Staroříms\é lázně v oase Gafsa.
Transkript
REDIGUJI B. ŠAFAŘ A J. SEIFERT. ČÍSLO Staroříms\é lázně v oase Gafsa. Zatím co u nás padá sníh a na řece chytá prvý led, v oase Gafsa je věčné slunce a věčné jaro. 23. MATKA JONES: V Ž A L Á Ř Í C H V Coloradu .stávkují horníci. Bylo do nich vypáleno několik salv a poslány .proti nim dva regimenty pěchoty, kavalerie, aeroplany a tanky. V roce 1914 v téže krajině odehrál se pověstný masakr dělhictva, známý pod jménem Ludlowský masakr. Tehdejší atmosféru třídního boje pěkněHzachycují vzpomínky Matky Jones, milované vůdkyně amerických horníků. Byla jsem ve Washingtonu D. C. v době veliké uhelné stávky na Rockefellerových podnicích v Jižním Coloradu. Deset roků před tím stávka proti dlouho snášenému vykořisťování a tyranii byla brutálně potlačena puškami a vyhladověním. Ale zatrpklost a rozhořčení dělníků doutnalo a doutnalo dlouho ještě po tom, kdy plameny otevřené vzpou- Střílení dělníků v Ilustrace amerického ROCKEFELLEROVÝCH. Seděl v něm starý zřízenec. Zvedl svítilnu, aby n a mne viděl. »Ah, Matka Jonesová,« zvolal. »Vy chcete jiti po kolejích?« »Ano,- jsem to já,« řekla jsem mu na to — »a nechci jít po kolejích. Mám lístek do spacího vagonu do jižních polí a chtěla bych vědět, jestli už je vlak připraven. Chtěla Bych si do něho vlézit.« »Posaďte se,« pravil. »Podívám se. Nevím.« Věděla jsem, že chápe, proč jsem zde, aniž bych mu to musela vysvětlovat. »Řekněte portýrovi, aby přišel s vámi,« přála jsem si. Vyšel se světlem, kymácejícím se mu po boku. Brzy vrátil se s hlídačem vozů. »Co si přejete, Matko?« ptal se tento. »Chtěla bych vědět, jsou-li lůžka už připravena.« »Chtěla byste už teď nasednout?« »Ano.« »Pak vaše už je připraveno.« »Matko,« pravil, »poznal jsem vás nyní, ale možná že později budu si přát, abych vás byl nepoznal.« »Chápu,« řekla jsem. »Zde jsou dva dolary, dejte je konduktérovi. Řekněte mu, aby nechal vyskočit matku Jonesovou před křižovatkou Santa Fé. Tam budeme časně k ránu.« »Dobrá.« Nasedla jsem do svého vagonu a spala jsem, když jej zatahovali do Denverské stanice. A spala jsem ještě, když vlak vyjel z nádraží. Časně z rána budil mne portýr. »Matko,« řekl, »konduktér zastaví vám vlak. Přichystejte se, abyste mohla vyskočit.« Když se vlak zastavil před křižovatkou, přišel mi pomoci vystoupit. »Jdete za svou prací, Matko?« ptal se. »Ovšem že,« odvětila jsem. »A zastavil jste vlak jenom k vůli mně?« »Zajisté!« Kynul mi, když se vlak opět rozejel. »S bohem, Matko.« Bylo časně, když jsem vešla do Trinidadu a dala si snídani. Dole u stanice kumpanie vojáků byla na stráži, abych se nedostala do města. Ale žádná Matika Jonesová nevystoupila na nádraží a vojsko vrátilo se nazpět do kasáren. Coloradu. listu. ry byly uhašeny. Konečně po deseti letech trpělivosti živé uhlí v srdcích horníků rozpraskalo se opět v plápolající oheň revolty. Jednoho dne četla jsem v novinách výrok guvernéra Ammonse v Coloradu, že Matce Jones byl zakázán přístup do jižních polí, kde stávka byla v proudu. Toho večera vsedla jsem na vlak a odjela přímo do Denveru. Vzala jsem si pokoj v hotelu, ve kterém jsem obvykfe přenocovala. Na to navštívila jsem sekretariát horníků a odebrala se na stanici a koupila si lístek do spacího vagonu do Trinidatu v jižních polích. Když jsem se vrátila do hotelu, muž, který zároveň se mnou si kupoval jízdní lístek, přišel ke mně a pravil: »Jedete do Trinidatu, Matko Jonesová?« »Ano,« odpověděla jsem mu. »Matko, chci vás upozorniti, že guvernér postavil detektivy před hotel a před stanici, aiby vás hlídali.« »Na detektivech mi nezáleží,« řekla jsem. »Dva jsou v přijímací síni, jeden nahoře a dva nebo tři na stanici, pozorujíce, kdo prochází brankou k jižním vlakům.« Poděkovala jsem mu za informaci. V noci, asi hodinu před tím, než vozy bývají vtaženy k nástupišti, odebrala jsem se mezi železniční park, kde se vozy připravují. Vešla jsem do strážního domku. které byly právě proti hotelu, ve kterém jsem se ubytovala. Byla jsem už tři hodiny v Trinidadu, nežli se dozvěděli, že jsem zde. Telefonovali guvernéru. Telefonovali generálu milice Chasovi. »Matka Jonesová je v Trinidadu.« Jeli jsme nejprve k vězení kolem jízdy, pěchoty a najatých rváčů, poslaných státem k potlačení horníků. Dostali rozkaz odvésti mě do nemocnice Milosrdných sester, jejíž část byla proměněna ve vojenské vězení. Zavřeli mě do malé, cely s bílými stěnami, skládací postelí, židlí a stolem a devět týdnů seděla jsem v této světnici, nespatřivši jediné lidské bytosti kromě mlčenlivých vojáků. Po jednom stáli u obou křídel dveří, dva na konci chodby, jeden před chodbou, dva u vytahovadla v mém poschodí, dva u vytahovadla v přízemí. Před mým oknem procházela se stráž sem a tam den ze dne, noc co noc s bodákem, svítícím ve světle. »Chlapci,« řekla jsem dvěma mlčenlivým hromotlukům u dveří, »ta velká Standard Oil má jistě strach ze staré ženy.« Ušklíbli se. Jídlo mi přinášely sestry. Nebylo věru bohaté. Za celých těchto devět týdnů nikoho jsem nespatřila, nedostala jediného dopisu, jediného čísla novin, jediného lístku. Viděla jsem jen krajinu a bajonet, blýštící se ve slunci. Nakonec dovolili panu Hawkinsovi, advokátu horníků, aby mě navštívil. Na to v neděli přišel ke mně plukovník Davis.a sděloval mi, že si přeje mě vidět guvernér v Denveru. Plukovník a jeden voják přišli si pro mě večer v devět hodin. Všimla jsem si, že na chodbě není ani jediného vojáka. Ani jeden nebyl u zdviže. Ani jeden dole. Všude vládlo zvláštní ticho. Nikoho tu kolem nebylo. Uzavřený automobil čekal na nás. Nasedli jsme my tři. »Jeď zadem!« nařídil plukovník řidiči. Jeli jsme tmavými osamělými ulicemi. Záclony v autu byly staženy. Tma prostírala se uvnitř a venku. To byl jeden okamžik v mém životě, kdy jsem myslila, že nadešel m ů j konec: že třeba se rozloučiti se zemí — ale umínila jsem si, Risiko dělnické práce: Vysoko nad zemí »Není možná,« řekl gu-vernér. »Není možná,« pravil generál. •»Ale přes to je tady.« »Dávali jsme na ni dotbrý pozor, v hotelích i na nádražích.« »Ale přes to je tady.« Nařídili, abych byla zatčena. Přišla ke mně delegace horníků. »Iloši, oni mě 'zatknou.« Nedělejte k vůli tomu žádné výtržnosti. Nechte, af zatknou.« »Matko, nedáme tě zatknout!« »Ano, musíte. Nechte, af dělají, co dovedou.« Co jsme takto seděli, hovoříce, zaslechla jsem praskat schodiště pod kroky. ».Přicházejí,« řekla jsem. Seděli jsme tiše, čekajíce. Dveře se otevřely. Byl to pluk milice. »Přišli jste za mnou, hošir« řekla jsem. Dívali se rozpačitě. »Seberte své věci a pojďte!« Vedli mne dolů po schodech a posadili do automobilu, čekajícího před dveřmi. Horníci šli za námi. Jednomu z nich řinuly se slzy po tvářích. »Matko,« zvolal, »chtěl bych jiti za tebe.« a hluboko ,pod zemí. že nežli odejdu s tohoto světa, podniknu tuhý zápas. Když jsme přijeli na křižovatku Santa Fé, posadili mě do vlaku. Značně se mi ulehčilo, neboř stávka, teprve začala a čekala na mne velká práce. Odebrala jsem se na lůžko a spa- 5 t Ničení bramborů o ceně 2,373.000 Kč ve Spojených státech severoamerických. Aby udrženy byly vysoké ceny potravin, kapitaliste je ničí. A chudina umírá Madem. la až do Denveru. Tam čekala na mne obluda, jménem generál Chase, jehož žilami tekla ledová voda. Chtěl mě zavěsti do hotelu Brown Palác. Požádala jsem ho, aby mi dovolil. ubytovati se v měně aristokratickém hotelu, ve_ kterém obyčejně jsem přenocovala. Svolil a sdělil mi, že mě zaveze ke guvernérovi v devět hodin. Zavezli mě ke guvernérovi. Tento řekl : »Propustím vás na svobodu, ale nesmíte se vrátiti do stávkové oblasti.« »Guvernére,« odvětila jsem imu — »vrátím se.« »Myslím, že byste měla dáti na mou radu a řídit se mým názorem.« . . . »Guvernére, kdyby Washington byl si dal radit lidmi, jako jste vy, byli bychom dosud ještě pod vládou potomků krále Jiřího. Kdyby Lincoln si byí bral rady od vás, Grani by se byl nikdy nedostal ke Gettysburgu. Udělám myslím dobře, když se vašimi radami řídit nebudu.« Zůstala jsem týden v Denveru. Na to koupila jsem si lístek clo Trinidadu. Přes chodbičku spacího vagonu byl Reno Rockefellerův detektiv. Časně z rána vzbudili mě vojáci. »Vstaňte,« řekli »a vystupte na nejbližší stanici!« Vstala jsem ovšem a s vojáky vystoupla ve Walsenburgu, padesát mil před Trinidadem. Strojvůdce a itopič opustili stroj, když viděli, že mě vojáci vystrkují,z vlaku. »Co chcete dělat s tou starou ženou?« ptali se. »Nepojedeme, u ok ud. nám to neřeknete.« Vojáci neodpověděli. »Hoši,« pravila jsem, »vraťte se ke stroji. Jednoho dne vše se urovná.« Slzy tekly jim po tvářích a když je setřeli, zůstaly na tvářích dlouhé černé stružky. Posadili mě do cely pod soudem. Bylo to studené, strašlivé místo bez kamen, vlhké a tmavé. Spala jsem,; za dne ve svých šatech a v noci bila jsem se s lahví od piva s velkými krysami. »Kdybych byla venku za žaláře, tloukla bych lidské krysy podobným způsobem,« zaklínala jsem se. Po dvacet šest dní zůstala jsem • ězněm vpjaků v této tmavé díře. Nechtěla jsem povolit. Nechtěla jsem opustit stát. Kdybych byla na, to přistoupila, každým okamžikem mohla bych býti svobodna. Generál Chase a jeho banditi mysleli, že v tom studeném sklepě chytnu influencu nebo zápal plic a tak že se zbaví starosti Jak 4 bydlí horníci v Coloradu. se »Starou matkou Jonesovou.« Plukovník Berdiker, kterému jsem byla svěřena, řekl mi: »Matko, nikdy jsem se neoctl v tak trapné situaci jako je tato. Nechtěla byste jít do Denveru a opustit stávkové území?« »Ne, plukovníku, neudělám to.« Hodiny se vlekly pod zemí. Den byl věčným šerem a noc hlubokou nocí. Pozorovala jsem oknem svého sklepení nohy lidí; nohy horníků ve starých botách; nohy vojáků dobře obuté "ve vládní kůži; boty žen s ušlapanými podpatky; rozedrané boty dětí; bosé nohy chlapců. Děti se skrčovaly a kývaly mi, ale noha vojáků je vždy odkopla. Jednoho jitra, když přinesli mi tvrdý chléb a zbryndanou kávu, řekl mi plukovník Berdiker: »Matko, nejezte tohle!« na to poslal mi jinou snídani — dobré a syté jídlo. Měl srdce, snad si představil svou vlastní matku zavřenou ve sklepě spolu s odborovou organisací krys. Jednoho dne přišel ke mně plukovník a sděloval mi, že m ů j advokát vymohl habeas corpus (dle zákona takto nazvaného, ale nedodržovaného, nikdo, kdo není odsouzen, nemá ztratit svou osobní svobodu) a že budu propuštěna. A že vojsko dá mi lístek, kamkoli budu chtít. »Plukovníku,« řekla jsem, »nemohu přijniouti nic od těch, kteří nemají nic jiného na práci než střílet lidi mé třídy, kdykoli octnou se ve stávce za lepší mzdy. Raději půjdu pěšky.« »Dobře, Matko!« řekl, »Sbohem.« Uhlobaroni sváželi Mexikány, aby jim dělali stávkokaze v dolech. Vojsko je v tom podporovalo podél celých mexických hranic. Byli přivedeni do stávkové oblasti, aniž by znali co z. poměrů tam vládnoucích; byly jim slíbeny ohromné mzdy a lehká práce. Nastrkali je do dobytčáků, dali pod dozor ozbrojených rváčů společností najatých a když po příjezdu pokusili se odejiti, stříleli je. Sta těchto ubohých noohů bylo nalákáno do sachet slibem, že dostanou zdarma pozemky. Od vlaku hnali je .pak jako stádo pod puškami do dolů. • v-.f Tímto způsobem zlomili stávku před desíti lety. A nyní ti, kteří dělali stávkokaze před desíti lety, stávkovali — povolní, námezdní dělníci evropští. Byla jsem poslána do El Paso, abych vysvětlila stávku v Coloradu Mexikánům, kteří byli sháněni do (tohoto města pro doly. Konala jsem tábory, vystupovala na mexikánskýcli schůzích, rozšiřovala pravdu přes hranice. Dělala jsem vše, Co bylo v mé moci, abych zabránila přílivu stávkokazů do Rockefellerových dolů. V lednu 1914 vrátila jsem se do Colorada. Když jsem sestupovala z vlaku v Trinidadu, zastoupila mi cestu milice a poručila mi znovu do vlaku. Přes to zůstala jsem na stanici. Zavedli mě do kanceláře telegrafisty, potom si rozmyslili a dovedli mě do hotelu, kde měli svůj hlavní stan. Řekla jsem jim, že chci posnídat. Zavedli mě do jídelny. »Kdo platí tuhle snídani!'« ptala jsem se. »Stát,« odpověděli. »Když jsem tedy hostem státu Colorado, dám si snídani pořádnou.« A dala jsem si celou snídani od šunky až do koláče. Přijel vlak jedoucí do Denveru. Vojsko posadilo mě do něho. Ve Walsenburgu přivítali vlak horníci zpěvem hornické písně. Pěli z plných plic až zdálo se, že mlčenlivě staré hory zalehly jim jejich uši. Nahrnuli se do vlaku. »Bůh ti žehnej, Matko!« »Bůh vám žehnej, hoši!« »Matko, máš dost teplý kabát? Na horách je tuhý mráz.« »Mám vše, m ů j hochu,« a sám neměl žádný svrchník, jen lehký bavlněný oblek a kus vlněného hadru kolem krku. Před nádražím stála milice. Jeden z nich provokoval. Chodil okolo, tloukl puškou horníky a snažil se strhnouti je do boje, zahrnuje je surovými nadávkami. Ale hoši zůstali klidnými a slyšela jsem, jak zpívají i přes olilušující pískot lokomotivy, když vlak hnul se z nádraží a začal se vinout horami. Od ledna až do konečného brutálního útoku — spálení stanové kolonie v Ludlow — uši mé neslyšely než historky o surovostech a utrpení. Oči m ě bolely z pohledů na bídu. Rozum churavěl při poznávání, jak nelidský je člověk k člověku. To bylo pořád: »Ah, Matko, moje dcera byla znásilnila vojáky. Takové malé děvče.« »Ah, Matko, slyšela jste, jak vojáci vnikli do domu paní HaU, jak postrašili děti, rozbili dům a udělali ještě horší — strašlivé věci —• a to jenom proto, že pan Hall, hrobník, pochoval dva horníky, které milice zabila!« »A Matko, slyšela jste, jak zatýkají horníky pro tuláctví a pobudování a přikazují jim kopat příkopy beziplatně, nakazují jim nakládat uhlí a čistit cestu k dolům od sněhu bez centa platu?« »Matko, Matko, poslyš. Jeden Polák přišel jako stávkokaz. Nevěděl, že je stávka. Byl to veliký, hranatý člověk. Přišpendlili mu hvězdu na kabát, dali pušku a poručili střílet stávkáře!« »Ah, Matko, přivezli novou zásilku pušek a kulometů — co se to bude s námi dít?« Šíleně vyzírající matka zatkla mi prsty do ramene. »Matko Jonesová,« křičela, »Matko Jonesová, m ů j malý hoch je celý naběhlý od ran a kopanců, které dostal od vojáka, poněvadž na něho křičel: »Tě bůh, Rockefeláku!« Dítě jen žertovalo a teď mi leží jako mrtvé!« »Matko, generál-adjútaatovi je to takovou urážkou, že musí mávat pěstí a pustě nadávat do tváře bělovlasé vdovy, když tato zpívá uniovou píseň ve své vlastní kuchyni při mýtí nádobí.« • . v »Všechno to je urážka,« pravila jsem. U-rážkou je, že Rockefeller smí vlastnit uhlí, které bůh položil do ňadra země pro všechny lidi. Urážkou je, že najatí rváči a vojáci hlídají tu doly proti dělníkům, kteří žádají trochu více nežli kůrku chleba, trochu více než nevolnictví. Je to celé moře urážek.« »Matko, slyšela jste o ubohém starém Colnerovi. Ubíral se na poštu a zatkla ho milice. Hnali ho před sebou s kopce a na ramena naložili mu lopatu a motyku. Řekli mu, že musí zemřít, aby si vykopal svůj vlastní hrob. Klopýtl a padl na cestě. Zvedli ho kopanci. Prosil, aby mu dovolili jiti domů políbit na rozloučenou ženu a děti.« »Obstaráme to líbání za tebe,« smáli se vojáci. »Našli místo pro jeho hrob, změřili ho a poručili mu, aby kopal — dvě stopy hlouběji — řekli mu. Starý Colner dal se do kopání, zatím co vojáci kolem něho se smáli, kleli a hráli o jeho cínové hodinky. Na to Colner omdlel a padl do hrobu. Vojáci ho tam nechali, až přišel k sobě. Okolo něho nebylo nikoho. Zvedl Se a klopýtal nazpět do tábora, Matko, a nemá to od té doby v hlavě v .pořádku!« Noci proseděla jsem se vzlykajícími vdovami, dívajíc se na svíce u mrtvol jejich manželů, až dohořely do podstavců. »Jděte ven a bojujte,« říkala jsem těmto ženám. »Bojujte jako ďáblice, až dostanete se do nebe. Věděla jsem, že jen tohle jim může ulehčiti. Muže, dohnané k zoufalství, jako milosrdná sestra vodila jsem nazpět k důvěře v život. Získávala šaty pro rozedrané děti, pro zoufající matky. Pochovávala jsem mrtvé, mučedníky stávky. Zdržovala jsem muže od putyk, vydržovaných stejně jako bordely Rockefellerovými financemi. Horníci se ozbrojili, ozbrojili, jak na to má právo každý americký občan na obranu svého domova a své rodiny a na obranu proti vpádu. Ze strží a svahů Skalnatých hor zvedaly se obláčky z branné bitvy. Nikdo nenaslouchal. Nikdo nedbal. Kancelářské stroje v místnostech na čísle 26 Broadway přehlušovaly vzlykot žen a dětí. Muži v luxusních vytopených kancelářích na Broadway necítili palčivé chladno coloradských hor, kde rodiny žily ve stanech. Pak přišel Ludlow a národ uslyšel. Na předních stránkách listů běžely zprávy o malých dětech za živa usmažených. Dokud lidé umírali jen pozvolna vyhladověním, nikdo nechtěl o tom vědět. Dne 19. dubna 1914 kulomety, .používané proti stávkařům při stávce u Barevného Potoku, byly postaveny nad stanovou kolonii v Ludlow. Major Pat Hamrock a iporučík K. E. Lindenfeld veleli milici, jejíž většina sestávala ze rváčů, dodaných Společností a kteří složili přísahu jako vojáci. Časně z rána vojáci přiblížili se k e kolonii žádajíce, aby Louis Tikas, vůdce Řeků, vydal jim dva Italy. Tikas žádal, aby mu byl ukázán /zatykač. Neměli ho. Tikas odmítl Vojáci vrátili se do stanu. Vržena signálová puma. Na to ještě jedna. Hned na to kulomety začaly zasypávat kulemi křehkou kolonii stanů, jediné obydlí zbídačelých rodin horníků. Ocelový déšť pokryl muže, ženy a děti. Ženy a děti prchaly do hor. Ostatní otáleli. Muži bránili své domovy puškami. Po celý den zuřila střelba. Muži padali mrtví, s tvářemi k zemi. Ženy klesaly. Malému hochu Snyderovu prostřelili hlavu, když se snažil •zachřániti svá koťátka. Jiný hoch byl zastřelen, -když nesl vodu své střelené, umírající matce. V pět hodin odpoledne horníkům došly i potraviny i^ voda i munice. Nastoupili ústup se svými ženami a maličkými do hor. Louis Tikas byl provrtán střelami, když chtěl ženy a děti odvésti do beapečí. Zahynuly s ním. .Přišla noc. Ostrý vítr vál kaňonem, ve kterém muži, ženy a děti se třásli zimou a plakali. Náhle zář osvětlila oblohu. Vojáci, opilí krví a kořalkou ukradenou iś putyk, zapálili pochodněmi nasáklými petrolejem stany v Ludlow. Plachty, veškereii ubohý nábytek, šaty a postele hornických rodin shořely. Kola ostnatého drátu byla zaházena do studně, jediného pramene vody horníků. Když bylo po všem, zbědovaní lidé vplížili se nazpět, aby pochovali své mrtvé. V jámě pod shořelým stanem nalezeno jedenáct zuhelnatělých dětských těl a dvě ženy — nepoznatelné. Vše leželo v ssutinách. Drátěná pera z matrací kroutila se na zemi jako by též chtěla se spasiti s tohoto místa hrůzy. Petrolej, oheň a pušky oloupily muže a ženy a děti o jejich domovy a ubilv děťátka a bezbranné ženy. Stalo se na rozkaz poručíka Linderfelda, divokého a surového vykonavatele vůle Colorado Fuel and Iron Company (Rockefellerovy Uhelné a železářské společnosti, na jejíž rozkaz stal se i nynější masakr). v v Stávkaři vydali generální výzvu do zbraně; každý telesně schopný muž musel se ozbrojiti puškou, aby hájil sebe a svou rodinu před vrahy, žhářstvím a drancováním. Od dob džunglí až po naši tak zvanou civilisaci je to lidským vrozeným právem. Do jednoho muže se ozbrojili v celém stávkovním okrsku. Ludlow žhnul v jejich srdcích. Vše se rozproudilo. Z Ludlowa odebrala se delegace k presidentu Wilsonovi. Mezi delegací byla i paní Petrucci, jejíž tři děti stulily se do náručí smrti v černé díře ludlowské. Měla co zvěstovat svému presidentovi. Poslal okamžitě státní jízdu, aby potlačila společností najaté rváče. Studoval situaci a načrtl plán na tříroční příměří, závazné pro horníky i uhloba.rona. Zaměstnavatelé s pohrdáním jej odmítli. Dokončení na str. 12. M A X I M G O R K I J : (Pokračování.) »Jen pij, stejně hyneš!« řve Petrovský a Ljoska mávajíc rukama, praví: »Zamilovala jsem se do něj, veřejně to říkám, zamilovala jsem se, že se mi až nohy t ř e s o u . . . « A za chviličku neukojené žádají ještě něčeho. Vím, že jsou to lidé darební, ale nábožně se klaní kráse, slouží jí až k zapomenutí, jąou opíjeni jejím jedem a schopni zabiti se pro ni. , Z těchto protiv vzniká ve mně mrak mlžného smutku a dusí mne. A u nich extase nadšení dosahuje nejvyššího bodu, leč všechny písně jsou odzpívány, tance odtancovány. — »Svlékej ženské!« řve Petrovský. Svlékal vždycky Stěpachin, dělal to pomalu, opatrně rozvazoval tkaničky, rozepínal háčky a vážně ukládal do kouta blůzy, sukně, košile. Prohlíželi překrásné tiýo Ljosčino, opatrně se dotýkali jejích vyzývavých prsů, okukovali její rovné nohy a krásné břicho. Chodili kolem žen a udiveně vzdychajíce, pochvalovali jejich těla stejně nadšeně, jako píseň a tanec. Pak se ubírali opět ke stolu do malého pokojíku, jedli, pili a začínalo se nepopsatelné, hrozné dění. Zvířecí síle těchto lidí jsem se nedivil, neboť býci a hřebci jsou silnější. Leč bylo úzko pozorovati cosi vražedného v jejich chování vůči ženám, jejichž k r á s a je před chvíli téměř zbožně uchvacovala. V jejich smyslnosti jsem cítil příměs usilovné pomsty a zdálo se, že pomsta tato vzniká ze zoufalství, z nemožnosti zpustošiti sebe, zbaviti se něčeho, co tísní a mrzačí. Pamatuji se n a výkřik Stěpachina, jenž mne ochromil: spatřil v zrcadle svůj obraz, jeho obličej zrudnul, zmodral, zděšeně vytřeštil oči a zamumlal: »Bratři, hleďte, Kriste na nebil« A zařval: »Můj obličej je nelidsky zpitvořen, hleďte, nelidsky bratři!« Popadl láhev a mrskl jí do zrcadla. »Tu máš, čertův rypáku, na!« Přes to, že mnoho vypil, nebyl opilý. Když j e j , j á h e n začal uklidňovati, pravil rozumně: »Odstup, o t č e . . . Vím, nežiji lidským životem. Jsem vůbec člověk? Místo duše m á m v těle medvědího čerta' Jdi pryč, nic tím n e s p r a v í š . . . « V každém z nich žilo, obracelo se něco temného hrozného. Zeny kvičely bolestí od jejich kousání a štípání, ale chápaly se ukrutností jako nutnosti, ha jako něčeho příjemného, a Ljoska úmyslně dráždila Petrovského smyslným voláním: »Ještě, nuže! štípni, n u , . . « Její kočičí zřítelnice se rozšiřovaly a v tuto chvíli bylo v ni něco, co jí dodávalo podoby mučednice s obrázku Obával jsem se, že ji Petrovský zabije. Jednou za svítání, když jsem šel s ní od přednosty otazal isem se, proč se nechá mučiti, nač trpí výsměcha posměšky? »Vždyť mučí sám sehe. Všichni jsou stejní. Jáhen na přiklad kouše a sám pláče.« ' »Proč?« »Jáhen stářím, nemá'sil. A druzi, Afrikán a Stěpachin to nepochopíš. Já to vtai, ale říci to nedovedu. Vím mnoho ale ťnluviti neumím: seženu-li slova, rozběhnou se m y ' šlenky a jsou-li myšlenky pohromadě, není slov.« Pravděpodobně skutečně něčemu v tomto zmítání sil rozuměla. P a m a t u j i se na jednu jarní noc; trpce plakala a povídala: »Je mi tě lito, zhyneš jako. pták v ohni, v kouři Jdi raději někam jinam. Och, všech je mi l i t o . . . « A něžnými slovy matky, s neohroženou moudrostí člověka, který nahlédl hluboko do temna duše a děsivě se jí věcech v y p r á v ě l a m i d l t m z e o hrozných a nestydatých Nyní se mi zdá, že se přede mnou odehrávalo těžké drama zápasů dvou prvků — zvířecího a lidského- člověk se snaží ukojiti v sobě navždy zvířeckost., zbaviti se jejích nenasytnych požadavků. Než ona še v něm jen rozrůstá stále vice a více si jej podrobuje. A tehdy tyto divoké slavnosti smyslnosti vzbuzovaly H L Í D A Č I ve m n ě odpor a smutek, smíšené s lítostí k lidem. Obzvláště líto mi bývalo žen. Avšak hyna smutkem, nechtěl jsem se vzdáti účasti na šílenstvích »klášterního života«. Hovoře vysokým slohem, trpěl jsem tehdy »fanatismem vědění«. »Fanatik vědění — Ďábel« si mne pokořil a v l e k r »Všechno musíme věděti, všemu musíme rozuměti,« řikával mi hrubě skrze zuby M. A. Romas. Potahuje dýmku odplivoval si a pozoroval modré praménky kouře, jež se zamotávaly y šedé vlasy jeho plnovousu. »Bez ospravedlnění se žiti nesmí, žili bychom nesmyslně. Učme se nahližeti do všech štěrbin a jam, tam snad někde je vtěsnána pravda, jíž jest nám zapotřebí. Żijme nebojácně, neutíkejme od nepříjemného a hrozného, jest to nepříjemné a hrozné, protože tomu nerozumíme. Tak jest!« Maxim. Gorki j, jehož povídku íHlidačt právě přinášíme, léčí se v Halil. ' nejbli-zší době hodlá se vrátili do Ruska a psáii veliký roňíán ze sovětského života. tykáne. V' takové chvíli vyskakoval s podlahy a příšerně vřeštěl: »Co*o? Jak jsi to řekla?« Ruce na břiše, klaněla se m u Maremjana po pas a prosila hlasem, chraptivým ze strachu: »Pro boha, o d p u s ť . . . « ;Naháněl jí ještě více strachu svým pisklavým, tenkým kvikem. A tu h ř m o t n á bába mlčky, provinile mrkala očkama, z nichž vyskakovaly jakési kalně-zelené slzičky. Všichni se chechtali a Maslov, bodaje j.i hlavou do břicha, říkal něžně: »Jdi, jdi, strašáku! Jdi, b á b o . . . « A když opatrně odcházela, říkala nikoliv bez pýchy: »Je to takový bůvol, ale srdce m á neobyčejně něžné..« Na počátku naší známosti chovala se Maremjana i ke m n ě dobrácky a něžně, jako matka. Ale jednou jsem namítl něco proti její otrocké poslušnosti vůči »herečce«. Tu se zakymácela, jako kdybych ji byl opařil. Zelené balónky jejích očí se zalily krví, zrudly a Maremjana těžkopádně usedla na lavici. Dusíc se v bujném rozčilení a kolébajíc se celým tělem, m u m l a l a : »Ty uličníku! Jak se opovažuješ? Ty tedy takhle o něm? Takovými slovy? Já tě za t o . . . on t ě . . . ty musíš býti n a cucky roztrhán. Máš zdravý rozum? On je svatyně, a co ty?« A zařvala nečekaně hřmotně: »Ty musíš být otráven, ty vlčí duše. Pryč odtud!« Tímto výbuchem šílené zloby jsem byl povalen a nehledě na svoje mládí, pocítil jsem, že jsem se hrubě dotknul něčeho svatého nebo bolavého. Ale jak jsem mohl tušiti, Že toto množství tuku a masa, rozestřeného po ohromných kostech, nosí v sobě něco tak nedotknutelného, tak drahého? Tak mne život učil chápati rovnocennost lidí, vážiti śi onoho tajemného, co v nich žije, naučil m n e chovati se k nim opatrněji, Šetrněji. V minulých dnech meškala v Praze siaoná družina Ruského baletu Diághileffooa. Přinášíme ukázku jednoho z tanců. Nešetřil jsem sebe a ftahlížel všude. A tak jsem poznal mnohé, což by pro mne osobně bylo lépe, kdybych to nevěděl, o čemž ale nevyhnutelně musím pověděti lidem, neboť jest to — jejich život jako těžké/ špinavé drama zápasu zvířeckosti v člověku, který usiluje o poraženi živlu v sobě i mimo sebe. Je-li ve světě skutečně něco svatého a velikého, pak jest to jen ustavičně rostoucí člověk, jehož si cením i tehdy, když jej nenávidím. Ostatně, když jsem byl pozorně nahlédl do hry života, odnaučil jsem se nenáviděti, a to ne proto, že je to těžké — nenávist se daří velmi snadno —, ale proto, že jest to bezúčelné, ba ponižující, neboť konec konců nenávidíš nëço. svoje. Ano, filosofie — obzvláště mravní — je nudné zaměstnání, avšak je-li duše do krve životem odřená a trpce pláče pro nevyčerpatelnou lásku k »velkolepému nic«, to jest k člověku, mimoděk začínáš filosofovati, neboť chceš upokojiti s a m a sebe. Asi po tří- nebo čtyřměsíčním žití, na stanici Dobrýnce pocítil jsem, že déle nemohu, neboť mimo tyto šílené zábavy u Petrovského začala mne despoticky utiskovati jeho k u c h a ř k a Marenijana, žena šestačtyřicetiletá, velikosti dvou loktů a deseti palců; zvážila se ve skladišti pro zavazadla a ukázalo se, že váží šest pudů a třináct liber. Na jejím měděném obličeji, podobném měsíci, zlobně blýskala malá zelená očka, podobající se okysličené mědi. Pod levým měla bradavku, která se vždy jaksi podezřele mračila. Maremjana byla také znalá písma a ráda čítávala ze života velkomučedníků.. Vší silou svého rozsáhlého srdce nenáviděl císaře Diocletiana a Dacia. »Kdyby se tak odvážili vystoupiti proti mně, vydrápala bych jim kukadla!« Avšak sveřepost, jež platila daleké minulosti, nevadila jí chvěti se otrocky před »herečkou« Máslovém. V hodiny opilých večeří sloužila iíiu zvláště zbožně, zírajíc pohledem šťastného psa v jeho prolhané oči. Někdy se tvářil opilým, lehal n a podlajiu, bil se v prsa a naříkal: »Je mi špatně, špatně-e...« M a r e m j a n a celá dolekaná brala ho do náruče a jako dítě odnášela kamsi k sobě do kuchyně. Jmenoval se Martin a ona často, snad ze strachu, mátla si jeho jméno s jménem pánovým a říkala m u Mar- Vachtangovo divadlo v Moskvě má již řadu let ve mém re,pertoáru Gozziho komedii »Turandot«. Vacfot&ngov, mtadý, předčasně zemřelý ruský režisér, založil si scénováním této hry nesmrtelné místo v dějinách ruského divadla. Přinášíme scénu z této hry. Zima a její krásy. Zima, již jedni vítají s nadšením, druzí, a itěch je nekonečně a nekonečně oíce, s úzkostí a starostmi. Pro jedny znamená sáňkování, lyžaření, bruslení a všechny možné zimní ýporty, pro druhé nedostatek .paliva, studené byty, nedostatek šatstva, obuvi, teplého jídla. Dnes přinášíme její krá]sy. 1 ty probouzejí v nás pocity hněvu nad idiotským řádem světa, který jaro, léto, podzim i zimu učinil eldoradem jen pro bohaté. Naše vyobrazení představují: Kavkazské hory v zimě. — Pod nimi od leva do prava: Sáňkovací dráha v Mont Realu (Amerika). —^Divukrásný pohled na zimní středisko buržoasní ve Sv. Mořici (Švýcarsko). — Vysoký skok na lyžích ve Sv. Mořici. — Horalé jdou do horského kostelíčka. — Dole: Zimní radost mládeže. — Zimní krása hor. — A krásné ,proletářské dítě, které nemá nic, než krásné tělíčko a jež mí o všéch zimních krásách, o nichž v• pohádce mu vypravovala babička. Od té chvíle začala mne Maremjana krutě nenáyiděti. Uložila na m á bedra množství povinností z domácnosti přednostovy. Když jsem přišel ze služby po bezesné' noci, musil jsem štipati a nositi dříví do kuchyně, do pokojů, čistiti měděné nádobí, zatápěti peci, obsluhovati koně Petrovského a mnoho jiných prací, jež pohlcovaly téměř polovinu mého dne, takže mi nezbývalo času n a knihy a spánek. Żena tato mně přímo vyhrožovala; »BUdu tě tak dlouho týrat, až utečeš někam n a Kavkaz.« — - »Kavkaz vyžaduje zvyku,« vzpomínal jsem výroku Barinovova. Zaslal jsem tedy žádost představenstvu do Borisóglěbska, v níž jsem — verši — vylíčil Maremjanino nakládání se mnou. Žádost se setkala s úspěchem a zanedlouho byl jsem přeložen do průmyslové stanice Boriso- sitelů kultury« zvláštního d r u h u a velmi jasně jsem viděl neslučitelný rozdíl mezi těmito skupinami. Celé město ovšem vědělo, že »adadurovck: jsou »politikové z těch, kteří bývají věšeni« a pozorně sledovalo jejich práci, nenávidělo je a bálo se jich. Bylo úzkostlivě nepříjemné pozo rovati zlé, ustrašeně-mstivé pohledy obyvatel. Ze strachu nenáviděli »adadurovce« jako osobní nepřátele a svědomí jim nedalo milovati je, poněvadž to byli nepřátelé »víry a cara«. Seděl jsem v hostinci se svým známým soustružníkem Pavlem Krjukovem a on hlasitě uvažoval: »Jak mohou býti takoví lidé připuštěni k nějaké práci? Měli by býti zahnáni n a pusté ostrovy, Robinsony by měli býti! A ještě lépe: všichni by měli býti oběšeni. Před dvěma roky je v Pitěru*) věšeli.« Slavný f rancoucBsko-belgický básník Bunile Verhaeren, jenž zemřel za války ,při ćtldomobilovém neštěstí v Rauenu. V těchto dnech byla mu slavně odhalena busta. glěbska. Bylo mi nařízeno hlídati nepromokavé pláchtoviny a pytle a zašívati je. Tam jsem se seznámil s větší Skupinou inteligentů. Téměř všichni byli »nespolehliví«, prošli věznicemi a vyhnanstvím, mnoho četli a byli znalí cizích řečí. Byli to vyloučení studenti, seminaristé,- statistikové, jeden námořní důstojník a dva důstojníci armádní. Tuto skupinu asi šedesáti osob sehnal v povolžských městech jakýsi M. E. Adadurov, muž moudrý a přičinlivý, již navrhl správě grjaze-carycinské železnice vypleniti silami těchto lidí strašlivé krádeže nákladů. Se zápalem se chopili tohoto díla, odhalovali podvody a darebáctví přednostů stanic, vážných, průvodčích, a chlubili se jeden před druhým zdařilým lovem zlodějů. Myslil jsem si, že by všichni mohli a měli dělati něco jiného, více odpovídajícího jejich důstojnosti, schopnostem, minulosti. Nerozuměl jsem tehdy ještě dosti jasně tomu, že v Rusku není dovoleno »rozsévati myšlenky rozumné, dobré, věcné.« Kráčel jsem uprostřed původních lidí městských a »no10 Krjukov byl člověk velmi sečtělý, vábil ho zeměpis a básně Žukovského. Měl asi dvacet dobrých knih a mezi nimi »Proces prvního března«. Odevzdávaje mi tajuplně tuto knihu, pravil: »Tuhle si přečti, jací jsou! Střež se jich, hleď pro nic a za nic jsou s to zničiti člověka.« Takto soudil ovšem nejen on. . . . Seznámil jsem se s literátem. Starostinem-Maněnkovem, byl zaměstnán v kanceláři skladištního oddělení grjaze-caricynské dráhy. •Prostřední velikosti a silný, připomínal Starostin svýni^ holeným kulatým obličejem a bezbarvýma m r t v ý m a očima skopce; těžkopádná chůze a nejisté pohyby tuto podobnost ještě zvyšovaly. Jeho scvrklé tělo bylo nádrží nejrůznějších nemocí a domněnka tento dojem ještě zesilovala. Ustavičně vzdychal, chraptěl, kašlal a plival n a všechny strany, do bedny od makarónů, jež m u byla košem n a papír, do květináčů na podokenicích, dO popelriičky i také *) Petrohrad. na holou podlahu ke dveřím. Zamračí se, plivne, pohlédne n a výsledek, zkroušeně zavrtí hlavou a praví: 2je to se mnou špatné!« Po večerech dlíval ve své malé světničce, jejíž okna byla zavěšena kumačovými záclonkami a zastavěna květináči s fuksiemi a kakty. V rohu pokoje visela ikona mučedníků Cyrila a Ulity. Sedával u stolu, těžce zaházeného haldami popsaného papíru, popíjel z malé skleničky vodku, přikusoval k ní cibuli a slabě vykřikuje, stěžoval,si: »Hleď, Glěb Uspenský se směje nad mužíky, já však píši krví "srdce! Ty jsi člověk čtoucí, pověz mi: kde, v čem záleží rozdíl mezi Uspenským a Lejkinem? A přes to jsou jeho věci otiskovány v nejlepších časopisech. A j á . . . « Povídky Starostinovy byly otiskovány ve venkovských listech, jen jedna nebo dvě byly uveřejněny, tuším, v časopise »Čin«. Starostina těšilo, zmiňoval-li se o tom někdo. Tedy jsem o tom promluvil. »Kolik?« říkal smutně, leč nikoliv již tak žalostně. »Mnoho.« Pokračování. Sovětský Svaz na stráži světového míru. Kresba z ilustr. ruského listu »Prožektor«. PĚT LET FAŠISMU V ITÁLIÍ. 31. října byl Mu&solini po pochodu černokoéiláčů na Řím jmenován italským min. předsedou a min. vnitra. Naše obrázky ukazují: Mussolini jako válečný dobrovolník r. 1915. — Zatčení býv. socialisty Mussoliniho. — Dunna Maria Christ. Roîssi, oůdkyně řím. studentek, prý jedna z ne/krás. a nejradik. stou.penkyň Mussoliniho — Mussolini řeční. Dokončení článku »F žalářích« se str. 5. Svolán byl massový tábor do Denveru. Mluvil soudce Liňdsay. Žádal, aby zaměstnavatelé byli donuceni zachovávat zákony Colorada. Něco že se musí okamžitě stát. Stalo se. Denverská Bursa pro spekulaci s poizemky zvolila ze sebe výbor, aby poplival soudce Lkidsaye za to, že se postavil za věc horníků. Rockefeller nelenil. Najati byli pisatelé, aby psali brožury a buletiny, které byly rozesílány všem redakcím v zemi. V nich se líčilo, jak dokonale šťastně žili horníci, nežli přišli agitátoři; jak veselo bylo v závodních hospodách, v závodních chlívcích :pro lidi, u závodních učitelů, kazatelů a soudců. Jak horníci nenáviděli státní zákon osmihodinové pracovní době a škemrali, aby jim bylo dopřáno pracovati deset až dvanáct hodin. Jak nenáviděli státní zákon, že mají právo na svého -vlastního vážného, který by dozíral, aby nebyli okradeni na váze. A mezi tím matky dětí, zemřelých v Ludlowě, oplakávaly jejich smrt. - ť i ZE SVAZU SOVĚTSKÝCH SOCIALISTICKÝCH REPUBLIK. 10 let Svazu. Nahoře: Předseda rady Vidových komisařů soudr. Rykem zdraví s tribuny jásající masy, zaplňující Rudé náměstí. — Dole: Vítání zahraničních dělnických delegací leningradskými dělníky. — Nahoře: Soudr. ÍMn-ačar®ký, lidový komisař osvéty v S. S., jenž »polu <se soudr. Litvínovem (obr. pod ním) meška jí o Ženevě jako členově sovětské delegace tn<a »odxbrojovací « konferenci S'D&zu národů. jf 4. Z celého soěta: Orchestr továrních sirén, moderní symfonie železa a stro\jů, s oblibou poslouchané o průmyslových městech Sovětského Svazu. (Obr. 1. a 2.) Obr. 1. představuje dirigenta tohoto orchestru. Obr. 2. Zvučící sirény. Obr. 3. Býo. belgický ministr zahraničí soc. dem. Vandervelde, se práoě oženil. — Poslední obraz ukazuje presidenta Mexika CaUese v rozmluvě s cizím diplomatem. Z celého světa: Vedle: So. Mořic ne švýcarsku, zimní středisko světové buvžomie. Letos je dějištěm zimních sportů a her jakožto příprav na amsterodamskou olympiádu. —< Dole: Anglický premier Baldrvm otevírá novou silnici. — V kruhu: Rumunský zemřelý «ai no vládce Joan Bratvamu právě zemřel. Byl tyranem mmwvského pracujícího lidu. — Dole: ótletá princezna ipnmká Viktorie (sestra Vilémova) slawila sňatek s ruským dobrodruhem Zoubkovém. Dala se omladit, ale mnoho jí to, jak obraz ukazuje, nepomohlo. m 15 let družstevní činnosti Hělnického konsuniniho družstva v TýniStl n. Oři. Od r. 1908 d o r. 1912 b y l a v T ý n i S t i f i l i á l k a d r u ž s t v a v R y c h n o v ě n. K n . V t o m t o r o c e ustaven s a m o s t a t n ý Dělnický k o n s u m n í spol e k . Měl 112 č l e n ů a t r ž b y 35.000 K . ( F i l i á l k a p ř e m ě n ě n a v s a m o s t a t n é d r u ž s t v o . ) R . 1902 zakoupil domek, v němž byla prodejna a v p ř í š t í m roce p ř i s t a v ě l p e k á r n u , v níž jsou 2 s á z e c í piece. L e t o š n í m r o k e m d o k o n č i l n o v o stavbu obchodního domu n a místě starého domku k t e r ý byl rozbourán. J e ovšem t a k é t r n e m v oku našim nepřátelům, kteří se všemožné bránili, aby nestál n a nejlepším místě na náměBtí. Oslava 10. výročí rus\é revoluce v Brně. Kellepłl i F P T Bmo-Husavice zařadila do programu oslavy l». výročí ruské revoluce revoluční scénu »Pád tyrana-. Scénu, kiera měla veliký úspěch, vy,pravil arch. Rossman. Levné české peříí KAPKY HUMORU. InéHl f ®25,j l šedé. dobré, polodrané peří 15. 18 Kč. por lobilé drané 20, 22 Kč, bílé prachovité dra30, 35, 40, 50 Kč, jemné poloprachové peří 60, 70, 80. 90 Kč. Od 5 ke počínaje vyplacené. Hotové plněné oeřlnv asi 180/120 cm veliké, z hu. stotkané sypkoviny. 100, 120, 140 160, 190. 2 « Kč. ! Podhlavnice, asi 80/60 cm veliké '^8. 38. 4-, 60,75 Kc. Zásilky dobírkou, výměna dovolena, nebo pent ze zpětl Obí ceník zda S. B e n i š , Praha-Vinohrady, řSjSřfcSŠ; Sekretář soudr. S. pracoval o krajském sekretariátě, když zadrnčel telefon: .Pojď okamiitě na hřbitov, pochováván tady bezvěrče a nemají tady řečníka.* _ . Nebylo pomoci, musit jít. Ă když nad otevřeným hrobem počal mhiioiti, promlouvaje o zásluhách zemřelého soudruha, ziporzoroval, jak smutné obličeje naň zírají s údivem stale větším. Pochovávali totiž ženu onoho soudruha, jehož po1 hřební řečí oslavoval tajemník. R E F L E K T O R vychází 1 , a 15, v měsíci. Předplatné na « Jna « * ) Kč 3 6 - na g ^ ^ d ^ f r e d a ř l o ř l po Kč 1.50. Do ciziny na rok K č 4 8 . - . Vydavatel Jooef Haken. R e d i ř u J e B. S a i a r u a p o v e o n j re Dí a ^ředitelství* ^ ^ z e ^ n ? ltî XLL ^ b t o í ^ f l l t e r t í . h z n á m e k pnv0le»o — »MELANTRICH« PRAHA
Podobné dokumenty
Kudy se vydá KUBA? - Anticapitalista.com
sankce, které ho donutily uchýlit se ke spolupráci
se Sovětským svazem.
Dne 16. dubna 1961, více než dva roky po
obsazení Santiaga, Castro prohlásil, že kubánská
revoluce byla socialistická. Domácí...
Obrácené rámcové zoubkování u známek tištěných OTr+HT
jsou odsávány, shromažďovány ve sběrači a odtud vedeny rourou jako odpadní materiál do zvláštního pytle.
Horní deska je ocelová, opatřená soustavou plných jehel přesně zapadajících do otvorů desky ...
Mentor Visual iQ VideoProbe Uživatelská příručka
(malé pouzdro)
Pozor: Pokud systém pečlivě nezabalíte podle zde
uvedených pokynů, může dojít k jeho poškození.
kÁzetko – červenec / srpen 2016
budou nabídnuta jiným zájemcům. Do uvedeného data si zaplaťte a vyzvedněte abonentky. Po
uvedeném datu jsou veškerá zbývající místa považována za uvolněná a budou nabídnuta jiným
zájemcům.
1 — 1 Dvacátý Magazín Paláce Akropolis 09–12
co si člověk vzpomene, to vše činí z Fringe neopakovatelnou událost plnou vyčerpávajících zážitků. Je potřeba si
však pamatovat, a umělci obzvlášť, že na tomto festivalu
nelze vyhrát – lze nanejvýš...
Ptáci_znaky - ZŠ a MŠ Brno, Milénova
6 – střední krovky
7 – malé krovky
8 – krycí letky
9 – ramenní peruť
Obr. 38.
Velké tajemstvi - Luciferius.org
hlouposti, aby ho zbožňovala, zapálí děsivou výheň a uvrhne do ni jepici, bude pouze litovat, že ji
nedovede v plamenech zázračně udržet při životu, aby se upalovala věčně! Ne, řeknou si všichni li...