje zejména Lachmann, který chápe, stejně jako Hayek, problém použití stávajících kapitálových statků ve výrobě jako základní problém celé teorie kapitálu. Lachmann k Hayekovu přístupu přidává zejména důraz na očekávání, jejichž změny vyvolávají změny ve způsobech užívání kapitálových statků. VÝROBA A KAPITÁL 19 přesunům různých kapitálových aktiv v rámci časové struktury výroby, tak k přesunům zapojení primárních výrobních faktorů do tvaru tohoto nového výrobního schématu – dojde k více či méně komplexní reorganizaci struktury výroby. Pokud by se například jednalo o přesunutí stroje, musí se s ním přesunout i tok meziproduktů, na jejichž opracování bude používán a rovněž se musí v časové struktuře výroby přemístit pracovníci stroj obsluhující. To jsou však jen přesuny, které jsou v časové struktuře v blízkosti onoho stroje, k ještě výraznějším změnám však bude zřejmě muset dojít v časové struktuře výroby před a po místě, kde je využíván stroj. Přeorganizování toku meziproduktů směrem ke stroji si může vyžádat přeorganizování využívání půdu a práce před i za místem, kde tento stroj působí, stejně jako nutnost náhlého přesunu kapitálových různých aktiv v této výrobní linii.17 Diskutovaná komplexnost se možná ozřejmí ještě více, pokud si uvědomíme na jaké problémy může investice formou přesunu fixního kapitálového statku narazit. Nepodařená investice tohoto druhu se může vyznačovat například tím, že se pro fungování fixního kapitálového statku na novém místě nenajde dost potřebných komplementárních vstupů, ať již jde o práci, půdu nebo meziprodukty a nebo, že se nenajde dost komplementárních vstupů ke kapitálovým statkům produkovaným tímto přesunutým fixním kapitálovým statkem, tedy že nebude například dobře připravena cesta pro oběžné kapitálové statky od tohoto fixního kapitálového statku směrem ke spotřebnímu výstupu. Další problémy mohou nastat s reprodukcí fixních kapitálových statků. S jejich různými přesuny na jiná místa než byly původně určeny sice nemusí docházet ke změně doby jejich životnosti, ale může a bude docházet ke změně názorů na jejich obnovu. To se samozřejmě děje rovněž v souvislosti s technologickým pokrokem, kdy některé fixní kapitálové statky morálně zastarávají a nepočítá se již s jejich reprodukcí, nýbrž s výrobou jiných fixních kapitálových statků. Každopádně každé změny v reprodukčním plánu mění celou časová strukturu výroby a v souvislosti s přesunem nějakého fixního kapitálového statku tak může dojít i k situaci, kdy nebude možná jeho včasná reprodukce. Například k tomu dojde, pokud byl statek používán na nějakém místě na „doslouženíÿ a na novém místě je vůle jej obnovit, nicméně s jeho výrobou se ještě nezačalo, ačkoliv tato výroba trvá déle, než je čas zbývající do ukončení doby životnosti tohoto statku. Předcházející úvahy nás dovedly ještě k dalšímu zpřesnění představy časové struktury výroby. Je to myšlenkové schéma zapojení primárních výrobních faktorů do výroby spotřebních statků, které však nefunguje úplně prvoplánově, ale ve kterém jsou jako heterogenní prvky používány ještě různé fixní kapitálové statky zděděné z minulosti, které se na příslušná místa v současné časové struktuře dostaly postupným přesunem z původních míst plánovaného použití v časové struktuře vnímané v době, v nichž se započala jejich výroba. Současná časová struktura tak kromě plánu na obnovu „novýchÿ kapitálových aktiv musí myslet rovněž na nahrazení či vyřazení „starýchÿ 17 Komplementaritu kapitálových statků ve své práci velmi zdůrazňuje a široce diskutuje Lachmann (1956). Změny v užití fixního kapitálu VÝROBA A KAPITÁL 20 kapitálových statků a příslušnou změnu v budoucí struktuře výroby. Vzhledem k tomu, že žijeme v nejistém a měnícím se světě, nelze nikdy počítat s tím, že by výrobní struktura fungovala tak, jak by ji navrhl inženýr, který by ji budoval „na zelené louceÿ, jinak než původně zamýšlená používaná fixní kapitálová aktiva budou vždy ve výrobní struktuře realitou a vždy bude také pravděpodobně realitou, že obnovovací plán bude počítat s určitou změnou v budoucím stavu kapitálových statků, tedy se změnou struktury fyzického kapitálu.18 Řečeno jinými slovy, i pokud se rozhodneme vytvořit stálou časovou strukturu výroby, nemůže to znamenat nic jiného, než že tato struktura vyroste na současných základech tvořených existujícími kapitálovými statky. Do stacionární pozice se tak chod výroby dostane až v okamžiku úplného dosloužení všech stávajících výrobních statků, které se nemají v budoucnu věrně reprodukovat (a jejich produktů), těch kapitálových statků, které nemají v budoucí výrobní struktuře své místo. Plán fixní časové struktury výroby tak v sobě musí skrývat ještě plán přechodu k této struktuře ze současného stavu.19 Kapitálová rozhodnutí Důvod proč jsou výrobní faktory používány na vzdálenější cíle je ten, že tak může být dosaženo jejich efektivnějšího využití. Zcela logicky, pokud se rozšíří doba, na jakou mohou být ve výrobě použity stejné objemy vstupů, rozšiřuje se tím automaticky škála možných voleb výrobní struktury. Není vyloučeno, že nějaká z časově náročnějších struktur poskytne při stejném objemu vstupů vyšší výstup. Praxe ukazuje, že tomu tak často bývá a někdy výstup vzroste i velmi výrazně.20 18 Změnami v použití fixních kapitálových aktiv se zabývá Lachmann. Například na str. 38 v Lachmann (1956) přejímá citaci popisující život lokomotivy, která prošla různými požitími a již dávno neslouží původně plánovanému účelu. 19 V nejisté realitě dochází ke stálým změnám v používáním fixních kapitálových aktiv a dále rovněž k vývoji nových typů fixních kapitálových aktiv. To činí z obnovování fixního kapitálového vybavení stále přítomný problém. V realitě je tedy právě problém přechodu k žádoucí výrobní struktuře to, co se musí neustále řešit. Jak říká Lachmann: obnovování fixního kapitálu je úplným opakem rutinního postupu – Lachmann (1956), Preface to Second English Edition, p. x.: „[C]apital replacement, far from being a matter of business routine, is a most problematic activity.ÿ. 20 Wicksell říká, že při časové struktuře výroby pracující s větším objemem kapitálových statků dochází k poklesu objemu práce zapojené v poslední fázi výroby produkující spotřební statky, tato výrobní fáze však s tímto menším objemem přímo používané práce produkuje větší objem spotřebních statků. Tento objem roste jak se prodlužuje výrobní perioda a zvětšuje objem používaných kapitálových statků – Wicksell (1893), II.3., pp. 116.: „In proportion as [the amount of fixed capital – capital goods] and, consequently, the invested capital, are greater, the proportion of workers occupied in the final stage of production decreases. This smaller number, however, produces a larger quantity of finished goods[.] . . . The greater the amount of capital . . . [and] the lengthier the average period of production . . . the greater will be the annual production of finished consumption goods[.]ÿ. Dále uvádí, že prakticky u každého výrobního postupu lze v tomto smyslu zvýšit výstup, pokud se výrobní perioda ještě prodlouží, mimo jiné tím, jak je akumulovaným Produktivita delších výrob VÝROBA A KAPITÁL 21 To, že přináší některý časově náročnější výrobní postup vyšší výstup při stejných vstupech v porovnání s kratším výrobním postupem neznamená, že bude automaticky použito delšího postupu. Rozdíl v čase je pro rozhodování službám práce a půdy umožněno nabýt forem, které by v kratším časovém úseku získat nedokázaly – Wicksell (1898), Chap. 9.A., p. 133: „[I]n almost every enterprise it is posible to increase the efficiency of the factors of production by approprietely lengthening the period of production (by introducing preparatory process, mechanical methods, etc.).ÿ, Wicksell (1901–6), Vol. I, II.2.B, p. 150: „[I]n the interval of time . . . the acumulated labour and land have been able to assume forms denied to them in their crude state, by which they attain a much greater efficiency for a number of productive purposes[.] . . . In this circumstance is also to be found the whole explanation of the value-creating power of capital, or its so-called productivity. What emerges is simply the importance of the time-element in production. In real sense, of course, only living human beings, and self-perpetuating natural forces, especially sun and the earth’s physical and chemical forces, are productive; only the original factors – man and nature. But productivity of both becomes, or at any rate may become, greater if they are employed for more distant ends[.]ÿ. Mises to rozvádí a upozorňuje, že větší produktivitu delších výrobních metod je třeba vnímat ne jen v tom, že dokáží vyrobit více stejných statků, ale také že dokáží vyrobit statky, které se kratšími metodami nedají vyrobit vůbec – Mises (1949), XVIII.1., pp. 481–482: „Böhm-Bawerk speaks of the higher productivity of roundabout ways of production requiring more time. It is more appropriate to speak of higher physical productivity of production processes requiting more time. The higher productivity of these processes does not always consist in the fact that they produce – with the same quantity of factors of production expended – a greater quantity of products. More often it consists in the fact that they produce products which could not be produced at all in shorter periods of production. These processes are not raundabout processes. They are the shortest and quickest way to the goal chosen.ÿ. Podle Hayeka je hlavní příčinou větší produktivity delších procesů to, že existují potenciální zdroje, které nejsou při kratších výstupech používány, ale je možno je použít při delších. (Hayekův důvod, že je tomu tak především proto, že služby z těchto potenciálních zdrojů projeví až určitý čas od jejich aplikace by si zasloužil větší vyjasnění – pokud se jedná o projevení se v produkci spotřebních statků, je to více méně tautologie, pokud se tím myslí něco jiného, nejsem si jistý, zda bych se s tím mohl ztotožnit. To ale ani dělat nemusíme, neboť pro korektnost celé úvahy to nehraje roli.) Na tyto zdroje se při používání kratších výrobních technologií nelze dívat jako nezaměstnané vstupy, protože se o vstupy z pohledu těchto technologií vůbec nejedná, z pohledu delších technologií to však nevyužité vstupy jsou a jejich využitím se produkt zvýší – Hayek (1941), ch. V., p. 60: „There is . . . one general fact which makes it appear propable that it will always be posible to increase the amount of final services which can be obtained from given resources if more time is allowed to elapse between the time when the resources are applied and the time when their final product emerges. . . . This general fact is, brifly, that there will almost always exist potencial but unused resources which could be made to yield a useful return, but only after some time and not immediately; and that the exploitation of such resources will usually require that other resources, which could yield return immediately or in the near future, have to be used in order to make these other resources yielding any return at all. This simple fact fully suffices to explain why there will nearly always be possibilities od increasing the output obtained from the available resources by investing some of them for longer periods.ÿ Produktivita delších výrobních procesu také úzce souvisí s dělbou práce a její produktivitou – Hayek (1941), ch. VI., p. 71, 73: „The advantages of time-consuming processes of production are closely connected with advantages of the division of labour.ÿ, „The vertical or successive division of labour means that the process leading up to any one product is broken up into dis- Prodlužování výroby je nákladné VÝROBA A KAPITÁL 22 důležitý. Přechod od určité časové struktury výroby k delší, kapitálově náročnější výrobě je totiž spojen s určitými náklady. Jejich podstata je skryta v tom, že na výsledky výrobních procesů musíme opravdu déle čekat.21 Pokud je ale výrobní struktura s delšími výrobními procesy ve svém běžném chodu, k žádnému čekání již nedochází. Výroba produkuje stálý proud spotřebních statků, který je „většíÿ, než ten původní. Čekání a s ním spojené náklady se projevují jen po dobu transformace výroby do nové časové struktury – projevují se jen do okamžiku „naplněníÿ formy vytvořené plánem časové struktury výroby skutečnými kapitálovými statky. Náklady spojeny s procesem reorganizace Náklady spojené s tvorbou kapitálu se někdy ilustrují prostřednictvím tak zvaného záložního fondu (angl. subsistence fund), který je představován spotřebními statky, které je potřeba použít k vydržování populace po dobu, než se forma časové struktury naplní kapitálovými statky a než tedy začne daná výrobní struktura produkovat spotřební výstup. Velikost tohoto záložního fondu potom limituje možnosti ekonomiky prodlužovat výrobní procesy a tvořit tak delším kapitálově vybavenější výrobní strukturu.22 Kapitál a záložní fond Někdy se v myšlenkové linii pracující se záložním fondem rovněž zavádí rozlišení kapitálu na volný kapitál (free capital) a dále pak na meziprodukty a fixní kapitál. Poslední dva pojmy používáme rovněž, není tedy potřeba k nim více dodávat. Co se týká volného kapitálu: jedná se o sumu spotřebních statků, které bude použito na zálohování časově náročné výroby – na tvorbu kapitálových statků. V tomto smyslu se volný kapitál jakoby „uvážeÿ do konkrétní fyzické formy kapitálových statků, aby tak zůstal „uvázánÿ a až později byl opět „uvolněnÿ ve formě nových spotřebních statků zase do Volný kapitál tinct ‘stages’ . . . which in the modern organisation will be performed by different firms.ÿ (K produktivitě dělby práce obecně též například již klasický Smith (1776)). 21 Mises (1949), XVIII.1., pp. 481: „People embark upon . . . more time-consuming processes because they value the increment in satisfaction expected more highly than the disadvantage of waiting longer for their fruits. 22 Takto s tímto konceptem pracuje například Strigl – viz. Strigl (1934), 1.3., pp. 6–7: „Let us assume that in some country production must be completely rebuilt. the only factors of production available to the population besides laborers are those factors of production provided by nature. Now, if production is to be carried out by a roundabout method, let us assume of one year’s duration, then it is self-evident that production can only begin if, in addition to these originary factors of production, a subsistence fund is available to the population which will secure their nourishment and any other needs for a period of one year. The population would in any case have an interest in stretching the roundabout method of production as long as possible, as every ‘cleverly chosen’ lengthening of the roundabout method of production results in increasing output. The extent to which the roundabout method of production can be lengthened is restricted, however, by the limited nature of subsistence fund. The greater this fund, the longer is the roundabout factor of production that can be undertaken, and the greater the output will be.ÿ. Kapitálovou dimenzi výroby vnímanou z pohledu nutnosti uskutečnění výdajů v obdobích více či méně předcházejících tvorbě spotřebního výstupu si ekonomové uvědomují již dávno. Pojem záloh používá například již Quesnay ve své Ekonomické tabulce. Rozlišuje zde zálohy původní, odpovídající fixnímu kapitálu v zemědělství, a roční zálohy, odpovídající oběžnému kapitálu v zemědělství. Viz. Quesnay (1758), např. poznámky za textem č. 3 a 4, str. 36. Quesnay si rovněž velmi dobře uvědomuje nutnost obnovování opotřebovaného fixního kapitálu – amortizací. VÝROBA A KAPITÁL 23 formy volného kapitálu. Tento způsob nazírání umožňuje nahlédnout na vazbu kapitálu a spotřeby zase z poněkud odlišného úhlu, který je rovněž vhodné mít při některých úvahách o kapitálu na paměti.23 Je samozřejmě možné, že při stávající časové struktuře výroby lze přepojit zároveň více vstupů, některé dále od výstupu, některé blíže, a (nebo) využít stávající kapitálové statky jiným způsobem tak, že nedojde k poklesu spotřeby v žádném budoucím období a v některém navíc dojde k jejímu růstu. Pak je ale současná časová struktura výroby neoptimální. Technické znalosti umožňují celou škálu kombinací výrob, některé z nich jsou ale technicky podřadné, a pokud bychom usilovali o technicky optimální strukturu výroby, musíme všechny možnosti jejího čistého zvýšení díky její reorganizaci využít – je-li možné „investovatÿ aniž bychom cokoliv (z budoucí spotřeby) obětovali, měli bychom to učinit.24 Technicky optimální výrobní struktura Vlastností technicky optimální struktury výroby je samozřejmě i to, že neponechává zbytečně primární výrobní faktory zahálet. To je důležité zejména v souvislostí s obnovovacími cykly fixních kapitálových statků. Tyto cykly se musí ve stacionárním programu technicky optimální výrobní struktury vhodně doplňovat. Jde o to, že pokud má například určitý stroj životnost Optimální výroba nenechává zahálet vstupy 23 Výklad pojmu volného kapitálu a jeho vztahu k tvorbě kapitálových statků viz. např. Wicksell (1898), Chap. 9.A., pp. 124–126: „Consumption goods are usually consumed as soon as they are ready, provided that the requirements of nature or of technique do not stand in the way. The thing that is ‘saved’ is rather a portion of the labour power – available, though relying on the provision of means of substenance, – and of the disposable service of land, which are partly withheld from meeting current needs and are devoted to the needs of the future. . . . [T]he total amount of consumption goods produced yearly, monthly, or weekly can be regarded, on assumption of a stacionary state, as a fund for the payment of wages and rents. This fund represents the (real) demand for labour and land. An equivalent amount is provided by the combined operation of labour and natural forces and this is added to the country’s stock of capital (invested capital), assuming various forms in succession. . . . [E]ach individual piece of capital traveles, slowly or rapidly as the case may be, around a circular path, and . . . both at the beginning and at the end it takes the form of free capital, that is to say, of consumption goods.ÿ nebo též Strigl (1934), 1.5., pp. 27–28: „Free capital: This is the subsistence fund (supply of consumers goods) which is made available for the support of roundabout methods of production[.] . . . Intermediate products and fixed capital are goods which are characteristic of roundabout methods of production. We will label them with term ‘capital goods’. In contrast, consumer goods as such are never capital; they only assume the function of capital if they are used in the specific way we previously described with term ‘reproductive consumption’, i.e., if they serve to support roundabout methods of production. . . . The capital good is produced as a result of the expenditure of free capital. Thus, new capital can be formed exclusively by free capital. New capital can only become into existence because finished consumers goods are ‘saved’ and employed so that they permit the choice of a roundabout method of production. . . . [T]he tying up of capital is only temporara, and the once saved an then invested free capital will later be set ‘free’ again in the form of consumers goods.ÿ. 24 Pokud by bylo možné plynule měnit dobu zainvestování jednotlivých vstupů, musí být nárůst produktu dosažený prodloužením zainvestování libovolného vstupu o určitý časový úsek roven ztrátě z produktu daný zkrácením zainvestování libovolného jiného vstupu o přesně stejný časový interval (nejen co do jeho délky, ale i co do jeho umístění na časové ose). Jinak řečeno, míra růstu produktu příslušného libovolnému vstupu vyvolaná prodlužováním jeho zainvestování, mezní výnos z investování tohoto vstupu, musí být pro všechny vstupy stejný. Viz. Hayek (1941), ch. VII, p. 160–169. VÝROBA A KAPITÁL 24 10 let, ale vyroben je za 3 roky, příslušné výrobní faktory zaměstnané na jeho výrobě mají vždy 7 let „volnoÿ, a je třeba je využít na jiném místě výrobní struktury, třeba na výrobu jiného stroje, který bude potřeba obnovit dříve. Tyto různé cykly je potřeba do sebe „zapasovatÿ tak vhodně, aby nikde nezůstávaly nevyužité vstupy. Stálá výrobní struktura pak bude mít podobu nějaké delší periody stále se opakujících využití vstupů, jak to bylo již uvedeno dříve.25 Pracovat mimo technicky optimální strukturu výroby je samozřejmě neekonomické. Za předpokladu ekonomičnosti chování by se to nemělo stávat. Pokud se ale pohybujeme v oblasti technicky optimální struktury výroby, není možné „investovat aby nás to nic nestáloÿ. Investice je potom definována právě tím, že obětujeme určitou výši výstupu za vyšší výstup v budoucnu. Technická otázka jak je možné to učinit, kterou jsme se zabývali výše, je z pohledu rozhodování nepodstatnou – pro rozhodování je pouze důležité vědět, že příslušnou změnu v budoucí spotřebě technicky realizovat lze. Investice definovány průběhem budoucí spotřeby Rozhodování o časové struktuře výroby je rozhodováním o výsledku těchto různých výrobních uspořádání, není to tedy nic jiného, než rozhodování o budoucí časové struktuře spotřeby. Výroba je jen prostředkem k určitému cíli a volba probíhá na bázi možného dosažení tohoto cíle. Zajímáme se o výsledek, podle žádoucího výsledku volíme odpovídající cestu k tomuto účelu, odpovídající nástroj. Rozhodování o výrobě je rozhodováním o spotřebě K dispozici je škála výrobních metod a ty umožňují různé modifikace budoucí spotřeby – menší či větší obětování bližší spotřeby za různě velký nárůst spotřeby nějak vzdálené u investování a obráceně u deinvestic. Volit tedy lze mezi řadou manipulací budoucím spotřeby, která je dána známými technickými možnostmi výroby. Volba probíhá na základě časových preferencí, o kterých toho lze apriori říci nemnoho. Technické možnosti a časové preference 25 Přesně řečeno, je možné, že úplné harmonizace požívání jednotlivých vstupů nemusí být dosaženo, zejména z důvodu komplementarity. Může například dočasně chybět nějaký nutný komplement pro využití služeb některého výrobního faktoru – jako když třeba spolupracuje parta pracovníků a pak je potřeba udělat nějaký úkon, při kterém nemohou být přítomni všichni a někdo musí chvíli nečinně počkat. Je ale jasné, že ekonomická je snaha, aby se takovéto prostoje minimalizovaly. II. Kapitál ve společenském hospodářství Hospodářství je lidským pohledem na určitou část fyzické reality a vykládat hospodářské problémy je proto vhodné, a vlastně i nutné, v termínech lidského pohledu na tuto realitu. Společenské hospodářství je něco jiného než hospodářství jednotlivce a jeho chod lze vysvětlit pouze s pochopením role jednotlivců, kteří svým jednáním chod celého společenského hospodářství formují. Nejefektivnější známou formou organizace společenského hospodářství je individualistické společenské hospodářství. Takovéto společenské hospodářství se vyznačuje vztažením přispívání jednotlivce do hospodářského mechanizmu k možnosti jeho čerpání z tohoto mechanizmu. Tuto vazbu hlídá společenský zúčtovací systém. Vlastníci primárních výrobních faktorů práce a půdy mohou buď jejich příspěvek k výrobě spotřebovat nebo jej mohou ponechat k dispozici výrobě delší dobu, mohou výrobu úvěrovat a stávat se tak kapitalisty. Rozhodování o zaměření výroby je ve společenském hospodářství kapitalistického typu v rukou příjemců důchodů, což jsou standardně vlastníci výrobních faktorů – vlastníci primárních výrobních faktorů a kapitalisté. Pokud však v této ekonomice dochází k přerozdělovacím procesům, vstupují do hry i další subjekty. Přesněji řečeno, v kapitalistické ekonomice je jakoby o podobě výroby hlasováno a hlasy jsou rozděleny jednotlivým subjektům podle toho, jak si společnost cení jejich výrobních faktorů, přerozdělování bohatství znamená přesouvání těchto hlasů podle jiného klíče. Zkoumání společenského hospodářství V předešlém výkladu se hovořilo z pozice individuálního hospodářství či makroekonomicky nadhlíženého národního hospodářství (jednoduchého hospodářství) bez uvažování procesů, které v něm hrají rozhodovací roli. Pokud by bylo rozhodováno a plánováno centrálně a existoval by nějaký způsob stanovení optimální časové struktury spotřeby, ke změně výroby by došlo centralizovaným rozhodnutím. V individualistickém společenském hospodářství, kde mají určitou svobodu a možnost voleb otevřenu jednotlivci, je 25 Uvážení individualistického společenského hospodářství KAPITÁL VE SPOLEČENSKÉM HOSPODÁŘSTVÍ 26 třeba naznačit, jakým způsobem jejich individuální akce ovlivňují celkový hospodářský běh.26 Pokud bychom se na společenské hospodářství dívali z určitého nadhledu, a nevnímali chování jednotlivců v jeho rámci, tak jako se člověk dívá například na hemžení mraveniště, mohl by být technický popis uvedený dříve úplným vyjádřením spatřeného obrazu. Viděli bychom jak tisíce anonymních lidé manipulují s přírodními zdroji a sílami a jak zapojují svou vlastní dovednost. Jako nezasvěcenému pozorovateli by nám ani nebylo jasné, kdy, při které činnosti se z pohledu jedinců jedná o práci a kdy o spotřebu. I pokud by nám to někdo „vysvětlilÿ, nedovedli bychom si představit život jednotlivce (jako to nedokážeme u mravence), tak jako u mravenců bychom nedokázali sledovat celou dobu jednoho jedince a vžít se do jeho pozice. Takže i kdybychom pochopili co je to práce a co spotřeba (což je samo o sobě za těchto podmínek neznalosti psychologie a kultury nemožné), viděli bychom jen, jak někdy někde nějaké tisíce lidí pracují a jindy zase jiné tisíce spotřebovávají. Jakákoliv vazba mezi prací a spotřebou na úrovni jedince by nám zůstávala skrytá. Mohli bychom se domnívat, že například jedinec z vrozené poslušnosti k řádu (jak si to třeba někdo představuje o mravenci) chodí poctivě pracovat a když cítí nějakou potřebu, zajde prostě do obchodu a tam mu vydají příslušný statek.27 Hospodářství z nezasvěceného nadhledu Pozorování hospodářství z nezasvěceného nadhledu však nejen že neodpovídá na otázky, které nás při zkoumání hospodářství zajímají, tento přístup není příliš úspěšný ani ve svém vlastním výkladovém rámci nezasvěceného popisu hospodářského obrazu. Nevysvětluje totiž pozorovaný obraz a nedokáže tak ani předpovídat jeho další vývoj a vysvětlovat jeho změny. Naštěstí při zkoumání hospodářství nemusíme zůstat na úrovni nezasvěceného pozorovatele, dokonce na této úrovni vlastně ani zůstat nemůžeme, nikdy jsme na ní totiž nebyli, mohli jsme se o to jen více či méně neuměle pokoušet. Ve skutečnosti se dokážeme dobře vžít do pozice jednotlivce, ze své vlastní osobní zkušenosti, a problémem je spíš umět získat onen nadhled, který nemáme, a který se snažíme pouze mentálně konstruovat. Hospodářský chod je formován akcemi jednotlivců, do jejichž pozice se umíme do určité míry vžít a Hospodářství chápeme z pohledu jednotlivce 26 Postup výkladu od jednoduchého hospodářství, kde se neřeší vzájemné vztahy jednotlivých ekonomických subjektů, směrem ke společenskému hospodářství se v ekonomii používá již od Wieserovy Social Economy (Wieser (1914), kde se právě takto jmenují dvě hlavní části). Jeho výhody jakož i podstatu rozebírá například Hayek (1941), ch. XII, p 156, kde upozorňuje, že lépe než jako izolovaného Robinsona Crusoe je často vhodné jednoduchou ekonomiku uvažovat jako direktivně řízené (komunistické) hospodářství. Z představy se tím neztratí charakteristické rysy velkého hospodářství jako je například dělba práce. 27 Občas se objeví lidé, kteří si myslí, že by takto lidská společnost mohla i skutečně fungovat. KAPITÁL VE SPOLEČENSKÉM HOSPODÁŘSTVÍ 27 pokud popisujeme hospodářství, děláme tak přirozeně a logicky v termínech lidského vnímání hospodářských obsahů.28 Výsledný pohled na společenské hospodářství by například při zkoumání kapitálu mohl v případě nezasvěceného nadhledu při nejlepší vůli maximálně pozorovat zvýšení či snížení zainvestování určitých primárních výrobních faktorů, ale nemohl by říct jak a proč k tomu došlo. My se ale naopak budeme zajímat o to kdo a jakými akcemi takovéto změny v časové struktuře výroby může docílit. Nad reálnými procesy, pozorovatelnými i pozorovatelem nezasvěceným do lidských zvyklostí, existuje institucionální nadstavba, která je společným mentálním prostředím pro jednající lidi, vymezující jejich vzájemné vztahy a vztahy k fyzickému prostředí. Instituce jsou způsob prostřednictvím kterého lidé chápou jednotlivé hospodářské procesy, v jejich rámci pro ně tyto procesy mají význam. Instituce nabízí jednotlivcům způsoby řešení určitých typických situací a zároveň jim omezují škálu možných voleb při různých rozhodnutích, instituce tak každému jednotlivci vymezují prostor pro jeho jednání Jednání jednotlivců vymezeno institucemi Společenské hospodářství Podstatou společenského hospodářství je ekonomická spolupráce, dělba práce, zapojení jednotlivců do hospodářských činností přesahujících jejich vlastní individuální záběr. Tím, že není každý nucen opatřovat si všechny své potřeby samostatně, otevírá se prostor pro mnohé kombinace v rámci uspořádání výroby. Některé z těchto kombinací mohou umožnit dosažení výsledků 28 S metodologickým požadavkem přístupu ke zkoumání společenských jevů z pohledu jednotlivce vystupuje se svou „rozumějícíÿ sociologii vykládající společenské jednání na základě míněného smyslu jednajícího Max Weber – viz. například Weber (1921). Nutnost tohoto přístupu v ekonomii v kontrastu k „nezaujatémuÿ přístupu přírodního vědce k podstatě jím zkoumaných jevů zdůrazňuje Hayek. Svou skladebnou (kompozitivní) metodou se snaží vysvětlovat pravidelnosti společenského života, které jsou nezamýšleným důsledkem vědomé činnosti mnoha lidí. Více zejména viz. Hayek (1941–51), např. kap. 3, str. 28: „Většina předmětů společenské nebo lidské činnosti nepatří ve skutečnosti mezi ,objektivní fakta‘ . . . [p]okud se týče lidské činnosti, věci jsou tím, čím si jednající člověk myslí, že jsou.ÿ, kap. 3, str. 29: „[F]akta společenských věd [jsou] pouhými míněními, pouhými názory, jichž se přidržují lidé, jejichž činnost zkoumáme . . . bez ohledu na to, zda jsou pravdivá nebo nepravdivá, a která navíc nemůžeme pozorovat přímo v hlavách lidí, nýbrž můžeme je poznávat v tom, co lidé dělají a říkají, a sice pouze proto, že myšlení nás samotných je podobné jejich myšlení. . . . [S]polečenské vědy se zabývají v první řadě jevy individuálních vědomí, resp. mentálními jevy, a nikoliv přímo jevy materiálními. Pojednávají o jevech, jež lze pochopit pouze pro to, že objekt našeho zkoumání má strukturu myšlení podobnou naší.ÿ, kap. 3, str. 31: „[O]bjekty ekonomické činnosti nelze definovat objektivními termíny, nýbrž pouze ve vztahu k lidským účelům. Ani ,zboží‘ nebo ,ekonomický užitek‘ , ani ,stravu‘ nebo ,peníze‘ nelze definovat v termínech fyziky, nýbrž pouze na základě názorů lidí na tyto věci.ÿ, kap. 4, str. 39: „Problémy, které se snaží společenské vědy řešit, vznikají jen potud, pokud vědomá činnost mnoha lidí přináší nezamýšlené výsledky a pokud lze pozorovat pravidelnosti, které nejsou nikým vědomě plánovány.ÿ. Základem společenského hospodářství dělba práce KAPITÁL VE SPOLEČENSKÉM HOSPODÁŘSTVÍ 28 při samostatné činnosti jednotlivců nedosažitelných a realita potvrzuje, že se tak skutečně děje. Důvody proč tomu tak je se obšírně zabývá již Adam Smith.29 Jednotlivec ve společnosti významně ovlivňuje jiné, stejně jako je sám významně ovlivňován činností ostatních. Role jednotlivce ve společenském hospodářství je taková, že svými akcemi jednak působí na zlepšování situace jiných lidí a zároveň pak zlepšuje svou účastí na společenských hospodářských procesech situaci vlastní. Individuální účast v živoucím ekonomickém organizmu je jednak charakteru přispívání do tohoto mechanizmu a dále charakteru čerpání prospěchu z jeho existence.30 Jednotlivec přispívá a čerpá Při čerpání určitého typu prospěchu z hospodářství si jednotlivci významně konkurují, jeden svým odčerpáním snižuje možnosti pro ostatní. Zřejmé je to zejména pokud se týká používání hmotných věcí a individuálně působících služeb. Přístup k takovýmto jednotlivým výdobytkům společenského hospodářství, statkům, bude umožněn vždy jen někomu; vzniká problém rozdělování. Problém rozdělování Společenská spolupráce znamená akce jedinců, ze kterých mají prospěch jiní lidé. Zapojení se do spolupráce znamená přinášet něco ostatním a zároveň těžit z této integrace něco pro sebe. Fungující široká spolupráce ve velké společnosti musí organizovat všechny akce dílčího přispívání i čerpání. Jádrem organizace hospodářství je uspořádání výroby. Vedle problému výroby, jako organizace dílčích ekonomických aktů jednotlivců, je otázkou i existence a způsob vzájemné vazby organizace výroby a rozdělování. Problém organizace výroby a její vazby na rozdělování Jinak řečeno, problém výroby má dvě dimenze. Jednou dimenzí je technická stránka – organizace výroby, včetně její časové struktury, tak jak by mohla být vidět případným superpozorovatelem sledujícím jak se na různých momentech v různý čas používají různé výrobní faktory tak, aby vytvářely v určitý čas jistý spotřební výstup. Technická stránka výroby je tím, čemu říkáme (technická) struktura výroby, konkrétní kombinace zdrojů ve výrobě. Druhou dimenzí výroby je její institucionální zakotvení, její zasazení Technická a společenská stránka výroby 29 Viz. Smith (1776). 30 Pokud by bylo možné uvažovat o účasti na společenském hospodářství odděleně od jiných otázek vztahu jednotlivce a společnosti, bylo by možné brát jeho účast na společenském hospodářství jako jeho volbu dokumentující že vnímá existenci prospěchu plynoucího mu ze zapojení do společenského hospodářství. Problém vztahu jedince a společnosti je podstatně složitější, přesto si troufám odhadovat, že uvedené hospodářské aspekty v něm hrají nezanedbatelnou roli a z hlediska vztahu jednotlivce ke společnosti poskytují důležitý pojící prvek. O prospěchu ostatních z akci určitého jednotlivce, tedy o tom co on společenskému hospodářství přináší, není možné mluvit bez uvážení způsobu organizace hospodářství. Nemusí však tomu být tak, a ani tomu tak není, že by všechny akce každého jednotlivce byly všem vždy ku prospěchu. Dokonce ani nemusí být pravdou, že by musel být každý vždy vnímán v celku jako přínosný pro společenské hospodářství, ať tímto pojmem myslíme cokoliv. Spíše jde o uznání toho, že takový potenciál tu existuje, a hospodářský vývoj různých společností nám ukazuje, jak ho dokázaly některé z nich lépe a jiné hůře využít. KAPITÁL VE SPOLEČENSKÉM HOSPODÁŘSTVÍ 29 do chodu společnosti, implikace, které z konkrétní technické výrobní struktury plynou pro možnosti společenského chování jednotlivců. Jde o lidský pohled na fenomén výroby, o vymezení rolí a vzájemných vztahů jednotlivců, kteří se procesu výroby účastní. Výroba se realizuje ze zájmu lidí, společenská dimenze výroby vychází z těchto zájmů a dává výrobě jasnou společenskou strukturu – institucionalizací vztahů ve výrobě umožňuje jejich čitelnost pro jednotlivce, dává jim možnost předvídat důsledky svých činů a staví je tak před volbu, týkající se jejich zapojení se do výroby a účasti na jejích výsledcích. Pokud by byla výroba řízena jednou vůlí, byla by dostatečně vymezena popisem své technické stránky. Pokud se však jedná o výrobu v rámci společnosti, a to takové společnosti, kde zůstává byť i minimální svoboda pro jednání jednotlivců, je třeba k technickému popisu výroby připojit i vztahy jednotlivců a prostor pro jejich rozhodování. Existence alespoň minimální svobody se týká každé myslitelné společenské konstrukce. Dokonce ani socialistické centrální plánování neplánuje nepřidělí přesné pracovní místo a přesné objemy spotřeby předem určených statků danému jednotlivci. Dokonce ani otrokářská společnost nefunguje tak, že je jediný vládce a všichni ostatní se přesně řídí jeho vůlí. Prostor pro určitou individuální svobodu ve společnosti zůstane i pokud by se někdo snažil o opak, bezpodmínečné podřízení všech by se mu totiž nepodařilo realizovat. Osobní svoboda však hraje důležitou roli v hospodářské oblasti nejen proto, že nelze úplně zlikvidovat, ale především proto, že přináší pozitivní hospodářské efekty, jak je o tom pojednáno dále. Jiný úhel pohledu na důvod, proč je třeba s osobní svobodou v ekonomických úvahách počítat je prostě to, že reálně existuje. Všechno předešlé zdůvodňování v tomto odstavci míří k jedinému cíli: k ujasnění důležitosti zabývání se společenskou stránkou výroby. Technická stránka výroby je jen jedním aspektem výroby a bez přihlédnutí k její společenské stránce je obraz neúplný a dedukce z něj činěné nevěrohodné. Organizace a podoba chodu společenského hospodářství může být rozmanitá. Ukazuje se však, že má-li být co nejvíce užíván princip hospodárnosti, musí se tak dít především již v jednotlivých dílčích částech hospodářství, nejlépe na úrovni jedinců, kteří jediní mají znalosti a možnosti a zároveň i motivaci ekonomicky spravovat své vlastní záležitosti. Síla individualistické orientace společensko-hospodářské činnosti se projeví v její ekonomičnosti, v její výkonnosti. Individualističnost se projevuje zachováním jisté osobní svobody a individuálními rozhodovacími akty v jejím rámci. Osobní svoboda klíčem k hospodárnosti Má-li individualisticky orientované hospodářství využít nejhlubšího potenciálu osobní motivace, musí vždy svázat možnosti jedince na čerpání z výsledků hospodářství s mírou jeho přispění k hospodářskému chodu. Musí existovat konkrétní vazba přispění a čerpání a problém rozdělování se tak posouvá do roviny problému kvantifikace míry přispění a čerpání. Při existenci svobody vhodná vazba výroby a rozdělování Tyto vazby mezi přispíváním a čerpáním různých jedinců tvoří podstatnou část společenské dimenze výroby – institucionálního vymezení společenského KAPITÁL VE SPOLEČENSKÉM HOSPODÁŘSTVÍ 30 hospodářství. Pokud chápeme celou hospodářskou aktivitu jako akce zacílené na dosahování určité spotřeby, je z individuálního pohledu nejdůležitější vědět jaké akce mohou vést k jaké spotřebě. Tuto možnost předvídání jednotlivcům právě institucionální vymezení výroby přináší a v jeho rámci se jednotlivci rozhodují a tím potom formují celkový hospodářský běh. V současných hospodářských systémech jsou otázky výroby a rozdělování řešeny dílčími trhy. Jde o distribuované řešení, které je ve své ideální podstatě založeno na směnné aktivitě dvojice svobodných jedinců, ve své komplexnosti je pak ohromným informačním systémem přepočítávajícím a vzájemně přizpůsobujícím přání, možnosti, naděje a očekávání jednotlivých ekonomických subjektů. Takovýto hospodářský mechanizmus řeší institucionalizovaným způsobem kvantifikaci přispívání a čerpání jednotlivců a institucionální formou tak reguluje přístup ke statkům.31 Tržní hospodářství řeší institucemi přístup ke statkům Na směnné hospodářství se lze dívat v nejširším pohledu právě jako na směnu přispívání za čerpání. Jak říká Strigl: tržní proces je tím, co se pohybuje mezi dvěma póly: nabídkou výrobních faktorů a poptávkou po spotřebních statcích. Každý subjekt v nejširším slova smyslu směňuje služby svých výrobních faktorů za vlastní spotřebu, to, co je mezi tím a detailizuje dílčí aspekty této široké směny se v tržním hospodářství nazývá tržní proces.32 Směna přispívání za čerpání Zúčtovací mechanizmus Základní funkcí individualistického společenského hospodářství je produkovat spotřebitelné statky. O struktuře výroby rozhodují ti, kdo určují této výrobě cíle, ti kteří říkají, co se má vyrábět. Znalost cílů spolu s technickými možnostmi výrobních postupů dává výrobě zadání, kterému se výroba podřídí volbou příslušné výrobní struktury. Těmi kdo rozhodují o celkové struktuře výroby jsou tedy spotřebitelé, nebo-li ti, kteří si z nějakých důvodů mohou nárokovat a nárokují si určitou část produkce spotřebních statků. To co platí o struktuře výroby obecně, platí samozřejmě i o její časové struktuře. Detaily této skutečnosti se budeme nyní zabývat.33 31 Více viz. Hayek (1949), zejména chpt. II. „Economics and Knowledgeÿ a chpt. IV. „The Use of Knowledge in Societyÿ. 32 Strigl (1934), 2.1., p. 37: „The market process moves between two poles: the supply of factors of production and the demand for consumer goods. Insofar as this process is solely determined by the principle of exchanging real goods (including labour expenditures), the people demanding consumer goods and the people providing factors of production are necessarily identical. No economic subject can obtain a consumer good from the exchange economy who has not supplied a factor of production in return – thus the image of circulation within economy. The individual owners of factors of production make them available to the economis process and receive in exchange consumer goods.ÿ 33 Ohledně klíčové role spotřebitele – příjemce důchodu viz. např. Schumpeter (1912), Prvá kapitola, str. 121: „[O]proti výrobným statkom a výrobnému procesu [nestojí] vlastně nijaký vedúci. Vedúci je vlastne spotrebiteľ. Ten, kdo ,riadi‘ hospodárstvo, vykonáva len to, čo mu predepisuje potreba, resp. dopyt a dané prostriedky a výrobné metody. Jednotlivé hospodárské subjekty majú vplyv jen patiaľ, pokiaľ sú spotrebiteľami, teda len potiaľ, pokiaľ vyvolávajú dopyt.ÿ. O produkci rozhodují spotřebitelé KAPITÁL VE SPOLEČENSKÉM HOSPODÁŘSTVÍ 31 Důvod proč si smí někdo příslušné spotřební statky nárokovat je v tržním hospodářství spojen s používáním jeho výrobních faktorů ve výrobě, je odvozen od důchodů těchto výrobních faktorů. Institucionální nadstavba v tržním hospodářství jednak definuje vlastnictví a říká obecně jak je řízen vztah lidí a věcí – tato část institucí je z velké části společná pro různé formy organizace hospodářství, a dále pak konkretizuje vazbu čerpání a přispívání pro jednotlivce. Nad celkovým přispíváním a čerpáním dohlíží celospolečenský zúčtovací mechanizmus, který hlídá čerpání jednotlivců a udržuje ho ve vazbě k jejich přispívání. Společenský zúčtovací mechanizmus Ve velké společnosti získávají na významu problémy organizace společenského hospodářství z hlediska praktické implementace jejich řešení. Jde o to, jak zajistit složité procesy přenosu informace, jak by co kde kdy mělo být vykonáno a kdo by kdy měl získat přístup ke kterým statků. A neméně významná je nutnost prakticky zajistit, aby se podle těchto informací příslušné subjekty i řídily, problém jejich motivace. Praktické problémy informace a motivace Podstatou společenské hospodářské spolupráce je různost. Pokud se někdo zapojuje do široké dělby práce, přispívá k výrobě určitých statků, a v jistých momentech naopak získává jiné statky. Individualisticky orientovaný hospodářský mechanizmus musí řešit tuto věcnou a časovou nesrovnalost. Akomodace těchto nesrovnalostí je podstatou zúčtovacího mechanizmu ekonomiky, instituce, která je nedílnou součástí každého efektivního společenského hospodářského systému. Zúčtovací mechanizmus je rozhraním, které dává jednotlivé dílčí akty spolupráce do kontextu celého hospodářského mechanizmu. Věcná a časová nesrovnalost při spolupráci Kvantitativní stránkou chodu hospodářství je domlouvání se o objemech přispívání a čerpání, vypůjčování a vracení – rozdělování v širším slova smyslu, řízení přístupu ke statkům. V tržním hospodářství se to děje na systému trhů a společenský konsenzus je vyjádřen existujícím souborem cen. Tržní hospodářství kalkuluje zúčtování na trzích Pokud pomineme faktor času, odehrává se kalkulace a proúčtování kvantitativní vazby přispívání různých typů služeb výrobních faktorů či spotřebních statků do hospodářství a čerpání rozličných typů spotřebních statků se v tržním hospodářství na trzích reálných statků. Právě analýza těchto trhů je základem standardního ekonomického výkladu. Věcná nesrovnalost řešena trhy reálných statků Faktor času je však neodstranitelnou hospodářskou realitou, časová nesrovnalost přispívání a čerpání je stále přítomna a vyvstává při každém jednotlivém dílčím aktu přispívání či čerpání. Představa souběžného a ideálně kvantitativně slazeného přispívání a čerpání je nereálnou. V podstatě při žádném přispívání a čerpání jednotlivec nerealizuje zároveň protisměrnou operaci v odpovídajícím objemu, ale naopak posouvá svoji kreditní (či debetní) pozici vůči hospodářství, mění velikost svého úvěru v nejširším slova smyslu, který poskytuje (nebo čerpá na úkor) hospodářství. Tento úvěr v nejširším slova smyslu znamenající zprostředkované nároky na budoucí Časová nesrovnalost řešena úvěrovým systémem KAPITÁL VE SPOLEČENSKÉM HOSPODÁŘSTVÍ 32 spotřební statky, nebo naopak povinnost budoucích přispívání do hospodářství, tvoří jádro úvěrového systému. Hlavní funkcí této úvěrové části finančního systému je řešit mezičasové přesouvání čerpání a přispívání.34 Pojem kapitál se vedle výše zavedeného užití, zpřesněného jako reálný kapitál, používá někdy také jako úvěr v širším slova smyslu. V tomto použití se jedná o tak zvaný finanční kapitál. Finanční kapitál pak představuje nárok těch, kdo financují výrobu, jakýsi fond, celkový souhrn společenského úvěru. Je to součást institucionálního uspořádání hospodářství, skutečnost, která není viditelná pro nezasvěceného pozorovatele – je to součást dohody lidí mezi sebou o tom, kdo se může kdy podílet na jaké spotřebě. Finanční kapitál: celkový úvěr Někteří ekonomové, například Schumpeter, dokonce pojem kapitál používají pouze ve smyslu finančního kapitálu. Používat slovo kapitál ve smyslu finančním je poměrně běžné a samo o sobě to není samozřejmě nic škodlivého, je pak ale ovšem třeba vždy mít na paměti, že tímto slovem nepopisujeme fundamenty podstatné k porozumění kapitálových problémů – jmenovitě časovou strukturu výroby, nýbrž odlišné záležitosti, týkající se způsobu jejího financování a následného vyrovnávání mezi určitými ekonomickými subjekty. Pokud se používá pojem kapitál v obou smyslech, je nutné je důrazně odlišovat, pokud se používá pouze ve smyslu finančním, je potřeba kapitálovou teorii o časovou strukturu výroby doplnit. Já budu kapitál ve finančním významu považovat za součást úvěru v širším slova smyslu a takto na něj i odkazovat nebo explicitně uvedu, že se jedná o kapitál finanční.35 Finanční kapitál je samozřejmě velmi silně svázán s kapitálem reálným. Pokud finanční kapitál zaručuje někomu nějakou spotřebu, měla-by existovat příslušná možnost v rámci reálného kapitálu – časová struktura výroby by měla být nastavena tak, aby spotřebu předjímanou finančním kapitálem skutečně produkovala a tím i umožňovala. Pokud dojde k nesouladu mezi reálným a finančním kapitálem, hrozí to nerovnováhou ústící ve zklamaná očekávání a příslušné ztráty některých ekonomických subjektů. Vazba finančního a reálného kapitálu Pokusím se ještě přesněji vyjasnit, co považuji za finanční kapitál, respektive úvěr v nejširším slova smyslu, aby se předešlo případným možným nedorozuměním. Tedy za úvěr v nejširším slova smyslu považuji veškeré nároky na budoucí produkci, vzniklé v souvislostí s financováním jejího (reálně) kapitálového vybavení. Jde tedy o budoucí podíly na spotřebě získané výměnou Finanční kapitál: pasiva firem 34 Ideální časové slazení přispívání a čerpání by mohlo vypadat tak, že někdo pracuje pro společenské hospodářství a souběžně u toho spotřebovává některé jeho výstupy a to navíc oboje ve stále stejném kvantitativním vyjádření, tak, jak to odpovídá poměrnému vztahu příslušného druhu práce a typu spotřeby převládajícímu na trhu. Je otázkou, zda by bylo vůbec možné takovou situaci navodit, pokud ano, pravděpodobně by to bylo tak nákladné, že by se to nevyplácelo, především však to ale není situace běžná natolik, abychom se jí museli vůbec zabývat. 35 Schumpeter považuje kapitál za pasivum, jak je uvažován v účetnictví – Schumpeter (1912), Tretia kapitola, Druhá časť, str. 268: „Čo je teda kapitál[?] . . . Je to fond kupnej sily.ÿ, Tretia kapitola, Dodatok, str. 281: „[S]účet všetkých pasívných položiek budeme nazývať kapitálom.ÿ KAPITÁL VE SPOLEČENSKÉM HOSPODÁŘSTVÍ 33 za vzdání se spotřeby současné, tedy o klasickou směnu současných statků za statky budoucí, neboli o úvěr, přesně v té podobě, jak byl definován BöhmBawerkem. Znamená to, že do úvěru v nejširším slova smyslu tak patří v ekonomice organizované na bázi (výrobních) firem především financování těchto firem, a to ať již se jedná o úvěr v užším slova smyslu – tedy vzdání se současné spotřeby záměnou za jasně dané budoucí náhrady (reprezentovaný například firemními obligacemi) nebo o úvěr pojímaný volněji jako vzdání se současné spotřeby záměnou za nejisté budoucí náhrady a za možnost podílet se na rozhodování ve firmě (reprezentovaný například akciemi) nebo o jakoukoliv jejich kombinaci. Finanční kapitál tak vlastně znamená zejména pasiva firem, tedy to, co účetnictví označuje za celkový kapitál (vlastní plus cizí). Finanční kapitál jak byl výše zaveden odpovídá konceptu, který bychom též mohli nazvat výrobní úvěr. Je to část budoucí produkce, která je již nyní nárokována konkrétními subjekty a to v důsledku toho, že přispěly omezením vlastní spotřeby k financování příslušné výroby. Delší výrobní procesy umožněné výrobním úvěrem povedou k většímu spotřebnímu výstupu v budoucnosti, který umožňuje vyplácet ve formě spotřebních statků poskytovatelům kapitálu vyšší nároky než odpovídá sumě jimi původně obětovaných spotřebních statků, produktivita delších výrobních procesů umožňuje vyplácet úrok z výrobního úvěru. Finanční kapitál: výrobní úvěr Poněkud jiné je postavení tak zvaného spotřebního úvěru. To je takový úvěr, který jeho příjemce nepoužije na financování výroby nýbrž na spotřebu. Jedná se vlastně o mezičasový posun ve spotřebě uživatele tohoto úvěru, který se úplně doplňuje s mezičasovým posunem ve spotřebě u poskytovatele úvěru. Jeden se uskromní dříve, druhý později, takovýto obchod má často význam v umožnění rozložení spotřebního cyklu během života a „napasováníÿ jednotlivých spotřebních cyklů na sebe. Je to typická finanční veličina, která je pro jednoho aktivem a pro druhé pasivem a která již – narozdíl od výrobního úvěru – neváže na žádné změny v produkci spotřebních statků. Poněkud obtížnější by bylo zdůvodnění, proč má i u tohoto úvěru existovat (kladný) úrok a je otázkou, jak by tomu s tímto úrokem bylo pokud by zároveň neexistovaly úvěry výrobní. Pokud by neexistovalo prodlužování výrob prostřednictvím výrobního úvěru, vedla by existence úročeného spotřebního úvěru ke stálému růstu podílu nároků věřitelů na celkově neměnném objemu spotřební produkce.36 Spotřební úvěr: nefinancuje výrobu Existence spotřebního úvěru má své dopady do života jednotlivců a plní pro ně funkci přesouvání spotřeby blíže do současnosti, z hlediska národohospodářského se však jedná o průběžnou položku, která se nijak přímo neprojevuje ve výrobě a tedy ani v jejím kapitálovém vybavení. Při pohledu na celkový úvěr v širším smyslu se spotřební úvěr fakticky nemusí uvažovat, neboť se započtou proti sobě nároky s kladným a záporným znaménkem ve stejné výši. Na rozdíl od výrobního úvěru, který má svůj obraz rovněž Spotřební úvěr: mezipoložka 36 Tento úhel pohledu poskytuje zajímavý náhled na problém lichvy. KAPITÁL VE SPOLEČENSKÉM HOSPODÁŘSTVÍ 34 v reálné sféře výroby a který zakládá vznik určité „třídyÿ nárokující si „novou produkciÿ (jak o tom bude pojednáno dále), je spotřební úvěr pouze o dohodě v rámci „třídyÿ spotřebitelů o rozdělování „původní produkceÿ. Z uvedených příčin se, podobně jako většina autorů pojednávající o kapitálovém problému, spotřebním úvěrem nebudu dále zabývat a úvěr pro mne bude znamenat úvěr výrobní. Hospodářský koloběh Hospodářský koloběh je představou o zapojení jednotlivých subjektů do individualisticky orientovaného společenského hospodářství, modelem popisujícím jak jsou v individualisticky orientované ekonomice produkovány spotřební statky a jak jsou za ně nakupovány služby výrobních faktorů pro novou produkci spotřebních statků. Pokud nebudeme uvažovat s možností změny časové struktury výroby, je jádrem modelu hospodářského koloběhu představa stálého nakupování služeb primárních výrobních faktorů pro běžnou výrobu spotřebních statků a občasný nákup služeb primárních výrobních faktorů na obnovu statků fixního kapitálu, všechny tyto nákupy se potom dějí za aktuálně produkované spotřební statky.37 37 Z podobné základní představy, jaká je použita zde, vychází při popisu hospodářského koloběhu Schumpeter – jeho výklad byl pro mne ostatně hlavní inspirací – Schumpeter (1912), Prvá kapitola, str. 150–152: „[V]ýmena výrobných služieb práce a pôdy za spotrebné statky . . . sa uskutečňuje v každom hospodárstve. . . . Robotník, a majiteľ pozemku predávajú svoje výrobné služby, ktoré prinášajú produkty až na konci každého hospodárského obdobia, za spotrebné statky, ktoré už jestvujú. Ďalej predávajú svoje výrobné služby za spotrebné statky, zatiaľ čo sa vyrábajú aj výrobné statky. . . . [V] každom hospodárskom období sa vymieňajú ,živé‘ výrobné služby práce a pôdy, ktoré eště nie sú obsiahnuté vo výrobných statkoch a ktoré sa majú použiť práve v danom hospodárskom období, za spotrebné statky, ktoré sa vytvorili v predcházajúcom hospodárskom období. . . . Je jasné, v rukách koho sa nachádzajú výrobné služby práce a pôdy pred touto výmenoul. Ale kto sú ľudia, čo stoja proti ich majiteľom, a v čích rukách sa pred výmenou nachádzajú spotrebné statky, ktoré majú tí prví zaplatiť? Sú to jednoducho ľudia, ktorí v tomto období potrebujú výrobné služby práce a pôdy, t. j. tí, ktorí chcú výrobné statky zhotovené v predcházajúcom období premeniť pridaním ďalších výrobných služieb práce a pôdy na spotrebné statky – takto sem zahŕňame prekupníkov atď. –, alebo tí, ktorí chcú vyrobiť nové výrobné statky. . . . [H]ospodárské subjekty, ktoré vyrábali v predcházajúcom období spotrebné statky, odovzdajú v súčasnom období časť týchto statkov robotníkom a majiteľom pôdy, ktorých výrobné služby potrebujú na výrobu nových spotrebných statkov pre budúce hospodárske obdobie. Hospodárske subjekty, ktoré v predcházajúcom období vyrábali výrobné statky a ktoré chcú v súčasnom období urobiť to isté v prospech budúceho obdobia, odovzdajú výrobné statky výrobcom spotrebných statkov, a to za tie spotrebné statky, ktoré potrebujú na výmenu za nové výrobné služby. Robotníci a majitelia pôdy vymieňajú preto svoje výrobné služby vždy len za súčasné spotrebné statky, či sa už používajú priamo alebo nepriamo na výrobu spotrebných statkov. Preto nemusíme predpokladať, že svoje výrobné služby práce a pôdy zamenia za budúce statky, za prísľuby alebo za preddavky na budúci spotrebný statok. Jednoducho ide o výmenu, a nie o obchod na úver. Faktor času nemá pri tom nijakú úlohu. Všetky statky sú iba produktmi, a nič viac. Pre jednotlivý hospodárský subjekt je úplne ľahostajné, či vyrába výrobné statky alebo spotrebné statky. V obidvoch prípadoch sa platí za produkt ihneď a za celú hodnotu. Jednotlivý hospodárský subjekt nemusí pozerať za hranice bežného hospodárského obdobia, hoci vždy pracuje pre budúce obdobie. Dnešními spotřebními statky placeno za výrobu budoucích KAPITÁL VE SPOLEČENSKÉM HOSPODÁŘSTVÍ 35 Za primární výrobní faktory zapojené do běžné výroby se považují i ty, zapojené relativně dále od spotřebního výstupu, i k nim se musí od současného spotřebního výstupu posouvat část hotových spotřebních statků. Pokud například tvoří navazující stupně výroby rozdělení výrobního procesu do jednotlivých firem předávajících si postupně hotovější a hotovější meziprodukty, musí jít v protisměru proti těmto meziproduktům proud spotřebních statků: producent spotřebních statků jimi platí vedle u sebe používaných primárních výrobních faktorů také svým dodavatelům, ti zase svým a tak dále, takže spotřební statky nakonec doputují k poskytovatelům služeb primárních výrobních faktorů v celé ekonomice. Obnovovací fond, požívaný pro nahrazení dosloužených kapitálových statků delší životnosti, samozřejmě nemusí být akumulován v reálné podobě spotřebních statků, ale tyto statky mohou sloužit pro podporování jiné výroby, jejíž produkce pak bude použita pro financování obnovy v původní výrobě – to je podstatou optimálního „napasováníÿ obnovovacích cyklů na sebe, tak, jak o něm bylo hovořeno dříve.38 Jednoducho sleduje príkaz dopytu, a mechanizmus hospodárského procesu pôsobí tak, že sa pritom zároveň stará o budúcnosť.ÿ. 38 V tomto duchu, upozorňující narozdíl od nejzákladnějšího výkladu na nutnost tvorby obnovovacího fondu, vykládá hospodářský koloběh například Strigl (1934), 1.4., pp. 19– 20: „[T]he production of consumer goods must also ‘support’ (alimentieren) the creation of durable factors of production and the appropriation of raw materials, i.e., it must supply these production processes, which themselves produce nothing that can be directly considered consumer goods, with those consumer goods necessary for the subsistence of those employed in these production processes. Naturally the form which this support assumes depends on the organization of the economic system. In the case that is relevant to us – a market economy based on division of labor – this process will be in the form of exchange, such that the owner of a firm producing finished consumer goods first pays from the returns of his production everyone who provides him with originary factors of production for further production, then everyone who supplies him with raw materials, and lastly, everyone who renews his stoct of machines. The manufacturer of machines in turn will be able to ‘work’ with the fund he receives from the sale of his produced factors of production. With this fund he in turn pays those who make originary factors of production available to him, those who sell him raw materials, and those who deliver replacements for ‘used up’ machines. In precisely the same way, the producers of raw materials will support their production with that fund of consumption goods which they hace attained through the sale of their products. That would be the simpliest model. All of these exchange acts can also go through the hands of middlemen, In particular, it will often be possible to smooth over discontinuities by employing middlemen. Thus, prehaps an entrepreneur whose machinery is not yet in need of replacement, but who already continually sets aside a part of his products in order to later be able to ‘support’ the reproduction of his equipment with this renewal fund, will not have to keep this subsistence fund on natura. He can turn it over to someone who will only later return this subsistence fund; and from this point on – since, of course, it is not necessary that the same pieces be returned – this subsistence fund can temporarily (probably in the course of further exchange) be employed for the purpose of supporting another production process from whose product the timely return to those who originally set asside this subsistence fund in the form of renewal fund should then be possible.ÿ, rovněž také Strigl (1934), 1.4., p. 24: „The labourer in the iron ore mine must recieve his support as continuously as the labourer in the food industry, the labourer in the machine industry just as the labourer in the weaving industry. All these expenditures of labourers are expenditures in the roundabout method of production, They would not be possible, if a fund of means of subsistence had not previously been accumulated and is made available for the support of the labourers.ÿ, Strigl (1934), 1.4., p. 25: „Wherever originary factors of production KAPITÁL VE SPOLEČENSKÉM HOSPODÁŘSTVÍ 36 Tak, jak je uvedeno v předcházejícím odstavci, by zjednodušeně mohl vypadat hospodářský koloběh, pokud by neexistovaly žádné nároky na spotřebu odvozené z minulosti, zejména tedy, pokud by neexistoval úrok placený za zafinancování výroby. Tak by tomu bylo v jiné než kapitalistické společnosti. Pokud by nedocházelo ke změnám v časové struktuře výroby, hospodářský koloběh by mohl klidně probíhat takovýmto způsobem. Jediná věc, kterou by bylo třeba hlídat by byla akumulace obnovovacího fondu – nutnost mít k dispozici dostatek spotřebních statků na nákup služeb primárních výrobních faktorů starajících se o obnovu fixních kapitálových aktiv, když přijde její čas. Problém by ovšem nastal v případě pokusu prodloužit některý výrobní postup – kdo by jej mohl být ochoten zafinancovat omezením vlastní spotřeby, pokud by pak měl zase dostávat z budoucí produkce pouze podíl odpovídající jeho budoucímu poskytování služeb primárních výrobních faktorů? V nekapitalistickém hospodářství samozřejmě také platí skutečnost větší produktivity vhodně zvolených delších výrobních metod, úrok tam tedy v tomto technickém smyslu existuje. Pokud ale nemůže být vyplacen těm, kteří jsou ochotni nést náklady za přechod k této kapitálově náročnější struktuře výroby, mohou vzniknout problémy motivace k investování. Většinou by to asi muselo vést k politicky řízenému investování, například jako součást centrálně plánovaného hospodářství, jak jej známe ze států reálného socialismu 20. století.39 V kapitalistické společnosti mohou lidé zastávat následující role: jednak jsou vlastníky primárních výrobních faktorů, dále se jako spotřebitelé podílejí se na spotřebě a konečně mohou výrobu financovat a být kapitalisty. Vlastníci, spotřebitelé a kapitalisté Jednotlivec může zastávat více těchto rolí zároveň. Přesněji řečeno ve směnném hospodářství jednotlivec dokonce musí zastávat více těchto rolí zároveň. Jak již bylo uvedeno výše, základním principem směnného hospodářství je směna služeb výrobních faktorů za spotřebu. Podstatou tohoto mechanizmu tedy je, že se každý v hospodářství střídá v roli vlastníka, poskytujícího své výrobní faktory pro služby výroby, a v roli spotřebitele, získávající část výrobního výstupu pro vlastní potřeby. V kapitalistickém hospodářství je tato situace trochu zjemněna o třetí možnou roli kapitalisty: vlastník se nemusí být hned spotřebitelem, ale může se stát kapitalistou a naopak spotřebovávat nemusí jen vlastník používající aktuálně svých primárních faktorů pro výrobu, ale také kapitalista. Jednotlivec zastává více rolí Pod kapitalisty se v tomto rozlišení považují ti, kteří mají nějaké nároky na budoucí produkci z důvodu, že investovali vlastní primární faktory v její prospěch, přispěli do hospodářského mechanizmu, ale dosud z něj příslušnou Kapitalisté nárokují část budoucí produkce serve the purpose of renewing the investment of (relatively) durable factors of production, a renewal fund must be accumulated. We amphasized that such a renewal fund can only be provided by the consumer-goods industry.ÿ 39 Úrok za reálného socializmu ovšem existoval, takže jistý zdroj financování socialistické státy od občanů získávaly dobrovolně. Jeho objem se snažily ještě zvýšit propagací spořivosti a vedení úspor obyvatelstva v bankách. K financování požívaly potom rovněž ve velkém rozsahu také monetární manipulace, jejichž podstata bude vyložena dále. KAPITÁL VE SPOLEČENSKÉM HOSPODÁŘSTVÍ 37 část neodčerpali. Odměnou za poskytnutí vlastních (primárních) výrobních faktorů ve prospěch výroby se jednotlivec může podílet na produkci a nebo se stávat kapitalistou (investorem). Investování a stávání se kapitalistou znamená, že za poskytování služeb vlastních výrobních faktorů nepřijímám náhradu ve formě spotřebních statků, ale získávám nárok na jistou budoucí spotřebu. Deinvestování je používání kapitálových nároků tak, že to vede k jejich destrukci, a zároveň ke zvyšování spotřeby v bližším období. Kapitalista je ten, kdo drží pohledávky ve formě výrobního úvěru, v podobě finančního kapitálu.40 Základní nárys hospodářského koloběhu tady vypadá tak, že vlastnící za poskytování svých primárních výrobních faktorů buď dostávají okamžitě (respektive s minimální prodlevou odpovídající polovině průměrné výplatní periody) spotřební statky z běžné produkce a nebo se spotřebou počkají, úvěrují výrobu a stávají se kapitalisty. Vlastník poskytující své primární výrobní faktory pro výrobní účely se tak stává buď spotřebitelem nebo, v případě že nespotřebuje okamžitě celý svůj nárok, také kapitalistou. Vlastník buď spotřebitelem nebo kapitalistou Budoucí spotřeba nárokovaná kapitalisty přesahuje v jistém slova smyslu objem jejich současného přispívání. Přesněji řečeno, za dané služby výrobních faktorů lze (při normálních podmínkách) získat buď určitý objem spotřeby v bližší budoucnosti nebo větší objem spotřeby ve vzdálenější budoucnosti. Tento rozdíl tvoří objem úroku z úvěru poskytnutého kapitalisty hospodářskému systému. Tento úrok ze společenského výrobního úvěru se bude platit ze zvýšené produkce, dosažené díky příslušné investici primárních výrobních faktorů, jak o ní bylo hovořeno v pasáži o vyšší produktivitě delších výrob. Takto souvisí úrok s kapitálem, umožňujícím jeho placení, proto je na úrok možno pohlížet též jako na důchod z kapitálu a proto se investoři nazývají Úrok kapitalistům hrazen z nárůstu výroby 40 Strigl označuje za kapitalistu („vlastníka kapitáluÿ) toho, kdo vlastní spotřební statky poskytne jako volný kapitál k tvorbě záložního fondu výroby aby později dostal podíl na této produkci. To je ten stejný princip. Představa, že za své služby spotřební statky nedostanu je bližší realitě peněžního hospodářství, jak o něm bude pojednáno dále, Striglův popis předpokládající, že je dostanu abych je zase vzápětí odevzdal odpovídá spíše modelu čistě barterové ekonomiky, v důsledku se ale samozřejmě jedná o totéž. Strigl (1934): 2.5., p. 53: „If availibility of capital means nothing other than the possiblity of beginning roundabout methods of production, thus using factor of production today which only later provide a return, then capital market is essentialy characterized by an axchange of ‘present goods’ for ‘future goods’ . The owner of capital gives the entrepreneur something making him possible to ‘invest’ what he has received in roundabout method of production, whereby the owner of capital is satisfied with return that can only be made when the production has been succesfully completed. And if we now ask what the owner of capital hands over to entrepreneur, then in the first step. . . we can identify this capital with a subsistence fund.ÿ Všimněme si, že ačkoliv Strigl nepoužívá explicitně slova „úvěrÿ, hovoří o poskytnutí (finančního) kapitálu jako o směně současných statků za statky budoucí – tedy zavádí vztah kapitalistů k výrobě v tom duchu, jak jsme to učinili výše my. O poskytnutí (finančního) kapitálu jako o směně současných a budoucích statků se vyjadřuje i na jiném místě, kde již pojednává o peněžní ekonomice a nemluví zde tedy již o dvojím přesouvání spotřebních statků, ale o přesunu libovolného „bohatstvíÿ – Strigl (1934): 3.3., p. 110: „The moment an owner of capital makes wealth of any kind available to an entrepreneur so that a roundabout method of production can be carried out, there is an exchange of present goods for future goods.ÿ KAPITÁL VE SPOLEČENSKÉM HOSPODÁŘSTVÍ 38 kapitalisty – tím, že úvěrují výrobu, umožňují (a zároveň si vynucují) její větší kapitalističnost.41 Velikost placeného úroku bude souviset s organizací alokace finančního kapitálu, při existenci volného trhu s finančním kapitálem bude existovat tlak na eliminaci zisku z čerpání úvěru a jaho použití ve výrobě a úrok se tak bude blížit k nárůstu produkce výroby dané použitím příslušného objemu finančního kapitálu na danou dobu. Vraťme se ještě k rozdílu mezi spotřebním a výrobním úvěrem, s právě získanou představou je možné jej ještě více vyjasnit. Veškerý společenský úvěr lze započíst proti sobě tak, jak jsou pohledávky jedněch zároveň závazky druhých, avšak až na úvěr výrobní, proti kterému v konečném důsledku leží reálné změny ve spotřebním výstupu. S tím, jak společenské hospodářství pracuje s větším a větším kapitálovým vybavení, narůstá objem ročního spotřebního výstupu, ale rovněž narůstá ta část z tohoto výstupu, která je nárokována kapitalisty, tedy těmi, kteří tento nárůst výstupu umožnili. Naopak nevýrobní úvěr je samozřejmě možné stále poskytovat i v hospodářství, které nemění časovou strukturu výroby a objem spotřebního výstupu – stačí když se dva subjekty dohodnou na vzájemné záměně spotřeby v určitých obdobích. Nad reálnou stránkou ekonomiky tak existuje určitá úvěrová struktura, která není ničím jiným, než lidskou dohodou o nárocích na budoucí produkci. Část této úvěrové struktury realizuje pouze mezilidské přesunutí nároků, ale část znamená skutečné navýšení nároku některých bez snížení nároků jiných, které je z reálné strany ekonomiky umožněno zvětšením reálného výstupu. Výrobní úvěr: nové nároky, jiné úvěry: přesuny nároků Změny časové struktury výroby Technicky se o organizaci výroby starají výrobci. To jsou subjekty bez rozhodovacích pravomocí v hospodářském dění, které plní požadavky spotřebitelů tak, jak jim to umožňují kapitalisté a technické podmínky výroby. Označení výrobce používám pro to, že v přítomných úvahách potlačujeme inovativní funkci těchto subjektů, jinak klíčovou pro hospodářské procesy, která 41 Zde se ovšem neshoduji s Schumpeterem, jehož výklad jsem citoval v úvodu jako prvotní inspirací mého výkladu hospodářského koloběhu. Citace v úvodu byla z pasáží, které spíše podtrhují shodná základní východiska mého a jeho přístupu, pokud se týká o kapitál a úrok, naše názory se liší. Schumpeter v případě stacionárního hospodářství postrádajícího prvek vývoje a podnikatelského zisku z inovací nenachází v hospodářském koloběhu místo pro úvěr, úrok, investice a kapitalisty. Já zde prostor pro tyto jevy vidím, tak, jak jsem se je pokusil vysvětlit v této podkapitole. K Schumpeterovu názoru se ještě vrátím v závěru práce. Naopak, přesně v tomto duchu se vyjadřuje Strigl (1934): 2.5., p. 57: „A part of the returns [of production], which can be described in terms of marginal productivity, is dependent on the expenditure of a subsistence fund. For this reason, an entrepreneur can pay interest according to the marginal product. [Here Strigl quotes Wicksell’s Lectures (Vol. I., p 154) on greater marginal productivity of stored-up labour and land.] However, the entrepreneur will also have to pay capital interest as long as a limited supply of capital is faced with a demand which can increase its output by using more capital, by lengthening the roundabout method of production.ÿ Technicky výrobu organizují výrobci KAPITÁL VE SPOLEČENSKÉM HOSPODÁŘSTVÍ 39 automaticky vyvstává ve vědomí, pokud bychom použili běžnější označení podnikatel. Investování je změnou časové struktury výroby, tuto změnu proto musí provést výrobce. Činí tak v součinnosti s vlastníkem příslušného výrobního faktoru (což může být případně ta stejná osoba). Výsledkem je jednak jejich dohoda o časovém rozložení náhrad za používání služeb výrobního faktoru – úvěrová část příslušné společensko-hospodářské investice, její finanční pozadí – a zároveň předisponování použití výrobního faktoru ve výrobě, změna časové struktury výroby, investice v pravém slova smyslu (reálná investice v protikladu k finanční). Může samozřejmě dojít i k předisponování jiného faktoru, ale k předisponování dojít musí, aby bylo z čeho platit pozdější vyšší důchodové nároky. Kdo investuje svůj vstup, ten zkrátka umožňuje výrobci překlenout dobu nižšího výstupu a stále platit běžné důchody používaným primárním faktorům, které se nepovažují za investované. Ten kdo investuje tedy omezuje vlastní spotřebu tak, aby pokles výstupu nepoznamenal spotřebu běžným pronajímatelům výrobních faktorů. Investuje výrobce v součinnosti s kapitalistou Pokud odhlédneme od existence podnikatelského zisku (což je z důvodu potlačení inovativní role výrobce myslitelné), rozpadá se celý objem produkce spotřebních statků na důchody primárním výrobním faktorům a důchody za kapitál – reálný důchod je totiž placen právě ve spotřebních statcích a je pak beze zbytku rozdělen mezi vlastníky primárních výrobních faktorů a kapitalisty. Představu investování tak můžeme zpřesnit – spořící jednotlivec, který spotřebuje méně, než by odpovídalo jeho běžnému důchodu, umožňuje výrobci přesouvajícímu primární výrobní faktory do vzdálenějšího použití vyplácet stálé důchody primárním výrobním faktorům i při dočasném poklesu produkce. Na úsporu, která umožnila investici, se lze z individuálního pohledu dívat jako na obětovanou spotřebu. Je však třeba zdůraznit, že pouhé obětování spotřeby samo o sobě investici netvoří, podstatné je, aby bylo tohoto snížení spotřeby použito k přeskupení výrobních vstupů do vzdálenějších období – to je investicí.42 Investice umožněna individuální úsporou Podstatou kapitálové spotřeby je, stejně jako u investice, přesun zapojení primárních vstupů do výrobního procesu, tentokrát směrem blíže ke konečnému výstupu. Realizace tohoto samotného aktu je, tak jako u investice, plně v rukou výrobce. Ovšem výrobce si nemůže dovolit tuto akci udělat bez součinnosti se svými kapitalisty, jinak by totiž po přepojení vstupu a konečném snížení výstupu nebyl schopen hradit jejich nároky společně s nároky poskytovatelů primárních vstupů v původním rozsahu. Jedině pokud je Deinvestuje výrobce v součinnosti s kapitalistou 42 Dvě nerozlučné stránky spoření: negativní stranu odepření si spotřeby a pozitivní stranu zainvestování změnou užití vstupů ve výrobě zdůrazňuje Böhm-Bawerk (1901) v odpovědi na jednu z kritik (dosti nefundovanou) jeho Positive Theory. V jednoduchém hospodářství je tato vazba jasná, platí však stejně i ve společenském hospodářství, kde je zastřenější díky tomu, že proces spoření a investování se rozpadá do akcí více subjektů. Omezení spotřeby, které se neprojeví investicí (například přímá likvidace spotřebních statků) těžko nazvat úsporou a i pokud bychom na použití tohoto slova trvali, jedná se o jiný koncept, než ten, o kterém jsme pojednali výše. KAPITÁL VE SPOLEČENSKÉM HOSPODÁŘSTVÍ 40 některý kapitalista ochoten vzít za vděk dočasným nárůstem spotřeby a následným omezením nároků na důchod z kapitálu, pouze tehdy může výrobce ke zkrácení výrobního procesu přistoupit. V celku tedy můžeme říct, že o časové struktuře výroby v konečném důsledku rozhodují, v rámci technických možností, příjemci důchodů, o kapitálové spotřebě pak samozřejmě pouze ti z nich, kteří jsou i příjemci důchodu z kapitálu, kapitalisty. Pokud technické možnosti výroby umožňují přechod k takové časové struktuře spotřeby – a tudíž takové časové struktuře výroby – , která lépe vyhovuje jejich zájmům, mohou výrobci k takové změně přistoupit, a jsou-li podnikateli, ziskový motiv je k tomu dovede – realizují všechny ty přesuny zapojení výrobních faktorů, které z technického hlediska překonají požadavky příjemců důchodů, a tento nadbytek vyinkasují jako podnikatelský zisk.43 O časové struktuře výroby rozhodují příjemci důchodů Pokud existuje konkurence mezi výrobci, bude to znamenat tlak na srovnávání důchodů primárních výrobních faktorů při všech jejich použitích. Stejně tak jejich kapitalizace bude podléhat podobným zákonitostem vztahu objemu a doby investice výrobního faktoru k časové vzdálenosti a velikosti budoucího důchodu z toho plynoucího na různých místech výroby. Konkurence mezi výrobci srovnává důchody Tento předpoklad jsme mlčky používali při předchozích úvahách. Investující výrobce musí platit (alespoň) stále stejné důchody primárním výrobním faktorům právě proto, že kdyby je snížil, tyto faktory by odešly za stávajícím způsobem placeným uplatněním někde jinde. A stejně tak musí nabízet kapitalistům takové podmínky, aby nehledali své umístění jinde. Je, jasné, že kapitalisté nevstoupí do nového projektu, který je pro ně nevýhodnější než jiné dostupné alternativy. S výstupem z nevýhodného projektu (například po jimi nežádané kapitálové spotřebě výrobcem) to může být komplikovanější, záleží, jakou mají s výrobcem dohodu. Fakticky se dá říct, že co bylo z kapitálu zkonzumováno, je pro ně ztraceno, ale mají-li dobře ošetřen vztah s výrobcem, měli by být schopni rychle zastavit jim nemilé procesy. Problém výrobce jako pověřence neplnícího zadání kapitalistů jako jeho příkazců je široký, pokud od něj budeme chtít odhlédnout, stačí si představit splynutí rolí kapitalisty a výrobce, či výrobce jednajícího přísně v zájmu kapitalistů, pracujícího s primárními výrobními faktory pod externím tlakem, vnucující mu jejich důchody. Konkurence a podnikavost by tak měly zajistit, že se realizují ty pro kapitalisty nejvýhodnější investiční projekty a pro vlastníky primárních výrobních faktorů jejich nejvýhodnější uplatnění. Jsou-li v hospodářství volné pozice, kde může být zaměstnán primární výrobní faktor za určitý důchod, nemůže 43 To, že jediným zdrojem akumulace kapitálu v tržním hospodářství je to, že někteří příjemci důchodu jej nespotřebují ale nechají jej použít jako záložní fond ve výrobě uvádí též Strigl (1934): 2.6., p. 61: „The sole sorce of any new capital in a market economy is a change in the use of income, such that one who earns income and could otherwise consume it makes the means of subsistence available in order to initiate a roundabout production processÿ. KAPITÁL VE SPOLEČENSKÉM HOSPODÁŘSTVÍ 41 mu být nikde placeno méně, je-li možnost někde otevřená přesunout spotřebu vpřed či vzad za nějakých podmínek, nebude to nikdo jinde realizovat za podmínek horších. U zaměstnaných primárních výrobních faktorů i kapitálu by mělo navíc vždy dojít k přesunu na jejich lukrativnější uplatnění. Čtenář rozumí, jakou nadsázkou je sousloví „přesun kapitáluÿ ve společenském hospodářství. Jakkoliv snadno vysloveno, obecně za sebou skrývá komplikovaný proces deinvestice na původním umístění, spojený s realizací zvýšené spotřeby, uplatněné na nákup vzdálených služeb primárních výrobních faktorů a tedy zainvestování na jiném místě. Pouze ve vzácných případech, kdy přesun probíhá mezi dvěma výrobami používajícími stejné meziprodukty, a v případě, že kapitalisté získají možnost provést své kapitálové vyrovnání v těchto meziproduktech, může dojít ke zjednodušení tohoto procesu na fyzické přesunutí hmotných objektů. Přesun kapitálu obecně netriviálním konceptem Volná umístění pro kapitál a primární výrobní faktory se do určité míry doplňují a překrývají. Žádné zapojení primárních výrobních faktorů nenese okamžitý spotřební produkt, a tak jsou volné pozice pro jejich zapojení při určitém placeném důchodu vždy spojena s jistými, menšími či většími, kapitálovými změnami. Stejně tak samozřejmě kapitálové přesuny znamenají automaticky přesuny zaměstnání primárních výrobních faktorů. Přesun kapitálu svázán s přesunem primárních faktorů Statky, které používají investující pro potřebu vlastních výrobních procesů jsou přetaženy z jiné části ekonomiky. V moment zahájení investice nemusí v ekonomice existovat žádné odlišné statky od těch původních a investující výrobce musí použít přímo to stejné zboží či materiál, jaký by jinak použil někdo jiný, a použije část těch stejných primárních výrobních faktorů: práce a přírodních sil. Dojde tedy k přesunu zaměstnání lidí a půdy a k přesunu meziproduktů. Pokud bude tlak na zvýšenou spotřebu určitých statků trvat delší dobu, dojde k příslušným změnám vedoucím ke zvýšení jejich produkce. Bude rozšířena výroba žádaných meziproduktů, práce bude přeškolována na žádané úkony, dojde k reorganizaci způsobu užívání přírodních zdrojů, kde to připadá v úvahu. Částečně tomu tak bude i v případě, kdy je podnikatelský projekt financovaný úvěrem předem připraven a jsou předjednány jeho vstupy. Zahájit investování může fakticky kdokoliv, kdo má k dispozici nějaké spotřební statky, a nabídne je některému vlastníkovi primárního výrobního faktoru za jeho použití, libovolně vzdálené od spotřeby. Alternativní zaměstnání primárních výrobních faktorů mu určuje cenu, kterou za jejich služby bude muset platit, alternativní umístění kapitálu mu určuje míru nárůstu produkce, kterou musí dosáhnout, aby byl ochoten používat vlastní či mohl přilákat cizí kapitál na zafinancování náběhu investice a její saturaci kapitálem. Velikost důchodů primárních výrobních faktorů i kapitálu úzce souvisí s jejich produktivitou při zapojení do výrobního procesu. Tyto veličiny jsou za daného stavu znalostí a vybavenosti ekonomiky primárními výrobními faktory KAPITÁL VE SPOLEČENSKÉM HOSPODÁŘSTVÍ 42 a dané časové struktuře výroby (vybaveností kapitálem) více méně technickými danostmi. Co však není technickým datem je vztah příjemců důchodů k různým možným budoucím scénářům spotřeby. Pokud jsou jejich preference orientovány více do budoucnosti, než odpovídá současnému nastavení výroby, iniciují změnu časové struktury výroby tímto směrem. V opačném případě se budou snažit o zkrácení výrobních procesů a nárůst spotřeby v kratším horizontu.44 Nemá-li se investice proměnit ve fiasko, musí dojít k jejímu kompletnímu profinancování, úplné saturaci kapitálem, investice musí být dotažena až do momentu zvýšení spotřebního výstupu. Pokud výrobce přecení objem kapitálu, který bude mít k dispozici, a podaří se mu investici profinancovat pouze částečně, zůstanou mu v rukou meziprodukty, a pohledávky dosud zainvestovavších kapitalistů. Likvidace nedokončené investice bude spojena se značnými ztrátami, v případě specifického výrobního procesu může jít o úplný jednorázový odpis nehotového reálného kapitálového vybavení. Smlouvy s kapitalisty nebudou v původní podobě dodrženy, jejich vypořádání bude probíhat jiným způsobem než z budoucí produkce spotřebních statků, a ztráty z likvidace se nejspíše promítnou i do tohoto nouzového vypořádání. Přesněji řečeno ztráty někdo nést musí – hodnotou těchto ztrát je snížení produkce spotřebních statků v důsledku marného zapojení primárních výrobních faktorů, o tuto hodnotu poklesne něčí spotřeba – výrobce, kapitalistů, nějakých ručitelů, případně někoho dalšího. Pokud dojde v ekonomice obecně k nadměrnému zainvestování, k prodlužování výrobních postupů takového rozsahu, že ekonomické subjekty nejsou srozuměny dobrovolně nést nutný pokles spotřeby, projeví se to v určitý moment nedostatkem spotřebních statků. Spotřebitelé by chtěli spotřebovávat více, než je aktuálně spotřebních statků k dispozici.45 44 Samozřejmě, že hodnota produkce a tím i důchody se mění se změnami preferencí subjektů ohledně skladby současné produkce. A rovněž dochází ke změnám produkce i důchodů se změnami ve vnímání nákladů užívání výrobních faktorů, jako je kupříkladu ohodnocení volného času u faktoru práce, neboť tím dochází ke změně nabídky služeb výrobních faktorů – ve skutečnosti neexistuje jejich fixní zásoba, která je k dispozici, ale nabídka jejich služeb v pravém slova smyslu. To jsou však další skutečnosti, od kterých při úvahách o základních fenoménech ovlivňujících kapitálovou strukturu výroby pro zjednodušení většinou odhlížíme. 45 Jak uvádí Strigl, ačkoliv je více kapitálových statků a potenciál na větší produkci spotřebních statků, to co lidé v určitý moment chtějí, jsou spotřební statky, které aktuálně k dispozici nejsou – Strigl (1934), 1.5., p. 31: „[I]t can become a problem that free capital has been invested in too lengthy of roundabout methods of production, such that the result is a production structure for which, along with too many capital goods, there is too little free capital. . . . If an excessive investment of capital has taken place, then investments in the economy certainly exist which might later permit the production of means of subsistence, but the lacking right now is free capital which permits the continuation of production.ÿ Přecenění kapitálu a ztráty z nedokončení investice KAPITÁL VE SPOLEČENSKÉM HOSPODÁŘSTVÍ 43 Přerozdělování Předpokládejme, že někdo má moc přerozdělit nějakým způsobem produkci spotřebních statků. Odebere jejich část některým producentům a použije je podle vlastního uvážení. Pak se lze na něj dívat jako na dalšího příjemce důchodu. Pokud je objem přerozdělení významný, je potřeba s tímto důchodcem počítat v úvahách o hospodářském chodu. Pokud se jeho preference liší od standardních preferencí příjemců důchodu, může to mít významné dopady. Přerozdělení: důchod na úkor ostatních V prvé řadě odebrání části produkce některým výrobcům snižuje jejich produktivitu a tedy i schopnost platit důchody primárním výrobním faktorům i náhrady kapitalistům. Pokud producent ví o tomto zabavení produkce dopředu, bude s tím počítat, a výrobu navrhne pouze v takovém rozsahu, aby i po zabavení části produkce poskytla dostatek spotřebních statků na všechny důchody. Pokud dojde k odebrání jeho produkce mimo jeho očekávání (nebo nad jeho rámec) aniž klesly důchody obecně v ekonomice, bude muset reagovat, pravděpodobně omezením výroby. Naopak, pokud je někomu přidělována část cizí produkce, může být ve svých výrobních plánech ambicióznější, než by jinak mohl. Přerozdělení ovlivňuje výrobce jimž je odebráno Běžným příkladem přerozdělování je danění, například zdanění výrobců. Pokud jsou jednotliví výrobci daněni proporcionálně k objemu výroby, může být důsledkem snížení všech důchodů výrobních faktorů. Pokud by dále ti co daně získají je vynakládali podobně jako ti, které zdanění postihlo poklesem důchodů, mohlo by dojít k zachování proporcí a objemu výroby jednotlivých výrobců a pouze by se změnila struktura spotřebitelů – v obchodech by vlastníky půdy a zaměstnance částečně nahradili například státní zaměstnanci. Dopadem by byl samozřejmě pokles spotřeby určité skupiny obyvatel, spotřeba v celku by ale mohla zůstat zachována. Příkladem přerozdělení zdanění výrobců Ten, kdo rozhoduje o přerozdělení, rozhoduje taky o jeho užití. Může ku příkladu všem výrobcům zabavit stejnou část produkce a tu následně spotřebovat či zlikvidovat. Tímto způsobem uměle sníží produktivitu všech výrobních procesů z pohledu výrobců, jako by se jim změnila technická data o přístupných výrobních procesech, a v důsledku poklesnou všechny důchody. Může ovšem také rozdat získané spotřební statky jiným spotřebitelům, jak bylo uvedeno v předešlém příkladě běžného zdanění výrobců, použitého na platy státních zaměstnanců. Z ekonomického pohledu (a nejen z něj) je potom zajímavé, co tito zaměstnanci dělají – za jaké služby pro státní aparát svůj podíl na spotřebě získávají. Přerozdělující volí použití získaného důchodu Přerozdělující nemusí svou kořist spotřebovat, ale může ji použít produktivním způsobem a tím významně ovlivnit strukturu výroby, včetně časové struktury. Možnost míry ovlivnění časové struktury závisí na jeho časových preferencích, nepotřebuje-li část získávaných spotřebních statků konzumovat, může je použít k nákupu služeb výrobních faktorů. Pokud je pro něj snadné zvýšit v případě touhy aktuální spotřebu zvýšeným přerozdělením, Možnost investice přerozděleného důchodu KAPITÁL VE SPOLEČENSKÉM HOSPODÁŘSTVÍ 44 může být ochotný investovat kapitál za horších podmínek či na delší období, než je jinak zvykem. Přesněji řečeno činit tak musí, protože výhodnější a kratší projekty již jsou obsazeny, pokud tedy nenahradí ty, které přerozdělením utlumil, bude iniciovat nějaké kapitálově dříve neakceptovatelné. Pro investice v důsledku přerozdělování platí to, co pro investice obecně: pokud nejsou dotaženy do konce, lze počítat že jejich hodnota je částečně či úplně ztracena. Důležitou otázkou je však jaká je životnost takovéto investice – tohoto pozměnění časové struktury výroby, pokud se ji podaří dokončit. Tehdy začíná investovaný kapitál nést svůj důchod, ten je ovšem menší, než by odpovídalo objemu a času investovaných primárních faktorů (tj. objemu kapitálu) při stávajících ekonomických podmínkách. Pokud jsou preference vlastníka kapitálu ohledně časové struktury spotřeby a tedy ohledně jeho příjmů z kapitálu stálé, je spokojen. Pokud by se však změnily a on chtěl realizovat vyšší výnos, bude muset přemýšlet o přesunu kapitálu. Nižší důchod investice z přerozdělení Je ovšem otázkou, nakolik si může svého zainvestovaného kapitálu cenit. Něco jiného je jeho hodnota vyjádřená v historických nákladech a něco jiného je objem spotřebních statků, který dokáže při deinvestici získat, použít na nákup jiných primárních výrobních faktorů a přeměnit tak na investici jinde. Teprve tento objem a zejména důchod který by mu přinesl musí poměřovat s důchodem současným. Tyto transakční náklady z přechodu na novou investici mohou tedy v některých případech zabránit jejímu uskutečnění i v případě změny preferencí kapitalisty. Kapitál hodnocen jeho alternativním užitím V kapitalistické ekonomice probíhá výroba tak, jako kdyby se sešli vlastníci primárních výrobních faktorů a kapitalisté (tedy příjemci důchodů) a hlasovali co prostřednictvím svých výrobních faktorů (včetně kapitálu) vyrobí. Každý má počet hlasů odvozený od jeho účasti na výrobě, od významu jeho výrobních faktorů pro výrobu, měřený jejich důchodem. Pokud v ekonomice dochází k přerozdělovaní výše uvedeným způsobem, výroba probíhá jinak. Je otázkou má-li smysl ptát se zda lépe či hůře, ale zcela jistě to není v zájmu vlastníků primárních výrobních faktorů a kapitálu váženém hodnotou služeb těchto faktorů ve výrobě. Dochází totiž k organizaci výroby na výrobní strukturu která byla technicky možná i původně, je to jedna z možných voleb pro uvedené vlastníky, ovšem ta, kterou si nezvolili, tedy volba kterou nepreferovali před tou, kterou zvolili – tudíž z jejich pohledu volba horší. Přerozdělování: reorganizace výroby dle jiných zájmů Přerozdělování důchodů může samozřejmě provádět například především stát pomocí daní, a současné státy toho stále více využívají. Přerozdělování ovšem mohou také provádět jiné subjekty, které jsou schopné od ekonomiky získávat bezpracně ekonomický zisk, například na základě politického monopolu. Tyto subjekty jsou pak vlastně prodlouženou rukou státu a jsou schopny odebírat ekonomice pro své potřeby část z běžné produkce spotřebních statků a pracovat s tímto přerozděleným důchodem, jako kdyby byly státem nominováni jako další ministerstvo s vlastním, státním donucováním zjištěným daňovým příjmem. Dále uvidíme jak tyto procesy mohou probíhat v peněžním systému. Peníze III. Peněžní hospodářství Peněžní hospodářství není jen jedním z možných způsobů fungování rozšířeného ekonomického řádu v distribuované podobě, ale pravděpodobně jediným prakticky realizovatelným. Peněžní ekonomika se vyznačuje přítomností platebního systému – systému, zajišťujícího snadný vstup do společenského zúčtovacího mechanizmu a usnadňujícího tak běžný chod společenského zúčtování. Hladce fungující společenské zúčtování pak nebrzdí běh reálných ekonomických procesů a umožňuje ekonomičtější fungování společenského hospodářství. Tak, jak je společenský zúčtovací mechanizmus založen na úvěru, je i podstatou platebního systému úvěr a především manipulace s ním – převádění a transformace různých úvěrů. Toho si všímá ekonomie v myšlenkové linii označované jako úvěrová teorie peněz. Peněžní stránka je v peněžním hospodářství nedílnou součástí prakticky všech hospodářských procesů, a opomínat tento fakt by mohlo vést k velkým zkreslením pohledu na hospodářskou realitu. Zkoumání působení peněz na reálné ekonomické děje – zkoumání aktivity peněz je základním úkolem monetární ekonomie. Forma zúčtovacího mechanizmu V ekonomice probíhají různé reálné procesy – přesuny a používání různých reálných statků – které jsou pozorovatelné i pro někoho, kdo nerozumí organizaci lidské společnosti. Nad těmito procesy existuje institucionální nadstavba zúčtovacího mechanizmu, lidmi interpretovatelné pozadí reálných hospodářských procesů, které pro ně tvoří především východisko pro jejich další jednání. Mezi aplikací hospodářských vstupů a spotřebou existují dva typy procesů: reálné procesy výroby, kterými jsme se zabývali široce například v rámci rozboru časové struktury výroby (při studiu otázek reálného kapitálu), a s nimi úzce svázané finanční procesy – zúčtovací procesy v lidmi vytvořeném světě institucionálních vztahů. Reálné a finanční ekonomické procesy Společenský zúčtovací mechanizmus může být implementován v různé podobě. Tato podoba pak bude mít vliv na aspekty fungování tohoto mechanizmu, především na jeho nákladnost. Ideální zúčtovací mechanizmus by Forma zúčtovacího mechanizmu a jeho vlastnosti 46 PENĚŽNÍ HOSPODÁŘSTVÍ 47 měl samozřejmě svou funkci plnit při co možná nejnižších nákladech. Do nákladů se však musí vztáhnout nejen krátkodobé náklady na provoz tohoto mechanizmu, ale i dlouhodobé náklady, které v sobě skrývají kvalitu fungování tohoto mechanizmu včetně jeho stability. Společenský zúčtovací mechanizmus má jedinou hlavní funkci: zařídit organizaci přístupu jednotlivců ke spotřebním statkům v souladu s danými zúčtovacími principy. Jak bylo výše rozebráno, v individualisticky orientovaném hospodářství je nejefektivnější spojit možnosti čerpání těchto spotřebních statků s přispíváním jednotlivců do společenského hospodářství. Tím je dána základní osnova zúčtovacího mechanizmu, která na něj klade ty pravé zúčtovací problémy – zaznamenávání úrovně jednotlivých příspěvků do společenského hospodářství a zaznamenání jednotlivých čerpání. Mimo jiné tak bude obvykle součástí zúčtovacího mechanizmu nejen vymezování přístupu ke spotřebním statkům, ale k reálným ekonomickým statkům vůbec. Neuvěřitelná komplexnost zúčtovacího mechanizmu ve velké společnosti vede k tomu, že jeho nejsnáze myšlenkově představitelná podoba – totiž podoba jedné centrálně spravované účetní tabulky – bude prakticky neproveditelnou. Důležitým východiskem všech myslitelných zúčtovacích mechanizmů je definice vlastnických práv, delegujících zúčtování na decentralizovanou úroveň. Každý zúčtovací mechanizmus končí vymezením práva na určitou spotřebu – vlastnického práva ke spotřebním statkům. Perzonalizace přispívání je velmi usnadněna vymezením vlastnických práv k primárním výrobním faktorům. Kapitalistická společnost vymezuje i vlastnická práva ke kapitálu, což, jak bylo výše diskutováno, vede k zefektivnění kapitálových rozhodnutí. Z důvodu, že zúčtovací mechanizmy stojí na vlastnických právech, a to především na vlastnických právech k reálným statkům a primárním výrobním faktorům, nabízí se začít s jejich rozborem právě od těchto vlastnických práv. Začněme modelem zúčtovacího mechanizmu, který obsahuje minimum dalších institucí – modelem čistého barteru – a představu pak obohacujme rozšířením přítomných mezilidských konvencí. Mimořádně těžkopádnou podobou institucionálního uspořádání společenského hospodářství je tak zvaný čistý barter. Je to hypotetická představa ekonomiky fungující na základě existence minimálního množství institucionálních konvencí a příslušně rozsáhlého objemu jednání, které se snaží o zachování chodu hospodářství v rámci tohoto úzkého institucionálního rámce. Existujícími institucemi je vymezené vlastnictví k primárním výrobním faktorům a následně pak k jejich produktům (tedy včetně reálného kapitálu) a představa této ekonomiky se dá shrnout následně: každý jedinec vyrábí statky za použití vlastních výrobních faktorů a případně nakoupených jiných statků, hotovou produkci vlastní a sám ji směňuje na trhu za jiné statky. Trhy jsou přitom k dispozici pro vzájemnou směnu různých dvojic statků, v podstatě tak, jak by probíhala nahodilá směna. Barterový zúčtovací mechanizmus je zúčtovacím mechanizmem nejtěsněji spojeným s reálnými ekonomickými procesy, zúčtování v tomto mechanizmu se děje přímo reálnými přesuny nějakých statků. Čistý barter: nákladný zúčtovací mechanizmus PENĚŽNÍ HOSPODÁŘSTVÍ 48 Neexistence finančních vztahů a především tedy finančního kapitálu – úvěru – v barterové ekonomice se projevuje tak, že výrobce, jako vlastník primárních výrobních faktorů, zálohuje úvěrem celou výrobu a rovněž následný obchod. Nákladnost barteru se projevuje především v nákladnosti následného obchodu, který musí být vždy dotažen až do směny statku za statek. Tento obchod váže vzácné zdroje včetně času což se na individuální rovině projevuje tím, že každý výrobce je zároveň obchodníkem, který navíc drží zásoby mnoha různých zástupných statků (které nevyrábí ani nepotřebuje získat), jak to vyplynulo z uskutečněných směnných transakcí a nebo jak považuje za vhodné s ohledem na očekávané transakce budoucí.46 46 Ačkoliv se zdá barterový systém „logicky jednoduššíÿ, není naprosto zřejmé, že historicky předcházel „složitějšímÿ zúčtovacím mechanizmům peněžního charakteru ve stejných hospodářstvích, a totiž, že i v případě, pokud by se objevil barter dřív, že nedošlo místo vývoje od barteru k penězům spíše k vývoji od jednoho hospodářství k jinému, jež si jiný zúčtovací mechanizmus vynucoval. Ze stejného důvodu nemusí být ani logicky nejvhodnějším začínat představu zúčtovacího mechanizmu rozšířeného ekonomického řádu velké společnosti úvahami o barteru, neboť to může být v těchto podmínkách velice komplikovaný systém. Přesněji řečeno, mají-li být úvahy o barteru jako zúčtovacím systému hospodářství korektní, je třeba vždy uvažovat i praktické realizovatelnosti tohoto mechanizmu a jeho důsledcích. Přesněji řečeno, barterový typ zúčtovacího systému není dost možná vůbec možné představit si v chodu ve společenském hospodářství takového rozsahu, o jakých zde uvažujeme, nebo je to alespoň velice složité. Jednoduché se nám to může zdát pouze tehdy, když zjednodušíme naše představy o hospodářství a abstrahujeme od okolností, od kterých ovšem abstrahovat nesmíme. Jednoduchý pak není způsob zasazení barterového systému do hospodářství, nýbrž pouze náš způsob uvažování. Pokud by každý získával za statky které produkuje od ostatních přímo jejich produkty, které sám potřebuje, a produkoval by v momentě kdy chce jiné statky získat, k žádné věcné ani časové nesrovnalosti by nedocházelo. Rozsáhlá hospodářství však na takovéto bázi přímého barteru nefungují. Rozsáhlost hospodářství, rozšířenost dělby práce, přímo souvisí s možností spolupráce v podstatně širším rozsahu, než jen u vzájemně si vyhovujících dvojic s naprosto opačnými, ideálně se doplňujícími konečnými zájmy. Teoretickým řešením rozšiřujícím podstatně možnost spolupráce je použití nepřímé směny, kdy jeden ze směňujících získává statek pouze na dočasnou dobu, stává se obchodníkem který nakoupil aby dále prodal, během toho sám akomoduje časovou i věcnou nesrovnalost. Jedinec tak nemusí nakupovat žádoucí statek od stejného subjektu, kterému prodává svůj produkt, naopak se může obracet k naprosto odlišným protistranám. Prostá barterová ekonomika by teoreticky mohla fungovat tak, že by existovaly trhy pro mnoho různých dvojic statků a nepřímo směňující jedinci by na ně vstupovali tak, aby se postupně přes několik z nich propracovali od svého produktu ke statkům které požadují. Reálná rozsáhlá hospodářství však nefungují ani v této naivní formě, a je otázkou zda někdy fungovala nebo by fungovat mohla. (Wieser (1914), § 32. Exchange, p. 170 se domnívá, že by tomu tak nemohlo být ani v malé vesnici. Ačkoliv nemohu zcela souhlasit s uvedenou formulací argumentu, myslím, že tato intuice je v podstatě správná.) Ještě více než otázka teoretické nevhodnosti a historické nepodloženosti nás zde však zajímá nerelevantnost tohoto modelu k současné realitě. V existujících hospodářstvích s širokou dělbou práce je jasně odlišitelný akt prodeje a nákupu, tyto dva jsou separovány, věcná a časová nesrovnalost vstupů na trhy je v současných společenských hospodářstvích řešena lidskými konvencemi, finančním systémem. Efektivní fungování širokého tržního hospodářství si vyžaduje zúčtovací mechanizmus ekonomičtější prosté směny i náhodného pohybu na trzích prostého barteru. Je možné, že tento systém z barteru vyrostl Mengerovým procesem zvyšování likvidity nejlikvidnějšího aktiva barterového trhu. (Viz. Menger (1871), chpt. VIII. a Menger (1892).) Určitě se však lze domnívat, že proces rozšiřování dělby práce a zefektivňování tržního systému za úroveň barteru byly dva vzájemně podmíněné procesy, kde si jeden vyžadoval, ale zároveň PENĚŽNÍ HOSPODÁŘSTVÍ 49 Aspekty barterové ekonomiky jsou přítomny v každém společenském hospodářství – barterový model totiž upozorňuje na směnu produktů vstupů jednoho subjektu za produkty vstupů jiných subjektů, což je směna, která se v konečném důsledku skrývá v pozadí každého směnného hospodářství. Ovšem proces, který tuto směnu zajišťuje, nemusí být takto naivně přímočarý a pokud nemá být extrémně nákladný, ani takový být nemůže. Ohromné přesuny reálných statků při čistém barteru široce rozšířeného směnného hospodářství by byly do očí bijící neekonomičností a, jak jsem uvedl v předchozí poznámce pod čarou, nepředpokládám že se tomu tak někdy někde vůbec dělo. Druhým krajním případem podoby zúčtovacího mechanizmu je čistý úvěrový systém. V takovýchto zúčtovacích mechanizmech je každé přispívání a čerpání zaznamenáno jako úvěr, dochází tedy jedině k těm reálným procesům, které si vyžaduje výroba a spotřeba a veškeré vztahy v rámci zúčtovacího mechanizmu jsou hlídány na bázi konvencí. Než se zamyslíme nad praktickou realizovatelností a nákladností čistě úvěrového systému, je třeba si uvědomit, že tento systém výrazně zvyšuje riziko oproti barterovému systému – tam každý své bohatství drží ve formě reálných statků, zde jsou všichni věřiteli a dlužníky, což může vést k nedodržení některých úvěrových závazků a k následným výraznějším změnám v budoucí spotřebě oproti původním očekáváním – ztrátám pro jedny a ziskům pro druhé. Přítomnost úvěru je přítomností operace zaměřené na budoucnost, která je vždy nejistá, přítomnost úvěru přináší úvěrové riziko. Čistý úvěrový systém: rizikový zúčtovací mechanizmus Nejsnazší představa čistě úvěrového systému je v jeho centralizované podobě: zde existuje jedna centrální databáze určující pozice jednotlivců vůči společenskému hospodářství, do níž je vždy zaznamenáno každé individuální přispívání i čerpání. Modelem je každé hospodářství s centrálně řízeným přidělováním. Nemusíme si je představovat pouze jako utopii komunistické společnosti, analogický princip funguje v každé firmě. Pokud by firma produkovala spotřební statky, prostřednictvím nichž by platila zaměstnance, je analogie dokonalá. Centralizovaný úvěrový systém Distribuovaná podoba hospodářství zajišťující kooperaci ve velké společnosti na bázi dílčích akcí anonymních jednotlivců musí umět časové a věcné nesrovnalosti spolupráce řešit na úrovni těchto akcí. Je-li kooperace rozložena do akcí typu dvoustranného kontraktu, musí se každá tato akce, která se v prvním okamžiku týká pouze oněch dvou jedinců a nikdo jiný o ní v první moment nemusí vůbec vědět, tak tato akce se musí promítnout do celospolečenského zúčtovacího mechanizmu. V rámci hospodářských institucí musí Potřeba distribuovaného zúčtovacího mechanizmu však svým postupem i umožňoval ten druhý. Nás však nyní zajímá především výsledek, byť by se i dostavil jakoukoliv historickou dispozicí bez možnosti kauzální interpretace. Tímto výsledkem je realita existence široké dělby práce nerozlučně spojené s institucionalizovaným platebním systémem jako neodmyslitelnou součástí praktického chodu takové společenské spolupráce. PENĚŽNÍ HOSPODÁŘSTVÍ 50 existovat informační systém, který bere v úvahu veškerá individuální přispívání a čerpání – zúčtovací mechanizmus, a vstup do tohoto zúčtovacího mechanizmu musí být snadno realizovatelný každým, kdo se na celospolečenské hospodářské spolupráci podílí. Prakticky fungující distribuovaný mechanizmus spolupráce v individualisticky orientované společnosti musí být doveden až na individuální úroveň, musí umožnit snadno realizovat jednotlivé dílčí akty spolupráce, a to pokud možno ve formě optimální z hlediska celkového hospodářského mechanizmu. Zúčtovací mechanizmus musí být snadno přístupný každému. Praktický průběh akomodace časových a věcných disproporcí lidské spolupráce při zachování jejího distribuovaného charakteru je řešen snadno dostupným vstupem do zúčtovacího mechanizmu ekonomiky, jak o tom bude pojednáno dále. Dvojice anonymních jedinců dokáže s jeho pomocí učinit individuálně prospěšné operace, které však mají svůj plný význam pouze v kontextu celého hospodářství. Praktická implementace zúčtovacího mechanizmu je promítnutím řešení problémů výroby a rozdělovaní na nejnižší úroveň. Srozumitelným a důrazným způsobem předkládá přijatá řešení jednotlivcům. Z individuálního pohledu je tak zúčtovací mechanizmus systémem omezujícím a řídícím přístup jednotlivce ke statkům, hlídajícím vztah individuálního přispívání a čerpání ze společenského hospodaření. Ze společenského pohledu je prakticky fungující zúčtovací mechanizmus otiskem celkového hospodářského mechanizmu, jeho reálnou reprezentací. Je jasné, že reálné společenské zúčtovací mechanizmy nebudou nabývat krajních, ideálních podob. Například nelogičnost trvání čistého barteru s nahodilou směnou je zřejmá a i pokud by na tomto bodě nějaké hospodářství začínalo (o čemž vážně pochybuji, jak jsem již popsal výše v poznámce pod čarou), existují jasná zlepšení tohoto systému v souvislostí s opakováním podobných směnných procesů a jejich institucionalizací.47 Založení zúčtovacího systému čistě na úvěru zase brání jeho rizikovosti a reálná aktiva v tomto systému historicky stále vystupovala a uvedená rizika zmírňovala. Na reálná aktiva v rámci zúčtovacího mechanizmu lze v tomto smyslu pohlížet jako na záruky úvěrů, které snižují riziko úvěrově chápaného zúčtovacího 47 Příkladem je Mengerův proces zlikvidňování nejlikvidnějších aktiv ústící ve vznik směnného prostředku – reálného aktiva používaného obecně jako zástupné aktivum ve směně. Menger sám zdůrazňuje roli zvyku v tomto procesu a tím i skutečnost, že se jedná o instituci v pravém slova smyslu. Nejde již o prostý barter, nýbrž o peněžní hospodářství v němž je instituce peněz reprezentována obíhající zásobou směnného statku, vydáváním a přijímáním tohoto statku při každé běžné obchodní transakci (která má tedy podobu nepřímé směny). Více viz. Menger (1871), chpt. VIII. a Menger (1892). Jiným systémem založeným hodně na reálných aktivech, ale přesto podpořeným výrazným institucionálním rámcem jsou peníze založené na oběhu plnohodnotných kovových mincí. Vývoj této formy peněz je spojen s epizodami zvýrazňujícími roli institucí v tomto systému a odrazujícími přemýšlet o tomto systému jako o systému barterovém. Reálný zúčtovací mechanizmus: kombinace principů PENĚŽNÍ HOSPODÁŘSTVÍ 51 mechanizmu, ovšem znamenají zase dodatečné náklady.48 Co se týká distribuovanosti, jak již bylo naznačeno na příkladu firem, ani tato není v reálných zúčtovacích systémech dokonalá. Spolu s rozvojem informačních technologií a s postupným narůstáním státní regulace zúčtovacích systémů dochází k jejich centralizaci. Reálný zúčtovací mechanizmus v sobě tedy obvykle nese určitou kombinaci všech předchozích principů. Během poslední doby (posledních 200 let, zejména však posledních 100 let) však došlo k vymizení barterové složky ve prospěch úvěru, reálná aktiva byla ve zúčtovacím mechanizmu nahrazena finančními a jsou to především důsledky této skutečnosti, čím se zabývá tato práce. V rámci úvěrové složky pak dochází k zvýrazňování centralizace. Platební systém Jak jsme uvedli výše, v individualisticky orientované společnosti musí zúčtovací mechanizmus splňovat podmínku distribuovanosti. Podstatou takovéto prakticky fungující ekonomiky je, že obsahuje distribuovaný zúčtovací mechanizmus, který tvoří pozadí na němž se odehrává široká hospodářská spolupráce. Má-li široká hospodářská spolupráce probíhat (byť i pouze zčásti) decentralizovaně, má-li být společenský hospodářský mechanizmus (byť i pouze částečně) distribuovaný tak, že zahrnuje dílčí kroky spolupráce dvojic navzájem anonymních subjektů, vzniká problém jejich zasazení do celkového hospodářského systému. Zúčtovací systém musí obsahovat část, která bude dostupná k běžnému dennímu použití každému ekonomickému subjektu a umožní tak hladký chod hospodářství díky snadnosti běžného proúčtovávání reálných ekonomických procesů. Praktické provedení zúčtování individuálních dílčích kooperací v rámci společenského hospodářství je problém, který institucionalizovaným způsobem řeší (distribuovaný) platební systém. Jednotlivý subjekt do společenského hospodářství přispívá určitými vlastními statky v určitých momentech a jiné statky chce v jiných momentech čerpat, tuto věcnou a časovou nesrovnalost řeší zúčtovací mechanizmus. Reálná implementace převodu nároků jednotlivých subjektů v rámci zúčtovacího mechanizmu, má-li fungovat na distribuované bázi v individualistické společnosti, musí umožnit snadné zúčtování těchto nároků i při hospodářské spolupráci dvou navzájem anonymních subjektů – toto je funkce platebního systému. Platební systém je snandno dostupným vstupem do zúčtovacího mechanizmu. Platební systém: vstup do zúčtovacího mechanizmu Akomodace věcné a časové nesrovnalosti zhruba váže na platební a úvěrovou funkci finančního systému, chceme-li na jeho platební a úvěrový podsystém. Platební a úvěrová funkce finančního systému 48 Z tohoto úhlu pohledu se lze dívat například i na peníze založené na oběhu plnohodnotných mincí. Ten, kdo přijímá minci, se v podstatě po dobu její držby vzdává svého nároku na výstupu společenského hospodářství a po tuto dobu toto hospodářství úvěruje. Jeho pohledávka ve společenkém zúčtovacím systému je však pro něj navíc zajištěna hodnotou kovu, který by byl případně schopen použít sám či prodat někomu jinému – je to, jako by poskytl úvěr a držel po dobu jeho trvání reálnou zástavu. PENĚŽNÍ HOSPODÁŘSTVÍ 52 Tyto dva systémy se částečně prolínají, a platební systém více méně odpovídá tomu, co jsme zvyklí označovat též jako peněžní část finančního systému a úvěrový systém je úvěrovou částí finančního systému, částí alokující finanční kapitál.49 Praktická funkčnost decentralizovaného hospodářského mechanizmu je v tržním hospodářství zajištěna napojením zúčtovacího mechanizmu přímo na trhy, proniknutím platebního systému do každého dílčího trhu. V tržní ekonomice je platební systém prostředkem usnadňujícím její chod, zajišťující dobrou funkčnost tržního mechanizmu. Jako peníze označuji celý platební systém: primární funkcí peněz v tržním systému je usnadňovat dílčí akty hospodářské spolupráce, zajišťovat ekonomice platební systém, a naopak, platební mechanizmus tržní ekonomiky je v ní definiční vlastností konceptu peněz. Pojem peněz je tak neoddělitelný od pojmu dílčí trh, a na nejnižší úrovni se peníze projevují právě ve způsobu organizace dílčích trhů a formě průběhu jednotlivých akcích na nich se odehrávajících. Peníze jsou doslova způsobem organizace dílčích trhů, hovořit o jednom bez druhého je nesmyslné, rozumět jednomu bez druhého nemyslitelné. Peníze: platební systém ekonomiky Kdyby hospodářský mechanizmus fungoval naprosto hladce v tom smyslu, že by neexistovaly časové a věcné nesrovnalosti, nebylo by třeba zúčtovacího mechanizmu a tedy ani peněz. Neznáme efektivnější hospodářské mechanizmy velké společnosti než je mechanizmus tržní, a jeho bezproblémový chod si vyžaduje zúčtovací mechanizmus a vyžaduje si rovněž jeho praktickou distribuovanou implementaci – kdykoliv někdo nějak přispívá nebo čerpá z produktů hospodářství, musí dojít k promítnutí této skutečnosti do zúčtovacího mechanizmu, pokud se tato akce týká dvou jednotlivců, je třeba zohlednit tuto operaci v pozicích obou dvou ve společenském zúčtovacím systému, a o to se stará platební mechanizmus, tedy peníze. Peníze jsou tedy institucí, kterou si vyžádalo praktické fungování tržního mechanizmu, Hume a po něm Wicksell je přirovnávají k oleji, který promazává hospodářský stroj; kdyby existoval ideální stroj s částmi přesně bez tření zapadajícími do sebe, nebylo by oleje třeba, realita je však jiná.50 Peníze jako nutnost 49 Významná část praktické implementace zúčtovacího mechanizmu tvořícího institucionální nadstavbu nad procesy reálné ekonomiky formuje institucionální komplex označovaný jako finanční systém. Finanční systém je především místem (veřejné) alokace úvěru (v nejširším slova smyslu). Částí této alokace je rovněž jeho pružné realokování související se zúčtovacími procesy, tedy operace platebního systému. Při standardním pojetí rozsahu finančního systému se jedná především o zúčtování operací mezi dvěma nezávislými subjekty – veřejné zúčtování oproti zúčtování uzavřenému, jak se odehrává například uvnitř firmy či velké rodiny. Na tento aspekt upozorňuje slůvko „veřejnéÿ u vymezení typu úvěrové alokace uskutečňující se v rámci finančního systému. Finanční systém lze ale samozřejmě vnímat různě široce a pokud do něj zahrneme i úvěrové vztahy neformální a implicitní (jako například ty vyjmenované před chvílí), můžeme slůvko „veřejnéÿ vypustit a místo o zúčtovacím mechanizmu můžeme hovořit přímo o zúčtovací funkci finančního systému. 50 Hume (1752a): „Money is not, properly speaking, one of the subjects of commerce; but only the instrument which men have agreed upon to facilitate the exchange of one commodity for another. It is none of the wheels of trade: It is the oil which renders the motion of the wheels more smooth and easy.ÿ, Wicksell (1901–6), Vol. II., I.1. PENĚŽNÍ HOSPODÁŘSTVÍ 53 Forma praktické implementace platebního systému může být různá a od ní se potom odvíjí některé jeho vlastnosti. Může fungovat tak, že mezi subjekty kolují nějaká reálná aktiva, může být ale založen více na úvěrové bázi, což je nyní běžnější. V prvním případě je každý subjekt obchodníkem a mezi jeho přispěním a čerpáním se skrývá obchod, jeho náklady jsou pak náklady platebního systému. Ve druhém případě je platební systém založen více na dohodě. Forma platebního systému ovlivní jeho vlastnosti Platební systém s sebou nese určité náklady a rovněž určitá rizika. Podstata určité části rizik, vlastních každému systému pracujícímu s úvěrem, je zřejmá – systém zahrnuje otevřené konce lidské spolupráce, nedokončené směny. Tím je otočený do budoucnosti a proto i vystavený nejistotě. Tato rizika mohou růst s tím, jak klesají náklady běžného provozu tohoto mechanizmu; je tomu tak tehdy, když se tento akomodační mechanismus stává volnějším, opatřeným flexibilnějším úvěrem. Historie úvěrové teorie peněz Teorie peněz, která vycházejí z jejich vztahu ke společenskému zúčtovacímu mechanizmu, respektive která zdůrazňuje roli úvěru v peněžní sféře, má v ekonomické vědě svou historii a většinou bývá označována jako úvěrová teorie peněz (angl. credit theory of money). Je však třeba poznamenat, že prozatím ležela většinou mimo zájem hlavní proudu ekonomických učení. Při výčtu těchto historických příspěvků budu postupovat opačně v čase. Názory na podstatu peněz jako na zúčtovací mechanizmus ekonomiky jsou rozpracovány v Schumpeterově Das Wesen des Geldes, především v titulní kapitole. Tato kniha byla vydána až v roce 1970, 20 let po Schumpeterově smrti rekonstrukcí z jeho zápisků, které byly celoživotní snahou o publikaci monografie z monetární teorie. Schumpeter však nebyl nikdy se svým dílem dostatečně spokojen a jeho vydání tak stále odkládal a nakonec ho neuskutečnit.51 Schumpeterova teorie peněz Mostafa Moini, který prosazuje přístup k penězům založený na podobných základech v současnosti a který svou teorii sám nazývaná úvěrovou teorií peněz uvádí, že určité kroky tímto směrem lze mimo Schumpetera nalézt již i v dílech Walrase a Wicksella. Nikdo z těchto tří však podle něj nezašel dostatečně daleko. Nejsem si však jistý, zda je obeznámen se Schumpeterovým Das Wesen des Geldes, neboť říká, že Schumpeter se nepokusil tohoto Walrasovy a Wicksellovy názory na peníze Smith (1776) nazývá peníze „mocným kolesem obstarávajícím oběh, mocným nástrojem obchoduÿ (český překlad, str. 281). Viz též Mises (1912), I.1.1. : „Where the free exchange of goods and services is unknown, money is not wanted. . . . The function of money it to facilitate the bussines of the market by acting as a common medium of exchange.ÿ 51 Viz. Schumpeter (1970), především Kapitel IX, „Das Wesen des Geldesÿ, pp. 206– 231. Viz. též anglický překlad prvních dvou kapitol Das Wesen des Geldes s připojeným úvodem Richarda Swedberga publikovaný jako Schumpeter (1991). PENĚŽNÍ HOSPODÁŘSTVÍ 54 tématu zhostit v jeho celistvosti a že se omezil pouze na skromné poznámy roztroušené v jeho různých dílech.52 Za zakladatele úvěrové teorie peněz pak Moini považuje avantgardního a rozporuplně přijímaného ekonoma Henryho Dunninga MacLeoda, který publikoval řadu bankovně a monetárně orientovaných knih v druhé polovině 19. století, především v jejím závěru. Schumpeter si byl MacLeodových příspěvků vědom. V pasáži o historii teorie úvěru je považuje za základy úvěrové teorie peněz, zároveň však uvádí, že ležely naprosto za hranicí obecně vnímané ekonomické teorie.53 MacLeodova teorie peněz Kořeny analýzy úvěrové struktury otevírající cestu úvahám vedoucím k úvěrové teorii peněz nachází Schumpeter již v dílech předchozích velikánů Anglické ekonomie od Thorntona po Milla.54 Dílčí trhy Dílčí trh v peněžní ekonomice je místem alokace určitého statku v protikladu se všemi ostatními statky; obchoduje se s tímto statkem v záměně za nárok na přístup ke všem dalším statkům. Dílčí trh je tedy nedílnou součástí celého tržního systému, protože prodej na tomto trhu má význam jedině jako doplněk nákupů na ostatních trzích. Tak je tomu vždy s nepodstatnou výjimkou případu nepeněžního zájmu na obdržení peněžní platby. Dílčí trhy fungují na peněžní bázi Z mikroekonomického pohledu jsou peníze univerzálním řešením nepřímé směny: kdykoliv se sejdou dva subjekty s opačnými preferencemi ohledně konkrétního statku ve vztahu ke všem ostatním statkům – jeden, který jej chce za určitých podmínek směnit za přístup k ostatním statkům a druhý, který jej chce za stejných podmínek získat při obětování přístupu k jiným statkům, tehdy jsou schopni tuto směnu za pomocí jim známého, institucionalizovaného mechanizmu snadno uskutečnit. Tím mechanismem jsou peníze, technické detaily uvedené operace nejsou podstatné, konceptuálně se jedná o peněžní směnu ať již je její konkrétní podoba jakákoliv. Peníze jsou univerzálním řešením nepřímé směny Možnost provedení takovéto směnné operace je dána možností zaúčtování do pozic obou subjektů ve společenském zúčtovacím mechanizmu. Finančním pozadím této operace je tedy změna v úvěrové struktuře ekonomiky, přesun úvěru. Co odlišuje peněžní směnu od „prodeje na úvěrÿ? Je to otázka pružnosti segmentu úvěrového mechanizmu, do kterého se vstupuje. Existují různé úvěry, od specifického, před dobou splatnosti nelikvidovatelného, 52 Viz. Moini (2001), chpt. 6.–7., pp. 277–281, hodnocení Schumpetera – chpt. 6., p. 278. 53 Viz. Schumpeter (1954), III.7.4., p 718. Na jiném místě ve stejné knize – IV.8.8., p 1115 – o MacLeodovi uvádí, že jeho příspěvkům se dostalo málo zájmu a ještě méně zájmu pozitivního, podle Schumpetera zejména proto, že nebyl schopen své názory publikovat v „odborně akceptovatelné forměÿ (professionaly acceptable form). 54 Viz. Schumpeter (1954), III.7.4., p 718. PENĚŽNÍ HOSPODÁŘSTVÍ 55 nepřevoditelného úvěru konkrétnímu subjektu po obecný, snadno převoditelný úvěr. Peněžní směna je vstupem do likvidní části finančního systému, možnost vyhnutí se dvojnásobné shodě potřeb spočívá totiž také v tom, že prodávající prodá kupujícímu aniž by ho musel zároveň dlouhodobě úvěrovat. Směnit s někým statek A za statek B, pokud ten druhý chce činit pravý opak, lze vždy, stejně jako lze vždy někomu zároveň poskytnout statek A a úvěr, pokud dotyčný chce tyto dva obchody realizovat. Vyhnutí se dvojnásobné shodě potřeb spočívá právě v tom, že se dva subjekty shodnou pouze na prvním z obchodů a na reciproké změně v obecné zúčtovací pozici – implicitním to předpokladu každého tržního nákupu a prodeje. „Mít penízeÿ znamená pro jednotlivce totéž co „být schopen je použít na trhuÿ, jinými slovy být schopen zaplatit protistraně. Samotná platba potom spočívá v tom, že kupujícímu se omezí možnosti dalších nákupů na trzích, prodávajícímu se naopak rozšíří, bez ohledu na to, jak je tato skutečnost věcně implementována – dochází ke změně jejich pozic v rámci společenského zúčtovacího mechanizmu a systém, který to zařídil je platební systém, tedy peníze. Dokonce zde neexistuje žádný přímý důvod pro nějakou symetrii a analogii ve formě reprezentace nároků na vstup na trhy u obou subjektů (a pokud je součástí platby i poplatek za platbu, skutečně jeden získá méně než o co přišel druhý). „Mít penízeÿ znamená umět vyvolat tok v rámci zúčtovacího mechanizmu a získat tak přístup ke statkům na nějakém dílčím trhu.55 Pro jednotlivce je podstatné umět vyvolat zúčtovací tok Základní funkcí dílčího trhu je řešit aktuální konkurenci zájmů mezi jednotlivými účastníky trhu, mezi poptávajícími, mezi nabízejícími a rovněž mezi oběma skupinami navzájem. Dochází tak k alokaci na trhu nabídnutého objemu statku, přičemž toto množství není totožné s celkovým množstvím statku který je k dispozici, ale je tím objemem, který je svými držiteli při současných tržních podmínkách na tomto trhu nabízen. Konkurence napříč trhem, mezi nabídkou a poptávkou, se realizuje v dosažené ceně a dává tak do souvislosti tento trh se zbytkem ekonomiky. Trh je společensky uznaným mechanizmem, společenskou institucí řešící uvedené rozpory, dosahující souladu v distribuci vlastnictví určitého statku za dané celkové hospodářské situace. Alokační funkce dílčího trhu Výsledkem operací na dílčím trhu jsou jednak přesuny zobchodovaného objemu statků a dále protisměrné pohyby peněžních nároků. Kromě posunů statku tak dochází zároveň ke změně pozice zúčastněných stran co se týče potenciálu vstupu na všechny ostatní trhy. Jak již bylo zmíněno, zachycení tohoto potenciálu může být rozmanité a může se u různých subjektů lišit. Pro každý subjekt je podstatná jediná věc: aby tento potenciál dokázal uplatnit, aby jej uměl použít při platbě tak, že zvýší potenciál někoho jiného. Podoba tohoto potenciálu souvisí s organizací zúčtovacího mechanizmu ekonomiky, může se jednat například o konkrétní úvěre poskytnutý 55 Slogan „mít penízeÿ je uveden v uvozovkách, protože se jedná o lidové vyjádření které není v souladu se zde používanou terminologií. Zde by bylo třeba uvádět „mít peněžní aktivaÿ, jak o tom bude pojednáno dále. PENĚŽNÍ HOSPODÁŘSTVÍ 56 konkrétnímu subjektu (jak tomu v současnosti obvykle také je), může jít také o držbou nějakého reálného aktiva, v obou případech se na něj však lze dívat rovněž jako na obecný úvěr poskytovaný či čerpaný ze zúčtovacího mechanizmu. Praktickým znakem peněžní ekonomiky je, že v ní probíhají neustálé toky peněžních hodnot proti tokům statků. Dílčí trhy jsou místy, kde se tyto toky soustředí a míjí. Cena je zde odvozena z aktuální intenzity těchto dvou protisměrných proudů. Má-li být jeden proud směňován beze zbytku v druhý, musí být jejich konverzní poměr (cena) v průměru dán poměrem jejich objemu, tak, aby si proudy po přepočtu odpovídaly. Peněžní ekonomika: protisměrné proudy peněžní a reálné Peněžní hodnoty cen na dílčích trzích se stanovují podle aktuálního toku nabídek a poptávek. Tyto toky mají svou časovou strukturu. Trh technicky totožného statku v jiném období je jiným trhem. Tyto dva trhy jsou samozřejmě ve vzájemném vztahu, jako ostatně každé jiné dva trhy, ale jedná se o různé trhy a obecně na nich budou existovat různé ceny. Přesahuje-li životnost statku časovou disproporci mezi těmito trhy, lze jistým způsobem mezi těmito trhy přejít a určitý vztah cen by proto měl existovat, v opačném případě je však vztah mezi cenami na těchto trzích pouze nepřímý. Proto by i v teoretické barterové ekonomice přihlížející k času existoval časový vývoj jednotlivých relativních cen.56 Ceny se mění dle intenzity proudů peněz a statků Aktivita peněz Peníze a současná společenská hospodářství jsou jevy nerozlučně spojené dohromady, současný typ hospodářství se proto někdy rovněž označuje jako peněžní hospodářství. Ekonomická teorie 19. století se pokusila tyto dva jevy oddělit a v tradici přežívající dodnes ve vysokoškolských učebnicích vyložit ekonomiku na barterovém principu a peníze nechat stranou. Toto zjednodušení má svůj význam jak pro pochopení hospodářského koloběhu, tak pro objasnění funkce relativních cen na dílčích trzích. Jedná se o mocný nástroj teoretické ekonomie, pro jeho korektní používání je ovšem potřeba mít vždy na paměti jeho podstatná omezení. Oba barterové modely (bezpeněžní tokový model hospodářského koloběhu i bezpeněžní stavový model rovnováh na dílčích trzích) jsou modely abstrahující od skutečného fungování tržního mechanizmu na peněžně organizovaných dílčích trzích. Při použití tohoto přístupu dochází k zásadnímu zploštění reality, ztrácejí se informace. Pokud se například odděleně vyjádří výše relativních cen a teprve dodatečně, stavějíc na těchto výsledcích, se pokoušíme zjistit jak je hospodářství ovlivňováno penězi, nemůžeme uspět, ztracené informace se již nedají získat. Ve zjednodušeném barterovém modelu se nemohou objevit některé reálně probíhající procesy, a ani případnou zpětnou integrací peněz se již do takovéhoto hybridního modelu nikdy nevrátí. Jedinou možností 56 Jak upozorňuje mimo jiné například Hayek (1928). PENĚŽNÍ HOSPODÁŘSTVÍ 57 jak zjistit vliv peněz na hospodářskou aktivitu je zkoumat jej již od samého počátku, od jednotlivých dílčích trhů. Realita se neskládá z dvousektorového uspořádání oddělitelného a odloučitelného reálného a peněžního systému, žijícího každý svým vlastním životem, tyto dva jsou naopak vzájemně prorostlé v místě každého dílčího trhu. Snaha oddělit je je pouze mentálním pokusem, a zůstává jím i přes případné pokusy o legitimizaci tohoto postupu odkazem na možná, avšak nedoložená, uspořádání primitivních společenských hospodářství.57 Svázanost reálného a peněžního sektoru Každý zásah do zúčtovacího mechanizmu je zároveň zásahem do hospodářské reality v její celistvosti, je proto jasné, že tento zásah bude mít určité hospodářské důsledky. Jsem přesvědčen o široké teoretické shodě ohledně toho, že peníze jsou aktivní, že děje v peněžním systému ovlivňují vývoj v ekonomice vůbec, při její umělé separaci na dvě části tedy ovlivňují i její reálnou složku. Důkazem uznání této skutečnosti budiž kupříkladu široké teoretické zkoumání i praktické používání měnové politiky. A dále věřím, že, ačkoliv to mnohé směry nedokáží zapracovat to svých výkladových schémat, jejich soudní zastánci by těžko popírali, že aktivita peněz se projevuje na mikroekonomické úrovni, procesy v ekonomické struktuře, nemimikovatelnými agregátním makropohledem.58 Peníze ovlivňují reálné ekonomické děje Otázka po tom, jakým způsobem děje v peněžní a finanční sféře ovlivňují hospodářství je jednou z klíčových problémů celé ekonomické vědy. Ptát se takto je totiž důležité jak z teoretických důvodů – protože dopad peněžních procesů je nejširší možný, projevující se napříč všemi dílčími trhy, tak i z důvodu praktických, neboť peněžní systém je polem mnoha výrazných vědomých lidských zásahů. Znalost těchto souvislostí, či spíše rozpoznání omezenosti této znalosti by mělo být předpokladem jakéhokoliv zásahu, a důvodem k opatrnosti, která v historii manipulací s monetárním systémem tak často scházela. Misesovo označení peněz jako volného spojení (loose joint) vystihuje pregnantně podstatu problému aktivity peněz. Peněžní systém pomáhá zúčtovacímu mechanizmu akomodovat věcné a časové nesrovnalosti ve vstupu do hospodářského systému na trzích pomocí jisté flexibility. Tato flexibilita zde musí od podstaty věci být přítomna, jinak by akomodace nebyla vůbec možná. Tato flexibilita však zároveň znamená uvolnění pevných vazeb rovnováh barterové ekonomie a umožnění jevů v teoretické barterové ekonomice nepozorovatelných, v praxi nás však obklopujících. Porušením Sayova zákona trhů dokáží peněžní procesy (alespoň krátkodobě) rozesypat pevné vazby bezpeněžních ekonomických modelů. 57 Více viz. též výše uvedená kritika přístupu k hospodářství v představě barteru. 58 Srov. Wicksell (1901–6), Vol. II, I.1., p. 6.: „The use – or the misuse – of money may, in fact, very actively influence actual exchange and capital transaction.ÿ, Schumpeter (1912), Tretia kapitola, Prvá časť, str. 238: „[P]rocesy v oblasti platobných prostriedkov nie sú iba jednoduchým odrazom procesov vo sfére statkov, kde vzniká všetko podstatné.ÿ. PENĚŽNÍ HOSPODÁŘSTVÍ 58 V tržním hospodářství se ekonomická aktivita odráží ve vstupu ekonomických subjektů na různé trhy, prodeji a nákupy. Aktivita peněz znamená, že jsou tyto operace u některého subjektu ovlivněny peněžním uspořádáním a procesy. Koupí či prodá na trzích jiné množství nebo v jiný moment než by se mohlo stát jinak, přesněji řečeno než by tomu mělo být podle modelu barterové ekonomiky.59 Volnost peněžního spojení spočívá především v jeho svázání s úvěrem. Ať již jde o úvěr explicitní, který hraje v peněžním systému historicky stále významnější úlohu, tak i o úvěr implicitní, umožněný platebním systémem přímo v souvislosti s překlenováním časové nesrovnalosti přispívání a čerpání. Každý kdo totiž okamžitě nečerpá své nároky, implicitně úvěruje ostatní. V tržním systému se toto úvěrování projevuje nezvýšením cen, které by jeho vstup na trhy znamenalo, a tím zvýšení možnosti čerpání pro všechny ostatní – ti, kteří vstupují na stejné trhy, na které by vstoupil on, jsou jím implicitně úvěrováni. Ovšem jen do té doby, než své nároky uplatní, a jiné tím zase od koláče odstrčí. Aktuální chování ekonomického subjektu na trzích souvisí s jeho představou o vlastním bohatství, jako dlouhodobou kostrou jeho možností čerpání spotřebních statků z produkce společenského hospodářství, ale orientuje se rovněž podle aktuálních podmínek. Své jednání mění ať již proto, že aktuálně může celý rámec bohatství ovlivnit svým rozhodnutím, a nebo i v jeho rámci, kdy pro něj může vzniknout časově podmíněná výhodná či nevýhodná situace určitým nákupům nebo prodejům. Pokud peněžní a finanční procesy dokáží ovlivnit tyto dva faktory, ovlivňují i celou ekonomickou aktivitu. A peněžní procesy významně ovlivňují oba, jak subjektivně vnímané bohatství, tak časově podmíněnou situaci na trhu, danou temporálním vývojem cen, mezi jinými úroku, ale rovněž celé škály relativních dílčích cen. Platební systém je mechanizmem převádění určitých typů úvěrů a jeho fungování se tak projevuje ve stálém přesypávání úvěrové struktury ekonomiky. 59 Hayek definuje koncept neutrality peněz – protiklad k aktivitě peněz – jako teoretický nástroj popisující situaci, kdy by bylo možné, aby se v peněžní ekonomice odehrály takové děje, jako v teoretické rovnovážné – barterové ekonomice: „. . . [C]oncept of neutrality [of money] . . . was destined . . . to provide an instrument for theoretical analysis, and help us to isolate the active influence, which money exercised on the course of economic life. It refers to the set of conditions, under which it would be conceivable that events in the monetary economy would take place, and particuraly under which, in such an economy, relative prices would formed, as if they were influenced only by the ‘real’ factors which are taken into account in equilibrium economics.ÿ, viz. Hayek (1931), Appendix to Lecture IV., pp. 129–30. A rovněž: „The concept of neutral money was designed to serve as an instrument for theoretical analysis . . . . The aim was to isolate influence which money actively exerts upon the economic process, and to establish the conditions under which it is concievable that the economic process in monetary economy, and especially relative prices, are not influenced by any but ‘real’ determinants – where ‘real’ relates to the equilibrium theory developed under the assumption of barter. More precisely, what is involved is the clarification of the significance of the assumptions customarily employed in the theory of economic equilibrium: that, while money is indeed present to facilitate indirect exchange, it can be neglected as a factor influencing the relative prices.ÿ, viz. Hayek (1933a). Aktivita peněz a úvěr PENĚŽNÍ HOSPODÁŘSTVÍ 59 Každý zásah do tohoto mechanizmu je proto automaticky zásahem do vývoje úvěrové struktury ekonomiky. A změna úvěrové struktury ekonomiky znamená změnu situace jednotlivých ekonomických agentů a proto i možnost pro změnu jejich chování. Není proto žádným překvapením, že monetární manipulace přináší reálné ekonomické důsledky. IV. Formy peněžních aktiv Ačkoliv je běžné označovat za peníze určitá aktiva, nejsou peníze pouze těmito aktivy, nýbrž celým platebním systémem, v jehož rámci tato aktiva působí. Peněžní systém není definován pouze tím, jaká aktiva v něm působí a stejná aktiva mohou vystupovat v různých peněžních systémech. Ilustrací budiž například vývoj peněžní role zlata či případně zlatých mincí a jejich pozice v peněžních systémech dnes, po druhé světové válce, mezi světovými válkami, v polovině 19. století ve středověku a ve starověku. Forma peněz je úplně popsatelná pouze vyjasněním organizace platebního mechanizmu. V peněžních systémech vystupovala a vystupují různá aktiva a na typu těchto aktiv a organizaci příslušného platebního systému závisí vlastnosti příslušné formy peněz. V této kapitole se budeme zabývat obecným rozborem jistých typů peněžních aktiv a forem peněz vůbec, které budeme potřebovat pro konkrétní použití dále. Peněžní aktivum Pozice jednotlivého subjektu ve zúčtovacím mechanizmu v určitý moment může být v zásadě aktivní nebo pasivní, může úvěrovat hospodářství nebo jím může být úvěrován, projeví se to rozdílem celkové sumy jeho finančních aktiv a pasiv. Pro jeho další možnosti v rámci hospodářství, pro umožnění jeho aktuálního hospodářského jednání, je však ještě důležité, jakými způsoby a jak snadno je schopen tuto pozici měnit. To, jak snadno dokáže subjekt na úkor své pozice ve zúčtovacím systému vstoupit do čerpání ze společenského hospodářství, jak lehce dokáže vyvolat tok ve zúčtovacím systému, jak snadno dokáže snížit svou celkovou pozici ve zúčtovacím mechanizmu, se nazývá jeho likviditou. Část aktivní pozice bývá někdy zhmotněna do držby určitých aktiv, a pokud jsou tato aktiva snadno uplatnitelná při nákupu na trzích, jsou vysoce likvidní, bývají nazývána peněžní aktiva. Peněžní aktiva: likvidní část aktivní pozice ve zúčtování Peněžní aktiva jsou pro jejich držitele ztělesněním určité složky likvidní části průběžného úvěru, který drží umístěný ve zúčtovacím mechanizmu. Peněžní aktiva mohou být více či méně obecně používaná či naopak individuální a specifická pro konkrétní subjekt. Pro jedince je peněžním aktivem každá likvidní aktivní bilance (pohledávka) v zúčtovacím mechanizmu. Jde ale o to, pokud toto peněžní aktivum použije, jakým způsobem dojde u přijímajícího subjektu ke změně jeho pozice v zúčtovacím mechanizmu. U něj Peněžní aktiva obecná a individuální 60 FORMY PENĚŽNÍCH AKTIV 61 může dojít k navýšení libovolné aktivní nebo snížení libovolné pasivní složky ve zúčtovacím mechanizmu. Původní peněžní aktivum plátce tak může buď zaniknout a nebo být převedeno na příjemce, v druhém případě má peněžní aktivum obecnější charakter. Obecné peněžní aktivum koluje ekonomikou a bývá proto někdy též označováno jako oběživo, naopak individuální peněžní aktivum je jako peněžní aktivum používáno určitým subjektem, případně určitou skupinou subjektů, není však jako peněžní aktivum používáno obecně a nemůže proto stále kolovat, nýbrž musí být někdy (či stále) konvertováno nebo používáno při placení podobným způsobem. Peněžní aktivum je vlastně potvrzením o existence určité kreditní pozice ve zúčtovacím mechanizmu. Může se jednat pouze o toto potvrzení, o aktivum, které nemá žádné jiné použití, může se ale jednat rovněž o aktivum, které má nějaké alternativní použití a které lze pak vnímat vlastně jako určité zajištění příslušného zúčtovacího úvěru. Penežní aktivum: potvrzení zúčtovacího úvěru Rozhodnutí o tom, co bude jednotlivec považovat v rámci svého bohatství za peněžní aktiva a co nikoliv je přísně subjektivní. Ačkoliv je likvidita odvozena z určitých technických skutečností, je pohled na ni individuální záležitostí, ovlivněnou vlastními očekáváními. Navíc se nejedná o snadno měřitelný koncept a dále se liší i preference jednotlivých subjektů ohledně jí. To stejné aktivum může být pro některé subjekty peněžním aktivem a pro jiné ne a dokonce pro jeden a ten samý subjekt mohou různá aktiva plnit roli peněžního aktiva v různých momentech jinak. Proto je patrno, že přísně regulovat či vymezovat peněžní aktiva není objektivně možné.60 Subjektivita vnímání peněžních aktiv Peněžní aktiva jsou v zúčtovacím systému přítomna od jeho podstaty vyrovnávající časové nesrovnalosti. Není ovšem důvod, aby to byla peněžní aktiva obecná. Ačkoliv dříve to tak bylo běžné, dnes již je obecnost peněžních aktiv u většiny z nich zúžena na určité skupiny subjektů. Přesto, že více či méně obecná peněžní aktiva hrají v platebním systému významnou roli, bylo by nevhodným zjednodušením tato peněžní aktiva s tímto systémem zaměňovat. Peníze nejsou jen peněžní aktiva, nýbrž celý platební systém, včetně mechanizmu jeho chodu. Ačkoliv je tedy obvyklé používat výrazové zkratky a nazývat peněžní aktivum přímo peníze, je dobré vždy pamatovat na to, že je to zjednodušené vyjádření a nepokoušet se například z pouhé znalosti podoby tohoto aktiva odvozovat nějaké definitivní závěry o peněžním mechanizmu, v rámci kterého vystupuje. Peníze víc než jen peněžní aktiva Přesněji řečeno, v tomto textu navrhuji terminologii, která peníze chápe jako fenomén, který řeší určitý ekonomický problém, plní určitou ekonomickou funkci. Tuto funkci zcela jistě neplní nějaká aktiva sama o sobě, nýbrž jedině institucionalizovaný způsob jejich používání. Proto považuji koncept peněz, jak je zde zaveden, za logicky použitý. Je běžné za peníze přímo označovat určitá peněžní aktiva. Pokud se tak činí, je však vždy třeba mít na paměti, že na teoretické i praktické peněžní otázky pak nelze odpovídat 60 „[N]eexistuje striktně řečeno nic takového jako množství peněz v oběhu[.]ÿ yek (1976), str. 93. Ha- FORMY PENĚŽNÍCH AKTIV 62 bez zřetele k celému platebnímu systému a ačkoliv se tedy tento platební systém za peníze v takové terminologii nepovažuje, automaticky do každého uvažování o peněžních otázkách vstupuje (a pokud ne, dopouští se autor úvah opomenutí, která mohou mít velmi významné důsledky). V historii hrálo často roli obecného peněžního aktiva nějaké reálné aktivum, placení se pak odehrávalo prostým převáděním tohoto aktiva, peněžní aktivum obíhalo ekonomikou – bylo oběživem reálného charakteru. Jeho hodnota navíc fungovala jako určité zajištění úvěru v platebním systému. Pokud bylo toto aktivum jediné a pokud navíc byla nevýznamná role krátkodobého úvěru v platebním mechanizmu, byl by model takového peněžního systému jednoduchý. Reálné aktivum jako peněžní aktivum Později se v roli více či méně obecných peněžních aktiv začala objevovat též finanční aktiva, pohledávky za určitými subjekty. Pokud tyto pohledávky jako peněžní aktivum drží více subjektů, jsou do té míry obecným peněžním aktivem. Někdy mohou být tato aktiva v rámci této skupiny subjektů přímo převáděna a mohou kolovat, jako tomu bylo u reálných aktiv – mohou být oběživem finančního charakteru. Reálná podoba reprezentace těchto pohledávek potom pro princip takovýchto peněz není podstatná. Finanční aktivum jako peněžní aktivum V podstatě jsou peníze o tocích v rámci zúčtovacího mechanizmu, o organizaci placení na dílčích trzích. Pokud existuje jediné obecné peněžní aktivum a placení se odehrává prakticky výhradně jeho převodem, je zaměňování peněz a tohoto aktiva zřejmě na místě. Důvody, proč jsou peníze vnímány jako nějaké aktivum jsou patrně historického charakteru, peněžní mechanizmus totiž dříve fungoval právě takovýmto způsobem. V současnosti ale platba spočívá obvykle v konverzi jednoho finančního aktiva v jiné či případně ve vzniku jednoho finančního pasiva a jiného finančního aktiva, podstatné je vlastně pouze aby příjemce platby získal nové finanční aktivum. Umět zaplatit znamená být schopen zařídit, aby příjemce získal ono finanční aktivum, jím zvolené (individuální) peněžní aktivum. Jádro platebního systému je pak ukryto v mechanizmu zajišťujícím, že jednotlivý platící subjekt dokáže tuto operaci vyvolat. Platební systém tak začíná mít čím dál více podobu systému snadné transformace úvěrů. Finanční systém je ve své statické podobě úvěrovou strukturou, jeho dynamickou složkou jsou změny v této struktuře a významnou částí těchto změn jsou změny spojené s chodem platebního systému. Platební systém zajišťuje hladký chod těchto změn. Proces historického vývoje platebního systému jen zvýrazňuje význam úvěrové teorie peněz – zanedbání role úvěru v úvahách o penězích vede ke stále větším zkreslením reality. To však samozřejmě neznamená, že klasický pohled na peníze jako na aktiva nemá k peněžním otázkám co říci. Naopak, mezi těmito dvěma pohledy existuje úzký vztah, pokud se totiž peněžními aktivy stávají finanční aktiva, hovoříme zároveň o aktivech i úvěrech a rozbor takovýchto peněžních aktiv je základní podmínkou pochopení jejich role v dynamice transformace úvěrů v rámci platebního systému. FORMY PENĚŽNÍCH AKTIV 63 Umělé peněžní aktivum Technicky nejjednodušší formou finančních aktiv jsou formální pohledávky za nějakým subjektem, nesoucí pouze jedinou informaci – svou nominální hodnotu, tedy nějaké číslo. U formálních pohledávek není nic dalšího ošetřeno, tedy zejména ani doba a způsob jejich splacení. Jedná se o umělé aktivum, které nemá být nikdy proplaceno, toto umělé finanční aktivum není u svého emitenta konvertibilní v jiné statky. Umělé aktivum: nekonvertibilní pohledávka Je otázkou, kdy může mít takováto umělá pohledávka skutečnou hodnotu (převyšující formu její reprezentace, tedy například papíru na němž je vyjádřena), kdy může být skutečně aktivem. Pro ekonomický statek se uvádí dvě podmínky: vzácnost a užitečnost. Pro existenci hodnoty umělých pohledávek a její úroveň hraje jistě jejich objem a jeho elasticita významnou roli. Může však mít takové umělé aktivum hodnotu jen pro to, že je jeho objem omezen? Existuje jedna teoretická možnost, jak by mohlo umělé aktivum získat hodnotu, bez zásluh jeho emitenta, aniž by bylo jakkoliv přímo navázáno na jiná aktiva. Mechanizmem budování jeho hodnoty by byl zvyk. Pokud totiž již aktivum hodnotu má, může být používáno pro různé finanční účely, a jeho hodnota tak může být budována na základě existující hodnoty. Z umělého aktiva se stává postupně aktivum skutečné tím, jak začíná mít hodnotu pro některé subjekty. Není možné apriori zavrhnout, že by se taková událost mohla stát, ale v historii se vždy podobné budování hodnoty opřelo o nějaké specifické vlastnosti budoucího aktiva, a tudíž o to, že se jednalo o aktivum již původně a ne o aktivum vzniklé z umělého. Nahodilý proces tvorby hodnoty, kdy budoucí hodnota vzniká na současné je navíc, pokud není podepřen nějakými jinými důvody, stejně snadno reverzibilní, a aktivum, které si vybudovalo hodnotu náhodně tím, jak její minulou náhodnou hodnotu uznali všichni jako základ pro své budoucí chování, může o svou umělou hodnotu stejně tak přijít. Umělá aktiva nepodepřená jinou silou by byla nestabilní. Ačkoliv se tento proces sám o sobě v čisté podobě nikdy neodehrál, a jak je uvedeno, pravděpodobně by se též sám zlikvidoval, je jeho role jako podpůrného procesu u tvorby hodnoty některých finančních aktiv velice podstatná. Budování hodnoty zvykem Jak bylo uvedeno, ke vzniku a zejména udržování hodnoty umělého aktiva je zpravidla třeba nějaké dodatečné síly. Jednou, v historii často používanou možností je, že se jedná o sílu neekonomického charakteru, o užití donucovací moci státu. Hodnota podporována donucovací silou Ekonomickou možností podporování hodnoty umělého aktiva je jeho vazba na jiná aktiva. Nejpřímější možností je, že emitent sám bude tuto vazbu garantovat. To od něj bude zpravidla vyžadovat nějaké kroky na podporu hodnoty svého aktiva, pokud s ním existuje trh, může na tento trh aktivně vstupovat nebo nějak nepřímo ovlivňovat dění na tomto trhu. Takovéto Garance hodnoty umělého aktiva FORMY PENĚŽNÍCH AKTIV 64 aktivum je ale již spíše než umělým aktivem aktivem skutečným – tím, jak je zajištěna jeho vazba na jiné hodnoty, stává se samo hodnotou. Státy vydávaly a vydávají umělá aktiva, která plní funkci peněžního aktiva, nazývaného umělé peněžní aktivum (případně umělé peníze, někdy též nekonvertibilní peníze či papírové peníze), fiat money. Děje se tak především proto, že donucovací silou, kterou disponují, podporují široký oběh tohoto aktiva. Systém umělých fiat money funguje tak, že stát zajistí, že placení se odehrává přímo prostřednictvím převodu tohoto umělého aktiva. Tímto způsobem a případně nějakými dalšími tak stát podporuje hodnotu tohoto aktiva, a činí tak rovněž v součinnosti s během času a formováním zvyků, ale často také za využití své ekonomické síly (získané samozřejmě potažmo opět díky donucovací moci) i ekonomickou podporou hodnoty umělých peněz. Pokud je možno realizovat platby prostřednictvím převodu nějakého aktiva, je logické, že se toto aktivum stává vhodnou zásobou kupní síly pro jednotlivce, že začne plnit funkci individuálního peněžního aktiva. Vazba peněžního aktiva a fungování peněžního systému je zde tak jednoduchá, jako je tomu u peněz tvořených reálným aktivem. Fiat money jsou vlastně tvořeny umělým aktivem obíhajícím jako obecné peněžní aktivum. Představit si, že by umělá aktiva tvořila pro někoho peněžní aktiva, aniž by byla pre něj přímo použitelná v platebním systému je nesnadné. V historii nejen že umělé peníze vznikaly pouze za zásahu státního násilí, ale vznikaly navíc z popudu státu a pro jeho vlastní potřeby. Ačkoliv zde připouštíme teoretickou možnost, že by se mohly objevit peníze analogické umělým penězům i bez státní intervence, v historii k takovým případům většího rozsahu nedošlo. Jde tedy o to, že při zavádění a udržování fiat money byla vždy přítomna vedle ekonomické i donucovací síla. Někteří autoři jsou názoru, že tomu v historickém vývoji, který proběhl od komoditních peněžních aktiv směrem k umělým peněžním aktivům, ani jinak být nemohlo, a že by tento vývoj bez zásahu států nikdy neproběhl.61 62 61 To, že neexistuje spontánní, tržní cesta od komoditních k umělým peněžním aktivům říká například White (1999), p. 18: „Is there a spontaneous or market-driven path from [comodity] system to the noncomodity, or fiat, standards that prevails today? No.ÿ 62 Po světě existují tisíce lokálních měn, včetně těch, založených na umělých aktivech. Příkladem jsou známé Ithaca Hours, které se rozšiřují i prostřednictvím ekonomické síly tím, že kdo se zaváže je přijímat, získá jistý obnos zdarma. Pro fungování takovýchto systémů existuje řada politických a rovněž ekonomických motivů (například daňové), jejich rozsah však nepřekračuje velikost menších komunit, přesněji řečeno nikdy nedosáhl velikost srovnatelnou se společenským hospodářstvím běžného státu. Jedním z důvodů jistě je, že se tomu státy brání. Pokud by komunita dosáhla takové autonomie, že by se z vlivu příslušného státu vymanila, stává se sama státem a její peníze klasickými fiat money. Otázka stojí tak, zda by v případě, že se komunita zbaví původních státních fiat money a kdy dále nebude politicky trvat na své lokální měně, zda by se v tomto případě nestalo peněžním aktivem něco jiného, než umělá aktiva. Fiat money: státem vnucené umělé peněžní aktivum FORMY PENĚŽNÍCH AKTIV 65 Úvěrová peněžní aktiva Nejběžnější způsob vzniku nových finančních aktiv je pokud se jejich emitent zaváže k nějakému plnění, které je podstatou těchto nových aktiv, v jiných již existujících aktivech. Pokud někdo nevládne donucovací silou, pod kterou by přiměl ostatní uznat hodnotu jím vydaných umělých aktiv a pokud nechce čekat na možnost že by si jím vydaná umělá aktiva vytvořila svou hodnotu nahodile, má možnost vydávat pouze finanční aktiva skutečná. Ta se vyznačují tím, že v sobě nesou nějakou vazbu na jiná aktiva, potažmo reálná aktiva a v konečném důsledku vlastně vazbu na spotřební statky. Část této vazby je navíc zprostředkovaná přímo povinnosti emitenta, jeho závazkem. Finanční ujednání se pro něj stává skutečným (a ne pouze formálním) finančním pasivem, aby mohlo být finančním aktivem pro protistranu, jede zde o poskytnutí úvěru (v širším pojetí) v pravém slova smyslu, o vydání úvěrového aktiva. Skutečná finanční aktiva jsou vázána na jiné hodnoty Finanční aktiva se stanou peněžními aktivy v momentě, kdy je nějaký subjekt začne považovat za součást své likvidní pozice, pokud je drží v rámci svého záměru přístupu k produktům společenského hospodářství prostřednictvím zúčtovacího mechanizmu. Takovému rozhodnutí velmi napomůže, pokud je finanční aktivum pro jeho aktuálního držitele snadno aktivizovatelné pro použití v rámci stávajícího zúčtovacího mechanizmu, pokud je snadno likvidovatelné, proměnitelné v peněžní tok na dílčím trhu. Takovéto technické vlastnosti spolu s osobním pohledem na situaci pro něj učiní ze zmíněného aktiva aktivum peněžní. Finanční aktiva peněžními aktivy Pro použití jako peněžní aktiva jsou vhodná jasně kvantifikovatelná finanční aktiva. Pokud již v ekonomice existují jiná peněžní aktiva, mohou být nová peněžní aktiva od nich odvozená. Začnou-li hrát roli peněžních aktiv, jsou to peněžní aktiva odvozená od původních, základních peněžních aktiv. Odvozená peněžní aktiva Nejsnáze se vazba nových peněžních aktiv na stará docílí tak, když je zajištěna přímo emitentem, pokud jsou nová finanční aktiva emitentem splácena v základních peněžních aktivech. Jako peněžní aktiva pak začnou vystupovat klasické závazky emitenta, tedy určitý typ úvěrů. Peněžní aktiva, tvořená (skutečnými) závazky nějakého subjektu se nazývají úvěrová peněžní aktiva (angl. credit money). A to i v případě, že se nejedná o odvozené peníze, jak bylo sugestivně naznačeno v rámci popisu jejich obvyklého způsobu vzniku výše. Dále však budeme obvykle předpokládat, že úvěrové peníze jsou zároveň penězi odvozenými, což je nejběžnější skutečnost. Úvěrová peněžní aktiva coby pohledávky musejí být vyjádřeny v nějakém aktivu, ve kterém jsou splatné, tomuto aktivu se říká bazické aktivum, základní aktivum (angl. base asset). Jsou-li bazickým aktivem nějaká jiná peněžní aktiva, jsou to základní peněžní aktiva (angl. base money). Úvěrová peněžní aktiva: závazky peněžními aktivy V rozvaze emitenta figurují úvěrová peněžní aktiva na pasivní straně, z pohledu uživatelů peněz to jsou aktiva. U úvěrových peněžních aktiv tedy Pozice emitenta a držitelů úvěrových peněžních aktiv FORMY PENĚŽNÍCH AKTIV 66 výrazně záleží, na které straně barikády stojíme, na rozdíl od aktiva komoditního typu, které je aktivem pro každého, jsou úvěrová peněžní aktiva, coby finanční aktiva, aktivem pouze pro jejich držitele, ale pasivem pro jejich emitenta. Je to logické, neboť se jedná o finanční operaci běžného typu, tedy o úvěr, a jeden proto musí být věřitelem a jeden dlužníkem. Držitel úvěrových finančních aktiv financuje jejich emitenta. Pohledávky tvořící odvozená úvěrová peněžní aktiva se mohou lišit charakterem své směnitelnosti v bazické aktivum u emitenta, mohou u něj být konvertována do základního aktiva více či méně snadno. Může jít o pohledávky splatné na požádání, konvertibilní v základní aktivum u emitenta bez omezení, tedy o úvěrová peněžní aktiva s neomezenou směnitelností. Vazba úvěrových peněz na bazické aktivum však může být oslabena, tak zvaná úvěrová peněžní aktiva s omezenou směnitelností jsou sice finanční aktiva v emitující instituci do bazického aktiva konvertibilní, ale této konverzi jsou kladeny různé překážky. Překážky, jako je například minimální objem konvertovaných aktiv, omezení konverze na vybrané subjekty, časové omezení konverze (neprovádí se na viděnou), prostorové omezení, a podobně. Jako limitní případ lze chápat nekonvertibilní peněžní aktiva u kterých není výplata emitentem vůbec prováděna, tedy to, co jsme nazvali výše umělými peněžními aktivy. Konvertibilita úvěrových peněžních aktiv Různá může být i cenová vazba úvěrových peněžních aktiv na bazické aktivum. Mohou to být peněžní aktiva s fixním kurzem (peníze se zaručenou cenou) nebo peněžní aktiva s pohyblivým kurzem. Fixace ceny peněžních aktiv nemusí vždy souviset s jejich konvertibilitou u emitenta. Myslitelné je, že emitent (nebo někdo) zařídí, že tržní kurz finančních aktiv vůči bazickému aktivu na sekundárním trhu bude stálý, aniž by sám za tento kurz finanční aktiva přijímal. Pokud je však garantovaný fixní kurz uplatnitelný přímo neomezovanou směnou u emitenta, u úvěrových peněžních aktiv s neomezenou směnitelností a se zaručenou cenou, je situace speciálním případem peněžních aktiv se zaručenou cenou, kde je garance fixní ceny peněžních aktiv vůči bazickému aktivu efektivně vynutitelná povinností emitující instituce v této fixní ceně skutečně peněžní aktivum směňovat. Úvěrové peněžní aktivum s fixním kurzem a neomezenou směnitelností je pak tvořeno bez omezení a na požádání splatnými pohledávkami za vydávající (emitující) institucí znějící na fixní množství základního aktiva. Řízení ceny úvěrových peněžních aktiv Jsou-li finanční aktiva snadno převoditelná (sekundárně obchodovatelná), mohou začít obíhat tak, jak je tomu u peněžních aktiv reálné povahy. Pokud jsou to závazky u emitenta snadno směnitelné za základní peněžní aktiva, může je každý přijímat (v rámci platebního systému), protože pokud by jim sám nedůvěřoval, může je ihned proměnit za základní peněžní aktiva, buď na trhu a nebo jistě alespoň u emitenta. Pokud to však někdo neudělá a zachází s těmito pohledávkami jako s peněžními aktivy, je ochotný je držet a přijímat při placení, mění se pro něj tyto pohledávky z blízkých peněžních substitutů v peněžní aktiva v pravém slova smyslu. Pokud se tento přístup rozšíří v ekonomice, obíhají, zpočátku zpravidla vedle původních peněžních Úvěrová peněžní aktiva obecnými peněžními aktivy FORMY PENĚŽNÍCH AKTIV 67 aktiv, peněžní aktiva nová, úvěrová. Jinými slovy, okruh držitelů závazků emitenta jako součást peněžní zásoby může mít tendenci se rozšiřovat popsaným způsobem a z příslušného peněžního aktiva se stane peněžní aktivum obecné. Snadno konvertibilní odvozená úvěrová peněžní aktiva se tedy mohou stát obecnými peněžními aktivy poměrně nekomplikovaným způsobem. U převoditelných odvozených úvěrových peněžních aktiv s nižší konvertibilitou by tento proces byl samozřejmě příslušně složitější, případně by se tato aktiva stávala peněžními aktivy pouze do určité míry. Nepřevoditelná finanční aktiva se samozřejmě mohou stát peněžními aktivy pouze s ohledem na jejich splatnost u emitenta, nic jiného s nimi provádět nelze. Chce-li tedy emitent zařídit, aby se jeho závazky staly peněžními aktivy, musí je tedy v prvé řadě dokázat zapojit do existujícího platebního systému. Pokud se jedná a převoditelné závazky, může vzniknout trh, na němž budou směňovány v ostatní formy peněžních aktiv, emitent může fungování tohoto trhu podporovat. Pokud se jedná o nepřevoditelná aktiva, emitent musí pro jejich držitele platbu obstarat – jejich splatnost musí vést snadno k realizaci platby, tedy ve získání příslušného objemu peněžních aktiv příjemcem platby. Fungování systému úvěrových peněz může nabývat rozmanitých forem a nemá tedy smysl pokoušet se je nějak obecně vymezit. Důvodem je, že souběžně s nimi obvykle působí i základní peníze, a také to, že těchto peněz může existovat v ekonomice mnoho druhů, může je poskytovat mnoho různých emitentů. Fungování platebního mechanizmu je založeno právě na způsobu převádění jedněch peněžních aktiv do jiných, to je moment, kdy se uskutečňuje platba. Organizace tohoto mechanizmu je jádrem zúčtovacího mechanizmu a tedy nejlépe odpovídá tomu, co nazýváme peníze. V kapitole o bankách provedeme rozbor konkrétního typu úvěrových peněz odpovídajícího současné realitě – rozbor bankovních úvěrových peněz. Úvěrové peníze: systém vypořádání úvěrových peněžních aktiv Krytí peněžních aktiv Nejjednodušším příkladem úvěrových peněžních aktiv jsou peněžní aktiva úplně krytá. Tak se nazývají úvěrová peněžní aktiva směnitelná u emitenta za dané množství bazického aktiva, pokud emitent drží v aktivech celou hodnotu bazického aktiva odpovídající těmto závazků. Taková peněžní aktiva mohou vzniknout tak, že emitent vyměňuje bazické aktivum bez omezení v kurzu jedna k jedné (tak zvaně v paru) za pohledávky na toto aktivum tvořící úvěrová peněžní aktiva, a pokud si celý objem takto získaného základního aktiva ponechává ve správě. Úplně krytá úvěrová peněžní aktiva jsou pohledávky na určité množství základního aktiva, které jsou obvykle splatné na požádání v paru zpět v základním aktivu. Emitentem přijatý obnos základního aktiva je stále uložen, dokud není předložena příslušná pohledávka, která byla proti jeho uložení vystavena. Úplně krytá peněžní aktiva FORMY PENĚŽNÍCH AKTIV 68 Princip může fungovat podobným způsobem, jako je tomu u lístků do šatny, kdy je přesně identifikováno která část bazického aktiva odpovídá které emitované pohledávce. Existují oddělené sejfy a doklady opravňující na jejich obsah jsou převoditelné (aby mohly plnit funkci směnného prostředku). To je čistá forma úplně krytých peněz, která je transparentní a věrohodná. Existuje i nečistá varianta, která znesnadňuje věřitelům kontrolu emitenta. Tak je tomu, pokud emitent sloučí všechny zásoby základního aktiva (vytvoří tak zvaný pool) a přeruší tak jasnou vazbu mezi emitovanými úvěrovými penězi a jejich krytím bazickým aktivem. První případ je případem adresných rezerv, ve druhém případě jsou rezervy neadresné. Adresné a neadresné rezervy Pokud jsou úvěrová peněžní aktiva emitována na bázi jiných (základních) peněžních aktiv, je jich při emisi úplně krytých zástupných peněžních aktiv vydáno právě tolik, kolik je z oběhu staženo základních peněžních aktiv, a následná situace je fakticky totožná se situací kdy obíhaly pouze základní peněžní aktiva, jediný rozdíl je v tom, že část základních peněz nyní obíhá v symbolické formě peněžních aktiv zástupných. Takováto peněžní aktiva jsou pak sice formálně odlišná od základních peněžních aktiv, jejich ekonomická podstata je však naprosto totožná. Veškeré vlastnosti, například co se týká stability či ceny zástupných peněžních aktiv, se tedy prakticky přímo kopírují z vlastností základních peněžních aktiv. Změna, která je taky často motivem pro zavedení zástupných peněžních aktiv, se odehraje s náklady spojenými s tímto systémem. Zástupné peníze mohou s ohledem na jejich formu (například papírová, účetní či elektronická) významně snížit transakční náklady spojené s prováděním plateb. Na druhé straně se se správou úplně krytých peněžních aktiv pojí samozřejmě určité náklady pro emitenta vážící se jak k depotní službě, tak k výrobě a obhospodařování emitovaných zástupných peněz. V poslední době jsou nejdůležitějším typem úvěrových peněžních aktiv peněžní aktiva částečně krytá (angl. fractional reserve money). To jsou jako peněžní aktiva působící pohledávky za emitující institucí splatné v určitém bazickém aktivu, emitující instituce však přitom nedisponuje objemem bazického aktiva do plné výše jí emitovaných úvěrových peněžních aktiv. Částečně krytá peněžní aktiva Emitenti částečně krytých úvěrových peněžních aktiv drží obvykle určitou rezervní zásobu základního aktiva, nazývanou rezervy, aby byli schopni vydaná peněžní aktiva vyplácet. Rezervy v širším slova smyslu tvoří i likvidní aktiva a možnosti, které je emitent schopen lehce konvertovat do základního aktiva. Rezervy jsou vlastně tím, co emitent považuje za peněžní aktiva sám pro sebe. Protože však požadavky na konverzi obvykle dosahují pouze zlomku celkově emitovaných peněžních aktiv, drží typicky emitenti ve formě rezerv zásobu odpovídající pouze části vydaných peněžních aktiv. Odtud název částečné krytí. Jako rezervní poměr (angl. reserve ratio) se označuje poměr rezerv k emitovaným úvěrovým peněžním aktivům. U částečně krytých peněžních aktiv je tento poměr menší než 100%, této hodnoty naopak dosahuje u úplně krytých peněžních aktiv. Rezervy: emitentova zásoba základního aktiva FORMY PENĚŽNÍCH AKTIV 69 Pokud jsou částečně krytá peněžní aktiva snadno převoditelná, mohou obíhat a být přímo používána při placení. Pokud jsou nepřevoditelná, musí být systém částečně krytých peněz realizován prostřednictvím emitenta, který zařídí pro své věřitele provádění plateb.63 Částečně kryté peníze Ačkoliv částečně kryté peníze vznikaly historicky obvykle na základě již existujících peněz, lze si představit i situaci, kdy by bází systému částečně krytých peněz bylo aktivum nesloužící standardně jako směnný prostředek. Některé systémy částečně krytých peněz do tohoto stádia dospěly postupně když bazická komodita tvořící původně peníze postupně opouštěla peněžní oběh. Cena finančních aktiv reprezentujících částečně krytá peněžní aktiva souvisí s cenou bazického aktiva a se způsobem jejich vzájemné vazby a směnitelnosti. Lze-li například bez nákladů a rizika převádět peněžní aktiva v základní aktivum u emitenta, jedná-li se o peněžní aktiva s neomezenou směnitelností, musí být tržní kurz těchto peněžních aktiv a jejich kurz u emitenta v souladu. Jinak řečeno, tyto ceny se mohou lišit jen o transakční náklady přechodu, a o zahrnutí rizika spočívajícího v možnosti nezaplacení těchto pohledávek emitentem, nedodržení splatnosti na viděnou, či změnu výplatního poměru. V době bezproblémového fungování částečně krytých peněz budou tyto ceny zřejmě prakticky stejné. Jsou-li tedy úvěrová peněžní aktiva zástupnými peněžními aktivy jiných, základních peněžních aktiv, a pokud jsou základní peněžní aktiva podstatně více rozšířena, přenáší se jejich cena více méně na peněžní aktiva zástupná. U úvěrových peněžních aktiv s omezenou směnitelností se může cena peněžních aktiv od ceny bazického aktiva do jisté míry odpoutat.64 63 Z historie je známá epizoda o vzniku jedné formy částečně krytých peněz v Anglii 17. století. Počátek má u místních zlatníků, u kterých si lidé zvykají, zejména v nejistých válečných dobách, ukládat za určitý poplatek své zlaté prostředky. Zlatníci jim potom oproti jejich deponovanému zlatu vystavují od roku 1633 poukázky. Protože poukázky zaručují držiteli nárok na jistý objem zlata, nevadí mi že ve směně obdržím místo příslušné váhy zlata papírovou poukázku na stejný objem uložený u zlatníka. Ba naopak, je pro mne jednoduší vzít si poukázku, se kterou lze podstatně snáze manipulovat. Poukázky tak začínají postupně obíhat jako úplně kryté úvěrové peníze místo samotného zlata. Podnikaví zlatníci ale brzy zjišťují, že mohou kromě vystavení poukázek střadatelům oproti depozitu zlata vystavit i nekryté poukázky. Pokud se tyto poukázky neliší, nikdo nerozezná že fakticky nejsou kryty zlatým depozitem a jsou tedy přijímány stejně dobře jako ty původní. Tak se poukázky zlatníků bez vědomí veřejnosti mění z úplně krytých v částečně kryté peníze. Tento podvod je podstatou vzniku částečně krytých poukázek v Anglii okolo roku 1660, které se staly přímými předchůdci bankovek. (Právně je legitimita vystavování zlatnických poukázek na doručitele potvrzena zákonem z roku 1704.) 64 Pokud je základním aktivem nějaká komodita, a kurz peněžních aktiv je k ní připoután, je situace částečně podobná přímo existenci komoditních peněz. V širším slova smyslu se za komoditní peníze proto považují i všechny systémy vážící peníze těsně k nějaké komoditě. Poptávka po základní komoditě z důvodu změny držby zásoby této komodity emitující institucí je v případě částečného krytí standardně nižší než poptávka po peněžní komoditě v případě komoditních peněz (které odpovídají 100% krytí), ale může se někdy chovat nestabilně a dosahovat obrovských rozměrů. Proto může neměnový trh s rezervní komoditou při částečně krytých penězích vykazovat v kratším horizontu stabilnější cenový vývoj než trh se stejnou komoditou, když je přímo komoditou peněžní. Tato krátkodobá Cena částečně krytých peněz vázána na bazická aktivum FORMY PENĚŽNÍCH AKTIV 70 Logicky bývá ta část úvěrového peněžního aktiva, která není v aktivech emitenta kryta příslušnou zásobou rezervního aktiva nazývána nekrytá peněžní aktiva (angl. fiduciar money). Tato peněžní aktiva můžeme sice u solventního emitenta považovat fakticky za krytá příslušnou částí jeho aktiv, ovšem nejedná se zde o krytí aktivy rezervního peněžního charakteru. Nekryté peněžní aktivum Obvyklým emitentem úvěrových peněžních aktiv jsou banky, jak o tom bude pojednáno dále, v historii se však vyskytují i případy jiných emitentů úvěrových peněžních aktiv. Jako úvěrová peněžní aktiva například obíhaly směnky bonitních dlužníků, často ještě akceptované dalšími subjekty. A v současnosti mají formu peněžních aktiv do větší či menší míry závazky mnoha typů finančních subjektů. Emitenti úvěrových peněžních aktiv stabilita může však být v delším období vykoupena většími jednorázovými šoky. Cena částečně krytých peněz těsně navázaných na bazické aktivum odpovídá ceně bazického aktiva na neměnovém trhu, podobně jako cena čistých komoditních peněz odpovídá ceně komodity na neměnovém trhu. Situace na těchto dvou trzích se vzájemně ovlivňuje a záleží především na poměru jejich velikostí který trh bychom označili za primární. Někdy, například v počátcích takovýchto peněžních systémů, by byla cena peněz odvozována od ceny komodity, později však bývá častěji cena komodity odvozována od impulzů z peněžní strany. Je potřeba si ale uvědomit, že tento trh nemusí vždy fungovat tak hladce jak je popsáno – problém může být regulace tohoto trhu. Je-li tedy například regulován přístup na trh bazického aktiva, může se cena peněz a cena bazického aktiva od sebe vzdálit. Nebo může být na trhu bazického aktiva intervenováno a uměle tak udržována cena na někým požadované úrovni. Pokud je bazické aktivum tvořenou určitou komoditou, je tato komodita stažena z jiného použití a spočívá pasivně ve sklepích emitenta. Pokud však jsou úvěrové peníze tvořeny na bázi peněz původně tvořených touto komoditou, peněžní sféra již nyní nemusí díky částečnému krytí vázat takové objemy komodity, a tato komodita může být použita jinde v ekonomice. To znamená jistou úsporu nákladů na peníze, kterou pocítí v prvé řadě emitent. To, jestli se o tento zisk podělí s uživateli peněz závisí na organizaci peněžního sektoru, především na konkurenci mezi emitenty. Nárůst užitku který pocítí emitent a o který se případně do jisté míry podělí s některými dalšími subjekty je však zároveň spojen s novými náklady které nesou všichni uživatelé, s náklady souvisejícími s nižší stabilitou peněz. V praxi tak může dojít k přerozdělení bohatství od uživatelů peněz k jejich emitentovi a některým dalším subjektům, místo k celkovému zlepšení Paretova typu. V. Bankovní peníze Banky jsou institucemi hrajícími v peněžním systému posledních dvou století klíčovou roli. Podoba současného bankovního systému je však důsledkem jen o něco málo delšího (a tedy historicky vnímáno relativně krátkého) historického vývoje. Ekonomické fenomény týkající se role úvěru v peněžním systému či nepřímé formy financování jsou objektivně existující, ovšem konkrétní způsob jejich vzájemného namíchání a zafixování v podobě finančních institucí je do značné míry historickou nahodilostí. Při zkoumání bankovního systému si proto nevystačíme s čistě teoretickým přístupem, ale musíme brát ohled na určitá fakta, především historického a politického rázu. Přes specifické rysy vyplývající z těchto skutečností odpovídají bankovní peníze stále obecným zásadám probraným v předchozím výkladu a jsou tedy ve své podstatě založeny na umožnění snadného převodu úvěrů v rámci společenského zúčtovacího systému. Pro svoje potřeby využívají konkrétní část úvěrové struktury ekonomiky a jejich fungování je založeno na dynamice v rámci této úvěrové podstruktury. Vývoj vnímání peněžní role bank Role bank v peněžním systému se formovala vývojem a nebyla vždy okamžitě dobře pochopena širší veřejností ani ekonomy. To, že vklady v bankách mohou plnit (za určitých podmínek, které se stávaly v zemích s nejvyspělejším bankovnictvím realitou již hluboko v 19. století) funkci peněžních aktiv (stejně jako to původně činily plnohodnotné mince a později bankovky) si dlouho uvědomoval málo kdo.65 Ačkoliv byla v ekonomii tato skutečnost zmíněna již koncem 18. století, museli ještě v počátku 20. osvícenější ekonomové vést širokou popularizaci v rámci ekonomické profese, aby svým kolegům místo bank v peněžním mechanizmu objasnili. V návaznosti na zakladatele moderní monetární teorie Williama Jevonse, Knuta Wicksella a Ludwiga Misese to byli rakouští a 65 Jedním z možných dokladů může být, že komerčním bankám byla státy omezována možnost emitovat bankovky, k omezení možnosti emitovat šekovatelné vklady, které plní totožné funkce však nedošlo. Další skutečností je opomenutí bezhotovostních peněžních aktiv vydávaných (tehdy soukromou) Bank of England v Pealových zákonech (1844), které se právě o kontrolu vydávání peněžních aktiv snažily. 71 BANKOVNÍ PENÍZE 72 švédští ekonomové, mimo jiných Friedrich Hayek, a dále také zástupci britské Cambridge jako například Dennis Robertson a následně John M. Keynes.66 Banka Emitent úvěrových peněžních aktiv může mít různou náplň aktivní strany své bilance. Emitenta úvěrových peněz, který zároveň rozsáhle poskytuje úvěry, nazýváme banka. Banky jsou tedy subjekty financující svá aktiva, která jsou představována zejména úvěry, převážně závazky vůči mnoha různým věřitelům. To je běžné pro většinu finančních zprostředkovatelů, banky se od nich liší tím, že poskytují velmi likvidní závazky, závazky, které plní pro jejich držitele funkce peněžních aktiv. Banka: úvěrující emitent úvěrových peněz Závazky banky se mohou stát peněžními aktivy stejně jako je tomu v případě jakýchkoliv jiných úvěrových peněžních aktiv. Pokud jsou tyto závazky převoditelné a jsou snadno směnitelné do užívaných peněžních aktiv, mohou se stát jakýmsi prodloužením existujícího platebního systému a mohou začít kolovat, být samy používány přímo při platbách – mohou se stát obecnými peněžními aktivy, zástupnými peněžními aktivy odvozenými od původních peněžních aktiv. Pokud se jedná o závazky nepřevoditelné, musí pro jejich držitele existovat možnost snadného napojení na stávající platební systém, pokud nevznikne samo, musí je zajistit banka. Tyto závazky banky pak plní pro jejich držitele roli individuálních peněžních aktiv a právě toto je v současnosti nejběžnější případ. Peněžní aktiva emitovaná bankami mají v současnosti především podobu bezhotovostních peněžních aktiv – účetních zůstatků na bankovních účtech. To jsou nepřevoditelná úvěrová peněžní aktiva emitovaná na bázi existujících hotovostních (papírových a kovových) peněžních aktiv. Zůstatky na bankovních účtech se stávají penězi tím, jak je možné je s nízkými náklady použít pro provádění plateb. To je skutečností již od rozšíření šeků v 19. století,67 příkaz k převodu peněz z mého účtu vystavím vypsáním šeku kdekoliv a kdykoliv potřebuji zaplatit. Převod peněz z plátce na příjemce je proveden vypsáním šeku, ať už jeho zpracování končí výplatou hotovosti nebo připsáním prostředků na jiný bankovní účet. Při platbách již nejsem omezen stavem své peněženky ale rovněž zůstatkem na svém šekovatelném účtu (v české terminologii je snad výstižnější vyjádření běžný účet, ovšem s vystavenou šekovou knížkou). Příkaz k provedení platby z běžného účtu lze 66 Hayek uvádí, že první jemu známá zmínka o tom, že vklady v bankách mohou plnit snalogickou funkci jako papírová peněžní aktiva pochází z roku 1797 od Henryho Thorntona: viz. Hayek (1929), IV.4., p. 152: „The first author known to me who definitely stated that ‘the balances in the bank are to be considered in very much the same light with the paper circulation’, was Henry Thornton (see his evidence before the Committee on the Bank Restriction, 1797).ÿ Co se týka Keynese, ten se k fungování bank v rámci peněžního systému vyjadřoval před publikací své „Obecné teorieÿ, tedy například v A Treatise on Money (1930). 67 Roku 1890 tvořily v USA transakce prostřednictvím šeků 90% všech transakcí. Bankovní peněžní aktiva především bezhotovostní BANKOVNÍ PENÍZE 73 provést vždy přímo v bance, praktické používání bezhotovostních peněžních aktiv (zejména v maloobchodě) si však vyžaduje možnost platit i na mnoha jiných místech. Rozvoj komunikačních prostředků umožnil k tomu vedle šeků používat i mnoho jiných prostředků – od off-line zpracovávaných platebních karet, až po metody využívající počítačového či telefonního připojení.68 Úvěrová peněžní aktiva jsou pohledávky, které emituje jejich vystavitel. Jaký má emitent impuls se někomu zavazovat? Jednou možností je směna. Emitent přijme od nějakého subjektu jistý statek nebo službu a oplátkou mu vystaví závazek – peněžní aktivum. Pokud je emitentem nakoupeno aktivum, které má formu investice a je emitentem drženo, proběhla emise nákupem, často může být při této emisi přijatým statkem právě bazické aktivum, potom se hovoří obvykle o jeho vkladu, není to však podmínkou. Proběhne-li tato emise formou výdaje emitující instituce za statky či služby, které jsou buď spotřebovány nebo budou v budoucnu těžko prodejné, proběhla emise výdajová. Mezi emisí nákupem a výdajovou emisí neexistuje ostrá hranice a jde o rozlišení dvou pólů podobného procesu. Pokud má systém úvěrových peněz dlouhodobě fungovat při zachování jejich konvertibility, může být výdajové emise užíváno jen ve velmi omezeném rozsahu. Emise nákupem aktiva či výdajem Jinou možností emise je, že instituce vystaví někomu peněžní aktiva jen na přechodnou dobu, samozřejmě za jistou provizi – úrok. Tedy vlastně poskytne úvěr, a pro jeho poskytnutí vytvoří, vyemituje nová peněžní aktiva. Tomu způsobu vydání peněžních aktiv se říká úvěrová emise. Ve své podstatě je emisí úvěrovou i emise nákupem dlužního úpisu. Historicky je u konvertibilních úvěrových peněz nejběžnější právě emise úvěrová, následována emisí nákupem. Toho, že vedle možnosti použít nekryté poukázky mohou kdekoliv k nákupu statků, mohou též poskytnou nové (nekryté) poukázky někomu jinému formou úvěru si povšimli již angličtí zlatníci 17. století, a hojně toho využívali. Emise oproti úvěru: úvěrová emise Emise peněžních aktiv je tvorbou nových peněžních aktiv. U úvěrové emise to kupříkladu v důsledku znamená, že instituce vlastně někomu půjčí něco, co dříve neměla – peněžní aktiva, která úvěrem půjčuje právě pro ten účel Emise: tvorba nových peněžních aktiv 68 Významný rozdíl mezi hotovostními a bezhotovostními penězi je v jejich převoditelnosti, což se projeví i v jejich anonymitě. Hotovost je anonymní pohledávkou na doručitele a emitující banka neví kdo tyto pohledávky drží, naopak bankovní účty jsou většinou na jméno a banka má o těchto svých věřitelích větší přehled, bezhotovostní platbu pomáhá banka sama zrealizovat, o hotovostní se vůbec nedozví. Této lepší kontrolovatelnosti adresných bankovních účtů často využívají státy pro větší regulaci ekonomiky, zejména z daňových důvodů – tak zvaný boj proti špinavým penězům. Nedávným příkladem u nás bylo povinné zrušení anonymních vkladů nařízené z Evropské unie. Vzhledem k tomu, že u platby bankovkami není potřeba kontaktovat banku, byla tato platba v porovnání s platbou šekem nebo přímým převodním příkazem původně jednodušší. To bylo zřejmě, možná i se spolupůsobením výhody anonymity, důvodem původně větší obliby bankovek proti šekovatelným účtům. U většiny britských bank převažovala do poloviny 19. století emise oběživa nad stavem běžných účtů. (viz. White (1999), p. 14) V současné době dávají možnost anonymních plateb bez vstupu banky některé typy elektronických peněžních aktiv. (viz. White (1999), p. 13.) BANKOVNÍ PENÍZE 74 vytvořila, to významně rozšiřuje možnosti úvěru.69 Fakticky vzato emisní instituce může poskytnou úvěr kdykoliv, nezávisle na tom, jestli existuje nějaký střadatel a nějaké úspory. O tom jaké to však má důsledky promluvíme později. Banka Rezervy Úvěry Peníze Obrázek 1. Zjednodušená rozvaha banky Situaci banky jako emitenta úvěrových peněz zachycuje její zjednodušená rozvaha. Emise peněz úvěrovým způsobem probíhá tak, že banka účtuje v jediné operaci poskytnutí úvěru (do svých aktiv) a jeho uvolnění úvěrovanému subjektu, tedy do (jeho) peněžních aktiv ve (svých) pasivech. Při úvěrové emisi tedy dojde k nárůstu úvěrů v aktivech a k nárůstu úvěrových peněžních aktiv v pasivech emitenta, opačně je tomu při splácení úvěru. Emise nákupem (vkladem) rezerv se zase projeví nárůstem rezerv v aktivech a nárůstem úvěrových peněžních aktiv v pasivech, a opačně je tomu při konverzi úvěrových peněžních aktiv do rezerv. Pro situaci banky, reprezentovanou její rozvahou, není podstatný počáteční impulz jejího vývoje, ale její konečná podoba. Pokud půjčí banka přímo své rezervy a následně je někdo do banky vloží, výsledek je stejný, jako kdyby zrovna emitovala peněžní aktiva úvěrově. Naopak, pokud emituje úvěrově a někdo nově emitovaná peněžní aktiva konvertuje do rezerv, je to jako-by přímo půjčila rezervy, a žádná peněžní aktiva neemitovala. Pro situaci banky není rozhodující, jestli právě rezervami krytá část úvěrových peněžních aktiv byla emitována nákupem (vkladem) rezerv a úvěrem krytá část emitována úvěrově, ale právě a pouze to, jaké je konečné krytí. Částečné krytí pak může být stejně tak důsledkem úvěrové emise jako i přímého zapůjčení rezerv. V realitě se však obvykle jedná o první z těchto možností. Podstatné je, že banka úvěruje, ne to, jak vypadá která konkrétní emise jejích peněz. Úvěrová (nebo úvěrem krytá) emise úvěrových peněz je základem bankovního podnikání. To je ale samozřejmě poněkud strukturovanější, v aktivech bank nejsou vždy pouze úvěry a rezervy a pasiva jsou rovněž členitější. Realitou současného bankovnictví je přítomnost státního dluhu v aktivech bank (především v podobě státních dluhopisů). Co se týká pasiv, jsou vklady klientů strukturovány podle jejich požadavků na různou splatnost, nejsou tedy 69 „Fractional reserve banks create money out of thin air.ÿ, jak říká Rothbard (1983), p. 98 Způsob úvěrování je druhotný BANKOVNÍ PENÍZE 75 vždy splatné na požádání a tvoří tak pro své držitele aktiva s nižší likviditou. Přesto zůstává zachována výrazná disproporce ve splatnosti aktiv a pasiv. Uvedená tabulka zachycuje hlavní položky aktiv a pasiv banky v symbolické rozvaze.70 AKTIVA Rezervy Státní dluh Úvěry Ostatní investice PASIVA Běžné účty Termínované vklady Kapitál Tabulka 1. Zjednodušená struktura rozvahy banky Poskytnutí úvěru je obchodování se statkem, který ještě neexistuje, je to finanční operace namířená do budoucna a proto otevřená výraznému riziku. Banka neví, co si myslí klient o své možnosti splácet a nikdo nedokáže odhadnout, do jaké míry je to, co si klient myslí o své možnosti splácet relevantní pro skutečnou schopnost splácet v budoucnu. Úvěrový obchod je zatížen značnou informační asymetrií, a i kdyby se tato nějak dokázala odstranit, zůstává značné podnikatelské riziko. Banky a ostatní věřitelé se toto riziko pokouší co nejvíce přenést na věřitele, používají zástavy, opírají se o společenské instituce ochraňující věřitele. Úvěrování se takto významně prodražuje, ale jeho možnost se tak otevírá pro výrazně širší škálu potenciálních dlužníků. Problémy úvěrování Úvěrování bank má daleko k mechanické činnosti, úvěrové oddělení je srdcem činnosti bank, na jeho efektivitě závisí finanční stabilita banky. Představa banky fixující úrokovou sazbu a uspokojující veškerou poptávku po úvěrech při této sazbě je mylná. Realita úvěrové činnosti bank je vybíraní mezi uchazeči o úvěr, úvěrová selekce. Náplní práce úvěrářů je selektivní přístup k různým uchazečům, volba těch žádoucích a diferenciace podmínek jejich úvěrů, od různého zajištění až po různost úrokových sazeb. Na úvěrovém oddělení leží fronta žádostí a první krok v úvěrování spočívá v seškrtávání této fronty. Je jasné, že délka této fronty se bude odvíjet mimo jiné od základní výše úrokových sazeb banky, může se stát, že tato fronta „vyschneÿ a banka se bude v nesnázích s umísťováním svých aktiv, nic z toho však nemění podstatu úvěrového procesu banky, kterou je úvěrová selekce.71 Úvěrová selekce 70 Pro zjednodušení nejsou zachyceny vzájemné pohledávky a závazky s jinými finančními institucemi, které jsou u banky zasazené v reálném finančním systému běžné, při pohledu z vnějšku, z nefinanční ekonomiky, však nepodstatné. Budeme se jimi zabývat v rámci rozboru bankovního systému. 71 Srov. Brunner and Meltzer (1993), Second Lecture, 2.ii., pp. 73.: „Banks face considerable uncertainty about the potential losses on particular loans. The net return on loans falls bellow the posted loan rate by the cost of expected losses and the costs of acquiring the information required to control the losses. Consider the position of a loan BANKOVNÍ PENÍZE 76 Banka, jak byla popsána v této podkapitole, je teoretickým konceptem, jakýmsi ideálním typem ve Weberově smyslu. Tato modelová podoba má za cíl vystihnout základní rysy fungování bankovní firmy, nezabývá se však různými praktickými omezeními, ať již technickými či právními, a jejich důsledky pro fungování reálných bank. Abychom mohli uchopit fungování reálných bank, musíme k ekonomickým úvahám připojit rovněž poznatky z politickými okolnostmi ovlivněného historického vývoje bankovnictví a také informace o technologickém vývoji ovlivňujícím tuto oblast. Teprve potom se nám z teoretického konceptu vyloupne obraz současné reálné banky a teoretické položky její bilance získají technicky konkrétnější náplň. Emisní monopol Emise úvěrových peněz vznikla historicky jako emise bankovek na na základě stávající kovové měny. To začalo dělat více bank. Státy si však velmi rychle všimly snazší přístupnosti úvěru dané vznikem úvěrové emise, a snaží se proto z těchto úvěrů pro sebe získat maximum. Brzdou je jim ovšem soukromý charakter emitentů částečně krytých peněz, které poskytují úvěry samozřejmě i jiným subjektům a stát se tak s nimi při přístupu k tomuto zdroji financování musí dělit. A co více, soukromí emitenti úvěrových peněžních aktiv mohou panovníkovi přísun nových úvěrů dokonce odepřít! Tak to například učinili angličtí zlatníci roku 1672. Následně, jako ústupek panovníka, z toto sdružení jeho věřitelů vzniká roku 1694, v době finančně náročné války proti Francii, banka Bank of England. Stát si kupuje za právní privilegia snadný přístup k emisnímu úvěru. Formálně je sice Bank of England až do konce 19. století soukromá bankovní instituce vydávající bankovky, zároveň však vede státní účty a spravuje státní dluh. Přes soukromý charakter banky je její vztah státem sice těžko čitelný, nicméně zřejmý a mnohokrát projevený v různých zákonech, kde je pozice Bank of England zakotvována naprosto odlišně od pozice ostatních bank. Tato banka je státem vyčleňována ze systému ostatních bank. Bank of England se vyvíjí office facing a range of potential customers. The loan office experiences a continual arrival of loan applications. Applications are widely dispersed in terms of the information and transaction costs required to reach a judgement about characteristics of the borrower and the risk of the loan. Applications with sufficiently uncertain repayment or substantial transaction costs are rejected. Their net return is too uncertain relative to risk-return position that the bank chooses. Applications with potentially resolvable uncertainty upon sufficient investment in information may be rejected also, if the required information cost would lower the expected net return below some relevant opportunity cost. Banks accept applications with expected net returns at least as high as the marginal benchmark set by opportunity cost. The customers whose applications are rejected are often described as ‘rationed out’ at the posted loan rate. The process is not very different from the behavior of a customer buying a second hand car. The buyer pays transaction cost (visiting car lots), and incures costs of information to learn about the state of the car. He accepts some unavoidable uncertainty about the quality of the car. Many cars are ‘rationed out’ in the decision process to control transaction and information costs.ÿ Zájem států na emisním úvěru BANKOVNÍ PENÍZE 77 v banku s výrazně dominantním postavením na trhu, která postupně získává většinu Anglických zlatých rezerv.72 Kromě získání přístupu k emisnímu úvěru od některé, bankovky emitující banky, státy většinou omezovaly emisi ostatních bank a podporovaly emisi jejich banky a vesměs nakonec přistoupily k omezení emisního práva na jedinou emisní (cedulovou) banku. Snížení počtu emitentů bankovek vede k odstranění nevýhod spojených s nepřeberným množstvím množství různých bankovek, znesnadňujícím orientaci, usnadňujícím padělání, a vyžadujícím důvěru v každého z emitujících bankéřů jehož bankovky přijímám. Stát se v tomto dlouhodobějším procesu výrazně angažoval, ať již přidělováním emisního práva, regulací povinné míry zlatého krytí bankovek, podporováním jistých platidel výsadou zákonného platidla (legal tender), kontrolou a povolováním zakládání nových bank, či pouze preferencí některé ze stávajících. Centralizace emisní činnosti byla procesem dlouhodobým. Tato centralizace mohla do jisté míry (alespoň krátkodobě) zefektivnit platební styk, ale v první řadě byla nepochybně vedena zájmem státu, snahou „koupitÿ si za emisní privilegium přístup k úvěrům. Proto nebyla vynucena trhem, nýbrž státním zásahem, a je více než pravděpodobné, že bez výrazných zásahů státu by se vývoj v bankovním odvětví ubíral poněkud odlišným vývojem.73 72 Blíže se vývojem v Anglii zabývá v průběhu celé Lombard Street Bagehot (1873). Za všechny pasáže citujme například z kapitoly IX.: „If the Bank [of England] had not made loans to the Government, . . . the Bank would not have existed, for the Government would never have permited it.ÿ. V kapitole III. je navíc rozebráno, jak zájmy států po levném financování svých výdajů sehrály roli při zakládání a vývoji bank i v jiných státech. 73 V období 1780–1810 dochází v výraznému nárůstu počtu bank v Anglii a Walesu na počet přesahující 800. Tyto banky sehráli klíčovou roli při financování průmyslové revoluce. Od roku 1810 následuje boom spořitelen. Bank of England je však významně preferována. Status zákonného platidla získaly bankovky Bank of England roku 1833. Přesto i nadále pokračovaly ostatní banky ve vydávání vlastních, zákonem nepreferovaných bankovek. V Anglii roku 1840 bylo těchto různých emisních bank stovky. Období 1840–1844 je známé jako spor bankovní a měnové školy. Měnová škola prosazuje, že peníze by měla emitovat pouze Bank of England, a že mají být 100% kryté zlatem. Bankovní škola naopak nevidí důvod proč by bankovky nemohly emitovat soukromé banky bez státní regulace zlatého krytí. Peelovy zákony přijaté roku 1844 znamenají prakticky jednoznačné vítězství měnové školy, důsledkem je mimo jiné, že Bank of England získává výsadní, časově neomezené emisní právo a stává se tak první centralizovanou emisní bankou. Z podobných pohnutek jako Bank of England vzniká banka emitující bankovky i v Rakousku. Vídeňská městská banka přebírá roku 1705 povinnost umořovat státní dluh a později získává emisní právo. Prvními bankovkami Francie jsou ty vydávané bankou Johna Lawa v letech 1716–1719, úzce navázané na stát. Po krachu této banky se znovu objeví až v období 1776–1793 i tento pokus však krachuje – na poskytnutí příliš velkého úvěru vládě a tím snížení krytí bankovek jejich nadměrnou emisí. Pro potřeby financování výpadů Napoleona Bonaparte vzniká 1800 Banque de France, která získává 1803 výsadní právo emise bankovek v Paříži (poté, co si násilím připojí soukromou emisní banku Caisse de Comptes) a od roku 1848 má již výsadní emisní právo pro celé území Francie. (Revenda (1999), str. 36–37) Ve Švédsku poté, co soukromá Rikets Standers Bank přeruší v roce 1664 směnitelnost svých bankovek za měď přichází vláda s pomocí (prý snad mimo jiné proto, že předtím banka poskytla některým členům vlády půjčku za velmi výhodných podmínek). Reorganizace této banky z let 1664–1668 končí faktickým znárodněním a přeměnou názvu na Riksbank. Od roku 1697 pak již banka vystupuje jako centrální banka „z pověření králeÿ Monopolizace emise bankovek BANKOVNÍ PENÍZE 78 Státy se snaží při existenci bank těžit maximum z peněžní emise jako to dělaly vždy i před vznikem bank. Celé dějiny peněz jsou z velké míry svědectvím o tom, jak si centrální moc přivlastňovala kontrolu nad vydáváním peněz a jak této kontroly pomocí různých manipulací zneužívala k vlastnímu obohacení. Období vzniku bankovních peněz není výjimkou. V době, kdy byla bankovní peněžní aktiva představována především bankovkami, měla centrální moc prakticky dvě možnosti jak se k jejich emisi dostat. Buď si nějakým způsobem podrobit existující emisní banku, jako tomu fakticky bylo v Anglii, nebo založit novou. Dále bylo zájmem státu, aby tato banka zaujala na emisním trhu co nejvýznamnější místo, případně aby se stala emisním monopolem. K tomu státy používaly všech možných způsobů podpory jejich banky a bankovek a nezřídka i zákaz možnosti vydávání bankovek jiných.74 Centralizace emise bankovek vede ke vzniku určité charakteristické struktury bankovního sektoru, nikoliv však k zániku ostatních bank. V 19. století pod jménem Sveriges Riksbank. Mezi její hlavní úkoly patřilo sloužit v podobě banky vlády, včetně úvěrování státní pokladny, a regulovat v rámci možností množství emitovaných bankovek. V roce 1824 zákon omezí právo emise bankovek na Sveriges Riksbank a devět autorizovaných soukromých bank, na jejichž emisi jsou ale v letech 1846 a 1864 zavedeny tvrdé limity. Mezi emitujícími soukromými bankami a Sveriges Riksbank probíhal tvrdý konkurenční boj, a Sveriges Riksbank je ochotna přijímat ostatní bankovky až od roku 1869, v době kdy za konkurencí zaostává. O 28 let později je přijat zákon, že po určité přechodné době se Sveriges Riksbank stane jediným emitentem bankovek na území Švédska, k čemuž dochází v roce 1904. Banka zároveň zanechává své činnosti v oblasti obchodního bankovnictví. (Revenda (1999), str. 34–35) V Itálii původně emitují bankovky mimo bank i soukromé nebankovní firmy až do roku 1874, kdy je právo emise omezeno na šest obchodních bank. Problémy jedné z nich končí po zveřejnění celé řady machinací její likvidací roku 1893 a novým zákonem, který tři ze zbylých bank sloučí v Banca d’Italia. Emitovat bankovky tak mohou zbylé dvě obchodní banky a Banka d’Italia, od roku 1926 pak již pouze Banca d’Italia. (Revenda (1999), str. 35–36) Centrální banka Spojených států – Federal Reserve Systém je založena roku 1913 prvoplánově jako centrální emisní banka podle vzoru německé Reichsbanky. (Více viz. Rothbard (1984)) 74 S nepřeberným množstvím obíhajících bankovek různých bank se samozřejmě pojí obtíže s jejich vzájemnou směnitelností, vzájemnými kurzy i rozpoznáváním pravosti, a existují tedy ekonomické důvody pro omezení tohoto počtu. Nic však nenasvědčuje tomu, že optimálním počtem je jediný typ bankovek, obíhající na geografickém území vymezeném hranicemi některého národního státu, a že by tržní síly k tomuto stejně dospěly. Právě naopak, historie ukazuje, že tam, kde tomu nebylo státem bráněno, obíhalo větší množství různých typů bankovek. Menší počet bankovek obíhajících na určitém území usnadňuje jejich používání, ovšem pokud existuje pouze jediný typ, prudce roste riziko spojené s jeho používáním. Jako u všech monopolů chybějící konkurence poskytuje monopolistovi možnost zneužít svého postavení, což se projeví poklesem užitku spotřebitelů. V oblasti peněz jde zejména o cenovou stabilitu emitovaných peněz a ostatní náklady spojené s jejich používáním, včetně rizika jejich kolapsu. Přesto že tedy existují ekonomické důvody pro jisté omezení počtu typů bankovek, nevedou tyto tržní síly k zredukování jejich počtu na jediný typ na určitém území. Síťové statky neznamenají redukci k přirozenému monopolu. Navíc území, na kterém by se pravděpodobně etabloval jistý omezený počet silných bankovních měn nemusí souviset s hranicemi státu a toto území může být podstatně menší či větší (to záleží zejména na rozvoji obchodu a mobility vůbec). Jen málo států však na další dobu odolalo pokušení zneužití emise bankovek pro vlastní obohacení, a historická zkušenost centralizace a monopolizace emise bankovek tak není důsledkem tržních tlaků, ale právě tohoto chování se států. Strukturace bankovnictví BANKOVNÍ PENÍZE 79 obíhají jako peněžní aktiva běžně plnohodnotné mince a bankovky emisní banky (za tyto mince zpravidla v paru směnitelné). Ostatní banky však mohou stále nabízet vkladatelům likvidní pasiva v podobě bankovních účtů. Tím jak se rozvine placení šekováním těchto účtů, stávají se i bankovní účty úvěrovými penězi, penězi založenými na základě mincí a bankovek. Jedním z důsledků dopadů centralizace emise bankovek bylo nahromadění zásob rezerv měnového kovu u emisní banky a utvoření jejího dominantního postavení. Ostatní banky se pak ocitají v druhořadé pozici neemitentů bankovek, kteří si udržují vztahy s emisní bankou, například si u emisní banky vedou vlastní účet, aby od ní byli schopni získávat její bankovky. Bankovky neemitující banku označujeme pojmem komerční banka či obchodní banka. Emisní banka tvoří první stupeň strukturovaného bankovnictví, druhým stupněm jsou komerční banky, celý systém se potom nazývá dvoustupňové bankovnictví. Podstatou je, že pokud je v ekonomice široce užívající oběživo jeho emise centralizována a bezhotovostní peněžní aktiva se emitují na základě hotovostních, stávají se pro banky hotovostní peněžní aktiva rezervami, a jejich emitent získává výjimečné postavení.75 Centralizace držby kovových rezerv Rozvojem bezhotovostních peněz opět ztrácí centrální autority kontrolu nad peněžní emisí a bankovním úvěrem, kterou centralizací emise bankovek domněle získaly. Pokusy o její další nabytí a upevnění následují ve 20. století zvýšením regulace bankovnictví, pokusem o řízení objemu úvěrové emise komerčních bank a konečně přesunutím státního dluhu do aktiv soukromých komerčních bank. Bezhotovostní peněžní aktiva bank Komerční banky emitují úvěrová bezhotovostní peněžní aktiva v podobě zůstatků na bankovních účtech, založená na základě existujících bankovek. V systému, kde jsou bankovky emisní bankou volně směňovány v plnoobsažné mince tak existují v ekonomice souběžně tyto tři peněžní formy. Dochází pak k násobení částečného krytí, kdy na vrcholu pyramidy stojí peněžní komodita, ta její část, která je držena v rezervách emisní banky je znásobena v bankovky a ty jsou potom zmnoženy v účty u komerčních bank, bankovní bezhotovostní peněžní aktiva. Pro emisní banku jsou rezervami její zásoby měnové komodity, pro komerční banky jsou mimo to rezervami i bankovky emisní banky a šekovatelné účty u emisní banky. Rezervy emisní banky a komerčních bank Po určitou dobu (například v 19. století v Anglii) tak existovaly dva konkrétní typy bankovních institucí – běžné obchodní (komerční) a emisní banky. Oba tyto typy byly skutečně konkrétními druhy bank, jak byly popsány v teoretickém rozboru. Existoval mezi nimi jistý rozdíl v technice prováděných operací, existoval mezi nimi určitý asymetrický vzájemný vztah, ale ve své podstatě se jednalo v obou případech o banky, tak, jak byly zadefinovány výše, totiž o úvěrující emitenty úvěrových peněz. V obou případech se mohlo také jednat (jak tomu bylo například ve zmiňované Anglii) o soukromé subjekty řídícími se ziskovými zájmy svých akcionářů. Vývoj 75 Velice pěkně rozebírá dopady tohoto uspořádání v Anglii Bagehot (1873). BANKOVNÍ PENÍZE 80 však přinesl narůstání míry regulace komerčních bank a jednoznačné zestátnění emisních bank a z druhých jmenovaných se postupně vyvinuly instituce, které se již v některých aspektech vzdálily obecné formě banky, byť si zachovaly její jméno v názvu. Centrální banka Možnost emisního úvěru u částečně krytých úvěrových peněžních aktiv je ohromná, přesto však omezená, závislá na objemu rezerv. Proto se stávalo, že státům tyto zdroje nestačily, zejména v období válek, kdy byly jejich výdaje nejvyšší. Přistoupily potom k přetržení vazby peněz a rezerv a vydaly umělá peněžní aktiva. Formálně se rozlišuje forma prvoplánově vydaných nekonvertibilních peněžních aktiv, vydávaných většinou přímo vládou (ministerstvem financí) a nazývaných státovky a nekonvertibilní peněžní aktiva vydávaná bankou, která se stala umělými peněžními aktivy v důsledku přerušení konvertibility. Nekonvertibilní papírové bankovky vydané bankou pod kontrolou státu se však od státovek liší jen v technických detailech. Banky sice většinou vydávají vlastní peněžní aktiva úvěrově, pokud ale jde například o úvěr poskytnutý státu, který jej následně utratí, je rozdíl mezi výdajovou a úvěrovou emisí jen slovní hříčkou. Pokud je sice emitující banka pod kontrolou státu, ale není jejím hlavním posláním financování schodků státních financí, může uplatňovat běžné formy emise – standardní úvěrovou emisi i výdajovou emisi, z pohledu uživatelů jsou však umělá peněžní aktiva vydávané státem v podobě papírových státovek a bankovky, nepapírová umělá peněžní aktiva i neplnohodnotné nekonvertibilní mince vydané bankou pod státní kontrolou či ministerstvem financí, vlastně pouze jinou mutací téhož. Jejich rozdílná jména jsou pouze důsledkem historického vývoje a postihují jedině technické rozdíly, podstata však zůstává stejná. Stát vydává umělá peněžní aktiva Definovat ekonomicky centrální banku není snadné a vlastně ani možné. Za její existencí se totiž neskrývá žádný ekonomický koncept, žádná ekonomická funkce, která by si její existenci vynutila. Centrální banky vznikaly tak jak bylo naznačeno a jejich pozice je neustále udržována zákonnými regulacemi, jsou proto institucemi politickými a nikoliv ekonomickými. Jejich podobnost napříč různými státy není dána ekonomickými zákonitostmi, nýbrž podobnými cíli, které lidé u moci v různých státech sledují, jakož i omezenou představivostí politiků a jejich vzájemnou inspirací. Jako u mnoha politických institucí byly i u centrálních bank zákony v jednom státu často přesnou kopií dřívějšího experimentu politiků jiné země. Centrální banka je pojem politický ne ekonomický Co je v pravdě všem centrálním bankám společné je jejich političnost – v tom smyslu, že se nejedná o fenomén tržní, nýbrž o organizaci tvořenou politickými regulacemi (nikoliv tedy ve smyslu neomezeného vlivu politických stran či vlády na chod centrální banky). Centrální banka je státní instituce, řízená Centrální banka: státní instituce BANKOVNÍ PENÍZE 81 státními úředníky. Byrokracie jak má být, se všemi aspekty, co z toho vyplývají.76 Její ekonomická moc je přímo odvozena od přímé podpory státním silovým aparátem – armády, police, soudů, věznic, . . . . Monopolizace emise oběživa je jen jedním z příkladů této podpory. Bez příslušných zákonů, jejichž dodržování hlídají represivní složky státní moci by centrální banky nebyly, a ohromná ekonomická moc kterou soustředí by byla rozptýlena mezi jiné ekonomické subjekty. Centrální banka je státní institucí, její vazba na jiné státní úřady a instituce je v různých státech odlišná (v posledních desetiletích je diskutován vztah centrální banky a státu a tak zvaný problém „nezávislosti centrální bankyÿ). Kapitál centrální banky je obvykle státní (ať už jde formou o státní podnik nebo akciovou společnost vlastněnou státem), ale může být též složen z kapitálových vkladů soukromých subjektů (například komerčních bank). Rozhodovací a řídící pravomoci, jsou však v obou případech v rukou jistých výborů státních úředníků (například bankovní rada, nebo rada guvernérů) tvořících management centrální banky. Řadoví zaměstnanci jsou podobně jako v soukromých společnostech přijímáni managementem. Samotný management je potom delegován různými procedurami státní moci. Primárním motivem při formování předchůdkyň dnešních centrálních bank byla žádostivost států po dalších zdrojích. Role které centrální banky v současnosti plní jsou důsledkem faktu jejich existence a hledání dalších ekonomických funkcí, které by měly mít. To se dělo dílem průběžně v souvislosti se státem podporovaným s upevňováním jejich postavení a dílem až ex post. První centrální banky vznikly v rámci zásahů států do bankovnictví, vedoucích mimo jiné k centralizaci emise bankovek. Vyvinuly se postupným vyčleňováním jedné bankovní instituce z okruhu svých konkurentů za významného přispění státu. Státy se rozhodly k preferenci určité banky výměnou za jisté výhody které spolu s tímto svým vlivem v bankovním odvětví získaly, zejména šlo o snadnější přístup k úvěru. Současné centrální banky jsou povětšinou emitenty umělých peněžních aktiv, které slouží jako základní peněžní aktiva pro domácí ekonomiku a její bankovní systém. Centrální banky tak tvoří vrchol dvoustupňové bankovní soustavy. Hlavním posláním centrálních bank bývá poskytovat světu svou vlastní měnu. Kvůli státními regulacemi omezené možnosti jiných subjektů emitovat jinou měnu na území tohoto státu se této roli říká emisní monopol. Centrální banka emituje pouze konečnou formu této měny, tedy hotovost a rezervní účty, které vede komerčním bankám – účty, jejichž zůstatky banky považují za své rezervy. Snaží se však mít vliv na všechna peněžní aktiva emitovaná na základě této měny. Jednak prostřednictvím vlivu na domácí komerční banky, které jsou přirozeným emitentem likvidních pohledávek denominovaných v této měně a někdy rovněž omezováním případných zahraničních emitentů prostřednictvím omezování směnitelnosti měny.77 76 Šířeji k těmto problémům viz. například White (1999), chpt. 8, „Central Bank as Bureaucracyÿ. 77 Od těchto devizových restrikcí se v posledních 50 letech obecně ustoupilo. Monopolní umělé peníze jako základní peníze BANKOVNÍ PENÍZE 82 Emisní monopol ve zkratce znamená monopolizace emise oběživa, ale funkčnost emisního monopolu a jeho skutečný význam je zajištěn pouze ve spojení s dalšími regulacemi, které teprve činí systém závazků bank založených na umělých penězích centrální banky měnou na daném území. Mimo jiné se jedná o zajištění toho, aby banky pokládaly zůstatky svých pozic na účtech u centrální banky za své rezervy. Zákaz emitovat bankovky by neměl žádný význam, pokud by tyto bankovky nehrály svou roli v platebním mechanizmu ekonomiky, podobně je to s bezhotovostními zůstatky na účtech u centrální banky. V celku je tak emisní monopol vlastně monopolem na měnu, monopolem (byť ne dokonalým) na peníze vůbec. Emisní monopol na peníze vůbec Že si emise oběživa nevyžaduje existenci centrální banky víme. Podobně rezervy nemusí a v praxi rovněž vždy neemituje státní instituce podoby centrální banky. Zde vidíme, že tyto dvě „funkceÿ, které někteří autoři používají na definici centrální banky ve skutečnosti funkcemi vynucující si její existenci vůbec nejsou a nanejvýš se jedná o projevy jejího fungování, projevy dané politickou realitou. Zopakujme proto ještě jednou, že centrální banka je zcela jednoznačně fenoménem politickým, nikoliv ekonomickým. Centrální banky jsou významným státním regulátorem bankovního systému a někdy rovněž jiných částí finančního systému. Státních (ale i soukromých) regulátorů na tomto poli může působit více, centrální banky jsou však zpravidla alespoň v oblasti regulace komerčního bankovnictví regulátorem nejdůležitějším. Centrální banka obvykle přímo vede účty některým státním institucím, zejména pak účet státního rozpočtu. Dále centrální banky často přímo, či nepřímo úvěrují stát. Pro toto poskytování bankovních služeb státu bývá centrální banka označována za banku státu. Centrální banky obvykle (až na výjimky, jakou jsou například vlastní zaměstnanci) neposkytuje běžné bankovní služby jiným klientům – nevěnuje se komerčnímu bankovnictví, „nekonkuruje komerčním bankámÿ. Aktivity centrálních bank Centrální banka rovněž většinou vede účty domácím komerčním bankám v domácí měně a často jim rovněž organizuje mezibankovní platby prostřednictvím vlastního clearingového mechanizmu pro svoji (domácí) měnu. Centrální banka rovněž vstupuje s komerčními bankami jak do obousměrných úvěrových kontraktů, tak i do jiných finančních obchodů. Pro tyto aktivity bývá centrální banka nazývána bankou bank. Kontrola platebního systému AKTIVA Devizové rezervy Státní dluh Úvěry bankám Ostatní investice PASIVA Rezervy bank Oběživo Kapitál Tabulka 2. Zjednodušená struktura rozvahy centrální banky BANKOVNÍ PENÍZE 83 Rezervy centrálních bank byly historicky tvořeny zlatem, v současnosti se však jedná především o devizové rezervy. Peněžní aktiva centrálních bank jsou v současnosti obvykle nekonvertibilní – nesměnitelné u centrální banky, jedná se tedy o umělá peněžní aktiva. Nejsou již směňována ani ve zlato, jako tomu bylo v dobách zlatého standardy, ale většinou ani v devizy. Devizové rezervy jsou potřeba pouze při snaze ovlivňovat kurz své měny. Centrální banky vedoucích měn (například americký Fed) devizové rezervy příliš nepotřebují a kryjí celou svou emisi státním dluhem.78 79 Peníze centrálních bank kryty devizami a dluhy státu Dvoustupňové bankovnictví Pojem dvoustupňové bankovnictví charakterizuje strukturu a fungování bankovního systému při existenci emitenta základních, rezervních peněžních aktiv – emisní banky, a dále většího počtu dalších emitentů úvěrových peněžních aktiv, komerčních bank, kteří svá peněžní aktiva odvozují jako zástupná peněžní aktiva od peněžních aktiv emisní banky. Reálnou reprezentací tohoto konceptu je obvyklá situace národních bankovních systémů s centrální bankou v pozici emisní banky. Důvody existence takovéhoto systému s jedinou emisní bankou nejsou ekonomické, ale především politické, jak již bylo diskutováno výše. Každá z komerčních bank emituje jiná peněžní aktiva, které jsou navíc jako peněžní aktiva přijímána jen jejími klienty. Tato peněžní aktiva jsou však obvykle snadno konvertibilní v základní peněžní aktiva emitovaná emisní bankou, a rovněž vůči sobě navzájem. Konkrétní podobě platebního systému ekonomiky, konkrétní podobě peněz se říká měna. Běžnou podobou dnešních měn je tak zvaná dvoustupňová měna: systém základních peněžních aktiv a v základních peněžních aktivech denominovaných odvozených peněžních aktiv spolu s platebním systémem, který je na jejich základě organizován; dvoustupňová měna je škálou peněžních aktiv vyjádřených na stejném základě, vzájemně směnitelných a do jisté míry zaměnitelných s používaných pro operace v platebním systému spolu s organizací tohoto platebního systému. Dvoustupňová měna: systém základních a odvozených peněz Dvoustupňový bankovní systém funguje s emisní bankou, emitující bankovní rezervy, a bankovním systémem multiplikujícím tyto rezervy prostřednictvím úvěrů na vklady nefinanční sféry, jejichž zůstatky jsou používány jako peněžní aktiva běžnými ekonomickými subjekty. Dvoustupňovost spočívá v tom, že peněžní aktiva emitují a úvěr poskytují banky druhého stupně – komerční banky. Peněžní aktiva (nefinanční sféry) se potom sice označují názvem měny (tedy například „korunyÿ), nejedná se však již o pohledávku Stupňovitost měny 78 Data z bilancí některých centrálních bank viz. např. Menšík (2005), Příloha B., str. 129. 79 V důsledku toho, že peněžní aktiva emitovaná centrálními bankami nejsou aktivy úvěrovými (a tedy u centrální banky konvertibilními), ztrácí rezervy ve svém původním slova smyslu význam. De facto se tedy nejedná o rezervy, tak jak byly definovány, ale o rezervy v přeneseném či poněkud pozměněném smyslu. BANKOVNÍ PENÍZE 84 za autoritou měnu primárně emitující a spravující – za emisní bankou, ale o pohledávku za konkrétní komerční bankou. Tato pohledávka nárok na korunu emitovanou centrální bankou pouze zprostředkovává. Někdy se pro rozlišení označují peněžní aktiva (nefinančního sektoru) v dané měně jako „obchodní měnaÿ v kontrastu k „rezervní měněÿ emitované emisní bankou. S růstem moci států dochází k utužování regulací národních bankovních systémů, podstata dvoustupňového bankovnictví však zůstává po celé 19. i 20. století nezměněná. Zpravidla jediná emisní banka tvoří vrchol pyramidy a emituje rezervní peněžní aktiva, které tvoří základ pro odvozenou emisi zástupných úvěrových peněžních aktiv, realizovanou druhým stupněm – komerčními bankami. Základní peněžní aktiva emitovaná emisní bankou jsou v 19. století obvykle částečně krytými úvěrovými peněžními aktivy založenými na kovové monetární komoditě, nejčastěji zlatu či stříbru a jsou tvořeny bankovkami a účty u emisní banky. Postupně je však nahradí umělá peněžní aktiva – fiat money, které se pak někdy kryjí mezi různými státy vzájemně – devizovými rezervami. Peněžní aktiva národní měny se tak v současnosti sestávají z umělých, u emitenta nekonvertibilních, a ve své podstatě obvykle i nekrytých, základních peněžních aktiv (hotovostních i bezhotovostních) – fiat money – a od nich odvozených úvěrových bezhotovostních peněžních aktiv v podobě zůstatků na účtech u komerčních bank druhého stupně. Současné komerční banky jsou emitenti částečně krytých peněz konvertibilních do státních měn. Každá z komerčních bank tedy sice emituje svou vlastní měnu, ta je ale snadno zaměnitelná za některou ze státních měn a je tak více méně pouze jejím dalším stupněm. Hayek tuto formu odvozené měny nazývá parazitickou měnou.80 Národní měna: úvěrové peníze odvozené od umělých peněz Základní peněžní aktiva mohou být používány jako peněžní aktiva nefinanční veřejností a nebo jsou drženy komerčními bankami jako rezervy. Protože komerční banky emitují vlastní peněžní aktiva s částečným krytím a dokáží tedy při daném objemu emitovaných rezerv vyemitovat násobně více vlastních úvěrových peněžních aktiv, hovoří se o multiplikaci rezerv v nová peněžní aktiva. Ekonomickou podstatou krytí současných měn je emise částečně krytých úvěrových peněžních aktiv komerčních bank, které jsou částečně kryty nekonvertibilními rezervními peněžními aktivy centrální banky. Rezervní peněžní aktiva centrální banky jsou pak kryta opět pouze částečně, a to devizovými rezervami. Devizové rezervy však nejsou nic jiného než pohledávky na nekonvertibilní peněžní aktiva jiné centrální banky nebo pohledávky na ně, obvykle v podobě úvěrových peněžních aktiv emitovaných nějakými komerčními bankami. Proti peněžním aktivům, které ekonomika používá, tak stojí především soukromý úvěr – úvěr od bank soukromému sektoru, a státní dluhy. Malá část domácí měny může ležet v pasivech bankovního systému 80 Viz. Hayek (1976), kap. XI. Krytí peněžních aktiv úvěry a dluhy státu BANKOVNÍ PENÍZE 85 Centrální banka Rezervy & Bankovní systém Rezervy Úvěry Peníze Reálná ekonomika & Peníze Úvěry Reálná aktiva Vlastní jmění Obrázek 2. Dvoustupňový bankovní systém oproti aktivním devizovým rezervám, tedy v konečném důsledku oproti zahraničním úvěrovým operacím a dluhům cizích vlád. Od doby, kdy nejsou peněžní aktiva tvořena komoditou, není způsobu jak by se dostala do oběhu bez asistence bankovního systému. Jak hotovost, tak i bezhotovostní peněžní aktiva jsou vyemitována a vpuštěna do oběhu bankami. Děje se tak především úvěrovou formou, a nebo nákupem nějakých statků bankovním systémem. Z celkového pohledu tedy skutečnost neodpovídá dílčí tradiční představě, že vkladatelé přináší „penízeÿ do bank. Naopak banky poskytují „penízeÿ nefinanční veřejnosti, a to zejména úvěrovou formou, půjčí ji je. Peněžní aktiva tvořena v bankách Má-li měna dvoustupňového bankovního systému skutečně zastávat poslání peněz, musí společnosti poskytovat efektivní platební mechanizmus. Mají-li být součástí peněžních aktiv i zůstatky na vkladových účtech u jednotlivých komerčních bank, musí existovat snadný způsob jejich vzájemného převádění. Jsou-li totiž pro mne peněžními aktivy závazky jedné banky a pro mého obchodního partnera závazky jiné banky, musí platba spočívat ve snížení mých pohledávek vůči mé bance a navýšení partnerova salda vůči jeho bance, musí dojít k bankovnímu převodu, ke konverzi peněžních aktiv jedné banky v peněžní aktiva druhé banky souběžně s převodem vlastnictví těchto peněžních aktiv. Použití závazků bank pro placení Bezhotovostní platba z jedné banky do banky jiné znamená odepsání určité peněžní částky z klientských účtů jedné komerční banky a její připsání u jiné komerční banky. Technicky jde pouze o přenos informace z jedné komerční Klientská část platby: přenos informace BANKOVNÍ PENÍZE 86 banky do druhé o tom kolik a kam má připsat. Jakmile toto připsání proběhne a klienti jsou o něm vyrozuměni, je klientská část platby hotova, pro nefinanční subjekty je platba realizována. V současné době rychlého přenosu dat se tato operace může odehrát ve vteřinách, v počátcích moderního bankovnictví se tak stalo po fyzickém doručení nějaké písemnosti, například šeku. Aby byly banky k této operaci svolné, musí ještě dojít k dalšímu převodu – k vyrovnání mezi bankami, k mezibankovní platbě. Snížení stavu klientských účtů u jedné banky totiž znamená snížení jejích závazků a zvýšení účtů u druhé banky naopak jejich nárůst. Ačkoliv to tedy v momentě realizace klientské části platby žádnou z bank „nebolíÿ, neboť se jedná pouze o změnu čísla v databází, je to pro banku přijímající platbu potenciální výdaj – získala nový vklad, ale tím i možnost jeho výběru v rezervách či převodu někam jinam. Proto banka přijímající platbu navýší klientské vklady pouze s tím, že bude kompenzována, obvykle ve formě rezerv – bankou plátce jí budou navýšeny rezervy. Dostane tady zaplaceno v takovém aktivu, které považuje sama za peněžní aktivum – v rezervách. Mezibankovní část platby: vyrovnání bank v rezervách Vypořádání mezibankovních plateb je institucionalizováno a probíhá v současnosti obvykle rovněž bezhotovostně. Vyrovnání vzájemných závazků bank vzniklých z jednotlivých plateb se nazývá clearing. Pokud mají obě banky bezhotovostní rezervy držené u stejné banky, stačí k realizaci mezibankovní platby provést změnu přesunem prostředků na účtech jednoho emitenta, což je operace, kterou emitent dokáže snadno realizovat. Nejjednodušší bilaterální podoba se postupně rozšířila do efektivnějšího vícestranného clearingu. Banka, u níž si jiné banky pro tento účel drží bezhotovostní zůstatky, se nazývá clearingová banka. Běžný je centralizovaný clearing prostřednictví rezervních účtů vedených u centrální banky. Při realizaci mezibankovní platby bank, které nemají rezervní účty u stejných bank je možnost přesunout úkol realizace platby na banky, u nichž jsou rezervní účty vedeny, a ty postupují podobně. V momentě, kdy se tyto dva vznikající řetězce – ze strany banky plátce a ze strany banky příjemce – potkají na účtech u jediné banky, je opět bezhotovostní převod snadný. Takto mohou probíhat některé mezinárodní platby. Platby v domácí ekonomice většinou proběhnou pomocí jednoduchého clearingu.81 Mezibankovní vypořádání plateb clearingem 81 Již vypořádávání šeků vystavené na různé banky, které jsou předloženy v jiných bankách a bankovek cizích bank, stejně jako zpracování přímo zadaných bankovních převodů si žádá mechanizmus organizace mezibankovních plateb. První clearingový dům zabývající se vypořádáváním mezibankovních plateb, který pomáhá později vypořádávat zejména šeky je založen v Londýně roku 1770. V počátečním období slouží pouze soukromým bankéřům, akciové banky, zemské banky ani Bank of England nejsou po poměrně dlouhou dobu připuštěni. Clearing bývá organizován tak, že jednotlivé banky si vedou účty u clearingové organizace a vzájemné závazky jsou pak vyrovnávány pouhými přesuny mezi těmito jejich clearingovými účty. Pasiva clearingové organizace tak tvoří rezervy pro její členy, jsou to rezervní peníze, které jsou obvykle konvertibilní ve vyšší stupeň rezerv, například v měnový kov nebo bankovky centrální banky. Tyto rezervní peníze mohou mít formu částečně krytých peněz, banky však obvykle vyžadují od clearingové organizace konzervativnější přístup než zastávají při emisi samy, proto se jednalo historicky často BANKOVNÍ PENÍZE 87 Clearing nemusí být nutně státní, a to ani v případě státní monopolizace emise základních peněz.82 Státy však obvykle velmi usilují o jeho kontrolu, protože jim to umožňuje lépe ovládat bankovní systém. Zvlášť ve světě klesajícího významu hotovosti a snižování či rušení zákonných požadavků na minimální výši rezervního poměru, vnucujícího držet rezervy ve státem určené formě, tedy obvykle v rezervách emitovaných centrální bankou, zůstává ovládnutí clearingového systému jediným způsobem udržením kontroly nad vlastní měnou.83 Státní zájem na kontrole clearingu Ilikvidita bank Částečné krytí úvěrových peněžních aktiv znamená nesoulad hodnoty rezerv základních aktiv v držbě nebo snadno získatelných emitentem a jím emitovaných peněžních pohledávek v těchto aktivech vyjádřených. Pokud je zároveň fixován kurz emitovaných úvěrových peněžních aktiv v jednotkách základních aktiv, je situace přesným popisem toho, co se nazývá ilikvidita, přesněji ilikvidita v základním aktivu. Částečné krytí úvěrových peněz Nejjednodušší představa je, že emitent úvěrových peněžních aktiv emituje pouze aktiva na požádání konvertibilní v pevném fixním poměru do základních aktiv, ale těchto základních aktiv nedrží tolik, kolik vyemitoval aktiv peněžních. Znamená to, že zkrátka pokud se skutečně rozhodnou všichni držitelé úvěrových peněžních aktiv – a tedy na požádání splatných pohledávek za emitentem znějící na pevné částky základního aktiva – opravdu své právo uplatnit a pohledávky konvertovat, emitent jejich požadavek prostě nemůže splnit.84 Obecněji lze koncept ilikvidity v určitém aktivu popsat jako časový nesoulad aktiv a pasiv v tomto aktivu denominovaných. V realitě nejsou sice všechna klientská pasiva denominovaná v určité měnové jednotce splatná bez omezení na požádání a rovněž v aktivech jsou přítomny položky denominované ve stejné měnové jednotce v různých časových splatnostech, avšak výrazná převaha krátkodobě splatných aktiv nad pasivy je u současných o peníze úplně kryté, jak tomu například u The New York Clearinghouse po většinu 19. století (viz. White (1999), str. 22). 82 A historicky také nebyl – clearingové organizace jsou původně soukromé, vzniklé z iniciativy bank, postupně se však státy většinou clearingu zmocní a centralizují ho. Z clearingové banky může stát vytvořit státní centrální banku se státem garantovanými vklady, čímž ji uměle vytvoří konkurenční výhodu přitahující nové klienty do jejího clearingu. 83 Nejmasivnější kampaň, kterou rozpoutala na svých webovských stránkách v době přechodu k Euro Evropská centrální banka, byla propagace jí poskytovaného clearingového mechanizmu TARGET. Centrální banky jsou si dobře vědomy klíčové role, které ovládnutí jádra platebního systému má, je to totiž jediný způsob jak efektivně kontrolovat celý platební systém – peníze jako takové. 84 Jak říká například též Mises (1912), 18.2.:„[A]ny bank that issues fiduciary media is forced to suspend payments if everybody begins to present notes for redemption or to withdraw deposits. Any such bank is powerless against a panic; no system and no policy can help it then.ÿ. Banka: ilikvidní BANKOVNÍ PENÍZE 88 bank realitou (v historii byly běžné na pořádání splatné úvěry, která však dnes poskytují banky jen minimálně, běžné účty však svou pozici v pasivech neztratily) a ilikvidita je jejich charakteristickým rysem. Nesoulad aktivní a pasivní strany bilance znamená, že banka se může dostat do situace kdy není schopna dostát svým závazkům. Pokud neočekávaně vzroste množství požadavků na konverzi, vzniká emitující instituci problém s nedostatkem rezervní zásoby bazického aktiva. Instituce se ho bude snažit řešit pomocí nákupu rezervního aktiva na trhu – prodejem svých ostatních aktiv, případně půjčkami. Zde může narazit na řadu problémů: špatnou prodejnost svých aktiv, nedostupnost půjček, nebo nedostatek základního aktiva na trhu. I v případě dostupnosti základního aktiva na trhu bude znamenat zvýšená poptávka nárůst jeho ceny a tedy ztráty pro emitující instituci. Stejně tak bude při nouzovém prodeji jiných aktiv narychlo (angl. distress selling) dosahováno obecně nižších cen, znamenajících rovněž ztráty pro emitenta. Prohloubení některého z uvedených problémů může vést až k vypovězení směnitelnosti nebo dokonce i krachu emitující instituce; od ilikvidity k insolvenci to může být v těchto podmínkách jen malý krůček. Ilikvidita může vést k insolvenci Fixace konverzního kurzu znamená, že vyplácení částečně krytých peněz funguje tak, že první co přijdou dostávají jejich plnou nominální výši až do momentu, kdy bance dojdou její rezervní aktiva na výplatu, a další pak nedostanou nic. Zde je proto racionální strategií pokusit se být v řadě konvertujících mezi prvními, a to i v případě, že jsem původně o konverzi původně neuvažoval. To vede k tomu, že v případě, že vznikne obava z výběru velké části vkladů, každý se začne snažit vybrat si co nejdříve svůj vklad, a tím se tato obava naplní, a to ať už původně vznikla z jakéhokoliv důvodu. Pokud začnou vznikat obavy z této skutečnosti, prudce roste její pravděpodobnost. Jelikož konečný dopad na jednotlivce závisí na tom, provede-li konverzi před očekávaným vypovězením konvertibility nebo dokonce krachem či nikoliv, pokusí se konverzi provést všichni okamžitě což může znamenat rychlý krach. Této situaci se říká útok (angl. run) na emitenta.85 Bankovní run: projev ilikvidity při fixním kurzu 85 Existuje pěkné srovnání částečně krytých peněz s neomezenou konvertibilitou za fixního konverzního kurzu se speciálním podnikáním při provozování parkoviště (Block and Garschina (1996), p. 90). Podnikatel zde prodává „částečně kryté parkovací lístkyÿ, které vám dávají právo kdykoliv parkovat na tomto parkovišti ve středu města, ovšem jen tehdy, je-li zrovna nějaké místo volné. Těchto lístku pak prodá podstatně víc než je celkem parkovacích míst k dispozici, protože očekává, že většinu času málo kdo své možnosti parkovat zde využívá. Ve skutečnosti tedy neprodává právo na parkovací místo, ale tiket do loterie, kde pravděpodobnost výhry závisí mimo jiné na podílu celkového počtu parkovacích míst a počtu vydaných parkovacích lístků. Pokud je kupujícím parkovacích lístků známo, že se nejedná o obyčejné parkovací lístky, že je těchto loterijně-parkovacích lístků vydáno více než je míst (a zákazníky pak jistě bude zajímat i o kolik víc), a že se tedy může stát že nezaparkují, je vše v pořádku. Ne tak už v případě, kdy se prodejce tváří že prodává právo kdykoliv zaparkovat, a že sice z takových a takových důvodů nedostaneme přiděleno konkrétní místo, ale že si zkrátka vždy zajedeme na některé z volných. Pokud by se někdy stalo, že se nám nepodaří zaparkovat, právem bychom se cítili oklamání a jistě bychom mohli provozovatele parkoviště žalovat pro nedodržení smlouvy. BANKOVNÍ PENÍZE 89 V historii emitenti částečně krytých peněz obvykle zprvu předstírali úplné krytí jak jen dlouho to bylo možné a posléze sice uznali částečnost krytí, ale tvářili se, že k problémům s konverzí v jejich případě nemůže nikdy dojít, o této situaci veřejně vůbec neuvažovali a tím méně nenabízeli možný mechanizmus jejího řešení, naopak zarputile trvali na fixním kurzu jejich peněz jako na časově neomezené garanci. Jak se začínaly možné nestability tohoto systému projevovat, docházelo k jejich jednorázovým řešením i úpravám systému. To vše se však dělo souběžně s rostoucím vlivem státu v bankovnictví a především se to týkalo formujících se centrálních bank. Konečným důsledkem těchto úprav byl výrazný pokles likvidity bank, a ještě výraznější nárůst regulací bankovního systému. Historický vývoj: růst ilikvidity a regulace Úvěrem krytá emise úvěrových peněžních aktiv tvořící základ bankovního podnikání se zrcadlí v rozdílné struktuře splatnosti aktiv a pasiv banky. Likvidnější pasiva jsou kryta méně likvidními aktivy. Tomu se někdy říká, že banka plní funkci zprostředkovatele likvidity, jinými slovy to ale znamená, že je sama nelikvidní, a že podporuje fixování rozbíhajících se očekávání vkladatelů a úvěrovaných subjektů – zakládá nestabilitu. Tato situace je podtržena fixací konverzního kurzu úvěrových peněz emitovaných bankou. Komerční banka v rámci národního dvoustupňového bankovního systému funguje právě popsaným způsobem.86 Realitou národních dvoustupňových bankovních systémů je směnitelnost peněžních aktiv komerčních bank za základní peněžní aktiva v paru, stejně jako vzájemná směnitelnost v paru peněžních aktiv všech komerčních bank navzájem. Státy tyto systémy podporují a snaží se různými prostředky čelit možným útokům na banky. Případně pokud k nim dojde, angažují se v konsolidaci bankovnictví a přesvědčování veřejnosti o znovu nabytí důvěry. Útok na jednotlivou banku může být zažehnán v rámci „solidarityÿ ostatních bank, přesněji řečeno potřebné rezervy může banka získat od ostatních komerčních bank, například ve formě úvěru. Rezervy tvořené základními peněžními aktivy emitovanými centrální bankou budou nejsnadněji aktivovány právě v bezhotovostní podobě od ostatních bank, možnost získání většího objemu oběživa od jiných držitelů z řad veřejnosti ji možností spíše pouze teoretickou. Problém částečně krytých peněz s neomezenou směnitelností je, že jsou zpravidla právě druhého typu. Emitující instituce vám zaručuje, že budete moci kdykoliv tyto pohledávky vyměnit za rezervní aktivum v plné hodnotě. O možnosti, že by se na vás jaksi nemuselo dostat se vůbec nezmiňuje. Právě proto považují někteří autoři vydávání částečně krytých peněz za obyčejný podvod a pozastavují se nad tím, proč není trestně stíhán. (Jedním z nich je zástupce rakouské ekonomické školy Murray N. Rothbard, který se tak vyjadřuje na mnoha místech, mimo jiné např. v Rothbard (1983), pp. 95–103. Instituci emitující částečně krytá peněžní aktiva zde označuje za již ve své podstatě zbankrotovalou.) 86 Ilikviditu bank vidí jako jejich funkci například Wicksell (1901–6), Vol. II., III.4., p 73: „[I]t is a function of the banks to consolidate short credit, in other words, to create as it were one long credit out of a number of short credits[.]ÿ . Solidarita bank BANKOVNÍ PENÍZE 90 Jiná je situace při současném útoku na více bank, při jevu nazývaném bankovní panika. Problémy s likviditou jedné banky se tak mohou snadno přelít prostřednictvím mezibankovního trhu na jiné banky. Útok na jednu banku může tedy snadno vyvolat útoky na banky s ní nejvíce svázané a postupně na všechny banky v systému. Bankovní panika tak není jen náhodnou časovou koincidencí několika útoků na banky, ale procesem šíření těchto útoků v jejich vzájemné podmíněnosti. Jako báze pro emisi částečně krytých peněžních aktiv a současně jako rezervy pro všechny komerční banky stojí základní peněžní aktiva emitovaná centrální bankou. Vzhledem k obecně nízkému stupni krytí úvěrových peněžních aktiv komerčních bank mohou likviditní problémy jediné z bank, které jsou jak víme potenciálně přítomny u každé z nich v každém okamžiku, vytvořit takový tlak na odčerpávání základních peněžních aktiv, který pocítí celý systém ostatních bank. I v případě, že by lidé považovali stav různých komerčních bank jako nezávislý a vzájemně se neovlivňující – což by byla zjevně při jejich současné provázanosti trestuhodně naivní iluze, vzniká jednoznačně technický problém se systémovým nedostatkem rezerv. Bankovní panika Pokud v dvoustupňovém bankovním systému dojde k nedostatečné likviditě na mezibankovním trhu rezerv a tedy k celkovému, systémovému nedostatku rezerv, není jiné síly která by je tam dodala, než centrální banka, která je emituje. Toho, že jediný, kdo může rezervy do systému přidat je jejich emitent – centrální banka, si všímá již Walter Bagehot v roce 1873 ve své slavné Lombard street, kde poprvé formuluje dodnes odkazované požadavky na chování centrální banky v těchto případech systémové ilikvidity. Centrální banka se má tehdy zhostit role zvané věřitel poslední instance (LLR) (angl. lender of last resort). Principy této instituce jsou půjčit bezodkladně, ale za zvýšenou úrokovou sazbu, solventní, avšak ilikvidní komerční bance, pokud ana není schopna získat zdroje na mezibankovním trhu.87 Věřitel poslední instance O co větší je však teoretická shoda ohledně těchto principů, tím je zároveň obtížnější jejich praktická realizovatelnost. Rozpoznat která banka je jen ilikvidní a která je již insolventní může být těžké i v případě, že máme k dispozici všechny informace co management této banky, o co horší to však musí být v realitě, kde se bude jistě management insolventní banky snažit některé informace tajit. Pokud ovšem neumíme nebo nechceme (nemáme sílu nebo není politická vůle) nakreslit silnou čáru mezi ilikvidními a insolventními bankami, nemůžeme teoretických principů LLR využívat, neboť jejich použití vyžaduje právě striktně odlišný přístup k těmto dvou skupinám bank. Problémy praktického fungování LLR 87 Co se týká citací z Lombard street, viz. např. Bagehot (1873), ch. II., II.: „[W]hatever bank or banks keep the ultimate banking reserve of the country must lend that reserve freely in time of apprehension.ÿ, ch. XII.: „[T]he Bank of England . . . hold[s] the ultimate reserve of the country, and [it] must discount out of it if no one else will: if [it] declined to do so there would be panic and collapse.ÿ. Právě argumenty o tom, že centrální banka bude moci plnit funkci LLR bylo argumentováno v debatách před vznikem FEDu roku 1913. To měl být podle některých zásadní přínos centrální banky na americké půdě, a takzvaná elastická nabídka rezerv měla být její hlavní funkce. BANKOVNÍ PENÍZE 91 V realitě pak často centrální banky udržovaly dlouho uměle při životě insolventní banky, zejména pak pokud tyto banky byly velké ve svém podílu na trhu (angl. too big to fail). Modernější zastánci principů LLR proto doporučují v případě ilikvidity mezibankovního trhu poskytovat rezervy neadresně prostřednictvím operací na volném trhu oproti kvalitní protihodnotě. Pomyslnou čáru mezi bankami k bankrotu a k přežití by tak měl místo centrální banky nakreslit trh. Pokud k tomu ale nedojde rychle a transparentně, bude muset centrální banka v rámci uklidňování vkladatelů poskytnout pravděpodobně mnohem více rezerv a to i bankám, které jsou nesolventní. A nakonec navíc stejně záleží pouze na chování vkladatelů, zda objem poskytnutých rezerv nutných k utišení paniky bude či nebude muset přesáhnout velikost odpovídající protihodnoty v držení bank. Tento přístup toho tak v konečném důsledku příliš neřeší kromě toho, že se komerční banky předhánějí v investování do státního dluhu – to je totiž zpravidla ona centrální bankou určená „kvalitníÿ protihodnota. Bilance komerčních bank se tak začínají stávat nápadnou reminiscencí Amerického National Banking druhé poloviny 19. století. Podstatou možnosti fungování věřitele poslední instance je, že pokud run končí u rezervních aktiv komerčních bank emitovaných centrální bankou, tedy pokud se jedná o útok na částečné krytí druhého stupně bankovní soustavy a ne na rezervní aktiva emitovaná centrální bankou, stačí pro uklidnění veřejnosti dodávat rezervní aktiva emitovaná centrální bankou. Samozřejmě, pokud by se stupeň paniky zvýšil i na úroveň rezervních aktiv emitovaných centrální bankou a veřejnost se snažila zbavovat těchto aktiv, taktika LLR na úrovni těchto rezervních aktiv je neúčinnou. Může se však nalézt jiné aktivum, které bude veřejnost ochotna držet za stávajících podmínek, pokud je toto aktivum aktivem finančním, může být možné ho elasticky dodávat stejně jako se původně dodávalo rezervní aktivum a LLR může zafungovat na této úrovni.88 88 Souvislosti použitelnosti klasického LLR a neohroženosti poptávky po rezervním aktivu si je dobře vědom i Bagehot (1873), viz. ch. II., II.: „Very commonly the panic extends as far, or almost as far, as the bank or banks which hold reserve, but does not touch it or them at all. In this case it is enough if the dominant bank or banks, so to speak, pledge their credit for those who want it. Under our present system it is quite enough that merchant or banker gets the advance made to him put to his credit in the books of the Bank of England; he may never draw a cheque on it, or, if he does, that cheque may come in again to the credit of some other customer, who lets it remain on his account. An increase of loans at such time is often an increase of the liabilities of the bank, not a diminution of its reserve. Just so before 1844, an issue of notes, as in quell a panic entirely internal did not diminish the bullion reserve. The notes went out, but they did not return. They were issued as loans to public, but the public wanted more; they never presented them for payment; they never asked that sovereigns should be given for them. But the acceptance of a great liability during augmenting alarm, though not as bad as an equal advance of cash, is the next worst. At any moment the cash may be demanded. Supposing the panic to grow, it will be demanded, and the reserve will be lessened accordingly.ÿ, a hned v následujícím odstavci cituje Ricarda: „On extraordinary ocassions . . . a general panic may seize the country, when every one becomes desirous of possessing himself of the precious metals . . . against such panic banks have no security on any system.ÿ BANKOVNÍ PENÍZE 92 Uměle podporovaná integrace bank přináší riziko systémové ilikvidity. Jeho řešení je potom nákladem, který je v konečném důsledku přenesen na daňové poplatníky. Aspekty tohoto „řešeníÿ jsou vidět rovněž v neustále rostoucí peněžní zásobě a nákladech, které tato peněžní inflace přináší. Co se týká stability, kombinuje současné dvoustupňové bankovnictví chyby částečně krytých peněz a těsné integrace komerčních bank částečně kryté peníze emitujících s chybami nekrytých peněz a centrálního bankovnictví. Riziko integrace bank Peníze dvoustupňového bankovnictví Platební systém organizovaný bankovním systémem, tedy to, co nazveme bankovní peníze, je systém založený na držbě a převádění různých závazků bank, které pro jejich uživatele znamenají peněžní aktiva. V současném dvoustupňovém bankovnictví vystupují jako peněžní aktiva pro veřejnost umělá peněžní aktiva emitovaná ve formě hotovosti (bankovek a mincí) centrální bankou a dále úvěrová peněžní aktiva jako bezhotovostní vklady vyšší či nižší likvidity vedené u komerčních bank. Držená peněžní aktiva tvoří určitou úvěrovou strukturu, část společenské úvěrové struktury. Z části se jedná o jak o úvěry explicitní – jako smluvní vztah dvou stran, tak i o úvěry implicitní, související s úvěrovou funkcí zúčtovacího mechanizmu, částečně – v případě držby fiat money – jde pouze o úvěry implicitní. Peněžní aktiva jako závazky bank Bankovní peníze jsou systémem vypořádávání plateb založeným na převodu nároků peněžních aktiv v podobě závazků bank. Platícímu jednotlivci se sníží objem jeho hotovosti či zůstatků sald na bankovních účtech (včetně možnosti čerpání úvěru od bank, jako například při platbě proti kontokorentu), přijímajícímu jednotlivci se některá z těchto položek zvýší, a to o stejnou hodnotu, poníženou o poplatky za platbu bankám. V případě hotovostní platby jde o jednoduché předání oběživa, v případě platby z banky do banky jde o konverzi jednoho aktiva – závazku banky plátce – v jiné aktivum – závazek banky příjemce. Mezibankovní platba si vyžaduje další procesy clearování, obvykle ve formě rezerv, to je však záležitost pro klienty neviditelná a klienty zpravidla ani nezajímající, pro ně je důležité jejich vlastnictví peněžních aktiv a jeho změny. Platební sytém založený na závazcích bank Emise peněžních aktiv je zásahem do úvěrové struktury ekonomiky, pokud se jedná o úvěrovou emisi, je to navíc zásah dvojnásobný. Vydáváním umělých aktiv a narušováním vlastní likvidity banky (centrální a komerční) zasahují do úvěrové struktury ekonomiky. Pokud by při zprostředkování úvěrů nedocházelo k novému otevírání se riziku, jednalo by se o čisté zprostředkování, jako v případě nákupu a prodeje, kdy prodávám co jsem nakoupil. Takovéto zprostředkování může učinit hospodářské procesy plynulejšími a efektivnějšími, nic zásadního však k jejich podstatě nepřidává. Pokud však jakoby prodávám něco jiného než jsem nakoupil, tato pevná vazba se rozvolňuje a zakládá se na nové přizpůsobovací procesy mající již formu zcela nových hospodářských jevů. Za standardních podmínek není jednotlivým ekonomickým subjektům povoleno vytvářet podobné iluze a skrytá rizika Emise peněžních aktiv: zásah do úvěrové struktury BANKOVNÍ PENÍZE 93 a měnit takovýmto způsobem hospodářský běh. Banky však tuto možnost mají a ptát se jaké to může mít důsledky je důležitým úkolem pro monetární ekonomy. Peníze a investice VI. Vnucené úspory Podstata vnucených úspor spočívá v možnosti emitentů peněžních aktiv půjčit tato aktiva přímo výrobcům na profinancování investic. Pokud by nedocházelo k vydávání nových peněžních aktiv, mohlo by investování v peněžní ekonomice fungovat podobně jako v barterovém modelu, možnost vnucených úspor však otevírá prostor pro nové ekonomické jevy. Vývoj konceptu vnucených úspor To, že vydávání (nových) peněžních aktiv může vést ke změně kapitálu ekonomiky, k jeho „nárůstuÿ, je známo již dlouho. Hayek vystopoval publikaci těchto myšlenek až k Henry Thorntonovi – roku 1802, Jeremy Benthamovi – 1804. Dalšími autory 19. století pracujícími s tímto konceptem jsou Robert Malthus – 1811, Dugald Stewart – 1811, Thomas Joplin – 1823, John Stuart Mill – 1829 a Léon Walras – 1878.89 Označení tohoto fenoménu se vyvíjelo a u různých autorů se liší, nejvíce se ustálilo pojmenování vnucené úspory (angl. forced savings). Neliší se však jen názvy tohoto konceptu, ale rovněž detaily jeho náplně. Zejména jde o to, že různí autoři vnímali tento koncept v různé šířce. Společným jmenovatelem jednotlivých přístupů však zůstává konstatování možnosti zvyšování kapitálové vybavenosti ekonomiky v důsledku chodu peněžního mechanizmu, obvykle v důsledku emise nových peněžních aktiv.90 89 Viz. Hayek (1931), Lecture I. a Hayek (1932a). 90 V totmo duchu, jako možnost nárůstu akumulace kapitálu v důsledku nárůstu množství peněžních aktiv, chápe vnucené úspory například i soudobý výklad v Palgravově slovníku peněz a financí a rovněž v Palgravově ekonomickém slovníku, který je poskytnut od stejného autora – Hansen (1992): „The doctrine of forced saving proposes that an increase in the amount of money may be favourable to capital accumulation at the cost of a reduction in consumption of certain individuals, but the latter have not saved voluntarily and they do not receive any immediate benefit.ÿ (Doktrína vnucených úspor tvrdí, že nárůst množství peněz může být příznivý pro kapitálovou akumulaci, na úkor spořeby určitých jednotlivců, kteří však nespoří dobrovolně a nemají z tohoto spoření žádný přímý prospěch.) Druhá polovina citované pasáže týkající se problému financování nové akumulace kapitálu již není tak jednoznačná. Objasnění nutnosti snížení spotřeby jednotlivců bude součástí dále provedeného rozboru, pasáž pojednávající o „nedobrovolném jednání jednotlivcůÿ a o „okamžitém prospěchuÿ nepovažuji za úplně precizní a korektní. Tato definice vychází více méně přesně z Hayekova pojetí. 95 Vnucené úspory: nárůst kapitálu z monetárních příčin VNUCENÉ ÚSPORY 96 Různost pohledu jednotlivých autorů na vnucené úspory byla mimo jiné ovlivněna jimi akceptovanou teorií kapitálu, peněz a hospodářského koloběhu. Vedle těchto teoretických odlišností však vystupuje snad ještě významnější faktor: role tohoto konceptu v teoretickém rámci příslušného autora. Různí ekonomové používají koncept vnucených úspor k vysvětlování různých jevů a liší se tak velmi často v interpretaci důsledků vnucených úspor.91 Různé pojetí a hodnocení vnucených úspor Knut Wicksell hovoří o vnucených úsporách v souvislosti s úvěrováním bank. Wicksell staví na propracované teorii kapitálu – svém vlastním rozpracování Böhm-Bawerkovy teorie – a uvědomuje si proto, že reálnou podstatou vnucených úspor je přesun zdrojů do užití vzdálenějšího od konečné spotřeby. K tomuto jevu je v celku poměrně neutrální a závažné důsledky z něj nevyvozuje. Má práce ve velké míře přímo navazuje na Wicksella a zabývá se detailizací a precizací základních myšlenek přítomných již v dílech tohoto autora.92 Wicksellovy enforced savings 91 Rozbor různých přístupů ke vnuceným úsporám provádí například Machlup (1943). 92 V Interest and Prices uvádí, že úvěrové instituce si mohou svojí podporou dlouhodobých podnikatelských projektů do určité míry od veřejnosti vynutit reálný kapitál – Wicksell (1898), Chap. 8., p. 111: „[T]he credit institution, by supporting long-term enterprices, can to some degree force the necessary real capital out of public.ÿ, a že při prodloužení výrobní periody na základě bankovních úvěrů jsou reálné úspory vnuceny společnosti, právě v ten správný moment, kdy jsou potřeba (tedy když nutnost vyrábět reálné kapitálové statky vede k poklesu spotřebního výstupu) – Wicksell (1898), Chap. 9.B., p. 156.: „[If production period is being lengthened thanks to long-term loans granted by banks though there are no long-time savings] [t]he real saving which is necessary for the period of investment to be increased is in fact enforced – at exactly the right moment – on consumers as a whole; for a smaller quantity than ususal of consumption goods is available for the consumption [in the years until capital acumulation is completed].ÿ. V Lectures on Political Economy zmiňuje, že k těmto efektům dochází prostřednictvím nárůstu hladiny cen spotřebních statků – Wicksell (1901–6), Vol. II., I.2., p 14.: „[An] enforced general reduction of consumption which results from [rise in prices after extra money is put into circulation] constitutes . . . accumulation of real capital which is the indispensable preliminary to a higher degree of capitalistic production. In other words, increased enterprise withdraws some labour and natural resources from the production of present commodities in order to employ them in preparation for the future production, and this would be impossible in the long run if present consumption were not restricted in the same degree.ÿ, Wicksell (1901–6), Vol. II., III.6.B., pp. 100–101.: „[I]t may also happen that the enterprise was started without no means other than a bank loan . . . the money or credit to be used in effecting the transfer of necessary capital comes into circulation and exercises its purchasing power without any corresponding accumulation of real capital. A larger portion of the available land and labour than usual is employed for future production, and lesser part than usual remains for supplying the present demand for necessaries, though the demand for them has increased rather than diminished, since the increased demand of the entrepreneur for land and labour has presumably led to increase of wages and rent. . . . [T]he price of all consumption goods would . . . rise considerably, all incomes would buy less than usual and everybody irrespective of his income, would be compelled to restrict his consumption, and this enforced restriction would in fact constitute the real accumulation of capital which must under all circumstances be achived if the total means of production for future consumption are to be increased.ÿ VNUCENÉ ÚSPORY 97 Ludwig Mises položil základy rakouské teorie hospodářského cyklu, v níž právě vnucené úspory hrají důležitou roli. Jsou prvkem utvářejícím vzestupnou fázi hospodářského cyklu, která musí, podle rakouské teorie hospodářského cyklu, končit bolestnou depresí. K těmto názorů se vrátíme ještě v závěru této práce. Sám Mises zastává u vnucených úspor většinou poměrně úzký pohled, zdůrazňující buď důsledky zainvestování, které se projevují v (dočasném) omezení spotřeby a nebo (častěji) možnost dodatečných (dobrovolných) úspor příjemců vyšších důchodů po monetární expanzi. Nejčastěji tak pojem vnucených úspor používá pro tento typ indukovaných úspor, tedy pro fenomén, který je skutečně úsporami a nikoliv investicemi, pro které je pojem vnucených úspor používán obvykle a rovněž i v tomto textu.93 Většinu tvorby kapitálu spojenou s čerpáním nových úvěrů za sníženou úrokovou sazbu tak za vnucené úspory nepovažuje, v širším pohledu (zde použitém) se však pod vnucené úspory vejde celá tvorba kapitálu ve vzestupné části cyklu a tedy prakticky celá Misesova teorie hospodářského cyklu je o vnucených úsporách a jejich kolapsu.94 93 Více k této odchylce v Misesově terminologii a ke dvěma způsobům jak tento pojem užíval též Garrison (2004), Forced Saving: A Problem of a (Partial) Solution?, and Overconsumption and then Forced Saving. 94 V ranější práci – The Theory of Money and Credit – Mises uvádí, že náklady na tvorbu kapitálu financovaného emisí fiduciárních peněžních aktiv nesou ti, kdo jsou postiženi pozdější změnou hodnoty těchto aktiv – Mises (1912), 17.6.: „The cost of creating capital for borrowers of loans granted in fiduciary media is borne by those who are injured by the consequent variation in the objective exchange value of money[.]ÿ. Později zavádí pojem vnucených úspor pro indukované úspory – omezení spotřeby díky spořivosti těch, kterým vzrostly důchody v důsledku cenových změn následujících po emisi nových peněžních aktiv a díky omezení spotřeby všech v důsledku nárůstu cen spotřebních statků – Mises (1928), II.II.2.: „If a depreciation of the monetary unit favors the wealthier members of society . . . its effect will probably be an increase in capital accumulation since the well-to-do are the more important savers. . . . If monetary depreciation is brought about by an issue of fiduciary media, and if wage rates do not promptly follow the increase in commodity prices, then the decline in purchasing power will certainly make this effect much more severe. This is the ‘forced savings’ which is quite properly stressed in recent literature. . . . [T]hree things should not be forgotten. First, it always depends upon the data of the particular case whether shifts of wealth and income, which lead to increased saving, are actually set in motion. Secondly, . . . by falsifying economic calculation, based on monetary bookkeeping calculations, a very substantial devaluation can lead to capital consumption . . . . Thirdly, . . . any legislative measure which transfers resources to the ‘rich’ at the expense of the ‘poor’ will also foster capital formation. Eventually, the issue of fiduciary media in such manner can also lead to increased capital accumulation within narrow limits and, hence, to a further reduction of the interest rate.ÿ, Mises (1928), II.II.6.: „‘[F]orced savings’ . . . may appear as a result of the drop in purchasing power that follows an increase of fiduciary media, lead to an increase in the supply of capital. The subsistence fund is made to go farther, due to the fact that (1) the workers consume less because wage rates tend to lag behind the rise in the prices of commodities, and (2) those who reap the advantage of this reduction in the workers incomes save at least a part of their gain.ÿ, Mises (1949), XX.5.: „According to the advocates of the inflationist view of history, inflation by and large tends to increase the earnings of the entrepreneurs. They reason this way: Commodity prices rise sooner and to a steeper level than wage rates. On the one hand, wage earners and salaried people, classes who spend the greater part of their income for consumption and save little, are adversely affected and must accordingly restrict their expenditures. On the other hand, the proprietary strata of the population, whose propensity to save a considerable part of their income is much greater, are favored; they do not increase their consumption in Misesovy forced savings VNUCENÉ ÚSPORY 98 Na Misesovu teorii hospodářského cyklu navazují další rakouští ekonomové a spolu s jejím základem přejímají i pohled na vnucené úspory jako na negativní jev, který je příčinou ekonomických fluktuací. Misesovy názory však v mnohém rozvíjí a zdokonalují, především to činí Friedrich Hayek, pracující s mnohem rozvinutější představou kapitálu než Mises, který se zabývá procesy změn relativních cen statků různých řádů a jejich rozdílů (marží) a z toho vyplývajících změn v intenzitě produkce v odvětvích různě vzdálených od spotřeby.95 Rakouská teorie hospodářského cyklu Naprosto odlišnou pozici zaujímají vnucené úspory v teoretickém systému jiného ekonoma vyšlého z rakouského prostředí – Josepha Schumpetera. Zdá se, že pro něj jsou vnucené úspory nezbytnou technickou podmínkou možnosti realizace inovací a tím nutným předpokladem pro hospodářský vývoj. Ačkoliv korektně zdůvodňuje pouze to, že prosazování nových kombinací podnikateli, tedy základní prvek ekonomického vývoje v Schumpeterově pojetí (které se stalo široce akceptovaným), je vnucenými úsporami velmi usnadněno, často se vyjadřuje v tom smyslu, že toto usnadnění je kvantitativně tak významné, že rozdíl v ekonomickém vývoji bez vnucených úspor a s nimi je prakticky rozdílem mezi stagnací a vývojem. Komentář k tomuto aspektu Schumpeterovy teorie ekonomického vývoje bude proveden v závěru práce. Hayek (pravděpodobně v reakci na Schumpeterovu teorii) uvádí, že pokud se budeme snažit urychlit ekonomický vývoj prostřednictvím vnucených úspor, budeme muset platit cenu v podobě hospodářských cyklů.96 Schumpeterova teorie hospodářského vývoje proportion, but also increase their savings. Thus in the community as a whole there arises a tendency toward an intensified accumulation of new capital. Additional investment is the corollary of the restriction of consumption imposed upon that part of the population which consumes the much greater part of the annual produce of the economic system. This forced saving lowers the rate of originary interest.ÿ 95 Rakouskou teorii hospodářského cyklu lze mimo jiné nalézt v: Mises (1912, 1928, 1931, 1933, 1936, 1946, 1949), Hayek (1929, 1931, 1970), Haberler (1932), Rothbard (1963, 1969). Hayek hrubé náznaky své teorie hospodářského cyklu, nepracující ještě s rozvinutou teorií kapitálu, prezentuje v Hayek (1929), rozvinutější teorii zvažující produkci různých stupňů výroby podává v Hayek (1931). Ke vnuceným úsporám se vyjadřuje přesně v duchu zde použité definice – Hayek (1929), V.VI., p. 218–219: „‘[F]orced saving’ . . . consists in an increase in capital creation at the cost of consumption, through the granting of additional credit, without voluntary action on the part of the individuals who forgo consumption, and without their deriving any immediate benifit.ÿ a upozorňuje, že se jedná o zdroj hospodářského cyklu a ne o jeho řešení – Hayek (1929), V.VI., p. 226: „[I]t is probably more proper to regard forced saving as the cause of economic crises than to expect it to restore a balanced structure of production [after changes in consequences of lowered interest rate].ÿ, čímž nepřímo útočí na Misesovo použítí pojmu vnucených úspor, neboť u něj se skutečně jedná o jev zmírňující důsledky úvěrového cyklu, totiž o skutečné úspory částečně vyvažující nedostatek spořivosti vzhledem k započatým investičním projektům. 96 Schumpeterova teorie hospodářského vývoje je vyložena především v jeho světoznámé práci Theorie der witschaftlichen Entwicklung (The Theory of Economic Development), kterou se poprvé široce proslavil – Schumpeter (1912). Hayekův názor na roli vnucených úspor v ekonomickém vývoji: Hayek (1929), VI.XI., p. 189–190: „So long as we make use of bank credit as a means of furthering economic development we shall have to put up with the resulting trade cycles. They are, in a sence, the price we pay for a speed of development exceeding that which people would voluntarily make possible through their saving, and which therefore has to be extorted from them.ÿ VNUCENÉ ÚSPORY 99 Z pohledu chodu hospodářství je podstatná ta stránka vnucených úspor, která se zabývá změnami v organizaci výroby, ke kterým v souvislosti s vnucenými úsporami dochází, investiční část tohoto konceptu, jakési ,vnucené investice‘. Volit speciální název pro tuto nedělitelnou součást konceptu vnucených úspor však nepovažuji za vhodné, protože by to mohlo svádět k umělému vytrhování části z celku, jehož jednotu je nutné mít stále na paměti. Druhou nedílnou součástí procesu vnucených úspor je strana omezení spotřeby, zkoumání toho, kdo vlastně vnucené úspory financuje. Velmi podrobnou analýzu různých typů úspor způsobených monetární expanzí provádí například Robertson (1926).97 98 Vnucené investice Koloběh peněžní ekonomiky Hospodářský koloběh v peněžní ekonomice probíhá podobně, jak bylo naznačeno v barterovém výkladu společenského hospodářství před objasněním role peněz. Zjednodušení dané existencí finančního systému a peněz spočívá v tom, že ekonomikou nemusí kolovat spotřební statky dlouhými cestami od jejich výrobců ke spotřebitelům tak, aby posloužily k proúčtování veškerých důchodů a plateb, ale spotřební statky získávají spotřebitelé od výrobců přímo (či prostřednictvím obchodníků) a veškeré proúčtování vzájemných nároků ekonomických subjektů se projevuje ve společenské úvěrové struktuře. Koloběh peněžní ekonomiky analogický barterové Běžné transakce v peněžní ekonomice probíhají tak, že oproti reálným ekonomickým akcím jsou do společenského zúčtovacího mechanizmu zaúčtovávány jejich finanční protihodnoty. Například proti službám výrobních faktorů jsou jejich vlastníkům navyšovány kreditním způsobem jejich pozice ve zúčtovacím mechanizmu. Obdobně jsou proúčtovávány prodeje meziproduktů, fixních kapitálových aktiv i konečných spotřebních statků. Reálné transakce vyrovnávány finančně Pokud by se odehrávaly ekonomické transakce bez ohledu na jejich finanční pozadí, docházelo by ke stále změně úvěrových pozic jednotlivých ekonomických subjektů. V prvním kroku je protioperací reálné ekonomické transakce vznik úvěru mezi dvěma obchodujícími subjekty. Pokud by s tím subjekty byly spokojeny, vznikl by obchodní úvěr. S postupem času by ekonomické procesy vedly k vznikání dalších a dalších úvěrů a jednotlivé subjekty by byly vzájemně zadluženy. U některých by se navíc suma úvěrů přijatých a poskytnutých mohla výrazně odlišovat. Pokud by nedocházelo k umořování jednotlivých úvěrů, fungovaly by jakoby některé subjekty na úkor jiných. Důsledkem reálných ekonomických operací vzájemné úvěry 97 Typologie financování vnucených úspor: Robertson (1926), Ch. V: ‘The Kinds of Saving’, pp. 40–58. 98 Na skutečnost, že koncept vnucených úspor tak, jak je zde zaveden, je spíše o investicích, neboť se jedná primárně právě o změnu reálného kapitálu, teprve důsledkem které je změna v reálné spotřebě a tedy i úsporách, upozorňuje například také Garrison (2004), Reconciling Within and Beyond the Austrian Theories: „Hayek’s use of ‘forced saving’, as Schumpeter suggested, is better avoided, if only because what is called saving is actually investment.ÿ (Hayekovo pojetí vnucených úspor je více méně to, jaké je použito zde). VNUCENÉ ÚSPORY 100 V realitě se však subjekty samozřejmě zajímají o své finanční pozice a práva která jsou v nich skryta. Uvažme druhý extrémní případ – totiž když žádný subjekt není ochoten změnit svou finanční pozici. Můžeme si to reprezentovat na peněžním systému založeném na dvoustupňovém bankovnictví s centrální bankou v roli clearingové banky, tak jak existuje například v současnosti v ČR. Předpokládejme, že existuje nějaká úvěrová struktura spočívající v určitých vzájemných úvěrech mezi jednotlivými subjekty, včetně úvěrů komerčním bankám ve formě úvěrových peněžních aktiv a formálních úvěrů vůči centrální bance ve formě umělých peněžních aktiv. A dále předpokládejme, že subjekty na této struktuře trvají a nechtějí ji měnit – přesněji řečeno, každý trvá na okruhu subjektů, které je ochoten financovat a velikost úvěru, který je ochoten jim poskytovat hodlá měnit pouze dočasně. Fixace finančních pozic vynucuje reálné operace Finanční stránku jednotlivé ekonomické transakce si lze pak představit v prvním kroku stejně jako v minulém případě – totiž jako vznik vzájemného obchodního úvěru dvou transakčních stran. Ovšem strana která se dostala do kreditní situace není ochotna úvěrovat svého obchodního partnera a trvá na úvěrování pouze jí zvolených subjektů, řekněme její komerční banky. Je tedy potřeba provést jistou transformaci úvěrů, nejběžnější způsob jak toho může druhá strana docílit je požádat vlastní banku a provést platbu. Důsledkem této operace ja pak následující změna v úvěrové struktuře: zmizela určitá část aktiv a pasiv jedné komerční banky a příslušné úvěry, které tomu odpovídaly – mezi bankou a klientem a mezi bankou a centrální bankou, a objeví se podobné úvěry u druhé komerční banky. Bankovní peníze: omezení počtu úvěrových párů Tímto způsobem dochází ke konsolidaci, započítávání a clearování úvěrů, takže v důsledku místo husté sítě úvěrů mezi všemi subjekty, kteří se kdykoliv spolu účastnili nějaké ekonomické transakce, jsou úvěry drženy pouze mezi relativně omezeným počtem dvojic úvěrových partnerů. Stále však není zaručena neměnnost úvěrové struktury. Pokud má být tato zachována, musí každý subjekt, kterému se v důsledku nějakých reálných transakcí změnila finanční pozice, usilovat o její navrácení na původní stav, tedy musí usilovat o kompenzační reálné operace. Příjemce důchodu jej musí spotřebovat, firma, která obdrží tržby za vlastní produkci je musí použít na platbu důchodů výrobním faktorům či na nákup polotovarů nebo fixního kapitálu. Tak jako v minulém případě reálné ekonomické transakce pevně determinovaly následnou úvěrovou strukturu ekonomiky, tak si zase nyní fixovaná úvěrová struktura vynucuje určité reálné ekonomické transakce. Reálné ekonomické děje by v tomto případě probíhaly přesně stejně jako v barterovém případě. Stálé finanční pozice: shoda s barterovou ekonomikou Realita se samozřejmě pohybuje mezi těmito dvěma extrémy, subjekty se rozhodují jak o reálné, tak o finanční stránce jejich ekonomického jednání a v krátkém období vždy existuje určitá flexibilita ohledně úvěrové struktury, přesto lze realitu vnímat blíže ke druhému z popsaných extrémů. Jednotlivé subjekty totiž skutečně nejsou lhostejné ohledně toho, kolik úvěru poskytnou ani komu jej poskytují, kromě celkového poskytnutého objemu mohou rovněž sledovat a limitovat výši úvěrů jednotlivým subjektům. Představa fixní úvěrové struktury je pak důsledek situace stálé poptávky po penězích Realita: částečná flexibilita finančních pozic VNUCENÉ ÚSPORY 101 – tedy představě o konstantní úrovni úvěrů poskytnutých bankám – a rovněž poptávky po finančních aktivech v širším slova smyslu; je to důsledek situace stálé úrovně úspor, kdy nevznikají žádné nové a ty původní chtějí kapitalisté držet v jejich původní finanční formě. Pokud dochází k novému finančnímu investování, je to obvykle v objemu zlomku již existujících úvěrů a úvěrová struktura se drobně mění, ale stále ohromné množství běžných finančních transakcí skončí jejich vzájemným započtením a vyclearováním a na úvěrové struktuře se tak nakonec vůbec neprojeví. Tak jako mnoho vody proteče za rok přehradou aby byl její vzhled nakonec stejný jako na začátku, tak platební systém neustále mění úvěrovou strukturu ekonomiky aby ji však udržoval nakonec stále v podobném stavu. Úvěrová struktura a kapitál Tak, jako je veškerá výroba nakonec o produkci spotřebních statků, jsou zase veškeré finanční vztahy v podstatě o řízení přístupu ke spotřebě. Každý úvěr je v konečném důsledku nárokem na spotřebu, odloženou spotřebou. Je jasné, že firma, která poskytla úvěr nebude po jeho splacení sama provádět nějakou zvýšenou spotřebu, to firmy nedělají, to je „úkolÿ pro spotřebitele, avšak aktivní pozice, kterou firma získává je zprostředkováním aktivní pozice pro její kapitalisty, kteří již tuto spotřebu podle vlastního uvážení realizovat mohou. Finanční kapitál držený firmami je jimi držen pouze v zastoupení jejich kapitalistů, je to finanční kapitál – úvěr, který patří jim. A pro tyto kapitalisty je má význam přesně do té míry, do které souvisí s jejich současnou a budoucí spotřebou. Úvěr: nárok na spotřebu Skutečně úvěrují (a kapitalisty se stávají) pouze lidé – potenciální spotřebitelé. Úvěry, které poskytují různé finanční i nefinanční firmy nejsou ničím víc než zprostředkováním úvěrů, které poskytli konkrétní lidé těmto firmám, ikdyž třeba zprostředkovaně přes řetězec dalších firem – úvěrových prostředníků. Poskytnout úvěr v důsledku znamená zříct se nároku na aktuální spotřebu, což může spotřebitel učinit přímo, nějaká firma pak pouze v zástupu za něj. Úvěrují pouze lidé, byť někdy zprostředkovaně Pokud si subjekty v ekonomice rozdělíme do třech sektorů – výroba (firmy), spotřeba (domácnosti) a finanční systém, umožní nám to ujasnit si, jaké typy úvěrů se v rámci společenské úvěrové struktury vyskytují. Za prvé si mohou půjčit dva subjekty v rámci stejného sektoru, ať již se jedná o spotřební úvěr mezi dvěma domácnostmi, posun ve zprostředkování mezi dvěma finančními subjekty nebo přesun finančního kapitálu v rámci výroby. Spotřební úvěr mezi dvěma domácnostmi se vůbec netýká výroby a je pouze o rozdělování přístupu k jejímu výstupu v čase. Úvěry mezi dvěma finančními subjekty jsou průběžnou položkou, pro výrobu ani spotřebu nezajímavou. Úvěr v rámci sektoru výroby může sloužit k jejímu lepšímu využití dostupného finančního kapitálu, stejně jako spotřební úvěr mezi dvěma domácnostmi slouží k lepšímu využití dostupné spotřební produkce. Úvěry v rámci sektorů spotřeby, výroby a financí VNUCENÉ ÚSPORY 102 Úvěry finančnímu systému jsou formou delegování umístění finančního kapitálu na finanční subjekty, je to základní způsob, jak získává finanční systém kreditní pozici. Finanční subjekty získávají v konečném důsledku finanční kapitál od konkrétních lidí a ten potom přesouvají dále, v celku je tedy úvěrování od finančního systému opět úvěrováním od spotřeby, liší se pouze tím, že je provedeno nepřímo, zprostředkovaně. Úvěr od finančního systému spotřebitelům je nepřímou formou spotřebního úvěru, místo aby půjčila jedna domácnost jiné, je půjčka zprostředkovaná přes finanční sektor (a případně ještě před tím přes sektor výroby), v konečném důsledku si ale opět jedna domácnost půjčuje na spotřebu na úkor jiných, které se své spotřeby vzdávají. Posledními dvěma typy úvěrů jsou ty, které mají pro nás mimořádný význam v souvislosti s otázkami ohledně reálného kapitálu: jsou to dva typy výrobního úvěru – přímý, od domácností firmám a nepřímý, zprostředkovaný finančním systémem. Úvěry mezi sektory spotřeby, výroby a financí Pokud budeme za stálou úvěrovou strukturu považovat stálost úvěrů mezi jednotlivými subjekty, je jejím důsledkem pouze placení úroků. Jinak řečeno, jedná se o ze společenského nadhledu neviditelnou síť mezisubjektových vztahů institucionální povahy, které se projevuje pouze tím, že v rámci daného výrobního výstupu obdrží ke spotřebě část vlastnící finančního kapitálu – kapitalisté. Úroky, které plynou z úvěrů ty by se teoreticky mohly kumulovat, ale při stálosti úvěrové struktury je třeba je jako běžný důchod spotřebovávat (a tedy nikoliv spořit). A spotřebovávat je mohou pouze koneční vlastníci finančního kapitálu, nikoliv firmy, které jeho vlastnictví zprostředkovávají. Úroky z úvěrů poskytnutých firmami tedy musí skončit v rukou příslušných kapitalistů a to v podobě spotřebních statků, které oni musí spotřebovat, aby se jejich finanční kapitál v rozporu s předpokladem nenavyšoval. Stálá úvěrová struktura: pouze platby úroků Pokud uvažujeme o společenském úroku jako o jednom z důchodů, který tvoří podíl na spotřební produkci, o kterou se dělí se mzdou a rentou, jedná se pouze o úrok za výrobní úvěr. Přerozdělení spotřebních statků v důsledku úroku za spotřební úvěry se již činí v rámci objemů získaných za mzdy, renty a úroky za výrobní úvěr. Jedna domácnost tedy přenechává v důsledku jejich úvěrového vztahu jiné část svého důchodu na běžné produkci, například část své mzdy. Společenský úrok jen z výrobního úvěru Pokud dochází ke změnám úvěrové struktury změnami objemů jiných než výrobních úvěrů, jde o záležitost nemající na výrobu přímý vliv. Reálné hospodářské procesy mohou pokračovat stále ve stejném stylu – tedy v rámci stále struktury výroby, včetně časové struktury výroby – kapitálu, změna se odehraje jedině v rámci následného přerozdělování nároků na produkci. Tyto změny se buď mohou kumulovat v růstu finančních nároků aniž by došlo ke změně spotřeby jednotlivých subjektů nebo dojde naopak ke spotřebě veškerých nových úroků a zachování změněné úvěrové struktury v zafixované formě a nebo dojde k něčemu mezi těmito dvěma extrémy: část nových úroků z nevýrobních úvěrů se spotřebuje a projeví se tak v částečné změně struktury spotřeby a část se neprojeví na spotřebě nýbrž v další změně Změny nevýrobních úvěrů: mezisubjektová reorganizace VNUCENÉ ÚSPORY 103 v úvěrové struktuře v rámci nárůstu některých pozic v rámci nevýrobních úvěrů. Jiná je situace při změně objemu výrobního úvěru. Tato změna znamená změnu v úrokových nárocích kapitalistů v rámci spotřební produkce. Pokud bude docházet (v případě nárůstu výrobního úvěru) ke kumulaci těchto nároků a tedy k dalšímu nárůstu výrobního úvěru, nemusí se tato skutečnost projevit v aktuálním objemu spotřebního výstupu, výroba ovšem musí být reorganizována aby vznikl potenciál k nárůstu produkce spotřebních statků, existující pro případ, že by poskytovatelé výrobního úvěru chtěli své úroky spotřebovávat nebo by případně chtěli objem svého úvěru výrobě snižovat. Výroba je při poskytnutí nového výrobního úvěru schopna zvyšovat svou výrobní kapacitu prostřednictví prodlužování časové struktury výroby, prostřednictví akumulace reálného kapitálu, a k této akumulaci reálného kapitálu musí v případě akumulace finančního kapitálu také docházet, aby byla výroba schopna dostát nárokům vlastníků nového finančního kapitálu. A opačně, snižování objemu finančního kapitálu nutí firmy ke spotřebě reálného kapitálu a zkracování časové struktury výroby, které jedině umožní poskytovat krátkodobé zvýšení spotřební produkce pro odstupující kapitalisty. Výrobní úvěr je spojnicí, která propojuje společenskou úvěrovou strukturu a časovou strukturu její výroby, dobré fungování této spojnice je jedním z předpokladů dobrého fungování celého společenského hospodářství. Změny výrobního úvěru souvisí s kapitálem V peněžním hospodářství je většina úvěrů peněžního charakteru, což znamená, že jsou poskytovány i spláceny v peněžních aktivech, to však nijak nemění podstatu předchozích úvah. Poskytnutí peněžního úvěru znamená převedení určité aktivní úvěrové pozice (peněžního aktiva) na úvěrovaný subjekt a placení úroků a splácení úvěru je zase převáděním úvěru v podobě peněžních aktiv na úvěrujícího. Úvěry jsou tedy spláceny jinými úvěry, v dnešním peněžním systému úvěry vůči bankovnímu systému. Úroky se v první fázi projevují stejně jako ostatní důchody v nárůstu finančního kapitálu jejich držitele – finančního kapitálu v podobě úvěru poskytnutého finančnímu systému. Pokud se příjemce důchodu nechce stávat kapitalistou a nechce zvyšovat objem svých pohledávek za finančním systémem, posouvá tyto pohledávky směrem k těm, kteří je držet chtějí a sám získává takto ve druhém kroku spotřební statky. V konečné pozici je tedy opět finanční kapitál tvořen omezením spotřeby a snižován zvýšením spotřeby. Ačkoliv je peněžní úvěr splacen jiným úvěrem, úvěrem vůči finančnímu systému, pokud chce kapitalista snížit objem svého finančního kapitálu, není pro něj tato situace ještě konečným stavem, tím je až zvýšení spotřeby a snížení úvěru (ve formě peněžních aktiv) vůči finančnímu systému – nakonec se tedy snížil objem úvěrů, které poskytuje a zvýšila jeho spotřeba, jako kdyby byl původní úvěr splacen přímo spotřebními statky. Peněžní úvěry spláceny jinými úvěry Tak jako se úvěr objevuje oproti reálným ekonomickým operacím a výrobní úvěr oproti omezení spotřeby, tak se úvěry umořují a ztrácí oproti reálným ekonomickým operacím a výrobní úvěr se ztrácí oproti nárůstu spotřeby. VNUCENÉ ÚSPORY 104 Operace s peněžními aktivy, které leží mezi poskytnutím či splacením peněžního úvěru a příslušnou reálnou operací (v případě výrobního úvěru zvýšením či snížením spotřeby), jsou pouze průběžnými záležitostmi a pokud se nemění ochota subjektů držet peněžní aktiva a financovat takto jejich emitenty, poskytnutí či splacení peněžního úvěru si příslušné reálné operace vynutí. Poskytnutí a splacení úvěru tak skončí stejně jako by tomu bylo v barterovém případě. Investice v peněžní ekonomice Zasáhnout do časové struktury výroby může každý, kdo dokáže po nějakou dobu produktivně využívat aktuální či akumulované služby primárních výrobních faktorů, tedy kdo dokáže nakupovat služby práce a půdy a meziprodukty, vstupující do jeho výrobního programu, a kdo dále dokáže využívat služeb fixního kapitálového vybavení – vlastního nebo pronajatého. Náběh každé nové výroby si vyžádá určitý čas, po který jsou používány tyto aktuální a akumulované služby výrobních faktorů, aniž došlo k produkci výstupu. Až dojde k „naplnění výrobního programu kapitálemÿ, je jeho běžný chod souběžným využíváním služeb výrobních faktorů a tvorby výrobního výstupu, zpestřeným v případě vlastnictví fixních kapitálových aktiv o jejich občasné obnovování. V peněžním hospodářství znamená náběh nějaké výroby vznik dlužnické pozice příslušného výrobního programu. V nejjednodušší představě je to dáno nutností plateb za služby výrobních faktorů po celou dobu náběhu výroby a realizace tržeb až když byly vytvořeny první produkty. Zahájení výroby mohou zálohovat jak odběratelé, tak vlastníci poskytovaných primárních výrobních faktorů, nebo nějaké třetí subjekty, ty subjekty, které toto zálohování výroby poskytují jsou kapitalisty této firmy. Každá výroba potřebuje určitý finanční kapitál a její zahájení je proto spojeno s určitým zadlužením se – zadlužením se vůči vlastním kapitalistům, těm, kteří tuto výrobu financují aby se později podíleli na hodnotě jejího výstupu. Ve finanční sféře toto zahájení výroby probíhá zhruba tak, že příslušné výrobní místo (firma) platí (převádí úvěry) poskytovatelům služeb primárních výrobních faktorů a na nákup meziproduktů. Řekněme, že tyto výdaje mají stále stejný objem v čase. Zpočátku však firma nerealizuje žádné tržby (příliv kreditních úvěrových pozic) a to až do produkce prvního výstupu. Do té doby musí použít na placení kreditní úvěrové pozice – finanční kapitál – který získala jinak, než ze své činnosti, který získala od svých kapitalistů. Jeho objem je za daných předpokladů roven času náběhu výroby krát objemu výdajů na primární výrobní faktory a za meziprodukty za jednotku času. Dále předpokládejme, že firma produkuje od okamžiku saturace výroby kapitálem stále stejný objem výstupu. Hodnota tohoto výstupu přesahuje objem výdajů na primární faktory a meziprodukty a pokud pomineme možnost zisku, celý tento přebytek náleží kapitálu. Pokud firma pracuje s nějakými fixními kapitálovými aktivy a chce ve stejné výrobě pokračovat i dále, je potřeba Zahájení nové výroby: její zadlužení VNUCENÉ ÚSPORY 105 s částí tohoto přebytku počítat na budoucí obnovu fixního kapitálu – odpisy. Ostatní část je důchod kapitálu, který mohou kapitalisté spotřebovat, aniž by tím narušili současnou kapitálovou strukturu výroby. Jinak řečeno, část z podílu kapitalistů na výnosech výroby zahrnuje amortizaci, opotřebení kapitálu, které mohou buď reinvestovat, aby zachovali stálý objem kapitálu nebo naopak spotřebovat, což se rovná spotřebě části kapitálu. Druhou částí podílu kapitalistů na výnosech výroby zahrnuje úrok, který mohou kapitalisté buď spotřebovat a zachovat tak objem kapitálu nebo jej reinvestovat což znamená nárůst finančního kapitálu kapitalistů umožňující a zároveň vyžadující prodloužení časové struktury výroby a tedy nárůst objemu reálného kapitálu. Aby mohla být zahájena nová výroba, je tedy mimo jiné třeba pro ni vedle služeb primárních výrobních faktorů získat i určitý finanční kapitál. Pokud nedošlo k nárůstu nabídky primárních výrobních faktorů ani finančního kapitálu, je třeba je získat z jiného užití. Aby to bylo ekonomické, musí nová výroba nabízet vyšší důchody pro tyto výrobní faktory, musí být v tomto smyslu produktivnější. Pokud však již ekonomika všech takovýchto ziskových příležitostí využila, je změna výroby ekonomickou jedině při nějaké další změně, mimo jiné například při nárůstu nabídky finančního kapitálu. Výrobní změna: ekonomizace nebo rozšíření výroby Jeden konkrétní výrobní program má význam pouze jako součást výrobní linie končící spotřebním výstupem. Vyrábět něco, co se nijak neuplatní ve výrobě spotřebních statků, je zbytečné. Důchody výrobních faktorů v libovolné výrobní fázi jsou odvozeny od tržeb za hotové spotřební statky na konci příslušné výrobní linie. Konkrétní výroba: součást výrobní linie Každá změna výrobní struktury má proto význam pouze jako změna v rámci celých výrobních linií. Jmenovitě například investice má význam jedině v kontextu celé výrobní linie. Začít vyrábět stroje či meziprodukty má smysl jedině pokud existují navazující fáze výroby, které s nimi pracují. Má-li být investice skutečně investicí a ne nešťastným výrobním omylem, musí být její zavedení dotaženo do jejího podílení se na produkci spotřebních statků. Investice má význam jen v kontextu výrobní linie Profinancování investice tedy nespočívá v pouhém umožnění zavedení výroby jednoho meziproduktu či stroje, ale v umožnění všech dalších výrobních změn v následujících výrobních fázích. Jak bylo rozebráno dříve, výrobní linie může po určitou dobu po investici dosahovat stálého spotřebního výstupu, který pak klesne, aby následně výrazněji vzrostl. Pokud se investice realizuje přesunem výrobních faktorů v rámci dané výrobní linie a nejsou tedy přitaženy žádné výrobní faktory z ostatních výrobních linií, je po určitou dobu daná výrobní linie kapitálově soběstačná. Produkuje totiž stálý spotřební výstup a platí stálý objem důchodů. V jejím rámci může docházet k „pouhémuÿ přesunu finančního kapitálu a nemusí docházet k zadlužování navenek. V ekonomice nemusí po tu dobu existovat žádný nárůst finančního kapitálu. Ovšem až přijde moment sníženého spotřebního výstupu výrobní linie, musí jej někdo profinancovat. Má-li se tak stát dobrovolně, musí narůst úspory, někdo se vzdá spotřeby, aby se stal kapitalistou. VNUCENÉ ÚSPORY 106 Jinými slovy, výrobní změna, která je prvním krokem k investici nemusí být sama spojena s potřebou nového finančního kapitálu, ale může dojít k jeho přesunu spolu s přesunem výrobních faktorů. Zahájit investování může být v tomto smyslu finančně nenáročným, jde vlastně „jenÿ o přesvědčení určitých subjektů o vhodnosti této výrobní reorganizace (tedy především o přesvědčení odběratelů a kapitalistů). Ovšem opravdové dokončení investice si již potřebu skutečného nového finančního kapitálu žádá. A bez dokončení investice zůstanou jednotlivé kroky změny výrobní struktury ztrátovými akcemi, které skončí částečným či úplným odpisem některých reálných kapitálových statků – totiž předmětů původně vnímaných jako reálné kapitálové statky, které jsou nyní statky s nižší hodnotou nebo dokonce nemusí být statky vůbec. Nový finanční kapitál potřeba až pro dokončení investice V peněžní ekonomice se stálou poptávkou po peněžních aktivech i všech ostatních finančních aktivech nemá jednotlivá výrobní linie možnost dokončit novou investici, protože nemá možnost, jak přesvědčit ekonomické subjekty, aby na její produkci počkaly (to je řečeno tím, že je poptávka po finančních aktivech a tedy nabídka finančního kapitálu stálá) a zároveň musí platit konkurenční důchody primárním výrobním faktorům. Výrobní linie se může o reorganizaci pokusit a určitou dobu ji i sama z běžných tržeb úspěšně financovat, zákonitě však musí nastat doba propadu jejích příjmů, kterou nebude schopna překlenout a její aktivity směrem k investování se tak ukážou jako chybné. Z této restrukturace budou plynout ztráty úměrné specifičnosti výstupů nově zahájených výrob – ty se mohou ukázat jako použitelné s menšími či většími ztrátami někde jinde či dokonce úplně zbytečné. Bez nového fin. kapitálu výrobní linie investovat nemůže Kdo chce zahájit novou výrobu, musí získat kredit (a tedy i důvěru, kterou toto slovo původně označovalo) od někoho jiného. Pokud však nedochází k zaměstnání nových primárních výrobních faktorů, má výroba jako celek možnost jejich důchody na novém místě platit stejně, jako to dokázala na jejich původním umístění. Výroba jako celek na to má dostatek aktivní pozice ve společenském zúčtovacím mechanizmu. V této počáteční fázi zahájení nové výroby je proto možno ji finančně pokrýt buď díky přesunům úvěru uvnitř výroby – obchodním úvěrem, změnou mezipodnikové zadluženosti a nebo přímo prostřednictvím přesunu finančního kapitálu, který přestává být zapotřebí někde a začíná být třeba jinde. První podnik by mohl uspořené mzdy vyplácet kapitalistovi, který by tyto prostředky obratem půjčoval druhému podniku na vyplácení jeho mezd, třeba i pro stejného člověka, který přešel z první firmy do druhé. K přesunu finančního kapitálu dojde de facto vždy, tedy i v případě, že si podniky půjčí navzájem, protože pokud jeden podnik půjčí jinému podniku, v konečném důsledku financují kapitalisté prvního podniku podnik druhý. Dosud nebyl potřeba žádný nový finanční kapitál. Muselo dojít k jeho přesunu, tak, jak se přesouval mezi firmami, mohl se rovněž přesouvat prostřednictvím úvěru i mezi kapitalisty, v celku se jeho objem ale nemusel měnit. Mohli zůstat stále ti stejní kapitalisté s původním objemem pohledávek z kapitálu, mohlo dojít ke změně kapitalistů, ale celkový objem finančního VNUCENÉ ÚSPORY 107 kapitálu, který poskytli na podporu výroby se nemusel změnit. To se projevuje také tím, že výroba prozatím produkuje stále stejný objem spotřebního výstupu, který jí umožňuje hradit potřebné výdaje. Ke změně ovšem dojde, jakmile poklesne spotřební výstup výroby. A pokud skutečně došlo k investici, k této události dojít musí. A tehdy výroba potřebuje skutečně nový finanční kapitál, potřebuje někoho, kdo by se vzdal svého podílu na spotřebním výstupu, aby bylo z jeho menšího objemu možno uspokojit nároky ostatních. Formulováno finančně: výroba musí obdržet kreditní úvěrovou pozici ve zúčtovacím systému, aniž by za to poskytla výstup – přesně řečeno obdrží stále část aktivní pozice za výstup, ovšem tato část je nyní menší, a část v hodnotě propadu výstupu potřebuje ještě získat ve formě finančního kapitálu. Co je potřeba pro dokončení každé investice je nový výrobní úvěr. Peníze, úvěrová struktura a investice Existence peněžních aktiv sama o sobě nevnáší do fungování společenské úvěrové struktury ani do fungování reálné ekonomiky žádný nový prvek. Platební systém by mohl teoreticky fungovat takovým způsobem, že by peníze neovlivňovaly žádným speciálním způsobem reálné ekonomické procesy. Zúčtovací mechanismus by fungoval maximálně hladce a jediný jeho vliv na reálné ekonomické dění by byl ten, který neodstranitelně vyplývá z jeho podstaty zúčtovacího mechanizmu – omezování přístupu jednotlivců ke statkům. Investice, které by v takovémto systému vznikaly, by byly profinancovány novými finančními úvěry a ekonomické děje by probíhaly shodně s barterovým modelem s tím, že by se zamezilo zbytečnému kolování reálných statků, ty reálné operace, které by se měly následně vyrušit by vůbec nemusely probíhat, protože krátkodobě by byla příslušná práva a povinnosti zavedeny do zúčtovacího systému aby z něj pak po chvíli zmizely – finanční systém by poskytl příjemnou akomodaci k reálným ekonomickým dějům až do chvíle, kdy se zase jednotlivé subjekty vrátí na své původní, případně o málo změněné pozice. Realita není od tohto ideálu vzdálena až tak dramaticky, jak by mohl použitý podmiňovací způsob evokovat a souběžná představa dvou rovin ekonomických dějů – reálných a finančních – jak byly nastíněny výše je dobrým výchozím bodem pro modelování hospodářské reality ve společenském hospodářství. Jak jsme rozebrali výše, k zahájení investování může stačit pro začátek zajistit přesunutí finančního kapitálu z některého z předchozích užití k nově zahajovaným výrobám. Pro úplné dokončení investice však již je třeba získat pro její výrobní linii nový finanční kapitál, nový výrobní úvěr. V peněžní ekonomice lze předpokládat, že to bude ve formě peněžní, tedy, že investující výrobní linie získá určitý objem peněžních aktiv nikoliv proúčtováním oproti vlastní produkci, ale přímým přesunem ve formě úvěru. Podržme i nadále několikrát použitý předpoklad – že objem úvěru finančnímu systému od veřejnosti je stálý. Za tohoto předpokladu musí v případě Možnost neutrálních peněz VNUCENÉ ÚSPORY 108 poskytnutí peněžního úvěru přejít dispozice části z tohoto úvěru od veřejnosti finančnímu systému na úvěrovaný subjekt. Jak jsou peněžní aktiva předisponována na úvěrovaného, stává se on sám poskytovatelem úvěru – úvěru finančnímu systému. To však není jeho konečným cílem, naopak, tohoto úvěru se bude úvěrovaný chtít zbavit a převést jej na subjekty, které jsou ochotné tento úvěr finančnímu systému poskytovat. Toto převádění se bude dít v rámci běžného zúčtovacího systému a proti němu budou úvěrovanému proudit reálné ekonomické toky – zejména služby výrobních faktorů a meziprodukty. Peněžní úvěr je schopný poskytnout každý, kdo shromáždil peněžní aktiva a je ochoten se jejich používání vzdát ve prospěch úvěrovaného. Pokud je na počátku nějaký stabilizovaný stav, kdy každý drží jistou zásobu peněžních aktiv, dochází při kumulaci těchto peněžních aktiv v rukou budoucího úvěrujícího k jistému vychýlení z původního stavu. Toto vychýlení trvá ještě i potom, když jsou peněžní aktiva převedena na úvěrovaného. Po určité době však anomálie, kdy úvěrovaný úvěruje ve větším objemu finanční systém mizí s tím, jak používá peněžní aktiva na placení v rámci zúčtovacího systému. Peněžní aktiva se tak postupně přesunou k těm, kteří jsou ochotni je držet, možná přímo k těm, kteří je drželi původně. Právě jsme popsali nemonetární způsob financování reálných investic v peněžní ekonomice. Při tomto standardním způsobu financování investic naroste finanční kapitál s tím, jak se někdo (kdo se tím stává kapitalistou) rozhodne poskytnout výrobní úvěr. Z finančního hlediska se tento kapitalista rozhodne postrádat po určitou dobu svou likvidní část pozice ve společenském zúčtovacím systému a to výměnou za méně likvidní výrobní úvěr, likvidní pozice potom připadne k použití výrobě. Nemonetární financování investic: redispozice peněžních aktiv Klasickým případem nemonetárního financování výroby je její přímé financování ve formě nákupu firemních obligací. Tento nákup znamená v detailu v dnešním peněžním systému převod pohledávek kupce za bankovním systémem na firmu, včetně příslušné transformace těchto pohledávek, jako například z pohledávek za centrální bankou a za bankou kupce na pohledávky za bankou firmy. A druhou částí akce je samozřejmě primární prodej obligací, potvrzující vznik příslušného výrobního úvěru a práv a povinností z něj vyplývajících. Příkladem nemonetárního financování financování přímé Pokud by bylo reálné investování v peněžní ekonomice vždy financováno právě popsaným způsobem, příslušné ekonomické procesy by se vůbec nelišily od barterového modelu. Ve finanční sféře se mimo změny v objemu přímého výrobního úvěru nic nemění, objem všech ostatních úvěrů zůstává stejný, tedy zejména se nemění objem úvěrů poskytnutých finančnímu systému a objem úvěrů poskytnutých finančním systémem. Nemuselo dojít ke změně preferencí ohledně akumulace finančního kapitálu, ohledně poskytování úvěrů, až na jednu výjimku – poskytnutý výrobní úvěr. Úvěrová struktura se, až na tuto výjimku, nemusí měnit. Samozřejmě, že se tím Nemonetární financování: soulad s barterovým modelem VNUCENÉ ÚSPORY 109 míní až stav po usazení turbulencí v úvěrové struktuře způsobených šířením peněžních aktiv od výrobce k jeho obchodním partnerům. Nemonetární financování může probíhat i nepřímo, zprostředkovaně přes finanční systém – kapitalista poskytne peněžní úvěr zprostředkovateli a ten jej dále poskytne konečnému dlužníku. Jako příklad může posloužit investování prostřednictvím investičního fondu, který přijme peněžní aktiva od domácností a sám za ně koupí firemní obligace. Pokud se úvěr přijatý fondem od domácností shoduje v parametrech s úvěrem poskytnutým v rámci firemních obligací, situace se neliší od přímého nákupu obligací domácnostmi. Nemonetárně financovat lze i nepřímo Velmi podobně může fungovat i financování prostřednictvím termínovaných vkladů u bank. Pokud se některý z klientů banky rozhodne spořit a část svých likvidních prostředků konvertuje u banky na termínovaný vklad a banka následně poskytne úvěr jinému klientu ve stejné výši a době splatnosti. V detailu vypadá operace tak, že díky navýšení termínovaného vkladu se na určitou dobu o příslušnou částku sníží objem existujících likvidnějších peněžních aktiv. Banka je ale potom opět emituje pro svého úvěrového klienta. Tyto dvě provedené operace fungují stejně, jako by klient jaksi „půjčilÿ bance svá peněžní aktiva (což jsou zároveň pasiva banky) a ta je pak půjčila úvěrovému klientovi. A dohromady, což je rozhodující, to vyjde nastejno, jako by klient poskytl úvěrovanému přímo peněžní úvěr. Zprostředkování tohoto úvěru je dokonalé. Nemonetární financování termínovaným vkladem Při veškerém výše popsaném nemonetárním financování investic funguje vše jako v barterovém modelu: existuje někdo, kdo je ochoten spořit a ten poskytne úvěr, v našem případě úvěr výrobě. Výroba pak tohoto finančního kapitálu využije pro prodloužení časové struktury výroby, pro akumulaci kapitálu reálného. Hospodářství i jeho finanční systém fungují v zájmu domácností, přesně podle jejich pokynů. Tuto možnost postavme do kontrastu s monetárním financováním investic – s vnucenými úsporami: Realitou bankovních peněz se však je, že banky nehrají ve zprostředkování úvěrů neutrální roli, ale naopak svým chováním výrazně mění společenskou úvěrovou strukturu. Takováto změna ve finanční stránce hospodářství s sebou může přinést rovněž změny v reálných hospodářských dějích, včetně tvorby reálného kapitálu. V současných peněžních systémech existuje i za podmínek nedostatku finančního kapitálu pro nové investice možnost, jak je zrealizovat. Tato možnost spočívá ve financování reálné investice prostřednictvím emisního úvěru výrobě: banka emituje nová peněžní aktiva, která půjčí přímo výrobci. Teoreticky by se mohlo jednat jak o komerční, tak o centrální banku, v dnešních dvoustupňových bankovních systémech je většinou používaná pouze první z těchto možností. Půjčení nových peněžních aktiv výrobě Výrobce takto získává nový finanční kapitál ve formě nových peněžních aktiv. Získává kreditní pozici ve společenském zúčtovacím mechanizmu, která Investice financovaná emisním úvěrem VNUCENÉ ÚSPORY 110 mu umožní provádět nákupy služeb primárních výrobních faktorů a rovněž nakupovat polotovary a tedy reálně investovat nový finanční kapitál získaný od banky. V produktivitě tohoto nového reálného kapitálu je vázán úrokovými podmínkami smluvenými s bankou. Pozoruhodné na této možnosti je to, že byl poskytnut výrobní úvěr a umožněna tak reálná investice aniž bylo hovořeno o nějakých úsporách. Na první pohled by se mohlo zdát, že je takto možno financovat výrobu aniž by byly úspory vůbec potřeba. To je samozřejmě pouze iluze, realitou však zůstává, že subjekty, které o investici rozhodovaly nemusely od spotřebitelů žádné úspory předem vyžadovat. Zádrhel je samozřejmě v onom slovíčku „předemÿ, investovat bez úspor opravdu nelze, a některé subjekty se budou muset ve své spotřebě uskromnit. To, že se k tomu nerozhodly samy dobrovolně předem je důvod, proč se takovéto úspory označují jako vnucené úspory.99 Jak se liší nemonetární a monetární financování investic? Domácnosti se v těchto dvou případech rozhodly různě – poprvé záměrně spořily ve formě nákupu finančních aktiv, podruhé se nic takového nestalo. Avšak finanční systém jako by to vůbec nebral v úvahu a dával výrobě v obou případech stejné signály a poskytl podmínky ke stejnému jednání. . Pokud je nemonetární financování zprostředkováno přes finanční systém, finanční systém při tomto úvěrovém zprostředkování nenarušuje vazbu mezi zájmy spořících kapitalistů a firem investujících z jejich pověření jejich uspořený finanční kapitál, agent by se chová tak, jak chce jeho principál. Ovšem úvěrování bank oproti emisi peněžních aktiv nemusí vždy zájmy principálů – spořících domácností – respektovat se stejnou precizností. 99 Takto se k emisnímu úvěru vyjadřuje Schumpeter (1912), Druhá kapitola, II., str. 205– 207: „Iným spôsobom získávania peňazí je vytváramie peňazí bankami. . . . [N]ejde o transformáciu kúpnej sily, ktorá už predtým u niekoho jestvovala, ale o vytvorení novej kúpnej sily z ničoho [.] . . . Pomocou [týchto nových úverových prostriedkov] si môže osoba presadzujúca nové kombinácie otvárať – tak ako s hotovými peniazmi – vstup do sveta výrobných statkov, resp. do sveta tých, od ktorých kupuje výrobné služby, aby sprostredkovala bezprostredný prístup k trhom spotrebných statkov. V tejto súvoslosti nikde nejevstvuje poskytovanie úveru v tom zmysle, že by niekto musel čakať na protihodnotu za svoje služby v podobě statkov a uspokojiť sa s požiadavkou; nejevstvuje dokonca ani v tom zmysle, že by niekdo plnil osobitú funkciu tým, že by poskytoval životné prostriedky robotníkom, majiteľom pozemkov alebo vyrobené výrobné statky, ktoré by mohli byť zaplatené až z konečného výsledku výroby. Z národohospodárského hľadiska je však medzi platobnými prostriedkami, ktoré sa vytvárajú s novými cieľmi, a peniazmi alebo inými platobnými prostriedkami v kolobehu podstatný rozdiel. Možno ich súčasně chápať ako druh potvrdenia o skutočnej výrobe a ňou vyvolanom zväčšení spoločenského produktu a tiež ako určitý druh poukážky na získanie častí tohoto produktu. Úverovým platobným prostriedkom chýba prvá vlastnosť. Poukážkami, za ktoré možno bezprostredně nadobudnúť spotrebné statky, sú aj ony; nie sú však potvrdením o uskutečnenej výrob. Podmienka, ktorá sa viaže na prístup k zdroju spotrebných statkov, prirodzene, tu eště nie je splnená. Splní sa až po úspěšnom presadzení nových kombinácií. Preto poskytovanie tohoto úveru má osobitý vplyv na úroveň cien. Banakár nie je ani tak – predovšetkým nie – sprostredkovateľom v obchode s tovarom ,kúpna sila‘ , ale skôr tvorcom tohoto tovaru.ÿ. Emisní úvěr výrobě: investice bez dobrovolných úspor VNUCENÉ ÚSPORY 111 Finančním pozadím vnucených úspor je tedy získání finančního kapitálu, jak je to potřeba pro financování všech investic v peněžní ekonomice. Ovšem tento finanční kapitál není získán od dobrovolných kapitalistů, kapitalisté se žádný úvěr poskytnout nerozhodli a to že jej nakonec výrobce skutečně od bank obdržel neznamená nic jiného než narušení úvěrového zprostředkování prováděného bankami. Banky narušují úvěrové zprostředkování Financování vnucených úspor Na první pohled by se mohlo zdát, že financování vnucených úspor je bezproblémovou záležitostí: pokud se nenajde dostatek kapitalistů ochotných financovat výrobu nemonetárním způsobem, banky prostě vytvoří nová peněžní aktiva a ta výrobě půjčí. Nikde nejsou vidět žádné náklady. Ovšem ona nedobrovolnost financování se ve finanční sféře jasně projevuje tím, že ačkoliv podle předpokladu nedošlo k zájmu veřejnosti zvýšit úvěr poskytovaný finančnímu systému ve formě peněžních aktiv, banky přesto nová peněžní aktiva vyemitovaly. Zde je založena nerovnováha, která při dnešní podobě platebního systému musí vést k poklesu hodnoty peněžních aktiv. Výsledkem pak bude, že hodnota úvěru finančnímu systému v podobě peněžních aktiv se nakonec vrátí na svou původní hodnotu. Emise peněžních aktiv vede k poklesu jich hodnoty To znamená, že dojde k přerozdělení vlastnictví v rámci úvěru poskytovanému finančnímu systému v podobě peněžních aktiv. V důsledku fixace hodnoty všech peněžních aktiv v poměru jedna k jedné klesá hodnota jednotlivých peněžních aktiv společně, stejně u nově vyemitovaných jako i u původních peněžních aktiv. O peněžní majetek pak při poklesu hodnoty peněžních aktiv přicházejí všichni držitelé peněžních aktiv a to úměrně k rozsahu této držby. O majetek přichází držitelé peněžních aktiv V konečném důsledku funguje financování výroby emisním úvěrem jako zabavení části majetku subjektům používajícím platební systém a držícím v jeho rámci peněžní aktiva a půjčení tohoto majetku výrobě. Situaci si lze představit tak, jako by banka sama nakupovala za nová peněžní aktiva reálné ekonomické statky a ty pak následně půjčovala výrobě. Emisní úvěr výrobě: investování přerozděleného majetku Banka má možnost získat reálné bohatství při každé nové emisi peněžních aktiv. Díky nepružné reakci cen, neklesne hodnota jednotky peněžních aktiv okamžitě a po určitou dobu tak bude mít celkový objem bankou vyemitovaných aktiv větší hodnotu. Po určitou dobu tedy vznikne zdání tvorby nového finančního bohatství, pokud nedošlo k nárůstu poptávky po peněžních aktivech, rozplyne se tato iluze v rámci následného klesání hodnoty jednotky peněžních aktiv. Tento pokles hodnoty jednotky peněžních aktiv a tím i reálné hodnoty celého objemu bankou vyemitovaných peněžních aktiv se však banky nijak přímo nedotkne, ta již nové reálné statky drží pevně ve svém vlastnictví. Pokud se nová emise strefí do rostoucího zájmu veřejnosti o její držbu a její cena nepoklesne, nebo-li pokud je růst nabídky peněžních aktiv vykompenzován růstem poptávky po peněžních aktivech tak že nedojde Přerozdělení při každé emisi VNUCENÉ ÚSPORY 112 k znehodnocení peněžních aktiv (k růstu cen), i tehdy dochází k přerozdělení reálného bohatství směrem k bance, nyní ovšem spojenému s nárůstem finančního bohatství společnosti, která si nyní cení sumy existujících peněžních aktiv více než předtím. Pokud se podržíme představy, že banka nakupuje za novou emisi do vlastnictví reálné statky a ty potom půjčuje úvěrovaným, s každou další emisí navyšující nominální hodnotu vydaných peněžních aktiv tento objem vlastněných reálných statků narůstá. Jeho celkový objem odpovídá reálným ekvivalentům příslušných nominálních bloků emise jak tomu bylo v momentě těchto emisí; za starší emise větší reálné objemy na nominální jednotku, na mladší objemy menší. Během každé nové emise peněžních aktiv a následné inflace dochází k přesunům bohatství od ekonomiky k bance a následně k úvěrovaným. Takto přerozdělované bohatství je vybíráno od držitelů peněžních aktiv, přesněji řečeno přímo je vybráno od příjemců nové emise při prvotním nákupu prostřednictvím nových peněžních aktiv, tyto subjekty však nenesou celou ztrátu, neboť se o ni podělí v rámci inflačních přerozdělovacích procesů v průběhu celého období nárůstu cen s ostatními uživateli peněžních aktiv – s celou ekonomikou. Pokud jsou emisní úvěry směřovány k výrobcům, je hodnota statků, které by banka byla schopna nakoupit za emitovaná peněžní aktiva, rovna objemu finančního kapitálu, který získala pro své financování výroba. Stejné použití statků pro výrobní proces jaký bude proveden v rámci vnucených úspor by samozřejmě mohl kdokoliv učinit i bez čerpání emisního úvěru. Podstatný rozdíl je ovšem v ceně: pokud někdo statky získá zdarma, nemusí si příliš lámat hlavu s jejich použitím. Tak by tomu bylo v případě, kdyby banka sama zahájila výrobu se statky získanými za emisi peněžních aktiv. Úvěrovaný sice statky zdarma nemá, platí za ně bance nájemné ve formě úroku, otázkou je, zda jeho výše odpovídá tržní situaci. Z pravidla tomu tak nebývá, banka poskytne úvěr za nižší úrok, než by jinak mohl úvěrovaný získat. To je konec konců také důvod, proč se na banku obrací. Levnější výroba pro úvěrované Snížením úvěrové úrokové sazby banka snižuje náklady úvěrovaných projektů. V podstatě jde o to, že se s úvěrovanými podělí o část výnosu z emise, a ten kdo čerpá úvěr tak má ke svému projektu ještě automaticky navíc „přibalen dárekÿ takovéhoto zisku. Je to, jakoby banka získala zdarma od ekonomiky výrobní statky a pak je „pod cenouÿ poskytla úvěrovanému. Pro úvěrovaného by vyšlo nastejno, pokud by banka statky skutečně zakoupila a následně mu je prodala za nižší než obvyklou cenu, a pokud by zároveň získal úvěr za běžnou sazbu z volného trhu.100 Dělba výnosu z emise mezi banku a úvěrované 100 Zajímavou sociologickou analýzu vztahů pramenících z ekonomických zájmů na výnosu z emise peněžních aktiv provádí Hoppe (1990). Nachází vazby státu, bankovní lobby a průmyslu a existující situaci fakticky popisuje jako vzájemně výhodnou symbiózu těchto kruhů založenou na dělbě výnosů z emise peněžních aktiv vybíraných od zbylé části společnosti. VNUCENÉ ÚSPORY 113 Pokud budeme uvažovat, že tento úvěr za standardní tržní sazbu získal přímo od banky, popisujeme ještě věrněji skutečnou situaci. Vlastníkem statků se totiž skutečně stává podnikatel, platí však bance nižší částky než odpovídají hodnotě získaných statků a běžné úrokové sazbě, kterou část však připíšeme snížené ceně statků a kterou sníženému úroku je víceméně arbitrární. Každý bankovní úvěr na nákup výrobních statků si lze tedy představit tak, že banka nejprve sama za emitovaná peněžní aktiva získá od ekonomiky ony statky, pak je levněji prodá úvěrovanému, přičemž tuto nižší částku na nákup mu zároveň půjčí, platby které platí úvěrovaný později bance, ať již je chápeme jako úroky či splátky, pak odpovídají této nižší částce. Platby, které platí úvěrovaný bance neodpovídají reálné hodnotě, kterou získal na počátku k dispozici. V celku lze říci, že konglomerát banky a úvěrovaných výrobců odebírá ekonomice nějaké výrobní statky a používá je dle svého uvážení. Tento konglomerát je tím, kdo má možnost přerozdělovat důchody a v důsledku toho i měnit strukturu výroby v ekonomice, jak o tom bylo obecně pojednáno dříve. Banka s úvěrovanými přepojuje vstupy na jiné pozice v národohospodářské továrně a při tomto počínání není tento konglomerát omezen ekonomickými principy. Takto mohou změnit časovou strukturu výroby a to v rámci svých možností daných objemem výnosu z emise na celkovém důchodu naprosto libovolně. Reorganizace výroby bankami a úvěrovanými Jednou z možných reorganizací časové struktury výroby je zvýšení její časové náročnosti, investování vstupů dále od konečného výstupu a s ním spojený krátkodobý pokles spotřeby. Takto se zvýší kapitálová náročnost výroby a dojde k investování nad úroveň dobrovolných úspor, úspory jsou peněžním mechanizmem ekonomice vnuceny. Takovéto vnucené zainvestování je nanejvýš pravděpodobné v případě, že budou banka a spolu s ní výrobci používat získané zdroje alespoň trochu v souladu s ekonomickými principy, zaměstnávání získaných vstupů ve vzdálenějších fázích výroby jim totiž otevřou větší možnosti zisku. Uměle nízko udržovanou úrokovou sazbou činí banka ziskovými projekty, které by jinak ziskové nebyly. Děje se to tím způsobem, že ti, kteří získají od banky úvěr, jsou dotováni od uživatelů peněžních aktiv. Objem této dotace souvisí s rozdílem úrokové sazby banky a úrokové sazby jak by převládla na úvěrovém trhu mimo emisní úvěry banky. Tento objem se může měnit s vývojem ceny peněžních aktiv. V takovémto prostředí jsou ziskové všechny ty projekty, jejichž ztráta by jinak nepřevýšila objem dotace. Aktivita peněz a investice Pokud dojde k jednorázové změně pozic ve společenském zúčtovacím mechanizmu nesouvisející s jeho běžným chodem, tedy se změnami zaznamenávajícími průběh obchodu, nedochází samozřejmě automaticky k žádným Ziskovost projektů díky dotaci VNUCENÉ ÚSPORY 114 změnám reálných ekonomických procesům. Reálné ekonomické procesy jsou důsledky jednání jednotlivých ekonomických agentů a k jejich změnám dojde až se změnami konkrétních ekonomických jednání. Ačkoliv přímo a automaticky jednorázové změny ve zúčtovacím mechanizmu jednání ekonomických subjektů nemění, dávají k této změně ekonomickým subjektům dostatek důvodů. Zúčtovací pozice je pro jednotlivce objemem jeho potenciálu čerpání přínosů ze společenského hospodářství, jeho potenciálním nárokem na tržní statky a tvoří tak likvidní součást jeho bohatství. Pokud nedojde souběžně se zásahem do zúčtovacího mechanizmu k výrazné změně strategie jednotlivců ohledně jejich přístupu k pozicím v peněžním systému a pokud se tedy například v případě, že někteří získají větší objemy zúčtovacích zůstatků nerozhodnou titíž, že budou souběžně více úvěrovat zúčtovací systém a potažmo ekonomiku, musí se tento nárůst bohatství projevit i v reálné podobě. Pokud jsou tedy zůstatky ve zúčtovacím mechanizmu tvořeny peněžními aktivy emitovaným finančními institucemi a tyto instituce některým subjektům sníží a některým zvýší (reálný) objem těchto aktiv, který drží, a pokud tyto změny nejsou zároveň úplně vyváženy změnami jednotlivých individuálních poptávek po držbě peněžních aktiv, dojde v přímém důsledku z rozhodnutí subjektů k jejich vstupům na dílčí trhy. Z pohledu zúčtovacího mechanizmu to znamená vzájemné přesunutí si peněžních aktiv mezi subjekty, z hlediska reálné ekonomiky pak dojde k protichůdnému přesunu reálných statků. K takovýmto přerozdělovacím procesů dochází při každé emisi či deemisi peněžních aktiv. Nejvýznamnějšími charakteristikami takovýchto přerozdělovacích procesů v současném peněžním mechanizmu jsou přesuny bohatství k bankám a k jejich úvěrovým klientům. Bohatství je jim přerozdělováno od všech uživatelů peněžních aktiv podle objemu a času jejich držby. Každé přerozdělení bohatství samozřejmě znamená změnu ekonomické situace a tím i změnu následujícího ekonomického běhu. Pokud by došlo k přerozdělení zúčtovacích pozic mezi jednotlivými spotřebiteli, pak kromě toho, že by se někteří měli lépe a jiní hůře, došlo by k projevení jiných preferencí nyní bohatších subjektů a k tlakům na změnu struktury spotřeby. Ekonomické subjekty jsou však heterogennější, nejsou to jen spotřebitelé s různými spotřebními preferencemi. Pokud tvoří část úvěrovaných bankami výrobci, dojde v rámci procesů přerozdělování bohatství směrem k nim k podpoře výroby. Dochází ke zvyšování zisku úvěrovaných výrobců. To umožňuje provozovat i výroby, které by dříve byly ztrátové. Důsledkem může být vytlačení neúvěrovaných výrobců úvěrovanými, při zachování stávajících výrobních postupů. Avšak s ohledem na to, že dostupnost finančního kapitálu umožňuje výrobcům použít produktivnější delší výrobní metody, ziskový motiv je bude stimulovat k většímu využívání kapitálu a tedy k prodlužování výrobních procesů, ke změně časové struktury výroby. Jinak řečeno, emisní úvěry by teoreticky mohly použít firmy VNUCENÉ ÚSPORY 115 ze spotřebního odvětví pro vyšponování mezd svých zaměstnanců při vzájemném cenovém přebíjení, ziskovější pro výrobce a potažmo pro úvěrující banky však bude reálně investovat. Při emisi peněžních aktiv dochází vždy k přesunům bohatství a následným efektům. Tyto přesuny bohatství jsou vždy součástí procesu transmise monetárního impulzu na reálnou ekonomiku a jedním z jejich důsledků bývá změna časové struktury výroby. VII. Komentáře Vybudovaný teoretický aparát nám umožní zaujmout stanovisko k některým názorům ekonomů, z nichž předložený výklad vycházel, a umožní je tak také dát do souladu se historickou zkušeností, která následovala v období od publikace jejich myšlenek. Wicksellova elastická měna Wicksell rozebírá možnost fungování elastického měnového systému, založeného na úvěru a úplně odtrženého od komodit, tedy systému, který v jeho době neexistoval, ale jehož zárodky byli on a několik dalších monetárních teoretiků schopni kolem sebe pozorovat. Charakteristikou elastického měnového systému je jeho neomezená úvěrová kapacita. V čistě úvěrovém systému peněz mohou banky uspokojit jakoukoliv poptávku po úvěrech, a to při jakkoliv nízké úrokové sazbě. Jejich nabídka finančního kapitálu není vůbec omezena.101 Elasticita měnového systému založeného na úvěru Peněžní zásoba se podle Wicksella v elastickém úvěrovém systému jako teoretický koncept buď úplně ztrácí nebo se stává automaticky identickou s poptávkou po penězích a v každém případě tedy teoreticky nezajímavou.102 Wicksell považuje flexibilní monetární systém, odpoutaný od komoditního měnového standardu, za ideál, za jediný systém umožňující kombinaci ekonomizace použití původně monetární komodity a zároveň stabilizace cenové 101 „With a pure credit system the banks can always satisfy any demand whatever for loans and at rates of interest however low[.]ÿ Wicksell (1901–6), Vol. II, IV.9., p. 192. „The banks in their landing business are not only not limited by their own capital; they are not, at least not immediately, limited by any capital whatever; by concentrating in their hands allmost all payments, they themselves create the money required, or, what is the same thing, they accelerate ad libitum the rapidity of the circulation of money. . . . In a pure system of credit, where all payments were made by transference in the bank-books, the banks would be able to grant at any moment any amount of loan at any, however diminutive, rate of interest.ÿ Wicksell (1907). 102 „Money is continually becoming more fluid, and the supply of money is more and more inclined to accomodate itself to the level of demand. . . . [I]n our ideal state every payment, and consequently every loan, is accomplished by means of cheques or giro facilities. It is then no longer possible to refer to supply of money as an independend magnitude, differing from demand for money.ÿ Wicksell (1898), Chap. 8., p. 110. 116 Elastický měnový systém jako ideál KOMENTÁŘE 117 hladiny. Je to ideál ke kterému by podle něj měl vývoj v měnové oblasti směřovat.103 Ačkoliv je Buchananem Wicksell považován za zneuznaného génia na poli politické teorie a vlastně za zakladatele teorie veřejné volby, a práce za něž o sto let později obdržel Nobelovu cenu považuje vlastně jen za rozpracování myšlenek přítomných již ve Wicksellových dílech, v oblasti měny bohužel Wicksell nedomýšlí možné politické důsledky elastického měnového systému pod kontrolou politické instituce: centrální banky. Po zážitku cenového vývoje ve 20. století zní představa flexibilního monetárního systému jako ideální formy pro dosažení cenové stability dosti úsměvně. Každopádně však Wicksell svým vhledem do podstaty peněžního mechanizmu a do role úvěru v jeho rámci o mnoho let předběhl své vrstevníky i mnoho svých následníků. Svými představami dokázal navíc také předvídat vývoj, kterým se finanční systém ubíral během 20. století i později. Schumpeterova potřeba úvěrů Schumpeter považuje emisní úvěr za nezbytnou podmínku ekonomického vývoje. Domnívá se, že jediná možnost jak může někdo podnikat je když si vezme úvěr a že nové úvěry se objevují jedině jako úvěry emisní. Vzhledem k tomu, že základem hospodářského vývoje je podnikání spočívající v zavádění inovací, je pro něj klíčová dostupnost emisních úvěrů.104 Tyto úvahy jsou velmi zavádějící. Podnikat lze samozřejmě i s vlastním finančním kapitálem,105 a rozhodně lze podnikat na základě dobrovolně investovaného finančního kapitálu, a není třeba použít jeho zabavení a nové použití prosřednictvím emisního úvěru. Způsob, jak je možno zainvestovat v reálné ekonomice bez použití peněžních procesů byl dostatečně probrán v předcházejícím textu a není jej zde tedy třeba znovu opakovat. Samozřejmě, že nový emisní úvěr, který se dostane do rukou podnikatele mu podnikání značně usnadní. Použití nově tvořené kupní síly pro účely kapitálové akumulace, vnucená tvorba kapitálu, může znamenat rychlejší 103 „Only by completely divorcing the value of money from metal . . . can the contradiction be overcome and the imperfection be remedied. It is only in this way that a logically coherent credit system, combining both economy of monetary media and stability in the standard of value, becomes in any way concivable.ÿ Wicksell (1901–6), Vol. II., III.6.H., p 126. „As an independent measure of value, independend of material substance, whether gold or silver, and kept stable in value both in space and in time in the manner described above, the banknote, or in more general terms bank money, is undoubtedly the ideal which currency systems should endeavour to approach.ÿ Wicksell (1901–6), Vol. II, IV.10., p. 224. 104 Viz. Schumpeter (1912), Tretia kapitola, Prvá časť, str. 238–263. 105 Jak uvádí též Strigl (1934): 3.3., p. 109: „[I]t is clear that time-bridging exchange acts are by no means a necessary condition for roundabout production methods. One could easily imagine an economy in which only owners of capital appear as entrepreneurs.ÿ KOMENTÁŘE 118 hospodářský vývoj. Přesněji řečeno jiný hospodářský vývoj, takový, který by stávající a potencionální kapitalisté nebyli ochotni zafinancovat. Snažit se říci více je však již podle mého názoru příliš ambiciózní. Původ směru Schumpeterových úvah lze hledat v jeho odmítnutí úroku. Schumpeter předpokládá, že ve stacionární stavu je veškerá produkce spotřebních statků používána na nákup služeb primárních výrobních faktorů a nic nezbývá na placení nějakých „starýchÿ závazků vůči někomu, kdo původně umožnil zafinancování současného kapitálového vybavení ekonomiky.106 Hospodářství samozřejmě takovýmto způsobem fungovat může. Dělo by se tomu tak například po znárodnění kapitálu, ale při současném zachování trhu pro služby primárních výrobních faktorů – půdy a práce. Pokud by byl správně akumulován a následně používán obnovovací fond, mohl by chod takovéhoto stacionárního hospodářství běžet tímto způsobem neustále. Problém ale nastane právě v případě, kdy je potřeba zvýšit kapitálové vybavení novým zainvestováním. Pokud neexistuje úrok, neexistuje rovněž žádná motivace pro ekonomické subjekty aby dobrovolně podpořily novou tvorbu kapitálu. Proto Schumpeterovi nezbývá jiná možnost, než financování nových investic společnosti vnutit. V momentě, kdy se mají inovace uvést do života příslušnými změnami ve výrobě, musí se proto, podle Schumpetera, sáhnout po jejich monetárním zafinancování. Řečeno jinými slovy: možnost nemonetárního financování nové tvorby kapitálu existuje vždy, Schumpeterovo pominutí této skutečnosti lze však ospravedlnit jeho předpokladem neexistence úroku – v takovéto situaci by tato možnost sice existovala, ale nebyla by motivace ji používat. Jeho analýzu je pak však třeba vnímat jako upozornění na problematičnost tvorby kapitálu v nekapitalistické společnosti než jako nějaký soud ohledně hospodářství v kapitalismu. Schumpeterova analýza hospodářského koloběhu je velmi kvalitním příspěvkem na toto téma, zůstává ovšem na úrovni nekapitalistického hospodářství, ačkoliv je zřejmě míněna jako obecná. To, že si to Schumpeter neuvědomoval a že ve svém modelu hospodářského koloběhu nenašel prostor pro kapitalisty 106 Viz. např. Schumpeter (1912), Tretia prvá, str. 153–154: „Ak predpokladáme, že výrobné služby pôdy sa nachádzajú v súkromom vlastníctve, potom v rámci každej hospodárskej jednotky, odhliadnuc od monopolistiv, nejevstvuje nikdo, kto by bol oprávnený – pokiaĺ ide o výnos hospodárstva – niečo požadovať, okrem toho, kto vykonáva prácu akéhokoĺvek druhu alebo poskytuje výrobné služby pôdy. Za takýchto podmienok v hospodárstve nejevstvuje iná trieda ľudí. Predovšetkým nejestvuje trieda, pre ktorú je charakteristické, že vlastní vyrobené výrobné statky alebo spotrebné statky. . . . Pre hospodárskú jednotku je ĺahostajné, či vyrába spotrebné alebo výrobné statky. V obidvoch prípadoch sa zbavuje svojich produktov rovnakým spôsobom; za predpokladu voĺnej konkurencie dostáva odmenu, ktorá zodpovedá hodnotě jej výrobných služieb pôdy a práce, nič viac.ÿ. KOMENTÁŘE 119 a jejich úrok považuji za nedostatek jeho světoznámého díla Theorie der witschaftlichen Entwicklung. Doplnění jeho úvah o kapitálový rozměr je součástí této práce. Jedním z důsledků této širší analýzy je podle mě přesnější pohled na roli vnucených úspor, který znamená výrazné přehodnocení názoru Schumpeterova. Misesův hospodářský cyklus Velmi zajímavé a stále citované jsou Misesovy myšlenky ohledně hospodářského cyklu. Jeho práce položila základy rakouské teorie hospodářského cyklu, kterou dále rozpracoval mimo jiné Hayek. Reálný hospodářský boom je podle Misese hnán levnými úvěry a fakticky tedy financován emisí peněžních aktiv. Celou jeho obsáhlou analýzu vzestupné fáze cyklu necháme stranou a zaměříme se na jediný dílčí aspekt jeho teorie: důvody, proč má boom končit krizí. Peněžní úroková sazba, která se odchýlí od rovnovážné (tzv. původní) úrokové sazby podává mylné informace ekonomickým subjektům a způsobuje diskoordinaci hospodářství. Narušena je orientace hospodářství do budoucnosti, soulad časových preferencí, který právě úroková míra zajišťovala. Praktickým projevem této diskoordinace je, že se podnikatelé snaží realizovat kapitálově náročnější projekty, prodlužují produkční dobu a orientují výrobní stranu ekonomiky více do budoucna, aniž přitom došlo ke změně časových preferencí ekonomických subjektů. Děje se to proto, že se podnikatelům při nižší úrokové sazbě jeví ziskovými projekty, které původně ziskové nebyly.107 107 „The prices of the material factors of production, wage rates and interest rates on the one hand and the anticipated future prices of the consumers goods on the other hand are the items that enter into the planning businessmans calculations. The result of these calculations shows the businessman whether or not a definite project will pay. If the market data underlying his calculations are falsified by the interference of the government, the result must be misleading. . . . It is permissible to say that what proximately prevents the execution of certain projects is the state of prices, wage rates and interest rates. It is a serious blunder to believe that if only these items were lower, production activities could be expanded. What limits the size of production is the scarcity of the factors of production. Prices, wage rates and interest rates are only indices expressive of the degree of this scarcity.ÿ Mises (1946), 4. „If [cash-induced changes in the money relation change gross market interest rate although no change in the rate of originary interest has taken place], the market rate deviates from the height which the state of originary interest and the supply of capital goods available for production would require. Then the market rate of interest fails to fulfill the function it plays in guiding entrepreneurial decisions. It frustrates the entrepreneur’s calculation and diverts his actions from those lines in which they would in the best possible way satisfy the most urgent needs of the consumers.ÿ Mises (1949), XX.4. „A drop in the gross market rate of interest affects the entrepreneur s calculation concerning the chances of the profitability of projects considered. . [T]he drop in interest rates [after credit expasion by banks] falsifies the businessman s calculation. although the amount of capital goods available did not increase, the calculation employs figures which would be utilizable only if such an increase had taken place.ÿ Mises (1949), XX.6. „[A] reduction of the rate of interest on loans must necessarily lead to a lengthening of the average period of production. It is true that fresh capital can Umělé snížení úrokové sazby přináší diskoordinaci KOMENTÁŘE 120 Protože není v ekonomice k dispozici více primárních vstupů a v krátkém období ani kapitálových statků, jedinou možností zahájení nových ambicioznějších projektů je přetažení vstupů a kapitálových statků z jiných použití. Primární vstupy a kapitálové statky se tak dostávají do jiných použití než je společensky optimální, jsou špatně realokovány. Charakteristikou boomu vyvolaného úvěrovou expanzí bank tak není přeinvestování nýbrž špatné zainvestování.108 Reorganizace výroby: špatné zainvestování Zahájené procesy jsou příliš ambiciózní co se týká budoucí potřeby kapitálu. Mylně počítají s větší orientací společnosti na budoucnost a rozbíhají tak souběžně tak kapitálově náročné projekty, že ekonomika nebude mít dostatek kapitálu na jejich dokončení. Mises to obrazně přirovnává k situaci, kdy se se stejným objemem stavebního materiálu pokoušíme postavit větší budovu, začneme s masivnějšími základy, ale není možnost celou stavbu dokončit, neboť v jejím průběhu nám zákonitě musí dojít materiál.109 Přecenění dostupnosti kapitálu podnikateli be employed in production only if new roundabout processes are started. But every new roundabout process of production that is started must be more roundabout than those already started; new roundabout processes that are shorter than those already started are not available, for capital is of course always invested in the shortest available roundabout processes of production, because they yield the greatest returns. It is only when all the short roundabout processes of production have been appropriated that capital is employed in the longer ones. . . . [D]espite the fact that there has been no increase of intermediate products and there is no possibility of lengthening the average period of production, a rate of interest is established in the loan market which corresponds to a longer period of production; and so, although it is in the last resort inadmissible and impracticable, a lengthening of the period of production promises for the time to be profitable.ÿ Mises (1912), 19.4. „Assume . . . that the equilibrium, toward which the market is moving, is disturbed by the interference of the banks. Money may be obtained below the ‘natural interest rate’. As a result businesses may be started which werent profitable before, and which become profitable only through the lower than ‘natural interest rate’ which appears with the expansion of circulation credit.ÿ Mises (1928), II.II.5. „The lowering of the rate of interest stimulates economic activity. Projects which would not have been thought ‘profitable’ if the rate of interest had not been influenced by the manipulations of the banks, and which, therefore, would not have been undertaken, are nevertheless found ‘profitable’ and can be initiated.ÿ Mises (1936). 108 „Credit expansion cannot increase the supply of real goods. It merely brings about a rearrangement. It diverts capital investment away from the course prescribed by the state of economic wealth and market conditions. It causes production to pursue paths which it would not follow unless the economy were to acquire an increase in material goods. As a result, the upswing lacks a solid base. It is not real prosperity. It is illusory prosperity. It did not develop from an increase in economic wealth. Rather, it arose because the credit expansion created the illusion of such an increase. Sooner or later it must become apparent that this economic situation is built on sand.ÿ Mises (1931), II.2. „The means of production and labor which have been diverted to the new enterprises have had to be taken away from other enterprises.ÿ Mises (1936). „The capital goods required for the expansion of business activities must be withdrawn from other lines of production.ÿ Mises (1949), XX.6. „It is customary to describe the boom as overinvestment. However, additional investment is only possible to the extent that there is an additional supply of capital goods available. As, apart from forced saving, the boom itself does not result in a restriction but rather in an increase in consumption, it does not procure more capital goods for new investment. The essence of the credit-expansion boom is not overinvestment, but investment in wrong lines, i.e., malinvestment.ÿ Mises (1949), XX.6. 109 „At the interest rates which developed on the market, before any interference by the banks through the creation of additional circulation credit, only those enterprises and KOMENTÁŘE 121 Ztráta role úrokové sazby, jako ceny vyrovnávající a vzájemně přizpůsobující plány budoucí spotřeby jednotlivých ekonomických subjektů je samozřejmě sama o sobě velmi závažnou skutečností. Misesův výklad ovšem postupuje v duchu toho, jako by si ekonomické subjekty nevšímaly skutečnosti monetární expanze a příslušné cenové inflace. Pokud by každý subjekt diskontoval své investiční alternativy stávající úrokovou míru a ceny v celé budoucnosti očekával v současné úrovni, chyby v rozhodování a následné ztráty by byly značné. Nejisté inflační prostředí samozřejmě k určitým ztrátám povede, pokud se ale podaří subjektům odhadnout budoucí vývoj do té míry, že jejich budoucí ztráty dosáhnout pokrýt výnosy z přerozdělení bohatství vyplývajícího z emise nových peněžních aktiv, neexistuje v této oblasti překážka plynulého budoucího vývoje. businesses appeared profitable for which the needed factors of production were available in the economy. The interest rates are reduced through the expansion of credit, and then some businesses, which did not previously seem profitable, appear to be profitable. It is precisely the fact that such businesses are undertaken that initiates the upswing. However, the economy is not wealthy enough for them. The resources they need for completion are not available. The resources they need must first be withdrawn from other enterprises. If the means had been available, then the credit expansion would not have been necessary to make the new projects appear possible.ÿ Mises (1931), II.1. „Society is not sufficiently rich to permit the creation of new enterprises without taking anything away from other enterprises. As long as the expansion of credit is continued this will not be noticed, but this extension cannot be pushed indefinitely.ÿ Mises (1936)„The artificial prosperity cannot last because the lowering of the rate of interest, purely technical as it was and not corresponding to the real state of the market data, has misled entrepreneurial calculations. It has created the illusion that certain projects offer the chances of profitability when, in fact, the available supply of factors of production was not sufficient for their execution. Deluded by false reckoning, businessmen have expanded their activities beyond the limits drawn by the state of society’s wealth. They have underrated the degree of the scarcity of factors of production and overtaxed their capacity to produce. In short: they have squandered scarce capital goods by malinvestment. The whole entrepreneurial class is, as it were, in the position of a master builder whose task it is to construct a building out of a limited supply of building materials. If this man overestimates the quantity of the available supply, he drafts a plan for the execution of which the means at his disposal are not sufficient. He overbuilds the groundwork and the foundations and discovers only later, in the progress of the construction, that he lacks the material needed for the completion of the structure. This belated discovery does not create our master builders plight. It merely discloses errors commit ted in the past. It brushes away illusions and forces him to face stark reality.ÿ Mises (1946), 5. „The entrepreneurs . . . embark upon an expansion of investment on a scale for which the capital goods available do not suffice. Their projects are unrealizable on account of the insufficient supply of capital goods. They must fail sooner or later. The unavoidable end of the credit expansion makes the faults committed visible. There are plants which cannot be utilized because the plants needed for the production of the complementary factories of production are lacking; plants the products of which cannot be sold because the consumers are more intent upon purchasing other goods which, however, are not produced in sufficient quantities; plants the construction of which cannot be continued and finished because it has become obvious that they will not pay. . . . The whole entrepreneurial class is, as it were, in the position of a master-builder whose task it is to erect a building out of a limited supply of building materials. If this man overestimates the quantity of the available supply, he drafts a plan for the execution of which the means at his disposal are not sufficient. He oversizes the groundwork and the foundations and only discovers later in the progress of the construction that he lacks the material needed for the completion of the structure.ÿ Mises (1949), XX.6. KOMENTÁŘE 122 Jinak řečeno, pokud bychom si odmysleli ztráty plynoucí z inflačního prostředí, pokud by bylo přerozdělení důchodů spojené s emisí nových peněžních aktiv kalkulovatelné, ekonomický vývoj by mohl probíhat plynule. Sice jinak než původně, protože se distribuce důchodů změnila, ale jinak podle stejných principů a se stejnou hladkostí, stejně jako může hladce probíhat při existenci daňových příjmů a jimi hrazených výdajů. Ztráty z inflace jsou neodstranitelným prvkem inflačního prostředí, jejich rozměr však souvisí mimo velikosti inflaci též se schopností subjektů tvořit v situaci cenových změn svá očekávání. Pokud bude tato tvorba očekávání dostatečně kvalitní, nemusí nabýt ztráty z inflace dramatičnosti hospodářské krize. Tím však samozřejmě není vůbec zpochybněna možnost diskoordinace ekonomiky spojená s narušením přenosu informací v jejím rámci, ke kterému dochází při každém zásahu do společenského zúčtovacího mechanizmu a následně do cenového systému. Rakouskou teorii hospodářského cyklu vnímanou z tohto úhlu pohledu, který nastínil Mises a kterým se především zabýval Hayek, nebyl v této práci vůbec prostor diskutovat. Zde byly diskutovány pouze aspekty přerozdělování bohatství, které však tvoří nutný výchozí bod, jakýsi technický pro úvahy ohledně informací a koordinace. Hayekovy práce se vyznačují ohromnou vírou v informační roli cenového mechanizmu spojenou se skepsí k možnosti nějakého alternativního informačního rámce pro rozhodování ekonomických subjektů. V takovém rámci úvah může být každé narušení cenového systému fatálním. Jiný pohled na tyto otázky by samozřejmě měla například škola racionálních očekávání. V našem případě by to znamenalo, že za relevantní informace by jistě považovala již údaje o úvěrování bank a nikoliv až konečnou změnu ceny nějakého spotřebního statku. Za takových podmínek by prostor pro hospodářský cyklus nevznikal. Jak jsem však naznačil v předchozím odstavci, v této práci jsem se významem informací v procesu vnucených úspor a snahou rozhodnout tento spor nezabýval, předpokládám však, že jsem pro to připravil určité výchozí podmínky. Možnost cyklu z narušení informací a koordinace Závěr První oddíl práce byl věnován analýze kapitálu. Pro zavedení konceptu kapitálu považuji za nejvhodnější přístup vycházející z rakouské teorie kapitálu, pro úvahy o fungování kapitálově orientované výroby ve společenském hospodářství potom doplněný o model hospodářského koloběhu. V jednoduchosti se dají tyto názory shrnout následně: veškerá výroba je organizována s jediným konečným cílem – dosáhnout produkce spotřebních statků. Používání kapitálu ve výrobě znamená orientaci výroby více do budoucna. To umožní zvýšit v budoucnu objem spotřebního výstupu, ale rovněž bude muset dojít k jeho určitému poklesu v bližší budoucnosti. Ve společenském hospodářství tak bude někdo muset po určitou dobu snížit objem své spotřeby. Tento někdo se zálohováním výroby stává kapitalistou a dělá to proto, že se později získá nárok na část budoucího zvýšeného spotřebního výstupu – získá úrok. V každém společenském hospodářství založeném na dělbě práce musí docházet mimo reálných ekonomických procesů také k jejich vztažení k jednotlivým ekonomickým subjektům, musí zde existovat společenský zúčtovací mechanizmus. Podstatou tohoto mechanizmu je hlídání nároků jednotlivých subjektů, v konečném důsledku nároků na spotřebu, podstatou tohoto mechanizmu je úvěr. O hladké fungování zúčtovacího mechanizmu při každodenních transakcích se stará vstup do zúčtovacího mechanizmu – platební systém ekonomiky – peníze. Peníze jsou tak ve své podstatě o určité formě úvěru a ještě lépe řečeno o mechanizmu jeho snadné transformace – převádění mezi jednotlivými ekonomickými subjekty. Za nejzdravější přístup k penězům považuji tedy úvěrovou teorii peněz. Peněžní systémy mohou nabývat různých forem, úvěrová teorie peněz umožňuje jednak sjednocený přístup k peněžním systémům různých forem, protože identifikuje jejich společný základ, zároveň však také díky vhledu do podstaty peněz usnadňuje orientaci ve specifikách konkrétních typů peněz. Tím pomáhá také k pochopení vývoje v rámci institucionálního uspořádání peněžní sféry. Ačkoliv to v práci nebylo přímo rozebíráno, provedená analýza mimo alternativního pohledu na současné peněžní instituce přímo nabízí také varianty pro jejich další možný vývoj. Při dnešním stavu informačních technologií by například nebylo vůbec nemyslitelným, aby každý z nás držel svá peněžní aktiva v naprosto odlišné formě. Mohli bychom například jako peněžní aktiva používat pohledávky za různými subjekty, denominované v různých jednotkách a podléhající různým režimům náhrad (úroků, 123 ZÁVĚR 124 výběrů či nějakých práv). Tak jako například platíme v současnosti v hypermarketu platebními kartami různých bank, nebyl by žádný problém platit i kartami jiných společností poskytovanými oproti jiným formám úvěrů než je běžný korunový vklad. Už dnes nebrání nic (samozřejmě kromě likvidační úrovně poplatků) tomu, platit kartou k devizovému účtu, stejně snadno by mohlo probíhat placení například kartou vystavenou pojišťovnou oproti nějaké formě pojištění, investičním fondem oproti portfoliu cenných papírů nebo velkoobchodníkem oproti zásobě reálných aktiv. Úkolem pro platební systém by bylo pouze konvertovat příslušné typy úvěrů z formy používané plátcem do formy užívané příjemcem, což je ovšem úkol, který bez problémů platební systém zvládá již dnes, ačkoliv si to uvědomuje málo kdo, zřejmě z důvodu vzájemné fixace ceny jednotlivých peněžních aktiv v kurzu jedna k jedné, které vede k zavádějící iluzi o existenci nějakého jednotného peněžního aktiva, nazvaného například koruna česká. Současné nastavení peněžního systému umožňuje bankovnímu systému při emisi nových peněžních aktiv odebírat určitý objem bohatství od držitelů peněžních aktiv. Toto přerozdělování bohatství v současných monetárních systémech funguje podobně jako výběr daní, jako by banky pobíraly nový důchod na úkor jiných subjektů v hospodářství. Tento důchod mohou použít podle vlastního uvážení, jednou z možností je zainvestování tohoto důchodu a tedy tvorba vnucených úspor. Ve skutečnosti banky neinvestují samy, ale přenechávají tuto roli firmám, které díky nižší úrokové sazbě, než by jinak existovala na trhu, získávají také svůj podíl na přerozděleném důchodu. Kapitalisty, kterým se v konečném důsledku v rámci vnucených úspor zvyšuje finanční kapitál jsou tak vlastníci bank a vlastníci firem. Naopak o část kapitálu ve formě úvěru finančnímu systému v rámci držby peněžních aktiv přicházejí v důsledku fixace ceny peněžních aktiv jednotlivých emitentů všichni držitelé těchto aktiv. Ekonomický běh tak probíhá díky vnuceným úsporám jinak, než by tomu bylo bez nich. Ekonomika se může stát kapitálově vybavenější, než by tomu bylo jinak, stejně jako by se tomu stalo v případě zvýšení daní a použití jejich výnosu na investice. Ekonomické procesy tedy probíhají jinak, než jak by chtěli původní příjemci důchodů, vnucené úspory mění volbu organizace výroby a objemu spotřeby oproti výběru vlastníků výrobních faktorů. Ti by raději spotřebovávali, ale o část spotřeby jsou připraveni, aby mohla být realizována investice, jejíž výnos navíc připadne někomu jinému, než kdo byl o spotřebu připraven. Představa hladovějících lidí v socialistickém státě, který se rozhodl stavět nové přehrady, dálnice a elektrárny je samozřejmě velmi přehnanou analogií, hlavní ideu vnucených úspor však ilustruje velmi názorně a je proto vhodné ji brát v úvahu při každém pokusu o hodnocení vnucených úspor. Ovšem stejně tak jako je v případě pokusu o takovéto hodnocení vhodné vzít v úvahu představu prosperity investující válečné ekonomiky. ZÁVĚR 125 To však již nejsou otázky pro ekonoma, ekonomii nepřísluší hodnotit, zda jsou tyto důsledky „dobréÿ nebo „špatnéÿ, „společensky žádoucíÿ či „nežádoucíÿ. Ekonomie však musí analyzovat důsledky současného peněžního uspořádání a připomínat, že takovéto peněžní uspořádání není jediným možným a dokonce ani historicky nejobvyklejším. Už jen proto, kolika vědomým lidským zásahům a regulacím je tato oblast vystavena. Takového charakteru je část výsledků této práce s přesahem do oblasti hospodářské politiky. Za ještě podstatnější však považuji její teoretický obsah zabývající se odpovědí na prostou otázku, která je základem pro každou teorii: „jak věci fungujíÿ, bez ohledu na to, zda je někdo schopen tuto odpověď nějakým způsobem bezprostředně využít k nějaké politické akci či nikoliv. Literatura Aftalion, Albert (1927). ÿThe Theory of Economic Cycles Based on the Capitalistic Technique of Production”, The Review of Economic Statistics, Vol. 9, No. 4., Oct., 1927, pp. 165–170. Alchian, Armen A. (1950). ÿUncertainty, Evolution, and Economic Theory”, The Journal of Political Economy, Vol. 58, No. 3., Jun., 1950, pp. 211–221. Alchian, Armen A. (1977). ÿWhy Money?”, Journal of Money, Credit and Banking, Vol. 9, No. 1, Part 2. (Feb., 1977), pp. 133–140. Armstrong, Martin A. (1998). ÿThe Paper Chase”, http://207.86.17.200/research/economy/pprchse1.htm (site visited 1.10.1998) Bagehot, Walter (1873). Lombard street: A Description of the Money Market. Batchelor, Roy A. (1992). ÿThe Avoidance of Catastrophe: Two Nineteenthcentury Banking Crises”, in Bordo, Michael (ed.) (1992). Financial Crises, Vol. 2, Cambridge, ISBN 1 85278 432 6 Bell, Stephanie (1998). ÿThe Hierarchy of Money”, SSRN Working Papers, SSRN 98060206, http://www.ssrn.com/ Berg, Andrew and Catherine Pattillo (1999). ÿAre Currency Crises Predictable? A Test”, IMF Staff Papers, Vol. 46, No. 2, June, 1999, International Monetary Fund Bernanke, Ben S. (1983). ÿNonmonetary Effects of the Financial Crisis in the Propagation of the Great Depression”, The American Economic Review, Vol. 73, No. 3., Jun., 1983, pp. 257–276 Block, Walter and Garschina Kenneth M. (1996). ÿHayek, Busines Cycles and Fractional Reserve Banking: Continuing the De-Homogenization Process”, The Review of Austrian Economics, Vol. 9, No. 1, pp. 77–94 Boetke, Peter and Peter Leeson (2002). ÿThe Austrian School of Economics: 1950–2000”, prepared for: Biddle, Jeff and Warren Samuels, eds. Blackwell Companion to the History of Economic Thought Bordo, Michael D. (1986). ÿAustrian Infulence on Business Cycle Theory”, The Cato Journal, Vol. 6, No. 2, Fall, 1986, pp. 455–459. 126 LITERATURA 127 Bordo, Michael D. (1990). ÿThe Lender of Last Resorts: Alternativ Views and Historical Experience”, in Bordo, Michael (ed.) (1992). Financial Crises, Vol. 2, Cambridge, ISBN 1 85278 432 6 Bordo, Michael D. and White, Eugene N. (1991). ÿA Tale of Two Currencies: British and French Finance During the Napoleonic Wars”, Journal of Economic History, Vol. 51, No. 2. , Jun., 1991, pp. 303–316. Bordo, Michael (1998).ÿCommentary”, commentary on Neal, Larry (1998).ÿThe Financial Crisis of 1825 and the Restructuring of the British Financial System”, in Review, MAY/JUNE 1998 Vol. 80, No. 3, Federal Reserve Bank of St. Louis, http://www.stls.frb.org/ Bordo, Michael D. and Wheelock, David C. (1998). ÿPrice Stability and Financial Stability: The Historical Record”, in Review, SEPTEMBER/OCTOBER 1998 Vol. 80, No. 5, Federal Reserve Bank of St. Louis, http://www.stls.frb.org/ Böhm-Bawerk, Eugen von (1901). ÿThe Function of Saving”, Annals of the American Academy, Vol. 17, 1901 Breckenridge, Roeliff Morton (1893), ÿThe Paper Currencies of New France”, The Journal of Political Economy, Vol. 1, No. 3., Jun., 1893, pp. 406– 431. Brunner, Karl and Allan H. Meltzer (1993). Money and the Economy: Issues in Monetary Analysis, Cambridge University Press, 1997, ISBN 0-52159974-1 Buchanan, James M. (1979). What Should Economists Do?, LibertyPress, ISBN 0-913966-65-7 Calomiris, Charles W. (1988). ÿInstitutional Failure, Monetary Scarity, and the Depreciation of the Contitnental”, Journal of Economic History, Vol. 48, Issue 1, Mar., 1988, pp. 47–68 Calomiris, Charles W. (1989). ÿDeposit Insurance: Lessons from the Record”, in Bordo, Michael (ed.) (1992). Financial Crises, Vol. 2, Cambridge, ISBN 1 85278 432 6 Calomiris, Charles W. and Schweikart, Larry (1991). ÿThe Panic of 1857: Origins, Transmission, and Containment”, Journal of Economic History, Vol. 51, Issue 4, Dec., 1991, pp. 807–834 Capie, Forest (1995). ÿThe Evolution of Central Banking”, World Bank Policy Research Working Paper, No. 1534, Nov., 1995 Cassel, Gustav (1928). ÿThe Rate of Interest, the Bank Rate, and the Stabilization of Prices”, Quarterly Journal of Economics, Vol. 42, No. 4., Aug., 1928, pp. 511–529 Child, Josiah (1668). ÿBrief Observations Concerning Trade and Interest of Money”, London, Printed for Elizabeth Calvert at the Black-spread Eagle in Barbican, and Henry Mortlock at the Sign of the WhiteHeart in Westminster Hall. LITERATURA 128 Chu, Kam Hon (1996). ÿIs Free Banking More Prone to Bank Failures than Regulated Banking?”, The Cato Journal, Vol. 16, No. 1, Cato Institute, Spring/Summer, 1996, http://www.cato.org/ Corsetti, Giancarlo, Paolo Pesenti, Nouriel Roubini (1998). ÿWhat Caused the Asian Currency and Financial Crisis? Part I: A Macroeconomic Overview”, NBER Working Paper Series, Working paper 6833, National Bureau of Economic Research, http://www.nber.org/ Cottrell, Allin (1994). ÿPost Keynesian Monetary Economics: A Critical Survey”, Cambridge Journal of Economics, 1994, vol. 18, pp. 587– 605. Davies, Glyn (1996). A History of Money From Ancient Times to the Present Day, 3rd. rev.ed. Cardiff: University of Wales Press, 2002, ISBN 0 7083 1773 1 Davis, Andrew McFarland (1887a). ÿAn Historical Study of Law’s System”, Quarterly Journal of Economics, Vol. 1, No. 3., Apr., 1887, pp. 289– 318. Davis, Joseph S. (1920). ÿWorld Currency Expansion During the War and in 1919”, The Review of Economic Statistics, Vol. 2, No. 1., Jan., 1920, pp. 8–20. Dědek, Oldřich (2000). ÿMěnový otřes 1997”, Výzkumné práce sekce měnové, VP č. 15-00, ČNB, Praha, 2000 Dornbush, Rudiger and Frenkel, Jacob A. (1992). ÿThe Gold Standard and the Bank of England in the Crisis of 1847”, in Bordo, Michael (ed.) (1992). Financial Crises, Vol. 2, Cambridge, ISBN 1 85278 432 6 Dweyer, Gerald P. Jr. (1996). ÿWildcat banking, banking panics, and free banking in the United States”, Economic Review, December 1996, Volume 81, Numbers 3–6, Federal Reserve Bank of Atlanta, ISSN 07321813, http://www.frbatlanta.org/ Eichengreen, Barry J. and Sussman, Nathan (2000). ÿThe International Monetary System in the (Very) Long Run”, IMF Working Paper, WP/00/43, IMF, March 1, 2000 England, Catherine (1985). ÿPrivate deposit insurance: stabilizing the banking system”, Policy Analysis, No. 54, Cato Institute, June 21, 1985, http://www.cato.org/ Engliš, Karel (1918). Peníze, Úřednický peněžní ústav, Brno, 1918 Engliš, Karel (1931). Krise a ceny, Nakladatelství Fr. Borový, Praha, 1931 Fels, Rendings (1951). ÿAmerican Business Cycles, 1865–79”, The American Economic Review, Volume 41, Issue 3, Jun., 1951, pp. 325–349 Fels, Rendings (1952). ÿThe American Business Cycles of 1879–85”, The Journal of Political Economy, Volume 60, Issue 1, Feb., 1952, pp. 60– 75 Fischer, Stanley (1998). ÿReforming World Finance, Lessons from a Crisis”, The Economist, October 3rd–9th, 1998 LITERATURA 129 Fisher, Irving (1933). ÿThe Debt-Deflation Theory of Great Depression”, Econometrica, Vol. 1, No. 4., Oct., 1933, pp. 337–357. Frait, Jan (1996). Mezinárodní peněžní teorie, VŠB, Ostrava, ISBN 80-7078395-8 Friedman, David (1982). ÿGold, Paper, Or. . .: Is There a Better Money?”, Policy Analysis, No. 17, September 23, 1982, CATO Institute, http://www.cato.org/ Friedman, Milton (1956). ÿThe Quantity Theory of Money – A Restatement”, in Friedman, Milton (ed.) (1956). Studies in Quantity Theory of Money, University of Chicago Press Friedman, Milton and Schwarz, Anna Jacobson (1963). A monetary history of the United States 1867–1960, 9th ed., Princeton University Press, 1993, ISBN 0-691-00354-8 Friedman, Milton and Schwarz, Anna Jacobson (1963b). ÿMoney and Business Cycle”, The Review of Economic Statistics, Vol. 45, Issue 1, Part 2, Supplement, February, 1963, pp. 32–64 Friedman, Milton (1971). ÿGovernment Revenue from Inflation”, The Journal of Political Economy, Vol. 79, No. 4, Jul.–Aug., 1971, pp. 846–856 Friedman, Milton (1987). ÿquantity theory of money”, in Eatwell, John, Murray Milgate, Peter Newman (ed.) (1987). The New Palgrave Dictionary of Economics, The MacMillan Press Limited, reprint, 1994, ISBN 0-333-37235-2, Vol. 3, pp. 3–20 Friedman, Milton (1992). Money mischief, Czech translation: Za všı́m hledej penı́ze, Liberální institut, Grada Publishing, Praha, 1997, ISBN 807169-480-0 Galbraith, John Kenneth (1955). The Great Crash 1929, Hougton Miffin Company, New York, 1997, ISBN 0-395-85999-9 Garrison, Roger W. (1986). ÿHayekian Trade Cycle Theory: A Reappraisal”, The Cato Journal, Vol. 6, No. 2, Fall, 1986, pp. 437–453. Garrison, Roger W. (1990). ÿThe Austrian Theory of the Business Cycle in the Light of Modern Macroeconomics”, The Review of Austrian Economics, Vol. 3, No. 1, pp. 3–29 Garrison, Roger W. (1992). ÿNew Classical and Old Austrian Economics: Equilibrium Business Cycle Theory in Perspective”, The Review of Austrian Economics, Vol. 5, No. 1, pp. 91–103 Garrison, Roger W. (1996a). ÿCentral Banking, Free Banking, and Financial Crises”, The Review of Austrian Economics, Vol. 9, No. 2, pp. 109– 127 Garrison, Roger W. (1996b). ÿIntroduction: The Austrian Theory in Perspective”, in Ebeling, Richard M. (1996). The Austrian Theory of the Trade Cycle, The Ludwig von Mises Institute, 1996, available on http://www.mises.org/ LITERATURA 130 Garrison, Roger W. (1996c). ÿThe Austrian Theory: A Summary”, in Ebeling, Richard M. (1996). The Austrian Theory of the Trade Cycle, The Ludwig von Mises Institute, 1996, available on http://www.mises.org/ Garrison, Roger W. (2001). Time and Money, The macroeconomics of capital structure, Routledge, London and New York, ISBN 0-415-07982-9 Garrison, Roger W. (2004). ÿOverconsumption and Forced Savings in the Mises-Hayek Theory of Business Cycle”, History of Political Economy, Vol. 36, No. 2, summer, 2004 Glick, Reuven (1998). ÿThoughts on the Origins of Asia Crisis: Impulses and Propagation Mechanisms”, Pacific Basin Working Paper Series, No. PB98-07, Center for Pacific Basin Monetary and Economic Studies Economic Research Department Federal Reserve Bank of San Francisco Gonda, Vladimír (1995). Monetárna teória, J. M. Keynes versus M. Friedman, ELITA, Bratislava, ISBN 80-8044-003-4 Goodfriend, Marvin and King, Robert G. (1988). ÿFinancial Deregulation, Monetary Policy, and Central Banking”, in Bordo, Michael (ed.) (1992). Financial Crises, Vol. 2, Cambridge, ISBN 1 85278 432 6 Goodfriend, Marvin (1997). ÿMonetary Policy Comes of Age: A 20th Century Odyssey”, Federal Reserve Bank of Richmond Economic Quarterly, Volume 83/1, Winter, 1997 Goodhart, C.A.E. (1987). ÿWhy do Banks Need a Central Bank?”, in Bordo, Michael (ed.) (1992). Financial Crises, Vol. 2, Cambridge, ISBN 1 85278 432 6 Gorton, Gary and Mullineaux, Donald J. (1987). ÿThe Join Production of Confidence: Endogenous Regulation and Nineteen Century Comercial-Bank Clearinghouses”, in Bordo, Michael (ed.) (1992). Financial Crises, Vol. 2, Cambridge, ISBN 1 85278 432 6 Gowland, David (1990). The regulation of financial markets in the 1990s, Edward Elgar Publishing Limited, ISBN 1-85278-177-7 Haberler, Gottfried von (1932). ÿMoney and the Business Cycle”, in Ebeling, Richard M. (1996). The Austrian Theory of the Trade Cycle, The Ludwig von Mises Institute, 1996, available on http://www.mises.org/ Haberler, Gottfried von (1937). Prosperity and Depression: A Theoretical Analysis of Cyclical Movements, reprint of 1937 edition, University Press of the Pacific, Honolulu, Hawaii, 2001, ISBN 0-89875-639-1 Haberler, Gottfried von (1986). ÿReflections on Hayek’s Business Cycle Theory”, The Cato Journal, Vol. 6, No. 2, Fall, 1986, pp. 421–435. Hamilton, Earl J. (1936). ÿPrices and Wages at Paris under John Law’s System”, Quarterly Journal of Economics, Vol. 51, No. 1., Nov., 1936, pp. 42–70 LITERATURA 131 Hamilton, Earl J. (1945). ÿThe Foundation of the Bank of Spain”, The Journal of Political Economy, Vol. 53, No. 2., Jun., 1945, pp. 97– 114. Harris, Ron (1994). ÿThe Bubble Act: Its Passage and Its Effects on Business Organization”, Journal of Economic History, Vol. 54, No. 3., Sep., 1994, pp. 610–627 Hawtrey, R. G. (1918). ÿThe Bank Restriction of 1797”, The Economic Journal, Vol. 28, No. 109., Mar., 1918, pp. 52–65. Hayek, Friedrich A. von (1928). ÿDas intertemporale gleichgewichtssystem der Preise und die Bewegungen des ‘Geldwertes’”, originally published in Weltwirschaftliches Archiv, July 1928, no. 1, pp. 33–76, English translation republished in Kresge, Stephen (ed.) (1999). The Collected Works of F. A. Hayek, Volume V., Good Money, Part I.: The New World, The University of Chicago Press, 1999, ISBN 0-226-32095-2, pp. 186–227 Hayek, Friedrich A. von (1929). Geldtheorie und Konjunkturtheorie, English translation: Monetary Theory and the Trade Cycle, Augustus M. Kelley Publishers, New York, 1966, reprint of first English edition from 1933 Hayek, Friedrich A. von (1931). Prices and Production, first published 1931, second, revisited and enlarged edition, George Routledge & Sons, Ltd., London, 1935 Hayek, Friedrich A. von (1932a). ÿA note on the Development of the Doctrine of ‘Forced Saving’”, Quarterly Journal of Economics, Vol. 47, No. 1, Nov., 1932, pp. 123–133 Hayek, Friedrich A. von (1932b). ÿMoney and Capital: A Reply”, The Economic Journal, Vol. 42, No. 166, Jun., 1932, pp. 237–249. Hayek, Friedrich A. von (1933a). ÿÜber ‘neutrales Geld’”, Zeitschrift für Nationalökonomie, Vol. 4, English translation ÿOn ‘Neutral’ Money”, republished in Kresge, Stephen (ed.) (1999). The Collected Works of F. A. Hayek, Volume V., Good Money, Part I.: The New World, The University of Chicago Press, 1999, ISBN 0-226-32095-2, pp. 228–231 Hayek, Friedrich A. von (1933b). ÿPrice Expectations, Monetary Disturbance, and Malinvestments”, shortened lecture from Sozialökonomisk Samfund, Copenhagen, December 7, 1933, first published in German, in Nationalökonomisk Tidsskrift, vol. 73, no. 3, 1935, English translation republished in Kresge, Stephen (ed.) (1999). The Collected Works of F. A. Hayek, Volume V., Good Money, Part I.: The New World, The University of Chicago Press, 1999, ISBN 0-226-32095-2, pp. 233–244 Hayek, Friedrich A. von (1934a). ÿCapital and Industrial Fluctuations”, Econometrica, Vol. 2, No. 2, Apr., 1934, pp. 152–167., (also republished in Hayek, Friedrich A. von Prices and Production, second, revisited and enlarged edition, George Routledge & Sons, Ltd., London, 1935) LITERATURA 132 Hayek, Friedrich A. von (1934b). ÿOn the Relationship Between Investment and Output”, The Economic Journal, Vol. 44, No. 174, Jun., 1934, pp. 207–231. Hayek, Friedrich A. von (1936a). ÿEconomics and Knowledge”, presidential address at London Economic Club, published in Economica, IV, 1937, pp. 33–54, reprinted in Hayek, Friedrich A. von (1948). Individualism and Economic Order, Routledge & Kegan Paul Ltd., London Hayek, Friedrich A. von (1936b). ÿThe Mythology of Capital”, Quarterly Journal of Economics, Vol. 50, Issue 2, Feb., 1936, pp. 199–228. Hayek, Friedrich A. von (1936c). ÿUtility Analysis and Interest”, The Economic Journal, Vol. 46, Issue 181, Mar., 1936, pp. 44–66. Hayek, Friedrich A. von (1937b). ÿInvestment that Raises the Demand for Capital”, The Review of Economic Statistics, Vol. 19, Issue 4, Nov., 1937, pp. 174–177. Hayek, Friedrich A. von (1941). The Pure Theory of Capital, MacMillan and Co., Limited, London Hayek, Friedrich A. von (1941–51). The Counter-Revolution of Science: Studies on the Abuses of Reason, first published in journals Economica, 1941–1944, and Measure, 1951; as book first published in 1952, Czech translation of 2nd. ed., Indianapolis, LibertyPress, 1979: Kontrarevoluce vědy: Studie o zneužı́vánı́ rozumu, Liberálnı́ institut Praha, 1995, ISBN 80-85787-87-3 Hayek, Friedrich A. von (1942a). ÿThe Ricardo Effect”, Economica, IX., No. 34., May, 1942, reprinted in Hayek, Friedrich A. von (1948). Individualism and Economic Order, Routledge & Kegan Paul Ltd., London Hayek, Friedrich A. von (1942b). ÿThe Facts of the Social Sciencies”, read before the Cambridge University Moral Science Club, published in Ethics, LIV, No. 1., October, 1943, pp. 1–13, reprinted in Hayek, Friedrich A. von (1948). Individualism and Economic Order, Routledge & Kegan Paul Ltd., London Hayek, Friedrich A. von (1943). ÿA Commodity Reserve Currency”, The Economic Journal, LIII., No. 210., June–September, 1943, pp. 176– 184, (also reprinted in Hayek, Friedrich A. von (1948). Individualism and Economic Order, Routledge & Kegan Paul Ltd., London) Hayek, Friedrich A. von (1945a). ÿThe Use of Knowledge in Society”, The American Economic Review, XXXV., No. 4., September, 1945, pp. 519–530, (also reprinted in Hayek, Friedrich A. von (1948). Individualism and Economic Order, Routledge & Kegan Paul Ltd., London) Hayek, Friedrich A. von (1945b). ÿIndividualism: True and False”, lecture at University College, Dublin, first published by Hodges, Figgis & Co., Dublin and Blackwell, Oxford, 1946, reprinted in Hayek, Friedrich A. von (1948). Individualism and Economic Order, Routledge & Kegan Paul Ltd., London LITERATURA 133 Hayek, Friedrich A. von (1946). ÿThe Meaning of Competition”, lecture at Princeton University, published in Hayek, Friedrich A. von (1948). Individualism and Economic Order, Routledge & Kegan Paul Ltd., London Hayek, Friedrich A. von (1947). ÿ‘Free’ Enterprise an Competitive Order”, conference paper, Mont-Pélèrin, published in Hayek, Friedrich A. von (1948). Individualism and Economic Order, Routledge & Kegan Paul Ltd., London Hayek, Friedrich A. von (1967b). ÿThe Results of Human Action but not of Human Design” in Studies in Philosophy, Politics and Economics, Routledge & Keagen Paul, London, 1967, Czech translation: ÿVýsledky lidského jednání, nikoliv však lidského záměru”, in Ježek, Tomáš (ed.) (1993). Liberálnı́ ekonomie, kořeny euroamerické civilizace, Prostor, Praha, ISBN 80-85190-21-4 Hayek, Friedrich A. von (1969). ÿThree Elucidations of the Ricardo Effect”, The Journal of Political Economy, Vol. 77, No. 2, Mar.–Apr., 1969, pp. 274–285. Hayek, Friedrich A. von (1970). ÿCan We Still Avoid Inflation?”, lecture for Foundation for Economic Education, Tarrytown, NY, published in Ebeling, Richard M. (1996). The Austrian Theory of the Trade Cycle, The Ludwig von Mises Institute, 1996, available on http://www.mises.org/ Hayek, Friedrich A. von (1973–9). Law, Legislation and Liberty, Routledge & Kegan Paul Ltd., London, 1973 (part I), 1976 (part II), 1979 (part III), Czech translation: Právo, zákonodárstvı́ a svoboda: Nový výklad liberálnı́ch principů spravedlnosti a politické ekonomie, 2nd. ed., Academia, Praha, 1994, ISBN 80-200-0241-3 Hayek, Friedrich A. von (1974). ÿThe Pretence of Knowledge”, Nobel Memorial Lecture, reprinted in The American Economic Review, Vol. 79, No. 6, Dec., 1989, pp. 3–7. Hayek, Friedrich A. von (1976). Denationalisation of Money, 2nd. ed., The Institute of Economic Affairs, London, 1978, Czech translation: Soukromé penı́ze: Potřebujeme centrálnı́ banku?, Liberálnı́ institut, Centrum liberálnı́ch studiı́, 1999, ISBN 80-902701-1-5 Hayek, Friedrich A. von (1988). The Fatal Conceit: The Errors of Socialism, 3rd. ed., Routledge, London, 1990, Czech translation: Osudná domýšlivost: Omyly socialismu, SLON, Praha, 1995, ISBN 80-8585005-2 Hayek, Friedrich A. von (1994). Hayek on Hayek: Autobiographical Dialogue, ed. Kresge, Stephen and Wenar, Leif, Czech translation: Friedrich August Hayek: Autobiografické rozhovory, Barrister & Principal, Brno, 2002, ISBN 80-86598-16-0 Hansen, Björn (1992). ÿforced saving”, in Newman, Peter, Murray Milgate, John Eatwell (ed.) (1992). The New Palgrave Dictionary of Money LITERATURA 134 and Finance, The MacMillan Press Limited, reprint, 1994, ISBN 0333-52722-4, Vol. 2, pp. 140–142 Hoppe, Hans-Herman (1990). ÿBanking, Nation States, and International Politics: A Sociological Reconstruction of the Present Economic Order”, The Review of Austrian Economics, Vol. 4, 1990, pp. 55–87 Hoppit, Julian (1986). ÿFinancial Crises in Eighteenth-century England”, in Bordo, Michael (ed.) (1992). Financial Crises, Vol. 2, Cambridge, ISBN 1 85278 432 6 Hume, David (1752a). ÿOf Money”, In Essays, Moral, Political, and Literary, available at http://www.econlib.org/ Hülsmann, Jörg Guido (1998). ÿToward a General Theory of Error Cycles”, Quarterly Journal of Austrian Economics, Vol. 1, No. 4, Winter, 1998, pp. 1–23 Hülsmann, Jörg Guido (2000). ÿIntroduction”, In Strigl, Richard von Kapital und Produktion, English translation Capital & Production, The Ludwig von Mises Institute, Auburn, Alabama, 2000, ISBN 0-94546631-5 Hülsmann, Jörg Guido (2003). ÿvon Mises, Ludwig”, In American National Biography Online, http://www.anb.org/articles/14/14-01132.html Ito, Takatoshi (1999). ÿCapital Flows in Asia”, NBER Working Paper Series, Working paper 7134, http://www.nber.org/, National Bureau of Economic Research Jı́lek, Josef (2004). Penı́ze a měnová politika, Grada, Praha, ISBN 80-2470769-1 Jordan, Jerry L. and Edward J. Stevens (1996). ÿMoney in the 21st Century”, in The Future of Money in the Information Age, Cato Institute’s 14th Annual Monetary Conference, May 23, 1996 Kaufman, George G. (1996). ÿBank Failures, Systemic Risk, and Bank Regulation”, The Cato Journal, Vol. 16, No. 1, Cato Institute, Spring/Summer, 1996, http://www.cato.org/ Keynes, John M. (1924). A Tract on Monetary Reform, Prometheus Books, 2000, ISBN 1-57392-793-7 Keynes, John M. (1930). A Treatise on Money, Vol. 1 and 2, Macmillan, London, 1953 Keynes, John M. (1936). The General Theory of Employment, Interest and Money, Czech translation: Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz, Nakladatelství Československé akademie věd, Praha, 1963 Kindleberger, Charles P. (1978). Manias, Panics, and Crashes, A History of Financial Crises, Third edition, John Wiley & Sons, Inc., USA, 1996, ISBN 0-471-16171-3 Kirzner, Israel (1997). How Markets Work: Disequilibrium, Entrepreneurship and Discovery, IEA Hobart Paper No. 133, The Institute of LITERATURA 135 Economic Affairs, Czech translation: Jak fungujı́ trhy, Liberální institut, Centrum liberálních studií, Praha, 1998, ISBN 80-902270-5-8 Klaus, Václav, Ivan Kočárník, Karel Dyba a další autoři (2000). Tři roky od měnové krize, sborník textů č. 5/2000, CEP – Centrum pro ekonomiku a politiku, Praha, srpen 2000, ISBN 80-902795-3-8 Knapp, Georg Friedrich (1905). Staatliche Theorie des Geldes, Duncker & Humblot, Leipzig Kochhar, Kalpana, Prakash Loungani, and Mark R. Stone (1998). ÿThe East Asia Crisis: Macroeconomic Developments and Policy Lessons”, IMF Working Paper, WP/98/128, IMF Lachmann, Ludwig M. (1939). ÿOn Crisis and Adjustment”, The Review of Economic Statistics, Vol. 21. No. 2, May., 1939, pp. 62–68 Lachmann, Ludwig M. (1956). Capital and Its Structure, Institute for Humane Studies, Menlo Park, CA, USA, 1978, ISBN 0-8362-0740-8 Lachmann, Ludwig M. (1970). ÿMetodologický individualismus a tržní hospodářství”, v Ježek, Tomáš (ed.) (1993). Liberálnı́ ekonomie, kořeny euroamerické civilizace, Prostor, Praha, ISBN 80-85190-21-4 Lachmann, Ludwig M. (1976). ÿFrom Mises to Shackle: An Essay on Austrian Economics and the Kaleidic Society”, Journal of Economic Literature, Vol. 14, No. 1, Mar., 1976, pp. 54–62 Lerner, Abba P. (1947). ÿMoney as a Creature of the State”, The American Economic Review, Vol. 37, No. 2, Papers and Proceedings of the Fiftyninth Annual Meeting of the American Economic Association, May, 1947, pp. 312–317 Levasseur, E. (1894). ÿThe Assignats: A Study in the Finances of the French Revolution”, The Journal of Political Economy, Vol. 2, No. 2., Mar., 1894, pp. 179–202 Machlup, Fritz (1943). ÿForced or Induced Savings: An Exploration into Its Synonyms and Homonyms”, The Review of Economic Statistics, Vol. 25, No. 1, Feb., 1943, pp. 26–39. Maslow, Abraham Harold (1943). ÿA Theory of Human Motivation”, in Psychological Review, Vol. 50, pp. 370–396 Meltzer, Allan H. (1995). ÿMonetary, Credit and (Other) Transmission Processes: A Monetarist Perspective”, The Journal of Economic Perspectives, Vol. 9, No. 4., Autumn, 1995, pp. 49–72 Meltzer, Allan H. (1998). ÿA History of the Federal Reserve”, abstracts published in SSRN Journal, SSRN, http://www.ssrn.com/ Meltzer, Allan H. (1998b). ÿAsian Problems, the IMF, and the World Economy”, Testimony Prepared for Joint Economic Committee, available on http://www.gsia.cmu.edu/afs/andrew/gsia/meltzer/, February 24, 1998 LITERATURA 136 Menger, Carl (1871). Grundsätze der Volkswirtschaftslehre, English translation: Principles of Economics, Libertarian Press, 1994, ISBN 0-910884-27-7 Menger, Carl (1892). ÿOn the Origin of Money”, The Economic Journal, Vol. 2, Issue 6, Jun., 1892, pp. 239–255 Menšı́k, Josef (2005). Penı́ze a peněžnı́ politika, distančnı́ studijnı́ opora, Masarykova univerzita, Brno, 2005, ISBN 80-210-3642-7 Meyer, Laurence H. (1999). ÿLessons from the Asian Crisis: A Central Banker’s Perspective”, Levy Economics Institute Working Paper, No. 276, August, 1999 Michener, Ron (1988). ÿBacking Theories and the Currencies of EighteenthCentury America: A Comment”, Journal of Economic History, Vol. 48, No. 3. (Sep., 1988), pp. 682–692. Minsky, Hyman P. (1977). ÿA Theory of Systemic Fragility”, in Bordo, Michael (ed.) (1992). Financial Crises, Vol. 1, Cambridge, ISBN 1 85278 432 6 Mises, Ludwig von (1912). Theorie des Geldes und der Umlaufsmittel, first English edition published in 1934 as: The Theory of Money and Credit, with additions in 1953; LibertyClasics, 1980, ISBN 0-913966-70-3 Mises, Ludwig von (1923). ÿDie geldtheoretische Seite des Stabilisierungsproblems”, Schriften des Vereins für Sozialpolitik, Vol. 164, Part 2, English translation ÿStabilization of the Monetary Unit – from the Viewpoint of Theory” published in Mises, Ludwig von (1978). On the Manipulation of Money and Credit, Greaves, Percy L. Jr. (ed.), The Ludwig von Mises Institute, 2001, available on http://www.mises.org/ Mises, Ludwig von (1928). Geldwetstabilisierung und Konjunkturpolitik, English translation: ÿMonetary Stabilization and Cyclical Policy” published in Mises, Ludwig von (1978). On the Manipulation of Money and Credit, Greaves, Percy L. Jr. (ed.), The Ludwig von Mises Institute, 2001, available on http://www.mises.org/ Mises, Ludwig von (1931). Die Ursachen der Wirtschaftskrise: Ein Vortrag, English translation: ÿThe Causes of the Economic Crisis: An Address” published in Mises, Ludwig von (1978). On the Manipulation of Money and Credit, Greaves, Percy L. Jr. (ed.), The Ludwig von Mises Institute, 2001, available on http://www.mises.org/ Mises, Ludwig von (1933). ÿDie Stellung und der nächste Zukunft der Konjunkturforschung”, in Fesctschrift für Arthur Spiethoff, Duncker & Humbolt, München, English translation: ÿThe Current Status of Business Cycle Research and its Prospects for the Immediate Future” published in Mises, Ludwig von (1978). On the Manipulation of Money and Credit, Greaves, Percy L. Jr. (ed.), The Ludwig von Mises Institute, 2001, available on http://www.mises.org/ Mises, Ludwig von (1936). ÿLa Theorie dite Autrichienne de Cycle Économique”, in Bulletin of the Sociéte Belge d’Etudes et LITERATURA 137 d’Expansion, 1936, English translation:ÿThe Austrian Theory of the Trade Cycle” published in Ebeling, Richard M. (1996). The Austrian Theory of the Trade Cycle, The Ludwig von Mises Institute, 1996, available on http://www.mises.org/ Mises, Ludwig von (1938). ÿThe Non-Neutrality of Money”, in Mises, Ludwig von (1990). Money, Method, and the Market Process: Essays by Ludwig von Mises, Ebeling, Richard M. (ed.), The Ludwig von Mises Institute, 1990, available on http://www.mises.org/ Mises, Ludwig von (1940b). ÿA Critique of Böhm-Bawerk’s Reasoning in Support of His Time Preference Theory”, an excerpt from Mises, Ludwig Edler von (1940). Nationalökonomie: Theorie des Handelns und Wirtschaftens, included in Greaves, Percy L. Jr. (1974). Mises Made Easier: A Glossary for Ludwig von Mises’ Human Action, Free Market Books, available on http://www.mises.org/ Mises, Ludwig von (1946). ÿThe Trade Cycle and Credit Expansion: The Economic Consequences of Cheap Money”, from a memorandum for committee of businessmen, published in Mises, Ludwig von (1978). On the Manipulation of Money and Credit, Greaves, Percy L. Jr. (ed.), The Ludwig von Mises Institute, 2001, available on http://www.mises.org/ Mises, Ludwig von (1949). Human Action: A Treatise on Economics, Fox& Wilkes, San Francisco, 1996, ISBN 0-930073-18-5 Mises, Ludwig von (1969). The Historical Setting of the Austrian School of Economics, New Rochelle, NY, Arlington House, 1969, on-line edition, Mises Institute, 2003 Mises, Ludwig von (1969b). ÿOn Current Monetary Problems”, in Mises, Ludwig von (1990b). Economic Freedom and Interventionism: An Anthology of Articles and Essays., Greaves, Bettina Bien (ed.), The Ludwig von Mises Institute, 1990, available on http://www.mises.org/ Mishkin, Frederic S. (1998). ÿInternational Capital Movemens, Financial Volatility and Financial instability”, NBER Working Paper Series, Working paper 6390, http://www.nber.org/, National Bureau of Economic Research, January, 1998 Mishkin, Frederic S. (1999a). ÿLessons from the Asian Crisis ”, NBER Working Paper Series, Working paper 7102, http://www.nber.org/, National Bureau of Economic Research, April, 1999 Mishkin, Frederic S. (1999b). ÿInternational Experiences with Different Monetary Policy Regimes”, NBER Working Paper Series, Working paper 6965, http://www.nber.org/, National Bureau of Economic Research Mitchell, Wesley C. (1898). ÿThe Value of the ‘Greenbacks’ During the Civil War”,The Journal of Political Economy, Vol. 6, No. 2., Mar., 1898, pp. 139–167. Moini, Mostafa (2001). ÿToward a General Theory of Credit and Money”, The Review of Austrian Economics, Vol. 14, No. 4, pp. 267–317 LITERATURA 138 Myrdal, Gunnar (1931). Om Penningteoretisk Jämvikt, German edition: Der Gleichgewichtsbegriff als Instrument der Geldtheoretischen Analyse, 1933, English translation of German edition: Monetary Equilibrium, first published 1939, reprint, Augustus M. Kelley, 1965 Nash, John F. Jr. (2002). ÿIdeal Money”, Southern Economic Journal, 2002, 69(1), pp. 4–11 Neal, Larry (1998).ÿThe Financial Crisis of 1825 and the Restructuring of the British Financial System”, Review, MAY/JUNE 1998 Vol. 80, No. 3, Federal Reserve Bank of St. Louis, http://www.stls.frb.org/ Němeček, Eduard (2000). Mezinárodní měnový systém, Univerzita Karlova, Praha, 2000, ISBN 80-246-0081-1 North, Gary (2002). Mises on Money, available on LewRockwell.com Ohlin, Beril (1936). ÿIntroduction”, in Wicksell, Knut Interest and Prices, A Study of the Causes Regulating the Value of Money, first published 1936, reprinted 1965, Augustus M. Kelley, New York Oppers, Stefan E. (2002). ÿThe Austrian Theory of Business Cycles: Old Lessons for Modern Economic Policy?”, IMF Working Paper, WP/02/2, January, 2002, IMF Partnoy, Frank (2000).ÿWhy Markets Crash and What Law Can Do about It”, Working Paper SSRN, http://www.ssrn.com/ Patinkin, Don (1952). ÿWicksell’s ‘Cumulative Process’”, The Economic Journal, Vol. 62, No. 248, Dec., 1952, pp. 835–847 Patterson, Margaret and Reiffen, David (1990). ÿThe Effect of the Bubble Act on the Market for Joint Stock Shares”, Journal of Economic History, Vol. 50, No. 1., Mar., 1990, pp. 163–171 Popper, Karl R. (1934). Logik der Forschung, in English first in 1959 as The Logic of Scientific Discovery, Czech translation of 14th English ed. from 1995 and 10th German ed. from 1994: Logika vědeckého zkoumánı́, OIKOYMENH, Praha, 1997, ISBN 80-86005-45-3 Popper, Karl R. (1944). The Poverty of Historicism, originaly presented as lecture in 1936, first published in Economica, Vol. XI, No. 42 and 43, 1944, and Vol. XII., No. 46, 1945, as book first in Italian in 1954, in English in 1957, Czech translation: Bı́da historicismu, 2. uprav. vyd., OIKOYMENH, Praha, 2000, ISBN 80-86005-80-1 Quesnay, François (1758). Analyse du Tableau Économique, Czech translation: Analýza Ekonomické tabulky, In Quesnay, François (1758–68). Ekonomická tabulka a jiné ekonomické spisy, SNPL, Praha, 1958 Revenda, Zbyněk (1999). Centrální bankovnictví, Management Press, Praha, ISBN 80-85943-89-1 Ricardo, David (1819). The High Price of Bullion: a Proof of the Depreciation of Bank Notes, John Murray, London LITERATURA 139 Richards, R. D (1927). ÿThe Evolution of Paper Money in England”, Quarterly Journal of Economics, Vol. 41, No. 3. (May, 1927), pp. 361–404. Rivoire, Jean (1997). Národohospodářské hlavolamy, HZ Praha, spol. s r.o., ISBN 80-86009-10-6 Robertson, Dennis H. (1926). Banking policy and the price level, reprint of Fourth (revised) edition from 1949, August M. Kelley, New York, 1989, ISBN 0-678-00675-X, Robinson, Joan (1951). ÿThe Rate of Interest”, Econometrica, Vol. 19, No. 2., Apr., 1951 , pp. 92–111. Robbins, Lionel (1934). ÿIntroduction”, in Wicksell, Knut Lectures on Political Economy, Vol. 1, Routledge, London, 1935 Rockoff, Hugh (1986). ÿWalter Bagehot and the Theory of Central Banking”, in Bordo, Michael (ed.) (1992). Financial Crises, Vol. 2, Cambridge, ISBN 1 85278 432 6 Rockoff, Hugh (1990). ÿThe ’Wizard of Oz’ as a Monetary Allegory”, The Journal of Political Economy, Vol. 98, No. 4. (Aug., 1990), pp. 739– 760. Rothbard, Murray N. (1963). America’s Great Depression, 5th. ed., The Ludwig von Mises Institute, Auburn, Alabama, ISBN 0-945466-05-6 Rothbard, Murray N. (1963b). What Has Government Done to Our Money?, Czech translation of 4th. ed.: Peníze v rukou státu, Liberální institut, Praha, 2001, ISBN 80-86389-12-X Rothbard, Murray N. (1969). ÿEconomic Depressions: Their Cause and Cure”, in Ebeling, Richard M. (1996). The Austrian Theory of the Trade Cycle, The Ludwig von Mises Institute, 1996, available on http://www.mises.org/ Rothbard, Murray N. (1983). The Mystery of Banking, Richardson & Snyder, 1983 Rothbard, Murray N. (1984). ÿThe Origins of the Federal Reserve”, manuscript written 1984, published in Quarterly Journal of Austrian Economics, Vol. 2, No. 3, fall, 1999, pp. 3–51. Rothbard, Murray N. (1988). Ludwig von Mises: Scholar, Creator, Hero, online edition, http://www.mises.org/, Ludwig von Mises Institute, 2002 Rothbard, Murray N. (1988b). ÿTimberlake on Austrian Theory of Money: A Comment”, The Review of Austrian Economics, Vol. 2, No. 1, pp. 179–187 Salerno, Joseph T. (1993). ÿMises and Hayek Dehomogenized”, The Review of Austrian Economics, Vol. 6, No. 2, pp. 113–146 Salerno, Joseph T. (). ÿCarl Menger: The Founder of the Austrian School”, http://www.mises.org/ LITERATURA 140 Sargent, Thomas J., Francois R. Velde (1995). ÿMacroeconomic Features of the French Revolution”, The Journal of Political Economy, Vol. 103, No. 3., Jun., 1995, pp. 474–518. Schubert, Aurel (1992). ÿThe Causes of the Austrian Currency Crisis of 1931”, in Bordo, Michael (ed.) (1992). Financial Crises, Vol. 2, Cambridge, ISBN 1 85278 432 6 Schuler, Kurt (2003a). ÿArgentina’s Economic Crisis: Causes and Cures”, staff report, Office of the Vice Chairman, Jont Economic Committee, U.S. Congress, June, 2003, available on http://www.house.gov/ Schuler, Kurt (2003b). ÿThe Collapse of Argentina’s ’Convertibility’ System: A Failure of Central Banking”, April 12, 2004, working paper available on http://www.dollarization.org/ Schumpeter, Joseph A. (1912). Theorie der witschaftlichen Entwicklung, 6. ed, Duncker and Humblot, Berlin, 1964, Slovakian translation: Teória hospodárského vývoja, PRAVDA, Bratislava, 1987 Schumpeter, Joseph A. (1928). ÿThe Instability of Capitalism”, The Economic Journal, Vol. 38, Issue 151, Sep., 1928, pp. 361–386 Schumpeter, Joseph A. (1970). Das Wesen des Geldes, Vandenhoeck & Ruprecht, Göttingen, Germany Schumpeter, Joseph A. (1991). ÿMoney and currency”, Social Research, Fall 1991, Vol. 58, Issue 3, pp. 409–454 Schwarz, Anna J. (1986). ÿReal and Pseudo-Financial Crises”, in Bordo, Michael (ed.) (1992). Financial Crises, Vol. 1, Cambridge, ISBN 1 85278 432 6 Schweitzer, Mary M. (1989). ÿState-Issued Currency and the Ratification of the U.S. Constitution”, Journal of Economic History, Vol. 49, No. 2, The Tasks of Economic History. (Jun., 1989), pp. 311–322. Schweitzer, Mary M. (1992). ÿcontinental and state issues of paper currency in North America”, in Newman, Peter, Murray Milgate, John Eatwell (ed.) (1992). The New Palgrave Dictionary of Money and Finance, The MacMillan Press Limited, reprint, 1994, ISBN 0-333-52722-4, Vol. 1, pp. 383–385 Sechrest, Larry J. (2002). ÿCapital, Credit Expansion, and the Subsistence Fund”, November, 2002 Sejbal, Jiří (1997). Základy peněžního vývoje, Masarykova univerzita, Brno Selgin, George A. (1988). ÿPraxeology and Understanding: An Analysis of the Controversy in Austrian Economics”, The Review of Austrian Economics, Vol. 2, Num 1., pp. 19–58 Selgin, George A. and White Lawrence H. (1994). ÿHow Would the Invisible Hand Handle Money?”, Journal of Economic Literature, Vol. 32, No. 4., Dec., 1994, pp. 1718–1749 LITERATURA 141 Selgin, George A. and White Lawrence H. (1999). ÿA Fiscal Theory of Government’s Role in Money”, Economic Inquiry, Vol. 37, No. 1., Jan., 1999, pp. 154–165 Shackle, G. L. S. (1953). ÿForeword”, in Wicksell, Knut Value, Capital and Rent, first published 1954, reprinted 1970, Augustus M. Kelley Publishers, New York Shackle, G. L. S. (1954). ÿThe Complex Nature of Time as a Concept in Economics”, Economia Internazionale, Vol. 7, No. 4., Nov., 1954, pp. 743–757, Reprinted in Shackle, G. L. S. (1990). Time, Expectations and Uncertainty in Economics: Selected Essays of G. L. S. Shackle, Ford, J. L. (ed.), Edward Elgar Publishing Limited, England, ISBN 1 85278 362 1 Shackle, G. L. S. (1959). ÿTime and Thought”, British Journal for the Philosophy of Science, Vol. 9, No. 36, 1959, pp. 285–298, Reprinted in Shackle, G. L. S. (1990). Time, Expectations and Uncertainty in Economics: Selected Essays of G. L. S. Shackle, Ford, J. L. (ed.), Edward Elgar Publishing Limited, England, ISBN 1 85278 362 1 Shackle, G. L. S. (1976). ÿTime and Choice”, Keynes Lecture in Economics, Procceiding of the British Academy, Vol. 62, pp. 309–329, Reprinted in Shackle, G. L. S. (1990). Time, Expectations and Uncertainty in Economics: Selected Essays of G. L. S. Shackle, Ford, J. L. (ed.), Edward Elgar Publishing Limited, England, ISBN 1 85278 362 1 Smith, Adam (1776). An Inquiry into the Nature and Causes of the Wealth of Nations, Czech translation: Pojednánı́ o podstatě a původu bohatstvı́ národů, SNPL, Praha, 1958 Soros, George (1998). ÿTestimony of George Soros to the U.S. House of Representatives”, Committee on Banking and Financial Services, September 15, 1998 Sprague, O. M. W. (1915). ÿThe Crisis of 1914 in the United States”, The American Economic Review, Vol. 5, No. 3., Sep., 1915, pp. 499–533 Steindl, Josef (1998). ÿStrigl, Richard von”, In Eatwell, John, Murray Milgate, Peter Newman (ed.) (1987). The New Palgrave Dictionary of Economics, The Palgrave Publishers Ltd, reprint, 2004, ISBN 0-33374040-8, Vol. 4, p. 521 Strigl, Richard von (1934). Kapital und Produktion, English translation Capital & Production, The Ludwig von Mises Institute, Auburn, Alabama, 2000, ISBN 0-945466-31-5 Thies, Clifford F. (1988). ÿThe Crash and Its Aftermath: A Review Article”, The Review of Austrian Economics, Vol. 2, No. 1, pp. 273–277 Timberlake, Richard H. Jr. (1987). ÿA Critique of Monetarist and Austrian Doctrines on the Utility and Value of Money”, The Review of Austrian Economics, Vol. 1, Num. 1, pp. 81–96 LITERATURA 142 Tobin, James (1956). ÿThe Interest-Elasticity of Transaction Demand For Cash”, The Review of Economics and Statistics, Vol. 38, Issue 3, Aug., 1956, pp. 241–247 Tomass, Mark (2001). ÿIncommensurability of Economic Paradigms: a case study of the monetary theories of Mises and Marx”, Review of Political Economy, Vol. 13, Num. 2, 2001 Tullock, Gordon (1988). ÿWhy the Austrians Are Wrong about Depressions”, The Review of Austrian Economics, Vol. 2, Num 1., pp. 73–78 Uhr, Carl G. (1951). ÿKnut Wicksell: A Centennial Evaluation”, The American Economic Review, Vol. 41, No. 5, Dec., 1951, pp. 829–860 Warburton, Clark (1950). ÿThe Theory of Turning Points in Business Fluctuations”, Quarterly Journal of Economics, Vol. 64, Issue 4, Nov., 1950, pp. 525–549 Watts, Alan W. (1995). Cesta Zenu, Votobia, Olomouc, ISBN 80-900614-8-6 Weber, Max (1921). ÿWitschaft und Gesellschaft”: Vol. 3 of Grundriss der Sozialökonomik, Czech translation of Chpt. 1: ÿZákladnı́ sociologické pojmy”, In Weber, Max (1998). Metodologie, sociologie a politika, OIKOYMENH, Praha, ISBN 80-86005-48-8 Weber, Max (1998). Metodologie, sociologie a politika, OIKOYMENH, Praha, ISBN 80-86005-48-8 White, Eugene N. (1981). ÿState-Sponosored Insurance of Bank Deposits in the United States, 1907–1929”, in Bordo, Michael (ed.) (1992). Financial Crises, Vol. 2, Cambridge, ISBN 1 85278 432 6 White, Eugene N. (1995). ÿThe French Revolution and the Politics of Government Finance, 1770–1815”, Journal of Economic History, Vol. 55, No. 2., Jun., 1995, pp. 227–255 White, Lawrence H. (1977). The Methodology of the Austrian School Economists, online edition, Mises Institute, http://www.mises.org/, 2003 White, Lawrence H. (1989). Competition and currency, essays on free banking and money, A Cato institute book, New York University press, New York and London, ISBN 0-8147-9247-2 White, Lawrence H. (1999). The Theory of Monetary Institutions, Blackwell Publishers Inc., Malden (USA) and Oxford (UK), ISBN 0-631-212140 White, Lawrence H. (1999b). ÿHayek’s Monetary Theory and Policy: A Critical Reconstruction”, Journal of Money, Credit and Banking, Vol. 31, No. 1, Feb., 1999, pp. 109–120. Wicksell, Knut (1893). Über Wert, Kapital und Rente nach den neuere nationalökonomische Theorien, English translation: Value, Capital and Rent, first published 1954, reprinted 1970, Augustus M. Kelley Publishers, New York Wicksell, Knut (1898). Geldzins und Güterpreise, eine Studie über die den Tauschwert des Geldes bestimmenden Ursachen, English translation: LITERATURA 143 Interest and Prices, A Study of the Causes Regulating the Value of Money, first published 1936, reprinted 1965, Augustus M. Kelley, New York Wicksell, Knut (1901–6). Föreläsningar i nationalekonomi, first published in Swedish, part one in 1901, part two in 1906, English edition: Lectures on Political Economy, Vol. 1 and 2, Routledge, London, 1935 Wicksell, Knut (1907). ÿThe Influence of the Rate of Interest on Prices”, The Economic Journal, Vol. 17, No. 66., Jun., 1907, pp. 213–220. Wicksell, Knut (1907b). ÿKrisernas Gåta”, Satsøkonomisk Tidsskrift, 1907, English translation: ÿThe Enigma of Business Cycles”, published as appendix in: Wicksell, Knut Interest and Prices, A Study of the Causes Regulating the Value of Money, first published 1936, reprinted 1965, Augustus M. Kelley, New York Wicksell, Knut (1919). ÿProffesor Cassel nationalekonomiska system”, Ekonomisk Tidsskrift, 1919, pp. 195–226, English translation: ÿProfessor Cassel’s System of Economics”, published as appendix in: Wicksell, Knut Lectures on Political Economy, Vol. 1, Routledge, London, 1935 Wicksell, Knut (1923). ÿRealkapial och kapitalränta”, Ekonomisk Tidsskrift, 1923, pp. 145–180, English translation: ÿReal Capital and Interest”, published as appendix in: Wicksell, Knut Lectures on Political Economy, Vol. 1, Routledge, London, 1935 Wicksell, Knut (1925). ÿValutaspørsmålet i de skandinaviska länderna”, Ekonomisk Tidsskrift, 1925, pp. 205–222, English translation: ÿThe Monetary Problem of Scandinavian Countries”, published as appendix in: Wicksell, Knut Interest and Prices, A Study of the Causes Regulating the Value of Money, first published 1936, reprinted 1965, Augustus M. Kelley, New York Wieser, Friedrich von (1891). ÿThe Austrian School an the Theory of Value”, The Economic Journal, Vol. 1, No. 1, Mar., 1891, pp. 108–121 Wieser, Friedrich von (1914). Theorie der gesellschaftlichen Wirtschaft, English translation: Social Economics, first published 1927, reprinted 1967, Augustus M. Kelley Publishers, New York Willard, Kristen L., Timothy W Guinnane, Harvey S. and Rosen (1996). ÿTurning Points in the Civil War: Views from the Greenback Market”, The American Economic Review, Vol. 86, No. 4., Sep., 1996, pp. 1001–1018. Wilson, Jack W.; Sylla, Richard E. and Jones, Charles P. (1990). ÿFinancial Market Panics and Volatility in the Long Run, 1830–1988”, in Bordo, Michael (ed.) (1992). Financial Crises, Vol. 1, Cambridge, ISBN 1 85278 432 6 Wirth, Max (1893). ÿThe Crisis of 1890”, The Journal of Political Economy, Vol. 1, No. 2., Mar., 1893, pp. 214–235 LITERATURA 144 Wray, L. Randall (1998). ÿModern Money”, Levy Institute Working Paper Series, No. 252, September, 1998, The Jerome Levy Economics Institute Jmenný rejstřík Bagehot, Walter 77, 79, 90–91 Bentham, Jeremy 95 Block, Walter 88 Böhm-Bawerk, Eugen von 11– 13, 33, 39, 96 Brunner, Karl 75 Buchanan, James M. 6 Mises, Ludwig von 12, 14, 21–22, 53, 57, 71, 87, 97–98, 119–122 Moini, Mostafa 54 Garrison, Roger W. 12, 97, 99 Garschina, Kenneth M. 88 Robertson, Dennis H. 72, 99 Revenda, Zbyněk 77–78 Rothbard, Murray N. 12, 74, 78, 89, 98 Popper, Karl R. 6 Quesnay, François 22 Haberler, Gottfried von 98 Hansen, Björn 95 Hayek, Friedrich A. von 6, 9–11, 13–14, 17, 21, 23, 26–27, 30, 56, 58, 61, 72, 84, 95, 98, 122 Hoppe, Hans-Herman 112 Hume, David 52 Hülsmann, Jörg G. 12 Schumpeter, Joseph A. 6, 9–10, 12, 30, 32, 34, 38, 53–54, 57, 98, 110, 117–118 Selgin, George A. Shackle, G. L. S. 6 Skousen, Mark 12 Smith, Adam 22, 28, 53 Steindl, Josef 12 Stewart, Dugald 95 Strigl, Richard R. von 9, 12, 15, 22–23, 30, 35, 37–38, 40, 42, 117 Swedberg, Richard 53 Jevons, William 11, 13, 71 Joplin, Thomas 95 Keynes, John M. 72 Knight, Frank H. 13 Lachmann, Ludwig M. 18–20 12–13, Thornton, Henry 54, 72, 95 Machlup, Fritz 96 MacLeod, Henry D. 54 Malthus, Robert 95 Meltzer, Allan H. 75 Menger, Carl 9, 13, 48, 50 Menšík, Josef 83 Mill, John S. 54, 95 Walras, Léon 53, 95 Weber, Max 27, 76 White, Lawrence H. 64, 73 Wieser, Friedrich von 26, 48 Wicksell, Knut 11, 14, 20–21, 23, 38, 52–53, 57, 71, 89, 96, 116– 117 145
Podobné dokumenty
stabilita a efektivnost amerického „svobodného bankovnictví“
stabilnější, než se dosud soudilo (ovšem méně stabilní než jiné typy bankovnictví vyzkoušené ve stejné době v USA),
ale také výrazně regulované (to je důvod, proč je označujeme za „svobodné bankovn...
Všeobecné obchodní podmínky smlouvy o zápůjčce společnosti
3.2. Registraci je Klient oprávněn provést prostřednictvím Internetových stránek věřitele, a to tak, že
vyplní registrační formulář, ve kterém uvede své jméno, příjmení, rodné číslo, číslo občanské...