zde - Barka Fabiánová
Transkript
Megaton Fashion Show 2011 Již potřetí se Megaton Production podařilo spojit charitu, design a hudbu v příjemně namíchaný koktejl. V předvánočním ruchu uspořádali v Paláci Akropolis charitativní večer pro Nadaci Terezy Maxové, založený na nápaditém konceptu představení merchandise českých kapel. Několik týdnů dopředu mohli fanoušci na Facebooku hlasovat o nejlepší booklet, plakát a merch. Výzvou byla i aukce originálně vyzdobených kytar z dílny Vypsané Fixy, Atari Terror, Muse, Sunshine a Vladivojny La Chii. Třešničkou na dortu byl však samotný večer s módní přehlídkou, předáním vydražených kytar a koncertu Atari Terror. Velkolepě pojatou přehlídku s molem uprostřed sálu zahájili sympatičtí moderátoři, poté už molo ovládly krásné modelky doprovázející jednotlivé kapely - ovšem to, co se dělo, by asi na milánském fashion weeku těžko rozdýchávali. Kdo utekl od balení dárků a pečení cukroví, mohl vidět skupinu Bezpatyboty, Matěje Homolu z Wohnout řítícího se na skejtu, oblečené, polosvlečené a rozjařené členy Rybiček 48 či Tří Sester, elegantní gentlemany z The Chancers, zlobivé Dirty Blondes (jejichž dámské kalhotky vzbudily nadšení), Satisfucktion, hojně zkrápějící přítomné fotografy pivem a mnoho dalších, kteří se pro ten večer vzdali honoráře pro dobrou věc. Nutno podotknout, že design triček, trenek, tílek a dalších kusů oblečení, které pro své fanoušky přítomné kapely vytvořily a předvedly, zaslouží díky své originalitě a propracovanosti velkou pochvalu. Obdivné pohledy a mohutný potlesk vzbudilo taktéž fascinující akrobatické vystoupení party Chebejet. Ačkoliv se Tereza Maxová nemohla zúčastnit osobně, poslala alespoň milou videozdravici, kterou vzápětí vystřídalo předání vydražených kytar a designových ocenění. Největší úspěch měla skupina Vypsaná Fixa, která vyhrála kategorii o nejlepší plakát i booklet. Sošku ve tvaru bomby si odnesla Pavlína Nováková za návrh trika pro skupinu Magnetikum. Poté si už mohli příchozí nerušeně vychutnat vystoupení Atari Terror, kteří zároveň získali cenu za nejlepší předvádějící kapelu večera, a nakonec si odnést nějaký pěkný hudební dárek z bohaté tomboly – např. kalhotky, ve kterých tvoří Dan Kurz. Začněte tedy šetřit, kdo ví, co pěkného získají organizátoři do dražby příští rok. A nebo si jen zapište do kalendáře, že polovina prosince patří Megaton Fashion Show 2012. (Megaton Fashion Show, Palác Akropolis, 15. prosince 2011) Fotografie:©Barka http://www.barkafabianova.net Fabiánová Mahala Rai Banda ve fotografiích Samotné slovo "mahala" pochází z arabštiny a znamená čtvrť, v rumunštině a bulharštině však brzy zdomácnělo s hanlivým nádechem označující ghetto či slum. Zakladatel Aurel Ionitsa pochází z líhně nejlepších rumunských muzikantů - vesnice Clejani - navíc je sám spřízněn s mnoha členy proslulé skupiny Taraf de Haidouks. Další část bandy tvoří hráči z Fanfare Ciocarlia, kteří proslavili vesnici Zece Prajini a tento rok objeli svět s projektem Balkan Brass Battle společně s Bobanem a Markem Markovičem. První album Mahala Rai Bandy vznikalo roku 2004 v Bukurešti, druhé „ Ghettoblasters“ o pět let později pod producentskou taktovkou berlínského Dj Shantela. Kromě něj spolupracovali také s Nouvelle Vague, Balkan Beat Boxem, Dj Clickem a dalšími, píseň Mahalageasca se objevila na soundtracku k filmu Borat. O jejich oblibě se nedá pochybovat - Mahala Rai Banda se podílí na projektu The Gypsy Queens and Kings a své pevné fanouškovské základny mají od Melbourne po Berlín. Svojí živelností rychle nakazili i pražské fanoušky, takže jen málokdo vydržel pouze strnule sledovat. Důkazem budiž fotogalerie Jana Mudry níže. (Mahala Rai Banda , Palác Akropolis, 24. 11. 2011) foto Jan Mudra V tranzu s/z JUJU Justin Adams, bývalý spoluhráč Roberta Planta a významný producent, prožil jakožto syn diplomata dětství v Jordánsku a Egyptě. Tamější hudba a první nesmělé pokusy o hraní na darbuku ho natolik očarovaly, že se rozhodl muzice zasvětit celý život. Již na střední škole, elitním Etonu, založil svou první kapelu, ovlivněnou punkovou scénou a především jeho největším idolem The Clash (Joe Strummera dokonce vyzpovídal pro školní časopis). Kvůli hudbě zanechal později studia dějin umění na slavném Courtauld Institute v Londýně. Po letech strávených se skupinou The Impossible Dreamers, zaznamenal větší úspěch roku 1987, když spolu s kytaristou Jah Wobblem z Public Image Ltd. založili Invaders of Heart. Na jejich nahrávkách hostovaly hvězdy jako Natacha Atlas, Sinead O´Connor či Baba Maal a další. Adams se dlouho živil jako studiový hráč – např. roku 1996 natočil s Natachou Atlas úspěšné album Halim. Zlomovým se stal rok 2000, kdy vydal první sólové album "Desert Road". Navíc se stal producentem francouzské skupiny Lo´Jo, podílel se na na legendárním Festival in the Desert a přes léto napsal soundtrack k filmu Elaine Proctor s názvem KIN. O rok později začala jeho spolupráce - v Čechách dnes již velmi dobře přijímanou tuaregskou skupinou Tinariwen, které představil evropskému trhu a zároveň produkoval všechna jejich alba. Robert Plant si Adamse doslova našel až roku 2002, nicméně jejich společná záliba v africké hudbě a hraní si se styly nemohlo vyústit v nic menšího než celosvětový úspěch, Adams se dokonce stal spoluautorem Plantovy desky “Mighty Rearranger“. Kromě JuJu v současné době působí i v projektu Les Triaboliques společně s Benem Mandelsonem a Lu Edmondsem. Ani životní příběh Juldeha Camary není rozhodně jednotvárný. Příslušník afrického kmene Fula a současný nejuznávanější hráč na ritti (jednostrunné africké housle), získal svůj um díky svému otci Serifovi. Ten prý v patnácti letech zmizel v lese beze stopy. O tři roky později byl nalezen jak sedí na stromě a hraje na zlaté housle, což ho prý naučili džinové. I když byl odveden zpět do své rodné vesnice, často mizel, aby se zdokonalil ve hře. Výměnou si však džinové vzali jeho zrak. S otcem Juldeh vystupoval při vesnických slavnostech, Serif ale brzy poznal, že ho syn hráčsky přerostl. Juldeh se proto vydal na vlastní dráhu jakožto griot – potulný muzikant a historik svého kmene. Slávu postupně získával hraním a skládáním písní pro politika Hassana Musa Camara i hraním v turistickém resortu. Od roku 1990, kdy participoval na desce Billa Laswella - "Ancient Heart - Mandinka & Fula Music of the Gambia", Camara definitivně získal statut celosvětově uznávaného hráče. Nahrál album s Blind Boys of Alabama, vyučoval na evropských univerzitách a akademiích, aby se nakonec roku 2002 oficiálně přestěhoval do Londýna. Během roku 2003 účinkoval v londýnském Národním divadle ve hře Elmina´s kitchen, která byla později uvedena i v televizním vysílání. Když se mu roku 2007 dostalo do rukou Justinovo album Desert Road, myslel si, že autorem musí být Afričan. Sám Adams na koncertě v Akropoli vyprávěl, že mu Juldeh jednoho dne zavolal, zahrál jeho píseň do telefonu a hned bylo jasné, že jsou spřízněné duše. Za čtyři roky společné existence natočili tři alba - "Soul Science" (2007), které obdrželo cenu Crossing Culture Award rádia BBC Radio 3, "Tell no Lies" (2009) a v květnu tohoto roku vydané "In Trance" na labelu Real World Petera Gabriela. K dokonalosti dovedené prolnutí rocku s africkými rytmy, zvukem ritti a Camarovým zpěvem představuje špičku současné world music. Praze se poprvé JuJu představili před dvěma lety na festivalu Respect, a tak byl Palác Akropolis příjemně zaplněn fanoušky. Vhodně zvoleným předskokanem bylo duo delia|alacam, které uvedlo přítomné svou hrou na kytaru a mbiru do značně meditativního rozpoložení. Chvíli před půl devátou už ale byli předskokani vystřídáni hvězdami večera – kromě Adamse a Camary je součástí skupiny baskytarista Billy Fuller a namísto stálého bubeníka Davea Smithe zaskakoval John Blease. Sálem se začaly linout čarovné tóny ritti prolínající se s důraznou basovou linkou a Adamsovou bluesrockovou kytarou. Naprosto se tak vyplnilo Adamsovo upozornění, že pro nás bude jeho spoluhráč Camara nebezpečný, neboť je schopen nás svou hrou přenést kamkoliv.... Většina skladeb pocházela z nejnovějšího alba "In Trance" – a název je vskutku trefný, neboť do tranzu a tance své diváky během chvíle dostali. Naprosto uhrančivý byl bubenický trialog v druhé části koncertu a po přídavku musel i největší skeptik uznat, že tu noc se na hodinu a půl do Akropole slétli všichni dobří afričtí duchové. Playlist: Blue Man Returns (Soul Science) Reme Reme (Tell no Lies) Mariama Trance (In Trance) Nightwalk (In Trance) Waide Nayde (In Trance) Djanfa Moja (In Trance) Jombajo (In Trance) Sanakubay (Soul Science) Sahara (Tell no Lies) Fulani Coochie Man (Tell no Lies) Přídavek: Ya Ta Kaaya (Soul Science) Justin Adams & Juldeh Camara, Palác Akropolis, 16.11.2011 Fotografie Barka Fabiánová http://barkafabianova.net/fotogalerie/JuJu/ Hvězdný Zakir Hussain & The Masters of Percussion Zakir Hussain hraje stejně jako jeho sourozenci na tabla odmalička, k čemuž měli ostatně jako potomci slavného tablisty Alla Rakha nejlepší předpoklady. Jak sám Hussain vzpomíná v rozhovoru s Petrem Dorůžkou, otec ho někdy probudil i v noci, aby ho mohl učit novým rytmům, a tak dospával při hodinách ve škole. Zatímco Rakha sjezdil celý svět po boku slavného sitaristy Raviho Shankara (vystoupili například na Pop festivalu v Monterey či na Woodstocku), Zakir se sám pouštěl do hlubšího studia tablu. Nezpochybnitelný vliv na něj měly i nahrávky, které mu otec přivážel z cest – Grateful Dead, Doors apod. Od svých 12 let začal Zakir profesionálně vystupovat, v 19 letech odjel hrát do USA, kde se i usadil. O tři roky později hostoval na albu George Harrisona „Living in material world“. Ostatně s Beatles se znal právě díky Alla Rakhovi - historka, jak je vyzvedával v Bombaji na letišti, je v médiích často citována. Roku 1975 založil s Johnem McLaughlinem (kterého Jeff Beck nazval nejlepším žijícím kytaristou) legendární skupinu Shakti. Stali se tak průkopníky v oblasti fúzí world music s dalšími žánry, neboť propojili tradiční indickou hudbu s jazzem. I v dalším projektu Tabla Beat Science Zakir znovu ukázal své nadšení z hudebních experimentů, když k jiho- i východoindickým rytmům ještě přimíchal drum´n´bass, ambient i elektroniku. Kromě již zmiňovaných hudebníků se objevil na desítkách nahrávek například s Mickey Hartem ze skupiny Grateful Dead, Bélou Fleckem či Van Morrisonem. Roku 1992 založil Hussain vlastní vydavatelství Moment! Records, specializované právě na původní indickou hudbu. Navíc vyučuje jak v USA (na universitách v Princetonu a Stanfordu) tak v samotné Indii. Kromě hudby se věnuje i filmu-zahrál si ve snímcích Heart and Dust, mezinárodně oceňovaném Vanaprastham - The Last Dance, složil soundtracky filmům Apocalypse Now a Malý Buddha. Byly o něm natočeny dva dokumenty - "Zakir a přátelé" a "Ruce, které promlouvají: Zakir Hussain a umění indického bubnu". Neměli bychom ani zapomínat na jeho spoluautorství hudby k zahajovacímu ceremoniálu letních olympijských her v Atlantě roku 1996. Za svou práci byl dvakrát oceněn Grammy, množstvím hudebních cen a získal i několik indických, amerických a francouzských státních vyznamenání . Hussain se každý rok vrací na 3-4 měsíce do Indie, aby načerpal inspiraci. Právě při těchto cestách vznikl nápad na založení projektu Masters of Percussion. Podstatu celé skupiny vystihl sám Hussain v rozhovoru pro Musicbox.com " Tito chlapíci jsou tak skvělí, že já jsem jen malou částí této skupiny. Není to show Zakira Hussaina………. Na jevišti dělají neskutečné věci. Je skvělé být jen na straně pódia a dívat se na tu neskutečnou kreativitu. Takže je rád nechávám dělat si co chtějí, protože to není o mně, je to o bubnování.“ Masters of Percussion tvoří skuteční mistři s tradičními nástroji z jižní i východní části Indie. Aktuální sestavu, která se představila v Praze tvoří Navin Sharma-dholak (oboustranný severoindický buben), T.H.V. Umashankar-ghatam (jihoindický buben z pálené hlíny ve tvaru nádoby na vodu), Rakesh Chaurasia hrající na příčnou bambusovou flétnu bansuri, Sridar Parthasarathy-mridangam (starodávný oboustranný keramický buben), Ganesh Rajagopalan na housle a samozřejmě sám Zakir Hussain na tabla (dva odlišné severoindické bubny) . Sál Pražské konzervatoře, kde se Hussainovo vystoupení odehrávalo, navozoval slavnostní atmosféru a pomalu se zcela zaplnil. Ve vzduchu viselo více než napjaté očekávání. Koncert začal za naprosté tmy jen Rajagopalanovým zpěvem, vystřídaný po chvíli Chaurasiovou flétnou za Hussainova doprovodu. Na jejich tvářích bylo dobře patrné pohlcení hudbou, maximální soustředění a hlavně naslouchání svým kolegům jen občas přerušené dolaďováním menšího bubnu tablí stříbrným kladívkem. Po více než půl hodiny dlouhé skladbě přišel na pódium Umashankar, pod jehož ďábelsky rychlými prsty ghatam vydával až zběsilé rytmy prolínající se se zvukem tablí. Po kratší přestávce opět zazněl zpěv, a hlavní prostor dostaly housle, ke kterým se postupně přidala celá mistrovská sestava. Sóla střídaly dialogy, a nadšený potlesk publika. Přes dvě hodiny trvající show publikum ocenilo standing ovation. Celý večer byl korunován přídavkem ve formě společného pěveckého vystoupení těchto indických mágů. Koncert Zakira Hussaina & The Masters of Percussion rozhodně patří k hudebním vrcholům tohoto roku. Zakir Hussain& The Masters of Percussion, Sál Pražské konzervatoře, Praha, 6.11.2011 (z důvodu absolutního zákazu focení na přání účinkujících, není k této reportáži připojena fotogalerie) Ohnivá Susheela Raman představila Vel Česko – turecké duo SU zpěvačky a tanečnice Seyran Tanritanir a kytaristy Martina Alacama svou roli předkapely příliš nenaplnilo. Během svého třicetiminutového setu působili na pódiu ztraceně, příliš přesvědčivý nebyl ani pěvecký výkon a ačkoliv je vysvětlování obsahů písní na koncertech často rušivé, zde bych malé uvedení do děje uvítala. Věřím, že komornější prostředí sluší SU více. Proměna atmosféry v sále nastala s příchodem světoznámě uznávané zpěvačky a skladatelky Susheely Raman. Tato na první pohled energická a sebevědomá žena si vydobyla neohrozitelnou pozici na předních příčkách world music a každé její album se u kritiků setkává s nadšením. Ač původem z jižní Indie, narodila se v Londýně, kam její rodiče emigrovali v polovině 60. let. Brzy se ale celá rodina přestěhovala do Austrálie. Susheela, která byla odmala vedená k tradiční indické hudbě a zvykům, dávala v mládí přednost spíše vystupování s funkovými a rock´n ´rollovými kapelami (sama považuje za svůj vzor Bjork a miluje skupinu Yat-Kha, která již v ČR také vystupovala). Roku 1995 se vrátila ke kořenům a odjela na dva roky do Indie studovat klasickou hudbu a zpěv k uznávané Shrudi Sadolikar. Po návratu se opět usídlila v Londýně, kde potkala producenta a budoucího partnera Sama Millse. Úspěšná spolupráce vyústila v první album Salt Rain, za které byla nominována roku 2001 na prestižní cenu Mercury Music Prize (od roku 1992 každoročně udělovaná nejlepšímu britskému či irskému albu-daný rok vyhrála PJ Harvey, která v Praze vystoupila dva dny po Sushelle) a získala ocenění BBC Radio 3 World Music Award. Následovala další alba Love Trap, Music for Crocodiles natočené s indickými hudebníky v Madrásu a album 33 1/3 plné coververzí písní Joy Division, Captaina Beefhearta, Velvet Underground či Boba Dylana. Ačkoliv se její originalita v indickém tisku setkala s pohanou a odmítáním, mísení tradiční indické hudby se soulem, blues, jazzem ale i hrdelním zpěvem, africkými rituálními zpěvy i rockem bylo odměněno půl milionem prodaných alb. Prahu navštívila v rámci svého celosvětového turné k nové desce Vel, která je prozatím i nejlépe přijímána hudebními recenzenty. Její neokázalý příchod na pódium byl doprovázen nadšeným potleskem a téměř hmatatelnou proměnou atmosféry. Bojovně vyhlížející zpěvačka se záplavou kudrnatých vlasů a v povlávajícím plášti doslova jiskřila, štědře rozdávala úsměvy a vtipné komentáře. Přímý kontakt s diváky udržovala ze vzdálenosti několika centimetrů, neboť téměř po celou dobu vystoupení stála těsně u kraje pódia. Doprovodnou skupinu pro ten večer tvořili dva perkusisté a již zmiňovaný kytarista Sam Mills. Hned na úvod koncertu zazněla skladba z nového alba Vel Undu. Susheela každou píseň uvedla osobním zážitkem či historkou a zvolna přiváděla publikum do extáze svým zpěvem i tancem. Zazněly nové i starší kusy, velký potlesk sklidily pomalejší Magdalene a Orfea. Celý koncert byl prodchnut mystickou, chrámovou atmosférou a houpavým zvukem tabla ovládaného Arefem Durveshem. Jednotlivé nástroje spolu vedly ohnivý, až vyčerpávající dialog a tak byla chvíli po půl desáté na celé kapele znát únava. Přesto se nechali přesvědčit k přídavku, na jehož značnou část si Susheela sedla na úplný kraj jeviště což vyvolalo zuřivé cvakání fotoaparátů a mobilních telefonů. Koncert byl zakončen něžnou skladbou The song of the Siren následovanou hudební smrští s dupotem a tancem. Pokud jste o koncert přišli, neváhejte a kupte si alespoň novinku Vel. Na podzimní deprese to pravé! Kompletní fotogalerii najdete na http://barkafabianova.net/fotogalerie/SusheelaRaman/ Susheela Raman, 24.10.2011, Palác Akropolis Quartet Erika Truffaze nadchl české publikum První část večera zahájila Anna Aaron, šestadvacetiletá zpěvačka a pianistka pocházející stejně jako Truffaz ze Švýcarska. Dětství prožila v Anglii, na Novém Zélandu i Asii, nakonec však zakotvila v Basileji, kde žije a tvoří v umělecké komunitě. První EP s trochu depresivním názvem „ I will dry yout tears little murderer“ vydala roku 2009, o dva roky později natočila za peníze z výhry v soutěži Basel Pop-preis první CD „Dogs in spirit“. Album, z kterého dýchá Annino zaujetí filosofií, symbolismem a biblickými odkazy, je zároveň citovou výpovědí mladé dívky s notnou dávkou melancholie a životních zklamání i očekávání. Křehce působící Anna s velkou naléhavostí v hlase i pohledu předvedla v Akropoli neokázalé, až intimní vystoupení, při kterém se poprvé představila českému publiku a sklidila zasloužený potlesk. Po krátké přestavbě pódia již konečně přišel s napětím očekávaný Erik Truffaz se svým quartetem. Neúnavný inovátor byl k hudbě veden odmalička svým otcem, který byl saxofonistou v zábavové kapele. Erik se však od mládí vymykal a brzy nastoupil cestu hledání a zkoušení nových hudebních cest. Nezpochybnitelný vliv Milese Davise smíchal s rockem, hip hopem, drum'n'bass, latinou a mnoha dalšími styly. Truffaz zkrátka překračuje hranice žánru, čímž jednoznačně k jazzu přitahuje širší pozornost. Důkazem toho byly přední řady pod pódiem, sestávající se převážně z mladého publika. Jako jeden z mnoha svých projektů založil 4tet roku 1997. Spolu s bubeníkem Marcem Erbettou, baskytaristou Marcellem Giulianim a klávesákem Benoitem Corbozem vydal minulý rok nejnovější album s názvem „In between“ odkazující k Truffazově hudební nevyhraněnosti. Přes hodinu trvající koncert byl prodchnut pozitivní náladou a naprostým hudebním souzněním celého kvarteta. Po celou dobu usmívající se trumpetista dával svým spoluhráčům dost prostoru na dechberoucí sóla. Ačkoliv byla většina skladeb z již zmiňované desky „In between“, došlo i na starší skladby z alb „Bending new corners“ a „Arkhangelsk“. Opravdovou lahůdkou byly dvě společné písně s Annou – The Drainout z jejího alba a Let me go (v originále zpívané právě na „In between“ Sophií Hunger). Ačkoliv osvětlovač příjemně dotvořil vynikající atmosféru, na Erbettovi bylo znát značné rozladění z výkonu zvukaře a naštvaná gestikulace provázela téměř každou skladbu. Po dlouhém potlesku následovaly ještě přídavek, nemilosrdná desátá hodina však určila jasný konec. Erik Truffaz české fanoušky rozhodně nezklamal a jen potvrdil, že mu léta rozhodně neubírají na kvalitě. fotografie: Barka Fabiánová celá fotografie na http://barkafabianova.net/fotogalerie/ErikTruffaz/ erik Truffaz, Palác Akropolis, 3.10.2011 Africká amazonka s hlasem anděla opět v Čechách Pojďme se nejdříve z Prahy přenést o pár tisíc kilometrů dále a několik let nazpět do minulosti - přesněji do roku 1985, kdy všestranný hudebník Boni Gnahoré zakládá uměleckou vesnici KiYi poblíž hlavního města Pobřeží Slonoviny. Jeho dceři Dobet jsou tři roky a svůj čas tráví, stejně jako ostatní členové této komunity, tancem, hudbou, zpěvem, divadlem ale i rukodělnou prací. Ve 12 letech se dívka rozhodne opustit pro ni příliš jednotvárnou základní školu a začne se plně věnovat tanci s velkou podporou právě svého otce, který je pro ni i největším vzorem. V tanci projevuje velké nadání, díky čemuž později rok vystupuje se známou taneční společností Tche Tche. Nejzásadnější je však pro ni setkání s francouzským kytaristou Colinem Laroche de Féline, jehož původní záměr strávit v KiYi tři měsíce se protáhne na tři roky. Po sňatku se Dobet s Colinem usazují kvůli nejisté politické situaci ve Francii a založí hudební duo Ano Neko („Tvořme společně“). Téměř okamžitě zaznamenají úspěch a nadšené ohlasy jak ve Francii, tak po celé Africe. Roku 2003 vydávají pod labelem Contre Jour první album se stejnojmenným názvem Ano Neko, o čtyři roky později i druhou desku Na Afriki („Moje Afrika“). Dobet se ale nevěnuje jen hudbě - v Marseille pořádá kurzy afrického a moderního tance. Minulý rok vyšlo nejen nové CD Djekpa La You, Dobet získala i prestižní ocenění Grammy v kategorii Best Urban/Alternative Performance za píseň Palea. A především skladby z již zmiňovaného nového alba zazněly na jejím pražském koncertu. Ve ztemnělém sále bylo znát vzrušení z očekávané show, které protnul silný a přitom něžný zpěv a cappella ze zákulisí. Když Dobet vstoupila na pódium málokoho nenapadlo srovnání s bájnou amazonkou - téměř mužsky svalnatá zpěvaččina postava zahalená v pestrobarevných šatech se zlatými šperky, byla ještě zdůrazněna výrazně pomalovanou krásnou tváří. Na další píseň již přišla i doprovodná kapela ve složení: kytara Colin Laroche de Féline, baskytara Clive Govinden a bubeník Boris Tchango. Evidentně skalní fanouškovská základna složená především ze smíšených českoafrických párů vytvářela příjemnou atmosféru a Dobetino „děkuji, dobrý den everybody“ vzbudilo téměř extatické nadšení. Ve svižném sledu šly za sebou písně Djiguene, protiválečná Kokpa nebo Yekiji věnovaná právě společenství KiYi, vše doprovázené naprosto neuvěřitelnými tanečními kreacemi, které vyprovokovaly tanečníka z publika k výskoku na pódium a předvedení svého umu. Dobet nás za hodinu a půl provedla po značné části Afriky, neboť zazněla nejen francouzština, ale i množství afrických jazyků jako dida (Pobřeží Slonoviny), ashanti (Ghana), fon (Bénin), yoruba (Nigérie), bassa (Kamerun) či bambara (Mali). Dobetin nadpzemský hlas a hra na exotické nástroje jako mbira či džbán, navíc se skvělými sóly jednotlivých hráčů hlavně v poslední písni Samahani si vyžádaly dlouhý přídavek v podobě skladby Palea, doprovázené četným vyznáváním lásky z publika - od českého „Miluji Tě“ po "Je t´aime" až po africké "M´Bifé". S koncem vystoupení se všichni smiřovali jen s velkou nechutí, malým bolestným jim však byla Dobetina vstřícnost a trpělivost při následující autogramiádě. Jméno této mladé talentované umělkyně stojí za zapamatování. fotky: Barka Fabiánová kompletní fotogalerie na http://barkafabianova.net/fotogalerie/DobetGnahore/ Dobet Gnahoré, Palác Akropolis, 26.9.2011 Respect festival II. část, neděle 12. června 2011 Hlavnímu programu předcházel workshop hry na brumli čínského umělce Wang Li,s jehož uměním jsme se seznámil již předchozí den. Nedělní odpoledne zahájili pánové v barevných oblecích – české uskupení l´Arrache-Coeur. Zdařile namíchaný folklór s klasikou, jazzem, francouzským šarmem a lidovou tancovačkou zahráli v obsazení niněra, akordeon a klarinety. Vystoupení bylo navíc obohacené o hosta – bubeníka Davida Růžičku. Kapela, jejíž jméno zní v překladu „srdcerváč“ vydala minulý rok debutové album "Le poulet Noir" a určitě o nich brzy více uslyšíme. I následující skupina pocházela z české kotliny. Temporal Loop je projektem zkušených muzikantů Pavla Richtera, Antonína Hlávky, Iva Charitonova a Jonáše Richtera. Mix ethno music s elektronikou, alikvótním zpěvem a dokonce brumlí příjemně naladil a navíc zahnal déšť. Z téměř neznámého státu Somaliland (Somálijsko) pochází zpěvačka Sahra Halgan. Tato nezávislá – ale oficiálně neuznaná – republika v severním Somálsku se zrodila roku 1991. V silně muslimském prostředí neměla jako žena Sahra dráhu zpěvačky jednoduchou. Za nezávislost své země bojovala jako zdravotní sestra Červeného Kříže. Své jméno Halgan ( bojovnice) získala právě na válečné frontě, kde nejen ošetřovala, ale i zpívala raněným. Roku 1992 utekla do Francie. Až tam před dvěma lety nahrála své první album s názvem "Somaliland“. Nedělní vystoupení začala Sahra a capella, s vlajkou Somalilandu v ruce a hlasem, který hladil duši. Doprovodnou kapelu tvoří basák Chouchou Bass, perkusista Krol Aymeric a kytarista Peter Solo. Ačkoliv se často omlouvala za svou špatnou angličtinu, přesto vyprávěla o své milované zemi jíž vzdávala hold každou písní. Dojatá Sahra se rozloučila dvěma přídavky a sklidila zasloužené ovace. Ačkoliv slunce zářilo, prvotní dojem ze srbského zpěváka a skladatele Ljubiši Stojanoviče alias LOUISe byl temný. Na pódium vstoupil pohádkový čenokněžník s dlouhou bílou bradkou v rudém plášti. V devíti letech napodoboval legendárního Louise Armstronga tak zdařile, že už mu jméno Louis zůstalo. Propojování jazzu s lidovou hudbou mu vyneslo několik platinových alb, ocenění na mezinárodních festivalech a soutěžích. Na kontě má prozatím 14 desek, je však také činný v charitativní oblasti – podporuje etiopské sirotky a mnoho dalších projektů. Balkánské emoce z vystoupení přímo tryskaly, zdatně mu sekundovala i kapela a vokalistky. Ale pro publikum byl snad rozvláčný až příliš a nikterak se nedožadovalo přídavku. Nejočekávanějším vystoupením letošního festivalu byli Staff Benda Bilili přímo z konžské Kinshasy. SBB založili Ricky Lickabu a Coco Ngambai, oba dětskou obrnou poznamenaní vozíčkáři a bezdomovci, kolem kterých se sdružili další postižení hudebníci. Později se k nim přidal i mladíček Roger Landu, který si sestrojil vlastní nástroj nazývaný satongé- z prázdné plechovky, kusu dřeva a kytarové struny. Prozatím jediné album s názvem “Tres tres fort“ produkoval belgický producent Michel Winter, objevitel již legendárních Taraf de Haidouks. Energický set rytmů rumby, reggae a lidové africké hudby s texty upozorňující na zločiny proti lidskosti v Kongu divoce rozhýbal nejen publikum, ale i pořadatele a zvukaře. Muže bojující s nepřízní osudu hudbou, nechtěli lidé z pódia propustit a tak byl celý festival zakončen několika přídavky. Čtrnáctý ročník Respectu jistě více než splnil očekávání a my se už můžeme těšit, na další koncerty z kolekce Respect music – například srpnový koncert amerických Jon Spencer Blues Explosion. Kompletní fotoreport z druhého dne festivalu Respect najdete na http://barkafabianova.net/fotogalerie/Respect2011_2/ Festival RESPECT, 12.6..2011, Ostrov Štvanice, Praha Respect festival I. část, sobota 11. června 2011 Půvabné barevné plakáty a letáky s vystřihovacími panenkami různých etnik, dávaly jasně najevo, že tento festival se od ostatních liší. Respect je nejen o hudbě, ale i toleranci, hravosti, poznávání jiných kultur a především vstřícnosti vůči rodinám s dětmi a cyklistům, pro něž bylo připraveno nejen zázemí, ale i sleva na vstupném. Minimalistický festivalový areál byl složený z jedné stage, pár stánků s jídlem a prezentací občanských iniciativ jako AutoMat či Světlo pro Svět. Mezinárodní formace Jagalmay ( dříve známá jako Central Asian Prague Ensemble), která celý festival zahájila, byla založena jako lék proti stesku po domově, který trochu prozáří českou šeď. Jagalmay představili původní kyrgyzskou, kazašskou a turkmenskou hudbu, kterou tancem doprovázely pestře oděné tanečnice. Na kapele byla znát naprostá uvolněnost, nešetřilo se úsměvy a vystoupení bylo navíc obohacené irskou fúzí v podání bodhránisty Noela O´Briena. Tradiční hudební nástroj sibiřských šamanů – brumli – představil čínský virtuoz žijící v Paříži Wang Li. V našich končinách téměř neznámý nástroj podkovovitého tvaru se vkládá do úst, kde za pomocí vzduchu vydává charakteristický drnčivý zvuk s léčivými účinky i schopností přivést do tranzu. Vystoupení tohoto jemně a plaše působícího muže bylo místy až psychedelické. Dlužno říci jaká je škoda, že Wang Li nevystoupil v noci,což by mystický prožitek ještě více umocnilo. Li hru doprovázel i vyprávěním o svých zážitcích – například ozvláštním setkání v čínských horách či o přátelství se slonem a králíkem v klášterní osamělosti. Wang Li byl v Čechách poprvé a jak sám řekl, noc se chystal využít k návštěvě Pražské muzejní noci. Možnost proniknout do hry na brumli a zdokonalení se v práci s hlasem nabídl i nedělní workshop s tímto zajímavým hudebníkem. Mírně rozpačitý příchod marockých Oudaden zažehnal jeden z hráčů svým tancem bravurní pohupování pánví a podupávání žlutými botkami mu mohla závidět nejedna břišní tanečnice! Hudba této skupiny, která je na scéně již od počátku 80.let vychází z kořenů berberské lidové hudby zkombinované s moderním zvukem elektrické kytary či banja. Ve svých textech mluví o lásce, stejně jako o ekonomické situaci a složitostech života své země. Šestice muzikantů potěšila velmi dlouhým přídavkem a vypadalo to, že se jim z pódia ani moc nechce. Asi největší zájem vzbudila alžírská zpěvačka, skladatelka a kytaristka Souad Massi se svou skupinou. Že nehraje v Praze poprvé bylo znát na počtu fanoušků, kteří si její místy melancholické písně ovlivněné flamencem či country hudbou zpívali s ní. Na festivalu představila písně z nového, v pořadí pátého alba s názvem O´Houria. Vynikajícím partnerem jí byl perkusista Rabah Khalfa, jehož sóla byla přímo dechberoucí. O nejenergičtější a nejpřekvapivější vystoupení celého dne se postarala holandská postpunková kapela The Ex s 74letým etiopským saxofonistou Getatchewem Mekuriou. Toto zvláštní spojení se zrodilo před sedmi lety. The Ex, kteří si zamilovali etiopskou hudbu a pod vlastní značkou Terp vydávají africké umělce, potkali Mekuriu při nahrávání alba slepého zpěváka Mohammeda „Jimmyho“ Mohammeda. Vzápětí ho pozvali na své 25. výročí do Amsterodamu, za což je Mekuria přizval k natáčení jeho alba Moa Ambessa a od té doby spolu projeli značný kus světa. Africké tradicionály v jejich podání získávají až zběsilou živočišnost, což ještě podtrhnul svými téměř akrobatickými kousky etiopský tanečník Melaku Belay. Vynikající vystoupení zakončily dva přídavky. Přesto se návštěvníci festivalu nechtěli s odchodem hudebníků jen tak smířit a ostrov opouštěli jen se značnou nechutí. Snad jediným záporem sobotní části Respectu, bylo deštivé počasí a postávání ve frontě na pití u jediného stánku s pomalou obsluhou. Fotografie: Barka Fabiánová Kompletní fotogalerii ze soboty najdete na http://barkafabianova.net/fotogalerie/Respect2011_1/ Festival RESPECT, 11.6..2011, Ostrov Štvanice, Praha
Podobné dokumenty
Amit Chatterjee - COLOR Music Radio
světově proslulého génia Raiz Khana, dále
studoval u Ashoka Pataka a Imrata Khana
(bratra Vilayata Khana). První lekce klasické
indické hudby a zpěvu však Amit absolvoval již v
raném dětsví od své ...
festivalový průvodce/2012
v českém rocku, nedávno se ale propojila také s divadlem: členky moderního
tanečního souboru VerTeDance Zrní
vyzvaly k živému hraní během představení Kolik váží vaše touha?
„Je to skvělá zkušenost ...
tvorba marca Ferreriho a film extrémů 70. let
rock, spojující country s elektrickým blues.
Spolu s folkem zdůraznil autorský přístup,
kdy zpěvák interpretuje píseň, kterou si sám
složí. Od dob Beatles také nabýval na významu kolektivní přístup...
GIACOMO PUCCINI – TURANDOT Přepis rozhovorů
On zpíval naprosto úchvatně, pak jsme na jeviště
měli přijít my a ona měla zpívat tohle. Tu
obrovsky náročnou árii. Už jsme měli vyjít na
jeviště, ale ona se vůbec nehýbala. Říkám jí:
Leontyne, už ...
003/2015 - Honza Plšek
protože to, co se tu děje, není to, co si pod pojmem
folk u nás obvykle představíme. Připadá mí, že tento
"folk z Café Práh" má v sobě mnohem více z rocku,
blues, jazzu, swingu, domácí či exotické ...