zde - CESTA Centrum pro sociálně-tržní ekonomiku a otevřenou
Transkript
přepis diskuse „Zle se vede zemi aneb O naší současné nespokojenosti“ pořádal think-tank CESTA Centrum pro sociálně-tržní ekonomiku a otevřenou demokracii 3. listopadu 2011, přednáškový sál New York University Prague, Praha panelisté: Jacques Rupnik, Lubomír Zaorálek, Jiří Pehe moderátor: Vít Klepárník Pozn.: Text prošel malou redakční upravou. © CESTA Centrum pro sociálně-tržní ekonomiku a otevřenou demokracii, 2011. Vít Klepárník: Vážení přátelé, velmi Vás vítám na už v pořadí, pokud jsem to počítal dobře, na osmé akci think-tanku Cesta Centrum pro sociální a tržní ekonomiku a otevřenou demokracii. My jsme vlastně tou minulou akcí, která se věnovala pamětem Tonyho Blaira, jejíž český překlad vyšel teď nedávno, jsme zahájili takovou trošku novou sérií akcí, kdy se věnujeme knižním titulům. To naše dnešní setkání vlastně bude navazovat nebo navazuje ideově na tu akci předchozí. Tím naším dnešním tématem je nově vyšlá kniha, kterou vydalo nakladatelství Rybka Publishers, a je to kniha, která nese název „Zle se vede zemi“. Český podtitul je Pojednání o naší současné nespokojenosti. Tato kniha vyšla před čtrnácti dny. Jak jsem už říkal, nakladatelství Rybka Publishers a dokonce i pan nakladatel Rybka je tady přítomen v sále, takže pokud budete mít zájem, po diskusi, budete si moci tu knihu přímo tady koupit od nakladatele. Já ještě předtím, než bych představil naše hosty, přiznám se, ještě nejsme v úplném složení, v plném složení, protože pan Zaorálek je zaneprázdněn dalšími aktivitami na jiném místě, ale vidím, že už zrovna přichází, takže ho tímto vítám. Předtím, než představím naše dnešní panelisty, tak bych rád řekl alespoň několik slov o autorovi knížky, o níž bude dnešní diskuse nebo jíž se bude dnešní diskuse věnovat, a to je anglický historik Tony Judt. Tony Judtovi se dostalo takové trošku smutné pozornosti minulý rok v srpnu v souvislosti s jeho úmrtím, kdy vlastně mu věnovala pozornost přední mainstreamová média. Tedy jeho skonu. Dokonce i Česká televize v hlavním zpravodajství zmiňovala tohoto velkého autora anglického. 1 Britský historik Tony Judt působil v té rané fázi v Evropě, ale v 90. letech se přesunul do Spojených států, kde pak vlastně publikoval ty svoje nejslavnější práce. Působil stejně jako jeden z našich panelistů na New York University, kde založil Remarqueův institut. A pokud bych měl alespoň ve stručnosti shrnout jeho základní příspěvek, myšlení o dějinách 20. století a vůbec jeho historickou tvorbu, tak tam lze vystopovat takové tři nebo čtyři. Pokusil jsem se vymezit čtyři okruhy. Tím prvním z nich jsou určitě dějiny moderní Francie. A je to myšlenkové dědictví Francie 20. století, kde byla levice vždycky velmi silná, takže Tony Judt cítil povinnost nebo měl potřebu se vyrovnávat s tady tím myšlenkovým dědictvím francouzské levice. Byl velmi kritický k autorům, jako je Sartre nebo Foucault, kterým zazlíval, že vlastně nebyli schopni realisticky hodnotit Stalinovu diktaturu, že měli obsesi ve vztahu ke komunismu a nebyli schopni se například vyrovnat s domácí tradicí fašismu během 2. světové války. Tím druhým velkým okruhem myšlenkovým je historie Evropy, dějiny idejí, evropských idejí. To je jeho nejznámější dílo, které vlastně vyšlo jako první v českém jazyce. Historie Evropy po roce 45. Je to knížka z toho pozdějšího období. On čím více vlastně zrál, tak tím více se z něho stával historik idejí, ne jenom takový historik faktu nebo dejme tomu prostě běžný historik, který jaksi sběratel těch faktů, tak stále více se věnoval těm širším konturám. Tím třetím tematickým námětem je sociální transformace Evropy v souvislosti s druhou světovou válkou. Samozřejmě i vznik sociálních států. A tou poslední, takovým myšlenkovým proudem jsou samozřejmě Spojené státy a americká zahraniční politika, ke které se vyjadřoval v 90. letech i po roce 2001. 2 On je samozřejmě v tom svém zralém a pozdním období je znám jako opravdu veřejný intelektuál. Já jsem se dokonce díval na ty žebříčky. Byl vyhlášen v roce 2008 45. nejvlivnějším veřejným intelektuálem světa. To samozřejmě nic moc neříká, ale přece jenom je vidět jeho vliv na současné myšlení o Evropě, současné myšlení o sociálním státu atp. Pokud se chcete podívat, jakým způsobem vlastně působil jako esejista, tak nejvíce je to patrné určitě v americkém čtrnáctideníku „New York Revue of Books“, kde psal pravidelně od začátku 90. let, ale ta frekvence jeho příspěvků je největší vlastně v těch posledních letech, kdy on už byl v roce 2009 vážně nemocný a ta nemoc, kterou on trpěl, tzn. laterální skleróza, kdy se nervové buňky vlastně degenerují, a tak ho neustále tedy poutala na lůžko, a přesto byl schopen vlastně podat ten svůj výkon, jaký podal. Ta knížka, o které se dnes budeme bavit, je zajímavá tím, že se v podstatě, alespoň podle mého názoru, dost rozchází nebo je dost jiná, než to myšlenkové dědictví levice, které známe z 60. let. Ta knížka je v řadě ohledů prostě konzervativní. On ukazuje, že ta levice by mohla mít vlastně jakési nebo měla by hledat vazby na starý konzervatismus, tzn. na hodnoty, jako je sounáležitost, jako je solidarita, jako je jakási rovnováha společenská atp. Tímto bych ukončil ten svůj krátký vstup k Judtovi a rád bych představil naše dnešní panelisty. Tím prvním z nich a velmi nás potěšil, že přijal účast na tomto panelu, je pan Jacques Rupnik. Česko-francouzský historik a politolog působící na College of Europe v Bruggách a Fondation des science Politiques v Paříži. Jacques Rupnik je mimo jiné, omluvte moji nedokonalou nebo vůbec špatnou francouzštinu; pan Jacques 3 Rupnik se s Tony Judtem znal osobně. Byl jeho nejenom kolegou, ale i přítelem, takže vítám pana Rupnika na této diskusi. Tím druhým je vlastně, jak už jsem říkal, kolega Tonyho Judta z Newyorské univerzity a představitel Cesty, politolog Jiří Pehe. A protože ta Judtova kniha se věnuje samozřejmě sociální demokracii a tomu, co dnes má nebo co by dnes měla dělat sociální demokracie, tak jsme pozvali zástupce sociálně demokratického myšlení, významného zástupce sociálně demokratického myšlení současné české politiky, pana Lubomíra Zaorálka. Místopředsedu Poslanecké sněmovny Parlamentu a poslance za ČSSD. Já předpokládám, že tahle debata bude mít víceméně standardní formát, tzn. panelisté se nějakým způsobem pokusí vymezit svoje stanovisko k té Judtové knize a k myšlenkám, které obsahuje, a potom by proběhla diskuse s publikem nebo nějaká výměna i mezi panelisty. Tak dávám slovo nejprve panu Jacquesu Rupnikovi, který bohužel nás bude muset trošku dříve opustit. Jacques Rupnik: Děkuji za pozvání a velice se omlouvám, že nezůstanu do konce diskuse, protože jsem přislíbil účast již dávno na konferenci na úplně jiné téma. Devadesáté výročí založení KSČ. Tak trochu jiný sociální stát. Ale proč jsem uvítal toto pozvání? Protože jsem Tonyho Judta dobře znal. Seznámili jsme se před téměř třiceti lety, kdy on svým způsobem objevoval střední a východní Evropu. Ale než k tomu dojdu, nejdříve k té knížce, aby bylo tady dobře pochopeno, o jakou knížku jde. Jde o knížku, která vznikla z jeho poslední přednášky. A byla tady zmíněna jeho nemoc. 4 Jeho poslední přednáška, můžete si to najít na webové stránce předpokládám NYU. Je to věc, kterou doporučuji všem, nejenom těm, kteří jsou líní číst, ale kteří prostě chtějí vidět, jak taková knížka vznikla. Člověk, který je na vozíku, má ten šlahounek tady v nose s kyslíkovou bombou a z patra přednese hodinu a půl jakousi obhajobu toho welfare state, toho sociálního státu. Ale intelektuální obhajobu, která má samozřejmě politický dopad a význam. Ale intelektuální obhajobu této myšlenky. Byl to absolutně brilantní a velice silný zážitek pro ty, kteří tohle viděli, a tak začínala ta knížka. To je úvodní kapitola této knížky Ill Fares the Land. Ty tabulky, které tam pak uvidíte, ty grafy, to pak bylo přidáno, ale v podstatě to je text jeho úvodní přednášky. Tak v tomto stavu psal tuto knížku. To je, řekněme jeho závěť. A vy jste správně zmínil, že on začal jako historik Francie, zvláště francouzského socialismu z hnutí v 19. století atd. A potom francouzských intelektuálů. Jednak řady vzdělanců, těch, kteří byli prostě poblouzněni nebo neviděli skutečnou povahu toho komunistického systému, když jste to zmínil. A pak taky samozřejmě vzdal hold těm, kteří nebyli poblouzněni, a kteří také byli Francouzi a to je Léon Blum, Albert Camuse a Raymond Aron, to jsou ty dva díly, které se vzájemně doplňují. Takže tady je velice ostrá kritika, kterou někteří ve Francii brali jako až příliš velké sousto k spolknutí, ale musí se číst i s tím druhým dílem, kterým je zase vzdán hold jednomu Blum socialista, Camuse řekněme radikální demokrat a Aron liberál, takže máte tam 3 významné intelektuální postavy, které nebyly poblouzněny, které se snažily obhájit jistou koncepci demokracie a v případě Bluma nebo Camuse samozřejmě i s tou sociální dimenzí. 5 To, co je zase velice důležité také. On napsal první dějiny poválečné Evropy, které jsou skutečně psány z evropského pohledu. Samozřejmě najdete učebnice, existují různé na západě. Nevím, jestli existují české. Kde se vždycky píše, „takto to probíhalo v západní Evropě, takto to probíhalo ve východní Evropě“. On se pokusil napsat evropské poválečné dějiny z evropského pohledu. Tu propojenost politickou během studené války a ty hlavní mezníky. Šestapadesátý rok, osmašedesátý rok a takhle. Vždycky v té interakci i se vším všudy. S tím vzájemným vlivem, i s těmi nedorozuměními, které s tím souvisely samozřejmě. A s politickými dopady. A to všechno až do roku 89. A tam to myslím souvisí s tím, co jsem zmínil, jako jeho, že objevil tu druhou Evropu a objevil v kontextu, který také zmíním velice krátce, protože, když už jsme v Praze, tak se to přímo, řekl bych, vás týká. Týká se to této země a možná některých, kteří jsou v tomto sále. Na začátku 80. let bylo v Anglii takzvané mírové hnutí proti raketám, proti zbrojení atd. To mírové hnutí se snažilo navázat kontakty s východoevropským disentem. A teď nechci zacházet do detailů, jak povedené byly tyto kontakty atd., ale News statements otiskl výměnu mezi anglickým historikem E.P. Thomsem, známou knížku The making of the english working class, to je klasika anglické historiografie, a neznámého českého disidenta, který psal pod jménem Václav Racek, ve skutečnosti je to Miroslav Bednář. Stal se z něj takový ideolog. Nic teď nebudu o něm říkat. Prostě velice zajímavě oponoval Thompsonovi tehdy. V čem oponoval? Dobře, vy chcete, aby mírové hnutí na západě a disidenti na východě se dali dohromady, a zároveň vyvinuli nátlak na své establishementy, na své mocenské struktury a přiměli je k odzbrojení. Ta myšlenka, ta paralela se zdála zajímavá, ale Racek, alias Bednář mu vytýkal: „No jo, ale to 6 všechno je postaveno na myšlence, že ty dva systémy fungují podobně. Vy můžete vyvíjet nátlak na ten váš establishement, ale naše možnosti vyvíjet nátlak na ten náš husákovský nebo sovětský establishement jsou naprosto mizivé.“ Takže ta paralela nefunguje E. P. Thompson potom odpověděl, trochu ho bral trochu shora. To naštvalo Tony Judta, tam ten moment, že ten Thomson nebyl schopen skutečně se otevřít a naslouchat. To byl takový moment, který ho přiměl se více o to zajímat. Co to je, proč tedy s námi nesouhlasí atd. A jezdil sem, byl tu několikrát. Začal se učit česky, mohl číst česky. A čili měl zájem o tuto zemi a objevil, abych tak řekl středně-východní, tu druhou Evropu. Ne přes Polsko, což byl příběh většiny ostatních lidí, kteří se zajímali nebo, kteří se začali zajímat o tento region. Ale přes Československo. Takže tohle jsem chtěl zmínit, než se dostanu k té knížce samotné, která byla psána, to je také důležité vědět, je to psáno pro americké čtenáře, je to psáno v tom americkém kontextu, čili řada těch poznámek nebo výhrad je psána v americkém kontextu. V podstatě ta otázka, jak je možné, že od 80. let, řekněme s Reaganem a Thatcherovou převládla postupně tato myšlenka, že trh je zázračným lékem na všechny bolesti. A že to je prostě ta síla, která nám pomůže v ekonomické soutěži porazit našeho hlavního rivala, ten sovětský komunismus. A samozřejmě Tony Judt to bral jako historik poválečné Evropy, věděl, že dědictvím poválečné Evropy, jedním z dědictví klíčových je právě myšlenka toho social, toho well fare state. Každý na to má jiný návod. Britové, to byl Beveridge. Němci mají svou variantu. Všichni, Skandinávie, každý má svou variantu, ale v podstatě, to je to společné dědictví poválečné Evropy, které mimochodem bylo také dědictvím, které mělo umožnit, oponovat vlivu komunistických stran, protože tam byla myšlenka, že pokud vy nebudete mít 7 sociální dimenzi toho státu, nebudete moct integrovat do toho demokratického procesu vrstvy, které jinak mohou se zradikalizovat atd. Čili, jak je možné, že toto poválečné dědictví bylo zpochybněno a potom nejenom impulzem, řekněme Reaganem a Thatcherovou? Po roce 89 s globalizací prostě bylo převálcováno a postupně nastala tato demontáž. A on nepopisuje tu demontáž. Jeho zajímá prostě ten intelektuální proces. Jak je možné, že se tohle, ten triumf ekonomismu, abych tak řekl, tržního ekonomismu, jak byl možný. A zmíním jenom dvě věci v této souvislosti. Velice stručně, a to je vazba na střední Evropu. Má velice originální tezi na to, kterou nemusíte všichni sdílet, ale je myslím pro nás zajímavá. On říká, samozřejmě se to vrací k debatě 30. let mezi Keynesem a Hayekem. Dvě interpretace krize 30. let a dvě interpretace možnosti z ní vyjít. Keynes, jak známo veřejným public spanding. A Hayek naopak, trh to vyčistí sám, a ti co přežijí, mají prostě štěstí, a tudíž nechme to volné ruce trhu. Čili ve 30. letech během války se zdálo bezprostředně po válce, že zvítězil Keynes a vznikl ten sociální stát atd. Proč tedy v 80. letech, po tom roce 89 naopak přišel triumf Hayekovy vize? A on říká: No to myšlenkové zázemí přišlo ze střední Evropy. To nám přinesli do Ameriky známí Rakušané. A je to Hayek, je to von Mises, Schumpeter, Drucker. Tady máte pět známých myslitelů. Každý je jiný samozřejmě. On je dává do jedné kupy. To možná Schumpeter úplně nepatří do stejné kategorie, jako třeba Hayek, ale dobře. Čili tady je ta vazba. Proč oni zpochybnili myšlenku sociálního státu? Protože viděli, to všechno četli přes tu rakouskou zkušenost, že nástup levice ve 20. letech a pokus prosazovat sociální politiku ve velkém atd. vyvolal v jejich čtení. Já neříkám, že to je nutně to správné, pravicovou reakci, která pak vedla 8 k fašismu atd., a která nakonec zničila demokracii. Takže nejlepší způsob, jak chránit demokracii, je minimální stát. Trh je nejlepším základem pro volnou společnost. To byla prostě jejich lekce z rakouských událostí. Z toho se pak stal základ té Chicago school. Milton Friedman se stal největším ekonomickým guru této školy a ta samozřejmě za Reaganova období, potom zase se prosadila a triumfovala po roce 89. A to je ten druhý bod souvislosti se střední Evropou. Nejenom, že ta myšlenka přišla od středoevropanů, Rakušanů, kteří reagovali na ten etatismus rakouský. Ale kde jinde, než ve střední Evropě se našli nejhorlivější obdivovatelé této myšlenky po roce 89? Nikde jinde. Prostě toto zjevení nebylo bráno s takovým elánem. Slovo trh se vyjadřovalo, muselo se procítěně. A byla v tom stejná víra, stejná naděje, stejně jako ti, co podobně vyslovovali slovo socialismus a plánování po 2. světové válce. Takže samozřejmě z důvodu pochopitelné reakce na ten komunistický systém a na návod, potřebujeme rychlý návod na demontáž. Na demontáž toho systému. A ten systém je založen na státní kontrole ekonomiky atd., takže co nejrychlejší demontáž a nejrychlejší demontáž nám dává tato Chicago school, která je shodou okolností středo-evropského původu. Takže Středoevropané a ti zdejší zvlášť se stali největšími obhájci toho, co Tony Judt ve své knize tak tvrdě, neúprosně kritizuje. On tam má potom různá vysvětlení, proč je tomu tak, ale chci na závěr jenom zmínit. K naší poslední výměně. Když jsem ten text četl, tak jsem řekl výborně, napsal jsi to, to je skutečně nejsilnější obhajoba, protože to není obhajoba klasická, jak jste zmínil. Je to obhajoba myšlenková, založená na určitém vývoji myšlenkovém, a také na morálním principu, že nemůžete obhájit myšlenku sociálního státu, pokud nevycházíte z morálního principu. Ne z nějakého ideologického 9 principu třídní konfrontace nebo třídního boje, ale pokud nevycházíte z morálního principu. A jak jsem řekl, ta obrana je vynikající, ta je velice argumentová, ta je brilantní. Kde já mám problém a nevím, do jaké míry vy budete sdílet ten můj názor a četli jste knížku, je, že je to skvělá obrana a obhajoba, ale není tam pro mě dostatečně argumentů a to je možná to, co přijde v diskusi na to, jak tu myšlenku obhájit. Proč? Protože ten prostor pro sociální stát, jak víme, v dnešním globalizovaném světě, kde jsme pod tlakem nejenom trhu obecně, ale finančních trhů zvlášť. Ten prostor pro sociální stát se zredukuje. Se zredukoval, a to je problém pro všechny a především pro strany sociální demokratické, když už jsme tady s představitelem této strany. Tak samozřejmě to je velká výzva. Za druhé to, co mi tam schází, je buď teda se řekne, no musíme se vrátit k té původní sociálně demokratické koncepci, která byla založena na růstu hospodářství a přerozdělování, ale ta ekonomika růstu, ta myšlenka, že se jednou musíme vrátit k růstu, ta už taky není dneska udržitelná z jiných důvodů. Z ekologických důvodů například. Takže, jak na tohle odpovědět? A za třetí samozřejmě, ale v tom jsme souhlasili, je, že ta myšlenka sociálního státu nebo welfare state, říkejte tomu, jak chcete, bude udržitelná jedině, jestli bude schopen se reformovat. Ale může se reformovat. Ta reforma je přijatelná jedině, pokud bude koncipována a vnímána jako férová, jako spravedlivá. A to je myslím ten jeho výchozí bod, myšlenka spravedlnosti obhájena z etického principu. Ale to je také myslím ten závěr z četby této knížky, že vlastně tu reformu obhájíte i za cenu transformací. A některé jsou bolestivé v dnešním kontextu. Jedině, když bude společnost mít dojem, že to je založeno na principu spravedlnosti. 10 Děkuji. Vít Klepárník: Tak já děkuji Jacquesu Rupnikovi, a jako druhý panelista vystoupí Jiří Pehe. Jiří Pehe: Děkuji, já nebudu mluvit dlouze, protože jsem k té knížce napsal předmluvu a tam si teda můžete přečíst, co jsem k té knížce napsal, takže bych asi opakoval pouze to, co říkám v té předmluvě. Já bych jenom možná zdůraznil nebo navázal na to, co říkal Jacques Rupnik na konci. Já si myslím, že co je podstatné na té knize nebo na tom jeho apelu je ta morální výzva. On v podstatě. Tady už zaznělo, že se vrací k jakýmsi konzervativním hodnotám, ale měli bychom si ujasnit, k jakým konzervativním hodnotám. On se vrací vlastně. On vlastně říká sociální demokracie nebo to sociální myšlení si vytvořilo svůj vlastní druh konzervativismu, který je svým způsobem morálně zakotven. A problém vlastně sociálních demokracií nebo řekněme socialistických stran poté, co se podařilo prosadit tu myšlenku sociálního státu, je a byl, že se vlastně z toho sociálna, z toho sociálního státu stala především technologie provozu nebo technologie přerozdělování. A že ta myšlenka, jakoby byla přijata za tolik danou, za takový výdobytek, který už nelze zvrátit, že se ty sociální demokratické strany jakoby usadily do, a nebyly to jenom sociálně demokratické strany, protože tu myšlenku sociálního státu pak převzaly nebo vlastně se na ní podílely i křesťansko-demokratické strany, tak že se vlastně z toho stala jakási technologie přerozdělování. A ta technologie přerozdělování je zaprvé ne vždy politicky srozumitelná, proč se tak děje, a také těžko obhajitelná. 11 Takže, když pak přišel nebo nastoupil neoliberalismus se svojí filozofií, tak ta myšlenka této technologie, toho zbytnělého státu byla těžko obhajitelná. A Tony Judt vlastně říká, že se musíme vrátit k tomu, že společenská solidarita je etická záležitost, že to má hlubokou etickou morální dimenzi, protože ty výchozí premisy modernity, tzn., svoboda, rovnost, bratrství, byly svým způsobem morální výzvou. A to si myslím, že je velmi důležité na té knize, a že to je vlastně i výzva pro sociálně demokratické strany. Mimo jiné ta kniha se vlastně v anglickém originálu, ten překlad do češtiny je přesný, ale pak ten podtitul v angličtině se týká budoucnosti sociální demokracie. Já si myslím, že pan Rybka udělal dobře, když se rozhodl do toho podtitulu v češtině nebo ten podtitul v češtině udělat jako jakousi narážku na to, co se děje v současnosti. Tedy pojednání o naší současné nespokojenosti. Protože, když tu knihu čtete pečlivě, tak zjistíte, že Tony Judt byl svým způsobem vizionář. On z té knihy by dneska se asi mohlo předčítat na těch shromážděních rozhořčených nebo okupujte Wall Street, protože řadu věcí, které on tam říká, tak to je přesně to, s čím přicházejí ti velmi nespokojení lidé, kteří protestují dnes po celém světě. Protože oni vlastně se vracejí k té myšlence spravedlnosti, jakožto morální dimenze. A on také vlastně v té knize předpovídá celou řadu jevů, které se za ten rok poslední akcelerovaly. Tu nesouměřitelnost té globálně fungující neviditelné ruky trhu a těch politických reprezentací svázaných do národního rámce. Na to vše on tam naráží. Takže ta kniha je vlastně paradoxně svým způsobem téměř aktuálnější dnes, než byla před rokem, když ji Tony Judt psal. Takže to je jedna poznámka, kterou bych rád k tomu přičinil. Samozřejmě, protože on je historik, a to už tady řekl Jacques, tak on zároveň tam podával dle mého soudu velmi 12 fascinující nebo nabízí velmi fascinující exkurz právě do toho historického střetu mezi tím myšlením o sociálním státu a těmi středoevropskými intelektuály, kteří traumatizováni svojí zkušeností s nacismem a komunismem se vlastně zasloužili o ten nástup nejprve jenom intelektuální a později i politický, když ty jejich myšlenky byly převzaty Thatcherovou, Reaganem a nástupem neoliberalismu. Takže to jenom jaksi na okraj té diskuse. Já myslím, že ta diskuse sama o sobě asi bude. Je to podstatné, proč jsme se tady sešli, takže já nebudu ten svůj úvod protahovat. Jenom bych řekl, že Tony Judt byl skutečně také skvělý člověk a vlastně ačkoliv už není mezi námi, tak bych mu zpětně poděkoval i za to, že tady je Newyorská univerzita v Praze, protože to byl jeho nápad. On to prosadil a ta pobočka, která dneska funguje v Praze, tak mohla být klidně třeba v Budapešti, Berlíně nebo někde jinde, ale Tony, který měl úzké vztahy k České republice, tak se zasadil o to, aby byla právě v Praze. A tím pádem je také nás tady mnoho, kteří k němu máme osobní vztah, a já bych také zmínil támhle stojící Martinu Faltovou, která je naší neobyčejně schopnou organizátorkou všech našich konferencí a seminářů. Která začínala coby mladá dívka jako au-pair v rodině Tonyho Judta a pracuje tady, protože Tony mi jednou zavolal a říká, „mám tady velmi schopnou mladou dámu, která by pro vás mohla pracovat“, a bylo to nejlepší doporučení, které jsem kdy od něho dostal. Takže já zase skončím tady a předám slovo panu Zaorálkovi, který má určitě co říci právě k té dimenzi knihy, která se týká sociální demokracie. 13 Lubomír Zaorálek: Děkuji Jiřímu Pehemu. Děkuji za pozvání a děkuji za možnost vystoupit tady ke knize, která se opravdu hodně týká sociální demokracie. Přátelé, spal jsem hodinu a půl. To se nevymlouvám, to jenom konstatuji. Víte, že v Parlamentu jsme zahájili tradici filibustering a vlastně jedeme v jednom kuse. Já jsem Bohuslavovi Sobotkovi vysvětlil, že tohle je tak významná věc, ta debata o této knize, že on to uznal. Dokonce mě propustil z klubu sociální demokracie, že mám být v 18 hodin zpátky, protože nás čeká další noční šichta. Víte, že jedeme na tři směny, a že prozatím nám připadá. Já nevím, jak to vypadá zvenku, chápete, my jsme tam jak v tom zvonu, ale nám to připadá jako bitva, ve které nesmíme se jen tak nechat dát. A vlastně bojujeme o řadu věcí, které podle mě dost souvisí s tím, o čem se v té knize píše. Já jsem moc rád, že o tom tady mohu mluvit. Když tady bylo řečeno, co to znamená pro sociální demokracii tento text. Pro českou sociální demokracii pravděpodobně zas tolik ne, abych pravdu řekl, protože ta kniha až teprve teď vychází v češtině a mám dojem, že u nás prozatím nějak výrazněji debatována nebyla. Ale v evropské sociální demokracii samozřejmě pozornost vyvolala značnou. A vyvolala také řadu komentářů a reflexí. Zajímavá byla třeba v německé části, která mi připadala. A kdybych to měl shrnout, tak samozřejmě ta kniha je psána člověkem, kterému leží na srdci osud sociální demokracie. Takže sociálnímu demokratu, který čte, ta kniha musí být tímto sympatická a blízká. Na druhé straně to hodnocení už tak jednoznačné nebylo. A ten důvod je ten, že přece jenom to východisko nebo to, co nabízí Judt sociálním demokratům, bylo přeci jen příliš skoro skandální. Když bych, to je ta stará otázka, myslím ta Dahrendorfova otázka, která navazuje na to, že říká, „sociální 14 demokracii patřilo 20. století, ale bylo to zřejmě její století poslední“. Tak jako kdyby tahle kniha pokračovala v odpovědi na tuto otázku. Co si počne sociální demokracie v tomto 21. století? A ta Judtova kniha vyznívá do takové atmosféry, jako kdyby to poslední, co nám zbývá, je stát se, jak on to tam říká, možná ta šance je být tou sociální demokracií strachu. Jako kdyby založit tu svou další politiku na tom děsu z toho, co přijde, pokud se budou hroutit sociální jistoty nebo možná pokud se budou prosazovat extrémně pravicové ideje řádu a pořádku. Jakoby tento strach před tím, co by mohlo být náhradou za to sociálně demokratické, co se stalo součástí Evropy, jako kdyby tento strach měl být základem jakési strategie a politiky sociální demokracie. A to pravděpodobně pro řadu těch sociálně-demokratických politiků nebo čtenářů bylo přece jenom těžko zkousnutelné. Ono to vypadá, jako kdyby se sociální demokracie měla stát tou poslední baštou, která bude bojovat o to, co vybojovala ve své minulosti a pravděpodobně to nakonec prohraje, protože se vyvíjí svět a hodnoty, a pro ten stát sociální nezbývá mnoho místa, jak už tady bylo řečeno, ale má povinnost na této baště prostě zůstat až do posledního muže. Jako my teda v tom Parlamentu teď v Česku. Ale asi rozumíte tomu, že pro strategii sociální demokracie je tohle těžko přijatelné. Jeden z nich dokonce napsal, že ten projev Martina Luthera Kinga by se nestal tak slavný, ten projev, který začínal tou větou, „mám sen“. Kdyby ho Martin Luther King začal větou, „mám noční můru“. Tzn., s takovouto vizí, tady bylo řečeno, že Judt je vizionář, ale kdyby s takovouto vizí, s tou vizí apokalypsy, s tou vizí, že bojujeme svou poslední bitvu a zřejmě už jako nebudeme mít šanci moc do budoucna, ale je třeba v ní čestně obstát do posledka, to bylo pro sociální demokracii jako kdyby málo. A navíc Judt jako kdyby příliš rezignuje na ten pojem 15 pokroku, který je přece jenom sociální demokracii drahý. Jako kdyby se Judt, jako kdyby vlastně jenom ta obranářská, ochranářská poloha sociální demokracie byla pro současné sociální demokraty málo. Jak kdyby říkají, přece nemusíme mít pozitivní vizi, musíme mít nějaké sebevědomí, nemůžeme bojovat jako o poslední obhájci ztracené varty. Takže to byl ten typ kritiky velmi zjednodušeně, který jsem zaregistroval. Většinou tu knihu hodnotil jako mimořádnou, pozoruhodnou, psanou téměř s láskou k sociální demokracii, a která se doporučuje všem sociálním demokratům, ale přece jenom, jako kdyby nebyla tím ideálním vodítkem pro tu strategii, perspektivu, kterou bychom se měli snažit ukázat. A já tady k tomuhle obecnému, co jsem chtěl říct v úvodu, bych rád řekl teď dvě své poznámky. Ta první. Já si v zásadě myslím, že o sociální demokracii vůbec nejde. I když ta knížka je o sociální demokracii a je nám to tedy milé, těm, co se věnujeme práci, tak si myslím, že o ni nejde. To první, co je pro mě podstatné, je, že ono jde především o demokracii samotnou dnes. A pak jde o nějakou podobu sociálního státu. Kdo se těchto idejí chopí a dokáže s nimi pracovat, nějak je prosadit, učinit živými, tak to bude podle mě ten, jestli to bude sociální demokracie nebo někdo, to bych teda nechal před závorkou. V tom si myslím ta kniha může být užitečná samozřejmě i těm, kteří sociálními demokraty nejsou. Proto bych chtěl to nezužovat pouze na to, že jde o sociální demokracii. Je to milé, jak to Judt staví, ale vlastně v tomhle není podstata. A druhá věc. Víte, co mě tam překvapila pasáž, která možná trochu to není úplně přesné, ale v textu Judtovy knížky mě šokovala. Ona je asi někde uprostřed a Judt tam v jedné chvíli říká, „poněvadž ta výzva autoritativní levice už neexistuje a odumřela, tak důraz na demokracii je a čili je prostě zbytečný 16 už dneska, jako nadbytečný. My všichni jsme dneska demokraté." A pak to pokračuje dále. „Ale jestli jsme všichni demokraté, co nás vlastně rozlišuje?“ To mě přiznám se, šokovalo. Tenhle pocit, protože to je jedno z adjektivum toho názvu sociální demokracie. To je demokratická strana. Já jsem si říkal, sakra, tak to už je něco, o co vůbec nejde. To, že je demokratická, což mimochodem pro sociální demokracii, a to se k ní teda vracím, strašně důležité, protože dějiny české sociální demokracie ukazují, když se na ně podíváte, že dokonce to, o co se nejvíce bojovalo ve 20. letech, tak to bylo volební právo. Ten pocit, že lidé se chtějí podílet na rozhodování v zemi. Že nechtějí být hadry, že nechtějí být onuce. To je velký étos sociální demokracie. A tady najednou čtu u Judta, kterého si opravdu já také nesmírně vážím, že prostě demokracie už je něco, to už je prostě něco, co je samozřejmé. To jsme už všichni, o tom už se nediskutuje. A samozřejmě a teď abych to aktualizoval, tak včera jsem slyšel prezidenta této země, který řekl větu, „generálové, důstojníci, pokud chcete prokázat potřebu v této zemi, tak musíte podpořit některé z nás, kteří chtějí čelit těm myšlenkám globalizace, a zároveň unifikace v Evropě. Pokud se k nám přidáte, tak tím prokazujete potřebu v této zemi.“ Já nechci být hysterický po tom výroku, ale je neuvěřitelné v demokratické zemi, jako výrok demokratického prezidenta, a to je jenom, co bylo včera. A mně připadá, že právě těch ťafek, které demokracie dostává, ty jsou každý týden. A můžete, rozumíte, mně to vůbec nepřipadá, že problém demokracie je odbytý. Mně to připadá, že vůbec není samozřejmost, a dokonce si s hrůzou uvědomuji, všichni ti Bátorové apod., že to není vůbec tak, že třeba česká společnost je na to vybavena, aby tomu čelila, aby to byly jenom kosmetické záležitosti. Vždyť my nemáme žádné zase tak 17 hluboké tradice obhajoby demokratických věcí, které by byly samozřejmé. Kde by se vzaly? Ta tradice demokratická je chudá. Takže rozumíte, já se moc nemusím zamýšlet nad osudem, ale jako vůbec hájit demokracii v této zemi. Víte, možná, že sociální demokracie najde své místo v tom, pokud bude hledat teď spojence, kteří budou podobně rozumět tomu, že některé věci se říkat nesmí a nemají. A že to není dovolené, a že je třeba na to reagovat. A teď mně je jedno, já to budu hledat i mezi katolíky, mezi kýmkoliv, jenom když se s ním shodnu, že tohle se prostě nesmí. Možná to je ta výzva politická. A nebude to vždycky jednoduché. Já vám to řeknu velmi tedy upřímně, možná až bez korektnosti. Já jsem slyšel arcibiskupa Dominika Duku říct v televizi před několika dny, že sociální stát je vyřízená věc, že to každý inteligentní člověk ví, že to je odbyté, že sociální stát je minulost. Já nebudu teda zpochybňovat to, že dneska to je výzva. Jak tady říkal Jacques Rupnik, že není jednoduché najít způsob, jak ho uhájit. No ale říci jako vrcholný představitel církevního kléru, že je to ve večerním primetimu v televizi, že je to vyřízená věc. Já neříkám, že mezi křesťany nebudeme mít spojence. No ale nebude to tak jednoduché. Tady se formuje aliance lidí, kteří s úplnou samozřejmostí říkají věci, které jsou extrémní. Takže jako víte tady pořád uvažovat o krizi sociální demokracie, jak to teda i ten Judt upřímně myslí. On tam má takovou pěknou větu, že nemáme pořád se jenom omlouvat, za to, co jsme dělali blbě. Protože samozřejmě jsme dělali věci blbě. Já jsem byl na konferenci v Liverpoolu na Liverparty, kde noviny vytýkaly Milibandovi a dalším, že se dostatečně nekáli na té konferenci, a že je za co se kát. Válka v Iráku, Tony Blair apod., že je za co se kát. Já to uznávám. My v Česku se můžeme kát za Stanislava Grosse a za všechno. Máme toho na 18 hlavě požehnaně. Já to uznávám, ale rozumíte, že jedna věc je, že tady strávím večer tím, že vám budu vysvětlovat, proč jsme samozřejmě, že jsme nedokázali ten neoliberální, ten diskurs dešifrovat včas. Nedokázali jsme ho ani v Británii a bodejď v Česku samozřejmě. Že jsme si s tím nevěděli rady. Tak jsme se prostě zapletli. A teď to můžeme sbalit, a nebo říci. Ale i ti nejchytřejší řadu věcí nevěděli. Přátelé, zapletli se i ti. A dokonce, kdyby Tony Judt žil dnes, kdyby viděl film Fergusona Finanční krize, tak možná by některé věci napsal jinak. Možná by nenapsal tu větu o tom, že demokracie je odbytá věc. Já vím, že v té závěrečné fázi té knihy přece jenom Judt píše o tom, že ví, že ta demokracie je ohrožena v tom prostředí, kdy ta myšlenka řádu a pořádku se stává v tom prostředí krize silnou. Na druhé straně si stejně myslím, že Judt podceňuje to, v jak vážném ohrožení dnes demokracie ve světě je. Jako když si člověk, já jsem tady vzpomněl ten Fergusonův film. Když si člověk vybaví, co tam ukazuje se o tom sepětí finančního průmyslu, nejenom dokonce s ratingovými agenturami. Pěkný večer přeju Jacquesu Rupnikovi. Děkujeme Jacquesu Rupnikovi. Já jsem tady připomněl ten film Fergusona – finanční krize. Já ho každému doporučuji, kdo ho neviděl. On tam ukazuje nejenom to selhání těch ratingových agentur, které tam defilují ti jejich zástupci před výborem Kongresu Spojených států, kde se jich ten dotyčný ptá. Jak je možné, že jste vědomě vlastně podávali informace, špičkové ratingy dávali firmám, společnostem, o kterých jste jinde říkali, že to je šunt. Tam zároveň se ukazuje to selhání univerzitní. Tam mluví se špičkovými představiteli Harvardu a slavných univerzit 19 amerických, se prostě ukazuje, že dávali veřejná vyjádření, kterými hodnotili finanční stav Islandu a různých společností a dostávali za to stovky tisíc dolarů. A nevědělo se o tom. Prostě selhání i těch akademických, které si koupil ten finanční průmysl. Jako přece ten film ukazuje, že ta demokracie je v podstatě znásilněná, je deformovaná, je vyprázdněná. Tohle je něco, co ta Judtova kniha podle mě jakoby v tom celém rozsahu toho, čeho jsme svědky, ještě zdaleka neukazuje. Jako kdyby ta kniha byla spíše položena v té rovině sociálně reformistické, kdy se prostě snaží o pozvednutí, teda lepší platy pro zaměstnance. A jako kdyby právě z mého pohledu nedostatečně reflektovalo to ohrožení demokracie, které je vlastně to, co z té krize vyrůstá jako veliký problém. Nejenom pro sociální demokracii. Pro jakoukoliv politickou stranu, která chce tvrdit, že v politice vůbec ještě něco nezávisle reprezentuje. Takže mně připadá, že ta kniha je vlastně jako kdyby, pro mě je to samozřejmě nesmírně erudovaný začátek té reflexe toho, co bude muset se sebou sociální demokracie udělat. A přiznám se, že to co mi z ní zůstává, jako takový silný moment je, že k té reflexi, kterou on provádí v té oblasti hledání nové formy rovnosti, tomu on věnuje obrovský prostor, a to dneska vlastně není sám, který tomu věnuje pozornost. Protože ta krize souvisí s tím, že vlastně jí předcházelo to vytváření propasti nerovnosti, které vlastně nějakým způsobem potom generovaly i celou tu krizi dluhovou, bubliny apod. Takže samozřejmě ten problém nerovnosti je hluboce spojen s tím, co předcházelo krizi, které čelíme, a která bohužel ještě není za námi. A to je to, čemu se věnuje. Připadá mi, že právě tu otázku ohrožení demokracie v té své knize zdaleka tak netraktuje, jak bych dnes si myslím si zasloužila. A v tomto smyslu, kdybych měl hledat východisko pro sociální demokracii, tak mi připadá, že 20 právě i ještě v tom mém druhém pilíři, který jsem tady naznačil. Když jsem to ukázal v té naší české společnosti, která mi připadá, že vůbec nemá automatickou žádnou imunitu vůči tomu, aby byla i do budoucna skutečně demokratická. Já to tady říkám také proto, protože mně připadá, že tady určitá tradice je. Já jsem dneska viděl záběry v televizi z těch manifestací, někde to bylo, ve které zemi západní. Bylo tam smrt kapitalismu. Já když jsem to viděl, tak mě napadlo, že to je něco jako sametová revoluce dneska. Sametovou revoluci máme na té druhé části zeměkoule. A uvědomí si člověk na tom, jak my jsme vlastně zjednodušeně potom následovali po tom roku 1989, to už tady také dnes padlo. Jako že vlastně my jsme si ani nestihli položit tu otázku, jaký stát chceme budovat, tak jak tady Juacques Rupnik řekl, že nakonec převládlo to zbožnění trhu a ta jednoduchá představa, že stačí tady pouze přemístit ten model, který na západě funguje. A dneska jsme konfrontováni s tím, že ten model tam je samozřejmě nejen v potížích, ale téměř se hroutí. Mně připadá, že ta reflexe naše by měla být i v tom, že bychom se měli vrátit, jako kdyby v něčem do toho bodu tehdy zpátky a uvažovat o tom, co tehdy se vlastně možná nedomyslelo, protože v české společnosti přece z té doby existovala tradice přemýšlení toho, jak vytvářet demokracii. Jako já mám na mysli celé to hnutí Charty a celá ta snaha formulovat program nějaké demokracie, která se staví tomu, co se snaží si ji uzurpovat. Takže jsme po dvaceti letech se znovu ocitli před podobným problémem jakéhosi vytunelování demokracie a možná je to důvod k tomu, abychom si položili otázku, v čem jsme si ten úkol zjednodušili? Mně připadá, že nejde jenom teda o tu Judtovu knížku, ale co s ní my tady v Česku? Mně to připadá, že to je důvod k promyšlení znovu toho, jakou podobu státu chceme budovat. Že vlastně vůbec to není automatické, že tahle společnost bude 21 demokratická. Že dokonce to, že tady budou volby, a že tady bude trh, tak to vůbec zdaleka neznamená, že máme do budoucna, že tady v zemi budou lidé chtít žít, protože dneska to spíše vypadá tak, že to tady není k vydržení. Takže je to důvod k velké reflexi, ta Judtova knížka. Nejenom sociálně-demokratické, ale vůbec toho, co vlastně chceme v této zemi dělat. Opakuji. Nejenom v té oblasti sociální, jakkoliv je obrovsky významná, ale zároveň v tom, jakou demokracii chceme a jak si ji budeme představovat. Jak ji vlastně budeme vytvářet. V této době se mi zrovna zdá, že není vůbec nic jisté. No a Judt nám pomáhá a ta jeho apokalypsa mi v tomhle nevadí. Nevadí mi, že je chmurná. To je pro začátek možná docela dobré, že napsal takovou perspektivu, která vypadá děsivě, a že to je poslední bašta. Já mu v tomto nevěřím, protože si myslím, to je trošku jako ten Fukuyamův konec dějin. Ta situace je podle mě více otevřená i pro sociální demokracii. Jestli 21. století pro ni bude terén, to nakonec podle mě budeme rozhodovat my sami, jestli my budeme ti, kdo dokážeme říci, co s tou demokracií udělat, aby byla životaschopná, aby lidé nebyli v ulicích a nekřičeli, že jsou vyřazeni, že prostě nejsou schopni věci ovlivnit. A co budeme dělat pro to, abychom udrželi nějakou formu spravedlnosti v tom zacházení s veřejnými financemi. Jako, aby to nepopuzovalo. To je prostě to, kdo to dokáže. A může to být i sociální demokracie. Já třeba bych si to přál, ale opakuji. O sociální demokracii nejde. Jde o to, jestli budeme schopni s tím něco dělat. Jestli po těch dvaceti letech si neuvědomíme, že je třeba některé věci dělat, promýšlet znova a vytvořit novou, i nějakou koncepčnější představu státu, který chceme v této zemi budovat, a ve kterém bychom chtěli žít. Zhruba tak bych reagoval na Judta a omlouvám se za trošku nervový projev daný naprostým vyčerpáním ze sněmovny. 22 Děkuji za pochopení. Vít Klepárník: Tak já děkuji Lubomíru Zaorálkovi za velmi emočně nabité vystoupení. Myslím si, že ten argument o tom, že té knize trošku schází politická dimenze vlastně, je určitě velmi silný, protože když se podíváte na řadu ostatních děl současného politického myšlení, tak se objevuje spousta prací, které si kladou otázku právě o povaze demokracie. Kdežto Judt se spíše vrací k těm sociálně-ekonomickým kořenům té poválečné politiky. Mě tam, pokud bych měl ještě formulovat nějaké další téma, které by bylo vhodné do diskuse, tak mám tam trošku problém s tím, že Judt trošku adoruje vlastně ten konsensus poválečné doby, kdy existovala obrovská tedy shoda na těch sociálních principech nebo principech sociálního státu. Trošku bych možná nesouhlasil s tím, že on samozřejmě tu knihu psal jako apel na sociální demokracii, ale on tam na řadě míst ukazuje stále opakovaně, že ten konsensus byl širší, že vlastně i když třeba ty věci ten reformismus byl činěn ve jménu sociálně-demokratických ideálů, tak ho provozovali lidé, kteří neměli se sociální demokracií, měli velmi málo co společného. Co mně ale připadne jako takový bod, který vlastně málo reflektuje, je to, že kritizuje vlastně individualismus 60. let, tzn. kulturní vnímání, kulturní pojetí naší existence, přání po naplnění našich potřeb, a zároveň tedy chce vlastně vytvořit nějaký, znovu oživit vlastně určitou formu kolektivního smýšlení, kolektivní vazby na určité ideje, sounáležitosti apod. Zdá se mi, že ne úplně dobře řeší ten rozpor mezi kulturními požadavky jednotlivce současného světa a mezi tou možností vytvořit nějakou společnost, která bude mít silnou sociální kohezi. Takže si nejsem úplně jistý, 23 jestli tady hodně odpovídá, jestli na ten jeho argument bude slyšet mladá generace nebo, jakým způsobem se s ním vyrovná. Jinak bych ještě řekl, že i když ta kniha je nepochybně morální, tzn., ta morální stránka je tam víceméně implicitní, on nemoralizuje, on vlastně se snaží popsat, je to takový pamflet, je to možná spíše taková diagnóza, takový esej interpretativní, který jde i po určitých historických krocích, ale není to něco, co by obsahovalo moralizující jazyk. Tak tady tohle bych považoval za takové náměty pro tu diskusi. Možná nechám reagovat panelisty, pana Zaorálka. Lubomír Zaorálek: Děkuji, jestli teda ještě mohu. Já jsem se nevyjádřil právě k takovému tomu silnému morálnímu podtextu, který se tam neustále vrací. Nakonec i ten Ed Miliband teďka v Liverpoolu v tom svém projevu rýsujícím novou perspektivu britské Labour, tak to slovo hodnoty neustále opakoval. Já bych to chtěl nějak pro ty naše poměry, já bych to řekl nějak konkrétněji a přesněji, jak tomu rozumím. Ono to souvisí samozřejmě s tím, co jsem říkal, jako i podoba společnosti se tady vytvářela. Mně připadá, kdybych to měl říci po svém, že já bych si přál, aby tady se budoval nějaký společenský konsensus, v čem chceme žít, a pro mě je to určitá podoba humánní společnosti, kterou jsme úplně nechali plavat. Já vám to řeknu velmi konkrétně. Já jsem poslanec a prostě řeším případ třeba devadesátileté babičky, kterou vyhodil domácí z bytu a nejde o ty konkreta, ale jde o to, že spíše s takovou obratnou machinací s původně jejím majetkem docílí toho, že ji nakonec vyhodí. Ta paní má 90 let a on jí hrozí, že se ocitne na ulici a ona se není schopna na těch úřadech domoci nějaké pomoci. A vlastně to není jediný případ, já dávám jenom jeden, kdy vlastně ten člověk, protože ten systém 24 funguje tak, že on skončí na ulici, se obrací někam tak, že to řeší nějaký třeba poslanec. A mně to připadá úplně absurdní. Jak je možné, že se má jako mimořádnými metodami, telefonáty, prostě, kde se díky známostem, chápete, to je jako po socialisticku. Díky tomu, že má člověk známosti nebo díky tomu, že mi zvednou telefon, a že mi nedovolí si s ním praštit, tak díky tomu já prostě teda řeším kauzu, která je naprosto nehumánní, že ten člověk má skončit na ulici. To je do nebe volající. A ono to vlastně nevadí. Kdyby se toho někdo nechopil. Mně připadá, že tady něco nehraje, na tom, co tady dvacet let budujeme. A mohl bych těmi příklady pokračovat. Já se nedovolávám nějakých institucí, které mají nahradit lidi. Mně jde o to, že tady by měl být nějaký automatický potenciál nebo kapitál určité vstřícnosti a humánnosti, který by byl v tom, jak ta společnost funguje. A ten člověk by věděl, že prostě mu netřísknou dveřmi, když přijde chudák, protože má problém. A nebo bych vám mohl říct případy ze zdravotnictví. Já tady ale nechci šířit nějakou politickou propagandu, mně jde jenom o konkrétní fakta, což potkávám. Že člověk říká, sakra, jak je možné, že si to vůbec někdo dovolí. A vy to řešíte jako mimořádku, jako něco, co by nemělo být. A kdyby, měl by existovat něco, že my všichni máme shodu, že tohle se musí řešit nějak principiálně, že tohle tady nedovolujeme, že prostě tohle by se nemělo stát vůbec. Ne, že to je jako poslední šance. A tohle se šíří. To není jeden případ, co vám popisuju. Takových věcí je plno. To se prostě stává pravidlem, že se prostě dějí věci, které jsou nelidské, kterým chybí úplně základní fundament hodnot, které přece bychom si měli říci, tohle musí platit jako. Starý člověk v devadesáti nemůže být vyražen na ulici, protože to nepřežije dlouho. To přece snad víme. A všichni by to měli uznávat a vědět. A každý by 25 měl vědět, že když dostanu do takovéto mimořádné situace, tak prostě to, že mu někdo podá ruku, je samozřejmost. A jestli je to možné, přátelé, v Dánsku, jestli je to možné někde v Norsku, tak já říkám, tak by to mělo být i v Česku. A pokud ne, jaktože takovouto společenskou smlouvu nejsme schopni udělat a říci si, že tohle chceme budovat? Ve Sněmovně pořád mluvíme o deficitu. Včera jsme celý den projednávali rozpočet. Tam se mluví jenom o ekonomice. Tento ekonomický jazyk. Dokonce mi premiér řekl, to bych tady neměl říkat. Mně řekl premiér, jako vystřihuji. Ten rozpočet, to se mi líbí, to je věc, která má logiku. Měli by o tom mluvit jenom ti, kteří tomu rozumí, ale těch je jenom 5 v této zemi. Logice toho rozpočtu. Já se omlouvám za to, že tady zneužívám jeho důvěry, že mi to řekl, ale rozumíte. On třeba není zlý člověk, ale jde o to, že jde vidět to, že prostě se z nás stávají..co to je za typ myšlení, který tady vládne v té zemi. Já to říkám ne náhodou. Neříkám to proto, abych ho kritizoval. Já to říkám, že tento typ jako světa, tento typ státu my budujeme. I to slovo humánní vypadá abstraktně, a že to prostě řeknu, když chci vyplnit prostor. Mně jde o ten konkrétní význam toho. On nějaký ten Masarykův humanismus, který zní jako šíleně abstraktně, tak já bych si přál, abychom věděli, že to má nějakou konkrétní podobu, že to jsou opravdu hodnoty, které žijeme. Já se teda vracím k Jeanu Jacquesi Rousseauovi a koncepci společenské smlouvy, a kdyby to šlo, tak udělám nějakou debatu, aby tady jsme uzavřeli smlouvu, že jsou věci, které chceme, aby tady byly, aby fungovaly. Je třeba je prostě zavést. Takže je to možná vizionářské příliš. Já v tomhle smyslu beru tu otázku hodnot a etiky skutečně jako důležitou. Ne jako, že o ni budeme všichni mluvit, že to chceme, ale že budeme říkat, co by tady mělo fungovat jak, a co to ta humanita vlastně je. A že ji tu chceme a nějak to prosazovat. 26 A samozřejmě politiku, aby to zrealizovali. Já bohužel si myslím, že řada věcí, které se dneska realizuje v těch zákonech, které my tady obstruujeme, všimněte si, jak obratně se dostávám k tomu, jako co tam dělám. Když prostě, rozumíte, já se omlouvám ještě za jednu věc, kterou řeknu. Já jsem mluvil s primátory Havířova a Karviné. Oni mi řekli, že mají 5, 6 tisíc nezaměstnaných každé toto město. Ty transfery úřadu práce, které jsou naprosto nezvládnuté, povedou k tomu, že ti lidi, se říká, až 3, 4 měsíce nebudou mít ty dávky, co dostávají třeba jako nezaměstnaní. Oni mi říkají: „To je bezpečnostní riziko“. Ti lidé, když nedostanou den, tak nemají z čeho žít jako. Co se to děje? To je tsunami, které se na nás valí. Oni mi dneska podrobně vysvětlují, že to nemůže fungovat. Říkají mi, jak je to složité, jak díky tomu, jak celý proces je zajišťován, to prostě bude v lednu výbuch. Chápete, to je taky jakási nehumánnost. Jak je to možné, že se rozjede proces, který je tak nezajištěný, že někdo zůstane úplně bez prostředků? A není pravda, že ti nezaměstnaní jsou všichni flákači. To je právě to nehumánní. Oni si snad zaslouží vymřít nebo co? To je ta nehumánnost, která tu je a to je to uvažování, které je zbavené lidskosti. Toto je problém přece, to není lidské. Každý se nám vysmívá, že děláme obstrukce a že nic nezmůžeme a já ji dělám, přátelé, s přesvědčením. Tak mám tam sedět a tvářit se, že je to v pořádku, když mě pořád přehlasovávají? Když mě tam teda lidi strčili, tak já musím dát najevo, že udělám všechno. Třeba nebudu několik noci spát, třeba mě klepne pepka. No dobře, ale chápete, stát mě platí a já se před ty lidi chci vrátit, aby se se mnou bavili. Rozumíte, tak tohle je nelidskost, které čelím a nepřeháním, dělám si z toho politický meeting. Já se omlouvám panu Pehemu, on mi to musí nějak odpustit. 27 Vít Klepárník: Myslím, že pan Zaorálek má určitě omluvu, jak jsme slyšeli. Teď dám ještě prostor Jiřímu Pehemu, aby zareagoval. Jiří Pehe: Tak já bych jen řekl, že se mi zdá, že jsme se obloukem vrátili částečně k tomu, o čem mluví Tony Judt v té knížce, protože to, co Lubomír Zaorálek pojmenoval jako humanismus, to je vlastně středobodem toho jeho uvažování, protože on začíná tu celou úvahu tím, teda tou velmi ostrou kritikou nástupu ideologie, kterou on nazývá ideologie sobectví. Že prostě v těch posledních několika dekádách, kdy nastoupil neoliberalismus, tak převážila ideologie toho naprostého sobectví, v jehož středu je osobní zájem a to je vlastně jeden ze zdrojů, o čem jste tady mluvil. To, že pokud já mám to štěstí, že jsem nějakým způsobem zajištěn, budu na tom dobře, tak se budu starat o ty ostatní. Urvu si co můžu a to je přeci podstata této ideologie, která tady v posledních desetiletích vítězila. Pokud jde o tu myšlenku demokracie, tak já bych úplně nesouhlasil s tím, že to tam Tony Judt neakcentuje. On se tomu věnuje a vím, že to pro něho byla docela zásadní myšlenka i z rozhovoru, který jsem s ním měl a on této myšlence se věnoval třeba i v řadě esejí, které napsal pro New York Review of Books. On vlastně argumentuje, že ten nástup toho oligopolického kapitalismu těch oligarchií atd., že ohrožuje demokracii. To tam je v té knížce obsaženo a myslím si, že kdo bude chtít, tak to tam určitě najde. Pokud jde o tu morální stránku, tak tam si myslím, že on nabízí určité východisko. On sice nenabízí nějaký program pro sociální demokracii, ale nabízí východisko v tom smyslu, jak 28 vlastně ty základní myšlenky rovnosti, spravedlnosti atd. prodat lidem politicky. Ten jeho argument, já už jsem o tom mluvil v tom prvním vstupu, pokud se nevrátíme zpátky k tomu, že je to morální závazek, že je to morální záležitost, že to, o čem mluvil Lubomír Zaorálek, žít ve světě, kdy 90letá žena skončí na ulici, je nemorální a že pokud se k tomu my nepostavíme, tak je to nemorální. Tak to je přeci to, o čem mluví, že ty hodnoty spravedlnosti, rovnosti, že jsou to morální hodnoty a že se k těm morálním hodnotám musíme vrátit a nemluvit o tom tím jazykem, který jsme tady zprostředkovaně zaslechli, že to jsou nějaká ekonomická čísla, hlavně když máme teda deficit 105 miliard. Takže to je další poznámka. A úplně nakonec bych a nebo už to nechám na diskuzi, ať nezdržuji zbytečně. Už je 17:10 hod. Vít Klepárník: Já si myslím taky, že to téma, které Lubomír Zaorálek nadhodil, takže tam je přítomno, protože on tam vlastně hovoří opakovaně o tom ... hovoříme o těch lidech, kteří nemají práci, že jsou nemakačenkové, že jsou sociálně vyloučení, vytěsnění z té společnosti, že se úplně to změnilo to vnímání tady těchto lidí, kteří nemají práci. Že si to vlastně sami zavinili. Standardní sociologická teorie říká, že ve společnosti je zhruba 2 – 3 % lidí, kteří opravdu nechtějí pracovat. To samozřejmě můžeme dopočítat pak do zbylých těch procent, že zjistíme, že většina těch, kteří jsou nezaměstnaní, práci chtějí, ale vytváří se zde mýtus, jako že jsou to ti, kteří ujídají ten koláč, ještě berou si z toho koláče. Takže tohle Judt velmi dobře zachytil. Já bych dal už přímo prostor publiku a reakci panelistů a tím prvním tady je Petr Uhl. 29 Petr Uhl: Já jsem tu Judtovu knihu nečetl, ale slyšel jsem Luboše Zaorálka a k němu a také k Jacquesovi Rupnikovi mám nějaké poznámky, to až potom, aby mně ten Luboš neutekl, aby tady byla zpětná vazba do toho zvonu. K tý společenský smlouvě Jean Jacques Rousseau. Chci říct, že to je krásná utopická myšlenka, ale dám vám radu konkrétní. Před 15 lety sociální demokracie zvedla myšlenku ombudsmana, veřejného ochránce práv. Dala si do programu politického, že to bude ústavní zákon. Předpokládalo se, že bude mít nějaké ústavní pravomoci a ústavní zachycení. To se nestalo. Ten zákon není ústavní, je obyčejný a díky politické pravici nebo vinou politické pravice byly jeho pravomoci stlačeny na úplné minimum. Ta paní se nemůže obrátit na veřejného ochránce práv z jednoduchého důvodu nebo ty se nemůžeš obrátit jejím jménem na veřejného ochránce práv z jediného důvodu, protože její problém není pochybení státního orgánu, ale orgánu jiného orgánu veřejné správy, to jest samosprávy, která má v kompetenci byty. Kancelář veřejného ochránce práv, těch 10 let, co existuje, systematicky hledá, jak to obejít přes hygienu, přes státní dávky, přes kontrolu státu, kde to přeci jenom je v pravomoci státu a kritikou a rozborem nedostatků v oblasti státní správy dokáže obvykle pomoct i takové paní. Já ale navrhuji, aby sociální demokracie si dala do politického programu a neobracejte se na Varvařovského ani na nikoho z kanceláře, protože oni mají rozpočet, bojím se, že nebude vyšší a nechtějí se rozšířit na dvojnásobný počet lidí. Už teď jich tam je 60 nebo 70 právníků. Aby byly založeny teda pobočky v krajských městech, ale hlavně aby působnost byla i na nedostatky v rozhodování samosprávných orgánů, protože tam je bohužel, bohudík, já to nechci posuzovat z ústavně právního 30 hlediska, soustředěno velké množství rozhodování týkající se těch sociálních problémů, jako je bydlení, školství atd. Čili to je moje rada nevracet se k Jean Jacques Rousseauovi, jak vypadá v tom Dánsku a Norsku konkrétně zákonná úprava ochrany případů, o kterých jsi mluvil. Druhá jenom psychologická poznámka. V polovině 80. let jsem dospěl k názoru, že učinit změnu, radikální změnu poměrů, tedy té diktatury, autoritářských poměrů. Za mého života se to asi nestane a přesto jsem se s přáteli, kterým tenkrát bylo taky 40 nebo 50 let, ubezpečovali, že to má smysl o to usilovat, i když tam žádná perspektiva na změnu není. Historicky vzato, podobná situace byla v Sovětském svazu, kde opozice, různé helsinské výbory atd. byly v podobné situaci a ještě horší než v této zemi. Úplně jiná byla v Maďarsku a zejména v Polsku, kde ten odpor, oni tomu říkali Moskali a Germáni, to jsou dvě velké nebezpečí, byl tak silnej, že Solidarnosti se poměrně dobře působilo. Ty zkušenosti sovětské a československé je třeba vzít a neházet flintu do žita, i když to je zdánlivě beznadějný boj. Děkuji. Vít Klepárník: Děkuji za reakci. Hlásí se Oto Novotný. Pardon, ještě pan Zaorálek. Lubomír Zaorálek: Chtěl jsem ještě odpovědět Petrovi Uhlovi, že jsi byl před časem ve Varšavě na konferenci, která byla taková levicová, byli tam sociální demokraté a asi nejenom oni, kde se debatovala taková věc, jestli je možné v tom současné světě, když si vezmeme tu sílu finančního průmyslu a oligopolu, který se vytvořil, jestli je možné v Evropě prosadit skutečnou kontrolu toho finančního systému, jestli je možné skutečně 31 prosadit deregulaci, regulaci takovým způsobem, aby se zabránilo opakování toho, co se odehrálo v těch posledních letech. A tam bylo zajímavé to, že na konferenci vystoupil profesor ekonomie, který tam byl takovou celebritou, který se tam poměrně dlouze zamyslel a řekl: „Řeknu vám na rovinu, že se s tím nedá dělat nic.“ A to bylo zajímavé, protože v podstatě jsem si říkal, tak bychom se mohli rozejít domů, pokud je tomu teda tak a to byla tam pozvaná největší ekonomická autorita, která byla. A ten to prostě racionálně zvážil a řekl – prakticky je to vyloučeno. To úsilí toho bankovního průmyslu a celá tahle lobby je prostě tak silná i z hlediska vlivu na média, na univerzity, že nemáme šanci. Já mám dojem, že to, co řekl Petr Uhl, je v podstatě dobrá reakce na tohle. My Češi máme zkušenosti s tím, že jsme žili v systému, který se dalo doložit, je v podstatě nesestřelitelný. Omlouvám se ti Petře, že jsem tě takhle strčil někam, kam jsi nepatřil. Ale já to potvrzuji, já jsem tady mluvil přece o tom, když jsem mluvil o Chartě a o tom, my přece máme zkušenost s tou otázkou demokracie v prostředí, které bylo bytostně nedemokratické, a máme dokonce zkušenost, já ji mám, jestli dovolíš, podobnou jako ty, že jsem si myslel, že je to opravdu neprůstřelné. Dokonce si pamatuji, Honza Keller mi jednou říkal v těch hlubokých 80. letech, co všechno má k dispozici vláda. Říkal mi, kolik má tanků, říkal mi, kolik má vojáků, on věděl přesně, kolik má Lidových milicí a říkal mi a kdyby náhodou to... prostě mi to popsal, mezinárodní pomoc a říkal, jakýkoliv akt, rebel apod. má pouze etický symbolický smysl, ale jinak oni mají mnohonásobně, dokonce rezervy v tom, jak se to zlikviduje. Takže mi připadá, že když si člověk dneska veme ty manifestace a to, co se děje, tak tohle je ta otázka. Buď teda se kapituluje a řekne, že se s tím nedá nic dělat a nebo my použijeme tu vlastní zkušenost, 32 kterou máme, že víme, že je třeba něco zkoušet a je třeba něco hledat. Tohle mi připadá strašně důležité, to, co jsi říkal. Vít Klepárník: Tak já bych na to zareagoval. Já myslím, že pokud jde o hledání alternativ vůči tomu stávajícímu stavu, tak CESTA je samozřejmě maximálně otevřená. Rád bych Vás pozval na trošku ještě radikálnější setkání než dneska, aspoň předpokládám. 17. listopadu, nebo 16. a 17. listopadu navštíví Českou republiku Slavoj Žižek, slovinský radikální kritik a tímto vás zvu, pod hlavičkou CESTA proběhne 17. listopadu diskuze, zase panelová diskuze o jeho knize, jeho myšlenkách. My jsme to inzerovali do našeho malého sálu na Malé Straně, ale naskytla se teďka velká příležitost, že to bude ve velkém výstavním prostoru haly DOX v Holešovicích, takže tam může přijít několik set lidí, takže Vás srdečně zvu. Je to od 17. hodiny 17. listopadu na státní svátek, takže tam určitě budou slyšet i některé radikálnější pohledy na současnou situaci. Hlásili se tady další, myslím, že první byl Ota Novotný. Ota Novotný: Děkuji. Já mám jenom několik poznámek k tomu vystoupení tady o té knize. Zaprvé, myslím si, že vyprávět o Judtovi a jeho knize, tam je potřeba rozlišit asi tyto základní aspekty, protože pak se mi zdá, že se to tady trošku směšovalo potom a trochu to nehrálo v tý interpretaci jednotlivých řečníků. Zaprvé, mnoho věcí, kterých tady bylo řečeno v tý interpretaci té knihy, tak vycházelo především z té přednášky, která vznikla časově jaksi nejdřív a o které se ve veřejnosti začlo diskutovat v České republice, na Britských listech a v zásadě ta přednáška, kdo chtěl, tak si ji mohl třeba na You tube stáhnout, poslechnout atd. A tam padla některá silná slova a 33 metafory, které vynikly tady v té diskuzi, zvlášť ve vystoupení Luboše Zaorálka, kdežto v té knize, která vlastně vznikla na základě teda po té přednášce atd., kde on se zabývá detailně některými těmi aspekty, které řekl v té přednášce, tak tam je to někdy poněkud trochu jinak řečeno. Takže já si myslím, že správně zhodnotit toho Judta a tu jeho knihu je opravdu potřeba, nebo to jeho myšlení, nebo ten jeho koncept sociálního státu, demokracie, sociální demokracie, je potřeba dělat více jaksi pod vlivem té knihy a nota bene je potřeba taky přihlédnout, že on to psal skutečně na poslední chvíli svého života. Že skutečně se snažil jaksi ještě ve svém životě stačit a říct něco velmi zásadního. A to taky myslím poznamenalo trošičku i ten text, kde on říká některé věci, které třeba jsou zdánlivě v rozporu s těmi dalšími pasážemi. Například, když ty říkáš, že on tam má tu větu, že jsme demokrati všichni a že vlastně už o tu demokracii nejde, tak to zkrátka není pravda. V té pasáži následuje po té větě, že demokrati jsme všichni poté, co padly ty autoritativní levicový režimy, kdy on velmi vnímá jaksi ten fakt toho pádu komunismu proto, že vlastně mohlo vzniknout to neoliberální paradigma začátkem 80. let atd. Tak v této souvislosti, když si přečteš, tak on to tam jako říká, což samozřejmě může vyvolat jaksi určitou zkratkovitou úvahu, že on si neuvědomuje, že vlastně i v tom demokratickém západním systému samozřejmě ta demokracie byla ohrožena. A on tady samozřejmě o tom velmi mluví v celý tý knize a jedna ta kapitola je věnovaná, ta se jmenuje Demokratický deficit. Takže tam tomu jaksi velmi prostě hluboce rozumí, si myslím, a prolíná se to celou jeho koncepcí obhajoby veřejného proti soukromému a když mluví o tom přelomu paradigmatu toho sociálního státu nebo zlo sociálního státu zlatýho věku a toho neoliberálního v začátku 80. let. To je jedna věc, druhá věc, která vlastně, si myslím, 34 že taky vyžaduje hlubší pročtení toho, když vy jste, pane kolego mluvil o tom, že jakoby Judt zapomíná na tu generaci těch šedesátníků, co revoltovali v těch 60. letech a že vlastně podceňuje trošku ten význam té revolty. Pravda je, on tam říká velmi dobře, že vedle tý rakouský školy, reaganismus, thatcherismus, atd. jakožto prostě faktu, který znamenal tlak na ústup od toho sociálního státu. Tak druhým tím proudem, který znamenal tlak nechtěnej ale nepříjemnej, byla tahle ta revolta 60. let, která přišla s hodnotou hledět si svého soukromého zájmu a individualismu. A tam jakoby tyto 2 věci se propojily, takže ten sociální stát zlatého věku do 70. let byl oslabený výrazně zprava, nechtěně ale i zleva tou radikální levicí. A i když je v tom určitý kritický aspekt, který tady on popisuje, tak on neříká, že by nebylo možné, nebo že není nutné, ba naopak je nutné se vlastně prakticky vrátit k rehabilitaci hodnot toho sociálního státu a jeho nové vyprávění zakomponovat do té nové obhajoby právě proč ta revolta 60. let vlastně také podkopala ten sociální stát. On tam říká jeden velký psychologický aspekt, že to byla generace, která vyrůstala po válce. Pro něj růst vyrovnávání nerovností, to znamená zvyšování rovnosti, obhajoba veřejného, vlády, státu, je tak něco samozřejmého, tak naprosto samozřejmého, že to prostě nebyl problém. Takže když něco přestává být samozřejmého, tak to taky přestáváte hájit a v tom veřejném prostoru atd. a vidíte jen ty negativní limitní stránky toho celého projektu a ta generace těch šedesátníků atd. viděla i ty limity, jakkoliv samozřejmě prostě i ona včetně sociální demokracie potom možná velmi lehce vzdala ty vydobyté pozice. Není možné se vrátit nazpátek k tomu sociálnímu státu 70. let, ale obnovit to vyprávění, které legitimizovalo ten sociální stát v těch 20., 30. letech 35 v situaci, kdy to teda začínalo a po válce a kdy vlastně už ta zkušenost pak už nebyla. Takže to je jedna poznámka. Určitě bych tam nekritizoval, že tam není dostatek demokracie nebo že tam je zapomenutá zkušenost revolty 60. let, naopak, naopak, naopak. Ale co bych tam možná vyčetl jednu zásadní věc, která tam není a která mě dost překvapila, a to je že vlastně obhajoba toho sociálního státu nebo návrat k tomu sociálnímu státu nejde tak úplně samozřejmě v tom národním kontextu a Tony Judt se vlastně skutečně, ten prostor, ve který vidí možnosti té obhajoby toho sociálního státu a demokracie, se vrací až příliš do národního prostoru a podle mého názoru si myslím, že to ... pokud by nás chtěl upozornit na to, že jen ho nedostatečně v národním prostoru obhajujeme, že nevyužíváme prostě prostředků jakkoliv omezených, prostě k obhajobě sociálního státu, tak ano, ale z dlouhodobého hlediska si myslím, že není možné sociální stát uhájit jenom v tom národním prostoru a že je potřeba převíst ten boj a samozřejmě celý to vyprávění a to morální vyprávění včetně na ten nadnárodní prostor a tady samozřejmě pro nás Evropany to pro nás znamená Evropskou unii. Možná, že jsem to nečetl úplně přesně, ale úplně dokonale a chci to číst ještě opakovaně a znovu, ale pojem Evropská unie, jestli se tam vyskytuje jednou, dvakrát, ne-li vůbec a celý jakoby ten prostor nadnárodní je vynechán. To si myslím, že je trošičku problém. Děkuju. Vít Klepárník: Já bych jen zareagoval. Myslím, že to čtení naše Judta je stejné, on tam jednoznačně vidí tu kulturní levici 70. let jako tu, která přišla zleva, ohrozila ten sociální stát. Ten můj argument byl trošku jiný. My se samozřejmě můžeme vrátit k ideám jako sociálního státu a ideám solidarity a 36 sounáležitosti, ale nejsem si úplně jistý, jestli je možné kulturně změnit v rámci pokračující individualizace, přistupovat k tomu člověku tak, jako před 60 lety, jestli mi rozumíte. Ptám se, jestli je to proces nevratný nebo jestli je vratný, jestli nová generace může být vychována – nejsem sociolog, to by asi kompetentně vyslovil někdo jiný – ale jestli může být vychována jako v duchu nějakém jiném. Zdá se mi také, že ta jeho teze, že vlastně sociální stát a sociální demokracie má budoucnost jenom v národním státu, tak to mně připadne jako jedna z těch slabých tezích a myšlenek a myslím, že na to chce reagovat Jiří Pehe a pak se už se hlásil Petr Janyška a Emil Voráček. Jiří Pehe: Já bych jen reagoval na to o tom národním státě. Já si myslím, že je třeba mít na mysli, že on tu knížku psal pro americké publikum. Určitě kdyby psal pro evropské publikum, tak by tam mluvil o Evropské unii a té potřebě jakoby globalizovat tu myšlenku sociálního státu a politiky. Ale samozřejmě Spojené státy jsou tak obrovské, že jsou samy o sobě globálem. Takže ten důvod je tam, protože když se člověk podívá na jeho ostatní díla, tak třeba to velké dílo, které vyšlo tady v češtině – Evropa po roce 45 – tak se rozhodně Evropské unii nevyhýbá a nijak ji nezatracuje. Lubomír Zaorálek: Já si pořád budu stát na svém, i když rozumím tomu, co tady Ota Novotný říkal, že to bylo pouze vymezení autoritativní levici. Já si přesto myslím, že ta věta se takhle napsat nedá, že jsme všichni dneska demokraté. Já jsem se to tady snažil ukázat na tom, když jsem se dovolával toho Fergusonova filmu Finanční krize. Tam se odehrává přece celá řada příkladů toho, 37 jak to v těch 80., 90. letech ve Spojených státech fungovalo. Tam popisuje třeba případ mladé právničky, úspěšné, která založila časopis a pak teda dostala grant, aby zkoumala finanční deriváty a ona s tou skupinou schopných mladých ekonomů vypracovala nějakou rešerši, ve které sdělila, že celý ten systém je nesmírně nebezpečný, že je to vlastně dynamit v základu toho finančního systému a že se s tím musí něco rdělat. A pak se tam mluví o tom telefonátu Laryho Summerse, který tuhle ženu zadupe do země. Prostě tam je ukázka toho, jak celý ten systém přestává fungovat díky tomu, že nefungují instituce. Celý ten údajně demokratický stát najednou přestává fungovat. Ten film to ukazuje a podmaňuje si univerzity, podmaňuje si ratingové agentury jako chobotnice. To je přece ta sugestivita toho. A teďka tam defilují ti profesoři, elitní profesoři Harwardovy univerzity, kteří koktají, odmítají odpovídat a nakonec odhánějí. To jsou americké elity, ty super elity, na který se my díváme s úctou, které, jak se ukazuje v tom filmu, úplně selhaly. Ony se staly nájemnými silami v zájmu bohatě placenými neskutečnými prostředky, ten finanční průmysl si je prostě koupil. Nechci tady šířit nějakou tu, já si myslím, to je přece to, co říkám. Ta kniha nemá proporčně obsaženo. To, že ta demokracie byla ukradená, jí se někdo zmocnil a my sice můžeme psát o sociální nerovnosti, to, čím ta kniha začíná, poměrně zajímavě s přesnými čísly. Ale přece ten film ukazuje, že ta nerovnost byla důsledkem toho, jak se začala hroutit ta demokracie jako nějaký skutečně zastupitelský systém, který reprezentuje zájmy těch lidí, protože on začal reprezentovat jen zájmy někoho a ta nerovnost je potom důsledkem selhání toho, že ta společnost nefunguje jako organismus, ve kterém skutečně jsou občané, kteří jsou ... Já pouze tvrdím, že způsob, jak to ten Judt uchopuje, tím, že se soustředí na tu sociální nerovnost takovým způsobem, že 38 podle mě není úplně ideální pro pochopení toho procesu a já si skoro myslím, že kdyby se Judt věnoval déle té krizi, kdyby měl tu možnost, tak by možná i tu optiku měnil. Já si taky vůbec nedovedu představit, že by tady tohle mu ušlo. Neznám ty texty, o kterých tady mluvil Jiří Pehe. Rozumíte, nejde o tu jednu větu. Já si stále myslím, že ta optika je v tomhle tam posunuta. Sociální reformismus nevystihuje podle mě sám o sobě to, co je plodem těch problémů, díky kterým jsou dneska tisíce lidí v ulicích, je důsledkem toho, že celý ten systém přestal fungovat vážným způsobem. A já prostě říkám, že demokracie je v ohrožení a to už je delší dobu. My jsme si mysleli, že po roce 90 vstupujeme do systému, kde volby a celá tady tahle mašinerie nám prostě nějakým způsobem zaručí distribuci práv a pravděpodobně i určité přijatelné poměry, zacházení s veřejnými prostředky apod. Dneska se zjišťuje, že úplně jiné síly byly v chodu a začaly být v chodu, kdy my jsme to vůbec netušili. Dneska v tom parlamentu, ve kterém sedím, čelíme tendenci privatizovat všechny ty systémy, privatizovat systém penzijní, privatizovat zdravotnictví, privatizovat sociální věci, agentury, přátelé, které už dneska se připravují na to, že si rozeberou dnešní agendu úřadu práce. Chápete a to byly síly, které v době, kdy my jsme spali jako ti učedníci v zahradě getsemanské, tak v té době už ty síly byly v chodu. A mně připadá, že tohle ta Judtova kniha při vší úctě nepostihuje. To je ale, řekněme, věc toho našeho sporu. Vít Klepárník: Na to pohlížíme tou optikou ryze té domácí situace, takže možná ten pohled Judtův byl širší. Já myslím, že pan Janyška se hlásil ještě před, tak jestli můžete. Petr Janyška: 39 Já bych jenom navázal na ten jeden aspekt, co říkal Luboš Zaorálek o tý nelidskosti a ideologii sobectví, o tý možnosti nějaký společenský smlouvy. Já bych si dovolil navrhnout, že možná v demokratický společnosti, sociální smlouva, to vlastně znamená zákony, pokud se dohodneme na nějakém konsensu, tak se nějak formuluje. Jedna věc je samozřejmě v případě třeba tý starý paní, na kolik je nějaká obecná morálka nebo není. Souhlasím, že v systému, kdy není, ale co se tam dá dělat. A tady navázal na to, co řekl Petr Uhl. Jsou určitý zákony. Ve Francii, pokud já vím, tak tahle situace by se nemohla stát. Tím nechci říct, že tam není spousta strašných případů, ale nemohla by se stát z jednoho prostého důvodu a sice pokud se nemýlím, tak tam existuje zákon, že člověk, kterému je nad 75 let, nevím přesně, nemůže být vystěhován. To je prostě zákon a tím pádem taková paní je chráněná zákonem bez ohledu na to, jestli ten majitel je lidumilnej nebo není lidumilnej, je takovej nebo onakej. To jsou takový drobný věci, ale těma se ta demokracie vždycky posunuje někam dál a nebo se aspoň brání nebo brání pro případy tý nejhorší, tak bych navrhl, že až někdy se to tam trošku zklidní a budete vymýšlet další zákony, tak třeba takovýhle. Protože někdy mám pocit, že spousta takových věcí, které jsou z denního života, poslanci vnímají na té úrovni osobní atd., ale jakoby to nedovedli promítnout do znění právního. Na to stačí v podstatě tři věty. Děkuju. Emil Voráček: Dobrý den, Historický ústav Akademie věd České republiky. Když dovolíte, udělám malou reklamu, protože mám takový dojem, že když jsme tady na poli levice, tak ta levice musí vědět o tom, co se kde děje. Takže já jsem vám tam dal dole pozvánku na, řekl bych, jednu z prvních konferencí, který po listopadu 89 se pokusí zabývat problematikou sociálního státu, udělat 40 takovou inventuru celého 20. století ve spolupráci s dalšími institucemi a v závěrečném panelu, který pak Vít Klepárník bude moderovat, podívat se taky trošku do budoucna. Takže hotel Duo, 14., 16. listopadu, je to vlastně za týden. A teď k tomu, co jsem chtěl říct. Já si myslím, že když si čteme knihu práci Tonyho Judta, tak bych mu nevytýkal, že mu tam tolik schází, protože stejně autor – on si uvědomoval, že je na tom zřejmě časově špatně, že je nemocný a chtěl vytknout to, co v tom okamžiku cítil jako nejpodstatnější. A podle mě to nejpodstatnější v tom okamžiku vystihl a přispěl tak k odstartování diskuze spolu s řadou dalších lidí, našich bratrů myslitelů, politiků apod. Ale podstatnější je podle mě to, že když si vememe práci Tonyho Judta, tak mě to vzalo, já jsem si ji i vzal a hned jsem se podíval – Evropa po roce 1945. Ta kniha se musí číst minimálně s touto další knihou, protože když se do té knihy podíváte, tak uvidíme, jak ten vývoj radikální levice, levice v západní Evropě, jak se proměňuje, jak se mění společnost. To tady trošku zapomínáme, protože nebudeme tvrdit, že žádný systém je nesestřelitelný. Ta společnost se mění a jestli dneska je takováhle situace, tak mně to dává naději, že zítra se to promění. Na to nesmím zapomínat. A společnost se mění velice rychle a my někdy zapomínáme sledovat, v čem se skutečně mění a kde jsou ony možnosti. Takže zpátky – Evropa po roce 1945, protože Tony Judt tam má spoustu odkazů a zajímavých úvah na téma diskuze, intelektuální diskurz sociální levice v západní Evropě, copak o něm u nás víme. Podotýkám, že to znamená, že tady je další práce pro levice a pro nakladatelství, publikoval taky celou řadu prací o historii diskurzu vývoje socialistické levice v západní Evropě a taky to samozřejmě učil na vysokých školách, protože když se podívám na programy vysokých škol i 41 na politologii, tak toho tam právě je minimum. Tak od Tony Judta a jeho levice – Evropa po roce 1945. Připomněl bych ještě jeden moment, podle mého názoru podstatný. Mluvil o tom, myslím, Luboš Zaorálek. Mluvil jste o konsensu. Ano, ten konsens je podle mě důležitý, ale otázka koho a s kým? Já si vzpomínám velice, co říkal Zdeněk Mlynář, s ním jsem měl to štěstí po roce 89. Říkal: Podívejte, tady před vašima očima probíhá něco, co si neuvědomujete a co bude zítra za 10, 20 let významné? Probíhá největší přechod proměny vlastnictví, přesunování do jiných rukou a my dneska nejsme schopni, protože ta ekonomická transformace je plně v rukou jedné určité politické síly, takže to vychází úplně mimo nás. Ten model ekonomické transformace zde jde ve prospěch jedné určité vrstvy. U nás není termín oligarcha, jak to znám dobře v Rusku, ale máme tady lidi, kteří doslova vytunelovali tento stát a s těmi teda já konsens dělat nechci. To je zadání pro politiky, aby přemýšleli, kdy konsens ano, protože jestli chceme udržet demokracii, tak tady musíme vybudit řadu sil i těch, s kterými se moc nehovoří i z hlediska pravice, ale mít na vědomí něco, že v této zemi v rámci vytunelování ekonomiky došlo i k vytunelování politické kultury. Vladimíra Dvořáková často hovoří o tom, že u nás politická kultura zhrubla, vidíme to i v parlamentu, vidíme to i mimo ve společnosti jako takové a jestliže chceme vybudovat ten konsens a na základě toho pak jít dál, nejen v České republice, ale i v Evropě, tak se musíme tvrdě podívat na takové ty drobné základy toho slušného lidského chování. Potom, i když tady budou zákony takové a takové, tak budeme moci pomoct i té 90leté babičce. Děkuju. Vít Klepárník: Já také děkuju. Myslím, že se hlásil tam pán v brýlích, potom Zdeněk Jehlička a Monika Pajerová. 42 Pavel Křížek: Nejsem nebezpečný, protože pracuji již jenom 2 hodiny týdně. Já bych si dovolil reagovat na pozvánku pana doktora Pehe o jednom z těch motivů, které zodpovídají za tu celosvětovou společenskou krizi a sice to slovo egoismus. Já si myslím, že to je potřeba upřesnit. Nebojte se, já nebudu držet žádnou moralistickou přednášku, jenom bych to pojmenoval. Egoismů je spousta, egoista je i kapsář, který vás cestou sem připraví o peněženku. Ale tady se jedná o egoismus zvláštního druhu. To je promyšlený postup, jak druhého přechytračit. Jak nad ním vyzrát, jak ho přelstít. Je třeba zajímavé, že v oblasti slovní zásoby si můžeme všimnout, jakou kariéru udělalo slovo sofistikovaný. To jsou sofistikované postupy ty deriváty a má to neutrální, aspoň mělo to neutrální zabarvení. A já se domnívám, to je můj takový podnět pro sociální demokracii. Myslím si, že by velmi prospělo zamyslet se nad tím, které procesy, které rysy, které události ve vašich posledních 20letých dějinách se odehrály tímto způsobem. Není-li například kauza Gross také projevem tohoto typu egoismu a další a další a další. Děkuji. Druhý pán v brýlích: Já mám jenom technickou poznámku, kolik z přítomných tu knihu četlo pro takovou základní orientaci, jestli můžete zvednout ruce. Děkuji. Vít Klepárník: Kniha vyšla před 14 dny, takže počet čtenářů se rozroste. 43 Lubomír Zaorálek: Já jsem chtěl reagovat s dovolením na ten egoismus. Já bych chtěl připomenout větu Franze Kafky, který řekl, že problém s egoismem je v tom, že vy se ho zbavíte pouze tehdy, pokud najdete v životě něco, na čem bude záležet více než na sobě samém. Těžko se to dá společensky nařídit, že každému řekneme, aby si našel něco, na čem mu bude záležet a tím pádem začne bojovat s tím svým egoismem. Máme stranu, která má 27, 28 tisíc lidí a každý z nich nějakým způsobem svádí boj s egoismem. A jsme sice strana, která se formálně hlásí k solidaritě a k tomu, že jí jde o spravedlnost, ale jinak jsme každý zvlášť ten člověk, který tady ten Kafkův boj svádí a hledá to, jestli najde v životě něco, na čem mu bude záležet víc. Ne každému se to zdaří a samozřejmě ne za každého dokážete v životě ručit. To úplně s jistotou nedokážete ani za ty své nejbližší. Jiří Pehe: Já bych jenom řekl k tomu sobectví, že tam nejde o sobectví jako lidskou vlastnost, o čem mluví Tony Judt, ta tady vždy byla a navíc kapitalismus je vystaven nikoliv na altruismu a sobectví, ale tam jde spíš jde o to, co on kritizuje, je ta ideologie sobectví, ten ideologizovaný koncept sobectví je něco, co jsme institucionalizovali s pomocí neoliberální ideologie. To je to, o čem on mluví. To tady zničilo tu sociální soudržnost a smlouvu v posledních 20 letech. Lubomír Zaorálek: Jen upozorním, že Slavoj Žižek, který tady byl zmiňovaný, tak jestli se nepletu, tak tvrdí, že bankéře nemá smysl obviňovat z té chamtivosti a sobectví, protože oni jsou v systému, který je k tomu zákonitě vede, což zřejmě asi jako domýšlením vede 44 k docela revoluční myšlence, co si pak počít s celým systémem. Tak to je avízo toho Žižeka, který tady bude za chvíli v Praze. Šenarová: Chtěla jsem jednu věc jenom na úvod říct. Moje šediny ukazují, že jsem leccos zažila. Já pamatuju gestapo jako malé dítě, já jsem bušila do tanku, já jsem nemohla pak vykonávat řádně svoji práci, 20 let nemít pas a přitom emigraci syna do Ameriky. Znám tedy Ameriku, protože dcera tam přešla z Evropský komise teď před dvěma lety a snažím se to vidět i zespodu, jsem předsedkyní občanského sdružení Za naši budoucnost a tvrdě bojujeme v této situaci pražské v té skleněné tvrdé kouli a poznáváme všechno, co tady bylo řečeno, je pravda. Já jsem strašně ráda, že tady je vás, chytré mozky, zkušené mozky, podívejte se ten průměr věkový, jaký tu máme a že všechny ty myšlenky, které tu byly řečeny, tak jdou a chodí denně hlavou. S hrůzou o budoucnost teda ještě dvou mých dětí, kterých tu žijou, vnuků a mladých lidí vůbec. Demokracie je silně omezovaná, v praxi absolutně drzé a já jsem jenom chtěla říct, prosím vás, všecko teoretizování, hodnocení knihy, všechno je to strašně cenné, ale život celosvětově běží hrozně rychle a musíme mluvit především, co rychle dělat. Já cením konkrétní návrh pana Uhla. Ano, v roce 2006 pan Motejl udělal pro naše občanské sdružení veliký dopis a mohl vynadat jenom řediteli magistrátu, politikům vůbec. Na obvod mohl poslat úředníkovi, tajemníkovi, politikům vůbec ne. Proto prosím vás, všichni, co můžete a vy pane Zaorálku a všichni, ano, bojujte, ať má ochránce lidských práv prostě široký pravomoce, aby neměli v ruce ty největší kliky a páky pouze politici a já mám další konkrétní. Mluvme teď konkrétně proboha, co rychle dělat. Svět jde strašně rychle. Já mám druhý konkrétní návrh – 45 rychle bojovat za definitivu úředníků, protože ti úředníci poslouchají politiky, bojí se o židle. Je tady možnost tu babičku a ty úředníci ale musí jít proti majiteli soukromýmu, tomu třeba členovi ODS atd. a nesmí se bát. Oni se dneska z 90 %, jestli je jich 10 statečných ..., oni se bojí o ty židle a taky jsou odstraňovaný, jakmile se postaví veliké moci politické v tom úřadě na tom místě atd., na tom ministerstvu apod. 6 let, 7 let zkušeností konkrétních, přestože jsme vyhráli už 3 soudy, tak absolutně nemusí politici a samospráva na to hledět. Ano, ani na zákony, zápisy z výboru a z těch, kde my se snažíme jako občany vystupovat. Říkal, vždyť tady něco řekl soud. Ne, prostě je to katastrofa. Čili úředníky, teď řešit úředníka aby se nebáli o židle, o svý rodiny tedy, o to, aby bojovali na těch nejnižších místech všude za ty babičky a za tyhle ty věci. To je druhá konkrétní věc. Třetí je rychle toto vše dostávat do hlavy mladé generaci. Jestli ta nám ujede, tak vůbec my to nezachráníme. Takže školství, rychle řešit kvalitu školství mladých lidí, to všechno moudré, co jste tady říkali, nějakým způsobem dostávat a byli tady, viděla jsem mladé lidi a většinou říkají: Tady je to na 20, 30 let, jestli vůbec, jdeme pryč. Takže já tu mám 3 konkrétní návrhy a můžeme diskutovat, teoretizovat, můžeme hodnotit dozadu, dopředu, jak to bude. Já osobně začínám být pesimista. Děkuju. Vít Klepárník: Tak já děkuji za 3 konkrétní návrhy, jak řešit tuto situaci. Nejsem si ale úplně jist, jestli ta rychlost není právě ideologie té druhé strany, že se vytváří tlak honem, že ty věci je potřeba nějak řešit, a potom se vytváří tlak na to, abychom dostatečně nerozmysleli ta řešení. 46 Lubomír Zaorálek: Chci se strašně omluvit, protože mi začne sněmovna za chvilinku, ale s ombudsmanem se teď v krátké době moc neudělá. Ano, byl to náš návrh a ta omezená podoba byla také dána tím, že nebyla ochota přijmout podobu ombudsmana s širšími pravomocemi. To znamená, že v tuto chvíli nám to ty politické poměry nedovolují, aby se uvažovalo o rozšíření kompetencí a o ústavním zakotvení ombudsmana. Ale jinak bych se chtěl vyjádřit k tomu pesimismu. Myslím, že ani egoistická ideologie není poslední pravdou dějin. Jenom proti tomu pesimismu, který jste zmínila, já si myslím, že ten pesimismus je ... že to není vůbec nutný postoj. To není tak, v tom si myslím a chápu, že Tony Judt zřejmě tu knihu psal v poměrně dost rozpoložení ne moc veselém, protože ta jeho nemoc byla vážná a já ho naprosto chápu, ten trochu apokalyptický, ten, který se vznáší nad tím závěrem té knihy. Ale já si myslím, že my k němu nemáme důvod. Připadá mi, že dějiny jsou vlastně otevřená věc, i když máme pocit, že se egoismus v jisté chvíli a chamtivost stává, ale to tady už bylo. Když se podíváte na články novinové z 29., 30. roku, tak zjistíte, že se tam stejně tak píše o té „greed“ (anglický termín pro nenasytnost, lačnost, pozn. redakce) a o tom, že ti chamtivý se zmocnili světa, takže mně to nepřipadá, že bychom měli mít pocit, že jsme na konci dějin a že jsou vyčerpané hodnoty a že se nic nedá najít. Já dokonce ani nesouhlasím s Judtem v tom, jak on opakuje tak často to postmoderní, že vlastně už dneska velká vyprávění nejsou možná. Já si samozřejmě nemyslím, že je možné zopakovat nějaké jednoduché velké vyprávění. Ale domnívám se, jako přichází čas takového rozpadu, anomie a relativizace hodnot, tak prostě to není taky poslední rozpoložení, ve kterém se nacházíme. Jak nám připadá, že ta mladá generace taky díky těm moderním médiím je ještě rozptýlenější, tak já 47 si ani tohle nemyslím, že je poslední stav, ve kterém se ta společnost nachází. Představte si, že je na tohle možné odpovědět. Představte si, že je možné najít způsob vyprávění možná jiný, než byl v minulosti, který osloví, který si získá, možná ne všechny, to znamená, že není pravda, že je ztraceno cokoliv z toho, co fungovalo, co eticky dávalo lidi dohromady. Možná si jenom nedoveme představit ten způsob, možná to nebude jenom v rukách politiků, ale já si prostě nedokážu se smířit s tím, že prostě chamtivost, egoismus definitivně zvítězily, finanční průmysl je poslední vítěz. To je to, co tady řekl Petr Uhl. My jsme žili v podmínkách socialismu, které vypadaly, že z nich .... To jsi ty neřekl? Pardon, já se strašně omlouvám. To jsi ty nemohl říct, to je pravda. Je velmi těžké zopakovat po Petru Uhlovi jakoukoliv větu, ale zhruba teda velmi nepřesně řekl Petr Uhl něco takového, jako, snad nebude křičet, že žili .... autoritářská diktatura. Ano, žili jsme v podmínkách autoritářské diktatury, ve které já osobně jsem měl dojem, že v ní budu žít celý život. Byl jsem o tom hluboce přesvědčen. Nenapadlo mě, ani mého otce, který se nedožil změny, tak ho nenapadlo, že na horizontu by byla nějaká zásadní změna. My přece máme zkušenost z malomyslnosti, která nám přece říká, že ta malomyslnost je prostě ... já si myslím, že pravdu budou mít, kteří to zkusí jinak a kteří si řeknou, že v tom současném světě budou hledat nějaký způsob vyprávění, komunikace. Já jsem teďka tady narazil, můj syn mi řekl, že tady v Praze, jeho kamarádi řekli, začneme se scházet, budeme si zpracovávat sami témata, protože se nedá věřit ani médiím, ani politikům, budeme si sami hledat na internetu informace a budeme se každý týden scházet a budeme si říkat. Teď si dali téma řecké zdravotnictví, že si sami jako načerpají informace. Řekli jednomu – ty si to připravíš, tomu druhému řekli – ty si připravíš tohle a začli po svém. 48 Možná podle vás úplně naivně a já to nechci dávat za vzor, já to jenom říkám. Jsou tady lidi, mají 25 roků a řekli si, že začneme sami dělat, nenecháme se nikým manipulovat, začneme to dělat po svém a takových pokusů může být řada. A třeba tam někde, kde dneska ani nevidíme, začne vznikat aliance těch, kteří prostě zítra budou mít ten hlas daleko výraznější a začnou tady, možná se jim něco dařit, oslovit lidi apod. Možná že naše malomyslnost je jenom proto, že někam nedovidíme. Možná že to nebude sociální demokracie, jakkoliv já bych si to přál. Ale já vám říkám, je to opravdu zbytečné si myslet, že jsme na konci dějin. Je zbytečné si myslet, že zrovna egoismus je tím posledním vítězem. Možná že je to jinak, tak si dejme aspoň ten prostor, že je to možná úplně jinak a že je to trochu na nás. Já se omlouvám, že musím do té Sněmovny. Kdybych si tohle nemyslel, tak bych tam nemusel ani chodit, na to vás upozorňuju. Vít Klepárník: Tak já myslím, že necháme poslední dva dotazy. Ještě předtím bych rád řekl, že ta kniha mi nepřipadne úplně tak negativní, skeptická k budoucnosti. Ona je tragická, že jsme ztratili něco, co jsme kdysi získali, a že jsme o to vlastně přišli. Spíš bych řekl tragická než skeptická. Ještě se tady hlásili dva lidé, minimálně teď je tady celý les rukou, takže Zdeněk Jehlička se myslím hlásil už předtím a pak Zbyněk Fiala ... Zdeněk Jehlička: Já lituju, že pan Zaorálek odchází, protože dotaz byl mířen na něj, já si ho velmi vážím. Dokonce si myslím, že pan Zaorálek to myslí upřímně a taky to myslím upřímně, protože si myslím, že je to poctivý sociální demokrat. Nicméně si myslím, že v tom vašem příspěvku chyběla určitá sebereflexe sociální 49 demokracie jako takové. Sociální stát a demokracie nejsou statické pojmy. Když se sejdu s občanským demokratem, tak jeho pohled na demokracii bude jiný než můj na demokracii jako bývalého sociálního demokrata. To není prostě demokracie, která tady na obláčku byla, je a bude. Prostě jeho pohled na demokracii je určitě prostě ten, že bude věřit v úspěšnost a v prospěch volebního censu, jak se vám tady podbízí. Ale můj pohled na demokracii jako sociálního demokrata je vytvářet sociální rovnost pro demokracii. Čili jít do toho více ofenzivně, opravdu prostě nehájit jenom defensivně něco, ale jít opravdu ofenzivně na to, když to řeknu velmi provokativně, tak prostě s tou sociální demokracií se taky vine ta červená niť zrady, zrady na vlastních voličích, zrady na programu. Když si vezmeme sociální demokraty na začátku století – Adler, Kaucký – když si vezmeme na konci tohoto století – Schröder s Blairem, Friedrich Ebert Stiftung, ale Friedrich Ebert to přece, co on udělal pro sociální .... Lubomír Zaorálek: Samozřejmě. Já vám řeknu historku, kterou mám z minulého týdne. Mluvil jsem s takovou skupinou německých sociálních demokratů a oni mě velice překvapili tím, že mluvili den před tím s Gerhardem Schröderem, se kterým my jsme opravdu hodně komunikovali v době, kdy on byl kancléřem v Německu. A opravdu mě strašně překvapilo, když mi řekli, že úplně čerstvě, skoro den před tím, než jsme spolu mluvili, řekl, že celou tu svou reformu Hard 4 a celou tu politiku, kterou on dělal, že to byla politika, která byla z krátkodobého hlediska pro Německa vlastně výhodná, protože když to zjednoduším to snížení mezd a to zflexibilnění pracovní síly jakoby pomohlo, možná, ona je to otázka trochu Německu obstát v těch krizových. Ale dneska je přesvědčen, že z dlouhodobého hlediska to byla velká chyba. 50 Že to přispělo k štěpení té společnosti, vytváření nerovnosti a že to poškodilo sociální demokracii a že na tom nese vinu. Chápete, vy říkáte, že není dost reflexe. Možná nevíme v těch různých sociálních demokracií, které se všechny nějak provinily. Já jsem byl v Británii na té Labour Party. Tam jsem byl hrozně překvapený distancí dnešních sociálních demokratů od Tonyho Blaira. Ten tam vůbec nebyl. Já jsem se jich ptal, každého: Tak už jste četli ten životopis? A oni se na mě dívali, jako bych říkal něco nepatřičného. Já jsem pochopil, že to bylo podobné, jako bych se ptal v Česku: Už jste četli tu biografii Miloše Zemana, která se tak jako prodává? Rozumíte, tam je přece reflexe. To není tak, že by ... sociální demokracie je strana, která žije v nějakém historickém čase. Ona v jisté fázi byla součástí toho neoliberálního diskurzu, podílela se na tom, provinila se, dokonce za Billa Clinta se bohužel v Americe realizovala velká část těch deregulačních zákonů, která Reaganova administrativa začala. Oni se na tom podíleli. Tony Blair nese celou řadu ... To máte ve všem pravdu. Můžete vést to velké pokání, že jsme se podíleli na něčem, ale dovedete si představit, že je snazší mluvit o tom teď z hlediska toho, co se odehrálo po roce 2008 a daleko obtížnější pochopit v době, kdy to ti sociální demokraté žili. Kdy to opravdu vypadalo, že ten neoliberální diskurz, myšlenka úspěchu, egoismu, sobectví, že tady tohle je všechno, co vládne světem. Po pádu prostě té socialistické říše se zdá, že kapitalismus se dostal ... rozumíte. To bylo těžké tomu čelit. Můžete chtít, že to měli zvládnout, prostě to nedokázali. Do určité míry to lze pochopit. Sociální demokracie se skutečně provinila a měla by zpytovat svědomí, měla by provést reflexi, ale Tony Judt v té své knize píše, že bychom neměli možná věnovat tolik času tomu sypání popela, ale že bychom měli spíše uvažovat, co s tím. Tahle věc vůbec 51 apokalyptická není, ta je podle mého naprosto přesná. A já s vámi nepolemizuju, že máme celou řadu těchto stinných věcí a nebráním se tomu. Zároveň bych na vás apeloval, abyste to vzali, že nejsme prostě v čase, ve kterém se hlásíme k abstraktním absolutním hodnotám, když se k nim přihlásíme, tak všechno funguje. Žijeme v nejednoduchém světě a historickém čase a dnes máme šanci se poučit a třeba něco změnit. My pracujeme třeba na novém programu a je to pro celou evropskou sociální demokracii a je to důležité proto, že to, co tady bylo naznačeno, že já oproti Judtovi jsem také přesvědčen, že uchránění té podoby sociálního státu se může pouze dneska na úrovni evropské. Dneska v té dimenzi pouze národních států to dneska nezvládneme. Tak globální svět už nefunguje. Jako to znamená poučit se z toho, co bylo a hledat cestu v tom současném světě. V Česku je to obrovská práce. Tady nemáme konsensus ani na tom, že ta Evropa je pro nás plus a ne minus. Tady děláme dokonce politiku úplně opačnou k tomu, co by mělo být zájmem České republiky. Jako sociální demokrat tady cítím, že s tím musíme se snažit něco dělat, debatovat, hádat se, ukazovat apod. Kdybychom kromě těch chyb, které jsme udělali, ani nedokázali nic dělat, tak byste měl pravdu, ale mně připadá u vědomí těch chyb se snažit dílem napravit a dílem odpovědět na tu situaci, ve které se nacházíme. Jestli jste ochotni nás poslouchat a máte pocit, že se nám dá věřit, tak to je pro mě dost. Vít Klepárník: Tak já děkuji Lubomíru Zaorálkovi a proto, že se nachýlil čas, už jsou to dvě hodiny, co jsme zahájili diskuzi, tak dám ještě poslední dotaz panu Polákovi tam vzadu. Polák: 52 ... pomoc v sociální nouzi, péče o staré, nemocné, umírající atd., plnily ještě historicky v nedávné době jiné společenské instituce – rodina, obec, různé komunity. Existuje taková teze o vývoji historickém ve spirálách. Představa, že sociálno bude zajišťovat nějaká zbytnělá státní byrokracie, jejíž etos není o sociální empatii, ale o podřízení se direktivám, je prostě iluzí a ve chvíli, kdy stát jako takový, jak tu bylo konstatováno, už je to dneska banalita, že slábne, je podřízený nadnárodním koncernům, finančním trhům, takže ani té sebelepší byrokracii jiné diektivy nedá než takové, které mu diktují nám. Pozastavili se tady panelisté nad tím, že Judt nedostatečně zdůrazňuje demokracii, že jeho vyznění, jeho knihy, je tragické. Pokud si nedovedeme představit jiný vývoj, než jenom zachraňovat stát, který se začíná jevit z historického hlediska jako určitá episoda, která postupně končí, tak opravdu tu jiné než tragično nemáte. Ještě jednu poznámku ke knize Judta. Málokdo se z nás odváží připomenout tu časovou souvislost rozpadu východního bloku a nástupu neoliberalismu. Neříkám to jako obhájce toho minulého režimu, ale protože ta potřeba vize, která dokáže mobilizovat lidi, dokáže přijít se skutečnou zásadní změnou, nikoliv jenom s reformami, takže cokoliv, antikomunismus, předem nějak diskvalifikujeme a nebo jako Václav Bělohradský říkáme, že představa zásadní alternativní je pozůstatek metafyziky, tak pak šance na nějaký vývoj spravedlivější ve společnosti nemáme. Poslední věta o těch sociálních hnutích, třeba ve Španělsku, odkazuji např. na článek v A2, kde přímá účastnice hnutí říká, že demokracie existuje buďto přímá, tady a teď, anebo vůbec. Děkuji. 53 Vít Klepárník: Já děkuju za reakci a já bych na závěr téhle diskuze chtěl ještě zopakovat ještě dvě informace důležité. Pan Rybka tady má knihy, překlad Judtovy knihy. Takže pokud máte zájem si výtisk koupit, tak teď máte šanci a bude tu i nějaká sleva a druhá věc, kterou bych chtěl zmínit, že je tu přítomen překladatel této knihy, je to Jakub Franěk, kterého bych rád představil. Takže díky němu máme možnost si přečíst Judta v češtině. Ještě poslední informace, kterou jsem dneska říkal a sice, že 17. listopadu je další, doufám, že ne poslední akce tento rok. 17. listopadu přijede Slavoj Žižek, takže zřejmě se setkáme v hale v Holešovicích, v hale DOX. Děkuji za Vaši účast na diskuzi a těším se na setkání příště. 54
Podobné dokumenty
Čechoslovák (historické noviny upravené pro potřebu
naše tisícileté dějiny a je to v krvi každého řádného Čechoslováka. Vím také, že není třeba Vás vyzývat,
abyste v boji vytrvali - sám každý z Vás dělá vše, co může, bez vyzývání z Londýna.
Ale jino...
Zjevné zločiny českých soudů a jejich důsledky na úseku rodinného
rodičů ve Štrasburku, anebo při exekucích dětí – což široká veřejnost téměř vždy jednoznačně
odmítne. Stejně tak se lidé zamítavě staví k těm rodičům, většinou otcům, kteří bojují za svá
práva stýk...
- World of World Music
Baulové sice tradičně patří k nejnižším kastám a často
jsou negramotní – ale v paměti mají obrovskou zásobu
příběhů ústně předávaných z generace na generaci.
Někteří z nich se prosadili jako profes...
John Lewis Gaddis, The Cold War: A New History,
blahobytu (social welfare state) existovaly na Západě již v roce 1914.12
Za nejlepší pasáže Gaddisovy knihy naopak považuji části, které se věnují pátému momentu z původního seznamu hypotéz z roku ...
Dějiny moderní vzdělanosti a vědy
ŘEZNÍČKOVÁ, K.: Študáci a kantoři za starého Rakouska. České střední školy v letech
1867-1918, Praha 2007.
SAK, R.: Josef Jungmann. Život obrozence, Praha 2007.
SEIBT, K. H.: Von dem Einflusse der ...
Páté číslo - Psalterium - zpravodaj duchovní hudby
byl na štíru). Použil jsem poprvé, a doufám, že naposled, lest. Předsedou NV
byl komunista, ale ne tak radikální jako
ti ostatní místní. Říkalo se mu „stalin“,
poněvadž jeho vizáš byla velmi podob...