stredni-rise-LR - Petra Marikova Vlckova
Transkript
Pr vní přechodné období a Střední říše (asi 2160 – 1650 před n. l.) Z E P R O S T U D IJ N Í Ú Č E učení pro krále Merikarea – souboru rad a doporučení stárnoucího pragmatického krále (Cheteje III.) svému mladičkému nástupci. Avšak politická situace již dlouho nevypadala tak, jak ji Chetej III. v Naučení popisoval. Hérakleopolští panovníci již dávno nevládli celému Egyptu a jižní části se v podstatě osamostatnily. Nastalého politického vakua v Horním Egyptě využili thébští nomarchové. V poslední fázi Prvního přechodného období byl Egypt fakticky rozdělen na severní (pod vládou hérakleopolských králů) a jižní království, jež ovládali thébští vládci. Mezi oběma státy nakonec propukla regulérní válka, z níž nakonec vyšli vítězně Thébané. Původ thébské 11. dynastie je třeba hledat v rodině nomarchů (správců) 4. hornoegyptského kraje, který byl spravován nejprve z Armantu a posléze z Théb. Nejstarší tradovaný zástupce je Mentuhotep (I.), Velký předek, jehož historická autenticita však nebyla prokázána. Mocenský vzestup rodiny započal Antefem I., který poté, co získal pod svou vládu okolní nomy, přijal titul „velký správce Jihu“ a později i neúplnou královskou titulaturu. Válečný konflikt mezi thébskými nomarchy a vládci Hérakleopole propukl za Antefa II. a příčinou byla snaha o získání kontroly nad oblastí Abydu – centra usirovského kultu a pohřebiště nejstarších egyptských panovníků. Na konci své vlády již Antef II. ovládal údolí Nilu až po 10. hornoegyptský nom (Kau el-Kibír). Tažení proti hérakleopolským panovníkům dokončil až Mentuhotep II. mezi 14. a 30. rokem své vlády. Momentem znovusjednocení Egypta končí První přechodné období a začíná Střední říše. Toto klasické období egyptských dějin zahrnuje vládu druhé poloviny 11. a dvou následujících dynastií, tj. 12. a 13. Ukončuje ho až mocenské rozdrobení země na počátku 14. dynastie a přesun hlavního města z Ictaueje (oblast kolem Lištu) do Avaridy v Deltě. Jak došlo k přenosu moci mezi posledním dědicem Mentuhotepa II. (Mentuhotepem IV.) a zaklada- T E N T O T E X T JE U R Č E N P O U Éra Staré říše skončila smrtí posledních panovníků 6. dynastie, dědiců Pepiho II. V následující První přechodné době (2160 – 2055 před n. l.) moc memfidských králů (7. a 8. dynastie) pomalu upadala a zároveň stoupaly vliv a prestiž vládců jednotlivých nomů, tj. nomarchů. Spory, které mohly rychle přerůst až do drobných válek, jež spolu nomarchové vedli, jsou nejlépe doloženy v hrobce Anchtifeje v Moalle (lokalita nedaleko hornoegyptských Théb na východním břehu Nilu). Ve svém autobiografickém nápisu Anchtifej uvádí: I přišel vojevůdce z Hermonthis a vyzval (mne): „Pojď přece, ty hrdino – a ochraň (své) sídliště…!“ A tak jsem vyrazil na sever přes západní část země a shledal jsem, že celý thébský kraj (4. hornoegyptský nom) a kraj Obou paní (5. hornoegyptský nom) chce dobýt sídliště Hermonthis na vrcholku Semechsen, a tak jsem se k ní (Hermonthis) přiblížil. Tak… a… tam jako… harpunu do nozder hrocha, který chce uprchnout. A pak jsem se zase obrátil na jih, abych se připravil a zničil jejich vlastní sídliště se silným vojskem z Moally. Jsem hrdina, jemuž není rovno! Se svým vojskem jsem vyrazil po proudu (tj. na jih) a přistál jsem v západní části thébského kraje. … Vojáci vyrazili hledat boj po celé západní části thébského kraje. Avšak oni se ze strachu před tímto vojskem schovali! … Avšak oni ze strachu před tímto vojskem zasunuli závoru! A zatímco toto silné vojsko ze samého bojového odhodlání utvořilo průzkumnou jednotku a prohledalo i východní část thébského kraje, aby vyhledalo boj, oni se (zatím) ze strachu schovali. Jsem hrdina, jemuž není rovno! S nástupem panovníků 9. a 10. dynastie, kteří pocházeli z rodiny nomarchů z Hérakleopole Magny, začíná nová fáze dějin tohoto období. Z historických pramenů známe jména osmnácti panovníků, kteří jsou někdy označováni podle svého sídla za hérakleopolské vládce. Mezi nejvýznamnější představitele patří Chetej III. a jeho syn a nástupce Merikare, kteří jsou zmíněni v Na- LY PETRA MAŘÍKOVÁ VLČKOVÁ 172 PRVNÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ A STŘEDNÍ ŘÍŠE ASI 21601650 PŘED N. L. LY Ú Č E Í N IJ D U T S O R P ně si upevnil velkolepými stavebními projekty (Karnak – Luxor, Abydos), a podkopal tak moc lokálních kněží. Následující dva panovníci (Amenemhet II. a Senusret II.) tak mohli těžit z prosperity a bohatství, jimiž Egypt oplýval. Především Senusret II. se věnoval zúrodňování rozsáhlé Fajjúmské oázy, která se dostala do centra zájmu panovníků 12. dynastie – celý projekt byl dokončen za Amenemheta III. Význam oázy podtrhuje i četnost královských zádušních komplexů v jejím okolí. Nová éra v dějinách Střední říše nastala s nástupem Senusreta III. Egyptská armáda postoupila až ke třetímu nilskému kataraktu a jižní hranice Egypta byla posunuta do prostoru pevností Semny a Kummy (druhý nilský katarakt). Kromě toho provedl Senusret III. velkou administrativní reformu, jíž chtěl omezit moc nomarchů. Nakonec však došlo k podkopání do té doby dobře fungující státní správy, reforma ve svých důsledcích destabilizovala celou zemi a umožnila rychlejší rozpad její vnitřní integrity na počátku Druhého přechodného období. Celkového vrcholu dosáhla kultura Střední říše za vlády Amenemheta III. – posledního velkého krále 12. dynastie. V této době byla dokončena koloniza- T E N T O T E X T JE U R Č E N P O U telem 12. dynastie Amenemhetem I., není přesně známo. Pravděpodobně však můžeme Amenemheta spojit s postavou energického vezíra Ameniho, který sloužil posledním dvěma králům 11. dynastie. Později se pokusil svůj nástup posvětit souhlasem bohů a vzniklo Nefertejovo proroctví, v němž je líčen neutěšený stav země a je předpovězen příchod nového silného krále; samozřejmě je jím míněn Amenemhet I., který zemi opět uvede do souladu s božským řádem maat. Nedlouho po nástupu na trůn však Amenemhet odešel z Théb a v oblasti ústí Fajjúmské oázy založil nové hlavní město Amenemhet-ictauej (Amenemhet se zmocňuje Obou zemí), jež je někdy zkracováno pouze na Ictauej. V okolí oázy panovník rovněž založil novou královskou nekropoli v Lištu. Aby zajistil plynulý přenos moci, oživil Amenemhet myšlenku koregence – spoluvlády, kdy král jmenuje svého syna spoluvládcem, a ten má možnost získat pod vedením otce zkušenosti a zajistit si pevné postavení. Tento čin se Amenemhetovi zúročil, neboť po jeho zavraždění během palácového spiknutí jeho nástupce Senusret I. uhájil svou pozici. Senusret I. obrátil svou pozornost proti okolním zemím a zabezpečil Egyptu volný přístup ke zlatonosným oblastem v Núbii. Svou pozici na vnitřní politické scé- Z E 157 Bílá kaple Senusreta I. v Karnaku PRVNÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ A STŘEDNÍ ŘÍŠE ASI 21601650 PŘED N. L. 173 Z E P R O S T U D IJ N Í Ú Č E LY nosičů pohřební výbavy, zdobené masky z kartonáže aj. Navíc byly tyto součásti pohřební výbavy vyráběny výlučně za účelem jejich uložení do hrobek. Již od počátku tohoto období lze sledovat, že v různých oblastech Egypta byly určité typy pohřební výbavy oblíbenější než jinde – například relativně velmi nízký výskyt keramických nádob na pohřebištích v Abydu stojí ve zřejmém protikladu k ostatním regionům. Pokud bychom chtěli stručně a jasně charakterizovat vývoj pohřebních zvyklostí ve sledovaném období, musíme říci, že došlo ke zřejmé „demokratizaci posmrtného života“. Privilegia, která byla kdysi vyhrazena pouze panovníkovi a jeho blízkému okolí, se rozšířila na mnohem širší skupinu obyvatelstva. Prototypy jednotlivých součástí pohřebních výbav, zádušních představ a zvyklostí byly přebírány z původně dvorského prostředí Staré říše a transformovány a upraveny pro potřeby širší populace – zpravidla s tímto rozšířením souvisel i určitý pokles kvality provedení či posuny ve významu. Tak například původ dřevěných modelů řemeslnických dílen lze hledat v reliéfních vyobrazeních v mastabách Staré říše, na nichž byly zachyceny scény z každodenního života starověkých Egypťanů. Pozměněné náboženské představy, jež upřednostňovaly spíše ochranu těla před výzdobou nadzemních částí hrobek, umožňovaly a podporovaly ukládání modelů a dalších předmětů do pohřebních komor či přímo do rakví. Jakési logické vyústění tohoto trendu pak představují tzv. Texty rakví (viz kapitola Jiřího Janáka), jež jsou souborem magických a náboženských textů, který se vyvinul v prostředí elity ve středním Egyptě právě během Prvního přechodného období. K jeho kodifikaci sice došlo až během 12. dynastie, ale původ jednotlivých říkání a myšlenkový svět v nich obsažený je mnohem starší (obsahují i výňatky z Textů pyramid). Byly zapisovány na jednotlivé součásti pohřebních výbav (dřevěné rakve, sošky služebníků – vešebty, stěny pohřebních komor atd.) nekrálovských hodnostářů. Ve vývoji náboženských a zádušních představ Střední říše sehrál nejvýznamnější úlohu bůh Usir, vládce podsvětí a patron všech nekropolí. Jeho hlavní kultovní centrum se nacházelo v Abydu a panovníci Střední říše jeho uctívání aktivně podporovali. Nejvýrazněji k němu přispěl Senusret III., který si nechal v Abydu vybudovat rozsáhlý zádušní chrám. Nárůst oblíbenosti Usirova kultu souvisí i s již výše zmíněným procesem demokratizace posmrtného života. Především emancipovaná střední třída se chtěla aktivně podílet na náboženském životě společnosti a zís- R Č E N P O U ce Fajjúmu, který se stal jedním z hospodářských center Egypta. S vládou jeho nástupců, Amenemheta IV. a královny Sobekneferu – první ženy na egyptském trůnu, se éra 12. dynastie chýlila ke konci. Panovníci následující 13. dynastie i nadále sídlili v Ictauej a ve všech ohledech pokračovali v tradicích předcházejícího období. Neznáme způsob, jakým byl tehdy egyptský královský trůn předáván, avšak zdá se, že se na vládě podílely významné úřednické rodiny, neboť délky vlád jednotlivých panovníků jen zřídka překročily pět let. Z velkého množství vládců, kteří jsou do 13. dynastie započítáváni, archeologové odhalili hrobky pouze několika z nich: Auibre-Hora v Dahšúru, Chendžera v jižní Sakkáře a Ameni-Kemaua v jižním Dahšúru. Jak pomalu slábla pozice panovníků v Ictauej, rostla moc lokálních vládců semitského původu ve východní Deltě, což nakonec vyústilo v Druhém přechodném období v nástup hyksóských dynastií (viz následující kapitola). Doba Střední říše patřila mezi období velkolepého rozkvětu Egypta. Panovníci 12. dynastie ve všech oblastech vědomě navazovali na kulturní vzorce Staré říše – v administrativě, pojetí královské moci i v umění. Bohatství panovníka se přenášelo i na další složky společnosti, rozvíjela se a bohatla tzv. střední třída, jež se stala jedním z pilířů staroegyptské společnosti. S odrazem její rostoucí emancipace, tj. s „příbytky na věčnost“, se budeme setkávat v následující části této kapitoly. JE U VÝVOJ ZÁDUŠNÍCH PŘEDSTAV T E N T O T E X T Na pohřebištích datovaných do závěrečné fáze Staré říše a do Prvního přechodného období je zcela zřejmý demografický nárůst, který Egypt v té době prodělával. Rozsáhlé nekropole vznikají i v provinciích, a pokud hrobky nebyly vykradeny, nacházejí archeologové nezřídka velmi bohatou pohřební výbavu: kosmetické nádobky vyrobené z tzv. egyptského alabastru (geologicky travertinu), ozdobné předměty a amulety z polodrahokamů a ze zlata. Z početnosti nálezů lze usuzovat, že provincie procházely na přelomu Staré říše a Prvního přechodného období dobou výrazné hospodářské prosperity. Během Prvního přechodného období se rovněž výrazným způsobem rozšířil repertoár předmětů ukládaných do hrobek, a tak v nich dnes objevujeme modely řemeslnických dílen a dalších objektů, drobné sošky 174 PRVNÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ A STŘEDNÍ ŘÍŠE ASI 21601650 PŘED N. L. LY Ú Č E Í N IJ D U T S O R P E O U Z 158 Příklad jedné z votivních stél nalezených v Abydu (Britské muzeum) (ed.), Dějiny starověkého Egypta, (Praha, 2003); Janet Richards, Society and Death in Ancient Egypt. Mortuary Landscapes of the Middle Kingdom, (Cambridge, 2005); Stephan Seidlmayer, „První přechodné období (cca 2160 – 2055 před n. l.)“, in: Ian Shaw (ed.), Dějiny starověkého Egypta, (Praha, 2003); Petra Vlčková, „Historie vs. archeologie Prvního přechodného období“, in: Orientalia Antiqua Nova III, Plzeň 7. 2. 2003 (2003), 146 – 166; idem, „Chrámová architektura Střední říše“, in: Pražské egyptologické studie 4 (2005), 1 – 14. T E N T O T E X T JE U R Č E N P kávat pro sebe požehnání, jež byla do té doby vyhrazena pouze panovníkovi. Tento trend nejlépe ilustrují votivní stély a drobné kaple z Abydu, které dokládají podíl hodnostářů na tzv. usirovských mystériích, která se každoročně konala v tamním hlavním chrámu tohoto boha. Kaple lemovaly cestu, kudy se během náboženských svátků ubírala procesí nesoucí ve svém středu sochu boha Usira. Další důležitou změnou v pohřebních praktikách bylo ukládání sošek služebníků, tzv. vešebtů, do hrobek. Sošky vešebtů, neboli doslova „těch, kteří odpovídají“, byly vyráběny z různých materiálů (vosku, dřeva, hlíny, kamene, keramiky i fajánse) a skutečně vypadají jako služebníci s motykami a pytli s osivem přes rameno. Nejstarší dochované exempláře pocházejí z doby vlády Mentuhotepa II. z poloviny 11. dynastie. Funkci, kterou měly vešebty na onom světě plnit, je třeba hledat v tehdejší představě, že člověk bude po smrti žít stejným způsobem jako za svého života na zemi, tj. bude muset i pracovat. A právě vešebty měly starověkým Egypťanům od této povinnosti odpomoci. Literatura: Viviane Callender, „Renesance Střední říše (cca 2055 – 1650 před n. l.)“, in: Ian Shaw KRÁLOVSKÁ POHŘEBIŠTĚ Královská pohřebiště po konci Staré říše a do nástupu 11. dynastie O nezadržitelnosti úpadku královské moci vládců 8. dynastie svědčí mj. podoba míst jejich posledního odpočinku. Jediná známá královská hrobka z 8. dynastie patřila Kakare Ibimu, efemérnímu panovníkovi této dynastie. Stěny stavby, jejíž neveliké rozvaliny (délka PRVNÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ A STŘEDNÍ ŘÍŠE ASI 21601650 PŘED N. L. 175 LY Ú Č E Í N IJ D 160 Plán stavby v Daře Z E P R O S T U logická expedice vedená Marií Carmen Pérez-Diazovou, která nedávno ohlásila nález královské hrobky, ale žádné nové informace nejsou dosud k dispozici. V souvislosti s královskými hrobkami panovníků starší fáze Prvního přechodného období se ještě musíme zmínit o monumentální stavbě nacházející se na lokalitě Dara ve středním Egyptě. Stavbu, u níž není zřejmé, zda jde o pyramidu, či stupňovitou mastabu, prozkoumal na přelomu 40. a 50. let 20. století Raymond Weill. Má téměř čtvercový půdorys (cca 135 m) a zaoblené rohy. Těleso stavby tvořily mohutné vnější obvodové zdi postavené ze sušených cihel a jimi vymezený prostor byl vysypán pískem. Podzemí bylo od severu přístupné sestupným koridorem, který přecházel z otevřeného příkopu do zaklenutého tunelu. Stěny pohřební komory byly obloženy místním vápencem a nenesou žádné nápisy. V okolních hrobkách bylo nalezeno v kartuši psané jméno Chuiho – jinak neznámého vládce nebo velmi ambiciózního nomarchy. Literatura: Gustave Jéquier, La pyramide d’Aba, (Le Caire, 1935); Mark Lehner, The Complete Pyramids: Solving the Ancient Mysteries, (London, 1997), 164f; Miroslav Verner, Pyramidy. Tajemství minulosti, (Praha, 1997), 322 – 325; Raymond Weill, Dara. Campagnes de 1946 – 1948, (Le Caire, 1958). T E N T O T E X T JE U R Č E N P O U stěny pyramidy se odhaduje na 32 m) se nacházejí v jižní Sakkáře, poblíž vzestupné cesty vedoucí k zádušnímu komplexu Pepiho II., nebyly přesně zaměřeny vůči světovým stranám. Podzemí pyramidy se skládalo ze sestupného koridoru, pohřební komory a serdabu. Stěny posledních dvou jmenovaných částí byly zdobeny hrubě vytesanými Texty pyramid – dosud nejmladším dokladem výskytu tohoto souboru náboženských textů v hrobce egyptského panovníka. Prostor kolem pyramidy byl vymezen jednoduchou cihlovou ohradní zdí, která jako by se klikatila – pravděpodobně měla naznačovat praoceán Nu, který v symbolické rovině obklopoval královskou hrobku. Vzhledem k tomu, že se nedochovaly žádné pozůstatky zádušního chrámu (pokud byl vůbec postaven), zajišťovaly panovníkovu existenci na onom světě pouze Texty pyramid. Kde přesně se nacházely hrobky vládců 9. a 10. dynastie a jaká byla jejich architektonická podoba, nevíme. Podle několika mlhavých náznaků v písemných pramenech se zdá, že alespoň někteří králové byli pohřbeni v pyramidách skrytých kdesi pod písky v prostoru tradičního královského pohřebiště v Sakkáře (jméno hrobky Merikarea „Svěží jsou (kultovní) místa Merikareova“ je totiž v nápisech doprovázeno determinativem pyramidy). Zároveň však víme, že panovníci založili novou nekropoli v blízkosti svého sídla v Hérakleopoli Magně. Na této lokalitě dlouhodobě pracuje španělská archeo- 11. dynastie – hledání nových forem 159 Plán pyramidy panovníka 8. dynastie Kakare Ibiho v jižní Sakkáře 176 První tři vládci 11. dynastie si nechali postavit své hrobky na západním břehu Nilu v Thébách, na lokalitě PRVNÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ A STŘEDNÍ ŘÍŠE ASI 21601650 PŘED N. L. R O S T U D IJ N Í Ú Č E LY ra všech těchto kaplí byla velmi podobná: měly téměř čtvercový půdorys (4 × 5 m) a jejich strop byl podepřen jedním pilířem. Západní fasádu dvora zdobily dvě řady dvaceti pilířů, které daly tomuto typu hrobek jméno. Jejich povrch byl dodatečně upraven nátěry bílého štuku. Nad pilíři byla do fasády hrobky zasazena řada tzv. pohřebních kuželů (délka 52 cm, průměr základny cca 16 cm), jejichž vyčnívající plocha byla temně červeně zbarvená. Výsledný vizuální efekt – řada rudých bodů na bílém podkladě – musel být velmi efektní. Za pilíři byly do skalní stěny vytesány kultovní prostory, které sloužily zádušnímu kultu panovníka. Po obou stranách vstupu do hlavních kultovních prostor hrobky se nacházely dvě vedlejší kaple, v nichž snad byla pohřbena králova manželka a jeho matka. Krátkým průchodem se vstoupilo do kaple, jež byla o něco větší než u vedlejších hrobek a jejíž strop byl podepřen dvěma pilíři. V západní stěně byla do skály vytesána nika, do níž byla původně zasazena stéla identifikující majitele hrobky. V podlaze se otevíralo ústí šachty vedoucí do královské pohřební komory. Panovník Mentuhotep II. patří mezi nejvýznamnější vládce egyptské historie a byl tak vnímán i svými současníky. Jedním z projevů postupného upevňování jeho moci se stal i zádušní chrám, který si nechal postavit v Dér el-Bahrí, na západním břehu Nilu. Jeho hrobka představuje jeden z přelomových bodů ve vývoji egyptské královské zádušní architektury. Stavitelé, kteří na podobě hrobky spolupracovali, se nechali inspirovat architekturou tzv. saff-hrobek, které si budovali jeho předchůdci z 11. dynastie na blízké lokalitě el-Tárif. Pro Mentuhotepovu hrobku však bylo vybráno nové místo, skalní amfiteátr v Dér el-Bahrí. Vnější stavební podoba monumentu byla upravena do pozvolna se zvedajících teras, které vhodně doplňovaly celé okolí. Právě terasovité uspořádání hlavního zádušního chrámu se stalo jedním z prvků, které posléze po svém předchůdci „zdědí“ královské zádušní stavitelství 12. dynastie. Stavební podoba celého komplexu prošla několika hlavními etapami. K chrámovému okrsku vedla široká otevřená procesní cesta (ekvivalent vzestupné cesty). Prostor zádušního chrámu byl obehnán několika ohradními zdmi. Z dolního nádvoří, jehož západní část byla vyzdobena vysázenými sykomorami a tamaryšky a dvěma řadami pilířů (tzv. dolní pilířová síň), se zvedala rampa, která tvořila přístup na střední terasu, kde byla umístěna hlavní část celého chrámu. T E N T O T E X T JE U R Č E N P O U el-Tárif. Zde byly nalezeny tři velké pohřební komplexy, které je možné na základě písemných pramenů připsat Antefovi I., II. a III. Egyptologové používají pro tento typ pohřebních staveb termín saff-hrobky, odvozený od arabského názvu nejnápadnějšího architektonického prvku – řady sloupů (saff), které zdobily fasádu celé stavby. Celý pohřební komplex se skládal z několika navzájem propojených staveb. Vstupní bránu představovala menší stavba čtvercového půdorysu (15 × 15 m), která se nacházela nejblíže nilskému údolí a snad zastupovala údolní chrám. Ačkoli tato část byla velmi poškozena a v podstatě téměř zničena pozdějšími zásahy, podle zlomků reliéfní výzdoby lze usoudit, že zde byly umístěny stély s nápisy popisujícími průběh vlád nomarchů. Stavba sama se mohla podobat malé cihlové pyramidě nebo mastabě. Centrem komplexu byl obrovský obdélníkový otevřený dvůr (maximálně 370 × 76 m), který již byl částečně vytesán do podloží. Jeho stěny byly zpevněny cihlovými zdmi, které zcela překryly skalní fasádu. V bočních stěnách dvora se dále nacházely vstupy do menších vedlejších hrobek, v nichž byli pravděpodobně pohřbeni členové nomarchovy rodiny a domácnosti. Architektu- Z E P 161 Rekonstrukce vzhledu jedné ze saff-hrobek na thébské lokalitě el-Tárif PRVNÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ A STŘEDNÍ ŘÍŠE ASI 21601650 PŘED N. L. 177 horní pilířová síň dolní pilířová síň ambulatorium hypostyl otevřený pilířový dvůr centrální stavba LY rampa Ú Č E speos dolní pilířová síň S T U horní pilířová síň D IJ N Í ambulatorium P E Z T E N T O T E X T JE U R Č E N P O U Architekturu střední terasy lze rozdělit do tří základních částí: ve středu se nacházela kompaktní struktura, o jejíž podobě se mezi badateli vedou vášnivé diskuse; kolem ní byla vybudována pilířová síň a na východní, severní a jižní straně byly dodatečně představeny další pilířové ochozy (tzv. horní pilířové síně). V ambulatoriu (krytém podloubí) stálo 140 oktogonálních pilířů a při jeho západní stěně bylo umístěno šest jednoduchých kaplí s vyhloubenými šachtami, v nichž byly pohřbeny méně významné členky Mentuhotepovy královské domácnosti. Ještě dále na západ se otevíral otevřený pilířový dvůr, který přes hypostyl (sloupovou síň) přešel do zčásti ve skále vytesané svatyně, kde byl udržován nejen zádušní kult panovníka, ale i bohů Amona, Moncua, Usira a Hathory. V širším zázemí královské hrobky bylo objeveno několik dalších hrobů členů panovnické rodiny – manželek i synů, včetně korunního prince Antefa – a významných hodnostářů. Tento rys se rovněž projevuje v koncepci královské zádušní architektury v následujícím období. V souvislosti s Mentuhotepovou hrobkou je třeba zmínit ještě jeden stavební element: Báb el-Hosán, neboli Koňskou bránu. Objevena a prozkoumána byla roku 1898 Howardem Carterem, pozdějším objevitelem slavného Tutanchamonova hrobu. Carter nalezl v podzemní komoře sochu tzv. černého Mentuhotepa, R O 162 Celkový plán zádušního komplexu panovníka Nebhepetre Mentuhotepa II. v Dér el-Bahrí 178 163 Socha tzv. černého Mentuhotepa z Egyptského muzea v Káhiře PRVNÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ A STŘEDNÍ ŘÍŠE ASI 21601650 PŘED N. L. publikace možné, a proto se soustředíme pouze na sledování významných změn, trendů a stavebních tradic. Podrobnější informace je možné najít v doporučené literatuře uvedené na konci této podkapitoly. Poznání stavební podoby královských pohřebních komplexů ve Střední říši ztěžuje několik neblahých faktorů. Především skutečnost, že se v druhé polovině vlády 12. dynastie začala pro stavbu pyramid používat sušená cihla, která rozhodně nebyla vhodná z dlouhodobého hlediska. Navíc jsou tyto památky jen velmi málo prozkoumány, u některých z nich neznáme ani základní architektonický plán. Například pohřební komplex Amenemheta III. v Hawwáře, Labyrint antických autorů, byl dokonce částečně zničen při kopání velkého zavlažovacího kanálu... Panovníci 12. dynastie se navrátili ke stavebním tradicím pozdní Staré říše a nechávali se opětovně pohřbít v hrobkách ve tvaru pyramid. Zároveň však nezapomněli na svůj jihoegyptský původ, a proto zapojili do stavební podoby svých zádušních komplexů i některé architektonické prvky typické pro hrobky svých předchůdců. Charakteristickým zástupcem tohoto typu staveb, který byl zároveň relativně dobře prozkoumán, je hrobka Senusreta I. v Lištu. Senusret si vybral pro svůj zádušní komplex mírné návrší přibližně 2 km na jih od hrobky svého otce O S T U D IJ N Í Ú Č E LY která je dnes vystavena v káhirském Egyptském muzeu. Socha zobrazuje panovníka oděného do starobylého pláště, který se nosil během oslav svátku sed, a tak je možné spojit stavbu s přípravami na oslavu královského jubilea, k níž došlo ve 39. roce Mentuhotepovy vlády. Kde byly postaveny hrobky posledních dvou vládců 11. dynastie, není přesně známo, ale předpokládá se, že se rovněž nacházely v širším okolí Dér el-Bahrí. Kněží, kteří byli pověřeni vykonáváním zádušních kultů v těchto stavbách, totiž zanechali jména těchto staveb vytesána do úbočí thébského masivu. Zbývá je tedy pouze najít… Literatura: Dieter Arnold, Gräber des Alten und Mittleren Reiches in el-Tarif, (Mainz, 1976); idem, Der Tempel des Königs Mentuhotep von Deir el-Bahari, (Mainz, 1979); Mark Lehner, The Complete Pyramids: Solving the Ancient Mysteries, (London, 1997), 165–167; Miroslav Verner, Pyramidy. Tajemství minulosti, (Praha, 1997). Z T E N T O T E X T JE U R Č E N P O U Věnovat se všem královským zádušním komplexům 12. dynastie v plné šíři není vzhledem k rozsahu této E P R Královský zádušní komplex 12. dynastie – návrat k tradicím Staré říše 164 Celkový plán zádušního komplexu Senusreta I. v Lištu PRVNÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ A STŘEDNÍ ŘÍŠE ASI 21601650 PŘED N. L. 179 b Z E P R O S T U D IJ N Í Ú Č E LY a N P O U Amenemheta I. Senusret i nadále pokračoval v tradici a jednotlivé součásti svého zádušního komplexu pojmenoval odlišně: pyramida se například nazývala „Senusret zří na Obě země“ a zádušní chrám „Sjednocená jsou (kultovní) místa (Senusreta)“. Při stavbě pyramidy byla poprvé ve Střední říši použita metoda vnitřního skeletu, kdy bylo těleso stavby vyztuženo systémem propojených zdí a příček a volné prostory byly pak vyplněny odpadním materiálem. Další prvek přejatý z hornoegyptské stavební tradice – zapojení svislé šachty jako hlavního přístupu do pohřební komory panovníka, která se objevuje ještě v pyramidě jeho otce a dále pak v hrobkách mladších králů 12. dynastie, již Senusret nepoužil. Obecně lze říci, že všichni panovníci Střední říše velmi lpěli na umístění své pohřební komory co možná nejblíže hladině spodní vody. Snažili se tak přiblížit Usirovu zásvětnímu království. Ačkoli zádušní chrám silně poškodili zloději kamene, podařilo se pomocí otisků zdí v zachovaných podlahách velmi dobře rekonstruovat jeho původní stavební podobu. Architektonický plán vychází především z tradic stavitelství 6. dynastie ze Staré říše. Avšak i zde se projevuje dědictví jihoegyptské architektury – prostor zádušního chrámu je rozdělen do dvou částí: tzv. vnější část se nachází v prostoru mezi vnější a vnitřní ohradní zdí, zatímco tzv. soukromá část je chráněna vnitřní ohradní zdí. Podobné uspořádání nalezneme i v Dér el-Bahrí u Mentuhotepa II. Rekonstruovat podobu reliéfní výzdoby je velmi problematické, neboť byly nalezeny jen její zlomky. V jámě vně severní stěny zádušního chrámu bylo roku 1884 nalezeno deset vápencových soch sedícího panovníka v mírně nadživotní velikosti. Původně měly pravděpodobně tvořit součást výzdoby otevřeného pilířového dvora, avšak po změně stavebního plánu byly nakonec rituálně pohřbeny. Zádušní chrám byl obehnán vnitřní kamennou ohradní zdí, jejíž vnější i vnitřní fasádu zdobilo 150 panelů se serechy (obdélnými trojdílnými panely) a královským Horovým jménem. I tento prvek se již objevil u zádušního komplexu Mentuhotepa II. v Dér el-Bahrí. V prostoru mezi vnitřní a vnější ohradní zdí bylo nalezeno celkem devět menších pyramidových komplexů, z nichž však jen málo vykazuje stopy skutečného uložení pohřbu. Zdá se, že některé hrobky zde byly postaveny dokonce až během vlády Amenemheta II. či dokonce Senusreta II. Podobně lze již v 11. dynastii sledovat i kořeny zvyku zapojit pohřby členů panovníkovy rodiny a jeho dvora do širšího zázemí královské hrobky. T E N T O T E X T JE U R Č E c 180 165 Plán zádušního komplexu Senusreta II. v Il-Láhúnu: a – celkový plán, b – schematické naznačení pohřební komory a přístupové chodby, c – schematický řez vstupní šachtou Starší stavební podoba vzestupné cesty vycházela zcela z hornoegyptské tradice: byla široká, nezastropená a po stranách ji lemovaly kamenné zídky. V mladší fázi byla cesta zúžena, zastropena a do jejího výzdobného programu byly zapojeny usirovské sochy panovníka s hornoegyptskou (na jižní straně cesty) a dolnoegyptskou (na severní straně cesty) korunou. Tato centrální část vzestupné cesty byla po stranách doplněna cihlovými zídkami. Údolní chrám nebyl nikdy prozkoumán, neboť leží pod písečnými dunami a je překryt pohřebištěm z doby římské. Vchody do niter pyramid se stavitelé 12. dynastie PRVNÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ A STŘEDNÍ ŘÍŠE ASI 21601650 PŘED N. L. T E N T O T E X T JE U R Č E N P LY Ú Č E Í N IJ D U T S O R P E Z O U snažili co nejlépe a nejdůmyslněji skrýt, protože je chtěli chránit před nájezdy vykradačů hrobek, kteří rušili klid a nerušený spánek zemřelých. Nejstarší doklad přesunu vchodu, který se do té doby nacházel uprostřed severní stěny, pochází z Il-Láhúnu, kde si svůj pohřební komplex nechal postavit Senusret II. Vchod se nacházel pod hrobkou (č. 10) jedné z královských dcer, jež lemovaly jižní stěnu pyramidy panovníka. Ani komplikovaný přístup do pohřební komory se slepými uličkami, důmyslnými pastmi, šachtami a vchody ukrytými ve stropech však nebyl účinný, neboť pyramida byla ještě ve starověku vykradena. Další inovaci, kterou můžeme na pohřebním komplexu Senusreta II. v Il-Láhúnu sledovat, představuje do skalního podloží vytesaný kanál, který obíhal celou pyramidu a byl vyplněn čistým vátým pískem. Tento prvek účinně bránil poškození pyramidy a okolních staveb při silných nárazových deštích zespodu vzlínající vlhkostí. Hrobka Senusreta III. nacházející se v Dahšúru, severovýchodně od Červené pyramidy panovníka Snofrua (4. dynastie, Stará říše), představuje významný milník ve vývoji královské zádušní architektury. Pyramida sama byla postavena výlučně ze sušených cihel – bez použití kamenných výztužných zídek a příček. Vstup do podzemí se skrýval u severozápadního rohu pyramidy, pod dlažbou západního křídla dvora, který hrobku obklopoval. Pohřební komora obložená žulovými deskami se nenacházela ve vertikální ose pyramidy, ale severozápadně od ní. Stěny žulového sarkofágu, přiraženého k západní stěně pohřební komory, byly zdobeny patnácti nikami, inspirovanými ohradní zdí Džoserova komplexu v Sakkáře. V tomto případě však nešlo o ojedinělý projev ovlivnění architektů Senusretovy doby Džoserovou stavbou. I vnější stěny obvodové zdi a dvou jejích rozšíření byly zdobeny pravidelně rozmístěnými nikami. Stropy některých vnitřních prostor pyramidy byly navíc tvořeny vápencovými deskami, které napodobovaly strop z kulatiny – stejný prvek nalézáme i u Džosera. Je však otázkou, zda byl Senusret III. v Dahšúru vůbec pohřben, neboť si nechal vybudovat rozsáhlý zádušní komplex i v Abydu (viz níže). Nazýval se „Trvalá jsou místa (kultu) Chakaurea (tj. Senusreta III.), ospravedlněného, v Abydu“ a je zde doložena existence panovníkova zádušního kultu. Rovněž poslední velký vládce 12. dynastie Amenemhet III. si nechal vystavět hned dva pohřební komplexy. Starší z nich se nachází v Dahšúru a i zde použili sta- 166 Plán zádušního komplexu Senusreta III. v Dahšúru vitelé na konstrukci jádra pyramidy sušené cihly, které pouze obložili kamennými deskami. Během výzkumů byl nalezen i pyramidion z temně šedé žuly, jehož čtyři stěny byly popsány plnou královskou titulaturou Amenemheta III. Podzemí pyramidy bylo poměrně komplikované, neboť se skládalo ze dvou částí: v jedné byl pohřben panovník a v druhé jeho dvě manželky (královna Aat a neznámá královna, viz níže). Nestabilní podloží způsobilo, že se záhy po dokončení stavby objevily v podzemních prostorách trhliny, a proto padlo rozhodnutí postavit panovníkovi novou hrobku na jiném, bezpečnějším místě. Onou zvolenou lokalitou byla Hawwára, ležící při ústí Fajjúmské oázy do nilského údolí. Architektura pyramidy odpovídala dalším královským hrobkám ze druhé poloviny 12. dynastie, avšak při stavbě pohřební komory, pravděpodobně pod dojmem nezdaru v Dahšúru, přikročili stavitelé k rozsáhlému zabezpečení její stability. Do skalnatého podloží vytesali jámu, jejíž stěny obložili vápencovými deskami, a do takto připraveného prostoru zapustili kvarcitový monolit, který PRVNÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ A STŘEDNÍ ŘÍŠE ASI 21601650 PŘED N. L. 181 Cihlová pyramida a odlehčovací klenba z cihel IJ N Í Ú Č E Pohřební komora z kvarcitového bloku LY Odlehčovací strop z vápence P R O S T U D c U Z E „Labyrint“ Severní kaple E N T O T E X T JE U R Č E N P O Kaple T 167 Plán zádušního komplexu Amenemheta III. v Hawwáře: a – půdorys pohřební komory, b – řez pohřební komorou, c – celkový plán obsahoval skutečnou pohřební komoru s kamenným sarkofágem. Monolitická komora byla překryta plochými kvarcitovými deskami, jež tvořily její strop. Nad tímto stropem vztyčili architekti další, tentokrát sedlový strop z mohutných vápencových desek, který byl ještě překryt cihlovou valenou klenbou. Stejně unikátní jako podzemní prostory byl i zádušní chrám, rozkládající se při jižním úpatí pyramidy. 182 Starověcí cestovatelé o něm hovořili jako o Labyrintu. Původně se rozkládal na neuvěřitelné ploše 28 000 m2 a obsahoval bezpočet chodeb, kaplí, síní a skladů. Kromě zádušního kultu panovníka v něm byli uctíváni i další bohové Egypta. William M. F. Petrie zde objevil zlomky soch boha Sobka a bohyně Hathory. Bohužel, původní chrám znehodnotily mladší zásahy. Po smrti Amenemheta III. se začal zjevně projevo- PRVNÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ A STŘEDNÍ ŘÍŠE ASI 21601650 PŘED N. L. 13. dynastie – dozvuky dávné slávy S T U D IJ N Í Ú Č E LY Pro pochopení vývoje královské hrobky během 13. dynastie zastávají prominentní místo dvě lokality: jižní Sakkára (Chendžer a dvě anonymní pyramidy) a Dahšúr (Ameni-Kemau, Auibre-Hor). Celkem bylo odkryto pět hrobek, ale pouze u tří známe jména jejich majitelů: Ameni-Kemau, Chendžer a Auibre-Hor. Rozvaliny hrobky Ameni-Kemaua v jižním Dahšúru byly poprvé identifikovány roku 1957 americkou archeologickou expedicí. V současné době probíhá pod záštitou Freie Universität (Berlín) pozoruhodný projekt průzkumu pohřebišť pocházejících z doby 13. dynastie, který do budoucna slibuje získat celkový i detailní topografický přehled o tomto chronologickém horizontu na memfidských nekropolích. Nadzemní část této pyramidy byla zcela zničena, proto lze délku jejích stran pouze odhadnout (cca 50 m). Podzemí bylo přístupné od východu a sestupná chodba před vyústěním do pohřební komory třikrát změnila směr. Pohřební komora byla celá vyplněna kvarcitovým monolitem, do něhož kameníci vytesali pravoúhlé jámy pro rakev a kanopy panovníka. Chendžerova pyramida byla objevena roku 1929 Gustavem Jéquierem jihovýchodně od Mastabat Faraún v jižní Sakkáře. Její těleso bylo celé postaveno ze sušených cihel, které byly pouze zvenčí překryty obkladem z vápencových desek. Do podzemí se vstupovalo sestupnou chodbou začínající poblíž jihozápadního rohu pyramidy. Křivolaká chodba, čtyřikrát měnící úroveň, ústila do pohřební komory, která byla rovněž tvořena kvarcitovým monolitem, zapuštěným do jámy vysekané do podloží. Strop se skládal ze tří nad sebou umístěných kleneb: spodní sedlové z kvarcitu, prostřední sedlové z vápencových bloků a horní cihlové klenby. Pro uzavření pohřební komory byl použit zvláštní mechanismus, který udržoval pomocí dvou žulových hranolů otevřený druhý stropní kvarcitový blok. Hranoly byly usazeny do úzkých šachet vyplněných pískem. Po jeho odebrání pak klesly a stropní blok dosedl na své místo. Zádušní chrám, který byl v mladších obdobích téměř zcela zničen zloději kamene, se nacházel při východním úpatí pyramidy. Nedochovalo se z něj téměř nic jiného než pár zlomků reliéfů a sloupů. Celý pyramidový komplex byl obehnán dvojitou ohradní zdí: vnitřní vápencovou se stěnami zdobenými nikami a vnější cihlovou. Auibre-Hor, jeden z efemérních panovníků 13. dy- T E N T O T E X T JE U R Č E N P P E Z O U vat pomalý úpadek Egypta. Na lokalitě Mazghuna byly objeveny dvě královské hrobky (tzv. severní a jižní pyramida), které svou architekturou stojí na pomezí mezi 12. a 13. dynastií. Někteří badatelé v nich vidí hrobky Amenemheta IV. a královny Sobekneferu. Obě stavby si jsou velmi podobné: podzemí bylo přístupné od jihu, pohřební komoru tvořil kvarcitový monolit a celý komplex byl obehnán cihlovou ohradní zdí, jejíž půdorys byl zvlněn jako vodní hladina. Literatura: Dieter Arnold, Der Pyramidebezirk des Königs Amenemhet III in Dahschur, (Mainz, 1987); idem, The South Cemeteries of Lisht. I. The Pyramid of Senwosret I, (New York, 1992); idem, The Pyramid Complex of Senusret III at Dahshur, (New York, 2002); Mark Lehner, The Complete Pyramids: Solving the Ancient Mysteries, (London, 1997), 168 – 183; William M. F. Petrie, Hawara, Biahmu and Arsinoe, (London, 1889); idem, Illahun, Kahun and Gurob, (London, 1890); William M. F. Petrie – Gerald A. Wainwright – Ernest Mackay, The Labyrinth, Gerzeh and Mazghuneh, (London, 1912); William M. F. Petrie – Guy Brunton – Margaret A. Murray, Lahun II, (London, 1923); Miroslav Verner, Pyramidy. Tajemství minulosti, (Praha, 1997). R O 168 Zjednodušený půdorys jižní pyramidy v Mazghuně PRVNÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ A STŘEDNÍ ŘÍŠE ASI 21601650 PŘED N. L. 183 R Z E P Dér el-Bahrí Lišt O P N neznámé místo Amenemhet I. nedostavěn Amenemhet I. Senusret I. Dahšúr Amenemhet II. Il-Láhún Senusret II. Dahšúr Senusret III. tzv. Bílá pyramida Amenemhet III. tzv. Černá pyramida, nebyl pohřben královský kenotaf (?) E N T O T E X T JE U R Č E Mentuhotep IV. O ? U nastie, uzurpoval jednu ze šachtových hrobek, v nichž byli původně pohřbeni členové královské rodiny Amenemheta III. v Dahšúru. Zvoleným umístěním chtěl Auibre-Hor bezesporu pozvednout vlastní sociální postavení na onom světě a „legitimizovat“ svůj nárok na egyptský trůn. V jeho pohřební komoře se kromě dřevěné rakve s mumií vládce a skromné pohřební výbavy našla především nádherná dřevěná socha znázorňující královo ka umístěné ve svatostánku (nau). Dnes představuje jeden z hlavních výstavních předmětů káhirského Egyptského muzea. Literatura: Aidan Dodson, „The Tombs of the Kings of the Thirteenth Dynasty in the Memphite Necropolis“, Zeitschrift für Ägyptische Sprache und Altertumskunde 114 (1987), 36 – 45; Mark Lehner, The Complete Pyramids: Solving the Ancient Mysteries, (London, 1997), 184 – 187; Miroslav Verner, Pyramidy. Tajemství minulosti, (Praha, 1997). S T U D IJ N Í Ú Č E LY 169 Plán a průřez podzemím královského komplexu panovníka 13. dynastie Chendžera T Tab. 4 Královské zádušní komplexy datované do doby Střední říše Lokalita Dér el-Bahrí ? 184 Panovník stavitel Mentuhotep II. Nebhepetre Mentuhotep III. Sanchkare Poznámky neznámé místo, poblíž Dér el-Bahrí Abydos Senusret III. Hawwára Amenemhet III. Mazghuna Amenemhet IV. (?) vlastník není jistý Sobekneferu (?) vlastník není jistý jižní Dahšúr Dahšúr Ameni-Kemau 13. dynastie Auibre-Hor 13. dynastie jižní Sakkára Chendžer 13. dynastie dvě nedokončené pyramidy 13. dynastie PRVNÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ A STŘEDNÍ ŘÍŠE ASI 21601650 PŘED N. L. Významná pohřebiště in: Lexikon der Ägyptologie IV, 415 – 427; idem, Die Besiedlung Ägyptens während des Mittleren Reiches, (Wiesbaden, 1986). Prostorové rozmístění hlavních pohřebišť z doby Střední říše je pravidelnější, než tomu bylo v předcházejících obdobích. Jedna z hlavních egyptologických příruček, Lexikon der Ägyptologie, uvádí 76 lokalit, na nichž se našly hrobky a pohřby pocházející z tohoto období. V rámci této kapitoly jsou vymezeny dva základní okruhy: oblast kolem tehdejšího hlavního města Ictauej a provincie, které jsou dále členěny s přihlédnutím na geografické podmínky. Literatura: Farouk Gomaà, Die Besiedlung Ägyptens während der Ersten Zwischenzeit, (Wiesbaden, 1980); idem, „Nekropolen des Mittleren Reiches“, Dahšúr N Í Ú Č E LY Ve Střední říši byla v Dahšúru zakládána pohřebiště především v okolí pyramid zde pohřbených panovníků Amenemheta II., Senusreta III. a Amenemheta III. V hrobkách, jež se částečně nacházely uvnitř prostoru vymezeného vnějšími ohradními zdmi královských komplexů, byly uloženy ostatky členů vládcovy rodiny a vysokých dvorských hodnostářů, včetně poměrně velmi bohatých výbav, jež byly mnohdy nalezeny netknuté. IJ Gaza D Tell el-Rabaa Barnugi Kóm Firín Kóm el-Hisn Kóm Abú Billo Abú Ghalib el-Qatta Abúsír Sakkára Dašhúr a Mazghuna Horovy cesty S T U Tell ed-Daba el-Chatana Tell el-Basta Tell Samad Fajjúm O Tell el-Jahudíja Memfis R Lišt Haraga, Riqqa Hawwára Il-Láhún Hérakleopolis Magna 171 Plán zádušního komplexu Amenemheta II. v Dahšúru s vyznačením hrobek královských žen a jednoho hodnostáře: 1 – Amenemhetanch, 2 – Keminub, 3 – Itaveret, 4 – Sithathor, 5 – Chnumit, 6 – Ita Bahríja Bení Hasan Dér el-Berša Hatnúb O Ešmunén U Z E P Serábit el-Chádim N P Mér Dara Asiut R Č E Kau el-Kebír t má am ma H í Wád Théby/Karnak/Luxor Moalla JE Dér el-Bahrí Armant U Abydos X T Qillat ed-Dabba T E Dachla Kubbit el-Hawwa Asuán T E N T O Charga Edfu druhý katarakt Semna Kumma 0 pohoří 100 N 200 km 170 Mapa Egypta s vyznačením hlavních pohřebišť ze Střední říše Západně od pyramidy Amenemheta II. prozkoumal Jacques de Morgan tři hrobky, které vždy obsahovaly po dvou pohřbech: princezen Chnumity a Ity, Itaverety a Sithathory a konečně královny Keminuby, v jejíž hrobce byl pohřben i princ Amenemhetanch. Hrobky princezen poskytly poměrně rozsáhlé soubory původních pohřebních výbav, jako například dřevěných rakví, kanopických skříněk, nádob na vonné oleje vyrobených z jemného travertinu (dříve nazývaného egyptský alabastr), ale především šperky, které dnes představují jeden z největších klenotů káhirského Egyptského muzea. Analýza předmětů ukázala, že zdaleka ne všechny pocházejí z doby vlády Amenemheta II. nebo krátce po ní, ale že je třeba datovat je spíše do druhé poloviny 12. či až do 13. dynastie. Lze tedy předpokládat, že místo sloužilo jako pohřebiště královských žen spjatých s rodinou Amenemheta II., jež však nemusely být nutně jeho dcerami či manželkami. Rovněž severně od pyramidy Senusreta III. objevil de Morgan dvě podzemní galerie, v nichž byly původně pohřbeny členky královské rodiny. Zdá se, že nadzemní části těchto hrobek, alespoň ve čtyřech případech, PRVNÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ A STŘEDNÍ ŘÍŠE ASI 21601650 PŘED N. L. 185 S T U D IJ N Í Ú Č E LY hutná nekropole, na níž byli pohřbíváni prominentní členové tehdejší vládnoucí vrstvy. Architekturu hrobek není možné blíže specifikovat, neboť nadzemní části byly téměř zcela zničeny. Lze pouze konstatovat, že zabíraly výrazné vyvýšeniny a skalní výchozy při samotném okraji pohřebiště. Nadzemní části hrobek byly postaveny ze sušených cihel a vnější fasáda byla obložena deskami z lokálního či turského vápence (z lomů na východním břehu Nilu v oblasti dnešní Káhiry). Centrální polohu v hrobce zabírala pohřební šachta, jejíž světlost mohla dosahovat až 12 m. Bohužel, více toho říci nemůžeme. Literatura: Dieter Arnold, „Dahschur. Dritter Grabungsbericht“, Mitteilungen des Deutschen Archäologischen Instituts, Abteilung Kairo 36 (1980), 15 – 21; idem, Der Pyramidebezirk des Königs Amenemhet III in Dahschur, (Mainz, 1987); Peter Jánosi, Die Pyramidenanlagen der Königinnen. Untersuchungen zu einem Grabtyp des Alten und Mittleren Reiches, (Wien, 1996), 59ff; Jacques de Morgan, Fouilles à Dahchour en 1894 – 1895, Tome II., (Vienne, 1903), 28ff. E P R O 172 Plán zádušního komplexu Amenemheta III. v Dahšúru bez vzestupné cesty a údolního chrámu; s vyznačením královské pohřební komory (1), pohřbů královny Aaty (2) a tzv. anonymní královny (3), tzv. jižní hrobky (4), hrobka Auibre Hora (5) O U Z Lišt T E N T O T E X T JE U R Č E N P měly podobu malých mastab. V tzv. spodní galerii de Morgan objevil dva nedotčené pohřby princezen Sithathor (dcera Senusreta II.) a Merit (dcera Senusreta III.). Jejich pohřební výbava čítala nejen nádherné šperky (pektorály, náhrdelníky, prsteny atd.), ale například i zlaté pádlo zdobené motivem lotosových květů a očima vadžet. Zcela odlišným způsobem byly pohřbeny dvě královny Amenemheta III. (královna Aat a anonymní královna). Jejich pohřební komory byly přímo zakomponovány do podzemí královské hrobky a nacházejí se v jihozápadním kvadrantu pyramidy. Oba pohřby si jsou z architektonického hlediska velmi podobné: skládají se z malé předsíně a hlavní pohřební komory, která byla obložena vápencovými deskami. K západní stěně byl přiražen kamenný sarkofág, který v případě Aaty stál na podstavci a byl zdoben nikami (stejně jako v případě panovníka); kamenný sarkofág anonymní královny jakoukoli výzdobu postrádal. Další královské ženy jsou pohřbeny v šachtových hrobkách, které jsou uspořádány do řady lemující severní stěnu pyramidy. Je třeba podotknout, že se i v průběhu 13. dynastie v oblasti severního i jižního Dahšúru rozkládala mo- 186 Pohřebiště členů královské rodiny a významných hodnostářů v Lištu bylo zakomponováno do širšího zázemí pohřebních komplexů zde pohřbených panovníků, tj. Amenemheta I. a Senusreta I. Kolem obou staveb se rozrostla velká nekropole, na níž byli pohřbeni níže postavení hodnostáři a obyvatelé nedaleko ležícího města Ictauej. Typologicky samozřejmě převládají mastaby, avšak objevují se i další typy hrobek, například tzv. šachtové hrobky, v nichž byly pravděpodobně pohřbeny královské ženy z rodiny Amenemheta I. (při západním úpatí pyramidy). Typickým příkladem mastaby je hrobka vezíra a správce pyramidového města Antefikera, která se nachází v jihovýchodním sektoru pohřebního okrsku Amenemheta I. Jádro mastaby, o půdorysu 19 × 13 m, bylo postaveno z lokálního vápence a ze tří stran obloženo zdí ze sušených cihel. Prakticky celý vnitřní prostor hrobky byl vyplněn kultovními prostory: předsíní, skladem a kultovní kaplí s nepravými dveřmi v západní stěně. V prostoru mezi vnitřní a vnější obvodovou zdí pohřebního komplexu Senusreta I. se nachází devět malých pyramidových komplexů, které se velmi podoba- PRVNÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ A STŘEDNÍ ŘÍŠE ASI 21601650 PŘED N. L. Ú Č E LY obsahující ceremoniální hole a štůčky látek. Bohužel se dřevo nedochovalo v dobrém stavu. Zbývající část výbavy byla naskládána v jižní části komory a východním přístavku a tvořily ji především různé keramické nádoby s obětinami potravin. Literatura: Jean-E. Gauthier – Gustave Jéquier, „Mémoire sur les fouilles de Licht“, Mémoires de l’Institut français ď archéologie orientale 6 (1902), 97 – 99; Peter Jánosi, Die Pyramidenanlagen der Königinnen. Untersuchungen zu einem Grabtyp des Alten und Mittleren Reiches, (Wien, 1996), 52 – 59; Arthur Mace – Herbert Winlock, The Tomb of Senebtisi at Lisht, (New York, 1916). IJ N Í Il-Láhún 173 Jedna z typických hrobek v Lištu (Ptahův velekněz Senusretanch) Z E P R O S T U D Podobně jako tomu bylo u dalších pyramid panovníků 12. dynastie, i v širším zázemí a okolí hrobky Senusreta II. v Il-Láhúnu byly nalezeny pohřby členů královské rodiny. Typologicky zde jsou zastoupeny tzv. skalní mastaby (jejich superstruktura byla celá vytesaná ze skály), vedlejší pyramida i šachtové hrobky beze stop jakékoli nadzemní části. Petrie, který tuto lokalitu zevrubně prozkoumal, nalezl v jedné ze šachet intaktní pohřeb princezny Sithathoriunity, jež byla vybavena nádhernou kolekcí šperků (tzv. il-láhúnský poklad), v současnosti vystavenou v Egyptském muzeu v Káhiře. Mezi nejkrásnější šperky patří zlatá páska, která zdobila hlavu princezny, zlatý náhrdelník složený z malých hlaviček leopardů, zlaté pektorály se jmény Senusreta II. a Amenemheta III. zdobené drahokamy, mnoho náramků, prstenů a nádob na vonné esence vyrobených z jemného, téměř průsvitného travertinu a obsidiánu, jež byly vykládány zlatem. V okolí královské hrobky se rozrostlo celé pohřebiště hodnostářů sloužících na panovnickém dvoře. Nejlépe se dochovala mastaba Inpiho, „kancléře krále Dolního Egypta, hlavního královského architekta a představeného soudních dvorů“ (hrobka č. 620). Z architektonického hlediska je jeho hrobka zajímavá propojením nadzemní části v podobě velké mastaby s kultovními prostorami vytesanými do skalního podloží, které se nacházejí východně. Kultovní prostory měly stěny obložené deskami z kvalitního vápence vyzdobenými reliéfy a nápisy a sestávaly ze dvora, jehož západní stěnu zdobily čtyři pilíře, a kaple se třemi nikami vytesanými v západní stěně. Původně monumentální mastaba je dnes zcela zni- T E N T O T E X T JE U R Č E N P O U jí tzv. vedlejším pyramidám v pohřebních komplexech panovníků Staré říše. Jejich strana je přibližně 15 m dlouhá a téměř všechny mají tzv. severní kaple a před východní stěnou malý chrám. Bohužel, pouze u dvou z nich se podařilo zjistit majitele, totiž majitelky: byly jimi královna Neferu a princezna Itakajet. Zvláštním znakem těchto malých pyramidových komplexů je různý stupeň nedokončenosti podzemních i kultovních prostor, který můžeme pozorovat u všech, a absence dokladů o uložení pohřbů. Navíc se zdá, že pohřebiště vznikalo po delší dobu: snad od doby vlády Senusreta I. až po Senusreta II. Nedaleko pyramidy Senusreta I. se nacházela i (dnes zcela zničená) hrobka dámy Senebtisi. V podzemní pohřební komoře se podařilo najít téměř nedotčený pohřeb této současnice Amenemheta III., jenž obsahoval bohatou pohřební výbavu. Zloději sice poškodili jednoduchou vnější rakev, ale na dalších dvou – vnitřní a antropoidní – se dochovala výzdoba z lístkového zlata. Mumie spočívající v antropoidní rakvi byla překryta dvanácti vrstvami látky, jež ji měly ochránit před otřesy při transportu na pohřebiště. Pod látkami, po obou stranách těla, bylo naskládáno deset ceremoniálních holí a jedny rituální důtky, jejichž střapce tvořily navzájem do sebe zapadající dílky z karneolu a fajánse. Antropoidní rakev byla celá z vnější strany potažena lístkovým zlatem. Sama mumie byla zdobena několika náhrdelníky, náramky, nákotníky, amulety, složitými pásky z malých perel se závěsky, a dokonce i dýkou. Ve výklenku ve stěně nad rakvemi byla umístěna dřevěná kanopická skříňka a na zemi pod ní tři dřevěné skříňky PRVNÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ A STŘEDNÍ ŘÍŠE ASI 21601650 PŘED N. L. 187 U D IJ N Í Ú Č E LY údolím poblíž vstupu do Fajjúmské oázy. Riqqa leží o něco dále na sever, blíže Nilu. Obě pohřebiště sestávají vždy z několika poloh, jež jsou od sebe navzájem vzdáleny přibližně 300 m. Haraga i Riqqa byly prozkoumány mezi lety 1913 a 1915 Reginaldem Engelbachem. Jeho preciznost ve vedení archeologických výkopů i dokumentace z nich učinila dvě nejlépe prozkoumaná nekrálovská pohřebiště z doby Střední říše. Ani na jednom pohřebišti se nedochovaly stopy po nadzemních částech hrobek, ale z výskytu stél lze usoudit, že se mohly podobat malým mastabám postaveným ze sušených cihel. Převážná část pohřbů z doby Střední říše byla uložena do šachet s malými pohřebními komorami. Nejbohatší nalezený pohřeb patřil paní domu Itenhab (Haraga č. 124) – kromě stély s jejím jménem a tituly byly v pohřební komoře objeveny i soubor kamenných kosmetických nádobek, bronzové zrcadlo a drobné osobní ozdoby. Literatura: Reginald Engelbach, Riqqa and Memphis, (London, 1915); idem, Haraga, (London, 1923); Janet Richards, Society and Death in Ancient Egypt. Mortuary Landscapes of the Middle Kingdom, (Cambridge, 2005). E N T O T E X T JE U R Č E N P R P E Z O U čená, ale pravděpodobně se skládala z cihlové obvodové zdi, vnitřního prostoru vysypaného odpadním materiálem a vnějšího kamenného obložení. Podzemní prostory byly přístupné jak vertikální šachtou, tak sestupným koridorem. Složitý systém tří falešných komor měl zmást případné vykradače a uchránit tak skutečnou pohřební komoru a především její obsah, tedy tělo a pohřební výbavu Inpiho. Bohužel, zloději přesto důmyslné zabezpečení obešli a hrobku kompletně vykradli. Archeologové v komoře objevili pouze několik fajánsových korálků a pár zlomků keramiky. Literatura: Guy Brunton, Lahun I. The Treasure, (London, 1920); Peter Jánosi, Die Pyramidenanlagen der Königinnen. Untersuchungen zu einem Grabtyp des Alten und Mittleren Reiches, (Wien, 1996), 60 – 62; William M. F. Petrie – Guy Brunton – Margaret Murray, Lahun II, (London, 1923). O S T 174 Půdorys mastaby architekta Inpiho v Il-Láhúnu (měřítko 1 : 200) T Haraga a Riqqa V širším okolí nově založeného hlavního města Ictauej samozřejmě vznikala i rozsáhlá pohřebiště běžných hodnostářů, kteří byli zapojeni do vzmáhající se státní administrativy. Za modelové příklady je možné pokládat především dvojici pohřebišť Haraga a Riqqa. Haraga se nachází na úpatí Gabal Abúsír (neplést s „českým“ Abúsírem) na rozhraní mezi Západní pouští a nilským 188 Abúsír Dějiny Abúsíru v Prvním přechodném období a během Střední říše jsou dosud zahaleny rouškou tajemství. Jediné velké pohřebiště z této doby, které bylo v Abúsíru dostatečně dobře prozkoumáno, se nachází před východní fasádou Niuserreova zádušního chrámu. Místo dlouhodobě sloužilo pro pohřbívání hodnostářů a kněží služebně spjatých se zádušním kultem tohoto panovníka z 5. dynastie, jenž byl v následujícím období pokládán za jakéhosi místního svatého. V letech 1902 – 04 zde pracovala expedice Německé orientální společnosti pod vedením Ludwiga Borchardta. Heinrich Schäfer, který výsledky vykopávek zpřístupnil veřejnosti, rozdělil prozkoumané hrobky do dvou chronologických horizontů: 6. dynastie a Střední říše. Avšak i on záhy uznal, že většina z nich pochází z První přechodné doby, z období ohraničeného závěrem vlády hérakleopolských panovníků a nástupem 12. dynastie. Stavitelé při budování hrobek hojně využívali starší stavby – například základy samotného chrámu nebo mastab z 5. dynastie (viz předcházející kapitola). Po- PRVNÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ A STŘEDNÍ ŘÍŠE ASI 21601650 PŘED N. L. hřební komory ležící poměrně nehluboko pod povrchem měly cihlový klenutý strop a byly přístupné jednoduchou šachtou. Z nadzemních kultovních prostor se bohužel nic nedochovalo. Při výzkumu podzemí však archeologové odkryli několik intaktních pohřbů, a tak máme poměrně detailní informace o složení tehdejší pohřební výbavy, která zpravidla sestávala z dvou dřevěných rakví (vnější a vnitřní), jejichž vnitřní stěny byly popsány a pestře vymalovány; dřevěných modelů (lodí, nosičů obětin, řemeslnických dílen, nástrojů apod.), sošek majitele hrobky, keramiky a drobných součástí jeho majetku (dřevěné hole, sandály, ozdoby atd.). Můžeme jen doufat, že nám další výzkumy tento obrázek pomohou doplnit. Literatura: Heinrich Schäfer, Priestergräber und andere Grabfunde vom Ende des alten Reiches bis zur griechischer Zeit vom Totentempel des Ne-User-Re, (Leipzig, 1908); Friedericke Seyfried, „Abúsír v Prvním přechodném období a na počátku Střední říše“, in: Hana Benešovská – Petra Vlčková (eds.), Abúsír. Tajemství pouště a pyramid, (Praha, v tisku), 152–161. Mererukova mastaba Kagemniho mastaba Ihejova kaple LY ohradní zeď Tetiho zádušního chrámu IJ N Í Ú Č E Hetepiho kaple S T U D Ihejova pohřební komora P R O Hetepiho pohřební komora Sakkára T E N T O T E X T JE U R Č E N P O U Hrobky z tohoto období se nacházejí poblíž královských pyramidových komplexů z doby Staré říše, především panovníků Tetiho, Pepiho I. a II. a v okolí Mastabat Faraún. V prostoru jižní Sakkáry pak pohřebiště plynule přechází přes široké mělké wádí do severního Dahšúru. Nejznámější skupina hrobek hodnostářů ze Střední říše byla objevena severně od Tetiho pyramidy a v prostoru mezi mastabami Mereruky a Kagemniho z doby 6. dynastie (viz předcházející kapitola). Celkem zde byly prozkoumány čtyři hrobky: Ihiho, Hetepiho, Sekveschetiho a Sahathoripiho. Všichni zde pohřbení hodnostáři sloužili v průběhu Střední říše jako zádušní kněží Tetiho. Zdá se, že hrobky Ihiho a Hetepiho jsou o něco starší než Sekveschetova a Sahathoripiho, avšak všichni čtyři vykonávali své povinnosti během 12. dynastie. Architektura dochovaných nadzemních částí si je velmi podobná. Do hrobek se vstupovalo přes čtvercový pilířový dvůr, z něhož bylo dále možné projít do chodbové kaple, v jejíž západní stěně se otevíraly tři výklenky – první dva (serdaby) obsahovaly tzv. kuboidní sochy hodnostářů a v posledním, největším, byly umístěny nepravé dveře – skutečné centrum zádušního kultu. Před nepravými dveřmi byl umístěn malý libační bazének. Z E 175 Plán hrobek Hetepiho a Ihiho v blízkosti Tetiho pyramidy v Sakkáře Avšak nejdůležitější posun lze sledovat u podzemních prostor všech hrobek. Ústí pohřebních šachet se otevírala v rohu dvora a přibližně v hloubce 4 m se z jejich dna směrem na sever oddělily chodby, které křivolace vedly až pod zádušní chrám Tetiho, jako by i po své smrti chtěli být kněží co možná nejblíže svému „pánovi“. Stěny i podlaha koridoru byly vydlážděny vápencovými bloky, které pocházely ze starších staveb. Pohřební komory nedosahovaly moc velkých rozměrů (2,6 × 1,5 m), avšak jejich stěny rovněž obložené vápencovými deskami byly celé zdobené výňatky z Textů pyramid a Textů rakví (u chronologicky mladších hrobek) a seznamy obětin, z nichž některé jsou identifikovány krátkými přípisky, jako například „bílé kožené sandály“. Jako zdroj Textů pyramid, které použili umělci zdobící pohřební komory kněžích z doby Střední říše, byla určena nepříliš vzdálená Venisova pyramida. Literatura: David P. Silverman, „Middle Kingdom Tombs in the Teti Pyramid Cemetery“, in: Miroslav Bárta – Jaromír Krejčí (eds.), Abusir and Saqqara in the Year 2000, Praha: Akademie věd ČR 2000 [Archiv Orientální. Supplementa IX], 250 – 282. PRVNÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ A STŘEDNÍ ŘÍŠE ASI 21601650 PŘED N. L. 189 Amenemhet R O S T U D IJ N Í Ú Č E LY Chnumhotep II. Z E P 176 Plán pohřebiště v Bení Hasanu ÚDOLÍ NILU P O U PROVINCIE Bení Hasan T E N T O T E X T JE U R Č E N Provincie můžeme geograficky rozčlenit do tří základních oblastí: údolí Nilu (Horní Egypt), Delta (Dolní Egypt) a oázy v Západní poušti. Všechny tři části vykazují v oblasti pohřebních rituálů a zvyklostí určitá specifika. V Horním Egyptě představovaly převládající typ architektonické podoby příbytků věčnosti skalní hrobky s kultovními kaplemi zcela vytesanými do rostlé skály. Se svou bohatou a dobře dochovanou reliéfní výzdobou představují hrobky nomarchů z Horního Egypta jedny z vůbec nejkrásnějších příkladů staroegyptské pohřební architektury. Část věnovaná nilskému údolí je uspořádána podle geografického hlediska, tj. od severu k jihu. V Dolním Egyptě se musela architektura hrobek ještě více přizpůsobit přírodním podmínkám a především vysoké hladině spodní vody. Stavitelé se s tímto faktem vypořádali s obdivuhodnou zručností a i ve Střední říši si pohřební ritus Delty uchoval některé své výjimečné vlastnosti (viz podkapitola Kóm el-Hisn). 190 Toto pohřebiště, které patřilo k hlavnímu centru 16. hornoegyptského nomu (gazely), se rozkládá na východním břehu Nilu přibližně 23 km jižně od dnešní Mínie. Nekropole sloužila vojenským a správním úředníkům již od poloviny 5. dynastie a s určitými přestávkami byla používána až do 30. dynastie. Lokalita byla hojně navštěvována cestovateli a badateli již v průběhu 19. století, avšak vědecké obci ji zpřístupnil až projekt Fondu pro výzkum Egypta (Egypt Exploration Fund) vedený Percym Newberrym a posléze Francisem Griffithem. Skalní hrobky na této lokalitě lze rozdělit do tří základních typů: s jednoduchou čtvercovou místností (někdy s lehce zaklenutým stropem); s větší obdélníkovou kaplí, jejíž strop je podpírán jednoduchou nebo dvojitou řadou sloupů s lotosovými hlavicemi; a konečně se zde nacházejí hrobky, jejichž plán je komplexnější: před fasádou je otevřený dvůr a pak následuje sekvence prostorů a místností (obdélný portikus se zaklenutým stropem a dvojicí sloupů s architrávem – čtvercová hlavní síň se stropem podpíraným dvěma řadami slou- PRVNÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ A STŘEDNÍ ŘÍŠE ASI 21601650 PŘED N. L. Bakta III. Chetej ny byla do skály vytesaná nika, jež původně obsahovala sochu majitele hrobky. Nejhonosnější hrobku si v Bení Hasanu nechal postavit nomarcha Amenemhet (č. 2). Prostor před hrobkou byl upraven do podoby otevřeného dvora, ze kterého se monumentálním portikem s dvojicí osmibokých sloupů s architrávem vstupovalo do čtvercové hlavní síně se stropem podpíraným dvěma řadami šestnácti- T E N T O T E X T JE U R Č E N P O U pů s architrávy – svatostánek se sochou majitele hrobky a v několika případech i jeho příbuzných). Pohřebiště v Bení Hasanu prožívalo ve Střední říši vrchol svého rozmachu – do úbočí skalního masivu bylo vytesáno 39 skalních hrobek, z nichž pouze dvanáct bylo dokončeno a vyzdobeno reliéfy a nápisy. Dokončené stavby z Bení Hasanu představují skutečný vrchol pohřební architektury a výzdobného programu v období Střední říše. Nákladné hrobky nomarchů ze závěru Prvního přechodného období a ze Střední říše patří do druhého a třetího typu skalních hrobek. Mezi nejvýznamnějšími majiteli jsou Bakta III. (č. 15, 11. dynastie), Chnumhotep I. (č. 14, doba vlády Amenemheta I.), Amenemhet (č. 2, doba vlády Senusreta I.) a Chnumhotep II. (č. 3, doba vlády Amenemheta II.). Hrobky ze závěru Prvního přechodného období jsou sice menší a jejich architektonická podoba je jednodušší, avšak živost a rozmanitost námětů jejich reliéfní výzdoby je určitě staví na roveň staveb 12. dynastie. Typickým zástupcem této starší fáze je hrobka Bakta III. (č. 15). Z otevřeného dvora se přímo vstupovalo do hlavní kaple, jejíž zadní stěna byla oddělena dvěma sloupy s architrávem. V zadní, oddělené části jižní stě- Z E P R O S T U D IJ N Í Ú Č E LY Chnumhotep I. 177 Půdorys a řez hrobkou Bakta III. v Bení Hasanu PRVNÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ A STŘEDNÍ ŘÍŠE ASI 21601650 PŘED N. L. 191 Z ní říši. A tak se například dovídáme, že Amenemhet I. nechal znovu vyměřit hranice všech měst a nomů, rozdělil Egypt do dvou částí (Horní a Dolní) a byl to osobně panovník, kdo jmenoval do čela nomů správní úředníky, tj. nomarchy. Literatura: Percy E. Newberry – Francis L. Griffith, Beni Hasan, 1–4, (London, 1893 – 1896). T E N T O T E X T JE U R Č E N P O U bokých sloupů s architrávy, které celý prostor dělí do tří „lodí“. V zadní, východní stěně byla vytesána hluboká nika se sochou majitele hrobky, kterého po obou stranách doprovázejí jeho matka a žena. Veškeré vnitřní prostory hrobky jsou překrásně zdobeny. Reliéfní výzdoba všech zdobených hrobek v Bení Hasanu čerpá náměty z každodenního života starých Egypťanů, z obětních rituálů, vyobrazení majitele hrobky s jeho příbuznými či z náboženské pouti do Abydu. Výjimečná jsou detailní vyobrazení zachycující pohyb, jako například bitevní scény, lov v poušti, tanec či atletická cvičení. Z tohoto úhlu pohledu se nejzajímavější výzdobný program objevuje v hrobkách Bakta III. (č. 15, scény s holičem, manikuristou, výroba kovových nádob a různé hry) a Cheteje (č. 17). Asi nejznámější scénu z Bení Hasanu objevili archeologové v malé hrobce Chnumhotepa II. (č. 3), kde je zachycen příchod karavany Asijců vedené „vládcem cizích zemí“ Abíšou, kteří se chtěli v Egyptě usadit. Přesnost vyobrazení jednotlivých součástí oděvů, ozdob a zbraní umožňuje tyto Asijce přesně zařadit do kulturní chronologie starověkého Předního východu, do střední doby bronzové. Avšak kromě cenných reliéfních vyobrazení poskytly hrobky (a především autobiografické texty v nich obsažené) i informace o historickém vývoji Egypta ve Střed- E P R O S T U D IJ N Í Ú Č E LY 178 Půdorys a řez hrobkou Amenemheta v Bení Hasanu 192 Dér el-Berša Hrobky na tomto pohřebišti pocházejí z doby Staré říše, Prvního přechodného období a Střední říše – tehdy Dér el-Berša sloužila jako hlavní pohřebiště centra 15. hornoegyptského nomu Chemenu (Ešmúnén). Nachází se na východním břehu Nilu při ústí Wádí Dér el-Nachly. Nejvýznamnější hrobky patří nomarchům z konce 11. a z 12. dynastie a jejich architektonická podoba odpovídá soudobým hrobkám v Bení Hasanu. Mezi nejvýznamnější badatele, kteří se touto nekropolí zabývali, patří Percy Newberry (1891 – 93) a George Andrew Reisner (1915). Od 80. let 20. století na lokalitě pracuje spojená americko-nizozemská expedice. Nejznámější hrobka patří „velkému správci Zaječího nomu“ Džehutihotepovi (hrobka č. 2), který vykonával PRVNÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ A STŘEDNÍ ŘÍŠE ASI 21601650 PŘED N. L. Džehutinacht VI. S Džehutihotep lom Amenemhet Nehri II. LY Nehri I. Džehutinacht IJ N Í Ú Č E turistická stezka Z E P R O S zdobena scénami zápasníků a bojovníků, aby doplňovala téma jižní stěny. Rozměry do skály vytesané kaple jsou úctyhodné: je 30 m dlouhá, 16 m široká a 3 m vysoká. V zadní, tedy východní stěně kaple je hluboká nika, v níž byla původně umístěna socha majitele hrobky. Proslulost této hrobce zabezpečila unikátní malovaná výzdoba, a především výjev na severní stěně kaple, kde je zachyceno tažení obrovské sochy majitele hrobky na saních z lomů v Hatnúbu do jeho zádušní kaple. Zdá se, že socha byla asi 6,5 m vysoká, mohla vážit přibližně 60 tun a táhlo ji 172 mužů. Na volném prostranství před Džehutihotepovou T E N T O T E X T JE U R Č E N P O U svěřené úřady za panovníků Amenemheta I., Senusreta I. a Senusreta II. Jeho obdélná skalní kaple je přístupná hlubokým portikem s dvojicí palmových sloupů. Na architrávu nad sloupy, který byl velmi poničen zemětřesením, byla původně zapsána jména hodnostáře a jeho tituly, „dědičný kníže, dvořan, velký z pětice, Džehutihotep, zrozený ze Satcheperky“. Stěny portiku jsou zdobeny výjevy z každodenního života. Na jižní stěně je velmi zajímavá scéna lovu, na níž je Džehutihotep zobrazen oděný do dlouhého pláště, který ho měl chránit před studeným pouštním větrem. Severní stěna je zcela zničena, ale badatelé se domnívají, že byla T U D 179 Celkový plán pohřebiště v Dér el-Berše 180 Část reliéfní výzdoby hrobky Chnumhotepa II. v Bení Hasanu s vyobrazením příchodu karavany Asijců vedených Abíšou PRVNÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ A STŘEDNÍ ŘÍŠE ASI 21601650 PŘED N. L. 193 P O U Z E P R O S T U D IJ N Í Ú Č E LY 181 Půdorys (nahoře) a řez Džehutihotepovou hrobkou v Dér el-Berše Džehutihotepův osobní lékař. Jeho malovanou rakev z cedrového dřeva, soubor kamenných kanop a několik modelů můžeme v současné době obdivovat v Britském muzeu. T E N T O T E X T JE U R Č E N hrobkou se otevírají ústí pěti vedlejších šachet, v nichž byli pohřbeni členové rodiny majitele hrobky a jeho nejbližší služebníci. Mezi nejzajímavější nálezy patří intaktní bohatá pohřební výbava Gua, který sloužil jako 182 Tažení Džehutihotepovy sochy do jeho hrobky 194 PRVNÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ A STŘEDNÍ ŘÍŠE ASI 21601650 PŘED N. L. Další zajímavá hrobka patří Džehutinachtovi, který se honosil titulem „dědičný kníže, dozorce Obou trůnů“ a žil v závěru 11. dynastie. Jeho žena, která s ním sdílela hrobku, se jmenovala stejně, tj. Džehutinacht. Hrobka byla sice v minulosti vykradena, avšak přesto se podařilo objevit velké množství původní výbavy, včetně honosné vnější dřevěné rakve Džehutinachta, která představuje skutečný skvost umění z doby Střední říše. Literatura: Percy E. Newberry, El Bersheh. Part I – The Tomb of Tehuti-hetep, (London, 1894). LY množství rakví popsaných typickou sbírkou náboženských textů z doby Střední říše, tj. Textů rakví. Velké hrobky nomarchů byly velmi kvalitně a zajímavě vyzdobeny. Mezi jinými se zde dochoval seznam předků nomarchy Vachhotepa III. (B4). V hrobce Vachhotepa IV. (C1) zase kromě majitele hrobky nejsou zachyceni žádní další muži – jen samé ženy. Hrobku Vachhotepa III. (B4), který vykonával svěřené úřady za vlády Amenemheta II., můžeme považovat za typický příklad pohřební architektury, jejíž podoba je komplexnější než u jejích předchůdců. Z malého otevřeného dvora se vchází přímo do síně vytesané do skalního masivu. V mérských hrobkách tedy úplně chybí zdobený portikus se sloupy, s jakým se setkáváme na soudobém pohřebišti v Bení Hasanu. Nejvýraznějším znakem síně je velmi zdobně řešený přístup k nice v centru zadní stěny, v níž byla původně umístěna socha majitele hrobky. Nika byla umístěna na vyvýšené plošině přístupné schodištěm, přímo proti vstupu do Ú Č E Mér T E N T O T E X T JE U R Č E N P O U Z E P R O S T U D IJ N Í Hrobky ze Střední říše se v Méru (14. hornoegyptský kraj) nacházejí především ve skupině B a C (obecné informace o lokalitě a její topografii viz předcházející kapitola). Vedlejší pohřby služebníků a nižších hodnostářů, kteří se nechali v Méru pohřbít, obsahovaly velké 183 Spodní polovina tzv. seznamu předků z hrobky Vachhotepa III. v Méru (chybí horní tři registry) PRVNÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ A STŘEDNÍ ŘÍŠE ASI 21601650 PŘED N. L. 195 ních obětin určených pro urozeného majitele hrobky. Literatura: Aylward M. Blackman, The Rock Tombs of Meir, 1 – 3, (London, 1914 – 1915). Kau el-Kibír O U Z E P R O S T U D IJ N Í Ú Č E LY Rozsáhlé pohřebiště s mastabami a skalními hrobkami nomarchů 10. hornoegyptského kraje a jejich hodnostářů u vesnice Kau el-Kibír, které bylo používáno od Staré říše po Římskou dobu, se nachází na východním úbočí nilského údolí. Ačkoli jeho počátky sahají do Staré říše, největšího rozkvětu nekropole dosáhla během 12. dynastie. Nejdůležitější hrobky patří Vachkovi I., Vachkovi II. a Ibuovi, kteří sloužili panovníkům 12. dynastie. Na lokalitě pracovalo několik zahraničních výprav, z nichž nejdůležitější bezesporu jsou italská archeologická expedice (1905 – 06), výprava financovaná Ernstem von Sieglinem (1913 – 14) a expedice Britské školy archeologie v Egyptě pod vedením Williama M. F. Petrieho (1923 – 24). Ačkoli byla lokalitě věnována velká pozornost a objevené hrobky byly poměrně dobře zachované, souborná publikace dosud nebyla zpracována a mnoho otázek souvisejících především s datováním jednotlivých hrobek zůstává nedořešených. Všechny tři nejvýznamnější hrobky nomarchů jsou uspořádány do východozápadně orientované řady. Nejstarší stavba, která se nacházela i nejblíže nilskému údolí, patřila Vachkovi I. (č. 7), který zastával úřad nomarchy za vlády Amenemheta II. Ze spodních částí tohoto komplexu se do současnosti téměř nic nedochovalo. Přibližně o 50 m dále na východ se nachází hrobka Ibua, který sloužil Senusretu III. Největší komplex však náležel Ibuovu bratrovi, Vachkovi II., a rozkládal se o dalších 130 m na východ. Délka pohřebních komplexů se pohybovala od 95 m až do neuvěřitelných 213 m a jejich šířka dosahovala v oblasti tzv. spodního dvora až 20 m. S těmito rozměry mohly hrobky hrdě soupeřit se soudobými královskými stavbami. Architektura všech tří velkých hrobek nomarchů si je velmi podobná a v podstatě přebrala členění královských pohřebních komplexů. Vstupní bránu komplexu, jakýsi údolní chrám, představovala stavba připomínající pylon, jejíž fasádu zdobila řada sloupů. Před pylonem se někdy dochovaly stopy po přístavišti. K hrobkám tak mohl vést kanál napájený vodou z Nilu, který by výrazným způsobem ulehčoval dopravu. Krytá, postupně se zvedající chodba spojovala pylon s rozlehlým tzv. spod- R Č E N P 184 Plán hrobky Vachhotepa III. v Méru: A – výklenek pro sochu, B a C – přístup do výklenku, E – vnitřní kaple T E N T O T E X T JE U hrobky. Severně od ní je možné projít do kaple, v jejíž zadní stěně jsou umístěny nepravé dveře. Na reliéfní výzdobě, která se dochovala pouze velmi zlomkovitě, je zachycen Vachhotep, jak svědomitě vykonává svěřený úřad (přihlíží počítání dobytka) či jak se věnuje oddychovým činnostem (loví ryby a ptáky v papyrové houštině nebo se baví při lovu v poušti). Známý seznam předků se nachází v jižní části západní stěny a je uspořádán do šesti dvojitých registrů. V horním jsou vždy vyjmenovaní nomarchové (celkem se dochovalo 59 jmen) a v dolním jejich manželky (vždy jedna ke každému hodnostáři). Vachhotep v doprovodném textu vysvětluje, proč tento seznam zapojil do výzdobného programu své hrobky: Učinil jsem toto, aby jejich jména žila navěky, aby mohlo dojít k „vycházení do dne“ s každodenními obětinami od následných kněží předčitatelů a kněží místního chrámu, navěky. Scény na stěnách vyvýšené plošiny a niky jsou téměř výlučně věnovány přípravě a přinášení každoden- 196 PRVNÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ A STŘEDNÍ ŘÍŠE ASI 21601650 PŘED N. L. U D IJ N Í Ú Č E LY S O S T cihlové zdivo kamenné zdivo skalní podloží Z E William M. F. Petrie, Antaeopolis. The Tombs of Qau, (London, 1930); Hans Steckeweh, Die Fürstengräber von Qau, (Leipzig, 1936). Abydos Ve Střední říši vzniklo v prostoru severního Abydu (Kóm es-Sultán, tj. Sultánův pahorek) nejrozsáhlejší provinciální pohřebiště v Egyptě. V okolí Usirova chrámu a podél procesní cesty směřující k jeho údajnému pouštnímu hrobu na Umm el-Kábu se zde v průběhu generací rozrostla složitá struktura staveb, chrámků T E N T O T E X T JE U R Č E N P O U ním nádvořím, jež se nacházelo při samotném úpatí skalního srázu a jehož východní fasáda již byla vytesána do původní skály. Východní fasádu, ale později i všechny čtyři strany zdobila řada sloupů, a spodní nádvoří tak dostalo podobu peristylu. Výše položené části hrobek byly přístupné schodištěm vycházejícím ze spodního nádvoří. Zde se nacházely hlavní kaple a skladovací prostory. Z vnější sloupové síně se vstupovalo do vnější kaple s valenou klenbou a skrze ni do vnitřní kaple s centrální nikou, v níž byla původně umístěna socha majitele hrobky vytesaná v životní velikosti ze skály. Po stranách kaple byly umístěny dva boční sklady, ve kterých bylo ukládáno kultovní náčiní. V podlahách těchto prostor se otevírala ústí šachet, v nichž byl pohřben nejen vlastník a členové jeho rodiny, ale i na něm závislí služebníci. Ve všech třech hrobkách se unikátním způsobem dochovala polychromovaná reliéfní výzdoba nejen stropů (barevné geometrické a florální motivy), ale i stěn (obětování, lov a rybolov v papyrové houštině). Hrobky byly původně vyzdobeny i sochami jejich vlastníků vytesanými v životní velikosti z vápence či žuly, které byly pestře pomalovány. Literatura: d’Amicone, E. „Qaw el-Kebir“, in: Gay Robins (ed.). Beyond the Pyramids. Egyptian Regional Art from the Museo Egizio, Turin, (Atlanta, 1990); P R 185 Rekonstrukce vzhledu, půdorysu (dole) a řezu jednou z hrobek nomarchů (Vachky II.) na Kau el-Kibíru 186 Rekonstrukce vzhledu jedné z votivních kaplí v Abydu PRVNÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ A STŘEDNÍ ŘÍŠE ASI 21601650 PŘED N. L. 197 P O U Z E P R O S T U D IJ N Í Ú Č E LY Chrám se skládal z vlastní vápencové kultovní stavby (15 × 16 m) a okolního hospodářského zázemí postaveného ze sušených cihel (54 × 34 m). Kultovní stavba v sobě spojovala prvky královského zádušního chrámu a ka-kaple. Stavební podoba chrámu Senusreta III. je pokládána za prototyp větších a architektonicky složitějších tzv. chrámů milionů let, z Nové říše na západním břehu Nilu. Hlavní motiv sochařské i reliéfní výzdoby chrámu představoval panovník a jeho spojení s Usir-Chontamentejem. Chrámový okrsek byl obehnán cihlovou ohradní zdí a od tehdejšího městského centra k němu směřovala otevřená procesní cesta, která ústila před masivním vstupním pylonem. Vnitřní prostory jsou rozčleněny do tří hlavních součástí: střední kultovní prostor (hlavní dvůr) a dva bloky skladovacích a správních prostorů (západní a východní blok). Střední kultovní prostor byl postaven z vápencových bloků na vyvýšené plošině a vcházelo se do něj přes otevřené sloupové nádvoří, které tvořilo jakousi komunikační křižovatku celého komplexu. Východně od chrámu se nacházelo hospodářské zázemí, kde se připravovaly obětiny – například zde byly nalezeny pozůstatky pekáren. O intenzitě kultovních praktik svědčí mohutné odpadní prostory vně chrámové zdi. Podle archeologických pramenů je zřejmé, že královský kult zde probíhal až do závěru 13. dynastie. Literatura: Josef Wegner, „The Organization of the Temple Nfr-kA of Senwosret III at Abydos“, Ägypten und Levante X (2000), 83 – 125; Janet Richards, Society and Death in Ancient Egypt. Mortuary Landscapes of the Middle Kingdom, (Cambridge, 2005). R Č E N 187 Celkový plán zádušní nadace Senusreta III. v jižním Abydu T E N T O T E X T JE U (Mentuhotepa II. a III.), a především kaplí votivního charakteru, jež dokládají osobní zbožnost starověkých Egypťanů. Tyto stavby v podstatě dodržovaly jednotný architektonický plán. Byly postaveny ze sušených cihel a měly zpravidla čtvercový půdorys s jednoduchou kultovní kaplí. V nikách ve stěnách proti vchodu do místnosti byly umístěny stély se jménem a tituly zemřelého a obětní formulí a před nimi se na zemi nacházel obětní oltář. Některé z nich byly obehnány nízkou ohradní zídkou, která je vzájemně oddělovala. Tyto stavby představují ojedinělý příklad chrámové architektury, jejímiž staviteli nebyly královské osoby, ale členové soudobé egyptské společnosti. V druhé polovině 12. dynastie vznikl přibližně o tři kilometry jižněji od tohoto komplexu kenotaf Senusreta III. Celý komplex, nazývaný „Trvalá jsou místa (kultu) Chakaurea, ospravedlněného, v Abydu“, sestával ze dvou částí: zádušního chrámu ze sušených cihel a obrovské podzemní hrobky. 198 Théby Thébská oblast, odkud vzešli panovníci Střední říše, se samozřejmě v počáteční fázi tohoto období těšila poměrně značné pozornosti královských architektů, která však záhy, po odchodu dvora do Ictaueje, poněkud ochladla. Kromě královských hrobek vládců 11. dynastie na el-Tárifu, monumentální stavby Nebhepetre Mentuhotepa II. v Dér el-Bahrí, vznikaly na západním břehu Nilu i hrobky vysoce postavených hodnostářů. Mezi těmi nejdůležitějšími uveďme Meketrea a vezíra Antefikera (později si postavil i hrobku v Lištu) či kancléře Cheteje. Meketre si nechal svou hrobku postavit na úbočí údolí ležícího jižně od skalního amfiteátru v Dér el-Bah- PRVNÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ A STŘEDNÍ ŘÍŠE ASI 21601650 PŘED N. L. 188 Celkový půdorys (dole) a řez hrobkou Meketrea v západních Thébách .&,&53& À"$)5" .0%&-: ISPCLB7BIB WZUFTÈOP WFTLÈMF LÈNFO TVÝFOÏDJIMZ LY WâQMŵ Ú Č E ISPCLB "OUFG Í .0%&-: 10)Ļ&#/¶ ,0.03" IJ N 70-/Å%7ň3 P R Elefantina – Kubbit el-Hawwa Z E Architektura hrobek nomarchů spravujících nejjižnější hornoegyptský nom se principielně podobala stavbám v Kau el-Kibíru, avšak ve srovnání s nimi dosahovaly hrobky na Kubbit el-Hawwě drobnějších rozměrů. Nejstarší hrobky z doby Střední říše navazují na pohřebiště lokálních úředníků, kteří zde byli pohřbeni na konci Staré říše (viz předcházející kapitola). Mezi nejvýznamnější zde pohřbené hodnostáře patří Sarenput I. (č. 36) a Sarenput II. (č. 31). Vstupní bránu hrobek, jakýsi miniaturní údolní chrám, představuje jednoduchá stavba postavená na břehu Nilu, při úpatí skalního masivu. Odtud vedla k hrobkám, které byly vytesány poměrně vysoko v úbočí skály, strmá cesta v podobě schodiště. Prostranství před vlastní hrobkou bylo pečlivě upraveno a byl zde vytvořen otevřený dvůr, již částečně vysekaný ve skále a od okolního prostoru oddělený zídkou. Vchod do vnitřních prostor hrobky byl umístěn uprostřed západní stěny dvora zdobené řadou pilířů. Fasáda, podobně jako boční stěny dvora, byla bohatě vyzdobena nápisy zmiňujícími hlavní tituly majitele hrobky a reliéfy, v nichž dominuje postava zde pohřbeného hodnostáře, který je zachycen při různých aktivitách (lov v papyrové houštině, odpočinek v rodinném kruhu apod.). V obou rozích fasády mohly být do skály vytesané hluboké niky, jež snad původně chránily so- T E N T O T E X T JE U R Č E N P O U rí a západně od pahorku Šéch Abd el-Kurna. Dispozice Meketreovy hrobky byla inspirována podobou královských hrobek typu saff. Na úpatí svahu se nacházela vstupní brána do celého komplexu a za ní se otevíralo volné, do svahu stoupající prostranství (25 × 70 m), které bylo ohraničeno mohutnou cihlovou zdí. V jihozápadním rohu dvora se otevíraly vchody do tří malých vedlejších hrobek, v nichž byli pohřbeni Meketreovi služebníci. Vlastní Meketreovu hrobku najdeme na horním konci dvora, kde byla skalní stěna upravena do podoby terasy. Průčelí zde zdobila řada osmibokých pilířů, za nimiž se otevíraly vstupy dvou chodeb dlouhých 20 m, jejichž stěny byly původně obloženy vápencovými deskami a reliéfně zdobeny. Čtvercové zádušní kaple se nacházely na konci chodeb a v jejich západních stěnách byly vytesány výklenky, v nichž byly původně umístěny sochy majitele hrobky a jeho nejstaršího syna Antefa. Ústí pohřebních šachet byla skryta pod dlažbou kaplí. Avšak slávu tomuto komplexu přinesl nález nevykradeného serdabu, v němž bylo nalezeno celkem 24 modelů zobrazujících nejrůznější aspekty života tehdejší egyptské společnosti. Literatura: Petra Vlčková, „Meketre, „výběrčí daní“ z roku 2000 př. Kr.“, in: Pražské egyptologické studie Suplementa 1 (2003), 31 – 46; Herbert E. Winlock, Models of Daily Life in Ancient Egypt from the Tomb of Meketre at Thebes, (Cambridge, 1955). O S T U ISPCLB7BIB D .&,&53& PRVNÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ A STŘEDNÍ ŘÍŠE ASI 21601650 PŘED N. L. 199 tu a lze přepokládat, že se jím Sarenput a jeho architekti mohli inspirovat. I strop hlavní obětní kaple mohl být podpírán pilíři. Hlavní obětní místo představovala hluboká nika vytesaná v západní stěně kaple, která nahrazovala nepravé dveře. Její stěny a pilíře kaple byly zpravidla obíleny a poté bohatě zdobeny – dominantní postavou je zde opět majitel hrobky a jeho rodina. Výjimečné postavení má v tomto případě hrobka Sarenputa II., kde dochovaná výzdoba jasně dokládá umělecké postupy starověkých Egypťanů: na stěnách jsou ještě namalované pravidelné čtvercové sítě, pomocí nichž přenášeli umělci vyobrazení v dané velikosti na stěnu. Kultovním středem celé hrobky byla západní stěna niky, jež je zpravidla zdobena scénou zachycující majitele hrobky sedícího u obětního stolu, který je bohatě obložen obětinami. Nad hodnostářem jsou uvedeny jeho tituly a plné jméno. Například v hrobce Sarenputa II. můžeme číst: Ctěný v přítomnosti Chnuma, pána Kebechu, na Elefantině, dědičný kníže. Ctěný v přítomnosti Satety, vládkyně Elefantiny a Nechbety, Nubkaurenacht. Na bočních stěnách niky je opět vyobrazen Sarenput, tentokrát však v přítomnosti své matky (pravá strana) a manželky (levá strana). T E N T O T E X T JE U R Č E N P O U chy majitele hrobky. Krátkým průchodem lze projít do pilířové síně, jejíž strop podpíraly čtyři nebo šest pilířů. Reliéfní výzdoba stěn síně a pilířů se ve většině případů buď nedochovala, nebo je starověcí Egypťané nechávali nezdobené. Výjimkou je pouze hrobka Sarenputa I., kde jsou stěny síně zdobeny malbami, byť velmi poničenými pozdějšími zásahy. Sarenput je zde zachycen při rybolovu v papyrové houštině, při lovu v poušti či jak se plaví po i proti proudu Nilu. Na dalších vyobrazeních vidíme, jak služebníci perou prádlo na březích Nilu, jak ho ždímají a pak i suší nebo jak řezníci porážejí přiváděný dobytek. Poměrně značná pozornost je věnována i přípravě a výrobě součástí pohřební výbavy a obětin: při práci jsou zde zachyceny přadleny, tkadleny a také pekaři, zahradníci i písaři v sýpkách. Uprostřed západní stěny síně se otevírala dlouhá chodba, která ústila do kultovní kaple. Stěny chodby mohly být rovněž ponechány bez výzdoby, nebo naopak byly výrazně a nápaditě zdobené. To je příklad hrobky Sarenputa II., který nechal do stěn chodby vyhloubit hluboké niky, v nichž byly ze skály vytesané sochy znázorňující Sarenputa jako boha Usira, tedy v mumioformní podobě. Podobný typ soch byl nalezen i při výzkumu pyramidového komplexu Senusreta I. v Liš- Z E P R O S T U D IJ N Í Ú Č E LY 189 Půdorys (dole) a řez hrobkou Sarenputa II. na Kubbit el-Hawwě 200 PRVNÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ A STŘEDNÍ ŘÍŠE ASI 21601650 PŘED N. L. LY Ú Č E Í N IJ D U T S O R P E Z U O P N R Č E U JE X T T E O T E N T 190 Půdorys svatyně zasvěcené Hekaibovi na Elefantině V podlahách vnitřních částí hrobek, ale i v prostoru dvorů se otevírala ústí šachet, v nichž byli pohřbeni členové rodin a domácností majitelů hrobek. Sami hodnostáři byli ukládáni do pohřebních komor přístupných sestupným koridorem, který ústil v rohu hlavní obětní kaple. Všechny hrobky na Kubbit al-Hawwě byly vykradeny již ve starověku. V souvislosti s pohřebištěm na Kubbit el-Hawwě musíme ještě zmínit stavbu, jež v sobě spojuje zádušní kult a oslavu úspěšného hodnostáře, který se po smr- PRVNÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ A STŘEDNÍ ŘÍŠE ASI 21601650 PŘED N. L. 201 Z E P R O S T U D IJ N Í Ú Č E LY Lze zde rozpoznat několik základních typů pohřebního ritu: prosté pohřby v jamách vyhloubených v písku bez jakéhokoli zpevnění stěn, prosté jámy vyhloubené v písku se stěnami zpevněnými omítkou, malé pohřební jámy se stěnami zpevněnými sušenými cihlami a samozřejmě i skutečné cihlové hrobky. Jedinci byli pohřbíváni buď pouze do písku, nebo do dřevěných či keramických rakví. Celkem bylo prozkoumáno na 180 pohřbů. V hrobkách všech typů byl téměř vždy dodržován stejný ritus: mrtví byli ukládáni v natažené poloze na zádech, s rukama podél těla; hlavou mířili směrem k severu a obličejem byli otočení na východ. Avšak projevily se zde i anomálie – ve třech hrobkách byli pohřbeni jedinci bez hlavy a ve dvou byly nalezeny pouze hlavy. V jedné hrobce chyběly obě nohy a v další měl zemřelý pouze jednu ruku. Naprosto výjimečné byly nedotčené pohřby, kde byla spodní čelist mrtvého vykloubena a s hlavou svírala pravý úhel. Před uložením do hrobek byla většina těl zavinuta do látkových obinadel a několika významným jedincům pokrývala obličej lehká kartonáž nebo obličejová maska. Zachované pohřební výbavy veskrze odpovídají období Střední říše: v hrobkách byla objevena zrcadla (celkem 36); zbraně (bojové sekery, dlouhé dýky a nože – 22); kamenné nádoby (nádobky na líčidlo kohl, drobné pohárky a zásobnice – 26); perlové náhrdelníky ze zlata, stříbra, elektra, lapisu lazuli, polodrahokamů, fajánse či mušlí (38); zlaté a stříbrné náramky (8) a amulety ze zlata a karneolu (57) a další drobné předměty (například dva zlaté prsteny se skaraby z lapisu lazuli a ametystu) – a samozřejmě keramika (42). Mezi nejbohatší pohřby překvapivě patřily prosté jámy bez jakéhokoli zpevnění stěn. Podle rozboru keramiky a popsaných skarabů se zdá, že pohřebiště bylo používáno běžnými obyvateli v poměrně rozsáhlém období od Prvního po konec Druhého přechodného období. Na této lokalitě byl prozkoumán ještě jeden zajímavý hrob, v němž byl pohřben hodnostář Sobekchesu Chesuver, „kněz Hathory, správce kněží, představený ženského harému“. Jeho hrobka původně sestávala z pohřební komory sestavené z velkých kamenných bloků, jež byly z vnitřní strany pestře zdobené, a ze stavby ze sušených cihel, která pohřební komoru obklopovala. Velmi pravděpodobně byla původně pohřební komora jen lehce zapuštěna do podloží, aby nebyla vystavena pustošivému působení podzemní vody. Vnitřní rozměry komory dosahovaly 4,10 × 1,40 × 1,95 m. Podlahu rovněž tvořily kamenné bloky. Do komory se vstupo- P O U ti stal jakýmsi lokálním svatým. Podobný osud potkal i Imhotepa, stavitele Džoserova pyramidového komplexu, vezíra Kagemniho, nomarchu Isiho z Edfu či později Amenhotepa, syna Hapuova, architekta a rádce Amenhotepa III. Jde o Hekaibovu svatyni na ostrově Elefantina, kterou nedávno zpřístupnili němečtí archeologové dlouhodobě na Elefantině pracující. Prostor svatyně je obehnán čtvercovou ohradní zdí, podél jejíchž vnitřních prostor jsou umístěny malé jednoduché svatostánky v podobě naií, v nichž byly umístěny sochy hodnostářů, kteří Hekaibovu památku uctívali. Celkem bylo v prostoru svatyně nalezeno přes sto soch a jejich zlomků. Jsou zde zastoupeny sochy či stély všech významných hodnostářů sídlících na Elefantině během Střední říše a posléze i Druhého přechodného období: Sarenputa I. a II., Ameniseneba, Chakaureseneba, či panovníka Sobekemsafa ze 14. dynastie. Největší kaple se nachází přímo proti vchodu a je zasvěcena přímo Hekaibovi. Žádný nález ani v hrobce (viz předcházející kapitola), ani v jejím okolí nenaznačuje, že se kult udržovaný na Elefantině rozšířil i na Kubbit el-Hawwu. Literatura: Hans Wolfgang Müller, Die Felsengräber der Fürsten von Elephantine aus der Zeit des Mittleren Reiches, (Glückstadt, 1940); Habib Labachi, The Heqaib Sanctuary in Elephantine, (Mainz, 1985). R Č E N DELTA E N T O Kóm el-Hisn T E X T JE U Problematika pohřbívání v oblasti Delty během Staré říše měla svá specifika a podobně tomu bylo i v době Střední říše. Vzhledem k pomalejšímu rozmachu archeologických výzkumů jsou však naše znalosti o pohřebních rituálech a zvyklostech v tomto regionu nepoměrně menší než v ostatních částech Egypta. T Lokalita Kóm el-Hisn (Pevnostní pahorek) leží na samotném západním okraji Delty. Ve starověku se zde rozkládalo významné centrum 3. dolnoegyptského kraje (tzv. Západního okrsku). Na této lokalitě se nacházejí dvě polohy, v nichž byly prozkoumány pohřby pocházející z období Střední říše: jihozápadně od dnes již neexistujícího chrámu byla prozkoumána hrobka jistého Chesuvera a v centrální části rozlehlého kómu se nacházelo pohřebiště, na němž byli pohřbíváni členové tamní společnosti. 202 PRVNÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ A STŘEDNÍ ŘÍŠE ASI 21601650 PŘED N. L. LY Ú Č E Í N IJ D U T S O R Z Dvě skupiny žen pod jeho dozorem hrají na chřestítka a tleskají k tomu do rytmu. V severní části západní stěny jsou zachyceny výjevy související s přípravou obětin (řezníci porcují přiváděný dobytek, ptáčníci chytají do vlečných sítí ptactvo a zemědělci obdělávají pole) a je zde zobrazen i Chesuver při lovu ptáků v papyrové houštině a při rybolovu. Literatura: A. Hamada – M. El-Amir, „Excavations at Kom el-Hisn. Season 1843“, Annales du Service des Antiquités de l’Égypte 46 (1947), 101–141; A. Hamada – Sh. Farid, „Excavations at Kom el-Hisn. Season 1945“, Annales du Service des Antiquités de l’Égypte 46 (1947), 195–233; Guy Brunton, „The Dating of the Cemetery at Kom el-Hisn“, Annales du Service des Antiquités de l’Égypte 46 (1947), 143 – 145; C. C. Edgar, „Recent Discoveries at Kom el-Hisn“, in: Maspero (ed.). Le Musées Egyptien. Recueil de monumets et de notices sur les fouilles d’Egypt III, (Le Caire, 1915). T E N T O T E X T JE U R Č E N P O U valo úzkým průchodem v severní stěně. Vnější severní stěna kamenné komory byla po obou stranách průchodu zdobena dvěma vyobrazeními majitele hrobky sedícího na křesle s nízkým opěradlem. Průchod sám byl lemován nápisem s klasickými obětními formulemi, tituly a jménem majitele hrobky: Král a Usir, pán Búsiris, velký bůh, vládce Abydu dávají oběť hlasu ospravedlněnému, správci kněží Sobekchesuovi. Král a Anup, ten, který je na své hoře, pán balzamovacího stanu, vládce posvátné země dávají oběť, nechť je ospravedlněný, Chesuver dobře pohřben na pohřebišti. Král a Anup, vládce kraje, přední božského chrámu dávají oběť, nechť dojde míru na krásném západě. Kromě severní stěny byly všechny vnitřní prostory komory zdobeny vyrytými nápisy a reliéfy. Ve spodní části východní stěny byla vyhloubena nika, v níž se původně nacházely kanopy. Výzdoba této stěny sestávala z kombinace náboženských textů, seznamů obětin a reliéfů zachycujících obětování duchu zemřelého Chesuvera. Jižní stěna byla bohužel značně poničena. Nejhodnotnější výzdobu nesla západní stěna – byla pokryta náboženskými texty a reliéfní výzdobou. V jižní části je znázorněn majitel hrobky se svou ženou, jak přihlíží činnostem, kterými se zabýval za svého života. E P 191 Příklad výzdoby západní stěny hrobky Chesuvera na Kóm el-Hisnu Abú Ghâlib Lokalita Abú Ghâlib leží při západním okraji Delty a ve 40. letech 20. století ji zkoumala švédská expedice, která zde odkryla pozůstatky osídlení vesnického charakte- PRVNÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ A STŘEDNÍ ŘÍŠE ASI 21601650 PŘED N. L. 203 LY Ú Č E Í N IJ D U T S R O 192 Pohřebiště ze Střední říše v Búbastidě Z E P obvodovou zdí postavenou ze sušených cihel. V bezprostředním sousedství nekropole byly nalezeny rozvaliny administrativního paláce, jenž pravděpodobně pochází z doby vlády Amenemheta III. Lze tedy předpokládat, že „obyvatelé“ hrobek původně sloužili v lokální administrativě. Pohřebiště bylo přístupné od severu – tedy ze směru, kde se nacházel palác, a jednotlivé hrobky byly pravidelně uspořádány do paralelních řad, které k sobě těsně přiléhaly. Na jejich stavbu byly použity především sušené cihly a pouze několik z nich bylo postaveno z jemného vápence. Jednotlivé pohřební komory byly zaklenuty jednoduchou klenbou a uprostřed nich byly do podlah vysekány pravoúhlé jámy, které původně pravděpodobně obsahovaly kanopy. Na stěnách se místy dochovaly zbytky nápisů uvádějících jména a tituly majitelů hrobek: například velekněz Antef a Maet, královská příbuzná. Celé pohřebiště bylo již ve starověku vykradeno a zloději ponechali na místě pouze zlomky keramických nádob a kamenných obětních oltáříků. V komorách byly nalezeny rovněž fajánsové, karneolové a jaspisové korálky, které původně tvořily součásti náhrdelníků, dále pak několik drobných amuletů ze zlata a karneolu. Smutnou sbírku doplňuje již pouze jeden vápencový vešebt, poškozená vápencová soška malé opice, zlomek sošky trpaslíka a pár kamenných nožů. Tell Basta – Búbastis JE U R Č E N P O U ru. Pod podlahami domů byly během archeologických prací odkryty tři hroby, které zároveň představují jediné doklady pohřbívání, jež se na celé lokalitě zatím podařilo najít. Hlavní pohřebiště, které původně k sídlišti přináleželo, se nepodařilo lokalizovat, ale archeologové předpokládali, že se nachází dále na západ. Pohřbívání mrtvých pod domy představuje typicky dolnoegyptskou pohřební zvyklost a vzhledem ke stávajícímu stavu poznání jsou hrobky v Abú Ghâlibu jejími jedinými doklady datovanými do doby Střední říše před příchodem semitského obyvatelstva (Hyksósů) do východní Delty (viz následující kapitola). V rohu velkého dvora bylo objeveno pohřbené novorozeně. Leželo v silně skrčené poloze na levém boku s hlavou k západu a obličejem otočeným k severu. Tělíčko bylo překryto velkým plochým keramickým talířem, jenž byl typologicky datován do poloviny 12. dynastie. Další dva pohřby již obsahovaly těla dospělých jedinců. Leželi v jednoduchých, asi 1 m hlubokých pohřebních jamách. Spočívali v natažené poloze na zádech s rukama podél těla. U těl nebyly nalezeny žádné milodary, a proto je poměrně těžké je datovat. Ze stratigrafických důvodů se badatelé domnívají, že těla byla uložena do země po opuštění osady (závěr 12. dynastie), neboť jedna jáma protíná nosnou zeď jednoho z obydlí. Literatura: Hjalmar Larsen, „Vorbericht über die schwedischen Grabungen in Abu Ghâlib 1936 – 1937“, Mitteilungen des Deutschen Archäologischen Instituts, Abteilung Kairo 10 (1941), 1 – 59. T E N T O T E X T Lokalita nacházející se na tanidském rameni Nilu představuje jedno z nejdůležitějších městských sídlišť faraonského Egypta v Dolním Egyptě. Její důležitost souvisela nejen se strategickou polohou, ale i s přítomností významného chrámového centra bohyně Bastet, jehož počátky sahají do Staré říše. Z následujícího období, tj. První přechodné doby a Střední říše, sice nemáme dostatečné množství informací, abychom mohli usoudit na rozsah osídlení, ale během archeologických prací byly odkryty zlomky reliéfů a soch nesoucích jména Senusreta I., Senusreta III. a Amenemheta III., který si zde nechal vybudovat kapli svého ducha (ka) v souvislosti s přípravou oslav královského jubilea. Pohřebiště ze Střední říše bylo v Búbastidě zachyceno na ploše 1 250 m2, která byla ohraničena mohutnou 204 PRVNÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ A STŘEDNÍ ŘÍŠE ASI 21601650 PŘED N. L. OÁZY V ZÁPADNÍ POUŠTI Literatura: Shafik Farid, „Preliminary Report on the Excavations of the Antiquities Department at Tell Basta (Season 1961)“, Annales du Service des Antiquités de l’Égypte 58 (1964), 85 – 98. X T JE U R Č E N P Ú Č E Í N IJ D U T S O R P E Z O U Lokalita Tell el-Jahudíja („Židovský pahorek“) a její okolí patřila k oblastem, v nichž se v samotném závěru Střední říše, tj. během 13. dynastie, formovala náplň hmotné kultury Hyksósů. Avšak toto místo bylo silně osídleno již v předcházejících historických obdobích. V západní části tzv. velkého tellu (pahorku) bylo například prozkoumáno pohřebiště používané ve Střední říši a během Druhého přechodného období. Všechny pohřby byly nalezeny vykradené a z původní pohřební výbavy nezůstalo zachováno nic kromě keramiky odpovídající závěru Střední říše, několika skarabů ze steatitu, travertinové nádobky na oční barvu kohl a pár amuletů. Další polohou, na níž byly na Tell el-Jahudíji zachyceny pohřby ze Střední říše, bylo tzv. hlavní pohřebiště, rozkládající se východně od vojenského ležení z doby Ramesse III. (panovník 20. dynastie). V hrobkách byla nalezena keramika odpovídající pozdní Střední říši, tzv. černé zboží, a především skaraby, z nichž některé nesly jména panovníků 12. dynastie – Senusreta I. a Amenemheta II. Literatura: Shehata Adam, „Recent Discoveries in the Eastern Delta“, Annales du Service des Antiquités de l’Égypte 55 (1958), 301 – 324; Edouard Naville, The Mound of the Jew and the City of Onias, (London, 1890); Frederick Ll. Griffith, The Antiquities of Tell el-Yehudiyeh, (London, 1890). LY Tell el-Jahudíja Osídlení oáz v Západní poušti během Prvního přechodného období a ve Střední říši je otázka, která není dosud dostatečně vysvětlena. Z jednotlivých nálezů, nápisů a titulů víme, že ve Střední říši Egypťané permanentně obývali dnešní oázy Dachlu, Chargu, Bahríju i Faráfru. O důležitosti této oblasti svědčí skalní nápisy, které po sobě zanechali staroegyptští hodnostáři. Z jejich svědectví víme, že Egypťané používali oázy především pro jejich strategický význam a cestovali přes ně do Núbie. Nejvýmluvnější zprávu nám zanechal núbijský voják Cehemau (doba Mentuhotepa II.) ve svém skalním nápise poblíž núbijského Abiska. V něm uvádí: Stéla, kterou vytesal Cehemau: Rok porobení si Cizích zemí (byl dobou), kdy jsem se stal vojákem Nebhepetre Mentuhotepa, když táhl na jih do Búhenu, aby porazil vládce Ircetu a učinil tak Théby šťastné, a porazil lid, který proti (němu) pozvedl paži. I můj syn se se mnou vydal naproti králi, který přešel celou zem, aby porazil Asijce z Džatej. Když dorazili, Théby již bojovaly, a byl to Núbijec, kdo způsobil obrat v boji. Pak (král) dobil Džatej a vyrazil po proudu na jih (do Théb). … Po příchodu do oblasti Théb, které stály na břehu Nilu, (jsem řekl): „Plánovali útok, avšak ve strachu přede mnou se poddali.“ … Přišel jsem, abych učinil horní cestu dobře schůdnou. Otevřel jsem dveře, abych se mohl úspěšně navrátit. Ačkoli je tento nápis poměrně špatně čitelný a velmi bohatě vnitřně strukturován, je jisté (podle soudobých písemných pramenů), že termíny „dveře“ a „horní cesta“ se týkají Západní pouště a cest spojujících údolí a oázy. Literatura: John C. Darnell, „The Route of Eleventh Dynasty Expansion into Nubia. An Interpretation Based on the Rock Inscription of Tjehemau at Abisko“, Zeitschrift für Ägyptische Sprache und Altertumskunde 131 (2004), 23 – 37. T E N T O T E Hrobky podobného typu jako na Kóm el-Hisnu byly prozkoumány i na několika dalších lokalitách v Deltě. Uveďme je zde pouze jmény: el-Qatta (hrobka hodnostáře Nehy), Barnugi poblíž Dámanhúru (dvě kamenné hrobky s částečně dochovanou malovanou výzdobou), el-Chatana (prosté pohřby vybavené především keramikou), Tell Samad, Kóm Abú Billo (Terenúthis), Tell el-Rubáa (Mendés) a Kóm Firín. Na přítomnost pohřebiště z období Střední říše většinou poukazují nálezy zlomků soch a kamenných součástí architektury hrobek (bloky s reliéfní výzdobou, dveřní překlady apod.), keramiky a dalších součástí původní pohřební výbavy. Dachla, Qillat ed-Dabba Ačkoli rozkvět pohřebiště v Qillat ed-Dabba je kladen do samotného závěru Staré říše, nekropole se používala i během Prvního přechodného období. Čtyři základní chronologické celky, do nichž byl archeologický materiál rozčleněn, byly zmíněny již v předcházející kapitole. Zde se budeme nadále věnovat přehledu hrobek PRVNÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ A STŘEDNÍ ŘÍŠE ASI 21601650 PŘED N. L. 205 O S T U D IJ N Í Ú Č E LY nádoby, pár kamenných nádob, drobné šperky (perlové náhrdelníky) a předměty denní potřeby (bronzová zrcadla). Milodary byly zemřelým ukládány nejen do komor, ale osobní předměty i do vnitřních prostor rakví. O podobě nadzemní části hrobek nemůžeme bohužel říci nic, neboť pro silnou větrnou erozi se z nich nic nedochovalo. Výjimečně byly do jedné pohřební komory (hrob 127) pohřbeni dva jedinci v dřevěných rakvích – jde navíc o nejvýstavnější hrobku této chronologické části pohřebiště. Její komora (3,5 × 1,3 × 2,2 m) byla celá pravidelně vyzděna sušenými cihlami Z tzv. třetí fáze pochází pět hrobek. Architektura této skupiny se v žádném případě neliší od výše popsaných starších dokladů, hrobky jsou pouze menší a prostší. V pohřební výbavě se navíc ve větší míře objevují pouze hrubě vyrobené keramické miniatury misek, které u staršího horizontu zcela chybí. Někdy byli zemřelí prostě jen uloženi do pohřební komory bez rakve či már. Toto pohřebiště je výjimečné i variabilitou uložení rukou zemřelých v rakvích: objevují se zde takové polohy jako například ruce složené pod hlavou, jako by mrtvý prostě jen odpočíval. Podle analýzy keramiky, kterou v prostoru pohřebiště našel egyptský archeolog Ahmad Fakhry, se zdá, že nekropole byla používána minimálně do doby vlády Amenemheta III. a závěru 12. dynastie. Bohužel, dosud nebyla tato vrstva zachycena přímými archeologickými výzkumy. Literatura: Sidney Aufrère, „La nécropole sud de Qila’ el-Dabba (oasis de Dakhla, secteur de Balat). Un palimpseste archéologique“, Bulletin de l’Institut français d’archeologie orientale 90 (1990), 1 – 28; Georges Castel – Laure Pantalacci, Balat VII. Les cimetières est et ouest du mastaba de Khentika, (Le Caire, 2005), 225 – 319. Z T E N T O T E X T JE U R Č E N P O U druhé a třetí fáze, tj. od poloviny Prvního přechodného období po 11. dynastii. Do tzv. druhého období se podařilo v okolí Chentikovy mastaby (viz předcházející kapitola) zařadit celkem devět hrobek. Jejich architektura si je velmi podobná: malé pohřební komory byly přístupné klesajícím schodištěm (hloubka max. 2,5 m) a vlastní pohřební komory (dlouhé max. 3 m) byly překryty kamennými deskami nebo jednoduchou klenbou ze sušených cihel. Po uložení těla byl přístup uzavřen zdí ze sušených cihel. Zemřelí byli ve skrčené i natažené poloze ukládáni do jednoduchých dřevěných skříňových rakví. Pohřební výbavy bývaly poměrně prosté: keramické E P R 193 Řez a půdorys jedné ze sekundárních hrobek v okolí Chentikovy mastaby na Qillat ed-Dabba 206 PRVNÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ A STŘEDNÍ ŘÍŠE ASI 21601650 PŘED N. L.
Podobné dokumenty
stara-rise
mastabu ve tvaru sarkofágu. Byl to Šepseskaf a především jeho manželka královna Chentkaus I., kteří umožnili hladký přenos královské moci mezi 4. a následující 5. dynastií.
5. dynastie (2450 – 2325...
mumifikace-LR - Petra Marikova Vlckova
desky potřísněné olejem, které byly používány jako tzv.
balzamovací stoly. Jsou zpravidla poměrně nízké, neboť balzamovači při své práci klečeli, obdélné a rozměry jejich desek dosahují přibližně 2...
Ukázkové číslo ke stažení
Nejděsivější slovo, se kterým jsem se ve svém životě setkala, bylo až do tohoto měsíce slovo „likvidita“. Za nic na světě můj mozek nemohl pochopit, co to
vlastně znamená. Mnohem jasnější mi připad...
Shaw_Stara rise_Prvni prech
Nápadným rysem tohoto pyramidového komplexu je velký otevrený dvur a komplex kaplí a
dalších budov, kamenných replik staveb používaných pro svátek sed (královské jubileum),
které byly za králova ži...
4/11/2010 1 PRVNÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ A NÁSTUP STŘEDNÍ
Senusreta II.
Jména panovníků – střední i Horní Egypt
Merneferre Aje – i v regionu východní Delty
chrámová architektura střední říše
Významná božstva celé Fajjúmské oázy byla spojována s vodou (krokodýlí bůh Sobek) nebo se
zemědělstvím (hadí bohyně Renenutet). Centrum Sobkova kultu se nacházelo v Kímán Fares (starověké Arsinoe,
...
Shaw_Stredni rise
umístení tohoto chrámu: skalní útesy u Dér el-Bahrí leží na druhém brehu Nilu prímo
proti Karnaku. Úcelem této polohy snad bylo to, aby mel králuv zádušní kult prospech z
každorocních návštev boha ...
STARÁ ŘÍŠE – éra stavitelů pyramid
Úřednický aparát a panovnický dvůr –zdanění výnosů z půdy a vodních