6. října 2013 19. neděle po Trojici Milost Pána Ježíše Krista, láska

6. října 2013
19. neděle po Trojici
Milost Pána Ježíše Krista, láska Boží, dar a přítomnost Ducha
svatého se všemi námi! „Hospodinovo milosrdenství je na věky
věků s těmi, kdo se ho bojí.“ Ž 103,17
 Píseň 209 Ó slunce spravednosti
Modlitba: Pane, díky za to, co tu bylo, než jsme se narodili. Co
jsme dostali, nač navazujeme... Ať také my máme co předat. Amen
Čtení: Žd 12,1-13
 Píseň (Svítá) 135 K svobodě je dlouhé putování
Text: Ex 20,12 Kázání:
„Ať se prodlejí dnové tvoji...“ Život je krátký. Čas letí. Den
má málo hodin. Jak rád bych, aby se moje dny prodloužily! Aby
bylo dost času. Život aby byl dlouhý, klidný a jistý. Tohle je jediné
slovo Desatera, ke kterému je připojeno zaslíbení. Příslib, že
dodržet ten pokyn (v tomto případě opravdu příkaz) má dobrý
smysl. Jako by právě ctít otce a matku potřebovalo nějaké
zdůvodnění, nějakou silnou motivaci! (V rabínských komentářích
se o tom prý mluví jako o nejobtížnějším z přikázání.)
Cti otce svého i matku svou – jestli je něco opravdu naše,
tak jsou to právě rodiče. Patří k nám pevněji než naše boty, náš
dům, naše profese. Mladý člověk ovšem slyší z Písma Boží hlas:
„Opustí muž svého otce a svou matku a připojí se ke své manželce
a budou ti dva jedno tělo.“ Nutná je fáze odpoutání a
osamostatnění, ale časem přichází fáze nové odpovědnosti.
Původně tohle přikázání znamenalo: postarej se o své staré rodiče.
Potom je vlastně jasná i ta souvislost: ať se prodlejí dnové tvoji.
Protože kdo se postará o svoje staré rodiče, má šanci, že se o něj
postarají jeho děti, až sám zestárne. Odkud by se to měly naučit,
ne-li z vlastní rodiny a příkladem svých rodičů? („Až se tobě třásti
bude ruka, koryto ti synek udělá!“) Něco podobného, jen negativní
formou vyjadřuje známé (hořké) úsloví: Domov důchodců je
pomstou za jesle. (Protože jsme v době, kdy nás potřebovaly,
odložili děti do nějaké instituce, ony udělají totéž s námi.) A právě
že to vypadá, jako bychom dnes měli na rozdíl od starých časů k
dispozici instituční sociální péči, že se nemusíme starat, ale osobní
vztah je nenahraditelný, a i když nám profesionální, instituční péče
může mnoho pomoci (bohudíky za ni!), nemůžeme vymizet,
nezajímat se, nenavštěvovat.
Připadá mi, že tohle slovo je jakýmsi odkazem ke všemu,
co si v životě nevybíráme. Mám dojem, že my dnes více než lidé
kdy předtím v historii lidstva jsme si zvykli na to, že máme široký
a bohatý výběr. Možná jsme přímo posedlí možností si vybírat. A
pak o to hůře neseme, když zjistíme, že jsou věci, které si
nevybíráme. (Rodiče, místo a čas, kam jsme se narodili, kam jsme
byli vrženi – a mnoho z toho, co nás potom potkává.) A přece, k
tomu, co si nevybíráme, se můžeme postavit různým způsobem.
Je to buď osud nebo úděl. Což je naprosto zásadní rozdíl – osud
jsou pouta, úděl je náklad. S osudem nic nenaděláme, zatímco úděl
můžeme přijmout a se ctí unést. Naložit si jako horský nosič ten
náklad na záda a vynést na kopec.
A docela jistě tahle souvislost mezi péčí o staré a našimi
prodlouženými dny nemá jen osobní rozměr, ale taky společenský.
Společnost, která si váží svých starých a dovede se o ně postarat,
je perspektivní. Protože setkání se světem starých a potřebných je
šancí, jak získat nadhled, srovnat si hodnoty, dobrat se pokory.
Dneska se většinou oceňuje, zda je společnost dynamická a
technologicky schopná. To je však měřítko velmi zúžené (s údivem
pak zjišťujeme, že lidé žijící v těchto společnostech nejsou
spokojenější ani šťastnější).
Cti otce i matku – je tam i matka! Proč je tam matka? Snad
že i o ni se máme postarat? Nejen – docela jistě je za tím
zkušenost, že vedle otcovské autority formuje hodnoty dítěte
matka – možná méně nápadným způsobem. A možná, že se tím
taky upozorňuje na to, jak důležitý je vztah mezi rodiči. Jsme na
světě vlastně jen díky tomu, že se dva lidé spojili, že chtěli být
spolu a společně nést odpovědnost za nový život. Přitom rodiče
nejsou jen těmi, kdo nás fyzicky uvedli do života, ale také těmi,
kdo nás uvádějí do umění života ve společenství. Jejich
prostřednictvím se učíme základním kulturním a komunikačním
kódům, bez kterých lidské mládě nemůže přežít. Cti otce i matku,
važ si jejich spojenectví. Važ si lidské sounáležitosti.
„Ať se prodlejí dnové tvoji na zemi, kterouž Hospodin Bůh
tvůj dá tobě.“ Teprve teď jsem tu větu dokončil. A můžeme si
uvědomit, že zaslíbení prodloužených dnů se nejspíš netýká života
jednotlivce, nýbrž celého Božího lidu Izraele a jeho přebývání v
zaslíbené zemi. Proč si totiž máme vážit rodičů? Protože nám
předávají víru. Od rodičů se děti učí známosti Hospodina.
Poslušnosti jeho Slova. Desatero má svůj původ v předexilní době
– je to době, kdy v chrámu se mnoho o Hospodinu nedozvíte. V
chrámu se přinášejí oběti, přednášejí se tam žalmy, chvalozpěvy a
modlitby. Ale to podstatné vyučování probíhá v rodině.
Mimochodem – to je taky taková zvláštnost židovství oproti
soudobým náboženstvím: zatímco běžné náboženství té doby
nepotřebuje nic vědět a nic promýšlet, v Izraeli se každý věřící
vzdělává. Zatímco jinde jsou znalosti vyhrazené jen kněžím, v
Izraeli i poslední bába umí Šemá Izrael. V rodině probíhá
předávání víry jakožto osnovy dobrého života. A samozřejmě to
nemá podobu formálního vyučování (tak si dnes večer, děti,
sedneme, a naučíme se Desatero), nýbrž především podobu
nenásilného předávání životním příkladem, žitím v řádu Božího
Slova, který rodinný rytmus strukturuje a drží pohromadě.
„Cti otce svého i matku svou...“ Cti, važ si. Vážit si – v
češtině stejně jako v hebrejštině v tom zaznívá váha, tíha, význam.
V hebrejštině navíc je příbuzným slovem sláva, která vlastně
přísluší jen Hospodinu. Je to váha. Možná mají děti někdy problém
poslouchat své rodiče – ale tohle přikázání není určeno dětským
uším, nýbrž uším dospělých! - ale daleko větší problém mají
rodiče – unést tuto váhu. Myslím, že rodiče mají v dětských očích
od počátku přirozenou autoritu, dokonce jim splývá s autoritou
Boží. Na tuhle souvislost toto přikázání ukazuje – přes rodiče si
vytváříme vztah k Bohu (ještě v hlubším smyslu než nějakým
cíleným vyučováním a vedením dětí). Doléhá na mne ta váha, že
přirozená autorita se může snadno proměnit v autoritářství nebo
neodpovědnost a ztrátu vztahu. A myslím, že není jiné cesty, než
poctivě nechat vyvanout prvotní rodičovskou vševědoucnost a
všemohoucnost ve prospěch otevřenosti a pravdivosti. Utkvěl mi
postřeh doktora Matějčka, že rodičovská autorita nijak neutrpí tím,
když dítě vidí svého otce a matku v kostele se skloněnou hlavou
přiznávat své viny, dluhy a hříchy. Je zdravé, když padne modla
neomylnosti, protože jistota a bezpečí nejsou v tom, že se nic
špatného nemůže stát, nýbrž v tom, že budeme vždy mít někoho,
na koho se budeme moci obrátit a kdo bude při nás stát. Protest
proti rodičovské generaci je přirozený a není třeba se ho bát, ač
bývá bolestný pro obě strany. Co mi však přijde důležité a oč bych
stál: o mezigenerační rozhovor. Mám u mladých váhu? Ctí mne?
Pak doufám, že se se mnou pohádají. Že jim budu stát za to, aby
mi řekli svůj názor. Aby si dali práci s tím, formulovat, čeho se ode
mne nedočkali a co chtějí. Vím, že kritiku nerad slyším a špatně
snáším, ale rád bych slyšel, že oni chtějí být lepší. (A asi nelze říci
jedno bez druhého.)
Anebo jsem zase příliš osobní? Vlastně jde spíš o úctu k
tradici – k tomu, co se předává v rámci celého společenství víry.
Neber na lehkou váhu, čím žily předchozí generace víry.
Uvědomím si to často, když v kostele zpíváme. V písních je
zachycena živá evangelická tradice. Pro mne osobně je mnoho těch
písňových textů strašných – takhle to necítím, takhle bych to
nedokázal říci, tohle není moje vyznání. Ale čtu je a zpívám
povětšinou s úctou (jen některé opravdu nemohu!), protože
vnímám úctyhodný zápas o víru, poctivou zbožnost, která se sice
jinak vyjadřovala, ale dokázala podržet a pronést všelijak
náročnými časy zvěst, na kterou můžeme navázat, ze které
můžeme čerpat. Amen.
 Píseň 404 Pane Ježíši Kriste
Ohlášky + Sbírka
 Píseň 183 K tobě oči pozvedáme
Přímluvná modlitba + Otče náš
Poslání: Hospodin je náš Bůh, to on nás vyvedl z otroctví.
Požehnání
 Píseň 177 Nuž Bohu děkujme