Stavíme rozvojovou misijní stanici „Allamano Agape“

www.agapembu.cz
č esk é n ez i sk o vé m i si j n í sd r u ž en í l a i k ů
Vás zve, pojďme společně láskou projevovanou skutky,
zajistit nezdolnou sílu lásce projevované slovy.
☻ sytit hladové a oblékat nahé ☻ hledat pitnou vodu a stavět s nimi studně
☻ léčit nemocné i předcházet nemocem ☻ poskytovat vzdělání i praktické dovednosti
☻ nabídnout část svého ţivota, svůj talent i čas ☻ zachraňovat je i sebe pro
budoucnost ☻ přinášet naději těm, kdo ji pro náš malý zájem ztrácejí
Stavíme rozvojovou misijní stanici „Allamano Agape“ ke zmírnění chudoby rodin…
Nové tisíciletí musí začít s odstraňováním chudoby. Je nezbytné začít konkrétními činy. Procitněme
a pochopme svoji odpovědnost i povinnost pomáhat strádajícím lidem skutky. Pomoc Misijní banky uboţáků je
určena do Tanzánie ve východní Africe, do oblasti Mbeya, kde budujeme mezigenerační projekt rozvojové
pomoci africkým rodinám. Je to partnerství pro ţivot a budoucnost pro naše i jejich rodiny.
Pomozte nám prosíme při... hloubení studní a stavbě přírodních filtrů pitné vody ☻ budování centra výuky
řemesel a farmářství ☻ zajištění a výstavbě struktury technického zázemí pro výuku ☻ postavení ambulance
zdravotní pomoci a prevence ☻ péči o matku a dítě ☻ zaloţení školek k důleţité předškolní výchově i podpoře
základní škol ke komplexnímu rozvoji osobnosti ☻ obraně dětí před zneuţíváním k válce, sexu, těţké práci
☻ ochraně morálních a etických hodnot v rozvoji rodiny ☻ zajištění vysílání nových misionářů na tuto práci
Milovat druhé jako sebe sama... Nedostatek základních moţností našich bliţních k důstojnému vedení
ţivota musí u kaţdého z nás mobilizovat síly a prostředky. Fyzické i duševní strádání je všude v Africe veliké
a my nemáme právo je ignorovat. Nastal čas otevřít svá srdce, aby kvůli naší lhostejnosti neumíraly děti hladem
a nedostatkem léků. Aby mladí Afričané mohli mít moţnost přístupu ke vzdělání a řemeslům, které je i jejich
rodiny uţiví v příštích letech.
Bez vzájemné spolupráce – našeho osobního nasazení a vaší finanční podpory – nelze začít s odstraňováním
chudoby. Dovoláváme se milosrdenství za naše vzdálené bratry a sestry, aby bylo moţné trvale pokračovat
s touto pomocí. Má-li být rozvojová misie Allamano Agape skutečnou podporou strádajících afrických rodin, je
potřeba vaší velkorysosti ke shromaţďování prostředků, které kryjí náklady na shora uvedenou pomoc.
Pokud potřebujete naši předepsanou složenku, osobní přednášku s MBU video,
zavolejte nám nebo napište na uvedené kontaktní údaje. Velmi rádi přijedeme.
Jaké jsou cíle Africe i doma...
Konkrétní realizace dohodnuté pomoci týkající se rozvoje africké rodiny,
hledání pitné vody, zdraví, rolnictví ☻ podpory vzdělání a řemesel mladých domorodců, pomoc starým lidem,
sirotkům a vdovám ☻ vzájemná kulturní směna hodnot mezi lidmi a kulturami a poskytnutí evropských
zkušeností v teorii i praxi. ☻ spolupráce s misijními instituty, představiteli správy v zemi a organizacemi pro
rozvojovou a humanitárními pomoc ☻ výchova české společnosti k solidaritě s chudými národy i trpícími lidmi
v dlouhodobém horizontu nasazení. ☻ prevence xenofobních nálad, rasismu a odstředivých tendencí
v komunikaci kultur a národů.
Základní informace o nás…
Jmenujeme se Pavel a Mirjam Baldínských. Během 20 let trvající misijní práce
v Tanzánii ve východní Africe jsme zblízka poznali bídu, nemoci a nedůstojné ţivotní podmínky domorodců.
Přesvědčili jsme se, ţe tyto ostudné podmínky lze s úspěchem měnit. Společně s přáteli jsme zaloţili toto
neziskové misijní sdruţení, které za pomoci všech lidí, kteří cítí soucit a solidaritu s trpícími se chce konkrétně
podílet na zmírnění bídy a utrpení lidí tzv. chudého Jihu světa. Nazvali jsme je Misijní banka uboţáků proto, aby
bylo podobné bankám potravinovým, krevním, orgánovým tzn. takovým, jejichţ cílem je adresná pomoc a navíc
duchovní i materiální rozvoj člověka, který nemá moţnost si takovou perspektivu vlastními silami zajistit.
Jak můžete pomáhat také vy...Osobní i společnou modlitbou a posty, které významně podporují misijní
práci - Příspěvky umoţňující činnost našeho neziskového misijního sdruţení MBU - Příspěvky na projekt
nazvaný Allamano Agape v konkrétním mikroprogramu podpory rozvoje africké rodiny - Dary a odkazy ve
prospěch naší misijní a celorepublikové osvětové činnosti - Shromaţďováním a zasíláním pouţitých známek,
pohledů, telefonních karet, starých mincí i jiných staroţitností, které lze nabídnout sběratelům.

Kontaktujte nás, podělíme se podle moţností o společné úkoly v České republice i Africe.
Dobrovolné příspěvky na konkrétní pomoc lidem v Africe je možné zasílat složenkou typu A-C,
která je přiložena. Děkujeme za Vaši velkorysost i odvahu nám důvěřovat.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------Korespondenční adresa: Pavel & Mirjam B a l d í n s k ý, J. Plachty 27, 150 00 Praha 5
Adresa majitele účtu: Misijní banka ubožáků, FÚ. nám. 14. října č. 17, 150 00 Praha 5, Česká republika
Tel:+ 420 / 257 316 545 ■ GSM: 723 952 728 ■ IČO: 67980015 ■ DIČ: CZ67980015
Internet: www.agapembu.cz ■ E – mail: [email protected] ■ Číslo účtu: 19 – 1621380207 / 0100
Adresa banky: Komerční banka a.s., (24) pobočka Praha-Smíchov, Štefánikova 22, 150 47 Praha 5
Oblast Mbozi West s 18. vesnicemi včet ě Ka sa
kde je i aše AA
isij í rozvojová sta i e
a,
Zpráva z rozvojové misijní stanice MBU Allamano Agape
Kamsamba – Tanzánie 2010
Ani vlas z vaší hlavy
Náš letošní přílet do Dar
es Salaamu začínal na
Prokuře IMC (Institutu
misionářů a misionářek
Consolata)
humorným
vzpomínáním na bratra
Liduina
(84
let).
V
předchozích dvaceti letech
býval
téměř
ţivým
inventářem Prokury. Kdysi
nám vyprávěl o své první
cestě do misií v Africe,
která trvala více neţ tři
měsíce, protoţe v té době
byl
uzavřen
Suezský
Dcera našeho hlídače Maruška se svými sourozenci
průplav a na cestě do
tehdejší Tanganiky bylo nutné obeplouvat Jiţní Afriku. Právě v jeho případě, poslouchaje
sled nemocí, kterými se prostonal k vysokému stáří, jsme si znovu uvědomili, jak moc jsou
naše ţivoty v rukou Boţích. Kdyby tomu tak nebylo, musel by být v hrobě jiţ několik desítek
let. Pro svůj vysoký věk ţije nyní jiţ v Itálii v domě pro vyslouţilé misionáře, kam si
současným prokurátorem bratrem Sandrem nechává čas od času posílat karton
tanzanijských cigaret, jejichţ síla tabáku mu tolik vyhovuje. Byl známý svým zakončením
dne, kdy se mezi šestou a sedmou večerní modlil během chození po dvoře. Pak sledoval na
satelitní TV nejprve tanzanijské a pak i italské televizní noviny. Během této doby vykouřil
několik cigaret. Pro časový posun mezi Itálií a Tanzánií asi před 22 hod skončil tak, ţe si nalil
šálek silné horké kávy a vykouřil poslední cigaretu. Jistě více neţ dvacátou ten den. Pak šel
spát. Zcela evidentně svůj styl dodneška nezměnil. Jeho partnerem byl v té době také P.
Aldo Pelizzari, který stejně jako on hodně vykuřoval a jehoţ práce na Prokuře a na letišti pro
misionáře byla všem velkou pomocí. Měl velký smysl pro humor a jeho velkorysost i
laskavost byly nakaţlivé. Zemřel však nečekaně ve spánku ve věku 63 let, během svého
dalšího nasazení v misijní stanici Makambako. Zřejmě stále platí, ţe příklady táhnou, protoţe
jeho příbuzná Nadia Pelizzari (55) v současné době pracuje jako laik misionář na témţe
místě jako kdysi on. Je odpovědná na Prokuře v Dar es Salaamu za ubytovací a stravovací
zázemí celého komplexu budov, které slouţí jako tranzitní místo pro všechny příchozí i
odchozí misionáře IMC v Tanzanii.
Setkání jiného druhu
Jsou ale i setkání jiného druhu, která jsou radostná i smutná zároveň. Tak tomu bylo i letos,
kdy jsme se potkali - také během tranzitu na Prokuře - s P. Sylvestrem Bettinsoli (74). Od
našeho posledního setkání před osmi měsíci se očividně změnil k horšímu. Příčinou jeho
zhoršení byl rozsáhlý zhoubný dermatom na temeni hlavy. Odlétal tedy do Itálie na biopsii,
1|Stránka
ale oba jsme věděli, jak váţné postiţení to je. Popřáli jsme si sice oboustranně příští návrat
do našich misijních stanic, ale také jsme věděli, ţe se moţná tentokrát vidíme naposled.
Sylvestro byl jeden z prvních, kteří stáli před dvaceti léty u prvních krůčků naší laické misijní
práce. Jeho přátelství, pomoc a rady byly pro nás neocenitelné. I kdyţ jsme neplakali, bylo
pro nás všechny takové loučení velmi těţké. Jen víra ve smysluplnost našich poslání a
zároveň i omezenou dočasnost našich pozemských úkolů, udrţí člověka v takové chvíli na
nohou.
Případ černé Jiřinky
Po příjezdu do buše mezi nemocnými čekateli v naší
misijní stanici stála také dívka, kterou jsme měli dlouhá
léta i s jejím bratrem v adopci na dálku. Po ukončení
základní školy se moc snaţila, aby se dostala do učení
ve Mbeya, a to dokonce tak, ţe v roce přijímacích
zkoušek si takovou příleţitost chtěla pojistit a jednoho
dne přišla se slípkou v ruce. To měl být úplatek, takové
africké všimné…Ujistili jsme ji, ţe je to zcela zbytečné,
ale ţe máme z dárku radost. Georgina (Jiřina), jak se
jmenovala, později zvládla i přijímací zkoušky do
státem organizovaného učňovského zařízení VETA. O
to více jsme byli překvapeni, ţe kdyţ přišel čas odjezdu
do města a do škol, naše Jiřinka to odmítla. Byla právě
vrcholně zamilována a uţ také v jiném stavu. Trochu
nás to sice organizačně zaskočilo, ale protoţe děvče
nebylo ani na africké poměry nijak výraznou kráskou
spíše naopak, přáli jsme ji naplnění snu o rodině a
dětech, které jako sirotek jistě snívala. Koneckonců do
učení šel alespoň její o rok mladší bratr. Tak proběhly
Jiřinka při první návštěvě
AA misijní stanice
tři roky, kdy jsme o děvčeti nic nevěděli. A najednou tu
stojí mezi čekateli na pomoc.
Ve stínu zápraţí misijního domu se dáváme do rozhovoru. Georgina vypráví, jak jí první dítě
během těhotenství v osmém měsíci zemřelo. Podstoupila tedy operaci císařem ve městě a
neodvaţujeme si ani pomyslet na utrpení, které asi proţila během 200 km dlouhého převozu
buší. Vše proběhlo ale bez komplikací a ona se vrátila na vesnici. Situace se však
opakovala. Znovu otěhotněla a opět došlo k úmrtí dítěte ještě v děloze matky. Opět
následovala cesta do města s následnou operací, ale tentokrát jiţ ne bez komplikací.
Operace byla zakončena kolostomickým vývodem na vnější straně břicha, kdy jí ze střeva
samovolně odcházel jeho obsah. V důsledku operace došlo i k poškození funkce svěrače
močového měchýře, takţe jí stále a nekontrolovaně odcházela moč. Děvče se po druhém
výkonu vrátilo do tvrdých podmínek buše. Nicméně bez vhodné instruktáţe a bez
hygienických pomůcek, bez dostatečného převazového materiálu i bez snadnějšího přístupu
k čisté vodě nebyla schopna dostát ani základním poţadavkům na osobní hygienu. Pro tak
komplikované ţivotní podmínky ji brzo opustil i otec jejich dětí, a protoţe se kolem ní šířil
silný zápach směsi střevního obsahu i moči, začali se jí stranit i přátelé a sousedé. Korunou
všeho byly i pomluvy hlupáků, kterých je všude dost a jejich negramotnost jim nahrává. Ty ji
vinily z prostituce a měly za to, ţe její současný zdravotní stav je jejím důsledkem, za který si
můţe sama. Černá Jiřinka se tak stala i černou ovcí vesnice.
2|Stránka
Jiřinka se léčí
Za těchto podmínek jsme se letos na scéně objevili my a stali se její nadějí na nějaké
konkrétní řešení. Proto také za námi přišla. Stačil jediný pohled na střevní vývod, abychom
věděli, ţe řešení Jiřinčiných potíţí je ve městě a spočívá nejméně ve dvou operacích. Ty
bude třeba předběţně připravit, pak zajistit nemocné cestu i s doprovodem, který jí bude vařit
a posluhovat, jak je to zde obvyklé. Dále budou potřebovat společný i oddělený pobyt a
stravu i nové vhodné oblečení. I kdyţ jsme všechno zorganizovali a financovali, bylo to i tak
zdlouhavé jednání. Bez pomoci známých a úplatků personálu i doktorům nelze dosáhnout
téměř nic. Jiřince jsme sehnali speciální kolostomické sáčky, převazový materiál, nové
spodní prádlo a dvoje šaty k prohlídkám ve špitále. Staré oblečení se muselo spálit.
Nezapomněli jsme ani na dvě krabice vloţek alwaysek arabského výrobce, protoţe ve
Mbeya nelze sehnat speciální pomůcky pro inkontinenci moči. Pro naše neustále urgence (a
také shora zmíněné úplatky) jsme dosáhli hospitalizace pacientky a následné operace
močového měchýře, jehoţ funkce se postupně stabilizovala a moč přestala samovolně
odcházet. Jiřinka nabývala kaţdým dnem optimismu a sebevědomí. Bylo to i pro nás
překvapivé, ale hlavní zápach z Ř0 % zmizel, a tak byl pádný důvod k radosti. Zbývala ale
ještě další operace, rekonstrukce tenkého střeva a na tu si ve Mbeya nikdo z lékařů
netroufal. Byli jsme odkázáni do státní nemocnice CCBRT v Dar es Salaamu, kterou jsme
tedy před odletem do Evropy navštívili a pro Jiřinku domluvili nejprve předoperační prohlídku.
I zde se však musí čekat na lékaře specialistu, takţe vše je naplánováno na okamţik, jakmile
bude mít volný termín. Potřebné finance jsme na tuto akci jiţ vyčlenili. Očekáváme, ţe ještě
před závěrem roku 2010 by mělo k výkonu dojít. Všichni věříme, ţe to dobře dopadne,
protoţe ji svěřujeme nejen do vašich modliteb, ale i Boţích rukou.
Nová posila na faře
Nový kaplan Agostino Mwasanga ve věku asi 32 let
byl přidělen do farnosti Kamsamba a nebude to
zde mít lehké. Přišel nás poprosit, jestli bychom mu
nepomohli s osvětlením fary, která se nyní stala
jeho domovem a nemá ţádný vlastní zdroj světla.
Po utajené dohodě s ním, ţe o dárci nic
neprozradí, jsme během nepřítomnosti P. Bruna
nainstalovali solární zařízení včetně bezúdrţbové
baterie a regulátoru napětí. Osvětlení hlavní farní
místnosti, sociálních prostor a několika pokojů bylo
uţ jen logickým závěrem této pomoci. Bylo dobré,
ţe o pomoc s osvětlením fary v Kamsamba jsme
byli poţádání právě v období, kdy jsme pro místní
konvent sester (3-Ř osob) realizovali podobný
energetický problém. Jejich osvětlení sice ještě
produkovalo chabě el. proud, který sem tam
nějakou ţárovičku v domě mdle rozsvítil, ale uţ to
nebylo k pořádnému svícení při kterém se dá večer
společně jíst, z večera pracovat či posedět s hosty,
Solární rozvod na faře
3|Stránka
případně se v kapli modlit nebo pobývat v soukromí na pokojíku. I u nich jednalo o koupi a
instalaci výkonné bezúdrţbové baterie včetně nezávislé digitální regulace a tuctu moderních
výkonných solárních zářivek. Kdyţ po všech technických peripetiích nakonec došlo
k prvnímu zapnutí vypínače, radost sester z nové iluminace byla veliká. Měli jsme pocit, ţe
stříháme pásku a otevíráme malý africký Temelín . Věděli jsme také, ţe se podobná radost
koná i na faře, ale chlapi – byť jsou to hlavy pomazané - málokdy vyjadřují svá vnitřní hnutí
tak otevřeně jako ţeny. Nicméně byl vykonán krok do civilizace a navíc s ekologickou
nadhodnotou.
Příslib věcí příštích
Kaplan P. Agostino je pro práci AA misie i tichou
nadějí, ţe se s jeho pomocí bude dařit nalézt řešení
problémů, které všem zbytečně ztrpčují ţivot. Zatím
jsme u jeho spolupracovníků nenalezli - jinak jinde
zcela obvyklou - ochotu se na některých pravidlech
spolupráce domluvit. Momentálně nám totiţ kupř. vadí
dosavadní pouţívání školky, kdy se v ní ubytovávají
na spaní děti, které se během dne zúčastňují přípravy
na biřmování. Jakmile ta skončí, dále uţ se o ně nikdo
nestará. Jak tam bydlí a co zničí nikoho nezajímá.
Takţe školka je rok co rok navzdory tomu, ţe ji
kaţdoročně obnovujeme (malujeme, zasklíváme a
měníme kliky i zámky) totálně poničená. Zdi jsou
během několika málo dnů otlučené, pomazané
olejem, blátem, kliky ulámané, zámky vypáčené,
okenní tabulky vytlučené. A jako by nestačilo zničit
vše uvnitř, děti ještě pomalují a zryjí ostrými kameny
také vnější zdi.
Mama Juliana, která je naší denní učitelkou ve školce
se jako nositelka klíčů od školy, ale pana katechety bojí, a tak kdyţ jí vybídne, aby mu školu
otevřela pro ubytování dětí, ona to udělá. Měli jsme s ní váţnou řeč na toto téma a zakázali,
aby se to napříště opakovalo, protoţe školku provozuje AA misie, a také platí všechny
náklady na údrţbu včetně jejího platu. Navíc je k ubytování dětí mnohem vhodnější
příleţitost v jiném domku, který je od školky vzdálený necelých sto metrů. Nicméně školka je
pro katechetu lákavým objektem, protoţe je čistá a udrţovaná. Samozřejmě problém není
jen v objektu, ale v destruktivním chování budoucích biřmovanců, kteří se po dopolední
výuce nechají bez dozoru. Proč se ale katecheta nepostará o to, aby ji biřmovanci během
pobytu neničili, ví jen on. Ţel, je to v Africe velmi obvyklý jev. Lidé milují vše nové, ale aby se
to také snaţili udrţovat, to se jim uţ nechce. Tvrdí, ţe na to nemají peníze. Jenţe, zde se
nejedná jen o peníze a čas promrhanými zbytečnými opravami, ale především o zralou
odpovědnost dospělých, která zde chybí. To je velmi špatný výchovný příklad přespávajícím
puberťákům.
Náš dřívější sirotek Pendo
z Mwenemba je uţ vdaná
Neuč se, život tě naučí
Do oblasti neochoty věci udrţovat nebo obnovovat kdyţ uţ jsou jednou zhotoveny, patří i
příhoda, kterou jsme osobně zaţili a která v současnosti nepochybně nepatří do běţného
4|Stránka
afrického ţivotního stylu. Nicméně se skutečně stala. Vypovídá leccos o mentalitě lidí a je
významným důvodem k zamyšlení o tom, jak s domorodci jednat a jaký zvolit systém
pomoci. Kdysi jsme se nechali uprosit o potravinovou pomoc pro tři naše pracovníky, kteří
nám pilně pomáhali. Zakoupili jsme tedy pět pytlů kukuřice (cca 0,5 tuny) s tím, ţe oni se
rukou společnou a nerozdílnou postarají o jejich obsah. Neměl-li jej napadnout hladový červ,
bylo třeba kukuřici vymáchat ve speciálním roztoku ochranného jedu. Kupodivu se tak
nestalo, protoţe se ti tři obdarovaní nebyli schopni domluvit a zřejmě nebyli ani ochotni, sloţit
peníze na nákup potřebného ochranného jedu v ceně 10.000,- TZS (cca. 143,- Kč). Tak byla
nenávratně zničena cenná potrava (0,5 t) pro mnoho hladových krků. To vše v tehdejší ceně
250.000,- TZS (cca. 3.800,- Kč). Překvapivou koncovkou celé příhody byl pro nás fakt, ţe se
ani nikdo z nich nepokusil po sobě, alespoň zahladit stopy své trestuhodné hlouposti.
Nechali totiţ zbytky červavé kukuřice ve skladu, takţe rázem vzbudili naši pozornost. Kdyţ
jsme se pak vyptávali na podrobnosti celé příhody, nebylo moţno u nich pozorovat ani
nějakou extra lítost. Jak by také bylo, kdyţ platba za kukuřici byla z peněz misijní stanice,
takţe bez výjimky aktéry osobně ani nepálila. Tentokrát bylo rozčarování na naší straně.
Z jejich strany se dostavilo aţ ve chvíli, kdy jim po několika měsících otrnulo, a přišli si pro
tento rok poprosit o novou potravinovou pomoc. Ačkoliv je to člověku osobně velmi
nepříjemné, museli být odmítnuti. ekli jsme si tehdy, ţe to jistě nějak zvládnou, kdyţ to šlo i
minule, a věřili jsme, ţe se jim ta zkušenost během období dešťů párkrát připomene. Hlad je
velký učitel, jak nám potvrdili i jiní misionáři, kteří udělali s domorodci podobné zkušenosti. A
také neplatí, ţe kaţdým rokem se urodí na polích stejně. Ani my se často neučíme jinak, neţ
tvrdě proţitou zkušeností. Jde jen o to se ji snaţit smysluplně zúročit. Taková je škola ţivota,
ve které se denně – bez ohledu na dny hojnosti – vyučuje.
Nový pan starosta
Člověk někdy pracně hledá logiku
nelogických postojů. Takovým byl i
konflikt s nově zvoleným starostou,
který verbálně napadl našeho
Izacka v jednom pohostinství kam
se došel najíst. Vyptával se jej,
coţe vlastně dělá v Kamsamba
bez jeho vědomí a ţe se sluší, aby
se mu jako nově příchozí
představil. To Izack rázně odmítl
s tím, ţe hospoda není starostova
kancelář a on, ţe se tam pouze
jako host občerstvuje. Starosta měl
Tatínek dělá taxikáře svým dětem
něco vypito. Za pár dní, při naší
pracovní cestě do okolních vesnic jsme jej potkali na návsi a opět přiopilého. Začal nám
znovu, nyní uţ oběma vytýkat to, co dříve Izackovi. Vykoledoval si tak ponaučení, ţe věci se
mají právě naopak. Je to především on, komu by měla slušnost velet, aby se po zvolení do
funkce přišel osobně seznámit se všemi, co v kraji a především jeho vesnici, kde starostuje,
lidem v rozvoji nelehkých ţivotních podmínek pomáhají…Příhoda nám pádně připomněla, ţe
se lze od místní administrativy dočkat krkolomných, nelogických kroků a dokonce i vysloveně
nepřátelských postojů, pokud nebudou vzájemná práva i povinnosti vymezeny jasně na
5|Stránka
papíře a především podepsány všemi reprezentanty vesnic. Dřívější plácnutí ruky uţ prostě
ani v Africe nestačí. Navíc je tu ještě jedno zcela váţné téma, které je třeba v souvislosti
s touto příhodou otevřít a pozvat k tomu celou vesnici. Někteří starostové okolních vesnic si
totiţ velmi rychle zvykli na přítomnost naší misijní stanice a její pomoci lidem. Tak se
permanentně stává, pokud se na ně kterýkoliv vesničan obrátí s nějakým osobním
problémem ohledně bydlení, nedostatku potravy, zdraví apod., ţe neprodleně sednou a
napíší nám řádně úředně orazítkovaný a podepsaný průvodní dopis, ve kterém potvrdí, ţe
dotyčná osoba je opravdu chudá a nemajetná, nemocná či případně totálně opuštěná,
protoţe ji všichni příbuzní a děti vymřeli a pošlou ji bezstarostně za námi. Dokonce se ani
nenamáhají nijak za ni prosit, protoţe naši pomoc předpokládají zcela automaticky. Všechno
na základě přesvědčení, ţe všichni wazungu–běloši jsou automaticky bohatí a oni Afričané
stejně tak automaticky chudí. Mají za to, ţe karty jsou osudově předem rozdané. Moţná to v
lepším případě není Osud ale Pán Bůh, kdo to takhle spískal. Mimo vší pochybnost jsou
přesvědčeni, ţe běloši drţí v ruce všechny ţivotní trumfy, takţe v pomáhání druhým jsou na
tahu především oni.
Misie je také výchova
Je to však kardinální omyl, a
protoţe naše misijní aktivity jsou
také činností výchovnou, je na nás,
abychom je upozornili na to, ţe
láska k jejich bliţnímu by měla být
více vynalézavá. Nejprve oni sami
mají dát hlavy dohromady a podle
povahy
nouze
dotyčného
prosebníka se mu snaţit konkrétně
pomoci. Není totiţ pravdou, ţe jsou
tak chudí, ţe absolutně nic nemají a
tedy i nemohou dělat. Jde-li o jídlo i
oděv i střechu nad hlavou, vţdy
mohou být kolektivně konkrétní a
Hloubení výkopů pro vodovod v Kamsamba
rozdělit se, a to minimálně to té
doby neţ se najde - pochopitelně
ţe i s námi dohromady - nějaké trvalejší řešení. Jde-li o bydlení postiţeného někteří
domorodci mohou vyrobit cihly, jiní nanosit vody či nakopat zeminu, další vykopat základy,
postavit zdi, zhotovit střechu. Jde-li o to případně poslouţit nemocnému, lze jej donést do
nemocnice, je-li zesláblý, postarat se mu o jídlo i léky, zavolat zdravotní sestru z místního
dispenzáře či cokoliv podobného.
Příleţitostí je vţdycky dost, chce to však ochotu ke konání dobra a zdravý zájem o to, co se
kolem nich děje. K takovým postojům není třeba dokonce ani být členem nějaké církve. Stačí
umět se vidět v tom druhém. Na jeho místě i v jeho situaci. Je vhodnější kdyţ mladí kluci
nebo holky pomohou starci nebo vdově s otopem, ohněm, vodou, potravou neţ kdyţ
posedávají na návsi a hrají karty nebo strkají kulečník, který je tanzanijským módním
výstřelkem posledních tří let. Samozřejmě, ţe ruku v ruce za mohutného popíjení domácky
vařeného piva na lačno a následné kocoviny, která navíc stojí i peníze, co mohou pomoci
6|Stránka
jinde. Takové zabíjení vzácného času nemá bezpochyby Boţí poţehnání, kterým se tak rádi
domorodci často zaklínají.
Projekty Vodovod pro Kamsamba a Mkulwe.
V obsahu naší africké zprávy
z roku 200ř jsme se zmínili o
klíčové důleţitosti vesnic
Kamsamba a Mkulwe, kde
intenzivně pracujeme na
realizaci dvou vodovodů.
Kamsamba jiţ v té době
měla první fázi rozvodu vody
hotovou a pro rok 2010 jsme
počítali
s pokračováním
prací. V té době však bylo
nutné ještě také překonat
mnoho administrativních a
praktických nástrah, které
3
jsou na cestě k realizaci
Hlavní nádrţ vodovodu Kamsamba. Objem 50 m
staveb i pozdějšího hladkého
průběhu naprosto nepomíjitelné. Má-li se taková pomoc uskutečnit, je třeba v zásadě
sledovat tři hlediska zásadního významu. Prvním z nich je technické představa realizace,
která bývá pochopitelně v kaţdé lokalitě odlišná. Je třeba vzít v potaz nejen konfiguraci
terénu, ale pozdější řádnou technickou obsluhu zařízení včetně jeho servisní údrţby. Zde
hraje velkou roli dostupnost a doprava potřebného materiálu spolu s aktivním podílem
domorodců v čele se starostou a staršími kmenů. Tak vznikne i chronologicky sestavený
harmonogram jednotlivých realizačních kroků. Na základě zmíněné participace vesničanů je
druhým úkolem stanovení rozpočtu stavby a získání odpovídajících financí s ohledem na
náklady bankovního transferu země určení, místní měnu a míru proměnlivé inflace. To je
pochopitelně významná část, která obvykle trvá i několik let a je proto dobré s ní začít velmi
brzo. V zásadě platí, ţe se potřebná definitivní částka projektu postupně upřesní, a to daleko
dříve neţ se jí podaří fakticky dostat na MBU bankovní účet. Posledním, třetím poţadavkem
je nezbytnost řešení právního pozadí celé projektu. Jde zejména o povolení místních
vodohospodářských entit, představitelů příslušné vesnice a klanových rodin tzn. všech
starších obce, ale i farností, které často sehrávají významnou roli této lokální politiky aţ po
jednotlivé vlastníky parcel, kde má být kupř. potrubí poloţeno apod. Kdo sleduje český tisk
anebo se dokonce angaţuje v komunální politice přímo, ale i nepřímo, pakliţe shání různá
povolení i potvrzení apod. ví, o čem mluvím.
Tato dţungle osobních i skupinových zájmů, různorodá směsice cílů, povah, charakterů,
upřímnosti, podrazů i cílené korupce, dovede člověku pěkně pocuchat nervy. Inu, ani v Africe
tomu není často jinak neţ v Evropě. Snad jen, ţe je vše ještě těţší o tu swahilštinu a barvu
vaší kůţe. Ta moţná některým místním filutům dává pocit, pokud z vás dostanou nějaké
peníze navíc a pro sebe, ţe tak bojují za spravedlivější přerozdělení hmotných statků mezi
rasami …
7|Stránka
Hydrostrategie a nová řešení
Hodně naděje jsme při plánované realizaci obou vodovodů vkládali do spolupráce s firmou
Good Fortune Ltd., která je realizátorkou různých projektů místní diecézní Caritas
Development. Zkušenostmi by se však měl člověk učit, a tak i my jsme pro jistotu podnikli i
další praktické kroky, jak se vyhnout případnému zklamání i zdrţení našich cílů týkajících se
vody pro vesnice. Prvním varovným znamením byl pro nás zcela vágní přístup zmíněné firmy
k cílům, které bylo třeba splnit. Nerespektovali dohodnuté termíny. Vše jim příliš dlouho
trvalo, a tak kolidovalo s našimi časovými limity. Druhým bylo zcela zbytečné
nadhodnocování cen. Abychom GF nekřivdili, zadali jsme jim ještě další poţadavek na
shromáţdění podkladů zcela konkrétní rekonstrukce objektu. Bez ohledu na to, jak výsledek
dopadne, jsme začali realizovat funkční spojení s jiným partnerem, které jsme jim oznámili.
Tak jsme na základě osobního přátelství a dlouhodobé ochoty ke spolupráci vytvořili
společný realizační podnik nazvaný Kasiwasu Company Ltd., který se stal podle tanzanijské
legislativy řádně registrovaným právním subjektem se všemi právy i povinnostmi. Kromě
široké škály moţností, jak mít vliv na jednotlivé komodity důleţité pro ţivot chudých
vesničanů, jednoznačnou výhodou tohoto kroku ze strany MBU je naprostá kontrola toku
finančních prostředků určených k realizaci jednotlivých projektů včetně jejich platební
dokumentace. Tak je tomu i v případě projektu Vodovod Kamsamba, který jsme jiţ letos
společně úspěšně dokončili a projektu Vodovod Mkulwe, jehoţ dokončení se v současné
době - ve vesnici vzdálené 32 km od Kamsamba - realizuje. Měl by být zdrojem vody i pro
přilehlou vesničku Namsinde, která je jakýmsi „předměstím“ Mkulwe s jeho cca. 7.000
obyvateli a důleţitým zdravotním střediskem, které provozují diecézní sestry místního
konventu, civilním povoláním zdravotní sestry. V obou vesnicích, uţ kdyţ jsme začali hloubit
první výkopy pro poloţení potrubí, procházející vesničané kopáčům tleskali a vyjadřovali
radost z budoucího vodovodu.
Výhody vodovodu
V kaţdém
případě
zásobení
vesničanů vodou pomocí rozvodu
tedy vodovodem se ukazuje jako
jednoznačně výhodné a účinné jak
z hlediska přístupu, tak i z hlediska
osobní i obecné bezpečnosti.
Vodovod
v Kamsamba
nabízí
přístup k vodě několika tisícům
stálých obyvatel, včetně zásobení
několika pohostinských zařízení
s mnoha příleţitostnými hosty. Ti
přijíţdějí jednak
s
nákladem
určeným k zásobování vesnice a
pak se zboţím určeným pro
První zkoušky kamsabského rozvodu vody
pravidelné měsíční vesnické trhy
(=mnády). Pro tento účel, kdy dochází k silné koncentraci domácích i hostů po dobu nejméně
tří dnů, jsme lidem u trţiště ještě postavili zděný objekt se splachovacími toaletami, jako
hygienicky vhodnou prevenci veřejného zdraví. To je obzvláště důleţité právě v období
zhruba od začátku října, kdy obvykle vypukne epidemie cholery. Úřady zareagují aţ po
8|Stránka
prvních desítkách mrtvých a to tak, ţe zakáţou lidem chodit prát nebo plavit a napájet
dobytek v řece Momba pod trestem vězení nebo vysokých pokut. Tak se stalo i letos. V ten
okamţik se ukázalo, jak bylo prozíravé mít ve vesnici vlastní zdroj vody. I kdyţ je pravda, ţe i
tuto vodu jímáme z hlubokých prosakovacích studní hloubených podél řeky, výhodou je
jednak její prvotní filtrace pískem a štěrkem říčního dna neţ se dostane do základní jímací
studně a za druhé další přesné ošetření chlorovými přípravky v hlavní nádrţi vodojemu o
objemu 50 m3 předtím, neţ je distribuována dál k lidem. Také v období dešťů, kdy se hladina
řeky obvykle zvedne o 10-15 metrů a mnoţství krokodýlů plave proti toku řeky za rybami
z blízkého jezera Rukwa (15 km) je ţivotu nebezpečné, chodit nabírat vodu k řece. Mnoho
starých lidí a hlavně především dětí nerespektování této zkušenosti kaţdoročně zaplatí
ţivotem. To se kaţdoročně pravidelně opakuje. Letos se dokonce rozvodněným korytem do
vnitrozemních vesnic dostalo i velké mnoţství hroší populace, která zničila pobřeţní políčka
domorodců. I to jsou důvody, pro které je dobré, kdyţ má vesnice vlastní vodovod nemluvě i
zanášení ručních čerpacích mechanizmů dosud vrtaných studní velejemným pískem.
Rozebrat a vyčistit i znovu zprovoznit takové studny je finančně i technicky nákladné.
Zůstává tak jedním z našich dalších plánů, stejně tak jako vybudovat další místní vodovody
pro vesnice Mkonko a Mpapa případně Marangwa. Příznivou stránkou těchto plánů je
moţnost větvení celé struktury tzn. moţné propojení i připojení dalších vesnic v oblasti Mbozi
West, kterých je celkem 1Ř. Zcela stranou mimo tyto hlavní plány se nabízí lákavá příleţitost
jímání čisté vody z horského pramenu na úpatí pohoří nad vesnicí Kaoze s přirozeným
spádem do středu obce, odkud by se z vodojemu dále distribuovala k lidem. Kaoze je
vesnice 40 km vzdálená od Kamsamba.
Povinnosti s vodou spojené
Jak si domorodci postupně
zvykají na místní dostupnost
vody je pro naše organizační a
přípravné aktivity snazší je
přesvědčit
o
naléhavosti
pomýšlet i na budoucí opravy
jejich vodovodů. Předběţný
údrţbový servis i ostraha
vodovodu před nenechavci,
kteří ukradnou cokoliv bez
ohledu na zájmy celku je
nezbytností. Při jednání s lidmi
o nezbytnosti vytvářet rezervní
fond oprav vodovodů v kaţdé
Někteří z kaţdodenních prosebníků v AA misii
vsi nám nahrává v současné
době především několik významných faktů. Vţdycky se totiţ najdou lidé i skupiny
argumentující tím, ţe voda byla vţdy pro vesnici zadarmo a snadno dostupná. Prvním
zdůvodněním z naší strany je, ţe řeka je sice většinou dostupná, ale v některých měsících
roku i se smrtelnými riziky, jak uţ bylo zmíněno výše. Druhým je fakt, ţe téměř všichni
křiklouni námitek jsou muţi a ti v africké populaci málokdy nosí vodu pro domácnost. To je
práce především ţen a dívek, případně malých dětí. Proto také chlapy tato dřina i
vzdálenosti ani rizika s tím spojená, nezajímají. Další jejich námitkou je tvrzení o nedostatku
9|Stránka
peněz, kterými je třeba platit čerpání vody, a to ve výši, kterou jsme uváděli jiţ minule, tzn.
prozatímní nízkou zaváděcí cenou ve výši 100,- TZS (= 1,50,- Kč) za 25 lit. I takový
argument je pustou výmluvou. Jde-li totiţ domorodcům o nákup domácího piva (=pombe),
které popíjejí téměř denně, nikoho z nich ani nenapadne, ţe by mělo být nabízeno zadarmo.
Nákup i případně jeho prodej se vţdy chápe jako obchodní aktivita, kterou bez námitek
všichni platí. Místní ochmelkové jsou schopni během jednoho dne zaplatit pivo i v řádu tisíců
tanzanijských šilinků. Stejně tak to je i s mobilními telefony, které se pod masivním nátlakem
několika nadnárodních poskytovatelských firem lavinovitě šíří Afrikou a tedy i Tanzanií.
Nikoho z jeho domorodých vlastníků – a je jich překvapivě dost i na vesnicích - ani
nenapadne, ţe by mu měl být poskytován dobíjecí kredit gratis některou z firem Vodacom,
Zain, Tigo, nebo národní TTCL apod. Navíc, jak je obecně známo, takovému mobilnímu
telefonu se kromě potřebné částky peněz na platbu hovorů musí také, čas od času, dobít
vnitřní baterie. Takţe i tento poskytovatelský servis je zpoplatněn a nikdo pochopitelně nic
nenamítá. I lidé bez základního vzdělání chápou, ţe takové sluţby se platí, protoţe náklady
na ně něco stojí. Mimochodem, pokud to čtenáře zajímá: Na africkém venkově je dobíjení
mobilů zařízeno tak, ţe kaţdá retranslační věţ, které stojí někdy i tři pro přenos signálu ve
směrově vhodné vesnici, má svého technika a hlídače v jedné osobě. Pod věţí stojí cihlový
domeček velikosti luxusnější kadibudky s potřebnou nabíječkou. Jedno nabití svého mobilu
domorodci zaplatí paušálem 500,- TZS tzn. cca. 7,50 Kč, coţ je ve srovnání se shora
zmíněnou cenou 1,50 - Kč za 25 lit.vody stále více. Naše cena je aţ směšně nízká.
Mikrofinance z pohledu SACCOSu.
Kdyţ
jsme
minulý
rok
popisovali, jak je ze strany naší
misijní stanice nastaveno mikrofinancování
ţivotaschopných
aktivit domorodých zemědělců,
řemeslníků
a
drobných
obchodníků, netušili jsme ještě,
ţe
naše
snahy
vzbudí
pozornost firmy SACCOS, která
má
také
svoji
pobočku
v Kamsamba. Ta byla otevřena
před několika lety s velkou
slávou, dokonce za přímé účasti
představitelů vlády. Nadnárodní
Konečně je vodovod pro Mkulwe schválen staršími obce
sdruţení SACCOS (Savings
and
Credits
Cooperatives
Societies) má mikrofinancování drobných a středně velikých aktivit v popisu práce jako jednu
z hlavních priorit. V Tanzánii s touto ideou začínala kolem roku 1řř5, kdy se systém
mikrofinancování stal i plamenným tématem zdejší politické scény. Později v roce 2001 byl
implementován mezi oficiální cíle vládnoucí garnitury. Tím se následně vytvořil i právní
rámec pro aktivní účast několika bank, z nichţ největší NMB (National Microfinance Bank)
byla vládou pověřena stát se institucionálním podporovatelem tohoto směru. Touţeného
vykořenění chudoby. V těsném sledu za ní jsou v současné době tři jiné menší banky
(AKIBA Commercial Bank, CRDB Bank, Tanzania Post Bank) a mnoho dalších menších
10 | S t r á n k a
finančních sdruţení, mezi které patří i SACCOS. Dokonce nechybí ani nevládní organizace,
kterých je oficiálně údajně asi kolem šedesátky.
Uhlazení pánové ze SACCOSu nás nejprve navštívili osobně v AA misijní stanici, kde nás
poţádali o přímou spolupráci a pak předali rukou psaný dopis. I takový fakt o čemsi jasně
vypovídá. V něm nás seznámili se statisticky úspěšnou bilancí svého počínání pro chudé
domorodce v buši i ve městě a závěrem rovnou poţádali o finanční injekci jejich pobočky ve
výši několika desítek milionů šilinků. Jediným argumentem na naše tázavě pozdviţená obočí
bylo konstatování, ţe jim prostě chybí další provozní kapitál…I kdyţ máme vlastní představu,
jakým systémem pomáhat rozvoji chudých domorodců v Africe, překvapilo nás, ţe se hosté
ani nenamáhali nabídnout nám třebas jen teoreticky, dividendy či jakoukoliv jinou formu
podílu na jejich zisku. Ačkoliv nejsme ziskovou organizací, rozhodně bychom se nebránili
jakémukoliv finančnímu daru ve prospěch africké vesnice. Nic takového, jak uţ bylo řečeno,
se však nestalo. Logicky z toho lze dovodit, ţe se zisku pravděpodobně ani nedosahuje a
jejich organizace je tedy pouze černou dírou finančního makrokosmu, ve které svěřené
finance mizí dříve, neţ aby měly šanci konkrétně lidem pomáhat.
Podnikavá vdova mama Makrina
V jak příkrém rozporu s chudou
finanční nápaditostí práce těchto
„finančníků“ je praxe naší vdovy
a matky pěti studujících dětí
mama Makriny. Ta je naší AA
misijní stanicí mikrofinancována
pouhé
dva
roky,
kdy
jí
pochopitelně gratis poskytujeme
také taktické poradenství jako
součást naší misijní práce,
týkající se rozvoje rodin i
jednotlivců. Během kaţdého
z období nejenţe dovedla vrátit
vypůjčenou
kapitálovou
a
zároveň i stimulační částku, ale
Příprava jídla v africké buši spotřebuje mnoho času
do letošního roku jiţ vstoupila
jako majitelka 4,5 ha polnosti, kterou si ještě nedávno sama musela ze dvou třetin
pronajímat. Byla schopna si ji ze získaného čistého zisku zakoupit a ještě poplatit školné
svým dětem. Celkem její úroda činila 60 pytlů tzn. cca. 6 tun mpunga, coţ je nečištěná a
neloupaná rýţe tak, jak se z rýţovišť prvotně sklidí. Zjednodušeně řečeno z této úrody celých
50 pytlů prodejem proměnila na hotové peníze, kterými kryla potřeby svého hospodářství a
domácnosti včetně platby studia svých pěti dětí ve městě. Jako potravinová rezerva do další
sklizně ji zbylo ještě dalších 10 pytlů, které můţe případně dále měnit za jiné potravinové i
provozní komodity kupř. olej, mouku, ryby, maso či nákup dobytka, drůbeţe, setby, nářadí
apod. Velmi důleţitou stránkou afrického hospodaření je i způsob stravování, kdy je důleţité
sladit tradiční pohostinnost vůči hostům, která ukládá i pozvání ke stolu se způsobem
některých místních chytráků, kteří na poli nepracují, ale později se snaţí systematicky vyjídat
sousedy mající úrodu. Naší první radou v takových případech je, nebát se tyto výtečníky
jmenovitě pozvat k práci především ve dnech pilných polních příprav a ţní. Druhá rada pak
míří dokonce do vlastních řad domorodých rolníků, protoţe zní: Zbytečně se nepřejídat!!
11 | S t r á n k a
Hlad jako terorista
Dlouhodobě pociťovaný hlad - ve formě neustálé nejistoty zdali se dnes a v dalších dnech
vůbec najíte - je skutečně velký psychoterorista. Máte-li jej jiţ od dětství stále v patách, vaše
podvědomí si vytvoří stravovací návyky ovlivněné touto zkušeností. Tak se Afričané (a
samozřejmě nejen oni, ale kdokoliv v podobné situaci) začnou přejídat, kdykoliv sednou ke
stolu. Mají-li moţnost, začnou si nakládat na talíř cokoliv, co stůl momentálně nabízí. Talíř se
vrší Kilimanjarem rýţe a do toho brambory, maso, ryby, fazole, hustá omáčka, dušená
zelenina apod. Lidé mají tendenci plýtvat olejem, solí a cukrem, a to všechno v podvědomé (i
kdyţ u mnoha lidí naprosto iracionální) nejistotě, kdyţe zase příště budou mít příleţitost,
dosyta se najíst. To i někdy navzdory mnoha metrákovým pytlům zásob po sklizních.
Ač to zní neuvěřitelně, ale i o takových věcech se musí s vesničany mluvit a trpělivě
vysvětlovat, aby pochopili, co to znamená přemýšlet a plánovat do příštích dnů a měsíců,
neţ bude zase příleţitost k nové sklizni. Jednoduchá pravidla, která vyţaduje tato „economia
domestica“, jak ji nazývají italští misionáři, je jedním z pilířů úspěšnosti domácího
hospodaření i celkové prosperity rodin i jednotlivců. I kdyţ se můţeme domnívat, ţe k ní
dostačuje matematika na úrovni „šafářských počtů“, u domorodých rolníků se z ní však stává
mnohdy nepřekonatelný problém. Vyrostli totiţ ve venkovském kulturním prostředí, kde
naprosto chybí i to nejjednodušší abstraktní uvaţování, vyuţitelné později v praktickém
ţivotě. Vzdělávací systém postavený především na drilu a bezduchém memorování nebo
opisování textu z tabule, dá mladému člověku do ţivota zanedbatelně málo.
Denní aktivity v AA misii
Není vůbec snadné přiblíţit čtenáři, co se denně děje
v našem africkém „doma“ tzn. v misijní stanici Allamano
Agape. Na druhé straně to není jediné místo, kde se
pracuje a na jiném kupř. odpočívá. Město Mbeya ve kterém
dochází k zásobování a mnoha administrativním jednáním
je z pohledu počtu přílivu prosebníků samozřejmě méně
frekventované neţ bezprostřední okolí misijní stanice.
Vesnice kde se misie nachází, je tak soustředěným
náporem na naše síly i časové moţnosti. Lidé na nás zde
dlouho a trpělivě čekají, neţ se vrátíme z okolních
pracovních cest. Prostřednictvím místních „tamtamů“ a
vlastní Intuice vycítí, kdy se objevíme. Zároveň ale i vidí
kolik jejich sousedů a přespolních se u nás také chystá
„klepat na dveře“. Tak jsou připraveni na dlouhé čekání,
neţ se na ně dostane řada. Ten kaţdodenní příval
rozmanitých aktivit a neustálých jednání s lidmi i různými
zájmovými skupinami není ani dost dobře reportérsky
postiţitelný. Není v našich silách si jednotlivé dny zapisovat
Marie ze 7. třídy se ráda obléká
či nějak podrobněji denně dokumentovat, protoţe bychom
nedělali ani nic jiného. Nejsou na to ani podmínky. Představa sezení u psacího stolu v Africe
je dost komická. A tak kdyţ po návratu do Evropy sedáme ke psaní, pomáhají nám v něm
paradoxně účetní záznamy, fotografie, natočené video, heslovité zapsané záznamy a
společné proţitky některých chvil, které si vybavíme v paměti.
12 | S t r á n k a
Vzájemnost a spolupráce
Jedním ze systémově správných kroků při pomáhání chudým, a to nejen v Africe, je
reciprocita. Stálý tlak na vzájemnost na spolupráci ať uţ jakkoliv malou či dokonce zdánlivě
nepatrnou. Tak se stalo, ţe kdyţ místní klub fotbalistů přišel ţádat o nákup nových koţených
míčů a dresů včetně brankáře a sudího, zavázal se nasekat zásoby šindelové trávy „matete“
pouţívané na střechy chatrčí, anebo jejich oplocení. Stejně tak tomu bylo i ve vsi Mwenemba
se sportovními potřebami pro základní školu. Chce-li někdo po nás pomoc, je mu podle jeho
zdravotních moţností a věku nejprve nabízena práce. Misie následně můţe z těchto zásob
pomáhat při rychlé rekonstrukci chatrčí mnoha potřebných starých ţen a muţů, kteří nemají
jiţ příbuzné. Nebráníme ani mladým kdyţ si chtějí prací vydělat na nové šaty nebo boty.
Zatímco kupř. Maria (7. třída) přichází pro práci aţ po odpoledním vyučování, asi 25ti letá
Taabu, která není mentálně v pořádku, přichází vţdy brzy zrána a je velmi pracovitá.
Vyhledávat a připravovat práci pro takové sympatické snaţivce, je ale také nápor na naše
organizační a časové moţnosti. Nestačí totiţ jen ukázat prstem, ale je třeba stále vysvětlovat
a také kontrolovat, coţ časem nevýslovně unavuje a hlavně zdrţuje od jiných povinností.
Pracovitá Taabu bývá navíc i těţko vyplatitelná, protoţe vůbec nezná hodnotu peněz. Tak
vyţaduje při večerní výplatě celou částku na trhu vyhlédnuté věci, aby si ji mohla hned druhý
den nakoupit. Vůbec ji nezajímá, ţe si obvykle ţádá i pětinu měsíční mzdy dospělého muţe.
Tolik někdy takové šaty nebo boty stojí.
Sirotci a studující
Jako vţdy se hodně
soustředíme na naše
sirotky, kterých je stále
kolem 130 dětí ve čtyřech
vesnicích
(Kamsamba,
Mkonko, Mwenemba a
Masanyinta), a starší
studenty na středních
školách
a
jedné
vysoké (Dodoma)
na
vesnicích i ve městech
(Mbeya,
Iringa).
To
vyţaduje nejen bezpočet
cest a nákupů k zajištění
jejich potřeb, ale také i
Náš sirotek a nyní absolvent i budoucí pan učitel Pidas Tegete
jednání s řediteli škol,
kteří mají své výhrady k jejich studijním přístupům. Většina dospělejších studentů uţ ví, čeho
chce dosáhnout a za tím cílem také soustředěně jdou. Tak Pidas Tegete (22) po
bezproblémovém zakončení střední školy (SS Uwanda) ještě letos úspěšně dokončil
dvouletou nástavbu školy pro učitele (Chuo cha Ualimu Mpunguso) ve městě Tukuyu.
Příštím rokem začne jiţ sám vyučovat, ale v hlavě míří dál na universitu, kde je jiţ ve
městě Dodoma i Moses Mwangoka (21). Stejně tak Emmanuel Kilongozi (21), který po
dokončení Southern Highland Secondary navštěvuje tříměsíční kurzy počítačové
gramotnosti ve Mbeya. Velmi skromná a pracovitá dívka Faraja Damasi Mtasiwa (22) má
stejný cíl ke kterému se jiţ propracovala aţ do tzv. Form Six. Zakončila s výborným
13 | S t r á n k a
prospěchem i svá počítačová studia. Nyní vybírá vysokou školu, kde se touţí věnovat
nemocným v ošetřovatelství nebo jako lékařka. Mezitím ale pracuje jako pomocná kuchařka
v Catholic Youth Centre. Další Yaphet Issah (1Ř) je sice ještě na střední škole, ale i on uţ
uvaţuje o universitě a studiu IT – informačních technologií. Podobně i Stanislaus Mapunda
(34) který tímto rokem uzavře studium VETA, kde si udělal i řidičský průkaz a pokud by byly i
finanční prostředky, rád by studoval nějaký technicky směrovaný obor. Naproti tomu Joyce
P. Madole (1ř) bude ve VETA v Mikumi Campus studovat specializaci na hotelový
management v několika měsíčním kurzu. Neema Mashamba (2ř) by ráda pracovala jako
zdravotní sestra, takţe si dělá maturitu, Terezia Mwinuka (1ř) se učí ve VETA Mbeya na
švadlenu, Fabiani Kevin Mhagama zase v Trade School Mbeya na automechanika,
Nicodemus Blazio, který projevuje hudební nadání, dosud studuje v ITIJI Secondary School,
Emmanueli V. Sichone prvním rokem SS Kipeta, syn truhláře Rollanda (1Ř) zase SS Iyela ve
Mbeya atd., atd. Jednomu ze studentů Johnovi (1Ř), který studuje SS v Iringa, věnujeme
výraznější podporu, protoţe je silně nedoslýchavý a jeho střední škola je specializovanou pro
mládeţ s touto vadou. Nebylo vůbec snadné při našich povinnostech s vodovody, sirotky a
mizerné nabídce trhu v Tanzánii, zajistit mu nejen specializované audiometrické vyšetření,
ale i potřebné a pro něho vhodné naslouchadlo do školy ke studiu i k běţnému ţivotu.
Mungu ni karimu - říkají domorodci a mají pravdu. Bůh je milosrdný, a tak se nám to opravdu
podařilo. Radost byla veliká. Opravdu veliká. To všechno jen díky trpělivé a vytrvalé
velkorysosti vás všech dárců, kteří nám tak umoţňujete být naprosto adresní v pomáhání a
sobě pak ukládáte poklady na nebi, které rez neţere, a zloději nekradou.
Dary jste nám dali
A to uţ nemluvíme o tom, jak
velkou pomocí jsou vaše dary
pro zástupy potřebných a
nemocných. Kolik potravinové
pomoci ve formě kukuřice,
rýţe,
cukru,
soli,
oleje
konkrétní
lidé
dostanou.
V účetních výkazech to jsou
jen holá čísla nic neříkající,
ale pomáhají. Kupř. Bibi
(=babičce) Colletě (Ř0), matce
syna Corobinianiho, který jako
táta třech dětí zemřel na AIDS
a zanechal vdovu Jenny. Ta
se znovu zamilovala a odjela
Dvojčata aneb poţehnání i metla opuštěné matky
s novým partnerem do jiné
vesnice sama. Muţ odmítl se starat o děti jiného. Hloupá Jenny je tedy všechny hodila na krk
tchýni a zmizela v buši. Chudák stará Colleta nemá ani sílu, ani prostředky, jak děti uţivit, ale
umřít hlady je samozřejmě nechce nechat. Tak jsou tu vaše dary. Pak je tu slepá Leonina,
které se narodilo před třemi měsíci uţ páté dítě, ale manţel ji v den porodu zemřel. Stejná
otázka, jak dál? Co s bolestmi a nádorem v břiše mama Joni. Samozřejmě potřebuje
pořádné vyšetření ve městě a nejspíše i následně operaci. Giorgi Lugwisha z Mkonko, jeho
dvouleté dítě má vpáčená chodidla. To se dá sice úspěšně operovat, ale ne bez potřebných
peněz. Cestu je třeba vykonat nejméně čtyřikrát i s manţelkou do Peramiho Hospital
14 | S t r á n k a
v Songea. Pak Mariam Mwasenga (1ř), která rizikově otěhotněla. Kvůli tomu ji vyhodili ze
zaměstnání. Dnes uţ víme, ţe dítě nedonosila a 26.10. potratila ve čtvrtém měsíci. Operace
byla provedena císařem ve Vwawa. Mariam nevlastní ani pár drobných. Pak mama Kiliana
infekce močových cest. Mama Cristina má zase bolesti na plících. Asi zde velmi častá
tuberkuloza druţící se k hladu a podvýţivě. Obě podniknou nutnou cestu přes stovku
kilometrů do Ifisi Hospital za Songwe. Pak Georgina = Jiřinka, které jsme chuděře věnovali
shora samostatný odstavec. Další je mladá pomocnice Lilian 24 let s nádorovým nálezem na
obou prsech. Bude nezbytná exstirpace v Rufaa Hospital Mbeya s následnou pozdější a
cílenější operace. Bibi Maria se svými čtyřmi osiřelými vnoučaty hledá u nás jakoukoliv
pomoc. Zemřela jí dcera. Přispíváme ji tedy na jídlo v domácnosti. Přichází mama Agnyesi
Kaukuke s fangasi, coţ není nic jiného neţ úporný a svědivý druh koţní plísně. Společně
vylučujeme podezření na diabetes. Za dalším muţem Luisem Kasonso, který má problémy
s prostatou, která si ţádá vyšetření a nejspíše i operaci ve Vwawa Hospital, přichází mama
Justa Jamesi s nově narozenými dvojčaty a dalšími dvěma dětmi. Nemá co jíst, propadla se
jí střecha chatrče a otec dětí se ztratil před rokem, jakmile zjistil, ţe je zase těhotná. Od té
doby o něm nikdo nic neví. Následuje mama Edita HIV pozitivní, nemá ani na cestu do
města, kde můţe dostat léky zadarmo…Jeden osobní kříţ následuje druhý.
Babička s vnučkou
Pak zase bibi Sofia (82)
„majitelka“ velmi těţkého
astmatu, které opakovaně
vozíme celoroční zásobu
Aminophylinu,
který
jí
umoţňuje přijatelně dýchat.
Po ní následuje její vnučka
teta Dafroza, coţ jsme se
poprvé dozvěděli aţ letos,
kdyţ nás zaujalo, jak
dojemně se vítají. I Dafroza
je ţel HIV pozitivní a
pomalu se kaţdým rokem
ztrácí před očima. Má ale
ještě sílu se starat o malou
Dorotheu Damiani, která je
HIV pozitivní teta Dafroza se sirotkem Dorotheou Damiani
sirotkem po její zemřelé
sestře. Nyní obě ţijí v Mkulwe u příbuzných. Jejich setkání bylo velmi dojemné. Plné pokorné
úcty k babičce Sofii jinak i manţelce posledního náčelníka a zvláštního, nicméně slovy
nevyjádřeného, milosrdenství a soucitu s umírající vnučkou (32 let). Ve chvíli kdy si vnučka
klekla k nohám své babičky a vloţila jí do dlaní svoji hlavu, jsme i my se svoji chabou citovou
výbavou věděli, ţe se zde koná kosmicky významná chvíle, kdy Láska slaví vítězství. Vše
trvalo jen pár vzácných okamţiků, kdy okolní lidé neměli ani šanci něco postřehnout.
Dary, léky, léčení a Maruška
Pak uţ zase události nabyly svůj obvyklý spád. Další lidé, další prosby a z naší strany různě
definovaná pomoc. Nemocní jsou ale na tom všude na světě podobně. Potřebují lásku,
15 | S t r á n k a
soucit, léky a léčení. Mama Deodata chromá imobilní se třemi dětmi především potraviny.
Mama Valentina a Makrina obě chromé na invalidním vozíku také daru od od nás, stejná
labutí píseň. Mama Wanjenia Chuliku zánět ţil, cesta a vyšetření v městské nemocnici.
Mama Theofa HIV pozitivní se třemi dětmi, potraviny. Stejně tak baba (otec) Peter Ivodi a
Elizabeth Petulo i bibi Colloneli a bezpočet dalších. Mama Lidia potřebovala vytrhnout zuby
moudrosti. Chudí nebo nemocní a staří lidé dostali darem molitanové matrace, pokrývky,
kangy, pruhy látek zvaných kitenge na lepší tradiční oblečení, boty, konfekční oblečení, teplé
prošívané kabáty a svetry, hygienické potřeb především antibakteriální mýdlo. Pak ale také
vlnitý plech, dřevo, hřebíky, pluh, provazy, a dokonce i hrnce na vaření tzv. sufurie různých
velikostí, motyky…Škola ve Mwenemba cement na stavbu záchodků pro ţáky. Dále jsme
zastřešili proti letošním tropickým lijákům tzv. rybí trh, a to novou dřevěnou konstrukcí s
vlnitým pozinkovaným plechem, který se nakupuje aţ 150 km daleko v Mlowo. Tak mají ve
vsi staronové trţiště, kam chodí nakupovat i prodávat především ţeny. Sotvaţe jsme také
začali stavět dva nové zděné domy pro početnou rodinu Charlese a Gervase, jeden z jeho
malých synů neopatrností vychrstnul horkou vodu z chatrče, aniţ by se přesvědčil, co se
venku děje. Tak zle opařil svoji malou sestřičku Marii od krku aţ po břicho. Bylo nutno
neprodleně zajistit odvoz do 200 km vzdálené nemocnice Rufaa Hospital ve Mbeya, včetně
léčení i pobytu doprovodu, který má jako obvykle na starosti zajišťování potravy nemocného.
Sestřičky, křížová cesta a tanec
Abychom to „misionářování“
neměli moc jednoduché,
mezi těmi všemi peripetiemi
nám dvakrát vyhořel stále
pouţívaný
invertor,
bez
kterého nemůţeme v buši
svítit, dobíjet mobily, počítač,
fotoaparáty ani kamery čili
vázne váţně komunikace při
zásobování a nakupování a i
dokumentace
prací
a
afrického ţivota. V našem i
vašem společném pomáhání
jsme se snaţili nikoho
potřebného nepřehlédnout.
Pomáhali jsme vašimi penězi
Popálená Maruška v Rufaa Hospital - Mbeya
a našimi omezenými silami
tak, jak nás – a my tomu opravdu věříme – Prozřetelnost vedla a rozumný úsudek napovídal.
Jako obvykle se dostalo i na místní konvent řádových sester (momentálně jen 3 osoby,
obvykle 5-Ř), které to v Africe a především na vesnici nemají vůbec jednoduché. Jak uţ bylo
shora řečeno, nejenţe jsme jim obnovili solární systém osvětlení konventu, ale nakoupili i
kukuřici, doplňky oblečení a spodní prádlo podle jejich pokynů. Kdyţ nás místní
kamsambská modlitební skupina ctitelů Srdce Jeţíšova poţádala, ţe si chce pořídit za své
vlastní peníze přenosnou kříţovou cestu, zdali bychom jim v tom nepomohli, rádi jsme kývli.
Dala se totiţ pořídit pouze v Dar es Salaamu 1.000 km vzdáleném. Tu v kostele jiţ odnesl
čas a nezájem odpovědných. Ještě více nás překvapilo přání modlitebníků, ţe si přejí
výlučně jen obrázky kizungu. To znamená, ţe zobrazené osoby mají být bělošské ne
16 | S t r á n k a
negroidní. ekněme evropské typy. V naději, ţe v tom není nějaký skrytý podtext  jsme jim
obrazy později dovezli a nechali zhotovit na naše náklady i zasklené rámování. Ušetřené
peníze se tedy skupina rozhodla dál pouţívat pro domorodé vesničany v krajní nouzi, jako
tomu bylo i předtím. Radost byla pochopitelně veliká a jako odměnu nám tato skupina na
video nazpívala některé jejich kostelní písně a zatancovala tanec plný vitality a afrického
rytmu s kmenovými kořeny. To vše navzdory jejich zralému věku.
Myšlenka závěrem
Nejsme ţádní cestovatelé, kteří píší knihy o svých dobrodruţstvích. Kdyţ mluvíme a píšeme,
chceme okolnímu světu svědčit. O jeho dluzích i moţnostech, jak z nich ven skrze umění
milovat. Téměř čtyři měsíce afrického pobytu ročně je v lidském ţivotě významná doba.
Opravdu Bohem poskytnutý úţasný dar, kdy se realizuje vaše vytrvalá dárcovská pomoc pro
chudé domorodce. Tak významná a pomáhající, ať uţ ji dáváte v jakémkoliv rozsahu. Stále
platí, ţe milosrdenství je víc neţ oběti a skutečná láska, o kterou se snaţíme přes všechny
překáţky usilovat, se bez něho neobejde. I my všichni se jej ve svém Pane smiluj se, denně
dovoláváme. Počítáme s ním jako se samozřejmým darem.
Děkujeme všem dárcům za modlitby a praktickou pomoc potřebným lidem.
Vaši Mirjam a Pavel Baldínských
Kontakt:
mobil: 723 952 728
[email protected]
www.agapembu.cz
17 | S t r á n k a
Zpráva z rozvojové misijní stanice MBU - Allamano Agape
vesnice Kamsamba – Tanzánie 2011
Měníme řidičáky
Jedna z prvních a řekněme si
rovnou,
že
také
nemilých
povinností, která nás po příjezdu
do Tanzánie letos čekala, byla
celostátně povinná výměna našich
tanzanijských řidičských průkazů.
Vládní administrativa přikázala vzít
všem řidičům otisky prstů, pořídit
nové foto a dostavit se na policejní
stanici
osobně,
a
to
se
správně vyplněným
formulářem.
Letoškem tedy končí dlouhé období
roztomilých řidičáků, které z moci
státu obsahovaly jen vlepenou
stránku s nacionálemi o majiteli a
Nehody dálkových autobusů končí většinou smrtí.
zbytek tvořily miniaturní a ručně
vyráběné tvrdé desky, které se kupovaly běžně od prodejců kdekoliv na ulici. Do nich se také
vlepovala fotografie řidiče patřičně oštemplovaná. Africká tvořivost a omezené materiálové
možnosti balících papírů, které byly používány na úpravu povrchu, dávaly tak vzniknout kupř.
dokladům s vánoční tématikou, zelenými smrčky, barevnými řetězy a ozdobami podle toho
jaký balící papír byl tvůrcům k dispozici. Roztomilá postavička tištěného Santa Clause
s dárečky jako by měla obměkčit srdce potenciálního policisty, chystajícího se vám
nekompromisně napařit pokutu za domnělý či skutečný přestupek.
V našem případě nás ale ve městě nikdo nekontroluje. Policie jako by zmizela. Jedno pivo
po obědě žádný problém. Důležité je, že nic na silnici neprovedete. V tomto směru se
Tanzanie velmi podobá kupř. italskému chápání alkoholu za volantem. Dokonce i pokud
vznikne taková situace, že je policista povolán, nikdy se neptá nejprve po vašich dokladech,
ale po problému, který se má vyřešit.
Rizika silnic
Jinak jízda ve městě – a za takové lze de facto považovat pouze dvouapůlmilionový Dar es
Salaam, neboť ta ostatní včetně Dodoma jsou jen velké vesnice - řízení vozu vyžaduje
pružnou akceleraci ve spojení s umírněnou dávkou drzosti jít do desítek drobných konfliktů,
kdy pro ty druhé řidiče zdánlivě neexistujete. Pouze oni spěchají, takže vás stále podjíždějí a
objíždějí po trávnících, chodnících pro pěší a všech možných i nemožných situacích. Do
světelných křižovatek se běžně cpou na červenou. Vrcholem řízení městského provozu je
v Daru místní úprava přednosti v jízdě v období dopravní špičky, která začala platit již minulý
rok. Takže v městských částech, kde jsou tři jízdní pruhy, z nichž ten prostřední sloužil vždy
k předjíždění, nyní v něm mají zásadní přednost vozidla jedoucí do středu města při ranní
špičce. Od dvanácté hodiny polední se tato úprava mění na opačnou. Pochopitelně africký
1|Stránka
řidič obvykle žádné hodinky na ruce
nemá a na určování času podle
slunce na obloze nemá ani
pomyšlení. Tak se prostřední jízdní
pruh stal rizikovou závodní drahou,
po které se chvíli co chvíli proti sobě
řítí několik vozů včetně nákladních
kolosů většinou v naprosto mizerném
technickém stavu. V momentě, kdy
už téměř hrozí katastrofa, jejich řidiči
pak ve chvatu a bez výstrahy
odbočují na svoji stranu a běda
každému, kdo jim v tomto manévru
překáží. V zásadě platí pravidlo, že
čím větší automobil, tím drzejší a
Příprava na vodovod v misii Mkulwe založené 1Řřř.
troufalejší je řidič. Místo brzdění se
především troubí a křičí z okénka. Takže v duchu této logiky nejdrzejší a nejrychlejší jsou
mladí hoši řídící malé městské daladala mikrobusy, bajaji – motorové tříkolky a velké dálkové
meziměstské autobusy. Ti mají také na svědomí nejvíce smrtelných nehod.
Motocyklisté a helmy
Jedna z prvních věcí, které jsme si letos na vesnicích i městech povšimli, byl nárůst vlastníků
motocyklů převážně čínské výroby. Prodejci ve městech nabízejí prosperujícím domorodým
rolníkům tento lákavý sortiment, protože vědí, že mnoho z nich pracuje cílevědomě a je
schopno si v úrodném roce a dalších vhodných okolnostech vydělat dostatek potřebných
peněz. Velkým rizikem novopečených majitelů je, že málokterý z jezdců však vlastní i
ochrannou přílbu, takže více motorek znamená i více silničních nehod a ortopedických
zranění. Policie je toho názoru, že je třeba uzákonit povinné používání příleb u všech
motocyklistů. Sama obdržela od několika zahraničních firem sponzorský dar v řádu desítek
těchto bezpečnostních pomůcek pro vlastní potřebu. Dramaticky se také zvýšila i zranění
v oblasti hlavy. Jinak ortopedické oddělení v Muhimbili Hospital si stěžuje na pracovní
přetíženost, kdy se operuje téměř celých 24 hod. a stále to nestačí. Celý problém začíná být
společensky i zdravotnicky neúnosný. Jednak se díky motocyklům zvýšila obecná kriminalita
a organizovaný zločin, ale zároveň se i snížila šance pro běžné občany být operován s
čímkoliv v přijatelně dohledném termínu, protože potřební operatéři jsou vytíženi povinnostmi
na sálech s úrazy.
Zdravotnické změny
Nové okolnosti i potřeby vyvolaly mezi domorodci a lokální administrativou volání po realizaci
změn v dosavadní organizaci zdravotnictví. Na jedné straně byl vznesen požadavek umístit
do každé větší vesnice (tzn. cca. 1000 a více obyvatel) Ambulantní pohotovostí (Dispensary)
včetně porodního sálku a do každé správně rozlehlejší oblasti pak Zdravotní středisko
(Health Centre) vlastnící jeden terénní vůz jako sanitku pro dovoz pacienta či rodičky
s komplikovanou polohou plodu do vzdáleného města. Protože je také nedostatek
zdravotních sester uvažuje se o snížení délky jejich studia z 3 na 2 roky a jejich praktické
umístění v blízkosti zdravotnických zařízení po předchozí praxi u lůžka i v terénu. Paramedici
2|Stránka
tzv.
medicínští
praktici,
kteří
především v afrických zemích nesou
na svých bedrech tíhu obecného
nedostatku lékařů a pracují v první
linii zdravotnických zařízení, mají být
lépe
vybavování
k porodům
i
lékařským
zákrokům
s nimi
souvisejícími jako je porod císařem
nebo episiotomie apod. Stále se
bedlivě sleduje městská i vesnická
úmrtnost dětí, která se proti
předchozím rokům zvýšila ze 7 na 10
na každých 1.000,- narozených dětí i
když na vesnici z pochopitelných
důvodů dochází také k velkému
Právě narozené Ráchel ještě chybí pigment.
procentu vůbec neregistrovaných
porodů. Jak je to s nezbytnou anestezií operované, v takové vzdálené divočině, si netroufám
ani pomyslet. Takový výkon, jakým bezpochyby porod císařským řezem je, nese svá vážná
rizika pro matku i dítě a nelze jej podceňovat.
Návrat černé Jiřinky
Když na předchozích řádcích probíráme požadavky na zdravotnictví i kvalitu tanzanijského
porodnictví, nemohu pochopitelně nevzpomenout na naši africkou zprávu z minulého roku o
komplikovaném zdravotním stavu děvčete Georginy, kterou jsme si počeštili na Jiřinku.
Už v červnu tohoto roku (2011) jsme věděli, že její peripetie už mají svůj happy end. Jiřinka
se podrobila v Dar es Salaamu plánovaným operacím jak svěrače močového měchýře, tak i
nakonec uzavření kolostomického vývodu. Zmizel tak nepříjemný zápach, pro který se jí
stranilo nejen okolí v její vesnici, ale dokonce i někteří z jejich příbuzných a také
spolucestující v dopravních prostředcích, když jezdila na různá vyšetření ve Mbeya. Své o
tom může vyprávět také náš Isack, který ji měl na starosti po našem odjezdu do Evropy, kdy
bylo nutné s ní absolvovat Ř00 km dlouhou cestu Mbeya – DSM linkovým autobusem a
doprovázet ji na četná předoperační vyšetření. Z této jejich nekonečně dlouhé, celý den
trvající osmisetkilometrové křížové cesty, mi poslal v onen den do Evropy několik zoufalých
esemesek, ve kterých se dotazoval, co má dělat, když je spolucestující nevybíravě napadají
a žádají řidiče, aby je kvůli zápachu vyloučil z dopravy. To se pak těžko hledá rozumná rada,
která by v tu chvíli posloužila. Rozčilení pasažérů bylo oprávněné a jejich návrhy docela
pochopitelné. Stačí si jen představit tu nekonečnou vzdálenost, stísněný prostor a africké
vedro, které všechny pachy umocňuje.
Když konečně celé martyrium kolem Jiřinčiných operací i pooperačních rehabilitací skončilo,
dostala tato dvaadvacetiletá dívčina do ruky závěrečnou lékařskou zprávu. V ní jasně stálo,
jak se stravovat a zároveň čeho se vyvarovat v nejbližších šesti měsících. Důrazně jí bylo
ošetřujícím lékařem doporučeno, že má vyhnout především těhotenství, které by pro ni
mohlo v souvislosti s prožitými komplikacemi znamenat smrtelné ohrožení. Jinak ekonomicky
viděno - z pohledu vynaložených nákladů MBU – celá tato roční epizoda stála MBU (na
Evropu „pouhých“…) cca. 13.000,- Kč, což ale pro průměrného tanzanijce představuje
3|Stránka
enormní, a tím i nedosažitelnou
částku 1.300.000,- TZS, za kterou na
něho číhá smrt, pokud ji není
schopen zaplatit. To by případ Jiřinky
nepochybně byl…
Dnes – o rok později - je Jiřinka opět
šťastná, protože se uzdravila. Špatné
je zapomenuto. Podařil se jí také
návrat do vnitřně komplikovaného
vesnického prostředí, které se ji
snažilo původně dost drsně a
nemilosrdně
ze
svého
středu
vyobcovat. Nespolehlivý partner se
k ní opět vrátil. Možná si řeknete:
Jiřinka na návštěvě AA misie po všech operacích.
„Holka hloupá a nepoučitelná…“ a
dost možná, že někteří přitvrdí: „Nána pitomá a nevděčná. Je lehkomyslná a ničeho si
neváží. Tolik peněz, času i osobních obětí ta záchrana stála…“ Nicméně, připusťme ale také,
že v Božím plánu mohou být i jiná řešení než ta naše a odpuštění mezi ně rozhodně patří.
Jiřinka evidentně velkoryse rozpustila sobectví, kterým se proti ní ten muž provinil, ve svém
znovunabytém štěstí a v touze být milována i milovat. Myslím, že jí máme co závidět i když
ani pro nás nejsou takové postoje nedosažitelné.
Čarodějnictví a kriminalita
Africké země stejně tak jako mentalita domorodců nás bude mít stále čím překvapovat.
V momentě, kdy sám život nečekaně otevře tabuizovaná témata, jakým je stále kupř.
existence různých wachawi – čarodějů a šamanů (witchdoctors), nabude člověk pocit
neskutečna a návratu do vzdálené minulosti. Bývá o to překvapivější, čím bližší vám jsou i
lidé, kterých se to týká. Čím jistější jste si sami sebou, že je už dobře znáte. Zde je letošní
epizoda na dokreslení takového tvrzení.
Celou tu dlouhou dobu, trvající více než desítku let, co misijně pracujeme v kraji osmnácti
vesnic Mbozi West, známe jednoho sympatického a skromného staříčka jménem Daudi.
Traduje se o něm, že býval lodním kuchařem na zámořských lodích. Co je na tom pravdy,
dnes už můžeme těžko ověřit, ale my jej vídáme jako vysokého, urostlého starce, překvapivě
vždy čistě oblečeného do bílých kalhot a bílé košile, který starostlivě pečuje o svého vnuka
od jeho pěti let. Dnes je klukovi šestnáct a zdá se, že se snaží dědovi jeho péči oplácet.
I letos děda Daudi přišel, aby poprosil o materiálovou pomoc, že by rádi s vnukem opravili –
ještě před obdobím dešťů - svoji hliněnou chaloupku. Rádi jsme jim takovou pomoc přislíbili.
Od této prosby neuplynuly ani dva dny a na kamsambské návsi před policejní stanicí se
strhla malá revoluce. Víc než stovka domorodců se dožadovala vydání vězně z cely, aby
sami vykonali spravedlnost. Policie ozbrojená ostře nabitými puškami, takový požadavek
rázně odmítla. Vězněm nebyl nikdo jiný než sympatický dědoušek Daudi, kterého ve svém
domě ten den v poledne překvapila manželka jednoho z místních učitelů. On si ji hned
nevšiml, takže se ukryla a nepozorovaně sledovala, jak Daudi v dome „čaruje“. Podle jejího
tvrzení tajemné rejdy spočívaly v tom, že rozsypával v jeho prostorách bílý prášek a při tom
4|Stránka
cosi mumlal. O prášku se paní
učitelová domnívala, že je jedem,
který má zahubit její rodinu.
Pochopitelně ihned křikem a voláním
o pomoc způsobila povyk, při kterém
se začali sbíhat lidé. Daudi vzal sice
nohy na ramena, ale protože dav se
rychle zvětšoval a hrozil mu zabitím,
dal se na útěk k malé místní policejní
stanici, aby se zachránil. Policie jej
ihned vsadila do cely, protože dobře
zná
obecně
rozšířený
názor
vesničanů, že nejlepší mchawi čaroděj je mrtvý čaroděj. A tak jako
lidé dovedou i ve městě chyceného Pomoc vesničanů při konstrukci rozvodů byla neúnavná.
zloděje na místě ukamenovat nebo
upálit, a to dříve než něco policisté kolem podniknou na jeho záchranu, tak by i zde
domorodci ve víru rozjitřených vášní dovedli Daudiho na místě lynčovat.
Taková událost je ve vzdálené vesnici v buši pochopitelně silným podnětem pro fantazii
domorodců a oni se bezprostředně otevřeně rozpovídají o svých názorech a často i osobních
zkušenostech. Je z nich cítit strach a nejistota z té duchařiny kolem. Právě při takovém
povídání začnete žasnout, jak silně mají tanzanijci své představy o čarodějích a jejich nekalé
praxi proti lidem v sobě zakořeněny. To jsou ty okamžiky, kdy bytostně pociťujete rozdíl mezi
kulturami. Denně sice pracujete s lidmi, kteří se naučili používat výdobytky současné
techniky (kalkulačky, mobilní telefony, internet), ale uvnitř svých srdcí trčí hluboko v mentalitě
předchozích generací. Na druhé straně praktikované čarodějnictví je realitou africké
společnosti a opravdu pracuje konspirativně v utajení. To proto, že je nejen formálně
v rozporu se zákonem, ale je i skutečným podhoubím nejtěžších kriminálních deliktů.
Ano, jistý moudrý respekt a opatrnost je vždy na místě, protože tito lidé pracují s velice
účinnými jedy, které dovedou připravit a bez skrupulí používat jako nikdo jiný. „Na jedy si zde
dávejte pozor!“ Právě takovou moudrou a ze zkušeností vyvěrající radu nám dali kdysi italští
misionáři v prvních letech naší africké práce.
S kůží na trh…
Na dvěstěkilometrové cestě ze Mbeya do naší misijní stanice v buši projíždíme nedaleko
vesnice, která před více než deseti lety smutně proslula svoji bezpochyby hrůzyplnou kauzou
v souvislosti s čarodějnickými praktikami. Celý případ byl odhalen a policií vyšetřován. Dostal
se tak i do tisku s celorepublikovou distribucí. V té době jsme pochopitelně netušili, kam nás
naše misijní poslání během let zavede, a že tato oblast se nám stane na roky cílovým
určením.
5|Stránka
Místní vesničané si tehdy všimli, že
se ztrácejí beze stopy někteří mladí
chlapci ve věku do 20 let. Časem se
podezření zúžilo na místního mchawi,
který míval na vesnické poměry
nezvykle mnoho návštěv z města,
které přijížděly drahými terénními
vozy.
Vesničanům
bylo
podle
oblečení jasné, že to jsou dobře
situovaní lidé. I dotyčnému čaroději
se až podezřele dobře dařilo a
poměrně v krátké době si k závisti
mnoha lidí nechal postavit velký
zděný dům, do kterého se každý bál
vstoupit. Nevysvětlitelné zmizení
Mladé maminky využívají blízkého vodovodu.
tolika lidí se krylo se stejně těžko
vysvětlitelnou vesnickou prosperitou, a dalo tak vzniknout podezření a následně i udání.
Jednoho dne se náhle objevila policie a provedla prohlídku domu. Ke svému zděšení v něm
objevila mrtvolu mladého muže, zavěšenou na provazech a čerstvě staženou z kůže. Na
stránkách novin policista, který byl prohlídkou domu pověřen, nenalézal slova pro hrůzný
pohled, který zažil.
Stažená kůže mladíků byla hlavním obchodním artiklem mchawiho, který ji prodával movitým
městským zájemcům. Africkým manažerům a ředitelům různých firem včetně těch
nadnárodních, obchodníkům a modelkám, které se toužili stát královnami krásy a zajistit si
tak osobní i obchodní prosperitu, krásu nebo kariérní postup či odrovnat konkurenci. Mchawi
policii přiznal, že kůži jednoho člověka rozprodal po kousíčkách za celkovou cenu rovnající
se tehdy cca. pěti milionům tanzanijských šilinků. Dá se odhadnout, že v současnosti by jeho
zisk činil až 200.000,- Kč. Nezapomeňme však, že nezvěstných mladíků bylo více. V zemi,
kde lidé tradičně počítají v řádu stovek a tisíců šilinků a život člověka má jen malou cenu je
tak vysoká finanční motivace pro mnoho lidí oslňujícím pokušením. Navíc škodit lidem a
intrikovat je vlastní podstatou tohoto čarodějnického řemesla, a to i přes vnější systematicky
živené zdání mystického tajemna, které lidem nahání hrůzu. Položme si zde otázku: Jaký je
vlastně rozdíl mezi nájemným vrahem, řekněme „evropského typu“, který pro objednavatele
za peníze odrovná střelnou zbraní člověka na kterého ukáže a jeho ruce zůstanou tzv. čisté
a primitivním africkým mchawi, který dosáhne téhož výsledku, ale za pomocí jedů? Obecně
se v Africe ví, že právě mchawi škodí lidem na objednávku jiných, kteří nechtějí podstupovat
rizika a přejí si zůstat v pozadí své zášti. To je podobně zástupný institut jako práce
nájemného vraha v tzv. „civilizovaných“ zemích. Navíc v africké společnosti po generace
psychologicky přítomný a dostatečně praxí ověřený.
Pak je tu ještě jeden – pro řemeslo mchawiho - velmi výrazný motivační argument. Smrt,
která se dá bez rizik nazvat „přirozenou“ není povinné v Tanzánii hlásit na policii. To
znamená, že je to každá taková, při které nešťastníkovi evidentně netrčí mačeta ze zad nebo
nemá oddělenu hlavu od těla apod. Takže je „výhodou“, že mrtvola po úmyslně podaném
jedu vypadá stejně nenápadně jako po jakémkoliv uštknutí hadem nebo úmrtí na malárii.
Domorodci-vesničané sice vědí, odkud smrt přišla, ale strach z pomsty je nutí mlčet. I oni se
smrti jedem bojí, a proto na mchawiho nikdy neukáží prstem. Informace ale mají ve svých
6|Stránka
hlavách uloženy. Jsou-li však
v houfu a vznikne-li navíc situace
jako v případě Daudiho, dlouho
potlačovaný strach, adrenalin v krvi
a s ním spojené emoce sehrají svoji
roli a může dojít k masakru.
Střet kultur
Čištění základní studny v Mkulwe
Zásadní nevýhodou domorodců je
nevzdělanost a neinformovanost,
která umožňuje, aby v jejich hlavách
byly jako realita zafixovány zcela
směšné představy o možnostech a
praktikách obávaných mchawi. O
První funkční zkoušky vodovodu v Mkulwe.
těch pak zcela vážně diskutují.
Pokud ne, je to ta horší varianta, kdy jsou rozhodnuti vzít věci do svých rukou a pak se děje
násilí. Jindy takový rozhovor nabude až komických závěrů.
Tak mi v souvislosti s kauzou Daudiho domorodci začali vyprávět, že je nepochybně ověřené
cestování čarodějů na velké vzdálenosti pomocí velké pletené ošatky. Ta se běžně
v domácnostech používá k čištění rýže. Představa, že by mohla sloužit jako malý létající talíř
mě sice pobavila, ale namítl jsem, že i v Evropě před dvěma sty lety lidé věřili na čarodějnice
a jejich cestování vzduchem pomocí košťat. Nicméně že dnes už je to téma používané
pouze v pohádkách pro malé děti. Argumentovali tím, že v jejich zemi je to vážné téma,
kterým se zabývali i poslanci. Ti prý nechali před časem svolat některé čaroděje, aby jim
pomohli snížit náklady na dopravu, které vznikají cestováním poslanců mezi Dar es
Salaamem, kde bydlí a Dodomou, která je administrativně hlavním městem země a ve které
je sídlo parlamentu. Reprezentanti národa měli v úmyslu využít tohoto „dopravního
prostředku“ a bylo tedy třeba objasnit podmínky, za kterých by se dal používat na vládní
úrovni. Čarodějové sice souhlasili, ale podmínkou takového dopravy byl požadavek létat
nazí. To prý poslanci rozhořčeně odmítli a celý „tendr na dopravu“ se rozpadl…
Naše hovory na tato africkou společností tabuizovaná témata mezi námi a domorodci jsou
možná jen díky dlouhodobé spolupráci s lidmi v buši i ve městě a jejich důvěře k nám. Na
takovém vyprávění je sice často smutný kriminální obsah, ale to, co nás vyvádí z rovnováhy
více je míra přesvědčenosti vypravěčů o možnostech čarodějů pohybovat se neomezeně
v čase i prostoru. Děsí jejich osobní nevzdělanost i za ní skrytá potenciální stádnost a
snadná manipulovatelnost. Na druhé straně je třeba být objektivní a připustit, že taková výtka
se netýká jen africké kultury. I my se dovedeme chovat při některých tématech velmi
podobně a nekompromisně. Etnické, náboženské, sociální i ekonomické konflikty po celém
světě nás usvědčují z obecné humanitní zabedněnosti i absence velkorysosti a
milosrdenství. Čili hlavních atributů lásky, ke které jsme se narodili. Pro kterou nás konkrétně
Bůh povolává k životu.
7|Stránka
Skutečnost a mýty o albínech
Do světa mýtů patří i africká existence
lidí, kteří se narodí s nízkým nebo
žádným procentem kožního barviva
melaninu, které je zvláště pod
intenzivním africkým sluncem, těžkou
predispozicí rakoviny kůže. Potřebné
barvivo chybí také v očích a vlasech.
Těmto lidem se říká albíni a běžně se
dožívají asi 30 let života. Jen pouhá
2% dosáhnou čtyřicítky. V evropských
podmínkách je délka jejich života
srovnatelná s běžnou populací. Také
v Kamsamba jich žije několik a jejich
životy jsou velmi strastiplné. Letošní
rok jsme jednoho z nich pochovali ve
Maminka nemocného chlapce trpící albinismem.
věku 25 let, právě z důvodu shora
zmiňované rakoviny kůže, která si v případě tohoto ubožáka vybrala jeho obličejovou část.
Jeho utrpení bylo strašné a pohled do jeho rakovinou vyžraného obličeje podlamoval kolena i
vzbuzoval soucit. Když zemřel, přežila jej maminka se stejnou genetickou vadou, ale
kupodivu jej také přežila i babička a sestra, které žádné zdravotní potíže nemají.
Aby utrpení těchto lidí nebylo dost, starají se spousty hlupáků za skryté podpory
zmiňovaných čarodějů o to, aby se lidé domnívali, že lidí postiženi touto vadou jsou Bohem
prokletí a od přirozenosti zlí. Tvrdí o nich že nikdy neumírají, ale jednoho dne se prostě ze
života vytratí anebo, že se takové děti rodí ze svazku afričanky s bělochem. Velmi rozšířenou
fámou je přesvědčení, že albinismus je nakažlivou nemocí, takže tito postižení nejsou nikde
přijímáni do zaměstnání. Převažuje tvrzení, že již jen svou prostou přítomností mohou
nakazit jídlo, a stejně tak i své spolupracovníky…
Za těchto podmínek sociální diskriminace není moc obtížné vzbudit přesvědčení v hlavách
lidí okolní populace, nasávajících od malička dominantní animistické představy, že „léky“
vyrobené z části těl albínů mají zázračnou moc zprostředkovat pozemské štěstí ve formě
peněz a krásy či jiného typu úspěchu. Všimněme si, že se zde opakuje stále stejný motiv
jako před deseti nebo dvaceti lety. Taková „medicina“ je nejen prodávána v Tanzánii, ale
s úspěchem a samozřejmě potají, vyvážena a prodávána v okolních zemích jako je Burundi
nebo Demokratická republika Kongo. Za tak zavrženíhodný vývozní artikl zaplatí životem
ročně asi 40-60 albínů, ačkoliv se je stát již snaží od těchto hrůz právně i fakticky ochránit.
Potíž je ale v tom, že všichni nemohou žít izolováni v centrech pro ně organizovaných i když
je jim tam poskytováno vzdělání, potřebné léky i ochranné pomůcky. Takovými jsou kupř.
sluneční brýle, zvětšovací skla pro jejich slabý zrak, klobouky se širokým okrajem nebo
vhodné oblečení schopné krýt rizikové oblasti těla. To, co zde především postrádají je
možnost žít uprostřed svých rodin a příbuzných a v mnoha případech i mezi nimi dokončit
svou pozemskou pouť o které vědí, jak je riziková a krátká.
8|Stránka
Radosti i strasti
Bezpochyby k letošním radostem
naší
rozvojové
práce
patří
pokračování všeho, co má i
dlouhodobě
souvislost
s pitnou
vodou pro domorodce. Takovým je
především
dokončení
základní
struktury vodovodu v Mkulwe, kde je
konfigurace
terénu
pro
jeho
vybudování
obzvláště
komplikovaná. Letos se však
podařilo a jeho další rozšiřování
budeme muset mít pod přímým
dohledem. Podařilo se nám dostat
vodu z údolních studní až do velké
jímací nádrže postavené ve vesnici
Čištění základní studny v Mkulwe před plněním vodou.
na
vrcholku
kopce.
Celkové
převýšení tak činí více než 60 m. Při všech pomocných pracích, jak zněla především naše
podmínka před zahájením dohody o naší pomoci vesnici (tzn. doprava všeho z materiálu
z aut do skladu nebo na nepřístupná místa, výkopy k uložení potrubí i jeho vlastní pokládka,
spolupráce při ověřování jeho výkonu) vypomáhali vesničané, jejichž pilné nasazení bylo
příkladné a hlavně potřebné. Doufejme, že jim ochota k práci vydrží i pro budoucí denní
údržbu a dlouhodobý servis takového civilizačního výdobytku. Ne vždy a ne všude je postoj
domorodců tak vstřícný. Většinou zůstává u velkohubého řečnění a slibů, do jejichž plnění se
později nikomu nechce.
Domky lidem
S přesahem jednoho roku, si naši spolupracovnící Charles a Rosemary plánovali stavbu
domku. Stejně tak i mzee Gervas s rodinou a učitelka Juliana s se svými dětmi začali potom
od základů stavět zděné domky pro svoje rozvětvené rodiny. Vyjimečně pilný a inteligentní
domorodý rolník Gwaya s rodinou a několik dalších v Kamsaba a Ulete je následovalo,
anebo se dalo do stavebních úprav toho, co si již sami postavili. Co člověk to jiný přístup ke
stavbě a jejímu dokončení. Rozhodnutí ke stavbě je kromě podpůrné finanční pomoci
především o odvaze jedinců k samostatnosti i pilnosti. O přesvědčení, že teď nastala ta
správná chvíle, která se už nikdy nemusí v životě jejich rodin opakovat. Všem jsme se snažili
pomáhat, ale viděli jsme rozdílné postoje stavebníků. Naštěstí bylo jen málo těch, kteří
očekávali, že jim domek postavíme, aniž by přiložili ruce k dílu. Snad největším překvapením
byl pro nás Gervas, známý notorický tichošlápek. On jediný, svou neustálou snahou hnát
stavbu rodinného hnízda vpřed, byl také první v jejím dokončení. Stavělo se z tvárnic i
pálených cihel, dřeva a vlnitého plechu. Radost lidí je veliká, protože se stále ještě finišuje,
aby bylo vše pod střechou, než začne období dešťů v prosinci.
Pár diagnóz
V zájmu zkrácení letošní zprávy se nechceme rozepisovat o strastech našich nemocných,
ale bylo jich samozřejmě i letos nepříjemně dost. Při nich vždy kráčí starost s radostí ruku
9|Stránka
Jedno z popálených děti.
v ruce. Kupř. u jedné z našich
maminek, dříve sirotka v adopci, která
kupodivu porodila zdravé dítě, bylo
diagnostikováno kaswende, což přes
jeho exotický název není nic jiného
než syfilis. Naštěstí bylo možné jí
okamžitě sehnat potřebné injekce a
zahájit v místním dispenzáři léčbu.
Vzhledem
k lékům,
které
byly
okamžitě po ruce, lze mluvit o velkém
štěstí. Jiné je to s otcem dítěte, který
trable způsobil a zmizel někde v buši
v oblasti vesnice Itaka asi 70 km
vzdálené. Je jasné, že bude nemoc
šířit dál a k rodině se nevrátí.
Jedna z našich současných studentek - opět sirotek - si zase stěžovala na úpornou plíseň
v oblasti genitálií a na to, že jí nezabírají léky, které jí naordinoval lékař, kterého už
navštívila. Než nám ale své těžkosti stačila pořádně popsat, požádala během deseti minut
konzultace o pět skleniček vody, které hltavě vypila. Pochopili jsme, že je učebnicovým
příkladem cukrovky, což následně v nemocnici testy na glykemii potvrdily. Tím se vysvětlily i
její předchozí potíže a nemožnost je farmakologicky zvládnout.
Mnohem skličující je letošní pohled na tetu Dafrózu, která je HIV pozitivní, ale při svém
postižení se vytrvale stará o malou Dorotheu, dceru své sestry, které před několika léty
zemřela. Zatímco teta – tzv. žena v nejlepších letech - se ztrácí před očima, malá Dorothea
už začala v Mkulwe chodit do základní školy, kde se mezi dětmi otrkala a přestala být
ustrašená z každého neznámého člověka. Všimli jsme si také, že děti předškolního věku
mají v africkém vesnickém prostředí mnoho popálenin a úrazů, vzniklých životem u
otevřeného ohně. Jako každoročně i letos se nám popálila další dvě děvčátka. Naštěstí to
byly popáleniny dobře se hojící, ne příliš rozsáhlé a včas odborně ošetřené.
Letos také přivedl – spíše donesl za pomoci přátel - i starosta Ngomani svoji dceru (30 let),
matku dvou dětí, abychom mu poradili s jejími potížemi. Žel v takových případech není už
s čím radit. Mladá žena, tak jako Dafroza byla HIV pozitivní jen s tím rozdílem, že virus už
více přemohl její imunitní systém a její pokožka na to reagovala tak, že v některých místech
nabyla dehtového vzhledu. To byl pochopitelně jen jeden z příznaků, který je zrakem ihned
pozorovatelný. Samozřejmě její organismus je i celkově vyčerpán obranou proti infekci, takže
takový člověk se neobejde bez pomoci druhých. To je fáze nemoci, kdy se už nemluví o
infekci HIV, ale o AIDS čili o selhávání obranyschopného systému těla. Bezmoc takto
nemocných lidí i tichá smířenost jejich příbuzných s takovým stavem je vždy skličující.
Isackův splněný sen
Celých deset let musel náš nejbližší a nejspolehlivější africký spolupracovník Isack Ngullo
čekat, aby se splnil jeho – jak on sám říká – životní sen. Toužil se podívat jednou do té
Evropy, která je pro něho - jako pro mnoho jemu podobných chudých kluků - zemí
zaslíbenou. Konečně letos jsme mu mohli jeho přání – jako odměnu za jeho pracovitost a
10 | S t r á n k a
poctivost – splnit. Bylo nutné trochu
zkrátit náš letošní africký pobyt,
abychom stihli mít na ty evropské
krásy a cestování ještě trochu
sluníčka. Isack si vychutnával
všechno. I když se trochu bál, cesta
letadlem jej fascinovala stejně tak,
jako miniaturní a do detailu
vykoumaná toaleta na palubě letadla
nebo podávání mini oběda. Trasu
letu mohl průběžně sledovat na malé
obrazovce před sebou. Hemžení
tolika lidí a barev na letišti v Curychu,
kde bylo třeba přestoupit, jej
ohromilo. Podzemní elektrický vláček
Isack v srdci Evropy - na Karlově mostě.
bez viditelného „mašinfíry“, jenž by
řídil a který spojuje jednotlivé části letiště rozmístěné na obrovské ploše, mu nešel do hlavy.
Všude byla spousta techniky, nekonečných dopravníků pro pěší, velkých skel, zelených
ploch a cizokrajných letadel.
K našemu překvapení krajina České republiky jej zcela šokovala množstvím vodních ploch a
hlavně velkými lány polí, která ve Švýcarsku z letadla nepozoroval. Hltal lačně, ale velmi
pozorně, každý detail na ulici v obchodních domech a dokonce i na cizinecké policii, kde se
musel k pobytu přihlásit. Žasnul nad variabilitou městské hromadné dopravy. Autobusy,
tramvaje, metro, dlouhá pojízdná schodiště. Byl překvapen hloubkou podzemí metra i
faktem, že vlak jezdí jako krtek v podzemním labyrintu pod městem i nuselským mostem.
Vůbec nechápal, proč potřebujeme takové množství různých obchodních domů a plných
regálů všeho možného pro děti, sport, rekreaci, oblékání a…světe div se, také pro psy,
kočky, morčata, myši a ptáky. Vždyť oni je doma loví prakem a z hladu jedí…
Časem takový fakt přijal, protože se mu zdálo, že jsou všude davy lidí, kteří to asi ke svému
životu potřebují. Porovnával Prahu s Dar es Salaamem, který nazval velkou vesnicí, ačkoliv
v něm žije 2,5 mil. obyvatel. Náramně se pobavil i na 3D filmu o Šmoulech, kam jsme se
vypravili s našimi vnuky. Byl poctivým a zvídavým turistou. Zajímaly jej Hradčany,
Staroměstský orloj, Karlův most, petřínská lanovka i bludiště. Vychutnal si zvonkohru Lorety i
vyšehradské basiliky. Nevynechal ani jeho hřbitov s náhrobky řádových sester a chtěl vidět i
náhrobek A. Dvořáka, jehož hudba se mu líbí. Cestou přes pražský Hrad se zájmem postál u
každé muzikantské skupinky i slepého harmonikáře sólisty. Moc se mu líbila Svatá Hora a
její malby připomínající pozoruhodnou zachraňující pomoc v konkrétních ohroženích lidí.
Monumentální Karlštejn a jeho mohutné hradby i hluboká do skály vytesaná studna mu však
vyrazily dech objemem vykonané práce. Na hradě chtěl vidět, jak se dříve razili mince, až mu
vlídný pan kovář jeden vzorek gratis věnoval. Nechal si vysvětlit i účel hradní stavby a
dokonce mu neunikl takový detail, že v podhradí vedou asfaltové cesty až do lesa. To je pro
Afričana z buše, zvyklého kamení a prachu cest, vrchol technické vyspělosti země. Ani
v nejmenším ho při tom nerušil plastový a jiný odpad, který si lidé do lesa „odložili“. Většinou
na věčné časy. Vůbec jej nevnímal, protože africká města i vesnice také často připomínají
zapomenuté skládky komunálního odpadu.
11 | S t r á n k a
Kdo by si myslel, že jej nemělo při
návštěvě ZOO co překvapit, mýlil by
se. Pozoroval zblízka za sklem
nejenom tygra, lva, hrochy i různé
hady, ale neunikla mu ani lasička a
různá drobná havěť včetně švábů,
které důvěrně zná ze své dřívější
kuchařské práce na biskupství.
Pobavily jej velké gorily a jejich
téměř lidské chování. Zdálo se mu
opravdu komické. Dokonce řekl, že
mu některé z nich připomínají
konkrétní osoby ze sousedství. Jako
chuťový objev si u stolu oblíbil nejen
Isack si nabízeného přátelství velice váží.
bramborový salát nebo tatarskou
omáčku a samozřejmě vepřo-knedlo-zelo s pivem, ale především ovocné knedlíky se
slazenou zakysanou smetanou. To si řekl i o recept. Abychom neskončili jen u jídla je dlužno
povědět, že velmi často také s uznáním pokyvoval hlavou nad množstvím kostelů, kostelíků
a kaplí v bláhovém domnění, že není nad Čechy zbožnějšího křesťanského národa…
…a pár slov na konec
Cílem Isackova pobytu u nás bylo především poděkování i ocenění jeho dlouholetého
přátelství. Z naší strany pak snaha ukázat mu jak žijí lidé v Evropě, odkud přichází finanční
pomoc na projekty rozvojové pomoci do okolí naší AA misijní stanice. Chtěli jsme mu dát
šanci, žít uprostřed našich rodin i poznat blízké přátele, kteří nám nezištně v Africe pomáhají.
Ukázat mu, že i zde máme dost svých chudých, nemocných i jinak potřebných. Že zde lidé
chtějí Afričanům pomáhat i když sami mají někdy hodně hluboko do vlastní kapsy. Máme za
to, že je moudré a poučné, aby zblízka viděl, že se v naší zemi žádný extra ráj nekoná. Že
každá mince má rub i líc. A konečně také, že je správné, aby lidé pilně a cílevědomě
pracovali i společně žili svoji touhu po Bohu, byť by je dělily kontinenty.
Děkujeme všem dárcům za jejich modlitby a praktickou pomoc potřebným lidem v Tanzánii.
Vaši Mirjam a Pavel Baldínských
Kontakt:
mobil: 723 952 728
[email protected]
www.agapembu.cz
12 | S t r á n k a
Misijní laikát
staronový fenomén Církve
Úvodem budiž vysvětleno, že pojmem „Misie“ pro účely tohoto
článku je myšlena činnost Církve při šíření Evangelia v cizích
zemích a vzdálených kontinentech. Jedná-li se o misijní Institut, pak
jde o stejnou aktivitu v akčním radiu jeho misijních stanic. Papež
Pavel VI., který výrazným způsobem přispěl k nastolení nové
koncepce evangelizace, vidí podstatu misijního působení v tom, že:
„Dnes svět naslouchá jen hlasatelům, kteří jsou současně svědky.
Nejen osobního přesvědčení (až k mučednictví) a života podle víry
(až k hrdinství), ale také poctivé lidské lásky (až ke krajní oběti) a
citlivého porozumění každému bližnímu i dobově mentalitě.“
Dekret Ad Gentes o misijní činnosti církve, vzešlý z Druhého
vatikánského koncilu, se otázkou misionářské kvalifikace zabývá hned v několika článcích. Podle něj
musí být misionář
„rozhodně podnikavý, vytrvalý ve svém podnikání až do konce, stálý v nesnázích, trpělivý a statečný
při snášení samoty, únavy a bezvýsledné námahy. Vyjde všem lidem vstříc otevřeně a velkodušně,
(…) přizpůsobí se velkomyslně mravům cizích národů i každé změně situace“ (čl.25). „Kdo tedy chce
jít pracovat k jinému národu, musí si velmi vážit jeho kulturního bohatství, jeho řeči a zvyků. (…) Ať se
také naučí jazykům natolik, aby jimi dovedl mluvit plynně a vybraně, a tak aby mohl mít snadnější
přístup k mysli a srdci oněch lidí“ (čl. 26).
Co však misionáři nesmí určitě chybět, dodávají biskupové misijních území, je smysl pro humor.
Misijní cíle
Misijní poslání Církve a tím i každého pokřtěného křesťana – laika bylo od jejích ranných dob pro
apoštoly i řadové členy něčím naprosto samozřejmým. Ježíšova výzva: „Jděte a hlásejte do všech
končin země…byla všem srozumitelná. Tak to trvalo celá století. Nicméně především 1ř. a 20 století
charakteristické svojí hektickou aktivitou mělo lví podíl na rozvoji toho, čemu se rozumí Misie Církve
na vzdálených kontinentech. Tento vzmach umožňoval technický rozvoj dopravy, komunikací a
masmédií. Dnes už do svých misijních stanic neodjíždějí misionáři a misionářky lodí, aby měsíce
obeplouvali celou Afriku. Ta tam je doba, kdy dobu misijního nasazení ukončovala pouze smrt bez
možnosti návratu do rodné země. Mnoho věcí se v naší „globální vesnici“ změnilo. Nicméně i pro nové
generace stále trvá původní výzva odhodlaného heroického nasazení k hlásání Evangelia, jako
informace Božího zájmu o člověka. Víra a skutky milosrdenství zůstávají jeho základními pilíři. Za dvě
tisíciletí se nic nezměnilo na Kristově touze po jednotě lidského společenství založeného na Lásce,
která je vlastní Boží podstatou.
Obecný rozdíl mezi dobrovolníkem a laikem misionářem
I když pilíře radostné zprávy určené všem spolubratřím stále trvají, mění se ale vnější podmínky
k jejímu šíření. Tak se objevuje na scéně aktivit i laik misionář. Tito lidé dnes representují tzv. misijní
laikát, jenž je určen všem, kteří se rozhodli pro dlouhodobou pomoc na určeném misijním uzemí, a to
na základě své osobní vazby na některý z již existujících misijních institutů. Ten sdružuje muže a ženy
rozdílných národností, ale sjednocených duchovními ideály zakladatele. Je to zcela jiná kategorie než
dnes tolik rozšíření dobrovolníci. Zatímco u laika misionáře je modlitba, rozvíjení osobního duchovního
života a participace na životě místní církve samozřejmostí, od řadového dobrovolníka humanitární
organizace se nic takového nežádá. Může to být i člověk zcela nevěřící. Dobrovolník - někdy také
volontér z angl. slova volunteer – je jedinec, který se zavazuje k práci na měsíc, dva nebo více pro
vysílající dobrovolnickou nebo humanitární organizaci, aniž by se nějaké jeho duchovní ztotožnění
s ideály organizace vůbec požadovalo. Může jít také o jednorázovou cestu trvající pouze dny za
účelem kupř. rozdělení nebo dovezení potravin, zařízení nebo poskytnutí jiného druhu pomoci. Takový
člověk jedná jako jedinec ve skupině. Vedle toho naprostou novinkou misijního laikátu je i možnost
podílet se na misijních cílech jako rodina, a to pochopitelně i včetně dětí. Skutečnost, že ale není vždy
jednoduché začlenit mladé lidi s malými dětmi do chodu misijní stanice, kde spolu žijí stáří misionáři
2
se svými po léta zaběhanými stereotypy práce i odpočinku, patří k velkým úskalím této nové kategorie
hlásání ad gentes.
Institut misionářů a misionářek Consolata
I když odborný tisk uvádí, že se fenoménu misijního laikátu věnují kupř. všechny hlavní italské misijní
instituty, zkušenosti které s ním má naše Misijní banka ubožáků vznikly především díky přátelům
misionářům a misionářkám Institutu Consolata původem z italského Turína. Původně jsme hledali pro
MBU začlenění a spolupráci v Africe, aniž bychom tušili, že Institut se svoji stoletou misijní zkušeností
řeší naléhavý problém nedostatku vyváženého přílivu mladých lidí a rychle vymírající generace
starých pionýrů. V současné době, kdy již dozrála teologická vize příslušnosti k povolání - pozvání do
Misií pro každého pokřtěného i křesťanské komunity - tato laická povolání odpovídají kompletní
teologické vizi o Církvi. Proto i představitelé Institutu moudře a prozíravě sáhli po nabízené alternativě.
Laici jsou tak chápáni jako opravdoví pastorační vyslanci - aktivní jedinci – Misie. Nejen tedy pro své
„povolání“ na základě křtu a ne pouze jako „technici“ ve službě, pomáhající misionářům kněžím
s praktickými potřebami misijních stanic. Sami aktivně působí v situacích, které jsou jim opravdu
vlastní, a to z titulu darů – charismat – jejichž bohatost je lidsky nepopsatelná a nasazení v praxi
předem těžko předvídatelné.
Statut laika misionáře IMC
Pochopitelně, že ze strany vedení IMC je těmto skupinám laiků, někdy také nazývanými MILAICO
nebo technickou zkratkou LMC věnována pozorná péče. Tak již v dubnu roku 2004 mohla
uskutečněna první visita canonica generálním představeným (Padre Generale) IMC otcem Piero
Trabucco na které se podíleli někteří laici misionáři s několikaletými zkušenostmi z Mozambiku,
Brazílie, Japonska a Equadoru. Koncem téhož měsíce se sešli představitelé všech italských skupin
v mateřinci (Casa Madre) IMC v Turíně, aby se lépe poznali, vyměnili si zkušenosti ze svého vzniku i
způsobu organizace svých skupin. Byli zde také blíže seznámeni se Statutem laika misionáře
Consoláta, který jasně určuje identitu tohoto laického hnutí (nebo lépe spíše laických pohnutek či
motivací k pomoci) a vymezuje vztahy mezi vysvěcenými (religiosi) osobami a laiky. Z dokumentu
vyplývá, že zůstávají i pro laiky dva základní pilíře povinností: jednak odjezd a hlásání evangelia
nekřesťanům, jednak těšit skutkem ty, kteří trpí a pomáhat měnit vše, co brání důstojnému životu.
Mezi cíle společného života laiků se klade povinnost osobní formace, úsilí o duchovní růst, bratrská
pomoc a celkové zjednodušení života. Laikem misionářem 10. kapitula IMC rozumí takovou osobu,
…která je motivována přáním odpovědět na Kristovo volání, pro níž je Misie Institutu životní volbou a
která se podílí na jejím životě, inspirována duchem jejího zakladatele Giuseppe Allamano.
K realizaci takových cílů odpovědnosti, vlastní svobody a autonomie i podpoře společného rodinného
ducha, kapitula navrhuje LMC zakládat vlastní sdružení. Tato sdružení mají za úkol každému z jeho
členů garantovat realizaci vlastního misijního povolání ať už ve vlasti nebo zahraničí. Ve smyslu
organizačním a operativním jsou sdružení naprosto autonomní. Jsou strukturována jako jeden
mezinárodní orgán rozdělený na jednotlivá národní sdružení nebo skupiny. Závěrem tohoto setkání
bylo také rozhodnuto vytvořit podmínky pro jejich koordinaci na národní úrovni (Coordinamento
Nazionale) s pravidelnými setkáními představitelů všech skupin a její evropskou obdobu (Convegno
Europeo) pro neitalská sdružení. K vzájemné komunikaci se předpokládá maximální využití Internetu.
Skupiny a sdružení laiků.
Zatím je skutečnost taková, že laici misionáři IMC jsou nejsilněji zastoupeni v zemích jako je
Španělsko, Portugalsko, Itálie, kde i IMC má svoji poměrně silnou pozici v církevní struktuře.
Jednotlivci, kteří případně tvoří složené skupiny a sdružení jsou pro práci v Misii IMC vybíráni podle
předchozí přípravy, jejíž specifikace není ještě definitivně dořešena. Z vlastních zkušeností víme, že
Italové neoddělují teorii a praxi. ídí se osvědčenou metodou: ukaž jak žiješ a čemu věnuješ své síly a
my ti řekneme, zda-li jsi pro misijní práci vhodný a nebo ne. Tak v těsné vazbě na tento Institut
existují kupř. v Itálii dvě hlavní skupiny připravujících se laiků v oblasti Brianza, Veneto a Bevera. Další
vznikají ve Vittorio Veneto na severu a na jihu země v Martina Franca. Ve skupině laiků z Bevera je
formováno od roku 1řřŘ přibližně 20 mladých osob, rodin i s malými dětmi. Čtyři z nich již pracovali
v misijních stanicích v rozmezí od jednoho do tří let. Místem působení byla jihoamerická favela
v Guayanil - Equadoru. Další podporují program adopce dětí na dálku a základní školu v barákových
3
koloniích chudých, kde pracují misionáři IMC. Touto skupinou bylo založeno i sdružení ONLUS, které
shromažďuje finanční prostředky jak pro misijní stanice IMC, tak i takové, které mají krýt náklady
spojené s výdaji odjíždějících laiků. Samozřejmostí jsou modlitební setkání, čas na formační studium,
setkání vedoucí k organizaci různých aktivit. Takový společný život a cíle mohutně umocňují pocit
bratrské vzájemnosti a jistoty o identitě křesťanské komunity i jejího pevného místa v Misii Institutu a
tím i Církve.
Příprava na misijní aktivity.
Kromě tohoto společného života sdružení a podílu na jeho aktivitách by při přípravě jednotlivce měla
být zvážena i jeho zdravotní dispozice. Nelze opomenout důkladnou jazykovou přípravu, studium
Písma, dějin Církve, misiologie, církevních dokumentů včetně praktické přípravy na konkrétní budoucí
nasazení. Základní katolické postoje takového postulanta jsou samozřejmostí. Podstatnou roli sehrává
i formační vedoucí každé skupiny nebo sdružení, což je dosud dle našich znalostí vždy některý kněz
IMC. On je pak garantem připravenosti vybraného laika případně manželské dvojice. Výběr místa
nasazení je dle požadavků generálního sekretáře laiků – opět jím je zatím některý z členů IMC se
sídlem v ímě - které shromažďuje požadavky o pomoc ze všech misijních stanic. Ty jsou nabídkou
všem mezinárodně zastřešeným formacím laiků misionářů. Mezi místa působení lze tedy započítat
teoreticky jakékoliv místo na světě, kde misionáři IMC mají své misijní stanice. Všechno záleží na
náročnosti úkolu, ke kterému jsou lidé vysláni a na požadavcích misijní stanice. To, co laici potřebují
zcela určitě je nutnost znalosti komunikačního jazyka, který používán v dotyčné zemi plus znalost
jazyka dalšího, který slouží k dorozumění na cestách. Každý další jazyk je pochopitelně výhodou.
Další potřebnou věcí je znalost reálií hostitelské země. Prostředí, zvyků, tradic, náboženství,
hospodářství, etnických skupin apod. Laik misionář potřebuje pro svoji práci mnohem déle trvající
přípravu tzv. profesní, která se týká jeho dlouhodobého zaměření k úkolu, který mu byl určen
představenými. Ta může být totožná, ale i totálně odlišná jeho původnímu civilnímu povolání i profesi.
Bohaté životní zkušenosti se v takovém případě zúročí. Protože motivací k misijní práci je především
jeho víra a osobní vztah k Bohu v kterého uvěřil a které oživuje v kontextu života církve a společenství
misionářů jehož je součástí, je i jeho misijní „úspěšnost“ vždy pravděpodobnější, jedná-li se o člověka
nebo manželský pár lidsky vyzrálejší. Praxe ukazuje, že je špatnou volbou vysílat zamilované dvojice
nebo ve svém novém svazku ještě vzájemně neupevněné manželské páry. Nejasná představa čerstvě
oddaných dvojic týkající se výchovy a zdraví dětí nebo vyslání podivínů a samotářů či jinak
zklamaných jedinců, kteří si odjezdem do misií chtějí hojit své skutečné nebo domnělé trauma, se
v praxi ukazuje jako časovaná nálož. Většinou exploduje ve chvíli první větší psychické zátěže
v podmínkách, kdy se to nejméně hodí.
MBU a misijní laikát
Česká Misijní banka ubožáků zaujímá na poli nových aktivit zcela specifickou roli. Je totiž mezi
laickými misijními aktivitami jedinou svého druhu a zaměření na sever od Alp. Jako taková byla
požádána IMC o podněty a postřehy k vypracování statutu laika misionáře. Pozvánkou ke spoluúčasti
byla také letitá spolupráce a přátelství s misionáři IMC v Tanzánii. Sem patří i nové aktivity MBU ve
vlastní skromné misijní stanici v diecézi Mbeya na jihozápadě země, zaměřené na přímý rozvoj
strádajících afrických rodin i jedinců. Kladně je hodnocena především pro své čisté laické složení a
pro dlouholetou vytrvalost a ochotu pracovat v provizorních podmínkách hluboko v buši. Z rozhovorů
víme, že misionáři oceňují její soběstačnost ve financování rozvojových aktivit ve prospěch
domorodců. Vědí, že MBU nemá možnost čerpat potřebné prostředky centrálně ze širokého zázemí
sto let starého a rozvinutého Institutu jako oni. Chápou také, jak malé neziskové organizaci komplikují
práci opakované návraty do vlasti motivované nejen fundraisingovými aktivitami, ale i úzké rodinné
vazby na děti a vnuky, kterým je třeba také dostát. Nelze popřít, že se MBU tak nechtěně stala
„studijní alternativou“ možného příštího vývoje LMC z hlediska samostatnosti. Další vývoj
bezprostřední přítomnosti laiků v misiích je stále otevřenou nadějí Misie Církve. Těšme se tedy na
osobní zkušenosti lidí bez rozdílu věku se světem nejchudších a nejpotřebnějších. Misie bude všude
tam, kam křesťany dovede jejich živá víra.
.
Pavel a Mirjam Baldínských - LMC
Misijní banka ubožáků
[email protected]
5
Ka olický týdeník
27. 1. – 2. 2. 2009 / 4. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
KARDINÁL VLK
A OSMAŠEDESÁTÝ ROK
5
Ročník XX / Cena 11 Kč
MISIJNÍ BANKA UBOŽÁKŮ
TV program
Doma
Afrika potřebuje morálku a řemeslo
Když přijeli manželé Baldínských
do vesnice v tanzanijské buši poprvé, věděli, že největším místním
problémem je nedostatek vody. Seběhli se k nim domorodci, uvítali
je a radovali se z jejich přítomnosti. Mirjam Baldínská se jich zeptala: „Potřebujete vodu... A modlíte
se za ni?“ Domorodci odpověděli
unisono: „Modlíme. Už dva roky.
A teď vidíme, že nás Bůh vyslyšel:
Poslal k nám vás!“
pro nás přijdou? Já za to nemůžu,
že zloději nejsou v práci a někde se
poflakují,“ směje se Pavel. Tehdy
mu ale do smíchu asi moc nebylo.
Každopádně: přestože ozbrojené bandy co chvíli někoho přepadnou, nebo dokonce zabijí, misionáře MBU zatím zloději nechytili
ani jednou. „Říkáme si: Pane Bože,
je to ve Tvých rukou. My pojedem
a Ty se o nás postarej.“ Oba jsou neozbrojení. Pavel má jen nůž, ale ten
by v takové situaci stejně nepoužil.
Cesta vede i vlídnějším územím – sedmdesátikilometrový úsek
prochází přírodní rezervací Mikumi
park. „Je to krása, když vidíte stát
u cesty žirafy; zastavíte a koukáte se
na ně. Nebo sloni! Jednou jsem během cesty viděl 40 slonů,“ vypráví
nadšeně misionář.
Takové přivítání člověka dojme i povzbudí k další práci. Za
deset let jí manželé Baldínských,
jejich spolupracovníci i dárci udělali spoustu. Podepsaná je pod ní
organizace s názvem Misijní banka
ubožáků (MBU).
NA KONEC SVĚTA?
Z jeden a půl milionového přístavu Dar es Salaam je to na místo
v buši, kde MBU působí, tisíc kilometrů. Posledních dvě stě kilometrů
vede v buši, nutností je zde terénní
auto, ale i tak trvá cesta zkušenému
řidiči celý den. „Když jsme jeli na
místo poprvé, rozhlíželi jsme se kolem sebe a říkali si: ´Tady by to bylo
pěkné, tady je vidět, že se lidem daří, tady ještě mají elektřinu, a tady
je alespoň voda...´ Jeli jsme ale dál
a dál, krajina byla stále chudší a divočejší. ´Kam to jedeme? Na konec
světa?´ nechápali jsme,“ vzpomínají misionáři.
Manželé Baldínských dorazili do vesnice roztroušené mezi políčky, kde žijí asi čtyři tisíce lidí.
Domorodci tancovali radostí a misionáři si uvědomili, kdo je sem
vlastně poslal. Bůh.
Ve vesnici je farář, ale farnost
o rozměrech 40 x 80 kilometrů má
objíždět na jedné staré motorce.
Nejednou mu ji už Pavel Baldínský
opravoval... V oblasti, kde MBU
působí, je většina křesťanů. Svou
pomoc ale misionáři neindikují podle denominace, nýbrž podle
potřebnosti. „Nejezdíme obracet lidi na víru, ale pomáhat jim. Atributem lásky je, že je obětavá a nečeká
nic na oplátku. Neděláme si čárku
v nebi, máme ty lidi rádi a stojí nám
za to jim pomáhat,“ přemítá P. Baldínský.
www.katyd.cz
KDYŽ NEJSOU ZLODĚJI V PRÁCI
Jak mohou pomoci chudým
Tanzanijcům Češi s otevřeným srdcem? Ze začátku byly poměrně časté i hmotné dary – někdo dal šicí
stroj, jiný deky, Pavel Baldínský zakoupil základní nářadí... Doprava
do Tanzánie ale byla komplikovaná, zdlouhavá a hlavně drahá. Nyní
se dá v přístavu Dar es Salaam vše
PENÍZE POD KONTROLOU
Tento most je v období deš‘tů jediným spojením s okolím. Opatrnosti nikdy nezbývá: dole ve vodě číhají krokodýli.
Matky v Tanzánii nosí své děti všude s sebou.
potřebné koupit. Proto je nejpraktičtější vozit přímo peníze.
Ano: vozit! Bankovní transfery jsou nespolehlivé a banky si účtují opravdu velké poplatky. Pavel
Baldínský promění koruny na eura
a odletí s nimi do Tanzánie. Tam je
se svými spolupracovníky vymění
za tanzanijské šilinky. V bance i po
cestě do vnitrozemí je ale třeba být
velmi opatrný. Kriminalita v zemi je
velká a Pavel s Mirjam převážejí na
místní poměry značné částky.
Po tisíc kilometrů dlouhé cestě
jim slouží jako záchytné body církevní prokury, kde se dá přespat.
Projíždějí ovšem i oblastí
Nyimbili, kde řádí ozbrojené bandy lupičů. Jsou to bývalí vojáci či
policisté, kteří mají moderní zbraně a neváhají je použít, kdyby jim
Název Misijní banka ubožáků vznikl zcela spontánně. Až zpětně si manželé Baldínských uvědomili, jaké má výhody.
Předně: Je vystihující a popisný, protože
hovoří o misiích. Je moderní, protože používá
slovo banka – to ale nechápejme jen ve smyslu finančním. Existují přece i banky krevních
derivátů, orgánů a potravin. „Takové banky
jsou výrazem snahy zmírnit utrpení lidí. Naše banka by se měla stát depozitářem velkorysých skutků praktické pomoci motivovaných
evangelní láskou,“ říká Pavel Baldínský.
někdo nechtěl majetek vydat. Jejich
metoda je jednoduchá: pasažéři
musí vystoupit a svléknout se donaha. Tak se zloději přesvědčí, jestli
nikdo nemá nic schované na těle,
a důkladně pak prohlédnou vůz
i šaty. Pokud jsou spokojeni, mohou cestující pokračovat v cestě.
„Jednou ležely přes cestu dva
kmeny. Zastavil jsem – a nic se
nedělo. S Mirjam jsme vystoupili,
kmeny odtáhli, prokličkovali mezi
nimi a jeli dál. Když jsme dojeli do
vesnice, domorodci, kteří se na nákladním autě chystali na tutéž cestu
v protisměru, se nás ptali: „Byli tam
lupiči? Neleželo něco přes cestu?“
Když jsem jim řekl, že jsme kmeny odhodili, černoši se začali chytat
za hlavu, že prý nás mohli zastřelit.
„A co jsem měl dělat? Čekat, až si
Mama, baba, umoja
A co ti ubožáci? To je naopak slovo poměrně archaické. „Ti lidé v africké buši, kde
pracujeme, nám přišli opravdu ubozí. V sémantickém slova smyslu jsou ale ubožáci lidé, kteří jsou u Boha,“ vysvětluje Pavel Baldínský.
Když před deseti lety MBU vznikala, slovo ubožáci se ve vyhraněně pravicové společnosti opravdu nenosilo. Ten termín se ale za-
Aby měla práce MBU pozitivní
ohlas a výsledek, musí si misionáři
nad vybranými penězi udržet kontrolu. Nemůžou je poslat někam,
odkud sice zní krásná slova, ale
celý obnos by zmizel v nenávratnu. Pavel Baldínský si tak mimo jiné udržuje povědomí i o vývoji cen
v oblasti, aby ho místní obchodníci
neošidili. Cenu ovšem na místě dojednávají jeho černí spolupracovníci. Bělochovi by místní prodali zboží nebo službu znatelně dráž.
MBU pomáhá nejen se stavbou, provozem i servisní údržbou
vrtaných studní (jedna přijde podle hloubky vrtu na zhruba 200 tisíc
korun), ale pomáhá všude, kde je to
třeba: ve školství, starým lidem, nemocným, sirotkům...
Za podstatné pokládají manželé Baldínských to, aby si mladí Afričané osvojili nějaké řemeslo. Škola,
o kterou mají někteří z nich zájem,
je jim v buši málo platná – potřebují
spíš konkrétní dovednosti. Čeští misionáři se odvolávají na slova lékaře Alberta Schweitzera: „Afrika potřebuje morálku a řemeslo.“
„Cílem naší pomoci je, aby se
domorodci naučili sami hospodařit.
Aby se v daném prostředí a s jednoduchými prostředky naučili ekonomickým principům a dodržovali je.
Nemá třeba smysl dělat pumpy na
naftu – v nákladech na jejich provoz by se pak domorodci utopili.
Ruční pumpa je mnohem praktičtější a přinese víc užitku,“ podotýká
Pavel Baldínský.
To přísloví není africké, ale jeho platnost je celosvětová. Chcešli nasytit člověka na jeden den, dej
mu rybu. Chceš-li ho nasytit na celý
život, nauč ho ryby chytat. Přesto to
dělá Misijní banka ubožáků. Pomoci v jejím díle můžete i vy.
ALEŠ PALÁN
líbil kardinálu Vlkovi a brzy na to ho za svůj
přijali i manželé Baldínských. „MBU burcuje
svou naivitou a směsicí zdánlivě nesouměřitelných slov. Lidé, kteří název zahlédnou poprvé,
zřejmě většinou napadne otázka: ´Co je to za
nesmysl? Na to se musím podívat?´ A přesně to
my potřebujeme!“ směje se Pavel Baldínský.
V Africe si MBU říká jenom „organizace“
anebo svůj název speluje v angličtině. Do svahilštiny se pak MBU překládá jako kryptologické znamení: Mama, baba, umoja. Máma,
táta, vzájemná jednota.
(pal)
A
Prázdniny za
sedmero horami
B
Příběh Kristýnky
4–5
Téma:
SRPEN 68 – ZÁSADNÍ
ZLOM I PRO CÍRKEV
Před 40 lety vpadla do Československa vojska Varšavské
smlouvy. Je srpen 1968 jen dávnou historií, nebo můžeme jeho dozvuky zaslechnout stále?
A chceme ten hlas vůbec slyšet?
7
Svatý Grál
je legendami
opředená nádoba
Prý jej původně tvořil velký
a vzácný drahokam, umístěný
v přilbici samotného archanděla
Michaela.
8
Výstava křížů
„Kříže nás provázejí od kolébky
až po rakev, jsou symbolem víry
i součástí naší každodennosti,“ říká Marie Baďuříková, etnografka
a kurátorka z Muzea Novojičínska.
B
M I S I J N Í B A N K A U B O Ž Á K U
AFRIČANÉ ŘÍKA JÍ:
Jací jsou Tanzanijci, s nimiž v misii pracujete? ptáme se manželů Baldínských.
Mirjam: Ač jsou téměř vždy přátelští
a velice vstřícní k hostům, bývají i velmi nedochvilní. Jsou fixováni více na krátkodobé
cíle než na vzdálenější vize. Mnoho z nich
projevuje mizivou citovou hloubku a velmi
slabé emocionální reakce (nepleťme si s jejich vnějšími hlučnými projevy). Není to ale
vždy jejich vinou, protože vyrůstají v mnohdy
nefungujících rodinách, kdy někdo z rodičů
neplní svou roli. Většinou jsou to muži, kteří
každou ze svých činností (spíše nečinností)
nazývají eufemisticky „děláním obchodu“.
Spousta dětí se tak stává citovými trosečníky
a časem se naučí svoje pocity opravdu účinně odkládat jako nepoužitelnou výbavu, jež
život spíše komplikuje než obohacuje. Muži
jsou pak značně nezodpovědní vůči vlastnímu otcovství – tzn. plození dětí s kýmkoliv,
kdo se náhodně namane. Polygamní vztahy
praktikují i někteří křesťané.
Jako misionáři musíme pomáhat zdravému vzniku, existenci, rozvoji a prosperitě
africké rodiny. V ní je naděje, že se vytvoří
vhodné klima pro rozvoj dětí, včetně morálních hodnot. Proto především rodinám nabízíme naše evropské know–how, aby bylo vůbec od čeho se odrazit. To samozřejmě nejde
bez získání základního a později i specializovaného vzdělání.
Kdo spěchá, nemá požehnání
Váží si Tanzanijci pomoci, kterou jim
přinášíte?
Mirjam: Zcela určitě z ní mají radost,
ale mají o ní i mylné představy. Často totiž
nechápou, že jde o peníze drobných dárců.
Skoro se někdy zdá, že mají pocit, že v Evropě peníze rostou na stromech. Stále dokola
jim opakujeme, že jim pomoc nepřinášíme
proto, že jsme bílí Evropané, jež poslali nějací milionáři. Vysvětlujeme jim, že jim pomoc
dávají ti, kteří jsou ve své zemi mnohdy sami
pokládáni za chudé. I z tohoto důvodu cítíme za svěřené finance velkou zodpovědnost.
Nemůžeme je někomu dát, aby s nimi naložil podle svého uvážení a naivních představ.
Musíme dbát na to, aby byly využity smysluplně a účelně. Cílem je rozvojová pomoc
rodinám.
Kluci z kmene Wasukuma předvádí souboj. Je to ale jen póza pro fotografa.
na dochvilnost, pracovitost a nehraný zájem
o společnou věc. Nejsou vyloučeny ani diskuse o základních hygienických návycích,
plánovaném rodičovství či zvláště pro Afriku
aktuální pandemii AIDS a dalších přenosných
nemocích. Některá témata hovorů programoJak namáhavá je osvěta domorodců, je- vě plánujeme, jiná vyplynou ze souvislostí.
jich animace?
Jak vůbec trávíte svůj pracovní čas?
Pavel: Každé rozdýchání člověka je dřiPavel: Naše misionářská práce je veskrna. K výchozím postulátům patří apelování
ze – dnes by se řeklo – prací manažerskou.
Organizovat práci i přísun materiálu a nabízet domorodcům aktivní podíl na činnosti se
neobejde bez stálého cestování, smlouvání
o cenách s obchodníky nejméně třech základních národností. Není stejné jednat s Afričanem, Arabem či Indem, byť mají všichni
tanzanijský pas. Nelze vynechat ani jednání
se starosty, staršími kmenů, vládními představiteli a místními zástupci nejsilnějších vládních stran.
Mezitím do misijní stanice stále proudí staří, mladí, nemocní i zdraví, kteří u nás
hledají pomoc. Všechny rozhovory začínají formálními pozdravy, po nichž následuje
konstatování, že mají „shidu“ (čti šída). To je
zástupný termín pro jakýkoli problém, který
je souží – ať už skutečně nebo jen domněle.
Jednou je to nedostatek potravy, jindy chybí finanční hotovost na léky, případně na vyšetření u lékaře. Někdy jsou všichni doma
O mladší sourozence běžně pev chýši nemocní a vyřešilo by to zaplacení
čují ti starší.
tzv. „bima“. To je místní v rodině přenosné
zdravotní pojištění, jež platí celý kalendářní
rok a umožňuje nositeli přístup do místního
zdravotního zařízení k odbornému vyšetření
a pokrytí potřebných farmak nutných k léčbě
nemoci i řešení kritického stavu, kupř. dehydratace v důsledku akutních průjmů. Požadovaný poplatek 10 000 tanzanijských šilinků
– tedy zhruba 143 Kč – bývá pro většinu domorodců nepřekonatelnou překážkou.
Jindy je to žádost o poskytnutí cestovného do města na porod císařským řezem, vyšetření očí, cukrovky nebo zjištění důvodu
letité neplodnosti. Ta je v africké kultuře zásadním problémem schopným rozvrátit rodinu. Potřetí prosí o pomoc s koupí sítí a loďky,
aby mohli rybařit na jezeře Rukwa, a uživit
tak rodinu. Někdy je to chybějící sůl, jindy
olej, cukr nebo také motyka, pluh, kráva, koza, osel, povoz, vlnitý plech na střechu spolu
s speciálními hřebíky, prkna na dveře, okna
i postel.
Nechybí ani prosby o tzv. mchango (čti
mčango), což je finanční příspěvek u příležitosti svatby, křtu, biřmování, zasnoubení, ale
i úmrtí a pohřbu. Žel, přicházejí i takoví, kteří
potřebují zaplatit „zaka“, povinnou církevní
daň, aby se nedostali do konfliktu s místním
panem farářem, pokud by potřebovali například pokřtít dítě nebo vystavit nějaký dokument – nejčastěji křestní list. Inu, jiná země
– jiný mrav.
Někdy se hovoří o lenosti Afričanů a nezájmu o vlastní osud. Jak to vidíte vy?
Mirjam: Přestože jsou plni dobré vůle, nedodržují často termíny a dohody. Rádi
používají okřídlené přísloví: „Haraka, haraka, haina baraka. Kdo spěchá, nemá požehnání.“ Děláme si legraci: „Vy asi chcete mít
hodně požehnání, když se nikam neženete.“
Dělat něco s domorodci je hodně náročné
na nervy. Při různých pracích je neustále potřebné být jim nablízku a pobízet je. Jinak se
jen klábosí. Nemá ani smysl jim něco postavit, zařídit a odjet. Pokud se sami nepřičiní,
nebudou si takové pomoci vážit. Musí na ní
„vypotit“ osobní podíl.
Pavel: Svou roli hraje i zdravotní stav.
Sám jsem kdysi prodělal malárii. Ležel jsem
jako lazar, a kdyby nebylo ostatních, nepřežil bych. Neměl jsem ani tolik sil, abych si
podal sklenici vody. Byl jsem vysílený, potil
se, vadila mi každá vůně, čtrnáct dní jsem
zvracel... A to jsem měl léky – antimalarika!
Domorodec, který prožije malárii několikrát
– prvně už jako malé dítě – a je neléčený, má
pak úplně narušený krevní obraz. To se na
jeho životní aktivitě dříve nebo později musí projevit. K tomu všemu patří i psychická
složka člověka.
Víte, na bídě není nejhorší to, že nemáte
co jíst, kde bydlet a do čeho se oblékat. Nejhorší je, že nemáte naději. Naději na změnu
vašich současných a pravděpodobně i budoucích životních možností. To podlamuje
ducha osobnosti. Ale křesťanství přece na naději stojí! Jinými slovy řečeno: MBU přichází
k těmto lidem především proto, aby přinášelo
zcela konkrétní a praktickou naději.
ALEŠ PALÁN
Mirjam, Pavel, Izack a ti druzí
UDĚLALI JSME TU CESTU
Nejpodstatnější díl práce v rámci MBU vy- pro kterou nastavujeme svůj krk.“ říká Pavel vodně zamýšlelo. Bylo to finančně náročné
konávají manželé Baldínských. Bez mnoha Baldínský.
a navíc se o dobrovolníky museli starat, což
Ke spolupracovníkům z Evropy je nutno
obětavých spolupracovníků by ale ani tato
Dobrovolníci z ČR už s manželi Baldín- je zdržovalo od vlastní misijní práce.
přiřadit také asi patnáct mladých Afričanů,
aktivita nebyla úspěšná.
skými nejezdí do Tanzánie tolik, jak se půkteří se přímo i nepřímo podílejí na chodu
misijní stanice ve vesnici Kamsamba. KlíčoMirjam Baldínská je zdravotní sestra –
vou osobou je současný manažer prací Izack
a její manžel Pavel také (pojem zdravotní
Ngullo a jeho žena Happy. Izack původně
bratr u nás neexistuje). Pavel je kromě toho
pracoval jako kuchař na biskupství. S pomoA L L A M A N O A G A P E – R O Z V O J O VÁ M I S I J N Í S TA N I C E
vyučený soustružník kovů, pracoval na stavcí MBU si udělal řidičský kurz a tak nyní můbě, řídil náklaďák i autobus, dělal sanitáře...
že zajišťovat dohled nad adoptovanými siV Tanzánii, kde MBU působí, žije zhruba 35 % křestanů, 35 % musVšechny tyto dovednosti se mu v Africe skvěrotky, kteří se učí ve městě Mbeya nějakému
limů a zbytek jsou animisté. 40 milionů Tanzanijců je směsicí přibližle hodí. „To Bůh si mě takto vyučil,“ ohlíží
řemeslu. Shání také materiál a potraviny pro
ně 140 etnických skupin. Oblast Mbozi West čítá 18 vesnic s celkem
se zpět.
fungování rozvojové misijní stanice MBU Alzhruba 40 tisíci obyvateli – to vše je ovšem roztažené na obrovské
MBU založili manželé Baldínských s pár
lamano Agape ve vesnici Kamsamba.
ploše; evropské rozměry tady neplatí.
přáteli v roce 1998. Práce přibývalo, a tak
Manželé Baldínských tráví v Africe
se Pavel po několika letech rozhodl opustit
zhruba
čtvrt roku. Organizují aktivity spoHlavním nedostatkem oblasti Mbozi West je chybějící množství
svou dosavadní profesi a věnovat se rozvojojené s vodou, věnují se sirotkům, dohlížejí
a kvalita vody. Zvládání tohoto přednostního úkolu vyžaduje nejen
vé pomoci naplno.
na práci, shánějí materiál... I v ostatním časpoustu peněz, ale i pořádnou dávku víry a trpělivosti. Nejde o žádV České republice jim pomáhají dobrose jsou v pravidelném kontaktu se svou minou jednorázovou akci, kterou lze v pevně určeném termínu splnit. Je
volníci, kteří stáli u založení MBU, i ti, kteří
sií. Pavel Baldínský vytahuje z kapsy mobil
třeba být připraven na dlouhodobou mravenčí činnost.
o možnosti pomáhat slyšeli na přednáškách,
a ukazuje textovku, kterou dostal před chvílí
MBU rozvíjí své aktivity v rozvojové misijní stanici Allamano Agav televizi či rozhlase. Jedná se zhruba o pětod Izáka: „Pavle, udělali jsme tu cestu; cesty
pe. Domorodcům zde nabízí práci při hledání a těžení vody, úpravách
advacet lidí různého věku, profese a sociáljsou špatné. Zítra bude schůze, pak ti dám
a opravách studní. MBU postavila a provozuje školku pro předškolní
ního statutu. Co dělají? Připravují internetové
vědět. Izak,“ překládá misionář ze svahilštiny
přípravu dětí, zajišťuje jejich stravování a obstarává plat učitelů. Buduje
stránky, dělají korektury článků, scanují staa vysvětluje: „Ta ´cesta´ znamená doprovod
sklad potravin pro rolníky, dílny pro výuku řemesel, podporuje prevenci
ré fotky... Když dokáží sehnat peníze, je to
našich učňů na velké prázdniny, které trvají
zdraví, dováží léky a nutriční pomůcky. Pomáhá matkám, opuštěným
skvělé. „Dárcovská veřejnost nechce slyšet
jeden měsíc. A ´schůze´? Den před tím jsem
matkám, vdovám, starým ženám… Sirotkům zprostředkovává adopce
o teorii pomoci chudému jihu světa, ale citdostal od jiného spolupracovníka zprávu:
za pomoci českých rodin. Podporuje pastorační úsilí místního faráře
livě vnímá osobní svědectví víry v konkrét´Byli tu zloději, ukradli cement.´ Já ale tuším,
i malého konventu diecézních sester v Kamsamba. Aktivity v Allamano
ním nasazení pro věc. Lidi oslovuje hlavně
že je to nějaká ´podbaba´, takže Izak má deAgape slouží k rozvoji rodin i jednotlivců. Zaměřují se především na
naše osobní zkušenost v terénu. Jsme pro ně
tektivní úkol zjistit, co a jak,“ říká Pavel Balženy, děti a rodinu jako základní bod rozvoje.
–pal–
věrohodní tím, že mluvíme o vlastní práci,
dínský.
(pal)
C
M I S I J N Í B A N K A U B O Ž Á K U
Na počátku stál Chikopelo Project
S nově nabytou svobodou po roce 1989
se rozhodli Mirjam a Pavel Baldíských naložit vskutku radikálně. V italském Livornu se
zkontaktovali s misijním křesťanským hnutím
Centro Mondialitá Sviluppo Reciproco a začali se chystat na odjezd do Tanzánie. Aktivita, na niž se začali připravovat, se nazývala Chikopelo Project – to podle vesnice, kde
působilo italské misijní centrum.
„Předcházela tomu rodinná porada s našimi dětmi, kterým bylo 17, 19 a 23 let. Měly
se podílet na tak zásadním rozhodnutí, jež na
několik let naši rodinu rozdělí a mnoho věcí
zkomplikuje. Dalším důležitým krokem byla
i naše manželská domluva o ochotě podstoupit společně těžkosti vzájemného partnerského rozdělení, i když dočasně,“ vzpomínají
manželé Baldínských.
Přípravy na vedení projektu probíhaly
v Itálii. Čeští dobrovolníci zde například pečovali o azylový dům plný emigrantů, pěstovali zeleninu, chovali pět tisíc králíků, sbíra-
Mirjam Baldínská ve zrekonstruované škole.
li starý papír i obnošené šaty, pracovali pro
městský pohřební ústav…
Potom v Tanzánii nejprve absolvovali
několikaměsíční kurz svahilštiny zakončený
závěrečnou zkouškou. Cílem jejich projektu
pomoci byla snaha, aby mohl fungovat i samostatně, bez finanční a organizační pomoci
zvenčí. Šlo o to, podpořit chudé domorodce v jejich vlastní snaze nastartovat rodinné
a kmenové aktivity, podpořit jejich vlastní životaschopnost. V Tanzánii zůstali čeští laičtí
misionáři tři roky.
Po návratu do Evropy se rozhodli začít
s vlastní formou pomoci. „Bída se všemi negativními důsledky nás vedla k založení české neziskové misijní organizace Misijní banka
ubožáků,“ říká Pavel Baldínský. „Jsme přesvědčeni, že není třeba budovat nákladné projekty pomoci ve prospěch lidí na okraji společnosti, ale spíše se zasadit v realizaci adresně
cílených forem mikroprojektů na podporu rozvoje,“ ví misionář po letech praxe.
–pal–
Rizika misijní práce: hadi, gangy, antrax
Ve svém „svatém“ nadšení pro věc misie
jsme existenci rizik zprvu nebrali patřičně
vážně. Teprve rozhovory se zkušenými misionáři vedly k tomu, že jsme si i toto slovo
zařadili do svého slovníku.
Většina lidí neznalých prostředí se domnívá, že největším rizikem Afriky je dravá
zvěř anebo plazivá havěť všeho druhu. Ano,
na to všechno je třeba myslet. Při troše pozornosti to lze zvládnout. Ovšem stačí trocha
nedůslednosti například při vaření, když člověk zapomene převařit všechnu vodu, a výsledkem je zdržení v práci i na několik týdnů.
Průjmy jsou takové, že se pacient bez pomoci druhých neobejdete.
Nebezpečné je i cestování po silnicích
– nákladní vozy a autobusy řídí mladí domorodí hoši evidentně bez zkušeností, ale s o to
větší fascinací výkonem motoru. Místo brzdění především troubí… Každý týden jsou na
silnicích nové ohořelé vraky autobusů i aut
a desítky mrtvých a zmrzačených.
Velikým rizikem je hrozba terorismu.
Cestování v noci se kvůli možným přepadům
zásadně vyhýbáme. Několik balvanů nebo
klád na silnici každého stoprocentně zastaví.
Jsou však místa, kde se ozbrojené gangy pokoušejí zastavovat projíždějící auta rovnou
střelbou bez výstrahy přímo po řidiči.
Ani ve vesnici není člověk zcela bezpečný. Pohybuje se zde hodně koček a psů,
sov, netopýrů a kaloňů nakažených vzteklinou. Proto není špatné mít k dispozici pořádnou hůl a ještě lépe velký nůž. Hyeny necho-
dí na lov jen v noci, hlad je donutí k tomu,
že napadnou domorodé ženy a děti i ve dne,
kdy jdou v buši pro vodu, na nákup nebo na
návštěvu. Že loví ve smečce, je známo. Už
jsme viděli několik skalpovaných hlav dětí
a ukousnutých prstů matek.
Krokodýli v řece Mombě jsou sezónní záležitostí, zato malarický moskyt z rodu
Anofeles a různé typy štípavých much člověka ohrožují celý rok, i mimo období dešťů.
Všudypřítomný prach smíšený s výkaly domá-
cích i divokých zvířat je nepochybně plný tetanu a antraxu, kterého je zde v půdě naměřeno vysoké procento. Je proto na místě věnovat
se pozorně nejen osobní hygieně, ale i každému drobnému poranění. Zřejmě na otravu
antraxem jsme před dvěma lety pohřbili jedno
z našich děvčat – sirotka – sedmnáctiletou Lucii. Její kamarádky dosvědčily, že ráno měla
na víčku oka jen malý vřídek. Nečistýma rukama si ho vymačkala – a večer zemřela v agónii.
PAVEL BALDÍNSKÝ
Cesty v buši jsou opravdu náročné. A to je právě období sucha – jindy by
tu tekla řeka.
Za sto známek
tužku? Kdepak!
Sbírání poštovních známek – to je
stará praktická pomůcka, jak podpořit
misijní aktivity. Převzali ji i v MBU.
Odevzdané známky se někdy musí pracně odlepit, roztřídit a filatelisticky zhodnotit. Netříděný poštovní skart
lze nabídnout na filatelistických burzách.
„V posledních letech často šířená
představa, že kupř. za 100 ks známek
lze pořídit pro africké děti tužku, za 1
000 sešit a za 1 000 000 postavit školku
apod., je iluzorní. Lze ji pochopit jako
dobře míněnou snahu podnítit zájem
potenciálních sběračů použitých poštovních známek o co nejkonkrétnější
představu smysluplnosti jejich práce,“
říká Pavel Baldínský. Sbírat známky na
podporu misijní práce má rozhodně
stále smysl. Když známky sbírá například malé dítě, pomáhá tím misiím a je
to velmi záslužná aktivita.
MBU uvítá i dar či odkázání sbírky některého filatelisty. Stejně tak uvítá
jakoukoli jinou věc, která lze zpeněžit
pro chudé. „Rádi bychom ale vyzvali
čtenáře především k podpoře založené na finančním příspěvku. To je pro
MBU způsob nejméně časově náročný a pro naše „ubožáky“ nejúčinnější,“
vysvětluje Pavel Baldínský.
–pal–
Jaké dobré skutky si u Pána uložíte?
Misijní banka ubožáků (MBU) působí ve východní Africe, konkrétně v diecézi Mbeya na
jihozápadě Tanzánie, od roku 2001. V první polovině devadesátých let vedli manželé Baldínských v Tanzánii tzv. multisektorový Chikopelo projekt pro italskou nevládní
organizaci CMSR – zkušenosti z této oblasti tedy mají dlouholeté. O zakotvení MBU
ve strukturách církve hovoříme s Pavlem
Baldínským.
Jak souvisí vaše aktivita s pastorační
činností?
Domnívám se, že je její přímou podobou. Je to pastorace konkrétními skutky pomoci – milosrdenství ve prospěch rozvoje nejchudších rodin a jednotlivců v oblasti
Mbozi West. Pracujeme pod přímým dohledem biskupa diecéze Mbeya Mons. Evaristo Chenguly IMC – Afričana, člena Institutu
misionářů Consoláta, k nimž se hlásíme jako misionáři–laici. Ačkoli jsou naše aktivity
primárně nasměrovány otcem biskupem do
Kamsamba s akčním radiem do oblasti Mbozi West, vlastní pastorační úsilí realizujeme
kdekoliv, kde se v důsledku povinností k AA
misii nalézáme. A cestujeme opravdu hodně:
logistika naší misie vyžaduje častou přítomnost ve městě Mbeya, které slouží jako hlavní
zásobovací bod pro práci ve 200 km vzdálené divočině.
Jste navázaní na nějakou katolickou misijní organizaci?
Nepřímo – spíše ideově – na již zmíněný
Institut misionářů a misionářek Consoláta se
sídlem v Turíně a generálním domem v Římě. Byli jsme vyzváni, abychom se podíleli
na formulaci statutu laika-misionáře v rámci IMC. Jinak jsme finančně nezávislým českým neziskovým sdružením laiků, jež si své
prostředky i projekty obstarává nezávisle na
IMC. Z tohoto ekonomického pohledu jsme
pro IMC velmi zajímavou „variantou“, jak sami říkají, která je inspiruje k reflexi tzv. misijního laikátu především z jeho ekonomického
a diecézně strategického pohledu.
Nás k nim váže téměř dvě desítky let
dlouhé a hlavně krásné misionářské přátelství, kdy jsme pracovali společně bok po
boku v diecézi Dodoma. Bylo samozřejmé,
že jsme si hlavně v období dešťů vzájemně
pomáhali s technikou a dopravou zajišťující chod misie. Náš projekt tehdy disponoval
výkonným lisem a technickým zázemím na
výrobu slunečnicového oleje, který rádi využívali i misionáři původem hlavně z Itálie
a Kolumbie.
Jste zaregistrováni u tanzanijských úřadů?
Jsme registrováni pouze v ČR na Ministerstvu vnitra, kde schválili naše stanovy, jak
to vyžaduje legislativa. V Tanzánii podléháme jurisdikci našeho diecézního biskupa
v souladu s cíli Tanzanijské biskupské konference se sídlem v Dar es Salaamu. Viděno z pohledu této subordinace se cítíme při
svém africkém působení velmi svobodni.
Jakou vazbu má vaše aktivita na strukturu katolické církve u nás?
Pracujeme nezávisle v rámci i mimo
rámec naší domovské farnosti u sv. Václava
v Praze 5 – Smíchově. Děje se tak za podpory současného administrátora farnosti P. Petra
Boušky i mnoha vstřícných farníků. Na smíchovské faře má MBU svoji kancelář a oficiální adresu.
Věnujeme se pozitivní stimulaci české
veřejnosti formou přednášek, které jsou především osobním svědectvím spojeným s promítáním vlastních videodokumentů. Jezdíme
všude, kam nás lidé pozvou. Vystupujeme
na školách všech stupňů i zaměření, v rozhlase i televizi, na různých učilištích, píšeme
články, účastníme se diskusí… Našim cílem
je nejen osvěta české společnosti při pohledu na okolní svět, ale i boj proti xenofobním
náladám a rasismu, stejně jako shánění finančních prostředků, bez nichž nelze v Africe pracovat.
Abychom skutečně dělali, co máme,
a byli tam, kde je nás nejvíc potřeba a kde
nás Bůh ve svém plánu záchrany světa potřebuje mít, neobejdeme se bez modlitby. Tedy naprosto nezbytného denního kontaktu
s ním. S lehkou nadsázkou proto říkáme, že
svého Boha chápeme jako šéfa našeho „bankovního“ ústavu! On je specialista v tomto
oboru nadevše povolaný… Jaké dobré skutky
si u něho uložíte, takové v den, kdy to bude
potřeba, u něho najdete. A to vše bez inflačního znehodnocení. Kdo vám dnes může takovou kvalitu služeb garantovat?
–red–
D
M I S I J N Í B A N K A U B O Ž Á K U
PŘÍBĚH Z BUŠE: Noční porod v chýši
Domorodé ženy v našem okolí byly zvyklé
na náš malý zdravotní dispenzář. Docházely
tam za námi, když měly podezření, že jsou
těhotné, pokračovaly u nás i v pravidelné
péči o matku a dítě.
Misijní stanice a dispenzář byly od sebe vzdáleny celých osm kilometrů buší. Dost
často se stávalo, že budoucí maminky přicházely za námi s prosbou o pomoc při porodu nebo o rychlý odvoz na zmíněný porodní
sálek. Buď nadešel jejich přirozený čas, anebo, což bylo častější, byly porodní kontrakce
vyvolány nevhodnou a těžkou prací na poli
s motykou.
PO KOLENOU MEZI VÝKALY
Jednou v noci, kdy je člověk vyčerpán
z práce i vlhkého a horkého dne, zabušil na
vrata misijní stanice muž, který žádal pomoc pro svoji rodící ženu. Po posouzení toho, nejde-li o léčku, jak provést pomstu nebo
loupež (k obojímu se důvody najdou), jsem
se vydal na cestu k jejich domovu v buši.
Konečně jsme dorazili k přízemní chatrči. Byla napůl zapuštěná v zemi. Přesně tak,
jak ji staví kmen Wagogo, jenž nemá na výběr žádné kvalitní dřevo ani jiný stavební
materiál. Vstup do tohoto „lidského obydlí“
jsem musel absolvovat po kolenou. V chabém skomírajícím plameni ohně jsem po čtyřech kličkoval mezi kravinci telete, které zde
bylo ustájeno. Musel jsem uplatnit všechnu
dovednost, abych se vyhnul výkalům slepic
a kozím bobkům. Co by takovému prostředí řekli moji přátelé pracující v evropském
zdravotnictví, kde se tolik dbá na aseptické
podmínky?
Tohle dítě se narodilo v pořádku. Jaká ale bude jeho budoucnost?
Pojďme společně
Jak bydlí?
sytit hladové a oblékat nahé,
hledat pitnou vodu a stavět s nimi studně,
léčit nemocné i předcházet nemocím,
poskytovat vzdělání i praktické dovednosti,
nabídnout část svého života, svůj talent
i čas,
přinášet naději těm, kdo ji pro náš malý
zájem ztrácejí,
láskou projevovanou skutky, zajistit nezdolnou sílu lásce projevované slovy.
Nové tisíciletí musí začít s odstraňováním chudoby. Je nezbytné začít konkrétními
činy. Procitněme a pochopme svoji odpovědnost i povinnost pomáhat strádajícím lidem.
Pomoc Misijní banky ubožáků je určena
do Tanzánie ve východní Africe, do oblasti
Mbeya, kde budujeme mezigenerační projekt rozvojové pomoci africkým rodinám.
POMOZTE NÁM, PROSÍME, PŘI
Jak nosí
náklad?
S čím
í?
si hraj
hloubení studní a stavbě přírodních filtrů
pitné vody,
vybudování centra výuky řemesel a farmářství,
zajištění a výstavbě struktury technického
zázemí pro výuku,
Abych našel rodičku v malinké místnosti plné štiplavého kouře, musel jsem si svítit
baterkou. V jednom rohu ležela v prachu na
holé zemi přibližně osmnáctiletá dívka. Kolem těla měla omotaný jeden díl oděvu nazývaný kanga; splýval jí od ramen dolů. Pokoušel jsem se s ní domluvit svahilsky, jenže
dívka měla s vyjadřováním velké problémy.
Bylo evidentní, že porod již proběhl.
Stehna i nohy rodičky byly pokryty šedým
prachem, v němž si stékající plodová voda
vykreslila divoké cestičky. Sháněl jsem se tedy po dítěti a místě, kde skončila odloučená
placenta. Než lidi kolem pochopili, co vlastně kromě dítěte sháním, všiml jsem si blízko
ohně slepice: klováním se snažila ukořistěnou placentu odtáhnout stranou.
Malého kluka zavinutého v kusu smrdutého a odporně špinavého hadru, jímž by se
nikdo v Evropě neodvážil vytřít ani podlahu,
mi přinesly dvě staré a šťastné ženy – snad
jeho babičky, možná tety. Přiznaly, že podvázaná pupeční šňůra přeťatá půlkou rezaté
žiletky na holení je jejich prací. Pomáhaly
mladé mamince i při porodu. Jejich tváře vyjadřovaly radost: „Nám, nám narodil se.“
Druhý den jsem přijel k ubohé chatrči
znovu a rodičku i syna jsem odvezl do našeho misijního dispenzáře. Děťátku jsme vykapali oči roztokem a mamince píchli injekci Oxytocinu. Klouček dostal darem několik
plenek, kalhotky na výměnu a návdavkem
– a z mojí strany zcela nezaslouženě – i mé
křestní jméno Pavel. Kolem poledne se prvorodička vrátila i s chlapcem pěšky domů.
Musela přece nanosit vodu, větve a připravit
oheň…
PAVEL BALDÍNSKÝ
Jaká bude budoucnost?
Pohled na horizont příštích let začíná
i končí u slov: „Pane, buď vůle tvá. Každý
den, který mi dáš navíc, si budu vděčně uvědomovat a radostně oslavovat.“
Když je člověku jednašedesát (jako
nám), není už mladý, ale nemusí se cítit ani
nijak starý na to, aby si balil kufry do hrobu. Už po padesátce by se měl člověk snažit
o celkové zjednodušení svého života a připravovat se na setkání tváří v tvář s Bohem.
To je velmi moudrá rada, která však není příliš snadno realizovatelná. Rozhodně neznamená odchod do pasivity a redukci života na
jakési čekání na smrt. Nikde není řečeno, že
nás smrt musí zastihnout na nemocničním
lůžku. Může to být také na cestě k někomu
blízkému, kdo nás čeká a potřebuje. A je
zcela lhostejné, na kterém kontinentu to bude. Bližní je všude, a tím pádem i Bůh.
Bez Boha nemá smysl nic podnikat, to
by bylo jen bezcílné pachtění, jež by nevedlo k trvalému užitku. Nás těší, že můžeme
Bohu nabídnout své síly a život – a on nás
používá! V Africe si uvědomujeme, jaká je to
odměna z Boží strany. Jak si nás Pán hýčká,
když za ním s důvěrou, potažmo vírou, jdeme!
PAVEL A MIRJAM BALDÍNSKÝCH
postavení ambulance zdravotní pomoci
a prevence,
založení školky i školy,
obraně dětí před zneužíváním ve válce,
MISIJNÍ BANKA UBOŽÁKŮ
sexu či těžké práci,
ochraně morálních a etických hodnot
při rozvoji rodiny,
zajištění vysílání nových misionářů pro tuto práci.
Fyzické i duševní strádání je všude v Africe veliké a my nemáme právo je ignorovat.
Nastal čas otevřít svá srdce, aby kvůli naší
lhostejnosti neumíraly děti hladem a nedostatkem léků. Aby mladí Afričané mohli mít
možnost přístupu ke vzdělání a řemeslům,
které je i jejich rodiny uživí v příštích letech.
Bez vzájemné spolupráce – našeho osobního
nasazení a vaší finanční podpory – nelze začít s odstraňováním chudoby. Dovoláváme se
milosrdenství za naše vzdálené bratry a sestry, aby bylo možné trvale pokračovat v této
pomocí. Má-li být rozvojová misie Allamano
Agape skutečnou podporou strádajících afrických rodin, je potřeba vaší velkorysosti.
PROSÍME, POMOZTE.
Sídlo:
Farní úřad, Náměstí 14. října 17,
150 00 Praha 5 - Smíchov
Kontaktní osoba:
Pavel Baldínský, P. O. Box 81, 152 00
Praha 5, tel.: 723 952 728, 257 316 545,
e-mail: [email protected]
Internetové stránky: www.agapembu.cz
Číslo účtu MBU, kam můžete zasílat
své finanční dary a které je nutno
uvádět i při bankovních převodech
nebo vypisování složenky:
19-1621380207 / 0100
Studny jsou pro tanzanijské domorodce nedocenitelnou pomocí.
Variabilní symbol projektu Voda: 777
Variabilní symbol projektu Adopce: 888
Konstantní symbol: 379 (případně 558)
misijní banka ubožáků
Bůh nepovolává kvalifikované, ale kvalifikuje povolané.
P Ř Í LO H A K AT O L I C K É H O T Ý D E N Í K U
Banka, do které je dobře ukládat
Doby našich idylických představ o misiích,
o malých černoušcích, kteří
se připravovali na křest, na
něž se vybíralo v kostelech
do kasiček v podobě malého sedícího černého chlapce s kloboučkem na klíně,
a do otvoru v něm se házely
příspěvky na misie, jsou už dávno pryč…
Misionářů z různých misijních kongregací, kteří odvedli úžasný kus duchovní práce s nasazením svého života často ve tvrdých
a nebezpečných životních podmínkách, nebylo nikdy dosti. Dnes je ale struktura misijní práce personálně odlišná. Misionář-kněz
není jediný, kdo tu pracuje, a není v „poli“
nikdy sám.
Většinou má na misijních stanicích kolem sebe společenství pomocníků, řádových
sester, katechetů či laických pomocníků.
V současné společenské a hospodářské
situaci kupříkladu afrických zemí není možné přicházet pouze hlásat evangelium, pozvat k víře a připravovat na křest. Dnes více
než kdy předtím platí slovo sv. Jakuba: „Bratr
nebo sestra nebudou mít do čeho se obléci
a budou mít nedostatek denní obživy; a někdo z vás jim řekne: ‚Tak s Pánem Bohem,
zahřejte se a najezte se.‘ Jestli jim nedáte, co
potřebují pro své tělo, co je jim to všechno
platné.“ (Jak 2,15–16). Dnes mají misionáři
na mysli celého člověka, mají lásku, která vidí jeho potřeby. Nelze pouze mluvit o Bohu,
který je láska, a neukázat jim napřed lásku
konkrétně. Proto dnes pracují na mnoha místech v misiích charity a další pomáhající organizace. Jednou z řady organizací, v nichž
láska předchází hlásání a která už pomoc lidem v tíživých situacích rozproudila v africké Tanzanii, je Misijní banka ubožáků manželů Baldínských. Dělají úžasnou práci, jak
o tom mluví řada mediálních zpráv a dnes
i tato příloha Katolického týdeníku. Jeden
z obdivuhodných projektů, do nějž se pustili,
je obstarávání pitné vody pro tamní obyvatele. V Tanzanii je jí nedostatek, lidé pijí špinavou vodu a umírají. Misijní banka ubožáků
pro ně začala vrtat studny pitné vody, shánějí peníze na agregáty i na samotné hloubení a rozvody. A tak přinášejí radost a štěstí.
Do svého díla vtahují i další spolupracovníky, kteří nemohou odjet do Afriky a pomáhat
konkrétně na místě. Do Misijní banky ubožáků lze ukládat peníze, ale i řadu dobrých
skutků ve prospěch tohoto díla a také pomoc
modlitbou a jinými duchovními činy.
Je patrné, že misie dnes nejsou jen činností jednotlivců, kteří mají takové povolání,
nebo řádů a kongregací s tímto zaměřením,
ale v dnešní globalizované době musí být misie a evangelizace podle výzev papežů záležitostí nás všech. Je mnoho cest, jak to uskutečňovat.
kardinál MILOSLAV VLK
„Bože, ty to vidíš líp než já“
Tak tady bude studna.
Vrtná souprava budí velkou
pozornost místních kluků.
Snímek archiv MBU
Vaší základnou je misijní stanice Allamano Agape. Povězte, co taková misijní stanice
vlastně je.
JE MISIJNÍ
BANKA UBOŽÁKŮ?
„Africká bída se všemi negativními
důsledky, z nichž nejhorší není nedostatek jídla či oblečení, ale především
úplná beznaděj na změnu budoucnosti.
Právě to nás vedlo před lety k založení
české neziskové misijní organizace Misijní banka ubožáků (MBU),“ vysvětlují
Mirjam a Pavel Baldínští, kteří za touto institucí stojí. Po vzoru bank orgánových, potravinových, krve či krevních
derivátů, které se také snaží zmírnit
utrpení lidí, se MBU stala depozitářem
velkorysých skutků praktické pomoci.
Baldínští nebudují nákladné projekty pomoci, ale spíše připravují
a uskutečňují malé projekty. Nedávají lidem peníze, spíše jim pomáhají
tak, aby si uměli pomoci sami. „Abychom byli tam, kde nás Bůh ve svém
plánu potřebuje mít, neobejdeme se
bez modlitby. S lehkou nadsázkou proto říkáme, že Boha chápeme jako šéfa
našeho bankovního ústavu, když jsme
Misijní banka ubožáků. Hospodin je
specialista v oboru nadevše povolaný.
A navíc: dobré skutky, které si u nás,
tedy i u něho uložíte, pak v potřebný
den bez inflačního znehodnocení také
najdete,“ uzavírá s úsměvem Mirjam
Baldínská.
Jak často děláme přesně to, před čím nás Ježíš přímo varuje: milujeme ty, kteří milují
nás. Věnujeme svoji pozornost těm, od nichž
ji také můžeme zpětně očekávat. Naproti tomu si obvykle nepřipouštíme svůj podíl na
zlu a jeho důsledcích kolem sebe, a už vůbec ne ve světě, který známe ze sdělovacích
prostředků: na druhé polokouli. Již několik
let se snaží české neziskové sdružení Misijní
banka ubožáků překlenout přímou pomocí
v Tanzanii tento rozpor křesťanské praxe. Je
to náročné na osobní i rodinný čas, zdraví
a samozřejmě také na finanční prostředky.
O práci misionářů v Africe hovoříme s manžely MIRJAM A PAVLEM BALDÍNSKÝCH.
Co konkrétně jste v Africe už vybudovali?
Rozvíjíme vlastní misijní strukturu, tzv.
Allamano Agape – rozvojovou misijní stanici,
ve které nabízíme domorodcům práci účastí
na součastných aktivitách při hledání a těžbě
vody, při úpravách a opravách studní, hloubení studní mechanickými i strojovými technikami, výcviku k jejich servisu. Snažíme se
je získat, aby se snažili starat se o budoucnost svou i svých rodin. Postavili jsme a provozujeme školku pro důležitou předškolní
přípravu dětí, staráme se o jejich stravování,
plat učitelů, stavíme a pomáháme financovat
WC pro větší základní školy ve vsích. Budujeme sklad na potraviny pro rolníky, dále pak
dílny k systematické výuce řemesel i k opravám a údržbě. Podporujeme prevenci zdraví, dovážíme léky a nutriční pomůcky. Pomáháme matkám, opuštěným matkám s dětmi,
vdovám, starým ženám se sirotky, sirotkům
formou námi provozované adopce dětí za
pomoci českých rodin. Hledáme i vymýšlíme a především realizujeme smysluplné pracovní příležitosti pro domorodce. Podporujeme pastorační úsilí místního faráře P. Bruna
– Afričana, který spolu s kaplanem obstarává
farnost na ploše 40 krát 80 km. Podporujeme
také existenci i práci místního konventu diecézních sester v Kamsamba. Jejich počet se
pohybuje proměnlivě od dvou do pěti osob.
CO
Misionáři musí mít místo, kam za nimi
mohou lidé přijít, kde je mohou kontaktovat.
A také je to místo, kde můžeme bydlet, žít,
spát a odpočívat. Nejosvědčenějším způsobem, jak tohle všechno spojit, je právě misijní stanice. Velmi jednoduchý dům, v jehož
sousedství stojí ještě naše školka pro předškolní výchovu.
Jaký je váš režim – jak často migrujete
mezi Českem a Tanzanií?
Tři až čtyři měsíce v roce žijeme v Kamsamba, nu – a pak se vracíme do Čech. Záleží ale na okolnostech, na našem zdraví a podobně. Vždy máme připravený přesný plán,
co všechno musíme
stihnout. Mirjam je angažovaná v péči o sirotky, já se starám o projekty související se
zaváděním vody.
Když jsme v Česku, nastartované iniciativy pokračují, starají se o ně spolupracovníci, na něž je spoleh, v čele s naším
tamním manažerem Izackem (viz strana B
přílohy).
V čem je Banka ubožáků jiná než ostatní
Tanzanie je chudá země na východním
pobřeží střední Afriky, vznikla sloučením
dvou původně nezávislých států Tanganiky, ležící u stejnojmenného jezera, a Zanzibaru. Název Tanzanie je odvozen z názvů obou zakladatelských států. Originální název ve svahilštině je Jamhuri ya
Muungano wa Tanzania. Obyvatelé se člení do mnoha kmenů. Jako ve většině afrických zemí žije většina obyvatel na venkově. Gramotných je 67 %
obyvatelstva. Tanzanci vyznávají křesťanství (Tanganika) a islám (Zanzibar).
Úředními jazyky jsou angličtina a svahilština. Průměrné HDP na osobu dosahovalo v roce 1996 jen 170 USD. Vyváží se hlavně bavlna, káva a ořechy,
převážně do Japonska a Evropy. Na venkově panuje ohromná bída. 40 milionů Tanzanijců je směsicí asi 140 etnických skupin. Oblast Mbozi West, kde
působí misijní stanice manželů Baldínských, čítá 18 vesnic s celkem zhruba
40 tisíci obyvateli – to vše je ovšem roztažené na veliké ploše. (wiki, red)
charitativní a misijní organizace věnující se
rozvojové pomoci?
Jiní jsme tím, že naše pomoc je systematická, navíc jezdíme přímo na místo a realizujeme konkrétní projekty šité na míru potřebám tamních lidí. Většina humanitárních
organizací sbírá peníze, zprostředkovává pomoc, něco někam odesílá…
Velmi důležitá je přitom kontrola nad
penězi. Sami jsme na vlastní kůži zažili,
jak je naivní posílat někam peníze a myslet si, že s nimi adresát bude zacházet do
posledku v souladu s účelem, na který jsou
určené. Poučeni z toho peníze nedáme
z ruky.
(Pokračování na str. B)
B
P Ř Í LO H A M I S I J N Í B A N K A U B O Ž Á K Ů
„Bože, ty to vidíš líp než já“
(Dokončení ze str. A)
Jak vidíte svou misijní činnost v Africe
v příštích letech?
Pohled na horizont začíná i končí u dnešního „Pane, buď vůle tvá“ a každý den, který dostaneme navíc, si budeme
vděčně uvědomovat a radostně oslavovat.
Když je člověku šedesát (jako nám), už není mladý, ale nemusí se cítit ani nijak starý
na to, aby si balil kufry do hrobu. Neznamená to chystat se na odchod do osobní pasivity a redukci života na jakési čekání na smrt.
Žijeme v naději, že až nám osobně dojdou
síly a zdraví, bude už dost dalších ochotných a hlavně z Ducha Svatého moudrých
pokračovatelů, které je už nyní třeba pro pokračování připravovat. Vycházíme z biblického předpokladu, že „pokud nestaví dům
Hospodin, marně se namáhají stavitelé“. To
je dobré si každý den připomínat, abychom
neupadli do mylných představ, že vše záleží
jen na nás a našich organizačních či jiných
schopnostech.
JIŘÍ MACHÁNĚ
Jak peníze získáváte?
Všechno to jsou dary. Křesťanů i lidí,
kteří žijí mimo církev. Největší důraz však
klademe na věřící dárce bez rozdílu vyznání. Oslovili jsme třeba nadnárodní společnosti, jenže u nich jsme těžce ztroskotali.
Řekli nám, že milion pro ně nic není, ale že
jim nemáme co nabídnout – třeba logo v ledu hokejového stadionu. Nicméně nakonec
se peníze vždycky nějak sejdou, Duch Svatý
vane, kudy chce, a ono to vždy nějak dopadne. Se živobytím máme problém vyřešený,
protože jsme už v důchodu. Těžší to bylo,
když jsme odešli ze zaměstnání do naprosté
nejistoty.
Nefrustruje vás, že i kdybyste se rozkrájeli, nemůžete nikdy pomoci dostatečně?
Už jsme se s tím oba nějak vypořádali.
Ale je samozřejmě někdy tíživé vidět bezmoc dotyčných lidí i svoji vlastní s tím něco udělat. To si člověk říká, že je fakt jen
kapkou v moři. Nejlepší je v takové situaci
všechno navázat na Pána Boha: „Pane Bože, heleď, ne že to vidíš jako já, ty to vidíš
ještě líp. Ty to vidíš v souvislostech, o kterých se mi ani nesní. Já ti do toho nebudu mluvit, nýbrž – jak říkal svatý František: učiň mě svým nástrojem.“ Není proto
na místě přemýšlet o smysluplnosti. Teď je
zkrátka potřeba zasít a o to, kdo bude sklízet, se nestarat.
ci?
Jaký je rozdíl mezi Čechy a Tanzan-
Nedá se říci, že by byli radikálně jiní.
Jsou vlastně docela stejní, jen žijí v naprosto odlišných podmínkách. Kdybych to měl
zjednodušit – kdo je gaunerem v Africe, byl
by gaunerem i v Čechách.
I přes bídu
nejsou Tanzanci
smutní lidé.
Snímek
archiv MBU
dy?
A kdybyste měl srovnat církev tam a ta-
Ve srovnání s Českem jsou tam víc vidět
projevy života z víry. Tanzanci si také vůbec
nedovedou představit, že někdo v Boha nevěří, že existují třeba lidé, kteří o sobě říkají,
že jsou ateisté. Zkrátka to nechápou, protože
Bůh je nad slunce jasná věc. Přístup k víře se
mi v Tanzanii ale zdá trochu stádní. Tanzanci nemají nejmenší problém něco recitovat,
zpívat – nestydí se a jsou i velmi bezprostřední, rádi tancují a projevují radost. Jsou takoví
pořád, není to doména církve – vždycky to
připomínám, když někdo poukazuje na jejich
radostnost s konstatováním, že v Africe je budoucnost církve.
PLÁNUJÍ
Oba s manželkou trpíte malárií. Kvůli misiím jste přišli o zdraví…
To si tak nepřipouštíme, je to riziko povolání. A s malárií se dá žít. Jsme léčení a nemoc
se nijak neprojevuje. Když jsme nemocní, bereme léky. Jakmile totiž jednou dostanete malárii,
máte ji doživotně, ale většinu času dá pokoj.
Pokud ovšem nezanechá následky, jako má
Mirjam – porušení imunity. Já s ní žiju poměrně
klidně bez problémů, ale nesmím podstoupit
jakýkoliv stresový moment, nesmím se vyčerpat a podobně. To se pak nemoc vrací a musím
brát antimalarika. My jsme na tom dobře, těžší
to mají lidé, ke kterým se léky nedostanou. Někde jsem četl, že celoročně onemocní malárií
pět milionů lidí, z nichž tři miliony zemřou.
VODOVOD DO OSMNÁCTI VESNIC V KRAJI
M B OZ I WE S T
Vodovod v Kamsamba jsme již úspěšně dokončili. Momentálně se věnujeme dokončení vodovodu v Mkulwe, ve vesnici vzdálené
32 km od misijní stanice. Měl by být zdrojem vody i pro přilehlou vesničku Namsinde, která je jakýmsi „předměstím“ Mkulwe
s jeho cca 7 000 obyvateli a důležitým zdravotním střediskem, které provozují diecézní
sestry místního konventu, civilním povoláním zdravotní sestry. V obou vesnicích, už
když jsme začali hloubit první výkopy pro
položení potrubí, procházející vesničané kopáčům tleskali z radosti z budoucího vodovodu.
Vodovod v Kamsamba nabízí přístup
k vodě několika tisícům stálých obyvatel,
včetně zásobení pohostinských zařízení
s mnoha příležitostnými hosty. Ti přijíždějí jednak s nákladem určeným k zásobování
vesnice a pak se zbožím určeným pro pravidelné měsíční vesnické trhy (= mnády). Pro
tento účel, kdy se tu sejde opravdu hodně
domácích i hostů po dobu nejméně tří dnů,
jsme lidem u tržiště ještě postavili zděný objekt se splachovacími toaletami jako prevenci veřejného zdraví.
To je obzvláště důležité právě v období
zhruba od začátku října, kdy obvykle vypukne epidemie cholery. Úřady zareagují až po
prvních desítkách mrtvých, a to tak, že zakážou lidem chodit prát nebo plavit a napájet dobytek v řece Momba pod trestem vězení nebo vysokých pokut. Tak se stalo i loni.
V ten okamžik se ukázalo, jak bylo prozíravé
mít ve vesnici vlastní zdroj vody. I když je
pravda, že i tuto vodu jímáme z hlubokých
prosakovacích studní hloubených podél řeky, výhodou je jednak její prvotní filtrace pískem a štěrkem říčního dna, než se dostane
do základní jímací studně, a za druhé další
přesné ošetření chlorovými přípravky v hlavní nádrži vodojemu o objemu 50 m3 předtím,
než je distribuována dál k lidem.
Pro oblast Mbozi West luxus, pro našince naprostá samozřejmost.
Snímek archiv MBU
ství krokodýlů plave proti jejímu toku za rybami z blízkého jezera Rukwa (15 km), je
životu nebezpečné chodit k řece nabírat vodu. Mnoho starých lidí a hlavně dětí každoročně zaplatí nerespektování této zkušenosti
životem. Loni se dokonce rozvodněným korytem do vnitrozemních vesnic dostalo i velké množství hroší populace, která zničila pobřežní políčka.
Zůstává jedním z našich nejbližších plánů vybudovat další místní vodovody pro vesnice Mkonko a Mpapa, případně Marangwa.
PŘIPOJIT K VODOVODU CELOU OBLAST Příznivou stránkou těchto plánů je možnost
Také v období dešťů, kdy se hladina ře- větvení celé struktury, tedy možné propojeky obvykle zvedne o 10–15 metrů a množ- ní i připojení dalších vesnic v oblasti Mbo-
OTČE NÁŠ SVAHILSKY
Baba yetu uliyembinguni
jina lako litukuzwe
ufalme wako ufike
utakalo lifaniyke
duniani kama mbinguni
utupe leo mkate wetu wa kila siku
utusamehe makosa yetu
kama tunavyowasamehe
na sisi waliotukosea
usitutie katika kishawishi
lakini utuopoe maovuni.
Amina.
zi West, kterých je celkem osmnáct. Zcela
stranou těchto hlavních plánů se nabízí lákavá příležitost jímání čisté vody z horského
pramene na úpatí pohoří nad vesnicí Kaoze
s přirozeným spádem do středu obce, odkud
by se z vodojemu dále distribuovala k lidem.
Kaoze je vesnice 40 km vzdálená od Kamsamba.
POVINNOSTI S VODOU SPOJENÉ
Jak si domorodci postupně zvykají na
místní dostupnost vody, je snazší je přesvědčit o naléhavosti pomýšlet i na budoucí
opravy jejich vodovodů – při jednání s lidmi
o nezbytnosti vytvářet si rezervní fond oprav
vodovodů v každé vsi, tedy vybírat minimální poplatek za vodu.
Vždycky se totiž najdou lidé i skupiny
argumentující tím, že voda byla vždy pro
vesnici zadarmo a snadno dostupná. Prvním zdůvodněním z naší strany je, že řeka
je sice většinou dostupná, ale v některých
měsících roku i se smrtelnými riziky. Téměř
všichni křiklouni námitek jsou muži a ti v africké populaci málokdy nosí vodu pro domácnost. To je práce především žen a dívek,
případně malých dětí. Proto také chlapy tato dřina, vzdálenosti ani rizika s tím spojená
nezajímají. Další jejich námitkou je tvrzení
o nedostatku peněz, kterými je třeba platit
čerpání vody, a to ve výši 100,– tanzanských
šilinků (= 1,50 Kč) za 25 litrů. I takový argument je pustou výmluvou. Jde-li totiž domorodcům o nákup domácího piva pombe,
které popíjejí téměř denně, nikoho z nich ani
nenapadne, že by mělo být nabízeno zadarmo.
Stejně tak to je i s mobilními telefony,
které se pod masivním nátlakem několika
nadnárodních poskytovatelských firem lavinovitě šíří Afrikou, a tedy i Tanzanií. Nikoho
z jejich domorodých vlastníků – a je jich překvapivě dost i na vesnicích – ani nenapadne,
že by mu měl být poskytován dobíjecí kredit
gratis. Navíc, takovému mobilnímu telefonu
se kromě potřebné částky peněz na platbu
hovorů musí, čas od času, dobít baterie, což
je také zpoplatněno. Takže i tento poskytovatelský servis se platí a nikdo pochopitelně
nic nenamítá. Mimochodem, pokud to čtenáře zajímá: Na africkém venkově je dobíjení mobilů zařízeno tak, že každá vysílací
věž, které stojí někdy i tři pro přenos signálu
ve směrově vhodné vesnici, má svého technika a hlídače v jedné osobě. Pod věží stojí
cihlový domeček velikosti luxusnější kadibudky s potřebnou nabíječkou. Jedno nabití svého mobilu domorodci zaplatí paušálem
500,– tanzanských šilinků, což je necelých
osm korun. Když to srovnáte s korunou padesát za dvacet pět litrů čisté vody, je naše
cena směšně nízká.
PAVEL BALDÍNSKÝ
C
P Ř Í LO H A M I S I J N Í B A N K A U B O Ž Á K Ů
Příběh Jiřinky, černé ovce vesnice
Po příjezdu do buše mezi nemocnými čekateli v naší misijní stanici stála dívka, kterou jsme měli dlouhá léta i s jejím bratrem
v adopci na dálku. Měla jít do učení, ale
když přišel čas odjezdu do města a do škol,
Georgina (Jiřinka) to odmítla. Byla právě vrcholně zamilována a už také v jiném stavu.
Trochu nás to tenkrát zaskočilo, ale protože děvče nebylo ani na africké poměry nijak
výraznou kráskou, přáli jsme jí naplnění snu
o rodině a dětech, který jako sirotek měla.
Utekly tři roky, kdy jsme o děvčeti nic nevěděli. A najednou tu stojí mezi čekateli na
pomoc…
Ve stínu zápraží misijního domu se dáváme do hovoru. Jiřinka vypráví, jak jí první dítě během těhotenství v osmém měsíci
zemřelo. Podstoupila tedy operaci císařem
ve městě a neodvažujeme se ani pomyslet
na utrpení, které asi prožila během 200 km
dlouhého převozu buší. Vše proběhlo ale
bez komplikací a ona se vrátila do vesnice.
Situace se však opakovala. Znovu otěhotněla
a opět dítě zemřelo ještě v děloze. Opět následovala cesta do města s následnou operací,
ale tentokrát již ne bez komplikací. Operace
byla zakončena kolostomickým vývodem na
vnější straně břicha, kdy jí ze střeva samovolně odcházel jeho obsah. V důsledku operace
došlo i k poškození funkce svěrače močového měchýře, takže jí stále a nekontrolovaně
odcházela moč. Děvče se po druhém lékařském zákroku vrátilo do tvrdých podmínek
buše. Nicméně bez vhodné instruktáže a bez
hygienických pomůcek, bez dostatečného
převazového materiálu i bez řádného přístupu k čisté vodě nebyla schopna dostát ani základním požadavkům na osobní hygienu. Pro
tak komplikované životní podmínky ji brzo
opustil i otec jejích dětí, a protože se kolem
ní šířil silný zápach směsi střevního obsahu
a moči, začali se jí stranit i přátelé a sousedé.
Korunou všeho byly pak pomluvy hlupáků,
Stačil jediný pohled na střevní vývod, abychom věděli, že řešení Jiřinčiných potíží je ve
městě a spočívá nejméně ve dvou operacích.
Ty bude třeba předběžně připravit, pak zajistit nemocné cestu i s doprovodem, který jí
bude vařit a posluhovat, jak je to zde obvyklé. Dále budou potřebovat společný i oddělený pobyt a stravu i nové vhodné oblečení.
I když jsme všechno zorganizovali a financovali, bylo to zdlouhavé jednání.
Bez pomoci známých a úplatků personálu i doktorům nelze dosáhnout téměř ničeho. Jiřince jsme sehnali speciální kolostomické sáčky, převazový materiál, nové spodní
prádlo a dvoje šaty k prohlídkám ve špitále.
Staré oblečení se muselo spálit. Nezapomněli jsme ani na dvě krabice vložek, protože ve
Mbeya nelze sehnat speciální pomůcky pro
inkontinenci moči.
Jiřinka.
kterých je všude dost a jejich negramotnost
jim nahrává. Vinili ji z prostituce a měli za to,
že její současný zdravotní stav je jejím důsledkem, za který si může sama. Černá Jiřinka
se tak stala i černou ovcí vesnice.
JIŘINKA SE LÉČÍ
Pro naše neustálé urgence (a také výše
zmíněné úplatky) jsme dosáhli hospitalizace pacientky i následné operace močového
měchýře, jehož funkce se postupně stabilizovala, a moč přestala samovolně odcházet.
Jiřinka nabývala každým dnem optimismu
a sebevědomí.
Bylo to i pro nás překvapivé, ale hlavní
zápach z 80 % zmizel, a tak byl pádný důvod k radosti. Zbývala ale ještě další operace, rekonstrukce tenkého střeva, na niž si ve
Mbeya nikdo z lékařů netroufal.
Byli jsme tudíž odkázáni do státní nemocnice v Dar es Salaamu, kterou jsme před
odletem do Evropy navštívili a pro Jiřinku vše
domluvili. I zde se však muselo čekat na léSnímek archiv MBU
kaře specialistu.
Dobrou a velmi radostnou zprávou pro
nás bylo, když jsme se dozvěděli, že JiřinPOMOC ZASTAVILA UTRPENÍ
ka už je definitivně odoperovaná a v těchto
Za těchto podmínek jsme se na scéně dnech se vrací domů do své vesnice Mkonobjevili my a stali se její nadějí na nějaké ko.
MIRJAM BALDÍNSKÁ
konkrétní řešení. Proto také za námi přišla.
Neuč se, život tě naučí
Tento příběh, který se nám skutečně stal, vypovídá leccos o mentalitě lidí, k nimž jsme
posláni. Je významným důvodem k zamyšlení o tom, jak s domorodci jednat a jaký zvolit
systém pomoci.
Nechali jsme se uprosit o potravinovou
pomoc pro tři naše pracovníky, kteří nám
pilně pomáhali. Zakoupili jsme tedy pět pytlů kukuřice (cca 0,5 tuny) s tím, že oni se rukou společnou a nerozdílnou postarají o jejich obsah. Neměl-li jej napadnout hladový
červ, bylo třeba kukuřici vymáchat ve speciálním roztoku. Kupodivu se tak nestalo,
protože se ti tři obdarovaní nebyli schopni
domluvit a zřejmě nebyli ani ochotni složit
peníze na nákup potřebného ochranného
roztoku v ceně 10 000 tanzanských šilinků
(cca 143 Kč). Tak byla nenávratně zničena
cenná potrava (0,5 t) pro mnoho hladových
krků. To vše v tehdejší ceně 250 000 TZS
(cca 3 800 Kč). Překvapivou koncovkou celé příhody byl pro nás fakt, že se ani nikdo
z nich nepokusil po sobě alespoň zahladit
stopy své trestuhodné hlouposti. Nechali totiž zbytky červavé kukuřice ve skladu, takže
rázem vzbudili naši pozornost. Když jsme se
pak vyptávali na podrobnosti celé příhody,
nebylo možno u nich pozorovat ani nějakou
extra lítost. Jak by také bylo, když platba za
kukuřici byla z peněz misijní stanice, takže
bez výjimky aktéry osobně ani nepálila. Tentokrát bylo rozčarování na naší straně. Z jejich strany se dostavilo až ve chvíli, kdy jim
po několika měsících otrnulo a přišli si pro
tento rok poprosit o novou potravinovou pomoc. Ačkoliv je to člověku osobně velmi nepříjemné, museli být odmítnuti. Řekli jsme
si tehdy, že to jistě nějak zvládnou, když to
šlo i minule, a věřili jsme, že se jim ta zkušenost během období dešťů párkrát připomene. Hlad je velký učitel, jak nám potvrdili
i jiní misionáři, kteří udělali s domorodci podobné zkušenosti. A také neplatí, že každým
rokem se urodí na polích stejně. Ani my se
často neučíme jinak než tvrdě prožitou zkušeností. Jde jen o to, snažit se ji smysluplně
zúročit. Taková je škola života, ve které se
denně – bez ohledu na dny hojnosti – vyučuje.
MIRJAM A PAVEL
BALDÍNSKÝCH
Hlad jako terorista
Hlad není jen nejlepší kuchař, ale také špatný
učitel.
Snímek archiv MBU
Dlouhodobě pociťovaný hlad – ve formě neustálé nejistoty, zdali se dnes a v dalších
dnech vůbec najíte – je skutečně velký psychoterorista. Máte-li jej již od dětství stále v patách,
vaše podvědomí si vytvoří stravovací návyky
ovlivněné touto zkušeností. Tak se Afričané
(a samozřejmě nejen oni, ale kdokoli v podobné situaci) začnou přejídat, kdykoliv sednou ke
IZACK JOHN NGULLO
Izack John Ngullo
je pravou rukou manželů Baldínských. Vybrali si
ho za „styčného důstojníka“ v době své nepřítomnosti v misijní stanici
Allamano Agape. Má na
starosti všechny organizační i personální nezbytnosti v misijní stanici v období, které tráví
Baldínští v Evropě, respektive v Česku. Ne-
jde však jen o pracovní nasazení – s misionáři ho pojí už desetileté přátelství. „Chtít
mít přítele a zároveň se mu snažit šéfovat
jsou dva zdánlivě neslučitelné požadavky.
Oba dva vyžadují nepředstíranou dobrou
vůli, aby se dala rozvíjet vzájemná úcta
a otevřenost,“ vysvětluje Pavel Baldínský.
Dvaatřicetiletý Izack John Ngullo je
manažer všech aktivit. Narodil se do milionového kmene Hehe. Je jeho členem, stej-
stolu. Mají-li možnost, začnou si nakládat na
talíř cokoli, co stůl momentálně nabízí. Talíř
se vrší Kilimandžárem rýže a do toho brambory, maso, ryby, fazole, hustá omáčka, dušená
zelenina apod. Lidé mají tendenci plýtvat olejem, solí a cukrem a to všechno v podvědomé
(i když u mnoha lidí naprosto iracionální) nejistotě, kdyže budou mít další příležitost dosyta se
najíst – někdy i navzdory mnoha metrákovým
pytlům zásob po sklizních.
Ač to zní neuvěřitelně, i o takových věcech se musí s vesničany mluvit a trpělivě jim
vysvětlovat, aby pochopili, co to znamená
přemýšlet a plánovat do příštích dnů a měsíců, než bude příležitost k nové sklizni. Tato jednoduchá pravidla jsou jedním z pilířů
úspěšnosti domácího hospodaření i celkové
prosperity rodin i jednotlivců. Jakkoli se můžeme domnívat, že k ní dostačuje matematika
na úrovni „kupeckých počtů“, u domorodých
rolníků se z ní stává mnohdy nepřekonatelný
problém. Vyrostli totiž ve venkovském kulturním prostředí, kde naprosto chybí i to nejjednodušší abstraktní uvažování využitelné později v praktickém životě.
PAVEL BALDÍNSKÝ
A JEHO RODINA
ně jako současný biskup diecéze Mbeya
Msg. Evaristo M. Chengula (na území této diecéze stojí misijní stanice v Kamsamba). Kmen má dlouhou a slavnou tradici
(tzv. boje za nezávislost), protože roku
1891 v čele se svým náčelníkem jménem
Mkwawa porazil německé expediční sbory, které se snažily kolonizovat tehdejší
Tanganiku. Tento odboj trval až do roku
1898, kdy Mkwawa v obklíčení spáchal
sebevraždu.
Izack je z pěti dětí. Měl starší sestru,
která před třemi lety zemřela na poporodní
komplikace i s dítětem. Její dvě zbylé děti
Izack přijal do své rodiny. V té době žil ve
městě Mbeya, kde léta pracoval jako kuchař na biskupství, odkud jej Baldínští se
souhlasem biskupa Chenguly „zlanařili“
k MBU. Před čtyřmi roky uzavřel manželství s děvčetem Epifanií přezdívanou Happy, s níž má dvě děvčata Miryam a Rachel.
(pab)
D
P Ř Í LO H A M I S I J N Í B A N K A U B O Ž Á K Ů
Jak vypadá den misionáře v odlehlém kraji v Tanzanii
Není vůbec snadné přiblížit čtenáři, co se
denně děje v našem africkém „doma“, tzn.
v misijní stanici Allamano Agape. Nepracujeme ale jenom zde. Zásobování a administrativní jednání vyřizujeme ve městě Mbeya.
Nejvíce prosebníků pak přichází z bezprostředního okolí misijní stanice. Lidé na nás
zde dlouho a trpělivě čekají, než se vrátíme
z okolních pracovních cest. Prostřednictvím
místních „tamtamů“ a vlastní intuice vycítí,
kdy se objevíme. Zároveň ale i vidí, kolik jejich sousedů a přespolních se u nás také chystá „klepat na dveře“. Tak jsou připraveni na
dlouhé čekání, než se na ně dostane řada.
Místní lidé vidí, že je tu pořád ruch. Chodí se ptát na práci, přijdou nabídnout nějaké
zboží nebo – a těch případů je samozřejmě
nejvíce – mají problémy. Všechny rozhovory
začínají formálními pozdravy, které obvykle
následuje konstatování, že mají „shidu“. Svahilsky shida (čti šída) je slovo zahrnující veškeré druhy problémů – ať už stěžovatele souží
skutečně, nebo domněle. Ten vám potřebují
sdělit zcela soukromě, téměř jako ve zpovědnici, a požádat o pomoc. Zároveň je neustále
nutné hovořit nejen o těžkostech, ale ptát se
na příbuzné, rodinu, školu, na drby. Přitom
do stanice pořád přicházejí další a další lidé,
člověk se ani nezvedne ze židle třeba celé
odpoledne, protože musí vyslechnout přání
a potřeby prosebníků. Všechno je shida: protéza upadne, žena otěhotní, otec umírá, není dostatek jídla, chybí peníze na léky nebo
na vyšetření u lékaře… Někdy je to k nevydržení, protože než se k problému dostaneme
přes obřadné pozdravy, začnu být netrpělivý.
Chci jít k věci, ptám se po problému – ale oni
to nemají rádi. Musí si odbýt úvodní řeč.
SPOUSTA ZDÁNLIVÝCH DROBNOSTÍ
Některé potíže jsou snadno řešitelné, jiné vyžadují mnoho úsilí a často i prostředků. Jednou je to žádost o cestovné na porod
císařským řezem, různá vyšetření. Někdo by
potřeboval pomoci s nákupem šicího stroje,
rybářských sítí a loďky k podnikání rybáře,
aby uživil rodinu. Jindy chybí sůl, olej, cukr nebo také motyka, pluh, kráva, koza, osel,
povoz, vlnitý plech na střechu spolu se speciálními hřebíky, prkna na dveře i okna nebo
postel. Lidé by potřebovali místo lýkové rohože na zemi koupit molitanové matrace.
MISIJNÍ BANKA UBOŽÁKŮ
Farní úřad, Náměstí 14. října 17,
150 00 Praha 5 – Smíchov
Kontaktní osoba:
Pavel Baldínský, P. O. Box 81,
152 00 Praha 5,
tel.: 723 952 728, 257 316 545,
e-mail: [email protected]
Internetové stránky:
www.agapembu.cz
Číslo účtu MBU:
19-1621380207/0100
Díky
vodovodu
se nenakazí
ze špinavé
říční vody.
Variabilní symbol
projektu Voda: 777
Variabilní symbol
projektu Adopce: 888
AIDS na každém kroku.
CHCEME OKOLNÍMU SVĚTU SVĚDČIT
Nejsme žádní cestovatelé, kteří píší o svých dobrodružstvích. Když mluvíme a píšeme, chceme okolnímu světu svědčit. O jeho dluzích i možnostech,
jak z nich ven skrze umění milovat. Téměř čtyři měsíce afrického pobytu ročně je v lidském životě významná doba.
Opravdu Bohem poskytnutý úžasný dar,
kdy se realizuje vaše vytrvalá dárcovská pomoc pro chudé domorodce. Tak
významná a pomáhající, ať už ji dáváte v jakémkoliv rozsahu. Stále platí, že
milosrdenství je víc než oběti a skutečná
láska, o kterou se snažíme přes všechny překážky usilovat, se bez něho neobejde. I my všichni se ho ve svém Pane,
smiluj se, denně dovoláváme. Počítáme
s ním jako se samozřejmým darem.
Děkujeme všem dárcům za modlitby a praktickou pomoc potřebným lidem.
Vaši
MIRJAM A PAVEL BALDÍNSKÝCH
MISIONÁŘ – MANAŽER – ŠAFÁŘ
Jak často říkám, současní misionáři, nás
laiky nevyjímaje, jsou manažeři. Historicky by
se to dalo přirovnat k osobě šafáře, který byl
správcem majetku, statku nebo podniku. Jenže on je rozdíl dělat manažera-šafáře v Evropě a v Africe. Už Albert Schweitzer napsal, že
když domorodci pracují, je třeba kolem nich
chodit po špičkách, aby nebyli vytrženi z pracovního rytmu. Běda, když je cokoli vyruší.
Pak se dají do nekončící disputace, a dílo je
mnohdy nadlouho zmařeno. Žel, tato zkušenost platí až do současnosti. Misionář nebo
jím pověřená spolehlivá osoba musí nad nimi
stále „viset jak Damoklův meč“ pracovní produktivity. Předeslal jsem, že se k nám lidé chodí ptát i na práci – nejdříve je nutné vůbec zjistit, jakou práci je žadatel schopen vykonávat,
Tak
to vypadá
po sklizni
kukuřice.
Radost z poskytnuté pomoci.
PŘEDNÁŠKOVÁ ČINNOST
V České republice Misijní banka
ubožáků nejen shání finanční prostředky, ale věnuje se také přednáškové činnosti. Jak manželé Baldínští říkají, „pozitivní stimulaci české veřejnosti“. Jinými
slovy: objíždějí celou zemi s přednáškami, které jsou především osobním svědectvím spojeným s promítáním vlastních videodokumentů. Zavítají tam, kam
je lidé pozvou. Navštěvují školy všech
stupňů i zaměření, jsou zváni do rozhlasu i televize, píší články do novin a časopisů. Jejich cílem není jen burcovat svědomí české společnosti při pohledu na
africký kontinent, který stojí z řady příčin
v nevýhodných pozicích vůči svým hospodářsky a ekonomicky rozvinutějším
partnerům. Snaží se také bojovat proti
xenofobním náladám a rasismu v Česku.
(red)
Ačkoliv život v buši může vypadat idylicky, není tomu tak.
Snímky archiv MBU
pak stanovit podmínky a plat. Vše musí být
domluveno podrobně dopředu, protože jinak
by následovala diskuse a hádky. S řemeslníky
například domluvíme konkrétní práci, předáme jim materiál a v případě, že skončí dříve
a dodrží kvalitu, dostanou navíc ještě prémii.
Mohou si vybrat: kukuřice, pluh, praktické
věci, které jim pomáhají – náhradní díly na
kolo, pluh, motyky. Nebo zaplatíme studium
příbuzného anebo jej pošleme do nemocnice. Víte, ale nikdy nejsme striktní: řekneme, na
pluh musíš pracovat tolik a tolik dní, ale stále
nám zůstává prostor doplatit, odpustit část.
VZPOMÍNKY? SKLÁDÁNÍ MOZAIKY
Každodenní příval rozmanitých aktivit
a neustálých jednání s lidmi i různými zájmovými skupinami není ani dost dobře postižitelný. Je toho moře a není v našich silách si jednotlivé dny zapisovat a dokumentovat. A tak
když po návratu do Evropy sedáme ke psaní
i k přípravě této přílohy, pomáhají nám účetní
záznamy, fotografie, natočené video, heslovitě zapsané záznamy a společné prožitky některých chvil, které si vybavíme v paměti.
PAVEL BALDÍNSKÝ
Úplný text aktuální Africké zprávy 2010
viz www.agapembu.cz/knihovna/2010