Habsburkové

Transkript

Habsburkové

Habsburkové
všechny rody
Obsah
0.1
1
Habsburkové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
1
0.1.1
Historie rodu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
1
0.1.2
Albrechtinská linie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
2
0.1.3
Leopoldinská linie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
2
0.1.4
Rodokmen . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
2
0.1.5
Panovníci z rodu Habsburků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
2
0.1.6
Galerie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
3
0.1.7
Odkazy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
3
Země
5
1.1
Svatá říše římská . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
5
1.1.1
Historie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
5
1.1.2
Odkazy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
6
Rakousko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
7
1.2.1
Název země
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
7
1.2.2
Geografie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
7
1.2.3
Obyvatelstvo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
10
1.2.4
Dějiny
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
11
1.2.5
Kultura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
13
1.2.6
Hospodářství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
15
1.2.7
Politický systém
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
15
1.2.8
Odkazy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
16
České země . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
17
1.3.1
Odkazy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
17
Chorvatsko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
17
1.4.1
Úřední název Chorvatska . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
18
1.4.2
Historické země
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
18
1.4.3
Historie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
18
1.4.4
Ekonomika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
19
1.4.5
Politický systém
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
20
1.4.6
Obyvatelstvo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
21
1.4.7
Administrativní dělení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
21
1.4.8
Státní svátky a dny pracovního klidu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
21
1.2
1.3
1.4
i
ii
OBSAH
1.4.9
1.5
1.6
1.7
2
Fotogalerie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
22
1.4.10 Odkazy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
22
Uhersko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
23
1.5.1
Dějiny Uher
23
1.5.2
Dějiny Maďarska 1918 až současnost
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
26
1.5.3
Odkazy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
26
Španělsko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
27
1.6.1
Dějiny
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
27
1.6.2
Geografie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
30
1.6.3
Politika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
31
1.6.4
Ekonomika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
31
1.6.5
Demografie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
32
1.6.6
Kultura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
33
1.6.7
Doprava
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
33
1.6.8
Odkazy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
34
Portugalsko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
34
1.7.1
Název země
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
34
1.7.2
Dějiny
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
35
1.7.3
Politika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
36
1.7.4
Geografie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
37
1.7.5
Obyvatelstvo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
37
1.7.6
Kultura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
37
1.7.7
Hospodářství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
38
1.7.8
Odkazy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
38
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Vládcy
40
2.1
Ferdinand I. Habsburský . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
40
2.1.1
Dětství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
40
2.1.2
Rakouský arcivévoda . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
40
2.1.3
Tvůrce habsburské monarchie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
41
2.1.4
Česká koruna . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
41
2.1.5
Uherský král . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
41
2.1.6
Římský císař . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
42
2.1.7
Ferdinand I. jako český král . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
42
2.1.8
Potomci
42
2.1.9
Vývod z předků
2.2
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
43
2.1.10 Odkazy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
43
Maxmilián II. Habsburský . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
44
2.2.1
Katolictví a protestantství
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
44
2.2.2
Maxmilián a Uhersko
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
44
2.2.3
Maxmilián II. jako český král
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
45
2.2.4
Zavedení primogenitury v rakouských zemích . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
45
OBSAH
2.3
2.4
2.5
2.6
2.7
2.8
2.9
iii
2.2.5
Závěr vlády . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
45
2.2.6
Vývod z předků
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
45
2.2.7
Potomci
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
45
2.2.8
Odkazy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
46
Rudolf II. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
46
2.3.1
Život Rudolfa II. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
46
2.3.2
Shrnutí Rudolfovy vlády . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
50
2.3.3
Vývod z předků
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
50
2.3.4
Potomci
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
50
2.3.5
Zajímavosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
50
2.3.6
Numismatické hledisko vlády Rudolfa II.
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
50
2.3.7
Odkazy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
50
Matyáš Habsburský . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
51
2.4.1
První politické kroky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
52
2.4.2
Mocenské boje mezi bratry . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
52
2.4.3
S vytouženou korunou na hlavě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
52
2.4.4
Vývod z předků
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
53
2.4.5
Odkazy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
53
Ferdinand II. Štýrský . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
53
2.5.1
Život a vláda . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
53
2.5.2
Osobní charakteristika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
56
2.5.3
Rodina . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
57
2.5.4
Vývod předků
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
57
2.5.5
Odkazy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
57
Ferdinand III. Habsburský . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
58
2.6.1
První roky
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
58
2.6.2
Římský císař . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
58
2.6.3
Český král
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
59
2.6.4
Osobní život a rodina . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
59
2.6.5
Manželství a potomci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
59
2.6.6
Vývod z předků
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
60
2.6.7
Odkazy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
60
Ferdinand IV. Habsburský . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
61
2.7.1
Český a uherský král . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
61
2.7.2
Korunovace na římského krále a smrt
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
61
2.7.3
Vývod z předků
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
61
2.7.4
Odkazy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
61
Leopold I. Habsburský . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
62
2.8.1
Mezi králi
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
62
2.8.2
Odkazy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
62
Josef I. Habsburský . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
63
iv
OBSAH
2.9.1
Osobnost Josefa I.
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
63
2.9.2
Válečné konflikty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
63
2.9.3
Vláda . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
63
2.9.4
Potomci
63
2.9.5
Vývod z předků
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
64
2.9.6
Odkazy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
64
2.10 Karel VI. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
64
2.10.1 Nástup do politiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
64
2.10.2 Hlava habsburské monarchie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
65
2.10.3 Karel a situace v Uhrách . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
65
2.10.4 Pragmatická sankce
65
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
2.10.5 Hodnocení Karlovy vlády
2.10.6 Potomci
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
66
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
66
2.10.7 Vývod z předků
3
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
66
2.10.8 Odkazy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
66
2.11 Marie Terezie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
67
2.11.1 Dětství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
67
2.11.2 Námluvy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
68
2.11.3 První léta vlády . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
68
2.11.4 Války o rakouské dědictví (16. prosince 1740 – 18. října 1748) . . . . . . . . . . . . . . .
68
2.11.5 Ukončení bojů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
70
2.11.6 František Štěpán císařem římskoněmeckým . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
70
2.11.7 Změny ve spojeneckých aliancích
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
71
2.11.8 Sňatková politika Marie Terezie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
71
2.11.9 Smrt Františka I. a rozpory v rodině Marie Terezie
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
72
2.11.10 Poslední léta života Marie Terezie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
73
2.11.11 Marie Terezie vládla jako
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
73
2.11.12 Titulatura v mincovnictví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
73
2.11.13 Zajímavosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
74
2.11.14 Synové Marie Terezie
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
74
2.11.15 Dcery Marie Terezie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
74
2.11.16 Odkazy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
74
Zdroje textu a obrázků, přispěvatelé a licence
76
3.1
Text . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
76
3.2
Obrázky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
78
3.3
Licence obsahu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
87
0.1. HABSBURKOVÉ
0.1 Habsburkové
Tento článek není dostatečně ozdrojován a může tedy
obsahovat informace, které je třeba ověřit.
Jste-li s popisovaným předmětem seznámeni, pomozte doložit uvedená tvrzení doplněním referencí na
věrohodné zdroje.
Tento článek pojednává o o rodu Habsburků. Další
významy jsou uvedeny v článku Habsburg.
1
trvale). Roku 1282 udělil Rudolf I. z tohoto titulu svým
synům jako odumřelé říšské léno tzv. babenberské dědictví tedy rakouské země. Díky těmto državám se Habsburkové stali říšskými knížaty.
Rudolfův vnuk Rudolf zvaný Kaše usedl roku 1306 jako
první člen dynastie na český trůn. Po jeho předčasné smrti
se však Habsburkové museli spokojit pouze s rakouskými
državami.
Nejmladší bratr tohoto českého krále Rudolfa rakouský
vévoda Albrecht II. (nejmladší ze čtyř bratrů) měl 3 syny z
nich jen nejstarší Rudolf IV. (v roce 1359 vydal padělané
Privilegium maius, které ho mělo povýšit na arcivévodu)
nezanechal potomků, a tak vévodský titul přešel na mladšího Albrechta III.
Habsburkové (německy (von) Habsburg) byli jedním z
nejvýznamnějších panovnických rodů v evropské historii až do svého vymření po meči roku 1740 a po přeslici Ten roku 1373 a znovu 1379 rozdělil vládu kvůli častým
roku 1780. Jejich dědici a následovníky se stali lotrinští třenicím s nejmladším bratrem Leopoldem tak, že posléze vládl v Horních i Dolních Rakousích Albrecht III. a
vévodové, známí jako Habsbursko-lotrinská dynastie.
Leopold III. ve zbývajících zemích (Korutany, Štýrsko,
Tyrolsko, atd.). Vznikly tak starší albrechtinská a mladší
leopoldinská linie rodu.
0.1.1 Historie rodu
<th colspan="2” style="text-align:center; padding:0.5em
0 0.1em 0; font-size:120%; line-height:1.0em;
style="text-align:center;
background:
#EEEEEE;">Prehistorie<th colspan="2” style="text-align:
center; padding:0.5em 0 0.1em 0; font-size:120%;
line-height:1.0em;
background:
#EEEEEE;">Habsburská
éra<th
colspan="2”
padding:0.5em
style="text-align:center; background: #EEEEEE;">1.
světová válka<th colspan="2” style="text-align:center;
padding:0.5em
0
0.1em
0;
font-size:120%;
line-height:1.0em; style="text-align:center; background:
#EEEEEE;">Rakousko po 1. světové válce<th colspan="2”
padding:0.5em
style="text-align:center; background: #EEEEEE;">2.
světová válka<th colspan="2” style="text-align:center;
padding:0.5em
0
0.1em
0;
font-size:120%;
line-height:1.0em; style="text-align:center; background:
#EEEEEE;">Rakousko po 2. světové válce
Roku 1611 se stal českým králem Matyáš Habsburský,
který se již před svým nástupem zavázal, že za svého života se nebude zabývat nástupnickou otázkou, ale na nátlak
katolické církve už v roce 1617 předložil Ferdinandovu
kandidaturu. Matyáš ani jeho dva bratři neměli potomky a v úvahu tak přicházeli dědicové ze španělské nebo
štýrské habsburské větve. Španělé se nároků na střední
Evropu vzdali, a tak byl vybrán Ferdinand II. Štýrský.
Ferdinand II. se narodil 9. července 1578 ve Štýrském
Hradci jako syn arcivévody Karla Štýrského a Marie
Anny Bavorské. V mládí ho vychovávala jeho matka
v rodném Štýrském Hradci. Její výchova byla přísně
katolická a v letech 1590–1595 studoval mladý Ferdinand
na jezuitské akademii v bavorském Ingolstadtu. Tam jsou
pravděpodobně kořeny jeho pozdějšího bigotního katolicismu. Miloval hudbu, divadlo a lov, avšak traduje se, že
nebyl příliš statečný a nejraději trávil čas v klidu v rodinném kruhu. Ferdinand II. byl prý dobromyslný, přívětivý, velkorysý a zbožný, ale do života českých zemí zasáhl
neobyčejně tvrdě a krutě, jako žádný jiný z Habsburků,
vysloužil si zde přízvisko „krvavý“ a dokonce stál i za zavražděním Albrechta z Valdštejna.
Ferdinand nebyl zvolen, pouze přijat za příštího panovníka. Nekatolická opozice ho sice nechtěla, protože Ferdinand prosazoval násilnou rekatolizaci, ale Ferdinand byl
bez větších problémů přijat ve vedlejších zemích Koruny české i v Uhrách, což se nekatolíkům vůbec nelíbilo
a v březnu roku 1618 byl svolán sjezd nekatolických stavů, který vedl až ke květnové pražské defenestraci. Tímto odbojem začala třicetiletá válka. 24. května byla svržena královská moc a sjezd zvolil zemskou vládu třiceti direktorů. V čele této vlády stál Václav Vilém z RouHabsburkové postupně rozšiřovali své državy a získávapova a vrchním velitelem vojsk se stal Jindřich Matyli nové hodnosti. Roku 1273 usedl hrabě Rudolf, jenž v
áš Thurn. S českým povstáním souhlasilo Slezsko i obě
roce 1278 porazil Přemysla Otakara II. v bitvě na MoravLužice, ale Morava zůstala neutrální, protože byla pod
ském poli, jako první z rodu na římský královský trůn (od
vedením Karla staršího ze Žerotína, který se bál otevře1438 byli Habsburkové římskými králi, potažmo císaři
Habsburský rod pochází z území dnešního Švýcarska, své
jméno si kolem roku 1100 dal podle svého sídla, hradu Habsburg (podle legendy Habichtsburg, Jestřábí hrad,
v dnešním kantonu Aargau), kde asi od 11./12. do 13.
století Habsburkové sídlili. Zachovala se tzv. Acta Murensia, důležitá kronika z roku 1160 z kláštera Muri v
níž je zapsána genealogie rodu, který údajně pochází od
Guntrama zv. Bohatý, který žil zřejmě v druhé polovině
10. století.[1]
2
OBSAH
ného konfliktu. Karel byl roku 1619 odsunut a jeho nástupce Ladislav Velen ze Žerotína se k povstalcům přidal. Ve stejném roce také zemřel Matyáš a Ferdinand II.
se ujal vlády. V červenci se v Praze shromáždil generální
sněm stavů zemí Koruny české. Ferdinand II. byl sesazen
a sněm zvolil kalvína Fridricha Falckého. Ten byl zvolen
i z toho důvodu, že měl za manželku dceru anglického
krále Jakuba I., Alžbětu, a stavové věřili, že takto získají
na svou stranu mocnou ostrovní říši. Fridrich, přezdívaný Zimní král, byl ale slabý a neúspěšný a po prohrané
bitvě na Bílé Hoře, která se odehrála 8. listopadu 1620,
utekl a císařská vojska obsadila Čechy i Prahu. Ferdinand Štýrský se opět stal českým králem. Brzy sestavil
exekuční komisi, která měla za úkol potrestat stavovský
odboj. Nejznámější částí trestu je poprava 27 pánů na
Staroměstském náměstí. Původně mělo být 51 popravených, ale po různých přímluvách a intrikách jich zbylo jen
27. Poprava se odehrála 21. června 1621, trvala 4 hodiny
a popraveni byli např. Václav Budovec z Budova, Kryštof
Harant z Polžic a Bezdružic, Jáchym Ondřej Šlik, Jan Jesenius a další. Dvanáct hlav pak bylo až do roku 1631 pro
výstrahu umístěno na Mostecké věži.
Z funkce římského císaře také v roce 1453 uznal platnost dosud nelegálního Privilegium maius, které povyšovalo Rakouské vévodství na arcivévodství (jediné v Říši). Tento titul se poté stal charakteristickým právě pro
habsburskou dynastii.
Svatbou Maxmiliána I. s burgundskou dědičkou Marií v
roce 1477 se habsburské državy rozmnožily o nizozemské
provincie. Svoji obratnou diplomatickou a sňatkovou politikou připravil tento panovník půdu budoucí habsburské
hegemonii v Evropě.
Španělští Habsburkové
Roku 1516 zdědil pozdější císař Karel V. (Maxmiliánův
vnuk) aragonskou a kastilskou korunu a stal se prvním
španělským králem (španělská větev Habsburků vymřela
Karlem II. roku 1700). V té době držel jako burgundský
vévoda nizozemské provincie, které se staly součástí španělského království. Španělští Habsburkové vládli v letech 1580–1640 také v Portugalsku.
Rakouští Habsburkové
0.1.2
Albrechtinská linie
Podrobnější informace naleznete v článku
Albrechtovská linie.
Posledním mužským členem rakouské větve byl Karel
VI., otec Marie Terezie, který zemřel roku 1740. Po
císařovnině smrti se dědicem Habsburků stala lotrinská
(habsbursko-lotrinská) dynastie – potomci Marie Terezie
a jejího chotě Františka I. Štěpána Lotrinského.
Roku 1437 získali Habsburkové vnukem Albrechta III.,
kterým byl Albrecht II. (manžel princezny Alžběty Lucemburské) z albrechtovské linie rodu znovu českou a po- 0.1.4
prvé také uherskou královskou korunu (od roku 1526 je
obě drželi trvale).
Rodokmen
0.1.5 Panovníci z rodu Habsburků
Albrecht II. ale v českých zemích a Uhersku, stejně tak
jako v Římskoněmecké říši nevládl dlouho. Již po dvou Seznam českých králů z dynastie Habsburků
letech vlády zemřel roku 1439. Jeho dědicem se stal syn
Ladislav V., který získal přídomek Pohrobek. Ten vládl
• Rudolf Habsburský
jen do roku 1457, kdy zemřel a tím vymřela albrechtinská
• Albrecht II. Habsburský
linie habsburského rodu po meči. Dědičkami království
se staly jeho sestry Anna a Alžběta resp. mladší Alžběta,
• Ladislav Pohrobek
která se provdala za polského krále a litevského velkoknížete Kazimíra IV.
• Ferdinand I.
0.1.3
Leopoldinská linie
Leopoldovská linie.
• Maxmilián II.
• Rudolf II.
• Matyáš
• Ferdinand II.
Syn Leopolda III. Arnošt Habsburský byl prvním rakouským panovníkem po Rudolfu IV. který používal (neoprávněně) titul a hodnost arcivévody. Jeho syn a vnuk Leopolda III. Fridrich III. z leopoldské linie se stal po smrti
českého krále Albrechta II. roku 1440 římským králem
a o dvanáct let poté v roce 1452 byl jako poslední císař
korunován v Římě.
• Ferdinand III.
• Leopold I.
• Josef I.
• Karel VI.
0.1. HABSBURKOVÉ
3
0.1.6 Galerie
• Barvy rodu Habsburků, později říšské barvy.[zdroj?]
• Tzv. Habsburský páv z roku 1555, zobrazující znaky
jednotlivých ovládaných území.
• Území ovládané Habsburky roku 1547.
0.1.7 Odkazy
Reference
[1] KRIEGER, Karl-Friedrich. Habsburkové ve středověku.
Od Rudolfa I. (1218-1291) do Fridricha III. (1415-1493).
Praha : Argo, 2003. ISBN 80-7203-453-7. S. 17.
Literatura
• GALANDAUER, Jan; HONZÍK, Miroslav. Osud
trůnu habsburského. 3. přeprac. a dopl. vyd. Praha :
Panorama, 1986. 397 s.
• HAMANNOVÁ, Brigitte. Habsburkové : životopisná encyklopedie. Praha : Brána ; Knižní klub, 1996.
408 s. ISBN 80-85946-19-X.
• HELLER, Lynne; VOCELKA, Karl. Soukromý svět
Habsburků. Praha : Plejáda, 2011. 344 s. ISBN 97880-87374-29-0.
• KRIEGER, Karl-Friedrich. Habsburkové ve středověku : od Rudolfa I. (1218-1291) do Fridricha III.
(1415-1493). Praha : Argo, 2003. 254 s. ISBN 807203-453-7.
• ŽUPANIČ, Jan. Habsburkové ve 20. století. Historický obzor, 2006, 17 (1/2), s. 2–9. ISSN 1210-6097.
Související články
• Rodokmen Habsburků
• Habsbursko-lotrinská dynastie
• Země Koruny české za vlády prvních Habsburků
Rodokmen Habsburku
• Marie Terezie
Poznámka: Marie Terezie, Habsburská dědička a
manželka císaře Svaté říše římské Františka I. Štěpána Lotrinského od roku 1745. V letech 1740–
1780 vládla jako arcivévodkyně rakouská a královna maďarská a česká na základě Pragmatické
sankce císaře Karla VI. (který neměl mužského potomka), nikoli jako samostatná „císařovna Svaté říše
římské“, jak je někdy mylně označována.
Externí odkazy
•
Obrázky, zvuky či videa k tématu House of
Habsburg ve Wikimedia Commons
•
Encyklopedické heslo Habsburský rod v Ottově
slovníku naučném na Wikizdrojích
• Otakar Vinař:Z genealogie českých králů – Cesta
Habsburků na český trůn (1278–1526)
• (německy) Genealogický strom Habsburků do Marie Terezie
4
OBSAH
• (anglicky) The Hapsburg Monarchy (Wickham Steed, 1913) eLibrary Austria Project
• arc. Ludvík Salvátor Toskánský – člen Toskánské linie Habsburků
• (německy) Heyden, Jakob van der: Aquila Austriaca. das ist historische Beschreibung und Abbildungen aller römischen Kaiser und Könige, welche von
Rudolpho I. biß auff Leopoldum I. auß dem Hause
der Graven von Habspurg sind erwöhlet worden.
Nürnberg: Fürst, 1660
Kapitola 1
Země
1.1 Svatá říše římská
Tento článek pojednává o mnohonárodnostní říši. O ryze
německém státě pojednává článek Německé království.
Svatá říše římská (latinsky Sacrum Romanum Imperium) je název zaniklé říše, která se rozkládala ve střední
Evropě a zahrnovala Německé království, České království, Italské království, Burgundské království a stovky
knížectví, vévodství, hrabství, svobodných říšských měst
a jiných oblastí.
1.1.1
Historie
Svatá říše římská v 15. století
Dvouhlavý orel se znaky jednotlivých států, symbol Svaté říše
římské (malba z r. 1510
V kratší podobě Romanum imperium byl tento název užíván již v dobách franského krále a prvního císaře říše
římské Karla Velikého (který roku 800 obnovil na Západě císařství), ale teprve od vlády východofranského krále Oty I. (936–973) lze hovořit o vzniku státního celku,
který se s tímto názvem kontinuálně identifikoval. To, že
se tak stalo právě ve východní části bývalé franské říše,
souviselo jednak s mimořádnou slabostí západofranské /
francouzské monarchie v raném středověku (v protikladu
k silné ústřední vládě za Oty I. a jeho nástupců), jednak s
tím, že na východě zahájil Ota I. dlouho nepřerušenou
tradici císařských korunovací v Římě. Již od panování
Císařská koruna Svaté říše římské (pohled zboku)
Konráda II. ze sálské dynastie, konkrétně od roku 1034,
se proto název Romanum imperium stal oficiálním pojmenováním někdejší východofranské monarchie. Přívlastek
sacrum, doložený až v listinách Fridricha I. Barbarossy
5
6
KAPITOLA 1. ZEMĚ
(1152–1190), měl zdůraznit sakrální povahu středověké výjimečné a nezávislé postavení Země Koruny české v
říše, zejména ve vztahu k církvi.
rámci říše.
Od 15. století se užíval rozšířený název Svatá říše římská
národa německého (Sacrum Romanum imperium nationis
Germanicae), avšak pouze pro části říše osídlené Němci.
Teprve od 17. století sílily tendence chápat název Svatá říše římská národa německého jako označení celého
teritoria říše, včetně např. Itálie či Burgundska. Formálně říše zanikla v roce 1806, kdy se Habsburk František
II. vzdal titulu římský císař a místo něj začal na prvním
místě užívat titulu císaře rakouského, jejž přijal již roku
1804. O formálnosti lze hovořit proto, že od vestfálského
míru (1648) byla Svatá říše římská pouze volným seskupením samostatných států (císař bezprostředně ovládal už
jen své vlastní rodové državy).
Boje mezi císaři a papeži o investituru
Roku 1073 byl zvolen papežem Řehoř VII. (1073-1085).
Byl to ctižádostivý muž, který byl odhodlán získat pro církev výsadní postavení a podřídit její moci i moc světskou.
Požadoval, aby jmenování opatů a biskupů bylo záležitostí pouze církve, tedy papeže. Velké války mezi císařem
a papežem o jmenování říšských církevních hodnostářů
vešly do dějin jako boje o investituru. Byly ukončeny až
roku 1122 wormským konkordátem, dohodou mezi papežem Kalixtem II. a císařem Jindřichem V. Znamenalo
to dočasné vítězství církve, neboť vliv císaře na jmenoV německé literatuře se místo názvu Svatá říše římská vání opatů a biskupů byl značně omezen.
často používá zjednodušeného označení Německá říše,
popř. Římsko-německá říše (někdy i Stará říše v protikladu k moderní Německé říši vytvořené v 19. století). Sa- Úsilí o ovládnutí Itálie
crum Romanum imperium mělo nicméně po celý středověk univerzalistické, nadnárodní aspirace a tak bylo i chá- Severní část Itálie byla od verdunského dělení součástí
páno „v cizině“ (jakkoli tam jeho nároky ne vždy uzná- Středofranské říše. Pokusy o vytvoření úřední moci zde
vali). Nebylo ani státem čistě německým, protože vedle byly oslabovány stálými boji šlechticů, které vedly k feuNěmců v něm žili i Francouzi, Italové, Nizozemci, Dáni, dální roztříštěnosti. Ve střední Itálii zaujímal významné
Češi, Slovinci či Lužičtí Srbové. Přesto je převažující ně- postavení papežský stát. Za vlády Otonů se dostala severmecký charakter říše nepopiratelný, už jen vzhledem k ní Itálie do závislosti na Svaté říši římské, zůstávala ale i
tomu, že králové a císaři se až na naprosté výjimky re- nadále rozdrobena na samostatné politické útvary, feudální panství, biskupství, města. Závislost na císaři byla poukrutovali z řad německých knížecích rodů.
ze formální. Snaha posílit v Itálii císařskou moc je spojeOd vrcholného středověku náležely ke Svaté říši římské na především se jménem Fridricha I. Barbarossy z rodu
vedle Německa dnešní státy Nizozemsko, Lucembursko, Štaufů. Podnikl pět válečných tažení za Alpy a s pomoŠvýcarsko, Rakousko, Slovinsko a Český stát, oblast cí českého krále Vladislava II. dobyl Milán. Itálie se tak
dnešního polského Slezska, bývalé Zadní Pomořansko a rozdělila na dva tábory: na příznivce římsko-německého
Nová Marka (dnes v Polsku), severní Itálie (Lombardie), krále (ghibellini) a na příznivce papeže (guelfové). Císař
Alsasko, Lotrinsko a část Burgundska (dnes Francie), již- byl nakonec poražen v bitvě u Legnana r. 1176.
ní kraje Dánska a konečně i větší část belgického území. Nizozemsko a Švýcarsko přestaly být součástí říše po
vestfálském míru, frankofonní kraje ovládla spolu s Al- 1.1.2 Odkazy
saskem do konce 17. století Francie. Naopak někdejší německé Východní Prusko nikdy k říši nepatřilo.
Říše byla oficiálně rozpuštěna 6. srpna 1806, když po• Seznam panovníků Svaté říše římské
slední císař František II abdikoval po vojenské porážce Napoleonem v moravské Bitvě u Slavkova (viz
• Seznam římských císařů (800-924)
Prešpurský mír). František II se stal císařem Františkem
I Rakouského císařství.
• Kurfiřt
České země
České knížectví se stalo součástí Svaté říše římské začátkem 11. století. Zlatá bula sicilská roku 1212 potvrdila
Přemyslovci Přemyslu Otakarovi I. dědičnou královskou
hodnost a další privilegia Českého království. Český panovník měl být napříště osvobozen od všech povinností
vůči Svaté říši římské až na účast na říšských sněmech.
Karel IV. byl první český král, který se stal římským císařem (1355), poté i vládcem všech království Svaté říše
římské. Také byl autorem Zlaté buly, která potvrzovala
Literatura
• DRŠKA, Václav. Das fränkische bellum civile –
Entstehung der Reichstriade. Prague Papers on the
History of International Relations. 2002, roč. 6, s. 540. Dostupné online [PDF]. ISBN 80-7308-042-7.
• DRŠKA, Václav. Idea universalismu - osud Svaté říše římské? Historický obzor. Časopis pro výuku dějepisu a popularizaci historie, Praha: Aleš Skřivan
ml., roč. 3/1992, č. 12, S. 338-346
1.2. RAKOUSKO
7
• KUBEŠ, Jiří. Trnitá cesta Leopolda I. za říšskou ko- 1.2.1 Název země
runou (1657–1658). Volby a korunovace ve Svaté
říši římské v raném novověku. České Budějovice : Německé (tj. domácí) Österreich pochází ze staroněmecVeduta, 2009. 328 s. ISBN 978-80-86829-43-2.
kého Ostarrichi, které je doloženo v listině císaře Oty III.
z roku 996 a označuje “Východní marku” (Marchia ori• RAPP, Francis. Svatá říše římská národa německéentalis), která byla v tehdejší době nejvýchodnějším úzeho. Od Oty Velikého po Karla V. Praha ; Litomyšl :
mím s německým obyvatelstvem. V latině byl tento název
Paseka, 2007. 316 s. ISBN 978-80-7185-726-6.
zkomolen na Austria, což převzaly další jazyky, zejména
• Klaus Herbers, Helmut Neuhaus: Das Heilige Rö- negermánské. Zavádějící podoba s australis ("jižní") je
mische Reich – Schauplätze einer tausendjährigen jen náhodná.
Geschichte (843–1806). Böhlau-Verlag, Köln, WeiOriginální české pojmenování Rakousko (historicky Rakmar 2005. 343 S. ISBN 3-412-23405-2.
úsy, později Rakousy) pochází od pohraničního hradu
• Julia Haas: Die Reichstheorie in Pufendorfs „Seve- Ratgoz (dnes Raabs na soutoku moravské a německé
rinus de Monzambano“: Monstrositätsthese und Rei- Dyje), jehož název čeští obchodníci zkomolili na Rakús
chsdebatte im Spiegel der politisch-juristischen Lite- (nebo Rakuš). Podle něj pak pojmenovali okolní území
ratur von 1667 bis heute. Duncker & Humblot, Ber- a později celou zemi.[3] Tento název převzala slovenština
jako Rakúsko.
lin 2006. ISBN 978-3-428-12315-5.
• Christian Raap: Zur rechtlichen Struktur des Heiligen
Römischen Reiches. In: Horst Fischer, Ulrike Froissart, Wolff Heintschel von Heinegg, Christian Ra- 1.2.2 Geografie
ap (Hrsg.): Krisensicherung und Humanitärer Schutz
Související informace naleznete také v článku
– Crisis Management and Humanitarian Protection:
Geografie Rakouska.
Festschrift für Dieter Fleck, Berliner WissenschaftsVerlag, Berlin 2004. S. 477–487. ISBN 3-83050568-X.
Externí odkazy
•
Obrázky, zvuky či videa k tématu Holy Roman
Empire ve Wikimedia Commons
• Korunovační klenoty Svaté říše římské
1.2 Rakousko
Satelitní snímek Rakouska s popisky
Tento článek pojednává o území dnešní Rakouské republiky. O dějinách státního útvaru ovládaného Habsburky
pojednává článek Habsburská monarchie (rozcestník).
Rakousko (oficiální název zní Republika Rakousko, německy Republik Österreich) je vnitrozemská
spolková republika ležící ve střední Evropě. Skládá se
z 9 spolkových zemí. Hraničí s Lichtenštejnskem a
Švýcarskem na západě, s Itálií a Slovinskem na jihu,
s Maďarskem a Slovenskem na východě a s Českem a
Německem na severu. Rakousko je členem Organizace
spojených národů, Rady Evropy, Evropské unie a je součástí Schengenského prostoru a Eurozóny. Největší města
jsou Vídeň, Štýrský Hradec, Linec, Salzburg a Innsbruck.
Rakousko je významnou turistickou destinací, lákající na malebnou krajinu, rozsáhlé vysokohorské terény a vysokou úroveň služeb. Mezi nejoblíbenější cíle
patří historická města Vídeň a Salzburg, a řada světově známých alpských horských středisek, jakými jsou
Innsbruck, Kitzbühel, Solná komora nebo Zell am See.
Bregenz a Bodamské jezero
Rakousko se rozkládá v jižní části střední Evropy, v délce
575 km ve směru západ-východ a 294 km sever-jih. Jeho
území, o trochu větší než Česko, má charakteristický tvar
obrácené křivule, s protaženým hrdlem na jihozápadě.
8
KAPITOLA 1. ZEMĚ
Povrch
na rakousko-švýcarské hranici. Byla po dlouhou dobu dosažitelná pouze přes Samnaun a bojovala se silným odPřibližně 60 % země je hornaté povahy. Rakousko za- chodem obyvatel, protože oproti ostatním enklávám měla
hrnuje většinu Východních Alp (jmenovitě Tyrolské velmi malé možnosti hospodářského rozvoje.
Střední Alpy, Vysoké Taury a Nízké Taury, Severní vápencové Alpy, Jižní vápencové Alpy a Vídeňský les, na
hranicích Karnské Alpy a Karavanky). V Horních a Dolních Rakousech, severně od Dunaje, leží jižní okraj starého pohoří Českého masivu, které zasahuje dále do Česka
a Bavorska. Na severovýchod zasahují okrajem Západní
Karpaty.
Nížiny leží na severovýchodě podél Dunaje (především
Alpské předpolí a Vídeňská pánev s Moravským polem),
ale i na jihovýchodě ve Štýrsku, které je pro podobnost
své krajiny s italským Toskánskem nazýváno také Štýrská
Toskána.
Z celkové plochy Rakouska (83 871,1 km²) připadá na
pahorkatiny a nížiny přibližně jedna čtvrtina. Pouze 32
% leží níže než 500 m n. m. a 43 % rozlohy je zalesněno.
Nejníže položené místo je poblíž hranice s Maďarskem
Großglockner z jihozápadu
u Apetlonu (okres Neusiedl am See – Burgenland) 114
m n.m. Naproti tomu nejvýše položeným místem je vrch Hory Deset nejvyšších hor Rakouska (Rakouské AlGrossglockner (3798 m n.m.).
py):
Pět nejdůležitějších geografických útvarů Rakouska:
• Část Východních Alp (52 600 km², 62,8 % rozlohy Jezera
státu)
• Část Alpského a Karpatského předpolí (9500 km²,
11,3 %)
• Předpolí na východě, část okrajové oblasti Panonské
pánve (9500 km², 11,3 %)
• Granitové a rulové roviny, část pohoří Českého
masivu (8500 km², 10,2 %)
• Část Vídeňské pánve (3700 km², 4,4 %)
Hranice
Celková délka státní hranice: 2832 km[4] , z toho s Ně- Neziderské jezero
meckem 784 km, s Českem 362 km, s Itálií 430 km, Maďarskem 366 km, Slovinskem 330 km, Švýcarskem 164 Největší jezero Rakouska je mělké stepní Neziderské jezero v Burgenlandu, ke kterému náleží 77 % svojí celkokm, Slovenskem 91 km a s Lichtenštejnskem 35 km.
Údolí Kleinwalsertal, které patří k spolkové zemi vé rozlohy 315 km², zbytek jezera patří Maďarsku. DalVorarlbersko, je na základě polohy dostupné po silni- ší větší jezera jsou horská nebo podhorská Attersee s 46
ci pouze z Německa a je tak funkční enklávou Němec- km² a Traunsee s 24 km² v Horních Rakousech. Velké
ka. Obdobně obec Jungholz. Na druhé straně existuje je také Bodamské jezero o rozloze 536 km². K Rakousi funkční enkláva Rakouska, která patří ke Švýcarsku. ku však náleží pouze malá část, jezero totiž leží na hraObec Samnaun nebyla po dlouhou dobu spojená se nicích s německými spolkovými zeměmi Bavorskem a
Švýcarskem jakoukoli cestou, nýbrž přístupná pouze Bádensko-Württemberskem a se Švýcarskem.
přes Tyrolsko. To vedlo k tomu, že odtud vymizela
rétorománština a místo ní přijali tamní obyvatelé dialekt
podobný tyrolskému. Mezitím byla postavena silnice vedoucí do Samnaun, která se již ubírá výhradně po švýcarském území, která už zde kdysi byla zavedena. V podobném stavu jako Samnaun byla až do roku 1980 obec Spiss
Jezera mají vedle hor velký význam také v cestovním ruchu, především Korutanská jezera a oblast
Salzkammergut. Nejznámější jsou Wörthersee, které
je největší jezero Korutan, Millstätter See, Ossiacher
See a Weißensee. Známá jsou také jezera Mondsee a
Wolfgangsee na hranicích Salcburska a Horních Rakous.
1.2. RAKOUSKO
Řeky
9
• Lužnice (Lainsitz) ve svém nejhořejším úseku odvodňuje Vitorazsko a teče do Česka, kde se vlévá
do Vltavy a ta pak do Labe.
Žádná část Rakouska není odvodňována do jemu nejbližšího moře Jaderského, jeho hranice s Itálií vede právě po
rozvodí.
Podnebí
Řeka Lech, protékající obcí Musau v Tyrolsku, pohled z Achselu
(~ 1150 m n. m.)
Drtivá většina Rakouska (80 566 km², 96 % území)
je odvodňována Dunajem do Černého moře. Pouze
Vorarlbersko na západě je z většiny (2366 km²) odvodněno Rýnem do Severního moře.
Velké přítoky Dunaje v Rakousku (od západu na východ):
Klopotec v jižním Štýrsku
• Inn (odvodňuje většinu Tyrolska) s přítokem Salzach
Rakouské klima je označováno za smíšení oceánského
(odvodňuje většinu Salcburska).
a kontinentálního klimatu, resp. panonské klima. Díky
• Velký a Malý Mühl, Rodl, Aist, Kamp, Schmida zvláštnostem těchto podnebí je východní Rakousko znáa Rußbach, stejně jako Dyje (Thaya) a Morava mé mrazivými zimami a horkými léty s celoročně níz(March) na severovýchodních hranicích, odvodňují kými srážkami. Západ země podléhá zpravidla méně siloblasti Horních a Dolních Rakous položené severně ným podnebním podmínkám, a tak jsou zimy většinou
mírnější a léta spíše teplá. Leží zde také oblasti bohaté na
od Dunaje.
srážky. Z geografických podmínek vychází další klima• Aschach, Traun, Enže (Enns), Ybbs, Erlauf, tická zóna, a to alpínské klima, které způsobuje v horách
Traisen, Vídeňka (Wien) a Fischa odvodňují sever- silnější zimu než na hlouběji položeném východě. Další
ní Štýrsko, a části Horních a Dolních Rakous ležící zajímavostí jsou občasné severní a jižní řeky, které jsou
na jih od Dunaje.
na jedné straně polárně ledové a na straně druhé s sebou
někdy přinášejí saharský písek.
Přítoky Dunaje ústící mimo území Rakouska:
Díky tomu se Rakousko zcela oprávněně řadí k středoevropskému přechodovému klimatu, s ohledem k Alpám ve
• Lech pramení v Tyrolsku a v Bavorsku se vlévá do středu a na západě a k Panonské nížině na východě země.
Dunaje.
• Litava (Leitha) a Rába (Raab) s přítokem Pinka od- Teploty Když působí stabilní tlaková výše z výchovodňují Burgenland a přilehlé části Dolních Rakous du (ideálně „Omega-Hoch“ či v podobě posledních písmen
řecké abecedy) může člověk počítat s dlouhým a nerušea Štýrska a vlévají se do Dunaje v Maďarsku.
ným sluníčkem a až dvěma týdny vysokých teplot. V zimě
• Mura (Mur) odvodňuje salcburské údolí Lungau a ovlivňuje tlaková výše svit slunce a ostré mrazy (do −20
většinu Štýrska. Její vody v Chorvatsku přijímá
°C). Délka svitu slunce je o 10 až 20 % delší než kupříkladu v severním Německu.
• Dráva (Drau), která odvodňuje Korutany a
Východní Tyrolsko a na hranici Chorvatska se Topná sezóna je běžně od poloviny října do poloviny dubna a působí vysokou spotřebu energie.
Srbskem se vlévá do Dunaje.
Úmoří Severního moře:
• Rýn (Rhein) odvodňuje většinu Vorarlberska, protéká Bodamským jezerem a ústí do Severního moře.
• Nejnižší teplota naměřená v Rakousku: SonnblickGipfel (SBG), −37,2 °C (1. ledna 1905)
• Nejnižší teplota naměřená v Rakousku: Zwettl
(NÖ), −36,6 °C (11. února 1929)
10
• Nejvyšší teplota naměřená v Rakousku: Bad
Deutsch-Altenburg (K), + 40,5 °C (8. srpna 2013)
KAPITOLA 1. ZEMĚ
8500
8000
Srážky Stejně jako směrem ze západu na východ slábne oceánské klima, klesá i průměrné množství srážek. To
způsobuje, že např. ve Vídni jsou pouze poloviční srážky
oproti Salzburgu. Ve východních a jihovýchodních částech země se již projevuje panonské kontinentální klima,
které je v jižních jezerních oblastech částečně ovlivněno
středomořským klimatem.
Celoročně se také oblasti podél alpských hřebenů vyznačují vysokými srážkami, do těchto poloh s nízkým tlakem
vanou vlhké vzdušné proudy ze severu či jihu a zmizí zase
jako srážka. To způsobuje v zimě vysoké množství sněhu na horách i v údolích, stejně jako kalamitní oblasti na
severu i jihu. V létě jsou následkem vysokých srážek silné deště, eroze půdy a záplavy. Kraje s nejsilnějšími dešti
jsou: celé alpské předhůří, tyrolské nížiny, tyrolský okres
Reutte a Bregenzský les. Zde spadne až 3000 mm dešťových srážek nebo sněhu za rok (průměrně 900 mm).
7500
7000
1960 1965 1970 1975 1980 1985 1990 1995 2000 2005 2010
Vývoj počtu obyvatelstva 1960–2010 (v tis.)
mezi lety 1934 a 1935 už pouze na 1000 osob následoval opětovný pokles (poprvé od 1. světové války), a to o
3000 osob. Počet obyvatel dále klesal až do roku 1939,
kdy se konalo poslední sčítání před koncem 2. světové
války. Byl zaznamenán pokles o 108 000 lidí v porovnání k dosavadnímu maximu z roku 1935. Když byl v roce
1946 zjišťován počet obyvatelstva, poprvé od konce válNa jaře a na podzim je možné všechno – od sněžení po
ky, na základě potravinových lístků, bylo spočteno cca.
horka. Denní teploty mohou v červenci a srpnu nezřídka
7 mil. obyvatel, čímž bylo vytvořeno nové maximum – i
vystoupit i přes 30 °C, vlhkost vzduchu je většinou vysopřes velké válečné ztráty.
ká, často dochází k tvorbě dešťových mraků a následně i
Do roku 1953 opět spadly počty osob o přibližně 672 000
k náhlým bouřkám.
na 6 928 000. Nadále pak stoupaly díky vysoké porodnosV posledních letech bylo Rakousko, stejně jako sousedti na nové maximum v roce 1974, kdy žilo v Rakousku 7
ní země, častou obětí poruch počasí, které byly mnoha
599 000 osob. Následujících 6 let pak obyvatelstvo neexperty označovány jako důsledky globálního oteplování
patrně oslabovalo (s výjimkou roku 1976) na 7 549 000
(průměrné teploty se trvale zvedají). Kvůli silným dešťům
osob v roce 1980. Na začátku 80. let se střídaly drobné
byly již několikrát ničivé záplavy a sesuvy půdy, které si
přírůstky a úbytky, aby pak roku 1987 začal počet obyvavyžádaly i oběti na životech. Náhodně dochází i k bouřím
telstva opět znatelně sílit. Od 90. let má znatelný vliv imisíly orkánu a ohromným vánicím, které vedou k tomu, že
grace přistěhovalců, ke konci roku 2004 žilo v Rakousku
mnoho obcí je zcela odříznuto od světa a množí se také
8 175 000 obyvatel.
pády lavin. Zemi v posledních letech sužovala ale i častá
Mezi lety 1754 a 1857 bylo počítáno přítomné civilní
sucha.
obyvatelstvo, od 1869 do 1981 se zakládaly počty na
výsledcích počtů s desetiletými mezerami, přičemž byly mezi počítáními zjišťovány změny a od 1869 do 1923
1.2.3 Obyvatelstvo
počítáno přítomné civilní obyvatelstvo a od 1934 do 1981
obyvatelstvo s trvalým pobytem. Mezi lety 1982 a 2001 se
Rakušané.
sice konalo sčítání obyvatelstva, ale bylo zpětně zjištěno
z průměrných změn obyvatelstva. Od roku 2002 spočívá
sčítání lidu na centrálním rejstříku přihlašovaných osob
Vývoj
(Zentrales Melderegister), z kterého se mohou tyto informace zjišťovat, a počítání lidu čistě k účelu zaznamenání
První sčítání lidu, které odpovídá dnešním kritériím, se změny obyvatelstva tak už vlastně nebude potřeba.
konalo v Rakousku-Uhersku v letech 1869 a 1870. Od
počátku sčítání v oblasti dnešního Rakouska počet obyvatel každoročně stoupal až do posledního před začátkem
1. světové války, které se konalo roku 1913. Až do rozpadu Rakouska-Uherska byl silný nárůst obyvatelstva v
Délka života
oblasti dnešního Rakouska způsoben významnou měrou
přísunem z ostatních korunních zemí Rakouska. Lidé se
přesouvali do velkých měst, především do Vídně. Při prv- Střední délka života Rakušanů je v současnosti (rok 2005)
ním sčítání po konci války se počet obyvatel snížil o 347 u žen 82,1 let a u mužů 76,4 let (v porovnání s rokem
000. Ale již roku 1920 se opět zvýšil o 35 000 osob a zve- 1971: 75,7 ženy a 73,3 muži). dětská úmrtnost je kolem
dal se dále kontinuálně až do roku 1935. Snížení přírůstku 0,45 %.
1.2. RAKOUSKO
Jazyky
11
Největší obydlená oblast Rakouska je s odstupem metropole Vídeň s počtem obyvatel 2 067 652 (stav k roku
2005). Koncentruje v sobě celou čtvrtinu obyvatel země.
Kolem 200 rakouských obcí jsou městy. Velký problém,
především v hospodářsky slabších oblastech, je velký odliv obyvatelstva z venkova do městských aglomerací.
Němčina je úřední a mateřský jazyk přibližně 98 % rakouských občanů. Rakouská varianta standardní němčiny
vykazuje určité odchylky od ostatních německy hovořících zemí. Ty jsou zachyceny v Rakouském slovníku, který je pak brán jako zdroj pravidel nad Dudenovým slovníkem. V Rakousku se vyskytují především dva základní
Svátky
dialekty hornoněmeckých jazyků:
Soupis svátků naleznete v článku Státní svátky Rakouské
• Alemanština (německy Alamannisch) – především
republiky.
Vorarlbersko a Tyrolský okres Reutte)
Státní svátky v Rakousku upravuje § 7 Spolkového záko• Bavorština (německy Bairisch) – ve všech ostatních na o dnech pracovního klidu (vydán 1984). Celkově je v
spolkových zemích, tzn. sedm milionů Rakušanů Rakousku 13 státních svátků (dnů pracovního volna.[5]
mluví středním nebo jižním bairišským dialektem.
Vedle toho mluví také některé původní menšiny slovan- 1.2.4 Dějiny
skými a jinými jazyky, to jsou například burgenlandská
chorvatština, slovinština a maďarština. Obyvatelé hovoříPodrobnější informace naleznete v článku
cí těmito jazyky mají také vliv na výuku a úřední styk
Dějiny Rakouska.
v daném mateřském jazyce. Burgenlandská chorvatština a slovinština jsou dodatečné úřední jazyky v těch
správních a soudních okresech Štýrska, Burgenlandska a
Korutan, kde žije chorvatské nebo slovinské, respektive
smíšené, obyvatelstvo. Dále je v obcích Oberpullendorf,
Oberwart, Rotenturm a Unterwart vedle němčiny úředním jazykem také maďarština. Svoji vlastní řeč mají také
Romové. Kromě toho žije v Rakousku také přibližně 35
000 Jenišů, z kterých přibližně 3500 vede stále kočovný
život. V 60. letech minulého století se usadili v Burgenlandsku, Mühlviertel, Waldviertel, na Hausrucku, v Totes
Gebirge, v Seetálských a Fischbachských Alpách.
Náboženství
Židé v Rakousku.
64,1 % obyvatelstva náleží k Římsko-katolické církvi
a 3,8 % k jedné z evangelických církví, převážně k
augsburského, méně helvétského vyznání (2011). Přibližně 180 000 křesťanů je členy ortodoxních církví. K
židovství se hlásí 8140 lidí (stav k sčítání lidu v roce
2001); podle údajů vídeňské židovské obce je to dokonce 15 000. Více než 500 000 (6,2 %) obyvatel tvoří
muslimové. K buddhismu, který byl v Rakousku uznán
jako samostatná „církev“ v roce 1983, se hlásí něco přes
10 000 obyvatel. 20 000 lidí jsou aktivní členové Svědků
Jehovových. Ti se snaží dosáhnout plnohodnotného právního uznání jako církev. Přibližně 12 % obyvatelstva se
nehlásí k žádnému vyznání.
Města
Seznam měst v Rakousku.
Willendorfská venuše
Pravěké osídlení
Nejstarší prameny dokládající přítomnost obyvatelstva
na území Rakouska spadají do středního paleolitu, doby neandrtálců. Mnoho nalezišť se nachází v Dolních Rakousech, nejznámější ve Wachau, pod nímž byla nalezena obě dvě nejstarší rakouská umělecká díla – vyobrazení
ženy tzv. Tancující Fanny z Stratzingu/Krems-Rehbergu
a Willendorfská Venuše.
Po postupném osídlení území Rakouska v mladší době
kamenné přichází první známky objevování nalezišť mědi a tedy doby měděné. Z této doby pochází také nález
známé zmrzlé mumie Ötziho na hranicích s Itálií.
12
Během doby bronzové mezi 3. a 1. stoletím př. n. l. vznikala stále větší obchodní centra a opevnění, převážně v
oblastech těžby nerostných surovin. V okolí Hallstattu začalo systematické dobývání soli; po tomto místě je také pojmenována starší doba železná – doba halštatská. V
mladší době železné jsou patrné známky keltského osídlení, které na jihu a na východě vytvořilo jeden z prvních
státních útvarů na území dnešního Rakouska, západ byl v
té době osídlen Réty.
KAPITOLA 1. ZEMĚ
MORAVA
ČECHY
PASOVSKÉ
BISKUPSTVÍ
BAVORSKÉ
VÉVODSTVÍ
Zwettl
MORAVSKÉ POLE
Linz
Melk
RIEDGAU
OSTARRICHI
Vídeň
NEUMARK
Lilienfeld
PITTENSKÉ
HRABSTVÍ
ŠTÝRSKÉ
VÉVODSTVÍ
SALBURSKÉ
ARCIBISKUPSTVÍ
Rakouská marka 976
Územní zisky 996–1000
UHRY
Štýrský Hradec
KRAŇSKO
Územní zisky 1000–1156
Územní zisky 1156
Územní zisky 1192
PETTAU
Marburg
CHORVATSKO
Dnešní hranice Rakouska
Územní vývoj rakouské marky a rakouského vévodství za vlády
Babenberků
Vláda Babenberků
Římské provincie na území dnešního Rakouska Raetie Noricum
Panonie Území mimo římskou říši
První státní útvary na území Rakouska
Babenberkové se zprvu museli ještě vypořádávat s Maďary, po uklidnění východní hranice se však mohli na
přelomu 11. a 12. století zapojit do boje o investituru,
zpravidla na papežově straně, a později do mocenského
zápasu mezi Štaufy a Welfy. Roku 1156 obdržel Jindřich
II. Jasomirgott privilegium minus, kterým císař povýšil rakouskou marku na rakouské vévodství a dědičnou držbu tohoto území v mužské i ženské linii udělil právě Babenberkům. Roku 1192 pak Babenberkové získali vládu
také nad štýrským vévodstvím. Babenberkové se stále více zapojovali do říšské politiky a účastnili se například
křížových výprav. Agresivnější politikou na počátku 13.
století si však Babenberkové znepřátelili své bavorské,
české i uherské sousedy.[8]
Převážná část dnešního rakouského státu byla v roce 15
př. n. l. obsazena Říší Římskou. Římský císař Claudius
zřídil během své vlády (41–54 n. l.) římskou provincii Regnum Noricum, jejíž hranice zabíraly velkou část
dnešního rakouského území. Na jih od Vídně leželo největší římské město Carnuntum, přičemž další důležitá Když roku 1246 rod Babenberků vymřel, nastal o jemísta byla například Virunum (severně od Klagenfurtu) jich dědictví boj. Dočasně získal vládu v rakouském,
štýrském i korutanském vévodství Přemysl Otakar II.,
a Teurnia (poblíž Spittal an der Drau).
od roku 1273 se však císaři Rudolfovi I. HabsburskéV době římské se na území dnešního Rakouska rozklámu dařilo českého krále z rakouských zemí vytlačovat,
daly tří římské provincie, z nichž nejvýznamnější bylo
až jej nakonec zcela porazil roku 1278 v bitvě na MoravNoricum. Od poloviny 4. století na toto území přicháském poli, čímž babenberské dědictví definitivně získali
zeli Germáni, jež přispívali k oslabení moci římské říše.
Habsburkové.[9]
Římané se z této oblasti stáhli roku 476 a namísto nich
se zde začali objevovat Bavoři a Slované. Bavoři se záhy dostali pod vliv franské říše, nedokázali však zabránit Habsburské soustátí
Slovanům, aby si zde vytvořili své karantánské knížectví.
Bavoři získali převahu až v polovině 8. století, Karantánii Moc Habsburků se z jejich držav v severním Švýcarsku
ovládli, sami se však roku 757 dostali do područí franské rozšířila ovšem nejen na rakouské a štýrské vévodství, nýříše.[6]
brž záhy také získali Korutany a Tyroly. Po smrti Rudolfa
Frankové v této oblasti ustavili Východní marku (po rozdělení franské říše se stala součástí východofranské říše),
jež však po celou 1. polovinu 10. století byla vydána v
plen Maďarům, které dokázal porazit až král Ota I. roku
955. Jeho nástupce Ota II. pak Východní marku roku 976
reorganizoval a svěřil ji Leopoldovi I. Babenberskému.[7]
IV. Habsburského roku 1365 však došlo ke sporům mezi jeho syny, kteří si vládu v zemi roku 1379 rozdělili.
Dvě větve rodu mezi sebou následující století soupeřily a ke sjednocení habsburských držav došlo znovu až
roku 1491 za vlády Maxmiliána I. Po jeho smrti rakouské země obdržel jeho vnuk Ferdinand I., jenž roku 1526
1.2. RAKOUSKO
získal také českou a uherskou korunu, a položil tak základy habsburského soustátí. Po jeho smrti roku 1564 se
však moc v habsburském soustátí opět rozdělila mezi jeho nástupce. Rozdělená země se musela čelit náboženskému neklidu i třicetileté válce a k jejímu sjednocení
došlo opět až roku 1665 za vlády Leopolda I., který musel vzápětí čelit masivnímu osmanskému tažení. Protiútok rakouských a spřátelených vojsk však nakonec vytlačil Osmany z Uher, čímž se území habsburské monarchie
podstatně zvětšilo. Dalších územních zisků pak habsburská monarchie došla ve válce o dědictví španělské na počátku 18. století, kdy jí připadla některá území ovládaná
španělskými Habsburky.[10]
Územní vývoj habsburské monarchie
Císař Karel VI. ovšem roku 1740 zemřel bez mužského
potomka, a jeho dcera Marie Terezie proto musela čelit
několika armádám, jež si chtěly habsburské dědictví rozdělit. V nastalé válce bylo nakonec úspěšné jen Prusko,
které získalo většinu Slezska a další menší území. Další
války zemi ještě více vyčerpaly, což postavilo Marii Terezii a jejího syna Josefa II. před nutnost provést osvícenské
reformy, jež začaly feudální správu nahrazovat moderní
státní správou.[11]
13
Okupační zóny Rakouska (1945–1955)
v hranicích, jak jej vymezila Saintgermainská smlouva.
První Rakouská republika se potýkala s obrovskými hospodářskými problémy, jež nedokázaly nestabilní vlády
dvou znepřátelených politických stran uspokojivě řešit.
Roku 1933 konečně Engelbert Dollfuss nastolil autoritativní režim, avšak i on musel čelit vážným problémům,
zejména vzestupu rakouského nacismu. Pokus o převrat
rakouských nacistů roku 1934 sice nakonec skončil neúspěchem, Rakousko však muselo čelit stále většímu tlaku
Hitlerova Německa, jež si nakonec 18. března 1938 vynutilo „pozvání“ k záboru (anšlusu) Rakouska.[13]
Jakožto součást Třetí říše se Rakousko zúčastnilo druhé
světové války a po pádu nacistické moci bylo podobně
jako Německo obsazeno Spojenci a rozděleno do okupačních zón. Plnou suverenitu Rakousko získalo zpět až
roku 1955, kdy byla nakonec podepsána mezi zástupci
Rakouska a Spojenců státní smlouva, došlo k definitivnímu stažení sovětské armády. Přestože na osvobození
Rakouska a hlavního města Vídně se podílela sovětská
armáda, odchodem Rudé armády se Rakousko nezařadilo do východního bloku a stalo se neutrálním. Jakožto neutrální země se rychle začlenila do západních nevojenských organizací, až nakonec roku 1995 Rakousko vstoupilo do Evropské unie. Rakousko není členem
Severoatlantické aliance, svou poválečnou suverenitu získalo odchodem okupačních vojsk Sovětského svazu s příslibem nevstupovat do žádného vojenského paktu.[14]
Na počátku 19. století postihlo habsburskou monar- 1.2.5
chii Napoleonovo tažení. Svatá říše římská zanikla a
habsburský panovník zůstal pouze rakouským císařem.
Snahou státu bylo až do roku 1860 s krátkou přestávkou při revoluci roku 1848 potlačovat liberální myšlenky, neúspěchy v zahraniční politice však nakonec císaře Františka Josefa I. donutily změnit kurs a povolit demokracii a konstituční monarchii. Rostoucí nacionální
problémy se císař rozhodl vyřešit přeměnou Rakouského
císařství na Rakousko-Uhersko, tím však uspokojil jen
Maďary.[12]
Kultura
Rakouská republika
Vídeňská koncertní budova Musikverein
Katastrofu pro Rakousko-Uhersko znamenala první světová válka, na jejímž konci roku 1918 se rozpadlo. Rakouští Němci se pokusili prosadit koncepci Německého
Rakouska, nakonec však byli nuceni přijmout svůj stát
V každém architektonickém slohu vznikala významná
stavební díla, z nichž je mnoho na dnešním seznamu
světového dědictví UNESCO. V 18. a 19. byla Vídeň
směr udávající centrum evropského kulturního a přede-
14
vším hudebního života, což nebylo pouze díky mnoha
významným hudebníkům a hudebním skladatelům, kteří
byli s touto zemí spjati, ale také díky mnoha operním i
běžným divadlům a orchestrům, mnohostranně zaměřeným hudebním tradicím, jako například Novoroční koncert Vídeňských filharmoniků a mnoha festivalům. Díky
tomu má Rakousko vybudovánu dlouhou divadelní tradici a živou kabaretní scénu. V oblasti kulinářského umění
jsou Rakušané známí jejich kavárenskou kulturou, vinárny a rozličné krajové pokrmy nezapřou svou dlouhou tradici. Roku 2003 byl Štýrský Hradec evropským hlavním
městem kultury. K rozšiřování rakouské kultury v zahraničí slouží Rakouské kulturní fórum.
Hudba
KAPITOLA 1. ZEMĚ
Novoroční koncert Vídeňských filharmoniků je světově
známý a koná se každoročně 1. lednové ráno ve Vídeňském koncertním domě Wiener Musikverein. Koncert je
přenášen televizí a zasahuje tak na Nový rok skoro miliardu lidí po celém světě. Hrané jsou především známé
valčíky, polky a pochody, přičemž je vždy silně zastoupeno dílo rodu Straußů.
Pokud se však rozhlédneme za klasickou hudby je
zajímavá především populární hudba, skupiny tzv.
austropopu, jako S.T.S. nebo Austria3, sóloví umělci
(Wolfgang Ambros, Georg Danzer a Rainhard Fendrich)
nebo například úspěšná zpěvačka Christina Stürmer. Světově (především však v německy hovořících zemích) známá jména jsou také Hans Hölzl alias Falco, Hubert von
Goisern a DJ Ötzi. Nezanedbatelného významu je však
v Rakousku i lidová hudba a její kombinace s populární hudbou. Populárním zpěvákem těchto šlágrů je lyžař
Hansi Hinterseer. Vedle toho existují také jednotlivé známé písně, které jsou dodnes známé. Za jmenování stojí například Vánoční píseň Tichá noc, svatá noc nebo
na citeru hraná titulní píseň k filmu Der dritte Mann od
Antona Karase.
Film
Dalším oborem, ve kterém se Rakušané dokázali proslavit je film a divadlo, mimo jiné jsou to Max Reinhardt, Karl Farkas, Curd Jürgens, Maximilian Schell,
Romy Schneider, Senta Berger, Oskar Werner, O. W.
Fischer, Otto Schenk, Klaus Maria Brandauer, Martin
Kusej, Christoph Waltz. Známými režiséry Rakouska
jsou například Erich von Stroheim, Billy Wilder, Fritz
Lang, Josef von Sternberg, Otto Preminger, Robert Dornhelm, Michael Haneke, Ulrich Seidl nebo Hans Weingartner.
Literatura
Rakouská literatura.
Wolfgang Amadeus Mozart
K nejznámějším rakouským spisovatelům se řadí Franz
Grillparzer, Joseph Roth, Johann Nestroy, Robert Musil,
Karl Kraus, Friedrich Torberg, Felix Mitterer, Thomas
Bernhard, Peter Handke, z žen pak Bertha von Suttner,
oceněná Nobelovou cenou za mír v roce 1905, a Elfriede
Jelineková, oceněná Nobelovou cenou za literaturu v roce
2004. K nejznámějším spisovatelům rakouských menšin
patří například Janko Ferk, Gustav Janus a Florjan Lipus,
který byl Petrem Handkem přeložen do němčiny.
Až do dnešních dnů si v kulturním dění Rakouska udržela
výsadní místo klasická hudba. Rakousko se může ohlížet
zpět do historie na hudební velikány světového významu.
K nejznámějším skladatelům svého času se mimo jiné
řadí Wolfgang Amadeus Mozart, Joseph Haydn, Franz
Schubert, Anton Bruckner, Johann Strauss starší, který
zpopularizoval valčík, a Johann Strauss mladší, „král valčíku“. Milenci oblíbená hudba 20. století, to jsou také
Gustav Mahler, Arnold Schönberg, Alban Berg a Anton
von Webern. Tuto tradici klasické hudby následovalo také Výtvarné umění
mnoho známých dirigentů, jako například Erich Kleiber,
Herbert von Karajan, Karl Böhm, Nikolaus Harnoncourt Zřejmě nejslavnější období rakouského malířství zažila
nebo Franz Welser-Möst.
Vídeň okolo roku 1900, kdy byla Vídeň centrem secese;
1.2. RAKOUSKO
15
Polibek od Gustava Klimta je jedním z nejznámějších děl rakouského malířství
tehdy zde působili mj. malíři Gustav Klimt, Oskar Kokoschka a Egon Schiele. V padesátých letech 20. století
se objevila výrazná Vídeňská škola fantastického realismu, označovaná za pozdně surrealistické hnutí. V tomto
období tvořil také Friedensreich Hundertwasser. Dalším
výrazným fenoménem je vídeňský akcionismus 60. let
(Günter Brus, Otto Muehl, Rudolf Schwarzkogler, Hermann Nitsch), pohybující se na pomezí malířství a divadla.
Erwin Schrödinger
státem v EU – v tomto ukazateli dosahuje hodnoty 39 500
USD na obyvatele (dle MMF, 2010).
V roce 2001 bylo v Rakousku zaměstnáno 3 420 788 lidí na 396 288 pracovištích. Největší burza Rakouska je
Vídeňská burza, jejíž největší index je ATX.
Mezi významné rakouské sochaře patří mj. Niclas Gerhaert van Leyden, Franz Xaver Messerschmidt, Fritz Wotruba, Alfred Hrdlicka, Bruno Gironcoli.
1.2.7
Politický systém Rakouska.
Věda
Rakousko bylo, především na začátku 20. století, jedním z vedoucích vědeckých center světa a přineslo
mu geniální myslitele a výzkumníky, jako zakladatele
kvantové fyziky Wolfganga Pauliho a Erwina Schrödingera, zakladatele psychoanalýzy Sigmunda Freuda, otce zoopsychologie Konrada Lorenze, výrobce automobilů
Ferdinanda Porscheho, vynálezce Viktora Kaplana, průkopníka termodynamiky Ludwiga Boltzmanna, objevitele struktury benzolu Johanna Josefa Loschmidta, objevitele krevních skupin Karla Landsteinera, zachránce matek doktora Ignaze Semmelweise a konečně také ekonomy Carla Mengera a Friedricha Augusta von Hayeka.
1.2.6
Politický systém
Hospodářství
Ekonomika Rakouska.
Rakousko je rozděleno do 9 spolkových zemí, které jsou
zase rozděleny do 84 okresů a 15 statutárních měst. Okresy se dále dělí na jednotlivé obce, města či městysy.
Vídeň je územně zcela obklopena Dolními Rakousy.
Východní Tyrolsko sice náleží k spolkové zemi Tyrolsko,
ale není s ním fyzicky spojeno. Tato kuriozita vznikla po
první světové válce, když v roce 1918 připadlo Jižní Tyrolsko Itálii. Tím se stalo Východní Tyrolsko exklávou
Tyrolska.
Rovnost pohlaví
V ústavě je rovnost mužů a žen pevně zakotvena. Historicky vyplývající výjimky jsou regulace důchodu a
branná povinnost, která platí pouze pro muže. Ženy smějí
Rakousko bylo v roce 2010 v hodnocení podle HDP na jít v Rakousku do důchodu o pět let dříve než muži (výobyvatele 10. nejbohatším státem světa a 3. nejbohatším jimkou je penze státního úředníka). Právně je podloženo
16
KAPITOLA 1. ZEMĚ
postupné zvyšování nástupního věku do penze pro ženy
až do roku 2027.
Skoro ve všech oblastech Rakouska je průměrná mzda
žen menší než mzda muže na odpovídajícím místě (výjimku tvoří úřady). Toto vyplývá z neúplného prosazení
rovnosti mužů a žen v praxi na jedné straně a také z toho, že mnoho žen pracuje na částečný pracovní úvazek a
tím pádem mají nižší šance na pracovní postup. Vedoucí
pozice tak obsazují většinou muži. Tarifní mzdy jsou pro
obě pohlaví stejné. V Rakousku využijí pouze 2 muži ze
sta možnost vzít si tzv. otcovskou dovolenou.
[7] Dějiny Rakouska. S. 61–73.
Pro ženy jsou připravována různá podpůrná opatření
(pozitivní diskriminace). Např. při obsazování veřejných
pracovních míst by měly být ženy stejné kvalifikace Literatura
upřednostňovány před muži, i když nezaměstnanost mužů
• WIHODA, Martina. Dějiny Rakouska. Praha : Naje na vyšší úrovni. V praxi ale tato podpora nevykazuje
kladatelství Lidové noviny, 2010. ISBN 978-80významné výsledky. Oficiálně nahlášení lidé bez práce v
7106-239-4.
Rakousku k roku 2004 se skládali ze dvou třetin z mužů
a z jedné třetiny z žen.
Bezpečnostní systém
• Předlitavsko
Rakousko přešlo z tradičního rozložení pravomocí me• Evropa
zi policií a četnictvem na moderní federální policii. Policie v této době disponuje protiteroristickou jednotkou EKO Kobra. Bezpečnost mimo stát má na starost Externí odkazy
armáda Rakouska. Její protiteroristickou jednotkou je
Jagdkommando.
•
Obrázky, zvuky či videa k tématu Austria ve
Wikimedia Commons
Vztahy s ČR
• Rakousko na OpenStreetMap
V Česku má Rakousko velvyslanectví v Praze a konzuláty
v Brně a v Českých Budějovicích. Vztahy obou zemí jsou
velmi dobré. Jedinými tématy, která čas od času vzbuzují emoce, jsou otázka odsunu Sudetských Němců a téma
české jaderné energetiky, a to méně na úrovni hlavních
představitelů obou zemí, jako spíše u veřejnosti.
1.2.8
Odkazy
Reference
•
Slovníkové heslo Rakousko ve Wikislovníku
• Vše o Rakousku
• Rakouský turistický portál
• Rakouský turismus
• Rakouský lexikon (německy)
• Informace o Rakousku, jeho vládě a parlamentu na
úřadu spolkového kancléře (německy)
[1] http://www.statistik.at/web_de/dynamic/statistiken/
bevoelkerung/bevoelkerungsstand_und_veraenderung/
056447
• Dopravní služba ÖAMTC (německy)
[2]
• Webové stránky Statistik Austria (anglicky, německy)
[3] Výklad názvu na
[4] CIA. The World Factbook - Austria [online]. REV. 201108-16, [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky)
[5] Seznam svátků Rakouské republiky: : http://www.
nemecketexty.cz/2014/06/svatky-rakousku-nemecku/
[6] VEBER, Václav, a kol. Dějiny Rakouska. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2002. Dále jen Dějiny Rakouska.
ISBN 80-7106-491-2. S. 48–61.
• Ministerstvo zahraničních věcí (německy)
• Rakousko-německý slovníček (německy)
• Mapa spolkových úřadů (německy)
• Dunajská monarchie, Rakousko-Uhersko, vč. informací a historických map (německy)
• Největší Rakouské cyklostezky (info, foto, výškový
profil, mapy,…)
1.4. CHORVATSKO
17
• Austria - Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International, [cit. 2011-08-21].
Dostupné online. (anglicky)
• Austria (2011) [online]. Freedom House, [cit. 201108-21]. Dostupné online. (anglicky)
• Bureau of European and Eurasian Affairs. Background Note: Austria [online]. U.S. Department of
State, 2011-05-26, [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky)
• CIA. The World Factbook - Austria [online]. REV.
2011-08-16, [cit. 2011-08-21]. Dostupné online.
(anglicky)
• Zastupitelský úřad ČR ve Vídni. Souhrnná teritori- Čechy, Morava, Rakouské Slezsko – 1892, tehdy části RakouskaUherska
ální informace: Rakousko [online]. Businessinfo.cz,
(česky)
Lucembursko, Braniborsko), se jako české země obvykle
označuje pouze jádro korunních zemí. Moravská a zbyt• FELLNER, Fritz, a kol. Austria [online]. Encycloky slezských území byla v průběhu historie několikrát
paedia Britannica, [cit. 2011-08-21]. Dostupné onsloučena do Moravskoslezské země.
line. (anglicky)
Po zániku monarchie a vzniku Československa se českými zeměmi rozuměly tři země: Čechy, Morava a česká
část
Slezska (Morava a České Slezsko byly od roku 1928
1.3 České země
do roku 1948 opět spojeny do Moravskoslezské země).
Po zániku zemského zřízení se pomocí označení „české země“ vymezovaly kraje nespadající pod působnost
Slovenské národní rady. S blížící se federalizací Československa a zejména pak v souvislosti s jeho zánikem nad
tímto historizujícím označením převážilo po jistých kontroverzích synonymní označení Česko[2] .
1.3.1 Odkazy
Reference
[1] země, Internetová jazyková příručka, Ústav pro jazyk český AVČR, naposledy změněno 9. listopadu 2008
Země Koruny české za husitských válek
[2] Česko, Internetová jazyková příručka, Ústav pro jazyk
český AVČR
[3] Dle anglické a německé verze článku.
České země (možno psát jak s velkým, tak malým
počátečním písmenem,[1] jazyková příručka preferuje
malé[2] ) je pomocný historicko-geografický termín, který Související články
je používán zejména v historickém kontextu jako označení pro Česko.
• Země Koruny české
V období od středověku se českými zeměmi rozumí země
Koruny české (země podřízené českému králi) v závislosti na územních a politických změnách: České království, Moravské markrabství, od 14. století slezská knížectví (od roku 1742 jen menší část), po většinu doby do
Třicetileté války[3] též Lužice. Současně se však pro státečky ve Slezsku používá termín přidružené země, protože nebyly přímou součástí Koruny (pouze lenní závislost).
Ve vztahu k době vlády Lucemburků, kdy byly ke Koruně přičleněny země českému prostředí vzdálené (např.
• Heraldické znaky českých zemí
1.4 Chorvatsko
Chorvatsko (starší název Charvátsko, chorvatsky Hrvatska) je evropský stát, který se geograficky nachází na pomezí střední a jižní Evropy; jde o jeden z nástupnických
států bývalé Jugoslávie. Jeho sousedy jsou Slovinsko,
18
KAPITOLA 1. ZEMĚ
• 1945–1963 Chorvatská lidová republika (Narodna
Republika Hrvatska – v rámci Federativní lidové republiky Jugoslávie)
• 1963–1990 Chorvatská socialistická republika
(Socijalistička Republika Hrvatska – v rámci
Socialistické federativní republiky Jugoslávie)
1.4.2 Historické země
Moderní Chorvatsko se skládá ze Středního Chorvatska
s Chorvatským Přímořím (Záhřeb a okolí až k řece Ilově na východě, Karlovacká oblast, Rijeka a okolí, oblast Liky až k řece Zrmanji) (přirozeným centrem je
Záhřeb a na Chorvatském Přímoří pak Rijeka), Dalmácie
bez Kotoru, ale s územím bývalé republiky Dubrovník),
Slavonie na východě země (od řeky Ilovy na východ,
ke Slavonii však historicky náleží také Sremský okruh v
dnešní Srbské autonomní oblasti Vojvodině), přirozeným
centrem je Osijek, z většiny bývalého markrabství Istrie,
Orientační mapka Chorvatska
tj. Istrijského poloostrova na západě Chorvatska, centrem
je město Pula. Dále pak k Chorvatsku patří ještě původně
Maďarsko, Srbsko, Bosna a Hercegovina a Černá Hora. uherské oblasti Mezimuří a jižní části Baranje.
Chorvatsko je členem OBSE (od 24. 3. 1992), OSN (od Znaky hlavních zemí jsou vyobrazeny i ve složeném
22. 5. 1992), Rady Evropy (od 6. 11. 1996), WTO (od znaku dnešního Chorvatska, který obsahuje kromě čer30. 11. 2000), NATO (od 1. 4. 2009) a Evropské unie venostříbrného šachovnicového štítu vlastního Chorvat(od 1.7. 2013).[1] Hlavním městem je Záhřeb.
ska též znaky Slavonie (černá kuna mezi dvěma řeka-
1.4.1
Úřední název Chorvatska
Úřední název státu zní od června 1990 Republika Hrvatska.
mi), Dalmácie (tři zlaté korunované lví hlavy na modrém poli), Istrie (zlatá koza na modrém poli), Dubrovníku
(stříbrné vodorovné pruhy na červeném poli) a Středního
Chorvatska (půlměsíc s hvězdou).
1.4.3 Historie
Úřední název v dalších jazycích
• česky Chorvatská republika
• anglicky Republic of Croatia
• německy Republik Kroatien
• francouzsky République de Croatie
• španělsky La República de Croacia
• italsky Repubblica di Croazia
• rusky Республика Хорватия / Respublika Chorva- Znak Rakouska-Uherska
tija
Starší úřední názvy Chorvatska
Dějiny Chorvatska.
V dobách před naším letopočtem žily v dnešním Chorvatsku ilyrské kmeny, které se později stáhly na území dnešní Albánie. Během 2. – 1. století př. n. l. vytvořili Římané
• 1941–1945 Nezávislý stát Chorvatsko (Nezavisna na Balkáně rozsáhlou provincii nazývanou Illyricum, kteDržava Hrvatska)
rá zahrnula také toto území. Od 7. století se zde začali
• 1939–1941 Chorvatská bánovina (Banovina Hrvatska) – v rámci Jugoslávského království
1.4. CHORVATSKO
19
usazovat Slované, kteří později vytvořili jednotný chorvatský stát. Prvním chorvatským králem byl Tomislav I.
z dynastie Trpimírovců. Roku 1102 bylo chorvatské království spojeno personální unií s uherským státem. někteří historici se však domnívají, že šlo spíše o anexi.
Za dob Rakouska-Uherska byla země pod uherskou nadvládou, a byla jediným přístupem Uherska k moři. V té
době ale také čelila výbojům z Osmanské říše. 1. prosince 1918 vzniklo Království Srbů, Chorvatů a Slovinců
(Království SHS), a to spojením Státu Slovinců, Chorvatů a Srbů, který se na podzim 1918 utvořil z jihoslovanských území Rakousko-Uherska (Centrální Chorvatsko, Slavonie, Dalmácie, Bosna a Hercegovina, Kraňsko
a Dolní Štýrsko), se Srbským královstvím, které se z
v letech 1913–1918 rozšířilo o Vardarskou Makedonii, Kosovo, Vojvodinu a Černou Horu. Roku 1929 se
Království SHS přejmenovalo na Království Jugoslávie.
V rámci královské Jugoslávie získalo roku 1939 Chorvatsko jistou autonomii vytvořením Chorvatské bánoviny. Po faktické likvidaci Jugoslávie nacistickým Německem 1941 vyhlásili chorvatští ustašovci Nezávislý stát
Chorvatsko, obsahující větší část chorvatských zemí a
rovněž Bosnu a Hercegovinu. V poválečném období je
Chorvatsko Lidovou (1945–1963), resp. Socialistickou
(1963–1990) republikou v rámci Federativní lidové, resp.
Socialistické federativní republiky Jugoslávie. V období
1945–1990 bylo Chorvatsko po Slovinsku druhou nejrozvinutější jugoslávskou republikou. V roce 1990 byl oficiální název změněn na Republiku Chorvatsko a v červnu
1991 vyhlásilo Chorvatsko spolu se Slovinskem nezávislost, což rozpoutalo válečný konflikt, který se s přestávkami vlekl až do roku 1995. Po roce 2000 začalo Chorvatsko směřovat do NATO a EU. V roce 2004 se stalo kandidátskou zemí EU, která s ním zahájila přístupová jednání
3. října 2005 (v týž den jako s Tureckem). Do poslední
chvíle nebylo jisté, zda přístupová jednání vůbec začnou,
a to kvůli dřívější neochotě Chorvatska spolupracovat s
Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii; krátce předtím však Chorvatsko udělalo pokrok při
hledání generála Ante Gotoviny, obviněného z válečných
zločinů, a tím splnilo zbývající podmínku pro zahájení
přístupových jednání. 1. dubna 2009 vstoupilo Chorvatsko do NATO. 1. července 2013 se Chorvatsko stalo 28.
členem EU.[2][2][3][3][4]
1.4.4
Ekonomika
Přístav v Rijece
Zemědělská krajina okolo řeky Neretvy
jí vyhnula velká vlna zahraničních investic, které přitáhly zejména země střední Evropy. Po skončení války se
Chorvatsko začalo silně zaměřovat na rozvoj turistiky,
čímž došlo k oživení ekonomiky díky přílivu zahraničních měn.
Od roku 2000 se ekonomická situace znatelně lepší a roční růst HDP se pohybuje v rozmezí 4–6 %. Velkou měrou se na ekonomickém růstu podílí spotřeba domácností a snadná dostupnost úvěrů. Inflace je pod kontrolou a
chorvatská měna stabilní. Přesto se Chorvatsko i nadále
potýká s mnoha ekonomickými problémy. Je zde velká
nezaměstnanost, až 20 % ekonomicky aktivního obyvatelstva. Dalším problémem je silně záporná bilance zahraničního obchodu a velká státní účast v hospodářství,
díky neochotě vlád dát zelenou privatizacím větších podniků, což je i způsobeno odporem veřejnosti. V neposlední řadě se Chorvatsko potýká s velkými rozdíly mezi
regiony, což je způsobeno nerovnoměrnou politikou regionálního rozvoje. Zatímco se vlády soustředí na dynamický rozvoj pobřežních oblastí, vnitrozemí zůstává stranou, bez větších šancí na získání státních prostředků, které nutně potřebují k rozvoji.
Chorvatská ekonomika by se dala charakterizovat jako
středně rozvinutá v rámci Evropy. HDP na obyvatele je
zde přibližně o 7 000 USD nižší, než v Česku. V dobách
Jugoslávie patřilo Chorvatsko k nejrozvinutějším zemím
tohoto soustátí. Bylo zde povoleno soukromé podnikání,
dobře rozvinutý turistický průmysl a bylo zde koncentroHospodářské ukazatele
váno i několik větších zahraničních investic.
Ekonomika země velice silně utrpěla v letech 1991–95,
během vleklého válečného konfliktu se Srby a Bosňany.
Nejenže tato válka zemi finančně vyčerpala, ale navíc se
• HDP – $ 78,09 mld. (2010)
• Růst HDP – −1,5 % (2010)
20
KAPITOLA 1. ZEMĚ
• HDP na obyvatele – $ 17 700 (2010)
•
•
•
•
•
Mezi první hojně navštěvovaná turistická místa patří od
poloviny 19. století Opatija, která byla v roce 1890 jedSložení ekonomiky – zemědělství: 7,2 %, průmysl: ním z nejvýznamnějších evropských lázeňských středi31,7 %, služby: 61,2 %
sek. Další střediska postupně vyrostla po celé délce pobřeží. V současné době turisté navštěvují především čleNezaměstnanost – 20 % (březen 2011)
nité pobřeží Jaderského moře s mnoha ostrovy a historickými městy, jako Dubrovník, Split, Zadar, Trogir,
Veřejný dluh – 46,4 % HDP (2009)
Šibenik nebo Rijeka. Z vnitrozemí je nejnavštěvovanější
národní park Plitvická jezera, zapsaný mezi památky svěInflace – 2,4 % (2010)
tového dědictví UNESCO a hlavní město Záhřeb. V zemi
je 8 národních parků a 7 památek světového dědictví.
Průměrný hrubý příjem – $ 1 530,– (4. čtvrtletí
2010)
Doprava
Hlavní vývozní komodity
V roce 2006 mělo Chorvatsko 28 344 km silnic, z toho 23 979 km zpevněných a 4 365 km nezpevněných. V
• dopravní prostředky, textil, chemikálie, potraviny, posledních letech probíhala v zemi rozsáhlá výstavba dálniční sítě. V roce 2011 zde bylo celkem 1 100 km dálnic.
paliva
V roce 2013 se objevily úvahy o propojení pevniny s některými ostrovy pomocí tunelů.[8]
Hlavní dovozní komodity
V zemi je vybudováno celkem 2 722 km železnic, z toho 985 km je elektrifikováno a 254 km je dvoukolej• stroje, dopravní a elektrická zařízení, chemické lát- ných. Mezinárodní letiště jsou v Záhřebu, Zadaru, Spliky, paliva a maziva, potraviny
tu, Dubrovníku, Rijece, Osijeku a Pule. Největší nákladní přístav je Rijeka, pro osobní dopravu jsou pak především přístavy ve Splitu a Zadaru. Existuje ovšem spousta
Turistika
malých přístavů na celém pobřeží, zajišťující trajektovou
přepravu na ostrovy a do některých italských měst přes
Jaderské moře. Největším vnitrozemským říčním přístavem je Vukovar na Dunaji.
1.4.5 Politický systém
Kostel sv. Donáta v Zadaru
Chorvatské ekonomice dominuje turistický ruch, který
vytváří až 20 % celkového HDP země. V roce 2011
byl roční příjem z turistiky odhadován na 6,61 miliardy
Budova Vlády Chorvatské republiky
EUR. V roce 2013 do země přijelo přes 14 milionů zahraničních turistů, nejvíce Němců, Slovinců a Rakušanů.
Na čtvrtém místě jsou Češi, kterých přijíždí více než 600
000.[5] V letním období proto česká média poskytují inPolitický systém Chorvatska.
[6]
formační servis o cestách do Chorvatska , v samotném
Chorvatsku je možné poslouchat stanici Českého rozhlasu Radiožurnál a chorvatské policii přijíždí pomáhat i Chorvatsko je republikou v čele s prezidentem. Výkončeští policisté[7] .
nou moc zastávají prezident (volen na 5 let), předseda
1.4. CHORVATSKO
21
vlády, Rada ministrů (vláda); zákonodárnou moc: jednokomorový parlament (Sabor – 100-160 poslanců, 4leté volební období). Současným předsedou vlády je Zoran Milanović, předseda sociálně-demokratické strany v
Chorvatsku a vůdce koalice čtyř středo-levých stran zvané Kykyryky (chorvatsky Kukuriku), která ve volbách v
prosinci 2011 porazila 8 let vládnoucí pravicovou HDZ
(Chorvatské demokratické společenství) v čele s premiérkou Jadrankou Kosorovou.
1.4.6
Obyvatelstvo
Národnostní složení
Demografická pyramida
Obyvatelstvo Chorvatska.
Podle sčítání lidu z roku 2001 v Chorvatsku žije 4 437
460 obyvatel, z nichž je 2 301 560 žen a 2 135 900 mužů.
Průměrný věk je 39,3 (muži 37,5, ženy 41,0). Průměrná délka života je 75 let, gramotných je 98,5 % obyvatel. Průměrný roční přírůstek obyvatelstva: 0,40 % v roce
1992 (z 0,82 % v r. 1948)
Národnostní složení
Náboženství
• římskokatoličtí křesťané 87,83 %
• pravoslavní křesťané 4,4 %
• muslimové 1,3 %
Župy Chorvatska
Chorvatsko se od roku 1992 dělí na 21 žup, ty se dále dělí
na opčiny (v průměru kolem 10-20) které mají podobné
postavení, jako české obce.
1.4.8 Státní svátky a dny pracovního klidu
Procentuální zastoupení v podstatě kopíruje etnické sloStátní svátky
žení: katolíci jsou Chorvati, s pravoslavím se ztotožňují
Srbové, s islámem Bosňáci.
• 1. leden Nový rok
• 1. květen Svátek práce
1.4.7
Administrativní dělení
Administrativní dělení Chorvatska.
• 30. květen Den Chorvatského parlamentu
• 22. červen Den boje proti fašismu − vztahuje se k
začátku povstání v roce 1941
22
KAPITOLA 1. ZEMĚ
• 25. červen Den státnosti − výročí vyhlášení nezávislosti v roce 1991
• 5. srpen Den národní vděčnosti (osvobození Kninu
v roce 1995)
• 15. srpen Svátek Nanebevzetí Panny Marie
• 8. říjen Den nezávislosti
• 25. prosinec 1. svátek vánoční
[6] ŠVIDRNOCH, Roman. Autem do Chorvatska 2014: tipy
na nejšikovnější cestu na Jadran. iDNES.cz [online]. 201406-09 [cit. 2014-06-14]. Dostupné online. (česky)
[7] KLANG, Mikuláš. Chorvatsko a nově i Bulharsko. Čeští
policisté budou pomáhat turistům. iDNES.cz [online].
2013-07-01 [cit. 2014-06-14]. Dostupné online. (česky)
[8] Chorvatsko líčí na turisty. Chystá tunely mezi pevninou a
ostrovy. iDNES.cz [online]. 2013-03-04 [cit. 2014-06-14].
Dostupné online. (česky)
• 26. prosinec 2. svátek vánoční
Literatura
Dny pracovního klidu
• 6. leden Tři králové
• Velikonoční pondělí (pohyblivý svátek)
• Svátek Božího těla (pohyblivý svátek)
• 1. listopad Památka zesnulých
1.4.9
Fotogalerie
• Hvar
• Dugi otok
• Město Knin, ležící na jihu země
• Národní park Krka
• Dubrovník, město na seznamu světového dědictví
UNESCO
• HAVLÍKOVÁ LUBOMÍRA , HLADKÝ LADISLAV , PELIKÁN JAN , ŠESTÁK MIROSLAV,
TEJCHMAN MIROSLAV. Dějiny Jihoslovanských zemí. Praha : Nakladatelství Lidové noviny,
2009. ISBN 978-80-7106-375-9.
• RYCHLÍK, Jan; PERENČEVIČ, Milan. Dějiny
Chorvatska. Praha : Nakladatelství Lidové noviny,
2007. 576 s. ISBN 978-80-7106-885-3.
• ŠESTÁK, Miroslav. Chorvatsko. Slovanský přehled.
Review for Central, Eastern and Southeastern European History. 1996, roč. 82, čís. 1, s. 45-86. ISSN
0037-6922.
• Charvátská země
• Chorvatské národní parky
• Přístav ve městě Senj
• Chorvatština
• Makarska
• Seznam měst v Chorvatsku
• Záhřeb
• Státní symboly Chorvatska
• Plaža Zlatni rat, ostrov Brač
• Vstup Chorvatska do Evropské unie
1.4.10
Odkazy
Reference
[1] Chorvaté řekli v referendu „ano“ Evropské unii. Pro je i
Ante Gotovina - iDNES.cz
Externí odkazy
•
•
Obrázky, zvuky či videa k tématu Croatia ve
Wikimedia Commons
Slovníkové heslo Chorvatsko ve Wikislovníku
[2] Croatia’s EU bid facing delays thanks to Britain and France
• Chorvatsko na OpenStreetMap
[3] Berliner Zeitung: Croatia to join EU on 1 July 2013
• Informace pro turisty
[4] Chorvati dostali od Evropské komise zelenou ke vstupu do
EU
[5] PAŘÍZKOVÁ, Lucie. Češi milují Chorvatsko, za cestu se
jim však utrácet nechce. Týden.cz [online]. 2013-05-11
[cit. 2014-06-14]. Dostupné online. (česky)
• Turistický portál o Chorvatsku
• (anglicky) Chorvatský portál
• (chorvatsky) (anglicky) Chorvatský hydrometeorologický ústav
1.5. UHERSKO
23
• Chorvatsko - historie krajanů [online]. Ministerstvo hegemonií, rozkládající se do roku 1918 na úzezahraničních věcí České republiky, 2013-01-25, mí dnešního Maďarska, Slovenska a dále v čás[cit. 2013-07-03]. Dostupné online.
tech Rakouska (Burgenland a malá část Dolních Rakous),[pozn. 2] Rumunska (Banát, Sedmihradsko), Polska
• Croatia - Amnesty International Report 2011 [on(malé části Spiše a Oravy – dnes v Malopolském vojline]. Amnesty International, [cit. 2011-08-21].
vodství), Ukrajiny (Podkarpatská Rus), Srbska (Banát
a Bačka – dnes ve Vojvodině), Chorvatska (Baranja,
• Croatia (2011) [online]. Freedom House, [cit. 2011- Mezimuří) a Slovinska (Zámuří).
08-21]. Dostupné online. (anglicky)
Království bylo ústřední částí celku Zemí Koruny
svatoštěpánské (maďarsky Szent István Koronájának
Országai; chorvatsky Zemlje Krune svetog Stjepana;
německy Länder der heiligen ungarischen Stephanskrone), k nimž náležely také Chorvatské a Slavonské království, Sedmihradské knížectví, město Rijeka (Fiume) a ve
• Bureau of European and Eurasian Affairs. Bac- středověku i další oblasti. (Uhry byly často zaměňovány
kground Note: Croatia [online]. U.S. Department of za celé soustátí.)[pozn. 3] V letech 1526–1867 bylo korunní
State, 2011-04-06, [cit. 2011-08-21]. Dostupné on- zemí Habsburské říše, poté do r. 1918 jedním z 2 státních
line. (anglicky)
celků Rakouska-Uherska.
• Bertelsmann Stiftung. BTI 2010 — Croatia Country Report [online]. Gütersloh: Bertelsmann Stiftung,
2009, [cit. 2013-07-03]. Dostupné online. (anglicky)
• CIA. The World Factbook - Croatia [online]. REV. Hlavním městem byl od 14. století Budín (předtím
2011-08-16, [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. Ostřihom a Stoličný Bělehrad). Po dobytí Budína Turky
(1529) bylo sídelní město až téměř do konce 18. stole(anglicky)
tí přeneseno do Prešpurku (dnešní Bratislavy). Po spoje• Zastupitelský úřad ČR v Záhřebu. Souhrnná terito- ní Budína a Pešti r. 1873 se hlavním městem Uher stariální informace: Chorvatsko [online]. Businessin- la Budapešť. (Na krátkou dobu, během několika měsíců
fo.cz, 2011-06-06, [cit. 2011-08-21]. Dostupné on- maďarské revoluce 1848–49, byl hlavním městem Debreline. (česky)
cín.)
• BRACEWELL, C. W, a kol. Croatia [onli- Geograficky se Uhry dělily na Horní Uhry (převážně
ne]. Encyclopaedia Britannica, [cit. 2011-08-21]. dnešní Slovensko), Dolní Uhry (převážně dnešní MaďarDostupné online. (anglicky)
sko a okrajové části Chorvatska), Sedmihradsko.
1.5 Uhersko
1.5.1 Dějiny Uher
Tento článek pojednává o státním útvaru. O obci Uhersko v okrese Pardubice pojednává článek Uhersko (okres
Pardubice).
Uhersko či Uhry, oficiálním názvem Uherské krá-
Vznik Uher je spojen s příchodem Maďarů do Panonie a
Podunají. Kočovné kmeny přišly do této oblasti pod vedením Arpáda, kterého si sedm maďarských vojvodů v
roce 890 zvolilo za svého panovníka.
Vznik Uher 896 až 1000
Vláda Arpáda Maďarské kočovné kmeny nalezly v
nových sídlech vyspělejší kulturu rolníků pod ochranou
Velké Moravy a vedly výbojné války proti sousedům. V
roce 896 se stal Arpád vládcem kmenů a pod Arpádovým velením snad v roce 902 nebo 903 porazil vojsko
Velké Moravy, v roce 906 byl poražen bavorskými vojsky a velkomoravským knížetem Mojmírem II. Posílení
své pozice se Arpád dočkal díky Frankům, kteří pozvali
na jednání a zabili maďarské velmože. Arpád vedl válku
proti Bavorům, které v roce 907 poráží u Brezalausburgu (dnešní Bratislava). Protože se nezachovaly prameny
o zapojení vojsk Velké Moravy, s datem 907 je již spoMapa Uherského království před rokem 1919
jen rozpad Velké Moravy a slovanská knížata se podřizují
lovství (maďarsky Magyar Királyság [Maďar Kirá- ve výbojných bitvách Maďarům. Nastává usídlování Majšág];[pozn. 1] latinsky Regnum Hungariae), byl his- ďarů v Podunajské nížině a přebírání kultury a způsobů
torický mnohonárodnostní státní útvar s maďarskou obrábění půdy od vyspělejších slovanských sousedů.
24
Následovníci Arpádovi Arpádovi následníci pokračují ve výbojích, které směrem na západ zastavuje až
bitva na Lechu v roce 955. Maďaři poté přecházejí k
usedlému způsobu života a Arpádovci pomalu upevňují
po vzoru evropských mocností svou svrchovanou moc a
pevně se ujímají vlády. Přijímají křesťanství za své náboženství a od dob prvního uherského krále sv. Štěpána ho
také horlivě šíří po celé zemi. Původní převážně slovanské obyvatelstvo bylo nuceno asimilovat a přijmout nadvládu uherského krále. Jak na jihu v oblasti Blatnohradu a
Panonie na západě, tak i na severu v oblasti Nitrianskeho
knížectví převzali od místních obyvatel část zemědělství,
řemesla a z počátku i způsob státní správy.
Uherské království 1000–1526
Po smrti knížete Gejzy (972–997) nastoupil na uherský
stolec princ Vajk, který potlačil veškeré pokusy o rozdělení země a pevně se chopil vlády. Přijal křest a již jako
Štěpán I. se stal jeho horlivým šiřitelem a zastáncem.
Díky tomu také získal r. 1000 královskou korunu a stal
se prvním uherským králem. Rozšířil své území a již za
jeho vlády se území dnešního Slovenska začleňovalo do
uherského soustátí. Slovanští velmožové si zde mohli zachovat své državy a začali se podílet na politickém životě
svatoštěpánské země. Za svůj přínos křesťanství byl později král Štěpán I. uctíván a svatořečen jako sv. Štěpán.
Po jeho smrti se země ocitá v příbuzenských bojích o
moc a na uherském trůně se ocitá řada nepříliš schopných
Arpádovců.
KAPITOLA 1. ZEMĚ
Béla IV. poražen v bitvě u Kressenbrunnu a ztratil tak
Štýrsko. Uhersko Přemyslovi oplácí porážku v r. 1278 v
bitvě na Moravském poli, kde Uhři stojí po boku Rudolfa
Habsburského.
Za posledního Arpádovce krále Ondřeje III. (1290–
1301) dochází k politickému rozvratu v zemi. Ondřej III.
čelí domácí opozici, která podporuje kandidaturu Karla
Roberta z Anjou na uherský královský stolec, vnuka neapolského krále Karla II. a Marie, dcery uherského krále
Štěpána V. a další rakouská strana v Uhrách zase podporuje Albrechta Habsburského, syna krále Rudofa I.
Habsburského. Ondřej nakonec r. 1301 umírá a jím vymírají i Arpádovci. Na uherský trůn se tak dostává snoubenec Ondřejovy dcery Alžběty Přemyslovec Václav III.
(1301–1305), který v Uhrách vládne jako Ladislav V.
Jeho vláda však není stabilní a vysokou politiku v Uhrách
vzhledem ke složité politické situaci a nízkému věku nezvládá. Po otcově smrti se v říjnu 1305 vzdává uherské
koruny ve prospěch bratrance Oty. Při tažení do Polska
je pak r. 1306 Václav III. zavražděn v Olomouci a tím
vymírají i Přemyslovci v Čechách.
Na uvolněný uherský trůn se po dalších politických bojích krátce dostává vévoda Ota III. Dolnobavorský
(1306–1308) a po něm již zmiňovaný Karel Robert z
Anjou (1308–1342). Ten se po delší době pevně chopil moci, omezil vliv magnátů, přinesl do země italskofrancouzské kulturní vlivy a uskutečnil řadu reforem.
Mnohem slavnějším a významnějším se však stal jeho
syn Ludvík I. Veliký z Anjou (1342–1382), důstojný
protějšek Karla IV. Lucemburského. Tito dva panovníci také spolu uzavřeli spojenectví, řadu výhodných smluv
a vzájemně se podporovali. Ludvík I. v Uhrách potvrdil a upevnil práva šlechty, podporoval vzdělanost, r.
1367 založil univerzitu v Pécsi (Pětikostelí) a podrobil si
Dalmácii, Valašsko, Bosnu, Srbsko a Bulharsko. R. 1370
získal i polskou korunu. Uspořádal křížovou výpravu proti Litevcům a dobyl Červenou Rus, kterou proti nelibosti
polské šlechty připojil k Uhrám. V r. 1374 zahájil tažení
proti Turkům a porazil sultána Murada I. Uhersko za jeho
vlády získalo statut velmoci a prožívalo nebývalý rozkvět.
V r. 1077 nastoupil na uherský trůn král Ladislav I.
(1077–1095), který potlačil své protivníky o uherský trůn
a chopil se pevně vlády. Stal se jedním z nejvýznamnějších panovníků raného středověku. Sjednotil zemi, vymanil ji z německé závislosti a k Uhrám připojil část
Sedmihradska, Slavonii a Chorvatsko. Vydal nové obchodní zákony a upravil trestní právo. Po jeho smrti se
země opět dostala do vzájemných bojů o trůn. Až Béla
III. (1172–1196) opět upevnil a rozšířil moc Uher. Vymanil zemi z byzantského vlivu, ovládl s konečnou platností Chorvatsko a Dalmácii, dobyl Halič a vytvořil dobře Po jeho smrti byla zvolena uherskou královnou jeho
fungující královské úřady.
dcera Marie Uherská (1382–1387), pozdější manželka
Během 12. stol. patřili Arpádovci k nejbohatším panov- Zikmunda Lucemburského (1387–1437). Ten musel o
níkům v Evropě díky těžbě drahých kovů, především zla- uherskou korunu bojovat a čelil silné opozici, která ho dota v Kremnici. Rovněž se zlepšilo zemědělství a řemesla. konce v letech 1401–1403 opakovaně zajala. Jeho vláda
Velkou měrou se na tom podíleli němečtí kolonizátoři, v Uhrách se vyznačovala především bojem proti Turkům
které uherští panovníci zvali do Uher a Sedmihradska. na jihu země a husitům v Čechách. Právě proto také zaZa Ondřeje II. (1205–1235) došlo k významnému ma- ložil prestižní rytířský řád Draka, jímž vyznamenával své
jetkovému a politickému vymezení Ondřejovou Zlatou přívržence a bojovníky proti „nevěřícím“. R. 1411 zísbulou, kterou vydal r. 1222. Byly zde především upřes- kal Zikmund římskou korunu a r. 1420 se nechal v Praze
něny majetkové poměry a práva šlechty, církve a cizinců korunovat za asistence jemu věrných českým králem. R.
v zemi. V letech 1240–42 čelily Uhry velkým drancují- 1433 získal císařský titul a r. 1436 po bitvě u Lipan i
cím vpádům Tatarů, kteří zemi silně zpustošili. Ve 13. českou královskou korunu. Po krátké vládě Albrechta
století se v Uhrách začaly razit proslavené uherské zlaté II. Habsburského (1437–1439) vládl zemi za nezletilédukáty (florény) a uherské groše. Béla IV. (1235–1270) ho Ladislava Pohrobka (1439–1457) Vladislav III. Varse neúspěšně zapojuje do bojů o Babenberské dědictví nenčik (1440–1444), jenž ovšem nebyl uznán královnou
proti českému králi Přemyslovi Otakaru II. R. 1260 byl Alžbětou a jejími přívrženci, kteří bránili nároky malé-
1.5. UHERSKO
ho Ladislava Pohrobka. Vladislav III. padl v bitvě u Varny
(1444) proti Turkům a uherští magnáti rozhodli, že vládu za nezletilého Ladislava bude vykonávat 7 hejtmanů a
r. 1446 zvolili uherským správcem jednoho z nejmocnějších magnátů Jana Hunyadiho, proslaveného v boji proti
Turkům.
25
pu katastrofální následky. V bitvě u Moháče bylo uherské vojsko katastrofálně poraženo; část velmožů na čele s
Ludvíkem utonula při útěku v močálech. Turecká vojska
se pak nezadržitelně valila do Evropy a Uhry byly bezprostředně konfrontovány s muslimským světem.
Uhersko jako součást habsburské říše 1526–1918
Árva
Hajdú
o
Cs
anyo
nád
Baranya
BelovárKõrós
Arad
Temes
Alsó
Hunyad
s
kü
-Kü
llõ
Csík
Udvarhely
-Fe
hé
Kis
r
Szeben
Nagy-Küküllõ
Fogaras
ó
Bács-Bodrog
Verõcze
Kolozs
-Ar
Torda
Csa
B
Na esz
sz ter
ód ce
-
ék
Bihar
Békés
ád
r
ng
SzolnokDoboka
Szilágy
-To
rd
a
Jász-NagyKunSzolnok
msz
Somogy
Máramaros
Szatmár
s
as
-Fiu
me
Bereg
ab
Sz
Br
rus
Tolna
Heves
un
lt-Kisk
Mo
d
Fejér
m
Nógrád
So
-Pilis-
pré
E
te szrg
om
Pest
õr
Zágráb
om
ár
Gy
Ves
z
Zala
Varasd
m
Ko
Sopron
Vas
Ung
s
olc
Háro
y
d
rso
Bo
Hont
ar
os
n
so
Moson
Zemplén
AbaújTorna
M
cz
Túró
Szepes
Gömör-ésKis-Hont
Ba
z
Po
rs
Nyitra
Sáros
Liptó
Zólyom
Ugoc
sa
én
cs
en
Tr
Torontál
KrassóSzörény
Pozsega
Szerém
Li
ka
-
Kr
ba
v
a
Uherské království (1490)
Po smrti Jana Hunyadiho nechal Ladislav Pohrobek popravit jeho prvorozeného syna Ladislava a druhorozeného Matyáše Korvína vzal s sebou jako rukojmí do Prahy. Po Pohrobkově smrti se Matyáš Korvín (1458–1490)
vrátil do Uher a hned r. 1458 byl zvolen uherským králem. Vypořádal se s opozicí v zemi, rozprášil bratříky v
Horních Uhrách a pevně se chopil moci. Byl jedním z nejvýznamnějších uherských panovníků. Přivedl díky svému
druhému sňatku s neapolskou princeznou Beatrix Aragonskou do země renesanční život a umění. Byl zastáncem vzdělání, kultury a provedl řadu reforem. Jeho vláda
se vyznačovala snahou získat císařskou korunu. Vedl boje
se střídavými úspěchy s českým králem Jiřím z Poděbrad
a následně i s Vladislavem II. Jagelonským, římským
císařem Fridrichem III. i Turky na jihu země. R. 1469
se nechal korunovat v Olomouci na českého krále. Připojil k Uhrám Moravu, Slezsko a Lužici. V roce 1485
porazil Matyáš i císaře Fridricha III., zmocnil se Dolních
Rakous a svůj dvůr přesunul z Budína do Vídně. Na základě dřívějších dohod se po Korvínově smrti stal uherským
králem Vladislav II. Jagellonský (1490–1516).
Stejně jako v Čechách i zde čelil rostoucímu vlivu šlechtické opozice. Vladislav II. přesídlil z Prahy do Budína
a uherská a česká koruna pak zůstaly spojeny v rámci personální unie až do r. 1918. R. 1514 vypuklo v
Uhrách tzv. Dóžovo povstání, které bylo tvrdě potlačeno sedmihradským vévodou Janem Zápolským a sněm
pak přijal řadu zákonů proti poddaným. Nový panovník
Ludvík Jagellonský (1516–1526) nebyl příliš schopným
a silným a od počátku své vlády čelil turecké hrozbě i
domácím magnátům. R. 1521 dobyl sultán Sulejman I.
Bělehrad a další uherské državy na jihu země. Ludvík
v reakci na postupující turecké nebezpečí svolal r. 1526
zemskou hotovost mezi Budín a Moháč (Mohács). Následná tragédie u Moháče měla pro Uhry a střední Evro-
Mapa historických žup Uherska a Chorvatska-Slavonie
Po bitvě u Moháče (1526) vypukla občanská válka
(1527–1538) mezi Habsburky (Ferdinandem I.) a sedmihradským vévodou Janem Zápolským.
V roce 1541 Uhersko ztratilo početná území: asi dvě
třetiny dnešního Maďarska připadly Osmanské říši, dosud autonomní Sedmihradsko se osamostatnilo a stalo
se vazalem Osmanské říše. Zbytek Uherska, tedy (Slovensko, Burgenland a západní Maďarsko, pod názvem
královské Uhry připadlo Habsburkům.
K opětovnému sjednocení Uherska (ale bez Sedmihradska) došlo v letech 1699 (Karlovickým mírem) a roku
1718 dobytím posledních území v jihovýchodním Maďarsku od Turků. Uherské království bylo spojeno personální unií s ostatními dědičnými habsburskými zeměmi.
Revoluce 1848–1849
Maďarská revoluce 1848–1849.
Vznik Rakousko-Uherska Rakouská monarchie se
pomalu začala stávat neudržitelnou ve stavu, v jakém byla. V březnu 1848 vypuklo v Budapešti, pod vlivem únorové revoluce ve Francii, povstání. Zde se poprvé objevil
jasně formulovaný požadavek na vydání ústavy; vzhledem k tomu, že se revoluce rozšířila i do Vídně a dalších měst, byla vydána dubnová ústava, dále byla zrušena cenzura, byl nucen odstoupit z politického výsluní Metternich a byla provedena řada dalších ústupků. V
květnu došlo k dalšímu povstání, během něj vláda zavedla všeobecné a tajné volební právo, zrušila dubnovou
ústavu a svolala ústavodárný sněm. Ten později zrušil
poddanství. Provedené reformy však nebyly dostatečné
26
KAPITOLA 1. ZEMĚ
dána tzv. oktrojovaná ústava. Tato ústava byla zrušena k
1. lednu 1852. Klíčovou postavou prvních let vlády Františka Josefa I. byl Alexander Bach, po němž je toto období
nazýváno Bachův absolutismus. Ten je spojen s řadou reforem, které měly za cíl zmodernizovat habsburskou monarchii. Nejprve došlo k zrušení cechovních omezení, což
umožnilo rozvoj průmyslu. Tato změna vedla k zakládání tzv. živnostenských komor, které fungovaly na moderních principech. Rozvoj průmyslu však vyžadoval další
změny a již v roce 1856 se ukázalo jako nezbytné změnit
úvěrovou a finanční politiku, což vyvolalo vznik banky
Creditanstalt.
Velký státní znak Uherska neboli Zalitavska
Rozložení národů v Rakousku-Uhersku z Historického atlasu
Williama R. Shepherda, 1911
Vnitřní situace monarchie nebyla stabilizovaná a kromě finančních problémů se začínala výrazněji otvírat i
národnostní problematika, což vedlo císaře k vydání tzv.
říjnového diplomu (20. října 1860), kde bylo přislíbeno
řešení této problematiky novou ústavou. Ústava byla vydána v únoru 1861, ale nesplnila očekávání do ní vkládané a došlo k nespokojenosti prakticky všech národností
vyjma Němců. Na nejsilnější odpor narazila nová ústava
v Uhersku, které požadovalo návrat ústavy z roku 1848.
Nakonec Maďaři prosadili dualistickou koncepci státu
(často bývá užíván termín Rakousko-Uhersko), který dle
ústavy z prosince 1867 měl společnou osobu panovníka, zahraniční politiku, armádu a finance (tzv. Rakouskouherské vyrovnání). V dalších otázkách existovala značná
suverenita těchto dvou národů. Každých deset let docházelo ke stanovení poměru financování společných výdajů, což vedlo k poměrně ostrým sporům. Zároveň bylo
k Uhersku opětovně připojeno Sedmihradsko, jehož instituce včetně zemského sněmu byly k 20. červnu 1867
rozpuštěny.
V důsledku porážky Rakouska-Uherska v I. světové válce
se monarchie včetně Uherska rozpadla na mnoho nástupnických států, včetně Maďarska.
1.5.2 Dějiny Maďarska 1918 až současnost
Dějiny Maďarska.
1.5.3 Odkazy
Poznámky
Rozložení národů v Zemích Svatoštěpánské (Uherské) koruny
roku 1880
a proto vypuklo v říjnu další povstání, během něhož byla
vláda i ústavodárné shromáždění nucena opustit Vídeň a
přesídlit na Moravu, byla povolána armáda, která dobyla
Vídeň. Dne 2. prosince 1848 byl donucen Ferdinand V.
abdikovat.
Abdikací Ferdinanda V. se stal novým císařem František
Josef I., což situaci v zemi uklidnilo, roku 1849 byla vy-
[1] maďarština má pro výraz „uherský“ a „maďarský“ jedno
slovo, Magyar Királyság by tedy bylo možné přeložit jako
„Uherské království“ i „Maďarské království“. V českém
prostředí se však druhá možnost nepoužívá, neboť zastírá fakt, že toto království bylo mnohonárodnostním státním útvarem a nikoli jen „královstvím Maďarů“. Výraz
Maďarské království se užívá pro státní útvar existující v
letech 1920–1946.
[2] jižně od Dunaje položené nezastavěné okrajové části katastrů obce Wolfsthal a města Hainburg an der Donau –
viz mapy 1 a 2 a 3
1.6. ŠPANĚLSKO
[3] srovnej situaci „České království – Země Koruny české“
Literatura
• KONTLER, László. Dějiny Maďarska. 2. vyd. Praha
: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 613 s. ISBN
978-80-7106-616-3.
• PRAŽÁK, Richard. Dějiny Uher a Maďarska v datech. Praha : Libri, 2010. 536 s. ISBN 978-80-7277391-6.
• PRAŽÁK, Richard. Maďarsko. Praha : Libri, 2005.
141 s. ISBN 80-7277-269-4.
• ZEMEK, Metoděj. Moravsko-uherská hranice v 10.
až 13. století. Brno : Musejní spolek Brno, 1972. 127
s.
• Zalitavsko
• Maďarsko
• Dějiny Maďarska
• Státní znak Maďarska
• Seznam významných událostí dějin Maďarska
Externí odkazy
• (česky) Dějiny Uherska
1.6 Španělsko
Španělsko, oficiálně Španělské království (španělsky
a galicijsky Reino de España; katalánsky Regne
d'Espanya; baskicky Espainiako Erresuma) je stát
ležící na Pyrenejském poloostrově. Na západě hraničí s
Portugalskem, na severovýchodě s Andorrou a Francií a
na jihu s Gibraltarem; španělské severoafrické državy
Ceuta a Melilla mají pozemní hranici s Marokem.
Ke Španělskému království patří i Kanárské ostrovy v
Atlantském oceánu a Baleáry ve Středozemním moři.
Součástí Španělska je i katalánské město Llívia, které je
zcela obklopeno územím Francie.
Španělsko je konstituční monarchií, členem Evropské
unie, NATO a dalších organizací. Podle demokratické
ústavy z roku 1978 je v celé zemi úředním jazykem
španělština (kastilština); další jazyky jsou uznávány jako
úřední jednotlivými autonomními společenstvími.
1.6.1
Dějiny
Dějiny Španělska.
27
Dávná historie
Na Pyrenejském poloostrově žili lidé již před pěti tisíci
lety. V historické době jsou zde doloženy četné kmeny,
zčásti keltského, zčásti iberského původu (z iberštiny se
dochovaly četné jazykové zlomky v nápisech). Ve třetím
století př. n. l. sem expandovalo Kartágo, následované
římskou říší. Od 2. století př. n. l. postupně ovládl celý
poloostrov Řím a jeho představitelé zde zřídili několik
provincií (Lusitania, Baetica, Hispania Tarraconensis).
Spolu s tím nastoupila romanizace vycházející z nově zřizovaných či starších městských center, jako byly Toletum (Toledo), Hispalis (Sevilla), Tarraco (Tarragona) či
Carthago Nova (Cartagena). Římané stavěli cesty, vodovody, přístavy a zcela změnili tvář celé oblasti – germánské kmeny, které sem začaly pronikat na sklonku antiky
v 5. století, tak starověkou Hispánii nalezly jako plně romanizovanou zemi.
Z nových dobyvatelů byli nejúspěšnější germánští
Vizigóti a Svébové, kteří na poloostrově vytvořili stabilní
království, od sklonku 6. století sjednocené v jeden celek
pod vládou vizigótských králů v Toledu (viz Vizigótská
říše). Původní germánská elita se brzy romanizovala a
spolu se starou elitou hispanořímskou vytvořila novou
vedoucí vrstvu země. Ruku v ruce s tím došlo i k
unifikaci náboženské, když král Rekkared I. přestoupil
se svými šlechtici ke katolicismu a vzdal se tradičního
germánského ariánství. Přesto ve vizigótském království
působily odstředivé síly, navenek se projevující častými boji o trůn. Tohoto oslabení ústřední vlády využila
arabsko-berberská armáda pod vedením Tárika ibn Zijád
a v osmidenní bitvě porazila vizigótské vojsko roku 711
u Jérez de la Frontera. Na příštích několik staletí ovládli
většinu Pyrenejského poloostrova muslimové.
Muslimské Španělsko a Reconquista
Berbeři a Arabové ze severní Afriky (na Pyrenejském poloostrově zvaní Maurové) zanechali v zemi nesmazatelné
stopy – Španělsko zvané Al-Andalus se stalo nejzápadnější výspou islámského světa, která se roku 929 odtrhla
od arabské říše a vytvořila samostatný córdobský chalífát. Šlo o vyspělý státní útvar, jenž kulturní a vzdělanostní úrovní převyšoval většinu soudobých evropských států. Jeho města se vyznačovala rozvinutou řemeslnou výrobou a obchodem, pokročilou architekturou a městskou
zástavbou, částečně zachovalou v historických jádrech
měst jako Córdoba, Granada a Sevilla. Dodnes se dochovala Mezquita v Córdobě, přestavěná ovšem na katedrálu.
V rámci chalífátu víceméně v klidu koexistovali Židé,
křesťané i muslimové. Roku 1031 se však jednotný córdobský chalífát rozpadl na řadu menších království (tzv.
taifas), což umožnilo razantnější nástup reconquisty —
znovudobývání Pyrenejského poloostrova křesťany.
Reconquista byla zahájena krátce poté, co Maurové Pyrenejský poloostrov ovládli, podle tradice vítěznou bitvou
vizigótského šlechtice Pelaya proti arabskému trestné-
28
KAPITOLA 1. ZEMĚ
mu oddílu, která se odehrála roku 718 nebo 722 u
Covadongy. Poté bylo na severu založeno křesťanské království Asturie, které se později rozšířilo do města León
a přijalo jeho jméno. Postupně tu vykrystalizovaly další křesťanské státečky Kastilie, Galicie a Portugalsko. Ve
východní části existovala Navarra a později tu vzniklo
království Aragon. Tyto státní celky se postupně zapojily
do reconquisty. Ta byla dlouhodobým procesem s četnými zvraty, kdy válku střídaly dlouhodobé etapy mírového soužití muslimů s křesťany a židy. Postupně však byly
maurské državy zatlačovány k jihu, zatímco křesťanské
státy rozšiřovaly svoje území a sjednocovaly se (Kastilie,
Aragon, Portugalsko).
loostrova do španělského království. Formálně k němu
došlo až nástupem na trůn jejich vnuka Karla I. Habsburského, neboť Isabela a Ferdinand vládli samostatně každý ve svém království a v zemi svého partnera byli pouze zástupci panovníka. Ještě za katolických Veličenstev,
jak byli nazýváni, padla Granada (1492) a Španělsku se
otevřela cesta k expanzi mimo Pyrenejský poloostrov. Ta
se soustředila jednak na Středomoří, kde se již mnohem
dříve prosadili Aragonci (Sicílie, Neapolsko ad.), jednak
na nové zámořské objevy, které podporovala Kastilie.
První objevná plavba byla dílem janovského námořníka
Kryštofa Kolumba (1492), později ho následovali mnozí
další. Zhruba v této době se změnil význam slova ŠpanělRozhodující mezník reconquisty tvoří dobytí Toleda roku sko (Hispanie, původně označující celý Pyrenejský poloostrov) na označení státu.
1085, které se stalo základnou pro další výboje k jihu.
Dále to byla bitva u Las Navas de Tolosa v roce 1212,
v níž maurská vojska utrpěla natolik zdrcující porážku, Španělsko za vlády Habsburků v 16. - 17. století
že to vedlo k jejich bezprostřednímu kolapsu a následnému dobytí Sevilly a Córdoby. Maurská království by- V 16. století se Španělsko pod vládou španělských
la postupně likvidována. Koncem 13. století zbylo pouze Habsburků Karla I. (1516-1556) a jeho syna Filipa II.
království (emirát) Granada na jihu země, jehož posled- (1556-1598) stalo nejmocnější zemí západní a střední
ním maurským králem byl Boabdil.
Evropy. Období vlády Karla I. a Filipa II. se také ozna15. století
Kryštof Kolumbus na obrazu Sebastiana del Piomba
čuje jako zlatý věk ve Španělsku. Mocenské postavení Filipa II. bylo založeno především na bohatství, které
dovážely do země tzv. stříbrné konvoje z nově objevených zámořských zemí, a na rozsahu habsburských držav. Karel I. vládl nejen vlastnímu Španělsku, ale také
neapolskému království a Sicílii, Nizozemí a obrovským
zámořským državám. Právem mohl tvrdit, že nad jeho
zemí Slunce nezapadá. Kromě toho byl dědicem tzv. dědičných habsburských zemí ve střední Evropě, které přenechal roku 1521-1522 bruselskými smlouvami mladšímu bratru Ferdinandovi. Roku 1519 byl zvolen římským
králem a později korunován římským císařem (Karel V.).
Roku 1580 byl Filip II. zvolen portugalským králem, a
Portugalsko se tak spojilo personální unií se Španělskem.
Objevení Ameriky a vyvrácení zdejších původních říší přineslo Španělsku velké bohatství, které však nebylo
produktivně využíváno (na rozvoj výroby a obchodu - z
obchodování s dovezeným zbožím bohatli především nizozemští kupci). Většina bohatství plynoucí z amerických
kolonií byla spotřebována na přepychový život panovnického dvora a především na nákladné válčení (Karel vedl
zdlouhavé války s Francií o Itálii a bojoval s protestanty
v říši, Filip válčil v odbojném Nizozemí a neúspěšně se
pokoušel o invazi do protestantské Anglie). To se později
projevilo v ekonomickém zaostávání Španělska za vyspělými zeměmi západní Evropy. Velkou vinu na tom neslo
také nastolení absolutistického systému vlády, který podvazoval hospodářskou i politickou aktivitu měšťanstva,
což se projevilo především po potlačení povstání vnitrozemských kastilských měst, které probíhalo v letech
1520-1521 a do historie vstoupilo pod názvem povstání
komunérů. Španělskému hospodářství neprospělo ani vyhnání morisků (pokřtěných Maurů) v letech 1609-1614.
V 15. století představoval maurské panství na Pyrenejském poloostrově už jen malý emirát Granada. Na druhé
straně Kastilie položil sňatek dědičky kastilského trůnu
Isabely Kastilské a dědice aragonského trůnu Ferdinanda
II. Aragonského (1469) základy k trvalému sjednocení Za vlády Filipa III. (1598-1621) se projevil hospodářský
dvou nejmocnějších křesťanských států Pyrenejského po- úpadek země naplno. Řemeslná výroba se nerozvíjela,
1.6. ŠPANĚLSKO
nevznikaly tu ani manufaktury jako v Anglii a Nizozemí. Přitom na poloostrově byl například dostatek kvalitní suroviny na výrobu sukna, neboť v Andalusii se hojně
chovaly ovce. Obchodní transakce byly podřízeny vysoké
dani, tzv. alcabale.
Důsledky hospodářského úpadku Španělska se v politické
oblasti projevily během třicetileté války. Španělsko do ní
vstoupilo ještě jako první mocnost Evropy, ale na jejím
konci již bylo jen druhořadým evropským státem.
Při nájezdech berberských (barbarských) pirátů ze Severní Afriky v 16. až 19. století byly statisíce obyvatel
Španělska odvlečeny do otroctví. Mezi piráty bylo mnoho
Maurů, kteří se tak mstili za své vyhnání ze Španělska po
dobytí maurské (arabské) Granady roku 1492. Do čela severoafrických pirátů se počátkem 16. století postavil obávaný turecký pirát Chajruddín Barbarossa. V roce 1571
byla spojená turecko-alžírská flotila poražena Španěly a
jejich spojenci v krvavé bitvě u Lepanta, ale během několika let získali piráti svou převahu ve Středomoří zpět.
Pobřeží Itálie, Španělska a středomořských ostrovů bylo
prakticky vylidněno, obyvatelé byli odvlečeni do otroctví nebo uprchli do hor, do otroctví byl unesen i mladý
Miguel de Cervantes a několik let žil jako otrok v Alžíru,
než byl vykoupen svou rodinou. Definitivní konec pirátství v Severní Africe nastal až roku 1830 po dobytí Alžíru
Francouzi.
29
Ferdinanda VII. na španělský trůn a obnovení absolutistických pořádků v zemi.
V 19. století bylo Španělsko chudým státem. V Jižní
Americe proběhly války za osvobození od španělského koloniálního režimu. Hlavním představitelem tohoto
osvobozeneckého hnutí byl Simon Bolívar. V jeho důsledku přišlo Španělsko v prvních dvou desetiletích 19.
století o většinu svých amerických kolonií. Zbytek 19.
století se pak nesl ve znamení bojů mezi zastánci liberální revoluce a absolutistické monarchie, tzv. karlistických
válek a později sporů mezi monarchisty a republikány.
Mezi lety 1873-1874 existovala ve Španělsku tzv. 1. republika. V roce 1898 vypukla Španělsko-americká válka,
ve které Španělsko přišlo o ostrov Kubu, o Portoriko a
Filipíny a menší ostrovy v Mikronésii.
20. století
Seznam španělských vládců.
Počátek 20. století byl ve Španělsku ve znamení klidu,
míru[zdroj?] a ekonomického rozvoje. Politická krize vedla
však nejprve k nastolení diktatury Miguela Primo de Rivery, a poté k vyhlášení republiky a odchodu španělského
Kosmopolitnost společnosti Pyrenejského poloostrova krále do exilu. Bylo to období druhé španělské republibyla po vyhnání Morisků a židů zničena, ale mnoho po- ky. Sílící sociální a politické konflikty vedly k vypuknuzůstatků z mnoha národností a kultur zůstává ve španělské tí občanské války. V roce 1939 válka skončila nástupem
diktátora Francisca Franca, který vládl až do své smrti v
hudbě, architektuře, jídle a v mnoha dalších věcech.
roce 1975. Již za své vlády rozhodl, že Španělsko se stane monarchií a připravil předání moci vnukovi svrženého
18. století
krále Juanu Carlosovi.
Roku 1700 zemřel poslední španělský král z rodu
Habsburků Karel II., aniž by zanechal mužského dědice. Následně vypukly války o dědictví španělské (1701–
1714), do nichž se zapojily všechny tehdejší evropské
mocnosti s výjimkou Švédska, Ruska a Osmanské říše. O
španělskou korunu usilovali především rakouští Habsburkové a francouzští Bourboni. Uspěli nakonec Bourboni,
ovšem museli zaručit, že nikdy nedojde ke spojení francouzského a španělského trůnu v rukou jedné osoby. Španělsko též ztratilo své pozice ve Středomoří, neboť tamní
území bylo postoupeno jakožto kompenzace rakouským
Habsburkům a rodu savojských vévodů. Války prokázaly
slabost Španělska, jehož území jimi bylo poničeno. Španělsko během nich přestalo být vnímáno jako velmoc.
19. století
Tento král má převážně reprezentativní funkci, ale během pokusu o vojenský převrat v roce 1981 jednoznačně
odmítl podpořit vzbouřence a postavil se svou formální i
neformální autoritou na stranu úřadující vlády, čímž pomohl k potlačení pokusu o převrat.
Během druhé světové války zachovávalo Španělsko neutralitu. Po válce se dostalo postupně z izolace a díky své
jednoznačně antikomunistické vládě se stalo ve studené
válce spojencem západního světa. V šedesátých letech zažívalo nebývalý ekonomický rozvoj a došlo i k rozvoji turistického ruchu. Někteří kritici namítají, že některé z
projektů byly nešetrné k životnímu prostředí[zdroj?] .
V roce 1982 stalo se členem NATO, v roce 1986 členem
Evropské unie a v roce 1999 vstoupilo do eurozóny, když
kurs národní měny svázalo pevným přepočítacím kurzem
s jednotnou evropskou měnou eurem, na které později
přestoupilo.
Napoleon Bonaparte se rozhodl, že podnikne invazi
do Španělska a na španělský trůn dosadil svého bratra
Josepha. V letech 1808-1814 probíhal v zemi boj o ne- 21. století
závislost. V roce 1812 byla v Cádizu přijata první špaPodrobnější informace naleznete v článku
nělská ústava, na dobové poměry velmi liberální. Válka
za nezávislost po Vídeňském kongresu vyústila v návrat
Teroristické útoky v Madridu v roce 2004.
30
KAPITOLA 1. ZEMĚ
Fyzická mapa Španělska (bez Kanárských ostrovů)
jsou údolí řek Segura, Júcar a Turia. Z východu Španělsko omývá Středozemní moře, ve kterém se nacházejí
Baleárské ostrovy; ze severu Biskajský záliv, ze západu
Atlantský oceán, ve kterém se nacházejí Kanárské ostroOd 1. ledna 2002 zavedla země euro, které nahradilo vy.
předchozí španělskou pesetu. Španělská ekonomika v té
době rychle rostla zejména následkem stavebního boomu; Nejvyšší horou je Pico de Teide (3718 m) na ostrově
to však skončilo s ekonomickou krizí roku 2008. Počátek Tenerife, jedna z největších sopek světa. Na pevninském
21. století je zároveň dobou velmi silné imigrace obyvatel Španělsku náleží prvenství hoře Mulhacén (3478 m) u
zejména z Jižní Ameriky, Maroka a jihovýchodní Evro- Granady, následuje Pico de Aneto (3404 m), nejvyšší vrcholek Pyrenejí.
py.
Premiér José Luis Rodríguez Zapatero
Dne 11. března 2004 se madridské příměstské vlaky staly terčem teroristických útoků organizace al-Káida. Při Podnebí
útocích zemřelo 192 lidí a 1460 lidí bylo zraněno. Tyto
útoky a neobratná snaha španělské vlády připsat je ETA Španělsko je možno rozdělit podle podnebí do čtyř oblasjsou považovány za jeden z důvodů nečekaného vítěz- tí:
ství socialistů ve volbách (42,59 % hlasů) nad favorizovanými lidovci José Aznara. Dalším důvodem byl liknavý
• Pobřeží Středozemního moře: nejteplejší na východpostup při řešení ekologické katastrofy, kterou způsobila
ní a jižní části země; deštivá období jsou jaro a podhavárie ropného tankeru Prestige u břehů Galicie v listozim. Klidná léta s příjemnými teplotami. Teplotní
padu 2002, a Aznarova podpora války v Iráku.[2]
rekordy: Murcia 47.2 °C, Malaga 44.2 °C, ValenJosé Luis Rodríguez Zapatero a jeho Španělská socialiscia 42.5 °C, Alicante 41.4 °C, Palma de Mallorca
tická dělnická strana v roce 2008 své postavení ve volbách
40.6 °C, Barcelona 39.8 °C. Nejnižší teploty: Gerona
obhájila a dokonce ještě posílila, když místo 164 získa−13.0 °C, Barcelona −10.0 °C, Valencia −7.2 °C,
la 169 poslaneckých mandátů (43,87 % hlasů). Současně
Murcia −6.0 °C, Alicante −4.6 °C, Malaga −3.8
oslabily regionální (nacionalistické) a menší strany.
°C.
1.6.2
Geografie
Geografie Španělska.
Vnitrozemí Španělska dominují vysoké náhorní plošiny
(španělsky mesetas) jako Meseta León a La Mancha a
pohoří Pyreneje, Sierra Nevada a Kantaberské pohoří. Z
těchto pohoří vytékají řeky Tajo, Ebro, Duero, Guadiana
a Guadalquivir. Údolní nivy jsou podél pobřeží, největší z nich leží u Guadalquivir v Andalusii, na východě
• Vnitrozemí: Velmi studené zimy (na severu a v Madridu často se sněhem, teploty až −10 °C) a velmi
horká a suchá léta (teploty až 40 °C). Teplotní rekordy: Sevilla 47.0 °C, Cordoba 46.6 °C, Badajoz 45.0
°C, Albacete a Zaragoza 42.6 °C, Madrid 42.2 °C,
Burgos 41.8 °C, Valladolid 40.2 °C. Nejnižší teploty: Albacete −24.0 °C, Burgos −22.0 °C, Salamanca −20.0 °C, Teruel −19.0 °C, Madrid −14.8 °C,
Sevilla −5.5 °C.
• Severní atlantické pobřeží: ostré zimy s klidnými
léty (trošku chladnějšími). Teplotní rekordy: Bilbao
1.6. ŠPANĚLSKO
31
42.0 °C, La Coruña 37.6 °C, Gijón 36.4 °C. Nejniž- Španělské království se dělí do 17 autonomních spoleší teploty: Bilbao −8.6 °C, Oviedo −6.0 °C, Gijon čenství (comunidades autónomas) a 2 autonomní města
a La Coruña −4.8 °C.
(ciudades autónomas). Ty jsou dál rozděleny do 50 provincií.
• Kanárské ostrovy: subtropické počasí, s příjemnými teplotami (18 °C až 24 °C) po celý rok. Teplotní
rekordy: Santa Cruz de Tenerife 42.6 °C. Nejnižší
teploty: Santa Cruz de Tenerife 8.1 °C.
1.6.4 Ekonomika
1.6.3
Politika
Politický systém Španělska.
Nejvyššími státními orgány jsou král, parlament a vláda. Král je hlavou státu, reprezentuje stát navenek, svolává a rozpouští parlament. Má pravomoc schvalovat a
vyhlašovat zákony. Je hlavou státu na základě systému
primogenitury. Parlament je dvoukomorový, skládá se z
Kongresu poslanců a Senátu. Kongres poslanců je volen
na 4 roky na základě poměrného zastoupení, volebním
obvodem je provincie. Senát je volen na 4 roky. Výkon- Barcelonský přístav
ná a nařizovací moc je svěřena vládě. Jejím poradním
orgánem je Státní rada. Předseda vlády může být zastoupen králem nebo parlamentem.
Ekonomika Španělska.
Územní nároky
Území nárokovaná Španělskem Španělsko žádá o
navrácení Gibraltaru, malé britské državy na jižním pobřeží. Byl obsazen během Války o španělské dědictví v
roce 1704 a byl přiznán Británii roku 1713 Utrechtskou
smlouvou.
Španělská území nárokovaná jinými státy Maroko
nárokuje španělská města Ceuta a Melilla a neobydlené Španělské severoafrické državy na severním pobřeží
Afriky. Maroko prohlašuje, že tato území byla získána
neoprávněně a Maroko nemohlo nijak zabránit obsazení
těchto území a nikdy nebyly podepsány smlouvy o předání.
Středopravicová vláda bývalého premiéra Aznara úspěšně pracovala na přijetí jednotné evropské měny Euro v
první skupině zemí, a to k 1. lednu 1999. Aznarova vláda pokračovala v prosazování liberalizace, privatizace a
deregulace ekonomiky a nakonec představila i daňové reformy. Nezaměstnanost za doby Aznarovy vlády stabilně
klesala, ale stále zůstává na 9,8 % v srpnu 2005. Přesto to
bylo lepší než na začátku devadesátých let, kdy bylo nezaměstnaných 20 % Španělů. Růst nezaměstnanosti o 2,4 %
v roce 2003 byl zapříčiněn kolísáním evropské ekonomiky, a od té doby se ustálila na asi 3,3 % v polovině roku
2005. Premiér José Luis Rodríguez Zapatero, jehož strana vyhrála volby tři dny po výbuších ve vlacích v Madridu
v březnu 2004, plánoval redukovat vládní vměšování do
podnikání, daňové úniky a podporovat inovace, výzkum
a vývoj, ale také intenzivně zavádět regulace trhu práce. Z
údajů žebříčků HDP Světové Banky z roku 2004 vyplývá, že Španělsko bylo tehdy osmou největší ekonomikou
světa.
Portugalsko neuznává španělskou suverenitu nad územím
Olivenza. Portugalsko si podle Vídeňské smlouvy (1815),
kterou Španělsko podepsalo, vyhrazuje navrácení území.
Španělé uvádí, že Vídeňská smlouva je neplatná a podle
Badajozské smlouvy patří území Španělsku a pouze po- Hlavní model španělského ekonomického růstu (založený hlavně na masové turistice, neustálé výstavbě a dělvzbuzuje obě strany k diplomatickému řešení.
nických profesích) je kolísavý a nemusí být dlouhodobě udržitelný. První zpráva Observatoře Udržitelnosti
Správní rozdělení
(španělsky Observatorio de Sostenibilidad), která byla publikována a financována španělským Ministerstvem žiPodrobnější informace naleznete v článku
votního prostředí a univerzitou v Alcalá, odhaluje, že růst
Autonomní společenství Španělska.
HDP je přes 25 % za posledních deset let, zatímco skleníkové plyny rostou od roku 1990 o 45 %. Ačkoliv popuPodrobnější informace naleznete v článku
lace ve Španělsku roste jen o něco málo přes 5 % mezi
Španělské provincie.
roky 1990 a 2000, plocha měst se zvětšila o více než 25
32
KAPITOLA 1. ZEMĚ
% za stejnou dobu. Mezitím se spotřeba energie ve Španělsku za posledních 20 let více než zdvojnásobila a nyní
roste o 6 % ročně[zdroj?] . Toto je pro zemi, která závisí
na importu ropy, částečně znepokojující (asi 80 % španělské energie potřebuje ropu). Dlouhodobě neudržitelný
vývoj je viditelný podél španělského pobřeží Středozemního moře, kde se staví domy a turistické komplexy. Ty
zabírají obrovské plochy země a vodní zdroje.
DISTRIBUTION OF THE SPANISH POPULATION (2007)
Asturias
La Coruña Lugo
Pontevedra
León
Cantabria Biscay Guipuscoa
Álava
Navarre
Palencia
Orense
Zamora
Soria
Segovia
Total population: 45.200.737
Mean population density: 89,57 people/km²
Salamanca
Largest density-populated province:
Madrid (758,13 people/km²)
Cáceres
Lowest density-populated province:
Soria (9,08 people/km²)
Gerona
Burgos La Rioja
Valladolid
Spain. Year 2007
Huesca
Barcelona
Zaragoza
Tarragona
Guadalajara
Teruel
Madrid
Ávila
Lérida
Castellón
Cuenca
Toledo
Balearic Islands
Jazyková mapa Španělska
Španělština (kastilština), úřední jazyk na celém území
Katalánština, úřední Baskičtina, úřední Galicijština, úřední
Asturština/Leónština Aragonština Aranéština Fala
Valencia
Albacete
Ciudad Real
Badajoz
Alicante
Source: Instituto Nacional de Estadística.
Data according to the 1st January 2007 census
Canary Islands
Santa Cruz de Tenerife
Córdoba
Huelva
Seville
Cádiz
Jaén
Granada
Málaga
Murcia
Almería
Ceuta
Las Palmas
Melilla
Population densities by province
in 2007 (persons per square km):
More than 500
Between 140 and 500
Between 65 and 140
Between 30 and 65
Less than 30
Rozložení obyvatelstva podle provincií
1.6.5
Demografie
Jazyky
Nejvýznamnějším a zároveň úředním jazykem Španělska
je španělština, označovaná také jako kastilština (castellano). K dalším úředním jazykům náleží regionální jazyky katalánština (catalá), galicijština (galego), baskičtina
(euskara) a okrajově aranéština. Katalánština je druhým nejpoužívanějším jazykem; mluví jí většina obyvatel Katalánska, Valencie a Baleár, vedle toho je úředním
jazykem Andorry. Galicijštinu aktivně používá zejména venkovské obyvatelstvo Galicie, baskičtinu většina
Baskicka a Navarry. Vedle těchto jazyků se ve Španělsku vyskytují také asturština (není sice regionální úřední jazyk, ale v Asturii je chráněna místními zákony),
aragonština, extremadurština, leónština a různé přechodné dialekty, jež však úředními jazyky nejsou.
K 1. lednu 2014 obývalo Španělsko 46,7 miliónu
obyvatel;[1] průměrná hustota zalidnění činila 91,2 obyvatele na km², což je mírně pod průměrem EU. Rozložení obyvatelstva je silně nerovnoměrné: zatímco pobřežní oblasti a ostrovy jsou velmi hustě zalidněné, centrální
Španělsko je téměř pusté (kastilská provincie Soria má
pouze 9 obyv./km²), trpící dlouhodobým stárnutím obyvatelstva a jeho odchodem zejména do Madridu, v jehož
aglomeraci žije 14 % obyvatel země.
Přistěhovalectví
Hodně Španělů žije v západní Evropě, především ve
Francii, SRN a Švýcarsku, dále v USA, Kanadě, latinskoamerických zemích a v Maroku. Španělská kolonie je i v
České republice; vznikala v období občanské války (1936
– 1939) a po ní. Naopak ve Španělsku žije početná kolonie Maročanů, Latinoameričanů, Afričanů černé pleti,
Číňanů, Rumunů a dalších přistěhovalců, včetně několika
stovek Čechů. Přirozený demografický růst je nízký, přírůstky obyvatelstva tvoří imigranti (viz níže). S ohledem
na rozlohu země a další vlivy u obyvatel existují určité
rozdíly fyziologické, charakterové, náboženské, jazykové i ve všeobecném vzdělání.
Zatímco ve 20. století bylo Španělsko zemí, odkud emigranti odcházeli (před občanskou válkou, frankismem či
ekonomickými krizemi), na přelomu 20. a 21. století zaznamenala silnou vlnu migrace, která, byť již o něco slabší, pokračuje dodnes. S čistou mírou imigrace 1,5 % v roce 2005 bylo po Kypru na druhém místě v EU.[5] V současnosti zaujímá s hodnotou 0,99 % 15. místo v unii.[6]
V roce 2008 tvořilo 5 220 000 cizinců 11,8 % obyvatel
Španělska.[7]
Zpočátku převažovali mezi imigranty obyvatelé Afriky a
Jižní Ameriky (zejména Maročané a Ekvádorci), v poObyvatelé země se označují jako Španělé; část obyva- sledních letech však mezi příchozími převážili Evropatel hovořících jinými jazyky než kastilštinou považují né. Největší zastoupení mají Rumuni (729 000), rychza Španěly pouze Kastilce a samy se často prohlašují za le stoupá podíl Britů (352 000) a dalších občanů staGalicijce, Basky a Katalánce. Přes tři čtvrtiny obyvatel se rých států Evropské unie. Nejvíce imigrantů se usazuhlásí k římskokatolické církvi, podíl ostatních nábožen- je v Madridu a na pobřeží Středozemního moře, naopak
ství je velmi nízký.[4]
Galicie či Asturie příliv cizinců téměř nepocítily.
1.6. ŠPANĚLSKO
33
Mapka s aglomeracemi nad 300 000 obyvatel
Největší města a aglomerace
Podrobnější informace naleznete v článcích
Seznam měst ve Španělsku a Metropolitní oblasti
Španělska.
1.6.6
Kultura
Cuenca, España.
Římský Akvadukt v Segovii - Segovia, España.
Corrida
Tradiční španělská kultura je pevně zakořeněna v katolictví, jehož mocný vliv na tvorbu tradice dokazují
například procesí o velikonočním týdnu „Semana Santa“. Vlivy cikánské kultury se odrážejí v tanci a hudbě
flamenca, maurské dědictví se projevuje nejvíce v architektuře (Alhambra). Španělsko proslavili světově věhlasní
umělci – El Greco (řeckého původu), Goya, Picasso, Katalánci Dalí, Gaudí či Miró. Další španělskou tradicí jsou
býčí zápasy neboli corrida, provozované zejména na jihu
země; v Katalánsku bylo v roce 2010 rozhodnuto o jejich
zákazu.[8]
V posledních desetiletích nabývá ve Španělsku na významu kinematografie, ze známých režisérů uveďme již zemřelého Luise Buñuela či Pilar Miró, a soudobé tvůrce
jako je Alejandro Amenábar či Pedro Almodóvar, v jehož filmech se proslavila herečka Penélope Cruz.
1.6.7 Doprava
• délka silniční sítě: 664 610 km (údaj z roku 2000)
• nejvyšší povolená rychlost na dálnicích 120 km/hod
• nejvyšší povolená rychlost na hlavních silnicích
(značené N) 100 km/hod
• nejvyšší povolená rychlost na ostatních silnicích 90
km/hod
• nejvyšší povolená rychlost v obcích 50 km/hod
• maximální povolené množství alkoholu v dechu 0,5
mg/l
• další informace:
34
KAPITOLA 1. ZEMĚ
• řidič nosící brýle musí mít u sebe brýle náhrad- Externí odkazy
ní
•
Obrázky, zvuky či videa k tématu Spain ve
• není povoleno za jízdy telefonovat (ani s
Wikimedia Commons
hands-free)
• telefonní číslo na dopravní policii: 062
• Zkratky silnic
• dálnice s poplatkem značka: (AP)
• dálnice bez poplatku značka: (A)
• státní silnice: (N)
• místní silnice: (C)
1.6.8
Odkazy
Reference
[1] Instituto Nacional de Estadística. Demografické údaje
[2] Španělští socialisté se ujímají vlády po osmi letech
BBCCzech, 15. března 2004
[3] Údaje pro rok 2007 Instituto Nacional de Estadística
[4] Průzkum CIS (Cientro de Investigaciones Sociológicas),
duben 2008, otázka 33
[5] Eurostat: Población en Europa - 2005, Población en Europa - 2004 (fr, en, de)
[6] Index Mundi: Tasa de inmigración neta, comparación países
[7] INE: Avance del Padrón Municipal a 1 de enero de 2008.
Datos provisionales
[8] Catalunya prohibeix les corrides de toros a partir del 2012
El Punt, 28. 7. 2010.
•
Slovníkové heslo Španělsko ve Wikislovníku
• Španělsko na OpenStreetMap
• Spain - Amnesty International Report 2011 [online].
Amnesty International, [cit. 2011-08-22]. Dostupné
online. (anglicky)
• Spain (2011) [online]. Freedom House, [cit. 201108-22]. Dostupné online. (anglicky)
• Bureau of European and Eurasian Affairs. Background Note: Spain [online]. U.S. Department of
State, Spain, [cit. 2011-08-22]. Dostupné online.
(anglicky)
• CIA. The World Factbook - Spain [online]. REV.
(anglicky)
• Zastupitelský úřad ČR v Madridu. Souhrnná teritoriální informace: Španělsko [online]. Businessinfo.cz, 2011-04-15, [cit. 2011-08-22]. Dostupné online. (česky)
• CARR, Sir Raymond, a kol. Spain [online].
Encyclopaedia Britannica, [cit. 2011-08-22].
1.7 Portugalsko
Literatura
Tento článek obsahuje obrázky bez popisu.
• CHALUPA, Jiří. Dějiny Španělska v datech. Praha
Jsou proto hůře přístupné. Pomozte Wikipedii tím, že k
: Nakladatelství Lidové noviny, 2011. 551 s. ISBN
obrázkům doplníte vhodný popis.
978-80-7277-482-1.
• CHALUPA, Jiří. Španělsko. 2. vyd. Praha : Libri, Portugalsko, oficiálně Portugalská republika
2010. 219 s. ISBN 978-80-7277-478-4.
(portugalsky: República Portuguesa) je evropský
stát
nacházející se na samém jihozápadním cípu světa• UBIETO ARTETA, Antonio. Dějiny Španělska. 3.
dílu,
v západní části Pyrenejského poloostrova. Jediným
dopl. vyd. Praha : Nakladatelství Lidové noviny,
jeho
pevninským sousedem je Španělsko, západní a
2007. 915 s. ISBN 978-80-7106-836-5.
jižní břehy země omývají vody Atlantského oceánu.
Portugalsku dále náleží souostroví Azory a Madeira.
• Dějiny Španělska
• Španělské kolonie
• Seznam měst ve Španělsku
• Hispanoamerika
1.7.1 Název země
Název země vzešel z římského označení Portus Cale. Cale bylo označení původní osady v ústí řeky Douro. Toto území získali kolem roku 200 př. n. l. Římané od
Kartága v průběhu Druhé punské války. Vizigóti pak ve
1.7. PORTUGALSKO
středověku upravili název území na Portucale, které později dalo vzniknout jménu Portugale čili Portugalsko. V
9. století pojem Portugalsko zahrnoval území cca mezi
řekami Minho a Douro. Z názvu Portugalsko bylo jeho
zkrácením odvozeno taktéž dnešní jméno města nacházejícího se na místě původní osady Cale, tedy Porta.
1.7.2
Dějiny
Dějiny Portugalska.
Pevnost v Guimarães, symbol portugalské nezávislosti
Na území Portugalska se za posledních 3000 let vystřídalo mnoho civilizací. Féničané, Kelti, Řekové, Kartáginci,
Římané i Arabové pozměnili a poznamenali vývoj této
části Evropy. Ve 14. a 15. století to byli naopak Portugalci, kteří svými zámořskými objevy změnili tvář celého
světa.
Rané dějiny a vznik Portugalska
35
vystupuje jako první portugalský král. Tzv. reconquista
byla z hlediska historického dlouhodobý vojenský, politický a civilizační proces znovudobytí Pyrenejského poloostrova evropskou civilizací, která postupně rozložila
tzv. Córdobský chalífát. Vyvrcholila právě vznikem dvou
křesťanských království – Španělska a Portugalska. Za
pomoci křižáků z různých evropských zemí dobyl Alfons
I. Lisabon v roce 1147;[1] reconquista byla v Portugalsku
dovršena roku 1250, zatímco v sousedním Španělsku trvala až do roku 1492.
Zámořská expanze a koloniální říše
Památník zámořských objevů v Lisabonu
Portugalsko se stalo v průběhu 15. století za působení
prince Jindřicha Mořeplavce průkopníkem zámořské expanze a získávalo rozsáhlé koloniální državy. Po obsazení Ceuty (1415) postupovali mořeplavci dále podle afrického pobřeží, až roku 1488 Bartolomeu Dias obeplul
Mys Dobré naděje. O deset let později přistál Vasco da
Gama v Indii, kde vznikají další portugalské kolonie(od
roku 1505 tzv. Portugalská Indie). Ve stejné době pronikají Portugalci také do Jižní Ameriky, kde vznikla jejich největší kolonie – Brazílie. Portugalská koloniální říše měla v celosvětovém měřítku nejdelší trvání: kupříkladu Východní Timor se osvobodil až v roce 1975, Macao
bylo předáno Číně roku 1999. Dodnes je v mnoha někdejších koloniích používána portugalština a vyznáváno
katolictví.
Raní řečtí mořeplavci nazvali toto území Ophiussa (v
řečtině Země hadů), neboť místní obyvatelé uctívali hady.
Po nich dorazili k břehům Portugalska Féničané – kolem
roku 1104 př. n. l. a zanechali rovněž četné stopy na místní kultuře. Po roce 1000 př. n. l. na území vpadli Kelti ze
střední Evropy a postupně se smísili s původním obyvatelstvem.
Globální expanze Portugalsko vyčerpala a při nástupnicV roce 238 př. n. l. břehy Pyrenejského poloostrova ob- ké krizi roku 1580 bylo přinuceno k personální unii se
sadili Kartáginci. O pouhých devatenáct let později však Španělskem. Nezávislost byla obnovena roku 1640 za
na Pyrenejský poloostrov vstoupili též Římané, kteří za Jana IV., Španělé ji však uznali až po vzájemných bojích
Punských válek Kartágince z poloostrova vytlačili. Úze- v roce 1668.
mí se tak stalo součástí provincie Hispánie, při dalším dě- V roce 1755 postihlo Lisabon velmi silné zemětřesení.
lení se většina pozdějšího Portugalska octla v provincii První ministr, markýz de Pombal, vedl obnovu města
Lusitánie, nazvané podle kmene Lusitánů.
v imperiálním stylu a prosadil merkantilistické a různé
[2]
V 5. století vznikla na severozápadě poloostrova Svébská osvícenské reformy.
říše, kterou dobyli Vizigóti, o tři století později Arabové. Coby tradiční spojenec Anglie bylo Portugalsko roku
V 11. století vzniklo v průběhu reconquisty Portugalské 1808 napadeno Napoleonem. Královský dvůr v té době
hrabství; od roku 1139 hrabě Alfons I. Portugalský již přesídlil do Ria de Janeiro a ovládal své državy (od r.
36
1815 Spojené království Portugalska, Brazílie a Algarves)
odtud až do návratu roku 1820. Roku 1822 se však Brazílie osamostatnila. V letech 1828–1830 probíhaly tzv. liberální války mezi absolutisty a konstitucionalisty. V roce 1890 utrpělo spojenectví s Anglií poté, co se střetla s
portugalskými koloniálními zájmy v Africe.
Portugalská republika
KAPITOLA 1. ZEMĚ
Eurozóny a předala Číně Macao. V roce 2007, během
třetího portugalského předsednictví EU, byla formulována a podepsána Lisabonská smlouva.[3]
1.7.3 Politika
Politický systém Portugalska.
Prezident je volen přímo na pětileté funkční období ve
všeobecných volbách. Je vrchním velitelem ozbrojených
sil, na základě výsledků parlamentních voleb jmenuje
předsedu vlády a jím navrženou vládu. Má rovněž pravomoc rozpustit parlament, odvolat vládu či vyhlásit válku. Tyto jsou však omezeny řadou podmínek, mezi než
patří kupříkladu povinnost konzultací se sedmnáctičlennou Státní radou. Ta slouží jako poradní sbor a skládá se z
předsedy Republikového shromáždění, premiéra, předsedy Ústavního soudu, Ochránce spravedlnosti, z předsedů
regionálních vlád, z pěti občanů vybraných prezidentem
a z pěti občanů volených republikovým shromážděním.
Hojně využívanou pravomocí prezidenta je vetování zákonů.
Portugalsko a jeho africké kolonie, které se snažilo udržet v
koloniálních válkách
Portugalsko bylo vyhlášeno republikou 5. října 1910. Za
první světové války stálo Portugalsko na straně Dohody.
První portugalská republika však byla zmítána nepokoji a neměla tak dlouhého trvání – v roce 1926 došlo k
vojenskému puči. António de Oliveira Salazar, od roku
1928 ministr financí, se roku 1932 chopil moci a zavedl v
zemi zmítané krizí diktaturu založenou na autoritářském
konzervatismu, nacionalismu a imperialismu ve spojení
s římskokatolickou církví; takzvaný Estado Novo, vyhlášený následujícího roku, trval 41 let. Za druhé světové
války bylo Portugalsko neutrální, roku 1949 se však stalo
zakládajícím členem NATO.
Portugalsku se nepodařilo udržet svoje koloniální panství. Jeho rozklad započal rokem 1961, kdy Indie připojila četná území včetně Goy. Zároveň se stále častěji ozývaly hlasy dalších, převážně afrických kolonií
(Angola, Mozambik, Portugalská Guinea, Svatý Tomáš
a Princův ostrov, Kapverdy). Nákladné a neúspěšné
koloniální války přispěly k pádu salazarovského režimu.
Marcelo Caetano, nástupce déle než 40let vládnoucího
Antónia de Oliveiry Salazara, byl svržen armádou během tzv.Karafiátové revoluce, která začala 25.4.1974,
a Portugalsko pak nastoupilo cestu pluralitní demokracie. V roce 1986 země vstoupila společně se Španělskem
do Evropského společenství. V roce 1999 vstoupila do
Republikové shromáždění (Assembleia da República) je
název portugalského jednokomorového parlamentu složeného z 230 poslanců. Je volen ve všeobecných volbách
na dobu čtyř let na základě principu poměrného zastoupení. Předseda Republikového shromáždění zastupuje prezidenta v době jeho nepřítomnosti.
Výkonnou moc má vláda v čele s předsedou vlády. Vláda
musí parlamentu předložit svůj program. Pokud není zamítnut většinou poslanců, znamená to potvrzení vlády ve
funkci.
Mezinárodní vztahy
Portugalsko vede dlouholetý spor se Španělskem o oblast
Olivença (španělsky Olivenza). Toto území bylo od 13.
století součástí Portugalska až do roku 1801, kdy se Portugalsko po drtivé porážce od napoleonské Francie a jejího spojence Španělska tohoto území muselo vzdát právě ve prospěch Španělska. Portugalsko si nárokuje jeho
navrácení na základě čl. 105 Vídeňské smlouvy z roku
1815, která ustavila evropské poměry po Napoleonově
porážce.
Správní členění
Po reformě z roku 2004 by měly distrikty postupně zaniknout a území rozděleno do čtyř kategorií: samosprávné oblasti, městská společenství, meziměstská společenství a velkoměstské obvody. Tyto budou mít různou míru
samosprávy v závislosti na obyvatelstvu.
1.7. PORTUGALSKO
1.7.4
Geografie
37
severoportugalským přístavem v ústí řeky Douro. Mezi další velká města v hustě zalidněném severozápadním
Portugalsku patří Braga (sídlo arcibiskupství a náboženské středisko) a Guimarães. Ve středním Portugalsku pak
Coimbra (157 000 obyvatel, sídlo nejstarší portugalské
univerzity), v Alenteju historická Évora a na jižním pobřeží Faro.
Hlavním a největším městem Madeiry je Funchal. Významná města na Azorech jsou Ponta Delgada (ostrov
São Miguel), Angra do Heroísmo (ostrov Terceira) a
Horta (ostrov Faial).
Pobřeží v jižní provincii Algarve
Lisabon – hlavní a největší město Portugalska (pohled z jižního
břehu řeky Tejo)
Severní, střední a východní Portugalsko pokrývají horská
pásma Serra de Nogueira, Serra do Gerez, Serra de
Marão, Serra da Estrela (dosahuje téměř 2000 m n. m.),
Serra de São Mamede a jižní pahorkatina Alentejo. V
jihozápadním cípu vystupuje Serra de Monchique. ZáPorto – druhé největší portugalské město, pohled z Vily Novy de
padní a jižní část tvoří nížiny se strmým skalnatým po- Gaia
břežím. Souostroví Madeira a Azorské ostrovy, které leží v takzvané riftové zóně na styku dvou litosférických
desek, jsou sopečného původu a je zde také větší riziko
zemětřesení. Podobnou seizmicky aktivní oblastí je i Li- 1.7.5 Obyvatelstvo
sabonský záliv.
Nejvýznamnějšími řekami jsou Tejo, Douro a Guadiana, Země má asi 10,5 mil. obyvatel. V minulosti se řada Porna nichž je vybudováno velké množství kaskádových pře- tugalců vystěhovala do jiných evropských zemí s vyšší životní úrovní. Dnes se Portugalsko naopak pozvolna stává
hrad.
jednou z cílových zemí přistěhovalců.
Přestože se uvádí, že je země homogenní a 99 % tvoří
Portugalci, žije v zemi asi 700 000 přistěhovalců zejména
z Afrických zemích. 93 % je římskokatolického vyznání
Podnebí je na severu a západě mírné oceánské, na jihu a asi 3 % jsou evangelíci.
subtropické středomořské (suché horké léto a mírná vlhká
zima). Průměrná červencová teplota se pohybuje od 20 Velké potíže činila hlavně v minulosti negramotnost, kte°C do 24 °C a lednová mezi 9 °C až 12 °C. Průměrný rá se i dnes pohybuje kolem 5 %, což je jedno z nejvyšroční úhrn srážek klesá přibližně ve směru od severu k ších čísel v EU.
jihu, tedy od 1200 mm až po 500 mm. Průměrná teplota
na ostrovech je 18,5 °C a průměrné srážky 650 mm.
Podnebí
1.7.6 Kultura
Města
V průběhu posledních 3000 let se v Portugalsku vystřídalo mnoho civilizací.Své stopy zde zanechala fénická,
Podle oficiálního dělení na obce nemá Portugalsko město řecká, keltská, kartaginská, římská i arabská kultura.
nad 500 000 obyvatel, neboť obce, které fakticky srostly Výrazný portugalský architektonický styl pozdní gotis centry aglomerací, nadále zůstávají samostatné.
ky, který je spjat s námořními objevy a s bohatstvím plyLisabon (499 000 obyvatel v roce 2007) je centrem třímiliónové metropolitní oblasti Região de Lisboa a od 12.
století je hlavním městem Portugalska. Je kulturním, dopravním a především ekonomickým centrem země (je jedinou oblastí Portugalska s HDP nad průměrem EU).
noucím z dovozu zámořských produktů, tzv. manuelino,
byl v 19. století nazván národním stylem. Významné manuelské stavby nalezneme nejen v samotném Portugalsku,
ale i na Madeiře, na Azorech, v Maroku, v Mosambiku,
v Hormuzu či v indické Goe.
Střediskem metropolitní oblasti s 1,5 milióny obyvatel Slavní portugalští spisovatelé, jejichž díla byla přeje Porto, které čítá 240 000 obyvatel a je důležitým ložena do češtiny, jsou zejména Luís Vaz de Camões,
38
KAPITOLA 1. ZEMĚ
Gil Vincente, José Maria Eça de Queiros, Almeida Garett, Fernando Pessoa, José Saramago, António Lobo Antunes, Eduardo Lourenço, Bernardim Ribeiro, Miguel
Sousa Tavares. V Portugalsku také působí český básník
František Listopad.
1.7.7
Hospodářství
Portugalsko je zemědělský a také průmyslový stát se
zásobami nerostných surovin. Vstupem do Evropské
unie dosáhl stát značného rozmachu dříve stangujícího hospodářství a přílivu investic ze zahraničí. Varující je však stále asi 5% negramotnost obyvatelstva. Hlavní průmyslová odvětví jsou hutnictví, těžební, textilní,
obuvnický, strojírenský, chemický a potravinářský průmysl. Těží se wolfram, cín, uran, černé uhlí, měď, stříbro,
kaolin, sůl a mramor. Asi 75 % zahraniční výměny zboží této země připadá na EU. Země je závislá na dovozu ropy a zemního plynu. Nejdůležitější průmyslová
střediska jsou Lisabon a Porto. Důležitým producentem
elektrické energie jsou vodní elektrárny. V zemědělství
převažuje rostlinná produkce. Orná půda zabírá 32 %,
lesy 36 % a louky a pastviny 11 % plochy státu. Významná je těžba dřeva a korku. Portugalsko je největším producentem korku na světě – 180 000 tun. Pěstuje
se pšenice, kukuřice, rýže, oves, brambory, cukrová řepa, olivy, ovoce (zejména vinná réva a subtropické ovoce) a zelenina. Chov skotu, prasat, ovcí, koz, drůbeže,
oslů a mul. Významná je i produkce rybích výrobků
(například rybí konzervy a rybí moučka). Výrazné příjmy z cestovního ruchu. Nejatraktivnější turistická střediska jsou Lisabon, Porto, Coimbra, pobřeží Algarve,
ostrovy Madeira a Azory. Portugalsko navštíví ročně cca
20 milionů turistů.
V 90. letech a na počátku 21. století proběhly poměrně
velké investice do silniční a dálniční sítě, na jejíž většině
se v současnosti vybírá mýtné. Součástí těchto investic byl
i Most Vasco da Gama nebo lisabonské nádraží Oriente,
které dodaly lesk výstavě Expo 98. Byla také zrychlena
železniční magistrála Lisabon – Porto. Velikášské plány
na vysokorychlostní propojení se španělskou sítí AVE se
zpožďují mimo jiné následkem ekonomické krize.
Správcem železniční infrastruktury je REFER; aktuálně je v provozu 2843 km železničních tratí.[8] Hlavním
železničním podnikem jsou Comboios de Portugal, které ročně přepraví okolo 130 milionů cestujících (zhruba
o třetinu méně než ČD ve srovnatelně lidnatém Česku).
Hojně jsou využívány zejména příměstské vlaky v aglomeracích Porta a Lisabonu. Tato dvě města provozují také metro; lisabonské je klasické, portské je z velké části
nadzemní a připomíná tramvajovou rychlodráhu.
Zajímavostí je také malebná tramvajová doprava v Lisabonu a lanovky v Lisabonu, Braze, Coimbře i jinde.
Fotbal
K Portugalsku neodmyslitelně patří fotbal. Země hostila
Euro 2004, kde Česká republika obsadila 3. místo, Milan
Baroš byl vyhlášen nejlepším hráčem s 5 góly. Kvůli šampionátu bylo přestavěno či nově postaveno 10 moderních
stadionů.
1.7.8 Odkazy
Reference
Doprava
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Portugal
na portugalské Wikipedii.
[1] Dobytí Lisabonu a reconquista Portugalska. Praha: Argo
2008.
[2] Camões (Revista de Letras e Culturas Lusófonas) 15–16:
Cronologia – Marquês de Pombal (1699–1782)
[3] A presidência portuguesa da União Europeia
[4] Distritos de Portugal
[5] Nuno Valério (coord.), Estatísticas Históricas Portuguesas,
Vol. I, pp. 33, 37 e 51. INE, 2001. (PDF: 4,18 MB)
Intermodální stanice Gare do Oriente v Lisabonu. Architektem
byl Santiago Calatrava.
Pro svou periferní a přímořskou polohu se Portugalsko
po staletí orientovalo na námořní dopravu a méně na pozemní infrastrukturu. Velké přístavy fungují v Lisabonu
a Leixões; námořní doprava je také životně důležitá pro
Madeiru a Azory.
[6] INE, CENSOS 2001 Resultados Definitivos, Informação à
Comunicação Social, 21/10/2002.
[7] INE, Estimativas de População Residente, Portugal, NUTS
II, NUTS III e Municípios – 2006, Informação à Comunicação Social, 03/08/2007.
[8] REFER em números
1.7. PORTUGALSKO
Literatura
• BINKOVÁ, S. Portugalsko. Praha : Libri, 2004.
ISBN 80-7277-217-1.
• KLÍMA, Jan. Portugalská Indie. Praha : Libri, 2010.
ISBN 978-80-7277-475-3.
• KLÍMA, Jan. Dějiny Portugalska. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2007. 672 s. ISBN 978-807106-903-4.
• Dobytí Lisabonu a reconquista Portugalska. Praha :
Argo, 2008. 176 s. ISBN 978-80-7203-967-8.
• Cestovní ruch v Portugalsku
• První Portugalské hrabství
• Druhé Portugalské hrabství
• Portugalské království
• Spojené království Portugalska, Brazílie a Algarves
• Portugalské kolonie
• Portugalská Indie
• Portugalské námořnictvo
Externí odkazy
•
Obrázky, zvuky či videa k tématu Portugal ve
Wikimedia Commons
• Portugalsko na OpenStreetMap
•
Slovníkové heslo Portugalsko ve Wikislovníku
• Portugal - Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International. Dostupné online. (anglicky)
• Portugal (2011) [online]. Freedom House, [cit.
2011-08-22]. Dostupné online. (anglicky)
• Bureau of European and Eurasian Affairs. Background Note: Portugal [online]. U.S. Department
of State, 2011-05-17, [cit. 2011-08-22]. Dostupné
online. (anglicky)
• CIA. The World Factbook - Portugal [online]. REV.
(anglicky)
• Zastupitelský úřad ČR v Lisabonu. Souhrnná teritoriální informace: Portugalsko [online]. Businessinfo.cz, 2011-08-01, [cit. 2011-08-22]. Dostupné online. (česky)
39
• AMARAL, Ilídio Melo Peres do, a kol. Portugal
[online]. Encyclopaedia Britannica, [cit. 2011-0822]. Dostupné online. (anglicky)
• http://www.iliteratura.cz/Clanek/28351/
bibliografie-prekladu-z-portugalske-literatury-19902010
Kapitola 2
Vládcy
2.1 Ferdinand I. Habsburský
postupovali ve shodě při prosazování společných zájmů
habsburského rodu.
Tento článek pojednává o Ferdinandu I. Habsburském Karel, který byl po vleklých jednáních přijat jako
(1503–1564). Další významy jsou uvedeny v článku španělský král, rozpustil Ferdinandův dvůr a poslal mladFerdinand I..
šího bratra k tetě Markétě do Nizozemí. Bratři Karel a
Ferdinand založili španělskou a rakouskou větev rodu.
Ferdinand I. Habsburský (10. března 1503 Alcalá de
Henares – 25. července 1564 Vídeň) byl německý král
(od 1531), římský císař (od 1556), český a uherský král 2.1.2 Rakouský arcivévoda
(od roku 1526) a rakouský arcivévoda.
Na začátku roku 1519 zemřel druhý Ferdinandův děd,
Jeho rodiči byli Habsburk Filip I. Sličný a španělská
císař Maxmilián I. Habsburský. Ten byl jediným vládinfantka Jana Šílená. Starší bratr Karel V. se stal roku
cem v rakouských zemích. Rakousko nebylo tehdy jed1516 španělským králem a 1519 římským císařem. Fernotným státem, ale jednalo se o samostatná knížectví,
dinandovou manželkou byla česká a uherská princezna
které spojovala vláda příslušníků rodů Habsburků. MaAnna Jagellonská. Měli spolu patnáct dětí, mimo jiné
xmilián ve své závěti nestanovil, jak mají být tyto země
Ferdinandova nástupce Maxmiliána II.
rozděleny. V Rakousku tehdy ještě nebyl ustanoven princip primogenitury. Nastala tedy jednání.
2.1.1
Dětství
Ferdinand I. se narodil 10. března 1503 na zámku Alcalá
de Henares 40 km od Madridu jako druhorozený syn kastilského spolukrále a burgundského vévody Filipa I. Sličného a kastilské královny Johany (Jany) Šílené. Dětství
prožil ve Španělsku.
Roku 1506 zemřel Ferdinandův otec Filip. U matky, která byla v té době jedinou dědičkou svých rodičů, vládců
nedávno sjednocených španělských království Kastilie a
Aragonie, se projevovala duševní choroba. Její otec, aragonský král Ferdinand II., ji shledal neschopnou vlády a
nechal izolovat. Postaral se pak o zabezpečení a výchovu
jejích dětí.
Ferdinand byl od dětství veden k přísně katolickému životu a k respektování habsburských rodových idejí. Spolu
s myšlenkami jednoho z největších renesančních učenců
Erasma Rotterdamského měl tento fakt největší význam
pro formování Ferdinandovy osobnosti.
V roce 1516 zemřel Ferdinand II. Aragonský. V životě
třináctiletého Ferdinanda to znamenalo zásadní zvrat. V
příštím roce přijel do Španělska jeho starší bratr Karel,
který dosud vyrůstal v Nizozemí, aby se ujal vlády. Bratři se tehdy setkali poprvé v životě. Jejich vztah neoplýval vzájemnou sympatií a důvěrou, nicméně v budoucnu
Roku 1520 Ferdinand získal wormskou smlouvou Horní
a Dolní Rakousy, Korutany, Štýrsko a Kraňsko. Vláda
v ostatních zemích, včetně bohatého Tyrolska, připadla
Karlovi. Ten se zároveň stal králem Svaté říše římské (a
od roku 1530 císařem). Aby se mohl plně věnovat vládě ve Španělsku a v Říši, jmenoval Ferdinanda svým
místodržícím v ostatních rakouských zemích. V nich mu
Karel přenechal vládu až v roce 1522. Tím se Ferdinand
stal opět jediným vládcem Rakouska.
Když Ferdinand dorazil v roce 1521 do Vídně, nesetkával se zpočátku se sympatiemi. Byl vnímán jako cizinec
(Španěl) a neuměl německy. Šlechta navíc využila dvouletého bezvládí k posílení moci. Ambiciózní arcivévoda
se však ujal vlády s velkým odhodláním. Hned na počátku
musel čelit vzpouře stavovské opozice, kterou se mu však
podařilo potlačit pomocí represí, namířených především
proti městům. V roce 1522 pak byli odsouzeni a popraveni vůdci vzpoury (tzv. „krvavý soud“ ve Vídeňském Novém Městě). Rázným postupem Ferdinand upevnil svoji
moc.
Po nastoupení vlády musel zahájit hospodářské reformy,
které krátce před smrtí slíbil Maxmilián kvůli nutnosti
řešení vážné hospodářské situace. Mimo jiné provedl v
Rakousku peněžní reformu a zavedl jednotnou měnu.
V letech 1524–1525 probíhalo v německé části říše selské
40
2.1. FERDINAND I. HABSBURSKÝ
41
povstání. Zasáhlo i některé části Rakouska. S pomocí
šlechty se Ferdinandovi podařilo povstání ve Štýrsku potlačit silou. V Tyrolsku bylo nutné postupovat více diplomaticky, ale i tam se podařilo díky ústupkům dosáhnout
zklidnění situace. Ferdinandovi se tedy podařilo udržet
jednotnost rakouských zemí.
2.1.3
Tvůrce habsburské monarchie
Roku 1515 jeho děd – císař Maxmilián I. a český a uherský král Vladislav Jagellonský dohodli sňatkovou smlouvu, podle níž se jeden z Maxmiliánových vnuků (až později bylo určeno, že to má být Ferdinand) měl stát manželem Vladislavovy dcery Anny a zároveň Vladislavův
syn Ludvík se měl oženit s Ferdinandovou mladší sestrou
Marií. Svatba Ferdinanda a Anny se konala o šest let později, 26. května 1521.
Důležitost sňatku s Annou se ukázala po bitvě u Moháče
v srpnu 1526, kdy zahynul Annin bratr, český a uherský
král Ludvík Jagellonský, aniž zanechal potomka. Ferdinand coby manžel jeho sestry začal usilovat o český a
uherský trůn.
2.1.4
Česká koruna
Dalo se očekávat, že mezi kandidáty pro českou korunu
bude figurovat i jméno Ferdinanda Habsburského, který
tak bude uplatňovat dědičné nároky vyplývající ze sňatku s Annou Jagellonskou. Zájemců o českou korunu bylo ovšem více, vedle polského krále a litevského knížete Zikmunda I. Starého, nejbližšího mužského příbuzného Ludvíka Jagellonského, se v pozdějších písemných
pramenech objevují dokonce i jména předních českých
politiků té doby: Zdeňka Lva z Rožmitálu a Vojtěcha z
Pernštejna. Jednoznačně nejsilnější pozici měl Ferdinand
Habsburský.[1]
V Čechách část šlechty odmítala uznat dědické nároky Ferdinandovy manželky. Zemské stavy si ještě od
Vladislava Jagellonského vymínily, že sňatek Ferdinanda a Anny musí potvrdit zemský sněm a tím mít poslední
slovo při výběru budoucího možného vládce. Ferdinand
se tuto kličku pokusil obejít několika způsoby. Nejdříve
žádal Karla V., aby mu udělil české země v léno, což ale
římský císař udělat nemohl. Proto se tedy pokusil o český
trůn ucházet na základě dědického principu, nakonec ale
musel přistoupit na svobodnou volbu nového panovníka
na mimořádném sněmu.
Ferdinand v roce 1531, v roce jeho zvolení římskoněmeckým králem.
dosavadní slabou královskou mocí. Konečně nebylo možné opomenout tureckou hrozbu, která teď po bitvě u Moháče vyvstala jako velmi reálná. Součástí volby byl Ferdinandův slib, že bude dodržovat kompaktáta, bude respektovat svobodu českých stavů a přenese své sídlo do
Prahy.
Českým králem byl Ferdinand korunován 24. února roku
1527. Z inauguračních slibů ovšem nakonec nesplnil
téměř nic. A tak nesplnil své závazky.
2.1.5 Uherský král
V Uhersku byl Ferdinandovým soupeřem sedmihradský
vévoda Jan Zápolský, kterého většina uherských stavů 10.
listopadu 1526 zvolila svým králem. Uherským králem se
23. října roku 1526 byl Ferdinand s podporou skupiny sice stal i Habsburk, když se nechal hrstkou svých přívrvšak neměl
šlechticů, v jejichž čele stál Adam I. z Hradce, zvolen ženců 16. prosince zvolit v Bratislavě, zdaleka
[2]
v
Uhrách
takovou
podporu
jako
Zápolský.
českým králem především kvůli zoufalému stavu státní
pokladny (české stavy evidentně nevěděly a asi ani ne- Zápolský byl podporován Osmanskou říší, která od 2. pomohly vědět o špatném stavu Ferdinandovy pokladny v té loviny 15. století pronikala do Evropy. Turci dvakrát (v r.
době[zdroj?] ). Určitý vliv měla i prestiž habsburského rodu 1529 a 1532) ohrozili Vídeň. Ferdinand si ovšem kromě
a vyšší šlechtě byl určitě sympatický Ferdinandův postoj titulu uherského krále udržel vládu v západním Uhersku,
k městskému stavu. Část panstva byla také nespokojena s v Chorvatsku a na dnešním Slovensku.
42
KAPITOLA 2. VLÁDCY
2.1.6
Římský císař
stal do střetu s českým stavovským státem. Habsburkové
ve své politice prosazovali katolické vyznání, ale většina
5. ledna 1531 byl Ferdinand I. Habsburský zvolen v obyvatel českých zemí se hlásila k husitství, luteránství a
Kolíně nad Rýnem římským králem a korunován v k Jednotě bratrské. Ferdinand nakonec městům omezoval
katedrále Panny Marie v Cáchách jen o šest dní později. privilegia a navíc na nich vyžadoval příliš vysoké daně.
Stal se postupně nástupcem svého bratra Karla V., kte- V letech 1546–1547 došlo k prvnímu protihabsburskému
rý se uchýlil do ústraní, na postu římského císaře pak od povstání v českých zemích. Ve Svaté říši římské v té době
roku 1556. K Ferdinandovu povýšení do této hodnosti probíhala šmalkaldská válka mezi katolíky a luterány. Cídošlo po letech Karlova váhání, zda ponechat římský a sař Karel V. požádal bratra Ferdinanda I. o pomoc a ten
španělský trůn v rukou svých potomků, nebo je rozdělit. bez souhlasu zemského sněmu svolal zemskou hotovost
Na přelomu středověku a novověku se tak z Habsburků
stala především díky promyšlené sňatkové politice (ale
také nesplněným slibům) jedna z nejmocnějších panovnických dynastií vůbec. Ferdinand I. usiloval za své dlouhé vlády o pevné spojení svých zemí a centrální řízení.
Jako protiváhu omezení českých a uherských zemských
úřadů založil roku 1527 ve Vídni centrální úřady (tzv.
Hofstaatsordnung). Habsburská monarchie, vzniklá spojením rakouských habsburských držav, českých zemí a
Uherska, přečkala všechny otřesy až do roku 1918.
2.1.7
Ferdinand I. jako český král
Země Koruny české za vlády Ferdinanda I..
k tažení za hranice země. Čeští šlechtici však vypověděli
králi poslušnost a vytvořila se měšťansko-šlechtická opozice, která ale byla potlačena.
Ferdinand odebral městům politická práva a ta musela
odevzdat všechny střelné zbraně a zbourat hradby. Projevem vzestupu panovnické moci v Čechách a ignorance
českých stavů bylo podřízení zemské správy nově jmenovanému místodržiteli, kterým se stal Ferdinandův druhorozený syn Ferdinand II. Tyrolský.
Za Ferdinandovy vlády také přicházejí do Čech v rámci rekatolizace jezuité (1556). Znovu nechal obsadit úřad
pražského arcibiskupa (1561). Přesto si Ferdinand I. uvědomoval důležitost smíru mezi katolíky a staroutrakvisty
a roku 1564 požádal Tridentský koncil o udělení výjimky pro České země, tedy povolení přijímání podobojí nekatolíkům. Koncil přenechal rozhodnutí papeží Piu IV.,
který výjimku roku 1564 povolil. Jak problematickou
cenu mělo toto žalostně opožděné stvrzení jedné části kompaktát, dosvědčuje nejlépe žádost stavů na sněmu
roku 1567 o vypuštění kompaktát z privilegií zemských,
jíž také bylo vyhověno.
Rakousko-česko-uherské soustátí původně vzniklo jen jako personální unie, ale o téměř století později se začalo
přetvářet v centralizovanou absolutistickou monarchii. Je
jisté, že vládou Ferdinanda I. v našich zemích začíná obrat, který se dovršil za Josefa II. a vyústí v přeměnu českých zemí na takřka provinční úroveň v rámci rakouského mocnářství.
Ferdinand I. Habsburský zemřel 25. července roku 1564
ve Vídni a je pohřben v chrámu sv. Víta v Praze vedle své
manželky. Své země rozdělil mezi syny Maxmiliána II.
(české země, Uhersko, Rakousy), Ferdinanda Tyrolského
(Tyrolsko a tzv. přední země) a Karla Štýrského (Štýrsko,
Korutany, Kraňsko).
2.1.8 Potomci
S manželkou Annou Jagellonskou (1503–1547), která
zemřela po porodu nejmladší dcery Johany na horečku
omladnic, měl 15 dětí:
Ferdinand I. na obrazu Martina Roty.
• Alžběta (1526–1545), polská královna ∞ 1543 král
Zikmund II. August
Ferdinand byl zastáncem absolutismu, což byl trend rozšiřující se v té době po celé Evropě, a tak se logicky do-
• Maxmilián II. (1527–1576), císař Svaté říše římské
a král uherský, český, … ∞ 1548 infantka Marie
2.1. FERDINAND I. HABSBURSKÝ
Španělská, dcera císaře Karla V.
• Anna (1528–1590), bavorská vévodkyně ∞ 1546
vévoda Albrecht V.
• Ferdinand II. (1529–1595), rakousko-tyrolský arcivévoda
1. ∞ 1557 Filipína Welserová, dcera kupce Františka
Antona Welsera
2. ∞ 1582 princezna Anna Kateřina Gonzagová, dcera
vévody Viléma I., (Ferdinandova neteř)
• Marie (1531–1581), vévodkyně z Jülichu-KleveBergu ∞ 1546 vévoda Vilém Bohatý
• Magdalena (1532–1590), zakladatelka (1563) a
představená ústavu šlechtičen v tyrolském Hallu
• Kateřina (1533–1572), vévodkyně z MantoviMontferratu a pozdější polská královna
1. ∞ 1549 vévoda František III. Gonzaga
2. ∞ 1553 polský král Zikmund II. August
• Eleonora (1534–1594), vévodkyně z MantoviMontferratu ∞ 1549 vévoda Vilém I. Gonzaga
• Markéta (1536–1566), od roku 1563 jeptiška v
Hallu
• Jan (1538–1539), rakouský arcivévoda
• Barbora (1539–1572), vévodkyně z Ferrary – 1565
vévoda Alfons II. d'Este
• Karel II. (1540–1590), štýrský arcivévoda ∞ 1571
princezna Marie Anna Bavorská, dcera vévody
Albrechta V., (Karlova neteř)
• Uršula (1541–1543), rakouská arcivévodkyně
• Helena (1543–1574), jeptiška v Hallu
• Johana (1547–1578), toskánská velkovévodkyně ∞
1565 velkovévoda František I. Medicejský
2.1.9
Vývod z předků
2.1.10
Odkazy
Reference
[1] JANÁČEK, Josef. České dějiny I. Doba předbělohorská.
Kniha I, díl I. 1. vyd. Praha: Academia, 1968. str. 32–37.
[2] JANÁČEK, Josef. České dějiny I. Doba předbělohorská.
Kniha I, díl II. 1. vyd. Praha: Academia, 1984. str. 14n.
43
Literatura
• Biografický slovník českých zemí : 16. sešit : Ep–
Fe. Praha : Academia ; Historický ústav AV ČR,
2013. 136 s. ISBN 978-80-200-2292-9 (Academia)
; ISBN 978-80-7286-215-3 (Historický ústav AV
ČR). S. 119–122.
• ČECHURA, Jaroslav. České země v letech 1526–
1583. První Habsburkové na českém trůně I. Praha :
Libri, 2008. 324 s. ISBN 978-80-7277-385-5.
• ČORNEJOVÁ, Ivana; RAK, Jiří; VLNAS, Vít. Ve
stínu tvých křídel. Habsburkové v českých dějinách.
Praha : Grafoprint-Neubert, 1995. 289 s. ISBN 8085785-20-X.
• EVANS, Robert J. W.. Vznik habsburské monarchie
1550–1700. Praha : Argo, 2003. 593 s. ISBN 807203-463-4.
• FICHTNER, Paula Sutter. Ferdinand I. Wider Türken und Glaubensspaltung. Graz ; Wien ; Köln : Verlag Styria, 1986. 303 s. ISBN 3-222-11670-9. (německy)
• HAMANNOVÁ, Brigitte. Habsburkové : životopisná encyklopedie. Překlad Milada a Milan Kouřimských. 3. vyd. Praha : Brána, 2010. 403 s. ISBN 97880-7243-455-8. S. 91–94.
• JANÁČEK, Josef. České dějiny I. Doba předbělohorská. Kniha I, díl I. 2. vyd. Praha : Academia,
1971. 281 s.
• JANÁČEK, Josef. České dějiny I. Doba předbělohorská. Kniha I, díl II. 1. vyd. Praha : Academia,
1984. 359 s.
• KOHLER, Alfred. Ferdinand I. 1503-1564. Fürst,
König und Kaiser. München : Verlag C. H. Beck,
2003. 377 s. ISBN 3-406-50278-4. (německy)
• LAUBACH, Ernst. Ferdinand I. als Kaiser. Politik
und Herrscherauffassung des Nachfolgers Karls V.
Münster : Aschendorff, 2001. 783 s. ISBN 3-40205165-6. (německy)
• PEŠEK, Jiří. Ferdinand I. In RYANTOVÁ, Marie; VOREL, Petr. Čeští králové. Praha ; Litomyšl
: Paseka, 2008. ISBN 978-80-7185-940-6. S. 303–
319.
• SÍMÁNYI, Tibor. Er schuf das Reich. Ferdinand
von Habsburg. Wien ; München : Amalthea, 1987.
316 s. ISBN 3-85002-224-2. (německy)
• VEBER, Václav, a kol. Dějiny Rakouska. 1. doplněné a aktualizované. vyd. Praha : Nakladatelství
Lidové noviny, 2009. ISBN 978-80-7106-239-4. S.
212–237.
44
KAPITOLA 2. VLÁDCY
• VOREL, Petr. Velké dějiny zemí Koruny české VII. sympatizovat s nekatolickým vyznáním. Navazoval také
1526–1618. Praha : Paseka, 2005. 672 s. ISBN 80- přátelství s členy německé protestantské šlechty. V době,
7185-648-7.
kdy byli Habsburkové tvrdými zastánci katolické víry, se
právě k Maxmiliánovi upíraly naděje protestantů.
• WINKELBAUER,
Thomas.
Österreichische
Geschichte 1522–1699 : Ständefreiheit und Fürs- Právě proto, že Maxmilián od mládí projevoval sympatie
tenmacht ; Länder und Untertanen des Hauses k nekatolickému vyznání, se ho rozhodl jeho otec FerHabsburg im konfessionellen Zeitalter. Teil 1. Wien dinand společně se svým bratrem, císařem Karlem V.,
: Ueberreuter, 2003. 621 s. ISBN 3-8000-3528-6. oženit s Karlovou dcerou, katolickou španělskou infantkou Marií. Z manželství s Marií Španělskou vzešlo 16 po(německy)
tomků. Maxmilián II. ovšem rychle pochopil, že přiklo• WINKELBAUER,
Thomas.
Österreichische něním k protestantům by mnoho nezískal, a tak v únoru
Geschichte 1522–1699 : Ständefreiheit und Fürs- roku 1562 v Praze složil před svými příbuznými slavnosttenmacht ; Länder und Untertanen des Hauses ní přísahu věrnosti katolické církvi. Titulárním českým
Habsburg im konfessionellen Zeitalter. Teil 2. Wien králem byl od roku 1549, 14. května roku 1562 jím byl
: Ueberreuter, 2003. 567 s. ISBN 3-8000-3987-7. korunován. 24. listopadu 1562 byl zvolen králem římsko(německy)
německým. 8. září roku 1563 byl v Prešpurku (dnešní
Bratislavě) korunován uherským králem.
• ZIEGERHOFER, Anita. Ferdinand I. und die steirischen Stände. Dargestellt anhand der Landtage von Maxmilián II. měl velkou zálibu v chovu divokých zvířat,
1542 bis 1556. Graz : dbv Verlag für die technische jak se dovídáme z dopisu vévodovi parmskému, od kteUniversität, 1996. 207 s. ISBN 3-7041-9062-4. (ně- rého žádá zaslání několika párů divokých koní (asi tarpanů) a dalších zvířat pro svůj zvěřinec. Císař Maxmilián
mecky)
II. nechal pak roku 1560 postavit velkou jednopatrovou
budovu, ve které bylo v přízemí množství kotců s výběhy.
Tato stavba byla vybudována na severní straně Pražského
hradu za Jelením příkopem a nazvána Lví dvůr, pozdě• Země Koruny české za vlády Ferdinanda I.
ji přejmenována na Medvědí dvůr. Císař nechal přivézt
kromě různých šelem i ptáky a velké plazy.
• Rada nad apelacemi
Externí odkazy
•
Obrázky, zvuky či videa k tématu Ferdinand I,
Holy Roman Emperor ve Wikimedia Commons
•
Dílo Odpor stavův českých proti Ferdinandovi I.
l. 1547 ve Wikizdrojích
Maxmiliánovou snahou byla především stabilita v
habsburském soustátí, a tak se snažil udržovat rovnováhu
mezi svými nekatolickými poddanými a tlakům Madridu
a papeže z Říma. V roce 1568 povolil šlechtě v dolním
Rakousku nekatolické vyznání.
• Nástup Habsburků na český trůn
• Osudová volba (Bílá místa – dokument TV)
2.2.2 Maxmilián a Uhersko
V letech 1566 až 1568 vedl Maxmilián válku s osmanskou
říší. Na obranu Uherska zorganizoval velkou výpravu (víc
než 100 tis. vojáků) a vypravil se s nimi do Uher. Výprava
Maxmilián II. (31. července 1527 Vídeň – 12. října ovšem skončila neúspěchem. Na základě míru (r. 1568)
1576 Řezno) byl císař římský, král český (korunován byl Maxmilián nucen platit Turkům roční rentu 30 000
1562), uherský (korunován 1563) a arcivévoda rakous- dukátů.
ký.[1] [2] Vlády se ujal po smrti svého otce Ferdinanda I.
Válka s Turky odhalila ekonomické nedostatky zejména
27. července 1564.
východní části říše. Uhersko bylo dlouholetým osmanským pustošením i zanedbaným hospodařením ve špatném stavu a značně zadlužené. Ve snaze oživit hospo2.2.1 Katolictví a protestantství
dářství vydal Maxmilián 15. května 1565 CONSTITUMládí Maxmilián II. strávil v rakouském Innsbrucku, kde TIO MAXIMILIANA SEU NORMA SILVAS CAMEtaké studoval. Byl nadaným žákem a plynule mluvil špa- RALES PROPAGANDI ET COLENDI (Maxmiliánovo
nělsky, francouzsky, latinsky, maďarsky a italsky. Už v nařízení neboli lesní předpis). Druhým významným domládí projevoval nadšení pro humanistické idey a re- kumentem, jehož cílem bylo posílení hospodářství, bylo
nesanční umění. Pod vlivem evangelických učitelů začal v r. 1571 těžební nařízení pro středoslovenská města.
2.2 Maxmilián II. Habsburský
2.2. MAXMILIÁN II. HABSBURSKÝ
45
mích proto zdědil pouze nejstarší syn Rudolf, ostatním
náležela přiměřená roční apanáž.
2.2.5 Závěr vlády
Celým obdobím Maxmiliánovy vlády se táhl jeho zájem na zachování stability habsburského soustátí za cenu
ústupků pro nekatolíky. Současně však nechtěl vyvolávat rozpory s představiteli katolického náboženství. Tento zvláštní stav byl nazván kompromisním katolicismem.
Znak Maxmiliána II.
2.2.3
V roce 1575 byl Maxmilián II. částí polských stavů zvolen polským králem, jako protikrál proti Štěpánu Bathorymu. Nakonec ale musel Polsko opustit, protože nebyl
všeobecně přijat. Maximilián II. zemřel v době jednání
říšského sněmu v Řezně v roce 1576, když projednával
invazi do Polska. Pochován byl vedle svých rodičů v chrámu sv. Víta na Pražském hradě.
Maxmilián II. jako český král
Čeští novoutrakvisté, kteří tvořili většinu obyvatel, lute- 2.2.6
ráni a Jednota bratrská naléhali na Maxmiliána, aby zrušil
kompaktáta, protože byla zastaralá. Svou koncepcí vyho- 2.2.7
vovala pouze starokališníkům, kterých bylo málo. Kompaktáta byla zrušena papežem a roku 1575 je nahradil
nový dokument - Česká konfese. Ta byla kompromisem
mezi požadavky všech protestantských vyznání zastoupených na našem území a zaručovala rozsáhlé svobody. Maxmilián Českou konfesi nepodepsal, ale slíbil, že ji bude
dodržovat. Česká šlechta na oplátku zaručila následnictví
trůnu pro nejstaršího syna Rudolfa II.
Vývod z předků
Potomci
Maxmiliánův následník, Rudolf II., i přesto, že byl vychován na dvoře vedeném nekompromisním katolíkem
Filipem II. Španělským, pokračuje v politice Maxmiliána a stvrzuje svým podpisem Rudolfova majestátu rozsáhlé náboženské svobody pro české stavy. Záhy na to byl
ovšem domem habsburským prohlášen za nesvéprávného
a za sesazeného.
2.2.4
Zavedení primogenitury v rakouských zemích
Maxmilián nevládl ve všech rakouských zemích, ovládaných Habsburky. Na rozdíl od českých zemí a Uher zde
dosud neplatil princip primogenitury, kdy se dědicem a
nástupcem stává nejstarší syn. Území dnešního Rakouska se v minulosti vícekrát dělilo mezi několik potomků.
Císař Ferdinand I., který získal vládu ve všech rakouských zemích, svojí závětí tyto země rozdělil rovným dílem mezi své tři syny. Maxmilián získal vládu v Horních
a Dolních Rakousích.
Protože měl Maxmilián v době své smrti šest žijících synů a byl si vědom možných problémů, rozhodl se předejít
dalšímu rozdělení zemí. Změnil proto nástupnický princip v Horních a Dolních Rakousích (jako první z habsburských vladařů v rakouských zemích). Vládu v obou ze-
Giuseppe Arcimboldo, Maxmilián II. s rodinou, olej na plátně,
1553.
Maxmilián se roku 1548 oženil se svou sestřenicí Marií
(1528–1603), dcerou císaře Karla V., a měl s ní tyto děti:
• Anna (1549–1580), španělská královna ~ 1570
španělský a portugalský král Filip II. (I.), syn císaře
Karla V. a jeho manželky Isabely
• Ferdinand (1551–1552), rakouský arcivévoda
46
KAPITOLA 2. VLÁDCY
• Rudolf (V.) II.) (1552–1612), císař Svaté říše římské
• Arnošt (1553–1595), nizozemský místodržitel
• Alžběta (1554–1592), francouzská královna ~ 1570
francouzský král Karel IX.
• Maria (1555–1556), rakouská arcivévodkyně
• Matyáš (1557–1619), císař Svaté říše římské ~ 1611
arcivévodkyně Anna
• syn (1557)
• Maxmilián (1558–1618), velmistr řádu německých
rytířů
• Albrecht (1559–1621), portugalský vicekrál a
nizozemský místodržitel ~ 1599 španělská infantka Isabela, dcera španělského a portugalského krále
Filipa II. (I.) a jeho manželky Alžběty
• Václav (1561–1578)
• Fridrich (1562–1563), rakouský arcivévoda
• Marie (*/† 1564), rakouská arcivévodkyně
237-246.
• VOREL, Petr. Maxmilián II. In RYANTOVÁ, Marie; VOREL, Petr. Čeští králové. Praha ; Litomyšl
: Paseka, 2008. ISBN 978-80-7185-940-6. S. 321333.
• VOREL, Petr. Velké dějiny zemí Koruny české VII.
1526-1618. Praha : Paseka, 2005. 672 s. ISBN 807185-648-7.
• WINKELBAUER,
Thomas.
Österreichische
Geschichte 1522 - 1699 : Ständefreiheit und Fürstenmacht ; Länder und Untertanen des Hauses
Habsburg im konfessionellen Zeitalter. Teil 1.. Wien
: Ueberreuter, 2003. 621 s. ISBN 3-8000-3528-6.
(německy)
• WINKELBAUER,
Thomas.
Österreichische
(německy)
• Karel (1565–1566), rakouský arcivévoda
• Markéta (1567–1633), jeptiška
• Eleonora (1568–1580), rakouská arcivévodkyně
2.2.8
Odkazy
Reference
• Nástup Habsburků na český trůn
Externí odkazy
•
Obrázky, zvuky či videa k tématu Maximilian II,
•
Osoba Maxmilián II. Habsburský ve Wikicitátech
[1] http://www.bartleby.com/65/ma/Maxi2HRE.html
[2] http://www.britannica.com/EBchecked/topic/370517/
Maximilian-II
Literatura
2.3 Rudolf II.
• ČECHURA, Jaroslav. České země v letech 1526- Rudolf II. Habsburský (18. července 1552 Vídeň – 20.
1583. První Habsburkové na českém trůně I. Praha : ledna 1612 Praha) byl římský císař, král český, uherský
Libri, 2008. 324 s. ISBN 978-80-7277-385-5.
a chorvatský. Byl synem císaře Maxmiliána II. a Marie
• ČORNEJOVÁ, Ivana; RAK, Jiří; VLNAS, Vít. Ve Španělské. Jeho rodiče byli bratranec a sestřenice, Rustínu tvých křídel. Habsburkové v českých dějinách. dolfovi dědové byli bratři.
2.3.1 Život Rudolfa II.
• EVANS, Robert J. W. Vznik habsburské monarchie
1550-1700. Praha : Argo, 2003. 593 s. ISBN 80- Rudolfovo dětství a dospívání: výchova ve Španělsku
(1552–1571)
7203-463-4.
• HAMANNOVÁ, Brigitte. Habsburkové. Životopis- Rudolf se narodil roku 1552 ve Vídni, krátce po přistěná encyklopedie. Praha : Brána ; Knižní klub, 1996. hování jeho matky Marie Španělské z rodného Španělska.
Rudolfův nábožensky tolerantní otec Maxmilián se však
408 s. ISBN 80-85946-19-X.
2.3. RUDOLF II.
brzy s Marií dostal do sporu kvůli výchově svých dětí. Rudolf byl nakonec vychováván katolicky, Maxmilián však neústupně odmítal nenávistné prvky katolického
fanatismu. Maxmiliánovu vlažnost sledoval se znepokojením také jeho otec Ferdinand I., který se nakonec zasadil o to, aby Rudolf a jeho mladší bratr Arnošt byli roku
1564 posláni na výchovu do Španělska ke královskému
dvoru jejich strýce Filipu II., s čímž Maxmilián nakonec
souhlasil, neboť byl ukonejšen nadějí, že by se Rudolf
mohl časem stát následníkem Filipa II., jehož dosud jediný syn byl duševně chorý.[2]
47
V roce Rudolfova návratu zemřel Jan Zikmund Zápolský a Maxmiliánovi se podařilo roku 1572 prosadit u
uherských stavů, aby prohlásili Rudolfa svým králem. Téhož roku byl Rudolf korunován v Prešpurku.[5]
Následujícího roku vyslal nemocný Maxmilián místo sebe na jednání českého sněmu Rudolfa, při kterém stavy
vyřkly požadavek, aby se Rudolf usídlil v Praze, což však
Maxmilián nechtěl dovolit, protože se obával, že by se
Rudolf dostal příliš pod vliv stavů. Roku 1574 nastolil
Maxmilián při jednání českého sněmu otázku Rudolfovy korunovace v ovzduší rostoucího náboženského napětí. Protestantští stavové vypracovali návrh České konfese, kterou však byl Maxmilián ochoten potvrdit jen ústně.
Rudolf byl přesto nakonec sněmem přijat a 22. září 1575
korunován českým králem.
O měsíc později zajistil Maxmilián také Rudolfovo zvolení římským králem, avšak usídlit se v Praze Rudolfovi
stále neumožnil.[7]
První léta vlády (1576–1583)
12. října 1576 však Maxmilián II. zemřel a Rudolf se ujal
vlády i jako římský císař. V Praze ustavil sbor deseti místodržících složený z nejvyšších zemských úředníků, podnikl holdovací cestu po přivtělených zemích Koruny české a stejně jako jeho otec se usídlil ve Vídni. Mezitím
se prudce zhoršil vztah s jeho bratrem Matyášem, který
se na vlastní pěst stal guvernérem svobodného Nizozemí,
což navíc zvýšilo také nedůvěru mezi rakouskými a španělskými Habsburky.[8]
Patnáctiletý Rudolf při pobytu ve Španělsku
Na počátku své vlády měl Rudolf snahu realizovat své
politické plány a navazoval diplomatické styky. V duchu
přísné katolické výchovy podporoval rekatolizační úsilí.
Avšak vzhledem k závislosti na finanční podpoře především ze strany nekatolických českých stavů zůstával navenek v náboženských otázkách spíše pasivní. Na ovládaných územích platila zásada augšpurského náboženského
míru z roku 1555 „čí vláda, toho náboženství“ na úrovni
jednotlivých farností. Snahy o rekatolizaci se projevovaly
především v zákulisí, například dosazováním katolíků do
významných státních úřadů. Pouze v roce 1577 vydal císař nařízení, kterým zakázal provozování nekatolických
bohoslužeb v sídelním městě Vídni. Významnější kroky
k rekatolizaci podnikli až v pozdějších letech jeho příbuzní.
Na dvoře španělského krále se s Maxmiliánovými syny
skutečně jako s následníky Filipa II. zacházelo. Měli svůj
vlastní trůn, jehož hofmistrem byl Adam z Dietrichštejna.
Zde byli Rudolf a Arnošt vzděláváni, zároveň se však setkali s jim cizími přehnanými projevy religiozity. Když se
Maxmilián ještě v roce odchodu svých synů stal českým
králem, usiloval (spolu s českými stavy) o návrat svých
synů, Filip II. se však k jejich propuštění neměl. Rudolf
s Arnoštem se do Vídně vrátili až roku 1571, kdy místo
nich Maxmilián poslal do Španělska své dva nejmladší syny spolu s dcerou Annou, která se stala Filipovou čtvrtou
Roku 1578 se poprvé u Rudolfa ve větší míře projevila
manželkou.[3]
„melancholie“ a v jeho okolí se rozmohlo intrikánství. Jeho rádci Pavel Sixtus Trautson a Wolfgang Rumpf rozhoPrvní politické zkušenosti (1571–1576)
dovali, které informace se k císaři upoutanému na lůžko
dostanou, a postavili se do role císařových obránců před
Ze Španělska si Rudolf přinesl na rakouské poměry nad- intrikánskou rodinou (své vlastní plány rozvíjeli kromě
průměrné vzdělání, fanatické protireformní zapálení však Matyáše také strýcové Ferdinand Tyrolský a Karel Štýrnikoli – mnohem víc jej zajímalo umění a „přírodo- ský). Poté, co Rudolf opustil lůžko, byl vůči svému okolí
věda“ (tehdy spíše alchymie). Své osobní přesvědčení podezřívavý, pociťoval odpor k veřejným jednáním, ceo náboženské toleranci Rudolf II. potvrdil odmítnutím remoniálům a slavnostem. Spory se členy rodiny byly také
Bartolomějské noci roku 1572:
jedním z důvodů, proč se roku 1583 rozhodl přesídlit do
48
KAPITOLA 2. VLÁDCY
Mauricia – doda. Kosti tohoto ptáka byly podle nedoložené zprávy nalezeny při úpravách Jeleního příkopu; dnes
jsou uloženy ve sbírkách pražského Národního muzea.
Ale ani Praha neuchránila Rudolfa před problémy. V zemi panovalo napětí mezi ctižádostivými šlechtici, kteří
byli navíc různého náboženského vyznání. Katolík Jiří
Popel z Lobkovic se prosazoval natolik, že se od něj
distancovali i papežští nunciové, a množství nepřátel, které si získal, nakonec podnítilo krále k Lobkovicově doživotnímu uvěznění.[12]
Rudolf II. zpodobněný jako Vertumnus, římský bůh ročních období (1591–2, Giuseppe Arcimboldo)
Prahy.[9]
Přesídlení do Prahy (1583–1597)
Hlavním důvodem přesídlení císařské rezidence do Prahy bylo trvalé ohrožení Vídně ze strany Osmanské říše.
Vídeň se nacházela v blízkosti neklidné hranice a geografická poloha Prahy se jevila jako bezpečnější. O přesunu sídla uvažoval již císař Maxmilián, který v Praze
často pobýval. Konečné rozhodnutí však učinil jeho syn Rudolf II., na jehož prsou spočívá symbol Řádu zlatého rouna
(1603, A. Sadeler)
Rudolf.[10]
Příchod císařského dvora znamenal pro Prahu zásadní
změnu. Především bylo potřeba vybudovat důstojnou císařskou rezidenci na Pražském hradě, do doposud provinčního města se ovšem také náhle přistěhoval značný počet příslušníků dvora a do nového sídelního města začali proudit i učenci a umělci i cizí vyslanci. Sídlili zde stálí vyslanci francouzského krále, Španělska, Benátské republiky i papežského státu. Následujícího roku
byl Rudolfovi udělen Řád zlatého rouna, to však změnilo pramálo na jeho nedůvěře vůči své rodině, či dokonce
na jeho nechuti vůči sňatku, ačkoli roku 1585 mu jeho
milenka Kateřina Stradová porodila syna Julia Caesara
d'Austria.[11]
Propuknutí nemoci (1597–1608)
Rudolf se stahoval stále více do ústraní. Dokonce když
roku 1593 vypukla další válka s Osmanskou říší, přenechal volnou ruku svým bratřím. Stav císaře se nadále
zhoršoval, zejména po roce 1597, k depresím se navíc začaly přidávat projevy syfilis, kterou se nakazil při svých
častých erotických hrátkách. Rudolf přestával věřit dokonce i svým rádcům a jeho stav ještě více zhoršovaly
úvahy o jeho nástupci, které byly pochopitelné, protože
císař neměl doposud žádného legitimního potomka. PaRumpfa i Trautsona vyhnal a pokusil se
Roku 1593 přijelo z Moskvy poselstvo velkoknížete novník nakonec
[13]
o
sebevraždu.
Fjodora Ivanoviče, který spoléhal na pomoc proti Turkům. Jako dary přivezlo dva levharty a dva bílé rarohy lo- Po vyhnání rádců se Rudolfův dvůr rozkládal, vliv dostávecké, které již v té době patřily mezi vůbec nejvzácnější valo obyčejné služebnictvo a císař rád naslouchal radám
dary panovníků. Ve zvěřinci Rudolfa II. prý byli chováni alchymistů a umělců, v Uhrách navíc panoval chaos (viz
i orangutani, ale zpráva není ničím doložena, právě tak dále). Císařovi příbuzní se snažili situaci zachránit a roku
jako chov dnes vymřelého holubovitého ptáka z ostrova 1606 se při společné schůzce vyslovili pro Matyášovo
2.3. RUDOLF II.
49
nástupnictví. Rudolf se odhodlal k protiútoku a vypo- Oklešťování Rudolfovy moci (1608–1612)
věděl Matyášova rádce, vídeňského biskupa Melchiora
Klesla z Prahy a Vídně. Krize si však byly vědomy i stavy
Rudolf ztrácel také podporu moravských stavů a vojevůdjednotlivých zemí monarchie, a tak se rakouské a uherské
ců, kterým nevyplácel žold. Moravští stavové se nakonec
stavy přidaly na Matyášovu stranu.[14]
připojili k Matyášovi také. Ten roku 1608 sestavil vojsko, se kterým táhl na Prahu. Čeští stavové oproti tomu
sice souhlasili s tím, že Rudolf není dobrým vladařem, záRakouské země
roveň však byli toho názoru, že dobrým nástupcem není
Rudolf zdědil po otci vládu v Horních a Dolních Rakou- ani Matyáš. Připojením se k rakousko-uhersko-moravské
sích. V ostatních rakouských zemích vládli Maxmiliáno- opozici by navíc ztratili své privilegované postavení, kte[15]
vi bratři Ferdinand a Karel. Po přesídlení dvora do Pra- rého se jim dostávalo v rámci Koruny české.
hy se Vídeň i rakouské země dostaly na okraj císařova Rudolf nakonec s Matyášem uzavřel Libeňský mír,
zájmu. Místodržitelskou vládou císař pověří svého bratra kterým se vláda v monarchii rozdělila. Matyáš získal
Arnošta, který byl jediným příbuzným, k němuž měl cí- Moravu, Rakousko a Uhry, zatímco Rudolfovi zůstaly
sař důvěru. Arnošt pak – na rozdíl od Rudolfa v Čechách Čechy, Slezsko a Horní a Dolní Lužice. Z nastalé situ– podnikl razantnější kroky proti nekatolíkům v Rakou- ace se snažily vytěžit také české stavy, které požadovasích. Ke katolickému náboženství se pak od 80. let začaly ly zrušení Svatojakubského mandátu a uzákonění České
přiklánět některé významné rakouské šlechtické rody.
konfese, proti čemuž se však postavila zejména katolická
V roce 1593 odjel Arnošt vykonávat místodržitelskou šlechta a katoličtí církevní hodnostáři. Nepokoje v Praze
vládu do Bruselu (Španělské Nizozemí). Místodržitelem nakonec pohnuly Rudolfa k tomu, aby vydal 9. července
[16]
v rakouských zemích a také v Uhrách císař jmenoval i 1609 Majestát, kterým povolil svobodu vyznání.
přes svoji nedůvěru jmenoval bratra Matyáše. Ten pak
zostřil náboženské represe v Rakousích. Tyto represe
vedly k selskému povstání v letech 1594–1597. Matyáš
proti tomuto povstání rázně zakročil, čímž na svou stranu
získal rakouskou šlechtu (i protestantskou), jejíž majetek
byl povstalci ohrožen.
Uhry
Habsburkové ovládali pouze část Uherského království.
Od roku 1526 byla velká část země pod nadvládou
Osmanské říše. Ze strany Turků hrozilo neustálé nebezpečí. Válka se opět rozhořela v 1593, kdy Rudolf jmenoval Matyáše svým místodržícím a vojenským velitelem.
Rudolf tím chtěl omezit Matyášovy mocenské ambice.
Matyáš pak vedl s jistými úspěchy vojenský boj proti
Turkům. Císař těchto dílčích úspěchů využíval k vlastní propagandě, ale jinak sám zůstával v tomto boji spíše
pasivní, čímž podpořil Matyášovy pozdější snahy o jeho
odstranění z trůnu.
Stálá přítomnost císařských vojsk v Uhrách a snahy o vymáhání stále vyšších daní však v roce 1604 vedly k propuknutí povstání uherské šlechty proti habsburské nadvládě. V roce 1605 se do čela povstání postavil Štěpán
Bočkaj, který byl v dubnu dokonce zvolen uherským králem. Právě reálná hrozba ztráty Uher a Rudolfova neschopnost vedla jeho příbuzné k tajné dohodě z 25. dubna
1606 o Matyášově nástupnictví.
Matyáš pak bez Rudolfova vědomí v červnu 1606 domluvil s povstalci mír. V listopadu pak sjednal mírovou
smlouvu i s Osmanskou říší. Císař však odmítl obě smlouvy ratifikovat a trval na pokračování bojů. To využil Matyáš a v roce 1608 svolal uherský zemský sněm, který obě
dohody přijal. S příslibem zachování náboženských svobod získal uherskou šlechtu na svoji stranu.
Mezi sbírky Rudolfa II. patřil také Codex Gigas
Rudolf se ale se stávajícím stavem nesmířil a snažil
se Matyášovi pomstít, v čemž ho vydatně podporoval
Leopold Pasovský, který nakonec roku 1611 za Rudolfova souhlasu vtrhl do Čech, což vyděsilo dokonce i české
katolíky, papežského nuncia i španělského vyslance. Probíhalo drancování pražských objektů bez rozdílu konfese
jejich majitelů, avšak Pasovským se nepodařilo překročit
Vltavu a obsadit Staré ani Nové Město. Nedostatek peněz však nakonec Leopolda Pasovského donutil se stáhnout, Jindřich Matyáš Thurn donutil Rudolfa k abdikaci
a v Praze byl uvítán jako nový vládce Matyáš, který byl
23. května 1611 korunován českým králem.[17]
Rudolfovi byl pak přenechán k užívání Pražský hrad a
zůstal do své smrti formálně císařem Svaté říše římské.
Když 20. ledna 1612 zemřel, byly jeho sbírky zapečetěny. Po provedení nedůstojné pitvy za hojné účasti české
šlechty a ledabylém nabalzamování byl Rudolf pohřben
v pražské katedrále.[18]
50
2.3.2
KAPITOLA 2. VLÁDCY
Shrnutí Rudolfovy vlády
• V pokračování filmu Svatby pana Voka pod názvem
Pan Vok odchází z roku 1979 místo Landovského
postavu Rudolfa II. zahrál Zdeněk Řehoř.
Rudolf II. nebyl příliš schopným panovníkem, ale jeho
zásluhou bylo, že bohatě podporoval umění, kulturu a vě• Jeho postava výrazně vystupuje i ve slovenském tedu. Za jeho vlády vznikaly v Českém království a v celé
levizním seriálu Lekár umierajúceho času (Lékař
římské říši velké umělecké sbírky. Umění zažívalo “zlaumírajícího času) z roku 1983, zde jeho postavu
té období". Rudolf II. ale také věřil v astrologii a alchyztvárnil Rudolf Hrušínský (do slovenštiny ho předamii. Sezval do Prahy významné astronomy z celé Evropy
boval slovenský herec Leopold Haverl). Seriál byl
a Praha se také stala významným střediskem vědy. Z jeho
roku
1990 sestříhán do filmové podoby pod názvem
vlády těžili obyvatelé Čech, protože skutečným hlavním
Svědek
umírajícího času (zde se již do češtiny Hruměstem celého soustátí se stala právě Praha, která v tomšínský
namluvil
sám).
to období zažívala velký kulturní rozkvět. Rudolf II. byl
posledním českým panovníkem sídlícím trvale v Praze,
• Jméno Rudolfa II. bylo umístěno pod okny Národpo jeho vládě všichni další čeští (do roku 1918) a němečního muzea v Praze spolu s mnoha dalšími, viz
tí panovníci (do roku 1804) sídlili ve Vídni. Závěr vláDvaasedmdesát jmen české historie.
dy Rudolfa II. byl poznamenán jeho paranoiou, proto byl
zbaven moci svým mladším bratrem Matyášem ve jménu
habsburského rodu.
2.3.6 Numismatické hledisko vlády Rudol-
fa II.
2.3.3
Vývod z předků
Za vlády Rudolfa II. byly v Českých zemích v provozu mincovny v Praze, Kutné Hoře (Vlašský dvůr),
2.3.4 Potomci
Jáchymově a v Českých Budějovicích. Z poslední mincovny také pochází následující mince, budějovický tolar
Milenkou Rudolfa II. byla hraběnka Kateřina Stradová, z roku 1600.
se kterou měl toto potomstvo:
• Julio Caesar (1586–1609)
• Matyáš d'Austria – byl vychováván u jezuitů ve Štýrském Hradci, zemřel po roce 1619
• Carlos d'Austria – jako důstojník se zúčastnil s Turky třicetileté války, zemřel roku 1650
• Karolina d'Austria – jejím manželem byl hrabě z
Contecroy
• Dorothea d'Austria – jeptiška v Madridu
• Alžběta d'Austria – jeptiška ve Vídni
2.3.5
Zajímavosti
• V československo – francouzském filmu Golem
(1936) postavu císaře zahrál francouzský herec
Harry Baur.
• Tolar Rudolfa II. z roku 1602. Ražen v mincovně
v Českých Budějovicích, mincmistrem Krystophem
Mattighofferem ze Sternfelsu
• Táž mince, reversní strana (značka mincmistra-lví
hlava zleva)
2.3.7 Odkazy
•
Galerie Rudolphus II Imperator Romanus Sacer
ve Wikimedia Commons
Reference
[1] Ehrlichová Anna, Mayrová Bernardete. Žezlo a růže. Nakladatelství Brána. 1. vydání. Praha 2004, str. 249
[2] JANÁČEK, Josef. Rudolf II. a jeho doba. 1. vyd. Praha :
Svoboda, 1987. Dále jen Janáček (1987). S. 22-29.
[3] Janáček (1987). Str. 30–45.
• Byla o něm natočena česká filmová dvojdílná komedie Císařův pekař a Pekařův císař z roku 1951, jeho
roli zde ztvárnil Jan Werich.
[4] Dominik Duka: Ohlédnutí za Rudolfem II. – ČRo 1 – Radiožurnál, 15. ledna 2012
• V povídkovém filmu Pražské noci z roku 1968 Rudolfa II. ztělesnil Martin Růžek.
[6] PÁNEK, Jaroslav. Vilém z Rožmberka : politik smíru. Praha : Brána ; Knižní klub, 1998. 315 s. ISBN 80-8594686-6. S. 172.
• Jeho postava se vyskytuje i ve filmu Svatby pana Voka z roku 1970, kde jej osobitě zahrál Pavel Landovský.
[5] Janáček (1987). Str. 46–69.
[7] Janáček (1987). Str. 70–154.
[8] Janáček (1987). Str. 157–181.
2.4. MATYÁŠ HABSBURSKÝ
[9] Janáček (1987). Str. 182–205.
[10] VEBER, Václav, a kol. Dějiny Rakouska. 1. doplněné a
aktualizované. vyd. Praha : Nakladatelství Lidové noviny,
2009. ISBN 978-80-7106-239-4. S. 243-244.
[11] Janáček (1987). Str. 255–268.
[12] Janáček (1987). Str. 296–310.
[13] Janáček (1987). Str. 311–344.
[14] Janáček (1987). Str. 388–406.
[15] Janáček (1987). Str. 409–426.
[16] Janáček (1987). Str. 426–448.
[17] Janáček (1987). Str. 449–500.
[18] Janáček (1987). Str. 500–506.
Literatura
• ADAMOVÁ, Karolina, LOJEK, Antonín. Právníci
doby rudolfínské. Praha: Ústav státu a práva, 2013.
120 s. ISBN 978-80-87439-10-4
• BŮŽEK, Václav, a kol. Ein Bruderzwist im Hause
Habsburg (1608-1611). České Budějovice : Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, 2010.
543 s. (Opera historica 14) ISBN 978-80-7394211-3.
• ČECHURA, Jaroslav. České země v letech 15261583. První Habsburkové na českém trůně I. Praha :
Libri, 2008. 324 s. ISBN 978-80-7277-385-5.
• ČECHURA, Jaroslav. České země v letech 15841620. První Habsburkové na českém trůně II. Praha
: Libri, 2009. 496 s. ISBN 978-80-7277-388-6.
51
• JANÁČEK, Josef. Rudolf II. a jeho doba. 3. vyd.
Praha ; Litomyšl : Paseka, 2003. 564 s. ISBN 807185-611-8.
• KARPENKO, Vladimír; PURŠ, Ivo. Alchymie a
Rudolf II. : hledání tajemství přírody ve střední Evropě v 16. a 17. století. Praha : Artefactum, 2011.
240 s. ISBN 978-80-86-890-33-3.
• KYBAL, Vlastimil. Jindřich IV. a Rudolf II : dvě
studie o zahraniční politice Francie a domu rakouského v letech 1592 až 1610. Praha : Královská česká
společnost nauk, 1907. 125 s.
• ŠIMEK, Eduard. Rudolf II. In RYANTOVÁ, Marie; VOREL, Petr. Čeští králové. Praha ; Litomyšl
: Paseka, 2008. ISBN 978-80-7185-940-6. S. 335347.
243-264.
• WINKELBAUER,
Thomas.
Österreichische
(německy)
• WINKELBAUER,
Thomas.
Österreichische
(německy)
stínu tvých křídel : Habsburkové v českých dějinách.
Praha : Grafoprint-Neubert, 1995. 289 s. ISBN 80- Externí odkazy
85785-20-X.
•
Autor Rudolf II. ve Wikizdrojích
• EVANS, Robert J. W. Rudolf II. a jeho svět : myšlení a kultura ve střední Evropě 1576-1612. Praha :
•
Osoba Rudolf II. ve Wikicitátech
Mladá fronta, 1997. 382 s. ISBN 80-204-0590-9.
• Majestát Rudolfa II. na náboženské svobody
• HAMANNOVÁ, Brigitte. Habsburkové : životopis• Císař Rudolf II. – video z cyklu České televize
ná encyklopedie. Praha : Brána ; Knižní klub, 1996.
Historický magazín
408 s. ISBN 80-85946-19-X.
• CHYTIL, Karel. Umění v Praze za Rudolfa II :
Otisk přednášky konané v Umělecko-průmyslovém
2.4 Matyáš Habsburský
museu dne 6. a 13. března 1904. Praha : Uměleckoprůmyslové museum obchodní a živnostenské koMatyáš Habsburský (24. února 1557 Vídeň – 20. březmory, 1904. Dostupné online.
na 1619 Vídeň) byl císař římský (1612–1619), král český
• JANÁČEK, Josef. Pád Rudolfa II. 3. vyd. Praha : (1611–1619), uherský a chorvatský a arcivévoda rakousBrána, 2003. 222 s. ISBN 80-7243-183-8.
ký (1608–1619) z dynastie Habsburků.
52
2.4.1
KAPITOLA 2. VLÁDCY
První politické kroky
tak vládu nad Rakouskem, Uhrami a Moravou. Rudolfovi zůstaly věrné Čechy (i přes Matyášova vojska u Prahy),
Matyáš byl ctižádostivým synem Maxmiliána II. a Marie Slezsko a obě Lužice.
Španělské, mladší bratr císaře Rudolfa II. Jejich otec odTéhož roku byla sepsána kompromisní libeňská smlouva
kázal vládu nejstaršímu Rudolfovi a ostatním synům jen
mezi oběma bratry, která určovala sféru jejich vlivu. V
skromný roční důchod, s čímž se Matyáš se svou silnou
roce 1611 se Rudolf pokusil o převrat (vpád pasovských),
politickou ctižádostí nehodlal smířit.
avšak neuspěl a Matyáš, kterého české stavy požádaly o
Již jako dvacetiletý mladík se s podporou katolické- vojenskou pomoc, se stal českým králem. Po smrti svého
ho umírněného křídla stal v letech 1578–1581 generál- bratra v roce 1612 usedl i na císařský trůn Říše.
ním místodržícím v Nizozemí (titulem: Generální guvernér Svobodného Nizozemí), kde předtím vypuklo proti
Habsburkům povstání.
2.4.3 S vytouženou korunou na hlavě
Matyáš se kvůli tomuto dobrodružství ocitl v ještě silnější
nemilosti svého bratra, který mu na druhou stranu pomáhal k určité moci. Od roku 1594 Matyáš hospodařil v Rakousku, kde byl místodržitelem z vůle Rudolfa II., a vystupoval proti reformované církvi za podpory vídeňského
biskupa Melchiora Klesla. Rudolf ho jmenoval do funkce
nejvyššího vojenského velitele, když vypukla patnáctiletá
válka s Turky, a v roce 1598 za regenta v Sedmihradsku.
2.4.2
Mocenské boje mezi bratry
Custos, Dominicus: Matyáš Habsburský.
V r. 1606 byl Matyáš tajně jmenován rodinnými příslušníky hlavou rodu a postupně se začal angažovat na územích svého staršího bratra Rudolfa II. (tzv. svár bratří
v domě habsburském). V roce 1608 Matyáš za slib náboženské a politické svobody získal podporu stavů a převzal
Matyáš Habsburský jako český král.
Naděje, že bude Matyáš lepším panovníkem než jeho bratr, se ukázaly jako liché. Matyášovi se podařilo zachránit
soustátí v rukou Habsburků, ale za cenu velkých ústupků
2.5. FERDINAND II. ŠTÝRSKÝ
53
v oblasti konfese. Současně se po nástupu na trůn projevil
jako váhavý a slabý panovník. Obojí dalo příčinu dalšímu
vývoji v Čechách.
• JANÁČEK, Josef. Rudolf II. a jeho doba. 3. vyd.
Praha ; Litomyšl : Paseka, 2003. 564 s. ISBN 807185-611-8.
Nový panovník podpořil katolickou stranu, přenesl své
sídlo z Prahy do Vídně, čímž Praha přestala být až do roku
1918 trvalou rezidencí hlavy státu. Matyášovo manželství
s Annou Tyrolskou bylo bezdětné, a proto bylo následnictví na základě tzv. Oňatovy smlouvy určeno Ferdinandovi
II. ze štýrské větve Habsburků.
• RILL, Bernd. Kaiser Matthias : Bruderzwist und
Glaubenkampf. Graz : Styria, 1999. 342 s. ISBN 3222-12446-9. (německy)
V roce 1617, ještě za Matyášova života, přijal český sněm
(včetně většiny nekatolíků) Ferdinanda Štýrského za budoucího českého krále (pod jménem Ferdinand II.). Čeští
stavové, kteří věděli o jeho protireformačním tažení v
Korutanech a Štýrsku, Ferdinanda zvolili za příslib respektování Rudolfova Majestátu, který zaručoval náboženské svobody šlechty a měšťanů. Jak se však brzy ukázalo, svůj slib Ferdinand nehodlal dodržet.[zdroj?]
Budoucí král postupně omezoval Matyášův politický vliv.
Stárnoucí Matyáš zřejmě tušil nastávající kolizi v Čechách, ale již neměl v rukou žádnou faktickou moc.[zdroj?]
Zemřel v březnu 1619. V srpnu téhož roku odmítl Generální sněm Koruny české Ferdinanda II. uznat králem a
zvolil Fridricha Falckého.
2.4.4
Vývod z předků
2.4.5
Odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Matthias, Holy Roman Emperor ve Wikimedia Commons
• VOREL, Petr. Matyáš II. In RYANTOVÁ, Marie; VOREL, Petr. Čeští králové. Praha ; Litomyšl
: Paseka, 2008. ISBN 978-80-7185-940-6. S. 349363.
• WINKELBAUER,
Thomas.
Österreichische
(německy)
• WINKELBAUER,
Thomas.
Österreichische
(německy)
2.5 Ferdinand II. Štýrský
Ferdinand II. Štýrský (9. července 1578 Štýrský Hradec – 15. února 1637 Vídeň) z rodu Habsburků byl císař
Literatura
římský, král český, uherský a chorvatský v letech 1620–
• BŮŽEK, Václav, a kol. Ein Bruderzwist im Hause 1637, arcivévoda rakouský a v letech 1590–1637 rovněž
Habsburg (1608-1611). České Budějovice : Jiho- vévoda štýrský.
česká univerzita v Českých Budějovicích, 2010.
543 s. (Opera historica 14) ISBN 978-80-73942.5.1 Život a vláda
211-3.
• ČECHURA, Jaroslav. České země v letech 1584- První roky
1620. První Habsburkové na českém trůně II. Praha
: Libri, 2009. 496 s. ISBN 978-80-7277-388-6.
Narodil se 9. července 1578 jako nejstarší syn arcivévody
• ČORNEJOVÁ, Ivana; RAK, Jiří; VLNAS, Vít. Ve Karla II. Štýrského (1540–1590), syna císaře Ferdinanda
stínu tvých křídel. Habsburkové v českých dějinách. I. a Marie Bavorské (1551–1608). Byl vychováván v přísPraha : Grafoprint-Neubert, 1995. 289 s. ISBN 80- né katolické víře. Na výchovu osobně dohlížela jeho matka, která ovlivňovala i jeho pozdější rozhodnutí, a to až do
85785-20-X.
své smrti v roce 1608. V roce 1590 byl dvanáctiletý Ferdi• EVANS, Robert J. W. Rudolf II. a jeho svět. Myš- nand poslán do jezuitské koleje v bavorském Ingolstadtu.
lení a kultura ve střední Evropě 1576-1612. Praha : Krátce nato však zemřel jeho otec, arcivévoda Karel, a
Mladá fronta, 1997. 382 s. ISBN 80-204-0590-9.
regentskou vládu v tzv. Vnitřních Rakousích, (které zahrnovaly Štýrsko, Korutany a Kraňsko) za nezletilého Fer• HAMANNOVÁ, Brigitte. Habsburkové. Životopisdinanda vykonával jeho starší bratranec Maxmilián III.
ná encyklopedie. Praha : Brána ; Knižní klub, 1996.
Ferdinandovi katoličtí učitelé mu vštípili přesvědčení, že
408 s. ISBN 80-85946-19-X.
panovník je zodpovědný za duchovní spásu svých pod• JANÁČEK, Josef. Pád Rudolfa II. 3. vyd. Praha : daných a jeho povinností je chránit před odklonem od
Brána, 2003. 222 s. ISBN 80-7243-183-8.
„správné“ (katolické) víry. To byl zřejmě důvod, proč
54
později nestrpěl nekatolíky na ovládaných územích. Jeho
politika byla ovlivněna tímto postojem a spočívala především v nekompromisním postupu proti příslušníkům
nekatolických církví.
Počátek vlády v dědičných zemích
Do dědičných zemí se navrátil po dokončení svých studií
v roce 1595 a podnikl pouť do Loreta a Říma. Jednalo se o tzv. kavalírskou cestu, při které v tehdejší době
mladí šlechtici získávali zkušenosti. V habsburském rodě
však byla taková cesta neobvyklá. Ferdinand byl jediným
příslušníkem rodu , který něco takového podnikl. Krátce
po návratu začal tvrdě potlačovat vyznavače nekatolické
víry. V roce 1598 například vypověděl nekatolické kazatele a duchovní ze Štýrského Hradce. Jeho kroky vyvolávaly odpor mezi protestantskou šlechtou. Její nejednotnost však mu nakonec umožnila dosáhnout toho, že kolem
roku 1600 již byla většina území vnitrorakouských zemí
alespoň formálně katolická.
KAPITOLA 2. VLÁDCY
stavovská vojska pod vedením Matyáše Thurna oblehla
Vídeň, ale o její dobytí se nepokusila. Stavovští předáci
se dohodli, že se pokusí o diplomatické řešení. Chtěli jej
donutit, aby potvrdil dřívější stavovské a náboženské svobody v Dolních a Horních Rakousích a v českých zemích.
Dne 5. června 1619 pronikli zástupci rakouské protestantské šlechty do vídeňského Hofburgu a předložili mu
své požadavky. Avšak dříve, než byl donucen tyto požadavky přijmout, byl osvobozen rychlým zásahem vojenského oddílu. On sám to pokládal za zásah boží Prozřetelnosti a její ochrany. Tato událost ho utvrdila v přesvědčení, že proti jinověrcům je třeba jednat rázně, a ovlivnila
jeho další politické kroky.
Dne 19. srpna byl generálním sněmem zemí Koruny české prohlášen za sesazeného. O týden později byl novým českým králem zvolen Fridrich Falcký, známý jako
„Zimní král“, který stál v čele Protestantské unie.
Římský císař
Určitou satisfakcí obdržel poté, co byl 28. srpna říšskými
kurfiřty ve Frankfurtu nad Mohanem jednomyslně zvolen a korunován císařem Svaté říše římské. Bylo to v doVzhledem k tomu, že císař Matyáš neměl žádné potomky, bě kdy vládl pouze sjednoceným rakouským zemím, ale
byl ještě za jeho života přijat českými stavy za českého neovládal žádnou z královských korun. Jedním z kurfiřtů,
krále (5. června 1617) a korunován v chrámu sv. Ví- kteří mu dali svůj hlas, byl i Fridrich Falcký.
ta v Praze 29. června téhož roku. Volbu mu zaručila Jediný problém byl s kurfiřtským hlasem českého krále,
tzv. Oňatova smlouva mezi rakouskými a španělskými vzhledem k tomu, že nebylo úplně jasné, kdo tímto hlaHabsburky, podle které se španělská větev rodu vzda- sem disponuje. Čeští stavové považovali sesazení českéla nároku na vládu ve středoevropských zemích. Čeští ho krále za legální, a proto vyslali do Frankfurtu své postavové, kteří věděli o jeho protireformačním tažení v selstvo. Pokud by nebyl sesazen podle práva, měl by tento
Korutanech a Štýrsku, jej zvolili za příslib respektování hlas on sám. Z tohoto důvodu se hlasovalo o tom, komu
Rudolfova Majestátu, který zaručoval náboženské svobo- hlas náleží, a výsledek byl nerozhodný.[1] Později, když
dy šlechty a měšťanů. Jak se však brzy ukázalo, svůj slib se hlasovalo, není již sedmý hlas zmiňován.
on sám nehodlal dodržet.[zdroj?]
Je spíše zajímavostí, že v této době se rozšířila pověst,
že byl stižen mrtvicí, ochrnul na polovinu těla a oslepl na
České stavovské povstání
jedno oko, což však nebyla pravda.
Český král
Šlo o absolutistického vládce, jenž popíral světská práva šlechty, která se v nově ovládnutých zemích dosud
těšila značným výsadám a měla významný podíl na vládě. Vzhledem k vysokému počtu protestantů (a to i mezi šlechtou) se nový král stal brzy nepopulárním. Někteří jeho odpůrci zahájili dne 23. května 1618 Pražskou
defenestrací české stavovské povstání, kterým začala v
Evropě třicetiletá válka. Na stranu českých nekatolických stavů se dala také protestantská šlechta z Horních a
Dolních Rakous, která nechtěla Ferdinanda přijmout za
arcivévodu. Vídeňský dvůr, ovládaný císařovým kancléřem kardinálem Khleslem, chtěl situaci řešit diplomatickou cestou. On sám však nebyl ochoten ke kompromisům
a prosazoval radikální kroky. Proto nechal Khlesla v červenci 1618 zatknout a internovat. Nemocný císař v dané
situaci zůstal pasivní a nijak nezasáhl.
Potlačení stavovského povstání
Cestou zpět do Vídně uzavřel v Mnichově tajnou dohodu
se svým příbuzným Maxmiliánem I. Bavorským, s jehož
pomocí a s pomocí polských a španělských katolických
spojenců se mu již v září podařilo uklidnit poměry v rakouských zemích. Jako odměna za pomoc byly Bavorsku
zastaveny Horní Rakousy.
Spojenci pak porazili 8. listopadu 1620 české stavovské
vojsko v bitvě na Bílé hoře. Tato bitva, ač nepříliš rozsáhlá, znamenala zásadní obrat v dalším vývoji. Po porážce
českých stavů opustil Fridrich Falcký zemi, a Ferdinand
II. se tak mohl opět ujmout vlády. Místodržícím v Čechách jmenoval Karla z Lichtenštejna a zrušil Rudolfův
Majestát tím, že ho jednoduše přestřihl nůžkami. NáslePo smrti císaře Matyáše v březnu 1619 se nemohl faktic- dovala vlna zatýkání, konfiskací majetku a tvrdých trestů.
ky ujmout vlády v českých a rakouských zemích. Česká Dne 21. června 1621 nechal popravit na pražském Staro-
55
městském náměstí vůdce povstání.
zákoník i pro Moravu. Ustanovení Obnoveného zřízení
zemského
se udržela v platnosti až do roku 1848.
V roce 1622 vydal tzv. generální pardon, jímž omilostnil
další účastníky povstání. Milost se týkala zachování osobních práv šlechticů, nikoliv však majetku. V následujícím
roce a půl nastalo další rozsáhlé zabavování majetku čes- Rekatolizace a emigrace českých protestantů
ké protestantské šlechty a královských měst, který následně výhodně získaly jiné, mnohdy cizí šlechtické rody.
V této době v důsledku tvrdé protireformační politiky
Potlačení povstání znamenalo nečekanou příležitost k musela zemi opustit velká část české inteligence, která
prosazení rekatolizačních snah a provedení kroků ome- odmítla přestoupit na katolickou víru (např. Jan Amos
zujících moc šlechty v přímo ovládaných zemích s vý- Komenský, Pavel Stránský, Pavel Skála ze Zhoře aj.).
To v praxi znamenalo postupný kulturní a jazykový úpajimkou Uher.
dek českého národa. Zástupci stavů měli na výběr, zda
přestoupí na katolickou víru, nebo emigrují. Poddaný lid
však byl ke katolictví nucen přestoupit povinně.
Obnovené zřízení zemské
Uherský král
Za podobných příslibů, které dal při volbě českým králem, byl Ferdinand v roce 1618 zvolen také uherským
králem. Situace v zemi byla značně komplikovaná, neboť
Uherské království bylo v průběhu 16. a 17. století rozděleno do tří částí. Habsburkové ovládali pouze tzv. „královské Uhry“, které se rozkládaly na území Horní země
(dnešní Slovensko), Chorvatska a úzkého pásu při hranicích s Rakouskem. Centrální část Uher byla součástí turecké Osmanské říše a na východě se nacházelo samostatné Sedmihradské knížectví, které bylo politicky závislé
na Osmanské říši. Toto období se vyznačovalo častými
válečnými konflikty.
Po propuknutí českého stavovské povstání využil situace sedmihradský kníže Gabriel Bethlen, který snil o znovusjednocení Uher a zároveň byl důležitým spojencem
protestantů ve Svaté říši římské. Protestantské stavy v
Uhrách dojednaly spojenectví mezi českými vzbouřenci
a Bethlenem. Ten mu v roce 1619 vyhlásil válku a podařilo se mu obsadit téměř celé Horní Uhry. Ve spojení s
moravskými a českými oddíly následně oblehl Vídeň. Ačkoliv byl donucen k ústupu, udržel si v následném příměří vládu nad dobytými oblastmi a 25. srpna 1620 nechal
Ferdinand II. ve zbroji, od neznámého autora
uherským sněmem zvolit za krále namísto Ferdinanda. S
tímto krokem by bývala souhlasila i turecká Porta (nejPo potlačení povstání začal uplatňovat tvrdou rekatoli- vyšší orgán osmanské říše), ovšem pod podmínkou, že se
zační politiku a upevňovat centrální moc a začlenění čes- vzdá Sedmihradska, což pro něj bylo nevýhodné.
kých zemí do habsburské monarchie. Postupně, zejména
v době válečného příměří mezi roky 1622 a 1623, vy- Mezitím bylo v Čechách poraženo stavovské povstání.
dal několik nařízení, která vedla k upevnění panovnic- To mezi uherskou šlechtou vyvolalo paniku a ta spěchala
ké moci. Tato dílčí opatření nakonec byla zahrnuta do ujistit jej o své loajalitě. Bethlen zůstal osamocen a mujednotného právního dokumentu. V roce 1627 vydal tzv. sel vzdorovat protiútoku. Dne 6. ledna 1622 byl uzavřen
Obnovené zřízení zemské pro Čechy, což byla ústava, mikulovský mír, v němž se Bethlen vzdal nároků na krákterá mimo jiné prohlásila České království za dědičné lovský titul a většiny dobytých území (kromě sedmi stolic
v Habsburské linii, zaváděla absolutismus namísto dosa- na východě Horních Uher a vévodství ve Slezsku). Týden
vadního stavovského zřízení (zemské sněmy ztratily právo po uzavření míru pak ujistil uherské stavy, že budou zavolby českého krále), zrovnoprávnila němčinu s češtinou chována jejich privilegia a náboženské svobody.
v úředním styku (od roku 1615 byla jednacím jazykem Až do své smrti (1637) nemusel čelit útokům sedmihradzemského sněmu pouze čeština) a zavedla jako jediné po- ských knížat, ačkoliv k tomu byla protestantskými spovolené katolické náboženství. O rok později vydal stejný jenci vybízena. K tomu došlo až za vlády jeho syna.
56
KAPITOLA 2. VLÁDCY
Rozšíření válečného konfliktu do říše
Konec života
Po porážce stavovského povstání napadla císařská a španělská vojska porýnskou Falc (říšské panství uprchlého
českého krále Fridricha). V září 1622 se podařilo dobýt
sídelní město Heidelberg. Aby císař získal zpět zastavené
Horní Rakousy, odebral v rozporu se Zlatou bulou Karla
IV. Fridrichovi kurfiřtskou hodnost (spojenou s právem
volit císaře a dalšími privilegii) a převedl ji na bavorského
vévodu, který se navíc stal regentem. Tento krok vyvolal
odpor u protestantských knížat a zformování protikatolické koalice v říši. Do čela této koalice se postavil dánský
král Kristián IV., který byl zároveň říšským knížetem v
Šlesvicku a Holštýnsku.
Ještě za svého života prosadil korunovaci svého syna
Ferdinanda III. římským králem (prosinec 1636). Zemřel
ve Vídni 15. února 1637. Dokázal prosadit svoji koncepci
centralizované Habsburské monarchie, zanechal však své
země v ničivé smršti bojů třicetileté války, která v době
jeho smrti zdaleka nebyla u konce.
Pohřben byl v mauzoleu ve Štýrském Hradci, které sám
založil.
2.5.2 Osobní charakteristika
Albrecht z Valdštejna
Tehdy přijal do svých služeb Albrechta z Valdštejna, který mu půjčoval peníze a nabídl vojenskou pomoc a postavení armády na vlastní náklady. V roce 1625 jmenoval
Valdštejna vrchním velitelem císařských vojsk. Valdštejn
si císaře zavázal a ze svých služeb ekonomicky profitoval. Zároveň jako schopný vojevůdce svedl řadu úspěšných bitev. Jeho zásluhou se většina bojů třicetileté války
za Ferdinandova života vedla mimo území českých a rakouských zemí.
Restituční edikt
Na základě dosavadních úspěchů pak začal rozšiřovat
snahy o rekatolizaci na území celé Svaté říše římské, v jejímž čele stál. V roce 1629 vydal tzv. restituční edikt, kterým požadoval navrácení náboženských a územních poměrů před rok 1555, kdy byl uzavřen tzv. augšpurský mír.
To vedlo k rozpoutání výpadů protestantského Švédska
proti Habsburkům.
Zavraždění Albrechta z Valdštejna
Valdštejn získal díky svému postavení a schopnostem
značný vliv a bohatství, což pochopitelně budilo závist
mezi jeho odpůrci. Začátkem roku 1634 uvěřil zprávám
o údajné Valdštejnově zradě, a nechal ho proto 25. února Ferdinand II.
v Chebu zavraždit. Za duši frýdlantského vévody nechal
Francouzský historik Ernest Denis o něm napsal, že „měl
sloužit na tři tisíce mší.[zdroj?]
všecky vlastnosti výborného venkovského faráře, byl veselý, dobré mysli, omezeného vědění, bázlivý a úzkostlivý.
Tento panovník, jehož vláda je jednou z nejkrvavějších
Postoupení Lužice Sasku
v dějinách, neměl ani kapku žluči … Jsa povahy mírné,
Ve snaze získat přízeň saského kurfiřta Jana Jiřího po- ctnostný bez boje, vedl život jednotvárný a pokojný uprostoupil roku 1635 Sasku území Horní i Dolní Lužice uza- střed svých dětí. Byl velmi něžný, laskavý ke svým sluhům,
vřením separátního míru (tzv. pražský mír), což zname- jimž rád odpouštěl jejich poklesky. Okolo sebe rád viděl
nalo trvalou ztrátu tohoto historického území Koruny čes- tváře spokojené, byl štědrý, ba až marnotratný …“
ké.
Tuto charakteristiku doplnil český historik Josef Pekař
následovně: „Císař Ferdinand II., jenž zvítěziv potrestal tak
hrozně odboj stavovský v Čechách, byl osobně panovník
malého významu a nadání. Ale jeho pevná víra naplňovala jej důvěrou v budoucnost i v situacích nebezpečných.
Nestaral se mnoho o státní záležitosti, jež ovládli cele jeho
důvěrníci političtí i duchovní, z těchto zejména zpovědníci
jezuité. Nejraději hověl lovu a jiným zábavám, vydávaje
peníze nešetrně a neznaje míry v rozdílení statků a vyznamenání těm, jimž důvěřoval.“ [zdroj?]
Rozhodování o důležitých věcech nechával na svých
schopných rádcích, kteří byli skutečnými vládci. Zvláště velký vliv měli jeho rádce Jan Oldřich z Eggenberku
(přezdívaný „neomezený pán císařovy vůle“) a zpovědník, jezuitský páter Lamormain. Oba s ním přišli do Vídně ze Štýrska. Z císařovy hlavy údajně nebyla ani drastická opatření po potlačení českého stavovského povstání.
Před tím, než potvrdil trest smrti pro 27 českých pánů,
údajně celou noc nespal a radil se se svým zpovědníkem.
Rozsudky nakonec podepsal až poté, co se zavázal vykonat kajícnou pouť k zázračnému obrazu Panny Marie do
Mariazellu.
57
3. ∞ 1651 princezna Eleonora Magdalena Gonzagová,
dcera vévody Karla II. a jeho manželky Marie de
Gonzaga
• Marie Anna (1610 – 1665) ∞ 1635 bavorský kurfiřt Maxmilián I., syn vévody Viléma V. a Renaty
Lotrinské
• Cecílie Renata (1611 – 1644)∞ 1637 polský král
Vladislav IV. Vasa, syn krále Zikmunda III. a Anny
Habsburské
• Leopold I. Vilém (1614 – 1662), nizozemský místodržitel
Po smrti Marie Anny byl 6 let vdovcem, než se oženil
podruhé. V období svého vdovectví se údajně bránil svým
sexuálním potřebám tím, že si oblékal žíněné roucho a
bičoval se do krve důtkami.
Jeho druhou manželkou se stala princezna Eleonora de
Gonzaga, dcera vévody Vinzenta I. a jeho druhé manželky Eleonory de Medici. Sňatek se konal 2. února 1622 v
Postoje, které zastával a které ovlivňovaly jeho politiku, Innsbrucku. Druhé manželství zůstalo bezdětné.
vycházely ze slov jeho jezuitského vychovatele a zpovědníka Bartholomea Villera, jehož později mnohokrát citoval: „Kníže je zodpovědný za tělesné, ale hlavně za duševní 2.5.4 Vývod předků
blaho svých poddaných. Teď jsou ale takové časy, že se
mnoho poddaných odvrátilo od spásonosného učení řím- 2.5.5 Odkazy
ské církve a provinilo se kacířstvím. Nejvyšší cíl pravého
knížete musí tedy být takové kacířství potlačit a zachránit
•
Obrázky, zvuky či videa k tématu Ferdinand II,
tím spásu duší svých poddaných. Pokud tak nečiní, ohroHoly Roman Emperor ve Wikimedia Commons
žuje tím spásu vlastní duše. Boží oblíbenec musí vždy sle• Seznam děl v databázi Národní knihovny ČR, jedovat Boží zájem, ba i být připraven vzít žebráckou hůl než
jichž autorem nebo tématem je Ferdinand II. ŠtýrBoží věc nějakým způsobem ohrozit…“
ský
2.5.3
Rodina
Byl dvakrát ženatý. Se svou první manželkou princeznou Marií Annou (1574–1616), dcerou bavorského vévodského páru Viléma V. a Renaty Lotrinské, kterou si
vzal 23. dubna 1600 ve Štýrském Hradci, měl Ferdinand
7 dětí (3 z nich zemřely v dětském věku).
Reference
[1] ČECHURA, Jaroslav. Zimní král: aneb české dobrodružství Fridricha Falckého. Praha : Rybka Publishers, 2004.
380 s. ISBN 80-86182-79-7. Kapitola Muži roku 1609, s.
39.
Literatura
• Kristýna (*/† 1601)
• Karel (*/† 1603)
• Jan Karel (1605 – 1619), arcivévoda
• Ferdinand III. (1608 – 1657), císař
1. ∞ 1631 Marie Anna Španělská, dcera krále Filipa
III. a Markéty Habsburské
2. ∞ 1648 arcivévodkyně Marie Leopoldina Tyrolská,
dcera arcivévody Leopolda V. a Klaudie Toskánské
z rodu Medicejských
2013. 136 s. ISBN 978-80-200-2292-9 (Academia)
ČR). S. 122–124.
• ČECHURA, Jaroslav. České země v letech 15841620. První Habsburkové na českém trůně II. Praha
: Libri, 2009. 496 s. ISBN 978-80-7277-388-6.
• ČORNEJOVÁ, Ivana. Ferdinand II. In
RYANTOVÁ, Marie; VOREL, Petr. Čeští králové. Praha ; Litomyšl : Paseka, 2008. ISBN
978-80-7185-940-6. S. 385-397.
58
KAPITOLA 2. VLÁDCY
• ČORNEJOVÁ, Ivana; MIKULEC, Jiří; VLNAS,
Vít, a kol. Velké dějiny zemí Koruny české VIII. 16181683. Praha : Paseka, 2008. 800 s. ISBN 978-807185-947-5.
• díl 1,
• díl 5,
• HAMANNOVÁ, Brigitte. Habsburkové : životopisná encyklopedie. Překlad Milada a Milan Kouřimských. 3. vyd. Praha : Brána, 2010. 408 s. Přeloženo ze čtvrtého, upraveného vydání. ISBN 978-807243-455-8. S. 97-99.
• díl 3,
• díl 4,
• díl 7,
• díl 8,
• díl 9,
• díly 10-11
2.6 Ferdinand III. Habsburský
• KONTLER, László. Dějiny Maďarska. 2., dopl..
vyd. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2011. Ferdinand III. (13. července 1608 Štýrský Hradec – 2.
dubna 1657 Vídeň) byl císař římský, král český, uherský
613 s. ISBN 978-80-7106-616-3. S. 152–153.
a chorvatský (vše 1637–1657) a arcivévoda rakouský
• VÁCHA, Štěpán. Der Herrscher auf dem Sakralbild (1608–1657).
zur Zeit der Gegenreformation und des Barock: Eine
Byl jedním z mála Habsburků, kteří měli vojenské nadáikonologische Untersuchung zur herrscherlichen Rení. Dokončil rekatolizaci svých zemí a kompromisnějším
präsentation Kaiser Ferdinands II. in Böhmen. Prag :
náhledem na náboženské uspořádání Svaté říše římské,
Artefactum, 2009. 327 s. ISBN 978-80-86890-23než jaký prezentoval jeho otec, přispěl k úspěšným mí4. (německy)
rovým jednáním, která ukončila třicetiletou válku.
• VEBER, Václav, a kol. Dějiny Rakouska. 1. doplněné a aktualizované. vyd. Praha : Nakladatelství Li2.6.1
dové noviny, 2009. ISBN 978-80-7106-239-4.
• VOCELKA, Karl; HELLER, Lynne. Soukromý svět
Habsburků : život a všední dny jednoho rodu. Překlad Lucie Navrátilová. 1. vyd. Plzeň : Plejáda,
2011. 344 s. ISBN 978-80-87374-29-0.
První roky
Byl třetím synem (oba starší bratři zemřeli v dětském věku) císaře Ferdinanda II. a jeho první manželky Marie
Anny Bavorské. Otec ho nechal korunovat uherským králem v roce 1625, českým králem 1627 a římským králem
1636. Byl horlivým katolíkem. Údajně však neměl rád
jezuity, ačkoliv byl jimi vychován.
• VONDRA, Roman. Ferdinand II. (1875-1637).
Historický obzor. 2009, roč. 20, čís. 1/2, s. 37-40.
Po smrti Albrechta z Valdštejna (1634) se stal vrchním
ISSN 1210-6097.
velitelem císařských vojsk. Účastnil se bitvy u Nördlinge• WINKELBAUER,
Thomas.
Österreichische nu proti Švédům. Vedl mírové rozhovory, v roce 1635 poGeschichte 1522 - 1699 : Ständefreiheit und Fürs- mohl vyjednat tzv. Pražský mír s protestanským Saskem.
tenmacht ; Länder und Untertanen des Hauses
Habsburg im konfessionellen Zeitalter. Teil 1. Wien
: Ueberreuter, 2003. 621 s. ISBN 3-8000-3528-6. 2.6.2 Římský císař
(německy)
Po smrti svého otce (1637) se stal jeho nástupcem ja• WINKELBAUER,
Thomas.
Österreichische ko císař Svaté říše římské. Doufal, že se mu brzy podaří
Geschichte 1522 - 1699 : Ständefreiheit und Fürs- uzavřít mír s Francií a Švédskem. Třicetiletá válka však
tenmacht ; Länder und Untertanen des Hauses pokračovala ještě dalších 11 let. Ukončena byla až roku
Habsburg im konfessionellen Zeitalter. Teil 2. Wien 1648 vestfálským mírem.
V posledním krvavém období války (1644) dal Ferdinand
(německy)
všem vládcům německých zemí právo vést vlastní zahra• Hurter F., Geschichte Ferdinands II. und seiner El- niční politiku (ius belli ac pacis). Tímto způsobem se cítern (1850-64, 11 sv.). Dílo je rozděleno do dvou sař snažil získat více spojenců pro vyjednávání s Francií
řad: první se zabývá Ferdinandem až do jeho vol- a Švédskem. Tento akt však zároveň vedl k postupnému
by císařem (díly 1-7), druhá popisuje jeho osudy po omezení císařské moci ve Svaté říši římské, která se pocísařské volbě ve Frankfurtu (díly 8-11). V každém stupně stala spíše formálním spojením zemí. Uzavřením
díle se na konci nachází edice příslušných textů. Vět- vestfálského míru však Habsburkové značně posílili své
šina dílů je přístupná online:
postavení ve středoevropských državách.
2.6. FERDINAND III. HABSBURSKÝ
59
Obecně vestfálský mír znamenal příklon k absolutismu
a také striktní dodržování augšpurského určování náboženství podle panovníka (cuius regio, eius religio), které
bylo před válkou v některých zemích praktikováno s určitou benevolencí. Během války nastoupil nový umělecký směr, baroko, které vytlačilo renesanci, což souviselo
také s protireformací.
do Prahy byly navráceny až v roce 1867. V roce 1638
vyňal pražskou Karlovu univerzitu z pravomoci jezuitů,
kde byla od doby vlády Ferdinanda II. V roce 1654 pak
spojil dosavadní Karlovu univerzitu s jezuitskou kolejí v
Klementinu (do té doby samostatnou), a vytvořil tak tzv.
Karlo-Ferdinandovu univerzitu. Ta obnovila všechny čtyři fakulty, které měla před husitskými válkami, a vyvíjeTřicetiletá válka byla také posledním velkým nábožen- la se z někdejší svobodné korporace vzdělanců ve státní
vzdělávací instituci.
ským konfliktem v Evropě, od této doby již nikdy neproběhla takto komplexní válka, která by se odvolávala na Z příkazu Ferdinanda III. byly pobořeny mnohé české
náboženství.
hrady. Důvodem byla obava, aby se opuštěné objekty nestaly útočištěm loupeživých band bývalých žoldnéřů, kteří po skončení války přišli o zaměstnání. Na druhé stra2.6.3 Český král
ně např. jako titulární majitel města Třeboně tam nechal
postavit roku 1638 novou renesanční strážní věž městské
radnice na dnešním Masarykově náměstí.
2.6.4 Osobní život a rodina
Měl odlišnou povahu než jeho otec Ferdinand II. Byl velmi rozvážný a šetrný, snažil se omezit výdaje císařského
dvora a státu. Slovem i písmem ovládal latinu, němčinu,
španělštinu, italštinu, francouzštinu, češtinu a maďarštinu.
Zajímal se o přírodní vědy, zejména fyziku, psal básně a
úspěšně též skládal hudbu.
Erb Ferdinanda III. Habsburského.
Byl třikrát ženatý a měl celkem 11 dětí. Vedl spořádaný rodinný život, není známo, že by měl milenky nebo
levobočky. Ještě za svého života nechal nejstaršího syna
Ferdinanda korunovat českým, uherským a římským králem. Ferdinand IV. však předčasně zemřel v roce 1654.
Další dva synové zemřeli ještě v dětském věku, následníkem trůnu se tak nakonec stal čtvrtý syn Leopold, který se
původně připravoval na církevní kariéru. Nejmladší syn
(opět Ferdinand) se narodil dva měsíce před otcovou smrtí. Ferdinand III. se tak nedožil jeho předčasného úmrtí
o rok později.
Je pochován v kapucínské kryptě ve Vídní.[1]
V zemích České koruny došlo během války a bezprostředně po ní k době „temna“ v důsledku toho, že v tomto regionu bylo za války zabito mnoho lidí a mnoho jich 2.6.5 Manželství a potomci
muselo odejít kvůli náboženskému přesvědčení. Jedním z
nejvýznamnějších Čechů, kteří odešli, byl Jan Ámos Ko• Roku 1631 se Ferdinand ve Vídni oženil s infantmenský.
kou Marií Annou (1606–1646), dcerou španělského
krále Filipa III. a Markéty Habsburské, s níž měl tyV době vlády Ferdinanda III. byly české země nejvíce
to děti:
postiženy boji třicetileté války, za vlády jeho otce Ferdinanda II. boje probíhaly převážně mimo české území. Ferdinand III. pokračoval v rekatolizaci a upevňování
1. Ferdinand IV. (1633–1654)
absolutistické moci v českých zemích, používal však při
tom umírněnějších prostředků než jeho otec. Vyznačoval
2. Marie Anna (1634–1696) ∞ 1649 španělský a porse dobrou znalostí češtiny a česky a hlasitě zpíval též Svatugalský král Filip IV. (III.) (1605–1665), syn krále
továclavský chorál v katedrále sv. Víta. V době poválečné
Filipa III. (II.)
konsolidace nechal udělat soupis všech poddaných pod3. Filip August (1637–1639)
le vyznání (1651) a vytvořit první katastr, soupis všech
obcí, tzv. berní rulu (1654).
4. Maxmilián Tomáš (1638–1639)
Z doby jeho vlády pochází řada městských znaků. V roce
1646 nechal odvézt české korunovační klenoty do Vídně,
5. Leopold I. (1640–1705), císař Svaté říše římské
60
KAPITOLA 2. VLÁDCY
• ∞ 1670 polský král Michał Korybut Wiśniowiecki (1640–1673)
• ∞ 1678 lotrinský vévoda Karel V. (1643–
1690)
3. Marie Anna Josefa (1654–1689) ∞ 1678 kurfiřt Jan
Vilém Falcký (1658–1716)
4. Ferdinand Josef Alois (1657–1658)
2.6.7 Odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Ferdinand III, Holy
Roman Emperor ve Wikimedia Commons
Reference
[1] HAMANNOVÁ, Brigitte. Habsburkové. Životopisná encyklopedie. Praha : Brána ; Knižní klub, 1996. 408 s. ISBN
80-85946-19-X. S. 99.
Literatura
Marie Anna se synem Ferdinandem
• ∞ 1666 infantka Markéta Tereza (1651–
1673), dcera španělského krále Filipa IV. (III.)
a Leopoldovy sestry Marie Anny
• ∞ 1673 arcivévodkyně Klaudie Felicie
(1653–1676), dcera arcivévody Ferdinanda
Karla a jeho manželky Anny
• ∞ 1676 princezna Eleonora Magdalena
(1655–1720), dcera falckého kurfiřta Filipa
Viléma a jeho manželky Alžběty Amálie
2013. 136 s. ISBN 978-80-200-2292-9 (Academia)
ČR). S. 124–125.
• ČORNEJOVÁ, Ivana. Ferdinand III. In
978-80-7185-940-6. S. 399-407.
6. Marie (*/† 1646)
• Druhou manželkou, s níž měl pouze jednoho syna,
se roku 1648 v Linci stala arcivévodkyně Marie Leopoldina Tyrolská (1632–1649).
1. Karel Josef (1649–1664), velmistr Řádu německých
rytířů
• HAMANNOVÁ, Brigitte. Habsburkové. Životopisná encyklopedie. Praha : Brána ; Knižní klub, 1996.
408 s. ISBN 80-85946-19-X.
• Poslední sňatek Ferdinand uzavřel v roce 1651 ve
Vídni s Eleonorou Magdalenou de Gonzaga (1630–
1686).
• HENGERER, Mark. Kaiser Ferdinand III. (16081657). Vom Krieg zum Frieden. Wien : Böhlau,
2008. 216 s. ISBN 978-3-205-77765-6. (německy)
1. Tereza Marie Josefa (1652–1653)
2. Eleonora Marie Josefa (1653–1697)
• HÖBELT, Lothar. Ferdinand III. Friedenskaiser wider Willen (1608-1657). Graz : Ares-Verlag, 2008.
488 s. ISBN 978-3-902475-56-5. (německy)
2.7. FERDINAND IV. HABSBURSKÝ
• WINKELBAUER,
Thomas.
Österreichische
Habsburg im konfessionellen Zeitalter. Teil 1. Wien
(německy)
61
svého života nechal korunovat českým (5. srpna 1646) a
uherským (16. června 1647) králem.
Vrcholným cílem Ferdinanda III. bylo zajistit pro syna
nástupnictví i na císařském trůně. To však okolnosti související s úpadkem císařské moci v říši po třicetileté válce a narůstající suverenitou říšských knížat Ferdinandovi
• WINKELBAUER,
Thomas.
Österreichische dost komplikovaly.
Habsburg im konfessionellen Zeitalter. Teil 2. Wien 2.7.2 Korunovace na římského krále a
smrt
(německy)
Díky diplomatickým jednáním se Ferdinandovi podařilo
získal rozhodující podporu a jeho prvorozenec byl dne
2.7 Ferdinand IV. Habsburský
31. května 1653 v Praze zvolen římským králem (jako budoucí císař) a korunován 18. června téhož roku v
Ferdinand IV. (8. září 1633, Vídeň – 9. červenec 1654, Řezně.
Vídeň) byl král římský, král český a uherský.[1] Byl sy- Plánovala se i Ferdinandova svatba se španělskou princeznem Ferdinanda III. a jeho první manželky, španělské nou Marií Terezií, starší dcerou krále Filipa IV. K tomuprincezny Marie Anny. Jeho mladšími sourozenci byli to sňatku, stejně jako k samostatné vládě Ferdinanda IV.,
Marie Anna a Leopold I.
však nikdy nedošlo. Zemřel předčasně na pravé neštovi-
2.7.1
Český a uherský král
ce v nedožitých 21 letech, dříve než jeho otec. Pochován
byl v rodinné hrobce Habsburků v kapucínské kryptě ve
Vídni.
Další dva synové Ferdinanda III. zemřeli ještě v dětském
věku, následníkem trůnu se tak nakonec stal čtvrtý syn
Leopold, který se původně připravoval na církevní kariéru. Nejmladší syn (opět Ferdinand) se narodil dva měsíce před otcovou smrtí. Ferdinand III. se tak nedožil jeho
předčasného úmrtí o rok později.
2.7.4 Odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Ferdinand IV of
Hungary ve Wikimedia Commons
Reference
Ferdinand-IV
Literatura
Ferdinand IV. jako dítě a jeho matka Marie Anna.
2013. 136 s. ISBN 978-80-200-2292-9 (Academia)
ČR). S. 125.
Jako prvorozený syn císaře byl vychováván jako následník
trůnu a připravován na tuto úlohu. Jeho otec ho ještě za
• BAUER, J. Vládci českých zemí. Beta : Praha, 2004.
ISBN 80-7306-168-6.
62
KAPITOLA 2. VLÁDCY
• BĚLINA, P. a kol. Dějiny zemí Koruny české II. 9.
vyd. Paseka : Praha, Litomyšl, 2003. ISBN 80-7185606-1.
408 s. ISBN 80-85946-19-X.
2.8 Leopold I. Habsburský
Leopold I. Slavný (4. srpna 1293, Vídeň - 28. února 1326, Štrasburk) byl rakouský a štýrský vévoda, třetí ze šesti synů římského krále Albrechta I. a jeho ženy
Alžběty.
2.8.1
Mezi králi
Po otcově vraždě roku 1308 se Leopold snažil dostihnout a potrestat spoluviníky vražedného spiknutí a hlavně samotného vraha, svého bratrance Jana. V září 1309
společně se starším bratrem Fridrichem uzavřel na říšském sněmu ve Špýru dohodu s novým římským králem
Jindřichem VII. o pronásledování a potrestání vrahů a zabavení jejich majetku. Habsburským bratřím král potvrdil veškerá jimi držená říšská léna a zorganizoval uložení
ostatků jejich otce do špýrské katedrály. Leopold na sněmu přislíbil svou účast na Jindřichově římském tažení,
které se konalo o rok později.[1]
Leopold se v Itálii mnohokrát předvedl jako hrdina.
Pomohl Jindřichovi pokořit Milán a v červnu 1311 se
u Brescie nechal za úplatu v podobě zvýšeného žoldu,
ústupků v otázce alsaských a švýcarských držav a také
za jmenování nových rozhodčích o dluhu Habsburkům
za ústup z moravských zástavních měst přesvědčit k prodloužení svého válečného závazku do konce roku.[2] Svůj
závazek porušil po úmorném letním obléhání Brescie,
Jindřichovo vojsko opustil a vrátil se zpět domů.[3]
Leopold I. (vitráž)
Mühldorfu nestihl. Ludvík Bavor zde získal jako cenného zajatce svého římského protikrále Fridricha a Ludvíkův spojenec Jan Lucemburský si do Čech odvezl
dalšího Habsburka Jindřicha, kterého nechal uvěznit na
Křivoklátě.
Po nečekaném skonu lucemburského hraběte roku 1313 Leopold se snažil o osvobození bratrů, ale jeho politické
prosazoval jako nového kandidáta na římský trůn bratra snažení překazila smrt. Zemřel v únoru 1326 pravděpoFridricha. Došlo však ke dvojí volbě a římští králové byli dobně na srdeční chorobu.
dva - Habsburk Fridrich I. a Wittelsbach Ludvík Bavor,
což zapřičinilo mnoho neshod a bitev.
Leopold se zúčastnil kromě římské jízdy Jindřicha VII.
také bitvy u Morgartenu (roku 1315), kde byli habsburští 2.8.2
vojáci poraženi Švýcarským spříseženstvem. Bitvu u
Odkazy
2.9. JOSEF I. HABSBURSKÝ
Reference
[1] HOENSCH, Jörg K.. Lucemburkové - Pozdně středověká
dynastie celoevropského významu 1308–1437. Praha : Argo, 2003. Dále jen Lucemburkové. ISBN 80-7203-518-5.
S. 31.
[2] ŠUSTA, Josef. Počátky lucemburské 1308-1320. Praha :
Argo, 2002. ISBN 80-7203-377-8. S. 143.
[3] Šusta, str. 153
Literatura
63
2.9.2 Válečné konflikty
Otec ho již v dětských letech nechal korunovat uherským
(v roce 1687) a římskoněmeckým králem (r. 1690). Českým králem naopak korunován nebyl. Jazykově všestranně vybavený muž při tom uměl česky jistě lépe než jeho
otec. V roce 1702 navštívil Prahu a Starou Boleslav, kde
se poklonil Palladiu Země České.
V té době již byly v plném proudu války o španělské dědictví, během nichž podporoval nároky svého mladšího
bratra Karla, když se osobně zúčastnil obléhání města
Landau v roce 1702. Na různých bojištích zde získával
další úspěchy oblíbenec Josefa Evžen Savojský.
• KRIEGER, Karl-Friedrich. Habsburkové ve středověku. Od Rudolfa I. (1218-1291) do Fridricha III.
(1415-1493). Praha : Argo, 2003. 254 s. ISBN 80- 2.9.3 Vláda
7203-453-7.
V roce 1705 zdědil po svém otci mocnářství v nelehké
• HAMANNOVÁ, Brigitte. Habsburkové. Životopis- situaci. Kromě podpory bratrovi se musel věnovat také
ná encyklopedie. Praha : Brána ; Knižní klub, 1996. vnitrostátnímu problému na území Uher. Kvůli povstání
408 s. ISBN 80-85946-19-X.
tam totiž v té době již přes rok působil v jejich znač• NIEDERSTÄTTER,
Alois.
Österreichische né části jako sedmihradský kníže František II. Rákoczi.
Geschichte 1278-1411. Die Herrschaft Österre- Hospodářská situace zemí monarchie nebyla příznivá. V
ich : Fürst und Land im Spätmittelalter. Wien : důsledku dlouhodobých válek vzrůstalo daňové zatížení
Ueberreuter, 2001. 519 s. ISBN 3-8000-3526-X. poddaných, což způsobovalo nespokojenost širokých mas
obyvatelstva. Na panovnickém dvoře vládla byrokracie,
(německy)
úplatkářství a protekce.
Externí odkazy
•
Obrázky, zvuky či videa k tématu Leopold I, Duke of Austria ve Wikimedia Commons
• Leopoldova listina z 5.09.1325
2.9 Josef I. Habsburský
Sedmadvacetiletý Josef byl však už schopným vládcem
odhodlaným k radikálním opatřením. Jako po všech
stránkách bohatě vzdělaný a zároveň rozhodný člověk zároveň hodlal uskutečnit mnoho reforem v oblasti finanční, soudní a dalších. Začal u vlastního dvora, když výrazně zúžil a omladil okruh svých spolupracovníků. Posiloval centrální řízení státní byrokracie a reformy začaly i
v oblasti daňového systému. Na mnoho jím zamýšlených
plánů však nedošlo.
18. ledna 1707 vydal reskript,[1] jímž doporučuje česJosef I. (26. července 1678 Vídeň – 17. dubna 1711 kým stavům, aby projednali návrh Christiana Josefa
Vídeň) byl římský císař, český a uherský král, předpo- Willenberga a nařizuje jim, aby pro něj zřídili stálé profesorské místo pro “výuku umění inženýrského”. Tento reslední člen dynastie Habsburků v mužské linii.
skript dnes patří k nejcennějším historickým dokumentům dnešního Českého vysokého učení technického v
Praze.
2.9.1 Osobnost Josefa I.
V roce 1707 jej uherský onódský sněm sesadil z trůnu. JoŠlo o syna císaře Leopolda I. ze třetího manželství Ele- sef ovšem započal mírová jednání, a tak si nakonec znovu
onorou Neuburskou. Měl sice mnoho vlastních i nevlast- získal oporu proti stavovskému hnutí.
ních sourozenců, ale v důsledku brzkého úmrtí většiny z
V roce 1711 se zdálo, že by se vše konečně mohlo ubírat
nich se stal záhy nejstarším mužským potomkem.
správným směrem. Španělská válka se zdála být vyhraJosef byl inteligentní a schopný mladík, který ovládal nou a problém Uher vyřešen. Vše ovšem zhatila nenadálá
sedm řečí a disponoval i jistým hudebním nadáním, když panovníkova smrt způsobená neštovicemi. Přerušil se tak
sám komponoval skladby. Jeho vzdělávání se ujali Franz reformní proces v monarchii, na který navázal především
Ferdinand von Rummel, pozdější biskup ve Vídni a kní- Josefův jmenovec, toho jména druhý.
že Karel Theodor ze Salmu. Jeho manželkou byla od 24.
února 1699 o pět let starší Amálie Vilemína, Josef ovšem
měl milostné aféry před sňatkem i po sňatku. Zřejmě svou 2.9.4 Potomci
ženu nakazil pohlavní chorobou, takže po několika letech
zůstala neplodná a počet jejich potomků skončil na třech.
• Marie Josefa (8. února 1699 – 17. listopadu 1757)
64
KAPITOLA 2. VLÁDCY
∞ August III., polský král
• Leopold Josef
hydrocephalus.
(1700–1701),
•
zemřel
na
• Marie Amálie (22. října 1701 – 11. prosince 1756)
∞ Karel VII. Albrecht, římský císař
2.9.5
Vývod z předků
2.9.6
Odkazy
Reference
Dílo Reskript císaře Josefa I. českým stavům ve
Wikizdrojích
2.10 Karel VI.
Tento článek pojednává o císaři římském. Další významy
jsou uvedeny v článku Karel VI. (rozcestník).
Karel VI. (1. října 1685 Vídeň – 20. října 1740
Vídeň), nejmladší syn císaře Leopolda I. a jeho manželky
Eleonory Falcko-Neuburské. Po smrti svého bratra Josefa
I. se stal:
[1] Reskript českým stavům
• jako Karel III. králem španělským (1703–1711).
Literatura
• jako Karel VI. císařem Svaté říše římské (1711–
1740),
• jako Karel II. králem českým a arcivévodou
rakouským (1711–1740)
• jako Karel III. králem uherským (1711–1740).
• HAMANNOVÁ, Brigitte. Habsburkové : životopisná encyklopedie. Praha : Brána ; Knižní klub, 1996.
2.10.1 Nástup do politiky
408 s. ISBN 80-85946-19-X.
• INGRAO, Charles W. Josef I. : der “vergessene” Kaiser. Graz : Styria, 1982. 293 s. ISBN 3-222-113998.
Války o dědictví španělské.
• MIKULEC, Jiří; BĚLINA, Pavel; VLNAS, Vít, a
kol. Velké dějiny zemí Koruny české IX. 1683-1740.
Praha : Paseka, 2011. 860 s. ISBN 978-80-7432105-4.
Dětství a mládí prožil na vídeňském dvoře svého otce Leopolda I. Měl stejně jako jeho bratr jazykové a hudební
nadání (dokonce složil několik oper). Vyslanci ho později
popisovali jako nepříliš pohledného muže s nevýrazným
hlasem.
• URFUS, Valentin. Císař Josef I. : nekorunovaný
Habsburk na českém trůně. Praha : Libri, 2004. 172 Po smrti posledního španělského Habsburka Karla II. se
měl stát jeho nástupcem. Jako protikandidát však vys. ISBN 80-7277-211-2.
stoupil Filip z Anjou, vnuk francouzského krále Ludvíka
• VLNAS, Vít. Josef I. In RYANTOVÁ, Marie; XIV.
VOREL, Petr. Čeští králové. Praha ; Litomyšl : Soustředění španělského dědictví (kromě vlastního ŠpaPaseka, 2008. ISBN 978-80-7185-940-6. S. 421- nělska a jeho území v Evropě šlo také o obrovské kolo431.
niální panství v Americe) pod vládou bourbonského rodu
• VONDRA, Roman. České země v letech 1705–1792
: doba absolutismu, osvícenství, paruk a třírohých
klobouků. Praha : Libri, 2010. 384 s. ISBN 978-807277-448-7.
Externí odkazy
však bylo nepřijatelné pro Anglii, Nizozemsko a další evropské státy, které spolu s habsburskou monarchií uzavřely protifrancouzskou koalici. Vojenské konflikty na sebe
nenechaly dlouho čekat. V krátké době se rozhořely na
několika frontách v Evropě a anglo-francouzské zápolení
se přeneslo i do kolonií v Americe.
Po roce 1704, kdy spojenci porazili francouzské vojsko v
bitvě u Hochstädtu, nastal ve vzájemném poměru sil radi•
Obrázky, zvuky či videa k tématu Joseph I, Holy kální obrat. Mladý arcivévoda Karel (jako španělský král
Roman Emperor ve Wikimedia Commons
Karel III.) vstoupil v čele silné armády na Pyrenejský poloostrov, postupně získával jedno vítězství za druhým a
•
Encyklopedické heslo Josef v Ottově slovníku
císařské armády vítězily i v španělských državách v Itálii.
naučném na Wikizdrojích
Během času se síly vyrovnaly; rozhodující obrat v této
válce vyvolala smrt římskoněmeckého císaře a Karlova
•
Autor Josef I. ve Wikizdrojích
bratra Josefa I.
2.10. KAREL VI.
2.10.2
65
Hlava habsburské monarchie
Pečeť Karla VI.
Karel se jako jeho nástupce stal hlavou habsburské monarchie (uherským králem byl korunován 22.5.1712 v
Bratislavě, česká korunovace proběhla 5.9. 1723). Císařem římskoněmecké říše byl zvolen ve Frankfurtu nad
Mohanem 12.10. 1711, korunován tamtéž 22.12. 1711).
Tímto aktem se stal pro členy protifrancouzské koalice Karel VI.
nepřijatelný jako španělský panovník, protože Karel by
do svých rukou soustředil příliš velkou moc.
gia uherské šlechty a zavést do praxe starší plán centraRoku 1713 uzavřela Anglie a další dosavadní spojenci
lizace monarchie. Řadou reforem schválených uherským
Habsburků s válkou vyčerpanou Francií mír v Utrechtu,
sněmem v r. 1723 upravil hospodářské, soudní i správkterým bylo potvrzeno nástupnictví Filipa V. (z Anjou)
ní poměry země. Územní, politické a náboženské otázky
na španělském trůnu (pod podmínkou, že se španělské drupravil v nařízení Resolutio Carolina.
žavy nespojí s Francií). Další mírovou smlouvou uzavřenou v Rastatte roku 1714 ukončil svůj boj i Karel VI.,
který jako kompenzaci rezignace na španělský trůn dostal
2.10.4 Pragmatická sankce
část důležitých držav Španělska – Španělské Nizozemsko
(dnešní Belgii) a bývalé španělské državy na Apeninském
poloostrově (Neapolsko, Milánsko a Sardínie).
Pragmatická sankce.
Během Karlovy šestadvacetileté vlády se začala projevovat vnitřní slabost habsburské monarchie. Územní zisky
Dne 19. dubna 1713 ve Vídni Karel VI. vydal Pragmaz úspěšné války s Tureckem v letech 1716–1718 ztratila
tickou sankci, celým jménem Pragmatickou sankci o pov dalším střetu na Balkáně o dvacet let později (1737–
sloupnosti nejjasnějšího arcidomu rakouského, v níž byla
1738), v polovině třicátých let přišla v důsledku neúspěšustanovena nedělitelnost habsburských držav a v případě
ného střetu s Francií o některá území v Itálii.
vymření mužské linie Habsburků nástupnictví linie ženské.
2.10.3
Karel a situace v Uhrách
Cílem pragmatické sankce bylo zajištění nástupnictví po
Karlu VI. pro jeho vlastní děti (tedy i dcery) v případě, že
by nezanechal mužské potomky (v té době ovšem Karel
s mužským dědicem ještě počítal). V takovém případě
měly mít při nástupnictví přednost dcery Karla VI. před
dcerami jeho předchůdců Josefa I. a Leopolda I..
Po svém nástupu na císařský trůn a uzavřením
Satmárského míru zřídil se schválením uherského
sněmu stálou armádu, což mu umožnilo zlikvidovat
poslední zbytky osmanského panství v Uhrách. Po
definitivním vytlačení Turků z Uher nastoupil kurz Do roku 1723 uznaly pragmatickou sankci sněmy všech
hospodářské a politické konsolidace monarchie.
zemí habsburské monarchie (český sněm 12. října 1720,
Ve vnitřní politice se neúspěšně pokoušel omezit privile- moravský sněm 17. října 1720, slezský sněm 25. října
66
KAPITOLA 2. VLÁDCY
2.10.5 Hodnocení Karlovy vlády
Osobnost a povahu Karla VI. značně poznamenal jeho
pobyt ve Španělsku. Zvykl si na španělský dvorský rituál,
který mu velmi vyhovoval, vídeňský dvůr však svazoval
do strnulosti. Zajímal se o ekonomiku a chtěl odstranit
cla uvnitř říše.
S vládou Karla VI. je spojován počátek budování silniční
sítě v českých zemích.[2]
Karel VI. byl velmi zbožným katolíkem, za jeho vlády se rozpoutala v monarchii další vlna rekatolizace především zaměřená proti nekatolickým vlivům v českých zemích. Byl posledním mužským příslušníkem
habsburské dynastie (manželstvím jeho dcery Marie Terezie s Františkem I. Lotrinským pokračoval rod jako
habsbursko-lotrinský).
Zemřel na otravu houbami, pravděpodobně muchomůrkou zelenou. Je pochován v kapucínské hrobce ve Vídni,
stejně jako jeho bratr a rodiče. Nápis na jeho sarkofágu
zní :
2.10.6 Potomci
Sarkofág Karla VI.
Karel se oženil 1. srpna 1708 v Barceloně s princeznou Alžbětou Kristýnou, dcerou vévody Ludvíka Rudolfa
1720; Chebsko pak přijalo pragmatickou sankci 21. října Brunšvicko-Wolfenbüttelského a jeho manželky Kristýny
Luisy Öttingenské. Z tohoto manželství se narodily čtyři
1721).
děti.
• 1725 pragmatickou sankci uznal španělský král Filip
V., poté co se Karel vzdal nároku na španělský trůn. 2.10.7
• 1726 v rámci společného obraného spolku proti Anglii a Francii sankci uznalo Rusko a Prusko
• mezi roky 1731 a 1732 sankci uznaly Anglie
a Nizozemí (což vedlo ke zhroucení anglickofrancouzského spojenectví)
• 1733 saský kurfiřt potvrdil pragmatickou sankci,
protože ho Rakousko podporovalo v jeho úsilí o
polský trůn
Vývod z předků
2.10.8 Odkazy
Reference
Charles-VI
[2] [Jaromír Nosek: Obecné užívání pozemních komunikací,
diplomová práce, Právnická fakulta Masarykovy univerzity, Katedra správní vědy, správního práva a finančního
práva, Brno, 2006]
• v následné válce o polské nástupnictví zpochybňovaly sankci Francie, Španělsko a Piemont, ovšem Literatura
Francie ji v rámci vídeňského předjarního míru
1735 rovněž potvrdila.
Praha : Grafoprint-Neubert, 1995. 289 s. ISBN 80• 1740 po nastoupení Marie Terezie na trůn začaly
85785-20-X.
Války o rakouské dědictví
• S podporou Anglie uhájila Marie Terezie své dědictví s výjimkou Slezska, Parmy a Piacenzy.
408 s. ISBN 80-85946-19-X.
• 1748 v míru z Aachen (Cách) Pragmatickou sankci
potvrdily všechny zúčastněné evropské mocnosti
• MIKULEC, Jiří; BĚLINA, Pavel; VLNAS, Vít, a
kol. Velké dějiny zemí Koruny české IX. 1683-1740.
2.11. MARIE TEREZIE
Praha : Paseka, 2011. 860 s. ISBN 978-80-7432105-4.
67
Terezie (rozcestník).
• RILL, Bernd. Karl VI. Habsburg als barocke Groß- Marie Terezie, celým jménem Marie Terezie Valpurmacht. Graz; Wien; Köln : Styria Verlag, 1992. 359 ga Amálie Kristýna, německy Maria Theresia Walburga
Amalia Christina (13. května 1717 Vídeň – 29. listopadu
s. ISBN 3-222-12148-6. (německy)
1780 Vídeň), z rodu Habsburků, známá také jako „císa• VÁCHA, Štěpán; VESELÁ, Irena; VLNAS, Vít. řovna Marie Terezie“.
Karel VI. a Alžběta Kristýna. Česká korunovace Marie Terezie je někdy označována jako „matka dvou
1723. Praha : Paseka, 2009. 520 s. ISBN 978-80- císařů“, Josefa II. a Leopolda II.[2] Byla arcivévodkyní
7432-002-6.
rakouskou, královnou uherskou (1740–1780) a českou
• VOKÁČOVÁ, Petra. Karel VI. In RYANTOVÁ,
Marie; VOREL, Petr. Čeští králové. Praha ; Litomyšl : Paseka, 2008. ISBN 978-80-7185-940-6. S.
433-449.
(1743–1780).[3][4] Byla jedinou vládnoucí ženou na českém trůně v průběhu dějin.
Marie Terezie byla manželkou Františka I. Štěpána
Lotrinského, který byl 13. září 1745 zvolen římským císařem. Bývá sice za císařovnu označována, ale jako žena
• VONDRA, Roman. České země v letech 1705–1792 nemohla být císařovnou zvolena. Nenechala se ani císa: doba absolutismu, osvícenství, paruk a třírohých řovnou po zvolení svého chotě korunovat.
• VONDRA, Roman. Karel VI.: (1685-1740). His- 2.11.1
torický obzor, 2010, 21 (11/12), s. 275-278. ISSN
1210-6097.
Dětství
• León Sanz, Virginia. Carlos VI: el emperador que
no pudo ser rey de España. Madrid : Aguilar, 2003.
ISBN 84-03-09409-4.
• WANNER, Michal. The Ostend Company as Phenomenon of International Politics in 1722–1731.
Prague Papers on the History of International Relations. 2006, roč. 10, s. 29-63. Dostupné online [PDF].
ISBN 80-7308-161-X.
• WANNER, Michal. The Establishment of the General Company in Ostend in the Context of the
Habsburg Maritime Plans 1714–1723. Prague Papers on the History of International Relations. 2007,
roč. 11, s. 33-62. Dostupné online [PDF]. ISBN
978-80-7308-208-6.
• Seznam hlav českého státu
• Seznam panovníků Svaté říše římské
Externí odkazy
•
Obrázky, zvuky či videa k tématu Charles VI,
2.11 Marie Terezie
Mladá Marie Terezie
Marie Terezie byla pokřtěna hned v prvním dnu svého
života. Byla nejstarší dcerou císaře Karla VI. a Alžběty
Kristýny Brunšvické. Její jediný bratr Leopold zemřel
ve věku necelých sedmi měsíců (ještě před jejím narozením). V roce 1730 zemřela i její nejmladší, teprve šestiletá, sestra Marie Amálie. V důsledku pragmatické sankce
z roku 1713 byla Marie Terezie de facto předpokládanou
dědičkou habsburských zemí (rakouského dědictví).
Tento článek pojednává o rakouské panovnici a české Od mládí ji vychovávali jezuité. Kromě hlavního předkrálovně. Další významy jsou uvedeny v článku Marie mětu, kterým bylo náboženství, se učila dějinám, latině,
68
KAPITOLA 2. VLÁDCY
francouzštině a němčině. Dále pak ještě například kres- do Bratislavy, jak to vyžadovala etiketa. Svatba byla nalení, tanci a hudbě.
plánována na 12. února 1736 v Augustiánském kostele ve
V sedmi letech tančila společně se sestrou Marií Annou Vídni. Svatbu prováděl papežský nuncius Domenico Pasv opeře Euristeo, jejímž autorem byl Zenón. Později, ve sionei. Oba své ano řekli latinsky. Celá svatba a svatební
13 letech, v den otcových jmenin (tj. 4. listopadu 1730), veselení bylo ukončeno posledním dnem masopustu – 14.
poprvé zpívala před publikem ve hře Germania il di che února 1736.
spende Sagro all. Hned za dva roky si užila i svou první Na líbánky odjeli do Mariazell, kde si nechali požehnat
hereckou premiéru v komedii Il cicisbeo consolato.
velkou rodinu, což se jim také povedlo – Marie Terezie
V roce 1728 se její vychovatelkou stala říšská hraběn- porodila 16 dětí. Bohužel, 7. června 1740 umírá nejstarší
ka Maria Karolina von Fuchs-Mollard, zvaná „Charlot- dcera, navíc v té době, žádný ze tří jejich potomků nebyl
te“, která s ní zůstala až do své smrti v roce 1754. Char- syn.
lottu si velmi oblíbila, říkávala jí „mami“ a po smrti ji
jako jediného nečlena habsburského rodu nechala pocho- 2.11.3 První léta vlády
vat do rodinné Císařské hrobky. Zde leží hned vedle ní a
jejího chotě Františka I. Štěpána Lotrinského, kterého jí Po smrti svého otce dne 20. října 1740 se Marie Terepomohla získat.
zie stala panovnicí nad habsburskými zeměmi, rakouskou
arcivévodkyní, vévodkyní lotrinskou a vévodkyní toskánskou. Ostatní tituly (včetně královny české a markraběn2.11.2 Námluvy
ky moravské) si musela postupem času nechat nejprve potvrdit, takových titulů bylo celkem 20 včetně císařovnyS Františkem Štěpánem se poprvé setkala již v pěti le- manželky, který také neskýtal mnoho panovnických jistech, kdy přišel z Nancy do Vídně. Ihned si ho oblíbil její tot.
otec – Karel VI., jenž v něm viděl svého syna, kterého
mu osud odepřel. Snad největším problémem v počátcích Problémy na začátku své vlády měla nejen s okolními zevztahu mezi ní a Františkem Štěpánem byl věkový rozdíl: měmi, na něž si činila nárok, ale i uvnitř Rakouska, kde v
jí bylo tehdy šest, Františkovi Štěpánovi patnáct. Franti- některých oblastech nepovažovali za dobré, aby jim vládšek Štěpán byl velký na to, aby si s ní hrál. Při oficiálních la žena, avšak během následujícího měsíce se situace v
oslavách, bálech a podobně je navíc rozděloval i protokol. Rakousku uklidnila a Marie Terezie, která v té době byla
v pátém měsíci těhotenství, se tak mohla věnovat dalším
Dalším problémem byl fakt, že případné spojenectví me- záležitostem.
zi Habsburky a Lotrinčany by ještě více popudilo Francii.
Navíc fakt, že se pravděpodobně již nenarodí (což se také Dalším naléhavým problémem byl fakt, že Karel VI. nepozději potvrdilo) mužský následník rodu, hrál význam- zasvětil svou dceru do „věcí státních“ a ona tak musela
nou roli při úvahách Karla VI., za koho provdá svou nej- převzít celou vládu po svém otci, aniž by měla znalosti
starší dceru, protože pokud by existoval mužský násled- místních poměrů.
ník, vše by bylo jednodušší. V úvahu přicházely sňatky s
wittelsbašským kurfiřtem (v tom případě by se k Rakous2.11.4 Války o rakouské dědictví (16. proku přidalo Bavorsko, což by ale způsobilo rozkol nejen v
since 1740 – 18. října 1748)
Evropě, ale i v říši), nebo se Španělským následníkem
trůnu. Karel VI. se navíc Anglii zavázal, že svou dceru
Podrobnější informace naleznete v článku Války
provdá pouze za prince s menší rolí, což zase nahrávalo
o rakouské dědictví.
Františkovi Štěpánovi.
Ten se roku 1729 navíc stal, po smrti svého otce, lotrinským vévodou, čehož se obávala Francie. Vše usnadnila válka o polské následnictví, která probíhala mezi
léty 1733 a 1735 a v níž bojovalo Rakousko s Ruskem
proti Francii a Španělsku. Vše nakonec dopadlo tak, že
Rakousko získalo Parmu a Piacenzu a naopak ztratilo
Neapol a Sicílii. František Štěpán ztratil Lotrinsko.
Uplynulo jen několik dní vlády Marie Terezie a Prusko
v čele s Fridrichem II. žádá od Rakouska celé Slezsko
výměnou za dva milióny zlatých, za záruku rakouských
držav v Říši a za zasazení se o zvolení jejího manžela
císařem. Tato nabídka je učiněna Marii Terezii dne 15.
listopadu 1740. Fridrich II. čekal na odpověď měsíc a den
a dne 16. prosince 1740, když nedostal odpověď, obsazuDíky ztrátě Lotrinska a uznání pragmatické sankce Fran- jí pruská vojska postupně celé Slezsko, čímž zahájil řadu
cií již nic nestálo v cestě svatbě Marie Terezie a Františ- bitev známou jako války o rakouské dědictví.
ka Štěpána Lotrinského. Navíc, jak udává literatura, byla Protiakcí bylo vyslání přibližně 16 000 rakouských voMarie Terezie do svého budoucího manžela zamilovaná, jáků proti dvojnásobné přesile pruských vojáků. Obě artakže ani odpor z její strany se neočekával.
mády se střetly 10. dubna 1741 u Majulowic (Mollwitz).
František Štěpán požádal Marii Terezii o ruku dne 31. Rakouská vojska byla poražena, Marie Terezie prohráledna 1736, tentýž den byli ale od sebe odloučeni, Marie la svou první bitvu. Hlavním důvodem neúspěchu bylo
Terezie zůstala ve Vídni a František Štěpán se přesunul osamocení Rakouska v boji, nezanedbatelnou roli hrála i
2.11. MARIE TEREZIE
69
na přibližně 30 000 mužů ve zbrani. Zajímavostí je, že
Uhry tímto poprvé ve své existenci povolaly své vojáky
k obraně celé Rakouské říše, nikoli jen uherské části, jak
tomu bylo do té doby.
Podruhé před říšský sněm předstupuje Marie Terezie v
září 1741 (legenda praví, že se tak stalo 11. září), kdy to
s Rakouskem vypadá hodně špatně; dle legendy předstupuje před sněm v černých šatech držíc na rukou půlročního Josefa II. a se slzami v očích sdělovala, že je všemi
opuštěná a že nyní má již pouze Uhry. Uherské šlechtice to povzbudilo a ihned poskytli Marii Terezii peníze a
vojsko a navíc dokonce uznali jejího manžela jako spoluvládce Uher.
Dne 15. srpna 1741 překročily Rýn, hranici mezi Francií a Německou říší, francouzské oddíly pod záminkou
pomoci bavorskému kurfiřtovi Karlu Albrechtovi. A již
15. září 1741 dobyly Linec, kde si nechal Karel Albrecht
odpřisáhnout věrnost.
Marie Terezie, ač nerada, uzavřela s Pruskem dohodu
o tom, že v těchto těžkých chvílích se Prusko nespojí s
Karlem Albrechtem a nezaútočí; za klid zbraní se vzdala
Slezska až po Kladskou Nisu. Dohoda byla podepsána v
Klein-Schenellendorfu.
Fridrich II. byl největší oponent Marie Terezie po celý její život
skutečnost, že Karel VI. zanechal své dceři armádu v nepříliš dobrém stavu. V této době byla spojencem Rakouska pouze Anglie, která jej podporovala penězi, ovšem Rakousko daleko více potřebovalo posily vojenské.
Dne 13. března 1741 Marie Terezie porodila syna Josefa.
Neúspěch u Majulowic se stal pobídkou pro ostatní nepřátelské státy – Francii, Španělsko, Bavorsko a Sasko,
které se spojily s Pruskem. Jejich hlavním cílem bylo učinit z Rakouska slabý stát a získat na jeho úkor co nejvíce
území.
V červnu 1741 odcestovala Marie Terezie do Prešpurku,
aby zjistila postoj Uher k pragmatické sankci (která zajišťovala dědičné právo pro ženské následovníky trůnu v
Rakouských zemích pod vládou Habsburků včetně Uher)
a také, zda podpoří Rakousko. Uherští se vyjádřili ve prospěch listiny, potvrzují svůj podpis a rozhodují se podpořit Rakousko i vojensky. Cenou ovšem byla větší samostatnost pro Uhry. Panovnice před říšským sněmem
Maďarům potvrdila předešlá privilegia, osvobodila šlechtu od daní a rovněž potvrdila, co již slíbil Karel VI., že
pokud zemřou potomci Karla VI., Josefa I. a Leopolda I.,
tak si Uhry budou moci zvolit vlastního krále. Pravděpo- Karel Albrecht, kurfiřt bavorský, se nechal na úkor Marie Terezie
dobnost, že by vymřeli tito následovníci byla však dosti korunovat českým králem
malá, jelikož Marie Terezie v té době měla už budoucího
dědice trůnu Josefa II. a další tři dcery.
26. listopadu 1741 dobyli Francouzi, Sasové a Bavoři
Marie Terezie se poté stává královnou uherskou, koruno- Prahu. Karel Albrecht se nechal provolat českým králem
vána byla 25. června roku 1741. Tím si v Uhrách získala a stal se jím 7. prosince 1741. Na začátku roku 1742 domnoho příznivců. Na podzim 1742 získává první část slí- byl Rakousko, Bavorské kurfiřtství a Mnichov 12. února
bené uherské vojenské podpory a její armáda se zvětšila 1742. Téhož dne se nechává korunovat Karel Albrecht
70
KAPITOLA 2. VLÁDCY
římskoněmeckým králem a císařem a František Štěpán zii poslední dvě válčiště – v Itálii a Nizozemí. Dne 16.
tak ztratil pro tuto chvíli šance na jeho titul.
června 1746 vyhrála armáda Josepha Wenzela knížete
Když se Fridrich II. dozvěděl, že se Rakousku začíná Liechtensteina bitvu proti francouzsko-španělskému vojkonečně dařit, rozhodl se odstoupit od smlouvy s Marií sku u Piacenzy a Marie Terezie si tak mohla připsat další
Terezií a dne 17. května 1742 vyhrál bitvu u Čáslavi a vítězství.
Chotusic.
Díky Anglii byl ve Vratislavi 11. června 1742 podepsán
předběžný mír mezi Rakouskem a Pruskem. 28. července 1742 byla v Berlíně podepsána konečná mírová dohoda. Prusko získalo Horní i Dolní Slezsko a hrabství
kladské. Fridrich II. dále ještě požadoval území dnešního
Královéhradeckého kraje, které ovšem již Marie Terezie
odmítla vydat, i kdyby to mělo rozpoutat peklo, jak řekla. Rakousku z bývalého Slezska zbývá již jen Těšínsko,
Opava a Krnov.
2.11.5 Ukončení bojů
Na scéně se v roce roku 1746 začíná objevovat i Rusko,
které se přiklání na stranu Rakouska a Anglie, a které
o něco dříve získalo vliv v Polsku. V té době stála v čele
Ruska carevna Alžběta I., která nastoupila na ruský trůn o
rok později než Marie Terezie, se kterou měla společnou
nechuť k Prusku a hlavně k jeho panovníku – Fridrichu
II. Z důvodu vzájemné vojenské podpory spolu tyto dvě
evropské vládkyně sepsaly dne 2. června 1746 dohodu, ve
Díky berlínskému míru se mohly jednotky, které byly půkteré si Marie Terezie v případě napadení Pruskem dělá
vodně začleněny na ochranu proti Prusku, soustředit na
opětovný nárok na Slezsko, kterého se původně vzdala
dobytí Čech, kde se mezitím francouzská šlechta chovakvůli míru ze dne 25. prosince 1745.
la jako pravý diktátor. Většina české šlechty se začala od
Karla Albrechta distancovat a ti, kteří s ním nesouhlasili Anglie, znechucena nekonečnými válkami a bitvami s
již od začátku, začali odporovat. Naštěstí byly nakonec Francií, tlačí na Marii Terezii, aby souhlasila s mírem,
země Koruny české dne 26. prosince 1742 dobyty zpět který by Anglie pomohla dojednat. Na odpověď měla
pod Rakousko a krutovláda Karla Albrechta byla zažeh- dostatek času, ovšem, jak bylo tehdy rakouskou tradicí,
Marie Terezie začínala vše zdržovat. To však Anglii donána.
šla trpělivost a Anglie s Francií se domluvily předběžně o
Na začátku roku 1743 se Marie Terezie vypravila do Pramíru a Marii Terezii postavily dne 30. dubna 1748 před
hy, aby se zde nechala korunovat. Do Prahy dojela 29.
hotovou věc. Marie Terezie byla donucena k souhlasu s
dubna 1743 a korunovace se konala 12. května 1743.
tímto předběžným a později i s konečným mírem z 18.
V těch dobách se již Marii Terezii poměrně dařilo, 27.
října 1748. Touto smlouvou Rakousko ztratilo jen někočervna 1743 poráží Rakousko společně s Anglií Francii u
lik menších území (Parmu, Piacenzu a Guastallu) a jedDettingenu a Francouzi se museli stáhnout opět za Rýn.
no větší, Slezsko. Naopak si obhájila Rakouské Nizozemí
Díky tomuto vítězství mohla Marie Terezie začít uvažoa Milán. Navíc všech osm zemí, které se podepsaly pod
vat o znovu dobytí Lotrinska a také Štrasburku, který si
touto smlouvou (Anglie, Holandsko, Sardinie – Piemont,
již dříve hodně oblíbila. Na podporu svého snažení uzaFrancie, Španělsko a Janov), definitivně potvrdilo platvřela Marie Terezie dne 13. září 1743 ve Wormsu spojenost pragmatické sankce.
nectví s Anglií a sardinsko-piemontským královstvím.
Tímto skončila válka o rakouské dědictví, ve které, až na
V létě roku 1744 vpadl Fridrich II. podruhé do Čech,
ztrátu Slezska, mladá Marie Terezie obstála. Se ztrátou
čímž porušil mír sjednaný roku 1742 Anglií. Dále uzaSlezska se ovšem nehodlala smířit a hodlala si jej v buvřel s Francií alianci a 19. září 1744 opět dobyl Prahu. Na
doucnu vzít zpět od Pruska, k tomu ale musela jednak
sklonku roku 1744 navíc porodila sestra Marie Terezie
naplnit státní pokladnu penězi a zmodernizovat armádu.
– Marie Anna mrtvé dítě a sama dne 16. prosince 1744
Ke splnění obojího byly zapotřebí reformy, na které se
zemřela. 31. ledna 1745 přivedla Marie Terezie na svět
Marie Terezie mohla konečně vrhnout.
dalšího syna – Karla Josefa. I přes tuto radostnou událost
vládla v Rakousku spíše špatná nálada, jelikož 4. června
1745 u Dobroměře a 30. září 1745 u Ždáru u Trutnova 2.11.6 František Štěpán císařem římskoprohrálo Rakousko bitvy proti Fridrichu II. Aby proher
německým
nebylo málo, Rakousko společně s Anglií prohrálo ještě
další bitvu, tentokrát proti Francii dne 11. května 1745 u
20. ledna 1745 zemřel Karel VII. Bavorský, čímž se oteFontenoy v Rakouském Nizozemí.
vírá cesta k titulu římskoněmeckého císaře pro Františka
Kvůli těmto prohraným bitvám a navíc kvůli strachu z Štěpána, a proto také začala Marie Terezie přesvědčovat
útoku na Čechy Marie Terezie podepisuje další mír (už některé kurfiřty, kteří o volbě nového římskoněmeckého
třetí v řadě) s Fridrichem II. dne 25. prosince 1745 v císaře rozhodovali. Prvním kurfiřtem, u kterého „lobovaDrážďanech, ve kterém se definitivně zříká Slezska. Na- la“, byl mohučský arcibiskup, jenž byl zároveň arcikancopak, Fridrich II. přislíbil, že uzná Františka Štěpána za léřem říše a měl tak důležitý hlas při volbě. Poslala mu
římskoněmeckého císaře.
dopis, v němž se přimlouvala, aby se její manžel stal cíV době, kdy platil mír s Pruskem, zbývala Marii Tere- sařem. Dále se obrátila na syna Karla VII. – Maxmiliána
Josefa, který Marii Terezii nabídl dohodu, že mu také dá
2.11. MARIE TEREZIE
71
hlas a navíc získá hlas i od svého strýce, jímž byl kurfiřt Po úspěšných prvních jednání jej Marie Terezie dne 13.
v Kolíně nad Rýnem výměnou za to, že mu odstoupí za- května 1753 povolala zpátky do Vídně, kde z něj udělabraná území. Marie Terezie však s dohodou nesouhlasila. la dvorního a státního kancléře i šéfa zahraniční politiky.
I přes snahu Francie se nakonec dne 13. září 1745 stal Navíc na začátku roku 1755 se přiostřuje situace mezi
František Štěpán, manžel Marie Terezie, římskoněmec- Anglií a Francií a hrozí nová válka mezi nimi, což nahrákým císařem ve Frankfurtu nad Mohanem, a získává tak vá do karet Rakousku. V září 1755 začínají první velká
jméno František I. Z Vídně se tím stává říšské hlavní měs- jednání mezi Francií a Rakouskem, která jsou samozřejto. Navíc, dne 26. února 1746 porodila Marie Terezie dal- mě stále vedena tajně, protože ani jeden ze zúčastněných
si nemohl dovolit ztrátu svého spojence v případě, že by
ší dítě – Marii Amálii.
jednání selhala a o všem se dozvěděli ostatní.
2.11.7
Změny ve spojeneckých aliancích
Na tomto jednání padlo, že Rakousko by si přálo co nejrychlejší vyjednání dohody, aby v případě vypuknutí války mezi Anglii a Francií nemuselo zasahovat do sporu na
straně Anglie, protože by to nesvědčilo pozdějšímu vyjednávání. Rakousko tedy chtělo, aby Francie zrušila svůj
spolek s Pruskem a Francie žádala, aby Rakousko přerušilo své spojenectví s Anglií.
Jednání poté byla zastavena až do listopadu 1755, kdy se
obnovila. V té době si Francie uvědomovala, že Rakousko je v této chvíli lepším spojencem než Prusko, protože
by mohlo povolit vstup francouzských jednotek do Holandska, ze kterého by útočily francouzské jednotky na
Anglii. Anglie si naopak uvědomila, že Prusko je lepším spojencem, protože se bála, že by Prusové zaútočili na Hannoversko a navíc již pravděpodobně tušila, že
Rakousko má nekalé úmysly. Proto dne 16. ledna 1756
uzavírají Prusko a Anglie tzv. westminsterskou konvenci.
Díky této konvenci nestálo již nic v cestě k uzavření spojenectví mezi Rakouskem a Francií. První věcí, kterou
bylo nutno vyjednat, byla cena dohody. Rakousko mělo jediný požadavek – Slezsko a Francie žádala rakouské
Lucembursko a zbytek Nizozemí. Rakousko, i když to nežádalo, dostalo navíc Parmu a Piacenzu. Dále se dohodly,
že při napadení jedné země ta druhá první pomůže, dále si
navzájem potvrdily državy a potvrdily neutralitu Belgie.
Alžběta I., velká spojenkyně Marie Terezie proti Prusku
Po úspěšných jednáních byla dne 1. května 1756 sepsána dohoda ve Francii, přesněji v Jouy – což bylo sídlo
francouzského ministra zahraničí. Ludvík XV. podepsal
smlouvu hned druhý den a Marie Terezie až 19. května
1756. První vojenské manévry Rakouska na sebe nenechaly dlouho čekat a koncem července stáhla Marie Terezie své jednotky do Čech.
Marie Terezie se nikdy nevyrovnala se ztrátou Slezska a
nikdy si nehodlala připustit jeho definitivní ztrátu. Postupem času si Marie Terezie uvědomovala, že Prusko je
možné porazit jen s jiným vojenským partnerem, kterým
se měla stát Francie. Navíc Marie Terezie nedokázala odpustit zradu Anglie, která ji prakticky donutila podepsat
mírovou smlouvu, ve které se definitivně Rakousko zří- Prusko ihned reagovalo a 29. srpna 1756 bez vyhlášekalo Slezska výměnou za mír. Hlavním důvodem, proč ní války Rakousku vpadlo do Saska. Tak vypuká válka
se chtěla spojit s Francií, byl fakt, že pokud by se ji to sedmiletá válka (třetí slezská válka).
podařilo, Prusko by ztratilo svého důležitého spojence.
Jelikož neměli Marii Terezii v té době Francouzi moc v
lásce, musela nejdříve poslat do Francie svého vyslance,
aby připravil půdu pro konečná jednání. Tímto vyslancem
se stal Čech, Václav Antonín Kounic, kterého do Francie
poslala v říjnu 1750. Ten po zjištění poměrů ve Francii
došel nejprve k názoru, že Marie Terezie má upustit od
záměru spojenectví s Francií, protože kořeny nepřátelství
Francouzů k Rakousku byly stále hodně patrné, ale po
domluvě s Marií Terezií přece jen pokračoval ve svém
snažení.
2.11.8 Sňatková politika Marie Terezie
Prvním, co bylo v této oblasti nutno provést, byla svatba Josefa, nejstaršího syna Marie Terezie, a to tak, aby z
této svatby mělo Rakousko co největší užitek. S plánováním sňatku Josefa začala jeho matka ještě za třetí slezské
války, a sice v roce 1760. První nabídka přišla od Neapolského krále Karla IV., který navrhl, aby si Josef vzal
jeho nejstarší dceru a některá dcera Marie Terezie si vza-
72
KAPITOLA 2. VLÁDCY
lovské rodině. Na jaře onemocněla nemilovaná manželka
Josefa II. Marie Josefa i sama Marie Terezie. První z žen
nemoci podlehla 28. května a velká panovnice přijala poslední pomazání 1. června, nakonec se však uzdravila. V
polovině června onemocněl její zeť Albert Saský, manžel Marie Kristiny, která se vzpamatovávala z horečky
omladnic po porodu jediné dcery, ale i on měl štěstí a
přežil. Na podzim onemocněly dvě z dcer Marie Terezie,
snoubenka neapolsko-sicilského krále Ferdinanda, Marie
Josefa a Marie Alžběta. Zatímco Marie Josefa nemoci
15. října podlehla, Marie Alžběta neštovice i přes těžký
průběh nemoci přestála.
Po zajištění druhého sňatku nejstaršího syna se Marie
Terezie „vrhla“ na svatbu druhého nejstaršího syna –
Leopolda. Nakonec si pro něj vybrala Marii Ludoviku,
která po vzoru Marie Terezie porodila 16 dětí. Svatba se
Marie Terezie s rodinou.
konala dne 5. srpna 1765 v Innsbrucku. Svatbu a svatební
oslavy ovšem postihly dvě vážné události, jednak svatba
byla urychlena kvůli špatnému zdraví ženicha, který měl
la nejstaršího syna Karla IV. Výhodnost toho sňatku byla vážné problémy se zažíváním, a jednak pár dní na to, dne
dvojí, jednak zaručovala bezpečnost Rakouska alespoň z 18. srpna 1765 večer náhle zemřel ženichův otec – Franjedné světové strany a jednak i fakt, že Karel IV. v do- tišek I. na infarkt.
hledné době nastoupí na trůn Španělska za svého bezdětného nevlastního bratra Ferdinanda VI., což po pozdější
smrti Karla IV. zakládalo nárok na španělský trůn pro sy- 2.11.9 Smrt Františka I. a rozpory v rodině Marie Terezie
na Marie Terezie – Josefa.
Druhou možností Marie Terezie, jak výhodně oženit svého syna Josefa, byl sňatek s vnučkou Ludvíka XV. – s
Isabelou Parmskou, který se nakonec i uskutečnil. Aby
Marie Terezie nepopudila španělské Bourbony, rozhodla
se oženit svého druhého syna Leopolda s Marii Ludovikou, kterou si měl původně brát právě Josef. Syn Karla
IV. – Ferdinand IV. si vzal dceru Marie Terezie – Marii
Karolinu.
Svatba Josefa II. a Isabely Parmské se uskutečnila dne
6. října 1760, tedy v době, kdy ještě probíhala sedmiletá
válka, ale i přesto byla velmi nákladná, což mělo dokázat nepřátelům Rakouska, že státní kasa je ještě poměrně
plná.
Ovšem následující léta nebyla pro Rakousko a hlavně pro
Habsburky příliš příznivá, roku 1761 zemřel Karel Josef,
roku 1762 Johanna Gabriela (oba potomci Marie Terezie) a dovršením všeho roku 1763 zemřela i sotva dvaadvacetiletá Isabella Parmská. Všichni tři zemřeli na tehdejší obávanou metlu – neštovice. Isabella Parmská po
sobě nechala dceru, která však jako sedmiletá zemřela
rovněž.
Protože Josef II., který byl roku 1764 zvolen římskoněmeckým králem, neměl mužského potomka a navíc
Habsburkové po generace utužovali svou moc především
sňatkovou politikou, začala pro něj Marie Terezie, i přes
synův odpor, hledat vhodnou nevěstu. „Vítězkou“ se stala německá princezna z rodu Wittelsbachů, Marie Josefa
Bavorská, po jejíž smrti v roce 1767 se Josef už neoženil.
Svatba se konala 23. ledna 1765.
V roce 1767 si neštovice opět vybraly svou daň v krá-
Marie Terezie velmi trpěla ztrátou manžela a do své smrti chodila
v černém
O náhlé smrti svého milovaného muže se Marie Terezie
dozvěděla tentýž den od svého nejstaršího syna Josefa II.
S jeho smrtí se nedokázala vyrovnat po zbytek svého ži-
2.11. MARIE TEREZIE
vota; od dalšího dne chodila až do své smrti v černém a
své šperky a jiné oblečení rozdala svým dcerám. Ostatky
Františka I. byly umístěny do rodinné kapucínské krypty,
kde byla později pochována i Marie Terezie. František
I. po sobě zanechal obrovských 18 miliónů zlatých a dvě
sídla v Čechách. Pomocí 12 miliónů umořila Marie Terezie státní dluh, zbytek si nechala pro zaopatření početné
rodiny (11 dětí).
Josef II. se po smrti svého otce stal automaticky římskoněmeckým císařem, jelikož byl v té době již římskoněmeckým králem. Navíc, dne 17. září 1765 Marie Terezie
jmenovala Josefa II. jako spoluvládce habsburských zemí.
Postupem času docházelo mezi oběma k značným rozporům, Josef II. se snažil vládnout sám, bez matčiny pomoci, navíc si v té době užíval nevázaného života, kdy místo
toho, aby si hledal nevěstu, se kterou by zajistil mužského
potomka a následníka, raději běhal za „lehkými ženami“;
od jedné z nich dostal kapavku, jak udává literatura. Navíc se Josef II. čím dál více ztotožňoval s úhlavním nepřítelem Rakouska, Fridrichem II., ba co víc, snažil se o
schůzku, ke které nakonec na sklonku vlády Marie Terezie došlo (v letech 1779 a 1780). Jeho matka mu také
vyčítala, že si neudrží žádného přítele a jediný, s kým
si Josef II. rozumí, je úhlavní nepřítel státu, díky němuž
přišla Marie Terezie o Slezsko.
73
Po celém tehdejším Rakousku se konaly bohoslužby a i
její celoživotní úhlavní nepřítel Fridrich II. jí vzdal čest.
Zanechala po sobě, až na Slezsko a získanou část Bavorska, neporušené Rakousko z dob vlády jejího otce a dále
sedm potomků na sedmi evropských trůnech.
2.11.11 Marie Terezie vládla jako
• královna uherská 1740–1780
• královna česká 1740–1780 (korunována roku 1743
v Praze)
• arcivévodkyně rakouská 1740–1780
• vévodkyně parmská 1740–1748
(plus v desítkách dalších malých územních celků)
Poznámka: V letech 1740–1780 vládla Marie Terezie
jako arcivévodkyně rakouská a královna uherská a
česká. Její panování bylo založeno Pragmatickou sankcí císaře Karla VI. (který neměl mužského potomka) ve
smyslu „vládkyně habsburské říše“, nikoli jako „císařovny
Svaté říše římské“, jak je někdy označována. Tou totiž nebyla zvolena, ani nebyla takto korunována, ačkoli svého
manžela do Frankfurtu nad Mohanem k jeho korunovaci v roce 1745 doprovodila. Její titul císařovny je tedy
2.11.10 Poslední léta života Marie Terezie třeba považovat v letech 1745–1765 za titul „císařovnymanželky“, později jako „císařovny-matky“ (po smrti jePoslední léta svého života tak Marie Terezie prožila ve jího manžela se stal císařem Svaté říše římské jejich syn
velkém stresu. Největší ránu ji způsobila smrt jejího man- Josef II.).
žela, dále pak věčné rozpory se synem. Navíc 5. srpna
1772 byla donucena souhlasit s rozdělením Polska mezi
Prusko a Rusko. Kdyby se totiž postavila na stranu Pol- 2.11.12 Titulatura v mincovnictví
ska, vše by vedlo k válce, kterou by osamocené Rakousko
jistě prohrálo. Rakousko sice získalo 70 000 čtverečných
kilometrů Polska, ale jeho nový nepřítel Rusko se rozrostlo v důsledku tohoto dělení ještě blíž k rakouským
hranicím.
Dne 5. července 1778 vypuká válka o bavorské dědictví
a opět ji zahájil Fridrich II. vpádem do Čech. Válka byla
ovšem velmi rychlá a neodehrály se během ní žádné velké
bitvy. Mír byl sepsán následujícího roku, dne 13. května
1779 a dostal označení těšínský. Rakousko si mohlo ponechat bavorskou Innskou čtvrť, zbytek si vzalo Prusko.
Tento mír byl poslední velkou politickou akcí, kterou Marie Terezie stihla za svého života udělat. U Marie Terezie
byl diagnostikován vysoký krevní tlak a pulmonální neprůchodnost s rozedmou plic, což je chorobné shromažďování vzduchu v tkáních.
tolar Marie Terezie
Vývoj v užívání jednotlivých titulů názorně ilustruje vývoj mincovnictví z dob její vlády. Na mincích a medailích s podobiznou panovnice se objevuje nápis „M THERESIA D G R IMP HU BO REG“ (= Maria Theresia,
Dne 8. listopadu 1780 se nachladila na lovu bažantů a 29. Dei Gratia Romanorum Imperatrix, Hungariae Bohemialistopadu 1780 zemřela. Pitva ukazuje, že jí nefungovala eque Regina = Marie Terezie z Boží vůle římská císařovjedna plíce. Je pochována, stejně jako její manžel a její na, uherská a česká královna) až od roku 1745, kdy byl
vychovatelka Charlotta Fuchsová, v rodinné kapucínské její manžel František Lotrinský zvolen císařem po smrti
kryptě.
císaře Karla VII. Albrechta.
74
KAPITOLA 2. VLÁDCY
Karel VI., otec Marie Terezie, zřídil ve Vídni císař- Reference
skou mincovnu, kde mincmistrem byl Matthäus Donner (bratr sochaře Georga Raphaela Donnera), který bý- [1] Vzhledem k tomu, že nebyla korunována, zpochybňuje
například Kronika česká (ISBN 80-7321-071-1) formálval na spodním okraji mincí podepsán (případně zkratnost tohoto titulu.
kou MD). Donner vytvářel a razil na příkaz císaře mince
(české tolary, ze kterých později převzal jméno americ- [2] http://zivotopisyonline.cz/marie-terezie.php
ký dolar, krejcary, dukáty, feniky, liardy. ad.) a medaile z
milosti, které panovník uděloval za zásluhy významným [3] http://www.bartleby.com/65/ma/MariaThe.html
osobnostem. Vyjadřovaly nejvyšší poctu od „milostivé[4] http://www.britannica.com/EBchecked/topic/364907/
ho“ panovníka.
Maria-Theresa
[5] Tereziánská reforma v českém školství
Literatura
• BĚLINA, Pavel; KAŠE, Jiří; KUČERA, Jan Pavel.
Velké dějiny zemí Koruny české X. 1740-1792. Praha
: Paseka, 2001. 768 s. ISBN 80-7185-384-4.
• ČORNEJ Petr, Panovníci Svaté říše římské, vydavatelství Práh, 1994, ISBN 80-85809-27-3
• FRAIS, Josef. Reformy Marie Terezie a Josefa II.
(nejen v českých a moravských zemích). Třebíč : Akcent, 2005. 156 s. ISBN 80-7268-337-3.
Sochařský náhrobek Marie Terezie a Františka I. Štěpána Lotrinského v Kaisergruft ve Vídni
408 s. ISBN 80-85946-19-X.
• HAYWOOD John a kol., Encyklopedie Historie světa, vyd. Columbus 1998, ISBN 80-85928-81-7
2.11.13
Zajímavosti
• Marie Terezie osobně vyšívala jedny ze šatiček pro
Pražské Jezulátko – zelené se zlatou výšivkou patří
mezi nejvýznamnější.
• Za její vlády byl v roce 1774 zaveden Všeobecný školní řád, který stanovil mimo jiné všeobecnou vzdělávací povinnost (nikoli povinnou školní
docházku, jak se mylně uvádí).[5]
2.11.14
Synové Marie Terezie
2.11.15
Dcery Marie Terezie
2.11.16
Odkazy
•
Galerie Maria Theresia von Österreich ve Wikimedia Commons
• HERRE Franz. Marie Terezie, nakladatelství Brána,
spol s r.o, ISBN 80-85946-41-6
• HLAVAČKA, Milan. Marie Terezie. In
978-80-7185-940-6. S. 475-483.
• JANUSOVÁ, Jana. Marie Terezie legendy a skutečnost. Karviná : Amosium servis, 1995. 189 s. ISBN
80-85498-30-8.
• KOSTLÁN, MORAVCOVÁ, VANÍČEK, Encyklopedie dějin Německa, vydavatel Ivo Železný, 2001,
ISBN 80-237-3590-X
• KADLEC Jaroslav, Dějiny katolické církve III (str.
420), Univerzita Palackého 1993, ISBN 80-7067285-4
• MAUR, Eduard. 12. 5. 1743: Marie Terezie: Korunovace na usmířenou. Praha : Havran, 2003. 187 s.
ISBN 80-86515-22-2.
2.11. MARIE TEREZIE
• SCHWICKER, Heinrich. Die letzen Regierungsjahre
der Kaiserin-Königin Maria Theresia (1763–1780).
II. Abtheilung. Wien : Karl Gronemeyer, 1871. - 222 s.(Oesterreichische Geschichte für das Volk.
13.)
• TAPIE, Victor Lucien, Marie Terezie a Evropa. Od
baroka k osvícenství, Mladá fronta, Praha 1997.
ISBN 80-204-0616-6.
• VONDRA, Roman. České země v letech 1705–1792
: doba absolutismu, osvícenství, paruk a třírohých
• WEISSENSTEINER Friedrich, Dcery Marie Terezie, vydavatelství Ikar a Knižní klub, Praha 1995,
ISBN 80-85944-29-4, ISBN 80-7176-234-2
• YONAN Michael: “Empress Maria Theresa and the
Politics of Habsburg Imperial Art” Penn State Press,
2011. ISBN 978-0-271-03722-6
• Seznam panovníků Svaté říše římské
• Seznam představitelů českého státu
• Josef II.
• Leopold II.
Externí odkazy
•
Osoba Marie Terezie ve Wikicitátech
• Seznam děl v databázi Národní knihovny ČR, jejichž autorem nebo tématem je Marie Terezie
• Mince a milostné medaile 1740–1789 (rakouský
web v angličtině)
• Konvenční tolar ražený od r. 1751
• rodokmeny Habsburků 17. a 18. století
• Referát: Marie Terezie byla pouze manželkou císaře
• Marie Terezie obdržela titul císařovny (jen jako
manželka císaře), který však mnoho neužívala.
• Encyklopedie KDO BYL KDO do roku 1918, vydavatelství Libri, 2001
75
Kapitola 3
Zdroje textu a obrázků, přispěvatelé a
licence
3.1 Text
• Habsburkové Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Habsburkov%C3%A9?oldid=11890044 Přispěvatelé: Suisui, Jan Pospíšil, V. Z., Romanm, Ludek, Mojza, Miraceti, Postrach, Poko, Petr Kovář, Beren, Ktsquare, Wiki-vr, OnovyBOT, Kirk, PaD, Adam Hauner, Bota47,
Zwobot, Irwing, YurikBot, Nolanus, Tlusťa, Tsca.bot, Kf, Zagothal, JéeM84, Arutha, Mercy, Harold, Horst, Dinybot, Jirka008, JAnDbot,
Jacobus, Escarbot, PastoriBot, Thijs!bot, BobM, Dingoa, Unpocoloco, Johann, VitVit, CommonsDelinker, Bot-Schafter, Daniel Baránek,
VolkovBot, Bosquete, TXiKiBoT, Jvs, Idioma-bot, Meluzína, Mozzan, Jid, Lalina, Ria, MiroslavJosef, SieBot, AlleborgoBot, Dogbert,
Marv1N, Michelangelo2204, Jj14, SilvonenBot, Martin Kotačka, ArthurBot, Kolomaznik, Dominus Moravian, WikiDreamer Bot, Jiekeren, Loupeznik, Luckas-bot, MystBot, Ptbotgourou, Faxi, Saltzmann, CarsracBot, Xqbot, GhalyBot, Hubitel, MastiBot, RedBot, Vavrin,
EmausBot, ZéroBot, Matěj Orlický, WikitanvirBot, Vandazimova, Matěj Suchánek, Packare, MerlIwBot, Cimrmanolog, Ivannah, Kkac,
G3robot, Jecko700, Addbot, Rafus, Natýsek a Anonymové: 34
• Svatá říše římská Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Svat%C3%A1%20%C5%99%C3%AD%C5%A1e%20%C5%99%C3%ADmsk%
C3%A1?oldid=12011727 Přispěvatelé: Blahma, Petr Kovář, Beren, Cinik, Dodo, Jirka O., Kirk, Snek01, Adam Hauner, Di, Che, Bota47,
Pete, YurikBot, Tsca.bot, Milda, Timichal, Porthos, FlaBot, Jedudedek, Mercy, Ragimiri, Harold, Horst, Dinybot, JAnDbot, TimiBot,
Escarbot, PastoriBot, Yopie, Thijs!bot, BobM, Novis-M, VitVit, CommonsDelinker, Daniel Baránek, Rei-bot, Silesianus, W.Godfrey, OdderBot, Elm, Nikos, VolkovBot, Bosquete, Fagusius, Andrzej, TXiKiBoT, Zik, Idioma-bot, Meluzína, Synthebot, Mozzan, Dr. Králík,
MiroslavJosef, BotMultichill, Louperibot, SieBot, Ioannes Pragensis, AlleborgoBot, Iaroslavvs, Jenda H., Marv1N, Fingon, Darkicebot,
SilvonenBot, Feťour, Přemysl Otakar, ArthurBot, Kolomaznik, MelancholieBot, Dominus Moravian, WikiDreamer Bot, Sardur, Adamcervenka, Luckas-bot, MystBot, Ptbotgourou, Nallimbot, Crsinv, Saltzmann, CarsracBot, TchoŘoBot, Xqbot, Hadonos, SassoBot, Almabot, LucienBOT, RibotBOT, RedBot, PB0305, Dragovit, Jirka.h23, KamikazeBot, EmausBot, WikitanvirBot, ChuispastonBot, FoxBot,
Movses-bot, Matěj Suchánek, CocuBot, MerlIwBot, Forzadifuoco, Addbot, Jan Kovář BK, Upíří historik a Anonymové: 22
• Rakousko Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Rakousko?oldid=12020196 Přispěvatelé: Alva, Pastorius, Exon, Beowulf, V. Z., Webkid,
Malýčtenář, Robbot, Ludek, Mojza, Mormegil, BotCS, Profant, Vrba, Poko, Honza Záruba, Wiki-vr, Jirka O., Pitel, OnovyBOT, Kirk,
Parkis, Dqd, Snek01, Aktron, PaD, Adam Hauner, Sasik, Che, Reo On, Bota47, Jorunn, Zwobot, Alaiche, Hugo, Mirek256, YurikBot,
Sveter, Nolanus, Kelovy, Tlusťa, Kf, Ben Skála, Vobrcz, Sebesta, Zagothal, Pazuzu, Mircea, KocjoBot, Milda, Timichal, Qasinka, Porthos,
Petr Kopač, Nahabedere, Jowe, FlaBot, Pajast, Chalupa, Yarp, Dezidor, Faigl.ladislav, UP3, Mercy, Ragimiri, Harold, Horst, Nadkachna,
Dinybot, JAnDbot, TimiBot, Escarbot, Hgav, PastoriBot, TuvicBot, Thijs!bot, Pl, BobM, Dingoa, Alfons, BilboqCyborg, Unpocoloco,
JuanCuerdas, A0, Daniel Baránek, Purodha, Skricx, Rei-bot, SinBot, Packa, Silesianus, OdderBot, Mychajlo, Elm, Podzemnik, Draceane,
VolkovBot, Sandik, Hidalgo944, TXiKiBoT, Sevela.p, Jvs, Qualia, Idioma-bot, Synthebot, Venca24, Mozzan, YonaBot, Jid, Lalina, Dr.
Králík, MiroslavJosef, BotMultichill, Louperibot, SieBot, AlleborgoBot, Supervht, Byrialbot, Iaroslavvs, Iohannes Animosus, Talmidavi, Ajznbony, Jenda H., PipepBot, Herakleitoszefesu, Gombarix, 4o, Marv1N, DragonBot, PixelBot, Alexbot, DeeMusil, TomasF, Kozuch, BOTarate, Gravedigger, NIGKDO, Martin Kotačka, BumlaBot, ArthurBot, MelancholieBot, Dominus Moravian, Márton CZ-HU,
Alecs.bot, Jiekeren, HerculeBot, AmphBot, Loupeznik, Luckas-bot, Amirobot, Jana Lánová, LaaknorBot, Ptbotgourou, Vojtěch Veselý,
Tchoř, CarsracBot, JagRoBot, TchoŘoBot, Xqbot, GhalyBot, Piacek, Almabot, LucienBOT, RibotBOT, MastiBot, Miďonek, RedBot,
Davcza, TobeBot, Dinamik-bot, KamikazeBot, Vavrin, Marek Koudelka, Hejhulák, K123456, EmausBot, ZéroBot, Šumava, WikitanvirBot, ChuispastonBot, FoxBot, Zoner60, Hon-3s-T, Movses-bot, Adek87, Matěj Suchánek, MerlIwBot, Fext, HiW-Bot, Vladimír Škopek,
Marquas, Ivannah, Jaroslav Ondráš, Lucas87, Dag13, RomanM82, Addbot, DeepBlueDanube, Jan Kovář BK, Bellaa01, Pedro5736251,
Cahlik, Peep, HypoBOT a Anonymové: 131
• České země Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cesk%C3%A9%20zem%C4%9B?oldid=11872882 Přispěvatelé: Mormegil,
Kirk, ŠJů, JAnDbot, PastoriBot, Draceane, Anarchia99, Marv1N, H11, RedBot, ZéroBot, MerlIwBot, NeuP, Addbot a Anonymové: 1
• Chorvatsko Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Chorvatsko?oldid=11813877 Přispěvatelé: Ilja Lorek, Pastorius, Prochaine, V. Z., Malýčtenář, -jkb-, Ludek, Mojza, Mormegil, BotCS, Radouch, Miraceti, Mattan, Karakal, Bluemask, Sumil, Egg, Radek Linner, Honza Záruba, Wiki-vr, Jirka O., OnovyBOT, Roman Štefko, Kirk, Kyknos, Parkis, Aktron, Zirland, Adam Hauner, Bota47, -df-, Zwobot, Hugo,
Lucas, YurikBot, Nolanus, Tlusťa, Tsca.bot, Zagothal, Frettie, Mircea, Porthos, Danny B., Rottweiler, Chmee2, Dezidor, Faigl.ladislav,
Kozákov, Mercy, Harold, Horst, Nadkachna, Dinybot, Japo, JAnDbot, Escarbot, PastoriBot, Kibitzer, Thijs!bot, BobM, Dingoa, Cmelak770, Alfons, Unpocoloco, Reaperman, CommonsDelinker, Aallcz, Croatiafan, Rei-bot, SinBot, OdderBot, Elm, VolkovBot, Gumruch,
Eagle 101, TXiKiBoT, Sevela.p, Jvs, Qualia, Idioma-bot, Synthebot, Mozzan, YonaBot, Lalina, MiroslavJosef, BotMultichill, Orange.man,
Louperibot, SieBot, Ioannes Pragensis, AlleborgoBot, Hubipe, Byrialbot, Iaroslavvs, Iohannes Animosus, Jenda H., PipepBot, Interfector,
76
3.1. TEXT
77
Raduz, LA2-bot, Jagro, BodhisattvaBot, Mike.lifeguard, Kozuch, BOTarate, Kacir, NIGKDO, Spock lone wolf, ArthurBot, Kolomaznik,
MelancholieBot, Márton CZ-HU, Jiekeren, Mariah, Železnice, HerculeBot, Loupeznik, Luckas-bot, Heisy Bordel, MystBot, Jaromir Adamek, LaaknorBot, Ptbotgourou, Nallimbot, AStarBot, Tchoř, Dalmacijatour, Thomas999, Fredy.00, Kmenicka, Saltzmann, CarsracBot,
JagRoBot, TchoŘoBot, Jotterbot, Xqbot, Rubinbot, Karel Hrdina, GhalyBot, Almabot, LucienBOT, RibotBOT, OndrejKonarik, MastiBot,
DaBlerBot, Kermit, Mrzout, RedBot, STS Chvojkovice-Brod, Fagnes, MauritsBot, Bester, Taavetti, TobeBot, DixonDBot, Pamatkar12,
KamikazeBot, Thecentre, TjBot, Marek Koudelka, EmausBot, Slaigo, WikitanvirBot, Mjbmrbot, FoxBot, Movses-bot, SimoneCroce, CocuBot, MerlIwBot, Katerina.smidova., TI58C, Švališér, Jkalcik, Michal64, Marquas, MahdiBot, Gerakibot, F karlo, Dag13, MatSuBot,
G3robot, Addbot, Mario7, Jan Kovář BK, Norik, Dadadadas, HypoBOT, Míirovsko a Anonymové: 130
• Uhersko Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Uhersko?oldid=12017072 Přispěvatelé: Adam78, Postrach, Poko, Beren, Sumil, Wiki-vr, Flegi, Li-sung, Kirk, Milhaus, Zp, Petr.adamek, Bota47, YurikBot, Kelovy, Mirekk, Milda, Power, Porthos, Jowe, Pilgrim, Dezidor, Mercy,
Horst, Dinybot, Japo, JAnDbot, Jacobus, Escarbot, PastoriBot, Jinny, Manka, Dragone, Thijs!bot, Kokpit, BobM, VitVit, A0, Daniel
Baránek, SinBot, VolkovBot, Bosquete, TXiKiBoT, Meluzína, Jid, Lalina, Dr. Králík, MiroslavJosef, Orange.man, SieBot, Iaroslavvs,
Kukusak, Bahir, Majkl.tenkrat, SilvonenBot, Fero Paškevič, ArthurBot, Kolomaznik, MelancholieBot, Dominus Moravian, Varan, Márton CZ-HU, Muro Bot, Luckas-bot, LaaknorBot, Tchoř, Thomas999, Saltzmann, JagRoBot, TchoŘoBot, Xqbot, LucienBOT, RibotBOT,
RedBot, Madboy74, Kohelet, Dragovit, TobeBot, KamikazeBot, Zajac Vanka, EmausBot, Hustoles, MerlIwBot, Fext, Tomidak, Ivannah,
Jaroslav Ondráš, Rotlink, Addbot a Anonymové: 26
• Španělsko Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0pan%C4%9Blsko?oldid=11755155 Přispěvatelé: Beowulf, Hashar, V. Z., Romanm, Webkid, Robbot, Karel, Zeman, Ludek, Mojza, Mormegil, BotCS, Poko, Egg, Cinik, Lucie.terezie, Honza Záruba, Miaow Miaow, Zkf,
Wiki-vr, Rocastelo, Jirka O., OnovyBOT, Kirk, Aktron, Sioux7, Yurik, Zirland, Vargenau, Petr.adamek, DaBler, Otis, Bota47, Jorunn, Pete, Alaiche, Mirek256, YurikBot, Tlusťa, JAn Dudík, Ben Skála, Gringo, RobotJcb, Juandev, Lovecz, Frettie, Mircea, Nádvorník, Milda,
Timichal, Porthos, Danny B., Chmee2, FlaBot, Dezidor, Faigl.ladislav, Mercy, Thelvyn, Krvesaj, Vyky, Nadkachna, JanDlubal, Dinybot, Japo, JAnDbot, Escarbot, PastoriBot, TuvicBot, Thijs!bot, Adam P., BobM, StaraBlazkova, BilboqCyborg, Unpocoloco, Reaperman,
CommonsDelinker, A0, Daniel Baránek, Rei-bot, SinBot, Aleinad, Ausonius, Mychajlo, Elm, Hercog 5, VolkovBot, Hidalgo944, Gumruch,
Andrzej, TXiKiBoT, Sevela.p, Jvs, Chevees, Idioma-bot, Meluzína, Synthebot, Mozzan, YonaBot, Filip Albert, MartyIX, MiroslavJosef,
BotMultichill, Louperibot, SieBot, Ioannes Pragensis, Franz-Vader, AlleborgoBot, Sabio, Byrialbot, Jenda H., Hrhr2, PipepBot, El Quebrado, Marv1N, DragonBot, Luboš ježek, Majkl.tenkrat, Alexbot, Kozuch, Kacir, NIGKDO, Spock lone wolf, Moloniam, SlfiBot, ArthurBot,
MelancholieBot, Omikrofan, WikiDreamer Bot, Jiekeren, Železnice, HerculeBot, Loupeznik, Luckas-bot, IoannesM, Expander-cs, Ptbotgourou, Nallimbot, Kadellar, Tchoř, Saltzmann, CarsracBot, JagRoBot, TchoŘoBot, Xqbot, MerlLinkBot, Hadonos, GhalyBot, Almabot,
Putnik92, RibotBOT, Viplux, MastiBot, Krajane, RedBot, Oashi, TobeBot, TjBot, Zdenek.hejl, Hejhulák, Jacinto-Miróbriga, Aslanex,
EmausBot, ZéroBot, JackieBot, Klíňák, BernardaAlba, WikitanvirBot, Mjbmrbot, ChuispastonBot, FoxBot, Movses-bot, Matěj Suchánek,
Akai Goth, MerlIwBot, Lucka mrazova, Zbrnajsem, AvicBot, HiW-Bot, Hulis 4, Werlen, Marquas, DarafshBot, Mociik, Dreefi, MatSuBot,
G3robot, Luki777, Addbot, Peldaga, Jan Kovář BK, Goues, Rohud, HypoBOT, RafaNadal127 a Anonymové: 133
• Portugalsko Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Portugalsko?oldid=11832358 Přispěvatelé: Pastorius, Robbot, Mojza, Vaclav.prasil, Mormegil, BotCS, Poko, Beren, Honza Záruba, Miaow Miaow, Zkf, OnovyBOT, Lubos, Aktron, PaD, Zirland, Had01, Petr.adamek, Che,
Bota47, Pete, Alaiche, Mirek256, YurikBot, Tlusťa, Kf, JAn Dudík, Juandev, Zagothal, Joker Island, Mircea, KocjoBot, Mirekk, Nádvorník, Porthos, Kuklava, Chmee2, Faigl.ladislav, Mercy, Harold, Horst, Dinybot, JAnDbot, TimiBot, Escarbot, PastoriBot, Thijs!bot,
Fnn, Adam Zivner, Unpocoloco, CommonsDelinker, Bot-Schafter, A0, Rei-bot, Petr Losert, OdderBot, Mychajlo, Elm, Podzemnik, Aibot,
VolkovBot, TXiKiBoT, Idioma-bot, Synthebot, Mozzan, YonaBot, RebelMe, Mr. Richard Bolla, MiroslavJosef, BotMultichill, Louperibot,
SieBot, Luka, AlleborgoBot, Jenda H., PipepBot, DragonBot, PixelBot, Alexbot, Kuvaly, Kozuch, BOTarate, Tatarchan, SilvonenBot, Kacir, NIGKDO, EdBever, SlfiBot, ArthurBot, MelancholieBot, Alecs.bot, HerculeBot, Loupeznik, Luckas-bot, MystBot, G3ron1mo, Jana
Lánová, LaaknorBot, Flame CZE, Thomas999, Fredy.00, Lama alpaka, Saltzmann, CarsracBot, JagRoBot, TchoŘoBot, Xqbot, Hadonos, GhalyBot, Putnik92, LucienBOT, RibotBOT, MastiBot, DaBlerBot, KamikazeBot, Daniel Fabíni, Marek Koudelka, Diego Grez Bot,
K123456, EmausBot, ZéroBot, Ebrambot, WikitanvirBot, Mjbmrbot, ChuispastonBot, FoxBot, Movses-bot, Manubot, Matěj Suchánek,
Breogan2008, Phamphi, MerlIwBot, Marquas, Ivannah, G3robot, Luki777, Addbot, KKDAII, Norik, HypoBOT, B.Lameira a Anonymové:
74
• Ferdinand I. Habsburský Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Ferdinand%20I.%20Habsbursk%C3%BD?oldid=11962477 Přispěvatelé:
Robbot, Karakal, Cinik, Li-sung, Jirka O., Rozhlas, Snek01, Mistvan, Jklamo, Adam Hauner, Tsca.bot, Kf, Nádvorník, Jowe, Pilgrim, Jedudedek, KláraK, Mercy, Harold, Dinybot, JAnDbot, Escarbot, PastoriBot, Jinny, Thijs!bot, Fnn, BobM, Koky, Unpocoloco, CommonsDelinker, David Kozler, Sapfan, Daniel Baránek, Rei-bot, Pavel Q, Podzemnik, Draceane, VolkovBot, Bosquete, TXiKiBoT, Jvs, Idioma-bot,
Meluzína, Mozzan, YonaBot, Jid, Lalina, MiroslavJosef, BotMultichill, Louperibot, SieBot, Jhr, DjAvatar, Majkl.tenkrat, Jj14, ArthurBot, Kolomaznik, Varan, Bedivere, Loupeznik, Luckas-bot, Tomas62, MystBot, Amirobot, Jana Lánová, Ptbotgourou, Vojtěch Veselý,
Saltzmann, Xqbot, RibotBOT, MastiBot, DaBlerBot, D'ohBot, RedBot, Fagnes, Embarkation, Flipper77, Taavetti, DixonDBot, Stanator,
TjBot, Mith'raw'nuruodo, EmausBot, ZéroBot, Aristarch, Jik jik, WikitanvirBot, Zoner60, Lamprus, Movses-bot, Mates, Sdksmb, Martin
Davídek, Ivannah, Makecat-bot, Jecko700, Addbot, TFerenczy a Anonymové: 31
• Maxmilián II. Habsburský Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Maxmili%C3%A1n%20II.%20Habsbursk%C3%BD?oldid=11962469
Přispěvatelé: -jkb-, Poko, Cinik, Miaow Miaow, Snek01, Jklamo, Bota47, YurikBot, Lenka64, Tsca.bot, Porthos, Faigl.ladislav, Mercy,
Harold, JAnDbot, Escarbot, PastoriBot, Jinny, Thijs!bot, Linn, BobM, CommonsDelinker, David Kozler, Rei-bot, Pernak, VolkovBot,
Bosquete, TXiKiBoT, Meluzína, YonaBot, Jid, Lalina, Loveless, Louperibot, SieBot, Jan.podsera, AlleborgoBot, Zákupák, BodhisattvaBot, Jj14, Martin Kotačka, ArthurBot, Kolomaznik, WikiDreamer Bot, Čočkin, Luckas-bot, Amirobot, Jana Lánová, Ptbotgourou,
Tchoř, Saltzmann, JagRoBot, Xqbot, Rubinbot, MastiBot, DaBlerBot, Linus erw, RedBot, Embarkation, Taavetti, TobeBot, Dinamikbot, Milan.krimsky, Krochoman, EmausBot, ZéroBot, ChuispastonBot, Zoner60, Lamprus, Movses-bot, Packare, Ivannah, Makecat-bot,
Jecko700, Addbot, TFerenczy a Anonymové: 13
• Rudolf II. Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Rudolf%20II.?oldid=11992027 Přispěvatelé: Beowulf, -jkb-, Ludek, Mojza, Mormegil, Krtek76, Poko, Petr Kovář, Egg, Xmort, Radek Linner, Zkf, OnovyBOT, Snek01, Jklamo, Zirland, Zp, Adam Hauner, Bota47, YurikBot,
Grw, Tlusťa, Tsca.bot, Sebesta, Zagothal, Nádvorník, Milda, Porthos, Chmee2, Pajast, Mercy, Harold, Dinybot, Japo, JAnDbot, PastoriBot,
Jinny, Thijs!bot, BobM, CommonsDelinker, Mity, Daniel Baránek, Silesianus, OdderBot, Podzemnik, VolkovBot, Bosquete, Gumruch, Meluzína, YonaBot, Jid, Lalina, MiroslavJosef, SieBot, KIWI3, Kukusak, Marv1N, Zákupák, PixelBot, Skot, BodhisattvaBot, Jj14, NIGKDO,
Lenny2, Feťour, Spock lone wolf, ArthurBot, Kolomaznik, Varan, Alecs.bot, Jiekeren, Loupeznik, Luckas-bot, Amirobot, Jana Lánová,
Sumivec, Tchoř, Tadeáš.Dohňanský, Kmenicka, Saltzmann, JagRoBot, NobelBot, TchoŘoBot, Xqbot, LucienBOT, RibotBOT, Embarkation, Taavetti, PB0305, Milan.krimsky, TenistkaVali, Mith'raw'nuruodo, K123456, EmausBot, ZéroBot, Prvák, Milan Wölfl, WikitanvirBot,
Mjbmrbot, Zoner60, Lamprus, Citsab, MerlIwBot, Zbrnajsem, Marquas, Ivannah, Jirka.Ristov, David Kůs, Makecat-bot, YFdyh-bot, Jecko700, Addbot, Vlout, Sympaticky-hors a Anonymové: 63
78
KAPITOLA 3. ZDROJE TEXTU A OBRÁZKŮ, PŘISPĚVATELÉ A LICENCE
• Matyáš Habsburský Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Maty%C3%A1%C5%A1%20Habsbursk%C3%BD?oldid=12018889 Přispěvatelé: Cinik, Miaow Miaow, Snek01, Zp, Adam Hauner, Bota47, YurikBot, Lenka64, Tlusťa, JAn Dudík, Porthos, Harold, Dinybot, JAnDbot,
Escarbot, Jinny, Manka, Thijs!bot, BobM, CommonsDelinker, David Kozler, Silesianus, Elm, Podzemnik, Aibot, VolkovBot, Bosquete,
TXiKiBoT, Meluzína, YonaBot, Jid, Lalina, Louperibot, SieBot, AlleborgoBot, Martin wolf, Marv1N, Wudi, PixelBot, Alexbot, BodhisattvaBot, ArthurBot, Kolomaznik, MelancholieBot, Varan, Luckas-bot, Amirobot, Ptbotgourou, Saltzmann, Rubinbot, LucienBOT,
D'ohBot, RedBot, Taavetti, Dinamik-bot, Matejpavel1, Прудкапаев, EmausBot, Zdenekk2, JackieBot, ChuispastonBot, Zoner60, Chaberák, Makecat-bot, Gerakibot, Jecko700, Addbot, TFerenczy a Anonymové: 11
• Ferdinand II. Štýrský Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Ferdinand%20II.%20%C5%A0t%C3%BDrsk%C3%BD?oldid=11999990
Přispěvatelé: Poko, Cinik, Jirka O., Snek01, Adam Hauner, Rawac, Lenka64, Tlusťa, Nádvorník, Porthos, Pajast, Jedudedek, Mercy, Dinybot, JAnDbot, TimiBot, Bod, Escarbot, PastoriBot, Jinny, Thijs!bot, Adam P., BobM, VitVit, CommonsDelinker, A0, Rei-bot, VolkovBot,
Bosquete, Meluzína, Mozzan, YonaBot, Jid, Lalina, Dr. Králík, Louperibot, SieBot, Ioannes Pragensis, Iohannes Animosus, Marv1N,
DragonBot, Alexbot, Jj14, ArthurBot, Kolomaznik, Pan BMP, WikiDreamer Bot, OndraPosp, Luckas-bot, Amirobot, Ptbotgourou, Nallimbot, Saltzmann, JagRoBot, TJ Ryba, Xqbot, Hadonos, MastiBot, RedBot, MauritsBot, Taavetti, TobeBot, Dinamik-bot, KamikazeBot,
EmausBot, ChichaKwas, Matěj Orlický, Aristarch, Zoner60, Lamprus, Mates, CocuBot, MerlIwBot, Makecat-bot, YFdyh-bot, Zdeněk
Dejmek, Jecko700, Addbot a Anonymové: 21
• Ferdinand III. Habsburský Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Ferdinand%20III.%20Habsbursk%C3%BD?oldid=11893192 Přispěvatelé: Cinik, Jirka O., Snek01, Lenka64, ŠJů, Porthos, Bilboq, Pajast, Dezidor, JAnDbot, TimiBot, PastoriBot, Jinny, BobM, VitVit, CommonsDelinker, A0, Rei-bot, Silesianus, Aibot, VolkovBot, Bosquete, Andrzej, TXiKiBoT, Idioma-bot, YonaBot, Jid, Lalina, SieBot, PipepBot, Marv1N, Zákupák, Alexbot, BodhisattvaBot, Jj14, SilvonenBot, ArthurBot, Kolomaznik, MelancholieBot, Amirobot, LaaknorBot,
Nallimbot, Saltzmann, JagRoBot, Hadonos, RibotBOT, MastiBot, RedBot, MauritsBot, Taavetti, KamikazeBot, TjBot, EmausBot, ZéroBot, Aristarch, Zoner60, Fooggyy, CocuBot, Hromino, Misha.E L E N, Makecat-bot, PavelT123, Jecko700, Addbot, Norik a Anonymové:
11
• Ferdinand IV. Habsburský Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Ferdinand%20IV.%20Habsbursk%C3%BD?oldid=11893201 Přispěvatelé: Jirka O., Pajast, Japo, JAnDbot, PastoriBot, Jinny, CommonsDelinker, Silesianus, Elm, Jindrazak, Draceane, VolkovBot, Bosquete, Jid, SieBot, Traján, ArthurBot, Kolomaznik, Varan, Luckas-bot, LaaknorBot, Saltzmann, JagRoBot, TchoŘoBot, Xqbot, RibotBOT,
RedBot, Embarkation, MGroBot, TobeBot, TjBot, EmausBot, ZéroBot, Aristarch, WikitanvirBot, Zoner60, Jecko700, Addbot, Norik a
Anonymové: 4
• Leopold I. Habsburský Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Leopold%20I.%20Habsbursk%C3%BD?oldid=11861751 Přispěvatelé: Poko,
Rozhlas, JAnDbot, Silesianus, Meluzína, Bonio, Alexbot, Kacir, ArthurBot, Ramsveyker, Luckas-bot, Saltzmann, TchoŘoBot, EmausBot,
Zoner60, Jecko700, Addbot a Anonymové: 3
• Josef I. Habsburský Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Josef%20I.%20Habsbursk%C3%BD?oldid=11861753 Přispěvatelé: -jkb-, Vrba, Poko, Cinik, Miaow Miaow, Zkf, Bodlina, YurikBot, Wikikou, Tsca.bot, Porthos, Mercy, Nadkachna, Dinybot, JAnDbot, PastoriBot,
Jinny, Thijs!bot, BobM, CommonsDelinker, SinBot, Packa, VolkovBot, Bosquete, TXiKiBoT, Idioma-bot, Jid, Lalina, SieBot, Trachemys,
Traján, BodhisattvaBot, BOTarate, ArthurBot, Kolomaznik, Varan, WikiDreamer Bot, Luckas-bot, Amirobot, LaaknorBot, Ptbotgourou,
Sumivec, Saltzmann, Shlomo, TchoŘoBot, Xqbot, Almabot, Taavetti, TheAnkopinko15, Oliverek, KamikazeBot, EmausBot, WikitanvirBot, ChuispastonBot, Zoner60, Matěj Suchánek, MerlIwBot, Lčamra, Martin Davídek, Tompopo1, Raksagadam, Jecko700, Addbot a
Anonymové: 9
• Karel VI. Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Karel%20VI.?oldid=11961579 Přispěvatelé: V. Z., Vrba, Petr Kovář, Beren, Sumil, Cinik,
Li-sung, Jirka O., OnovyBOT, Snek01, Adam Hauner, Che, Bota47, YurikBot, Tsca.bot, ŠJů, Petr Kopač, Bilboq, JAnDbot, TimiBot,
PastoriBot, Jinny, Thijs!bot, BobM, Unpocoloco, VitVit, CommonsDelinker, Rei-bot, Sazex, Pernak, VolkovBot, Bosquete, TXiKiBoT,
Ondra Fiedler, Idioma-bot, Meluzína, Mozzan, Jid, Lalina, MiroslavJosef, BotMultichill, Louperibot, SieBot, M. J. V. Procházka, Hrhr2,
Martin wolf, Marv1N, Zahri, Alexbot, BodhisattvaBot, TomasF, Jj14, ArthurBot, Kolomaznik, Varan, WikiDreamer Bot, Jiekeren, Luckasbot, MystBot, Amirobot, Saltzmann, TchoŘoBot, Xqbot, RibotBOT, DaBlerBot, RedBot, Dfgdsster, Embarkation, Taavetti, EmausBot,
ZéroBot, WikitanvirBot, ChuispastonBot, FoxBot, Zoner60, Simonix, Baptista, G3robot, Jecko700, Addbot, TFerenczy a Anonymové: 21
• Marie Terezie Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Marie%20Terezie?oldid=11961562 Přispěvatelé: Jan Pospíšil, Karel, Ludek, Mojza,
Mormegil, Radouch, Postrach, Poko, Beren, Cinik, Macronyx, Honza Záruba, Li-sung, Jirka O., Kirk, Dqd, Snek01, Zirland, Adam Hauner, Bota47, Irwing, Hugo, YurikBot, Nolanus, Lenka64, Jirkathor, Tlusťa, Kf, Ben Skála, Sebesta, Slimejs, Zagothal, Joker Island, ŠJů,
Timichal, Porthos, Chmee2, Jan.Kamenicek, Pajast, Martin Kozák, Dezidor, Faigl.ladislav, Jedudedek, Mercy, Harold, Horst, Dinybot,
Japo, JAnDbot, PastoriBot, Jinny, Okino, Yopie, Thijs!bot, BobM, StaraBlazkova, Reaperman, VitVit, CommonsDelinker, Jakub Šenk,
A0, Sarakuk, Silesianus, Medvídek Pú, Elm, VolkovBot, Bosquete, Sandik, LV-426, TXiKiBoT, Prochin, Zacatecnik, Safírka, Jid, Lalina,
Dr. Králík, Loveless, MiroslavJosef, Louperibot, SieBot, AlleborgoBot, Andre2007, Mauti, Kukusak, PipepBot, Marv1N, Svajcr, SilvonenBot, Lulinka, Kacir, NIGKDO, Martin Kotačka, David Kennedy, Feťour, SlfiBot, ArthurBot, Kolomaznik, CERminator, Varan, Coyau,
WikiDreamer Bot, Bedivere, Jiekeren, Loupeznik, Luckas-bot, Tomas62, Jana Lánová, Ptbotgourou, Vojtěch Veselý, Tchoř, Saltzmann,
JagRoBot, TchoŘoBot, Xqbot, Hadonos, SassoBot, RibotBOT, Zet, Bwag, Embarkation, Rozincina, Taavetti, TheAnkopinko15, CYBERDEMON, Trial, Marek Koudelka, Karlos.stary, Matejpavel1, EmausBot, ZéroBot, Zuzikmacik, WikitanvirBot, Biologo32, Zoner60, Hon3s-T, Uacs451, Matěj Suchánek, Mates, MerlIwBot, Courcelles, Ten co nema skolu rad, Zbrnajsem, Lčamra, HiW-Bot, WikiHannibal,
123456789pal, Marquas, Ivannah, Blaničkabroskvička, Gerakibot, Kocman365, G3robot, Jecko700, Addbot, Akdam, Jirkamandat, Wpofjwofjw, Botaurus-stellaris, TFerenczy a Anonymové: 162
3.2 Obrázky
• Soubor:060930_-_Siegel_crop.jpg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/8/86/060930_-_Siegel_crop.jpg Licence:
CC-BY-SA-3.0 Přispěvatelé: Vlastní dílo (Own photo) Původní autor: Saippuakauppias
• Soubor:Acueducto_de_Segovia_01.jpg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/1/19/Acueducto_de_Segovia_01.jpg
Licence: CC-BY-SA-3.0-es Přispěvatelé: Vlastní dílo Původní autor: David Corral Gadea
• Soubor:Algarve_pobrezi.jpg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/e/ee/Algarve_pobrezi.jpg Licence: Public domain
Přispěvatelé: Originally from cs.wikipedia; description page is/was here.
Původní autor: Original uploader was Had01 at cs.wikipedia
3.2. OBRÁZKY
79
• Soubor:Alleged_flag_of_the_Rhine_Confederation_1806-13.svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/c/cc/
Alleged_flag_of_the_Rhine_Confederation_1806-13.svg Licence: Public domain Přispěvatelé: http://www.flaggenlexikon.de/fdtlhirb.
htm#Flagge Původní autor: N3MO
• Soubor:Andreas_Moeller_-_Erzherzogin_Maria_Theresia_-_Kunsthistorisches_Museum.jpg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/
wikipedia/commons/e/eb/Andreas_Moeller_-_Erzherzogin_Maria_Theresia_-_Kunsthistorisches_Museum.jpg Licence: Public domain
Přispěvatelé: [1] Původní autor: Andreas Möller
• Soubor:Andreas_Moeller_002.jpg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/b/b2/Andreas_Moeller_002.jpg Licence:
Public domain Přispěvatelé: [1] Původní autor: Andreas Möller
• Soubor:Andreas_Moeller_003.jpg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/7/77/Andreas_Moeller_003.jpg Licence:
Public domain Přispěvatelé: [1] Původní autor: Andreas Möller
• Soubor:Antoine_Pesne_-_Friedrich_II._als_Feldherr_(1745).jpg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/9/91/
Antoine_Pesne_-_Friedrich_II._als_Feldherr_%281745%29.jpg Licence: Public domain Přispěvatelé: 1. www.dhm.de
Původní autor: Workshop of Antoine Pesne
• Soubor:Archduchess_Maria_Anne_of_Austria.jpg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/6/68/Archduchess_
Maria_Anne_of_Austria.jpg Licence: Public domain Přispěvatelé: http://en.wikipedia.org/wiki/Image:Archduchess Maria Anne of
Austria.jpg Původní autor: Martin van Meytens
• Soubor:Archdukerudolf.jpg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/8/82/Archdukerudolf.jpg Licence: Public domain
Přispěvatelé: http://ladysarafina.home.att.net/archdukerudolf.JPG Původní autor: Alonso Sánchez Coello
• Soubor:Arcimboldovertemnus.jpeg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/d/d2/Arcimboldovertemnus.jpeg Licence:
Public domain Přispěvatelé: mechanical reproduction of 2D image Původní autor: Giuseppe Arcimboldo
• Soubor:Armoiries_Aragon_Sicile.svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/8/85/Armoiries_Aragon_Sicile.svg Licence: CC-BY-SA-3.0-2.5-2.0-1.0 Přispěvatelé: ? Původní autor: ?
• Soubor:Armoiries_Comtes_de_Luxembourg.svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/9/94/Armoiries_Comtes_
de_Luxembourg.svg Licence: GFDL Přispěvatelé: ? Původní autor: ?
• Soubor:Armoiries_Saint-Empire_monocéphale.svg
Zdroj:
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/a/a0/Armoiries_
Saint-Empire_monoc%C3%A9phale.svg Licence: ? Přispěvatelé: Own Work, Custom Creation according to the description at Héraldique
Européenne Původní autor: Drawing created by David Liuzzo
• Soubor:Armoiries_empereur_Ferdinand_III.svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/8/8a/Armoiries_empereur_
Ferdinand_III.svg Licence: ? Přispěvatelé: Own Work, Custom Creation according to the description at Héraldique Européenne Původní
autor: Drawing created by David Liuzzo
• Soubor:Austria-Bregenz-Pfaender.jpg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/2/2e/Austria-Bregenz-Pfaender.jpg
Licence: CC-BY-SA-3.0 Přispěvatelé: ? Původní autor: ?
• Soubor:Austria-Hungaria_transparency.png
Zdroj:
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/0/0c/Austria-Hungaria_
transparency.png Licence: Public domain Přispěvatelé: H. Ströhl: Die neuen österreichischen, ungarischen und gemeinsamen Wappen. Hrsg.
auf Grund der mit d. allerhöchsten Handschreiben vom 10. u. 11. Okt. 1915, bezw. 2. u. 5. März 1916 erfolgten Einführung. Wien 1917.
Transparency added by User:Hannes 2 using preparatory work and tips in the German Bilderwerkstatt. Původní autor: Hugo Gerhard
Ströhl
• Soubor:Austria_1945-55.svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/8/89/Austria_1945-55.svg Licence: Public
domain Přispěvatelé: Derivitive of http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Austria_1945-55.png Původní autor: Jarry1250 (<a
href='//commons.wikimedia.org/wiki/User_talk:Jarry1250' title='User talk:Jarry1250'>talk</a>) 13:59, 15 May 2009 (UTC); original
Christoph Lingg
• Soubor:Austria_Bundesadler.svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/a/a0/Austria_Bundesadler.svg Licence: Public domain Přispěvatelé: Original file from the Austrian Federal Ministry of Defence, modified and changed multiple times since on the
Wikimedia Commons. Původní autor: Original image from the Bundesministerium für Landesverteidigung, modified since then.
• Soubor:Austria_Neusiedlersee_flyby.jpg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/1/10/Austria_Neusiedlersee_flyby.
jpg Licence: CC-BY-SA-3.0 Přispěvatelé: ? Původní autor: ?
• Soubor:Austria_Romana.png Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/3/3a/Austria_Romana.png Licence: CC-BY-SA3.0 Přispěvatelé: ? Původní autor: ?
• Soubor:Austria_coat_of_arms_official.svg Zdroj:
official.svg Licence: Public domain Přispěvatelé:
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/5/5a/Austria_coat_of_arms_
• Austria_Bundesadler.svg Původní autor: Austria_Bundesadler.svg: Original image from the Bundesministerium für Landesverteidigung,
modified since then. Modified and uploaded by Gryffindor by permission from the ministry, confirmed thru email.
• Soubor:Austria_coat_of_arms_simple.svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/2/27/Austria_coat_of_arms_
simple.svg Licence: CC-BY-SA-2.5 Přispěvatelé: Austria coat of arms simple.png on Wikimedia Commons Původní autor: Cornelis; SVG
Conversion by: David Liuzzo
• Soubor:Austria_hungary_1911.jpg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/9/92/Austria_hungary_1911.jpg Licence:
Public domain Přispěvatelé: www.lib.utexas.edu Původní autor: William Robert Shepherd
• Soubor:Austria_population.svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/4/4b/Austria_population.svg Licence: CC0
Přispěvatelé: Vlastní dílo Původní autor: Delphi234
• Soubor:Austria_satellite-map.jpg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/7/77/Austria_satellite-map.jpg Licence: Public domain Přispěvatelé: The image is based on a satellite image from [1]. Original image: Credit Jeff Schmaltz, MODIS Rapid Response
Team, NASA/GSFC. Původní autor: Michael Schmid
• Soubor:Austria_states_blank.png Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/6/6e/Austria_states_blank.png Licence: CCBY-2.5 Přispěvatelé: ? Původní autor: ?
80
• Soubor:Autonomous_communities_of_Spain_no_names.svg
Zdroj:
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/5/5a/
Autonomous_communities_of_Spain_no_names.svg Licence: CC-BY-SA-3.0 Přispěvatelé: Originally from en.wikipedia; description
page is/was here. Původní autor: Original uploader was Habbit at en.wikipedia
• Soubor:Bandera_Castilla-La_Mancha.svg
Zdroj:
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/d/d4/Bandera_Castilla-La_
Mancha.svg Licence: Public domain Přispěvatelé: Dibujada a partir de Image:FlagofCastile.png Původní autor: Valadrem
(http://valadrem.blogspot.com)
• Soubor:Bandera_de_Andalucía.svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/d/d8/Bandera_de_Andaluc%C3%ADa.
svg Licence: CC-BY-SA-3.0 Přispěvatelé: Vlastní dílo Původní autor: Hameryko
• Soubor:Banner_of_the_Holy_Roman_Emperor_with_haloes_(1400-1806).svg
Zdroj:
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/
commons/f/f6/Banner_of_the_Holy_Roman_Emperor_with_haloes_%281400-1806%29.svg Licence: CC-BY-SA-3.0 Přispěvatelé:
Vlastní dílo Původní autor: David Liuzzo, eagle by N3MO
• Soubor:Barcelona_Dockside_Arial_sho.jpg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/c/cb/Barcelona_Dockside_
Arial_sho.jpg Licence: Attribution Přispěvatelé: http://www.sxc.hu/photo/47320 Původní autor: Alex Furr
• Soubor:Blason_Boheme.svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/f/fe/Blason_Boheme.svg Licence: CC-BY-SA-3.02.5-2.0-1.0 Přispěvatelé: Vlastní dílo Původní autor: Bluebear2
• Soubor:Blason_Lorraine.svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/7/79/Blason_Lorraine.svg Licence: CC-BY-SA3.0 Přispěvatelé: ? Původní autor: ?
• Soubor:Burgenland_Landesflagge.PNG Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/e/e5/Burgenland_Landesflagge.PNG
Licence: Public domain Přispěvatelé: ? Původní autor: ?
• Soubor:Böhmen_Mähren_Österreich_Schlesien.jpg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/5/5d/B%C3%B6hmen_
M%C3%A4hren_%C3%96sterreich_Schlesien.jpg Licence: Public domain Přispěvatelé: ? Původní autor: ?
• Soubor:Carle_Vanloo,_Portrait_de_l’impératrice_Élisabeth_Petrovna_(1760).jpg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/
commons/4/44/Carle_Vanloo%2C_Portrait_de_l%E2%80%99imp%C3%A9ratrice_%C3%89lisabeth_Petrovna_%281760%29.jpg Licence: Public domain Přispěvatelé: From English Wikipedia, uploaded by User:Ghirlandajo Původní autor: Charles-André van Loo
• Soubor:Castelo_de_Guimarães_Castelo_da_Fundação2.JPG Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/9/97/Castelo_
de_Guimar%C3%A3es_Castelo_da_Funda%C3%A7%C3%A3o2.JPG Licence: Public domain Přispěvatelé: Vlastní dílo Původní autor:
Marco Aldeia
• Soubor:Charles_VII.jpg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/c/ce/Charles_VII.jpg Licence: Public domain Přispěvatelé: [1] Původní autor: Georg Desmarées
• Soubor:Church_of_St._Donatus_in_Zadar_(by_Pudelek).JPG
Zdroj:
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/c/c5/
Church_of_St._Donatus_in_Zadar_%28by_Pudelek%29.JPG Licence: CC-BY-SA-3.0 Přispěvatelé: Vlastní dílo Původní autor: Pudelek
(Marcin Szala)
• Soubor:Civil_Ensign_of_Hungary.svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/b/bc/Civil_Ensign_of_Hungary.svg Licence: Public domain Přispěvatelé:
• Flags of the World – Hungary Původní autor: Denelson83
• Soubor:Civil_flag_of_Oldenburg.svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/1/11/Civil_flag_of_Oldenburg.svg Licence: Public domain Přispěvatelé: Vlastní dílo Původní autor: Lokal_Profil
• Soubor:Coa_Hungary_Country_History_(19th_Century).svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/0/07/Coa_
Hungary_Country_History_%2819th_Century%29.svg Licence: Public domain Přispěvatelé: Vlastní dílo Původní autor: Madboy74
• Soubor:Coat_of_Arms_of_Hungary.svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/3/34/Coat_of_arms_of_Hungary.svg
Licence: Public domain Přispěvatelé: Own work, based on Flags of the World - Hungary - Coat of Arms, The Holy Crown of Hungary,
National and historical symbols of Hungary - Arms of the country and Magyar Nemzeti Lap - Magyarország ma használatos címere. Původní
autor: Thommy
• Soubor:Coat_of_arms_of_Croatia.svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/c/c9/Coat_of_arms_of_Croatia.svg
Licence: Public domain Přispěvatelé: Croatian Wikipedia
Původní autor: Croatian Parliament - ZAKON O GRBU, ZASTAVI I HIMNI RH TE ZASTAVI I LENTI PREDSJEDNIKA RH which
based its decision on the design by Miroslav Šutej F.C.A. proposals.
<a
href='//commons.wikimedia.org/wiki/User:MaGa'
title='User:MaGa'>Ma</a><a
href='//commons.wikimedia.org/wiki/
File:Croatian_squares_Ljubicic.gif'
class='image'><img
alt='Croatian
squares
Ljubicic.gif'
src='//upload.wikimedia.org/
wikipedia/commons/thumb/1/1e/Croatian_squares_Ljubicic.gif/15px-Croatian_squares_Ljubicic.gif'
width='15'
height='15'
srcset='//upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/1/1e/Croatian_squares_Ljubicic.gif/23px-Croatian_squares_Ljubicic.gif
1.5x,
//upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/1/1e/Croatian_squares_Ljubicic.gif/30px-Croatian_squares_Ljubicic.gif
2x' data-file-width='202' data-file-height='202' /></a><a href='//commons.wikimedia.org/wiki/User_talk:MaGa' title='User
talk:MaGa'>Ga</a> (based on Decision of the Parliament)
• Soubor:Coat_of_arms_of_Hungary.png Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/1/13/Coat_of_arms_of_Hungary.
png Licence: CC-BY-SA-3.0 Přispěvatelé:
• A Magyar Köztársaság Alkotmánya - XIV. fejezet - A Magyar Köztársaság fővárosa és nemzeti jelképei Původní autor: David Liuzzo
• Soubor:Coat_of_arms_of_Hungary.svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/3/34/Coat_of_arms_of_Hungary.svg
Licence: Public domain Přispěvatelé: Own work, based on Flags of the World - Hungary - Coat of Arms, The Holy Crown of Hungary,
National and historical symbols of Hungary - Arms of the country and Magyar Nemzeti Lap - Magyarország ma használatos címere. Původní
autor: Thommy
• Soubor:Coat_of_arms_of_Portugal.svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/1/15/Coat_of_arms_of_Portugal.svg
Licence: Public domain Přispěvatelé: Symbol adopted in June 30th, 1911. Původní autor: Tonyjeff, based on national symbol
• Soubor:Coat_of_arms_of_Transylvania.svg
Zdroj:
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/e/ea/Coat_of_arms_of_
Transylvania.svg Licence: Public domain Přispěvatelé: Vlastní dílo Původní autor: Alex:D
3.2. OBRÁZKY
81
• Soubor:Coat_of_arms_of_the_House_of_Habsburg.png Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/4/4b/Coat_of_
arms_of_the_House_of_Habsburg.png Licence: Public domain Přispěvatelé: Chronicle of Stumpf Původní autor: Johannes Stumpf (ed.
Xanderliptak)
• Soubor:Coat_of_arms_of_the_House_of_Visconti_(1395).svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/5/57/Coat_
of_arms_of_the_House_of_Visconti_%281395%29.svg Licence: Public domain Přispěvatelé:
• File:3948 - Milano - Palazzo della Ragione - Stemmi G.G. Orsini, F. Archinto e Visconti - Foto Giovanni Dall'Orto 9-July.2007.jpg Původní
autor: F l a n k e r
• Soubor:Commons-logo.svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/4/4a/Commons-logo.svg Licence: Public domain
Přispěvatelé: This version created by Pumbaa, using a proper partial circle and SVG geometry features. (Former versions used to be slightly
warped.) Původní autor: SVG version was created by User:Grunt and cleaned up by 3247, based on the earlier PNG version, created by
Reidab.
• Soubor:Counts_of_Habsburg_Arms.svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/f/fc/Counts_of_Habsburg_Arms.svg
Licence: CC-BY-SA-3.0 Přispěvatelé: Vlastní dílo Původní autor: Ipankonin
• Soubor:CristobalColon.jpg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/0/06/CristobalColon.jpg Licence: Public domain
Přispěvatelé: neznámý Původní autor: Sebastiano del Piombo
• Soubor:Croatia,_Historic_Coat_of_Arms,_first_white_square.svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/8/82/
Croatia%2C_Historic_Coat_of_Arms%2C_first_white_square.svg Licence: Public domain Přispěvatelé: ? Původní autor: ?
• Soubor:Croatia_agriculture-1.jpg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/3/3b/Croatia_agriculture-1.jpg Licence:
Public domain Přispěvatelé: Vlastní dílo Původní autor: Beyond silence
• Soubor:Demografía_urbana_de_España.png Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/2/29/Demograf%C3%ADa_
urbana_de_Espa%C3%B1a.png Licence: Public domain Přispěvatelé: ? Původní autor: ?
• Soubor:Devil_codex_Gigas.jpg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/e/e4/Devil_codex_Gigas.jpg Licence: Attribution Přispěvatelé: http://www.kb.se/samlingarna/handskrifter/utlandska/ Původní autor: Kungl. biblioteket
• Soubor:EU-Austria.svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/9/9d/EU-Austria.svg Licence: CC-BY-SA-3.0 Přispěvatelé:
• File:Location European nation states.svg Původní autor: NuclearVacuum
• Soubor:EU-Croatia.svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/1/15/EU-Croatia.svg Licence: CC-BY-SA-3.0 Přispěvatelé: Vlastní dílo Původní autor: Atoine85
• Soubor:EU_location_ESP.svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/f/f2/EU_location_ESP.svg Licence: CC-BYSA-4.0 Přispěvatelé: Vlastní dílo Původní autor: David Liuzzo
• Soubor:EU_location_POR.svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/2/2c/EU_location_POR.svg Licence: CC-BYSA-4.0 Přispěvatelé: Vlastní dílo Původní autor: David Liuzzo
• Soubor:Empire_Autricien_au_XVII._siecle.JPG Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/6/6a/Empire_Autricien_
au_XVII._siecle.JPG Licence: Public domain Přispěvatelé: ? Původní autor: ?
• Soubor:Erwin_Schrödinger.jpg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/2/26/Erwin_Schr%C3%B6dinger.jpg Licence: Public domain Přispěvatelé: ? Původní autor: ?
• Soubor:Escudo_de_España_(mazonado).svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/8/85/Escudo_de_Espa%C3%
B1a_%28mazonado%29.svg Licence: Public domain Přispěvatelé: Adaptación .svg del modelo .png Image:Escudo de España.png y colores
según Real Decreto 2267/1982 y especificaciones en Manual de Imagen Institucional de la Administración General del Estado Původní
autor: (Vector graphics image by SanchoPanzaXXI)
• Soubor:EstadioAlgarve.JPG Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/a/ab/EstadioAlgarve.JPG Licence: CC-BY-SA2.0 Přispěvatelé: ? Původní autor: ?
• Soubor:Estadio_Braga.JPG Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/8/82/Estadio_Braga.JPG Licence: CC-BY-SA-3.0
Přispěvatelé: Vlastní dílo Původní autor: Manuel Anastácio uploaded 2004-08-17
• Soubor:Estadio_Cidade_de_Coimbra.JPG
Zdroj:
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/2/23/Estadio_Cidade_de_
Coimbra.JPG Licence: Public domain Přispěvatelé: Originally from pt.wikipedia; description page is/was here. Původní autor: Original
uploader was C goulao at pt.wikipedia
• Soubor:Estadio_de_Leiria.jpg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/4/4c/Estadio_de_Leiria.jpg Licence: Public domain Přispěvatelé: Vlastní dílo Původní autor: Orium
• Soubor:Estadio_do_Dragao_20050805.jpg
Zdroj:
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/5/52/Estadio_do_Dragao_
20050805.jpg Licence: CC-BY-SA-3.0 Přispěvatelé: Vlastní dílo Původní autor: Zero
• Soubor:Estadio_do_bessa.jpg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/a/a8/Estadio_do_bessa.jpg Licence: CC-BYSA-3.0 Přispěvatelé: WolfenSilva Původní autor: User WolfenSilva on en.wikipedia
• Soubor:Estádio_Alvalade_XXI.jpg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/b/b1/Est%C3%A1dio_Alvalade_XXI.jpg
Licence: CC-BY-SA-3.0 Přispěvatelé: Vlastní dílo Původní autor: Juntas
• Soubor:Estádio_da_Luz_2005_(3).jpg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/6/6e/Est%C3%A1dio_da_Luz_2005_
%283%29.jpg Licence: CC-BY-SA-3.0 Přispěvatelé: ? Původní autor: ?
• Soubor:Estádio_de_Guimarães.JPG Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/1/15/Est%C3%A1dio_de_Guimar%
C3%A3es.JPG Licence: CC-BY-SA-2.0 Přispěvatelé: ? Původní autor: ?
• Soubor:Familienwappen_Habsburg-Stroehl.jpg Zdroj:
Habsburg-Stroehl.jpg Licence: Public domain Přispěvatelé:
Původní autor: Hugo Gerhard Ströhl
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/6/6d/Familienwappen_
82
• Soubor:Ferdinand_I_by_Martin_Rota.jpg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/a/ae/Ferdinand_I_by_Martin_
Rota.jpg Licence: Public domain Přispěvatelé: http://www.theeuropeanlibrary.org/portal/libraries/Libraries.php?launch=1&country=
Croatia&language=en&page=Treasures Původní autor: Martin Rota Kolunic (Martinus Rota) c. 1540-1583
• Soubor:Ferdinand_Karl_of_Habsburg_Lorraine.gif Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/0/03/Ferdinand_Karl_
of_Habsburg_Lorraine.gif Licence: Public domain Přispěvatelé: http://web.archive.org/web/20050419084049/http://www.ville-ge.ch/
musinfo/mahg/publics/pages/boite_outils/jeux/mariet.htm
http://www.ville-ge.ch/musinfo/mahg/publics/pages/boite_outils/jeux/mariet.htm
http://de.wikipedia.org/wiki/Bild:Ferdinand_Karl_von_%C3%96sterreich.gif Původní autor: Jean-Étienne Liotard
• Soubor:Flag_Ceuta.svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/f/fd/Flag_Ceuta.svg Licence: GFDL Přispěvatelé: selfmade & HansenBCN Původní autor: Ulaidh
• Soubor:Flag_of_Aragon.svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/1/18/Flag_of_Aragon.svg Licence: CC-BY-SA3.0 Přispěvatelé: ? Původní autor: ?
• Soubor:Flag_of_Asturias.svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/3/3e/Flag_of_Asturias.svg Licence: Public domain Přispěvatelé: ? Původní autor: ?
• Soubor:Flag_of_Austria.svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/4/41/Flag_of_Austria.svg Licence: Public domain
Přispěvatelé: Vlastní dílo, http://www.bmlv.gv.at/abzeichen/dekorationen.shtml Původní autor: User:SKopp
• Soubor:Flag_of_Cantabria.svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/3/30/Flag_of_Cantabria.svg Licence: CC-BYSA-2.5 Přispěvatelé: Vlastní dílo Původní autor: HansenBCN
• Soubor:Flag_of_Carinthia_(state).svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/8/84/Flag_of_Carinthia_%28state%
29.svg Licence: Public domain Přispěvatelé: own work, flag from commons (PD) Původní autor: neznámý
• Soubor:Flag_of_Castile_and_León.svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/1/13/Flag_of_Castile_and_Le%C3%
B3n.svg Licence: CC-BY-3.0 Přispěvatelé: Vlastní dílo Původní autor: Rastrojo ₍D•ES₎
• Soubor:Flag_of_Castilla_y_León.svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/b/b5/Flag_of_Castilla_y_Le%C3%B3n.
svg Licence: Public domain Přispěvatelé: originally uploaded by author, self-made by author Původní autor: byj / modified by jgaray
• Soubor:Flag_of_Catalonia.svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/c/ce/Flag_of_Catalonia.svg Licence: CC-BYSA-3.0 Přispěvatelé: Vlastní dílo Původní autor: User:Martorell
• Soubor:Flag_of_Croatia.svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/1/1b/Flag_of_Croatia.svg Licence: Public domain
Přispěvatelé: http://www.sabor.hr/Default.aspx?sec=4317 Původní autor: Nightstallion, Elephantus, Neoneo13, Denelson83, Rainman,
R-41, Minestrone, Lupo, Zscout370,
<a
href='//commons.wikimedia.org/wiki/User:MaGa'
title='User:MaGa'>Ma</a><a
href='//commons.wikimedia.org/wiki/
File:Croatian_squares_Ljubicic.gif'
class='image'><img
alt='Croatian
squares
Ljubicic.gif'
src='//upload.wikimedia.org/
wikipedia/commons/thumb/1/1e/Croatian_squares_Ljubicic.gif/15px-Croatian_squares_Ljubicic.gif'
width='15'
height='15'
srcset='//upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/1/1e/Croatian_squares_Ljubicic.gif/23px-Croatian_squares_Ljubicic.gif
1.5x,
//upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/1/1e/Croatian_squares_Ljubicic.gif/30px-Croatian_squares_Ljubicic.gif
2x' data-file-width='202' data-file-height='202' /></a><a href='//commons.wikimedia.org/wiki/User_talk:MaGa' title='User
talk:MaGa'>Ga</a> (based on Decision of the Parliament)
• Soubor:Flag_of_Czechoslovakia.svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/2/2d/Flag_of_Czechoslovakia.svg Licence: Public domain Přispěvatelé: own code according Image:Flag of the Czech Republic.svg Původní autor: (of code) cs:User:-xfi• Soubor:Flag_of_Extremadura_with_COA.svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/4/4d/Flag_of_Extremadura_
%28with_coat_of_arms%29.svg Licence: CC-BY-SA-3.0 Přispěvatelé: ? Původní autor: ?
• Soubor:Flag_of_France.svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/c/c3/Flag_of_France.svg Licence: Public
domain
Přispěvatelé:
http://www.diplomatie.gouv.fr/de/frankreich_3/frankreich-entdecken_244/portrat-frankreichs_247/
die-symbole-der-franzosischen-republik_260/trikolore-die-nationalfahne_114.html Původní autor: This graphic was drawn by
SKopp.
• Soubor:Flag_of_Galicia.svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/6/64/Flag_of_Galicia.svg Licence: Public domain
Přispěvatelé: Sodipodi’s Clipart Gallery Původní autor: Pedro A. Gracia Fajardo
• Soubor:Flag_of_Hamburg.svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/7/74/Flag_of_Hamburg.svg Licence: Public domain Přispěvatelé: drawn by me (red colour from official version of the flag) Původní autor: User:Greentubing
• Soubor:Flag_of_Hesse.svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/f/f7/Flag_of_Hesse.svg Licence: Public domain Přispěvatelé: ? Původní autor: ?
• Soubor:Flag_of_Hungary.svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/c/c1/Flag_of_Hungary.svg Licence: Public domain Přispěvatelé:
• Flags of the World – Hungary Původní autor: SKopp
• Soubor:Flag_of_La_Rioja_(with_coat_of_arms).svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/d/db/Flag_of_La_
Rioja_%28with_coat_of_arms%29.svg Licence: CC-BY-2.5 Přispěvatelé: Image created by me with Inkscape. Původní autor: jynus
• Soubor:Flag_of_Melilla.svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/f/f7/Flag_of_Melilla.svg Licence: CC-BY-SA-3.02.5-2.0-1.0 Přispěvatelé: ? Původní autor: ?
• Soubor:Flag_of_Navarre.svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/4/4a/Flag_of_Navarre.svg Licence: Public domain Přispěvatelé: Vlastní dílo Původní autor: Miguillen
• Soubor:Flag_of_Niederösterreich_(state).svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/b/b1/Flag_of_Lower_Austria_
%28state%29.svg Licence: Public domain Přispěvatelé: own work, flag from commons (PD) Původní autor: neznámý
• Soubor:Flag_of_None.svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/2/2a/Flag_of_None.svg Licence: Public domain
Přispěvatelé: SVG made by Guillermo Romero, based on the original Missing_flag.png created by Rainer Zenz. – This SVG file was
originally uploaded as Sin bandera.svg: Původní autor: concept: Rainer Zenz (2005)
3.2. OBRÁZKY
83
• Soubor:Flag_of_Portugal.svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/5/5c/Flag_of_Portugal.svg Licence: Public domain Přispěvatelé: http://jorgesampaio.arquivo.presidencia.pt/pt/republica/simbolos/bandeiras/index.html#imgs Původní autor: Columbano Bordalo Pinheiro (1910; generic design); Vítor Luís Rodrigues; António Martins-Tuválkin (2004; this specific vector set: see sources)
• Soubor:Flag_of_Prussia_1892-1918.svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/b/b9/Flag_of_Prussia_1892-1918.
svg Licence: ? Přispěvatelé: Own Work, Custom Creation according to the flag description Původní autor: Drawing created by David
Liuzzo
• Soubor:Flag_of_Romania.svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/7/73/Flag_of_Romania.svg Licence: Public domain Přispěvatelé: Vlastní dílo Původní autor: AdiJapan
• Soubor:Flag_of_Salzburg_(state).svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/b/b5/Flag_of_Salzburg_%28state%29.
svg Licence: Public domain Přispěvatelé: ? Původní autor: ?
• Soubor:Flag_of_Spain.svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/9/9a/Flag_of_Spain.svg Licence: CC0 Přispěvatelé:
["Sodipodi.com Clipart Gallery”. Original link no longer available ] Původní autor: Pedro A. Gracia Fajardo, escudo de Manual de Imagen
Institucional de la Administración General del Estado
• Soubor:Flag_of_Steiermark_(state).svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/5/57/Flag_of_Styria_%28state%29.
• Soubor:Flag_of_Upper_Austria_(state).svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/5/58/Flag_of_Upper_Austria_
%28state%29.svg Licence: Public domain Přispěvatelé: Cost of Arms from Image:Oberösterreich_Wappen.svg, flag from Image:Flag_
of_Oberösterreich.svg Původní autor: Sgt bilko
• Soubor:Flag_of_Vienna_(state).svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/4/48/Flag_of_Vienna_%28state%29.svg
Licence: Public domain Přispěvatelé: Coat of arms: Official document at http://www.wien.gv.at/recht/landesrecht-wien/landesgesetzblatt/
jahrgang/1998/pdf/lg1998010.pdf Původní autor: Madden
• Soubor:Flag_of_Vorarlberg_(state).svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/a/a7/Flag_of_Vorarlberg_%28state%
29.svg Licence: Public domain Přispěvatelé: own work, flag from commons (PD) Původní autor: neznámý
• Soubor:Flag_of_the_Balearic_Islands.svg
Zdroj:
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/7/7b/Flag_of_the_Balearic_
Islands.svg Licence: CC0 Přispěvatelé: ? Původní autor: ?
• Soubor:Flag_of_the_Basque_Country.svg
Zdroj:
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/2/2d/Flag_of_the_Basque_
Country.svg Licence: CC-BY-SA-2.5 Přispěvatelé: own work (modification of the former image at this page) Původní autor: Daniele
Schirmo aka Frankie688
• Soubor:Flag_of_the_Canary_Islands.svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/b/b0/Flag_of_the_Canary_Islands.
• Soubor:Flag_of_the_Community_of_Madrid.svg
Zdroj:
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/9/9c/Flag_of_the_
Community_of_Madrid.svg Licence: CC0 Přispěvatelé: ? Původní autor: ?
• Soubor:Flag_of_the_Habsburg_Monarchy.svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/7/7a/Flag_of_the_Habsburg_
Monarchy.svg Licence: Public domain Přispěvatelé: Tento vektorový obrázek byl vytvořen programem Inkscape. . Původní autor: Sir Iain,
earlier version by ThrashedParanoid and Peregrine981.ThrashedParanoid
• Soubor:Flag_of_the_Land_of_Valencia_(official).svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/d/df/Flag_of_the_
Land_of_Valencia_%28official%29.svg Licence: Public domain Přispěvatelé: Vlastní dílo Původní autor: Mutxamel
• Soubor:Flag_of_the_Napoleonic_Kingdom_of_Italy.svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/b/bc/Flag_of_the_
Napoleonic_Kingdom_of_Italy.svg Licence: CC-BY-SA-3.0-2.5-2.0-1.0 Přispěvatelé: Vlastní dílo Původní autor: Sodacan
• Soubor:Flag_of_the_Region_of_Murcia.svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/a/a5/Flag_of_the_Region_of_
Murcia.svg Licence: CC0 Přispěvatelé: ? Původní autor: ?
• Soubor:Flag_of_the_State_of_Slovenes,_Croats_and_Serbs.svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/d/d9/Flag_
of_the_State_of_Slovenes%2C_Croats_and_Serbs.svg Licence: Public domain Přispěvatelé: Image:State-shs.png Původní autor: Orlovic:
I drew this flag in photoshop, on the base of another version on the internet
• Soubor:Frans_Luycx_002.jpg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/a/aa/Frans_Luycx_002.jpg Licence: Public domain Přispěvatelé: [1] Původní autor: Frans Luycx
• Soubor:Georg_Decker_001.jpg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/9/9d/Georg_Decker_001.jpg Licence: Public
domain Přispěvatelé: self made photograph of painting Původní autor: Georg Decker
• Soubor:Giuseppe_Arcimboldi_003.jpg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/2/27/Giuseppe_Arcimboldi_003.jpg
Licence: Public domain Přispěvatelé: [1] Původní autor: Giuseppe Arcimboldo
• Soubor:Gnome-globe.svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/f/f3/Gnome-globe.svg Licence: LGPL Přispěvatelé:
http://ftp.gnome.org/pub/GNOME/sources/gnome-themes-extras/0.9/gnome-themes-extras-0.9.0.tar.gz Původní autor: David Vignoni
• Soubor:Grossglockner_from_SW.jpg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/4/41/Grossglockner_from_SW.jpg Licence: CC-BY-SA-2.0-at Přispěvatelé: Photo taken by myself, cropped, color balance slightly adjusted. Původní autor: Michael Schmid
• Soubor:Gustav_Klimt_016.jpg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/f/f3/Gustav_Klimt_016.jpg Licence: Public
domain Přispěvatelé: http://www.belvedere.at/en/sammlungen/belvedere/jugendstil-und-wiener-secession/gustav-klimt Původní autor:
Gustav Klimt
• Soubor:HRR.gif Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/c/c2/HRR.gif Licence: CC-BY-SA-3.0 Přispěvatelé: Vlastní dílo, на основе Image:Holyromanempire.png Původní autor: ru:Участник:Jaspe
• Soubor:HRR_1400.png Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/a/a0/HRR_1400.png Licence: CC-BY-2.5 Přispěvatelé:
Westermanns Großer Atlas zur Weltgeschichte, 1969; Haacks geographischer Atlas. VEB Hermann Haack Geographisch-Kartographische
Anstalt, Gotha/Leipzig, 1. Auflage, 1979; dtv-Atlas zur Weltgeschichte 1. Von den Anfängen bis zur Französischen Revolution; 23. Aufl.
1989, ISBN 3-423-03001-1 Původní autor: Ziegelbrenner
84
• Soubor:Hanging_houses_in_Cuenca_Spain.jpg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/1/19/Hanging_houses_in_
Cuenca_Spain.jpg Licence: CC-BY-SA-3.0 Přispěvatelé: Vlastní dílo Původní autor: Daytonarolexboston
• Soubor:Hans_Bocksberger_der_Aeltere_001.jpg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/d/d0/Hans_Bocksberger_
der_Aeltere_001.jpg Licence: Public domain Přispěvatelé: [1] Původní autor: Hans Bocksberger starší
• Soubor:Hans_von_Aachen_003.jpg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/0/0f/Hans_von_Aachen_003.jpg Licence:
Public domain Přispěvatelé: [1] Původní autor: Hans von Aachen
• Soubor:Holstein_Arms.svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/6/6f/Holstein_Arms.svg Licence: CC-BY-SA-3.0
Přispěvatelé: Traced from <a href='//commons.wikimedia.org/wiki/File:Armoiries_Holstein.png' class='image'><img alt='Armoiries
Holstein.png' src='//upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/2/24/Armoiries_Holstein.png/50px-Armoiries_Holstein.png' width='50' height='56' srcset='//upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/2/24/Armoiries_Holstein.png/75px-Armoiries_Holstein.
png 1.5x, //upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/2/24/Armoiries_Holstein.png/100px-Armoiries_Holstein.png 2x' data-filewidth='360' data-file-height='400' /></a> Původní autor: Ipankonin
• Soubor:Hrvatske_etnije.gif Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/a/a9/Hrvatske_etnije.gif Licence: Public domain Přispěvatelé: Originally from hr.wikipedia; description page is/was here. Původní autor: Original uploader was Suradnik:Seiya at
hr.wikipedia
• Soubor:Hungary-ethnic_groups.jpg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/d/de/Hungary-ethnic_groups.jpg Licence: Public domain Přispěvatelé: Petermanns Mitteilungen Původní autor: own scan
• Soubor:Hungary_1490.jpg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/5/56/Hungary_1490.jpg Licence: CC-BY-SA-3.0
Přispěvatelé: http://mek.oszk.hu Původní autor: Kogutowicz Manó (1851-1908)
• Soubor:Hungary_Arms.svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/8/81/Hungary_Arms.svg Licence: CC-BY-SA-3.0
Přispěvatelé: Vlastní dílo Původní autor: Ipankonin
• Soubor:Imperial_Coat_of_Arms_of_the_Empire_of_Austria.svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/2/28/
Imperial_Coat_of_Arms_of_the_Empire_of_Austria.svg Licence: CC-BY-SA-3.0 Přispěvatelé: Vlastní dílo, Based on a work by
Hugo Gerhard Ströhl (1851–1919): Oesterreichisch-Ungarische Wappenrolle. Die Wappen ihrer k.u.k. Majestäten, die Wappen der
durchlauchtigsten Herren Erzherzoge, die Staatswappen von Oesterreich und Ungarn, die Wappen der Kronländer und der ungarischen
Comitate, die Flaggen, Fahnen und Cocarden beider Reichshälften, sowie das Wappen des souverainen Fürstenthumes Liechtenstein.
Anton Schroll, Wien 1890, 1895 (2. Auflage 1900). Date of original work: 1890 and 1900. Online by www.hot.ee Původní autor: Sodacan
• Soubor:Imperial_Crown_of_the_Holy_Roman_Empire_left.jpg
5/51/Imperial_Crown_of_the_Holy_Roman_Empire_left.jpg Licence:
User:MatthiasKabel
Zdroj:
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/
CC-BY-2.5 Přispěvatelé: Vlastní dílo Původní autor:
• Soubor:Jan_van_den_Hoecke_002.jpg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/e/e2/Jan_van_den_Hoecke_002.jpg
Licence: Public domain Přispěvatelé: [1] Původní autor: Jan van den Hoecke
• Soubor:Johann_Gottfried_Auerbach_004.jpg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/7/71/Johann_Gottfried_
Auerbach_004.jpg Licence: Public domain Přispěvatelé: [1] Původní autor: Johann Gottfried Auerbach
• Soubor:Johanna_Gabriele_of_Habsburg_Lorraine.gif
Zdroj:
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/8/8a/Johanna_
Gabriele_of_Habsburg_Lorraine.gif Licence: Public domain Přispěvatelé:
http://de.wikipedia.org/wiki/Bild:Johanna_Gabriele_von_%C3%96sterreich.gif
Původní autor: Jean-Étienne Liotard
• Soubor:Joseph_Heintz_d._Ä._003.jpg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/3/3f/Joseph_Heintz_d._%C3%84.
_003.jpg Licence: Public domain Přispěvatelé: [1] Původní autor: Joseph Heintz
• Soubor:Joseph_I,_Holy_Roman_Emperor.jpg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/9/9c/Joseph_I%2C_Holy_
Roman_Emperor.jpg Licence: Public domain Přispěvatelé: Originally from en.wikipedia; description page is (was) here Původní autor:
• Soubor:José_Luis_Rodríguez_Zapatero_en_el_Foro_Económico_Mundial_(recortada).jpg
Zdroj:
http://upload.wikimedia.
org/wikipedia/commons/c/cb/Jos%C3%A9_Luis_Rodr%C3%ADguez_Zapatero_en_el_Foro_Econ%C3%B3mico_Mundial_
%28recortada%29.jpg Licence: CC-BY-SA-2.0 Přispěvatelé: Jose Luis Rodriguez Zapatero - World Economic Forum Annual
Meeting Davos 2010 (File:José Luis Rodríguez Zapatero en el Foro Económico Mundial.jpg) Původní autor: Monika Flueckiger, World
Economic Forum from Cologny, Switzerland
• Soubor:Justus_Sustermans_015.jpg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/6/6a/Justus_Sustermans_015.jpg Licence: Public domain Přispěvatelé: [1] Původní autor: Justus Sustermans
• Soubor:Kaiser_Ferdinand_II._1614.jpg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/e/ee/Kaiser_Ferdinand_II._1614.jpg
Licence: Public domain Přispěvatelé: [1] Původní autor: English: neznámý from Upper Austria
• Soubor:Karel_VI.jpg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/1/13/Karel_VI.jpg Licence: Public domain Přispěvatelé:
neznámý Původní autor: neznámý
• Soubor:KarlVI.01.jpg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/e/ea/KarlVI.01.jpg Licence: CC-BY-2.5 Přispěvatelé:
Vlastní dílo Původní autor: Georges Jansoone
• Soubor:Karl_Joseph_of_Habsburg_Lorraine.gif Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/d/d1/Karl_Joseph_of_
Habsburg_Lorraine.gif Licence: Public domain Přispěvatelé: http://web.archive.org/web/20050419084049/http://www.ville-ge.ch/
musinfo/mahg/publics/pages/boite_outils/jeux/mariet.htm
http://de.wikipedia.org/wiki/Bild:Karl_Joseph_von_%C3%96sterreich_Pastell.gif Původní autor: Jean-Étienne Liotard
• Soubor:Kingdom_of_Bohemia_during_the_Hussite_Wars.jpg
Zdroj:
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/f/fc/
Kingdom_of_Bohemia_during_the_Hussite_Wars.jpg Licence: Public domain Přispěvatelé: Historický školní atlas by F. W. Putzger,
published by the widow and son of A. Pichler in Vienna Původní autor: Alfred Baldamus, Arnošt Schwab and Vavřinec Josef Dusek
• Soubor:Kingdom_of_Hungary_counties.svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/9/95/Kingdom_of_Hungary_
counties.svg Licence: Public domain Přispěvatelé: Vlastní dílo Původní autor: User:IMeowbot
3.2. OBRÁZKY
85
• Soubor:Kingdom_of_hungary_europe.png Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/2/28/Kingdom_of_hungary_
europe.png Licence: CC-BY-SA-3.0 Přispěvatelé: Vlastní dílo Původní autor: Bizso
• Soubor:Klapotetz.jpg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/f/fc/Klapotetz.jpg Licence: CC-BY-SA-3.0 Přispěvatelé:
selbst fotografiert von Acp Původní autor: Acp
• Soubor:Leopold1mini.jpg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/3/3d/Leopold1mini.jpg Licence: CC-BY-3.0 Přispěvatelé: Vlastní dílo Původní autor: vlastní fotka
• Soubor:Leopold_II.jpg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/b/b4/Leopold_II.jpg Licence: Public domain Přispěvatelé: from english Wiki Původní autor: Heinrich Füger
• Soubor:Lisboa-lisbon-_panorama.jpg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/6/6e/Lisboa-lisbon-_panorama.jpg Licence: CC-BY-SA-3.0 Přispěvatelé: Vlastní dílo Původní autor: Galak76
• Soubor:Lisbon_Gare_de_Oriente.jpg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/2/29/Lisbon_Gare_de_Oriente.jpg Licence: CC-BY-SA-3.0 Přispěvatelé: Vlastní dílo Původní autor: MartinPutz
• Soubor:Lisbon_monument.jpg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/8/86/Lisbon_monument.jpg Licence: CC-BY2.5 Přispěvatelé: Picture taken by en:User:Abelson in July 2003. Původní autor: User Abelson on en.wikipedia
• Soubor:Lucas_van_Valckenborch_003.jpg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/6/65/Lucas_van_Valckenborch_
003.jpg Licence: Public domain Přispěvatelé: [1] Původní autor: Lucas van Valckenborch (1535 or later–1597)
• Soubor:Ludwig_der_Deutsche.jpg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/2/28/Ludwig_der_Deutsche.jpg Licence:
Public domain Přispěvatelé: ? Původní autor: ?
• Soubor:Luka_brajdica_040408.jpg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/9/94/Luka_brajdica_040408.jpg Licence:
CC-BY-SA-3.0 Přispěvatelé: Vlastní dílo Původní autor: Roberta F.
• Soubor:MTThaler.png Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/2/2c/MTThaler.png Licence: Public domain Přispěvatelé:
? Původní autor: ?
• Soubor:Mapa_Chorvatska.PNG Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/f/fe/Mapa_Chorvatska.PNG Licence: Public
domain Přispěvatelé: Vlastní dílo Původní autor: STS Chvojkovice-Brod
• Soubor:Marcha_orientalis-cs.svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/0/09/Marcha_orientalis-cs.svg Licence: CCBY-SA-3.0 Přispěvatelé: Vlastní dílo, see also http://www.austria-lexikon.at/af/Wissenssammlungen/Geschichtsatlas/Babenberger Původní autor: Daniel Baránek
• Soubor:Maria_Amalia_of_Habsburg_Lorraina_Parma.jpg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/a/a5/Maria_
Amalia_of_Habsburg_Lorraina_Parma.jpg Licence: Public domain Přispěvatelé: http://www.artflakes.com/de/v/canvas/products/
archduchess-maria-amalia-habsburg-lothringen Původní autor: Martin van Meytens
• Soubor:Maria_Anna_of_Spain_001.jpg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/8/85/Maria_Anna_of_Spain_001.
jpg Licence: Public domain Přispěvatelé: [1] Původní autor: Frans Luycx
• Soubor:Maria_Elisabeth_of_Habsburg_Lorraine.gif Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/f/fb/Maria_Elisabeth_
of_Habsburg_Lorraine.gif Licence: Public domain Přispěvatelé: http://de.wikipedia.org/wiki/Bild:Maria_Elisabeth_von_Habsburg.gif,
http://www.ville-ge.ch/musinfo/mahg/publics/pages/boite_outils/jeux/mariet.htm Původní autor: Jean-Étienne Liotard
• Soubor:Maria_Josepha_of_Habsburg_Lorraine.gif Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/c/ca/Maria_Josepha_
of_Habsburg_Lorraine.gif Licence: Public domain Přispěvatelé: http://de.wikipedia.org/wiki/Bild:Maria_Josepha_von_Oesterreich.gif
Původní autor: Jean-Étienne Liotard
• Soubor:Maria_Karolina_of_Austria_Queen.png Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/a/ad/Maria_Karolina_of_
Austria_Queen.png Licence: Public domain Přispěvatelé: http://www.ladyreading.net/marieantoinette/pic5-en.html Původní autor: neznámý
• Soubor:Maria_Theresia11.jpg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/4/41/Maria_Theresia11.jpg Licence: Public domain Přispěvatelé: http://www.mozartforum.com/photos_royals.htm30/07/2006 ; 11/09/2006 Původní autor: Jean-Étienne Liotard
• Soubor:Mariatheresiaoldfamily.jpg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/e/e7/Mariatheresiaoldfamily.jpg Licence:
Public domain Přispěvatelé: [1] Původní autor: Füger, Heinrich Friedrich
• Soubor:Marie-Thérèse_d'Autriche_(1717-1780),_atelier_d'Anton_von_Maron.jpg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/
commons/2/21/Marie-Th%C3%A9r%C3%A8se_d%27Autriche_%281717-1780%29%2C_atelier_d%27Anton_von_Maron.jpg Licence: Public domain Přispěvatelé: Vlastní dílo, Coyau, 25. května 2011 Původní autor: Workshop of Anton von Maron
• Soubor:Marie_Antoinette_Young2.jpg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/6/66/Marie_Antoinette_Young2.jpg
Licence: Public domain Přispěvatelé: http://www.ladyreading.net/marieantoinette/big/marie35.jpg Původní autor: Martin van Meytens
• Soubor:Mathias.jpg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/f/f1/Mathias.jpg Licence: Public domain Přispěvatelé: ? Původní autor: ?
• Soubor:Matthias_HRR_MATEO.jpg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/5/5f/Matthias_HRR_MATEO.jpg Licence: Public domain Přispěvatelé: ? Původní autor: ?
• Soubor:Maximilian_Franz_Austria_1756_1801_portrait.jpg
Zdroj:
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/e/eb/
Maximilian_Franz_Austria_1756_1801_portrait.jpg Licence: Public domain Přispěvatelé: w:de:Bild:Maxfranz.jpg, and also
http://www.worldroots.com Původní autor: neznámý
• Soubor:Maximilian_II_HRR_MATEO.jpg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/a/a9/Maximilian_II_HRR_
MATEO.jpg Licence: Public domain Přispěvatelé: http://www.uni-mannheim.de/mateo/desbillons/eico/seite12.html Původní autor:
Dominicus Custos
• Soubor:Meister_der_Erzherzoginnenportraits_001.jpg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/0/0a/Meister_der_
Erzherzoginnenportraits_001.jpg Licence: Public domain Přispěvatelé: [1] Původní autor: Meister der Erzherzoginnenportraits
86
• Soubor:Musau.jpg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/4/4b/Musau.jpg Licence: CC-BY-SA-3.0 Přispěvatelé:
Vlastní dílo Původní autor: Kai Brühne --Kai11 12:16, 30 July 2005 (UTC)
• Soubor:Nt-Aveiro-Estadio_Beira-Mar.jpg
Zdroj:
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/e/ef/Nt-Aveiro-Estadio_
Beira-Mar.jpg Licence: CC-BY-SA-3.0 Přispěvatelé: ? Původní autor: ?
• Soubor:Nuvola_apps_kview.svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/a/a2/Nuvola_apps_kview.svg Licence: LGPL Přispěvatelé: http://ftp.gnome.org/pub/GNOME/sources/gnome-themes-extras/0.9/gnome-themes-extras-0.9.0.tar.gz Původní autor:
David Vignoni / ICON KING
• Soubor:POL_księstwo_jaworskie_COA.svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/7/73/POL_ksi%C4%99stwo_
jaworskie_COA.svg Licence: Public domain Přispěvatelé: Vlastní dílo Původní autor: Poznaniak
• Soubor:POL_województwo_zachodniopomorskie_COA.svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/4/47/POL_
wojew%C3%B3dztwo_zachodniopomorskie_COA.svg Licence: Public domain Přispěvatelé: Załącznik nr 1 do Uchwały Nr XVI/149/2000
Sejmiku Województwa Zachodniopomorskiego z dnia 23 października 2000 r. ws. ustanowienia herbu i flagi Województwa Zachodniopomorskiego Původní autor: Jerzy Bąk, vectorization: Bastianow (Bastian)
• Soubor:Parma-Stemma.png Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/0/09/Parma-Stemma.png Licence: CC-BY-SA3.0 Přispěvatelé: ? Původní autor: ?
• Soubor:Physical_map_of_the_Kingdom_of_Hungary_before_1919.jpg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/7/
7b/Physical_map_of_the_Kingdom_of_Hungary_before_1919.jpg Licence: Public domain Přispěvatelé: Great Encyclopedia of Révai Původní autor: neznámý
• Soubor:Population_densities_in_Spain_(2007).svg
Zdroj:
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/e/ed/Population_
densities_in_Spain_%282007%29.svg Licence: Public domain Přispěvatelé: Instituto Nacional de Estadística de España [1]. Původní
autor: Created by Rodriguillo, from Image:Provinces of Spain.svg, created by Emilio Gómez Fernández
• Soubor:Porto3flat-cc-contr-oliv1002.jpg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/0/05/Porto3flat-cc-contr-oliv1002.
jpg Licence: CC-BY-SA-2.5 Přispěvatelé: Vlastní dílo Původní autor: Taken by User:Olegivvit.
• Soubor:PortugalNumbered.png Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/8/8f/PortugalNumbered.png Licence: CC-BYSA-3.0 Přispěvatelé: ? Původní autor: ?
• Soubor:Portuguese_colonial_war_map1.PNG Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/7/77/Portuguese_colonial_
war_map1.PNG Licence: Public domain Přispěvatelé: ? Původní autor: ?
• Soubor:Prinsenvlag.svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/5/5a/Prinsenvlag.svg Licence: Public domain Přispěvatelé: ? Původní autor: ?
• Soubor:Pyramide_Croatie.PNG Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/0/0a/Pyramide_Croatie.PNG Licence: CCBY-2.5 Přispěvatelé: Own work using data from World Population Prospects: The 2004 Revision Původní autor: fargomeD
• Soubor:Přemyslovci_erb.svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/8/8b/P%C5%99emyslovci_erb.svg Licence: Public domain Přispěvatelé:
• Erb_Přemyslovců.png Původní autor: Erb_Přemyslovců.png: copy of Daniel Zeman's upload
• Soubor:Quaterionenadler_David_de_Negker.jpg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/e/e5/Quaterionenadler_
David_de_Negker.jpg Licence: Public domain Přispěvatelé: cut by Jost de Negker 1510, published by David de Necker (son) later Původní
autor: Hans Burgkmair dem Älteren
• Soubor:Quaterionenadler_David_de_Negker.svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/5/5b/Quaterionenadler_
David_de_Negker.svg Licence: CC-BY-SA-3.0 Přispěvatelé: I created this work entirely by myself. Vectorised from
Image:Quaterionenadler David de Negker.jpg Původní autor: Martin23230 and Ssolbergj
• Soubor:Question_book-new.svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/9/99/Question_book-new.svg Licence: CCBY-SA-3.0 Přispěvatelé: Transferred from en.wikipedia
Původní autor: Tkgd2007. Original uploader was PeterSymonds at en.wikipedia
• Soubor:Regions_of_Croatia.png Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/0/0a/Regions_of_Croatia.png Licence: CCBY-SA-3.0 Přispěvatelé: from <fr:wikipedia>; Image:Regions de croatie.png Původní autor: Zmaj
• Soubor:Rodokmen_Habsburku.PNG Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/4/4c/Rodokmen_Habsburku.PNG Licence: CC-BY-SA-3.0 Přispěvatelé: Vlastní dílo Původní autor: Kolomaznik
• Soubor:Rudolf2c.jpg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/d/d5/Rudolf2c.jpg Licence: Public domain Přispěvatelé:
neznámý Původní autor: Creator:Egidius Sadeler
• Soubor:Signatur_Karl_VI.jpg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/1/19/Signatur_Karl_VI.jpg Licence: CC-BYSA-3.0 Přispěvatelé: own photo, published in my high school thesis (“Adelsbrief André Falquet - Aspekte einer kaiserlichen Urkunde
von 1725”, defended in 2007, Alte Kantonsschule Aarau, Switzerland) Původní autor: Photo: Jonas Haller, 2007
• Soubor:Signatur_Maria_Theresa.jpg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/1/13/Signatur_Maria_Theresa.jpg Licence: CC0 Přispěvatelé: State archive Rijeka; Commerzassessorium (1747-1776); Commerciale, Rote 18 Původní autor: wukappa
• Soubor:Spain.png Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/5/58/Spain.png Licence: CC-BY-SA-3.0 Přispěvatelé: ? Původní autor: ?
• Soubor:Spain_languages.PNG Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/f/f4/Spain_languages.PNG Licence: CC-BYSA-3.0 Přispěvatelé: Made from Provinces of Spain (Blank map).png. Původní autor: Dionysos1
• Soubor:State_flag_of_Saxony_before_1815.gif Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/9/9b/State_flag_of_Saxony_
before_1815.gif Licence: Public domain Přispěvatelé: ? Původní autor: ?
• Soubor:The_Emperor_Ferdinand.jpg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/4/49/The_Emperor_Ferdinand.jpg Licence: Public domain Přispěvatelé: Private collection Původní autor: Scan by Nick Michael
3.3. LICENCE OBSAHU
87
• Soubor:Tirol_Dienstflagge_(Variation).png
Zdroj:
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/d/d8/Tirol_Dienstflagge_
%28Variation%29.png Licence: Public domain Přispěvatelé: Vlastní dílo Původní autor: David Liuzzo
• Soubor:Toroencorrida.JPG Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/9/98/Toroencorrida.JPG Licence: CC-BY-3.0 Přispěvatelé: Vlastní dílo Původní autor: Manuel González Olaechea y Franco
• Soubor:VenusWillendorf.jpg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/d/d1/VenusWillendorf.jpg Licence: CC-BY-SA3.0 Přispěvatelé: first published at de.wikipedia as de:Bild:VenusWillendorf.jpg Původní autor: Photo taken by de:Benutzer:Plp at the
Naturhistorisches Museum Wien
• Soubor:Vlada_RH.jpg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/d/df/Vlada_RH.jpg Licence: CC-BY-SA-4.0-3.0-2.52.0-1.0 Přispěvatelé: Vlastní dílo Původní autor: Suradnik13
• Soubor:Wappen_Königreich_Böhmen.png
Zdroj:
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/8/8f/Wappen_K%C3%
B6nigreich_B%C3%B6hmen.png Licence: Public domain Přispěvatelé: Wappenrolle Österreich-Ungarns nach H. Ströhl [1] Původní autor: Hugo Gerhard Ströhl
• Soubor:Wappen_Ungarische_Länder_1867_(Mittel).png Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/f/fe/Wappen_
Ungarische_L%C3%A4nder_1867_%28Mittel%29.png Licence: Public domain Přispěvatelé: Hugo Gerhard Ströhl: Wappenrolle
Österreich-Ungarns. Erste Auflage, Wien 1890, Tafel VI. Původní autor: Hugo Gerhard Ströhl
• Soubor:Wappen_röm.kaiser.JPG Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/9/93/Wappen_r%C3%B6m.kaiser.JPG Licence: Public domain Přispěvatelé: Wappenbuch von Johann Siebmacher Původní autor: Originally uploaded by de:Benutzer:Hansele
• Soubor:Wien_-_Kapuzinergruft,_Maria-Theresia-Gruft_(3).jpg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/e/e8/
Wien_-_Kapuzinergruft%2C_Maria-Theresia-Gruft_%283%29.jpg Licence: CC-BY-SA-3.0-at Přispěvatelé: Vlastní dílo Původní autor:
Bwag
• Soubor:Wien_Musikverein_2004.jpg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/e/ee/Wien_Musikverein_2004.jpg Licence: CC-BY-3.0 Přispěvatelé: Vlastní dílo (own photograph) Původní autor: Photo: Andreas Praefcke
• Soubor:Wiki_letter_w.svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/6/6c/Wiki_letter_w.svg Licence: CC-BY-SA-3.0
Přispěvatelé: Vlastní dílo Původní autor: Jarkko Piiroinen
• Soubor:Wikiquote-logo.svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/f/fa/Wikiquote-logo.svg Licence: Public domain
Přispěvatelé: ? Původní autor: ?
• Soubor:Wikisource-logo.svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/4/4c/Wikisource-logo.svg Licence: CC-BY-SA3.0 Přispěvatelé:
Původní autor: Nicholas Moreau
• Soubor:Wiktionary-logo-cs.svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/9/97/Wiktionary-logo-cs.svg Licence: CCBY-SA-3.0 Přispěvatelé: based on Wiktionary-logo-cs.png created by Alaiche & Danny B. on 2007-05-23 which was based on Wiktionarylogo-en.png and other similar Wiktionary logos Původní autor: Tlusťa
• Soubor:Wolfgang-amadeus-mozart_1.jpg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/1/1e/Wolfgang-amadeus-mozart_
1.jpg Licence: Public domain Přispěvatelé: Deutsch, Otto Erich (1965) Mozart: A Documentary Biography. Stanford: Stanford University
Press. Původní autor: Barbara Krafft
3.3 Licence obsahu
• Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0

Habsburkové

Transkript

Podobné dokumenty

Základy výpočetní techniky - ON

Nabídka PROFÍK

Cheb a Karlovarský kraj - Noviny Třídní Kašpárek

Světlopedia

Gnóze - Jozef Miko