Paril - ŽIVOTOPIS DLE P. HLADÍKOVÉ

Životopis kněze Františka Pařila
rozšířený o stručný popis takzvaných „babických událostí“
František Pařil se narodil 21. ledna 1911 ve Vidoníně. Otec F. Pařila hospodařil se
svojí početnou rodinou na středně velké zemědělské usedlosti. Bylo přirozené, že
vesnické děti od mládí v hospodářství pomáhaly, jak jejich síly stačily. Sázení brambor,
sušení sen, pomoc při žních, pastva dobytka – to je jen malý výčet prací, které děti
běžně vykonávaly. Samozřejmostí bylo, že starší hoši se naučili pečovat o koně, řídit je
v povozech, orat pole. Nepochybně všechny tyto práce si ve svém dětství a mládí osvojil
i chlapec František. Základní školní docházku započal ve Vidoníně, pokračoval na
měšťanské škole ve Žďárci, posléze absolvoval gymnázium v Tišnově a studium bohosloví
v Brně. Na kněze byl vysvěcen 5. července 1937. První kaplanské působiště pátera Pařila
bylo v Boskovicích; mimo kněžské povinnosti pracoval v místní Charitě a v rámci její
činnosti měl na starosti také provoz kina. Od 1. srpna 1940 byl přeložen do Deblína,
jako administrátor (správce farnosti s povinnostmi faráře). Dalšími jeho kněžskými
působišti byly např. Olešnice na Moravě, Podivín, Volfířov u Dačic. Od 1. července 1948
byl ustanoven farářem v Horním Újezdě v okrese Třebíč.
Po únoru 1948, kdy se státní moci v ČSR zmocnila komunistická strana, byla
nastolena tvrdá politika také vůči soukromým rolníkům, kteří nechtěli vstupovat do JZD.
Za to na ně těžce doléhaly nástroje nátlaku – například státem předepsané dodávky
zemědělských produktů byly tak vysoké, že je mnozí nesplnili, za což byli vysoce
pokutováni; jiní je splnili, ale za cenu velkého uskromnění. Nouzi v domácnostech
pomalu střídala bída. Dalším cílem, na který se státní moc zaměřila, byly církve. Do
doby, kdy ve státě vládla komunistická strana nikoliv vláda republiky, se nehodilo
postavení církve nezávislé na státu, ani velká autorita kněží u občanů. Nad činností církví
byl ustanoven státní dozor, byl vydán zákaz vydávání církevních novin a časopisů,
zrušeny byly církevní spolky, likvidovány byly kněžské semináře a bohoslovecká učiliště,
mnoho kněží a řeholníků bylo uvězněno a internováno atd. V lidech byla úmyslně
podněcována nenávist vůči majetnějším spoluobčanům a kněžím jako k nepřátelům
nového politického zřízení v zemi. Šířilo se udavačství. Páter Josef Valerián, nynější farář
na Moravci, který P. Pařila poznal už jako ministrant v Boskovicích, vzpomenul na svůj
osobní zážitek: V roce 1950 v Jaroměřicích nad Rokytnou, v místě svého prvního
kaplanského působiště, zabavil v hodině náboženství papírek, který si mezi sebou
podávali dva chlapci. O přestávce ho v kabinetu rozbalil, a četl: Budu-li chtít, tak pátera
Josefa udám. „Doba byla těžká, i děti byly zmanipulované…“
Katolický kněz František Pařil k jedné utlačované skupině patřil a z druhé co by syn
rolníka vyšel. Lze si dovodit, že mu nemohlo být lhostejné, jak se situace zhoršovala
a zpočátku se snažil útlaku čelit. Z archívních zápisů vypracovaných StB, která ho
sledovala, vyplývá, že upozorňoval své farníky na to, jak je současná politika
„bezbožecká“, 19. srpna 1950 odmítl podepsat rezoluci proti americkému vojenskému
zásahu v Koreji. Později se už podrobil, veřejně se neangažoval a choval se zdrženlivě.
V tomto bodě životopisu P. Pařila se nelze nezmínit o jeho na svou dobu nepochybně
velmi radikálním rozhodnutí – zvelebit farní hřbitov v Horním Újezdu. Stávající byl
neuspořádaný, jednotlivé hroby byly nahodile rozesety po hřbitovním poli. Ve spolupráci
se známým architektem vypracovali projekt – byly vytyčeny pěšiny a nové hroby byly
řazeny do pravidelných řad. U části pozůstalých však změna vyvolala značnou nevoli.
Namítali: „Tady se šlape po hlavě mé maminky, tady po nohách našeho strýčka“ atp.
Obtížně jim jejich farář vysvětloval, že „těm zesnulým je to jedno“, ani je to nebolí, ani
nejsou zneuctěni.
Počátkem roku 1951 přišel na Moravskobudějovicko a Třebíčsko Ladislav Malý.
Prohlašoval o sobě, že je agent CIC (americké vojenské kontrarozvědky) a přichází
zorganizovat odboj lidí ochotných vzdorovat stávajícímu politickému režimu. Navštěvoval
své známé z mládí a snažil se je získat pro „svou věc“. Na faře v Rokytnici vyhledal
místního faráře, svého spolužáka z gymnázia P. Jana Bulu a žádal o jeho pomoc.
Osvobodil prý arcibiskupa Berana z internace, ukrývá ho na tajném místě a čeká na
vhodnou chvíli, aby ho mohl převést přes hranice do exilu. Přáním arcibiskupa před
cestou přes hranice prý je, aby byl vyzpovídán. Zpočátku Malému uvěřila jak skupinka
rolníků, tak si informací o arcibiskupovi získal důvěru některých mladých kněží. Brzy se
však ukázalo, že jeho činnost nemá nic společného s prací skutečného agenta.
Neuvážené kousky, ke kterým svedl i pár mladých sedláků, měly spíše provokační
a výtržnický charakter a situaci jenom zhoršovaly. Malý se například veřejně procházel po
vesnici v uniformě SNB se zbraní přes rameno, v obci Cidlina vyděsili schůzující
funkcionáře, v Újezdě vypustili tajemníkovi z chlívku prase a stříleli po něm, ozbrojení se
domáhali vstupu k sedlákům a na fary, dožadovali se alkoholu atp. S žádostí o prokázání
služby arcibiskupovi oslovil i P. Václava Drbolu, faráře z Babic, samotnou návštěvu
u arcibiskupa však neustále odkládal. P. Jan Podveský, farář v Jaroměřicích na Rokytnou,
který měl předchozí odbojářskou zkušenost z 2. světové války, správně vyhodnotil
negativní vliv Malého i jaké nebezpečí představuje. Sám spolupráci s Malým rezolutně
odmítl a varoval před ní i kněze ze svého okolí, např. P. Valeriána a P. Bulu. Současně se
však zdráhal Malého udat, jelikož si byl vědom, jak by byli ohroženi lidé, kteří s ním
přišli do styku. Nakonec byl odhodlán k udání Malého, v případě, že přijde do Jaroměřic
na faru; k tomu již ale nedošlo. Varován P. Podveským, dal P. Bula Malému najevo svoje
pochybnosti, vybídl Malého, aby opustil tamní kraj a neuváděl lidi v nebezpečí.
V průběhu jara 1951 po provokačních akcích iniciovaných L. Malým došlo k rozsáhlému
zatýkání. Dne 30. dubna 1951 byl zatčen i P. Bula. Dne 17. června 1951 byl zatčen
a uvězněn babický farář Václav Drbola.
P. Valerián vzpomíná, jak sám poučen svým farářem P. Podveským, varoval
P. Pařila aby „byl opatrný, aby se do něčeho nezapletl“. Dostalo se mu ujištění: „…to
nepřipadá v úvahu“. Ze zprávy o zatčení P. Pařila nicméně vyplývá, že 24. června 1951
skupinka tří osob vedená Malým na faru do Horního Újezdu přišla. Dva další byli Antonín
Mityska (místní farník, mladý rolník a dobrý známý pana faráře) a Antonín Plichta starší
(známý partizánský velitel z časů protektorátu a odpůrce kolektivizace). Na faře se
zdrželi do 26. června, ačkoliv je P. Pařil varoval, že je sledován (StB) a vyčetl Malému
vinu na zatčení P. Buly a P. Drboly. Z výše uvedeného nelze než vyvodit jednoznačný
závěr – návštěva na faře nebyla vítána, ale pouze ztrpěna.
V pondělí 2. července 1951 po desáté hodině večerní byli v budově babické školy
zastřeleni tři funkcionáři místního národního výboru, čtvrtý byl zraněn. Pachateli byli
podle oficiální verze vyšetřovatelů L. Malý a A. Mityska. Ke skupině patřili dále bratři
Stanislav a Antonín Plichta ml., kteří hlídali venku před školou. ( Podle očitých svědků
před tím seděli u Roubců v Bolíkovicích, Malý popíjel a mluvil jen o Babicích. V půl desáté
se zvedl a doslova přinutil oba Plichtovy syny a Mitysku k cestě do Babic.) Série drobných
provokací L. Malého vyvrcholila vraždou obyčejných, politicky bezvýznamných lidí; z nich
přinejmenším řídící učitel Tomáš Kuchtík a Josef Roupec se v Babicích těšili dobré
pověsti spoluobčanů, nečinili zle, naopak v rámci svých možností pomáhali.
Podle oficiální verze byl následujícího dne Malý při zatýkání v žitném poli nedaleko
Babic smrtelně zraněn, na místě zahynul Antonín Plichta mladší, jeho bratr Stanislav byl
těžce zraněn.
Tragédie, která se odehrála v babické škole, měla dalekosáhlé následky. Stala se
záminkou k rozpoutání obrovských represí v kraji. Během několika dnů bylo pozatýkáno
a uvězněno mnoho osob, mezi nimi 5. července 1951 také P. Pařil. Přišli si pro něj na
faru v 17 hodin v podvečer, právě ve chvíli, kdy se modlil. Uvězněni byli v jihlavské
věznici, kde byli podrobeni krutému fyzickému i duševnímu týrání. Například P. Bula
sdělil při povolené návštěvě své sestře, že nemá ani jeden přední zub. Spoluvězni později
vypovídali, jak se celé noci ozývalo věznicí hlasité sténání P. Drboly. Další z „babických“
vězňů pan Ludvík Stehlík po letech vzpomínal, jak ho vyšetřovatelé bodali pažbou
samopalu do břicha a slabin a křičeli na něj, že je to samopal, s kterým se střílelo
v babické škole. P. Valerián, který byl zatčený v srpnu 1951, od svých dozorců uslyšel:
„Za 14 dnů budeš viset, jako ti, co už jsou v tom vašem nebíčku.“ – bylo mu 26 let.
Nepochybně podobně mučen byl i P. Pařil.
Již 12. července 1951 bylo v Jihlavě zahájeno soudní řízení Státního soudu.
Nelidskými mučícími metodami, hrozbami a falešnými sliby, že když bude obžalovaný
vypovídat, co se od něj žádá, dostane nižší trest, vyšetřovatelé dosáhli svého cíle.
Obžalovaní uposlechli rozkazů, naučili se nazpaměť předepsané sebeobviňující odpovědi
a inscenovaná přiznání ke zločinům a zopakovali je u soudu. Přenosy ze soudního líčení
byly vysílány rozhlasem. „Hlas otce Pařila byl úplně jiný, cizí, jak ho museli zlomit…“,
vzpomíná na to, co slyšel z radia P. Valerián.
14. července 1951, dva dny po zahájení soudního řízení (!) bylo vyneseno
14 rozsudků: sedm rozsudků smrti, z toho jeden pro P. Pařila. Dva tresty byly doživotí,
zbylé tresty byly odnětí svobody od 20 do 25 let. P. Pařil byl uznám vinným „ze spolčení
s agentem americké výzvědné služby…, z pokusu o rozvrácení lidově-demokratického
státního zřízení“ …z toho že „ke spáchání trestného činu poskytl pomoc radou…“. K trestu
smrti byl dle komunistické justice odsouzen pro zločin velezrady a pro zločin pomoci při
sabotáži.
Odůvodnění rozsudků duchovních Václava Drboly (rovněž odsouzeného
k trestu smrti) a Františka Pařila jsou propagandistická obvinění, že „…žehnají zločinům,
hromadnému vraždění…, dávají jim (vrahům z babické školy – poznámka aut.) na krk
posvěcené růžence…“ Laicky řečeno, P. Pařil se provinil tím, že od 24. do 26. června
1951 u něj na faře se zdrželi A. Mityska A. Plichta a L. Malý a daroval jim růžence. Za to
byl odsouzen k trestu smrti… Okolnost, že daroval pozdějším pachatelům babické vraždy
růžence, ve výslechovém protokolu P. Pařil vysvětloval: „Tímto jsem měl na mysli, aby
jejich duše zůstala před Bohem čistá a neutrpěla újmy…“ Skutečnost, že měl na paměti,
aby jejich duše zůstaly čisté, dostatečně vyvrací obvinění, že poskytl pomoc radou ke
spáchání trestného činu; vyvrací, že by předem věděl o úmyslu vraždit. Je nanejvýš
pravděpodobné, že v době kdy na faře v Horním Újezdu tři návštěvníci setrvávali, úmysl
vraždit neměli ani oni sami.
S datem 15. července 1951 vydal brněnský biskup Karel Skoupý oběžník, ve
kterém nad kněžími Pařilem a Drbolou vyslovil trest degradace. Stalo se tak v situaci,
kdy biskup neměl potřebné objektivní informace a nemohl mít k dispozici rozsudek;
o „trestné činnosti“ kněží byl zcela záměrně zkresleně informován.
Obžalovaní se proti rozsudkům odvolali. Bratři P. Pařila jeli do Jihlavy a dožadovali
se návštěvy svého bratra; nebyla jim umožněna. Dne 1. srpna 1951 Nejvyšší soud
zasedající v Jihlavě, rozsudek prvoinstančního soudu potvrdil. Dne 2. srpna 1951 byly
urychleně zamítnuty i žádosti o milost. Do Prahy k prezidentovi republiky prosit o milost
pro svého bratra se vydal pan Jaroslav Pařil, nebyl však přijat. Dne 3. srpna 1951 ve
4.17 hod. byl P. Pařil předán mistru popravčímu. Bezprostředně poté byl na dvoře
věznice v Jihlavě popraven oběšením. Téhož dne a tamtéž bylo popraveno dalších
6 odsouzených, mezi nimi také P. Drbola.
Ještě tentýž den byla těla popravených zpopelněna. Díky osobní statečnosti
vedoucího brněnského krematoria byly urny tajně uschovány a v roce 1968 předány
pozůstalým. Urna s popelem P. Pařila byla na začátku 70. let uložena do rodinného hrobu
na hřbitově v Heřmanově. Obřad tajně vykonal P. Josef Vágner za přítomnosti pana
Ludvíka Pařila. Po roce 1989 se v archívních spisech některých odsouzených k smrti
našly dopisy na rozloučenou (například ve spisu P. Buly, který byl popraven 20. května
1952); psali je svým blízkým před popravou, adresátům však nebyly doručeny. Dopis
psaný P. Pařilem se nenašel, je pravděpodobné, že ho napsat nemohl.
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. prosince 1990 byl rozsudek vynesený
v roce 1951 nad P. Pařilem za trestný čin velezrady zrušen v plném rozsahu. 29.července
1991 Nejvyšší soud ČR rozhodl o zastavení trestního stíhání ve věci pomoci při sabotáži.
Dne 25. června 2001 byl Arcidiecézním soudem arcibiskupství pražského odsuzující
výrok biskupa o trestu degradace z 15. července 1951 prohlášen za kanonicko-právně
neplatný.
Po roce 1989 bylo prostudováno mnoho archívních materiálů, proběhly četné
diskuse, byla napsána řada novinových článků i několik knih. Lidé, kteří byli přímo či
nepřímo účastni, nebo jinak měli povědomí o tragédii v Babicích, vzpomínali a vyprávěli.
V té souvislosti bylo prokázáno, že L. Malý nebyl, v době kdy se pohyboval na
Moravskobudějovicku a Třebíčsku, agentem CIC. Bylo rovněž prokázáno, že nikdy
neosvobodil arcibiskupa Berana. Ten byl, podle svého čestného prohlášení z roku 1968,
od roku 1949 až do roku 1965 v internaci a pod neustálým dozorem StB. Nenašly se
důkazy ani o tom, že L. Malý byl agentem StB, ačkoliv hodně lidí zasažených babickou
tragédií je přesvědčeno, že tomu tak bylo. Šetření Úřadu dokumentace a vyšetřování
zločinů komunismu dospělo k závěru, že Ladislava Malého, který propadl alkoholu, StB
pravděpodobně obratně využívala a manipulovala prostřednictvím některého z řady
agentů nasazených proti vlastencům, stoupencům bývalých demokratických stran,
odpůrcům kolektivizace selských hospodářství a kněžím, kteří se těšili oblibě mezi
věřícími. (Poslední věta je doslovně opsána z internetového portálu Ústavu pro studium
totalitních režimů: ustrcr.cz/cs/mityska).
Ve vykonstruovaných soudních procesech se neposuzovala vina obžalovaných.
Nespravedlivé rozsudky byly vyneseny pro výstrahu. Cílem celé kampaně, která byla
politickou a záměrně vyvolanou tehdejším režimem, bylo zastrašit soukromé rolníky tak,
aby se bezpodmínečně podrobili diktátu kolektivizace a zdecimovat v tomto případě
katolickou církev, v prvé řadě její duchovní představitele jako třídního nepřítele. Podle
výpovědi soudce Pavla Vítka v 90. letech 20. stol., který spolupodepsal předmětné
rozsudky smrti, „byly rozsudky předem naplánovány takzvanou komisí „K“ na tehdejším
ministerstvu vnitra a všechny byly popřením práva na základě manipulace komunistickou
stranou“.
Jedna z obětí, pan Ludvík Stehlík, který byl v „babickém případu“ odsouzen
k 21 letům vězení, po návratu z kriminálu řekl: „Všichni jsme byli oběti, my i ti ve škole.“
Do jedné věty shrnul vše o celé tragédii. O mnoho let později, v rozhlasové relaci v roce
2006 dodal na adresu svých bývalých trýznitelů: „Já je soudit nebudu, už dávno jsem jim
odpustil…“
Hladíková Marie
Použité materiály: listinné materiály předané žijícími příbuznými, vzpomínky paní
Marie Dvořákové, sestry P. Pařila, vzpomínky P. Valeriána, Publikace Věřím, že můj
krátký život nebyl nadarmo (sborník z konference k 90. výročí narození kněze Jana Buly),
materiály dostupné na internetu, do vyhledavače zadáno František Pařil, kněz.
Ke studiu materiálů o životě P. Františka Pařila a o tragédii, která se stala
v Babicích 2. července 1951, jejích příčin a důsledků jsem se rozhodla z těchto důvodů:
- P. Pařil byl rodák z Vidonína, v mládí farník heřmanovské farnosti. V letošním roce
uplynulo 100 roků od jeho narození a uplyne 60 roků od jeho popravy. Zřejmě už jen
málo obyvatel naší farnosti ví, kdo byl P. Pařil a jaký byl jeho osud. Obávám se, že ani Ti,
kdo jeho příběh někdy slyšeli, o něm nemají úplně jasno. Z hodinového televizního nebo
rozhlasového pořadu si nelze udělat věrný obraz o tak spletitých událostech. Snažila jsem
se držet jen faktů, které jsem měla k dispozici a zachytit vzpomínky pamětníků, kterých
už je jen pár.
- V lednu roku 1993 jsem ve Vidoníně čekala na autobus. Dříve než přijel, zastavilo
auto a svezení mi nabídl neznámý řidič – páter Josef Valerián, farář z Moravce. Během
krátké jízdy do Březí vzpomněl na svého dávného spolubratra z Vidonína. Vzpomněl i na
to, že když on sám byl ve vězení a měl jít k soudu, bachaři mu přinesli kněžský oděv.
Když si připínal kolárek, poznal, že je to kolárek P. Pařila. „Všichni jsme kolárky zapínali
na háčky, jen jemu na něj maminka přišila malý knoflíček a poutko. Nevíte, jak mi bylo,
otec František nebyl už mezi námi… Oblékl jsem se a šel…“ Za tuto vzpomínku děkuji
P. Valeriánovi.
- Historii bychom měli poznávat, abychom se z ní poučili a předešli chybám
v budoucnosti.
- A abychom občas vzpomněli na nevinné oběti. V tomto případě na mučedníka
pátera Františka Pařila.