docčíslo 2014-1 - Otevřený Rozšalovávací List
download 
Stížnost Transkript
číslo 2014-1 - Otevřený Rozšalovávací List
O tevřený R ozšalovávací L kognitivně disonantní občasník, informační destilátor, splaskávač simulákrů, rozpouštěč falešných egregorů, narušovač zpráchnivnělých paradigmat, kompenzátor hypotékového novinářství, flokulant mediálního žaboklamu číslo 2014-1 Motto: Právě tento zánik symbolického světa je spjat s očekáváním konce i toho světa skutečného. Nezdá se, že by k němu fyzicky mohlo dojít, to jen doba se proměňuje a má právo na bezradnost. Období hledání a pátrání po smyslu přicházející doby vždy nějaký čas trvá. Václav Cílek http://orl.bloger.cz [email protected] ist Obsah čísla Stanislav Komárek: Přezimování aneb Jak přežít temnoty................................................................................3 Ani tři, ani králové?........................................................................................................................................... 4 Mvdr. Josef Staněk: Přijde transformace tak, jak ji dosud nikdo nepopsal? .....................................................5 Vánoční rozjímání Václava Cílka. O Praze plné bezdomovců i bozích, co nemají rádi bordel.............................8 Transatlantická a transpacifická smlouva připravuje novodobé otroctví.........................................................10 Chystá se tajná dohoda, která nás zotročí. Docentka Švihlíková bez obalu o hospodářské situaci Česka......11 Otevřený dopis lidem Brazílie........................................................................................................................ 14 Posvátný čas, posvátné místo........................................................................................................................ 15 Lazarev – Řád stvoření a úpadek Evropy ....................................................................................................... 19 Who built the Moon?...................................................................................................................................... 22 Radek Baborák: Posluchač se musí vznášet a hudba mluvit............................................................................26 Problematika záznamu klasické hudby............................................................................................................ 30 Daňové ráje, skryté bohatství národů............................................................................................................. 31 Wikileaks zveřejnily utajované znění Transatlantické dohody EU-USA...........................................................32 Proč nemáme českou literaturu?.................................................................................................................... 32 NSA: nekonečný příběh pokračuje.................................................................................................................. 34 Šokující tajemství a zamlčované magické souvislosti „punkerského protestu“...............................................35 Potřebujeme vánoce....................................................................................................................................... 39 Kostel............................................................................................................................................................. 41 Jak přežít Česko?........................................................................................................................................... 42 Zemřelá společnost........................................................................................................................................ 44 Volby skončily, společenský marasmus pokračuje..........................................................................................45 Americká katolická pravice otevřeně štve proti papeži...................................................................................48 Rok 2013 aneb Světová bankovní politika a ožebračení obyvatel..................................................................49 Snowden........................................................................................................................................................ 51 Videonářez..................................................................................................................................................... 54 Hosté Ilony Švihlíkové (1.díl) - profesor Václav Bělohradský - filosof ...............................................................................................54 Před půlnocí - Václav Cílek, geolog, klimatolog....................................................................................................................................54 David Icke o České republice a dalších totalitních režimech dneška ....................................................................................................54 Život po smrti - skutečnost o které ještě někteří pochybují .................................................................................................................54 The 2012 Enigma - David Wilcock ........................................................................................................................................................54 David Wilcock Interviews Graham Hancock: Setting History Free! ......................................................................................................54 BRÁNA SMRTI - smrt a transformace - Viliam Poltikovič, 7. 11. 2013 ................................................................................................54 Táňa Fischerová, herečka, bývalá prezidentská kandidátka...................................................................................................................54 "Dnes vládne hyperburžoazie," říká Václav Bělohradský......................................................................................................................54 Peter Staněk - Je európsky sociálny model udržateľný? .....................................................................................................................54 Válka, kterou nevidíte............................................................................................................................................................................54 Kdo vládne na planetě ..........................................................................................................................................................................54 Alfred Strejček, Tulák po hvězdách.......................................................................................................................................................54 ORL číslo 20141 Stanislav Komárek: Přezimování aneb Jak přežít temnoty podnikatelem není ten, kdo něco smysluplného nebo užitečného dělá, ale ten, kdo nedělá formální chyby a přesně splňuje všechna předepsaná kritéria. Zase se objevuje stará známá různoběžnost mezi názory zastávanými veřejně a v soukromí, zase je nutné předstírat, že slona v obývacím pokoji nevidíme, a s o to větším předstíraným nadšením sbírat smítka na koberci. Bylo-li období před dvaceti lety "jarem národů", trvajícím po léta a spojeným s nadšením, nekontrolovaným bujením a zmatky, přišlo nyní - už dlouho ohlašováno - období neonormalizační, řekli bychom "zimní". Zima u nás v mírném pásmu trvá vždy poměrně dlouho a je nutno ji nějak přežít, pro naše předky i řadu zvířat to bývalo často období na hranici snesitelnosti a s nejistým, někdy i fatálním výsledkem. Neonormalizace Období temnot v našich národních dějinách byla vždy dlouhá a oživení jen sporadická a spíše kratší - to, které máme za sebou, patřilo k nejdelším a nejidyličtějším vůbec a řádně jsme si je užili. Bylo to třeba. Tak jako je v přírodě nutné nahromadit v létě tuk a vitamin D na časy, kdy jich bude nedostatek, i ve společnosti je nutné si užít entuziasmu, smysluplnosti a svobody slova, dokud nějaké jsou. Doba je pochopitelně mnohem lepší než například v Leningradu třicátých let, ale celkové houstnutí atmosféry lze jen těžko přehlédnout. V určité fázi vývoje společnosti vždy převažuje administrativní a formální aspekt nad zdravým rozumem, kontrola se začne rozlézat s malicherností sobě vlastní do všech jednotlivostí a řádným občanem, úředníkem, vědcem nebo Život a dílo dr. Husáka už se nezdá tak absurdním jako před deseti lety a život a doba Josefa Švejka se stává opět vzorem. Opět se přikrčíme, abychom nepřišli o chleba, a ze svého zákopu se zadostiučiněním jedním očkem vykoukneme, zda snad nedostává po ústech nějaký bloud, který si troufl, ač staletá moudrost radila, se zneviditelnit a "přezimovat". Za-městnaní a po-volaní Mlčet a myslet si své, a raději nemyslet vůbec, alespoň ne za hranice jídla a pití, dovolené a rodiny. Je neveselou skutečností, že většina zla na světě nevznikla ze zlomyslnosti satanského typu, nýbrž z bezmyšlenkovitosti a nedostatku odvahy, anebo lépe řečeno - z kombinace obojího. Příchod neonormalizační dusivosti se u nás časově setkal s dalším fenoménem, a to celkovou krizí Západu. Naše společnost má dojem, že ji postihla "ekonomická" či "finanční" krize, problém je ovšem jiný - je to krize celková, krize jejích hodnot a slepá vývojová ulička. Celkový propad je ostatně nepatrný a ekonomicky se nám vede ve srovnání s jinými dobami jistě skvěle. Podobně jako se ve středověku jevila každá krize nutně jako "náboženská", jeví se v přítomnosti každá nutně jako "finanční". Už z toho prostého důvodu, že jiný úběžník hodnot vlastně neznáme - a znát ani nechceme. Narozdíl od většiny běžných "přírodních" zim u této společenské nemůžeme bohužel odhadnout ani délku jejího trvání, ani to, jak moc nakonec tentokrát přituhne. Autor je biolog a filosof http://hn.ihned.cz/c1-40823180prezimovani-aneb-jak-prezit-temnoty Takto konfigurovaný svět se pak začíná měnit. Z většiny pracovní činností se stává za-městnání: povšimněme si té etymologie - za-městnat znamená cosi jako nacpat někoho vší silou do nějakého úzkého prostoru, který na něj zbyl jako nepovzbudivá "ekologická nika". S po-voláními je to horší. I badatel či duchovní tráví dnes většinu svého času výkaznictvím, jat obavou o holé přežití v systému, jež se vlastně stává samo o sobě cílem. Je to ovšem přežití takového typu jako přežít noc v nádražní čekárně, dokud něco podobného ještě šlo. Jednoho dne pak můžeme zjistit, že jsme své životy "přežili" - možná i v určitém luxusu. Nerad bych se toho jednou dočkal. http://orl.bloger.cz strana 3 ORL číslo 20141 Ani tři, ani králové? Ivan Štampach Folklorní tradice klade na dnešní den svátek Tří králů. Český polooficiální kalendář, jemuž základ dalo staré římskokatolické liturgické kalendárium a který za minulého režimu dopracovala do víceméně dnešní podoby kalendářní komise při národním podniku Obchodní tiskárny Kolín, tento svátek přejímá. Ilustrují nám ho také trojice obvykle mladých lidí vyzdobených papírovými korunami, kteří v těchto dnech sbírají peníze na charitu. Pro ty, kterým diktatura kapitálu vzala vše, poskytují něco ze svých peněz ti, které okradla méně, ještě jim něco zbylo a navíc mají trochu sociálního cítění. Také v tradičních betlémech k Ježíškovi uloženému v jeslích na slámě kráčejí tři královsky oděné postavy, dva běloši a za nimi „černý vzadu“. Když se podíváme do kalendáře některých křesťanských církví, najdeme 6. ledna slavnost Zjevení Páně, Epifanii. Při ní se čte z Matoušova evangelia příběh, který nám Bognerův překlad Nového zákona podává jako návštěvu mudrců z východu. Matouš nezná Lukášův příběh o jeslích, a mudrci přicházejí k Ježišovi, Marii a Josefovi do jejich domu. Nesou tři dary, zlato, kadidlo a myrhu, možná z toho vznikla představa, že byli tři. Příběh má politické pozadí. Mudrci se zastavili po cestě do Betléma u krále Heroda a byli přesvědčeni, že on jim řekne, kde by našli židovského krále, kterého jim ukázala hvězda a jemuž se přišli poklonit. Herodes se domnívá, že se narodil konkurent, budoucí uchazeč o trůn, a udělá později kruté protiopatření. Mudrci se mu však při zpáteční cestě poučeni vnuknutím ve snu vyhnuli a neposkytli mu očekávané informace o Ježíšovi. Matoušův Ježíš dostává v příběhu rysy takřečeného královského mesiáše, jedné z postav soudobého judaismu, na kterou se koncentrovala biblická očekávání slavného naplnění času. Jenže Ježíš realizuje královskou moc jinak, než bylo vyhlíženo. Nestal se vůdcem povstání proti římským okupantům. Naplňuje naději izraelského lidu i jiných národů a nastoluje nebeské království, nové pořádky, které mají původ v nebi u Boha a nastolují se již zde na zemi mezi lidmi a budou plně uskutečněny jako požehnání budoucího věku. Ústavou tohoto království je Horské kázání obsažené ve třech kapitolách Matouše (5. – 7.). V řecké předloze evangelia nenajdeme krále, ale ani mudrce. Jsou tam magoi apo anatolón – mágové z Východu. Překladatelé jsou vždy vykladači, obvykle v intencích církevních požadavků, a v této perspektivě je magie nežádoucí. Církev chce od člověka závislost a poslušnost. Magii lze charakterizovat jako cestu člověka nezávislého, obhajujícího vlastní svébytnost. Není cestou otrockých duší. Mág aktivně jedná a tvoří v celku bytí. A pak je tu ještě jeden rozdíl. Církevně vykládané křesťanství se nechalo oklamat, jak přesvědčivě ukázal Friedrich Nietzsche, vulgárním platonismem, a zavrhlo v rozporu s biblickou tradicí tělo a přírodu. Magická cesta poznání a seberealizace naproti tomu sle- http://orl.bloger.cz duje alternativní anatomii těla a složité zákruty přírody, přírodních sil a bytostí. Mágové se přišli předpokládanému židovskému králi poklonit. Lze tedy říct, že se zřekli vlastní magické moci a uznali nad sebou Krále králů a Pána pánů. Ale dá se to vidět i tak, že božský Člověk, kterého přišli pozdravit, je od počátku smyslem a cílem jejich magického úsilí. Ježíš, který se, jak připomíná dnešní slavnost Epifanie, zjevuje jako Kristus, jako Mesiáš, jako očekávaný Syn člověka, potvrzuje a naplňuje svobodné magické úsilí. Evangelium je vůči lidskému jednání kritické, není naivním schválením čehokoliv, co si usmyslíme. Nepodporuje naše mocenské ambice a náš kořistnický přístup k životu. Neobstojí před ním arogance a pýcha. Ale přece stojí spíše na straně člověka než proti němu. Je odpovědí na otázku po pravdě a smyslu. Křesťanství spřátelené s magií podporuje lidskou aktivitu proti všem pokusům člověka zotročit. Ježíš jasně a zřetelně říká svým posluchačům, že je nepokládá za své služebníky, nýbrž za přátele (Jan 15. 15). Křesťanství v renesanci vrátilo biblickým mágům z Východu jejich přízeň projevenou kdysi betlémskému Dítěti. Obnovuje se v něm zájem o hermetickou tradici, jejímž jádrem je magie. Jejím reprezentantem je jeden z iniciátorů humanistické obnovy Marsilio Ficino (1433 – 1499). Od církevního křesťanství se více odchýlil Giordano Bruno (1548 – 1600), který na svůj magický postoj doplatil životem. Magie je tvorbou a aktivitou, jejím živlem je cosi radikálně nového, dílo, které není pouhým opakováním minulého. Obdobou magie v sociálním životě je, jak přesvědčivě ukazuje současný alternativní myslitel, Peter Lamborn Wilson (*1945), píšící některé své texty pod pseudonymem Hakim Bey, strana 4 ORL číslo 20141 revoluční čin. Míní se revoluce jako obrat, jako prosazení svobody a rovnosti. rá by chtěla pokořovat a zotročovat. V tom je obsah Epifanie trvale aktuální. Magii můžeme vidět jako mytologický obraz odvážného sociálního jednání, jako obraz aktivního přístupu k přírodě, k člověku jako jednotlivci a k lidské společnosti. Když mluvím o mytologii, nemíním „pouhé“ mýty, nemíním báchorky. Míním tím tvůrčí alternativu k vyprázdněné moderní racionalitě. http://ivan-stampach.bloger.cz/Ducha-soucasnost/Ani-tri-ani-kralove K novorozenému Matoušovu Ježíši přicházejí mágové. Středověká legenda z nich udělala krále a dala jim v latinském západním světě jména Kašpar, Melichar a Baltazar. Podobným směrem se tato tradice vyvíjela ve východním křesťanství, kupříkladu u syrských křesťanů jsou to Larvandad, Gušnasaf a Hormisdas. I dnešní církve mají tendenci vidět v motivu králů klanících se Kristu podřízení světské moci moci církevní, podrobení se mocných nejmocnějšímu. Římská církev svému nejvyššímu představiteli ceremoniálně dává titul služebník služebníků Božích, ale prakticky mu přiznává atributy nejvyšší moci duchovní i světské. Současný nositel těchto titulů budí očekávání a naději, že chce spíš sloužit než ovládat. Poklonu mágů či králů však můžeme vidět jinak, totiž jako poklonu mocných bezmocnému dítěti; témuž, který jako dospělý o sobě říká: Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil. (Mt 8, 20) a končí jako výsměšně oslavovaný, korunovaný trním a potupně popravený. Rozhodně nepředstavuje moc božského Pantokratora, Vševládce nad říšemi světa. Spíše naopak. Jeho příběh ironizuje a relativizuje politickou moc tím, že ji konfrontuje s holým, nezajištěným lidstvím. I kdyby to byli králové a kdyby byli tři, je důležité, že se sklánějí před humanistickým poselstvím evangelia. Komu tento příběh něco říká, může v něm nacházet podporu a posilu pro tvorbu a pro nenásilnou konfrontaci s mocí, kte- Mvdr. Josef Staněk: Přijde transformace tak, jak ji dosud nikdo nepopsal? Mvdr. Josef Staněk: Přijde transformace tak, jak ji dosud nikdo nepopsal? Že se západní civilizace nachází ve stadiu, ve kterém se nemůže ani udržet, ani stejným směrem pokračovat, se shodnou prakticky všichni dobří pozorovatelé. Však také "zaručeně pravých" líčení způsobů zvratu dalšího směrování lidstva najdeme od vědců i jasnovidců na internetu nejméně desítku. Líčí se v nich přílety a inkarnace ufounů, katastrofy způsobené příletem planety Nibiru či přepólováním Země či slunce. Ze zásady sice nikdy nevylučuji nic, ale zatím žádný popis proměny na mne v mé intuici neudělal "dojem". Tím méně zbožná přání, že se v důsledku synchronizovaných meditací uživatelů internetu či indiánských šamanů osvítí na Zemi vládnoucí spojenectví temných duchů, nebo že se probudí spící masy konzumentů, nebo dokonce že se skrze krvavou revoluci duchaprázdných zave- http://orl.bloger.cz de za ta pravá konzumní "spravedlnost". Taková se již začátkem 20 století zavedla, ale dodnes je z tohoto vědeckého experimentu kocovina. Protože jsem nástup úpadku chování lidí a společnosti zaznamenal již před 20 roky, na rozdíl od davu mediálních jásalíků nad podivnou formou svobody, věnuji se od té dobyhledání způsobu, jakým k obratu chodu dějin dojde. Vždy jsem si myslel, že zvrátit současné duchovně špatné směrování celé civilizace nemůže událost, ve které by byli z rovnováhy vyvedenými silami přírody společně zkoseni slušnější a zcela devastovaní lidé. K tomuto názoru mě podnítily věty z Evangelií, kde se o obratu směrování lidstva říká, že "dva budou spolu na poli a jeden bude vzat a druhý ponechán". A dále se o charakteru změny říká, že tato "přijde jako zloděj", neboli nenápadně. Po ní lidstvo nastolí "tisícileté království boží", neboli vejde na vyšší duchovní úroveň. Při zachování těchto charakteristik mi vycházelo, že změna tak může přijít jedině prostřednictvím pozvolného zásahu životadárných sil do metabolizmu člověka. Tedy skrze ovlivnění zdraví, plodnosti a životaschopnosti člověka. A právě takové pozvolna se zesilující poruchy metabolizmu a plodnosti jsem v poslední době zaznamenal. Medicína tato údajně civilizační nemoci označuje souhrnným názvem "metabolický syndrom". Právě tento název vůbec neprozrazuje jejich příčiny. Bodejť, současná materialistická medicína jejich příčinu fakticky nezná! Nebo z nouze uvádí jen vedlejší příčiny, odvozené materialistickou logikou od proměn způsobu života moderního člověka. Bývá uváděno zejména těchto několik vlivů: Pokles biologické hodnoty potravin. Došlo k němu proto, že výhradně tržním přístupem k zemědělství a chovu zvířat se prakticky zničila jeho přirozenost. V důsledku honby za růstem výnosů a tržeb (penězi) od poloviny 20 století tak strana 5 ORL číslo 20141 neustále klesá výživová kvalita zemědělských produktů. Snižuje se v nich obsah vitamínů a žádoucích minerálů. Navíc se v nich objevují v čím dál větším počtu a koncentracích v přírodě se nevyskytující kontaminující látky. Jsou to jednak rezidua prostředků proti škůdcům, jednak jedy a těžké kovy produkované civilizací do ovzduší. (Nyní již několik set.) Dalším často uváděným člověka devastujícím činitelem je působení neustálého stresu v práci i ve společenském životě. Psychiku a fyziologii člověka devastující stres vyvolává několik faktorů. Na prvním místě je to rozvrácení psychického zázemí jednotlivce jeho vytržením už nejen ze širší rodiny a místních "rodáckých" společenství, ale společnost řídící inkarnovaní temní duchové se už vrhli i na podporu rozpadu nejužší rodiny. Děti fakticky i psychicky ztrácí rodiče, rodiče děti, žena mužskou oporu a muž "nervy hojivé " zázemí domova. Novým postsocialistickým jevem je útok na společenské jistoty, jako jsou důchody starých a nemocenské dávky nemocných a invalidů. V poslední době i na rovné právo. Jiné právo platí pro hodně bohaté. Odkuďsi se vynořila skupina bezzábranově dychtících "banksterů", která si začala vydržovat jejich blaho v parlamentech prosazující "zákonodárce". Tito odhlasovávají odevzdávání daní a peněz vybraných na důchody a nemocenskou do jejich správy. (Podivné a předražené zakázky na dluh s vysokým úrokem, monopol na způsoby léčení "užitečné" farmakoncernům, spravování důchodů vysoce placenými ničím svým neručícími ekonomickými gangstery.) Člověku, který zná výsledky podobných "uložených prostředků" za posledních sto let musí být je jasné, jak to s takovými penězi dopadne! A psychický dopad? Nejistota zabezpečení ve stáří vytváří pomalu rostoucí tlak na stabilitu podvědomí a tím na nervovou rovnováhu všech lidí. Vzrůst zdravotní nerovnováhy dále stupňuje médii podprahově podporovaná sexuální promiskuita. Jejím důsledkem je lavinovité narůstání promořování lidské populace tzv. pomalými viry, ale i parazity, zejména protozoárními viry podlamují imunitu, parazité svými metabolity zatěžují vnitřní prostředí organizmu člověka. Tyto vlivy se manifestují jak nárůstem alergií, tak neschopností imunitní soustavy jednotlivce čelit všude se vyskytujícím podmíněně patogenním zárodkům. K této sadě nepřetržitě negativně působících faktorů se přidává i znečistění ovzduší a "elektrosmog" ze spotřebičů. Jeho účinek se pouze tuší. "Tvrdí ale muziku" souboru činitelů, atakujících metabolizmus člověka, neboli jeho zdraví. Výše uváděné negativní vlivy jsou samozřejmě obecně známy. Medicína se ze všech sil snaží vypořádat s jejich následky. Je ale nad její síly to činit jinak, než prostřednictvím léků neboli chemických zásahů do metabolizmu lidského těla. Materialisti, považující organizmus člověka za stroj, tomu říkají substituční a symptomatická medikace. Chemický přístup ke stabilizaci nemocí je z podstaty věci jen náhradním řešením a nemůže poskytnout principiální východisko. Skutečným léčením všech nemocí a metabolického syndromu zejména (od cukrovky po nemoci cév a mozku) může být pouze poznání a odstranění jejich pravých příčin. Jenže mimo částečně poznané dietní chyby většina příčin civilizačních nemocí leží, na rozdíl od zvířat, v duševní a duchovní rovině bytosti člověka. To jsou ovšem oblasti reality materialistickému způsobu myšlení nepřístupné, protože v nich platí jiné než hmotné zákony. Proto je medicínu ovládající materialistický způsob myšlení není schopen tyto příčiny ani najít, tím méně léčit! K tomuto závěru jsem došel před 40 roky a toto poznání mě z vědeckých rovin poznávání výživy přivedlo k alhttp://orl.bloger.cz ternativním přístupům. Také se říká léčitelským, šamanským, dialektičtí materialisté říkají pavědeckým. Při pozorování účinků léčitelských praktik jsem se nejprve přesvědčil, že "zázračná" uzdravení, nezávisející na výživě a chemikáliích, nejen že skutečně existují, ale že jsou masovým jevem. Samozřejmě to denně zaznamenává každý praktický lékař! Ale nesmí to připustit, jinak by vybočil z dialekticko-materialistického paradigmatu. Uzdravení musí vždy nalézt jako důsledek jeho lékové léčby. V zajetí "vědeckého světového názoru" je povolen pouze účinek "placeba", neboli uzdravení z ničeho. Za ta léta jsem si dokonce všimnul, že všechny "chemoterapií" vyléčené rakoviny v mém okolí byly pouze důsledkem působení placeba. Chemické a radiační působení dělalo "placebu" jen "štafáž". Každý "vyléčený" z rakoviny by měl v první řadě poděkovat "placebu", tedy Bohu! Když se v důsledku uvědomění si zhoubného nálezu změnila jeho duše, změnil se časem i nález a tím osud. Naproti tomu nezměnil-li se (i útrapami chemoterapie) nemocný v duši, ani zástupy "bílých šamanů" až z Ameriky rakovinu nezastavily. (Viz úmrtí superbohatých léčených.) Zrovna tak to chodí u jednotlivých forem metabolického syndromu (cukrovka, cévní a orgánové nemoci, astma, nervová onemocnění atd.). Nejprve jsem se v pátrání po možnostech úniku ze sevření materialistického pohledu na svět plně soustředil na výživu. Zřejmě je to profesionální deformace, protože jak je obecně známo, těžiště léčení chorob se ve veterinární medicíně přesunulo do jejich předcházení dokonalou výživou. Vyzkoušel jsem tedy postupně na sobě všechny známé typy léčebných diet od syrové stravy po Herbalife. Ozdravné výsledky řady diet a očistných hladovek jsem sice tu a tam také zaznamenal, ale pořád mi cosi neznámého více nebo méně znehodnocovalo výsledky. A navíc osoba od osoby jinak. Léčebné aočistné účinky strana 6 ORL číslo 20141 ozdravných diet a půstů se mi zdály být znejasňovány nějakým neznámým faktorem, který u zvířat není. Časem jsem přišel na to, že tím faktorem jsou vnitřní duševní a duchovní procesy u nemocných lidí. Ty se ukázaly být z hlediska vyvolávání nemocí a i jejich vyléčení ještě významnější, než nedostatky výživy samotné. (Viz naše kniha Agape 1992 : Duchovní příčiny nemocí.) Pořád jsem ale nemohl poznat mechanizmus, který celkový léčebný účinek výživy, psychického působení, léčebného cvičení a masáží a dění ve vnitřním duševním životě spojuje. Neboli co vytváří ten placebo efekt? Správněji co je to ono "léčení Duchem"? Nebyl jsem schopen dohlédnout, proč totéž na jednoho člověka ozdravně působí a na jiného ne. Jsem velice vděčen organizátorům přednášky Henriho Monforta v Česku, neboť po ní se mi "vyjasnila obloha".. Tím spojníkem léčebného působení způsobu myšlení, výživy a nápravného pohybu jsou změny toků energie života, indicky prány, čínsky energie čchi, izraelsky mana!!! Ta vyzařuje ze Zdroje života a naplňuje celý vesmír. Dává tím možnost vzniku a udržování života v něm. Tato energie byla Kelty (druidy) nazývána vyzařování svatého Grálu. Celou dobu lidské existence cestu k ní hledali proroci a zasvěcenci! U nás tím proslul císař Karel IV. Dokonce objevení možnosti jejího využití je už v legendě o Grálu označováno jako obnovení ráje na zemi. Všechen život je tedy poháněn nehmotnou energií života, všechny nemoci jsou poruchou jejího proudění! Od znalosti tohoto zdroje pochází Ježíšův výrok : "nejen chlebem živ je člověk!". Z poznání významu proudění oživující energie vzniklo tisícileté putování za svatým Grálem. Podle legendy, kdo na svatý Grál pohlédne, je uzdraven ze všech nemocí a omládne. Okamžitě po vyslechnutí Monfortovy přednášky jsem začal s pokusy a mě- řením účinku půstů na stav vlastního organizmu. Na Oberonu a fyziologicky. Po třech týdnech měření mohu jen potvrdit, že vše co Henri Monfort o výživě a energiích těla říkal, je pravda. Pouze s tím, že schopnost napojit se na energii prány je klíčově odvislá od vnitřního duchovního nastavení, nikoliv pouze od hladovky!!! Konec konců i to H. Monfort říkal. Každý tento způsob výživy těla zavést nemůže. Na energii prány (Grálu) se z principu nemůže napojit požitkář, egoista, nenávistník, zaťatec, scholastik (v zajetí školní hypnózy), materialista apod. Zkráceně řečeno, vnitřní (skutečný) ateista a člověk s nemocnou duší nemá šanci do té doby, dokud se z materialistické hypnózy nevymaní. S tímto poznáním se mi jako vnitřní obraz vynořilo celé řešení současné civilizační krize. Lidstvo svými odpady, jako kvasinky v lahvi, neustále zamořuje omezené životní prostředí. Navíc se v důsledku nebiologického způsobu získávání potravin neustále snižuje jejich biologická hodnota. (Také obsah prány v nich!!!) Každý zná rozdílnou chuť třeba třešní, přímo trhaných ze stromu a týchž po několika hodinách skladování. A pěstované a volně rostoucí zeleniny také. (Největší energii ze zelenin mají kopřivy a česnek medvědí.) Organizmus člověka nedostatek této vitální energie potravin cítí a reaguje na nedostatek "toho čehosi (prány)" kalorickým přejídáním. (Ve starších článcích jsem "to cosi" popisoval jako "rostlinný magnetizmus.) Přejídáním a přesto nedostatkem prány z potravin se spouští mechanizmy vzniku poruch imunity a "civilizačních" nemocí. Čím větší nedostatek vitální a duchovní energie postižení pociťují, tím více jedů (léků) do organizmu vpravují. Následuje deprese, únava, neplodnost, pokles vitality. Lidstvo si svou technologickou vyspělostí vytvořilo stále se utahující "ďábelský kruh". Jeho vyústěním by nepochybně byla smrt http://orl.bloger.cz civilizace. Inkarnovaní temní duchové u moci mají ale v popisu práce podstatu problému zamlžit a přístupy k jeho řešení budou mocensky znesnadňovat. (Viz útoky na alternativní metody léčení a MMS.) Přitom stav plodnosti a metabolických poruch lidstva dosáhl hranice, která jej blokuje ve snaze vystoupit na vyšší duchovní (civilizační) úroveň. Bez pomoci z neviditelné strany stvoření by překonání současného krizového bodu nebylo možné. Proto před příchodem "království božího" již dávní proroci mluví o rozhodujícím střetnutí tvořivých (andělských) a temných sil na Zemi. Podle legend se má odehrát na bájné rovině "Armagedon". Zdá se mi, že stav lidstva se skutečně velmi přiblížil stavu, jak je popisuje Zjevení Janovo. Názvu roviny střetnutí Armagedon rozumím na rozdíl od jiných tak, že v jeho názvu je ve formě přesmyčky vložen skrytý vzkaz, skrytá rada. Tak, aby ji latinsky mluvící mohli rozluštit. Tedy pro dobu střetnutí vzkazuje autor vidění přesmyčkou toto: Arma (zbraň) ad (k) ego (egoizmu) nod (ne)! Oživen egoizmu ne!!! Proto výběr názvu roviny střetnutí přírodních sil s temnými duchy - Armadegon. Ježíš o té době dále říká : "těm co mají víry málo, bude vzato i to!" Anebo vlastně využívají málo prány? Přežijí tedy vše milující altruisté!!! A jsme u současné doby. Vidím, že tlak škodlivých vlivů všeho typu na duši i organizmus člověka se stupňuje. Není vyloučen i náhlý zářivý atak z kosmu. Vychází mi, že pro překonání nastoupivších škodlivých vlivů bude jednotlivci potřeba získat schopnost využít nejméně 25% prány z potravy a 25 % prány z okolí. Ti, kteří těchto minim živení "božím chlebem" nedosáhnou, půjdou duševní rovnováhou a tělesným zdravím stále dolů! Henri Monfort říkal, že z potravy získávají nyní lidé tak 15 %. Nemohu to potvrdit, zjistil jsem nejvýše 5%. Možná je to pro její nízký obsah v nepřirozených potravinách. Bezkontaktně z okolí získávají pránu jen něstrana 7 ORL číslo 20141 kteří a to v množství do 1 %. Z uvedeného stavu vyplývá, jak je třeba rychle duchovně pracovat! Aby nás nepochybné vyhrocení civilizační krize nepřekvapilo! Nyní popíši, jak se mi využití prány z potravy podařilo zvýšit na 25% využití. 1. Jen rostlinnou stravu s malým množstvím mléčných nebo vaječných výrobků. Hnilobné bakterie, zejména z mas, také kvasinky a protozoární parazité, totiž pránu z potravin stahují na sebe. Celulolytické bakterie to činí daleko méně. Ale ani jich nesmí být mnoho. V současnosti žije ve střevě průměrného člověka2 kgbakterií. Snížit množství obsahu střeva jde jen vyloučením i mírné zácpy a přes snížení celkového množství snědeného. 2. Omezením příjmu jídla buď jen na jedno denně a zbytek hladu zaplavovat čistou vodou. Nebo jíst po celý jeden den do sytosti a druhý den proměnit na vodní půst. Tedy hlad jen "zaplavovat" čistou vodou. Kupodivu se na obrazu zdravotního stavu kladně odrazilo přidávání, ale pouze přírodního, vitamínu C. Po třech týdnech tohoto stravovacího režimu nejen mírně klesla váha, ale cítíte se ve skvělé kondici. Vyšetření na Oberonu ukazuje zlepšování všech ukazatelů mých degenerativních onemocnění! (72 let) 3. Dostatek pohybu tělesného i duševního. Tělesný pohyb se projeví zlepšováním kondice pohybových orgánů. Duševní pohyb přináší zlepšování paměti, abstrakce a imaginace. I jasnozřivosti, "jasnochuťnosti, jasnocichnosti, jasnočuchovosti". Jak říkal Monfort. Všechny smysly se pročisťují. 4. Každé jídlo připravovat s láskou (znak domácí kuchyně) a nad každým jídlem požádat Podstatu světa o jeho požehnání. Tolik k jídlu. Nyní k té obtížnější části, kterou jsem u sebe zatím nevyřešil uspokojivě. Zatím se mi totiž podařilo zvýšit příjem prány z okolí z 1 % na nedostačujících 5%. Těžiště duchovní úlohy tkví totiž ve vytěsnění všech negativních citů z vědomí i podvědomí. Bez ohledu na nedokonalé okolí i záměrnou činnost temných duchů je nutné uvést v život žití bez duševních jedů jako nenávisti, závisti, touhy po tom, co nemám. Předpokladem je stálá vděčnost Stvořiteli za ten konkrétní život, který mi čas přináší. Vděčnost i za bolesti a strasti života. Poznat, že i ty mají smysl, je zakotveno v pradůvěře ve Stvořitele. Na tom nyní hodlám pracovat. Jakmile postoupím, popíši postup v dalším článku. Josef Staněk http://www.osud.cz/blog/spiralarteu/mvdr-josef-stanek-prijdetransformace-tak-jak-ji-dosud-nikdonepopsal Vánoční rozjímání Václava Cílka. O Praze plné bezdomovců i bozích, co nemají rádi bordel sebe. A proto má cenu ho využít i nějakým klidnějším způsobem mimo domov a ta příroda k tomu patří. Často si v Brdech vzpomenu, jak předci nosili jídlo pro zvěř nebo jak vesničané obcházeli své ovocné stromy. To je zároveň jako obnovování nějakého vztahu, možná ta krajina, stromy, příroda, minulost. Takže já se vždy snažím, pokud to jde, být kolem Vánoc venku, vydat se i na několik vycházek, třeba i na Štědrý večer, prostě jít někam do přírody. Vy tedy neberete vánoční svátky jako chvíle, kdy mají být lidé především pospolu a prožívat je v rodinném kruhu? Když jdete do přírody sám nebo i jen na zahradu, tak tam je člověk s těmi stromy nebo s tou krajinou. A pak se vrátíte a jste znovu ve společnosti lidí. Takže jenom na Vánoce bych řekl, že fungují společnosti lidí i „nelidí“ docela dobře. Je to možná nedokonalý příměr, ale když stojí hospodář v tom svém sadě, tak tam je většinou sám jen s těmi stromy. Takže to je takový jiný typ společenství. Ale pak se pochopitelně vrátíte a jste s lidmi. Hlavní část Vánoc je být s lidmi, ale ještě kromě toho být „jenom“ s lidmi, je tady ještě sféra přírody, stromů, také voda je pěkná, řeka, skály. Nebo historie. Proto třeba Pražáci hodně chodí na Pražský hrad a na taková místa, protože Vánoce jsou něčím jako propojováním, kdy se propojíte s tradicí a s dalšími věcmi. Jsou pro vás Vánoce něčím mimořádným, nebo je berete jako kterékoli jiné období roku? Doporučujete proto lidem, aby se pro intenzívnější prožitek Vánoc vydali během nich alespoň na chvíli někam ven do přírody? Musím říct, že během Vánoc se opravdu něco děje ve vzduchu. Máte pocit, že na Štědrý večer, možná den předtím, se něco zlomí v atmosféře přírody. V tu chvíli doopravdy má význam být tak trošku sám, stranou od lidí, na nějaké památce, na nějaké ruině, nebo alespoň v lese či na skále. Období kolem Vánoc je doopravdy vzácný čas jakoby sám od Před několika lety byl kolem Vánoc můj kolega archeolog v jedné jeskyni v Českém krasu na Srbsku. Je to archeologická jeskyně, která je velmi nízká, jenom zhruba půl metru, a v její zadní části byly na zemi neolitické nádoby. Byly tam dokonce lidské kosti, takže se spekulovalo o lidských obětech, ale to se neví. A jak bylo dopoledne, tak vy- http://orl.bloger.cz strana 8 ORL číslo 20141 cházelo slunce a vycházelo nad takovým skalnatým hřebenem z druhé strany rokle. A najednou to slunce, jak vycházelo, tak pokračovalo stropem té jeskyně, až se zastavilo nad místem s těmi neolitickými nádobami. Tam jenom chviličku, pár minut, vydrželo a jak stouplo, tak se zase rychle stáhlo a ztratilo se. Tohle je pro mě pěkný příklad, vždy si na to vzpomenu, že se jako něco děje, že to je nějaké kouzelnější období než jakékoli jiné. říkám proto, že bych ty lidi neměl rád, ale v té souvislosti, že z té hodně rozkolísané Prahy přijedete někam, kde je všechno mnohem klidnější, srovnanější, harmoničtější. Stačí už jenom ten rozdíl mezi tím být ve středu Prahy nebo na jejím okraji, být na malém městě nebo být na vesnici. Vánoce tak podle Vás nejsou jen o horečném nakupování, gruntování, tradičních jídlech a dárcích pod stromečkem? Neštěstí trošku je, že i to zpravodajství, které se na nás valí, přichází z jiných velkých měst. Tam žijí lidé, kteří mají většinou málo času, jsou přezaměstnaní, dárky kupují na poslední chvíli, pořád něco nestíhají. Takže podle mého názoru jsou Vánoce nejhezčí na malém městě nebo rozhodně hezčí než v Praze nebo řadě jiných velkých míst. Ale důležité také je se na Vánoce duševně připravovat, a to několik dní předem. Když máte 24. odpoledne konečně pocit, že všechno máte hotové a chcete konečně prožít ten slavnostní čas, tak už nemáte čas na duševní přípravu. Člověk je unavený a už si mnohdy přeje, aby to bylo za ním. Takže vánoční atmosféra je hodně i o samotné přípravě na Vánoce. Chtěl jsem jen upozornit na zvláštní vliv Vánoc, že to doopravdy není v lidské mysli. Já si myslím, že jak je to kosmicky podmíněné, kdy se Slunce vrací, tak v hloubce své bytosti to nějak cítíme, že je to vzácný čas a že by měl být využit. A to jinak než třeba jen nějakým uklízením. Uklízení je taky nutné, protože – to víme zase z jiných kultur, třeba ze současné japonské – bohové nemají rádi bordel. To znamená, aby to pěkné mohlo přijít, takové to hodně dobré, tak člověk by měl mít rámcově uklizeno, ne ale do detailu. To říkám jenom proto, abychom rozuměli, proč ty věci děláme nebo proč se samy dějí. Záleží také na tom, kde Vánoce prožíváte? Řeknu vám konkrétní příklad. Před pár dny jsem byl v Hradci Králové a měl jsem úplně pocit, že z Prahy přijíždím do jiného, lepšího města. A první dojem byl ten, že Hradec Králové má vynikající urbanismus od první světové války, takže ulice jsou správně široké, nad tím jsou domy, které jsou správně vysoké. Je to v ideálních proporcích. Zatímco Praha je město extrémů. To znamená, že tady máte hodně bohaté lidi, ale i bezdomovce a žebráky. Zatímco Hradec Králové ve mně vzbuzoval pocit mnohem srovnanější. Neviděl jsem ani jednoho bezdomovce nebo žebráka. A to ne- Tuším správně, že pohodu Vánoc si lze podle Vás více vychutnat třeba mimo Prahu? Vy hodně cestujete po světě, zažil jste v cizině i nějaké Vánoce? Na Vánoce nebo kolem Vánoc jsem byl například v Egyptě, v Jeruzalémě a kdysi dávno v Tanzanii, takže jsem mimo domov zažil několikery Vánoce. A myslím si, že nejkrásnější Vánoce byly v Egyptě, v Gize, bylo poměrně pěkné počasí, žádné horko, tak se šlo s tím místem sžít. Na to nemůžu zapomenout. V Jeruzalémě jsem zažil těsně povánoční čas, tam je to trošku víc spjaté s těmi židovskými svátky, chanukou, rozsvěcením svící. Také to má něco do sebe, i když většinou do toho prší a je takové šedavé počasí. Vrátím se k Egyptu, jak byla zasněžena pyramida a sfinga, tak to bych doopravdy chtěl vidět. Zahlédl jsem to jen ve zpravodajských záběrech, http://orl.bloger.cz palmy pokryté sněhem po sto deseti nebo kolika letech, to může být pěkný zážitek. Vnímal jste tamní atmosféru jako odlišnou od té, na kterou jste zvyklý u nás? V cizině to, co ožívá mnohem víc, je jiná tradice. Pochopitelně, když egyptské pyramidy mají orientaci ke slunci, tak se to nějakým způsobem musí projevit i o Vánocích. Ty nastávají tři dny poté, když už je jistota, že se Slunce vrací. Jak se zastavuje v tom slunovratu, tak nevíte, co to slunce udělá v tu chviličku. Ale třetí den už je jasné, že další rok je zajištěný. Už se ví, že se narodí světlo. Takže i v egyptské kultuře, kdy to Slunce je jedním z velkých středobodů egyptského uvažování, Vánoce jako by hrají. Je to zvláštní způsob nějaké vzpomínky na jiné druhy Vánoc před několika tisíci lety. Dá se říct, že Vánoce v dnešní uspěchané době svůj význam vůbec neztrácejí? Všimněte si, jak je důležité, aby v jakémkoli systému byly dvoje nebo troje velké svátky do roka. Aby ten čas byl dělený. On si toho kdysi dávno všimnul památkář jménem Miloš Kruml, který se zabýval geometrií kostelů v Kutné Hoře. Objevil, že ve zdánlivě chaotické, hornické zástavbě Kutné Hory se uplatňují geometrické vztahy, zejména kříž a opakující se vzdálenost kostelů. Ukázal nejenom to, že kostely mají kněžiště vzdálené zhruba stejně daleko od sebe – Panna Maria Na Náměti, svatý Jakub nebo Barbora – ale že rozdělení svátečního času se ve středověkém městě podobalo rozdělení prostoru. Svátky označující v kalendáři patrocinia tří velkých kutnohorských kostelů svaté Barbory (4. prosinec), Nanebevzetí Panny Marie (15. srpen) a Stětí svatého Jakuba (25. březen) odděluje v kalendáři dvakrát 111 dní. A pak zbývá ještě nějaké časové období a právě tam spadaly Vánoce. strana 9 ORL číslo 20141 Je to tedy tak, že si potřebujeme rok rozdělit na nějaká kratší období a k tomu nám pomáhají i Vánoce? Chci tím jenom říct, že náš současný svět je takový hodně šedavý, amorfní, protože hodně žijeme v baráku, málo chodíme ven. Takže rok je dělený v podstatě už jenom Vánocemi a občas nějakou svatbou a tu a tam nějakým pohřbem. Strukturování času v té minulosti a prožitek celého roku je jakoby složitější. Dnes si neumím představit hudebního skladatele, který by napsal čtyři roční období. Protože my to většinou neprožíváme jako čtyři roční období. Tehdy to tak prožívala i šlechta. V létě přijížděla na své statky, na nějaký svůj zámeček, dbala na to, aby proběhly dobře žně. Pak byly dožínky, pomalu nastávalo období podzimních plesů, takže tehdy prakticky všechny vrstvy společnosti prožívaly střídání ročních časů velmi intenzívně. A pokud dnes trávíme nějakých devadesát procent času v místnosti, tak se ztrácí pojetí toho kdysi dávno bohatě strukturovaného a proměnlivého času. Když jste Vánoce netrávil doma, ale v zahraničí, co vám nejvíce chybělo? Když jste někde v cizině, tak se většina lidí s tou cizinou sžije a spíš se snaží za pomoci místních prostředků si udělat něco hezkého, než aby člověk něčeho litoval nebo ho mrzelo, že něco nemá. Pokud mi něco chybí, a to není jen na Vánoce, tak to je takový svěží studený lesní vzduch, to mám rád. A studeným vzduchem naše povídání i zakončíme. Už jste zmiňoval zasněžené pyramidy v Egyptě, co tomu jako klimatolog říkáte? Řekl bych k tomu jednu hodně vážnou věc, a to je chod arktické oscilace. V posledních několika letech a v příštích možná třiceti letech bude mnohem rychleji a mnohem častěji docházet k těm průnikům toho studeného vzduchu. Takže my to teď vidíme v Káhiře, ale podobně jako záliv studeného vzduchu přišel současně skoro až na Floridu. Minulé Vánoce přišel tenhle záliv studeného vzduchu do Dillí, do Indie, kde bylo pět stupňů Celsia. A víc než tisíc lidí umřelo na podchlazení. Tohle znamená, že můžeme čekat statisticky častěji relativně náhlý průniky hodně studeného vzduchu od severu. Transatlantická a transpacifická smlouva připravuje novodobé otroctví Máme je čekat častěji i ve střední Evropě? Někdy kolem roku 2005 jsme se přesunuli do jiného režimu arktické oscilace. Ta je dána rozdílem tlaku, to znamená, jak snadno si vyměňujeme vzduch mezi, dejme tomu, středními šířkami, tedy střední Evropou, a severem. A teď je chod arktické oscilace takový, že padá taková ta bariéra a je mnohem snazší pro hodně studený vzduch, aby rychle proniknul k jihu. A může rychle proniknout ve třech základních drahách. První základní dráha vede přes Evropu, druhá přes Severní Ameriku a může způsobit až to zmrznutí pomerančů na Floridě. A třetí dráha je asijská, a ta se většinou definuje jako rozdíl tlaku mezi Barentsovým mořem na severu a jižní Asií. A na těchto místech, ale ono je to vlastně celá severní polokoule, jako kdyby severní pól vyplázl jazyk k jihu. Ten jazyk je tedy hodně studený a ten severní pól ho na nás teď bude vyplazovat častěji. A rovněž tak na Američany a rovněž tak na Indy. To znamená, že když jsou pyramidy pod sněhem, tak to je v podstatě znepokojivé i pro Českou republiku. http://www.parlamentnilisty.cz/arena /rozhovory/Vanocni-rozjimani-VaclavaCilka-O-Praze-plne-bezdomovcu-ibozich-co-nemaji-radi-bordel-297959 http://orl.bloger.cz Nedávné články Smlouva EU s Kanadou jako model nové strategie korporací upozornily na utajené vyjednávání lobbistů na obou březích Atlantiku o nové formě korporátního otroctví, které se jmenuje moc hezky: Trans-Pacific Partnership Free Trade Agreement (TPP). Smlouva zahrnuje 13 asijských států + USA a pokrývá 40 % světového HDP. Evropská obdoba této smlouvy mezi EU a USA se jmenuje Transatlantic Trade and Investment Partnership (TTIP). K ní článek Transatlantický trh je hrozba pro EU se současným demokratickým deficitem . Utajení kolem jednání je maximální, stejně velikost korporativních zájmů, které jsou ve hře. Občanská organizace Just Foreign Policy , která chce reformovat americkou zahraniční politiku, se nemohla oficiálně vůbec dostat ke znění smluv. Proto dala společným úsilím občanů dohromady sbírku na odměnu ve výši 70.000 dolarů těm sdružením, které zveřejní alespoň část dohody TPP. Odměnu dostala Wikileaks, viz citovaný článek. strana 10 ORL číslo 20141 Jednání kolem transpacifické dohody (TPP) Vzhledem k této dohodě dostávají jednání asijských států dramatický průběh . Korporace USA tlačí naprosto nemilosrdně svou vlastní legislativu, kterou prosazují lobbisté ve Washingtonu pro USA. Zveřejněná kapitola kolem autorských práv je psána jako za zakázku amerických mediálních společností. Naše články ukazují, že s ní většinově nesouhlasí ani americká veřejnost, viz boj proti smlouvě ACTA. Ale to ve Washingtonu nikoho nezajímá. O Japoncích nelze říci, že by byli v opozici vůči USA. Ale ministr obchodu Yasutoshi Nishimura po zbankrotovaných jednáních TPP prohlásil, že USA "musí ukázat více flexibility". Deník Huffington Post publikoval dokument z jednání, který má ukazovat pozice jednotlivých zemí k bodům TPP smlouvy. Tabulky najdete zde . Novinář George Monbiot ukázal v článku pro Guardian přímé příklady , jak nadnárodní společnosti mohou pomocí nových smluv TPP a TTIP bez problémů obcházet legislativu jednotlivých zemí, a pak ještě vyhrají mezinárodní arbitráž. Pochopitelně, za smlouvu bojují úředníci z Bruselu a prolobovaní ministři ve Velké Británii a USA. Analýzy Wikileaks potvrzují naše předešlé závěry. Obě smlouvy (TPP a TTIP) dávají multinacionálám ohromné pravomoci mimo legislativu jednotlivých států. Státní legislativa se obejde tím, že arbitráže budou provozovat nově ustavené právní orgány s mezinárodní působností, které budou kontrolovat samotné korporace. To se už potvrdilo v případě již uzavřené transamerické smlouvy NAFTA. Velké těžební společnosti jako Dow Chemicals a Exxon Mobil obešly legislativu daných zemí ohledně frakování a těžby ropy a farmaceutických patentů. Transatlanticka-a-transpacifickasmlouva-p-ipravuje-novodobe-otroctv Chystá se tajná dohoda, která nás zotročí. Docentka Švihlíková bez obalu o hospodářské situaci Česka Ekonomka Ilona Švihlíková pro ParlamentníListy.cz bilancuje letošní rok a za účelem předpovědi budoucího vývoje zasazuje situaci České republiky do leckdy překvapivých mezinárodních souvislostí. "Je to největší nebezpečí, o kterém u nás skoro nikdo nic neví. Bere se to jako `nějaká obchodní dohoda` a přitom je to nástroj k ovládnutí celé Evropy korporacemi (zejména americkými)," uvádí například docentka Švihlíková na adresu obchodní dohody, kterou mají dojednávat Spojené státy s Evropskou unií. Jak byste z hlediska naší ekonomiky zhodnotila uplynulý rok? Jaká byla největší pozitiva a jaká negativa? Komplexní a vynikající souhrn nám vydá Český statistický úřad. Když to vezmu subjektivně: pokračující recese a především pokračující divergence české ekonomiky od průměru EU27, resp. 28. Ta řízená devalvace tento trend ještě takříkajíc dorazila. Pokles investic, katastrofální stav v sektoru stavebnictví, které je zároveň i významným zaměstnavatelem. http://news.erepublika.cz/article2288http://orl.bloger.cz Z pozitiv asi vývoj zahraničního obchodu a běžného účtu. Vysoký přebytek obchodní bilance signalizuje nejen nárůst exportu, ale také pokles dovozů, což ovlivnila domácí recese. Otázka je, jestli ČR má být zemí, která má hlavní dynamickou komponentu HDP čistý export, což bývá strategie rozvojových zemí. Co byly největší ekonomické „události“ minulého roku? Můj výběr bude zřejmě dosti netypický. Jedna ta událost ještě nenastala a druhá má akademickou povahu, přesto považuji obě dvě za klíčové. První z nich jsou utajovaná jednání EU o Transatlantické smlouvě, která v sobě inkorporuje totální nadvládu korporací nad lidmi, nad vládami. Je to největší nebezpečí, o kterém u nás skoro nikdo nic neví. Bere se to jako „nějaká obchodní dohoda“ a přitom je to nástroj k ovládnutí celé Evropy korporacemi (zejména americkými). Druhý bod je teoretický. Týká se nově propuknuvší diskuse ve Spojených státech o tom, jestli náhodou tato krize nemá dlouhodobě stagnační charakter a stagnace ekonomiky nemusí tedy být tzv. novým normálem. Protože se zabývám Kondratěvovými cykly, tak mě to ani v nejmenším nepřekvapuje, ale jsem ráda, že to proráží i do amerického mainstreamu. Z hlediska českých podmínek pak mezi významné události patří řízená depreciace české koruny, ke které se v listopadu uchýlila ČNB. Byly zde nějaké vnější faktory světové ekonomiky či ekonomiky EU, které naše hospodářství zásadně ovlivnily? Jak? Česká ekonomika je silně integrována do světové ekonomiky, i když vzhledem strana 11 ORL číslo 20141 k českým národním zájmům ne moc šťastně. Působí faktory obecně ekonomické (např. vývoj ekonomik hlavních obchodních partnerů), vývoj světových cen (ropy a další primárních komodit), celkové cenové prostředí eurozóny (v posledních měsících spíše s deflačními tendencemi) atd. Co by pomohlo české ekonomice k jejímu růstu? Především je třeba mít funkční stát. Ucpat díry, zvýšit příjmy rozpočtů, omezit dobývání renty. Rozklad funkcí státu, ve kterém značně pokročila Nečasova vláda spolu s nesmyslnou politikou přehnaných škrtů, nás dovedla do rekordně dlouhé recese. Česká ekonomika by potřebovala strukturální změnu, podpořit národní struktury, skutečné sociální podnikání (ne tu parodii, která často ústí v byznys s chudobou) a družstevnictví. Potřebujeme zásadně dostat do lepší kondice prvovýrobu, včetně péče o vodu a krajinu – to koaliční smlouva také reflektuje. Uvědomme si, že nejde jen o růst – cílem ekonomiky přeci není jen růst sám o sobě, minimálně, když si neřekneme, jak se také rozloží mezi různé vrstvy obyvatel. Cílem ekonomiky by mělo být zvyšování kvality života občanů. Václav Klaus v knize Česká republika na rozcestí hovoří o tom, že je nutné, aby v ČR byl silný český kapitál, který by byl spjat s touto zemí, své zisky reinvestoval zde a měl odpovednost vůči naší zemi. Do jaké míry lze souhlasit? Nestává se mi moc často, abych souhlasila s Václavem Klausem (kromě otázek týkajících se eura a jeho příjetí). Bylo od začátku transformace jasné, že musíme vytvořit české národní struktury, které se integrují do světové ekonomiky, ovšem nikoliv na pozici kolonie. Teď už jsme ovšem v jiné situaci – nadnárodní korporace kontrolují náš fi- nanční sektor, značnou část zpracovatelského průmyslu, upadá české zemědělství, jsme stále více potravinově nesoběstační… Nevím zároveň, kde by se ti čeští národní kapitalisté vzali, když řada „českých“ firem přemísťuje svá sídla do různých daňových rájů, do Nizozemí apod. Bez podpory státu, jak ukazuje nejen Čína, nelze národní ekonomické struktury vybudovat. Zároveň potřebujeme lokální struktury, kde by se mohlo uplatnit dnes bohužel zatracované družstevnictví, které má u nás nicméně tradici od poloviny 19. století! Stejně se hovoří o nutnosti přeorientovat náš export více směrem k BRICS, Jihu, Východu a tzv. třetímu světu, neboť Západ relativně upadá. Souhlasíte? Případně jak toho docílit? O tom už se mluví nejméně deset let. Český export (a také slovenský) je nejvíce napojen na EU (okolo 80 % našeho exportu jde do EU) a taková silná závislost není moc zdravá. Navíc na řadě trhů zemí BRICS, především Rusku, resp. tehdy Sovětského svazu a Latinské Ameriky jsme měli velmi dobré jméno a postavení. Je na co navazovat, otázka je, jestli už není pozdě. Navíc už ČR bohužel není v pozici silného dodavatele investičních celků. Přeorientace exportu tak vyžaduje nejen systém ekonomické diplomacie (nikoliv její destrukci jako v minulých obdobích), ale také strukturální politiku doma. Jaký očekáváte vývoj české ekonomiky v příštím roce? Máte spíše pozitivní, či negativní očekávání? Neočekávám nic převratně optimistického. K tomu nejsou podmínky ani v české, ani v globální ekonomice. Uvidíme, s jakou posloupností kroků přijde nová vláda, to bude mít bezesporu vliv, i když nebude prozatím měnit daňový mix. http://orl.bloger.cz Co očekáváte od nové vlády ANO, ČSSD a KDU-ČSL? Co si myslíte o koaliční smlouvě? Podle rozsáhlé koaliční smlouvy bychom toho mohli očekávat hodně. Já ji hodnotím poměrně pozitivně, i když je v řadě ohledů dosti neurčitá. Bylo by ale vhodné, aby ministři hned na začátku jasně zrevidovali svůj resort, stanovili priority, náklady a časovou posloupnost kroků. V koaliční smlouvě jsou některé naivně eurohujerské prvky (EU je zkrátka dobro samo o sobě, i když provádí neoliberální politiku), ale spíš mi vadí, co tam není: tedy jasná vyjádření ke změnám daňového mixu a samozřejmě církevní restituce. Pokud se koalici podaří naplnit tak 20 % z toho, tak to bude úspěch. A samozřejmě, vzhledem k vydíracímu potenciálu KDU-ČSL a jejich neskutečné aroganci, ta vláda, pokud vznikne, také nemusí mít dlouhého trvání. Vláda navrhuje například investiční pobídky. Není to krok zpět k montovnám a extrémní závislosti na výrobě automobilů? Podmínky investičních pobídek se dají stanovit např. tak, aby podporovaly vyšší přidanou hodnotu. Já ale k příznivcům investičních pobídek rozhodně nepatřím. Je to nástroj, kterým korporace vydírají vlády a celosvětově se tak ustavuje závod ke dnu. Vláda má podporovat domácí struktury – a nemusí to být vždy finančně, někdy stačí legislativní úprava. Není nebezpečím i to, že se koalice zavázala podporovat bankovní unii? Tedy, že české dcery se budou moci proměnit v pouhé pobočky matek a budou moci vyvádět úspory českých střadatelů do matek? To je projev té obrovské euronaivity, kterou můžeme dlouhodobě pozorovat u ČSSD. Oni si skutečně myslí, že EU je strana 12 ORL číslo 20141 takové dobro sama o sobě, a co navrhuje, musí prostě podpořit, a to i tehdy, když ta politika EU je v jasném rozporu s tím, co jako sociální demokraté hlásají na národní úrovni. Je to absolutní nechopení toho, že EU je neoliberální projekt, který slouží zájmům korporací – podívejte se, jak se snaží utajit jednáni o Transatlantické smlouvě, která z občanů udělá otroky nadnárodních firem. Bankovní unie je součástí procesu prohlubování eurozóny, ve které naštěstí nejsme. Z hlediska eurozóny dává smysl. Z hlediska ČR a našich národních zájmů vůbec ne – vždyť už dnes z českých dcer zahraniční matky odvádějí stovky miliard korun zisků! Hovoří se o tom, že může přijít z USA nová ekonomická krize. Nevidíte nebezpečí z hlediska obrovského zadlužení USA či kvantitativního uvolňování? Nehrozí další bubliny? Zadlužení není takový problém, jak bývá prezentováno. Celé dekády země fungovaly s obrovským zadlužením a nikoho to zase tak nevzrušovalo. To, proč je to nyní téma, souvisí s pravděpodobnou dlouhodobou stagnací ekonomiky, kterou jsem uváděla u předchozích otázek. Potom samozřejmě ti „věřitelé“ chtějí svoji libru masa, dokud je ještě z čeho. Ve Spojených státech vidím dvě pravděpodobné bubliny – jednak vývoj na akciovém trhu a především v oblasti břidličného plynu. To je bublina, která splaskne tak do tří, pěti let. Samozřejmě, že pokud do stagnační ekonomiky hážete velké množství likvidity, tak to vznik bublin podporuje. Ale ona ta ekonomika nemůže fungovat na bázi od bubliny k bublině. A stagnační tendence tím stejně nepřekonáte. Jenom na chvilku odložíte, než si zase najdete jinou „skvělou investiční příležitost“. Nehrozí kolaps dolaru? Co si myslíte o tom, že by Rusko či Čína omezily obchodování v dolarech? Je to reálné? Nepoložilo by to USA? O kolapsu dolaru se už mluví roky. Dolar má několik zásadních výhod: V dolarech se kótují ceny primárních komodit (o to se v rámci OPEC stará Saúdská Arábie), je podpořen obrovskými vojenskými výdaji a nakonec to nejdůležitější: Nemá globální konkurenci. Dolar je bez přehánění jeden ze zbývajících pilířů americké moci. Kdyby dolar přestal být hlavní internacionální měnou (což je více než jen měna rezervní), tak by to na americkou ekonomiku mělo katastrofální dopady. Proto to obrovské úsilí, aby se za ropu platilo v dolarech. Čtenáři se mohou sami zamyslet, jak dopadli ti, kteří navrhovali alternativní systémy zúčtování ropných obchodů… V rámci skupiny BRICS se hodně hovoří o obchodech v yuanech či rublech, ale prozatím ty toky nejsou tak významné. Je to ovšem další krok směrem k multipolárnímu uspořádání. Má už euro to nejhorší za sebou, nebo stále hrozí rozpad eurozóny? Eurozóna je dlouhodobě špatně navržená hospodářská a měnová unie. Návrhy ke zlepšení se týkají ovšem restriktivních opatření – tedy těch, že Řekové budou živořit 20 a více let, aby pak byli dostatečně konkurenceschopní na společnou měnu. To přeci není řešení. Stejně tak bylo absurdní do eurozóny zahrnout takový Kypr – to je totéž, jako když si do kurníku pustíte lišku. Reakce Německa na chybnou konstrukci eurozóny jsou restriktivní – např. Fiskální kompakt nebo Pakt euro plus, to jsou ryze neoliberální dokumenty. U nás je ovšem vřele podporuje ČSSD. Eurozóna si musí vyřešit své vnitřní nerovnováhy – což znamená jednak obrovské přebytky německého běžného účtu, které jsou v poměru k HDP několikrát větší než čínské! A zároveň se nehttp://orl.bloger.cz vyhýbat poznání, že strukturální slabosti jižního křídla (ale také např. Irska) nevyřeším tím, že budu dvacet let snižovat životní úroveň těchto zemí. Co byste poradil občanům, jak se mají zajistit? Do čeho by měli investovat? Do zlata, pozemků či bytů či nějakých komodit? Hlavní problém je, že většina občanů se nemá z čeho zajistit. Zlato je podle mě prostě fetiš, kterému masově podléháme. Zamyslete se, když se bude hroutit ekonomika, tak bezesporu jaksi nebudou fungovat finanční trhy, co potom budete dělat se zlatem, jaká je jeho skutečná využitelná hodnota? Držela bych se reálné ekonomiky, protože se domnívám, že nás, především ten tzv. Západ, čeká „korekce“ směrem k reálné ekonomice. Pozemek je dobrý nápad, určitě zajištění vody, energie (čerpadla), osivo… Osobně bych investovala nejvíce do znalostí, jak přežít ve společnosti, která bude méně komplexní, rozvíjela schopnosti spolupráce (sítě). To bude potřeba rozhodně víc než zlato. Hrozí našim občanům chudoba? Ona nehrozí, ona tu je. Má několik ekonomických příčin. Na straně příjmů je to otázka důchodů a změněného valorizačního schématu, které seniory velice poškozuje. Varující je rovněž nárůst pracující chudoby – podívejte se, jaká je u nás ve srovnání se zahraničním minimální mzda. To je ostudné, ale bohužel to reflektuje to, že ČR je ekonomická kolonie a tak má nad sebou tlak „matek“. Kdyby dominovaly české národní struktury, byla by situace jiná. Na straně výdajů jsou často neuvěřitelné nájmy, které jen odrážejí to, že v ČR neexistuje sociální bydlení a pak se deformuje odporným kšeftem s chudobou na tzv. ubytovnách. Pak léková strana 13 ORL číslo 20141 politika a samozřejmě to, že snížená sazba DPH nám v posledních letech šla z 5 % na 15 %! To je jedna z nejvyšších snížených sazeb v Evropě. Otevřený dopis lidem Brazílie Edward Snowden Co byste poradila lidem? Aby více utráceli, nebo se spíše jistili na „horší časy“? Můžu radit, co budu chtít – když ekonomické fundamenty (úspory, mzdy) se nevyvíjejí dobře, tak není prostě z čeho utrácet. Poradila bych jim, aby se pokusili vytvářet sítě, komunity, družstva, ve kterých se naučí spolupracovat a ekonomicky a sociálně si pomáhat. http://www.parlamentnilisty.cz/zprav y/ekonomika/Chysta-se-tajna-dohodaktera-nas-zotroci-Docentka-Svihlikovabez-obalu-o-hospodarske-situaci-Ceska297995 Před šesti měsíci jsem vyšel z příšeří Národní bezpečnostní agentury (NSA) vlády Spojených států a předstoupil před novináře. S celým světem jsem se podělil o důkazy, které dokládají, že některé vlády budují celosvětový sledovací systém, který jim umožní tajně sledovat, jak žijeme, s kým mluvíme a co říkáme. Před novináře jsem se postavil s jasným vědomím. Věděl jsem, že toto rozhodnutí mě bude stát rodinu a domov a že může ohrozit i můj život. Mou motivací bylo přesvědčení, že veřejnost si zaslouží pochopit systém, ve kterém žije. Největší strach jsem měl z toho, že mé varování nebude chtít nikdo slyšet. Nikdy jsem nebyl tak rád, že jsem se mýlil. Velké povzbuzení mi přinesla především reakce některých států, a Brazílie je bezesporu jedním z nich. V NSA jsem měl možnost s rostoucím znepokojením sledovat, jak bez jakéhokoli pocitu, že jde o něco špatného, probíhá sledování celých národů. Tato záležitost se může stát největším ohrožením lidských práv naší doby. NSA a další špionážní agentury tvrdí, že to pro naše „bezpečí“ (pro „bezpečí“ prezidentky Dilmy Rousseffové, pro „bezpečí“ společnosti Petrobras) zrušily naše právo na soukromí a vloupaly se nám do života. A učinily to přesto, že k http://orl.bloger.cz tomu nedostaly souhlas od veřejnosti žádné země, ani té své. Když u sebe dnes v Sao Paolu máte mobilní telefon, NSA umí vysledovat vaši polohu, a také to dělá: dochází k tomu pětmiliardkrát za den u lidí po celém světě. Když ve Florianapolis navštívíte webovou stránku, NSA si uloží záznam, kdy k tomu došlo a co jste tam dělali. Když matka v Porto Alegre zavolá svému synovi, aby mu popřála štěstí u zkoušky na univerzitě, může NSA pět a více let uchovávat záznam tohoto hovoru. Dovedou dokonce vysledovat i to, když má někdo poměr nebo si prohlíží pornografii – pro případ, že by potřebovali zničit pověst svého terče. Podle tvrzení amerických senátorů nemusí mít Brazílie obavy, protože nejde o „sledování“, ale o „sběr dat“. Prý se to dělá kvůli vašemu bezpečí. Ale to je omyl. Mezi zákonným postupem, legitimním sledováním, legitimním prosazováním práva (tam, kde jsou jednotlivci zaměřeni na základě rozumného, individualizovaného podezření) a mezi těmito masovými sledovacími programy na principu zatahovací sítě, které podrobují celé národy jednomu vševidoucímu oku a kopie uchovávají navždy, je ohromný rozdíl. V těchto programech nešlo nikdy o terorismus: jde o ekonomickou špionáž, sociální kontrolu a diplomatické manipulace. Jde o moc. Mnoho brazilských senátorů se mnou souhlasí a žádají mě o spolupráci při vyšetřování podezření na spáchání trestného činu proti brazilským občanům. Já jsem již vyjádřil svou ochotu pomoci všude tam, kde to bude náležité a zákonné, avšak vláda Spojených států si dala velmi záležet na tom, aby v tomto směru mé možnosti omezila – zašla dokonce tak daleko, že donutila přistát prezidentské letadlo Evo Moralese, aby zabránila mému přesunu do Latinské Ameriky! Dokud mi nějaká země neposkytne trvalý politický azyl, bude ame- strana 14 ORL číslo 20141 rická vláda i nadále zasahovat do mé možnosti promluvit. Před šesti měsíci jsem ukázal, že NSA chce poslouchat celý svět. Nyní pro změnu poslouchá celý svět, a také se ozývá. A NSA se nelíbí, co slyší. Kultura celosvětového sledování všech bez rozdílu se začala hroutit, jakmile byla na všech světadílech vystavena veřejné debatě a skutečnému vyšetřování. Před pouhými třemi týdny Brazílie přiměla Komisi pro lidská práva OSN, aby poprvé v dějinách uznala, že soukromí nekončí tam, kde začínají digitální sítě, a že masové sledování nevinných lidí představuje porušování lidských práv. Proud se obrací a my si konečně dokážeme představit budoucnost, v níž se budeme cítit v bezpečí, aniž bychom kvůli tomu museli obětovat soukromí. Žádná tajná organizace nesmí omezovat naše práva a američtí úředníci by nikdy neměli rozhodovat o svobodách brazilských občanů. Dokonce i zastánci masového sledování, lidé, kteří se nenechají přesvědčit, že sledovací technologie nebezpečně předběhly možnosti demokratické kontroly, už nyní souhlasí, že sledování veřejnosti musí v demokraciích podléhat veřejné debatě. Čin mého svědomí začal prohlášením: „Nechci žít ve světě, kde všechno, co říkám, všechno, co dělám, všichni, s nimiž mluvím, každý projev tvořivosti či lásky či přátelství je nahráván. To je něco, co nejsem ochoten podporovat, co nejsem ochoten budovat a v čem nejsem ochoten žít.“ O několik dní později jsem se dozvěděl, že mě má vláda zbavila státní příslušnosti a že mě chce uvěznit. Cenou za můj projev byl můj pas, ale tuto cenu bych zaplatil znovu – já nechci být tím, kdo kvůli politickému pohodlí zůstane lhostejný ke zločinu. Budu raději bez státu než bez hlasu. Pokud by mě Brazílie vyslechla jen v jediné věci, nechť je to tato: když se všichni spojíme proti nespravedlnosti a za obranu soukromí a základních lidských práv, dokážeme se ubránit i před těmi nejmocnějšími systémy. Autor je whistleblower. http://a2larm.cz/2013/12/otevrenydopis-lidem-brazilie/ Posvátný čas, posvátné místo Rupert Sheldrake cí příčinnosti jsou vědomá i nevědomá paměť místa a času silně ovlivněny morfickými rezonancemi. Mechanistická věda nám o kvalitách místa a času moc neřekne. Eliminuje lidský prvek a modeluje realitu jen ze změřitelných kvalit. Předpokládá, že i abstraktní kvality, jako je hmota, energie, teplota, se chovají podle věčných fyzikálních zákonů, které jsou všude a vždy neměnné. Dopadá to tak, že vědecké experimenty se konají jen na několika určitých centrech, např. v Berkeley, Cambridge, Cameroonu, na Bali, v místech s určitými kvalitami a jsou obvykle prováděny v pracovních dnech. Výsledky vědeckých experimentů jsou stále stejné, protože se opakují v izolovaných podmínkách, vypovídají pak ale jen o velmi omezených aspektech, a ignorují vše, co nemůže experimentátor kontrolovat. Žijeme na určitých místech, věci se dějí na určitých místech. Rozdílné vlastnosti různých míst a různého času rozeznáváme každý z nás - stačí např. pomyslet na rozdílný pocit z místa, kde pracujeme, nebo kde bydlíme, nebo na rozdíl mezi městem a vesnicí, mezi dnem a nocí, Vánoci a Velikonocemi. Všechno má svou kvalitu a vzbuzuje určité emoce, pocity, obyvatelské postoje a stavy mysli. Naše zkušenost kvality určitého místa je samozřejmě ovlivněna našimi emocemi, zájmy, osobními vzpomínkami i biologickým, kulturním a náboženským dědictvím. Je ale ovlivněna také samotným místem a časem. Lidská zkušenost bytí je výsledkem vlivu všech těchto faktorů. Naše zkušenost místa není v tomto smyslu "objektivní", není změřitelná. Má sociální, kulturní a náboženské dimenze stejně jako unikátní osobnostní aspekt. Podle teorie formujíhttp://orl.bloger.cz Přímá životní zkušenost, ne tedy její omezená abstrakce, nás ale provází celým životem dnes a denně. A je to zkušenost velmi hlubinná, včetně kulturního dědictví, vztahů ke světu, ve kterém žijeme. Nemáme-li žít v jakémsi schizofrenním rozporu, měli bychom nalézt způsob, jak tyto dva rozdílné světy, svět vědy a svět životní zkušenosti, propojit. Mechanistická věda nám v tom moc nepomůže. Své slovo by v tomto procesu integrace měla říci holistická věda budoucnosti. Hypotéza Gaia je v tomto smyslu prvním krokem. Sezónní festivaly Nejsamozřejmějším způsobem, jakým je lidský život svázán se Zemí a nebem, jsou sezónní festivaly, které dodržují společnosti na celém světě. Jsou svázány s určitými slunečními, měsíčními, vegetativními či zvířecími cykly. Dokon- strana 15 ORL číslo 20141 ce i život v dnešních velkoměstech je těmito festivaly stále řízen. S ročními cykly je svázán život pastevců, rolníků, lovců. Jsou neoddělitelnou součástí sezónních cyklů přírody. Festivaly vyjadřují ceremoniální formou tuto spoluúčast celé sociální skupiny na rytmech světa živých bytostí. V předkřesťanské Evropě se například slavily svátky nejdelších a nejkratších dnů v roce, a dny rovnodennosti (všechny tyto posvátné slavnosti byly zahrnuty i do křesťanství). Slavily se svátky ohně (začátky listopadu, února, května a srpna). Na počátku listopadu slavili Keltové začátek nového roku, a ten se pak stal svátkem Všech svatých, atd. Témata velkých festivalů byla archetypálně stejná - smrt starého a zrození nového, oslava plodnosti lidí, zvířat, země. I dnešní festivaly ve velkých městech obsahují tradiční rituální kvality. Rituály a morfická rezonance Rituály, ať už je to festival, oslava narození, svatba nebo pohřeb, dodržují všechny společnosti. Všeobecným rysem všech takovýchto rituálů je jejich konzervativnost. Jsou dodržovány přesné postupy a zvyky chování. V mnoha případech i ceremoniální archaický jazyk (koptská liturgie stále používá staroegyptštinu, brahmáni v Indii stále používají sanskrt). Dodržováním rituálních pravidel se minulost stává přítomností. Současní účastníci rituálu jsou svázáni s těmi, kteří je předešli - s předky, a v jistém smyslu i s primárními tvořivými principy, které rituál připomíná a oslavuje. Proč jsou rituály tak konzervativní? Proč lidé na celém světě věří, že pomocí dodržování pravidel rituálu se tak spoluúčastní jakéhosi vyvolávání a zpřítomnění posvátného času? Přirozenou odpovědí na tyto otázky je teorie morfických rezonancí. Pomocí morfické rezonance rituál skutečně přináší minulost do přítomnosti. Současní účastníci rituálu jsou skutečně jaksi napojeni na minulé účastníky téhož rituálu. Čím větší podobnost mezi tím, jak je rituál vykonáván dnes, a jak byl vykonáván v minulosti, tím silnější je pocit propojenosti a spojení mezi minulými a přítomnými účastníky rituálu. Měnící se kvality času Jsme subjekty sociálních a kulturních aktivit, které vycházejí z našeho rozdělení dne a kalendáře, stejně jako cyklických změn dne a noci. Pracujeme od do, v sobotu a v neděli odpočíváme. Mnohé země slaví své svátky - den nezávislosti, osvobození, den vzniku státu, které mají určité kvality sezónního festivalu. Amerika slavila 500 let objevu světadílu Kryštofem Kolumbem, blížící se konec tisíciletí přináší úvahy o začátku nové éry atd. Tyto oslavy nám připomínají, že žijeme nejen čas cyklů, ale také čas historie. Historický čas má kumulativní kvality. Římský kalendář byl počítán od data založení města, židovský kalendář od data pomyslného počátku světa, křesťanský kalendář od doby narození Krista, muslimský kalendář od doby kdy prorok odešel z Mekky do Mediny, atd. Analogicky počítáme věk člověka, který zahrnuje proces dospívání, zrání a stárnutí. Každá doba byla kdysi mladá, rostla a zrála, a umírala, tak jako strom, zvíře či člověk. Impéria vznikají i zanikají. Prožívá dnes západní civilizace svůj počátek zániku? Přeroste ekonomická a politická síla Japonska a dalších zemí Dálného východu do globálních rozměrů? Diskutuje se o tom a například v Británii převládá nostalgie, zatímco v Asii optimismus. Evoluční teorie života, spolu s geologickým dělením čau, rozděluje život na éry a periody a prodlužuje jej na celou http://orl.bloger.cz biosféru. Planeta se také vyvíjí a kvalita dneška je velmi rozdílná od doby mikrobů nebo dinosaurů: to, co se může stát dnes, se velmi liší od toho, co se mohlo stát tehdy. Od 60. let se náš pocit historického času začal rozšiřovat do celého vesmíru, jakéhosi stále se vyvíjejícího se gigantického organismu, starého 15 miliard let. Všeobecně se dá říci, že kvalita času, který žijeme, záleží na rozvoji větších organizovaných systémů, ve kterých žijeme. Matematicky čistý, stále stejně uplývající čas, neexistuje. Čas povstává uvnitř rozvíjejícího se systému. Embryo se vyvíjí do své dospělé formy a prochází řadou rozdílných stádií s rozdílnými kvalitami. Zjednodušeně řečeno, čas je vnitřně spjat s vesmírem jako celkem, ale také se všemi vyvíjejícími se systémy. Idea odlišných časových kvalit je úzce spjata s principem astrologie, která se snaží tyto měnící se kvality času charakterizovat. V Indii jsou dodnes data svateb a důležitých událostí vybírána podle astrologických měřítek. V její společnosti je hluboce zakořeněn pocit, že určitá doba je pro určité činnosti vhodnější. Kvalitu času také prožíváme i díky jakémusi "duchu" času (v němčině zeitgeist). Nikdo neví, proč mají různá údobí historie různé nálady a různé módy. Duch 60. let se velmi liší od duchu Reaganovy éry. Ani věda není vůči těmto změnám nálad kulturního klimatu imunní: jako jiné sociální aktivity, i ona je jimi "zabarvena" a na druhé straně jim také přispívá. Duch doby není vázán jen na určité kultury a ekonomické systémy, ale závisí i na vzájemných vztazích v širších přírodních podmínkách celé planety a jejího okolí. V kontextu evoluční kosmologie pak má přímo kosmické dimenze. Univerzální duch doby brzy po velkém třesku byl zcela jistě velmi odlišný od duchu doby panujícím ve sluneční soustavě dnes. Měnící se kvality strana 16 ORL číslo 20141 času umožňovaly vznik nových forem evoluční tvořivosti a neové formy a vzory se pak mohly opakovat. Měnící se duch kosmického času pak závisí na růstu a vývoje celého vesmíru, a to zase umožňuje, ve směru šípu času, jeho evoluční proces. Duch místa Kvality určitého místa jsou tradičně spojovány s termínem "genius loci". Slovo "duch", ve smyslu duch místa, zde má dva spojené významy: jednak pocit, atmosféru nebo charakter, ale také neviditelnou bytost s vlastní duší a osobností. Je obtížné oddělit jedno od druhého, protože druhý význam může být považován za personifikaci prvního. Někteří lidé tvrdí, že na takovém místě zažívají pocit přítomnosti nějaké bytosti. Jsou to pouhé psychické projekce? Nebo to je intuitivně vnímaná živoucí kvalita konkrétního místa, která má skutečně jisté rysy osobnosti? Takováto místa spojená s přítomností přírodních duchů se vyskytují poblíž vodopádů, pramenů, v hustém lese, na poušti, u řek nebo v močálech, pod různými stromy, v horách nebo na mořském pobřeží. Duchové těchto míst dostávali mytologická nebo žánrová jména: najády byly spojeny s vodou, dryády se stromy a lesy, oreády byly víly hor, nereidy mořské panny. Srovnatelné kategorie přírodních duchů lze rozeznat v mnoha tradičních kulturách po celém světě. Jak se k nim zachovat? Archeologo T. C. Lethbridge navrhuje vnímat je ne jako bytosti, ale jako jakási pole. Kvality takového pole, například spojeného s vodopády, jsou přisuzovány najádám, tedy "najádovému poli". Na první pohled jde jen o další obskurní terminologii, ale myslím si, že tahle idea stojí za povšimnutí. Pole jsou regiony vlivu, a v obecném smyslu tento termín vyhovuje. Jaký druh pole tato pole mohou být? Jistě to jsou pole prozatím fyzice neznámá, i když elektromagne- tické pole tu jistě také bude mít svůj vliv. Zdá se však, že i tady je vhodné uvažovat o poli ve smyslu morfického pole. Takovéto pole je asociováno se sebeorganizujícím systémem na všech úrovních, hierarchicky uspořádáno. Jestliže konkrétní místo má své morfické pole, pak toto pole musí být součástí jiných, vyšších polí, jako je pole říčních systémů a horských hřebenů, a ty jsou součástí pole poloostrovů a kontinentů a nakonec jsou všechna tato pole součástí morfického pole planety Země a celé slunečního soustavy. Když jsem o tom začal uvažovat, váhal jsem aplikovat systém polí i na tuto oblast, protože se mi to zdálo příliš. Pak jsem si ale uvědomil že sám koncept pole je vždy původně spjat s místem. Zahrnuje metaforické prodloužení každodenního významu slova pole jako místa určité aktivity - jako pole pšenice, válečné pole, uhelné pole. Širší smysl označuje areál či sféru akce, operace nebo vyšetřování a předznamenává použití slova pole ve fyzice. Když toto slovo (field) použil v roce 1830 Faraday pro svou teorii magnetismu a elektřiny, ne náhodou sáhl po slově, které původně pochází ze staroanglického feld, folde, a znamenalo zemi, půdu. Fyzikální teorie pole naznačuje fakt, že pole jsou místa. Představa duchů míst jako morfických polí implikuje ta konkrétní místa, která jsou předmětem morfické rezonance s jiným podobným místem v minulosti. Tato dědičná kvalita míst, tradičně vyjadřovaná v termínech přírodních duchů, se skutečně vyznačuje charakterem kolektivního charakteru a paměti. Takováto místa navíc rezonují se svými vlastními vzpomínkami z minulosti. Proto tem vzniká morfická rezonance a proto se určité vzory specifické aktivity odehrávají jen v létě, protože rezonují s podobnými vzorci aktivit které také kdysi proběhly a probíhaly v létě. http://orl.bloger.cz Paměť hraje důležitou roli i v reakcích zvířat a lidí na určitá místa. Když člověk na takovéto místo vstoupí, paměť toho místa, nebo paměť událost, která se na tom místě odehrála, má tendenci ovlivnit současnou zkušenost tohoto místa. Navíc, díky morfické rezonanci, paměť bude ovlivněna i kolektivní pamětí a člověk se tak může vyladit na minulé zkušenosti prožité na tom místě lidmi kdysi v minulosti. Samozřejmě, ne všechny takové zkušenosti jsou příjemné a dobré. Existuje značný počet míst, na kterých byl někdo zavražděn či popraven,a o kterých se tedy říká, že jsou strašidelná a nebezpečná. Zkušenost určitého místa tedy zahrnuje, v kontextu s morfickou rezonancí, jak paměť, spjatou s oním místem, tak vzpomínky předchozích zážitků konkrétního člověka s konkrétním místem, ale i vzpomínek jiných lidí, spjatých s tím místem. Kvalita, či atmosféra místa nezávisí jen na tom, co se tam odehrává v přítomnosti, ale také na tom, co se tam odehrálo v minulosti, a také na způsobu, jak se to odehrálo. Tyto principy platí všeobecně, ale zvláště intenzívně na místech, která lidé považují za posvátná. Posvátná místa Po celém světě jsou určitá místa považována za posvátná. Jsou to místa přírodní, jako prameny, hory, háje nebo pahorky, nebo to jsou místa kde stojí megalitické kameny, kamenné kruhy či řady, nebo hroby, chrámy, kostely a katedrály. Volba místa pro výstavbu takové stavby nebyla náhodná a odvisela od určitých kvalit místa. Orientace staveb také závisela na přírodních aspektech - např. slunovratové linii na horizontu, nebo byla nasměrována určitým směrem (mešity jsou orientovány směrem k Mekce). Většina evropských katedrál byla postavena na místech předkřesťanských posvátných stanovišť. strana 17 ORL číslo 20141 Mnohá takováto místa jsou uctívána pro to, co se tam odehrálo v minulosti: různá zjevení, mystické zážitky, nebo se tam narodil nějaký hrdina či světec, nebo tam žil, nebo zemřel, nebo tam jsou pochovány jeho ostatky. Co se stalo v minulosti může v jistém smyslu zůstat uchováno a opět se zjevit a tak se stát jakýmisi dveřmi k zážitku, který otevírá svět jiné dimenze, kde neplatí obvyklá omezení prostoru a času. Posvátné místo není nikdy izolováno: je vždy spojeno např. s rostlinou, zvířetem, ročním obdobím stejně jako mýtickou postavou, která tam žije a řve či něco vytváří. Na takovémto místě se konají ceremonie a rituály. Posvátná místa jsou jasně oddělena od světa profánního určitými uznávanými hranicemi. Když lidé tyto hranice překrčí, mohou sdílet určité síly a spojit se s posvátností místa. Mojžíšovi bylo nařízeno sundat boty v úctě na posvátné půdě před hořícím keřem na hoře Horeb. Mohamed poprvé uslyšel recitující hlas archanděla Gabriela v osamělé jeskyni hory Hira poblíž Mekky. Kaple v údolí Forge je civilní panteon zbudovaný na posvátné půdě. Kopec Culmorah v Palmyře je posvátným spojením mormonů s minulostí. Indiáni uctívají horu Rainer jako horu - Boha. Tato víra v posvátná místa je přítomna ve všech náboženstvích, včetně křesťanství, a posvátná místa se vyskytují na celém světě. V Evropě jsou známy Lurdy ve Francii, Fatima v Portugalsku, Medžugorje v bývalé Jugoslávii. Žít v harmonii s místem Ve společnostech, které rozdílné kvality míst uznávají, se vesnice, města, kostely, domy a hroby staví na pečlivě zvolených místech ne podle konvence, ale podle vzájemné harmonie kvalit místa a okolí. Umění takto vybírat místa ke stavbám se nazývá geomancie (doslova věštění země). Nejznámější formou geomancie je čínský systém fengšui (znamená to vítr a voda). Mistři fen šui např. v Hong Kongu nebo jinde v Číně praktikují své umění za horentní sumy a ne jen radí, kde a jak ostavit a orientovat dům, ale také určují umístění a orientaci oken, dveří a vybavení místností nábytkem a dalšími doplňky tak, aby život v takovémto domě a různé aktivity v něm probíhaly v dokonalé harmonii. bolem propíchnutí hlavy draka, hlídajícího místo. Na mnoha místech se v takové chvíli konají i symbolické oběti. Ještě v roce 1895 byla do základů metodistické kaple v Cambridgeshire zazděna hlava koně, a celý kůň je od roku 1913 zazděn v základech fotbalového stadionu klubu Arsenal v Londýně. Poklep na základní kámen je možno vidět i dnes. Feng šui je založeno na víře, že každé místo obsahuje jistá topografická znamení, vzory či prudy energií, a že člověk by tyto proudy měl respektovat a přizpůsobit se jim. Tvar kopce, směr potoka a převládajících větrů, výška a tloušťka plotu, pozice stromů, cesty, mostu hrají ve feng šui stejně důležitou roli jako vliv slunce, měsíce, planet a hvězd. O feng šui můžeme uvažovat jako o systému, který interpretuje pole určitých míst a umožňuje tak nalézat praktická rozhodnutí. Většina moderního světa však dnes trpí jakousi geomantickou amnézií. Myšlenka, že by výběr místa a rituál při započetí stavby měl vylepšit harmonizaci člověka a jeho stavby s místem je dnes považována za pověru. Když pak dojde k nějakému neštěstí, označuje se to za pouhou smůlu. Moderní architektura zlomila tradiční pouta s minulostí a produkuje budova v duchu mechanistické vědy. Podle Le Corbusiera jsou domy "stroji na bydlení". Prakticky nikdo z moderních architektů neví nic o geomancii nebo tradičních ideálech harmonického života. Důsledky jsou patrné všude kolem nás. V Evropě byla také pradávná výstavba kostelů a posvátných staveb výsledkem mnoha intuitivních, praktických a symbolických uvažování a myšlenek, ač nebyly tak systematicky zpracovány jako ve feng šui. Moderní výzkumníci, kteří zkoumají záhady země, zjistili, že místa, zvolená pro stavbu chrámů jsou často spojena se zvláštními proudy zemních energií, rozeznatelných pomocí proutku či virgule. Podstata těchto zemních energií a vyzařování je pro současnou vědu právě tak nepochopitelná a obskurní, jako samo proutkařství. Není ale pochyb o tom, že některá místa jsou pro život člověka příznivější než jiná, a bylo by naivní pominout možnost, že podzemní vzory aktivit mohou ovlivňovat kvalitu místa. V mnoha částech světa se dodnes při počátku stavby konají různé rituály. Je málo známo, že přesný okamžik slavnostního výkopu při stavbě Greenwichské observatoře (na nultém poledníku) určil královský astronom John Flamsteed. První kopnutí či bodnutí do země je spojováno se symhttp://orl.bloger.cz Od turismu k poutím Ačkoliv duch místa je nemožné zjistit a analyzovat v termínech mechanistické vědy, jeho význam je oceňován a tušen turisty, kteří posvátná místa hojně navštěvují jak pro jejich kvality, tak pro jejich historii. Turismus je moderním průmyslem, kterým prochází miliony dolarů. Mnohá posvátná místa turisty přitahují jako magnet. V Anglii to je Stonehenge, Glastonbury, Iona, v Egyptě chrámy hroby a pyramidy, ve Francii jeskyně v Lascaux či kostely jako v Chartres, v Mexiku mayské chrámy, stejně jako chrámy v Indii a na Bali. Turismus je jakási nevědomá forma poutí. Většina turistických atrakcí dneška byla poutními místy v minulosti. Avšak zatímco poutníci navštěvovali tato místa, aby jim vzdali hold a úctu, turisté jsou jen povrchní pozorovatelé. Poutníci oceňují posvátné kvality místa a provozují na nich své duchovní cvičení. strana 18 ORL číslo 20141 Přidávají místu svou sílu. Turisté sílu místa rozmělňují. Na poutích je nejdůležitějším aspektem úmysl. Jdeme-li na posvátné místo jako poutníci, jdeme v naději, že budeme posvěceni a inspirováni, a vzdáme za to díky. Svůj úmysl můžeme posílit četbou historek, které se k tomu místu či stavbě váží. Sama cesta je součástí poutě. Na konci poutě je třeba jít pěšky. Sjednotit se v rytmu chůze a být tak schopen vyladit se na kvality místa. Většinou je třeba jít kolem dokola, ve směru hodinových ručiček, a vycentrovat se. V některých tradicích (tibetský bon, muslimové v Mekce) se chodí opačným směrem. Při vstupu na posvátné místo se něco symbolicky obětuje (svíčka, vonná tyčinka), a lidé se tam modlí. Většinou si pak přinášejí domů něco na památku, co mohou sdílet s jinými (posvátnou vodu, posvátný obrázek). Domnívám se, že by se mnohé věci změnily, kdybychom začali na podobná místa chodit ne jako turisté, ale jako poutníci. Obohatilo by nás to jak osobně, tak kolektivně. Transformace turismu v poutě by snad mohla hrát značnou roli v procesu resakralizace Země. (8. kapitolu z knihy Znovuzrouzení přírody, vydané v roce 1990, přeložil V. M.) http://www.baraka.cz/Baraka/b_0/b _0_posvatny_cas_misto.html Lazarev – Řád stvoření a úpadek Evropy Josef Staněk Dočetl jsem desátý díl "Diagnostiky karmy" ruského léčitele S. N. Lazareva. Jako obvykle s jeho pojetím světa a nemocí souhlasím, ale pořád mi tam něco chybí. Již několik let ale nemohu přijít na to, co. Jeho výklad světa a života skrze lásku k Bohu a mezi lidmi navzájem se mi zdá sice pravdivý, ale takový nějaký jednostranný. Zejména v tom, že v jeho typu výkladu světa má člověk hlavně milovat Boha. To sice cítím, že je pravda, ale jak to má pochopit současný smyslový a racionální člověk? Jak může milovat něco, co nemá definováno a co nezná? A jak má přijít na to, jaký je smysl takového "milování"? K čemu by "člověkovo milování" tak neuchopitelná bytost jako Bůh, Podstata světa, měla potřebovat? A jak má současný člověk pochopit, že za "nemilování" je trestán nemocí či neštěstím? S tímto "hlavolamem" uléhám a pokouším se přijít na to, jak to ateistickou dialektikou vychovanému člověku "vysvětlit". Když se pak následně v noci probudím a nemohu hned usnout, uvádím se s touto hádankou v mysli do meditační "alfy", do stavu mezi sněním a bděním. V duchu se mi promítají principy výkladu světa od Herma, Lao-tseo, Ježíše, Abdrushina až po teorie současných teoretických fyziků. Konfrontuji je s Lazarevovým výkladem a začíná mi svítat. Hermes vykládá hmotný svět jako uzavřený (hermetický) systém, v němž co se "uvaří", to se i musí "sníst". To je http://orl.bloger.cz laicky řečený obecně pozorovaný zákon příčiny a následku. Lao-tse vykládá život jako cestu a vše existující kolem poutníka životem je neuchopitelné a posvátné Tao neboli chtivým poznání sděluje, že vše existující kolem nich patří Bohu – Podstatě světa. Ježíš spojuje pojetí obou řadou podobenství – např. že "ani vlas z hlavy nespadne nikomu bez vůle Otce". Ab-drushin výše uvedený základní princip světa vysvětluje prostřednictvím odhalení tajemství kryptogramu, kterým je pro zasvěcené všudypřítomný rovnoramenný kříž v kruhu. Nalezneme jej v chrámech snad všech náboženství. Ramena kříže vyjadřují rozpoznání existence polarity v hmotné dimenzi (kladnýzáporný, mužžena atd.). Kruh kolem je vyjádřením pochopení uzavřenosti celého systému hmotnosti. Tím je dána jeho dokonalost, harmonie, "spravedlnost". Jako celek je tedy rovnoramenný kříž v kruhu symbolem pochopení základních zákonů hmotného světa, které jím pohybují. Současní teoretičtí fyzikové přišli ke stejnému závěru, jen použili vědeckou terminologii. Říkají, že vše hmotné je projevem neoddělitelného spojení energie a informace – to jsou ona ramena kříže. Onen kruh kolem je grafickým vyjádřením pochopení existence zákonů o zachování energie a informace (entropie) v uzavřené (hermetické) dimenzi reality. Mnoho výrazů – jedna podstata Tím se prokousáváme k poznání, že všichni zmínění a řada dalších hovoří vlastně totéž. Pouze s ohledem na dobu a úroveň naslouchajících používají jinou terminologii. Když k Ab-drushinově výkladu necháme ještě prohovořit egyptského Herma s jeho "jak dole, tak nahoře" (analogičnost zákonů ve hmotnosti a duchovní dimenzi), tak můžeme pochopit i Ab-drushinův výklad symbolu základního zákona i v rovině duchovní dimenze (nebe). V ní je láska jedním ramenem kříže, čistota druhým. Čistotou se rozumí zákony duchovní distrana 19 ORL číslo 20141 menze neboli vůle Stvořitele. Oba komponenty duchovní dimenze jsou nehmotné podstaty neboli se zachvívají v jiné než hmotné rovině stvoření (reality). A také to, proč Ježíš používal k výkladu duchovních zákonů podobenství. Podobenství z hmotného, přestože "jeho království není z tohoto světa", tzn., není v úrovni hmotných vibrací stvoření. Kruh okolo obou složek stavebního kamene duchovní dimenze symbolizuje neoddělitelnost obou duchovních aspektů neboli postihuje povahu Jednoty. Prozřením neoddělitelnosti lásky a čistoty pochopíme, proč ve vyzařování Věčnosti (Duch svatý) nemá stabilitu nic, co v sobě nemá obsaženu jednak lásku jako energii Ducha, jednak čistotu jako projev řízení stvoření Dokonalostí. se dodržovat duchovní zákony. Ale kdo je chce milovat, musí je nejprve znát! K postupu v takovém poznání potřebujeme jako předstupeň víru v onoho Nekonečného, pak silnou touhu jeho Vůli poznat a nakonec poznané dodržovat. Dodržováním poznané Vůle Stvořitele neboli správného žití reality se pro nás stane hmotnost oním stále žádaným "královstvím božím na zemi" neboli odrazem duchovního ráje. Tam nejsou nemoci, zátěže bolesti a smrt (viz: Usilujte nejprve o království boží a ostatní vám bude přidáno!). Tedy obnovením lásky i čistoty ve svém duchu si každý nastaví parametry k uzdravení se "zázrakem". Z jakékoliv choroby. Který člověk tento základní princip existující reality pochopí, snadno pak následně rozezná pozemské pravdy od nepravdy. Pozná, že jakýkoliv výklad o stvoření a jakékoliv společenské hnutí, které není vedeno součinem lásky (duchovní energie) a čistoty (poznáním harmonie realit) je duchovně "kulhající" a v toku času (vanutím Ducha sv.) musí uvadnout. Odtud biblický výrok učeného rady Gamaliela: "Co není od Boha, časem zmizí. Co je od Boha, žádný člověk nemůže zničit!" Lazarev zákony čistoty pouze cítí a odvozuje je z evangelií. Jenže tato byla napsána před dvěma tisíci roky v jiných konkrétních podmínkách a pro lidi na jiné vědomostní úrovni. Proto bývají svými současností spoutanými čtenáři nepochopená, nebo strnule pojatá podle vyučované církevní scholastiky. Navíc každý nepochybně poznal, že okolnosti praktického života často dávají zdánlivě stejnému konání rozdílné duchovní vyznění. Když dva dělají totéž, není to totéž! I tyto aspekty jsou Lazarevem vnímány, je si jich vědom. Aby i tento nedostatek výkladů odstranil, snaží se jej překlenout odkazem na nepochopitelnost Boha, jeho nadřazeností nade vše. Tím se ale zdůrazňovaná povinnost milovat jej za jakýchkoliv okolností stává ještě více nepochopitelnou a tím nepřesvědčivou. Člověka éry logiky nepochopitelnost neboli paradoxnost dějů života neuspokojí. I proto, že co nemůže pochopit, za to nemůže být karmicky trestán. Podle mne paradoxnost a nevysvětlitelnost světa neexistuje. Co se jako paradox člověku jeví, má původ v nedokonalosti jeho vlastního myšlení. Co má ale člověk za povinnost (smysl života), je toužit po poznávání boží vůle neboli vyvinout maximální úsilí o rozvinutí svého poznání duchovního i vědeckého Pod dojmem vnímání a působení těchto symbolik se mi začíná absence "toho čehosi" v Lazarevových knihách vynořovat. Lazarev je v pozorováních karmických toků nemocných lidí plně soustředěn jen na tok lásky a poruch v jejím žití. Té lásky, jejíž odraz ve hmotnosti vědecká terminologie označuje jako energii. Druhé rameno duchovní reality, faktor čistoty neboli znalosti zákonů stvoření Lazarev příliš nerozebírá. Čistotu (všudypřítomnou informaci) se mu daří jen postihovat formou "opisu" jako nevyzpytatelnost boží. S dodatkem, že přesto z toho pro člověka plyne nutnost "milovat Boha nade vše". Mělo by být ale řečeno, že nikoliv Boha, ale Jeho vůli – neboli učit Církevní scholastika http://orl.bloger.cz (to je také pravým smyslem přikázání "Pomni, abys den sváteční světil!"). Lazarevův výklad nepochopitelnosti Boha tedy vnímám jako nepřesný v těchto aspektech: 1. Bůh je sice nepochopitelný člověkem, ale podle mne je člověk v životě stavěn jen k takovým "učebním" úkolům (životním překážkám), které odpovídají jím dosažené duchovní vyspělosti (míře pochopení duchovních zákonů – pokud ovšem úsilí o jejich poznání nezanedbával). V aspektu časoprostorového zrození každého z nás se tím konkrétně vyjevuje Prozřetelnost boží. To ona zrozuje lidského ducha vždy do okolností a dějů (i budoucích), které je na základě své vyspělosti schopen zvládnout bez zatížení karmou. Neboli božská Prozřetelnost nedává žádnému člověku do okolností jeho života nic jím nepochopitelného, a tedy neunesitelného. 2. Nelze tedy zjednodušeně říci, že nepochopitelný Bůh a "boží vůle" je nadřazeno nade vše lidské snažení (je ve všem a člověka nepotřebuje, tím méně jeho pochlebování), ale úsilí o poznání Jeho díla a tím Stvořitele samotného je smyslem bytí, a to je v pozemském životě nadřazeno nade vše. Jestliže nechápeme děje našeho a společenského života, je to projevem předchozího nedostatečného úsilí o poznání duchovních zákonů. A jejich nežití. Jako opravné ponaučování tohoto zanedbání následuje nemoc a pocit neštěstí v duši. Stav víry v Boha umožňuje člověku prosit v Otčenáši o mimořádnou pomoc slovy: "…proveď nás strana 20 ORL číslo 20141 pokušením (pro nás neprůhlednými situacemi)". Ale tato forma prosby slovy je jen nižší formou poznání, příznačnou pro "nekompetentní typ víry". Proto Ježíš říká: "Vy se modlete!" Vyšší kvalitou modlitby je žití duchovních zákonů. Slova mohou být nadbytečná. Skrze správnost žití je lidským duchům umožněno poznat a milovat Boha – to automaticky uzdravuje kohokoliv z čehokoliv (uzdravování Lazarevových klientů probíhá na základě opravy činnosti jejich duše a ducha směrem ke správnosti). 3. Lazarev nejasně vysvětluje, co znamená povinnost milovat Boha. Vždyť toho "neprobuzený" nezná. Měl by čtenářům jasněji vysvětlit, že to vlastně znamená milovat všechno stvoření kolem sebe a svůj život, neboť boží je vše a člověk může vnímat Hybatele hmotnosti skrze dění všeho kolem sebe. Tělo a svět okolo je fakticky boží "dar" možnosti seberealizace, které dostává smysl jen při duchovním vzestupu (přiblížení Bohu). Jen ve stavu současného ochromení satanskou hypnózou si člověk může myslet, že atomy jeho vlastního těla se samy sestavily (náhodně) v jeho živé tělo. Ab-drushin toto tušení života jako daru příležitosti nazývá pradůvěra. Pradůvěru vlastně poprvé plně vyjevil Ježíš Kristus tím, že Boha nazval Otcem. Tím člověku vysvětlil, že je nemožné, aby jeho dokonalý Otec nechal jakékoliv své dítě, které projeví úsilí o cestu k Němu, padnout (viz.: "Tlučte a bude vám otevřeno."). Tím zpevnil dosud jen tušenou pradůvěru ve "skálu". Na ní, ve skálu proměněné pradůvěře, následně další postavené poznání "nespadne" neboli je trvalé v toku času. Z toho lze odvodit zákon, že všechny, i negativní okolnosti života každého jednotlivce, pracují vždy v náš osobní prospěch z hlediska věčnosti. Milovat stvoření, život obecně neboli současnou hantýrkou "být pozitivní" je vlastně Lazarevem žádané milování Boha, které uzdravuje. Církev ustrnula ve starověku Lazarev nemůže za to, že je ve svých jedinečných popisech neúplný. Za zaostalost poznání duchovních zákonů lidmi západní civilizace může křesťanství jako celek. Postup duchovního poznání byl zastaven proniknutím "temných duchů" do řad křesťanských hodnostářů, jakmile se křesťanství stalo "výnosným" a získalo společenskou moc. Záminkou k zastavení byl hon na "kacíře", to je na ty, kteří se ve své době snažili poznat více. Nerovnoměrností vývoje lidského poznání jsme se dostali do stavu, že zatímco alchymie se mohla pomalu přeměnit ve vědu, "teologie" v pochopení fungování soustavy duchovních zákonů ustrnula v starověku. Výuka duchovních zákonů zůstala jen ve formě podobenství, často pověr, které byly původně určeny pro negramotné lidi na začátku letopočtu. Ustrnutí teologie na úrovni antiky, tím vzniklá dnešní nepřesvědčivost křesťanství, vyvolalo žití ateizmu masou lidí Západu neboli úpadek celé evropské civilizace. V populaci se stále zvětšuje počet pseudopodnikatelů, křiváků, hráčů, narkomanů, nefachčenků, povalečů, parazitů, hedonistů a vykolejených lidí na duchu i na těle. A tito odchovanci ateistického školství (všichni přece prošli údajně vědou řízenými školami, ti největší grázlové dokonce vysokými) utiskují ty ještě z intuice a setrvačnosti slušné. Jak přímo "řve" ta falešnost hlášení ze západního a našeho školství ke Komenskému! Vždyť pro Komenského bylo hlavním vyučovacím předmětem na http://orl.bloger.cz škole náboženství ve smyslu konstituování všech lidí prostřednictvím vzdělání v samostatně a moudře uvažující duchovní osobnosti. Copak v našich a evropských ateistických školách je někde náboženství neboli výuka duchovních (etických) zákonů hlavním učebním předmětem? To bylo naposled za Rakouska a přežívalo v menší míře za první republiky. Tehdy se na klasických gymnáziích učila hlavně latina a řečtina, což byl za překlady skrytý výklad antických principů morálky. Jejich naučením měl absolvent klasického gymnázia v sobě zakotven soubor vzorů etického myšlení antických hrdinů. Tyto vzory jej formovaly a konstituovaly v osobnost. Je nejvyšší čas oživit duchovní jádro Současným domněle vědeckým školstvím (ateizmem) a ateistickou kulturou vychovaní lidé ve vládách žádné etické vzory neznají. Pokusy o zavedení výuky etiky ateistickými učiteli je projev poruchy myšlení. Ateistická etika neexistuje, protože nemá nadčasový a na mocných tohoto světa nezávislý fundament. Nemá onu "skálu" neboli pradůvěru. Na základě tohoto pseudopoznání tito v současnost vládnoucí lidé s porušenou logikou, aniž si toho kdo všimne, hlavně "pěstují strom, který má růst až do nebe". Tím stromem je národní důchod a spotřeba. O ničem jiném současné správy států nejednají a bohužel při svém personálním obsazení "ekonomy" ani nejsou schopni jednat. Přitom se smějí rovněž ateistickým bolševikům jako hlupákům, že poroučeli větru, dešti. Ateističtí "vědci" se pak v médiích diví, jak mnoho lidí může věřit v blížící se apokalypsu. Ve skutečnosti právě tito intuicí vedení "malí" lidé tuší pád civilizace i velikost pádu. Nezmění-li se ihned směřování civilizace, kolaps je jistý. Pouze se nezná čas. Lazarev se snaží ze všech sil nasměrovat myšlení k duchu, je třeba mu pomoci. Je nejvyšší čas oživit duchovní jádro českého a evropských národů, aby si tyto vynutily výměstrana 21 ORL číslo 20141 nu vedení a změnu civilizačního směrování. Nebo tuto změnu směřování civilizace skrze katastrofu neboli notný výprask provedou síly Stvořitele světů neboli našeho Otce. K našemu prospěchu ovšem, protože i výprask může být projevem zájmu a lásky. http://www.phoenixcasopis.cz/2013/1 27-cislo-3-brezen-2013/2020-lazarevrad-stvoreni-a-upadek-evropy.html Who built the Moon? The Moon's surface is covered with gravitational anomalies that can't be easily explained and it could well be hollow at the centre (which all scientists who know about these things say should be impossible.) The Moon is a deliberately created scale model of the Sun and it presently stands at a distance from the Sun and from the Earth which is totally outrageous in terms of the mathematical and physical results. In fact there is very little about the Moon that isn't odd and which doesn't seem wrong for something that came into existence by chance. I don't expect you to believe what I say just because I am saying it. I want to prove to you that the Moon was deliberately and extremely carefully engineered to do a host of jobs for the Earth. This appears to be a quite ludicrous statement. How could we know the Moon is not a natural planet? The answer is that we know because it is too big, yet too light in mass; it is in the strangest position imaginable relative to the Sun and the Earth and it behaves in the most incredible way every month. What is more, it carries a whole series of quite specific messages that tell us it is an 'engineered' object. It's an odds on certainty (for a whole host of reasons) that if it were not for the Moon I could not be writing these words or you reading them - simply because none of us would be here. The Moon is as old as the Earth and it has definitely been orbiting the Earth almost right from the start, so it can't be a captured asteroid but although it's made of the same 'stuff' as the Earth, it only contains carefully selected bits of that stuff. A lot of the proofs are mathematically based. Some of you will want to see the figures and test them yourselves. Unfortunately there isn't room in this website to show all the mathematical proofs. To see those you will have to get our book 'Who Built the Moon' from the library (or better still buy it!) But I can explain the outline facts so let's begin at the beginning. What is a Moon and why is ours different from all the other moons we know about? The Strangest of Moons Many planets have moons, and some of the larger planets have many moons. However, the Earth's Moon is the largest in the solar system, relative to the size of its host planet. It is nearly one third the size of the Earth, so big in fact that the Earth and Moon together can actually be considered to be a binary planetary system. http://orl.bloger.cz Many Planets Have Moons Other moons in our solar system are tiny by comparison and because they are so small they have little bearing on their host planets. This is certainly not the case for the Earth, which would be entirely different in almost every way if it were not for its large companion Moon. The part the Moon plays in making our Earth a perfect haven for life is huge. Some of its major contributions are listed below.A more detailed explanation is available in our book. The Moon and Earth's Orbit Way back at the beginning of the solar system, 4.6 billion years ago, the Earth was a semi-molten ball of minerals, metals and gas. It spun on its orbit extremely quickly, probably once every two hours or so! The Moon is so large and was originally so close to the Earth that its gravitational influence gradually slowed down the rate of spin of the Earth. The Moon and Earth's Seasons The Earth was and is a very unstable planet, with a complex core. Like other planets of the solar system, it would have undoubtedly 'fallen over' on its orbit, not once but many times during its history - like a spinning top running down. The Moon has prevented this from happening because of the way it orbits the Earth. It has also allowed the Earth to maintain a particular angle relative to the Sun. This has been critical because it means that all parts of the Earth in turn get an even warming from the Sun throughout the year. This in turn means the presence of liquid water, which has been crucial for life. The Earth's path around the Sun allows for an even heating and cooling of the planet. This could not happen if the Moon did not keep the Earth at the correct angle of inclination. strana 22 ORL číslo 20141 The Moon and Earth's Surface Other inner planets of the solar system, such as Venus and Mars have a solid surface. Like the Earth they are or have been volcanic but Mars for example has only one huge volcano. Neither Venus or Mars have continents like those on Earth and neither has oceans. When the Moon came into existance it was made from material that came from close to the surface of the Earth. This broke up the Earth's surface. Because the Moon was so big and so close, it's gravitational pull prevented Earth's crust from becoming solid - keeping it moving about and inspiring a process known as plate tectonics. This has meant that the Earth has many volcanos, spread out around its surface. These volcanos have constantly errupted, bringing metals and minerals from the centre of the Earth up to its surface. These metals and minerals have been crucial for the development of life. The Moon and Earth's Oceans At the start of its relationship with the Earth the Moon was very much closer to us than it is now. Its gravity was so great that it created huge tides in the Earth's oceans. These kept things moving and mixing at a time when it was important to create the 'chemical soup' upon which developing life would depend. As time passed the Moon gradually moved further away. The tides became less powerful but were still present, as they are today. Their presence is part of what allowed life in the oceans to gradually migrate to the land. How the Moon Was Made There is presently only one generally accepted explanation for the Moon coming to be what it is and where it is. This is known as the Giant Impact theory. It is suggested that the early Earth was struck by a large, Mars sized planet. As a result matter was forced off the Earth and into orbit. This material eventually came together to form the Moon. The Giant Impact theory seems attractive at first because it appears to answer a few questions. For example: we know for sure that the Earth and the Moon originated in the same part of space, but the Moon is very light in mass compared to the Earth, even allowing for its smaller size. It is 'made from' the Earth, but only from Earth's lighter, surface material. The Giant Impact theory suggests that in the collision only this lighter material was ejected into space and so formed the Moon. However, the Giant Impact theory has several shortcomings. The impact suggested would have set the Earth spinning wildly - much too fast to have slowed down as much as it has, even allowing for the Moon. This means that for the Giant Impact theory to be credible there had to be another impact from another huge body, this time coming from the opposite direction, in order to slow the spin of the Earth. This is known as Giant Impact 2 but it isn't talked about much because it's so unlikely it's virtually impossible. Also there is no trace of the planet that is supposed have impacted the Earth in the first place, which should show up as different oxygen isotopes in rocks. Another Possibility No other explanation for the Moon's existence is presently put forward by science. It used to be thought that the Moon could be a captured asteroid but for all sorts of reasons this is now discounted. The only alternative explanation is the one we put forward: namely that the Moon was artifically created from material deliberately removed from the surface of the infant Earth. This sounds unlikely but will make more sense later when we talk about the very specific 'size' of the http://orl.bloger.cz Moon. Exactly 'how' sufficient material was removed from the surface of the Earth to create the Moon is discussed in detail in our book 'Who Built the Moon'. Isn't This All Bunkum? Are we really suggesting that someone or something came along 4.6 billion years ago and 'manufactured' the Moon from surface material taken from the Earth? We are, and when 'all' the evidence is taken into account this is the most reasonable explanation. It may sound odd, it might even appear mad, but using Occum's razor it is the most likely scenario. Why Are We So Sure? It's all to do with the difference between things that come about as a result of chance and those that are deliberately and knowingly created. A good example might be the thousands of 'hand axes' found by archaeologists all over the world. Hand axes were used by our ancient ancestors for a variety of jobs and were often made out of flint or obsidian. To the untrained eye a hand axe, especially a very early example, might just look like a random piece of rock, but when inspected closely it can be seen to have a shape and a structure that could not come about by chance. Hand axes were carefully chipped into shape and were often polished and given a very sharp edge. So whilst perfectly ordinary pieces of rock were used to make hand axes, the finished axe is not a creation of nature but of the thought and dexterity of human beings. strana 23 ORL číslo 20141 Something More Complex Measurements If we look at something far more complex, like a car for example, anyone could see just from its shape and complexity that it is not a naturally occurring object. Nature could never produce a car, even though it is created entirely within the laws of physics. If we took the car to pieces and measured all its componants very carefully, we would even be able to work out what measuring system was used by its manufacturers. The very 'regularity' of the components of the car would tell us that it was engineered by man and was not a spontaneous creation of nature. If our sculpture was angular in shape, with sides of a defined length, we might make all the sides the same size or ratios of all the others. This is not something that would happen in the natural world and would betray the artificial nature of the object. We might incorporate concepts such as Pi into our sculpture, or make the ratios of its various sides create mathematical equations or define mathematical laws that again would never come about by chance. Including such messages deliberately (or perhaps even accidentally) would ensure that there could be no mistake as to the origin of the sculpture. These are 'messages in a bottle'. However, they are not written messags but rather those of math, to which all human cultures come eventually. Writing can be misunderstood or remain totally undeciphered but math is universal. Message in a Bottle Despite the fact that someone or something created the Moon, no law of physics had to be in any way altered to do so. The same is true of the car, or any other manmade object. The fact that we, as a species, can manufacture things is a testament to our ingenuity in using natural materials (or even artificial ones these days) and working within the laws of physics to create something that we want or need. But just supposing we thought there might be some confusion and we wanted someone in the future to recognise our work as being manufactured rather than natural? As an example we might create a sculpture, using perfectly normal and natural materials such as stone or metal. How could we let people far into the future know that we had used our creativity to turn something natural into something artificial? One way we might do it is to introduce mathematics into our creation of a sort that could never come about by chance. Messages in the Moon The Moon is a sculpture of sorts, but it is also a very powerful machine. It doesn't need an engine or any sort using artifical motive power because it was manufactured in such a way that it would be powered by natural physics, using gravity specifically. It betrays its artificial origins in many different ways and most of the messages were included 'deliberately' because the builders of the Moon 'wanted' us to take notice. First Message - Eclipses Solar eclipses happen when the shadow of the Moon covers the surface of the Sun. Total solar eclipses are very impressive and for one important reason: when seen from the Earth the disc of the Moon is exactly the same size as that of the Sun. This isn't the case but is a line-of-site effect. In reality the Sun is much more massive than the Moon but http://orl.bloger.cz is very much further away. Solar eclipses are a near miracle and they don't happen anywhere else in the solar system. The only reason they can occur is because of two factors. The Moon is 1/400th part the size of the Sun, and the Moon is capable of standing at a position 1/400th part of the distance between the Earth and the Sun. How unlikely is that? If any message incorporated into the Moon was specifically designed to say "Look at me more closely" it is solar ecilipses. Second Message - the Scissoring of the Moon It is a peculiar fact that when viewed from the Earth, the Moon and the Sun perform an elegant and most unlikely dance. At times when the Sun rises at dawn as far north as it can, the Moon sets as far south as is possible. Similarly, when the Sun rises at its extreme southern position, the Moon sets at its most northerly. The same is true of Sunset and Moonrise. Hardly anyone even realises that this takes place, let alone understands just how incredible it is. There is no mathematical rule or law of physics that says this should happen. It is simply a consequence of the Moon's orbit and positioning and yet as a random chance event it seems virtually miraculous. So Far, So Good. So, what we have is an extremely unlikely companion for the Earth. It is bigger than any normal moon but extremely light in mass; it has 'made' the Earth a perfect incubator for life in many different ways and demonstrates its peculiarity by way of absolutely perfect solar eclipses and by its scissoring effect against the Sun. Many professional astronomers are willing to admit that the Moon is very, very odd - even incredible, but they cannot strana 24 ORL číslo 20141 go any further than this. If they were to do so they would be endangering their careers, partly because of a theory known as the anthropic principle. The Anthropic Principle The Anthropic Principle basically states that the universe is the way it is because if it were any other way, we would not be here to see it. This certainly seems to be the case with regard to the Moon. It is quite true that if the Moon was not present, no life would exist on the Earth. Unfortunately the Anthropic principle is used as a sort of 'cure-all' and in the minds of many people, including me, it doesn't really mean much at all. It isn't meant to be taken this way but the Anthropic principle often seems like scientists saying "We know best." Or worse still "Things are the way they are 'because' they are," which is no explanation at all. All the same, astronomers in particular are reticent to look at any possibility that will take them outside 'the box'. In so many ways science is like religion. It has its dogmas and its rules and those who want to stay inside its protective shield must abide by them. The Moon Builders' Dilemma Let us suppose for a minute that the Moon 'is' an artificial object and that those building it wanted people in the far distant future to know what they had done. They built the possibility of total solar eclipses and Moon/Sun scissoring into the system, so that people would take notice of the Moon, but that wasn't enough. Those who built the Moon were clearly scientists themselves, They would have been aware that the burden of proof was definitely with them and that only irrefutable proof would convince die hard sceptics in the future that the Moon was not merely an unlikely but nevertheless natural object. The best way forward would have been to incorporate messages into the Moon that could definitely not have appeared by chance. Eclipses and scissoring might be extremely unlikely, but not impossible. More was needed and if everyone was eventually to accept what had taken place it would have to be much more. Would That be Really Convincing? One really good way to create something that could never be accused of being a naturally occurring object would be to build it in such a way that it carried the same number sequences, but not necessarily allied with the same aspect of its creation. A very simple example might be a solid cubic block of something, that weighed exactly 4 kilogrames and had sides measuring 4 cm, though of course that would only be appropriate if those examing the object used the same measuring systems as the people who created it. Size to weight ratios on their own could not be enough. If people at some distant time were really going to take notice, the number relationships would have to be extremely surprising, and cover a wealth of phenomena. So in Terms of Ratios, How Does the Moon Square Up? This is where things begin the get extremely interesting. There are so many cross-relationships in the case of the Earth, Moon and Sun that they filled a big part of our book, but here are just a few. Size and Orbital Characteristics We must first realise that we cannot look at the Moon in isolation. It was slotted into a system that already existed - namely the presence of the Sun and the Earth. If anyone was ever to take notice of its presence it would have to display number relationships with both other bodies. The Sun is 400 times bigger than the Moon and the Moon stands at 1/400th part of the distance between the Earth and the Moon. The Earth is 3.66 times bigger than the Moon and the Earth year (thanks to the presence of the Moon) takes 366 days (It really does but these are star days and not solar days.) It takes 27.322 days for the Moon to fully orbit the Earth. That means that 366 orbits of the Moon around the Earth take an absolutely even 10,000 days! The Number Matrix The number 27.322, which we have just observed is the number of days it takes the Moon to orbit the Earth is highly significant, both singly and in its multiplies in the Earth, Moon, Sun relationship. For example, the Sun is exactly 109.288 times the size of the Earth - which is 4 X 27.322. Even modern measuring systems were taken into account because the circumference of the Moon in kilometres is 10928.8 kilometres, which is 400 X 27.322. (And there is that '400' again, which you may recall is the number of times bigger the Sun is than the Moon.) And as staggering as it may seem, the circumference of the Moon is 27.322% that of the circumference of the Earth! It all boils down to a tripartate relation- http://orl.bloger.cz strana 25 ORL číslo 20141 ship between three numbers, their subdivisions and multiples. What it Comes Down To These are the three numbers in question and they appear time and again, in terms of the size, mass, orbital characteristics and orbital timing of the bodies in question. When the Moon was designed, certain immutable facts about the relationships between the Earth and the Sun were taken into account. The Moon became a third factor and was designed in such a way that it slotted into and also made quite magical the relationship between the Earth and the Sun. I could fill pages like this because the ratio comparisons go on and on. All the relationships are in the book Who Built the Moon? and there are dozens of them. It is patently absurd to suggest that they can all exist by chance. They have all the characteristics of a fully 'intended' system, in which a comparison was made between the Earth and the Sun and then the Moon was designed to be of the right size and even the right mass to demonstrate its artificialiy in so many different ways. But how on earth did we stumble across all of this? That's a story in itself. Radek Baborák: Posluchač se musí vznášet a hudba mluvit „Chci hrát svobodně a po svém, ve svém vlastním prostředí a zkusit také něco na vlastní pěst vytvořit,“ říká špičkový český hornista. schopnost se naráz hodně koncentrovat. Je to existenční boj, a to i ve formě zápolení, jak prosadit právě tu svou představu umění. Na druhou stranu sólista zažívá osobní svobodu, nepracuje pro žádnou státní či městskou organizaci v podobě nějakého orchestru, a může se tak pokusit prosadit vlastní sny. ČESKÁ POZICE: Co pro vás osobně znamená ten zmiňovaný „boj“? Jako sólista patří ve svém oboru ke světové špičce a jistou dobu byl dokonce členem orchestru té nejvyšší kvality – Berlínských filharmoniků. Z něj však kvůli vlastním představám, jak se ve světě vážné hudby realizovat, dokázal odejít a vrátit se do Česka. Na domácí půdě od roku 2010 založil několik komorních formací i jedno menší symfonické těleso s výborným renomé, Českou Sinfoniettu. Řeč je o hráči na lesní roh a dnes už i dirigentovi a hudebním organizátorovi, ale především stále zapáleném muzikantovi Radku Baborákovi. http://www.whobuiltthemoon.com/ Život klasického hudebníka ČESKÁ POZICE: Jak vůbec vypadá život hudebníka v oblasti zvané vážná hudba? BABORÁK: Někdy docela hekticky a dobrodružně. Nacestujete tisíce kilometrů z jednoho konce světa na druhý, když zrovna nekoncertujete, tak nahráváte nějakou desku. Přitom se musíte dokázat skvěle připravit a neztrácet http://orl.bloger.cz BABORÁK: Hlavně potřebu být samostatným a víceméně si rozhodovat sám za sebe. Také potřebu často hrát, a to nejrozmanitější a novou hudbu. Přijímat současné výzvy v podobě nových skladeb a také nových úprav starých věcí. Tedy hrát věci, které jsem třeba ještě nikdy nehrál, ať už se jedná o barokní či současnou hudbu. Jako sólista jednám s desítkami dramaturgů, uměleckých rad na festivalech či se všemožnými intendanty orchestrů. Je to vedle hry na nástroj takřka manažerská funkce a není to vůbec jednoduché. Musím si zajistit nejen honorář, ale také skvěle hrát a starat se o svůj vlastní vývoj. Že by ale někdo řekl, vy jste hráč světové úrovně, a jen tak rozevřel svoji náruč, tak to vůbec není. ČESKÁ POZICE: A jak to tedy je? BABORÁK: Takřka povinností každého sólisty-hornisty je neustrnout v jedné poloze a nehrát jenom Mozarta, Strausse a Beethovena. Mě zajímá různorodost, nechci si svůj profesní život zjednodušovat a uzavírat se do nějakého oblaku slávy. Nakonec i sebelepší postavení vás reality neuchrání. Někdy se daří zažívat všechno včetně finančního ohodnocení takřka ideálně, někdy zase vystoupím na akci, která je podle pořadatelů natolik prestižní, že vám takřka nic nezaplatí. Což samozřejmě není příjemné a možná je takový přístup dokonce až skandální. Je ale potřeba říci, že jsou zase naopak akce, kam strana 26 ORL číslo 20141 člověk s radosti i za ten minimální honorář rád zajede, protože ti lidé jsou z vaší účasti nadšení a hudbu zjevně milují. ČESKÁ POZICE: Přesto – o čem taková praxe vypovídá? BABORÁK: Mnohdy o nezájmu a takovém až setrvačně fungujícím, zavedeném klišé. V českém prostředí převládá pravidlo „držet se při zemi“, abychom hlavně nějak přežili a posluchačům zahráli aspoň toho Mozarta, Strausse či Beethovena. Dokonce se setkáte s praxí, kdy si některé skladby a skladatele prostě nezahrajete, protože jsou málo známí a neprověření. Sólista musí hrát, děj se co děj. Nemůže si dovolit být měsíc doma a pak jednou někde odehrát za vysoký honorář prestižní koncert. Nejde cvičit nové skladby jen tak do šuplíku, to byste se z toho za čas zbláznil. Musíte být neustále v konfrontaci, v permanentní koncertní praxi. Samozřejmě hraje svoji roli adrenalin, dobrodružství a nové výzvy. Pokud ne, jako hudebníka vás to zabije. ČESKÁ POZICE: Jaká u nás panuje konkurence? BABORÁK: Řekl bych, že vcelku velká. Jak se říká: je tu hodně slimáčků na málo kapustičky – český trh a uplatnění v něm jsou hodně omezené. Je těžké se prosadit a dokázat, že i v tak přehuštěném prostředí se dá vytvořit skutečná kvalita srovnatelná se zahraničním. V zásadě jde však pořád o to, aby posluchač dostal nejen nějaký výjimečný zážitek, ale také aby měl možnost skrze kvalitně předvedenou věc přijmout mnohdy hodně náročnou hudbu, a vlastně tak „vstoupil“ do nějakého totálně odlišného světa. hodně amatérů a málo profesionálů. Dnes je to bohužel naopak. Lidem možná schází bezprostřednější dotek s hudbou, a tedy i se zkušeností, o co vlastně vůbec jde. ČESKÁ POZICE: Má ještě vážná hudba tuto exkluzivitu? Jaké to vlastně je, prosazovat „klasiku“ v tržně reálném prostředí? ČESKÁ POZICE: Je o vážnou hudbu vůbec ještě zájem? BABORÁK: Vážná hudba je jednou z mnoha věcí a nic na tom nemění skutečnost, že operuje s jistou exkluzivitou jako každé kvalitní umění. Můj osobní zážitek je převážně pozitivní. Jednoduše mě hudba baví a pracuji také s lidmi, se kterými si lidsky rozumím; vedle hudby určitě záleží i na vzájemné soudržnosti a sounáležitosti. Zklamání ale samozřejmě zažívám také, to už ani jinak nejde. BABORÁK: U nás je podle mě trh s vážnou hudbou přehlcený. Je moc všelijakých výchovných institucí, které mají produkovat profesionály, ale mnohdy na to nestačí. Ti jsou pak jimi jenom podle uděleného diplomu, nic víc. Jejich výkony není možné brát nějak vážně. A při absenci kvalitní konfrontace se už ani neví, kdo hraje první ligu, kdo na ni opravdu má, a kdo nikoliv. Takové prostředí pak ubírá již zmíněné „kapustičky“ těm opravdu dobrým. Třeba když nějaký hudebník z oblasti klasické vážné hudby začne používat metody manipulace s publikem: na svůj nástroj třeba ani moc neumí, a přesto jistými, řekněme cirkusáckými efekty dosáhne divácké popularity. Svoje extravagantní oblečení či nabarvený nástroj vydává za tu pravou esenci prostředí vážné hudby, a tím posluchače mate. To mě mrzí asi nejvíc. Samozřejmě ať každý dělá, co umí, přesto by příjemce něčeho takového měl být ostražitý a neměl by se nechat splést. ČESKÁ POZICE: Podle vás snad vážná hudba nepatří do oblasti zábavy? BABORÁK: Mně osobně komerční podoba vážné hudby žádnou úlevu ani uvolnění nepřináší. Je docela zajímavé, že v jiných oblastech umění ta dělicí čára mezi kvalitou a „šmírou“ je daleko víc rozpoznatelná. Posluchačská obec se také hodně změnila, už to není uzavřený okruh výjimečných zasvěcenců, ale daleko otevřenější společenství. V této souvislosti mi také přijde pozoruhodné, že dřív chodilo na koncerty daleko víc lidí, kteří měli nějakým způsobem kontakt s konkrétním hudebním nástrojem, ať už coby amatéři se svými kamarády doma v pokoji, či v nějaké dechovce. Dřív bylo http://orl.bloger.cz ČESKÁ POZICE: Takže jaká je úroveň vážné hudby v Česku? BABORÁK: Myslím, že tady panuje roztříštěnost. Nemáme tady subjekt, který by nějak dlouhodobě k sobě přitahoval nejvyšší kvalitu. České filharmonii je na škodu časté střídání dirigentů či letité špatné finanční ohodnocení hudebníků v rámci striktních tabulek státních zaměstnanců. Přestali se tam ucházet o místo naši nejšpičkovější hráči a raději volili jiné cesty, jak se realizovat. Ovšem je potřeba říci, že právě v České filharmonii se poměry v poslední době změnily k lepšímu. Finanční ohodnocení je spravedlivější, vzrostla prestiž orchestru, management je daleko schopnější a dokáže svoji produkci víc prodat. To může mladé nadějné hudebníky oslovit. Naše poměry ale se zahraničím srovnávat nelze, tam jsou, co se týče kvality nástrojů, kvality notové literatury a její dostupnosti až po finanční zázemí či společenskou prestiž muzikantů, úplně někde jinde. strana 27 ORL číslo 20141 I dokonalost má své chyby ČESKÁ POZICE: Ne každému našinci se jako vám podaří stát se členem tak slavných těles, jako je Mnichovská filharmonie či Berlínští filharmonici... BABORÁK: No, byl to pro mě samozřejmě šok. Jako student jsem nejdříve hrál v orchestru konzervatoře a pak jsem hned přešel do České filharmonie. To byl první skok o několik tříd, jen jsem valil oči. Další šok jsem zažil, když jsem z České filharmonie přešel do Mnichova a později k Berlínským filharmonikům. Při vší úctě k naší národní instituci to bylo zkrátka zase o několik příček výš, úplně jiný „svět“ zvuků, než jak jsem ho znal z Česka. Najednou slyšíte úžasnou souhru a nesmírně přesnou intonaci více než stovky hráčů. A to dokonce až tak výrazně, že se celé moje dosavadní vnímání hudby jakoby pročistilo. ČESKÁ POZICE: Proč jste ale nakonec z té dokonalosti odešel? BABORÁK: Po čase si zvyknete a začnete vnímat, že také dokonalost má své chyby a své problémy. Začnete si říkat, čím se vlastně ta cizina odlišuje, když v ní zažívám podobné nepříjemnosti, před kterými jsem vlastně z Čech odešel. Začínají se ve vás ozývat takové věci jako: dobře, je to ten nejvyšší standard, co jako člen orchestru asi mohu zažít, ale já nechci být jen nějaký perfektní dílek puzzle stavebnice. Chci hrát hudbu svobodně a po svém, ve svém vlastním prostředí a zkusit také něco na vlastní pěst vytvořit. Mně ten pocit, že jsem členem světově proslulého orchestru v té nejvyšší možné kvalitě, najednou přestal stačit a naplňovat. ČESKÁ POZICE: Můžete být ještě konkrétnější? BABORÁK: Mezi Berlínskými filharmoniky je zřejmě vůbec největší počet hráčských individualit ze všech světových orchestrů. Je to mamutí podnik, ale zároveň uzavřené společenství se svými vlastními pravidly. Nejenže tam smlouva po dvou letech zaručuje hráči definitivu, tedy hraní do šedesáti pěti let, k jejímu udělení se ale vedle vedení vyjadřuje také celý orchestr, což je při udělování takového privilegia nebývalá pravomoc. Snaží se vám pak všemožně pomáhat a podporovat vás. Pokud ale hráč odejde od orchestru předčasně o své vůli, všichni to považují za zradu. Dají vám najevo, že jejich přízeň definitivně končí a už si s nimi zkrátka nezahrajete. Je to až trochu mafiánské. Můj odchod proto nebyl úplně jednoduchým rozhodováním. Velkou roli v něm sehrály především mé vlastní představy o budoucnosti, touha založit si vlastní orchestr, mít víc sólových koncertů a věnovat se dirigování. Technika vše nespasí ČESKÁ POZICE: Jak vážnou hudbu poznamenaly současné technické možnosti? BABORÁK: Nahrávací průmysl, který moderní technologie zavedl, má takříkajíc na kahánku. Dnes už i vážná hudba zná jiná média než jenom cédéčka a lidé už asi nechtějí vlastnit stovky nosičů a shromažďovat jich celé hromady. Posluchačům stačí, když své oblíbené písně sdílí na sociálních internetových sítích. Buď si to jenom tak pustí či si zaplatí pár halířů a stáhnou si, co chtějí. Nemusejí platit obrovské sumy za nosiče, a tím celý ten vydavatelský byznys živit. Možná se to časem vrátí do nějaké normálnější polohy. Třeba převládne potřeba autentičtějšího zážitku v podobě živého hraní, nevím... Nakonec na to, abych si natočil vlastní desku a prostřednictvím sociálních sítí o ní dal vědět, nepotřebuji velkou firmu, která na pouhém kotoučku na rozdíl od umělce vydělá vcelku slušné peníze. ČESKÁ POZICE: Přesto existují stovky zajímavých nahrávek, že se v nich pomalu nedá ani orientovat… BABORÁK: Zvukové nosiče usnadnily dosažitelnost, už to není hraní pro pár vyvolených či provedení nějaké sklady jednou za život. Navzdory tomu jsou pouhou náhražkou živého provedení. Čím dál tím víc se přikláním k názoru, že nahrávky mají jen čistě dokumentární charakter, podobně jako třeba pohlednice. Nic víc. Všechno důležité z hudebního zážitku se totiž odehrává hlavně během živého, autentického hraní. Jde hlavně o bezprostřednost a neopakovatelnost, protože se to odehrává teď a tady a posluchač je toho přímý účastník, ne-li dokonce spoluaktér. Svůj vliv má i atmosféra konkrétního koncertu, specifika akustiky sálu či vlastní nálada. To všechno pak tvoří důležitý a nezapomenutelný posluchačský zážitek. ČESKÁ POZICE: Jenže současná technika spoustu věcí dokáže nasimulovat... BABORÁK: Mikrofon či jiná, sebedokonalejší nahrávací technika nemůže nahradit lidské ucho, celý vjem zvuků je uměle přetransformovaný a jisté alikvóty a barvy vznikající při tvorbě tónu sejmout věrně nedokáže. To rozechvění vzduchu, které vzniká při tvorbě tónu na nástroji, posluchačský zážitek ochudí. Dokonalý záznam je chiméra. A to i se všemi dostupnými finesami. Osobně považuji přespříliš vyumělkovanou dokonalost za nudu, která s autentickou hrou nemá nic společného. Nějaké kiksy nejsou podle mého soudu důležité a vždycky k nějakému dojde – sklouzne vám třeba prst z klapky – ten se ale dá vždycky zkorigovat. Důležitější je celkový výraz, posluchač se musí vznášet a hudba mluvit. Industriální postromantismus ČESKÁ POZICE: Co současnost přináší do vážné hudby? Posunula ji někam, či http://orl.bloger.cz strana 28 ORL číslo 20141 je stále postavena na tom, co se odehrálo kdysi? ale nakonec i prosadit. Předvídat ale nějaký vývoj nedokážu. BABORÁK: Za poměrně krátkou dobu došlo v hudbě k nesmírnému pokroku. Dnes je proto hodně těžké přinést něco podobně převratného, vytyčit nějaký nový směr, přinést něco nového a objevného. Jenže před takovými sto lety či ještě hlouběji do minulosti měli úplně stejný pocit. Že je zkrátka konec, že není možné nic objevit, že už se věci vyčerpaly a všechno je napsáno. Ovšem pak došlo společně s nějakou reformou ke společenskému posunu a hráze jako by se protrhly. ČESKÁ POZICE: Proč by měl dnešní konzument v tak obrovské nabídce všeho možného poslouchat vážnou hudbu? Já nečekám od současnosti nic až tak převratného, nicméně něco nového může znovu přijít, už jen z logiky věci. Přesto – matematicky vyjádřeno – hudba nemá nekonečný počet kombinací, má jen dvanáct tónů a půltónů. Takovými věcmi se ale nezaobírám. Sám za sebe jsem docela rád, že v sobě nemám tvořivý talent a nenesu pak žádné břímě takové ambice ztěžka probojovávat. BABORÁK: Oblast vážné hudby má jisté specifikum. Je přece docela zvláštní situace, když nějaký skladatel před sto lety zaznamenal svoje myšlenky prostřednictvím obecně ne úplně srozumitelných značek, je to až takový kryptogram. Ta skladba tedy sice existuje, ale zároveň jako by vlastně nebyla. Musí se zahrát, a její tvůrce ji tak dost často nikdy provedenou živě neslyšel. Všechno se odehrávalo hlavně v myslích skladatelů, což byl bezesporu velký duševní výkon. A my dnes máme teprve možnost zjistit, co to vlastně bylo. ČESKÁ POZICE: Ale něco se přece jen ve vážné hudbě děje, nebo opravdu ne? BABORÁK: Dnes zažíváme něco jako návrat k tonalitě. Současní skladatelé navazují na to, kde symfonická hudba kdysi skončila, tedy na romantismus, a je z toho takový řekněme industriální postromantismus. Často to není moc dobré, nemá to hlavu ani patu. Právě v Berlíně jsme s dirigentem Simonem Rattlem hráli řadu současných skladatelů a soudobých skladeb a upřímně řečeno, moc výrazně na mě nezapůsobily, byly si hodně navzájem podobné. Osobně mám pocit, že řada skladeb je nepřekonatelná a nedokážu si představit, jakými prostředky by šly překonat. Výrazný posun či změna nastane jedině tehdy, až se narodí taková osobnost, která bude schopná si vzít ze starého to nejlepší, a přitom bude mít vlastní vizi a sílu. Nenechá se roztříštit dobou a svoji vizi dokáže nejen sdělit, Hra je duševní činnost ČESKÁ POZICE: Proč jste si vybral za nástroj právě hornu? BABORÁK: To vyplynulo z rodiny, která je veskrze muzikantská. Ale že jsem si vybral zrovna hornu, byla víceméně náhoda. Nakonec ale moje volba dopadla dobře. Hornista totiž musí mít úzké rty a rovné přední zuby, což já naštěstí mám. Pak už to jsou jen hodiny a hodiny nekonečné dřiny. A je to spíš o duševním vypětí než fyzickém výkonu. Dokonce bych řekl, že profesionální provozování hudby je dost nezdravé. Jak se sice říká, hudba léčí, ale rozhodně ne tím, že se provozuje. ČESKÁ POZICE: Jak dlouho může být člověk špičkovým hráčem? http://orl.bloger.cz BABORÁK: U horny je to trochu omezenější než u jiných nástrojů. Přece jen je to nástroj závislý na tělesné kondici – musíte mít v pořádku zuby a mít zpevněné dásně, a to s věkem stárne. Zhruba kolem padesátky proto takový hráč zažívá vrchol. Nejen že už ten nástroj zvládnul a pochopil, ale má zkušenosti, zážitky, což se na kvalitě hry projeví. Co se ale týče nástrojové techniky, padesátník lepší už nikdy nebude. Osobně mně dnes na nějaké pravidelné cvičení mnoho času nezbývá, dlouholetou praxí jsem se však naučil cvičit hlavně efektivně. Jednoduše nezahraju ani jednu notu navíc. Do svého nástroje jsem proniknul natolik, že nemusím hodiny trénovat, jako když jsem začínal. Proslulí zenoví mistři na příkladu lukostřelby učí, že aby byl nějaký výkon dokonalý, mysl musí být absolutně uvolněná a lehká. Musíte zapomenout na všechno, co jste se kdy naučil či nějakým způsobem nadřel, a pak dokážete zahrát snad úplně všechno. Jde o to nechat vyjevit génia té skladby bez nějakého vašeho zásahu tak, aby zazněla veškerá energie hudby. Pokud se to naučíte, najednou ta dřina začíná dávat smysl. Je to zázrak, že člověk může být obdařený takovou schopností, aby prostřednictvím jakýchsi prostých notových kuliček dokázal vyjádřit tak niterné záležitosti, jako jsou emoce, sny, myšlenky, prožitky, které jiný druh umění nedokáže tak bezprostředně popsat. Náš úkol je pak ten zázrak předat posluchači. A to je hodně těžké. Radek Baborák (37) Patří k nejvýraznějším a světově nejuznávanějším českým instrumentalistům na poli vážné hudby. Na lesní roh začal hrát v osmi letech, vystudoval pražskou konzervatoř a už záhy získal řadu presstrana 29 ORL číslo 20141 tižních tuzemských i zahraničních cen. Jeho výjimečný talent ocenili i v České filharmonii – členem „prvního“ českého orchestru se stal hned v osmnácti letech a byl přijat dokonce bez konkurzu. V roce 1996 pak získal angažmá v Mnichovské filharmonii a o pět let později u Berlínských filharmoniků. Od nich odešel v roce 2010 a od té doby je takříkajíc na „volné noze“. Jako vyhledávaný sólista se pravidelně objevuje na světových scénách a hudebních festivalech, má za sebou řadu nahrávek. Ceněné jsou především jeho interpretace skladeb J. S. Bacha. V současnosti se vedle sólové a pedagogické činnosti věnuje hlavně vlastním projektům. Provozuje mimo jiné komorní Baborak Ensemble, jedním z jeho dalších záměrů je symfonický orchestr Česká Sinfonietta, kde působí i jako dirigent. http://www.ceskapozice.cz/magazin/ kultura/radek-baborak-posluchac-semusi-vznaset-hudba-mluvit Problematika záznamu klasické hudby Zvukař, technik a hudební režisér jsou tvůrci, nikoliv pouze dokumentaristé. Zkrátka vysoká liga zvukařů je víc než jen profesionalita. Je to také trochu umělecký obor. U ostatních žánrů je nahrávka v některých parametrech lepší než návštěva koncertu. Na koncertě např. popu logicky neuslyšíme tolik detailů a nuancí jako na nahrávce. CD je zvukově komplexnější než návštěva popového koncertu Při poslechu CD je vše dobře slyšet, veškeré hlasy jsou vyrovnané a zřetelné. Samozřejmě koncert nabídne posluchači například ohromující hlasitost – což je také vlastně druh jisté kvality. Také atmosféra a jiné psychologické momenty jsou nezachytitelné, ale přesto se dá zodpovědně říct, že CD je objektivně zvukově komplexnější než návštěva řekněme popového koncertu. To je dáno mimo jiné tím, že skoro všechny jiné žánry než klasická hudba jsou založeny již při živé produkci na elektrifikaci, na používání mikrofonů, efektů atd. Samotní interpreti mají odposlech, a tak v podstatě již pracují se zvukem, který je podobný nahrávce. A přesně vědí, co si na mikrofon můžou dovolit a co ne. Zkrátka hudebníci již při hře uvažují zároveň v dimenzích hudebního záznamu. Ale jak je to s klasikou Klasická hudba se tradičně vyhýbá nazvučení, amplifikaci. Dominuje snaha o čistě akustickou produkci. To je jeden důvod, proč záznamy z koncertů, ale i studiová CD jsou u klasiky neporovnatelně horší než když navštívíme koncert. Toto může mít za následek, že záznamové médium je spíš dokumentem o nějaké produkci než plnohodnotným hudebním produktem. Dovolte mi příměr mezi filmem a divadelní hrou. Pokud přijdu na Pražský hrad na Shakespearovské slavnosti, vše působí dokonale. Režisér i herci vše dělají tak, aby zasáhli diváka. Ovšem pokud vezmu mikrofony, kamery v té nejvyšší kvalitě a k tomu špičkový tým tak z tohoto zážitku po natočení a vysílání v TV zbude opravdu pouze dokument. Vyjádření celku pomocí právě používaného média http://orl.bloger.cz Je to mimo jiné proto, že líčení, svícení, mluva, hudba – vše logicky ignoruje natáčení ve prospěch živého divadelního působení. Ale vzpomeňte si na Shakespearovy hry ve filmu. Krása. Tam se nejedná o dokument, ale o vyjádření celku pomocí právě používaného média. Veškeré uvažování se odehrává automaticky ve filmových prostředcích a možnostech. Jistě chápete, že záznam Thomase Hampsona je příbuzný spíš se záznamem divadelního představení. Je samozřejmě otázkou, proč klasika vytrvale již téměř sto let ignoruje amplifikaci. Například na jazzových školách, muzikálu atd. existuje předmět, který by se dal nazvat jako práce s mikrofonem. Na druhou stranu slyšet přírodní zvuk bez amplifikace – tento luxus vám umožní klasická hudba. Ale o tom nejde vyprávět a ani to, jak vidíte, nelze zdokumentovat hudebním záznamem. A proto. Choďte na koncerty. Samozřejmě toto je jeden střípek z celé problematiky, která je velice podstatná, a myslím, že je dobré si její existenci začít připomínat a postupně ji mapovat. Paradox milovníků klasiky – neuvědomují si, že nahrávka je výrazně horší Vzniká zajímavý paradox – milovníkům klasiky často nepřipadá, že nahrávka je výrazně horší než návštěva koncertu. Britský psycholog a teoretik umění, Ernst Gombrich, to vysvětluje na tomto příkladu – Dva lidé s kvalitním zrakem z velké dálky popisují dům. Jeden říká – tam někde u skály stojí dům, asi žlutý. Zdá se, že tam je velký strom. Druhý popisuje – Je tam žlutý barokní dům s pěti dřevěnými okny. Omítka někde opadává a je vidět kámen. Rovněž futro od dveří je kamenné. Střecha je ze starých tašek. Ke dvěma velikým lipám vedou schody od jezírka… Jak je možné, že jeden vidí z té samé vzdálenosti o tolik víc? Ano, oba sice vidí to samé z té samé dálky, jenže ten druhý u toho domu předtím kdysi byl, a tak si ani nestrana 30 ORL číslo 20141 všiml, že si informace ke své spokojenosti vlastně domýšlí na základě zkušenosti (kterou si navíc ani nemusí pamatovat). peněz odchází ze země daňovými ráji, které zdejšímu nepracujícímu lidu zařídil Kalousek a spol. Viz celou sérii článků pod heslem Offshore-leaks . A tak to bývá i s milovníkem klasiky – je paradoxně tolerantní k velkému úbytku informací na CD. Vůbec neví, že si domýšlí. Ale co chudák ten, kdo chce s klasikou začít a jde cestou poslechu CD…. Řešení se stále hledá, je mnoho možností, ale v současné realitě musím opět říct jediné – NAVŠTĚVUJTE KONCERTY. Zcela jinak pohlížejí na situaci ekonomové, kterých se netýká tematické číslo Zrada českých ekonomů (2013-16). Patří mezi ně Gabriel Zucman, profesor na London School of Economics a jeho kniha The Missing Wealth of Nations (La richesse cachée des nations). http://remymartin.cz/nazory/problematikazaznamu-klasicke-hudby Daňové ráje, skryté bohatství národů Zucman odhaduje, že do daňových rájů jde 8 % světového HDP, tj. 5 800 miliard euro. A jen od roku 2009 stoupl počet ulitých peněz o 25 % a jen ve Švýcarsku o 14 %. U nás jde o sumy mnohem větší, protože stát proti této zlodějně cíleně nezasahuje. Nově se formující koalice po českých volbách se dojemně shodla na tom, o čem dosud neřekla ani slovo. Kolik Shrňme základní argumenty knihy pojednávající o největším ekonomickém podvodu současnosti. I přes snahu států G20 je v daňových rájích podle tohoto ekonoma neuvěřitelné bohatství. Zucman odhaduje, že jde 8 % světového HDP, suma je kolem 5 800 miliard euro. A jen od roku 2009 stoupl počet ulitých peněz o 25 % a jen ve Švýcarsku o 14 %. Jinak řečeno: boj proti finančním zlodějnám ani pořádně nezačal. Představte si Francouze, který z tajného konta ve Švýcarsku nakupuje akcie Google. Francie jej nedaní, jeho konto je tajné; USA také ne, i když kupuje jejich "zboží"; a ve Švýcarsku je jako cizí státní příslušník osvobozen od daně. Jinak řečeno, všichni kromě tohoto podvodníka mají na kontě mínus. Zucman v rozhovoru pro Le Monde říká, že je to stejné, jako kdyby Marťané vlastnili Zemi. Pohyb tohoto černého kapitálu existuje, a proto lze do jisté míry také spočítat jeho výši. Když to začal Zucman dělat, vyšly mu tak závratné sumy, že si nejprve myslel, že jde o omyl. Z oněch 5 800 miliard euro offshore je nezdaněno 80 %. Ptejme se tedy, k jakým únikům na daních došlo. carsko bere z Francie, z Německa a z Itálie kolem 15 miliard euro ročně. A přitom by stačilo tak málo, říká Zucman. Jen 50% daň uvalená na pochybné transakce do Hongkongu by přinesla zadluženým státům stamiliardy. A to nezmínil příklad Ruska, které tuto černou listinu a zvýšené zdanění skutečně udělalo. Ekonom se diví tomu, že státy EU nechávají beztrestně recyklovat peníze fondů přes Lucembursko a Švýcarsko do daňových rájů. Přitom není žádný problém sledovat toky transakcí, viz evropský systém Clearstream a Euroclear. Gabriel Zucman patří k řadě mladých alternativních ekonomů, které citujeme v našich článcích o ekonomice. Připomínáme nedávnou recenzi tématem podobné knihy v článku Piketty aneb Zhroucení zakládajícího mýtu kapitalismu. Le capital au XXIe siècle jako knižní událost letošního podzimu. Jeho metodickou analýzu nerovností v současném neoliberálním systému jsme používali v několika rozborech, viz např. článek Kam mizí bohatství vytvořené vyšší produktivitou práce? nebo studii Distribuce státního bohatství v USA . http://news.erepublika.cz/article2259-Da-ove-rajeskryte-bohatstvi-narod I tato čísla jsou závratná: jde o 130 miliard úniku na daních světově, z toho 50 miliard v EU a 17 miliard pro Franci. Její zadlužení by se snížilo z 95 % HDP na 70 %. V Česku je jasné, že poměr úniků je mnohem větší, díky cíleně deformované legislativě a nečinnosti státních orgánů na všech úrovních. Jen samotné Švýhttp://orl.bloger.cz strana 31 ORL číslo 20141 Wikileaks zveřejnily utajované znění Transatlantické dohody EU-USA Smlouva je ještě větší průšvih, než se myslelo: zahrnuje 13 států a pokrývá 40 % světového HDP. A žádný občan ani z EU ani z USA o ní oficiálně nic neví. Dokument zveřejněný Wikileaks je tajný. Smlouva TPP je ještě větší průšvih, než se myslelo: zahrnuje 13 států a pokrývá 40 % světového HDP. A žádný občan z asijských zemí ani z USA o ní oficiálně nic neví, protože tento dokument je tajný. Veřejno-právní organizace specializované na velké obchodní smlouvy začaly pitvat text a jsou zděšeny. Smlouva upravuje práva korporací tak, že nejen zastaví konkurenci a technologický pokrok, ale dá korporacím možnost, aby obešly referenda v jednotlivých státech či v EU a mohly implementovat vlastní zákony. Vazba mezi TTP a TTIP Nedávné články Smlouva EU s Kanadou jako model nové strategie korporací upozornily na utajené vyjednávání lobbistů na obou březích Atlantiku o nové formě korporátního otroctví, které se jmenuje moc hezky: Trans-Pacific Partnership Free Trade Agreement (TPP). Evropská obdoba této smlouvy se jmenuje Transatlantic Trade and Investment Partnership (TTIP). K ní článek Transatlantický trh je hrozba pro EU se současným demokratickým deficitem . Korporace se konečně chtějí osamostatnit na vládách a občanech tím, že chtějí uzavřít globální partnerství. Wikileaks se dal v zájmu občanů do práce a zveřejnil na svém webu předběžný návrh této dohody . Uveďme několik příkladů. Zveřejněný návrh ukazuje, že do TTP jsou zakomponovány smlouvy SOPA a ACTA, které vyvolaly pobouření světové veřejnosti, protože vedou ke kontrole internetu a porušují základní lidské právo na soukromí. Ale kdo ho dnes má, po fízlování britsko-amerického tandemu NSAGCHQ. Dalším velmi negativním prvkem smlouvy je prodloužení patentové ochrany prakticky na všechno, co korporace uznaly za vhodné pro svůj oligarchický zisk. Nevládky upozorňují, že tímto způsobem dojde k zastavení technologického pokroku a zejména prodloužené farmaceutické patenty těžce poškodí rozvojové země. Další příklady poškozovaní veřejných věcí jsme již uvedli v přecházejících článcích. Jde zejména o neprůhledný systém vyjednávání, bez jasně stanovených mantinelů, delegací, kontrol a kontroly veřejnosti nad dílčími výsledky. Právníci upozorňují, že po podpisu smlouvy všechny koncerny okamžitě lobbisticky zatlačí na legislativu EU, národních států a USA, aby drobnými dílčími opatřeními znásobily efekt TTP. A v neposlední řadě vznikne globální právní úprava pro jedno procento, kterým se vyváže z politické pravomoci států. Na planetě vznikne systém Nepostižitelných, který odstraní jedině válka nebo revoluce. Ale zatím http://orl.bloger.cz je ještě čas a veřejnost v EU a v USA se začíná probouzet. Nezávislá občanská televize RealNews věnuje TTP velké množství vysílacího času i analýz. Na hlavní komentář se podívejte zde. Kevin Zeese je jedním nezávislých právníků, kteří pro mezinárodní nevládky analyzovali text TTP, který zveřejnilo Wikileaks. Tento právník patří mezi hlavní mluvčí hnutí za demokratizaci ekonomie, viz web PopularResistance.org . http://news.erepublika.cz/article2236-Wikileaks-zveejnily-utajovane-zn-ni-Transatlantickedohody-EU-USA Proč nemáme českou literaturu? Alexander Tomský ahle otázka musí hloubavého čtenáře pořádně trápit. Je to už dvacet čtyři let od převratu a nic. Knih mnoho, spisovatelů málo. A nemálo i literárních cen. Zkoušel jsem číst leccos z produkce té plejády mladých ověnčených pisatelů, ale s hrůzou zjišťuji, že se to krom písmen literatuře moc nepodobá. Amorfní, rozplizlé texty, výkřiky, výlevy a emocionální hnutí postav naskládaných bez ladu a skladu, jako by publikum a řemeslo už nebylo. Umění je od slova umět a úvodu, stati i závěru se beztrestně (s výjimkou génia) nikdo nestrana 32 ORL číslo 20141 vyhne. A kdo píše, by měl publikum vnímat na prvním místě, pro sebe ať píší podivíni, jako Franz Kafka nebo Marcel Proust, i když někdy výjimečně osloví svět. První, co na otázku proč chybí velcí umělci slova, každého napadne, je výmluva na malý trh českého jazyka a stát, jenž svou kulturu na rozdíl od těch větších (o Francii ani nemluvě), nepodporuje, a proto stěží zplodí velikána. Talent se neuživí. Pravda, ale malá. Masivní státní podpora jako ve Skandinávii by jistě i u nás vyprodukovala více autorů detektivek a thrillerů a jistě i mnoho z nich světově úspěšných, a také více překladů, více nakladatelů, knihkupců i čtenářů. Kultuře a kultivovanosti by větší provoz jistě prospěl. Ale velký spisovatel se z bohaté společnosti málokdy narodí. Vždyť i v západní Evropě, v té strašlivé nadprodukci děl ovšemže většinou řemeslných vládne dnes chudoba ducha. Velká literatura, jež by ohromila svět, o které by se vášnivě diskutovalo v médiích i mezi čtenáři, chybí už od šedesátých let. Zdá se, jako by se velcí umělci čas od času houfovali na nějakém zvláště příhodném a plodném místě, jako byly Benátky, Florencie, Remeš, Amsterodam či Paříž, ale neplatí to jen o výtvarném umění epochálního období gotiky, renesance nebo fin de siécle. I v případě poezie někdy dochází ke koncentraci těžko definovatelné společenské potřeby, na níž v té šťastné chvíli umělci odpoví. Za takovou poptávkou se jistě skrývají materiální možnosti i dotace a sponzoři, ale samy peníze ji nevytváří. Brzy uplyne století od pruské agrese proti evropské civilizaci, ale ještě před zánikem starého Rakouska si našel „duch doby“ takové příhodné místo v posledních desetiletích Vídně a vypukl tvůrčí zázrak. Jak popisuje Stefan Zweig (Svět včerejška), gymnaziální mládí bylo divadlem, operou pod taktovkou Gustava Mahlera, a hlavně poezií posedlé a „puzení k umělecké tvorbě se stalo už ve školních lavicích epidemií“ – Hofmannstahl, Trakl, Broch, Musil, Zweig, Altenberg, K. Kraus, J. Roth a z celého mocnářství i německé říše dojížděli další (Rilke, Werfel, Wiener). Vznikla „naléhavá konstelace nové duchovní a literární orientace.“ Kvasila tvůrčí reakce proti šosáckému akademismu a eklekticismu, vášnivá potřeba vyššího jsoucna, snad i umocněná intuicí zániku kakánie. Byla družná, vzdělaná a svobodná ta mladá měšťanská generace, (bez pasu jezdila po celé Evropě a navazovala kontakty se svými druhy – mluvila běžně dvěma i třemi jazyky. Dodnes ji v německém jazyce nikdo netrumfl. Takovou vlnu literárního nadšení zažilo i Československo ve dvacátých letech a ani později jsme předválečné mistry nedokázali dostihnout. V malém jsem euforické generační vzepětí zažil i u nás v letech šedesátých. Bylo však na rozdíl od staré Vídně převážně protestem politickým, inspirováno opožděnými debuty a reedicemi starších zakázaných autorů, i těch ještě odchovaných do roku 1948 duchem republiky. V každém městě (mimo kamenná divadla) vznikaly po vzoru Semaforu malé amatérské scény absurdní poezie, zavilými jinotaji útočily na zdechlinu dirigované kultury a vítaly nový svobodnější život. Dokonce se k té vlně přidala i státní osvobozená kinematografie a najednou chrlila jeden lepší film za druhým. Zasáhla nás tenkrát nepřekonatelná jména starších tvůrců – Holan, Deml, Reynek, Renč, Zahradníček, Kainar, L. Klíma i těch opožděných debutantů – Hrabal, Škvorecký, Páral, I. Klíma, Havel, Kundera, Skácel, Mikulášek, Holub, Jedlička, Hanč a tolika dalších, kteří měli smůlu, že zaujali jedinou knížkou, ale už se po krákém nadechnutí, tak jako mladí básníci nové vlny Wernisch, Gruša, Pištora, Hanzlík, Kryl, Brousek, Kabeš, Hejda nestačili plně rozvinout, protože spadla klec. http://orl.bloger.cz A do třetice všeho se přivalila vlna literatury teď už naprosté svobody let devadesátých, tentokrát spisovatelů vnitřního i vnějšího exilu, ale jejich protest už neměl nepřítele a ve své víře v Západní civilizaci si nevšimli její atomizované, zmaterializované a úpadkové podoby. A publikum, místo skutečné společenské poptávky, kupovalo zřejmě hlavně ze zvědavosti a prvotní zájem o necenzurovanou literaturu, jež nabízela jen reflexi a zápasy doby minulé, se brzy vytratil. Tahle literatura nemohla oslovit novou generaci. Přesto ji do jisté míry možná ovlivnila a proto se nová tvorba tak často vrací k neuralgickým bodům historie – holokaust, vyhnání českých Němců, kolektivizace, totalitní útlak. A reflexi nové doby má zřejmě pokřivenou. Mladí spisovatelé hledají okrajové příběhy, a tak jako v kumštu výtvarném, povyšují každou bizarní originalitu nad umění. Hrdina, často cvok mezi cvoky, se bouří proti dávno neexistující autoritě rodičů, církve, státu i společnosti. To, co trápí nebo by mělo trápit společnost, je ale naopak ztráta autority (včetně spisovatelské) a bezuzdná negativní svoboda vlastního ega, která se sprostě roztahuje nad světem a rozkládá společnost. Volné umění dnes nepotřebuje bojovat za větší svobodu a bezbřehá individuální autonomie není ideál. Má-li nová generace obnovit vyšší formu existence, má-li být skutečnou revoltou ducha, musí se utkat s rozkladným, negativním voluntarismem a zkomponovat nový ideál konzervativních hodnot. Nemůže zůstat ve vleku nedávné historie ani velkých rebelů za svobodu. Na tragických příbězích dneška by měla akcentovat potřebu nového metafyzického řádu. Mám pocit, že ta velká svobodná rakouská literatura by stále ještě mohla inspirovat právě tím, že rozpad normativních hodnot předpovídala a občas i tušila nastávající chaos. Dnešní generace strana 33 ORL číslo 20141 literátů k tak převratnému myšlení, že má stavět nikoli bořit, ještě zřejmě nedozrála a s geneticky zakrnělými křídly zápasí o včerejší svobodu, kterou si plete s Absolutnem. Týždeň, 9. 12. 13 http://blog.aktualne.centrum.cz/blog y/alexander-tomsky.php?itemid=21805 NSA: nekonečný příběh pokračuje Petr Kopač EU v sobě našla trochu odvahy a pokouší se alespoň předstírat náznak reakce na politiku šmírování. Cecilia Malmström, komisařka EU pro vnitřní záležitosti Spojené státy varovala, že programy předávání údajů o Evropských občanech by mohly být pozastaveny. Vyjednávání o zóně volného obchodu mají být nicméně zahájena, jako by se nechumelilo. Francouzský president sice vyzýval k jejich zastavení, ale Evropská komise a Německo se omezily na žádosti o omluvu. Na druhé straně, významná část Evropských zemí (včetně Francie) se podílela na zastavení letadla Bolivijského prezidenta (v domnění, že Edward Snowden je na palubě). Akce vyvolala bouři nevole v celé UNASUR (Unie jihoamerických národů). "Právě vám byla odebrána vaše základní lidská práva. Pěkný den!" - tahle hláška by se vám mohla za chvíli ukázat ve vašem prohlížeči, tedy, pokud by někoho zajímalo, že o tom víte. Whistleblower Snowden, jehož osudy společně s vámi sleduji, poodhalil něco, co se veřejnost neměla dozvědět. NSA, PRISM, GCHQ - spousta komplikovaných kódových jmen a zkratek, které ale znamenají jedno - rozlučte se se soukromím, nebo začněte šifrovat všechna svá data, hovory, e-maily. Orwell se spletl s rokem 1984. Je rok 2013 a vševidoucí Velký Bratr se jmenuje Barack Obama. Jste potenciální terorista. Všichni jsme. A proto nemáme nárok. Žádná práva. Žádný spravedlivý soud. Jak by mohl někdo zpracovávat data miliardy uživatelů po celém světě, říkáte si, a proč by četli zrovna moje nezajímavé soukromé zprávy, ptáte se? No jen tak z legrace asi NSA uprostřed pouště v Utahu obří utajované a vojensky opevněné výpočetní centrum za 2 miliardy amerických dolarů nestaví. A to je pouze špička ledovce, protože kolik se přesně už utratilo na šmírování nikdo neví, je to tajné. Pravděpodobně už skrze NSA protekly stovky miliard. Transparence hadr. Lidé umírají na ulicích kvůli krizi? Nezájem. Lincoln v 19. století řekl o demokracii "vláda lidu, lidem, pro lid", citoval jej často i TGM. Dnes demokracie asi znamená něco jiného. Vaše údaje na Facebooku, vč. soukromých zpráv, vaše e-maily, veškerá soukromá data ze všech Google služeb (projekt PRISM). Kompletní seznamy hovorů spojovaných americkými telefonními společnostmi (Verizon, AT&T, Sprint). Miliardy hovorů denně. Vaše intimní data, která jste v dobré víře (či nevědomky) a s důvěrou ukládali na amerických serverech. Data, která alespoň procházela přes servery v USA (a nebo podmořské kabely). To vše bylo sledováno, filtrováno a zpracováváno. A pravděpodobně je. Právě teď, když si čtete tento článek. A bude i zítra, možná o něco víc, protože tento článek bude vyhodnocen jako "podezřelý". Podívejte se klidně na shrnující článek v angličtině a přesvědčte se sami. Profilování ve velkém. Metadata nelžou. Klikáte na podezřelé odkazy? Vyjadřujete často vlastní názor online? Byli jste někdy na nějaké demonstraci? Znáte člověka, který má v přátelích na Facebooku podezřelé lidi? Psali jste si e-mail s někým politicky aktivním? Nebo jste si možná telefonovali? Řekněte sbohem vašim lidským právům. Pro americké tajné soudy vydávající tajné rozsudky na masové sledování totiž vaše práva nic neznamenají. Občané evropských zemí v americkém právu nemají prakticky žádnou ochranu (můžete být legálně sledováni bez toho, aby se agentury obtěžovaly získat soudní příkaz). "Těšit" nás může snad jen to, že i na ochranu amerických občanů se z vysoka kašle. Takže jsme prakticky na stejné lodi. Např. protiváleční aktivisté, ti jsou obzvlášť škodliví. Je potřeba je šmírovat, protože podle americké administrativy, kdo si nepřeje válku je automaticky terorista. Jste asi také terorista. Nasadíme na vás agenta informátora, prohledáme vám byt, budeme vás šikanovat a mlátit. Bez soudního příkazu samozřejmě. Americká armáda si takto zasedla dokonce i na vlastní válečné veterány a považuje to za oprávněné. Kéž by to byl jen špatný vtip, bohužel není. "Pokud je nyní nenásilný protest ozna- http://orl.bloger.cz strana 34 ORL číslo 20141 čován za terorismus a je k němu tak přistupováno, pak demokracie a První dodatek jsou v kritickém ohrožení." konstatuje Larry Hildes, advokát Národní asociace právníků, který podal žalobu již v roce 2009, kdy unikly o tomto obskurním šmírování první informace. (První dodatek americké Ústavy se týká mj. svobody slova a svobody tisku, viz Wikipedia) evropské úrovni; navrhuje, aby Evropský parlament hrál rozhodující roli v tomto monitorovacím a kontrolním mechanismu;" Bohužel, jak jsem psal ve včerejším článku, poslední reakce EP nic moc. Člověku pak vrtá v hlavě otázka, "na co jsou nám všechny mezinárodní dohody, směrnice, zákony, ústavy a listina základních lidských práv a svobod, když se naše vlastní vlády rozhodly promíjet jejich masové porušování cizí zemí?" Kdyby se něco takového provalilo na kterýkoliv jiný stát než USA, téměř jistě by byly takové činy okamžitě veřejně odsouzeny a na tento stát uvaleny sankce. Jenže do této aféry jsou namočené i některé evropské vlády (jmenovitě Spojené království a jeho agentura GCHQ, či Francie a Švédsko) a ty ostatní nemají dost odvahy, aby "si dovolily otevřít ústa." Překvapivě směšně (ale je to spíš k pláči) už v tomto kontextu vyznívá pouze zpráva, ve které je odhaleno masivní a až obskurně komplikované sledování evropských ambasád a zahraničních misí EU (narušujíce diplomatickou imunitu a mezinárodní právo!) - pomocí štěnic, specializovaných antén a napíchnutí kabelů. Sledováno takto bylo minimálně 38 ambasád či misí, vč. francouzské, italské a řecké. Současná debata v USA se vede především nad tím, že NSA šmírovala i americké občany. Moc lidí se ale kupodivu nepozastavuje nad tím, že je úplně dokonale legální (a po to po dlouhou dobu), šmírovat občany třetích zemí = nás. Překvapivě, Evropský parlament k tomuto typu šmírování již jednou stanovisko vydal, a to už dávno - ještě před útoky z 11. září 2001 - k systému ECHELON. Velká část z tohoto nálezu je platná dodnes a doporučení jsou zcela logická a přímočará, např. "Národní legislativní prostředky k ochraně občanů a firem... [Evropský parlament] vyzývá členské státy, aby vyjednaly s USA Kodex chování, podobný tomu v EU;" nebo dále "upomíná Evropskou radu a členské státy, aby prioritně ustavily systém demokratického monitoringu a kontroly autonomních evropských výzvědných možností a dalších společných a koordinovaných výzvědných aktivit na Proč žádná evropská vláda neučinila tímto směrem žádné kroky za posledních 12 let? Protože lidská práva se nedají vyvážit ani zlatem, ani ropou. Pokud jste dočetli až sem a máte stále dost odvahy pohlédnout zpříma do očí americké demokracii, můžete pokračovat dál článkem o "lidském" zacházení s vězni na Guantanámu. Aneb, "kdo má zbraně má i pravdu" (Karel Černoch, 1968, Československo) Šokující tajemství a zamlčované magické souvislosti „punkerského protestu“ Svatava Maria Kabošová odkrývá podstatu tzv. „punkové modlitby“ v chrámu Krista Spasitele a zasazuje tento čin do http://orl.bloger.cz souvislostí, o nichž se zatím nikde nepsalo. V 90. letech jsem se intenzivně věnovala výzkumu toho, jak působí zvukovoobrazové a hudební vibrace na vědomí a nevědomí člověka. Tehdy jsem se nechtěla svazovat optikou jednotlivých kategorií umění, ani definicemi toho, co je na pomezí umění a politiky, ale stanovila jsem si jen dvě kritéria – dvě kategorie: 1. hudba, která léčí a 2. hudba, která zabíjí tělo a DUŠI. Na začátku 90. let nebyl problém získat vysílací prostor v Českém rozhlase a také poslechovost byla tehdy velmi vysoká. Díky pořadům „Léčivé tóny“ /každý čtvrtek 1993-1998/ a „Dobré jitro s Awikou“ /každé ráno po celý rok 1994/, ale i mnoha dalším v SR /Sro, Fun rádio, Rádio Twist/ se mi podařilo monitorovat zkušenosti desetitisíců posluchačů. Naše hudební společnost navázala spolupráci s desítkami lékařů, terapeutů a psychiatrů v celé Evropě. Nade vší pochybnost se prokázalo, že určité hudební vibrace a slova mají značný vliv na naši psychiku i fyzické zdraví – mohou léčit, ale i zraňovat. Zajímalo mne, zda nějaká hudba nás sama o sobě může „intoxikovat“ natolik, že dochází k smrtelným zraněním duše. Zde jsem již nemusela experimentovat, Bůh mi dal okamžitou odpověď: koncem 90. let jsem pro cyklus Curriculum vitae, ČT 1999 - 2001 natočila dokument Zázraky mého života, příběh obrácení bývalého vězně, narkomana a vyznavače satanismu. V té době nebyl rozšířen internet a on se stal satanistou na základě jedné jediné písně, kterou slyšel v rozhlase, koupil si ji na CD a potom „žil v zajetí“ této skladby. Vykrádal lebky z hrobek, řezal si do těla, opájel se krví, začal užívat drogy a prováděl okultní satanistické rituály, kterým ho nikdo neučil. Rozepsat se o tomto tématu by byla příliš dlouhá odbočka – a v budoucnosti se k němu ještě vrátím. O tom, že si nestrana 35 ORL číslo 20141 bezpečných prvků okultismu v současné domácí i zahraniční hudbě začali všímat i mnozí další mladí lidé, svědčí vznik portálu Tajemství hudby, kde najdete řadu pozoruhodných informací. Teroristický čin s hrůznými následky To, co provedly členky skupiny PUSSY RIOT, neboli v překladu velmi slušně „K..dí virvál“ či „Vzbouřené pí..“ není jen „ledajaká výtržnost“, ale cosi, co muselo být velmi přesně zorganizováno – ne jako happening či umělecká performance, ale doslova jako teroristický čin. Každý, kdo osobně navštívil chrám Krista Spasitele, ví z vlastní zkušenosti: Detektory a rentgenová kontrola u vchodu nepropustí žádné větší zavazadlo, ta se povinně odkládají. Mladé studentky, byť s jistou průpravou /nejzkušenější 25 letá Marija Aljochinová se angažovala v humanitárních organizacích a jako ekologická aktivistka v Greepeace/ nemohly bez důkladné strategie a dalších pomocníků „propašovat“ do tohoto přísně střeženého chrámu velké batohy a zavazadla s nástroji. Vlastní akci předcházela ještě generální zkouška v Bogojavlenském chrámu. Podle § 213 ruského trestního zákoníku byl jejich čin prokuraturou navzdory halasnému povyku světových médií kvalifikován „jako chuligánství s charakterem organizovaného zločinu“.Navzdory silné mediální masáži a sofistikovanému zneužití Putinovy politické opozice na podporu „K..dího virválu“, nejméně 46% Rusů podle průzkumů veřejného mínění tehdy považovalo možný 7 letý trest, který matkám máloletých dětí hrozil, za přiměřený. Podle obhájců členek skupiny byla obvinění špatně kvalifikována, protože činem skupiny nebyl poškozen majetek, ani nebyl nikdo zraněn. Podle této logiky by žádný soud nemohl odsoudit mladé, pomatené islámské teroristy, které by chytili s bombou – pokud k smrtelným zraněním a škodám na majetku nedošlo... A jak vysvětlím dále, ať vědomě či nevědomě, ty jinak bez kukel sympatické, soucítící a půvabné studentky provedly teroristický čin rozměru, který přesahuje naši třírozměrnou dimenzi. To, že konkrétní zranění nebyla okamžitě viditelná a nebo souvislosti zřejmé, neznamená, že v důsledku jejich činu k zraněním včetně smrtelných nedošlo. křest v Řecku a jméno Georgios /Jiří Vítězný/. Své celoživotní bádání o působení skrytých duchovních sil a energií tak začal vnímat v zcela nových kontextech. A pokud si poodhalíme závoj, ukrývající děje duchovního světa a uvědomíme si, jak působí tyto síly, pak také pochopíme, že rozhodně nešlo o neškodnou uměleckou performance odvážných punkerek s čistě politickým apelem. Soudní proces vysílaný v přímém přenosu Určitě zazní otázka: může někdo zastřelovat duši, když její existence není vědecky prokázána? Soudní proces se skupinou, vysílaný v přímém přenosu na internetu, začal 30. července 2012. „Punkerky“ o činu nesdělily žádné podstatné podrobnosti a odmítly se přiznat. „Dne 17. srpna byly moskevským soudem shledány vinnými ze spáchání výtržnictví v pravoslavném chrámu a odsouzeny k dvěma letům vězení. Zdůvodnění rozsudku se mimo jiné odvolává na "urážku Boha", což podle některých názorů vykazuje znaky inkvizice,“ uvádí Wikipedie. Řekne-li se v Čechách slovo „inkvizice“, každému se reflexivně zježí chlupy na celém těle. Inkvizice je synonymum církevního násilí na „vždy jednoznačně nevinných“ obětech – ať už to byl mistr Jan Hus, nebo ženy, které si „jen tak trochu hrály“ na čarodějnice nebo léčitelky. Šamani a Zjevení V dokumentu Šamani a Zjevení, ČT 2001, PhDr. Zdeněk Rejdák říká: „Když někdo zraní někoho fyzicky – na to máme zákony, ale když někdo „zastřeluje“ duchovně, zabíjí duši druhého, takové vrahy odsoudit neumíme. Nemáme na to zákony.“ Jeho obhajoba existence středověkého inkvizičního soudu římskokatolické církve byla šokující, neboť veřejnosti byl známý především jako popularizátor psychotroniky. Málokdo ví, že v posledních letech svého života objevil hloubku pravoslaví a sám přijal http://orl.bloger.cz A světe div se: Profesor Konstantin Korotkov z Ústavu jemné optiky a mechaniky LITMO v Petrohradě změřil a zvážil duši. Jakkoliv to zní úsměvně. Mezinárodně uznávaný fyzik 20 let zkoumal proces umírání a na speciálně vyrobených přístrojích monitoroval okolí tisíců umírajících. Nashromáždil překvapivá fakta. LITMO byl již v SSSR renomovaný ústav, který se věnoval zvláštnímu výzkumu pro účely použití mimosmyslových schopností člověka pro „zvláštní“ účely. Korotkovovými laboratořemi prošli všichni jen trochu schopní senzibilové bývalého SSSR. Když jsem s ním osobně hovořila, zajímalo mne, co si myslí po mnoha letech výzkumu: S jakými silami senzibilové pracují? Korotkov zdůraznil, že ačkoliv není křesťan, došel k jednoznačnému závěru: působení duchovních sil popisuje pravoslaví přesně – a dodal, že pravoslavní také mají nejpropracovanější systémy ochrany. Jedním z výzkumných úkolů institutu totiž bylo zjistit, jak zabezpečit tajné dokumenty proti diverzi zahraničních senzibilů, kteří mohou „číst na dálku“. Na straně SSSR totiž prokazatelně byli jedinci, kteří takovou schopnost měli, a předpokládalo se, že podobné nadání mají i někteří lidé za železnou oponou. Korotkov zjistil, že pokud místnost s trezorem vysvětil strana 36 ORL číslo 20141 pravoslavný kněz tradičním způsobem (úplná exorcistická modlitba, kadidlo, voda, olej a na stěny na všech světových stranách zapsané znaky kříže a pečeť písmen), nikdo neměl šanci tam mimosmyslovým způsobem „vstoupit“. Punková modlitba pravoslaví ve světle Zkusme se proto podívat na údajnou „punkovou modlitbu k Bohorodičce“ prizmatem pravoslaví a všimněme si, jaké síly uvedla do pohybu, a proč jsou důsledky daleko drsnější než třeba výbuch jedné nálože Semtexu. Není k dispozici kompletní záznam toho, co na ambonu punkerky prováděly – ale úplně stačí to, co vidíme ve videoklipu a co se dovídáme od očitých svědků. Prostřednictvím videoklipu, kterým získaly milióny příznivců, se tak k jejich činu přihlásily tisíce lidí, kteří dodnes nepochopili, o co vlastně šlo. Nejprve je potřebné vysvětlit, že ikona Spasitele na ikonostase a ikona Bohorodičky, jsou oním mystickým místem, kde je v každém chrámu neviditelně přítomen sám Kristus a Boží Matka. Ikony jsou mystickým oknem věčnosti, nemalují se jako obrázky – ale píší se: v každé z nich je zapsáno i zvláštní poselství, které se jako „ta arita rimata“ odevzdává z pokolení na pokolení. V každé ikoně je zapsána i vlastní mystická zkušenost ikonopisce. Prvním ikonopiscem byl apoštol evangelista Lukáš. Tradičně se ikona psala na speciálně upraveném dřevu, na zlatém podkladu, ikonopisec se 40 dní postil. Žádný věřící pravoslavný křesťan by NIKDY, slovem NIKDY nevystrčil zadnici /či ženské orgány/ před tvář Spasitele a Bohorodice. A to už vůbec ne v chrámu, který je považován za „živé srdce“ Krista a ruského pravoslaví. Na videozáznamu rockerky nekonají hluboké úklony k Bohorodičce, Spasiteli – ale samy převlečené za „duchy“ se klanějí Někomu u západní brány chrámu. Hluboký úklon se nikdy nečiní od ikonostasu směrem k „lidu“ a k východu z chrámu. Tímto směrem ale např. duchovní při křtu, křestní rodiče nebo novokřtěnec „plivou na nečistou sílu a Zlého“ a nutí ji odstoupit od duše. 1812 P. I. Čajkovského proto, že tento chrám byl původně postaven jako díkuvzdání za záchranu Ruska před napoleonskými vojsky. http://www.youtube.com/watch? feature=player_embedded&v=1sZN2yZzWw Chceme-li mít představu o katedrálním chrámu Krista Spasitele, doporučuji krátký film o katedrále Krista Spasitele. Tato exorcistická část je v pravoslaví stále nedílnou součástí tzv. Tajiny Křtu neboli svátosti křtu, stejně jako tzv. představení dítěte-novokřtěnce Bohu ve Velesvatyni Nejsvětějších svatých. Zde jsou ve zvláštní schráně stále uchovávány Svaté Dary – Tělo i Krev Páně. V případě ohrožení života nebo na posilu nemocných, kteří nemohou do chrámu, kněz část ze Svatých Darů uloží do přenosné „Darochranitelnice“ a nese do nemocnice nebo na místo, kde podá svaté Přijímání potřebnému. „Nejsvětější velesvatyně“ je vnitřní oltářní prostor za ikonostasem každého pravoslavného chrámu a přímo navazuje na hebrejskou starozákonní tradici /Ezechiel, 41, 44/. Do tohoto prostoru smí laik vstoupit jen se zvláštním požehnáním, jinak je prostor znesvěcen. Za ikonostas je obecně zakázáno vstupovat ženám, ale za zcela určitých okolností a s požehnáním mohou také vstoupit. Je také obvyklé, že ženy nevstupují na ambon a už vůbec ne do těsné blízkosti tzv. Zlaté brány, kde se vystoupení skupiny odehrálo. Zapovězen je přísně pohyb žen v čase měsíční periody nebo po porodu. V pravoslavném chrámu obecně se nepoužívají hudební nástroje, protože svádějí interprety k tomu, aby se předvádělo jejich ego. Modlitba je proto pouze zpívaná bez doprovodu nástrojů, avšak čtyřhlasý pravoslavný zpěv představuje vrchol sborového zpěvu. Není zvykem pořádat v chrámech koncerty, ale v moskevské katedrále Krista Spasitele zazněla premiéra slavné předehry http://orl.bloger.cz O historii chrámu Krista Spasitele Myšlenka k jeho vybudování vznikla na 1. svátek vánoční 25. 12. 1812, když poslední napoleonská vojska opustila území Ruska a car Alexandr I. se rozhodl postavit chrám „k uchování věčné památky mimořádné věrnosti a lásky k Víře a Vlasti... a k oznámení naší vděčnosti Boží prozřetelnosti, která spasila Rusko od hrozící záhuby.“ Podle ústního podání, které později připomínala sochařská výzdoba na vnější stěně chrámu, byl inspirován mysticky králem Šalamounem k stavbě chrámu, v němž budou zakódována tajemství chrámu jeruzalémského. Původně měl chrám stát na návrší na Vrabčích Horách a stavba podle návrhu architekta Vitberga byla zahájena v roce 1817, ale kvůli nevhodnému podloží, ji bylo nutné zastavit a vyhledat jiné místo. Tentokrát ho vybral sám car Mikuláš I. Rozhodl, že chrám bude stát na břehu řeky Moskvy nedaleko Kremlu, a to i přes to, že tam již stála zástavba. Pozemky byly nakonec vykoupeny, stavba chrámu byla zahájena 10. září 1839 a trvala dalších 44 let. Na zlacení kopulí bylo použito nebývalé množství zlata – více než 400 kg. Podle návrhu Konstantina Tona byla vytvořena unikátní chrámová klenba bez sloupových podpěr a na vnitřní výzdobě se podíleli nejvýznamnější ikonopisci a umělci té doby (V. Surikov, I. Kramskoj, V.Vereščagin). strana 37 ORL číslo 20141 Největší pravoslavná katedrála Ruska Chrám se stal největší pravoslavnou katedrálou Ruska, kde se mohlo současně modlit více než 10 000 věřících – a stal se brzy centrálním chrámem ruského pravoslaví a novým místem korunovací cara. Ještě 12 let po VŘSR byl otevřen. V roce 1929, kdy se bolševici odvážili chrám zavřít, startuje světová hospodářská krize. V roce 1931 je definitivně rozhodnuto: na místě pravoslavného chrámu, bude stát jiná katedrála – Palác sovětů, monstrózní mrakodrap zakončený stejně monstrózní sochou (analogií sochy Svobody v podobě V.I. Lenina se zdviženou rukou oznamující konečné vítězství). Komunistická strana SSSR přijala toto rozhodnutí 2. 6. 1931. Poté byl chrám demontován a definitivně měl být zničen náložemi dynamitu. Připomeňme, že první dva inženýři raději přijali mučednickou smrt - odmítli demolici provést, ačkoliv věděli, že jejich odpor bude okamžitě „odměněn“ popravou zastřelením a odpor vlastně nemá smysl. Na jejich místo tak jako tak nastoupí další. Připomeňme také, že první nálože nebyly schopny chrám zničit. Druhý výbuch podle očitých svědků otřásl všemi budovami v Moskvě, a to i na dalekých předměstích. Traduje se, že muž, který odpálil nálože, těsně předtím vykřikl rouhavá slova a nejhrubší urážku Bohorodičky, kde svou roli měla – jak jinak – vulgarizovaná „ženská rodidla“. Rozmetání chrámu Krista Spasitele Připomeňme si také, že „rozmetání“ chrámu Krista Spasitele mělo symbolicky završit „rozmetání“ ruské pravoslavné církve: 1025 klášterů bylo zničeno, desítky tisíc mnichů a mnišek brutálně mučeni a zavraždeni, z více než 50 000 duchovních přežilo genocidu jen několik, z více než 200 biskupů naživu a neuvězněni zůstali jen 3. Existují filmové záběry, dokumentující, že k rozvášnění davu používali bolševici promyšleně i magických šamanských rituálů. Odstraňování trosek chrámu a výkop základů trval tak dlouho, že na vlastní stavbu Paláce sovětů vůbec nedošlo – začala válka. Dlouhá léta byla na místě katedrály zatopená základová jáma, ze které později vybudovali obří otevřený bazén Moskva. Hnutí za obnovu chrámu jako symbolu pokání vzniklo v Rusku na konci 80.let. Základní kámen byl položen 5. prosince 1990. Nová výstavba chrámu podle původního vzoru probíhala velmi rychle, ale byla provázena skandály a spory. Mnoha Moskvanům například vadilo, že přijdou o bazén Moskva. Chrám, jehož výška kopule s křížem dosahuje 103 metrů a je tak nejvyšším v celém Rusku, byl znovuotevřen 31. 12. 1999, v předvečer 2000. výročí narození Krista. Vysvěcen byl ale až o půl roku později, v den svátku Proměnění Páně dle juliánského kalendáře, tj. 19. srpna 2000 a současně následovala kanonizace svatých mučedníků, obětí bolševismu a také posledního cara Mikuláše II. a jeho rodiny, zastřelených v roce 1918. Dne 21. února 2012 pět členek „punkové“ dívčí skupiny v katedrále Krista Spasitele vulgárně opovrhlo Kristem Veleknězem a Kristem Pankratorem (Vševládcem) a znesvětilo chrám - srdce. Zřekli se svého ženství i mateřství, převlečené za služebnice B´aala se klaněli svému pánu stojícímu před západní branou chrámu. Před Zlatou bránou křičely slova, z nichž veřejně známá jsou pouze Bogorodice, Putina progoni (Bohorodičko, vyžeň Putina), ale zněly i další, hrubě urážející ruského patriarchu Kirilla a duchovenstvo pravoslavné církve. Nebylo to rockové performance, ale – ať to věděly nebo ne – šlo o „magické odemknutí Pandořiny skříňky“. Znovu naplnily živým obsahem proroctví Ezechiela, 15 – 17 a otevřely cestu Zlému. Obrazně: Drak, kterého zabíjí sv. Jiří na ikonách, opět vychrlí z tlamy svůj oheň. http://orl.bloger.cz 21. únor 2012 lze zapsat i takto: 2.1.0.2.2.0.1.2. Jaké je tajemství této číselné řady? Nebo této: 21. 02. 20 12? Můžete to považovat za fabulaci, ale řekněme, že z daného lze odvodit například, že za 20 měsíců... 21.10. bude prolita krev svatých mučedníků, křesťanské děti a ženy v nebývalém počtu zemřou jako živé štíty a kdosi spáchá „mučednickou“ sebevraždu a zabije v Rusku pravoslavné křesťany. Krev svatých mučedníků A téhož roku ve 12.měsíci na stejném místě zaútočí teroristé znovu a znovu – nejméně 3 x v jednom roce, aby nebylo pochyb. A vyberou si místo, kde se za 2. světové války odehrálo jedno z největších válečných střetnutí všech dob. Bitva u Stalingradu představuje společně s bitvou před Moskvou a bitvou u Kurska nejvýznamnější a rozhodující střet německých a sovětských vojsk na východní frontě. Málokdo ví, že libanonský biskup pravoslavné církve Antiochijského patriarchátu Eliáš měl vidění Přesvaté Bohorodice, v němž ho nabádala, aby napsal dopis Stalinovi a sdělil mu podmínky, za kterých Rudá armáda zvítězí a co je potřebné učinit, aby nastal obrat ve válce. Stalin, který studoval pravoslavný seminář, pochopil. A opravdu podmínky splnil – existuje o tom řada záznamů, včetně filmových. Podrobněji tuto obecně neznámou část dějin 2. světové války popíšeme v samostatném článku. 21.10.2013 ve Volgogradu /Stalingradu/ zemřelo při výbuchu autobusu 6 lidí. Spáchala ho sebevražedná atentátnice – vdova. 29.12. 2013 umírá ve Volgogradu po výbuchu na vlakovém nádraží dalších 18 lidí, a den na to do třetice ve stejném městě opět výbuch v trolejbusu.... a mezi obětmi je i ani ne roční dítě. strana 38 ORL číslo 20141 Ale 21.10. 2013 se stalo ještě něco mnohem horšího. 27. října 2013 se Jeho svatost Ignatius, patriarcha antiochijské pravoslavné autokefální církve, obrací na OSN, Červený kříž, UNESCO a další instituce, politiky a církevní představitele a naléhavě prosí o pomoc při záchraně dětí a žen, které slouží jako živé štíty, prosí o zastavení plánovaného bombardování a záchranu kolébky civilizace. Originál dokumentu si můžete přečíst ZDE. Patriarcha popisuje, že v pondělí večer 21.10.2013 zaútočily na město Sadad neznámé skupiny útočníků, 20 prvních martýrů padlo při obraně vládních budov, přibližně 1500 civilistů – ženy a děti – byly zajaty a slouží jako živé štíty v bojích se syrskou armádou. Patriarcha objasňuje také historické souvislosti: jde o místo, které má přímou spojitost se Starým zákonem, a to konkrétně s knihou Ezechiel 15- 47. Zmiňuje také, že v archeologických vykopávkách byla nalezena původní svatyně aramejského pohanského boha deště a hromu Hadad /asyrsko-babylónsky Adad – zjednodušeně nazývaný též B´aal/, na jejímž místě byl postaven chrám zasvěcený sv. Jiřímu Vítěznému... „Punkerky“, osvobozené amnestií, vyšly z vězení a odmítají mluvit o té „marginálii“ v chrámu Krista Spasitele. Chtějí změnit svou původní značku s vulgárním názvem. Prý aby nebyly podezřívány, že to všechno dělaly jen pro reklamu. Působivé. Ale ve skutečnosti ať již přejmenují skupinu jakkoliv, celá veřejnost bude vědět, o koho jde a jaká je jejich „nová značka“. Teď chtějí bojovat za práva vězňů a zlepšení poměrů v ruských věznicích. Pro Mariju Aljochinovou je, jak řekla na tiskové konferenci, v hierarchii hodnot na prvním místě svoboda a svoboda pro ni prý znamená odpovědnost. Opravdu si uvědomuje k jaké odpovědnosti se přihlásila? Opravdu si uvědomují i někteří čeští politici, novináři a umělci, koho a co vlastně podporují? http://protiproud.parlamentnilisty.cz /svet/politika/komentare/760-sokujicitajemstvi-a-zamlcovane-magickesouvislosti-punkerskeho-protestu-tusicesti-politici-novinari-a-umelci-koho-aco-vlastne-v-pussy-riot-podporuji.htm Potřebujeme vánoce Ivan Štampach Povolební události s výjimkou pokusu o vnitrostranický puč v sociální demokracii se odvíjejí nečekaně civilizovaně. Probíhají korektní jednání. Našel se kompromis, středový program, který výslovně obnovuje koncepci sociálního státu, i když ČSSD musela zapomenout na některé předvolební sliby. Vítězná, leč slabá pozice, kterou jí nadělili voliči, ji umožnila prosadit jen něco z programu. Její voliči, skuteční nebo hypotetičtí, kteří se teď zlobí, by měli svůj hněv obrátit od sociální demokracie k té části svých spoluobčanů, kteří na poslední chvíli odejmuli vítězné straně vysokou přízeň slibovanou volebními modely ještě nedlouho před termínem předčasných voleb do Sněmovny, a kteří svou přízeň přenesli na politické oddělení firmy Agrofert. Byl dohodnut rozumný program a pozice v budoucí vládě se postupně obsazují v určitém klidu. Je to nápadný http://orl.bloger.cz rozdíl proti hysterické atmosféře voleb roku 2010 a některých předchozích, kdy se mobilizovalo a kdy se volební protivníky vytahovaly skutečné nebo spíše smyšlené skandály. Vše nasvědčuje tomu, že se přibližujeme tam, kam bychom historicky měli patřit, k rodině evropských národů, k civilizaci opřené o humanismus s křesťanskými základy. Přesto však musíme jistou pravdivost připsat skeptikům, kteří volit nechodí, nebo chodí, ale vědomě dávají hlasy spíše symbolicky různým ušlechtilým uskupením, která nemají sebemenší šanci získat třeba jen jediného poslance. Tito lidé říkají, že volby nemohou nic změnit. Upozorňují na to, že jsme se ocitli v jen chabě politicky zprostředkované diktatuře finančního sektoru. Podle zkušenosti posledních desetiletí od zrušení zlatého standardu měny a od zavedení na parlamentu a vládě nezávislých národních bank, je celkem lhostejné, vládnou-li konzervativci, liberálové nebo socialisté. Kapitál určuje směr hospodářské politiky, a pokud by se snad vlády pokoušely něco měnit jinak než jen ceremoniálně, činí protiopatření, jimž vláda nemůže čelit. Suverénní parlamenty se vzdaly své svrchovanosti nad ekonomikou a pod fikcí důsledné svobody podnikání se podřizují pokynům Mezinárodního měnového fondu a Světové banky a ratingových agentur. Vedle ekonomické politiky anonymní kapitál zastupovaný těmito a dalšími institucemi diktuje směr ekonomické expanze, směr údajné ochrany ekonomických zájmů bohatých zemí, čili charakter a intenzitu válečných dobrodružství a rovněž priority neokoloniální zahraniční politiky. I jiné sektory jsou těmto zájmům podřízeny. Vzdělání už není svébytné jádro kultury země, nýbrž investice, která musí vykazovat návratnost. Podporuje se průprava na ekonomicky aktivní profese, tradiční obory, humanitní disciplíny, teoretické obory matematických a přístrana 39 ORL číslo 20141 rodních věd začínají v některých zemích živořit. (žurnalisticky rozmělněná) streamová věda a filosofie. Vláda, která snad v prvních týdnech nového roku nastoupí, pokud se podaří zdolat poslední nesmyslnou překážku v podobě požadované odbornosti ministrů a potíž s dosud zvykově požadovaným negativním lustračním osvědčením, nemůže být horší než národní katastrofa v podobě četných proměnlivých, kriminálními skandály zavalených, protiústavně jednajících Nečasových vlád. I středová vláda může změnit náladu a obrousit sociální hrany a hroty. V salonech se ještě nosí filosofie člověka, která rozpouští lidskou subjektivitu v moři objektivních sil. Osobní jedinečnost člověka je dekonstruována, rozpadá se na prvočinitele v podobě neosobních sil, které člověku diktují vnějšími impulzy a prostřednictvím chemických pochodů v mozku každý náš pocit, vjem, myšlenku, každé rozhodnutí a každé slovo a každý čin. Jsme prý determinováni. Jsme jen biologické stroje. Bude se i nadále šetřit na chudých, ale snad ne tak okázale ve prospěch nejbohatších. Bude nejspíš nadále vysoká nezaměstnanost, ale lidmi bez práce se nebude okázale opovrhovat a vznikne nějaká reálná politika zaměstnanosti. Dříve dosažený relativně vysoký životní standard s velkou pravděpodobností neporoste, ale možná se už nebude, snad i díky dočasnému globálnímu ústupu periodických krizových jevů, dramaticky zhoršovat. Můžeme říci, že i nevalná vláda musí být lepší, že změní málo, ale snad přece něco. Abychom měli vytrvalost tváři v tvář politicko-ekonomickým tlakům, které chtějí rozdrtit občanský odpor a prosadit se údajnou ekonomickou nutností, na to potřebujeme vnitřní sílu. Abychom hájili ztracenou vartu občanství, abychom měli troufalost z mála možností vykouzlit maximum možného, k tomu potřebujeme nevěřit v neosobní ekonomickou sílu. Nesmíme se krčit před mocí, která má ne tak viditelné hybatele a která předstírá, že nám chce pomoct, zatímco nám škodí. Pro politickou aktivitu skutečně alternativní, skutečně reformní v původním smyslu, pro prosazení skutečné emancipace lidí práce, pro skutečnou ekonomickou demokratizaci, potřebujeme jinou antropologii, jiné pojetí člověka, než to, které nám poskytuje main- V lidském prostoru se nemůže vynořit nic radikálně nového, protože vše je jen dnešním výsledkem souhry sice složitých a těžko zachytitelných, leč neúprosně působících dřívějších příčin. Svoboda podle tohoto pojetí je fikce. A může-li se z obřadných důvodů mluvit o svobodě, pak jen jako o poznané nutnosti. Tomuto druhu filosofie se podřizují některé humanitní disciplíny, i když proces jejich osvobozování od diktatury redukcionistického a mechanistického modelu přece jen probíhá. Fikci vědecké objektivity v naukách, které tvoří lidské subjekty o jiných lidských subjektech, se dosud silně prosazuje například v religionistice. Zřejmě proto, aby nebyla nařčena, že má něco společného s náboženstvími, která zkoumá. A co je nezajímavější, podobnému objektivismu se podvoluje i část teologie. Vše božské je pro ni nepohodlné. Je alergická k tajemství, hloubce, k duchovní dimenzi člověka. Redukuje svůj obsah na plané moralizování. Říká tomu např. civilní interpretace, nenáboženský výklad evangelia apod. Křesťanským obsahem Vánoc není především sentimentální scéna s jesličkami, růžovoučkým miminkem v nich, s Marií a Josefem, s hvězdou, pastýři a třemi králi. Je to přesvědčení, že člověk, který se narodil, není jen člověk. Že v něm přebývá plnost Božství tělesně, jak http://orl.bloger.cz to vyjadřuje jeden novozákonní text. To pak má dvojí důsledek. Bůh od té chvíle už není dosažitelný jinak, než prostřednictvím (svého) lidství. Má-li se dospět k Bohu, není třeba zavrhnout člověka. Není třeba činit to, co Ludwig Feuerbach právem vyčítá náboženství, které se slovně vtělením zaštiťuje, ale nebere je vážně, tedy promítat to nejlepší ze sebe na nebesa a stavět to nad člověka a v jistém smyslu proti člověku. Už není nutno a dokonce není přípustné brát z náboženských důvodů člověku jeho důstojnost a přenášet ji na jiný subjekt pobývající na Druhém břehu skutečnosti. Už není potřebné náboženské sebeodcizení. Důsledné přijetí vtělení naplňuje náboženské hledání lidstva tím, že náboženství jako vzhlížení k Nebesům překonává. Druhým důsledkem vtělení ve smyslu křesťanství je to, že to, co se ve vánočním příběhu jedinečným způsobem vztahuje na jediného člověka jménem Jehošua ha-Nocri, tedy v počeštěné verzi na Ježíše Nazaretského, se virtuálně vztahuje na všechny lidi. Že Bůh se stal člověkem, aby se člověk stal bohem, což není výrok bláznivého domněle esoterického snílkovství, ale standardní křesťanská výpověď v praxi církve odsouvaná a přehlížená, přesto doložená u mnoha autorit a v liturgických textech. Že tedy žádný člověk není jen člověk. Že transcendentní hlubina skutečnosti, jíž pro nedostatek lepšího výrazu říkáme Bůh, je hlubinou každého. A zakládá důstojnost každého, i toho nejsmradlavějšího bezdomovce. Umožňuje skutečnou svobodu tvora, který ponechán sám sobě by byl jen produktem přírodních sil. Člověka, na dně jehož duše dřímá božská jiskra, nelze beztrestně ponižovat, vykořisťovat. S člověkem s tímto královským znamením na čele nelze kalkulovat jako s politickou a ekonostrana 40 ORL číslo 20141 mickou položkou, jako s jednotkou masové produkce. Právě vánoční obsah a smysl člověka, vlastní význam vánočního vyprávění, pomůže-li to někomu, tak připusťme, že mytologického vyprávění o vtělení božského Logu dává inspiraci, oprávnění a posilu, čelit hluboké civilizační krizi. Právě tato síla v člověku vedla k tomu, že zlomil otrocké jho, osvobodil se z nevolnictví a poddanství, stal se hrdým občanem a že v tomto procesu vlastního osvobozování, zlidšťování a rozvoje pokračuje. Proto může být tento příběh, pro někoho symbol a pro jiného reálný příběh (protože mýtus není „pouhým“ mýtem a symbol není „pouhým“ symbolem) podporou a podnětem pokračovat v tomto díle. A ovšem i ujištěním, že vše podstatné ohledně člověka se neděje jen v politice a ekonomice. http://ivan-stampach.bloger.cz/Ducha-soucasnost/Potrebujeme-vanoce Kostel Vlastimil Marek Kostely byly odjakživa místem setkávání. Vše, co se v kostele odehrávalo a odehrává i dnes a co by se mělo odehrávat v nejbližší budoucnosti, by mělo být v kontextu toho, co se tam v ideálním případě dělo nebo mělo dít celých těch pár set let předtím: jenom to pozitivní. Tam se nebojovalo za mír, neplnil plán, nekuly pikle atd. A v těch zdech je to nějak „nahráno“. Vzhledem k tomu, že jsem namluvil několik komentářů na téma „katedrály“ do pořadu Detektor (jehož inkriminovaný díl bude vysílán snad koncem března), a očekávám, že budu značně „vystříhán“, přetiskuji (jako dobrovolnou „povinnou“ četbu pro nadšence a zvídavé) část svého staršího textu z knihy Santiniho cesta za světlem. Když člověk přijde do kostela, najednou to na něho „sedne“ a on automaticky sundá čepici, ztiší se, přestane myslet na politiku nebo starosti. Naše kultura dnes vlastně nemá žádná místa, která jsou jenom pozitivní, kostely jsou jediné, které mohou takto téměř automaticky terapeuticky fungovat. Mohli bychom postavit nové (kdybychom to uměli), ale proč nevyužít ty staré, které mají genia loci pozitivního myšlení a bytí? Pokud se tam ovšem zachoval… Zkusme se tedy do námětu ponořit ještě hlouběji. Co je to kostel? Kostel, a myslím tím stavbu jako takovou, obsahuje čtyři aspekty nebo roviny, které se prolínají. Za prvé místo. Kostel v krajině vyznačuje místo, kde se vždy něco odehrávalo. Jak prohlásil jeden klasik: tam měli starci lepší sny. Kostely jsou ne náhodou postaveny vždy na pozitivním vyzařování Země. Na místě určité geoanomálie, a pozitivního vyzařování, tak jako např. na Vyšehradě, na Řípu, v Glastonbury. Na místě, kde se křesťanům, a vlastně každému, kdo se modlí a medituje, lépe modlí a medituje. Zatím dosud přesně nevíme, jak a proč se mozek na takovém místě více koncentruje, proč se lépe prolíná se vědomá a podvědomá vrstva. Proč se člověk rychleji zharmonizuje. Možná jsou tak více propojeny mozkové hemisféry. A právě v krajině každý kostel vyznačoval svou věžičkou jakýsi gigantický akupunkturní bod. Jako jehla na lidském http://orl.bloger.cz těle, tak na těle krajiny to býval bod, který umožňoval našim předkům, kteří to cítili, pracovat s energií. Kostel pomáhal lidem žít s krajinou. Ne znásilňovat ji, ne zneužívat, vykořisťovat, ale být s ní v jejích rytmech. A zvuk kostelních zvonů pak svolával k rituálu. To přímo souvisí s aspektem prostoru. Jde tedy vždy o pozitivní zónu, nějaké návrší, nebo nějaké nejlepší místo v osadě, které je pak jaksi obaleno onou stavbou, jejíž zdi pak vymezují vnitřní, sakrální, tedy posvátný prostor. Ten je pak jakýmsi gigantickým zesilovačem a transformátorem toho, k čemu je víra a modlitba a kontemplace a rituál, tedy těch pocitů a stavů mysli, které se jakoby dotýkají toho, co nás, tak jako stavba kostela, přesahují. Jinak řečeno, mám na mysli prostor pro autentický, jinak a na jiném místě prostě nezprostředkovatelný mystický zážitek. Za třetí: v kostele se lidé schází, nebo kdysi či donedávna scházeli, v posvátný čas. A zase je to o rytmu. My moderní lidé jsme bohužel již zcela mimo původní přírodní cykly a rytmy. Pouze ženy ještě jakžtakž menstruují v lunárním cyklu, ale jinak nikdo na světě prakticky kromě několika domorodých kmenů nežije v přírodních rytmech, které nás ovšem stále zcela, i když si to vědomě neuvědomujeme, a děláme vše proto, abychom k nim byli necitelní, ovládají. A tak protože jsme jaksi mimo rytmus, a každý vibrujeme jinak, nemůžeme se domluvit. To je také jeden z důvodů, proč se nedomluví lidé mezi sebou, jak rodinní příslušníci, tak strany, státy a církve. Každý máme, kromě toho, že neumíme naslouchat, jiný rytmus, a není tady to, co by nás sladilo, přičemž to, co nás slaďovalo a co by nás mohlo vyladit na společný rytmus je všude kolem nás. Přírodní. Nebo lépe řečeno, kosmický rytmus. Ale ten jsme zdárně potlačili. Ve čtvrté rovině mi kostely vždy připomenou absolutně nedoceněnou roli vibrací, v našem případě hudby a ještě přesněji, lidského hlasu. Hlas, hlasivky, strana 41 ORL číslo 20141 pokud bychom je dokázali opět použít, propojují tělo, něco fyzického hmotného, se světem duchovním, tedy se světem energií, se světem vibrací. Tak jako je kostel bránou mezi krajinou a komunitou, tak jsou hlasivky bránou mezi člověkem, jeho tělem, jeho fyzickým prožíváním sebe sama, a tím duchovním všude kolem. Vibrace i v kostele ne náhodou přímo souvisí se zpěvem. V několika posledních stech letech se postupně přestávalo vroucně, opravdově a intenzivně zpívat. A za posledních pár desítek let pak lidé přestali zpívat i mimo kostel. Kostely už nefungují v oné starší blahodárné funkci, kdy bývaly relaxačním psychohygienickým místem. Kdysi i u nás, v dobách „temna“, každý učitel musel, aby mohl vůbec učit, umět improvizovat na 8 až 10 hudebních nástrojů. Každé dítě hodinu denně zpívalo až do 5. třídy. Proto byly Čechy konzervatoří Evropy. Proto platilo, co Čech to muzikant. Kostel byl také jediným místem, kde tenkrát člověk slyšel hudbu. Ale ta byla vždy živá, ne napsaná kdysi do not a pak jen „interpretovaná“. Dnes 70 % školních dětí nezazpívá dobře jednu jedinou písničku. Tvrdím, že s naším národem to vypadá jak to vypadá také díky tomu, že se nezpívá. Za posledních 30 let došlo k masovému zpasivnění, všechno je na médiích, na nosičích a zpívají za nás, a ještě z playbacku, profesionálové. Ukazuje se ovšem právě v naší době a v našich končinách, že hlas je daleko důležitější součástí naší individuální existence, než jsme zatím tušili. Naznačuji, že obnova společenského života a slušných poměrů v městech a vesnicích by mohla a měla začít třeba v tamních kostelech – tím, že se v nich znovu začneme scházet, abychom si zazpívali. / http://blog.baraka.cz/2009/01/kostel Jak přežít Česko? Petr Gočev Petr Hartman se v článku na Britských listech ptá, jak přežít v továrně na bezdomovce. Dobrá otázka. Zároveň je třeba říct, že těžkosti, s nimiž se pan Hartman a další miliony Čechů nyní potýkají, jsou jen počátkem problémů, které teprve přijdou a postihnou nejen lumpenproletariát z ubytoven, ale i nižší střední třídu, tedy všelijaké ty učitele, novináře, úředníky, správce webů, akademiky a podobnou chamraď. V předchozích textech jsem se věnoval anamnéze těchto problémů. Je tedy na čase vyhlédnout do budoucnosti a snad i přispět radou. Kdo nekrade, nemá zuby Nízká životní úroveň v Česku a v Africe je vysvětlována nízkou „produktivitou práce“, což je ale nesmysl, protože práce je, alespoň potenciálně, všude stejná. Co se liší, jsou instituce. Specifickým problémem Česka je bezprecedentní korupční okrádání občanů – probíhající nad rámec běžného vykořisťování – a s ním související nefunkčnost a neefektivita státní správy. V předchozím čtvrtstoletí byl každý občan oloupen o majetek v hodnotě kolem jednoho milionu korun. Pokud se míra kradení nezmění, bude za další čtvrtstoletí obrán o další milion. Rozdíl je v tom, že první milion šel z privatizace národního majetku, z neudržitelného zadlužování státu i domácností a z fondů EU. Občané byli okrádáni způsoby, které nebolí. Ty se však již vyčerpaly a jediným trvale udržitelným zdrojem korupčení bude v budoucnu huhttp://orl.bloger.cz manitární potravinová pomoc. Příští milion už bude ze živého masa. Jeho zcizení se projeví naprostým seškrtáním sociálního zabezpečení a zhroucením státem poskytovaných služeb, jako jsou školství nebo zdravotnictví. Komu po zaplacení povinných odvodů na korupčníky nezbude na zaplacení tržních cen veškerých služeb v soukromém sektoru, dostane se mu veřejných služeb té nejmizernější úrovně. Zatímco v minulosti bylo problémem záškoláctví žáků, v budoucnu se budeme potýkat se záškoláctvím učitelů. Podle zprávy Světové banky je v Indonésii každý okamžik školního dne za školou 19 % učitelů, v Ugandě 27 % a v Indii 25 %. Ze zbývajících učitelů, kteří se shodou okolností vyskytují na pozemku školy, jich skutečně vyučuje jen polovina. V takto ušetřeném volném čase jsou mnozí ochotni „doučovat“ za tržní sazby. Podobně ani pacienti, kteří nazaplatí podfinancovaným lékařům úplatek, se potřebného zákroku nedočkají. Pro produkty budoucího českého veřejného školství již existuje v odborné literatuře termín „funkční analfabet“, tedy někdo, kdo sice není doslova negramotný, ale vyjde to nastejno. Pro produkty českého veřejného zdravotnictví zatím terminologie chybí – analogicky lze uvažovat o pojmu „funkční mrtvola“. „Řekněme si tedy rovnou, že unesené děti je nejlepší prodávat zpátky jejich rodičům, neboť vlastní dítě nemá jakožto statusový symbol a nástroj okázalé spotřeby prakticky žádné substituty.“ Pokud jste na tom dnes špatně, máte jedinou jistotu. Vaše děti na tom budou mnohem hůř. Vy jste totiž měli relativně rovné šance si nahrabat, a přesto jste to nezvládli. Vaše děti budou mít nohy svázané chudobou a mizernou úrovní veřejných služeb. Lukrativní pracovní příležitosti, umožňující důstojné přežití i v podmínkách zhroucení veškerých funkcí státu s výjimkou logistické podstrana 42 ORL číslo 20141 pory korupčníků, bude možné získat jedině na základě známostí, kvalitního vzdělání nebo výjimečného talentu. Vaše děti nebudou mít nic z toho. Osvědčené přísloví „Kdo nekrade, okrádá rodinu“ bude třeba aktualizovat na „Kdo nekrade, nemá zuby“, případně „Kdo nekrade, posílá dceru šlapat“. V budoucnu pak například: „Kohož rodiče nekradli, neumí číst ani psát.“ V Česku je každá dobrá rada drahá. Ale nebojte se, že bych čtenáře ponoukal k vylepování letáčků či jiné formě angažování. Pokusy o kolektivní akci za zlepšení poměrů se v důsledku koordinačního selhání v Česku nedějí, a i kdyby, nezamýšlené důsledky číhají za rohem. Zamysleme se tedy nad tím, jak se nejlépe postarat o sebe a svou rodinu. úřad, hrozí mu, že sehraje roli podržtašky a za asistenci u miliardových tunelů dostane jen nějaké cetky. Oficiální platby za volitelné místo na kandidátce jsou jen špičkou ledovce výdajů aspiranta korupčnictví. Mnohem dražší je nákup mrtvých duší a podplácení delegátů, bez kterého si o lukrativním pašalíku můžete nechat jen zdát. Efektivnější než prouplácet se od okresního tajemníka až do parlamentu je samozřejmě koupit si rovnou ministerský post, jako to udělal Aleš Řebíček. To už ale musíte mít pohromadě hezkých pár desítek milionů. V této úvaze se proto zaměřím na otázku, jak získat počáteční kapitál, který pak můžete v politice dále zhodnocovat. Jak se dostat k cizím zdrojům? Ponaučením nám může být poměrně unifikovaná ideologie českých elit. Podle jimi zastávané společenské teorie dokáže v Česku rodinu zabezpečit (na tisíc let dopředu, jak tvrdil bývalý místopředseda ODS Petr Čermák) jenom ten, kdo krade. Pokud někdo nekrade, je to hlavně proto, že se dosud k žádnému pořádnému kradení nepřichomýtl, a to především v důsledku vlastní neschopnosti (štěstíčku je totiž potřeba jít trošičku naproti). Pokud někdo rozkrádání kritizuje, snaží se jen pomocí populismu sám dostat k lizu. A pokud se někdo ke kradení přichomýtne, a přesto si nenakrade, pak je buďto srab, anebo iracionální fanatik (proto si Petr Hájek nedovedl vysvětlit postoj bývalého šéfa Státního fondu životního prostředí Libora Michálka, který odmítl prebendy výměnou za mlčenlivost při tunelování jeho úřadu, jinak než jeho údajným jehovismem). Ovšem i na kradení se musí s fištrónem. Je mnoho povolaných, ale málo vyvolených. Pokud se dnes někdo chytí za nos, uvědomí si své povinnosti k rodině a jen tak si vleze do partaje nebo na Peníze dělají peníze, ale když žádné peníze nemáte, je těžké nějaké získat. Spisovatel Jonathan Swift proto chudým Irům doporučoval prodávat vlastní přebytečné děti velkostatkářům na maso, neboť „zdravé, dobře živené jednoroční dítě je lahodnou, výživnou a vydatnou potravou, ať už dušené, smažené, pečené či vařené; a nepochybuji, že poslouží stejně dobře i jako sekaná nebo ragú“. Přestože tento návrh měl nezpochybnitelnou logiku ve společnostech, kde se v důsledku nedostupné antikoncepce hladové krky množily jako „myši ve stodole“ a odprodejem přebytečných dětí tak bylo možné zabít „dvě mouchy jednou ranou“, o ekonomické racionalitě tohoto plánu v dnešních podmínkách lze s úspěchem pochybovat, i když realizace Swiftova návrhu by přinesla i kýžený pokrok v oblasti genderu: „Muži by zacházeli se svými ženami v době těhotenhttp://orl.bloger.cz ství šetrně, jako teď zacházívají se svými shřebenými kobylami, stelnými kravami a sprašnými sviněmi; a netroufali by si bít je nebo kopat (jak se až příliš často děje), aby snad nepotratily.“ I když má ale dětské maso vynikající chuťové vlastnosti, přece jen má blízké substituty; podle odborníků je lidské maso chuťově i co do konzistence nejblíže telecímu. Problém je tedy především v tom, že bezskrupulózní podnikatelé by dětské maso nahrazovali jinými druhy masa, a tím by kazili ceny v důsledku mechanismu známého jako „trh citrónů“. Chov dětí by pak byl jen o málo výnosnější než chov králíků, což by zdaleka nedokázalo vykompenzovat ztráty spojené se snížením pracovní schopnosti v období kolem porodu a při vykrmování dítěte na jateční váhu. Kdepak, z vlastních zdrojů nezbohatnete, lepší je poohlédnout se, jak se co nejlépe dostat ke zdrojům cizím. Otázka tedy zní, v jakém odvětví kriminální činnosti lze co nejefektivněji získat prostředky nezbytné pro následný úspěch v politice. O zásadě „bez peněz do politiky nelez“ svědčí skutečnost, že například v Indii mají pachatelé trestné činnosti, nejlépe vražd, výrazně zlepšené vyhlídky na úspěch v politice. Chápu, že na mnoho čtenářů padá při čtení tohoto textu trudomyslnost. Klasickými metodami typu kapsářství nebo loupežné přepadení si lze při rozšiřování bezhotovostního platebního styku nahrabat možná tak na dávku heroinu, ale na poslanecký mandát těžko. Existuje ale jeden lukrativní druh podnikání, který je v Česku dosud podužíván, přestože v zemích obdobné institucionální úrovně se jedná o odvětví s významným podílem na HDP. V globálním měřítku jde o jeden z nejrychleji rostoucích oborů podnikání. Na mysli mám únosy. Jen v Mexiku je ročně uneseno více než sto tisíc lidí (započítáme-li i tzv. mikroúnosy), přičemž policista je častěji strůjcem únosu než tím, kdo ho vyřeší. Přepočteno na počet obyvatel Česka to odpovídá deseti tisícům unesených ročně. To je strana 43 ORL číslo 20141 panečku díra na trhu! Začátečníkům lze doporučit především únosy dětí, které se nedovedou tak dobře bránit. Přínosné důsledky pro společnost Klíčovou otázku při únosu dítěte je ono nerudovské „kam s ním“. Nemám na mysli problematiku dočasného uskladnění, které lze vyřešit podle návodů z videoklipů rappera Řezníka, ale finální odbyt. Jak již bylo výše naznačeno, jateční zpracování připadá v úvahu jen jako z nouze ctnost v případě, že selžou všechny ostatní způsoby pekuniarizace uneseného dítěte. Racionálnější je prodej dítěte na orgány nebo pedofilům, my si ale vysvětlíme, proč není vhodné zaměřovat se primárně na tyto metody. Sklizeň orgánů je samozřejmě velice zajímavý byznys, z jehož výnosů si při troše šikovnosti můžete pořídit i vlastní státeček na jihu Evropy, nicméně na to už potřebujete určité profesionální zázemí. Vaše sklepní dílnička zkrátka nemůže obstát v konkurenci s oficiálním zdravotnickým zařízením, jež jsou díky optimalizaci dodavatelského řetězce schopné dodávat orgány za dumpingové ceny. Prodej dětí pedofilům zase opanovali zaměstnanci dětských domovů, těžíce tak ze své přirozené konkurenční výhody. Řekněme si tedy rovnou, že unesené děti je nejlepší prodávat zpátky jejich rodičům, neboť vlastní dítě nemá jakožto statusový symbol a nástroj okázalé spotřeby prakticky žádné substituty. Například v Mexiku je průměrná cena za uneseného (ve vzorku čtyřiceti osmi známých případů) 521 tisíc amerických dolarů, mediánová cena však pouze 33 tisíc. Široké rozpětí mezi průměrnou a mediánovou cenou svědčí o tom, že objekty únosů si musíte pečlivě vybírat. Jak zdůrazňoval již John M. Keynes, důležitá není poptávka jako taková, ale pouze koupěschopná poptávka. A většina Čechů je bohužel tak chudá, že nemá ani na koupi vlastního dítěte. Ke skutečným elitám je obtížné se dostat a navíc hrozí, že takoví lidé disponují dostatečnou mocí k tomu, aby policie nehodila jejich oznámení do koše. Optimální je proto zaměřit se na děti z vyšších středních vrstev, tedy z rodin podnikatelů, šéfredaktorů režimních plátků, manažerů velkých podniků a podobně. I když je unášení dětí jako každé jiné podnikání spojené s rizikem neúspěchu (jak dokládá brilantní film Chan-wook Parka Sympatie pro mstitele), jedná se o aktivitu vyznačující se velmi výhodným poměrem zisku a rizika. V Kolumbii je postiženo jen 5 % pachatelů únosů nahlášených policii. Policista je častěji strůjcem únosu než tím, kdo ho vyřeší (členem gangu únosců byl třeba i bývalý mexický policejní prezident Jose Balbontin, což by mohlo být návodné při řešení přebytku policejních prezidentů v Česku). Pokud se tato činnost dostatečně rozšíří, může to mít podobně jako selská válka ve 14. století celospolečensky přínosné důsledky: možná se vyšší střední třídy nakonec přece jen smíří s myšlenkou progresivního zdanění. Autor je ekonom, působí na Yale University. http://a2larm.cz/2014/01/jak-prezitcesko/ Zemřelá společnost Michal Z. Čenko Letos o Vánocích jsem viděl Princeznu se zlatou hvězdou na čele 3x, Pyšnou princeznu 2x, Oříšky pro Popelku 6x (3x na německých TV kanálech), Císařova pekaře 4x, Byl jednou jeden král 2x a ostatní staré komunistické filmové pohádky si přesně nepamatuji, neboť jsem u televize pospával. K tomu jsem viděl kopici starých kapitalistických filmů s Oldřichem Novým, které jsem přestal http://orl.bloger.cz počítat. Vlastu Buriána si šetří na Silvestra. Když se dívám na ty staré filmy, vždy tam najdu něco nového, čeho jsem si dříve nepovšiml. Jsou to různé záběry a zejména různé dialogy, hlášky a podobně. Divím se, jak jsou aktuální. Pokud nějakým omylem přepnu televizi na něco z polistopadové tvorby, okamžitě přepínám jinam. Vždy předem víte, co vás ubohého a trapného čeká. Nikdy nic nového, pořád stále to samé, stejné a bezútěšné vyblinkané klišé. Nikdo nás doma letos, jako posledních dvacet let, o Vánocích nenavštívil a my také nikoho nenavštěvujeme. Není důvodu. Všichni přátelé jsou pryč. Odvál je vítr a kapitalizmus. Dříve za „socíku“ jsme nadávali na komunizmus, ale nyní je zcela zřejmé, že jsme mu měli být vděční, neboť nás sdružoval v opozici. U nás doma bývalo večer narváno. Nejen o víkendu, ale často i ve všední den. Čile se diskutovalo. Mimo skutečných přátel nás osobně navštěvovali i různí přátelé spolupracovníci, donašeči a informátoři. Nevadilo to nikomu, každý tušil, kteří to jsou, ale servítek před pusu jsme si nikdy nedávali. Dnes není s kým mluvit a o čem. Všechno za nás promysleli, definovali, formulovali a vydiskutovali jiní. A když někoho ze známých potkáte, zaručeně se s ním na ničem neshodnete. Každý si vybírá z mediálního informačního hnoje „svůj“ názor podle své povahy a pochopitelně zejména podle svého ekonomického postavení. Sociální postavení druhých je mu zcela ukradené. Odpověď na orwellovskou otázku, „přece byste nechtěli, aby se komunisti vrátili,“ je jednoznačná. Demokraté, zvláště ti naši, se o to 24 let převelice pilně snaží. A počet těch ostatních, kteří by to opět brali, narůstá. Připomíná to známý román Na západní frontě klid od Ericha Maria Remarque, kdy se hlavní hrstrana 44 ORL číslo 20141 dina raději vrátí na frontu, než aby musel zoufale trpět v zahnívajícím zázemí. Otroctví, bída, nouze a bolest druhých je stále pro ty první výhodou a přínosem. Svoboda, bohatství, blahobyt a štěstí je budováno na úkor těch druhých. A oni zase to samé činí na úkor těch prvních. Výsledkem má být ekonomická prosperita, mír, svoboda, demokracie, blahobyt, zdraví, štěstí a všechny jiné pozitivní hodnoty. Když jste z toho pěkně pořádně zdecimovaní, staré komunistické pohádky vám o Vánocích snad poskytnou alespoň nějakou lacinou náplast. Život se ze společnosti vytratil. Byl z lidí vysát a odveden pomocí industrializace, individualizace a moderních informačních technologií. O takovém masivním odběru krve se starým poctivým upírům ani nesnilo. Vše ztratilo svůj smysl. Pár jedinců se sice ještě pokouší po internetu bojovat proti masovému pohřbívání života, ale jsou osamělí. Pasivní okolí, které je nechápe, notoricky a mechanicky paralyzuje všechny jejich dobře míněné, marné a zoufalé snahy. Jediné, co by nás mohlo trochu probrat (pokud již nejste také staří) je, kdybychom se mezi sebou začali tělesně mlátit a rvát. Nebylo by to vůbec z nenávisti, ale pouze z nudy, otravy, zádumčivosti, osamělosti, zoufalosti, bídy, ubohosti, nouze a jiných našich protektorátních hodnot. Ta příšerná stagnace a normalizační temno, které vše pokrývají svojí neprodyšnou hustou duchnou, není to vlastně příprava na nějaký zvrat? Nečekáme a netěšíme se, kdy už to konečně začne? A nebylo to zvonění svobody vlastně zvoněním umíráčku? http://blisty.cz/art/71522.html Volby skončily, společenský marasmus pokračuje Josef Staněk Není divu, politická krize posledních deseti let je jen zevní manifestací krize celé západní civilizace. Liberálně-tržní uspořádání je jak v oblasti mezilidských vztahů, tak v oblasti zdrojů planety "u konce s dechem". Už i optimistům došlo, že pokračující směr zběsilého honu za zvyšováním spotřeby přírodních zdrojů a nárůst majetkové nerovnováhy směruje lidstvo do katastrofy, neboli žijeme v době, ve které stojí před západní civilizací naléhavá výzva ke změně pojetí smyslu života jednotlivců i národů. Výzva již není evokována jen jakousi intuicí hluboce duchovních lidí, ale začala být podkládána i racionálními názory lidí žijících převážně materializmem. Obrysy důsledků zatím nenápadně probíhajících jevů učinilo i většině vzdělaných lidí zřejmým, že v současnosti za pravdu považovaná paradigmata myšlení tzv. moderního člověka, která nepozorovaně řídí styl myšlení a tím života jednotlivce i národů, je nutno zásadním způsobem přestavět. Materiální pojetí života bude doplněno o složky žití rozměru nehmotného, duchovního. K realizaci takové rozsáhlé přestavby způsobu myšlení celých národů je však nezbytně nutné, aby se současná světová náboženství a filozofie rozvinuly na vyšší úroveň. Tím myslím, že poskytnou nové poznatky o zákonech duchovního (nehmotného) rozměru stvoření a známé poznatky upřesní. Jen renovovaná úroveň poznání zákonů duchovního rozměru reality může pomoci člověku 21. století pozvednout se z přežívající středověké úrovně a srovnat krok s poznáním rozumovým. Současná krize civilizace totiž existuje právě proto, že vědecké (rozumové) poznání lidstva http://orl.bloger.cz prudce vzrostlo, ale znalosti o zákonech duchovního rozměru reality ustrnuly v úrovni středověké! Tím se vytvořila disproporce, která vyvolává společenské napětí ? jako každá nerovnováha. Dlouhodobá nerovnováha čehokoliv je z povahy jevu vlastně porušením harmonie stvoření. Každý intuitivně cítí, že neodpovědnému nelze svěřit do rukou obrovské možnosti, které člověku vyjevilo vědecké poznání. Dvěma pánům nelze sloužit Stvořitel hmotnosti tuto možnost vzniku nerovnováhy anticipoval, neboli dopředu předpokládal. Do psychologie a duše člověka a národů jsou proto vloženy nenápadné programy korekce vadného vývoje. Spouštěcí mechanizmy rozumem nevypočitatelných procesů automaticky zajišťují, třeba formou kataklyzmat, odstranění nadměrných odchylek od očekávání Tvůrce komplexu. Opravné pochody se automaticky spouští a manifestují třeba formami destabilizace psychické a vitální rovnováhy lidí, jejich duševního a tělesného zdraví. V případě, že mocenské elity nenastolí včas vhodnými organizačními kroky korekci špatného směrování civilizace, dovedou destruktivní síly v člověku celou civilizaci k vyřazení ze stvoření, tedy k sebezničení. O těchto špatných koncích civilizací vypráví legendy o "Atlantidách a Sodomách." Katastrofa celku pak postihne i dle rozumu nevinné, protože podle karmických zákonů tito byli poslušni místo zákonům božím na prvním místě, zákonům mocných tohoto světa (E: Dvěma pánům nelze sloužit!). Dokonce lze říci, že svou netečností (v důsledku umrtvení ducha) umožnili chybné směrování elit do kolapsu (viz v Evangeliu o "pádu věži v Siloe na nevinné"). Tím chci říci, že když nastane civilizační kolaps, nebudou se jeho bolestivé procesy týkat jen duchovně (eticky) padlých mocenských a vědomostních elit, ale i jimi vedených "ma- strana 45 ORL číslo 20141 lých lidí", tedy i domněle nevinných celých národů a civilizací! Boží mlýny se rozjedou Od vnímání mechanizmů stvoření, vyrovnávajících nerovnováhu rozumu a etiky v civilizacích a národech, jsou odvozeny všechny předpovědi "apokalyps a božích soudů" tak zvaných proroků, ve skutečnosti jednotlivců, vidících očima duše a ducha. Ti odedávna nedatovanými předpověďmi upozorňují na to, že masové a výrazné odchylky myšlení a konání mocenských elit států od Řádu stvoření, nutně spouští negativní karmický následek. Tedy odchylky elit od toho, co až na výjimky každý vnímá jako minimální přirozenou "etiku nebo morálku" (viz opět Evangelium: "Až uvidíte nepravosti na svatých místech, vězte, že hodina soudu se přiblížila!" Touto formulací je přece jasně vyjádřeno, že děje "soudu" jsou reakcí na dění, nikoliv na letopočet! Až k té věci dojde, tak se boží mlýny rozjedou!). Česká kotlina je "radioaktivní kotlík" Jak tyto obecně známé věci souvisí s volbami v zdánlivě "bezvýznamném" Česku? Podle mého, již před dvaceti lety uveřejněného názoru, souvisí velmi. Česká kotlina je taková "zkumavka" budoucích společenských dějů v Evropě. Češi jsou totiž podle mého vnímání "neurotici Evropy". Možná pro genetickou směs, možná proto, že česká kotlina je jakýsi "radioaktivní kotlík", který díky vyzařování hornin vede ke spontánnímu, a tím většinou nezvládnutému vyjevení skrytých napětí. A to vždy dříve, než k vyjevení téhož dojde jinde v Evropě! Zajímavé, že tento vnitřní neklid při existující nerovnováze "čehokoliv" nepozoruji třeba u Němců (ani nijak zvlášť u Moravanů na jihu). Myslím si, že u Němců je rovněž existující vnitřní nerovnováha dlouhou dobu potlačována vžitou disciplinovaností. U Angličanů zase "do kosti" vžitým silným konzerva- tizmem a skepsí ke všemu novému. Vždyť už i papež Aeneáš Silvius v 15. století píše o Češích jako o "hledačích novot". Právě tento jakýsi vnitřní neklid, nebo možná duchovní neukotvenost obyvatel české kotliny je příčinou toho, že všechny velké "duchovně revizionistické" změny v Evropě se poprvé začaly manifestovat v české kotlině! Reformace křesťanství husitstvím, českým nacionalizmem a německým šovinizmem. Včetně pojetí státních celků jako formy realizace národů, nikoliv jako vytvoření celků ekonomické optimalizace bytí všech. Druhá světová válka v Česku začala i skončila. Jen v Čechách se dále stalo, že zde ojediněle na světě zvítězili v regulérních volbách v roce 1946 komunisté! Tento obrat ke komunistům byl současně výrazem naivity a duchovní nezralosti v hledání obecně lepšího společenského uspořádání (např. na Slovensku se tak nestalo). A prvenství českého hledačství pokračuje dále. V reakci na reálné fungování tohoto komunizmu se jej sami čeští komunisté (opět ne slovenští), jako první na světě v létech 1967-68 pokusili reformovat. A tím se stali revizionisty "osvědčené" formy komunizmu, jako kdysi husité revizionisty "osvědčeného" katolicizmu. (V protikomunistických vystoupeních v Maďarsku a Polsku šlo vždy jen o vystoupení antikomunistů.) Nejsilnější stranou v Česku jsou nevoliči Proto já tvrdím, že viditelná krize konzumního Západu začala rovněž "blbou náladou" po převzetí západního modelu "svobody a demokracie". Po listopadovém jásotu se Čechům z jeho pojetí "pravdy" ve stylu, že "kdo má, ten má" a z lásky k jakýmkoliv penězům, udělalo "nevolno". Od vítězství "pravdy" jakýchkoliv peněz a "lásky" k vychytralému a poživačnému způsobu života, se pozvolna odvinula současná politická deprese národa. To právě tato "blbá nálada" je příčinou toho, že daleko nejsilnější stranou se v Česku stali nevoliči!!! http://orl.bloger.cz Tedy ti, kteří rezignovali na jakoukoliv možnost uspořádání spravedlivějších poměrů. Dalšími nejsilnějšími stranami, jako v Kocourkově, se staly "strana koblih" (ANO) a strana líbivých a konzum usnadňujících slibů (ČSSD). Za čtvrtou nejsilnější stranu zvolili Češi tu, která měla v zemi čtyřicet let plnou moc a předvedla to, co předvedla (KSČM). Pravda, něco udělala i dobře, ale za jakou cenu? Pátou nejsilnější se stala strana, která "velmi kvalifikovaně" (rafinovaně) usiluje o zvyšování disproporce mezi výnosy z majetků, oproti výnosům z práce (TOP). Tedy, aby byl život výhodný hlavně pro parazitující majetné a nikoliv pro ty, kteří hodnoty tvoří. Ač to otevřeně neříká, za nejlepší cestu k prosperitě společnosti považuje koncentraci majetku v rukách "odpovědné a kvalifikované" hrstky, ovšem v rámci "práva" touto hrstkou vytvořených zákonů. A davy manipulovaných tvůrců hodnot mají této hrstce ještě sloužit! Až na šesté místo poklesla strana podnikatelů a OSVČ, která v posledních svých dvaceti létech vlády sofistikovaně usilovala o vytvoření a udržení právního a podnikatelského "šera" ve fungování státu (ODS). To mělo údajně zajišťovat rozvinutí té "pravé svobody", v pojetí podivných přesunů peněz. Sedmou stranou v parlamentě se stala strana, která je přesvědčena o tom, že "obnovení blaha ve státě" je možné dosáhnout metodou nepřetržitého odvolávání politiků" (Úsvit). Poslední parlamentní stranou se v těchto volbách stala příznivkyně návratu sice osvědčených křesťanských pozitiv, leč bohužel nemodernizovaných (KDU). Tak tedy v roce 2013 volili Češi duchaprázdně a v důsledku zákona setby a sklizně, si opět po roce, dvou, budou zpívat tu známou "budovatelskou" píseň komunistů z roku 1948: "Teď když máme, co jsme chtěli!" A moje životní zkušenosti říkají, že po zapění takového typu písně, nastala padesátá léta, nejnechutnější roky mého života. Čeká mě po této volbě nějaká jejich obdoba? Taková nová formy rozvinutí "svobody" jako strana 46 ORL číslo 20141 okrádání kdekoho kdekým, demokracie ve stylu "poslanec k mání za deset milionů", preference a příznivé hodnocení v tisku za milion? Viník je dlouhodobý duchovní úpadek Je třeba se tedy zeptat, kdo je popisovaného stavu viníkem. A to je jednoznačné ? je to předchozí dlouhodobý a systémový duchovní úpadek vědomostních, uměleckých a náboženských elit!!! Jeho stupňování je pozorovatelné z již nastupující absence úspěchů vědeckých, uměleckých, organizačních i náboženských. Vědci, umělci a sportovci z Česka se ve světě jaksi zneviditelňují, navíc už i pro domácí publikum. Kdeže je "totáčová" a prvorepubliková kvalita seriálů a filmů! (Odhlédne-li se od jejich tendenčnosti!) Kam že to zmizely popřevratové úspěchy sportovní a umělecké? Vždyť teď už zmizel ten útlak cenzorů a měly by se vyjevit celé kvality neutlačovaných talentů. On rozkvět nastal, ale čeho? Bordelů, heren, primátory a profesory vedených pochodů intersexuálních monster po městě, propagace rómských kultur a sídlišť, mešit, bezduchých TV pořadů s podpásovou a krvelačnou náplní atd. Za největšího pražského umělce poslední doby objevila TV konstruktéra polystyrénového plujícího hnusu na Vltavě. Jeho vytvořením vyjevil "umělec" (proslavený mozaikou bulharského sedačkového záchodu za 20 milionů a svatého Václava na chcíplém koni), odpor vůči politice prezidenta. To tedy ve světě hledí! Východisko z krize Když jsem tedy popsal negativa, je nutné popsat východiska z krize. Vidím jen jedno. Změnu paradigmat myšlení masy celého národa a následně i evropských národů jako celku. Jen změna myšlení masy lidí přivede do politické soutěže strany, které ještě mají ideály a politiky, jejichž pohnutkou k angažovanosti, je služba celku. Jak toho dosáhnout? Nejprve musí dojít k přeladění vědomostní elity, zejména škol a církví od materialistického pojetí světa k celostnímu, tj. i duchovnímu pojetí světa. Vědomostní elity se musí vymanit ze zajetí hypnózy vidění světa jako řetězu náhod, který je nutí vidět svět jako výhradně materialistický objekt, existující bez řídící síly (ateizmus). V důsledku rozšíření vnímání světa "objeví" následně člověka jako víceúrovňovou bytost, složenou z těla, duše a ducha. A v kontextu této změny pojetí dojde k přesměrování úsilí vlád států a tím celé civilizace od "honu" za zvýšením HDP, k úsilí o vytvoření pohodového společenského prostředí. Až po proměně, neboli produchovnění mocenských elit, může následovat změna společenského klimatu a ukončení civilizační krize. Uvažování rozhodující masy lidí bude tím diverzifikováno z pouhého uspokojení potřeb těla i k uspokojení potřeb duše a ducha. A jaké jsou potřeby duše člověka? 1. Potřeba tvořit neboli pracovat. Společnost je tedy povinna zabezpečit možnost seberealizace všech svých členů. Těm, kteří se o sebe postarat neumí, musí pomoci, třeba i diktátem. Dříve se tomuto právnímu stavu říkalo zjednodušeně právo na práci. 2. Cítit sounáležitost neboli lásku jiných lidí. Společnost je proto povinna tlačit na takové právní uspořádání mezilidských vztahů, které optimalizují možnosti vzniku mezilidského spolucítění. Jako činí např. rodina, obecní, zájmové, věroučné společenství. A potlačovat prvky chování, které tyto stavební kameny stability rozkládají. http://orl.bloger.cz 3. Cítit Spravedlnost neboli platnost takového právního systému, jehož základy se opírají o zákony duchovní. Neboli musí cítit samozřejmou právní jistotu osoby, rodiny, majetku, neodvislou od nutnosti najímání předražených právníků k jejímu vymáhání. Stát nesmí trpět stav, kdy soudy dělají závěr podle toho, jak drahého advokáta si kdo najme! Nesmí trpět stav, kdy za podnikání je považováno hledání kliček v předpisech s cílem okrádání kohokoliv v rámci zákona. Dříve se tomuto stavu věcí říkalo rovnost před zákonem, tehdy ovšem odvozené od rovnosti před Bohem. Rozklad duševního i fyzického zdraví Čtenáře ihned musí napadnout otázka, jak k takovému stavu věcí společenských dotlačit přeplacenou, tedy vlastně spokojenou vládnoucí smetánku? Paradoxně mě k odpovědi na cestu vedoucí ke změně dovedla opět situace ve vývoji voleb. Ta totiž odhalila, že většina Čechů ztratila intuici, jíž byla kdysi věhlasná. Kdyby toto moje pozorování nebylo správné, museli by si občané všimnout, proti komu byla po celou dobu volební kampaně vedena intenzivní agitace všech médií a vší pražské umělecké smetánky. Nebyli to komunisti, jak by se dalo předpokládat, ale SPOZ a prezident. Nevšimnout si tohoto jevu je vyjevením plné nefunkčnosti třetího oka! A koho chce Pán Bůh potrestat, říká staré přísloví, toho raní slepotou ? míněno duchovní. A ti, kteří si přece jen všimli, neprojevili funkčnost svého ducha, která se projevuje nutkavým vynořením otázky proč? A to všech jevů! Správná odpověď na uvedené umožňuje vždy vhled na transcendentní příčiny jevů do neviditelné dimenze stvoření, do zákulisí dějů. strana 47 ORL číslo 20141 A jsme zpět u otázky, jak bude dosaženo změny myšlení vědomostní elity. Těla a duše lidí se pomalu dostávají pod tlak neviditelných sil stvoření. Duševní rovnováha lidí je rozkládána, zdraví těl se poznenáhlu rozpadá do stavů nástupu tzv. civilizačních chorob. A do stavů nástupu psychiatrických syndromů. Kdo to nevidí, je totožný s tím, kdo si nevšiml protikampaně ve volbách. Nevidění těchto nenápadných procesů je příznak "vypíchnutého" třetího oka a takový duchovně slepý je odsouzen k upadnutí mezi žernovy nastupujících božích mlýnů. Bez odstranění příčin civilizačních a duševních nemocí žádné lékařské zásahy nikomu nepomohou! Účinná je u těchto poruch metabolizmu a myšlení jedině prevence (viz: "Marně budou mocní tohoto světa bojovat?"). K prevenci, tj. korekci chování, však materialistická elita nepřistoupí, protože hrozbu prostě nevidí. Elita proto je a teprve bude nejvíce stresovaná, proto vitalita jejich těl a rovnováha duší začala být "přetříďována" jako první. Ti, kteří jev rozpadu přirozeného stavu metabolizmu a rovnováhy duší sice zaregistrovali, ale nepoložili si otázku, proč se tak děje, vyjevili nefunkčnost duchovního oka. Jsou to lidé, kteří jsou Evangeliem nazváni "mrtvými v duchu". Protože si při stylu svého myšlení nekladou otázku, charakteristickou právě pro ducha člověka, proč? Nezeptají se tedy, vždyť zvířata bez ducha se také neptají u jevů okolí proč! Tedy tito "nenápadití" se tak nezeptají ani při nalézání a odstraňování duchovních příčin nastupující krize a následné vlny nemocí těl a duší. Tím se nemohou trvale udržet v tělech jako součást vznikající nové vyšší civilizace ? budou prostě z planety země vymřením vytlačeni. Jakmile se to stane, satan ztratí možnost ovládání některých lidí, neboli slovy bible "bude spoután". (Od některých sektářů jsem dokonce slyšel, že lýkovým provazem jako hastrman?!) i dění povolebního pokládal otázky proč se to a to děje, a správně na ně odpověděl, vyjevil předpoklad toho, že si tyto otázky položí i v procesech změn svého zdraví a v společenských tlacích na svou psychiku v nepochybně nastupující krizi ? nejprve v Česku, pak v celé západní civilizaci. Jen v důsledku nalezení správných příčin a východisek se tyto transformační procesy mohou přežít. Z tohoto úhlu pohledu přece jenom ty volby na něco byly. Ukázaly totiž, že skrze pseudodemokracii, neboli skrze billboardy s nabídkami s následným hlasováním milionů hlupáků, nelze dojít ke skutečné Pravdě! Ta se nevytváří hlasováním, ale je! Nalézt ji je možno skrze pokoru v duchu, která jedině umožňuje uvidět mechanizmy stvoření jako manifestaci vůle živého Boha (viz první blahoslavenství z kázání Ježíše na Hoře). Volby nám hledajícím Pravdu tedy pocvičily schopnost hledět prostřednictvím vědy na nejen na viditelnou, ale i pomocí intuice a víry na odvrácenou stranu dějů okolo nás i v nás! Bylo by velkým darem od Boha, aby se to skrze následky voleb naučila i rozhodující většina Čechů. http://www.phoenixcasopis.cz/2013/1 37-cislo-12-prosinec-2013/2333-volbyskoncily-spolecensky-marasmuspokracuje.html Americká katolická pravice otevřeně štve proti papeži Václav Umlauf Konečně je to tady. Američtí pravicoví a katoličtí komentátoři poctivě sloužící multinacionálám v kanálech jako CNN a Fox News už otevřeně kritizují papeže. Důvodem jsou stávky zaměstnanců fastfood řetězců, viz článek V USA proběhla celostátní stávka za zvýšení minimální mzdy . Náš web má rád pojmy místo dojmů. Proto se podívejte na několik grafů, které zveřejnil a komentoval web Mother Jones v článku Charts: Why FastFood Workers Are Going on Strike . 1. Chudí chudnou, a jak! První graf jasně ukazuje, jak neoliberalismus okradl pracující za minimální mzdu. Růst této mzdy se v průběhu posledních dekád nejen zastavil, ale dokonce dostal záporné hodnoty. To znamená, že 40 % Američanů dnes žije na hranici chudoby. Druhý graf ukazuje, proč jsou chudí Američané stále chudší, i když normálně pracují. Nominální hranice chudoby pro 1 až 3 člennou domácnost sotva odpovídá výši vydělané mzdy. Jinak řečeno: poctivou prací Volby nám tedy poskytly takový test schopností každého jednotlivce k přežití nastupující krize. Kdo si u dění kampaně http://orl.bloger.cz strana 48 ORL číslo 20141 se v neoliberalismu nezbohatne, ale naopak zchudne. Další graf ukazuje, že průměrný příjem jednoho procenta vzrostl od roku 1960 o 270 %; průměrný příjem onoho 90 % dna vzrostl o 22 % a výše minimální mzdy stoupla v USA od roku 1960 pouze o 7 %. Co to znamená dnes, to si můžete domyslet sami. Hlasatelům Fox News a CNN, oblíbených to médií českých presstitutek, nezbylo, než vytáhnout do boje proti obhájci chudých. To ovšem neuniklo známé komentátorské hvězdě židovského původu. Jon Stewart si udělal skvělou legraci z oligarchických médií pilně vykřikujících proti papeži s tím, že "dělá politiku" a že je proti "kapitalismu volného trhu". Není divu, že oligarchická část Republikánů se musí stále silněji fašizovat. V lobbistickém klanu zvaném ALEC pilně pracuje na tom, aby omezila svobody a volební práva nejen chudých občanů, ale dnes dokonce i střední třídy . Viz článek Statistiky ukazují, jak se republikáni odcizují občanské Americe . http://news.erepublika.cz/article2289-Americkakatolicka-pravice-otev-en-tve-protipape-i A poslední graf dole ukazuje, nakolik by měl stoupnout dnešní minimální příjem, pokud by rostl stejně jako zisky jednoho procenta. Rok 2013 aneb Světová bankovní politika a ožebračení obyvatel 2. Pravice přešla do přímého útoku proti papeži Zaměstnanci fast-foodů vyhlásili sérii stávek za zvýšení minimální mzdy. Důvod stávek jasně ukazují předešlé grafy. Ale média placená oligarchy zapracovala a spustila opačnou kampaň proti zvýšení minimální mzdy. Nakonec jim nezbylo nic jiného, než začít frontální útok proti papeži, který tyto vykořisťovatelské praktiky přímo kritizuje. Viz článek Současné aktivity papeže Františka . Hrabivost a bezohlednost "jednoho procenta" se stala jedním z velkých témat posledních kázání a papežových promluv. Pokud stát funguje neoliberálně, pak superbohatí nemají vůbec žádný problém. V podobě tzv. „trickle down economic“ bohatství regulovaně „protéká“ (či spíše nepatrně prosakuje) z úrovně jednoho procenta do sféry chudých 99 procent. Proto také dosáhla míra nerovnosti v příjmech úrovně 30. let, což bylo v době před nástupem svěhttp://orl.bloger.cz tové hospodářské krize a před vznikem fašismu. Prakticky nulové daně koncernů a globální boj proti terorismu či lokální války způsobily, že jedno procento se ekonomicky přímo napojilo na státní rozpočet, a to nejen na vojenskoprůmyslový komplex. Tato super-oligarchie chrání své zájmy v posvátné podobě raison d'État a její loupení získává maximální ochranu zákona. Navíc může jako bonus odposlouchávat a vydírat celou planetu. Symbiotický zájem státu a jednoho procenta pak ničí ekonomickou konkurenci, trestá neposlušné státy, jako jsou některé země Jižní Ameriky, pronásleduje politické aktivisty, vede lokální války a teror v Sýrii, Libyi, Jemenu, Palestině, Afghánistánu, Pákistánu a jinde. Viz předchozí shrnutí mezinárodních událostí pod názvem Rok 2013 aneb Regionální války o suroviny a geopolitický vliv . Korporátní fašismus, vláda jednoho procenta Série letošních trendů v ekonomice se pochopitelně musela věnovat především situaci v USA. Nejde jen o dozvuky bankovní a ekonomické krize z let 2008-2009. V hledáčku našeho zájmu se ocitly především velké korporace, které fakticky přestaly platit daně a ochočily si stát pro své vlastní zájmy. Pozdní omluva centrálního bankéře z Fedu Tiskaři nekrytých peněz vytvořili celosvětový kartel Grafy ukazují, jak neoliberalismus přivedl lidi do chudoby Piketty aneb Zhroucení zakládajícího mýtu kapitalismu Kam mizí bohatství vytvořené vyšší produktivitou práce? Zátah na Liberty Reserve je útokem proti virtuální měně Bitcoin Apple platil ze zisku 36,8 miliard dolarů daň 1,9 % Hnutí Occupy Wall Street vykupuje občany z otroctví strana 49 ORL číslo 20141 Takový malý ekonomický fašismus Jak neoliberalismus zničil obyčejné lidi v USA Anonymous zaútočili na FED Báječná léta jednoho procenta Betlémský osud středních vrstev v USA Vzestup nových globálních nadutců Distribuce státního bohatství v USA Korporátní fašismus překresluje mapu USA Londýnská City - největší nepřítel demokracie v Evropě? Část II. Londýnská City - největší nepřítel demokracie v Evropě? Část I. Koupená politika v USA Spotřebitelé a průmyslové katastrofy v Bangladéši Aféra Offshore-leaks, daňové ráje Od dubna 2013 začaly světové deníky a Mezinárodní konsorcium novinářů (ICIJ) zveřejňovat analýzy ilegálního pohybu kapitálu celkem 130.000 osob ze 170 zemí. Anonym jim poslal přístup k databázi transakcí daňových rájů a data obsahují celkem 2,5 milionu dokumentů. Podobný disk s daty nakonec dostaly i některé státy. V Česku vládne kolem daňových úniků do off-shore kolektivní omerta: velkých tunelářů, politických stran, oligarchů, podnikatelů a nakonec i odborářských bossů. Tato krádež ve velkém ukazuje skutečný stav státní autority a neschopnost státních institucí zajistit vládu veřejného dobra. Stát vedou politikové, kteří jej cíleně nechávají plundrovat. Daňové ráje, skryté bohatství národů Pro české aktivisty: Je načase jednat v aféře Offshore-Leaks! Offshore-Leaks: šéf Raiffeisenbank odstoupil kvůli tajnému kontu Aféra s tajnými bankovními konty ve Španělsku a Francii Aféra Offshore-Leaks se dostává do obrátek Offshore-Leaks: 100 nejbohatších britských rodin tajilo nezdaněné miliardy Offshore-Leaks: Jak ICIJ vyšetřuje offshore-společnosti Britové v šoku: vláda sjednává s koncerny tajné úlevy na daních Aféra "Offshore-Leaks" má první výsledky v Německu Triumf investigativní žurnalistiky, nikoliv u nás Stíny šedé ekonomiky Nastrčení ředitelé a tajemné daňové ráje Novodobé otroctví Korporace ve spojení se zkorumpovanou politickou reprezentací postupně vytvářejí systém otrocké práce, která je logickým důsledkem neoliberálního systému a rozpadu státní autority. Útok na odbory, odbourání státních mechanismů kontroly, sociální a daňový dumping způsobil, že nejen ve Třetím světě, ale i v USA a nyní v západní Evropě vznikají šedé zóny, kde se práce leckdy podobá podmínkám pracovních táborů. A USA stejná lobby provozuje systém privátních věznic, v níž de facto vládne nucená práce. Ústup od sociálně-tržního hospodářství dokazuje i drama pracujících v nízkopříjmových zaměstnáních, kteří nejsou schopni uživit své rodiny v normální pracovní době s plnými pracovními úvazky. Blouznění bruselských elit nadšených čínskou politikou IKEA fízlovala zaměstnance ve francouzských pobočkách Proč německý automobilový průmysl kraluje Lobby v USA chce státní plánování pro plnění privátních věznic Komu a jak sype americký gulag Ryanair vykořisťuje a zastrašuje své piloty Investigativní novinářka o novodobém otroctví v Amazon.com Odboráři v Bangladéši dosáhli po stávce http://orl.bloger.cz dílčího vítězství V Kambodži zabíjela továrna na boty Spotřebitelé a průmyslové katastrofy v Bangladéši Hnutí Occupy Wall Street vykupuje občany z otroctví Dháka, Bhópál a další platí za naši lhostejnost USA jako Bangladéš Další tragédie v bangladéšské textilce Britský absolvent bude ekonomickým otrokem Peklo v bangladéšské textilce Boj o minimální mzdu v Německu Bankovní politika EU, ECB Celá série článků jasně ukazuje další negativní jev spojený tunelováním evropské měny, národní ekonomiky a úspor občanů. Důvod je jednoduchý: bankovní únos Evropy. Kvantitativní uvolňování, fiat money, vytváření nesmyslných deficitů a následných státních půjček, negativní úroková míra, záchranné mechanismy bank financované z našich kapes a další podobné jevy způsobily, že EU se dostala do područí bankovní lobby, které šéfují lidé kolem neblahé instituce Goldman Sachs. Příklad Řecka nebo Itálie spravované a manipulované touto bankou děsí a varuje současně. Bankovní EU-tunel a muži v pozadí Bankám se vyplácí podvádět a manipulovat Evropa na rozcestí Bankovní únos Evropy II. ECB ukončila hru na demokracii Evropský parlament se probouzí ze zimního spánku Ztrácí Evropská centrální banka kontrolu, nebo ne? Je Evropská unie ztraceným projektem? EFSF a ESM: Kde zůstaly miliardy na strana 50 ORL číslo 20141 záchranu eura? Část II. EFSF a ESM: Kde zůstaly miliardy na záchranu eura? Část I. Banka jako nežádoucí instituce Jak politici naletěli a komu má sloužit ESM Bankovní únos Evropy I. Řecko, děsivý přízrak neoliberální Evropy Itálie v pasti derivátových obchodů Řecko vstoupilo do fáze politických vražd Současné bankovní trendy Další série ekonomických analýz ukazuje podrobněji důsledky současné bankovní politiky na naši peněženku, na systém sociálního zabezpečení a na důchody. Z předešlého bloku vyplývá, že politická reprezentace se nechala koupit bankovní lobby a provádí destruktivní politiku. Ekonomika dluhového otroctví neničí jen nás, ale především další generace a celou planetu. A tento tunel není hned vidět a oligarchy koupená média o něm nemluví. Dárek MMF ke 100. výročí založení amerického Fedu Negativní úrok a jeho negativní důsledky Německé ženy mají makat a utrácet Kdo doopravdy vládne v Evropě? Miliardáři všech EU-zemí, spojte se skrze politiku! Jak se nám překabátily banky II. Jak se nám překabátily banky I. Fiskální bankrot USA povede k vytvoření nové světové měny Proč bylo 19 bankéřů v Bílém domě dne 2. října 2013? Planetární hrnce zlata se daly do pohybu Vědomě placené daně a skryté výpalné (II. část) Vědomě placené daně a skryté výpalné (I. část) Nekontrolovatelný derivátový trh už ohrožuje nejen banky Trh s finančními deriváty, časovaná bomba Ekonomika škrtů je založena na vědeckém omylu Banky a globalizace Specifickým tématem roku 2013 je snaha bankovního a oligarchického jednoho procenta, které chce žít mimo jurisdikci státu a mimo mocenský dosah jeho institucí. Nadnárodní korporace a zkorumpovaná politická elita k tomu účelu vytvářejí systém mezinárodních ekonomických smluv, které mají obejít národní zájmy, a dokonce i kolektivní zájmy občanů EU či USA. Pokud sázka na tento typ "integrace" opravdu vyjde, jedno procento oligarchů bude de facto žít na jiné planetě než my. Transatlantická a transpacifická smlouva připravuje novodobé otroctví Wikileaks zveřejnily utajované znění Transatlantické dohody EU-USA Smlouva EU s Kanadou jako model nové strategie korporací Transatlantický trh je hrozba pro EU se současným demokratickým deficitem Transatlantická obchodní unie mezi EU a USA Komu má sloužit transatlantický trh? astronomickými cenami za uskutečněné projekty a jednak bankovními úroky ze státních půjček. Vždyť bankovní oligarchové si sami určují jejich rating, a navíc mají většinově koupené i ty neokeynesiánské politiky. Vyšší zdanění zisku dané u keynesiánů tedy jedno procento kompenzuje rozmanitou zlodějnou jiného druhu. Tento typ „socialismu“ jim vůbec nevadí a protestují proti němu jen naoko. Ožebračený stát přece dnes nic nevlastní: ani surovinové zdroje, ani kapitál, ani výrobní síly. Vše musí zjednat u monopolistického jednoho procenta, které ovládá planetární zdroje. Proto je nutné přemýšlet jinak než v klasických schématech levice a pravice. Nejprve je třeba zachránit stát a jeho veřejno-právní instituce. Další články ke shrnutí vývoje roku 2013 Pozitivní trendy roku 2013 Rok 2013 aneb Regionální války o suroviny a geopolitický vliv Rok 2013 aneb Politická a ekonomická situace v Česku http://news.erepublika.cz/article2320-Rok-2013-anebSv-tova-bankovni-politika-a-o-ebra-eniobyvatel Snowden Závěr Ideologické řeči pravice a levice se v ekonomice už dávno přežily, stejně jako klasický spor mezi primátem keynesiánského potírání nezaměstnanosti nebo monetaristického krocení inflace. Budeli dnes stát neokeynesiánsky investovat do veřejných projektů s dlouhodobou perspektivou, zadluží se u velkobankéřů (FED, MMF, Světová banka, ECB). Navíc musí zadat tak rozsáhlou a odpovědnou práci zase jen vybraným světovým koncernům. Jedno procento neokeynesiánský stát odře z kůže jednak http://orl.bloger.cz Jméno Edward Snowden jste asi zachytili. Třicetiletý zaměstnanec americké Národní bezpečnostní agentury NSA se v Hongkongu sešel s novinářem a poskytl mu důkazy o tom, co někteří tušíme a ostatní nechceme vědět. Veškerá elektronická komunikace na planetě je sledována zařízeními Spojených států. Že to tak bude bylo zřejmé, když do společnosti Google dvou mladých studentů byl zvenčí nainstalován jako ředitel bývalý důstojník CIA Eric Schmidt. A když Američanům vadila neodposlouchatelnost Skype natolik, že jej strana 51 ORL číslo 20141 raději koupili skrze Microsoft. Na předávání dat vládě spolupracují však čile i Apple, Youtube, Facebook a všichni relevantní přenašeči informací. Dojde i na Dropbox. Edwardu Snowdenu velmi pravděpodobně hrozí totéž co vojínu Bradley Manningovi, který poskytl wikileaks důkazy o zvěrstvech, které páchaly americké jednotky na civilistech v Iráku. Bradley Manning byl od května 2010 do ledna 2011 denodenně mučen na vojenské základně ve Virginii formou nelidských podmínek. V miniaturní cele 6 x 12 stop ve které se nemohl rozumně pohybovat ani cvičit a ze které mohl vycházet pouze na hodinu, aniž by se s kýmkoliv mohl setkat nebo mluvit, aniž by se mohl čímkoliv zabývat, aniž by proběhl soud a aniž by byla respektována presumpce neviny. Pentagonu bylo dokázano, že o podmínkách jeho věznění veřejně lhal. 250 prestižních právníků včetně Obamova učitele práva protestovali veřejně proti ostudnému zacházení s Manningem. Na fotce je Bradley Manning v okamžiku eskortování do USA, v době, kdy ještě netušil, co jej čeká. Situace se změnila, až když soud nenašel důkazy o spojení mezi Julianem Assangem a Bradley Manningem a režim nejpřísnější ostrahy mu byl zrušen. Důvod zatčení Bradleyho Manninga byl prostý: chlapík vypustil do světa půl milionu vnitřních vojenských zpráv armády Spojených států z doby okupace Iráku a Afghanistánu a čtvrt milionu diplomatických depeší, tzv. kabelogramů. Manning je zjevně vysoce inteligentní člověk, s pohyblivou sexuální orientací, který se prací v armádě zjevně minul povoláním. Hrozí mu odnětí svobody na dvacet let. Manningův čin napomohl rozpoutání arabského jara v roce 2010, neboť kabelogramy odkryly míru zkorumpovanosti egyptských představitelů. Popisovaly také příběh, kterak si tuniská královská dcera nechávala dopravovat letadlem zmrzlinu ze Saint-Tropez, zatímco se běžní lidé řešili, co jíst. Jestli mi nevěříte, pohledejte na wiki heslo Manning. A jestli máte problém s wiki, pohledejte si to tedy sami v dostupných zdrojích. Třeba s hesly arab+spring+wikileaks. Monitoring celé planety Zpátky ke Snowdenovi. Jím uvolněné informace dokázaly to, co před Snowdenem tvrdil William Binney, rovněž zaměstnanec NSA. Totiž že vláda Spojených států paušálně špehuje skrze své bezpečnostní agentury veškeré své občany, aniž by k tomu existoval soudní příkaz. Nerespektuje žádné soukromí a všechny občany považuje za podezřelé. Poté se objevily ještě vážnější obvinění, totiž že Spojené státy odposlouchávají i veškerou komunikaci představitelů Evropské unie. Jinými slovy, i svého hlavního spojence, Evropskou unii, považují za potenciálního nepřítele, stejně jako své vlastní občany. Evropští lídři se na chvíli zakabonili, ale nestalo se vůbec nic. Vždyť toto odposlouchávání je beztak součástí kontroly a podřízenosti mnohem komplexnější. Američané mezitím přiznali, že monitorují celou planetu. Což jsme tušili už dlouho, máme z toho legraci, ale pro nás může být ještě zajímavější, co toto vypovídá o nás samotných, obyvatelích Evropy. http://orl.bloger.cz Blame the disidents Ve Spojených státech byla obviněna média bezpečnostními službami. Konkrétně listy Guardian a Washington Post za to, že napomohly kauze dostat se mezi čtenáře. Jinými slovy o porušování demokracie je třeba mlčet. V našich médiích se absolutně neřeší, že vláda Spojených států provádí nepřátelskou činnost vůči nám. Vůči které se servilně ukloníme a předstíráme, že se nic nestalo, že nám to nevadí, že jsme s tím stejně počítali. U nás se řeší pouze, co je Edward Snowden zač. Nezkoumáme doručný dopis, ale kritizujeme poštovního doručovatele, co si to dovolil. A že bude potrestán. Jsou citováni různí zahraniční odborníci, kteří Snowdena popisují jako zmateného člověka. Prudký odborník Lewis vyčítá Snowdenovi: "Proč zběhnul, když nemá připravenou únikovou cestu?" Jiný ultraodborník na špionáž, Laurent dí, že "Snowden je již mrtvý". A že už "dostal svůj díl slávy." A naše slabomyslné noviny toto přetiskují bez sebemenší reflexe. Vždyť takto poníženě se naše média chovala naposledy po atentátu na Heydricha. Ponižujeme sami sebe dobrovolně. Tím, že lezeme do nerovného postavení. A ten, kdo na to upozorní, je ten špatný, kterého je třeba chytit a zavřít. Zabte pošťáka Snowden je prezentován jako špion. Ale on neprováděl špionáž. Je prezentován jako zběh. Ale on nezběhl. NSA je neochotně prezentována, že špehuje Evropany. Ale skutečnost je ještě horší. Evropané postavili ve Španělsku, Holandsku a Dánsku zařízení, která posbírané informace z Evropy předávají americké NSA. Evropa ochotně funguje autobonzácky. To jsou ale věci, které vám média neřeknou, protože ona se namísto toho uspokojují popisem toho, jak to má Snowden na moskevském letiští těžké. Že má jen jedny kalhoty a podobné nesmysly. Přitom co fakt nehrozí, aby kdokoliv se Snowdenem uděstrana 52 ORL číslo 20141 lal rozhovor. Stačí zaletět na letšitě do Moskvy a zpět. Udělal to za Evropany pouze Der Spiegel. Zde jsou přepisy rozhovoru v angličtině i němčině. Média nám vzkazují jinými slovy: nedělejte to, co se nedělá, jinak dopadnete jako Snowden a nebudete moci zůstat nikde na planetě, možná v Rusku. A nebudou vám fungovat platební karty ani paypal, jako nefungují Assangemu. A budete mezinárodně stíhání a obviněni ze znásilnění. Holkou která vás sbalila, pak nevěděla, jestli se s Vámi fakt chce vyspat a se kterou se vám protrhl prezervativ, jako Assangeovi. A budete zavření v miniaturní cele bez jakýchkoliv duševních podnětů, jako se to stalo Maninngovi. Půjdete sedět na 20 let, jako hrozí Manningovi. rovaných informací NSA je 1 miliardkrát větší než objem dat, sledovaných StaSi. Chlapi, Bradley a Edwarde, smekám před vámi. Co s tím? Nic s tím. Ať si se svými daty vytapetují. Ať nám koukají do mozku. Když už se odmítají dívat do toho svého vlastního. Celá kauza - psychoterapeuticky viděno - příliš připomíná člověka, který má sociální fobii, odmítá druhým důvěřovat a zároveň je touží kontaktovat, pochopit, kontrolovat, žít jejich životy namísto svého prázdného. Proniknout do jejich soukromí. A aby k tomu získal možnost, musí nejprve dostat druhé do strachu před fiktivním nebezpečím. Vyrábět teroristy a přesvědčovat zbytek světa o vlastní ochraně. A tento strach, tato psychická nedospělost, vytvořila čtvrtou říši, o které se ani nezdálo ani nacistickým špičkám. Útěchou nám může být, že se Snowdena zastal německý prezident Gauck, sám bývalý disident. A že si 55% Američanů myslí, že se Snowden zachoval správně. A že jej Švédové nominovali na Nobelovu cenu za mír. A děkuji Vám za to, co jste udělali. http://baudysjr.blog.respekt.ihned.cz /c1-60325050-snowden Soukromě Co s tím? NSA tvrdí, že monitoruje pouze teroristy. Ale když by agentura svá elektronická data převedla na papír, všech těch pět miliard archivovaných terabytů, jejich archiv by zabíral větší zastavěný prostor, než je rozloha Evropské unie. Alespoň srovnáváno s archivy někdejší východoněmecké Stasi. OpenData City v Berlíně také spočítali, že záběr monito- Čistě pocitově mne zajímají více příběhy Bradleyho Manninga a Edwarda Snowdena, než celý ten blázinec totální kontroly všech a všeho. Když jsem vyprávěl dnes ráno své ženě, proč jsem večer nešel spát a psal jsem, přiblížil jsem jí, o čem článek je. Valila oči a po pár minutách mne přerušila se slovy: "je mi blbě. Nepouštěj to mezi lidi. Nepřineseš tím nikomu více dobra ani více lásky." Říkám jí, že mne zajímají ti kluci a mám potřebu jim pomoci, cítím s nimi. Žena mi na to říká, že jim takto nepomůžu. Že pouze řeším své zrcadlo, které mi oni nastavují. Aha. Ano. Jejich oddělenost od společnosti, jejich zásadní tvrzení, která nejsou přijímána a kterým není věřeno, ač jsou dokládána důkazy. Kristina říká: jestli něco můžeme, pak vzdát oběma klukům hlubokou úctu. Hlubokou úctu vůči jejich duši, která si vybrala v tomto životě vzít na sebe takový megaúkol. A tak to zkusím poslední větou svého článku ... http://orl.bloger.cz strana 53 ORL číslo 20141 Videonářez Hosté Ilony Švihlíkové (1.díl) - profesor Václav Bělohradský - filosof http://youtu.be/x_z59PDMXYQ Před půlnocí - Václav Cílek, geolog, klimatolog http://youtu.be/mKUdGb-xa1Y David Icke o České republice a dalších totalitních režimech dneška http://youtu.be/N_0yGPtnBVA Život po smrti - skutečnost o které ještě někteří pochybují Táňa Fischerová, herečka, bývalá prezidentská kandidátka http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani /10095426857-interviewct24/213411058041129/ "Dnes vládne hyperburžoazie," říká Václav Bělohradský http://www.ceskatelevize.cz/ct24/exk luzivne-na-ct24/osobnosti-nact24/118061-dnes-vladnehyperburzoazie-rika-vaclavbelohradsky/ Peter Staněk - Je európsky sociálny model udržateľný? http://youtu.be/uwTup4UpWNQ Válka, kterou nevidíte http://youtu.be/u6tNXk9aB6k http://youtu.be/uYo5plmQWXM Kdo vládne na planetě The 2012 Enigma - David Wilcock http://youtu.be/1tnzwS24XLU http://youtu.be/rxYlTCs-UHk David Wilcock Interviews Graham Hancock: Setting History Free! http://youtu.be/WvNEVvHgOOY Alfred Strejček, Tulák po hvězdách http://www.cestyksobe.cz/alfredstrejcek-tulak-po-hvezdach-ad3198/? resolution=low BRÁNA SMRTI - smrt a transformace - Viliam Poltikovič, 7. 11. 2013 http://youtu.be/7_FXkbuR1J8 http://orl.bloger.cz strana 54
Podobné dokumenty
Muzsky_sovinismus_pro_pokrocile
chovají se k němu jako k člověku.
b) Praní a žehlení
Nejméně polovina věcí (ponožky, spodní prádlo, běžné kapesníky atd.) se žehlí zbytečně. Kdo zrovna není nějaký top manažer
v kravatě (jenž si už...
číslo 2014-3 - Otevřený Rozšalovávací List
Kometa ISON a spiritualita člověka - Ruda Špaček................................................................................................................................52
Česká filharmonie ...
Národní zájmy v moderní demokracii - Konrad-Adenauer
k problematice vymezení a zejména konstituování národního zájmu. Cílem této reflexe by mělo být vytipování takových prvků
v rámci těchto modelů, které si udržují svůj explanační potenciál
i v souča...
