Literatura I. díl - Informační stránky GVM

Transkript

Literatura
I. díl
Literární teorie
Báje a mýty, bible
Od českého národního obrození po realismus
(konec 18. století – 2. polovina 19. století)
Gymnázium Velké Meziříčí
2016
1
Četba k danému období (platí pro všechny) – zapsat do KD i s odpověďmi na otázky
Modře označené tituly označují alternativu při výběru díla
 Bible
Části ze Starého zákona: stvoření světa a člověka, vyhnání z ráje, Kain a Ábel, babylonská věž, potopa,
Noe, Abraham - Sodoma a Gomora, obětování Izáka, příběh Josefův, Mojžíš vyvádí Židy z Egypta,
Desatero, David a Goliáš, Šalamoun, část Píseň písní. Části z Nového zákona: Lukášovo evangelium,
1. Pavlův list Korintským. Nezapomenout na obecně kulturní přesahy – viz níže u tématu bible!
 Rudolf Mertlík: Starověké báje a pověsti
Oddíly a části: O bozích, Prométheus, Potopa, O nejkrásnějším z bohů, O nelaskavější bohyni a její dceři,
královně podsvětí, Afrodíté, Faëthon, Hloupý král Midás, Perseus, Héraklés, Daidalos a Íkaros,
Dobrodružná plavba Argonautů za zlatým rounem, Příhody Théseovy, Oidipús, Amor a Psýché, Orfeus
a Eurydiké, Damoklův meč, Trojská válka + Odysseova dobrodružství, Aeneovo bloudění, Romulus
a Remus. Nezapomenout na obecně kulturní přesahy – viz níže u tématu antická mytologie!
 Victor Hugo: Chrám Matky Boží v Paříži
O jaký se jedná žánr? Jaká je kompozice díla (členění a rozsah)? Je děj vyprávěn v ich-formě nebo erformě? Jak vypadá dílo po jazykové stránce? Jaká prostředí autor v díle zachycuje? Jaký je autorův styl?
Používá autor speciální a výrazné umělecké prostředky? K jakému literárnímu směru dílo patří? Jaké
typické rysy tohoto směru dílo nese? Jaký má děj spád? Co tvoří dějovou a co nedějovou složku díla?
Jaká je úloha vypravěče v textu? Jaký má text námět a proč? Jací hrdinové textu vystupují, jaké mají
vlastnosti? Najdeme v textu rozbor psychologie postav? Mění se nějak charakter postav během děje?
Přináší dílo nějakou zajímavou myšlenku?
 Alexandr Sergejevič Puškin: Evžen Oněgin
O jaký se jedná žánr? Jaká je kompozice díla (členění a rozsah)? Je děj vyprávěn v ich-formě nebo erformě? Jak vypadá dílo po jazykové stránce? Do jakých prostředí je děj zasazen? Jaký je autorův styl?
Jaká je úloha vypravěče v textu? Jaký má text námět? Jací hrdinové textu vystupují, jaké mají vlastnosti?
Co znamená pojem zbytečný člověk? Najdeme v textu rozbor psychologie postav? Mění se nějak
charakter postav během děje? Jaká je pointa díla? V jakém časovém horizontu se děj odehrává? Přináší
dílo nějakou zajímavou myšlenku?
 Josef Kajetán Tyl: Strakonický dudák
O jaký se jedná žánr? Jaká je kompozice díla (členění a rozsah)? Jak vypadá dílo po jazykové stránce? Do
jakých prostředí je děj zasazen? Jaký je autorův styl? Používá autor speciální a výrazné umělecké
prostředky? K jakému literárnímu směru dílo patří? Jaké typické rysy tohoto směru dílo nese? Jaký má
děj spád? Jaký má text námět a proč? Jací hrdinové textu vystupují, jaké mají vlastnosti? Najdeme
v textu rozbor psychologie postav? Mění se nějak charakter postav během děje? Jaké hodnoty dílo
vyzdvihuje? Jak dílo vyznívá? Přináší dílo nějakou zajímavou myšlenku?
 Karel Jaromír Erben: Kytice
Kdy dílo poprvé vyšlo? Jak dlouho na něm autor pracoval? Co autora inspirovalo? O jaký se jedná žánr?
Žánr charakterizujte. Platí tato charakteristika 100% u všech textů? Co autora inspirovalo k napsání díla?
Jaká je kompozice díla (členění a rozsah)? Jak vypadá dílo po jazykové stránce? Jaký je autorův styl?
typické rysy tohoto směru dílo nese? Jaké motivy se v díle objevují? Jaké hodnoty autor vyzdvihuje? Jací
hrdinové textu vystupují, jaké mají vlastnosti? Najdeme v textu rozbor psychologie postav? Mění se
2
nějak charakter postav během děje? Přináší dílo nějakou zajímavou myšlenku? Proveďte detailní rozbor
vámi zvoleného (kompletního) textu.
 Karel Havlíček Borovský: Tyrolské elegie
Kdy bylo dílo napsáno a kdy vyšlo? Proč je mezi těmito daty prodleva? O jaký se jedná žánr? Jaká je
kompozice díla (členění a rozsah)? Je děj vyprávěn v ich-formě nebo er-formě? Jak vypadá dílo po
jazykové stránce? Jaký je autorův styl? Používá autor speciální a výrazné umělecké prostředky? K jakému
literárnímu směru dílo patří? Jaké typické rysy tohoto směru dílo nese? Jaký má děj spád? Co tvoří
dějovou a co nedějovou složku díla? Jaká je úloha vypravěče v textu? Jaký má text námět a proč, co
autora inspirovalo? Jací hrdinové textu vystupují, jaké mají vlastnosti? Najdeme v textu rozbor
psychologie postav? Jak dílo vyznívá, působí? Přináší dílo nějakou zajímavou myšlenku?
 Božena Němcová: Babička
Kdy dílo poprvé vyšlo? O jaký se jedná žánr? Jaká je kompozice díla (členění a rozsah)? Je děj vyprávěn
v ich-formě nebo er-formě? Jak vypadá dílo po jazykové stránce? Do jakého prostředí je děj zasazen?
Jaký je autorčin styl? Používá autorka speciální a výrazné umělecké prostředky? K jakému literárnímu
směru dílo patří? Jaké typické rysy tohoto směru dílo nese? Jaký má děj spád? Co tvoří dějovou a co
nedějovou složku díla? Jaká je úloha vypravěče v textu? Jaký má text námět a proč? Jací hrdinové textu
vystupují, jaké mají vlastnosti? Najdeme v textu rozbor psychologie postav? Mění se nějak charakter
postav během děje? V čem se projevuje tendence autorky idealizovat si svět? Přináší dílo nějakou
zajímavou myšlenku?
 Honoré de Balzac: Otec Goriot
O jaký se jedná žánr? Jaká je kompozice díla (členění a rozsah)? Je děj vyprávěn v ich-formě nebo erformě? Jak vypadá dílo po jazykové stránce? Do jakého prostředí je děj zasazen? Jaký je autorův styl?
Jaká je úloha vypravěče v textu? Jaký má text námět a proč? Jací hrdinové textu vystupují, jaké mají
vlastnosti? Najdeme v textu rozbor psychologie postav? Mění se nějak charakter postav během děje?
Jak hodnotíte morálku postav? Přináší dílo nějakou zajímavou myšlenku?
 Nikolaj Vasiljevič Gogol: Revizor
O jaký se jedná žánr? Jaká je kompozice díla (členění a rozsah)? Jak vypadá dílo po jazykové stránce?
Jaký je autorův styl? Používá autor speciální a výrazné umělecké prostředky? K jakému literárnímu
směru dílo patří? Jaké typické rysy tohoto směru dílo nese? Do jakého prostředí je děj zasazen? Jaký má
děj spád? Jaký má text námět a proč? Jací hrdinové textu vystupují, jaké mají vlastnosti? Najdeme
v textu rozbor psychologie postav? Mění se nějak charakter postav během děje? Jaká je morálka postav?
Jak text vyznívá, jak má působit? Přináší dílo nějakou zajímavou myšlenku?
 Alois a Vilém Mrštíkové: Maryša
O jaký se jedná žánr? Co autory inspirovalo? Jaká je kompozice díla (členění a rozsah)? Jak vypadá dílo
po jazykové stránce? Jaká prostředí se v díle zachycuje? Jaký je autorův styl? Používají autoři speciální
a výrazné umělecké prostředky? K jakému literárnímu směru dílo patří? Jaké typické rysy tohoto směru
dílo nese? Jaký má děj spád? Jaký má text námět? Jací hrdinové textu vystupují, jaké mají vlastnosti?
Najdeme v textu rozbor psychologie postav? Mění se nějak charakter postav během děje? Jaké je
vyznění díla? Přináší dílo nějakou zajímavou myšlenku?
3
Referáty (1 dílo dle výběru):
1. František Ladislav Čelakovský: Ohlas písní českých
2. Walter Scott: Ivanhoe
3. Victor Hugo: Bídníci (1. díl) nebo Stendhal: Červený a černý
4. Edgar Allan Poe: povídky
5. Alexander Dumas: Tři mušketýři nebo titul dle domluvy
6. Alexandr Sergejevič Puškin: Piková dáma
7. Karel Havlíček Borovský: Křest svatého Vladimíra
8. Božena Němcová: V zámku a podzámčí nebo Divá Bára
9. Charles Dickens: Oliver Twist
10. Jane Austenová: Pýcha a předsudek nebo Charlotte Brontëová: Jana Eyrová
11. Honoré de Balzac: Evženie Grandetová nebo Gobseck
12. Guy de Maupassant: Miláček
13. Gustav Flaubert: Paní Bovaryová
14. Émile Zola: Zabiják
15. Nikolaj Vasiljevič Gogol: Petrohradské povídky
16. Fjodor Michailovič Dostojevskij: Zločin a trest
17. Lev Nikolajevič Tolstoj: Anna Kareninová I
18. Anton Pavlovič Čechov: povídky
19. Mark Twain: Dobrodružství Toma Sawyera
20. Henrik Ibsen: Nora
21. Vítězslav Hálek: Muzikantská Liduška
22. Jan Neruda: Balady a romance
23. Karolína Světlá: Vesnický román nebo Kříž u potoka
24. Jakub Arbes: Svatý Xaverius
25. Josef Václav Sládek: rozbor 1 básnické sbírky (i určené dětem)
26. Svatopluk Čech: Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do XV. století
27. Jaroslav Vrchlický: Noc na Karlštejně
28. Julius Zeyer: Radúz a Mahulena
29. Alois Jirásek: Filosofská historie
30. Karel Václav Rais: Kalibův zločin
31. Gabriela Preissová: Její pastorkyňa nebo Gazdina roba
32. Ladislav Stroupežnický: Naši furianti
33. Toulky českou minulostí 8 - vznik a výzdoba ND
34. Josef Karel Šlejhar: Kuře melancholik
4
Zásady zpracování referátu o literárním díle:
1.
dílo pečlivě a poctivě přečíst, dělat si průběžně poznámky
2.
najít v odborné (tedy primární, ne sekundární!) literatuře informace o díle (minimálně dva různé
zdroje informací, nepoužívat pochybné zdroje např. z internetu!!)
3.
citace zdrojů na konci referátu – dle platné normy pro odborné práce; tedy využívat generátor údajů
na www.citace.com a u zdrojů z internetových stránek je potřeba zkopírovat přesný odkaz
4.
sepsat vlastní referát:
a) vhodné oslovení a vymezení tématu referátu - jen pro přednes, do textu referátu nepsat
b) autor, (popř. překladatel), název díla, vysvětlení názvu díla, základní bibliografické údaje
o vydání knihy, s nímž jste pracovali
c) rozbor obsahu díla - jen ústně
d) doba vzniku díla, vysvětlení dobového historického a literárního kontextu, zasazení do kontextu
celkové autorovy tvorby
e) literární druh, literární žánr a jejich vysvětlení, zařazení k literárnímu proudu a znaky tohoto
proudu v díle
f) forma díla
g) námět, tematika díla, prostředí, kam je děj zasazen
h) postavy a jejich charakteristika, vztahy mezi nimi
i) kompozice díla
j) výstavba děje, jeho spád, způsob vypravování děje, role vypravěče
k) u poezie role lyrického subjektu, rozbor formální a významový konkrétního textu nebo jeho části
l) slovní zásoba použitá v rovině vypravěče a jednotlivých postav
m) styl díla, rozbor uměleckých prostředků, myšlenkové stránky, vyznění díla (dobré je pracovat
s předmluvami a doslovy u děl, slovníky apod.)
n) zajímavosti o díle, adaptace apod.
o) vlastní zamyšlení nad textem, vlastní interpretace a hodnocení v konfrontaci s interpretací díla
uváděné v odborných zdrojích, vyznění díla, jeho význam
p) proložit vhodně vybranými ukázkami jak pro vysvětlení obsahu knihy, tak při jejím rozboru, pro
doložení tvrzení a poznatků, které se týkají bodů f) a g) (do hodiny je knihu třeba vzít, aby si ji
spolužáci mohli prohlédnout a aby bylo možno ukázky prezentovat)
q) časový rozsah: cca 15 - 20 minut, rozbor knihy by měl tvořit minimálně 50 % práce
5.
přednes referátu:
a) pohlídat si jazykovou kulturu a kultivovanost projevu, spisovnost vyjadřování
b) pečlivá, srozumitelná, jasná výslovnost
c) dostatečná hlasitost
d) vhodné tempo
e) správné zacházení s pauzami, správné dýchání
f) přesvědčivost
g) kontakt s posluchači
h) fundovanost - vědět, o čem mluvím (znát význam použitých slov, hlavně cizích, odlišovat
myšlenky své a vyčtené, rozumět tématu)
6.
udělat ostatním zápis na tabuli, dle domluvy zpracovaný sylabus dát k dspozici istatním
v elektronické podobě
5
7.
diskuse o díle a referátu, hodnocení prezentace
8.
dodržet termín přednesu referátu!
Formální a obsahové náležitosti seminární práce, odborné práce, práce v rámci SOČ
1) Rozsah - 8 – 10 normostran textu, SOČ až třeba 50 stran
2) Formální a obsahová úprava
- titulní strana, obsah, úvod, vlastní text s poznámkovým aparátem, závěr, seznam použitých
pramenů a literatury (zde rozlišit primární prameny, odbornou literaturu a internetové zdroje,
neuvádět slovníky, …), popřípadě přílohy
- každá kapitola na novém listu papíru, názvy kapitol i podkapitol na samostatném řádku (bez
tečky)
- úvod – stručné seznámení s problematikou, zdůvodnit volbu tématu, uvést cíl práce, stručná
metodologie
- závěr – shrnutí; musí korespondovat s úvodem
- číslování stran – až úvod (nezačíná však číslem 1)
- citování použitých pramenů a literatury na základě jakékoliv normy platné v ČR, avšak jednotně
v celé seminární práci (možnost využít webový portál www.citace.com), citovat pod čarou
- přímé citace – uvozovky či kurzíva
- jako zdroj použít minimálně 3 odborné tituly
- lze doplnit obrázky, tabulky, mapy a jiné přílohy – popis, též uvést zdroj
- odborný styl
3) Závazná grafická úprava
Náležitosti titulní strany
1. název školy
2. název předmětu
3. název seminární práce
4. zadal/a
5. vypracoval/a
6. datum a místo
Další části práce
- max. 30 řádků/strana, na 1 řádku max. 60 znaků (tj. max. 1800 znaků/strana)
- řádkování 1,5
- velikost písma 12
- členění do odstavců
- zarovnat do bloku
- horní okraj 20 – 25 mm, dolní okraj 15 – 20 mm
- levý okraj 35 mm, pravý okraj 15 mm (doporučeno; nastavit dle používaného písma)
- doporučené písmo – Ariel, Tahoma, Times New Roman
- tisknout vždy jednostranně
4)
-
Další důležité informace
nutnost konzultovat zvolené téma s vyučujícím
termín odevzdání seminární práce – v 1. týdnu po vánočních prázdninách
hodnocení seminární práce vychází ze školního řádu
6
Příklad citace odborné monografie v textu
ŠÍP, Josef: Svědectví o statečnosti. Velkomeziříčsko a odboj v letech 1938-1945. Velké Meziříčí: Český svaz
bojovníků za svobodu, 2005, s. 36-37.
Tamtéž, s. 63.
Příklad citace internetového zdroje v textu
Školství,
[online].
1997÷2010,
[cit.
2012-1-7].
<http://www.mestovm.cz/cs/dalsi-instituce/skolstvi>.
Úryvek
dostupný
z
WWW:
Příklad citace odborné monografie v seznamu pramenů a literatury
ZÁMEČNÍK, Stanislav: Český odboj a národní povstání v květnu 1945. Praha: Naše vojsko, 2006, 293 s.,
ISBN 80-206-0812-5.
Příklad citace internetového zdroje v seznamu pramenů a literatury
http://www.mestovm.cz/cs/dalsi-instituce/skolstvi, poslední aktualizace 2010, [cit. 7.1. 2012].
Kulturní deníky - ručně či na počítači, zapisovat skutečně přečtené knihy z doporučené četby i dle
vlastního výběru a vkusu, možno doplnit seriózními materiály a informacemi, kontrola 3-4x ročně
Knihy
- bibliografické údaje = autor, název, překladatel, ilustrátor, vydavatelství nebo nakladatelství,
místo a rok vydání knihy
- žánrové zařazení
- (hlavní hrdinové - jejich charakteristika, vztahy mezi nimi)
- stručný obsah
- rozbor knihy: kompozice, jazyk (slovní zásoba), styl, umělecké prostředky, vyznění, interpretace
díla, popř. srovnání s kritikou (využít vlastní poznatky, doslovy, slovníky apod.)
- ukázka
- hodnocení knihy
- citace použitých zdrojů, pokud z nich čerpáte
Divadla
- název představení, režie, námět, popř. hudba, herecké obsazení
- kdy a kde bylo zhlédnuto
- stručný obsah
- využité divadelní prostředky, herecké výkony
- vlastní rozbor a hodnocení, popř. srovnání s kritikou
Filmy
- název filmu, režie, kamera, námět, popř. hudba
- kdy a kde bylo zhlédnuto
- stručný obsah
- využité filmové prostředky
- vlastní hodnocení, popř. srovnání s kritikou
Koncerty
- o jaký program se jednalo, kdo vystupoval
- kdy a kde se koncert odehrával
Výstavy
- kdo vystavoval, o jakou výstavu se jednalo
- kdy a kde bylo absolvováno
Další akce
7
Kulturní aktuality ve třídě 1x týdně
Dění v kultuře, pozvánky na celostátní i místní úrovni během následujícího týdne – 5 minut
Učebnice:
Didaktis
Pravidla českého pravopisu + česká mluvnice (stačí stručná)
Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost
Skripta pro 1. ročník – www.gvm.cz – Předmětová komise českého jazyka – výukové materiály DHN
Sešity
A4 linkovaný na mluvnici a sloh (pro všechny ročníky)
Složka A4 na materiály k literatuře + sešit či volné listy na zápisy
A4 tenký linkovaný na diktáty a cvičení - bude zůstávat ve škole
papírová složka a 4x linkovaný dvojlist A4 na slohové práce
kulturní deník
8
PERIODIZACE UMĚLECKÝCH SLOHỦ V EVROPĚ
A KLASICKÉ LITERÁRNÍ MOTIVY
ZÁKLADNÍ ORIENTACE – UMĚLECKÉ SLOHY
Starověk
1. starověká orientální literatura – Indie, Čína, Persie, Egypt, Mezopotámie, Palestina (3. tis.
př. n. l. – 7. stol. n. l.)
2. antická literatura
- řecká (8. – 3. stol. př. n. l.)
- římská (3. stol. př. n. l. – 5. stol. n. l.)
Středověk
1. předrománské (6. – 9. stol.) a románské období (9. – 12. stol.)
2. gotické období (12. – 15. stol.)
Novověk
1. renesance (14. – 16. stol.)
2. baroko a klasicismus (16. – 18. stol.)
3. osvícenství (18. stol.)
4. preromantismus (18. stol.)
5. romantismus (1. pol. 19. stol.)
6. realismus (2. pol. 19. stol)
7. impresionismus, symbolismus, dekadence, secese (přelom 19. a 20. století)
8. dadaismus, kubismus, futurismus, kubofuturismus, expresionismus, surrealismus, proudy
ve světové próze, proletářské umění, poetismus, proudy v české meziválečné próze
9. existencionalismus, neorealismus, literatura s válečnou tematikou, beat generation,
rozhněvaní mladí muži, univerzitní román, nový román, absurdní literatura, magický
realismus, postmodernismus, humanistická próza, …
VZNIK LITERATURY
1.
Proč a jak se vyvinula u lidí schopnost řeči?
2.
K čemu řeč sloužila a slouží? Jak souvisí řeč s myšlením?
3.
Co znamená, že řeč má magickou funkci? Jak se to projevovalo v životě lidí?
4.
Jaké zkušenosti si lidé začali předávat z generace na generaci?
5.
Co je to ústní lidová slovesnost, jaké jsou její znaky a dokdy trvá její tradice?
9
6.
Jaké byly nejstarší žánry orální tradice?
7.
Kde bylo vynalezeno písmo, jaké jeho druhy znáte a na jaké materiály se psalo?
8.
Co znamená pojem literatura, jak ji dělíme?
9.
Jak vznikly nejstarší literární památky světa?
KLASICKÉ LITERÁRNÍ MOTIVY
Bible – zdroj evropské kultury, jako literární památku by měl znát každý Evropan
- bible (τα βιβλία = knihy), Písmo svaté, Písmo, kniha knih (SZ 1200-200 př. n. l., NZ 50-120 n. l.)
= soubor historických, právnických, liturgických a literárních textů, které považuje za posvátné
křesťanství (a judaismus), původně psáno na papyrových svitcích
- nejčtenější, nejpřekládanější a nejinterpretovanější dílo světa, dodnes má obrovský vliv na duchovní
a literární vývoj
- obrovské množství loci communes, tedy motivů, frazeologismů, témat, metafor ovlivnilo světovou
i českou literaturu, ale i umění obecně, proto je třeba se s biblí seznámit
- ovlivnila hagiografii, legendistiku, alegorické putování, duchovní epos, biblické drama, mystérium,
„karnevalová literatura“, barokní literatura, romantismus, symbolismus, katolicky orientovaná
literatura, adaptace, filosofické romány, eseje, …
- kompozice
1) Starý zákon (12. – 2. st. př. n. l.)
- napsán hebrejsky (a aramejsky)
- Pentateuch = 5 knih Mojžíšových = tóra (Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri,
Deuteronomium)
- historické knihy, královské knihy (David, Goliáš, Šalomoun)
- Žalmy, Přísloví, Píseň písní, Proroci
- stvoření světa a člověka, vyhnání z Edenu, Kain a Ábel, Noe a archa, Abrahám, Lot, Izák,
Jákob, Ezau, příběh o Josefovi, Mojžíš, 7 ran egyptských, 40 let na poušti, Desatero, pád
Jericha
- Ivan Olbracht: Biblické příběhy, John Steinbeck: Na východ od ráje, Roark Bradford:
Černošský Pán Bůh a páni Izraeliti, film Stvoření světa, muzikál Josef a jeho úžasný
pestrobarevný plášť, píseň Řek jednou Mojžíš lidu svému, Stará archa, píseň David a Goliáš ze
hry Těžká Barbora V+W, spirituály, …
2) Nový zákon (50 – 120 n. l.)
- napsáno řecky
- 4 evangelia (Matouš, Marek, Lukáš, Jan) – pojednávají o životě, učení, smrti a vzkříšení Ježíše
Krista
10
-
-
-
Skutky apoštolů – vznik prvotní křesťanské církve, Listy (Epištoly) – 21, nejstarší část NZ,
základy křesťanské věrouky, Apokalypsa (Zjevení sv. Jana) – poslední dny světa
- K. Čapek: Apokryfy, M. A. Bulgakov: Mistr a Markétka, písně K. Kryla, muzikál Jesus Christ
Superstar, gospel, …
dějiny Izraele podány jako události řízené Bohem (Hospodinem, Jahvem, Jehovou), nejde o pouhou
historickou zprávu, ale i její etický a nábožensko-výchovný výklad
text umožňuje množství nejrůznějších interpretací a pohledů
množství nejrůznějších žánrových postupů
myšlenkový a kulturní vliv okolních kultur – mezopotamské, babylonské, egyptské aj.
jednotlivé části se též odlišují individuálním autorským stylem
3. st. – Septuaginta (překlad do řečtiny)
4. st. – sv. Hieronymus (Jeroným) – Vulgáta (překlad do latiny)
apokryfy
biblický kánon, křesťanský kánon = „kánon alexandrijský“, katolický – 1546 na tridentském koncilu
(řešil mj. katolictví a protestantismus)
nejstarším překlad některých částí bible pořídili do staroslověnštiny Cyril a Metoděj (9. stol.),
nejdůležitější pak je Bible kralická (1576 – 1594) – členové zakázané jednoty bratrské, kompletní
překlad bible z originálních jazyků s komentářem, 6 knih (Šestidílka, „Jednodílka“), vysoký
typografická úroveň, vytříbený jazyk, základ pro novodobou normu českého jazyka vzniklou za
obrození (konec 18. stol., J. Dobrovský)
český ekumenický překlad (1961 – 1979)
dělení na knihy, kapitoly + verše (od 13. – 16. stol.)
ukázky: viz samostatný papír
Bible – opakování
1.
Jak se to má s pravopisem slova?
2.
Co znamená slovo „bible“?
3.
V čem tkví její význam obzvlášť pro Evropany?
4.
Z kterých základních částí se bible skládá, kdy tyto části vznikly a jakým jazykem byly napsány?
5.
Jak dále „vnitřně“ tyto celky dělíme?
6.
Co znamená, že text bible byl kanonizován, a kdy se tak stalo?
7.
Jak je edičně umožněna snadná orientace v textu bible?
8.
Která část bible je zároveň nejposvátnějším textem judaismu?
9.
Jaké žánry v bibli najdeme?
10. Kde se ve starověku nacházela oblast Judska a kde (Severního) Izraele?
11. Kde se podle tradice narodil Ježíš Kristus? Uveďte též tradiční datum jeho narození.
12. V kterém městě, posvátném pro všechna tři monoteistická náboženství, byl Ježíš přítomen
o velikonočním týdnu a také zde zemřel? Který den v týdnu byl Ježíš vzkříšen?
13. Slovník pojmů:
Starý zákon - stvoření světa a člověka, začít od Adama, ráj/eden, strom poznání, prvotní hřích,
vyhnání z ráje, Kain a Ábel, Kainovo znamení, Metuzalém, potopa světa, archa Noemova,
11
babylonská věž a zmatení jazyků, Abraham a Sára, Sodoma a Gomora, sodoma a gomora, Lot a jeho
rodina, zůstat jako solný sloup/Lotova žena, Izák a Rebeka, Jákob a Ráchel, Josef a jeho bratři,
putifarka, Mojžíš a Áron, deset ran egyptských, přechod přes Rudé moře, mana nebeská, archa
úmluvy, Desatero božích přikázání, země zaslíbená, David a Goliáš, goliáš, Šalamoun, šalamounské
rozhodnutí, stavba chrámu v Jeruzalémě, Jób, trpět jako Job, babylonské zajetí Židů, žalmy, přísloví,
Píseň písní, prorok
Nový zákon - evangelium, evangelista, Alžběta, Jan Křtitel, Betlém, Josef a Marie, Ježíš, Anna
a Jáchym, Herodes a vraždění neviňátek, Salome, útěk do Egypta, počet učedníků, apoštol,
podobenství, návrat ztraceného syna, kázání, ležet jako lazar, farizej, samaritán, poslední večeře
Páně, modlitba Páně, Jidáš, jidáš, Petr, Pilát, dostat s někam jako Pilát do Kréda, mýt si nad někým
ruce, ukřižování, vzkříšení, letnice (naplnění Duchem svatým), jak se ze Šavla stal Pavel, epištoly,
Apokalypsa (Zjevení Janovo), apokalypsa, Armaggedon, armagedon, sedmá pečeť
14. Jak se nazývá překlad bible do řečtiny a latiny? Kdo přeložil bibli do latiny?
15. Kdo a kdy pořídil první překlad bible do slovanského jazyka?
16. Který český překlad bible měl kulturně a společensky největší význam? Proč, čím?
17. Co je to apokryf?
18. Co znamená slovo ekumenický?
19. Koho a jak inspirovala bible ve světové literatuře? V české? A v dalších druzích umění?
Antická mytologie
- báje starého Řecka a Říma
- základ evropské kultury a vzdělanosti (myšlenkové a etické principy, společenské instituce, vědní
a umělecké obory)
- zdroje informací o antické mytologii:
Robert Graves: Řecké mýty I a II
Rudolf Mertlík: Starověké báje a pověsti
Vojtěch Zamarovský: Bohové a hrdinové antických bájí
(Eduard Petiška: Staré řecké báje a pověsti)
Slovník antické kultury
Slovník pojmů:
roh hojnosti, olympijské hry, Olymp(os), Tantalova muka, sisyfovská práce, odysea, Achillova pata, jablko
sváru, Paridův soud, pythijská/pythická odpověď, danajský dar, trojský kůň, osedlat Pegasa, Damoklův
meč, panický strach, Ikarův pád, Ariadnina nit, Pandořina skříňka, oidipovský komplex, herojský/heroický
výkon, deus ex machina, Augiášův chlév, Thespidova kára, Pyrrhovo vítězství, hérostratovský syndrom,
drakonické zákony, platonická láska, lesbická láska, gordický uzel, překročit Rubikon, Elektřin komplex,
lukulské hody, lakonická odpověď, maraton, slavit triumf, ovace, nektar, ambrózie, herkules, hektor,
12
múza, Léthé, lyra, Hellén, bakchantky, bakchanálie, Roma, nymfy, věštírna, podsvětí, Cháronův peníz,
fúrie, venuše
Přehled základních řeckých a římských bohů a hrdinů
řecky
latinsky
(atribut), „resort“
Afrodite
Venus
bohyně krásy a lásky
Apollon
Apollo
(slunce), bůh umění, věštectví, lékařství, vůdce Múz
Ares
Mars
bůh války a válečného vraždění
Artemis
Diana
(měsíc), panenská bohyně lovu, ochranitelka lesů a zvěře
panenská bohyně moudrosti, řemesel, umění, rozvážně vedeného
Athéna
Minerva
boje, ochránkyně práva, statečnosti a spravedlnosti
Bakchos,
Bakchus, Liber (thyrsos + břečťan), bůh vína a nevázaného veselí
Dionýsos
Demeter
Ceres
bohyně plodnosti země, úrody
Persefone
Proserpina
manželka Hádova, vládkyně podsvětí
Erinye
Furiae
3 bohyně pomsty a kletby (špatného svědomí)
Eros
Amor, Cupido (luk a šípy), okřídlený bůh lásky
Hades
Pluto
vládce podsvětní říše mrtvých, bratr Diův
Helios
Sol
(zlatý vůz), bůh životodárného slunce
Hera
Iuno
manželka a sestra Diova, bohyně manželství
okřídlený posel bohů, patron obchodníků, pocestných, zlodějů
Hermes
Mercurius
a podvodníků, průvodce zemřelých do podsvětí
Múzy
Musae
9 bohyň umění
Poseidon
Neptunus
vládce všeho vodstva
Iuppiter, gen. nejvyšší bůh, vládce bohů a lidí, dárce života a lidských osudů,
Zeus, gen. Dia
Iova
vládce hromu a blesku, ochránce pohostinství, státu a rodiny
Trójan, který po mnoha peripetiích doplul do Latia a stal se praotcem
Aineias
Aeneas
Římanů
řecký vojevůdce, který stál v čele vojsk x Tróji, manžel Klytaimnestry bratr Menelaa,
Agamemnon
švagr Heleny, otec Ifigenie, Elektry a Oresta
Achilleus
Achilles
největší řecký hrdina u Tróje, zranitelný na patě
dcera Oidipova, tragická hrdinka, která se vzepřela svému strýci Kreontovi a proti
Antigone
jeho zákazu vedena morálkou pohřbila bratra, potrestána zemřela
skupina řeckých hrdinů vedená Iasonem plavící se na lodi Argo za zlatým rounem do
Argonauté
Kolchidy
věnovala Theseovi klubko s nití, které mu pomohlo najít cestu z labyrintu, opuštěna
Ariadne
Theseem na ostrově Naxu
athénský řemeslník, vynálezce, který se pokusil uprchnou z Kréty pomocí křídel, otec
Daidalos
nešťastného Ikara
dcera Agamemnonova a Klytaimnestry, sestra Orestova, která jej přiměla zavraždit
Elektra
matku
Eurydike
partnerka Orfeova, uštknutá hadem, Orfeus se ji neúspěšně snažil vyvést z podsvětí
Gorgony
3, ošklivé obludy, nejznámější Gorgona Medúza, pohled na ni měnil v kámen
Hektor
nejslavnější trojský hrdina v trojské válce, syn Priamův
manželka Menelaova, švagrová Agamemnona, sestra Klytaimnestry, unesena
Helena
Paridem, příčina trojské války
Herakles
Hercules
nejslavnější řecký hrdina, musel splnit 12 úkolů
Iason
vůdce Argonautů, řecký hrdina s osudem „jednou dole, jednou nahoře“
13
dcera Agamemnona a Klytaimnestry, obětovaná před vyplutím
řeckých lodí do Tróje
Iokaste
matka a manželka Oidipova
syn Daidalův, zřítil se do moře, protože se mu rozpustil vosk na křídlech, na nichž se
Ikaros
pokoušeli prchnout z Kréty
Klytaimnestra manželka Agamemnona
Kreon
bratr Iokasty, tyran v Thébách
Laios
manžel Iokasty, otec Oidipův
Medeia
Médea
zhrzená manželka Iasonova
Minos
krétský král
Minotaurus
syn Pasifae (manželky Minoa) a býka, netvor v labyrintu
Odysseus
Ulixes
lstivý bojovník u Tróje, složitý návrat domů
Oidipus
tragický hrdina marně prchající před strašným osudem
Orestes
bratr Elektry, syn Agamemnona a Klytaimnestry, pronásledován Erinyemi
Orfeus
geniální hráč na lyru, partner Eurydiky
Paris
únosce Heleny, trojský princ, původce války, „Paridův soud“
Patroklos
věrný druh Achillův, padl v trojské válce
Penelope
věrná Odysseova manželka
Perseus
Zeus + Danae, výrazně kladný hrdina, měl donést hlavu Medusy, + Andromeda
Priamos
starý trojský král, otec Parida, Hektora,…
Prométheus Titán, který měl rád lidi, donesl jim oheň, a proto byl potrestán
Romulus
zakladatel Říma
Remus
zakladatel Říma
Teiresias
slepý věštec v Thébách
Telemachos
syn Odysseův
athénský hrdina (porazil Minotaura, zradil Ariadnu, několik manželek, vláda
Theseus
v Athénách)
Ifigeneia
Ifigenia
Romeo a Julie – motiv tragické lásky mezi mladými lidmi, jimž v naplnění jejich milostných tužeb brání
nějaké vnější okolnosti
Don Quijote, donkichotství - kontrast směšného zevnějšku i jednání a opravdové a idealistické touhy po
lásce, dobru, ušlechtilosti, svobodě, které u ostatních naráží na nepochopení a přináší neúspěch
faustovský motiv – motiv pokoušení vzdělaného a po poznání toužícího člověka „ďáblem“, tedy něčím,
co je pro běžné smrtelníky nepřijatelné, za hranicí morálky, ale zároveň neodolatelné; motiv tragické
lásky, kdy nad obětavostí vítězí individualismus; boj mezi dobrem a zlem v člověku
14
ZÁKLADY TEORIE LITERATURY
Vymezení pojmu literatura, funkce literatury, věda o literatuře
Literatura = písemnictví, veškeré písemné záznamy, zvláště společensky významné texty
- výrazový prostředek - jazyk
1. umělecká = krásná, beletrie – estetické působení na rozum i cit, jedinečnost, originalita, působivost
2. odborná = vědecká (nauková a populárně naučná) – zaměřená na poznání, poučení, založená na
faktech, věcná
3. administrativní = jednací – zaměřená na styk mezi institucemi a veřejností
4. publicistická – zaměřená nejen na informace, ale i subjektivní hodnocení
5. náboženská
Lidová slovesnost x umělá literatura
Funkce umělecké literatury:
a) estetická – tlumočí určité pojetí krásy
b) citová – působí na emoce
c) informativní – rozvíjí schopnosti myšlení a vyjadřování, může zprostředkovávat určité poznatky
d) formativní – výchovná, pomáhá utvářet morální a estetické hodnoty, literatura může mít zpětně vliv
na náš život
e) společenská – upozorňuje na závažné společenské problémy, zachycuje mezilidské vztahy apod.
f) relaxační – poskytuje pobavení, oddych, zklidnění
Literatura podle vztahu k určitému společenství
- světová
- národní
- regionální
Věda o literatuře:
1. literární teorie - podstata literatury, obecné zákonitosti vzniku literárního díla, struktura díla,
literární druhy, žánry, útvary, umělecké prostředky
2. literární historie - vývoj literatury, význam děl a spisovatelů
3. literární kritika - hodnocení, výklady a rozbory děl
Vymezení pojmu próza a poezie
Próza
- v popředí je syntaktické členění promluvy, logická stavba vět, obvyklá intonace, gramatická
pravidla, připomíná přirozenou formu běžné řeči
- základní stavební jednotka – věta zapisovaná do řádek; text členěn do odstavců, kapitol
- uplatňuje se částečně v epice a dramatu
Poezie
- v popředí rytmicko-melodické členění promluvy a zvláštní grafické uspořádání textu
- psána ve verších, které se sdružují do strof (slok)
15
Literární druhy a žánry (výběr)
Literární druhy:
1. epika
2. lyrika
3. drama
Epika – literární druh, v němž je skutečnost literárně ztvárňována vypravováním příběhu
- jednotlivé události jsou uváděny v časoprostorových a příčinných souvislostech
- příběh zprostředkovává více či méně zjevný vypravěč
a) malá
bajka = krátký prozaický nebo veršovaný příběh, v němž se zvířata, někdy i věci projevují a jednají jako
lidé, vyúsťuje obvykle v mravní poučení
anekdota = krátký příběh s vtipnou pointou, různé druhy (skotské, židovské, policajtské, o hlupácích,
erotické, kameňáky, …)
aforismus = stručné, vtipné, výstižné vyjádření myšlenky, úvahy, staví na kontrastu, protikladnosti
hádanka = zašifrované sdělení; určeno k zábavě
b) střední
báje/mýtus = vypravování o nadpřirozených bytostech, o bozích, démonech, o hrdinech s nadlidskými
schopnostmi
- sloužil jako nadčasový vzor lidského chování
- jeho prostřednictvím si člověk vykládal svět a své postavení v něm
pověst = prozaický výpravný žánr (pocházející z ústní lidové slovesnosti), v němž se vedle fantastických
prvků objevují i reálné souvislosti s konkrétními historickými osobami, prostředím (hora, hrad, kostel,
strom, …) a s událostmi, jež se staly
- x mýtus (báje), která má filosofický a vysvětlující podtext
- národní, démonické
legenda = prozaický nebo veršovaný epický žánr rozšířený zejména ve středověku
- vypravování o životě a mimořádných činech, zázracích a utrpení, někdy i mučednické smrti
světců - obvykle s výchovným naučením
- bývaly součástí náboženských obřadů
bohatýrský zpěv (bylina) = zpracovává událost, čin ruského bohatýra
pohádka = prozaický výpravný žánr původně lidové slovesnosti se smyšleným dějem a takovým hlavním
hrdinou, který zpravidla představuje dobro, poctivost, moudrost, pracovitost, chytrost a sílu a další
kladné a krásné lidské vlastnosti a ideály, po jejichž naplnění člověk odedávna touží
- hrdiny prochází zkouškami, překonává překážky, vítězí nad zlem, mravní nedostatečností, nad
smrtí, nakonec jej čeká odměna
- ustálené vstupní a závěrečné formule, stálé přívlastky, přirovnání, využití magických čísel
- fantastické (kouzelné) pohádky - bájné bytosti, kouzelné předměty
- zvířecí
- legendární - s biblickými hrdiny
- novelistické - mají blízko k reálnému životu
- umělé - vytvářejí vlastní poetiku, nevážou se na lidovou tradici
povídka = příběh s poměrně jednoduchým dějem, nemnoha postavami a nepříliš komplikovanou fabulí,
prvky uměleckého popisu, postavy se v průběhu děje neproměňují
- může být krátká, jindy se rozsahem blíží románu
- různé druhy povídek
novela = žánr prozaické epiky se zajímavým a napínavým příběhem přehledně komponovaným
- rychlým spádem děje často směřuje k výrazné pointě
16
- postavy se nevyvíjejí, děj nebývá zpomalován odbočkami
romaneto = žánr prozaické epiky s fantastickým nebo dobrodružným příběhem, v jehož průběhu se
postupně odhaluje tajemství, nebo je také logickou úvahou zodpovídána složitá otázka
c) velká
epos = žánr veršované epiky, rozsáhlá báseň s dějem zvolna probíhajícím, se zevrubnými popisy, četnými
epizodami, rozsáhlými přirovnáními
- hrdinský, rytířský, duchovní, historický, idylický, zvířecí, …
román = žánr velké prozaické epiky vytvářející spojitou řadu příběhů se společnými postavami
- zachycuje rozsáhlý úsek života, složité vztahy mezi lidmi a nejrůznější situace jejich
psychického prožívání, do popředí vystupuje hlavní dějová linie, která se dále větví do epizod
- obrovské množství druhů
Lyrickoepické žánry
balada = lyrickoepická báseň obvykle pochmurného a temného ladění s rychlým spádem děje
a tragickým zakončením
- hrdina balady se zpravidla ocitá v nerovném boji se silami, jimž nakonec podléhá (balady
fantastické), nebo podléhá zlu vznikajícímu v lidských vztazích (balady sociální)
romance = původně žánr španělské literatury 14. a 15. stol., lyrickoepická báseň, v níž postupně
převládla milostná tematika nad vyprávěním o hrdinských činech, optimistické vyznění
poema (básnická povídka, byronská povídka) = rozsáhlá báseň s dějem jen naznačeným, v popředí city,
dojmy, nálady, úvahy lyrického mluvčího
Lyrika
-
literární druh, jenž vyjadřuje dění vyplývající ze subjektivního básníkova vztahu ke skutečnosti
básníkův zástupce v díle – lyrický subjekt (lyrický hrdina, lyrický mluvčí) – monologicky
vypovídá o bezprostředních zážitcích, dojmech, citovém rozpoložení, náladách, vyslovuje své
myšlenky
píseň = žánr lyriky vyznačující se přehledným členěním do strof, rytmickou pravidelností, přesnými rýmy
a dalšími znaky (např. refrénem), jež souvisejí s původem v lidové slovesnosti, těmito znaky ovlivňuje
i píseň umělou
- spřízněnost s melodikou a rytmičností hudby, s níž je žánr spjat
lyrická báseň = obvykle členěna do strof, dějovost potlačena, vyjádření pocitů, nálad, přírodní líčení, …,
lyrický subjekt
sonet = 14veršová lyrická báseň (4+4+3+3); 1. kvartet = teze, myšlenka, 2. kvartet = antiteze nebo
rozvíjení myšlenky, 2 terceta = syntéza, pointa, často rýmový vzorec abba, abba, cac, ede nebo variace
u tercet; často milostná tematika
balada francouzská (villonská) = lyrická skladba s třemi strofami (7-12 veršů), závěrečným posláním (4-6
veršů) a vždy opakovaným posledním veršem (refrénem)
elegie = žánr lyriky vyjadřující smutek a stesk nad ztrátou blízkého člověka, nad dávno uplynulými
krásnými chvílemi apod.
epitaf = náhrobní nápis (většinou veršovaný)
óda/hymnus = báseň oslavující – často velmi vzrušeně – kladné stránky života, vlast, velikost osobnosti,
krásu, lásku, přátelství, dobro, pravdu
- vznešenost, nadnesenost stylu
satira = báseň, próza či drama vysmívající se ostře kriticky nedostatkům a vadám společnosti nebo také
individuálním lidským pokleskům a chybám
epigram = žánr reflexivní lyriky, krátká, většinou satirická báseň s vyostřenou pointou
17
pásmo = báseň vyznačující se volným, asociativním spojováním významově často vzdálených motivů
i větších tematických celků (polytematická báseň), střídání úhlů pohledu
Drama
- literární druh předpokládající předvádění příběhu prostřednictvím jednání, dialogů a monologů
dramatických postav
- popis prostředí, rysy přímé charakteristiky postav a představy o jejich dramatických akcích bývají
zachyceny ve scénických a režijních poznámkách
- určeno ke scénickému provedení
tragédie = hlavní dramatický žánr, drama vážného obsahu, jehož hrdinové se ocitají v dramatickém
konfliktu se silami (nadpřirozenými, rozvracejícími lidské nitro), které je přerůstají a s nimiž vedou
nerovný boj, výstavba: expozice, kolize, krize, peripetie, katastrofa
komedie/veselohra = hlavní dramatický žánr, dějový konflikt i role jednajících postav jsou pojaty
komicky, tzn. s příslušným zaměřením na střetnutí ideální představy a nicotné skutečnosti, právě
významový kontrast vzbuzuje smích
- dramatický zápas o věci a záležitosti banální, malicherné končívá smírným rozuzlením
činohra/drama v užším slova smyslu = dramatické dílo, které v sobě slučuje prvky tragédie i komedie
- drama ze života, dramatická báchorka, náboženské drama, měšťanské drama, filosofické
drama, utopické drama, absurdní drama, …
Hudebně-dramatické žánry
melodram = dramatický žánr spojující mluvené slovo s instrumentální hudbou, se sólovým nástrojem
nebo s orchestrem, zpracováno buď jevištně, nebo koncertně
muzikál/divadelní revue = druh syntetického divadla, kde nespojuje slovní text s hudbou, zpěvem
a tancem
opera = hudebně-dramatický žánr, který spojuje hudbu a text, výstavba je dramatická, tedy podobná
jako u klasického dramatu
opereta = hudebně-dramatický žánr, v němž se spojuje text s hudbou, na rozdíl od opery se zde střídá
mluvené slovo s hudbou a zpěvem, popř. tanečními výstupy, většinou komický námět
Žánry literatury faktu (věcné literatury)
- leží na hranicích principu uměleckého a neuměleckého, těžiště leží ve vyjádření myšlenky,
poznatku a funkcí textu je spíše poučení
reportáž = žánr na pomezí publicistiky a umělecké prózy, podávající autentický obraz skutečnosti
prostřednictvím dokumentárních faktů, někdy přesných a jmenovitých údajů, zprávu očitého svědka,
zároveň je příznačný osobní autorův vztah k podávaným informacím a zainteresovaný hodnotící přístup
cestopis = popisuje autorovo putování, a to nejčastěji do cizích zemí
- pozorování krajiny, lidí, zvyků, hospodářství, kultury, politického systému atd., srovnání
s poměry doma
- existuje i fiktivní cestopis
románová biografie nebo autobiografie = vylíčení života člověka formou románu na základě studia
archivních materiálů, deníků, pamětí apod., zachycuje též vnitřní vývoj osobnosti
populárně naučná literatura = rozhodující je přesné poučení, které je podáno přístupnou formou
fejeton = menší publicistický útvar, který bývá jazykově, kompozičně, i tematicky velmi rozmanitý, bývá
napsán poutavě a vtipně, má úvahový charakter a zabývá se živým aktuálním tématem, autor v něm
vyjadřuje osobní názor, přístup i nadhled
- sloupek, kurzívka
18
interview/rozhovor = rozhovor s významnou, známou a pro veřejnost zajímavou osobností, otázky
+ odpovědi, existuje i fiktivní rozhovor
korespondence = osobní nebo úřední písemný projev, který většinou pisatel adresuje konkrétní osobě
(osobám)
- oznámení, zprávy, výzva, dotaz, telegram, pohlednice, soustrast, blahopřání, …
- má svá ustálená formální pravidla
memoáry (vzpomínky, paměti) = svědectví pamětníka minulých událostí, usilují o historickou pravdivost
kronika = prozaický žánr, kdy se dějinné události zaznamenávají tak, jak za sebou přicházejí v čase
(chronologicky), mívá velký rozsah
deník = zaznamenává vlastní zážitky, myšlenky, nálady a pocity v postupném chronologickém zpracování
esej = střední žánr prózy ležící na pomezí literatury umělecké, popř. publicistické a odborné, autorsky
nápadité pojednání na aktuální téma
- osobitost, originalita, osobní zaujetí, výrazné a bohaté jazykové prostředky, metaforičnost
jazyka, …
- nevyčerpává tematiku v celé její šíři
přísloví = stručný, často poetický výrok, který obsahuje lidovou moudrost, má uzavřenou myšlenku,
zhuštěnou formu a poučný závěr, podává určitý výklad světa
- o práci, o člověku a společnosti, o štěstí a neštěstí, pravdě a lži, zdraví, nemoci a smrti, …
pranostika = jistý druh přísloví týkající se zkušenosti člověka v oblasti počasí, přírody nebo polních prací
rčení = obrazné ustálené spojení slov
pořekadlo = podobné přísloví, ale nemá poučný záměr
hádanka = krátká veršovaná nebo prozaická forma zábavně-poučného poslání
- skládá se ze zadání úkolu a rozuzlení, které vyžaduje důvtip a je na adresátovi
Teorie verše
Verš = základní stavební jednotka poezie, intonační a rytmický celek, 1 „řádek“ básně
- pravidelný (tradiční, vázaný) – výraznost textu způsobena rytmem, popř. rýmem; pravidelné
střídání důrazů (přízvučných a nepřízvučných nebo dlouhých a krátkých slabik)
- volný – má minimum metrického impulzu, odlišuje se graficky rozdílnou délkou veršů, rým bývá
nepravidelný nebo úplně chybí, často texty bez interpunkce
- bezrozměrný – má nestejný počet slabik, většinou rýmovaný
Strofa (sloka) = skupina veršů, celek spjatý rytmicky, rýmově, zpravidla i obsahově
Stichická báseň = báseň bez strofického členění, verše v nepřetržitém sledu
Přesah (enjambement) = větný úsek přesahuje do dalšího verše
Někde v noci mezi topoly
zvoní zvonky, křupe koní klus. (Hora)
Metrum = schéma pravidelného opakování stop, rytmus je jeho realizací
Stopa = nejmenší rytmická jednotka vázaného verše; skládá se z dob těžkých či přízvučných a dob
lehkých či nepřízvučných
Druhy stop (výběr):
trochej
Velké, širé, rodné lány (Sládek)
daktyl
Stříhali dohola malého chlapečka (Kainar)
19
jamb
Byl pozdní večer, první máj (Mácha)
daktylotrochej
Letní ty noci zářivá (Neruda)
Rytmus = pravidelné opakování zvukových schémat, stop
Prozodické systémy verše:
1. sylabický (sylaba = slabika) - každý verš má shodný počet slabik + rým
2. tónický - verše mají shodný počet přízvučných slabik
3. sylabotónický - střídání přízvučných a nepřízvučných slabik, stejný počet slabik ve verších, rým
4. časoměrný - střídání krátkých a dlouhých slabik ve verši (nejznámější hexametr, pentametr,
elegické distichon)
5. volný verš - není dán počtem slabik ani přízvuků, základem verše je intonace
Rým = zvuková shoda na konci veršů (souhl. + samohl.) (lány - strany)
Rýmová schémata:
1. rým sdružený
aabbcc
2. rým střídavý
abab
3. rým obkročný
abba
4. rým přerývaný
a b c a, a b c b
5. rým postupný
abc abc
6. rým tirádový
aaaa
Asonance = shoda jen samohlásky na konci veršů (parohy - do vody)
Struktura literárního díla
Literární dílo má
- obsah
- formu
Obsah = to, co je v díle ztvárněno, souhrn všech skutečností, představ a idejí, o nichž text vypovídá
- pojmu používáme také při výčtu a uspořádání témat (např. obsah knihy)
Forma = způsob, jak je dílo ztvárněno
Složky struktury uměleckého díla:
1) tematika – soubor témat, jevů uvedených v díle
2) kompozice – způsob řazení a spojení témat
3) jazyk – zde především ve funkci umělecké
1) Tematika
- tématem (předmětem zobrazení) mohou být nejrůznější věci, lidé, (duševní) stavy, myšlenky, děje,
prostředí apod.
Celkové téma – námět
- např. hovoříme o díle z venkovského prostředí, ze studentského prostředí, o námětu
historickém, současném, vědecko-fantastickém, dobrodružném, milostném apod.
20
Téma = souhrn jednotlivých motivů, vyšší kompoziční celek, osobitě zpracovaný námět
Hlavní téma – nejdůležitější téma v literárním díle, v knize mohou být i dvě nebo více hlavních témat
Vedlejší téma - četná témata bývají užívána v románech
Motiv = nejmenší prvek tematické výstavby
Děj = vše, co se odehrává v díle, hlavní a vedlejší děj
Epizoda = označení pro vedlejší (uzavřený) děj
Čas – chronologický x retrospektivní; reálný čas lze zkracovat (zrychlené tempo) nebo zpomalovat
(retardovat) pomocí, detailů, odboček, úvah
Postava – aktér, hlavní x vedlejší, kladná x záporná, uvedena popisem a charakteristikou přímou
a nepřímou, titulní postava = postava uvedená v titulu díla, nemusí být hlavní postavou
Literární typ – postava shrnující vlastnosti určité skupiny lidí týchž zkušeností, společenského postavení,
charakteru
Vypravěč = mluvčí epického, popř. dramatického díla
1. vypravěč v autorské vyprávěcí situaci = „vševědoucí“ – stojí mimo svět ostatních postav, nazírá
vypravované události a děje zvenčí, nezúčastněně, objektivně; vytváří tzv. promluvové pásmo
vypravěče odlišující se od pásma postav (čas od času však na sebe může vypravěč upozornit ichformou, např. při rozmluvě se čtenářem apod., např. v prózách Vančurových)
2. vypravěč ve vyprávěcí situaci ich-formy (1. os. sg.) – přímý účastník děje, jedna z jeho postav, ten,
který příběh vypravuje a zároveň prožívá, ruší se protikladnost promluvového pásma vypravěče
a postav
3. vypravěč personální vyprávěcí situace = „reflektor“, „snímající oko kamery“ – ten, který vyvolává
zdání bezprostřednosti probíhajících dějů a procesů jejich niterného prožívání; čtenáři se jeví
zobrazovaná skutečnost jako obsah vypravěčova vědomí (např. v prózách Proustových,
Joycových, Woolfové)
Lyrický subjekt = mluvčí v lyrickém díle
Vypravěčské postupy:
1. pásmo vypravěče
2. er-forma x ich-forma
3. monolog x dialog
4. přímá řeč (v uvozovkách) x nepřímá řeč (reprodukce něčí výpovědi; Tvrdil, že se právě vrátil
z Měsíce) x neznačená přímá řeč (projev postavy vnímám skrze autora, gramaticky shodné
s přímou řečí, ale bez uvozovek, vnitřní monolog postavy; Hordubal se dívá na ten rozžhavený
kousek železa. Něco ti přinesu, Polano, něco do domácnosti. (Čapek)) x polopřímá řeč (postava
promlouvá nepřímo, jakoby z odstupu, promluva není doslovný citát, gramaticky ve 3. osobě,
projev uveden vypravěčem; Ne, nemusí se bát, nejde služebně, slyšel jen, že má Eržika … nějaké
kožešiny. (Olbracht)) x smíšená řeč
Prostředí = vnější svět, v kterém se rozvíjí děj a který obklopuje postavy
21
Titul = nadpis díla; má funkci estetickou, uměleckou a pojmenovávací
Autor = původce díla
- anonym, pseudonym, autorská šifra
2) Kompozice
- způsob uspořádání a spojování jednotlivých tematických prvků, uspořádání obsahových
a jazykových složek ve vyšší celek
- kompoziční schémata založena na dějovém napětí a časových vazbách
Fabule = příčinně a časově za sebou uspořádaný sled příhod a událostí, o nichž se vypravuje
- fabulovat = vyprávět, vytvářet, vymýšlet si příběh
- je materiálovým východiskem syžetu
Syžet = způsob uspořádání tematických složek epického nebo dramatického díla
- konkrétní kompoziční jednota děje, postav a prostředí
- v syžetu dochází k osobitému ozvláštnění těch nebo oněch složek podle autorského záměru
a požadavků žánru (např. v dobrodružném románu se dostává do popředí napínavě probíhající
děj, psychologická próza se soustřeďuje na niterné konflikty postav).
Uspořádání témat:
1. v čase - princip:
a) chronologický – posloupný, v „přirozeném“ čase (kronikářská kompozice)
b) retrospektivní – se zpětným pohledem (východisko = závěrečný stav+ zpětné vysvětlení)
c) paralelní (prolínavý) – souběžně několik dějových linií, které se propojují
d) řetězový – sled samostatných příhod spjatých jednou postavou
e) rámcový - odvíjí příběhy z jednoho úvodního
f) „in medias res“ – čtenář vtažen přímo doprostřed děje bez úvodu; porušení logického časového
sledu, začátek se čtenář většinou dozví retrospektivně
2. v prostoru – místní souvislosti (prostředí) se uplatní zejména v popisných partiích
Prostředky kompoziční výstavby:
1. těsné – mezi tématy je vztah příčiny a následku
2. volné – založené na nepodstatných souvislostech
3. asociací – zvláštní typ volného spojení; volný, ničím nerušený tok obraznosti
4. koláž – nejvolnější spojení prvků, klademe je prostě vedle sebe
5. montáž – celek vzniká sestavováním částí jiných celků; technika střihu, často kombinace literárních
žánrů
6. báseň x básnická skladba x básnická sbírka
3) Jazyk
1. útvary jazyka - spisovná čeština + útvary hovorové a nespisovné (obecná čeština, nářečí, slang, …)
2.
stylové rozvrstvení slovní zásoby - slova stylově neutrální x stylově zabarvená (eufemismy,
archaismy, historismy, neologismy, poetismy, …)
3.
syntaktické prostředky - využití různých druhů vět, vyjadřování slovesné a jmenné, slovosled,
souřadnost a podřadnost
22
4.
textové prostředky - styl vyprávěcí, popisný, charakterizační, úvahový; monolog, dialog; autorská
řeč, řeč postav (přímá, nepřímá, polopřímá, nevlastní přímá)
5.
zvukové prostředky:
rytmus, rým, asonance
eufonie (libozvučnost) - příjemné uspořádání zvuků v projevu x kakofonie (nelibozvučnost)
V mlhách stříbrných měsíčních paprsků taví se sníh (Toman) x Nesnese se se sestrou.
onomatopoie (zvukomalba) - napodobení zvuku slovy
Na topole podle skal zelený mužík zatleskal (Erben), Řinčí řetězů hřmot (Mácha)
paronomázie - opakování stejných hlásek ve slovech stejného základu
Slavme slavně slávu Slávů slavných (Kollár)
zvukosled - pravidelné opakování stejných hlásek ve verši
Tyčinky v tichých a bílých liliích ve světle zeleném světle zeleně (Biebl)
6. pojmenování obrazná (tropy)
a) přímá
básnický přívlastek (epiteton), e. konstans (stálé; označuje stálou, očekávanou vlastnost) - bílý sníh,
e. ornans (ozdobné; vyjadřuje subjektivní hodnocení) - růžový večer (Mácha)
přirovnání - oči jako dva pecny, slzy co perly, rychlejší tebe (než ty)
b) nepřímá (obrazná) = tropy
metafora - přenesení pojmenování na základě podobnosti
bledá tvář luny (Mácha), v mrazivé chýši tam ptáčata (=děti) zbyla (Bezruč)
personifikace (zosobnění) - lidské vlastnosti a činy se přenášejí na neživé objekty
o lásce šeptal tichý mech (Mácha)
metonymie - přenesení pojmenování na základě věcné spojitosti (celé město klečelo na kolenou,
posloucháme Mozarta (= jeho hudbu))
synekdocha - druh metonymie, spojitost kvantitativní, část označena celkem a naopak
A v létě tyčí se tu kukuřičná zrna (= klasy) (Nezval)
přijali ho pod rodnou střechu
perifráze - rozvedená synekdocha, vyjádření opisem, pomocí typických znaků
Až bude růst nade mnou tráva (= až zemřu) (Bezruč)
eufemismus - zjemnění výrazu (zesnul, odešel)
dysfemismus – vyjádření směřující k zápornému hodnocení (objevil se tam jakýsi čokl)
hyperbola - nadsázka, zveličení jevu, zvýšení expresivity
Stokrát jsem tě prosila, na kolena klekla (Erben)
litotes – opak hyperboly, zjemnění výrazu, vyjádření kladu dvěma zápory, popření opačného
významu
mne ona nemá nerada (Villon)
oxymóron - spojení slov protichůdného významu, kontrast, zdánlivá nelogičnost
chodí jako živá mrtvola
mrtvé milenky cit, zbortěné harfy tón (Mácha)
ironie – záměrné užití slov v opačném významu
oslí uši právě dobře ke koruně sluší (Havlíček)
Ta písemka se vám opravdu povedla!
sarkasmus - zesílená ironie
a tak dostal Halfar místo ( = hrob sebevraha) (Bezruč)
alegorie (jinotaj) – obrazné vyjádření dějů kvůli utajení skutečného obsahu
kontrast – protiklad, záměrné spojení protikladných slov a myšlenek; vyhrocený paralelismus
Na tváři lehký smích,
23
hluboký v srdci žal (Mácha)
symbol – znak, který zastupuje obecný pojem; mnohoznačnost
kříž = symbol křesťanství, kominík = symbol štěstí
c) figury - zvláštní obraty větné stavby zdůrazňující myšlenku
1) zvukové
opakování slov:
ve větě, verši = epizeuxis
Utichly továrny, utichly ulice (Wolker)
na začátku veršů = anafora
Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil
na břehu řeky Svratky roste nízká tráva (Nezval)
na konci veršů = epifora
Co to máš na té tkaničce,
na krku na té tkaničce? (Erben)
na konci jednoho a začátku druhého verše = epanastrofa
Střela ta se zaryla v bílá ňadra,
v bílá ňadra prvního Tatařína (Čelakovský)
aliterace – náslovný rým; opakování stejné hlásky na začátku sousedních slov/vět
Plyne peníz po penízku (středověká žákovská poezie)
2) syntaktické
asyndeton – vynechání spojovacích výrazů, zhuštěné sdělení
Dělník je smrtelný, práce je živá – chybí ale (Wolker)
polysyndeton – užití více spojovacích výrazů
Je tráva vysoká a laskavá a živá (Neumann)
3) slovosledné a syntaktickovýznamové
inverze – změna pořádku slov kvůli zdůraznění příznakového místa v próze, v poezii funkce rytmická
Čas nový nové chce mít činy (Neruda)
anastrofa – druh inverze, obrácení slovosledu dvouslovného spojení
Noc šeredná se po předměstí sráží (Zahradníček)
paralelismus – bohatě rozvinutý příměr; přirovnávané jevy jsou položeny volně vedle sebe
Eržika ptáček, Eržika rybka (Olbracht)
antiteze - přirovnání protikladem
teze: odněkud kůň vyjíždí
popření: on nevyjíždí
přirovnání: on větrem letí (= jako vítr) (Čelakovský)
gradace (stupňování) – uspořádání slov podle jejich významu a účinku
směrem vzestupným – klimax kde je voda modravá a nebe modravé a hory modravější (Nezval)
směrem sestupným – antiklimax Rozmarný zlatník listy vytepal
ze zlata, bronzu, ze zamžené mědi (Toman)
4) eliptické
elipsa (výpustka) – vynechání části textu, kterou lze domyslet z kontextu
Malá, hnědá, tváře divé
pod plachetkou osoba;
o berličce, hnáty křivé,
hlas – vichřice podoba (Erben)
apoziopeze – nedokončená výpověď; ukončena pomlčkou nebo trojtečkou
„Co já jsem všechno… a proč?“ (Mikulášek)
24
5) myšlenkové, hodnotící, řečnické
apostrofa – básnické oslovení neživého objektu
Sviť, měsíčku, polehoučku
skrz ten hustý mrak (Borovský)
řečnická otázka – nevyžaduje odpověď, oživuje text
smí si vzít sirotek do klínu drva,
co pravíš, Maryčko Magdónova?(Bezruč)
pleonasmus – nadbytečné hromadění slov souznačných kvůli zpomalení výpovědi nebo k zvýraznění
skutečnosti
Po modrém blankytu bělavé páry hynou (Mácha)
tautologie – rozvedení téhož sdělení dvěma synonymními výrazy
Nevesely, truchlivy
jsou ty kraje vodní,
v polotmě a polosvětle
mine tu den po dni (Erben)
7.
grafické prostředky
- verš, strofa, typy písma, interpunkce
- básně – obrazy (kaligramy)
- akrostich = báseň, v níž začáteční nebo koncová písmena/slabiky dávají svisle slovo/větu, často
jméno člověka, jemuž je báseň věnována
Úkol
1.
Napište z vašeho pohledu několik nejdůležitějších důvodů, proč je důležité se učit literaturu
a o literatuře:
2.
Uveďte v bodech několik důvodů, proč je dobré číst i kvalitní, náročnější literaturu:
3.
Kdybyste si s sebou na pustý ostrov směli vzít jen 5 knih, které by to byly a proč?
25
Teorie literatury v praxi
1. Stopa
Jiří Suchý
Marnivá sestřenice
Josef Kainar
Stříhali dohola malého chlapečka
Měla vlasy samou loknu
Stříhali dohola malého chlapečka
Ráno přistoupila k oknu
Kadeře padaly na zem a zmíraly
Kadeře padaly jak růže do hrobu
Vlasy samou loknu měla
Železná židle se otáčela
a na nic víc nemyslela
Šedaví pánové v zrcadlech kolem stěn
Nutno ještě podotknouti
Jenom se dívali Jenom se dívali
Že si vlasy kulmou kroutí
Že už je chlapeček chycen a obelstěn
Nesuší si vlasy fénem
V té bílé zástěře kolem krku
Nýbrž jen tak nad plamenem
2. Rým
Při jedné dolině
vítr pofukuje,
při druhé dolině
snížek poletuje
Bude vojna, bude,
kdo tam na ni půjde?
Která má milého
k sobě upřímného,
ta naříkat bude.
Rukama lomila,
žalostně plakala.
Co je ti, Kačenko,
přepěkná švadlenko?
Mateři děkuju
za dobré chování,
ale tatíčkovi
za to zlé vdávání
3. Akrostich
Přemysl Rut
Méně než vzpomínka: márnice kabinetu
A busty klasiků jako hlavy uťaté
Rouhavým jazykem kantora. Stokráte
Kamenem knihy jsem rozbíjel okna světu.
Éra těch letoucích moudrostí gymnázia
Trvala den a noc. Den zval se Neděle
A jméno noci vám nepovím, přátelé.
4. Refrén
Jiří Suchý
Calypso o šťastné zemi
Já znám jeden šťastný kraj
Tak zvednem se a půjdem tam
Lidi se tam dobře maj
Nevědí co je zlost a hádky
Nemají ve všem nepořádky
26
5. Stopa
Vítězslav Hálek
Myšlenky jako jiskry skáčí
a duše velikosti dokořán
přede mnou krás, div srdce stačí,
svět starý za mnou mládím obetkán.
…
…
Dech jara sezval přátele,
a jakby neznal hrází,
i té mé duši pokynul,
že do všech růží vchází.
6.
Určete stavbu sloky, druh rýmu a metrum:
a)
Tři jezdci vyjeli úsvitem,
Každého jara kmeny rév
kdes každý z mlhavé strany,
přehořké slzy lijou,
sjeli se pod modrým blankytem
že těch tak málo ve světě
a na mžik rozbili stany.
již jenom víno pijou.
b)
Po mém pohřbu křepčili,
I jedou spolu jako o závod
hudba skočnou hrála,
a chřípě divokých koní,
matka jídlem, nápojem
jak větřily by jiný vzduch,
hosti častovala.
se dmou a podkovy zvoní.
27
Literární druhy a žánry – cvičení 1
1. Proveďte metrický rozbor následujících veršů a uveďte typ rýmu:
Navečer včera tvá tři políbení
přivedla všecku krev mou do varu.
Snažím se darmo nalézt zapomnění
pohledem dlouhým na dno poháru.
(F. Gellner)
2. Charakterizujte následující literární druhy a žánry:
epika –
bajka –
román –
pověst –
komedie –
3. O jaký literární žánr se jedná?
lyrickoepická báseň obvykle pochmurného a temného ladění, její děj směřuje rychlým spádem
k tragickému závěru –
žánr věcné literatury, který popisuje autorovo putování, nejčastěji do cizích zemí –
žánr prozaické epiky středního rozsahu, obsahuje příběh s poměrně jednoduchým dějem, nemnoha
postavami, které se během děje nevyvíjejí –
4. Ukázku si pozorně přečtěte a pak uveďte, k jakému žánru byste ji zařadili a proč jste se tak rozhodli:
I seslal Bůh takovou milost na knížete Václava, že počal rozuměti knihám latinským jako dobrý biskup
nebo kněz, a vzal-li řecké knihy nebo slovanské, předčítal je zřetelně bez chyby. Avšak nejen knihám
rozuměl, nýbrž plnil víru, všem chudým dobře činil, bídné krmil a odíval podle učení evangelia,
nemocné sluhy živil, vdovám nedával ubližovat, všechny lidi, bohaté i chudé, miloval, kostely všechny
okrášlil zlatem. Věřil v Boha celým srdcem, vše dobré konal v životě svém.
28
1.
Proveďte metrický rozbor následujících veršů a uveďte typ rýmu:
V městě teď bouří karneval,
a já bych slzy proléval.
K úpadku spěje moje firma.
Pánbu mne pere všema čtyrma.
(F. Gellner)
2.
Charakterizujte následující literární druhy a žánry:
anekdota –
tragédie –
kronika –
memoáry lyrika –
3.
O jaký literární žánr se jedná?
žánr na pomezí publicistiky a umělecké prózy, podávající autentický obraz skutečnosti
prostřednictvím dokumentárních faktů, někdy přesných a jmenovitých údajů, zprávu očitého svědka,
zároveň je příznačný osobní autorův vztah k podávaným informacím a zainteresovaný hodnotící
přístup –
žánr lyriky vyznačující se přehledným členěním do strof, rytmickou pravidelností, přesnými rýmy,
event. refrénem, bývá spjat s hudbou –
prozaický nebo veršovaný epický žánr rozšířený zejména ve středověku líčí život a skutky, často
i mučednickou smrt světců –
4.
Ukázku si pozorně přečtěte a pak uveďte, k jakému žánru byste ji zařadili a proč jste se tak rozhodli:
Voli táhli vůz, náprava skřípala, voli se obrátili a řekli jí: „Ty jedna, my táhneme celý náklad a ty
naříkáš?“ Tak je to i mezi lidmi, někteří lidé dělají, jako by umdlévali, zatímco druzí se dřou.
29
1. Proveďte metrický rozbor následujících veršů a uveďte typ rýmu:
V panácích jsou už všude snopy
a svatý Jiří zvedá kopí,
aby je vrazil ve chřtán dračí,
a motýl spěchá po bodláčí.
(J. Seifert)
2. Charakterizujte následující literární druhy a žánry:
romance –
mýtus –
muzikál –
kronika –
drama 3. O jaký literární žánr se jedná?
žánr věcné literatury, kde se střídají otázky a odpovědi, dialog mezi autorem a osobou známou,
zajímavou –
žánr vysmívající se nedostatkům a vadám společnosti nebo také individuálním lidským chybám,
tvorba vyostřeně kriticky hodnotící a odsuzující –
stručné, vtipné, duchaplné vyjádření myšlenky, které staví na zjevném nebo skrytém protikladu –
4. Ukázku si pozorně přečtěte a pak uveďte, k jakému žánru byste ji zařadili a proč jste se tak rozhodli:
Jan Skácel: Co zbylo z anděla
Ráno,
pokud jsou všechny stromy ještě obvázané
a věci nedotknuty,
mezi dvěma topoly anděl se vznáší,
v letu dospává.
Kdo první na ulici vyjde,
tím zpěvem raněn bývá,
snad něco tuší,
ale nezahlédne.
Je zeleno
a to je vše, co zbylo z anděla.
V trhlinách spánku zpívá.
30
Komplexní analýza uměleckého textu – cvičení 4
1.
František Gellner: Perspektiva
Má milá rozmilá, neplakej!
Život už není jinakej.
Dnes buďme ještě veselí
na té naší bílé posteli!
Zejtra, co zejtra? Kdožpak ví.
Zejtra si lehneme do rakví.
(Po nás potopa)
2.
Petr Šabach: Hovno hoří
Jednoho dne přišel můj otec domů. Tajnůstkářsky se na nás usmíval. Vítězoslavně uvítal
hlavně mého bratra. Bylo vidět, že míní definitivně zvrátit průběh jejich ideologického boje
ve svůj prospěch.
„Tady už přestává legrace, hoši!“ oznámil nám a ukázal záhadný balíček, který držel v pravé
ruce. Stáli jsme v předsíni. Máma, bratr a já. „Tak podívej, posměváčku,“ zabodl bratrovi
prst do hrudi, „doufám, že teď už mi konečně dáš za pravdu.“
Bratr mlčel a díval se na otce zničujícím způsobem.
„Peru,“ oznámila máma.
Otec se otočil na mě: „Pionýre, co se stane se skleničkou, když s ní praštím o zem?“
„Já nevím,“ řekl jsem, „asi se rozbije.“
„Rozbije?“ zvedl otec komediantsky obočí. „Že se rozbije?“ Šťastně se usmál a vzápětí
zvážněl. „Ano, tak tomu dřív skutečně bylo. Neškleb se!“ okřikl bratra. „Jenže...,“ v tu chvíli
si dal na čas, „pak se dalo dohromady pár chytrých hlav a ty si řekly: Dost! A není náhoda,“
obrátil se na bratra a pečlivě artikulovat každé slovo, „že těch pár chytrých hlav se sešlo v
Polské lidové republice! V socialistickém Polsku!“ Pokýval hlavou a slavnostně prohlásil:
„Nerozbitná sklenička!“
31
3.
4.
V + W: Rub a líc, 1936
(obraz čtrnáctý, scéna první)
Mlíko: ... Jé, to jsou divný konzervy. Takový příruční. (Krev vyjme z bedničky válcovitý ruční
granát s rukovětí)
Mlíko: (bere Krevovi granát z ruky) Ukažte, to budou ty nový, turistický. To se asi takhle
opíká nad ohněm.
Krev: (bere mu granát) Půjčte to sem. To se asi musí za tohle zatáhnout. (Zatáhne za šňůrku
a odtrhne ji) Nic se neotevřelo.
Mlíko: Neteče z toho olej? (Přiblíží si granát k uchu) Něco tam syčí! Ta bude asi zkažená.
Krev: (poslouchá) Ten olej kvasí. (Třepe s granátem a znovu naslouchá) Jé, teďka! (Dává
Mlíkovi granát k uchu)
Mlíko: Teď to tam burácí! Je to ale štěstí, že jsme si toho všimli. Vždyť je to zdraví
nebezpečné.
Krev: Která firma to vyrábí, takový neřád?
Mlíko: (čte hodně zblízka nápis na granátu) Krupp-Essen. Aha, essen, k jídlu to je.
Krev: Ovšem Krupp-essen, jezte kroupy! To bude asi šoulet.
Mlíko: (čte dál) Made in Germany – tak to nebude šoulet.
Krev: Ale Krupp, to je mi nějaká povědomá firma. Ten přece dělá kanóny?
Mlíko: (opírá si zamyšleně granát o bradu) Ano, kanóny, zbraně a vůbec střelivo a... (zarazí
se, pohlédne zděšeně na granát, vloží jej rychle Krevovi do ruky a odstoupí) ...
a handgranáty...!!!
Krev: (drží chvíli granát nechápavě v ruce, pak pochopí a zděšeně pobíhá, řve (...) Pomoc!!!
Dejte to někam!
Potkal potkan potkana
pod kamenem, pod kamenem
Chlapecké srdce je písnička na začátku,
plán pro zámek, který bys lidem jak milé dal
k svátku
stíny modra nebe v očích krásné ženy
stíny stínů hvězd v zrcadle vodní pěny
stíny citů jež jsou beze jména
Svítání na západě (titul sb. O. Březiny)
„Pfff,“ prskala přitom a syčela:
„Zasssolím ti, usssmrtím tě, nasssekám ti,
rozsssápu tě na kusssy.“
Chuť měla podzimkovou
a něhu měla podzimkovou
a úzkost měla podzimkovou
Byl čas přišitých hvězd
Mařenek zmařených
rozkopaných dětí
Jak lvové bijem o mříže
jak lvové v kleci jatí
Vyletěla holubička ze skály,
probudila modré oči ze spaní.
Ach v zemi krásnou, zemi milovanou,
v kolébku svou i hrob svůj, matku svou,
v vlasť jedinou i dědictví mi danou,
v šírou tu zemi, zemi jedinou.
Sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť.
32
ČESKÉ NÁRODNÍ OBROZENÍ
(80. léta 18. stol. - 40. léta 19. stol.)
Charakteristika období
Evropa v 2. pol. 18. stol. - —> občanská společnost, v l. 1789 - 1793 —> Velká francouzská revoluce
osvícenství, preromantismus
zrod nového pojetí národa (národ - ne spjat pouze s územím, ale i historií, tradicemi, kulturou a zejména národním
jazykem)
Habsburská monarchie - osvícenské reformy Marie Terezie (1740 - 1780) a Josefa II. (1780 - 1790):
 povinná školní docházka
 zrušení nevolnictví (1781) => umožnění pohybu venkovského obyvatelstva (stěhování do měst)
 toleranční patent (1781)
 zrušení jezuitského řádu
centralizace státní správy pomocí byrokratického aparátu
základním jazykem němčina => germanizace vyšších vrstev
Čechy a Morava - neexistoval samostatný státní útvar, Češi součástí rakouské habsburské monarchie
malý počet ekonomicky silnější šlechty a měšťanstva
zemské vlastenectví přechází v jazykové vlastenectví
užívání češtiny se omezovalo takřka výhradně na venkovské prostředí (kde ovšem žily 4/5 obyvatelstva)
—> národní obrození = společenský proces vedoucí k záchraně českého jazyka a literatury a posléze k národní
emancipaci, nositelé procesu = obrozenci
1. fáze českého národního obrození (ČNO)
(přibližně 80. léta 18. stol. - poč. 19. stol.)
Obecná charakteristika období: obranné období, cílem zachování existence češtiny => vydávání
existujících i nových „obran českého jazyka“, v myšlenkové sféře osvícenství, v literatuře klasicismus,
obrození nebylo spontánním procesem, ale nastartováno skupinami národně uvědomělých intelektuálů
(kněží, soukromí badatelé apod.)
Petr Hora-Hořejš: Toulky českou minulostí 5, 6
Alois Jirásek: F. L. Věk
Umění: pozdní rokoko (letohrádek Mitrovských v Brně), klasicismus (Stavovské divadlo v Praze, Jan Jakub Ryba), empír
(zámek Kačina, Antonín Machek)
I. Počátky novočeské vědy
-
r. 1790 osvícensky orientovaní vědci —> Královskou českou společnost nauk (vědecká činnost má sloužit lidem, svoboda
vědeckého bádání)
-
důležitá aktivita v oblasti zkoumání historie a jazykovědy
vědeckým jazykem němčina, (okrajově latina), nikoli čeština, které chybělo stylové rozrůznění
a prostředky pro vyšší, tj. umělecký a odborný styl
obrodné snahy byly zaměřeny na jazyk, studium historie, literatury
-
Josef Dobrovský (1753 - 1829)
- filolog, zakladatel slavistiky, vědec osvícenského typu
- psal německy a latinsky
- filologická díla:
Zevrubná mluvnice jazyka českého (1809) - německy
- základy novodobé spisovné češtiny, určující se stala norma
jazyka Bible kralické
- pochybnosti, že by čeština mohla plnit náročné funkce (věda,
literatura, hl. poezie, …)
33
Německo-český slovník (1. díl 1802, 2. díl 1821)
- literárněhistorická díla:
Dějiny českého jazyka a literatury (1792, 1818) - německy
- dějiny české literatury podává souběžně s vývojem jazyka
- za vrchol považuje jazyk a literaturu doby Veleslavínovy
- pro české básnictví doporučoval používat přízvučnou prozódii
Rozbor textů – 1. fáze ČNO
Karel Ignác Thám (1763 – 1816): Obrana jazyka českého proti zlobivým jeho utrhačům (1783)
(…) Ó jak truchlou (truchlivou) probůh za dnů našich jazyk český vzal proměnu! Nevypravitelná
zajisté jest nevážnost a bezsmyslnost jazyka, v němž zplozeni jsme, kteréhož předci chtíce zachovati
válečným před nepřáteli hájili ramenem, lehce sobě vážiti, zavrci (zavrhnout), a dokona (dokonce) z vlasti
své vyhlazovati! Ó kdyby nyní ožili milí předkové naši, kdyby procitl M. Jan Hus z Husince, Bohuslav
Lobkovic z Hasenštejnu, Karel Žerotín, Jan Hodějovský, Daniel z Veleslavína, Jan Amos Komenský,
Bohuslav Balbín a jiní, ó jak by se mutili (rmoutili), jak by žalostili, vidouce, že jazyk jich milostný, od nich
vždy velebený, za dnů nynějších od samých vlastenců hanebně zanedbán a potupen jest, přeušlechtilý,
pak jich spisy a práce onde onde porůznu rozmetané práchnivějí, nastojte, a červivějí!
1.
Kdy byl text vydán?
2.
Co znamená značka (…) použitá na začátku textu?
3.
Proč jsou v textu použita slova napsaná kurzivou v závorce?
4.
Jak se nazývá tvar použitý u slov chtíce, vidouce?
5.
Uveďte příklady slov, na nichž budete dokumentovat, že je pro nás dnes text archaický (jsou v něm
užity dnes již zastaralé výrazy).
6.
Co znamená značka M. před jménem Jana Husa?
7.
Kdo jsou:
Jan Hus –
Jan Amos Komenský –
Daniel Adam z Veleslavína –
Karel Žerotín –
Bohuslav Balbín –
8.
Jakým slovem byste nahradili podtržený výraz, aby byl jasně zřejmý jeho význam?
34
9.
Jak K. I. Thám hodnotí stav českého jazyka ve své době?
10. Text K. I. Tháma vyznívá:
a) objektivně
b) emocionálně
c) kriticky
Josef Dobrovský (1753 – 1829): Geschichte der bömischen Sprache und Literatur (Dějiny českého
jazyka a literatury) (1792)
Čtvrté údobí, které bychom mohli nazvat vládnoucím českým údobím. Památky z tohoto údobí.
Českým reformátorem Husem začíná nová epocha v dějinách českého národa a jeho kultury, tedy
také jeho řeči. Všechno nalézá nyní veliký zájem v zkoumání starých teologických nauk, poměrů
duchovné moci, jejích hranic a jejího zneužití. (…). Od této doby jsou nyní velmi často opisovány české
bible, které se ještě ve velkém množství zachovaly až do našich časů. (…). Při své bohoslužbě zavedli
/táboři/ češtinu již před r. 1423. (…). Zákony, listiny a jiné spisy duchovního a světského obsahu jsou nyní
stále častěji psány v češtině. Němci jsou ze všech úřadů vyloučeni (…) Cizím kupcům bylo papežskými
bulami zakázáno českým kacířům přivážeti zboží! Tak začali nyní Čechové, aniž byli cizí silou určováni
nebo zahraničním příkladem lákáni, po předchozích již prvních pokusech napínati své vlastní síly.
Překlad Benjamin Jedlička
1.
O jaký se jedná literární žánr?
2.
V jakém jazyce byl text původně napsán a proč?
3.
Jakým obdobím české historie se z hlediska jazyka a literatury autor v ukázce zabývá?
4.
Jak toto období po stránce jazykové a literární autor hodnotí?
5.
K čemu Čechy přivedlo to, že papež svými bulami zakázal do Čech přivážet cizí zboží?
6.
Proč v očích papeže byli Češi kacíři?
7.
Jak měl patrně tento text na čtenáře v době obrození působit?
8.
Proč je slovo /táboři/ uvedeno v takovéto grafické podobě?
II. Počátky moderní publicistiky - významná role při rozvoji ČNO v mimopražských centrech
Václav Matěj Kramerius (1753 - 1808)
-
novinář, vydavatel a nakladatel
pochopil význam novin, propagace NO
35
-
—> nakladatelství a knihkupectví Česká expedice (1791), vydával hlavně památky starší české literatury => zvýšení
úrovně česky psané literatury a čtenářstva, centrum obrozenecké Prahy
III. Počátky divadla a divadelnictví
r. 1738 —> německé divadlo (činohra, opera)
r. 1783 —> Stavovské divadlo - málo českých představení
r. 1771 v divadle v Kotcích (1738)
v l. 1786 - 1789 na Václavském náměstí (tehdy Koňském trhu) —> divadlo Bouda
vlastenecké divadlo, dřevěné
repertoár: historické hry, Shakespearova dramata
velké finanční problémy
kolem divadla —> skupina divadelních pracovníků, překladatelů, herců, dramatických autorů (Václav
Thám (1765 - asi 1816) - herec, režisér, spisovatel, novinář)
IV. Počátky novočeské poezie - snaha o povznesení české poezie
—> Básně v řeči vázané (vydán V. Thámem, 1785)
2dílný sborník starších českých básní, překladů i původní tvorby ovlivněné anakreontskou poezií
—> básnická skupina v čele s Antonínem Jaroslavem Puchmajerem (1769 - 1820) —> v l. 1795 - 1814 5 básnických
almanachů - rozmanité žánry evropského klasicismu (óda, balada, hrdinský epos, komický epos, didaktické básně),
vyšší úroveň než Thámův sborník, vyšší podíl původní tvorby
2. fáze českého národního obrození
(přibližně od r. 1815 do konce 20. let 19. stol.)
Obecná charakteristika období: útočné období, objev RKZ, —> prozódie, v umění preromantismus,
v ideologii – silný nacionalismus a slovanské cítění, v literatuře kladeny náročné cíle, vlastní doba ČNO
(rozšíření obrozeneckých snah a vlivů)
Literární vývoj – v popředí další generace – jungmannovci, jejich program:
1. obohacení a uzákonění spisovného jazyka, vypracování básnického a odborného jazyka
(J. Jungmann, bratři Presslové, J. E. Purkyně), víra v budoucnost jazyka, národa
2. vznik klasické literatury, tvorba náročné poezie (M. Z. Polák, J. Kollár)
3. posilování historického vědomí, obdiv k národní minulosti (F. Palacký)
4. formulování a propagace slovanské myšlenky, orientované rusofilsky (P. J. Šafařík, J. Kollár,
F. Čelakovský)
5. orientace na lidové vrstvy, které se národu neodcizily
6. úsilí o rovnoprávné začlenění české vědy a kultury do evropského kontextu
Preromantismus —> po napoleonských válkách
uplatňování měšťanského vkusu a vidění světa
důraz na morální a výchovnou stránku literatury, v popředí morální a citová stránka člověka
odklon od antiky, napodobuje se lidová poezie => vzniká poezie ohlasová
národní svéráz, —> nacionalismus
velký zájem o středověkou historii (Hájkova kronika)
zájem o přírodu, ta zasahuje do děje
porušena pravidla klasicismu, nad řád je kladena opravdovost, spontánnost, stírání hranic mezi žánry, —> smíšené
žánry, uvolnění verše
I. Jazykověda, literatura a historie
Pavel Josef Šafařík (1795 - 1861)
Josef Jungmann (1773 – 1847)
- jazykovědec, překladatel, básník, organizátor, propagátor češtiny, —> 1. vědecký časopis Krok
36
-
stejný význam pro 2. f. ČNO jako Dobrovský pro 1. (rozdíl: od skepticky a racionalisticky
smýšlejícího Dobrovského byl J. pln nadšení a víry v budoucnost
jazyka a národa)
- shromáždil kolem sebe mladé básníky a vědce => —>
Jungmannova básnická a vědecká škola (J. S. Presl, K. B. Presl, J.
E. Purkyně, A. Jungmann, A. Marek, M. Z. Polák, …), která
ovlivnila i Palackého, Čelakovského, J. Kollára
- básnická tvorba málo rozsáhlá, důležitější jsou překlady cizích
náročných děl (Chateaubriandova Atala, Miltonův Ztracený ráj,
Slovo o pluku Igorově atd.), => jazyková bádání
- působivé časopisecké stati (O jazyce českém)
Slovník česko-německý (1834 - 1839) – 5dílný, velkolepé a jedinečné
dílo
- dokazuje bohatost českého jazyka, chybějící slovní zásobu
citlivě doplňoval
Slovesnost (1820) = první česká teorie literatury a slohová čítanka
- —> po vydání vládního nařízení o možnosti výuky Č na gymnáziích r. 1816
František Palacký (1798 – 1876)
- „otec národa“ – získal si velkou úctu, sympatie našel u Dobrovského, Jungmanna, spolupracoval
se Šafaříkem, Havlíčkem, redaktor Časopisu Českého muzea,
zemský historiograf
Dějiny národu českého v Čechách i v Moravě (1848 - 1876 - české
vydání)
- po rozsáhlých přípravných pracích začal psát nejprve od
r. 1836 německy, od r. 1848 česky své životní dílo
- dějiny od počátku národních dějin do r. 1526, 5 dílů
v 11 knihách
- idealizace nejstarších dějin (vliv RKZ), za vrchol našich dějin
považuje husitství pro jeho demokratismus a svobodu
myšlení
- moderní pojetí, vynikající sloh, monumentálnost, vrcholné
dílo českého obrozeneckého dějepisectví, ovlivnil historickou
prózu
- činný v politice, zastánce konstitučního liberalismu a tzv. austroslavismu (habsburská monarchie
se má přetvořit ve federaci rovnoprávných států) s K. Havlíčkem, po rakousko-uherském
vyrovnání bojoval za české ústavní právo
Rozbor textů
Josef Jungmann: O jazyku českém. Rozmlouvání první (1806)
Z Veleslavína:
Čech:
Z Veleslavína:
Čech:
Z Veleslavína:
Chvalné a potěšidlné jest to srdci mému, an vidím, kterak i do cizích zemí můj milý
jazyk se šíří. Vy, jakožto patrno jest, Němec jste; odkud prosím rodič?
Na, na, pan, ja Šech je a v Šechy narotil.
I toť jste tedy celé živobytí v cizině strávil; a kdežto, můj milý, že vám možné nebylo,
abyste se doučil jazyku českému?
Ja byl můj šivot ne pšes granic šesky. Ja v Prase narotil, v Prase šiva byl a v Prase
umšel.
Probůh, jak jest to možné: Čech – Pražan – a tak chatrně mluviti jazyk svůj?
37
Čech:
Z Veleslavína:
Čech:
Z Veleslavína:
Čech:
Z Veleslavína:
Čech:
Z Veleslavína:
Můj jasyk ja mlufit tobše.
Pohříchu nehrubě: leda byste (čehož Bůh ostřez!) k jinému se znal jazyku.
Můj jasyk je němesky.
I vím všecko; vyť jste syn nějakého německého řemeslníka, jimž předkové naši Poříč
za obydlí vykázali; aneb snad některého do Čech vnově přišlého Němce, a Němci vždy
měli tu vadu od sebe, že rádi do Čech se loudíce, nerádi jazyku českému zvykali; snad
jste s Čechy málo obcoval?
Prafil fám, še s Prase sem. Ja ne šátny kaféhaus v Prase, kte ja nepyl jako toma, šátny
saal, kte ja ne fortansovat, theatr a khostel, kte ja neunterhaltovat. Já mám tobše
tabák koušil, tobše billiard hral, cechofal i fechofal, a mám všecko tělal, so se šikofal
na šlověk od kultůr, lebši neš mancher kafalír.
Odkud medle ta hříšná jazyka svého neumělost?
Ja šek fám, še můj jasyk je němesky; a ten kdo šest v těle a tobry kapát na tělo má,
ten šesky mlufit hanba.
Nastojte! Česky mluviti se hanbí! Jazykem, v kterém veškeré království se řídí, jímž od
končin do končin celé vlasti slovo boží se káže a hlásá, jímž umění se přednášejí
a srdce česká k ctnosti a hrdinství se vzbuzují! - V hrdlo lžeš, člověče, že Čech jsi! (...)
1.
Jakou formou je text vystavěn?
2.
Které postavy v textu vystupují a čím se od sebe liší? Popište obsah jejich řeči a jazyk, jímž mluví.
3.
Co je předmětem autorovy satiry?
4.
Pro které století je charakteristická řeč postavy Z Veleslavína?
5.
Zaměřte se na promluvy Čecha. Vyberte z jeho řeči německé výrazy a zkomolená česká slova,
kterým nerozumíte. Prodiskutujte je mezi sebou a poté s vyučujícím.
František Palacký: Dějiny národu českého v Čechách i v Moravě (čes. 1848 - 1876)
Husitské vítězství u Domažlic (14. srpna 1431)
O vojsku českém jen to známo jest, že po vtrhnutí křižáků do země počalo se opět rychle sbírati,
a soustředivši se konečně u Chotěšova na Plzensku, v outerý dne 14. srpna zrána sšikovalo vozy a táhlo
celý ten den u válečném šiku k Domažlicům, chtějíc tam nepřátely podstoupiti bitvou. Bylyť již asi tři
hodiny s poledne, když v ležení křižáckém, prostírajícím se v krajině mezi Týnem Horšovem,
Chudenicemi a Domažlicemi, roznesla se rychle pověst, že tábor husitský se blíží a že nastává tudíž boj
rozhodný, i ačkoli husité ještě asi míli vzdáleni byli, aniž jich bylo viděti, avšak již rozléhal se opodál
nezvyklý rachot pochodu vozového a zpěv celého tábora hlučný „Ktož jste boží bojovníci“ dorážel k srdci
bystřejších posluchačův mocí zázračnou. Kardinál Julián s vévodou saským vystoupiv na horu jakousi,
aby zhlédnul i vojska i bojiště, vyslal rychle k nejvyššímu veliteli, žádaje, aby především ta hora obsazena
byla. Nenadále však spatřil odsud veškero ležení německé v divném pohnutí; ano, vše se hemžilo, křik
a hřmot vzmáhal se vůkol, zmatek posedl zástupy; vozové vytrhují se z řádův a rozcházejí se, jezdci
rozptylují se po tlupách a předjíždějí jeden druhého, ale vše směrem nazad a nikoli kupředu. Co jest to?
volá kardinál poděšený; proč vozové metají náklady své na zem? Ale dříve nežli se vzpamatovati mohl,
přišla mu zpráva od markraběte braniborského, že vojska všecka byla na outěku, aniž prý možné udržeti
jich, pročež by pilen jsa zachování svého pospíšil sobě k lesům také, pokud nebude pozdě. A vskutku již
38
utíkání bylo všeobecné; nejvíce prý tou cestou mimo hrad Risemberk a k Nýrsku; vozové pak, ženouce se
bez pořádku jeden před druhým, lehčili se všude stahováním nákladu, spíže i soudkův s pitím. Omráčený
tak nenadálým a děsným převratem, uchvácen jest konečně i kardinál proudem obecným; teprv
u vchodu do lesův postavil se, nejvíce jeho domlouváním, jeden zástup k obraně, aby alespoň utíkajícím
uvolněno bylo a vozové i pušky aby tím nabyli více času k uchránění sebe, ale honci vojska českého
přiblíživše se vskočili mezi Němce udatně a zbili i zjímali jich mnoho; a tak ode všech vozův Němci utekli
jsou i ode všech děl a jiných věcí svých. Ubohý kardinál, jehožto lidé nejvíce utrpěli, octnul se u velikém
nebezpečenství, ne tak od Čechův, jako raději od křižáků samých, kteřížto náramně rozjitřeni jsouce
sčítali na jeho vinu všeho neštěstí; biskup vicpurský musel uchrániti jeho v houfu svém, v němžto
přestrojen za obecného vojína jel pohřížený v hoři nevýslovném, celý den a noc ani s koně nesšed, aniž
pokrmu nebo nápoje poživ. Strach u křižákův byl tak nesmírný, otrava myslí jejich tak zázračná, že ku př.
usedlí měšťané norimberští, přichvátavše prý až do města ouprkem, hledali sobě tam hospody, jako by
v cizině byli. Tím méně diviti se líčení, jež následující noci podává starý letopisec český...
1.
O jaký se jedná literární žánr a jakou má dílo formu?
2.
O jaké události se v textu hovoří a kdy a kde k oné události došlo?
3.
Kdo se střetl, jaký měly události průběh a jak vše dopadlo?
4.
Který církevní hodnostář stanul v čele jednoho z vojsk? Jak se choval?
5.
Co je to chorál?
6.
Jak vypadá dílo po jazykové stránce? Jaký je styl ukázky?
7.
Najděte v prvním větném celku slovo, které je z dnešního pohledu napsáno s hrubou pravopisnou
chybou.
8.
Pokuste se přeložit do současné češtiny podtrženou část textu.
9.
Proč byly texty tohoto typu pro období ČNO tak typické a tak důležité?
39
II. Poezie
Ján Kollár (1793 - 1852): Slávy dcera
Rukopis královédvorský (RK) a Rukopis zelenohorský (RZ)
- v 2. f. ČNO – zájem o starou českou literaturu => vydávání staročeských památek
- r. 1817 a 1818 objev RKZ
RK - údajně ze 13. stol.
- objeven r. 1817 Václavem Hankou
- 6 epických, 2 lyrickoepické a 6 lyrických básní s historickými a milostnými náměty
- kvalitní, ideologicky zabarvená poezie => velké nadšení
- nevzbudil podezření
RZ - zlomek básně o staročeském sněmu a Libušině soudu mezi Chrudošem a Šťáhlavem
- údajně z 10. (11.) století
- tiskem r. 1819
- tak idealizované dílo, že vzbudilo pochybnosti (zejm. u Dobrovského), x Palacký, Šafařík
- boje o pravost RKZ – 80. léta 19. stol. – x pravosti TGM a J. Gebauer, J. Goll, O. Hostinský, J. Vlček
(hluboké historické a jazykové studium), definitivně za padělky prohlášeny v 60. letech 20. století
po zkoumání v kriminalistickém ústavu
- klady RKZ – nejúspěšnější díla té doby, aktivizovaly národní sebeuvědomění, překládány do
evropských jazyků jako žádná jiná česká díla, inspirační zdroj pro naše umělce (Mánes, Aleš,
Myslbek, Zeyer, Smetana, Šafařík, Palacký, …)
- zápory RKZ – podvrženost => záminka k útokům na celou českou kulturu
- původ RKZ – patrně Václav Hanka (knihovník a archivář Českého muzea), Josef Linda (novinář
a spisovatel) a František Horčička (malíř a restaurátor)
- Miroslav Ivanov – Tajemství RKZ, M. (J.) Urban: Poslední tečka za Rukopisy, Smoljak, Svěrák,
Cimrman: České nebe
František Ladislav Čelakovský (1799 – 1852)
zabýval se slovanskou lidovou slovesností
- tvůrce tzv. ohlasové poezie = původní tvorba ve stylu lidové slovesnosti, její umělá nápodoba
Ohlas písní ruských (1829) – látka z ruských bylin (rus. bohatýrských
zpěvů) + z vlastní fantazie
- bohatýři = hrdinové z lidu nezištně bojující za vlast, proti
jejím nepřátelům, mravní vzor, smysl pro spravedlnost,
udatnost, inteligence
- úmysl oslavit hrdinství ruského lidu; v Rusku viděl autor
mravní posilu pro boj vlastního nesvobodného národa
(v minulosti vítězné boje x Turkům, v současnosti porážka
Napoleona)
- postavy vězňů, zbojníků x carskému režimu (ale jen
okrajově, Čelakovský cara obdivoval)
- epické básně mají povahu dávných bohatýrských zpěvů
- lyrické básně zobrazují všední i sváteční, šťastné i smutné
okamžiky života ruského lidu, přírodní jevy
- prvky ruského jazyka, výrazové prostředky ruské lidové písně
- patos
- velký úspěch
40
Ohlas písní českých (1839) – obraz života na českém venkově z 30. let
- žádné hrdinské básně, zato obsahuje satirické a výsměšné písně x vrchnosti a maloměšťáctví,
milostnou poezii, tematika práce, přírodní motivy, zobrazení okamžiků lidské družnosti,
alegorické básně sociálně a politicky laděné, nacionální tón
- spisovný i lidový jazyk
- typizace lidových postav
- nepatetické texty
- převážně lyrika
- 57 básní: 1. básně baladické (Toman a lesní panna, Sňatek), 2. básně žalozpěvné, ovšem
skrze smutek zaznívá naděje, humor, pozitivno (II, X, XVIII, XX), 3. písně naivní, žertovné,
satirické – většina, 4. písně v nejužším slova smyslu, 5. popěvky = krátce pronesený cit či
básnický obraz (LVII)
- přispěly k melodičnosti české poezie
Rozbor textů
Rukopis královédvorský: Beneš Heřmanův - novočeský překlad
Aj, ty slunce, aj, slunéčko,
cožpak ty žalost nemáš?
Nač ještě svítíš na nás,
nešťastné lidi?
Kde je kníže, kde lid náš branný
K Otovi v dálku zajel.
Kdo nepřátelům nás vyrve,
sirobná vlasti?
Dlouhým tahem cizáci táhnou a Sasíci jsou to od zhořeleckých hvozdů
do našich krajů.
Rychle změna ponastala.
Aj, to Beneš Heřmanův
tajně lid shromažďuje
do boje se Sasíky!
Tak se shlukli selští lidé
v lese pod hrubou skálou,
za zbraň měl každý cep
na nepřítele.
Beneš, Beneš v čele jede
Za ním všechen lid v hněvu
„Pomstu! pomstu!" volá
„lupičům Sasům !"
Dejte, nebožáci, dejte
stříbro, zlato, majetek
a pak vám ohněm zžehnou
dvory i krovy!
Aj, už uchvátila zuříc
ukrutnost obě strany
a v útrobách vře zloba
zuřícím mužům.
Všechno nám ohněm zžehli,
stříbro i zlato vzali,
dobytek odehnali dál k Troskám táhnou.
Zaplanuly oči jejich
hrozivě proti sobě,
nad kyje kyje vzlétly,
nad kopí kopí.
Nechte, kmeti, nechte nářku!
Travička už nám vstává,
tak dlouho zdupávaná
od cizích kopyt!
Srazily se obě strany,
dva valící se hvozdy,
jako blesk hromu nebem,
tak bleskly meče.
Z polních květů věnce vijte
vyprostiteli svému!
Osení zelená se,
nastane změna.
Zazvučel křik hrůzonosný
41
a zvěř poplašil lesní
i okřídlence nebes
až přes tři vrchy.
Obrátil se Beneš vzhůru,
pokynul mečem vpravo,
a šiky tam se hrnou,
pokynul vlevo,
Rozléhal se po úvalech
od skalnatých hor v dálku
třesk kyjů i třesk mečů
jak pád pňů starých.
a bouří i vlevo šiky.
A zadem k skalnatému
lomu a všechen kámen
na Sasy svrhnou!
A tak stály obě strany
bez hnutí proti sobě,
patami zasazeny,
opřeny lýtkem.
Z chlumu v rovinu boj přešel;
úpěli nepřátelé,
prchali nepřátelé,
pobiti byli!
1.
Z jaké literární památky je ukázka vybrána a jaký je titul textu?
2.
O jaký se jedná literární druh?
3.
Proveďte do textu rozbor formální stránky ukázky.
4.
Jaký je význam slova chlum užitého v textu?
5.
Kdo se v bitvě utkal, jak bitva dopadla a proč?
6.
V jaké době se měly uvedené události odehrát?
7.
Jaké je ideologické vyznění textu?
8.
Jak měl text působit na soudobé čtenáře?
9.
Co znamená slovo falsum? Jak pojem souvisí s uvedenou literární památkou?
10. Kdo namaloval obrovský obraz Pobití Sasíků pod Hrubou Skálou, který je umístěn v Muzeu českého
ráje v Turnově?
42
Rukopis královédvorský: Růže
Ach, ty růže, krásná růže!
Proč jsi raně rozkvetla,
rozkvetlá pak pomrzla,
pomrzlá pak uvadla,
uvadlá pak opadla?
Večer jsem dlouho seděla,
do jitra jsem seděla,
nic se dočkat nemohla,
všechny třísky, loučky spálila.
Usnula jsem a ve snách snila,
jako by mně ubohé
na pravé ruce s prstu
svlékl se zlatý prstének,
smekl se drahý kamének;
kamének jsem nenašla,
milého se nedočkala!
1.
O jaký se jedná literární druh a žánr?
2.
Jakou má text atmosféru, o čem je?
3.
Čím se text zjevně inspiroval?
Rukopis zelenohorský - Libušin soud - novočeský překlad
Aj, Vltavo, proč svou vodu čeříš,
proč čeříš svou vodu stříbropěnnou?
Což tě rozvlnila prudká bouře,
sesypavší mračno širých nebes,
opláchnuvší hlavy hor zelených,
vyplavivší zlatopískou hlínu?
v tyto žírné vlasti přes tři řeky?
(…)
Když se vladykové s lechy sešli
na posvátném sídle Vyšehradě,
každý podle svého věku vešel
a pak kněžna v běloskvoucí říze,
usednuvší na otcovský stolec
v slavném sněmu mezi kmety svými,
Jakpak bych svou vodu nečeřila,
když spor krutý zvedli rodní bratři,
rodní bratři o dědictví otců,
když spor krutý mezi sebou zvedli
prudký Chrudoš na Otavě křivé,
na Otavě křivé, zlatonosné,
chrabrý Šťáhlav na Radbuze chladné,
oba bratři, oba Klenovici,
ze starého rodu větve Popelovy,
který přišel s pluky Čechovými
kdež i stály dvě přemoudré panny,
znalé svatých obřadů při soudech
první měla desky pravdodatné,
druhá meč, jenž provinilce trestá,
a proti nim oheň pravdozvěstný
a pod nimi svatočistná voda.
(…)
43
Vstal Ratibor od hor Krkonoší,
jal se tato slova hovořiti:
Máme právo po zákonu svatém,
který přinesli otcové naši
v tyto vlasti…
„Hanba nám v cizině právo hledat!
1.
Z jaké literární památky je ukázka vybrána?
2.
Jak text vypadá po formální stránce?
3.
O co se v textu jedná?
4.
Jaké umělecké prostředky v textu najdeme?
5.
Jaké je vyznění textu?
6.
Jak měl text působit na soudobé čtenáře?
František Ladislav Čelakovský: Bohatýr Muromec
Oj za horami, za vysokými,
za těmi lesy, za hustými,
a za lesy hustými lichvinskými
na koni se ubíral dobrý mládec,
on ne kvapem jel, a jen pojížděl,
křížem ruce složiv, hlavu přikloniv,
jak by po šírém poli hoře rozsíval.
I vzali se odněkud, přiskákali
tři jezdci, všickni sobaky tatarské
a oni dobrého mládce obskočili,
ze zad, z boku, ze předu naň doráželi,
ostré šavle mu do těla zatínali,
až jsou oni mládence z koně strhli
a strhnuvše tak do smrti ubili.
Jedva Tatary zahlídnul, tři sobaky,
on z toulu vynímá kalenou střelu,
střelu pustí z tětivy hedvábné,
střela ta se zaryla v bílá ňadra,
v bílá ňadra prvního Tatařína.
A Muromec vytasil meč ocelový,
mečem tím ocelovým rozpůlil
v dvě půle druhého Tatařína.
A třetí Tatařín na kůň vyskočiv,
utíká maní nemaní v šíré pole;
i bylo se Muromci čemu smáti,
i bylo bohatýru takto mluviti:
„Hoj, kdo přede mnou utíká v šíré pole,
na toho já meče netasívám,
za tím já střely kalené nepouštívám,
a pouštívám tě, můj koni bujný!“
Tomu hlasu kůň bujný porozuměl;
on prvním skokem – do půl pole,
on druhým skokem – do Tatařína
a třetím skokem – Tataru přes hlavu;
i valí se, padá Tatařín k syré zemi,
na kusy lebka jeho roztřepena,
tož rázným kopytem koně bujného.
Počali Tataré mládce svlíkati
z oděvu jeho drahého, stříbrného,
tož ze stříbrného i zlatého,
a jali se v jeho oděv děliti,
ubitému jinochu se posmívati. –
A zpod lesa, lesa hustého
vzav se tu odněkud kůň vyjíždí,
on nevyjíždí, on větrem letí,
a na tom koni bohatýr Muromec,
Muromec ze slavného města Muroma.
A vrátil se Muromec k dobrému mládci,
44
k mládci tomu dobrému, ubitému;
on vykopal hrob v šírém poli,
do toho hrobu tělo položil,
za duši jeho se pomodlil
a schytav a svázav koně tatarské,
on s nimi ujížděl ve svatou Rus.
1.
Z jakého díla je text vybrán?
2.
3.
Vysvětlete pojem ohlasová poezie.
4.
Proveďte do textu rozbor formy textu a uveďte typ rýmu, pokud se v textu vyskytuje.
5.
Jaká je slovní zásoba textu?
6.
Kdo je bohatýr a jaké má vlastnosti? Co autora pro postavu Muromce inspirovalo?
7.
Jaké básnické prostředky jsou v textu užity?
8.
Jak se nazývá slovesný tvar u slov složiv, přikloniv, strhnuvše?
Toman a lesní panna
Večer před svatým Janem
mluví sestra s Tomanem:
„Kam pojedeš, bratře milý,
v této pozdní na noc chvíli
na koníčku sedlaném,
čistě vyšperkovaném?“
„Do Podhájí k myslivci
musím ke své děvčici;
znenadání nemám stání,
zas mě čekej o svítání.
Dej, sestřičko, dej novou
košiličku kmentovou,
kamizolku růžovou.“
Jiskra padla pod koníčkem,
sestra volá za bratříčkem:
„Slyš, Tománku, radu mou,
nedávej se doubravou:
objeď dolem k Svaté hoře,
ať nemám po tobě hoře,
dej se raděj v zápolí,
ať mě srdce nebolí.“
Nejel Toman doubravou,
dal se cestičkou pravou;
a v Podhájí u myslivce
nový domek jedna svíce,
hostí mnoho pospolu,
jizba plna hovoru.
Smutkem Toman obklopen
patří s koně do oken:
děvče láskou jen rozplývá,
na ženicha se usmívá;
otec jedná námluvy,
matka hledí obsluhy.
Jedli, pili, rozprávěli,
dobrou vůli spolu měli,
žádný na to nic nedbal,
kůň že venku zařehtal,
a mládenec zavzdychal.
Panna jenom snoubená
najednou se zarděla;
45
svědomí ji přece tlačí,
šeptá cosi sestře mladší.
Sestřička od večeře
vyšla rychle za dvéře:
„Na věky se, Tomane,
milá s tebou rozstane,
jinému se dostane.
Najezdil jsi se k nám dosti,
dnes tu máme bližší hosti,
hledej sobě jinde štěstí.“
Toman koněm zatočil,
v šíré pole poskočil,
zaťal zuby, smračil čelo,
kolem všecko neveselo.
Půlnoc byla, měsíc zašel,
sotva jezdec cestu našel;
prudce hned, pak loudavě
ubíral se k doubravě.
„Všecky krásné hvězdičky
ze tmy jsou se prosypaly,
proč vy, moje mladé dni,
ve tmách jste se zasypaly!
Jede, jede doubravou,
les šumí mu nad hlavou,
větřík chladný z noci fouká,
nad ouvalem sova houká;
koník blýská očima,
koník stříhá ušima.
Cupy dupy z houštiny
letí jelen v mejtiny,
na jelínku podkasaná
sedí sobě Lesní panna;
šaty půl má zelené,
půl kadeřmi černěné,
a ze svatojanských broučků
svítí pásek na kloboučku.
Třikrát kolem jak střela
v běhu koně objela,
pak Tomanovi po boku
vyrovnává v plavném skoku:
„Švarný hochu, nezoufej,
bujným větrům žalost dej,
jedna-li tě opustila,
nahradí to stokrát jiná.
Švarný hochu, nezoufej,
bujným větrům žalost dej!“
To když sladce zpívala,
v oči se mu dívala
Lesní panna na jelenu,
Toman cítí v srdci změnu.
Jedou, jedou pospolu
měkkým mechem do dolu,
panna Tomanu po boku
„Švarný hochu, skloň se, skloň,
jenom dále se mnou hoň;
líbí-li se ti mé líce,
dám radostí na tisíce.
Švarný hochu, skloň se, skloň,
jenom dále se mnou hoň!“
To kdy panna zpívala,
za ruku ho ujala;
Tomanovi rozkoš proudem
prolila se každým oudem.
Jedou, jedou dál a dál
podle řeky, podle skal,
panna Tomanu po boku
„Švarný hochu, můj jsi, můj!
K mému bytu se mnou pluj;
světla denního v mém domě
věčně nezachce se tobě.
Švarný hochu, můj jsi, můj –
k mému bytu se mnou pluj!“
To kdy panna zpívala,
v ústa jezdce líbala,
v náručí ho objala.
Tomanovi srdce plesá,
uzdu pouští, s koně klesá
pod skalami prostřed lesa.
Slunce vyšlo nad horu,
skáče koník do dvoru,
smutně hrabe podkovou,
řehce zprávu nedobrou.
Sestra k oknu přiskočila,
a rukama zalomila:
„Bratře můj, bratříčku můj,
kde skonal jsi život svůj!“
1.
O jaký se jedná literární žánr a jaké jsou typické znaky tohoto žánru?
2.
Najděte v textu rysy, které jsou inspirovány lidovou poezií.
3.
Jaké postavy v textu vystupují a jaké mezi sebou mají vztahy?
4.
Jak vypadá epická složka textu? Jaký příběh se v něm odehrává?
5.
Jakou roli má v textu Lesní panna, jakou sílu symbolizuje?
6.
Jak vypadá text po jazykové stránce?
46
František Ladislav Čelakovský: Pocestný
Je to chůze po tom světě kam se noha šine:
sotva přejdeš jedny hory,
hned se najdou jiné.
Ej, co já dám na té cestě
na psoty a sloty,
jen když já mám zdravé nohy,
k tomu dobré boty.
Je to život na tom světě že by člověk utek:
ještě nezažil jsi jeden,
máš tu druhý smutek.
Však na pány v krytém voze
taky někdy trhne:
jednou se jim kolo zláme,
jindy vůz se zvrhne.
Což je pánům! Ti na voze
sedí pěkně v suše,
ale chudý, ten za nimi
v dešti, blátě kluše.
A krom toho - až své pouti
přejedem a přejdem,
v jedné hospodě na nocleh
pán nepán se sejdem.
1.
Poslechněte si zhudebněnou verzi textu od skupiny Spirituál kvintet.
2.
Z jakého díla je text vybrán?
3.
4.
Vysvětlete pojem ohlasová poezie.
5.
Proveďte do textu rozbor formy textu a uveďte typ rýmu, pokud se v textu vyskytuje.
6.
Jaká je slovní zásoba textu?
7.
Vysvětlete do textu význam obsahu 1. a 6. sloky („co tím chtěl básník říct?“)
8.
Vysvětlete titul básně.
9.
V které sloce najdeme sociální motiv? V čem motiv spočívá?
III. Divadlo - ve 20. letech – český soubor německého Stavovského divadla se profesionalizoval pod
vedením dramaturga Jana Nepomuka Štěpánka, látky z minulosti, veselohry ze současnosti
Václav Kliment Klicpera (1792 – 1859)
rytířské, historické, pohádkové náměty + náměty ze současnosti
Divotvorný klobouk – lakota obchodníka
Rohovín Čtverrohý – žertovná jednoaktovka
Každý něco pro vlast – konverzační satira
vítězí většinou mladí lidé vtipem a morální převahou
Opakování učiva - 1. a 2. fáze národního obrození
1.
Doplňte následující text:
Základním úředním jazykem v __________________________ monarchii byla po tereziánských
a josefínských osvícenských reformách ______________________. Mezi nejvýznamnější osvícenské
47
reformy patří _______________________________ a ____________________________ z roku 1781.
Na základě zmíněných reforem a celoevropského politického ovzduší startuje v českých zemích
společenský proces směřující k záchraně českého jazyka a literatury a posléze i k národní emancipaci,
který nazýváme _____________________________________.
První fázi tohoto procesu označujeme jako období _______________________, cílem bylo
zachování existence češtiny. Bádání vědců se v tomto údobí soustřeďuje především na dvě oblasti:
__________________________ a _______________________. Nejvýznamnějším představitelem
a vědcem této etapy je ________________________________. Tento všestranný osvícenský badatel
a vzdělanec se mj. zasloužil o konstituování novočeské spisovné jazykové normy na základě jazyka
období __________________________.
Prvním vlasteneckým divadlem se stalo divadlo zvané __________________ - dřevěné stavení
stojící na Koňském trhu (dnes Václavském náměstí), působící v letech 1786-1789. O šíření
obrozeneckých myšlenek mezi lidové vrstvy se zasloužil novinář, vydavatel a nakladatel
_____________________________.
Druhou fázi procesu pak nazýváme obdobím _________________________, protože se upevňuje
role českého jazyka ve veřejném životě. Vůdčím duchem, organizátorem, překladatelem a literátem
tohoto období je _____________________________. Skupinu vzdělanců - vědců a literátů - kterou
kolem sebe tato osobnost shromáždila, nazýváme _________________________. Jejich cílem bylo
dostat spisovnou češtinu do oblasti _________________________ a ____________.
Zvýšený zájem o národní historii se realizoval především ve velkolepém díle autora
_________________________________
s názvem
___________________________________________. Toto a podobná historická díla byla psána
s cílem __________________________ národní sebevědomí Čechů.
Velký posun v rozvoji poezie znamenal „nález“ dvou podvržených literárních památek, které měly
pocházet
ze
středověku.
Jednalo
se
o _______________________________
a __________________________________. Jeden z nich se zabývá mytickou událostí, na které se
měla dokumentovat vyspělost českého práva v dávných dobách. Zmiňovanou událostí je
________________________________. Dalším zdrojem pro tvorbu poezie se stala nápodoba lidové
tvorby, již nazýváme poezií __________________________. Ve svých dvou sbírkách ji pěstoval
______________________________________, který se inspiroval ruskými bylinami a českými
lidovými texty.
2.
1.
Zodpovězte otázky a úkoly z okruhu učiva o českém národním obrození:
Jaké bylo postavení českých zemí v rámci habsburské monarchie?
2.
Kdo byli nositeli osvícenství v habsburské monarchii? Jaké reformy byly zavedeny?
3.
Vysvětlete pojem národní obrození.
4.
Charakterizujte 1. fázi ČNO.
48
5.
Charakterizujte 2. fázi ČNO.
6.
Vysvětlete pojem Jungmannova škola básnická a vědecká (= jungmannovci).
7.
Srovnejte 1. a 2. fázi ČNO v těchto oblastech:
Věda - jazykověda, literatura, historie
Josef Jungmann
jungmannovci
František Palacký
Josef Dobrovský
Publicistika
Václav Matěj Kramerius
-----Poezie
RK
RZ
Ján Kollár
František Ladislav Čelakovský
Václav Thám, puchmajerovci
Divadlo
Divadlo Bouda, Václav Thám
dějiny
VII
VI
4
5
6
7
Ján Kollár
Karel Ignác
Thám
František
Ladislav
Čelakovský
Josef
Dobrovský
C
D
E
F
G
Zevrubná
mluvnice
jazyka českého
3
Václav
Kliment
Klicpera
Slávy dcera
sbírka
sonetů
sbírka básní
V
Dějiny národu
českého
v Čechách
i v Moravě
komedie
IV
Ohlas písní
ruských
mluvnice
III
Pětidílný slovník
česko-německý
obrana
II
2
B
Obrana jazyka
českého proti
zlobivým jeho
utrhačům
František
Palacký
I
1
Josef
Jungmann
Rohovín
Čtverrohý
slovník
Spojte, co k sobě patří:
A
3.
Václav Kliment Klicpera
49
4.
1.
2.
5.
Uveďte název ukázky, z jaké literární památky výňatek pochází, pokud je to možné, napište jméno
autora a uveďte literární žánr úryvku:
Ach, ty růže, krásná růže!
Proč jsi raně rozkvetla,
rozkvetlá pak pomrzla,
pomrzlá pak uvadla,
uvadlá pak opadla?
Aj, zde leží zem ta, před okem mým smutně slzícím,
někdy kolébka, nyní národu mého rakev.
Stůj, noho, posvátná místa jsou, kamkoli kráčíš,
k obloze, Tatry synu, vznes se vyvýše pohled.
Z Veleslavína: Chvalné a potěšitelné jest to srdci mému, an vidím, kterak i do cizích zemí jazyk
můj milý se šíří. Vy jakožto patrno jest, Němec jste; odkud prosím rodič?
Čech: Na, na, ja Šech je a v Šechy narotil.
6.
Rychle změna ponastala.
Aj, to Beneš Heřmanův
tajně lid shromažďuje
do boje na Sasíky!
7.
Ej, co já dbám na té cestě
na psoty a sloty,
jen když já mám zdravé nohy,
k tomu dobré boty.
8.
„Do podhájí k myslivci
musím ke své děvčici,
znenadání nemám stání,
zas mě čekej za svítání.
Dej, sestřičko, dej novou
košiličku kmentovou,
kamizolku růžovou.“
9.
Když se vladykové s lechy sešli
na posvátném sídle Vyšehradě,
každý podle svého věku vešel
a pak kněžna v běloskvoucí říze,
usednuvší na obrovský stolec
v slavném sněmu mezi kmety svými,
kdež i stály dvě přemoudré panny
znalé svatých obřadů při soudech (…)
10.
Bylyť již asi tři hodiny s poledne, když v ležení křižáckém, prostírajícím se v krajině mezi Týnem
Horšovem, Chudenicemi a Domažlicemi, roznesla se rychle pověst, že tábor husitský se blíží
a že nastává tudíž boj rozhodný, i ačkoli husité ještě asi míli vzdáleni byli, aniž jich bylo viděti,
avšak již rozléhal se opodál nezvyklý rachot pochodu vozového a zpěv celého tábora hlučný
„Ktož jste boží bojovníci“ dorážel k srdci bystřejších posluchačův mocí zázračnou.
ROMANTISMUS
(1. polovina 19. stol.)
Romantismus – nový umělecký a životní styl, který vznikl v Anglii na poč. 19. stol.
- x rozumovosti, řádu, x klasicismu
- představa konfliktu necitelného světa a jedince, který se v něm nemůže uplatnit => revolta
x společnosti a konvencím končící nezdarem
- obdiv k lidové poezii, myšlenka návratu k přírodě, obdiv k minulosti (středověk), nadšení pro
národ a národnost, subjektivní přístup ke skutečnosti
- vznik nových estetických hodnot, kontrast, bizarnost
50
-
-
snaha strhnout čtenáře, emocionální působení
výjimečná, tajemná prostředí
romantický hrdina - většinou splývá s autorem
- osamělý, nepochopený světem, nedoceněný
- vyhraněný individualismus, pesimismus
- snaží se bojovat za ušlechtilou ideu
- hledá únik v protispolečenském gestu nebo násilném činu
- touží po lásce, kterou však není schopen najít, neexistuje totiž ideální žena =>
tragické lásky, přitahují jej ženy jiných
romantická hrdinka - spoutaná konvencemi, odmítá vášnivou lásku => tragično, útěk k přírodě
žánry: román, povídka, intimní a reflexivní lyrika, básnická povídka
Umění v romantismu
a) malířství: Eugéne Delacroix, Francisco Goya
b) architektura: westminsterský chrám v Londýně, edinburská katedrála, staroanglická venkovská sídla, zámek
Neuschwanstein v Bavorsku
c)
hudba: písňová tvorba s klavírním doprovodem, symfonie, romantická opera, balet, Franz Schubert, Fryderyk Chopin,
Robert Schumann, Ferenc Liszt, Richard Wagner, Petr Iljič Čajkovskij, Felix Mendelssohn-Bartoldy, Carl Maria von
Weber
1.
Romantismus v Německu - různorodý, od odporu ke klasicismu po mystiku
- vlastenectví, zájem o lidovou slovesnost a dějiny
Jacob (1785 –1863) a Wilhelm (1786 – 1859) Grimmové
zabývali se lid. slovesností a germánskou mytologií na odborné úrovni
vliv na Němcovou, Erbena
Pohádky pro děti a celou rodinu (1812 – 15)
2. Romantismus v Anglii
George Gordon Byron (1788 – 1824)
- vytvořil zvl. typ básnické lyrickoepické povídky (byronská povídka =
rozsáhlá básnická skladba, dějový základ prostoupen lyrickými
prvky, reflexemi a popisy), tvořil básnická dramata
- v dílech silná autobiografičnost
Childe Haroldova pouť (1812 – 1818) – rozsáhlý epos, autobiografické
prvky
- hlavní hrdina putuje Evropou, líčení krás přírody i měst, úvahy
o porobě národů atd.
Džaur (1813), Korzár (1814), Lara (1814) —> romantický typ hrdiny bojujícího proti
tyranii, vyznávající citovou a názorovou svobodu, vědomého si svého vznešeného poslání a pohrdajícího přízemními
lidmi
Percy Bysshe Shelley (1792 – 1822)
básník, odpor x pokrytectví, tyranii a sociální nespravedlnosti, ateista, opustil Anglii
Odpoutaný Prométheus (1820) – dramatická utopická báseň
titanismus – vzdor x světovému řádu a Bohu; Prométheus vzdoruje Jupiterovi tak dlouho, až jej smete
z trůnu
filosofické představy o konečném vítězství dobra nad zlem
John Keats (1795 – 1821)
dnes nejčtenější z anglických romantických básníků
názor, že básnické dílo má krásnou formou vyjadřovat pravdivý obsah
psal ódy, sonety, balady
51
Walter Scott (1771 – 1832)
sběratel skotských lidových balad, autor historických románů a povídek
Waverley (1814) – románová prvotina, námět ze skotských dějin, velký úspěch
Ivanhoe (1819) – námět z anglických dějin doby Richarda Lví srdce
v dílech vystihoval charakteristiku doby velmi plasticky, napínavý děj, najdeme tu čest, hrdinství, mravní
ušlechtilost, vlastenectví
velký vliv na historickou prózu v celé Evropě
Opakování – romantismus v Anglii
1.
Zopakujte si učivo o projevech realismu v Anglii:
a) Z jaké společenské vrstvy většinou pocházeli angličtí romantičtí spisovatelé?
b) Vyjmenujte hlavní básnické představitele romantismu v Anglii.
c) Kdo z anglických romantických autorů pěstoval historický román a povídku?
d) Vysvětlete termín byronská povídka.
2.
Rozeberte následující texty:
George Gordon Byron: Paměť (překlad: Hana Žantovská)
Je po všem! - Ve snu zřel jsem, co mne čeká.
Už nadějí můj zítřek nepřetéká,
mých šťastných dnů je hrstka na přelomu.
Neštěstí vítr mrazivý mne honí,
můj úsvit žití temná mračna cloní,
naděje, láska, radost jdou mi z domu!
Kéž bych moh paměť ještě přidat k tomu.
Literární druh:
Literární žánr:
Formální rozbor (sloka, verš, rým):
Jazyková stránka textu:
Básnické prostředky:
Vyznění textu:
Romantické rysy textu:
52
Percy Bysshe Shelley: Óda na západní vítr (úryvek) (překlad: Jarmila Urbánková)
IV
Kdybys mě s sebou jako lístek bral,
kdybych byl mrakem, který s tebou letí,
kdybych jak vzdutá vlna nabíral
rozmach tvé síly, i když bez rozpětí
tvé svobody, ty volný! Kdybych byl
zas malým furiantem, jedním z dětí,
a kamarádsky s tebou závodil,
hračkou by bylo předhonit tě svým
klukovským během – to bych neprosil,
jak dnes se k tobě v tísni obracím:
Zdvihni mě jak vlnu, list či mrak!
Stojím tu nahý, v trní krvácím!
Čas spoutal toho, který právě tak
jako ty býval hrdý bouřlivák.
1. Co je to óda?
2. Jedná se o text lyrický, epický či lyrickoepický?
3. Jaká je formální výstavba básně (sloka, verš, rým)?
4. Komu je adresováno oslovení „ty volný“ v 2. sloce básně?
5. Jaký (významový) básnický prostředek je využit v části označené kurzívou?
6. Jaký (formální) básnický prostředek je užit v podtržené části?
7. O kom se mluví v poslední sloce textu?
8. Které údobí lidského života text idealizuje?
9. Jak vypadá úryvek po jazykové stránce?
10. Jakým synonymem se dá nahradit slovo furiant?
11. Proč si asi autor textu vybral a zpracoval toto téma? Jedná se o text typický pro romantismus?
53
3. Romantismus v Americe
Edgar Allan Poe (1809 - 1849)
- americký povídkář, básník a kritik
- zakladatel americké novelistické tvorby, předchůdce
detektivní a hororové prózy
- fantastičnost, kombinační schopnosti, umění vyvolávat pocit
hrůzy a tajemna
- mistr vypočítavé psychologické pointy, preferoval racionální
přístup k textu
- milovník paradoxu, mystifikací a šokující grotesky
soubory povídek: Vražda v ulici Morgue (detektiv-amatér logicky
uvažující) – Berenice a jiné povídky (patologické stavy, záhady),
Jáma a kyvadlo
- dokonalé zvládnutí vyprávěcí techniky, nejdříve si
stanovil konečný efekt a pak konstruoval děj
- vytvořil konstrukční techniku detektivního románu založenou na dedukci – policie,
detektiv musí najít příčiny a důsledky dějů, které vedly k vraždě, tato technika se používá
v detektivkách dodnes
- prvním velkým racionálně založeným, dedukční metodu ovládajícím, ale zároveň
excentrickým detektivem je Poeův Auguste Dupin, předloha pro Sh. Holmese, H. Poirota
ad.
- objevuje se později tak osvědčená oscilace mezi geniálním detektivem a jeho duševně
mírně omezeným pomocníkem, průvodcem, vzor pro dr. Watsona, kap. Hastingse ad.
- motiv „záhady zamčeného pokoje“
- motiv omezené policie, která z neschopnosti nebo lehkomyslnosti přehlíží stopy, později
objevené Velkým detektivem, nebo z nich vyvozuje falešné dedukce, motiv policií
neprávem podezíraného
- zločincem nejméně podezřelá osoba
- po vyloučení všeho možného musí být pravda to, co zbude, ať je sebenepravděpodobnější
- čím fantastičtěji případ vypadá, tím snadněji je vyřešitelný
- směr klasický, intelektuální (dedukce) (detective, mystery story) x směr romantický,
senzační (důležitá barvitá, hrůzostrašná atmosféra, napínavost (thriller), míšení obou
směrů
Havran (1845) - balada, cílem dosáhnout vysokého účinku na čtenáře
- ve Filosofii básnické skladby provedl rozbor své básně, uvádí, že text vznikl ryze racionální
cestou, nikoli že je plodem náhodné básnické inspirace
- vyšel z předpokladu, že účinnost básně závisí především na její délce, ideální je podle něj
text o délce kolem 100 veršů (Havran má 108 veršů)
- oblast Krásy, základní tón – smutek; Smutná krása se nejlépe vyjádří pomocí refrénu, a to
refrénu ideálního, sestávajícího z jediného slova, z důvodů zvukomalby zvolil nevermore
- účinek refrénu závisí na monotónnosti, ale ta by u lidského mluvčího působila
nepřirozeně, proto je refrén přiřknut mluvícímu živočichovi – havranovi
- nejsmutnějším námětem určil smrt, nejsmutnější smrtí je smrt mladé krásné ženy, kde
motiv smutku ideálně splývá s motivem krásy
- vypravěčem stanovil toho, kdo nejvíc trpí smrtí krásné ženy, tedy truchlícího milence
- práci na básni začal tím, že zkomponoval poslední sloku, a vyšel ze zásady, že refrén
nevermore vyslovovaný mechanicky ptákem musí vzbudit v čtenáři maximum žalu – učinil
je tedy odpovědí na milencovu otázku, zdali se ještě někdy, třeba v ráji, sejdou se svou
milou
54
-
teprve potom prý zkomponoval zbytek básně, odzadu dopředu, a hlídal, aby báseň
vygradovala právě v poslední sloce, náhodě neponechával ani volbu typu verše a sloky
atmosféra tmavého pokoje, kde je teplo a klid, ale zároveň smutek kontrastuje s bouřlivou
nocí venku
napětí, překvapující vývoj děje, silná lyrická složka
jak se autorovi podařilo záměr naplnit, můžete sami jako čtenáři posoudit níže na
překladu Vítězslava Nezvala
Opakování – romantismus v Americe
Přečtěte si báseň Edgara Allana Poea Havran ve známém překladu Vítězslava Nezvala a diskutujte
o tom, jak na vás působí vzhledem k výše uvedenému autorovu záměru. Zájemci si mohou pročíst
i další české překlady textu.
Jednou o půlnoci, maje horečku a rozjímaje
nad divnými svazky vědy prastaré a záslužné –
když jsem klímal v polospaní, ozvalo se znenadání
velmi jemné zaťukání na dvéře – a pak už ne.
„Je to návštěva, či zdání, bylo to tak nezvučné –
jednou jen a pak už ne.“
Ach, již při vzpomínce blednu! Myslím, že to bylo v lednu,
každý uhlík vrhal stín jen přede mne a dál už ne.
Toužil jsem po kuropění; - marně hledaje v svém čtení
ulehčení od hoře nad Lenorou – již poslušné
světice zvonu Lenora – nad jménem dívky nadvzdušné,
jež byla mou a teď už ne.
Smutný šelest záclon vlaje z hedvábí a ohýbá je
s hrůzou – již jsem do té doby neznal ani přibližně;
abych skryl své polekání, říkal jsem si bez ustání:
„Je to host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně –
pozdní host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně –
jednou jen a pak již ne.“
Tu má duše vzmužila se; řek jsem bez rozpaků v hlase:
„Prosím, pane, nebo paní, odpusťte mi velmožně;
avšak byl jsem v polospaní, když jste přišel znenadání,
přeslechl jsem zaklepání – je to skoro nemožné,
že jste klepal vy“ – a poté otevřel jsem úslužně –
venku tam a víc už ne.
Hledě dlouho do tmy z prahu, stoje v pochybách a v strachu,
dlouho snil jsem, jak si nikdo netroufal snít mimo mne;
ale ticho bez rušení, ani slůvka na znamení,
jenom plaché oslovení „Lenoro!“ zní zimničně,
to já šeptám „Lenoro!“ – a ozvěna dí zimničně
jenom to a víc již ne.
55
Vrátil jsem se do pokoje, velmi divě se a boje,
když jsem zaslech trochu silněj nový šramot poblíž mne.
„Jistě cos za chumelice padlo mi na okenice;
podívám se ze světnice, co jsi zač, kdo budíš mne –
ztlumím na okamžik srdce, najdu tě, kdo budíš mne; –“
vítr a nic jiného už ne.
Vyrazil jsem okenici, když tu s velkou motanicí
vstoupil starodávný havran z doby, jež jsou tak záslužné;
bez poklony, bez váhání, vznešeně jak pán či paní
usadil se znenadání v póze velmi výhružné
na poprsí Pallady – a v póze velmi výhružné
si sedl jen a víc už ne.
Pták v svém ebenovém zjevu ponoukal mne do úsměvu
vážným, přísným chováním, že bylo velmi vybrané –
„Ač ti lysá chochol v chůzi, jistě nejsi havran hrůzy,
jenž se z podsvětního šera v bludné pouti namane –
řekni mi své pravé jméno, plutonovský havrane!“ –
Havran děl: „Už víckrát ne.“
Žas jsem nad nevzhledem ptáka, jenž tak bez okolků kráká
bezobsažnou odpověď, jež prozrazuje bezradné;
velmi dobře vím, že není skoro ani k uvěření
pták či zvíře, jež si lení v póze velmi záhadné
na poprsí nade dveřmi – v póze velmi záhadné
a říká si: „Už víckrát ne.“
Potom, sedě na mramoru, ustal havran v rozhovoru
jako duše, v jedno slovo samotářsky zabrané –
až jsem si řek v duchu, takže nedošlo mu to až k sluchu:
„Věřím pevně na předtuchu, osud často okrad mne –
jak mé naděje, i on se k ránu odtud vykradne.“
Však havran dí: „Už víckrát ne.“
Zaražen, an na mne hledí s přiléhavou odpovědí,
říkám si: „Toť bezpochyby pochyt velmi obratně
od pána, jejž osud vedl neštěstím a navždy svedl,
takže nic už nedovedl zpívat než ty bezradné –
pohřební a smutné písně, refrény, tak bezradné,
jako je: ,už víckrát ne!´“
Když však havran bez ustání ponoukal mne k usmívání,
přistrčil jsem, křeslo, mysle, že mne něco napadne,
když se vhroužím do sametu ve vzpomínkách na tu větu,
přemýšleje, co as je tu, nad čím řek své bezradné,
nad čím příšerný ten pták zde říká svoje bezradné
,už víckrát ne´.
56
Tak jsem seděl nad dohady, mlčky, marně, bez nálady
pod ptákem, jenž v hloubi prsou nepřestával bodat mne,
kles jsem s zamyšlenou tváří do podušky na polštáři,
na niž padá lampa, v záři matné, mdlé a malátné,
ale do níž nevboří své ruce, mdlé a malátné,
ona víckrát, víckrát ne.
Zdálo se, že u stínidla houstne světlo od kadidla,
že se bezpochyby anděl v zvoncích z nebe propadne.
„Chudáku, tvůj Bůh ti v zpěvu posílá sem pro úlevu
balzám na tvou starou něhu, po němž navždy vychladne,
po němž láska k Lenoře v tvé mysli navždy zapadne“ –
Však havran děl: „Už víckrát ne.“
„Proroku,“ dím, „mene tekel, ať jsi pták a nebo z pekel,
synu podsvětí, a přece proroku, pojď hádat mně –
statečně, byť upuštěný, žiji zaklet v této zemi,
dům mám hrůzou obklíčený, zda tvá věštba uhádne,
zdali najdu balzám v smrti, zda tvá věštba uhádne“ –
Havran dí: „Už víckrát ne.“
„Proroku,“ dím, „mene tekel, ať jsi pták a nebo z pekel,
při nebi, jež nad námi je, při Bohu, jenž leká mne,
rci té duši, jež žal tají, zdali aspoň jednou v ráji
tu, již svatí nazývají Lenora, kdy přivine,
jasnou dívku Lenoru kdy v náruči své přivine“ –
„Tos řek jistě na znamení, že se chystáš k rozloučení,
táhni zpátky do bouře a do podsvětí, satane! –
Nenech mi tu, starý lháři, ani pírka na polštáři,
neruš pokoj mého stáří, opusť sochu, havrane!
Vyndej zobák z mého srdce, opusť sochu, havrane!“
Pak se klidně ulebedí, stále sedí, stále sedí
jako ďábel na bělostných ňadrech Pallas Athéné;
oči v snění přimhouřeny na pozadí bílé stěny,
lampa vrhá beze změny jeho stín, jímž uhrane –
nevzchopí se – víckrát ne.
4.
Romantismus ve Francii – kritický postoj ke klasicistní tragédii, inspirace Shakespearem, citovost,
hlásá návrat k přírodě (vliv J. J. Rousseaua)
Victor Hugo (1802 – 1885)
- básník, prozaik, dramatik
- v básnických sbírkách zaznívá soucit s utlačenými => sociální a politické básně, ale i intimní
lyrika
57
Legenda věků (1859 – 1883) - rozsáhlý trojdílný cyklus epických básní
- vize vývoje lidstva za pokrokem a humanitou
- próza – romány:
Chrám Matky Boží v Paříži (1831) – rozsáhlý romantický historický román
- děj zasazen do středověku (15. stol.) do Paříže
- dobrodružný děj plný epizod plyne pomalu, je zpomalován
detailními popisy a výkladovými pasážemi (proslulý je např.
několikastránkový popis chrámu Notre Dame), čtenář se
musí obrnit trpělivostí – to, co dnes vnímáme negativně,
však bylo pro čtenáře v 19. stol. pozitivem (rozvíjela se
představivost, jiné časové možnosti)
- obraz společnosti od královského paláce po žebráky
a cikány
- typičtí romantičtí hrdinové:
Frollo (kněz) --- Quasimodo (postižený) --- Esmeralda
(cikánská tanečnice) --- Phoebus, Petr Gringoire, kajícnice
- umění kontrastu: svět chrámu x svět „tam venku“, lidské
nitro x zevnějšek, podoba, krása x ošklivost, dobro x zlo,
chudoba x bohatství, světlo x tma, den x noc, krutost x soucit, předsudky x pravda, rozum
x cit
- napínavý děj, tajuplnost, bizarnost postav
- emocionální působení, psychologického zachycení vášní jednotlivých postav
- tragické vyústění
- výrazná role vypravěče, který se obrací ke čtenáři, děj komentuje s nadhledem, ironií,
doplňuje jej různými komentáři, spojnice mezi čtenářem a současností a krutou dobou
středověku
- mnoho filmových a divadelních podob
Ubožáci/Bídníci (1862) – rozsáhlý román, prvky realismu
- ukazuje nespravedlnost společenských zákonů v době 1. 1/3 19. stol. ve Francii, obžaloba
lidského ponížení
- Jean Valjean, trestanec, se stane laskavým člověkem, který se stará o osiřelou Cosettu
a hledí zmírnit utrpení chudých, je však pronásledován ctižádostivým policistou Javertem
- velká řada různých postav
- Jean Valjean, Fantina, Cosetta, Myriel, Javert, Marius
- zfilmováno, muzikál, …
Alexandre Dumas st. (1802 - 1870)
-
nesmírně plodný autor historických romantických dobrodružných románů po vzoru
Waltra Scotta, které získaly velkou čtenářskou oblibu
napínavé příběhy, historické kulisy, tajemné postavy, dobrá fabulace a vypravěčské
umění, přitažlivost
Hrabě Monte Christo (1844-5)
Tři mušketýři (1848-50)
Alfred de Musset (1810 – 1857)
ústředním tématem jeho děl nešťastná láska
Zpověď dítěte svého věku (1836) – intimní autobiografický román, zachycující milostný vztah k George Sandové
Stendhal (1783 – 1842)
- vl. jménem Henri Beyle
58
- řazen jak k romantismu, tak k realismu
Červený a černý (1830) – román, barvy = symboly
- hlavním hrdinou ambiciózní mladík Julien Sorel chce udělat kariéru
(vojenství, kněžství), pokrytec, který ctižádosti podřizuje i milostné city
- hyne na popravišti
Kartouza parmská (1839) - román
- Fabrizzio del Dongo se účastní bitvy u Waterloo, je rozčarován
Napoleonovým pádem, prožije vášnivý vztah s Klélií, který končí tragicky, Fabrizzio
nakonec vstupuje do kláštera
- zfilmováno
- v románech věcné a neosobní podání
Opakování – romantismus ve Francii
1.
Zopakujte si učivo o projevech realismu ve Francii:
a) Uveďte hlavní představitele francouzského literárního romantismu.
b) Který z těchto autorů vynikl nejen jako prozaik, ale také jako básník?
c) Který z autorů bývá svou tvorbou řazen jak do romantismu, tak do realismu?
2. Rozeberte následující text:
Victor Hugo: Chrám Matky Boží v Paříži
Mrskání bylo skončeno. Dva pacholci přísežného mučitele omyli krvácející ramena odsouzencova,
natřeli je jakousi mastí, jež okamžitě zacelila všechny rány, a hodili mu na ramena jakýsi žlutý hadr,
střižený jako ornát. Pierrat Torterue zatím oklepával rudé a krví nasáklé řemínky o dlažbu.
Pro Quasimoda však ještě všechno neskončilo. Zbývalo mu ještě podstoupit onu hodinu na pranýři,
kterou mistr Florián Barbedienne tak moudře přidal k rozsudku pana Roberta d´Estouteville – vše pro
větší slávu staré fysiologické a psychologické slovní hříčky Jana Cumènského: „Surdus absurdum 1.“
Převrátili tedy přesýpací hodiny a nechali hrbáče přivázaného ke kůlu, aby tak spravedlnost byla
vykonána do písmene.
Prostý lid, obzvláště ve středověku, je ve společnosti tím, čím je dítě v rodině. Pokud setrvává ve
stavu prvotní naivní nevědomosti, mravní a duševní nevyspělosti, můžeme o něm říci, stejně jako
říkáme o dětech: Ten věk nezná slitování.
Ukázali jsme už, že Quasimodo byl všeobecně nenáviděn, pravda, z mnoha pochopitelných
důvodů. V celém tom davu nebyl snad jediný divák, který by neměl nebo se alespoň nedomníval, že
má důvod stěžovat si na zlého hrbáče od Matky Boží. Jeho vystavení na pranýři bylo přivítáno
všeobecnou veselostí a krutý trest, který právě podstoupil, i bědný stav, v němž byl po trestu, nijak
dav neobměkčily, naopak, přiostřily ještě jeho nenávist, neboť do ní přimísily osten výsměchu.
A tak, když bylo učiněno zadost „uražené spravedlnosti“, jak ještě dnes drmolí čtverhranné
doktorské birety, následovaly tisíceré pomstychtivé projevy lidí z davu. I tu, jako ve velkém sále,
vynikaly zvláště ženy. Všechny proti němu měly nějakou zášť, jedny pro jeho zlomyslnost, druhé pro
jeho ošklivost. Ty byly nejzuřivější.
„Ach, ty škraboško Antikristova!“ volala jedna.
„Ty husare na koštěti!“ křičela druhá.
„Ta smutně rozšklebená tvář,“ řvala třetí, „vynesla by mu dnes papežství bláznů stejně jako včera.“
„Výborně,“ ozvala se jedna babka. „Takhle se šklebí na pranýři, kdy se už zašklebí na šibenici?“
„A kdypak ti narazí na hlavu ten tvůj velký zvon, až se propadneš tisíc stop pod zem, prokletý
zvoníku?“
59
„A tenhle ďábel zvoní Anděla Páně!“
„Ten hluchoun, ten jednooký, ten hrbáč, ta obluda!“
„Tvoje tvář by pomohla těhotné ženě k potratu spíš než všechny medicíny a lektvary!“
A oba studenti, Jan ze Mlýna s Robinem Vejražkou, zpívali až do ochraptění starý lidový popěvek:
Oprátku
pro darebu,
hranici
pro opici!
Všelijaké nadávky jen pršely, doprovázeny hulákáním, kletbami, smíchem a tu a tam i kameny.
Quasimodo byl hluchý, ale viděl jasně, vždyť obecná zuřivost se zračila stejně ostře ve tvářích jako ve
slovech. Ostatně rány kamením vysvětlovaly výbuchy smíchu.
Z počátku se držel dobře. Ale ponenáhlu se jeho trpělivost, vybičovaná důtkami mučitele,
počala lámat a pod všemi těmi žahadly hmyzu povolovala. Asturský býk, kterého mnohdy jen málo
podráždí útoky pikadora, rozzuří se dotíráním psů a drážděním banderillerů.
Nejprve se podíval po shromážděném davu hrozivým pohledem. Ale poněvadž byl pevně svázán,
nemohl pohledem zahnat ty mouchy, jež ho bodaly do ran. I začal sebou házet v okovech, až pod jeho
zuřivými nárazy skřípělo staré pranýřové kolo ve stěžejích. Smích a hulákání tím jen vzrostly.
Když nemohl rozrazit obojek, který ho svíral jako lapenou šelmu, upadl opět do svého klidu; jen
chvílemi se jeho mohutná hruď nadmula zuřivým povzdechem. Na jeho obličeji nebylo ani hanby, ani
studu. Byl příliš vzdálen vědomí, že patří do lidské společnosti, a příliš blízko stavu přírodnímu, než
aby věděl, co je to hanba. Cožpak v takovém stupni ošklivosti lze ještě pociťovat hanbu? Avšak zlost,
nenávist a zoufalství ponenáhlu rozprostíraly po té šeredné tváři mrak stále temnější, čím dál víc
nabitý výbušninou, jež sršela nesčetný i blesky z oka kyklopova.
Ale tento mrak se na okamžik rozjasnil, když projížděl davem kněz na mezku. Sotva ubožák spatřil
z dálky mezka s knězem, jeho obličej změkl. Zuřivost, jež obličej křečovitě stahovala, vystřídal podivný
úsměv plný něhy, mírnosti a nevýslovné oddanosti. Jak se kněz blížil, byl tento úsměv stále zřetelnější,
určitější, zářivější. Jako by jím nešťastník vítal příchod svého zachránce. Leč v okamžiku, kdy mezek
dospěl tak blízko k pranýři, že jezdec mohl odsouzence poznat, sklopil kněz oči, prudce se obrátil
a pobodl mezka ke klusu, jako by se honem chtěl zbavit ponižujících proseb a jako by si nepřál, aby
byl poznán a pozdraven ubožákem v takovém postavení.
Ten kněz byl arcijáhen páter Klaudius Frollo.
Mrak na čele Quasimodově opět potemněl. Chvíli v něm ještě probleskoval úsměv, ale úsměv
hořký, malomyslnuý, plný hlubokého smutku.
Čas plynul. Byl už na pranýři nejméně půl druhé hodiny, rván, mučen, bez přestání vysmíván
a téměř kamenován.
Najednou sebou zaškubal znovu v zoufalství tak prudkém, že se až celé trámoví pranýře zatřáslo,
přerušil mlčení, jež až dosud tvrdošíjně zachovával, a přehlušil hulákání davu chraptivým a zuřivým
hlasem, podobným spíše zvířecímu zavytí než lidskému zvuku: „Pít!“
Tento úzkostný výkřik nejenže nevzbudil soucit, naopak, ještě zvýšil veselost bodrého pařížského
publika, jež obklopovalo žebřík a jež, připusťme, vcelku jako dav nebylo o nic méně kruté a surové než
ona strašná banda tuláků, kam jsme už čtenáře zavedli a která byla prostě nejspodnější vrstvou
národa. Ani jediný hlas se neozval na pomoc ubohému odsouzenci, leda aby se posmíval jeho žízni. Je
pravda, že v té chvíli byl spíše pitvorný a odpuzující než hodný politování; jeho tvář byla rudá
a zpocená, oko vyjevené, ústa zpěněná hněvem a utrpením, jazyk napolo vyplazený. Je však třeba
ještě říci, že kolem potupných schodů pranýře vládly tak mocné předsudky o hanbě a bezectnosti, že
i kdyby se byla našla v davu nějaká soucitná duše, nějaký měšťan nebo měštka, která by se pokusila
přinést tomuto ubohému, trpícímu stvoření sklenici vody, dokázaly by tyto předsudky odradit
i milosrdného samaritána.
Po několika minutách rozhlédl se Quasimodo po davu zoufalým zrakem a vykřikl znovu, hlasem
ještě drásavějším: „Pít!“
60
Všichni vyprskli v smích.
„Napij se tohohle,“ vykřikl Robin Vejražka a hodil mu do obličeje houbu namočenou ve strouze.
„Na, tu máš, hluchý šeredo, jsem tvým dlužníkem.“
Nějaká žena mu hodila na hlavu kámen: „To tě odnaučí probouzet nás v noci tím zatraceným
zvoněním!“
„Tak co, chlapečku,“ řval jeden mrzák a snažil se ho zasáhnout svou berlou, „ještě nám budeš
čarovat s věží Matky Boží?“
„Tu máš misku a napij se!“ ozval se jakýsi muž a vmetl mu na prsa rozbitý džbán. „Jen jsi přešel
přes cestu mé ženě, už porodila dítě s dvěma hlavami!“
„A moje kočka měla kotě o šesti nohách!“ ječela jedna stařena a hodila po něm cihlou.
„Pít,“ opakoval po třetí Quasimodo, těžce oddychuje.
V tom okamžiku spatřil, že obecenstvo se rozestupuje. Z davu vystoupila podivně oděná dívka.
Doprovázela ji malá bílá kozička s pozlacenými růžky. Dívka nesla v ruce tamburínu.
Oko Quasimodovo zajiskřilo. Byla to cikánka, kterou se včera v noci pokusil unést, šeredný kousek,
za nějž, jak nejasně cítil, byl nyní právě trestán. Ostatně to byl ten nejposlednější důvod, neboť byl
trestán jen za to, že je hluchý a že byl souzen také hluchým. Nepochyboval, že dívka se mu přišla
pomstít a zasadit mu ránu jako všichni ostatní.
Viděl, jak rychle vystupuje po žebříku. Dusil se hněvem a zlostí. Byl by si přál, aby mohl pranýř
skácet, a kdyby blesk z jeho oka mohl usmrcovat, cikánka by byla bývala rozdrcena dřív, než
vystoupila na plošinu.
Přistoupila beze slova k odsouzenci, který se marně svíjel, aby jí unikl, odvázala od pasu čutoru
a přiložila ji jemně k nebožákovým vyprahlým rtům.
A tu bylo vidět, jak z toho doposud suchého a planoucího oka vytryskla veliká slza a pomalu stékala
po tom nestvůrném, zoufalstvím tak dlouho zkřiveném obličeji. Byla to snad první slza, kterou
nešťastník kdy uronil.
Zapomínal však pít. Cikánka netrpělivě sešpulila rty a přitiskla s úsměvem hrdlo láhve k ústům
Quasimodovým. Pil dlouhými doušky. Měl palčivou žízeň.
Když dopil, vztáhl své černé rty, bezpochyby aby políbil tu krásnou ruku, jež mu přišla na pomoc.
Avšak dívka, jež mu patrně nedůvěřovala a měla v paměti násilné noční přepadení, odtáhla poděšené
ruku jako dítě, které má strach, že je kousne zvíře.
A tu na ni upřel ten hluchý nebožák pohled plný výčitek a nevýslovného smutku.
Byla by to bývala všude dojemná podívaná, jak tato krásná, svěří, nevinná a půvabná dívka, sama
tak slabá, přispěchala nezištně na pomoc takovému zoufalství, takové ohyzdnosti a zlobě. Na pranýři
to byla podívaná vznešená.
Dokonce i lid tím byl dojat, začal tleskat a volal: „Výborně! Výborně!“
1
Hluchý je hloupý (lat.)
1. O jaký se jedná literární žánr? Co je podstatou tohoto žánru?
2. Kam a do jaké doby je děj ukázky zasazen?
3. Jak rychlý je dějový spád a proč?
4. Jaká je role vypravěče v textu?
5. S jakými hrdiny se v ukázce setkáváme a jaká je jejich charakteristika? Jaký mají mezi sebou
vztah?
61
6. Jaké rysy romantismu v textu najdeme?
3.
U jednoho představitele francouzského romantismu podrobněji rozeberte jedno jeho literární
dílo (nejlépe z vlastní četby) podle návodu.
Autor, název díla:
Žánr a vysvětlení podstaty tohoto žánru:
Forma díla:
Kompozice díla:
Jazyková a stylistická stránka díla:
Charakteristika postav, vztahy mezi nimi:
Spád děje + zdůvodnění tvrzení:
Stručné naznačení obsahu:
Prvky romantismu v díle:
Vlastní postřehy a hodnocení:
5.
Romantismus v Rusku – vznikal v podmínkách absolutistické
carské samovlády opírající se o policejní aparát
Alexandr Sergejevič Puškin (1799 – 1837)
- básník, prozaik, dramatik, kritik, publicista, historik
- položil základy moderní spisovné ruštiny
- jeho dílo mělo pro ruskou literaturu obrovský význam
Kavkazský zajatec (1821), Cikáni (1823) – poemy ovlivněné
Byronem
62
- rozervaní hrdinové horují pro osobní a občanskou svobodu
Evžen Oněgin (1825 – 1833) – román ve verších, oněginská (puškinská) strofa
- 8 (resp. 10) hlav, nedokončeno kvůli cenzuře
- složka epická – prostá kompozice, lineárně rozvíjený příběh
- složka lyrická – charakteristika a líčení životního stylu postav, jemné detaily, líčení přírody,
cest po Rusku, úvahy, vsuvky, komentáře
- důležitá je role vypravěče (splývá s autorem), který děj komentuje, doplňuje, obohacuje
o svoje zážitky a postřehy, prvky ironie, sebeironie, humoru, společenská kritika
- pilíři jsou dva dopisy: Taťánin Oněginovi ve 3. hlavě a Oněginův Taťáně v 8. hlavě
- založeno na kontrastech prostředí i lidských povah mladých hrdinů: Oněgin x Lenskij
(přátelé, později sokové), Taťána x Olga (sestry)
- Evžen Oněgin - typ zbytečného člověka = člověk vyřazený ze svého společenského
prostředí, pyšný na svou extravagantnost, poněvadž v ní vidí znak své výjimečnosti; člověk
pociťující nudu, citově vyprahlý, i když ve společnosti dokáže být okouzlující, atraktivní
zejména pro dámy, ovšem sám v ničem nevidí smysl, ani ve své existenci, připadá
zbytečný sám sobě, nikoli ostatním
- Vladimír Lenskij – statkář a básník, citlivý, milující Olgu, laskavý, plný chuti do života
- Taťána – introvertní, snílek, romantik, vážná, citlivá, miluje přírodu, která je pro ni
útěchou, čtenářka romantických děl, zamilovaná do Oněgina, jenž ji okouzlil svou
sečtělostí, inteligencí, šarmem, odhodlá se vyjevit mu v dopise své city, je jím zklamána,
zásadová, věrná, mravná
- Olga – extrovertní, veselá zasnoubena s Lenským, bezstarostná, oblíbená; po nevinném
flirtu s Oněginem ztrácí v souboji Lenského, provdá se za důstojníka armády
- hlavní hrdina Oněgin, znuděný životem, odmítá lásku krásné a inteligentní Taťány,
v souboji kvůli Olze zabije přítele Lenského => odjíždí na cesty
- po létech se vrací a setkává s vdanou Taťánou, do níž se vášnivě zamiluje, ale Taťána ho
odmítá
- existuje zpracováno jak opera
Piková dáma (1833) – novela s fantastickým námětem, zpracováno jako balet
Kapitánská dcerka (1826) - historická próza ovlivněná Waltrem Scottem
Boris Godunov (1826) - historické drama, zpracováno jako opera
Michail Jurjevič Lermontov (1814 – 1841)
Démon (1856) – poema vycházející z biblických legend a ovlivněná gruzínským folklórem
názor, že zlo se rodí z bezmocnosti dobra => tragika ušlechtilých lidí, kteří usilují
o proměnu světa, filosofické dílo
Démon zavržený Bohem pro svou vzpouru nalézá lásku u pozemské ženy Tamary,
ta ji však zabíjí => Démon znovu prohrává zápas s Bohem
Démon není satan, spíš hrdý, nespokojený duch
Hrdina naší doby (1840) – román o „zbytečném člověku“ Pečorinovi, který nenachází smysl
své existence, je nihilistou
1.
Opakování – romantismus v Rusku
Zopakujte si učivo o projevech realismu v Rusku:
a) Z jaké společenské vrstvy většinou pocházeli ruští romantičtí spisovatelé?
b) Uveďte jména hlavních představitelů literárního romantismu v Rusku.
c) Jakým jazykem byla díla psána?
2.
Pozorně si přečtěte následující text a odpovězte na níže uvedené otázky:
63
VIII
A dočkala se. Procitlýma
očima ví: toť on, toť on!
A jeho jen, žel, vidí jima,
a její den i noc, snu ston
je pln ho; dívce okouzlené
vše jenom jeho připomene
vždy poznovu. Řeč laskavá
teď mrazivou ji nechává,
i oči služky starostlivé.
I hosty vítá s nechutí
a k hovoru je nenutí
a nenávidí z duše snivé,
jíž láska táhne nad hlavou,
přítomnost jejich zdlouhavou.
IX
A s jakým zájmem, s jakou chutí
teď rozkošné čte romány!
Jak pije do zapomenutí
klam citů začarovaný!
Jak šťastná síla obraznosti
vše zkrášlí, všechny chyb jich zprostí!
A Wolmar, milec Juliin,
Malek Adhel, rek Cottinin,
i Werther, smrti zasvěcený,
i Grandisson ten skvělý zas,
jenž kolikráte uspal nás,
se slili ve snu jedné ženy
v jediný obraz, v jeden stín –
vždy byl to Eugen Oněgin.
X
S románem v ruce, zcela vžila
se ve své vzory Taťána.
Klarissou, Julií též byla
na toulkách lesem od rána,
a Delfinou se cítíc zase,
s neblahou knihou toulává se,
v ní hledá vlastní tajný sen,
jenž ze srdce se line ven,
a její vzdechy v knize loví
všech cizích vášní ohlasy;
blouznivě předříkává si
list, posílaný hrdinovi…
Leč Eugen, cokoli byl on,
dojista nebyl Grandisson.
XI
Sloh drže v ladném, vážném stínu,
ohnivý tvůrce kdysi dbal,
by vrh nám pohled na hrdinu
jak na úplný ideál.
Rek jeho vždy, ač lásku sklízel,
měl se zločinci mnohou svízel,
přetékal citem, moudrostí
a vnější přitažlivostí.
Vždy čistou vášní hořel jistě
a v čestném boji desetkrát
byl ochoten všanc život dát –
a vzadu na posledním listě…
zločince stihl přísný trest
a dobro odměněno jest.
XII
Však my jak v mlze jsme teď, běda,
morálka nudí bez mezí,
a dnešní čtenář v knize hledá
jen krásný hřích, jenž vítězí.
Britanská Musa báchorkami
sny nedospělé dívky mámí,
vkus Byronův jí udělal.
Teď Vampyr se jí modlou stal
a Melmoth, tulák zamračený,
či Korsár nebo Věčný Žid
a Sbogar podemílá klid
tajemstvím okouzlené ženy.
A romantický žal se skví
i na zoufalém sobectví.
XIII
Přátelé, jaký smysl má to?
Snad z vůle nebes přestanou
být básníkem a nový zato
běs vstoupí ve mne. Zamanu
si přes to, že se Foibos zhrozí,
psát nízkým slohem krotké prózy.
A vesel, překvapím svou zem
pak staromódním románem.
V něm zločin, jenž se v mukách svíjí
vám hrůzně líčit nebudu.
Jen příběh prostých osudů
a ruských rodin historii
vám vypovím, a lásky vzdech,
a mravy, zbylé po dědech.
XIV
O prostých řečech otce, děda
vám povím, ale nejvíce
o starých lípách, pod něž sedá
nad vodou mladá dvojice;
o kleté žárlivosti vírech,
o slzách, odluce a smírech;
milencům rozejít se dám,
než povedu je k oddavkám.
Vzpomenu vášnivých slov lásky
a řečí roztoužených chvil,
jež na jazyk mi vyloudil
u nohou milované krásky
žár mladosti. Těch krásných vět,
jimž odvykl jsem od těch let!
sic všelijaké báje časem,
jak víly v lese tančily,
jak zlí duchové strašili.
A teď jsem, Táňo, zapomněla.
Jsou to přec léta. Inu, čas
a stáří všecko splete v nás. –
„Nu, však ty víš… jen kdybys chtěla…
(o vílách přece nechci nic)
mi o své první lásce říc…“
XVIII
– Máš rozum, Táňo? My v ty časy přec neslýchaly o lásce.
Nebožka tchyně by mě asi
zabila v zuřivosti své. –
„Jak jsi se tedy, ňáno, vdala?“
– A tak, Bůh chtěl, já poslouchala.
Můj Váňa mladší byl než já,
tenkráte třináctiletá.
Dva týdny, šetřilo se časem,
chodili svati. Na třetí
už žehnal otec dítěti.
Ze strachu hořce plakala jsem
a s pláčem rozpletli mi cop.
Tak vdávaly se za mých dob.
XV
Já s pláčem přihlížím tvé muce,
Taťáno, Táňo rozmilá!
Módnímu tyranovi v ruce
ty osud svůj jsi vložila.
Ty zahyneš. Však dříve, drahá,
po temném štěstí ještě sahá
tvá zaslepená naděje.
Poznáváš něhy záchvěje
a piješ kouzelný jed přání,
jež vzdech ti loudí na ústa;
tam všude loubí vyrůstá,
jež šťastná shledání tvá chrání.
a před očima všude již
stín osudného svůdce zříš.
XIX
Pak mezi cizí odvedli mě…
Ty ale neposloucháš již –
„Ach, ňáňo má, stesk umučí mě.
Je mi tak těžko. Nevěříš?
Chce se mi plakat. Ach, má hlava!“
– Mé dítě, jistě nejsi zdráva…
Pán Bůh se smiluj, zachraň nás!
Chceš něco? Čekám na rozkaz…
Svěcenou vodu máme doma…
vždyť celá hoříš… pro Pána… –
„Ne… jsem jen zamilována.“
– Bůh budiž s tebou, holčičko má… –
A drsná ruka rozechvěle
křižuje Táňu po čele.
XVI
Taťána, běda, nemá stání,
rozsévá pod stromy svůj žal.
Pojednou oči v přemítání
ji strnou, nemůže jít dál.
Hruď dme se jí a v bledé tváři
jí na okamžik plamen září,
blesk do očí, v sluch šum jí leh
a v hrdle přiškrcený dech.
Noc nastává; a luna loví
ospalé vlny života.
A slavík, slavík klokotá
do zamlžených korun v křoví.
Nemohouc usnout, černou tmou
Taťána volá chůvu svou.
XX
„Jsem zamilována,“ zas hlásí
své chůvě hořce Taťána.
– Ach, miláčku, ty nemocna jsi. –
„Nech mě. Jsem zamilována.“
A zatím luna ze své výše
po bledé tváři sklouzla tiše
a ulehla si v důvěře
XVII
„Nemohu, ňáňo, spát v tom dusnu.
Otevři okno. A pojď blíž.“
– Co je ti? – „Povídej, než usnu.
O starých časech něco, víš?“
– A co jen, Táňo? Znávala jsem
65
na rozpuštěné kadeře,
na kapky slz, jež v očích svitly,
i na oděnou prostince
stařenku, k mladé hrdince
se sklánějící v dlouhé kytli;
a v čarodějném přísvitu
vzdychaly obě ženy tu.
Mé zármutky, v tmách duše skryté,
by smířil čas, pak (kdož to ví?)
bych zadala se mužovi
a byla mu i věrnou ženou
i ctnostnou matkou usmířenou.
Jiného? … Ne již. V světě ráda
nikoho nemohu mít já.
Tak si to Prozřetelnost žádá…
Tak chtěji nebesa: jsem tvá.
Můj celý život mi tě slíbil,
tys musel, musel přijíti.
Tys ten, jenž Bohem seslán mi byl
až do hrobu mě chrániti…
Byls vidinou mých nočních snění,
už drahý mi, když nezřený,
tvůj zrak mě mučil plameny,
tvůj hlas zněl v touhy rozeznění
- a nebyl to jen sen – jak zvon!
Jen vstoupil jsi, už jsem tě znala,
a strnula jsem, tvář mi vzplála,
hlas nitra řekl mi: Toť on!
Och ano… Já tě slýchávala,
tys tiše se mnou rozmlouval,
když chudákům jsem pomáhala
i když jsem v prosbách klekávala
za zmatené své duše žal.
Zda tys to, přízraku můj milý,
se do světnice v oné chvíli
průzračnou nocí nesnesl,
nepostál tiše nad pelestí?
A slova naděje a štěstí
zdas v útěchu mi nehlesl?
Kdo ji? Můj anděl ochranitel?
Či úskočný můj pokušitel?
Viď, zbavíš mě mých zmatků těch!
Snad je to klam, jenž svými stíny
v mou nezkušenou duši leh!
A mně je souzen osud jiný…
Děj se co děj! Já osud svůj
dnes do rukou tvých svěřuji ti.
Modlím se k tobě. Při mně stůj,
mé slzy v dlaně tvé se řítí…
A uvaž: já zde sama jsem,
a nikdo mi tu rady nedá.
A musím zahynouti, běda,
i se svým němým úžasem.
I čekám tě. Přijď, vytoužený.
Buď lásku najevo mi dej,
či těžké sny mé zpřetrhej,
ať stihne mě trest zasloužený!
XXI
Sen Taťánina srdce zapad
v daleký, modrý luny svit.
A myšlenkou jí šleh nápad…
„Jdi pryč. Chci samotu a klid.
Jen s mého stolku všecko sejmi
a papír s perem, ňáňo, dej mi,
lehnu si brzo.“ V světnici
při luně, němě zářící,
s tvářemi v dlaních Táňa píše,
v Eugena mění se jí svět
a z lehce tryskajících vět
nevinná dívčí láska dýše.
A psaní, v letu napsané…
Taťáno, kdo je dostane?
Taťánin dopis Oněginovi
„Já píši vám – co mohu více?
Co ještě mohu dodati?
Teď vím, že máte právo sice
mne pohrdáním trestati,
leč ještě věřím, nešťastnice,
že mne váš milosrdný soud
nemůže přece zavrhnout.
Já nejdřív mlčeti jsem chtěla;
a věřte: nebyl byste znal
nikdy můj ostýchavý žal,
kdybych jen stín naděje měla,
že třeba jednou za týden
vás u nás na vsi uzřím jen,
abych vám slůvko mohla říci
a v duchu vaši tvář a hlas,
než znovu navštívíte nás,
dnem nocí abych mohla stříci…
Však řekli, že jste samotář.
Že na vsi nudíte se, víme.
A my… z nás věru nejde zář,
třebaže ze srdce vás ctíme.
Proč jenom, proč jste přišel k nám?
Já v žalu opuštěné vsi té
bych neznala vás, jak vás znám,
ba ani žal, jejž pochopíte.
66
když lehl si, spí nerušeně
a zrána ještě sotva ví,
kam na večer se vypraví.
I končím! Hrůzno mi číst psaní…
Já studem, strachy umírám…
Však vím, že vaše čest mě chrání,
a směle svěřuji se vám…“
XI
Když Tánin list však držel v ruce,
Oněgin živě dojat byl.
Nad slovy, vydechlými v muce,
v roj myšlenek se pohroužil.
Jak obraz Tánin zapomněti,
vzhled ušlý, tvář s bledou pletí;
v nevinný, konejšivý sen
ho ukolébal dopis ten.
A snad že na tu chvíli snivou
v něm po lásce se vzkřísil hlad.
On ale nechtěl oklamat
tu čistou duši důvěřivou.
Teď v alej snad vás vésti smím,
kde Taťána se sešla s ním.
XXXII
Taťána vzdychá z teskné duše.
List v prstech se jí zachvívá.
Růžová obálka jí suše
na zprahlých ústech utkvívá.
Hlavička už jí padá zase.
Košilka lehce spustila se
jí se sličného ramene.
Měsíční světlo zmámené
už pohasíná. Nad dolinou
už jasní mha. Teď sedláka
roh pastýřův ven vyláká.
Stříbrné vlnky strouhou plynou.
Je ráno. Všichni vstali již.
Však s Taťánou je dneska kříž.
(…)
XII
Dvě minuty tak stáli němi,
až Eugen s vážným pohledem
promluvil k Táně: „Psala jste mi,
nezapírejte. Četl jsem
ty důvěřivé vaše řádky,
ten projev lásky, čistý sladký;
jsem vaší upřímnosti rád;
cit, jejž jsem dávno nechal spát,
jste ve mně rozezněla věru.
ne, nehodlám vám lichotit
a stejně upřímný chci být
jak vy. Důvěru za důvěru.
Má zpověď spojena je s tím.
A buďte dobrým soudcem mým.
IX
Tak sníval často Eugen v bdění.
Byl za dob první mladosti
obětí bouřných poblouznění
a vášní do bezuzdnosti.
V života klínu měkce chován,
dnes rozčarovalo ho, žel.
I touhy spěch ho omrzel,
i úspěch, který v letu sklízel.
V tichu i hluku jako stroj
mu do duše hřměl nepokoj,
i léčil smíchem nudy svízel.
Tak ubil osm krásných let,
života nejsvěžejší květ.
XIII
Kdybych svůj život uzavříti
v kruh domácnosti jednou snil,
kdyby mi otcem, mužem býti
příznivý osud nařídil,
kdyby mnou na chvíli jen, drahá,
plul obraz rodinného blaha,
jen s vámi, věřte, chtěl bych žít,
jen u vás hledal bych svůj klid.
To pravdou bez fráze je vskutku:
našel bych dávný ideál
a vás jen bych si zval
za družku dní svých, svého smutku,
jak záruku, že hoden vás,
X
Už krásky nemiloval, ale
lhostejným poutníkem se stal.
Nechtěla – bez žalu šel dále,
zradila – jen si zazpíval.
Hrál lásku, cítě nudu v skrytu,
opouštěl ženy bez soucitu,
nemaje za nic přízeň, hněv.
Salónů omrzelý lev
tak k svému whistu jezdí denně,
rozšafně nad kartami bdí,
pak klidně domů odjíždí,
67
bych šťasten snad… být mohl zas!
XV
Je hroznější věc v světě celém
než dům, kde žena zklamaná
se denně trápí nad manželem,
v své samotě jak prodaná?
Kde nudný muž, ač váží si jí,
přec s hněvem k osudu ji míjí,
vždy němý a vždy nasupen,
vždy zlý a chladně žárliv jen?
A po takovém muži vy jste
toužila ve své čistotě,
když planoucí své prostotě
jste oddala se ve svém listě?
Což osud neblahý by byl
vám úděl tento přisoudil?
XIV
Mé štěstí? Listu podobá se,
jejž ve vichřici trousí kmen.
Jsem ztracen, Bože, vaší kráse
i lásce… jsem vás nehoden.
Manželství se mnou zlem by bylo,
žal oběma by připravilo.
A třeba miloval bych vás,
zvyk odcizil by mě a čas;
plakala byste – a co zmůže
v mém srdci ženských slzí proud,
než v zběsilost je uvrhnout?
I posuďte jen, jaké růže
by asi Hymen po času
nám nadlouho vplet do vlasů.
Přeložil V. A. Jung
1.
O jaký se jedná literární žánr? Jak vypadá text po formální stránce?
2.
Aluze (narážky, odkazy) na které autory a která díla romantické literatury jste v textu odhalili?
3.
Jakou roli hraje v textu vypravěč?
4.
Které postavy jsou v ukázce středem naší pozornosti? Jak byste tyto postavy charakterizovali? V jaké
situaci se tyto postava nacházejí? Jakou roli mají tyto postavy v rámci celého díla?
5.
Jaké dva pohledy na lásku jsou v textu konfrontovány? Kdo je jejich nositelem?
6.
Kdo je označován jako ňáňa?
7.
Jaký vztah je mezi Taťánou a Oněginem? Jak Oněgin reaguje na Taťánino vyznání?
68
8.
Charakterizujte pojem zbytečný člověk.
3.
U jednoho představitele ruského romantismu podrobněji rozeberte jedno jeho literární dílo (nejlépe
z vlastní četby) podle návodu.
Forma díla:
Kompozice díla:
Prvky romantismu v díle:
6. Romantismus v Polsku – spjat s děním ve státě, národněosvobozenecký boj (Polsko rozděleno mezi tři státy) =>
revolučnost reprezentovaná zchudlou šlechtou, po porážce revoluce r. 1831 - emigrace
Adam Mickiewicz (1798 – 1855)
Pan Tadeáš (1834) – rozsáhlý epos s komplikovaným dějem
2 zemanské rodiny, znesvářené starým nepřátelstvím, usmíří až láska mezi dětmi
Tadeášem a Zoškou
v postavě Tadeáše zobrazen ideál mravně čistého Poláka, který na svém panství ruší
nevolnictví
líčení klidného života drobné venkovské šlechty, obraz přírody
v pozadí Napoleonovo tažení do Ruska
69
3. fáze českého národního obrození – romantismus a biedermeier
(30. a 40. léta 19. stol.)
Obecná charakteristika období: v umění – romantismus, vlivem napoleonství šíření svobodomyslných myšlenek, —>
novodobý nacionalismus a národně osvobozenecké hnutí, po pádu Napoleona se v Evropě utužují reakční vládní systémy
(Metternichův absolutismus) x tomu nespokojenost mas uvědomujících si nemožnost ovlivňovat tok dějin => pocit
vyřazenosti z dění, odcizenost světu
Romantismus v českém umění: malířství – Ant. Mánes, Josef Navrátil, zčásti Josef Mánes, Julius Mařák, Adolf Kosárek,
sochařství – část tvorby J. V. Myslbeka, hudba – Václav Jan Tomášek
Literární vývoj – rozšíření NO do širokých vrstev, v popředí ne vědci, ale umělci (beletrie)
- vymizela myšlenka slovanské vzájemnosti, ale slovanství i nadále chápáno jako hodnota
- zájem o český folklór
- minulost chápána jako povzbuzení pro současnost a budoucnost
- literatura má náročnější cíle
- v 30. létech převažují výchovné cíle nad uměleckými záměry (vliv biedermeieru) + spor o orientaci
české literatury (romantismus, Mácha)
- v 40. létech se zvýšila umělecká náročnost literatury, polemická srážka mezi Tylem a Havlíčkem
o podobě účinného vlastenectví
Karel Hynek Mácha (1810 – 1836)
- zpočátku německy psané preromantické verše nízké kvality
- typické symboly: poutník/poustevník/loupežník, symbol země, protiklad snu a skutečnosti,
básnický extremismus
Máj (1836) – lyrickoepická básnická skladba, základní dílo české moderní poezie
- předzpěv Čechové jsou národ dobrý + 4 zpěvy + 2 intermezza
- 1. zpěv – líčení prvomájového večera u jezera v kontrastu s osudem dívky Jarmily, která čeká
na svého milého, jehož se však nedočká; místo toho se od posla dozvídá o Vilémově vině
a trestu a páchá sebevraždu
- 2. zpěv – obraz nočního vězení, kde Vilém několik hodin před popravou přemítá o vině,
trestu, osudu, životě a smrti
- 1. intermezzo – půlnoční popraviště, příroda se připravuje na Vilémův pohřeb
- 3. zpěv – krása jarního rána v kontrastu s lidským osudem, Vilém je veden na popraviště
doprovázený zástupem lidí, jeho vyznání lásky rodné zemi, vzpomínka na dětství, rozloučení
se životem, přírodou, láskou a jeho poprava
- 2. intermezzo – obraz horské přírody, Vilémovi druhové truchlí pro svého vůdce u ohně
- 4. zpěv – po sedmi letech se v zimě na popraviště dostává poutník; vrací se sem na prvního
máje, zjišťuje informace o Vilémově osudu, vzpomíná na své vlastní dětství, truchlí nad
vlastním osudem
- zpěvy zakončeny trojitým zvoláním jména některé z postav
- filosofické úvahy o smyslu života, nevíra v posmrtný život, kritika společnosti
- dynamický, barvitý obraz přírody v kontrastu s osudem Viléma, Jarmily a poutníka
- vystavěno jako drama
- básnické prostředky: jambický spád + trochej, zvukomalba, eufonie, metafora, personifikace,
epiteton, oxymóron, neologismy, poetismy, rým
- jazyk vybroušený, vyspělý, básnický
- romantické prvky: líčení přírody, noční scenérie, kontrasty, Vilém = loupežník, vyvrženec
společnosti, padlá dívka, tragická láska, nezvratnost osudu, hrdinové umírají mladí
- dílo ve své době nepochopeno, domněnka, že přílišná subjektivita škodí vlasteneckým
zájmům
- vliv na další generace, dodatečné ocenění
70
- první moderní novodobá báseň, navazuje na evropský romantismus
Cikáni (1835) – román, motiv podobný Máji
Marinka (1834) – povídka, kontrast krásy a umění x ošklivosti, života x smrti, představy x skutečnosti
Josef Kajetán Tyl (1808 – 1856)
- přispěl k zvýšení úrovně českého divadla, cílem jeho
sentimentálních, romantických her vlastenectví, poučení,
zvýraznění krásy jazyka
- názorové konflikty s Máchou, Havlíčkem, dramatikem Kolárem
1. novinářská činnost – redaktor časopisu Květy, Vlastimil, Pražský
posel
2. próza
3. divadelní hry
a) ze současnosti – dramatickou zápletkou láska mladých lidí
Paličova dcera (1846) – objevuje se i kritika společnosti
b) veselohry
Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka (1834) s písní Kde domov můj?
(hudba František Škroup), která se časem stala národní hymnou
c) dramatické báchorky – komika lidových postav se mísí
s romantičností nadpřirozených bytostí, připomínají pohádku i tím, že dobro vítězí nad zlem
Strakonický dudák aneb Hody divých žen (1847) – dramatická báchorka, pohádková hra
- postava dudáka Švandy s kouzelným nástrojem, typického romantického rozporuplného
hrdiny, jenž musí projít dlouhou a dobrodružnou cestu k poznání pravých hodnot, věrné
a milující Dorotky, moudrého Kalafuny a jeho hašteřivé ženy, podvodníka Vocilky => silně
rázovité postavy nesoucí vlastnosti typického českého člověka
- lidové postavy mluvící prostým jazykem se mísí s bytostmi nadpřirozenými, které se vyjadřují
vzletným jazykem a ve verších
- oslava ženské lásky, která dokáže divy
- lesní víly s královnou Lesanou představují odvěký řád přírody, který nelze beztrestně
přestoupit
d) historické hry
Jan Hus (1848) – spojitost s revolucí r. 1848
Kutnohorští havíři aneb krvavý soud (1848) – sociální drama
Karel Jaromír Erben (1811 – 1870)
- zabýval se národopisem a vydáváním staročeských literárních památek, v lidové slovesnosti viděl
odraz starých mýtů, slovanského etnického základu (hlavně v pohádkách)
- zakladatelem české moderní balady, navazuje ovšem na baladu lidovou
Kytice z pověstí národních (1853) – 20 let práce
- jediná původní kniha, nejprve vydáno časopisecky
- epika, původně 12, v konečné verzi 13 balad
- propracovaná kompozice sbírky, pečlivě provedené rozvržení
básní
- Kytice, Poklad, Svatební košile, Polednice, Zlatý kolovrat, Štědrý
den, Holoubek, Záhořovo lože, Vodník, Vrba, Lilie, Dceřina kletba,
Věštkyně
- dramatický konflikt vyplývá z povahových vlastností hrdinů,
problém viny a trestu, vina spočívá ve vědomém či nevědomém
porušení mezilidských vztahů, řádu, etického principu a je spjata
s osobou, která trest přijímá
- někdy tragický až krutý závěr, někdy po pokání následuje odpuštění a vykoupení
71
-
důležitý vztah matka --- dcera
nadčasovost a nadprostorovost prostředí
nadpřirozené bytosti
umění baladické a dějové zkratky
úsporný jazyk (neslovesné věty, absence spojek, místo sloves citoslovce, …)
dramatické podání, dynamičnost, zvukomalba
prostředky lid. balady
ovlivnil další autory
Lidová slovesnost
Ústní lidová slovesnost (folklor)
- venkovský (původní), městský
- primární slovesné umění, existovala před vynalezením písma a vedle psané literatury existuje dosud
- vyjadřuje lidový názor na život, optimismus, …
- znaky: ústní tradování (forma jen zčásti fixovaná => variabilita), anonymita autora, kolektivnost
(vyjadřuje myšlení i cítění kolektivu), improvizovanost, funkčnost, spojování žánrových postupů
- druhy: lyrika - písně - milostné, k obřadům, vojenské, ukolébavky, pracovní, …
epika - balady
báje
pověsti
pohádky
anekdoty
přísloví, pranostiky, rčení
drama (obchůzkové, zpěvohra), loutkové divadlo
- na tzv. vysokou literaturu působila poetika lidové slovesnosti jako inspirační zdroj hlavně
v historických situacích národního ohrožení, ve chvílích vystupňovaného pocitu národní
sounáležitosti
- ovlivnila zejména období po Bílé hoře - baroko, preromantismus a romantismus, 30. léta 20. stol.
Rozlišujte!!!
ústní lidová slovesnost – viz výše
lidová slovesnost sekundárně zapsaná sběrateli – folkloristy zafixovaná autentická lidová slovesnost,
někdy v jedné verzi textu, někdy variace, někdy cenzurní zásahy sběratele
tvorba umělá v duchu lidové slovesnosti = ohlasy – lidová slovesnost inspirací pro vlastní autorovu tvorbu
tvorba zlidovělá – jedná se o umělý text, který se ale časem stal natolik populárním, že ho znají široké
vrstvy, aniž vědí, kdo je autorem textu
tvorba pololidová – známe autora textu, ten ale pochází z lidových vrstev a odráží lidový pohled na svět
Opakování učiva a rozbor textů
 Karel Hynek Mácha: Máj
O jaký se jedná žánr? Jaká je kompozice díla (členění a rozsah)? Jak vypadá dílo po jazykové stránce? Do
jakých prostředí je děj zasazen? Jakou roli hraje v díle čas a doba? Jaký je autorův styl? Používá autor
speciální a výrazné umělecké prostředky? K jakému literárnímu směru dílo patří? Jaké typické rysy
tohoto směru dílo nese? Co tvoří dějovou a co nedějovou složku díla? Jaký má text námět a proč? Jací
hrdinové textu vystupují, jaké mají vlastnosti? Najdeme v textu rozbor psychologie postav? Mění se
nějak charakter postav během děje? Přináší dílo nějakou zajímavou myšlenku? Proveďte detailní rozbor
vámi zvoleného úryvku. Kdy dílo poprvé vyšlo a jaké byly čtenářské a kritické ohlasy?
72
1.
Na základě ukázky a zkušeností z četby odpovězte na otázky týkající se skladby Karla Hynka Máchy
Máj:
Po modrém blankytu bělavé páry hynou,
lehounký větřík s nimi hraje;
a vysoko - v daleké kraje
bílé obláčky dálným nebem plynou,
a smutný vězeň takto mluví k ním:
„Vy, jenž dalekosáhlým během svým
co ramenem tajemným zemi objímáte,
vy hvězdy rozplynulé, stíny modra nebe,
vy truchlenci, jenž rozsmutnivše sebe,
v tiché se slzy celí rozplýváte,
vás já jsem posly volil mezi všemi.
Kudy plynete u dlouhém dálném běhu,
i tam, kde svého naleznete břehu,
tam na své pouti pozdravujte zemi.
Ach zemi krásnou, zemi milovanou,
kolébku mou i hrob můj, matku mou,
vlasť jedinou i v dědictví mi danou,
šírou tu zemi, zemi jedinou!“
(...)
Daleko zanesl věk onen časů vztek,
dalekoť jeho sen, umrlý jako stín,
obraz co bílých měst u vody stopen klín,
takť jako zemřelých myšlenka poslední,
tak jako jméno jich, pradávných bojů hluk,
dávná severní zář, vyhaslé světlo s ní,
zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk,
zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit,
zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit,
(...)
a) Z které části skladby je ukázka vybrána?
b) Kdo v úryvku promlouvá?
c)
V jaké situaci se mluvčí v textu nachází?
d) Ke komu se mluvčí obrací, koho, co oslovuje?
e) K čemu se mluvčí upíná, v čem vidí nadosobní hodnotu?
f)
Jaký básnický prostředek je využit v části označené tučnou kurzívou?
g)
Jaký básnický prostředek je použit v tučné podtržené části?
h) Jaký básnický prostředek je použitý v tučné podtržené kurzivě?
i)
V ukázce najdeme spíše projevy epiky nebo lyriky?
j)
Proveďte v ukázce rozbor rýmu. Jaké typy rýmu jsou použity?
k)
Jak vypadá ukázka po jazykové stránce?
73
l)
Vypište zdrobnělinu přídavného jména, která se v textu vyskytuje:
m) Vypište z textu tvar přechodníku minulého:
n) Najděte dvě slova, u kterých je dle dnešního úzu tvaroslovná chyba.
o) Celkově jde o skladbu lyrickou, epickou, lyrickoepickou?
p) Jaká je kompozice celé skladby? (Z jakých částí se skladba skládá?)
q) Uveďte alespoň tři romantické prvky, které se ve skladbě vyskytují:
r)
Co tvoří lyrickou složku Máje?
s)
Co tvoří epickou složku Máje?
t)
Jsou lyrické a epické části skladby v souladu či v kontrastu?
2.
Odpovězte na základě vlastní četby na otázky vztahující se k dílu Josefa Kajetána Tyla Strakonický
dudák:
a) O jaký se jedná literární druh a žánr?
b) Vysvětlete, co je podstatou tohoto literárního žánru:
c)
Jak vypadá text po jazykové stránce?
d) Jaké typické české rysy se na jednotlivých postavách projevují?
Švanda Dorotka Vocilka Kalafuna e) Na jaký nástroj hraje Švanda a čím se tento nástroj vyznačuje?
f) Jaké city/hodnoty Tyl oslavuje a klade je v hodnotovém žebříčku nejvýš?
3. Objasněte pojmy:
ohlasová tvorba 74
zlidovělá tvorba -
4.
Uveďte 4 znaky lidové slovesnosti:
5.
S využitím zkušenosti z vlastní četby a ukázky proveďte rozbor ukázky ze sbírky Karla Jaromíra
Erbena Kytice:
a kde najdeš toho květu
Dceřina kletba
po všem široširém světu,
Což jsi se tak zasmušila,
v které roste zahrádce?
dcero má,
což jsi se tak zasmušila?
Veselá jsi jindy byla,
nyní přestal tobě smích!
„Zabila jsem holoubátko,
matko má,
zabila jsem holoubátko opuštěné jediňátko bílé bylo jako sníh!“
Holoubátko to nebylo,
dcero má,
holoubátko to nebylo líčko se ti proměnilo
a potrhán je tvůj vzhled!
„Och, zabila jsem děťátko,
matko má,
och, zabila jsem děťátko,
své ubohé zrozeňátko žalostí bych pošla hned!“
A co míníš učiniti,
dcero má,
a co míníš učiniti,
kterak vinu napraviti
a smířiti boží hněv?
„Půjdu hledat květu toho,
matko má,
půjdu hledat květu toho,
kterýž snímá viny mnoho
a vzbouřenou chladí krev.“
„Tam za branou nad vršíkem,
matko má,
tam za branou nad vršíkem,
na tom sloupu se hřebíkem,
na konopné oprátce!“
A co vzkážeš hochu tomu,
dcero má,
a co vzkážeš hochu tomu,
jenž chodíval k nám do domu
a s tebou se těšíval?
„Vzkazuji mu požehnání,
matko má,
vzkazuji mu požehnání červa v duši do skonání,
že mi zrádně mluvíval!“
A co necháš svojí matce,
dcero má,
a co necháš svojí matce,
jež tě milovala sladce
a draze tě chovala?
„Kletbu zůstavuji tobě,
matko má,
kletbu zůstavuji tobě,
bys nenašla místa v hrobě,
žes mi zvůli dávala!“
A kde najdeš toho květu,
dcero má,
75
a) O jaký se jedná žánr a co je podstatou tohoto žánru?
b) Co bývá obecně příčinou tragična v Erbenových skladbách?
c)
Jaký mezilidský vztah ve svých skladbách Erben považuje za mimořádně důležitý?
d) Jak vypadá text po formální stránce (sloka, verš, rým)? Jaký má text formální charakter celkově?
e) Kdo se čím se v textu básně provinil a jaký trest následuje? Pozor! Přemýšlejte pozorně.
f)
Co znamená slovo zůstavuji?
Počátky českého realismu
(40. a 50. léta 19. stol.)
Božena Němcová (1820? – 1862)
- básnická tvorba poplatná době, důležitá próza
- sběratelství lidové slovesnosti
- lidovou látku zpravidla upravovala po svém, zobrazovala typické
prostředí a typickými postavami českého lidu a jeho povahovými
vlastnostmi
- vítězství dobra nad zlem
Národní báchorky a pověsti (1845 – 1846), Slovenské pohádky a
pověsti (1857 – 1858)
- v její tvorbě najdeme jak prvky sentimentální, resp. romantické,
tak věrné vykreslení reality, řešení problémů doby je však velmi
idealistické
Babička (1855) - podtitul Obrazy z venkovského života
- autorčin únik z těžké skutečnosti do idyly dětství, nejde však
o dílo životopisné
- snaha ukázat harmonický život prostých lidí s ústřední postavou ideálně dokonalého člověka,
babičky
- popis zvyků, pověr venkovských lidí během kalendářního roku
- děj – v ratibořickém údolí na Starém bělidle, konfrontace života venkovanů a panské
společnosti, epizodický charakter děje spojen postavou babičky; samostatnou část tvoří
příběh o Viktorce
- další postavy: Panklovi, kněžna, schovanka Hortensie, Viktorka, Kristla, Jakub, Kudrnovi,
mlynářovi, …
- prvky realistické (způsob zobrazení prostředí), ale dílo je také velmi idealizované (vztahy
mezi lidmi, postava kněžny, harmonie s přírodou, …)
- snaha zobrazit kladného hrdinu, „dobrého člověka“
Baruška (1853)
Divá Bára (1856)
povídky s jednoduchým příběhem,
Dobrý člověk
(1858)
který prověřuje hrdinovy dobré vlastnosti
Pan učitel (1860)
Pohorská vesnice (1856) – idealizovaný pokus o harmonizaci mezi lidem a šlechtou
V zámku a podzámčí 1856) – kontrast mezi krutostí chudoby a rozmařilostí zbohatlíků
Karel Havlíček Borovský (1821 – 1856)
-
novinářská činnost – Pražské noviny – články o formách vlády,
informoval o politickém dění v cizině => politická výchova
čtenáře, od r. 1848 vydával Národní noviny – austroslavismus,
tribunou liberální strany, pestrá forma článků, humoristická
příloha Šotek, od r. 1850 vydával v Kutné Hoře politickou revui
Slovan – ostře kritická protivídeňská opozice => politicky
pronásledován, souzen, r. 1851 internován v tyrolském Brixenu,
zemřel krátce po návratu do Čech
- literární kritik, překladatel, básník, satirik, epigramatik
Epigramy - /epigram = krátká satirická báseň s výraznou pointou/
- 5 oddílů (církvi, králi, vlasti, Múzám a světu), útok na
katolickou církev, byrokracii a stát, na nezdravé jevy
v národním životě
- prvky hovorového jazyka, demokratičnost obsahu, rytmus, lehkost, prostota
- mnohé jsou aktuální i dnes
- př. Etymologický, Selský, Z historie literatury české, …
- v Brixenu —> 3 velké satirické (humor a komično jsou využity ke kritice nezdravých
společenských jevů) skladby:
Tyrolské elegie (napsáno 1852, vyšlo 1861)
- /elegie = žalozpěv, tradiční elegie —> ve starověku, psána elegickým distichem/
- podnětem vlastní zážitek, zatčení a cesta do Brixenu, život ve vyhnanství, opovržení
rakouskou vládou a policejním systémem
- ironie (vědomý protiklad toho, co autor říká, a toho, co myslí), sarkasmus (jízlivý posměšek)
Král Lávra (napsáno 1854, vyšlo 1870)
- pohádkový motiv, ironie, shovívavý humor
- parodie historií o hodných panovnících (x brutální činy)
Křest sv. Vladimíra (napsáno 1848 – 1854, vyšlo 1876) - nedokončeno
- satira inspirovaná Nestorovým letopisem, kde se mluví o nástupu křesťanství v Kyjevské Rusi
- podání lidovým vypravěčem
- kritika absolutismu jako způsobu vlády, kritika katolické církve
- aktualizace
Rozbor textu
Karel Havlíček Borovský:
Epigramy
Demokratský
Nechoď, Vašku, s pány na led,
mnohý příklad máme,
že pán sklouzne a sedlák si
za něj nohu zláme.
Jehly, špičky, sochory a kůly
stesal, skoval, zostřil, sebral kvůli
vojně s hloupostí a zlobou místo šavel
Borovský Havel.
77
Politický
Pomodli se, Čechu,
k svatému Vojtěchu,
by tě vzaly samostatné
národy do cechu.
Sympatetické léčení
Bodne-li tě žihadélkem včela,
vlož na ránu hned
její vlastní med:
bodne-li tě epigramská střela,
vlož na ránu – prostředek máš jistý –
chumáč vlasů z epigramatisty.
Etymologický
Odkud vzalo – zkouším žáky –
jméno Rakous počátek?
„Od raků, neb oni taky
chodí pořád nazpátek!“
Originálnost
Není nad původnost,
každý po ní touží,
lidé chodí přes most,
to já půjdu louží.
Verba docent, lempla trahunt
„Co sám nerad, nečiň jinému!“
žáku pravil kantor kdesi,
třepaje ho za pačesy.
Tyrolské elegie
I
Sviť, měsíčku, polehoučku
skrz ten hustý mrak,
jakpak se ti Brixen líbí? –
Neškareď se tak!
Se žandarmem slavný ouřad
celý v parádě,
pupek kordem pevně obvázaný,
zlato na krágle.
„Vstávají, pane redaktor,
nelekají se,
jdeme v noci, nejsme však zloději,
jenom komise.
Nepospíchej, pozastav se,
nechoď ještě spat:
abych s tebou jen chvilinku mohl
diškutýrovat.
Od všech z Vídně pozdravení,
pan Bach je líbá,
jsou-li prej zdráv, a tuhleto psaní
po nás posílá.“
Nejsem zdejší, můj měsíčku,
toť znáš podle křiku:
neutíkej, nejsem treu und bieder,
jsem zde jen ve cviku.
Já jsem i na lačný život
vždycky zdvořilý:
„Odpusť, slavná císařská komise,
že jsem v košili!“
II
Jsemť já z kraje muzikantů,
na pozoun jsem hrál,
a ten pořád ty vídenské pán
ze sna burcoval.
Ale Džok, můj černý buldog,
ten je grobián,
na habeas corpus tuze zvyklý – ¨
on je Angličan.
By se po svých těžkých prácech
hodně vyspali,
jednou v noci kočár policajtů
pro mne poslali.
Málem by byl chlap přestoupil
jeden paragraf,
již na slavný ouřad zpod postele
uďál: Vrr! haf! haf!
Dvě hodiny po půlnoci –
když na třetí šlo,
tu mi dával žandarm u postele
šťastné dobrýtro.
78
Hodil jsem mu tam pod postel
říšský zákoník,
dobře, že jsem měl ten moudrý nápad,
již ani nekvík. –
mne ochraňovat.
Že mám též, pokud jsme v Čechách,
inkognito jet, –
sic nám dají dotěraví lidé
hrůzu komis hned.
III
Občan zvyklý na pořádek –
bylo to v prosinci –
především jsem si obul punčochy
v slavné asistenci.
Ještě mi dal pan Dedera
více moudrých rad,
dle nichž se Bachovi pacienti
mají spravovat.
Pak jsem teprv četl psaní –
však ho tuhle mám –
rozumíš-li ouřední němčině,
přečti si ho sám.
Tak mne vábil jak Sirena,
až jsem obul boty,
oblík vetu, kabát, pak i kožich –
dříve však kalhoty!
Bach mi píše jako doktor,
že mi nesvědčí
v Čechách zdraví, že prej potřebuju
změnu povětří.
Koně a žandarmi stáli
dávno před domem:
„Milí braši, maličké strpení,
hned již pojedem!“
Že je v Čechách tuze dušno,
horké výpary,
mnoho smradu po té oktrojírce,
holé nezdraví!
V
Ó, měsíčku, však ty ženské
dobře znáš a víš,
jaký s nimi člověk na tom světě
často mívá kříž! –
Že on tedy schválně pro mne
kočár sem poslal,
abych se hned na státní outraty
na cestu vydal.
Také´s mnohého loučení
tajným svědkem byl,
ty znáš líp než každý novelista
hořkost těchto chvil.
A žandarmům že nařídil,
ať mne hodně nutí,
kdybych nechtěl ze skromnosti přijmout
jeho nabídnutí.
Matka, žena, sestra, dcerka,
malá Zdenčinka,
stály okolo mne v tichém pláči:
hořká chvilinka!
IV
Což je dělat? Že pak musím
hloupý zvyk ten mít:
že nemohu žandarmům s flintami
pranic odepřít!
Já jsem sice starý kozák,
v půtkách tužený:
tenkrát jsem měl trochu těsná prsa
a zrak zkalený.
Dedera mne taky nutil,
abych jel jen hned,
že by chtěli Brodští, až se vzbudí,
třeba – s námi jet.
Vtisknul jsem však poděbradku
silně do čela,
aby se těm policajtům slza
nezablyštěla.
Pravil mi, že nemám s sebou
zbraně žádné brát,
neb že oni mají nařízení
Neb ti všichni blíže dveří
posud stáli stráž:
79
aby měla tato smutná scéna
císařskou stafáž!
Telegraf je přece jenom
hezký vynález!
Ten před námi všude, než jsme přišli,
ohlášení nes.
VI
Trubka břeští, kola hrčí,
jedem k Jihlavi,
vzadu, abychom nic neztratili,
klušou žandarmi.
By nám mohla policie,
starostlivá máti,
všude, dříve než tam přijedeme,
kamna rozehřáti.
Ten borovský kostelíček
stojí na vršku,
skrze lesy smutně na mne hleděl:
„Jsi to, můj hošku?
Nesmím ale zapomenout
Budějovice,
tam Dedera koupil mělnického
čtyry lahvice.
Pode mnou jest tvá kolíbka,
já tě viděl křtít,
starému vikáři ministrovat,
pilně se učit.
Čili se v něm vlastenecké
hnuly myšlenky?
Čili doufal, že to pro mne bude
Lethe na Čechy?
Táhnout světem na zkušenou,
pak s pochodní jít,
naší chase plamenem veselým
na cestu svítit.
Mělnické jsem dávno dopil,
piju vlaské zas;
ale zdá se, že je v obou stejný
nepokojný kvas. –
Vidíš, jak ty roky plynou,
znám tě třicet let:
ale, chlapče, jaké to obludy
vidím s tebou jet?“ –
VIII
Teď, měsíčku, nechme elegie
a přejděme v heroický tón:
nebo co ti teď chci vypravovat,
to byl čertův shon.
VII
Když jsme jeli přes Jihlavu,
měl jsem Špilberk v mysli,
za Lincem zas myšlenky na Kufštejn
z hlavy mi nevyšly.
Cesta z Reichenhallu do Weidringu,
ty ji musíš taky dobře znát,
ta se nedá žádnou ordonancí
přeoktrojovat.
Teprva když jsme nechali
Kufštejn vpravo stát,
začla se mi alpejská krajina
příjemnější zdát.
Hory, skály ohromnější ještě,
než jest hloupost mezi národy,
vedle cesty propast bezedná jak
drška armády.
Hloupá jízda, milý brachu,
když se jen ví kam:
veselé ty trubky postiljonů
jsou jen bídný klam.
Temná noc jak naše svatá církev
a my jedem s kopce jako mžik;
darmo křičí Dedera: „Drž koně!“ –
prázdný je kozlík.
Všude kolomaz a všude
přepřahovali:
kdybyste radš ve Vídni přepřáhli
a namazali!
Kočár praští a koně ve větru,
již je ďábel horempádem nese,
a postiljon někde tam za kopcem
do dýmky si křeše.
80
Dolů jako s věže cesta plytká,
vůz jak šipka klouže hý a hat,
snad má chuť nás někde do propasti
internýrovat?
Tam jsem zatím – mustr delikventů! –
bez ochrany povečeřel hezky,
než za mnou stráž s odřenými nosy
přikulhala pěšky.
Och, to byla pro mne chutná chvilka,
neboť neznám žádnou větší slast
nežli vidět slavnou policii
ouzkostí se třást!
Já spal dobře, ale policajti
měli tu noc ve Weidringu zlou,
mazali si špiritusem záda,
nosy arnikou.
Napadnul mi – jsemť já čtenář bible –
o Jonáši smutný příběh ten,
jak jej z loďky k utišení bouře
vyhodili ven.
To je konec této epopeje,
k níž jsem nepřibásnil ani chlup,
všechno ti dosvědčí ve Weidringu
poštmistr Dahlrupp.
Metejme los! pravím, mezi námi
musí někdo velký hříšník být,
a ten k usmíření nebes musí
z vozu vyskočit.
IX
Přijeli jsme do Brixenu
bez vší turbací,
krajská vláda dala Dederovi
na mne kvitancí.
Jen to vyřknu, ejhle, policajti
ani svědomí nezpytovali,
a kajícně vyrazivše dvířka
z vozu vyskákali. –
Místo mne ten kus papíru
vrátili do Čech,
mne zde černý, dvojhlavatý orel
drží v klepetech.
Ach, ty světe, obrácený světe!
Vzhůru nohami ve škarpě leží stráž,
ale s panem delikventem samým
kluše ekvipáž!
Krajskou vládu, podkrajského,
žandarmerii,
ty mi dali za anděle strážce
v té Siberii.
Ach, ty vládo, převrácená vládo,
národy na šňůrce vodit chceš,
ale čtyrmi koňmi na opratích
vládnout nemůžeš! – –
Bez kočího, bez opratí, potmě,
u silnice propast místo škarpy:
tak jsem cválal sám a sám v kočáře
jako vítr s Alpy.
Svěřiti svůj osud také jednou
koňům splašeným se já mám bát,
občan rakouský? Což se mi může
horšího již stát?
Tak jsem s chladnou resignací v hlavě,
v hubě ale vřelou cigáru,
čerstvěj než cár ruský přijel k poště
v dobrém rozmaru.
81
1. O jaký se jedná literární žánr?
2. Jaká je kompozice textu?
3. Jaký námět text zpracovává?
4. Jakým způsobem je námět pojednán?
5. S jakými postavami se v textu setkáváme?
6. Jaké dobové narážky jsou v textu patrné?
7. Jak vypadá text po jazykové stránce?
8. Jaké umělecké prostředky autor využívá?
9. Jaké historce je věnována pozornost v osmé části?
REALISMUS A NATURALISMUS
(od 30. let 19. stol., naturalismus od 70. let 19. stol.)
Obecná charakteristika období: nástup kapitalismu volné konkurence, rozmach přírodních věd a techniky (Darwinova
evoluční teorie, Pasteurovy objevy, technické vynálezy, …) => důvěra v rozum a smyslové poznání, ve spolehlivost exaktních
věd a přírodovědeckých experimentů, které přejímaly metodologicky i společenské vědy (—> sociologie, A.Comt —>
pozitivismus, z Hegela vycházející K. Marx —> dialektický materialismus), zájem o sociální otázky
Literární vývoj – spisovatelé studují lidské nitro podle zásad exaktních věd => duševní život jedince je
výslednicí dědičnosti, výchovy, společenského a národního prostředí, popř. rasy (determinismus)
Realismus – v 2. pol. 19. stol. pak —> kritický realismus
- snaha o maximální pravdivost, komplexnost
- přesné zobrazení skutečnosti, snaha ukázat na zlo, křivdy => kritičnost
- všestranné studium společnosti ve všech jejích projevech, snaha o objektivnost (autor stojí „nad“
dějem)
- neobrací se k výjimečnému jedinci, ale ke společenské skupině nebo průměrnému člověku, typizace
- hrdinův charakter se vyvíjí podle doby a okolností
- zájem o současnost
- přehlednost, věcnost, popisnost
Realismus ve světovém umění – neusiluje o přikrašlování, ale o pravdu => zobrazení všedních situací, obyčejných
neidealizovaných lidí
Gustav Courbet (obrazy Dobrý den, pane Courbete, Pohřeb v Ornans)
Francois Millet (venkov, práce, obraz Sběračky klasů)
Édouard Manet (obrazy Snídaně v trávě, Olympia)
barbizonská škola (krajiny malované v plenéru)
prerafaelisté (úsilí o čisté umění, často literární náměty, obrazy J. E. Millaise: Slepá dívka, Ofélie)
Honoré Daumier (umění spjaté s politikou)
peredvižnici (ruští odpůrci klasicismu, Ilja Repin: Burlaci na Volze, Ivan Hrozný a jeho syn Ivan)
1. Realismus v Anglii – předchůdci Daniel Defoe a Jonathan Swift
Charles Dickens (1812 – 1870)
- v dílech se zabývá osudy sirotků, kteří se probíjejí životem
a krutostí dospělých
- žurnalista a prozaik, prosadil se => finanční zajištění, sláva
Kronika Pickwickova klubu (1836 – 1837) – rozsáhlý román, který
autora proslavil
- kritický obraz soudobé Anglie, různých společenských
prostředí a poměrů zmírněný laskavým humorem, epizodní
charakter příběhů
Oliver Twist (1838) – román se sociálním podtextem, vycházející
z vlastních zkušeností
- příběh osiřelého chlapce, který zažije různé ústrky a dostává se mezi londýnskou spodinu,
velké množství postav
- čtivost, krutost vztahů mezi lidmi kontrastuje se sentimentálností, smírný konec
David Copperfield (1850) román s autobiografickými prvky, složitý děj
Malá Dorritka (1851), Nadějné vyhlídky (1861)
Další představitelé realismu v Anglii: William Makepeace Thackeray (1811 – 1863): Trh marnosti, Charlotte Brontëová (1816 –
1855): Jana Eyrová, Emily Brontëová (1818 – 1848): Na Větrné hůrce, J. Austenová: Rozum a cit, Pýcha a předsudek
2.
Realismus v Německu – hnutí Mladé Německo (1830 – 1848), které kritizuje měšťáctví, horlí x státnímu absolutismu,
píše o sociální problematice, ideje jednotného Německa, propaguje ženskou emancipovanost, svobodu myšlení i jednání
—> lyrika revolučně politického rázu
Heinrich Heine (1797 – 1856)
poezie tematicky neromantická (sociální kritika, kritika nacionalismu a militarismu), formálně však ano
jednoduchost a melodičnost básní, ale i satira a vtip, některé jeho básně zlidověly
Kniha písní (1827) – soubor reflexivní lyriky, pesimisticky orientovaný, známý v Čechách
3.
Realismus ve Francii – předchůdci Pierre-Jean Béranger (1780 – 1957) – písničkář x režimu, —> tradici občan.
poezie, a George Sandová (1804 – 1876) – vl. jm. Aurora Dupinová, psala romány o společenském postavení žen a jejich
právu na plný citový život
Honoré de Balzac (1799 – 1850)
- nejvýznamnější autor francouzského realismu
- snaha zachytit život ze všech možných hledisek, průřez celou francouzskou společností 19. stol.
- vynikající psycholog mravně problematických lidí
- realistické popisy, gradace děje, nečekané zápletky, napětí, dobrodružství
- zvláštní práce s postavami: zatímco je 1 postava v jednom románu hlavní, v dalším je vedlejší
- —> tzv. Lidskou komedii, v dílech zachycuje mravy doby, kdy začaly rozhodovat peníze (—> asi
100 románů, rozdělení do 3 částí: studie mravů, studie filosofická, studie analytická)
83
- jádro —> 3 romány:
Otec Goriot (1835) – příběh bohatého kupce, který dal veškerý
majetek dcerám a ty ho opustily
- souběžně osud mladíka Evžena Rastignaka, který touží
„dobýt“ Paříž, odhazuje morální zásady, do tajů úspěšnosti
jej zasvěcuje zločinec Vautrin
Ztracené iluze (1837 – 1843) – románová trilogie
- paralelní historie venkovského básníka a jeho přítele
vynálezce v Paříži
Lesk a bída kurtizán (1838 – 1847) – románová tetralogie
- líčení vztahů společenských špiček se zločinci
Evženie Grandetová (1834) – typ lakomce, který zničí štěstí své
dcery, protože jí odmítne dát věno, aby se mu nezmenšil majetek
Šagrénová kůže (1831) – kůže = talisman splní majiteli každé přání, ale zároveň zmenšuje jeho štěstí
Gustave Flaubert (1821 – 1880)
- kritik měšťácké společnosti, mistr v zobrazení lidských vášní
a citových vztahů
- dílo není tak encyklopedické jako u Balzaka
- svá díla léta propracovával, protože byl zajištěn finančně
- mistr v analýze lidské psychiky, zachycuje cit v nejrůznějších
podobách
Paní Bovaryová (1857) – román o 3 částech
- psychologicky hluboce pojatý příběh romanticky založené
vdané ženy, která v denním životním i manželském
stereotypu nenachází smysl života, umírá sebevraždou po
milostných a finančních dobrodružstvích
- bovarismus – útěk od skutečnosti k iluzím
Émile Zola (1840 – 1902)
- —> nový literární směr dovádějící do krajnosti některé zásady
realismu – naturalismus (člověk omezen na biologickou
podstatu a ukázán jako výsledek vlivu prostředí a dědičnosti
(tzv. determinace))
- teoretikem i tvůrcem naturalismu, otiskl několik programových
studií (Experimentální román)
- cyklus Rougon-Maquartové = biologická a společenská historie
jedné rodiny, člověk představen ve své fyziologické podstatě
ovládané pudy (celkem 20 románů, napsaných 1871 – 1893),
román založený na podstatě experimentu
Štěstí Rougonů (1871) – 1. část cyklu
- vdova po zdravém muži Adelaide Rougonová žije s opilcem
Maquartem a poslední léta života tráví v blázinci
- Rougonové = legitimní linie Adelaidiných potomků – buržoazní intelektuálové na vzestupu,
Maquartové = dělníci, obchodníci, živnostníci
- rod Mouretů – stojí mezi oběma třídami a sňatky s nimi uzavírají jak Rougonové, tak
Maquartové
- v dalších částech cyklu vzestup potomků rodu Maquartů, nejvýznamnější části cyklu:
Zabiják (1877) – naturalistický román
- osudy ženy Gervaisy, jejího druha Lantiera, manžela Coupeaua a jejich přátel
84
-
rodině se začne dařit velmi dobře, vzmáhá se do doby, než Coupeau propadne alkoholismu
(přesná studie) a postupně utrácí jmění
- mravnímu úpadku podlehne i Gervaisa a její děti
- lidé, kteří podléhají vlivu dědičnosti, pudů a prostředí, v němž jsou nuceni žít
- strhující podání
Nana (1880) – život vyšších společenských kruhů
- účast v dreyfusiádě na straně lidských práv
Guy de Maupassant (1830 – 1893)
- spisovatel a žurnalista
- zakladatel moderní povídky a novely
- dějová dramatičnost, úsporný, sevřený styl, výrazné postavy, práce
s charakterizačním detailem
Kulička (1880) – povídka
- hlavní hrdinkou prostitutka, která za francouzsko-německé války
projeví větší smysl pro morálku než společnost, která jí opovrhuje
Miláček (1885) – román o novináři, který ke kariérnímu vzestupu využívá
žen a intrik
Věno (1884) – krátká povídka o všedním malém dramatu nese rysy autorova stylu
4.
Realismus v Rusku – podporován činností významných kritiků Vissariona Grigorjeviče Bělinského, Alexandra
Ivanoviče Gercena, Nikolaje Gavriloviče Černyševského
nedokončená epická skladba Kdo žije šťastně na Rusi Nikolaje Alexejeviče Někrasova
- kritika života v carském Rusku => pronásledování
Nikolaj Vasiljevič Gogol (1809 – 1852)
- míšení romantismu a realismu
- obraz ruské společnosti a jejích slabostí a chyb, satirický
výsměch všem podvodníkům a hlupákům
tzv. petrohradské povídky – cyklus geniálních povídek
- hrdinou osobité postavy, vyskytují se i fantastické
motivy, romantické prvky
- nejznámější: Plášť, Podobizna, Bláznovy zápisky, Nos
Taras Bulba (1835) – povídka o hrdinském boji ukrajinských
kozáků x polským magnátům
Revizor (1836) – satirická groteskní komedie
- anekdotický příběh o nevýznamném úředníkovi
Chlestakovovi, kterého považují v okresním městě za revizora a který neváhá využít omylu ve
svůj prospěch
- dílo odhalující úplatkářství, nemorálnost, hloupost lidí a byrokracii státního aparátu
Mrtvé duše (1842) – satirický román zobrazující poměry v tehdejším Rusku
- hlavní hrdina Čičikov se rozhodne zbohatnout machinacemi s tzv. „mrtvými dušemi“
- odhaluje se úpadek statkářské vrstvy, úplatnost úředníků
- pokračování románu autor zničil
Ivan Sergejevič Turgeněv (1818 – 1883)
Lovcovy zápisky (1852) – soubor črt a povídek vyjadřující protest x ruskému nevolnickému
systému
Rudin, Šlechtické hnízdo, V podvečer (1859) – romány zachycující společenské procesy
v Rusku kolem poloviny 19. stol.
85
-
v tvorbě —> dva typy ruské inteligence – hamletovský (své nápady nedokáže uskutečnit podlomen skepsí)
a donkichotský (romantik, který nedokáže realizovat své sny)
Otcové a děti (1862) – rozsáhlý román
hl. hrdina Bazarov neuznává klasické hodnoty (nihilismus), reprezentuje příslušníky mladé generace, která je
znechucena dobou, v níž pro sebe nespatřuje žádné perspektivy => buď nečinné hloubání, nebo násilí a revolta
Bazarov však přesto v nitru touží po ideálu a silném citu
Ivan Alexandrovič Gončarov (1812 – 1891)
Oblomov (1859) – román zobrazující pasivní typ člověka, který je sice dobrosrdečný, čestný a upřímný, ale zároveň
nerozhodný a lenivý, nedokáže své sny uskutečňovat, ztrácí i lásku
protikladem je poruštělý Němec Štolc, praktický a činorodý
oblomovština
Lev Nikolajevič Tolstoj (1828 – 1910)
- jeden ze světově nejvýznamnějších autorů, filozof,
pedagog (zásady volné výchovy)
- psal povídky, dramata, náboženskovýchovné statě,
ale nejvýznamnější jsou 2 romány:
Vojna a mír (1865) – 4dílná románová epopej zobrazující
Rusko v 1. 1/3 19. stol., 250 postav
- na pozadí událostí Napoleonovy éry (tažení do
Ruska, jeho porážka a ústup) zobrazeny osudy
ruské společnosti (hl. rodiny Bolkonských
a Rostovových)
- kontrast 2 šlechtických intelektuálů: Andrej
Bolkonskij (energičnost, racionálnost, hrdost)
x Pierre Bezuchov (idealistický snílek, filozof
hledající odpověď na otázky po smyslu života),
z ženských postav důležitá Nataša Rostovová
- dílo vzniklo na základě studia pramenů
- myšlenky, že dějiny jsou tvořeny sledem nepostižitelných detailů
Anna Kareninová (1873 – 1877) – široce pojatý román
- 2 milostné a rodinné osudy a vývoj ruské a petrohradské společnosti
- ničivý vliv vášnivé lásky vdané Anny Kareninové k Vronskému a v kontrastu štěstí manželů
Levinových
- hluboká psychologická analýza citových a duševních stavů hl. hrdinů
Vzkříšení (1899) – sociálně kritický román
- ovlivněn učením Chelčického (neprotivit se zlu násilím)
Fjodor Michailovič Dostojevskij (1821 – 1881)
- předchůdcem moderní formy románu (promyšlená kompozice díla), zaměřeného psychologicky
- za účast v tzv. hnutí petraševců odsouzen v 28 letech k trestu smrti, dostal však milost, káznice
na Sibiři + nemoc => tyto extrémní prožitky se odrazily v jeho tvorbě (umění pronikat k složitým
psychologickým pochodům lidského nitra, pochopení lidí nenormální povahy, soucit s utrpením),
zobrazoval zločince, revolucionáře, lidi s duševními poruchami, …
Zápisky z mrtvého domu (1861) – zážitky ze Sibiře
Zločin a trest (1866) – román o 6 dílech s epilogem
- hrdina románu Rodion Raskolnikov zavraždí pro peníze starou lichvářku a její sestru
- vytvořil si teorii o právu silných jedinců překračovat morální zákony a dopouštět se i zločinů,
tu autor kritizuje
86
-
propadá duševní krizi, teprve obětavá a čistá láska
prostitutky Soni Marmeladovové, ušlechtilé a milující
bytosti, jej pohne k pokání
- dějová složka chudá, jádrem zachycení psychického
a mravního dramatu hlavního hrdiny
Běsi (1872) - rozsáhlý román, odsudek radikálního revolučního
hnutí a terorismu
Idiot (1868) - román, oslava „překrásného člověka“
- hl. hrdinou mladý kníže Lev Nikolajevič Myškin, který se
vrací do Petrohradu ze sanatoria pro duševně choré, kde
se podrobil léčbě epilepsie
- téma díla je neseno úlohou Myškina v životech jiných lidí
(Rogožin, Nastasja Filipovna, Aglaja Ivanovna ad.)
- dokáže rozpoznat opravdové city a názory lidí nezakryté
přetvářkou, rozumí jim, dokáže je milovat a vzbuzovat
v nich touhu po dobru a lásce
- lidé, kteří nedokážou pochopit jeho ušlechtilost a dobrotu, ho pro jeho bezelstnost
a idealismus označují za idiota
- Myškin prožije tak pozoruhodné věci, že znovu upadá do duševní nemoci => názor, že
mravně nezkažený a vnitřně krásný člověk ve zkažené společnosti nemůže žít
- řada motivů z evangelií, x nihilismu, víra v lidské hodnoty a platnost morálních principů,
x hrdinům jako je Raskolnikov či hrdinové Běsů
Bratři Karamazovovi (1880) - román líčící osudy rodiny Karamazovových
- každý ze 4 synů otce Fjodora Pavloviče představuje osobitý lidský typ, zápletkou vražda otce
- vnitřní monolog postav
- hrdinové v rozhodujících životních okamžicích
- kritika vypjatého individualismu, absolutní svobody
- netoužil po radikální změně neutěšených společenských poměrů, ale po obrodě jednotlivce
v duchu křesťanských ideálů
Anton Pavlovič Čechov (1860 – 1904)
- vliv na vývoj světové prózy a dramatu —> lyrické psychologické
drama
- existenciální otázky lidského života
- mistr povídky – dramatický spád, stylová vyváženost, satirický
podtext, smysl pro humor, kritika zhierarchizované ruské
společnosti, smysl pro charakterizační detail
Úředníkova smrt, Chameleon, Profesor literatury, Dáma s psíčkem,
Pokoj č. 6 – povídky
- dramata – důležitá role atmosféry, minimalizována vnější dějová
složka, dramatičnost, zásadní jsou vnitřní konflikty postav, jejich
rozhovory jsou vlastně monology
Racek (1897)
otázky smyslu života či životních hodnot
Strýček Váňa (1897)
na přelomu století
Tři sestry (1901) – konflikt mezi sny 3 sester a realitou
Višňový sad (1901) – paralela motivu starého višňového sadu, který má být vykácen, a zanikajícího
světa staré ruské venkovské šlechty plného ušlechtilých ideálů
Další významní realističtí spisovatelé v Evropě:
Henrik Ibsen (1828 – 1906)
87
-
norský dramatik, který ovlivnil vývoj dramatu v celé Evropě
zabývá se společenskomorálními problémy, drama dokazující určitou tezi,
kterou přímo řekne některá z postav
Nora (také Domov loutek, 1879) – otázka postavení ženy ve společnosti 19.
stol., emancipace
Hedda Gablerová
Divoká kachna, Nepřítel lidu
- —> nové jevištní postupy (retrospekce, odstranění monologů, scénická
diskuse)
Henryk Sienkiewicz (1846 – 1916)
polský prozaik, dramatik a publicista, autor historické beletrie scottovského typu (snaha
posílit národní sebevědomí), romantické rysy děl
Quo vadis (1896) – román z prostředí Neronova Říma, osud Petroniův, šíření křesťanství
a pronásledování jeho nositelů
Ohněm a mečem (1883 – 1887) – románová trilogie ze 17. stol.
Křižáci (1897 – 1900) – války Poláků s německými křižáky na počátku 15. století
Realismus / naturalismus – shrnutí
Západní Evropa - Anglie, Francie, Rusko
 průřez celou společností od špiček po
periferii
 bezohledný kariérista zneužívající (často
ženy)
 čím horší morálka (veřejně však
skrývaná), tím větší společenský úspěch
 rozumovost
 láska - často falešný cit, pokrytectví,
cesta ke kariéře
 postavení ženy ve společnosti, otázka
ženské emancipace
 problematické postavení dětí, hlavně
sirotků apod., ve společnosti
 realismus
 naturalismus
 typizace
 bovarismus
 cyklus Lidská komedie
 cyklus Rougon-Maquartové





88
Východní Evropa - Rusko
vyšší a střední společenské vrstvy
byrokratický aparát => typická postava
úředníka
korupce,
přetvářka,
podlézavost,
autorita daná společenským postavením
v povídkách a dramatech satira
v románech
hluboká
psychologická
analýza postav, úvahy filosofické,
politické, etické, sociologické, děj tvoří
často jen menší část románu



ženy nešťastné v manželství, navazující mimomanželský vztah => tragika
jejich osudu
boj se společenskými konvencemi, tradiční morálkou
autor objektivní, kritický, stojí nad dějem a postavami
Rozbory textů
1. Přečtěte si následující ukázky, proveďte jejich rozbor a ukažte na nich rysy typické pro realismus:
Charles Dickens: David Copperfield (překlad: Emanuela a Emanuel Tilschovi)
Davidova maminka se po smrti svého muže znovu provdá. Následující úryvek líčí první Davidovo setkání s nevlastním otcem.
„Běž hezky dolů, má milovaná,“ řekl pan Murdstone. „Přijdeme s Davidem za tebou spolu.“
A když matku doprovodil očima ze dveří a rozloučil se s ní pokynem hlavy a úsměvem, obrátil
zachmuřený obličej k Peggotce: „Vy nevíte, má milá, jak se vaše paní jmenuje?“
„Je mou paní už hezky dlouho, pane,“ odpověděla Peggotka. „Měla bych to tedy vědět.“
„To je sice pravda,“ odpověděl, „Ale když jsem šel po schodech nahoru, zdálo se mi, že vás slyším říkat jí
jménem, které jí nepatří. Jak víte, přijala jméno moje. Budete si to pamatovat?“
Peggotka se po mně několikrát úzkostlivě podívala a pak se bez odpovědi vypoklonkovala
z pokoje; pochopila patrně, že nový pán na její odchod čeká, a neměla žádnou záminku, aby tam zůstala.
Když jsme v pokoji zbyli jen my dva sami, zavřel pan Murdstone dveře, posadil se na židli, podržel si mě
vstoje před sebou a zadíval se mi pevně do očí. Cítil jsem, že přitažlivost toho pohledu nutí moje oči
hledět neméně pevně do očí jemu. Kdykoli si vzpomínám, jak jsme tehdy stáli proti sobě tváří v tvář,
vždycky se mi zdá, že znovu slyším ten prudký a vzrušený tlukot svého srdce.
„Davide,“ řekl a tak stiskl rty, až je měl jako dva tenké proužky, „když mám co dělat s jankovitým
koněm nebo psem, co myslíš, že udělám?“
„Nevím.“
„Zmlátím ho.“
Předtím jsem mu odpověděl jakýmsi bezdechým šepotem, ale teď jsem ve své němotě cítil, že
mám dechu ještě míň.
„Zmlátím ho, až se začne kroutit bolestí. Řeknu si, že toho filutu zkrotím, a i kdyby ho to mělo stát
poslední kapičku krve v těle, tak to dokážu. Co to máš na tváři?“
„Špínu,“ řekl jsem.
Věděl stejně dobře jako já, že to jsou rozmazané slzy. Ale i kdyby mi byl tutéž otázku položil třeba
dvacetkrát a pokaždé ji doprovodil dvaceti ranami, myslím, že by mé dětské srdce bylo spíš puklo, než
bych mu to byl přiznal.
„Na takové mládě jsi hodně chápavý,“ řekl s vážným úsměvem, který se k němu hodil, „a vidím,
že jsi mi moc dobře porozuměl. – A teď si umyjte obličej, panáčku, a marš se mnou dolů.“
Ukázal na umyvadlo, o němž mě předtím napadlo, že se podobá paní Gummidgeové, a pokynul
mi hlavou, abych okamžitě poslechl. Už tehdy jsem měl málo pochybností a dnes jich mám ještě méně,
že by mě byl bez sebemenší výčitky svědomí srazil k zemi, kdybych zaváhal.
Honoré de Balzac: Gobseck – viz čítanka
Gustav Flaubert: Paní Bovaryová – viz čítanka
Émile Zola: Zabiják – viz čítanka
Guy de Maupassant: Věno – viz čítanka
Nikolaj Vasiljevič Gogol: Revizor (překlad: Zdeněk Mahler)
4. dějství, výstup 6.
Vstoupí Správce.
SPRÁVCE: Dovolte, abych se představil: správce chudinského ústavu Zemljanika.
CHLESTAKOV: Poklona. (Ukáže na židli) Račte.
SPRÁVCE:Měl jsem tu čest osobně vás uvítat a provést CHLESTAKOV: A jo! Já si vzpomínám. To byla znamenitá snídaně.
SPRÁVCE: Pro vlast všecko!
CHLESTAKOV: To byste nevěřil – ale já si potrpím na vybranou kuchyni. Každý máme – Poslyšte, nebyl vy
jste včera o kousek menší?
SPRÁVCE: To je velice možné. Mohu směle prohlásit, že se při horlivém výkonu služby naprosto
nešetřím! – Zato tuhle Poštmistr! Ten nedělá ale vůbec nic! Zásilky zdržuje – schválně si račte přešetřit,
jak to tam vypadá. Nebo soudce – ten, co tu byl přede mnou. Lítá jen za zajícem, a v úředních
místnostech si drží psy – a to jeho chování – neměl bych to říkat, je to můj přítel a dokonce příbuzný, ale
když je to v zájmu vlasti! Dobčinského už jistě ráčíte znát – má tady statek… Tak jak se ten Dobčinskij hne
z domu, soudce šup tam – už sedí u jeho manželky. To můžu odpřisáhnout. Schválně si ty děti
zkontrolujte: ani jedno není po otci, všecky – ta malá nejvíc – celej soudce! -CHLESTAKOV: Kdo by to do něj řek!
SPRÁVCE: A školní inspektor? Jak mu mohla vláda svěřit takovou funkci? Vždyť je to buřič! Pak má ta
mládež k něčemu vypadat? Kdybyste si přál, abych vám to všecko vypravoval písemně…?
CHLESTAKOV: Třeba. Sepište mi to. Kolikrát se člověk nudí – aspoň nějaké povyražení. Já jsem zapomněl
vaše ctěné jméno…
SPRÁVCE: Zemljanka.
CHLESTAKOV: Ach ano, Zemljanika. A co takhle – vy dětičky máte?
SPRÁVCE: Zajisté. Pět. Dvě dospělý…
CHLESTAKOV: Neříkejte? Dospělý dětičky. A jakpak oni – jak se tento?
SPRÁVCE: Vy se ráčíte zajímat, jak se jmenují?
CHLESTAKOV: Ano, jak se jmenují.
SPRÁVCE: Nikifor, Christofor, Termofor…
CHLESTAKOV: To je milé…
SPRÁVCE: Nesmím déle zdržovat… Váš čas je vyměřen, povinnost volá… (Uklání se a chce odejít)
CHLESTAKOV: (ho vyprovází) To nic, to nic… Jen zas přijďte. S vámi je legrace. (Vrací se, ještě skočí ke
dveřím a zavolá za ním) Okamžik! Vy – no! Já mám taky paměť…
SPRÁVCE: Artěmij Filipovič.
CHLESTAKOV: Taková nepříjemnost: měl jsem cestou mimořádná vydání. Kdybyste mi, Artěmiji Filipoviči,
prokázal laskavost – tak čtyři sta… půjčit.
SPRÁVCE: K službám.
CHLESTAKOV: Jako na zavolanou… Děkuji vám.
Lev Nikolajevič Tolstoj: Anna Kareninová – viz čítanka
Anton Pavlovič Čechov: Úředníkova smrt (překlad: Jaroslav Hulák)
Jednoho krásného večera seděl neméně krásný exekutor Ivan Dmitrič Červjakov v křesle ve druhé
řadě a kukátkem sledoval „Cornevillské zvonky“. Díval se a cítil vrcholnou slast. Tu však náhle…
V povídkách se toto „tu však náhle“ vyskytuje často. Autoři mají pravdu: život přináší tolik nečekaných
zvratů! Tedy náhle se jeho tvář svraštila, oči mu povylezly z důlků, zaskočil mu dech… odtrhl kukátko od
očí, sehnul se a… hepčí!!! Kýchl, jak zřejmo. Kýchání se nikde nikomu nezakazuje. Kýchají mužici
i policejní inspektoři a občas dokonce i tajní radové. Kýchají všichni. Červjakov také nikterak neupadl do
rozpaků, osušil se kapesníkem a jako ohleduplný člověk se rozhlédl po svých sousedech, jestli někoho
90
svým kýchnutím nevyrušil. Ale vzápětí už chtě nechtě zrozpačitěl. Všiml si totiž, jak stařeček, který seděl
před ním v první řadě křesel, si pečlivě utírá rukavičkou pleš a zátylek a nevrle si něco bručí. Červjakov
poznal ve stařečkovi generála Brizžalova z ministerstva dopravy.
Poprskal jsem ho! přemítal Červjakov. Není to sice můj přímý představený, ale i tak je to
nepříjemné. Musím se omluvit.
Odkašlal si, nachýlil se kupředu a zašeptal generálovi do ucha: „Odpusťte, Excelence, že jsem vás
poprskal… To tak najednou…“
„Prosím, prosím…“
„Promiňte mi, můj ty bože. Vždyť… Já nerad!“
„Ale, prosím vás, seďte přece! Chci poslouchat!“
Zmatený Červnajkov se hloupě usmál a opět se zadíval na scénu. Díval se, ale žádnou slast už
necítil. Začal se mučit obavami. O přestávce přistoupil k Brizžalovovi, točil se podle něho, a když přemohl
ostych, zašeptal:
„Poprskal jsem vás, Excelence, promiňte mi… Vždyť… Já ne…“
„Dost už, prosím vás! Dávno jsem na to zapomněl a vy mi to pořád připomínáte!“ řekl generál
a v jeho dolním rtu to netrpělivě cuklo.
Zapomněl, ale dobře jsem viděl tu jízlivost v očích, říkal si Červjakov a nedůvěřivě generála
pozoroval. Nechce o tom mluvit. Jak mu to jen vysvětlit, že jsem opravdu nechtěl… Že je to lidské! Jinak
si bude myslet, že jsem na něho chtěl plivnout. A když si to nemyslí hned, přijde na to dodatečně.
Doma vyprávěl Červjakov o tom, jak neslušně se zachoval, své ženě. Měl doje, že žena tu událost
přešla až příliš lehkomyslně. Všehovšudy se trochu vylekala, ale uklidnila se hned, jakmile se dověděla,
že Brizžalov je „cizí“.
„Ale přesto jdi a omluv se mu,“ řekla. „Nebo si bude myslet, že se neumíš ve společnosti chovat!“
„To máš právě to! Omlouval jsem se, ale on se tak nějak divně… Neřekl mi kloudné slovo.
Ostatně, nebyl na to čas.“
Druhého dne se Červjakov navlékl do nové úřednické uniformy, dal se ostříhat a vydal se
k Brizžalovovi, aby mu všecko vysvětlil… V předsíni zastal mnoho stran a mezi nimi samotného generála,
který už zahájil úřední hodiny. Když vyřídil několik případů, pozvedl generál oči i k Červjakovovi.
„Včera v Arkadii, pamatujete-li se, Excelence,“ hlásil mu úředník, „jsem prosím kýchl a… Nerad
jsem vás poprskal…“
„Ale taková hloupost… Můj ty bože! Co si přejete?“ obrátil se generál k dalšímu návštěvníkovi.
Nechce se mnou mluvit! přemítal Červjakov celý bledý. Zlobí se tedy… Ne, takhle to nemůžu
nechat… Vysvětlím mu to…
Když generál vyřídil posledního z přítomných a už odcházel do vnitřních místností, Červjakov ho
dohonil a začal brebentit:
„Excelence! Jestliže si dovoluji Excelenci obtěžovat, je to jen proto, že jsem ohleduplný člověk
a že se, neváhám to říci, kaji!... Neudělal jsem to schválně, to sám račte uznat, prosím!“
Generál se zatvářil, jako by mu bylo do pláče, a mávl rukou.
„Nechte už toho vysmívání, ano? Velectěný pane!“ řekl a zmizel za dveřmi.
O jakém vysmívání to mluví? vrtalo Červjakovovoi hlavou. Nikdo se mu přece nevysmívá!
Generál, a nepochopí to! Když je to tak, co bych se tomu fanfarónovi dál omlouval! Čert ho vem! Napíšu
mu dopis a nebudu za ním lézt! Ví bůh, že nebudu!
Tak Červjakov uvažoval cestou domů. Generálovi však nenapsal. Přemýšlel, přemýšlel, ale dopis si
nevymyslel. Nezbývalo, než aby se tam nazítří vypravil sám a zjednal v záležitosti jasno.
„Jestliže jsem si včera dovolil obtěžovati vaši Excelenci,“ zakoktal, když k němu generál tázavě
pozvedl zrak, „nebylo to proto, že jsem se vám chtěl vysmívat, jak jste ráčil říci. Prosil jsem vás
o prominutí, protože jsem vás poprskal, když jsem kýchl, prosím… Ale nikterak jsem se nemínil vysmívat.
Copak bych se mohl vysmívat? Budeme-li se my posmívat, pak už nebude vůbec žádná úcta…
k nikomu…“
„Ven!“ houkl najednou generál a zesinal rozčilením.
91
„Jak prosím?“ šeptl Červjakov v úděsu.
„Ven!“ opakoval generál a zadupal.
V Červjakovovi se cosi utrhlo. Neviděl a neslyšel, vypotácel se ze dveří, vyšel ven a ploužil se po
ulici… Popaměti se dostal domů, ani nesvlékl uniformu, ulehl na divan a…. umřel.
2.
U jednoho představitele realismu podrobněji rozeberte jedno jeho literární dílo (nejlépe z vlastní
četby) podle návodu.
Forma díla:
Kompozice díla:
Prvky realismu v díle:
92
Česká literatura 2. poloviny 19. století
1. Generace májovců
(50. - 70. léta 19. století)
Obecná charakteristika období: v 50. letech bachovský absolutismus => málo české literatury a tisku, r. 1861 Bachův pád =>
uvolnění politické a kulturní atmosféry, vedoucí složkou národa měšťanstvo, r. 1863 rozštěpení národní strany na staročechy
(konzervativce) a mladočechy (pokrokovější), neúspěch české politiky vyvrcholil r. 1867, kdy došlo k rakousko-uherskému
vyrovnání
Literární vývoj
- od r. 1851 —> beletristický časopis Lumír F. B. Mikovce, orientace k vyspělejším cizím literaturám
- r. 1855 —> almanach Lada Nióla vydaná skupinou spisovatelů v čele Josefem Václavem Fričem,
vzbudil odpor konzervativců
- r. 1858 —> almanach Máj, v němž poprvé vystoupila mladá básnická generace v čele s J. Nerudou
a V. Hálkem jako názorově jednotná skupina —> tzv. generace májovců
- hlásili se k odkazu K. H. Máchy
- Jan Neruda, Vítězslav Hálek, Adolf Heyduk, Rudolf Mayer, Karolína Světlá, Sofie Podlipská, Josef
Václav Frič, ze starší generace Karel Sabina, Karel Jaromír Erben, Božena Němcová
- program májovců: 1. odvrat od minulosti, zájem o přítomnost
2. pravdivé zobrazení světa (realismus), zájem o sociální otázky, touha po
svobodě a všelidských ideálech
3. aktivní účast spisovatele v politice (novinářství)
4. profesionalita (psaní není vlastenecká práce, ale povolání)
5. moderní chápání literatury, snaha pozvednout její úroveň, přiblížit ji
vrcholným evropským literaturám, vstřebání cizích vlivů
- almanach Máj vzbudil odpor, mladým byl vytýkán nedostatek národního cítění a kopírování cizích
vzorů
Vítězslav Hálek (1835 – 1874)
- ve své době čtenářsky velice oblíben
básnické dílo:
Večerní písně (1859) – sbírka obsahující drobné lyrické básně v písňové formě
milostná lyrika ovlivněná osobním prožitkem šťastné lásky, která je nejvyšší
hodnotou v lidském životě
V přírodě (1872) – 3dílný cyklus lyrické poezie, příroda zdrojem moudrosti a harmonie
próza:
- psal především povídky z venkovského života, nešlo mu však o kritiku poměrů na
vesnici, nýbrž o poukaz na zlepšení vztahů pomocí lásky => idealizace hrdinů,
jejich ušlechtilost má být hodna následování
Muzikantská Liduška (1861) – hlavní hrdinka je nucena pro peníze opustit svého
milého a vdát se za nemilovaného
muže, když se však vzmůže na odpor, zjistí, že její milý utekl => pomate se
na rozumu
Na statku a v chaloupce (1871) – vrchol Hálkovy prózy
kontrast šťastného života, lásky a souladu s přírodou u chudých a citovou vyprahlostí a chamtivostí u bohatých
Na vejminku (1873) – povídka
bolestný vztah mezi dětmi a rodiči žijícími na výminku, rodiče dáni na milost a nemilost svým potomkům
Poldík rumař (1874) – povídka z městského prostředí
příběh o pražském pískaři, který se obětavě postará o syna ženy, kterou kdysi miloval, ale ona si vzala jiného
novinářská činnost:
- redigoval časopisy Lumír (přejm. Zlatá Praha), Květy, redaktorem v Národních listech
- psal o vlastenectví, cestopisné fejetony, literárněkritické stati
Jan Neruda (1834 – 1891)
93
-
básník, prozaik, novinář, literární a divadelní kritik, umělecky největší osobnost májovské
generace
novinářská činnost:
- redaktorem Času a Hlasu, od. r. 1860 trvale v Národních listech
- vynikající žurnalista – výborný styl, bystrý postřeh, pohotovost, aktuálnost => oblíbenost
- proslulé fejetony (Kam s ním?, První máj 1890), sociální studie, cestopisné črty, kritiky
básnická tvorba:
- realismus, neidealizuje
- přímost, srozumitelnost, bez přemíry básnických obrazů
- vtip, humor, sarkasmus, sociální cítění
- epičnost, reflexivnost
- inspirace lidovou poezií
- neokázalý, prostý jazyk, přesné až drsné vyjadřování
- většinou trochejský ráz veršů
Hřbitovní kvítí (1857) – prvotina
- opak k Hálkovým Večerním písním
- projev mladického pesimismu, skepse, ironie, drsný
tón, minimum obrazných pojmenování, hovorovost
- protesty x sociální nespravedlnosti, reflexe, lyrika
- Dva červi, Na vršíku dům stál bláznů
- nepochopení u kritiky i čtenářů
Knihy veršů (1868) – intimní lyrika rozdělená do 3 oddílů
- Kniha veršů výpravných (epika)
-epické, často rozsáhlejší skladby, inspirace
lidovou baladou, sociální balady
-Dědova mísa
- Kniha veršů lyrických a smíšených (lyrika)
-založena na vlastním prožitku
-pododdíly: Otci, Matičce, Anně + další básně a oddíly
-rozporuplný vztah k otci, navenek chladný a mužsky neosobní, v nitru plný lásky, hledání
cesty k sobě
-vztah k matce byl nejsilnějším Nerudovým citovým poutem, horoucí cit, úcta k prosté
ženě
-Anna Holinová byla Nerudova první velká láska, ale z existenčních důvodů si ji nemohl vzít
-později zařazena i proslulá skladba Vším jsem byl rád!
- Kniha veršů časových a příležitých
-skladby z období Hřbitovního kvítí, ironická reakce na časy Bachova absolutismu
Písně kosmické (1878) – obrat k optimismu, přesvědčení o nezadržitelné síle pokroku
- forma pololidového popěvku, hymnické ódy či vlastenecké deklamace
- vztahy lidí a národů konfrontuje s řádem vesmíru
- smutek z omezenosti lidského poznání, humor skrývá potlačovanou bolest, propracovanost
kompozice sbírky
- vzbudilo velký kladný čtenářský ohlas
- A mluví člověk, Seděly žáby v kaluži, Zelená hvězdo v zenitu
Balady a romance (1883) – sbírka epiky, míšení žánrů balady a romance, zdánlivě neosobní tón
- 3 námětové okruhy: obecně lidské vztahy, látky týkající se českého národního charakteru,
látky biblické a legendární
- Romance o Karlu IV., Romance štědrovečerní, Balada dětská, Balada česká
Prosté motivy (1883) – intimní zpověď stárnoucího básníka
- 4 oddíly podle ročních období symbolizují sepětí přírodního rytmu s životem člověka
94
-
vroucí cit k přírodě a venkovu
pocit osamělosti vystřídán milostným štěstím (vztah k Aničce Tiché), rezignace a smíření
s osudem
Zpěvy páteční (1896) – posmrtně vydaná sbírka, setřídil a vydal Jaroslav Vrchlický
- patetické verše o těžkém údělu národa, pašijové motivy národního utrpení ustupují před
výzvami k národní aktivitě a důvěrou v budoucnost
próza:
- čerpal především ze svých vzpomínek na rázovité figurky Malé Strany
- stručný, úsečný, hovorový jazyk
- realismus
Povídky malostranské (1878) – soubor 13 povídek
- zobrazeno osobité starosvětské prostředí s typickými lidičkami od žebráků po honoraci,
zachyceny lidské chyby, selhání, ale i tolerance a láska, hlavně však jedinečnost všech
lidských osudů, mistrná charakteristika postav => drobnokresba
- střídání vážného s humorným a satirickým
- Týden v tichém domě, Pan Ryšánek a pan Schlegl, Přivedla žebráka na mizinu, O měkkém
srdci paní Rusky, Večerní šplechty, Doktor Kazisvět, Hastrman, Jak si pan Vorel nakouřil
pěnovku, U tří lilií, Svatováclavská mše, Jak to přišlo, že…, Psáno o letošních dušičkách,
Figurky
Arabesky (1864) – povídky
- opět zachycuje lidové postavy z malostranského prostředí, často se smutnými osudy
- děj oslaben ve prospěch vykreslení postavy v určitém společenském prostředí
drama:
- jako dramatik nebyl Neruda moc úspěšný (Francesca di Rimini)
Rozbor textů
1. Četbou v hodině si připomeňte některou prózu z Nerudových Povídek malostranských a proveďte její
rozbor před spolužáky. Soustřeďte se při tom hlavně na umělecké, stylistické a jazykové prostředky.
 Jan Neruda: Povídky malostranské
Kdy dílo poprvé vyšlo? O jaký se jedná žánr? Jaká je kompozice díla (členění a rozsah)? Je děj vyprávěn
v ich-formě nebo er-formě? Jak vypadá dílo po jazykové stránce? Do jakého prostředí je děj zasazen?
Jaký je autorův styl? Používá autor speciální a výrazné umělecké prostředky? K jakému literárnímu
směru dílo patří? Jaké typické rysy tohoto směru dílo nese? Jaký má děj spád? Co tvoří dějovou a co
nedějovou složku díla? Jaká je úloha vypravěče v textu? Jaký má text námět a proč? Jací hrdinové textu
vystupují, jaké mají vlastnosti? Najdeme v textu rozbor psychologie postav? Mění se nějak charakter
postav během děje? Přináší dílo nějakou zajímavou myšlenku? Proveďte detailnější rozbor jedné
povídky.
2. Proveďte rozbor formy, obsahu i uměleckých prostředků u následujícího průřezu Nerudovými
básnickými sbírkami:
Jan Neruda: Hřbitovní kvítí (1857)
15
Mezi hroby dva se červi potkali.
„Odkud, bratře?“ – „Z lebky básníkovy.“
„Toť nám bratr, co tam viděl, poví.“
„Pouhý mozek, pranic krásného. –
Odkud ty?“ – „Já z lebky učencovy;
nezbylo i tu nic jasného.“
„Myslím, bratře, že ti géniové
jsou jak ona pod sklenicí svíce;
posvítí-li jiným se tmou brojícím,
nezbyde jí samé nic pak více.“
95
17
Neplač, neplač, brachu, nenaříkej,
že je záhad v světě k znavení,
jenom pít a jíst si pilně zvykej,
v hrobě času dost pak k strávení.
že jsme žili, jako žijou
dobří, ale chladní známí.
Často o samotě náruč
toužebně jsme rozepjali,
a když jsme se sešli, - chladně
proti sobě zas jsme stáli.
A až umřeš, budeš zbaven všeho,
tělo v prach se moudře rozpadne,
a co zde ti bylo záhadného,
zůstane ti pak i záhadné.
Jakou však tvá mysl píseň hude,
zpívá s tebou celý tvůj i čas,
která lež tě hnětla, hněsti bude
v jiné formě jiné lidi zas.
Matičce
Proto mně draha tak
milá má matička,
že je tak malička,
že je tak chudička.
A kdyby byla snad
chudší než oblázek,
přec bych ji v srdci svém
choval co obrázek.
Knihy veršů (1868)
Dědova mísa
V kamnech praská, dědek každou chvíli
zvadlé ruce sobě zahřívá,
kolo vrčí, syn si s prací pílí,
nádobu si z dřeva vyrývá.
A kdyby byla snad
svázána v uzlíčku,
přec bych ji miloval,
tu drahou matičku.
----------------------Ze všeho jediná,
zbylas mně, matičko,
vychladlé zemi jak
podzimní sluníčko.
Kolečko si divnou píseň šumí,
vnoučeti se očka kmitají –
„Hlele, co náš táta všecko umí,
jak mu tříšťky z rukou lítají!
Dřevo ukrad jsi v panském lese –
komu děláš z něho koryto?“
„Dědovi; - již se mu ruka třese,
nádobí už všecko rozbito.“
Podzimní sluníčko
neslní, nepálí,
přece se zatřesem,
když se nám zakalí.
----------------------Dí matka: „Ty prý písničky
tak často na mě skládáš,
to není hezké, tím mě jen
do lidských úst zas vkládáš.“
Ty nevíš, drahá matičko,
co se mým písním dívá:
k nim nikdo nápěv neskládá
a nikdo je nezpívá.
„Nauč mne to!“ – „Vida toho kluka,
nač by tvá to ruka uměla?!“
„Až se tobě třásti bude ruka,
koryto ti synek udělá!“
V kamnech praská, dědek shrben pláče,
zvadlé ruce syn mu zulíbá,
kolo mlčí, vnouče kolem skáče –
„Táto, proč se kolo nehýbá?“
Otci
Milovali jsme se, otče
jak se milovat jen může,
ctili jsme se, drahý otče,
muž jak může ctíti muže.
Písnička, při níž pláčeme,
je k jiným lidem něma,
a kdybych složil tisíc jich, vždyť mluví jen k nám dvěma!
-----------------------Nic nemáš víc, vše dalas mně,
co bůh v tvé ruce skládal,
A přec stála jakás síla
příkré pýchy mezi námi,
96
a přece bych já nevděčník
vždy víc a víc žádal!
budeš si vést jináče:
ve dne se každá upejpá –
a v noci blahem pláče.
Dej ještě bílé vlasy své
na rubáš svému synu,
by ještě v hrobě spočíval
jakoby v tvém klínu.
Panenka Zem po celou noc
hledí k tvé slíčné tváři –
k ránu je plno rosných slz
jak dívčím po polštáři.
Z času zaživa pohřbených (Roku 1852)
…
Národe můj, národe můj milý,
rád bych zapěl zpěv svůj labutí,
rád bych zhynul, kdybych věděl, že tím
zdržím chrámu tvého sesutí.
Národe můj, lide přenešťastný,
zašlost tvá už ztlívá někde v koutě,
budoucnost tvá pod katovým mečem,
přítomnost tvá v těžkém, bídném poutě!
…
21
(A mluví člověk:)
Jak lvové bijem o mříže,
jak lvové v kleci jatí,
my bychom vzhůru k nebesům,
a jsme zde Zemí spjatí.
Nám zdá se, z hvězd že vane hlas:
„Nuž pojďte, páni, blíže,
jen trochu blíže, hrdobci,
jimž hrouda nohy víže!“
České verše
…
My neumíme ještě umírat
pro vlast, pro národ, zlatou pro svobodu,
a proti všemu vlasti prospěchu
kramářsky vážíme svou vlastní škodu.
My přijdem! Odpusť, matičko,
již jsi nám, Země, malá
my blesk k myšlénkám spřaháme
a noha parou cválá.
My neumíme ještě umírat
a neumíme ještě býti mužem;
však umře-li ta naše krásná vlast,
zdaž my pak ještě dále žíti můžem?
My přijdem! Duch náš roste v výš
a tepny touhou bijí,
zimniční touhou po světech
div srdce nerozbijí!
Písně kosmické (1878)
15
Měsíček, pěkný mládenec,
s jemně zářící lící,
oblétá Zemi panenku
jak holub holubici.
My přijdem blíž, my přijdem blíž,
my světů dožijeme,
my bijem o mříž, ducha lvi,
a my ji rozbijeme!
22
Seděly žáby v kaluži,
hleděly vzhůru k nebi,
starý jim žabák učený
odvíral tvrdé lebi.
Vysvětloval jim oblohu,
líčil ty světlé drtky,
mluvil o pánech hvězdářích
zove je „Světa krtky“.
Když ji hled jeho políbí
zvlní se ňadra její,
oheň se vnitřní rozkypí
a rty se žárem chvějí.
Přece se věčně upejpá,
ret její vždy zas chladne,
stoudně si vede vpovzdálí –
a Měsíc schne a vadne.
Pravil, že jejich hvězdný zkum
zvláštní je mírou veden,
dvacet že milionů mil
Znej ty panenky jako já,
97
teprv jim loket jeden.
jsou-li tam žáby taky!“
Tedy že, řekněm pro příklad
- věříme-li v ty krtky -,
k Neptunu třicet loket je,
k Venuši jen tři čtvrtky.
Rozmluvil se pak o Slunci
- žáby jsou divem němy -,
ze Slunce že by nastrouhal
na tři sta tisíc Zemí.
31
Zelená hvězdo v zenitu,
sviť vesele, vesele!
Když si tak někdy vzpomenu,
jak staří jsme přátelé!
Před lety jsi mě slyšela,
jak jasně jsem zavýsknul,
když jsem své děvče poprvé
si na prsa přitisknul.
Slunce že velmi slouží nám,
paprskovými klíny
štípajíc věčnost na rok a
směnkové na termíny.
Před lety jsi mě viděla,
jak děsně jsem ublednul,
mrtvou když její ručinku
jsem k ústům svým pozvednul.
O kometách že těžká řeč,
rozhodnout že to nechce,
míní však, že by nemělo
soudit se příliš lehce.
To jsou jen drobty života,
jen bubliny pramene,
člověk si na ně během let
tak náhodou vzpomene.
Nejsou snad všechny nešťastny,
nejsou snad zhoubny všecky,
o jedné ale vypráví
sám rytíř Luběněcki:
Radost i žal my přežijem,
my přežijem cokoli! –
Nač ale náhlá slza ta –
vždyť mne to už nebolí?
sotva se její paprsky
odněkud k nám sem vdraly,
vskutku se v glinské hospodě
hanebně ševci sprali.
Balady a romance (1883)
Balada rajská
Šla Maria, šla do ráje,
kdo ji potkal, pěkně klekl,
uklonil se, „Zdrávas!“ řekl.
Jenom svatá Eližběta
nepoklekla, nezdravila;
Maria se zastavila:
„Poslouchej ty, copak je to?
Vypadáš jak neduživá –
i tvá záře celá křivá –
oko mdlé a chůze líná –
vždyť jsi jako umučení,
což ti v nebi zdrávo není?“
Svatá s výčitkou se staví,
kysele dí: „Bože milý,
já mám strašně dlouhou chvíli!“
„Dlouhou chvíli, dlouhou chvíli
Každá patronka své lidi
opatruje, v lásce řídí –
kohopak jsem tobě dala?“
Svatá zdvihá oči černé
a dí smutně: „Ženy věrné
O hvězdách potom podotknul,
po nebi co jich všude,
skoro že samá slunce jsou,
zelené, modré, rudé.
Vezmem-li pak pod spektroskop
paprslek jejich světla,
že v něm naleznem kovy tyž,
z nichž se i Země spletla.
Umlknul. Kol horlivě
šuškají posluchači.
Žabák se ptá, zdaž o světech
ještě cos zvědít ráči.
„Jen bychom rády věděly,“
vrch hlavy poulí zraky,
„jsou-li tam tvoři jako my,
98
Pět set let jsem zde už svatou,
hledím, pátrám, jak se sluší,
nemám ještě jednu duši.
jenom jednou přišla zpráva,
že kdes v Čechách žena jistá
je jak anděl věrná, čistá:
než však zrak můj sletěl dolů
na ochranu její ctnosti –
bylo už zas po věrnosti!“
kapky mlhy po travině,
bílé kvítko mezi nimi, přece i to pozdní kvítko
ještě těší mladou duši,
pěkně hustým vlasům dívčím,
pěkně plným ňadrům sluší.
Bílé kvítko jahodové,
sedmikrása bělolistá –
a má zšedlá hlava má snad
na těch ňadrech také místa.
Prosté motivy (1883)
2
Binokl na očích, v ruce hůl,
kráčím si květnatým dolem,
vážně jdu, jako bych neviděl,
jaro co tropí zde kolem.
11
Přede dvorem stará vrba,
pně už vydoutnalé,
samá jizva, samá troucheň –
kdy ji podtít ale?
Vždyť je to všechno zas navlas tak
jako pře čtyřiceti lety –
po nebi známý ten ptáků zpěv,
po stromech známé ty květy!
Zjara, když jí zbylá větev
květem pookřeje?
V letě, když své staré tělo
na sluníčku hřeje?
Zase kol děvčátek skotačí
hošíci nezralých boků;
děvčátka písničky zpívají
tištěné tohoto roku.
Či snad v zimě? Spí pak jistě?
Necítí to ani?
Starý strom a starý člověk
má tak málo spaní!
Není, ach není v tom postupu,
všechno jde dávným svým krokem –
bojím se, jenom my starší že
moudříme každičkým rokem!
Zpěvy páteční (1896)
Láska
…
Koho bych miloval šírém tom na světě!?
Srdce je vždycky ach srdcem jen dítěte –
do stáří, do skonu volá si po matce.
Přežil jsem matku svou, žiju jen památce,
přežil jsem lásku svou, měl jí tak nakrátce –
všechno jsem oplakal, zase se osvěžil –
tebe bych, národe, tebe bych nepřežil!
Bojím se, tak že to bude už
do světa skonání všude,
jaro že povždy ty květy své,
mládí své písně mít bude!
Kráčím kol hochů a děvčátek,
šveholem, zpěvem až zmámen,
binokl na očích, v ruce hůl,
s nehybnou tváří co kámen.
Vším jsem byl rád!
Ba nač bych osudu snad svému lál,
že zahrával si se mnou zde jako s míčem,
že hned mne hladil, hned mne šlehal bičem,
že ze mne ledacos už udělal
od skromné otázky až hrdé ku odvětě,
že padl jsem a vstal zas nastokrát –
já ledačím už byl v tom božím světě,
a čím jsem byl, tím jsem byl rád.
7
Nesmějte se pavučince
na mých vlasech, kamarádi,
nesmějte se do očí nám,
že se máme s mladou rádi!
Třeba bylo pozdní lásce
jako v sadě na podzimi:
99
Mne osud do kolébky tvrdé dal,
pak na kazajku záplatu mi přišil,
pláč trpký novým jenom pláčem tišil
a jenom zkrátka mne vždy spořádal.
Však kolem pýcha, pýcha – ach, ta krutě hněte!
já začal jsem do panských synků prát –
ba ledačím jsem byl v tom božím světě,
ty sám a sám se máš jen žitím brát –
já ledačím jsem byl v tom božím světě,
též kryptou musím býti rád.
Mně řekl osud: Českým pěvcem buď,
pěj jen, co sluší nešťastnému lidu,
stesk zoufalý a žhavou jeho bídu,
tvá píseň lásky trpkostí svou rmuť,
buď krutě zimna v nejparnějším lidstva letě,
tvůj lid má hojit, tobě srdce drát –
A k bídě zas mně osud sílu dal,
že vykročil jsem v život volným krokem,
a síla rostla každým dnem a rokem,
až z chlapce zcela svůj se muž pak stal,
muž skromný v otázce, však hrdý při odvětě,
jejž nikdo nesmí v nízkou službu brát –
A dále řekl: Prostý voják buď!
Co přední stráž stůj v stálé pracné tísni,
nepřátel slina oko tvoje třísni
a kámen zloby v tvoji bouchej hruď.
Ciť s sebou vše, co národ tvůj kde kolem hněte,
tisíckrát raněn zmírej nastokrát –
Když tedy byl jsem, co tak sluje muž,
hned pěkné dívky – přírody jak zvykem –
mne učinily svojím zahradníkem
a luzně prály: Služ nám, muži, služ;
nadšeně pěstuj, co tak mile na nás květe,
kvést věčně chce, a přece musí zrát –
Snad osud lecjaký má ještě sen:
však stál jsem vždy, kde svaté stálo právo,
a v mysli mé i prsou všechno zdrávo –
nechť nový cíl dá tedy nový den,
zas začniž znovu osud, jakby od dítěte,
jinými do mne, mnou do jiných prát –
nechť čímkoli jsem ještě v božím světě,
čím budu kdy, tím také budu rád.
Však osud pravil: Do jistých jen dob!
Až přijde ti to velké milování,
smrt vyrvi dívku tvému celování,
ty žij a v prsou svých nos její hrob.
A třeba touha, mráz i hloupý výsměch hněte,
Karolína Světlá (1830 – 1899)
- vlastním jménem Johanna Rottová – Mužáková
a) městské povídky – kriticky zachycovala pražskou aristokratickou společnost,
sobeckou rodičovskou autoritu, nesmyslnou výchovu dívek
b) romány s historickou tematikou
c) prózy z venkovského prostředí – zakladatelka venkovské prózy u
nás
- názor, že venkovský lid je mravně výš než pražská
měšťanská smetánka
- realitu mísila s lidovým mýtem, učením náboženských
sekt, utopickými představami o lepším uspořádání
společnosti cestou mravního zdokonalení => —> určité
idealizované postavy, které jsou nositeli autorčiných
myšlenek a ideálů
- záměrně se snažila ukazovat život na venkově lepším,
než jak jej viděla
- prohloubené psychologické charakteristiky postav, fabulační dovednost
100
- vztahují se k určité události nebo jedinečné postavě
- 1. ještědské povídky
Kresby z Ještědí (1880) – prózy s jednodušším dějem a výraznou charakteristikou postav
- Hubička, Nebožka Barbora
- 2. ještědské romány – závažná společenská problematika, psychologie postav, dramaticky
komponovaný děj, víra v očistnou moc lásky, převážně ženské hrdinky, morálně silné,
společensky výjimečné, vzdělané, emancipované ženy, které obětují svou lásku morálce
Vesnický román (1867) – příběh nešťastné lásky
- Antoš Jírovec žije v nešťastném manželství s mnohem starší rychtářkou, zamiluje se do
dívky Sylvy, která je ušlechtilá a obětavá, ale konvence, etika a okolnosti jim nedovolí vzít
se ani po rychtářčině smrti, Sylva odchází do kláštera
Kříž u potoka (1868) – nejlepší dílo
- příběh Evičky, která po velkém sebezapření a obětavosti zbaví rod Potockých, kam se
přivdala, kletby, že každé manželství bude nešťastné
Jakub Arbes (1840 – 1914)
prozaik, novinář, literární kritik
nejhodnotnější částí jeho tvorby jsou tzv. romaneta (= románová skladba menšího
rozsahu, v níž prostupují děj úvahy vědecké, filozofické a sociální, působivost spočívá
v napětí mezi záhadou a jejím vědeckým rozuzlením, Nerudův termín)
záhady, strašidelné scenerie, mystické momenty, náboženské úkazy, výstřední hrdinové
vliv E. A. Poea, J. Verna, romantismu
Ďábel na skřipci (1866), Zázračná madona (1875), Ukřižovaná (1876) – racionalismus vítězí
nad náboženskou vírou
Svatý Xaverius (1873), Etiopská lilie (1879), Lotr Gólo (1886) – problém zneuznaného,
výjimečného jedince ubíjeného zápasem o vlastní existenci => skrytá autobiografičnost
psal i romány s výrazně sociálním podtextem, autobiografickými rysy, racionalismus,
filozofie
Další autoři z okruhu májovců: Adolf Heyduk, Rudolf Mayer, Gustav Pfleger Moravský, Sofie Podlipská, Alois Vojtěch
Šmilovský
Úkol
Přečtěte si ukázky z děl Karolíny Světlé a Jakuba Arbese v čítance a proveďte jejich rozbor.
2. Generace ruchovců a lumírovců
(70. - 80. léta 19. století)
Literární vývoj
- kulturní a literární aktivity v 70. – 80. letech 19. stol.:
- vydávání almanachů (Ruch ad.)
- rozkvět literárních časopisů (Lumír, Květy, Osvěta)
- —> umělecké organizace
- —> tábory lidu
- —> nakladatelství (Otto, Vilímek, Topič)
- rozdělení Karlovy univerzity
- r. 1881 a 1883 otevřeno Národní divadlo
- —> Česká akademie pro vědy, slovesnost a umění
101
-
do literatury v pol. 70. let vstupuje nová generace spisovatelů, většinou pocházeli ze zámožnějších vrstev nebo
inteligence, plynně navazuje na generaci Nerudovu a Hálkovu
tzv. „národní“ křídlo, ruchovci (E. Krásnohorská, S. Čech), naplňovalo národní program vlasteneckou a politickou poezií,
zájmem o českou historii, název podle almanachu Ruch vydaného r. 1868 u příležitosti položení základního kamene pro
stavbu ND
od r. 1877 kolem časopisu Lumír soustředěn kroužek autorů (J. V. Sládek, J. Zeyer, J. Vrchlický), který se zaměřuje
v překladech a inspiraci na vyspělou západní literaturu (zvlášť románskou – Vrchlický a anglosaskou – Sládek => zbavení
orientace na německou literaturu), snaha zapojit českou literaturu do evropských proudů => „kosmopolitní“ křídlo,
lumírovci
spor mezi ruchovci a lumírovci: E. Krásnohorská r. 1877 otiskla v ČČM stať Obraz novějšího básnictví českého, v níž
formulovala názor, že literatura má být podřízena službě národu a kritizovala tvorbu J. Vrchlického => vyhrocení sporů
mezi tzv. směrem „národním“ a „kosmopolitním“ (světovým). Na stranu Vrchlického se postavil Lumír, na stranu
Krásnohorské revue Osvěta => ostrá polemika mezi oběma křídly, mladí básníci byli podezíráni z nedostatku národního
cítění. V 80. letech napětí mezi oběma křídly opadlo, uznány obě tendence
-
-
-
-
obecná charakteristika tvorby tzv. generace ruchovců a lumírovců:
a) vlastenecké nadšení, literární cíle se podřizují národním zájmům - ruchovci
b) oslaben sociální moment
c) znovu ožívá myšlenka slovanské jednoty, zdůrazněna potřeba užší vazby se Slováky
d) —> překlady děl ze slovanských, ale i dalších evropských literatur, především západních lumírovci
e) ovlivnění romantismem
f) zájem o minulost, hledají se v ní příklady pro současný politický zápas
g) silný zájem o venkov a selství – hledání zdravého jádra českého národa – ruchovci
žánry: reflexivní lyrika, epika s historickými či alegorickými látkami, nápodoba lidové písně, balada,
byronská povídka, —> patetický sloh zatížený rétorikou
Umění:
Malířství – dekorativní monumentalita, historické náměty, zájem o slovanské národy, krajinářství, potréty
Václav Brožík – historická plátna (Mistr Jan Hus před koncilem kostnickým), Mikoláš Aleš (cyklus Vlast v ND), Jaroslav Čermák
(Černohorská kráska), Karel Purkyně – portréty (Politizující kovář), Julius Mařák, Antonín Chittussi - krajinářství
Sochařství: Josef Václav Myslbek (pomník sv. Václava)
Hudba: Antonín Dvořák (symfonie, koncerty, kantáty, písně, opery), Zdeněk Fibich (opery, symfonické básně, melodramy)
Jaroslav Vrchlický (1853 – 1912)
- vl. jménem Emil Frída
- tvůrce díla, které v české literatuře nemá obdoby, překonal názorové i tematické hranice
- překladatel (Dante: Božská komedie, Goethe: Faust, díla Poeova, Byronova, Calderonova ad.)
- rysy tvorby:
1) důraz na estetické kvality (lartpourlartismus), ideál čistého
a absolutního umění
2) nepřehlednost, obrovské množství děl => jistá povrchnost
3) uvedení různých básnických forem (běžných v západních
literaturách) do české poezie (rondel, gazel, ritornel, sonet,
ballata, sestina, tercina, rispet…)
4) nejrůznější témata: příroda, ženská krása, lidské vědění,
historie, láska, …
5) střídání pocitu štěstí a zoufalství (vliv osobních prožitků)
6) inspirace pro další autory
- jako student publikoval ve Světozoru a almanachu Anemonky,
překládal verše V. Huga
Zlomky epopeje (70. – 80. léta) – básnický cyklus, ovlivněn Legendou
102
věků V. Huga
- V. chtěl obsáhnout vývoj celého lidstva v podobě zamyšlení nad smyslem dějin, sledování
etického vývoje lidstva
- víra v postupné směřování lidstva k humanitě
- neurčitý počet sbírek (cca 15)
- chybí chronologická posloupnost, útržky z období mytologického a starověkého
- epicko-reflexivní poezie
- např. Duch a svět, Legenda o sv. Prokopu, Bar Kochba
- lyrika, především milostná – vliv nejdříve pocitu štěstí, v 90. letech zlom, krize v manželství
např. Dojmy a rozmary, Hudba v duši, Okna v bouři
- na začátku 20. stol. nové vzepětí k oslavě života, přírody, krásy a radosti
- drama – náměty ze světových a českých dějin
Hippodamie – trilogie přibližující se stavbou antickému dramatu
Drahomíra – tragédie
Noc na Karlštejně (1884) – veselohra o Karlu IV., dodnes velmi úspěšná
Josef Václav Sládek (1845- 1912)
- původně ruchovec, pak přešel k lumírovcům (obhajoval Vrchlického)
- intimní lyrika, epiku tvořil jen málo, prozaik, žurnalista, fejetonista,
překladatel (zvl. dílo Shakespearovo), zakladatel moderní poezie pro
děti
- zpočátku —> vlasteneckou poezii plnou mravního patosu, útěk od
měšťáckého života k selství, „básník českého rolníka“ – celoživotní
téma
- hutnost, umění zkratky (x Vrchlickému a Čechovi)
Jiskry na moři (1880) – převážně lyrika (intimní – vzpomínky na zemřelou
ženu) a vlastenecká, burcující, epika ze života venkovského lidu
Selské písně a české znělky (1889) - nejzralejší sbírka
- sedlák vzorem mužnosti a vyrovnanosti s osudem
- mravní síla rolníka vyplývá z přilnutí k rodné zemi, hlubokého vztahu k přírodě
- vlastenecká myšlenka rozvedena ve 2. části
- krátké uzavřené lyrické básně zachycují různé, i protichůdné životní situace (štěstí, bolest,
smrt, otázka smyslu života)
- ohlasy lidové poezie, návaznost na Čelakovského
- sbírky reflexivní poezie ze závěrečné části života:
V zimním slunci (1897)
- teskné sbírky
Za soumraku (1907)
- otázky smyslu bytí, práce, bolesti, smrti
Léthé a jiné básně (1909)
- vyrovnání se s pocity marnosti, opora v Bohu, víra ve
venkovanství
Julius Zeyer (1841 – 1901)
rysy tvorby:
1) únik do fantazie, mýtu, legendy, zájem o historii => novoromantismus
2) v dílech —> vznešený, mravný, hrdinský svět
3) osobité zpracovávání cizích látek (francouzských, španělských, anglických,
orientálních atd.)
4) —> epickou poezii, lyrizovanou prózu
5) barvitá líčení (zejm. exotických prostředí), inverzní pořádek slov
zpočátku —> fantastické novely a romány z pražského i cizího prostředí
hlavní hrdinové hledají lásku jako naplnění života, jsou ubíjeni prostředím,
teprve smrt dává smysl jejich životu a lásce
- vrcholem Zeyerovy prozaické tvorby 2 romány:
103
Jan Maria Plojhar (1888) – román odrážející vnitřní autorův svět a názory na svět, národ a umění
po vášnivém milostném vztahu a po zranění v souboji, v němž hájil čest českého národa, odjíždí Plojhar na
léčení do Itálie, kde prožije lásku k dívce Caterině
když se blíží hrdinova smrt, Caterina se jí též zasvěcuje
Plojhar = hrdina plný rozporů ((sen x skutečnost, vůle x pasivita)
Dům U Tonoucí hvězdy (1894) – román zaměřený podobně jako předchozí
hl. hrdina Slovák Daniel Rojko prožívá bolestně vztah k svému porobenému národu, ale ve své rezignaci dospívá
až k nihilismu
umírá v Paříži v pesimistické beznaději
Tři legendy o krucifixu (1892) – 3 povídky zpracovávající legendární látky
- drama:
Radúz a Mahulena (1898) – scénická pohádka ze slovenského lidového prostředí
zhudebněno Josefem Sukem
Svatopluk Čech (1846 – 1908)
-
básník a prozaik, opožděný dědic romantismu a obrození
rysy tvorby:
1) historismus zaměřený k aktuální politické problematice
2) smysl pro spravedlnost vedoucí k nevěrohodnému sociálnímu smíru
v dílech
3) výmluvný, barvitý verš, zdobnost, určeno ke kolektivnímu působení
(např. na táborech lidu)
4) rétorismus (skrovný děj je prokládán rozsáhlými disputacemi
a přírodním líčením)
5) schematičnost postav (zejm. ženských)
6) převažuje epika (sociální a politická problematika) nad lyrikou,
alegorie, satiry
v 70. a 80. letech jeho tvorba obrovsky populární, dnes zastaralá,
mnohomluvná, čtenářsky obtížně přístupná
poezie:
Evropa (1878) – alegorická dramatická epická báseň
= jméno lodi, na níž odplouvají do vyhnanství političtí vězňové –
revolucionáři, spor mezi anarchisty a demokratickými revolucionáři
vede ke zkáze lodi
Čechův skepticismus vůči revoluci
reakce na společenský radikalismus, události pařížské komuny a anarchistického hnutí v Rusku
Lešetínský kovář (1883, 1899) – báseň s ostře kritickým sociálním podtextem
báseň postihuje změny na českém venkově i sílící odpor proti německému kapitálu
kovář odolává nátlaku cizích podnikatelů na koupi jeho kovárny, shromáždí kolem sebe nespokojence, vyvolají
vzpouru, v boji však podlehnou a s nimi zahyne i kovář
závěr odráží Čechův smysl pro spravedlnost, ale je nevěrohodný, idealizovaný (kovárna se dostává do rukou
českého podnikatele a posléze i dcery kováře)
Písně otroka (1895) – reflexivní lyrika deklamačního charakteru, populární
patos proti bezpráví sociálních a národních utlačovatelů
- próza:
Jestřáb kontra Hrdlička (1876) – novela, ostrý konflikt přesně vykreslených, kontrastních povah
Pravý výlet pana Broučka do Měsíce (1888)
proslulá prozaická díla
Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do XV. století (1889)
satiricko-humoristická kritika českého maloměšťáctví
Eliška Krásnohorská (1847 – 1926)
vl. jménem Alžběta Pechová
představitelka národního křídla české literatury, literární kritička s velkým rozhledem, podílela se na založení
1. dívčího gymnázia Minerva
libretistka Smetanových oper (Čertova stěna, Hubička, Tajemství)
—> lyrickou poezii a díla pro děti
Úkol
104
Přečtěte si v čítance ukázky z děl ruchovců a lumírovců, porovnejte je, posuďte zvolená témata a styl
a proveďte jejich základní rozbor.
105
3. Kritický realismus v české próze
(70. - 80. léta 19. století)
Kritický realismus v českém prostředí:
1. realismus se v české beletrii nerozvinul do takové podoby jako např. ve francouzské či ruské
literatuře, plněji se uplatnil spíše ve sféře vědy
2. realistického účinku má spisovatel dosahovat přímým pozorováním krajového nebo sociálního
prostředí => odborná národopisná studia
3. důraz na realistický detail => drobnokresba, nikoli zachycení společnosti v celku jako tomu např. bylo
v literaturách evropských
4. rozvoj 2 typů próz - próza s historickou tematikou – projev národně buditelských tendencí
- próza s venkovskou tematikou – dokumentárnost
5. —> realistické drama
6. realismus pokračuje ještě hluboko ve 20. století souběžně s dalšími literárními proudy a tendencemi
7. —> naturalistická próza
1. Realismus ve vědě
-
=> nové zkoumání pravosti RKZ, ostré boje mezi zastánci (hlavně mladočeši) a odpůrci pravosti (x pravosti Antonín
Vašek, otec P. Bezruče, jazykovědec Jan Gebauer, historik Jaroslav Goll, literární historik Jaroslav Vlček, Tomáš Garrigue
Masaryk)
přehodnocování dosavadního stavu v různých vědních oborech (česká věda byla pozadu oproti Evropě), vydávání
moderního vědeckého časopisu Atheneum
encyklopedické snahy => Ottův slovník naučný (od r. 1888)
—> Česká akademie věd (1890) mecenášem a architektem Josefem Hlávkou
—> časopis Čas (1886) založený Janem Herbenem se zaměřil na vědu, politiku a veřejný život
opora v hudebním a literárním estetikovi Otakaru Hostinském: O realismu uměleckém
(1890)
-
Tomáš Garrigue Masaryk (1850 - 1937)
-
podílel se ideově na vzniku strany realistů, kteří se stali opozicí vůči mladočechům
i sociálním demokratům (kritika marxismu)
vůdčí myšlenku českých dějin viděl v uskutečňování zásad humanity (např. u Husa,
českých bratří), např. dílo Česká otázka (Snahy a tužby národního obrození) (1895)
studium ruské literatury a poměrů v Rusku (dílo Rusko a Evropa)
za 1. světové války vedoucím zahraničního odboje s Edvardem Benešem a Milanem
Rastislavem Štefánikem (dílo Světová revoluce. Za války a ve válce 1914 - 1918)
r. 1918 zvolen prvním československým prezidentem
všímal si i beletrie jako literární kritik - x romantismu a naturalismu
2. Historická beletrie
v r. 1867 proběhlo rakousko-uherské vyrovnání, Češi vyšli zkrátka a i nadále nebyli politicky příliš
úspěšní => pocity rozčarování, potřeba evokovat šťastnější období českých dějin (hlavně husitství
a národní obrození)
pohled do minulosti měl být povzbuzením pro současnost, hledaly se paralely k soudobému
společenskému dění, sentiment
ne všichni hodnotili českou minulost stejně - někteří autoři spatřovali vrchol demokratických snah
v husitství, jiní zase spojovali perspektivy Čechů se šlechtickými vrstvami
velký vliv Palackého Dějin na tvůrce historické prózy
-
-
Zikmund Winter (1846 - 1912)
-
zajímal se o 16. a počátek 17. století (český humanismus)
k historickým skutečnostem přistupoval objektivně, kriticky
archaizovaný jazyk a určitou charakteristickou stavbu vět
Rozina Sebranec (1905) - psychologická povídka, povahokresebné umění, zfilmováno
106
Mistr Kampanus (1907) - román
rozsáhlý obraz života v Praze a na pražské univerzitě v době předbělohorské
a bělohorské (bělohorská bitva, staroměstská poprava, rekatolizace, …)
řada skutečných historických postav
hlavní postavou rektor pražského vysokého učení, humanistický básník Jan
Kampanus Vodňanský, který se snaží univerzitu za cenu osobních obětí
zachránit před jezuity, ale jeho činy jsou marné a rektor svůj život dobrovolně
ukončuje
Alois Jirásek (1851 - 1930)
- vrchol českých dějin spatřoval stejně jako Palacký v husitském období a v bratrství, naopak
úpadek národa viděl v době pobělohorské (doba „temna“, baroko a rekatolizace byly pro
evangelicky smýšlejícího spisovatele obdobím protilidovým, kulturního úpadku, obdobím
násilného vyvracení přirozené víry)
- za nositele historického dění považoval lid => v jeho romány nejsou monografické, nýbrž zde
vystupují typizované postavy, které ztělesňují postoje a názory lidu jako celku
- subjektivní pohled na dějiny, je patrné, na čí straně autor je
- mistr fabulace, dobrá výstavby dramatických zápletek, barvité líčení
dobové atmosféry, avšak bohatý děj linoucí se mnoha proudy je pro
dnešního čtenáře leckdy zdlouhavý, popisy reálií jsou místy nudné
=> při čtení je třeba obrnit se trpělivostí
- slabinou nedostatečně prokreslené postavy, poněkud černobílé
vidění, průhledná charakteristika postav
- mistr davových, zejména válečných scén
- tvůrce historické epopeje tolstovského ražení
a) tematika mýtů a pověstí
Staré pověsti české (1894) - soubor pověstí z dávných dob
- autor čerpal z kroniky Kosmovy, Dalimilovy, Václava Hájka
z Libočan a dalších pramenů
- typický poetický jazyk
b) husitské období
Mezi proudy (1887 - 1890) - trilogie zachycující vznik husitského hnutí
morální a společenská podstata reformního církevního hnutí
Proti všem (1893) - trilogie zobrazující rozmach a vrchol husitství (1419 - 20)
husité se pod Žižkovým vedením střetávají s domácími i cizími představiteli feudální a církevní moci
zajímavé vykreslení bitvy na Vítkově
zachycena diferencovanost husitského hnutí
Bratrstvo (1899 - 1909) - trilogie ukazující závěr husitského hnutí
líčí osudy bratříků, kteří na Slovensku pomáhají Janu Jiskrovi z Brandýsa
c) období baroka
Temno (1913) - umělecky nejvyzrálejší dílo, které na desítky let určovalo negativní pohled společnosti na období baroka
široká románová freska líčí jezuitskou snahu zahladit zbytky „kacířství“ v českém národě (sugestivně podaná
postava Antonína Koniáše), ale i osudy tajných nekatolíků, kteří musí ze země prchat
román končí velkolepou scénou svatořečení Jana Nepomuského
Psohlavci (1884) - román vykresluje život na chodském venkově
postava Jana Sladkého Koziny, který vede boj proti útlaku pánu z Trhanova
pofiderní práce s historickými materiály
Skály (1886) - román o osudech nekatolické zemanské rodiny
Skaláci (1874) - román zobrazující velkou selskou vzpouru na Náchodsku v r. 1775
d) období rokoka a osvícenství
Na dvoře vévodském (1877) - román
e) národní obrození
F. L. Věk (1888 - 1906) - románová pentalogie
- líčeny počátky NO v širokých souvislostech
107
-
děj se soustřeďuje kolem hlavní postavy Františka Ladislava Věka (předlohou skutečná osoba
dobrušského rodáka F. L. Heka)
- František studuje v Praze, setkává se s Josefem II., Krameriem v jeho nakladatelství, přátelí se
s Š. Hněvkovským, V. Thámem, stává se aktivním vlastencem, působí obrozenecky na
venkově
- nechybí milostné zápletky
- čtivý a barvitý obrázek přelomu 18. a 19. století
Filosofská historie (1877) - povídka odehrávající se v Litomyšli a v Praze v roce 1848
- obraz života mladých studentů s jejich láskami, radostmi a strastmi
- rodina aktuára Roubínka ztělesněním názorů biedermeieru
- do úsměvného příběhu dramaticky zasahuje revoluce
- —> dramata
Jan Hus (1911), Jan Žižka (1903), Jan Roháč (1918) - tematika husitství zpracovaná v dramatické trilogii
Lucerna (1905) - nehranější drama, pohádková hra
mlynář musí s lampou doprovodit kněžnu na lesní zámeček, zalíbí se jí, je mu nabídnuta moc i bohatství, ale on
odolá a zachová věrnost Haničce, zmaří i úklady proti staré lípě
3. Venkovská (a městská) próza
snaha zachytit umělecky soudobou vesnici, zvláštnosti života tamních obyvatel, procesy, které zde
probíhaly za překotného rozvoje průmyslu
střet těch, kteří podlehli touze po majetku, s těmi, kdo si uchovali smysl pro dobro a lidskost
přetrvává určitá idealizace mravní hodnoty venkovského člověka
-
Karel Václav Rais (1859 - 1926)
-
působil jako učitel na Hlinecku a v Praze
romanopisec a povídkář
nejčastěji zobrazoval vztahy lidí, do nichž zasáhla moc peněz nebo touha po „panském“
životě
silný kritický tón, chmurný pohled na společnost
zobrazení egoismu vyplývajícího z lidských slabostí, vášní a milostného poblouznění
Výminkáři (1891) - soubor povídek
tématem rozklad rodinných vztahů, spory dětí s výminkáři
hrdiny smutně i tragicky laděných příběhů jsou starci, kteří přes nevděk a ústrky
pomáhají svým dětem až do konce života
krutá otevřenost, s níž se popisují vztahy mezi lidmi
Kalibův zločin (1895) - román
chmurný příběh dobráka, který je 2 vypočítavými ženami přiveden až ke zločinu
časem převážila snaha vyvážit kritiku zobrazením ideálního vesnického člověka (mravného, nesobeckého, žijícího
tradičně, přirozeně inteligentního)
Pantáta Bezoušek (1897) - povídka
starosvětský sedlák Bezoušek si za své návštěvy v Praze všechny získá svou dobrosrdečností a venkovskou
přímostí a pomáhá mladým
Zapadlí vlastenci (1893) - román z prostředí venkovské inteligence
hold všem kněžím a učitelům, kteří buditelsky působili v zapadlých vískách
sentiment
Alois (1861 - 1925) a Vilém (1863 - 1912) Mrštíkové
život a tvorba spjaty s Brněnskem
Rok na vsi (1903 - 1904) - „kronika moravské dědiny“
život moravské vesnice v rámci zemědělského a církevního roku
se všemi zvyky, radostmi a obtížemi, rázovití obyvatelé vesnice
Habrůvka
zachycuje morální rozklad venkova vlivem negativního vlivu
města
divadelní podoba
108
Další autoři vesnické prózy: Teréza Nováková, Antal Stašek, Jan Herben, Jindřich Šimon Baar, Karel Klostermann
Městská povídka a román
Ignát Herrmann (1854 - 1935)
zakladatel městské realistické prózy, autor „pražského románu“
mistr drobnokresby, dokáže dobře zachytit prostředí, atmosféru i mentalitu lidí
autor lidově oblíbené četby v 2. pol. 19. stol.
U snědeného krámu (1890) - román
pražský kupec Martin Žemla, naivní a dobrý člověk, se stává obětí paní Šustrové a její
dcery Pavlíny, která se za něho z vypočítavosti provdá
obě ženy ho postupně připraví o všechen majetek
po zjištění, jak se věci ve skutečnosti mají, spáchá Martin sebevraždu
v charakteristice postav se mísí prvky vážnosti a komiky
Úkol
Přečtěte si v čítance některé ukázky z děl českého realismu a najděte v nich typické rysy tohoto směru:
posuďte tematiku, jazyk, prostředí, charakteristiku postav a vztahy mezi nimi.
4. Realistické drama
Nástin vývoje divadelnictví v 2. pol. 19. stol.:
50. léta 19. stol. - útlum
60. léta 19. stol. —> Prozatímní divadlo (neofic. název)
předcházelo stavbě ND, postaveno r. 1862, 1. kamenná česká scéna
1. představení - nepříliš vydařená Hálkova tragédie Král Vukašín
Emanuel Bozděch, Josef Jiří Kolár
stísněné prostory, ale působilo útulně, navzdory technickým problémům velmi oblíbené
působil zde B. Smetana, výrazné herecké a režisérské osobnosti
existovalo 21 let, r. 1883 začleněno do ND jako jeho součást
70. - 80. léta 19. stol. —> Národní divadlo („Zlatá kaplička“)
ustavena komise, která pomocí konkurzů vybírala stavitele a další tvůrce ND
položení základního kamene po dlouhých průtazích 17. 5. 1868, velká národní manifestace
počet základních kamenů v základech stavby není přesně znám, pocházejí z různých památných míst, Mánesem
malovanou zakládací listinu obsahoval kámen z málo známých Louňovic
„reportáž“ z poklepu na základní kameny viz Toulky českou minulostí 8 str. 105-6
architekti:
Josef Zítek - osloven r. 1865, výborný a grandiózní projekt, ovšem nesmírně drahý (původně se plánovalo 472 000 zl.,
fakticky bylo třeba 1 815 000 zl.)
1. otevření 11. 6. 1881 na počest korunního prince Rudolfa a jeho novomanželky Štěpánky Belgické - ostuda
(B. Smetana: Libuše)
12. 8. 1881 divadlo z 1/3 vyhořelo, kolem příčiny požáru se dodnes vznáší tajemství, zmatek při hašení požáru
bezprostředně po vyhoření divadla nové sbírky (během 6 týdnů se vybralo přes 1 mil. zl.)
Josef Schulz - oprava a dokončení ND
18. 11. 1883 znovuotevření ND opět Smetanovou Libuší
tvůrci výzdoby ND:
sochaři:
Bohuslav Schnirch - hlavní tvůrce sochařské výzdoby a dekorativní plastiky v ND (trigy, sochy Apollóna a Múz na
vnější fasádě, portál jeviště, královská (prezidentská) lóže atd. uvnitř divadla)
Antonín Wagner - alegorické sochy na fasádě ND
Josef Václav Myslbek - socha Hudby ve foyeru
malíři:
Josef Tulka - 5 fresek v otevřené lodžii, silně ovlivněn Josefem Mánesem
Mikoláš Aleš - lunety ve foyeru = cyklus Vlast, podíl i na další výzdobě stěn ve foyeru
František Ženíšek - nástěnné malby ve foyeru, strop hlediště (Múzy = alegorie umění), původní opona
Václav Brožík - výzdoba pánského salonu královské (prezidentské lóže) historickými náměty
109
-
Julius Mařák - výzdoba předsíně královské (prezidentské) lóže krajinomalbou
Vojtěch Hynais - výzdoba dámského budoáru při královské (prezidentské) lóži, nová opona
vliv vlastenectví, důraz na památné chvíle českých dějin, mytologii, významná místa, svou důležitou roli sehrál obdiv
k rukopisům, které byly přímým inspiračním zdrojem
velký podíl mladé nadšené umělecké generace
„výkladní skříň“ českého národa, nejcennější a nejkrásnější světská reprezentativní budova 19. stol. zrozená
z českého národa
financoval český národ, sněm, město Praha, ... formou „sponzorských“ darů, veřejných sbírek, loterií, ...
doba stavby včetně projektování a plánování: 33 let a 10 měsíců, celkové náklady: 3 204 199 zl. 55 kr.
-
rozvoj realistického dramatu
-
Ladislav Stroupežnický (1850 - 1892)
- dramaturg Národního divadla
- vývoj od patetického romantického dramatu k psychologickému
prohloubení postav
Naši furianti (1887) - realistické drama
- premiéra narazila na neúspěch u diváků a kritiky, záhy však hra oblíbena
- spor mezi vysloužilým vojákem a krejčím, kdo bude ve vesnici
ponocným
- zdařilé zobrazení typů vesničanů s jejich tvrdohlavostí, pýchou,
intrikářstvím, ale i vtipností
Gabriela Preissová (1862 - 1946)
- náměty k prózám a dramatům čerpala ze Slovácka, kde prožila část života
Gazdina roba (1889) - tragédie
- příběh venkovské švadleny, které chudoba a jiná víra zabrání vzít si
milého, s ním už jako vdaná za jiného a s ženatým odchází za prací do
Rakouska s příslibem, že se rozvedou a vezmou
- tragický závěr
- zhudebněno J. B. Foersterem jako opera Eva
Její pastorkyňa (1890) - tragédie
- stará mlynářka Kostelnička se z lásky ke své pastorkyni dopouští zločinu,
aby zachránila štěstí své nevlastní dcery
- opera L. Janáčka Její pastorkyňa (Jenůfa)
Alois a Vilém Mrštíkové
Maryša (1894) – tragédie, sociální drama
- logická stavba kopírující klasickou tragédii (expozice, kolize, krize, peripetie, katastrofa),
mistrovská úspornost
- prudký dějový spád, výrazná charakteristika jednotlivých postav
- na údělu ženy (po staletí obklopené společenskými předsudky a omezeními) se podává
kritický obraz nejen venkovské společnosti
- ústředním konfliktem vražda nemilovaného muže-vdovce, za nějž je z donucení provdána
mladá Maryša, která miluje nemajetného Francka
- úloha majetkových poměrů na vesnici, síla předsudků, Maryša však není pasivní bytost
- částečná inspirace skutečnými náměty, část vymyšlena, mistrovsky propojeno
- role folkloru, role furiantství
- realisticky přesné scénické poznámky
1.
Odpovězte stručně na následující otázky a zopakujte si tak, co byste měli vědět o Národním divadle,
nejvýznamnější české světské památce 19. století.
110
1.1 Kdy byl položen základní kámen Národního divadla a jaký literární almanach při této příležitosti
vznikl?
1.2 Architekti stavby budovy ND:
1.3 Rok prvního a druhého otevření ND:
1.4 Proč bylo ND otevřeno dvakrát?
1.5 Jakým představením kterého autora bylo divadlo poprvé i podruhé otevřeno?
1.6 Jakými náměty byla výzdoba ND inspirována především?
1.7 Kdo je autorem alegorické sochy Hudba (tentýž autor vytvořil sochu sv. Václava na Václavském
náměstí v Praze)?
1.8 Kdo je autorem současné opony?
1.9 Uveďte jména dvou významných malířů, kteří se na výzdobě ND převážně podíleli (jeden je autorem
lunet ve foyeru a druhý vyzdobil mj. strop hlediště):
1.10 Prvním dramaturgem ND se stal:
1.11 Tento dramaturg přivedl na jeviště ND žánr zvaný:
Rozbor textu
Alois a Vilém Mrštíkové: Maryša
Čtvrté jednání, výstup první
VÁVROVÁ – LÍZAL na odchodu u dveří
LÍZAL
VÁVROVÁ
No mjé rozum – poslechni.
Já ho tenkrát měla a vy ste ho neměli. Sami ste to ukuchtili, sami si to snězte. Vám
k haňbě tady zvostanu a nikam nepudu. (Rozčileně přechází po světnici. Náhle se
obrátí.) Pro peníze si mě bral, proč mu je nedáte?
LÍZAL
Spořádanýmu a správnýmu člověku bych je dal – ale na rozhážku jich nemám. – Víš
te, že mě žaluje? Že se chce se mnó sódit?
VÁVROVÁ (s trpkým smíchem) Proto vy chcete, abych šla k vám!?
LÍZAL
Pro to ne.
VÁVROVÁ
Proč teda? Mám já vám aji proti vlastnímu mužovi pomáhat? Za peníze si mě u vás
koupil, pro peníze vás včil žaluje, a má dobře. Ostatně, co mně je do teho? Já sa
neprodávala, prodával jste vy. Byli ste u notára; mně ste se na nic ani neptali.
Spravte si to spolem; mně déte pokoj! LÍZAL
Neposlechneš teda?
VÁVROVÁ Neposlechnu.
LÍZAL
Budeš teho litovat!
VÁVROVÁ
Nevím proč. – Vzpomeňte si, tatínku, že ste Boha na mě volali, Bohem ste sa
zakládali, svatýho písma ste se dovolávali – jen abyste mě měli tady. Ani na pana
faráře ste nic nedali a povídal vám už tenkrát, takový manželství že je proti Pánu
Bohu, proti církvi svaté a proti všemu, co je lidskýho na světě, a přece ste provedli
111
svó. Co ešče chcete? Dyť přece vidíte, že su šťastná, ani domů jít nechcu, tak se
mně tu líbí. Všemu sem přivykla – děckám, mužovi, dření, všemu, aji těm ranám.
Co ještě chcete? Co se stalo, stalo se – co se stane dál – vy budete mít na svědomí.
Vzdálený ozvuk ryze venkovské muziky melancholické melodie.
LÍZAL (zaraženě) Co se může stát?
VÁVROVÁ Ah – nic.
LÍZAL (dívá se na ni chvíli)
VÁVROVÁ (proti němu)
LÍZAL
Co tím obméšlíš, děvčico hlópá?
VÁVROVÁ (neodpovídá a přechází dále po světnici mechanicky urovnávajíc cestou židle a různé
v cestě ležící věci)
Dobrýho nic, to si můžete myslet.
LÍZAL (pohrozí prstem)
Ať se nechytneme. (Výhrůžně.) S Franckem pré se slízáš, s Franckem pré chceš
utýct.
VÁVROVÁ (vzepře se a uražena vykřikne)
To je lež! (Pauza.) A dyby – na to su tu já a Vávra. Vám do toho nic není.
LÍZAL
A! Podivéme se! Tátovi do teho nic néni! A na keho potem budó prstem ukazovat?
Čí seš děcko? Kdo ti vychoval?
VÁVROVÁ (s trpkým úsměvem)
Vy ste se mě toho málo nevychovávali. Dyby nebylo babičky, od vás bych se
naučila leda temu, jak mám od muža utíkat. Nebujte se. (Významně.) Tu haňbu
vám neudělám, na to su já lepší, než vy myslíte. Když vás nic jinýho netrápí –
můžete jít spánembohem.
LÍZAL
Nepudeš teda?
VÁVROVÁ Ne.
LÍZAL
Tak trp! (Bruče i za jevištěm odchází.)
1.
2.
Jak se nazývá tento typ jevištního textu?
3.
Které postavy v ukázce vystupují a jaký je mezi nimi příbuzenský vztah?
4.
O kterých dalších postavách se v textu mluví a jaký mají vztah k jednajícím?
5.
Co je předmětem sporu mezi postavami?
6.
Co se dozvídáme o událostech předcházejících této ukázce?
112
7.
Jak vypadá text po jazykové stránce? Kam byste lokálně zařadili děj díla?
8.
V řeči které postavy je silně patrna ironie? Doložte to na konkrétní citaci.
9.
Jaké rysy realismu text nese? Co se v díle kritizuje?
10. Co jsou scénické poznámky, k čemu slouží a jak je poznáte?
Gabriela Preissová: Její pastorkyňa
4. VÝSTUP
ŠTEVA, KOSTELNIČKA
ŠTEVA (stísněně): Tetko Kostelničko, poslala jste mi cedulku, abych k vám došel, když nedojdu, že se
stane hrozné neštěstí. Co mi to máte povědět?
KOSTELNIČKA (ukáže na dveře komory): Vejdi dál... (Števa váhá.) No co váháš?
ŠTEVA: Mně je úzko. Stalo se něco - Jenůfě?
KOSTELNIČKA: Ona už okřála a dítě je zdrávo.
ŠTEVA: Už je na světě?
KOSTELNIČKA: Už týden. (S hlubokou výčitkou.) Ty ses jedinkráte nedošel na ni zeptat.
ŠTEVA: Já si na to mnohokrát vzpomněl a mrzelo mě to dost. Ale když vy jste se, tetko, na mě tak
osápla, pronásledovat jste mě chtěla - a zrovna k tomu se Jenůfě krása pokazila - nemohl jsem za to.
KOSTELNIČKA: Tož jenom vejdi.
ŠTEVA: Já se bojím. Ona tu čeká? Dojela už z Vídně?
KOSTELNIČKA: Jenůfa spí. (Otevře dveře do komory.) Sem po pět měsíců nikdo nevešel... Jenůfa
nebyla ve Vídni - tu se schovávala. Tam se podívej na svoje dítě, chlapčok, také Štefan - sama jsem ho
okřtila.
ŠTEVA: Chuďato...
KOSTELNIČKA: Ba, chuďato. Ale stokrát bídnější je Jenůfa. Já byla pořád jista, že to dítě umře, že bude
tím jejím trápením slabé - neduživé - že bych to v tichosti do zasvěcené země mohla uklidit a nikdo se
jakživ o tom nedozvěděl. Ale ono je zdravé silné, chce žít - a proto, jenom proto jsem tě zavolala.
ŠTEVA: Já budu na ně platit, tak jako se spořádal Jano Kapiců se svou frajerkou. Jen to, proboha vám
prosím, tetuško, mezi lidmi nerozhlašujte, že je to moje.
1. Ze kterého díla pochází uvedená ukázka, kdo je jeho autorem?
2. jaký se jedná žánr?
3. Jak se nazývá forma textu užitá v úryvku?
4. K čemu v textu slouží poznámky psané kurzivou? Jak se těmto poznámkám říká?
5. Do jakého prostředí je zasazen děj díla?
6. Z jakého důvodu mluví postavy nářečím a o jaké nářečí se jedná? Je to typický příklad pro
realistickou literaturu?
113
7. Co je hlavním zdrojem dramatického konfliktu v ukázce?
8. Co Jenůfa pět měsíců předstírala a proč?
9. Jak chce situaci řešit Kostelnička a jak Števa?
10. Jaký je vztah mezi postavami jednajícími v ukázce?
11. Jakým synonymem bychom mohli nahradit slovo osápla?
-
-
5. Naturalismus v české literatuře
jako programový směr se u nás neuplatnil, ale jeho vliv najdeme v tvorbě řady autorů
v českém prostředí tento směr narazil na četné odpůrce (E. Krásnohorská, T. G. Masaryk, F. X. Šalda - ten svými
kritickými statěmi ovlivnil odklon české literatury od naturalistických tendencí a její příklon k impresionismu, zájmu
o sociální podmínky, o psychologickou analýzu a úsilí o životní harmonii)
nejde o napínavý děj, nýbrž o podrobný popis, drastické scény, vzrušenou mluvu (i s vulgarismy)
studie sociálně, mravně a psychicky vyšinutých lidí
Vilém Mrštík (1863 - 1912)
romanopisec a dramatik
teoretickým vykladačem a zastáncem literárního naturalismu
Santa Lucia (1893) - naturalistický román
ukazuje nemožnost vytrhnout se z vlivu prostředí, uplatnit vlastní vůli a snahu utvářet si život dle vlastních
představ
osud chudého moravského studenta Jiřího Jordána, který si své ideály spojuje s Prahou
nakonec v milované, ale bezcitné Praze bídně umírá
Pohádka máje (1897) - lyrický impresionistický román
oslava jara, přírody a lásky, krásná, náladově podbarvená líčení přírody a duševních stavů hrdinů tvoří velkou
část díla
příběh velkoměstem zkaženého studenta Ríši a jeho vztahu k mladičké naivní Helence
názor, že opravdová lásky společně s přírodou člověka mravně obrozují
Karel Matěj Čapek-Chod (1860 - 1927)
žurnalista, romanopisec a povídkář
naturalismus se v jeho tvorbě projevuje důsledným determinismem
Kašpar Lén mstitel (1908) - monografický román = 1 ústřední postava a jednotný styl
studuje vznik zločinu v mysli dobráckého a nepříliš inteligentního zedníka, který
se mstí za svedení své milé
groteskní vidění životních situací, v nichž splývá vznešené s komickým, životní
vzmach sráží vlastní nemohoucnost
autor zůstává nad dějem a osudy hrdinů
Turbina (1916) - román
úpadek pražské měšťanské společnosti ukázán na rodině Ulliků
symbolem rozkladu nová turbina, která má v podniku zabránit bankrotu
tragikomické zápletky, v nichž postavy postupně procházejí procesem ztráty iluzí
nejvíce se to projevuje na osudu Ullikových dcer Tyndy a Máni (neúspěšná umělkyně, neúspěšná vědkyně)
dramatičnost dána střídáním vyhrocených scén s volným vyprávěním, groteskními scénami a detailními popisy
dokonalá znalost prostředí
skvělé vypravěčské umění
Karel Josef Šlejhar: Kuře melancholik
114

Literatura I. díl - Informační stránky GVM

Transkript

Podobné dokumenty

Romantismus – Svět - wladik.net / maturita 2008

Zaměřeno

Historický a kulturní přehled do poč. 20. stol

nařízení Brusel I

Romantismus 6

Jazykovědné aktuality 2009/1–2 - Jazykovědné sdružení České

Marie Sochrová

Velké tajemstvi - Luciferius.org

formát PDF

Ptáci a kámen

Vedlejší úmysly-part one (komplet).

Literatura pro 4. ročník

19 / 2014

Anna Hoffmannová DOKÁŽEME JIM POROZUMĚT? Tři ženy, tři

Cesta do říše včel - PSNV

pdf554 kB - Eknihyzdarma.cz

Mistrovství světa v ledním hokeji 1995

Ukázky + věcný a jmenný rejstřík

(4-leté) platný od 1.9.2010

školní vzdělávací program

Elektra: bez krve a patetických gest

Literatura – 2.ročník