havlíčkův brod - Zmizelí sousedé
Transkript
HAVLÍČKŮV BROD „Naše skupina se skládá z devíti děvčat a paní učitelky. Do projektu Zmizelí sousedé jsme se zapojily v srpnu 2006, ale už několik týdnů předtím jsme se událostmi druhé světové války zabývaly a dávaly jsme dohromady smutný příběh jedné židovské rodiny. Ptáte se, proč jsme to dělaly? Vlastně to celé vzniklo díky setkání s člověkem, který se holocaustem již několik let zabývá a který nás dokázal svým vyprávěním zaujmout. Napomohla tomu i naše paní učitelka, která nás vzala na místo spojené s utrpením tisíců lidí. Věděly jsme, že ještě hodně toho není v této oblasti zpracováno a že lze asi mnoho příběhů objevit, ale zrovna téma Štoky a Židé je již několik let zpracované. Ze Štoků je to však jen dvanáct kilometrů do Havlíčkova Brodu. Stále jsme netušily, kde začít hledat. Naštěstí si paní učitelka vzpomněla na rodinu Pachnerovu, na kterou zcela náhodou narazila v havlíčkobrodském archivu při studiích na vysoké škole. Měly jsme tak alespoň nějaký výchozí bod, a proto jsme si pro svou práci vybraly právě tuto rodinu. Netušily jsme, kolik informací dáme dohromady, ale věřily jsme, že něco se nám určitě podaří objevit. Všechno jednou začíná a končí. Projekt Havlíčkobrodští zmizelí sousedé začal s malým ústřižkem papíru a po dvou letech skončil výstavou, webem a vydáním čtyřicetistránkového sborníku. Pár řádků, které jsme na tomto papírku měly napsané od paní učitelky při první schůzce ve studovně Krajské knihovny v Havlíčkově Brodě, se postupem času díky několika šťastným okolnostem změnilo v nečekané množství informací a fotograí.“ Autoři projektu: Kateřina Boumová Eva Dušáková Denisa Jelínková Lenka Klinčúchová Eliška Konupková Lucie Křížová Monika Křížová Gabriela Kubátová Kateřina Rýpalová Pedagogické vedení: Mgr. Barbora Voldřichová Základní škola a mateřská škola Štoky, Štoky 220, 582 53 HAVLÍČKŮV BROD „Naše první kroky vedly do studovny Krajské knihovny v Havlíčkově Brodě. Byl začátek července, prázdniny. Naši spolužáci si je v klidu užívali a my se probíraly knihami, sborníky a almanachy. Našly jsme nějaké inzeráty na rmu a obchod, který Pachnerovi vlastnili, pak také článek o jejich domě. V almanachu gymnázia jsme nalezly hned několik studentů se jménem Pachner. Na další schůzce jsme se vydaly do havlíčkobrodského archivu. Šlo nás čtrnáct, zaplnily jsme celou badatelnu. Naštěstí pracovníci archivu pro nás měli velké pochopení a pomáhali nám vyhledat všechny možné zdroje informací. Kartony, které nám donesli, jsme probíraly s velkým očekáváním. Začaly jsme v arších se sčítáním obyvatel z konce 19. a počátku 20. století. Konečně se nám tak podařilo dát dohromady všechny členy rodiny, jejich celá jména, data a místa narození. Začaly jsme získané údaje porovnávat s Terezínskou pamětní knihou a objevily jsme první jména obětí holocaustu z této rodiny. Procházely jsme dobový tisk, často plný zlých a nesmyslných protižidovských článků. Strašné také bylo číst válečné vyhlášky namířené proti Židům – příkaz nosit správně přišitou hvězdu, zákazy navštěvovat knihovny a půjčovat si knihy, chodit do kina, vycházet z domu po 20. hodině… Bylo jich mnoho. Dalším velkým zdrojem informací pro nás v počátcích byly dopisy, které před válkou i za války psali členové rodiny Pachnerovy. Dopisy jsou uloženy v archivu v pozůstalosti místního spisovatele Josefa Jahody (1872–1946). Jahoda a Pachnerovi byli blízcí přátelé. Zpočátku jsme ani nedoufaly, že budeme mít nějaké fotograe. Situace se změnila, když se nám podařilo nalézt potomka této rodiny a spojit se s ním. Ale ani to nebylo lehké. Naše cesta vedla přes internet. Do vyhledávače jsme zadaly jméno Pachner a po chvíli se nám objevilo několik odkazů. Nejčastěji to bylo přesměrování na ‚Petrovy rumové stránky‘, a to dokonce v několika jazycích. Díky těmto stránkám jsme získaly první obrázek – etiketu od rumu, který Josef Pachner vyráběl. Měly jsme z ní obrovskou radost a často jsme si ji prohlížely.“ „Stále to ale nebylo to, co jsme od hledání čekaly. Nevěděly jsme, jak ti lidé vypadali, jaké měli radosti a starosti. Jedné z nás to ale nakonec nedalo a na všechny e-mailové adresy, které k tomuto jménu našla na internetu, napsala zdvořilý e-mail o tom, kdo jsme a co děláme. Po několika odpovědích, které nám nemohly pomoct, napsal jeden pán a jeho e-mail nám všem udělal velkou radost. Stálo v něm totiž, že tento pán je potomkem Pachnerových a že s námi bude rád spolupracovat. Součástí práce na projektu bylo i povídání s pamětníky. Každá schůzka s nimi byla velmi zajímavá a často i dost dojemná. Tito lidé nám ne vždy povídali zrovna o tom, co jsme potřebovaly, ale my jsme byly za každou informaci rády. Při zahájení výstavy na židovském hřbitově v Jihlavě jsme poznaly velice milou starší paní. Ta při prohlížení naší práce poznala svou vzdálenou příbuznou, která se přivdala do rodiny Pachnerovy. Její zásluhou jsme pak navázaly kontakt s dalším členem rodiny a dozvěděly jsme se některé detaily, které by jinak byly navždy zapomenuty.“ HAVLÍČKŮV BROD Eliška Konupková: „Je nás devět, každá jsme jiná, ale všechny jsme měly stejný cíl – vypátrat osudy rodiny Pachnerovy z Havlíčkova Brodu. Chceme lidem ukázat, že i dějiny 20. století, moderní doby, mohou skrývat taková zvěrstva, týrání a ponižování páchaná na lidech. Mám na mysli druhou světovou válku a tzv. holocaust. Největším problémem celého projektu je asi čas. Žádná z nás nepředpokládala, že by tato práce mohla trvat tak dlouho a mít tolik různých výstupů.“ Monika Křížová: „Dnešní doba bohužel dává prostor zapomenout na to, co se dělo v minulosti. Rozmáhá se trend, že to, co bylo v historii, se nás netýká, a já jen doufám, že ten, kdo tento sborník přečte, pochopí, že z historie se toho můžeme mnoho naučit a že zapomenout na to, co se událo, je ta největší chyba, které se můžeme dopustit.“ Denisa Jelínková: „Čas, čas a zase čas. To je ta věc, která omezuje celý svět a také nás. Je to jediná věc, která je záporem tohoto projektu. Toho času, jejž jsem na projektu strávila, však nikdy nebudu litovat, stojí to za to. A projekt mi hlavně dal. Nejde jen o to, podepsat se pod nějaký text, ale také se do situace rodiny vžít. Čím víc se toho o nich dozvídáte, tím víc chcete vědět... A člověk, který má to štěstí a zúčastní se tohoto projektu, nebude mít čeho litovat. Naučíte se spolupracovat, jednat s lidmi a získat svůj názor. Lidé, co na projektu pracují, nikdy nepropadnou věcem, jako je neonacismus apod.“ Lenka Klinčúchová: „Každopádně byl pro mě projekt velká životní zkušenost. A co mi vzal? No, určitě čas. Ale poznala jsem za ten rok spoustu nových lidí, míst atd. Naučila jsem se díky němu i komunikovat s lidmi a dělat každou práci pečlivě.“ Gabriela Kubátová: „Když se řeklo o archivu, hned jsem si uvědomila, že jsem tam nikdy nebyla a asi bych se tam ani jinak nedostala. Nikdy by mě nenapadlo, že se do něčeho takového zapojím, ale můžu říct – nelituji toho.“ HAVLÍČKŮV BROD Havlíčkův Brod / Německý Brod Nezjištěný počet židovských rodin je v Německém Brodě, ač velice kusými informacemi, dokládán již od středověku. Od poloviny 15. století byl Židům pobyt ve městě zakázán. Znovu se zde židovské rodiny směly usazovat až v polovině 19. století. V roce 1900 v Německém Brodě žilo 247 osob hlásících se k židovskému náboženství, o třicet let později to již bylo pouze 146. Obec vydržovala soukromou jednotřídní židovskou školu. Vyučovacím jazykem byla němčina. V Německém Brodě nikdy nebyla, zřejmě kvůli poměrně malému počtu rodin hlásících se k židovskému náboženství, synagoga. Ta byla po celou dobu existence německobrodské náboženské obce nahrazována modlitebnou. Poslední modlitebna před válkou se nacházela v Dlouhé ulici v domě čp. 157 – u Korefů. Zřízena byla koncem 19. století. Bohoslužby se konaly jednou týdně, vždy v sobotu, a scházelo se k nim kolem padesáti lidí. O modlitebnu i bohoslužby se staral majitel domu Alois Koref, který byl později deportován do Terezína, kde 12. října 1942 zemřel ve věku 78 let. Je nutno zmínit, že modlitebna byla až v patře domu, v přízemí se nacházel obchod. Podle pamětníků se v místnosti nacházely tmavě vínové závěsy a velké, zřejmě zlaté slunce. Po deportaci židovských obyvatel pak Dům č. p. 157, který patřil rodině Korefových. modlitebna sloužila jako skladiště zabaveného majetku V prvním patře domu byly byty, ordinace a židovská z jejich bytů. modlitebna. V přízemí byl obchod, byt a sklady. Po válce již německobrodská židovská obec nebyla obnovena. Prostory modlitebny využívala ke svým bohoslužbám Českobratrská církev evangelická. Dnes se v tomto prostoru nacházejí obchody a o existenci bývalé modlitebny ví jen velmi málo lidí. V roce 1945 byl Německý Brod přejmenován na Havlíčkův Brod Otázky: – Jaký vztah k náboženství měli havlíčkobrodští Židé před válkou? – Čím se rodina Pachnerova zabývala? – Jaká byla jejich povolání a jakým dalším činnostem se věnovali? – Jaké byly osudy sourozenců Pachnerových a jejich dětí během války? – Pokud se někdo zachránil, jak se mu to povedlo? HAVLÍČKŮV BROD Příběh rodiny Pachnerovy Ačkoliv jsme si nevšimli žádné odlišnosti rodiny Pachnerovy od ostatních, podle norimberských zákonů jsou jiní. Jsou Židé… Josef a Barbora Pachnerovi vlastnili od roku 1879 dům čp. 104 v Dolní ulici v Německém Brodě. Otec Františka zde měl obchod s vínem a výrobnu likérů. Vyhlášený byl obzvláště Jezuitský likér. Františkův otec byl činný v Sokole, byl několik let v městském zastupitelstvu a také byl členem německobrodské židovské obce. S manželkou Barborou měli sedm dětí – šest synů a dceru. Jejich přístup k náboženství byl spíše vlažný, děti se ve škole náboženství učily, v dospělosti se však k němu nehlásily. Barbora byla z rodu Taussigů. Pravděpodobně právě odtud pochází Františkovo, Arturovo a Arnoštovo nadání k medicíně, ale i ke sběratelství a spisovatelství. Františkovými bratranci a blízkými příbuznými byli Jiří a František Langerovi a Arnošt Kolman. Josef a Barbora Pachnerovi Děti Josefa a Barbory - zleva Oskar, Arnošt, Alma, František, Artur, Pavel (klečící) a Hugo, asi rok 1882 Josef Pachner s dětmi, 1918 Nahoře zleva: František, Oskar, Pavel, Arnošt Dole zleva: Alma, Josef Pachner, Artur Josef Pachner s vnoučaty Zleva nahoře: Pavel, Milada, Anna, Marie, Zdeňka, Jiří Zleva dole: Hanna, Hugo, Josef Pachner, Věra, Petr, Alžběta HAVLÍČKŮV BROD MUDr. Arnošt Pachner Arnošt Pachner 26. 11. 1872 – 19. 10. 1942 Německý Brod Treblinka a Elsa Pachnerová, rozená Reichová 29. 7. 1879 – 19. 10. 1942 Všestary u Hradce Králové Treblinka Arnošt s manželkou Elsou a dcerami Annou, Marií a Alžbětou; kolem r. 1912 Arnošt Pachner – nejstarší z dětí, se stal lékařem. Měl ordinaci v Německém Brodě a kromě všeobecné měl i zubní specializaci. Léčil mimo jiné Jana Zrzavého, Alfréda Justitze a Jaroslava Haška. Nemajetné léčil zdarma. Miloval přírodní vědy, jako chlapec měl s bratrem Arturem velkou sbírku mušlí a škeblí. Podporoval začínající umělce, ze zlata a stříbra vyráběl šperky, natáčel kamerou celou rodinu a Německý Brod. Na gymnáziu úmyslně propadl, aby mohl s bratrem Arturem chodit do jedné třídy a pak spolu studovat v Praze medicínu. Oženil se a měl tři dcery – Annu, Marii a Alžbětu. V roce 1939 musel Arnošt s manželkou Elsou opustit Německý Brod. Odešli do Prahy. V květnu 1942 byli deportováni z Prahy do Terezína a v říjnu 1942 do Polska, do Treblinky. Ještě před odjezdem do Polska napsal Arnošt v dopise propašovaném příbuzným z Terezína, že Polsko je také země a že i tam se dá žít... Oba zahynuli v den příjezdu v plynové komoře. Dcera Anna zemřela velmi mladá, Marie a Alžběta prošly Terezínem, kde se dožily osvobození. Poslední večeře před transportem do Terezína, květen 1942 Zleva vnučka Anna, Arnošt, Elsa, dcera Marie HAVLÍČKŮV BROD MUDr. Artur Pachner Artur se stal, stejně jako jeho starší bratr, zubním lékařem. Prováděl pokusy se stříbrem a jeho hojivými účinky, publikoval odborné články, dokonce byl v roce 1937 uveden v Ottově slovníku naučném. Byl velký vlastenec a také velký milovník zvířat. Doma choval aligátora, kterého daroval do ZOO, když moc přerostl. Artur s manželkou Gabrielou byli na začátku prosince 1942 převezeni z Pardubic do Terezína. V Terezíně Artur i přes hrozbu velkých trestů psal deník a studii o Židech. Český četník vše propašoval ven. Za rok pokračovali na východ. Oba zahynuli v Osvětimi-Březince v tzv. terezínském rodinném táboře. Artur zřejmě vyčerpáním na konci ledna 1944 a jeho žena Gabriela v červenci téhož roku v plynové komoře. Dcera Milada měla být na přání babičky, která zažila hilsneriádu, pokřtěna, což se nakonec nestalo. Přežila díky smíšenému manželství a nebyla deportována do Terezína. Milada posílala potravinové balíčky mamince a tatínkovi do Terezína i Osvětimi. Její syn si pamatuje, že posílání balíčků byl každodenní obřad. Šance, že by balíčky došly do správných rukou, byla mizivá… Na konci války pomocí známých získala potvrzení, že je roznašečka bacilů, a v bytě to páchlo dezinfekcí, kdykoli hrozila návštěva gestapa. Němci se začali bát, byli méně důslední v provádění příkazů, a Milada jim tak unikla. Po smrti manžela v roce 1966 odešla i s dětmi do ciziny. Gabriela Pachnerová, roz. Schillerová 13. 3. 1881 Polná u Jihlavy – červenec 1944 Osvětim-Březinka Artur Pachner 24. 3. 1874 Německý Brod – leden 1944 Osvětim-Březinka Milada s dětmi Martinem a Lucií Artur a Gabriela Pachnerovi s dcerou Miladou „Je lehké psát záznamy, máme-li plnicí pero, psací stůl, papír a světlo. A máme-li kousek soukromí. Nemám, než malý kousek tužky, vylovený na smetišti „altmateriálu“, kus pomačkaného balicího papíru z balíčku z domova, pelech 70 cm široký a 1 m 80 cm dlouhý v tmavém koutě na půdě, vydlážděné měkkými cihlami, jejichž rudý prach třísní lůžko, šatstvo, boty i tělo. Jen malým vikýřem vniká sem trochu denního světla. Svítíme dnem i nocí dvacetisvíčkovou žárovkou, abychom ustavičně neklopýtali přes trámoví. Honosně nazývají tuto lidskou posadu „ubikací“. Na několika čtverečních metrech je nás uskladněno třicet. Muži i ženy pohromadě. Žijeme, jíme, spíme a umíráme na svých slamnících, stěsnaných vedle sebe bez uliček. Lucus a non lucendo, nejsou plněny slámou, nýbrž hrubou zchumlanou dřevitou vlnou, prosáklé močí i výkaly a zavšivené. Dědictví po mém předchůdci, kterého včera shltlo krematorium. Byla doba – je neuvěřitelně dávná – kdy jsem měl všechno, co teď tak bolestně postrádám. Těch několik tisíc slov, se kterými se po týdny mořím, byl bych za jediný den hodil na papír. Vždyť jsem měl i psací stroj, Underwood č. 5.“* *Pachner,A., Terezín učí..., in: Sociologická revué, ročník XIII, č. 4, 1947, s. 205-206 HAVLÍČKŮV BROD Pavel Pachner Pavel Pachner 20. 2. 1876 – Německý Brod květen 1942 Sobibor Pavel Pachner, třetí syn Josefa a Barbory, po otci převzal drogerii „U černého psa“. Provozoval zde rovněž fotograckou laboratoř, benzínovou pumpu a po smrti bratra Oskara také obchod s likéry. Sám byl ale abstinent. S manželkou Idou měl dvě dcery. Rád rozmazloval vnoučata a rozdával jim bonbony z velkých sklenic, které měl v obchodě. Pavel s Idou odešli už v roce 1939 z Německého brodu do Prahy a odtud v květnu 1942 do Terezína. Dcery Hanna a Zdenka se za války se svými nežidovskými manžely rozvedly, aby zachránily své děti. Obě byly 10. ledna 1944 transportovány do Terezína. S rodiči se tu však nesetkaly. Ti hned po příjezdu pokračovali transportem do vyhlazovacího tábora Sobibor, kde zahynuli. V Terezíně se obě sestry dočkaly osvobození. Hanna byla se svou dcerou Milenou celých čtrnáct měsíců v čilém písemném kontaktu. Hanna Dymešová píše dceři Mileně z Terezína Milá Mileno, jsem zdravá a společně s děvčaty. Strýček Josef se má starat o ZdeNku. O mě nemusíš mít žádné starosti. Všichni známí nás hned vyhledali a jsou velmi milí. A Těším se, že mně hodně brzy napíšeš. Dopisy zde dostáváme velmi brzy. Buď hodná, poslušná a zdravá! Zdraví a líbá Tě máma Dcera Milena píše mamince do Terezína Moje milá mámo, jsem ráda, že jsi zdravá. Já jsem zcela zdravá a chodím zase do školy. Doma je všechno v pořádku, nemusíš mít žádné starosti. Myslím na Tebe. Líbám Milena Na obrázku v pozadí dcery Zdenka a Hanna Ida Pachnerová, roz. Morgensternová 27. 6. 1878 – květen 1942 Praha Sobibor HAVLÍČKŮV BROD Alma Rotterová, roz. Pachnerová Alma zemřela ještě před válkou, v roce 1938. Almin manžel Alois byl obchodníkem a před válkou vlastnil v Jihlavě menší továrnu na pletené zboží. Rád vyprávěl anekdoty a měl velký smysl pro humor. S Almou měli dva syny, dvojčata Jiřího a Pavla. Po příchodu Němců byl Aloisovi zabaven majetek a musel se z Jihlavy vystěhovat. Odjel do Prahy, odkud byl 12. září 1942 deportován do Terezína, a odtud pokračoval 22. září 1942 do Malého Trostince, kde zemřel zřejmě ihned po příjezdu. Alma Rotterová, roz. Pachnerová 14. 6. 1877 – Německý Brod 19. 7. 1938 Brno Pavel a Marta Rotterovi Bedřiška a Jiří Rotterovi s dcerkou Věruškou, foto 1942 Alois Rotter 16. 3. 1878 – září 1942 Čejč u Hodonína Malý Trostinec Pavel Rotter se stal právníkem. Před válkou působil v Polné u Jihlavy. V srpnu 1942 byl odvezen s manželkou a sedmiletým synem Petrem do Terezína a měsíc poté transportem do Malého Trostince. Zahynuli všichni okamžitě po příjezdu, zřejmě šlo o smrt zastřelením do hromadného hrobu. Jiří Rotter stejně jako jeho otec obchodoval s textilem. Uměl dobře německy a anglicky, hrál na housle. Oženil se a v lednu 1942 se mu narodila dcera Věruška. V té době již žili v Praze. I přes velké nebezpečí byl činný v protinacistickém odboji. Celá rodina byla v říjnu 1942 poslána do Terezína a odtud na podzim 1944 do Osvětimi. Jiří přežil pochod smrti, osvobození se dožil v táboře Buchenwald. Manželka i dcera zahynuly v Osvětimi-Březince. Věruška Rotterová byla nejmladší obětí holocaustu z rodiny Pachnerovy, byly jí dva roky a deset měsíců. HAVLÍČKŮV BROD Oskar Pachner Oskar Pachner převzal po otci obchod s lihovinami. Zemřel na jaře 1937 v Německém Brodě. Obchod po jeho smrti převzal bratr Pavel. Oskarova manželka Marta byla příbuzná skladatele Gustava Mahlera. Po smrti manžela žila v Praze, odkud byla 6. července 1942 odvezena transportem AAq do Terezína a odtud do Malého Trostince, kde zřejmě zahynula ihned po příjezdu. Oskar Pachner, 29. 1. 1880 – Německý Brod 13. 3. 1937 Německý Brod Syn Hugo se neoženil a lékařskou praxi provozoval zřejmě v Praze. V listopadu 1942 byl z Prahy deportován do Terezína a po několika týdnech skončil v OsvětimiBřezince. Konce války se nedožil. „Jakmile bylo jasno, kdo je podle zákona židem, stupňoval se rychle útisk. Nesměli jsme opustit obvod města a ve 20 hodin jsme museli býti vždy doma. Byli jsme vyloučeni ze všech veřejných korporací, dokonce i z krematoria. Také nákupní doba byla omezena od 15 do 17 hodin, kdy už zásoby byly většinou rozebrány.“ „10. srpna 1939 nařídili všem židům v Havlíčkově Brodě odstěhovati se do Prahy. Brod musilo opustit asi deset starousedlých rodin. V Brodě zbylo pak asi sto dvacet vyděděnců. Stále nás něčím strašili a obtěžovali, prodělali jsme několik tzv. registrací, lékařských prohlídek, o kterých jsme nikdy nevěděli k čemu jsou, stěhovali jsme se stále do menších a horších příbytků. R. 1941 bylo nařízeno označení židů žlutou hvězdou. Toto označení mělo být ocielní potupou, ale bylo hlavně hrůzou. Neměli jsme příčiny se stydět, ale právem se bát... Označeným nearijcům byly prohlíženy kabelky i aktovky. Běda, bylo-li nalezeno něco závadného, a závadné bylo skoro všechno. Noviny, které židé nesměli odbírat, ohryzek z jablka, na které neměli nároku, nedopalek cigarety. Za takové provinění číhal koncentrační tábor a bídná, člověka nedůstojná smrt.“* Marta Pachnerová, roz. Mahlerová 3. 8. 1886 – červenec 1942 Vídeň Malý Trostinec Dcera Věra se stala učitelkou. Vzala si učitele Aloise Pokorného, na kterého se nevztahovaly norimberské zákony, a ona díky němu přežila válku. Alois byl od podzimu 1944 vězněn v Postoloprtech u Loun a v Čakovicích u Prahy. Tyto tábory byly určeny pro židovské míšence a pro manžele / manželky Židů. Podobným táborem na Hagiboru v Praze prošla i Věra. Odtamtud pokračovala do Terezína, kde se dožila osvobození. Po válce byla jediná z celé rodiny Pachnerových, kdo žil v Havlíčkově Brodě. Své vzpomínky na léta německé okupace vydala hned po válce. Marta Pachnerová s dětmi a vychovatelkou *Pokorná, V., Persekuce z rasových důvodů, in: Havlíčkobrodsko v národním odboji, Havlíčkův Brod 1946, s. 180-182 HAVLÍČKŮV BROD MUDr. František Pachner Nejmladší z rodiny byl František. Stal se primářem gynekologicko-porodnického oddělení v nemocnici v Ostravě. Věnoval se výuce porodních asistentek a založil v Ostravě kojenecký ústav. Stejně jako bratr Artur byl uveden v roce 1937 v Ottově slovníku naučném. Oženil se s Boženou, rozenou Sovadinovou, která nebyla židovského původu. Měli spolu dvě děti – Petra a Evu. Ihned po příchodu Němců byl František jako neárijec zbaven primariátu, přišel o majetek a odešel i s rodinou z Ostravy do Valašského Meziříčí. Poté si na jméno manželky postavili domek ve Zlíně, kde také přečkali válku. Příteli Josefu Jahodovi v září 1945 napsal: František Pachner 21. 1. 1882 – Německý Brod 27. 7. 1964 Zlín Božena Pachnerová, roz. Sovadinová 2. 4. 1886 – 29. 6. 1964 Brno-Judrov Zlín „V říjnu jsem se už nemohl ubránit a musel jsem do koncentráku Hagibor (pro židy ze smíšených manželství). Ale po 12 dnech mne pro bídný zdravot. stav propustili. Je to neuvěřitelné, ale tamní SS nade mnou zakroutil hlavou a pustil mne. V prosinci mne tam tahali znovu, ale neposlechl jsem a dobře jsem udělal. Všechny odtáhli do Terezína a pochybuji, že bych se byl vrátil... O bratřích, jejich ženách a velké většině svých příbuzných mám jen zlé a nejhorší zprávy. Bratři a jejich ženy zahynuli patrně všichni. Zmizeli v Polsku všichni a mimo Artura, o jehož smrti máme určitou zprávu, nevíme o nikom nic. O ostatních příbuzných, bratrancích a sestřenicích Ti ani nepíšu, pochybuji, že je znáš. Zahynuli takřka všichni. Zatím se nemohu ještě dopočítat, ale už teď jsem zjistil, že je v nejbližší naší rodině asi 27 mrtvých.“ Po válce učil na Lékařské fakultě v Brně, publikoval, zakládal kojenecké ústavy. Zemřel měsíc po své manželce v létě 1964. Petr Pachner s manželkou Marií Eva Pachnerová Syn Petr i dcera Eva vystudovali medicínu. Petr ke konci války prošel táborem v Postoloprtech. 4. dubna 1945 z něj utekl a do konce války se skrýval u rodičů ve Zlíně. Na počest Petra se již více než třicet let pořádají české kongresy „Pachnerovy dny pracovního lékařství“. Eva se před koncentračním táborem zachránila. Onemocněla záškrtem a za pomoci známých lékařů zůstala jako přenašečka této nemoci doma. V roce 1968 se vystěhovala do Švýcarska. Petr a Eva Pachnerovi válku přežili, nebyli vězněni za války vězněni v koncentračních táborech, přežili zahynuli v koncentračních táborech zemřeli před 2. světovou válkou 11. 3. 1909 – 18. 11. 1973 Alžběta 24. 5. 1902 – 5. 8. 1995 Pavel Pachner Alois Rotter 12. 2. 1908 – 19. 9. 1989 13. 3. 1904 – 7. 7. 1978 3. 1. 1942 – říjen 1944 26. 6. 1935 – září 1942 Hanna Věra Bedřiška roz. Konsteinová 28. 4. 1904 – říjen 1944 25. 12. 1902 – 25. 11. 1975 Petr Marta roz. Schnirdreherová 30. 8. 1906 – září 1942 25. 12. 1902 – září 1942 Jiří Rotter 16. 3. 1878 – září 1942 Oskar Pachner Hugo František Pachner Petr Věra 11. 10. 1911 – 6. 10. 1990 18. 11. 1917 Eva Božena roz. Sovadinová 2. 4. 1886 – 29. 6. 1964 21. 1. 1882 – 27. 7. 1964 12. 4. 1913 – 26. 10. 1978 Marta roz. Mahlerová 3. 8. 1886 – červenec 1942 29. 1. 1880 – 13. 3. 1937 3. 3. 1906 – únor 1943 18. 10. 1878 – 3. 11. 1906 Hugo Pachner Barbora roz. Taussigová 16. 1. 1841 – 15. 3. 1909 Alma provd. Rotterová 14. 6. 1877 – 19. 7. 1938 Pavel Rotter Ida roz. Morgensternová 27. 6. 1878 – květen 1942 20. 2. 1876 – květen 1942 Zdenka 21. 11. 1904 – 28. 3. 1997 31. 1. 1901 – 8. 3. 1925 Marie Milada Gabriela roz. Schillerová 13. 3. 1881 – červenec 1944 Elsa roz. Reichová 29. 7. 1879 – říjen 1942 Anna Artur Pachner 24. 3. 1874 – leden 1944 Arnošt Pachner 26. 11. 1872 – říjen 1942 19. 3. 1848 – 3. 3. 1922 Josef Pachner Rod Pachnerů HAVLÍČKŮV BROD
Podobné dokumenty
roz. Pachnerová - Zmizelí sousedé
v pracovních táborech v Postoloprtech u Loun a v Čakovicích u Prahy. Tyto tábory byly určeny pro židovské míšence a pro manžele/
manželky Židů. Podle seznamu obětí holocaustu z Brodu ve sborníku Ha...
sborník souhrnů - Lékařská fakulta
II ). V sestupném pořadí následovaly nemoci přenosné a parazitární
(kapitola V - 278 případů), nemoci kožní (kapitola IV - 249
případů), nemoci dýchacích cest a plic (kapitola III - 243 případů),
n...
192.6 kB
15. Úhrada bezdůvodného obohacení statutárního města Brna za bezesmluvní užívání
pozemků v majetku ČR – ÚZSVM v k. ú. Královo Pole a v k. ú. Řečkovice –
RM6/12363
16. Projekt Zateplení MŠ Kachlíkov...
Publikačná činnosť autora TUČEK, M
liquid chromatography with tandem mass spectrometry. In Journal of Chromatography B:
Analytical Technologies in the Biomedical and Life Sciences, ISSN 1570-0232. 2008, 867, 2,
s. 259-263.
[1] KLINČ...
zábřeh - Zmizelí sousedé
podařilo s britským důstojníkem uniknout do Anglie. Jeho žena odešla do Mostu, aby se odtud
spolu se svým bratrem rovněž dostala do Anglie. To už se nepodařilo, odeši do Prahy a odtud byli
v roce 1...
Čl. 1 K VÝROČÍ DEPORTACÍ PLZEŇSKÝCH ŽIDŮ
Transport z Terezína označený AAy vypravený do Malého Trostince 28. července
1942 do cíle nedojel. Byl zastaven asi 150 km před Minskem ve stanici Baranoviči. V Malém
Trostinci v té době probíhalo ...