Shaw_Stara rise_Prvni prech
Transkript
POUZE PRO STUDIJNÍ ÚCELY POSLUCHACU PREDNÁŠKOVÝCH KURZU EE 1 A DSE 1 Oxfordské dejiny starovekého Egypta usporádal Ian Shaw preložila Daniela Feltová STARÁ RÍŠE (cca 2686 - 2125 pr. n.l.) Jaromír Málek Oznacení „Stará ríše“ zavedli do egyptské chronologie dejepisci devatenáctého století a jeho smysl muže být zavádející. Odráží se v nem pohled na periodicitu dejin, k nemuž dnes existují vážné výhrady. Starí Egyptané jej nikdy nepoužívali a bylo by pro ne ponekud obtížné pochopit rozdíl mezi rane dynastickou dobou (3000-2686 pr. n.l.) a Starou ríší (2686-2125 pr. n.l.). Zdá se, že poslední král rane dynastické doby a první panovníci Staré ríše byli všichni v príbuzenském vztahu ke královne Nimaathap, která byla za Chasechemuejovy vlády nazvána matkou králových detí a za Džoserovy vlády, tedy v letech 2667-2648 pr. n.l., „matkou krále Horního a Dolního Egypta“. Ješte vetší význam mela pro Egyptany skutecnost, že místo královské rezidence se nezmenilo, ale zustalo stále v okolí pevnosti Bílé zdi (Inebuhedž) na západním brehu Nilu, jižne od moderní Káhiry. Egyptané si nicméne uvedomovali, že stavitelé krále Džosera uvedli do královské pohrební architektury revolucní zmeny, a ocenovali je. Velké stavební projekty organizované státem mely bezprostrední a hluboký dopad na egyptské hospodárství a spolecnost. Pro nás je tento fakt hlavním ospravedlnením historického delení na Archaickou dobu a Starou ríši, prestože je charakterizuje spíše pokrok v architekture než personální zmeny na trune. Chronologické problémy a hlavní charakteristika doby 1 Díky informacím, jež poskytl ramessovský seznam králu sepsaný na papyru, který je nyní uložen v turínském Egyptském muzeu (tzv. Turínský královský papyrus), je slabých clánku v posloupnosti a datování panovníku Staré ríše pozoruhodne málo. Z chronologicky významných panovníku predstavují vážnejší potíže jedine urcení délky vlád Menkaurea (25322503 pr. n.l., ale možná méne) a Neferirkarea (2475-2455 pr. n.l., ale tento údaj je témer urcite nadhodnocen). Nedochovala se žádná data založená na soudobých astronomických pozorováních a výpocty absolutních dat pro ostatní období mohou zmenit relativní pozici Staré ríše v chronologickém systému starovekých dejin Egypta. Stupen spolehlivosti, který prikládáme starovekým zdrojum, a naše pochopení egyptského datovacího systému jsou rovnež velmi duležité. Zdá se však, že rok 2686 pr. n.l. jako pocátek vlády Nebky (prvního panovníka 3. dynastie podle Manéthóna, ale jeho pozici v dynastii bylo nedávno zpochybneno) mužeme považovat za pevné datum s možností chyby v rozmezí približne dvaceti let. Konec Staré ríše, tedy o pet a pul století pozdeji, je daleko mlhavejší, ale starí Egyptané a moderní historikové se zcela shodují v jeho charakteristice. Pro Egyptany predstavoval presun královské rezidence z Memfidy ostrý predel v seznamu králu. Nebot se tato událost približne casove shodovala s hlubokými politickými, hospodárskými a kulturními zmenami v egyptské spolecnosti, je vcelku vyhovující následovat jejich príkladu. Prece však je nedostatek presných chronologických ukazatelu sklicující a stupen nejistoty je tak vysoký, že vetšina casto velmi živých polemik je pri soucasném stavu našich vedomostí ciste akademická. Prestože je rozdelení egyptských panovníku do dynastií (královských vládnoucích rodu), které zavedl ptolemaiovský historik Manéthó ve tretím století pr. n.l., všeobecne vžité, jeho slabé stránky byly jen v ojedinelých prípadech odhaleny s takovou presvedcivostí, jako je tomu v prípade Staré ríše. Lze jmenovat celou radu duvodu pro témer všechny zmeny v nástupnictví dynastií, ale je obtížné je obhájit jako spolehlivá historická kritéria diskontinuity v královské linii. Nebot však neexistuje jiná alternativa, Manéthónuv systém nám poskytuje vyhovující chronologické schéma, které se vyhýbá nejistým absolutním datum (v rocích pr. n.l.). Egypt v dobe Staré ríše prožil dlouhé a neprerušované období hospodárské prosperity a politické stability, které navazovalo na rane dynastickou dobu. Rychle se z nej stal centrálne 2 organizovaný stát ovládaný králem obdareným nadprirozenými schopnostmi. Rídila jej vzdelaná vrstva hodnostáru, vybíraná alespon cástecne podle schopností. Egypt se uvnitr svých prirozených hranic tešil takrka úplné sobestacnosti a bezpecí; žádní vnejší protivníci neohrožovali jeho nadvládu nad severovýchodním cípem Afriky a bezprostredne sousedícími oblastmi západní Asie. Pokroky v náboženských predstavách se odrazily v závratných úspeších umení a architektury. Velkolepé stavební projekty jako katalyzátory zmeny Král Džoser, známý ze svých monumentálních staveb jako Necerichet (Horovo jméno a nebtej), je jedním z nejznámejších panovníku v dejinách Egypta. Na Turínském královském papyru je jeho jméno zapsáno cerveným inkoustem. Ješte za vlády Ptolemaia V. Epifana (205-180 pr. n.l.), témer o 2500 let pozdeji, nesla Hladová stéla na ostruvku Sáhel na 1. nilském kataraktu svedectví o tom, že byl považován za vzor moudrého a zbožného vládce (Džoser znamená „zbožný“, „svatý“). Její význam spocívá spíše v tom, že se o Džoserovi zminuje po tak dlouhé dobe, než v autenticite zaznamenaných událostí, nebot se jedná o tendencní historický podvrh, sepsaný knežími místního boha Chnuma. Anály dochované na Palermské desce uvádejí záznam z doby vlády Chasechemueje, posledního krále 2. dynastie, nebo Džoserova predchudce Nebky (2686-2667 pr. n.l.) o vybudování kamenné stavby zvané Men-neceret. O této stavbe není známo nic jiného, ale snad ji lze ztotožnit se stavbou pojmenovanou Gisr el-Mudir, jež se nachází v severní Sakkáre, jihozápadne od Džoserovy pyramidy. Stavba se nedostala dále než do pocátecní fáze, a tak musíme zásluhy za první úspešne dokoncenou monumentální kamennou stavbu na svete, Stupnovitou pyramidu, pripsat Džoserovi. Superstruktura Džoserovy hrobky je výsledkem projektu o šesti etapách, jež byly postupne realizovány, jak si stavitel uvedomoval plný potenciál nového stavebního materiálu. Pred Nebkou a Džoserem byl kámen používán pouze v omezeném merítku na cásti hrobek jinak postavených ze sušených cihel. V záverecné fázi zabírala šestistupnová pyramida plochu 140 x 118 m a byla vysoká 60 m. Stojí v komplexu merícím po obvodu 545 x 277 m, jehož ohradní zed pravdepodobne napodobovala prucelí královského paláce. Královo telo bylo uloženo k poslednímu odpocinku v komore vybudované pod pyramidou, pod úrovní zeme. I když je pro nás tato novátorská architektonická podoba predzvestí nového historického období, zároven 3 v sobe obsahuje zretelné pojítko s minulostí. Podle puvodního plánu mel hrob predstavovat mastabu obdélníkového pudorysu, tedy šlo o typickou královskou hrobku rane dynastické doby. Nápadným rysem tohoto pyramidového komplexu je velký otevrený dvur a komplex kaplí a dalších budov, kamenných replik staveb používaných pro svátek sed (královské jubileum), které byly za králova života staveny z méne trvanlivých materiálu. Džoser doufal, že zde - po své smrti - bude pokracovat v oslavách významných výrocí, pri nichž jeho energie a síla budou obnoveny, podobne jako jeho schopnost aktivne vládnout. V jižní cásti komplexu leží stavba (tzv. Jižní hrobka), jejíž substruktura imituje podzemní cásti pyramidy. Její funkce je nejasná, ale mužeme ji snad prirovnat k satelitním pyramidám v pozdejších pyramidových komplexech. Podle tradice byl stavitelem Džoserovy pyramidy a „vynálezcem“ kamenné architektury Imhotep (recky Imúthés). Pozdeji byl zbožšten a považován za syna boha Ptaha. Stal se patronem písaru a lékaru a byl uctíván jako recký buh Asklépios. Jeho autenticitu potvrdil i nález podstavce Džoserovy sochy, kde je mimo jiné napsáno jeho jméno a tituly. Imhotep byl pravdepodobne pohrben v Sakkáre, snad na okraji pouštní roviny, východne od pyramidy svého pána, ale jeho hrobka dosud nebyla lokalizována a budoucím archeologum se tak nabízí jedna z nejvíce vzrušujících vyhlídek na práci v terénu. Fakt, že Imhotep byl nejvyšším héliopolským knezem, naznacuje, že buh Re (nebo Re-Atum) byl duležitý již v této dobe. Královská rezidence a administrativní centrum státu se nacházely v oblasti, kde byl hlavním lokálním bohem Ptah; je však pravdepodobné, že Héliopolis (egyptsky Iunu, biblický On), ležící severovýchodne od hlavního mesta Staré ríše a na východním brehu Nilu (dnešním predmestí Káhiry), byla ve Staré ríši uznávána za hlavní náboženské centrum Egypta. Džoser byl prvním panovníkem, který tu nechal postavit malou svatyni. Úsilí o monumentální majestátnost, odpovídající královskému zádušnímu kultu, lze u Džosera vysledovat od pocátku jeho vlády; odráželo tehdy prevládající názor na postavení krále v egyptské spolecnosti. Tento aspekt byl ješte více posílen poté, co nalezl ideální zpusob vyjádrení v pohrební architekture. V prubehu dalších dvou století byl tento prístup doveden až na samu mez únosnosti a stal se tak mocným katalyzátorem rozvoje egyptské spolecnosti. Stupnovitá pyramida byla prijata za normu královských hrobek, ale žádná z tech, které naplánovali Džoserovi následníci, nebyla dokoncena. Jihozápadne od Džoserovy pyramidy 4 byla zapocata stavba pyramidy urcené pro Sechemcheta (2648-2640 pr. n.l.) a její plány byly ješte ambicióznejší. Graffito na ohradní zdi se zminuje o Imhotepovi, který v té dobe ješte mohl být cinný. Sechemchetovi byla pyramida pripsána na základe výskytu jeho jméno na hlinených otiscích pecetí v podzemních místnostech. Pohrební komora pyramidy sice obsahovala zapecetený sarkofág z egyptského alabastru, ale ten byl nalezen prázdný. Je evidentní, že stavba superstruktury byla ukoncena po dosažení výšky 7 m. Podobne nedokoncená stavba ze Záwijit el-Arjánu, ležícího severne od Sakkáry, je s urcitým stupnem pravdepodobnosti, nikoli však s jistotou, pripisována Chabovi (2640-2637 pr. n.l.). Krátká doba vlády techto dvou králu (každý vládl pouze šest let) je témer jiste prícinou toho, že pyramidy nebyly dokonceny. Velmi málo toho ríci s jistotou o príbuzenských vztazích mezi králi 3. dynastie, ale první dva, Nebka a Džoser, mohli být bratri. 4. dynastie Za vlády Snofrua (Hor Nebmaat, 2613-2494 pr.n.l.) se stavební podoba královské hrobky zmenila vpravou pyramidu. Bylo by možné predpokládat prímý architektonický vývoj, nebýt dalších hlubokých zmen, které probehly v téže dobe. K celkovému plánu pribyly nové prvky a ty spolu s pyramidou tvorily jednotný komplex. Plán také získal novou orientaci (hlavní osa komplexu smerovala od východu na západ, kdežto u drívejších hrobek prevládala severojižní osa). Pyramidový chrám, který sloužil jako stredisko zádušního kultu panovníka, byl postaven na úpatí východní steny pyramidy (u Džoserovy pyramidy u steny severní). Od nej vedla cesta do údolního chrámu, který stál na okraji obdelávané pudy, rozprostírající se ješte dál na východ. Údolní chrám tak tvoril monumentální vchod do celého komplexu. Malá kultovní pyramida stála nedaleko jižní steny vlastní pyramidy. Tyto architektonické inovace musely prímo pramenit ze zmen v pojetí královského posmrtného života. Zdá se, že starší, astrální koncepty byly postupne premeneny vclenením idejí zamerených na slunecního boha Rea. Ac nám chybí písemné prameny, mužeme soudit, že už v tomto raném stadiu zacala egyptské pojetí posmrtného života ovlivnovat víra v boha Usira. Snofru si nechal v Dahšúru, jižne od Sakkáry, postavit dve pyramidy, což bylo pravdepodobne spíše výsledkem nevydarených plánu než zámerem. Tou první je jižní Lomená pyramida, jejíž steny mení ve výšce približne dvou tretin úhel, nebot se v její substrukture 5 objevily trhliny. Druhá, severní pyramida bývá nazývána Cervená (podle barvy vápencových bloku, užitých ke stavbe jádra) a Snofru v ní byl pravdepodobne pohrben. Rovnež zapocal i se stavbou tretí stavby v Médúmu, ješte dál na jih, kterou za svého života i dokoncil. V 18. dynastii, tedy o približne 1200 let pozdeji, dali návštevníci, kterí ji prišli shlédnout, ve svých graffitech jasne najevo, že ji považují za pyramidu Snofruovu. Podle starší teorie se predpokládalo, byla zapocata jako stupnovitá pyramida pro Snofruova predchudce Huneje (správneji Nisuteh, Hor Kahedžet, 2637-2613 pr. n.l.) a Snofru ji pouze dokoncil. V soucasné dobe již je tato teorie prekonaná. Pozdejší Snofruova povest laskavého vládce muže mít prícinu v etymologii jeho jména, nebot snefer lze preložit jako „ucinit krásným“. Množství materiálu použitého na Snofruovu stavební cinnost nemá ve Staré ríši obdoby. Podle Turínského královského papyru vládl 24 let, ale kamenická graffita nalezená na blocích uvnitr severní (a pozdejší) pyramidy v Dahšúru mohou naznacovat ješte delší vládu. Tento problém by mohl být snadno vyrešen, kdyby bylo možné prokázat, že príležitosti scítání dobytka, které byly používány pro datování (rok byl oznacen jako rok n-tého scítání, nebo rok po ntém scítání dobytka) a o nichž se predpokládá, že se v rane dynastické dobe konaly každý druhý rok, byly nyní castejší (a méne pravidelné). Tehdejší systém datování pravdepodobne vycházel z análu nebo podobných záznamu, na které se clovek obracel, pokud chtel vypocítat presné datum. Manéthó zacal svou novou, 4. dynastii Snofruem. Zdá se, že kritériem dynastického rozdelení byly opet architektonické zmeny. Zdokonalování tvaru a konstrukce pyramidy dosáhly svého vrcholu za vlády Snofruova syna a nástupce Chufua (podle Hérodota Cheops, jinak též HorMedžedu, 2589-2566 pr. n.l.), plným jménem Chnemchufua, což znamená „buh Chnum me ochranuje“. Chnum byl místním bohem na Elefantine, poblíž 1. nilského kataraktu, ale neznáme duvod, proc si král vybral jako theoformní soucást svého jména práve jeho. Informace o jeho vláde i o samotném králi jsou neobycejne skoupé. Když nastoupil na trun, musel už být mužem stredních let; neohrozilo to však plány jeho velkolepého pohrebního monumentu. Velká pyramida v Gíze je svou plochou 230 m2 a výškou 146,5 m nejvetší pyramidou v Egypte. Pohrební komora byla oproti dosavadním zvyklostem umístena v jádru pyramidy, nikoli pod ci na úrovni okolního terénu. V prubehu stavby mohly být plány zmeneny, ale v poslední dobe se badatelé priklánejí k názoru, že konecný vzhled pyramidy mel její stavitel promyšlený predem. Obvykle uvádený pocet kamenných kvádru použitých na stavbu pyramidy -cca 2 300 000, 6 pricemž každý vážil v prumeru 2,5 t - nemusí být daleko od skutecnosti. Údolní a zádušní chrámy a vzestupná cesta byly puvodne zdobeny nízkým reliéfem s výjevy, které zobrazovaly myšlenky egyptského královského majestátu a s predstihem zaznamenávaly události, jichž se mel král podle svého ocekávání zúcastnit na onom svete, napr. oslavy svátku sed. Reliéfy byly bohužel témer všechny zniceny. Podarilo se však úspešne zrestaurovat lod z cedrového dreva, dlouhou 43,3 m, která byla nalezena, rozebrána na jednotlivé cásti, v jáme poblíž jižní steny pyramidy. V další nedaleké jáme se nachází ješte jeden podobný clun, není však tak dobre zachovalý. Tato plavidla mela zrejme sloužit zesnulým králum k plavbe po nebeském oceánu ve družine bohu. Další dve jámy ve tvaru clunu, vytesané ve skále, byly objeveny u východní steny pyramidy a pátá se nachází u horního konce vzestupné cesty. Východne od pyramidy stojí v rade vedle sebe tri menší pyramidy, ve kterých jsou pohrbeny Chufuovy manželky. Rovnež východne od pyramidy byla objevena šachta s cástí pohrební výbavy patrícími Chufuove matce, královne Hetepheres. Byla nevykradená a obsahovala nekolik pozoruhodných kusu nábytku; telesné pozustatky královny Hetepheres tu však nebyly. Poblíž údolních chrámu vetšiny pyramid se pravdepodobne rozkládaly osady kneží a remeslníku spojené s královským zádušním kultem. Chufuuv údolní chrám leží pod domy huste osídlené moderní vesnice Nazlit es-Simmán, pod pouštní plošinou, ale plnému odhalení brání obtížné podmínky. Zodpovednost za úspešné dokoncení projektu ješte pred koncem Chufuovy triadvacetileté vlády mel jeho vezír Hemiunu, pohrbený ve velké mastabe na hrbitove situovaném na západ od pyramidy jeho královského pána. Hemiunuv otec, princ Nefermaat, byl synem a vezírem Snofruovým a mohl mít na starosti organizaci stavby Snofruovy pyramidy. Dve rodové linie králu a jejich vezíru se protínají nejméne po dve generace. O stárí pyramidy a její funkci nemáme žádné pochybnosti i presto, že královo telo a veškerá pohrební výbava padly za obet vykrádacum hrobu a zmizely beze stopy. Obrovské rozmery pyramidy, udivující matematické kvality jejích plánu a dokonalost a presnost stavby jsou stálým pramenem nevedeckých výkladu. K Chufuove pozdejší povesti nemilosrdného despoty, která se v náznacích objevuje v egyptské literature a o níž nás zpravuje Hérodotos, zrejme prispely obrovské rozmery této pyramidy. 7 Následnictví na trunu zkomplikovala jednak dlouhá vláda Hunejova, Snofruova i Chufuova, ale rovnež velké množství královských potomku. Jeden z nich, Chufuuv syn Hardžedef, je známý z nekolika egyptských pramenu. Jeho hrobka stojí v Gíze, východne od otcovy pyramidy. Hardžedef se proslavil jako moudrý muž a domnelý autor díla nazývaného Hardžedefovo naucení, které bylo v Egypte cteno a prepisováno na papyrech ve všech následujících historických dobách. Vzhledem k tomu, že Kavab, nejstarší Chufuuv syn s jeho hlavní manželkou Meretites, zemrel drív než otec, nastoupil na egyptský trun další z Chufuových synu, jehož matkou byla pravdepodobne jedna z vedlejších královen. Pyramida Chufuova bezprostredního následníka Radžedefa (Hor Cheper, 2566-2558 pr. n.l.) byla vybudována v Abú Rawáši, severozápadne od Gízy. Další pyramida, stojící v Záwijit elArjánu, jižne od Gízy, bývá pripisována králi, jehož jméno zustává i pres nekolikanásobnou zmínku na graffitech nejasné (jsou navrhována ctení Nebka, Baka, Chnumka, Wehemka a jiná). Nejisté je i jeho zarazení do 4. dynastie. Radžedef je první, kdo užíval prídomek „syn Reuv“ a zapojil Rea do svého jména. Stavba obou pyramid byla ukoncena již v pocátecním stadiu (ale obe byly, jak se zdá, použity k zamýšlenému pohrbu). Král Rachef (podle Hérodota Chefrén, Hor Veserib, 2558-2532 pr. n.l.) byl dalším z Chufuových synu. Spolu se synem Menkaureem (podle Hérodota Mykerínos, Hor Kachet, 2532-2503 pr. n.l.) si nechali vybudovat zbývající dve pyramidy v Gíze. Plány, rozmery a stavebním materiálem se tyto pyramidy liší od Chufuovy a jsou dokladem dalšího rozvoje myšlenek spojených s pohrebními monumenty. Plocha (strana merí 214,5 m) a výška (143,5 m) Rachefovy pyramidy z ní ciní druhou nejvetší pyramidu v Egypte a díky uvážlivému výberu místa (leží ponekud výše) pusobí dojmem, že je stejne vysoká jako Chufuova. Rachefuv pyramidový komplex má jednu zajímavost, která se jinde nevyskytuje - obrovskou strážní sochu nacházející se severne od údolního chrámu, poblíž vzestupné cesty k pyramide a jejímu chrámu. Socha predstavuje lva s lidskou hlavou ležícího na briše, dnes je známá pod jménem Velká sfinga („sfinga“ je zkomolenina porecteného, puvodne egyptského slova šesepanch: „žijící podoba“). Délka 72 m a šírka 20 m z ní ciní nejvetší starovekou sochu. Socha sama zacala být uctívána až od 18. dynastie, kdy ji Egyptané považovali za podobu místní podobu boha Hora (Haremachet, recky Harmachis, „Hor v zemi svetla“). Pred sfingou byla v Rachefove dobe postavena stavba, jež se sfingou prímo nesouvisí a která se vyznacuje neobvyklým plánem. Má otevrený dvur a je považována za raný slunecní chrám. Oznacení 8 „syn Reuv“ se stává standardní soucástí královské titulatury, a jak Rachef, tak Menkaure následovali Radžedefuv príklad a zapojily jméno slunecního boha do svého. Na Menkaureovu pyramidu použili sice její stavitelé velké množství žuly, tedy prestižnejšího materiálu, než je vápenec, ale menší rozmery pyramidy (strana 105 m a výška 65,5 m) naznacují, že úsilí o pouhou monumentalitu již minulo svuj vrchol. Je predzvestí menších a ne tak peclive vypracovaných pyramid 5. a 6. dynastie. U pyramid v Gíze jsou zretelne patrné souvislosti jejich prostorového rozmístení, ale to je zrejme spíše dusledek postupu užitých pri pocátecním rozmerování než puvodním zámerem. Teorie, podle níž umístení pyramid v Gíze odráží souhvezdí Orionu, je však mylná. Menkaureuv pyramidový komplex pravdepodobne chvatne dokoncil jeho syn a následník trunu Šepseskaf (Hor Šepseschet, 2503-2498 pr. n.l.). Byl to jediný král Staré ríše, který opustil tvar pyramidy a nechal si v jižní Sakkáre postavit obrovskou mastabu ve tvaru sarkofágu, jejíž pudorys merí 100 x 72 m. Je známá pod názvem Mastabat faraún. Královne Chentkaus I, jež byla pravdepodobne Menkaureovou manželkou, byla postavena hrobka neobvyklé podoby v Gíze, jež kombinuje prvky mastaby a pyramidy. Podle dnes již neuznávané teorie, byl pro ni postaven ješte malý pyramidový komplex v Abúsíru. Stále nám uniká, proc si Šepseskaf nechal postavit místo pyramidy mastabu, ale je velmi lákavé považovat tento fakt za znamení náboženské nejistoty, ne-li prímo krize. Turínský královský papyrus ješte uvádí dvouletou vládu panovníka, jehož jméno se nezachovalo (snad je jím Manéthóuv Thamptis), který mel následovat po Šepseskafovi. Zdá se tedy, že všichni králové 4. dynastie byli Snofruovi potomci. Myšlenka, že by mel syn pohrbívat otce a prebírat po nem vládu se v Egypte vyskytovala po celou historii, ale nebyl to nezbytný predpoklad následnictví a nezajištovala automaticky právo na trun. Dosud se nepodarilo zjistit, kde presne se nacházely Bílé zdi (Inebuhedž), nekdejší hlavní mesto Egypta, jež podle tradice založil král Meni na úsvitu egyptských dejin. Mohlo to být poblíž moderní vesnice Abúsír, v údolí Nilu, približne severovýchodním smerem od Džoserovy pyramidy. Ovšem ani zdaleka není zrejmé, proc si panovníci 3. a 4. dynastie vybrali pro stavbu svých pyramid práve Záwijit el-Arján, Médúm, Dahšúr, Sakkáru, Gízu ci Abú Rawáš. Významnou roli pri rozhodování o jejich umístení mohla hrát vzdálenost od královského paláce a dostupnost vhodné stavební plochy. 9 Královská moc a posmrtný život Pro moderního cloveka - zvlášt pro takového, který postrádá nejakou zásadní náboženskou zkušenost a hlubokou víru - není jednoduché pochopit duvod tak obrovských a zdánlive zbytecne nákladných projektu, jakými byly stavby pyramid. Toto nepochopení se pak odráží v celé rade esoterických teorií, týkajících se jejich úcelu a puvodu. Napomáhá jim také témer naprostá mlcenlivost na toto téma v egyptských textech. Ve starovekém Egypte mel král zcela jedinecné postavení jako prostredník mezi bohy a lidem, jako stycný bod božského a lidského sveta, který byl odpovedný obema. Jeho Horovo jméno ho ztotožnovalo se sokolím bohem Horem (jehož byl živoucím ztelesnením) a jeho jméno nebtej (Obe paní) vypovídalo o jeho príbuzenství s dvema ochrannými bohynemi Egypta, Nechbetou a Vadžetou. S bohy sdílel prídomek necer, který byl obvykle upresnován jako necer nefer, mladší buh (i když se dá interpretovat také jako dokonalý buh). Pocínaje vládou Rachefovou bývá královo jméno uvedeno titulem „syn Reuv“. Znamená to, že byl bohy vybrán a uznán a že se po smrti odebere do jejich spolecnosti. Jeho výsadou byl kontakt s bohy, zajištený prostrednictvím rituálu, i když z praktických duvodu byly profánní prvky rituálu delegovány na kneze. Pro Egyptany byl jejich král zárukou nepretržitého a sporádaného behu sveta: pravidelného strídání rocních období, každorocních záplav, predvídatelného pohybu nebeských teles, ale rovnež ochrany pred nebezpecnými prírodními silami a nepráteli za hranicemi Egypta. Proto bylo pro blaho každého Egyptana tak duležité, aby král náležite plnil své povinnosti. Domácí opozice byla minimální a podpora systému spontánní a všeobecne rozšírená. Je až podezrelé, že v Egypte neexistovaly donucovací státní instituce jako napr. policie. Lidé byli povinnostmi pripoutáni k pude a kontrolu nad jednotlivými obyvateli provádely místní komunity, které byly uzavrené vuci všem, kdo do nich nepatrili. Králova role smrtí nekoncila: pro jeho soucasníky, pohrbené v blízkosti pyramidy, a pro ty, kterí se úcastnili na udržování jeho zádušním kultu, trval jejich vztah ke králi navždy. Bylo proto všeobecným zájmem zajistit panovníkovi postavení a sociální status i po jeho smrti. Monumentalita byla v tomto období egyptských dejin jedním z duležitých zpusobu vyjádrení tohoto pojetí. Vzhledem k hospodárské prosperite, jíž se tešila celá zeme, dostupnosti nucené pracovní síly a vysoké úrovni rízení státu není duvod k pochybnostem, zda byli Egyptané schopni úspešne dokoncit projekty pyramid. Je naprosto zbytecné hledat za temito monumenty další cizí motivy a síly. 10 Hrobky clenu královské rodiny, kneží a hodnostáru 3. dynastie byly oddelené od uzavrených královských pyramidových komplexu. Témer všechny hrobky byly nadále staveny ze sušených cihel, i když se v Sakkáre objevilo i nekolik raných príkladu kamenných mastab. Avšak ve 4. dynastii tyto hrobky, jež byly staveny z kamene a obklopovaly pyramidu, jako by se staly soucástí panovníkova zádušního komplexu (a tak také mohly být vnímány). Nebot panovník daroval svým hodnostárum mnoho hrobek a ty byly staveny a zdobeny královskými remeslníky a umelci; byl rozsah královy stavební cinnosti ješte vetší, než naznacují samotné pyramidy. Rozsáhlá pohrebište s mastabami, oddelenými pravoúhle se križujícími ulicemi, která byla pojata do celkového plánu nekropolí, byla až do 4. dynastie zcela ojedinelá. Jsou známa pouze z okolí pyramid v Médúmu, Snofruovy severní pyramidy v Dahšúru a Chufuovy pyramidy v Gíze. Nesmíme zapomínat, že vetšina pramenu, které využíváme k rekonstrukci dejin Staré ríše pochází z pohrebišt a nese v sobe možnost zkreslení. Mesta a vesnice Staré ríše se málokdy zachovaly a podarilo se jich objevit jen velmi málo (mesta Elefantina a Ain Asíl jsou ojedinelým dokladem). Vyspelost technologií lze odvodit z projektu, pri nichž byly uplatneny, ale detailní informace nám rovnež chybí. Tak napríklad je známo že stavitelé pyramid nepoužívali vozu s koly (prestože kolo v té dobe už bylo známo); ale tento poznatek pochází až z pramenu mladších období než Stará ríše. Hospodárství a administrativa Staré ríše Obrovský rozsah stavebních prací, provádených behem dvou století, kdy vládli králové Manéthónovy 3. a 4. dynastie, mel hluboký dopad na hospodárství a spolecnost celé zeme. Bylo by chybou podcenovat úsilí a odborné schopnosti, jež vyžadovala stavba obrovských mastab ze sušených cihel rane dynastické doby, ale stavba pyramid pozvedla tyto stavební podniky na zcela jinou úroven. Pocet profesionálních remeslníku musel být obrovský, zvlášte pokud do nej zahrneme delníky zamestnané v lomech a pri transportu kamenných kvádru, lidi poverené vybudováním stavebních ramp a zásobováním jídlem, vodou a ostatními nezbytnými potrebami, ci remeslníky zabývající se údržbou nástroju atp. Základem egyptského hospodárství nebylo otrokárství. I když pripustíme, že vetšina stavebních prací byla provádena v dobe, kdy pravidelné záplavy znemožnovaly práci na poli, porád muselo být pomerne velké procento pracovní síly odvedeno ze zemedelské výroby. Tím 11 vznikal znacný tlak na existující rezervní zdroje, který stimuloval úsilí o zvýšení zemedelské výroby, o zkvalitnení rízení, o vybudování úcinného systému výberu daní a o hledání náhradních zdroju príjmu a pracovní síly v zahranicí. Požadavky na zemedelskou výrobu se s nástupem éry stavitelu pyramid dramaticky zmenily, nebot bylo treba financovat a živit ty, kterí prešli ze zemedelského sektoru do stavebního. Potreby a ocekávání nových príslušníku rídící vrstvy, narostly spolu s jejich novým postavením. Zemedelské technologie se ovšem nezmenily. Hlavním prínosem státu byla organizovanost, jejíž pomocí se dalo zabránit lokálním hladomorum tím, že byly do postiženého místa dovezeny prebytky odjinud, a která zmenšovala dopad velkých pohrom (napr. nízkých záplav), eliminovala nicivé místní konflikty zrízením soudu a zlepšila bezpecnost. Zavodnovací práce dostala na starost místní správa a pokusy o zvýšení zemedelské výroby se zamerily na rozšírení obdelávané pudy, na které byl stát schopen dodat pracovní sílu a ostatní potreby. Tyto zmeny šly ruku v ruce s potrebou lepší organizace administrativního aparátu v zemi a úcinnejšího zpusobu vybírání daní. Již existující duležitá strediska, která byla casto královým majetkem, se nyní stávala hlavními mesty správních oblastí (nomu) a hlavní mesto zeme bylo strategicky situováno na špici delty, címž byla zajištena rovnováha mezi Horním Egyptem (ta šemau) na jihu a Dolním Egyptem (ta mehu) na severu. Mesta Staré ríše ovšem leží pod vrstvou pozdejších mest a zvlášte v delte dnes leží pod soucasnou hladinou podzemní vody. Tato stará sídlište jsou proto archeologicky témer neznámá. Nebylo dosud objeveno dokonce ani hlavní mesto starého Egypta a taková mesta jako Elefantina nebo Ajn Asil v oáze Dachla jsou výjimkou. Nekdejší poloautonomní obce ztratily svou nezávislost a pozemky v soukromém vlastnictví témer zmizely, jelikož prešly do vlastnictví panovníka. Starší primitivní scítání lidu nahradil všeobsáhlý fiskální systém. Témer po celou dobu Staré ríše byl Egypt centrálne rízeným státem, v jehož cele stál král, teoretický vlastník veškerého majetku s prakticky neomezenou mocí. Mel právo nutit muže k vojenské službe, rekvírovat obyvatelstvo na nucené práce, vybírat dane a mohl si cinit nárok na jakékoli prírodní bohatství, i když tato výsada byla ve skutecnosti zmírnena celou radou omezení. Ve 3. a 4. dynastii bylo mnoho nejvyšších státních úredníku cleny královské rodiny, což bylo prímým pokracováním systému vlády rane dynastické doby. Svou autoritu odvozovali od príbuzenství s králem. Nejvyšším postem byl úrad vezíra (tímto názvem se 12 obvykle prekládá egyptský termín catej), který mel na starost dohled nad chodem všech složek administrativního aparátu - mimo náboženské záležitosti. Ve 4. dynastii se mnoho princu zhostilo úradu vezíra s oslnivým úspechem. Hlavním zdrojem informací o rízení egyptského státu jsou pro nás tituly ruzných hodnostáru. Jasne formulované a podrobné texty, jako napr. text v hrobce úredníka 4. dynastie Mecena, jsou bohužel výjimkou. V této dobe dramaticky vzrostla intenzita státní kontroly nad jednotlivci a tomu odpovídal i nárust poctu administrativních úredníku všech vrstev. Následkem toho se úrednická dráha otevrela i všem schopným gramotným zájemcum, kterí nepatrili do královské rodiny. Tito úredníci byli odmenováni nekolika zpusoby, ale nejvýznamnejším z nich byl ex officio pronájem státní (královské) pudy, obvykle statku osídlených zemedelci, kterí je obhospodarovali. Tyto statky produkovaly prakticky všechno, co jejich osazenstvo potrebovalo - vnitrní obchod se na této hospodárské úrovni omezoval na príležitostnou smenu - a odmenou ex officio byly zemedelské prebytky. Tato puda byla po skoncení úradu vrácena králi - alespon teoreticky - a mohla být pridelena jako odmena dalšímu úredníkovi. V ekonomickém systému, který neznal peníze, to byl velmi úcinný zpusob vyplácení mzdy úredníkum, ale zároven predstavoval vážné nahlodávání králova majetku. Královské zádušní kulty Každá pyramida žila svým vlastním životem i po dokoncení samotného monumentu, kdy se stávala strediskem kultu zemrelého krále, který mel pokracovat naveky. Jeho cílem bylo pecovat o potreby krále a neprímo také o potreby osob, které na nem byly závislé, tedy rodinných príslušníku, jeho úredníku a kneží pohrbených v nedalekých hrobkách. Hlavním donátorem byl král sám, nebot ješte za svého života daroval pozemek na stavbu pyramidy nebo zarídil, aby na ni prispela státní pokladna. Ke kultu náleželo predevším prinášení obetí, i když je pravdepodobné, že jen malá cást obetovaných produktu skoncila na oltárích a obetních stolech chrámu (a ani ty asi nebyly zniceny, ale recyklovány, to znamená spotrebovány zamestnanci chrámu nebo rozdeleny). Z vetší cásti obetních daru žili kneží a úredníci zapojení do zádušního kultu a remeslníci žijící v pyramidovém meste, neco bylo vycleneno na zádušní kulty v ostatních hrobkách. Tento zpusob prerozdelování národního produktu, který tak prinášel prospech všem vrstvám egyptské spolecnosti, byl pro staroveký 13 Egypt príznacný. Ovšem pudu darovanou na stavbu pyramid chránily navždy královské dekrety, které jí zarucovaly nezcizitelnost, a výsledkem bylo postupné omezování královy hospodárské moci. Královský zádušní kult existoval i v provinciích. Snofruuv kult byl zrejme soustreden v nekolika malých stupnovitých pyramidách o pudorysu cca 20 m2, z nichž nejméne sedm je známo (v Elefantine, Edfu, Kule, Ombu, Abydu, Síle a Záwijit el-Mejjitínu). Jen jedinou z nich, pyramidu v Síle, mužeme s urcitostí datovat do vlády Snofruovy podle jeho stély a sochy. Velké stavební projekty byly rovnež prícinou výprav do zahranicí, jejichž úkolem bylo zajistit kámen a jiné prostredky, které v Egypte nemeli. Výpravy organizoval stát a jiný typ obchodu na dlouhé vzdálenosti nebyl pred 6. dynastií znám. V tyrkysových a medených dolech ve Wádí Magháre na Sinajském poloostrove byla na skále objevena vytesaná jména Džosera, Sechemcheta, Snofrua a Chufua. Pred Džoserem to mohl být i Nebka, pokud jméno Hor Sanacht patrí jemu. Na Palermské desce je záznam o ctyriceti lodích, které privezly drevo z nejaké nejmenované zahranicní zeme za vlády Snofruovy. V rulových lomech hluboko v núbijské Západní poušti, 65 km severozápadne od Abú Simbelu, se dochovala vytesaná jména Chufua a Radžedefa. Droba a siltovec na výrobu soch pocházely z Wádí Hammámátu, mezi Koptem (dnešní Kuft) a Rudým morem. Obchod nebo diplomatické styky mohou vysvetlovat prítomnost egyptských objektu v Byblu, severne od Bejrútu, za vlády Chufuovy, Rachefovy a Menkaureovy a také v Tell Mardíchu (Ebla) v Sýrii z doby Rachefovy. V 3. a 4. dynastii neohrožovali Egypt žádní zahranicní neprátelé. Vojenská tažení za hranice Egypta musíme chápat jako pátrání po nových príhodných zdrojích nerostného bohatství. Jednou z hlavních povinností egyptských králu bylo dobýt a porobit vnejší neprátele Egypta a doktrína o královské moci se tu bez obtíží shodovala se státní realpolitik. Vetšina dukazu pochází z vlády Snofruovy, ale ty nejspíš nebyly výjimkou, jsou pouze lépe zdokumentované. Takovéto primitivní formy zahranicní politiky byly bežné zvlášte ve 4. dynastii, kdy bylo egyptské hospodárství vyždímáno až k hranicím únosnosti. Cílem velké výpravy, kterou vyslal Snofru a která mela privézt zajatce, dobytek a prírodní materiál vcetne dreva, byla Núbie. Na Palermské desce je záznam o válecné koristi, cítající 7 000 zajatcu a 200 000 kusu dobytka. Tyto výpravy znicily núbijské osady a vylidnily Dolní Núbii (mezi 1. a 2. kataraktem), což melo evidentne za následek vymizení místní kultury známé jako skupina A (viz 4. kapitola). Za 4. dynastie byl kolonizován Buhén, ležící v oblasti 2. nilského kataraktu. 14 Monumentální stavby poskytovaly nebývalé príležitosti umelcum, zvlášte tem, kterí tesali sochy a skalní reliéfy. Zkušenost s opracováním malých kamenu, nabytá v predchozích obdobích, se s vynikajícími výsledky zhodnotila pri práci na velkých sochách. Královské pyramidové komplexy se zacaly zdobit sochami; ty vetšinou predstavovaly krále, nekdy ve spolecnosti bohu. Ackoli nás na nich upoutají jejich estetické kvality, byla tato umelecká díla predevším funkcní. Nejstarší velká zachovalá skulptura - socha krále Džosera - se našla v chrámu jeho pyramidy v Sakkáre. Byla umístena v serdabu (místnost pro sochu z arabského slova „sklep“) u severní steny pyramidy a jejím zámerem bylo zobrazit královo ka (ducha). Podobný motiv mají i sochy v soukromých hrobkách. Behem 4. dynastie vzrostl pocet královských soch urcených pro chrámy. Rulová socha krále Rachefa, chráneného sokolem (usazeným za ním na operadle trunu jako podoba boha Hora, s nímž byl král ztotožnován), je mistrovským dílem, které bylo pozdeji casto napodobováno, ale žádné z pozdejších del ho nepredcí. I chrámum místních božstev byly casto venovány sochy techto bohu, ale ty se až na výjimky nezachovaly. Chrámy a vzestupné cesty byly zdobené nádhernými vysokými reliéfy, stejne jako kaple mnoha hrobek z poloviny 4. dynastie. Reliéfy nebyly pouhou výzdobou. Vyjadrovaly ruzné ideje, napr. královskou moc na monumentech králu nebo uspokojení potreb v posmrtném živote v soukromých hrobkách, a jejich vclenení do chrámu ci hrobek zajištovalo jejich nesmrtelnost. Drevené stély umístené ve výklencích hrobky Džoserova úredníka Hesirea (nyní v Egyptském muzeu v Káhire) jsou na to, že pocházejí z tak raného období, pozoruhodné vysokou úrovní reliéfní výzdoby. Tyto reliéfy vytváreli titíž umelci, kterí se podíleli na výzdobe královských monumentu a byly stejne jako hrobky a sochy královským darem. Hieroglyfické písmo se nyní stává zcela rozvinutým systémem, využívaným pro nápisy v monumentech. Jeho spojovaný protejšek, zvaný egyptology hieratické písmo, se používal pro psaní na papyry, ale nálezy takových dokumentu z doby pred 5. dynastií jsou velmi vzácné. Slunecní chrámy a vzestup boha Rea Až donedávna byl vzestup Manethóovy 5. dynastie interpretován podle literárního textu zapsaného na Papyru Westcarové. Jedná se o ne zcela zachovalý soubor povídek sestavený pravdepodobne ve Strední ríši a sepsaný o neco pozdeji. Dejištem Arabských nocí je dvur 15 krále Chufua, kde královští princové baví svého rozmrzelého otce vyprávením príbehu. Vyprávení prince Radžedefa predpovídá, že se manželce Reova kneze Radžedete ze Sachbu (nilská delta) narodí ze spojení se samotným bohem Reem trojcata, budoucí králové Veserkaf, Sahure a Neferirkare. K Chufuove velkému zármutku je temto trojcatum urceno nahradit na egyptském trunu jeho vlastní potomky. Pocátky Manethóovy nové, tedy 5. dynastie se zdají být spojeny se zásadními zmenami v egyptském náboženství a, jak ukazuje Papyrus Westcarové, muže toto rozdelení muže odrážet starou egyptskou tradici. Prvním králem nové dynastie byl Veserkaf (Hor Irmaet, 2494-2487 pr. N.l.), jehož jméno zní podobne jako jméno posledního (ci snad predposledního) panovníka 4. dynastie Šepseskafa. Nekterí historikové se domnívají, že Veserkaf byl vnukem Radžedefovým, ale prestože nepochybne existovalo nejaké príbuzenské pouto mezi ním a králi 4. dynastie, nedokážeme presne urcit jeho povahu. O Veserkafove vláde nám není nic známo a neexistuje žádný soudobý záznam dokazující, že události vyprávené v Papyru Westcarové jsou pravdivé. Hlavním dochovaným architektonickým úspechem Veserkafovy vlády byla stavba chrámu zasveceného výhradne slunecnímu bohu Reovi. Byl to pocátek nového trendu: šest z prvních sedmi králu Manethóovy 5. dynastie (Veserkaf, Sahure, Neferirkare, Raneferef, Niuserre a Mankauhor) staveli takové chrámy v následujících osmdesáti letech. Jména techto chrámu známe z titulatur jejich kneží, ale pouze dva z nich byly nalezeny a vykopány - Veserkafuv a Niuserreuv. Veserkafuv slunecní chrám stál v Abúsíru, severne od Sakkáry (ovšem zdá se, že soucasné vykopávky potvrzují názor, že rozdelení mezi Sakkárou a Abúsírem vytvorili moderní archeologové a ve staroveku zrejme neexistovalo). Veserkafova pyramida se nachází v severní Sakkáre, poblíž severovýchodního cípu Džoserova areálu. V soucasné dobe se prehodnocuje její prísná monumentalita; pyramida je totiž pomerne malá (strana merí 73,5 m a výška 49 m), již ne tak peclive postavená a je na ní patrná snaha o improvizaci (hlavní chrám stojí zcela neobvykle proti jižní stene pyramidy, snad proto, že na konvencním míste už stála nejaká jiná stavba). Veserkaf, jehož vláda trvala pouhých sedm let, mohl nastoupit na trun již jako starec. Stavba slunecních chrámu byla výsledkem rostoucí duležitosti slunecního boha. Re byl nyní témer ekvivalentem státního boha. Každý král stavel nový slunecní chrám a z toho, jak blízko u pyramid ležely a jak byly svým plánem podobné pyramidovým komplexum, usuzujeme, že se stavely spíš pro posmrtný život než pro prítomnost. Slunecní chrám se skládal z údolního 16 chrámu, spojeného vzestupnou cestou s horním chrámem. Hlavním znakem horního chrámu byl masivní podstavec s obeliskem, symbolem slunecního boha. Oltár stál na otevreném nádvorí, kam dopadaly slunecní paprsky. Ve Veserkafove stavbe, nejstarším slunecním chrámu, ješte nebyly žádné nástenné reliéfy, ale v Niusserreove chrámu jich bylo velké množství. Výjevy na reliéfech jednak zduraznují roli slunecního boha jako nejvyššího dárce života a hybné síly prírody, ale také urcují královo místo ve vecném kolobehu života tím, že predstavují jeho každorocní oslavy svátku sed. Poblíž nechal král postavit velkou repliku slunecní bárky z nepálených cihel. Chrámy byly tedy osobními památníky králova príbuzenského vztahu s bohy, který bez prerušení pokracuje i po smrti. Podobne jako pyramidové komplexy byly i slunecní chrámy nadány pudou, o svátcích dostávaly donace a mely svuj vlastní personál. 5. dynastie Puvod 5. dynastie, jak ho vysvetluje Papyrus Westcarové, mužeme konfrontovat s dukazy z doby vlády Sahurea a Neferirkarea. Královna Chentkaus je ve své mastabe v Gíze oznacena jedinecným titulem: „matka dvou králu Horního a Dolního Egypta“. Tentýž titul je znám z její pyramidy (nedávno objevené ceskými archeology), postavené vedle Neferirkareovy pyramidy v Abúsíru. Pokud je Chentkaus z Gízy a Chentkaus z Abúsíru tatáž osoba, pak dva synové z jejího titulu jsou Sahure (Hor Nebchau, 2487-2455 pr. N.l.) a Neferirkare (Kakai, Hor Veserchau, 2475-2455 pr. N.l.) a Papyrus Westcarové má cástecne pravdu. Pyramidy techto dvou králu se nacházejí v Abúsíru, stejne jako pyramidy všech králu, kterí staveli slunecní chrámy (a zrejme i Šepseskareuv, 2455-2448 pr. N.l.). Vzestupná cesta, spojující údolí a zádušní chrámy Sahureova pyramidového komplexu, byla vyzdobeny reliéfy vysoké umelecké úrovne, predjímajícími lépe známé reliéfy krále Venise (2375-2345 pr. N.l.). Jmenovaní abúsírští králové predstavují pevne stmelenou skupinu a jejich monumenty jsou si v mnohém podobné. Chrám Neferirkareovy pyramidy vydal nejduležitejší administrativní papyry, které známe ze Staré ríše. Tyto dokumenty vrhají svetlo na každodenní chod instituce pyramidy a obsahují detailní záznamy o produktech, které sem byly dodávány, seznamy službu konajících kneží, soupis inventáre chrámu a dopisy. Komplex pyramidy ovšem dokoncen nebyl a jeho údolní 17 chrám a vzestupnou cestu pozdeji zaclenil Niuserre do svého vlastního pyramidového komplexu. Král Šepseskare (Hor Sechemchau, 2455-2448 pr. N.l.) je nejefemérnejší postavou abúsírské skupiny a dosud nebyl nalezen žádný textový ani archeologický dukaz o existenci jeho slunecního chrámu. Na vine je snad jeho krátká vláda. Kralování Raneferefovo (Isi, Hor Neferchau, 2448-2445 pr. N.l.) ovšem bylo ješte kratší. Ackoli se jeho pyramida nikdy nepozvedla nad nejnižší stupen, v zádušním chrámu byly nedávno objeveny papyry srovnatelné s temi, které se nalezly v zádušním chrámu Neferirkareove. Slunecní chrám krále Niuserrea (Inej, Hor Setibtauej, 2445-2421 pr. N.l.) stál v Abú Ghurábu, severne od Abúsíru. Menkauhor (Ikauhor, Hor Menchau, 2421-2414 pr. N.l.) byl posledním králem, který nechal postavit slunecní chrám. Jeho pyramida dosud nebyla lokalizována, ale hrobky jeho kneží a jiné stopy napovídají, že muže být ukryta pod pískem nekde v jižním Abúsíru nebo severní Sakkáre. Nejnápadnejší zmenou v egyptské administrative v této dobe bylo to, že nejvyšší úrady už nedostávali clenové královské rodiny. Dalším význacným rysem je pohotovost, s jakou byly slunecní chrámy zacleneny do hospodárského systému zeme. Nekdy byli kneží jmenováni ke službe ve slunecních chrámech jen formálne a skutecným duvodem byl zisk plynoucí z této funkce - mohl jím být napríklad pozemek chrámu pronajímaný ex officio. Totéž platilo o jmenování do funkce úredníku pyramidy. Mezi požadavky sveta bohu a zemrelých a potrebami živých nebyly žádné markantní rozdíly. Mužeme si docela dobre predstavit systém, kde byla vetšina národního produktu teoreticky vyclenena pro potreby zesnulého krále, slunecní chrámy a svatyne místních bohu, ale ve skutecnosti se jím živila vetšina obyvatel Egypta. Náboženská víra starých Egyptanu se lišila podle místa i podle spolecenského postavení. Prakticky každé egyptské území melo svého místního boha, který byl pro jeho obyvatele nejduležitejší, a pozvednutí Rea na úroven státního boha na to nemelo prakticky žádný vliv. Naopak, anály dokazují, že králové zacali v této dobe venovat vetší pozornost místním božstvum ve všech cástech zeme poskytováním daru (vetšinou pozemku) jejich svatyním, nebo osvobozením od daní ci nucených prací. I nadále byly vysílány výpravy na tradicní místa za hranicemi Egypta, zvlášte pro tyrkys a med do Wádí Magháry (Sahure, Niuserre, Menkauhor) a Wádí Charítu (Sahure) na Sinaji, a pro 18 rulu do lomu severozápadne od Abú Simbelu (Sahure a Niuserre). Texty z vlády Sahureovy a Niuserreovy se zminují o výprave za exotickým zbožím (malachit, myrha a elektron, tj. slitina zlata a stríbra) do Puntu, africké zeme ležící nekde mezi horními úseky Nilu a somálským pobrežím. Sahure, Niuserre i Neferirkare nadále udržovali kontakty s Byblem. Nálezy predmetu se jmény nekterých králu 5. dynastie v Doraku u Marmarského more zustávají nejasné. V prubehu 5. dynastie vzrustá pocet kneží a úredníku, kterí si mohli nechat postavit hrobku z vlastních prostredku. Nekteré z techto mastab patrí k nejvetším a nejlépe vyzdobeným hrobkám Staré ríše - napríklad hrobka Tejova (Sakkára) a Ptahšepsesova (Abúsír), obe pravdepodobne z doby vlády Niuserrea. Hrobky stojí casteji na provincních hrbitovech než v blízkosti královských pyramid. Vzrustající nezávislost na královské milosti byla prirozene doprovázena odpovídající rozmanitostí forem a umelecké úrovne soch a reliéfu. „Autobiografické“ texty na stenách techto hrobek nám poskytují nový vhled do tehdejší spolecnosti. Vetšina z nich se skládá z konvencních frází a méne obvyklých námetu, které casto souvisí se vztahem majitele hrobky ke králi. Tento trend pak pokracoval až do konce Staré ríše. Králové Textu pyramid Po Menkaureove smrti už byly ve vzduchu predzvesti zmeny, ale nuance tohoto procesu nám unikají. Do královských stavebních podniku postupne pronikala standardizace a racionalizace. Menkauhorovi následníci již nebudovali slunecní chrámy, prestože postavení slunecního boha Rea zustalo nezmenené. Dlouhá vláda krále Džedkarea (Isesi, Hor Džedchau, 2414-2375 pr. N.l.) spojuje abúsírskou skupinu s králi, kterí následovali po nem. Nekterí z jeho úredníku byli pohrbeni na abúsírské nekropoli, což svedcí spíš o kontinuite než o nejaké prestávce, ale pyramida samotného krále je v jižní Sakkáre. Její skromné rozmery (strana merí 78,5 m, výška 52,5 m) prejali s výjimkou jeho bezprostredního následníka Venise všichni zbývající významní vladari Staré ríše (Teti, Pepi I., Merenre a Pepi II.). Ptahhotepova naucení, nejduležitejší literární dílo Staré ríše, shrnující pravidla chování úspešného úredníka, jsou pripisována Džedkareovu vezírovi. 19 Vláda krále Venise (Hor Vadžtauej, 2375-2345 pr. N.l.) byla rovnež velmi dlouhá. Nechal si postavit pyramidu v jihozápadním rohu Džoserova areálu, ale je ješte menší než pyramida jeho predchudce. Její dlouhá vzestupná cesta, merící takrka 700 m, byla puvodne vyzdobena pozoruhodnými výjevy, z nichž se bohužel dochovaly jen fragmenty a které predcí šablonovité výrazové prostredky , jimiž se vyjadrovaly ideje královské moci, nebo je prinejmenším vyjadrují novým, neotrelým zpusobem. Jsou na nich zaznamenané ruzné události z Venisovy vlády, napr. doprava sloupu z žulových lomu u Asuánu do králova pyramidového komplexu. Hlavní inovací Venisovy pyramidy - a ta bude charakteristická pro zbývající pyramidy Staré ríše (vcetne pyramid nekterých královen) - byly Texty pyramid, vyryté na stenách jeho hrobní komory a jiných cástech interiéru. Texty pyramid predstavují nejstarší velkou náboženskou skladbu známou ze starovekého Egypta. Nekteré její cásti byly složeny ješte pred vládou Venisovou a mapují vývoj egyptských náboženských myšlenek od preddynastické doby. Zemrelý král Venis je ztotožnován s Reem a Usirem a mluví se o nem jako o Usiru Venisovi. Náboženská doktrína o Usirovi je nejduležitejší složkou Textu pyramid, ale myšlenky související se slunecním bohem Reem jsou rovnež duležité a stejne tak i koncepty orientované na hvezdy a nekteré jiné, pravdepodobne ješte starší. Nicméne složitost Textu pyramid ztežuje interpretaci jednotlivých zaríkadel a ješte težší je pochopit jejich vzájemné vztahy. Duvodem zaclenení Textu do pyramidy byla víra, že zemrelému králi zajistí spokojený život na onom svete. Egyptané považovali jejich pouhou prítomnost v pyramide za dostatecne úcinnou. Rozmístení Textu uvnitr pyramidy není náhodné, ale byla by chyba domnívat se, že souvisí s tak krátkodobou záležitostí, jako je pohreb. Víra, že po smrti vstoupí zemrelý do království boha Usira, byla nyní všeobecne rozšírená. Usir, puvodne místní buh uctívaný ve východní delte, byl spojován se zemedelstvím a vecným obnovováním života v prírode. Byl urcite ideálním bohem pro ríši zemrelých, nebot mýty o jeho vzkríšení zrcadlily revitalizaci pudy po opadnutí každorocních nilských záplavách (což se delo až do zacátku dvacátého století, kdy byla u Asuánu vybudována prehrada, následovaná Vysokou prehradou, postavenou v 60. letech). První stadia rozvoje Usirova kultu nám zdaleka nejsou jasná. Byl vhodným protejškem slunecního boha a to možná zpusobilo rust jeho popularity. Z písemných záznamu ovšem nejsme schopni presne urcit, kdy k tomu došlo. Ve svých hrobkách jsou zemrelí popsáni jako imachu („poctený“) Usirem: jinými slovy, jejich posmrtné potreby byly uspokojeny díky jejich príbuzenskému svazku. Pojetí imachu (což se 20 dá také preložit jako „ten, o nejž je postaráno“) bylo výrazem pozoruhodné morální maximy, která se týkala všech vrstev egyptské spolecnosti a napravovala extrémní prípady sociální nerovnosti: bohatší a vlivnejší osoby mely povinnost starat se o chudé a sociálne slabé stejným zpusobem, jako je hlava rodiny zodpovedná za všechny její cleny. 6. dynastie Podle Manéthóa uzavírala Venisova vláda 5. dynastii a další král, Teti (Hor Seheptauej, 23452323 pr. N.l.), uvádel 6. dynastii. Presné informace o príbuzenském svazku Tetiho s jeho predchudci nám scházejí, ale zdá se, že jeho hlavní manželka Iput byla Venisovou dcerou. Tetiho vezír Kagemni zahájil svou vysokou úrednickou dráhu již za Džedkarea a Venise. Turínský papyrus ale v tomto bode také vkládá prestávku, následovanou souctem králu od Meniho (prvního krále 1. dynastie) po Venise (císlo je dnes ztracené). To nám dává duvod k zamyšlení, protože kritériem takového rozdelení je v Turínském papyru vždycky zmena hlavního mesta a prestehování královské rezidence. Puvodní hlavní mesto Bílé zdi, založené na pocátku 1. dynastie, bylo co do duležitosti zrejme postupne nahrazováno jinými , zalidnenejšími predmestími dále na jih, približne na východ od Tetiho pyramidy. Džed-isut, název této cásti mesta, je odvozen od jména Tetiho pyramidy a pyramidového mesta. Nicméne královské paláce Džedkarea a Pepiho I. (a snad i Venisuv) už mohly být premístené dále na jih, mimo špínu, hluk a zápach prelidneného mesta, do údolí ležícího na východ od dnešní jižní Sakkáry, a mohly být od Džed-isutu oddelené jezerem. Tak by se alespon dalo vysvetlit, proc si Džedkare a Pepi vybrali pro své pyramidy práve jižní Sakkáru. Paralelou tohoto vývoje pak bylo to, že správní centrum sousedící s Tetiho pyramidou dostalo jméno Mennefer (recky Memfis), odvozené od jména pyramidového komplexu Pepiho I. Ten mohl být už na konci Staré ríše fyzicky spojen s osadami kolem chrámu boha Ptaha, rozprostírajícími se dál na východ, a mesto jako celek zacalo být známé jako Mennefer. Koncem 5. a zacátkem 6. dynastie se tudíž mohlo zmenit místo královské rezidence a mesta samotného, což by vysvetlovalo rozdelení v Turínském papyru, jež se pozdeji odrazilo i v Manéthóove výctu (otec Pepiho I. Teti byl zarazen do nové rodové linie panovníku). Ale tady už vstupujeme na pole spekulací a jen budoucí práce v terénu prokáže, nakolik jsou pravdivé. 21 Po Tetim mohl vládnout král Veserkare (2323-2321 pr. N.l.), ale jeho existence je sporná. Duvodem nejasností muže být to, že Pepi I. (Hor Meritauej, 2321-2287 pr. N.l.), syn Tetiho a královny Iputy I., se na pocátku své vlády nazýval Nefersahor. To bylo jeho první, cili trunní jméno, které obdržel pri korunovaci a kterému predcházel titul nesu-bitej („Ten, který patrí ostrici a vcele“). Obe jména se vpisovala do oválné kartuše. Pozdeji zmenil jméno na Merire. Jeho „nomen“, neboli osobní jméno Pepi (císlo, které po nem obvykle následuje, je naše a starí Egyptané ho nikdy neužívali) casove predcházelo jeho nástupu na trun. Bývalo uvedené titulem sa Ra (syn Reuv) a také se vpisovalo do kartuše. Vnitrní situace Egypta se v této dobe zacíná menit. Královo postavení zustává teoreticky nedotcené, ale není pochyb o tom, že se objevují první obtíže. Tento dojem se dá jen cástecne vysvetlit pocetnejšími a kvalitnejšími informacemi, které nám umožnují detailnejší pohled na egyptskou spolecnost, ukrytý pod monoliticky monumentální a velmi formální fasádou predchozích období. Králova osoba už nebyla nedotknutelná: životopisný text Veniho, vysokého dvorního hodnostáre, se zminuje o neúspešném spiknutí proti Pepimu I., zorganizovaném koncem jeho vlády jednou z jeho královen. Její jméno neuvádí, ale snatková politika už byla v té dobe známá: na sklonku života se král oženil s dvema sestrami, které se obe nazývaly Anchesenmerire („Král Merire /Pepi I./ pro ni žije“). Jejich otec Džau byl vlivným úredníkem z Abydu. Tyto události byly velmi dramatické, ale vzrustající moc a vliv místních správcu (zvlášte v horním Egypte, který byl od hlavního mesta vzdálenejší) a následné oslabování královské autority melo sice méne dramatické, zato potencionálne mnohem závažnejší dusledky. Na konci 5. dynastie vzniká nový úrad „predstavený Horního Egypta“. Králové 6. dynastie se vyznacovali rozsáhlou stavební cinností, budovali svatyne místních bohu po celém Egypte, ale ty padly za obet pozdejším prestavbám nebo dosud nebyly nalezeny. Chrámy Horního Egypta, jako napríklad Chentiamentiuv v Abydu, Minuv v Koptu, Hathorin v Dendere, Horuv v Hierakonpoli a Satetin v Elefantine, byly obzvlášt favorizovány. Stále casteji je králové obdarovávali a promíjeli jim dane i pracovní povinnost. V chrámech pyramid 5. a 6. dynastie jsou zobrazeny scény, které vypadají tak presvedcive, že je clovek v pokušení jim uverit. Tak napríklad výjev predstavující podmanení libyjských nácelníku za vlády Pepiho II. je takrka kopií podobných scén v chrámech Sahurea, Niuserrea a Pepiho I. (a o 1500 let pozdeji byl napodoben v chrámu súdánského krále Taharky v Kawe. Tyto scény byly standardním zpodobením úspechu ideálního krále a k realite mely 22 hodne daleko. Jejich zaclenení do chrámu melo zajistit jejich kontinuitu. Stejne mužeme vysvetlit i obrazy lodí vracejících se z výpravy do Asie a útoku na nomády v Palestine známé ze vzestupné cesty Venisovy. Jiné zdroje ovšem zase dokazují, že podobné události se opravdu staly. Již zmínený Veni popisuje opakované rozsáhlé vojenské akce proti „Aamu“ v syro-palestinské oblasti. Navzdory tomu, jak jsou prezentovány, se spíš jednalo o preventivní nebo trestné nájezdy než o obranná tažení. Težba nerostu v pouštích za hranicemi Egypta pokracovala. Ve Wádí Magháre na Sinaji se dobýval tyrkys a med (Džedkare, Pepi I. a II.), droba a siltovec ve Wádí Hammámátu ve Východní poušti (Pepi I., Merenre) a rula v lomech ležících severozápadne od Abú Simbelu (Džedkare). Džedkare také vysílal výpravy do Puntu a mnoho panovníku udržovalo obchodní a diplomatické styky s Byblem (Džedkare, Venis, Teti, Pepi I. a II., Merenre) a také s Eblou (Pepi I.). Koncem 6. dynastie byla obzvlášt duležitá Núbie a za vlády Merenrea se Egyptané pokoušeli zlepšit plavbu v oblasti prvního kataraktu. Do hranicní oblasti nyní zacal proudit nový príliv pristehovalcu (tzv. núbijská skupina C) z jihu, z krajiny mezi tretím a ctvrtým kataraktem, jejímž strediskem byla Kerma. Egypt se ve snaze zabránit potenciálnímu ohrožení svých ekonomických zájmu a bezpecnosti s temito lidmi obcas stretl v ozbrojeném konfliktu. Karavany putující napríc núbijským územím (do zemí Vavat, Ircet, Sacu a Jam) vysílali správcové nejjižnejších egyptských nomu, sídlící v Elefantine, jako napríklad Harchuf, Pepinacht, Hekaib a Sabni. Mezi prepychové zboží z Afriky, jež se do Egypta dopravovalo touto cestou, patrilo kadidlo, tvrdé drevo (eben), kožešiny a slonovina, ale také tancící trpaslíci a exotická zvírata. Od této doby se také datuje najímání Núbijcu, kterí se uplatnili zejména v pohranicní policii a jako žoldnéri ve vojenských výpravách. Západní poušt križovaly trasy karavan. Jedna z nich opouštela Nil u Abydu a mírila pres oázu Charga na jih po trase známé jako Darb el-Arbain (arabsky „ctyricetidenní cesta“) do oázy Selima. Jiná mírila z Chargy na západ, do oázy Dachla, kde zejména za vlády Pepiho II. vzkvétalo duležité stredisko v Ajn Asilu, poblíž moderního Balátu. Úpadek Staré ríše 23 Po Pepim I. vládli jeho dva synové, Merenre (plným jménem Merenre-nemtejemsaf, Hor Anch-chau, 2287-2278 pr. N.l.) a Pepi II. (Hor Necerchau, 2278-2184 pr. N.l.). Oba nastoupili na trun velmi mladí a oba si postavili pyramidy v severní Sakkáre. Vláda Pepiho II., trvající ctyriadevadesát let (zdedil trun v šesti letech) je nejdelší vládou starovekého Egypta, ale její druhá polovina byla pradvepodobne ne príliš výkonná, jelikož síly, které do té doby nahlodávaly teoretické základy egyptského státu tajne, to nyní cinily zcela nepokryte. Krize, jež následovala, byla nevyhnutelná, nebot její semena byla obsažena v samotném systému. Koreny této krize byly predevším v ideologii, jelikož král, jehož hospodárská moc byla nyní velmi oslabená, už nemohl zastávat roli, kterou mu pripisovala doktrína o egyptské královské hodnosti. Následky byly pro celou egyptskou spolecnost velmi vážné: systém odmenování ex officio už nemohl uspokojive fungovat a fiskální systém byl zrejme na pokraji krachu. Nekteré úrady byly v praxi dedicné a zustávaly v jedné rodine po nekolik generací. Hrobky vytesané ve skalách na ruzných místech Stredního a Dolního Egypta, jako napr. v Sedmentu, Dešáše, Kóm el-Ahmaru, Šéch Saídu, Méru, Dér el-Gebráwí, Achmímu (el-Hawáwíš), elHagarse, el-Kasr wa’s-Sajjádu, Elkabu a Asuánu (Kubbet el-Hawa), svedcí o aspiracích místních správcu, kterí byli nyní polonezávislými místními vládci. Méne už toho víme o analogických hrbitovech v delte, i když takové lokality, jako jsou Héliopolis, Kóm el-Hiš a Mendés, potvrzují jejich existenci. Blízkost hlavního mesta mohla všechny snahy o vetší autonomii ztežovat, ale hlavním duvodem nedostatku dukazu je místní geografie a geologie. Archeologické vrstvy Staré ríše leží tesne u soucasné hladiny spodní vody nebo pod ní, což velmi ztežuje vykopávky. Mnohem více toho víme o místních správcích z oázy Dachla, kterí žili v Ajn Asilu a nechávali se pohrbít ve velkých mastabách na místním hrbitove (Kilat edDabba). Existence centralizované vlády byla ohrožena a výhody sjednoceného státu ty tam. Situaci ješte zhoršovaly klimatické podmínky, zvlášte nekolik let po sobe trvající nízké záplavy a úbytek srážek, které zasáhly oblasti sousedící s údolím Nilu a jejichž dusledkem bylo napetí, které na egyptských hranicích vyvolávali nomádi. Skutecnost, že po neobvykle dlouhé vláde Pepiho II. cekalo v záloze mnoho potenciálních následníku trunu, mohla ješte prispet k chaosu nastalé situace. Po Pepim II. nastoupil na trun Merenre II. (Nemtejemsaf), královna Nitokris (2184-2181 pr. N.l.) a zhruba sedmnáct ci víc efemérních králu, které Manéthó zahrnul do své 7. a 8. 24 dynastie. Jeho rozdelení dynastií je težko vysvetlitelné - snad jen tak, že se jedná o náhodná rozdelení seznamu. Vetšina techto vladaru pro nás neznamená o mnoho víc než pouhá jména, ale nekteré z nich známe z imunitních dekretu, vydaných pro Minuv chrám v Koptu. Hakare Ibi je jediný panovník, jehož malá pyramida (plocha 31,5 m2) se nalezla v jižní Sakkáre. Byla to tedy pouze královská rezidence v Memfide a teoretický nárok na celý Egypt, co pojilo tyto bezvýznamné krále s mocnými vladari pocátku Staré ríše. Souhrnný pocet 955 let, jež podle Turínského papyru delily Meniho, zakladatele 1. dynastie, od posledního z techto efemérních panovníku, uzavírá linii memfidských králu a dobu, kterou nazýváme Stará ríše. 6. kapitola 1. PRECHODNÁ DOBA (cca 2160-2055 pr. N.l.) Stephan Seidlmayer Egyptologové tradicne delí dejiny faraonu na hlavní období podle politického stavu zeme. „Ríše“ - definované jako období politické jednoty a silné, centralizované vlády - se strídají s „prechodnými dobami“, pro než je naopak typické vzájemné souperení místních vládcu, cinících si nároky na moc. V prípade 1. prechodné doby skoncila dlouhá linie králu, kterí vládli z Memfidy, s posledními faraony 8. dynastie. Po 8. dynastii vládla rada králu, kterí pocházeli z Hérakleopole Magny, ležící na severu Stredního Egypta, poblíž vstupu do Fajjúmské oázy. Tito králové se objevují v Manéthóove 9. i 10. dynastii, jelikož byli chybne rozdeleni pri prepisování puvodního seznamu králu (viz 1. kapitola, diskuse o Manéthóove Aegyptiace). Prenesení královské rezidence z Memfidy do Hérakleopole museli starí Egyptané považovat za velký zvrat. Svedcí o tom skutecnost, že kompilátori Turínského papyru z 19. dynastie vložili po seznamu králu 8. dynastie velký souhrn predchozí cásti egyptských dejin. Navíc seznam králu v chrámu Sethiho I. v Abydu neuvádí v období mezi 8. dynastií a pocátkem Strední ríše žádná jména králu. 25 Faktem je, že hérakleopolští vládci nikdy nezískali moc nad jižní cástí Horního Egypta. V prubehu vleklých boju mezi místními velmoži se zde jako vudcí síla prosadil rod thébských nomarchu, kterí si zacali osobovat právo na královský titul, a následkem toho se objevili v análech králu jako 11. dynastie. Od tohoto okamžiku stojí na území Egypta proti sobe dva souperící státy. Éru ustavicných válek ukoncil až thébský král Nebhepetre Mentuhotep II., kterému se podarilo zvítezit nad svým hérakleopolským souperem a znovu sjednotit zemi pod thébskou nadvládou , címž zahájil období Strední ríše. Tato kapitola proto pojednává o období mezi koncem 8. dynastie a vládou Nebhepetrea Mentuhotepa II. Chronologické problémy Jsme pomerne dobre informováni o druhé cásti 1. prechodné doby - o fázi souperení mezi Hérakleopolí a Thébami, jež trvalo 90 až 110 let. První cást této doby - fáze hérakleopolské vlády pred nástupem 11. dynastie - nám už tak jasná není. Máme nedostatek prímých chronologických informací, jelikož se z Turínského papyru ztratila vetšina jmen hérakleopolských vládcu i všechny údaje o délce jejich vlády, a také proto, že archeologický výzkum v severní cásti Stredního Egypta a v delte, srdci hérakleopolského království, je velmi neuspokojivý. Pro nedostatek údaju prímo souvisejících s hérakleopolskými vládci egyptologové dokonce jeden cas soudili, že období, kdy hérakleopolští vládci byli (alespon formálne) jedinými panovníky, ani nemohlo existovat, a že tedy museli být soucasníky 11. dynastie. To je ovšem nemožné, jelikož víme o význacných osobách a duležitých politických událostech, které se dají zaradit jedine do doby mezi 8. a 11. dynastií. Podrobné studie posloupnosti držitelu duležitých administrativních a knežských hodností v nekterých mestech Horního Egypta a výzkum vývoje v archeologických materiálech nás presvedcují o tom, že interval mezi 8. a 11. dynastií zaujímal docela dlouhý casový úsek - snad tri nebo ctyri generace. Navíc délka 10. dynastie, kterou uvádí Manéthó, docela dobre odpovídá našemu odhadu témer dvou století, po která trvala celá 1. prechodná doba, a tento údaj se rovnež shoduje s prosopografickými a archeologickými dukazy. Charakteristika 1. prechodné doby 26 1. prechodná doba nebyla jen obdobím zmatku v následnictví na egyptský trun; byla také obdobím krize a nového vývoje, což obojí hluboce poznamenalo celou egyptskou spolecnost i její kulturu. Toho si musíme všimnout už ve chvíli, kdy obrátíme pohled k monumentum. Pohrební komplexy králu a nejvyšších hodnostáru Staré ríše na hrbitovech tehdejšího hlavního mesta Memfidy hrají duležitou roli pri vytvárení predstav o egyptském státu. Stavba techto okázalých budov se zastavila po vláde Pepiho II. a tradici oživil až Mentuhotep II., když si nechal postavit zádušní chrám v Dér el-Bahrí v západních Thébách. Kvuli této skutecnosti bývá nekdy horní chronologická hranice 1. prechodné doby posunuta, aby se do ní vešly tri dekády, kdy byli ješte u moci poslední králové memfidské linie po Pepim II. Když pojmeme schéma egyptských dejin rozdelených do dynastií ponekud volneji, zjistíme, že tento prístup není neoduvodnený. Mužeme totiž tyto obrovské stavby chápat nejen jako doklad povahy základních státních institucí, ale také jako dobrý dukaz skutecnosti, že tyto instituce stále ješte fungovaly. Nápadná mezera v rade monumentálních památek v 1. prechodné dobe naznacuje, že se spolecenský systém rozpadl, a to jak po stránce politické, tak po stránce kulturní. Na druhou stranu je dobre patrné, že archeologické i epigrafické památky ukazují na existenci kvetoucí kultury uprostred nejchudších vrstev spolecnosti a na mohutný spolecenský rozvoj v provincních mestech Horního Egypta. Proto mužeme ríci, že spíše než prímý kolaps egyptské spolecnosti a kultury jako celku charakterizuje 1. prechodnou dobu duležitý, i když docasný, presun stredisek aktivity a dynamismu. Chceme-li pochopit krizi faraonského státu a procesy, které nakonec vedly ke znovuvytvorení jednotné politické organizace na novém základe, je nezbytné prozkoumat, jak byly politické instituce zakorenené ve spolecnosti. Egyptské dejiny se casto soustredí na královské rezidence, vládce a „dvorní kulturu“, ale pri psaní dejin 1. prechodné doby se místo toho musíme zamerit na provincní mesta a na lidi samotné, jelikož práve oni tvorí nejzákladnejší složku spolecnosti. Hlavní mesto a provincie Faraonský stát puvodne vznikl jako centralizovaný systém. Od nejstarších dob sídlily jeho hlavní instituce - král a jeho dvur - v hlavním meste. Tam byla soustredena i spolecenská elita 27 a vedení administrativního aparátu, odtamtud byly rízeny tradice vyspelé kultury i státní náboženství, v jeho bezprostrední blízkosti mel stredisko kult zemrelého krále a jeho božských predku. Správou zeme byli povereni královští emisari, kterí meli na starosti rozsáhlá území v celém údolí Nilu. I když pracovali mimo hlavní mesto, zachovali si s ním spojení a považovali se stále za cleny jeho elity. Až do 5. dynastie nebyl žádný z kulturních úspechu, dosvedcujících majestátnost Staré ríše, videt za hranicemi memfidského regionu. Mezi zemí a jejím vládcem existovala obrovská propast spolecenské a kulturní nerovnosti. V 5. dynastii se však zacíná objevovat hluboká zmena v systému a koncem 6. dynastie už je zcela zjevná. Pocínaje touto dobou byli správcové jmenováni do cela jednotlivých nomu a trvale sídlili v regionu, který meli na starost. Úrad casto dedili clenové jedné rodiny, podobne jako tomu bylo i v ostatních odvetvích státního aparátu. Prestože cílem tohoto politického tahu byla puvodne snaha zvýšit úcinnost provincní správy, mel dalekosáhlé a nepredvídané dusledky. Na prvním míste znamenal zmenu socio-ekonomické struktury, ležící v samém srdci systému. Puvodne byly hospodárské zdroje soustredeny v rukou krále a centrální administrativa je prerozdelovala. Nyní ovšem meli šlechtici, sídlící ve svých správních strediscích, prímý prístup k zemedelským produktum. Opozice hlavního mesta a venkova zacala pusobit jako diferenciacní cinitel uvnitr puvodne homogenní elitní skupiny úredníku. Provincní aristokracie usilovala ze všech sil ujistit královský dvur, že zpusob jejího života se ve všem vyrovná stylu mestské aristokracie. Je to dobre patrné na zdobených monumentálních hrobkách, které se zacaly objevovat na hrbitovech regionálních stredisek po celé zemi. Ikononrafie, modely textu, náboženské a ritualistické vedomosti proudily ze svého zdroje ve dvorní kulture na periferii. Krome toho král sám poskytoval svým úredníkum specializované remeslníky, znalce rituálu vyškolené v královské rezidenci, i nákladné zboží, jímž chtel podporit a upevnit pouto loajality mezi provincní aristokracií a dvorem. Tyto hrobky jsou ovšem jen špickou ledovce; ve skutecnosti jednala provincní elita a její zamestnanci jako samostatná centra uvnitr politické organizace, vydržovali si vlastní remeslné odborníky a ponechávali cím dál vetší díl domácí zemedelské produkce pro provincie samotné (aby se na nem nepriživoval královský dvur), což vedlo ke zmene sociální a ekonomické struktury provincií. Egyptský venkov hospodársky bohatl a kulturne vyzrával. Milieu v provinciích 28 Transformace kultury a hospodárství provincií zasáhla celou spolecnost. Tento proces se dá vysledovat i na archeologických nálezech, vykazujících hluboké zmeny, jež mely pocátek v 6. dynastii a dosáhly vrcholu v první polovine 1. prechodné doby. Nejzákladnejší informace musíme opet hledat na pohrebištích - jednak proto, že odkrytých mest z tohoto období je žalostne málo, ale také proto, že pozustatky pohrební kultury mají zcela zásadní význam. Porovnáme-li situaci na pocátku Staré ríše se stavem na jejím konci nebo v 1. prechodné dobe, je nám na první pohled nápadná zmena v kvantite hrobu. Z pozdejšího období se nalezlo mnohem více hrbitovu a kdykoli se zacne systematicky prozkoumávat nejaký region, pocet hrobek markantne vzrustá. Pri interpretaci tohoto jevu musíme vzít v potaz dva faktory. Vzrust poctu hrobek svedcí jednak o demografickém rustu ve Staré ríši, pricemž nejvetší vliv na tuto zmenu melo samotné místní prostredí: rust poctu obyvatel pravdepodobne doprovázel a podporoval rust intenzivnejšího a úcinnejšího využití dostupných zemedelských zdroju. Za druhé se na konci Staré ríše a na zacátku 1. prechodné doby zacaly stavet podstatne vetší soukromé hrobky, vybavené mnohem bohatší hrobní výbavou. Nejenže se takové hrobky daleko lépe identifikují a datují (díky svým vetším rozmerum a rozmanitejší výbave), ale také pritahují více archeologu. Naopak vykopávky v hrobkách první poloviny Staré ríše mely mezi drívejšími archeology povest prodelecných podniku. Jak zdobené monumentální hrobky, které se v této dobe objevují v Horním Egypte, tak vetší pocet hrobu na provincních hrbitovech neprehlédnutelne odrážejí zmeny ve spolecenské strukture spotreby. Tento fenomén je obzvlášt zrejmý na pohrebních památkách, ale nebyl omezen jen na tuto oblast. Nejcennejší predmety, které se v hojném poctu a široké škále vyskytují v hrobech pocátecní fáze 1. prechodné doby - kamenné kosmetické nádoby, ozdobné predmety a amulety z drahokamu a dokonce i ze zlata - byly vyrobeny spíš pro každodenní potrebu než prímo pro hrobní výbavu. Z toho usuzujeme, že se provincie na konci Staré ríše a v 1. prechodné dobe tešily príznivým hospodárským podmínkám. Rozložení hrbitovu nám také dává predstavu o strukture osídlení. Zeme byla poseta vesnicemi a pro hlavní mesta nomu byly typické nejen skupiny skalních hrobek ci mastab patrících provincní aristokracii, ale také velmi rozlehlé hrbitovy obycejných meštanu. Hrobky mestského obyvatelstva se v zásade neliší od hrobek vesnicanu; nicméne bývají vetší a o neco 29 lépe vybavené. Mestský charakter tedy dominoval strukture osídlení provincií nejen po stránce politické a sociální, ale také demograficky a hospodársky. Zmeny stylu a tvaru jako ukazatele kulturního a spolecenského vývoje Období, jež následovalo po konci Staré ríše, prineslo hluboké zmeny v materiální kulture. V 1. prechodné dobe totiž témer všechny artefakty zmenily podobu. Mužeme se blíže podívat na nekolik nejduležitejších aspektu tohoto procesu. Z archeologického hlediska je zdaleka nejduležitejším typem artefaktu keramika. Od rane dynastické doby pres celou Starou ríši dominuje repertoáru nádob z morfologického hlediska vejcitý tvar: nejširší místo témer vždy leželo malý kousek pod stredem nádoby. V 1. prechodné dobe byl tento styl rychle vystrídán. Objevují se vyboulené pytlovité nebo kapkovité tvary. Není težké uhodnout, co bylo hnací silou tohoto procesu. Cílem bylo zcela zrejme prizpusobení tvaru nádob lepšímu využití hrncírského kruhu. U vejcitých nádob musela být vetší cást povrchu vypracována do zamýšleného tvaru rucne po vytocení na kruhu. U pytlovitých nádob bylo množství nezbytné práce znacne zredukováno. Za velmi významnou také považujeme skutecnost, že tento proces nastává pouhých 200 let po zavedení hrncírského kruhu do egyptských dílen, k nemuž došlo v 5. dynastii. Je evidentní, že teprve s nástupem 1. prechodné doby byli lidé pripraveni opustit tradicní modely a dát prednost výkonnejším zpusobum výroby. Na provincních hrbitovech 1. prechodné doby krome toho získává na oblibe celá škála nových typu predmetu. Ve Staré ríši bylo zboží pro pohrební výbavu chudších hrobu vybíráno pouze z predmetu denní potreby, ale v 1. prechodné dobe se zacaly vyrábet predmety urcené výlucne pro pohrební výbavu. Dobrým príkladem tohoto trendu jsou hrube opracované drevené figurky nosicu obetí, modely lodí ci dokonce celé scény z dílen. Dalším príkladem je stále castejší užití barevných masek vyrobených ze sádrovce a plátna (kartonáž), jimiž se zakrývala hlava mumifikovaných zemrelých. Velmi bežné jsou také stély z jednoduchých kamenných desek, jimiž se v superstrukturách malých mastab ci v kaplích jednoduchých skalních hrobu vyznacovalo místo pro obeti. Prítomnost techto predmetu naznacuje, že poptávka i prostredky dostupné v provincních mestech byly dostacující na to, aby zde vznikly remeslné obory specializované na „nefunkcní“ 30 výrobky. Ješte duležitejší je skutecnost, že prototypy techto typu predmetu pocházejí z elitní kultury Staré ríše. Puvod pohrebních sošek lidí zamestnaných bežnými denními úkoly se dá vysledovat už v mastabách Staré ríše, které byly vyzdobené výjevy z denního života. Zdá se, že v 1. prechodné dobe už prestávají pusobit ty faktory, které dríve bránily kulturní komunikaci mezi rozdílnými spolecenskými vrstvami. Predání tradic elitní kultury širším vrstvám uživatelu jde ruku v ruce s výraznou ztrátou umelecké kvality. Nezrídka se i stávalo, že byla ikonografie špatne pochopena a formulkovité nápisy chybne interpretovány. Prestože se provincní umení 1. prechodné doby muže pochlubit až udivující originalitou a tvurcím prístupem (jak to ješte vysvetlíme pozdeji v této kapitole), nemužeme poprít, že mnohé výrobky jsou jednoduše ošklivé a neodborne zhotovené. Tohoto aspektu si všimli mnozí historikové a považovali ho za znamení celkového kulturního úpadku 1. prechodné doby. At už se nám taková interpretace zdá sebezrejmejší, mít tuto dobu pouze za období kulturního úpadku by znamenalo prehlížet dva duležité procesy: asimilaci kulturních modelu pocházejících z dvorní kultury Staré ríše celým národem a vznik masové spotreby. Náboženské myšlenky Nekteré zmeny v materiální kulture mužeme považovat za indikátory vývoje náboženství a rituálních praktik, jako je tomu v prípade používání masek pro mumie. Nejduležitejším svazkem dukazu veroucného systému provincní spolecnosti 1. prechodné doby a Strední ríše je rozsáhlý soubor Textu rakví, magických a liturgických zaríkadel, zapisovaných puvodne na steny drevených rakví. Prestože jádro techto textu pochází ze Strední ríše, máme nekolik príkladu, které potvrzují, že se objevily už v 1. prechodné dobe. Myšlenkový puvod Textu rakví je stále zdrojem debat, a to co se týce doby vzniku i zemepisného puvodu. Zcela zrejme byl duležitou predlohou soubor Textu pyramid Staré ríše, jež byly nekdy zapisovány na rakve spolu s Texty rakví, ale samotné Texty rakví obsahují rozhodující nový materiál i nové koncepty. Z 1. prechodné doby se nám dochovalo jen nekolik málo Textu rakví a nadto pocházejí majitelé popsaných rakví výhradne z nejvyšších vrstev provincní spolecnosti. Nekdy je ovšem možné spojit myšlenky, charakteristické pro Texty rakví, s nekterými hledisky archeologických nálezu. Jen tehdy totiž vynikne jejich velká starobylost a všeobecná 31 oblíbenost. Tato pozorování poskytují oporu názoru, že to bylo práve provincní prostredí 1. prechodné doby, které hrálo významnou roli pri vzniku Textu rakví a prispelo k jejich myšlenkovému obsahu. Cílem jedné rady Textu rakví bylo „shromáždit mužovu rodinu v ríši mrtvých“. Termín „rodina“ je zde velmi široký; texty se zminují nejen o blízkých príbuzných, ale i o sluzích, stoupencích a prátelích. Tato tendence je patrná u nekterých typu hrobek už v 6. dynastii. Egyptské hrobky se puvodne stavely jen pro jeden hrob, ale koncem Staré ríše se již objevují rozsáhlé mastaby s nekolika komorami, poskytující prostor pro celou rodinu, nebo dokonce pro širší rodinu, jak jsme ji definovali výše. Architektura hrobek ukazuje na jakési kastování uvnitr techto skupin: nekteré šachty jsou hloubeji položené a jiné zase vetší než ostatní, takže umožnují prepychovejší pohreb. Ve všech dobre zachovalých hrobkách jsou oba tyto nové aspekty - velké množství lidí zahrnutých do rodiny a nerovnost mezi cleny techto skupin obzvlášt nápadné, jelikož se hrobky používaly pravidelne, k nekolika po sobe následujícím pohrbum. Pohrební zvyklosti 1. prechodné doby tedy zduraznují duležitost mezilidských vztahu na primární úrovni spolecenské organizace. Posun náboženských myšlenek názorne odráží roli, kterou ve spolecnosti hrály tyto široké rodiny coby základní jednotky spolecenského systému. Zmínená pohrební zaríkadla zduraznují autoritu, s níž hlava rodiny vládne svým clenum, ale také podtrhují skutecnost, že je tato hlava schopna ochránit rodinu pred vnejšími nároky. Rodina jako jednotka solidarity a kolektivní odpovednosti tedy fungovala jako pojítko mezi vyššími vrstvami spolecenské a politické organizace. Díky této roli se široká rodina také objevuje v právnických textech 6.-8. dynastie jako uznávaná instituce. Regionální styl a identita Jedním z nejvíce prekvapivých aspektu archeologie 1. prechodné doby jsou stylistické odchylky jednotlivých kraju. Zatímco rozdíly v keramických stylech mezi severním a jižním Egyptem jsou dobre patrné, rozdíly v keramice jednotlivých kraju Horního Egypta nebo regionální varianty jiných typu artefaktu už tak zrejmé nejsou. Zdá se, že nekteré typy predmetu zasáhl regionální vliv více než jiné a že egyptská materiální kultura jako celek se neroztríštila na množství zcela odlišných místních variant. 32 Jeden aspekt regionální odlišnosti se ovšem zdá být velmi významný. Architektura mastab v Horním Egypte si podržela po celou Starou ríši uniformní vzory a plynulou vývojovou linii. V prubehu 6. dynastie a 1. prechodné doby však zacínají vznikat rozmanité místní tradice stavby hrobek. Mezi príklady takovýchto místních architektonických stylu patrí thébské saff- hrobky (o nichž tu bude ješte rec) a mastaby s fasádami zdobenými recesemi a s dlouhými svažujícími se prístupovými chodbami, vedoucími do podzemních komor, které byly odhaleny v Dendere. Tyto místní typy se natolik odlišují od hlavních architektonických stylu ranejších období, že mužeme takovou zmenu težko vykládat jednoduše jako vývoj místních stavebních tradic. Spíš se zdá pravdepodobné, že tyto architektonické inovace zavedla místní elita úmyslne, a to se zámerem vyjádrit vlastní regionální identitu. Spolecnost a vláda I tento strucný prehled archeologických materiálu nám poskytuje dostatecný dukaz o tom, že v provinciích probehly koncem Staré ríše a v 1. prechodné dobe dalekosáhlé zmeny. Pri soucasném stavu výzkumu ješte nedokážeme zcela pochopit význam mnoha zde naznacených archeologických jevu ( a mechanismu, které vedly k jejich vzniku). Ale i pres tento neutešený stav dosavadní výzkumy naznacují, že na vzniku velké kulturní, hospodárské a spolecenské rozmanitosti se spolupodílely jak vnitrní síly, tak silné vnejší vlivy. Tento vývoj nevyhnutelne zasáhl politický systém: napetí mezi dvorem a provinciemi nyní získalo na duležitosti a obzvlášt provincní šlechta - zaujímající velmi duležité postavení mezi dvorem a místními skupinami - získala nové možnosti jednat nezávisle a soucasne být prostredníkem mezi souperícími stranami. Tato situace vyvolává otázku, jakým zpusobem prijímala široká egyptská verejnost rízení a ideologii vlády. Ve Staré ríši spadaly provincie obvykle (i když ne vždy) pod dvojitou správu. „Predstavení kneží“ místních kultu byli duležití pro roli, kterou hrály jejich chrámy jako uzly v síti hospodárské správy, ale nejduležitejší úrad zastával „nejvyšší vládce nomu“ (tento titul se obvykle prekládá jako „nomarcha“). Je ovšem duležité si uvedomit, že konec Staré ríše neprivodila vzrustající moc velkých rodin nomarchu. Ve skutecnosti se totiž v 1. prechodné dobe objevují nové rodové linie místních velmožu. Je tedy pravdepodobné, že aristokracie Staré ríše - navzdory tomu, že jako spolecenská skupina znacne prispela ke zmenám politické struktury zeme - zustala závislá na 33 svém spojení s králem. Pri bližším zkoumání tohoto nového vývoje získáme lepší vhled do vztahu mezi spolecenskými podmínkami a politickým vývojem v 1. prechodné dobe. Prípad Anchtifejuv: krize, péce a moc Anchtifej, nomarcha 3. a 2. hornoegyptského nomu, který žil v pocátecní fázi hérakleopolského období, ztelesnuje nový typ místního vladare, který se zrodil v 1. prechodné dobe. Jeho autobiografický text, zapsaný na pilírích jeho skalní hrobky poblíž Moally (asi 30 km jižne od Théb) je jedním z nejpompéznejších príkladu svého žánru, který se nám dochoval. Slouží nám jako pruvodce po velkých problémech své doby a presvedcive evokuje politickou atmosféru jižní cásti Horního Egypta v 1. prechodné dobe. Jako „nejvyšší vládce nomu Edfu a Hierakonpole“ a „predstavený kneží“ obsadil Anchtifej soucasne klícové pozice náboženského i sekulárního krídla provincní správy Staré ríše. Ve skutecnosti byla v 1. prechodné dobe tato kombinace úradu pro prevážne nezávislé místní vládce typická. Dvema klícovými událostmi Anchtifejovy politické kariéry byla jednak jeho intervence za úcelem zpacifikování a reorganizace nomu Edfu, a za druhé jeho vojenská výprava proti thébskému nomu, kde se s ním jeho souperi, koalice thébských a koptských nomu, odmítli utkat. Jednalo se v zásade o politiku v malém merítku a cteme-li mezi rádky, zrejme ani nebyl nejak mimorádne úspešný. Je napríklad zajímavé, že Anchtifej nemel ve své funkci polonezávislého vládce nejjižnejších nomu žádné nástupce. Životopisný nápis nicméne hlásá vlastní slávu bez nejmenší stopy falešné skromnosti: Jeho excelence, predstavený kneží, predstavený pouštních zemí, predstavený žoldnéru, nejvyšší vladar nomu Edfu a Hierakonpolis, Anchtifej, statecný, on praví: „Já jsem byl pocátek a konec (tzn. vrchol) lidstva, jelikož nikdo jako já nebyl prede mnou ani nebude po mne; nikdo jako já se ješte nenarodil a nikdy nenarodí. Prekonal jsem ciny svých predku a ani budoucí generace me nepredcí v mých skutcích po dobu nejméne milionu let. Dával jsem chléb hladovým a oblecení nahým; natíral jsem vonným olejem ty, kterí žádný nemeli; dával jsem sandály bosým; dal jsem ženu tomu, kdo žádnou nemel. Staral 34 jsem se o mesta Hefat (tj. Moalla) a Hor-mer v každém okamžiku (neštestí, kdy) byla obloha zatemnená a zeme (byla vyschlá /?/ a kdy všichni umírali) hladem na této Apopine píscine. Jih prišel se svým lidem a sever se svými detmi; prinesli nejlepší olej výmenou za jecmen, který dostali. Muj jecmen plul vzhuru proti proudu až do Dolní Núbie a dolu po proudu až do nomu Abydos. Celý Horní Egypt umíral hladem a lidé jedli své deti, ale já jsem nikomu nedovolil zemrít v tomto nomu... Staral jsem se o dum elefantinský a o mesto Iat-negen v letech, kdy mesta Hefat a Hor-mer už byla uspokojena... Byl jsem Hefatu jako ochranná hora a Hor-meru jako chladivý stín.“ Anchtifej pravil: „Celá zeme byla jako kobylka, plavící se vzhuru proti proudu a dolu po proudu (za potravou); ale nikdy jsem nedovolil, aby musel nekdo potrebný odcházet z tohoto nomu do jiného. Jsem hrdina, jenž nemá sobe rovného.“ Hospodárská krize je jedním z problému, zminovaných tehdejšími texty. Místní velmožové se s oblibou chlubili, že se jim podarilo nakrmit vlastní mesta, zatímco ta ostatní hladovela. Tyto zprávy pusobí na moderního ctenáre silným dojmem, takže se dnes hladomor a hospodárská krize považují za charakteristický znak té doby. Objevily se dokonce i názory, že strašlivé následky opakovaných nízkých záplav Nilu, zpusobených klimatickými zmenami, mely na svedomí pád Staré ríše. Nemužeme pochybovat o tom, že tyto texty odpovídají skutecnosti. Potvrzují nám to zmínky o hladu, které se objevují i v méne nabubrelých textech. Napríklad jeden zamestnanec koptského „predstaveného kneží“ vypráví: „Stál jsem v bráne Jeho Excelence predstaveného kneží Džefeje a rozdával obilí (obyvatelum) celého mesta, aby meli z ceho žít v bolestných dobách hladu.“ Musíme ovšem peclive zvážit, do jaké míry byla tato situace specifická pro 1. prechodnou dobu. Ve skutecnosti nám schází nezávislý dukaz potvrzující zmenu podnebí v 1. prechodné dobe. Dostupné údaje napovídají, že „neolitický subpluviál“, tedy období castejších deštu, skoncilo již ve Staré ríši a prineslo suché podnebí zvlášte okolním pouštním oblastem; také se zdá, že to podporilo celkový proces adaptace na nižší úroven každorocních nilských záplav. Tyto podnební zmeny podle všeho nezasáhly vývoj faraonské civilizace Staré ríše a vyvolávají tak otázku, nakolik byly spojeny s 1. prechodnou dobou. Zdá se, že nedávné archeologické nálezy z Elefantiny dokonce naznacují, že Egypt zažil v 1. prechodné dobe záplavy, jež byly mírne nadprumerné. 35 Vezmeme-li v úvahu dlouhodobou pravidelnost a odchylky nilských záplav, zdá se být jasné, že strašidlo hladomoru, zpusobeného nízkými záplavami Nilu v jednotlivých letech, muselo Egyptany více ci méne pronásledovat od nepameti. Chceme-li pochopit, proc hrál tento problém tak duležitou roli v textech 1. prechodné doby, musíme je umístit do širšího literárního kontextu. Úvodní fráze tvorící základ Anchtifejovy zprávy je velmi tradicní. Je to ve skutecnosti jedna ze standardních frází autobiografických textu úredníku Staré ríše, dosvedcující jejich morální bezúhonnost. V 1. prechodné dobe byla základní pravidla péce o slabé dukladne propracována. V té dobe byli velcí mužové pripraveni zakrocit, kdykoliv a kdekoliv toho bylo zapotrebí, a rešit jak problémy hospodárské, tak politické krize i neštestí jednotlivcu. Provincní vladari neposkytovali ochranu a živobytí jen nekolika lidem (jako otec chrání a živí cleny své rodiny), ale byli zodpovední za celou spolecnost - at už obyvatele svého domovského mesta nebo nomu, jemuž vládli. Poselství techto zpráv je jasné: lidé by byli bez pomoci svých vladaru bezmocní. Kdyby byli ponecháni svému osudu, jednoduše by nedokázali celit nebezpecím života. Nemusíme snad ani zduraznovat, že byla tato blahodárná role panovníka neoddelitelná od nároku na úctu a od autority - jak Anchtifej zduraznuje, „na kom spocinuly moje ruka - k tomu se nemohla priblížit žádná škoda, protože byly mé rady tak zkušené a mé plány tak znamenité. Ale každý nevedomec, každý darebák, který stál proti mne - tomu jsem se pomstil za jeho skutky.“ V 1. prechodné dobe se krize ocividne staly spolecensky významným kontextem, na jehož pozadí mohla být legitimizována jak osobní moc, tak spolecenská závislost, a tento postreh nám muže pomoci vysvetlit, proc bylo pro místní velmože téma hladu a podpory v té dobe tak duležité. Souperení a ozbrojené konflikty Ve Staré ríši byli místní správcové v rámci své jurisdikce povereni organizací vojenské služby a vedením vojska na válecné nebo mírumilovné výpravy do oblastí sousedících s údolím Nilu. Už v 6. dynastii byli do egyptské armády rekrutováni cizí - predevším núbijští - žoldnéri. V 1. prechodné dobe se z místních vojenských jednotek a z vojenských zkušeností místních vládcu stávaly rozhodující síly v jejich boji o moc. Tak Anchtifej prohlašuje: 36 Já jsem to byl, kdo díky svým rázným plánum našel rešení, když ho nikdo nemohl najít; já, kdo mel v ústech rozkazy a neohroženou mysl v ten den, kdy se nomy spojily (aby se mnou vedly válku). Já jsem hrdina, jenž nemá sobe rovného; ten, který mluvil svobodne, když lidé mlceli, v den, kdy všude vládl strach a Horní Egypt se neodvažoval promluvit... Pokud je tato hefatská armáda klidná, celá zeme je klidná; ale když (jí) nekdo stoupne na ocas, který je jako (ocas) krokodýla, pak se sever a jih této celé zeme chveje (strachem)... Plavil jsem se dolu po proudu se svým silným a duveryhodným vojskem a zakotvil jsem na západním brehu thébského nomu... a mé spolehlivé vojsko procházelo západní cástí thébského nomu a prahlo po boji, ale nikdo se mu nepostavil, protože se ho všichni báli. Pak jsem se znovu plavil dolu po proudu a zakotvil jsem na východním brehu thébského nomu... a jeho zdi (pravdepodobne Anchtifejova protivníka) byly obléhány, jelikož zavrel brány ze strachu pred tak silným a spolehlivým vojskem. Stala se z nej pátrací výprava, vyhledávající príležitost k boji po celém západu i východu thébského nomu, ale ze strachu se mu nikdo neodvážil postavit. Není to nic nového, že si jeden úredník osobuje nárok na vládu nad více než jedním nomem. Koncem 5. dynastie napríklad králové ustanovili úrad „predstaveného Horního Egypta“, který mel dohlížet na správce jednotlivých hornoegyptských nomu. I z 1. prechodné doby máme zdokumentované príklady úredníku, kterí meli na starost vetší území, jako napríklad Abihu, který v rane hérakleopolské fázi vládl nomum Abydos, Diospolis Parva a Dendera. Na Anchtifejove dvojité nomarchii ci jeho nároku na vojenskou svrchovanost nad územím rozprostírajícím se až k Elefantine proto nebylo nic neobvyklého. Z vyprávení o Anchtifejových válkách ovšem vyplývá, že v této dobe už není král ani formálne zminován jako autorita, která muže kontrolovat rozdelení moci mezi místními vládci. Je duležité si uvedomit, že tato situace prozrazuje radikální zmenu mentality. V uzavreném politickém systému Staré ríše byl král jediným zdrojem legitimní autority. Veškerá cinnost jeho úredníku závisela na jeho príkazech, a on soudil a odmenoval jejich zásluhy. Když královská moc upadala, vznikla otevrenejší situace. Nyní mohli místní vládci jednat ve shode s vlastními zájmy. Museli spoléhat na své vlastní základny moci; museli bránit své postavení pred ostatními, které 37 považovali za své protivníky; a také si zacali uvedomovat vlastní úspechy, což je výrazným rysem Anchtifejových nápisu. Bohové, politika a rétorika moci Na stenách Anchtifejovy hrobky je jen jediná zmínka o králi ( tj. o jednom z hérakleopolských vladaru 9.-10. dynastie), a sice na krátké tabulce, privešené k jedné z nástenných maleb: „Kéž Hor poskytne (dobrou) záplavu Nilu svému synu Neferkareovi.“ Je duležité, že se v tomto prípade obrací ke králi v jeho posvátné roli prostredníka mezi lidskou spolecností a prírodními silami. Jeho politickou roli ovšem prevzaly jiné orgány: Buh Hor me privedl do nomu Edfu, abych tu obnovil život, prosperitu a zdraví... Ve skutecnosti si to prál obnovit Hor, a proto me tam privedl, abych to ucinil já. Našel jsem panství (správce) Chuua jako bažinatou zemi, kterou její majitel zanedbal, zemi zmítanou spory a ovládanou darebákem. Nyní jsem zpusobil, že muž objímal (i) ty, kterí zabili jeho otce nebo bratra, abych obnovil nom Edfu. V Anchtifejove textu to není král, ale Hor, buh Edfu, kdo se jeví jako nejvyšší autorita a hybná síla politické cinnosti. Toto pojetí není v nápisech 1. prechodné doby ojedinelé. Dokonce i opetovné sjednocení Egypta, k nemuž došlo za Mentuhotepa II. (2055-2004 pr. N.l.), bylo popsáno podobne - tedy jako výsledek intervence Moncua, velkého boha thébského nomu: „Dobrý pocátek nastal, když Moncu dal obe zeme králi Nebhepetreovi (Mentuhotep II.)“ (nápis na stéle predstaveného pokladnice Merua z Abydu, který žil za Mentuhotepa II.). Tato ideologie se opírala o solidní základy, nebot místní vladari zastávali obvykle i úrad „predstaveného kneží“, což jim zajištovalo privilegovanou roli v kultu božstev. Samotný Anchtifej je ve své hrobce na jednom výjevu zobrazen, jak dohlíží na jednu z velkých slavností svého místního boha Hemena, a nejstarší zmínka o Amonove chrámu v Karnaku pochází ze stély thébského predstaveného kneží, který v nápisu nechal zaznamenat, že se o nej staral v dobách hladu. 38 Od nejstarších dob sloužily provincní chrámy jako správní centra a zároven jako místa, kde mohlo místní obyvatelstvo projevovat svou osobní loajalitu a zbožnost, a zdá se být pravdepodobné, že knežstvo techto chrámu tvorilo jádro puvodní provincní elity. Provincní kulty mužeme do jisté míry chápat jako symbolické vyjádrení kolektivní identity. Proto se v 1. prechodné dobe buh a mesto casto objevují bok po boku ve vetách, které vyjadrují zakotvenost ve spolecnosti. Lidé ríkali: „Byl jsem milován svým mestem a chválen jeho bohem“ a kletby namírené proti provinilcum hrozí, že „jeho místní buh jím bude pohrdat a obyvatelé jeho mesta (nebo nekdy též „clenové jeho rodiny“) jím budou pohrdat“. Tím, že spojili svou osobní autoritu s autoritou místních kultu, se provincním velmožum podarilo spojit svou moc s morálními základy místní spolecnosti. Prekvapivý námet Anchtifejova nápisu by nicméne nemel zastínit jeho literární hodnotu. Je to totiž mimorádne brilantní skladba, plná originálních a okouzlujících výrazu. Podobné kvality má i malovaná výzdoba jeho hrobky a všeobecne i veškeré umení Horního Egypta v 1. prechodné dobe. Hornoegyptští malíri té doby již vubec nerespektovali konvence dvorního umení Staré ríše. Jejich styl je hranatý, nekdy až bizarní, a smele expresivní. Když se osvobodili od zastaralých modelu, vytvorili celou škálu nových scén: rady vojáku a lovcu, žoldnére uprostred boje a náboženské slavnosti. Navíc zacali zobrazovat nové výjevy z každodenní práce, jako napríklad predení a tkaní, ale také zmodernizované prastaré výjevy, na nichž jsou videt poslední kulturní a technologické vymoženosti. 1. prechodná doba má skutecne daleko ke kulturnímu úpadku - naopak, tyto bourlivé roky byly svedky náhlého vzestupu mimorádných tvurcích sil, rozvoje stávajících literárních a umeleckých prostredku a jejich prizpusobování novým spolecenským zkušenostem. Tyto procesy rovnež napovídají o tom, že elita 1. prechodné doby cítila potrebu vyjádrit nový pohyb ve spolecnosti; když se už vláda nemohla spoléhat na prosté vyhlášení moci, musela jednoznacne urcit její základy. Anchtifejuv text se proto dá císt jako rec o nezbytnosti vlády a o výhodách silné vlády. Je také pozoruhodné, jak pevne jsou tyto ideály - jichž se Anchtifej tak presvedcive dovolává - svázány s oporami místní spolecenské organizace a provincních tradic. „Thébská nadvláda“ a nekropole v Tárifu 39 Ve Staré ríši byly Théby, hlavní mesto hornoegyptského 4. nomu, provincním mestem tretí kategorie. Z pohrebních stél, vykopaných na rozsáhlém hrbitove v Tárifu, na druhém brehu Nilu prímo proti chrámu v Karnaku, jsme se dozvedeli o rade predstavených kneží poverených v rane hérakleopolském období dozorem nad místními záležitostmi. Po rade úredníku získal moc nomarcha Antef, který spojil (podobne jako Anchtifej) postavení „nejvyššího vladar thébského nomu“ s úradem „predstaveného kneží“. Nadto se pyšnil titulem „králuv duverník v úzké bráne jihu (tj. v Elefantine)“ a „nejvyšší vladar Horního Egypta“. Jelikož se nápis vztahující se k tomuto Antefovi našel i na hrbitove v Dendere (hlavní mesto hornoegyptského 6. nomu), mužeme predpokládat, že byla jeho autorita uznávána daleko za hranicemi jeho rodné provincie. Tento nomarcha Antef je pravdepodobne totožný i s jistým „Antefem Velikým, synem Ikuovým“, o nemž jsou zmínky v soudobých nápisech a jemuž dokonce král Senusret I. (1956-1911 pr. N.l.), vládnoucí na pocátku Strední ríše, nechal v chrámu v Karnaku postavit sochu. Mimoto se o nem seznamy králu na stenách „kaple královských predku“ Thutmose III. v Karnaku zminují jako o „knížeti Antefovi“, predkovi thébské 11. dynastie. Ovšem v pozdejší tradici byl pouze jeho bezprostrední následník, Mentuhotep I., oznacen jako král, ackoli jeho Horovo jméno Tepi-a (doslovne „predek“) prozrazuje, že se jedná o posmrtnou smyšlenku. U Mentuhotepa I. i jeho syna Sehertaueje Antefa I. (2125-2112 pr. N.l.) nám schází soudobé epigrafické prameny, ale náhrobek druhého z králu je dosud nejnápadnejší stavbou tárifské nekropole, jež je dnes jediným dochovaným památníkem moci a velkoleposti nejstarších thébských králu. Vlivem místní topografie se na tárifské nekropoli v 1. prechodné dobe vyvinul zvláštní typ skalních hrobek. U menších hrobek soukromých osob byl široký dvur zapušten do vrstvy šterku a slínu nízké pouštní terasy. V zadním prucelí nádvorí tvorilo kryté slouporadí s radou težkých ctverhranných pilíru fasádu hrobky, a práve rada pilíru vysloužila tomuto typu architektury moderní název saff-hrobka (saff je arabsky „rada“). Krátká úzká chodba uprostred fasády sestupovala do hrobní kaple, odkud vedly pohrební šachty dolu do hrobky. Král Antef I. se rozhodl, že si nechá postavit saff-hrobku obrovských rozmeru. Dvur Saff Dawaby, jak se komplexu ríká, mel tvar obdélníka o délce 300 m a šírce 54 m a byl zapušten pod úroven terénu; ze zeme bylo vybráno 400 000 m3 šterku a mekkého kamene a navršeno do dvou dlouhých nízkých hromad podél stran nádvorí. Prední cást dvora (kde mohla být 40 postavena nejaká vchodová kaple) se bohužel nedochovala, ale zadní cást hrobky se širokou fasádou tvorenou dvojitou radou kamenných pilíru a tremi kaplemi (jednou pro samotného krále a dvema patrícími snad manželkám) je dosud docela dobre zachovalá. Jelikož se povrch sten sloupal, nevíme, nebyly-li puvodne vyzdobené malbami. I tak je Saff Dawaba impozantním dílem architektury, odhalujícím neco ze základu nove ustavené královské moci. Predevším tu není videt sebemenší snaha imitovat královskou pohrební architekturu Staré ríše. Místo toho vytvorili thébští králové z repertoáru místních tradic typicky thébský typ královské hrobky. Navíc na rozdíl od mnoha králu Staré ríše netoužili po výlucnosti umístení hrobky. Královské hrobky se stále stavely na hlavním thébském hrbitove, na opacném brehu reky proti mestu a jeho chrámum. Zde bylo místo posledního odpocinku králu obklopeno nejen hrobkami úzkého kruhu dvoranu, ale také hrbitovem místních obyvatel. Menší hrobní kaple stojící podél bocních stran dvora královské hrobky navíc ješte poskytovaly místo pro pohrby nekterých z jeho prívržencu. Poselství ukryté v této architekture je proto zamereno nejen na vysoké postavení krále, ale také na skutecnost, že tito panovníci byli pevne zakoreneni v thébském prostredí a v místní spolecnosti. I bezprostrední následníci Antefa I. ( Vahaanch Antef II. a Nachtnebtefnute Antef III.) si v nekropoli v Tárifu nechali postavit velmi podobné saff-hrobky, rovnobežné se Saff Dawabou. Když se Mentuhotep prestehoval do Dér el-Bahrí, bylo to pravdepodobne jen proto, že vhodné stavební pozemky pro monumentální architekturu byly v Tárifu již vycerpány. Král Vahaanch Antef II. (2112-2063 pr. N.l.) Zatímco Mentuhotep I. a Antef I., první králové 11. dynastie, vládli jen po patnácti letech, padesátiletá vláda Vahaancha Antefa II., bratra a následníka Antefa I., se stala nejrozhodnejší etapou ve vývoji nové monarchie. Z doby jeho vlády se zachovalo velké množství archeologických, epigrafických a umeleckých dukazu, které nám umožnují hluboký vhled do povahy thébského království. Antef II. si cinil nárok na tradicní titul dvojnásobné královské moci (nesu-bitej) i na titul „syn Reuv“, vztahující se k dogmatu o božském puvodu panovníka. Neprijal však celý královský protokol s jeho peti „velkými jmény“, tzv. petinásobnou královskou titulaturu (viz diskuse o peti královských jménech v 1. kapitole). Pridal si tedy jenom „Horovo jméno“ Vahaanch 41 („nekoncícího života“) ke svému „osobnímu jménu“ Antef a nemel žádné „trunní jméno“ (které tradicne obsahovalo jméno slunecního boha Rea). Naneštestí se nám královo zobrazení dochovalo jen v nekolika málo exemplárích, takže nemužeme zjistit, zda používal celý soubor královských korun a ostatních insignií, i když soucasné torzo dukazu napovídá, že je to málo pravdepodobné. První thébští králové si evidentne byli dobre vedomi své omezené moci. Ve shode s tím, že vzešel ze spolecenské trídy provincních magnátu, si Antef II. nechal vytvorit životopisnou stélu, která stála ve vchodové kapli saff- hrobky v Tárifu. Tento monument, vyzdobený malbami krále doprovázeného jeho oblíbenými psy rekapituluje úspechy jeho vlády; údaje uvedené v tomto textu nám bohate potvrzují i texty jeho stoupencu. Jak už bylo receno, máme dobrý duvod verit, že poslední nekrálovský thébský nomarcha už ovládal velkou cást jižního Horního Egypta. Nicméne rozhodující výpad na sever provedl až Antef II. Dobyl nom Abydos, který byl od dob Staré ríše nejduležitejším administrativním strediskem Horního Egypta. Pokracoval ješte dál a zaútocil i na území hornoegyptského 10. nomu. Tím zahájil politiku otevreného neprátelství vuci hérakleopolským králum a v pruhu území mezi Abydem a Asjútem musel vést válku, která trvala s prestávkami nekolik dekád. Královi muži Známe jména nekolika mužu, kterí sloužili pod Antefem II. Napríklad thébského vojenského velitele Džareje, který bojoval s hérakleopolskou armádou v nomu Abydos a probojoval se s ní až do 10. nomu; Hetepeje z Elkabu, který pro krále spravoval tri nejjižnejší nomy; a Antefova pokladníka Ceceje, jehož nádherná stéla je dnes soucástí sbírky londýnského British Museum. I když primárním cílem životopisných nápisu techto mužu je chvála vlastních úspechu, není nejmenší pochyby o tom, kdo byl nejvyšší autoritou: Tak praví Hetepej: Byl jsem ten, koho miloval muj pán a koho chválil pán této zeme; a Jeho Velicenstvo tohoto svého služebníka (tj. Hetepeje) opravdu obštastnilo. Jeho Velicenstvo totiž reklo: „Není nikdo, kdo (...)(mých) dobrých rozkazu, než Hetepej!“, a tento služebník to cinil velmi dobre, a Jeho Velicenstvo za to tohoto služebníka chválilo. A jeho dvorané ríkali: „At je tvé jméno chváleno!“. 42 Je bezpochyby velmi významné, že na území ovládaném thébskými panovníky už nebyli žádní „nomarchové“ a že žádný z úredníku, vyslaných králem na nejakou duležitou misi, nedostal príležitost prohlásit se za místního vládce, a tedy i prostredníka mezi zájmy svého teritoria a královými požadavky. Nove založený stát nebyl zorganizován jako volná sít polonezávislých velmožu, jako tomu bylo koncem Staré ríše, ale fungoval jako spolehlivý systém, opírající se o silná pouta osobní loajality a o pevnou vládu. Monumenty a umení Antef II. ve svém životopisném nápisu zduraznuje krome svých vojenských úspechu také to, že postavil mnoho chrámu bohum. Nejstarší zachovalý fragment královské budovy chrámu v Karnaku je práve sloup Vahaancha Antefa II. V Elefantine odhalily vykopávky v chrámu bohyne Satety neporušené stavební vrstvy, z nichž nejstarší pocházejí z rane dynastické doby. Zatímco králové Staré ríše zasvetili bohyni Satete v Elefantine jen nekolik votivních obetí, Antef II. byl prvním králem, který postavil chrám jak Satete tak Chnumovi a který o tom nechal porídit oslavné nápisy na zárubni dverí. Všichni jeho následníci z 11. dynastie jeho príklad následovali. Sled událostí, který je z vykopávek v Elefantine tak dobre citelný, byl stejný i pri stavbách jiných chrámu. Krome nekolika specifických výjimek je totiž královská stavební cinnost v provincních chrámech Horního Egypta doložena až od 11. dynastie. Mužeme proto ríci, že Antef II. zahájil novou politiku královské prítomnosti a cinnosti ve svatyních po celé zemi politiku, v níž v daleko vetší míre pokracoval Senusret I. i mnoho pozdejších králu. Soukromé i královské monumenty z doby Antefa II. obsahují nádherné ukázky thébského umení 11. dynastie. Nekteré z menších monumentu, jako je napríklad Džarejova stéla, ješte predvádejí hranatý umelecký styl Horního Egypta 1. prechodné doby, ale v téže dobe už zacaly královské dílny vytváret nádherne vyvážená díla, pro než bylo typické hluboké, oblé modelování, a která casto dosahovala zvláštního estetického úcinku kontrastem mezi velkými hladkým plochami a místy vyplnenými jemne tesanými detaily, jako byly podrobne vypracované záhyby plisované suknice nebo složité úcesy. Na techto pracech je patrná snaha vytvorit vhodný styl pro vyjádrení aspirací nové dynastie. 43 Když se zameríme na vývoj jižní cásti Horního Egypta, mužeme vysledovat vznik nového politického systému, který postupne a nepretržite vedl k vytvorení státu Strední ríše. Tento proces, který pak mel obrovský dopad na budoucnost Egypta, bychom snad meli považovat za nejduležitejší jev dejin 1. prechodné doby. Nemeli bychom pri tom ovšem zapomínat, že thébské království zaujímalo pouze malou, vzdálenou a relativne neduležitou cást Egypta jako celku. Období válek a konfliktu, která delají z životopisných príbehu tak napínavé ctení, proto musíme považovat za místní a krátkodobé epizody. Na vetšine míst, po vetšinu doby a pro vetšinu lidí nebyla 1. prechodná doba zdaleka tak vzrušující, jak by se nám na první pohled mohlo zdát. Vetší cást zeme byla v 1. prechodné dobe v rukou hérakleopolských následníku staré memfidské monarchie. Chceme-li dospet k vyrovnanému zhodnocení této doby, musíme se zamerit stejne tak na hérakleopolskou ríši, jako na jižní království. Hérakleopolské království O osmnácti ci devatenácti králích, kterí tvorí Manéthóovu hérakleopolskou dynastii, okupující egyptský trun po dobu asi 185 let, toho víme velmi málo. I jejich jména zustávají vetšinou neznámá a s jednou ci dvema výjimkami je nemožné umístit tech nekolik jmenovaných králu do dynastické posloupnosti. Navíc neznáme ani délku jejich vlády. Podle Manéthóa založil hérakleopolskou dynastii král jménem Chetej, a tuto informaci potvrzují i soudobé epigrafické dukazy, které se o severním království vyjadrují jako o „dome Chetejove“. Nevíme ovšem naprosto nic o spolecenském puvodu Chetejove ani o okolnostech jeho nástupu na trun. Soudobé zdroje jednoznacne potvrzují Manéthóuv údaj, že tato dynastie byla spojená s mestem Hérakleopolis Magna. Je velmi pravdepodobné, že její králové sídlili v Hérakleopoli, avšak skutecnost, že Merikare (cca 2025 pr. N.l.), poslední nebo predposlední hérakleopolský panovník, byl pohrben v hrobce ve staré královské nekropoli v Sakkáre, je jasným náznakem toho, že hérakleopolští králové radili sami sebe k memfidské královské tradici. Fakt, že trunní jméno Neferkarea Pepiho II. - posledního velkého krále Staré ríše prejal nejméne jeden hérakleopolský král (stejne jako nekolik králu 8. dynastie) ocividne ukazuje týmž smerem. 44 Žádný z hérakleopolských králu po sobe nezanechal monument - nebo alespon se dosud žádný nepodarilo objevit - což ovšem muže být zaprícineno tím, že archeologický výzkum lokality Hérakleopolis Magna (dnešní Ehnasíja el-Medína) zacal teprve v roce 1966. Skutecnost, že žádná z hérakleopolských pyramid nebyla doposud na sakkárské nekropoli identifikována, muže být považována za dukaz toho, že se jednalo spíše o nenápadné budovy, snad podobné malé pyramide krále 8. dynastie Hakarea Ibiho (viz str. 117). Hérakleopolským panovníkum se zcela zrejme nepodarilo vytvorit silný centralizovaný systém podle vzoru státu Staré ríše, a to dokonce ani v samém srdci vlastního území. Vetšina soudobých zmínek o hérakleopolské dynastii pochází z jižní cásti stredního Egypta a z Horního Egypta, a to z hrobek soukromých osob, predevším z životopisných nápisu, a vetšinou se týkají hérakleopolsko-thébské války, což je téma, ke kterému se ješte vrátíme pozdeji. Hérakleopolská éra je rovnež historickým pozadím dvou nejduležitejších literárních a filosofických textu, které se nám dochovaly ze starého Egypta: Naucení pro krále Merikarea a Povídky o výrecném venkovanovi. Dnes se badatelé všeobecne shodují na názoru, že tyto „mudroslovné texty“ vznikly až ve Strední ríši, i když presné okolnosti jejich vzniku a zmeny zpusobené prepisováním jejich textu zustávají predmetem sporu. Pokud bychom je tedy chteli považovat za historické zdroje, je na míste nejvetší opatrnost. Napríklad v Nauceních pro krále Merikarea se v pozadí odvíjí príbeh, v nemž královský otec adresáta techto naucení odvrací nebezpecí infiltrace Asijcu ve východní delte. S ohledem na celkovou situaci nezní tento scénár príliš nepravdepodobne, ale dosud nemáme žádný nezávislý dukaz, že pristehovalectví Asijcu bylo problémem již v 1. prechodné dobe (i když je urcite doloženo z konce Strední ríše). Hérakleopolská éra ve spolecenské a kulturní historii Vzhledem k nedostatku údaju týkajících se dynastických dejin hérakleopolských vládcu se zdá být tím duležitejší zjistit, zda muže být hérakleopolské království považováno za svébytnou spolecenskou a kulturní entitu. Pro archeologické dukazy bychom meli zamerit pozornost na jádro hérakleopolského království: regiony Memfis a Fajjúm. Z archeologického hlediska patril jih stredního Egypta ve skutecnosti k Hornímu Egyptu. 45 Na severu narážíme na dvojnásobný problém. Dostupné zdroje zdaleka netvorí bohatý a soudržný historický rám, jako je tomu u údaju z Horního Egypta; je proto velmi obtížné vytvorit spolehlivou archeologickou posloupnost. Navíc neexistují klícové skupiny materiálu, u kterého by se dala spolehlive urcit dynastická doba, z níž pocházejí. Je proto casto nejisté, které monumenty náleží do vlastní hérakleopolské fáze a které vznikly až po sjednocení zeme a na pocátku Strední ríše. V mnoha ohledech sleduje vývoj archeologického materiálu na severu stejný smer jako v Horním Egypte. Napríklad drevené sošky sluhu a modely dílen, hrobní masky a rozsáhlé rodinné hrobky se objevují jak na severu, tak na jihu, a všeobecne se dá ríct, že pohrební zvyklosti jsou v obou oblastech približne stejné. Nekteré typy artefaktu, jako jsou napríklad kamenné nádoby a amulety v podobe knoflíkových pecetí, byly evidentne vytváreny podle týchž modelu. Soude podle archeologického materiálu prodelaly obce tvorící hérakleopolskou spolecnost zrejme obdobný spolecenský a kulturní vývoj jako zbytek zeme. Nesmíme ovšem prehlédnout duležité rozdíly. Napríklad vývoj tvaru keramických nádob se na severu ubíral úplne jiným smerem. Obyvatelé Dolního Egypta neopustili prastarý vejcitý tvar nádob, jako se to stalo na jihu. Namísto toho se objevila rada velmi neobvyklých typu štíhlých vejcitých nádob, dole casto zakoncených špickou, se zvláštními válcovitými nebo nálevkovitými hrdly. Morfologické vzory, které se vyvinuly na severu v 1. prechodné dobe, ocividne daleko více lnuly k tradici. Ani v hérakleopolském království ovšem neprežila elitní kultura ve stylu aristokracie Staré ríše. Spolecenský profil lidí pohrbených na starovekých hrbitovech dvoranu memfidské oblasti se také zásadne zmenil. Starší egyptologové, kterí považovali dvorní kulturu Staré ríše za normu, s níž všechno srovnávali, to považovali za indikátor dramatických událostí. Zasadíme-li ovšem tyto zmeny do širšího rámce, bude nám jasné, že jsme pouze svedky zmeny z velmi výjimecných podmínek do fáze relativne normálního stavu, pri níž se memfidské nekropole svým charakterem približovaly hrbitovum provincních mest. Když Memfis ztratila koncem Staré ríše své dominantní postavení, muselo to bezpochyby mít za následek závažné zmeny životních podmínek jejích obyvatel. Nemužeme ovšem archeologické nálezy z memfidských hrbitovu interpretovat jako dukaz spolecenské revoluce nebo obcanské války po zániku Staré ríše. 46 Na nekolika duležitých lokalitách - v Sakkáre, Héliopoli a Hérakleopoli Magne - jsou doložené malé mastaby, k nimž patrí obetní kaple s vnitrní výzdobou a stély ve tvaru falešných dverí, což nám umožnuje zhodnotit hérakleopolský umelecký styl. Zretelne se v nem rýsuje tradice Staré ríše. Rituální scény a výjevy z každodenního života, usporádání výzdoby a styl tesání verne napodobují umelecké vzory Staré ríše - s tím rozdílem, že všechno je zmenšené. Zde, v Memfide a jejím okolí, kde byly památky na slavnou minulost Egypta stále na ocích a kde byly umelecké tradice po celá staletí hluboce zakorenené, nemelo být dedictví Staré ríše zapomenuto. Je ovšem možné, že nám uniká celkový rozsah situací, v nichž byly v 1. prechodné dobe tyto tradice uplatnovány, a to pro neuspokojivý stav archeologického výzkumu na konci dvacátého století. Bezprostredne po opetovném sjednocení zeme dokázal král 11. dynastie Nebhepetre Mentuhotep II. využít odborných schopností memfidských umelcu a kameníku ke stavbe a výzdobe svého zádušního chrámu v Dér el-Bahrí. Práve jeho vláda podporila náhlý vzestup umelecké a odborné úrovne, která jako by od dob pyramid Staré ríše zmizela. Vnitrní organizace hérakleopolského království Na pocátku hérakleopolského období vyklouzl Horní Egypt zpod královské kontroly, ale co se stalo s temi cástmi zeme, které zustaly pod hérakleopolskou vládou až do konce? Mezi relevantní prameny patrí predevším prosopografické záznamy a životopisné nápisy z jižní cásti stredního Egypta. Mezi nimi mají cestné místo hrobky predstavených kneží v Asjútu. V druhé polovine hérakleopolského období se z Asjútu stala nejduležitejší vojenské bašta Horního Egypta, která zustala verná hérakleopolským králum v jejich boji proti thébským rebelum. Životopisné nápisy trí po sobe následujících držitelu tohoto úradu nám poskytují velmi duležité informace jak o sledu politických událostí, tak o soudobých názorech na ideologii vlády. Dalším zdrojem informací jsou graffita, která napsali na steny travertinového lomu v Hatnúbu poslové nomarchy Neheriho z nomu Ešmunén, který si nechal postavit skalní hrobku v elBerše. Zdá se, že je mužeme datovat do doby bezprostredne následující po konci hérakleopolského období (i když jsou nekterí badatelé proti). V každém prípade jsou jejich intelektuální názory pevne zakorenené v hérakleopolské tradici. 47 Téma textu z Asjútu a Hatnúbu se v mnoha ohledech podobá tématum zminovaným v textech z Horního Egypta. Nejvýraznejším prvkem jsou opet prohlášení místních vladaru, že se v kritických situacích starali o svá mesta. Životopisný nápis jednoho predstaveného kneží z Asjútu dokonce detailne popisuje opatrení, jaká zavedl pro zlepšení zavlažovacího systému, aby zajistil dostatecnou úrodu ve špatných letech. Navíc je zduraznena vojenská zdatnost nomarchova. Texty podtrhují jak úspechy v bojích s cizím neprítelem (thébský panovník), tak zavedení verejného porádku a zabezpecení obyvatel. V textech není zapomenuto ani na to, že se místní velmožové starali o chrámy svých mest. Zminují se jednak o jejich stavební cinnosti, ale také o zajištení potreb spojených s kultem. Ostrým protikladem k Anchtifejovu textu je ovšem trvání tesných svazku s králem, které hraje v textech asjútských velmožu duležitou roli. Prohlašují o sobe, že pocházejí ze starobylého aristokratického rodu, a zdá se, že je s hérakleopolským panovnickým rodem pojí tesné osobní svazky. Jeden z nich se kupríkladu zminuje, že se jako díte ucil plavat spolu s královými detmi. Navíc je tu zpráva o zásahu hérakleopolské armády v Horním Egypte. Hérakleopolská vláda byla proto pro místní panovníky jižní cásti stredního Egypta necím velmi konkrétním. Naše zdroje týkající se vnitrního usporádání hérakleopolského království jsou bohužel velmi útržkovité. Z toho mála, co máme, se zdá, že se hérakleopolský monarcha mohl opírat o trídu provincních aristokratu, kterí zachovávali vernost korune - zvlášte v tech prípadech, kde existovaly silné osobní svazky (vzniklé snad na základe príbuzenství, svatby ci prátelství). Tito aristokraté na druhou stranu považovali svá vlastní mesta za velmi duležitá a svou loajalitu vyjadrovali zrejme predevším jejich prostrednictvím. Zdá se, že v tomto ohledu hérakleopolské království opet zdedilo jeden z charakteristických rysu Staré ríše: mohlo s ním tudíž zdedit i jednu ze slabých stránek jeho vnitrního usporádání. Kóm Dara V tomto kontextu se muže jeden duležitý, i když ponekud záhadný monument jevit jako obzvlášt významný. Na hrbitove v Dare, asi 27 km dolu po proudu reky od stredoegyptského Asjútu, zaujímá výsadní postavení vpravde gigantická mastaba ze sušených cihel, známá jako Kóm Dara. Tato budova doposud nebyla dukladne prozkoumána. V soucasné dobe 48 ohranicují plochu 138 x 144 m (tedy 19 872 m2) masivní vnejší zdi, které se puvodne tycily do výše 20 m. Zbytky zádušní kaple, jež musela kdysi být soucástí komplexu, se dosud nenalezly. Dovnitr se vcházelo svažující se chodbou uprostred severní steny, která vedla dolu do jediné podzemní hrobní komory postavené z velkých vápencových bloku. Obrovské rozmery hrobky spolu s ctvercovou základnou i umístení hrobní komory nám na první pohled pripomínají pyramidu. Bližší analýza stavby ovšem prokáže nade všechnu pochybnost, že budova nikdy nebyla plánována jako pyramida. Prístup k hrobní komore od severu je totiž docela bežným znakem architektury soukromých hrobek konce Staré ríše a ctvercový pudorys superstruktury se vyskytuje i u jiných menších hrobek v samotné Dare. Kóm Daru tedy mužeme chápat spíš jako monumentální hrobku vycházející z místního prototypu, podobne jako se královské saff-hrobky v Thébách vyvinuly z jednodušších typu saff-hrobek, které se stavely pro zádušní kult obycejných lidí. Podle keramiky mužeme Kóm Daru zaradit do první poloviny 1. prechodné doby. Její majitel zustává neznámý a dosud nemáme spolehlivý dukaz pro casto opakovanou domnenku, že se jedná o jinak nedoloženého krále Chuie, jehož jméno bylo objeveno na fragmentu reliéfu, který se nalezl v jiné budove této lokality, kde byl znovu použit. Hrobka samotná jednoznacne dosvedcuje aspirace svého majitele na politickou roli, která daleko predcí postavení pouhého nomarchy, a to bez ohledu na to, zda se skutecne odvážil prijmout královský titul. Žádné historické záznamy nemluví o tom, co se zde skutecne delo, ale z celého kontextu vyplývá, že majiteli hrobky Kóm Dara se nepodarilo vytvorit nezávislé stredisko moci, jako se to podarilo thébským králum o neco pozdeji. Je ovšem lákavé ješte si trochu zaspekulovat. Na rozlehlých úrodných pláních stredního Egypta muselo každého panovníka záhy obklopovat množství mocných konkurentu. Geografická situace tudíž mohla napomáhat stabilizaci rovnováhy mezi pocetnými místními vládci stredního Egypta, kterí tak podporovali nadvládu krále. Krome toho nebudeme daleko od pravdy, když se budeme domnívat, že zde, v jedné z nejproduktivnejších oblastí zeme, chápala koruna, že jsou v sázce duležité zájmy, a byla proto méne ochotná tolerovat politické podniky zdejších provincních vladaru než na vzdáleném území „hlavy jihu“ (tj. v thébském regionu). Poslední válka 49 Situace pravdepodobne dostoupila vrcholu, když Vahaanch Antef II. zaútocil na cenejský nom a postupoval dále na sever, kde ho nakonec zarazili asjútští nomarchové. Záznam o nejméne jednom protiútoku hérakleopolských se dochoval ve forme velmi útržkovitého nápisu v hrobce Itej-jeba ( v poradí druhého predstaveného kneží v Asjútu), který podává zprávu o úspešné vojenské akci proti „jižním nomum“. Krome toho se v jednom vyprávení z Naucení pro krále Merikarea tvrdí, že otec krále Merikarea znovu dobyl Abydos. Zda tato fakta souvisí s „cenejskou vzpourou“, zaznamenanou na stéle ze 14. roku vlády Mentuhotepa II., zustává nadále predmetem dohadu. Je nicméne jasné, že tento hérakleopolský vojenský úspech nemel dlouhotrvající vliv na výsledek, jelikož hrobka Itej-jebova syna Cheteje II. z doby krále Merikarea obsahuje zprávu o dalším konfliktu s thébskými útocníky. Z této poslední fáze války se nám nedochoval žádný záznam sledu událostí, ale není duvod pochybovat o tom, že Asjút byl dobyt silou. At tak ci onak, vládnoucí asjútský rod neprežil vítezství Thébanu. Nemáme také žádné informace o dalším postupu Mentuhotepa II. na sever, ale je málo pravdepodobné, že by se musel na každém kroku probojovat. Spíše se zdá, že hérakleopolská vládní sít nad stredním Egyptem se po pádu Asjútu zbortila a že místní vladari se snažili postavit na stranu víteze drív, než bude pozde, aby tak zachránili sebe a svá mesta pred „hruzovládou, která se šírila z (thébského) královského domu“. Nevíme nic o osudu posledních hérakleopolských králu, ani neznáme podrobnosti o kapitulaci Hérakleopole, ale nedávné vykopávky na hrbitove v Ehnásíje el-Medíne dokazují, že pohrební monumenty byly nekdy na pocátku Strední ríše doslova rozbity na padrt. Je tedy velmi lákavé interpretovat tyto archeologické nálezy jako dukaz následného plenení a drancování severoegyptského hlavního mesta. Rekapitulace 1. prechodné doby Dnešní egyptologové stále rádi predstavují negativní obraz 1. prechodné doby. Charakterizují ji jako období chaosu, úpadku, bídy a spolecenského a politického rozkladu - jako „temný vek“, oddelující dve období slávy a moci. Tento obrázek je ovšem založen pouze cástecne na zhodnocení soudobých zdroju. Vetšinou reprodukují - nekdy až s udivující naivitou - literární téma, které se vyvinulo v jedné skupine literárních textu Strední ríše. Jádro tohoto žánru tvorí 50 tzv. Napomenutí egyptského mudrce a Nefertejovo proroctví, ale patrí k nemu i nekolik dalších „pesimistických“ textu, jako napríklad Stížnosti Chacheperrasenebovy a Rozhovor zoufalce s jeho duší. V tomto typu textu si autor stežuje na neporádek a zmatek a srovnává nynejší situaci s bývalým rádem vecí. Spolecenský rád je vzhuru nohama: bohatí jsou chudí a chudí jsou bohatí, politický nepokoj a nejistota vládne v celé zemi, administrativní dokumenty jsou roztrhané na kusy, u vlády je soucasne nekolik panovníku, zemi zaplavili cizinci, morální základna spolecenského života je znicena, lidé se nenávidí a jsou k sobe navzájem lhostejní, posvátné spisy jsou znevažovány. Tento stav všeobecného chaosu se neomezuje jen na spolecenskou sféru: nabývá vskutku kosmických dimenzí, takže o rekách se praví, že už netecou tak, jak kdysi tekly, a dokonce slunce prý už nemá svuj nekdejší jas. Povšimneme si, že texty nijak nenaznacují, že pocházejí z 1. prechodné doby; chybí zde zmínky o historických podrobnostech. V Nefertejove proroctví je predpovezen príchod Amenemheta I. (1985-1956 pr. N.l.), který zemi zbaví chaosu, a tudíž ho musíme chronologicky zaradit do konce 11. dynastie, a ne do 1. prechodné doby. Musíme si proto pocínat velmi opatrne, když budeme chtít urcit, zda mají tyto texty neco spolecného s dejinami 1. prechodné doby, a pokud zjistíme, že ano, musíme presne urcit, jak souvisejí se skutecnými historickými událostmi. Texty pocházející z 1. prechodné doby naprosto postrádají onu zoufalou notu, tak príznacnou pro „pesimistickou“ literaturu Strední ríše. Mluví sice o krizi, ale o krizi brilantne prekonané: náladu té doby charakterizuje vitalita, sebeduvera a pýcha na vlastní úspechy. V životopisech 1. prechodné doby urcite existuje spousta témat, jež se nápadne podobají námetum pesimistických textu Strední ríše (jako napr. nízké záplavy Nilu, hlad, spolecenské nepokoje, válka a krize podkopávající základy státu), ale tyto podobnosti dokazují v první rade literární spojitost techto dvou období. Další aspekt textových dukazu se zdá být ješte duležitejší. V nápisech 1. prechodné doby sloužilo vyprávení o krizi k legitimizaci moci místních vladaru. A stejným zpusobem poskytuje dopodrobna rozpracovaný obrázek období naprostého chaosu v pozdejší pesimistické literature cerné pozadí, proti nemuž muže být tvrdá politika zákona a porádku, zavedená panovníky Strední ríše, ospravedlnena, ci dokonce vypadat blahodárne. Základy vládní ideologie monarchu Strední ríše tedy pevne spocívala na tom, co už známe z politického myšlení 1. prechodné doby. 51 Toto srovnání „pesimistické“ literatury Strední ríše a textu pocházejících z 1. prechodné doby odhaluje, jak hluboko zasáhl vliv 1. prechodné doby kolektivní povedomí Egyptanu Strední ríše a jejich pohled na spolecenské a politické vztahy. Bylo by na druhou stranu velmi zavádející pokoušet se použít literární texty Strední ríše jako autentické prameny dejin 1. prechodné doby. Pohled na 1. prechodnou dobu obsažený v této kapitole je založen výhradne na soudobých pramenech; tento pokus zhodnotit dochované dokumenty ze všech úhlu takrka znemožnuje souhlas s tradicním negativním pohledem na toto období. Naopak, její dynamismus a tvorivost cloveka prímo uchvátí. Když Senusret I. daroval chrámu v Karnaku sochu „knížete“ Antefa, predka králu 11. dynastie, uznal tím, že království Strední ríše vzešlo z boju o moc a nadvládu, které mezi sebou v 1. prechodné dobe svádeli místní panovníci. Nemužeme poprít, že krome politické duležitosti mela 1. prechodná doba také velký vliv na kulturní dejiny Egypta. Témer v každé sfére materiální kultury vznikla celá rada nových morfologických typu, vcetne tak mimorádne úspešných nových vynálezu, jakým byla napríklad pecet ve tvaru skaraba. V dobe, kdy všemocný vliv dvorní kultury zanikl a kdy byla velmi oslabena centrální moc , která v predchozí dobe (ve Staré ríši) kladla velké požadavky na provincní spolecnost, dostala príležitost k rozkvetu predevším lidová kultura. V 1. prechodné dobe se obyvatelé provincií po celé zemi tešili ze skromného, ale prece významného bohatství. Osvojili si rovnež nové prostredky umeleckého vyjadrování a komunikace a byli schopni usporádat své životy na úzkém horizontu bezprostredních zájmu. 52
Podobné dokumenty
4/11/2010 1 PRVNÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ A NÁSTUP STŘEDNÍ
Vláda 13. – 17. dynastie
13 dynastie sídelní město Ictauej
13. dynastie –
sídelní město Ictauej (tradice Střední říše) –
(tradice Střední říše) do Střední říše
do Střední říše
14. dynastie – drobná...
sylabus_2015_06 (1043271) - Petra Marikova Vlckova
program (upřednostňování náboženských scén před výjevy ze života apod; náboženské
texty). Podoba: vstup v podobě pylonů – otevřený dvůr s portikem – kaple ve tvaru
pyramid. Podzemí: šachta/sestupný...
Shaw_Nova rise
kterou král Ahmose koupil pro svou manželku, božskou manželku Amonovu, AhmoseNefertari. Cenu za úrad zaplatil chrámu král, címž se znovu stal jeho donátorem a upevnil
pouto mezi bohem a královou ro...
pdf-prednasky (838565) - Petra Marikova Vlckova
politické aspirace Direktoria – ohrožení
Británie
tradiční kulturní i politické vazby na tuto
oblast
Obrovský kulturní dopad byl pro
znovuoživení zájmu o Egypt a hlavně pro
rozvoj jeho system...