Rotvajler v roli anděla

Canisterapie
Rotvajler v roli anděla
Rotvajler v roli anděla
čas jsem strávila o francouzských holích. A tím víc
jsem pozorovala Argouška, jak je klidný, protože
jsem neměla problém ani s venčením, kdy ochotně
počkal, až se dobelhám a nevšímal si lidí ani okolních psů. Jak se tak říká, nikdy nevenčil on mě. Ale
než jsme se rozhodli pro canisterapetické zkoušky,
chtěla jsem vědět, jestli je Argo opravdu vhodný.
Na tuhle otázku mi pomohl najít odpověď hlavně
Martínek, syn mé kamarádky, který si s Argem hrál
a všemožně po něm lezl. Zjistila jsem, že mu nevadí
ani různé neomalené pohyby nebo neopatrné chycení třeba za ocas nebo ouško.
Canisterapie není módním výstřelkem dnešní doby, ani jen pouhé zaměstnání a zábava pro psa a jeho pána,
je to především poslání. Čtyřnohý pomocník i jeho majitel musí však tvořit velmi dobře sehraný tým a právě
takovým týmem jsou Jana Králová a její čtyřletý rotvajler Argo.
Argo Terezský dvůr
Rotvajler nepatří mezi vyloženě „canisterapeutická“ plemena. Jak vás vůbec napadlo věnovat se
s ním právě tomuto oboru?
Na tento nápad mě přivedla jeho klidná a rozvážná
povaha. Argoušek je velice jemný a pohodový. Svou
povahou se od ostatních rotvajlerů samozřejmě liší.
Je to plemeno především pracovní, ale rozhodně ne
zlé. Má strašně rád lidi, děti i zvířata. Před pár měsíci jsem si otevřela zverimex, kam chodí samozřejmě se mnou. Někteří lidé sem chodí, jen aby si ho
mohli pohladit. Když přijdou děti, tak si lehne doprostřed místnosti a oni ho můžou drbat a muchlat.
Spolu jsme, dá se říct, dvacet čtyři hodin denně, dokonce i na dovolenou k moři jezdí se mnou.
Martínek je výborným asistentem při nácviku polohování.
Argo je typický zástupce svého plemene – mohutný
velký černý pes. Nevzbuzuje v lidech zpočátku spíš
obavy?
Když jsme poprvé vyrazili na pohovor do domova
seniorů, měla jsem trochu obavy, jak Argouška
vezmou, ale paní ředitelka i ostatní členové personálu k nám byli velice vstřícní. Každý Arga podrbal
a pohladil. Nikdo se ani slůvkem nezmínil, že by
měl strach z tak velkého psa této rasy. Na první pohled asi budí respekt, ale jakmile ho člověk pohladí,
pochopí, že není čeho se bát. Je velice vyrovnaný a
pokud je to možné, převalí se na záda a nechá si od
člověka líbit cokoli.
Kterou skupinu klientů společně navštěvujete?
V canisterapii jsme ještě „nováčci“. Od října loňského roku navštěvujeme domov seniorů v Úva-
56
lech, kam docházíme každé pondělí. Asi před měsícem nás oslovila i jedna mateřská školička, kam
se chystáme. Musím říct, že je to pro pejska velice
náročné. Nemyslím to tak, že by nechtěl pracovat
s klienty, ale vydá spoustu energie. Pravdou je, že
celé odpoledne po návštěvě prospí.
Jak probíhá samotná návštěva?
Každá návštěva probíhá jinak. Zatím pracujeme
většinou s dospělými lidmi, kteří si řeknou, jestli
ho chtějí jen hladit, nebo po něm chtějí podat pac
apod. Někteří se na něho chtějí jen dívat a on jim
leží u nohou a pak jsou také klienti, kteří se nemohou hýbat a je nutné jim pomoci, aby se ho mohli
alespoň dotknout. V této situaci je zapotřebí, aby
byl pejsek klidný a trpělivě zůstal ve vhodné poloze.
Také jsem se setkala s názorem lidí, kteří mi říkali,
že pes, který se věnuje canisterapii, je chudák, protože je takový „uťáplý“a musí dělat něco, co mu
působí stres. Nemyslím si, že by to byla pravda. Argoušek při každé návštěvě vrtí ocasem a těší se na
každého klienta. Pokud máme zrovna canisterapii
skupinovou, obchází každého s nadšeným výrazem
a chce se nechat pohladit.
Museli jste se pro praktické „nasazení“ nějak speciálně připravovat?
Ani bych neřekla, že jsme se nějak zvláštně věnovali přípravě. Jsem po těžké autonehodě a nějaký
Paní Božena Kubcová z domova seniorů v Úvalech je
jedním z klientů, které Argo pravidelně navštěvuje.
Loni na podzim jste s plným počtem bodů složili canisterapeutické zkoušky. Co taková zkouška obnáší?
Před zkouškou jsem byla strašně nervózní. Říkala
jsem si, že rotvajler se moc na takových zkouškách
nevídá a že ho budou pozorovat tím víc. Všichni jsme
se sešli v jedné místnosti, kde bylo asi dvacet pejsků.
Všichni klidně leželi a nejevili zájem o ostatní. Byli
jsme rozděleni do skupin, po kterých jsme docházeli
na testování. Zkoušelo se pejskovi sáhnout do misky s jídlem a odebrat mu ji. Také se psům podávaly
pamlsky a oni si je měli odebrat velmi jemně. Setkali
jsme se s pánem na invalidním vozíku a o berlích,
který si psa hladil. Procházeli jsme rušnou skupinou
lidí, kteří mlátili miskami a dělali hrozný rámus. Hlavním úkolem psa bylo být klidný, neútočit na ostatní
a působit vyrovnaně. Na této zkoušce také odváděl
psa asistent, kterého předtím nikdy neviděl. Psa vedl
na prověšeném vodítku do jiné místnosti plné jiných
pejsků. Další disciplínou bylo křičící dítě, ke kterému
si měl pes po výkřiku přilehnout a neublížit mu.
Máte nějakého mimořádně oblíbeného člověka,
kterého společně navštěvujete?
Zatím jsem si nevšimla, že by Argo někomu dával
přednost, ale ten, kdo mu například podá nějakou
dobrotu, se okamžitě stává jeho nejlepším kamarádem. Za piškot udělá naprosto cokoli.
Podělíte se s námi o nějakou zajímavou zkušenost,
zážitek nebo příhodu z praxe?
Stává se nám často, že se lidé rozpovídají o svých
psech a nebo o zážitcích, i negativních, které prožili,
a pes v nich hrál hlavní roli. V tu chvilku je návštěva
velmi emocionální a někdy není ani daleko k slzám.
Co mě osobně strašně zahřálo u srdíčka, bylo to,
když mi jedna paní při návštěvě řekla, že ze psů měla
vždy obrovský strach a už asi dvacet let žádného nepohladila a myslela si, že už ani nepohladí. Argouška
má ale ráda a vždy se na něho moc těší. A strach ze
psů je zažehnán. Je to práce, která vyvolává smíšené
pocity. Když vám ale potom ošetřovatelky řeknou,
jak se na Arga lidé ptají a jak moc se na něj těší,
až zase přijde, člověk má radost, že alespoň udělal
nějaký dobrý skutek a pomohl někomu jinému.
Michaela Weidnerová
Foto: archiv J. Králové ■
www.pespritelcloveka.cz