Už po čtyřiadevadesáté…

Transkript

Loňské derby vyhrál Mister Aviation. Kdo ho bude letos následovat? Foto Petr Guth
Vítejte.
Už po čtyřiadevadesáté…
Derby. Den D dostihového světa. Na všech rovnoběžkách a polednících, kde soutěží koně. A ne
vždycky jen plnokrevníci. Třeba v Mongolsku jde o vytrvalostní závod koní pouští Gobi. U nás
ctíme tradice, a kromě toho nám chybí poušť. V tomto případě jsme tradici dovezli z Británie,
kde se dostih jménem Derby běhá už více než dvě stovky let. Česká verze derby se pomalu blíží
stovce. I to je úctyhodná historie. Na těchto stránkách Vás redakce serveru Dostihový svět chce
spolu se všemi zúčastněnými nejenom pozvat na Charvát České derby roku 2014, ale také nechat
nahlédnout do historie, představit velké postavy nedávné i dávnější minulosti, a aspoň částečně
přiblížit atmosféru největšího českého rovinového dostihu. Příjemné čtení.
Petr Guth
www.dostihovy-svet.cz
Šest triumfů a smutné jubileum
Nejčastější vítěz derby není mezi námi už dvacet let
Druhou polovinu června, období
nejdelších dnů a nejkratších
nocí, mají čeští příznivci
turfu spojenou především
s nejvýznamnějším klasickým
dostihem sezóny. Dostihem,
jehož nejúspěšnějším jezdcem
stále je, a ještě dlouho bude,
patnáctinásobný rovinový
šampión Vlastimil Smolík. Žokej,
který ve své obdivuhodné kariéře
získal 659 vítězství. Šest z nich
znamenalo, že kůň, kterého
přivedl do cíle jako prvního,
dostal na krk vavřínový věnec
s modrou stuhou. Bylo to v letech
1980, 1981, 1986, 1989, 1990
a 1991.
V
lastimilu Smolíkovi se přitom prvenství
v derby dlouho vyhýbalo. Stejně jako
jeho o málo starším vrstevníkům a také
vynikajícím žokejům Ferdinandu Minaříkovi
a Janu Košťálovi. Až se zdálo, že nikdo z této
generace jezdců narozených v první polovině čtyřicátých let na vícenásobné derbyové
triumfy svých předchůdců, jimž vévodili
pětinásobní vítězové Josef Šach a František
Huleš, nenaváže. Ale zatímco Minaříkovi
a Košťálovi, kteří se s kýženým prvenstvím
několikrát minuli jen velmi těsně, zůstal
osud, pokud šlo o derby, až do konce jejich
jezdecké kariéry nenakloněn, Vlastimilu
Smolíkovi dopřál těchto vítězství v hojné
míře. Jako by si ale pak za to vybral nemilosrdnou, nejkrutější možnou daň. Šestinásobný vítěz Československého derby za
nesmírně tragických a nešťastných okolností
4. července 1994 zemřel.
Dilema číslo jedna
Je do jisté míry paradoxem, že snad ještě více než samotná Smolíkova derbyová
vítězství vešly do naší dostihové historie i do
povědomí veřejnosti jeho dvě těsné porážky.
Ty byly zároveň velkými dostihovými, ale
také silnými lidskými příběhy. Oba byly spojené s koňmi vedenými trenérem Františkem
Vítkem, s nímž Vlastimil Smolík jako první
jezdec jeho stáje v Lysé nad Labem spolupracoval sedmnáct let, a to od roku 1974 do
roku 1991.
První příběh se odehrál v době, kdy Smolíkovi bylo čtyřiatřicet let a o svém vítězství
v derby ještě stále pouze snil. V sezóně 1979
Vlastimil Smolík s hřebcem Dynamitem po vítězství v derby v roce 1986. Foto Marek Skála
měl František Vítek ve stáji dva vynikající
tříleté koně, nepochybně nejlepší z celého
klasického ročníku. Klisnu Spartu a hřebce
Valdaje. Bylo docela dobře možné, že jeden
z nich vyhraje a další bude druhý. V tom
však právě byla skryta velmi rafinovaná ironie osudu. Opravdové čertovo kopýtko. Vlasta, jak Smolíkovi říkali jeho přátelé, jichž
měl vzhledem ke své kamarádské povaze
hodně, dostal samozřejmě právo první volby.
Jenže ono to nebylo vůbec jednoduché. Všelibická klisna Sparta, která předtím dosáhla
neskutečné vítězné série, když vyhrála Jarní
cenu klisen, Velkou jarní cenu a Velkou
červnovou cenu, i zimní favorit z roku 1978
napajedelský hřebec Valdaj, na tom byli
krátce před nejdůležitějším dostihem výkonnostně prakticky stejně. Jenže – ani na dvou
sedlech, stejně jako na dvou židlích, se sedět
nedá. Smolík tehdy měl za sebou téměř dvacetiletou jezdeckou kariéru. V jejím průběhu
nasbíral spoustu zkušeností. Před takovýmto
rébusem však dosud nestál. Skutečně, ďábel
by to snad nevymyslel rafinovaněji.
Nebylo divu, že Smolík váhal s rozhodnutím do nejzazšího možného okamžiku. Sparta
je skvělá, říkal si, vyhrála i Velkou červnovou
cenu, nejdůležitější a nejbližší test před derby. Už dlouho nebyl žádný československý
kůň tak populární jako ona. Vedle skvělých
výsledků, jichž dosáhla, k tomu přispělo i její
jméno. Ne, že by to Vlastovi jako zapřisáhlému slávistovi kdovíjak vadilo, tomu se spíš
smál. Sáhl-li si však hluboko do svědomí
a sám sobě to přiznal, Valdaje měl, ne ovšem
proto, přece jen o něco raději. Navíc vycítil,
že Spartě jde forma možná přece jen nepatrně
dolů, zatímco Valdajovi mírně stoupá.
Už se ale musel rozhodnout. A zvolil Spartu. Do sedla Valdaje se tak vyhoupl z Budapešti povolaný József Vas. Ten, který dva
roky předtím porazil v derby v sedle Bohatiera favorita Kenta s Minaříkem. A ještě
dříve, už v roce 1970, vyhrál Československé
derby jako jezdec Norberta.
Dostih probíhal podle očekávání, v režii
Vítkových koní. V cílové rovině se oba
odpoutali od ostatních a se Smolíkem ve žlutém dresu JZD Všelibice a s Vasem v dresu
modrobíle pruhovaném, který patřil Hřebčínu Napajedla, svedli nezapomenutelný
souboj. Žlutý dres byl kousek vpředu, ale
modrobílý se k němu viditelně přibližoval.
Valdaj těsně před cílem opravdu potvrzoval
vzestup formy, ale Sparta se nevzdávala.
Smolík v jejím sedle také ne.
Na první pohled proběhli oba koně cílem
současně. Výrok však zněl „tuhý boj, krátká
hlava“. Ve prospěch Valdaje a Vase, který tak
vyhrál Československé derby už potřetí.
m Vlastimila Smolíka
Dilema číslo dvě
Pokud se říká, že se historie neopakuje
dvakrát, a když ano, tak pouze jako groteska,
pak to platí možná v politice. V dostizích
však ne. Alespoň ne v případě šestinásobného vítěze našeho derby Vlastimila Smolíka.
V roce 1988, kdy už ale dobře věděl, jak
vítězství v derby chutná, vyhrál je předtím
třikrát, stál totiž před podobným, přesněji
řečeno úplně stejným dilematem, jakým byla
volba mezi Spartou a Valdajem. Znovu bylo
těsně před startem Československého derby
a František Vítek měl ve stáji opět dva vynikající, zcela rovnocenné koně. A zase hřebce
a klisnu. Napajedelského Laténa a topolčianskou Arvu. I barva dresů souhlasila.
U Laténa, který patřil modrobíle pruhovaným Napajedlům, tedy Vítkovým, to bylo
pochopitelné. Topolčianky měly žluté barvy,
stejně jako Všelibice.
Smolík si tedy musel martýriem zdánlivě
jednoduchého, ve skutečnosti však nesmírně
komplikovaného výběru, projít po druhé.
A znovu si nebyl, ani nemohl být jistý, že
vybere toho správného koně. Devět let předtím se nakonec přiklonil ke klisně. Tentokrát,
opět v poslední možné chvíli, po rychlé
válečné poradě nejzasvěcenějších a nejzainteresovanějších osob, k hřebcovi. Posadil se
Sedlo Arvy, která se zasvěceným jevila
před dostihem o něco lépe, obsadil anglický žokej jezdící na vídeňském závodišti ve
Freudenau – William Lord. Předtím už jednoho vítězství v československém klasickém
dostihu dosáhl, i když to byla „jen“ Jarní
cena klisen. V roce 1985 ji vyhrál s koněm,
jehož jméno, Whisky, s tím jeho aristokratickým ohromně ladilo. Whisky Lorda Williama… Arva byl název čisticího prostředku
na automobilové motory, což se vznešeným
Angličanovým jménem příliš dohromady
nešlo. Na dráze, jak se potom ukázalo, to
však oběma, přes značné potíže na trati,
nakonec vyšlo skvěle.
Latén se Smolíkem, jehož vítězství se
ještě několik desítek metrů před cílem
zdálo neohrozitelné, docválal za úžasně
finišující Arvou, kterou na trati potkalo několik velice těžkých situací, druhý. O hlavu. Příběh Valdaje a Sparty se
zopakoval do nejmenších detailů – až na
jednu „maličkost“. V závěrečném speedu
obou protagonistů přišel pravák Vlastimil
Smolík, jenž byl blíž k bariéře, při střetu
s rukou leváka Williama Lorda útočícího s
Arvou zvenčí, ale těsně vedle něho, nedaleko cíle o bič…
Porážka to byla o to snesitelnější, ale
Po vítězství v derby s Nelsonem v roce 1981 před starou chuchelskou vážnicí.
Foto Marek Skála
na Laténa. Konečné rozhodnutí ale nebylo
čistě jeho. Na tom, aby jel Laténa, měl
pochopitelný zájem majitel. Hřebčín Napajedla. Příkazem to ovšem žokej v žádném
případě nedostal. Vlasta to však jednoznačně
vycítil a nechtěl napajedelské zklamat. Byl
prostě takový. Ostatně – jeho příklon ke
Spartě v roce 1979 byl nejspíš těsně před
dostihem motivován podobně.
současně, ač to zní protismyslně, i bolavější,
protože Arva, naše jediná klisna, která kdy
získala Trojkorunu, byla vůbec nejoblíbenější Smolíkův kůň. Den po derby za ní šel
hned ráno do stájového boxu. „Pohladil jsem
ji, ona mi položila hlavu do náruče a omluvně se na mě dívala. Jako kdyby chtěla říct:
nezlob se, že jsem tě porazila,“ svěřil se
Vlasta krátce na to.
Vítězství s Masisovým pohrobkem
Ale vraťme se zpět. Do jarní sezóny roku
1980. Tentokrát, alespoň ne při vnějším
pohledu, dlouho nic nenasvědčuje tomu, že
by Smolík mohl na některém z koní Františka Vítka své dosavadní derbyové prokletí přemoci. Nezdá se pravděpodobné, že by trenér
měl ve stáji nástupce Valdaje nebo Sparty.
Že by ale přece jen vytáhl na poslední chvíli
z rukávu nějaké eso?
Ve stáji však už dlouho dobře věděli, že pro
derby znovu mají skvělého koně. Jenže klisna
Latina laborovala se zdravím. Nezúčastnila
se proto žádného z prvních dvou klasických
dostihů. Ani Jarní ceny klisen, ani Velké jarní.
Místo toho se s ní Smolík objevil v Memoriálu Josefa Kolátora, dostihu II. kategorie, který
snadno vyhráli. Stejně jako Cenu časopisu
Jazdectvo dva týdny před Československým
derby. To už si i méně zasvěcení dostihoví
příznivci začali říkat – pozor!
Jenže ani to, k radosti trenéra a jeho prvního jezdce žokeje Vlastimila Smolíka, z ní
favorita derby neudělalo. Asi také v souvislosti se Smolíkovou loňskou smůlou, i s tím,
že se ani v předcházejících letech v derby
její jezdec nikdy naplno neprosadil, se klisně
přisuzovalo pouze popřední místo někde „na
tabuli“. Ne však vítězství.
Možná ani sám Smolík v průběhu jarní
sezóny nečekal, že příděl své derbyové smůly předcházejícím ročníkem na nějaký čas
vyčerpal. Čím víc se ale toto derby blížilo,
tím víc si, vlastně Latině, věřil. Navíc se
tentokrát nemusel rozhodovat. Latina, dcera
klisny La Legion, a především skvělého
Masise, který už nebyl mezi živými, ani
když se Latina narodila, byla jasná stájová
jednička. Po derby se stala jedničkou celého
klasického ročníku, na konci sezóny československým Koněm roku. Pro Františka Vítka je dodnes jedničkou mezi všemi koňmi,
které trénoval.
Bylo to derby bez favorita. Anebo s mnoha
favority. Jak se to vezme. Na vítězství mohlo
pomýšlet snad jedenáct z osmnácti startujících. Vítěz však nakonec byl, k tomu i při
zdánlivě vyrovnaných šancích koní nezřídka
dochází, docela jasný. Latina a Smolík toto
derby, šedesáté, a tedy jubilejní, opanovali.
Krok s nimi držela pouze další napajedelská
klisna z trenérského úseku Jaroslava Maška
– Sulejka s žokejem Košťálem. Doběhla zpět
o dvě délky a byla po celou sezónu Latininým stínem. Vezmeme-li to z té lepší stránky, stala se korunní princeznou. Z jiného
pohledu „věčně druhou“.
Jméno Vlastimila Smolíka se tak konečně octlo ve sloupci vyhrazeném vítězným
jezdcům Československého derby. Mezi těmi
frekventovanějšími jako Josef Šach, František Huleš, Josef Bořík, Oldřich Merta se
ještě vyjímalo skromně. To se však mělo
brzy změnit.
Nelsonovy admirálské prýmky
Stalo se tak velmi brzy, dokonce v nejkratší
možné době. Podruhé bylo jméno Vlastimil
Smolík mezi vítěze zapsáno hned po následujícím ročníku Československého derby,
tedy v roce 1981.
Mezi Vítkovými svěřenci v Lysé horká šance na vítězství tentokrát nebyla. Zato v chuchelské stáji Hřebčína Napajedla připravovali
pro pokud možno maximální úspěch v nejdůležitějším měření sil klasického ročníku
hřebce, který v říjnu předešlého roku vyhrál
„derby dvouletých“, Cenu zimního favorita.
Shodou okolností, samozřejmě vůbec ne
náhodnou, právě se Smolíkem. A Smolík byl
do Nelsonova sedla nominován i pro derby.
Ani Nelson nebyl nejzdravější, trápily ho
přední nohy. Latina si však své problémy stačila odbýt jako dvouletá a pak v průběhu nejbližší zimy. Ještě před zahájením své famózní
sezóny příslušníka klasického ročníku, ve
které ani jednou neprohrála. Nelson, kůň
O Nelsonovi, který měl startovní číslo 12,
mohli návštěvníci derby číst o pár řádků
výše toto: Stal se sice zimním favoritem
tohoto derby, ale v letošní sezóně zatím tuto
prognózu nepotvrdil. Vzestup formy však
naznačil ve Velké červnové ceně, kde skončil po souboji se svým stájovým druhem
Vinágem těsně třetí.
Československé derby roku 1981 mělo
vynikající úroveň. Dokládal to i výborný čas
2:32,48, nejlepší od zavedení startu z boxů
a elektronické časomíry. Do konce 20. století
pak běželi v derby rychleji jen čtyři koně.
Vlastimil Smolík, který s hnědákem Nelsonem absolvoval celý dostih v ideální stopě
u bariéry, takže neztratil prakticky ani decimetr, vydal svému koni pokyn ke zrychlení
už na počátku závěrečné roviny. Kůň stupňoval svůj úžasně dlouhý speed až do cíle.
Po vítězství v Československém derby 1989 s Lancelotem. Foto Marek Skála
pojmenovaný po slavném britském admirálovi, vítězi bitvy u Trafalgaru, prvenstvím
v Československém derby své účinkování na
dostihové dráze sice neukončil, ale několika
dalšími starty na ně ani jako tříletý, ani jako
starší zdaleka nenavázal.
28. červen 1981 byl však jeho velkým
dnem. A samozřejmě i Smolíkovým. Vlasta tehdy podal jeden ze svých nejlepších
výkonů. Do 2400 metrů dlouhého dostihu
tehdy vyslal startér Jiří Šindler šestnáct
koní. Největším favoritem byl šamorínský
hřebec Macao. S Josefem Dolejším, který
ho jel teď, vyhrál předtím Velkou jarní
cenu i Velkou červnovou cenu. Byly to přitom jediné dva hřebcovy starty v dosavadní
kariéře. Nelsona tím značně upozadil. Však
se také o Macaových vyhlídkách v Dostihovém programu mj. psalo: Nejžhavější
želízko, ba přímo železo trenéra Harryho
Petrlíka… Macao pro sebe oba předcházející starty rozhodl ve vynikajícím stylu.
Vyhrál o jednu délku před Lucinkou s Janem Košťálem, který si tak zopakoval druhé
místo z předcházejícího roku, a favoritem
Macaem.
Dynamit udělal bum…
Další Smolíkovo vítězství v dostihu o vavřínovou podkovu a modrou stuhu, třetí v pořadí, se zrodilo o pět let později, 22. června
1986. Bylo to první Československé derby,
které se běželo v obráceném směru, tedy
tzv. na levou ruku. Toto opatření si vyžádala
kompletní rekonstrukce zázemí chuchelského
závodiště se stavbou nové tribuny.
Vítkův první žokej tentokrát přijal jezdecké angažmá od trenéra Ladislava Šilhavého
ze stáje JZD Jílové. Šilhavý, který do té doby
ještě nikdy žádného svého svěřence v derby
neměl, tenkrát pečoval o nejlepšího koně,
který kdy prošel jeho rukama. Jmenoval se
Dynamit a byl to syn vítěze Čs. derby 1970
Norberta a Dýmky II, klisny importované
ze SSSR, kde mělo jílovské JZD v té době
velmi dobré kontakty.
Dynamit už klasické vítězství na svém
kontě měl. Vyhrál Velkou jarní cenu, ve Velké červnové byl druhý a do derby by býval
s Vlastimilem Smolíkem nastupoval jako
jasný favorit. Nebýt účasti jeho přemožitele z Velké červnové ceny Maura a hlavně
dvou silných polských soupeřů – především
Ketguta, jehož vedl stále skvělý tehdy osmačtyřicetiletý Mieczyslaw Melnicki, a Sunda s dalším výborným žokejem Tomaszem
Dulem. V živé paměti navíc bylo Československé derby 1984, které se nakonec stalo
exhibicí jiné dvojice polských koní – vítězného Jurora (rovněž s Melnickým) a druhého
v cíli Kojaka.
Historie se ovšem tentokrát neopakovala.
Ketgut a Sund nadvládu svých polských
předchůdců sice dost živě připomněli, ale
k repríze jejich triumfu po dvou letech přece
jenom nedošlo. Zabránil jim v tom vynikající výkon Dynamita a Smolíka. Poláci
přitom měli všechno velmi dobře připravené.
V komentáři Dostihového programu je pod
konečnými výsledky a oficiálním výrokem
rozhodčího Boj 2 – 1/2 – 1/2 – hlava uvedeno: S příchodem do cílové roviny uvolnil
Sund místo u bariéry pro svého stájového
druha Ketguta, který však šel vně dráhy.
Vnitřkem výborně podjel Dynamit a o jeho
vítězství nebylo pochyb po celou cílovou
rovinu.
I Dynamit dosáhl pod Smolíkem výborného času, v historii derby do té doby šestého
nejlepšího. Jen o jednu a půl sekundy horšího než jeho tatínek Norbert, tehdy ještě
stále traťový rekordman dostihu, o šestnáct
let dříve.
Třetím vítězstvím v Československém derby 1986 se Vlastimil Smolík, kterému tehdy
bylo čtyřicet jedna let, stal čtvrtým nejúspěšnějším jezdcem Československého derby
v jeho tehdy pětašedesát let staré historii
s odběhnutými šestašedesáti ročníky. K tomu,
aby se dotáhl na dosud třetího v pořadí Josefa
Boříka, potřeboval vyhrát ještě jednou.
Štěpán mezi gratulanty
Psal se rok 1989. Uplynulo dvanáct měsíců
od ještě asi stále trochu bolavé porážky
s Laténem, ale Vlastimil Smolík zakalený mnoha a mnoha stovkami dostihových
bitev tím frustrován nebyl. Naopak, měl před
sebou další tři skvělé roky, další tři derbyová
vítězství dosažená v nepřerušené řadě. Klasický hattrick, jehož nikdo z jezdců před ním
nedosáhl. A dosud ani po něm.
Kdyby ovšem na počátku jarní sezóny roku
1989 někdo Vlastimilu Smolíkovi a Františku Vítkovi řekl, že letos vyhraje derby
jejich Lancelot, smáli by se mu. Považovali
by to za nesmysl. Za nepodařený pokus
o legraci. Napajedelský kůň toho jména, syn
Mehariho, byl sice také synem Latiny a tudíž
polobratrem výborného vytrvalce Laténa,
který zdědil matčiny vlohy, ale on, Lancelot,
tyto dispozice nijak nevykazoval. Ve stáji se
Zato Vlastimil Smolík triumfoval popáté.
Počtem vítězství v derby se dotáhl na Josefa
Šacha a Františka Huleše. S oběma, ač ten
první byl starší o dvacet pět a druhý o patnáct
let, se na dostihové dráze mnohokrát střetl.
I v Československém derby.
Majstrštyk před novou tribunou
Rok 1990. Vítězové jubilejního 70. ročníku Československého derby Gimt s Vlastimilem Smolíkem. Foto
Marek Skála
s ním počítalo na kratší distance, dokonce
nejspíš letounské. Pro nejvyšší klasické cíle
byl předurčen někdo jiný, Nikos. Ten to také
výkonnostně potvrzoval. Jenže zranění po
vítězné Velké červnové ceně Nikose z boje
o trůn tříletých vyřadilo. V tu chvíli stouply
akcie, zatím ovšem jen ve stáji, ne právě přátelsky se chovajícího Lancelota.
František Vítek se tehdy v nouzi nejvyšší
odhodlal k experimentu. „Letoun“ Lancelot,
ne však s Vlastou Smolíkem, který měl na
tento den dostihovou komisí odňatou licenci,
nýbrž s Angličanem Michaelem Richardsonem, se dva týdny před derby objevili na
startu Ceny Mladé fronty na 2400 metrů.
A vyhráli. Čtrnáct dnů nato Lancelot, teď už
s Vlastimilem Smolíkem, opanoval Československé derby.
Vlastimil Smolík neměl ze startu v Lancelotově sedle nijak zvláštní radost. Jestliže
Arva byla jeho vůbec nejoblíbenější kůň,
patřil Lancelot do opačného tábora. Žokej
navíc stále velice litoval neúčasti Nikose.
Nakonec ale všechno dopadlo nad očekávání.
Lancelot se zklidnil, v derby podal výborný
výkon, velmi dobře reagoval na jezdcovy
pokyny. I na ten závěrečný, kterým ho Smolík vyslal k rozhodujícímu útoku. Ten přinesl
vítězství Vítkovu svěřenci o tři čtvrtiny délky před druhým v cíli Santalinem. V dostihu startoval i maďarský kůň Taban, který
s žokejem Vargou pozdějšímu vítězi svým
nebezpečným a nevyzpytatelným počínáním
na trati hodně komplikoval život.
Bylo to poslední Československé derby
v komunistickém režimu. Mezi těmi, kteří
Smolíkovi a Vítkovi po dostihu gratulovali
a nechali se s nimi a s Lancelotem fotografovat, byl i ještě velmi sebejistě si počínající
vedoucí tajemník městského výboru KSČ
Miroslav Štěpán…
Tentokrát před Lordem
Vlastimilu Smolíkovi ježdění „proti chuchelské srsti“ svědčilo. Vyhrál, jak jsme si
říkali, hned první derby v obráceném směru v sedle Dynamita. Dominoval i v roce
1989 s Lancelotem. A jeho kořistí se stalo
i poslední derby, které se běželo v chuchelském „protisměru“.
24. června 1990 se pětačtyřicetiletý žokej
Smolík, suverén mezi našimi dostihovými
jezdci, posadil v ještě stále provizorním paddocku náhradního provozu chuchelského
závodiště na napajedelského hnědáka Gimta.
Jeho trenérem nebyl ani František Vítek, ani
Jaroslav Mašek, nýbrž MVDr. Jiří Janda,
který tehdy vedl své svěřence na pardubickém závodišti.
Lincolnův syn Gimt se Smolíkem, oba
spolu tři týdny předtím vyhráli Velkou červnovou cenu, u níž poprvé po dlouhých letech
chyběl už téměř neodmyslitelný přídomek
Rudého práva, unesli roli favoritů, vlastně jednoho z favoritů. Za dalšího favorita, s Gimtem prakticky rovnocenného, byl
považován polský hřebec Dandy. Tomu se
v sedle s Januszem Kozlowskim naopak
nedařilo. Místa na tabuli určená pro pět nejlepších se musela obejít bez jeho startovního
čísla 7.
Gimtovo číslo 5 se naopak zaskvělo na
nejpřednějším místě. Jandův kůň vyhrál
s Vlastimilem Smolíkem před Barnettem,
v jehož sedle nebyl nikdo jiný než „starý
známý“ vídeňský Angličan William Lord,
jehož levá ruka dva roky předtím vyrazila
nedaleko cíle bičík z pravé ruky Smolíka.
Tentokrát nic takového nehrozilo, Gimt
vyhrál o tři délky. V sedle třetího Wimbledona, sedm délek za vítězem, se ani tentokrát nedočkal derbyové satisfakce 49letý
Ferdinand Minařík.
Derbyový hattrick Vlastimila Smolíka byl
dovršen 23. června 1991. V den, kdy byl
na závodišti ve Velké Chuchli přesně po
šesti letech obnoven plně funkční dostihový
provoz. V den, kdy diváci poprvé sledovali
dění na travnatém oválu z nové tribuny, jejíž
výstavba vyvolávala po celou tuto dobu mnoho dohadů i různé kontroverze.
Jestliže předcházejících pět Smolíkových
vítězství v Československém derby bylo
z velké míry důsledkem i důkazem jeho
mimořádného jezdeckého umění, pak to šesté, a také poslední, je třeba hodnotit ještě
o něco výše. Jako mistrovské dílo skvělého
žokeje. V žádném z předcházejících derby, ale také v málokterém ze stovek jiných
vítězných dostihů, nebyl Smolíkův podíl na
prvenství koně tak veliký. S velkou nadsázkou se říká, že dostihy vyhrávají koně a že
jezdci se jenom vezou. I to se někdy stává.
Mohou být ale i opačné případy. A právě
tento byl jeden z nejmarkantnějších.
To ovšem neznamená, že by Lykeion byl
špatný kůň. Měl však velmi těžkého soupeře
v Sainerovi ze SSSR, kterého jel výborný Alexandr Čugujevec. Závěr dostihu byl
především soubojem obou prominentních
žokejů. Ten rozhodl vynikajícím výkonem
Smolík. Především proto vyhrál Lykeion
před Sainerem o jednu a čtvrt délky.
Pondělí 4. července…
Vlastimil Smolík potom startoval v derby
ještě třikrát. Na svých koních dojel postupně
třetí, sedmý a 26. června 1994 jedenáctý
s Folkem. Na nevýrazný závěr jeho kariéry,
i derbyové, měl velký vliv nečekaný odchod
ze stáje Františka Vítka na podzim 1991.
Týden po Českém derby 1994, v neděli
3. července, se konaly dostihy v Karlových
Varech. Ani tam Vlastimil Smolík nechyběl.
Jak vzpomíná Jan Zágler, který tehdy zastával funkci startéra, Vlasta jel za to odpoledne třikrát. V sedle dvouleté Baronette skončil sedmý. V dalším dostihu s osmiletým
Lotarem pátý. V 16.41 se otevřely startovní
boxy Ceny Dostihového klubu Tochovice.
Posledního dostihu nezapomenutelné legendy naší dostihové historie. Kůň Bastien,
kterého Vlastimil Smolík jel, docválal do
cíle třetí.
Následující den, v pondělí 4. července
1994, podlehl šestinásobný vítěz našeho derby následkům zranění, které utrpěl jako spolujezdec při automobilové nehodě v Praze.
I dvacet let po této nevýslovně smutné
události je smrt Vlastimila Smolíka pro jeho
blízké, přátele a známé něčím, s čím se nedokázali nikdy vnitřně smířit.
Petr Feldstein
Vítězství?
Výjimečný dárek k narozeninám...
Každé derby má svůj příběh.
Některý je silný a v paměti
účastníků i návštěvníků přetrvá,
jiný pak pomalými krůčky mizí, až
se zcela vytratí. Ten, který prožila
Maria Magdalena Rossak, v mnohém
připomíná hollywoodský scénář. Je
o šestnáctileté dívce, která přijela, viděla
a zvítězila. V nejprestižnější zkoušce roku,
na koni svých rodičů a v rekordu dráhy,
který dosud nebyl překonán.
Jak vzpomínáte nyní s odstupem času na své vítězství v Českém
derby?
Byl to určitě krásný zážitek a velký úspěch, kterého jsem dosáhla
díky výbornému koni.
Do sedla Talgada jste se dostala po Velké červnové, kde jistě
zvítězil s Vendulou Korečkovou. Nebyla jste nervózní, když
jste patřili k favoritům dostihu?
Moje mamka si velmi přála, abych byla v sedle Talgada
právě já. Měla ten den narozeniny, tak jsem jí chtěla dát
výjimečný dárek, což se nakonec podařilo. Jinak nervózní nebývám, vždy se soustředím jen na výkon a ublikum mi problémy nedělá. Navíc jsem samozřejmě
Talgadovi věřila.
Po zveřejnění startovní listiny, na které se objevilo vaše jméno, proběhla kuloáry řada dohadů
o tom, zda svou úlohu zvládnete. Jak jste vnímala atmosféru, která kolem vás před dostihem
panovala?
Plně jsem se soustředila na svého koně a náš
společný výkon. Bylo to přání mojí mamky, které
jsem chtěla splnit. Samozřejmě jsem si přála, aby
to dopadlo co nejlíp a hlavně, aby byl Talgado po
dostihu zdravý. Názory ostatních mě nezajímaly
a nenechala jsem se rozhodit.
Pražskou dráhu jste si vyzkoušela hodinu a půl
před startem derby v sedle Novilly, s níž jste
skončily v jedničkové míli poslední. Věrila jste
ve vítězství v modré stuze i po tomto dostihu?
Samozřejmě. Věděla jsem, že Novilly je hodně
nervózní kobylka a tímto dostihem jsem si chtěla
jen vyzkoušet pražskou dráhu. Dost mi to pomohlo,
protože v Panamě, kde jsem do té doby jezdila, se
jezdí trochu jinak.
S Talgadem jste absolvovala po vítězství v derby
ještě čtyři dostihy v Longchamp, než ukončil
kariéru. Ale kde je Talgado nyní?
I toto považuji za úžasný zážitek. Ráda vzpomínám zejména na první dostih ve Francii, kdy jsme
skončili pátí. Splnila jsem si jeden velký sen tím,
První ženou, která dosáhla na vítězství v derby u nás, byla u Miloslava Hermansdorferová - Schulzová.
S celkem 150 rovinovými triumfy byla
rovnocennou soupeřkou i našim nejzkušenějším žokejům. Její dlouholetou
spolupráci s Josefem Krištůfkem přerušila trenérova náhlá smrt v roce 1977.
Právě tato událost byla impulzem pro
populární “Mílu”, aby ukončila svou
profesní kariéru a opustila dostihový
sport.
Foto archiv TMM
nesnažil házet klacky pod nohy. Postupem
času jsem zjistila, že jsem bojovník tělem
i duší a právě tento sport mi sedí.
že jsem mohla jezdit v dostihu se Stephanem
Pasquierem a Christophem Soumillonem.
Také atmosféra byla nezapomenutelná a jako
jediná žena v poli jsem měla dokonce své
fanoušky. Jinak Talgado by měl být podle
posledních zpráv někde na Ukrajině, kam byl
prodán bez našeho souhlasu, tedy nelegálně.
Ve hře byly i falešné podpisy...Momentálně
bylo vydáno trestní oznámení a věc řeší
policie. Nejhorší na tom celém je, že to
odnesl výborný a charakterní kůň, který za
nic nemohl.
Kolik hodin týdně trénujete a jakým způsobem?
Trénuji šestkrát týdně, většinou dvakrát za
den. V posilovně strávím někdy i pět hodin,
jen abych mohla sledovat ty nejlepší boxery
a učit se od nich. Mám výborný tým, který
mi hodně pomáhá v cestě za úspěchem.
Můj trenér je nejlepší v Chicagu, je koučem
například Andreje Fonfary, který nedávno, jako druhý boxer vůbec, dokázal poslat
v zápase k zemi Adonise Stevensona. Jinak
mi pomáhají nejen profesionálové, ale i přítel, který sám je velmi talentovaný boxer.
V dostizích jste dosáhla mety, na kterou
někteří čekají marně i celý život. Jaký je
váš vysněný úspěch v boxu?
Letos už jsem vyhrála Chicago Golden Gloves, což je největší turnaj tady v Chicagu.
V srpnu se chystám na turnaj Ringside do
Kansas City. Mým dlouhodobým cílem je
vyhrát světový titul a udělám vše pro to, abych této mety dosáhla. A ani v dostizích jsem
ještě své poslední slovo neřekla...
Jana Šejnohová, foto Petr Guth
Myslíte, že někdy někdo váš rekord (nejlepší čas, nejmladší jezdec) s Talgadem
překoná?
To si netroufám odhadnout, ale doufám, že
náš rekord bude platit ještě dlouho, protože
to byl opravdu výjimečný kůň.
Žijete ve Spojených státech amerických,
čím se živíte a proč jste si jako místo svého
trvalého pobytu zvolila právě Chicago?
Do Chicaga jsem se přestěhovala kvůli přátelům. Chtěla jsem zkusit štěstí v dostizích
a ze začátku se mi i dařilo. Potom jsem se
ale rozhodla s dostihy skončit, a to hned
z několika důvodů. Po prodeji Talgada jakoby odešla i má motivace prosadit se v tomto
sportu. Aktuálně se věnuji sportovní výživě,
osobnímu tréninku a boxu. V Chicagu se mi
moc líbí a ráda bych tu zakotvila natrvalo.
Dostihy už nejezdíte, ale věnujete se boxu.
Co vás na tomto spíše mužském sportu
přitahuje?
Na začátku mi box pomáhal zapomenout na
zlé věci, které se mi, kvůli lidské závisti, přihodily. Hlavně ale se mi v tomto sportu nikdo
Proč není „modrá stuha“
pro ženy?
Možná právě i nad touto otázkou jste se již někdy zamýšleli.
Vídáme je v paddocku, jak předvádějí ušlechtilé plnokrevníky
ostříleným turfmanům i naprostým laikům, nebo v tréninku, kdy
se jezdecky i v roli personálu tzv. “na zemi” podílejí na přípravě.
Pokud je jim přáno a kůň nosí nízkou hmotnost, objevují se
v rámcových dostizích a jen ty nejlepší a většinou pouze zřídka v dostizích významnějších. Čím to vlastně je,
že ač stáje i dostihová škola jsou plny žen a dívek, jezdí velké dostihy především muži? S touto otázkou jsme
se obrátili na několik zástupkyň něžného pohlaví, které se v českém turfu pokusily toto nepsané pravidlo
vyvrátit.
O
d roku 1993 se Českého derby v roli
jezdkyně zúčastnilo celkem devět žen.
Kromě roku 2010, kdy senzačně zvítězila s Talgadem šestnáctiletá Maria Magdalena Rossak, se nejvíce dařilo v roce 2002 Heleně Blažkové, která v sedle ryzáka College
Classica ukořistila druhé místo pouhé 2 a 1/4
délky za vítězným Poderosem v tréninku Pavly Váňové. „Můj názor na účast žen v derby?
Myslím, že pokud koně znáte a jezdíte ho celou
sezónu, je lepší, když na něm zůstanete i v tak
důležitém dostihu, jakým derby je. Když jsem
měla jet derby, všichni chodili za majitelem
panem Wolfem a rozmlouvali mu to. Skončili
jsme druzí a samozřejmě se našla řada těch,
kteří spekulovali o tom, že s podporou silnějšího jezdce by College Classic vyhrál. V dalších
startech se ale jasně ukázalo, že u ‘Kolouška’
to o silovém jezdci opravdu nebylo,” vzpomíná dnes Helena Blažková, která během čtyř
trenérských sezón, kdy působí v Lysé nad
Labem, připravila dva účastníky Českého derby (v roce 2011 Lysyan a v roce 2012 Kaptah)
a jednou byl její svěřenec náhradníkem, tzv.
pod čarou (v roce 2013 Feraclos). „Pokud
budu mít někdy ve stáji derbystu, kterého od
začátku bude jezdit žena, ráda jí ho do dostihu
roku za předpokladu, že bude souhlasit majitel, nechám.“
Tak vítězí Martina Havelková...
S názorem, že žena může být někdy užitečnější partner v dostihu než muž, souhlasí
i Ingrid Janáčková-Koplíková, která derby
atmosféru okusila v roce 2007 po boku svých
strýců Radka a Reného. „To, že majitelé a trenéři neobsazují ženy, zdůvodňují většinou tím,
že ve finiši mezi muži neobstojí. Když ale teď
Vendula Korečková naslouchá pokynům trenéra Václava Luky
sleduji český turf, musím říct, že některé jezdkyně jezdí lépe než muži na předních příčkách
šampionátu. Důkazem toho je v letošním roce
hlavně Martina Havelková, která v dostizích
přemýšlí a umí dobře odhadnout, co který
kůň potřebuje. To je pak mnohdy důležitější
než síla muže žokeje, který vsází hlavně na
bičík. Co se týče vyjetí koně ve finiši, jsou
mezi námi takové, které se mužům vyrovnají,
třeba Vendula Korečková,“ konstatuje z Madridu, kde aktuálně žije.
To její nejlepší kamarádka a dvojnásobná
vítězka českého šampionátu rovinových jezdkyň Vendula Korečková vidí věc takto: „Muži
mají objektivně větší sílu, ale když má trenér
odhad na koně, zná ho a ví, že mu víc svědčí
ženská ruka, tak si myslím, že není důvod, aby
žena derby nejela. Před derby je určitě větší
tlak, ale když už sedíte na koni, je to dostih
jako každý jiný. Já už jedno derby jela a jsem
za to moc ráda, hlavně za důvěru, kterou ve
mne majitel a trenér vložili. Ženy, které derby
jely, by se daly spočítat na prstech rukou, ale
derby není jen o fyzické síle, je hlavně o štěstí,“
dodává Vendula, která už třetím rokem pracuje
v tréninkovém středisku trojnásobného trenérského šampiona Václava Luky mladšího.
V sedle zažila mnoho krásných chvil
i dvojnásobná účastnice Českého derby
Blanka Šarinová (rok 1995 - Very Busy
a rok 2004 - Lakonica). Žena, která v roce
2008 opustila místo správcové na pražském
závodišti a vydala se do Velké Británie splnit
si svůj sen - být součástí turfu v samé jeho
kolébce - přidává k hodnocení i konkrétní
příklad: „Derby je vrchol snažení a sen pro
majitele, kus obrovské práce pro trenéra
a absolutní vrchol, kterého se může kůň
zúčastnit. Je tedy pochopitelné, že si všichni
přejí angažovat toho nejlepšího, kterého si
mohou finančně dovolit. Nevidím velký rozdíl
v tom, jestli jde o muže či ženu. Myslím, že je
to dokonce stejné v ČR i ostatních vyspělých
dostihových zemích. Například Julie Kroneová, která vyhrála 3 704 dostihů včetně
dvou vítězství v Breeders´ Cupu, byla natolik
senzační, že ji majitelé brali všemi deseti.
Esa typu Frankie Dettori, Kieren Fallon,
William Buick či Richard Hughes budou
ale samozřejmě vždy žádanější. Pokud žena
nepředvede super výkon a formu, většinou
zůstane na okraji zájmu. Z fyziologického
hlediska sice nemůže konkurovat mužům
v síle a razanci, ale občas může najít způsob,
jak koně přimět k tomu, aby podal co nejlepší
výkon - a třeba i v derby.“
Kritičtěji se vůči ženám v sedle vymezuje
další z úspěšných Češek, které zakotvily
v zahraničí, Kristýna Bezděková. „Myslím,
že za devět let, co už nejsem v Čechách, se
situace nezměnila. Podle mého názoru jezdí
ženy v Čechách jen proto, že není dostatek kvalitních dostihových jezdců. Dalším
problémem je hmotnost. Někteří muži jsou
vysocí a těžcí, a i to je jeden z důvodů, proč
jsou tak často obsazovány ženy. Fyzicky se
totiž mužům nemohou nikdy vyrovnat, což je
dáno hlavně odlišnou stavbou těla. Kdyby to
bylo jinak, i ve světě bychom vídali více žen
v důležitých dostizích. A proč čeští trenéři
neobsazují ženy v derby? Asi proto, že ale-
Ingrid Janáčková
spoň na derby se několik kvalitních jezdců
ještě najde. Žena může být kvalitní a užitečný
pracovní jezdec, ale dostihy jsou podle mě
mužský sport,“ dodává majitelka dvaasedmdesáti tuzemských rovinových triumfů,
z nichž devíti dosáhla v dostizích nejvyšší
kategorie.
Pravým opakem kritického pohledu Kristýny Bezděkové je přístup „Američanky“
Lucie Herkové. „Myslím, že holkám se jen
tolik nevěří, když jde do tuhého. Mluvím za
sebe, protože jsem si párkrát už vyslechla
řeči typu: Nemáš dostatek zkušeností (hlavně na začátku kariéry), nejsi dostatečně
silná, abys vyjela koně v cílovce, a když
jsem tyhle pochybnosti odvrátila, objevily se zase další, třeba o mé psychice. Na
téma, jak unést tlak z velkého dostihu, bych
mohla napsat knihu. I když jsem jezdila
klasiky, stejně mi bylo řečeno: Ať děláš,
co děláš, nikdy jezdit jako chlap nebudeš,
i když k tomu máš blízko. Netvrdím, že jsem
silnější než muži, ale v mnohém si s nimi
nezadám. Dalším, co řadě lidí uniká, je
fakt, že mnoho koní preferuje ženský dotek.
Možná je to tím, že se s nimi lépe dohodneme. Nebo že by nižší hladinou testosteronu?
(smích) Vždy bylo a asi i vždy bude pro ženu
těžké prosadit se na ‘mužském hřišti’. Já se
ale nevzdávám, pořád mám své dostihové
cíle a sny. A pořád jdu za nimi, což radím
i ostatním děvčatům,“ vzkazuje z Floridy
temperamentní Lucie.
V opačném koutě Spojených států, na
jejich severozápadě, aktuálně žije další ze
známých českých jezdkyň Eliška Kubinová.
Rodačka z Jeseníku na českých drahách jako
žákyně nezářila a o to větším překvapením
byl hvězdný vzestup, který před necelými
třemi lety odstartoval na závodištích v Emerald Downs a Portland Meadows. Postupným dobýváním amerických drah, včetně
vyhlášené Santa Anity, je v současné době
Pro účast v derby se všichni jezdci musí snažit,
říká nejúspěšnější Češka současnosti Eliška
Kubinová
vzorem pro mnohé uchazeče jezdeckého
řemesla. „Proč neobsazují ženy v derby? To
sice netuším, ale nijak mě to nepřekvapuje.
Také si nemyslím, že by se to v nejbližší době
nějak výrazně změnilo. Na druhou stranu
jsem si jistá, že pokud se najde nějaká výjimečná jezdkyně, která dostane toho pravého
koně, tak se to prostě stane. Koneckonců
je i spousta kluků, kteří se do derby nikdy
nepodívají. Takže se musíme všichni snažit,
jak nejlíp umíme a doufat, že nám to bude
souzeno,“ doplňuje nejúspěšnější česká jezdkyně současnosti.
Morava, Čechy, Velká Británie, Dubaj
a nyní Francie, to jsou destinace, kterými
prošla jedna z nejobsazovanějších českých
žokejek let 2004 - 2007 Iva Miličková.
S odhodláním jezdit dostihy v kolébce
dostihového sportu, staré dobré Anglii, však
i ona narazila na řadu úskalí: „Stalo se mi,
že jsem se šikovnou klisnou vyhrála menší
dostih, a pak měla jít Oaks. Trenér si ale
domluvil žokeje z Anglie, který hned po
startu ztratil bič. Neříkám, že mně by se to
nestalo, ale vím, že bych se na sto procent
snažila odvést co nejlepší výkon, když už
mám šanci jezdit velký dostih. Pro žokeje,
kteří je jezdí pravidelně, je každý z nich jen
jedním z mnoha,“ líčí jezdkyně s více než
jedenácti sty starty a 105 triumfy na kontě.
„Co se týče konkrétně derby, myslím si, že
majitelé a trenéři začnou být až moc nervózní, takže i když jim jejich koně jezdí celou
dobu žena, najednou mají pocit, že derby
nezvládne. Derby je ale dostih jako každý
jiný! Ve snaze zvýšit svou šanci na úspěch,
pozvou nejlepšího žokeje, a tak třeba koni
i uškodí,“ uzavírá Iva.
Ať už v letošním ročníku bude či nebude
startovat žena, přejme si, ať je soupeření
o vavřínový věnec korektní, ať lahodí oku
divákovu a ať vyhraje ten - nebo ta - nejlepší.
Společnosti skupiny CHARVÁT Group finančně podporují
každoročně řadu sportovních, kulturních a sociálních projektů už 12 let.
Aby však tato podpora či pomoc mohla být určena konkrétně těm lidem,
kteří ji skutečně potřebují, byl v letošním roce založen Nadační fond.
Účelem Nadačního fondu je
➤ podporovat sociálně potřebné a nadané studující
➤ sociálně potřebné děti, sportovce a nemocné a tělesně postižené osoby
➤ osoby v tíživé životní situaci.
Nadační fond bude podporovat projekty, které přispívají ke zlepšování
duševního a tělesného rozvoje dětí a mládeže zejména v oblasti vědy, umění,
kultury a sportu a projekty humanitární a projekty sociální pomoci.
10
První sponzor prvního derby
Fidelis Schlée prakticky neustále plnil stránky deníků i časopisů, a to nejen jako vydavatel, ale i jako
úspěšný majitel dostihových koní. Ale peníze neinvestoval jen do vlastní stáje, stal se i sponzorem prvního
novodobého samostatného Českého derby, a o rok později vložil své peníze do nejslavnějšího dostihu ještě
jednou.
„I
když jsou pro mě dostihy už uzavřenou kapitolou, vzpomínám na ty
doby moc rád,“ říká s odstupem
let dnes o svém působení. „Vzpomínám
na spolupráci s rodinou Vítkových a dalšími
lidmi, na to, jak jsme jezdili kupovat koně
do Anglie v dobách, kdy to ještě nebylo pro
soukromé majitele běžné, kdy jsem se snažil
o to, aby nás brali na západě vážně, abychom
ukázali i na začátku devadesátých let, že
jsme schopni konkurence.“
Patřil k úspěšným osobnostem dostihové
scény, sám ale přesné údaje o svém působení nemá. „Já si nevedu žádné statistiky,
ale jména koní jako Ajanta, která byla druhá
v derby, Hyphen, Gay Devil i Merlin Bohemia, ke kterému jsem měl zvláštní citový
vztah, vyhráli řadu těch nejlepších domácích
dostihů a prosadili se i v zahraničí.“
Schléemu se ale nevedlo jen na domácí scéně. „Asi ani dnes není mnoho českých majitelů, kteří vyhráli dostih v Auteuil
v Paříži, tehdy se to podařilo Rouge Rubanovi. Chtěl jsem Českou republiku a její
dostihy reprezentovat i v cizině. Vím, že se
někteří majitelé v Německu před dostihy
dohadovali, jakým asi ,embéčkem‘ přijede
ten ,Čech‘, a mysleli to určitě v pejorativním
významu. Jakmile se tam ale objevil můj
Rolls-Royce, spadl jim hřebínek. Nebyla to
jakási moje exhibice, ale tahle drobnost přispěla určitě k tomu, že se na nás začali dívat
maličko jinak. Na nás jako Čechy, a potažmo
snad i na náš turf.“
P
rotože pan Schlée nedisponuje statistikami, pokusme se přiblížit úspěchy
stáje. „Byl prvním soukromým českým
majitelem, jehož kůň vyhrál v Německu,
byl to tenkrát Merlin Bohemia,“ připomíná
Roman Vítek, tehdejší trenér stáje.
Úspěchů koní v jeho barvách byla ale
dlouhá řada. Samotná Ajanta za kariéru,
která skončila v roce 1994, získala 781 000
korun. Použijeme-li dnešního oficiálního
přepočtu, který uveřejňuje správa sociálního zabezpečení při přepočtu důchodů,
je přepočtový koeficient z let 1993 a 1994
v průměru 4,1, což odpovídá cca 3,5 milionu zisku v dnešní době. Gay Devil vydělal
1 583 000 Kč, což je po přepočtu z let, kdy
běhal, asi čtyři miliony, a přibližně stejné
je to u Hyphena. A to ještě nesmíme zapomenout na Merlin Bohemia, který vydělal
v přepočtu milion. Připočteme-li úspěchy
dalších koní jeho stáje, byl by v dnešním
přepočtu zisk z dotací asi šestnáct milionů
Fidelis Schlée si váží svých dostihových trofejí i dnes, včetně té francouzské…
korun, a to se držíme při dolní hranici
výpočtu. První derby, které sponzoroval
v roce 1993, se z pohledu dotace vyšplhalo
na částku 600 000 Kč, druhé v roce 1994
na 400 000 Kč.
„Vážím si každého, kdo přispěl dostihovému sportu i derby z vlastních soukromých
peněz. Přál bych si, nikoli kvůli sobě, ale
i kvůli dalším lidem, kteří finančně dostihům
pomohli, aby se na ně nezapomínalo. Letos,
jak jsem se dočetl, bude v derby jako partner
pan doktor Charvát. Určitě by ho také potěšilo, třeba za dvacet let, kdyby si na něj někdo
vzpomněl, i když třeba už u koní nebude,“
říká Fidelis Schlée.
D
oby jeho působení v dostihovém
sportu stále považuje za nezapomenutelné i legendární trenér František Vítek. „Bylo to krásné období, nejen
proto, že pan Schlée platil ,na minutu‘ přesně, ale ctil i názory Romanovy, moje, Pavlovy, (další člen rodiny Vítkových tehdy
zprostředkoval prodej úspěšného Rouge
Rubana v Paříži, pozn. red.). Užilo se také
hodně legrace, doba nebyla hektická jako ny-
ní. Jen lituji, že se Ajantě nepodařilo v derby
vyhrát. Měla trochu smůly, že se v derby v roce 1993 objevil zahraniční účastník,
z našich koní byla nejlepší. Dohadovali jsme
společně starty koní, z těch, kteří byli úspěšní, bych zmínil ještě Wimbledona. Byl to
jeden z mála majitelů, který zůstal po dobu
jeho ,dostihového působení‘ věrný jednomu
trenérovi, což je dnes situace spíše výjimečná,“ dodává sedminásobný trenérský vítěz
derby František Vítek.
Koně a dostihy dnes sponzor prvního
Českého derby sleduje spíše z povzdálí.
„Dnes už se v dostihovém sportu nepohybuji, ale jsem rád, že můj první kůň, kterého
jsem tehdy v Anglii koupil – Merlin Bohemia, ještě žije díky péči současné majitelky,
paní doktorky Nové. Byli jsme ho navštívit, a také jsme tak trochu zavzpomínali.
Letošnímu derby i dostihovému sportu přeji
všechno nejlepší i v budoucnosti a stále mám
radost z toho, že jsem i sponzorstvím derby
přispěl skromným dílem k začátku nové české dostihové cesty v devadesátých letech,“
dodává Fidelis Schlée.
Aleš Pohořal, foto Petr Guth
11
Jiří Charvát: Dostihům přeji z
Jiří Charvát je jednou z nejvýznamnějších osobností českého
dostihového sportu posledních let. Úspěšný majitel, jehož koně si
zapsali vítězství ve Velké pardubické, ale i dalších význačných dostizích
v České republice, na Slovensku, v Německu či v Itálii, byl letos
zvolen prezidentem Jockey Clubu České republiky. Zároveň se také
stal sponzorem letošní edice Českého derby. Poté, co byl v minulosti
partnerem řady dalších dostihů, se tak nyní jméno společnosti Charvát
Group dostává do názvu největšího českého rovinového dostihu, a Jiří
Charvát u příležitosti této skutečnosti odpovídá na několik otázek.
V minulosti jste spojoval jméno vaší firmy s jinými dostihy, včetně klasického St
Leger. Co vás nyní dovedlo k partnerství
s Českým derby?
To rozhodnutí přišlo zcela emotivně, myslím
že na únorovém zasedání rady Jockey Clubu.
Tam panovala taková depresivní, ohledně
financování dostihů až beznadějná atmosféra. Každý si zoufal, že není možné sehnat
sponzory, že finanční zajištění sezony je
ohroženo, a tak podobně. Abych tedy ubral
pražskému pořadateli trochu starostí, hned
na místě jsme se asi během jedné minuty na
sponzorování derby dohodli. Trochu jsem
si myslel, že by ten příklad mohl strhnout
i ostatní.
Co pro vás jako majitele i sponzora letošní
derby znamená?
Derby je zcela jistě rovinovým vrcholem.
Velmi sympatické na tomto dostihu je to, že
nejlepší tříletí koně běží zpravidla poprvé
tak dlouhou distanci v době, kdy ještě nejsou spolu vzájemně porovnáni. Výsledek je
často ve hvězdách. Koupit koně s vědomím,
že kupuji s velkou pravděpodobností vítěze
derby, nejde. A to ani v případě nákupu
dvouletého koně po sezoně. Zkoušel jsem to
mockrát, věřte mi.
Dostihoví majitelé se „rodí“ u nás různě.
Jaká byla vaše cesta k dostihům a vlastní
stáji?
Moje cesta byla náhodná. To bylo v době,
kdy jsme kupovali firmu TOS Hulín, já
tam býval přes týden a domů jsem jezdil na
víkendy. Bývalá manželka mi jednou takhle
říká: „Když už se nestaráš o děti, tak jim
kup aspoň poníka.“ Naprosto bezradně jsem
vyrazil do Kladrub, neboť jsem měl ze školy
ještě nějaké „ahnung“, že tam nějací koně
jsou. V Kladrubech jsem v hospodě vysvětlil štamgastům své trable. Ti mně poradili
paní Rosůlkovou. Od ní jsem koupil prvního
koně, poníka Gladiátora, kterému jsme říkali
Ládík. Protože kůň je stájové zvíře, přikoupili jsme za pomoci pana Fencla asi další dva
sportovní koně. Potom mě Honza Kazda přivedl k dostihovým trenérům a z jejich spárů
jsem se již nevymanil.
12
Řadu koní, které jste zakoupil v cizině, jste
si i sám pojmenoval, a mnohdy zajímavými
jmény. Důkazem toho je ostatně i tříletý
Honzik Chipera. Kam chodíte pro inspiraci, pokud jde o pojmenovávání koní?
Pokud koupíte nepojmenovaného koně
v Čechách a v Německu, musíte důsledně ctít jméno matky. Trochu vyřádit se
můžete jen u francouzských původů. Před
schválením jména musíte i na France Galop
poslat tři návrhy. I tam se ale snažíme navrhovat jména disciplinovaně. Protože však
máme zkušenost, že řadu běžných jmen nám
neschválí, zpravidla totiž napadnou i jiného,
tak navrhujeme třetí jméno trochu zvláštní.
Typickým příkladem je kůň mé manželky
My Old Husband, nebo po druhém synovi
pojmenovaný Honzik Chipera. Na květnové
dražbě breeze-up jsme koupili dva další
francouzské nepojmenované koně. Jsem sám
zvědav, co nás napadne za jména.
Na který moment své majitelské kariéry si
nejraději vzpomenete?
Asi na vítězství ve Velké v roce 2006
s Decent Fellowem.
výšení prestiže
Sázíte na své koně?
Nesázím a nesázím na žádné.
V letošním roce máte ve francouzském
tréninku právě zmíněného koně My Old
Husbanda. Co vás vedlo k jeho přemístění
do Francie?
Tak tahle odpověď bude trochu delší. U francouzského trenéra zůstal po loňské dražbě
breeze-up v tréninku Honzik Chipera. Ten
si ale na konci roku 2012 způsobil mikrozlomeninu. Trenér Lefebvre mi řekl, že
kůň nebude moci tři měsíce trénovat a že
ho na francouzské jarní dostihy nestihne
připravit. Ať prý to s ním zkusíme za méně
peněz v Čechách. Upřímností trenéra jsem
byl natolik zaskočen, že jsem mu chtěl dát do
tréninku jiného koně a jediným možným byl
právě My Old Husband. Ten nemá v první
polovině sezony u nás stejně co běhat. Toto
řešení se ukázalo správné. My Old Husband
vyběhl třikrát, třikrát zvítězil včetně dostihu
kategorie listed a vyběhal s majitelskými
prémiemi přes 70.000 Eur. V této praxi budu
pokračovat. K trenéru Lefebvrovi přesunu
v tomto roce ještě jednoho koně a ze dvou
dvouletků, koupených letos z breeze-up,
u něho jeden zůstane.
Letos jste se stal prezidentem českého Jockey Clubu. S jakou vizí?
Tady bych se ve své odpovědi odvolal na své
„oslovení“ dostihové veřejnosti, které jsem
vydal po svém zvolení. Toto zhruba jednostránkové „oslovení“ je již natolik zhutněné,
že vytahovat dvě, tři myšlenky z celkového
kontextu by bylo nic neříkající. Nicméně
alespoň jednu věc uvedu. První, co jsem
musel provést, bylo pronajmutí a vybavení
kanceláře. Neumím si představit, že bych byl
15 let prezidentem Jockey Clubu a neměl
žádnou kancelář, kde bych mohl alespoň
trochu důstojně přijímat návštěvy.
Mohou podle vás být české dostihy mimo
Velkou pardubickou zajímavé pro širší
veřejnost? A jakou mají šanci se zviditelňovat?
České dostihy i mimo Velkou pardubickou
jsou zajímavé pro stále stejný a ne příliš
široký okruh příznivců. S tímto okruhem příznivců používáme dobré a vhodné mediální
kanály: televizi, tři nebo čtyři servery s dostihovou tématikou. Chybí nám však oslovení
té části veřejnosti, která není doposud našimi
příznivci. A tam musíme najít nová média,
která tuto část veřejnosti dokáží oslovit.
Pokud se na Českém derby objeví člověk,
který by se rád stal úspěšným majitelem
koní, jaké byste mu poradil první kroky
na cestě, která by vám nakonec mohla
přivést na dostihovou scénu velkého konkurenta?
S konkurencí se člověk musí smířit. Ať chcete nebo nechcete, dobrá konkurence, kromě
toho, že vám pije krev, je vždy inspirující.
Po těch 15 let, co se dostihům věnuji, přišlo
mnoho konkurentů, a pár jich také zůstalo.
Vybaven touto zkušeností bych takovému
zájemci zcela jistě poradil tak, abychom ho
po pár letech neztratili.
Co byste popřál českému dostihovému
sportu pro příští období? Zvýšení prestiže. Na domácí i zahraniční
scéně.
text a foto Petr Guth
Jiří Charvát je častým hostem při vyhlašování vítězů. Ceny rád přebírá za přispění rodiny
13
Dostihy jsou sportem králů
a královen, tohle označení je
ve Velké Británii jednoznačnou
součástí každé charakteristiky
tohoto sportu. A královna
Alžběta II. je i dnes na dostizích
častým hostem, a vynechá jen
málokterý ročník anglického
Derby. Právě tenhle příklad
by měl celosvětově do ochozů
dostihových závodišť táhnout
prestižní osobnosti všech oborů.
A také láká.
14
Dostihy plné
osobností
V Kalifornii se známý dostihový
fanoušek Kurt Russell na dostihová
zápolení díval i v doprovodu Arnolda
Schwarzeneggera, jak by také ne,
kdyže se běhalo od Hollywoodu co
by kamenem dohodil. To Anglie je
spíš scénou pro předvádění „modré
krve“. A tak se tam setkáte na dostizích
nejenom s královnou, ale i prvním
mužem současné Dubaje, šejkem
Mohammedem al- Maktoumem a jeho
chotí, jordánskou princeznou Hayou. Ti
ale samozřejmě na dostihy nedochází
už přes šedesát let jako královna, jež
ráda poslouchá přednes hymny v podání
operní pěvkyně Catherine Jenkinsové.
U nás panovníky nemáme, ale manželky
prezidentů se už tradičně na jaře
scházejí v Mostě. Livii Klausovou „ve
funkci“ nahradila Ivana Zemanová, ale
pozornost k turfu u nás zůstává vysoká.
Dokumentují to i slovenský prezident
Iva Gašparovič a tandem dostihových
fanoušků s dlouhodobým vztahem k
turfu – Ondřej Havelka a Václav Neckář…
Foto Petr Guth
15
Šťastné derby „ošklivého“
Šedesát let od vítězství našeho druhého trojkorunového koně
S
lovo šťastné v titulku není v tomto případě míněno jako synonymum pro slovo náhodné. Protože Symbol (GradivoSidney), vítěz Československého derby 1954,
nevyhrál žádný dostih náhodou, neboť to byl
kůň mimořádných kvalit. Přesto se dá říci, že
v nejdůležitějším klasickém dostihu Symbol
štěstí měl. A ne malé. S ním ovšem i náš turf,
který by v opačném případě přišel o svého
historicky druhého držitele Trojkoruny. Jinak
se ovšem Symbol na šťastné planetě rozhodně nenarodil.
„Hrozný exteriér“
Syna rodičů velice zvučných jmen neobdařila příroda tak, jak by si byl svou výkonností
na dostihové dráze zasloužil. Exteriér tohoto
černého hnědáka, který se narodil 21. ledna 1951 v Napajedlích, kromě až ebenově
zbarvené srsti krásou právě neoplýval. Prof.
ing. Václav Michal, považovaný za jednu
z našich největších chovatelských kapacit,
o Symbolovi řekl: „Měl samozřejmě vynikající původ, ale byl karikaturou koně. Nohy
jako sirky, bez hloubky, úzký, prostě hrozný
exteriér.“ Zároveň ale dodal: „Měl však srdce, srdce velkého bojovníka, a tím nahradil
mnohé.“
Symbola nezdobil ani takzvaný kapří
chrup. Na to si dobře pamatují ti, kteří se
pohybovali v jeho blízkosti v době, kdy začal
běhat, i později, kdy šel tento „ošklivec“
především jako tříletý od jednoho skvělého
úspěchu k druhému. Jak lidé z chuchelského „koncentráku“ - provizorní, nevzhledné
stáji, kde měl Symbol svůj box - tak ti, kteří
do ní tehdy spíše jen zvědavě nakukovali
– parta chuchelských kluků. Jedním z nich
byl i dnes dlouholetý člen Dostihové komise
Jan Zágler. Vážený a činorodý občan obce
Velká Chuchle, ve které přišel v listopadu
1940 na svět jako nejmladší člen známé
dostihové rodiny.
„Já jsem Symbola miloval. Kamarádil
jsem s Honzou Maškem, mladším bratrem
Jaroslava Maška, který Symbola jezdil. Oba,
jak žokej, tak kůň, byli mými velkými idoly.
Bydlel jsem s rodiči a sestrou v domě u dolních stájí, hned vedle té, kde kraloval trenér
Truhlář a v níž byl právě Symbol. Bylo mi
tenkrát třináct, čtrnáct, Jaroslav byl skoro
o jedenáct let starší. Choval se ohromně
kamarádsky, nic ze sebe nedělal, i když už to
byl známý žokej. Tykal jsem mu, což vyplynulo úplně přirozeně ze situace. Symbol
nebyl žádný vzorňák, dost zlobil. S oblibou
třeba kopal ve stáji do boxu. Mně byl ale
16
Gradivo - otec Symbola. Archivní snímek
Sidney - matka Symbola. Archivní snímek
ohromně sympatický. Z kůlny u nás na dvorku, která byla na stáj vyloženě přilepená,
jsem dírou po vypadlém suku na něj krásně
viděl. A říkal jsem mu: Symbole, Symbolku,
slyšíš mě?“
val. A patrně dřív než mnozí jiní vycítil, že
hřebec v sobě má mimořádný potenciál.
Symbolovi by to mohlo sypat
Symbol se dostal do péče Karla Truhláře na
konci roku 1952. Truhlář byl trpělivý trenér,
na žádného koně nespěchal, vždy mu dopřál
k tomu, aby ukázal, co v něm je, dost času.
Koně pro něho byli především živé bytosti,
nikoli stroje na běhání. Na počátku školního roku 1953 byli k trenéru Truhlářovi
přiděleni tři patnáctiletí chlapci, kteří byli
těsně předtím přijati do právě nově otevřené
Učňovské školy zemědělské, obor ošetřovatel koní, jezdec z povolání. Jedním z nich
byl i František Vítek, později dvojnásobný
vítěz Velké pardubické a vynikající trenér.
Dodnes si i na Symbola uchoval spoustu
vzpomínek.
„Prvním koněm, kterého mi trenér Truhlář svěřil, nebyl sice Symbol, nýbrž klisna
Čočka. Jednou v zimě, na sněhu, byl leden
nebo únor 1954, jsme chodili v kroužku hned
vedle stáje. Já seděl na Čočce, přede mnou
kráčel Symbol s Jardou Maškem. Opodál stál
pan Hanuš Keil, který tehdy dělal manažera
motěšické stáji. Jinak to ovšem byl i můj
báječný kantor v učilišti, které tehdy mělo
sídlo ještě v Trnové u Jíloviště. Keil pozoroval ze všech koní nejvíc právě Symbola. Pak
k nám přišel blíž a pronesl větu, na kterou
nikdy nezapomenu: Já myslím, že Symbolovi
by to mohlo letos sypat.“
Tato slova tedy padla po Symbolově první sezóně, kdy jako dvouletý ani zdaleka
nepředvedl, co v něm bylo. Je zajímavé,
že pana Hanuše Keila, rovněž vynikajícího
odborníka, který byl ovšem na rozdíl od prof.
Václava Michala vždy ve velké nemilosti
komunistického režimu, vzhled pozdějšího
československého cracka patrně neodpuzo-
Vystrčené růžky
Symbol reprezentoval barvy Státního hřebčína Prešov a jako dvouletý startoval sedmkrát. Nepodával ovšem o nic výraznější
výkony než průměrní příslušníci jeho ročníku. První byl pouze jednou, a to ještě
v dostihu pro nezvítězivší. Jistý náznak
svých možností však přece jenom ukázal.
Ve Svatováclavské ceně v září roku 1953,
kterou mezi diváky sledoval i čerstvý a ještě patřičně vyjukaný učeň František Vítek,
svedl naprosto vyrovnaný souboj s klisnou
Loučkou. Tu tehdy vedl Josef Kieryk. Loučka byla už jako dvouletá jeden z nejlepších,
ne-li vůbec nejlepší kůň ročníku. A Symbol
jí ve Svatováclavské ceně podlehl pouze
o krk.
I Loučka byla dcera Gradiva, a tudíž Symbolova polosestra. Skvěle si vedla také jako
tříletá. Vyhrála oba klasické dostihy určené
klisnám. Jarní cenu klisen s Oldřichem Mertou a Oaks s Karlem Havelkou. Byla také
největším Symbolovým soupeřem v derby.
Navíc soupeřem, který ho mohl připravit
o prvenství nejprve na dráze, a pak, i když to
jen teoreticky, u kolegia rozhodčích.
Od vítězství k vítězství
V sezóně 1954 se mohli odborníci i diváci
záhy přesvědčit, že na dostihové dráze běhá
úplně jiný Symbol než v předcházejícím
roce. Výkon ve Svatováclavské ceně byl pouhou předehrou jeho úžasného koncertu, který
předváděl jako tříletý. Hřebec s „hrozným
exteriérem“ nemilosrdně válcoval všechny
soupeře a šel od vítězství k vítězství. To
první, celkové druhé v jeho kariéře, působilo
ještě nenápadně. Šlo o handicap druhé třídy,
ve kterém neměl vážnější konkurenci. Bylo
to však prvenství velmi lehké, suverénní.
Bez většího vypětí sil měl v cíli čtyřdélkový
Symbola
náskok. Dva týdny nato už se ale běžela Cena
tříletých hřebců na 1400 metrů, ve které si její účastníci prověřovali síly před prvním klasickým dostihem, kterého se mohli zúčastnit,
Velkou jarní cenou. Symbol s Jaroslavem
Maškem si dlouho počínali nenápadně, ale
hřebec v závěru úžasným zrychlením znovu
dominoval. Také v samotné Velké jarní ceně,
prvním dílu Klasické trojkoruny, nenechal
nikoho na pochybách, že je mezi jejími deseti
aktéry nejlepší. Nevyhrál sice s kdovíjakou
převahou, přesto přesvědčivě. O jednu a půl
délky.
I když v obou dosavadních měřeních sil
tříletých hřebců prokázal vysoké kvality,
stále nebylo úplně jisté, zda má potřebnou
vytrvalost pro delší distance. Schopnost
závěrečného zrychlení tomu nasvědčovala.
A trenér Truhlář už si tím byla naprosto jist. Byli však i pochybovači. Hlavně
červnová cena. Dostih na 2200 metrů, kterého se v té době zúčastňovali nejen příslušníci
klasického ročníku, nýbrž i koně starší. Při ní
už Symbol, její pětidélkový vítěz, přesvědčil
všechny, i své odpůrce, že vytrvalec je.
A excelentní. Jeho znamenitý výkon podpořil patřičným způsobem v sedle i tehdy čtyřiadvacetiletý Jaroslav Mašek. V knize Antonína Jelínka Dostihová čítanka na situaci po
tomto Symbolově vítězství vzpomínal takto:
„Dostal jsem životní příležitost – možnost
vyhrát derby! Byl jsem štěstím bez sebe…“
Kolize v derby
A Jaroslav Mašek pokračoval: …ale protože jsem Symbola dobře znal, věděl jsem,
že potřebuje rychlý tempo. Jinak ho dostih
nebaví. Proto jsem se sháněl po vodičích.
Řekli mi, že tempo budou dělat koně z jiných
stájí, já že si mám držet čtvrtou pozici.“
Jenže ono to v neděli 20. června 1954
vypadalo na chuchelské dráze jinak. Tempo
bylo pomalé, tedy nic pro favorizovaného
Symbola. Jezdce to znervóznilo a hřebce pod
ním pochopitelně také. Publicista Přemysl
Neumann, na slovo vzatý koňař, vynikají-
klání poražen. Mašek ho však ještě dokázal
pro zbytek trati zkoncentrovat. Na konečné
metě byl Symbol o tři čtvrtě délky první.
Třetí proběhl cílem o další dvě a půl délky zpět Parobok s Josefem Boříkem, čtvrtá
s dalším jeden a půl délkovým odstupem
Nevesta s Františkem Touškem. Stáj KVP
Praha, které Loučka patřila, podala protest
pro nerovnou jízdu v cílové rovině. V tu
chvíli viselo vítězství Truhlářova svěřence
na vlásku. Kolegium rozhodčích však protest k úlevě mnoha Symbolových příznivců
neuznalo. I Honzík Zágler, který toto derby sledoval z desáté nebo dvanácté příčky
žebříku opřeného o stáj, si mohl zhluboka
oddechnout.
Skvělá galapředstavení
V derby měl Symbol skutečně štěstí. Přesněji štěstí v neštěstí. Jistým zklamáním byl
čas 2:35,4, který ovšem způsobilo pomalé,
vyčkávací tempo jeho soupeřů. Do konce
sezóny pak však čerstvý vítěz derby předvedl
několik skutečných galapředstavení. Potvrdil
v nich, že mu věnec s modrou stuhou náleží
víc než zaslouženě. Na Mezinárodním mítinku v Berlíně vyhrál Cenu Moskvy, v níž
porazil nejlepší tříleté koně ze všech zúčastněných zemí, v čase o dvě sekundy lepším
než v derby. O dva týdny později, v hlavním
dostihu mítinku, Velké ceně socialistických
států na 2800 metrů pro tříleté a starší koně
v těžké konkurenci nejen znovu dominoval,
ale zaběhl i fantastický čas: 2:57,6. V obou
berlínských dostizích musel Jaroslav Mašek,
jehož výkon v derby se přece jen stal, i když
ne právě nezaslouženě, předmětem kritiky,
přepustit Symbolovo sedlo daleko zkušenějšímu Karlu Havelkovi. V září však byl při St.
Legeru, ve kterém Symbol zdárně a s drtivou
převahou dovršil své trojkorunové tažení,
Jaroslav Mašek opět v jeho sedle.
Lepší nevědět
Symbol. Archivní snímek
mezi těmi experty, kteří Symbolovi, jenž
se jim na anglického plnokrevníka zdál
prostě hodně nevzhledný, nepřáli. Stovky
fanoušků mu však drželi palce. Třináctiletý
Honzík Záglerů snad nejvíc ze všech. Celé
jaro, a vlastně celou sezónu, a pak i tu další, s ním všechno prožíval. Sledoval nejen
každý dostih, ve kterém startoval, to bylo
naprosto samozřejmé. Bez toho by prostě
nemohl existovat. Ale také, pokud mu to
škola dovolila, všechny jeho tréninky, včetně
ranní práce. Vstával kvůli tomu i o hodinu o
dvě dříve, jen aby měl svého Symbolka co
nejčastěji před očima.
Rychle se přiblížila vytrvalecká Velká
cí znalec dostihového i jezdeckého sportu,
který tenkrát mezi diváky samozřejmě také
nemohl chybět, přesto v roce 1987 napsal:
„Derby se konalo bez zahraniční účasti, bylo
však nesmírně dramatické a v historii patří
mezi nejkrásnější.“
Když bylo pole deseti startujících v cílové rovině, nemohl už jezdec čekat. Pobídl
Symbola dvakrát bičem. To ovšem Symbol
vůbec neměl rád. Nejdříve sice zrychlil, ale
pak začal na znamení toho, že se mu to nelíbí, kličkovat. Vzápětí se srazil s Loučkou,
kterou tentokrát vedl Josef Šach. Po této
kolizi se zdálo, že v závěru bude mít navrch
Loučka a že Symbol odejde z derbyového
V další sezóně viděli diváci Symbola jen
jednou, a to ve Velké červnové ceně. Vyhrál
ji, a porazil i pozdějšího vítěze derby 1955
Masise, který potom zvítězil v derby. Potom
Symbol startoval, a znovu vítězně, zase až
následující rok. A pak nás reprezentoval jako
pětiletý znovu na mezinárodním mítinku,
který se v roce 1956 konal v Praze. Cena
Varšavy byla však jeho posledním životním
startem. Symbol v průběhu dostihu ochroml.
Výkony, kterých na dostihové dráze dosáhl, ho jednoznačně předurčovaly k tomu,
aby se stal plemeníkem. Ze strany chovatelských kapacit, a to těch nejvlivnějších,
proti tomu byl zásadní odpor. A tak bylo
zřejmé, že Symbola v době, která byla, nečeká v budoucnu nic pěkného. Lepší nevědět
a nezkoumat, jak tento v mnoha ohledech
výjimečný kůň skončil.
Je to vlastně hodně smutný příběh. Nic
na tom nemění ani skutečnost, že se odehrál
tak dávno.
Petr Feldstein
17
Darsalam – pět zastavení s
Který z vítězů Českého derby byl nejlepší v dějinách? Na tuhle otázku
můžete dostat na třiadevadesát různých odpovědí. Nepochybně každý
v pomyslné řadě slávy by našel své příznivce. Jde tedy o otázku, na
kterou nelze najít jednoznačnou odpověď. Pokud se budeme striktně
držet dnes tak oblíbeného hesla „ukázaná platí“, dojdeme však
k poměrně jednoznačnému závěru. Ona „ukázaná“ totiž ukazuje na
jediné jméno. Jeho nositelem je hrdina Českého derby z roku 2004.
Darsalam.
P
roč ty superlativy? Žádný jiný vítěz
Českého derby nedokázal poté vyhrát na
území západní Evropy dostih nejvyšší
výkonnostní kategorie, Group 1. Žádný jiný
hrdina pražské „Modré stuhy“ se nezúčastnil klasického dostihu, a tím méně nejslavnějšího testu nejslavnějšího mítinku na
světě – Gold Cupu v rámci Royal Ascotu.
A ostatně – žádný jiný také nevyhrál
kromě pražského derby taky obdobně
nazvaný dostih v Rakousku. Darsalam
tohle všechno dokázal. A tak v jeho případě skutečně „ukázaná“ platila tak, že
to v českém turfu
nemá obdoby,
18
Zastavení první – Newmarket
Zpočátku nepatřil ke koním, před kterými se
mělo padat na kolena.
Z dražby koní
v t r é n i n k u
v Newmarketu přišel
do
Česka
jako dvouletý na podzim.
Pro stáj kazašského
podnikatele
a režiséra Ardaka
Amirkulova ho tehdy
pořídil britský agent
Oliver St. Lawrence.
Majitel šlechtického jména
hledal zcela nešlechtického
koně, jenž by potenciálně
měl trápit soupeře právě
v derby.
„Darsalam vypadal
na solidního koně, u kte-
rého byl předpoklad, že se může zlepšit,“
vzpomíná agent, který pro české dostihy koupil několik dalších mimořádných plnokrevníků včetně Royal Mouginse. „Takových koní
na podzim kupují agenti řadu, a jen málokterý skutečně dokáže splnit účel, a to
své příslušné derby vyhrát. Darsalamovi
se to ale povedlo. Pokud se pamatuju, byl
asi prvním i jediným mým koněm, který
má na kontě dvě vítězství z dostihů jménem derby,“ dodává St. Lawrence. I v životě
agenta se ale stane něco poprvé. Samotná
dražba koní v tréninku je přitom z určitého
pohledu dražbou zvířat, která už jsou přebraná. To, co se na ní nabízí, jsou mnohdy zvířata, s kterými někdo nenaplnil své představy
a přání. „V určitém smyslu na téhle dražbě
kupujete koně, s kterými měl někdo problém – ve výkonnosti, v charakteru, anebo
třeba ve financích za trénink…“ připomíná
agent. Přesto se právě na podobných akcích
podařilo pořídit řadu kvalitních přírůstků do
našeho provozu. Včetně toho nejlepšího.
„Brzy jsme zjistili, že by to mohl být
hodně dobrý kůň,“ připomíná trenér Arslangirej Šavujev, který tehdy chystal své svěřence pro stáj Turan, jejímž majitelem byl Ardak
Amirkulov. „Takový, s kterým se vám dobře pracuje, a od kterého čekáte zajímavé
výsledky. Majitel měl ambice uspět tady
v regionu, a pak to zkusit i ve velkých
dostizích v cizině. Brzy nám bylo jasné, že
právě tenhle kůň na to mít může…“
hvězdou
Zastavení druhé – Vídeň
Pražským jarem jako tříletý prošel Darsalam sympaticky, byť výkonnostně neodehrál žádné staccato. Ambiciózní majitel jej
směřoval napřed do dostihu, který už dnes
neexistuje – vídeňského derby, které se
konalo v historickém Freudenau, na jednom
z nejkrásnějších dostihových stánků Evropy.
Právě tehdy začala úspěšná spolupráce mezi
majitelem Ardakem Amirkulovem a žokejem Stanleyem K. M. Chinem.
Majitel měl zájem jezdecky obsadit žokeje s mezinárodními zkušenostmi, jehož cena
bude z pohledu financí „dosažitelná“. Velký
talent hongkongských dostihů Chin se tehdy
pokoušel prosadit ve Velké Británii poté,
co úspěšně jezdil v Německu. Jenže britští
majitelé na cizince mnohdy hleděli skrz prsty,
a Stanley nebyl tak vytížený, jak by si přál,
a tak na nabídku ježdění v střední Evropě
kývl. Dobře udělal, vyhrál totiž svůj jediný
„double“ v derby v průběhu jediného měsíce.
Freudenauské derby tehdy jezdili často
„vybrat“ průměrní Němci, jenže v edici roku
2004 se přepočítali. Jejich zástupce nestačil na tandem, chystaný v České republice.
Darsalama, a koně s případným jménem
Stin, jehož životní smůlou bylo, že se narodil
v nepravém roce, a když dospěl do klasických
dostihů, mohl místo úspěchů jen „stínovat“
Darsalamovi. Ve Freudenau vítězný ryzák
po úspěchu ve Frankerbergerově memoriálu
předvedl první ze svých „velkých“ výkonů.
„Takhle snadno vyhrát derby, to je sen
každého žokeje,“ říkal tehdy Stanley Chin.
Jeho sen měl ale ještě pokračovat…
Zastavení třetí – Doncaster
Další Darsalamovou zastávkou na cestě ke
slávě byla Velká Chuchle. České derby bylo
početněji obeslané, rakouský úspěch ale
posílil ambice a ryzák tehdy vyhrál opět
pod Stanleym Chinem, opět jednoznačně,
a to navíc v roli velkého sázkového favorita.
A právě způsob pražského vítězství přivedl
realizační tým na první z „šílených“ myšlenek: Zkusit s hvězdou stáje Turan startovat v anglickém klasickém dostihu. Počin,
k němuž nikdy předtím a nikdy potom žádný
v Česku trénovaný kůň nenašel odvahu.
Oním dostihem samozřejmě musela být
nejdelší a nejstarší britská klasika, doncasterský St Leger. „Věděli jsme, že je Darsalam
vytrvalý, a vždycky tu byla touha zkusit
něco podobného. S ním se ukázalo, že to
nemusí být pořád jen nesplnitelný sen…“
mínil tehdy v dobovém tisku trenér Šavujev,
a chystala se cesta na sever od Londýna.
Darsalam jako přípravu na ni lehce opanoval český Charvát St Leger, a v Anglii
tehdy novináři upozorňovali, že na trati jejich
klasiky nemusí Darsalam být jen „exotem
z východu“. A také nebyl. Dostih, jehož
2935 metrů uzavírá britskou „Trojkorunu“,
dokončil tehdy šestý, se ztrátou necelých pěti
délek na vítězného Rule of Law z obří stáje
Godolphin. V záři hvězd se ta jeho zableskla
bez uzardění, byť trenér nebyl úplně spokojený s žokejem Chinem. „V průběhu byl
pasivní, Darsalam neměl tu pravou pozici,
jakou jsme si představovali,“ komentoval
Šavujev. Pro China šlo tehdy o jediný britský
klasický start, ke kterému se prosadil. V tomto ohledu na tom byl stejně jako Darsalam,
a ostatně i stejně, jako je na tom k dnešku
nadále i celý český dostihový sport….
Zastavení čtvrté – Královský York
Ještě jednu zahraniční klasiku ale Darsalam
vyhrál. Po Doncasteru se totiž vypravil do
Dortmundu, k německé verzi St Leger. Po
rozčarování s Chinem byl tehdy angažován
nejúspěšnější Čech historie Filip Minařík,
a spolupráce tehdy zafungovala na výbornou. Svou druhou českou zimu tedy trávil
reprezentant stáje Turan jako vítěz čtyř klasických dostihů ve třech zemích.
A taková bilance podporovala další, ještě
odvážnější snění. Když se neztratil v Doncasteru, proč nezkusit ještě vyšší metu. Slovutný mítink Royal Ascot. A to hned jeho
nejslavnější klenot, vytrvalecký Gold Cup.
Jaro roku 2005 přineslo Darsalamovi triumfy
v Mostu i Baden Badenu, a tak se tenhle sen
stále více stával realitou.
Royal Ascot se toho roku musel odstěhovat
– na dráze v Ascotu totiž probíhala velká
rekonstrukce, a mítink našel azyl v Yorku. Na
velikosti mu to ale nijak neubralo a yorkshirské závodiště tehdy prožilo svou největší událost v dějinách. My svým způsobem rovněž.
Uprostřed davů pánů v žaketech a dam v kloboucích, uprostřed honorace britského života,
se pohyboval i tým z České republiky.
V paddocku se Ardak Amirkulov potkal
i s nejslavnější dostihovou příznivkyní, Alžbětou II., jíž byl tehdy Darsalam
„představen“ po boku ostatních účastníků
čtyřkilometrového testu té největší dostihové vytrvalosti. Do jeho sedla z Německa
přiletěla tamní jezdecká hvězda Andrasch
Starke, jenž tehdy do Yorku dorazil až za pět
minut dvanáct. Bohužel právě jeho poněkud
pozdní zjevení bylo tím nejpozoruhodnějším,
co nakonec rozebírala britská média v souvislosti s Darsalamovou prezentací v Gold
Cupu. Samotný dostih byl tehdy pro něj
příliš, na konci čtyřkilometrové trati dokončil v poli poražených. I tak ale v historické
knize českého turfu právě tehdy odškrtl další
velkou kolonku. Byli jsme v Royal Ascotu.
A ostudu nikdo neudělal…
Zastavení páté – Kolín nad Rýnem
Z hlediska prestiže se tím Darsalam dostal
na vrchol svého působení. Z hlediska úspěchů nikoli. V Karlových Varech si pak jeho
skalp připsal nezničitelný Torlus, a Darsalam
se poté vydal ještě do Kolína nad Rýnem.
Rheinland Pokal na 2400 metrů byl dostihem s podstatně menší prestiží než ascotský
mítink, jenže i ten byl, stejně jako Gold Cup,
zařazen v evropském systému do kategorie největších dostihových testů - grupy 1.
A proto se stal pro Darsalamův tým lákadlem, kterému tým stáje Turan neodolal.
To, co Darsalam v Kolíně předvedl, přineslo poslední fenomenální zápis do jeho zlaté
knihy úspěchů. V Německu působící Brit
Terry Hellier jej totiž na 2400 metrech dovedl k vítězství, ohodnocenému výrokem rozhodčích „lehce 5 délek“. Někdejšímu vítězi
Českého derby tak ležela u nohou německá
elita, a v Česku usazený trenér s ruskými
kořeny Arslangirej Šavujev si zapsal snad
nejvýznamnější „zářez“ své kariéry. „Byl
to pocit, na který člověk nezapomene.
A i když tu byla řada kritiků, Darsalam
tohle dokázal jako kůň s českými papíry,
brali ho tam jako Čecha – a o to větší to
pro ně byl šok,“ připomíná Šavujev. Jak by
nebyl. Nic takového se v Německu nepovedlo předtím žádnému československému nebo
českému vyslanci.
Darsalamovu skvělou kariéru pak už přibrzdily zdravotní problémy. V dalších dvou
letech si zapsal ještě čtyři starty a jedno
vítězství, ale nikdy už se nedostal do špičkové formy. To, co ale předvedl v letech 2004
a 2005, jej navždy pasuje na přední stránky
zlaté knihy české dostihové historie. Žádný
jiný hrdina Českého derby se totiž ničím
podobným pochlubit nemohl. A je otázkou,
zda jej vůbec ještě někdy někdo napodobí…
text a foto Petr Guth
19
Jedna, dva, tři, my jsme bratři...
Není mnoho sportovních
odvětví, kde by o vítězné
vavříny usilovaly rodinné klany.
Dostihový sport je v tomto
ohledu tak trochu výjimkou.
Aby však v nejsledovanějším
rovinovém dostihu roku
zabodovali tři bratři, to už
lze směle označit za husarský
kousek. A právě ten se stal v 88.
ročníku Českého derby...
P
sal se 22. červen 2008. Ze šestnáctihlavého pole
sázející nejvíce důvěřovali vítězi mosteckého trialu
Budapestovi na palubě s Janem Rájou, premiantovi
Velké jarní i Velké červnové Dicku Morrisovi a svěřenci
slovenské trenérky Zuzany Kubovičové Teddy Readymu.
Na okraji zájmu se pak nacházela dvojice stáje YOKO Tullamore a Vitulus, kterou s kurzem 77:1 doplňoval v Benešově - Černém lese připravovaný Duplo.
Jak se o několik minut později ukázalo, prognózy dostihových expertů byly mylné. Na akceleraci svěřence Zdena
Koplíka Tullamoreho v sedle s Václavem Janáčkem nenašel
za polovinou cílové roviny nikdo odpověď. Po bariéře jdoucí
stájový kolega Vitulus, vedený Radkem Koplíkem, vítěze
neohrozil, avšak na třetí příčku odsunul outsidera Dupla,
kterého Tomáš Hurt nasedlal Renému Koplíkovi. Trenér
Zdeno Koplík a jeho bratři - žokejové Radek a René tak
mohli slavit absolutní triumf....
„Byl to pro mě velký zážitek, i když jsem ho přímo neviděl. Byl jsem schovaný ve stáji mezi Sharpourem a Torlusem,“ vzpomíná Zdeno Koplík, který do sedla Tullamoreho
obsadil svého pozdějšího zetě Václava Janáčka. „Vitulus šel
poslední práci o hodně lépe než Tullamore, a tím nás dost
překvapil. S Janáčkem jsme ale usoudili, že Tullamore bude
lepší,” doplňuje trenér a zároveň zdůvodňuje jezdecké obsazení u druhého Vituluse: „Na Vituluse jsme zvolili Radka,
protože má klidnější ruku a kůň musel jít zezadu.“
S láskou i trochou nostalgie se k velkému dni rodiny
Koplíkových vyjadřuje i v cíli druhý Radek Koplík: „Ten
den byl opravdu super, že se takhle zadaří, jsme nečekali.
Vitulus nepatřil mezi favority a druhé místo bylo velkým
překvapením. Vaškovi jsem vítězství přál. To, že René
bude třetí s Duplem, vážně nikdo nečekal. Když jsme se
pak všichni sešli před podkovou a vzali s Rendou Vaška na
ramena, byla to bomba!“
Pouze v superlativech vidí s odstupem času 88. ročník
Českého derby i aktuálně v Dubaji působící René Koplík:
„Na tohle derby vzpomínám moc rád. S Duplem jsem
věřil v dobré umístění, ale že bude třetí, tím jsem byl mile
překvapen. Byl to můj nejlepší výsledek, který bych ještě
jednou rád zopakoval.“ Zda se mu to povede, je nyní ve
hvězdách, což podobně vidí i trenér Zdeno Koplík: „Uspět
raz-dva v derby, to se nedá zapomenout. Bylo to tenkrát
opravdu úžasné a je hodně těžké na tento úspěch navázat,“
konstatuje kouč z Krabčic.
20
Komentář Václava Janáčka
V naší stáji jsme měli jednoho třídového tříletého koně a tím byl Connex. Hodně jsme si
od něj slibovali a on svou kvalitu potvrdil hned v prvním chuchelském startu. Jeho klasická
cesta však vedla do Rakouska. Tím pádem jsem byl v Českém derby bez rita a tak nezbývalo
nic jiného, než shánět a shánět. Najednou pak přišla nabídka na vítěze Velké jarní ze Slovenska Tullamoreho. Musím říct, že Koplíkovcům dalo dost práce, aby mě přesvědčili. Ono
sednout na koně do derby, když má jen jeden start v nohách a ještě není prověřený na delší
distanci, to stálo za úvahu. Na druhou stranu to byl klasický vítěz, od kterého se dal progres
očekávat, a to i vzhledem k rodokmenu. A tak jsme si plácli.. Zdenál nenechal nic náhodě,
a tak jsme byli Tullamoreho dvakrát před derby prohnat v Chuchli. Po každém galopu jsem
si ale říkal, ten jestli někam doběhne... Lepší by bylo, abych si vzal kyslíkovou bombu na
záda, abych to udýchal. V práci se mu nikam nechtělo, ale Inka (Ingrid Koplíková, nynější
Janáčkova manželka - pozn. red.) mě ujišťovala, že mám zůstat v klidu. V den D jsem si dal
pod dres tričko s derby vítězkou, kterou jsem v roce 2003 vodil, Ohne Sorge, a šli jsme na
věc. Dostih jsme měli ideální až do “lahovičáku”, kde jsem musel Ťuldu upozornit bičíkem,
že máme ještě 800 metrů domů. Pak to Ťulín čapl a v cíli už to bylo jeho velké sólo. Radost
byla nepopsatelná! Však je to taky nejvíc, co můžete vyhrát. No a ještě když mi Tullamoreho
připravila moje Inka... Na to se prostě nezapomíná!
21
Vítězové Českého derby
v chovu
Motto: Plnokrevník existuje, protože jeho vývoj nezáležel na mínění expertů, techniků nebo
zoologů, ale na kusu dřeva - cílovém sloupku Epsom Derby. Pokud svůj výběr postavíte na
čemkoliv jiném, dostanete cokoliv, jenom ne plnokrevníka. Federico Tesio
Slavný výrok Federica Tesia, chovatele Nearca a Ribota, se sice týká Derby v Epsomu, ale význam, jaký byl
tomuto dostihu pro vývoj chovu plnokrevníka přisouzen globálně, převzali, byť většinou na lokální úrovni,
modré stuhy ve většině zemí, kde plnokrevník zasel své semínko. Jak tomu bylo a je u nás?
P
okud se ohlédneme za celou historií
Českého respektive Československého
derby, zjistíme, že i na náš chov měli
jeho vítězové velký vliv. Jeho velikost se ale
v průběhu více jak devíti desetiletí měnila
a svým způsobem odrážela i celospolečenskou situaci. V předválečné době měli vítězové našeho derby na náš chov vliv naprosto
zanedbatelný a vítězství v derby rozhodně
nebylo automatickou vstupenkou do chovu.
Masis výrokem zadrženě
Po válce, nebo přesněji po únoru 1948,
vzrostl kvůli radikálnímu omezení importu plemeníků ze západní Evropy význam
hřebců, přicházejících z našich drah, a vítěz
derby byl samozřejmě mezi nimi jedničkou.
Z této doby také pochází vítězové, kteří
měli na český chov největší význam v čele
s vítězem z roku 1955 Masisem. Hřebec,
kterému by právem náležel titul nejvlivnějšího plemeníka historie českého chovu, též
dokázal navíc založit linii, které se v derby
podařilo něco naprosto unikátního – uspět ve
čtyřech po sobě jdoucích generacích. Masis
je otcem vítěze z roku 1962 Lyona, jehož syn
Hviezdar vyhrál derby v roce 1971. Hviezdar
sám pak dal hřebce Bohatiera, který v roce
1977 porazil favorizovaného Kenta a završil
Masis
22
bezprecedentní úspěch linie. Aby vítěz derby
dal dalšího vítěze derby ve čtyřech generacích po sobě je unikum i z mezinárodního
hlediska. Třeba v celé více jak dvousetleté
historii Epsom Derby žádnou takto úspěšnou
linii nenajdeme, několika se to podařilo ve
třech pokoleních po sobě. Posledním takovým zakladatelem linie byl vítěz z roku 1971
Mill Reef, který dal vítěze ročníku 1978
Shirley Heightse, kterému se pak podařilo v chovu dát hřebce Slip Anchor, který
Epsom Derby vyhrál v roce 1985.
Masisův vliv na další vítěze našeho derby
se ale zdaleka neomezuje jen na vytvoření unikátní linie vítězů/otců vítězů. Kromě
Lyona dal ještě další tři vítěze derby (1969
– Relief, 1974 – Elita a 1980 – Latina),
6 vítězů Československého derby se narodilo
z jeho dcer (1967 – Silver, 1975 – Veronal,
1979 – Valdaj, 1983 – Taran, 1985 – Trocadero a 1989 – Lancelot), dva vítěze dal
Masisův syn Lincoln (1990 – Gimt, 1995
– Regulus), který je též mateřským otcem
vítěze z roku 1991 Lykeiona. Pokud k nim
připočteme ještě vítěze z roku 1987 Doxe, jehož matka byla dcerou Hviezdara,
a trojkorunovou vítězku Arvu, jejíž mateřský
otcem Libanon byl synem Masisovy dcery,
napočítáme celkem 17 vítězů Českosloven-
ského a Českého derby, v jejichž rodokmenu
najdeme Masise, většinou na jedné z klíčových pozic. V Lykeionově rodokmenu,
respektive v rodokmenu jeho matky Lyl, je
Masis dokonce přítomen dvakrát – jednou
jako otec Lincolna, otce Lyl a podruhé jako
otec prabáby Lyl klisny Libye.
Masisovi se podařila i další unikátní věc
– linii vítězů a producentů vítězů vytvořit
i prostřednictvím dcery. Tou byla vítězka
z roku 1980 Latina, jejíž syn Latén sice
v roce 1988 prohrál s Arvou, ale o rok později jej úspěšně zastoupil jeho polobratr
Lancelot.
Mimo Masise se z předlistopadových vítězů Československého derby v chovu nejvíce prosadili většinou zrovna ti plemeníci,
kterým v žilách kolovala Masisova krev.
Talentovaným plemeníkem byl určitě Lyon,
kterému však chyběla lepší příležitost, ale
i tak dal vedle Hviezdara například dvakrát
klasicky umístěnou Ledu a další. Příležitost
naopak nechyběla Silverovi, od něhož se
možná při takové příležitosti čekalo více, ale
i tak dal vítěze Saint Leger Cobalta či úspěšného překážkáře Lancastera, vítěze Velké
pardubické.
Nejúspěšnějším z „nemasisovských“ vítězů Československého derby byl zcela jistě
Norbert, bývalý držitel časového rekordu
naší modré stuhy, který vyhrál derby v roce
1970. Z našich vítězů by mu podle úspěšnosti v našem chovu zřejmě náležela hned
druhá příčka za Masisem. Ač nebyl zdaleka
tak protěžován jako Masis, dokázal dát dva
vítěze derby (1983 – Taran, 1986 – Dynamit)
a nespočet dalších úspěšných koní včetně
vítězky Oaks Heky, druhé z derby Lucinky,
dvojnásobné klasické vítězky Nanon či špičkových vytrvalců Valáta a Visconsina.
V chovu se neztratili ale ani další. Třeba
Seal, otec klasických vítězek Lebky a Zany,
ale též vítěze Velké pardubické Valencia.
To je ale pohled domácího chovu. Pokud se
podíváme za hranice, najdeme ještě jedno
zajímavé jméno mezi vítězi našeho derby. Je jím polský odchovanec Juror, vítěz
našeho derby z roku 1984, kdy se poprvé
dostih otevřel i zahraniční (rozuměj socialistické), konkurenci. Saraganův syn byl
zařazen v Polsku do chovu a vedl si velice
dobře – mj. dal legendární Džamajku, vítězku Nagrody Rulera (VJC), Nagrody Derby,
Vítězství polského Jurora
Nagrody Liry (Oaks) i Nagrody St. Leger,
jednu z nejlepších klisen celé polské historie
či vítězku Slovenských Oaks Jessi-Jane.
Pokud bychom měli úspěšnost vítězů našeho derby měřit vlivem na světovou black
type scénu, dostaneme se k ještě jednomu
jménu – vítězce z roku 1988 Arvě. Scottish
Rifleova dcera dala sice během působení
v německém chovu vítěze Slovenského derby Arvana, ale o to, aby se její jméno dostalo
do rodokmenů black type vítězů, se postarala
její dcera Asuma. Dcera německého šampióna Surumu dala v chovu hned 3 vítěze black
type dostihů – Gr.2 vítěze Aoluse, v Gr.3
vítězného Apeirona a listed vítězku Ars
nova, v listed se umístil i její syn Akihito.
Takže ač pohled českého turfmana může být
trochu jiný, z globálního hlediska je v chovu
nejúspěšnějším vítězem Československého
derby kuriózně jedna z jeho vítězek.
Polistopadoví hrdinové
Hřebci, o nichž dosud byla řeč, dosáhli
svých úspěchů i díky tomu, že působili
v prostředí s omezenou konkurencí, jak co
se týká zahraničních plemeníků, kterých do
našeho chovu přicházelo, zvláště v 50. – 70.
letech minimum, tak i samotných dostihových koní. V derby tehdy startovali vesměs
jen koně domácího chovu, importovaní koně
tvořili jen zlomek startovního pole, a to ještě
většina z nich přišla z bývalých socialistických zemí. Po listopadu 1989 se situace
změnila. Ne hned, chov je přece jen během
na delší trať a na vnější podněty reaguje
se zpožděním nebo přesněji jeho reakce se
projeví až se zpožděním. Ale už od poloviny
80. let výrazně rostl vliv importovaných plemeníků a úměrně klesal zájem o zařazování
a využívání hřebců narozených u nás, a po
listopadu, zvláště po vstupu naší země do EU
a odbourání řady administrativních a veterinárních překážek pro import dostihových
koní, se výrazně zvýšil i vliv importů na náš
turf. Vítězové posledních let díky tomuto
stavu představují třídově zcela jinou úroveň
než vítězové z předlistopadových dob, jejich
rodokmeny jsou mnohem blíže modernímu
světovému chovu, než vítězové předlistopadoví. Ale stoupají tím jejich šance v chovu?
Nikoliv. Je tu totiž ona druhá strana mince – jejich potomci jsou opět srovnáváni
s importy a protože domácí chov neprožívá
nejidyličtější období své existence a zájem
o jeho produkty klesá, ani příležitost, jakou
vítězové Českého derby v chovu dostávají,
není veliká. Z polistopadových vítězů bylo
do chovu zařazeno 12 hřebců (Lancelot,
Gimt, Barbakan, Manhattan Project, Regulus, Glowing, Temirkanov, Ray of Light,
Tribal Instinct, Darsalam, Medeo a Tullamore, ale možná i Talgado), Temirkanov, Medeo
a možná Talgado ale nikoliv u nás, nýbrž
v postsovětských republikách (Termikanov krátce i na Slovensku). Z nich můžeme
považovat za úspěšného plemeníka pouze
Ray of Lighta, který je zároveň jediným, jež
dostal velkou příležitost. Slušnou příležitost
dostal i předčasně uhynulý Tribal Instinct,
otec dál velmi dobré Carrie, ostatní s výjimkou krátkého období působení Reguluse
v Napajedlích, nepatřili v chovu k žádaným
hřebcům a jejich výsledky tomu odpovídaly.
O moc lepší výsledky nemají ani tři vítězky
Českého derby. Alespoň z pohledu českého
chovu, protože, ač to zní neuvěřitelně, všem
třem dohromady se u nás narodil jediný
potomek. Nora Jeane působila v zahraničí,
odkud k nám přišla většina jejích potomků,
z nichž Mainly Monroe i Victory Jeane si
vedly výborně, Ohne Sorge byla prodána do
Kazachstánu a Ready for Life dala jediného
potomka, než se vrátila do tréninku a přišel
její smutný konec na jedné z pardubických
překážek.
Slibněji než plemeníci, kteří působili
a působí u nás, se ukazují ti, kteří odešli do
zahraničí. Vítěz derby z roku 1997 Medeo,
který se po úspěchu v derby už na dráze neukázal a později odešel do chovu do Kazachstánu, dal mj. loňskou vítězku tamních listed
Priz Anilina, úspěšné potomky má i Temirkanov. Naopak katastrofou byla zahraniční
anabáze Darsalama, zcela jistě nejtřídovějšího z vítězů Českého derby a koně, který
dokázal vyhrát i Gr.1 dostih v Německu. Tam
také začala jeho chovná kariéra, ale z úvodních dvou sezón v chovu se na dráze ukázali
dva potomci, ještě horší bilanci má jeho
následné působení ve Francii. Přitom právě
Darsalam byl hřebcem, který by ze všech
polistopadových vítězů, pokud by odešel do
našeho chovu hned po skončení kariéry, měl
největší důvěru chovatelů.
Stojí za zmínku, že více než všichni vítězové polistopadových ročníků se v chovu prosadil hřebec, který odešel z derby poražen.
Tím hřebcem byl mílař Blueridge Dancer,
pro kterého byla distance 2400 metrů příliš
dlouhá, a v ročníku 1998 doběhl desátý.
V chovu si ale vedl výborně a jeho předčasný
skon byl velkou ztrátou. Když už připomínáme i hřebce, kteří v derby neuspěli, ale působili v chovu, dovolte mi malou perličku na
závěr. Tušili jste, že se účastník, neúspěšný,
jednoho z polistopadových ročníků Českého
derby, dočkal zařazení do chovu v jedné
z bašt chovu plnokrevníka v Irsku? Opravdu
je to tak, byl jím poslední z Regulusova derby Kerrier, syn vítěze Epsom Derby Nashwana, nicméně jeho chovná kariéra v Irsku byla
krátká a naprosto bezvýznamná.
Miloslav Vlček, foto archiv autora
23

Už po čtyřiadevadesáté…

Transkript

Podobné dokumenty

Přirozená rezistence bakterií rodu Streptomyces - Česko

Ročenka 2008. Editor

Historie_70 let FBM_160323.indd

kýč v současné hudbě (HIS Voice 2004) PDF

občasník obce spisovatelů, středisko ostrava

Faktury za rok 2014

Plemeníci 2015 DARHORSE

caradan

Co na derby

interface - Centrum pro transfer technologií

TURF Magazín

Nezdický občasník 2013

Velká pardubická

zibrid_3-2015 - Městys Velký Újezd

a new day report 122

Obecný zákon o zavedení eura v České republice

Verbal overshadowing efekt

Msgre Marcel Lefebvre