Shaw_pravek - Archaicke obd
Transkript
POUZE PRO STUDIJNÍ ÚCELY POSLUCHACU PREDNÁŠKOVÝCH KURZU EE 1 A DSE 1 Oxfordské dejiny starovekého Egypta usporádal Ian Shaw preložila Daniela Feltová Predmluva Tato kniha popisuje vznik a vývoj osobité civilizace starých Egyptanu od jejích prehistorických pocátku až po zaclenení Egypta do Rímské ríše. Kniha Alana Gardinera Egypt of the Pharaohs, která vyšla v roce 1961, predstavovala nový a detailní pohled na egyptské dejiny, založený na tehdy dostupných písemných a archeologických pramenech. Gardinerova historická studie byla zamerena predevším na skutky králu a vysokých úredníku v prubehu staletí, pocínaje nejstaršími dynastiemi faraonu a konce Ptolemaiovskou dobou. Oxfordské dejiny starovekého Egypta jsou oproti tomu založeny nejen na politických zmenách, ale rovnež na spolecenském a hospodárském vývoji, prubehu náboženských a ideologických zmen a trendech v materiální kulture, at už se projevovaly v architekture, v postupech pri mumifikaci, ci ve zpracování tkanin a keramiky. Tento širší historický rámec cerpá z nových typu pramenu, které nyní mužeme využívat díky novým archeologickým výzkumum a vykopávkám na dosud neprobádaných lokalitách. Každá kapitola popisuje a analyzuje specifický úsek dejin starovekého Egypta. Jednotliví autori nastinují sled nejduležitejších politických událostí, jež se ruznou merou zachovaly v písemných pramenech. Na historickém pozadí vzestupu a pádu vládnoucích dynastií nicméne zkoumají i kulturní a sociální struktury spolecnosti vcetne stylistického vývoje v umení a literature. To jim umožnuje porovnat politické dejiny s archeologickými a antropologickými prameny od menících se typu keramiky až po úmrtnost. Každý autor se snaží zjistit, nejen jaké aspekty kultury se menily v ruzných casových obdobích, ale také proc se nekteré z nich menily rychleji než jiné ci zustávaly prekvapive stabilní v dobe politických zvratu. Nejvíce však ovlivnila podobu jednotlivých kapitol kvalita archeologických pramenu, jejich rozmanitost ci 1 naopak nedostatecnost. Nekteré lokality a období poznáváme prostrednictvím ruzných typu pramenu, vývoj jiných lze rekonstruovat pouze na základe dohadu. Duvodem je práve nedostatecnost historických pramenu (špatný stav zachování, nesprávne vedené vykopávky, ci kombinace obou dvou faktoru). Naše poznatky o každém období egyptské historie jsou více ci méne souhrnem interpretací archeologických a písemných pramenu. Proto jednotlivé kapitoly této knihy predstavují prímý odraz nedostatku ci neprimerenosti podkladu a rozdíly ve jejich stylu, prioritách a obsahu prímo souvisejí s charakterem historických dukazu, jež se na ne vztahují. Ackoli má razení kapitol sleduje historického vývoje Egypta od paleolitu po zaclenení do Rímské ríše; jednotlivé kapitoly obsahují i kritický rozbor pojednávaného období a nekdy dokonce vznášejí otázku, zda v materiální kulture neexistují širší trendy, které presahují daný politický rámec (nebo jsou s ním dokonce v rozporu). Nekterí autori napríklad poukazují na to, že zmenšující se velikost královských pyramidových komplexu vobdobí po 4. dynastii nemusí být dukazem úpadku královské moci, jak se domnívala vetšina historiku, ale muže být naopak ukazatelem úcelnejšího využívání prírodních zdroju v prubehu Staré ríše. Tempo zmen a inovací v aspektech egyptské kultury, jako byla monumentální architektura, pohrební zvyky a etnické složení spolecnosti, nemuselo být nutne svázáno s rychlostí politických promen. Každý z autoru této knihy se pokusil objasnit základní vzorce sociálních a politických zvratu a popsat menící se tvár egyptské kultury a spolecnosti od životopisných detailu jednotlivých osobností až po sociální a ekonomické faktory, které ovlivnovaly život spolecnosti jako celku. Ze zretele neztráceli nebezpecí zkreslení archeologických a písemných pramenu a predpojatosti pri práci s tímto materiálem. Fakulta archeologie, antiky a orientálních studií Liverpoolská univerzita 31. ledna 2000 Ian Shaw Podekování Jsem velmi zavázán Hilary O´Shea, hlavní redaktorce sekce starovekých dejin Oxford University Press, a George Godwinové, zástupkyni redaktora, za jejich pomoc pri práci na 2 této knize. Rovnež bych rád podekoval Cathie Bryanové za preklad 3. kapitoly a Meg Daviesové za sestavení rejstríku. Janine Bourriau by chtela podekovat Manfredu Bietakovi, Irmgardu Heinovi a Davidu Astonovi za velkorysé umožnení práce s dosud nezverejnenými informacemi o stále ješte provádených vykopávkách v Avaride (Tell ed-Dabaa). Alan Lloyd chce vyjádrit své díky Dr. M. A. Leahymu, Dr. Dorothy Thompsonové a profesoru F. W. Walbankovi, kterí precetli rukopisy jeho kapitol a poskytli mu mnoho cenných rad. Úvod Chronologické clenení a promeny hmotné kultury v Egypte Ian Shaw Každé dejiny mají být pojednávány v pevném chronologickém rámci. Mnoho historiku strávilo spoustu casu vytvárením jednotlivých chronologických systému pro staroveký Egypt. Od chvíle, kdy ve tretím století pr. n. l. egyptský knez jménem Manéthó sepsal první dejiny Egypta ve stylu západních historiku, je „faraonská doba “, tedy období cca od roku 3100 pr. n. l. do r. 332 pr. n. l., clenena na menší casové úseky. Každý tento úsek je znám jako období vlády urcité „dynastie“, jež sestávalo ze sledu panovníku, obvykle spojených faktory, jako jsou príbuzenské vztahy nebo sídlo jejich královské rezidence. Tento v zásade pozitivistický prístup k historii celá léta vyhovoval. Egyptské dejiny tak byly cleneny do série po sobe následujících období, z nichž každé melo svou zvláštní charakteristiku. V poslední dobe je však stále obtížnejší sloucit tento pohled na chronologii sestavenou pozitivistickým zpusobem s promenami sociální skladby spolecnosti a staroegyptské hmotné kultury, jež nám odhalily archeologické výzkumy provádené po roce 1960. Chronologické systémy Jak postupne pribývalo rozmanitých historických a archeologických pramenu, bylo cím dál zrejmejší, že Manéthónuv systém - nakolik je jednoduchý, po mnoha stránkách vyhovující a má trvalou hodnotu - je casto jen s velkými obtížemi schopen pojmout nové historické poznatky, které presahují jednoduchý rámec prenosu vlády z jedné skupiny osob na jinou. 3 Nekteré z nových prací dokazují, že Egypt byl v prubehu svého vývoje více centralizován a kulturne sjednocen, než se predpokládalo, a že v ruzných cástech zeme probíhaly kulturní a politické zmeny nestejnou rychlostí. Jiné analýzy ukazují, že krátkodobé politické události, jež byly casto považovány za rozhodující faktory v dejinách, mohly být mnohdy historicky méne duležité než postupný proces spolecensko-hospodárských zmen, které ve svých dusledcích mnohem více mohou promenovaly tvár kulturní krajiny. Dlouhé „preddynastické“ období egyptských dejin zacalo být zkoumáno spíše v kontextu kulturního než politického vývoje. Rovnež do pojetí faraonského Egypta (vcetne Ptolemaiovské a Rímské doby) se zacínají projevovat takové faktory, jako je typologický vývoj keramiky a zpusob malby na drevených rakvích. Moderní chronologie egyptských dejin kombinuje tri základní prístupy. Prvním z nich je „relativní“ metoda datování, jako napríklad stratigrafie na archeologickém výzkumu, nebo metoda „postupného datování“ artefaktu (sequence dating), kterou vymyslel v roce 1899 britský archeolog William Matthew Flinders Petrie. V druhé polovine dvacátého století, kdy vedci postupne stále lépe poznávali zpusob, jakým se menil tvar a provedení ruzných typu egyptských artefaktu (predevším keramiky), zacala být metoda usporádávání archeologického materiálu do po sobe následujících stupnu aplikována i na mnoho odlišných typu nálezu. Tak se napríklad Willemsova typologie drevených rakví stala základem pro zpresnení datování Strední ríše v provinciálních oblastech Egypta. Rovnež umožnila lepší pochopení kulturních zmen v Egypte vobdobí 11. až 13. dynastie a doplnila tak výrazným zpusobem stávající informace o tehdejších politických zmenách. Za druhé existují absolutní chronologie, založené na kalendárních a astronomických záznamech obsažených ve starovekých textech. Tretím zpusobem je metoda „radiometrie“ (nejbežnejším príkladem je urcování stárí pomocí merení rozpadu radioaktivního izotopu uhlíku a termoluminiscence), jejíž pomocí lze datovat jednotlivé druhy artefaktu ci organických pozustatku. Radiokarbonová metoda datování a chronologie Egyptských dejin Vztah mezi kalendárním a radiometrickým systémem datování byl v prubehu let pomerne rozporuplný. Na konci padesátých let dvacátého století byla vyslovena dohoda, že se oba systémy zhruba shodují. Tehdy bylo nekolik egyptských artefaktu použito pro zkušební 4 merení, které melo overit spolehlivost krátce používané radiokarbonové metody datování. Prestože má tradicní kalendární zpusob urcování dat významné nedostatky, jeho predností však je menší možnost vzniku chyby než u radiometrického systému. Radiometrickými metodami urcená data se pohybují v širokém intervalu vymezeném dvema standardními odchylkami a rovnež není možné presne stanovit datum stavby budovy nebo dobu vzniku urcitého predmetu s presností na roky (ba dokonce ani neurcí specifickou dekádu). Objevení dendrochronologických kalibracních krivek, umožnujících premenit casové období, jež bylo urceno pomocí radiokarbonové metody, na skutecné kalendární roky, jiste predstavuje významné zvýšení presnosti této metody. Nicméne nepresnosti dendrochronologické krivky spolu s pretrvávající nutností brát v potaz možný omyl znamenají, že datování musí být uvádeno spíše jako pravdepodobné rozmezí než jako jeden konkrétní rok. Pro prehistorii Egypta byla naproti tomu aplikace radiometrických metod prínosem, protože byla predtím odkázána pouze na relativní zpusoby datování (viz 2. a 3. kapitola). Radiometrie umožnila zaclenit Petrieho metodu „postupné datování“ do rámce absolutních dat (byt nepresne) a použít absolutní datování i pro paleolitické a neolitické období dejin Egypta. Od prehistorie k historii: predmety z pozdne predynastické doby a Palermská deska Existuje jen malé množství artefaktu z pozdne predynastické doby, které lze využít jako historické prameny, dokumentující postupný vznik jednotného státu v údolí Nilu. Jedná se o náhrobní stély, votivní palety, obradní palice a malé tabulky (ze dreva, slonoviny nebo kosti), jež byly puvodne pripevnené k soucástem pohrební výbavy. Stély, palety a palice mely zcela zrejme sloužit k oslave rozmanitých cinu panovníku, jako napr. provádení rituálu uctívání bohu ci bohyn nebo k pripomenutí královy smrti a pohrebních ceremonií. Menší a starší tabulky (zvlášte ty, jež byly nedávno nalezeny v pozdne predynastické „královské hrobce“ U-j v Abydu, viz 4. kapitola) jsou jednoduchými popisy druhu a místa puvodu té soucásti pohrební výbavy, k níž byly pripevneny. Na druhou stranu však nekteré pozdejší tabulky z rane dynastických královských hrobek na téže lokalite již prirazují vyobrazení urcitého cinu panovníka k jeho konkrétnímu roku vlády. 5 Pokud duvodem vzniku užitého umení na konci ctvrtého a pocátku tretího tisíciletí pr. n. l. bylo popsat, zachovat v pameti a datovat, pak tento fakt musíme zohlednit pri zkoumání výzdobného programu techto predmetu. Jejich úcelem bylo sdelit „kontext“ události jak z hlediska dejin, tak rituálu. To nám ukázal predevším Nick Millet v analýze výzdoby Narmerovy palice, jež byla soucástí skupiny pozdne predynastických a rane dynastických votivních predmetu (patrí mezi ne i Narmerova paleta a Štírova palice), které objevili britští archeologové Quibell a Green v areálu chrámu v Hierakonpoli. Analýzu scén a textu na techto predmetech ztežuje potreba moderního cloveka odlišit historii od rituálu. Avšak starí Egyptané nepotrebovali dusledne odlišit jedno od druhého a dalo by se dokázat, že se egyptská ideologie v dynastické dobe - zejména pokud se týkala královské moci opírala o urcité popírání hranice mezi skutecnými událostmi a ciste rituálními ci magickými úkony. Pokud jde o palety a palice, soudí kanadský egyptolog Donald Redford, že Egyptané na konci tretího tisíciletí pr. n. l. museli pocitovat silnou potrebu oslavit jedinecnou událost sjednocení zeme, která ale byla skutecne spíše „oslavena“ než „vyprávena“. Tento rozdíl je zcela zásadní: nemužeme cekat, že se nám podarí oddelit „historické“ události od scén, jež mají spíše oslavný než popisný charakter - a pokud tak uciníme, musíme pocítat s možností omylu. Jedním z nejduležitejších historických pramenu rane dynastické doby (3000 - 2686 pr. n. l.) je Palermská deska, fragment cedicové stély pocházející z období 5. dynastie, do níž jsou z obou stran vytesány královské anály sahající až mytickým prehistorickým panovníkum. Nejvetší zlomek desky je znám od roku 1866 a v soucasné dobe se nachází ve sbírce Palermského archeologického muzea na Sicílii, ale existují ješte další fragmenty, uložené v Egyptském muzeu v Káhire a v Petrieho muzeu v Londýne. Deska musela být puvodne asi 2,1 m dlouhá a 0,6 m široká, ale zachovala se jen její malá cást. Rovnež nemáme žádné informace o jejím puvodním umístení. Tento pramen - spolu s „deníky“, anály a „seznamy králu“ vytesanými do sten chrámu a papyry uloženými v archivech chrámu a palácu - byl nepochybne stejným typem dokumentu, z jakého cerpal i Manéthó, když sestavoval svou historii, zvanou Aegyptiaka. Text Palermské desky vypocítává události jednotlivých let panování králu Dolního Egypta pocínaje mytologickými panovníky, kterí údajne panovali po mnoho tisíc let, až po boha 6 Hora, o nemž se praví, že predal trun legendárnímu lidskému králi Menimu. Následující panovníci tu jsou vyjmenováni až do 5. dynastie. Text je horizontálne rozdelen do registru a jednotlivé údaje jsou od sebe oddeleny zjednodušenou hieroglyfickou znackou pro královský rok (renpet). Predstavují tedy pametihodné události jednotlivých roku vlády každého z panovníku. Situaci ponekud komplikuje skutecnost, že data uvedená na Palermské desce se pravdepodobne vztahují spíše k systému založenému na scítání skotu, které bylo provádeno každý druhý rok (hesbet), než k jednotlivým rokum vlády králu. Kdybychom tedy chteli zjistit skutecných délku vlády, pravdepodobne bychom museli pocet uvedených „let“ zdvojnásobit. Události, zaznamenané na Palermské desce, jsou kultovní obrady, vybírání daní, vznik socharských del, stavby chrámu a palácu a vedení válek - tedy presne stejný typ událostí, jaké jsou zaznamenány na rane dynastických slonovinových a ebenových tabulkách z Abydu, Sakkáry a dalších nalezišt. Použití znaku renpet na tabulkách z doby vlády krále Džera tuto podobnost ješte zvetšuje. Nicméne tu jsou dva rozdíly: za prvé na tabulkách jsou uvádena rovnež jména a tituly hodnostáru a kneží, zatímco na Palermské desce ne, a za druhé Palermská deska obsahuje i záznamy o výšce nilských záplav, kdežto na tabulkách se tyto informace nevyskytují. Oba typy informací byly pravdepodobne zaznamenány ve stejné cásti formátu dokumentu - tedy v dolních registrech. Jak se Redford domnívá, lze z toho usuzovat, že genut z období Staré ríše (královské letopisy, které zrejme v té dobe existovaly, ale nezachovaly se, s výjimkou Palermské desky) se zabývaly hydrometeorologickými a klimatickými zmenami, které byly pro svuj dopad na zemedelství a hospodárství nahlíženy jako nejduležitejší informace o jednotlivých rocích vlády panovníku. Tento druh informací by byl ovšem pravdepodobne považován za zbytecný pro funkci tabulek oznacujících soucásti pohrební výbavy. Seznamy králu, královská titulatura a božský puvod královské moci Krome Palermské desky jsou hlavními prameny, z nichž cerpají egyptologové, když chtejí sestavit tradicní chronologii politických zmen v Egypte, Manéthónova historie, seznamy králu, datované záznamy astronomických pozorování, písemné a umelecké památky (jako napríklad reliéfy a stély) s popisy vztahujícími se k historickým událostem, genealogické informace a srovnání s neegyptskými prameny, jakými jsou napríklad seznamy asyrských 7 králu. Manéthónovo dílo se nám bohužel dochovalo pouze ve forme excerpt a výtahu, které použili rímští dejepisci Josephus Flavius, Africanus, Eusebius a Syncellus. Pro období 28.-30. dynastie slouží Démotická kronika jako jedinecný rane ptolemaiovský historický pramen, zabývající se politickými událostmi poslední fáze Pozdní doby. Do urcité míry tak kompenzuje nedostatek historických informací na papyrech a památkách tohoto období; napr. Manéthó uvádí pouze jména a délku vlády králu. Wilhelm Spielberg a Janet Johnson dokázali, že peclivý preklad a interpretace „autoritativních prohlášení“ v tomto pseudoprorockém dokumentu mohou vrhnout nové svetlo nejen na politické události této doby (jako je domnelá spoluvláda Nachtnebefa I. a jeho syna Džedhora), ale rovnež na ideologický a politický kontext ctvrtého století pr. n.l. Jako vetšina starovekých národu, i starí Egyptané datovali duležité politické a náboženské události nikoliv podle poctu let, jež uplynula od nejakého pevného bodu v dejinách (jakým je napríklad narození Krista v moderním západním kalendári), ale podle let, která uplynula od nástupu vládnoucího panovníka na trun (královské roky). Data proto byla zaznamenávána následující typickou formulací: „druhý den prvního mesíce období peret v pátém roce Nebmaatrea (Amenhotepa III.).“ Je duležité si uvedomit, že pro Egyptany predstavoval nástup každého nového panovníka nový zacátek, a to nejen filosofický, ale i praktický, jak dosvedcuje tento zpusob datování. To znamená, že pravdepodobne existovala psychologická tendence považovat každý nový nástup na trun za zcela nový pocátek: každý král na pocátku své vlády stvrdil univerzální mýty o královské moci. Jedním z duležitých aspektu královského úradu v dobe faraonu bylo vytvorení královské titulatury, jmen a epitet, pro každého panovníka. V období Strední ríše byl každý faraon nositelem peti jmen (takzvaná plná královská titulatura), z nichž každé vyjadrovalo jeden aspekt královské hodnosti: tri z nich zduraznovala jeho božskou roli a další dve zohlednovala princip duality Egypta (sjednocená zeme sestávající ze dvou soucástí). Osobní jméno (neboli nomen), jako napríklad Ramesse nebo Mentuhotep, uvedené titulem „syn Reuv“, bylo jediným jménem, které faraon dostal hned pri svém narození. Obvykle to také bylo poslední jméno uvádené na nápisech, identifikujících krále celou radou jeho jmen a funkcí. Ostatní ctyri jména - Hor, nebtej (Obe paní), Zlatý (Hor), a nisut-bitej (Ten, který patrí ostrici a vcele) - dostal v okamžiku svého nástupu na trun a jejich složky mohou nekdy vyjadrovat neco z ideologie ci zámeru dotycného krále. Na samém pocátku Archaického období, 8 v dobe panovníku tzv. 0. dynastie, známe jen jejich „Horova jména“, jež bývala vepsána uvnitr serechu (schematického znázornení prucelí paláce), nad nímž byl usazen buh Hor v podobe sokola. Prvním nositelem jména nisut-bitej byl koncem 1. dynastie panovník Adžib (cca 2900 pr.n.l.), nazvaný Merjebten. Ale teprve v dobe panování Snofrua, na pocátku 4. dynastie (2613-2589 pr.n.l.), zacalo být panovníkovo rodné jméno vpisováno do známého tvaru kartuše (oválný rámecek, který pravdepodobne naznacoval nekoncící hranice jeho panování). Titul nisut-bitej se obvykle prekládá jako „král Horního a Dolního Egypta“, ale ve skutecnosti má mnohem složitejší a duležitejší význam. Titul nisut zrejme vypovídal o nemennosti božského krále (témer odpovídal samotné královské hodnosti). Výraz bitej naopak popisuje soucasného pomíjivého držitele královské hodnosti: jednoho konkrétního vládnoucího krále v omezeném úseku casu. Každý král v sobe tudíž nesl kombinaci božského a smrtelného, nisut a bitej, tak jako byl žijící král spojen s Horem, zatímco mrtví králové, královští predkové, byli spojováni s Usirem. Duvodem vzniku tradice uctívání božských královských predku bylo predevším to, že Egyptané vnímali každého ze svých králu jako vtelení Hora a Usira. Rituály, pri nichž vládnoucí panovník vzdával hold svým predchudcum, byly duvodem vzniku seznamu králu. Seznamy královských jmen byly zaznamenávané hlavne na stenách hrobek a chrámu (nejpozoruhodnejším zpusobem v chrámech za vládcu 19. dynastie Sethiho I. a Ramesse II. v Abydu), ale také byly zapisovány na papyry, z nichž se dochoval jen jediný príklad (tzv. Turínský papyrus), ci na skalních reliéfech hluboko v poušti, jako je napríklad seznam v vápencovém lomu ve Wádí Hammámátu ve Východní poušti. Kontinuita a stabilita královské moci byla zabezpecována obetováním všem minulým králum, kterí byli považováni za legitimní vladare, tak jak to vidíme cinit Sethiho I. v jeho kultovním chrámu v Abydu. Vetšina badatelu predpokládá, že královské seznamy byly jedním z pramenu, z nichž cerpal Manéthó, když sestavoval svou historii. Ramessovský Turínský papyrus, pocházející ze trináctého století pr. n.l., je ze všech egyptských královských seznamu nejucelenejší a relativne presný. Sahá od 2. prechodné doby (1650-1550 pr.n.l.) zpet až k vláde krále Meniho z 1. dynastie (cca 3000 pr.n.l.) a dokonce i do mytické prehistorické doby, kdy Egyptu vládli bohové. Vláda každého krále je zaznamenána vpodobe údaje o celkovém poctu roku, mesícu a dnu, po které panoval. 9 Skýtá rovnež oporu Manéthónovu systému dynastií tím, že na konci 5. dynastie vclenuje mezeru (viz 5. kapitola). Seznamy králu se nezabývaly ani tak dejinami, jako spíš uctíváním predku: minulost predstavují jako kombinaci všeobecného a individuálního a nemennost a univerzálnost královské moci oslavují vyjmenováním jednotlivých konkrétních držitelu královské titulatury. Ve svém komentári k 2. knize Hérodotových dejin píše Alan Lloyd: „Každá historická studie se snaží spojit všeobecná pravidla i konkrétní jevy a umístit konkrétní jev na pozadí všeobecného principu ci pravidla. Z tohoto duvodu je mezi temito dvema principy vždy jisté napetí, a toto napetí je ve starém Egypte v naprosté vetšine prípadu vyrešeno ve prospech všeobecného.“ Konflikt mezi všeobecným a konkrétním je v datování a historii Egypta bezpochyby duležitým faktorem. Texty a artefakty, které tvorí základ egyptského dejepisectví, nám obvykle poskytují informaci, která je bud všeobecná (mytologická ci rituální) nebo konkrétní (historická), a nejvetším umením pri sestavování historického príbehu práve bývá rozlišit co možná nejpresneji tyto dva typy informací a nezapomínat pri tom na tendenci Egyptanu zamlžovat jejich hranice. Švýcarský egyptolog Erik Hornung popisuje dejiny Egypta jako druh „oslavy“ kontinuity i zmeny. Tak jako mohl být žijící král považován za ztelesnení sokolího boha Hora, jeho individuální osobnost (od 1. prechodné doby) se nakonec po smrti ztotožnila s bohem Usirem. Jinými slovy, Egyptané byli zvyklí na myšlenku zobrazování lidské bytosti jako kombinace všeobecného a konkrétního. Jejich pojetí dejin tedy zahrnovalo ve stejné míre specifické i univerzální. Úloha astronomie v tradicním egyptském kalendári Úkolem vedcu zabývajících se dejinami starovekého Egypta je pokusit se svázat dohromady všechna vlákna historických pramenu, jež mohou mít podobu životopisu hodnostáru vytesaných do sten jejich hrobek, seznamu králu na zdech chrámu, stratigrafických pozorování pri archeologických výzkumech a celé rady dalších informací. Co se týká doby faraonské, ptolemaiovské a rímské, opírají se „tradicní“ absolutní chronologie s velkou dusledností o složitou sít písemných pramenu a kombinují takové prvky jako jména, data a genealogické informace do celkového historického rámce, který je v nekterých obdobích spolehlivejší a v jiných méne. Vtzv. prechodných dobách vládlo Egyptu nekolik vládcu ci 10 dokonce dynastií soucasne a proto je urcení vztahu pomerne obtížné. Dochované záznamy pozorování heliakického východu „psí hvezdy“ (Sírius) slouží jako klícový podklad rekonstrukcí egyptského kalendáre a jeho duležitého spojení s celkovou absolutní chronologií. Bohyne Sopdet, známá v recko-rímském období (332 pr. n.l. - 395 n.l.) jako Sóthis, byla ztelesnením „psí hvezdy“, kterou Rekové nazývali Seirios (Sírius). Bývala obycejne zobrazována jako žena s hvezdou na hlave. Na nejstarším dochovaném vyobrazení na slonovinové tabulce krále Džera z 1. dynastie z Abydu se zdá být zachycena jako sedící kráva s kvetinou mezi rohy. Jelikož však v egyptských textech mívá ideogram kvetiny význam „rok“, mohli Egyptané už tehdy, na pocátku tretího tisíciletí pr.n.l., dávat do vzájemného vztahu východ „psí hvezdy“ s pocátkem slunecního roku. Spolu se svým manželem Sahem (Oriónem) a synem Sopduem byla Sopdet soucástí triády, odpovídající rodine Usir, Eset, Hor. Proto se v Textech pyramid píše, že se spojila s Usirem, aby porodila jitrní hvezdu. Staroegyptský civilní rok bývá oznacován rovnež za „toulavý“, nebot se oproti slunecnímu roku zpoždoval o jeden den za každé ctyri roky. Pro kalendár byla Sopdet nejduležitejší ze všech hvezd a konstelací známých jako dekany a její ranní východ se shodoval s ranním východem slunce pouze jednou za 1460 let (nebo presneji 1456 let). Víme, že k této vzácné synchronizaci heliakického východu Sopdety s pocátkem egyptského civilního roku došlo v roce 139 n. l., za vlády rímského císare Antonia Pia. Tato událost oslavena ražením speciální mince v Alexandrii. Další heliakické východy se musely uskutecnit v letech 1321-1317 pr.n.l. a 2781-2777 pr.n.l. a období mezi nimi se nazývají „Síriova perioda“. Dva egyptské písemné záznamy heliakického východu Síria (datované do období vlád Senusreta III. a Amenhotepa I.) tvorí základ konvencní chronologie Egypta, která ovlivnuje chronologii celé stredomorské oblasti. Temito dvema dokumenty jsou dopis z Láhúnu z období 12. dynastie, sepsaný 16. dne 4. mesíce období pucení (peret) 7. roku vlády Senusreta III., a thébský lékarský papyrus z 18. dynastie (Ebersuv Papyrus), sepsaný 9. dne 3. mesíce období sklizne (šemu) 9. roku vlády Amenhotepa I.. Prirazením absolutních dat ke každému z techto dokumentu (r. 1872 pr. n.l. k láhúnskému heliakickému východu v 7. roce vlády Senusreta III. a r. 1541 pr. n.l. k východu v 9. roce vlády Amenhotepa I. zaznamenaném na Ebersove papyru) dokázali egyptologové urcit radu absolutních dat pro 11 celou faraonskou dobu na základe záznamu o délce panování ostatních králu Strední a Nové ríše. Presto však není možné chovat k temto datum bezvýhradnou duveru, jelikož je presné datování závislé na znalosti místa (nebo míst), kde byla astronomická pozorování provádena. Dríve se predpokládalo, že byla uskutecnena v Memfide ci snad v Thébách, ackoli pro toto tvrzení nebyly žádné dukazy. Egyptologové Detlef Franke a Rolf Krauss tvrdí, že všechna byla merena na Elefantine. William Ward proti této hypotéze vystoupil s teorií o jednotlivých místních pozorováních, címž vysvetloval i casové zpoždení doby konání ruzných „národních“ náboženských slavností (to znamená, že jak svátky, tak pozorování, se mohly konat v ruznou dobu a na ruzných místech zeme). Tato pretrvávající nejistota znamená, že doba klícových astronomických pozorování je ponekud nejistá, ackoli musíme priznat, že rozdíly mezi „vysokou“ a „nízkou“ chronologií (založené na predpokladu, že k pozorováním docházelo na ruzných místech) predstavují nanejvýš nekolik desetiletí. Koregence Jednou ze zvláštností egyptské chronologie, jež vyvolává zmatek a debaty, je pojem „koregence“, moderní termín aplikovaný na období, kdy vládli soucasne dva legitimní panovníci. Konec vlády jednoho krále a zacátek vlády dalšího se tak obvykle o nekolik let prekrývaly. Tento systém byl používán prinejmenším od Strední ríše a zajištoval poklidné a nenásilné predání vlády z otce na syna. Tento systém rovnež umožnoval vybranému následníkovi získat zkušenosti se rízením státu ješte dríve, než zemrel jeho predchudce. Zdá se však, že se systém datování behem koregence mohl v jednotlivých obdobích lišit. Panovníci 12. dynastie používali behem koregence každý vlastní datování podle svého nástupu na trun. Jak se jejich vlády navzájem presahovaly, vznikla tzv. dvojitá chronologie, kdy se napr. k datování jednoho monumentu použily oba dva systémy (viz 7. kapitola). Z období Nové ríše neexistují žádné dochované príklady dvojité chronologie, a tak se zdá, že v té dobe byl využíván jiný systém. Napríklad za vlád Thutmose III. (1479-1425 pr.n.l.) a královny Hatšepsuty (1473-1458 pr.n.l.) jsou data pocítána zrejme od nástupu Thutmose III. na trun, jako by se Hatšepsut stala vládkyní v téže dobe jako Thutmose III. Sporným bodem zustává, zda bylo použito odlišné datování za možných koregencí Thutmose III. Amenhotepa II. a Amenhotepa III. - Amenhotepa IV. Argumenty pro a proti spoluvláde 12 mezi dvema druhými králi peclive prezkoumal Donald Redford a pozdeji též William Murnane. Nicméne stále panují spory ohledne otázky, které vlády byly skutecne koregencemi a jak dlouho trvaly. Existují též vedci (patrí mezi ne i Gae Callenderová, autorka 7. kapitoly), kterí zastávají názor, že ke spoluvládám vubec nedocházelo. „Temný vek“ a další chronologické problémy Zmínili jsme se již o nekolika problémech, na které narážíme v bádání o egyptské chronologii. Mezi nejzávažnejší patrí možný zmatek vzniklý spojováním astronomických pozorování se specifickými daty, dále nejistota, které spoluvlády (pokud vubec nejaké) skutecne existovaly; a rovnež predpoklad, že starí Egyptané neustále datovali události podle umele vytvoreného „toulavého“ civilního roku o 365 dnech, který se jen vzácne shodl se skutecným slunecním rokem. Existuje samozrejme rada dalších historických problému, od nespolehlivosti pramenu (napr. Manéthónovy historie, nebot neznáme ani jeho prameny, ani puvodní text) až k castým nejistotám, týkajícím se délky vlády jednotlivých králu. Turínský královský papyrus uvádí, že Senusretové II. a III. vládli jeden devatenáct a druhý tricet devet let; zatímco na dokumentech, které pocházejí z období jejich vlád, se jako nejpozdejší zaznamenané roky vlády uvádejí, pro Senusreta II. šestý rok a pro Senusreta III. devatenáctý). Egypt má stejne jako všechny kultury historická období, která jsou hure zdokumentována než ostatní. Jsou to predevším velké mezery v archeologických nálezech a písemných pramenech, které vedly k predpokladu, že existovala jakási „prechodná období“; kdy, jak se zdá, byla politická a spolecenská stabilita faraonského státu docasne znicena. Má se tedy za to, že doba politické a kulturní kontinuity, oznacovaná jako Stará, Strední a Nová ríše, byla vždy následována „temným vekem“, kdy byla zeme rozdelena a oslabena konflikty (obcanskou válkou mezi provinciemi nebo vpádem cizích neprátel). Tento scénár Manéthónova historie popírá i dokládá. Manéthó vytvoril zavádející iluzi kontinuity vlád jednotlivých králu a dynastií, nebot se domníval, že v Egypte mohl vládnout vždy jen jeden král. Jeho seznamy panovníku nekterých dynastií, odpovídajících prechodným obdobím, budí dojem, že se vlády strídaly s alarmující rychlostí. Tretí prechodné období se stalo jednou z nejkontroverznejších oblastí výzkumu egyptských dejin, zvlášte v devadesátých letech dvacátého století, kdy byla podrobena intenzivnímu 13 výzkumu mnoha vedcu. Vznikly tri hlavní trendy výzkumu. Za prvé bylo analyzováno nekolik zástupcu hmotné kultury tohoto období (napr. keramika a soucásti pohrebních výbav) z hlediska zmen aspektu, jako jsou vývoj stylu a použitý materiál. Za druhé byly sepsány antropologické, ikonografické a lingvistické studie, zamerené na „libyjskou“ etnickou identitu mnoha panovníku 21.-24. dynastie. Tretí sféra výzkumu se soustredila na vlastní charakter pojetí dejin tohoto období. Nekolik málo egyptologu zastává názor, že ctyrsetleté období Tretí prechodné doby (a cetná jiná období „temného veku“ blízkovýchodních a stredomorských civilizací, jež se zhruba shodovala s egyptskými) mohlo být historiky umele nafouknuto. Predpokládají, že Nová ríše nemusela skoncit v jedenáctém, ale v osmém století pr. n.l., címž by se mezera mezi koncem 2O. dynastie a pocátkem Pozdní doby zmenšila na pouhých 150 let. Tento názor je ovšem vetšinou vedcu odmítán. Egyptologové, asyriologové a vedci zabývající se egejskou oblastí jsou schopni vyvrátit mnoho písemných a archeologických pramenu, jež mají svedcit pro zmenu chronologie, a rovnež výsledky radiometrických metod (tedy radiokarbonové merení a dendrochronologie) témer vždy poskytují solidní a nezávislou podporu konvencní chronologii. Vzhledem k tomu, že význam radiometrických metod vzrustá a jsou stále rozšírenejší a používanejší, je dnes tento názor považován za irelevantní k celkovému chronologickému rámci. Uznávaný archeolog Anthony Snodgrass ho trefne popsal slovy: „Tento názor trochu pripomíná detailní schéma reorganizace východonemecké ekonomiky, vytvorené v roce 1989 nebo na pocátku roku 1990“. Význam základního historického clenení (cili rozlišování na dobu preddynastickou, dlouhé období vlády faraonu a dobu ptolemaiovskou a rímskou) zacal být zpochybnován spíše na úrovni kulturní než chronologické. Výsledky archeologických výzkumu, provádených v osmdesátých a devadesátých letech dvacátého století na pohrebištích v Umm el-Kábu (u Abydu), dokazují, že pred 1. dynastií existovala ješte 0. dynastie, sahající až do ctvrtého tisíciletí pr.n.l. To prinejmenším znamená, že poslední jedno ci dve století preddynastické doby byla pravdepodobne v mnoha ohledech politicky a sociálne již „dynastická“. Naproti tomu je stále zrejmejší, že typy keramiky z období Nakáda III byly v rane dynastické dobe stále ješte velmi rozšírené, což dokazuje, že nekteré kulturní aspekty preddynastické doby pretrvávaly až do faraonské doby (viz 4. kapitola). 14 Zatímco existují výrazné politické zlomy mezi faraonským obdobím a ptolemaiovskou dobou a mezi ptolemaiovskou a rímskou dobou, vzrustající pocet archeologických nálezu ze dvou posledne jmenovaných období zacíná vytváret dojem, že proces kulturních zmen nebyl tak náhlý, jak naznacují ciste politické záznamy. Z toho je zrejmé, že nekteré aspekty ideologie a materiální kultury ptolemaiovské doby zustaly ve skutecnosti nedotceny politickými prevraty. Mužeme tedy docela dobre dokázat, že ac príchod Alexandra Velikého a jeho generála Ptolemaia predstavoval v dejinách Egypta velký predel a prestože od poloviny 1. tisíciletí pr. n.l. do poloviny 1. tisíciletí n.l. probehlo mnoho významných politických zmen, uskutecnily se tyto zmeny na pozadí pomerne klidných procesu zmen spolecenských a hospodárských. Duležité aspekty faraonské civilizace mohly zustat nekolik tisíciletí relativne nedotcené a prodelat jen kombinaci kulturní a politické transformace na pocátku Arabské doby v roce 641 n.l. Historické zmeny a hmotná kultura Koncem dvacátého století mnohonásobne vzrostl zájem o studium staroegyptské keramiky, který se projevil jak v množství analyzovaných strepu (z nejruznejších lokalit), tak v rozdílnosti vedeckých prístupu, které se nyní využívají k získání co nejvetšího množství informací. Nevyhnutelne má naše lepší chápání této hojne rozšírené soucásti egyptské hmotné kultury dopad na chronologii. Výsledky archeologického výzkum cásti staroveké Memfidy (lokalita Kóm er-Rabi´a) z roku 1980 doložily oprávnenost nárocnejších prístupu ke zpracovávání keramiky, nebot umožnily lepší pochopení celkového procesu kulturních zmen na této lokalite. Keramiku lze klasifikovat v rovine relativní chronologie takovými tradicními postupy, jako je seriace predmetu z pohrebních výbav a analýza velkých objemu stratifikovaných dat pocházejících ze sídlišt i chrámu. Pomerne presná absolutní data lze získat bežne používanou metodou spojení keramiky s popsanými umeleckými predmety (predevším v hrobkách), ci použitím vedeckých technik, napr. termoluminiscence. Nekterí vedci zacali studovat zpusoby, jakými se mení druhotypové spektrum tvaru keramických nádob a použitý materiál v prubehu casu. Tak napríklad podoba hlinených chlebových forem prodelal na konci Staré ríše dramatickou zmenu, ale dosud není jasné, zda prícina této zmeny ležela ve sfére sociální, ekonomické ci ciste technologické, nebo zda se pouze zmenila „móda“. Takovéto analýzy 15 ukazují, že procesy transformace hmotné kultury mely celou radu prícin, z nichž pouze nekteré souvisely s politickými zmenami, jež dominují konvencním pohledum na dejiny Egypta. Tím ovšem není popírána souvztažnost mezi politickými a kulturními zmenami, jako je vzájemný vztah mezi centralizovanou výrobou keramiky ve Staré ríši a oživením místního hrncírství behem politicky roztríštenejší První prechodné doby (a posléze novou homogenizací keramiky v období 12. dynastie). Pri studiu egyptských dejin, kupríkladu vzniku jednotného státu ci úpadku a zániku Staré ríše, zkoumali nekterí badatelé cetné faktory týkající se životního prostredí a hmotné kultury, jimiž by se daly vysvetlit náhlé politické zmeny. Jedním z problému této selektivní pozornosti venované nepolitickým historickým trendum je skutecnost, že toho stále víme velmi málo o zmenách hmotné kultury a životního prostredí i v obdobích stability a prosperity, jakými byly Stará a Strední ríše. Proto je obtížnejší interpretovat tyto faktory v dobách politických krizí. Zvýšený zájem vedcu o keramiku a ostatní predmety denní potreby (a také o faktory ovlivnující životní prostredí, jako je podnebí a zemedelství) pomalu vytvárí základ pro holistickou verzi egyptských dejin, v níž jsou politické deje nazírány v kontextu dlouhodobých procesu kulturních zmen. „Historie“ Egypta V umení a textech vzniklých ve faraonské dobe existovalo i nadále napetí mezi pouhým zaznamenáním a oslavou, známé už z preddynastického období. Lze ho charakterizovat jako rozdíl mezi tabulkami pripevnenými k soucástem pohrební výbavy, které prakticky sloužily jako užitkový predmet na jedné strane, a obradními votivními predmety, tedy paletami a palicemi, na strane druhé. Víme, že úcelem raných pohrebních tabulek bylo využít historie pro datování nejaké konkrétní veci; zatímco úcelem užitého umení, tedy palet a palic - stejne jako stél a chrámových reliéfu z dynastického období - nebylo zaznamenat historickou událost, ale využít je primárne jako prostredku k oslave univerzálních cinu, které vykonali budto urcití vladari ci královští úredníci. V zádušním chrámu Ramesse III. v Medínit Habu je vytesaná scéna, na které je libyjský nácelník Mešešer predveden pred krále. Jejím zámerem je zaznamenat porážku obzvlášt duležitého neprítele, jehož osobní ponížení v sobe zahrnuje i prohru jeho lidu. V levé cásti pak vidíme peclivé shromaždování a pocítání hromad rukou Libyjcu - a to nás upozornuje na 16 jeden z aspektu, odlišujících tuto scénu od modernejších evropských historických výjevu. Zmínená scéna je soucástí oslavného výzdobného programu zádušního chrámu a v symbolické rovine tvorí „vyúctování“, vizuální kvantifikaci úspechu, kterých král dosáhl pro své bohy a s jejich pomocí. Podobne si hodnostári v období Nové ríše nechávali na steny svých zádušních kaplí vytesávat „autobiografické“ texty, jimiž chtely bohum doložit svou zbožnost a dobrocinnost. V egyptském pojetí dejin patrí rituály a skutecné události neoddelitelne k sobe - slovník staroegyptských textu a umeleckých predmetu casto vubec nerozlišuje mezi reálným a pouze myšleným. Tak byly historické události i mýty považovány za soucást procesu zdanování, pri nemž král ukazoval, že zabezpecuje Maat, tj. rád, jménem božstev. I když urcitý egyptský predmet zdánlive pouze oslavuje urcitou historickou událost, zároven ji interpretuje jako cin, jenž má mytologický, rituální a hospodárský význam. 2 Prehistorie Od paleolitu k badárienu (cca 700 000-4 000 pr. n.l.) Stan Hendrickx a Pierre Vermeersch Je stále opakovanou pravdou, že staroveký Egypt byl darem Nilu, protože jeho záplavy prinášely každý rok koncem léta do údolí nový život. Egypt byl tedy v podstate bohatou oázou uprostred rozsáhlé saharské poušte. Tak tomu ovšem nebylo odjakživa: životní prostredí nejstarších Egyptanu se lišilo. Podnebí nebylo vždy tak suché jako dnes (dnešní Horní Egypt patrí k jedné z nejsušších oblastí na svete), nebot kolísalo mezi soucasnou nadmernou suchostí a prumerne suchým podnebím. Reka sama se vždy neklikatila širokým záplavovým pásmem, kam prináší své letní záplavy. V nekterých dobách byl Nil zredukován na radu samostatných menších nádrží, nebo mel prumerný nižší prutok zpusobený obrovskými nánosy unášeného bahna. Své životadárné záplavy a bahno prinesl do Egypta až poté, co jeho horní tok dosáhl k Etiopii. A i když reka bezesporu prinášela do Egypta život, zároven nicila starší archeologická souvrství - tudíž bychom nemeli být prekvapeni, že se nám dochovaly jen skromné pozustatky nejranejšího osídlení. 17 Díky své zemepisné poloze Egypt urcite sloužil pralidem jako cesta, kudy se stehovali z východní Afriky do ostatních oblastí pravekého sveta. Víme, že jedni z prvních lidí rodu Homo erectus opustili Afriku a usadil se v Izraeli už pred 1,8 miliony let. Není proto duvod pochybovat o tom, že malé skupinky Homo erectus navštívily i údolí Nilu a usadily se tam. Naneštestí o tom máme jen velmi málo dukazu, které navíc nemohou být presne datovány, nebot jistých nálezových okolností je minimum. Ve šterkových lomech u Abbássíje a v thébských šterkových ložiscích byly ve vrstvách staršího a stredního pleistocénu objeveny jednotlivé sekácky, klíny a pazourky podobné tem, jež se vyskytovaly u raných hominidu ve východní Africe. Nicméne vetšina techto publikovaných „artefaktu“ pravdepodobne nepochází od cloveka a všechny byly nalezeny v druhotných polohách. Starý paleolit Mnoho výrobku z období starého paleolitu vcetne cetných pestních klínu acheulenského typu bylo nalezeno v místních ložiscích šterku a na nich. Z acheulenské doby nebyly v Egypte nalezeny žádné lidské kosti; predpokládá se však, že výrobcem techto artefaktu snad mohl být Homo erectus. Nepochopení geomorfologie poušte vedlo mnoho badatelu k domnence, že acheulenskou kulturu lze zaclenit do chronologie nilských rícních teras - ta se však bohužel ukázala jako lichá. Mužeme nicméne predpokládat, že zde Homo erectus pravidelne pobýval a zanechal tu na cetných místech své pestní klíny. Vetrná a rícní eroze vedla k rozptýlení vetšiny pestních klínu a jim podobných nástroju. Není proto nicím výjimecným, když nacházíme acheulenské pestní klíny na dnešním povrchu pouštních oblastí nilského údolí. Na pocátku 20. století bylo možné „sbírat pestní klíny podél cesty z Dér el-Medíny do Údolí králu na západním brehu Luxoru. I když tyto zbloudilé nálezy nelze datovat, jsou pravdepodobne vším, co díky pustošivému pusobení reky zbylo z velkých acheulenských sídlišt. Na nekterých nalezištích, jako je napr. Naga el-Chalífa poblíž Abydu, archeologové zjistili, že artefakty zustaly nakupené na jednom míste, i když ne ve svém puvodním kontextu. Zde a na jiných místech kenské oblasti se tyto shluky pestních klínu nacházejí na prvních vrstvách jílu, které svedcí o spojení Nilu s jeho prameny v Etiopii. Predpokládáme, že tyto nástroje sem byly naplaveny asi pred 400 000 - 300 000 lety, ale je to jen odhad. K presnejšímu zdokumentování osídlení acheulenského typu bychom potrebovali více informací o jeho puvodním rozmístení a o pozustatcích s ním související fauny. 18 Naše poznatky o prehistorické Núbii jsou naproti tomu dobre zdokumentované díky záchranným archeologickým pracím, které zde byly provádeny v 60. letech 20. stol., než tuto oblast zaplavily stoupající vody Násirova jezera. Nálezy pestních klínu se koncentrovaly predevším na zvetralých vrcholcích kopcu zvaných „inselbergy“, kde existovala dobrá surovina pro jejich výrobu: železitý pískovec. Jelikož povrch techto nalezišt byl vystaven povetrnostním vlivum po statisíce let, nemužeme cekat, že se zde zachovaly jiné nálezy než kamenné. Tyto kamenné nástroje nám poskytují jen omezené množství informací a neumožnují jiné datování než typologické. Podle nej mužeme lokality zaradit do starší, strední a pozdní fáze acheulenské kultury. Je zajímavé, že štípané sekery, tak typické pro zbytek Afriky, se zde nevyskytují, z cehož usuzujeme, že v acheulenské dobe tvorila Núbie samostatnou provincii, puvodní enklávu. V Západní poušti je známo nekolik lokalit ze záverecné fáze acheulenské kultury, zejména v oázách Charga a Dachla a na lokalitách Bír Sahara a Bír Tarfáwí. Nálezy se nacházejí na srázech obklopujících oázy, ale nejduležitejší z nich jsou spojeny s fosilními prameny v podloží proláklin oázy nebo v naplaveninách vyschlých jezer. Všechna nalezište zretelne souvisejí s vlhcím podnebím, které umožnovalo obživu lovcu-sberacu. Vetšina nálezu je ve špatném stavu zachování, ale existují náznaky, že staroveká vyschlá recište v Západní poušti, které odhalily radarové snímky z vesmírných lodí, skrývají dobre zachovaná acheulenská nalezište, která však dosud nebyla objevena. Strední paleolit Obrázek egyptského stredního paleolitu je ponekud komplikovaný. Jeho koreny leží v pozdní acheulenské kulture, kdy pestní klíny zacaly být opracovávány z obou stran a štípány typicky núbijským zpusobem. Tento typ nástroju je starý zhruba 250 000 let. Osud nalezišt s temito artefakty je podobný jako v prípade acheulenské kultury: po celé poušti nacházíme roztroušené výrobky, jež kdysi patrily k sobe a pocházely z míst, která jsou dnes znicená. Vzhledem k vysokému poctu artefaktu nás velmi láká hypotéza, že hustota obyvatelstva byla na svou dobu pomerne vysoká. Podobne jako v jiných oblastech pravekého sveta charakterizuje i egyptský strední paleolit zavedení levalloiské techniky, tedy speciální technologie výroby úštepu a cepelek predem 19 urcených rozmeru z upravené pazourkové pecky. Krome klasického levalloiského postupu užívali Núbijci tento zpusob štípání také k výrobe špicatých úštepu. V rámci egyptského stredního paleolitu mužeme rozlišit nekolik výrobních okruhu. Jejich vzájemná chronologie je zatím nejasná, ale nekolik vodítek nám poskytuje výzkum provádený v Západní poušti a v oblasti Keny. Mužeme zkusmo navrhnout schéma vývoje. Núbijský strední paleolit charakterizuje núbijská levalloiská technika, oboustranne opracované cepele a pedunkuláty. Známe je predevším z Núbie, kde byly nalezeny na nekolika místech. I když se jiste vyskytovaly i v Egypte, dosud nebyla lokalizována žádná dobre zachovalá nalezište. Nedávno byla zverejnena duležitá informace týkající se strední cásti stredního paleolitu. Na lokalitách Bír Tarfáwí a Bír Sahara v Západní poušti byla objevena dobre zachovalá nalezište z období saharského mousterienu. Je zrejmé, že tato místa byla prístupná pouze v období deštu, která bychom meli považovat spíše za krátké periody v prevážne suchém podnebí. V dobe, kdy byla Západní poušt osídlena, zde se zde nacházela bud stálá jezera, nebo jezera, jež na cást roku vysychala, ale zbývající cást roku je napájely srážky, které dosahovaly rocních úhrnu približne kolem 500 mm. Nekdy mohla být jezera pres 7 m hluboká. Oblast poušte byla v dobe extrémního sucha, která oddelovala vlhcí období, opouštena. Mezi nejvíce zastoupené nástroje patrí drasadla, zahrocená šídla a retušované cepele. Okolí stálých i vysychajících jezer bylo zrejme bohaté na rostliny vhodné k obžive, ale bohužel nemáme žádné archeologické dukazy. Ke zvíratum, která zdejší obyvatelé lovili, patrili zajíci, dikobrazi a divoké kocky, buvoli, nosorožci i žirafy. Skladbe ovšem dominují malé gazely, zejména druh dorkas. Prítomnost techto zvírat dokládá, že selektivní - snad sezónní - lov malých gazel byl kombinován s príležitostným lovem vetší zvere. Rozdíly ve skladbe nálezu na lokalitách, které se vyskytují v ruzných typech prostredí, mohou odrážet odlišné druhy cinností, jež byly na techto místech vykonávány. Lovecké tábory nalezené na fosilních hydromorfních pudách, které charakterizuje malé množství nálezu, byly využívány jen krátkodobe, a to pouze ve velmi suchých letech. Sídlište rozkládající se na pobrežních píscích byla osídlená po vetší cást roku krome období nejvyšší hladiny vody (v léte), kdy docházelo k jejich zaplavování. Lokality na dne vyschlých jezer odrážejí neobvykle suchá období, kdy jezera témer vyschla. 20 Archeologické výzkumy v Sodménské jeskyni, ležící v horách u Rudého more poblíž Kuséru, odhalily vlhké období, které nastalo približne v polovine stredního paleolitu. Tehdy se v okolí vyskytovali krokodýli, sloni, buvoli, kuduové a další velcí savci. Jeskyne byla využívána po dlouhou dobu, ale vždy jen na krátký casový úsek. Jsou zde také stopy po velkých ohništích. Podobný zpusob života jiste vedli i obyvatelé nilského údolí, ale v záplavové oblasti Nilu dosud nebyla nalezena žádná nalezište. Oproti tomu je zde mnoho lokalit, která svedcí o težbe nerostných surovin. Nalezište, která se casove shodují s osídlením Západní poušte, nacházíme v Nazlit Chateru a Taramse, kde v období stredního paleolitu hledaly tlupy lovcu nerostné suroviny, zejména valouny rohovce uložené v terasovitých vrstvách. Tyto skupiny se lišily ve zpusobu štípání pazourku: egyptská skupina K užívala klasickou levalloiskou techniku a zároven vyrábela úštepy z pecek s jednoduchým nebo dvojitým jádrem; zatímco egyptská skupina N casto používala núbijskou levalloiskou techniku štípání. V lomech zrídka nacházíme hotové nástroje, protože zde vyrobené nástroje byly odneseny na sídlište, která se pravdepodobne nacházela v údolí Nilu. Sídlište byla bohužel zrejme prekryta recentními naplaveninami Nilu, takže dosud nebyla nalezena. Nálezy z poslední fáze stredního paleolitu spolu s výrobky z halfanienu a safahienu (levalloiský edfuen) byly objeveny jak v lomech, jakým byla napr. Nazlit Safaha u Keny, ale rovnež na sídlištích u Edfu. Halfská industrie však byla omezena predevším na oblast Núbie. V porovnání se strední fází stredního paleolitu byla núbijská levalloiská technika na ústupu a krome výroby úštepu a cepelek z pazourkových pecek s jednou ci dvema odbíjecími plošinami se vyrábely tenké levalloiské úštepy rozvinutou klasickou levalloiskou technikou štípání. Na sídlištích byla používána rydla a jemne štípané a retušované cepele. Podnebí se postupne zmenilo na suché až velmi suché, a již se nemenilo. Vývoj klimatu zcela zmenil životní podmínky cloveka, jehož zdroje obživy se ted nacházely témer výhradne v údolí Nilu. V dusledku techto zmen byli lidé žijící v Sahare nuceni tuto oblast opustit a hustota osídlení nilského údolí se zvýšila. V poslední fázi stredního paleolitu (taramsien) sledujeme jasnou tendenci vyrábet cepele z vetších jader, nebot výrobu nekolika levalloiských úštepu z menšího jádra postupne vystrídala výroba velkého množství cepelí z velkého jádra. Na lokalite Taramsa-1, ležící poblíž Keny, v jejímž okolí se koncentrují doklady o intenzivní težbe a výrobe štípané 21 industrie, pozorujeme rostoucí zájem o výrobu cepelí. Tento trend pokracoval i v mladém paleolitu. Podobné soubory artefaktu byly nalezeny v Negebu, kde je prechod od levalloiské techniky výroby úštepu k výrobe cepelí zdokumentován v Boker Tachtitu, lokalite osídlené pred cca 45 000 lety. Kostra „anatomicky moderního“ dítete v Taramse-1 pochází z pozdní fáze stredního paleolitu. Jedná se pravdepodobne o nejstarší hrob, který byl v Africe nalezen. Zpusob težby kamene byl jednoduchý, ale dobre prizpusobený prírodním vlastnostem rohovce. Valouny rohovce byly uvolnovány z terasovitých vrstev pomocí systému otevrených príkopu a jam, jejichž hloubka dosahovala maximálne 1,7 m. Dolovalo se jen v nejsvrchnejší vrstve rohovcové terasy a lomy jsou charakteristické velmi nepravidelným pudorysem s mnoha výstupky a vypouklinami. Mají svislé steny jen s minimálním podrubáním a šírka jam a príkopu kolísá v rozmezí 1 - 2 m. Jelikož vrstvy rohovcových valounu nebyly kompaktní, k jejich dobývání stacily jednoduché nástroje. Prohlubne v príkopech byly casto využívány jako dílny na výrobu levalloiské industrie. Težba zde byla velmi intenzivní a v oblasti Keny pokrývala težební oblast mnoho ctverecních kilometru. Težba zamerená na rohovce dobré kvality a výroba pomocí specializovaných nástroju dokládají rozvinutou spolecenskou organizaci obyvatel nilského údolí v té dobe. Vypovídají rovnež o tom, že lidé stredního paleolitu byli nejen schopní trojrozmerných dedukcí, ale meli také obsáhlé vedomosti o geologii a geomorfologii. Pokud je pravdivá teorie, že první lidé pocházeli z Afriky (nekterí prední antropologové ji stále popírají), musel anatomicky moderní Homo sapiens projít na své ceste z východní Afriky do Asie také nilským údolím. Zatím zustává nejasné, zda archeologické údaje mohou potvrdit podobnost egyptského stredního paleolitu s vývojem v západní Asii. Je treba rovnež poznamenat, že aterijská industrie, která je tak charakteristická pro zbytek severní Afriky, se vyskytuje pouze na nekterých lokalitách v oázách Západní poušte. Mladý paleolit Nalezište z období mladého paleolitu jsou v Egypte vzácná. Nejstarší lokalitou je Nazlit Chater-4 nacházející se ve stredním Egypte, kde se rohovec težil nejen pomocí príkopu a jam (s maximální hloubkou 2 m), ale také v podzemních chodbách ústících ve stenách 22 príkopu nebo ve dnech jam. Podzemní chodby tohoto typu vsoucasné dobe pokrývají rozlohu více než 10 m2. Ohnište nalezená v príkopech, kde se štípaly nástroje, svedcí o dlouhodobé težbe, která zacala pred 35 000 lety a probíhala približne 5 000 let. Nazlit Chater tak je jedním z nejstarších podzemních dolu na svete. Kamenná industrie z Nazlit Chateru-4 již nebyla vyrábena levalloiskou technikou štípání. Výroba smerovala ke štípání jednoduchých cepelí z pecek s jedním jádrem. Mezi nástroji se objevují škrabadla, rydla a retušované cepele, ale také cepele a sekery s oboustranne opracovaným ostrím. Egypte nebyla dosud objevena žádná další obdobná lokalita a proto je obtížné urcit její význam pro vývoj prehistorického Egypta. Vedle lomu odhalili archeologové hrob, který k nemu nepochybne patril; zemrelý byl pohrben na zádech a vedle hlavy mel položenou sekeru s oboustranným ostrím. Pro následující období po Nazlit Chater-4 byla charakteristická šuvichatienská industrie, nalezená na nekolika lokalitách v blízkosti Keny a Esny. Nalezište typu Šuvichat-1 jsou staré približne 25 000 let. Analýza zvírecích pozustatku a životního prostredí prokázala, že sídlište, které se v té dobe nacházelo v záplavové oblasti, fungovalo jako lovecký a rybárský tábor. Šuvichatien pravdepodobne spadá do krátkého období vlhcího klimatu. Tato klimatická zmena však nebyla natolik silná, aby bylo možné obnovit osídlení Západní poušte, která tak nadále zustala neobyvatelná. Šuvichatien charakterizují robustní cepele získávané z pazourkových jader a protilehlými odbíjecími plošinami. Nejcastejšími nástroji jsou retušované cepele, škrabadla a rydla. Zdá se, že v období mladého paleolitu probíhal kulturní vývoj v Egypte izolovane od situace v severní Africe a jihozápadní Asii. Je však možné, že se lovci stýkali s lidem dabbské industrie, žijícím v Kyrenaice, a s jihoizraelským a jordánským ahmarienem. Pozdní paleolit Na rozdíl od lokalit mladého paleolitu bylo osad z pozdního paleolitu, datovaného do období 21 000-12 000 let, nalezeno v Horním Egypte mnoho. Podnebí bylo i nadále velmi suché, pokracoval tedy trend zapocatý v mladém paleolitu. Zároven však v Nilu zacalo ubývat vody a pribývat sedimentu jílu. Sedimenty pocházely ze zesílené erozní cinnosti, která probíhala v etiopských horách v dobe ledové; horní tok Nilu tak pomalu vysychal. Jíly se ukládaly v 23 nilském údolí a v Horním Egypte je vyplnily silnou vrstvou sedimentu. V Núbii v té dobe ležela záplavová oblast o 25-30 m výše než dnes. V Dolním a stredním Egypte nebyla dosud objevena žádná nalezište z období pozdního paleolitu. Tato cást nilského údolí byla v té dobe hloubeji zaríznutá do podloží a hladina vody ve Stredozemním mori se nacházela o více než 100 m níže než dnes. Tato situace zpusobovala regresivní erozi v údolí Nilu. Jeho dno pak prekryly mladší naplaveniny, které zároven pohrbily i paleolitická nalezište. Pozdne paleolitické lokality predstavují vnitrne velmi nehomogenní skupinu a znesnadnují tak poznání pramenu, z nichž vyrostl pozdní paleolit. Nejstaršími fázemi jsou fachurien (datovaný do období 21 000-19 500 let) a kubbánien (datovaný do období 19 000-17 000 let). I když byl kubbánien pojmenován podle eponymní lokality Wádí Kubbání, vyskytují se fachurienská a kubbánienská nalezište ve trech odlišných typech geomorfologického prostredí. Všechna souvisejí s prostredím vysychajících jezer, která vznikla každorocne po nilských záplavách ve wádích, jejichž ústí do hlavního údolí postupne uzavírala duna. Poté, co duna zablokovala celé wádí, napájela jezera spodní voda. Vznikly tak príznivé podmínky pro osídlení skupinami lovcu-sberacu. Nekterá nalezište se nacházejí na dunovém poli, které cas od casu zaplavoval Nil; další leží na plochém naplaveném dne wádí pred dunami; a zbývající nalezište se nacházejí na vrcholcích fosilních dun vystupujících z plochého terénu poblíž ústí wádí, které byly v dobe záplav obklopené vodou. Vetšina nalezišt ve Wádí Kubbání sloužila jako sezónní táborište, která používali malé skupiny lidí (snad nekolikrát do roka). Rostlinné zbytky jasne vypovídají o krátkodobém osídlení. K jejich jídelnícku jiste patrilo i mnoho jedlých rostlin, jako byl šáchor, rmen a hlízy trávy. Ve Wádí Kubbání bylo nalezeno velké množství drtidel, která byla používána pro rozdrcení hlíz trav, címž byly niceny toxiny a vlákna v nich obsažená. V kubbánienských a jiných pozdne paleolitických osadách se sezónne lovily ryby, které tvorily hlavní zdroj živocišných bílkovin. Pro rannou sezónu je typický lov prevážne sumcu, což naznacuje, že byli loveni ve velkém množství v dobe trení, v cervenci a srpnu, na pocátku záplav. Druhou rybárskou sezónu charakterizuje velké množství dochovaných zbytku rocních a dospelých ryb rodu Tilapia a cetných sumcu. Z toho vyplývá, že se ryby lovily v melkých tuních, které zde zustaly po záplavách. Jídelnícek doplnoval lov antilop, divokého skotu a gazel dorkas. Kamenné nástroje zastupovaly zejména cepelky štípané z pazourkových pecek s protilehlými odbíjecími plošinami. 24 Ve fachurienu jsou zastoupené ctyri hlavní skupiny nástroju. Nejcasteji se vyskytují ohlazené cepelky, nekteré s ouchtatskou retuší, dále množství retušovaných nástroju, derovace, vruby a druhotne retušované cepele. Méne castá jsou škrabadla, zatímco seríznuté cepelky a rydla jsou vzácná a vykazují vetšinou nízkou úroven zpracování. Kubbánienské nástroje charakterizuje vysoký podíl ohlazených cepelek, casto s jemnou zoubkovanou retuší, které predstavují až 80% všech nástroju. Lovecký tábor E7K12 poblíž Esny patrí do fachurienu nebo s ním alespon souvisí. Tato lokalita, ležící v prohlubni za dunou, v níž se každorocne vytvárela vodní nádrž napájená stoupající hladinou spodní vody pri záplavách, pritahovala zvírata, která ze záplavových oblastí vyhánela stoupající voda. Vznikly tím ideální podmínky pro lov. Lovili se predevším tri druhy zvere: antilopy, divoký skot a gazely. Tato lokalita pravdepodobne predstavuje základní zpusob obživy na konci záplav a bezprostredne po jejich skoncení. Výrazným rysem balansko-silsilské industrie (datované do období 16 000-15 000) je štípání nástroju z pazourkových pecek s jednoduchým nebo protilehlým jádrem. K vyrábeným nástrojum patrí ohlazené cepelky a seríznuté cepelky. Casto byla používána drobná rydla a s touto inovací se setkáváme i v oblasti Negebu, jižním Izraeli a Jordánu. Kvalitní rydla se zde vyskytují pomerne casto, ale geometrické mikrolity a nástroje s ouchtatskou retuší jsou dosti vzácné, stejne jako škrabadla. Klimatické zmeny na konci poslední doby ledové mely pred 13 000-12 000 lety za následek neobvykle vysokou hladinu Nilu a s tím související velmi vysoké záplavy. Toto stadium „Divokého Nilu“ bylo vyvoláno klimatickými podmínkami v subsaharské Africe, ale v samotném Egypte nepršelo. Jedním z míst, které leželo mimo dosah katastrofických záplav Divokého Nilu, byla lokalita Machadma-4, ležící asi 6 m nad úrovní soucasné záplavové oblasti severne od Keny. Byla zde nalezena afijská štípaná industrie (stárí 12 900-12 300 let). Sídlište se nacházelo na okraji poušte, v ploché zátoce vytvorené spojením dvou wádí na nestejné úrovni. Pozustatky ryb zde tvorí z 68% rod Tilapia, ze 30% Clarias a zbytek ryby rodu Barbus, Synodontis a Lates. Vysoký podíl ryb Tilapia a zároven malá velikost ryb rodu Tilapia a Clarias naznacují, že ryby se zde lovily až dosti dlouho po záplavách. Chytaly se nejspíš v melkých tuních, v nichž se rybári mohli brodit. Malá velikost ryb vypovídá také o vyspelém rybárském náciní, jako byly vrhací košíky, síte a podberáky. Ryby, které se chytaly ve velkém množství, nebyly všechny urcené k bezprostrední 25 konzumaci a jámy s velkým množstvím dreveného uhlí dokazují, že se zde ryby konzervovaly uzením. Rozloha sídlište vypovídá o tom, že se jednalo o dlouhodobe a opakovane používanou lokalitu. Esnenská industrie je doložena na nekolika nalezištích mezi Wádí Kubbání a plání Dišna. Charakterizuje ji technika hrubého štípání, kterou se vytvárely tlusté a široké úštepy. Inventári nástroju proto dominují pazourková škrabadla. Hospodárskou základnou lokality Machadma-2 byl pravdepodobne rybolov ryb rodu Clarias. Lidé zde sídlili pred 12 300 lety, tedy v dobách záplav Divokého Nilu. Kadanskou industrii, vyskytující se mezi druhým nilským kataraktem a jižním Egyptem, tvorí predevším mikrolitické úštepu. Její význam spocívá v tom, že byla nalezena na trech pohrebištích. Nejduležitejší z nich je pohrebište v Gabal Sahabe, kde archeologický výzkum odhalil padesát devet koster. Všichni jedinci byli pohrbeni ve skrcené poloze na levém boku, s hlavou smerující k východu a tvárí obrácenou k jihu. Hroby tvorí jednoduché jámy prekryté pískovcovými deskami a jejich štípanou industrii v nich obsaženou mužeme priradit k poslední fázi kadanské kultury, jejíž stárí se odhaduje na cca 12 000 let. Z devetapadesáti pohrbených tel byly na ctyriadvaceti patrné stopy po násilné smrti: v kostech (nekterí i v lebce) meli vraženo mnoho rohovcových hrotu, nebo byly kosti poškozené hlubokými ranami. Obrázek násilné smrti ješte dokresluje existence hromadných hrobu, obsahujících až osm tel. Jelikož 50% pohrbených tvorí ženy a deti, je velmi pravdepodobné, že pohrebište v Gabal Sahabe predstavuje výsledek nejaké mimorádne dramatické události. Objevily se názory, že mohlo jít o následky stále obtížnejších životních podmínek, zpusobených nejprve Divokým Nilem a posléze ústupem reky do své puvodní záplavové oblasti. Menší hrbitov na opacném brehu Nilu, ležící takrka proti Gabal Sahabe, dokazuje, že v té dobe nebylo prícinou smrti vždy jen násilí, nebot na tam pohrbených telech nejsou patrné žádné násilné zásahy. Chronologické zarazení sebilienského okruhu štípané industrie není úplne jasné. Tento technologický celek predstavuje nejrozšírenejší typ pozdne paleolitické industrie a vyskytuje se od druhého kataraktu k severnímu výbežku kenského zákrutu. Pro sebilienskou kulturu jsou typické velké úštepy a castejší využití kremencových pískovcu a sopecných hornin. To je naprosto neslucitelné s tradicí výroby kamenných nástroju ostatních pozdne paleolitických 26 technologických okruhu. Sebilien tedy muže predstavovat dusledek pronikání skupin z jihu, postupujících podél Nilu na sever. Ješte než opustíme pozdní paleolit, je treba se zmínit o pocátcích umení skalních kreseb, které leží v tomto období. V súdánské Núbii v lokalite Abka poblíž druhého kataraktu, bylo nalezeno tzv. „nalezište XXXII“, které je možné datovat do pozdne paleolitického období. I v samotném Egypte je nekolik ukázek skalního umení, které by mohly pocházet z predneolitické doby. Mezi nejpozoruhodnejší malby patrí pasti na ryby, zobrazené na lokalite el-Hoš jižne od Edfu. Pudorys techto ohrad na ryby se skládá ze složitého nákresu krivkami vymezených tvaru vedoucích do zakoncení ve tvaru klobouku houby, které fungovalo jako past. Tento typ chytání ryb v melkých vodách se shoduje s poznatky o hromadném rybolovu na pozdne paleolitických nalezištích, k nimž patrí napr. Machadma-4. V osídlení nilského údolí existuje po pozdním paleolitu hiát. Mezi lety 9 000 a 7 000 pr. n.l. zde není doložena prítomnost skupin lidí, s výjimkou nekolika velmi malých arkinienských lokalit (cca 7 400 pr. n.l.) v oblasti druhého kataraktu. Nekterí historikové se domnívají, že snížení hladiny Nilu, k nemuž v této dobe došlo, melo za následek zmenšení záplavové oblasti a tím i škodlivé úcinky na životní podmínky. I když je nepochybné, že tato zmena životního prostredí skutecne nastala, zdá se být vysoce nepravdepodobné, že by nilské údolí bylo v této dobe úplne opuštené. Jako pravdepodobnejší varianta se nám vzhledem k zúžení záplavové oblasti a castému umístení osad na okraji poušte jeví to, že sídlište byla jednoduše zaplavena mladšími nánosy bahna. Saharská neolitická/keramická kultura Západní poušt byla opuštena koncem stredního paleolitu a lidé se sem vrátili až kolem r. 9 300 pr. n.l. v dusledku holocenní fáze vlhcího klimatu. Jelikož v období pred starším neolitem zde žádní lidé nežili a po zmínené fázi byla tato oblast opet opuštena, archeologické nálezy se velmi dobre zachovaly. Vzhledem k tomu, že i behem staršího holocénu rocní úhrny srážek dosahovaly pouze 100-200 mm (a to zrejme pouze behem krátkého letního období), mohla zde žít jenom zvírata prizpusobená životu v poušti, jako napr. zajíci a gazely. Ve srovnání s mladým a pozdním paleolitem se nicméne životní podmínky výrazne zlepšily. Srážky nepadaly nepretržite a období sucha jsou pro urcování chronologie velmi duležitá. Srážky 27 byly výsledkem posunu monzunového pásma smerem na sever; osídlování Západní poušte tudíž postupovalo od jihu. První osadníci nejspíš pricházeli z nilského údolí. Tato teorie vychází predevším z absence jiných vysvetlení, ale zdá se, že ji podporuje i podobnost místní kamenné industrie s lokalitami v núbijské cásti údolí Nilu. V Egypte se nejstarší „neolitická“ kultura objevily v Západní poušti. Je treba však zduraznit, že v saharském neolitu není ješte doložena cílená zemedelská výroba potravin. Tato kultura byla oznacena jako neolitická pouze na základe dukazu o chovu dobytka. Saharský neolit se tak výrazne liší od neolitických kultur, které se približne v téže dobe objevily na Predním východe, kde je oznacení „neolitické hospodárství“ synonymem pro proces, pri nemž bylo nejprve zavedeno zemedelství a teprve pozdeji se k nemu pripojila domestikace zvírat. Je velmi pravdepodobné, že proces neolitizace v Egypte byl naprosto nezávislý na predovýchodním vývoji. Vzhledem k absenci dokladu o zemedelství a zároven nálezum keramiky nekterí archeologové navrhují, aby tato saharská kultura byla oznacována jako „keramická“, a tak byla odlišena od klasického neolitu. Rozlišujeme zde dve hlavní období: raný neolit (8800-6800 pr. n.l.) a pozdní období skládající se ze stredního (6500-5100 pr. n.l.) a pozdního (5100-4700 pr. n.l.) neolitu. Nejucelenejší informace o období staršího neolitu nám poskytují nálezy z lokalit Nabta Plaja a Bír Kiseiba. Vetšinu nalezišt tvorí malé, sezónne obývané tábory lovcu-sberacu. Vetší osady se vždy nacházejí v nižších partiích vysychajících jezer. Prestože byly tyto osady osídleny po delší dobu, i ony byly krátkodobe opoušteny, nebot vobdobí deštu byly zaplavovány vodami obnovujících se jezer. Usedlý zpusob života ješte nebyl znám. Mezi typické kamenné nástroje patrí ohlazené cepelky (casto zašpicatelé) a nekolik vzácných príkladu nástroju pravidelných tvaru, ale také nástroje vyrábené mikrolitickou technikou. Mezi kosterními pozustatky zvírat bylo nalezeno i nekolik kostí hovezího dobytka, který byl podle zooarcheologu domestikovaný (tuto teorii ovšem nesdílejí všichni). Zdá se totiž málo pravdepodobné, že by skot bez pomoci cloveka prežil v tak suché oblasti, kde se jinak uživí jen pouštní zvírata. Podpurným argumentem je i absence nálezu kostí antilop, které se tak casto vyskytují ve stejném ekologickém prostredí jako divoký skot. Je tedy možné, že pastevci chovali divoký skot v prostredí, kde by za normálních okolností sám neprežil. Pred r. 7500 pr. n.l. snad lidé s dobytkem pricházeli do poušte jen v období letních deštu a tesne po nem, což se casove shodovalo s obdobím záplav v údolí Nilu, kdy tam bylo 28 nemožné pást dobytek. Po r. 7500 pr. n.l. je v Bír Kiseibe a na jiných místech doloženo hloubení studní. Nekteré z nich byly vybaveny postranními melkými nádržemi pro napájení zvírat. Malý pocet nalezených dobytcích kostí svedcí o tom, že skot nebyl chován na maso, ale pouze pro bílkoviny v podobe mléka a krve. Tak lidé pomáhali skotu prežít v Západní poušti a zvírata jim zase umožnovala žít v tomto nárocném prostredí. Lidé krome chovu dobytka lovili divoká zvírata, zejména zajíce a gazely. Predpokládáme, že kamenné zrnoterky, nalezené témer na všech techto lokalitách pocínaje starším neolitem, byly používány ke zpracování sklizených divoce rostoucích rostlin, ale nález vlastních rostlin pochází pouze z lokality E-75-6 v Nabte Plaji. Jedná se o divoce rostoucí trávu, cirok a ovoce rodu Ziziphus. Na všech lokalitách z pozdního neolitu byly nalezeny strepy keramických nádob, i když ve velmi malém poctu. Nádoby mely velmi jednoduchý tvar, ale byly peclive vypracované a vypálené a všechny byly zdobené. Obvykle byl celý povrch pokryt carami a teckami vytvárenými casto hrebenem nebo otiskem šnury, a celkový vzhled nádob zrejme napodoboval proutené košíky. Jako nádoby na vodu byly spíše používány skorápky pštrosích vajec než keramika. Malé pocet strepu vypovídá o tom, že se dosud keramika v denním živote nepoužívala pravidelne. Je obtížné urcit její presnou funkci, ale pravdepodobne musela mít velký spolecenský význam a vzhledem ke své výzdobe také zrejme symbolický význam. Je nade všechnu pochybnost zrejmé, že tato keramika byla nezávislým africkým vynálezem. Nalezište E-75-6 (kolem r. 7000 pr. n.l.) je jednou z nejzajímavejších rane neolitických lokalit v Nabte Plaji. Tato prírodní nádrž byla v období sucha zásobovány prameny podzemní vody, kterou bylo možné cerpat i ze studní. Lokalitu tvorí tri nebo ctyri rady chatrcí a každá z nich zrejme predstavuje jinou úroven hladiny jezera. Vedle príbytku jsou zásobní jámy zvonovitého tvaru a studny. Není možné odhadnout pocet chatrcí, které se používaly soucasne. Navzdory velikosti nalezište se nejednalo o stálou osadu. Ve stredním a pozdním neolitu (6600-5100 a 5100-4700 pr. n.l.) dosáhlo osídlení Západní poušte vrcholu. Nalezište z této doby jsou velmi hojná a i když jsou vetšinou malá, existuje také nekolik velkých osad. Stavby jsou cetnejší než dríve a patrí k nim studny, domy obložené drevenými deskami a stavby s konstrukcemi z propletených tycí a vetví omazanými hlínou. Velké osady poblíž nekdejších jezer zrejme predstavují trvale obydlená sídlište, 29 zatímco ty menší sloužily pravdepodobne jako prechodné príbytky pastevcu, vyhánejících po letních deštích dobytek na pastvu. Prítomnost lastur dokládá kontakt jak s nilským údolím, tak s Rudým morem, ale lidé zrejme bydleli v poušti po celý rok. Podobne jako v pozdním neolitu se i nyní choval dobytek jako zdroj bílkovin a kolem r. 5600 pr.n.l. se poprvé objevují domestikované ovce a kozy. Hlavním zdrojem obživy však i nadále zustávalo maso lovených divokých zvírat. Vetšina badatelu opet predpokládá, že i v této dobe sloužila jako vítaný doplnek obživy široká škála divoce rostoucích rostlin. Ve stredním neolitu došlo k výrazné zmene v technologii výroby kamenných nástroju. Už neprevládala výroba cepelí, ale prosazovalo se oboustranné štípání listových cepelí a hrotu oštepu s konkávní základnou. Pravidelné tvary s výjimkou srpovitých byly vzácné. Na pozdne neolitických nalezištích jsou bežné miskovité zrnoterky na drcení rostlinné potravy. Mezi nástroji se vyskytují broušené a hlazené kamenné sekery s tulejí, které jsou spolecne s paletami, ozdobami a úštepy odbíjenými z boku považovány za typické výrobky této doby. Keramika pred r. 5100 pr. n.l. vychází ze „saharo-súdánské“ neboli „chartumské“ tradice, podobné rane neolitické keramice, ale její výzdoba se skládá ze složitejších vzoru. Nekdy pred r. 4900 pr. n.l. tento typ keramiky náhle mizí a v Nabte Plaji a Bír Kiseibe jej nahrazuje pálená a hlazená keramika (nekdy s cerným okrajem). Duvod této náhlé zmeny nám není znám, ale skutecnost, že k ní došlo v Západní poušti, má velký význam pro pochopení puvodu predynastické kultury v nilském údolí. V Nabte Plaji byl vedle neobvykle velké pozdne neolitické osady objeven pozoruhodný megalitický komplex. Skládá se ze trí cástí: seskupení deseti velkých (2x3 m) kamenu, kruhu tvoreného malými vertikálne postavenými kameny (o prumeru témer 4 m) a dvema mohylami pokrytými kamennými deskami, z nichž jedna obsahovala podzemní komoru s pozustatky dlouhorohého býka. I na jiných místech kotliny Nabta byly nalezeny malé skupiny megalitu. Prestože je jejich funkce nejasná, predstavují tyto megalitické stavby verejnou „architekturu“ a vypovídají tudíž o rostoucí složitosti spolecenské struktury. V oáze Dachla bylo identifikováno nekolik archeologických entit; hlavní chronologické fáze jsou známy pod názvy Maasara, Bašendi a Šéch Muftah. Fáze Maasara se casove shoduje se pozdním neolitem v Nabte Plaji a Bír Kiseibe. Kultury Bašendi a Šéch Muftah stredního a raného neolitu se udržely až do dynastické doby. Pro tyto dve neolitické kultury jsou typické dva odlišné typy osad: nalezište kultury Šéch Muftah jsou vždy vázaná na jezerní usazeniny, 30 zatímco lokality kultury Bašendi se nacházejí za okrajem oázy. Objevily se teorie, že osady reprezentují dva typy osídlení: lokality typu Šéch Muftah mohly být osídleny lidmi žijícími v oáze natrvalo, kdežto nalezište kultury Bašendi mohli využívat kocovní pastevci k periodickým návštevám. Pocínaje cca rokem 5400 pr. n.l. se zacali lidé více spoléhat na svá stáda domestikovaných zvírat (importovaných z Levanty a zastoupených prevážne kozami), ale lovu se ješte zcela nevzdali. Zpusob opracování kamenné industrie kultury Bašendi je podobné technologii stredního a pozdního neolitu. Navíc se objevují pouze ruzné hroty šípu, casto s oboustrannou povrchovou úpravou. Približne pred r. 4900 pr. n.l. zacala být v osadách kultury Bašendi vyrábena pálená a hlazená keramika, jež se trochu podobala keramice nalezené v Nabte Plaji a Bír Kiseibe. Na lokalitách v oáze Dachla se rovnež príležitostne objevují nádoby s cerným okrajem. V jihovýchodním cípu Dachly se nachází nekolik kamenných staveb. Stále však zustává nevyrešenou otázkou, nakolik je tato oáza typická pro celou Západní poušt. Práve zde se projevují nejsilnejší kulturní paralely s kulturami nilského údolí. Po r. 4900 pr. n.l. a zejména pak vobdobí po r. 4400 pr. n.l. byla poušt stále méne obývána kvuli nástupu suchého podnebí, které se zde udrželo až do soucasnosti. V historické dobe ovšem nekolik vybraných oblastí obýváno bylo. Epipaleolit v nilském údolí Po r. 7000 pr. n.l. se v nilském údolí opet usazují lidé, ale pocet epipaleolitických nalezišt je velmi nízký. Zkoumané lokality jsou spíše výjimkou, nebot jsou prekryty silnými vrstvami sedimentu. Rozlišujeme zde pouze dve kultury: elkabien a karunien. V epipaleolitu zustával zpusob obživy takrka beze zmeny a sestával z lovu, rybolovu a sberu. V el-Kábu bylo odkryto nekolik malých epipaleolitických nalezišt datovaných do let 70006700 pr. n.l., která se dochovala v mimorádne dobrém stavu. V dynastickém období na tomto míste byl postaven chrám s mohutnou ohradní zdí. Prehistorické osady se nacházely na brehu zanášejícího se ramene Nilu a lidé se zde usazovali vždy po záplavách. V epipaleolitu byl lov ryb na vyšší úrovni než v pozdním paleolitu. Ryby nebyly loveny pouze v opadávajících vodách po záplavách, ale i v hlavním toku Nilu; což svedcí o používání primerene stabilních lodí. Vlhcí klima umožnovalo lov pratura, gazel a berberských ovcí. 31 Elkabienská industrie je mikrolitická a prevažují v ní malá rydla. Je srovnatelná s rane neolitickou kulturou Západní poušte. Prítomnost cetných zrnoterek nemužeme považovat za dukaz zpracování nasbíraných rostlin, nebot na mnohých z nich jsou stále patrné stopy cerveného pigmentu. Osídlení lidem elkabienské kultury na nalezišti zvaném Stromový úkryt ve Wádí Sodménu, ležícím poblíž Kuséru ve Východní poušti, vypovídá o kocovném zpusobu života. Tito kocovní lovci se pohybovali po východo-západních trasách, pricemž v zime lovili a chytali ryby v nilském údolí, zatímco v léte, kdy bylo vlhcí podnebí, sháneli obživu v poušti. Karunien je nové jméno pro kulturu Fajjúm B (datovanou archeoložkou CatonThompsonovou do mezolitu). Karunienské osady, ležící v té dobe nad úrovní puvodního jezera Moeris (v dobe kolem r. 7050 pr. n.l.), byly nalezeny v oblasti na sever a západ od soucasného Fajjúmského jezera. V holocénu menilo jezero casto pobrežní hranici, což je velmi duležité pro porozumení dejin osídlování jeho okolí. V karunienské fázi byly podmínky pro rybolov v melkých vodách jezera výjimecne dobré a neprekvapí nás tedy, že ryby byly základem obživy lidí žijících v této oblasti. Krome toho se živili také lovem a sberem. Karunienská industrie je rovnež mikrolitická a zapadá do celkového kontextu zpracování kamenných nástroju elkabienu a raného neolitu v Západní poušti. Karunienská kultura vydala pouze jediný hrob. Telo asi ctyricetileté ženy bylo pohrbeno v lehce skrcené poloze na levém boku s hlavou k východu a tvárí k jihu. Její fyziognomie je daleko modernejší než telesné rysy mechtoidu z pozdního paleolitu z Gabal Sahaby. Od devatenáctého století jsou známé mikrolitické industrie z okolí Heluánu, které se podobají prekeramickému neolitu z Levanty. Skutecný význam tohoto nálezu nelze urcit vzhledem k nedostatku presných informací. Neolitické osady jsou i ve Východní poušti a v horách kolem Rudého more. Podle nálezu ze Sodménské jeskyne poblíž Kuséru zacali tito lidé v první polovine 6 tisíciletí pr. n.l. chovat ovce nebo kozy. Neolit v nilském údolí Krome elkabienu a karunienu nebyly v nilském údolí nalezeny žádné další pozustatky po lidech, kterí obývali i Východní a Západní poušt. Nic nenaznacuje pocátky zemedelství, které se v Levante objevilo již kolem r. 8500 pr. n.l. Zdá se, že se obyvatelé Egypta drželi 32 svého tradicního zpusobu života, založeného na rybolovu, lovu a sberu. Bohužel nemáme žádné informace o osídlení nilského údolí v dobe mezi lety 7000-5400 pr. n.l. Tárifienská kultura je známa z malého nalezište v Tárifu v thébské nekropoli a dalšího, ležícího poblíž Armantu. Jedná se o keramickou fázi místní epipaleolitické kultury, která však zustává neznámá. Nijak nesouvisí s pozdejší kulturou Nakáda a její vztah k badárienu je rovnež nejasný, i když kamenné výrobky jsou zcela odlišné. Tárifien charakterizuje štípaná industrie, skládající se na jedné strane z malých mikrolitických nástroju vycházejících z epipaleolitických tradic a na druhé strane z oboustranne opracovaných kusu ohlašujících nástup neolitické technologie. Keramika byla vyrábena z hlíny smíšené s organickým materiálem a je omezena na nekolik malých strepu. Úplne chybí stopy po zemedelství a chovu dobytka. Nebyly nalezeny ani žádné zbytky staveb a predpokládáme, že osada v Tárifu se podobala táborum z poslední fáze paleolitu. Kultura fajjúmien, shodná s kulturou Fajjúm A podle Caton-Thompsonové, se objevuje kolem r. 5450 pr. n.l. a mizí kolem r. 4400 pr. n.l. Technologická a typologická podobnost nástroju mezi karunienem a fajjúmienem je tak výrazná, že není pochyb o tom, že se fajjúmien vyvinul z karunienu. Fajjúmienská technika opracování kamene zretelne vychází z pozdního neolitu Západní poušte. Lidé sídlila na puvodním brehu jezera Fajjúm. Nejduležitejší nález z této doby predstavuje skupina do zeme zapuštených sil na obilí, která byla vystýlány rohožemi. Poprvé je v Egypte hlavním zdrojem obživy zcela jasne zemedelství, které se pravdepodobne rozšírilo z Levanty. Pestoval se šestiradý jecmen a špalda a pravdepodobne také len. Vzhledem k tomu, že sila jsou usporádána ve skupinách, predpokládáme, že zemedelské produkty byly vlastnictvím celé obciny. Jeden zásobní areál se skládá ze 109 sil o prumeru 30-150 cm a hloubce 30-90 cm a predstavuje zcela zrejme velkou skladovací kapacitu. Krome zemedelství byl duležitý i chov dobytka, predevším ovcí, koz a prasat. Tretí základní zdroj obživy predstavoval rybolov. Fajjúmienská keramika má hrubý povrch a jednoduché tvary. Keramika byla vypalována, její povrch lešten a zdoben tenkou cervenou vrstvou, ale nebyl zdoben žádnou výzdobou. Štípaná industrie využívala úštepu, ale objevují se i oboustranne retušované nástroje. Nalezené stredomorské a rudomorské lastury, kosmetické palety z núbijského dioritu a korálky ze zeleného živce nás vedou k domnence, že byly navázány kontakty se vzdálenými místy, ješte bez vetšího rozsahu. Medené nástroje nebyly nalezeny. 33 Velká osada v Merimde Bení Saláme je situovaná na nízké terase na okraji západní cásti nilské delty. Kulturní souvrství na této lokalite dosahuje mocnosti 2,5 m a tvorí jej pet základních vrstev, odpovídajících trem hlavním kulturám. Ty pokrývají dlouhé období mezi lety 5000-4100 pr. n.l. Vrstva I, oznacená jako „nejstarší vrstva“ (Urschicht), se jasne odlišuje od mladších fází a charakterizuje ji keramika bez prímesi organického materiálu, hlazená i nehlazená. Pro tuto fázi je také typický výzdobný motiv v podobe tzv. rybí kosti (i když je vzácný). Kamenné nástroje vrstvy I jsou vyrábeny technikou opracovaných úštepu a je mezi nimi mnoho škrabadel a retušovaných nástroju s oboustranným ostrím. Stopy po obydlení v této vrstve tvorí pouze ohnište a možné otisky chatrných prístrešku. Hospodárství bylo pravdepodobne složeno ze zemedelství, chovu dobytka (ovce, skot, prasata) levantského typu, ale také rybolovu a lovu. Radiokarbonová analýza ji zarazuje do doby kolem r. 4800 pr. n.l., ale archeologové pracující v této lokalite soudí, že je starší. Keramika se vzorem rybí kosti byla nedávno nalezena také v Sodménské jeskyni u Kuséru. V Merimde zrejme došlo mezi vrstvami I a II k hiátu v osídlení. Vrstvu II – strední fázi merimdské kultury (Mittleren Merimdekultur) charakterizuje hustší osídlení, jednoduché oválné príbytky ze dreva a proutí, složitejší ohnište, zásobnice zapuštené do podlah domu a velké košíky omazané hlínou v prilehlých jámách, jež sloužily jako sýpky. Tato fáze byla objeviteli lokality považována za blízkou se saharsko-súdánskými kulturami. Mezi príbytky byly nalezeny pohrby jedincu ve skrcené poloze. Keramika se zásadne liší od keramiky predchozí kultury, nebot obsahuje prímes slámy, ale tvary nádob byly stále jednoduché. Témer polovina produkce mela hlazený povrch, ale žádná zrejme nebyla zdobená. Kamennou industrii prevážne tvorí nástroje s oboustranným ostrím. V Merimde se nyní poprvé objevují hroty šípu s konkávní základnou. Mnoho predmetu je vyrobeno z kosti, slonoviny a lastur a objevují se typické trojzubé harpuny. Základním zdrojem obživy i nadále zustává zemedelství, ale soude podle množství nalezených kostí získává chov dobytka na duležitosti. Doložen je i lov a rybolov. Dosud nemáme k dispozici žádná radiokarbonová data, ale archeologové navrhují datování do období 5500-4500 pr. n.l. Vrstvy III-V predstavují mladší fázi merimdské kultury (Jungeren Merimdekultur) a odpovídají fázi, která byla oznacena objeviteli této lokality na pocátku 20. stol. jako „klasická“ kultura Merimda. Osada se v té dobe skládala z velké vesnice tvorené hlinenými príbytky, chatrcemi a pracovními plochami. Bytelné domy oválného pudorysu byly huste 34 vystavené podél úzkých ulic. Stavby byly široké 1,5-3 m a podlahy mely zapuštené v zemi v hloubce cca 4O cm; steny byly omazány hlínou smíšenou se slámou a strechu tvorily lehké materiály, jako napr. vetve a rákosí. V domech byla nalezena ohnište, zrnoterky, nádoby na vodu zapuštené do podlah a jámy, v nichž stály hlinené nádoby - to vše dokládá rozmanitost cinností provádených uvnitr domu. Sýpky náležely jednotlivým domum, takže je zrejmé, že rodina získala vetší hospodárskou nezávislost. Obecne lze konstatovat, že organizace osady v Merimde urcite reprezentuje „formální“ organizaci života vesnice. Mezi domy byly nalezeny melké oválné hroby, do nichž byli jedinci ukládáni ve skrcené poloze. Je zajímavé, že v nich nebyla nalezena takrka žádná pohrební výbava. Tyto pohrebních zvyklostí, jako je práve neprítomnost pohrební výbavy a umístení hrobu uvnitr osady, ostre kontrastují s typickými rysy pohrbívání v Horním Egypte. Je však pravdepodobné, že v osade byly pohrbívány jen deti a adolescenti, zatímco dospelé pohrbívali mimo osadu. Situaci rovnež ztežuje fakt, že celkový pocet hrobu nepresáhl 200 a stále panují nejasnosti o stratigrafických vztazích. Musíme také predpokládat, že vetšina hrbitovu zustává dosud neobjevena. Vývoj v keramice vypovídá o tendenci smerující k uzavreným tvarum; polovinu vyrábených tvaru tvorí velké nádoby s hrubým povrchem. Hlazení se používá jako výzdobný prvek a hlazená keramika má v této dobe tmave cervenou nebo cernou barvu. Technologie oboustranne opracované pazourkové industrie se v porovnání se starším osídlením Merimdy zlepšila. I nadále jsou casté nástroje z kostí, slonoviny a lastur, ovšem nejzajímavejší jsou nálezy nekolika figurek. Jednou z nich je lidská hlava približne válcovitého tvaru s malými dírkami, sloužícími evidentne k upevnení vlasu a vousu. Tvar dírek svedcí o tom, že místo nich byla zrejme používána ptací péra. Hlava musela být pripevnena k drevenému telu, což z ní ciní nejstarší socharské ztvárnení cloveka nalezené v Egypte. Podle archeologu se nejmladší fáze v Merimde casove shoduje s fajjúmienem. Radiokarbonová merení to potvrzuje jen zcásti, protože podle nich spadá mladší fáze merimdské kultury do období mezi lety 4600-4100 pr. n.l. a prekrývá se tudíž pouze s druhou polovinou fajjúmienu. Nekolik nalezišt v okolí Wádí Hóf-Heluánu v Dolním Egypte se skládá z osad oddelených od pohrebišt. Predstavují neolitickou kulturu, která byla podle svého objevitele nazvána kultura el-Omari. Datujeme je do let 4600-4350 pr. n.l. a casove se tedy prekrývá mladší fází merimdské kultury. V osadách byly nalezeny hlavne jámy používané k uskladnení potravin nebo k vyhazování odpadku. Nelze presne popsat príbytky, nebot byly postaveny 35 ze zkáze podléhajících materiálu. Na pohrebištích, které se už nepoužívaly, byly postaveny osady. Všechny hroby mají podobu jam a mrtví do nich byli ukládáni ve skrcené poloze na levém boku, nejcasteji s hlavou k jihu. Keramika kultury el-Omari vždy obsahuje organické prímesi; tvary jsou velmi jednoduché a mnoho nádob má hlazený a casto cervený povrch. V produkci kamenné industrie se projevuje stejný vývoj technologie oboustranného štípání jako ve vrstvách II-V v Merimde. Základem obživy je zemedelství a chov dobytka (kozy/ovce, skot, prasata), ale pro tuto kulturu je obzvlášt duležitý rybolov. Naopak nejsou není doložen v archeologickém materiálu lov pouštních zvírat. Je zajímavé, že ve Východní a Západní poušti chovali lidé domestikované kozy už nekdy kolem r. 5900 pr. n.l., zatímco v nilském údolí se objevily až o nejakých pet století pozdeji. Badárská kultura Nejstarší doklady o zemedelství v Horním Egypte byly nalezeny na nalezištích badárské kultury. Tento kulturní komplex byl pojmenován podle eponymní lokality Badárí poblíž Sohágu. Velký pocet prevážne malých nalezišt v okolí vesnic Kau el-Kebír, Hammámíja, Mustagedda a Matmar vydal celkem asi 600 hrobu a 40 špatne zdokumentovaných osad. Chronologické zarazení badárienu je stále zdrojem sporu. Již delší dobu byl díky archeologickému výzkumu na stratifikovaném nalezišti Hammámíja rozpoznán její relativní chronologický vztah k mladší kulture Nakáda. Podle množství termoluminiscencních dat mohla tato kultura existovat už kolem r. 5000 pr. n.l. Definitivne však muže být potvrzeno pouze období 4400-4000 pr. n.l. Byla vyslovena hypotéza o ješte starší kulture zvané tásien. Tuto kulturu charakterizují vysoké nádoby ve tvaru poháru se zakulaceným dnem a s rytou výzdobou vyplnenou bílým pigmentem, které známe také zpribližne stejne starých súdánských neolitických nalezišt. Existence tásienu jako chronologicky ci kulturne vydelené jednotky nebyla nikdy bezpecne prokázána. Cást badatelu považuje tásien jednoduše za soucást badárské kultury. Jiní se domnívají, že tásien je pokracováním dolnoegyptské tradice, která prímo predcházela kulture Nakáda I. To je však jen málo pravdepodobné. Proti tomuto tvrzení stojí neprukazná podoba mezi tásienem a kulturami Dolního Egypta a rovnež jasná typologická podoba 36 tásienské keramiky se súdánskou. Pokud by mel být tásien považován za oddelenou kulturní entitu, pak ho lze chápat jako kulturu nomádu se súdánskými koreny, která ovlivnovala badárskou kulturu a zároven jí byla ovlivnována. I když archeologický výzkum odhalil i nekolik sídlišt, známe badárskou kulturu predevším z pohrebišt ležících v nižších pouštních polohách. Všechny hroby mají podobu jednoduché jámy, do níž byli zemrelí casto pohrbíváni na rohoži. Tela jsou vetšinou uložena v uvolnené skrcené poloze na levém boku, s hlavou k jihu a tvárí k západu. Nebyly zde nalezeny hroby velmi malých detí. Máme dostatek dukazu svedcících pro zvyk pohrbívání nedospelých jedincu v obývaných osadách, nebo v jejich opuštených cástech. Analýza pohrební výbavy badárienu dokazuje nerovnomerné rozdelení bohatství. Dochází rovnež k shlukování hrobu s bohatší pohrební výbavou do jedné cásti pohrebište. Mužeme tedy již hovorit o sociálním rozvrstvení spolecnosti, které je sice stále ješte omezené, ale které v následující nakádské kulture nabývá na významu. Keramika, jíž jsou vybaveny hroby, patrí k nejtypictejším prvkum badárské kultury. Všechny nádoby jsou vyrobené rucne z nilského bahna a s výjimkou tenkostenné keramiky vždycky obsahují prímes jemného organického materiálu. Tato velmi typická prísada je vždycky jemnejší než organická prímes používaná pro tzv. hrubou keramiku, vyrábenou v nakádském období. Pri výrobe nejlepších nádob nešetrili badárijští hrncíri úsilí na vycištení hlíny a dosažení až skorápkovitých sten; v následných obdobích egyptské historie se již nikdy nevyrábely tak tenkostenné nádoby. Tvary nádob jsou jednoduché a patrí mezi ne predevším poháry a misky s prímým okrajem a zakulaceným dnem. Pomerne velké množství nádob má cerný okraj, ale celkove mají hnedší povrch než keramika s cerným okrajem z období Nakáda I. Cervený povrch, jíž bývá pokrytá keramika s cerným okrajem z období Nakáda I, je v badárienu daleko vzácnejší. Nejtypictejším znakem badárské keramiky je jemné zdrsnení povrchu – „zcerení“, jímž je zdobena nejjemnejší keramika. Povrch nádoby byl nejprve upraven hrebenováním a poté byl vyhlazen, címž vznikl velmi ozdobný efekt. Za velmi charakteristické jsou považovány rovnež nádoby na nožce. Ornamentální výzdoba je vzácná: príležitostne se objevují pouze ryté geometrické motivy vyplnené bílou hmotou, které snad napodobovaly košíkárské zboží. Kamenná industrie je známa hlavne ze sídlišt, i když nejkvalitnejší exempláre byly nalezeny v hrobech. Tvorí ji predevším úštepy a cepele, k nimž se pripojuje nekolik pozoruhodných 37 oboustranne opracovaných nástroju. Mezi nástroji prevládají škrabadla, derovace a retušované nástroje. K nástrojum s oboustranne opracovaným ostrím patrí sekery, srpy a hroty šípu s konkávní základnou. V Západní poušti byly navíc nalezeny charakteristické úštepy štípané z boku. Mezi další výrobky badárské kultury patrí osobní predmety, jako napr. spony do vlasu, hrebeny, náramky a korálky z kosti a slonoviny. Tvar kosmetických palet z bridlice je v této dobe omezen na podlouhlé obdélníkovité nebo oválné tvary. Tyto palety se stanou velmi charakteristickým rysem nakádské kultury, kdy budou vyrábeny v rozmanitých tvarech. Bylo nalezeno nekolik hlinených a slonovinových ženských sošek , jejichž provedení se vzájemne velmi lišilo – od pomerne realistický ztvárnených figurek až po velmi stylizované. V omezeném množství už se objevila i kovaná med. Velmi dlouho se vedci domnívali, že badárská kultura byla omezena na Badárí a jeho okolí, ale typicky badárské nálezy byly objeveny i daleko na jih, v Mahgar Dendere, Armantu, elKábu a Hierakonpoli, a také na východe, ve Wádí Hammámátu. Puvodne byla badárská kultura považována za chronologicky oddelenou jednotku, z níž se vyvinula kultura Nakáda. Situace je však daleko složitejší. Objevily se domnenky, že se badárien približne casove shodoval s nejstarší fází nakádské kultury, oznacovanou jako Nakáda I. Oporou pro tuto hypotézu je malý výskyt nakádských artefaktu v oblastech, které lze oznacit za badárské – jižne od Badárí. Zde však bylo nalezeno i nekolik badárských nebo jim príbuzných predmetu. Proto bychom meli predpokládat, že se badárská kultura vyskytovala prinejmenším mezi lokalitami Badárí a Hierakonpolis. Situaci rovnež ztežuje skromný pocet techto nálezu a dosud nebylo pracováno jejich typologické porovnání s nálezy z centrální oblasti badárské kultury. Pro badárien tedy mohly být typické regionální rozdíly a kultura centrální badárské oblasti muže být dosud jedinou rádne prozkoumanou a doloženou soucástí širšího kulturního komplexu. Více ci méne „uniformní“ badárská kultura mohla být rovnež zastoupena v celé oblasti mezi Badárí a Hierakonpolí, ale vzhledem k tomu, že vývoj nakádské kultury probíhal jižneji, je docela dobre možné, že v centrální badárské oblasti pretrval badárien delší dobu. Puvod badárienu je také nejasný. Nebot archeologové dlouho prisuzovali nositelum badárienu „malé znalosti“ o rohovci, domnívali se, že tato kultura prišla z jižní cásti Egypta, kde se nevyskytuje vápenec. Rovnež se predpokládalo, že zemedelství a chov dobytka 38 prišly z Blízkého východu. Teorie o jižním puvodu badárienu je však již prekonána. Výber rohovce je pro badárskou technologii výroby kamenných nástroju, která je zrejme príbuzná s mladším neolitem Západní poušte, naprosto logický. Keramika s jemným zdrsnením povrchu, jeden z nejtypictejších znaku badárienu, se pravdepodobne vyvinula z hlazené keramiky, která se vyskytuje jak na saharských neolitických nalezištích, tak na jihu od Merimdy až po chartumská neolitická nalezište. Keramika s jemným zdrsnením povrchu tak mohla být pokracováním saharské tradice. Je pravdepodobné, že se badárská kultura nevyvinula pouze z jednoho pramene, i když jejím hlavním zdrojem byly zrejme kultury Západní poušte. Puvod pestovaných rostlin je naproti tomu sporný: je možné, že sem byly dopraveny z Levanty pres dolnoegyptský fajjúmien a kulturu Merimda. Dukazy z badárských osad vypovídají o zemedelské a pastevecké podobe hospodárství této kultury. V sýpkách a zásobnicích byla nalezena pšenice, jecmen, cocka a hlízy. Množství kruhových staveb, které byly objeveny v Hammámíji a které byly puvodne identifikovány jako domy, jsou nejpravdepodobneji malými ohradami pro zvírata. V nekterých z nich byla nalezena 20-30 cm vysoká vrstva ovcího a kozího trusu. Velmi duležitým doplnkem byl rybolov, který mohl být v nekterých cástech roku hlavním zdrojem obživy. Lov mel naproti tomu jen okrajový význam. Osady v badárské oblasti mají podobu vesnic ci osad a zdá se, že po krátké dobe byly presouvány. Nejcharakteristictejším prvkem osad byly podzemní zásobní jámy a zásobnice, které se tak dochovaly v dobrém stavu. Ostatní stavby mely totiž velmi lehkou konstrukci a ve vetšine prípadu vzbuzují dojem, že se jednalo o docasné príbytky. Badárské osady ležící na nízko položených výbežcích poušte jsou možná pouze sezónními tábory. Vetší a stálá sídlište by se pak musela nacházet blíž Nilu a musela jím být dávno znicena nebo prekryta vrstvou rícních sedimentu. Docasný charakter badárských osad potvrzuje i Mahgar Dendera nacházející se asi 150 km jižne od Badárí. Toto sídlište bylo sezónne využíváno od sklizne úrody, kdy lidé museli hledat v údolí Nilu pastvu pro dobytek. Krome chovu dobytka byly v Mahgar Dendere loveny ryby, a to prímo v hlavním nilském kanálu v dobe, kdy hladina Nilu dosahovala nejnižší úrovene. V Mahgar Dendere je záplavová oblast velmi úzká. Osada se sice rozkládala blízko Nilu, ale již mimo oblast záplav a lidé ji mohli obývat i v dobe, kdy se reka vylila ze svých 39 brehu. Tehdy byla zrejme porážena cást stád, predevším mladí samci. Lidé opoušteli Mahgar Denderu již v dobe opadávání záplav a odcházeli obdelávat pole, která nemohla být v okolí sídlište, nebot údolí je zde príliš úzké. Máme pouze omezené množství informací, které svedcí o kontaktech badárienu s okolními oblastmi. Morské lastury nacházené vhrobech poházejí zpobreží Rudého more; zatímco med mohla pricházet z Východní poušte, nebo, což je méne pravdepodobné, ze Sinaje. Ze Sinaje rovnež mohl pocházet tyrkys, i když byl nedávno puvod tyrkysu z badárských nalezišt zpochybnen. Pokud existoval kontakt mezi badárskou oblastí a Sinajským poloostrovem, pravdepodobne k nemu docházelo pres Východní poušt a nikoli pres Dolní Egypt, kde nebyly nalezeny žádné stopy po badárské kulture. Tuto hypotézu by mohly podporit i údajné nálezy ve Wádí Hammámátu, které bohužel dosud nebyly publikovány. 40 3. Nakáds ká kultura (cca 4000-3200 pr.n.l.) Béatrix Midant-Reynes Druhá hlavní fáze predynastického vývoje – nakádská kultura – byla pojmenována podle eponymní lokality Nakáda v Horním Egypte, kde v roce 1892 archeolog William Mathew Flinders Petrie objevil rozsáhlé pohrebište s více než 3000 hroby. Petrie si hned všiml neobvyklého charakteru tohoto pohrebište, které se odlišovalo od ostatních známých egyptských pohrebišt, a omylem jej pripsal cizím nájezdníkum. Tato skupina zde mela sídlit až do konce Staré ríše a mela být podle názoru nekterých badatelu dokonce zodpovedná za její úpadek. Archeologové byli v Egypte zvyklí na monumentální pohrební architekturu, avšak skromné hroby v Nakáde obsahovaly jen o málo víc než telo mrtvého ve skrcené poloze. Bylo zabalené do zvírecích kuží, nekdy prikryté rohoží, a nejcasteji uložené do prosté jámy, vyhloubené v písku. Žádná z pohrebních obetin, doprovázejících mrtvého, nevykazovala charakteristické znaky faraonské civilizace, jak byly známy v dobe Petrieho. Leštené keramické nádoby s cerveným povrchem a cerným okrajem, zoomorfní bridlicové palety, hrebeny a lžíce z kostí ci slonoviny a pazourkové nože a ostatní artefakty spolu vytvárely svéráznou kulturní skupinu. Jacques de Morgan prišel jako první s myšlenkou, že by se mohlo jednat o pozustatky prehistorického osídlení. Petrie se pak rozhodl overit De Morganovu hypotézu vedecky. Nakonec, poté co odkryl tisíce hrobu z lokalit podobného charakteru, vytvoril první chronologii predynastického Egypta. Petrieho tudíž musíme považovat za otce egyptské prehistorie. Chronologie a geografie Poté, co bylo prokázáno predynastické stárí hrobu, vyvstal nový problém popsání a usporádání velkého poctu nálezu a vytvorení chronologického rámce této predynastické kultury. S pomocí keramiky z 900 hrobu z pohrebišt Hiu a Abadije navrhl Petrie typologickou metodu, jež se stala základem systému „postupného datování“ (sequence dating), kam byly nové typy keramiky zarazovány podle tvaru a výzdoby. Petrie vytvoril na základe své intuice hypotézu, že nádoby se zvlnenými držadly se postupne vyvinuly z kulovitých nádob s jasne tvarovanými funkcními uchy a 41 vývoj pokracoval až k válcovitému tvaru s ciste dekorativními držadly. Chronologie "postupného datování" se puvodne vztahovala k tomuto konceptu vývoje tvaru uch nádob. Výsledkem byla tabulka padesáti po sobe následujících stupnu, pocínajících císlem 30, aby tak byl ponechán prostor pro starší kultury, které dosud nebyly objeveny. A opravdu – Bruntonuv archeologický výzkum v Badárí odkryl starší kulturu, nazývanou badárská, jež predstavovala pocátek predynastického vývoje Horního Egypta (viz 2. kapitola). Délka fází, reprezentovaných jednotlivými stupni „postupného datování“, není chronologicky pevne stanovena. Jediné napojení na absolutne chronologickou radu leží ve stupni SD 79-80 a nástupem legendárního krále Meniho na trun na pocátku 1. dynastie, k nemuž pravdepodobne došlo kolem roku 3000 pr. n.l. V rámci systému „postupného datování“ byla vytvorena tri základní období. První z nich bylo nazváno amratienem (nebo Nakáda I) podle eponymního nalezište el-Amra, k nemuž patrí stupne SD 30-38; tuto fázi predstavuje maximálním rozvoj keramiky s cerveným povrchem a cerným okrajem a nádob s malovaným bílou výzdobou na hladkém cerveném podkladu. Druhým obdobím je tzv. gerzean (neboli Nakáda II) podle lokality el-Gerza, zahrnující v sobe stupne SD 39-60, pro než je charakteristická keramika se zvlnenými držadly, užitkové nádoby se zdrsneným povrchem a hnede malovaná výzdoba na smetanove bílém podklade. A konecne tretím obdobím je Nakáda III, reprezentující záverecnou fázi SD 61-80, pro kterou je typický tzv. pozdní styl, jehož tvary už pripomínají dynastickou keramiku. Podle Petrieho prišla do Egypta asiatská "nová rasa", jež s sebou prinesla zárodky faraonské civilizace, práve v tomto období. Badatelé mnohokrát ocenili výhody Petrieho systému relativního datování. Mnohé analýzy opravily a zlepšily jeho presnost, avšak tri základní kulturní fáze pozdne predynastického období nebyly nikdy zpochybneny a i dnes tvorí osnovu, na níž je tkána osnova egyptská prehistorie. Platnost typologie keramiky je pro Petrieho systém datování zcela zásadní. V r. 1942 odhalil Walter Federn, vídenský emigrant do Spojených státu, drobné závady na Petrieho systému. Když chtel klasifikovat nádoby z Morganovy sbírky v Brooklynském muzeu, musel Petrieho skupiny zrevidovat a dve z nich vyradit. Federn zohlednil nové kriterium, které Petrie prehlédl: materiál použitý na výrobu nádob. Vyšlo rovnež najevo, že systém, založený na nálezech z pohrebišt Horního Egypta, nelze zcela mechanicky prenášet na nekropole z Dolního Egypta ci z Núbie. Navzdory zjišteným nedostatkum tvorila Petrieho metoda jediný zpusob rozclenení predynastického období do jednotlivých kulturních stupnu až do 60. let, kdy Werner Kaiser vytvoril nový systém. A i 42 Kaiser vyšel z Petrieho metody „postupného datování“. Kaiser usporádal keramiku ze 170 hrobu z pohrebišt oznacovaných c. 1400-1500 v Armantu, která prozkoumali ve tricátých letech 20. stol. Robert Mond a Oliver Myers. Jeho práce prokázala, že na pohrebištích lze vysledovat i „horizontální“ chronologii. Zatímco keramika s cerveným povrchem a cerným okrajem se hojne vyskytovala spíše v jižní cásti pohrebište, „pozdní“ tvary byly koncentrovány spíše na severním okraji. Velmi detailní analýza této klasifikace, založená na Petrieho systému, mu umožnila opravit a doladit jeho systém postupného datování. Tak bylo Petrieho datování do trí hlavních fází potvrzeno, a navíc zjemneno rozclenením do sedmi podstupnu (neboli Stufen) od Ia po IIIb. V roce 1989 umožnila doktorská práce Stana Hendrickxe aplikovat upravený Kaiseruv systém na všechna nalezište nakádského typu. Výsledkem byly drobné úpravy, týkající se predevším prechodných období mezi Nakádou I a II. Významným pokrokem v predynastické chronologii byla aplikace moderních metod absolutní datace. Jak Petrieho postupné datování, tak Kaiserovy Stufen vychází ze zásad relativní chronologie. Jejich terminus ante quem je cca rok 3000 pr.n.l. (predpokládané datum sjednocení Egypta), ale samy o sobe nejsou tyto metody schopné urcit absolutní data pocátku a vyznení jednotlivých z stupnu nakádské kultury a jejích podstupnu. Duležité spojení s absolutní chronologií umožnil v druhé polovine 20. st. rozvoj datovacích metod, založených na analýze fyzikálních a chemických vlastností nálezu. Pro egyptskou predynastickou dobu jsou z techto vedeckých metod nejduležitejší termoluminiscence (TL) a radiokarbonová metoda (C-14). Libby testoval presnost radiokarbonové metody na nálezech z fajjúmské oblasti. Od té doby je chronologické testování vzorku dostatecne systematické na to, aby umožnilo vytvorení vcelku presného chronologického rámce, do nejž lze umístit Petrieho tri hlavní kulturní fáze. Nejstarší nakádská fáze (amratien) leží mezi roky 4000 a 3500 pr. n.l., následována druhou fází (gerzean) z rozmezí let 3500-3200 pr. n.l., a konecne záverecná predynastická fáze trvala cca od r. 3200 do r. 3000 pr. n.l.. Geograficky jsou nejstarší nakádská nalezište rozmístena v Horním Egypte, od Matmaru na severu po Kubbáníji a Chor Bahan na jihu. Tato situace se ponekud mení v kulture Nakáda II., kterou charakterizuje proces expanze: od svého jádra na jihu se šírila severne až východnímu okraji nilské delty a jižne, kde pricházela do prímého styku s núbijskou "skupinou A". Nakáda I (amratien, amerská kultura) 43 Petrie a Quibell odkryli celkem nekolik tisíc predynastických hrobu (15 000 pro celou predynastickou dobu). Výsledkem byly naše vedomosti o tomto období, které se po celé jedno století zakládaly témer výlucne na informacích z pohrebišt. Amratien se nijak výrazne neliší od predchozí badárské kultury. Pohrební rituály a skupiny pohrební výbavy si jsou navzájem tak podobné, až si clovek musí klást otázku, zda badárien není jen starší, regionální verzí amratienu. V amerské kulture byli jedinci vetšinou pohrbíváni do jednoduchých oválných jam ve skrcené poloze na levém boku, s hlavou smerující k jihu a tvárí obrácenou na západ. Na zemi pod mrtvým byla rozprostrena rohož a jeho hlava spocívala na polštári ze slámy ci kuže. Jiná rohož nebo zvírecí kuže, obvykle kozí ci gazelí, pokrývala ci obalovala mrtvého a vetšinou i obetiny a výbavu. Dochované zbytky odevu naznacují, že mrtví bývali obleceni jen do látkové bederní roušky nebo kožené bederní roušky lemované látkou. Ackoli prevládaly pohrby jednotlivcu, pomerne casto se vyskytovaly i hroby, ve kterých bylo uloženo nekolik tel. Predevším se jedná o pohrby ženy (pravdepodobne matky) a novorozeného dítete. V porovnání s predchozím obdobím se objevují prostornejší, honosneji vybavené hroby s drevenou nebo hlinenou rakví. Prestože jsou amerské hrobky z Hierakonpole vyplenené, jsou pozoruhodné svým obdélníkovým tvarem a neobvyklou velikostí (nejvetší z nich merí 2,50 m x 1,80 m). Ve dvou prípadech naznacuje prítomnost nádherných tercovitých porfyrových palic vysoké sociální postavení v nich pohrbených jedincu. Amratien se liší od badárské kultury predevším ruznorodostí typu pohrební výbavy a s tím souvisejících odznaku spolecenské hierarchie. Soude podle této rozmanitosti byla Hierakonpolis už v té dobe velmi duležitým strediskem. Rozdíly mezi badárskou a amerskou kulturou se projevily predevším v projevech hmotné kultury. Keramika s cerveným povrchem a cerným okrajem již není tak castá a ke konci predynastického období úplne mizí. I výzdoba jemným zdrsnením postupne mizí. Ve stejné dobe se objevuje hladká cervená keramika, která má bohatou tvarovou škálu a rozmanité typy výzdoby povrchu. Nejlépe zdobené nádoby využívají plastickou výzdobu ve vysokém reliéfu a bíle malované vzory s geometrickými, zvírecími a rostlinnými motivy. Tak pocíná ikonografie, která bude tvorit jádro faraonské civilizace. Na nádobách se vyskytují predevším zástupci rícní fauny, jako jsou hroši, krokodýli, ješterky a plamenáci, ale také štíri, gazely, žirafy, promyky a skot. Skot je pojat velmi schematicky, a proto je 44 jeho presná identifikace nesnadná. Nekdy se objevuje i vyobrazení lodi, které predznamenává hlavní výzdobný motiv období Nakáda II. Lidské postavy, ac v této dobe ješte nenápadné, byly v amerské interpretaci vesmíru rovnež prítomné. Tyto postavy jsou velmi schematické, s malou kulatou hlavou posazenou na trojhranném trupu, koncícím úzkými boky a stojícím na hulkovitých nohách, casto bez chodidel. Paže jsou nakresleny jen tehdy, pokud postava vykonává nejakou cinnost. Existují dva typy zobrazení lidské postavy: první - a nejcastejší - predstavuje lovce a druhý vítezného bojovníka. Peknou ukázkou prvního typu je nádoba z období Nakáda I, uložená v Puškinove muzeu krásných umení v Moskve („Moskevská mísa“). Scéna predstavuje cloveka, který drží v levé ruce luk, zatímco pravou rukou ovládá ctyri lovecké psy na vodítkách. Toto je typické znázornení lovce, na nemž král navíc mívá u pasu zavešený zvírecí ocas. Stejná vyobrazení mužeme videt ješte o nekolik století pozdeji na tzv. Lovecké palete nebo na rukojeti nože z Gabal el-Araku (paleta se nyní nachází v Britském muzeu a nuž v Louvru), a tento symbol se hojne vyskytuje až do konce faraonské doby. Téma vítezného bojovníka vyobrazeno i na tele podlouhlé nádoby z období Nakáda II ze sbírky Petrieho muzea londýnské University College. Jsou na ní zobrazeny dve lidské postavy obklopené rostlinnými motivy; vetší postava se stébly ci péry ve vlasech má ruce zvednuté nad hlavu a její pohlaví je jednoznacne urceno penisem nebo pouzdrem na penis. Propletené stuhy, které mu splývají od pasu, mohou predstavovat zdobenou látku. Z hrudi této vetší postavy vystupuje bílá cára a omotává krk druhé postavy, mnohem menšího cloveka s dlouhými vlasy. Boule na zádech menší postavy muže symbolizovat svázané ruce. Navzdory jasne vystupující pánvi je pohlaví druhé postavy nejasné; pokud by predstavovala ženu, vysvetlovalo by to malou postavu. Obdobná scéna zdobí identickou nádobu uloženou v Bruselském muzeu a i další, kterou vykopali v90. letech 20. st. nemectí archeologové v Abydu. Myšlenku dobyvatele a poraženého podporuje casto se vyskytující znázornení svázané menší postavy, která nemá ruce ci je nemuže použít. Toto rané téma nadvlády a pokorení je prototypem tradicních vítezných scén z faraonského období. Je tedy duležité si uvedomit, že již v období Nakáda I se prosadilo toto dvojí vnímání témat lovu a války - rozumí se, že vždy vítezné - naznacující existenci skupiny lovcu-válecníku, obdarených již v té dobe mocí. Hroby a pohrební obetiny naznacují ani ne tak vzrustající hierarchizaci, jako spíš tendenci k sociálnímu rozvrstvení spolecnosti kultury Nakáda I. Zdá se, že puvodním smyslem obetin v této fázi 45 bylo jednoduše oznacit identitu zemrelého. Teprve ve fázi Nakáda II (a ješte zretelneji v Nakáde III) je patrné vetší hromadení pohrební výbavy u vybraných jedincu. Zvlášte významné jsou pohrební sošky. Mužské i ženské postavy jsou zachyceny vetšinou vestoje, vzácneji i vsede, a mívají zduraznené primární pohlavní znaky. Tyto sošky byly nalezeny pouze v nekolika hrobech z tisícu odkrytých a obvykle pouze jedna v hrobe; pomerne vzácne se vyskytují skupiny dvou ci trí sošek v jednom hrobe. Maximálním poctem nalezeným v jednom hrobe je sada šestnácti sošek. Podle analýzy ostatní pohrební výbavy nebyly hroby, které obsahovaly vetší pocet sošek, nijak zvlášt bohaté a nekdy byly tyto malé postavicky dokonce jediným obetním darem. Mohly snad oznacovat hroby socharu? At už byl jejich význam jakýkoli, prítomnost techto predmetu naznacuje spíše výlucnost než bohatství, urcené pouhou kvantitou pohrební výbavy. Stejnou otázku vyvolává použití medi a pazourkových nožu jako obetních daru v období Nakády II. Více ci méne schematicky provedené hlavy vousatých mužu zrejme tvorí další novou kategorii znázornení lidí v období Nakády I, která se ješte dále rozvíjí v Nakáde II. Jedním z opakujících se znaku tohoto typu zobrazení, které nacházíme na malých vyrezávaných vrhacích tycích ze slonoviny ci na koncích hroších a sloních klu, je prítomnost trojúhelníkového vousu, který je casto vyvážen jakousi „frygickou capkou“, s otvorem na zavešení. Na rozdíl od žen už muži nejsou urceni primárními pohlavními znaky, ale sekundárními pohlavními znaky a vyznaceným spolecenským postavením. Vous byl pravdepodobne symbolem moci a ve podobe "rituálního vousu" byl pozdeji prísne vyhrazen pro brady králu a bohu. Další symbol moci, který je charakteristický pro období Nakády I, predstavují tercovité palice, vyrobené obvykle z tvrdého kamene, ale rovnež z mekcích materiálu, jakými jsou vápenec, terakota, ci dokonce nepálená hlína, a doplnené príležitostne i rukojetí. V této fázi se zacínají rozvíjet technologie opracování tvrdých i mekkých druhu kamene (bridlice, žuly, porfyru, dioritu, brekcie, vápence a egyptského alabastru). Práve tato dovednost nakonec egyptské kulture získá postavení „kamenné civilizace“ par excellence. Kosmetické palety z bridlice tvorí oblíbenou soucást pohrební výbavy amerské kultury. Jejich tvary nabývaly postupem casu na rozmanitosti od jednoduchého oválného tvaru - nekdy i s vyrezanými siluetami zvírat - až k dokonalým zoomorfním tvarum, zahrnujícím ryby, želvy, hrochy, gazely, slony a ptáky (ackoli škála zvírat, zobrazených na malovaných nádobách, byla daleko pestrejší). 46 Výroba predmetu z kostí a slonoviny, cetne šídel, jehel, hrebenu a lžic, se rozšírila a zdokonalila tak tvarovou pestrost predcházející badárské kultury. V hrobech amratienu nebylo sice nalezeno mnoho opracovaných kamenných nástroju, ale výjimecnost techto nálezu byla vyvážena kvalitou jejich opracování. Tyto jemné a dlouhé oboustranne štípané cepele, nekteré i 40 cm dlouhé, byly pravidelne retušovány. Velmi neobvyklé je to, že byly všechny lešteny ješte pred retušováním. Tento postup je patrný i na nádherných dýkách s cepelí v podobe vlaštovcího ocasu, predchudcích nožu peseškaf ze Staré ríše, používaných pri pohrebním obradu „otvírání úst“. Nadále se používá leštený steatit, známý už z badárského období. Od nejstaršího nakádského období se objevují první pokusy o vytvorení egyptské fajánse. Základ z drcených kremenu byl vytvarován do požadované formy a pokryt glazurou z uhlicitanu sodného, obarvenou kyslicníky železa. Výrobky z kovu vykazují krome rozšírení tvarové pestrosti zahrnující jehlice, harpuny, korálky, sponky s ockem a náramky, nejcasteji provedené z tepané medi, také nekolik rozdílu, jimiž se odlišovaly od badárské kultury. Špice vidlicovite rozeklaných šípu z hrobu v el-Mahasne, které napodobují špice z opracovaného kamene, odkazují na technologii opracování kovu, užívané jejich severními sousedy v Maádí (viz níže). Z analýzy hrobu a jejich výbavy si mužeme vytvorit obrázek o strukturované a sociálne rozvrstvené spolecnosti s tendencí k hierarchické organizaci, v níž lze vysledovat zárodky charakteristických rysu faraonské civilizace. Ve srovnání s významnými nálezy ze sveta mrtvých jsou dochované stopy osídlení znejstaršího období nakádské kultury ubohé. Není to jen tím, že se dochovalo pouze nekolik sídlišt datovaných do této fáze, ale rovnež z duvodu predynastického zpusobu využívání pudy. Obydlí tvorící osadu byla stavena vetšinou ze smesi bláta a organických materiálu (napr. dreva, rákosí a vetví palem), a proto príliš dobre se nezachovala. Pokud by archeologové chteli získat alespon minimum údaju, museli by do výzkumu vložit neúmerné množství práce. Prítomnost chýší, postavených z udusané hlíny a rozdelených na nekolik cástí, o nichž se dosud s jistotou neví, zda sloužily jako obydlí, indikují i pece a kulové jamky. Osídlené zóny jsou pokryty vrstvami organického materiálu, mocnými nekolik desítek centimetru. Jediná zachovalá stavba byla odhalena v Hierakonpoli, kde tým amerických archeologu nalezl spálenou stavbu, postavenou lidskou rukou, sestávající z pece a pravoúhlého domu, cástecne chráneného zdí, o rozmerech 4,00 x 3,50 m. I když je možné, že se takové domy 47 vyskytovaly ve všech tehdejších osadách pri údolí Nilu, nemeli bychom zapomínat, že dum v Hierakonpoli nemusel být typickou ukázkou tehdejších staveb. Hierakonpolis byla již od pradávna duležitým místem a podle skupiny tamních velkých hrobu se stala vnejstarším nakádském období centrem privilegované vrstvy obyvatelstva. Jedním z dusledku nedostatecného poctu nalezených sídlišt je nepresná znalost hospodárství tohoto období. Mezi domestikované druhy zvírat, zastoupené v pohrební výbave, patrí kozy, ovce, skot a prasata. Zvírata se dochovala bud v podobe potravy - tedy jako obetní dary, nebo jako malé sošky vymodelované z hlíny. Co se týce divoké zvere, zdá se, že byla hojnost gazel a ryb. Byl pestován jecmen a pšenice, dále hrách a vikev, plody cicimku jujuby a možný predchudce vodního melounu. Nakáda II (gerzean, gerzská kultura) Behem druhé fáze Nakády probehly podstatné zmeny. Neodehrály se ovšem na okraji civilizace, ale prímo v jádrové oblasti amerské kultury. Obecne je lze považovat spíše za postupný vývoj než za nejaký náhlý zvrat. Fázi Nakáda II lze primárne charakterizovat expanzí, nebot gerzská kultura se rozšírila ze svého centra v Nakáde na sever až do nilské delty (Minšat Abú Omar) a na jih až do Núbie. Trend vpohrebních tradicích, který zapocal vamratienu a podle nehož bylo nekolik význacných jedincu pohrbeno do vetších a stavebne složitejších hrobek, které obsahovaly hojnejší a bohatší pohrební výbavu, se nadále rozvíjel. Klasickým príkladem tohoto trendu jsou pohrebište „T“ v Nakáde a hrob 100 (tzv. malovaná hrobka) v Hierakonpoli. Na gerzeanských pohrebištích se vyskytuje celá rada typu hrobu, od malých oválných nebo kulatých jam spore vybavených obetinami až k pohrbum v keramických nádobách; pravoúhlým pohrebním jámám, které byly rozcleneny prepážkami ze sušených cihel, se zvláštními oddeleními pro obetní dary. Vyskytují se rakve ze dreva a nepálené hlíny a rovnež první náznaky balení zemrelého do pruhu plátna. Raná „mumifikace“ tohoto typu je doložena v hrobce s pohrbem dvou jedincu z Adaïmy, hornoegyptské lokality poblíž Hierakonpole, kde od roku 1990 provádí vykopávky Francouzský institut orientální archeologie z Káhiry. Hroby v období Nakády II zpravidla obsahovaly jednoho jedince, ale zacínají se vyskytovat i skupinové pohrby obsahující až pet zemrelých. Pohrební rituály zrejme zacaly nabývat na složitosti a nekdy vyžadovaly i rozctvrcení tel, což byl postup, který se u starších nálezu nevyskytoval. V nakádské hrobce T5 byla podél steny hrobky vyrovnána rada dlouhých kostí a pet lebek a na pohrebišti v Adaïme bylo nalezeno nekolik lebek oddelených od tel. 48 Petrie usuzoval v Nakáde i na možnost lidských obetí a v Adaïme byly identifikovány dva prípady proríznutí hrdla, po kterém následovalo utnutí hlavy. Ac jsou tyto možné dukazy sebeobetování vzácné, mohly být predehrou masových lidských obetí pri rane dynastických královských hrobkách v Abydu, predstavujících duležitý bod v nástupu egyptské královské moci dynastické doby. Objevují se dva nové typy keramiky: jednak „hrubá“ keramika, nalezená v hrobkách zarazovaných do této fáze, ale pozdeji byla používána jako užitková keramika vdomácnostech. A dále tzv. „slínové zboží“, vyrábené zcásti z vápenité hlíny, která pocházela spíše z pouštních wádí než z údolí Nilu. Slínová keramika, nekdy zdobená okrove hnedou výzdobou na smetanove bílém podklade, nahrazuje bíle zdobenou keramiku s cerveným povrchem z období Nakády I. Nádoby zdobí dva typy motivu: geometrické ( trojúhelníky, krokve, spirály, kostkové vzory a vlnky) a obrazové. Jejich výcet se omezuje približne na deset prvku, kombinovaných podle systému symbolických obrazu, kterému stále ješte zcela nerozumíme. Prevládajícím motivem této fáze je lod; její všudyprítomnost dokazuje, jak byla reka duležitá, a to nejen jako živitelka, poskytující dostatek ryb a vodního ptactva, ale rovnež jako hlavní dopravní kanál, který byl nepostradatelný pro spojení mezi severní i jižní hranicí rozšírení nakádské civilizace. Byly to práve lode, jimiž byly dopravovány suroviny, jako slonovina, zlato, ebenové drevo, kadidlo a kožešiny divokých zvírat z jihu a med, oleje, kámen a mušle ze severu a východu. Vyjmenované zboží bylo urceno vetšinou pro elitu, jejíž sociální postavení se zacalo výrazne odlišovat od zbytku obyvatelstva. Na techto zobrazeních predstavuje lod jak dopravní prostredek, tak symbol postavení. Je proto jasné, že od této doby byl Nil, tekoucí od jihu na sever, premenen v mytologickou reku, po níž se plavili první bohové. Byly tak vytváreny první vazby mezi vesmírným rádem a lidským svetem. Behem stupne Nakáda II došlo ke znacnému rozvoji technologií opracování kamene: v údolí Nilu a v poušti, predevším ve Wádí Hammámátu, byly objeveny a teženy ruzné druhy pískovcu, egyptský alabastr, mramory, hadec, cedic, brekcie, rula, diorit a gabro. Vzrustající zrucnost v opracování kamenných nádob pripravila cestu pro skvelá díla pozdejší kamenné architektury. Vlnkovite štípané nože z tohoto období patrí k nejdokonalejším príkladum opracování pazourku na celém svete. Kosmetické palety jsou méne hojné a jejich podoba se vyvíjí smerem k jednoduchých pravoúhlým a kosodélníkovým tvarum. Zároven zacínají být zdobeny reliéfy, címž zapocala vývojová linie smerující k paletám fáze Nakáda III, zdobeným narativními zobrazeními. Diskovitá palice amerského typu byla 49 nahrazena tvarem hruškovitým - oba tyto tvary se už ale vyskytly na casne neolitickém sídlišti v Merimde Bení Saláme. V období Nakády II se palice stala definitivne symbolem moci a ve faraonské dobe byla typickou zbraní, kterou držel vítezný král. Nadále se zlepšovalo zpracování medi, z níž již nebyly nevyrábeny pouze drobné predmety, ale i výrobky, jež zacaly nahrazovat kamennou industrii, jako napríklad sekery, cepele, náramky a prsteny. Spolu s rozvojem využití medi zacalo být ve zvýšené míre používáno i zlato a stríbro a nálezy z podobných lokalit jako Adaïma svedcí o vzrustající spotrebe kovu, jež mohla být v predynastické dobe prícinou vykrádání hrobu. Obraz spolecnosti v období Nakáda II dokládá rozvoj vrstvy remeslníku, kterí se specializovali na výrobu predmetu pro elitu. Z tohoto konstatování vyplývají dva dusledky: za prvé muselo existovat hospodárství schopné podporovat skupiny nesobestacných remeslníku alespon po cást roku, a za druhé musela existovat mestská strediska, která svedla dohromady zákazníky, dílny, remeslnické ucne a prostredky pro smenný obchod. Tento proces kulturního vývoje byl vždy úzce svázán s Nilem. Jak dokázal Michael Hoffman svou interpretací pozustatku predynastického osídlení v Hierakonpoli, vznikaly skupiny osad kolem reky, která vyživovala pudu, obdelávanou a zavlažovanou pomocí jednoduché metody využívající každorocních záplav. Celým nilským údolím se táhla šnura osad, o kterých víme nekdy jen díky zachovalým pohrebištím. Máme dukazy o pestování ruzných odrud jecmene a pšenice, lnu, nekterých druhu ovoce (vodních melounu a datlí) a zeleniny. K domácím zvíratum patril jako v predchozí fázi hovezí dobytek, kozy, ovce a prasata. Mezi domestikovanými zvíraty zaujímal zvláštní postavení pes, soude podle nálezu uvnitr osady v Adaïme. Ryby stále hrály duležitou úlohu ve stravování; avšak lov vetších rícních a pouštních savcu (hrochu, gazel a lvu) se postupne stával výsadou, až se nakonec stal privilegiem vládnoucí skupiny obyvatelstva. V Horním Egypte vyrostla tri velká strediska: Nakáda, „zlaté mesto“ u ústí Wádí Hammámátu, dále na jih Hierakonpolis a Abydos, kde se nacházela nekropole prvních králu. V Nakáde v r. 1895 odkryli Petrie a Quibell dve rozsáhlé oblasti se stopami osídlení - „Jižní mesto“ (ve strední cásti lokality) a „Severní mesto“. Soucástí Jižního mesta byla i velká pravoúhlá stavba ze sušených cihel o rozmerech 50 x 30 m, která snad predstavovala pozustatky chrámu ci královského paláce. Jižne od této stavby jsou dobre patrné pozustatky skupiny pravoúhlých domu a obvodové zdi, jež je obklopovala. Tyto dva prvky, tedy pravoúhlý dum a ohradní zed, jsou typické pro vznikající mesta 50 Nakády II. Ackoli máme nedostatek primárních archeologických pramenu o sídlištích tohoto období, napomáhají nám dva predmety z pohrební výbavy. Prvním je hlinený model domu pocházející z hrobu na lokalite el-Amra, datovaného do gerzského stupne (Britské muzeum). Hrobka z Abadíje, datovaná do amratienu, nám poskytla druhý model (Oxford, Ashmolean Muzeum), který predstavuje zed a cimburím, za níž stojí dva lidé; datování druhého modelu do stupne Nakáda I naznacuje, že obytné domy tohoto typu zacaly být používané pomerne záhy. Severní kultury (vcetne komplexu z Maádí) Kulturní komplex z Maádí, sestávající približne z tuctu nalezišt, byl definován teprve nedávno. Mezi tato nalezište patrí vykopané pohrebište a sídlištní komplex v samotném Maádí, predmestí moderní Káhiry. Kultura Maádí se objevila behem druhé fáze Nakády I a trvala až do Nakády II c/d, kdy byla zatlacena expandující nakádskou kulturou, jak dokládají hrbitovy v el-Gerze, Haraze, Abúsír elMalaku a Minšat Abú Omaru. Nejstarší neolitická sídlište byla objevena práve v této cásti nilského údolí, v okolí Fajjúmské oázy a dále v Merimde Bení Saláme a el-Omari (viz 2. kapitola) a tyto lokality predstavují tradici, z níž se vyvinula hmotná kultura okruhu Maádí. Tento kulturní komplex se liší ve všech svých charakteristikách od soudobých hornoegyptských nalezišt. Na rozdíl od lokalit nakádské kultury bylo nalezeno mnohem méne pohrebišt a naše znalosti se opírají predevším o sídlištní nálezy. V Maádí pokrývají pozustatky predynastického osídlení vcetne pohrebište takrka 18 ha. V první polovine 20. sto. byla odkryta plocha o rozloze približne 40 000 m2. Mocnost archeologických vrstev dosahuje témer 2 m, vcetne hromad odpadku zachovaných in situ, jejichž stratigrafie je komplexní. Odkryté stavby naznacují, že existovaly tri typy obytných domu, z nichž jeden je v egyptském kontextu zcela ojedinelý a silne pripomíná osady v Berševe v jižní Palestine. Jedná se o obydlí vytesaná ve skále oválného pudorysu o rozmerech 3 x 5 m a hloubce až 3 m, do nichž se vstupovalo vyhloubeným pruchodem. Steny jednoho z techto podzemních domu byly obloženy kamenem a cihlami z vysušeného naplaveného nilského bahna, ale to je také jediný známý prípad použití cihel z bahna v Maádí. Prítomnost ohništ, cástecne zapuštených nádob a odpadku z domácnosti dokazuje, že se jednalo o trvale osídlená obydlí. Další dva typy obytných staveb z Maádí jsou dobre doložené i jinde v Egypte. Prvním typem je oválný dum s venkovním ohništem a cástecne zapuštenými zásobnicemi a druhým typem je pravoúhlý dum, jehož steny byly 51 pravdepodobne vyrobeny z rostlinných materiálu a zachovaly se tak pouze v podobe melkých základových vkopu. V keramice kultury Maádí prevládají kulovité tvary s širokým, plochým dnem, více ci méne úzkým hrdlem a nálevkovite rozšíreným okrajem, vyrobené zcásti z naplaveného bahna. Není témer zdobená, s výjimkou nekolika prípadu, kdy byly po vypálení do nádob vyryty znacky. Je zajímavé, že nejstarší vrstvy na pozdne predynastických lokalitách Bútó (Tell el-Faraín), Tell el-Isvid a Tell Ibrahím Avad obsahují strepy ozdobené otisky, jež pripomínají saharo-súdánskou keramiku. Strepy z importovaných nádob s cerveným povrchem a cerným okrajem, které se mísí s jejich místní svetlou imitací, vyrábenou prímo v Maádí, naznacují, že styky s Horním Egyptem existovaly již v dobe pred zformováním kultury Maádí. Obchodní styky s Palestinou rané doby bronzové se odrazily rovnež v nálezech typické keramiky na nožce, vyrábené z vápenité hlíny, v níž se dovážely žádané komodity (oleje, vína, pryskyrice). Hrdla, okraje a ucha techto nádob byla vyzdobena en mamelons. Kultura Maádí tedy predstavovala jakousi križovatkou kultur, ovlivnovanou trendy ze Západní poušte (pravdepodobne velmi brzy), Blízkého východu a vznikajících drobných „státecku“ kultury Nakáda na jihu. Na kamenné industrii kultury Maádí je dobre patrný i palestinský vliv. V protikladu k místní štípané industrii, která byla vyrábena predevším technologií štípaní tlakem, zahrnují nálezy z Maádí i velká zakulacená škrabadla, odštípnutá z velkých jader s hladkým povrchem, která jsou známa po celém Blízkém východe. Na nalezištích kultury Maádí byly rovnež objeveny nádherné ostré cepele s perpendikulárním žebrováním, známé jako „kenaanské cepele“. Z tech se pak vyvinuly „britvy“ faraonského období (ve skutecnosti oboustranná škrabadla), jež patrily k pohrební výbave králu až do konce Staré ríše; nekdy leštené a nekdy vyrobené z medi ci dokonce ze zlata. Mezi oboustranne opracované výrobky, kterých není mnoho, patrí hroty, dýky a srpové cepelky. Jednalo se o výrobky domácí tradice (fajjúmské oboustranné srpové cepelky) a byly postupne nahrazovány cepelkami blízkovýchodního typu nasazenými na cepeli. Relativne vzácný výskyt bridlicových kosmetických palet dovážených z Horního Egypta muže naznacovat jejich omezenou dostupnost a tudíž luxusní charakter výrobku. Pocetnejší vápencové palety naproti tomu vykazují stopy opotrebení, svedcící jejich každodenním použití. Palice z tvrdého kamene mají diskovitý tvar, typický pro gerzskou a amerskou kulturu. 52 Predmety z leštené kosti a slonoviny predstavují tradicní tvary jehel, harpun, dírkovacu a šídel; bylo rovnež nalezeno nekolik hrebenu, dovezených z Horního Egypta. Ve vetším množství se vyskytují kostené šipky, vyrobené z prvních ostnu prsní a zádové ploutve, a to vetšinou v nádobách urcených pravdepodobne na vývoz. Mnoho nálezu odkazuje na kontakty mezi kulturami a obchod. V tomto ohledu je zvlášte významná úloha medi. Zdá se, že v Maádí byly bežne užívány kovové predmety. Krome jednoduchých výrobku, jako jsou jehly a harpuny, byly také nalezeny berly, lopatky a sekery. Zmínené typy nástroju se v kulturách v okolí Merimdy a Fajjúmu vyrábely z kamene, ale v Maádí z kovu. Tato situace má paralelu v soudobé Palestine, kde zcela zmizely hlazené kamenné sekery a vystrídaly je sekery kovové, i když byly vyrábeny odlišnou technologií než sekery z Maádí. Soucasný prechod od kamenných nástroju ke kovovým nebyl dílem pouhé náhody, nýbrž predstavuje výsledek technologického vývoje, který predpokládá vzájemné ovlivnování obou oblastí. V Maádí bylo rovnež nalezeno velké množství medené rudy a spektrální analýza urcila jako pravdepodobné místo puvodu oblast Timny a Feinánu. Obe nalezište predstavují výchozy medené rudy v oblasti Wádí Aráby v jižním cípu Sinajského poloostrova. Ruda však pravdepodobne nebyla zpracovávána prímo v Maádí, ale dovážela se sem k použití v kosmetice (malachitový prášek) již zpracovaná z lomu. Navzdory kontaktum kultury Maádí s Blízkým východem to byla civilizace predevším usedlých pastevcu a zemedelcu. Nacházíme nekolik dokladu lovu divoké zvere, jenž doplnoval rozsáhlý chov domácích zvírat (prasat, hovezího dobytka, ovcí a koz), která s výjimkou psu tvorila základ jídelnícku této komunity. Jako dopravní prostredek na obchodních výpravách sloužili bezesporu osli. V nádobách a zásobních jámách byly nalezeny kilogramy obilí, predevším pšenice a jecmene (Triticum monoccum, Triticum dioccum, Triticum spelta, Hordeum vulgare), a také lušteniny jako cocka a hrách. Ve srovnání s hojnými doklady zemedelské cinnosti v Maádí jsou pohrby relativne skromné a naznacují, že spolecenství prodelalo od neolitu jen malé sociální zmeny a evidentne postrádalo hierarchické rozvrstvení. Oproti 15 000 predynastických hrobu, odkrytých na jihu, bylo v Maádí objeveno jen 600 hrobu. K této nerovnováze prispely mimo jiné geografické a geologické faktory: dolnoegyptská pohrebište, ležící v oblastech vystavených castým záplavám, mohou být pohrbena pod mocnými nánosy nilského bahna. To však nevysvetluje vše, nebot zde v porovnání s Horním Egyptem prokazatelne existuje rozdíl v kvalite a kvantite pohrební výbavy. Pro dolnoegyptské hroby 53 je typická naprostá jednoduchost. Mrtví ve skrcené poloze, obalení rohoží nebo látkou, byli ukládáni do jednoduchých oválných jam a do hrobu byla pridávána pouze jedna ci dve keramické nádoby; nekdy dokonce vubec nic. Pri podrobnejším zkoumání severního kulturního okruhu (delícího se na tri stupne, zhruba odpovídající pohrebištím v Maádí, Wádí Digle a Héliopoli) se nicméne nekteré hroby zdají být lépe vybavené než jiné, aniž by se honosily tak nápadným prepychem, s jakým se setkáváme v Horním Egypte. Lze pozorovat postupnou tendenci k sociálnímu rozvrstvení a je možné, že smíšení hrobu psu a gazel s lidskými hroby je cástí techto sociálních zmen. Záverecná fáze kultury Maádí, zastoupená nejstaršími stratigrafickými vrstvami v Bútó, odpovídá strední cásti fáze Nakáda II (podstupnum IIc-d). Na zcela výjimecné lokalite v Bútó bylo doloženo sedm po sobe následujících archeologických vrstev. Lze zde pozorovat prechod od fáze Maádí k protodynastické kulture, jež ji cástecne prekrývá. V tomto prechodovém horizontu je dobre patrný castejší výskyt nakádských typu keramiky, zatímco keramika kultury Maádí postupne mizí. Zánik kultury Maádí tedy nebyl náhlým jevem, jak by se zdálo podle situace na eponymní lokalite, ale byl spíše výsledkem procesu kulturní asimilace. Vzhledem k tomu, že Bútó leželo v blízkosti reky i more, je pravdepodobné, že obchod zde byl velmi duležitý a snad se zde nacházel i palác pro místní vládce. I když archeologické nálezy z Bútó nejsou tak prekvapivé jako nálezy z Nakády, prece tu existoval srovnatelný kulturní vývoj, který i zde vedl ke složitejšímu rozvrstvení spolecnosti, jež mela nakonec svou vlastní víru, rituály, mýty a ideologie. Toto byla duležitá podmínka dalšího velkého historického kroku vpred, který probehl v období Nakáda III a v rane dynastické dobe. 4. VZNIK EGYPTSKÉHO STÁTU (cca 3200-2686 pr. n.l.) Kathryn A. Bard Stupen Nakáda III (cca 3200-3000 pr.n.l.) predstavuje podle Kaiserovy revize Petrieho systému „postupného datování“ poslední fázi predynastického období. V tomto období byl Egypt poprvé sjednocen do velkého územního státu a probehlo i urcité politické upevnení moci, které položilo základy pro rane dynastický stát 1. a 2. dynastie. Máme dukazy, že pred 1. dynastií vládli králové, 54 kterí jsou dnes zarazeni do tzv. 0. dynastie. Byli pohrbeni v Abydu poblíž královského hrbitova 1. dynastie. Na Palermské desce, seznamu králu pocházejícího z konce 5. dynastie (viz 1. kapitola), naznacuje prítomnost jmen a postav sedících králu v registrech v horní, rozbité cásti seznamu, že Egyptané verili, že pred 1. dynastií vládli nejací králové. Hodne se ovšem diskutuje o otázkách presné povahy procesu sjednocení, datace jeho prubehu a puvodu 0. dynastie. Vznik státu a sjednocení Pocínaje fází Nakáda II nacházíme v Horním Egypte pohrebište se vzájemne velmi odlišnými hroby (nikoli však v Dolním Egypte). V hrobkách príslušníku vládnoucí vrstvy se na techto pohrebištích vyskytuje velké množství pohrební výbavy, vyrobené nekdy i z exotických materiálu, jako je zlato a lapis lazuli. Tyto hroby dokládají vzrustající hierarchizaci spolecnosti a pravdepodobne predstavují výsledky nejranejších procesu souperení a rozmachu politických zrízení v Horním Egypte, které souvisely s hospodárským vývojem a rozvojem dálkového obchodu. Ovládání distribuce dovážených surovin a výroba prestižních remeslnických výrobku musely posílit moc vládcu predynastických center. Umelecké predmety zároven plnily funkci symbolu spolecenského postavení. Ac pro to nemáme archeologické dukazy, zdá se pravdepodobné, že z vetších predynastických center Horního Egypta se stávala strediska remeslné výroby. Nekterá tato centra byla obehnána ohradní zdí, jak to doložil Petrie na príkladu „Jižního mesta“ v Nakáde. Srdcem nakádské kultury byl Horní Egypt, ale pocínaje fází Nakáda II zacaly vznikat osady této kultury i v severním Egypte. Petrie odkryl pohrebište z fáze Nakáda II na lokalite v el-Gerze ve fajjúmské oblasti a po ní nazval tuto strední predynastickou fázi gerzeanem. Pozdeji byly nalezeny hroby nakádské kultury dokonce v delte Nilu, na lokalite Minšat Abú Omar. V období Nakáda II docházelo k postupné migraci obyvatel z Horního Egypta smerem na sever. Nejvetší hornoegyptská mesta ležela v blízkosti Východní poušte, odkud pocházelo zlato a ruzné druhy kamenu a hornin, používaných k výrobe korálku, kamenných nádob a ostatních remeslných výrobku. Mesta tak byla daleko bohatší na nerostné bohatství než osady Dolního Egypta. Staroveké jméno Nakády znelo Nubt („[mesto] zlata“) a není náhodou, že zde bylo nalezeno nejvetší predynastické pohrebište. V záplavových oblastech Horního Egypta bylo pestováno obilí s rostoucími výnosy, vznikaly a byly hromadeny nadbytky, jež posléze mohly být smenovány za remeslnické zboží, jehož výroba se postupne úzce specializovala. Prvními cestovateli, plujícími na sever, snad byli obchodníci a jak vzrustala vzájemná provázanost hospodárství, mohli být 55 následováni osadníky. Tuto expanzi na sever nelze doložit žádnými prímými archeologickými dukazy (v protikladu k jednotlivým nálezum), ale pokud tato migrace skutecne probíhala, zdá se pravdepodobnejší, že se jednalo spíše o mírumilovné rozširování než o vojenskou invazi - alespon v pocátecním stadiu. Motivací k expanzi nakádské kultury do severního Egypta mohla být snaha získat prímou nadvládu nad lukrativním obchodem s ostatními oblastmi východního Stredomorí, které se rozvinuly již dríve, ve ctvrtém tisíciletí pr. n.l. Rozvoj technologie stavby velkých lodí byl rovnež klícem krozvoji dopravy po Nilu, k ovládnutí reky a k výmene zboží ve velkém. Drevo (cedrové) na výrobu techto lodí se v Egypte nevyskytovalo, ale bylo dováženo z území dnešního Libanonu. Jak naznacuje studie o kulture Maádí ve 3. kapitole, Dolní Egypt nebyl ve ctvrtém tisíciletí pr. n.l. kulturním vakuem a expanze nakádské kultury se nakonec musela setkat s urcitým odporem. Archeologické nálezy ze severu ovšem dokladují pouze konecné nahrazení kultury Maádí. Na eponymní lokalite Maádí skoncilo osídlení behem fáze Nakáda II c/d, zatímco stratigrafické dukazy na lokalitách severní delty, napr. v Bútó, Tell Ibrahím Avadu, Tell er-Rub'a a Tell el-Farcha, dosvedcují, že starší vrstvy, které obsahovaly pouze maádijské a místní zboží, byly prekryty vrstvou, v níž byla nalezena pouze keramika kultury Nakáda III a pozdních tvaru 1. dynastie. Na lokalite Tell el-Farcha naznacuje vrstva navátého písku oddelující tyto horizonty osídlení, že místní obyvatelstvo z neznámých prícin opustilo osadu (ze strachu?) a že behem vlády 0. dynastie osadu znovu osídlil lid nakádské kultury, která se mezitím rozšírila po celém Egypte. Behem prechodu od Nakády II (cca 3200 pr. n.l.) ke stupni Nakáda III zmizela puvodní hmotná kultura Dolního Egypta a byla nahrazena predmety (zvlášte keramikou) ovlivnenými hornoegyptskou nakádskou kulturou. Výše popsaný archeologický proces býval nekdy interpretován jako doklad politického sjednocení Egypta již v tomto období. Avšak promeny hmotné kultury nemusí nutne odrážet (jednotnou) politickou organizaci, a lze je vysvetlit pusobením rady alternativních socioekonomických cinitelu. Pokud nálezy z hrobek vládnoucí vrstvy na trech hlavních predynastických lokalitách Horního Egypta (Nakáda, Abydos, Hierakonpolis) svedcí o samostatných (a možná i vzájemne souperících) centrech ci politických zrízeních ve fázi Nakáda II, došlo pravdepodobne k prvnímu cástecnému sjednocení Horního Egypta na pocátku fáze Nakáda III. Tento proces mohl být výsledkem rady aktu spojenectví ci vojenských akcí (pravdepodobne jejich kombinací); po nem 56 následovalo politické sjednocení severu zeme s jihem a vznik 0. dynastie na konci období Nakáda III. Ve srovnání se výbavou hrobu datovaných období Nakády II na nejvetším predynastickém pohrebišti v Nakáde je výbava mladších hrobek (Nakáda III) velmi chudá. Zchudnutí pohrební výbavy bylo prokázáno i na pohrebišti „T“, kde byli pohrbeni príslušníci vládnoucí vrstvy. Koncem 19. st. odkryl Jacques de Morgan jižne od techto hrbitovu, ve vzdálenosti približne 6 km, dve velké hrobky s nikami postavené ze sušených cihel a pohrebište s rane dynastickými hroby. Umístení tohoto hrbitova a vznik nového typu „královské“ hrobky na konci Nakády III spolu se svedectvím skupiny chudších (starších) hrobu na pohrebištích ležících severneji - to vše svedcí o náhlém prerušení styku s mestským centrem, jež se soustredilo v Jižním meste (ležícím pouhých 150 m na severovýchod od velkého predynastického pohrebište), a toto prerušení se pravdepodobne casove shodovalo s pohlcením nakádské oblasti jiným, vetším centrem. Naproti tomu se hroby v Abydu, na lokalite Umm el-Ka'ab (pohrebište „U“, „B“ a „královský hrbitov“), vyvíjely od pomerne nediferencovaných hrobu z pocátku nakádské kultury, pres hroby vládnoucí vrstvy Nakády II ke královskému hrbitovu 0. a 1. dynastie. Hrobka U-j datovaná do období Nakáda III, približne do roku 3200 pr. n.l., sestává z dvanácti místností, pokrývajících celkovou plochu 66,4 m2. Prestože byla vykradena, bylo v ní nalezeno mnoho predmetu z kosti a slonoviny, egyptská keramika a asi 400 nádob dovezených z Palestiny, v nichž mohlo být víno. Na 150 malých tabulkách, které pocházejí z této hrobky, byly vyryty znaky považovanéi za první známé hieroglyfy. Podle nemeckého archeologa Güntera Dreyera dokazují stopy po drevené svatyni nalezené v pohrební komore a model žezla ze slonoviny, že se jednalo o hrobku panovníka, snad Štíra, jehož majetek tu byl zrejme zaznamenán na množství tabulek. Tento král pravdepodobne vládl v jedenatricátém století pr. n.l. Archeologické výzkumy na „lokalite 6“ v Hierakonpoli, 2,5 km nad Velkým wádím, odkryly nekolik velkých hrobek. Každá zaujímala plochu do 22,75 m2 a obsahovala predmety kultury Nakáda III. Hrob c. 11, ac vyloupený, obsahoval korále z karneolu, granátu, tyrkysu, fajánse, zlata a stríbra, úlomky predmetu z lapisu lazuli, slonoviny a cepele z obsidiánu a krištálu; dále drevenou postel s nohama v podobe vyrezávaných býcích nohou. Tak bohate vybavený hrob naznacuje, že v Hierakonpoli byly pohrbeny významné osoby vysokého postavení. Presto nepocházely stejné vrstvy jako panovníci, kterí byli pohrbeni v Abydu. 57 Zatímco Nakáda byla v rane dynastické dobe již politicky bezvýznamná, Abydos se stal nejduležitejším centrem kultu mrtvých panovníku a Hierakonpole zustala duležitým náboženským strediskem, spojeným s kultem boha Horem, symbolizujícího žijícího krále. Je možné, že behem hornoegyptských boju o moc v pozdne predynastické dobe byla nakádské centrum poraženo, zatímco vládci, panující puvodne v Abydu, postupne ovládli celou zemi. Pravdepodobne uzavreli spojenectví sice s méne mocnými vládci Hierakonpole (tzv. Následovníky Hora), kterí však zaujímali výhodnou strategickou polohu, nebot ovládali cesty k nerostným surovinám, jež byly dopravovány z jihu. Konecného sjednocení Horního a Dolního Egypta mohlo být dosaženo za pomoci jednoho nebo více vojenských výpadu na sever. Pro tuto hypotézu však neexistuje dostatek jiných dukazu krome scén se symbolickým vojenským obsahem, znázornených na cetných obradních paletách, datovaných podle stylu do pozdne predynastického období (Nakáda III / 0. dynastie), napr. fragmenty Libyjské, Válecné a Býcí palety. Interpretace výjevu je ponekud problematická, nebot neznáme úcel vzniku techto predmetu a fragmenty reliéfních scén symbolizují stret, aniž by specifikovaly skutecné historické události. Naštestí z Hierakonpole pocházejí tri duležité predmety zdobené výjevy souvisejícími s touto dobou: palice krále Štíra a paleta a palice krále Narmera. Všechny tri ceremoniální predmety byly nalezeny na míste nebo v okolí tzv. „základového depozitu“, jak ho pojmenovali J.E. Quibell a F.W. Green, když provádeli archeologický výzkum Horova chrámu v Hierakonpoli. Predmety predstavovaly pravdepodobne královské dary pro chrám a vypovídají o významném postavení Hierakonpole na konci období Nakáda III. I když je sjednocení Horního a Dolního Egypta pravdepodobne príliš specifickou interpretací scén na Narmerove palete, presto výjevy zobrazují mrtvé neprátele, poražené národy nebo osady, príp. obojí. Výjevy a symboly na Narmerove palici zobrazují válecné zajatce a korist a poražené národy jsou zobrazeny i na Škorpiónove palici. Tyto scény naznacují, že válka hrála na urcitém stupni upevnování raného egyptského státu významnou úlohu. I když v lokalitách delty z období Nakáda III nenacházíme žádné stopy po destrukci, mohla válka skutecne prinést konsolidaci tohoto raného státu a jeho expanzi do Dolní Núbie a jižní Palestiny, k níž došlo na pocátku 1. dynastie. Od dob Petrieho je vcelku pravidelne predkládána hypotéza, že se egyptská civilizace 1. dynastie objevila náhle a musela být tudíž prinesena nejakou cizí „rasou“, jež pronikla do Egypta. Tato 58 domnenka však stojí v príkrém rozporu s doklady o predynastických kulturách. Archeologické výzkumy v Abydu a Hierakonpoli od 70. let jasne prokazují domácí, hornoegyptské koreny rané egyptských civilizace. Prestože byl prokázán kontakt s cizími národy ze ctvrtého tisíciletí pr. n.l., nejednalo se o vojenskou invazi. Keramika pocházející z prozkoumaných vrstev lokalit severního Egypta a jižní Palestiny nyní umožnuje vzájemne porovnat jednotlivé kulturní fáze techto oblastí a neprokázala prerušení kontaktu v dobe prevrstvení kulturního komplexu Maádí nakádskou kulturou. Zatímco stupen Nakáda IIb odpovídá rané dobe bronzové fáze Ia vPalestine; Nakáda IIc-d a Nakáda III./0. dynastie byly prokazatelne soudobé s stupnem Ib rané doby bronzové. Kontakty mezi severním Egyptem a Palestinou byly v té dobe zprostredkovávány po souši, jak dokazují výzkumy na severu Sinajského poloostrova. Mezi Kantarou a Ráfií odkryla Severosinajská expedice univerzity v Ben Gurionu 250 raných osad, kde 80% nalezené keramiky pocházelo z Egypta a bylo datováno do fáze Nakáda IIIII a 0. dynastie. Strukturu osídlení tvorilo nekolik vetších centrálních osad s roztroušenými sezónními táborišti a dopravními stanicemi. Izraelští archeologové predpokládají, že tyto nálezy dokládají sít obchodních cest, vytvorenou a ovládanou Egyptany již v rané dobe bronzové Ia a že tato sít byla hlavní prícinou rozkvetu mestských center rané doby bronzové II, které se pozdeji objevily v Palestine. Technologický výzkum palestinské keramiky z rane bronzové doby, který provedla Naomi Porat, jasne dokazuje, že mnoho nádob z vrstev fáze Ib, používaných pro prípravu pokrmu, vyrobili egyptští hrncíri, kterí užívali egyptskou technologii, ale místní palestinské hlíny. Fáze Ib také obsahuje mnoho zásobnic vyrobených z nilského bahna a slínové zboží, které musely být z Egypta dovezeny. Egyptané nejenže založili na severní Sinaji prechodné tábory a obchodní stanice, ale keramický inventár rovnež svedcí o tom, že vprostoru jižní Palestiny vytvorili vysoce organizovanou sít osad, a trvale zde sídlilo egyptské obyvatelstvo. Význam delty pro studium kontaktu Egyptanu s jihozápadní Asií rovnež dokládají záhadné nálezy z Bútó. Na konci 80. let 20. stol. zde Thomas von der Way objevil ve vrstvách prináležejících predynastické dolnoegyptské kulture dva neocekávané typy hlinených predmetu: keramické „hrebíky“ a tzv. Grubenkopfnagel (špicaté kužely s vydutým lešteným hrotem), pripomínající artefakty užívané v mezopotámské kulture Uruk k výzdobe prucelí chrámu. Von der Way se domnívá, že kontakt s kulturou Uruk mohl probíhat pres severní Sýrii, nebot nejstarší predynastické 59 vrstvy v Bútó obsahovaly strepy zdobené belavými pruhy, typickými pro syrské keramické zboží ? muk F. Pokud by von der Wayova hypotéza byla správná, mely by hlinené hrebíky a Grubenkopfnagel souviset s architekturou z nepálených hlinených cihel z predynastických vrstev, což nebylo prokázáno. Nicméne archeologické výzkumy v Bútó pokracují a mohou poskytnout další údaje o kontaktech mezi deltou a jihozápadní Asií ve ctvrtém tisíciletí pr. n.l. V nekolika bohatých hrobech ze stupnu Nakáda II a III byly nalezeny jak importované, tak v Egypte vyrobené válcovité pecetní válecky, které predstavují druh predmetu bezpochyby vynalezený v Mezopotámii. Korále a drobné výrobky z lapisu lazuli, který mohl pocházet jedine z Afghánistánu, se poprvé nacházejí v hornoegyptských predynastických hrobech. V Horním Egypte (a Dolní Núbii) se objevují mezopotámské motivy vcetne héroa domteura (vítezná lidská postava mezi dvema lvy resp. divokými zvíraty). Príkladem mohou být malby na stene hrobky c. 100 v Hierakonpoli, pocházející z fáze Nakáda II. Další typicky mezopotámské motivy, jako jsou použití nik v architekture (palaçe-fasade) a lode s vysokými prídemi, nacházíme na predmetech období Nakády II a III a také na skalních kresbách. Provedení techto motivu je typické spíše pro glyptické umení Sús v jihozápadním Íránu než pro kulturu Uruk a skutecnost, že se tyto artefakty vubec nevyskytují v Dolním Egypte, nás vede k domnence, že mohla existovat jižní trasa kontaktu mezi Súsami a Horním Egyptem, o níž dnes již není nic známo. V Dolní Núbii bylo nalezeno mnoho hrobu kultury skupiny A (zhruba casove odpovídající kulture Nakáda), které obsahují mnoho remeslných výrobku kultury Nakáda. Predmety skupiny A se nápadne lišily od nakádských a egyptské výrobky byly pravdepodobne získávány obchodem nebo smenou. Bruce Williams se domnívá, že bohaté pohrebište L skupiny A v Kustulu v Dolní Núbii predstavuje núbijské panovníky, kterí dobyli a sjednotili Egypt a založili raný faraonský stát, ale vetšina badatelu s touto hypotézou nesouhlasí. Archeologické nálezy muže nejlépe vysvetlit zintenzivnující se kontakt mezi kulturami Horního Egypta a Dolní Núbie v pozdne predynastické dobe. Prepychové suroviny, jako je slonovina, ebenové drevo, kadidlo a kožešiny cizokrajných zvírat, které byly v Egypte dynastické doby všechny velmi žádané, pocházely vetšinou z jižnejších cástí Afriky a dovážely se pres Núbii. Nekterí vládcové skupiny A museli tedy mít z obchodu s prírodním bohatstvím hospodárský zisk, jak je jasne patrné z bohatých hrobu, odkrytých v Kustulu a Sajale. Povaha spolecensko-politické struktury, doložené v tehdejším Egypte, je jen težko predstavitelná pro Núbii. Záplavová oblast Nilu je v Dolní Núbii daleko užší než v Horním Egypte a 60 Dolní Núbie jednoduše nemela dostatecne velký zemedelský potenciál, který by uživil vetší koncentraci obyvatel a odborníky živící se svou specializací, jako byli remeslníci a vládní úredníci. Také skutecnost, že hmotná kultura nakádského období, nalezená v severním Egypte, nevykazovala žádné núbijské prvky, muže svedcit proti núbijskému puvodu sjednoceného egyptského státu. Pocátky státu 1. dynastie Kolem roku 3000 pr.n.l. vznikl v Egypte rane dynastický stát, který ovládal vetší cást nilského údolí od delty až k prvnímu kataraktu u Asuánu, což je vzdálenost približne 1000 km podél Nilu. Zatímco v obdobích Nakáda II a Nakáda III je prítomnost nakádské kultury v delte jasne prokazatelná, rozšírení egyptské politické moci smerem na jih v dobe 1. dynastie je doloženo pouze pozustatky pevnosti na nejvyšším bode ostrova Elefantiny, což bylo území obývané v predynastické dobe predstaviteli skupiny A. Behem 1. dynastie bylo ohnisko vývoje presunuto z jihu na sever a raný egyptský stát byl centrálne rízen politickým aparátem, ovládaným jedním králem (božským) z Memfidy. Opravdu jedinecným rysem raného egyptského státu je sjednocení vlády nad rozsáhlým geografickým územím, címž se Egypt výrazne lišil od soudobých politických zrízení v Núbii, Mezopotámii a Syropalestine. Ackoli existují dukazy o kontaktech se zahranicím ve ctvrtém tisíciletí pr. n.l., rane dynastický stát, který v Egypte vznikl, mel domácí koreny. Je pravdepodobné, že politické sjednocení usnadnil spolecný jazyk nebo nárecí spolecného jazyka. O podobe mluveného jazyka však nic nevíme a rané písemné památky, které se nám dochovaly, poskytují o tomto stadiu kulturního vývoje velmi povrchní informace. Jedním z dusledku expanze nakádské kultury do severních oblastí Egypta byla zcela jiste propracovaná státní administrativa. Napomohlo tomu rozšírení používání písma na pocátku 1. dynastie, které bylo využíváno na pecetích a destickách pripevnovaných na státní zboží. Mezi archeologické doklady o centrálne rízeném státu patrí jména králu 1. dynastie (napsaná v serechách) na nádobách, pecetích, tabulkách (puvodne pripevnených k nádobám) a ostatních predmetech, nalezených na hlavních rane dynastických archeologických nalezištích. Tyto dukazy rovnež naznacují, že již v dobe prvních dynastií existoval i státní danový systém. V Memfide jsou nejstarší archeologické vrstvy, jež byly dosud odhaleny, datovány do 1. prechodné doby a vrstvy rane dynastického mesta mohou být pohrbeny pod množstvím naplavených nánosu. David Jeffreys provádel vrty západne od Memfidy a získal z nich keramiku jak ze Staré ríše, tak z 61 rane dynastického období. Nicméne hroby nalezené v této oblasti jsou datovány do 1. dynastie; je tedy pravdepodobné, že mesto bylo založeno zhruba v této dobe. V nedaleké severní Sakkáre byly odkryty hrobky vysokých úredníku a v Memfide a jejím okolí byli pohrbeni úredníci všech hodností. Tato pohrebište dokazují, že oblast Memfidy byla administrativním strediskem státu, a rovnež naznacují, že rane egyptský stát mel velmi rozvrstvenou sociální strukturu. Na jihu byl nejduležitejším kultovním centrem Abydos. Podle nekterých hypotéz byly na pocátku 1. dynastie tamní menší predynastické osady, po nichž zustaly jen mizivé archeologické doklady, nahrazeny jedním mestem, vystaveným ze sušených cihel. Poblíž Abydu byli pohrbeni králové 1. dynastie, což je dalším dokladem o hornoegyptském puvodu korenu státu. Pojetí královské moci bylo od samého pocátku dynastické doby velmi silné a mocné, a takové zustalo po všechna hlavní historická období. Nikde jinde na starovekém Blízkém východe nebyla v tomto raném období osoba krále tak duležitá a smerodatná pro ovládání a rízení raného státu. Další mesta musela vzniknout nebo být založena jako administrativní strediska státu po celém Egypte. Prostorové usporádání obcí však bylo odlišné od situace v jižní Mezopotámii, kde velká mesta byla pridružena k duležitým kultovním centrum. Na druhou stranu však nebyl Egypt ani "civilizací bez mest", jak se nekterí archeologové domnívali. Prostorová struktura menší i velká egyptská mesta mohla být volnejší než mezopotámská a víme, že královské rezidence menily místo. Vlivem mnoha okolností nejsou egyptská mesta príliš dobre dochována, nebot jsou pohrbena hluboko pod vrstvou naplavenin ci pod moderními mesty, takže nemohou být odkryta. Presto se nám však dochovaly archeologické nálezy z nejstarších mest. V Hierakonpoli bylo identifikováno prucelí, zdobené soustavou nik, jako vstupní brána do "paláce", snad administrativního strediska raného státu. Puvodne stálo uprostred mesta (Kóm el-Ahmar). Obdélníková budova ze sušených cihel, datovaná do pocátku 1. dynastie a vystavená na starších vrstvách Nakáda I, Nakáda II a III a 0. dynastie, která byla nalezena v Bútó v nilské delte, by mohla být pozustatkem chrámu, který kdysi rovnež stál uprostred mesta. Vetšina Egyptanu v rane dynastickém období (a všech pozdejších dobách) byli ovšem zemedelci žijící v malých vesnicích. Hospodárskou základnou starovekého egyptského státu bylo pestování obilí. V prubehu ctvrtého tisíciletí pr.n.l. vzrustala závislost vesnic na pestování pšenice a jecmene, jež bylo v záplavové oblasti Nilu nesmírne úspešné. 62 V rane dynastické dobe používali Egyptané jednoduchý systém bazénového zavlažování, jímž byla zvetšována plocha obdelávané pudy a zvyšoval se výnos. Na rozdíl od všech ostatních zavodnovacích systému na svete v Egypte nehrozilo zasolování pudy, protože každorocní nilská záplava soli vyplavila. Deštové srážky již byly zanedbatelné, ale každorocní záplavy zajištovaly nezbytnou závlahu ve správný cas - tedy v cervenci a srpnu - takže pšenice se dala sít v zárí, když voda opadla. Odrudy pšenice, které byly pestovány v Egypte, dozrávaly behem zimních mesícu a mohly se sklízet ješte pred príchodem jara, nebot vysoké teploty a sucho by jinak byly úrodu znicily. Tyto podmínky umožnily vznik zemedelských prebytku, a pokud byly tyto prebytky v rukou státu, mohly podporit rozvoj egyptské civilizace, jak to mužeme sledovat v dobe 1. dynastie. KRÁLOVSKÉ POHREBIŠTE V ABYDU Povahu rane egyptské civilizace nám približuje predevším monumentální architektura, zejména královské hrobky a pohrební ohrady v Abydu a hrobky vysokých hodnostáru v severní Sakkáre. Prvky formálne umeleckého stylu, které jsou typicky egyptské, se rovnež objevují v Nakáde III/ 0. dynastii a v rane dynastickém období. Jednou z charakteristik egyptské monumentální architektury a predmetu, jež byly používány na oslavu urcité události (napr. Narmerova paleta), je remeslná specializace a podpora remeslníku ze strany panovníka. V hrobkách králu a vysokých hodnostáru z této doby byly nalezeny výrobky svedcící o nejvyšší remeslné zrucnosti. Patrí mezi ne steatitový disk vykládaný egyptským alabastrem se dvema psy lovícími gazelu (z hrobu c. 3035 v Sakkáre) a náramek s korálky ze zlata, tyrkysu, ametystu a lapisu lazuli (z hrobu krále Džera v Abydu). Podobne vysokou remeslnou úroven lze sledovat i na ebenových a slonovinových predmetech a na medených nástrojích a nádobách z hrobu hodnostáru, na nichž je patrný patronát královského dvora. Prítomnost výrobku z medi byla pravdepodobne výsledkem králem organizovaných výprav do medených dolu ve Východní poušti a/nebo vzrustajícího obchodu s oblastmi, kde se težila med, tedy s Negebem ci Sinají, a zároven muže svedcit o rozšírení zpracovávání medi v Egypte. I když se dríve soudilo, že panovníci 1. dynastie byli pohrbeni v severní Sakkáre, kde Bryan Emery odkryl obrovské mastaby ze nepálených cihel s prucelími zdobenými nikami; nyní se vetšina egyptologu domnívá, že tyto hrobky patrily vysokým státním úredníkum 1. a 2. dynastie, zatímco králové byli pohrbíváni v Umm el-Kábu u Abydu. Pouze v Abydu totiž pocet velkých hrobek odpovídající poctu králu (a jedné královny) této dynastie. Zároven v Abydu byly nalezeny zbytky 63 pohrebních ohrad všech panovníku této dynastie až na jednoho, jak dokázaly vykopávky Davida O'Connora v 80. a 90. letech 20. století. Ideologie královské moci, jak ji dokládá pohrební kult, je na královské nekropoli v Abydu dobre citelná. Rozvoj monumentální architektury symbolizoval nový politický rád, legalizovaný bohemkrálem, jenž byl hlavou státního náboženství. Všeobecne rozšírená víra v posmrtný život zacala prostrednictvím ideologie a její symbolické materiální podoby - tedy hrobkami - odrážet hierarchii sociální struktury králem rízeného státu, a tato politicky motivovaná transformace náboženských predstav mela prímý dopad na spolecensko-hospodárský systém. Král mel nárok na nákladný pohreb, nebot ten symbolizoval jeho roli prostredníka mezi svetem lidí a bohy, spolecne se zemrelými predky. Víra v pozemský a kosmický rád byla do jisté míry zdrojem sociální soudržnosti rane dynastického státu. Sedm pohrebních komplexu 1. dynastie objevil v 90. letech 19. století Émile Amélineau a po nem je ješte dukladneji prozkoumal Petrie. Hrobky patrí temto králum: Džerovi, Wadžimu, Denovi, Adžibovi, Semerchetovi a Kaaovi, a také královne Merneit, jež byla pravdepodobne matku krále Dena a snad také sama vládla v pocátcích jeho vlády jako regent. Nejenže tyto hroby byly vypleneny, ale zcela zrejme byly také úmyslne vypáleny. Ve Strední ríši byly hroby vykopány a prestaveny pro kult Usiruv a Džerova hrobka byla premenena na Usiruv kenotaf. Je pozoruhodné, že navzdory této historii umožnily Petrieho výzkumy v letech 1899-1901 a vykopávky vedené Nemeckým archeologickým ústavem od 70. let 20. století rekonstrukci vzhledu archaických královských hrobek. Prestože se zachovaly pouze podzemní komory ze sušených cihel, domníváme se, že hrobky byly puvodne zastrešené a mohly být pokryty písecným rovem, pred nímž byla patrne vztycena kamenná stéla s vytesaným jménem krále (nekolik se jich dochovalo). Každá královská hrobka byla obklopena radami vedlejších hrobu. Severovýchodne od královského pohrebište, na lokalite nazvané nekropole B, leží hrobka krále Hor-Ahy, který je všeobecne považován za zakladatele 1. dynastie. Na pohrebišti B se nacházejí rovnež hroby, které Werner Kaiser identifikoval jako místa odpocinku posledních trí králu 0. dynastie, tedy Iri-Hora, Kae a Narmera. Podzemí starších hrobek tvorí dve komory, zatímco Ahova hrobka sestává z nekolika oddelených komor, postavených ve trech úrovních. Severovýchodne od Ahovy hrobky se nachází množství vedlejších hrobu. I když byla Ahova hrobka vyplenena, je tu prece patrná zmena v rozmerech hrobky. Dále, ve trech komorách se zachovaly zbytky velkých 64 drevených svatostánku a triatricet vedlejších hrobu obsahovalo ostatky mladých mužu ve stárí 20-25 let, kterí byli pravdepodobne usmrceni behem královských pohrebních rituálu. Poblíž jednoho z techto vedlejších hrobu byly nalezeny zbytky pohrbu nejméne sedmi mladých lvu. Všechny hrobky panovníku 1. dynastie v Abydu mají vedlejší hroby s drevenými rakvemi. V dejinách starovekého Egypta je to jediné období, kdy byly pri královských pohrbech rituálne usmrcováni lidé. Podle Nancy Lovellové, která zkoumala nekteré kostry z techto vedlejších hrobu, poukazují jejich zuby na smrt uškrcením. Úredníci, kneží, sluhové a ženy z královy domácnosti byli pravdepodobne všichni zabiti, aby králi sloužili i po smrti. Mnohé z techto hrobu obsahují pohrební výbavou, kterou tvorily hlinené a kamenné nádoby, medené nástroje a výrobky ze slonoviny. Jejich rovy byly oznaceny hrube opracovanými stélami s vytesanými jmény zemrelých. Byly nalezeny i kosterní pozustatky trpaslíku (král je snad zamestnával pro svou zábavu) a psu, které mohl používat pri lovu nebo jako domácí mazlícky. Kolem Džerovy hrobky bylo nalezeno nejvíc vedlejších hrobu (338) a lze ríci, že všechny pozdejší královské hrobky jich mají méne. Z neznámých duvodu byla tato praxe po 1. dynastii prerušena a její prijatelnejší náhradou se staly malé pohrební sošky sluhu zvané vešebty. Všechny hrobky králu 1. dynastie v Abydu obsahovaly drevené svatostánky, kde bylo uloženo telo. Pudorys nejvetší hrobky, která patrí Džerovi, má rozmery 70 x 40 m (vcetne rad vedlejších hrobu); podzemí je 2,6 m hluboké. Královský ostatky byly umísteny ve stredu cihlové pohrební komory, o rozmerech 17 x 18 m (306 m2). Krátké cihlové prícky pak kolem pohrební komory vytvorily vzájemne oddelené sklady pro uložení pohrební výbavu. Ackoli byla tato hrobka pozdeji prestavena na svatyni boha Usira, Petrie zde našel paži s náramky, zabalenou v plátne, která zcela jiste patrila do puvodního hrobu; paže se do dnešních dnu nedochovala, ale šperky jsou uloženy v Egyptském muzeu v Káhire. Na prostorovém usporádání hrobky panovníka Dena, který vládl v puli 1. dynastie, je dobre patrná duležitá inovace: pribylo schodište. To umožnilo konstrukci celé hrobky vcetne zastropení ješte behem života panovníka a podstatne se tím ulehcily práce vhluboké stavební jáme. Uprostred schodište byly umísteny drevené dvere a za nimi, u vchodu do pohrební komory, byl kamenný zátaras, jenž mel zabránit vykradení hrobu. Hrobka s vedlejšími hroby pokrývá plochu cca 53 x 40 m; samotná pohrební komora má plochu 15 x 9 m a je hluboká 6 m. Rozvržením místností a vybavením to je nejnákladnejší hrobka v Abydu: podlaha pohrební komory je vydláždena cervenou 65 a cernou žulou z Asuánu (nejstarší známý prípad použití tohoto kamene ve velkém merítku). Malá místnost na jihozápadní strane s vlastním malým schodištem muže být predchudcem serdabu (místnosti, v níž byla uložena socha zemrelého). Archeologický výzkum, který provádel Nemecký ústav na výsypkách z drívejších vykopávek, naznacuje, že pohrební výbava zahrnovala mnoho keramických nádob s hlinenými zátkami opatrenými otisky pecetidel, kamenné nádoby, tabulky s vyrytými nápisy a jiné predmety vyrezané ze slonoviny a ebenu, a také intarzie z truhel ci nábytku. Neobvykle dlouhé vedlejší komory ležící jižne od pohrební komory obsahovaly mnoho nádob, v nichž snad puvodne bylo víno. V mladší královské hrobce patrící Semerchetovi nalezl Petrie vchodovou rampu (nikoli schodište jako v Denove hrobce), nasáklou do výše „trí stop“ aromatickým olejem. Témer 5000 let po pohrbu byla vune stále tak silná, že provonela celou hrobku. V hrobce Kaaje, posledního krále 1. dynastie, našli archeologové Nemeckého ústavu pri svém prezkoumávání tricet tabulek s nápisy popisujícími dovážení oleje. Nejpravdepodobneji pocházely tyto oleje ze syropalestinské oblasti a byly vyrábeny snad z plodu ci pryskyric tamních stromu. Z takového množství oleje v Semerchetove hrobe lze usuzovat na velmi rozsáhlý dálkový obchod kontrolovaný králem a na duležitost tak luxusního zboží pro královské pohrby. Královské hrobky v Abydu jsou situovány na níže položené poušti (Umm el-Káb). Severovýchodne od nich, blíže k okraji obdelávané pudy, se nacházejí pohrební ohrady, nazývané dríve archeology „pevnosti“. Zde snad byl knežími a ostatními služebníky udržován kult zemrelého krále, jak bylo zvykem v pozdejších zádušních komplexech. Nejlépe zachovalá pohrební ohrada, dnes známá jako Šunét ez-Zibíb, patrila Chasechemuejovi z 2. dynastie. Její vnitrní steny zdobené nikami se zachovaly až do výšky 10-11 m a vyhrazují plochu približne 124 x 56 m. V roce 1988 objevil O'Connor v tomto komplexu velký rov ctvercového pudorysu, nasypaný z písku a šterku a pokrytý sušenými cihlami. Tento rov byl v rámci ohrady umísten približne stejne jako stupnovitá pyramida v pohrebním komplexu panovníka Džosera ze 3. dynastie v Sakkáre (jež byla zapocata jako "mastaba" a teprve ve ctvrté etape premenena na pyramidu). Jak Chasechemuejuv, tak Džoseruv komplex byly ohraniceny vysokou ohradními zdí s zdobenou nikami a mely jediný vchod od jihovýchodu. Džoseruv komplex byl postaven 40-50 let po Chasechemuejove a rov v Šunét ez-Zibíbu tak muže být dokladem pro stavbu v podobe „protopyramidy“ ci prapahorku. Nevíme, zda byly rovy postaveny rovnež v dalších pohrebních ohradách panovníku 1. dynastie v Abydu, ale zdá se to být 66 pravdepodobné. V Abydu tak je velmi dobre patrný vývoj královského zádušního kultu a jeho monumentálních podob. Za vlády 3. dynastie už královský pohrební kult odrážel nový rád královské moci, která si pri stavbe nejstarší monumentální kamenné stavbe sveta cinila nárok na obrovské množství stavebního materiálu a pracovní síly. Na pocátku 90. let 20. století objevil O'Connor jihovýchodne od Džerova hrobního komplexu, za severovýchodní vnejší zdí Chasechemuejova komplexu, dvanáct pohrbu clunu. Tyto pohrby tvorily jámy, obsahující trupy pohrebních lodí dlouhé 18-21 m, ale vysoké jen 50 cm. Nepálené cihly pokrývaly trupy lodí a vytvorily tak stavby dlouhé až 27,4 m. Keramika nalezená u lodí pochází z rane dynastické doby, ale nevíme presne, zda z 1. nebo 2. dynastie. Zdá se, že všechny cluny byly postavené ve stejné dobe, a lze predpokládat, že pri rozšírení plochy výzkumu budou objeveny další. V Sakkáre a Heluánu byly u rane dynastických hrobek vysokých úredníku objeveny rovnež pohrby lodí. Nejznámejšími príklady z doby Staré ríše jsou dve nepoškozené lode, které byly nalezeny vedle Chufuovy pyramidy v Gíze. Úcel techto lodí je neznámý: mohly se používat pri pohrebních obradech, nebo mohly být symbolicky pohrbeny pro cestu na onen svet. Abydské pohrební cluny jsou nejstarším dukazem spojení lodí s královským pohrebním kultem. Pohrební komplexy (hrobky a pohrební ohrady) panovníku 1. dynastie v Abydu dokládají obrovské výdaje státu na tyto úcely. Panovníci kontrolovali nesmírný majetek vcetne remeslných výrobku z královských dílen, exotického zboží, nerostného bohatství dováženého ve velkém množství ze zahranicí a také nucené pracovní síly (plus lidí, kterí mohli být obetováni pri králove pohrbu). Tyto stavby zcela jiste vyjadrují svrchovanou moc krále a jsou symbolem královského zádušního kultu, který vznikl v Abydu a dále se rozvíjel v pyramidových komplexech Staré a Strední ríše. HROBKY VYSOKÝCH ÚREDNÍKU V SEVERNÍ SAKKÁRE A JINDE V severní Sakkáre bylo nalezeno nekolik velmi impozantních hrobek vysokých úredníku z 1. dynastie, ale žádná z nich není tak ucelená jako pohrební komplexy (kombinace hrobky a pohrební ohrady) panovníku 1. dynastie v Abydu. Nekteré sakkárské hrobky jsou velmi významné a jejich superstruktury z nepálených cihel se stenami zdobenými složenými nikami (v královských hrobkách v Abydu nejsou doložené) jsou skutecne pusobivé. Mastaby v severní Sakkáre se zachovaly daleko lépe než královské hrobky v Abydu. Po odkrytí nekterá prucelí s nikami ješte nesla stopy malovaných geometrických vzoru a hrobní komory mely zachovalé drevené podlahy. Mnoho 67 sakkárských hrobek bylo rovnež obklopeno radami vedlejších hrobu, ale bylo jich méne než na královské nekropoli v Abydu. Je možné, že hrobky v Sakkáre spojovaly do jedné stavby dva symboly sociálního postavení z Abydu: podzemní hrobku a nadzemní ohradní zed s nikami. Napríklad superstruktura hrobky c. 3357, datované do vlády panovníka Ahy z 1. dynastie, je obklopená dvema zdmi ze sušených cihel a celkove merí 48,2 x 22 m. Její substruktura je rozdelena cihlovými zdmi na pet velkých komor, zastrešených dreveným stropem, a superstruktura obsahuje dalších dvacet sedm komor na pohrební výbavu. Severne od ní byl nalezen tzv. model statku a tremi stavbami pripomínajícími obilnice, pohreb clunu a pozustatky zahrady. Stovky keramických nádob, které zde byly nalezeny, byly popsány královým jménem a informacemi o jejich obsahu. Ackoli majitele hrobu neznáme, musel být významným královským úredníkem, jak napovídá nejen velikost nadzemní cásti stavby a její obsah, ale také skladovací komory a pohreb clunu. Postupne byla úprava sakkárských hrobek stále zdokonalována a prostorové rozvržení komor - jak podzemních tak nadzemních - bylo ješte složitejší. Podobne jako v Abydu, i zde se objevují schodište vedoucí dolu do hrobky. Dve hrobky, postavené na konci 1. dynastie, byly vybaveny nízkou obdélníkovou stupnovitou superstrukturu z nepálených cihel, která byla pozdeji ohrazena zdí s nikami. Emery se domníval, že Džoserova stupnovitá pyramida se vyvinula z techto dvou stupnovitých staveb, ale je pravdepodobnejší, že cásti prvního pyramidového komplexu byly odvozeny od královských hrobek v Abydu. Prestože byly velké hrobky s prucelími zdobenými nikami nalezeny i na jiných místech (Tarchan, Gíza, Nakáda); nejvetší, co do poctu i rozmeru, se vyskytují v severní Sakkáre. Nálezy ze severní Sakkáry z doby 1. dynastie, jsou tedy dokladem existence vrstvy úredníku velkého státu. Tyto hrobky musely být velmi duležitými státními stavbami na severu a byly tudíž symbolem centralizovaného státu, jemuž velmi efektivne vládl král a jeho aparát. Bohatství rane dynastického státu dokládá i velký objem remeslných výrobku, které byly vycleneny z „živé“ hmotné kultury a uloženy do hrobek. Z tohoto bohatství se tešil i vetší pocet úredníku. Je zrejmé, že zádušní kult byl duležitý nejen pro cleny královské rodiny a že nekteré aspekty královských pohrbu byly ve skromnejší míre napodobovány na pohrebišti úredníku v severní Sakkáre. Krome doplnujících vedlejších hrobek (pro dvorany ci služebníky?) nebyly v severní Sakkáre nalezeny žádné menší hroby stredních a nižších úredníku 1. dynastie. Tato spolecenská 68 vrstva byla pohrbívána jinde - napríklad na pohrebišti poblíž vesnice Abúsír. Sakkárská nekropole se rozkládá na nápadne vycnívající vápencové vyvýšenine nad údolím. Prítomnost velkých hrobek s nikami musela být velmi pusobivým symbolem moci, na nejž dobre videli i ostatní vrstvy úredníku v Memfide. Menší hrobky a jednoduché jámové hroby z doby 1. dynastie se nacházejí na území celého Egypta a jsou dokladem nejen sociálního rozvrstvení, ale také duležitosti zádušního kultu pro všechny spolecenské vrstvy. Nejjednoduššími hroby tohoto období byly prosté jámy vykopané v poušti, které byly nalezeny napríklad na „pohrebišti u pevnosti“ v Hierakonpoli. Tyto hroby nemely ani rakve a pohrební výbava vetšinou sestávala z nekolika keramických nádob. Hroby príslušníku vyšších vrstev byly vetší a obsahovaly pocetnejší a rozmanitejší pohrební výbavu. Nekdy byly podzemní prostory vyložené drevem nebo sušenými cihlami a zakryté strechou, jako tomu bylo v prípade hrobu, jež objevil Petrie v Tarchanu. Ponekud složitejší hrob tohoto typu byl odkryt v Minšat Abú Omaru v delte, kde byla jáma rozdelena príckou z cihel na dve nebo tri místnosti, které obsahovaly až 125 položek pohrební výbavy. Nejvetší z techto hrobu dosáhl rozmeru 4,9 x 3,25 m. Hrobky se superstrukturou z nepálených cihel byly nalezeny jak v Dolním, tak v Horním Egypte; príkladem muže být pohrebište c. 1500 v Naga ed-Déru, které vykopal George A. Reisner. Superstruktury tohoto typu, jehož steny byly nekdy zdobeny nikami, prekrývaly bud jednoduchou pohrební jámu nebo složitejší substrukturu s jednou až peti místnostmi. V takových hrobkách bylo nalezeno skrcené telo v drevené nebo keramické rakvi a rozmanitá pohrební výbava. Vzhledem k tomu, že vetšina archeologických dokladu z doby 1. dynastie pochází pohrebišt, hypotézy o spolecensko-politické a hospodárské organizaci státu vetšinou cerpají z techto údaju. V delte však probíhají pruzkumy dalších tellu, a proto budou dostupné i údaje o osídlení v této dobe. Ze soucasných dokladu lze vysledovat model osídlení, který naznacuje vznik mnoha nových sídlišt a jim odpovídajících hrbitovu na obou brezích Nilu v oblasti Memfidy, který souvisí s presunem socioekonomického centra smerem na sever na pocátku 1. dynastie. Rovnež ve východní delte byly objeveny nové lokality, jejichž vznik nepochybne souvisel se vzrustajícím obchodem a dalšími výpravami za hranice Egypta. EXPANZE RANÉHO STÁTU DO JIŽNÍ PALESTINY A NÚBIE Doklady potvrzují, že se egyptský stát 0. a pocátku 1. dynastie rozšíril až do Dolní Núbie; nálezy na severním Sinaji a v jižní Palestine rovnež dokládají stálou prítomnost Egyptanu. V jižní Palestine byli 69 Egyptané prítomni do konce rane dynastické doby, zatímco v Núbii zanikla po príchodu Egyptanu koncem 1. dynastie domorodá kultura skupiny A. Pramenem bohatství skupiny A byl obchod se vzácným nerostným bohatstvím, které bylo do Horního Egypta dopravováno z jižních oblastí pres Núbii. Po sjednocení Egypta do velkého teritoriálního státu chtel nejspíš panovník kontrolovat tento obchod prímo, což vyústilo do egyptských vojenských invazí do Dolní Núbie. Scéna na skalním reliéfu v Gabal Šéch Sulejmánu poblíž Wádí Halfy, jejíž vznik se datuje do pocátku 1. dynastie (snad do vlády krále Džera), vypovídá o vojenském vítezství Egyptanu. Rovnež na ebenové tabulce z Abydu je snad zobrazeno válecné tažení do Núbie. Je možné, že lidé skupiny A opustili Dolní Núbii poté, co Egyptané užili vojenskou sílu, a odešli dále na jih nebo do poušte. Od té doby neexistují doklady o prítomnosti domorodé kultury v Dolní Núbii; až do konce Staré ríše, kdy se zde objevuje kultura C. Není nám známo, jak Egypt ovládal Dolní Núbii v rane dynastické dobe. V severní cásti Buhénu byly ve vrstvách, které pravdepodobne spadají do 2. dynastie, nalezeny stopy po egyptském osídlení. Není jisté, zda v rane dynastickém období existovaly v Núbii stálé egyptské pevnosti nebo administrativní ci obchodní strediska, nebot presnejší datování Buhénu poskytují až pecete králu 4. a 5. dynastie. Opevnená mesta odkrytá na severu a jihu Palestiny jsou datována do rane bronzového období (EBA) II, které odpovídá 1. dynastii. Soucasnost obou stupnu doložil Petrie na nálezech ze dvou královských hrobek v Abydu (Den a Semerchet). Petrie našel zlomky dovážené keramiky s malovanými vzory, které popsal jako „egejské“. Tato keramika byla pojmenována „abydoská“ a dnes již víme, že pocházela z kultury EBA II z jižní Palestiny. Na jihopalestinské lokalite Ain Besor bylo ve vrstve III poblíž malé budovy ze sušených cihel nalezeno devadesát fragmentu pecetí egyptských králu a keramika, jež pocházela hlavne z Egypta, vcetne mnoha zlomku forem na pecení chleba. Peceti jsou vyrobeny z místní hlíny a evidentne patrily královským úredníkum 1. dynastie. Jsou doložena jména ctyr králu (Džer, Den, Adžib a pravdepodobne Semerchet) a keramika a otisky pecetí svedcí o státem organizovaném obchodu rízeném egyptskými úredníky, kterí v této osade žili takrka po celou dobu vlády 1. dynastie. Alan Schulman, který peceti zpracoval, se domnívá, že sídlište fungovalo jako stanovište egyptské pohranicní kontroly a mohlo být starším prototypem egyptských celnic, popsaných na dvou papyrech z ramessovské doby. Z doby 2. dynastie doklady prítomnosti Egyptanu chybí - aktivní kontakt po souši tedy mohl být v té dobe prerušen, nebot se zintensivnil námorní obchod s Libanonem. Vzhledem k tomu, že suroviny z této 70 oblasti (drevo, oleje a pryskyrice jehlicnatých stromu) byly dováženy ve stále vetším množství, které již bylo možné dopravit pouze po mori, cesty po souši do Palestiny byly postupne opoušteny. Je zajímavé, že první písemná zmínka o egyptském králi na libanonské strane Byblu je datována do vlády Chasechemueje, posledního panovníka 2. dynastie. VYNÁLEZ PÍSMA A JEHO UŽITÍ Nebot neznáme presné datum vzniku egyptského státu, je možné, že nejstarší známé užití písma (v hrobe U-j v Abydu) muže být starší než politické sjednocení severu s jihem. Je jisté, že už v dobe 0. dynastie používali písmo státní písari a remeslníci. Ackoli jsou nekterí badatelé toho názoru, že se egyptské písmo objevilo na konci ctvrtého tisíciletí pr. n.l. pod vlivem Mezopotámie, odkud pocházejí nejstarší písemné památky, jsou tyto dva systémy psaní natolik odlišné, že se zdá být pravdepodobnejší, že se objevily nezávisle na sobe. K prvnímu ustálení podoby znaku došlo pravdepodobne na prelomu Nakády III a 0. dynastie. Podobne jako egyptské písmo v dynastické dobe, i tyto staré hieroglyfy sestávají z ideogramu a fonetických znaku. Ctení mnoha rane dynastických nápisu ovšem zustává nejisté. V pocátcích egyptského státu bylo používání písma vázáno výlucne na královské prostredí a pro stát mela tato inovace velký význam. Písmo se vyvíjelo podobne jako královský styl v umení po sjednocení pod silným vlivem dvora. Raný stát využíval písma k dvema úcelum: pro hospodárské a administrativní záznamy a v královském umení. Ekonomická funkce písma se musela objevit v dobe, kdy státní majetek postupne precházel pod kontrolu krále. Hieroglyfy se objevují na otiscích pecetí, tabulkách a znackách na hrncírských výrobcích, jimiž se oznacovalo zboží a suroviny, které pro své potreby vybíral stát, a také na pecetích královských úredníku. Nekdy na nich bývá zaznamenán titul majitele zboží a místo puvodu. Od 0. dynastie se zacínají objevovat královské serechy. Serech je nejstarší podoba královského jména prepsaného do hieroglyfu, sestávající z fonetických znaku umístených uvnitr stylizovaného prucelí královského paláce, nad nímž je obraz sokola. Serechy bývají vyryty nebo napsány barvou na nádobách a tabulkách, ci obtisknuty na pecetích nádob. Jednalo se pravdepodobne o zásobnice na zemedelské produkty, které vybíral stát (snad jako dan), a urcitá cást tohoto zboží byla vyvážena za hranice, pres severní Sinaj do jižní Palestiny. 71 Z této ekonomické funkce psaní lze usuzovat, že v 0. dynastii již existovala fungující administrativa. Pocátkem 1. dynastie se na tabulkách oznacujících zboží objevují složitejší texty, využívající kombinace hieroglyfu a obrazu. Informace na tabulkách - zvlášte ty, které byly usporádané do registru - musí být cteny jako oznacení roku podle nejduležitejší události, nebot jejich text nebyl sestaven ze znaku podle urcitého gramatického systému, jak to známe z pozdejších dob. Donald Redford predpokládá, že informace na královských tabulkách jsou soucástí systému análu. Behem 1. dynastie, za vlády panovníka Dena, pribyl hieroglyf oznacující rok, jenž predstavuje presnejší systém zaznamenávání let královské vlády, než byl systém užitý na starších tabulkách. Dále se písmo používalo v královském oslavném umení, jako napríklad na Narmerove palete. Hieroglyfy identifikují konkrétní osoby a snad i místa na výjevech, které symbolizují legitimitu králova nároku na trun. Na techto scénách je král zobrazen v roli, ja k v rovine reálné tak symbolické, založené na nové ideologii: pojetí egyptské královské moci. Císelné znaky, jako napríklad na Narmerova palice, predstavují pocty získané válecné koristi a zajatcu a pravdepodobne jsou silne nadsazené, jak tomu tak casto bývá v egyptských dejepisných textech. Ikonografie moci je v kontextu tohoto královského umení dobre citelná a podléhá nekolika duležitým konvencím. Král a jeho úredníci jsou zobrazováni odení do zvláštního obleku svého úradu, zatímco jejich neprátelé na sobe nemají témer nic. Rovnež patrná je hierarchie, na jejímž vrcholu je obrovský král, který je následován postavou menším nosicem sandálu a ješte menšími úredníky, zatímco nejmenší postavy predstavují poražené neprátele, zemedelce a sluhy. Král bývá casto spodobnen, jak šlape po svých neprátelích. Nejstarší hieroglyfické znaky neopakují informaci sdelenou obrazovým výjevem, ale pojmenovávají místa a osoby. Naše chápání vývoje písma v rane dynastickém Egypte je ovlivneno dvema faktory - typem predmetu, na nichž se nejstarší písemné záznamy objevují, a rovnež jejich archeologickým kontextem. Vetšina nejstarších písemných památek je spojena s pohrebním kultem a nepredstavují záznamy hospodárských aktivit osídlení. Proto nacházíme nejstarší tabulky popsané hieroglyfy v hrobkách králu a významných hodnostáru. Z královského pohrebište v Abydu pocházejí stély nesoucí jméno krále v serechu a menší popsané stély související s vedlejšími hroby. Jediná pohrební stéla s delším textem pochází z konce 1. dynastie a byla nalezena v Merkove hrobce v Sakkáre a predstavuje prostý seznam jeho titulu. Raný stát si pravdepodobne vedl nejaké hospodárské 72 záznamy k usnadnení svého hospodárského a administrativního dozoru, ale máme o tom jen neprímé doklady v podobe popsaných tabulek. NÁBOŽENSKÁ CENTRA RANE DYNASTICKÉHO OBDOBÍ Na nekterých popsaných tabulkách z doby 1. dynastie se dochovala vyobrazení chrámu nebo svatyn, jako napríklad kultovní areál bohyne Neity, zobrazený v horní registru na drevené tabulce z Ahovy hrobky v Abydu. Písemné záznamy se rovnež objevují na nekterých malých votivních predmetech, které byly pravdepodobne obetí nebo darem pro náboženská centra. I rane dynastické kamenné nádoby bývaly popsané a znaky na nekterých z nich prozrazují, že mohou pocházet z kultovních center. Mnoho kamenných nádob mohlo být zabaveno v kultovních centrech bohu a pohrbeno v Džoserove stupnovité pyramide v Sakkáre. Toto naznacuje, že v rane dynastické dobe chrámy fungovaly mimo královský zádušní kult. Máme však jen velmi málo archeologických pramenu vypovídajících o jejich architekture. Snad nejpusobivejšími príklady raného chrámového umení jsou tri obrovské vápencové sochy boha plodnosti (Mina?), které Petrie objevil v Koptu. Jedna opravená socha, vystavená v Ashmolean Museum, je vysoká pres 4 m. Podle slohu lze sochy datovat bud do 0. dynastie nebo do pocátku 1. dynastie. V hluboko uložených vrstvách pod podlahou pozdejšího chrámu Esety a Mina byly nalezeny sošky (snad votivní predmety), které dnešní egyptologové datují do Staré ríše, ale byly u nich i zlomky, které bezpochyby pocházejí z pozdne predynastické keramiky (Nakáda). Tyto výzkumy dokládají existenci chrámu, který zde stál od predynastické doby. Vzhledem k jejich velkým rozmerum byly kolosy zrejme umísteny na nádvorí chrámu, ale dosud nebyly nalezeny žádné pozustatky starších staveb. Lámání kamene, jeho doprava a otesání a vztycení tak velkých kusu kamene predpokládá vyšší stupen spolecenské organizace, která byla schopná obnovovat a vybavit kultovní centrum. Vzhledem k tomu, že užití pracovní síly v tak velkém merítku bylo spojeno spíše s královským zádušním kultem 1. dynastie, je spojení kolosu z Koptu s náboženským centrem velmi pozoruhodné. V 80. a 90. letech 20. století odhalily výzkumy Nemeckého ústavu na ostrove Elefantina u prvního kataraktu zbytky svatyne z rane dynastické doby, pevnost vybudovanou v dobe 1. dynastie a velkou ochrannou zed, obklopující mesto datované do 2. dynastie. Nelze ríci, který buh byl v této archaické svatyni uctíván, ale na jejím míste v 18. dynastii vznikl kamenný chrám bohyne Satety. Puvodní svatyne byla velmi jednoduchá: sestává z nekolika staveb z nepálených cihel, které šírkou 73 neprekracují 8 m a jsou oprené o prirozenou niku, tvorenou žulovými balvany. Pod chrámem z 18. dynastie byly nalezeny stovky drobných votivních predmetu, predevším lidských a zvírecích fajánsových sošek. Mnoho z nich pochází ze Staré ríše, ale nekteré jsou rane dynastické, vcetne fragmentu sošky sedícího krále se znakem, který byl identifikován jako Džerovo jméno. Taková koncentrace votivních predmetu vyrobených v prubehu šesti dynastií (cca 800 let) vypovídá o existenci remeslnické dílny náležející tomuto chrámu, kde si verící a prosebníci mohli pri svých návštevách porídit predmety, které pak zanechali v chrámu. Podobné sošky byly nalezeny i v Abydu pod stavbou ze Staré ríše, která byla identifikována jako chrám boha Chontamenteje, nebo jako kaple ka panovníka 6. dynastie Pepiho II. Nekteré z techto sošek snad pocházejí z rane dynastického chrámu. VHierakonpoli, vzákladovém depozitu pod mladším chrámem, nalezli Green a Quibell další zvírecí sošky z fajánse, pálené hlíny a kamene, které stylisticky patrí do pozdne predynastické a rane dynastické doby. Ze stejného archeologického kontextu (poblíž základového depozitu) pochází i Štírova palice, Narmerova paleta a Narmerova palice a ješte jedna obradní paleta („Psí paleta“), která se zdá být podle stylu mladší než Narmerova, dále množství malých predmetu ze slonoviny, popsaných jmény králu Narmera a Dena, dve sochy krále Chasechemueje ze 2. dynastie a popsaná kamenná nádoba, vyrobená za jeho vlády. Na stejné lokalite byly objeveny stopy po starém chrámu; nízká oválná ohradní zed z pískovcových bloku o pudorysu zhruba 42 x 48 m obmykala pahorek z cistého vátého písku, který sem byl dopraven z poušte. Tato stavba vznikla nekdy mezi pozdne predynastickou dobou a 3. dynastií. Stála uvnitr areálu obehnaného zdí, který O'Connor považuje za chrámový komplex podobající se svým usporádáním Chasechemuejovu pohrební ohrade a pahorku v Abydu. Pokud má O'Connor pravdu, hlavní rane dynastické kultovní chrámy v Abydu, Hierakonpoli a na Elefantine dosud nebyly objeveny a vykopány, ale doklady, které zatím máme, ukazují na existenci kultovních komplexu uvnitr mest. Tyto chrámy mely jinou funkci než chrámy spojené s pohrebními komplexy, které byly staveny mimo mesto. Architektonické doklady rane dynastických egyptských kultišt (neznámých božstev) jsou mnohem méne pusobivé než pozustatky soudobých chrámu nalezené na jihu tehdejší Mezopotámie. Mestská náboženská centra rane dynastického Egypta nicméne mohla sloužit ke sjednocení obyvatelstva ve mestech a nomech pod spolecným systémem náboženských predstav, jež mely možná pro život místních obyvatel vetší bezprostrední duležitost než zádušní kulty na pohrebištích králu a hodnostáru. 74 STÁT 2. DYNASTIE Dokladu o existenci panovníku 2. dynastie je mnohem méne než o králích 1. dynastie - s výjimkou posledních dvou panovníku (Peribsena a Chasechemueje). Podle našich poznatku o pocátcích Staré ríše ve 3. dynastii lze usoudit, že behem 2. dynastie musely být položeny hospodárské a politické základy pro silne centralizovaný stát s velkým bohatstvím. Tento prechod však bohužel nelze doložit archeologickými prameny datovanými do 2. dynastie. V letech 1991-2 Nemecký archeologický ústav v Káhire provedl revizní výzkum hrobky posledního panovníka 1. dynastie Kaa v Abydu a nalezl v ní otisky pecetí Hetepsechemueje, zakladatele 2. dynastie. Nemectí archeologové tento nález interpretovali jako dukaz prímého následnictví obou panovníku, nebot Hetepsechemuej dokoncil hrobku svého predchudce. Je ovšem nejisté, kde byli pohrbeni králové pocátku 2. dynastie, nebot v Abydu nebyly jejich hroby nalezeny. Jediné dve stavby v Abydu datované do 2. dynastie jsou dve hrobky a dva pohrební ohrady, které patrí Peribsenovi a Chasechemuejovi. Krome nich v Hierakonpoli u ústí Velkého wádí byla nalezena velká ohrada s nikami, známá jako "Pevnost", která je podle nápisu na kamenné dverní zárubni datována do doby vlády krále Chasechemueje. Existence této ojedinelé stavby v Hierakonpoli je težko vysvetlitelná a není jisté, zda nepredstavuje druhou pohrební ohradu Chasechemueje. V Sakkáre byly jižne od pyramidového komplexu Džosera objeveny dve obrovské galerie podzemních chodeb dlouhých pres 100 m. Pocházejí z nich peceti prvních trí panovníku 2. dynastie (Hetepsechemueje, Raneba a Ninecera), jejichž jména byla rovnež vyryta na rameni klecící žulové sochy kneze z 2. dynastie jménem Hetepdief (socha byla nalezena v blízké Mít Rahíne a nyní je vystavena v Egyptském muzeu v Káhire). Superstruktury techto sakkárských hrobek se nedochovaly, ale je možné, že tu byli pohrbeni dva z králu této dynastie. Tretí panovník mohl být pohrben v hrobce, která sestávala z chodeb, které poté prekryla Džoserova pyramida. Když byl ve 3. dynastii staven Džoseruv komplex, superstruktury starších hrobek musely být odstraneny, a tehdy byly pravdepodobne zrenovovány podzemní galerie. Takto rekonstruované události jsou pravdepodobné, nebot pod Džoserovou pyramidou bylo nalezeno obrovské množství kamenných nádob z 1. a 2. dynastie, které mohly být zabaveny ve starších pohrebních komplexech a/nebo v náboženských centrech. Hrobka Peribsena (jenž se snad také jmenoval Hor Sechemib) na královském pohrebišti v Abydu je pomerne malá (16,1 x 12,8m). Centrální pohrební komora je na rozdíl od pohrebních komor králu 75 1. dynastie, které byly obložené drevem, postavena ze sušených cihel. Když Peribsen nechal své jméno psát do serechu, nebyl nad ním zobrazen sokol boha Hora (jako nad jménem Sechemib), ale zvíre boha Suteha, psu nebo šakalu podobné stvorení s širokým, rovným ocasem. Dramatickou zmenu ve zpusobu psaní královského jména lze vyložit jako doklad vzpoury, kterou potlacil ci smírne vyrešil poslední panovník dynastie Chasechemuej, nebot nad jeho jménem v serechu je zobrazen jak sokol Horuv, tak Sutehovo zvíre. Konflikt se mohl odrazit v egyptské mytologii, jako napr. v legende Spor Hora se Sutehem. Je ovšem nejisté, zda mýty, známé z mnohem pozdejších textu, a symboly v serechu dvou panovníku konce 2. dynastie odrážejí historickou skutecnost. Chasechemuejuv prídomek „Obe mocnosti jsou v nem usmírené“ z otisku pecetí podporuje teorii, že vyrešil urcitý vnitrní konflikt, pokud „obe mocnosti“ jsou Hor a Suteh (a jejich prívrženci). Poslední hrobka postavená na královském pohrebišti v Abydu patrí Chasechemuejovi, známému na pocátku jeho vlády jako „Chasechem“. Je mnohem vetší než Peribsenova a má jiné usporádání vnitrních prostor. Tvorí ji 68 m dlouhá galerie, merící v nejširším míste 39,4 m, která je rozdelena na padesát osm místností. Centrální pohrební komora o ploše 8,6 x 3 m, která se zachovala do výšky 1,8 m, je postavena z vápence dovezeného z lomu a je to první známá stavba vetších rozmeru postavená z kamene. Prestože Amélineau nechal vetší cást výbavy odvézt, všechny položky jsou dobre popsány a Petrie se o nich zminuje ve své publikaci z r. 1901. Pohrební výbava obsahovala velké množství medených nástroju a nádob, kamenné nádoby (nekteré zlatými vícky), pazourkové nástroje a keramické nádoby naplnené obilím a ovocem. Petrie rovnež popsal malé glazované predmety, korálky z karneolu, modely nástroju, košíkárské výrobky a velké množství pecetidel. Cetné skladištní komory v této hrobce urcite pojaly mnohem vetší množství pohrební výbavy než hrobky králu 1. dynastie na tomto pohrebišti. Ve 2. dynastii byli vysocí státní úredníci nadále pohrbíváni v severní Sakkáre. Poblíž pyramidy Venise, krále 5. dynastie, objevil Quibell pet velkých podzemních hrobek s galeriemi vytesaných do vápencového podloží. Vyslovil teorii, že predstavují jakýsi dum pro posmrtný život s oddeleními pro muže a ženy, „panskou ložnicí“, kde bylo uloženo tela majitele hrobky, a dokonce i s koupelnami a latrínami. Nejvetší z nich, hrobka c. 2302, sestávala z dvaceti sedmi místností rozkládajících se pod superstrukturou z nepálených cihel, která merila 58,0 x 32,6 m. Obvodové zdi nadzemní cásti hrobek z 2. dynastie již nebyly vyzdobeny clenenými složenými nikami jako hrobky 1. dynastie, ale 76 mely pouze po dvou nikách ve východní fasáde, kam snad kneží a clenové rodiny prinášeli po pohrbu obeti (tento znak byl charakteristický pro všechny soukromé hrobky po celou Starou ríši). Usporádání hrobek vysokých hodnostáru 2. dynastie se zcela zrejme vyvinulo z rozvržení místností v hrobkách 1. dynastie v severní Sakkáre. Jelikož sakkárská skalní plošina je tvorena z kvalitního vápence, skladištní komory hrobek z 2. dynastie byly vytesány hluboko do podloží, kde mohly být lépe chráneny pred vykradením, než kdyby byly umísteny v nadzemní cásti. Sakkárské hrobky z konce 2. dynastie pravdepodobne patrily strední vrstve úredníku. Svým usporádáním podzemních prostor odpovídají bežným mastabám Staré ríše, jež sestávaly z vertikální šachty vytesané do podloží, která vedla do pohrební komory, která byla po uložení pohrbu zazdená. Nad šachtou a komorou byla malá superstruktura ze sušených cihel s dvema nikami na východní strane. V Heluánu, ležícím na východním brehu Nilu, výzkumy odkryly pres 10 000 hrobu z doby od Nakády II po 1. a 2. dynastii a snad i po pocátek Staré ríše. Tyto hrobky mely ponekud skromnejší rozmery a patrily úredníkum strední vrstvy. Charakteristickým rysem vetšiny heluánských hrobek z 2. dynastie je stéla vsazená do steny hrobky, na níž byla vytesán sedící majitel hrobky, jeho jméno, titul a tzv. obetní formule. Krátké drevené rakve pro pohrby ve skrcené poloze, které se v 1. dynastii vyskytovaly pouze v hrobech vysokých hodnostáru, se v 2. dynastii, jako napr. na pohrebišti v Heluánu, nacházely daleko casteji. V Sakkáre objevili Emery a Quibell tela z doby 2. dynastie zabalená do pláten napuštených pryskyricí, která jsou nejstarším dokladem pokusu zachovat telo pred nástupem a rozvojem mumifikacních technik. Mumifikaci si vynutily pohrby v rakvích, které se lišily od prostých predynastických hrobu vykopaných v poušti, v nichž byla tela prirozene vysušena horkým pískem. Castejší použití dreva a pryskyrice v hrobech úredníku 2. dynastie rovnež dokládá cetnejší kontakty a zintenzivnení obchodu s Libanonem. ZÁVER Pocátky architektury, umení a s nimi spojených náboženských predstav rané Staré ríše zcela jiste leží v Archaickém období. Stavební podoba Džoserova pyramidového komplexu je výsledkem transformace rane dynastických hrobek do první monumentální stavby na svete, vyrobené výhradne z kamene, který zde byl použit v obrovském merítku. Tento monument je rovnež symbolem nesmírné moci, jíž disponovala hlava státu a která se postupne vyvíjela v prubehu 1. a 2. dynastie, jež následovaly po sjednocení egyptského státu v období Nakáda III a v 0. dynastii. 77 Rane dynastická doba byla obdobím upevnování obrovských výsledku sjednocení, které bylo možné využít ve chvíli, kdy byla státní správa úspešne zorganizována a rozšírena a celé území bylo prevedeno pod vládu krále. Byly zavedeny dane, které mely podporovat krále a jeho velkolepé projekty vcetne výprav pro zboží a suroviny na Sinaj, do Palestiny, Libanonu, Dolní Núbie a do Východní poušte. Predpokládáme, že na stavby velkých královských pohrebních komplexu a na zabezpecení válecných tažení se vztahovala pracovní povinnost. Státní organizaci bezpochyby usnadnilo také užití písma. Jak dosvedcují pohrebište na obou brezích Nilu v okolí Memfidy, státní úredníci byli zretelne dobre odmenováni. Víra v prospešnost zádušního kultu, který vyžadoval permanentní prísun obrovského množství zboží z hospodárství, byla soudržným faktorem, který pomohl sjednotit spolecnost jak na jihu, tak na severu zeme. V raných dynastiích, kdy si král postupne stále více osoboval moc nad pudou, prírodním bohatstvím a pracovní sílou obyvatelstva, legitimizovala tento nárok ideologie krále jako božské bytosti a její vliv jednotícího prvku neustále vzrustal. Rozkvet rané egyptské civilizace byl výsledkem závažných zmen jak v socio-politické a ekonomické organizaci, tak v ideologii. Je skutecne pozoruhodné, že v rane dynastickém Egypte probehly tyto zmeny tak úspešné, nebot soudobé politické systémy na Blízkém východe byly daleko menší rozlohou i poctem obyvatel. Za to, že byl Egypt úspešný tak dlouhou dobu - približne 800 let, do zániku Staré ríše - vdecí cástecne obrovskému potenciálu zemedelské výroby (tedy predevším pestování obilí) v údolí Nilu, zúrodnovaném pravidelnými záplavami, ale také organizacním schopnostem starých Egyptanu a silne rozvinuté instituci království. 78
Podobné dokumenty
listopad 2008 - ZŠ a MŠ Havlovice
deskami. Nemilé prekvapení pro mne bylo, že hádanky splnilo jen 6 detí z celé školy.
Nebyl to domácí úkol, nebylo to povinné. Presto si myslím, že zamyslet se se svými
detmi nad velikány naší obce ...
mauál IDX Tuning - Dokument aplikace Microsoft Word
detektor ovšem není tak citlivý. Používá se pokud vás hledá více majitelu IDX Tuning vedle sebe,
každý si nastavíte jinou frekvenci.
Oznacování predmetu na LCD
První polícko vlevo oznacuje železné ...
preddynasticke-obdobi-lr (1008855)
lišilo: střídala se období nadprůměrné a průměrné suchosti – a tehdejší Egypťané se s prudkými výkyvy klimatu museli velmi rychle vypořádat.
Dějiny poznání této části egyptské historie jsou poměrně...
KAMENNÉ NÁDOBY VE STAROVůKÉM EGYPTů A JEJICH
Na následující fázi, kdy po vyvrtání základní ‰achty a odstranûní v˘vrtku
mûl b˘t vnitfiní prostor u otevfien˘ch tvarÛ postupnû roz‰ifiován, nepanuje
mezi badateli shoda. Pracovním nástrojem patrnû i ...
U3V_sylabus_LS_03 - Petra Marikova Vlckova
Sakkára, Hierakonpolis, etc. Oslava svátku sed – sochy v Hierakonpoli
Odkaz Raně dynastického období (EDP): „vynález“ písma a jeho rozšíření; nastartování
hospodářského a ekonomického systému; vzni...
archaicke-obdobi-LR - Petra Marikova Vlckova
Královský pohřební komplex v Raně dynastickém
období sestával ze dvou geograficky a funkčně oddělených částí: vlastní hrobky, která se nacházela hluboko
v poušti na Umm el-Kábu, a tzv. velké zádušní...