Sociální stát

Modul 5 – Sociálně - právní minimum
Lekce č. 2
Sociální stát
Výuka tohoto kurzu je realizovaná v rámci projektu:
„Podpora celoživotního vzdělávání pracovníků poskytovatelů sociálních služeb
v Jihomoravském kraji“.
CZ.1.04/3.1.00/05.00050.
Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.
Sociální stát
I.
Vymezení sociálního státu
Jako welfare state je označován stát, který usiluje o zajištění blahobytu, přesněji podmínek slušného
žití pro své občany. O vhodném českém termínu nepanuje shoda. Sousloví sociální stát má pro
některé pejorativní zabarvení, užívají se tedy i alternativní označení, jako např. stát blahobytu, stát
veřejných sociálních služeb, asistenční stát. Žádný z nich se ale všeobecně neujal. Ojediněle se
objevují i termíny stát sociálního zabezpečení, stát sociálních práv či sociální kapitalismus. Občas
dochází i k používání anglického termínu welfare state i v českých textech. V česky psané literatuře
je nejvíce frekventovaný termín sociální stát.
Originální anglický termín welfare state byl poprvé použit v roce 1939 k popisu situace ve Spojeném
království, po druhé světové válce se rozšířil v západním světě a začaly jím být označovány systémy
sociální politiky vyspělých zemí, později pak přímo tyto země. Welfare state je vymezen vůči čistě
tržnímu kapitalismu a liberálnímu pojetí státu na jedné straně, i vůči socialismu a centrálně
plánovanému hospodářství na straně druhé. Koncept welfare state je vázán na demokratický režim
a pojí se s relativně vyspělou tržní ekonomikou.
II.
Vývoj sociálního státu
Představy blízké konceptu sociálního státu je možné nalézt již v dílech Locka, Hobbese, Rousseaua a
Milla či v myšlenkách Francouzské revoluce. V mnoha zemích se jednotlivé welfare zákony
objevovaly dávno před zrodem sociálního státu, až do posledních dekád 19. století však měl stát v
sociální politice jen značně omezenou roli. V té době se začínají objevovat schémata typická pro
moderní sociální stát, ať už to je Bismarckův systém povinného pojištění pro případ nemoci, úrazu a
invalidity a stáří v Německu, nepříspěvkový systém starobních důchodů v Dánsku, Austrálii a na
Novém Zélandu či povinné pojištění v nezaměstnanosti v Británii.
Vznik sociálního státu však bývá datován až do 40. let 20. století. Termín welfare state použil ve své
zprávě z roku 1942 William H. Beveridge k označení svého modelu univerzálního minimálního
sociálního zabezpečení. Rozšíření sociálního státu nastává spolu s rozsáhlými sociálními reformami
po Druhé světové válce, 50. a 60. léta jsou pak tradičně označována za zlatou éru sociálního státu.
Západní země zaznamenávaly hospodářský růst, plná zaměstnanost umožňovala rozšiřování
sociálních služeb a dávek. V 70. letech přichází s ropnou krizí i krize sociálního státu. Objevují se
nové výzvy, kterým musí státy čelit. Mění se struktura pracovního trhu, rodinné uspořádání, objevují
se nová témata, jako jsou ochrana životního prostředí a rovné příležitosti pro muže a ženy a lidi
různých ras, i nové fenomény jako stárnutí populace a globalizace. Období od konce 70. let bývá
označována jako éra uskromnění, v němž vlády zápasily a zápasí s pomalým ekonomickým růstem,
narůstající nezaměstnaností, rozpočtovými deficity a rostoucím zatěžováním rozpočtu penzijním a
zdravotnickým systémem v důsledku stárnutí populace.
Vývojová linie sociálního státu
80. léta 19. století -1930
Období experimentálních počátků
1930 – II. světová válka
Období konsolidace
1945 – 1962
Sociální přestavba
1962 – 1973
Sociální expanze
1973 – 1980
Stagnace
1980 – dosud
Změna koncepce sociálního státu
III.
Typologie sociálního státu
Tittmusova typologie
Richard H. Titmuss rozlišil na konci 70. let tři typy sociálního státu: reziduální, institucionální a
pracovně výkonový.

Reziduální sociální stát vychází z liberálních myšlenek. Jádrem koncepce je předpoklad, že
potřeby lidí jsou primárně uspokojovány rodinou a trhem. Sociální pomoc přichází na řadu až
ve chvíli, kdy tyto dvě instituce přestanou normálně fungovat (rodinná krize, ekonomická
krize apod.) Reziduální koncepce odpovídá "tradiční americké ideologii individuální
odpovědnosti" a byla velmi populární před velkou krizí v USA.

Institucionální sociální stát je charakterizován centrálně organizovaným systémem
sociálních služeb, které mají zajišťovat standardní životní potřeby jedinců a skupin. Takový
sociální stát má integrovat společnost, vyrovnávat nerovnosti a předcházet sociálním
událostem. Sociální pomoc je zde vnímána jako "normální, akceptovatelná a oprávněná
funkce moderní průmyslové společnosti", za touto koncepcí stojí přesvědčení, že "je správné
pomáhat lidem v seberealizaci“.

Pracovně – výkonnostní sociální stát zajišťuje uspokojování potřeb svých občanů na
meritokratickém principu, odvíjí se od začlenění do pracovních struktur a výsledků a
produktivity práce.
Esping-Andersenova typologie
Dánský teoretik sociálního státu, Gøsta Esping-Andersen, v roce 1990 ve své knize The Three Worlds
of Welfare Capitalism poukázal na rozdílnost reálných sociálních států a na základě způsobu
stratifikace a míry dekomodifikace a vztahů mezi státem, trhem a rodinou vytvořil tři ideální typy
sociálního státu – liberální, konzervativní, sociálně-demokratický
Hlavní znaky sociálních států
Typ sociálního státu
Charakteristika
Reziduální
liberální
Výkonový
konzervativní
Alternativní název
anglosaský
korporativistický
Institucionální
Sociálnědemokratický
skandinávský
Převládající způsob solidarity
individuální
etatistický
univerzální
malá
velká
největší
Rozsah povinně poskytovaných služeb
omezený
extenzivní
úplný
Populace pokrytá povinně poskytovanými
službami
Role výše příspěvků
menšina
většina
všichni
nízká
střední
vysoká
Část národního důchodu určená pro služby
státu
Zkoumání potřebnosti
nízká
střední
vysoká
primární
sekundární
marginální
Charakter klientů
chudáci
občané
Status klientů
nízký
střední
členové
společnosti
vysoký
Příklad
USA
Německo
Švédsko
Míra dekomodifikace
IV.
Role sociálního státu
Účast státu v sociální politice v moderní době je považována za nezbytnou a nezastupitelnou.
Podstatou konceptu welfare state je přerozdělování, tj. cestou veřejné politiky znovu rozdělit to, co
již bylo prvotně rozděleno trhem. Stát se v zásadě angažuje dvěma způsoby: jednak jako konceptor
a ten, kdo stanovuje pravidla a normy chování sociálních subjektů, jednak jako bezprostřední
vykonavatel, realizátor sociální politiky.
Sociální stát primárně usiluje o ekonomické a sociální zabezpečení občanů, omezení příjmových
nerovností a udržitelný ekonomický růst a rozvoj. Využívá k tomu řadu politik jako programy boje
proti chudobě, zajišťování vzdělávání obyvatelstva, zdravotní péči, sociální zabezpečení, státní
kontrola a regulace trhu a výroby či zajišťování zaměstnanosti. Od 60. let 20. století pak welfare
state expandoval také do oblastí občanských práv a ochrany životního prostředí.
Mezi základní cíle, které má sociální stát plnit, patří:






zajišťování prosperity,
omezování chudoby,
zajišťování sociální rovnosti,
zajišťování sociální integrace a zamezování sociální exkluzi,
zajišťování sociální stability,
zajišťování nezávislosti jednotlivců.
Koncept sociálního státu byl a je kritizován od počátku svého vzniku, a to jak zprava, tak zleva.
Kritika zprava přichází z řad liberálních (Friedrich Hayek, Milton Friedman, Robert Nozick) a
konzervativních myslitelů, kteří vyčítají sociálnímu státu omezování svobody jednotlivce a volného
trhu. Naopak marxistická kritika zleva považuje sociální stát jen za nástroj vládnoucí třídy k umlčení
třídy pracujících, který podporuje stávající sociální uspořádání. Od 60. let se hovoří o krizích
sociálního státu, které souvisejí s obecnějším politickým, ekonomickým a demografickým vývojem
společností.
Kardinální otázkou úspěšného fungování sociálního státu je v sociální politice míra přerozdělování.
Posledních 15 až 20 let můžeme nazvat jako období soustavného hledání optimální míry účasti státu
v sociální politice. Otázkou není, zda se má stát v sociální politice angažovat či nikoli, ale především
jaká má být míra účasti státu v sociální politice a v čem a jakým způsobem se jeho role má prvotně
naplňovat.
Obecně lze rozlišovat tyto typy krizí sociálního státu:
krize nákladů:
krize efektivity:
krize legitimity:
sociální stát je příliš drahý
aparát sociálního státu je těžkopádný, pracuje neefektivně a
netransparentně
sociální stát je nespravedlivý, zvýhodňuje určité vrstvy
společnosti
I zastánci sociálního státu se shodují na tom, že sociální stát je třeba transformovat, aby odpovídal
současnému uspořádání společnosti a chránil před novými riziky. V současné době převažují
v názorech na účast státu v sociální politice neoklasické koncepce. Role státu v sociální politice se
nepopírá, ale pod vlivem řady faktorů (stárnutí populace, nezaměstnanost...) se mění.
Opouští se myšlenky široce rozvětvené státní péče. Zdůrazňuje se myšlenka tzv. post-welfare state,
tj. státu, který je silný konceptor a který garantuje minimální sociální ochranu občanům a podporuje
jejich samostatné sociální chování.
http://is.muni.cz/th/172172/esf_m/diplomkaJKfin.pdf
http://granty.vsers.cz/dokument/Socialni%20politika.pdf
Literatura:
Krebs, V. a kol. Sociální politika, č. vyd. Praha: ASPI, a.s., 2007, s. 504
Potůček M. Sociální politika, Praha, SLON 1995
http://www.martinpotucek.cz/images/documents/socpol.pdf
Kontakt:
JUDr. Jitka Tesařová
[email protected]