Romantismus 6

Transkript

Romantismus 6

PaedDr. Karel MILIČKA
SVĚTOVÁ LITERATURA
NAPŘÍČ STALETÍMI A
CIVILIZACEMI
6. ROMANTISMUS
VRCHOLNÝ ROMANTISMUS
Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem ČR.
PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A
CIVILIZACEMI - 6. ROMANTISMUS - VRCHOLNÝ ROMANTISMUS
1 Celkový obraz
O modulu
Pomůcky a nástroje
Pravidla a konvence
12.10.2010
Strana 2/65
2 Obsah
1. Celkový obraz
2
2. Obsah
3
3. REBELOVÉ A BUŘIČI
4
3.2 VYHNANCI Z ALBIONU
4
3.3 VZPOURY NEKLIDNÝCH SRDCÍ
25
3.4 SMUTKEM NEMOCNÉ STOLETÍ
51
3.5 Autotest
62
4. Rejstřík
65
12.10.2010
Strana 3/65
3 REBELOVÉ A BUŘIČI
3.1 VYHNANCI Z ALBIONU
Divoce začni, z hloubi žalu v duši ,
nespěchej chválit radost písněmi,
říkám ti pěvče, nejdřív plakat musí
mé těžké srdce, jinak pukne mi.
George Gordon Byron (přeložila H. Žantovská)
Pohřeb P. B. Shelleyho (L. E. Fournier, 1899);
fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
1. Vrchol anglického romantismu
Mladší příslušníci anglického romantického proudu se představili v poněkud odlišném světle než
jejich předchůdci z jezerní školy. Také oni na vlastní kůži prožili konflikt mezi
svobodomyslnými představami a realitou. Jen pramálo je však zajímalo ideální prostředí
vysněného světa, nedojímali se vyčpělým rytířstvím či volným životem „divochů“ a nehledali
úlevu v náboženských extázích. Při střetnutích s tyranií a přežilými konvencemi vycítili svou
bezmocnost, která je dovedla až k pesimistickému světabolu.
12.10.2010
Strana 4/65
E. F. Delacroix: Masakr v Chiu (1824);
Z něj pak hledali východiska: v posměchu, v cynismu nebo v tragickém gestu – v osamocené
vzpouře proti osudu či boží vůli. Jen násilný titánský čin, vykonaný ve jménu boje za osobní
nebo národní svobodu, jim alespoň na okamžik dal pocit aktivity, potřebnosti a síly.
12.10.2010
Strana 5/65
Vulkanos spoutává Promethea (Dirck van Baburen, 1623);
2. George Gordon Byron
Předním iniciátorem buřičského proudu v anglické literatuře byl básník lord GEORGE
GORDON BYRON (1788 – 1824), proto bývá tento typ romantického postoje někdy označován
jako byronismus. Jeho básnické dílo tvoří především lyrika,lyrickoepické povídky, eposy a
dramata.
12.10.2010
Strana 6/65
Lord G. G. Byron na kolorované kresbě (anonym, 19. stol.);
Dětství prožil s matkou v poměrně skromných poměrech. Jmění, titul a křeslo ve Sněmovně
lordů zdědil po dědečkově smrti v deseti letech. Po skončení univerzitních studií se stal elegantní
a talentovaný básník středem pozornosti vyšší společnosti. Výstředním chováním, šokujícími
názory i osobním kouzlem, k němuž přispíval jeho urozený původ, ztělesňoval Byron ideál
romantického autora. Literární tvorba, kterou se rázem proslavil, však netrvala dlouho. Po
rozpadu nerovného manželství a po několika dramatických konfliktech s londýnskou smetánkou,
k nimž přibylo i značné množství politických a soukromých skandálů, opustil Anglii.
Ženy Lorda Byrona: milenka Caroline Lambová (T. Lawrence, 1805),nevlastní sestra Augusta
Leighová (anonym), s níž měl asi dceru Elizabeth (třetí snímek) a manželka Anne (G. Hayter,
12.10.2010
Strana 7/65
1812); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
Hodně cestoval (navštívil Švýcarsko a několik let žil v Itálii), všude však pobuřoval
nekonformním způsobem života a především množstvím milostných pletek. V roce 1823 ho
přilákalo osvobozovací hnutí v Řecku. Na pomoc povstalcům v boji proti tureckým uchvatitelům
vypravil vlastní loď, během příprav na bitvu však těžce onemocněl a brzy skonal.
Lord Byron na smrtelném loži (J. Denis, 1826);
Po celý život komentoval Byron svůj vztah k světu lyrickou poezii. Citlivě reagoval na hudbu –
jako podklad hudebním motivům byly určeny krátké parafráze na biblické texty, které nazval
Hebrejské melodie (1815). V nich je rozvedeno téma věčného putování člověka za svobodou.
Poetickým průvodcem po soukromém životě, téměř intimní kronikou od šťastných chvil až po
rozpad nezdařeného manželství, byly Rodinné verše (1816). Najdeme v nich básníkovu touhu po
lásce i zoufalství z proher, satirické posměšky i filozofické postřehy.
Tys plakala, veliká slza stála,
v tvých modrých očích, paní,
a bylo to, jako by setřásala
12.10.2010
Strana 8/65
fialka rosu ranní.
Usmála ses – nechť safíry se skryjí
žárlivě se svou září,
paprsky tvého úsměvu – ty žijí
a moje srdce blaží.
Jak slunce na obloze propůjčuje
mrakům své světlo rudé,
že ani pak, když večer postupuje,
té záře neubude,
tak duše, i když sebesmutnější je,
tvůj čistý úsměv vítá
a radost jako slunce z něho pije,
a nad srdcem – tam svítá.
(přeložila H. Žantovská)
Základní momenty svého pohnutého života vylíčil Byron v autobiograficky laděné epické
skladbě Childe Haroldova pouť (dva díly 1812, volné pokračování 1818). V něm se citlivého
líčení přírodních krás, poutavých příběhů a zážitků z cest ujímá skutečný společenský vyděděnec,
cynik a nepochopený individualista, neustále analyzující své nitro, týrané skepsí, výčitkami
svědomí i všelidskými problémy.
Frontispis Byronovy Pouti Childe Harolda(vydání z r. 1825) a olej J. Turnera s týmž námětem
12.10.2010
Strana 9/65
(1823);
fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
Příběh dlouhé cesty začíná dobrovolným odchodem lyrického hrdiny Childe Harolda z vlasti.
Potomka britského aristokratického rodu znudily radovánky a prázdný život bez lásky a citu.
Zmítán pochybnostmi o budoucnosti Evropy a nedůvěrou ve vlastní schopnosti prchá ze země do
země: navštěvuje Portugalsko a Španělsko bránící se napoleonským vojskům, dostává se až do
kolébky evropské civilizace, do Řecka. Úchvatná krása přírody a všudypřítomné památky na
starobylou antickou minulost však krutě kontrastují s novodobou porobou země a jsou
potvrzením jeho názorů na pomíjivost světské velikosti a slávy. Také zážitky z cest po dalších
nesvobodných zemích jsou důvodem básníkova hněvu a vyvolávají otázku, jak neutěšené poměry
napravit.
Konkrétní prožitky z cest po exotickém prostředí tureckého Orientu prolínají i do dalších
romantických povídek. Odkrývá se v nich vzrušující a tajemný svět hrdinů, toužících po
dobrodružství a lásce. I když se vlastně vyřazují ze společnosti, pro svobodu a spravedlnosti jsou
ochotni i zemřít. V básni Džaur (1813) je složitým způsobem vyprávěn příběh tajemného muže,
jenž v mládí ztratil milovanou dívku, tureckou otrokyni, kterou nechal podle islámského práva
utopit pro nevěru arabský emír. Touha po pomstě vede hrdinu k celoživotní vzpouře proti tyranii
a bezpráví. Po emírově smrti se uchyluje do kláštera, kde hledá ochranu před nepřátelským
světem.
12.10.2010
Strana 10/65
E. Delacroix: Souboj mezi Džaurem a emírem (1827);
Stejně tragické zakončení mají statečné, leč osamělé činy buřičů v poemách Lara (1814) a
Korzár (1814).
Od tradičních rozervaných typů se poněkud odlišuje hlavní hrdina kratší povídky Vězeň
chillonský (1816), ženevský vlastenec z 16. století François Bonnivard, vůdce povstání za
národní nezávislost, jehož tragický úděl se stal symbolem lidského utrpení.
Chillonská pevnost ve švýcarském Montreux, kde se skutečný příběh odehrával;
foto (the public domain, GNU Free Documentation License; www. wikipedia.org)
Opravdové titánství hrdinů a jejich marný protispolečenský odboj nalezneme ve filozofických
dramatických básních Manfred (1817) a Kain (1821). Nelehký osud hrdinů a blízkost smrti,
s kterou počítají, jim dává sílu alespoň jednou odmítnout slabost a jít dál podle vlastní svobodné
vůle. Obě díla, často vysvětlovaná jako odraz Byronových neortodoxních představ o milostných
vztazích, se zcela rozešla s morálními zásadami londýnské společnosti a byla příkře odmítnuta.
12.10.2010
Strana 11/65
Ilustrace T. Colea k dramatické básni Manfred(1833) a Kain vedoucí Abela na smrt (J. Tissot;
1870);
Faustovsky pojatý hrabě z dramatu Manfred hledá v čarodějných knihách lék na své černé
svědomí, které tíží odpovědnost za smrt milované a tajemné bytosti, krásné sestry Astarté. Hrdý a
osamocený muž se nemůže zbavit pocitu provinění a zapomenout. Lidem, kteří mu nabízejí
pomoc, nedůvěřuje, neboť společností opovrhuje pro její nízkost a pokrytectví, a odmítá se
sklonit i před osudovými silami přírody. Nejpřijatelnější je pro něj trpká a bolestivá cesta smrti –
výraz odporu proti stávajícímu řádu.
Silný buřičský motiv obsahuje také dramatické mystérium Kain. Místo starozákonního
bratrovraha v něm vystupuje novodobý vzbouřenec a individualista, jemuž se příčí otrocky
vykonávat vyšší příkazy. Kain nechce jen poslušně přijímat boží milosti či tresty a po setkání s
dalším rebelem Luciferem se rozhodne pro nezávislost. Zabije bratra Abela, který reprezentuje
smířlivost, průměrnost a pokoru, aby dokázal, že člověk je schopen obhájit svá přirozená práva;
třeba za cenu hořké porážky a smrti.
Nový pohled na básnickou tvorbu otevírá Byron v poemě Beppo (1818), odehrávající se v době
benátského karnevalu. Byron v ní v podstatě odmítá romantické pojetí poezie a za stěžejní
pokládá formální stránku básnické tvorby, tvůrčí styl a samotný proces psaní. Tradiční
romantické rysy už nemá ani nedokončená báseň Don Juan (1824).
12.10.2010
Strana 12/65
J. Tissot: Výlet do přírody (1870);
Don Juan už není vůbec legendární svůdce, ale průměrný, lehkomyslný mladík, který se
protlouká životem a příliš neuvažuje o smyslu svého počínání. Autor ho provádí neuvěřitelnými
příhodami, sleduje jeho milostné avantýry, vítězství i ztroskotání. A vše komentuje – od vážného
tónu přechází k hořké ironii a v případě, že chce charakterizovat společnost anglickou, neváhá
použit nemilosrdného sarkasmu:
Panny se před ním rděly. Vdané dámy
sytějším nachem chtěly zaujmout.
Na Temži vyznají se v malování
i v malovaných. Co tu číhá pout
a nástrah – muž se prostě neubrání.
Jsa gentleman, což může odmítnout?
Dcery mu lichotí a chválí vše, co počne,
a matky pátrají, kolik má příjmů ročně.
(přeložila H. Žantovská)
12.10.2010
Strana 13/65
Poslední Byronovy práce vycházejí z básníkových sympatií k národním a osvobozeneckým
hnutím. Žal nad porážkou italských karbonářů vyjádřil ve hře Marino Falieri (1821). V tragédii
Sardanapal (1821), jejíž námět převzal z asyrských dějin, zase příkře odsoudil všechny války a
násilí, kterých se bezohlední vládci dopouštějí v touze po moci. V té době už byl Byron uctíván a
zbožňován, ale také proklínán a zatracován. Jeho dílo zasáhlo celé generace evropských
romantiků, kteří cítili stejnou nespokojenost se společností jako on. Proto jim tolik imponovaly
lyrické obrazy revoltujících, trpících a ztroskotávajících bojovníků, vystupujících statečně proti
přetvářce a konvencím.
E. Delacroix: Poprava Marina Falieriho (1827) a Smrt Sardanapala (1830);
V české literatuře vzdal hold Byronově tvorbě vlastním básnickým viděním Karel Hynek
Mácha v okouzlujícím Máji.
3. Percy Bysshe Shelley
„Pro lásku, krásu a rozkoš není ani smrti, ani změny“, napsal další anglický romantik, básník a
dramatik PERCY BYSSHE SHELLEY (1792 – 1822). Proto se rozhodl hledat vlastní vizi
štěstí a postavit ji proti falešné morálce, kterou bolestně vnímal kolem sebe.
12.10.2010
Strana 14/65
Portrét P. B. Shelleyho od A. Curranové (1819); a pohled na universitní budovu v Oxfordu;
fotografická reprodukce a foto (the public domain, www. wikipedia.org)
Ani Shelleymu osud nedopřál dlouhý a klidný život. Potomek zámožného aristokratického rodu
studoval na vybraných univerzitách. Z Oxfordu však byl vyloučen za účast na rozšiřování
proticírkevního pamfletu. Bohémský život, nevydařený sňatek s šesnáctiletou Harriet
Westbrookovou, který uzavřel proti vůli rodičů, i další radikální postoje mu působily neustálé
potíže. Útěchu hledal ve vášnivých vztazích k mnohým ženám a v duchovním přátelství
s básníkem Keatsem. Společnost mu neodpustila, že otevřené podpořil protibritské povstání
v Irsku – otec ho vydědil (finančně však byl mladík zabezpečen dědictvím po dědečkovi) a po
smrti první manželky mu soud odmítl svěřit do výchovy vlastní děti.
Shelley proto natrvalo opustil Británii, a se svou druhou ženou MARY SHELLEYOVOU (1797
– 1859) uprchl do Evropy. Mary byla autorkou oblíbeného románu Frankenstein čili Moderní
Prométheus (1818), který stojí u počátků moderní sci-fi literatury. Tradiční hrůzy gotického
románu jsou v něm poprvé obohaceny o motivy, jež přinášela soudobá vědecká teorie.
12.10.2010
Strana 15/65
M. Shelleyová na portrétu R. Rothwella (1840), její rukopisFrankensteinaa ilustrace k vydání
z roku 1831 (T. Von Holst); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
Spolu s Mary cestovali po Švýcarsku a usadili se v Itálii, kde (podobně jako jiní angličtí
emigranti) našel Shelley nový domov a posléze i smrt. Utonul nešťastnou náhodou v bouři, když
se plavil na jachtě Ariel kolem italského pobřeží. Jeho tělo bylo spáleno a popel uložen na
hřbitově v Římě.
Básníkův náhrobek v Římě (foto autor) a Shelleyho pohřeb od L. E. Fourniera (1889),
zlevaTrelawny, Hunt a Byron; fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
12.10.2010
Strana 16/65
Vrchol Shelleyovy básnické tvorby nalezneme v lyrickoepických skladbách a básnických
dramatech. Poprvé se k utopickým představám o příchodu lepšího života, v němž člověk nepozná
hlad, nenávist ani utrpení válek vyslovil v alegorické básni Královna Mab (1813). Sám věděl, že
cesta k takovému světu nebude jednoduchá. Doufal v obnovu duchovní podstaty humanity
především prostřednictvím filozofie a poezie. Alegorickou podobu marného hledání skutečné
lásky a radosti se stala báseň Alastor aneb Duch samoty (1816).
Filozofická poema Královna Mab, vydáná poprvé vlastním nákladem autora (1813);
Ještě za pobytu v Anglii dokončil Shelley básnickou povídku Vzpoura islámu (1816), jejímž
tragickým hrdinům bojujícím proti tyranovi není rovněž dáno dotáhnout svůj sen o svobodě do
konce. Krutovláda je obnovena a všichni odpůrci končí na popravišti. Přesto dílo nekončí
pesimisticky – v závěru se přece jen objevuje vize obrozeného lidství.
Také v romantické tragédii Cenci (1819, na jevišti uvedena až 1886), jejíž vzrušující děj čerpal
autor ze starého příběhu italské kroniky, se stal základním tématem marný konflikt
personifikovaného dobra a ušlechtilé nevinnosti se zrůdnou morálkou zkorumpované
společnosti, v níž vítězí organizovaná moc a vládnou peníze.
12.10.2010
Strana 17/65
Portrét mladé dívky od G. Reniho, který inspiroval Shelleyho v r. 1818 k sepsání
dramatuCenci;
Démonický hrabě Cenci bezohledně tyranizuje svou rodinu a mlčenlivé přihlížení úřadů si
vykupuje bohatstvím. Zavraždí své dva syny, vydírá ostatní rodinné příslušníky a nakonec
znásilní vlastní dceru Beatrici. Zoufalá rodina, která se nemůže dovolat spravedlnosti, se
rozhodne otce odstranit. Krvavá pomsta ovšem nezůstane bez následků. Její vykonavatelé –
Beatrice spolu s bratry – jsou odsouzeni k smrti a na příkaz papeže popraveni. Teprve závěrečný
obraz ukáže, proč byl vykonán tak tvrdý a nekompromisní ortel: církevní úřady rychle konfiskují
všechen rodinný majetek.
Nejzřetelněji se touha básníka po znovunastolení zlatého věku lidstva prosadila v básnickém
filozofickém dramatu Odpoutaný Prométheus (1820). Jeho námět vychází ze starověkého báje
zpracované už Aischylem. Vypráví o statečném Titánovi, který daroval lidem proti vůli bohů
oheň. Oproti původnímu mýtu však zásadně proměňuje poslední scénu smíření Prométhea s
Jupiterem, reprezentujícím vládu tyranie. Podle vzdorného postoje hlavního hrdiny, který se
vzepře osudu, se nazývá tento typ romantismu titanismem.
12.10.2010
Strana 18/65
Prométheus, Atlas a klovající orel (řecká malba, asi 530 před n. l.) a romantický obraz titána od
G. Moreaua (1868); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
Zklamaný Prométheus, jemuž autor přisoudil rysy odpůrce zla, je přikovaný za trest ke
kavkazské skále. Náhodou pochopí smysl tajemné věštby o dalším trpké budoucnosti lidstva,
jemuž se obětoval. Zatouží proto odložit nesmrtelný původ a odejít z tohoto světa. Po setkání s
Démogorgónem, zosobněným strážcem přirozené spravedlnosti a poznání, si však uvědomí, že
také okamžik Jupiterova konce je přesně určen. Vyčká proto, aby bez slepé nenávisti a
pomstychtivosti uviděl pád tyrana. Potom se spojí s bohyní Asií, která je ztělesněním lásky a
přírodních zákonů, a s její pomocí osvobodí lidské myšlení od závislosti na božstvech.
Utopický příběh chce předvést, jak bude vypadat osudové vystoupení všech pozitivních sil,
vedených nezměrnou vůlí silného individua. Z úst záhadného antického boha Démogorgóna
zaznívá v závěru hry optimistická věštba – člověk může pomocí zdravého rozumu překonat zlo a
dojít vítězně k pokroku a spravedlivějšímu životu:
Snášet žal, i když zoufá naděje,
odpouštět bezpráví, ač kruté je,
vzdorovat moci, i když zdrtit chce.
Milovat, trpět, nežli z rozvalin
naděje stvořit nový velký čin,
12.10.2010
Strana 19/65
zůstat svůj, nekát se a nechvět se.
Titáne, ke tvé slávě být jak ty,
svobodný, dobrý, krásný, radostný,
v tom je moc, život, štěstí, vítězství.
(přeložil J. Valja)
4. John Keats
Poněkud ve stínu svých starších druhů stojí nejmladší z trojice slavných anglických romantiků
JOHN KEATS (1795 – 1821). Také jeho bohatou a pestrou básnickou tvorbu bezesporu
ovlivnily životní osudy – těžká nemoc a stálé vědomí neodvratně se blížící smrti.
John Keats na portrétu W. Hiltona (1. pol. 19. stol.) a básníkův náhrobek v Římě (foto autor);
Pocházel z nemajetné měšťanské rodiny. Po tragické smrti otce a později i matky se o děti starala
babička. Vyučil se lékárníkem a pracoval jako ranhojič a lékárník v městské nemocnici. Pokusil
se pokračovat se studiu medicíny, studia však nedokončil a povolání lékaře vyměnil za literární
tvorbu. Zpočátku publikoval pouze v časopisech a první vydaná sbírka byla přijata poměrně
chladně. Na svých studijních cestách po Skotsku se seznámil s W. Wordsworthem, později
12.10.2010
Strana 20/65
navázal přátelství na dálku s P. B. Shelleyem. Slibný umělecký vývoj mladému básníkovi násilně
přervala dědičná tuberkulóza. Na její léčení bylo (podobně jako u matky a bratra Toma) pozdě a
nepomohly ani ozdravné pobyty v Itálii. Zemřel ve věku 26 let a je rovněž pochován v Římě.
Mimořádný talent projevil Keats v raných sonetech, které vydal pod názvem Básně (1817).
Vyslovil v nich obdiv k antice a nechal se ovlivnit drobnou renesanční lyrikou. Svou vlastní
uměleckou cestu naznačil v rozsáhlejší básni Spánek a poezie. Na rozdíl od svých druhů nebyl
Keats básníkem hrdého vzdoru a nesmiřitelného odporu. S romantismem ho spojovalo především
hledání pravdy a krásy, kterou považoval za nejvyšší metu života. Objevoval ji v osobních
prožitcích, v přírodních motivech a v milostných citech. Proto se nechával inspirovat působivými
smyslovými obrazy krajiny, jejím světlem, barvou, vnějšími formami, ale i tóny a zvuky.
Zároveň se mu tím nabízela možnost nenásilně předvést rozpor mezi okouzlujícím přeludem,
který dokáže vyvolat fantazie, a trvale přítomným utrpením a hlavně smrtí, s níž se nelze nikdy
smířit.
Když temné mlhy kraj náš tísnily
po dlouhou, chmurnou dobu, přijde den,
je z rozkošného jihu narozen
a z chorých nebes skvrny vybílí.
Dychtivá ústa, prosta bolesti,
zas mají právo cítit sladkost máje;
s mizící zimou víčko mé si hraje
jak plátek růže s kapkou při dešti.
Jdou tiché představy; růst pupenů plod v tichu zraje – slunce podzimní
po tichých snopech večer utíká tvář Sapfina – úsměvy v dětském snu sutky, v nichž písek vrší hodiny potůček v lese sní – smrt básníka.
(přeložil J. Hauková)
Konkrétní představy o úloze básníka i o vztazích poezie, mýtu, ideálu a dějin jsou nejzřetelnější
až Keatsových lyrickoepických poemách. První skladbu Endymion (1817) ostře odsoudila
konzervativní kritikou. Velký hymnus o strastiplném putování člověka za láskou a krásou přenesl
básník do mytického příběhu o milostném vzplanutí bohyně Seléné a pastýře Endymiona.
12.10.2010
Strana 21/65
Seléné a Endymion (Sebastiano Ricci, 1713);
Antický kult harmonie a čistoty je patrný také z kratších básní – Ódě na Psýché, v Ódě na
řeckou vázu nebo v Ódě na slavíka.
12.10.2010
Strana 22/65
Ilustrace J. Keatse Ódě na řeckou vázu (1819) a ilustrace k Ódě na slavíka ( W. J. Neatby,
1889);
Z básní Óda na melancholii nebo Óda na podzim, které napsal po smrti svého bratra, zaznívají
chmurné tóny neštěstí a zmaru – aby mohl člověk vychutnat opravdovou radost a prožít skutečné
opojení štěstím, musí zblízka pocítit stesk a nestálost lidských citů, zármutek z pomíjivosti krásy
nebo strach ze smrti.
12.10.2010
Strana 23/65
W. Blake: Melancholie (1820) a ilustrace kÓdě na podzim(W. J. Neatby, 1899);
Osobní milostné nezdary a celý tragický závěr života ovlivnil i další Keatsovo dílo. Neobyčejnou
sílu básnické imaginace rozvíjí v romanci Předvečer svaté Anežky (1819). Ve středověkém
námětu o kletbě rodové msty, která ničí lásku mladých milenců, rozehrává střetnutí
protikladných symbolů. Čisté milostné city a silné vášně v něm hájí svá práva proti hrubému
násilí, neklidu a smrti. Nevšední obrazností vynikla také slavná balada Krásná paní bez soucitu
(1819), vyprávějící o mladé šlechtičně, jež bezcitností a sobectvím zahubí obětavého rytíře.
12.10.2010
Strana 24/65
Ilustrace k baladě Předvečer sv. Anežky (W. Hunt, 19. stol.) a k romanci Krásná paní bez
soucitu (W. Neatby, 19. stol.); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
Vyvrcholením Keatsovy nedlouhé básnické tvorby se stal fragment alegorické skladby Hyperion
(1818 – 1819).
Doporučená literatura a četba
Byron, G. G: Childe Haroldova pouť (přeložila E. Krásnohorská) Praha 1919; Byron, G. G:
Poutník z Albionu (výbor z díla přeložila H. Žantovská), Praha 1981; Byron, G. G.: Lyrika
(přeložila H. Žantovská), Praha 1959; Déšť z plané růže (přeložil kolektiv autorů), Praha 1994;
Keats, J.: Když mraky září (výbor z díla přeložil J. Hauková), Praha 1961; Maurois, A.: Ariel
aneb Shelleyho život (přeložil M. Janů), Praha 1973; Maurois, A.: Životopis lorda Byrona
(přeložil M. Janů), Praha 1979; Shelley P. B.: Cenci (přeložil O. Fischer), Praha 1922; Shelley P.
B.: Odpoutaný Prométheus (přeložil J. Valja), Praha 1962
3.2 VZPOURY NEKLIDNÝCH SRDCÍ
Se ctí jsem překonal nástrahy osudu,
a nevím-li, kam jdu, vím aspoň, odkud jdu.
Victor Hugo (přeložil P. Kopta)
12.10.2010
Strana 25/65
J. T. Gericault: Prám Medusy (1819);
1. Druhá generace francouzských romantiků
Do poloviny 20. let 19. století se francouzský romantismus vyvíjí jako poněkud nepřehledné a
nejednotné hnutí. Teprve v předvečer červencové revoluce roku 1830 se spojuje proud bojovníků
proti restauraci monarchie s pokrokovými hlasateli „svobody v umění“ a slovesná tvorba získává
jednotný ráz. Dál sice pokračovala orientace na problematiku výjimečného jedince, na jeho
představy o umění a společnosti, literatura však většinou odmítla falešnou mystičnost a zavrhla
časté úniky do exotiky. Mladší romantikové se raději obraceli k aktuálním problémům –
politickým a sociálním. V etapě dramatických společenských proměn se zrodila francouzská
revoluční píseň.
12.10.2010
Strana 26/65
Útok na radnici 28. července (J. V. Schnetz, před r. 1870);
Francouzské písničkářství je specifické umění, které vyrostlo z lidových milostných, žertovných,
pijáckých i vlasteneckých popěvků – šansonů. Ty vždy odrážely běžné mezilidské vztahy a
zároveň obsahovaly satirické narážky na konkrétní situace dějinného vývoje. V lidovém prostředí
byly známy od středověku, řada písní vznikla během selských bouří a v době občanských válek v
16. století. Lidová satira si našla příležitost k parodiím na vyšší společnost, krále a jeho četné
favoritky, ale veselé francouzské povaze neušly ani drobné neřesti měšťanského stavu. Mnohé
písně do češtiny přebásnil ve svých Zpěvech sladké Francie (1925) Hanuš Jelínek.
12.10.2010
Strana 27/65
Frontispis 1. vydání "pop music" Harmonice Musices Odhecaton (1500) a notový zápis
písněAdieu mes amours od J. des Prez z tohoto souboru; fotografické reprodukce (the public
domain, www. wikipedia.org)
Později zvyšovaly bojové popěvky anonymních a poloanonymních autorů sebevědomí bojovníků
na barikádách všech revolucí a satirické popěvky pomáhaly zahnat strach v nezvyklých situacích.
Optimismem překypovala slavná bojová píseň Carmagnola (1792), ze stejných pohnutek se
zrodila také Marseillaisa (1792), již vytvořil CLAUDE-JOSEPH ROUGET DE LISLE (1760
– 1836).
I. Pils: Rouget de Lisle zpívá Marseillaisu (19. stol.) a první vydání partitury pozdější
francouzské hymny (1830); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
12.10.2010
Strana 28/65
Podobně vznikl populární Zpěv odchodu na frontu (1794), kterým chtěl básník a dramatik
MARIE-JOSEPH CHÉNIER (1764 – 1811) vyjádřit odhodlání národa k jakékoliv oběti v boji
za svobodu, rovnost a bratrství. Politické pamflety PAULA-LOUISE COURIERA (1772 –
1825) se zase ve stylu lidových písničkářů neuctivě vyjadřovaly k současným mocným a
parodovaly jejich nešvary. Mimo jiné politická píseň zachytila i rozčarování romanticky
smýšlejících umělců nad porevolučními poměry.
Dva revoluční básníci M.- J. Chénier (anonym, 19. stol.) a P. L. Courier (A. Ethiouvá na
základě malby A. Scheffera, 19. stol.); fotografické reprodukce (the public domain, www.
wikipedia.org)
2. Victor Hugo
12.10.2010
Strana 29/65
Fotografie V. Huga od S. J. Ostrorógdita (1875) a autorův autogram;
Nejdůsledněji postihl složitý vývoj na počátku 19. století všestranný autor, básník, romanopisec,
dramatik a esejista VICTOR HUGO (1802 – 1885). Do literatury vstoupil jako přívrženec
tradičních hodnot klasicismu a osvícenství, záhy se však přimkl k romantickému hnutí a silou své
velkolepé tvorby jej důrazně obhajoval. Postavil se do čela druhé generace francouzských
romantiků a většina mladých umělců k němu vzhlížela jako k autoritě a živoucí modle.
12.10.2010
Strana 30/65
Karikatura V. Huga jako vůdce francouzských romantiků (De Baray, 19. stol.);
Hugův otec bojoval jako generál po Napoleonově boku. Odlišné stanovisko zastávala v rodině
matka, obdivovatelka monarchie a přesvědčená katolička. Po rozchodu rodičů se budoucí
spisovatel z rozporuplného rodinného prostředí vymaňoval jen pomalu. S bratrem Abelem začal
vydávat časopis, do něhož přispíval básněmi, publicistickými postřehy a prvními prózami. Pro
uměleckou dráhu se definitivně rozhodl až v době, kdy se cítil finančně zajištěný doživotní
rentou po otci.
12.10.2010
Strana 31/65
Přísný básníkův otec general Joseph Hugo (anonym, 19. stol.) a rodný dům V. Huga v
Besanconu;
Hugův umělecký a myšlenkový vývoj je možno nejlépe sledovat na básnické tvorbě. Náměty
rané lyrické sbírky Ódy (1822), již postupně upravoval a rozšiřoval (Nové ódy, Ódy a balady),
hledal ještě ve středověké romantice. Postupně však „uplakané“ údobí opustil a svou poezii
obohatil o nové úvahy filozofické, sociální i politické. Zájem o svět smyslových prožitků
naznačil především ve Zpěvech východu (1825 – 28, vyd. 1829). Nechává se v nich unášet
kouzlem orientálních civilizací, jejich uměním, tajemnými tradicemi i exotickou atmosférou
minulosti, do níž však pronikají četné disharmonické tóny současného života, zejména zoufalý
boj Řeků proti turecké tyranii.
12.10.2010
Strana 32/65
Ilustrace k sbírkámÓdy a balady (vyd. 1853) aZpěvy východu (1825);
Manifestem, v němž Hugo veřejně ohlásil přechod k romantismu, se stala teoretická předmluva k
dramatu Cromwell (1827).
Nedokončený portrét Olivera Cromwella od S. Coopera (dobová malba);
Nevyslovil v ní žádnou převratnou myšlenku, pouze zopakoval stanoviska svých předchůdců k
svobodě umělecké tvorby, nesvázané žádným souborem pravidel a omezení. Programové cíle
nového směru pak tvůrčím způsobem naplnil veršovanou tragédií Hernani (1830).
12.10.2010
Strana 33/65
Ilustrace z uvedení tragédieHernani - hrdinova smrt (1830);
Děj dramatu se odehrává ve Španělsku 16. století. O lásku vznešené Sol se utkávají šlechtický
psanec Hernani, který pyká za odpor proti panovníkovi, stárnoucí strýc dívky Gomez a sám
vladař. Velká romantická láska, která je schopná i nerozvážných činů a neohlíží se na
společenské přehrady a konvence, načas zvítězí. V závěru hry projeví král nečekanou velkorysost
a panovnickou vznešenost – promine spiklencům jejich viny a Hernanimu vrátí milenku.
Nešťastný a osudem trýzněný buřič však ještě musí splatit starý dluh strýci Gomezovi. A ten
požaduje Sol. Zavázán šlechtickým slibem hrdina svému sokovi nevěstu přenechává a končí
život sebevraždou. Doňa Sol volí dobrovolnou smrt po jeho boku.
Ve hře popřel Hugo s konečnou platností všechny klasicistní zásady: odmítl jednotu místa a času,
smísil tragiku s komikou a nově použil i novou teorii groteskna. Nitro člověka představil jako
bojiště, na němž neustále svádějí zápas dobro a zlo, a není vždy jasné, který princip zvítězí.
Prostřednictvím záměrně vyhraněných protikladů (antitezí) vznešenosti a nízkosti, krásy a
ošklivosti, dobra a zla odmítl ustálené představy o vzájemném vztahu lidského vzhledu a
charakteru. Navenek pitvorné postavy, znetvořené fyzicky i psychicky, nejrozmanitější vyvrženci
jsou schopni velkých a čistých citů, pro které přinášejí nejvyšší oběť, zatímco sliční, zdánlivě
ideální nositelé počestnosti a vysokých mravních hodnot podléhají neovladatelným vášním, jež
neváhají dovést až do zrůdné krajnosti.
12.10.2010
Strana 34/65
Po červencové revoluci v roce 1830 se zcela zhroutily zbytky Hugova monarchistického a
katolického smýšlení. Zaujal vůdčí pozici mezi romantiky a všemi silami prosazoval jejich
představy o umělecké tvorbě. K historizujícímu pojetí romantismu se ještě vrátil románem
Chrám Matky Boží v Paříži (1831), který zaujal barvitým líčením života všech vrstev středověké
Francie v 15. století i věrohodným obrazem zapadlých uliček, velkolepých chrámů a bohatých
paláců.
Ilustrace k románu: Souboj na ochozech (první vydání, 1831), kněz Frollo a Esmeralda
podává vodu Quasimodovi (vyd. 1889); fotografické reprodukce (the public domain, www.
wikipedia.org)
V bohatě fabulovaném vyprávění se střetávají v nelítostném souboji dva symboly rozporných
lidských povah. Ohyzdný Quasimodo, který svým vzezřením budí strach a nenávist, se v
okamžiku, kdy pozná laskavost a něhu, mění v šlechetnou milující a obětující se bytost.
Protipólem nešťastného hrbáče je tragická postava navenek zbožného a asketického kněze Frolla,
jehož sobectví, pokrytectví a nemorálnost vycházejí najevo, když narazí na odpor lidí, které
dosud využíval ke svým nekalým záměrům. Produktem hugovské antiteze je také krásná
cikánská tanečnice Esmeralda, čistá, nezkažená bytost, žijící mezi lidskou spodinou v drsném
prostředí pařížských brlohů.
Z principu střetnutí společenských protikladů vzešla také historická tragédie Ruy Blas (1838).
Aby zvítězilo dobro, musí čestný a mravný služebník vybojovat zápas s cynickými intrikány. Než
by dohrál špinavou hru aristokratických spiklenců a kompromitoval královnu, k níž ho váže silné
citové pouto, v tragickém závěru podstoupí dobrovolně smrt.
12.10.2010
Strana 35/65
Slavná herečka Sarah Bernhardt jako Královna v HugověhřeRuy Blas (anonymní
fotografie,1879);
Přes stále četnější pokusy o prozaickou a dramatickou tvorbu, která umožňovala pohodlněji šířit
liberalistické ideje, zůstala hlavním objektem Hugova uměleckého zájmu v 30. letech poezie. V
lyrických sbírkách Podzimní listí (1831), Zpěvy soumraku (1835), Vnitřní hlasy (1837) nebo
Světla a stíny (1840) se vedle pestrobarevných obrazů přírody nechává okouzlovat vlastním
milostným a rodinným štěstím. V básních však přibývá četných zamyšlení nad dosavadním
životem a světem kolem. Rodí se jakési částečné bilancování zralého muže, který se musí
rozloučit s mládím. Tomu odpovídají nové básnické prostředky – v jemných tónech prolínají
jeho verši pocity rozhořčení, melancholického smutku i milostného opojení. Sílu uvolněné
imaginace, s níž se snaží básník dohlédnout do nedaleké budoucnosti, dotváří bohatým
slovníkem, ale i smyslem pro melodii a dynamiku poetické řeči.
Ve čtyřicátých letech propadl umělec i člověk Hugo pesimismu a skepsi. Splatil tím daň
nekritickému zbožnění napoleonské legendy, o níž se domníval, že přináší všeobecné
osvobození. Vážnou roli v prohlubující se umělecké krizi však sehrály i osobní pohnutky. Pokles
popularity, tvůrčí nezdary i tragická smrt milované dcery způsobily, že se básník na deset let
odmlčel.
12.10.2010
Strana 36/65
Hugova nešťastná dcera Léopoldine (A. de Châtillon,1836);
Dokonce se zdálo, že se už k umělecké činnosti ani nevrátí: po represích v roce 1848 se postupně
smířil s konstituční monarchií a angažoval se politicky jako nezávislý poslanec Ústavodárného
shromáždění. Teprve krvavé události vojenského převratu v roce 1851 ho přiměly k ostrému
vystoupení proti císaři a k odchodu do exilu. Z osmnáctiletého dobrovolného vyhnanství, které
prožil v Belgii a později na ostrovech v Lamanšském průlivu, psal, protestoval, burcoval národ,
ale především žaloval Napoleona III. z vážných zločinů.
Fotografie V. Huga z vyhnanství na ostrově Jersey pořízená synem Charlesem (1854);
12.10.2010
Strana 37/65
Do Francie se vrátil až po jeho pádu v roce 1870, aby povzbudil národ během pruské okupace.
Zprávy o povstání Pařížské komuny ho však zastihly v Bruselu, kam odešel po synově smrti.
Bruselské sídlo V. Huga v době jeho emigrace; foto autor
Rozhořčenou lyrickou satirou na vznešeného představitele zločinného režimu druhého císařství a
jeho věrné nohsledy (úplatné soudce, neschopné politiky a licoměrné kněze) je naplněna sbírka
Tresty (1853). V písních, historických obrazech i politických pamfletech přesně pojmenovává
jejich viny, ale i míru utrpení všech postižených. Do sbírky „zrcadla duše“, kterou nazval
Kontemplace (1856), vtělil filozofické úvahy nad vlastní lidskou i básnickou cestou. K hlubšímu
zamyšlení přiměla Huga bolest nad osobními ztrátami i smutek z pobytu mimo milovanou Paříž.
12.10.2010
Strana 38/65
Vydání sbírky Kontemplace(1882) a ilustrace H. Daumiera ke sbírce Tresty (19. stol.);
Vzpomínky na krátké okamžiky rodinného štěstí či na krušné pocity nepochopení a závisti, které
básníka provázely během jeho umělecké odmlky, se pokusil přehlušit vizí světa, k níž došel na
své strastiplné cestě za poznáním.
Zažil jsem vzestupy i pády,
jed zklamání, květ nadějí,
med přátelství i popel zrady;
ten častěji.
Padal jsem vášním do osidel,
jimiž se srdce zneklidní;
viděl jsem odlet snů i křídel,
vichřic i dní.
Nad hlavou krouží kormoráni;
vše zní mi jako výčitka;
korunu z trnů kolem skrání
12.10.2010
Strana 39/65
bolest mi tká.
Na kusy život rozpad se mi,
v srdci se šeří podzimně;
je na čase jít. Pukni, zemi,
a přijmi mě.
(přeložil P. Kopta)
Z humanistické myšlenky sloužit pokroku a budoucnosti se pak během emigrace zrodil plán
vytvořit velkou epopej, který uskutečnil Hugo třídílným cyklem Legenda věků (1859, 1877,
1883). Jednotícím principem všech volně řazených historických obrazů bylo střetnutí sil pokroku
a reakce, dobra a zla. Zachytil v nich vývoj lidstva od počátků až po soudobý stav a předvedl, jak
se postupně osvobozuje od vlády tmy a šťastně dospívá až k časům „světla“, jež ukončí vládu
barbarů, strádání a válek.
Hugův rukopis Legendy věků a ilustrace ke knize od F. Chifflarta (konec 19. stol.) a V. Huga
(1871); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
V exilu dokončil Hugo také svůj nejrozsáhlejší román Bídníci (česky též Ubožáci, 1862).
Napínavý příběh, který se odehrává ve Francii mezi lety 1815 – 1830, nás zavádí do pařížského
podsvětí, bloudíme po venkově a nahlédneme i do bohatých měšťanských domů a
aristokratických paláců. Morálku „počestných“ občanů a příslušníků nejvyšších vrstev zde
konfrontuje s životními principy svérázných postav galejníků, zločinců, prostitutek a dalších
12.10.2010
Strana 40/65
ponížených.
Ilustrace k Bídníkům: malá Cosetta a Valjeanovo přiznání (E. Bayard, vyd. 1862);
Ústředním hrdinou, spojujícím celý spletitý a do mnoha epizod roztříštěný děj, je uprchlý
galejník Jean Valjean, který se pod vlivem dobrých lidí stane znovu čestným člověkem. Získá
poctivou cestou velké jmění, je zvolen starostou a alespoň částečně zmírňuje bídu celého kraje. O
minulosti laskavého dobrodince má pochybnosti pouze zarputilý a bezcitný komisař Javert.
Vymyslí ďábelský plán a přiměje Valjeana, aby odhalil pravou totožnost. Tím ho donutí znovu
utíkat. Jediným smyslem života prchajícího muže se stane malá Cosetta, dcera prostitutky
Fantiny, o niž se slíbil postarat. Jen kvůli ní podstoupí útrapy neustálého pronásledování a
skrývání. Svou mravní velikost a bezúhonnost prokáže v době povstání, když svého úhlavního
protivníka, komisaře Javerta, zachrání před popravou. Stárnoucí Valjean provdá Cosettu za
mladého republikána Maria, jemuž v době povstání také pomohl, a domnívá se, že svůj úkol
splnil. Za poslední povinnost považuje seznámit novomanžele se svým životním příběhem. Hrdý
Mario se s bývalým trestancem odmítne dál stýkat. K usmíření dojde teprve krátce před
Valjeanovou smrtí, když Mario pochopí, kdo ho těžce zraněného vynesl z dosahu policie
pařížskými stokami z dosahu policie.
Bídníci zaznamenali okamžitý úspěch a stejně nadšeně byl přijat i následující román Dělníci
moře (1866), strhující filozofické podobenství, ztvárněné do tragického střetnutí mladého snílka,
rybáře Gilliata, s bezohledností i s nespravedlností osudu. Vyprávění je komponováno jako
12.10.2010
Strana 41/65
oslavný hymnus na lidskou práci a nezdolnost člověka v boji s nespoutanými přírodními silami.
Ilustrace k románu Dělníci moře: V. Hugo: Chobotnice, se kterou svede hrdina souboj (1866)
a F. Chifflart Útes (konec 19. stol.); fotografická reprodukce (the public domain, www.
wikipedia.org)
Gilliat, osaměle žijící rybář nejasného původu, se zamiluje do neteře váženého obchodníka. Její
ruku však kupec nabídne pouze tomu, kdo zachrání parní stroj ztroskotané námořní lodi. S
nadlidským úsilím vyrve Gilliat drahé zařízení rozbouřenému moři, avšak po návratu zjistí, že
dívka miluje jiného muže. Šlechetně završí svoji nezištnou lásku – vzdá se svých nároků, umožní
oběma milencům sňatek a sám skončí život sebevraždou.
Kontrastem odpudivého zevnějšku a vnitřní čistoty připomíná hrdiny předchozích děl také
Gwynplain z románu Muž, který se směje (1869). Do Anglie na přelomu 17. a 18. století je
zasazen příběh mladého aristokrata s obličejem znetvořeným do hrůzné grimasy, který se marně
pokouší vzbudit u vyšší společnosti pocit zodpovědnosti za bídu trpících. Ještě před návratem z
exilu vzniklo veršované drama Torquemada (1869), v němž autor předvedl na vražedných
metodách španělské inkvizice z 15. století úděsnost mechanismu moci, vládnoucí za pomoci
krutosti a náboženského fanatismu.
12.10.2010
Strana 42/65
Portrét inkvizitora Torquemady (anonym, 15. stol.) a scéna z madridské autodafé od F.
Ricciho (1683); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
Básnickým deníkem dramatických událostí kolem Pařížské komuny se stala sbírka Strašný rok
(1872). V polemických reflexích Hugo poodhalil svůj rozpolcený postoj k „nerozvážným“
bojovníkům, jejichž názory nesdílel, ale jejichž statečnost obdivoval. Zároveň vyjádřil pohrdání s
těmi, kdo proti poraženým zavedli „nelidský teror“. Snad proto se k problematice revoluce ještě
vyslovil v románu Devadesát tři (1874). Proti nevědomosti venkovanů („šuanů“), zneužitých
aristokratickou propagandou k protirevolučnímu vystoupení, postavil uvědomělé hrdinství a
„francouzskou“ nezdolnost skutečných i fiktivních občanů – jakobínů a vojáků, bránících
republiku a romantické sny o šťastném zítřku.
Obrana pevnosti Rochefort (A. Bloch, 1883) a Zatýkání revolučních gard r. 1792 (J.
12.10.2010
Strana 43/65
Girardet, 19. stol.); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
3. George Sandová
Radikálním způsobem zaútočila proti dosavadním měšťáckým konvencím také spisovatelka
GEORGE SANDOVÁ (vlastním jménem Aurore Dupinová, 1804 – 1876). Jako bojovnice za
ženská práva žádala odstranění diskriminace žen a bránila jejich práva na nezávislost a svobodné
rozhodování ve společenských i osobních záležitostech. Stejně aktivně se účastnila kulturního
života a pomáhala aktivizovat dění v literárních salonech.
Dva portréty G. Sandové: Mladá Aurora Dupinová od A. Charpentiera (1838) a Nadarovo foto
Po krachu unáhleného manželství odešla poněkud samorostlá žena (po smrti otce byla
vychovávána na venkovském sídle babičkou) i s dětmi do Paříže. Pohybovala se v prostředí
studentské literární bohémy a samozvané ochránce tehdy platné morálky provokovala
nezvyklými názory, chováním i oblékáním. Hmotnou situaci rodiny začala vylepšovat (nejprve
ve spolupráci s přítelem Julesem Sandeau – odtud pseudonym) literární činností.
12.10.2010
Strana 44/65
Přátelé G. Sandové: J. Sandeau (portrét od H.Lehmanna, 1858) a F. Chopin (jediné foto, 1849);
V prvních samostatných románech protestuje proti pokryteckým a diskriminujícím zákonům a
výsadám, které v rodinných a společenských vztazích znevýhodňují ženy oproti mužům. Příběh
románu Indiana (1831) se odehrává v prostředí venkovské šlechty a vylíčila jím vlastní
ztroskotané manželství, jež ztroskotalo na hrubém chování hezkého, ale přízemního manžela.
Stejně kritickým a satirickým tónem popsala ponižující postavení žen v románu Valentina
(1832). V odvážném milostném vztahu nešťastně provdané šlechtičny k prostému muži už
nalezneme zárodek pozdějších odmítavých postojů spisovatelky k stavovským přehradám mezi
lidmi.
Od tematiky předchozích románů se poněkud odlišuje Lélia (1833). Je intimní zpovědí o
zklamáních a nenaplněných touhách mladých žen, prožívajících stejně jako jejich mužské
protějšky bolestnou „nemoc století“.
12.10.2010
Strana 45/65
G. Sandová jako Lélia na obraze E. F. Delacroixe (19. stol.);
Na konečném vyznění díla zapůsobilo setkání a nedlouhé milostné soužití s A. de Mussetem,
které skončilo na cestách po Itálii (1833 - 1834), kdy mezi milenci došlo k roztržce a Mussetova
patologická žárlivost poměr úplně zničila. Ve této době se Sandová sbližuje s dalšími osobnostmi
evropského romantismu (F. Lisztem, A. Mickiewiczem. E. Delacroixem, F. Chopinem aj.).
Kontakt se stoupenci republiky a s propagátory utopických teorií obrátil pozornost autorky na
konci třicátých let k módním tématům. Sociální tematice a životu prostých lidí se pak věnovala v
historických románech Mauprat (1837) a Vandrovní tovaryš (1840), které si zachovávají
optimistické vyznění, působí však poněkud rozvlekle a mají sklon poučovat. Trojice románů
Spiridich,Consuela a Hraběnka z Rudolstadtu (1842 – 1843) je zajímavá tím, že čtenáře zavádí
do české historie. Obhajuje myšlenky českých „kacířů“ a vysvětluje (i když poněkud zkresleně)
vývoj reformace po husitských válkách. Po neúspěšné únorové revoluci roku 1848 se Sandová
uchýlila na své venkovské sídlo. Inspiraci nachází opět v životě vesničanů, jejichž mravní čistota
a ušlechtilost však už byla spíše spisovatelčiným zbožným přáním než reálnou skutečností.
Základy evropské venkovské prózy položila Sandová už dřívějšími romány Jana (1844),
Angibaultský mlynář (1845) nebo Ďáblův močál (1846). V nich konfrontovala kladné
charaktery venkovanů se zápornými hrdiny z vyšších vrstev, v závěru poněkud nevěrohodným
způsobem napravenými. Půvabné venkovské idylky s téměř pohádkovými prvky připomínají
českému čtenáři prózy B. Němcové nebo Karolíny Světlé.
12.10.2010
Strana 46/65
K nejzdařilejším prózám závěrečné části tvorby G. Sandové patří psychologický příběh Malá
Fadetka (1848), ale hlavně román Mistři dudáci (1853). Kromě působivého vyprávění o
talentovaném chlapci, který získá slávu svým hudebním mistrovstvím, v něm nahlédneme do
světa prostých rolníků a dřevařů.
4. Dobrodružná próza
K romantickému období neodmyslitelně patří také žánry, které se mnohdy řadí k jakési vedlejší,
méně hodnotné větvi slovesného umění. Pod vlivem anglického gotického románu se daří
„černým“ a dobrodružným prózám i ve Francii. Jejich tradici zjevně zahájil tajemným příběhem
ze zbojnického prostředí Jean Sbogar (1818) CHARLES NODIER (1780 – 1844).
Svérázným prolínáním fikce a reality, částečně využívajícím i dědictví markýze de Sade,
nejsilněji zapůsobilo na veřejnost dílo Mrtvý osel a gilotinovaná žena (1829) od prozaika,
divadelního kritika a žurnalisty JULESE GABRIELA JANINA (1804 - 1874). Próza kumuluje
záhadné historky s hrůznými a šokujícími momenty, zkoumá psychické stavy lidí v drastických
situacích (oběšenci před popravou, sebevrazi) a s oblibou vyhledává odpudivé popisy
neobvyklého, i když reálného prostředí (márnice, pitevna apod.).
Ch. Nodier a J. G. Janin na dobových anonymních portrétech (19. stol.) a časopis Revue de
Paris (1833), kam oba přispívali; fotografické reprodukce (the public domain, www.
wikipedia.org)
Rozsáhlému okruhu čtenářů byly určeny proslulé sériově vyráběné „novinové romány“.
Oblíbenou četbou na pokračování byly i melodramatické zápletky prózy Tajnosti Paříže (1843)
od prozaika EUGENA SUE (vl. jm. Marie-Joseph, 1804 – 1857). Autor nás v široce
rozvedených, melodramaticky řešených zápletkách zavádí do všech atraktivních vrstev pařížské
společnosti. Zejména však máme potkat odporné zločince a další pochybné existence
velkoměstské periferie.
12.10.2010
Strana 47/65
Eugène Sue (portrét od F. Lepaulea (2. pol. 19. stol) a ilustrované vydání Tajností Paříže
Autorem zábavných dobrodružných příběhů byl i romanopisec ALEXANDRE DUMAS starší
(vl. jm. Davy de la Pailleterie,1802 – 1870). Během své plodné literární dráhy (díky četným
spolupracovníkům a zaměstnancům „literární manufaktury“ vyprodukoval přes 200 svazků) psal
zejména pseudohistorické romány.
12.10.2010
Strana 48/65
A. Dumas starší (dobový anonymní portrét) a a jeho karikatura v časopise La Luna (1866);
Vypravěčské mistrovství a schopnost kombinovat dramatické situace prokázal Dumas v sérii
mušketýrských příběhů z Francie 17. století, zahájené Třemi mušketýry (1844).
IlustraceTří mušketýrů (M. Leloir, 1894) a Kardinál Richelieu na pevnosti La Rochelle (H.
Motte,1881); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
12.10.2010
Strana 49/65
Také Hrabě Monte Christo (1845), evokující dobu napoleonskou dobu, a Královna Margot
(1846), vracející se k občanské válce v Anglii 16. století, naplňují všechny příznačné rysy
dumasovské tvůrčí metody: romány se skládají z jednotlivých epizod, v nichž v reálném čase a
událostech vystupují skutečné, historické postavy. Hlavními hrdiny jsou však fiktivní, záhadné
osoby, s přesně vymezenými a vzájemně se doplňujícími kladnými a zápornými charaktery.
Fiktivní místa pobytu hraběte Monte Christo: pevnost d'If u Marseille a zámek Le Port Marly
v Yvelines; foto autor
12.10.2010
Strana 50/65
Předobraz titulní postavy Královny Margot, francouzská královna Margareta z Valois, první
žena Jindřicha IV., (anonym, asi 1572); fotografická reprodukce (the public domain, www.
wikipedia.org)
Béranger, P.: Na křídlech refrénu (výbor z tvorby, přeložil J. O. Fischer), Praha 1977;
Erismann, G.: Cesta francouzského šansonu (přeložil V. Cinke), Praha 1988; Hugo, V.: Jen ty
nám zůstáváš, ó lásko (výbor z lyriky, přeložil P. Kopta), Praha 1978; Hugo, V.: Chrám Matky
Boží v Paříži (přeložil M. Tomášková), Praha 1978; Maurois, A.: Olympio aneb život Victora
Huga (přeložila B Kaupová), Praha 1977; Sandová, G.: Consuela (přeložila D. Janderová),
Praha 1988
3.3 SMUTKEM NEMOCNÉ STOLETÍ
Všechna nemoc tohoto století pramení ze dvou příčin:
lid, který prošel rokem 1793 a 1814,
nese v srdci dvě rány. Nic z toho, co bylo už není;
všechno to, co bude, ještě není…
Alfred de Musset (přeložil J. Pospíšil)
12.10.2010
Strana 51/65
T. Cole: Pouť k dospělosti (1840);
1. Zpovědi mladých starců
Přestože se řada vlivných romantiků druhé generace postavila ostře proti vyhrocenému
individualismu a výjimečné hrdiny už nepovažovala za jednoznačné nositele dobových problémů
(ty už se kumulují spíše v oblasti sociální), část romantického proudu hledala stále útočiště v
řešení citových a morálních zmatků své „rozervané generace“.
Rané příznaky romantického světobolu, označovaného jako „nemoc století“, nalezneme ve
francouzské literatuře například v básních a prózách ETIENNA PIVERTA DE SÉNANCOUR
(1770 – 1846). V intimním cestopisném románu Obermann (1804) vystupuje rozervaný hrdina,
zasažený neovládatelnou melancholií a fatalismem.
12.10.2010
Strana 52/65
E. P. de Sénancour (plaketa, 19. stol.);
Stejné vlastnosti má také hlavní postava psychologického románu Adolf (1816), který vytvořil
francouzský romantik švýcarského původu HENRI BENJAMIN CONSTANT DE
REBECQUE (1767 – 1830). Prostý příběh, upravený do podoby fingovaného deníku, vypráví o
mladém šlechtici, který se citově strádá vášnivým, ale nelegitimním svazkem s mnohem starší
ženou. Dílo konfrontuje dva odlišné postoje: plané snění nerozhodného aristokrata zde stojí proti
věrné lásce, hraničící až se sebeobětováním. Pod tlakem pokrytecké morálky slabošský muž
milenku nakonec opustí, ale získaná svoboda mu očekávané upokojení nepřinese.
12.10.2010
Strana 53/65
B. Constant (idealizovaný portrét,1932) a titulní strana románu Adolf (vyd. 1842) ;
2. Alfred de Musset
Rozpolcení hrdinové vystupují především v dílech pozdního romantika ALFREDA DE
MUSSET (1810 – 1857). Urození mladíci, chorobně přecitlivělí k projevům nepřátelského světa,
trpí pod vlivem subjektivních pocitů bezradnosti a bezvýchodnosti jako skuteční Pařížané této
doby.
12.10.2010
Strana 54/65
Portrét A. de Musseta od Charles Landelleho (19. stol.) a básníkův náhrobek na hřbitově
Père-Lachaise; foto (the public domain, GNU Free Documentation License; www.
wikipedia.org)
Musset pocházel z aristokratické rodiny. Studia práv a medicíny přerušil a začal se věnovat
literatuře. Pocit sžíravé deziluze si vypěstoval během hýření v salonech pařížské smetánky. Od
svých současníků marně očekával (kromě honby za bohatstvím, kariérou a světskými požitky)
alespoň záblesk čistého citu. Zpočátku projevoval cynický a přezíravý postoj k okolí, jenž
později vyústil v provokativní vystupování. Rozmařilý život, kterým postupně ubíjel tvůrčí talent
i ducha, předčasně ukončil umělcovo dílo i život.
Musset začínal jako osobitý básník. Osamělost a uplakanou pózu svých vrstevníků dokázal
postihnout už v první básnické povídce Rolla (1833), v níž vyprávěl příběh znuděného bohéma,
postupně rozhazujícího rodinný majetek, který si za poslední zbylé peníze koupí noc lásky s
chudou dívkou a pak spáchá sebevraždu. Originální básnickou formou překvapuje i raný
čtyřdílný lyrický cyklus Noci (1835 - 1837), v němž zaznívá hořce ironickým tónem básníkova
skutečná citlivost a hluboký smutek:
Ztratil jsem sílu, radost, elán,
v přátelích nemám oporu.
Ztratil jsem sebedůvěru,
12.10.2010
Strana 55/65
jež schopnosti mé rozvíjela.
O Pravdě kdysi věřil jsem,
že nejlepší je přítelkyní.
Já poznal ji a chápu nyní
proč trpkost zbývá v srdci mém.
A přece vím: je nesmrtelná
a ten, kdo v životě ji nezná,
jde v zmatcích, opuštěn a sám.
Vyznávám, neboť Bůh se dívá:
mně jediné jen dobro zbývá,
že plakat mohu tu a tam.
(přeložil G. Francl)
Kořeny a projevy zhoubné „nemocí století“, poznamenávající pesimistickou lhostejností celou
generaci „mladých starců“, odhalil Musset nejotevřeněji v autobiograficky laděné próze Zpověď
dítěte svého věku (1836). Námět díla ovlivnila autorova citová krize, neboť je bezesporu
dušezpytnou očistou, jíž musel mladý muž projít po rozchodu s George Sandovou. Román
zároveň charakterizoval nálady celé Francie, otřesené situací po napoleonských válkách a
zklamané z výsledků červencové revoluce v roce 1830.
Hlavní postavou románu je mladík Octave, který propadl atmosféře beznaděje. Dávno už ničemu
nevěří a v nic nedoufá – ztratil Boha, cítí se zrazen, pohrdá svým okolím a jeho pokryteckou
morálkou. V daných podmínkách neumí naplnit své sny a touhy po štěstí, citová prázdnota a
skepse v něm ubíjejí schopnost vzbouřit se. Po milostném zklamání ztrácí i víru v lásku. Pod
záminkou hledání absolutní svobody se oddává radovánkám a zhýralému životu. Teprve během
pobytu na venkově, po setkání s klidnou, o něco starší ženou (obrazem George Sandové) mu
svitne naděje, že by mohl být opět šťasten. Nakonec však vlastní vinou – neustálými
pochybnostmi, majetnickou pýchou a neoprávněnou žárlivostí – vztah zničí. V posledním
zoufalém pokusu hledá naději ve smíření s Bohem.
Osudové milostné příběhy, v nichž se čisté a opravdové city utkávají se zlobou a přetvářkou, se
objevují též v psychologických povídkách (Frederik a Berneta, Petr a Kamila,apod.) a ve
svérázných lyrických dramatech (např. Marianiny rozmary), z nichž se dodnes uvádí salonní
komedie S láskou nejsou žádné žerty (1835). Zcela osamoceně stojí v Mussetově dramatické
tvorbě historická tragédie Lorenzaccio (1834). Přestože se její děj odehrává v italské Florencii
12.10.2010
Strana 56/65
15. století za vlády mocného rodu Medicejských, má hra nadčasové vyznění. Odráží pocity
zklamání a zmařených nadějí a je ostrým protestem proti pošlapávání lidských práv a svobody.
Titulní list lyrické komedie Marianiny rozmary (E. Lami, 19. stol.);
3. Stáli jen kousek opodál
K umělecké bohémě na přelomu 20. a 30. let 19. století patřila vedle velkých osobností celá řada
tvůrců, v minulosti často opomíjených. Blízko k tzv. „slzavému“ pojetí romantismu měla
básnická tvorba herečky a zpěvačky MARCELINE DESBORDES-VALMOROVÉ (1786 –
1859), která dobrovolně spojila svůj život s hladovým prostředím kočovného divadla.
12.10.2010
Strana 57/65
Portrét herečky a básnířky M. Desbordes-Valmorové (anonym, 19. století);
V jejích nostalgických a zpěvných verších ze sbírek Elegie (1819), Nářky 1833) a Kytice a
modlitby (1843) se obráží touha po velké lásce, ale i nelehký životní osud: trápení se slabošským
manželem, bolestná starost o děti, z nichž čtyři viděla umírat, a výčitky svědomí pro svou
domnělou hříšnost. Útěchu a odpuštění hledala v náboženské pokoře:
Hlas, zastřený a něžný, jedenkráte
snad pronikne až ke mně po túje;
tu, schována tak teple v zemi sváté
a šťastnější než on, já zví, že lituje.
Jít zvolna po stráni ho vytuší mé oči.
Že vše je marno už, vtom pozná srdcem svým,
a zaštká! Jeho pláč můj suchý popel smočí:
ulpělá na krocích už se ho nepustím.
Pak zbudu sama už, s duší tak smírně jinou…
I vítr v šlépějích nechá můj prašný pel.
Už teď bych chtěla být tam v hloubce pod dolinou
12.10.2010
Strana 58/65
a čekat… Bože můj! aby tak nepřišel.
(přeložila Z. Pavlousková)
K nejosamělejším a nejtragičtějším ze „ztracených romantiků“ patřil ALOYSIUS BERTRAND
(1807 – 1841), jehož jediná útlá sbírka básní v próze Kašpar Noci neboli Fantazie na způsob
Rembrandta a Callota (1842) vyšla až po předčasné básníkově smrti.
Busta A. Bertranda v Arquebusských zahradách v Dijonu a skladatel M. Ravel (foto,1912);
Horečnými vidinami pronásledovaný umělec v ní střídá kratičké výjevy romantických snů, dojmů
a vzpomínek s pohledy na reálnou skutečnost. Hrůza a děsné přízraky noci se přelévají do
pohádkově laděných vidin a scén (dílo zhudebnil Maurice Ravel):
Byla noc. Zprvu to bylo – jak jsem viděl,
tak vypravuji – opatství se zdmi, na něž
vrhala luna stíny podobné trhlinám – les,
v němž byly prosekány křivolaké stezky –
12.10.2010
Strana 59/65
popravčí náměstí Morimont, hemžící se
plášti s kápěmi a klobouky.
Potom to byl – jak jsem slyšel, tak
vypravuji – truchlivý umíráček, jemuž
odpovídal z cely truchlivý vzlykot –
naříkavé výkřiky a divoký smích, který
rozechvěl každičký list ve spletených
větvích – a bručivé modlitby černých mnichů,
kteří doprovázeli zločince na popravu.
Posléze to byl – jak skončil ten sen, tak
vypravuji – mnich, který dokonával, leže
v popelu umírajících – dívka, která se
zmítala, visíc na větvích dubu – a já,
kterého kat přivázal celého rozcuchaného
na špice kola…
(přeložil J. Heyduk)
Podobně unikal do romantického snění ve svých básnických prózách spisovatel a překladatel
druhé romantické generace GÉRARD DE NERVAL (vlastním jménem G. Labrunie,1808 –
1855), doceněný až ve 20. století. Ve svých nesyžetových a po stránce formální velmi
neobvyklých povídkách ze souborů Dcery ohně (1854) a Aurélie neboli Sen o životě (1855)
vytváří nový způsob výstavby textu. Ve vypravování propojuje několik časových i dějových
rovin, minulost i přítomnost se prolínají.
12.10.2010
Strana 60/65
Gérard de Nerval (foto od Nadara, 1854) a rytina Rue de La Vieille Lanterne, kde básník
spáchal sebevraždu r. 1855; fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
V častých odbočkách reaguje na události, které mají schopnost vyvolat další řetěz vzpomínek a
odkrýt polozapomenuté prožitky. Odhaluje v nich jakoby náhodou skrytá tajemství a nedotčená
zákoutí vlastní existence i života svých hrdinů. Záměrně opouští realitu a obrací se k prchavým
iluzím či snovým představám. K původnímu příběhu se pak v nejméně očekávané chvíli vrací.
Společným motivem těchto povídek (Sylvie,Angelika nebo Corilla) je hledání čehosi tajemného a
dávno ztraceného – honba za krásnými přeludy žen v zlověstné atmosféře noční Paříže nebo
sugestivní pátraní po zmizelé lásce a harmonii zašlého světa, k němuž uchyluje v touze
uskutečnit vlastní sny o prostém lidském štěstí a tvůrčím úspěchu.
12.10.2010
Strana 61/65
Titulní list souboru Dcery ohně(1836) a náhrobek básníka na hřbitově Père-Lachaise;
Bertrand, A.: Kašpar Noci (přeložil J. Heyduk), Praha 1989; Desbordes-Valmore, M.: Knížka
něžností (přeložila Z. Pavlousková), Praha 1968; Musset, A. de: Zpověď dítěte svého věku
(přeložil J. Pospíšil), Praha 1966; Pět romantických siluet (poezie francouzského romantismu,
přeložil V. Mikeš), Praha 1981
3.4 Autotest
1. Základním dílem tvorby G. G. Byrona je epická skladba Childe Haroldova pouť. Které
tvrzení o díle neplatí?
- dvoudílné autobiograficky laděné dílo
- na cestách po Evropě sleduje kontrast mezi slavnou minulostí národů a jejich soudobou
porobou
- výpověď cynika a nepochopeného individualisty
- vedlejším motivem je příběh muže vedeného touhou pomstít smrt milované dívky
2. Faustovsky pojatý příběh hrdiny, který hledá lék na své černé svědomí týrané výčitkami za
smrt milované sestry, nazval Byron:
- Džaur
- Korzár
- Manfred
12.10.2010
Strana 62/65
- Kain
3. Romantická tragédie P. B. Shelleyho převzatá z italských kronik a personifikující souboj
společenského dobra a zla se jmenuje:
- Cenci
- Královna Mab
- Vzpoura islámu
- Alastor čili Duch samoty
4. Shelleyho filozofické drama Odpoutaný Prométheus řeší především základní lidskou touhu:
- hledání vlastní identity
- získání národní svobody
- vítězství nad slabostí a nemocemi
- znovunastolení zlatého věku lidstav
5. Mezi díla anglického romantika Johna Keatse nepatří:
- alegorická skladba Hyperion
- romance Předvečer svaté Anežky
- balada Krásná paní bez soucitu
- poema Beppo
6. Pierre-Jean de Béranger nově obohatil klasický francouzský šanson o jeden z prvků, který v
nich dříve nebyl:
- vtip a humor
- aktuální náměty a skutečné lidské charaktery porevoluční Francie
- parodie na společnost a její vládce
- pijácké a milostné popěvky
7. Manifestem francouzského romantismu se stala předmluva k Hugově tragédii:
- Hernani
- Cromwell
- Ruy Blas
- Torquemada
8. Pro román V. Huga Bídníci neplatí jedno z tvrzení
- odehrává se ve Francii po napoleonském období
- hlavním hrdinou je trestanec
- román je napsán jako jednolitý, nekomplikovaný příběh
- román je oslavou mravnosti a statečnosti
9. Básnickým deníkem dramatických událostí z období Pařížské komuny se stala:
12.10.2010
Strana 63/65
- básnická sbírka Hrozný rok
- próza Devadesát tři
- divadelní hra Torquemada
- Legenda věků
10. Zpovědí o osobních zklamáních a nenaplněných jsou všechny prózy George Sandové.
Nejintimnější z nich je ale román:
- Consuela
- Hraběnka z Rudostadtu
- Mistři dudáci
- Lélia
11. A. de Musset ztvárnil svůj vztah ke G. Sandové v díle:
- v povídce Rolla
- v historické tragédii Lorenzaccio
- v komedii S láskou nejsou žádné žerty
- románu Zpověď dítěte svého věku
12. Soubor básní v próze Kašpar noci neboli Fantazie na způsob Rembrandta a Callota napsal
"ztracený romantik":
- Gérard de Nerval
- Aloysius Bertrand
- Marceline Desbordes-Valmorová
- Alfréd de Vigny
12.10.2010
Strana 64/65
4 Rejstřík
12.10.2010
Strana 65/65

Romantismus 6

Transkript

Podobné dokumenty

Bibliografie vědeckých a odborných prací

Psychologická čítanka - Centrum etické výchovy Olomouckého kraje

Světová literatura II. Světová literatura první poloviny 19. století Mgr

Problematika tzv. skazu a dokumentu - Svět literatury

Literatura I. díl - Informační stránky GVM

Otázky do diskuse - Katedra obecné lingvistiky

Sborový dopis únor 2010

RSIS_ZD001P24_DISEMI NACE

ŠVP 8letého studia 2015/2016

ŠVP 8letého studia 2016/2017