5.4.2015 Boží hod velikonoční Milost vám a pokoj od Boha Otce

5.4.2015
Boží hod velikonoční
Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista!
„Veleben buď Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, neboť nám
jeho vzkříšením dal nově se narodit k živé naději.“ 1 Pt 1,3
Píseň 341 Veleben Bůh buď, jeho čin
Modlitba: Pane, posvětil a oddělil jsi neděli jako den vítězství nad
hříchem a smrtí. Dej, ať se spolu s celou tvou církví z tohoto dne
radujeme, ať oslavujeme tvé vzkříšení, ať je nám také vítězstvím
nad naším hříchem a strachem ze smrti. Přiznáváme svou
malomyslnost a vnitřní prázdnotu a voláme po tvém naplnění, po
tvém Duchu života, jak jsi nám ve svém Slovu a v našem křtu
přislíbil. Pane, přijď. Amen.
Čtení: J 20,1-10
Píseň 667 Vítězi k poctě zpívejme
Text: J 20,19-23 (kralická)
Kázání:
Bylo to první nedělní shromáždění křesťanského sboru.
Dá-li se to tak říci… První bohoslužby. Mohou nám být vzorem?
Reformace hledala ideál prvotní církve, žár první lásky. Chtěla
putovat k čistým pramenům. Toužila po původním, nezkaženém,
životodárném.
První shromáždění církve může však vypadat jako
shromáždění zoufalců. Za dveřmi ze strachu zavřenými. Jako
shromáždění pozůstalých, jakýchsi ostatků. Radují se při pohledu
na otevřené rány. Dýchá na ně ten, který byl tři dny v hrobě.
Dusná atmosféra. Hlouček příbuzných, které drží pohromadě jen
vzpomínání na společného zesnulého. Byl tak významný, ten
jejich mrtvý. Dokud na něj budou vzpomínat, padne něco z jeho
velikosti i na ně? Proto tak drásají ty svoje rány, nenechají je
zhojit? A proto ty zavřené dveře? Protože se tak strašně bojí, aby
dovnitř nevtrhl svět a neřekl jim, že ten jejich drahý zesnulý byl
úplně bezvýznamný?
Přeháním? Že tohle nemůže být obraz křesťanské
církve? - - Přeháním. Ale třeba tak docela nepřeháním. Je pro nás
Kristovo vzkříšení minulostí? Velkou, leč zašlou slávou? Anebo
je vzkříšení páteří našeho současného a budoucího života? Náš
bratr Tomáš Halík říká: Hrob zůstal prázdný. Je to zranitelné
místo, otevřené všem pochybám. Ne, očitým svědkem vzkříšení
nebyl nikdo – ale my všichni, kdo v něho věříme, jsme povoláni
být svědky, živými důkazy toho, že žije. Prostorem jeho vzkříšení
není vposledku jen to malé, úzké místo ve skále, ale prostorem
jeho vzkříšení má být náš život, naše nitro i naše vztahy. Vzkříšení
není odpověď na otázku „co se stalo s mrtvolou“, nýbrž na
otázku, co se stalo s námi, když náš život pronikla skutečnost jeho
života.
Ten příběh prvního shromáždění můžeme tedy číst docela
jinak – jako příběh o setkání Kristova života s životem zoufalců.
Ten podle všeho mrtvý se ukázal jako živý mezi nimi podle všeho
živými, ve skutečnosti však mrtvými. Ukázal jim své (otevřené)
rány jako ten, kdo rány schytával, břemena nesl. Ukázal jim je
jako znamení své totožnosti, aby viděli: je to ten, s nímž chodili!
S nímž žili! Ukázal jim své otevřené rány, díky nimž byl
vzkříšen. A zvláštním způsobem znovu žije. Je to jeho dech, jeho
Duch, Duch života. Ježíš, ten měl přece tah k životu. Byl tak
pohlcen oddaností k Božímu životu, že ho obyčejná smrt nemohla
pohltit a udržet ve své moci. A teď je mezi nimi a říká „Pokoj
vám“. A s prvními slovy a s jeho dechem (duchem) už je tu zase
ten jeho tah: vytahuje ze strachu, vytahuje, vystrkuje je ze dveří,
posílá do světa. - - Tak tohle jsou tedy bohoslužby! Tohle by měly
být bohoslužby: proměna zoufalců v inspirované společenství na
cestě. Jenže jestli to tak opravdu je, záleží na nás a naší víře.
Přičemž víra ve vzkříšení se nevztahuje k minulým událostem,
nýbrž k současným a budoucím.
Ježíš jedním dechem dává pokoj a poslání. Pokoj vám –
už nemusíte tápat, bloudit, už máte poslání. Už víte, kam a proč.
Pokoj vám, věřte v tento základní a bezpečný smysl, opřete se o
něj, abyste své poslání unesli. - - Poslání. Břemeno, tíha,
odpovědnost. Poslání není jen tak nějaký dílčí úkol.
V evangeliích najdeme řadu Ježíšových výzev
učedníkům, které můžeme chápat jako poslání ("hledejte nejprve
království nebeské a jeho spravedlnost" nebo "jděte do celého
světa a získávejte mi učedníky"). Tady slyšíme: "Přijměte Ducha
svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je
neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou." Přičemž ten řecký text
přesně neříká neodpustit hříchy, nýbrž zmocnit se, což se většinou
vykládá jako zadržet. Zadržet hříchy... (?)
"Prostorem vzkříšení má být náš život, naše vztahy..."
Život nespoutaný smrtí se projevuje odpouštěním anebo
zadržováním hříchů. To je posláním těch, kdo přijali Ducha
Kristova. Odpuštění, jistě, to je takové naše (křesťanské) téma.
Ale co to podivné „zadržování“ hříchů? Znamená to možnost
neodpustit? Copak mohu neodpustit, nebo dokonce vyhlásit
neodpuštění? Říká to Ježíš jen proto, aby mne upozornil na dosah
mého jednání? Aby mne varoval před tvrdostí mého vlastního
srdce? Mám si uvědomit, že když neodpustím, pak tomu člověku
vskutku nebude odpuštěno? Jak bych si to mohl vzít na svědomí?
Jenže, na druhé straně, jestliže by mělo být odpuštění něco
automatického (všem a vždycky), nebylo by tím odpuštění
devalvováno? Jestliže nezbývá nic jiného než odpouštět, nejsme
tím degradováni na automaty na odpouštění? Nejsme směšní?
S tou Boží láskou a milosrdenstvím, které neznají mezí a
pardonují zločince a násilníky od těch primitivních impulzivních
jednajících osamoceně až po ty vysoce postavené a vysoce
inteligentní užívající organizované násilí?
Znamená neodpustit totéž co zatratit? Nechce se mi
neodpustit, protože je to přílišná odpovědnost někoho poslat
nejen k šípku nebo k čertu (nebo kam), ale do věčného zatracení?
Ať si tuhle špinavou práci dělá Pán Bůh sám! Na tomhle já se
podílet nebudu! (Což není psáno: Nesuďte!? Nezatracujte!?)
Ale Ježíš přesněji mluví o zadržování hříchů. A mně se
vybavují situace, kdy rychlé a snadné odpuštění nepřináší pokoj.
Možná, že takové rychlé a snadné odpuštění je pokušením pro
všechny zúčastněné. Smazat to rychle. Ale někdy jako by bylo
třeba jít nejprve hlouběji do rány. Hřích se musí vyjevit, odhalit,
přiznat. Ten, kdo se provinil, si ho musí připsat, přivlastnit, aby
ho mohl být zbaven. Mám dojem, že zadržet hříchy není
neodpustit, není odsuzovat, není zatracovat, není otočit se zády,
ale spolupracovat, podílet se na tomto procesu. Možná je v tom
čas potřebný k hledání pravdy a přiznání vin. V tomto smyslu
může zadržování hříchů patřit k cestě spasení. (Bůh neposlal
svého Syna na svět, aby soudil svět, ale aby byl spasen svět skrze
něho. – J 3,18)
Nesnadné poslání. Odpouštět a zadržovat hříchy. A já pod
těmi „hříchy“ nevidím jen nějaké zlé činy, ale bolavá místa
stvoření. Těžké je odpouštět. A Ježíš po nás dokonce chce,
abychom nejen odpouštěli, ale abychom se odpovědně zabývali
hříchy, abychom je zkoumali a rozlišovali. Abychom se ptali po
měřítku pro takové rozlišování a abychom se chránili před
rozplizlostí mysli i před tvrdostí srdce. Vodítkem nám budiž jeho
příklad, jeho evangelium. A motivací víra, že tohle nesnadné
hledání v naději na konečné odpuštění a smíření je cestou života.
Slavit neděli vzkříšení, ve vzkříšení věřit znamená hledat pravdu
a mít naději na odpuštění a smíření. Amen.
Píseň 682 Dnes k svému stolu zve nás Pán
Večeře Páně
Přímluvná modlitba + Otče náš
Ohlášky + Sbírka
Píseň 662 Do země se skrývá
Poslání: „Ježíš říká: Kdo mne následuje, nebude chodit ve tmě
ale bude mít světlo života.“ J 8,12
Požehnání
Píseň 346 Buď tobě sláva