Potravin´aˇrsk´e inˇzen´yrstv´ı a bioinˇzen´yrstv´ı
Transkript
Pomocný učebnı́ text k přednáškám a cvičenı́m z předmětu NC EP T! !! Potravinářské inženýrstvı́ a bioinženýrstvı́ KO (N409001) Pavel Hasal, Olga Mat’átková VŠCHT Praha Praha, 11. května 2016 2 KO T! !! NC EP Obsah Předmluva 7 KO NC EP T! !! 1 Tekutiny, nenewtonovské kapaliny 1.1 Vymezenı́ pojmu tekutina, obecné vlastnosti tekutin . . . . . . . . . . . . 1.2 Deformace tekutin při namáhánı́ tlakem či tahem . . . . . . . . . . . . . . . 1.3 Deformace tekutin při namáhánı́ střihem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.4 Newtonovské kapaliny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.5 Nenewtonovské kapaliny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.5.1 Zdánlivá viskozita nenewtonovských kapalin . . . . . . . . . . . . . . 1.5.2 Nenewtonovské kapaliny s časově neproměnným tokovým chovánı́m 1.5.2.1 Herschelovy-Bulkleyovy kapaliny . . . . . . . . . . . . . . . 1.5.2.2 Binghamské kapaliny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.5.2.3 Pseudoplastické mocninové kapaliny . . . . . . . . . . . . . 1.5.2.4 Dilatantnı́ mocninové kapaliny . . . . . . . . . . . . . . . . 1.5.2.5 Dalšı́ modely nenewtonovských kapalin . . . . . . . . . . . 1.5.3 Nenewtonovské kapaliny s časově proměnným tokovým chovánı́m . . 1.5.3.1 Kapaliny tixotropnı́ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.5.3.2 Kapaliny rheopektické . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.6 Tok nenewtonovských kapalin potrubı́m . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.6.1 Rychlostnı́ profil při toku mocninové kapaliny potrubı́m . . . . . . 1.6.2 Popis toku nenewtonovských kapalin potrubı́m . . . . . . . . . . . 1.6.3 Určenı́ režimu toku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.6.4 Výpočet tlakové ztráty při toku mocninových kapalin potrubı́m . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.7 Mı́chánı́ nenewtonovských kapalin . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.8 Úlohy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2 Dispersnı́ soustavy 2.1 Velikost částic v dispersnı́ch soustavách . . . . . . 2.2 Rozdělenı́ velikostı́ částic v dispersnı́ch soustavách 2.3 Oddělovánı́ složek dispersnı́ch soustav . . . . . . . 2.4 Úlohy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 10 12 12 14 15 15 16 16 17 17 18 18 19 19 19 20 20 21 21 . . 22 . . 23 . . 25 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29 30 31 32 33 3 Odstřed’ovánı́ a odstředivky 3.1 Odstředivky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.2 Rychlost usazovánı́ v odstředivém poli . . . . . . . . . . 3.3 Doba usazovánı́ částice v bubnové odstředivce . . . . . 3.4 Výkonnost odstředivek, ekvivalentnı́ plocha odstředivky 3.5 Úlohy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 35 35 35 39 39 40 3 . . . . . . . . 4 Membránové filtračnı́ procesy 4.1 Obecné principy membránových filtracı́ . . . . . . . . 4.2 Vlastnosti a aplikačnı́ formy filtračnı́ch membrán . . 4.3 Separačnı́ vlastnosti filtračnı́ch membrán . . . . . . . 4.4 Bilancovánı́ membránových filtracı́ . . . . . . . . . . 4.5 Koncentračnı́ polarizace při membránových filtracı́ch 4.6 Kinetika membránových filtracı́ . . . . . . . . . . . . 4.7 Úlohy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43 43 43 44 44 45 47 49 . . . . . 51 51 52 54 55 55 . . . . . . . 59 59 60 60 61 63 63 64 OHŘEV . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 67 67 71 71 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . T! !! 5 Sdı́lenı́ tepla vedenı́m a prouděnı́m 5.1 Vedenı́ tepla v třı́rozměrném nehybném prostředı́ . . . . . 5.2 Bilancovánı́ enthalpie při vedenı́ tepla v pevných látkách 5.3 Jednosměrné ustálené vedenı́ tepla . . . . . . . . . . . . . 5.4 Sdı́lenı́ tepla mezi pevnou stěnou a kapalinou . . . . . . . 5.5 Úlohy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . plochou . . . . . . . . . . . . . . . NC EP 6 SDÍLENÍ TEPLA SÁLÁNÍM 6.1 Mechanismus sdı́lenı́ tepla sálánı́m . . . . . . . . 6.2 Stefanův-Boltzmanův zákon . . . . . . . . . . . . 6.3 Absorpce zářenı́ povrchem tělesa . . . . . . . . . 6.4 Výměna tepla sálánı́m mezi tělesem a obklopujı́cı́ 6.5 Kombinované sdı́lenı́ tepla sálánı́m a konvekcı́ . . 6.6 Radiačnı́ zástěny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.7 Úlohy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 MIKROVLNNÝ A INDUKČNÍ 7.1 Mikrovlnný ohřev . . . . 7.2 Indukčnı́ ohřev . . . . . . 7.3 Úlohy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . KO 8 Vybrané procesy sdı́lenı́ hmoty 8.1 Molekulárnı́ difuse . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8.2 Sdı́lenı́ hmoty mezi fázemi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8.2.1 Konvektivnı́ transport hmoty . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8.2.2 Sdı́lenı́ hmoty mezi pevnou fázı́ a kapalinou . . . . . . . . . 8.2.3 Sdı́lenı́ hmoty mezi dvěma kapalinami . . . . . . . . . . . . 8.2.4 Sdı́lenı́ hmoty mezi kapalinou a plynem . . . . . . . . . . . . 8.2.5 Spotřeba kyslı́ku při růstu mikrobiálnı́ch buněk . . . . . . . 8.2.6 Rovnováha při rozpouštěnı́ kyslı́ku . . . . . . . . . . . . . . 8.2.7 Měřenı́ koncentrace rozpuštěného kyslı́ku . . . . . . . . . . 8.2.8 Kriteriálnı́ rovnice pro objemový koeficient přestupu kyslı́ku 8.3 Úlohy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 Adsorpce a chromatografie 9.1 Princip adsorpce, adsorbenty . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9.2 Fázová rovnováha při adsorpci . . . . . . . . . . . . . . . . . 9.3 Isothermnı́ adsorpce v promı́chávaném rovnovážném stupni 9.4 Opakovaná isothermnı́ adsorpce v rovnovážných stupnı́ch . 9.5 Isothermnı́ adsorpce v nehybné vrstvě adsorbentu . . . . . 9.6 Kapalinová elučnı́ chromatografie . . . . . . . . . . . . . . . 4 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 73 73 73 73 73 73 73 73 73 73 73 73 . . . . . . 77 77 77 78 78 79 79 9.7 Úlohy-9 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 79 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 83 83 83 84 85 85 87 88 88 89 11 Bioreaktory a enzymové reaktory 11.1 Typy bioreaktorů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11.2 Kinetika enzymových reakcı́ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11.3 Kinetika růstu mikrobiálnı́ch buněk . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11.3.1 Růstová křivka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11.3.2 Růstová rychlost buněk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11.3.3 Monodova rovnice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11.3.4 Logistická rovnice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11.3.5 Stechiometrické parametry růstu buněk a tvorby produktů 11.4 Vsádkový promı́chávaný bioreaktor . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11.5 Průtočný promı́chávaný bioreaktor (chemostat) . . . . . . . . . . . 11.6 Chemostat s recyklem buněk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11.7 Dvoustupňový chemostat . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11.8 Úlohy-11 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93 93 93 94 94 94 95 95 95 96 96 99 102 103 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Seznam obrázků KO Seznam tabulek NC EP T! !! 10 Membránové separačnı́ procesy 10.1 Obecné principy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10.2 Vlastnosti a parametry membrán a membránových modulů 10.3 Bilancovánı́ membránových procesů . . . . . . . . . . . . . . 10.4 Koncentračnı́ polarizace membrán . . . . . . . . . . . . . . . 10.5 Membránová separace plynů . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10.6 Pervaporace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10.7 Reverznı́ osmóza (hyperfiltrace) . . . . . . . . . . . . . . . . 10.8 Dialýza . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10.9 Úlohy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Literatura 109 1 3 5 6 KO T! !! NC EP Předmluva T! !! Tento text je určen předevšı́m studentům třetı́ho ročnı́ku Fakulty potravinářské a biochemické technologie, kteřı́ si zapsali předmět N409001 Potravinářské inženýrstvı́ a bioinženýrstvı́. Předmět je alternativou k předmětu Chemické inženýrstvı́ 2, vı́ce zaměřenou na procesy a operace použı́vané v potravinářských a bioinženýrských technologiı́ch a operacı́ch. KO NC EP Praha 11. května 2016 8 KO T! !! NC EP Kap. 1: Tekutiny, nenewtonovské kapaliny T! !! V každodennı́m životě a v technické a technologické praxi je běžné rozdělovat látky (materiály), se kterými se setkáváme, resp. které jsou použı́vány a zpracovávány, podle jejich skupenstvı́ na plyny a páry, kapaliny a pevné látky. Při technologickém zpracovánı́ materiálů nabývá však značného významu skutečnost, jak se daný materiál chová, je-li vystaven namáhánı́ působenı́m sil. V této části se budeme věnovat tekutým látkám právě z hlediska jejich chovánı́ při působenı́ sil.V mechanice je obvyklé rozlišovat způsoby namáhánı́ materiálů na následujı́cı́ čtyři skupiny (viz též. obr. 1.1): • namáhánı́ ohybem,, • namáhánı́ střihem, NC EP • namáhánı́ tahem, resp. tlakem: na materiál působı́ dvojice opačně orientovaných sil ležı́cı́ch na jedné přı́mce (materiál se protahuje či stlačuje) - obr. 1.1a, • namáhánı́ krutem: na materiál působı́ dvojice opačně orientovaných sil, které ležı́ v rovinách kolmých k podélné ose materiálu - obr. 1.1d. KO V tekutinách lze realizovat pouze namáhánı́ tahem, resp. tlakem a namáhánı́ střihem, obr. 1.1 a) a c). G F2 F2 F1 F F1 a) tah (tlak) F1 F1 F2 b) ohyb F2 c) střih d) krut Obr. 1.1: Základnı́ (jednoduché) způsoby namáhánı́ materiálů. Velikost působı́cı́ sı́ly se vyjadřuje pomocı́ napětı́, tj. velikostı́ sı́ly připadajı́cı́ na jednotku plochy na kterou působı́ (konkrétnı́ definice plochy a sil na ni působı́cı́ch závisı́ na popisovaném způsobu namáhánı́) τ= dF dA . (1.1) Jednotkou napětı́ je tedy N m−2 , tj. 1 Pa. Plocha, o velikosti dA, na kterou sı́la (označı́me ji → − → − obecně d F ) působı́, je charakterizována normálovým vektorem d A - viz obr. 1.2. Vektor sı́ly 9 dA dA dA dFn dF dA dA dFt c) b) a) dA Obr. 1.2: Vzájemné orientace sı́ly a plochy, na kterou sı́la působı́: a) obecná orientace, b) normálová sı́la, c) tečná sı́la. σ= dFn dA T! !! → − → − d F a normálový vektor plochy d A jsou vzájemně orientovány obecně pod libovolným úhlem (obr. 1.2a), výpočet působı́cı́ho napětı́ pak vyžaduje použitı́ tenzorového počtu. Pokud je působı́cı́ sı́la orientována ve směru normály plochy dA (obr. 1.2b), pak ji označu→ − jeme jako normálovou sı́lu d F n a vyvolané napětı́ označujeme jako normálové napětı́ σ . (1.2) p = −σ. NC EP Opačně orientovaná normálová sı́la (na obr. 1.2 nenı́ tento přı́pad znázorněn) se označuje jako sı́la tlaková a jı́ vyvolané napětı́ se běžně označuje pojmem tlak p. Zjevně platı́ (1.3) Obr. 1.2c ukazuje technicky velmi významný přı́pad, kdy působı́cı́ sı́la je orientována ve směru kolmém k normále plochy, tj. v tečném směru k ploše dA. Napětı́ vyvolané touto tečnou (střižnou) silou označujeme pojmem tečné či střižné nebo též smykové napětı́ τ dFt dA . (1.4) KO τ= Tečné napětı́ v tekutině lze vyvolat např. jejı́m roztı́ránı́m po pevném povrchu nebo působenı́m rotujı́cı́ho mı́chadla. 1.1 Vymezenı́ pojmu tekutina, obecné vlastnosti tekutin Materiály (látky) zpracovávané v technologických procesech i látky, se kterými se setkáváme v běžném životě, lze klasifikovat z nejrůznějšı́ch hledisek a pohledů, které obvykle vycházejı́ z účelu, pro který majı́ být látky užity. Jeden ze základnı́ch způsobů klasifikace je založen na jejich chovánı́ při působenı́ sil: • Látky viskóznı́: jako viskóznı́ označujeme látky, které se setrvale deformujı́ (tekou), pokud na ně působı́ sı́la, byt’ jenom infinitesimálnı́ (tj. nekonečně malé) velikosti. Do této skupiny patřı́ tekutiny. • Látky plastické: jako plastické označujeme látky, které se působenı́m sı́ly konečné velikosti deformujı́ (měnı́ tvar) trvale, tzn. že deformace plastických látek přetrvává i po odezněnı́ působı́cı́ sı́ly, tj. plastické látky si udržujı́ tvar, do kterého byly působenı́m sı́ly zformovány. 10 p V0 ∆V Vk T! !! Obr. 1.3: Stlačitelnost tekutin při namáhánı́ tlakem. • Látky elastické: jedná se o látky, ve kterých sı́la konečné velikosti vyvolává jejich vratnou deformaci, která po odezněnı́ působı́cı́ sı́ly vymizı́ (např. napnutá pryž se po uvolněnı́ vracı́ zpět do původnı́ho tvaru). KO NC EP Mnohé látky za různých podmı́nek (např. v závislosti na velikosti a časovém průběhu působı́cı́ho napětı́, teplotě atd.) mohou vykazovat chovánı́, kterým se jednoznačně nezařazujı́ do žádné z výše uvedených skupin, pak je označujeme např. jako látky visko-plastické (mohou téci i plasticky se deformovat), nebo látky visko-elastické atd. Na okraj látek viskóznı́ch lze zařadit ideálnı́ (dokonalou) tekutinu, na opačný pól, tj. na okraj látek elastických lze zařadit látky dokonale tuhé (zcela nedeformovatelné). Uplatnı́me-li na vzorek materiálu skokovým (mžikovým) způsobem mechanické napětı́ (sı́lu) určité velikosti, vyvolá toto napětı́ v materiálu silové pole, které způsobı́ deformaci materiálu a vzrůst jeho energetického obsahu, který se následně postupně snižuje, jak se částice materiálu difusnı́m pohybem přemı́st’ujı́ do nového uspořádánı́ s nižšı́m energetickým obsahem. Po určité době, která je většı́ než několikanásobek tzv. relaxačnı́ doby, trelax , počátečnı́ vzrůst energie prakticky vymizı́ a materiál je tzv. relaxován (např. po uplynutı́ pětinásobku relaxačnı́ doby poklesne napětı́ v materiálu na cca 0,7% jeho počátečnı́ hodnoty). V ideálnı́ tekutině je relaxace okamžitá, trelax → 0, v dokonale tuhých látkách naopak dosahuje nekonečně velké hodnoty, trelax → ∞. Relaxačnı́ doba materiálů se využı́vá k charakterizaci jejich chovánı́ z hlediska deformovatelnosti. K tomuto účelu bylo zavedeno tzv. Debořino čı́slo i) , De De = trelax , tobs (1.5) které je definováno jako poměr relaxačnı́ doby materiálu trelax k tzv. době pozorovánı́, tobs , která je dána časovým měřı́tkem procesu, který je předmětem našeho zájmu. Klasifikace materiálů podle hodnoty Debořina čı́sla je uvedena v tabulce 1.1. Tabulka 1.1: Klasifikace materiálů podle hodnoty Debořina čı́sla De 1 pevné látky a materiály pevným látkám podobné i) De ≈ O(1) visko-elastické látky Podle starozákonnı́ soudkyně Debory. Viz Knihu Soudců 5:5. 11 De 1 tekutiny a tekutinám podobné látky Tabulka 1.2: Hodnoty objemového modulu pružnosti některých materiálů Látka sklo diamant metanol aceton glycerin 1.2 B 35 - 55 443 0,823 0,92 4,35 Látka ocel voda mořská voda benzen CCl4 B [GPa] 160 2,15 2,34 1,05 1,32 Látka hlinı́k kosti benzı́n rtut’ parafinový olej B [GPa] 7,0 10 1,07 - 1,49 28,5 1,66 Deformace tekutin při namáhánı́ tlakem či tahem ∆p = −B T! !! Kapaliny a tuhé látky jsou obvykle pro zjednodušenı́ jejich popisu uvažovány jako nestlačitelné materiály. Ve skutečnosti jsou všechny materiály poněkud stlačitelné. Mezi tlakem působı́cı́m na kapalinu či pevnou látku a relativnı́ změnou jejı́ho objemu platı́ vztah přı́mé úměrnosti ∆V V (1.6) 1.3 NC EP kde ∆p je přı́růstek tlaku a člen ∆V V vyjadřuje relativnı́ zmenšenı́ objemu vyvolané tı́mto zvýšenı́m tlaku. B je tzv. objemový modul pružnosti tekutiny vyjadřovaný v Pa. Hodnoty objemového modulu pružnosti některých materiálů jsou ukázány v tab. 1.2. Vysoké hodnoty objemového modulu pružnosti (řádově v GPa) jsou přı́činou toho, že stlačitelnost kapalin je velmi nı́zká. Deformace tekutin při namáhánı́ střihem KO Namáhánı́ tekutiny střižnými silami lze např. realizovat tak, že tenkou vrstvu tekutiny umı́stı́me mezi dvě pevné plochy, které se pohybujı́ odlišnými rychlostmi. Nejjednoduššı́ přı́pad představuje vrstva tekutiny o tloušt’ce δ mezi dvěma rovinnými deskami (obr. 1.4) o ploše A. Spodnı́ deska je nepohyblivá, hornı́ deska se pohybuje ve směru osy x konstantnı́ rychlostı́ Ux působenı́m y pohyblivá deska A F pevná deska Ux vx(y) δ x Obr. 1.4: Vrstva tekutiny mezi dvěma rovinnými deskami. sı́ly o velikosti F . Velikost tečného napětı́ mezi deskami τ = F/A. V ustáleném stavu se ve vrstvě kapaliny ustavı́ lineárnı́ rychlostnı́ profil - na povrchu spodnı́ desky je rychlost pohybu tekutiny nulová, na povrchu hornı́ desky se tekutina pohybuje rychlostı́ shodnou s rychlostı́ 12 y t = t0 t = t0+∆t B B' x = ∆x = Ux ∆t δ α A x=0 T! !! x Obr. 1.5: Deformace vrstvy tekutiny nacházejı́cı́ se mezi deskami. y vx (y) = Ux . δ NC EP pohybu této desky (1.7) Tekutina mezi deskami se napětı́m působı́cı́m při pohybu hornı́ desky deformuje - viz obr. 1.5. Označme svislou úsečkou AB částice tekutiny nacházejı́cı́ se v časovém okamžiku t0 v pozicı́ch s hodnotou souřadnice x = 0. Po uplynutı́ časového intervalu ∆t se úsečka AB odklonı́ od původně vertikálnı́ pozice o úhel α do polohy AB’, hornı́ koncový bod úsečky B se posune o vzdálenost ∆x = Ux ∆t do polohy určené bodem B’. Pro vyjádřenı́ deformace vrstvy kapaliny mezi deskami γ použijeme tangentu deformačnı́ho úhlu α ∆x Ux ∆t = δ δ KO γ = tan α = . (1.8) Velikost deformace γ v čase neustále vzrůstá. Definujeme proto tzv. rychlost smykové deformace (smykovou rychlost) γ̇ jako časovou derivaci deformace γ γ Ux ∆t Ux = lim = ∆t→0 ∆t ∆t→0 δ∆t δ γ̇ = lim . (1.9) Poměr Ux /δ je roven hodnotě derivace rychlostnı́ho profilu ve štěrbině mezi planárnı́mi deskami. ⇒ v tenkých štěrbinách (δ → 0) lze odhlédnout od zakřivenı́ ploch, které je vymezujı́, a hodnotu gradientu rychlosti lze počı́tat, resp. aproximovat i v přı́padech neplanárnı́ch štěrbin jako podı́l rozdı́lu rychlostı́ desek (∆U ) a vzdálenosti mezi nimi γ̇ = ∆U δ . (1.10) Tekutiny a kapaliny lze dělit do skupin podle vztahu mezi působı́cı́m tečným napětı́m τ a vyvolanou rychlostı́ smykové deformace γ̇. Zjišt’ovánı́m této závislosti a obecně studiem tokových vlastnostı́ tekutin se zabývá vědnı́ obor zvaný rheologie. Graficky znázorněná závislost mezi τ a γ̇, tzv. rheogram (viz např. obr. 1.6) se zjišt’uje měřenı́m, nejčastěji pomocı́ rotačnı́ch viskozimetrů, které umožňujı́ současně přesně změřit hodnoty τ i γ̇. Podle průběhu rheogramu, tj. tvaru závislosti mezi γ̇ a τ , rozdělujeme kapaliny na newtonovské a nenewtonovské. 13 τ (Pa) směrnice = dyn. viskozita = konst. 0 γ (s -1 ) 1.4 T! !! Obr. 1.6: Rheogram kapaliny s newtonovským chovánı́m. Newtonovské kapaliny τ = η γ̇ , NC EP Tzv. newtonovské (resp. newtonské) kapaliny jsou charakterizovány lineárnı́ závislostı́ mezi působı́cı́m tečným napětı́m a rychlostı́ smykové deformace, přičemž tato závislost má počátek v počátku souřadnicových os - viz obr. 1.6. Tento rheogram se popisuje tzv. Newtonovým zákonem pro viskozitu (1.11) KO kde η označuje dynamickou viskozitu kapaliny, jejı́ž hodnota je rovna směrnici závislosti (1.11). Pro určenı́ viskozity newtonovské kapaliny tedy stačı́ změřit jednu dvojici sobě odpovı́dajı́cı́ch hodnot τ a γ̇. Viskozita newtonovských kapalin má v celém rozsahu rheogramu konstantnı́ hodnotu. Mezi newtonovské kapaliny patřı́ většina ”jednoduchých”kapalin, jako jsou např. voda a vodné roztoky solı́, organické nı́zkomolekulárnı́ kapaliny, minerálnı́ oleje atp. KAPALINA V KLIDU KAPALINA V POHYBU (při působení tečného napětí) USPOŘÁDÁNÍ NEBO REORIENTACE ČÁSTIC ROZVINUTÍ ČI NAPŘÍMENÍ ČÁSTIC DEFORMACE ČÁSTIC ROZMĚLNĚNÍ ČÁSTIC, ROZPAD AGREGÁTŮ Obr. 1.7: Některé přı́činy vzniku nenewtonovského chovánı́ kapalin. 14 1.5 Nenewtonovské kapaliny Jako nenewtonovské označujeme takové kapaliny, pro které nenı́ závislost mezi působı́cı́m tečným napětı́m a rychlostı́ smykové deformace popsána jednoduchým lineárnı́m vztahem (1.11), ale má bud’to nelineárnı́ průběh, nebo neprocházı́ počátkem souřadnic, nebo kombinuje obě tyto možnosti. V některých přı́padech průběh této závislosti je i funkcı́ doby působenı́ napětı́ τ na kapalinu, jejı́ tokové vlastnosti se tedy v průběhu procesů mohou měnit, i když fyzikálněchemické podmı́nky (teplota, tlak, složenı́) a působı́cı́ napětı́ zůstávajı́ neměnné. Některé přı́činy vzniku nenewtonovského chovánı́ kapalin jsou uvedeny na obr. 1.7, obecně se jedná o změny vnitřnı́ struktury tekutiny na molekulárnı́ či mikroskopické úrovni v důsledku působı́cı́ho tečného napětı́. b) NC EP T! !! a) Obr. 1.8: Tvar hladiny při mı́chánı́ kapalin rotačnı́m mı́chadlem ve válcové nádobě: a) pro newtonovské kapaliny, b) pro některé nenewtonovské kapaliny (”šplhánı́”po hřı́deli). 1.5.1 KO Nenewtonovské tekutiny vykazujı́ neobvyklé, často až překvapivé, chovánı́, jako je např. ”šplhánı́”po hřı́deli mı́chadla (viz obr. 1.8), tenké paprsky některých nenewtonovských kapalin se odrážejı́ od hladiny stagnantnı́ vrstvy téže kapaliny, kapaliny výrazně měnı́ viskozitu, jsou-li vystaveny působenı́ sı́ly atp. Mezi nenewtonovské kapaliny patřı́ kapaliny ”se složitějšı́ vnitřnı́ strukturou”, např. roztoky nebo taveniny makromolekulárnı́ch či polymernı́ch látek, suspenze jemných částic, mnohé potravinářské produkty atd. Zdánlivá viskozita nenewtonovských kapalin Nenı́-li závislost mezi tečným napětı́m τ působı́cı́m na danou kapalinu a jı́m vyvolanou rychlostı́ smykové deformace γ̇ lineárnı́, nebo neprocházı́-li tato závislost počátkem souřadných os, nevykazuje taková kapalina jedinou a konstantnı́ hodnotu dynamické viskozity v celém rozsahu rychlostı́ smykové deformace, jako je tomu v přı́padě kapalin newtonovských. V těchto přı́padech se definuje a použı́vá tzv. zdánlivá viskozita kapaliny, ηzd. . Je definována jako poměr působı́cı́ho tečného napětı́ a jı́m vyvolané smykové rychlosti ηzd. = τ γ̇ . (1.12) Hodnota zdánlivé viskozity se měnı́ s měnı́cı́mi se hodnotami τ a γ̇ - viz např. rheogram tzv. pseudoplastické kapaliny na obr. 1.9 - a může jak klesat tak i růst (viz následujı́cı́ části). Kapalin, které vykazujı́ nenewtonovské chovánı́ existuje až nepřeberný počet a jejich tokové chovánı́ je velmi rozmanité. Dlouhodobým studiem nenewtonovských kapalin bylo ale 15 τ (Pa) ηzd2 ηzd1 γ (s-1) T! !! Obr. 1.9: Obecný rheogram nenewtonovské kapaliny s vyznačenı́m dvou hodnot zdánlivé viskozity. NC EP zjištěno, že je lze roztřı́dit do několika základnı́ch skupin, ve kterých zařazené kapaliny vykazujı́ stejné, či alespoň velmi podobné rheologické vlastnosti a chovánı́ ii) . Jedna z možných klasifikacı́ nenewtonovských kapalin je uvedena na obr. 1.10. Snad všechny použı́vané klasifikace rozdělujı́ prvotně nenewtonovské kapaliny dle toho, zda je jejich tokové chovánı́ časově proměnné či neproměnné. Tak je tomu i ve schématu na obr. 1.10. V následujı́cı́ch odstavcı́ch je NENEWTONOVSKÉ KAPALINY S ČASOVĚ NEPROMĚNNÝM CHOVÁNÍM BINGHAMSKÉ MOCNINOVÉ PSEUDOPLASTICKÉ MOCNINOVÉ DILATANTNÍ KO HERSCHELOVY-BULKLEYOVY S ČASOVĚ PROMĚNNÝM CHOVÁNÍM TIXOTROPNÍ RHEOPEKTICKÉ DALŠÍ MODELY NENEWT. KAPALIN Obr. 1.10: Klasifikace nenewtonovských kapalin. uveden podrobnějšı́ popis jednotlivých druhů nenewtonovských kapalin, resp. matematických modelů, které jejich tokové chovánı́ popisujı́. 1.5.2 Nenewtonovské kapaliny s časově neproměnným tokovým chovánı́m Rheologické chovánı́ nenewtonovských kapalin z této skupiny nenı́ závislé (při jinak konstantnı́ch podmı́nkách) na době působenı́ tečného napětı́. Jedná se o nejpočetnějšı́ skupinu nenewtonovských kapalin. 1.5.2.1 Herschelovy-Bulkleyovy kapaliny Rheogramy těchto kapalin jsou popsány vztahem τ = τ0 + K γ̇ m , τ > τ0 , (1.13) ii) Nutno poznamenat, že klasifikace nenewtonovských kapalin nenı́ zcela ustálená a jednotná a lze se nezřı́dka setkat v různých pramenech i s protichůdnými informacemi. 16 kde symbol τ0 označuje tzv. mez toku (minimálnı́ působı́cı́ tečné napětı́ potřebné k vyvolánı́ toku kapaliny), K je tzv. koeficient konzistence a m je tzv. index toku. 1.5.2.2 Binghamské kapaliny τ / Pa C A NC EP B T! !! Tzv. binghamské kapaliny reprezentujı́ poměrně početnou a významnou skupinu nenewtonovských kapalin. Binghamské kapaliny patřı́ mezi tzv. visko-plastické materiály, které se při nı́zkých hodnotách působı́cı́ho napětı́ chovajı́ jako plastické tuhé těleso (deformujı́ se nevratně, avšak netečou), ale při vyššı́ch hodnotách se chovajı́ jako kapaliny. Patřı́ mezi ně napřı́klad zubnı́ pasty, čokoláda a rtěnky. Rheogramy některých visko-plastických kapalin a kapalin binghamských jsou schématicky znázorněny na obr. 1.11. Rheogram binghamské kapaliny (čára A) je popsán vztahem . γ / s-1 KO Obr. 1.11: Přı́klady rheogramů viskoplastických kapalin. A ... kapaliny binghamské, B, C ... kapaliny Herschelovy-Bulkleyovy. τ = τ0 + ηp γ̇ , τ > τ0 , (1.14) kde τ0 označuje tzv. mez toku (kluzu) a ηp je tzv. plastická viskozita kapaliny. Mezi tyto kapaliny patřı́ např. koncentrované suspenze jemných částic (jı́ly, galenit, některé nátěrové hmoty s vysokým obsahem pigmentu, kaolinové suspenze apod). 1.5.2.3 Pseudoplastické mocninové kapaliny Jako pseudoplastické se označujı́ takové kapaliny, jejichž zdánlivá viskozita při rostoucı́ hodnotě rychlosti smykového namáhánı́ klesá, tj. ”řı́dnou”(anglicky: shear thinning liquids). Nejčastěji jde o roztoky a taveniny makromolekulárnı́ch látek (proteiny, nukleové kyseliny), některá mazadla, řı́dké jemnozrnné suspenze, škrobový maz, ovocné dřeně a pod. Závislost mezi velikostı́ působı́cı́ho napětı́ τ a smykovou rychlostı́ γ̇ se pro tyto kapaliny popisuje mocninovým vztahem ve tvaru τ = K γ̇ m (1.15) kde K se označuje jako tzv. koeficient konzistence dané kapaliny a m označuje tzv. index toku, který pro pseudoplastické tekutiny nabývá hodnot menšı́ch než 1 (m < 1). Rheogramy pseudoplastických kapalin pro různé hodnoty indexu toku jsou zakresleny na obr. ??a. Vzhledem 17 k platnosti rovnice (1.15) se pseudoplastické kapaliny označujı́ též jako kapaliny mocninové. Pro m = 1 popisuje vztah (1.15) kapaliny newtonovské. Zdánlivá viskozita pseudoplastických kapalin je dána vztahem ηzd. = τ K γ̇ m = = K γ̇ m−1 γ̇ γ̇ . (1.16) Protože hodnota m je pro pseudoplastické kapaliny menšı́ než 1, klesá hodnota jejich zdánlivé viskozity s rostoucı́ hodnotou rychlosti smykové deformace (kapalina ”řı́dne”). a) b) 1400 140 m=1 120 m = 0,6 m = 0,4 800 400 m = 1,25 600 m=1 200 NC EP 20 T! !! 60 [Pa] m = 0,8 τ [Pa] τ 40 m = 1,4 1000 100 80 m=2 1200 m = 0,9 0 0 0 100 200 . γ 300 400 0 500 -1 [s ] 100 200 . γ 300 400 500 -1 [s ] Obr. 1.12: Rheogramy: a) pseudoplastických kapalin, b) dilatantnı́ch kapalin při různých hodnotách indexu toku m. Koeficient konzistence K = 0.05 Pa sm . 1.5.2.4 Dilatantnı́ mocninové kapaliny KO Dalšı́ skupina nenewtonovských kapalin vykazuje ”opačné”chovánı́ než kapaliny pseudoplastické, tj. jejich zdánlivá viskozita vzrůstá při vzrůstajı́cı́ch hodnotách působı́cı́ho tečného napětı́, resp. rychlosti smykové deformace, tj. tento druh kapalin ”houstne”při zvýšeném namáhánı́ (anglicky: shear thickening liquids). Jejich rheologické chovánı́ se popisuje stejným vztahem jako chovánı́ kapalin pseudoplastických, tj. mocninovým vztahem (1.15), avšak s m > 1, a označujı́ se jako kapaliny dilatantnı́. Vyskytujı́ se poměrně zřı́dka, nejčastěji se jedná o suspenze jemných částic nepravidelného tvaru (např. TiO2 , magnetit, galenit, jı́ly nebo kukuřičný škrob ve vodě). Přı́klady rheogramů dilatantnı́ch kapalin jsou uvedeny na obr. ??b. Dilatantnı́ kapaliny obecně spadajı́ do skupiny kapalin mocninových. Zdánlivá viskozita dilatantnı́ch kapalin je dána vztahem (1.16). Protože hodnoty indexu toku jsou většı́ než 1, roste jejich zdánlivá viskozita s rostoucı́ hodnotou rychlosti smykové deformace (kapalina ”houstne”). 1.5.2.5 Dalšı́ modely nenewtonovských kapalin Mocninový model vyhovuje pro popis nenewtonovských v mnoha přı́padech, ale pro přı́pady, kdy nejsou použitelné, existujı́ i dalšı́ modely nenewtonovských kapalin, např.: - Prandtlův-Eyringův model τ = A argsinh( 1 γ̇) B , (1.17) 18 - Powelův-Eyringův model 1 τ = A argsinh( γ̇) + C B - Ellisův model γ̇ = (ϕ0 + ϕ1 τ α−1 ) , (1.18) , (1.19) kde A, B, C, ϕ0 , ϕ1 a α jsou parametry modelů. Modely uvedené v tomto odstavci dosti dobře popisujı́ experimentálně určené rheogramy řady kapalin avšak jejich parametry nemajı́ vždy jasný fyzikálnı́ význam. 1.5.3 Nenewtonovské kapaliny s časově proměnným tokovým chovánı́m Kapaliny tixotropnı́ NC EP 1.5.3.1 T! !! V praxi se dosti často můžeme setkat také s kapalinami, jejichž deformace je závislá na čase. Zdánlivá viskozita takových tekutin je pak závislá nejen na hodnotě rychlosti smykové deformace, ale též na době působenı́ tečného napětı́. Jejich tokové křivky typicky vykazujı́ hysterezi, tj. jejich průběhy při zvyšovánı́ napětı́ a při jeho snižovánı́ se odlišujı́. Existujı́ dva základnı́ typy těchto kapalin: jejichž zdánlivá viskozita klesá s rostoucı́ dobou působenı́ napětı́. Patři k nim napřı́klad některé nátěrové hmoty, některé omı́tky a ropa z některých nalezišt’. 1.5.3.2 Kapaliny rheopektické jejichž zdánlivá viskozita s dobou působenı́ napětı́ vzrůstá. Jsou vzácné, patřı́ k nim napřı́klad vodné suspenze bentonitu nebo pudinkového prášku KO ηzd. γ = konst. rheopek!cké !xotropní doba působení napě Obr. 1.13: Závislost zdánlivé viskozity tixotropnı́ch a rheopektických kapalin na době působenı́ napětı́. Je nutno zdůraznit, že při popisu chovánı́ nenewtonovských kapalin nemá pojem viskozity jako jednoduché látkové konstanty fyzikálnı́ význam a chovánı́ těchto kapalin je nutno popsat celou tokovou křivkou v daném rozsahu tečných napětı́. Je nezbytné vyvarovat se extrapolacı́ experimentálnı́ch dat vzhledem k výskytu různých anomáliı́. Hodnoty zdánlivé viskozity zı́skané měřenı́m s použitı́m jednoduchého viskozimetru bez udánı́ hodnoty užitého tečného napětı́ nebo rychlosti smykové deformace mohou být využity pouze pouze pro hrubá (orientačnı́) porovnánı́ rheologických vlastnostı́ nenewtonských kapalin stejného druhu. 19 1.6 Tok nenewtonovských kapalin potrubı́m Doprava nenewtonovských kapalin potrubı́m je častým technologickým úkonem, proto je zapotřebı́ se jı́ zabývat z hlediska chemicko-inženýrského popisu. 1.6.1 Rychlostnı́ profil při toku mocninové kapaliny potrubı́m m vz (r) = m+1 ∆pz R 2LK 1 m R 1− r m+1 m R , T! !! Nenewtonovské chovánı́ kapalin, tj. nelineárnı́ závislost mezi působı́cı́m tečným napětı́m a rychlostı́ smykové deformace, se projevuje napřı́klad změnou tvaru rychlostnı́ho profilu při toku nenewtonovské tekutiny potrubı́m ve srovnánı́ s rychlostnı́m profilem kapaliny newtonovské. Při laminárnı́m prouděnı́ mocninové kapaliny s koeficientem konsistence K a indexem toku m potrubı́m s kruhovým průřezem o poloměru R ve směru souřadné osy z, kterou ztotožnı́me s podélnou osou trubky, je rychlostnı́ profil popsán vztahem [1, 4] (1.20) V̇ v̄z = = πR2 ∆pz 2LK NC EP kde ∆pz je tlakový rozdı́l připadajı́cı́ na úsek potrubı́ o délce L. Střednı́ rychlost kapaliny v potrubı́ je dána vztahem 1 m m 3m + 1 R m+1 m , (1.21) kde V̇ je objemový průtok kapaliny potrubı́m V̇ = π ∆pz 2LK 1 m m 3m + 1 R 3m+1 m . (1.22) vz = v̄z KO Kombinacı́ rovnic (1.20) a (??) obdržı́me výraz pro rychlostnı́ profil při toku mocninové kapaliny trubkou kruhového průřezu o poloměru R v bezrozměrovém tvaru 3m + 1 m+1 r m+1 m 1− R . (1.23) Tvary bezrozměrových rychlostnı́ch profilů jsou pro různé hodnoty indexu toku m ukázány na obr. 1.14. Je zřejmé, že při toku dilatantnı́ch kapalin (m > 1) se tvar rychlostnı́ho profilu při rostoucı́ hodnotě m stává protáhlejšı́m a ostřejšı́m (ve srovnánı́ s parabolickým profilem pro newtonovskou kapalinou, m = 1) a při vysokých hodnotách m nabývá bilineárnı́ho tvaru. Přı́činou tohoto jevu je vysoká hodnota tečného napětı́ v kapalině v oblasti přiléhajı́cı́ ke stěně trubky, ve které pak zdánlivá viskozita kapaliny dosahuje vysokých hodnot a rychlost toku je v důsledku toho snı́žena. Při toku kapalin pseudoplastických (m < 1) pozorujeme, v důsledku snižovánı́ hodnoty zdánlivé viskozity u stěny trubky, zplošt’ovánı́ rychlostnı́ho profilu při klesajı́cı́ hodnotě indexu toku m. Tvar rychlostnı́ho profilu má vliv na rozdělenı́ dob prodlenı́ kapaliny v potrubı́ dané délky. Při toku pseudoplastických kapalin je distribuce (rozsah) dob prodlenı́ užšı́, naopak při toku kapalin dilatantnı́ch se distribuce rozšiřuje. Tuto skutečnost je nutno brát do úvahy při procesech, jejichž výsledek je závislý na době trvánı́ operace, např. při pasterizaci nebo sterilizaci kapalin v průtočných trubkových zařı́zenı́ch. Pro m = 1 a K ≡ η obdržı́me z rovnice (1.20) tvar rychlostnı́ho profilu při laminárnı́m toku newtonovské kapaliny trubkou kruhového průřezu 20 2.0 m=10 m=1 m=5 2.5 m=0.5 m=2 m=1.5 1.5 2.0 m=0.2 vz /vz vz /vz m=1 1.5 m=0.05 1.0 1.0 0.5 0.5 0.0 - 1.0 -0.5 0.0 0.5 0.0 -1.0 1.0 r/R -0.5 0.0 0.5 1.0 r/R . NC EP r 2 ∆pz R2 1− vz (r) = 4ηL R T! !! Obr. 1.14: Bezrozměrové rychlostnı́ profily při toku nenewtonovské kapaliny popsané mocninovým modelem trubkou kruhového průřezu pro různé hodnoty indexu toku m. Šipky ukazujı́ směr toku. (1.24) Vztahy popisujı́cı́ rychlostnı́ profily při toku dalšı́ch typů nenewtonovských kapalin potrubı́m lze nalézt v literatuře [1, 4]. 1.6.2 Popis toku nenewtonovských kapalin potrubı́m Pro popis toku nenewtonovských kapalin v potrubı́ch lze užı́t, podobně jako při popisu toku kapalin newtonovských, rovnici kontinuity pro nestlačitelnou kapalinu v1 S1 = v2 S2 , , KO a Bernoulliovu rovnici (ρ = konst.) p1 v2 p2 v2 + gz1 + 1 + ec = + gz2 + 2 + edis ρ 2 ρ 2 . (1.25) (1.26) Rovnice (1.25) a (1.26) jsou formulovány pro nerozvětvený úsek potrubı́ se zařazeným čerpadlem, vymezený průtočnými průřezy 1 a 2 (viz obr. ??). 1.6.3 Určenı́ režimu toku Režim toku při prouděnı́ nenewtonovských kapalin potrubı́m se určuje způsobem stejným jako v přı́padě kapalin newtonovských, tj. podle hodnoty Reynoldsova kritéria [5] Re = dvρ η , (1.27) kde d je (ekvivalentnı́) průměr potrubı́. Protože viskozita, resp. zdánlivá viskozita kapaliny η v definici Reynoldsova kritéria (1.27) nemá konstantnı́ hodnotu v celém objemu kapaliny, zavádějı́ se pro popis toku nenewtonovských kapalin modifikovaná Reynoldsova kritéria. Pro mocninové kapaliny se použı́vá Reynoldsovo kritérium definované vztahem m 2−m m m v d ρ Ren = 8 , (1.28) 6m + 2 K 21 2 v2 , p2 ,S2 1 v1 , p1 , S1 Č z2 z1 T! !! Obr. 1.15: Potrubı́ pro dopravu nenewtonovské kapaliny se zařazeným čerpadlem. Šipky ukazujı́ směr toku. 1.6.4 NC EP kde Ren označuje Reynoldsovo kritérium pro nenewtonovskou (mocninovou) kapalinu, které lze použı́vat stejným způsobem jako Reynoldsovo kritérium pro newtonovské kapaliny definované rovnicı́ (1.27). Režim toku mocninové kapaliny je l aminárnı́, pokud Ren < 2300 a turbulentnı́, pokud Ren > 2300 (neuvažujeme zde oblast přechodového režimu toku). Výpočet tlakové ztráty při toku mocninových kapalin potrubı́m Pro výpočet ztráty měrné mechanické energie, edis , resp. tlakové ztráty ∆pdis při toku mocninových nenewtonovských kapalin potrubı́m lze užı́t obvyklé vztahy pro newtonovské kapaliny, avšak s použitı́m Reynoldsova kritéria Ren (viz rovnici (1.28)). K výpočtu ztráty měrné mechanické energie tedy použijeme Darcyovu-Weissbachovu rovnici L v2 d 2 KO edis = λ , (1.29) kde L je délka potrubı́, d jeho průměr a v střednı́ rychlost kapaliny v potrubı́. λ je (Darcyův) součinitel třenı́ iii) , který pro laminárnı́ režim toku kapaliny (Ren ≤ 2300) potrubı́m s kruhovým průřezem lze vypočı́tat ze známého vztahu λ= 64 Ren . (1.30) Pro přechodový a turbulentnı́ režim toku se k výpočtu hodnoty součinitele třenı́ λ patrně nejčastěji užı́vá následujı́cı́ implicitnı́ vztah publikovaný Dodgem a Metznerem [2] h i m 1 2 2−m 0, 2 √ = 0,75 log Ren λ(1− 2 ) − 0, 6 −√ , (1.31) 0,75 m m m λ který sice pro určenı́ hodnoty λ vyžaduje iteračnı́ výpočet, ale je hodnocen jako nejspolehlivějšı́ a nejpřesnějšı́, i když v literatuře, např. [1], se často uvádı́, že pro výpočet součinitele třenı́ při iii) Symbol λ v tomto textu označuje součinitel třenı́ zavedený v předmětu Chemické inženýrstvı́ I, tzv. Darcyův součinitel třenı́. V literatuře, zejména pak literatuře anglosaské, se velmi často použı́vá tzv. Fanningův součinitel třenı́, λF , pro který platı́ λ = 4 λF . Oba součinitele se dosti často důsledně nerozlišujı́, nebo nenı́ výslovně uvedeno, o který se v daném přı́padě jedná. Při přebı́ránı́ literárnı́ch dat je proto nutno počı́nat si s obezřetnostı́. 22 Tabulka 1.3: Explicitnı́ vztahy pro výpočet hodnoty součinitele třenı́ λ při turbulentnı́m toku mocninových kapalin potrubı́m (Reynoldsovo kritérium Ren je definováno vztahem (1.28), m je index toku). Zpracováno podle Gao et Zhang [3]. Č. Autoři Vztah pro λ 1 Shaver a Merill λ= 0,316 m5 Reα n 2 Dodge a Metzner λ= a Reb n b = 0.365 − 0.1775m + Kemblowski a Kolodziejski λ= h i 4,2 ) (0,314m2.3 −0.064) 0, 00225 exp(3, 57m2 ) exp 572(1−m Re /Ren ; n 0,435 m , kde α = 2,63 10,5m 1959 , kde: a = 0.266 + 0.047m , 1959 0.0625m2 T! !! 3 Rok 1973 NC EP pokud však Ren /m0.435 > 31600, pak λ = 0, 079/Re0,25 n 4 Shenoy λ = 4 3, 57 log 5 Desouky a El-Emam λ = 0, 5 m m 6,5m −0,615 −2 −(1+0,75m) 0, 0112 + Re−0,3185 n 1986 1990 KO √ Rem n turbulentnı́m toku nenewtonských kapalin neexistuje žádný dokonale spolehlivý vztah. Pro zjednodušenı́ výpočtů byla učiněna řada pokusů nalézt explicitnı́ vztah pro výpočet součinitele třenı́ λ při turbulentnı́m toku mocninových kapalin potrubı́m a tabulka 1.3 uvádı́ některé z nich. Hodnoty součinitele třenı́ vypočtené s použitı́m vztahů z tabulky 1.3 jsou obecně v dobrém souladu s výsledky podle rovnice (1.31). Odchylky se obecně zvyšujı́ při hodnotách indexu toku m výrazněji odlišných od jedničky a nabývajı́ většı́ch hodnot pro dilatantnı́ kapaliny (m > 1). Pro jiné druhy nenewtonovských kapalin než jsou kapaliny mocninové je nutno hledat vztahy pro určenı́ hodnoty Reynoldsova kritéria a pro tlakovou ztrátu ve specializované literatuře. 1.7 Mı́chánı́ nenewtonovských kapalin Mı́chánı́ nenewtonovských kapalin rotačnı́mi mı́chadly představuje velmi běžnou operaci v potravinářském průmyslu a v biotechnologiı́ch. Vzhledem k proměnné hodnotě zdánlivé viskozity nenewtonovských kapalin - závisı́ na hodnotě rychlosti smykové deformace γ̇, která se velmi výrazně měnı́ s polohou v mı́chacı́m zařı́zenı́ - docházı́ při návrhu mı́chacı́ch zařı́zenı́ pro tyto kapaliny a při jejich provozovánı́ často k problémům, protože standardnı́ mı́chacı́ zařı́zenı́ jsou prostudována a odzkoušena předevšı́m pro běžné newtonovské kapaliny s konstantnı́ viskozitou. Při jakékoli nerovnoměrnosti prostorového rozloženı́ viskozity ve vsádce zpravidla chybějı́ 23 T! !! jak teoretické návody k návrhu mı́chacı́ho zařı́zenı́ tak i praktické zkušenosti. Změny viskozity vsádky v mı́chacı́ nádobě mohou být způsobeny, kromě jejı́ho nenewtonovského chovánı́, též závislostı́ viskozity na teplotě, závislostı́ na koncentraci složek v homogennı́ch směsı́ch, závislostı́ viskozity na velikosti a objemovém zastoupenı́ částic v heterogennı́ch směsı́ch a na jejich vzájemných koloidnı́ch interakcı́ch. Zde se však budeme zabývat pouze vlivem nenewtonovského charakteru kapalin na jejich promı́chávánı́ rotačnı́mi mı́chadly. - problém mı́chánı́ nenewtonovských kapalin ≡ tvorba kavit Pseudoplastické vsádky slabě promíchávané až nepromíchávané části vsádky NC EP dobře promíchávaná kaverna Obr. 1.16: Tvorba dobře promı́chávané oblasti - kaverny - při mı́chánı́ pseudoplastických kapalin rychloběžným rotačnı́m mı́chadlem. KO Řešenı́: - vı́ce mı́chadel - zvláštnı́ typy mı́chadel - pomaloběžná - speciálnı́ tvary nádob, vestavby Střižná rychlost v mı́chaných nádobách - je úměrná frekvenci otáčenı́ - klesá se vzdálenostı́ od mı́chadla Vliv: - na dispergaci plynů či kapalin - na vláknité mikroorganismy a jiné ”křehké”buňky γ̇ = kn (1.32) k Rushtonova turbı́na 10-13 Lopatkové mı́chadlo 10-13 Vrtulové mı́chadlo 10 Kotvové mı́chadlo 20-25 Šnekové/pásové mı́chadlo 30 Přı́kon při mı́chánı́ nenewtonovských kapalin klasické Reynoldsovo kriterium pro mı́chánı́ ReM = ρnd2 η (1.33) Reynoldsovo kriterium pro mı́chánı́ nenewtonovkých kapalin ReM n = ρnd2 ηzd. (1.34) 24 no ále vzd -1 γ (s ) konec lopatek míchadla 200 o st ích dm la ad 100 stěna nádoby 0 T! !! 0 3 6 n (s-1) ηzd. = K γ̇ m−1 ρnd2 ReM n = NC EP Obr. 1.17: Závislost smykové rychlosti na frekvenci otáčenı́ mı́chadla a vzdálenosti od osy mı́chacı́ nádoby. ρnd2 = K γ̇ m−1 K(kn)m−1 Reynoldsovo kritérium pro mı́chánı́ mocninných kapalin: ReM n = Úlohy (1.36) (1.37) KO 1.8 ρnd2 ρnd2 = m−1 K γ̇ Kk m−1 (1.35) U1.1 Blok materiálu ve formě pravoúhlého hranolu klouže po šikmé rovinné ploše se sklonem 20◦ vůči horizontálnı́ rovině. Podstava bloku, která je ve styku se šikmou rovinou, má plochu o velikosti 0,2 m2 . Hmotnost bloku je 10 kg a mezera o tloušt’ce 0,1 mm mezi podstavou bloku a šikmou rovinou je vyplněna olejem SAE 30 o teplotě 35 ◦ C, při které má olej dynamickou viskozitu 0,38 Pa s.Vypočı́tejte rychlost posuvného pohybu bloku po šikmé rovině (podstavu bloku i šikmou rovinu považujte za hladké). Výsledek: Blok se bude pohybovat rychlostı́ 0,044 m s−1 . U1.2 Řešte úlohu U1.1 pro přı́pady, kdy mezera mezi blokem a šikmou rovinou je vyplněna: a) pseudoplastickou kapalinou s koeficientem konzistence K = 3, 84 Pa s0,62 a indexem toku m = 0, 620, b) dilatantnı́ kapalinou s koeficientem konzistence K = 4, 895 · 103 Pa s1,715 a indexem toku m = 1, 715. Výsledek: Blok se bude pohybovat rychlostı́: a) 0,0442 m s−1 , b) 1, 3984 · 10−5 m s−1 . U1.3 Jak velkou silou je zapotřebı́ působit na kovovou tyč o průměru 25 mm, která je protahována rychlostı́ 3 m s−1 kruhovým otvorem v kovovém bloku o tloušt’ce 0,5 m, jestliže mezera o tloušt’ce 0,3 mm mezi tyčı́ a vnitřnı́m povrchem otvoru v bloku je vyplněna olejem s kinematickou viskozitou 8 · 10−4 m s−2 a hustotou 910 kg m−3 ? Výsledek: Je zapotřebı́ působit silou o velikosti 286 N. 25 U1.4 Kovový váleček o průměru d = 100 mm, výšce l = 200 mm a tı́ži G = 20 N klouže vertikálnı́ hladkou trubkou o vnitřnı́m průměru D = 100, 5 mm. Mezera mezi stěnou trubky a povrchem válečku je vyplněna olejem o dynamické viskozitě 0,25 Pa s. Vypočı́tejte sestupnou rychlost válečku v ustáleném stavu. Výsledek: Váleček bude v trubce klesat rychlostı́ 0,318 m s−1 . U1.5 Kruhový plochý disk (kotouč) o průměru D = 8 cm rotuje ve vzdálenosti 2 mm od povrchu pevné rovinné desky. Mezera mezi diskem a deskou je vyplněna olejem s dynamickou viskozitou 0,01 Pa s. Jaký moment sı́ly bude zapotřebı́ k tomu, aby se kotouč otáčel s frekvencı́ 2 s−1 ? Výsledek: Potřebný moment sı́ly je 2, 527 · 10−4 N m. τ [Pa] 10,2 4,41 170 23,53 340 35,71 510 45,71 1020 63,68 NC EP γ̇ [s−1 ] T! !! U1.6 Vláknitá houba Aureobasidium pullulans se použı́vá k fermentačnı́ produkci extracelulárnı́ho polysacharidu v kultivačnı́m médiu obsahujı́cı́m sacharosu. Po 120 hodinách fermentace byl s použitı́m rotačnı́ho viskozimetru změřen rheogram fermentačnı́ho média a byly zjištěny tyto údaje: KO a) Načrtněte rheogram fermentačnı́ho média a určete o jaký typ kapaliny se jedná, b) určete hodnoty tokových parametrů média, c) určete hodnotu zdánlivé viskozity média při smykových rychlostech 15 s−1 a 200 s−1 . Výsledek: a) Jedná se o pseudoplastickou kapalinu, b) index toku má hodnotu 0,587 a koeficient konsistence má hodnotu 1,143 Pa s0,587 , c) zdánlivá viskozita bude nabývat hodnot 0,3735 Pa s a 0,1282 Pa s. U1.7 Vypočı́tejte tlak v potrubı́ za výstupem čerpadla, které dopravuje 4,4 m3 h−1 latexu o teplotě 20 ◦ C do koagulačnı́ nádrže otevřené do atmosféry. Vstup do nádrže je 3 m nad výstupem čerpadla a celková délka potrubı́ mezi čerpadlem a nádržı́ je 20 m (včetně ekvivalentnı́ch délek mı́stnı́ch odporů). Potrubı́ je zhotoveno z ocelové bezešvé trubky o vnějšı́m průměru 57 mm a tloušt’ce stěny 3 mm. Hustota latexu je 925 kg m−3 a jeho tokové vlastnosti lze popsat mocninovým modelem s těmito hodnotami konstant: K = 0, 937 Pa sm a m = 0, 68. Výsledek: Tlak v potrubı́ za čerpadlem má hodnotu 163,3 kPa. U1.8 Jablečná omáčka s koeficientem konzistence 0,8 Pa sm a indexem toku o hodnotě 0,45 protéká hydraulicky hladkou trubkou o vnitřnı́m průměru 50,8 mm s rychlostı́ 4,57 m s−1 . Délka trubky je 3,05 m a hustota omáčky je rovna 980 kg m−3 . Vypočı́tejte hodnotu součinitele třenı́ a tlakovou ztrátu při prouděnı́ omáčky trubkou. Výsledek: Ren = 9402, součinitel třenı́ λ = 0, 0186, tlaková ztráta je rovna 11430 Pa. U1.9 Měřenı́m na rotačnı́m viskozimetru byla zı́skána rheologická data uvedená v tabulce. Určete, o jaký typ kapaliny se jedná a dále určete hodnoty tokových parametrů této kapaliny. 26 γ̇ (s−1 ) 13,5 16,2 24,3 27 40,5 48,6 72,9 81 121,5 145,8 218,7 243 τ (Pa) 37 38 42 43 48 51 61 64 81 90 120 129 Výsledek: Jedná se o binghamskou kapalinu s parametry τ0 = 31, 8 Pa a plastickou viskozitou ηP = 0, 401 Pa s. U1.10 Měřenı́m byla zjištěna rheologická data (viz tabulku) dvou suspenzı́ (A, B) vloček aktivovaného kalu. Určete hodnoty koeficientu konzistence a indexu toku pro obě suspenze. τA (Pa) τB (Pa) γ̇ (s−1 ) τA (Pa) τB (Pa) 300 5,22 4,25 40 2,85 2,00 180 4,45 3,65 23 2,45 1,75 108 3,90 2,85 15 2,05 1,50 65 3,40 2,40 8 T! !! γ̇ (s−1 ) 1,70 1,30 Výsledek: Pro suspenzi A: K = 0, 935 Pa sm , m = 0, 302 , pro suspenzi B: K = 0, 570 Pa sm , m = 0, 352. NC EP U1.11 Pseudoplastická (mocninová) kapalina s hustotou 1012,4 kg m−3 proudı́ trubkou o vnitřnı́m průměru 52 mm a délce 30,5 m. Střednı́ rychlost kapaliny je 0,152 m s−1 . Koeficient konzistence kapaliny má hodnotu 13,4 Pa sm a index toku má hodnotu 0,50. Vypočı́tejte velikost tlakové ztráty při prouděnı́ uvedené kapaliny trubkou. Výsledek: Ren = 2,583, součinitel třenı́ λ = 24, 78, tlaková ztráta činı́ 170 kPa. KO U1.12 Banánové pyré, které vykazuje pseudoplastické chovánı́, protéká při teplotě 23,9 ◦ C s rychlostı́ 1,018 m s−1 hladkou trubkou o délce 6,10 m a vnitřnı́m průměru 0,01267 m. Koeficient konzistence pyré má hodnotu K = 6, 0 Pa sm a index toku m = 0, 454. Hustota pyré je 976 kg m−3 . Vypočı́tejte velikost tlakové ztráty v trubce. Výsledek: Ren = 63,56, součinitel třenı́ λ = 1, 007, tlaková ztráta: 245200 Pa. U1.13 Pomocı́ rotačnı́ho viskozimetru byla měřena zdánlivá viskozita buněčné suspenze vykazujı́cı́ pseudoplastické chovánı́. Při různých koncentracı́ch buněk v suspenzi (cbb ) byly zı́skány údaje v tabulce: cbb (% hm.) 1,5 6 12 γ̇ (s−1 ) 10 100 20 45 ηzd. (mPa s) 1,5 1,5 2,5 2,4 cbb (% hm.) 3 1,8 4,0 7,0 20 50 100 40 30 22 15 4,1 3,8 15 10,5 27 γ̇ (s−1 ) 10 100 10 20 50 100 1,8 4,0 7,0 20 40 ηzd. (mPa s) 2,0 2,0 4,7 4,0 4,1 3,8 40 30 22 15 12 18 1,8 7,0 20 40 140 85 62 55 21 1,8 4,0 7,0 40 70 710 630 480 330 290 KO NC EP T! !! Nakreslete graf závislosti koeficientu konsistence a indexu toku fermentačnı́ho média na koncentraci buněk v suspenzi. 28 Kap. 2: Dispersnı́ soustavy T! !! V technologické praxi i v každodennı́m životě se běžně setkáváme s materiály ve formě tzv. dispersnı́ch soustav, tj. s materiály sestávajı́cı́mi ze dvou (v některých přı́padech i z vı́ce než dvou) nemı́sitelných složek, ve kterých je jedna složka rozptýlena (dispergována) v podobě částic ve druhé, tzv. spojité fázi neboli dispersnı́m prostředı́ (obr. 2.1). Dispergovaná fáze MEZIFÁZOVÉ ROZHRANÍ NC EP SPOJITÉ DISPERSNÍ PROSTŘEDÍ (SPOJITÁ FÁZE) ČÁSTICE NESPOJITÉ DISPERGOVANÉ FÁZE Obr. 2.1: Struktura dispersnı́ soustavy. KO (dispergované částice) je od dispersnı́ho prostředı́ (dispersnı́ fáze) oddělena mezifázovým rozhranı́m. Dispergovaná fáze i dispersnı́ prostředı́ snı́ systémy jsou tvořeny částicemi (s, l, g) dispergované fáze rozptýlenými ve spojitém dispersnı́m prostředı́. Dispersnı́ soustavy jsou v potravinářstvı́ a bioinženýrstvı́ poměrně časté. Tabulka 2.1: Druhy dispersnı́ch soustav Dispergovaná fáze Dispersnı́ prostředı́ s l g s pevné suspense suspenze dým l inkluse emulse aerosol g pevné pěny pěny × 29 Mezifázové napětı́ γ: má zásadnı́ vliv na tvorbu dispersnı́ch soustav (jednotkou je N m−1 ). dG = γ dA , (2.1) kde dG je Gibbsova energie potřebná pro zvětšenı́ mezifázového povrchu o přı́růstek dA. Z této rovnice vyplývá, že při tvorbě dispersnı́ch systémů je nutno do systému dodávat energii, napřı́klad mı́chánı́m či třepánı́m. 2.1 Velikost částic v dispersnı́ch soustavách NC EP T! !! Velikost částic v dispersi má zásadnı́ vliv na jejı́ technologické či užitné vlastnosti a na velikost mezifázového povrchu mezi dispergovanou a dispersnı́ fázı́ a tudı́ž na rychlost procesů sdı́lenı́ tepla hmoty, přı́padně na rychlost chemických reakcı́. Je proto nezbytné definovat samotný pojem velikost částice, což je obvykle snadné v přı́padě souměrných a isometrických částic i) , kdy nečinı́ problém určit nebo vybrat reprezentativnı́ rozměr částice, který pak definuje jejı́ velikost. V přı́padech částic výrazně nesouměrných, neisometrických nebo částic nepravidelného tvaru se pro vyjádřenı́ jejich velikosti použı́vá tzv. ekvivalentnı́ průměr částice de , tj. průměr koule, která je v určitém (definovaném) smyslu popisované částici ekvivalentnı́. Pojem ekvivalence mezi částicı́ a ji popisujı́cı́ koulı́ lze vymezit různými způsoby: i) Ekvivalentnı́ koule má stejný objem (Ve,k ) jako popisovaná částice, tj. Ve,k = Vp . Ze vzorce pro objem koule lze pak snadno odvodit vztah pro výpočet ekvivalentnı́ho průměru částice (V ) pro tento přı́pad de (hornı́ index (V ) pro názornost a jednoznačnost indikuje ekvivalenci objemů částice a ekvivalentnı́ koule) r 3 6Vp (V ) de = . (2.2) π KO ii) Ekvivalentnı́ koule má stejný povrch (Ae,k ) jako popisovaná částice, tj. Ae,k = Ap . Ze vzorce pro výpočet povrchu koule lze pak snadno odvodit vztah pro výpočet ekvivalentnı́ho průměru (A) částice pro tento přı́pad de r Ap d(A) = . (2.3) e π iii) Ekvivalentnı́ koule má stejný průřez (Se,k ) jako popisovaná částice, tj. Se,k = Sp . Ze vzorce pro výpočet plochy kruhu lze pak snadno odvodit vztah pro výpočet ekvivalentnı́ho průměru (S) částice pro tento přı́pad de . r 4Sp (S) de = . (2.4) π Velikost průřezu částice lze často stanovit poměrně jednoduchým způsobem, např. sejmutı́m obrazů částic rozprostřených na rovinné podložce, určitý problém však může působit nahodilá orientace částic uložených na podložce. Pak se i u dvou zcela stejných částic mohou změřené velikosti jejich průmětů i výrazně odlišovat, což vede k vyhodnocenı́ značně odlišných ekvivalentnı́ch průměrů. i) Isometrické částice majı́ ve všech směrech alespoň přibližně stejné rozměry. Dokonale isometrická je koule, vysoce isometrická je i krychle. Dlouhé a tenké částice nebo ploché destičky jsou výrazně anisometrické. 30 iv) Poměrně snadno lze určit též obvod (perimetr) obrazu částice Op a pak lze ekvivalentnı́ průměr částice určit z tohoto obvodu d(O) = e Op π . (2.5) ψ= Ae,k πd2e = Ap Ap , NC EP T! !! V praxi se při popisu částicových soustav použı́vajı́ mnohé dalšı́ ekvivalentnı́ rozměry částic. Jejich definice a popisy použitı́ lze nalézt ve specializované literatuře, např. v monografii Ortegy-Rivase [12]. Výběr určitého ekvivalentnı́ho rozměru při charakterizaci částic konkrétnı́ dispersnı́ soustavy se řı́dı́ účelem popisu, vlastnostmi částic a dostupnými či použitelnými experimentálnı́mi technikami. Velikost částic nebo jejich objem či povrch lze určit různými experimentálnı́mi technikami. Jejich úplný výčet a zejména pak popis ležı́ mimo rámec a účel tohoto textu. Proto se pouze zmı́nı́me o tom, že rozměry částic se v současné době nejčastěji určujı́ metodami obrazové analýzy snı́mků částic zı́skaných běžnými (fotografickými) nebo mikroskopickými zobrazovacı́mi technikami. Těmito metodami lze stanovit rozměry částic ve velmi širokém rozmezı́ (od nanočástic až po částice makroskopické). Velikost makroskopických pevných částic lze dále určit sı́tovou analýzou, kdy se velikost částice vyhodnotı́ z velikosti ok sı́ta, kterým částice ještě prošla a z velikosti oka sı́ta, na kterém již byla zadržena. Pro mikroskopické částice se použı́vajı́ metody založené na rozptylu světla (difrakčnı́ metody). Použı́vajı́ se též metody sedimentačnı́, kdy se velikost částice určuje na základě jejı́ usazovacı́ rychlosti v kapalině (tzv. Stokesův průměr). Dobrý přehled metod měřenı́ velikostı́ částic a jejich distribucı́ podává monografie [13]. V předchozı́ch odstavcı́ch byly často zmı́něny částice nekulovitého tvaru. Pro kvantitativnı́ popis odchylky tvaru dané částice od tvaru koule se použı́vá tzv. sféricita částice ψ, která je definována jako poměr povrchu koule, která má stejný objem jako popisovaná částice, ku povrchu dané částice (2.6) 2.2 KO kde byl pro srozumitelnost vynechán u symbolu A hornı́ index V . Z této rovnice a z rovnice 1/3 . (2.2) lze snadno určit např. sféricitu krychle ψkrychle = π6 = 0, 806 či válce, jehož průměr 1/3 . = 0, 874 . je roven jeho výšce, ψválec = 32 Rozdělenı́ velikostı́ částic v dispersnı́ch soustavách x+∆x Z f (x)dx = P {x ≤ dp ≤ x + ∆x} (2.7) x střednı́ velikost částic: d¯p = Z∞ x f (x)dx (2.8) 0 Kumulativnı́ distribuce Zx f (x)dx ≡ P {dp ≤ x} F (x) = (2.9) 0 31 a) b) 0.4 1.0 0.8 0.3 f(x) F(x) 0.6 0.2 0.4 0.1 T! !! 0.2 0.0 0.0 0 5 10 15 20 25 0 x 5 10 15 20 x NC EP Obr. 2.2: a) Hustota pravděpodobnosti f (x) a b) distribučnı́ funkce F (x) normálnı́ho (Gaussova) rozdělenı́ náhodné veličiny x. Střednı́ hodnota µ = 10 pro všechny křivky. Hodnoty směrodatné odchylky: červené křivky . . . σ = 1, modré křivky . . . σ = 2.5, černé křivky . . . σ = 4. Dispersnı́ soustavy: - vytvářenı́ → speciálnı́ potravinářské postupy - dělenı́ → oddělenı́ dispergovaných částic od dipersnı́ho prostředı́. 2.3 Oddělovánı́ složek dispersnı́ch soustav KO - prakticky se vyskytujı́cı́ dispersnı́ soustavy předevšı́m suspenze a emulze obsahujı́ mikroskopické částice ⇒ nutno použı́t modifikované postupy dělenı́: - sedimentaci v odstředivém poli - filtraci přes speciálnı́ filtračnı́ přepážky Odstřed’ovánı́ - usazovacı́ odstředivky - filtračnı́ odstředivky - dělenı́ → oddělenı́ dispergovaných částic od dipersnı́ho prostředı́. Dělenı́ dispersnı́ch soustav - prakticky se vyskytujı́cı́ dispersnı́ soustavy předevšı́m suspenze a emulze obsahujı́ mikroskopické částice ⇒ nutno použı́t modifikované postupy dělenı́: - sedimentaci v odstředivém poli - filtraci přes speciálnı́ filtračnı́ přepážky Odstřed’ovánı́ - usazovacı́ odstředivky - filtračnı́ odstředivky Membránové filtrace - mikrofiltrace - ultrafiltrace - nanofiltrace 32 25 Odstředivky(podle orientace osy rotace): - trubkové (d L) - bubnové (d ∼ L) Odstředivky: - vertikálnı́ - horizontálnı́ Odstředivky: vsádkové × periodické × kontinuálnı́ NC EP T! !! Úlohy KO 2.4 33 34 KO T! !! NC EP Kap. 3: 3.1 Odstřed’ovánı́ a odstředivky Odstředivky NC EP T! !! Odstředivky(podle orientace osy rotace): - trubkové (d L) - bubnové (d ∼ L) Odstředivky: - vertikálnı́ - horizontálnı́ Odstředivky: vsádkové × periodické × kontinuálnı́ 3 8 12 7 1 4 2 5 6 KO 11 10 9 Obr. 3.1: Bubnová sedimentačnı́ odstředivka. 1 - vnějšı́ kryt odstředivky; 2 - buben odstředivky s perforovaným dnem; 3 - motor s převody a regulačnı́mi prvky; 4 - hřı́del nesoucı́ buben; 5 - vrstva usazených částic v bubnu; 6 - hrablo; 7 - páka k ovládánı́ hrabla; 8 - odsávánı́ kapaliny z povrchu sedimentu; 9 - odvod pevné fáze perforovaným dnem bubnu; 10 - odtah vyčeřené kapaliny (fugátu) nebo promývacı́ kapaliny z odstředivky; 11 - distributor promývacı́ kapaliny; 12 - přı́vod promývacı́ kapaliny. 3.2 Rychlost usazovánı́ v odstředivém poli Na částici o hmotnosti m = V ρ působı́ odstředivá sı́la F0 = ma0 = V ρs ω 2 r = V ρs u2ϕ r (3.1) 35 3 2 1 6 7 4 5 T! !! Obr. 3.2: Trubková sedimentačnı́ odstředivka. 1 - vnějšı́ kryt odstředivky; 2 - rotor odstředivky; 3 motor s převody a regulačnı́mi prvky; 4 - vrstva usazených částic; 5 - přı́vod suspenze; 6, 7 - odvod vyčeřené kapaliny (fugátu) z odstředivky. NC EP kde V je objem zadržený v odstředivce a ω je úhlová rychlost, ω = 2πn, kde n je frekvence otáčenı́. b) a) ω, n R1 KO R0 r ω ut Fvz FR u Fo Obr. 3.3: Schéma k výpočtu rychlosti a doby usazovánı́ v odstředivce. kde H je výška bubnu, R poloměr odstředivky, r0 je vzdálenost hladiny kapaliny v odstředivce od osy odstředivky. uϕ = ωr = 2πnr (3.2) Fo = V ρs 4π 2 n2 r (3.3) z čehož vyplývá, že s frekvencı́ otáčenı́ roste odstředivá sı́la kvadraticky a s poloměrem rotace vzrůstá lineárně. Na částici dále působı́ sı́la vztlaková (vyvolaná tlakovým gradientem 36 vytvořeným polem odstředivé sı́ly) Fvz = V ρf 4πu2 r = V ρf ω 2 r (3.4) a sı́la odporová, jejı́ž velikost je úměrná velikosti průmětu částice do roviny kolmé ke směru jejı́ho pohybu FR = CD πD2 u2 ρ , 4 2 (3.5) Fo − Fvz − FR = 0 , T! !! kde CD označuje koeficient odporu. V radiálnı́m směru na částici žádné dalšı́ sı́ly nepůsobı́, protože gravitačnı́ sı́lu lze vůči sı́le odstředivé zanedbat i v přı́padě odstředivek, jejichž osa rotace je orientována vůči směru gravitačnı́ sı́ly pod nenulovým úhlem, protože frekvence otáčenı́ odstředivek bývajı́ obvykle dostatečně vysoké. Podmı́nka rovnosti sil působı́cı́ch na částici (3.6) po dosazenı́ za jednotlivé sı́ly z rovnic (3.3), (3.4) a (3.5) poskytne vztah NC EP πd3 πd3 πd2 u2 ρs ω 2 r − ρf ω 2 r − CD ρf =0 , 6 6 4 2 umožňujı́cı́ explicitně vyjádřit usazovacı́ rychlost s 4d(ρs − ρf )ω 2 r , u= 3 CD ρf (3.7) (3.8) KO která je funkcı́ úhlové rychlosti rotace, poloměru rotace, velikosti částice, hustot ρs a ρf a koeficientu odporu CD , který implicitně zahrnuje vliv viskozity tekutiny na usazovacı́ rychlost. Hodnota koeficientu odporu CD je závislá na hodnotě usazovacı́ rychlosti u, resp. na hodnotě Reynoldsova kritéria Reu . Tuto závislost ukazuje obr. 3.4. Průběh závislosti na obr. 3.4 lze popsat vztahem −7,94 Reu Reu 2, 6 0, 411 24 Re0,86 5 263 000 u CD = + , Reu ≤ 1 · 106 , (3.9) 1,52 + −8,00 + Reu 461 000 Reu Reu 1+ 1+ 5 263 000 který umožňuje vyčı́slit hodnotu koeficientu odporu ve velmi širokém rozmezı́ hodnot Reynoldsova kritéria, avšak pro praktické výpočty je poměrně komplikovaný a navı́c vyžaduje znalost hodnoty Reu , takže by k výpočtům usazovacı́ rychlosti bylo nutno užı́t iteračnı́ postup. Použı́vá se proto alternativnı́ postup s použitı́m Archimédova kritéria, které ve své definici nezahrnuje usazovacı́ rychlost, a lze proto určit hydrodynamický režim usazovánı́ částice určit bez jejı́ znalosti. Archimédovo kritérium je definováno vztahem Ar = ω 2 r d3 (ρs − ρf ) ω 2 r d3 ρf (ρs − ρf ) = , ν 2 ρf η2 (3.10) kde ν je kinematická a η dynamická viskozita tekutiny, ve které částice sedimentuje. Vztahy pro výpočty usazovacı́ rychlosti v odstředivém poli jsou pak tyto: 37 PŘECHODOVÁ 2 TURBULENTNÍ T! !! LAMINÁRNÍ 3 NC EP u 5 6 Obr. 3.4: Závislost koeficientu odporu při obtékánı́ kulovité částice, CD , na hodnotě Reynoldsova kritéria s vyznačenı́m oblastı́ usazovánı́. a) Pro Stokesovu oblast usazovánı́, tj. oblast laminárnı́ho (plı́živého, plouživého) obtékánı́ částice kapalinou, kdy Reu ≤ 0,2 , resp. Ar ≤ 3, 6, lze pro usazovacı́ rychlost odvodit analytický vztah ve tvaru u= d2 (ρs − ρf )ω 2 r 18 η , (3.11) KO jelikož v této oblasti usazovánı́ platı́ pro koeficient odporu CD jednoduchý vztah CD = 24 Reu . (3.12) b) Pro přechodovou oblast usazovánı́ vymezenou těmito hodnotami Reynoldsova, resp. Archimédova kritéria: 0, 2 < Reu < 1000, resp. 3, 6 < Ar < 3, 43 · 105 je usazovacı́ rychlost dána vztahem u = 0, 153 d1,14 (ρs − ρf )0,71 ω 1,42 ρ0,29 f η 0,43 r0,71 . (3.13) Hodnotu součinitele odporu v této oblasti určı́me ze vztahu CD = 24 1 + 0, 125 Re0,72 . u Reu (3.14) c) Pro Newtonovu oblast usazovánı́, tj. pro oblast turbulentnı́ho obtékánı́ částice tekutinou, která je vymezena těmito intervaly Reynoldsova a Archimédova kritéria: 1000 < Reu < 1,5 · 105 a 3,43 · 105 < Ar < 7,4 · 109 platı́ vztah s d(ρs − ρf )ω 2 r u = 1, 74 . (3.15) ρf 38 V Newtonově oblasti má koeficient odporu konstantnı́ hodnotu CD = 0, 44. Pro porovnánı́ rychlosti usazovánı́ v poli odstředivé sı́ly s gravitačnı́m usazovánı́m se zavádı́ tzv. rychlostnı́ poměr Ku vztahem Ku = uodstr. . ugrav. (3.16) S použitı́m výše uvedených vztahů lze odvodit vztahy pro rychlostnı́ poměr při jednotlivých režimech usazovánı́, tj. pro Stokesovu oblast 5 Ku = ω2r , g (3.17) pro přechodovou oblast 0,71 a pro Newtonovu oblast s ω2r . Ku = g 3.3 T! !! Ku = ω2r g NC EP (3.18) (3.19) Doba usazovánı́ částice v bubnové odstředivce dr = u dt ZR2 Zt dt = 0 dr u R1 t= dr V ≡ t̄ , = u V̇su KO ZR2 R1 (3.20) (3.21) (3.22) kde t̄ je střednı́ doba prodlenı́ kapaliny v odstředivce, V̇su je objemový tok suspenze do odstředivky, který je prakticky stejný jako průtok vyčeřené kapaliny - supernatantu - protože objemový zlomek částic v suspenzi je velmi nı́zký, a V je objem kapaliny zadržený v odstředivce (viz obr. 3.3) V = π(R02 − R12 )H = 3.4 π 2 (D − D12 )H . 4 0 (3.23) Výkonnost odstředivek, ekvivalentnı́ plocha odstředivky Výkonnost (výkon) odstředivek se (obvykle) vyjadřuje objemovým průtokem suspenze (resp. produkovaného supernatantu) odstředivkou, který lze vyjádřit z rovnice (3.22) V̇su = V = ug Σ , t̄ (3.24) kde ug je usazovacı́ rychlost částic v gravitačnı́m poli a symbol Σ označuje ekvivalentnı́ plochu odstředivky, která je často užı́vaným faktorem (někdy označovaným jako tzv. Σ-faktor 39 odstředivky), který řı́ká, jak velkou plochu by musel mı́t gravitačnı́ usazovák, aby měl stejnou výkonnost V̇su jako daná odstředivka πLω 2 R02 − R12 V̇ = Σ= (3.25) ug 0 g ln R R1 (může dosahovat velmi vysokých hodnot). Dvě odstředivky se stejnou hodnotou V̇ /Σ pracujı́ se stejnou odlučovacı́ účinnostı́. V̇su,B ΣB = ΣA V̇su,A Úlohy T! !! 3.5 (3.26) NC EP U3.1 Kvasničné buňky, které lze pro zjednodušenı́ považovat za kulovité částice o průměru 5 µm, jsou suspendovány v kultivačnı́m médiu s viskozitou 1, 5 · 10−3 Pa s a s hustotou 1000 kg m−3 . Hustota buněk je rovna 1050 kg m−3 . Určete sedimentačnı́ rychlost buněk v gravitačnı́m poli a porovnejte ji se sedimentačnı́ rychlostı́ v odstředivém poli při frekvencı́ch otáčenı́ 5000 min−1 , 10000 min−1 a 50000 min−1 . Vypočı́tejte pro všechny frekvence otáčenı́ též hodnoty faktoru urychlenı́. Při výpočtech uvažujte poloměr rotace 0,100 m. Výsledek: V gravitačnı́m poli je usazovacı́ rychlost buněk 4, 54 · 10−7 m s−1 . V odstředivém poli jsou sedimentačnı́ rychlosti rovny 1, 269 · 10−3 m s−1 ; 5, 077 · 10−3 m s−1 a 0,183 m s−1 (v prvnı́ch dvou přı́padech usazovánı́ probı́há ve Stokesově oblasti, v poslednı́m přı́padě v oblasti přechodové). Koeficient urychlenı́ bude nabývat hodnot: 2795, 11180 a 403080. KO U3.2 Uvažujte usazovánı́ buněk z úlohy U3.1 v trubkové odstředivce o délce 1 m s vnitřnı́m poloměrem trubky 0,15 m. Povrch kapaliny v odstředivce má poloměr 0,05m̃. Frekvence otáčenı́ odstředivky je rovna 5000 min−1 . Vypočı́tejte dobu usazovánı́ kvasničných buněk v odstředivce a objemový průtok suspenze buněk odstředivkou (tzv. výkonnost odstředivky), bude-li odstředivka pracovat v kontinuálnı́m režimu. Určete též výkonnost odstředivky, bude-li pracovat v režimu vsádkovém (periodickém), jestliže doba rozběhu odstředivky je trojnásobkem doby usazovánı́ buněk a doba brzděnı́ odstředivky je jejı́m sedminásobkem. Výsledek: Usazovacı́ doba je rovna 88,6 s. Výkonnost kontinuálně provozované odstředivky je 2,613 m3 h−1 . Při periodickém provozovánı́ výkonnost poklesne na 0,238 m3 h−1 . U3.3 Určete výkonnost (v m3 h−1 ) kontinuálnı́ bubnové sedimentačnı́ odstředivky pracujı́cı́ za těchto podmı́nek: průměr bubnu odstředivky: 600 mm; tloušt’ka vrstvy kapaliny v bubnu: 75 mm; frekvence otáčenı́ bubnu: 1200 min−1 ; hustota kapaliny: 1200 kg m−3 ; hustota oddělovaných částic: 1600 kg m−3 ; dynamická viskozita kapaliny: 0,002 Pa s; velikost nejmenšı́ch částic, které majı́ být ještě zachyceny: 30 µm. Výsledek: Výkonnost kontinuálně provozované odstředivky je 122 m3 h−1 (doba usazovánı́ je 1,46 s, usazovánı́ probı́há v přechodové oblasti). U3.4 Buňky pekařského droždı́ se oddělujı́ od kapalného média v kontinuálnı́ trubkové odstředivce pracujı́cı́ při frekvenci otáčenı́ 5000 min−1 . Při objemovém průtoku média 60 dm3 min−1 se oddělı́ 50% buněk. Při konstantnı́ frekvenci otáčenı́ odstředivky je podı́l (výtěžek) 40 oddělených buněk nepřı́mo úměrný objemovému průtoku média odstředivkou. a) Jaký objemový průtok média odstředivkou je nutno nastavit, má-li být dosažen výtěžek buněk 90% při zachovánı́ frekvence otáčenı́ odstředivky na hodnotě 5000 min−1 ? b) Jaká musı́ být frekvence otáčenı́ odstředivky, má-li být při objemovém průtoku média 60 dm3 min−1 dosažen výtěžek buněk 90%? Výsledek: a) Objemový průtok média odstředivkou je nutno nastavit na 33,3 dm3 min−1 , b) frekvenci otáčenı́ odstředivky je nutno zvýšit na 6680 min−1 . T! !! U3.5 Mikrobiálnı́ buňky se z kapalného fermentačnı́ho média zı́skávajı́ odstřed’ovánı́m v trubkové odstředivce. Při objemovém průtoku média 12 dm3 min−1 a při frekvenci otáčenı́ odstředivky 4000 min−1 dosahuje výtěžek oddělených buněk hodnoty 60%. Výtěžek buněk při odstřed’ovánı́ je nepřı́mo úměrný objemovému průtoku média odstředivkou (při konstantnı́ frekvenci otáčenı́). a) Jaká musı́ být frekvence otáčenı́ odstředivky, má-li být při stejném objemovém průtoku média zvýšen výtěžek buněk na 95%? b) Jakou hodnotu musı́ mı́t objemový průtok média odstředivkou, má-li být dosažen výtěžek buněk 95% při zachovánı́ frekvence otáčenı́ odstředivky na hodnotě 4000 min−1 ? NC EP Výsledek: a) Frekvenci otáčenı́ odstředivky je nutno zvýšit na 5033 min−1 , b) objemový průtok média odstředivkou je nutno snı́žit na hodnotu 7,58 dm3 min−1 . U3.6 V kontinuálnı́ trubkové odstředivce má být dosaženo úplného oddělenı́ bakteriálnı́ch buněk od kultivačnı́ho média. Buňky lze považovat za přibližně kulovité částice o poloměru 0,5 µm a jejich hustota je 1100 kg m−3 . Frekvence otáčenı́ odstředivky je 5000 min−1 , průměr trubky je 10 cm, délka trubky je 100 cm a povrch kapaliny v odstředivce má tvar válce o průměru 4 cm. Kultivačnı́ médium má fyzikálně-chemické vlastnosti vody při teplotě 20◦ C. Určete maximálnı́ objemový průtok média, který lze v odstředivce zpracovat. Výsledek: Maximálnı́ objemový průtok je 0,164 dm3 min−1 . KO U3.7 Kontinuálnı́ trubková odstředivka je použita k separaci buněk baktérie E. coli, které obsahujı́ významný biologicky aktivnı́ produkt, z kultivačnı́ho média. Předběžnými experimenty bylo zjištěno, že lze separovat 50% buněk při frekvenci otáčenı́ odstředivky 6000 min−1 a objemovém průtoku média 5 dm3 min−1 . a) Na jakou hodnotu musı́ být změněn objemový průtok odstředivkou, má-li být odděleno 90% buněk? b) Jak se změnı́ sedimentačnı́ rychlost buněk, jestliže frekvence otáčenı́ odstředivky vzroste na dvojnásobek? Výsledek: a) Průtok je nutno snı́žit na 2,78 dm3 min−1 , b) usazovacı́ rychlost vzroste 4×. U3.8 Pokusně bylo zjištěno, že maximálnı́ hodnota objemového průtoku suspenze kvasničných buněk novou poloprovoznı́ odstředivkou činı́ 10 dm3 min−1 (při vyššı́m objemovém průtoku by již nebyly zadrženy všechny buňky). Při sedimentaci v pokusné laboratornı́ odstředivce, pracujı́cı́ při odstředivém zrychlenı́ rovném 500-násobku zrychlenı́ gravitačnı́ho, bylo zjištěno, že buňky sedimentujı́ rychlostı́ 100 µm s−1 . Jaká je velikost ekvivalentnı́ usazovacı́ plochy Σ poloprovoznı́ odstředivky? Výsledek: Ekvivalentnı́ usazovacı́ plocha poloprovoznı́ odstředivky má velikost 833 m2 . U3.9 ”POTŘEBUJE PŘEPOČÍTAT A ZKONTROLOVAT”Laboratornı́ trubková odstředivka s válcovým rotorem má následujı́cı́ rozměry a provoznı́ parametry: frekvence otáčenı́ n = 800 s−1 , R0 = 0, 875 inch, R1 = 0.65 inch, délka rotoru H = 4, 5 inch. Při použitı́ odstředivky 41 k separaci buněk baktérie Escherichia coli z fermentačnı́ho média byla dosažena výkonnost odstředivky o hodnotě 0,11 gpm. Hustota fermentačnı́ho média je 1010 kg m−3 a jeho dynamická viskozita je 1, 02×10−3 kg m−1 s−1 . Buňky lze považovat za kulovité částice s průměrem 0,7 µm a jejich hustota je 1040 kg m−3 . Předpokládejte, že usazovánı́ buněk probı́há ve Stokesově oblasti a určete teoretickou výkonnost odstředivky. KO NC EP T! !! Výsledek: 5,42×10−6 m3 s−1 . us. rychlost=7.85×10−9 m/s 42 Kap. 4: 4.1 Membránové filtračnı́ procesy Obecné principy membránových filtracı́ NC EP T! !! Pro separaci částic malých rozměrů (buňky, vnitrobuněčné částice, makromolekuly, nı́zkomolekulárnı́ látky) od kapaliny lze použı́t filtraci s použitı́m speciálnı́ch filtračnı́ch přepážek: poréznı́ch membrán. Velikost pórů musı́ odpovı́dat velikosti dělených částic: mikrofiltrace: částice 0,01 um ÷ 10 um ultrafiltrace: makromolekulárnı́ látky (proteiny, nukleové kyseliny) nanofiltrace: nı́zkomolekulárnı́ látky (Na+ , Ca2+ ) symetrická membrána asymetrická membrána Obr. 4.1: Typy membrán - schema 4.2 KO Dva způsoby provedenı́ membránových filtracı́: a)bez odtoku retentátu - vzniká koláč, který vytvářı́ velký hydraulický odpor. Analogické koláčové filtraci - viz CHI-I. b) s odtokem retentátu - koláč se netvořı́ (nebo jenom v omezené mı́ře), ale tento typ filtrace omezuje efekt koncentračnı́ polarizace Vlastnosti a aplikačnı́ formy filtračnı́ch membrán Membrány jsou (nejčastěji) užı́vány v podobě tzv. membránových modulů, tj. kompaktnı́ch jednotek, které obsahujı́ kromě vlastnı́ membrány i dalšı́ potřebné prvky (přı́vody, odvody, distančnı́ vložky, rámečky, těsněnı́), jejich výhodou je snadná manipulace, výměna, spojovánı́ modulů. Moduly: i) s plochými membránami ii) s vinutými/spirálnı́mi membránami iii) s trubkovými membránami (dutá vlákna) tenká mikroporézní (aktivní) vrstva makroporézní/podpůrná vrstva Obr. 4.2: Kompozitnı́ membrána 43 ← suspenze ← membrána Obr. 4.3: Filtračnı́ cela 4.3 Separačnı́ vlastnosti filtračnı́ch membrán Materiály jsou organické i anorganické. Separačnı́ schopnost membrány můžeme vyjádřit pomocı́ rejekčnı́ho faktoru: Ci,psm Ci,rsm T! !! Ri = 1 − (4.1) 1,0 0,99 B C D 0,8 0,6 0,4 0,2 10 2 KO 0 4.4 A NC EP REJEKČNÍ FAKTOR Ideálnı́ přı́pad Ci,psm = 0 ⇒ Ri = 1. Hodnota Ri závisı́ na velikosti částic, na jejich molárnı́ hmotnosti. 10 3 10 4 10 5 10 6 REL. MOL. HMOTNOST [kg kmol-1] Obr. 4.4: Bilancovánı́ membránových filtracı́ Bilancovánı́ membránové filtrace ṁS = ṁP + ṁR (4.2) wS ṁS = wP ṁP + wR ṁR (4.3) wP = 0 ? Zakoncentrovánı́ (při mikrofiltracı́ch): wR >1 wS (4.4) bilancovánı́ objemu a látkového množstvı́ (ultrafiltrace a nanofiltrace) V̇S = V̇P + V̇R (4.5) 44 R - retentát m R , wR VR , cR modul S - surovina mS , wS VS , cS mP , wP VP , cP T! !! P - permeát Obr. 4.5: Bilančnı́ schéma membránové filtrace. cS V̇S = cP V̇P + cR V̇R 4.5 NC EP retenčnı́ faktor: cP R=1− cR (4.6) (4.7) Koncentračnı́ polarizace při membránových filtracı́ch KO Koncentračnı́ polarizace: vysoká koncentrace u povrchu membrány vzniká pomalým průnikem látky membránou a vede v tvorbě gelové vrstvy. Tok permeátu JV . polarizačnı́ modul Kvantitativnı́m měřı́tkem stupně (velikosti) koncentračnı́ polarizace membrány je tzv. polarizačnı́ modul M cM M= , (4.8) cb kde význam symbolů je zřejmý z obr. 4.6. Protože se obecně hodnoty koncentracı́ cb a cM podél povrchu měnı́, měnı́ se po povrchu membrány i hodnota polarizačnı́ho modulu M . mı́chánı́, turbulence M ≥1 (4.9) JV dc c − −D dz = JV cP (4.10) z→0+ Po integraci a za předpokladu,že koncentrace složky v permátu je zanedbatelná, tj. cP → 0, lze rovnici (4.10) po separaci proměnných integrovat od z = 0 do z = δ + δM a od c = cb do c = cM a obdržı́me tak vztah cM JV M≡ = exp , (4.11) cb kc 45 c cM cB cP JV δ z T! !! z=δ z=δ+δΜ z=0 M NC EP Obr. 4.6: Tvorba polarizačnı́ vrstvy u povrchu membrány a koncentračnı́ profil zadržované složky při membránových filtracı́ch. Význam symbolů: JV ... intenzita objemového toku permeátu, δ ... tloušt’ka polarizačnı́ vrstvy, δM ... tloušt’ka membrány, cb ... koncentrace rozpuštěné, resp. dispergované složky v turbulentnı́m jádře retentátového proudu, CM koncentrace složky na povrchu membrány, cP ... koncentrace složky v permeátovém proudu, M ... membrána. ve kterém je zaveden součinitel přestupu hmoty mezi povrchem membrány a retentátovým proudem kc , definovaný vztahem kc = D , δ (4.12) KO který charakterizuje rychlost zpětného transportu složky od povrchu membrány do retentátového proudu kombinacı́ difusnı́ho a konvektivnı́ho transportu. (4.13) Re = dekv vρ η (4.14) Sc = ν η = D ρD (4.15) Sh = kc dek D kde dek je ekvivalentnı́ průměr. Pro trubku platı́ dek ≡ d, pro ploché štěrbiny (např. mezi planárnı́mi membránami) platı́ dek ≡ 2 h, kde h je tloušt’ka štěrbiny. laminárnı́ oblast (0,1 < Re Sc dekv L < 104 ): dek 1/3 Sh = 1, 62 Re Sc L (4.16) 46 turbulentnı́ oblast (Re > 104 ) Sh = 0, 04 Re0,75 Sc1/3 4.6 (4.17) Kinetika membránových filtracı́ intenzita toku filtrátu/permeátu: JV = ∆p − π ηP Rc (4.18) Rc = RM + Rg = T! !! kde π je osmotický tlak roztoku na straně retentátu a Rc je celkový hydraulický odpor. δg δM + PM Pg (4.19) JV = NC EP často platı́, že RM Rg . RM zjistı́me měřenı́m s čistou vodou a Rg experimentálně. Netvořı́-li se gelová vrstva: ∆pPM ∆p = ηP RM ηP δM (4.20) A= KO Gelová vrstva velmi často vykazuje výraznou stlačitelnost ⇒ zvýšı́-li se ∆p, odpor gelové vrstvy též vzroste ⇒ limitnı́ hodnota intenzity toku permeátu: potřebná velikost plochy membrány: tok permeátu (zı́skaný z bilance) intenzita toku permeátu (z kinetické rovnice) (4.21) limitnı́ intenzita objemového toku filtrátu JV∞ = kc ln ci,gel ci,bulk (4.22) JV (m s-1) netvoří se gelová vrstva } kc ∆p Obr. 4.7: 47 tvoří se gelová vrstva Geometrické uspořádánı́ Turbulentnı́ Režim toku Sh = 0, 276 Re0,58 (Sc dekv /L)0,33 0,5 Sh = 0, 023 1 − Re60 Re7/8 Sc0,33 0,875 Kriteriálnı́ rovnice Autoři Linton a Sherwood (1950) Turbulentnı́ Turbulentnı́ Sh = 0, 15 Re0,47 Sc0,33 Sh = 0, 04 Re3/4 Sc0.25 Sh = 0, 44 Re7/12 (Sc dekv /L)0,33 Nakao et al (1979) Pace et al. (1976) Gill (1971) Sourirajan (1970) Sh = 4 Pew , ln(1+1,536 ξ 1/3 ) ξ ≤ 0, 02 NC EP Turbulentnı́ Sh = a Re0,875 Sc0,25 Gill a Scher (1961) Turbulentnı́ Sh = 0, 023 Re0,8 Sc0,33 KO Tubulentnı́ Laminárnı́ Laminárnı́ Sh = 1, 95 [Re Sc (dekv /L)]0,33 pro tubulárnı́ membrány a Chiang (1982) Hwang (1975) Grober et al. (1961) Kammermeyer Cheryan (1971) Sourirajan (1970) Dresner (1964) Chilton a Colburn - modifik., Cheryan (1986) T! !! Krátký kanál kruhového průřezu Turbulentnı́ Tabulka 4.1: Kriteriálnı́ rovnice pro výpočet součinitele přestupu hmoty při ultrafiltraci a reversnı́ osmóze Dlouhé či středně dlouhé kanály Krátké kanály Dlouhé nebo středně dlouhé kanály Promı́chávaná cela Tubulárnı́ systémy Dlouhé nebo středně dlouhé kanály Vstupnı́ oblast, resp. krátké a středně dlouhé kanály Vstupnı́ oblast, resp. krátké a středně dlouhé kanály Laminárnı́ Sh = 0, 181 Re0,47 Sc0,33 Laminárnı́ 4 Pew Sh = ln(1+aPe kde a = 1/3 pro ploché a 2 w) a = 1 pro tubulárnı́ membrány Vstupnı́ oblast, resp. krátké a středně dlouhé kanály Laminárnı́ Sh = 0, 087 Re0,64 Sc0,33 Oblasti daleko od vstupu, resp. velmi dlouhé kanály Dutá vlákna HF15-43XM-60 Laminárnı́ Sh = 2, 24 [Re Sc(dekv /L)]0,33 pro ploché (listové) membrány Dutá vlákna Laminárnı́ Sh = 0, 664 Re0,5 Sc0,33 (dekv /L)a A = 1, 86 pro ploché (listové) membrány a A = 1, 62 pro tubulárnı́ membrány 100 < Krátké či středně dlouhé kanály Laminárnı́ Sh = A (Re Sc)0,33 (dekv /L)0,33 , Re Sc(dekv /L) < 5000 Krátké či středně dlouhé kanály 48 Tabulka 4.2: Poznámky a vysvětlivky k tab. 4.1 a konstanta h výška (tloušt’ka) kanálu c celková molárnı́ koncentrace L délka kanálu dek ekvivalentnı́ průměr kamálu Pew Pècletovo kritérium na stěně Jw molárnı́ tok rozpouštědla ξ = 2 Jw Pe2w x/u h c Sh Sherwoodovo kritérium Re Reynoldsovo kritérium Sc Schmidtovo kritérium D difusivita rozpuštěné látky (pro tubulárnı́ kanály se mı́sto h užı́vá poloměr kanálu r) Úlohy T! !! 4.7 NC EP U4.1 Vodná suspenze částic mikrokrystalické sraženiny se zpracovává membránovou mikrofiltracı́ (MF) s podélným tokem retentátu. K filtraci je použita symetrická polymernı́ membrána s tloušt’kou 0,275 mm, jejı́ž rejekčnı́ faktor pro částice sraženiny má hodnotu 1. Membrána má celkovou filtračnı́ plochu 1,55 m2 a při rozdı́lu tlaků 37 kPa byl naměřen objemový průtok permeátu o hodnotě 0,00175 m3 s−1 . Na povrchu membrány se při filtraci netvořila vrstva částic sraženiny. Určete permeabilitu membrány, jestliže filtrace proběhla při teplotě 20◦ C. Je-li koncentrace částic v suspenzi na vstupu do MF zařı́zenı́ rovna 3,5 obj.% a objemový tok suspenze má hodnotu 5 · 10−3 m3 s−1 , určete koncentraci částic v retentátu a jeho objemový průtok. Membrána se při filtraci nezanášı́ částicemi sraženiny. Výsledek: Permeabilita membrány má hodnotu 8, 4 · 10−15 m2 . Objemový zlomek částic v retentátu bude mı́t hodnotu 0,05385 a objemový průtok retentátu bude roven 3, 25·10−3 m3 s−1 . KO U4.2 Po změně podmı́nek při sráženı́ krystalů se při mikrofiltraci popsané v úloze U4.1 na povrchu MF membrány začala vytvářet kompaktnı́ nestlačitelná vrstva mikrokrystalů. Za stejných provoznı́ch podmı́nek MF zařı́zenı́ jako v úloze U4.1 pak byl pozorován pokles objemového průtoku permeátu na hodnotu 0,000535 m3 s−1 . Určete velikost hydraulického odporu vrstvy krystalů a jeho podı́l na celkovém odporu proti toku permeátu. Výsledek: Hydraulický odpor vrstvy krystalů je roven 7, 47 · 1010 m−1 a jeho podı́l na celkovém odporu činı́ 69,6 U4.3 Při membránové filtraci roztoku nepurifikovaných proteinů byla zjišt’ována závislost intenzity objemového toku permeátu na aplikovaném tlakovém rozdı́lu. Zı́skaná experimentálnı́ data jsou uvedena v tabulce: p [kPa] JV [10−3 m s−1 ] 0 0 13 0,046 27 0,105 36 0,150 45 0,200 55 0,249 62 0,295 81 0,350 105 0,365 118 0,370 136 0,363 Rozhodněte, zda se při filtraci na povrchu membrány tvořila gelová vrstva a přı́padně odhadněte limitnı́ hodnotu intenzity objemového toku permeátu. Výsledek: Gelová vrstva na povrchu membrány se vytvořila, limitnı́ hodnota intenzity toku permeátu je asi 0, 365 · 10−3 m s−1 . 49 U4.4 V ultrafiltračnı́m membránovém modulu protéká retentátový proud vnitřkem membránových vláken o vnitřnı́m průměru 0,1 cm a délce 100 cm. Rychlost prouděnı́ ve vláknech je rovna 3 m s−1 . Retentátový proud obsahuje rozpuštěný protein s difusnı́m koeficientem 9 · 10−11 m2 s−1 . Roztok má dynamickou viskozitu 0,0012 Pa s a hustotu 1100 kg m−3 . Intenzita objemového toku permeátu membránou je 0,045 m h−1 . Určete hodnotu polarizačnı́ho modulu při této filtraci a posud’te, zda je polarizace membrány významná. Jak by se poměry při ultrafiltraci změnily, pokud by byla použita vlákna o vnitřnı́m průměru 0,25 mm? Výsledek: Polarizačnı́ modul ve vláknech o vnitřnı́m průměru 0,1 cm má hodnotu 14,35 a koncentračnı́ polarizace membrány je tedy velmi významná. Ve vláknech o vnitřnı́m průměru 0,25 mm má polarizačnı́ modul hodnotu 1,325, polarizace je tedy nevýznamná. NC EP T! !! U4.5 Vodná suspense částic kaolinu se má zahušt’ovat mikrofiltracı́ (MF). Tloušt’ka aktivnı́ vrstvy MF membrány je 100 µm. Retenčnı́ faktor MF modulu má hodnotu 0,8. Suspense přicházejı́cı́ do MF zařı́zenı́ obsahuje 8 obj.% kaolinových částic. Retentát má obsahovat 15 obj.% částic. Střednı́ hodnota tlakového rozdı́lu přes membránu při mikrofiltraci je rovna 0,7 MPa. Při permeačnı́m pokusu s čistou vodou při rozdı́lu tlaků 0,36 MPa a stejné teplotě 20◦ C jako při vlastnı́ filtraci byla naměřena pro tutéž MF membránu hodnota intenzity objemového toku filtrátu 0,416 m h−1 . Vypočı́tejte jak velkou plochu membrány musı́ mı́t MF zařı́zenı́ pro zpracovánı́ 125 m3 za den suroviny. Jaká budou množstvı́ zahuštěné suspenze a filtrátu za den? Výsledek: Množstvı́ retentátu bude činit 52,1 m3 za den, množstvı́ permeátu bude 72,9 m3 za den, potřebná plocha membrány je 3,8 m2 . KO U4.6 Je známo, že bı́lkoviny krevnı́ plasmy při ultrafiltraci vytvářejı́ na povrchu membrány gelovou vrstvu, ve které hmotnostnı́ zlomek bı́lkoviny má hodnotu 0,2. Bı́lkovinné molekuly lze považovat za kulové částice o průměru 30 nm. Při pokusu s čistou vodou byla změřena intenzita objemového toku permeátu UF membránou o hodnotě 2, 5 · 10−5 m s−1 při rozdı́lu tlaků před a za membránou ∆p = 68, 96 kPa. Při ultrafiltraci krevnı́ plasmy při rozdı́lu tlaků ∆p = 103, 44 kPa má intenzita objemového toku filtrátu hodnotu 0, 416 · 10−5 m s−1 . Filtrace probı́há při teplotě 20◦ C. Pomocnými pokusy bylo zjištěno, že gelová vrstva má permeabilitu o hodnotě 3, 1 · 10−18 m2 . Jaká je tloušt’ka gelové vrstvy v ustáleném stavu, tj. po dosaženı́ limitnı́ hodnoty intenzity toku filtrátu? Předpokládejte pro jednoduchost, že viskozity roztoku plasmy a filtrátu se sobě rovnajı́ a majı́ hodnotu viskozity vody při teplotě ultrafiltrace. Výsledek: Tloušt’ka gelové vrstvy v ustáleném stavu je rovna 68,5 µm. U4.7 V ultrafiltračnı́m membránovém modulu se zahušt’uje vodný koloidnı́ roztok. Vstupnı́ koncentrace rozpuštěné látky je 50 kg m−3 , výstupnı́ koncentrace v retentátu má hodnotu 200 kg m−3 . Rejekčnı́ faktor použité UF membrány je roven 1 (ideálnı́ membrána). Objemový tok suroviny činı́ 3,6 m3 h−1 . Rozpuštěná složka vytvářı́ na povrchu membrány gelovou vrstvu s koncentracı́ rozpuštěné složky 300 kg m−3 . Modul je sestaven z membránových trubek o vnitřnı́m průměru 5 mm a délce 1250 mm. Retentátový proud protéká vnitřkem trubek. Vypočı́tejte intenzitu objemového toku permeátu (filtrátu) a potřebnou celkovou plochu membrány při střednı́ rychlosti retentátového proudu v trubkách 1 s−1 . Hustota retentátového proudu je rovna 1260 kg m−3 , jeho dynamická viskozita je 2, 12 · 10−3 Pa s a difusivita rozpuštěné složky ve vodě má hodnotu 2, 75 · 10−9 m2 s−1 . Výsledek: Intenzita objemového toku filtrátu je rovna 2, 858 · 10−5 m s−1 a potřebná plocha membrány činı́ 26 m2 . 50 Kap. 5: Sdı́lenı́ tepla vedenı́m a prouděnı́m 5.1 T! !! V potravinářských technologiı́ch a biotechnologiı́ch patřı́ ohřev a chlazenı́ zpracovávaných materiálů k základnı́m a velmi často užı́vaným operacı́m. Znalosti mechanismů sdı́lenı́ tepla a principů činnosti teplovýměnných zařı́zenı́ proto jsou pro technology potravinářských a biochemických či biologických výrob naprosto nezbytné. Základnı́ poznatky z této oblasti byly podány v rámci předmětu Chemické inženýrstvı́ I. Zde je problematika sdı́lenı́ tepla rozšı́řena o vybrané dalšı́ části. Vedenı́ tepla v třı́rozměrném nehybném prostředı́ ~˙ = −λ ∇T A , Q NC EP Vedenı́ tepla v třı́rozměrném hmotném prostředı́m je popsáno Fourierovým zákonem, který pro tento přı́pad nabývá tvaru (5.1) ~˙ je vektor tepelného toku (Q ~˙ = Q̇x~i+ Q̇y~j + Q̇z~k), A označuje plochu, kterou tepelný tok kde Q ~˙ kolmý, λ je tepelná vodivost prostředı́ [W m−1 K−1 ], symbol ~˙ procházı́ a ke které je vektor Q Q ∇T označuje gradient teploty (vektor, udávajı́cı́ velikost a ukazujı́cı́ směr nejstrmějšı́ho růstu teploty v daném mı́stě prostoru) ∂T ~ ∂T ~ ∂T ~ i+ j+ k ∂x ∂y ∂z KO ∇T = (5.2) a symboly ~i, ~j a ~k označujı́ jednotkové vektory ve směru souřadných os x, y a z. ~˙ [W] vektor intenzity (husV mnoha přı́padech užı́váme namı́sto vektoru tepelného toku Q toty, [W m−2 ]) tepelného toku ~˙ Q ~q˙ = . A (5.3) V dalšı́m textu budeme tečku nad symbolem q pro zjednodušenı́ zápisu obvykle vynechávat a v přı́padech jednosměrného vedenı́ nebudeme užı́vat ani šipku nad symbolem q. Tepelná vodivost prostředı́ λ je materiálová vlastnost, která kromě chemického složenı́ prostředı́ je též závislá na teplotě a (v přı́padě plynů, par a jiných významně stlačitelných materiálů) též na tlaku. λ ≡ λ(T, p) . (5.4) Závislosti tepelné vodivosti na teplotě se pro různé materiály a zejména pro různá skupenstvı́ mohou velmi výrazně odlišovat: Tepelná vodivost pevných látek s rostoucı́ teplotou obvykle klesá, i když např. tepelná vodivost nerezové ocel AISI 304 s rostoucı́ teplotou dosti výrazně 51 roste (viz např. monografii [8]). Podobně se chovajı́ i materiály ze slinutého křemene. Tepelná vodivost kapalin vykazuje velmi rozdı́lné závislosti na teplotě - pro některé kapaliny s teplotou roste (např. pro glycerin), pro jiné klesá (kapalný amoniak, freony). Tepelná vodivost plynů s rostoucı́ teplotou vzrůstá. Hodnoty tepelné vodivosti pro běžné materiály se pohybujı́ od setin do stovek Wm−1 K−1 . 5.2 Bilancovánı́ enthalpie při vedenı́ tepla v pevných látkách T! !! Pro mnoho technologických aplikacı́ (např. při tepelné sterilizaci potravin) je nezbytné znát teplotnı́ pole ve zpracovávaném materiálu a jeho časový vývoj, tj. znát teplotu materiálu jako funkci prostorových souřadnic a času - T (x, y, z, τ ). V některých přı́padech je možno stanovit teplotnı́ pole měřenı́m, ve většině přı́padů ale teplotnı́ pole zı́skáváme řešenı́m (analytickým nebo numerickým) rovnic odvozených na základě bilancovánı́ enthalpie v diferenciálnı́m objemu materiálu. Jako přı́klad zde uvedeme odvozenı́ Fourierovy rovnice, jejı́mž řešenı́m lze zı́skat teplotnı́ pole v nehybném (neproudı́cı́m, resp. nedeformujı́cı́m se) materiálu, ve kterém se uplatňuje vedenı́ tepla a přı́padně též zdroj tepla, např. chemické reakce nebo biologické procesy, nebo zdroj tepla přeměnnou energie mikrovlnného zářenı́. NC EP y qz + dz dHg, dHa λ, ρ, cp dz qx qy + dy qx + dx KO qy z dx qz dy x Obr. 5.1: Schéma k bilanci enthalpie v diferenciálnı́m objemu nehybného prostředı́. Schéma pro odvozenı́ bilančnı́ rovnice je ukázáno na obr. 5.1: Uvažujeme bilančnı́ systém diferenciálnı́ho objemu dV = dx dy dz, ve kterém se nacházı́ nehybný materiál s hustotou %, tepelnou vodivostı́ λ, tepelnou kapacitou cp a který sdı́lı́ s okolı́m teplo vedenı́m přes stěny systému. Dále uvažujeme, že se uvnitř systému nacházı́ zdroj tepla, resp. enthalpie o velikosti dḢg . Tı́mto zdrojem mohou být např. chemické reakce, metabolické procesy v buňkách mikroorganismů nebo např. přeměna energie mikrovlnného zářenı́ na teplo. Zdroj enthalpie rozepı́šeme jako součin objemové hustoty zdroje enthalpie ḣg a objemu bilančnı́ho systému dḢg = ḣg dx dy dz . (5.5) Obdobným způsobem zapı́šeme rychlost akumulace enthalpie v bilančnı́m systému dḢa = dm dT dT = ρcp dx dy dz , dτ dτ (5.6) 52 kde dḢa značı́ rychlost akumulace enthalpie v systému. Bilančnı́ rovnice enthalpie v systému z obr. 5.1 pro diferenciálnı́ bilančnı́ obdobı́ dτ má tvar dḢin + dḢg = dḢout + dḢa , (5.7) kde dḢin a dḢout značı́ úhrnný přı́tok, resp. odtok enthalpie do (ze) systému vedenı́m tepla přes jeho stěny. Člen dḢa označuje rychlost akumulace enthalpie v systému a dḢg je rychlost zdroje tepla uvnitř systému. Přı́tok enthalpie rozepı́šeme jako součet toků jednotlivými vstupnı́mi plochami bilančnı́ho systému (viz obr. 5.1) dḢin = q̇x dy dz + q̇y dx dz + q̇z dx dy , (5.8) ∂ q̇x dx , ∂x NC EP q̇x+dx = q̇x + T! !! kde symboly q̇x , q̇y a q̇z označujı́ hustoty přı́slušných toků tepla vedenı́m. Analogicky můžeme vyjádřit i odtok enthalpie ze systému vedenı́m tepla přes jeho výstupnı́ hranice, Ėout . Použijeme přitom Taylorova rozvoje 1. řádu k vyjádřenı́ hustot tepelného toku na výstupnı́ch plochách systému pomocı́ toků na protilehlých vstupnı́ch stěnách. Pro směr souřadné osy x tak dostaneme (5.9) Analogicky bychom postupovali v přı́padech zbývajı́cı́ch dvou souřadných směrů. Pro celkovou rychlost odtoku enthalpie ze systému tak dostaneme vztah ∂ q̇y ∂ q̇x ∂ q̇z dḢout = q̇x + dy dz + q̇y + dx dz + q̇z + dx dy . (5.10) ∂x ∂y ∂z S použitı́m vztahů (5.5), (5.6), (5.8) a (5.9) přejde - po odečtenı́ stejných členů na obou stranách rovnice - bilančnı́ vztah (5.7) na tvar ∂ q̇y ∂ q̇x ∂ q̇z dT dx dy dz + dy dx dz + dz dx dy + ρcp dx dy dz . ∂x ∂y ∂z dτ KO ḣg dx dy dz = (5.11) Tuto rovnici lze vydělit objemem bilančnı́ho systému dx dy dz, který se vyskytuje ve všech jejı́ch členech, a dále lze dosadit za jednotlivé složky hustoty tepelného toku ~q˙ ze vztahů (5.1) - (5.3). Obdržı́me tak vztah − ∂ ∂T ∂ ∂T ∂ ∂T ∂T (−λx )− (−λy )− (−λz ) + ḣg = ρcp , ∂x ∂x ∂y ∂y ∂z ∂z ∂τ (5.12) ve kterém pro obecnost předpokládáme tepelně anisotropnı́ materiál, tj. materiál, jehož tepelná vodivost má různou hodnotu při vedenı́ tepla ve směrech jednotlivých souřadných os. Většina materiálů však z hlediska vedenı́ tepla vykazuje chovánı́ isotropnı́, tj. platı́ λx = λy = λz ≡ λ. Pak lze rovnici (5.12) upravit na tvar λ( ∂2T ∂2T ∂2T ∂T + + ) + ḣg = ρcp , ∂x2 ∂y 2 ∂z 2 ∂τ (5.13) který po osamostatněnı́ časové derivace přejde na tvar ḣg ∂T λ ∂2T ∂2T ∂2T = ( 2 + + )+ . ∂τ ρcp ∂x ∂y 2 ∂z 2 ρcp 53 (5.14) Výraz ρcλp definuje tzv. teplotnı́ vodivost materiálu a [m2 s−1 ]. Po jejı́m dosazenı́ do rovnice (5.14) obdržı́me tzv. Fourierovu rovnici pro vedenı́ tepla v pevném materiálu umožňujı́cı́ určit teplotnı́ pole T (x, y, z, τ ) v materiálu ḣg ∂T ∂2T ∂2T ∂2T . = a( 2 + + )+ 2 2 ∂τ ∂x ∂y ∂z ρcp (5.15) V praxi se velmi často zpracovávajı́ materiály cylindrického tvaru, takže vzniká potřeba formulovat Fourierovu rovnici pro cylindrické souřadnice (viz. obr. 5.2). V cylindrických souřadnicı́ch má Fourierova rovnice tvar T! !! z r NC EP ϕ Obr. 5.2: Cylindrický souřadnicový systém ∂T 1 ∂ ∂T 1 ∂ ∂T ∂ ∂T =a (r )+ 2 ( )+ ( ) + ḣg , ∂τ r ∂r ∂r r ∂ϕ ∂ϕ ∂z ∂z (5.16) 5.3 KO který lze odvodit obdobným způsobem jako rovnici (5.15). Postup odvozenı́ lze nalézt v literatuře (např. [8], [11]). Jednosměrné ustálené vedenı́ tepla Pokud se teplo v materiálu vede pouze v jednom směru, např. ve směru souřadné osy x, a sdı́lenı́ tepla je ustálené, přejde Fourierova rovnice (5.15) na tvar 0= ḣg λ d2 T + , 2 ρcp dx ρcp (5.17) který lze dále zjednodušit do podoby ḣg d2 T . =− 2 dx λ (5.18) Uvažujme nynı́ jednosměrné vedenı́ tepla rozsáhlou pevnou deskou o tloušt’ce δ nebo na povrchu důkladně tepelně izolovanou tyčı́ s délkou δ v přı́padě, kdy jeden povrch desky (jeden konec tyče) je udržován při konstantnı́ teplotě T0 a druhý při konstantnı́ teplotě T1 . Tepelnou vodivost desky (tyče) λ budeme uvažovat konstantnı́. Prvnı́ integracı́ rovnice (5.18) podle proměnné x obdržı́me vztah ḣg dT = − x + C1 , dx λ (5.19) 54 po druhé integraci pak ḣg 2 x + C1 x + C2 . (5.20) 2λ Hodnoty integračnı́ch konstant C1 a C2 určı́me dosazenı́m okrajových podmı́nek do rovnice (5.20): Pro levý okraj (x = 0), na kterém uvažujeme konstantnı́ teplotu T0 , tak dostaneme podmı́nku T =− x = 0 : T = T0 , (5.21) C2 = T0 . (5.22) tedy T! !! Pro pravý okraj systému (x = δ), na kterém uvažujeme konstantnı́ teplotu T1 , tj. pro okrajovou podmı́nku x = δ : T = T1 , (5.23) obdržı́me po dosazenı́ do rovnice (5.20) a po úpravách takto zı́skaného vztahu výraz pro konstantu C1 NC EP ḣg 2 1 δ ) . C1 = (T1 − T0 + δ 2λ (5.24) Po dosazenı́ integračnı́ch konstant C1 a C2 do rovnice (5.20) obdržı́me výraz pro teplotnı́ profil v materiálu v přı́padě jednosměrného ustáleného vedenı́ tepla v podobě ḣg 2 1 ḣg 2 x + (T1 − T0 + δ )x + T0 . (5.25) 2λ δ 2λ Je zřejmé, že při nenulové hodnotě objemové hustoty zdroje tepla v systému je teplotnı́ profil parabolickou funkce souřadnice x, a že se tedy mohou v systému nacházet maxima či minima teploty (horké či chladné body označené na obr. 5.3 kroužky). Při nulové hodnotě objemové hustoty zdroje tepla je teplotnı́ profil lineárnı́. 5.4 KO T =− Sdı́lenı́ tepla mezi pevnou stěnou a kapalinou zahřı́vánı́ nebo chlazenı́ kapalin v nádobách, chladicı́ hady, tepelné výměnı́ky 5.5 Úlohy U5.1 Intenzita tepelného toku dřevěnou deskou o tloušt’ce 50 mm, jejı́ž jeden povrch je udržován na teplotě 40◦ C a druhý na teplotě 20◦ C, má hodnotu 40 W m−2 ? Určete hodnotu tepelné vodivosti dřeva, ze kterého je deska zhotovena. Výsledek: Tepelná vodivost dřeva má hodnotu 0,10 W m−1 K−1 . U5.2 Mrazicı́ box má tvar krychle o délce hrany 2 m. Předpokládejte, že dno boxu je dokonale tepelně izolováno. Jaká je minimálnı́ potřebná tloušt’ka izolace z pěnového polystyrénu STYROPOR (s tepelnou vodivostı́ 0,03 W m−1 K−1 ), kterou je nutno obložit hornı́ stěnu a bočnı́ stěny boxu, jestliže ztráty chladu stěnami boxu nemajı́ přesáhnout 500 W? Vnitřnı́ povrch boxu má teplotu -10◦ C a vnějšı́ povrch bude vystaven teplotě 35◦ C. Výsledek: Vrstva izolace musı́ mı́t tloušt’ku 54 mm. 55 400 +200 T/K 380 +60 360 0 340 -50 0.00 0.05 0.10 T! !! -100 320 0.15 0.20 x/m NC EP Obr. 5.3: Teplotnı́ profily při ustáleném vedenı́ tepla rovinnou stěnou o tloušt’ce δ = 0, 2 m s tepelnou vodivostı́ λ = 20 W m−1 K−1 a s okrajovými teplotami T0 = 323 K a T1 = 373 K při různých hodnotách výkonu internı́ho objemového tepelného zdroje v desce. Popisky u jednotlivých profilů udávajı́ výkon zdroje ḣg v kW m−3 . U5.3 Dno hrnce má tloušt’ku 5 mm a průměr 200 mm a může být zhotoveno bud’to z hlinı́ku (tepelná vodivost 240 W m−1 K−1 ) nebo z mědi (tepelná vodivost 390 W m−1 K−1 ). V hrnci se vařı́ voda (při normálnı́m tlaku) a povrch dna, který je v kontaktu s vroucı́ vodou, má teplotu 110◦ C. Jestliže sporák dodává do dna hrnce tepelný tok o hodnotě 600 W, určete teplotu vnějšı́ho povrchu dna hrnce pro oba materiály použitelné k jeho výrobě. KO Výsledek: Teplota vnějšı́ho povrchu dna hrnce bude 110,4◦ C při použitı́ hlinı́kového dna a 110,25◦ C v přı́padě měděného dna. U5.4 Jeden povrch rozsáhlé ploché desky o tloušt’ce δ a tepelné vodivosti λ je udržován při konstantnı́ teplotě T1 a druhý povrch při teplotě T2 . Uvnitř desky se nacházı́ zdroj tepla s konstantnı́ objemovou hustotou výkonu q̇ [W m−3 ]. a) Najděte vztah popisujı́cı́ teplotnı́ profil, který se v desce ustavı́ po dosaženı́ ustáleného stavu. b) Jaký bude teplotnı́ profil v desce, jestliže povrch desky, který měl původně konstantnı́ teplotu T2 bude namı́sto toho dokonale tepelně izolován? Výsledek: a) Teplotnı́ profilhv ustáleném stavu i je popsán funkcı́: q̇ 2 q̇δ 1 T (x) = − 2λ x + 2λ − δ (T1 − T2 ) x + T1 , q̇ 2 b) Teplotnı́ profil bude popsán vztahem: T (x) = − 2λ x + q̇δ λx + T1 . U5.5 Zjistěte, zda se za podmı́nek úlohy U5.4 může uvnitř desky vytvořit lokálnı́ teplotnı́ extrém. 2 Výsledek: a) Extrém se vytvořı́, pokud pro okrajové teploty T1 a T2 bude platit − q̇δ 2λ ≤ q̇δ 2 T1 − T2 ≤ 2λ . b) Vždy vznikne teplotnı́ maximum na povrchu desky se souřadnicı́ x = δ, uvnitř stěny žádný teplotnı́ extrém nevznikne. 56 U5.6 Teplotnı́ profil v rovinné stěně s tloušt’kou 1 m je v určitém časovém okamžiku popsán vztahem T (x) = a + bx + cx2 , kde T je ve ◦ C, x je v metrech, a = 900 ◦ C, b = −300 ◦ C m−1 a c = −50 ◦ C m−2 . Ve stěně se nacházı́ rovnoměrně rozložený zdroj tepelné energie s konstantnı́ objemovou hustotou výkonu q̇ [W m−3 ]. Plocha stěny je 10 m2 , jejı́ hustota je rovna 1600 kg m−3 , tepelná vodivost má hodnotu 40 W m−1 K−1 a měrná tepelná kapacita je rovna 4 kJ kg−1 K−1 . a) Určete velikost tepelného toku, který do stěny vstupuje na okraji se souřadnicı́ x = 0 m a velikost tepelného toku, který ze stěny vystupuje (tj. pro x = 1 m). b) Určete rychlost akumulace tepla ve stěně. c) Určete rychlost změny teploty v bodech uvnitř stěny o souřadnicı́ch x = 0, 0,25 a 0,5 m. Výsledek: a) Tepelné toky činı́ 120 kW na vstupnı́ straně a 160 kW na výstupnı́ stěně, b) rychlost akumulace tepla ve stěně je rovna -30 kW, c) rychlost změny teploty nezávisı́ na souřadnici x a má hodnotu −4, 69 · 10−4 K s−1 . NC EP T! !! U5.7 Horké kultivačnı́ médium po sterilizaci se před plněnı́m fermentoru ochlazuje v tepelném výměnı́ku typu ”trubka v trubce”. Médium vystupuje ze sterilizátoru s teplotou 121◦ C a jeho objemový průtok výměnı́kem je roven 10 m3 h−1 . Požadovaná teplota média po ochlazenı́ je 30◦ C. Průtok chladicı́ vody je roven 25 m3 h−1 a jejı́ teplota na vstupu do výměnı́ku je 15◦ C. Výměnı́k pracuje v ustáleném stavu. Předpokládejte, že ochlazované médium má fyzikálně-chemické vlastnosti vody o stejné teplotě. Vypočı́tejte: a) Velikost tepelného toku vyměňovaného ve výměnı́ku, b) výstupnı́ teplotu chladicı́ vody. Výsledek: a) Tepelný tok vyměňovaný ve výměnı́ku činı́ 1060 kW, b) výstupnı́ teplota chladicı́ vody je rovna 51,4◦ C. KO U5.8 V bioreaktoru o pracovnı́m objemu 150 m3 se při teplotě 35◦ C produkuje biomasa vláknité plı́sně kultivacı́ v kapalném médiu obsahujı́cı́m glukózu. Biomasa spotřebovává kyslı́k dodávaný aeračnı́m zařı́zenı́m rychlostı́ 1,5 kg m−3 h−1 . Na 1 mol spotřebovaného kyslı́ku se do média uvolnı́ 460 kJ metabolického tepla. Mı́chadlo disipuje 1 kW mechanické energie na 1 m3 média. K chlazenı́ bioreaktoru lze použı́t 60 m3 h−1 chladicı́ vody z blı́zké řeky, která má teplotu 10◦ C. Jaká bude teplota chladicı́ vody na výstupu z chladicı́ho systému bioreaktoru v ustáleném stavu? Výsledek: Výstupnı́ teplota chladicı́ vody bude mı́t hodnotu 25◦ C. U5.9 Svazkový výměnı́k tepla sloužı́ k ohřevu zředěného vodného roztoku soli, který se použı́vá při chromatografickém dělenı́ proteinů. 25,5 m3 h−1 solného roztoku protéká vnitřkem 42 trubek svazku, které majı́ vnitřnı́ průměr 15 mm a délku 4 m. Viskozita roztoku má hodnotu 1 · 10−3 Pa s, hustota roztoku je rovna 1010 kg m−3 , tepelná kapacita roztoku má hodnotu 4 kJ kg−1 K−1 a tepelná vodivost 0,64 W m−1 K−1 . Určete hodnotu součinitele přestupu tepla na vnitřnı́m povrchu trubek ve svazku. Použijte kriteriálnı́ vztah Nu = 0, 023 Re0,8 Pr0,4 , který lze použı́t pro 104 ≤ Re ≤ 1, 2 · 105 , 0, 7 ≤ Pr ≤ 1200 a L/d ≥ 60. Výsledek: Součinitel přestupu tepla má hodnotu 4350 W m−2 K−1 . U5.10 Promı́chávaný fermentor o vnitřnı́m průměru 5 m je chlazen pomocı́ trubkového hadu. Fermentor je promı́cháván turbinovým mı́chadlem o průměru 1,8 m, jehož frekvence otáčenı́ je 60 min−1 . Kapalné médium ve fermentoru má tyto fyzikálně-chemické vlastnosti: dynamickou viskozitu 5 · 10−3 Pa s, hustotu 1000 kg m−3 , tepelnou kapacitu 4,2 kJ kg−1 K−1 a tepelnou vodivost 0,70 W m−1 K−1 . Zanedbejte změnu viskozity média s teplotou a určete hodnotu součinitele přestupu tepla na povrchu chladicı́ho hadu. Použijte kriteriálnı́ vztah 57 0,14 1/3 ηb Nu = 0, 87 Re0,62 Pr , kde ReM je Reynoldsovo kritérium pro mı́chadlo, index b M ηw označuje jádro promı́chávané vsádky a index w označuje povrch trubkového hadu. Výsledek: Součinitel přestupu tepla bude mı́t hodnotu 1520 W m−2 K−1 . T! !! U5.11 Obsah fermentoru při produkci antibiotika musı́ být udržován při konstantnı́ teplotě 27◦ C. Na základě odhadnuté rychlosti spotřeby kyslı́ku a rychlosti disipace mechanické energie dodávané mı́chadlem bylo určeno, že potřebná rychlost odvodu tepla z kapalné vsádky ve fermentoru je 550 kW. K dispozici je chladicı́ voda se vstupnı́ teplotou 10◦ C, která se při chlazenı́ fermentoru ohřeje na teplotu 25◦ C. Chlazenı́ fermentoru je realizováno pomocı́ trubkového hadu vyrobeného z ocelových trubek o vnějšı́m průměru 80 mm, s tloušt’kou stěny 5 mm a tepelnou vodivostı́ 60 W m−1 K−1 . Součinitel přestupu tepla na vnějšı́ straně trubky má hodnotu 2150 W m−2 K−1 , na straně chladicı́ vody má hodnotu 14000 W m−2 K−1 . Určete potřebnou délku chladicı́ho hadu. Jak se délka hadu změnı́, utvořı́-li se na jeho vnějšı́m povrchu vrstva úsad s tepelným odporem (δ/λ) o velikosti 1,18 10−4 m2 K W−1 ? KO NC EP Výsledek: Potřebná délka hadu bez tvorby úsad je 194 m, při tvořenı́ úsad potřebná délka vzroste na 231 m. 58 Kap. 6: SDÍLENÍ TEPLA SÁLÁNÍM Mechanismus sdı́lenı́ tepla sálánı́m KO Tělesa a látky s teplotou vyššı́ než 0 K vyzařujı́ energii ve formě elektromagnetického zářenı́ se širokým rozsahem vlnových délek - viz obr. 6.1. Z obrázku je zřejmé, že s rostoucı́ teplotou se maximum intenzity vyzařovánı́ výrazně zvyšuje a posouvá se směrem ke kratšı́m vlnovým délkám (viz Wienův posunovacı́ zákon probraný ve Fyzice I). Závislost intenzity emitovaného zářenı́ Ėλ (λ, T ) na jeho vlnové délce λ a teplotě tělesa T popisuje Planckův zákon vyzařovánı́ pro absolutně černé těleso Ėλ (λ, T ) = 2πhc2 hc λ5 e λkT − 1 W m−3 , (6.1) kde h je Planckova konstanta (6,626 · 10−34 J s) k je Boltzmannova konstanta (1,38·10−23 J K−1 ) a c je rychlost světla ve vakuu (299 792 458 m s−1 ). Hodnota výrazu Ėλ (λ, T ) dλ udává velikost energetického toku vyzařovaného při teplotě T povrchem objektu v rozmezı́ vlnových délek hλ, λ + dλi. Část emitovaného zářenı́ při dopadu na pokožku vyvolává pocit tepla a z tohoto důvodu ji proto nazýváme tepelné zářenı́ (je důležité uvědomit si, že k vnitřnı́ energii ozářených těles, tedy i k našemu pocitu tepla, přispı́vá i dopadajı́cı́ 59 14 2.0 10 T=7000 K 14 1.5 10 . Eλ(,T) [Wm -3] 6.1 NC EP T! !! Při sdı́lenı́ tepla sálánı́m se mezi dvěma hmotnými objekty s rozdı́lnými povrchovými teplotami vyměňuje energie prostřednictvı́m elektromagnetického zářenı́. Část energie elektromagnetického zářenı́ se po dopadu na povrch tělesa měnı́ v teplo (vnitřnı́ energii objektu), proto mluvı́me o sdı́lenı́ tepla sálánı́m. Sdı́lenı́ tepla sálánı́m nenı́ podmı́něno přı́tomnostı́ hmoty v prostoru oddělujı́cı́m tělesa, mezi kterými sdı́lenı́ probı́há, může tedy k němu docházet i ve vakuu, kde naopak probı́há s největšı́ intenzitou, protože vakuum samotné elektromagnetické zářenı́ nepohlcuje. Sdı́lenı́ tepla sálánı́m je obzvláště významné v přı́padech, kdy teploty povrchů, mezi kterými se teplo sdı́lı́, nabývajı́ hodnot řádově ve stovkách až tisı́cı́ch ◦ C (metalurgie, procesnı́ pece, vysokoteplotnı́ chemicko-technologické procesy, pečenı́ pokrmů atp.). 14 1.0 10 T=6000 K 13 5.0 10 T=5000 K T=4000 K T=3000 K 0 100 200 500 1000 2000 5000 4 1 10 [nm] Obr. 6.1: Závislost intenzity zářenı́ emitovaného absolutně černým tělesem na vlnové délce zářenı́ a teplotě tělesa (Planckův vyzařovacı́ zákon, rovn. (6.1)). zářenı́ jiných vlnových délek, které jako tepelné neoznačujeme). Jak je zřejmé z obr. 6.2, tepelné zářenı́ pokrývá poměrně široký rozsah vlnových délek (od cca desetin mikrometru do tisı́ců či desetitisı́ců mikrometrů). Ve viditelné oblasti navazuje na tepelné zářenı́ zářenı́ ultrafialové, na druhé straně na ně navazuje mikrovlnné elektromagnetické zářenı́. abc X -4 10 -3 10 -2 10 0 -1 10 10 T! !! -5 mikrovlny tepelné záření γ 10 infračervené záření VIS UV d 10 1 2 10 3 10 4 10 λ (µm) 6.2 NC EP Obr. 6.2: Schématické znázorněnı́ rozsahů vlnových délek různých druhů elektromagnetického zářenı́. a - oblast blı́zkého infračerveného zářenı́, b - oblast krátkovlného infračerveného zářenı́, c - oblast středněvlného infračerveného zářenı́, d - oblast tepelného infračerveného zářenı́. Stefanův-Boltzmanův zákon KO Hustotu (W m−2 ) energetického toku vyzařovaného jednotkovým povrchem absolutně černého tělesa vyjadřuje Stefanův-Boltzmanův zákon Ėe = σTs4 , (6.2) který obdržı́me z Planckova zákona (6.1) integracı́ přes všechny vlnové délky. Pro povrch reálného tělesa zapisujeme Stefanův-Boltzmannův zákon ve tvaru Ėe = εe σTs4 , (6.3) kde εe je tzv. emisivita (neboli zářivost) povrchu reálného tělesa. Pro hodnotu emisivity platı́ 0 ≤ εe ≤ 1. Vysokou hodnotu emisivity vykazujı́ matné černé povrchy, naopak nı́zkou hodnotu emisivity majı́ povrchy zrcadlově lesklé. 6.3 Absorpce zářenı́ povrchem tělesa Na povrch těles v prostoru obecně dopadá energetické zářenı́ z okolnı́ch objektů a pozadı́. Celkovou intenzitu [Wm−2 ] tepelného zářenı́ dopadajı́cı́ho na povrch sledovaného tělesa označı́me Ġ. Část dopadajı́cı́ho zářenı́ je povrchem tělesa odražena zpět do prostoru (reflexe), část je pohlcena (absorpce) a část tělesem projde (transmise). Lze tedy psát Ġ = εr Ġ + εa Ġ + εt Ġ = (εr + εa + εt ) Ġ , 60 (6.4) kde εr je tzv. reflexivita (či odrazivost) povrchu tělesa, εa je jeho absorptivita (či pohltivost) a εt je tzv. transmisivita (či propustnost nebo průteplivost) tělesa. Očividně musı́ platit εr + εa + εt = 1 . (6.5) Pro mnoho reálných povrchů platı́, že jejich absorptivita rovná se jejich emisivitě, tj. εa = εe . Ozařované těleso tedy pohlcuje energetický tok o velikosti Ġa = εa Ġ (6.6) Výměna tepla sálánı́m mezi tělesem a obklopujı́cı́ plochou NC EP 6.4 T! !! a stejnou rychlostı́ se zvyšuje jeho vnitřnı́ energie. Tı́m roste i teplota tělesa a těleso samo se stává intenzivnějšı́m zářičem, který emituje zářenı́ zpět k tělesu (tělesům), které (která) je ozařuje (ozařujı́). Může docházet k velmi složitým situacı́m, které se často jenom obtı́žně popisujı́, protože je nutno vzı́t do úvahy mnoho faktorů geometrických i fyzikálně chemických. Pro vybrané situace (sdı́lenı́ tepla sálánı́m mezi paralelnı́mi deskami, mezi souosými válcovými plochami a pod.) lze nalézt analytická řešenı́ problému ve specializovaných monografiı́ch (např. [6] a [7]) Jednoduchý přı́pad představuje sdı́lenı́ tepla sálánı́m mezi malým objektem a velkým povrchem, který ozařovaný objekt úplně obklopuje (malé těleso v peci, lidské tělo na pláži a pod.), který popı́šeme v následujı́cı́ části. Přı́kladem takové situace je (s jistým zjednodušujı́cı́m nadhledem) např. přı́prava pečeně v troubě nebo vzorek sušený v radiačnı́ sušárně a dalšı́ situace, kdy objekt relativně malé velikosti je umı́stěn tak, že je úplně obklopen velkým povrchem o konstantnı́ teplotě To , k výměně tepla sálánı́m tedy docházı́ pouze mezi povrchem objektu a obklopujı́cı́ jej plochou - viz obr. 6.3. Teplotu povrchu objektu označı́me Ts a budeme předpokládat, že má T 8 KO To Ts OBJEKT Obr. 6.3: Sdı́lenı́ tepla sálánı́m mezi malým objektem konvexnı́ho tvaru a rozsáhlou jej obklopujı́cı́ plochou. po celém povrchu tutéž hodnotu, která se však může měnit s časem. Hustota q̇ výsledného tepelného toku vyměňovaného mezi objektem a jej obklopujı́cı́m povrchem je dána rozdı́lem mezi tepelným tokem objektem emitovaným a tokem pohlcovaným q̇ = Q̇ = εe σTs4 − εa σTo4 . A (6.7) 61 Předpokládáme-li rovnost emisivity a absorptivity povrchu objektu (εe = εa ), platı́ pro hustotu tepelného toku q̇ zjednodušený vztah q̇ = εe σ Ts4 − To4 . (6.8) V ustáleném stavu je výsledný tepelný tok mezi objektem a jej obklopujı́cı́m povrchem nulový a rovnice (6.7) a (6.8) umožňujı́ určit teplotu povrchu objektu Ts v ustáleném stavu. Je zjevné, že v přı́padech, kdy povrch objektu splňuje podmı́nku εe = εa , nabývá povrchová teplota objektu hodnoty To . Je zapotřebı́ podotknout, že rovnice (6.7) vyjadřuje pouze výslednou hustotu tepelného toku mezi objektem a obklopujı́cı́ plochou a že se nejedná o bilanci energie, protože jsme nebrali v úvahu akumulaci energie v objektu, vedenı́ tepla v objektu a v podložce a možné procesy spotřeby či produkce tepla v objektu (např. chemickými či biologickými procesy). A1, T1, ε1 A1, T1, ε1 NC EP A2, T2, ε2 a) paralelní rozsáhlé (nekonečné) desky r2 r1 A2, T2, ε2 b) koncentrické (nekonečně) dlouhé válcové plochy A2, T2, ε2 A1, T1, ε1 KO A1, T1, ε1 r2 T! !! r1 A2, T2, ε2 d) malý konvexní objekt v rozsáhlé kavitě c) koncentrické kulové plochy Obr. 6.4: Speciálnı́ přı́pady výměny tepla sálánı́m mezi šedými difusnı́mi povrchy. Q̇ = Q̇ = Q̇ = Aσ T14 − T24 1 1 ε1 + ε2 − 1 A1 = A2 ≡ A , σA1 T14 − T24 , 1−ε2 r1 1 + ε1 ε2 r2 4 σA1 T1 − T24 2 , 1−ε2 r1 1 + ε1 ε2 r2 Q̇ = σA1 ε1 T14 − T24 A1 r1 = A2 r2 , , (6.9) (6.10) A1 r2 = 12 A2 r2 (6.11) A1 ≈ 0. A2 (6.12) 62 6.5 Kombinované sdı́lenı́ tepla sálánı́m a konvekcı́ Objekt znázorněný na obr. 6.3 může být (a v praxi tomu tak bývá téměř vždy) plynným prostředı́m a docházı́ tedy ještě k volnému či nucenému přestupu tepla z povrchu tělesa do tohoto plynného prostředı́. Pro hustotu tepelného toku q̇ mezi povrchem tělesa a okolı́m platı́ v tomto přı́padě vztah q̇ = σ(εe Ts4 − εa To4 ) + α(Ts − T∞ ) (6.13) kde T∞ teplota plynného prostředı́ obklopujı́cı́ho objekt v dostatečné vzdálenosti od jeho povrchu a α je součinitel přestupu tepla na povrchu objektu. Hodnotu součinitele přestupu tepla určı́me z hodnoty Nusseltova kritéria αl , λg (6.14) T! !! Nu = Nu = C (Gr Pr)m . NC EP kde l označuje charakteristický rozměr objektu a λg je tepelná vodivost plynného prostředı́ obklopujı́cı́ho objekt. Hodnota Nusseltova kritéria je závislá předevšı́m na charakteru prouděnı́ plynného prostředı́ u povrchu objektu, tj. na hodnotě Reynoldsova kritéria, Re, resp. kritéria Grasshofova, Gr, a na fyzikálně-chemických vlastnostech tohoto prostředı́, tj. na hodnotě Prandtlova kritéria, Pr, a určı́me ji pomocı́ vhodného kriteriálnı́ho vztahu (viz skripta [5]), např. ze vztahu pro volnou (přirozenou) konvekci (6.15) Hodnoty konstant C a m v této rovnici lze pro konkrétnı́ přı́pady nalézt v literatuře, např. [5]. 1 KO . Q1 A1 , T1 , ε1 3 2 . . Q13 Q32 ε3,1 ε3,2 A3 , T3 . -Q2 A2 , T2 , ε2 Obr. 6.5: Sdı́lenı́ tepla sálánı́m mezi rozsáhlými paralelnı́mi rovinnými stěnami (1, 2) s radiačnı́ zástěnou (3). 6.6 Radiačnı́ zástěny Radiačnı́ zástěny zhotovené z materiálů s nı́zkou emisivitou (tudı́ž s vysokou reflexivitou) se použı́vajı́ ke snı́ženı́ celkového radiačnı́ho tepelného toku mezi dvěma povrchy. Situace, kdy je planárnı́ radiačnı́ zástěna (3) umı́stěna mezi dvěma paralelnı́mi planárnı́mi rozsáhlými 63 plochami (1 a 2) je ukázána na obr. 6.5. Radiačnı́ zástěny se zhotovujı́ z materiálů pro tepelné zářenı́ nepropustných (tj. s nulovou tramsmisivitou) a s difusnı́mi povrchy, tj. s povrchy odrážejı́cı́mi a vyzařujı́cı́mi tepelné zářenı́ do všech směrů. Hodnota radiačnı́ho tepelného toku mezi stěnami 1 a 2 v nepřı́tomnosti radiačnı́ zástěny je dána rovnicı́ (6.9). Po vloženı́ zástěny je velikost tepelného toku dána rovnicı́ A1 σ T14 − T24 Q̇12 = 1 , (6.16) 1−ε3,1 1−ε3,2 1 ε1 + ε3,1 + ε3,2 + ε2 T! !! v ustáleném stavu Q̇12 = Q̇13 = Q̇32 . Význam symbolů v rovnici (6.16) je zřejmý z obrázku 6.5. Pokud je mezi povrchy 1 a 2 umı́stěno celkově N paralelnı́ch radiačnı́ch zástěn, je velikost výsledného tepelného toku od povrchu 1 k povrchu 2 dána vztahem A1 σ T14 − T24 Q̇12 = , (6.17) PN 1 1 1 1 + + − (N + 1) + n=1 εn,1 ε1 εn,2 ε2 Q̇N zasten = 6.7 Úlohy NC EP kde εn,1 označuje emisivitu povrchu n-té zástěny přivráceného (orientovaného) ke stěně 1 a εn,2 emisivitu povrchu n-té zástěny přivráceného (orientovaného) ke stěně 2. Lze se snadno přesvědčit, že pro N = 1 přejde rovnice (6.17) na tvar (6.16). Pokud majı́ všechny povrchy v systému dvou stěn a N radiačnı́ch zástěn stejné hodnoty emisivity, platı́ pro snı́ženı́ tepelného toku vztah Q̇bez zasteny N +1 . (6.18) KO U6.1 Neizolované parnı́ potrubı́ procházı́ mı́stnostı́, jejı́ž stěny a vzduch v nı́ obsažený majı́ konstantnı́ teplotu 25◦ C. Trubka má vnějšı́ průměr 70 mm a teplota jejı́ho vnějšı́ho povrchu je 200◦ C. Emisivita vnějšı́ho povrchu trubky je rovna 0,8. Jak velký je emisnı́ tepelný výkon vyzařovaný z povrchu trubky a jak velký je výkon jejı́ho ozářenı́ stěnami mı́stnosti? Jak velké jsou ztráty tepla připadajı́cı́ na 1 m délky trubky, jestliže koeficient přestupu tepla na povrchu trubky má hodnotu 15 W m−2 K−1 ? Výsledek: Emisnı́ výkon vyzařovaný z povrchu trubky je 2270,5 W m−2 , ozářenı́ trubky má hodnotu 447 W m−2 . Tepelné ztráty připadajı́cı́ na 1 m délky trubky majı́ velikost 998 W. U6.2 Horké spalné plyny v peci jsou od okolnı́ho vzduchu a stěn okolnı́ mı́stnosti, které majı́ teplotu 25◦ C, odděleny cihlovou stěnou pece o tloušt’ce 0,15 m. Stěna má tepelnou vodivost 1,2 W m−1 K−1 a jejı́ povrch má emisivitu o hodnotě 0,8. V ustáleném stavu bylo zjištěno, že vnějšı́ povrch stěny pece má teplotu 100◦ C. Koeficient přestupu tepla volnou konvekcı́ z vnějšı́ho povrchu stěny do okolnı́ho vzduchu má hodnotu 20 W m−2 K−1 . Určete teplotu vnitřnı́ho povrchu cihlové stěny pece. Výsledek: Vnitřnı́ povrch cihlové stěny pece má teplotu 352 ◦ C. U6.3 Vrstva pryskyřice na povrchu rovinné kovové desky je vystavena zářenı́ infračervené lampy emitujı́cı́ rovnoměrně rozložený zářivý výkon 2000 W m−2 . Pryskyřice absorbuje 80% dopadajı́cı́ho zářenı́ a hodnota jejı́ emisivity je 0,50. Okolo desky proudı́ vzduch o teplotě 20◦ C 64 a stěny okolnı́ mı́stnosti majı́ teplotu 30◦ C. a) Jakou teplotu bude mı́t vrstva pryskyřice v ustáleném stavu, jestliže koeficient přestupu tepla z povrchu pryskyřice do okolnı́ho plynu má hodnotu 15 W m−2 K−1 ? b) Jakou hodnotu musı́ mı́t součinitel přestupu tepla, má-li pryskyřice mı́t teplotu nejvýše 50 ◦ C? Výsledek: a) Pryskyřice bude mı́t teplotu 111◦ C, b) součinitel přestupu tepla musı́ mı́t hodnotu 55,8 W m−2 K−1 . T! !! U6.4 Je známo, že v mı́stnosti, jejı́ž teplota je udržována na konstantnı́ teplotě, pocit’ujı́ osoby v nı́ pobývajı́cı́ v zimě chlad, zatı́mco v letnı́m obdobı́ se cı́tı́ v tepelné pohodě? Podejte vysvětlenı́ tohoto jevu a podpořte je výpočtem. Uvažujte mı́stnost, ve které je po celý rok udržována teplota vzduchu 20◦ C a jejı́ž stěny majı́ v létě teplotu 27◦ C a v zimě teplotu 14◦ C. Lze předpokládat, že povrch těla (oděvu) osob v mı́stnosti má teplotu 32 ◦ C po celý rok a že má emisivitu o hodnotě 0,90. Koeficient přestupu tepla na povrchu těla (oděvu) má hodnotu 2 W m−2 K−1 . Výsledek: V zimě má intenzita celkového toku tepla z povrchu těla (119,4 W m−2 ) vı́ce než dvojnásobnou hodnotu než v létě (52,26 W m−2 ). To je přı́činou pocitu většı́ho chladu v zimě. NC EP U6.5 25 m dlouhá neizolovaná trubka parovodu je vedena vnitřkem budovy, jejı́ž stěny a vzduch v nı́ obsažený majı́ teplotu 25◦ C. Trubka má vnějšı́ průměr 100 mm. Pára proudı́cı́ trubkou udržuje teplotu jejı́ho vnějšı́ho povrchu na konstantnı́ hodnotě 150◦ C. Koeficient přestupu tepla volnou konvekcı́ z vnějšı́ho povrchu trubky má hodnotu 10 W m−2 K−1 . Povrch trubky má emisivitu o hodnotě 0,8. a) Jak velký je celkový tok tepla (tepelné ztráty) z povrchu trubky do okolı́? b) Jak vysoká bude cena tepelných ztrát za 1 rok, jestliže pára vedená trubkou je vyráběna v parnı́m kotli vytápěném plynem, účinnost kotle je 0,9 a cena plynu činı́ 0,02 e za 1 MJ−1 ? KO Výsledek: a) Tepelný tok z povrchu trubky má velikost 18,4 kW. b) Cena tepelných ztrát za rok je e 12905. U6.6 Žehlička s elektrickým výkonem 1000 W je postavena ve svislé poloze na žehlicı́m prkně a jejı́ žehlicı́ plocha je vystavena okolnı́mu vzduchu s teplotou 20◦ C. Součinitel přestupu tepla mezi žehlicı́ plochou žehličky a okolnı́m vzduchem má hodnotu 35W̃ m−2 K−1 . Určete, jakou teplotu by měla žehlicı́ plocha žehličky, pokud by žehlička nebyla vybavena regulátorem teploty. Velikost žehlicı́ plochy je 0,02 m2 a jejı́ emisivita má hodnotu 0,6. Výsledek: Žehlicı́ plocha by dosáhla teploty 672◦ C. U6.7 Tenká kovová deska je tepelně izolována na zadnı́ straně a jejı́ přednı́ strana je vystavena slunečnı́mu zářenı́. Absorptivita přednı́ho povrchu desky pro slunečnı́ zářenı́ má hodnotu 0,6. Intenzita slunečnı́ho zářenı́ dopadajı́cı́ho na desku činı́ 700 W m−2 a teplota okolnı́ho vzduchu je 25◦ C. Určete teplotu povrchu desky vystaveného slunečnı́mu zářenı́ v ustáleném stavu. Předpokládejte hodnotu součinitele přestupu tepla na povrchu desky 50 W m−2 K−1 a zanedbejte ztráty tepla sálánı́m z neizolovaného povrchu desky. Výsledek: Povrch desky bude mı́t teplotu 33,4◦ C. 65 66 KO T! !! NC EP Kap. 7: MIKROVLNNÝ A INDUKČNÍ OHŘEV NC EP T! !! Mikrovlnný a indukčnı́ ohřev představujı́ modernı́ způsoby ohřevu materiálů, při kterých se energie potřebná k ohřátı́ dodává bud’to přı́mo do objemu zahřı́vaného materiálu (mikrovlnný ohřev, indukčnı́ ohřev elektricky vodivých materiálů) nebo do stěn nádoby, ve které je ohřı́vaný materiál umı́stěn (indukčnı́ ohřev elektricky nevodivých materiálů), a to pomocı́ elektromagnetického zářenı́, kterému se materiál nebo nádoba s materiálem vystavı́. Nepoužı́vajı́ se žádná pomocná teplonosná média, která by přı́padně mohla ohřı́vaný materiál znečistit nebo kontaminovat. Oba způsoby ohřevu proto nacházejı́ široké uplatněnı́ v potravinářských a přı́buzných technologiı́ch, např. při sušenı́ dřeva, papı́rových výrobků, slinovánı́ keramických materiálů, sušenı́ lepidel a nátěrů, sušenı́ potravin, sušenı́ textilu, spalovánı́ sazı́ ve filtrech výfukových plynů, sterilizaci medicı́nských produktů atd. x λ E H z KO y Obr. 7.1: Šı́řenı́ elektromagnetického vlněnı́. E je intenzita elektrického pole elektrostatické složky vlněnı́ (V m−1 ), H je intenzita magnetického pole magnetické složky vlněnı́ (A m−1 ), λ je vlnová délka vlněnı́. 7.1 Mikrovlnný ohřev Elektromagnetické zářenı́ vhodné frekvence (viz dále) do ozářeného materiálu částečně proniká, částečně se absorbuje (a je přeměněno na teplo), částečně materiálen procházı́ a částečně je odraženo od povrchu materiálu. O velikosti jednotlivých podı́lů rozhodujı́ dielektrické vlastnosti materiálu a frekvence zářenı́. Výhody: rychlý přenos tepla, objemový způsob ohřevu, rychlé zapnutı́ i vypnutı́, žádné znečištěnı́ prostředı́ spalnými produkty... Lze využı́t i pro ohřev dielektrických materiálů. Využı́vá se elektromagnetické zářenı́ o frekvencı́ch 102 MHz (nejčastěji 896 MHz, λ = 33, 5 cm) až 103 MHz (3000 MHz = 3 GHz), nejčastěji 2450 MHz. wavelengths of between 0.01 and 1 metre, corresponding to frequencies of between 30 and 0.3GHz V různých zemı́ch jsou použı́vány různé frekvence - viz tabulka 7.1 (možné interakce s rádiovými vlnami). 67 a) + + + + + - - - - + b) - - - - + + + + + + + + + + - - - - - - - + - + + + + + T! !! - - - + - - + - - - Obr. 7.2: Reorientace dipólových molekul ve střı́davém elektromagnetickém poli a translačnı́ pohyb iontů ve střı́davém elektromagnetickém poli. NC EP Tabulka 7.1: Frekvence elektromagnetického zářenı́ povolené pro použitı́ v mikrovlnných zařı́zenı́ch v různých zemı́ch Frekvence Tolerance Územı́ (GHz) (±) 0,434 0,2 % Rakousko, Nizozemı́, Portugalsko, SRN, Švýcarsko 0,896 10 MHz Velká Británie 0,915 13 MHz Severnı́ a Jižnı́ Amerika 2,375 50 MHz Albánie,Bulharsko, Mad’arsko, Rusko, Rumunsko, KO Česká republika, Slovensko 2,450 50 MHz Celosvětově povolená frekvence s výjimkou států, ve kterých je povolena frekvence 2,375 GHz 3,390 0,6% Nizozemı́ 5,800 5 MHz Celosvětově povolená frekvence 6,780 0,6% Nizozemı́ 24,150 25 MHz Celosvětově povolená frekvence 40,680 25 MHz Velká Británie Při ”nı́zkých”frekvencı́ch ohřev materiálu se teplo generuje v důsledku pohybu iontových složek obsažených v materiálu. Při ”vysokých”frekvencı́ch vzniká teplo v materiálu disipacı́ mechanické energie při pohybu dipólových molekul (H2 O). Zařı́zenı́ pro mikrovlnný ohřev obsahujı́ tzv. magnetron, zdroj elektromagnetického zářenı́, vlnovod, zařı́zenı́ přivádějı́cı́ elektromagnetické zářenı́ k ohřı́vanému materiálu a stı́nı́cı́ komory. Dielektrické vlastnosti materiálu ε = ε0 ε0 − iε00 (7.1) 68 kde ε0 je permitivita (dielektrická konstanta) vakua (8,86×10−12 F m−1 ), reálná část ε0 označuje relativnı́ permitivitu (relativnı́ dielektrickou konstantu) materiálu a komplexnı́ část ε00 je tzv. účinný (efektivnı́) dielekrický ztrátový faktor materiálu. Tyto dva parametry definujı́ tzv. ztrátový úhel δ materiálu vztahem tan δ = ε00 ε0 (7.2) T! !! Mikrovlnné zářenı́ je při průchodu materiálem pohlcováno (utlumováno) a jeho intenzita ve směru od povrchu do nitra materiálu klesá. Pro kvantitativnı́ charakterizaci průniku mikrovlnného zářenı́ do materiálu se použı́vá tzv. hloubka penetrace dp , která je definována jako . vzdálenost, na které intenzita mikrovlnného zářenı́ poklesne na 1/e = 37% hodnoty na povrchu materiálu i) . Hodnotu hloubky penetrace lze určit ze vztahu √ i− 21 1 λ0 h . λ 0 ε0 2 2 dp = = 1 + tan δ − 1 , (7.3) 2πε00 2πε00 kde λ0 je vlnová délka zářenı́. Hodnoty relativnı́ permitivity ε0, ztrátového faktoru ε00 a hloubky penetrace pro některé (předevšı́m potravinářské) materiály uvádı́ tabulka 7.2. NC EP Tabulka 7.2: Hodnoty relativnı́ permitivity, ztrátového faktoru a hloubky penetrace pro různé materiály při frekvenci mikrovlnného zářenı́ 2450 MHz. KO Materiál Led (-12◦ C) Voda (1,5◦ C) Voda (25◦ C) Voda (75◦ C) 0,1M NaCl (25◦ C) Tuky a oleje (prům.) Hovězı́ maso syrové (-15◦ C) Hovězı́ maso syrové (+25◦ C) Hovězı́ maso pečené (+23◦ C) Vařené brambory (-15◦ C) Vařené brambory (+23◦ C) Vařený špenát (-15◦ C) Vařený špenát (+23◦ C) Polyethylén Papı́r Kovy Vakuum PV = P = 2πf ε0 ε||E||2 V ε0 3,2 80,5 78 60,5 75,5 2,5 5,0 40 28 4,5 38 13 34 2,3 2,7 ∞ 1 ε00 0,0029 25,0 12,48 39,93 18,1 0,15 0,75 12 5,6 0,9 11,4 6,5 27,2 0,003 0,15 0 0 dp (cm) 1203 0,71 1,38 0,40 0,94 20,6 5,83 1,04 1,85 4,6 1,07 1,11 0,45 986 21,4 0 ∞ (7.4) kde V je objem, P disipovaný výkon, f frekvence, ε0 permitivita vakua,ε imaginárnı́ část relativnı́ permitivity prostředı́ a E je intenzita el. pole [V m−1 ]. P/V zdrojový člen v bilanci i) V některých textech se hloubka penetrace definuje jako vzdálenost, na které intenzita zářenı́ poklesne na 50%. 69 enthalpie: ρcp ∂T P + λ∇2 T + =0 ∂τ V (7.5) T! !! Z prvnı́ho členu je možno vypočı́tat rychlost ohřevu materiálu a z druhého rozloženı́ teploty v materiálu. Materiál je ohřı́ván v celém objemu ⇒ odlišný způsob varu oproti varu na topných plochách, kde vzniká přehřátı́. Aplikace: - temperace potravin - sušenı́ (atmosférické × vakuové) - vařenı́ - pasterizace, sterilizace Náklady: 2000 - 5000 Euro/1 kW Účinnost: 50 - 70 % VV M NC EP NZ + ŘE MK CHS KO Obr. 7.3: Schéma zařı́zenı́ pro mikrovlnný ohřev materiálů v komoře s kovovými (odrazivými ) stěnami. NZ+ŘE . . . napájecı́ zdroj a řı́dı́cı́ elektronika, M . . . magnetron, CHS. . . chladicı́ systém magnetronu, VV. . . vlnovod, MK. . . komora s ohřı́vaným materiálem. vstup sušeného materiálu mikrovlnné záření z magnetronu výstup vlhkého vzduchu sušený materiál na pásovém dopravníku venlátor výstup suchého materiálu Obr. 7.4: Schéma kontinuálnı́ mikrovlnné sušárny pro sypké materiály. chybı́ kus textu, nevı́m jak a kam zařadit ¡¡¡¡¡¡¡¡¡¡¡¡¡¡¡¡¡¡¡¡¡¡¡¡ 70 7.2 Indukčnı́ ohřev Při indukčnı́m ohřevu se využı́vá principu elektromagnetické indukce. Procházı́-li vinutı́m cı́vky střı́davý elektrický proud vzniká v jádře cı́vky (a též v jejı́m okolı́) střı́davé elektromagnetické pole (viz např. [?]). Pokud je v tomto poli umı́stěn elektricky vodivý předmět (např. kovové těleso) indukuje v něm střı́davé magnetické pole Lze použı́t k ohřevu elektricky vodivých materiálů - předevšı́m kovů. Ohřı́vaný materiál nepřicházı́ do styku s žádným teplosměnným médiem ⇒ žádná nežádoucı́ znečištěnı́. Snadno se kontroluje, ohřev je rychlý a reprodukovatelný. domácı́ a kuchyňské sporáky vliv elektromagnetického pole na okolı́? kovová nádoba ~ T! !! ohřívaný materiál NC EP indukční cívka Obr. 7.5: Schéma uspořádánı́ nepřı́mého indukčnı́ho ohřevu elektricky nevodivého materiálu v kovové nádobě. Úlohy KO 7.3 71 72 KO T! !! NC EP Kap. 8: Vybrané procesy sdı́lenı́ hmoty Molekulárnı́ difuse 8.2 Sdı́lenı́ hmoty mezi fázemi 8.2.1 Konvektivnı́ transport hmoty 8.2.2 Sdı́lenı́ hmoty mezi pevnou fázı́ a kapalinou 8.2.3 Sdı́lenı́ hmoty mezi dvěma kapalinami 8.2.4 Sdı́lenı́ hmoty mezi kapalinou a plynem 8.2.5 Spotřeba kyslı́ku při růstu mikrobiálnı́ch buněk 8.2.6 Rovnováha při rozpouštěnı́ kyslı́ku 8.2.7 Měřenı́ koncentrace rozpuštěného kyslı́ku 8.2.8 Kriteriálnı́ rovnice pro objemový koeficient přestupu kyslı́ku NC EP Úlohy KO 8.3 T! !! 8.1 U8.1 Kmen baktérie Azotobacter vinelandii produkujı́cı́ alginát je kultivován v promı́chávaném fermentoru o objemu 15 m3 . Při daných provoznı́ch podmı́nkách fermentoru nabývá objemový součinitel přestupu kyslı́ku v kultivačnı́m médiu (kL a) hodnoty 0,17 s−1 . Rozpustnost kyslı́ku v médiu je přibližně 8 · 10−3 kg m−3 . a) Určete maximálně dosažitelnou koncentraci bakteriálnı́ch buněk v médiu, jestliže specifická rychlost spotřeby kyslı́ku (qO2 ) má hodnotu 12,5 mmol g−1 h−1 . b) Po náhodném přı́davku sı́ranu měd’natého do kultivačnı́ho média došlo k poklesu specifické rychlosti spotřeby kyslı́ku na hodnotu 3 mmol g−1 h−1 . Jak se v důsledku toho změnı́ hodnota maximálnı́ dosažitelné koncentrace buněk? Výsledek: a) Maximálnı́ dosažitelná koncentrace buněk v médiu je 12,24 kg m−3 . b) Koncentrace buněk vzroste na 51 kg m−3 , tj. na 4,2-násobek. U8.2 Vypočı́tejte hodnotu objemového součinitele přestupu kyslı́ku v promı́chávaném fermentoru s pracovnı́m objemem kultivačnı́ho média 12 m3 a vnitřnı́m průměrem 2,5 m při teplotě 30◦ C, jestliže vsádka ve fermentoru je promı́chávána turbinovým mı́chadlem o průměru 0,85 m s frekvencı́ otáčenı́ 120 min−1 . Přı́konové kritérium mı́chadla má hodnotu 5,1. Hustota média je rovna 1040 kg m−3 a jeho viskozita má hodnotu 1, 78 cdot 10−3 Pa s. Objemový tok 0,7 0,2 vzduchu fermentorem je roven 28 m3 min−1 . K výpočtu použijte vztah kL a = 0, 002 VP uG , kde P je přı́kon dodávaný do vsádky mı́chadlem, V je objem vsádky a uG je rychlost plynu 73 vztažená na celý průřez fermentoru. Výsledek: Objemový součinitel přestupu kyslı́ku bude mı́t hodnotu 0,22 s−1 . U8.3 Baktérie Serratia marcescens se použı́vá pro výrobu threoninu. Specifická rychlost spotřeby kyslı́ku buňkami této baktérie nabývá maximálnı́ hodnoty 5 mmol g−1 h−1 . Při kultivaci ve vsádkovém promı́chávaném bioreaktoru dosahuje koncentrace buněk hodnoty 40 g dm−3 a objemový součinitel přestupu kyslı́ku má hodnotu 0,15 s−1 . Při podmı́nkách kultivace je rozpustnost kyslı́ku v kultivačnı́m médiu rovna 0,008 kg m−3 . Je rychlost metabolických procesů v buňkách limitována rychlostı́ transportu kyslı́ku do kultivačnı́ho média? T! !! Výsledek: Maximálnı́ rychlost spotřeby kyslı́ku buňkami (1, 78 · 10−3 kg m−3 s−1 ) je vyššı́ než maximálnı́ rychlost přestupu kyslı́ku do média (1, 2 · 10−3 kg m−3 s−1 ), lze tedy předpokládat, že metabolické procesy v buňkách jsou přestupem kyslı́ku limitovány. NC EP U8.4 Geneticky modifikovaný kmen kvasinek je kultivován při teplotě 30◦ C v promı́chávaném bioreaktoru. Rychlost spotřeby kyslı́ku buňkami kvasinek činı́ 80 mmol dm−3 h−1 , kritická koncentrace kyslı́ku v médiu je rovna 0,004 mmol dm−3 . Rozpustnost kyslı́ku v médiu je o 10% nižšı́ než jeho rozpustnost v čisté vodě za stejných podmı́nek. a) Určete minimálnı́ potřebnou hodnotu objemového součinitele přestupu kyslı́ku, bude-li médium aerováno vzduchem při tlaku 100 kPa. b) Jak by se hodnota součinitele přestupu změnila, pokud by k aeraci byl použit čistý kyslı́k při stejném tlaku? Výsledek: a) Potřebná minimálnı́ hodnota objemového součinitele přestupu kyslı́ku je 0,1 s−1 . b) Při použitı́ čistého kyslı́ku 0,021 s−1 . KO U8.5 Vsádkový promı́chávaný fermentor o pracovnı́m objemu 200 dm3 obsahuje kulturu baktérie Bacillus subtilis rostoucı́ při kultivačnı́ teplotě 28◦ C. Do fermentoru se přivádı́ vzduch o teplotě 20◦ C s objemovým průtokem 0,2 m3 min−1 . Střednı́ hodnota tlaku ve fermentoru je 105 kPa. Objemový průtok plynu na výstupu z fermentoru byl zjištěn měřenı́m a jeho hodnota je 189 dm3 min−1 . Plyn vystupujı́cı́ z fermentoru obsahuje 20,1 obj.% kyslı́ku. Koncentrace kyslı́ku v kultivačnı́m médiu dosahuje 52% z koncentrace nasyceného roztoku. Rozpustnost kyslı́ku v kultivačnı́m médiu při 28◦ C a střednı́m tlaku ve fermentoru je rovna 7, 8 · 10−3 kg m−3 . a) Určete rychlost přestupu kyslı́ku ve fermentoru. b) Určete hodnotu objemového součinitele přestupu kyslı́ku. Výsledek: a) Rychlost přestupu kyslı́ku ze vzduchu do média je 3, 607 · 10−3 mol s−1 . b) Objemový součinitel přestupu kyslı́ku má hodnotu 0,154 s−1 . U8.6 Enzym invertasa je imobilizován na povrchu polymernı́ch kulovitých částic o průměru 1,6 mm. Hustota částic je 2750 kg m−3 . Částice jsou suspendovány v roztoku sacharosy o hustotě 1167 kg m−3 a dynamické viskozitě 3,28 mPa s pomocı́ lopatkového mı́chadla. Určete hodnotu součinitele přestupu hmoty pro sacharosu mezi roztokem a povrchem částic. Způsobilo by zmenšenı́ velikosti částic na polovinu původnı́ velikosti významnou změnu hodnoty součinitele přestupu hmoty? Pro výpočet součinitele přestupu použijte vztahy: Sh = q 4 + 1, 21 (Rep Sc)0,67 , 0,33 Sh = 2 + 0, 6 Re0,5 , p Sc pro Rep Sc < 104 , pro Rep < 103 , 74 kde Sh = ks dp D je Sherwoodovo kritérium a Sc = Reynoldsova kritéria pro částice, Rep = Rep = Ar/18, pro Ar < 36, Rep = 0, 153 Ar 0,71 Rep = 1, 74 Ar0,5 , , dp upL ρL , η η ρL D je Schmidtovo kritérium. Hodnota se vypočı́tá s použitı́m vztahů: pro 36 < Ar < 8 · 104 , pro 8 · 104 < Ar < 3 · 109 , g d3 ρ (ρp −ρ ) L p L kde Ar = je Archimédovo kritérium pro částice. V uvedených vztazı́ch je dp η2 velikost částic, ρp je hustota částic, ρL a ηL jsou hustota a dynamická viskozita roztoku, g je tı́hové zrychlenı́, upL je relativnı́ rychlost částic vůči kapalině. Symbol D = 0, 48 · 10−9 m2 s−1 označuje difusivitu sacharosy v roztoku, ks označuje součinitel přestupu hmoty. T! !! Výsledek: Hodnota součinitele přestupu je 2, 90 · 10−5 m s−1 . Zmenšenı́ velikosti částic na polovinu by způsobilo jen nepatrnou změnu hodnoty součinitele přestupu hmoty (ks = 2, 84 · 10−5 m s−1 ). NC EP U8.7 Z částic o průměru 1,6 mm popsaných v úloze U8.6 bylo ve válcové koloně o vnitřnı́m průměru 85 mm vytvořeno lože, kterým byl čerpán stejný roztok sacharosy jako v úloze U8.6 s objemovým průtokem 7,25 dm3 min−1 . Určete hodnotu součinitele přestupu hmoty mezi povrchem částic a protékajı́cı́m roztokem. Pro výpočet hodnoty součinitele přestupu hmoty lze použı́t vztah Sh = 0, 95 Rep 0,5 Sc0,33 , ve kterém je význam veličin stejný jako v úloze U8.6 a za upL se dosazuje mimovrstvová rychlost roztoku. Vztah pro Sh platı́, pokud 10 <Rep < 104 . Výsledek: Součinitel přestupu hmoty má hodnotu 1, 74 · 10−5 s−1 . KO U8.8 Uvažujte promı́chávanou vsádku z úlohy U8.6 s částicemi o velikosti 1,6 mm. Určete koncentraci sacharosy na povrchu částic, jestliže enzymová hydrolýza sacharosy probı́há pouze na povrchu částic, koncentrace sacharosy v roztoku má hodnotu 100 mol m−3 a reakci lze popsat kinetikou 1. řádu s rychlostnı́ konstantou vztaženou na 1 m2 povrchu částic k10 = 4, 022 · 10−4 m s−1 . Jak se tato koncentrace změnı́, jestliže povrchová reakce se bude řı́dit 0 kinetikou Michaelise a Mentenové s konstantami Vmax = 6, 25 · 10−3 mol m2 s−1 a Km = 25 mol m−3 ? Určete pro oba přı́pady též hodnotu reakčnı́ rychlosti na povrchu částic. Výsledek: Koncentrace sacharosy na povrchu částic bude mı́t hodnotu 6,725 mol m−3 pro reakci 1. řádu a 15,98 mol m−3 pro reakci s kinetikou Michaelise a Mentenové. Reakčnı́ rychlosti budou mı́t hodnoty: 2, 705 · 10−3 mol m2 s−1 (pro kinetiku 1. řádu) a 2, 437 · 10−3 mol m2 s−1 (pro kinetiku Michaelise a Mentenové). 75 76 KO T! !! NC EP Kap. 9: 9.1 Adsorpce a chromatografie Princip adsorpce, adsorbenty T! !! A B C E NC EP D C E D C E B C B 9.2 KO Obr. 9.1: Transport adsorbované složky v okolı́ a uvnitř částice adsorbentu. Fázová rovnováha při adsorpci Adsorpce složky A z tekuté fáze na pevný adsorbent je rovnovážným procesem: Fázová rovnováha při adsorpci se popisuje závislostı́ rovnovážné koncentrace adsorbujı́cı́ se složky A v adsorbentu (C) na rovnovážné koncentraci složky A v tekuté fázi (v inertu B) při konstantnı́ teplotě, tzv. adsorpčnı́ izotermou. V tomto textu, ve kterém adsorpcı́ mı́nı́me téměř výhradně adsorpci z kapalných roztoků, budeme pro vyjádřenı́ rovnovážné koncentrace složky A v adsorbentu použı́vat jejı́ relativnı́ hmotnostnı́ zlomek XA = mA,ads , mC (9.1) kde mA,ads je hmotnost složky A adsorbované na adsorbent o hmotnosti mC v rovnovážném stavu. Freundlichova izoterma XA = b cqA (9.2) 77 Langmuirova izoterma XA = Xmax b cA 1 + b cA (9.3) Těmkinova izoterma XA = b ln (AT cA ) Isothermnı́ adsorpce v promı́chávaném rovnovážném stupni surovina, Vf , cAF adsorbent, mC , XAS NC EP Vf , cAk T! !! 9.3 (9.4) separace Obr. 9.2: Adsorpce v jednom promı́chávaném stupni. v libovolném časovém okamžiku τ od zahájenı́ procesu platı́ bilančnı́ rovnice pro složku A KO Vf (cAF − cA ) = mC (XA − XAS ) (9.5) Po dosaženı́ rovnováhy, kterou obecně vyjádřı́me vztahem XAk = feq (cAk ), kde index k označuje konečný, tj. rovnovážný stav (předpokládáme, že konečným stavem adsorpčnı́ho procesu je stav rovnovážný, tj. že proces probı́hal po dostatečně dlouhou dobu za intenzivnı́ho kontaktu mezi tekutionou a adsorbentem), Jestliže lze rovnováhu popsat Freundlichovou izotermou, XAk = b cqAk , a dále za předpokladu použitı́ čerstvého adsorbentu, tj. XAS = 0, přejde rovnice (9.5) na tvar Vf (cAF − cAk ) = mC b cqAk , (9.6) kde cAk je konečná koncentrace složky A v tekutině po adsorpci (v rafinátu). cAF − cAk mC = Vf b cqAk 9.4 (9.7) Opakovaná isothermnı́ adsorpce v rovnovážných stupnı́ch Vf (cAF − cA1 ) = mC1 (XA1 − XAS ) , (9.8) Vf (cA1 − cA2 ) = mC2 (XA2 − XAS ) , (9.9) 78 mC1 , XAS Vf , cAF mC2 , XAS Vf , cA1 1. Vf , cA2 2. mC2 , XA2 mC1 , XA1 T! !! Obr. 9.3: Bilančnı́ schéma opakované adsorpce ve dvou promı́chávaných rovnovážných stupnı́ch. uvažujeme-li Freundlichovu izotermu a čistý adsorbent, tj. XAi = b cqAi , i = 1, 2 a XAS = 0 , mC2 b cqA2 , Vf (cA1 − cA2 ) = mC1 + mC2 1 = Vf b q cA1 cA2 mC1 + mC2 Vf − cAF − cA1 cA1 − cA2 + cqA1 cqA2 (9.10) (9.11) , (9.12) =0 (9.13) cAF −1 q−1=0 cA1 (9.14) KO 9.5 d dcA1 NC EP Vf (cAF − cA1 ) = mC1 b cqA1 Isothermnı́ adsorpce v nehybné vrstvě adsorbentu přidat vztahy pro výpočet tlakové ztráty přes vrstvu!!!!!!!!!! 9.6 Kapalinová elučnı́ chromatografie 9.7 Úlohy-9 U9.1 Měřenı́m byla zjištěna rovnovážná adsorpčnı́ data uvedená v tabulce: ∗ XAs [mg/g] ∗ cAL [mg cm−3 ] 0,02 3, 20 · 10−9 0,08 3, 28 · 10−6 0,10 1, 00 · 10−5 0,50 3, 12 · 10−2 0,70 0, 168 1,00 1,00 ∗ a c∗ kde XAs AL označujı́ rovnovážné složenı́ adsorbujı́cı́ se složky v pevné a v kapalné fázi. Určete hodnoty konstant Freundlichovy a Langmuirovy isothermy pro uvedená data. Výsledek: Freundlichova isotherma má tvar: c∗As = 1, 00 c∗AL 0,20 . Langmuirovou isothermou nelze daná data popsat. 79 U9.2 Měřenı́m byla zjištěna rovnovážná adsorpčnı́ data uvedená v tabulce: ∗ 102 XAs [kg/kg] ∗ cAL [kg m−3 ] 0,4142 0,05 0,7558 0,1 1,294 0,2 1,924 0,5 2,587 1 2,790 2 2,910 3 ∗ označuje rovnovážný relativnı́ hmotnostnı́ zlomek adsorbujı́cı́ se složky v pevné fázi kde XAs ∗ a cAL je rovnovážná hmotnostnı́ koncentrace složky v kapalné fázi. Určete hodnoty konstant Langmuirovy isothermy pro uvedená data. ∗ = Výsledek: Langmuirova isotherma pro uvedená data má tvar: XAs 0,095 c∗AL 1+2,753 c∗AL . Výsledek: Kolona může mı́t minimálnı́ průměr 164 mm. T! !! U9.3 Určete minimálnı́ průměr adsorpčnı́ kolony naplněné částicemi adsorbentu kulového tvaru o průměru 100 µm, jestliže maximálnı́ přı́pustná tlaková ztráta v koloně je 300 kPa. Roztok protékajı́cı́ kolonou má dynamickou viskozitu 1,1 mPa s, mezerovitost lože částic má hodnotu 0,35. Objemový průtok kapaliny kolonou má hodnotu 1875 cm3 min−1 . Délka lože částic adsorbentu je 1,25 m. NC EP U9.4 Médium po fermentaci zbavené buněk obsahuje 8 · 10−5 mol dm−3 imunoglobulinu G. Je zapotřebı́ zı́skat z média 90% přı́tomného imunoglobulinu adsorpcı́ na syntetický nepolárnı́ adsorbent. Pokusně bylo zjištěno, že rovnováhu při adsorpci lze popsat vztahem c∗As = 5, 5 · 10−5 c∗AL 0 , 35, kde c∗As je rovnovážná koncentrace imunoglobulinu v adsorbentu (mol cm−3 ) a c∗AL je jeho rovnovážná koncentrace v kapalině (mol dm−3 ). Určete minimálnı́ množstvı́ adsorbentu potřebné pro zpracovánı́ 2 m3 fermentačnı́ho média v jednom promı́chávaném adsorpčnı́m stupni. Výsledek: Zapotřebı́ bude 0,16 m3 adsorbentu. KO U9.5 Do nádoby naplněné aktivnı́m uhlı́m byl vpraven roztok kyseliny octové, který vyplnil mezery ve vrstvě. Kyselina octová se adsorbuje na zrna uhlı́ při teplotě 60◦ C. Ad∗ = sorpčnı́ zařı́zenı́ pracuje jako rovnovážný stupeň. Rovnováhu lze popsat vztahem XmA 0,4119 ∗ ∗ 3, 019 cAL , kde XmA je rovnovážná molalita kyseliny octové v adsorbentu (mol CH3 COOH na 1 kg aktivnı́ho uhlı́) a c∗AL je rovnovážná molárnı́ koncentrace CH3 COOH v kapalině (mol dm−3 ). Objem vrstvy adsorbentu Vb = 1, 34 m3 , mezerovitost vrstvy adsorbentu ε = 0, 434, vnitřnı́ mezerovitost částic je εp = 0, 570, hustota neporéznı́ho adsorbentu je ρC = 1820 kg m−3 . Určete potřebnou hmotnost adsorbentu, objem vodného roztoku kyseliny obsaženého ve vrstvě a koncentraci kyseliny octové v roztoku po ustavenı́ rovnováhy, je-li původnı́ koncentrace v roztoku rovna 0,25 mol dm−3 . Výsledek: Zapotřebı́ bude 594 kg adsorbentu, objem roztoku kyseliny octové je 0,582 m3 a po ustavenı́ rovnováhy bude koncentrace kyseliny v roztoku mı́t hodnotu 0,0022 mol dm−3 . U9.6 K dosaženı́ stejné výstupnı́ koncentrace jako v úloze U9.5 má být použito opakované adsorpce ve dvou stupnı́ch. Určete množstvı́ adsorbentu v každém stupni, jestliže objem kapaliny a podmı́nky při adsorpci zůstanou stejné jako v úloze U9.5. Výsledek: V prvnı́m stupni bude zapotřebı́ 156 kg adsorbentu, ve druhém stupni 87 kg. U9.7 K adsorpci albuminu v promı́chávaném jednostupňovém adsorbéru se použı́vá ionexová pryskyřice. Adsorpčnı́ nádoba obsahuje 60 tun roztoku, který obsahuje 0,0012 hmotn.% 80 albuminu. K adsorpci je použito 10 kg čistého suchého ionexu. Rovnováha je popsána Lang∗ ∗ = 254000 yA , kde X ∗ je rovnovážný relativnı́ hmotnostnı́ zlomek muirovou isothermou XA ∗ A 1+30790 yA ∗ albuminu v adsorbentu a yA je rovnovážný hmotnostnı́ zlomek albuminu v kapalině. Jakých hodnot nabudou koncentrace albuminu v ionexu a v roztoku po dosaženı́ rovnováhy? Jaký podı́l albuminu přejde z roztoku do ionexu? Výsledek: Relativnı́ hmotn. zlomek albuminu v ionexu bude mı́t hodnotu 0,07 a hmotn. zlomek v roztoku nabude hodnoty 2, 78 · 10−7 . Do ionexu přejde 97,6% albuminu. T! !! U9.8 Rovnováhu při adsorpci glukosy (G) a fruktosy (F) na iontoměničové pryskyřici při ∗ = teplotě 30◦ C lze při nı́zkých koncentracı́ch obou sacharidů popsat lineárnı́mi vztahy: XG 0, 025 c∗G a XF∗ = 0, 044 c∗F , kde c∗i (i ≡ G, F) jsou rovnovážné hmotnostnı́ koncentrace v kapalné fázi (kg m−3 ) a Xi∗ jsou relativnı́ hmotnostnı́ zlomky v pryskyřici. Do kolony dlouhé 0,5 m je přiváděn roztok se stejnými koncentracemi glukosy a fruktosy. Mimovrstvová rychlost roztoku je 0,30 m min−1 . Mezerovitost vrstvy má hodnotu 0,4, hmotnostnı́ koncentrace ionexu ρB = 1250 kg m−3 , objemový koeficient prostupu hmoty KC a = 0, 3 s−1 . Určete časy průniku obou složek, má-li být splněno cGe = 0, 01 cGF a cF e = 0, 01 cF F . KO NC EP Výsledek: Čas průniku pro glukosu je 25 minut a pro fruktosu 45 minut. 81 82 KO T! !! NC EP Kap. 10: Obecné principy surovina → → retentát T! !! 10.1 Membránové separačnı́ procesy MEMBRÁNA hybná síla permeát snadno procházející složka NC EP obtížně procházející složka neprocházející složky Obr. 10.1: Dělenı́ složek směsi při průchodu poréznı́ membránou. KO Hybné sı́ly: ∆ p ... tlakové membránové procesy ∆ c ... koncentračnı́ procesy ∆ϕ ... elektromembránové procesy Surovina: plynná směs, kapalná homogennı́ směs (roztok), heterogennı́ směs (suspenze), koloidnı́ roztoky. Princip dělenı́: složky procházejı́ membránou s různou rychlostı́ (rychlost permeace). Některé složky mohou být membránou úplně zadrženy (filtračnı́ procesy). Různé rychlosti permeace jsou výsledkem řady faktorů (velikosti částic, interakce s membránou, rozpustnost, tvar molekul či částic, elektrostatické interakce...). Jde o kineticky řı́zené procesy - dělenı́ směsı́ při membrnových procesech je dáno rozdı́lnou rychlostı́ permeace různých složek, žádná fázová rovnováha neurčuje dělenı́. Rychlost permeace složky je dána vlastnostmi složky a vlastnostmi membrány. 10.2 Vlastnosti a parametry membrán a membránových modulů Typy membrán: - poréznı́: propouštějı́ složky podle velikosti pórů v membráně - neporéznı́(husté): propouštějı́ pouze nı́zkomolekulárnı́ složky - složka se v membráně rozpouštı́, pak difunduje. Membrány - syntetické - přı́rodnı́/biologické Aplikačnı́ formy membrán: - ploché membrány 83 MEMBRÁNY SYNTETICKÉ PEVNÉ ORGANICKÉ NEPORÉZNÍ ASYMETRICKÉ PŮVOD SKUPENSTVÍ ANORGANICKÉ MATERIÁL STRUKTURA PORÉZNÍ SYMETRICKÉ ASYMETRICKÉ MORFOLOGIE T! !! KAPALNÉ BIOLOGICKÉ Obr. 10.2: Klasifikace membrán z hlediska původu, vlastnostı́ a struktury. Bilancovánı́ membránových procesů KO 10.3 NC EP - trubky/vlákna: membránové moduly - ploché, vinuté, trubkové Vlastnosti membrán a modulů: - permeabilita membrány - selektivita membrány - rejekčnı́/retenčnı́ faktor surovina retentát permeát Obr. 10.3: Schématické znázorněnı́ membránového modulu. Permeabilita (propustnost) membrány: vyjadřována v různých jednotkách Pi = tok složky membránou síla plocha membrány × ( tloušhybná ) ťka membrány (10.1) permeance membrány: Pmi = Pi δm (10.2) 84 TOK NA PERMEÁTOVÉ STRANĚ MEMBRÁNY TOK NA RETENTÁTOVÉ STRANĚ MEMBRÁMY PROTIPROUDÉ USPOŘÁDÁNÍ d) b) SOUPROUDÉ USPOŘÁDÁNÍ e) VOLNÝ ODTOK RETENTÁTU c) KŘÍŽOVÉ USPOŘÁDÁNÍ DOKONALÉ PROMÍCHÁVÁNÍ T! !! a) Obr. 10.4: Možnosti uspořádánı́ toků retentátového a permeátového proudu v membránových modulech. Sij = (ci /cj )psm (ci /cj )rsm S ij = ciP /cjP ciR /cjR 10.4 NC EP Selektivita membrány - může se měnit podél membrány: (10.3) (10.4) Koncentračnı́ polarizace membrán KO Koncentranı́ polarizace membrán - viz mikro- a ultrafiltrace Bilance ve vrstvě přiléhajı́cı́ k membráně: JV c − (−D dc ) = JV cP dx (10.5) kde prvnı́ člen vyjadřuje přı́tok, druhý člen zpětný to membrány. Třetı́ člen vyjadřuje průchod membránou. M= cm = exp(j) cb (10.6) Di (10.7) δ Při vysokých hodnotách polarizačnı́ho modulu M (M ≥ 1) se může tvořit gelová vrstva. kci = 10.5 Membránová separace plynů Kinetika membránových procesů - vyjádřenı́ rychlosti/intenzity toku složky membránou. Mikro- a ultrafiltrace (viz dřı́ve). - membránová separace plynů: v hustých membránách lze dělit směsi plynů (obohacovánı́ vzduchu kyslı́kem, membránové sušenı́ plynů, potravinářské obaly) 85 b) POLARIZAČNÍ FILM JÁDRO KAPALINY c MEMBRÁNA cM -D dc dx cb JV c x x δ δ MEMBRÁNA a) JV cP cP 0 T! !! Obr. 10.5: Koncentračnı́ polarizace membrány: a) vznik polarizačnı́ vrstvy u vstupnı́ho povrchu membrány, b) koncentračnı́ profil zadržené složky u povrchu membrány. i=1 plocha membrány NC EP - plynné složky se v membráně rozpustı́, potom difundujı́ - hybná sı́la: rozdı́l parciálnı́ch tlaků složky mezi R a P stranou membrány Pi (pR xi − pP yi ) JV i = δm celkový tok permeátu n X JV = JV i (10.8) (10.9) V̇P (10.10) JV Známe-li selektivitu membrány Sij pro složky, můžeme vyjádřit koncentraci permeátu jako funkci koncentrace v retentátu: s Sij p∗red yi = B − xi B 2 − (10.11) Sij − 1 KO Am = pred + (1 − yi )(Sij − 1) yi pred [Sij − (Sij − 1)yi ] kde pred je tzv. redukovaný tlak pR pred = pP 1 pred B = (1 + + pred xi ) 2 Sij − 1 xi = (10.12) (10.13) (10.14) Řešenı́ membránové separace plynů: numericky, graficky - bilance - ”rovnováha” zi ṅF = yi ṅP + xi ṅR 1 (zi ṅF − xi ṅR ) yi = ṅP ṅR ṅF yi = − xi + zi ṅP ṅP (10.15) (10.16) (10.17) Člen − ṅṅPR představuje směrnici pracovnı́ přı́mky. 86 yi 1 permeát zi xi Obr. 10.6: zahřátá kapalná surovina 1 T! !! retentát 0 kapalný retentát xi NC EP yi VAKUUM permerát (páry) Obr. 10.7: Schématické znázorněnı́ pervaporačnı́ho stupně. 10.6 Pervaporace KO Pervaporace je dělenı́ kapalných směsı́ těkavých složek. Kapalná směs se rozpouštı́ v membráně, složky různou rychlostı́ permeujı́ a na permeátové straně se odpařujı́ ⇒ vlastnosti membrány se velmi výrazně měnı́ od retentátové k permeátové straně ⇒ z toho vycházejı́ problémy s teoretickým popisem. Selektivita modulu: S ij = yi /xi yj /xj = y¯i (1 − x̄i ) x̄i (1 − y¯i ) (10.18) kde S ij je střednı́ hodnota po ploše membrány. y¯i = S ij x̄i 1 + (S ij − 1)x̄i (10.19) V dokonale promı́chávaném modulu platı́ x̄i ≡ xi (retentát) y¯i ≡ yi (permeát). Z bilance lze odvodit vztah pro výpočet složenı́ permeátu yi2 − (S ij − 1)(zi + Θ) + 1 S ij zi yi + =0 (S ij − 1)Θ (S ij − 1)Θ (10.20) Θ= S ij zi − (S ij − 1)zi yi − yi (S ij − 1)yi (1 − yi ) (10.21) nebo 87 roztok soli velmi hustá membrána ∆p > ∆π rozpouštědlo (velmi zředěný roztok) MEMBRÁNA Obr. 10.8: roztok rozpouštědlo cB,rsm cB,psm → 0 NC EP Obr. 10.9: T! !! permeace pro výpočet podı́lu permeátu poskytujı́cı́ho žádané složenı́ permeátu. Hodnotu Θ lze též vyčı́slit z enthalpické bilance Θ= (10.22) Reverznı́ osmóza (hyperfiltrace) KO 10.7 cpF (tf − tR ) ∆kvýp,P Tlak na retentátové straně musı́ být většı́ než tlak osmotický. JV A = PA (∆p − ∆π) δm (10.23) π(cBR ) − π(cBP ) (10.24) π(cB ) = cB RT (10.25) Hoffmanova rovnice. Koncentračnı́ polarizace může být významná. Aplikace: odsolovánı́ mořské, brakické, napájecı́, potravinářské, laboratornı́ vody. 10.8 Dialýza Dialýza Sloužı́ k oddělovánı́ nı́zkomolekulárnı́ch složek z roztoků difusı́ přes membránu. Membrána nepropouštı́ vysokomolekulárnı́ složky (proteiny, nukleové kyseliny) JB = DB KB (cB,rsm − cB,psm ) δm (10.26) 88 R= 1 1 δm + + DB KB krsm kpsm JB = 10.9 (10.27) 1 (cBbR − cBbP ) R (10.28) Úlohy U10.1 Permeabilita paladiové membrány pro vodı́k byla zjišt’ována permeačnı́m pokusem s čistým vodı́kem. V ustáleném stavu bylo zjištěno, že membránou o tloušt’ce 1 mm a s plochou o velikosti 9 cm2 projde při teplotě 30◦ C za 50 s 1,526 molu vodı́ku. Tlakový rozdı́l vodı́ku mezi retentátovou a permeátovou stranou membrány byl udržován na hodnotě 1,44 MPa. Určete hodnotu permeability membrány pro vodı́k. T! !! Výsledek: Permeabilita membrány má hodnotu 2, 355 · 10−8 mol s−1 Pa−1 m−1 . NC EP U10.2 Permeabilita polyethylénové fólie pro kyslı́k má hodnotu 2, 315 · 10−12 kg m−1 s−1 Pa−1 (při teplotě 30◦ C). Fóliı́ o tloušt’ce 150 µm je obalena perforovaná papı́rová krabice s ovocem, které metabolickými procesy spotřebovává 2,1 g kyslı́ku za hodinu. Krabice má rozměry 0, 5 × 0, 6 × 0, 3 m. Odpor vlastnı́ krabice proti transportu kyslı́ku je zanedbatelný. Jakou hodnotu bude mı́t parciálnı́ tlak kyslı́ku v krabici v ustáleném stavu, je-li krabice obklopena vzduchem o tlaku 98 kPa? Výsledek: Parciálnı́ tlak kyslı́ku v krabici bude mı́t hodnotu 20550 Pa. KO U10.3 Vzorek plynu vystupujı́cı́ho z bioreaktoru je veden hadičkou ze silikonového kaučuku o vnějšı́m průměru 5 mm a s tloušt’kou stěny 0,25 mm do analyzátoru. Hadička má délku 5,2 m. Tlak plynu v hadičce je 125 kPa, okolnı́ tlak je 99 kPa. Plyn vystupujı́cı́ z bioreaktoru obsahuje 4,5 obj.% oxidu uhličitého, 16,5 obj.% kyslı́ku a 4,3 obj.% vodnı́ páry, zbytek představuje dusı́k. Permeabilita silikonového kaučuku pro kyslı́k je 2, 7 · 10−11 m3 (m s Pa)−1 , pro oxid uhličitý 1, 78 · 10−10 m3 (m s Pa)−1 , pro vodnı́ páru 2, 38 · 10−9 m3 (m s Pa)−1 . Hodnoty permeabilit byly určeny za podmı́nek permeace. Určete, jaká množstvı́ uvedených složek unikajı́ stěnou hadičky. Způsobı́ tyto úniky významnou změnu složenı́ vzorku před vstupem do analyzátoru? Výsledek: Kyslı́k bude pronikat do hadičky v množstvı́ 1, 46 · 10−6 m3 s−1 , unikat bude 3, 27 · 10−4 m3 s−1 oxidu uhličitého a 4, 18·10−3 m3 s−1 vodnı́ páry. Složenı́ plynu se proto významně změnı́. U10.4 V jednostupňovém membránovém zařı́zenı́ se má obohacovat vzduch kyslı́kem tak, aby jeho koncentrace v permeátu stoupla na 30 obj.%. Na vstupnı́ (retentátové) straně membrány je udržován tlak 1 MPa, na straně permeátu je tlak 0,2 MPa. Permeát vystupuje při teplotě 40◦ C. Permeabilita použité membrány pro kyslı́k má hodnotu 4, 5 · 10−15 m3 (m s Pa)−1 (při normálnı́ch podmı́nkách). Tloušt’ka aktivnı́ vrstvy membrány je 10 µm. Selektivita membrány pro kyslı́k vůči dusı́ku má hodnotu 2,2. Požadovaný výkon zařı́zenı́ je 10 m3 h−1 obohaceného vzduchu (při podmı́nkách permeátu). Určete složenı́ retentátu, potřebnou plochu membrány a relativnı́ podı́l permeátu. Na obou stranách membrány uvažujte ideálnı́ promı́chávánı́. Výsledek: Retentát bude obsahovat 19 mol.% kyslı́ku. Potřebná plocha membrány je 2,5 m2 . Podı́l permeátu je roven 0,179. 89 U10.5 Experimentálnı́ membrána pro reversnı́ osmózu byla použita ke zpracovánı́ odpadnı́ vody obsahujı́cı́ rozpuštěný Na2 CO3 . Pokusem byla zjištěna intenzita objemového toku čisté vody membránou při tlakovém rozdı́lu 3 MPa a teplotě 30◦ C o hodnotě 1,5 m3 na 1 m2 membrány za 1 den. Provoznı́ zpracovánı́ odpadnı́ vody reversnı́ osmózou má probı́hat při stejné teplotě, ale při tlakovém rozdı́lu 5 MPa. Retentát má obsahovat 0,05 kmol m−3 uhličitanu. Proudy po obou stranách membrány lze považovat za ideálně promı́chávané. Určete intenzitu objemového toku permeátu ideálnı́ membránou za předpokladu, že lze zanedbat koncentračnı́ polarizaci membrány. Určete též potřebnou plochu membrány, má-li se za 1 den zpracovat 125 m3 odpadnı́ vody obsahujı́cı́ 0,027 kmol m−3 Na2 CO3 . Výsledek: Intenzita objemového toku permeátu bude mı́t hodnotu 2, 675·10−5 m s−1 . Potřebná velikost plochy membrány je 24,9 m2 . NC EP T! !! U10.6 Reversnı́ osmózou (RO) se zpracovává vodný roztok nı́zkomolekulárnı́ch látek, který do RO modulu přitéká s objemovým průtokem 26 m3 za den. Koncentrace rozpuštěných látek v roztoku je rovna 0,1 kmol m−3 a osmotický tlak tohoto roztoku je roven 0,46 MPa. Lze předpokládat, že osmotický tlak roztoků uvedených látek je přı́mo úměrný jejich koncentraci v roztoku. Koncentračnı́ polarizaci membrány při RO lze zanedbat. Při RO je aplikován tlakový rozdı́l 3,0 MPa a relativnı́ podı́l permeátu Θ má hodnotu 0,4. Retenčnı́ faktor RO modulu je roven 0,9. Pokusně zjištěná permeance membrány (Pm = P/δm ) pro čistou vodu je rovna 5·10−13 m s−1 Pa−1 . Určete objemové průtoky permeátu a retentátu, koncentraci rozpuštěných látek v obou proudech a potřebnou plochu membrány v RO modulu. Výsledek: Objemový průtok permeátu je 10,4 m3 /den, průtok retentátu 15,6 m3 /den. Retentát obsahuje 156,3 mol m−3 rozp. látek, permeát obsahuje 15,63 mol m−3 rozp. látek. Je zapotřebı́ membrána o ploše 103 m2 . KO U10.7 Pomocı́ membránového zařı́zenı́ s membránou ze silikonového kaučuku se obohacuje vzduch kyslı́kem. Je požadován permeát obsahujı́cı́ 27 mol.% kyslı́ku. Selektivita membrány pro kyslı́k vůči dusı́ku má za podmı́nek separace hodnotu 2,1. Redukovaný tlak při separaci pred = 2, 86. Na jakou hodnotu musı́ být nastaven relativnı́ podı́l permeátu, aby permeát měl požadované složenı́? Výsledek: Relativnı́ podı́l permeátu musı́ být nastaven na hodnotu 0,233. U10.8 V membránovém separačnı́m zařı́zenı́ se methan zbavuje zbytkového oxidu uhličitého. separace probı́há při teplotě 35◦ C a při tlaku 2 MPa na vstupnı́ (retentátové) straně membrány. Permeabilita membrány pro CO2 za podmı́nek separace je rovna 1, 125·10−16 m2 s−1 Pa−1 , pro methan 3, 6·10−18 m2 s−1 Pa−1 (permeability jsou vztaženy k podmı́nkám na retentátové straně membrány). Plyn vstupujı́cı́ do separátoru obsahuje 90 mol.% CH4 a 10 mol.% CO2 . Tlak na straně permeátu je roven 0,11 MPa, relativnı́ podı́l permeátu má hodnotu 0,5. Tloušt’ka aktivnı́ vrstvy membrány je 1 µm. Určete hodnotu selektivity membrány pro CO2 vůči CH4 , složenı́ permeátu a retentátu a intenzity objemových toků obou výstupnı́ch proudů. Jaký bude výkon separátoru, měřený objemovým tokem permeátu, je-li plocha membrány rovna 200 m2 ? Výsledek: Selektivita membrány má hodnotu 31,25. Retentát bude obsahovat 1,68 obj.% oxidu uhličitého a permeát 18,3 obj.%. Objemový průtok permeátu je 108 m3 h−1 (za podmı́nek na permeátové straně). 90 U10.9 Z vodného roztoku methanolu se má odstraňovat voda pervaporacı́ (PV) kompositnı́ PVA-PAN membránou při pracovnı́ teplotě pervaporačnı́ho modulu 70◦ C. Na retentátové straně membrány je udržován tlak 0,2 MPa. Hmotnostnı́ zlomek vody v retentátu má mı́t maximálnı́ hodnotu 0,01, relativnı́ množstvı́ permeátu je rovno 0,115. Lze předpokládat, že selektivita membrány pro vodu vůči methanolu má přibližně konstantnı́ hodnotu 7,75. Určete složenı́ suroviny, které zajistı́ požadované složenı́ permeátu a dále určete plochu membrány potřebnou pro zpracovánı́ 460 kg h−1 suroviny. Na jakou teplotu musı́ být zahřáta surovina, nemá-li být do PV modulu dodáváno žádné dalšı́ teplo? Měřenı́m zjištěná závislost intenzity hmotnostnı́ho toku vody membránou na hmotnostnı́m zlomku vody v retentátu je dána tabulkou: wAR ΦmA [kg m−2 h−1 ] 0 0 0,001 0,61 0,002 1,09 0,005 1,39 0,0075 1,72 0,010 2,15 0,0125 2,35 0,015 2,52 T! !! Měrná tepelná kapacita methanolu při pracovnı́ teplotě PV modulu je rovna 2,85 kJ kg−1 K−1 , měrná výparná enthalpie vody je rovna 2334 kJ kg−1 a měrná výparná enthalpie methanolu je 1100 kJ kg−1 . NC EP Výsledek: Surovina může obsahovat maximálně 1,72 hm.% vody. Surovinu je nutno zahřát na teplotu 120◦ C. Potřebná plocha membrány je 1,8 m2 . U10.10 Z vodného roztoku bı́lkoviny se odstraňuje přı́tomná rozpuštěná sůl dialýzou. Roztok bı́lkoviny má objem 50 cm3 a je uzavřen v dialyzačnı́ trubici s celkovým povrchem o velikosti 110 cm2 . Dialyzačnı́ trubice je tvořena membránou s tloušt’kou 120 µm, ve které má rozpuštěná sůl difusivitu o hodnotě 7, 21 · 10−10 m2 s−1 . Počátečnı́ koncentrace soli v roztoku je rovna 0,37 mol dm−3 . Součinitel přestupu hmoty na vnitřnı́ (retentátové) straně trubice je roven 1, 6 · 10−5 m s−1 a na vnějšı́ straně má hodnotu 7, 8 · 10−5 m s−1 . Trubice je ponořena v čisté vodě, jejı́ž objem je oproti objemu roztoku v trubici mnohonásobně většı́. Určete, za jak dlouho poklesne koncentrace soli v trubici na 10% počátečnı́ hodnoty. KO Výsledek: K požadovanému poklesu koncentrace soli dojde za 2530 s. U10.11 Roztok makromolekulárnı́ch látek obsahuje jako nežádoucı́ nečistotu fenol. K odstraněnı́ fenolu je navrhováno použitı́ kontinuálnı́ dialýzy v zařı́zenı́ sestávajı́cı́m z trubky o vnitřnı́m průměru 8 cm, ve které je umı́stěno 20 dialyzačnı́ch membránových trubic zhotovených z kopolymeru polykarbonátu a polyétheru. Trubice majı́ vnějšı́ průměr 10 mm a tloušt’ku stěny 50 µm. Difuzivita fenolu v materiálu membrány má hodnotu 1, 05·10−9 m2 s−1 . Roztok makromolekulárnı́ch látek protéká vnitřkem trubic, koncentrace fenolu na vstupu je rovna 0,028 mol dm−3 a objemový průtok roztoku má hodnotu 0,25 m3 h−1 . Dialyzačnı́ trubice jsou na vnějšı́m povrchu obtékány vodou, která do zařı́zenı́ vstupuje s nulovou koncentracı́ fenolu a s objemovým průtokem 1,525 m3 h−1 . Určete potřebnou délku dialyzačnı́ch trubic při protiproudém uspořádánı́ toků, má-li koncentrace fenolu ve vystupujı́cı́m roztoku poklesnout na 10% hodnoty vstupnı́ koncentrace. Koeficient přestupu hmoty na vnitřnı́m povrchu trubic má hodnotu 5, 6 · 10−4 m s−1 , na povrchu vnějšı́m má hodnotu 1, 37 · 10−4 m s−1 . Výsledek: Potřebná délka trubic je 14,2 m. U10.12 V pervaporačnı́m membránovém zařı́zenı́ se má odstraňovat voda ze směsi s isopropanolem. Zpracovávaná směs obsahuje 15 hmotn.% vody a je požadováno, aby jejı́ koncentrace v retentátu nepřesáhla 2 hmotn.%. Použitá membrána má tak vysokou selektivitu, že je možno permeát považovat za čistou vodu. Do zařı́zenı́ vstupuje 10000 kg h−1 směsi. Měrná 91 výparná enthalpie permeátu je rovna 2260 kJ kg−1 a jeho měrná tepelná kapacita je rovna 4,2 kJ kg K−1 . Měrné tepelné kapacity suroviny a retentátu majı́ stejnou hodnotu 3,3 kJ kg−1 K−1 . Pracovnı́ teplota modulu je 75◦ C. Určete velikost relativnı́ho podı́lu permeátu při pervaporaci a potřebnou plochu membrány. Intenzita hmotnostnı́ho toku permeátu membránou je dána vztahem ΦmP = 10 wF , kde wF je hmotnostnı́ zlomek vody v surovině a intenzita toku je v kg m−2 h−1 . KO NC EP T! !! Výsledek: Relativnı́ podı́l permeátu má hodnotu 0,1327, potřebná plocha membrány je 884 m2 , surovinu je třeba zahřát na teplotu 166◦ C. 92 Kap. 11: 11.1 Bioreaktory a enzymové reaktory Typy bioreaktorů VF T! !! DČ VF NC EP VF ZM OV KN KO VF Z Obr. 11.1: Možné uspořádánı́ průtočného promı́chávaného bioreaktoru - chemostatu. KN - kultivačnı́ nádoba, ZM - zásobnı́k kultivačnı́ho média, Z - zásobnı́k, DČ - dávkovacı́ čerpadlo, OV - odběr vzorků, VF - vzduchový filtr. 11.2 Kinetika enzymových reakcı́ S+E r= k+1 * ) k−1 k 2 ES −→ E+P (11.1) Vmax S KM + S (11.2) 93 VF ZM T! !! RV NC EP VF D Ž KN Obr. 11.2: Možné uspořádánı́ průtočného promı́chávaného bioreaktoru - turbidostatu. KN - kultivačnı́ nádoba, ZM - zásobnı́k kultivačnı́ho média, RV - regulačnı́ ventil, Ž - zdroj světla, D - detektor (optické čidlo), VF - vzduchový filtr. Kinetika růstu mikrobiálnı́ch buněk 11.3.1 Růstová křivka 11.3.2 Růstová rychlost buněk KO 11.3 Růst mikrobiálnı́ch buněk, tj. zvyšovánı́ jejich počtu (množenı́ buněk) a zvětšovánı́ jejich individuálnı́ hmotnosti představuje základnı́ životnı́ projev mikroorganismů. Při růstu buňky spotřebovávajı́ substráty Si přı́tomné v prostředı́ (živném médiu), vytvářejı́ novou buněčnou biomasu X a extracelulárnı́ produkty Pj . Schématicky lze buněčný růst popsat formálnı́ stechiometrickou rovnicı́ X X X+ Si −→ n X + Pj , (11.3) i j kde n > 1. Pro kvantifikaci růstu se zavádı́ extenzivnı́ růstová rychlost biomasy RX , tj. rychlost růstu v celém objemu růstového prostředı́ RX = dmX d(V X) dX = =V , dτ dτ dτ (11.4) kde V je (konstantnı́) objem kultivačnı́ho média (budeme nadále uvažovat pouze kultivaci v kapalných médiı́ch) a X je koncentrace biomasy buněk mikroorganismu v objemové jednotce 94 ZRYCHLENÝ EXPONENCIÁLNÍ RŮST RŮST ZPOMALENÍ STACIONÁRNÍ FÁZE RŮSTU 8 24 ODUMÍRÁNÍ BUNĚK 0 4 12 16 20 28 32 T! !! X / g dm-3 LAG FÁZE 36 čas / hod. 40 44 48 52 NC EP Obr. 11.3: Typický průběh růstové křivky mikroorganismů při kultivaci v kapalném živném médiu. Osa koncentracı́ biomasy je v logaritmickém měřı́tku. média, která se vyjadřuje obvykle hmotnostı́ sušiny buněk v jednotkovém objemu (kg m−3 , rep. g dm−3 ). V praxi se běžně použı́vá (intenzivnı́) růstová rychlost biomasy vztažená na jednotku objemu, tj. rX = RX dX = , V dτ (11.5) µ= KO jejı́ž jednotkou jsou kg m−3 h−1 . Protože se hodnoty růstové rychlosti rX pro různé druhy mikroorganismů poměrně značně odlišujı́, byla zavedena tzv. specifická růstová rychlost buněk vztahem rX 1 dX = , X X dτ (11.6) jejı́ž hodnoty (udávané obvykle v h−1 ) vykazujı́ oproti rX snı́ženou mezidruhovou proměnlivost. Z výše uvedených definic vyplývá často užı́vané vyjádřenı́ (intenzivnı́) růstové rychlosti dX ≡ rX = µX . dτ 11.3.3 µ= (11.7) Monodova rovnice µmax S Ks + S (11.8) 11.3.4 Logistická rovnice 11.3.5 Stechiometrické parametry růstu buněk a tvorby produktů dX(t) = X(t) [1 − X(t)] dt (11.9) 95 11.4 Vsádkový promı́chávaný bioreaktor vystupující plyny vzduch T! !! VR , X, S, P RX = V rX = V 11.5 dX dτ NC EP Obr. 11.4: Bilančnı́ schéma vsádkového bioreaktoru. (11.10) Průtočný promı́chávaný bioreaktor (chemostat) vystupující plyny KO V, X0 , S0 , P0 VR , X, S, P V, X, S, P vzduch Obr. 11.5: Bilančnı́ schéma kontinuálnı́ho průtočného bioreaktoru (chemostatu). Uvažujme promı́chávaný průtočný bioreaktor schématicky zobrazený na obr. 11.5, ve kterém rostou mikrobiálnı́ buňky spotřebovávajı́cı́ substrát S a vytvářejı́cı́ extracelulárnı́ produkt P. Předpokládejme, že objem kapalné vsádky v bioreaktoru, VR , zůstává v průběhu celého procesu konstantnı́ (plyn procházejı́cı́ bioreaktorem je předem nasycen vodnı́mi parami, takže se do něho již žádná dalšı́ voda z kultivačnı́ho média neodpařuje) a že teplota vsádky je konstantnı́ a objemové průtoky kapaliny na vstupu a výstupu reaktoru jsou udržovány na stejné konstantnı́ hodnotě V̇ . Pak lze zapsat bilančnı́ rovnici hmotnosti biomasy v bioreaktoru ve tvaru V̇ X0 + VR rX = V̇ X + VR dX dτ , (11.11) 96 kde X0 je koncentrace biomasy ve vstupnı́m proudu a rX růstová rychlost biomasy buněk při teplotě vsádky. V obecném přı́padě je nutno zahrnout do bilance i rychlost úhynu buněk v reaktoru, kterou popı́šeme specifickou rychlostı́ odumı́ránı́ buněk kd . Bilančnı́ rovnice pro hmotnost biomasy přejde na tvar V̇ X0 + VR (µ − kd )X = V̇ X + VR dX dτ , (11.12) který upravı́me vydělenı́m obou stran rovnice objemem vsádky v reaktoru VR V̇ V̇ dX X0 + (µ − kd ) X = X+ VR VR dτ . (11.13) D = V̇ /VR , přecházı́ bilančnı́ rovnice pro množstvı́ biomasy na tvar DX0 + (µ − kd ) X = DX + dX dτ , T! !! Po zavedenı́ tzv. zřed’ovacı́ rychlosti D, která je definována vztahem (11.14) (11.15) NC EP ze kterého vyjádřı́me rychlost změny koncentrace biomasy ve vsádce, tj. i ve výstupnı́m proudu reaktoru, pro (obvyklý) přı́pad sterilnı́ho přı́toku do chemostatu, tj. pro X0 = 0 dX = (µ − kd ) X − DX = X [(µ − kd ) − D] . dτ (11.16) KO Výraz v hranaté závorce na pravé straně rovnice (11.16), tj. (µ − kd ) − D, určuje, zda bude koncentrace biomasy v chemostatu růst či klesat, nebo zda zůstane konstantnı́. Pokud bude jeho hodnota záporná, může dojı́t k tzv. vymytı́ biomasy z reaktoru, kdy reaktor přejde do triviálnı́ho ustáleného stavu s nulovou koncentracı́ biomasy, X = 0. Po dosaženı́ ustáleného stavu a při sterilnı́m přı́toku do chemostatu, tj. pro X0 = 0, přejde rovnice (11.15) na tvar µ − kd = D , (11.17) který lze dále upravit, jestliže lze předpokládat, že specifická rychlost úhynu buněk je zanedbatelná vůči specifické růstové rychlosti (kd µ), na konečný tvar µ=D . (11.18) Za specifickou růstovou rychlost lze do předchozı́ rovnice dosadit Monodův vztah (11.8) a obdržı́me tak rovnici µmax S =D KS + S (11.19) a po jednoduché algebraické úpravě obdržı́me vztah pro koncentraci limitujı́cı́ho substrátu v chemostatu v ustáleném stavu S= KS D µmax − D . (11.20) Bilančnı́ rovnici pro množstvı́ substrátu v chemostatu zapı́šeme v obecném tvaru, který zahrnuje jednak spotřebu substrátu na růst biomasy, vyjádřenou růstovým výtěžkem YX/S , a 97 a) 10 X / kg m- 3 8 6 4 2 b) 0.05 0.10 0.15 D / h- 1 2.5 NC EP PrX / kg m -3 2.0 1.5 1.0 0.5 0.0 0.00 0.05 0.10 0.20 0.25 0.20 0.25 T! !! 0 0.00 0.15 KO D / h-1 Obr. 11.6: a) Závislost koncentrace biomasy X v chemostatu v ustáleném stavu na zřed’ovacı́ rychlosti D. b) Závislost produktivity chemostatu P rX na zřed’ovacı́ rychlosti D (body na křivkách označujı́ maxima produktivity). Hodnoty parametrů: YX/S = 0, 5; µmax = 0, 25 h−1 ; S0 = 20 kg m−3 . Hodnoty saturačnı́ konstanty KS (v pořadı́ od nejvyššı́ křivky k nejnižšı́): 0,01 - 0,05 - 0,1 - 0,25 - 0,5 - 1 kg m−3 . dále spotřebu substrátu na produkci extracelulárnı́ho produktu P s tvorbou vázanou na růst biomasy, vyjádřenou stechiometrickým koeficientem YP/S V̇ S0 − VR µ X 1 YX/S − VR µ X 1 YP/S = V̇ S + VR dS . dt (11.21) Pro ustálený stav a pro sterilnı́ vstupnı́ proud chemostatu, tj. pro X0 = 0, obdržı́me po dosazenı́ zřed’ovacı́ rychlosti bilančnı́ rovnici pro množstvı́ substrátu ve tvaru 1 1 D (S0 − S) = µ X + , (11.22) YX/S YP/S který v přı́padě, že nenı́ vytvářen žádný extracelulárnı́ produkt přecházı́ na tvar D (S0 − S) = µX . YX/S (11.23) 98 Protože v ustáleném stavu µ = D, lze tuto rovnici upravit na jednoduchý tvar X = YX/S (S0 − S) , (11.24) který po dosazenı́ koncentrace substrátu v ustáleném stavu z rovnice (11.20) a po úpravě poskytne konečný vztah pro koncentraci biomasy v chemostatu KS D X = YX/S S0 − . (11.25) µmax − D Dmax = T! !! Tento vztah je pro několik kombinacı́ hodnot parametrů graficky znázorněn na obr. 11.6a. Je zřejmé, že při nı́zkých hodnotách saturačnı́ konstanty KS je přechod mezi stavem chemostatu s vysokou koncentracı́ biomasy do stavu s koncentracı́ nulovou velmi náhlý a strmý. Provozovánı́ chemostatu v blı́zkosti tohoto přechodu je riskantnı́, protože může snadno dojı́t k náhlému vymytı́ biomasy. Hodnotu maximálnı́ zřed’ovacı́ rychlosti, při které k vymytı́ biomasy z chemostatu dojde, lze určit z rovnice (11.25), položı́me-li koncentraci biomasy X rovnu nule µmax S0 . KS + S0 (11.26) NC EP Součin zřed’ovacı́ rychlosti D a koncentrace biomasy X udává hodnotu tzv. produktivity chemostatu P rX v kg biomasy produkované v jednotkovém objemu média v chemostatu za jednotku času. S použitı́m rovnice (11.25) lze pro produktivitu P rX odvodit vztah KS D P rX = D YX/S S0 − , (11.27) µmax − D KO který je v grafické podobě znázorněn pro několik kombinacı́ hodnot parametrů v rovnici (11.27) na obr. 11.6b. Je zjevné, že závislost P rX na D procházı́ maximem, pro které lze z rovnice (11.27) odvodit vztah pro hodnotu zřed’ovacı́ rychlosti Dopt poskytujı́cı́ maximálnı́ hodnotu produktivity chemostatu ! r KS Dopt = µmax 1 − . (11.28) KS + S0 Koncentrace biomasy v chemostatu Xopt odpovı́dajı́cı́ optimálnı́ hodnotě zřed’ovacı́ rychlosti je pak dána vztahem p Xopt = YX/S S0 + KS − KS (KS + S0 ) . (11.29) 11.6 Chemostat s recyklem buněk Možnost vymytı́ biomasy z jednoduchého chemostatu popsaného v předchozı́ části představuje riziko, které může být v některých přı́padech nepřı́pustné (např. kvůli možným ekonomickým ztrátám) a byly proto hledány způsoby, jak pracovnı́ bod chemostatu stabilizovat. Jednı́m z možných řešenı́ je použitı́ chemostatu s recyklem biomasy, který je schématicky znázorněn na obr. 11.7. Výstupnı́ proud z chemostatu je veden do separátoru, resp. koncentrátoru biomasy, ve kterém se biomasa částečně separuje od kapalného média a zvyšuje se tak jejı́ koncentrace v kapalině na hodnotu C X1 , kde C je tzv. koncentračnı́ faktor separátoru (C > 1) a X1 je koncentrace biomasy ve výstupnı́m proudu chemostatu. Proud zahuštěné buněčné suspense se s objemovým průtokem α V̇ vede zpět do chemostatu. Symbol α označuje tzv. recyklačnı́ faktor 99 1 vystupující plyny V, X0 , S0 , P0 2 VR , X1, S, P (1+α)V, X1, S, P S V, X, S, P vzduch Vr =( 1+α)V, Xr=CX1, S, P T! !! Obr. 11.7: Bilančnı́ schéma průtočného bioreaktoru (chemostatu) s recyklem buněk. S označuje koncentrátor, resp. separátor biomasy. NC EP chemostatu. Separátor, resp. koncentrátor biomasy pracuje bud’to na principu sedimentace nebo využı́vá odstředivky nebo membránové separace. Parametry C a α jsou nastavitelnými (alespoň v jistém rozmezı́) provoznı́mi parametry systému. Bilančnı́ rovnice pro množstvı́ biomasy v chemostatu (subsystém vymezený na obr. 11.7 hranicı́ 1 ) má tvar V̇ X0 + α V̇ C X1 − (1 + α) V̇ X1 + VR µ X1 = VR dX1 , dτ (11.30) který pro ustálený stav a sterilnı́ přı́tok do systému (X0 = 0) přecházı́ na jednoduššı́ podobu α V̇ C X1 − (1 + α) V̇ X1 + VR µ X1 = 0 . (11.31) D= KO Po jednoduchých úpravách obdržı́me z rovnice (11.31) podmı́nku ustáleného stavu pro chemostat s recyklem biomasy v podobě µ . 1 + α(1 − C) (11.32) Jmenovatel zlomku na pravé straně této rovnice má hodnotu menšı́ než 1 (protože C > 1), a proto může chemostat s recyklem pracovat v ustáleném stavu i při hodnotách zřed’ovacı́ rychlosti D vyššı́ch, než je hodnota specifické růstové rychlosti biomasy µ. Bilančnı́ rovnice pro množstvı́ limitujı́cı́ho substrátu v systému s hranicı́ 1 - viz obr. 11.7, tj. v samotném chemostatu bez separátoru S, má tvar V̇ S0 + α V̇ S = (1 + α) V̇ S + VR µ X1 dS 1 + VR . YX/S dt (11.33) Neuvažujeme zde tvorbu žádného extracelulárnı́ho produktu. Pro ustálený stav lze z předchozı́ rovnice vyjádřit koncentraci biomasy ve výstupnı́m proudu chemostatu v podobě X1 = D YX/S (S0 − S) , µ (11.34) kde je zavedena zřed’ovacı́ rychlost D stejným způsobem jako pro jednoduchý chemostat, tj. podle rovnice (11.14). Do rovnice (11.34) lze za µ dosadit z podmı́nky ustáleného stavu (11.32) 100 b) 8 8 6 6 X1 / kg m-3 4 2 2 0 0.00 0.05 0.10 0.15 0.20 0.25 0 0.00 0.30 D / h-1 c) 3.0 2.5 2.5 2.0 1.5 1.0 2.0 1.5 1.0 0.5 0.05 0.10 0.15 NC EP 0.5 0.0 0.00 0.20 0.25 0.0 0.00 0.30 -1 D/h 0.05 0.10 d) 3.0 PrX / kg m-3h-1 PrX / kg m-3h-1 4 0.15 D / h-1 0.20 0.25 0.30 T! !! X1 / kg m-3 a) 0.05 0.10 0.15 0.20 0.25 0.30 D / h-1 Obr. 11.8: a),b): Závislosti koncentrace biomasy X1 na výstupu chemostatu s recyklem na zřed’ovacı́ rychlosti D; c),d): závislosti produktivity P rX = D X1 chemostatu s recyklem na zřed’ovacı́ rychlosti D. Hodnoty parametrů: S0 =20 kg m−3 ; YX/S = 0, 3; µmax = 0, 25 h−1 ; α = 0, 5; C = 1, 5. KS = 0, 05 kg m−3 pro obr. a) a c); KS = 0, 2 kg m−3 pro obr. b) a d). Červené křivky ukazujı́ závislosti pro chemostat s recyklem biomasy, modré křivky pro chemostat bez recyklu biomasy. X1 = KO a obdržı́me tak konečný výraz pro koncentraci biomasy na výstupu z chemostatu (systém 1 na obr. 11.7) YX/S (S0 − S) , 1 + α(1 − C) (11.35) který však obsahuje neznámou koncentraci substrátu S, kterou můžeme obdržet spojenı́m Monodova vztahu (11.8) a rovnice (11.32). Po nevelkých algebraických úpravách tak dostaneme vztah pro koncentraci limitujı́cı́ho substrátu na výstupu z chemostatu s recyklem v podobě S= KS [1 + α(1 − C)] D , µmax − [1 + α(1 − C)] D (11.36) který lze použı́t při výpočtech spolu s rovnicı́ (11.35). Obr. 11.8a,b ukazujı́ závislosti X1 na D podle rovnice (11.35) pro dvě hodnoty saturačnı́ konstanty KS . Je zjevné, že zavedenı́m recyklu biomasy se rozsah hodnot zřed’ovacı́ rychlosti, při kterých lze systém provozovat, ve srovnánı́ s jednoduchým chemostatem značně rozšı́řil. Hodnota saturačnı́ konstanty KS ovlivňuje strmost přechodu systému do stavu s vymytou biomasou (X1 = 0). Obr. 11.8c,d ukazujı́ závislost produktivity P rX = D X1 na zřed’ovacı́ rychlosti. Je zřejmý výrazný vliv hodnoty saturačnı́ konstanty KS na produktivitu chemostatu s recyklem i bez recyklu. Bilancovánı́m množstvı́ biomasy v separátoru S (subsystém s hranicı́ 2 na obr. 11.7) snadno obdržı́me výraz pro koncentraci biomasy X2 ve výstupnı́m proudu celého systému X2 = [1 + α(1 − C)] X1 . (11.37) 101 Koncentrace biomasy X2 je tedy o 100 × α(C − 1)% nižšı́ než koncentrace X1 a stejným způsobem je nižšı́ i produktivita pro biomasu celého systému. 11.7 Dvoustupňový chemostat V některých přı́padech se ukazuje jako výhodné zařadit dva chemostaty za sebe, jak je ukázáno na obr. 11.9. Výstupnı́ proud z prvnı́ho chemostatu je vstupnı́m proudem druhého, objemy obou členů systému jsou obecně rozdı́lné. Objemové průtoky média oběma členy majı́ stejnou hodnotu V̇ . Podmı́nky (teplota, hodnota pH atd.) v obou členech systému mohou být vystupující plyny T! !! vystupující plyny V, X1 , S1 , P1 V, X0 , S0 , P0 V, X2, S2, P2 VR2 , X2, S2, P2 VR1 , X1, S1, P1 vzduch NC EP vzduch Obr. 11.9: Bilančnı́ schéma dvojstupňového chemostatu. stejné nebo rozdı́lné. Toho se využı́vá např. v přı́padech, kdy v prvém členu kaskády probı́há intenzivnı́ růst biomasy, která pak ve stacionárnı́ fázi růstové křivky v druhém členu produkuje žádaný produkt. Zde budeme předpokládat stejné podmı́nky v obou členech. Prvnı́ člen kaskády je popsán stejnými vztahy, jaké jsme použili pro popis jednoduchého chemostatu. Koncentrace substrátu v 1. členu je tedy dána vztahem KS D1 , µmax − D1 KO S1 = (11.38) a koncentrace biomasy vztahem X1 = YX/S (S0 − S1 ) = YX/S S0 − K S D1 µmax − D1 . (11.39) Zřed’ovacı́ rychlost D1 v těchto rovnicı́ch je definována obvyklým způsobem, tj. D1 = V̇ /VR1 . (11.40) Bilančnı́ rovnice pro biomasu v druhém členu kaskády má tvar V̇ X1 + VR2 µ2 X2 = V̇ X2 + VR2 dX2 , dτ (11.41) který pro ustálený stav vede ke vztahu pro X2 X2 = D2 X1 = YX/S (S1 − S2 ) . D 2 − µ2 (11.42) kde D2 = V̇ /VR2 (11.43) 102 a µ2 = µmax S2 . KS + S2 (11.44) Bilančnı́ rovnice pro množstvı́ limitujı́cı́ho substrátu ve druhém členu kaskády má tvar V̇ S1 − VR2 µ2 X2 1 dS2 = V̇ S2 + VR2 , YX/S dτ (11.45) ze kterého snadno odvodı́me vztah pro S2 v ustáleném stavu S2 = S1 − µ2 X2 1 . D2 YX/S (11.46) 11.8 T! !! Rovnice (11.38) až (11.40), (11.42) až (11.44) a (11.46) řešı́me bud’to jako soustavu rovnic nebo sekvenčnı́m způsobem v závislosti na tom, které veličiny jsou známy a které je zapotřebı́ vyčı́slit. Úlohy-11 NC EP U11.1 Byla testována rychlost termické inaktivace amyloglukosidázy produkované mikroorganismem Endomycopsis bispora. Enzym byl inkubován při teplotě 40◦ C v roztoku pufru o optimálnı́ hodnotě pH a byl zjišt’ován pokles jeho aktivity (reakčnı́ rychlosti). Enzym byl použit v rozpustné formě a v podobě imobilizovaného preparátu připraveného uzavřenı́m enzymu do částic z polyakrylamidového gelu. Výsledky experimentů jsou uvedeny v tabulce: Čas [min] KO 0 3 6 9 15 20 25 30 40 Aktivita enzymu [µmol cm−3 min−1 ] rozpustný imobilizovaný 0,86 0,45 0,79 0,44 0,70 0,43 0,65 0,43 0,58 0,41 0,46 0,40 0,41 0,39 0,38 0,37 Určete hodnoty rychlostnı́ konstanty inaktivace 1. řádu a poločas enzymové aktivity pro obě formy enzymu. Výsledek: Rozpustný enzym: kd = 0, 0298 min−1 , τ1/2 = 23,3 min; imobilizovaný enzym: kd = 0, 00541 min−1 , τ1/2 = 128 min. U11.2 Enzym α-amyláza ze sladu je použı́vána k hydrolýze škrobu. Experimentálně byla stanovena závislost reakčnı́ rychlosti hydrolýzy, r, na teplotě: Teplota [◦ C] 20 30 40 60 r [mmol dm−3 s−1 ] 0,31 0,66 1,20 6,33 103 Určete hodnotu aktivačnı́ energie pro tuto enzymovou reakci. Výsledek: Aktivačnı́ energie má hodnotu 61 kJ mol−1 . U11.3 Závislost rychlostnı́ konstanty termické inaktivace enzymu na teplotě je popsána Arrheniovou rovnicı́ kd = 2, 25 · 1027 exp −174200 , kde T je hodnota reakčnı́ teploty v KelRT vinech a R = 8, 3144 J mol−1 K−1 je plynová konstanta. Hodnota kd vycházı́ v h−1 . Jaké jsou hodnoty poločasu enzymové aktivity při teplotách 25◦ C a 55◦ C? Porovnejte hodnoty reakčnı́ch rychlostı́ při uvedených teplotách, jestliže použijete hodnotu aktivačnı́ energie z úlohy U11.2. Která teplota je výhodnějšı́ pro uskutečněnı́ enzymové reakce? T! !! Výsledek: Při teplotě 25◦ C je poločas enzymové aktivity 1021 h a při teplotě 55◦ C poklesne na 1,65 h. Poměr hodnot reakčnı́ch rychlostı́ při 55◦ C a 25◦ C je roven 9,5. Pro uskutečněnı́ reakce je výhodnějšı́ nižšı́ teplota, protože při nı́ je rychlost inaktivace enzymu podstatně nižšı́ než při 55◦ C, pokles rychlosti reakce je přitom přijatelný. NC EP U11.4 V promı́chávaném vsádkovém reaktoru se při konstantnı́ teplotě a konstantnı́ hodnotě pH uskutečňuje enzymová reakce. Počátečnı́ koncentrace substrátu je rovna 1,86 mol dm−3 . Maximálnı́ reakčnı́ rychlost uvažované reakce je rovna 0,0025 mol dm−3 s−1 a Michaelisova konstanta enzymu má hodnotu 0,053 mol dm−3 . Určete reakčnı́ dobu potřebnou k dosaženı́ 97%-nı́ konverse substrátu pro přı́pad, kdy inaktivace enzymu v průběhu reakce nenı́ významná. Jak se potřebná reakčnı́ doba změnı́, bude-li enzym podléhat termické inaktivaci s kinetikou prvnı́ho řádu a s hodnotou inaktivačnı́ konstanty kd = 0, 0005 s−1 ? KO Výsledek: Požadované hodnoty konverze substrátu bude dosaženo za 796 s. Při současně probı́hajı́cı́ inaktivaci enzymu se reakčnı́ doba prodloužı́ na 1015 s. U11.5 Jaké hodnoty dosáhne konverze substrátu za 2900 s v promı́chávaném vsádkovém reaktoru, ve kterém probı́há enzymová reakce s kinetikou Michaelise a Mentenové. Počátečnı́ koncentrace substrátu je rovna 1 mol dm−3 , maximálnı́ reakčnı́ rychlost je rovna 0,00031 mol dm−3 s−1 a Michaelisova konstanta Km = 0, 025 mol dm−3 . Inaktivaci enzymu v průběhu reakce neuvažujte. Výsledek: Konverze dosáhne hodnoty 85,1%. U11.6 Uvažujte podmı́nky úlohy U11.5 a určete, jaké hodnoty dosáhne konverse substrátu za 2900 s, pokud enzym v průběhu reakce podléhá termické inaktivaci 1. řádu s rychlostnı́ konstantou kd = 0, 00025 s−1 . Výsledek: Konverze dosáhne hodnoty 61,6%. U11.7 Vláknitý mikroorganismus byl kultivován ve vsádkovém systému. Jako jediný (limitujı́cı́) zdroj uhlı́ku byla použita glukóza. Při experimentu byla zjištěna data uvedená v tabulce: 104 Čas konc. biomasy konc. substrátu [h] [g dm−3 ] [g dm−3 ] 0 1,25 100 9 2,45 97 16 5,1 90,4 23 10,5 76,9 30 22 48,1 34 33 20,6 36 37,5 9,38 40 41 0,63 T! !! Určete hodnotu maximálnı́ růstové rychlosti mikroorganismu, hodnotu úhrnného růstového výtěžku a maximálnı́ dosažitelnou koncentraci biomasy v přı́padě, bude-li použita počátečnı́ koncentrace glukózy 150 g dm−3 a stejná velikost inokula. NC EP Výsledek: Maximálnı́ růstová rychlost je 0,105 h−1 , růstový výtěžek je roven 0,4 a je možno dosáhnout koncentrace biomasy 61,25 g dm−3 . U11.8 Při vsádkové kultivaci buněk aerobnı́ baktérie s methanolem jako zdrojem uhlı́ku byla zı́skána data uvedená v tabulce: konc. biomasy konc. substrátu [h] [g dm−3 ] [g dm−3 ] 0 0,2 9,23 2 0,211 9,21 4 0,305 9,07 8 0,98 8,03 10 1,77 6,8 12 3,2 4,6 14 5,6 0,92 16 6,15 0,077 18 6,2 0 KO Čas Určete hodnotu maximálnı́ růstové rychlosti, hodnotu úhrnného růstového výtěžku YX/S a dobu zdvojenı́ biomasy. Výsledek: Maximálnı́ růstová rychlost má hodnotu 0,29 h−1 , růstový výtěžek je roven 0,65 a doba zdvojenı́ biomasy je rovna 2,38 h. U11.9 Buňky baktérie Zymomonas mobilis (producent ethanolu) jsou kultivovány v chemostatu o pracovnı́m objemu 60 m3 . Vstupnı́ proud obsahuje 12 g dm−3 glukosy. Saturačnı́ konstanta KS = 0, 2 g dm−3 , maximálnı́ růstová rychlost µmax = 0, 3 h−1 a růstový výtěžek YX/S = 0, 06. Specifická rychlost tvorby produktu qP = 3, 4 h−1 . Růst buněk se řı́dı́ Monodovou kinetikou. a) Jakou hodnotu musı́ mı́t zřed’ovacı́ rychlost, aby koncentrace substrátu v ustáleném stavu ve výstupnı́m proudu činila 1,5 g dm−3 ? b) Jaká bude koncentrace buněk 105 ve výstupnı́m proudu při hodnotě zřed’ovacı́ rychlosti z předchozı́ho bodu? c) Jakou hodnotu bude mı́t koncentrace ethanolu na výstupu z chemostatu za podmı́nek předchozı́ho bodu? Výsledek: a) Potřebná hodnota zřed’ovacı́ rychlosti je D = 0, 265 h−1 ; b) koncentrace buněk ve výstupnı́m proudu dosáhne hodnoty X = 0, 63 kg m−3 ; c) koncentrace ethanolu ve výstupnı́m proudu bude mı́t hodnotu P = 8, 1 kg m−3 . T! !! U11.10 Baktérie Pseudomonas sp. má dobu zdvojenı́ biomasy v exponenciálnı́ fázi růstu při kultivaci na acetátu jako zdroji uhlı́ku rovnu 2,4 h. Růst baktérie se řı́dı́ Monodovou kinetikou. Saturačnı́ konstanta má hodnotu KS = 1, 3 g dm−3 a růstový výtěžek YX/S = 0, 46 g biomasy na g spotřebovaného acetátu. Jestliže vstupnı́ proud chemostatu obsahuje 38 g dm−3 acetátu, určete: a) maximálnı́ přı́pustnou hodnotu zřed’ovacı́ rychlosti Dmax , b) koncentraci substrátu ve výstupnı́m proudu při zřed’ovacı́ rychlosti D = 0, 8Dmax , c) koncentraci biomasy ve výstupnı́m proudu při zřed’ovacı́ rychlosti D = 0, 5Dmax , d) produktivitu chemostatu pro biomasu při zřed’ovacı́ rychlosti D = 0, 5Dmax . NC EP Výsledek: a) Maximálnı́ specifická růstová rychlost má hodnotu µmax = 0, 289 h-1 a maximálnı́ hodnota zřed’ovacı́ rychlosti je Dmax = 0, 279 h−1 ; b) koncentrace substrátu ve výstupnı́m proudu má hodnotu S = 4, 44 g dm−3 ; c) koncentrace biomasy ve výstupnı́m proudu je rovna 16,92 g dm−3 , d) produktivita chemostatu je rovna 2,36 g dm−3 h−1 . U11.11 Fermentor o objemu 5 m3 je provozován v kontinuálnı́m režimu při koncentraci substrátu na vstupu 20 kg m−3 . Mikroorganismus kultivovaný ve fermentoru má tyto růstové charakteristiky: KS = 0, 8 kg m−3 , µmax = 0, 45 h−1 , YX/S = 0,55. a) Jakou hodnotu musı́ mı́t objemový průtok média fermentorem, má-li být dosaženo 90%-nı́ konverse substrátu, b) Porovnejte hodnotu produktivity systému pro biomasu při 90%-nı́ konversi substrátu s maximálně dosažitelnou produktivitou. KO Výsledek: a) Objemový průtok musı́ být nastaven na hodnotu 1,61 m3 h−1 ; b) maximálnı́ produktivita chemostatu má hodnotu Pmax = 3, 33 kg m−3 h−1 a produktivita dosažená při 90%-nı́ konverzi je P = 3, 19 kg m−3 h−1 . U11.12 Chemostat s recyklem má objem 2 dm3 a objemový průtok vstupnı́ho proudu je roven 0,25 dm3 h−1 . Mikroorganismus kultivovaný v chemostatu roste při limitaci jediným substrátem - glukosou. Růstový výtěžek má hodnotu YX/S = 0, 65. Koncentrace glukosy ve vstupnı́m proudu je rovna 20 g dm−3 . Maximálnı́ hodnota specifické růstové rychlosti mikroorganismu je rovna 0,25 h−1 a saturačnı́ konstanta má hodnotu 1,5 g dm−3 . Koncentračnı́ faktor chemostatu má hodnotu C = 1, 75 a recyklačnı́ poměr α = 0, 75. Systém pracuje v ustáleném stavu, vstupnı́ proud neobsahuje žádnou biomasu a mikroorganismus neprodukuje žádný extracelulárnı́ produkt. Určete: a) produktivitu tohoto chemostatu pro biomasu a koncentraci zbytkového substrátu ve výstupnı́m proudu, b) porovnejte výše vypočtené hodnoty s hodnotami pro chemostat bez recyklu se stejným objemem a stejným objemovým průtokem. Výsledek: a) Produktivita chemostatu s recyklem je rovna 1,59 g dm−3 h−1 , koncentrace substrátu ve výstupnı́m proudu je rovna 0,42 g dm−3 . b) Chemostat bez recyklu dosáhne produktivity pro biomasu o hodnotě 1,503 g dm−3 h−1 , koncentrace zbytkové glukosy bude rovna 1,5 g dm−3 . U11.13 V kaskádě dvou chemostatů má prvnı́ člen objem 0,5 m3 a druhý má objem 0,3 m3 . Prvnı́ člen sloužı́ k růstu biomasy a druhý k produkci sekundárnı́ho metabolitu. Objemový průtok na vstupu do prvnı́ho členu je roven 0,1 m3 h−1 a vstupnı́ koncentrace glukosy (substrátu) je rovna 5 g dm−3 . Hodnota maximálnı́ specifické růstové rychlosti je 0,3 h−1 , 106 saturačnı́ konstanta je rovna 0,1 g dm−3 a růstový výtěžek YX/S je roven 0,4. a) Určete koncentraci substrátu a biomasy na výstupu z 1. členu kaskády. b) Za předpokladu, že růst biomasy ve 2. členu je zanedbatelný, specifická rychlost tvorby produktu je rovna 0,02 h−1 a YP/S = 0, 6 určete hodnoty koncentracı́ substrátu a produktu na výstupu z 2. členu. KO NC EP T! !! Výsledek: a) Koncentrace substrátu ve výstupnı́m proudu 1. členu je 0,2 g dm−3 , koncentrace biomasy je rovna 1,92 g dm−3 . b) Na výstupu z 2. členu je koncentrace substrátu rovna 0,008 g dm−3 a koncentrace produktu je rovna 0,1152 g dm−3 . 107 108 KO T! !! NC EP Seznam obrázků Základnı́ (jednoduché) způsoby namáhánı́ materiálů. . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vzájemné orientace sı́ly a plochy, na kterou sı́la působı́: a) obecná orientace, b) normálová sı́la, c) tečná sı́la. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.3 Stlačitelnost tekutin při namáhánı́ tlakem. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.4 Vrstva tekutiny mezi dvěma rovinnými deskami. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.5 Deformace vrstvy tekutiny nacházejı́cı́ se mezi deskami. . . . . . . . . . . . . . . . . 1.6 Rheogram kapaliny s newtonovským chovánı́m. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.7 Některé přı́činy vzniku nenewtonovského chovánı́ kapalin. . . . . . . . . . . . . . . . 1.8 Tvar hladiny při mı́chánı́ kapalin rotačnı́m mı́chadlem ve válcové nádobě: a) pro newtonovské kapaliny, b) pro některé nenewtonovské kapaliny (”šplhánı́”po hřı́deli). . . . 1.9 Obecný rheogram nenewtonovské kapaliny s vyznačenı́m dvou hodnot zdánlivé viskozity. 1.10 Klasifikace nenewtonovských kapalin. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.11 Přı́klady rheogramů viskoplastických kapalin. A ... kapaliny binghamské, B, C ... kapaliny Herschelovy-Bulkleyovy. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . NC EP T! !! 1.1 1.2 KO 1.12 Rheogramy pseudoplastických a dilatantnı́ch kapalin při různých hodnotách indexu toku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.13 Závislost zdánlivé viskozity tixotropnı́ch a rheopektických kapalin na době působenı́ napětı́. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.14 Rychlostnı́ profily při toku nenewtonovské kapaliny popsané mocninovým modelem trubkou kruhového průřezu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.16 Tvorba dobře promı́chávané oblasti - kaverny - při mı́chánı́ pseudoplastických kapalin rychloběžným rotačnı́m mı́chadlem. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.17 Závislost smykové rychlosti na frekvenci otáčenı́ mı́chadla a vzdálenosti od osy mı́chacı́ nádoby. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 10 11 12 13 14 14 15 16 16 17 . 18 . 19 . 21 . 24 . 25 6.1 Závislost intenzity zářenı́ emitovaného absolutně černým tělesem na vlnové délce zářenı́ a teplotě tělesa (Planckův vyzařovacı́ zákon, rovn. (6.1)). . . . . . . . . . . . . . . . 59 9.1 9.2 9.3 Transport adsorbované složky v okolı́ a uvnitř částice adsorbentu. . . . . . . . . 77 Adsorpce v jednom promı́chávaném stupni. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 78 Bilančnı́ schéma opakované adsorpce ve dvou promı́chávaných rovnovážných stupnı́ch. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 79 11.1 Možné uspořádánı́ průtočného promı́chávaného bioreaktoru - chemostatu. KN - kultivačnı́ nádoba, ZM - zásobnı́k kultivačnı́ho média, Z - zásobnı́k, DČ - dávkovacı́ čerpadlo, OV - odběr vzorků, VF - vzduchový filtr. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93 11.2 Možné uspořádánı́ průtočného promı́chávaného bioreaktoru - turbidostatu. KN - kultivačnı́ nádoba, ZM - zásobnı́k kultivačnı́ho média, RV - regulačnı́ ventil, Ž - zdroj světla, D - detektor (optické čidlo), VF - vzduchový filtr. . . . . . . . . . . . . . . . . 94 109 11.3 Typický průběh růstové křivky mikroorganismů při kultivaci v kapalném živném médiu. Osa koncentracı́ biomasy je v logaritmickém měřı́tku. . . . . . . . . . . . . . . . . . 95 11.4 Bilančnı́ schéma vsádkového bioreaktoru. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 96 11.5 Bilančnı́ schéma kontinuálnı́ho průtočného bioreaktoru (chemostatu). . . . . . . . . . 96 11.6 a) Závislost koncentrace biomasy X v chemostatu v ustáleném stavu na zřed’ovacı́ KO NC EP T! !! rychlosti D. b) Závislost produktivity chemostatu P rX na zřed’ovacı́ rychlosti D (body na křivkách označujı́ maxima produktivity). Hodnoty parametrů: YX/S = 0, 5; µmax = 0, 25 h−1 ; S0 = 20 kg m−3 . Hodnoty saturačnı́ konstanty KS (v pořadı́ od nejvyššı́ křivky k nejnižšı́): 0,01 - 0,05 - 0,1 - 0,25 - 0,5 - 1 kg m−3 . . . . . . . . . . . . . . . . 11.7 Bilančnı́ schéma průtočného bioreaktoru (chemostatu) s recyklem buněk. S označuje koncentrátor, resp. separátor biomasy. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11.8 a),b): Závislosti koncentrace biomasy X1 na výstupu chemostatu s recyklem na zřed’ovacı́ rychlosti D; c),d): závislosti produktivity P rX = D X1 chemostatu s recyklem na zřed’ovacı́ rychlosti D. Hodnoty parametrů: S0 =20 kg m−3 ; YX/S = 0, 3; µmax = 0, 25 h−1 ; α = 0, 5; C = 1, 5. KS = 0, 05 kg m−3 pro obr. a) a c); KS = 0, 2 kg m−3 pro obr. b) a d). Červené křivky ukazujı́ závislosti pro chemostat s recyklem biomasy, modré křivky pro chemostat bez recyklu biomasy. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11.9 Bilančnı́ schéma dvojstupňového chemostatu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 110 98 100 101 102 Seznam tabulek 4.2 7.1 7.2 T! !! 4.1 . 11 . 12 . 23 . 29 Kriteriálnı́ rovnice pro výpočet součinitele přestupu hmoty při ultrafiltraci a reversnı́ osmóze . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 48 Poznámky a vysvětlivky k tab. 4.1 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 49 NC EP 2.1 Klasifikace materiálů podle hodnoty Debořina čı́sla . . . . . . . . . . . . . . . Hodnoty objemového modulu pružnosti některých materiálů . . . . . . . . . . Explicitnı́ vztahy pro výpočet hodnoty součinitele třenı́ λ při turbulentnı́m toku mocninových kapalin potrubı́m (Reynoldsovo kritérium Ren je definováno vztahem (1.28), m je index toku). Zpracováno podle Gao et Zhang [3]. . . . Druhy dispersnı́ch soustav . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Frekvence elektromagnetického zářenı́ povolené pro použitı́ v mikrovlnných zařı́zenı́ch v různých zemı́ch . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 68 Hodnoty relativnı́ permitivity, ztrátového faktoru a hloubky penetrace pro různé materiály při frekvenci mikrovlnného zářenı́ 2450 MHz. . . . . . . . . . . 69 KO 1.1 1.2 1.3 1 2 KO T! !! NC EP Literatura [1] Novák V., Rieger F., Vavro K.: Haydraulické pochody v chemickém a potravinářském průmyslu, SNTL, Praha. 1989. T! !! [2] Dodge D.W., Metzner A.B.: Turbulent flow of non-newtonian systems. AIChE Journal 5(2), 189-204 (1959). [3] Gao P., Zhang J.: J. Cent. South Univ. Technol.: (2007) s1-0077-05. [4] Steffe J.F.: Rheological methods in food process engineering (2nd Ed.), Freeman Press, East Lansing 1996. NC EP [5] Hasal P., Schreiber I., Šnita D. a kol.: Chemické inženýrstvı́ I, Skriptum VŠCHT Praha, Vydavatelstvı́ VŠCHT Praha, 2007. [6] Sazima M., Kmonı́ček V., Schneller J., Ambrož J., Bayer Z., Černý V., Hlavačka V., Pikman M., Středa I., Šifner O.: Teplo, SNTL, Praha 1989 (ISBN: 80-03-00043-2). [7] Sazima M., Berounský V., Dvořák L., Hlavačka V., Chyský J., Němeček M., Ota J., Prokop J., Šika J., Zemánek J.: Sdı́lenı́ tepla, SNTL, Praha 1993 (ISBN: 80-85341-42-5). KO [8] Incropera F.P., Dewitt D.P.: Fundamentals of Heat and Mass Transfer, Wiley, New York 2002 (ISBN: 0-471-38650-2). [9] M. Shafiur Rahman (Editor): Food Properties Handbook. CRC Press, Boca Raton 2009. [10] Harnby N., Edwards M.F., Nienow A.W.: Mixing in Process Industries. ButterworthHeineman, Oxford 1997. [11] Bird R.B., Stewart W.E., Lightfoot E.N.: Transport Phenomena. John Wiley & Sons, 2007. [12] Ortega-Rivas E.: Unit Operations of Particulate Solids: Theory and Practice. CRC Press, Boca Raton 2012. [13] Allen T.: Particle Size Measurement. Chapman and Hall, London 1990. (ISBN-13: 97894-010-6673-0) 3
Podobné dokumenty
Kapitola 5 Vlnová optika
Při odrazu na opticky hustšı́m prostředı́, kdy n1 2 > 1, je koeficient odrazu pro
polarizaci TE záporný, r⊥ < 0, docházı́ tedy ke změně fáze o π. Naopak, r⊥ > 0 pro
opticky řidšı́ prostr...
„Kam? No... Snad na pusu, ne?“ „No ne! A co bys udělal pak
Ze svého køesla se zvedl Varan a klidným hlasem, mimo mikrofon, ale tak, e to bylo
slyet a v posledních lavicích vzadu, øekl: Pro ustavièné poruování jednacího øádu, stejnì jako pro nepøístojn...
Vakuová fyzika a technika
studiem procesů objemových i povrchových, probı́hajı́cı́ch v uzavřeném
prostoru, v němž jsou plyny a páry o nı́zkém tlaku (vakuový systém),
pokud tyto procesy způsobujı́ změny počtu c...
bulletin 3·2014 - Česká společnost pro mechaniku
tuhá a tělesa poddajná a kapaliny a plyny. A vysvětlí, co jsou tělesa tuhá …
Kniha abstraktů s programem 24. kongresu ČSSM
Martina Macková: Krátké peptidy s antimikrobiální aktivitou izolované z rostlin
a hmyzu
Monika Dolejská: Koliformní bakterie rezistentní k antimikrobiálním látkám na
mléčných farmách na Moravě
Hele...
Příklady možností předcházení vzniku živnostenských odpadů
Hospoda ení s energiemi - zde bývá zna ný prostor v p esné analýze spot eby
jednotlivých odb rných míst, v ízení spot eby energie, ve variantním ešení použití
energií, využití no ního proudu, v zho...
Sylabus Základy bioinženýrství N319002
nepřímým ohřevem přes duplikátor (pára) nebo elektricky
přímou aplikací ostré (přehřáté) páry do reaktoru (pozor na zředění média
zkondenzovanou párou!)
ex-situ
suchá sterilace (suchým vzduch...