Přenesení Boží schrány

Přenesení Boží schrány
Rožnov, Střítež: 1.2.2015
Kazatel: Josef Hurta
Čtení:
2 S 6, 1 - 16
Text:
2 S 6, 21
David Míkal odvětil: "Před Hospodinem, který mě vyvolil místo tvého otce a místo celého jeho domu a ustanovil mě
vévodou Hospodinova lidu, Izraele, před Hospodinem jsem tak dováděl.
David se v Izraeli ujímá vlády. Není to úplně snadné a jednoznačné. Svůj nárok na trůn musí ještě probojovat se
Saulovými stoupenci. Nakonec se ale stává králem nad celým Izraelem. Dobývá Jeruzalém a činí z něj královské
město. A tu se najednou rozhodne, že do královského města přenese schránu úmluvy, na kterou se v době Saulově
poněkud pozapomnělo. Dá se říci, že tak činí v podstatě svévolně. Až první kniha Paralip., kde se tento příběh
opakuje, líčí Davida zjevně demokratičtěji a říká, že se tak stalo po dohodě s Izraelem. Jaký byl Davidův motiv
k přenesení schrány? To můžeme jen odhadovat. Můžeme se na to dívat pozitivně i negativně. V tom pozitivním
pohledu David věděl, že jako král není nejvyšším vládcem země, ale že je jím Hospodin, a proto se především sluší,
aby v Jeruzalémě měla sídlo Boží schrána smlouvy s deskami zákona. Tedy jakési symbolické vyjádření podřízenosti
izraelského krále Boží vládě. V tom negativním smyslu mohlo jít naopak o touhu jaksi manipulativně si zajistit trvalou
Boží přítomnost a přízeň a nábožensky posílit svou moc a upevnit svůj trůn. Podobně to zkoušeli Izraelci, když
bojovali s Pelištejci a chtěli se pojistit proti porážce tím, že si truhlu smlouvy vzali s sebou do bitvy. Nevíme, jak to
tehdy bylo. A z biblického podání není Davidův motiv zcela zřejmý. Zřejmé je ovšem jedno. Ten pokus přemístit
truhlu smlouvy se na poprvé nezdařil. Ale David si z toho nezdaru vzal poučení a leccos pochopil. Když pak na
podruhé vnášeli truhlu smlouvy do Jeruzaléma, bylo už vlastně zdá se všechno v pořádku.
V čem byl rozdíl mezi tím prvním a tím druhým přemístěním schrány? Podívejme se na to první přemístění –
truhla byla vzata z domu Abínádabova v Kirjat-jearímu a byla vezena, vzhledem ke svatosti nákladu, na novém
voze. Doprovodný průvod byl plný veselí, tance hudby a zpěvu. V jedné chvíli za nejasných okolností došlo
k tomu, že Uza se dotkl rukou truhly. V bibli čteme, že Hospodin vzplanul proti Uzovi hněvem. Bůh ho tam pro
neúctu zabil a on tam při Boží schráně zemřel. V té chvíli nastal v celé věci nečekaný obrat. David také vzplanul, ale
nečteme, zda proti Úzovi nebo proti Hospodinu. V každém případě tu Hospodin zasáhl a způsobil změnu
v dosavadním Davidově myšlení. Je napsáno, že „v onen den pojala Davida bázeň před Hospodinem.“ Upustil od
svého záměru, dopravit truhlu smlouvy k sobě do Jeruzaléma a dal ji dopravit do domu Obéd-edóma Gatského.
Buď to byl podle jména Pelištejec a David třeba počítal, že se tak Boží hněv vyzuří na pohanovi. Podle jiných
biblických míst je však Obéd-edóm počítán mezi lévijce. Ty, jak známo, Hospodin vyvolil, aby přisluhovali u Boží
schrány. Že by tedy nastal u Davida příklon k přísnějšímu dodržování Božích řádů? Podle vyprávěcí verze v knize
Paralip. tomu vše nasvědčuje. Když pak během následujících tří měsíců David viděl, jak Bůh Obéd-edómovi žehná,
a že tedy Boží hněv pominul, rozhodl se schránu znovu přepravit do Jeruzaléma. Ale činil tak nyní s mnohem větší
bázní a úctou než předtím. Dal ji podle řádu přenášet a ne vozit, obětoval přitom Hospodinu a sám byl přepásán
lněným efódem, což byl kněžský oděv. Vnějšně možná podobný průvod, ale přece jde už alespoň obsahově, vnitřně
o něco jiného.
Když ten příběh shrneme a učiníme si nějaký závěr, můžeme říci asi toto: Možná, že se v tom prvním případě
průvod změnil v bujarou veselici, při níž se ztratila veškerá vážnost a úcta k Božím věcem. Nebo ani o bujarou
veselici jít nemuselo, ale asi se zapomnělo, nebo se ani na to moc nemyslelo, proč se to vlastně koná. Tak jako ani
my jsme už nemohli pořádně vypátrat motivy, proč vlastně David truhlu převáží. Prostě se uspořádal převoz truhly
smlouvy. Velká senzace, slavnostní průvod, důvod k tanci a veselí. Ale kde je v tom Pán Bůh? Úzova smrt je
zdůvodněna poznámkou, že ho Bůh zabil pro neúctu.
Na druhou stranu taková zkušenost by mohla někoho vést k přesvědčení, že veselí, radost, zpěv a tanec jsou
tedy neslučitelné úctou k Pánu Bohu, že radost věřícího člověka musí být vážná až zasmušilá či pochmurná. Takový
závěr by byl zkratkovitý a pokračování příběhu tomuto zjednodušení ostře brání.
Druhý pokus o přenesení schrány úmluvy je úplně stejně doprovázen tancem a zpěvem, dokonce za „ryčného
troubení polnic“. David přitom, jak čteme, „poskakoval před Hospodinem ze vší síly“. Jako vrchol je zde
zdůrazněno varování, abychom takovými živelnými projevy radosti nepohrdali jako pyšná Míkol. A David dovedl to
své, pro někoho možná pohoršlivé jednání, přesvědčivě zdůvodnit: „Před Hospodinem jsem tak dováděl.“
Bratři a sestry, pokusme se na závěr vyloupnout tu skrytou zvěst z dnešního textu a aktualizovat si ji pro nás.
Věci, které děláme, mají vždycky minimálně dvě roviny. Jedna je ta, která je vidět. To jsou ty slavnosti, průvody,
obřady i bohoslužby, tedy to, co lze pozorovat a čeho se lze účastnit. A pak je tu druhá, skrytá roviny, rovina
vnitřního prožívání, obsahu, který tomu dáváme, smyslu, který tím naplňujeme. Naše bohoslužby mohou být
sebeslavnostnější, dokonalé až pompézní a přesto mohou být bez úcty k Pánu Bohu a mohou jej urážet. Můžeme
obdivovat krásu kostela, krásu výzdoby a přitom nevzdávat čest a slávu Hospodinu. Můžeme mít účast na
svátostech a přitom mít pocit, že o nic důležitého nejde, že se nic až tak mimořádného neděje.
Anebo tomu všemu můžeme dát ten hluboký duchovní obsah. Jdeme-li na bohoslužby, pak s bázní
a radostnou vděčností před Pánem Bohem. Můžeme se těšit na setkání s Bohem. Jsme-li pokřtěni, ceníme si toho
jako nejvzácnějšího pokladu ve svém životě. Opravujeme-li kostel, nemusíme myslet jen na to, kolik nás to bude
stát a jestli tam bude někdo chodit, ale i na to, že to děláme ke chvále a slávě Boží. Tedy, abychom v každé chvíli
pamatovali na úctu před ním a před jeho majestátem.
V našem příběhu, v té chvíli obratu, po Božím zásahu, Davida pojala bázeň před Hospodinem. On se tím nestal
vážnější a zasmušilejší než dřív. On dováděl a skákal jako blázen, tak jako předtím. Ale nyní říká: „Před Hospodinem
jsem tak dováděl.“ A to je, bratři a sestry, důležité i pro nás. Zda to co děláme, děláme před Hospodinem nebo za
Hospodinem, tedy Hospodinu za zády. Abychom nezapomínali, že všechno co děláme, má sloužit Bohu ke cti
a slávě. Ale my si kolikrát ten život rozdělujeme na život před Hospodinem a jemu za zády. A tak, když se chceme
poradovat, poveselit, tak si k tomu většinou nevybíráme kostel, protože tam je to před Hospodinem, a to my
neumíme. To my si neumíme představit. Neumíme jako David před Hospodinem divoce dovádět, totiž k jeho
oslavě. Myslíme si, že se to nehodí. Ale David poskakoval před Hospodinem ze vší síly. A Hospodin ho neztrestal,
Hospodin tím nebyl dotčen ani uražen. Protože David v tom byl upřímný a činil to před Hospodinem. Naproti tomu
Uzovo jednání hodnotí bible jako neúctu. Je možné, že Uza chtěl u Nákonova humna zastavit, protože to bylo
kultické místo a tak svévolně zasáhl do průběhu cesty. Možná nerespektoval suverénnost a svatost Hospodinovy
truhly, které se nesmějí dotknout ani lévijci. Nebo prostě na Hospodina ani nepomyslel, když chytal rukou truhlu
smlouvy. Jakoby nic nebylo svaté. Dotknul se truhly bezmyšlenkovitě, jakoby to s Bohem nesouviselo. Tak jako
někdo bezmyšlenkovitě vyslovuje Boží jméno, jakoby se to Boha vůbec nedotýkalo. Vidíte, někdo křepčí, skáče,
tančí, řeknete si – to se nehodí, tropí si z Boha blázny – a bible to vidí jako uctívání Boha. A někdo neustále
vyslovuje Boží jméno, řeknete si – to je zbožný člověk – a bible to vidí jako urážení Pána Boha. Ale stejně tak to
můžeme i obrátit: Někdo tančí na zbožné písně a představuje si, jak uctívá Boha, ale ve skutečnosti je to jen forma
jeho zábavy. A jiný si nedává pozor na pusu, ale Bohu to nevadí, protože mu jde o to, co má člověk v srdci. Takže
vždy platí ono biblické, že člověk se dívá jen na to, co má před očima, ale Hospodin hledí na srdce.
Modlitba:
Bože trojjediný, dej, ať tě máme vždy v úctě a vzdáváme ti čest, která ti náleží. Prosíme, zastavuj nás, když děláme věci bezmyšlenkovitě
a nepamatujeme na to, co je důležité. Nauč nás vzdávat ti chválu přirozeně, upřímně, a neohlížet se na ty, kteří nás za to odsuzují. Amen.
Přímluvná modlitba: Pane náš svatý, před tebou se klaníme a v pokoře vyprošujeme tvé slitování pro všechny, kdo tě hledají.
Prosíme za to, aby ve tvé církvi trvala vážnost ke tvému slovu, úcta ke tvému svatému jménu a bázeň před tebou, všemohoucím
a svatým Bohem. Dej, ať se bojíme tě jakkoliv zarmoutit, jakkoliv se tě neuctivě dotknout. / Prosíme, Pane, ty sám se naopak dotýkej
nás a svým léčivým dotekem uzdravuj všechny nemocné, sklíčené a ztrápené bolestí. Myslíme na ty, kteří jsou upoutáni na lůžko, na ty,
kterým nemoc nedovoluje cestovat, či se vůbec pohybovat. Prosíme za všechny naše blízké a příbuzné. / Prosíme za společenství všech
křesťanů v Rožnově i ve Stříteži. Žehnej bratřím a sestrám vším duchovním požehnáním a dávej své dobré dary všem služebníkům
a služebnicím na vinici Páně. Amen.