TEORIE LITERATURY PRO UČITELE

TEORIE LITERATURY PRO UČITELE
1. Základy versologie. Podstata verše, rytmu a metra.
 versologie: nauka o verši
 problematika z hlediska historické poetiky:
 starší poetiky propracovávaly teorii verše velmi podrobně- normativní pojetí těchto
příruček, stanovovaly určité typy verše určitým metrickým a rýmovým
schématem jako závazné modely
 v podobě slovníků zpracovány různé rýmy k danému slovu
 v současnosti: versologie zaměřena k obecným otázkám, nesnaţí se stanovovat
závazné normy, ale snaţí se v základních oblastech svého bádání ukázat moţnosti,
které má autor k dispozici
 teoretické i praktické práce o verši: snaha uplatnit postupy latinské prozodie na
českém jazykovém materiálu, souvisejí tedy s otázkou časomíry:
 Jan Blahoslav: Musica (1558)- v druhých dodatcích k tomuto spisu
 Jan Amos Komenský: O poezii české (po roce 1620)
 doba baroka: Bohuslav Balbín: Verisimila humaniorum disciplinarum (1666)
 doba národního obrození: Josef Dobrovský: pro českou literaturu povaţoval za
vhodný prozodický sylabotónický systém
 František Palacký a Pavel Josef Šafařík: Počátkové českého básnictví,
obzvláště prozódie (vyd. v Bratislavě, 1818, anonymně)- zastánci časoměrné
poezie
 Josef Král (1938): filolog, uplatnění antických meter v české literatuře (jiţ ne
původní tvorba- zde časomíra neuskutečnitelná, pouze překlady z antiky)
 V. Sedlák (1929): K problémům rytmu básnického- vztah obsahové stránky
uměleckého díla a rytmu
 2. pol. 20. st.: Ján Sabol, František Štraus: Základy exaktného rozboru verša
(1969)- monografie, sleduje uplatnění kvantitativních metod při rozboru verše
 Miroslav Červenka: Statistické obrazy verše (1971), v jeho pracích se však vrací i
otázka vztahu verše a sémantické roviny básnického díla (1991)
 od 30. let- strukturalisté: Jan Mukařovský: zevrubný výklad zvukové stránky
Máchova verše (1948b)- na tyto podněty navazovala řada badatelů v 2. pol. 20. st.
 Josef Hrabák: věnoval se české versologii v dílčích studiích (1970), v díle Poetika
(1973), a v učebnicově pojatém díle Úvod do teorie verše (1978)- vykládá obecnou
problematiku versologie na českém literárním materiálu
 novější versologie se zaměřuje do čtyř oblastí, které tvoří problematika:
1. podstaty verše, rytmu a metra
2. prozodických systémů
3. rýmu a asonance
4. ustálených druhů verše
 verš
 je jazykový celek zapojující se do řady celků podobně ustrojených, tj. obsahující
některý charakteristický zvukový prvek, který se s jistou pravidelností opakuje
 prvky, které se ve verši opakují a řídí se specifickými pravidly, nespadajícími do
gramatické normy, tvoří základ verše
 verš je vlastně stylizační věta, je to svérázná celistvost, kaţdý verš se píše na zvláštní
řádek a často začíná i velkým písmenem
 je to zvláštní způsob členění jazykového projevu
 veršovaná promluva se člení autonomně, bez ohledu na gramatická pravidla, která
regulují členění prozaických jazykových projevů a členění naznačují interpunkcí
1







 samostatnost verše jako zvláštní formy výpovědi, tvořící celek nezávislý na běţném
čteném jazykovém projevu, bývá graficky naznačována často tím, ţe kaţdý verš
začíná sice velkým písmenem, ale současně je potlačena jakákoliv interpunkce
 pro celou dobu historického vývoje naší literatury je verš typickou výrazovou formou
lyriky, ale mívá i širší uplatnění
 ve středověku signalizoval verš, ţe jde o text nepatřící do oblasti komunikace
kaţdodenního ţivota, a proto se veršovaly např. i slovníky
 kde je verše uţito ve funkci čistě mnemotechnické, je moţno pokládat verš za
jazykový útvar ze sdělovacího hlediska neutrální
 je zaloţen na rytmickém opakování jazykového jevu, který nazýváme obecně nositel
metrického impulsu
 je to jazykový útvar, v němţ se realizoval vyšší stupeň rytmické organizace neţli v
próze
 předpokladem pro vnímání verše v jeho specifické kvalitě je realizace daného
metrického schématu nebo jeho obměn nejméně ve dvou po sobě následujících verších
 ze syntaktického hlediska nemusí verš nezbytně představovat syntaktickou jednotku,
takţe vzniká napětí mezi hranicí verše a hranicí věty- jde o syntaktický přesah
(enjambement)- např. Josef Hora: sbírka Dvě minuty ticha, báseň Zima:
„Někde v noci mezi topoly
zvoní zvonky, křupe koní klus“
 pro stanovení verše je rozhodující jak jeho grafická podoba, tak jeho akustické
vlastnosti
rytmus:
 pravidelné opakování, které je podstatné pro pocit, ţe jde o veršový projev
metrum:
 se definuje jako minimum podmínek, které vyţaduje určitý veršovaný typ
 je to norma pro rytmickou výstavbu básně, ideální schéma verše
 je to norma, které verš podléhá a rytmus je její konkrétní naplnění
 z rozboru konkrétního rytmu jednotlivých veršů abstrahujeme metrum básně, tj.
ideální normu
rytmus: realizace této normy v konkrétním textu
metrický impuls:
 pravidelnost v rytmice veršů
 podnět k opakování týchţ rytmických nebo melodických celků
 vyvolává očekávání, ţe i ve verši následujícím bude rozvrţení přízvuku nebo
melodická linie verše předcházejícího
 je podmíněn tím, ţe se v řadě veršů syntakticky uplatňují některé zvukové prvky,
tomuto záměrnému uspořádání zvukových prvků (které se projevuje jako opakování)
říkáme rytmus
základní zakončení veršů:
 ţenské
 muţské
 daktylské
teze: těţká doba (přízvuk)
arze: lehká doba (nepřízvuk)
 prvky, jimiţ se verš liší od prózy:
1. kaţdý jednotný verš se vnímá jako svérázná celistvost
2. při jeho vnímání se uplatňuje metrický impuls, tj. očekáváme, ţe bude následovat
jednotka podobně ustrojená
2
 veršovaná celistvost nemusí být zároveň celistvostí syntaktickou. V tom případě, kdyţ je







uvnitř verše větší pauza neţ na hranici verše, mluvíme o přesahu, protoţe syntaktický
celek „přesahuje“ do následujícího verše
metrum: ve versologii se uţívá pro ideální schéma verše
rytmus: označení pro realizaci verše, tj. pro záměrné opakování určitých zvukových prvků
ve verši
metrika: disciplína, zabývající se systémem moţných metrických schémat
realizace metra: určována dvěma prvky:
a) metrickou konstantou: musí být dodrţena beze zbytku (např. pětistopý jamb má
vţdy deset slabik)
b) metrickou tendencí: připouští výjimky (např. v české metrice přízvučnost lichých
slabik verše, která je při realizaci jambického verše změněna na přízvučnost slabik
sudých)
stálá střední dierese:
 závazná hranice mezi slovy situovaná doprostřed verše
 u alexandrínu (dvanáctislabičný verš jambického nebo trochejského spádu) je
situována po šesté slabice
 je typická pro francouzskou veršovanou tvorbu, např. pro tragédii Pierra Corneille- Le
Cid
 dále např. Jiří Orten: Sedmá elegie
stopy:
 umělé hranice, při analýze verše slouţí k tomu, abychom určili jeho charakter
 rozlišujeme je podle toho, jak jsou v tomto úseku rozděleny těţké a lehké doby
 těţká doba (teze): slabika, která je nositelkou metrického impulsu
 lehká doba (arze): slabika, která ve stopě není nositelkou metrického impulsu
 stopy můţeme rozdělovat podle:
1. počtu slabik na:
a) stopy dvouslabičné:
1. trochej: tvoří jej teze a arze, schéma: x x
2. jamb: tvoří jej arze a teze, schéma: x x
3. spondej: skládá se ze dvou tezí, schéma: x x
b) stopy tříslabičné:
1. daktyl: po tezi následují dvě arze, schéma: x x x
2. anapest: dvě arze předcházejí tezi, schéma: x x x
3. amfibrach: arze, teze, arze, schéma: x x x
2. pozice nositele metrického impulsu
 podle toho, zda je ve stopě zařazena teze, rozlišujeme:
a) stopy vzestupné: tj. takové, v nichţ je teze na druhé nebo další pozici (jamb,
anapest)
b) stopy sestupné: mají tezi jako prvou slabiku (trochej, daktyl)
c) stopy vzestupně sestupné: jako teze funguje druhá slabika, první a třetí slabika jsou
arze (amfibrach)
česká metrika dává realizovat z těchto stop v rámci sylabotónické prozodie: trochej, daktyl
a s určitými výhradami jamb
 jamb: u sylabotónického prozodického systému je nositelem metrického impulsu
počet slabik ve verši a rozloţení přízvuků, v českých slovech je přízvuk na první
slabice a eventuálně vedlejší přízvuk a na dalších lichých slabikách
 pokud chce autor v české poezii vyuţít jamb: musí na počátku verše zařadit
nepřízvučné jednoslabičné slovo a na konec verše jednoslabičné slovo přízvučné, tím
se dosáhne vzestupnosti, ale hranice stop je uvnitř slova- díky této formě je moţné
verš pokládat za jambický, ale můţe se také interpretovat jako verš trochejský s
3
předráţkou (tj. nepřízvučnou slabikou na počátku metrické řady)- např. verše z
Máchova Máje
 rytmizace prózy:
 je moţno jí dosáhnout intonací, gramatickým paralelismem (realizuje se gramatickými
rýmy), byly pro ni vypracovány jiţ ve starověku a běţně uţívány ve středověku tzv.
rytmické klauzule
 k nejznámějším rytmickým klauzulím patří:
a) cursus planus, schéma: x x / x x x (starověk), x x x / x x (středověk)
b) cursus tardus, schéma: x x / x x x x (starověk), x x x / x x x (středověk)
c) cursus velox, schéma: x x x / x x x x (starověk), x x x / x x / x x (středověk)
 vedle těchto rytmických klauzulí se ve starší české literatuře uplatňovalo i zakončení
třemi trocheji a tzv. zakončení oxytonické, tj. zakončení jedním přízvučným slovem
2. Prozodické systémy v české literatuře.
 prozodický systém: vyuţívá určité metrické vlastnosti nebo jejich kombinace toho kterého
jazyka
 Hrabák: prozodický systém je: „soubor všech veršových norem zakládajících se na
témţ prozodickém principu, tj. vyuţívajících týmţ specifickým způsobem rytmických
vlastností jazyka.“
 pro určení prozodického systému je rozhodující, které rytmické vlastnosti jazyka nebo
jaké kombinace rytmických vlastností jazyka vyuţívá
 v češtině se vyskytují všechny systémy, je to podmíněno těmito jazykovými zvláštnostmi:
1. slovní přízvuk je nefonologický, poměrně slabý a je vázán zpravidla na počátek
slovního celku (slovní celek definují jako slovo se svými předklonkami a příklonkami)
2. nepřízvučné slabiky ve slově se neredukují
3. existuje fonologická kvantita
 prozodie: zkoumá zvukovou stránku jazyka z hlediska veršované výstavby
1. volný verš:
 prozodický systém, začal se prosazovat ve světové literatuře aţ koncem 18. st.
 upouští od vyuţití přízvuku, počtu slabik i kvantity jako metrických impulsů
 směřuje k realizaci veršů o zcela rozdílném počtu slabik
 současně hodně pouţívaný
 v poezii hojný koncem 19. st.
 protoţe jeho jedinou konstantou je na syntaxi nezávislé (tedy „volné“) členění
jazykového projevu, má volný verš nekonečně mnoho různotvarů
 má- li mít estetickou účinnost, „volné“ členění se nesmí stát libovolným, tj. z členění
na verš musí vyplývat významové kvality- např. přesahy mají význam pro báseň
 básníci často upouštějí od interpunkce
 někdy se ruší i psaní velkých písmen nebo se píší majuskule na začátku kaţdého verše,
nebo označuje graficky počátek verše verzálami
 verše různě dlouhé, rýmované i nerýmované
 metrickým impulsem je zde často intonace, ale na rytmickém uspořádání verše se také
mohou podílet pauzy uvnitř verše a zejména na konci veršů
 často přesah (enjambement)-větný celek přesahuje z jednoho verše do druhého
2. bezrozměrný verš (asylabický verš, verš o nepravidelném počtu slabik):
 pěstoval se hlavně ve středověku
 v dnešním povědomí by splýval buď s veršem volným (pro proměnlivou délku) nebo s
rýmovanou prózou (protoţe je pravidelně rýmován, a přitom nebývá rozpor mezi
členěním na verše a na syntaktické celky)
 není normován ani počet slabik, ani počet přízvuků
4
 od volného verše se liší tím, ţe kaţdý verš tenduje k tomu, aby byl syntaktickým
celkem, je významově uzavřen = kaţdý verš na samostatném řádku
 počet slabik výrazně kolísá
 některými versology je povaţován za samostatný prozodický systém
 ve skutečnosti se zde zachovává určitá podoba stop a verš je vnímán jako velmi volná
podoba sylabotónického verše, který sice oslabuje počet slabik jako metrický impuls
ale neruší stopovost verše
3. časoměrný verš:
 jeho uplatnění v české literatuře bylo předmětem sporů, snaha o vstup časomíry do
české prozodie v dobách návratu k antickým vzorům
 dosáhl mimořádného uplatnění v antice
 zaloţen na kvantitě jako metrickém impulsu, tj. na střídání slabik dlouhých (tezí) a
krátkých (arzí), předpokládá se, ţe doba potřebná k vyslovení dlouhé slabiky je rovná
době, kterou vyţaduje vyslovení dvou krátkých slabik
 z hlediska klasické metriky se rozlišovala:
a) délka přirozená: přirozeně dlouhá slabika ta, která obsahovala dlouhou samohlásku
nebo dvojhlásku
b) délka daná polohou: slabika, v níţ po krátké samohlásce následovaly dvě
souhlásky
c) kombinace raţené souhlásky (muta) a plynné (liquida): slabika interpretována
podle potřeby jako dlouhá nebo krátká
 v české prozodii: neexistence přirozené délky v kaţdém slově, vnímání slabik (po
krátké samohlásce následují dvě souhlásky) jako krátkých slabik, které ani v metrické
řadě nejsou pociťovány jako slabiky dlouhé polohou
 české metrické cítění zaloţeno na:
a) přízvuku
b) počtu slabik jako metrických impulsech
- při realizaci časomíry proto dochází k transakcentaci a tím ke změnám v segmentaci
verše
 pěstoval se od renesance aţ do konce 19. st. (nejdéle se udrţel v překladech z
antických literatur)
 řídí se v podstatě stejnými pravidly jako časoměrný verš latinský
 pro naši literaturu má význam jiţ jen historický
 verš má normovaný počet tzv. mór
 móra = doba potřebná k vyslovení krátké slabiky a druhá slabika vyplňuje dvě móry
 délka je přirozená a polohová
 „přirozeně dlouhý“, slabika obsahuje dlouhou samohlásku nebo dvojhlásku (např. já,
mou): polohou dlouhá slabika je taková, kde po samohlásce následují dvě souhlásky, a
to na rozhraní slov
 z různých typů časoměrného verše má pro naši literaturu důleţitost jen hexametr
(šestimetr) a pentametr (pětimetr)
 Dobrovský prokázal, ţe časoměrný systém není pro původní českou literaturu vhodný
 vracela se však otázka: Jak postupovat při překladech antických děl vyuţívajících
časoměrné prozodie?
 český verš se nedal zaloţit na kvantitě jako metrickém impulsu- proto jiná řešení:
1. nahrazování dlouhých slabik (tezí) originálu slabikami přízvučnými- mnoţství
variant antické časomíry- odlišnosti od české prozodie- z metrického hlediska
vykonstruované
2. hlavně ve 20. st.: volný verš nebo metrický systém vlastní češtině, nejčastěji
sylabotónický verš (Julie Nováková)
4. verš tónický:
 zaloţen na rytmickém opakování přízvuku
5
 počet těţkých dob (tezí), které nesou přízvuk je normován, ale počet slabik ve verši je
volný, není normován počet lehkých dob (arzí)
 v české literatuře se vzhledem k nepravidelnému počtu slabik pociťuje spíše jako
nepravidelný verš sylabotónický nebo jako verš volný
 uplatnil se ve staré německé literatuře a v ruské literatuře
 v českém povědomí splývá obyčejně s veršem volným (pro proměnlivost své délky)
 uváděl jej F. L. Čelakovský a K. J. Erben, víc se pěstuje aţ ve 20. st., namnoze pod
vlivem ruského básnictví
 normuje se počet přízvuků ve verši, avšak má proměnlivou délku = nepravidelný
počet slabik
5. verš sylabický:
 vyuţívá jako metrického impulsu stálý počet slabik ve verši
 pokud má verš více jak 10 slabik, uplatňuje se jako rytmotvorný činitel i závazný
mezislovní předěl, který bývá nejčastěji uprostřed verše
 jde o typ metrického impulsu, který je vyuţit v jazycích, v nichţ není fonologický
přízvuk ani kvantita
 obyčejně v českém čtenářském povědomí splývá s veršem sylabotónickým, majícím
mnoho odchylek od metra
 normován pouze počet slabik, distribuce slovních přízvuků není prvkem metrickým,
nýbrţ stylistickým
 je charakteristický pro literaturu francouzskou, italskou a polskou
 v polské literatuře se s ním setkáváme v podobě třináctislabičného verše, v
románských literaturách mívá 12 slabik
 u nás se pěstoval ve starší době, zhruba do konce 18. st., kdy Dobrovský zavedl
prozódii, kombinující prvky sylabické a tónické (sylabotónický verš)
6. verš sylabotónický:
 kombinuje nositele metrického impulsu tónického a sylabotónického verše, tj.
rytmotvorným činitelem je jednak pravidelný počet slabik, jednak pravidelné
rozloţení přízvuků ve verši
 příznačný pro českou literaturu, je to „klasický český verš“
 tím, ţe se v rozloţení slovních přízvuků tolerují různé nepřesnosti a všechny těţké
doby nemusí být podloţeny přízvukem, blíţí se sylabickému verši románskému
 normován počet slabik a přízvuků
 umoţňuje velké mnoţství variant:
a) varianty sylabické: uplatnění různého počtu slabik ve verši
b) varianty tónické: vytvořené různým rozloţením přízvuku, vyplývají z vyuţití
různého druhu stop (verš trochejský, jambický, daktylský) nebo jejich kombinace
(verš daktylotrochejský)
c) verš logaedický: autor vyuţívá kombinace různých stop, které se pravidelně
střídají
d) verš smíšený: autor vyuţívá kombinace různých stop, které se střídají nepravidelně
3. Metrické útvary sylabotónického verše. Volný verš.
Sylabotónický verš trochejský

teze, arze
 sestupný (sestupná strofa)
 protoţe v češtině je místo slovního přízvuku vázáno na hranici slovního celku, při
realizaci těţkých dob verše, nevyskytuje se slovní přízvuk vlastně jako jev samostatný, ale
jako prvek doprovázející rozloţení hranic slovních celků
 je to verš stopový
 dierese: hranice slova připadající na hranici stopy
6














césura: hranice slovního celku připadající doprostřed stopy
český trochej se zakládá na potlačování césur a na realizování dieresí („césurový verš“)
systematickému rozloţení slovních celků, které tento verš vyţaduje, se říká frázování
delší slova mají v češtině vedle přízvuků na první slabice (hlavní přízvuk) ještě tzv.
přízvuk vedlejší, který připadá nejčastěji na liché slabiky (3. a 5.)
zatímco hlavní přízvuk označuje slovo jako samostatnou významovou jednotku, vedlejší
přízvuk nemá mluvnické funkce a v hovorové řeči se často ani nedá bezpečně zjistit
hlavní přízvuk označuje začátek slovního celku a spíná tím jeho slabiky v celistvost, ale
vedlejší přízvuk je pouze záleţitostí fyziologického mechanismu mluvidel
úplné realizování trochejského rytmu by vyţadovalo jen dvojslabičná, resp. jednoslabičná
slova se slabičnou předloţkou, tím by se verš stal velmi jednotvárný
rytmické variace lze vytvářet v trocheji různým rozloţením slovních hranic, někdy se
přesouvá místo přízvuku proti gramatické normě- je to vzácné
významnější jsou varianty, ve kterých se uvádějí do verše delší slova, takţe některé těţké
doby nejsou podloţeny slovními přízvuky
pokud jde o sylabické různotvary trocheje, zde rozpětí verše zpravidla nepřesahuje 16
slabik, protoţe by se jinak staly nepřehlednými
jeho bezpříznaková forma se pociťuje verš osmislabičný
zakončení (klauzule) trochejského verše můţe být ţenské a muţské
v prvním případě se mluví také o verši akatalektickém (úplném), v druhém případě o verši
katalektickém (neúplném)
verš typu
se interpretuje jako verš se dvěma stopami a jednou neúplnou, verš typu
jako verš se třemi úplnými stopami
Sylabotónický verš jambický

arze, teze
 nepřízvučné jednoslabičné slovo a na konec verše jednoslabičné slovo přízvučné- tím se
dosáhne vzestupnosti za cenu toho, ţe hranice stopy je uvnitř slova
 trochejský rytmus bývá charakterizován jako sestupný (po těţké době následuje lehká
doba, tj. po přízvučné slabice nepřízvučná), jambický rytmus pak jako vzestupný
 v českém sylabotónickém verši byl od nejstarších dob aţ do konce 19. st. nejobvyklejší
rytmus trochejský, od konce
století se situace změnila ve prospěch jambu
 český jamb má na rozdíl od trocheje obyčejně podobu verše nestopového- protoţe
jambická stopa se nekryje se slovy (hranice stopy s hranicí slov), hranice jambické stopy
je uprostřed slova, protiklad sestupné a vzestupné stopy se totiţ pociťuje jen tehdy, kdyţ
jsou realizovány hranice stop
 realizovány většinou césury a potlačovány dierese
 rytmické variace: vznikají stejně jako v trocheji hlavně tím, ţe některé těţké doby nejsou
podloţeny slovními přízvuky, první slabika v českém nestopovém jambu bývá někdy
přízvučná, takţe na první pohled takový jambický verš vypadá jako rytmická řada sloţená
z daktylu a trochejů, jindy zase tvoří 1. slabiku slovo významově málo zatíţené, takţe
takový jambický verš vypadá na první pohled jako řada sloţená z předráţky (anakruzenepřízvučná slabika před řadou sestupných stop) a trochejů
 v češtině jsou moţné jen sestupné stopy a kaţdý jambický verš je proto vlastně trochej s
předráţkou (např. byl pozdní večer, první máj)
 sylabické různotvary českého jambu jsou v podstatě stejné jako u trocheje
 zakončení je buď muţské nebo ţenské
 v prvním případě: verš akatalektický (úplný), v druhém případě: verš hyperakatalektický
 řada typu
se totiţ pokládá za tři úplné jamby, kdeţto řada typu
se pokládá
za tři jamby úplné s jednou slabikou navíc
 např. Máj- Za trochu lásky
7
Sylabotónický verš daktylský

teze, arze, arze, sestupná stopa
 je to verš stopový
 musí být realizovány všechny těţké doby, tj. není moţné nepodloţit některou těţkou dobu
slovním přízvukem (na rozdíl od trocheje a jambu), v tom případě by se totiţ ztratilo
povědomí, ţe jde o daktyl
 v klauzuli se mohou střídat úplné stopy s neúplnými- v zakončení
 zakončení: daktylské, ţenské i muţské
 sylabické různotvary daktylu jsou v podstatě stejné jako u trocheje a jambu
 rytmické variace: vznikají zejména uváděním jednoslabičných slov
 z historického hlediska daktyl vlastně připravoval v české literatuře na konci 19. st. verš
čistě tónický, a tím i verš volný
 daktylské verše mohou mít předráţku (anakruzi)- nepřízvučná slabika na začátku metrické
řady
 na rozdíl od nestopového jambu není zde předráţka součástí metra, je to slabika, která se
neúčastní na metrickém impulsu, jinými slovy stojí mimo vlastní metrickou řadu, taková
předráţka je v českém verši moţná jen v daktylu
 někdy bývá uvnitř daktylského verše neúplná stopa
 např. Ostrava, Koho bych miloval- Jan Neruda
Sylabotónický verš logaedický
 takový verš, ve kterém se střídají různé stopy (pro češtinu padá zpravidla v úvahu střídání
trocheje s daktylem), nikoli však libovolně, nýbrţ podle určitého plánu- daktylotrochej
 jiné povahy je daktylotrochej nelogaedický, tj. takový, kde střídání není pravidelné
 zde jde o útvar, který jiţ přechází k verši čistě tónickému, protoţe nositelem rytmu
přestává být rozloţení přízvuků při neměnném počtu slabik, ale stává se jím počet stop
 daktylotrochejský spád mívá také volný verš a rytmizovaná próza
 střídání daktylů s trocheji bylo příznačné pro český verš na konci 19. st., v této době vedl
vývoj k verši volnému
Volný verš:
 prozodický systém, začal se prosazovat ve světové literatuře aţ koncem 18. st.
 upouští od vyuţití přízvuku, počtu slabik i kvantity jako metrických impulsů
 směřuje k realizaci veršů o zcela rozdílném počtu slabik
 současně hodně pouţívaný
 v poezii hojný koncem 19. st.
 protoţe jeho jedinou konstantou je na syntaxi nezávislé (tedy „volné“) členění jazykového
projevu, má volný verš nekonečně mnoho různotvarů
 má- li mít estetickou účinnost, „volné“ členění se nesmí stát libovolným, tj. z členění na
verš musí vyplývat významové kvality- např. přesahy mají význam pro báseň
 básníci často upouštějí od interpunkce
 někdy se ruší i psaní velkých písmen nebo se píší majuskule na začátku kaţdého verše,
nebo označuje graficky počátek verše verzálami
 verše různě dlouhé, rýmované i nerýmované
 metrickým impulsem je zde často intonace, ale na rytmickém uspořádání verše se také
mohou podílet pauzy uvnitř verše a zejména na konci veršů
 často přesah (enjambement)-větný celek přesahuje z jednoho verše do druhého
4. Tradiční veršové útvary.
oktosylab:
8
 osmislabičný rýmovaný verš trochejského nebo (ve verši zpěvním jambického) spádu
typický pro staročeskou poezii (latinskou i českou)
 ve středověku nejoblíbenější verš přízvučné poezie latinské a téměř výlučný rozměr
staročeské mluvní (recitační) poezie
 zpravidla rýmovaný, v české literatuře se vyskytuje jako verš čistě sylabický, trochejský i
jambický
 Oktosylab trochejského spádu s asonancemi v sudých verších je národním veršem staré
literatury španělské (Píseň o Cidovi)
 je znám i ze slovanského folklóru
desaterec (dekasylab):
 typický pro jihoslovanskou lidovou epiku
 desetislabičný nerýmovaný verš trochejského spádu, se závazným mezislovním předělem
po 4 slabice
blankvers:
 nerýmovaný pětistopý jamb, desetislabičný, zaloţen na vyuţití jambických stop, tj. má
vzestupný spád
 při muţském zakončení má 10 slabik, při ţenském 11
 ve starofrancouzském hrdinském eposu (Píseň o Rolandovi- 11. st.)
 pak vytlačen alexandrínem a nejvíce se rozvinul v literatuře anglické, kde je typickým
veršem Shakespearovým, a vůbec anglického dramatu 16. st., v Shakespearových
divadelním hrách s jistými odchylkami od normy, rozdíl spočívá v počtu slabik ve verši
 uţívalo se ho v dramatu i v epice (Miltonův Ztracený ráj), od Lessinga byl i typickým
veršem klasického dramatu německého, u nás Zeyer, Vrchlický
Shakespearův blankvers:
 nepravidelnosti v počtu slabik (v sylabismu): mezi 9- 14- uvolnění blankversu
 zachovává se 5 iktů a absolutní převahu mají verše 10 slabičné
 na citově exponovaných místech, zejména na konci scén přechází Shakespearův
nerýmovaný verš ve verš rýmovaný, tyto rýmy bývají (jako normálně v anglické poezii)
muţské, vyjímečně jsou dvojslabičné
 překladatelé: zachovávají sylabickou nepřesnost (J. Malý, J. J. Kolar, E. Saudek)
 J. V. Sládek zavádí sylabotónický verš podle zvyklostí české poezie, rýmované vrše na
konci slova překládá jedenáctislabičným veršem
heroic couplet (hrdinské dvojverší):
 sdruţeně rýmovaný desetislabičný verš vzestupného (jambického) spádu
 do češtiny bývá překládán někdy v původní sylabické podobě, ale jindy se nahrazuje
veršem ţenského zakončení (tedy jedenáctislabičným)
endecassilabo:
 jedenáctislabičný verš vzestupného rázu, u nás je doloţen např.u Vrchlického
 obecně se jedenáctislabičný verš označuje termínem hendekasylab
 bývá někdy interpretován jako ţenský blankvers, protoţe podobně jako blankvers má i
vzestupný spád
 našel uplatnění v italské literatuře
senár:
 latinský název pro časoměrný jambický trimetr, tj. pro šestistopý jamb
 vedle daktylského hexametru to byl nejmnohotvárnější antický verš
 jeho doménou bylo drama
 do češtiny se překládá přízvučně (reflektuje se tedy jako dvanáctislabičný nerýmovaný
verš jambického spádu)
9
alexandrín:
 doloţen jiţ v mladších chanson de geste (okolo r. 1100)
 typický verš francouzské tragédie
 rýmovaný sylabický dvanáctislabičný jambický verš vzestupného spádu se stálou střední
dieresí (pauzou) po šesté slabice
 je- li rým ţenský, verš má 13 slabik- za poslední slabikou následuje jedna slabika
nepřízvučná
 poslední slabika před střední dieresí a poslední slabika verše má metrický přízvuk
 francouzský alexandrín je verš sylabický, do češtiny se reflektuje jako verš sylabotónický
 byla jím sloţena starofrancouzská Alexandreida- odtud má jméno, autoři Alexandreidy:
Lambert le Tort a Alexandr de Bernay
 u nás byl alexandrín pěstován od 90. let 19. st. (Jaroslav Kvapil, Otokar Březina, Jaroslav
Vrchlický)
 typické pro francouzský klasický alexandrín je střídání muţských veršů s ţenskými
zachovávají čeští básníci jen někdy
 psal v něm Molière, Pierre Corneille
hexametr:
 původem časoměrný verš, u nás nejprve napodobován přízvučně
 první doklady máme v tzv. cisiojánech (= mnemotechnické verše slouţící k zapamatování
zasvěcených svátků)
 typický verš antické epiky (Homérské básně- Ilias a Odyssea, Vergilius, Ovidius)
 v moderní literatuře se často napodobuje přízvučně
 protoţe se v časoměrném hexametru můţe střídat daktyl se spondejem- tedy stopa
dvouslabičná s tříslabičnou- délka verše je proměnlivá a to mu dodává velkou tvárnost
 v naší literatuře se hexametr reflektoval aţ do 2. pol. minulého století časoměrně, pak se
spondej nahrazuje trochejem, vzniká tedy přízvučný verš daktylotrochejský
 v původní moderní tvorbě vyuţil moţností tohoto verše např. Vítězslav Nezval: Chrpy a
města
 je to verš slavnostní
 charakteristické jsou pro něj přesahy a potlačování dieresí (coţ jsou vlastně přesahy v
oblasti stopové)
 klasický hexametr byl zásadně nerýmovaný
 ve středověku se těšily oblibě hexametry s vnitřním rýmem (tzv. leoninské)
 tvoří jej šest daktylských stop (v antické poezii to mohlo být i šest stop, v nichţ se střídá
daktyl a spondej), z toho vyplývá ţe počet slabik ve verši nelze normovat
 má 6 úseků, tzv. stop po 4 slabikách
 v kaţdé stopě musí být první slabika dlouhá a po ní mohou následovat buď dvě slabiky
krátké nebo ještě jedna slabika dlouhá
daktylský pentametr (pětimetr):
 má rovněţ 6 stop, které se vyplňují analogicky, ale třetí a poslední stopa jsou neúplné a
končí pauzou
 skládá se ze dvou poloveršů oddělených pauzou
 jeho metrum:
(pauza)
 není to samostatný verš, zpravidla se vyskytuje ve spojení s hexametrem a vytváří spolu s
ním tzv. elegické dvojverší (např. Předzpěv ke Kollárově Slávy dceři)
5. Tradiční strofické formy.
strofa (sloka):
10
 strofické členění podléhá autonomní metrické normě, není tedy bráno jen obsahově,
obyčejně představuje myšlenkový celek jako odstavec v próze
 ve veršovaném útvaru- strofa = takový celek, který se opakuje podle nějaké metrické
normy
 jeho celistvost se označuje odstupem (tj. mezi strofami se vynechává řádek)
 opakování strof nemusí být v mezích téţe básně, můţe se vztahovat i na širší kontext
 strofa mívá obyčejně několik veršů, ale někdy se objevuje i strofa o jediném verši
 pro moderní poezii je vůbec příznačné uvolňování pevné strofické výstavby, je to
analogické s rozvojem volného verše
 z hlediska tematického tvoří sloka myšlenkový celek a po stránce zvukové celek intonační
 na pozadí tradičních slok se obojí celistvost rozrušuje, a tak vznikají myšlenkové i
intonační přesahy
 různé verše ve sloce bývají různě metricky vyhraněny a po stránce syntaktické a
kompoziční tvořívá sloka uzavřený celek
 po stránce kompoziční opakující se sloka často přináší podobné a obdobné motivy
 paralelnost strof se vyjadřuje i anaforickým opakováním
 počet veršů by neměl přesáhnout 14, aby báseň ještě působila jako text stroficky
uspořádaný
 obyčejně sloka představuje myšlenkový celek jako odstavec v próze
 nemusí vţdy představovat myšlenkový celek, autor můţe uplatnit myšlenkový i
syntaktický přesah
 některé strofy se během vývoje ustálily, jsou to:
1. elegické distichon (tzv. elegické dvojverší):
 nejdůleţitější z antických útvarů
 spojení daktylského hexametru a daktylským pentametrem
 není strofou v pravém slova smyslu, dvojverší je jaksi na přechodu mezi útvarem
stichickým (tj. sloţeným z veršů bez strofického členění) a strofickým
 v staročeském básnictví se například stichické básně normálně členily na dvojverší
spojená sdruţeným rýmem
2. sapfická strofa:
 nejrozšířenější strofa antická
 čtyřveršová a skládá se ze tří veršů sapfických (jedenáctislabičný: trochej + trochej
nebo spondej + daktyl + trochej + trochej nebo spondej) a jednoho verše adónského
(pětislabičný: daktyl + trochej nebo spondej)
 metrum veršů sapfických:





3 verše jsou jedenáctislabičné a 1 verš je pětislabičný
metrum verše adónského:
do naší literatury byla uvedena jiţ v době humanismu
v moderní době tuto strofu napodobujeme přízvučně (Vrchlický)
název podle básnířky Sapfó (1. pol. 6. st. př. n. l.), která ţila na ostrově Lesbos
3. sloka trojdílná:
 nejdůleţitější středověká sloka
 skládala se ze dvou úplně stejných (veršově i hudebně) štól, ke kterým byl připojen
refrén (dopěv), odlišný formou veršovou i hudební
 trojdílných slok bylo velmi mnoho a některé se drţely aţ do nové doby
 štóly se označovaly V (versus) a refrén značkou R (repetitio)
4. sloka pětiveršová:
 poslední verš je nápadně kratší neţ verš předcházející a obsahuje pointu
 typická pro časový popěvek
11
5. tercina (ital. terza rima):
 spjata s literaturou italskou- Dante Alighieri: Boţská komedie
 skládá se ze tří veršů desetislabičných (ţenské zakončení jedenáctislabičný)
vzestupného spádu
 rýmuje se vţdy1 a 3 verš kaţdé sloky navzájem a střední (druhý) verš se rýmuje s
lichými verši sloky následující
 na konci celé básně se přidá jeden verš, který ji rýmově uzavírá (aba bcb cdc.....xyx y)
 např. Vrchlického překlad Dantovy Boţské komedie
6. stance (ital. ottava rima):
 z Itálie- Boccaccio
 osmiveršová sloka, desetislabičná, jambického spádu (v ţenských verších je tedy 11
slabik)
 prvních šest veršů je rýmováno střídavě, poslední dva sdruţeně (abababcc)
 např. Vrchlického překlad Tassova Osvobozeného Jeruzaléma
7. siciliána:
 liší se od stance jen rýmovým schématem: všechny verše osmiveršové stance střídavě
rýmovány (ab ab ab), jamb
 stance i siciliána jsou budovány symetricky, protoţe se skládají ze dvou čtyřverší
8. nona (devítiveršová sloka):
 asymetrická strofa
 stance, k níţ je připojen devátý verš spojený rýmovou shodou s veršem šestým (ab ab
ab cc b)
 9 slabik, jamb
9. stance Spencerova:
 devítiveršová sloka
 je to stance rýmovaná podle schématu ab ab bc bc, k níţ je připojen ještě alexandrín,
který se rýmuje s posledním veršem
 jméno má podle anglického básníka E. Spensera (16. st.): epos Královna vil
 např. překlad Elišky Krásnohorské- Byronova Childe Haroldova pouť
10. decima:
 španělská sloka
 desetiveršová strofa, známá z literatury španělské
 deset osmislabičných veršů trochejského spádu
 způsob rýmování není normován, rozloţení rýmů je libovolné: abba accddc nebo ab
ab ac dc cd
 slabičné schéma ani spád verše nebývají dodrţovány
 v naší literatuře doloţena také jako jambická
 jamb/ trochej = oktosylab
11. ritornel:
 ojedinělá tercína, jejíţ první verš má jen poloviční délku, námětem bývá vtipná
myšlenka nebo pozorování, po této stránce se ritornel blíţí epigramu, není však
satirický
 např. Hrubín, Vrchlický
 3 verše, 10 slabik, aba bcb cdc
12. znělka (sonet):
12
 v naší literatuře patří k nejvíce pěstovaným formám od obrození aţ po dnešek
 14 veršů, sdruţeny do dvou slok čtyřveršových (kvarteta) a do dvou slok tříveršových
(terceta)
 dnes spád jambický, v obrozenecké době se uţívalo spádu trochejského (Kollár)
 v trochejské znělce počet slabik 10 (ţenské 9), v jambické znělce 11 slabik (pětistopý
jamb ţenského zakončení, při muţském zakončení 10 slabik)
 rýmy v kvartetech jsou dva a bývají rozloţeny v obou slokách podle téhoţ vzorce
(nejčastěji abba- obkročný rým)
 v tercetech se připouštějí variace v rozloţení rýmů, obě terceta však musí být
navzájem spojena aspoň jedním společným rýmem, toto členění se projevuje i v
tematické výstavbě znělky
 kvarteta tvoří obyčejně jeden tematický celek a terceta tvoří druhý významový celek,
který končí vyvrcholením myšlenky- pointou
 první novočeské znělky vytvořené Jungmannem a hojně pěstované Kollárem měly
verš trochejský, jamb pronikl do české znělky aţ v básnické praxi lumírovců, kteří jej
propracovali jako nápodobu vzestupného hodu románského verše (znělka je původu
románského)
 pro Kollárovu znělku bylo příznačné střídání muţských a ţenských veršů, u
Vrchlického bývají rýmy výlučně ţenské
 klasická forma sonetu se někdy libovolně obměňuje:
 pokud jde o obměny ryze grafické (celá báseň se píše in continuo, jako jediná
čtrnáctislabičná sloka, např. znělky K. H. Máchy) nebo o změnu počtu slabik ve
verši (uţívá se např. alexandrínu), není tím zasahována podstata formy básně
 jsou však i případy, kdy se píší útvary odpovídající veršovému a strofickému
členění znělky, avšak nerýmované (např. Sovova báseň Ještě jednou se vrátíme ze
stejnojmenné sbírky), tady jde o podstatnější změnu, protoţe se sice dodrţuje
tematická výstavba, ale úplně se bortí výstavba zvuková
 jinou obměnou, která zasahuje i tematickou výstavbu je shakespearovská znělka
13. shakespearovská znělka:
 3 sloky čtyřveršové ( z nichţ má kaţdá jiné rýmy)a závěrečná sloka dvouveršová,
rýmovaná sdruţeně, tím je zdůrazňována pointa, protoţe se poslední dvojverší
odtrhuje od předcházejícího kontextu i zvukově
 14 veršů, není členěna na samostatné strofy, má pouze rýmovou pravidelnost
 čtyřverší obvykle rýmována střídavě
14. oněginská strofa:
 14 veršů, 3 čtyřverší (z nich je kaţdé rýmováno jinak- první čtyřverší rýmováno
střídavě, druhé sdruţeně, třetí obkročně) a 1 dvojverší se sdruţeným rýmem
 je to vlastně obměna shakespearovské znělky
 jedna z nejdůleţitějších slok v novodobých literaturách
 např. Puškinův Evţen Oněgin
15. italská balada (ballata):
 drobná lyrická báseň,skládá se ze sloky čtyřveršové a desetiveršové (má stejný počet
veršů jako znělka), přičemţ se rýmuje 1, 4 a 14 verš
 první verš první sloky se opakuje na konci druhé sloky buď celý, nebo rýmem
 rýmové schéma je např. abba cdecdeeffa
16. balada francouzská (neboli Villonova, podle nejznámějšího pěstitele v 15.st.):
 skládá se ze tří slok a dopěvu zvaného poslání (envoi)
 sloky mívají rozloţení rýmů libovolné, ale ve všech musí být tytéţ
 dopěv je po stránce tvarové stejný jako druhá polovina sloky
 sloky mívají nejčastěji po 10 verších
13
 poslední verše všech slok i poslání jsou refrénem (jinými slovy: poslední verš sloky se
opakuje na konci všech slok ostatních)
 refrén pointuje obyčejně hlavní myšlenku kaţdé sloky, poslání je pointou celé básně
17. gazel:
 báseň o jediném rýmu (monorýmní)
 libovolně dlouhá a rýmují se první dva verše a pak kaţdý verš sudý, báseň se výrazně
dělí na dvojverší
 po rýmu následuje krátký refrén
 např. Jaroslav Vrchlický
 na opakování veršů se zakládá celá řada jiných básní, např.
18. triolet:
 8 aţ 12 veršů, první dva se opakují na konci první mimo to ještě ve středu básně
19. rondel a rondeau:
 básně o třech slokách a dvou rýmech
 v rondelu se opakují třikrát první dva verše první sloky
 v rondeau se opakuje jen začátek prvního verše
 některé formy se zakládají na opakování týchţ slov, např.:
20. sestina:
 skládá se ze sedmi slok, z nichţ prvních šest má po šesti verších, poslední je poloviční
(tři verše)
 poslední slova první sloky (která nemusí být rýmovaná) se opakují v následujících
slokách podle pořadí (první sloka): abcdef, (druhá sloka): faebdc, (třetí sloka): cfdabe,
atd.
 v poslední sloce se opakuje těchto šest slov na konci poloveršů a veršů v libovolném
pořadí
 verše jsou nejčastěji desetislabičné vzestupné
6. Rým a jeho funkce ve verši. Klasifikace rýmu podle různých kritérií.
 definice: zvuková shoda konců slov buď na konci rytmické řady (verš, poloverše, skupiny
veršů) nebo syntaktického celku (v próze) (Hrabák)
 můţe se zúčastňovat i metrického impulsu
 systémové uplatnění verše není nezbytným znakem verše
 v antické literatuře rým povaţován za stylistický prostředek
 ve středověké a novější literatuře se teprve stal jedním ze znaků verše a plnil v podstatě 4
funkce:
a) funkce eufonická: zaloţena na opakování
b) funkce sémantická: jako prvek významový, významové zdůraznění rýmujících se slov
c) funkce rytmotvorná: jako sloţka metra, zaloţena na opakování (zvukový vztah mezi
dvěma slovy = rýmová shoda) spočívající ve významovém zdůraznění rýmujících se
slov
d) umoţňuje spojení veršů do vyšších celků (strofa, zpěv, celá báseň)
 zvukové shody slovních konců:
a) asonance: shoda koncových samohlásek bez ohledu na souhlásky (např. milá, sivá,
bitá)
14









b) konsonance: zvuková shoda souhlásek bez ohledu na samohlásky (milá, malá, jmelí,
malí)
 zvuková shoda můţe být i grafická (les- pes // les- bez)
 zvuková shoda doprovázena shodou grafickou:
 rýmy grafické nebo optické
rým: zvuková shoda konců slov počínající přízvučnou samohláskou, tj. shoda samohlásek
i souhlásek, částečná homonymita konců slov
a) úplný: shodují se všechny samohlásky a souhlásky, je to skutečná částečná
homonymita konců slov = úplné souznění (pole- hole, v lese- pne se, hrozná- pozná,
čelo- obestřelo)
b) neúplný: shodují se sice samohlásky i souhlásky, ale ne všechny, kombinace asonance
se shodou některé souhlásky
podle vztahu rýmu a metra:
a) muţský rým: těţká doba připadá na poslední rýmující se slabiku- poslední rýmující
slabika je teze
b) ţenský rým: těţká doba je na předposlední slabice rýmujících se slov- poslední slabika
rýmu je arze
podle rozloţení ve strofě:
a) rým sdruţený: v nestrojených básních, aa bb (např. Josef Hora: Válka ze sbírky
Tonoucí stíny)
 jsou moţné varianty: rýmování jen sudých nebo jen lichých veršů podle schématu
a 0 a 0 nebo rýmování podle schématu a 0 0 a (střídavé rýmování sudých veršůJaroslav Seifert: Milostná píseň, rýmování podle schématu a 0 0 a- Jaroslav
Seifert: báseň Pohřeb pod okny)
b) rým střídavý: ve strofách ab ab, (např. Josef Hora: Zasněný vlak VII.)
c) rým obkročný: ab ba, (např. Jaroslav Seifert: Milostné písně)
d) rým postupný: méně častý, abc abc, např. Josef Hora: báseň Zapomenutí ze sbírky
Dvě minuty ticha)
e) tyrádový rým: spočívá ve spojení řady veršů jediným rýmem podle schématu a a a
...(např. K. H. Borovský: báseń 19. března 1845)
f) rým přerývaný: ab cb
rým homonymní: dvě slova, která sice stejně znějí, ale mají jiný význam
rýmové echo: rým, v němţ je jedno rýmující se slovo obsaţeno v druhém slově rýmu
podle kmenové části slova nebo odvozovací přípony (dělení se zakládá na sémantické
stránce rýmu):
a) rým štěpný: rýmuje se kmenová část slova (např. rána- dána, spálil- chválil)
b) rým planý: rýmují se odvozovací přípony (např. milovati- hodovati)
rým koncový: je- li rým umístěn na konci metrické řady, rýmy na konci veršů
vnitřní rým: rýmuje- li se konec poloverše a konec verše
sporadický rým: rým, který se vyskytuje v jinak nerýmovaném textu ojediněle, rýmová
shoda, které není vyuţito systematicky
7. Tematická výstavba literárního díla.
motiv- v teorii literatury = základní, nejjednodušší tematická jednotka díla, významová
jednotka, nejmenší celistvost podávající věcnou informaci o situaci, určuje směřování díla
 motivy:
 hlavní
 vedlejší
 dynamické: vnášejí do děje pohyb (epika)
 statické: děj zastavují (př. popis předmětu, líčení přírody, lyrika)
 volné: nesouvisejí přímo s tématem
 signatální: motivují zájem o čtení, navozují atmosféru
15
 výskyt motivu je zdůvodněn buď obsahem motivu předchozího, kompozicí díla, nebo
jen poţadavkem normy
 leitmotiv: motiv, který se vícekrát opakuje, vrací se, stává se motivem hlavním nebo
příznačným (např. motiv nešťastné, nenaplněné lásky, motiv osamocení, atd., v
básních a dílech romantismu)
 hledání souvislosti mezi motivem a vyššími sloţkami díla vede ke zjištění, ţe se
motivy sdruţují do skupin a vytvářejí téma díla
 výběr motivů: závisí jistě v prvé řadě na záměru autora a na tom, co a s jakým cílem
hodlá vnímateli sdělit, tedy na hlavní ideji díla, zároveň je však důleţité brát ohled na
jejich návaznost, jakmile autor vybral prvý motiv, limitoval tím jiţ výběr z mnoţiny
všech moţných motivů a musí brát v úvahu jen podmnoţinu těch motivů, u nichţ je
moţná návaznost na první motiv
 počet prvků mnoţiny moţných motivů se výrazně sniţuje tam, kde autor pracuje
se silně normativním ţánrovým modelem (např. u ţánrové varianty detektivního
románu)
 naopak se zvyšuje tam, kde pracuje s ţánrem relativně málo normovaným
 vedle návaznosti na předchozí výběr motivů funguje působení zvoleného ţánru, který
má v povědomí autora i vnímatele vymezený okruh motivů, do značné míry téţ vliv
literárního směru či proudu, v jehoţ rámci autor tvoří (např. v české dvorské lyrice 14.
st. převaţuje motiv nenaplněné lásky- vznikala pod vlivem trubadúrské poezie a
německého minnesangu)
 u některých autorů můţe být stupeň vazby k literárnímu proudu či směru různý a
přizpůsobení inventáři oblíbených motivů větší nebo menší
 motiv můţeme definovat jako: základní dynamickou sloţku díla, která vytváří epickou
dějovost nebo lyrické napětí
 estetická hodnota motivu:
 tento pojem zavedl Billeskov- Jansen
 klade si otázku:
a) existuje- li mezi motivem jako prvkem literárního díla a skutečností, kterou
motiv vyjadřuje, dosti úzká vazba, aby mohl být motiv povaţován za
koherentní (to je obecná hodnota motivu)
b) do jaké míry se motiv dotýká čtenáře v dané aktuální situaci (to je aktuální
hodnota motivu)
c) existuje- li spojitost mezi jeho obecnou a aktuální hodnotou
 motivy se sdruţují do skupin a vytváří téma díla
téma:
 o čem dílo jako celek vypovídá, obsahová a myšlenková stránka
 ústřední myšlenka díla, svorník spojující v jednotu všechny jeho významové sloţky
 ideově tematický základ díla
 předmět, o kterém má být pojednáno
 téma literárního díla odhalujeme aţ v průběhu četby = ideový a dějový základ díla
 oproti motivu představuje téma informaci, která stojí z významového hlediska na
nejvyšším místě daného textu
 téma:
a) hlavní: stojí v základu celého díla (jde o obecné vymezení toho, o čem dílo jako
celek vypovídá)
b) dílčí: realizuje se v kontextu hlavního tématu, rozvíjí a konkretizuje hlavní téma,
mezi nejdůleţitější patří u syţetových literárních druhů témata:
1. postavy: tvoří motivy zevnějšku, povahy, chování, jednání, jazykového
projevu, myšlenek, citů, atd. Tyto motivy mohou být jako charakteristika
postavy uváděny:
 vypravěčem nebo jinou formou přímého sdělení
 mohou být sdělovány jinými jednajícími postavami a postava je tak
charakterizována zprostředkovaně
16
 z hlediska celku díla rozlišujeme postavy:
a) hlavní: pro některé literární ţánry splývá téma hlavní postavy s
tématem hrdiny (např. hrdinská epika), v centru děje literárního díla
můţe být i postava negativní, která je sice hlavní postavou, nikoliv však
hrdinou příběhu
b) vedlejší: tvoří na rozdíl od postav epizodních buď součást celého
příběhu, nebo jeho podstatné části
c) epizodní: vstupují do díla jednorázově a v průběhu dalšího odvíjení
příběhu se jiţ znovu neobjevují
2. prostředí: u syţetových děl tvoří motiv vnějšího světa, v němţ se pohybují
postavy, a to jak prostředí geografického, tak sociálního a intelektuálního
 bývá charakterizováno motivy autorského textu (vypravěče nebo autora
stojícího mimo příběh) a má pak povahu popisu, bývá však také obvyklé,
ţe prostředí je zachyceno formou dialogů a monologů jednajících postav
příběhu
 hlavní idea díla: autorské hodnocení skutečnosti, která je v díle reflektována a které se
projevuje téţ ve výběru a uspořádání jednotlivých témat a tematických celků
 směřuje k tomu, aby prostřednictvím díla byla přijata i jeho vnímatelem
 můţe být přímo vyslovena, jednak bývá v díle obsaţena implicitně a autor
předpokládá, ţe vnímatel bude schopen ji identifikovat
 pokud je vyslovena, bývá to (ne však výhradně) v závěru díla, ale můţe to být také na
počátku díla, kde autor vyuţije citace z díla jiného autora ve formě motta
 hlavní idea a ideje vedlejší: mohou být vysloveny v kterékoli části díla a jakýmkoliv
způsobem (monology a dialogy postav, řeč vypravěče, autorský monolog apod.)
 má- li dílo hodnotící titul, vzniká i korelace mezi titulem a vyslovením hlavní ideje v
tom smyslu, ţe formulace hlaví ideje osvětluje symbolický význam titulu a titul se
stává klíčem k pochopení hlavní ideje
námět:
 „věcný“ obsah, oddělený od ideového hodnocení
 ideová stránka je ovšem rozhodující pro výběr faktů i pro jejich řazení
 u sloţitého literárního díla rozeznáváme základní téma a dílčí témata, jako témata
jednotlivých kapitol
látka:
 události, které dílo sděluje, jako předloha a námět
 konkrétní literární zpracování určité události
 látku tvoří něco, co existuje vlastně i mimo zkoumané dílo a co vytvořilo jeho
„věcný“obsah
 ve folklóru se některé látky po mnoho generací udrţují a rozličně se stěhují, soupisem
těchto látek se zabývá látkosloví
 ztvárnění určité látky je výsledkem autorova výběru:
 2 linie:
1. autor vybírá prvky ze svých vlastních zkušeností (mimoliterární skutečnost =
námět) nebo z jiných literárních prací (předloha)
2. autor vybírá z kombinačních moţností způsob, jak jednotlivé prvky seřadit a z
jazykového bohatství prostředky, kterých k vyjádření vyuţije
 klíčem ke zkoumání výstavby literárního díla je autorův postoj ke skutečnosti
 autorův postoj ke skutečnosti: určuje, ke kterému literárnímu druhu autor sáhne, ale také
se projevuje v autorském hodnocení látky
1. humoristický postoj: autor odhaluje směšné nedostatky určitých postav, ale k
postavám má vztah kladný, shovívavý
2. satirický postoj: oproti humoru ostře odmítá zobrazený jev a odsuzuje jej jako
škodlivý (Hašek, Havlíček)
17







3. idylický postoj: vidí v zobrazeném jevu optimisticky jeho utěšenou stránku a tím jej
idealizuje (Němcová, Čech)
autor sice své vztahy k látce eliminuje, hodnocení není výslovně naznačeno, čtenář k
němu musí dojít sám, na rozdíl od explicitního hodnocení nevyplývá nepřímo z
uměleckého zobrazení: implicitní je charakteristika postavy jejímu činu, explicitní je
charakteristika výpočtem konkrétních vlastností
autorovým postojem se řídí i kompozice
postoj autora k látce se promítá také do toho, kterou ze základních estetických kategorií si
pro způsob svého zobrazení zvolí:
1. krásno: představuje něco výjimečného, co se vymyká z oblasti kaţdodenních ţivotních
jevů a porušuje vţité obyčeje, jde o něco velikého, před čím člověk ustrne v úctě a
obdivu
2. tragično: vzniká tam, kde autor zobrazuje pád něčeho, čemu připisuje vysokou mravní
hodnotu, v běţném hovoru se však obyčejně ztotoţňuje tragično se smutných
zakončením
3. komično: spočívá v tom, ţe hrdina má nedostatky, které odsuzujeme, a proto se na něj
díváme s určitým nadhledem a pocitem mravní převahy, v běţném hovoru splývá
komično s humorem
vtip: spojení představ, které vybočuje z obvyklého kontextu, a proto působí směšně
groteska: spojuje navzájem protismyslné prvky
bizarnost: niţší stupeň groteskna
absurdno: vyšší stupeň groteskna, odhaluje hluboký a zdravým rozumem nepochopitelný
rozpor
8. Podstata a klasifikace literárních druhů a literárních ţánrů
 věnuje se tomu genologie
 základní členění umělecké literatury:







 lyrika: bezfabulový, nesyţetový literární druh
 epika: fabulový, syţetový literární druh
 drama: fabulový, syţetový literární druh
v novější době se uplatňuje členění:
 poezie
nejsou to ţánry, jsou to výrazové prostředky uměleckých textů
 próza
 drama (řeč vázaná, nevázaná a dialog)
dále se člení na literární ţánry a ţánrové formy
literární ţánry:
1. fabulové
 epika, drama
2. bezfabulové (nesyţetové)
 lyrika a řečnické útvary
fabule: příhoda, o které se vypravuje v literárním díle, vybavuje si ji čtenář aţ po přečtení
celého díla
syţet (látka): způsob, jakým jsou uspořádány informace o fabuli, můţou být uspořádány
lineárně- v časové posloupnosti, zpřeházeně, tutéţ informaci můţeme předat pomocí
několika syţetů
první pokus: Aristotelés- tragédie x epos
vlastní teorie literárních druhů: přelom 18. a 19. st.- na bázi estetické, a to na základě
vztahu tvůrčího subjektu k představované skutečnosti:
 subjektivnost: lyrika
 objektivnost: epika
 syntéza: drama
18
 Hegel: událost- epika, nálada- lyrika, děj, akce- drama
 Staiger. lyrický- minulost, epický- přítomnost, dramatický- budoucnost
 literární ţánry:
 souhrnné označení pro takové skupiny literárních děl, které se vyznačují určitými
společnými znaky, a to zejména kompozičními, tematickými nebo formovými
 třídění podle charakteristických rysů
 rozlišování na literární druhy a literární ţánry- od konce 18. st.
 v rámci kaţdého ze základních druhů rozlišujeme mnoţství různých ţánrů, některé se
liší rozsahem, podle tématu, podle kompozice, formy
 ţánry lyrické (píseň)
 ţánry lyrickoepické (romance, balada)
 ţánry epické (různé druhy eposu)
 ţánry dramatické (komedie, tragedie, fraška, vaudeville)
 lyrika:
 bezfabulový, nesyţetový literární druh
 nemá děj, vyjadřuje především pocity, názory a dojmy lyrického subjektu
 výrazně aktualizuje jazyk, vyuţívá k tomu grafických prostředků, verše, rytmu,
intonace, figur, tropů
 od antiky: elegie, epigramy, epitafy, gnómy, hymny, ódy
 dělíme ji podle toho co vyjadřuje:
a) osobní, tj. intimní, milostná, rodinná: odhaluje básníkovo nitro
b) přírodní: inspiruje se proměnami přírody a jejími krásami
c) reflexivní a meditativní: lyrika o ţivotě a smrti, o smyslu lidského ţivota
d) občanská: politické problémy, národní a sociální
 epika:
 fabulový, syţetový
 zahrnuje výpravnou poezii, prózu
 zakládá se na vyprávění příběhu, vytváří fabuli, jejím významným znakem je tady
dějovost
 autor nevyjadřuje přímo svůj vztah ke skutečnosti, slouţí mu k tomu příběh, který
podává monologicky
 tvoří ji různé ţánry:
 do epické poezie patří: epos, epopej, balada, romance
 do prózy: anekdoty přes bajku, povídku, novelu, pověst a pohádku aţ k různým
druhům románu
 drama:
 fabulový, syţetový literární druh
 děj se uskutečňuje formou dialogu mezi postavami, popř. monologem jednotlivých
postav
 střed děje tvoří dramatický konflikt
 5 závazných pravidel klasické tragédie: expozice, kolize, krize, peripetie, katastrofa
 vlastnímu ději někdy předchází prolog a uzavírá jej epilog
 vývoj dramatu probíhal souběţně s vývojem divadla- tragédie x komedie
 vedle her s přesně vypracovaným dramatickým textem se provozují hry zaloţené na
improvizaci (commedia dell´arte), v novější době se formuje typ činohry, veselohry,
vaudeville, revue, rozvíjejí se hudební dramatické ţánry, absurdní drama, Brechtovo
epické drama
 literární druhy a literární ţánry: sporné termíny
Eduard Petrů- Úvod do studia literární vědy:
19
literární druhy:
lyrika
epika
literární ţánry:
román, povídka, novela
ţánrové varianty:
(román) psychologický,
milostný, historický
drama
ţánrové formy:








(historický) deník,
korespondence, kronika
literární druhy: jsou díla do značné míry různorodá, spojená jen na principu přítomnosti
nebo nepřítomnosti syţetu
epika: díla rozvíjející příběh ve formě vyprávění
drama: díla rozvíjející příběh ve formě jevištního provedení
lyrika: zachycuje skutečnost spíše jako stav
rozdíl epika a lyrika: děj x stav
druhy i ţánry: se vzájemně prolínají, existují mezistupně a přechodné útvary (např. ţánry
lyrickoepické)
přiřazování k druhům je snazší neţ k ţánrům
druhy a ţánry: existují v podvědomí autora i vnímatele jisté imperativy
9. Lyrika a jiné bezfabulové ţánry
 základním kritériem pro jejich rozlišení je tematika
píseň:
 od původu spojení lyrické poezie a hudby
 takto skládána i v pozdější době (francouzská trubadúrská poezie, německý minnesang,
nověji šanson, později např. blues- spojuje básnický text s jazzovou melodií)
poezie mluvní:
 protiklad písně
 klasifikace podle tematiky, v antické literatuře rozlišení tematiky vysoké a nízké:
Ţánry vysoké lyriky:
1. óda = chvalozpěv:
 báseň, skladba oslavná, vysoký sloh
 další ţánrové varianty podle toho, co bylo tématem oslavení:
a) hymnus: nejvyšší hodnoty (antická boţstva, vlast, apod.)
b) dithyramb: oslava boha vína Dionýsa (později se náměty rozšířily o jakékoliv
projevy bujného veselí)
c) pajány: k oslavě boha Apollóna jako ochránce Múz (v novější literatuře je význam
slova širší a paján znamená nepřiměřenou, nadsazenou chválu čehokoliv)
 zpívá je jeden zpěvák
2. elegie (ţalozpěv):
 je definována tematicky i charakterem verše
 je to báseň vyjadřující smutek
 původně byla chápána jako projev ţalosti nad ztrátou něčeho nám blízkého
 ţalozpěvy jsou známy i z evropského folklóru
 obsah politický, válečná (ve starověkém Řecku)
20
 vyuţívala elegického dvojverší (elegické distichon): spojení hexametru a pentametru
nénie:
 zpěv za zemřelé
 pohřební píseň oslavující ctnosti zemřelého
 zvláštní ţánrová varianta elegie
3. ţalm:
 biblické hymnické zpěvy ve Starém zákoně- cyklus lyrických písní Ţalmy krále
Davida
 náměty oslavné i ţalostné
 překládány do národních literatur
 zabarven náboţensky
 tematicky se vyznačuje oslavnými motivy, nepostrádá však ani projevy smutku a
kajícnosti
jeremiáda:
 souvisí také s biblickým textem
 navazuje na nářek ve starozákonní knize proroka Jeremiáše
tzv. příleţitostná poezie:
 v renesanční a humanistické literatuře
 věnovaná konkrétním osobám a konkrétním událostem
a) genethliacon: báseň k narozeninám nebo k narození
b) epithalamium: báseň k uzavření sňatku
c) enkomion: oslava určité osobnosti nebo instituce
d) soteria: blahopřání k šťastnému zachránění
e) epicedia: báseň k úmrtí či pohřbu
 s ústupem významu příleţitostné poezie v pozdějších etapách literárního vývoje tyto ţánry
přestaly tvořit součást genologického systému a staly se spíše součástí jeho historie
silvy:
 zvláštní ţánr
 na přelomu 16. a 17. st.- termín od Martina Opitze
 rozumí tím sbírky veršů, které lze srovnat s lesem (lat. silva = les), v němţ rostou
nejrůznější stromy, takţe do sbírky tohoto druhu je moţno zařadit všechny ţánry
příleţitostné poezie
 z genologického hlediska se zde předmětem ţánrové klasifikace stává básnická sbírka,
nikoliv jednotlivý básnický text
 tento trend je patrný v novější lyrice: klasifikace lyriky je zaloţena na tematice celých
sbírek, z tohoto hlediska teorie literatury rozlišuje:
a) lyriku přírodní
b) lyriku sociální
c) lyriku politickou
d) lyriku milostnou
e) lyriku reflexivní
f) lyriku satirickou, apod.
pásmo (zone):
 tento ţánr je definován spíše morfologicky neţ tematicky
 spojeno s tvorbou Guillauma Apollinaira
 je zaloţeno na asociativně zřetězeném toku představ a představuje spíše výjimku v běţné
tematické klasifikaci básnických sbírek
21
 základní směřování v lyrice je konvergentní, do pozadí ustupují dříve pěstované ţánry a
lyriku obvykle členíme podle tematiky větších celků, celých básnických sbírek
tradiční básnické formy:
 dnes se v poezii vyskytují ojediněle
francouzská balada:
 skládala se ze tří desetiveršových strof a pětiveršového poslání
italská balada neboli balatta:
 tvořila ji čtyřveršová a desítiveršová strofa
truvérské formy:
tenzóna:
 skládala se ze tří dílů, z nichţ první čtyřveršový díl určoval téma, po němţ následovaly
čtyři decimy prvého dílu a čtyři decimy dílu druhého, tj. zpracování tématu prvým a
druhým básníkem
znělka (sonet):
 ţánrová forma mající zastoupení jiţ v renesanční literatuře
 ještě v současnosti má produktivní charakter
 skládá se ze 14 veršů rozdělených do 4 strof
 prvé dvě strofy jsou čtyřveršové- kvarteta
 druhé dvě jsou tříveršové- terceta
 původně byl normován počet slabik ve verši (10 slabik, je- li verš sonetu trochejský, 11jambický)
 určeno bylo i schéma rýmu kvartet: abba- tyto normy platily jen pro klasický sonet
 v pozdějším vývoji: sonet koncipován jako čtrnáctiveršová a na strofy dále nečleněná
báseň (Mácha), jindy se mění pořadí kvartet a tercet, upouští se od vyuţití rýmu a
popřípadě se nahrazuje desetislabičný verš veršem jiného rozměru, např.
dvanáctislabičným alexandrínem
 sonety bývaly někdy spojovány do vyššího celku- věnec sonetů
 např. milostná, Francesco Petrarca- Sonety Lauře
litanie:
 prosebné modlitby, stálé opakování proseb a apostrofování Boha
graduál:
 zpěv shrnující mešní zpěvy k potřebám literárních bratrstev
kancionál:
 sbírka náboţenské chórové lyriky k soukromé potřebě, např. Jistebnický kancionál
Světská lyrika středověku:
 trubadúrská poezie
 milostná píseň
 sestina
 alba
 ţákovská lyrika
Lidová píseň:
 mluvený protějšek = deklamovánky
 typický výrazový prostředek pro lyrický projev
 z původního spojení písňového slovesného textu se zpěvem
22
 strofická forma
 nevelký rozsah
 jednoduchý slovní výraz s epitety, figury s opakováním slov
epigram:
 je kritická, vtipná satirická báseň s pointou ostře se vyjadřující k určité události, osobě či
jevu
 viz Karel Havlíček Borovský: Epigramy (králi, vlasti, múzám, světu)
Drobné průpovědi:
 gnóma: vtipný výrok
 přísloví: obsahuje ţivotní ponaučení, týkající se lidských vztahů a v jinotaji podané nebo
zobecněné
 pořekadlo: zdůrazňuje mezilidské vztahy
 aforismus: krátká stručná věta vyjadřující postřeh
 pranostika: počasí
 úsloví: např. nosit dříví do lesa
epitaf:
 krátký nápis na náhrobek, případně pohřební řeč, viz Jiří Wolker
3 lyrické výpovědi:
a) lyrika bezprostřední: osobní autorova výpověď o jeho záţitcích, vztazích
(milostná, náboţenská, vlastenecká), autor vystupuje jako lyrický hrdina (subjekt i
objekt)
b) lyrika předmětná: lyrický hrdina v pozadí, ale nemizí, výpověď zaměřena na
objekt tak, aby z toho nepřímo plynul autorův vztah k zobrazené skutečnosti,
lyrika popisná, reflexivní
c) lyrika apelativní: obrací se k čtenáři se snahou získat jej pro nějaký postoj, čin
(politická, občanská)
homiletika:
 původně výklady biblických textů ve formě kázání, později kazatelství vůbec
Jiné nesyţetové ţánry:
dopis:
 k výměně zpráv mezi lidmi písemně, ustálená forma (úvod, závěr)
dialog:
 podkladem dramatu (satirické dialogy- lukianský dialog)
řečnictví:
 politické
 soudní
 slavnostní
 slavnostní řeči zemřelým
filipika:
 útočný projev, nejprve starořecká útočná řeč
10. Epické ţánry
 podle rozsahu se zpravidla člení na velkou, střední a malou (drobnou) epiku
dělení epiky: Eduard Petrů
23
velká
epos
román
střední
povídka
novela
(romaneto)
drobná
publicistika
bajka
parabola
ankedota
legenda
mýtus
exemplum
facetie
pověst
pohádka
reportáţ
cestopis
fejeton
kurzíva
sloupek
zpráva
komentář
(úvodník)
referát
recenze
interview
medailón
nekrolog
polemika
replika
kázání
(homilie)
 epos:
 je rozsáhlé chronologické vyprávění, spojené jednou nebo několika ústředními
postavami, do děje mohou zasahovat bohové a mytologické postavy
 k ţánrovým variantám patří:
a) hrdinský epos (Illias a Odyssea)
b) rytířský epos (Chanson de Roland, Tristan a Izolda)
c) zvířecí epos
 v eposu často fantazijní motivy (kouzelné prsteny, nadpřirozené schopnosti hrdinů...)
 vnímáme ho jako veršovanou epiku
 několik eposů spojeno ústřední postavou- epopej (i u románu)
 román:
 je prozaický text se sloţitou výstavbou, kromě hlavní dějové linie můţe obsahovat i
linie vedlejší a epizodní příběhy, vystupuje v něm mnoho postav a ty procházejí
vývojem
 je představitelem velké epiky
 románové varianty můţeme členit na základě různých aspektů:
a) podle časového určení děje (historický, ze současnosti, utopický)
b) podle tématu (psychologický, společenský, ţivotopisný, výchovný, dobrodruţný,
science. fiction, detektivní)
c) podle výpovědní formy (román v dopisech), aj.
 rozsáhlejší romány jsou zpravidla členěny na kapitoly, které na sebe mohou
navazovat, podobně jako na sebe navazují odstavce v textu
 romány mohou být tvořeny i několika díly, kaţdý díl tvoří uzavřený celek
 rozlišujeme dilogii, trilogii, tertalogii,...
 kronika:
 je chronologický záznam historických událostí
 legenda:
 je ţánr stojící na pomezí velké a střední epiky
 obsahově je vymezena tím, ţe pojednává o ţivotě světce
 existovaly dva druhy legend- jeden zachycoval celý ţivot světce, druhý především
jeho vrcholnou fázi, tedy umučení a nanebevstoupení
24
 legenda mohla bát i většího rozsahu, pak mluvím o duchovním románu
 povídka:
 je kratší prozaický útvar, jehoţ příběh má jednoduchý děj, který nemá takový spád a
napětí
 probíhá pomaleji, sloţitěji a velmi často se v ní objevuje popis
 rozlišovat různé varianty povídek můţeme opět:
a) podle obsahu (humoreska)
b) rozsahu (minipovídka)
 je- li styl velmi zdobený mluvíme o arabesce
 novela:
 je ţánr střední epiky, vyznačuje se krátkostí, prozaickou formou a reálným postojem
ke skutečnosti
 vzhledem k tomu, ţe děj novely směřuje přímočaře k vrcholnému momentu, tedy
pointě, nebývá základní linie zbytečně přerušována dalšími událostmi
 charaktery postav jsou neměnné
 romantická novela: jejímţ zakladatelem je Poe je charakteristická hrůzou, děsivými
situacemi, bizarní postavy tvoří základ, na tuto tematiku pak navazují horory a
detektivní novely
 rámcová novela: vznikla v rámci renesance, jeden příběh byl zvolen jako rámec, který
motivoval vyprávění dalších příběhů postavami v novele vystupujícími
 romaneto:
 velikost novely, rozdíl v příběhu, zde dobrodruţství, dramatický aţ fantastický děj s
výraznou pointou, zdánlivé záhady vysvětleny logicky, rozumem, vědecky
 např. Jakub Arbes: Newtonův mozek
 pověst:
 postavy či místo děje bývají obvykle zcela konkrétní, vazba s historickou skutečností
není vyloučena
 pohádka:
 je původně lidové vyprávění zaloţené na smyšleném příběhu nevázaném na konkrétní
čas a prostor, hrdina překonává nástrahy, má splnit nějaký úkol, jsou mu kladeny
překáţky, do děje zasahují nadpřirozené bytosti, které buď pomáhají nebo škodí,
dobro musí zvítězit nad zlem
 bajka:
 je veršovaný nebo prozaický alegorický příběh, v němţ zvířata, rostliny nebo věci
jednají jako lidé (mravní ponaučení)
 parabola:
 alegorické poučení (jako v bajce), ale není zde přímo vysloveno, má vnímateli
vyplynout ze správného pochopení příběhu
 anekdota:
 stručně navozená situace, která vyústí v nečekanou komickou pointu, spadá spíše do
ústní slovesnosti
 báje:
 je příběh, do něhoţ lidé dávných dob vtiskli své představy o vzniku světa a člověka, o
přírodních jevech, o ţivotě pozemském i posmrtném
25
 cestopis:
 stojí na hranici mezi literaturou zábavnou a věcnou
 fejeton:
 je drobný publicistický ţánr, který je tištěn pod čarou na dolním okraji stránky, jeho
styl vykazuje jasné rysy subjektivity
 esej:
 ne příliš dlouhý text, který se zabývá nějakou kulturní, filozofickou či jinou otázkou,
na rozdíl od odborné literatury v něm nehraje však tak důleţitou roli pouţitá literatura,
citace, apod., v popředí stojí autor, jeho vlastní názor, od článku se esej liší především
uměleckým způsobem vyjadřování
 sloupek:
 je útvar tištěný v podobě úzkého sloupce sazby nejčastěji na okraji stránky, věnuje se
spíše stručnému a obecněji přístupnému rozboru jakékoliv odborné otázky
 teorie románu:
 prozaický epický ţánr, jenţ v dějinách literatury prošel značným vývojem a jehoţ
struktura je velmi volná a pruţná
 je rozsáhlejší, jeho fabule se nerozvíjí přímočaře, ale rozvětvuje se několika směry,
zachycuje různá společenská prostředí, osudy mnoha postav a vedle hlavního děje
obsahuje i četné epizody
 název román pochází ze středověku, kdy se v románských zemích začala termínem le
conte roman označovat literární díla psaná národním jazykem
 nejstarší román světa: Vyprávění od Gendţim
 zárodky: starořecká a starořímská literatura
 milostná, dobrodruţná a fantastická tematika- první středověké romány- navazují na
rytířské eposy as veršovaná zpracování antických témat
 rytířské romány, pastýřské romány
 román novodobý: renesance- Rabelais: Gargantua a Pantagruel, pikareskní romány:
Cervantes- Don Quijote de la Mancha
 román společenský
 výchovný román
 vývojový román: Fielding- Tom Jones
 v realismu je román hlavním literárním ţánrem
 v 19. st.- tematické třídění
 dobrodruţný román: nejstarší, dramatický děj, mnoţství zápletek s výraznými motivy
nebezpečí
 detektivní
 fantastický
 historický román
 psychologický román
 válečný román
 román- řeka: rozsáhle zaloţené románové dílo, jeţ v chronologickém sledu zachycuje
osudy jedince, rodiny či skupiny lidí
 nový román = antiromán: odmítali románový děj i postavy vytvářející iluzi
skutečnosti, v románě zúţili popis věcí a jevů bez pohledu hrdiny, bez příčinné
souvislosti a časové následnosti, odstranili nejen vševědoucího vypravěče, ale i
konkrétní hrdiny nahradili neurčenými postavami, které se často promítají jedna do
druhé a ztrácejí se v labyrintu světa, propadlé neustálému bloudění a hledání
 Alain Robbe- Grillet: Gumy, Ţárlivost
26
 Karel Milota: Noc zrcadel, Sud
 román klíčový: pod změněným jménem vystupují skutečné postavy, ve skutečných
situacích a vzájemných vztazích
 pamflet: ţánr satiricky zaměřený
 autobiografie: čistá forma velmi vzácná, spíše jen o rozvinuté nárazy na skutečné
osoby
 anagram: vzniká přesmyčkou, přehozením jmen- F. L. Věk
 román- fejeton: označení pro román publikovaný na pokračování v časopisech a
novinách pod čarou na místech fejetonu, vyznačuje se řadou technik k zvýšení dějové
napínavosti
 román- kronika: rozsáhlý románový útvar, který líčí osudy rodu, rodiny v několika
generacích, kronikářsky zaznamenává
11. Ţánry lyrickoepické
 ţánry na pomezí lyriky a epiky
 základní kriterium pro jejich rozlišení: tematika
epická píseň:
 strofický útvar nevelkého rozsahu, častý je rým
 obsahuje také syţet, přesně řazené motivy a informace = zkrátka má příběh
 má rychlý spád
 např. vánoční koleda
balada:
 běţný a relativně přesně vymezený ţánr
 tematicky zaměřena k zachycení marného zápasu člověka s přírodními nebo
společenskými silami
 děj je spádný a vyúsťuje nejčastěji ve smrt hrdiny
 tento ţánr má pevné místo v lidové slovesnosti
 zpracovává téma ponurého rázu
 končívá převáţně katastrofou
 tzv. tragédie psaná písní
 v 19. a 20. st. se uplatnil i v psané literatuře (Karel Jaromír Erben, Jiří Wolker)
 ţánr klasické balady pěstuje K. J. Erben- nadpřirozené bytosti, síly- nositelé tragična
balada sociální:
 nositeli tragična ţivotní, sociální podmínky (Wolker, Neumann, Bezruč- Ostrava,
Maryčka Magdónová)
romance:
 určena především tematicky
 v opozici k baladě volí optimistické téma- tato definice je velmi vágní a proto také autoři
uţívají označení romance pro různorodé texty
 tematika milostná nebo romantická
 je lehčího tónu neţ balada
 např. Jan Neruda- Romance o Karlu IV.
idyla:
 obrací se do oblasti venkovského a harmonicky pojaté ţivota
 v řeckém prostředí nazývána arkadická poezie a v římské literatuře zařazována pod název
ekloga
 původ v antice, starořecký původ
 zakladatel: Theokrytos
 idealizuje se prostý venkovský ţivot, proti němu ţivot ve městě
27
 převládají popisy prostředí, krajinomalby a drobné hádky, roztrţky mezi pastýři
ekloga:
 římská varianta idyly
 skladba s pastýřskou tematikou
 milostné zápletky
 problémy- soupeření ve zpěvu (Vergilius: Básně pastýřské, Jaroslav Vrchlický)
 ekloga jako lyrický ţánr se rozvíjela i na hranici renesance a baroka- německý teoretik
Martin Opitz ji uvádí jako ţánr pastýřské poezie
 v novější francouzské literatuře se v této souvislosti uvádí i termín pastorální poezie,
avšak v českém kulturním prostředí má pastorála jiný význam- jde o vánoční duchovní
píseň, která má pastýřské téma
poéma:
 ruská forma
 skladba s lyricky rozvinutým syţetem
 „básnická povídka“
 obvykle společensky závaţný problém
12. Dramatické ţánry
Základní dělení dramatu:
 jednání (akty): zatáhne se opona, od opon k oponě
 scény: úsek děje, kdy se vymění všechny osoby na jevišti
 výstup: příchod nebo odchod jedné jednající osoby
Konstruktivním principem dramatu je:
 k tomu se hlásí klasicistní tragédie
 tzv. zákon tří norem:
a) jednota času: razila poţadavek, aby se celý dramatický děj odehrál max. během 24
hodin
b) jednota děje: děj má hlavního nositele- hrdinu (protagonistu), má jednu hlavní
zápletku, vyvíjí se bez zbytečných odboček
c) jednota místa: hra se odehrává v ohraničeném prostředí
 hlavním pásmem dramatu jsou dialogy, dále vedlejší texty (scénické poznámky)
Středověké drama:
 mají velký význam pašije- Kristova umučení- zpracovává náměty ze Starého a Nového
zákona
morality:
 náboţenské hry alegorického charakteru se silnou mravoučnou tematikou
mystéria:
 scény ze Starého zákona- zpracovali biblické tajemství
mirákly:
 hry o svatých s klíčovým motivem zázraku, konají světci, motiv Panny Marie
 hříšný člověk se obrací do zjevení svatého, kříţení reality s mýtem
hry pláště a dýky:
 baroko, náměty tvoří dvorské intriky
klasicismus:
28
 francouzský klasicismus se začíná opírat o jednotu času a děje
 navazuje na Aristotelovu Poetiku
 pětistupňové téma viz klasická tragédie + zákon tří norem
Dva základní ţánry dramatu:
1. tragédie:
 „písně kozlů“, pěstuje se jako oslava boha Dionýsa
 chórické zpěvy, později část děje herci sami předvádějí- dialog 1. pol. 5. st. př. Kr.
(Aischylos, Sofokles, Euripidés)
 hybatelé děje: předurčenost lidských osudů určují bohové
 prvotní předchůdce: dithyramb- monologický zpěv na oslavu boha Dionýsa
 je to hra s váţným obsahem, její hrdina se dostává do konfliktu se silami, které jsou
silnější neţ on a jimţ podléhá, často umírá
2. komedie:
 „píseň kómu“, průvod na oslavu boha Dionýsa
 skupiny lidí zpívají veselé písně
 vyţaduje komické situace
 je to hra představující skutečnost tak, ţe postavy i jejich jednání předvádí v karikované
podobě, aby vynikla jejich směšnost
 staré komedie:
 měly politický podtext
 hlavní postava měnila stanovené politické uspořádání
 představitelé: Aristofanés (Jezdci, Mír, Ţáby)
 střední komedie:
 nejsou orientovány politicky
 posunuje se k rodinnému tématu, domácí krb a rodina
 individualizované postavy
 představitelé: v Římě Plautus a Terecius
 milostné problémy, pletky, motiv odloţeného dítěte
 nové komedie:
 rodinná témata
 4.- 3. st. př. n. l.
 představitelé: Menandros, Tyfoklos
činohra:
 je dramatický ţánr, v němţ jde především o charakter hrdinů, na tomto podkladě pak
rozlišujeme činohry jako hry charakterové, společenské, atd.
fraška:
 je dramatický ţánr, který souvisel s náboţenskou a morální tematikou, její vznik je spojen
se smyslem pro grotesknost, pro směšování váţného a směšného
opera:
 je dramatický ţánr, v němţ je spojen dramatický text s hudbou
opereta:
 je ţánr, ve kterém se střídá mluvený a zpívaný text
vaudeville:
 předchůdce operety, druh komedie, písňový ţánr
 typ lehké francouzské situační komedie
29
revue:
 na podívanou, dějové pásmo jen propojeno výstupy tanečními
recitál:
 program jedné osoby
proverb:
 z francouzského „přísloví“
 činohra psaná lehkým slohem
 záminkou je přísloví- hybatel děje
tezová hra:
 ţánr realistického dramatu
 chce přesvědčit o pravdivosti určité teze (Dáma s kaméliemi)
komedie dell´arte:
 v Itálii od 16.- 18. st.
 hlavní znaky: masky a improvizace
 ustálené typy postav: harlekýn, kolombína, dotore (učený)
 Carlo Goldoni: zrušil masky a začal hry zapisovat, vzniká situační
přelom 19. a 20. st.:
 typologie odpovídá podle vzniklých směrů
 naturalistikcé drama: výsek ze skutečnosti
 hra impresionistická: zachycuje nálady
 hra symbolická: děj zarámován symbolem (Maurice Maeterlinck: Modrý pták)
20. st.:
absurdní drama:
 předchůdce- Král Ubu, nejde o hru se souvislým dějem, ale o sled dramatických jevů
 hrdina předveden v situaci úzkosti, v modelové situaci
 lidský ţivot nemá smysl
 u nás ztráta komunikace v souvislosti s normalizací
 představitelé: Ionesco, Havel, Beckett
kompozice dramatického textu:
klasická tragedie:
 v expozici se nejprve seznámíme s prostředím a postavami
 v kolizi by mělo docházet ke konfliktu, který vyústí v krizi, ta však musí být nějak
vyřešena- tomu je věnována další střední část- peripetie, aby vyústila v katastrofu, tedy
řešení, které nemusí být vţdy katastrofou v obvyklém slova smyslu
13. Obrazná pojmenování. Klasifikace jazykových prostředků: tropy a figury.
 obrazná pojmenování tvoří dva typy jazykových prostředků, tzv. tropy a figury
 klasifikaci těchto jazykových prostředků podal v nové době např. Groupe
 nejvýznamnější zvláštnost básnického projevu, zejména jazyka poezie, vedle pouţití verše
metaforika, tj. přenášení významu
 přesnější neţ metaforika je termín tropika, protoţe metafora je jeden z druhů „přenášení“
významu, kdeţto tropika je souborný název pro všechny způsoby, tropika- literárněvědná
disciplína, která se zabývá tropy
 tropy: jsou to prostředky především lexikálního charakteru, jsou to jazykové prostředky
uměleckého stylu, které jsou zaloţeny na přenášení významu
30
 figury: sousloví, zaloţená na opakování slov, hromadění slov, popřípadě jejich zvláštním
pořádku, jazykové jevy, které spadají spíš do oblasti syntaktické
 v básnickém jazyce „přenášení“ významu vyjadřuje: nový vztah k označované věci,
konotované významy se tedy dostávají naopak do popředí
 kromě toho se mění chápání metafor i v časovém průběhu, protoţe se některé původní
konotace s odstupem od původní kulturní a ţivotní situace vytrácejí, z toho důvodu starým
metaforám dnes jiţ často nerozumíme nebo se k jejich porozumění musíme pomalu
propracovávat
 význam tropu tedy závisí na celkovém kontextu, v němţ se tropus vyskytuje
 podle rázu konotací se dělí tropy na dva základní typy:
1. metafora:
 realizuje přenesení významu na základě podobnosti pojmenovávaných jevů
 vztah podobnosti (padání listí = pohyb směrem dolů)
 např. Vítězslav Nezval: báseň Snídaně v trávě
 tíhne k lyrice a vůbec k verši
 čím více se denotát zašifrovává, tím více se dostávají do pohybu konotované
významy a tím je metaforické vyjádření plnější
 uhodnutí pravého denotátu však není pro porozumění básně důleţité, důleţitější
jsou právě ty konotované významy, trsy asociací, které se uvedou do pohybu
(hádanka je specifický případ tropu po té stránce, ţe je denotát naznačen
(metaforicky nebo metonymicky) a čtenář jej má rozluštit)
 hádanka rozvinutá v syţet je tzv. novela s tajemstvím
2. metonymie:
 věcná souvislost, která můţe být jakékoliv povahy, např. souvislost mezi oblekem
a postavou (Červená Karkulka), mezi původcem a jeho dílem (čtu Jiráska)
metafora:
 je nutné udělat rozdíl mezi metaforou lexikalizovanou a metaforou básnickou
 metafora není zkráceným přirovnáním, ale jde o dva odlišné významové útvary
 u metafory je podobnost vyjádřena explicitně a u přirovnání implicitně
 u metafory se uvedou v pohyb konotace tak, aby se rozbíhaly od významového jádra
různými směry, kdeţto při přirovnání se nesou konotované významy jedním směrem
 mezi přirovnáním a metaforou je ovšem určité přechodné pásmo, např. nn je hloupý jako
pařez- přirovnání, on je pařez- metafora
 hranice mezi metaforickým a nemetaforickým přirovnáním je tedy v oblasti významové,
nikoliv formální
 metaforou můţe být jednoduchý slovní obrat (pršelo listí), ale i sloţitější konstrukce (noc
se chvěla pod údery hvězdné artilerie)
 týţ denotát můţe být vyjádřen i několika paralelními metaforami
 metaforický můţe být také epiteton (stříbrný vítr)
metonymie = záměna
 stejně jako metafora se zakládá na vyuţití konotovaných významů, jde však o vztah
souvislosti
 sám princip „přenášení“ významu je však stejný
 hovorová metonymie: např. pije uţ třetí sklenici, čte Jiráska
 na základě souvislosti místní, časové, způsobové, příčinnostní
 hrnec vře, 2. 2 jsou Hromnice, má dobré oči, jdu na Čapka
Tropy- základní klasifikace:
 protoţe metafora je velmi oblíbených prostředkem básnického pojmenování, některé její
druhy byly utříděny a označují se zvláštními názvy
31
Tropy metaforické:
personifikace:
 z latinského slova persóna- osoba, facere- dělat
 umělecký prostředek z oblasti tropů, připodobňující neţivé předměty nebo jevy bytostem
ţivým
 vyskytuje se ve folklóru i umělecké literatuře jako jeden z působivých uměleckých
prostředků
 její nejrozšířenější podobou je antropomorfizace, kdy jevy a předměty z neţivé přírody
nebo zvířata dostávají atributy lidské bytosti, např. potok zpíval, kámen promluvil, slunce
se smálo a vilo věnce, apod.
 někteří badatelé chápou personifikace jako typ metafory
 personifikace- přenos pojmenování lidských vlastností a jednání na neţivé věci a
abstraktní pojmy
 personifikace přivedla věci do světa lidí, oţivila neţivé věci slovesy, přívlastky a
přídavnými jmény, jeţ byly vyhrazeny pouze člověku a zapojila věci do dějů, v nichţ hrají
společně s člověkem nebo ho zastupují, pokud nezačnou jednat samy, pozorovány lidmi z
dálky a poznamenány jejich strachem, radostí, sny či vzpomínkami
 personifikace v literárních ukázkách:
Ó jak plakaly šlehačkové dorty, že už
nemohou dosyta rozplácávat na nosech hrdinů!
Ó jak tesknily kalhoty po vášnivém dotyku
Bagančat.
Ludvík Kundera
Dveře se rozletí.
Lampa zhasne.
Vejde noc a za ní pes.
Větev z akátu
pod okny korunuje meluzínu.
Konstantin Biebl





Hrdliččin zval ku lásce hlas,
Kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech,
Květoucí strom lhal lásky žel,
Svou lásku slavík růži pěl,
Růžinu jevil vonný vzdech.
Jezero hladké v křovích stinných zvučelo temně tajný bol.
Karel Hynek Mácha
zaloţena na přenášení vlastností a činností ţivých bytostí na věci neţivé
přenáší vlastnost ţivé bytosti na věc, věc se chová jako kdyby vycházela přímo z ní nějaká
činnost (dveře se otevřely, slunce vyšlo)
v tematické oblasti se personifikace uplatňují zejména v pohádkách a bajkách
někdy je personifikace rozvinuta v celý syţet (O dvanácti měsíčkách)
např. Jaroslav Seifert: Zpráva o demolici ze sbírky Býti básníkem
animizace:
 jeden z druhů metafory
 animizace je zaloţena na přenášení vlastností a činnosti zvířat na věci neţivé
 úzce souvisí s personifikací, od které se liší tím, ţe neţivým věcem jsou přisuzovány
vlastnosti a činnosti zvířat, nikoli vlastnosti a činnosti lidské
 jedná se pouze o vnější diferenci a tak je sporné, zda animizaci z personifikace vyčleňovat
32
 od personifikace se liší jen tím, ţe neţivým věcem nejsou přisuzovány lidské vlastnosti a
činnosti, ale vlastnosti a činnosti zvířat
 na věc se přenáší vlastnost sice ţivé bytosti, ale nikoli lidské
 např. dveře bečely dokořán, amplión štěkal
 např.:
„Navždy už nechte hlavy obnaženy!
Slunce i vítr budou už jen lkát!
Co ještě možno ztratit, muži, ženy?
Slunce bodá, vítr syčí jako had,
ale když on žil, slunce, vichr, vánek
s ním chtěly užít krás i radovánek.“
synestézie:
 spočívá v záměně počitků různých smyslů při pojmenování určitého jevu
 zde se zaměňují počitky smyslů,v hovorovém jazyce např. sladká vůně, ostrá chuť
 splývání či mísení vjemů z různých smyslových oblastí
 vjem jednoho smyslu vyvolá podráţdění i druhého smyslu
 romantici, impresionisté
 např. František Halas: báseň Ţal ze sbírky Kohout plaší smrt
katachréze:
 pouţití slova v neobvyklém a z hlediska běţného úzu i nenáleţitém významu
 pouţití slov v nenáleţitém významu
a) vešla do hovorového jazyka, takţe ztratila metaforičnost (slunce vyhází)
b) metafora vzbuzující pocit nesprávnosti, vylučují se (opírá se o pramen)
 např. Ivan Blatný: báseň Fotbal ze souboru Stará bydliště
zvuková metafora (zvukomalba):
 v některých poetikách zařazena mezi druhy metafor
 např. Erben: báseň Vodník (Kytice)
 existuje tam, kde se sugeruje určité slovo tím, ţe se uvede slovo podobně znějící (např.
král „Vávra“ místo „Lávra“)
přirovnání:
 uvaţuje se dokonce i o metafoře jako zkráceném přirovnání, k tomuto závěru vede
existence pojmenování, které má charakter metaforického přirovnání, tj. jistého
přechodného útvaru mezi přirovnáním a metaforou
Tropy metonymické:
synekdocha:
 nejuţívanější typ metonymie
 často při klasifikaci stavěna do stejné roviny jako metafora a metonymie
 jde o kvantitativní vztah mezi denotátem a pojmenováním, jde o vztah části k celku: buď
můţe jít o vztah části a celku jedince (ţivit pět krků) nebo o vztah jedince a kategorie, do
které jedinec patří (mladému starý nevěří)
 protoţe jde o vztah oboustranný, poetika rozeznává 4 typy synekdochického přenesení
významu:
a) pars pro toto (část za celek): noha má tam nevkročí
b) totum pro parte (celek za část): přišlo tam celé město
c) species pro genere (druh za rod): sytý hladovému nevěří
d) genus pro specie (rod za druh): prsten s velikým kamenem
 odrůdami synekdochy jsou hyperbola a litotes
 z řeckého synekdoche = pochopení záměny výrazu
33




definice:
- jedná se o druh básnického tropu, zvláštní případ metonymie, v němţ je věc
pojmenována označením své části nebo vyššího celku, vůči kterému vystupuje sama
jako část
je záměnou jednoho slova nebo slovního spojení jiným slovem, slovním spojením
na základě kvantitativního vztahu mezi nimi
- je prostředkem typizace a pouţívá se, pokud je celek charakteristický pro část
- přenos pojmenování jednoho jevu na jev jiný na základě jejich věcných
kvantitativních souvislostí
existuje 5 typů, první dva jsou nejvíce frekventované:
1. synekdocha „pars pro toto“ ( =část za celek)- označení nějakého celku jeho částí:
(„mnoho jar, let“ místo „mnoho roků“, Kollár: Slávy dcera „Stůj noho“)
- Svatopluk Čech: Dosti nás (Jitřní písně):
Jak směšné byly našich předků cepy,
když celý svět se zdvihl proti nim,
a hle! svět celý zdrtil vůdce slepý
a Táboru se klonil věčný Řím.
2. synekdocha „singularis pro plurali“ ( =jednotné číslo za mnoţné)- o skupině lidí nebo
věcí mluvíme jménem jednoho přestavitele ( Karel Toman: Na mých polích praskal
zlatý klas.)
- Svatopluk Čech: Tatrám (Jitřní písně)
Nechť honců Arpádových vnuk
svou patu v leb vám ryje...
3. synekdocha „totum pro parte“ (= celek za část)- označujeme část pojmenováním celku
(„londýnská City“)
S. Chalupka: Pri Jelšave
Zadunelo pole.
Pod kopyty koňou.
Čata sa za čatou
Rúti Turek po ňom;
Čata je za čatou
Rúzi na Slováka
A hromom udiera
Junák na junáka.
4. synekdocha „genus pro specie“ (= rod za druh)- slovo s nadřazeným významemhyperonymum stojí ve větě místo podřazeného pojmu, který je nadřazeným pojmem
pro rozličná hyponyma (auto, vlak, loď)
- V. Mihálik: Kriziaci
Sysle vybehnuvšie náhle z teplých dier- sami, sami, sami- osamená zver.
5. synekdocha „species pro genere“ (= druh za rod)- např. „sytý hladovému nevěří“-sytý
a hladový je pojmenování stejného druhu člověka, výraz člověk je označením rodu
synekdocha se objevuje i v hovorové mluvě („moudrá hlava“, „nebyla tam ani noha“)
uplatňuje se i ve výtvarném umění: Guillaume Apollinair: Eiffelova věţ- tvoří optický
znak Eiffelovy věţe v kaligramu
hyperbola:
 z řec. hyperbolé- nadsázka
 umělecký prostředek z oblasti tropů
 zveličuje určitou vlastnost nebo jev
 zveličuje a nadsazuje určitý rys z expresivních důvodů a je jedním z významných
prostředků obrazného vyjadřování
 najdeme ji ve folku ale i v beletrii
34
 plní v textu nejrůznější funkce a proto ji najedeme v textech s patetickým i komickým
vyzněním
 vedle originálních hyperbol existují také lexikalizované (ustálené) hyperboly (např.
báječný, senzační, neslýchaný, nevídaný), slangové hyperboly (např. boţí, senza)
 hyperboly mohou mít i tvar opisný- např. celý svět, tisíckrát, ani za lţíci vody
 např.:
Stokrát zklamán, rady nevěda si
znovu vždycky navracíš se domů
 např. uţ jsem to tisíckrát říkal, nemá ani deka rozumu
 nemusí jít jen směrem k zveličování, ale můţe mít i opačný směr (nejsem o nic větší neţ
prášek krupice)
litotes:
 řec. jednoduchost, zdrţenlivost
 rétorická a stylistická figura, vznikající tak, ţe se slovně říká méně, neţ je ve skutečnosti
míněno
 jejím prostřednictvím se dosahuje zmírnění, zjemnění výroku (podobně jako
eufemismem), někdy se proto chápe jako opak hyperboly (nadsázky)
 vyskytuje se v ústním hovoru i v umělecké iteratuře
 nejčastěji v podobě dvojího záporu (vyjádříme klad dvěma zápory)
 např. není to nemožné (= je to možné)
 obdobnou funkci jako litotes má meioza (z řec. meiosis = zmírnění), např.: mají tam
takový menší nepořádek a understatement (z angl. úmyslné zmírnění), naoř.. Ty můj
hlupáčku).
 např.:
Jsem do ní ještě zblázněn celý
Mne ona nemá nerada
Francois Villon (přeloţil Otokar Fischer)






Nechtěl jsem, nechtěl jsem nemlčet,
Odpusťte narcisce, odpusťte hřích a svět.
Jiří Orten
opak hyperboly
zdůraznění kladu dvěma zápory
spočívá v tom, ţe místo myšlenkového dojmu nebo předmětu popře pojem opačný
často jsou to 2 zápory (nemohu nepochválit), ale není to nutné, litotes je i obrat „není
zrovna hloupý“
tím, ţe se popře protiklad, zeslabuje se význam sdělení
např. „není hloupý“ je méně, neţ kdybychom řekli „je chytrý“
eufemismus:
 z řec. eu = dobře, fémi = mluvím
 jde o snahu vyslovit nepříjemnou )popřípadě tabuizovanou) věc mírnějším způsobem
 většinou je vyjadřován v podobě opisu
 např.:
Pastevec písničku si něžně pobrukuje
Zatím co krávy už navždycky opouštějí
Tu velkou pastvinu i zhoubné květy její
Guillaume Apollinaire: sbírka Alkoholy, báseň Ocúny
Dohoří v ohně zlaté vůni
vosk mého těla- svíčka má.
Z vesnických, nočních hodin luny
Odbije moje dvanáctá.
35
Sergej Jesenin: sbírka Modravá Rus, báseň Poslední básník ruské vesnice...
 zmírňující opis
 nejde o zeslabení, nýbrţ o snahu říci nepříjemnou věc mírnějším způsobem, tedy o jev
povahy kvalitativní
 často jde o projev jazykového tabu
 některé eufemismy jsou zlexikalizované (zesnul, opustil nás navţdy, místo zemřel)
ironie (úsměšek):
 spočívá v tom, ţe vyjadřuje záporný vztah vyslovením pravého opaku toho, co máme na
mysli
 druh ironie: perzifláţ = skrytý úsměšek spočívající v tom, ţe se něco posměšného
napodobuje
 určitý odstín ironie: paralepsis = figura řečnická, řečník předstírá, ţe něco přejde mlčením
jako nevýznamné a tím na to upozorňuje
 ironie ve vypravování můţe být:
a) subjektivní (romantická ironie): rozpor reality a ideálu
b) objektivní (ironie osudu): člověk je zklamán zdánlivou přízní, příznačná pro
antickou tragédii
 dvojznačná výpověď = amfibolie
 sarkasmus = kousavý výsměch
 satira = zvláštní postoj se silným emocionálním zabarvením
perifráze:
 řec. perifrasis = opis
 básnický opis, nepřímé pojmenování
 označení jevu nikoli jeho přímým pojmenováním běţným názvem, ale obšírnějším
opisem, souborem představ, které se k němu pojí
 pouţívá se tehdy, kdyţ se autor chce vyhnout častému opakování jednoho obratu nebo
chce svůj styl zkrášlit
 např.:
„dřěvo sě listem odievá“ = přichází jaro (staročeská píseň)
„již na něm roste trávníček = zemřel (K. j: Erben: Kytice)
„kdo v zlaté struny zahrát zná = básník (V. Hálek: Večerní písně)
 vzniká tím, ţe předmět nebo pojem nepojmenujeme přímo, ale vyjmenujeme jeho znaky
 metonymické je zde to, ţe se označí některá vlastnost nebo dílčí aspekt místo celku
 zvláštní typy perifráze:
a) adynaton (nemoţné): je opis pojmu „nikdy“
b) akumulace: výpočet jednotlivých podřízených pojmů místo pojmenování pojmu
nadřazeného (šachovnice = vonného dříví plocha černobílá)
epiteton:
 v některých poetikách se řadí mezi tropy
 básnický přívlastek
 nemění substantiva
 epitheton constans: stálý, stálou vlastnost, tradiční, stabilní pojem, vyvíjelo se zcela jinak,
příznačný pro homérské eposy
 epitheton ornans: ozdobný, mimořádnou vlastnost, vyvíjelo se zcela jinak, volba
přívlastku zůstala svobodná (modré chrpy v dáli, jasná zeleň, sličná a milý)
 metaforické epiteton: např. smaragdová niva
 metonymická epiteta: vyznačují typický druhový znak daného komplexu, např. hučící
ulice
oxymóron:
 řecky oxys = kyselý, móros = pošetilý
36
 spojení slov, zpravidla podstatného jména s přívlastkem, významem si odporujících, jako
např. zdravý nemocný, veřejné tajemství
 takovým spojením vzniká obvykle nový význam, v němţ se rozpor vlastně ruší
 Horatius jej definoval jako „neshodnou shodu řeči“
 oxymóron se objevuje také v titulech literárních děl, např. Otokar Březina pojmenoval
svoji sbírku Svítání na západě nebo L. N. Tolstoj svůj román Ţivá mrtvola
 zvláštní typ epiteta, tj. takové epiteton, kde je logický rozbor mezi lexikálním významem
substantiva a lexikálním významem adjektiva (menší polovina)
 spojení významově protikladných slov (zdravý nemocný, ţivá mrtvola)
 např.:
zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk,
zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit,
zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit,
zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt,
vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas,
mrtvé labutě zpěv, ztracený lidstva ráj,
to dětinský můj věk.
Karel Hynek Mácha: Máj (3. zpěv)
Figury:
Stylistické figury:
 konfigurace slov uţívaných ve větším měřítku, opakují se
 na rozdíl od tropů se při uţití figur nemění význam slov
 jen takové konfigurace, které mají estetický záměr, proto k nim nelze počítat ustálené
formule, kterými např. začínáme nebo končíme dopisy
 zásoba figur tvoří otevřený systém, protoţe některé figury vznikají nově a jiné zase
zanikají
 dělení:
 figury, které se dají definovat svým tvarem (figury syntaktické a figury vzniklé
hromaděním)
 figury řečnické: které mají podstatný znak- vztah k adresátovi
 figury: nejde o přenášení významu, ale spíše o zvýšení intenzity působení básnického
textu, zaujmout zvláštním prvkem
Syntaktické figury:
asyndeton:
 z řeckého asyndetos = nespojený
 tato figura se zakládá na vynechávání spojek mezi větnými celky )nebo větnými členy) i
tam, kde bychom je očekávali
 asyndeton slouţí k dosaţení dějového spádu, gradace, kompaktnosti a bezprostřednosti
projevu
 asyndeton buď podporuje souznačnost spojených slov nebo zdůrazňuje jejich
protikladnost
 uţití asyndetonu závisí na rytmu poezie, který si vyţádá vynechání spojky
 asyndeton se uţívá i v jiných figurách, např. v antiklimax (figura vzniklá postupným
oslabováním- např. o lásce, o polibku, o rose...L. Ballák)
 asyndeton je pouţíván stále v poezii i v próze, velmi často se objevoval v barokní poezii a
lidových písních
 ukázky:
Nechce, neber!
Dělník je smrtelný, práce je živá
Antonín umírá, žárovka zpívá
Jiří Wolker
37
Včera jsem prohlížel louky, pole,
Dnes už mám ustláno na krchově,
Včera jsem přebíhal v stříbře, zlatě,
Dnes už mám ustláno v hlíně, v blátě.
Z lidové poezie
 vynechání spojek
 cílem je dosáhnout stručnosti
polysyndeton:
 nadbytek spojek, nejčastěji a, i
 spojení se spojkami mezi všemi členy nebo větami
 opak asyndeta
 nadbytek spojek
 zdůrazňuje význam slov, veršů
 např.:
Půjde tam Jenda a Radka a Vítek.
Ve jménu života i radosti i krásy.
Vítr se utišil a listí na stromech se přestalo chvět a rozhostilo se ticho.
parenteze:
 vsuvka nebo doplnění významového celku, vloţením nové myšlenky
 z nepatrného detailu se parenteze mění v stále významnější prostředek básnické řeči, můţe
hrát v básni nejrůznější role, nejběţnější je funkce zpřesňující glosy
 např.: Ač plakal a rty se chvěly (zpozdilá!), připravila se k noci (Antonín Sova)
 tím, ţe v básni oddělena a osamocena, má schopnost zapůsobit jako výrazný kontrast,
jimţ je i prosté konstatování osvětleno z neznámého úhlu a tím dramatizováno
 např.:
Já velikou viděl jsem národní slavnost.
(V mém kraji je pusto a šero a ticho.)
Já viděl českých měst metropoli,
zřel muže se zlatým řetězem stát,
před nímž se korouhve ukláněly.
Petr Bezruč
 gramaticky samostatné vloţení myšlenky, oddělené od ostatního textu obyčejně
pomlčkami
elipsa (výpustka):
 z řeckého ellipsis = vynechání, chyba
 expresivní syntaktická konstrukce
 výpustka, tj. vynechání méně důleţitých částí věty, které se dají domyslet
 vyniká tím, ţe se vynechávají nepodstatné části věty, obyčejně slovesa, které jsou zřejmé
příjemci z kontextu
 rozlišujeme ustálenou a aktuální elipsu:
a) ustálená: se nachází ve frazeologismech, kde se vynechává sponové sloveso
 např.: Kdo do tebe kamenem, ty do něj chlebem (hodí- hoď)
 Hovořit stříbro- mlčet zlato (je)
b) aktuální: vzniká v hovorových jazykových projevech a vyskytuje se i v uměleckých
dílech, které vnáší do textů hovornost a expresivnost
 např.:
Slyšíte
Zpocené prsty začínají
chorus o zakouřených sálech a bílých
38
prašných cestách
V. Hrabě
 vynechání méně důleţitých, z kontextu snadno doplnitelných slov (nebo vět)
 příčina silného citového rozrušení
 ustálená nebo aktuální
hendyadis:
 jedno prostřednictvím dvou
 spočívá v tom, ţe se souřadnou formou vyjádří dvě představy, z nichţ jedna je významově
podřadná )zasypali ho věnci a kvítím- rozuměj věnci z kvítí)
 spojení také dvou synonym, zpravidla substantiv, pro zesílení dojmu (její přízeň a láska)
zeugma:
 vzniká tím, ţe má sloveso několik předmětů, ale hodí se jen k jednomu
 „zdvihl oči i ruce“
Figury vzniklé nahromaděním:
 hromadit se mohou různé prvky, od hlásek aţ po syntaktické konstrukce a tematické
jednotky
 při hromadění můţe vzniknout mezi jednotlivými prvky trojí vztah:
a) vztah identity (hromadí se tytéţ zvuky, táţ slova nebo struktury stejného významu)
b) vztah gradace (intenzifikuje se význam opakovaného slova)
c) vztah zeslabování významu
1. Figury zakládající se na hromadění hlásek:
onomatopoie:
 hláskovým sloţením se napodobuje některý přírodní nebo zvířecí zvuk, často citoslovce
aliterace:
 z lat. ad = k, littera = písmeno, tzv. náslovný rým
 opakování shodné hlásky nebo skupiny hlásek na začátku dvou nebo více sousedících slov
nebo skupin slov
 typická pro starou severskou poezii, ale objevuje se často i ve středověkém českém
básnictví, např.: Otep myrhy mněť mój milý, milujeť mě...
 čas od času se objevuje i v lidové písni: My jsme mládenci marnotratní.../ nám nejsou
peníze pranic platny...
 i v dílech moderních básníků: Pobití prvorozenci nám peklo připravují (František Halas:
Deset ran egyptských)
 zvukosled, ve kterém se opakují začáteční hlásky za sebou následující (potkal potkan
potkana)
 stylistickou figurou se stává teprve tehdy, jestliţe je pociťována jako zvláštní konstrukce,
je to zpravidla tam, kde jde o nápadnější hromadění stejných začátečních hlásek
paronomázie:
 hromadí se stejné začáteční morfémy (skleničko ty skleněná)
figura etymologica:
 spojení slova s jeho odvozeninou (podvedený podvodník)
kalambúr:
 z francouzského slova calembour = slovní hříčka
 zpravidla je tvořen záměnou významů stejně znějících slov
 úmyslně se zaměňují slova zvukově podobná za komickým nebo satirickým efektem
 např.:
39
Věnceslavo, dá ryby rybě lásku?
Věnce! Slávo! Dary! Bary!
Vítězslav Nezval
 hromadění podobných hlásek na konci slov se nazývá podle toho, o jaké hlásky a jejich
kombinace jde:
a) asonance: stejné vokály
b) konsonance: stejné souhlásky
c) homoioteleuton: opakování koncových slabik
d) homoioptoton: opakování pádových koncovek
e) polyptoton: opakování téhoţ slova v různých pádech
f) anagram: přeházením písmen vznikne jiné slovo, jedno slovo je tedy skryto v
jiném slově nebo sousloví
g) akrostichon: počáteční písmena nebo slabiky veršů dávají slovo
h) telestichon: poslední hlásky nebo slabiky ve verši dávají slovo
i) mesostichon: prostřední hlásky nebo slabiky ve verši dávají slovo
j) akroteleuton: spojení akrostichu s telestichem
k) chronogram: některá písmena ukrývala letopočet
l) palindrom: slovo dává smysl i při čtení nazpět (Anna)
2. Figury vznikající opakováním týchţ slov:
epizeuxis (řec. připojení):
 básnická figura, zaloţená na opakování stejných slov za sebou ve verši nebo ve větě
 někdy se mezi opakující se slovo vkládá jiný výraz, nejčastěji spojka nebo příslovce
 epizeuxis posiluje významovou naléhavost opakovaného slova, podtrhává zvukovou a
rytmickou působivost verše
 figura častá v hovorovém jazyce
 opakování téhoţ slova nebo skupiny slov v jednom verši nebo větě a to buď bezprostředně
za sebou, nebo po vloţení slova jiného
 „koulelo se koulelo“
 např.:
Jakživ nikdo neměl a nemá
krásnější panenku než já,
ona má, ona má, ona má
jako dvě cibule
pystíčky odulé.
F. L. Čelakovský: Krásná Kordula (Ohlas písní českých)
Kdo to říká mezi námi,
že jsme sami, sami, sami!
J. V. Sládek: Nejsme sami (České písně)
anafora:
 dnes nejčastější figura zakládající se na opakování slov, opakují se slova na začátku
sousedních celků, veršů
 z řeckého anafora = znovuuvedení
 stylistická figura, která vzniká opakováním stejných slov nebo skupiny slov na začátku za
sebou jsoucích veršů případně vět a prozaických textů
 anafora je vhodným prostředkem na vytváření větného paralelismu
 na začátku jednotlivých veršů nebo vět v próze se obyčejně opakuje významové jádro, ke
kterému se přidávají nové výpovědi, metafory a jiné básnické tropy
 např.:
Noc soví s černým srdcem tmy,
noc rodící mě stále znova,
40
noc lamantína nespící,
noc kdy tichu straní slova.
František Halas: Noc a šeření
epifora:
 druh básnické figury spočívající v opakování stejných slov na koncích veršů
 vyskytuje se, byť poměrně vzácně, v poezii lidové i umělé k zdůraznění určitého výrazu
 opak anafory
 slova na konci celků, veršů
 např.:
Přicházím k tobě. Jaké to máš vlasy!
Tak těţké, vonné, sametové vlasy!
Ne, nelíbej. Chci hladit tvoje vlasy.
Chci spát. Dej mi své vlasy!
Karel Toman
epanastrofa:
 opakuje se slovo nebo obrat na konci jednoho a na začátku celku následujícího
3. Figury vznikající hromaděním celých struktur:
paralelismus:
 tematický
 gramatický
 z hlediska významového:
 kladný: opakují se struktury, které po významové stránce nejsou protikladné
 záporný: opakují se s významem protikladným, antiteze mezi slovy je zde významový
vztah opozice
 paralelismus se často posiluje opakováním slov, tj. kombinuje se hromadění stejných
gramatických konstrukcí s figurami spočívajícími v hromadění týchţ slov
4. Figury vznikající hromaděním významů:
pleonasmus:
 z řec. pleonasmos = přebytek
 rétorická a stylistická figura, vznikající uţitím více slov stejného nebo blízkého významu
k označení jedné skutečnosti (např. v Máchově verši: po modrém blankytu bělavé páry
hynou)
 z logického hlediska jde zpravidla o nadbytečné hromadění synonym, které bývá v
umělecké literatuře pouţíváno buď za účelem zpomalení toku výpovědi, anebo k
zvýraznění určité skutečnosti, někdy bývá uţití pleonasmu motivováno jen hravostí, coţ je
oblíbený způsob zejména v poezii lidové
 s pleonasmem se často setkáváme i hovorové řeči (např. vidět na vlastní oči), a to zejména
při expresi )např. v nadávkách), tedy jedná se o „nadbytečné“ seskupení souznačných
nebo významově si blízkých slov a výrazů
 např.:
další příklady
Jedna stará baba,
ta to prozradila.
Z lidové poezie
a vedle nich, kolem nich hemží se dětijak vřeští, jak piští to lidské smetí!
Jan Neruda
41
Hornické děti jdou si hrát,
a já jsem slep a já je nevidím
Vilém Závada
A měsíc (tedy luna)
hledal vlásenky ztracené na mokré trávě.
Jaroslav Seifert
 jde o nadbytečnost spočívající v tom, ţe se explicitně vyjadřuje nějaká věc obsaţená
implicitně v kontextu
 spojení, které zdůrazňuje něco, co je zřejmé z kontextu (divoucí div, po modrém blankytu)
tautologie:
 dvojí vyjádření téţe věci, ale jiným výrazem (v tomto věčném poloţivotě, polosmrti)
 typickými tautologie jsou matematické rovnice
amplifikace:
 rozšíření výpovědi tím, ţe se táţ věc opakuje z několika hledisek
Figury řečnické:
 obráceny k adresátovi
 rozpor mezi gramatickým a aktuálním obsahem sdělení
 řečnická otázka: odpověď na ni je jiţ předem dána
 řečnická odpověď: pravděpodobnou a skutečnou
apostrofa:
 zakládá se na tom, ţe řečník osloví někoho, od koho nemůţe očekávat odpověď
 dnes: oslovení nepřítomné nebo mrtvé osoby nebo věci, v širším slova smyslu pak jeho
„řečnické zvolání“ vůbec, tj. jako zvolání, které slouţí jen k výrazu autorova citu (buď
zdrávo, údolí tiché, skromné)
aposiopesis:
 úmyslné přerušení řeči, jádro sdělení se zamlčí, ale protoţe je implicitně obsaţeno v
kontextu, zamlčením se postaví do středu pozornosti
 correctio: autor opraví sám sebe
 deprecatio: blízké apostrofě, naléhavá prosba o soucit
 dierese: rozčlenění pojmu do pojmů souřadných
 dubitatio: řečník se obrací k publiku s otázkou, jak má začít s výkladem
14. Základní a pomocné disciplíny literární vědy
 Eduard Petrů: nejasnosti v pojetí literární vědy- nejlépe „pojem označující soubor




speciálních věd, jejichţ předmětem zkoumání je krásná literatura
literární věda: samostatná humanitní disciplína, zabývá se uměleckou literaturou z
hlediska:
a) synchronního: vzájemná souvislost prvků existuje současně
b) diachronního: vztahy prvků následných
jako obor se zabývá jazykovými projevy s převládající estetickou funkcí, podřízený
estetice, obecné teorii o umění
pomocné disciplíny:
 lingvistika (nauka o jazyce, analýza jazykové struktury)
 sémiotika (nauka o znacích
 psychologie (vazba autora na dílo)
 sociologie (vazba díla na současnost)
pomezní disciplíny:
42
 mezi literární vědou a lingvistikou
 textologie: práce s textem, stanovit vazby, chronologicky začlenit, určit autorství
 teorie překladu (translatologie): překladatel musí dílo pochopit jak po stránce
lingvistické, tak po obsahové a estetické, aby si překlad uchoval z originálu
uměleckou hodnotu i věcné informace
 pomocnou funkci plní: bibliografie, paleografie, historiogafie, textová kritika
 3 základní součásti:
a) literární historie: uplatňuje, ověřuje a modifikuje literární teorii
b) literární teorie: předpokládá literární historii
c) literární kritika: nejstarší disciplína, která měla naučit jakým způsobem koncipovat
básnický a prozaický text
1. teorie literatury a literárněvědná metodoogie- zkoumá odborné literárněvědné texty:
 usiluje o určení obecných zákonitostí, které se uplatňují při vzniku literárního díla, při
zařazení do literárního procesu
 zkoumá podstatu, specifičnost literatury, obecné zákonitosti literárního procesu,
sloţení literárních děl, technik literatury, interpretací, literárními druhy a ţánry =
kategorie umělecké literatury (krásné literatury)
 předmětem je literatura sama
 předmětem literárněvědné metodologie je literární věda
 k ní: genologie (nauka o literárních druzích, ţánrech), versologie (nauka o verši,
typech), literární stylistika (zvláštnosti jazyka u tvoření literárních děl)
 literárněvědná metodologie: zkoumá literárněvědné texty, aby na jejich základě mohla
stanovit postupy adekvátní pro zkoumání literárního díla
 uţívá obecných vědních metod, nejdůleţitější je však analýza
 analyzují se určité znaky a ty se syntetizují
 dojdeme k závěru, k hypotéze, kterou verifikujeme
2. dějiny literatury:
 zabývá se konkrétním textem konkrétního autora, který postupně přiřazuje do
kontextu literatury regionální- národní- slovanské...
 rekonstrukce a problematika literárního vývoje od nejstarších dob po současnost
 srovnávací literární vědy: historický zřetel, zkoumají nadnárodní literární procesy
(přejímání motivů, témat, kontakty)
 u textové kritiky (textologie) určují text- autorství, porovnávají různé varianty
 literární bibliografie: studuje ţivotopis a osobnost autora
3. literární kritika:
 pojetí kritiky jako specifické podoby umělecké tvůrčí činnosti nebo jako činnosti
odborné, která vyţaduje odborné vědecké vzdělání a metody
 analyzuje literární díla se znalostmi literární teorie a historie
 při hodnocení uplatňuje aktuální společenská a estetická hlediska = společenským
faktorem
 obrací s k umělci i čtenáři
 mnohdy vybočuje z literární vědy
 do publicistiky v 19. st.
 recenze: stručná informace
 referát: hlubší informace s hodnocením
 kritická studie: pojednání, které obsahuje podrobnou analýzu díla nebo jevu
 kritická esej: F. X. Šalda- literární estetika + společenské otázky, chápání jako
začlenění díla do kontextu literatury
 kritika impresionistická: povaţuje za normu subjektivní kritikův proţitek
43
 kritika normativní: snaţí se odvodit normu z literární produkce (a velkých děl)
 literární teorie: přihlíţí i k literárnímu pohybu, jemuţ podléhají literární díla a k
zákonitým souvislostem
 literárněvědné směry:
 antika- Řecko- ikologie: jazyk, styl a historie reálie- pro porozumění textu
 romantismus: estetika emocí i idealismus, díla ideje v čase = idea historismu
 pol. 19. st.: materialismus, pozitivismus (jednostranný) x novoidealismus (rozdíl
metod přírodního a duchovního zkoumání), biologismus, marxismus
15. Základní tendence vývoje literární vědy a literárněvědné metodologie
 teoretické myšlení o literatuře sahá aţ do antiky (příručky poetiky a rétoriky), ale
formování literární vědy v dnešním slova smyslu jako souboru disciplín je spjato aţ s
nástupem humanitních věd v 19. st.
 existují dva moţné přístupy k vnímání literárního díla:
1. naším východiskem je jeho interpretace- objekt
2. za základ volíme čtenářský proţitek- subjekt
 základní vývojové tendence jsou zaloţeny na základě těchto dvou polarit
 interpretace:
 text literárního díla představuje určitý interpretační prostor
 jednotlivé čtenářské záţitky můţeme chápat jako mnoţinu interpretačních polí
 tato pole se zčásti prolínají (jejich průsečík můţeme označit jako interpretační jádro)
 východiskem interpretace je jednotlivé interpretační pole- vztah mezi vnímateli,
rovina subjektu
 text ale nepředstavuje pouze moţnost individuálního proţitku ale také objekt
zkoumání, směřující ke zjištění interpretačního jádra, např. dokazuje, ţe většina
postupů při zkoumání literárního díla se pohybuje na spojnici obou krajních pólů a
pouze se blíţí jednomu z nich
1. metoda klasicistní:
 měla značně normativní charakter
 aplikovala teoretické poznatky na konkrétní literární tvorbu
 dílo bylo chápáno jako objektivní skutečnost, která se řídí podle určitých objektivních
principů
 napodobování antiky
 17.- 18. st.
 napodobování přírody
 Pierre Corneille: Cid
 Mollière: Tartuffe
 sentimentalismus = preromantismus 18. st.
2. metoda romantická:
 nechce normativnost
 navazovala na preromantismus
 přednost jedince, vnitřní proţitky a dojmy nad dogmaty a příkazy
 originalita
 ţánry lidové, povídka, lyrickoepické
 Mácha: Máj
 Chataubriand: Atla a René
 rozpor my x realita romantika
 angličtí jezerní básníci
3. metoda impresionistická:
44
 Jiří Karásek ze Lvovic: Chimérické výpravy
 William Haslit
4. metoda biografická a psychologická:
 ţivot vyloţila jako sexuální pohnutky a to v lidském nevědomí
 90. léta 18.st.
 hlavní je osobnost a ţivot autora
 zakladatel: Ch. A. Sainte- Beuvl
5. metoda pozitivistická:
 pol. 19. st.
 z filozofie, poznání empirické
 Arne Novák, Jan Jakubec, Jaroslav Vlček
 Auguste Comte
 biologické metody (Darwinova teorie vývoje druhů)
 metoda sociologická
16. Interpretace literárního textu (moţnosti interpretace básní, narativního textu a dramatu)
 literárněvědná disciplína, zkoumá literární text a cílem je co nejadekvátnější pochopení a
výsledek smyslu uměleckého díla
 nadřazena jí je teorie literatury
 interpretace konkrétní: předmětem je individuální umělecké dílo jako svébytný celek:
 prvky mimoestetické: osobnost, doba, okolnosti
 interpretační postupy: spojují vyloţení estetických sloţek díla (obsah, forma, dobová
aktuálnost, společenská funkce)
 doznala v poslední době rozmachu a slovesné literární dílo je zkoumáno z nejrůznějších
názorových a vědních hledisek
 vedle interpretačních metod, které si všímají vnětextových a mimotextových vztahů díla
(geneze díla = tvůrčí proces, kreativní odraz skutečnosti, jehoţ výsledek je slovesné dílo)
 fáze: přípravná, inkubační, inspirační a konkretizace díla
 vztah díla k jiným artefaktům, k jazykovému systému, ke skutečnosti- pracují tak s
materiálem, který má těsný vztah k literární historii (marxistická, sociologická)
 existují také metody, které kladou na první místo organickou jednotku literárního díla,
samostatnost jeho textu a jeho hodnotu
 to je dědictví ruského formalismu: formální metoda- základní materiál slovo a lingvisticky
ho zkoumá jeho vyuţití v díle
 anglosaská nová kritika: zájem o znakovou povahu uměleckého díla a důraz na prvotnost
formální (jazyk) reality díla oproti jeho genezi a společenské funkci
 švýcarská škola umění interpretace
 francouzská metoda výkladu textů: metoda literárního rozboru literárního díla, tyto
metody mají zase blíţe k literární kritice
 vědecký postup při výkladu textu má interpretační původ v hermeneutice, zabývá se
výkladem historických textů, vedle procesu interpretace ale i proces exegeneze = usiluje
o shromáţdění všech dostupných historických údajů, jeţ by text osvětlovaly z hlediska
vnějších souvislostí
 hermeneutika: později jako umění výkladu a jako metodologie historických a duchovních
věd slouţila k porozumění lidské kultury na rozdíl od výkladu přírodních věd, je to teorie
interpretací, teorie porozumění textům
 pro výklad náboţenských textů se uchovává termín exegetika
 interpretace není šablona
 interpretace v širším slova smyslu, vyjádření autora
1. Interpretace básní:
45
Sémantická modelace textu: Zdeněk Koţmín (z díla Interpretace básní):
 vytyčování významových ohnisek básně = základní princip, sémantické průsečíky, v
nichţ jsou dominanty básníkovy výpovědi- např. vytyčení polarity významu
(dvojpólovost)
 lze ji provést několika způsoby:
1. vyuţitím polarity: protiklad v textu (tma- světlo, mráz- teplo)
2. vytyčení klíčových slov: dominantní pojem určující význam textu (láska, ţal, láska
v Máchově Máji)
3. konfrontace textů téhoţ autora: dvě básně, hledání styčných bodů, ale i rozdíly
4. báseň jako synekdocha autora a díla: část za celek, celek za část, poukazuje se a na
sepětí jedné části básně s celkem- sbírkou i celým dílem, u titulní básně sbírky
Těţká hodina- Jiří Wolker
5. konfrontace textů dvou různých autorů: mají podobný styl, stejná výpověď, nebo
naopak rozdíly, zjišťování podobnosti, autoři mohou sdělovat stejné obsahy
rozdílným způsobem
Tma jako v hrobě, mráz v okna duje,
v světnici teplo u kamen,
v krbu se svítí, stará podřimuje,
děvčata předou měkký len.
Karel Jaromír Erben: Kytice- Štědrý den
2 póly:
 mráz- teplo
 tma- v krbu se svítí
 stará- děvčata
 podřimuje- předou
 hrob- světnice
 duje- podřimuje
Před ţádnou, ţádnou záhadou
své šíje neskloníme,
o nebes klenby nejzazší
svým duchem zazvoníme.
Jan Neruda: Písně kosmické (1878)
My roztrhneme kaţdou clonu,
my přelomíme kaţdý vzdor,
od Hestera aţ k Orionu
ve moři světla, mořem tónů
kdy písně naší zahřmí chór.
Jaroslav Vrchlický: Dům a svět (1878)
 obě básně jsou psané jambickým veršem
 grafická podoba básnických děl:
1. strofy
2. juxtapoziční model: kladení bez většího řádu
3. roztroušený model (obrazný): viz experimentální poezie
2. Interpretace narativního textu:
 grafická podoba textu:
1. členěn na kapitoly
46






2. atomizován: text přerývaný (mezery)
3. model typu proudu: psán bez členění
tematika:
 téma
 látka
 motiv
jazykové prostředky
definice vypravěče: viz Stanzel
autorská vypravěčská situace: „já“ nahlíţí, vypravěč ví všechno, stojí mimo
vypravěčská situace první osoby: „já“ proţívající je hlavní postavou a přímým
účastníkem
personální vypravěčská situace: střídání, dává nahlíţet do vědomí hlavní postavy i
vypravěče
3. Interpretace dramatu: viz Veltruský
 hlavní text: dialogy + vedlejší text = poznámky (seznam postav, komentáře)
 funkce poznámek:
1. označené mluvčího: nepostradatelné
2. popis fyzických akcí: nepostradatelné
3. popis prostředí: doporučené k jevištní interpretaci
4. charakteristiky postav: doporučené k jevištní interpretaci
5. autorské komentáře: postradatelné
17. Kompoziční výstavba jako klíč k interpretaci (architektonika, kompozice)
Základní pojmy z kompoziční poetiky
 kompozice (composicio = sloţení, sestavení): způsob uspořádání, organizace tematických
a jazykových sloţek literárního díla vzhledem k celkovému záměru a uměleckému smyslu
= kompoziční výstavba tematická výstavba
 Hrabák: pořadí, v jakém jsou jednotlivé informace seřazeny a způsob, jakým jsou
navzájem spojeny
 kompozice = kompoziční výstavba
 kompoziční výstavba:
a) architektonika: představuje vnější výstavbu díla- tzv. architektonické jednotky
(strofy, kapitoly,...)
b) kompozice: vnitřní výstavba díla, kterou vytvářejí kompoziční principy, postupy a
syţetová osnova
 kompozice vychází ze základních principů:






významový protiklad (kontrast): prvky co si odporují, hlavně v lyrice
porovnání (konfrontace): porovnání různých časových rovin
opakování
souběţnost (paralelnost)
stupňování (gradace): podle myšlenkové a emocionální intenzity
kauzalita: příčinnost a následnost, vazby mezi tématy
 2 základní formy kompozice z historického hlediska:
 tektonická (uzavřená): uzavřená symetrická forma výstavby literárního díla (u
normovaných ţánrů, např. klasické drama- 5 částí)
 atektonická (otevřená): nepravidelná, otevřená, asymetrická forma literárního díla
(postmoderní literatura, např. postmoderní román, popírá daná pravidla)
47
 exponovaná místa: začátek a konec díla- vztah mezi nimi- zarámování, vztah mezi první a
poslední kapitolou, výstupem, dějstvím, rámující postava, situace
 zarámování můţe provést rámující postava či rámující situace
 pohled středověké poetiky:
 vypravování od začátku = ab ovo (od vejce)- v přirozeném časovém sledu
 uvedení do středu událostí = in medias res
 zakončení literárního díla:
 uzavřené: vše podstatné bylo řečeno, např. antika, pohádky, červená knihovna
 otevřené: osudy nejsou uzavřeny, např. svazky románových cyklů
 pointa: zakončení díla přináší nečekané vyvrcholení, uplatnění hlavně v detektivní
literatuře (hledání zločince), předem připravovaný závěr k němuţ dílo od začátku směřuje,
např. znělka, povídka, epigram
 happy- end: náhlý dějový zvrat, náhlé obrácení v opak, šťastný konec, např. romantická
literatura, dobrodruţné ţánry
 prolog: text, který uvádí dílo, předchází ději
 epilog: doslov, dovětek autora
 incipit: začátek literárního díla, první věty
 explicit: konec literárního díla, poslední věty
Kompoziční postupy
 metody fabulační výstavby literárního díla
 typologie podle: místa, času, příčiny
1. chronologická kompozice:
 řadí události podle přirozené časové posloupnosti, od mládí ke stáří hrdinů, od
minulosti k současnosti
 autor zná budoucnost, vyjadřuje ji jen postupně- vzniká napětí
 např. Boţena Němcová: Babička, Rok na vsi
2. kronikářská kompozice:
 události zapisuje jako u kroniky- cyklický čas
 rozhoduje koloběh času v průběhu ročního cyklu
 kaţdodenní události vnímány perspektivou autorského subjektu, subjektivní pohled
3. retrospektivní kompozice:
 události na základě vzpomínek
 známe důsledek a hledáme příčiny
 autor před čtenářem neskrývá výsledek děje
 obrácená časová posloupnost, zpětná rekonstrukce událostí
 např. detektivní ţánr, psychologická próza, introspektivní literatura
4. rámcová kompozice:
 odvíjí události z úvodní zastřešující situace, vytváří rámec
48
 např. Giovanni Boccaccio: Dekameron
5. řetězová (katenální) kompozice:
 typická pro seriály
 po rozuzlení zápletky očekávání následující epizody
 spojovány ústřední postavou
 např. Miguel de Servantes Saavedra: Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha, Alois
Jirásek: F. L. Věk
18. Poetika vyprávění. Typologie narativních situací.
 mezi tematickými jednotkami je kauzální vztah, jednotky mají svůj skutečný význam aţ
při zřetězení do vyšších celků
 jednotky: dynamické (posouvají děj), statické
 vypravování začíná buď od středu události nebo od začátku
 zápletka = soubor motivů, který poruší rovnováhu situace a uvede tím do pohybu děj
 rozvoj intrik ke zrušení konfliktu ne = nové konflikty
 vyprávění = mluvený nebo psaný projev, který zachycuje nějaký fiktivní nebo skutečný
děj, v literatuře se uplatňuje v dějových (syţetových) ţánrech
 mluvčímu, jehoţ autor vyprávěním pověří se říká vypravěč = prostředník mezi čtenářem a
obsahem sdělení, jedním z hlavním sloupů výstavby literárního díla
 autorský vypravěč: do postavy vypravěče se stylizuje sám autor (realistický román), zvolí
si za vypravěče nějakou postavu
 vševědoucí vypravěč: 3. os.- Er- forma
 vypravěč- postava: 1. os.- Ich- forma
 personální- vystupuje v příběhu, je účastníkem děje- pasivním
 fiktivní- fyzicky nepřítomen, průběh událostí v Ich- formě
 transcendentní- měsíc
 animální- pes
 autorovo hodnocení:
a) implicitní: v příběhu obsaţeno, čtenář si je sám vytvoří
b) explicitní: autor sám, postoj k činům
 tezové vyprávění: předem daná teze
 tendenční vyprávění: hodnotící postoj převaţuje nad uměleckým obrazem
 motivace autora: odůvodnění uměleckých prostředků
 3 typy motivace:
1. kompoziční: motiv podmíněn kompozičně- falešné motivace- detektivky
2. realistická: usiluje o vzbuzení iluze pravděpodobnosti platné jen relativně
3. estetická: určité motivy se pokládají za neestetické a proto se z motivace vylučují
 zpomalování proudu vyprávění:
1. digrese: dějové odbočky od hlavního proudu vyprávění, úvahové a popisné pasáţe
2. epizody: takové digrese, které jsou sami o sobě dějově uzavřeny
 charakteristika postav:
1. přímá
2. nepřímá
3. vývojová
 Narativní způsoby v české literatuře (Lubomír Doleţel):
 rozlišuje pásmo postav a pásmo vypravěče
 v klasickém vyprávění obě pásma splývají vyuţitím tzv. polopřímé řeči nebo
neznačené přímé řeči
 rétorickými formami: rozumí Doleţel vyprávěcí způsoby komentující, hodnotící a
vykládající
49
 subjektivní Er- forma: je smíšená řeč, kde splývá osobní hledisko s vypravěčem ve 3.
os.
 objektivní Ich- forma: znamená vyprávění postavy, která nezúčastněně pozoruje („oko
kamery“) a je součástí fiktivního světa
 Franz Stanzel- Teorie vyprávění:
1. autorská vypravěčská situace: vyznačuje se vnější perspektivou a neidentičností
vypravěče, vševědoucí vypravěč dává nahlíţet do příběhů, autor je vševědoucí, autor
vše ví, je odlišen vypravěč a postavy (Walter Scott: Ivanhoe)
 personální vypravěčská situace: charakterizuje ji neidentičnost a vnitřní perspektiva
reflektora (odraz, reflexe světa ve vědomí románové postavy)- nahlíţíme do myšlenek
postavy, reflektor- vyvolává zdání bezprostřednosti probíhajícího děje, ten kdo myslí,
jedná, proţívá, ale nemluví ke čtenáři, čtenář nahlíţí do vypravěčova vědomí (James
Joyce: Odysseus)
 vypravěčská situace první osoby: vymezuje vnitřní perspektivu vypravěče totoţného
se světem hlavní postavy (Ludvík Vaculík: Sekyra)
19. Teorie dramatu (drama jako literární fakt, hlavní a vedlejší text dramatu)
 dramatický text:
1. dialog
2. poznámky (scénické): neexistují, nikdo je nemluví, existují pouze v poznámkách ke
scénáři, v dekoracích, atd.
 funkce scénických poznámek:
1. označení mluvčího
2. popisy fyzických akcí
3. popisy prostředí
4. charakteristiky dramatických postav- charakteristika vzhledu, postavy, rozpoloţení
postavy, charakteristiky vztahů, situací, atmosféry
5. autorské komentáře a úvahy- sklon ke kniţnosti, mnohdy nadbytečné, metatexty =
texty o textu
 drama: jeden ze základních druhů literatury
 drama: je tvořeno výhradně přímými jazykovými promluvami (hlavní text) a jednáním
dramatických postav a scénickými a reţijními poznámkami (vedlejší text- seznamy
postav, komentáře autora), které se však omezují na popis prostředí a postav a na
vysvětlivky
 struktura: je výrazně poznamenána tím, ţe je předurčena ke scénickému provedení
 základním prostředkem je jazyk: druhové vlastnosti- dialogičnost
 konflikt: rozvíjí se jak v čase, tak v prostoru, vývoj dramatického sporu, který obvykle
směřuje ke zrušení napětí mezi významovými kontexty, tvoří základ dramatického děje
(syţetu)
 drama můţe být psáno prózou (činohra) nebo veršem (veršované drama), někdy je
deklamováno za hudebního doprovodu (melodram), jindy zpíváno (hudební drama, opera,
zpěvohra)
 stavba dramatu se vyrovnává s principem místa, času a děje
 kompoziční výstavba: expozice, kolize, krize, peripetie, katastrofa
 dramatickému ději někdy předchází prolog (samostatný vstupní celek, můţe být
zakončeno epilogem)
 poznámky:
1. jednání
2. scény
3. výstupy
 teorii dramatu se věnovali nebo věnují:
 Pavel Janoušek: na FF UK, vyučuje poetiku dramatu
50




 dílo: Rozměry dramatu, Studie o dramatu, Drama jako literární fakt (autor- textčtenář)
 M. Lukeš:
 dílo: Umění dramatu
 Jiří Veltruský:
 dílo: Drama jako básnické dílo- polemizuje zde s Otakarem Zichem, který před
ním vydal Estetiku dramatického umění, kde drama vyloučil z literatury, dle něj je
drama uměleckým dílem aţ na jevišti, Veltruský to popírá
divadelní pojetí dramatu: Otakar Zich- Estetika dramatického pojetí (1931, 1. vyd.)
literární pojetí dramatu: Jiří Veltruský- Drama jako básnické dílo
dramatický dialog: je projevem jediného mluvčího, tedy autora, který jednotlivé promluvy
záměrně stylizuje
scénické poznámky: Otakar Zich řekl, ţe jsou to pouhé pokyny, Veltruský zkoumal jejich
funkci a jeho tvrzení opět vyvrací
 Interpretace dramatu: viz Veltruský
 hlavní text: dialogy + vedlejší text = poznámky (seznam postav, komentáře)
 funkce poznámek:
1. označení mluvčího: nepostradatelné
2. popis fyzických akcí: nepostradatelné
3. popis prostředí: doporučené k jevištní interpretaci
4. charakteristiky postav: doporučené k jevištní interpretaci
5. autorské komentář: postradatelné
20. Literární proudy a literární směry
 formalismus a strukturalismus:
 strukturalismus: vyvíjel se z formalismu
 umělecká výlučnost, zákony světa jsou námi dosaţeny
 jazyk nástroj experimentu
 Viktor Šklovskij- Teorie prózy
 Vilém Matésius
 Jan Mukařovský- český strukturalismus
 literárněvědná femomenologie:
 nauka o podstatě jevu
 Roman Ingarden
 existencionalismus:




co je to literatura?
Jean- Paul Sartre
Albert Camus- svobodu nalezne v rozhodnutí k činu vraţdy
filozofie ţivota- Nietzsche
 socialistický realismus:
 budování komunizmu
 vliv proletářské literatury
 postmodernismus:
 Samuel Beckett, Umberto Eco, Calvoni, Milan Kundera
 pozitivismus:
 dokončil cestu k umění jako objektu
51
 snaha aplikovat v literárněvědné oblasti metodu některé vědní disciplíny z oblasti
humanitních a přírodních věd
 sociologický přístup: spojení vývoje literárního díla se společenským prostředím
 biologický přístup: inspirace Darwinovou teorií vývoje
 geografický přístup: dílo jako produkt země i kraje
 fyziologický přístup: souvislost s autorem a jeho fyziologií
 historický přístup: dílo je neopakovatelný historický fakt
 psychologické a psychoanalytické přístupy: vztah s tvůrcem
 komparastika: nejvýznamnější ze všech těchto přístupů, zkoumá literární dílo ve
vztahu k předchozí i soudobé produkci
 impresionismus:
 nechce vědecké zkoumání literárního díla
 jediným kritériem pro posouzení literárního díla je dojem, který dílo vyvolá v subjektu
svého příjemce
 nesměřuje k odhalení obecných zákonitostí, ale k hodnotovému soudu vyplývajícímu
z kritikova proţitku díla
 strukturalismus:
 soustředí se na zkoumání struktury literárního díla, jeho jednotlivých sloţek (slok, sov,
odstavců, motivů,...) a především na jazyk a jeho funkce
 kaţdá sloţka díla má význam
 důleţité je jakým způsobem, gestem básním vybíral jednotlivé sloţky díla a jak je
slučoval ve významovou jednotu- rekonstrukce
 nazíral na literární dílo jako na objekt ke zkoumání
 souvisel s lingvistikou a inspiroval se sémiotikou (nauka o významech a znacích),
např. se inspiroval Saussurem (označující, označované)
 upouští od hledání souvislosti mezi odrazem společenského dění v uměleckém díle a
metodou a dílem jako takovým
 částečně upouští od vztahu díla k autorovi a čtenáři
 návaznost na strukturalismus- Zdeněk Koţmín- sémantická modelace textu
(Interpretace básní): vytyčení významových a sémantických průsečíků ve kterých jsou
dominanty básníkovy tvorby)
 vrací zkoumání do sféry objektu
 dílo = objekt = struktura sloţek (zejména jazykových), které mají svůj význam a je
důleţité se jimi zabývat
 sémantika: nauka, která se zabývá významem slov a jazykových znaků
 sémiotika: zabývá se znakovými systémy
 upouští od společenského kontextu díla i od významu autorství a formy
 přední český strukturalista- Jan Mukařovský
 sémantické gesto: kaţdá sloţka básnické struktury (literárního díla) je stejným právem
nositelem významu. Jde o to, proč právě jednotlivé prvky fungují jako celek. Rozbor není
omezen na jednotlivá díla.
 metoda vychází z toho, ţe dílo je víc neţ pouhý součet prvků, je řízen vlastním
vnitřním řádem (nejde o jednotlivé prvky = významná jednota kaţdé sloţky)
 inspirovaný ruskou formální školou (ruský formalismus)
 snaha přejít od hodnocení struktury formy k všestrannějšímu hodnocení
 v první fázi zájem o techniku literární stavby díla, snaha přiblíţit se exaktním vědám,
ale od 30. let díky Mukařovkému změny
 druhá fáze- zájem o sociologické aspekty příznačné pro estetiku inspirované
materialismem, přesto však hledí strukturalismus na vnitřní uspořádání díla
 vše se týká textu, nezáleţí na ţánru, pro rozbor je podstatné samotné dílo
 nepochopili, ţe existuje obsah a forma izolovaně
 strukturalistický vývoj k marxistické ideologii
52
 Praţský lingvistický krouţek:
 *1926 z diskusních schůzek
 usilují o výzkum strukturálních jazykových jevů
 Vilém Mathesius, Bohuslav Havránek, Trnka, Jan Mukařovský, Trubeckoj
 teoretické základy: 1929 první slavistický kongres- první svazky edice: práce
Praţského lingvistického krouţku- rozvíjeny v časopise Slovo a slovesnost (od
1935)
 ze seskupení- Praţská škola, jejíţ program:
a) rozlišení mezi synchroním a diachroním pohledem na jazyk
b) pojetí jazyka jako funkčního systému
 toto dále rozpracováno ve fonologii, gramatice, teorii spisovného jazyka
 nový přístup k podstatě uměleckého jazyka- sledován na pozadí sdělovacího
jazyka jako útvar = s vnitřním napětím sloţek a moţnost aktualizace i těch, které
nepodléhají v uměleckém jazyku automatizaci
 rozvoj jazykovědných disciplín (versologie, poetika)
 odsunuty do pozadí psychologie a společenské aspekty literární tvorby
 Otokar Zich- dílo se zkoumá z literárních ale hlavně z lingvistických hledisek
 Jan Mukařovský- Kapitoly z české poetiky
 1928- Máchův máj
 1923- Příspěvek k poetice českého verše
 1965- 72 nesmí publikovat
 Bohuslav Havránek, Felix Vodička, Jiří Veltruský
 90. léta- neostrukturalismus- populární Miroslav Červenka, Zdeněk Koţním, Milan
Jankovič
 propracování literární teorie
 zkoumají společnost literární, estetická hodnota a funkce literatury
 formální metoda:
 SSSR- 90. léta 19. st.- 20. léta 20. st.
 základem je slovo- a v kontaktu s lingvistikou- moţnosti jeho vyuţití v díle
 jazyk básnický brzdí výpověď díla- vnitřní celistvost, ale odtrţeno od sociálního
prostředí, obsah a forma = 1
 Roman Jacobson, Šklovskij, Tomaševskij
53